Víme, čím žije a mohutní zelený strom. Zemí, vláhou, slunečním světlem.
Odkud však povstávají a čím sílí Boží svatí?
Jedním z nejvýraznějších světců je bezesporu František Saleský.
Z jakých kořenů vyrůstala tato výjimečná osobnost?
Nahlédněme průrvou času do dávné minulosti,
abychom si přiblížili Františkův příchod do života, jeho dětství a mládí.

KOŘENY

V savojském vévodství, na zámku Thorens žil šlechtic František de Sales, starý mládenec. Teprve když mu bylo čtyřicet čtyři let, oženil se s Františkou de Boisy. Mladičká manželka, dcera paní Bonaventury a pana Melchiora ze Sionazu, měla již od mala titul slečna Františka de Boisy podle svého panství a zámku. Na přání tchyně odložil František, hrabě de Sales, své rodové jméno a změnil je na František de Boisy, aby byli s manželkou zajedno. Slečna Františka de Boisy byla teprve čtrnáctiletá, když přijala svátost manželství. A kupodivu, i přes velký věkový rozdíl vytvořili oba manželé šťastnou rodinu, ve které se třináctkrát ozval pláč novorozeněte. Děti dostaly dobré vychování, ne všechny se však dožily dospělého věku.

Ale vraťme se k prvnímu setkání těchto dvou výrazných osobností. Došlo k němu 12. května 1559, když se podruhé ženil ovdovělý Ludvík de Sales, Františkův starší bratr. Na zámek nevěsty, šlechtičny Janiny z Guasquisu, se sjelo mnoho hostů, přijeli také pán a paní ze Sionazu. Ačkoliv jejich dcerka, slečna de Boisy, nosila ještě dětské šatičky a ve vrkočích pentli, vzali ji rodiče s sebou. Na svatbě bylo dětí více. Mohly si hrát na velké verandě se dvěma štěňaty, děvčátka s jedním, chlapci s druhým, protože se neslušelo, aby si hráli společně.

Sedmiletá Františka de Boisy byla půvabná bytůstka, která vedla dívčí kratochvíle s vážností malé dámy. Děti slyšely řeč dospělých, točící se kolem nevěsty a ženicha, a tak není divu, že jedno děvčátko brzy navrhlo, aby si hrály na svatbu.

"Františka bude nevěstou a já jejím ženichem," prohlásila vynalézavá Ondřejka.

"To přece nejde. Ženich musí být pán," namítla Františka se smyslem pro realitu.

"Vždyť je to jenom hra," odporovala Ondřejka. Jenže Františka nechtěla ani ve hře nic předstírat. Zavrtěla rázně hlavou, až se jí rozletěly tmavé kadeře: "Holčičku za ženicha nechci." Nevšimla si, že jeden z hostů naslouchá jejich hašteření. František de Sales přistoupil k malé slečně de Boisy: "A mne bys za ženicha chtěla?"

Podívala se na něho přemýšlivýma velkýma očima. Musela trochu naklonit hlavu, aby přes pánovy vousy dohlédla na vysoké čelo, zpod kterého se smály jiskrné modré zraky. Dívenka chvíli mlčela, jako by se rozmýšlela, a pak řekla s roztomilou vážností: "To by nešlo. Buďto byste se musel vy zmenšit anebo já zvětšit, abychom se k sobě hodili."

Mezi vousy se bíle zablýsklo: "Zmenšit se nemohu, petite mademoiselle, ale ty se za nějaký rok zvětšíš, tak já si na tebe počkám, co říkáš?" Pokrčila rozpačitě ramínky, pak se rozpomněla na dobré vychování, udělala pukrlátko a odběhla. František de Sales měl pojednou zvláštní pocit něčeho krásného v duši, co doposud nepoznal. Asi jsem se do té malé slečny zamiloval, ušklíbl se sám sobě. Až doposud byla jeho jedinou láskou důstojnická uniforma ve službách savojského vévody.

Netrvalo dlouho a malá slečna de Boisy spatřila zajímavého pána sedět u nich v salóně. Zavolali ji, aby si sedla k rodičům u stolku, na kterém byla pro pány láhev červeného vína a skleničky se zlatým okrajem. Maminka řekla dcerušce, že smí od pana hraběte přijmout dárek. Podal jí stříbrnou klícku s malým pestrobarevným papouškem. Zdvořile poděkovala naučenými slovy, ale z očí jí zářila opravdová radost. Věnovala se živé hračce, zatímco dospělí mluvili o věcech, které ji vůbec nezajímaly. Host vyprávěl, že se rozhodl zanechat vojenské a diplomatické služby. Zůstane mu jen titul a povinnosti plukovníka garnisony v Annecy. Panství vynáší ročně patnáct tisíc liber, může finančně zajistit rodinu, pokud mu ji Bůh dopřeje. Rodiče zase hovořili o věnu slečny de Boisy a že prý si rozhodně přejí, aby se manžel jejich Františky jmenoval též de Boisy. Pojednou pan Melchior vyrušil dívenku z okouzlení papouškem a zeptal se jí, zdali by byla ochotna vzít si tohoto příjemného šlechtice za manžela, ovšem, až bude poněkud větší. Ten dodatek Františku uklidnil. Řekla ano, vidouc, že tím působí radost nejen tomu hodnému pánovi, ale i rodičům. Jelikož ráda dělala lidem potěšení, opakovala ještě - mais oui, pourquoi pas? Ale ano, proč ne? Nato nastávající ženich políbil malé nevěstě hebkou ručku a jak sklonil hlavu, všimla si, že má vlasy skoro tak světlé jako její nejmilejší panna Linda.

Uplynul rok. A bylo to opět 12. května, kdy rodiče vzali s sebou Františku do Annecy. Jeli k notáři písemně potvrdit, co před rokem bylo dohodnuto jen ústně. Čas prověřil, že úmysl pana de Sales je pevný. U notáře se malá slečna de Boisy zaradovala, když uviděla opět toho milého pána s Lindinými vlasy. Teď už se na něho usmívala jako na hodného strýčka, ale řeči, co tam dospělí vedli s notářem, Františku vůbec nezajímaly. Že jejím věnem je panství Boisy a že se pan hrabě de Sales bude po svatbě jmenovat de Boisy, to už dávno věděla. Snoubenka zatím zůstane ještě šest let u rodičů. Že ona je tou snoubenkou, Františku nikterak nevzrušovalo, hlavně že zůstane ještě šest let doma, to je přece dlouhá doba. A tak zase na všechno, nač se jí dospělí ptali, ochotně říkala ano, ano, bylo to tak samozřejmé.

Rok po roce míjel, děvčátko si pomalu odvykalo hračkám, paní Bonaventura chystala výbavu a šetrně dcerušku připravovala na budoucí povinnosti manželky a paní domu. Mimo jiné bude její hlavní povinností dát manželovi syna, pokračovatele rodu, a pokud jí dá Bůh více dětí, všechny je vychovat ve víře katolické.

Když bylo Františce dvanáct, dostala první šněrovačku a šaty vhodné pro mladou dámu. To se už z poupátka rozvíjela růžička, zjevem i jemnými způsoby voňavá pro všechny, kdo ji znali.

Byl slunný májový den Léta Páně 1566. Komorná oblékala slečnu de Boisy do krásných šatů, paní hraběnka pomáhala narovnat široký límec, na kterém dívčí hlavička trůnila jako na talíři. Pozorovala se zalíbením dcerčinu postavu, vzpírající se těsné šněrovačce. Františka by ten pancíř ženské módy nejraději zahodila: "Škrtí mě to, špatně se mi dýchá!"

"Jen to vydrž, drahoušku. Nevěsta musí být i postavou krásná."

"Já myslela, že hlavně musí mít duši krásnou," řekla Františka škádlivě. Mamince směla odporovat, rozuměly si.

Komorná zatím slečně vyčesávala vlasy vysoko nad čelo a účes změnil dívčinu tvář, že vypadala dospěleji. Oči ale zůstaly dětsky čisté a udivené, když se Františka postavila před zrcadlo. Jsem to opravdu já? Jenže matka nemá pro její údiv pochopení, odvádí ji ke kočáru, pospěšme si, tatínek a pan hrabě už na nás čekají. Jedou vykonat návštěvu na dva sousední zámky, aby František de Sales představil přátelům svou nevěstu a pozval je na svatbu. Ženich byl na mladičkou nevěstu hrdý, slušelo jí to. Přátelé ho chápali, nikdo se nedivil, že vypadá vedle ní spíše jako její otec nežli snoubenec.

V té době kladla katolická šlechta při uzavírání sňatků důraz hlavně na shodu náboženského vyznání a stavovskou rovnost. Věk byl podružný.

Mezi šlechtou v Savojsku se nalézalo již mnoho stoupenců náboženského reformátora Kalvína a katolíci byli touto skutečností nuceni bránit svou víru těsnějšími pouty mezi jednotlivými zbožnými rodinami. Rodiče slečny de Boisy byli věrní katolíci. Rodina Saleských také. To rozhodovalo. Ženichova zbožnost byla opravdová, vyjadřovaná spíše spravedlivým životem nežli zálibou v pobožnostech.

Květen se chýlil ke konci, stromy byly obaleny květy, jako by chtěly nabídnout svatební kytice všem kočárům, které kolem nich toho rána projedou do zámku Boisy. Ještě dopoledne si František a Františka vyměnili v kostele snubní prsteny i slib věrné lásky. Když pak místní abbé zaznamenával tuto událost do farní kroniky, a to na stránce s nápisem Léta Páně 1566, přece jen se trochu zamyslel. V rubrice narození načmáral ženichovi letopočet 1522 a nevěstě poněkud pomaleji, jaksi šetrně, její jméno a rok 1552. Potom si potichu zopakoval kousek matematiky. Bručel odčítání jednoho letopočtu od druhého a vyšel mu rozdíl třiceti, och ano, třiceti let. Dej, dobrý Bože, aby jim to klapalo...

Dobrý Bůh dal, pan farář byl vyslyšen. Františka, nyní paní de Boisy, se přestěhovala i s bohatou výbavou na rodný zámek svého manžela, na Thorens. Bydlel tam také Ludvík de Sales s rodinou. Mladá paní našla ve starší švagrové, paní Janině, přítelkyni a rádkyni. Rychle si na změnu zvykla a cítila se v novém domově dobře.

TURÍNSKÉ PLÁTNO

Hraběnka Anna ď Este byla v Paříži vyhlášenou krasavicí. Po třicítce ovdověla: kalvínci, zvaní hugenoti, poslali jejího manžela urychleně na věčnost. Po čase povinného truchlení odložila krásná vdova černý závoj i smutek a odpustila hugenotům jejich zlý čin, protože se před ní otevřela cesta k novému manželskému štěstí. O její spanilost se ucházel kníže Jakub z Annecy, vévoda ženevský. Byl to muž pohledný, zámožný, jen o rok starší nežli Anna, navíc katolík žádoucího společenského postavení. I provdala se za něho. Po svatbě v Paříži se kníže Jakub rozhodl, že půvabné choti předvede své panství v tom nejlepším zarámování. Napsal městským úředníkům v Annecy, aby připravili pro Její Veličenstvo vévodkyni Annu co možná nejkrásnější uvítání na středu 17. července 1566, kdy hodlá s urozenou chotí a svou družinou přijet. Měla to být slavnost historického významu.

Jakub, vévoda ženevský a kníže z Annecy, nebyl zcela samostatný velmož. Byl závislý na savojském vévodovi z piemontského rodu, jenž sídlil v Turíně. A Turín byl hlavním městem celého Savojska, kdežto Annecy bylo hlavním městem oblasti ženevské. Jelikož se od té doby většina malých státečků skutálela do hlubin zapomnění, připomeňme si, že se vévodství savojské nacházelo zčásti na území dnešní severní Itálie, zčásti na území nynějších Švýcar a Francie. Takže někdejší největší města savojská patří nyní třem státům. Turín zůstal v Itálii a později se stal hlavním městem království piemontského, dokud běh dějin nedal stmelit toto království s jinými státečky v celistvou Itálii. Annecy hledejte ve Francii a Ženevu, velkoměsto mezinárodního významu, samozřejmě ve Švýcarsku. Ale vraťme se do šestnáctého století.

K čemu tolikeré okrašlování Annecy? Vždyť si na to město muselo vypůjčit dvě stě zlatých tolarů! Ulice, kudy pojede knížecí průvod, se znovu dláždí, domy si nasazují čerstvou fasádu a štukatéři změnili starou radnici v novou. Je tohle všechno zapotřebí? Vždyť přece největší okrasou Annecy je přírodní horská scenérie, a to zdarma a navíc trvale půvabná. Ať vyvěšují koberce a gobelíny z oken měšťanských domů, proč ne, vypadá to pěkně, ale co je to všechno proti kráse našeho modrého jezera?

Město na brblání mrzoutů nedbá, město se zdobí, keříky růží rozkvétají v kamenných vázách podél hlavní cesty i v ulicích. Pro obveselení obecenstva jsou pozváni do města herci, kejklíři s opičkami a medvědáři, oblíbení u prostého lidu. Ale nejvzácnější věc se má objevit v mariánském kostele. Bude tam vystaveno na odiv i k uctění turínské plátno, ve kterém bylo kdysi uloženo Kristovo tělo do hrobu. Tato vzácná relikvie, majetek savojského rodu, bude městu Annecy zapůjčena na několik dnů, aby oslava nové vévodkyně nebyla pouze světského rázu.

František de Boisy, jakožto plukovník vojenské posádky v Annecy, byl i s manželkou pozván k účasti na slavnostním průvodu. Také jeho bratr Ludvík de Sales hodlal při té příležitosti složit svému pánovi znovu slib věrnosti.

Obě zámecké paní v Thorensu se měly nač těšit. Janina chtěla pozvat na zámek dvě švadleny. Mladá paní de Boisy jí to ale rozmluvila: "Pro mne švadlenu nezjednávej. Obléknu si šaty, které jsem měla ke zvaní hostů na svatbu. Vždyť jsou krásné a měla jsem je na sobě jen jednou. Škoda času a peněz na nové." Janina se na švagrovou zadívala: "Jsi zvláštní, Františko. Tvář máš jako děvčátko a rozum jako zralá žena."

"Jsem taková, jakou mě Bůh chce mít. Snažím se o to."

"A já zase myslím na to, jak bych se vyparádila. Už mi není čtrnáct jako tobě, musím si trochu krásy přičarovat oblečením. Ty ovšem budeš okouzlující i ve starých šatech," zasmála se Janina.

Františka zůstala vážná: "Vůbec si nepřeji být okouzlující. Ale do Annecy se moc těším."

"Smím vědět nač?"

"Na splnění svého přání."

"Jaké ty můžeš mít přání? A ještě k tomu v Annecy. Já na tvém místě bych se čiperně svěřila zkušené švagrové," šibalsky loudí Janina. Hrozně ráda si povídá o záležitostech druhých. Ale Františka umí mlčet: "Promiň, Janinko, později. Zatím je to mé tajemství."

"Ty vydržíš, abys to nikomu neřekla? Ani manželovi ne?" diví se upovídaná Janina. Teprve nyní se Františka rozsvítila úsměvem.

"Nevydržím. Svěřím je turínskému plátnu, totiž tomu, kdo v plátně kdysi byl." Janina už neříká nic. Začíná jí v hlavě svítat.

Je horký červencový den, když se savojská šlechta sjíždí z menších měst do Annecy. Z vesnic a z horských samot přicházejí zvědavci a poutníci, aby viděli nejen nádherný knížecí průvod, pastvu pro oči, ale také posvátnou památku na umučení našeho Pána, která byla již umístěna v kostele zasvěceném Naší milé Paní od Radosti. Františka de Boisy vskutku cítila v srdci velikou radost, když se vévodský průvod zastavil u chrámu a ona se mohla s manželem a přední šlechtou potěšit pohledem na vzácné turínské plátno. Jenže na vypovědění tajemství nebylo dost času - průvod hned zase pokračoval na zámek, kde se konala slavnostní audience. Mladičká manželka pana de Boisy vzbudila zájem paní kněžny. Ta se vlídně Františky vyptávala na její rod a panu de Boisy podala ruku k políbení: "Blahopřeji vám, pane. Máte dobrý vkus."

V neděli nato, dvacátého prvního července, bylo město Annecy již přeplněno hosty a poutníky. Slunce od rána připalovalo, ale v mariánském kostele byl příjemný chládek. Manželé de Boisy přišli do chrámu hodně brzy, aby si zajistili místo blízko oltáře. Sloužena byla slavná mše za přítomnosti dvou kardinálů a všech savojských biskupů. Po bohoslužbě oba kardinálové rozvinuli opět turínské plátno a zavěsili je na zábradlí kůru, takže všichni věřící v kostele je mohli dobře vidět. Ještě dlouho po mši klečeli František a Františka de Boisy vedle sebe a vroucně se modlili. Františka měla slzy v očích, když pozorovala na plátně stopy po ranách na těle Spasitelově.

Konečně měla možnost své tajné přání vyříkat: "Pane, vroucně tě prosím, dej mi syna. Spokojila bych se i s dceruškou, ale vím, že můj manžel si velmi přeje mít syna. Chtěla bych mu udělat radost, je na mne tak hodný. Rozpomeň se, Pane Ježíši, že tvá požehnaná Matka počala v mém věku. Slibuji, že chci být podle jejího příkladu vzornou matkou. Dáš-li mi syna, vychovám ho zbožně a cele ti ho věnuji, bude-li to tvá vůle. Vždyť z rodu Sales se zrodilo už několik dobrých služebníků církve. Vroucně tě o to prosím pro zásluhy tvých svatých ran a pro lásku k naší milé Paní od Radosti. Uděl mi tu radost a vyslyš mou prosbu brzy."

František de Boisy by asi s modlitbou své manželky doslova nesouhlasil. Přál si mít syna, ano, ale pokračovatele rodu, statečného vojáka, jakým býval on sám, který by byl vždy věrným katolíkem a nebál se nepřátel církve. Myslel při tom na své udatné předky, kteří se vyznamenali v dávných křižáckých válkách.

Františka odcházela z chrámu se zvláštním mírem v srdci. Měla dojem, že Bůh její modlitbu slyšel a vyslyšel.

PŘÍCHOD NA SVĚT

Sníh, který ležel na temenech horských velikánů po celý rok, se v zimě posunul o něco níže. V zámeckých komínech hvízdal vítr, v zahradě už na podzim orval listí stromů a nyní lomcoval holými větvemi za doprovodu studených spršek. V horském údolí, kde ležela vesnice Thorens, nebyla zima sněhovou královnou, spíš uplakanou meluzínou pod závojem mlh, vlekoucích se z hor do údolí. Na zámku hořela dubová polena ve všech krbech, čeládka se snažila již na podzim zásobit sklepy topivem. Mladá zámecká paní mohla usednout ke krbu, hledět na tančící plamínky a snít s otevřenýma očima o svém tajemství. Už brzy bude zjevné všem. Od modlitby před turínským plátnem uplynulo půl roku a Františka konečně ví, že byla vyslyšena. Bude mít dítě! S manželovým svolením poslala do mariánského chrámu v Annecy značnou peněžní částku. Z vděčnosti. Snila i v noci o svém budoucím mateřství. S upřímnou prostotou vyprávěla pak své sny manželovi, ale ten jí radil, aby se raději rozptylovala starostmi o čeládku, o kuchyňské záležitosti, navštívila nemocné ve vsi a pak že bude spát zdravě bez pošetilých snů.

Komorná paní de Boisy se jmenovala Jana Copierová. Byla to důvěryhodná osůbka, zbožňující svou paní. Františka se jí mohla bez obavy svěřit: "Já vím, Jano, proč pan de Boisy nemá mé sny rád. Neodpovídají jeho představám o budoucím synu."

"Tak mu je nevypravujte! Svěřte se raději mně, když chcete srdci ulevit."

"Máš pravdu, Jano. Jsou to tak krásné sny, že je musím někomu vypovědět. V jednom snu jsem viděla svého syna jako rozkošného malého pastýře. Moc mu to slušelo. A měl velikánské stádo ovcí. Jindy se mi zdálo, že vidím svého syna již dospělého. Oblékal si různé řeholní šaty. Měnil je, ale všechny mu velice slušely. Mně se líbil, byla jsem v tom snu velmi šťastná."

"Jenže pan de Boisy by chtěl, abyste raději viděla svého budoucího syna jako krásného vojína v plné zbroji," hádala komorná.

"Je to tak, Jano," zasmála se Františka, "já myslím, že by chtěl mít vojáka podle svého vzoru, ale lhát nemohu, neviděla jsem bojovníka, ale pastýře."

"Nevinnou lží byste svému choti udělala radost," mínila Jana, leč nepochodila.

"Jak mi můžeš něco takového radit? Žádná lež není nevinná, každá je vinna klamem. To raději ať se mračí manžel, než aby se na mne mračil Pán Bůh," rozhodla paní de Boisy.

Jarní slunce zahnalo zimu zase na vrcholky hor. Údolí se zazelenalo, zámecká zahrada se oděla do pestrých barev. Teď se v ní může Františka procházet a radit se se zahradníkem, kam zasadit nové růže. Aby bylo v létě hodně růží na zámku, až bude ta slavnost. Neprozradí jaká, ale starý zahradník pokyvuje hlavou s pochopením; to budou slavné křtiny, říká si v duchu.

A je tu palčivé léto. Mladá paní vyhledává chládek v zahradním altánku. Její postava se značně zaokrouhlila. Doprovází ji Copierová, musí být paní nablízku - co kdyby potřebovala její péči? Budoucí maminka má časté potíže, ale snáší je statečně. Těžké okamžiky obětuje Pánu jako prosbu za dítě, jako modlitbu beze slov.

Na příchod vzácného daru z nebe je už vše připraveno. Pod okny Boisových místností voní záhony plné bohatě kvetoucích růží. Manželská ložnice, ve které se má dítě narodit, je prostorná místnost, osvětlovaná třemi okny. Jedním přichází sluníčko ráno, dvěma dalšími vyhřívá pokoj odpoledne. Na oknech jsou veselými barvami namalovány erby rodu Sales a rodu Sionaz. Když přes barevné sklo svítí slunce, hází po pokoji duhové pruhy. Stěny ložnice jsou pokryty flanderskými gobelíny, které dodávají komnatě hřejivou útulnost. Nad velkým krbem starý obraz vypráví o svatém Františku z Assisi, jak káže ptáčkům, rybičkám i čtvernohým posluchačům. Podle něho se ložnici říká komnata svatého Františka. Obraz dostali manželé de Boisy jako svatební dar. Byl z dávných dob, nechali jej restaurovat, takže svítil barvami jako nový. Chudáček Boží je přece jejich křestní patron. Proto Františka staví pod obraz na římsu krásnou vázu s květinami a poslední dobou při tom assiském světci slibuje: bude-li to syn, pak tedy určitě František.

Toho roku připadl svátek Nanebevzetí Panny Marie na pátek. Františka šla do farního kostela poněkud dříve než manžel. Přiklekla ke zpovědnici, aby Nanebevzaté věnovala k jejímu svátku svaté přijímání. Nebylo zvykem přijímat často; i velmi zbožné duše se odvážily ke stolu Páně jen o velkých svátcích.

Po mši se Františka zastavila na slovíčko s místní porodní babičkou. Žakina Ranyotová bývala poslední dobou často žádána o radu. "Všechno v pořádku," hlásila zámecká paní. "Celou noc jsem dobře spala, teprve k ránu si malé nožky trochu zabubnovaly."

"I hleďme nedočkavce. Ještě mají dva měsíce čas na výšlap do světa." Ranyotová rozehrála vrásčitou tvář do úsměvu. I ve stáří má vždy dobrou náladu. Vždyť přivádí na svět všechnu vesnickou drobotinu, a většinou bez úrazu. I synáčkové paní Janiny de Sales - Amé, Ludvíček a Kašpárek se proklubali na svět rukama staré Žakiny, takže to maličké, co teprve kope nožkama, už bude mít na zámku kamarády.

Příští týden, ve čtvrtek 21. srpna k večeru, pádil ze zámku do vsi Jirka. Dělal poslíčka všude tam, kde pan de Boisy potřeboval jeho dlouhé nohy. Na svých čtrnáct let je měl venkovský pořízek opravdu dlouhé a rád je užíval. Dělal si naději, že strýček komorník jej časem posune na zámku k nějaké důležité funkci. Prý až se mu, strýčkovi, podaří vpohlavkovat do makovice venkovského truhlíka zámecké móresy.

Venkovský truhlík se snaží: boty už čistí panstvu na jedničku a poslouchá na slovo. A když zámecký pán řekne - utíkej co nejrychleji pro bábu Ranyotovou, tak utíká s větrem o závod. Zabouchá na dveře nízkého domku: "Tetko Žakino, honem, honem na zámek!"

"Copak se děje?"

Jirka je náhle v rozpacích. Nesluší se mluvit o takových ženských záležitostech, bere to oklikou: "Všichni lítají jako splašení, paní Janina běžela do komnaty svatého Františka a zámecký pán je bledý jako stěna."

"Tys mi posel osel," přetrhla Žakina jeho okolkování. "Kvůli panu de Boisy mě tam asi nevolají." A to už měla brašnu s příslušnými potřebami v ruce a Jíru vystrčila ze dveří: "Utíkej pana hraběte potěšit, že už jdu."

Na západě barvily poslední červánky oblohu do rumělkova, v dálce bělostně svítila temena horských velikánů. Všecka krása světa se skulila do údolí Thorensu, nežli ji zastře letní noc hvězdným nebem - tak nějak to cítí Žakina Ranyotová, která své podhorské hnízdečko miluje. Sám Bůh jí tu svěřil důležitý úkol, aby pomáhala jeho tvorům vejít v této vesničce do pozemského života. Dnes pospíchá za svým úkolem, co jí staré nohy stačí. Pane Bože, šeptá si pro sebe, jen aby ten předčasný porod dobře dopadl. Určitě to bude porod, když je na zámku zmatek.

A zmatek byl. Pan de Boisy chodí sem a tam, vydává zbytečné rozkazy a zase je odvolává, vždyť už se Jíra vrátil, vždyť prý je Ranyotová na cestě. Z komnaty svatého Františka je slyšet hlasitý rozhovor paní Janiny a komorné Jany, občas i zasténání mladé rodičky.

"Jen klid, jen klid," říká paní Janina švagrovi, který klepe na dveře ložnice, "jděte k mému manželovi, sem zatím nesmíte." Už je tu také vytoužená porodní bába a hned dává zmatek do pořádku. Služebným přikazuje přinést to a ono, pana hraběte posílá pryč, zavoláme vás později, račte se, prosím, vzdálit.

Starý voják je poprvé v životě odkomandován, a to ještě bábou, ale rád vše snese, jen aby to byl syn a Františce se nic zlého nepřihodilo. Nechtěl ani v myšlenkách to zlé vyjádřit přesněji. Raději půjde za bratrem Ludvíkem, ten už takovou těžkou hodinu prožil vícekrát. Našel Ludvíka v konírně. Chvíli vykládali o koňských záležitostech, ale František nemůže ani chválou nového grošáka překonat neklid v srdci. Konečně si toho všiml i Ludvík: "Co je s tebou, Františku? Jsi nějak bledý."

"Není mi dobře, Ludvíku. Cítím se moc špatně. Víš přece -"

"Rodíš ty anebo tvoje žena?"

"Mně není do žertu. Bojím se o Františku."

Úzkostlivě pohlédl na zkušenějšího bratra. Ten ho povzbudivě potřepal po rameně: "Neboj se. Bába Ranyotová se vyzná líp než doktor."

"Mám pocit, že bych měl něco udělat, ale nevím co. Nejsem k ničemu v takové důležité záležitosti a to mi vadí."

"Něco ti řeknu, Františku. Jdi do zámecké kaple a tam už tě napadne, co užitečného v této situaci můžeš vykonat."

V zámecké kapli poklekl František de Boisy před oltář, ačkoliv svatostánek byl prázdný - doposud neměli na zámku svého kněze. Chvíli jen tak svými slovy prosil, Pane, ať vše dobře dopadne. Dej mi syna, ale hlavně mi zachovej Františku.

A černá myšlenka je tu: tak mladá, křehká, co jestli podlehne těžkostem předčasného porodu? Honem děsivou představu zahnal. Sáhl po modlitební knížce. Litanie ke všem svatým. To je ono! Chce trýznivou obavu přehlušit, začne se modlit hodně hlasitě, vzývá jednoho světce po druhém, aby orodovali. A s každým jménem skane do duše krůpěj útěchy. Když litanii skončil, byl již klidný, ale začal se modlit znova, ještě loretánskou.

Jirka, který kromě dlouhých nohou má také dlouhé uši a všechno slyší, všechno vidí, jak se na zvědavé mládě sluší, potkal na chodbě komornou Janu. Tvářila se radostně: "Nevíš, Jirko, kde bych našla pana de Boisy?"

"Vím. Právě komanduje v kapli všechny svaté jako vojáky na execírce v Annecy."

Jana mu uštědřila přátelský pohlavek a spěchala do kaple. "Milosti, už smíte do komnaty svatého Františka!"

Pohlédne komorné do tváře, vidí v ní radost, na nic se neptá. Byl vyslyšen, Františka žije, on má syna. Nikdo mu to neřekl, ale on to ví.

Z kaple už odchází rázným krokem. Za dveřmi zní dětský pláč. Stane a se zatajeným dechem poslouchá. Pláč je slaboučký, je to opravdu chlapec?

Vešel dovnitř po špičkách. Ranyotová balí něco maličkého do vaty. Františka na široké posteli pod baldachýnem vypadá také droboučká, unavená, ale oči jí září: "Máme syna. Bude to František, viď?"

Políbil jí vděčně ruku a pak vdechl druhý polibek na čelo, jako by se bál, aby jí neublížil: "Děkuji ti, má drahá, a děkujme dobrému Bohu, že nás vyslyšel."

"Tak se na svého potomka račte také podívat," nastavila mu bába Ranyotová dlaň s vatovým balíčkem.

Když viděla tvář zmateného otce, poodhrnula vatu tak, aby bylo vidět, že je to opravdu syn: "Přišel na svět o dva měsíce dříve, nesmíte se divit, že je mrňavý a slaboučký. Ale dostanem ho z toho, nebojte se. Zatím ho do plenek balit nemohu, vata je lepší. Myslím, že si v ní nějaký týden pobude."

"A co křest?" zmohl se udivený otec na důležitou otázku.

"Jestli přijde pan abbé do zámecké kaple, můžete z chlapečka udělat křesťana už zítra," řekla Ranyotová. Bylo zvykem křtít novorozeně již druhého dne.

"To tedy ne," rázně řekl pan de Boisy, "musí být pokřtěný ve farním kostele."

"Nechápu proč," Františka svou námitku jen vydechla. Ještě jí nebylo do hovoru, ale synáčka by chtěla mít pokřtěného co nejdříve. Manžel mírně vysvětloval: "Má drahá, všichni z rodu de Sales byli vždy křtěni ve farním kostele, od nepaměti. Nebudeme proto porušovat rodinnou tradici. Vždyť náš syn bude nosit jméno de Sales. Uvědom si, že jen já pro svou osobu jsem z lásky k tobě to jméno odložil." Pak se obrátil na porodní bábu: "Ranyotová, kdy myslíte, že můžeme dítě dopravit do kostela nejdříve?"

Stará žena se zamyslila: "Snad za týden, za osm dní, dá-li Bůh."

MALIČKÝ KŘESŤAN

Farní kostel v Thorens, vystavěný v gotickém slohu, je zasvěcen svatému Mořici. Zámecké panstvo v něm má vlastní lavici a v podzemí hrobku. Křest malého Františka je stanoven na 28. srpna.

Šlechta v okruhu deseti mil žije ve velmi přátelských vztazích, křest novorozeněte bývá považován za rodinnou záležitost všech. A tak se toho srpnového rána, protepleného letním sluncem, sjelo do Thorens mnoho pánů, dam i slečen, aby se na zámku obdivovali hlavní osůbce velké slavnosti a byli účastni jejího přijetí do církve. Široké dámské sukně šustily kolem ještě širší postele v ložnici, kde pod hedvábnými nebesy blankytné barvy odpočívala šťastná maminka. Páni v salóně gratulovali panu de Boisy k následovníkovi po meči, ale domácí pán byl poněkud na pochybách, zda jeho syn vůbec k nějaké zbrani doroste. Je to slaboučké mrně ve vatičce, postěžoval si stranou svému bratranci, baronu de Lucinge. Ten ho utěšoval: k podpoře rodu si může pořídit další syny, kdežto tento pacholíček-malíček bude asi vhodný pro duchovní stav! Nato pan de Boisy jen mávl rukou a raději se dal do hovoru s dalším bratránkem, panem de Beaumontem, který si rád zažertoval i s vlastním jménem. Beaumont znamená krásná hora, a protože postavou zrovna nevynikal, říkával v dobré náladě - nejsem ani krásný, ani velký jako hora, tak nevím, jestli bych si neměl jméno vyměnit za Plešatý kopec.

Křestní průvod byl pěší. V čele pomalu a vážně kráčela Žakina Ranyotová, v hedvábném čepci a svátečních šatech. V náručí nesla roztomilou malou kolébku, vystlanou hebkými poduškami. Dnes byla důležitou osobou, vždyť jejím rukám byl svěřen živý poklad, aby jej donesla bezpečně do domu Páně, kde jej odevzdá kmotrům.

Za Ranyotovou se táhl dlouhý průvod. Nejen příbuzní a přátelé zámeckých rodičů, ale i služebnictvo a všechen vesnický lid pochodoval do kostela. Hned za Ranyotovou kráčeli ti nejbližší, tatínek de Boisy a kmotr František de la Fléchere, benediktinský převor ze Sillingy, který byl strýcem mladé maminky. Ano, zase František. Děťátko mělo ještě kmotru, paní Bonaventuru de la Fléchere, matku pana převora, která ve svých pětapadesáti letech představovala svižnou prababičku nastávajícího křesťánka.

Později přiznal důstojný kmotr, že když to stvořeníčko jako nic držel nad křtitelnicí, odkud kněz lil na hlavičku děcka svěcené vody víc než dost, měl zvláštní a krásný pocit. Miminko jen zavrnělo, ale neplakalo. A zcela nenadále bleskla kmotrovi hlavou myšlenka - ten si uchová křestní nevinnost po celý život. Vyznání víry a odříkávání se zlého recitoval za malého Františka celý kostel. Křtěňátko dostalo jména dvě - František Bonaventura - po obou kmotrech, a příjmení - de Sales.

Zatím se mladá maminka doma za své dítě modlila. V duchu byla s ním v kostele, živě si uměla obřad představit. Jen jestlipak byli všichni přítomní zbožně soustředěni? Vždyť křest je přece něco převzácného. Františka zaslechla hlahol zvonů, který ohlašoval přijetí nového dítěte Božího do církevního společenství, a vstoupily jí slzy do očí. Byla hluboce dojata. Pane, dej, aby mé dítě zůstalo navždy dítětem tvým.

Když Ranyotová chlapečka přinesla do komnaty svatého Františka a hosté se usadili v jídelně k hodování, vklouzla do ložnice babička Bonaventura: "Františko, já u tebe nějaký čas zůstanu, co říkáš? Pomohu ti s maličkým, Janina má dost co dělat s vlastními kloučky."

"Já vím. Však jsem měla starost. Jsi moc hodná, babičko."

"Především se musíme poohlédnout po nějaké vhodné chůvě. Pomohu ti při výběru," slibovala novopečená prababička.

Františčina ovdovělá matka se sice také křtu účastnila, ale vnoučeti se věnovat nemínila. Říkalo se, že pomýšlí na nové vdavky.

Prababička vybrala chůvu dobře. O službu na zámku stálo vícero žen, nezkušená Františka by se byla spokojila s první uchazečkou, ale paní de la Fléchere dokázala otázkami, na první poslech nevinnými, prozkoumat povahu: "Chůva musí být nejen zdravá, schopná i v noci o dítě pečovat, ale také musí mít kladné vlastnosti. Děti a zvířata mají instinkt, vycítí dobrého člověka a přilnou k němu."

Vyvolenou chůvou se stala dvaadvacetiletá Petremande Puthodová, rozená Lombardová. Její manžel byl rovněž zaměstnán na zámku. Kromě jiného bylo také úkolem Mandy, aby náležitou péčí o dítě zavřela klepnám pusy. Prý děťátko nevydrží, je moc slabé, uvidíte, že mu brzy ustelou do rakvičky. Má přece na celém těle ošklivou vyrážku - omílalo se denně u pumpy na návsi.

Byla to pravda. Nejen vyrážka, ale hnisavé boláky pokrývaly něžnou dětskou pokožku. Františka měla o dítě strach. Naštěstí tu byla moudrá babička Bonaventura a bába Ranyotová, znalá léčivých bylin. Obklady a koupele z jejích odvarů byly právě tak hojivé jako babiččina povzbuzující slova: "Jen se za Františkovo uzdravení modleme. U Boha není nic nemožného."

Františka jí vděčně kladla hlavu na rameno, když jí bylo do pláče: "Co bych si, babičko, bez tebe počala?"

Boláky zmizely, slzy oschly a chůva směla již s dítětem do zahrady, potom i do vsi a od dveří ke dveřím hrdě ukazovala, jaký se z malíčka klube chlapík. Už není ve vatě. I buclaté tvářičky se mu rumění.

"Zastav se s ním v kostele a promluv o maličkém také s Pánem Ježíšem, ne jenom se zvědavými povídalkami," přikazovala zámecká paní.

"Už jsme tam byli. Mohl nechat kukadla na oltáři!"

"Malé děti rády pozorují třpytivé předměty, Mando," usmívala se Františka na nadšenou chůvu.

Když bylo hošíkovi patnáct měsíců, poprvé chůvu zarmoutil. Ne vlastní vinou. Paní de Boisy totiž rozhodla, že je načase, aby se ujala výchovy svého dítěte sama: "Už začíná chápat svět kolem sebe. V útlém věku je dušička úrodnou půdou. Co do ní zaseješ, budeš později sklízet," radila moudrá kmotra, babička a prababička Bonaventura. Manda rozloučení oplakala, maličký neříkal nic.

Františka zahájila první den výchovy návštěvou kostela s chlapečkem. Vedla jej za ručku, cupital statečně. V kostele si jej v lavici postavila nejdříve před sebe, pak mu sepnula ručky: "Františku, v tom domečku na oltáři bydlí Ježíšek. Dívá se na tebe. I když ho nevidíš, dívej se tiše také."

KAMARÁDI

Rozloučení s Mandou netrvalo dlouho. Františka nemohla přenechat všechny povinnosti vedení domu své švagrové Janině, která, jak se ukázalo, čekala další děcko. Věnovala se sice malému Františkovi víc než dříve, ale přece jen jí Puthodová scházela.

"Z chůvy tě povyšuji na spoluvychovatelku," řekla Mandě a ta se vrátila do služby moc ráda.

František utěšeně přibýval na váze i na výšce. Sotva se naučil žvatlat, napodoboval slova matčiných modliteb. V zámeckém přízemí se nacházela velká místnost s lavicemi, kde se každého dne navečer shromáždilo veškeré služebnictvo. Paní de Boisy jim nejdříve přečetla pomalu a zřetelně úryvek z Písma anebo z jiné zbožné četby. Měla pěkný přednes! Potom rozdělila práci pro každého na příští den, případné poklesky proti povinnostem pokárala.

"Raději bych snesl facku než ty její mírné výčitky. Říká to tak lítostivě, jako bych jí šlápl na kuří oko," vyjádřil se Jirka před strýcem. "A to bych nerad. Jí určitě ne."

Paní domu potom vyslechla jednotlivě každého, co má kdo na srdci a ukončila pohovor společnou modlitbou na dobrou noc.

Když byly Františkovi tři roky, nařídila vychovatelce Puthodové, aby chlapečka každý večer k této společné besedě s čeládkou vodila. Při povídání dospělých byl klučík trochu neposedný, ale když se začali modlit, hned se ztišil, sepnul ručky a díval se pozorně na maminku. Semtam zachytil slůvko modlitby, semtam je zkomolil, ale všichni se při pohledu na milou dětskou tvářinku usmívali. Nejlíp uměl amen, a to řekl hodně hlasitě, navíc párkrát sólově, protože se mu slovíčko, kterému nerozuměl, velice líbilo. Potom šla Manda domů a František patřil už jen mamince. Oh, uměla krásně vypravovat nejen u postýlky, ale i ve dne, když si našla čas a přišla za dětmi do sloupové galérie, kde bylo jejich oblíbené hřiště. František totiž měl kamarády pod jednou střechou. Byli to starší bratránkové Amé, Ludvík a Kašpárek. Kloučci se mohli prohánět po lesklé podlaze za míčem, nějaký ten pád a otlučené kolínko se nebralo vážně, bolest pofoukala Manda. Anebo si chlapci prohlíželi velké mapy na stěnách a obrazy různých krajin, portréty rytířů a duchovních.

Když mezi děti přišla Františkova maminka, uměla o každém obraze vyprávět něco zajímavého. Hošíci poslouchali o Petru de Sales, jak jel na velké lodi osvobodit hrob Pána Ježíše v Jeruzalémě, anebo maminka vyprávěla o Janu de Sales, dominikánovi v bílém hábitě. Také tam visel obraz černého mnicha.

"To byl zas augustinián a jmenoval se přesně jako ty," pohladila svého kloučka po světlých kučerách, "ano, František de Sales."

Malému Františkovi se velký jmenovec zalíbil. Vysekl mu poklonu a vážně řekl: "Pane Františku de Sales, já jsem také František de Sales, ale ještě nejsem pán."

Kašpárek se zasmál: "Hehe, čekáš, že ti odpoví?"

František se zamračil, ohnal se rukou, měl na bratránka dopal. Maminka honem hasila oheň, kterým vznětlivá povaha jejího synka snadno vzplála: "Na obraze Františkovi odpovědět nemůže, to víme. Ale odpoví mu za tu pěknou poklonu jistě v nebi tím, že se bude za svého jmenovce přimlouvat."

František je spokojen, už se nemračí a je ochoten si s Kašpárkem hrát dál.

Za pěkného počasí si smějí hrát venku. Zelená krása tichého údolí, do něhož shlížejí obyvatelé zámku, vnáší do duše klid a mírnost, zatímco mocné horstvo, tyčící se na obzoru, povznáší mysl do výšin. V zátiší světa je snadné a samozřejmé věřit v Tvůrce veškeré krásy a chválit ho za vše.

V roce 1570 získal pan Ludvík de Sales zámek Brens v Chablais a přestěhoval se tam i s rodinou. Tříletý František ztratil kamarády. Stýskalo se mu po nich. Maminka pohovořila s panem de Boisy, že by nebylo dobré, kdyby jejich synáček byl po celý den jen s dospělými. Dítě potřebuje dětskou společnost. Otec to uznal a Manda dostala nový úkol: měla najít ve vsi pro Františka vhodné kamarády. Netrvalo dlouho a galérie opět zněla křikem kloučků, kteří si brzy zvykli na sloupy, mapy a krásné obrazy. Také rádi naslouchali vyprávěním zámecké paní. Zprvu se jí trochu ostýchali, ale malého Františka si přivlastnili hned první den a on se s nimi rozdělil o všechno, co měl v kapsách.

Maminka netušila, že sblížením Františka s vesnickými kluky padlo do dětského srdce semínko, které vydá stonásobný klas v dospělém věku. V porozumění prostému lidu a v umění přiblížit se jejich srdci spočíval neslýchaný úspěch jeho pozdější pastorace.

Malý František měl obdivuhodnou paměť. Nejen že brzy uměl obvyklé modlitby, ale navíc chtěl vědět, proč se to tak říká a co které slovo znamená. Často musela jít chůva za paní pro správnou odpověď a pořád ještě nějaké proč zbývalo.

"František by měl mít dobrého učitele náboženství," zmínila se paní de Boisy před manželem.

"Poptáme se po někom vhodném," slíbil pan de Boisy, ale hned to zase pustil z hlavy. Měl plno starostí s hospodářskými a finančními záležitostmi svého statku. Tu dlouhé jednání se správcem svého panství, tu zase s pachtýři polí, aby vyslechl jejich stesky a požadavky.

František se zatím bezstarostně proháněl s vesnickými kluky, mezi kterými byl králem. Uměl nejlíp nalézat u zámku všelijaké skrýše, znal spoustu hádanek a dovedl si s kamarády zahrát i na pana abbé. Zavedl je do zámecké kaple, pomodlil se s nimi, pak se postavil vedle oltáře, nad kterým visel obraz svatého Šebestiána, pozvedl oči ke stropu, proměněnému v oblohu se zlatými hvězdičkami, a začal kázat. Jak mu paměť vybavovala věty, které slýchal večer číst maminku v čeledníku, tak je hbitě splétal s tím, co věděl o Ježíškovi od chůvy Mandy. Kluci stáli zticha a jednou se i pan Boisy zastavil u pootevřených dveří kaple.

"Ten náš čipera má řečnický talent," sdělil pak manželce. "Bude z něho výtečný advokát. Bude studovat práva. Právník v senátě, to není špatná kariéra," rozvíjel plány do budoucna.

Františka na to neříkala nic. Jednak manžel odporování nesnášel, jednak si vzpomněla na svůj slib před turínským plátnem a považovala za vhodné ponechat řešení Františkovy budoucnosti času a vůli Boží.

Někdy přijeli na návštěvu tři bratranci de Sales i s rodiči. Zdrželi se pár dní a František byl na vrcholu blaha. Snesl jim své nové hračky, většinou dřevěná zvířátka, seznámil je s vesnickými kamarády a Manda měla co dělat, aby je uhlídala. Jednou si ani nevšimla, že František zmizel. Našla ho pak v koutku verandy, kde byl výklenek ve zdi. Stavěl tam oltáříček.

"Pročpak jsi nám zmizel, Františku?"

"Chci bratránky překvapit. Toto je moje, docela jen moje kaplička."

A bratránkové pak spolu s vesnickými dětmi museli vyslechnout kázání "pana abbého Františka de Sales", jak se posluchačům malý kazatel představil. Ještě dobře, že to tatínek neslyšel, pomyslila si paní de Boisy, když jí Manda referovala o průběhu klukovských her. Tentokrát by asi z malého kazatele radost neměl.

VYCHOVATEL

Když ještě rodina Ludvíka de Sales bydlela na zámku Thorens, získala od biskupa povolení mít vlastního kaplana, který by denně sloužil mši v zámecké kapli. Volba padla na mladého kněze Jana Déage. Pocházel z Cornier, místa vzdáleného od Thorens jen pět mil. Byl to nadaný mladý muž, který se chtěl i nadále vzdělávat, jenže k tomu potřeboval finanční zajištění a dostatek volného času. Místo zámeckého kaplana bylo pro něho ideálním řešením, a proto nelenil použít ve všech stoletích osvědčeného receptu, který předpisuje pár slovních kapek vlivného strýčka. A tím byl monsignor Gallois Renard, asistent ženevského arcibiskupa, takže kapky zapůsobily a mladému uchazeči bylo vyhověno.

V zámecké kapli byla teď každého rána mše svatá, a kdo ze služebnictva chtěl, mohl být přítomen. Jirka se bystře naučil ministrovat. Latinská slova mu pan abbé vysvětlil poněkud učeně, takže jim Jirka stejně nerozuměl, ale odříkat je uměl bezvadně.

A malý František mu trochu záviděl. Chtěl by také ministrovat.

Ale maminka řekla ne, až bude větší: "Zatím můžeš stát vedle Jiřího a trochu mu pomáhat."

Jirka měl pochopení. Občas nechal maličkému podržet džbáneček s vodou, občas šáteček, do kterého si pan abbé otíral prsty. František si připadal velmi důležitý, očka mu zářila radostí.

Jan Déage zůstal na zámku Thorens, i když se rodina Saleských odstěhovala do Chablais. Jednak se mu tam líbilo, jednak ho pan de Boisy požádal, aby zůstal za stejných finančních podmínek. Byla to zásluha paní Františky, nechtěla se vzdát přítomnosti eucharistického Krista pod svou střechou, a pak - František potřeboval učitele náboženství, neboť pan de Boisy dávno zapomněl na slib, že se o nějakého postará. Nakonec ta úloha připadla zámeckému kaplanovi.

Františkovi bylo pět let, když mu pan abbé Déage začal dávat hodiny katechismu. Studentík ještě neuměl číst, ale nijak to oběma nevadilo. Hlavně že učitel uměl zajímavě vysvětlovat a žáček pozorně naslouchat. Slova pana abbého se nesmazatelně vrývala do čisté dětské mysli, učitel je ještě s Františkem zopakoval a žáček brzy uměl citovat zpaměti celé statě z katechismu. Že jim také rozuměl a hluboce je vnímal, naplňovalo maminku radostí, až na jeden případ, kdy se Františkovo náboženské zanícení ocitlo v rozporu se společenskou etiketou.

Měli tehdy na zámku hosta, který byl kalvínského vyznání. František už leccos věděl o rozdílech mezi učením pana Kalvína a tím, co se on sám učil v hodinách náboženství. Teď se dovídá, že ten příjemný, hezký pán, na kterého se rodiče usmívají, nevěří, že je Pán Ježíš přítomnen ve svatostánku v hostii! Františkovi ho bylo líto. Copak to nikdo tomu pánovi nevysvětlil? On asi žádného pana abbého nemá, napadlo kloučka. Počíhal si na milého pána, když se po ránu procházel v zámecké zahradě sám. Udýchán horlivostí začal bez úvodu panu hraběti vysvětlovat příslušnou stať z katechismu. Nežli se překvapený kavalír vzmohl na nějakou námitku, malý debatér mu přidal radu: "Když vám něco není jasné, pane, tak se pomodlete a Pán Bůh vám pomůže, abyste tomu rozuměl. Já se vždycky před učením pomodlím s panem abbé o světlo Boží a Pán Bůh nám vyhoví."

František se nikdy nedověděl, zdali si tatínkův host vzal jeho slova k srdci. Jenom mu bylo divné, proč ho od té doby při návštěvě některých tatínkových hostí zavírají v pokoji na klíč. Musí tam být, dokud host neodjede. Ale proč?

Jednou, když František slyšel od svého učitele slova Kristova - cokoliv jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili - vyptal se velmi důkladně, kdo jsou ti bratři Pána Ježíše a moc ho potěšilo, že všichni lidé. Aspoň je nebude muset dlouho hledat, jak už se obával. Protože měl Pána Ježíše rád, měl rád i jeho bratry, to je samozřejmé, pane Déage, viďte? Pan Déage se také domnívá, že by to mělo být samozřejmé, ale všichni to tak nechápou, bohužel. Tomu se František diví. On přece, když vidí u zámecké brány nějakého chudáka, honem mu běží naproti, pěkně se na něho usměje a nabídne mu, co má právě v kapse. Někdy broskev, někdy ocucaný sladký špalíček a někdy jen kousek motouzu. Obdarovaný se usmívá také, i když čekal tučnější dárek. Zámecký vrátný musel nejednou rázně ukončit Františkovu konverzaci s bratrem Pána Ježíše, když se obával, že si mladý pán odnese na oplátku v šatech nějaké zvířátko nežádoucí k chovu. Přivolal paní Puthodovou, aby donesla prosebníku něco na zub a Františka si odvedla.

Jednou opravovali zedníci zámeckou terasu. Jeden z nich si pověsil halenu na kliku u okna. Na haleně měl připíchnutou barevnou kokardičku, dárek od děvčete. František se zrovna potřeboval proběhnout po hodině katechismu. Jak si zpestřoval chůzi poskokem přes verandu, padla mu do očí barevná ozdůbka. Je hezounká jako karafiát, ale takový trojbarevný ani v zámecké zahradě nekvete. Dá se utrhnout? Docela lehce. Voní? Vůbec ne. Ale pěkná je, František si ji vezme a třebas u brány někomu udělá radost. Pánu Ježíši by se divná květina určitě také líbila.

Mladík se po práci obléká a marně hledá po zemi dárek od milé. Není tam, někdo mu kokardičku vzal! Některé ze služebných děvčat si s ním asi chtělo zažertovat, ale on se žádnou žertovat nemíní, je věrný té své. Chce kokardu zpátky. Je to krádež. Jde si tedy postěžovat zámecké paní. Pan de Boisy se k tomu přichomýtl také a po vojensku zahlaholil, že je to sice maličkost, ale na zámku musí být poctivost dodržována v každém směru. Na místo činu bylo svoláno všechno služebnictvo. Vyšetřování nebralo konce, až si paní de Boisy vzpomněla na svého potomka. Nevzal to snad František? A kde je? Petremanda prohlásila, že její vlastní potomek vyučuje Františka na zahradě dělat kotrmelce. Musela hned pro něj. František přiběhl rozradostněný s hlášením, že už kotrmelce umí, ale radost pohasla, když viděl, jak přísně na něho rodiče hledí.

"Podívej se tady na ten kabátec," řekla maminka. "Byla na něm kytička ze stužky. Nevzal jsi ji?"

"Vzal," přikývl bez rozmýšlení a teprve teď si uvědomil, že asi udělal něco, co neměl.

"To je krádež," řekl tatínek zachmuřeně. Františkovi je, jako by se před ním rozevřela černá propast. Taková hrůza na něho zafičela z toho slova, že se mu z očí vyhrnuly slzy. A už klečí na kolenou a žalostně vzlyká, že to už nikdy víc neudělá, aby mu odpustili. Vytáhne z kapsičky užmoulanou kokardičku a podává ji mamince, které se zpod víček také kutálí slzička. Služky začaly popotahovat a utírat si zástěrkou nos, i mladý zedník je dojat. Všichni byli naměkko, jen Františkův otec byl neoblomný a pravil, že je sice správné, když viník činu lituje, ale potrestán být musí, aby si navždy vtiskl do paměti, že na cizí sáhnout nesmí. Přehnul vzlykajícího klučíka přes koleno a pádnou dlaní mu naplácal zadeček. Byl to výprask mírný podle slov pana de Boisy, jelikož se František hned přiznal, svého činu lituje a kromě toho to bylo poprvé, co se takto prohřešil. Ale - kdyby se to opakovalo, tak ať si nepřeje, co by mu otcovská ruka naložila!

Ne, to si František nepřál a nikdy již k podobnému výprasku nedošlo. Od té doby se vždy zeptal, smí-li si něco vzít, i když to byla jen broskev na tácu v jídelně.

Sotva bylo Františkovi šest let, jevil velký zájem o knihy. Číst neuměl, jen si v nich listoval. Číst ho zatím nikdo neučil.

Pokouší se tu a tam poznat sám nějaké písmenko, pozve na poradu paní Puthodovou, ale ta se s knihami moc nekamarádí. František ví, že maminka má Mandu ráda, proto na chůvě loudí:

"Petremando, přimluv se za mne, abych se směl učit číst."

Petremanda namítá, že čtení je velké umění a František je ještě malý.

"Až budu velký, tak ti každý rok koupím krásné šaty, když se za mne přimluvíš."

"To se načekám ještě hodně dlouho," míní chůva, ale aby chlapci udělala radost, přece jen se paní de Boisy zmínila. Ta slíbila, že promluví s manželem. A promluvila. Nemohl by pan Déage vyučovat chlapce základním předmětům? Kněz má tak málo povinností a chlapec po učení touží.

Pan de Boisy byl jiného názoru. Má-li František chuť do učení, ať se učí, ale ne doma. Na zámku se všechno točí kolem něho -je to zdravé pro růst charakteru? Nevyroste z něho rozmazlený člověk? Je na čase, aby si zvykal na cizí prostředí. A co pan de Boisy řekne, to platí. Maminku bolí srdce. Má se rozloučit se svým pokladem? Ta myšlenka jí vhání slzy do očí. Ale bouří se proti manželovi jen v duchu.

Jak ty chceš, Pane, buď vůle tvá, končí modlitby za budoucí dny svého synáčka.

VZORNÝ ŽÁK

Na podzim roku 1574 začínalo i školní vyučování v chlapecké koleji městečka La Roche. Františka ubytovali rodiče u pana učitele Štěpána Dumase i s komorníkem, který měl na chlapce dozírat a pečovat o něho. Škola pojala na tři sta žáků, mezi nimi se octl i čtyřlístek Ludvík, Kašpar, Amé a František, všichni z rodu de Sales. Františkovi bylo sedm let a přítomnost bratránků mu pomohla překonat stesk po domově. Místo her v zahradě si nyní hraje s písmenky a číslicemi v místnosti plné lavic a kluků. Učení ho baví, pan učitel má z něho radost. Žáček se bystře učí číst, psát i počítat. Jednou týdně přijíždí tatínek poptat se na synovo chování a pokrok v učení. Když je pohovor s ředitelem koleje zvlášť příznivý, smí František za odměnu jít na neděli domů k obědu a někdy i na celý den, aby se potěšil s maminkou a předvedl jí, co všechno se ve škole naučil. Někdy dojede za Františkem abbé Déage na grošovaném koni -bonžůr, maličký, všecko klape? František už není zrovna maličký, na sedm let se pěkně vytáhl, ale to oslovení mu nevadí, hlavně že se může návštěvě vypovídat ze vzrušujících dojmů, které v novém prostředí prožívá: "Víte, pane Déage, že už umím celou násobilku? A ze čtení jsem dostal jedničku. Ještě vám musím říct, že Roger, co sedí za mnou, se nerad učí náboženství, to je divné, viďte? Já je mám ze všech předmětů nejraději. Už brzy postoupím do druhé třídy, kde se učí gramatice."

Žáci jsou v koleji rozmísťováni do tříd podle prospěchu, nikoliv podle věku. Také se na rozmísťování nečeká na konec školního roku. Kdo je nadaný a zdolá učivo jedné třídy dřív, může do vyšší přestoupit i mezi školním rokem. František se již za několik měsíců vyrovnal se základním učivem první třídy. Ponechal slabikování vět spolužákům méně čilým a sám se směle pustil do zdolávání francouzské mluvnice. Brzy je uznáván za nejnadanější dítě koleje, jeho rychlé úspěchy v učení jsou překvapující. Opět mu stačilo několik měsíců k tomu, aby nejen uměl pravidla gramatiky odříkat, ale také je dovedl při psaní správně používat.

Jednoho dne byl František velmi vyznamenán. Dostal svolení, že se smí seznamovat s latinou. To byla událost pro Františka i ostatní studenty! V osmi letech už začít s latinou? Spolužáci ho obdivovali.

Někdy se pan Déage zdržel v La Roche déle na přání svých zaměstnavatelů. Přezkoušel vědomosti všech čtyř výhonků kmene Sales, za pěkného počasí je zavedl za město ke starodávnému kříži, jehož podstavec nesl datum 18. srpna 1488. Tam si udělali mešní pobožnost a pak se těšili z krás přírody. Vychovatel jim říkal jména jednotlivých hor a kopců na obzoru a jména květin podél cesty.

Jindy si udělali výšlap do poutního místa Bénite Fontaine. Když se bratránkům chtělo putovat, šli všichni za veselého poskakování a pokřikování. František měl vždy v zásobě plno otázek, které zůstaly nezodpovězeny z hodin náboženství. Ve škole byl časový prostor omezen zvonkem, na dlouhé vysvětlování nebylo kdy.

František byl druhým rokem v La Roche, když při jedné návštěvě doma zjistil, že má sestřičku Markétku. Moc se nenadchnul, vždyť škvrně bylo v kolébce sotva vidět. Zmínil se o tom svým bratránkům jen stručně: "Mám doma sestřičku, ale chodit neumí, mluvit také ne, tak nevím, k čemu nám bude dobrá."

"Jak se k vám dostala?" vyzvídal Kašpárek.

"Prý ji poslal Pán Bůh mamince, když se jí po mně stýskalo."

"To nemohl poslat kluka? Co s holkou? S tou si hrát nebudeme," prohlásil Kašpar za všecky.

A také nemuseli. Pán Bůh si Markétku za nějaký měsíc vzal k sobě. Ještě téhož roku se narodilo manželům de Boisy další dítě, tentokrát chlapeček. Dali mu jméno Gallois. Kluci de Sales mohli být spokojeni.

Jednoho dne přijel pan Déage za Františkem a tvářil se vážně, když mu sděloval, že bude muset školu v La Roche opustit. Jeho rodiče se stěhují na zámek Brens k strýci Ludvíkovi. Odtamtud je do La Roche daleko, to bys nemohl v neděli domů na oběd. Ostatně bratránkové také změní kolej za jinou, která je blíže Brens, tak nevěš hlavu, budete zase pohromadě. František je poplašený. Proč se rodiče stěhují? Vždyť je v Thorens tak pěkně. Vychovatel je na rozpacích. Má zakázáno mluvit o podrobnostech: "Víš, Františku... zkrátka, tvůj otec upadl v nemilost u knížete Jakuba, ale tím si hlavu nezatěžuj. Časem se zas všechno urovná." Pan Déage se už v duchu vidí u svého strýce, světícího biskupa Regarda, který v urovnávání celé situace jistě pomůže.

Františkovi bylo devět, když nastoupil do školy v Annecy.

Utěšovalo ho, že mohl opět kamarádit se svými bratránky a společně s nimi jezdit na neděli domů.

Žili všichni pod jednou střechou i v Annecy.

U školy nebyl internát. Žáci bydleli v soukromých domech. František se ubytoval tentokrát i s panem Déagem u staré paní, která měla prostorný dům a pochopení pro mládí. Františkovi bratránkové měli u ní také svůj pokoj a všichni říkali paní bytné tetičko, ačkoliv příbuzná nebyla.

Škola v Annecy měla dobrou pověst. Založil ji v roce 1551 pan Eustach Chapyus, kněz a diplomat. Za dobu dvaceti pěti let si vzdělávací ústav dobyl přední místo mezi savojskými školami, kterým se říkalo koleje.

Také tady, v nové koleji, byl František oblíben. Profesoři ho měli rádi pro neobyčejné nadání a vzorné chování, studenti pro veselou povahu, družnost a ochotu. Pobyl v tamější škole šest let a každým rokem při udílení cen býval na prvním místě. Spolužáci mu nezáviděli, byl přítelem všech a nejednou vytáhl kamaráda z bryndy. Ba i trest vzal za provinilce na sebe. Tehdy se počítala rákoska k důležitým výchovným prostředkům. V každé třídě zaujímala čestné místo, ze kterého se stěhovala pouze na ruce anebo na záda, popřípadě na sedací část příslušného neposedy. Závažnost provinění určovala výši trestů. Odvolání se nepřijímalo, na kajícnost se ohled nebral.

Kašpárek de Sales se jednou rozdováděl o přestávce tak, že se po jeho přesném zásahu přesunul portrét ctihodného zakladatele školy ze zdi na podlahu chodby. Za toto ponížení slavného pana Eustacha byl odsouzen k výprasku. V očekávání exekuce plakal Kašpárek již předem tak zoufale, že to drásalo Františkovo soucitné srdce. Když pak vzal třídní do ruky ohebnou pedagogickou pomůcku a Kašpar se plížil krokem zoufalce ke katedře, František to nevydržel. Popustil uzdu svému temperamentu a vskočil mezi provinilce a učitele. Neslýchaná věc! Zvedl se z lavice bez dovolení. Zády kryje bratránka a spíná ruce ke zkoprnělému vykonavateli spravedlnosti: "Prosím vás snažně, pane učiteli, nebijte Kašpara, já ten trest beru za něho!"

"To by nebylo spravedlivé. Proč bys měl dostat bití ty?"

"Protože je můj kamarád. Protože ho mám rád. Prosím snažně."

Učitel Františka odstrkuje, aby se dostal k pravému viníkovi, ale marně. Ve třídě je napjaté ticho. Jak to dopadne?

Nakonec se učitel na neodbytného prosebníka dopálil. Co se do toho plete! Popadla ho chuť odvážlivce pořádně setřít. Nechal Kašpara Kašparem a přehnul si přes koleno Františka. A jak byl v ráži, našvihal Františkovi jako ještě nikomu jinému. Potom praštil rákoskou o zem - měl zlost sám na sebe, že se nechal strhnout. František rákosku zvedl a odnesl na místo, ač se mu šlo poněkud ztěžka.

Když byl učitel z dohledu, shlukli se chlapci kolem hrdiny dne a všichni odsuzovali předvedený pedagogický výkon. Je to kruťas, zlostí celý rudý, neumí se ovládat, ten by mohl být katem. Kupodivu, František se ho zastal: "Proč mu to zazlíváte? Vždyť jsem si o výprask řekl, tak mi vyhověl. Já se na něho nezlobím."

Jednou jel František koňmo s vychovatelem po mostě, který zrovna opravovali dělníci. Vybírali poplatek od každého, kdo po mostě šel nebo jel, František si všiml, jak jiní platí mostné, ale pan Déage se k tomu nemá. I vysvětlil Františkovi, že členové urozených rodin jsou od poplatku osvobozeni. František se pohoršil: "Cože? Vždyť se ti dělníci potí i pro nás, proč bychom neměli platit? To mi nejde na rozum." Vytáhl peněženku s kapesným a vysypal výběrčímu vše, co v ní měl.

Procházky po městě s panem Déagem moc nepěstoval. Raději zůstával u tetičky, které oči už moc nesloužily, a předčítal jí z velké knihy životopisy svatých. Byla to Zlatá legenda. Některé příběhy z ní si zapamatoval na celý život, neboť po četbě si ještě s tetičkou o nich povídali. Chlapec měl pohotově vždy nějaký vtipný komentář.

František byl v Annecy rok, když do jejich rodiny přibyl třetí synáček. Dostal jméno Ludvík, takže bydleli na hradě Brens pod jednou střechou Ludvíkové tři.

TONZURA

František byl u prvního svatého přijímání v deseti letech. Bylo to v zimě 17. prosince 1577. Ještě téhož dne přijal Ducha svatého při svátosti biřmování z rukou biskupa Ange Justiniana v dominikánském kostele v Annecy.

V té době přistupovaly děti k prvnímu přijímání až ve dvanácti letech. Připouštěly se výjimky, které byly jistým druhem vyznamenání. Proto se radovala s Františkem i celá rodina. Rodiče přijeli do Annecy již týden předtím. Ubytovali se ve vlastním domě, který tam měli pro přechodný pobyt. Paní Františka nejen že chtěla být u slavné události, ale mínila ještě před tím pohovořit s chlapcem o všem, co by přispělo k dobré přípravě na významnou událost. Není tedy divu, že chlapec přijímal obě svátosti v onu sobotu s hlubokým dojetím. Byl dobře připraven a na svůj věk duchovně vyspělý.

Kostel svatého Dominika vypadal zvenčí chudě. Stavba nízká a jednoduchá. Avšak vnitřek kostela byl krásný. Sluneční paprsky házely barevnými okny na sochy svatých a světic kouzelné duhy. Také malby na stěnách vzbuzovaly obdiv chlapců de Sales, kdykoliv se s panem Déagem v kostele zastavili.

Toho dne, kdy chrám byl slavnostně osvětlen a přeplněn věřícími, František zvlášť silně prožíval krásu okolí i dění v kněžišti, neboť po biřmování následovalo svěcení několika kněží.

Bůh se mi odevzdal viditelným způsobem Těla Páně a neviditelným Duchem svatým. Co já mu za to dám? Vše, co mám, je tak malé, tak nepatrné ve srovnání s velkým darem Božím. Ale mohu mu dát sebe jako ti mladí muži, kteří skládají právě slib čistoty a poslušnosti do biskupových rukou? To bude to pravé.

Po slavnosti byl bohatý oběd za přítomnosti obou spřízněných rodin. Až k večeru se Františkovi naskytla příležitost zastihnout otce v pokoji o samotě. V obavě, aby je někdo nevyrušil, vysypal otci rovnou, čeho měl plnou duši: "Tatínku, chtěl bych být knězem."

Otec povytáhl obočí, ale hned se usmál. Chlapecké sny není třeba brát vážně. Je to pro Františka výjimečný den, nebude ho zarmucovat svým nesouhlasem: "Nu, dobrá, dobrá, Františku. Uběhne ještě mnoho vody, nežli se budeme rozhodovat o tvém povolání. To má čas."

"Ale já bych chtěl začít s přípravou už teď."

Pan de Boisy se stále usmíval. Dnešní svěcení kněží zřejmě synáčkovi popletlo hlavu, ale to přejde: "Můj milý, v deseti letech ještě nikdo nebyl na kněze vysvěcen."

"Tonzuru bych dostat mohl, to vím."

Proti tonzuře otec nic nenamítá. Kolečko ve vlasech nikoho do budoucna nezavazuje, vlasy opět narostou a dětské sny zapomněním zarostou. Ať je po tvém, chlapče, myslel si otec, a potom bude po mém.

"Když tolik chceš, můžeš si tonzuru dát."

Toto církevní svěcení ještě k ničemu nezavazovalo. Mnozí rodiče přihlásili k němu svého mladičkého potomka jen z důvodů zištných, pro navázání vlivných styků, a později na ně klidně zapomněli.

Roku 1578 uděloval tonzuru světící biskup Gallois Regard na svém venkovském sídle v Clermontu. Tam doprovodili Františka rodiče i pan Déage. Když byl František představen panu biskupovi, církevní hodnostář se zahleděl na hezkého chlapce, jehož pravidelný obličej lemovaly světlé kučery. Podle tehdejšího zvyku byly dlouhé až na ramena.

"Tonzura není jen kolečko na temeni hlavy, chlapče," řekl pan biskup přísně, "tu svou vlasovou parádu si dej zastřihnout nakrátko."

František se polekal. Jeho vlasy se leskly do zlatova a přirozeně se vlnily. Moc mu slušely. Teď je má dát zastřihnout nakrátko? Jak bude vypadat mezi ostatními chlapci? Musí vlasy obětovat? Ale vždyť chci obětovat Bohu sebe celého, tedy i s vlasy. Jenže pomyšlení na to bolí. Moc si na těch krásných vlasech zakládám, uvědomil si František. To se Pánu Bohu jistě nemůže líbit, vždyť je to marnivost. Dám je zkrátit.

"A kdo mi tonzuru ve vlasech vystřihne?" vyzvídal František na vychovateli. "Pan biskup v kapli?"

"Ale kdež, ten se holičem nevyučil," zasmál se pan Déage. "Jeho Eminence jen symbolicky třikrát cvakne nůžkama na temeni. Nu, nějaký ten vlásek odstřihne, ale zbytek už dodělá odborně holič v sakristii."

Tak se také stalo. Pan biskup s nůžkama v ruce říkal nad Františkovou hlavou, s vlasy již krátce zastřiženými, latinský žalm - Pán je podílem mého dědictví a mého kalicha. Ty jsi ten, který mi nahradíš mé dědictví -. František v duchu přidal - a nahradíš mi i vlasy - a opět pocítil radost, která mu naplnila srdce, když ještě před obřadem si dal v sakristii ustřihnout své zlaté kadeře. Je pravda, že nejdříve zavřel oči, aby neviděl, jak padají z ramen na zem. Pak se přece jen podíval a místo smutku jej přepadla nečekaná radost. Pane Bože, prvně ti dávám něco, na čem mi moc záleželo, nikomu jinému bych své vlasy nebyl dal, ale tobě ano.

Když se pak František v bytě rodičů v Annecy podíval do velkého zrcadla, nemohl se poznat. Před sebou měl chlapeckou postavu v lesklých nohavičkách, v sametovém kabátku se širokým bílým límcem, s kordíkem po boku a ostříhanou hlavou. Napůl šlechtic, napůl mnich. Nu, jiné šaty mu ještě nedají, na kleriku má dost času. Ale František nechce být ničím napůl. Když nemůže tělo oblékat v duchovní šat, bude v něj oblékat své srdce a Pán Bůh to uvidí. Úmysl uváděl hned ve skutek. Poprosil zpovědníka o dovolení, aby směl chodit častěji k přijímání. Dostal povolení, že smí ke stolu Páně jednou za měsíc, později jednou za týden. Cítil to jako vyznamenání. Denně si četl v některé duchovní knize. Uložil si to jako závazek. Tak se stávalo, že zatímco se jeho spolužáci a bratránkové ve volném čase proháněli po břehu modrého jezera, František usedl na zahradě do stínu besídky, anebo za špatného počasí si ve své světničce četl knihu, kterou měl nejraději - životy svatých. Bylo-li školní volno celý den, pan Déage mu nestrpěl, aby seděl doma. Mládí potřebuje pohyb v přírodě, Františku, na čtení máš ještě celý život. Chlapci jdou na výlet, půjdeme s nimi. I když to nebylo horlivému čtenáři zprvu po chuti, uposlechl. Pan Déage byl pro něho autorita, na kterou se vztahovalo čtvrté přikázání Boží, neboť zastupoval rodiče. Jak by ho mohl neposlechnout?

Příroda v okolí Annecy byla v létě velmi krásná. František měl pro ni porozumění. Bylo zvláštní, že se ihned stal vůdcem každého výletu, aniž o to usiloval. Uměl pojmenovat každou horu a každý kopec na obzoru, znal všechny květiny a křoviny, které cestou potkávali a uměl zajímavě vyprávět. Jak se jmenuje tenhle brouk, Františku? Umíš napodobit hrdličku? Díky volnému pobíhání kdysi v Thorens po zahradě a vesnici s venkovskými klučíky věděl František o přírodě víc nežli studenti z měst.

Nakonec uměl všechny odpovědi tak vtipně shrnout v dovětek o neobyčejné genialitě Tvůrce, jehož dílu se tady obdivují, že se chlapci s ním ochotně pomodlili díkůčinění.

"A teď si zahrajeme na honičku. Chytej nás," plácnul nejbližšího kamaráda po rameně a rozletěl se po trávě stejně bezstarostně a vesele jako ostatní hoši. Zapomněl na tonzuru a byl rád, že ještě nenosí kleriku. Překážela by mu při stojce: "Kdo z vás vydrží stát na hlavě tak dlouho jako já?"

Ale ne, docela na tonzuru nezapomněl. Je pravda, že kolečko na temeni už zarostlo a kadeře opět spadají na ramena. Na přání pana de Boisy zakázal pan Déage Františkovi, aby si vlasy opět dal zastřihnout. František poslechl jako obvykle.

Ale na vlasech si už nezakládal. Tonzuru cítil na hlavě, i když tam nebyla. Sen o kněžství zatím jen dřímal, aby se jednoho dne probudil naplno.

OTEC PLÁNUJE

Na zámku v Chablais žily dvě rodiny v lásce a svornosti. František své tři bratránky považoval za bratry, ač pokrevní bratry měl už také: byl to Gallois, o devět let mladší nežli František, a pak Ludvíček, který se za Františkem opozdil o deset let. Všichni se pod jednou střechou cítili spokojeni a měli k sobě naprostou důvěru. Dospělí byli k sobě upřímní a děti, které podléhají vlivu okolí, měly se rády také. Je pravda, že František někdy vybuchl, když mu něco nebylo vhod, ale hned zrudl rozpaky a zmírnil tón. Měl po tatínkovi výbušnou povahu, jenže maminka mu ji hlídala už od dětství: "Františku, v mírnosti je větší síla než ve hněvu."

A denní četba životopisů svatých pomáhala posilovat vůli k přeměně.

František je zahloubán do luštění matematického úkolu, který si přinesl na nedělní pobyt u rodičů. Malý Gallois má novou hračku, musí se pochlubit. Zatahá Františka za rukáv: "Pojď si se mnou házet míčem. Mám nový."

Františkovi vylítlo: "Neotravuj!"

Hned se kousne do rtů. Chudák bratříček se loudá k oknu, zklamání mu zkrabatilo čílko. František sklapne sešit, odloží pero: "Kde máš ten míč? Tak hoď!" Je pravda, příklad ho bavil víc, ale ten vypočítá později. Přece udělat někomu radost je víc než matematika!

Gallois má zase v tváři sluníčko. Chytá, hází, honí se za míčem a bratr ho pak učí vyhodit míč do výše a ťuknout do něho hlavou. Prostě, František je ten nejhodnější bratr na světě. Kdyby někdo jiný řekl kloučkovi, že po házení míčem se budou modlit tři otčenáše za duše v očistci, ohrnul by nosík a řekl, že se pomodlí až večer před spaním. Ale Františkovi neodřekne, ten si může říct třeba o čtyři otčenáše.

Voda v řece Thion, která dělí město Annecy na dvě části, ubíhala a léta s ní. Studenti do koleje přicházeli a odcházeli. Také František je letos naposled vyznamenán jako nejlepší žák. Nižší stupeň studia již ukončil. Nastává loučení nejen s dobrou tetičkou bytnou, ale i se všemi kostely, které v městě rád navštěvoval.

Nejblíže je do kostela svatého Dominika, ale také svatý Mořic a svatý František z Assisi se v Annecy zabydleli. Je tu kostelík klarisek a kostel johanitů, ty všechny chce František obejít, v každém se pomodlit, aby Pán Bůh sám rozhodl, co bude s ním dále. Hlavně se musí jít rozloučit s Naší Paní od Radosti, protože, kamaráde, mi maminka nedávno svěřila, že vlastně v tom kostele je můj začátek.

Kamarád to jaksi nechápe, ví, že se František přece narodil na zámku a ne v kostele. František ho dlouho nenapíná: "Když bylo v tom kostele vystaveno turínské plátno, maminka se tam modlila za můj příchod na svět a byla vyslyšena."

František už dávno vytušil z otcových narážek, že tonzura měla být jen dětskou hrou. Nebylo radno znovu začínat hovor o tom, čím by byl František nejraději. Bratránek Ludvík nemá v tomto ohledu potíže. Jako druhorozenému mu nebudou bránit, kdyby si zvolil duchovní stav. Už je rok v Paříži a jeho bratr Amé také. František se nebouřil. Je prvorozený, tedy dědic a pokračovatel rodu, to věděl. Ale touhu po kněžství proto neodložil. Nepochyboval, že otec chce jeho dobro. Má však ještě jednoho Otce, ten je všemohoucí, může pozemského otce přesvědčit lip než František, v čem to dobro je.

Pan de Boisy rozhodl, že syn pojede do Paříže studovat na vysokou školu v doprovodu abbého Déage. Vysokých škol zvaných koleje bylo v Paříži několik.

"Samozřejmě se budeš v Paříži učit šermu, tanci a dvorské etiketě," řekl otec, "vybral jsem ti kolej, kde jsou studenti jen z bohatých šlechtických rodin. Je načase, abys navázal cenná přátelství."

"Přátelství je vždycky cenné," podotkl František, a otec spokojeně přikývl v představě, jaké společenské výhody mohou plynout z vynikajících známostí.

Několik dní nato položila paní de Boisy manželovi otázku: "Nemohl by František studovat v Paříži v jezuitské koleji?" Hrabě se na ni nechápavě podíval: "Proč by měl studovat u jezuitů, když jsem napsal dopis do jiné koleje?"

"Váš dopis nebyl ještě odeslán." V běžných hovorech si manželé vykali, jak bylo u šlechticů zvykem.

"Má drahá, vy máte něco na srdci."

Paní de Boisy povzdechla: "František mě prosil o přímluvu. Nemohla jsem mu odříci." Pan de Boisy odměřoval koberec dlouhými kroky. Ten zatrolený chlapec - ale zlobit se na něho vlastně nemohu. Je rozený diplomat. Ano, tatínku. Jak chceš, tatínku. A pak si jde za přímluvkyní, které nelze nic odříct, načež mě má, kde mě chtěl mít. No, nic nám neuteče, bude-li u jezuitů. Talent má, bude jednou diplomatem a dotáhne to daleko.

Paní Františka nechala manžela chvíli přecházet pokojem.

Když se mráček v jeho obličeji rozplynul, znovu promluvila: "V koleji Tovaryšstva Ježíšova nebude nikterak ošizen o vědu. A nadto tam bude více zbožnosti než v koleji světské."

"O to tedy Františkovi jde?"

"Myslím, že nám všem." Když hraběnka upřela krásné tmavé oči na manžela, cítil se poněkud zahanben: "Máte pravdu, má drahá." Políbil jí jemnou ruku: "Hned zítra napíši do Paříže jiný dopis."

Františkovi bylo patnáct let. Je to štíhlý jinoch krásného, produševnělého obličeje. Všichni ho mají rádi, protože on má také všechny rád.

Gallois se nemůže smířit s myšlenkou, že jeho velký bratr odjede na dlouhou dobu kamsi daleko: "Kudy pojedete s panem Déagem?"

František jmenuje města i městečka, Lyon, Burges, Orleans a další. Kloučkovi to zní jako slova zaklínání, řekne jen: jednou, dvakrát, čáry, máry a František bude pryč. To je hrozné. Kouzelnice Paříž ho očaruje, už se ani nebude chtít vrátit domů! Bratránek Kašpar se však těm pohřebním řečem směje. Kdepak František a navždy pryč, ten se nám neztratí. Až vystuduje, přiběhne zase zpátky, to je jisté, jako že dvakrát dvě jsou čtyři. Kašparovi se to mluví, když František není jeho bratr, ale mrňous Gallois má své starosti: "Jestlipak je tvůj kůň spolehlivý, Františku? Kdyby vás přepadli cestou loupežníci, abys jim ujel!" V oné době se lecjaká čeládka potloukala v horských krajinách, to věděly i malé děti.

"Budu mít nový kord a pan Déage má také zbraň. Navíc s námi pojede Jíra. Musíš se, Gallois, za nás modlit, abychom zbraně použít nemuseli."

"Škoda, že nemohu jet s vámi. Bylo by nás na obranu víc." Hošík se diví, proč se všichni smějí.

VE MĚSTĚ VĚDY

Ve Francii tehdy vládl král Jindřich III. Byla to rušná doba. Náboženské boje zneklidňovaly zemi. Humanističtí myslitelé a umělci rozšiřovali svými díly nové, nebývalé myšlenky. V Paříži se každou chvíli provalily dvorské skandály. Současně se však město stalo střediskem křesťanských osobností a bohatým zdrojem duchovního života. Mnoho tamějších klášterů mělo vysokou úroveň. Kalvinismus byl z veřejných škol odstraněn. Univerzita soustřeďovala kolem sebe padesát čtyři koleje, přeplněné dychtivými studenty.

Scholastičtí profesoři zahájili nová bádání v hebrejských biblických textech. Na obnově studia Písma svatého se značně podílela Clermontská kolej, kterou vedli jezuité. Právě do této koleje byl přihlášen František, ač jeho bratranci Amé a Ludvík studovali na koleji Navarrské.

Abbé Jan Déage byl povýšen na hofmistra, což byl titul pro stálého průvodce vysokoškolského studenta ze šlechtického rodu. Hoši začínali studovat na univerzitě v patnácti, šestnácti letech a bylo pochopitelné, že si rodiče přáli, aby spolehlivý člověk dohlížel na studium i výchovu syna.

František se ubytoval se svým hofmistrem a sluhou Jiřím v hotelu Bílá růže, hned naproti koleje. Stalo se tak na přání Františkova otce. Chtěl, aby syn měl možnost volného pohybu po velkoměstě. Studenti, kteří bydleli přímo u jezuitů, byli totiž omezováni přísným domácím řádem. A František se měl přece stát dokonalým mužem velkého světa a zaujmout jednou místo u savojského dvora, proto musel svět poznávat. Tak si přál pan de Boisy. František se i tentokrát bez odmluvy podvolil. Vstupní zkoušku do koleje udělal velmi dobře. Jak vědomostmi, tak celkovým vystupováním se profesorům líbil. Byl přijat do rétoriky.

Abbé Déage obdržel od svého zaměstnavatele adresy všech Františkových příbuzných a jiných vlivných osobností v Paříži. Šlo o bohaté rodiny se společenskými salóny. Do těch nyní uváděl svého svěřence. Sličný jinoch byl všude přívětivě přijímán.

Tehdejším prestižním sportem bylo šermířství a jezdecké umění. Těmto disciplínám se František věnoval několikrát v týdnu právě s takovou dovedností jako kterýkoliv jiný kavalír. Mladé tělo si žádalo pohyb po dlouhém vysedávání nad knihami. Šerm se Františkovi líbil a na koni jezdil už od klukovských let doma. I duchovní může pro hlásání evangelia potřebovat jízdu na koni. Obratnost v zacházení se zbraní je i pro kněze užitečná, pokud musí projíždět krajinami, které se hemží všelijakými darebáky. Jen do hodin společenského tance docházel nerad. K čemu to natřásání kolem ženských sukní, když chce být knězem. Jenže s panem Déagem se nedalo smlouvat. Váš otec si to přeje, byla jeho jediná odpověď na všechny námitky. A pan Déage byl placen, aby dbal na přesné plnění všeho, co pan de Boisy přikázal.

Přes všechna společenská rozptýlení byl mladý de Sales velmi horlivým studentem. Nejdříve si dokonale osvojil latinu. Literárním stylem záhy vynikl nad ostatní spolužáky. Jeho způsob psaní, který mu později získal pověst jednoho z nejlepších spisovatelů své doby, měl kořeny v letech studií u jezuitů. Právě tehdy vyšly dvě první knihy Montaigneových "Essayí". Všichni studenti horlivě četli renesanční poezii i prózu. František se účastnil vzrušených debat o současné poezii i filozofii. Kterýsi z profesorů, vida velké Františkovo nadání, mu doporučil, aby studoval také řečtinu. Nebylo třeba snaživého studenta dlouho pobízet. Během dvou let se František naučil řečnickému umění, poznal všechny tehdejší literární poklady, vytříbil si umělecký vkus a vytvořil vlastní styl psaní.

Zdálo by se, že mladý člověk, zaujatý tolika společenskými i studijními zájmy, nemá již čas na víc než na obvyklou zbožnost. Kupodivu, František cítí vnější dění jen jako čeření vln, pod jejichž povrchem se skrývá pravá vábivá hloubka života. Křesťanská dokonalost - jaký to ideál! Vše, co dělá z nutnosti a poslušnosti k otci, jednou pomine a zůstane tišina hloubky. František po ní touží celou duší. Stále u sebe nosí duchovní četbu, aby jí mohl věnovat každou volnou chvíli. Čte knihy církevních otců a velkých světců, probírá se větami jako peněžník, když obrací mince z rubu na líc, aby poznal jejich pravou cenu. Uvažuje o slovech, vztahuje jejich význam na sebe, v dlouhých zamyšleních se táže sám sebe, jak by mohl přečtenou myšlenku či radu uplatnit ve svém vztahu k Bohu a lidem. Dobírá se samostatných názorů, roste vnitřně nad svůj věk. Se zájmem si chodí poslechnout věhlasné kazatele. Všímá si formy i obsahu jejich promluv a vidí, že jedno s druhým souvisí, má-li promluva na posluchače zapůsobit.

Tehdy si uvědomil, že existuje jakýsi vztah mezi duchovním životem a příliš dobře živeným tělem, a to vztah záporný. Jsou lidé, jejichž nadměrnou váhu působí choroba, avšak vždycky byli a budou jedlíci, jejichž bohem je břicho. Raději víc přísnosti než přílišnou povolnost tělu, řekl si mladý kandidát dokonalosti a tajně si pořídil žíněnou košili, která mu třikrát týdně nemile škrábala pokožku. K svátostem chodíval jednou týdně. Na tehdejší dobu to bylo nápadně často. Nikdo z ostatních studentů tak často nepřijímal, i když byli mezi nimi hoši zbožní. Konečně se jeden přítel odhodlal k dotazu: "Říká se, Františku, že se každý týden zpovídáš, každou neděli jsi u mřížky. Mně to připadá výstřední. Proč to děláš?"

"Také se tě něco zeptám, Gerarde. Vidím tě každý den mluvit s profesory. Proč to děláš?"

"To má být vtip? I ty s nimi přece mluvíš každý den."

"Ano, protože se od nich chci něčemu naučit."

"A já snad ne?"

"Gerarde, každý profesor má svůj obor, kterému vyučuje. Spasitel je tím nejlepším profesorem ve vědě svatosti. Proto chodím k němu jak nejčastěji mohu. Chci, aby mě naučil své vědě."

František také apoštoloval, a to po svém. Neztrácel při tom čas mluvením, raději jednal. Přišel ho navštívit mladý krajan ze Savojska. Vřele se uvítali, měli si o čem povídat. František věděl, že je zbožný, ale ne natolik samostatný, aby se oprostil od zvyklostí svého okolí a vyšel na vlastní duchovní cestu. Chtěl mu pomoci: "Poslyš, Jene, co budeš dělat zítra ráno?" zeptal se krajana při rozchodu.

"Nemám nic zvláštního na programu."

"Nechtěl bys se mnou posnídat? V našem hotelu je dobrý kuchař."

"Jak by ne, moc rád, Františku. Mám zrovna v kapse díru."

"Tak přijď, ušetříš za snídani," František se usmíval. "A kromě toho tě hodlám slavnostně pohostit."

Když se Jan druhého dne časně zrána objevil u Bílé růže, dověděl se k svému překvapení, že jeho milý hostitel chce jít nejdříve na mši. No dobrá, tak hladový není, že by nemohl snídat až za hodinu. Samozřejmě půjde do kostela také. Cestou mu František sdělil, že jde ke zpovědi a k přijímání: "Kdypak jsi byl ty, Jene, naposled u svátostí?"

"Samozřejmě o velikonocích."

"A proč bys nemohl jít také dnes?"

"Dnes?" Jan se podivil, že by měl něco takového udělat. "Chodívám jako celá naše rodina jednou za rok."

"Necháš hladovět ubohou dušičku, zatímco tělo se cpe každý den," žertoval František. Potom zvážněl: "Já se rozhodl sytit svou duši aspoň jednou týdně."

Nenucený tón zasáhl Františkova přítele hlouběji než dlouhé kázání. Bylo mu náhle, jako by našel něco, co dlouho hledal, aniž o tom věděl. Ale ještě váhal: "Vždyť nejsem připraven."

"Tak se soustřeď. Nebudeme již mluvit. V kostele budeš mít ještě čtvrt hodiny času."

Vyšlo to. Ke stolu Páně pak přiklekli oba hoši společně. Když vyšli z kostela, František zářil: "Kamaráde, tohle byla ta slavnostní hostina, kterou jsem ti včera slíbil. Snad mi promineš dobře míněný úskok. Zato teď v hotelu nasytím tvé tělo bohatě, nic se neboj."

Jan se nezlobil. Cítil se krásně, jako by opravdu vstal od královské hostiny. Měl za to Františka ještě raději.

Když se rozcházeli, zatvářil se František záhadně: "Ukaž ruku, Jene, vytrhnu ti z dlaně chlup."

"Co blázníš? Na dlani chlupy nerostou."

"Dej si říct. Zavři oči." František položil něco do Janovy dlaně, zavřel ji a dovolil příteli, aby oči otevřel, ale dlaň ne: "Na ten chlup se smíš podívat až za rohem."

Když mládenec odešel, pan hofmistr se nezdržel poznámky: "Hádám, že zase hodně ubylo z vaší tobolky, mladý pane."

"Hádáte správně, ale zbytečně, pane hofmistře. Když jsem se ráno dělil s Janem o Tělo Páně, proč bych se s ním nerozdělil o své kapesné? Ujišťuji vás, že náhradu žádat nebudu."

Ano, František byl odkázán na přísného hofmistra jak ve finančních záležitostech, tak ve všem, o co by jinak musel žádat otce. Je pravda, že pan Déage už Františkovi vykal jako dospělému muži, ale byl zástupcem pana de Boisy a jeho ne mělo platnost otcovské autority. Student se mu podřídil, i když to někdy příjemné nebylo. Hofmistr byl kámen, na kterém si František občas brousil trpělivost.

Jíra, poctěný úkolem doprovázet mladého pána de Sales a jeho hofmistra do Paříže, si své funkce komorníka vážil. Ochotně čistil oběma pánům boty, kartáčoval šaty a uklízel jejich pokoje. Jednou, běda, zapomněl vyčistit skvrnu na sutaně pana Déage. Zavinily to černé oči jedné roztomilé služtičky ze sousedství Bílé růže. Toho dne totiž Jiřík dumal, zdali by taková pařížská křepelka byla ochotná ho jednou následovat do Savojska jako manželka. Měl ještě srdce volné, ale bylo na čase, aby je někomu zadal, chce-li se dočkat vlastní rodiny. Pod tíhou tohoto problému zmizela skvrna z komorníkovy paměti, nikoliv ze sutany. A bylo zle, pan Déage se velmi rozzlobil. Zakázal tajnému kandidátu ženitby večerní vycházku. To byla rána! Zrovna toho večera měla volno i zmíněná křepelka. Co si pomyslí, když Jíra na smluvenou schůzku nepřijde? Jírův zkormoucený obličej řekl Františkovi víc než slova. Jiřík je nešťastný. Pro takovou maličkost! František oroduje: "Pěkně prosím, pane hofmistře, promiňte Jírovi a odpusťte mu ten trest. Dnes bude krásný večer a on se také potřebuje projít."

"Nepleťte se do toho," odbyl pan Déage svého svěřence, "to je má věc. Je to moje klerika a můj flek."

"Ale vždyť se to vyčistí dodatečně. Takový flíček jako nic."

"Jako nic? Jako nic, říkáte," rozzlobil se hofmistr, "sluha neplní povinnosti a vy se ho ještě zastáváte!" To už pan Déage křičel. Asi se v noci špatně vyspal. František neztrácí naději:"VždyťJiří se vždycky snaží. Každý může jednou zakopnout." Teď zakopnul pan hofmistr. Že si František dovolil mu odporovat, rozčililo ho tak, že mu ruka prudce vyletěla a přistála na Františkově tváři. Student zrudnul, v očích mu blýsklo, jak se v něm hnula žluč, ale pak beze slova usedl ke svému stolku a dal se do studia, jako by se nic nestalo.

František byl v jádře prudké, vznětlivé povahy. Však by se nemohl nadchnout pro věci Boží, kdyby měl povahu flegmatika. Jak později doznal, jeho mírnost nebyla získána lacino. Byla to především matka, která mu pomáhala povahu přetvořit. Již v útlém mládí mu imponovali lidé, kteří se dovedli ovládat. Každé ráno si umiňoval, že bude po celý den za všech okolností mírný. Večer se zpytoval, jak toto předsevzetí dodržel. Častý cvik vytvoří zvyk. Později dospělého Františka již nic nevyvedlo z klidného jednání.

V koleji u otců Tovaryšstva Ježíšova byla Mariánská družina. Členem se mohl stát jen vzorný student. Také František byl do družiny přijat. Ode dne, kdy se zasvětil Matce Boží, snažil se žít ještě hlubším životem. V Paříži se seznámil s mnoha vynikajícími řeholníky a rád je navštěvoval, aby si s nimi pohovořil o duchovních problémech.

Studium filozofie bylo tehdy rozvrženo na čtyři roky. Když František vstoupil do prvního ročníku, bylo mu patnáct pryč. Přednášky si zapisoval do sešitů, které se zachovaly až dodnes a vydávají svědectví o jeho smyslu pro vzorný pořádek.

V druhém ročníku filozofie se mu zdálo, že zbytečně ztrácí čas. Býval často zamyšlen, až si toho pan Déage povšiml. Asi potřebuje více rozptýlení, pomyslil si hofmistr. Právě bylo období bujného masopustu. Pestré průvody alegorických vozů a maškar obveselovaly večerní Paříž. Jedné neděle pan Déage rozhodl: "Františku, půjdeme se také podívat na karneval."

František se podivil: "Na karneval? Prosím vás, ušetřte mne takových pošetilostí."

"Vždyť potřebujete rozptýlení. Pozoruji, že začínáte být melancholický. Anebo jste snad nemocen?"

"Ani jedno, ani druhé. V tom to není."

"Tak co mám dělat, abych vás rozveselil?"

"Domine, ut videam," zacitoval František slova slepce z Jericha.

"Co byste chtěl vidět?" podivil se pan Déage. "Podívanou na karneval přece odmítáte."

"Teologii. Jedině ta mě naučí tomu, co Bůh ode mne chce. Jinak budu stále jako slepý."

"Budiž. Můžete si zapsat na teologii některé přednášky s podmínkou, že budete dále studovat i filozofii."

Tehdy bylo zcela všedním zjevem, že muži, kteří se hodlali věnovat civilnímu povolání, studovali také teologii, a to jen pro vlastní vzdělání. Tak to také chápal pan Déage v případě Františkově, proto svolil, aby mladík věnoval tři hodiny denně studiu bohosloví na Sorbonně. Pan Déage tam byl zapsán také. Nyní se bude o studijní známky dělit s Františkem. Ovšem, on jako kněz měl před sebou vysoký cíl - doktorát teologie. Ten mu později dopomůže povystoupit na žebříčku církevních hodností.

Čím více se František seznamoval s teologií, tím více pociťoval, že by se měl stát knězem. Přednášky na Sorbonně mu brzy nestačily. Přibral si v Královské koleji kurs hebrejštiny a výklad Písma svatého. Jak dokázal při tak náročném studiu vyšetřit denně hodinu na meditaci, tomu se divil i abbé Déage.

Jednou se dal do hovoru s Františkovým přítelem Štěpánem Binetem, který studoval také v jezuitské koleji: "Obávám se o Františka, aby si tolikerým duševním vypětím neuškodil na zdraví."

Štěpán je optimista: "Víte, pane abbé, já zase věřím, že František v životě mnoho dokáže. Měl jsem o něm zvláštní sen."

"Na sny bych nedal, mladý muži."

"Tohle nebyla žádná zmatenina představ, pane Déage, ale logicky jasný příběh. Byl jsem ve snu na horách. I po probuzení jsem ještě cítil vůni alpského vzduchu.

Stál jsem na vrcholku hory, odkud jsem měl krásný rozhled do daleka. Viděl jsem ženevské jezero jako velké zrcadlo. Najednou se jezero rozčeřilo. Hrozně jsem se polekal, protože se nad vodní hladinu vynořila strašná obluda. Jakýsi mnohohlavý drak. Netvor se vznesl do výše a s velkou rychlostí se blížil k horám. Měl jsem pocit, že se chystá všecko zničit a pojala mě hrozná úzkost. Pojednou přišel František jako obvykle, s úsměvem. Podíval se na draka, zvážněl a začal se zvětšovat. Byl z něho obr. Měl v ruce zvláštní zbraň, nedovedu ji popsat. Rozmáchl se proti draku tou zbraní a těžce jej zranil. Obluda se obrátila a prchala. Na ten sen, pane abbé, nikdy nezapomenu. To nebyl obyčejný sen. Nevím, jak bych to blíže vysvětlil, ale cítím, že mi byla poodhalena tajemná rouška Františkovy budoucnosti."

Štěpán Binet pochopil svůj symbolický sen mnohem později, a to když přítel František bojoval jako mladý kněz v Chablais s neobyčejným úspěchem proti bludům neobyčejnou zbraní -láskou a mírností.

KONEC PRVNÍ ETAPY

Vybroušený literární sloh spisovatele Montaignea působil na studující mládež. František četl jeho díla se zájmem, rozšiřoval tak svůj duševní obzor o problémy současné generace a rovněž si uvědomil, jak důležité je ovládat umělecký styl, chce-li spisovatel ovlivňovat své současníky. Doposud se uměl písemně vyjadřovat elegantní latinou, nyní pochopil, že hovorový jazyk působí na duši čtenáře ještě výrazněji. Gramatika francouzštiny, tak jak se na školách učila, nebyla propracována přesně. V době Františkova pařížského pobytu se ozývaly hlasy, volající po jemnějším jazykovém brusu. Tuto potřebu vycítil také František a začal znovu studovat svou mateřštinu, pečlivě, podrobně, se všemi odstíny její krásy.

Někteří lidé si představují růst světce jako pěstování skleníkové květiny. To je omyl. Světec vyrůstá z potřeb své doby. Podle toho, jak na ně odpovídá, lze měřit hloubku jeho vnitřního života a výšku jeho dokonalosti. Jestliže někdo pěstuje svou duši v závětří, kde je ohlas vnějšího života ztlumen na minimum, může si ovšem spíše ohlídat svou spásu nežli na tanečním parketu, ale na jiné duše má vliv jen malý. Ledaže by se obětoval jako smírná oběť za hříšníky, to však je už jiný druh apoštolátu.

Pozdější neobyčejné úspěchy Františka Saleského v obracení jinověrců jsou výsledkem ucelené osobnosti kněze, který výborně znal současné problémy a potřeby svých vrstevníků. Chtěl být rybářem duší. Zajímal se tedy důkladně o vody, ve kterých měl lovit, a o nejlepší návnadu, na kterou se ta která rybička chytne. Pošetilý rybář, který vše ponechá náhodě, sedne na břeh a čeká, že ryby přijdou za ním.

Poutavě psaná kniha dokáže víc nežli kazatel. František píše a píše, opravuje, přepisuje. V jeho psaní není chvatu. Vzorem mu je spisovatel Michel de Montaigne. Oblíbil si jeho živá slova, zvláštní lidové výrazy, používané s fantazií a nezvyklé v dosavadním strnulém slohu. Kalvínovi stoupenci projevovali přísnost i ve svých spisech. František si je přečetl také, ale nelíbily se mu ani obsahem, ani slohem. Uvědomil si, že spisovatel má zachovat vyjadřovacímu jazyku jeho naivní křehkost, původnost a svobodu v rozvíjení se do bohatosti. Těmito zásadami se pak řídil při psaní svých děl po celý život. Nikdy nečetl a nestudoval nic pasivně. Trpné přijímání vědomostí se mu nelíbilo. Nejednou si řekl, že člověk má mít svobodu, aby hledal a vyzkoušel, co je správné a co nikoliv.

V Paříži se schylovalo k politické bouřce. Pan Déage dopsal Františkovu otci, že by bylo pro syna lépe, kdyby se vrátil do Savojska, aby nepřišel k úrazu. Situace zraje k revoluci. Pařížané budou prožívat horké dny. Mluví se o stavění barikád. Pan de Boisy odpověděl, aby se oba i se sluhou vrátili na zámek do Chablais. Vždyť František už filozofická studia ukončil.

Nejdéle se František loučil v kostele svatého Štěpána před sochou Matky Boží, kde byl před třemi lety náhle uzdraven z těžké duševní krize. Bylo mu tehdy osmáct let. Jelikož jeho růst v duchovním životě byl od dětství velmi intenzívní, průvodní znaky cesty ke svatosti se ukázaly dosti brzy. Přepadly ho zkrušující myšlenky, že není v milosti Boží. Bůh u něj dopustil duchovní vyprahlost. Bylo to velké pokušení proti důvěře v pomoc Boží - velké vnitřní utrpení, kterým procházeli mnozí světci dříve či později. Říká se tomu "temná noc duše".

Mladý muž neměl zkušeného vůdce na cestě mystiky. Nevěděl si rady. Domníval se, že tato vnitřní bezútěšnost je trest za nějakou nevěrnost vůči Bohu. Cítil se neschopen soustředěné modlitby. Bojoval s těmito pocity a myšlenkami, ale přicházely zas a znova. Přepadalo ho zoufalství, že neplní vůli Boží, že je špatný, že bude zavržen. Že nebude smět na věčnosti oslavovat Ježíše, jako jej oslavoval s blažeností v srdci každodenně před svatostánkem. Že se nebude těšit z pohledu na milovanou Matku Boží, ke které se modlíval růženec, jako by rozmlouval s nejdražší bytostí. Jak vzdálené mu připadaly chvíle sladkých útěch, jež zakoušel při meditacích! Zbyla jen vyprahlá poušť. Jednou si v duševních mukách napsal modlitbu: - Můj Bože, mám-li být zavržen a nesmím-li tě oslavovat v nebi, dej mi tu milost, abych aspoň po celý svůj pozemský život tě směl stále oslavovat. - Duševní utrpení mělo vliv i na jeho zdraví. František nejedl, nepil, ztratil svěží barvu. V noci skoro nespal, takže byl přes den velmi sláb. Pan Déage měl o něho obavy.

Aby si ujasnil otázku, která ho tolik mátla, vrhnul se František na studium predestinace a milosti Boží. Tehdy to byl problém velmi živý, na něm spočívaly odchylky ve víře Kalvína. Jezuitská škola učila, že Bůh ve své všemohoucnosti ví předem, jaké zásluhy si ta která duše bude chtít získat. Tudíž může také předem vědět, která duše dojde spásy, a tak je v mysli Boží "vyvolená", čili predestinovaná. Srovnávacím studiem, modlitbami a úvahou došel František konečně k pevnému názoru, že Bůh sám nechce nikoho zavrhnout. Vždyť stvořil všechny lidi k své oslavě, a v pekle přece oslavován není. Tím byla Františkova šestitýdenní krize ukončena. Povzbuzen důvěrou, těžce zpět nabytou, vešel do kostela svatého Štěpána. Chodíval tam často a rád. Před sochou Madony se začal modlit slovy svatého Bernarda - Rozpomeň se, ó dobrotivá Panno, že nebylo slýcháno, že bys kdy koho opustila. Potom obnovil svůj slib čistoty a přidal další, že se denně bude modlit šestidesátkový růženec. Sotva to vyslovil, pocítil zvláštní zásah. Projel mu celým tělem, jako by někdo naráz z něho strhnul strupy malomocenství. Zalil ho velký vnitřní klid a cítil se tělesně svěží. Z kostela vyšel uzdraven na těle i na duši. Později vzpomínal na tuto zkoušku jako na velké dobrodiní. Vyplynulo z ní mnoho dobrého. Upevnil se v lásce k Bohu, získal porozumění pro duše, pronásledované pokušením proti víře a takzvanými skrupulemi. Po celý život byl vynikajícím rádcem takto trpících duší.

V létě roku 1588 se tedy František spolu s hofmistrem, Jírou a několika savojskými studenty vracel domů. Bratránkové opustili Paříž mnohem dříve. Ludvík se již připravoval na kněžství. Jíra si odvážel slib křepelky, že na něho bude věrně čekat, až jim oběma přímluva paní de Boisy zajistí hnízdečko na zámku. Cestovat z Paříže do Savojska nebyla zábavná turistika, nýbrž podnik nepohodlný a nebezpečný, vždyť dopravní prostředky byly jen čtyřnohé a navíc neklid v zemi. Když se tedy objevil František po šesti letech před svými rodiči a sourozenci bez úhony na zdraví, navíc jako hezký mladý muž jemného chování, byla jejich radost nesmírná.

Rodina de Boisy, kde všichni synové měli příjmení de Sales, sice neznala české úsloví "Co rok, to prorok", ale tak nějak se podle tohoto úsloví rozrůstala. Když František odjížděl do Paříže, měl čtyři bratry. Dva caparti, Gallois a Ludvíček, si už tehdy s velkým bratrem hrávali, Jan a Kašpárek byli ještě v náručí maminky a chůvy. O šest let později našel v rodině navíc drobotinu nesoucí jména Bernard, Melchior, Janus a Gasparda. Jakmile se do hemžení mládeže ještě připletli bratránkové, o hluk, smích a pláč ve sloupovém sále nebylo nouze. František měl pro každé dítě úsměv, žertík, pohlazení. Nejvíce ho užili Gallois a Ludvík, pořád by se točili v jeho blízkosti. Málem na sebe žárlili. František si v duchu přiznával, že má jedenáctiletého Ludvíka raději, ale chránil se dávat to najevo. Na vyjížďky koňmo brával oba, jejich škorpení rozsuzoval spravedlivě, dárky jim dával stejné. Tak zachoval mezi oběma kluky bratrskou pohodu.

Zatímco František užívá prázdniny v blaženém prostředí harmonické rodiny, jeho tatínek již přemýšlí, jak a co se synem dále. Chce, aby František byl jednou vysokým úředníkem u vévodského dvora. K takové funkci nutno studovat práva. Na padovské univerzitě přednáší věhlasný profesor Don Guy Pancirole. U toho může František získat potřebné vědomosti, včetně odlesku slávy svého učitele.

Padova byla intelektuálním střediskem benátské republiky. Na tamější univerzitě působili nejen vynikající profesoři italští, ale i cizozemci. Počet studentů dosahoval dvaceti tisíc. Nebyli to mladí muži jen ze šlechtických rodin, vždyť tam studoval o dvě století dříve také náš svatý Jan Nepomucký. Slavný hrob svatého Antonína přitahoval řeholní řády, takže tam bylo asi čtyřicet klášterů.

Františka de Boisy, která nezapomněla na svůj slib před turínským plátnem, s plány manžela souhlasila jen zdánlivě. Nenamítala nic proti tomu, aby šel František studovat práva, ale v hloubi srdce doufala, že její prvorozený bude nakonec patřit jen Bohu. A dál se za to modlila. Byla to moudrá žena. Věděla, že rozhovor s Bohem o Františkovi je účinnější nežli rozhovor s manželem.

V NOVÉM PROSTŘEDÍ

Pan Déage dojel se svými dvěma svěřenci do Padovy v zimě koncem roku 1588. Otec poslal s Františkem do Itálie také dvanáctiletého Galloise, aby tam studoval v jezuitské koleji gramatiku. Určil mladšího syna pro stav duchovní, ačkoliv Gallois pro to předpoklady neměl.

František se dal zapsat na práva i na teologii a hned se ohlížel po duchovním vůdci. Našel ho v otci Possevinovi z Tovaryšstva Ježíšova, člověku vysoké inteligence a pronikavého postřehu, znalém několika cizích jazyků. Usadil se v Padově, aby tam v ústraní napsal několik knih. Měl za sebou úspěšnou diplomatickou kariéru, viděl kus světa a znal mnoho vysoce postavených lidí. Svého času byl papežským nunciem ve Švédsku, kde se mu podařilo obrátit na víru krále Jana. Nějakou dobu pobýval v Polsku i Rusku, sjednával diplomatické styky mezi polským králem Janem III. a ruským carem. Byl znám jako vynikající kazatel v Itálii i ve Francii. Vyznal se v lidech a ve Františkovi ihned vycítil silnou osobnost.

Již při první návštěvě předložil František otci Possevinovi svůj velký problém. Pan de Boisy si přeje, aby se syn věnoval právu, on se ale cítí přitahován k duchovnímu stavu, raději by studoval teologii. Bývalý diplomat neřešil věc ihned. Nechal ji několik měsíců uležet. Zatím se věnoval Františkovi, stal se jeho soukromým profesorem a denně s ním trávil tři hodiny. Přitom pečlivě pozoroval Františkovy vlastnosti a sledoval jeho duchovní život. Po vzájemné dohodě prosili Boha o poznání jeho vůle. Výsledkem bylo, že P. Possevin jasně poznával - František má kněžské povolání. Mluvil o tom s panem Déagem: "Váš svěřenec, milý abbé, se jednou stane církevní veličinou. Jsem si jist, že jednoho dne zasedne na biskupský stolec v Ženevě." Jak se na to tvářil abbé Déage, nevíme. Také není známo, zdali se věštec dožil dne, kdy se jeho předpověď splnila.

Pater Possevin začal prohlubovat Františkova teologická studia ne již jako vedlejší, ale jako hlavní předmět. Z teologických autorů měl František nejraději svatého Tomáše, svatého Bonaventuru a Bellarmina. Přitom nezameškával obvyklá duchovní cvičení a meditace a stačil ještě studovat italštinu a španělštinu.

Když mu bylo dvaadvacet let, uvažoval o vstupu do Tovaryšstva Ježíšova. Zatím o tom nemluvil, jen se připravoval na řeholní kázeň pevným denním programem. Napsal si pravidla, která se nám zachovala. Lze z nich vyčíst silnou vůli. Podle tohoto řádu vstával František každého rána velmi časně. Nejdříve se modlil díkůčinění, poté meditoval a pak šel na mši svatou. I mezi dnem si našel chvíli pro vnitřní modlitbu, které říkal "spočinutí duše v náruči Boží". Odůvodňoval to slovy: Tak jako tělo potřebuje denně spánek pro obnovu sil, tak si duše potřebuje odpočinout a zdřímnout v náručí božského Snoubence.

Jestliže byl Františkův den přeplněn studiem natolik, že na tuto vnitřní modlitbu nezbyl čas, věnoval jí poslední chvíle před usnutím. Anebo se probudil v noci, aby tak učinil dodatečně. Také si napsal pravidla svého chování k bližním a ke společnosti vůbec. Vzhledem k Františkovu mládí musíme se obdivovat jejich neobyčejné moudrosti. Určil si, že se nebude nikomu vyhýbat, aby to nevypadalo jako nafoukanost. S nikým však nemíní být moc důvěrný, aby nebyl považován za dotěrného. Nebude mluvit mnoho. Raději méně a dobře. Nikomu se nebude vysmívat. O nikom nebude mluvit špatně. K pravidelným přátelským stykům si chce vybrat jen několik málo lidí, ale zaručeně čestných. Hned si to také odůvodnil, že v příliš velké společnosti se člověk těžko vyhne lidem špatným. Je třeba být přítelem všem, ale důvěrných přátel mít jen málo.

Dále si František poznamenal, že člověk nemá své chyby vykládat každému, ale dopodrobna je svěřit svému zpovědníkovi. Některým lidem je lépe své nitro neotvírat, jiným můžeme nechat nahlédnout do svého srdce a jiným se zase ukázat jen částečně, jakoby v okně. Různé povahy vyžadují různé zacházení.

Při rozhovoru s osobami vysoce postavenými chtěl být František opatrný jako při zacházení s ohněm. Nemínil vyhledávat jejich společnost příliš často. Ale poznamenal si, že občas se k nim přiblížit může být užitečné. V takovém případě je třeba se chovat skromně, ale rozhodně ne poníženě. Musí si uchovat vědomí svobodného, čestného člověka. Ve společnosti sobě rovných se bude chovat nejen svobodně, ale také s úctou k druhým.

K těmto krásným zásadám nemohl František dojít zkušeností, na to byl příliš mlád. Můžeme je přičíst jeho meditacím a vnuknutím Ducha svatého.

Dokázal se jimi řídit po celý život. Tato pravidla života si napsal latinsky. Potom je dal schválit svému hofmistrovi i zpovědníkovi. Aby je měl denně na očích, opsal si je na poslední stránku modlitební knížky.

Není ten, kdo by se zalíbil všem. Ač byl František příjemný společník a navíc velmi hezký mladý muž, některým studentům byl nesympatický. Snad mu krásný zevnějšek záviděli, snad je provokovala jeho zbožnost. Byli to hoši, kteří se dívali na život jinak nežli ten "tichošlápek de Sales". Jeho mírnost považovali za zbabělost: Ještě se nevymotal ze sukní paní matky, říkali o něm posměšně mezi sebou. Bojí se vrhnout do proudu života jako správný mladý šlechtic. Pánové, musíme si na něho něco vymyslet. A trochu se na jeho účet pobavit, co říkáte?

"To chce čas a rozum do hrsti," řekl Alexandre Vernaz nad plnou číší vína. Claude de Chavannes a Petr de Vallon si s kamarádem přiťukli: "Na šťastný nápad..." Petr se zamyslil: "Přátelé, já s tím krasavcem studoval v Annecy. On je sice náboženstvím úplně praštěný, ale hloupý není, to ne. Musíme plán pořádně promyslet."

"Je to knihomol. Nic jiného nezná než studium a kostel. Kordík nosí jen ze zvyku, určitě by se bál ho tasit," uvažoval Claude. Alexandre si zamnul ruce: "No, výborně, na tom by se dalo stavět."

A tři veselí kumpáni, kterým víno chutnalo víc než knihy, dali hlavy dohromady. Františku, těš se!

STUDENTSKÉ ŽERTÍKY

František se často rád zastaví v kostele svatého Antonína na ukončení dne. Toho večera bylo značné šero, když zamířil k domovu úzkou tmavou uličkou. Pojednou vidí, že proti němu jdou tři postavy těsně vedle sebe, takže se jim nebude moci vyhnout. Tuší nějakou čertovinu. Zná už studentské prostředí natolik, aby věděl, že některým mládencům jsou různé rozpustilé kratochvíle bližší než učené studium.

"Hleďme, náš svatoušek jde z tajného dostaveníčka," vykřikl Vernaz, ale stiskl si nos, aby jeho hlas nebyl k poznání.

"Tak přiznej, která záletná panička si tě otočila kolem prstu," schválně jen zahuhňal Claude a Vallon přidal obhroublý vtip.

František se nejdříve kousl do rtu, aby nevybuchl. Potom odpověděl klidně: "Jděte svou cestou, přátelé, a mne ze svých žertíků vynechte. Nejsem na ně zvědavý."

"Maminčin chlapeček odmlouvá," posmíval se Claude.

"Tak dostane výprask," šťouchl do Františka Alexandre a šklebil se v očekávání, jak se bude František strachy klepat. Vallon vytasil kord, přiblížil ho Františkovi k nosu: "Čichni si, je cítit hřbitovem, ty padavko!"

Jenže se stalo něco nečekaného. Padavka bleskově vymrštil kord a Vallon zírá na svou prázdnou ruku. Zbraň cinkla kdesi v tmavém koutě ulice o dláždění, vidět ji není. Hoj, to bylo znamení do pranice! Další dva kordy vyletěly proti Františkovu a maminčin chlapeček je stačil odrážet tak brilantně, že hadry lítaly z obou soupeřů.

Když i Claudova zbraň zařinčela na dláždění, vzal Alexandre do zaječích. Přece se nebude plazit po zemi a hledat svůj kord, jestli mu ho ten čertův svatoušek také vyrazí z ruky!

Když se o hodinu později tři poraženci sešli u Vallona, zapili svou prohru notnou dávkou vína. "Tentokrát nám špás nevyšel," přiznává Vernaz pochmurně, "ale není všem dnům konec." "Já vám říkal, že není hloupý," vytahuje se dodatečně Vallon.

"Ale neřekl jsi, že de Sales je vynikající šermíř."

"V Annecy ještě nebyl," hájí se Vallon. "Inu zapomněli jsme, že byl v Paříži."

"Stejně mu to nedaruju," bouchl Claude pěstí do stolu. Pak krotce: "Pánové, já nenašel svůj kord."

"Horší je, že jsme na konci zapomněli měnit hlas," rozpomněl se Vernaz, "určitě nás poznal."

"A hrome! Jestli je de Sales stejně pohotový v jednání jako v šermu, mohl by nám pěkně zatopit u rektora."

Ať obraceli celou záležitost tak či onak, vždy to vypadalo šlakovitě, takže se nakonec dohodli na přiznání totální porážky.

"Nezbývá, nežli se panu de Sales omluvit a žádat za prominutí. Upozorňuji, že říkám úmyslně panu de Sales, neboť se obávám, kamarádi, že si ho začínám vážit," Vernaz už trochu blábolil. Vallon odstavil džbánek s vínem stranou a velel: "Rozchod! Až se vyspíme, omluvíme se mu písemně. Osobně se mu raději vyhnu." František omluvu přijal, i bez ní by si u rektora nestěžoval. Pro důležitější věci brzy na příhodu zapomněl. Ale poražení šprýmaři nezapomněli. Čekali jen na vhodnou příležitost, jak chytit kořist do jiné pasti. Tentokrát políčili na jeho zdrženlivý život. Bylo o něm známo, že si nevšímá dívek, ani se neohlíží v neděli u kostela po těch počestných, ani nechodí v noci za nepočestnými. Ovšem, má nad sebou komando pana hofmistra, tak nemůže, říkali si. Je to pokrytec. Uvidíte, až bude mít pěknou příležitost, jak tiché vody břehy melou.

Mezi studenty se hodně mluvilo o novém profesorovi, který měl brzy přijet do Padovy. Je to velký vědec, napsal několik slavných knih.

Několik dní po oné písemné omluvě šel Vernaz Františkovi poděkovat, že na ně u rektora nežaloval. Trochu se tím s Františkem sblížil. Cítil se k němu přitahován, a současně měl proti němu plno výhrad. Jednou ve skupině studentů o přestávce mezi přednáškami začal Vernaz schválně mluvit rouhavě o Bohu. Nemínil tím urážet Boha, nýbrž dráždit Františka, udělat mu něco na vztek, sám nevěděl proč. Jenže František se na rouhače jen vážně zadíval: "Kamaráde, řekni mi, co ti Bůh udělal, že tak o něm mluvíš? Anebo co ti neudělal, že ho za to urážíš?"

Vernaz měl pojednou v hlavě jako vymeteno, kloudná odpověď se mu v ní nevylíhla. Však já ho dostanu, utvrzoval se ve zviklaném odporu k Františkovi. Příjezd slavného profesora se mu zdál být vhodnou příležitostí. S Vallonem a Claudem vše pečlivě promyslel.

"Musíš si ale za nás najít náhradníky," s lítostí konstatoval Vallon. "Škoda, že u té komedie nemohu být."

"To teda ne," uznal Claude, "kdyby viděl nás tři pohromadě, dovtípil by se, že na něho šijeme boudu."

"Já to už sfouknu bez vás," řekl Vernaz. "Mně kupodivu dosti důvěřuje."

"Takže je přece jen hloupý," uchechtl se Vallon.

Vernaz přišel za Františkem se dvěma studenty: "Chceme jít jako zástupci studujících práva přivítat nového profesora. Nešel bys s námi, Františku? Ty umíš mluvit líp než my."

"Vždyť profesor ještě nepřijel," namítl František.

"Omyl! Přijel včera, jak jsme se dověděli. Ubytoval se zatím v jednom domě na předměstí, než dostane byt poblíž univerzity. Jistě by měl radost, kdybychom ho překvapili uvítáním. Ty mu povíš za všechny pár krásných latinských vět. My bychom leda koktali." František si řekl, že udělat radost někomu, jehož přednášky bude sledovat, je jistě dobrá věc, a souhlasil. Zítra ráno mohou za panem profesorem jít.

"Co tě napadá? Ráno už bude třebas dřív ve škole než my. Musíme ho překvapit ještě dnes večer."

Když studenti zabušili klepadlem na dveře toho jistého domu, přišla jim otevřít služebná v bílé zástěře. Uvedla je do pěkně zařízeného pokoje, kde je uvítala mladá krásná dáma. Omlouvala pana profesora, svého strýčka, že je právě zaneprázdněn dopisováním závažné statě. Nechť se pánové posadí a zatím přijmou zavděk její skromnou společností. Ráda jim poví, co budou chtít o strýčkovi vědět. Mluvila prostě, klopila oči, hlas měla příjemný, pohyby ukázněné. Na Františka udělala dobrý dojem jako slečna z nejlepší rodiny. Po chvíli zdvořilostního rozhovoru vyšel Vernaz na přilehlou terasu obdivovat hvězdné nebe, neboť byl teplý večer. Za chvíli zavolal ostatní, aby se šli podívat na souhvězdí Lyry. Jelikož se dáma ze svého sedadla nehnula, dobře vychovaný František zůstal také sedět. Oba zbývající studenti se vyhrnuli z pokoje docela nezdvořile. Že František s nimi nepůjde a slečnu samotnou v pokoji nenechá, s tím počítali. Věděli, že je vzorný kavalír.

Sotva oba mladí lidé osaměli, slečnin hovor nabýval na smělosti, její úsměvný pohled začal být významný. Považovala za nutné přisednout k Františkovi blíže, aby mu něco pošeptala, ale on poposedl dál. Jakoby mimochodem v zápalu švitoření kráska vzala Františka za ruku. Mládenec ruku odtáhl.

"Bojíte se mne?" naklonila svůdně hlavu.

František toho měl právě dost. Začínal tušit záměry kamarádů. Vstal od stolu, jenže krásce se zdála její pozice vhodná k tomu, aby mu ovinula paže kolem krku: "Oni hned tak nepřijdou, miláčku. Neboj se!"

Tu se stalo něco nečekaného. František tentokrát svou prudkost neovládl. Rázně putifarku odstrčil a plivnul jí do obličeje. Studenti, stojící za závěsem verandy, ztuhli. František práskl dveřmi a byl pryč. Uražená kráska se změnila ve fúrii. Museli jí zaplatit dvojnásob než bylo smluveno, jestliže se chtěli z onoho noblesního pelíšku dostat domů s nepodrápanými tvářemi.

Příštího dne František vyhledal povedené kamarády a řekl jim jadrně od plic, co si o jejich žertíku myslí. Ani se nesnažil vyřizovat záležitost mezi čtyřma očima. Studenti vyslechli Františkovo pokárání jak tři zmoklé slepice, kdežto ostatní posluchači Františkova monologu celou příhodu rozkdákali dále.

Historka o nepovedeném svůdnictví brzy kolovala po celém městě a Františkovi získala značnou úctu.

ZAMILOVANÁ

V Padově žila jistá mladá a bohatá šlechtična, jejíž jméno životopisci svatého Františka Saleského diskrétně utajili. Pro svou neobyčejnou krásu měla mnoho ctitelů a velký společenský vliv. Dověděla se také o Františkově dobrodružství a velmi si přála nedobytného studenta poznat! Při jedné církevní slavnosti, které se František také účastnil, byla na něj kněžna svými známými upozorněna. František, zcela pohřížený do liturgie, netušil, že je příčinou velké roztržitosti půvabné dámy. Nespustila z něho oči. Krásná postava mladého muže, souměrná a produševnělá tvář uchvátily temperamentní Italku tak, že se zamilovala, jak se říká, na první pohled. Ovšem, byla vdaná. To jí nevadilo. Vysoká šlechta v Itálii byla sice katolická, ale zřejmě se domnívala, že i u Pána Boha má privilegia. Mít milence anebo milenku nepůsobilo v jejich společnosti pohoršení. Šlo spíš o módní záležitost, kterou si manželé navzájem shovívavě tolerovali, pokud tím jejich finanční a společenské postavení nebylo ohroženo. A to většinou nebylo. Jelikož zvykově chodili k svátostem jednou za rok, předkládali zpovědníkovi cizoložství jen jako hříšek plynoucí z lidské slabosti. Ovšemže se i mezi nimi našly ženy ctnostné, ale ty zůstávaly ve stínu, o nich se obvykle nemluví.

Od oné církevní slavnosti zamilovaná kněžna přemýšlela, jak by se mohla s krásným studentem setkat a nepochybovala, že i on se do ní zamiluje. Prý pohrdl půvabnou dívkou, jenže to bylo děvče prodejné, za to jej kněžna obdivuje. Avšak ona je vznešená dáma. O její úsměv se ucházejí nejvýznačnější kavalíři. Již pouhý stisk ruky považují za vyznamenání. Nejeden z nich by byl ochoten kvůli ní zkřížit kord v souboji. To jsou všechno šlechtici světem ostřílení, kněžna si je vědoma, že u Františka je nutno jednat opatrně, aby se plachý jinoch velkého štěstí nezalekl. Pozvat ho do paláce na hudební večírek? Ne, hudba by ho zaujala, nevěnoval by dost pozornosti hostitelce.

Kněžna, říkejme jí Federika, si dala tajně zjistit jména všech Františkových přátel. A hle, byl mezi nimi mladý šlechtic, který jí byl již představen. Musím Františkova životopisce pokárat, že nám sice příběh zamilované kněžny zachytil, ale jméno Františkova přítele neprozradil. Nezbývá mi, než abych jej dodatečně pokřtila na Jakuba.

Milý Jakub dostal jednoho dne pozvání na hudební dýchánek u paní kněžny. Svět se mu zdál hned krásnější, protože to bylo společenské vyznamenání. Jakub nebyl špatný hoch, jenže světská sláva nebyla pro něho polní tráva. Přízeň krásné a navíc vlivné paní mu byla vítaná. Nešel do jejího paláce poprvé, ovšem jen jako blikající hvězdička ve stínu velkých hvězd, ale i to ho naplňovalo uspokojením.

Když bylo po koncertu, kněžna nenápadně odvedla Jakuba do vedlejšího salónku. Mezi roztomilým tlacháním o hudbě i různých společenských hloupostech utrousila jen tak mimochodem, že pro jejího manžela, tudíž i pro ni, není nic nemožné: "Kdybyste po ukončení studií chtěl výnosné místo, stačilo by vám mé doporučení, chápete?"

Jakub nechápe: "Čím bych si mohl takovou přízeň paní kněžny zasloužit?"

"Třeba tím, že byste mi udělal radost."

"Nevím, jak bych já, pouhý student, mohl přispět ke štěstí Vaší Urozenosti?" koktá mladík v rozpacích.

"Záleží vám na mém štěstí?"

"O tom nepochybujte, prosím," zmohl se Jakub na políbení ručky.

"Raději se přesvědčím. Když dovolíte, pane, vyzkouším vaši ochotu."

"Vykonám, cokoliv budete chtít, Madame," slibuje Jakub, popletený nečekanou přízní půvabné ženy. Kněžna předstírá, že si zkoušku na Jakuba teprve vymýšlí: "Nu - třebas - už to mám. Přiveďte s sebou příště jednoho svého přítele, o němž se říká, že o dámskou společnost nestojí."

Tentokrát Jakub pochopil ihned: "Myslíte pana Františka de Sales?" A je mu náhle horko, když kněžna přikývne.

Já, trouba, že jsem něco sliboval, nadává si Jakub v duchu a nahlas se lítostivě omlouvá: "Jsem vaším přáním zaskočen, paní kněžno. František se věnuje studiu tak horlivě, že na společenské zábavy mu nezbývá čas. Mám-li být upřímný, on opravdu dámskou společnost nevyhledává ani v nejvyšších kruzích."

"To se mi na něm právě líbí," kněžna bezděky prozradila, že nevybrala zkoušku pro Jakuba náhodně. "Mohla bych se s vaším přítelem sejít bez společnosti."

Jakub hledí na kněžnu mlčky, v očích otázku - tajně? Krásné oči mladé ženy odpovídají zřetelně - ano, tajně, hlavně když bude u mne. Něco za něco. Ty získáš pro mne Františka, já pro tebe skvělou budoucnost.

Významná pomlka je přerušena: "Přijďte s ním - někdy večer do zahradního pavilónku. Den předtím mi po komorné pošlete tři orchideje. To bude znamení, že naše tajemství začíná," dodala romanticky. Jakub stále ještě mlčí. Má v hlavě zmatek. Kněžna Federika poodejde ke stolku, na kterém stojí krásná vykládaná skříňka, odemyká zásuvku, opět zamyká a vrací se ke studentovi: "Líbí se vám tento zlatý prsten? Je to vzácný šperk, dobrá práce florentských zlatníků," navlékne Jakubovi prsten na prst. "Slušel by vám, nemyslíte? Nechte si jej v upomínku na náš přátelský rozhovor. Ne, ne, neodmítejte, to byste mě urazil. Pro mne je to maličkost. Já ráda rozdávám, ovšem jen přátelům," dodává významně.

Tak zlatou výmluvností byla Jakubova ctnost udolána. Pojednou se mu zdá, že je přímo jeho povinností přistrčit Františka do náruče této štědré dámy. Kněžna je milá, krásná, jak by mohl být tak necitelný a nechat ji trápit se marnou touhou? Je ještě mladičká a má starého manžela. Navíc je vznešená, a přece se snížila a zvolila právě jeho, Jakuba, za prostředníka své lásky. Jaké vyznamenání a jaké štěstí pro Františka, že se octne na výsluní tak vzácné přízně! Co všechno z toho může vyplynout pro skvělou budoucnost obou! Všecek omámen představami, slíbil Jakub kněžně, že pana de Sales ovlivní a brzy jí tři orchideje pošle.

Kolem Františka se rozvinul tanec hladkých slůvek, tajemných narážek, významných náznaků, což vždy vyústilo ve chvalozpěv na dobrotu a krásu kněžny Federiky. Konečně začaly být Františkovi Jakubovy řeči podezřelé. Udeřil na přítele, co pořád s tou kněžnou má. Je to vdaná paní, měl by pamatovat na deváté přikázání Boží a nemyslet na ni tak často.

"Já na ni myslím kvůli tobě, Františku," konečně se Jakub osmělil jít s pravdou ven.

"Jak, kvůli mně?"

"Totiž ona myslí stále na tebe," Jakub při tom převracel listy v knize, aby se nemusel Františkovi podívat do očí.

"Jakube, jak si troufáš něco takového vyslovit?"

"Protože je to pravda. Mluvila se mnou o tobě. Františku, nebuď pošetilý. Jedna dvě schůzky v zahradě, to je maličkost. Nikdo se nic nedoví a naše budoucnost je zajištěna."

"V pekle," skočil mu František rozhořčeně do řeči. "O takovou budoucnost nestojím. Láska Boží je mi milejší, než láska nejkrásnější ženy. A tobě důrazně radím, Jakube, jdi ihned před svatostánek a pros Boha pokorně o odpuštění, žes mě přemlouval k těžkému hříchu. Nechceš mi přece tvrdit, že se paní kněžna chtěla se mnou v zahradním pavilónku tajně modlit růženec?"

"Františku, vím že ne. Ale snad by se to dalo nějak obejít. Menší milostné dobrodružství se ve vznešené společnosti nedává na lékárnické vážky. Kněžna Federika má skvělé styky a my je budeme potřebovat. A šperků má, kamaráde, habaděj, peněz také. Já myslel na tvé dobro."

"Dodej, že také na své. Ať si paní kněžna ponechá své poklady," mávl František rukou. "I kdybych byl chudý jako kostelní myš, kdybych si musel chleba vyžebrávat, na úkor duše bych žádné bohatství nepřijal. Ber to na vědomí jednou provždy, Jakube, a teď se koukej co nejrychleji dostat ke zpovědnici, moc to potřebuješ."

A byl pokoj. Všechna pokušení vedla Františka k výsledkům opačným, než k jakým měla namířeno. Mladý asketa zostřil nyní přísnost k tělu. Již dříve nosil žíněnou košili a postil se třikrát v týdnu. Nyní, v postní době, přidal k těmto kajícím skutkům bičování, které se tehdy v některých klášteřích praktikovalo. Když si vyžádal svolení svého zpovědníka, byl připuštěn k tomuto kajícímu úkonu v klášteře svatého Antonína.

PAN DÉAGE PLÁČE

Příliš přísný způsob života neblaze působil na mladé tělo. František vážně onemocněl. S horečkou se dostavilo nechutenství, projevily se revmatické bolesti a také začal hubnout. Pan Déage povolal k lůžku svého svěřence slovutné lékaře, o něž v učené Padově nebyla nouze. Zdálo se to marné, pacient rapidně ztrácel na váze, byl už kost a kůže, a léky nezabíraly. Nemocný byl obdivuhodně trpělivý, léky přijímal poslušně, celkem ale projevoval lhostejnost k tomu, zdali se uzdraví či ne. Když se všichni lékaři shodli v názoru, že je to nemoc smrtelná, pan Déage propukl v pláč. Pak se rozpomněl na křesťanskou povinnost a šel k nemocnému, aby ho šetrně připravil na smrt. Začal zdaleka, jenže František šel rovnou k věci. Řekl, že je připraven zemřít právě tak jako žít podle toho, jak Bůh chce: "Je mi sladko se Spasitelem žít. A je mi sladko s ním zemřít." Nato začal recitovat žalmy chvalozpěvu.

Pan Déage, uklidněn krásným postojem ke smrti, počal se Františka vyptávat, jaký pohřeb by si přál.

"Tuto péči přenechávám zcela vám," odvětil nemocný. "Staral jste se o mne dobře za mého života, nepochybuji, že se také dobře postaráte o mé pohřbení."

Pan Déage odpověděl dojatým hlasem, že tuto službu chce Františkovi prokázat, jak jen nejlépe může, a právě proto by si přál splnit jeho poslední přání.

"Měl bych přání," souhlasil František, "slibte mi tedy, že před pohřbem dáte mé tělo k dispozici studujícím medicíny, aby se na něm učili pitvě."

Pan Déage se zhrozil. Pitva byla považována za zneuctění mrtvého. Pozůstalí ji nedovolovali, pokud si zakládali na cti. Studenti tudíž měli málokdy příležitost k pitvě. Nejednou se o mrtvého hádali. Lékaři mrtvá těla kupovali většinou tajně. Vznikla podivná živnost lupičů mrtvol, kteří riskovali i přísný trest a za peníze tajně dodávali lékařské vědě potřebnou učební pomůcku. Občas studenti medicíny sami ukradli mrtvolu, když se dozvěděli o čerstvém pohřbu. V lednu toho roku 1591 došlo při noční výpravě na hřbitov ke krvavé šarvátce mezi studenty a pozůstalými. Proto pochopíme zděšení, které se pana Déage zmocnilo, když vyslechl Františkovo přání. Konečně ze sebe vypravil klopýtavou odpověď: "To přece - ale to nejde - ta hanba pro vaši rodinu, ne, to nemůžete chtít."

"Promiňte, pane hofmistře, já s vámi nesouhlasím," slabým, ale rozhodným hlasem odporoval nemocný. "Umíral bych velmi šťasten při pomyšlení, že aspoň po smrti mohu být někomu užitečný, když zaživa jsem jen služebník neužitečný. Prosím, vyhovte mi! Studenti budou mít radost, že mají zdarma studijní materiál."

Nezachovalo se v záznamech, zda pan hofmistr slíbil Františkovo poslední přání splnit. Stojí tam však psáno, že se nemoc zhoršila, všichni již Františka oplakávali a pan Déage připravoval smuteční obřady se slzami v očích.

Zbytečně pospíchal. Proti všemu očekávání se František uzdravil. Lékaři nechápali, jak je možné, že se mu náhle vrátila svěží barva do obličeje, také chuť k jídlu se projevila - snědl všechno, co mu přinesli. Záhadná nemoc a náhlé uzdravení přispěly k tomu, že se František utvrdil v přesvědčení - je povolán, aby se stal knězem.

Navštívil ho Jakub. A František, jako by předvídal budoucnost, mu pojednou řekl: "Ty jsi stvořen pro manželství. V tom stavu budeš mít požehnání jak ty, tak i tvá rodina."

"A co ty, Františku? O sobě nepředpovídáš nic?"

"Já nejsem povolán sloužit světským záležitostem. Mne Bůh určil pro službu oltáři."

Jakub si později na tato slova vzpomněl.

Uzdravený František se opět horlivě pustil do studia. Ani jeho pozemský anděl strážný - abbé Déage - nezahálel a své vědomosti doplňoval v Padově studiem práv, takže hofmistr i jeho svěřenec si mohli látku probírat a opakovat společně. Tehdy totiž bylo spojeno právo civilní s církevním, studium na právnické fakultě bylo prospěšné i pro osoby duchovní.

František nosil u sebe knížku Duchovní boj, kterou napsal P. Scupolli. Dostal ji darem od autora. Později v jednou dopise napsal: "Duchovní boj" je moje oblíbená četba. Nosím ji v kapse již přes osmnáct let. Kdykoliv si v ní čtu, vždy mám z ní užitek. Když tyto řádky psal, byl již knězem. Všechny své studijní úvahy, diskuse s profesory a spolužáky, týkající se studijních témat, si pečlivě zapisoval. Jeho příbuzní dlouho uchovávali tyto záznamy; bylo to dvanáct svazků kvartového formátu.

Studium se chýlilo ke konci. Dvacet čtyři let bylo Františkovi, když s úspěchem složil závěrečné zkoušky. Začátkem září 1591 byl promován na doktora práv. Promoční sál byl přeplněný, jen rodiče laureáta scházeli. Rodinu zastupoval pouze bratr Gallois, který už také končil studium v jezuitské koleji. Rektor univerzity Guy Pancirole de Reggio měl krásnou promluvu, v níž mimo jiné řekl: "Očekával jsem tento den jako jeden z nejkrásnějších, kdy vás uvidím ozdobeného doktorskou hodností. Člověk, který miluje ctnost, musí mít rád také vás."

Když byl František prohlášen za doktora obou práv, občanského i církevního, navlékl mu rektor univerzity na prst zlatý prsten a na hlavu mu posadil doktorský klobouk. Přítomní bouřlivě tleskali. Tatínek by se radoval, pomyslil si oslavenec. Škoda, že tu není. A co je vlastně s maminkou? Už dlouho mi nepsala. Cestou domů, provázen mnoha přáteli, se František obrátil na bratra: "Kdypak ti psala maminka naposled?"

"Už se nepamatuji. Otec píše často, anebo jeho správce s omluvou, že je pan Boisy příliš zaměstnán."

"To je divné. Mně také píše jen otec. Ale vždy připojuje, že mě maminka líbá, že se za mne modlí, takže nemocná není. To by přece dal vědět."

Nemocná není, psát nemůže, snad má poraněnou ruku. Anebo - František si nechce připustit myšlenku, která se mu vnucuje - maminka má nemocné oči. Rychle ji zahnal, nebude si krásný den kazit planými obavami.

Nebyly to obavy zbytečné, nýbrž správné tušení smutné skutečnosti. Paní Františka de Boisy byla v té době již úplně slepá. Nechtěla, aby to manžel chlapcům do ciziny napsal. Smířila se již s nemohoucností, ztracené světlo svých očí každodenně obětovala jako prosbu za světlo Ducha svatého pro syny.

Za několik dnů po Františkově promoci byl i pan abbé Jan Déage promován na doktora práv.

Ze Savojska došel blahopřejný dopis pana de Boisy, v němž pisatel vyjádřil přání, aby synové i s panem hofmistrem nejezdili z Padovy rovnou domů. Chtěl jim dopřát v odměnu za pilná studia, aby poznali další kousek světa. Směli navštívit Řím a jiná města. Z toho byla radost veliká, takže František potlačil starost o maminku a začal s hofmistrem plánovat cestování. Kromě Galloise se k nim chtěli přidat dva dobří přátelé, kteří také ukončili studia, Gerard a Battista. Všichni se těšili. František se připravoval na cestu také duchovně. Denně se modlil, aby jejich cestování nebylo jen pro zábavu a rozšíření znalostí zeměpisných, ale i pro větší čest a slávu Boží.

CESTOVNÍ ZÁŽITKY

Skupina čtyř mladých mužů, pod problematickou ochranou jednoho staršího novopečeného doktora práv, přiharcovala na koních nejdříve do Benátek. Koně ustájili a projížděli se v gondolách od chrámu ke chrámu. Uctili svatého Marka v mramorovém domě Božím, vydali se do nedalekého kostela svatého Mojžíše, navštívili chrám, ve kterém spočívalo tělo svaté Lucie, a jiné. V Benátkách je jich hodně. V úterý 8. října 1591 vyjeli pak na ostrůvek Chioggia, kde přenocovali. Ráno je vzala plachetnice do Ancony, kam pro nepřízeň větru dojeli až 18. října. V Anconě se teprve dověděli, že 4. téhož měsíce zemřel papež Řehoř XIV., neboť zprávy, pokud nebyly místní, se šířily hlemýždím tempem. Ještě téhož dne skupina savojských cestovatelů dorazila do Loretty. Tam stál v lese domek, o němž legenda vypráví, že byl kdysi příbytkem svaté Panny. Andělé prý ho přenesli ze svaté země do onoho lesa, který byl majetkem šlechtičny jménem Loretta. Legendám věřit můžeme a nemusíme, ale každé poutní místo bývá duchovním ohniskem vzníceným přečetnými modlitbami, které tam byly vroucně vysloveny. Z tajemného ohniska jiskří neviditelné světlo do duší otevřených Bohu. I František to zažil.

Když pětice poutníků vstoupila do domku, byla tam právě sloužena mše svatá. Po svatém přijímání se Gallois náhodně podíval na bratra klečícího vedle. Užasl a nemohl odtrhnout oči -Františkova tvář zářila neviditelným, a přece znatelným jasem.

Bylo to světlo vyvěrající z nitra, světlo nadzemské, které přirozeně hezkou tvář Františkovu změnilo v nevýslovně krásnou.

Gallois nevydržel a šeptem upozornil své společníky. František klečel nehnutě, hleděl upřeně před sebe, nevěděl, že jeho druzi povstali, aby na něho lépe viděli. A když pan Déage zašeptal jeho jméno, neslyšel.

"Je ve vytržení," konstatoval hofmistr poněkud rozpačitě.

"Počkáme," Gallois ještě pořád s potěšením sledoval bratrovu tvář."

František se probral a rozpačitě se ostatním omlouval, že se asi modlil moc dlouho.

"Celou hodinu," usmál se Gallois, "ale nechtěli jsme tě rušit." Bodejť bude bratru vypravovat, že se na něho nemohl vynadívat.

Přenocovali v Lorettě a pomýšleli na cestu do Říma. Ale místní lidé pana Déage varovali, aby se nepouštěli přes Apeniny. Zima nedá na sebe dlouho čekat, cesty v horách jsou neschůdné a podle zaručených zpráv tam řádí lupiči. Vedoucí mladých cestovatelů rozhodl, že se výprava raději vrátí na zimu do Padovy. Zjara bude cestování do Věčného města bezpečnější. Vrátili se tedy do Ancony, aby některou lodí odjeli opět do Benátek. Pan Déage přiznal, že na cestování koňmo už nemá dost peněz. Loď bude levnější. František byl rád. Krása moře a jeho nesmírná šíře jistě vyvolává představy umocňující duchovní život. Tak jako by rybářská duše prvních apoštolů ožívala v nástupcích, byli světci vždy mořem přitahováni. Svatý Augustin pochopil na břehu moře neproniknutelnost Božích tajemství, svatý Antonín se mořem inspiroval k slavnému kázání rybám. Moře se krásou zpěněných vln dotýká nitra každého člověka, nejvíce snad srdce básníka a světce. A František byl obojím.

V přístavu Ancona uviděli mládenci kotvit pěknou loď. Když František zjistil, že se chystá k odplutí do Benátek, šel ihned za kapitánem: "Je nás celkem pět. Mohl byste nás vzít na svou loď?"

Kapitán zaváhal. Jeho pohled sjel na šlechtický kord po boku Františkově, ocenil pěkné oblečení a pak se zeptal, zda zaplatí předem.

"Ale ovšem. A spokojíme se všichni společnou kajutou."

Kapitánův pohled se vyjasnil: "Můžete nastoupit. Smím-li vám dobře radit, zdržujte se až do vyplutí v kabině."

Smysl rady pochopil František později, když se před odplutím objevila na palubě vznešená dáma v doprovodu služebnictva. Žvanivý plavčík prozradil její komorné, že v jedné kajutě je již společnost mladých pánů. Služebná to pověděla paní, a bylo zle. I ona dáma zaplatila cestu předem, a to draze, aby měla celou loď pro sebe a svou družinu. Dala si hned zavolat vetřelce a obořila se na ně, ať ihned její loď opustí!

Marně se pan Déage omlouval, že vše zavinil kapitán svou ziskuchtivostí. Neřekl jim, že loď je již pronajatá, dal si předem zaplatit i od nich. Marně i František svým jemným způsobem prosil, aby je paní strpěla, že její prvenství uznávají, uskrovní se tak, že jejich přítomnost na lodi ani nepocítí.

"Vždycky cestuji se svým doprovodem sama. Nesnáším cizí tváře ve své blízkosti. Ihned odejděte, jinak nedovolím kapitánovi, aby loď vyjela," syčela vznešená osoba jako zmije.

František se mlčky uklonil na znamení ústupu. Pan Déage se mračil, právě jako kapitán, když jim vracel peníze.

Tři zbývající mládenci smekli klobouky tak prudce, že tento pozdrav nenechal nikoho na pochybách o jejich citech vůči milostivé. Takhle ji seknout - přál si klobouk Galloise. Přehodit přes palubu - významně se zatočil baret Gerardův. Já bych ti prohnal sukně - rozvířil prach širák Battisty, jak jím mladík zašmejdil kolem nohou vzácné paní. Držela nosík ještě hodně vysoko, když hoši už stáli na pobřeží a smutně koukali, jak se plachetnice rozhoupává k odplutí bez nich.

"Je to krásná loď. Podívejte se, jak elegantně se pohybuje na vlnách," obdivoval Fantišek plavidlo.

"Myslím, abychom se ohlédli po nějaké méně krásné, ale ochotné vzít nás na palubu," staral se pan Déage.

Gallois znepokojeně ukázal na mraky na obloze: "Neměli bychom raději odejít někam do úkrytu? Přižene se liják."

Nejen liják, bouře se přihnala. Společnost z pobřeží nestačila doběhnout pod nejbližší střechu a již se mořské vlny rozběsnily. Plachetnice byla na obzoru viditelná, mládenci i v tom lijáku z ní nespouštěli oči. Mlčeli. I beze slov si rozuměli: "Nevydrží ten nápor." František se v duchu modlil za spásu duší v nebezpečí smrti. Vtom se loď překotila na bok. Battista vykřikl, zavřel oči, a když je otevřel, loď již neviděl. Poděšeně pohlédl na ostatní. Pan Déage byl bledý, Gallois zatínal zuby do spodního rtu. Gerard něco mumlal - můj Bože - my jsme mohli - Františkovi stékaly slzy po tvářích. Pomodlili se za nešťastně utonulé, pak se obrátili ke svým druhům: "Prostřednictvím nevlídnosti té dámy nás Bůh zachránil od utonutí. Jak je řízení Boží obdivuhodné!"

Bouře se uklidnila, nebe vyjasnilo. Kdosi zjistil, že další plachetnice se ještě téhož dne chystá k odplutí do přístavu Cattoliky, který leží mezi Anconou a Benátkami. Byla to jediná možnost, jak se mohl pan Déage s mladými muži dostat o kousek blíže k cíli. Nalodili se s mnoha jinými cestujícími, vážní a dojatí nedávnou katastrofou. Gerard se opřel o zábradlí paluby a sledoval mizející břeh. Gallois s Battistou si vzrušeně povídali, co kdy slyšeli o ztroskotáních na moři. František mlčel. Potom poprosil pana hofmistra, zdali by se s ním nemodlil kněžské hodinky. Pan Déage souhlasil. Usadili se stranou, poblíž stožáru. Vytáhli breviáře a jali se s Pánem hovořit latinsky.

Ještě své chvály neskončili, když nebe opět potemnělo. Zdvihl se vichr, podebral vlny a vrhnul je proti boku plachetnice. Loď se počala kymácet, cestující zmlkli. Mezi námořníky nastal ruch, kapitán řval rozkazy hlasem, ve kterém se mísil strach se vztekem. Vzpomínka na utonulou loď oživla a ochromovala činnost námořníků. Plavčíci se motali, nesvinovali plachty dost hbitě a vydráždili tím kapitánovu prudkost do krajnosti. Byl to člověk tvrdý a pověrčivý. Když zahlédl dva muže, kteří se jednou rukou přidržují stožáru a v druhé mají jakési černé knížky, nad nimiž mumlají něco v nesrozumitelné řeči, napadlo ho, že to mohou být kouzla: "Dejte sem ty prokleté klikyháky!" vykřikl. "Od chvíle, co jste ty černé knihy vzali do rukou, vítr je stále proti nám a moře běsní."

Pan Déage se dopálil: "Myslel jsem, že jste rozumný velitel lodi, nikoli nevzdělanec, co věří na čáry jak hloupý plavčík."

Kapitán zbrunátněl, zařval nejošklivější italské rouhání proti Bohu, až pan Déage strnul. Ale František rychle přistoupil ke vzteklounovi a s milým úsměvem mu položil ruku na rameno: "Pane kapitáne, nic ve zlém. Podívejte se, to jsou modlitební knížky. Chápu, že jste rozčilený, máte velkou zodpovědnost."

"K čertu s vašimi knížkami, ať jsou takové či makové! A nesahejte na starého mořského vlka, vy - vy štěně s mlékem na bradě," zuřil dál kapitán, "ať vás na palubě nevidím. Stáhněte se do kajuty. Umíte tu jen překážet."

Pan Déage se chystal říci něco ostrého, ale zmohl se jen na koktavé: "Co - co si to dovolujete?"

František ho rychle odtáhl stranou: "Uklidněte se, pane Déage, není vhodná doba na diskuse. Rozčilený člověk není přístupný poučení, zbytečně byste ho dráždil."

"Máte pravdu, Františku. Chtěl jsem kapitánovi říci o potřebnosti modlitby právě ve chvílích nebezpečí, a vidíte, sám jsem se rozpálil."

"Najdem si vhodnější chvíli pro rozhovor o náboženství. Kapitán to potřebuje, máte pravdu. Ale myslím, že i ta nejužitečnější pravda, řečená v nevhodnou dobu a nevhodným způsobem, spíš popudí než přesvědčí."

Vichřice se uklidnila, moře ztichlo. Na palubě zavládl opět normální život. Když z potrhaných mračných plachet vyplul měsíc, kapitán již klidně hovořil s kormidelníkem. Všechno v pořádku. Půjde si oddechnout do kajuty. Chvilička dolce far niente - sladkého nicnedělání. Někdo zaklepal: "Mohu vejít? Nebudu rušit, pane kapitáne?"

Kapitán se znovu zamračil - štěně s mlékem na bradě - vlastně je to docela pohledný mladík: "Tak pojďte dál, sedněte si na kousek řeči." Mračení se rozplynulo, kapitán se zašklebil. František pochopil: "Přišel jsem se ujistit, pane kapitáne, že se na nás nezlobíte. Mne i pana Déage mrzelo, že jsme vás nechtěně rozčilili."

"Pane, povolání velitele lodi je příliš zodpovědné a když je fofr, tak se neznám. Kleju jako pohan a nadávám každému, kdo mi přijde do cesty."

"A pomůže to?"

Kapitán se vyjevil: "Jak to? Čemu by to mohlo pomoct?"

"Na to se právě ptám já vás. Může klení a hněv odvrátit nebezpečí?" František se tváří vážně.

Kapitán se zachechtal: "Poslyšte, mladý pane, vy jste docela žertovný chlapík. Vaše otázka by rozesmála i kuchtíka."

"Jenže já to myslím vážně, pane kapitáne. Člověk na zodpovědném místě by měl ve chvíli nebezpečí dělat jen to, co opravdu pomáhá. A nedělat nic zbytečného, co situaci jen zhoršuje."

"Snad tím nechcete říci, že jsem neudělal vše, co jsem mohl?"

"Z přirozeného hlediska jistě. Ale jsme přece křesťané, pane kapitáne, máme také možnosti nadpřirozené. Ve chvílích nebezpečí je proto na místě modlitba."

"Pane de Sales, vím, že nejste kněz, ale mluvíte líp než kazatel od svatého Marka. Jen pokračujte, už se vidím, jak chodím po palubě s růžencem na krku," chechtal se kapitán a moc dobře se bavil.

Františkovi to nevadilo. Kapitánův posměch mu byl milejší než rouhání: "Pane kapitáne, já bych si na vašem místě z dobré rady žerty nedělal. Dnes žijete, zítra můžete být mrtev. Námořník je vždy blíž smrti než lidé na souši. Vzpomeňte jen na loď, která vyplula před vámi. Modlitba na rtech by byla rozumnější než klení."

František měl příjemný, melodický hlas, který upoutával posluchače klidnou plynulostí, dovedl barvitě intonovat věty, takže se mile dotýkal nejen sluchu, ale také posluchačova nitra. Kapitán se přestal smát: "Snad máte pravdu."

Ráno, když se kapitán setkal na palubě s Františkem, přátelsky se na něho zašklebil. Od té doby, kdykoliv kapitán na své mužstvo hartusil, sypaly se na hlavy námořníků jen nezávadné hromy, před rouhavým klením se mu jazyk včas zastavil.

Lodní posádka se divila: "Co se stalo s kapitánem? Kleje teď jen tak na půl huby."

NE NA HLAVĚ, ALE V HLAVĚ

Loď přistála v Cattolice, cestující vystoupili. František ještě zamával kloboukem kapitánovi stojícímu na můstku s grimasou podobnou úsměvu starého opičáka, čímž dával panu de Sales najevo své sympatie. A rivederci!

Pan Déage a druhové přenocovali v přístavním hostinci a druhého dne pokračovali v cestě lodí, která plula do Benátek. V Chiose měla být zastávka, aby si cestující mohli odskočit na oběd. František se na palubě zaposlouchal do vyprávění spolucestujícího. "Vidíte tamhle na pobřeží tu bílou věž? To je kaple Panny Marie, ochránkyně převozníků." A muž o ní začal vyprávět zajímavé příběhy, jež Františka zaujaly, takže nevnímal okolí a neuhnul včas námořníkovi vlekoucímu lano. Na nenadálé střetnutí doplatil Františkův klobouk. Snesl se z hlavy majitele obloukem sice elegantním, leč tak překotným, že nebyl k zachycení. Skončil v mořských vlnách. Všichni okolostojící to považovali za důvod k smíchu, kromě pana Déage. Držel přece ruku na společné pokladně a výhled na nečekané vydání za nový klobouk mu po chuti nebyl. Bez ohledu na posluchačstvo vyhuboval námořníkovi i Františkovi.

"Ale to je pouze moje vina," hájil František plavčíka, "byl jsem nepozorný. V Chiose si koupím jiný klobouk."

"To tedy nekoupíte," vybafnul hofmistr, "v Chiose nebude čas. Klobouk koupíme až v Benátkách."

"To nemyslíte vážně," polekal se Gallois za bratra. "Jak by mohl jít šlechtic po ulici s obnaženou hlavou? To už může jít rovnou bos!"

"Slušný člověk nechodí po ulici bez klobouku," projevil nesouhlas také Battista.

"Lidé se mu budou smát," přimlouval se Gerard.

Jenom František zachoval klid: "Kterépak Boží nebo církevní přikázání zakazuje muži chodit prostovlasý? Klobouk je pouze společenský zvyk. Ale abych vám udělal radost, přátelé, mohu si hlavu pokrýt noční čepičkou."

Což byl další důvod k všeobecnému veselí. Jen pan Déage se mračil. - A klobouk mu teď nekoupím. Ať si vypije tu svou bezstarostnost, až se mu budou kluci v Chiose pošklebovat a výrostci na něho pokřikovat!

Vědomostmi, inteligencí a celou osobností převyšoval František daleko pana hofmistra, přesto však jeho poručníkování snášel dobrovolně. Viděl v tom výborný prostředek ke cvičení se jak v pokoře, tak v sebeovládání. Cestou na oběd šel bez klobouku, jako by ho na hlavě měl. Kolemjdoucím byl ovšem nápadný. Hleďme, ztratil klobouk někde při nočním freji, hehehe. Možná, že jej prohrál v kostkách, hahaha. Anebo je to blázen.

Pan Déage se tvářil, jako by poznámky pobavené omladiny neslyšel. Kradmo švihl pohledem po terči posměšků. František vypadal docela spokojeně. Asi medituje, jak se posmívali našemu Pánu. Zase mě doběhl, říká si pan abbé, vždyť on si v tom trestu snad libuje!

Já starý osel myslím, bůhvíjak ho nepotrestám, a on zatím po tom skočí jako jiný po džbánku vína a vypíjí si s veselou myslí. No počkej, jen co dorazíme do Benátek, v prvním obchodě ti klobouk koupím. Vždyť je to ostuda pro mne a ne pro něho.

V Benátkách si František narazil nový klobouk na hlavu právě tak lhostejně jako chodil bez něj: "Nezáleží přece na tom, co má člověk na hlavě, ale v hlavě."

"Jenže na ulici se nepozná, že máš v hlavě moudrosti dvou univerzit," namítá Battista.

"A také tam občas mám starosti," utrousí František. Přítel Gerard se tu sešel s krajanem. Františkovi se ten člověk nelíbí. Má moc řečí týkajících se ženských sukní. Gerard už se předem omlouval, že s kamarádem posedí v některé hospůdce u vína, aby zavzpomínali na domov.

Když se po večeři vrátili do pokoje, ve kterém byl František ubytován s bratrem, byl Gallois poněkud nesvůj: "Nevím, Františku, jestli ti to mám říct. Vlastně bych neměl. Slíbil jsem Gerardovi, že budu mlčet, ale nedá mi to."

"Jestli jde o nějakou podružnou záležitost, tak si ji nech pro sebe. Daný slib se má dodržet, slovo dělá muže."

"Myslím, že podružná není. Zkrátka, mně to připadá jako něco nečestného."

"Čest je taky někdy jen otázkou společenského zvyku, bratříčku. Něco jiného je hřích. Ten je ve všech dobách velkým zlem."

"Asi se o hřích jedná."

František odložil rozečtenou knihu: "Já tušil, že Gerarda ten povedený krajan do něčeho zatáhne."

Gallois je překvapen: "Copak ty už o tom vykřičeném domě víš?"

"Nevím. Teď právě jsi mi o jeho existenci řekl. Gerard se dal svést k návštěvě takového salónu?"

"Před tebou člověk nic neutají," vzdychá Gallois, "Gerard mi to svěřil jako velké tajemství. Prý je zvědavý, jak to tam vypadá. Ale od chvíle, co odešel, neměl jsem pokoj, musel jsem ti to prozradit."

"Tos dobře udělal." František si nasadil klobouk: "Snad ještě není pozdě. Ve které ulici je?"

Gallois se polekal: "Františku, ty tam přece jít nemůžeš!"

"Musím za ním. Vytáhnu ho odtamtud, uvidíš. Ať si o mně pomyslí kdo chce co chce, ohledy musí stranou, jedná se o záchranu duše."

Františkovu jemnocitu nebylo příjemné odpovědět jen stroze na sladké vítání obstarožní majitelky podniku, která v něm viděla dalšího zákazníka. Vestálky lásky byly půvabné. Signora vedla jen prvotřídní zboží. Ale František nejevil zájem o jejich svůdné úsměvy. U stolku pod velikým zrcadlem zahlédl již Gerarda, jak se vesele baví s krajanem a dvěma nalíčenými kráskami. Rázně k nim přistoupil: "Gerarde, na slovíčko!"

Gerard se vyděsil. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by tam

František přišel také za zábavou. Všecek rozpačitý se krajanovi omluvil a poodstoupil s Františkem stranou.

"Gerarde, chtěl jsi zde Boha těžce urazit. Neříkej mi, že se tu jen sedí při víně." Mluvil tiše, aby nevzbudili pozornost. Františkův hlas je spíš zarmoucený než pohoršený. Kdyby hartusil ostrými slovy, uměl by se Gerard opřít, není usmrkanec, aby mu někdo svou přílišnou péčí otíral morálku o nos. Ale František domlouvá jemně, cítíš lásku v jeho hlase. Pod dojmem jeho slov se prostředí mění. Gerard si pojednou uvědomuje křiklavost nalíčených obličejů, omšelost pozlátkové nádhery kolem. Je mu u srdce nedobře. Ani se neohlédne po hlučném krajanovi, který za ním volá, proč že už odchází. Zaplatí signoře víno a jde s Františkem pokorně jako ztracená a zase nalezená ovečka. A jde k pastýři duší, protože ho František vede rovnou do kapucínského kláštera, aby si vyžádal zpovědníka i přes pozdní hodinu. "Zpověď se nemá odkládat, když jde o těžký hřích," říká František. "Nikdo nemá zaručeno, že se dožije rána."

"Ještě jsem nezhřešil."

"Ale chtěl jsi a vyhledal jsi příležitost k těžkému hříchu, což už samo o sobě je těžký přestupek."

Gerard není špatný hoch a Františkova modlitba před svatostánkem, zatímco čekali na kněze, zapůsobila víc než slova domluvy. Kajícník se zpovídal v slzách, již ne proto, aby vyhověl milému příteli, ale z opravdové lítosti. Od onoho večera bylo přátelství těchto dvou lidí ještě pevnější.

Brzy nato se všichni vydali na zpáteční cestu do Padovy. Duši plnou hlubokých dojmů, kapsu prázdnou. Však bankovní ústav v univerzitním městě má jistě pro ně přísun franků ze Savojska. Pan Déage na to myslel s uspokojením.

KONEČNĚ V ŘÍMĚ

Vánoce 1591 oslavil František s bratrem a hofmistrem ještě v městě svatého Antonína. Teprve koncem ledna následujícího roku se rozhodli univerzitní město opustit. Lednové počasí bylo toho roku velmi mírné.

Jelikož se rozhodli raději si vypůjčit koně než se plavit po nebezpečném moři, měl pan Déage plno práce v koňské půjčovně s výběrem vhodných ořů. Koně pak měnili od města k městu.

Před odjezdem se šel František ještě rozloučit se svým profesorem a duchovním rádcem P. Possevinem. O čem spolu hovořili, není nikde zapsáno, ale životopisci dobře vědí, o čem mluvil téhož dne P. Possevin s panem Déagem. Samozřejmě se jejich hovor stočil na Františka: "Pane abbé, věřte mi, jednoho dne bude ten náš mladý muž významnou církevní veličinou."

"Ale pane profesore, určitě se mýlíte," odporoval pan Déage. "Znám velice dobře jeho otce. Určil nejstaršího syna pro světskou kariéru a jeho vůle v rodině platí. Vždy prosadí svou."

"Boží prozřetelnost si umí poradit i se svéhlavými otci. Tuším, že váš svěřenec jednou zasedne na stolec ženevského biskupa."

To je pro ubohého pana Déage trochu moc. Jak je tomu dávno, co dal Františkovi pohlavek? Jak je to dlouho, co ho vyhuboval a přinutil, aby se zesměšnil bez klobouku? A teď má věřit, že se tak chová k budoucímu biskupovi? Šátkem si otře pot z čela. Neví, smí-li slovutnému profesorovi ještě odporovat, anebo se má smířit s jeho proroctvím?

A starý muž, jako by vytušil zmatek v mysli návštěvníka, položí mu chlácholivě ruku na rameno: "Měl byste mít z mých předpovědí radost, pane vychovateli. Mám zkušenosti. Za celý život jsem se setkal s velkým množství lidí, ale jenom s jedním Františkem de Sales."

"Vy se jistě vyznáte v psychologii jako nikdo," vzmůže se zmatený návštěvník na poklonu. Neví, co jiného říci.

"Za ta léta jsem Františka poznal lépe než kdo jiný. To není žádné věštění budoucnosti, milý abbé, ale závěr logického usuzování na základě daných skutečností. Tvrdím, že František dodrží slib čistoty, který učinil Panně Marii už v Paříži. Tvrdím, že vytrvá v hluboké zbožnosti a v praktikování blíženské lásky. A to je jistá cesta ke svatosti."

Nu, o Františkových ctnostech pan hofmistr nikdy nepochyboval. Trochu si lichotil, že jako Františkův vychovatel na tom má také nějakou zásluhu. Ostatně, biskupem ještě není a kdoví zda bude, proto pusťme řeči starého Possevina z hlavy, myslí si pan Déage, načež při nejbližší příležitosti vyhubuje Františkovi jako dříve.

K cestovatelům se přidal další společník, Hektor Milliet de Chales, mladík statné postavy, známý jako vynikající šermíř. Na zmínku o lupičích v Apeninách odpověděl mávnutím ruky: "S novým papežem je i nový pořádek na cestách. A pokud by nebyl, já už ho zjednám."

Dvacátého druhého ledna, za svitu poněkud zimomřivého sluníčka, vyjelo šest jezdců na antickou cestu zvanou via Emilliana. Zavedla je do Ferrary. Prohlédli si město, vyměnili koně a pokračovali za veselého hovoru dále. Bylo to cestování dlouhé, se zastávkami v městech. Nemohli minout Bolognu, Florencii a Peruggii, ale nic se nám z jejich cestovních zážitků zapsáno nedochovalo. Jisté je, že se přes hornatý kraj apeninský šťastně dostali do metropole křesťanstva a ubytovali se v hotelu na pobřeží Tibery protékající Římem.

Tehdy bylo zvykem, že poutníci v Římě navštívili nejméně sedm kostelů. Nepochybujeme, že naši cestovatelé učinili taktéž. V Koloseu byl František dojat k slzám, líbaje zemi posvěcenou krví mučedníků. Hektor a Battista velmi obdivovali antické trosky bývalé římské slávy. František v nich viděl jen námět k meditaci o pomíjejícnosti věcí tohoto světa: "K čemu jsou vítězné oblouky, sloupy a sochy, kterým čas ohryzá krásu? Kde jsou umělci, kteří je vytvořili k oslavě smrtelných císařů? A kam se poděli mocní imperátoři, kteří rozhodovali o životě a smrti svým poddaných často krutě a nespravedlivě? Vichřice dějin je smetla jako suché listí. Jen to, co se tvoří ke chvále věčného císaře, má cenu."

Blížil se konec pobytu v Římě, když je majitel hotelu požádal, aby se urychleně vystěhovali. Přijede prý vzácná návštěva a nemá pro všechny dost místa. Pan doktor obou práv, abbé Déage, byl vyhazovem velmi pohoršen, neboť usoudil, že právo je na jeho straně. Byli v hotelu dříve než očekávaná honorace a zamluvili si pokoje na určitou dobu, která ještě neuplynula. Také Gallois navrhoval, aby neustupovali, Battista a Gerard láteřili na majitele hotelu jako na hamižníka a držgrešli, protože zřejmě očekává od příchozích větší zisk. Hektor byl ochoten nezdvořilému hoteliérovi zašermovat kordem kolem nosu. Mnoho rozčilených gest a prudkých slov, jenom František zachoval klid: "Balte vaky, moudřejší ustoupí. Do večera určitě najdeme jiné přístřeší."

Také že našli. Sice ve vzdálenější části města, ale zato levnější. Nohy slouží všem dobře, nevadí, že se proběhnou. A stěhovali se.

Ještě tentýž večer se spustil nad Římem prudký déšť, úplná průtrž mračen. Lilo celou noc. Již po půlnoci vystoupila Tibera z břehů a hotel, ze kterého byli Savojané vyhoštěni, přívalu neodolal. Zřejmě byl v chatrném stavu. Nežli se hoteliér a jeho vzácní hosté probrali ze spánku, povodeň strhla celou budovu do dravých vod. Utonuli všichni.

František a jeho společníci se o neštěstí dověděli hned příštího dne. Povídalo se o tom po celém městě. Pan Déage děkoval zkrotle Františkovi, že jim svou ústupností zachránil život.

"Pán Bůh nás zachránil," odmítal František zásluhu, "již podruhé nás Prozřetelnost podivuhodně vedla Nepříjemnosti, jež nám lidé způsobili, vyústily v naše dobro. A proto se pomodlíme za spásu duše jak toho ubohého majitele hotelu, tak i té utonulé dámy z Ancony."

"Já myslím, že ještě nejsme zralí pro nebe," řekl Gallois položertem, polovážně.

"A víš, že mě to nemrzí?" zasmál se Hektor, "asi bych tam přišel s prázdnýma rukama. Kord by mi nebyl nic platný."

František se po těch slovech jaksi zadumal. Potom otevřel brevíř a začal předříkávat žalm "De profundis clamavi ad te, Domine".

VÝMLUVNÉ ZNAMENÍ

Pan Déage a jeho společníci doklusali na koních do Verony, do Mantovy i Cremony, zahlédli Pavii, navštívili Milán a Turín. Na hranicích Savojska se rozloučili, neboť jejich domovy byly porůznu roztroušeny. Pan hofmistr si to namířil se svými dvěma svěřenci k jižnímu cípu ženevského jezera, kde stál zámek Thuile. V něm nyní bydlela rodina de Boisy. Doba byla nábožensky neklidná, bojovní kalvinisté napadali okolí Thorens a Chablais, a proto rodina strýce Ludvíka de Sales i pana de Boisy opustila zámek Brens a přestěhovala se do Thuile.

Údolí bylo právě v květu, ale na vrcholcích horských velikánů se bělal sníh, když tři nedočkaví jezdci pobídli své koně. Domů, domů!

Ze zámku vyběhl chlapeček a s prstíčkem v puse koukal na jezdce. František zastavil koně a sehnul se k dítěti, zatímco Gallois už stál na zemi a pomáhal ze sedla hofmistrovi.

"Jakpak se jmenuješ, maličký?"

"Janus de Sales," vyndal klouček prst z pusy.

"Tady máme bratříčka, Gallois," vesele zvolal František. "Janoušku, utíkej pro maminku, jedeme k vám."

Špuntík se nedal dvakrát pobízet, však už kolik dní doma slýchal, že mají přijet velcí bratři: "Mami, mami, už jsou tady!"

Paní Františka de Boisy, která se tolik let těšila na to, až zase uzří své syny, neviděla nic. Služebná ji vyvedla k hlavním dveřím. Matka rozepjala náruč do prázdna. A už v ní leží František i Gallois: "Maminko! Maminko drahá! Jsme zase u tebe!"

Otec zrovna nebyl doma. Teď vedli matku synové, vyprávějíce, každý z jedné strany. Najednou se matka zastavila: "Chlapci, jsem ráda, že jste veselí a že jste zas doma. Jen vás prosím, abyste byli veselí i nadále a mne nelitovali. Nermuťte se kvůli mým vyhaslým očím. Je to vůle Boží."

"Je to vůle Boží," opakoval po matce Gallois dojatě.

"Bůh ti dá o to víc vnitřního světla," šeptal jí František do ucha a políbil ji vroucně na tvář.

Františkovi bylo dvacet pět let. Měl urostlou postavu, pravidelné rysy obličeje a produševnělý výraz. Jeho chování bylo jemné nejen společenskou vybroušeností, ale i vnitřní ušlechtilostí. Měl na svou dobu prvotřídní vzdělání. Kteří rodiče by nebyli hrdí na takového syna?

Annecy patřilo do ženevské diecéze. Pan de Boisy vyslovil přání, aby jeho nejstarší syn vykonal zdvořilostní návštěvu u ženevského biskupa se sídlem v Annecy. Byl jím monsigneur Claude de Granier, úctyhodný církevní hodnostář, který měl značný společenský vliv - a pan de Boisy byl prozíravý otec. Považoval za moudré navazovat nitku k nitce, aby synovi upředl skvělou budoucnost světského pána. Proto také daroval Františkovi panství Villaroget, aby syn vlastnil honosný titul "seigneur de Villaroget". Znělo to aristokratickým uším zvučněji než František de Sales. Tituly se nevázaly k rodovému původu, nýbrž k majetku - jak se jmenovalo panství, tak se jmenoval i pán.

Pan biskup přijal mladého pána de Villaroget laskavě. Už o něm slyšel mnoho příjemných zpráv, ale skutečnost překonala pověst. Jeho Excelence byla mladým právníkem doslova okouzlena. Rozhovor byl dlouhý a důvěrný. Po Františkově odchodu cítil pan biskup potřebu sdělit své hluboké dojmy tajemníkovi: "Věřte mi, ten Villaroget, to není obyčejný člověk. Jsem přesvědčen, že docílí, co chce."

"A co chce?" uklouzlo panu sekretáři z úst.

Pan biskup zodpověděl otázku nepřímo: "Domnívám se, že bude mít jednou vysoké postavení v církvi, ba, mám tušení, že se stane mým nástupcem, což bych si velmi přál."

Pan tajemník zíral vyjeveně. Co si má ze slov ctihodného představeného vybrat? Přece je všeobecně známo, že pan de Boisy má se svým prvorozeným synem náramné plány rázu světského! Proto ta nákladná studia v Paříži a v Padově.

Pan tajemník měl pravdu. Otec hodlal zajistit Františkovi místo v savojském senátě. Být senátním advokátem znamenalo mít otevřenou cestu k senátorskému křeslu. Ale k získání tohoto místa bylo nutno podrobit se advokátské zkoušce bez ohledu na studia předcházející. Senát sídlil v Chambery a tam tedy jel mladý právník v doprovodu pana Déage, neboť se stále projevoval jako poslušný syn: "Ano, tatínku. Jak chceš, tatínku," a v duchu dodal - a jak bude chtít Otec nebeský.

Dvacátého čtvrtého listopadu 1592 složil František s úspěchem zkoušku. Seigneur de Villaroget byl jednohlasně přijat mezi senátní advokáty, takže se mu otevřela brána k velké kariéře. Tatínek bude spokojen.

Jenže toho dne promluvil také Otec nebeský, a to skrze zvláštní nehodu. Pan Déage i František jeli do Chambery. Cesta lesem byla dosti neschůdná, Františkův kůň klopýtl a upadl. Jezdci se nic nestalo, svezl se z koně na zem ve zdraví, jen pochva s kordem se odtrhla od pasu a spadla do mechu. Přitom vypadla z pouzdra i zbraň, a to tak, že kord s pochvou utvořil pravidelný kříž. Oba muži si toho povšimli, ale nepřikládali tomu význam. František zase kord upevnil k pasu, kůň se zatím zvedl a jelo se dál.

Když vyjeli z lesa, cesta před nimi byla již rovná. Ale Františkův kůň upadl opět bez zjevné příčiny. A ještě podivnější bylo, že jezdcova zbraň zase vypadla na cestu do tvaru kříže. Nad tím se již František pozastavil, ale druhý mínil, že to je jen zajímavá náhoda. Čas kvapí, mohli by zatmět, tak jaképak úvahy, jeďme dál.

Tatáž podivná věc se opakovala do třetice. Tím byl už i střízlivě uvažující pan Déage vyveden z míry. Tohle přece není nahodilé, cesta rovná a kůň na kolenou! Navíc pochva s kordem opět jako kříž. Františkovi svitlo: "Pane Déage, Bůh mě volá k jiné službě, než jakou mi plánuje otec."

"Jak to myslíte?" Pan Déage je v rozpacích, nechce si připustit ani myšlenku.

"Bůh dává znamení, že chce, abych byl jeho advokátem ve znamení kříže."

Věrný služebník pana de Boisy strne. František vyslovil nahlas, co on se bojí jen pomyslet: "Jak byste se mohl neřídit přáním svého otce?"

"Jak bych se mohl neřídit přáním Božím?" namítne mladý muž. "Vždycky jsem cítil, že patřím k duchovnímu stavu. A teď to vím s naprostou jistotou."

Pan Déage byl v tehdejším pojetí dobrý kněz. Sloužil mši v zámecké kapli, modlil se pravidelně breviář, dodržoval celibát a bděl nad svým svěřencem podle přání chlebodárce. Jednak to považoval za službu duším, jednak měl život existenčně zajištěný. Vážil si svého místa. Děsil se myšlenky, že by s ním mohl pan de Boisy být nespokojený. Byl podoben hracímu strojku, nataženému rukou pána - zpíval jen jeho písničku. A proto se vší rozhodností odmítl podporovat Františkovo výstřední přání. Že je knězem on, to je jiná. Jeho vlastní otec si přál, aby se syn dostal výše než on sám. Byl jen měšťanem, i když ne chudým. Sloužit u oltáře je vznešenější než sloužit lidem u pultu. To si myslel syn také a nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Ale František? Ten má přece jiné možnosti!

"Pusťte z hlavy, že bych se za vás u pana de Boisy přimlouval. Nakonec by si váš otec myslel, že já jsem vás ovlivnil. Bylo by ode mne nevděčné, kdybych jednal proti jeho přání."

"Nebudeme tedy spolu o tom mluvit, pane Déage, Bůh to již zařídí."

Otec se velmi radoval ze synova úspěchu při zkoušce a netajil se nadějemi, že František jednou udělá vysokou kariéru a tak zvýší slávu jejich rodu u dvora. Matka bývala zamyšlená. Bojovala mezi láskou k synovi a poslušností k manželovi. František se jí totiž svěřil. Rozmlouvala mu myšlenku na kněžství a současně se bála, že ji uposlechne. Což toto své první dítě nezasvětila Bohu ještě před početím?

Čas všechno vyřeší. Nutno počkat, zda myšlenka na kněžství není u Františka jen přechodná. Jenže on se ve svých rozhovorech s matkou vracel k této myšlence s nezmenšenou vroucností, až se mu podařilo získat její slib, že se při vhodné příležitosti u otce přimluví.

Zatím už bratránek Ludvík byl vysvěcen na kněze a získal místo kanovníka u dómu v Annecy. Jemu se František také svěřil se svou touhou. Ludvík znal dobře strýcovu umíněnost, radil proto Františkovi k opatrnému vyčkávání.

"Až přijde vhodná doba, pomohu ti. Zatím nezbývá než se modlit, Františku, a prosit Boha o pomoc."

Čas plynul, vhodná doba se nenaskýtala. František se již ujal svých povinností jako senátní právník v Chambery a o volných dnech jezdíval domů. Jednoho dne pan de Boisy přišel s návrhem, který Františkovu situaci ještě více zkomplikoval: "Pojedeme na zámek Salanches navštívit Bellegardovy."

František pochopil, co to znamená. Na zámku Salanches v blízkosti Mont Blanku žila toho času u svého strýce Antonína de Bellegard mladičká neteř. Bylo jí čtrnáct let, pro tehdejší dívku nejlepší věk na vdávání. Její otec, dvorní rada savojského vévody, měl ohromný majetek a jeho jediná dcera, Františka Suchetová, byla bohatou nevěstou. Pan de Boisy na ni často zaváděl hovor před Františkem a dával tu a tam najevo, jakým štěstím by bylo pro celou rodinu, kdyby František získal lásku a ruku té dívenky. František mlčel. V srdci se mu hromadila hořkost, neboť každým otcovým slovem se naděje na kněžské svěcení oddalovala. Musel se ovládat, aby nevybuchl - ne, nechci, nikdy! Včas potlačil vnitřní vzplanutí, vždyť se tolik let cvičil v sebeovládání. Nechť se jeho záležitosti ujme Boží prozřetelnost. Oblékl se svátečně a vyjel s otcem na návštěvu. Cítil se rozdvojen, tělo poslouchalo otce jako loutka, duch naslouchal hlasu Božímu, který ho volal do svých služeb. Nepochyboval, že Bůh vyhraje. Zatím ať má soupeř náskok a myslí si, že vítězí.

Na zámku Salanches byli mile uvítáni, staří páni byli dávnými přáteli, a tak si měli co povídat. Slečnu Františku přenechali panu

Františkovi, ať se mladí trochu blíže seznámí. Bylo to však seznamování liknavé, František víc mlčel než mluvil.

Byl zdvořilý, ale za celou dobu neučinil dívce ani jednu poklonu. Malé slečně se líbil, oči na něm mohla nechat, ale ovládala se a většinou je klopila, jak kázal dobrý mrav. Předem o panu de Villaroget slyšela tolik pěkného, že se na jeho návštěvu velmi těšila. Jenže krásný seigneur de Villaroget se díval kamsi do neznáma, odpovídaje na její zvídavé otázky. Když při loučení podávala nápadníkovi ručku k políbení, oči jí zesmutněly. Polibek letmý, lhostejný, pouhá formalita. I pan de Boisy byl zklamán. Sotva vyjeli z brány, pustil se do syna: "Choval ses nemožně, Františku. Copak ses v Paříži neučil, jak se mladý muž dvoří dámě? Nač jsem ti platil hodiny společenské výchovy?"

"Nejsem si vědom žádné nezdvořilosti. Choval jsem se korektně."

"Byl jsi korektní rampouch, synáčku. Nebylo v tobě ani kousek srdečnosti. Máš přece citlivé srdce, dovedeš být milý jako nikdo. Tak proč zrovna dnes ne?"

František mlčel. Nemohl říci pravdu. Vnímal půvabnou tvář mladé dívky asi jako sochu z mramoru, která udivuje oči, ale nedotýká se srdce. Byla to krása hmotná. Jeho okouzlovala krása duchovní. Kdo cítí vedle sebe Boha jako živou jistotu, ani neumí upnout duši na hodnoty pomíjivé. Lidská láska je krásná, František poznal, jak může soulad dvou lidí vytvořit šťastný život, poznal to u rodičů, kteří mu svou vzájemnou láskou vytvořili blažený ráj dětství. Ale je láska ještě krásnější, jenže ne všichni ji cítí. Kdo však k ní byl povolán, běda, jestliže hlasu Božího neuposlechne. Jeho srdce se bude marně potloukat od zklamání ke zklamání a klidu nedojde!

Pan de Boisy neruší Františkovo mlčení. Vykládá si ho po svém. Je to hodný syn, můj František, vidí, že chybil, lituje, a proto zahanbeně mlčí. Nu což, podruhé to napraví. Slečna se jistě neurazila natolik, aby je opět nepřijala. František se jí líbil, o tom není pochyb. A které by se nelíbil, pomyslil si otec samolibě.

Jenže František nic nenapravil. Při druhé návštěvě zámku

Salanches, na kterou ho otec opět doprovázel, hovořil mladý muž hlavně s panem de Bellegardem, který právě řešil jakousi právnickou záležitost, a neteř odsunul do společenské péče pana de Boisy. Slečna upadala do rozpaků a malounko dávala najevo, že se se starým pánem nudí. František jí nakonec položil několik zdvořilostních dotazů a malá Františka si smutně uvědomila - tenhle nápadník o mne vůbec nestojí. Ale proč? Vždyť Petr de Grailly, který se také o mne uchází, tvrdí, že jsem krásná. Tak proč se panu de Villaroget nelíbím? Tutéž otázku si kladl pan de Boisy a cestou zpět se na syna zle obořil: "Tentokrát jsi byl ještě studenější rampouch než předešle, div že z tebe slečna nedostala rýmu. Tak půvabná dívenka! Tak bohaté věno! Každý druhý by si blahopřál, že se na něho taková nevěsta usmívá. A ty? S chutí bych ti dal pohlavek, kdybys nebyl dvojím doktorem. Proč mlčíš?" Nic. Ticho. "Vztekám se právem. Už nebudu nadávat. Teď prosím. Zapřísahám tě, Františku, buď rozumný. Byla by štěstím pro celou naši rodinu. Je to dívka vzácné povahy, zbožná katolička, slyšel jsem na ni samou chválu."

"Neříkám, že je špatná."

"Nu tak vidíš, uznáváš, že jsi nejednal správně. Časem si dáš říci. Já vím, ty si to chceš rozmyslet."

Otec se uklidnil. Netušil, že syn se zatím v duchu modlí za pomoc Boží, aniž by vnímal jeho slova.

Jakmile se vrátili domů, spěchal František na místní faru, neboť tamní farář Amé Bouvard mu byl přítelem z pařížských studií: "Amé, viděl jsem tu slečnu, kterou mi otec vybral za nevěstu, již dvakrát. Právě jsme přijeli ze Salanches. Je velmi hezká a myslím, že i hodná; zasloužila by si lepšího manžela než jsem já."

"Trochu přeháníš," zasmál se Amé. "Kdyby ses chtěl ženit, lepšího životního partnera by žádná žena nenašla, Františku, věř mi."

"Jenže já se ženit nechci, protože" - počal recitovat žalm -"v domě Hospodinově chci přebývat, Bůh je mým podílem na věky."

"Přeji ti, příteli, aby se ti tvé přání splnilo, a slibuji, že se na tento úmysl budu také modlit."

VELKÉ PŘÁNÍ SPLNĚNO

Za nějaký čas přijel na zámek Thuile baron de Hermance, starý přítel pana de Boisy. Přivezl radostnou zprávu. Jeho Výsost, princ savojský, slyšel mnoho chvály na nejstaršího syna pana de Boisy. Senát se o právnické schopnosti Františka de Villaroget vyslovil s nejvyšším uznáním. Princ si váží mladých, nadaných lidí a rád je podporuje v rozvinutí všech schopností. Proto hodlá udělit Františkovi nejvyšší vyznamenání - senátorskou hodnost. Úžasná novina! To znamená, že se před Františkem otvírá skvělá kariéra. Otec byl na vrcholu blaha.

Tentokrát se František rozhodl jednat rázně: "Já tu poctu nepřijímám."

"Ty ses zbláznil!" zděsil se pan de Boisy.

"Nezbláznil, tatínku. Vím, že mě nepochopíte, ale mně se funkce senátora nehodí, i když vím, že je nanejvýš čestná."

U rozhovoru byla i matka. Chápala syna, ale bála se něco podotknout - teď by byl otec nejmíň přístupný řečem o kněžství.

Jen se v duchu modlila, aby se příliš nezlobil. Pan de Boisy byl bezradný. Cítil, že se mu syn vymyká z rukou. Ovšem, František byl dospělý muž, a mladý kavalír vždycky rád uplatňuje svou hlavu, aby ukázal, že dovede myslet samostatně. Nebyl jsem v mládí jiný, také jsem nejraději rozhodoval po svém, jenže přijmout poctu - tomu bych se nebyl bránil. Koho si František nevíce váží v senátu? Přece starého senátora Favera! Stačí náznak a on Františkovi domluví, snad si od cizího dá spíš říci. Pan de Boisy nelenil a senátora navštívil. Pak zase senátor navštívil Františka.

Pan senátor Faver byl vynikající muž, Františkovi imponoval vědomostmi i zbožností. Měl k němu plnou důvěru. Když začal starý pán rozhovor o princově úmyslu, svěřil mu František pravou příčinu svého odmítnutí. Touží po duchovním stavu, ale zatím si netroufá říci to otci.

Pan Faver je diplomat. Míní, že se dá vše vyřešit smírně k oboustranné spokojenosti. I jako duchovní by mohl František funkci senátora dobře vykonávat. Vždyť už máme v senátě několik církevních hodnostářů! A hned je jmenoval. Pro Františka to nebyla novina. Ale měl na to svůj názor: "Nezlobte se, pane senátore, ale ani takové řešení mi nevyhovuje. Nechci srdce a čas dělit mezi světské a Boží zájmy. Chci být jen knězem a nic jiného."

Bratránek Ludvík de Sales byl poněkud jiného ražení. Měl dobré místo dómského kanovníka, raději se však zabýval právnictvím. Nikterak se tím před Františkem netajil: "Nejraději bych pracoval v nějaké státní funkci, Františku."

"Když k tomu cítíš silné nutkání... Stát je lidem potřebný. Státní služba je také služba bližním."

"Františku, dověděl jsem se, že vévoda z Nemours potřebuje právníka. Myslíš, že bych se měl o to místo ucházet?"

"Jestliže jsi jistý, že i na zámku budeš mít možnost plnit křesťanské povinnosti vůči Bohu a církvi, tak jdi a pracuj tam podle svých schopností. Je mnoho cest, jak plnit vůli Boží."

Ludvík se vskutku dobře uplatnil u vévody nejen jako výtečný dvořan, ale také jako vzorný křesťan. A měl nyní možnost také trochu zasáhnout do Františkových plánů a urychlit jejich splnění.

Čtrnáctého října 1592 zemřel probošt ženevské kapituly, monsignor František Empereur. Dvořan a kanovník Ludvík de Sales si řekl, že nadešla vhodná chvíle zaútočit na ctižádostivé srdce pana de Boisy. Probošt je církevní hodnostář značného vlivu, tím titulem by se dalo vypáčit svolení pro Františka. Ludvík navštívil biskupa a s jeho souhlasem podal do Říma žádost, aby nástupcem monsignora Empereura byl jmenován pan František de Villaro-get. Proboštskou hodnost musel potvrdit papež. V oné době se církevní hodnosti mohly udílet i lidem bez kněžského svěcení za předpokladu, že se duchovními stanou dodatečně. Papež žádosti vyhověl, příslušná bulla došla v květnu 1593. Jednoho dne kanovník Ludvík de Sales svého bratránka Františka notně překvapil: "Blahopřeji ti, byl jsi jmenován proboštem, Františku."

"Tropíš si ze mne žerty hned po ránu?"

"Vůbec ne! Tu je příslušná jmenovací listina z Říma, kterou ti posílá pan biskup."

František se domníval, že sní. Ruce se mu chvěly, když přebíral vzácnou listinu s pečetí římské kurie.

"Teď můžeš otci sdělit své rozhodnutí. Máš v ruce zbraň, která ti pomůže překonat jeho odpor."

František nepochyboval, že sama Prozřetelnost vnukla Ludvíkovi tuto pastičku na ješitnost starého pána. Dobře, že mu bratranec neřekl nic předem. Sám by se o proboštský titul neucházel, ale přijme jej, hlavně že mu usnadní cestu k vytouženému cíli -ke kněžství. Nejdřív se šel František svěřit matce. Zaradovala se. Požehnala synovi, aby u otce dobře pořídil, ale pak se rozhodla, že ho doprovodí. Našli pana de Boisy v pracovně, skloněného nad účetní knihou.

"Promiňte, drahý otče, že rušíme. Chceme vám sdělit důležitou záležitost." Přistrčil mamince židli. Jakmile otec zahlédl ve Františkově ruce nějakou listinu, napadlo ho, že synáček přišel k rozumu a přijímá senátorskou hodnost. Rozjasnil tvář: "Nijak nerušíš, synu, a paní matka má ke mně přístup vždycky." Políbil manželce ruku.

"Tatínku, je to pro vás velké překvapení, ale prosím, abyste mě vyslechl a nehněval se. Už v chlapeckém věku jsem se rozhodl, že chci být knězem. Vzpomínáte na tonzuru? Rozhodnutí nikdy nezměním. Prosím vás o dovolení, drahý tatínku," dojetím se mu slova zadrhla, "tady čtěte - z Říma." Podal otci papežskou bullu.

Otec vytřeštil oči na listinu, na syna, a četl. Matce se kutálely slzy po lících, v duchu se tiše modlila, aby vše dobře dopadlo. Pan de Boisy nebyl schopen slova. Myšlenky se motaly v chaotickém zmatku. František má být církevním hodnostářem - hned po biskupovi - sám Svatý otec - ale to by si nemohl vzít slečnu Suchetovou! A skvělá kariéra u vévodského dvora nebude? Opět se začetl do listiny:

- Klement - biskup - služebník služebníků Božích našemu drahému synu Františkovi de Sales, proboštu a kanovníkovi ženevské diecéze, doktoru obou práv, pozdrav a apoštolské požehnání. -

Dál nečetl a trpce si pomyslel - postavili ho před hotovou věc, ani manželka se nezmínila. Na povrch zmatených citů se vyvalila hořkost. Zbavoval se jí prudkými výčitkami. Takhle František zklamal důvěru svého otce, který v něho kladl všecku naději, že pozvedne rodovou slávu, že zpříjemní rodičům stáří, že se postará o sourozence. K čemu studoval dlouhá léta v cizině? Vyhozené peníze! Ve srovnání s kariérou ve světě je proboštství suchým krajícem vedle rozinkového koláče. A vůbec, už o tom nemluvme, nechci nic slyšet.

Tentokrát František otce neuposlechl a mluvil dál. Proboštství mu nebrání, aby své rodiče i nadále navštěvoval, také o sourozence se postará. Ženit se nemůže hlavně proto, že již v Paříži učinil slib čistoty a v Padově jej obnovil. Nedávno mu Bůh podivnou příhodou připomenul, že patří jenom jemu. Dopodrobna teď rodičům vylíčil, jak cestou od advokátní zkoušky se jeho zbraň třikrát změnila ve znamení kříže.

Pan de Boisy mlčky naslouchal, hlavu skloněnou. Tvrdý výraz v jeho obličeji ustupoval a když matka zaprosila, aby se na Františka nehněval a dal mu svolení, padl František před otcem na kolena: "Drahý tatínku, nebraňte mi, abych plnil vůli Boží, budu vám do smrti vděčný."

Pan de Boisy pocítil svírání v hrdle, cukalo mu to kolem úst, křečovitě svíral rukama opěradlo křesla, jako by něčemu uvnitř v sobě bránil vší silou. Odehrával se v něm krutý boj věřícího křesťana s hrdostí světského velmože. Nebylo lehké pohřbít sen o velké slávě. Konečně prsty povolily, svezly se z opěradel křesla na mladou hlavu, skloněnou před ním, a už pravá ruka kreslí křížek na svěží čelo: "Bůh ti žehnej, drahý synu!" Křesťan zvítězil. Modlitba slepé matky byla vyslyšena.

František vyskočil a padl otci do náruče, srdce přeplněné láskou k Otci nebeskému. V radostném dojetí si nepovšimli, že matka, tápajíc kolem sebe, již odešla. Cítila potřebu být sama pro velké díkůčinění.

PRVNÍ KÁZÁNÍ

V roce 1593 uplynulo čtrnáct let, co byl biskupský stolec přeložen ze Ženevy do Annecy. Ženevský biskup, předchůdce nynějšího msgre Graniera, byl kalvinisty vyhnán jak z ženevské katedrály svatého Petra, tak z biskupské rezidence. Proto i kanovníci ženevské kapituly sídlili v Annecy. Kanovníci pocházeli buďto ze vznešených rodů, anebo měli vysoké vzdělání, nejméně v hodnosti doktorátu. František, pan de Villaroget, měl oboje, vznešený původ i vysoké vzdělání. Přesto však jeho uvedení do proboštského místa bylo odloženo, protože neměl kněžské svěcení. Jel se kanovníkům jen představit. Kapitule se představil již v klerice, neboť ji měla pro něho matka předem připravenou a hned druhého dne po otcově svolení ji Františkovi darovala jako milé překvapení. Přítel Amé Bouvard mu ji posvětil. František si ji oblékl v neděli ráno a byl při tom velmi dojatý. Poklekl před svatostánkem k díkůčinění. Byl to velký den. A čekal ho ještě větší. Oblékání kleriky byl přítomen i kanovník Ludvík. Neodpustil si poznámku: "Jako by sis, Františku, oblékal kapucínský hábit."

"Oblékám hábit svatého Petra. Světští kněží jsou sice mimo klauzuru, ale ve svém nitru by měli být jako řeholníci, a to pod regulí prvního z apoštolů."

Pan biskup si pozval mladého probošta k pohovoru a oznámil, že mu udělí všechna nižší svěcení na svátek Nejsvětější Trojice, kněžské svěcení pak někdy koncem roku. Bohoslovecká studia absolvoval František v Paříži a Padově. Musel ještě vykonat jednu zkoušku, jinak nebylo překážek.

V oné době ještě neexistovaly semináře pro výchovu kněží. Kandidáti se připravovali doma, na faře anebo v opatství. Nebylo určeno, jak dlouho má trvat doba studia. K svěcení byl kandidát připuštěn po vykonané jednorázové zkoušce z bohosloví. Musel mít také potvrzení, že vede bezúhonný křesťanský život.

Protože známí z celého okolí přijížděli na zámek, aby mu blahopřáli, utekl František do ústraní. Řeči lidí, kteří smýšleli o věcech Božích světsky, ho spíše zraňovaly než těšily. Také si chtěl udělat exercicie jako přípravu na přijetí svátosti kněžství. "Maminko, pojedu do Thorens. Tam budu mít klid. Můj zpovědník a přítel Amé Bouvard mě doprovodí, pan Déage ho zatím tady v kostele bude zastupovat."

"Měla bych tě raději nablízku, ale dělej, jak myslíš. Budeme spojeni v modlitbě."

"Thorens mi připomene slastné dětství, omládnu tam," usmál se.

"Prosím tě, Františku, doveď mě ještě k otci. Musíme mu oznámit, že odjíždíš a požádej ho taky o spojení v modlitbě po dobu tvých duchovních cvičení."

Pan de Boisy modlitbu slíbil, světská marnivost v něm ale ještě pořád doutnala. Teď nebude svými myšlenkami syna rozptylovat, ať si udělá exercicie v klidu. Také manželku tím nebude zatěžovat, chudinka mívá opět zdravotní potíže jako při každém těhotenství. Je mi dvaasedmdesát - uvažoval - měl bych mít vnoučata, a zatím budu znovu otcem. Po třinácté. Dobrý Bože, dej, aby dítě přišlo na svět zdravé! Rakviček už bylo dost.

Když se František z Thorens vrátil, otec se nezdržel a rovnou Františkovi předložil svoje nutkavé myšlenky: "Nejde mi do hlavy, Františku, proč nechceš přijmout senátorskou hodnost? Titul senátora se dobře snáší s titulem probošta, to ti dosvědčí pan Faver. Dověděl jsem se, že i zemřelý probošt byl senátorem. Tys to nevěděl?"

"Věděl, tatínku. Ale přece nejsem povinen ho následovat."

"Já bych to považoval za rodinnou povinnost. Zvýšila by se naše prestiž ve společnosti, měl bys i politický vliv."

František nezazlíval otci snahu o zvýšení společenského lesku. Člověk je srostlý se zvyklostmi svého okolí tak, že jen těžce shazuje ze sebe starou kůži. Chce to čas a hodně modlitby.

"Nezlobte se na mne, tatínku, kněžské povolání nesmím brát povrchně. Mým jediným leskem je Bůh."

"Tak si služ jen Bohu," řekl otec tónem spíše rozzlobeným než schvalujícím.

František to vzal doslova. Osmého června se dostavil k notáři v Annecy v doprovodu rodičů a bratra Galloise. Písemně se zřekl prvorozenství, a panství Villaroget přenechal i s titulem bratrovi. Tím ze sebe setřásl poslední světskou slávu. Téhož dne mu biskup Granier udělil nižší svěcení ve františkánském kostele, který toho času sloužil jako katedrála. Nato pak dvanáctého obdržel nový probošt jáhenské svěcení. Katedrála byla naplněna šlechtou i řemeslným lidem. Všichni chtěli být účastni neobvyklé slavnosti - prvorozený syn z přední šlechtické rodiny a zasvěcuje se Bohu!

Příštího dne byla celá rodina de Boisy pozvána k panu biskupovi na oběd. Otec v dobré náladě, obřad svěcení ho povznesl z prachu světských starostí. Byl v jádře opravdu zbožný.

František seděl mezi otcem a matkou naproti Jeho Excelenci. Biskup se na něho zadíval: "Sedmnáctého června máme svátek Božího Těla. Budeme mít v katedrále nového kazatele."

František strnul. Porozuměl: "Jáhen přece ještě nemá právo kázat? A pak, jako začátečník bych ani nebyl schopen hned v katedrále -"

"Já si to přeji. A jsem váš biskup."

"Když poroučíte, Milosti, musím poslechnout. Jednám-li z poslušnosti, nemusím si dělat výčitky, ať to dopadne jakkoliv."

Po obědě rodiče a sourozenci odjeli domů a František se uchýlil do ústraní svého proboštského bytu, aby se dobře připravil na první kázání. Měl na to jen tři dny. Dal si práci, učil se připravenému textu zpaměti a chvílemi propadal malomyslnosti, zda má žádoucí úroveň a jestli to nepoplete. Již předem cítil trému.

K svému ulehčení se v poslední chvíli dověděl, že do města přijel slavný kazatel, otec františkán Fodéré. František ihned šel k panu biskupovi: "Jak bych mohl připravit věřící o poslech tak znamenitého kazatele? Doufám, že ho Vaše Milost o kázání již požádala."

Biskup se usmíval: "Jsem rád, že souhlasíte. Ano, kázat bude páter Fodéré a vaše kázání si poslechneme v oktávu Božího Těla."

František byl šťasten, že získal na přípravu kázání celý týden. Důkladně svou promluvu přepracoval, zdokonalil a bezvadně se ji naučil zpaměti. Když pak ve svém bytě slyšel zvony vyzvánět na mši svatou a na to prvé kázání, propadl panice. Byl vnitřně i fyzicky tak rozechvěný, že ho roztřásla zimnice a nebyl schopen se udržet na nohou. Klesl na postel a drkotal zuby. Nezmohl se na jedinou souvislou větu, v hlavě zoufalé pusto.

František sedí doma na posteli neschopen pohybu, v hlavě se motají myšlenky jak poplašené hejno slepic. Jsem neschopný, jsem úplně neschopný! Začal se vroucně modlit, aby trému překonal. Po chvíli chvění těla ustalo, vnitřní napětí povolilo. František mohl včas odejít do chrámu a ve stanovenou chvíli vystoupit na kazatelnu.

Katedrála byla plná. Věřící stojí i na schodištích, jež vedou ze dvou stran k chrámovým dveřím. Rodiče a všichni příbuzní sedí v předních lavicích, v dalších rozeznává kazatel tváře známých i neznámých posluchačů. Pro někoho je to jenom společenská událost, bude mít alespoň o čem povídat.

František je již klidný. Dostavila se jistota, vlastní velkému řečnickému talentu.

Důkladná znalost tajemství víry, podaná výstižným způsobem, hluboce zapůsobila na posluchače. Kázání bylo naprostým úspěchem. Věřící jsou dojati a současně nadšeni. Biskup, potěšený, že jeho diecéze je obohacena o tak nadaného spolupracovníka, hned po bohoslužbě vyhledá kazatelovy rodiče a srdečně jim blahopřeje k vynikajícímu synovi. Pan de Boisy má slzy v očích, když slyší tolik chvály, a v tuto chvíli svého svolení nelituje.

Do chrámu přišli i jinověrci. Byli to známí rodiny de Boisy.

Jejich přítomnost na Františkově kázání byla pouhou společenskou zdvořilostí. Řízením Božím s nimi šel i baron Antonín de Saint-Michel, který se doposud s Františkem neznal - vzdělaný kalvinista, který vlastnil v provincii Chablais čtyři panství, a to Avully, Montfort, Vigny a La Chapellle. Jeho manželka byla katolička, takže on sám byl ve věcech náboženství tolerantní.

Mladý kazatel hovoří o přítomnosti našeho Pána v eucharistii. To byl bod, ve kterém se kalvinisté rozcházeli s katolíky. Baron de Saint-Michel pozorně naslouchá Františkovým argumentům. Je to pro něho něco nového, co ho vnitřně vzrušuje. Jako by náhle jakési světlo, proudící zevnitř, vše kolem něho ozářilo. Cítí posvátnost chrámu a bohoslužebných předmětů. Také obrazy svatých vidí novýma očima. Pravdy, které kazatel rozvíjí, připadají baronovi tak samozřejmé, že se až sám sobě diví, jak jim mohl nevěřit. Vše je jasné, srozumitelné, logické. Nemýlí se jeho církev ve svém učení?

Odcházel z katedrály s pochybnostmi v duši, neklid jej neopouštěl ani v příštích dnech. A potom požádal mladého probošta o rozhovor. To už byl začátek pozdější konverze barona Antonína de Saint-Michel ďAvully, jenž se stal horlivým katolíkem. Tak Bůh na počátku apoštolské činnosti probošta Františka de Sales ukázal, že skrze tohoto vyvoleného služebníka chce rozdávat milost víry.

Hluboký dojem, který si všichni posluchači odnášeli z Františkova kázání, nebylo možno přičíst krásným slovům. Jeho styl ovšem byl vybroušený, elegance jeho vět však spočívala v logické prostotě, postavené na jasně propracované hloubce myšlenky. Vnitřní krása, prosvítající prostým obalem slov, jim dodávala světlo. Slovo, zasazené ve větě na správném místě a vyslovené ve správné souvislosti, má v sobě moc podobnou blesku. Rázem osvítí krajinu duše tak jasně, jak by nedokázaly tisíce svíček.

Navíc tu byla přesvědčivost celého kazatelova zjevu. Víra, naděje i láska vyzařovala z tváře i ukázněných gest Františkových. Slova pronášená harmonickým hlasem neponechávala nikoho na pochybách, že vyvěrají z hlubin čisté, hluboce křesťanské duše.

POČÁTEK DUCHOVNÍ ČINNOSTI

Doba byla rušná. Zemi zneklidňovala válka a ze Ženevy, hlavního sídla kalvinismu, se šířila nenávist proti katolíkům. Hlad, nemoci a bludy byly hlavními znaky oněch časů. To vše se bolestně dotýkalo Františkova citlivého srdce. Již jako podjáhen začal vyhledávat chudé a nemocné, aby jim nabídl pomoc hmotnou i duchovní. Utěšoval nešťastné, usmiřoval rozhněvané, disputoval s bloudícími ve víře. Při práci si uvědomil, že duševní síla se znásobuje společenstvím stejně smýšlejících. Napadlo mu založit spolek, jehož členové by usilovali o slávu Boží a spásu duší stejným způsobem jako on, i když nejsou kněžími. Po dohodě s biskupem sdružil zbožné muže v Bratrstvo kajícníků. Hlavní myšlenka Bratrstva byla - přinášet Boží spravedlnosti zadostiučinění za hříchy vlastní i cizí. Členové Bratrstva měli povinnost přijímat Tělo Páně každou druhou neděli v měsíci a ve význačné svátky. Tenkrát ještě nebylo zavedeno denní svaté přijímání, proto přistoupit ke stolu Páně dvakrát za měsíc znamenalo velkou náboženskou horlivost. Ve svátky apoštolů Petra a Pavla, Nalezení a Povýšení svatého kříže a na Početí Panny Marie adorovali střídavě dva bratři před vystavenou Nej-světější svátostí. V tyto svátky a v noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek konalo Bratrstvo veřejné procestí. Každý člen sdružení se měl modlit k uctění pěti ran Kristových pětkrát Otčenáš a Zdrávas. Kromě toho měli povinnost třikrát denně recitovat Angelus vkleče, a to kdekoliv by se nacházeli ve chvíli, kdy zvony k Anděl Páně vyzváněly. Konat tuto modlitbu veřejně na ulici bylo vyznáním víry vůči heretikům, kteří odmítali úctu k Matce Boží. Současně to byl akt pokory, neboť o posměšky protestantů nouze nebyla. Členové Bratrstva konali také dobré skutky, aby se pojila k duchovním úkonům též charita. Ve volném čase pečovali o nemocné, docházeli do věznic, doprovázeli kněze k umírajícím, smiřovali soudící se strany. Za zemřelého člena Bratrstva se měla každoročně konat zádušní mše svatá a účast na pohřbech spolubratrů byla povinná. Bratrstvo kajícníků bylo řádně ustaveno prvního září 1593 a jeho pečlivě promyšlené stanovy svědčily o Františkově velkém organizačním talentu.

Na prvním zasedání Bratrstva byl František zvolen představeným. Jedním z členů byl také pan de Boisy, takže nyní se syn stal duchovním představeným svého otce.

První slavnostní mše Bratrstva kajícníků byla sloužena dne čtrnáctého září, a to na svátek Povýšení svatého kříže. Byla to slavnost velmi krásná a zapůsobila na přítomné tak, že vévoda savojský dal na znamení svého uznání příkaz, aby každého roku na Zelený čtvrtek byl ke cti Bratrstva amnestován jeden vězeň odsouzený původně k smrti či na galeje. Dovedeme si představit, jak osvobození vězni mladému proboštovi blahořečili. Poslední amnestie byly uděleny v letech 1604, 1606 a 1622, jak je zaznamenáno ve starých archívech.

Františkův pracovní den byl přeplněn pastorační činností nejen v Annecy, ale i v okolí města, neboť docházel do vesnic, aby učil katechismu děti i dospělé. Proboštovo milé chování otvíralo pravdám víry paměť i srdce žáků.

Po pečlivé duchovní přípravě přijal František kněžské svěcení osmnáctého prosince roku 1593 v katedrále v Annecy. Před posvátným obřadem byl mladý muž velmi rozechvěný. Uvědomoval si odpovědnost kněžství a pociťoval velkou bázeň. Také ho zneklidňovala starost o matku, která vážně onemocněla. "Musím k ní, má přítomnost ji vždy posiluje," napsal starému příteli, senátoru Faverovi, jenž se stal jeho důvěrníkem. "Moc se za matčino uzdravení modlím."

Při obřadu byl obličej novosvěcence prodchnut takovým oduševněním, že vyzařoval světlo a okolostojící nemohli od něho odtrhnout oči. Světící biskup byl dojat k slzám.

Po obřadu si dovolil sekretář biskupa Graniera požádat o vysvětlení: "Viděl jsem vaše slzy. Proč jste plakal, Excelence?"

"Za ranních červánků padá rosa," odvětil Granier. "Viděl jsem vycházet slunce v naší diecézi. Že je tím sluníčkem můj duchovní syn František, z toho mám nesmírnou radost. Za slzy radosti se muž stydět nemusí."

Primiční mši sloužil František až dvacátého prvního prosince. Musel nejdříve zajet na zámek Thuile k rodičům, aby jim požehnal třinácté dítě a příštího dne pokřtil malou sestřičku Janu ve farním kostelíku. Byl to jeho první kněžský úkon. Ubohá maminka si mohla děťátko přitisknout k srdci, ale neviděla, jaké má oči, jaké vlásky. František jí dopodrobna vylíčil, jak bylo děťátko při křtu pokojné a že má krásné tmavé oči po mamince. Na primiční mši již mohla být matka přítomná s celou rodinou. Byl tu i senátor Faver, členové Bratrstva a mnoho přátel. Při obřadu bohoslužby měl František pocit stupňující se blaženosti. Bůh se zvláštním, nevyslovitelným způsobem zmocňoval srdce. Byl jeho navždy.

František jezdíval často k rodičům, hlavně kvůli matce. Stalo se, že pan de Boisy měl na zámku hosty u příležitosti rozloučení s pobytem na zámečku La Thuile. Rodina de Boisy se opět stěhovala na zámek Thorens, neboť kraj byl vyčištěn od nepřátelských bojůvek.

Zatímco většina hostů probírala nad chutnou krmí politické a společenské události, František řešil se starým senátorem Faverem jakýsi náboženský problém. Oba debatéři se zakousli do věroučného oříšku tak, že docela zapomněli na talíře před sebou. To se hostiteli nelíbilo. Chvíli je poslouchal, pak se neudržel a syna napomenul: "Probošte, pobídni už hosta, aby také jedl a pil."

Poslušný syn přikývl hlavou a mechanicky řekl svému společníkovi: "Pane senátore, můj otec si přeje, abyste také jedl a pil. A co se týká vaší myšlenky -" pokračoval v nedokončené debatě dál, neboť ho zajímala víc než pečínka na stole. Ostatní hosté se dali do smíchu, otec kapituloval. Mávl rukou a jen něco zabručel. Co nadělá se synem, který je proboštem? Na toho už vojenské komando nestačí. Darmo se zlobit.

Ne, na Františka nebylo možno se zlobit. Z jeho pohledu, hlasu a z celé bytosti vyzařovalo jakési usmiřující světlo.

ROZHNĚVANÝ OTEC

František bydlel na proboštství a cítil se v Annecy doma. Znal město dokonale z dob studií. Měl rád zdejší modré jezero, v němž se zrcadlily hory, měl rád úzké uličky. Vzpomínal, jak s panem Déagem nebo s Ludvíkem házeli kamínky do řeky Thionu. A s kamínky zapadly kamsi do vody i bezstarostné dny dětských her.

Nyní začíná odpovědný úsek života. Start mladého muže na závodní dráze Božích běžců. Že je knězem, naplňuje Františka tichou blažeností, ale proboštství považuje za pouhou pomůcku, která mu získala otcovo svolení. Teď už ji nepotřebuje, teď ho spíše tíží. Chce být apoštolem. Tituly mu překážejí v rozletu.

Panu biskupovi Claude Granierovi je teprve čtyřicet sedm let, ale vypadá mnohem starší. Ve vlasech se množí stříbrné nitky, čelo brázdí vrásky. A nyní mu jedna přibyla, jak svraštil čelo při čtení listu Karla Emanuela, svrchovaného pána Savojska. Vévoda v něm vybízí biskupa, aby poslal misionáře do provincie Chablais. Tento kraj tíží církevního hodnostáře jako neúnosné břemeno. Musí svolat kněžskou poradu. Ale dříve se poradí s Duchem svatým. Biskup zahájil třídenní půst a mnoho se modlil.

Před šedesáti lety nábožensko-politické boje odtrhly krajinu Chablais od panství vévody savojského, Karla III., zvaného Dobrotivý. Jeho mírnost vrhla asi dvacet pět tisíc katolických obyvatel do náruče ženevských kalvinistů, kteří je zreformovali ohněm a mečem. V roce 1589 nastoupil po dobrotivém otci statečný syn Emanuel Filibert. Dobyl Chablais vojensky zpět, ale duchovně se nic nezměnilo. Dvaapadesát farností zůstalo bez farářů, v celé provincii přežila reformaci jen asi stovka katolíků. Mladší generace nikdy katolické obřady neviděla, o církvi měla zkreslené názory. V třítisícovém hlavním městě Thonon žilo jen patnáct katolíků.

Když Emanuel Filibert dobojoval, převzal žezlo osmnáctiletý Karel Emanuel, který si později vysloužil přívlastek Veliký. Začátky neměl lehké, nepřítel stále ještě podnikal noční útoky, hlavně na zámky. V oné době se Salesští stěhovali právě z bezpečnostních důvodů. Strýc Ludvík opustil s rodinou zámek Brens a pan de Boisy zabydlil zámeček La Thuile.

Rázný vévoda Karel Emanuel však brzy vyčistil kraj od kalvínských bojůvek. Když nepřátelské Ženeva a Bern ztratily politickými pletkami spojenectví s Francií, mohli se majitelé zámků stěhovat zpět do původních sídel. Takže i rodina de Boisy se rozhodla bydlet opět v Thorens.

Začátkem září 1594 svolal pan biskup Granier kněžskou poradu. Zasedací sál se černá kněžskými klerikami. Monseigneur přečetl přítomným list pana vévody a nastalo ticho. Jen několik dotěrných much si dovolí bzučet kolem uší Jeho biskupské Milosti. Pak se ozve z hlubin sálu stařecký hlas: "Před pěti lety bylo do Chablais posláno padesát misionářů. Několik jich zmizelo beze stopy, ostatní se úprkem vrátili s modřinami, jak pamatujeme."

"Chablais je kraj hrůzy," bručí basovým hlasem biskupův kaplan, ctihodný Petr Critain.

Biskup vytáhl z rukávu své červené sutany šátek a otřel si čelo. Je slunný den. Otevřenými okny se zvenku dere teplo, ale za krůpěje potu na biskupově čele nemůže. Spíše úzkost. Rychle vysílá k nebi střelnou modlitbu a pak teprve bere obě poznámky na vědomí: "Drazí spolubratři, jsem si plně vědom, že apoštolská služba, ke které vyzývám dobrovolníky, je nebezpečná. Přesvědčili jsme se před pěti lety, že síla apoštolského působení

nespočívá v množství kněží, ale v přístupu k lidem. Bude nutno použít zcela novou metodu. Představuji si, že tam zprvu půjde jeden nebo dva odvážlivci, aby ponenáhlu navázali s tamějším lidem přátelské styky. Ostatní zařídí Bůh, jestliže tito kněží budou mít v jeho pomoc skálopevnou víru."

"To aby tam šel světec. Ale kde ho najít?" bručí opět bas.

Nastalo trapné ticho. Většina přítomných má skloněnou hlavu, nikoliv aby rozpočítávali knoflíky mám? - nemám?, ale protože se stydí pohlédnout do utrápené tváře svého představeného. Z biskupské zahrady je slyšet veselé cvrlikání ptáků, ale duši monseigneura zaplavil smutek. Ano, kde najít světce, který by se nebál, že bude mučedníkem? V odpověď na nevyslovenou otázku vstal mladý probošt: "Vaše Milosti, domníváte-li se, že bych byl schopen zvládnout tak obtížný úkol a dáte-li mi k tomu příkaz, jsem ochoten do Chablais jít."

Jeho Milost odpovídá kvapně, jako by se bála, že by probošt mohl nabídku odvolat: "Nejen že vás považuji za schopného k misionářské činnosti, ale jsem přesvědčen, že vy budete mít úspěch. Spadl mi kámen ze srdce, děkuji vám."

Vtom povstal někdo z řad kanovníků. Všechny oči se obrátí na třicetiletého proboštova bratrance Ludvíka: "Hlásím se k této službě také. Prosím o příkaz Vaší Milosti, abych směl svého bratrance Františka do Chablaise doprovázet."

Biskup září. Duch svatý ho nezklamal.

Jakmile se pan de Boisy dověděl, že se František rozhodl obracet na víru zuřivé kacíře, skočil do sedla, na svůj věk pořád ještě svižně, a tryskem uháněl do Annecy. Na proboštství syna zastihl.

"Co sis to vymyslil za šílenství?" spustí zhurta. "Nestačí ti, že se v dešti a blátě plahočíš po vesnicích, abys učil usmrkánky katechismu, zatímco tvoji kanovníci po odsloužení mše sedí doma v suchu? Chceš, abych slyšel, jak se ti lidé posmívají, až se vrátíš s nepořízenou? Anebo chceš, aby tě odtamtud přivezli v rakvi?" A starý voják se dá do pláče. Vzlyká jako malé dítě. František je dojat do hloubi duše. Slzy svědčí o velké lásce, kterou mu otec nikdy najevo nedával. Snaží se ho uklidnit mírnými slovy: "Drahý tatínku, považte přece, nejdu k pohanům. Kolik misionářů je na dalekých ostrovech u neznámých divochů! Já budu moci občas přijet domů. Thonon není daleko od Thorensu. A pak, mám k této činnosti příkaz od biskupa, kterého musím poslouchat."

"Tak půjdeme k biskupovi," uklidnil se otec. Biskup má k němu přátelský vztah, jistě vyslyší jeho prosbu a příkaz odvolá.

"Dobrá, půjdeme k biskupovi," František vždycky souhlasí s otcem, pokud se to nepříčí vůli Boží.

Pan de Boisy se ve svém zoufalství pokořil jak nejhlouběji mohl. Poklekl před biskupskou Milostí a prosil se slzami v očích: "Monseigneure, obětoval jsem vám prvorozeného, který měl být nadějí mého rodu, oporou mého stáří, aby byl v církvi VYZNAVAČEM. Ale nemohu souhlasit, aby byl MUČEDNÍKEM! Nemohu a nechci souhlasit s vaším příkazem, aby šel jako ovce mezi vlky, kteří ho roztrhají."

Biskup je slovy i slzami zkroušeného otce hluboko dojat. Nechce zlomit srdce milujícího otce, už-už se chystá své rozhodnutí změnit, když tu František, jako by tušil, co se v nitru jeho představeného odehrává, rázně zasáhne: "Monseigneure, zůstaňte pevný! Chcete snad, abych byl nehoden království Božího? Položil jsem ruku na pluh, nechcete přece, abych se ohlížel zpět."

Biskup se vzpamatoval: "Drahý pane Boisy, uvědomte si, že vy i váš syn nosíte jméno svatého Františka. Znáte přece životopis serafínského světce." Biskup se odmlčí, maloučko se usměje a pokračuje. "Mějte se na pozoru, aby váš syn nenásledoval příkladu svého patrona a nevrátil vám všechno až na košili, jak to udělal ten z Assisi, když mu otec bránil v následování Krista."

Pan de Boisy povstal, rysy v obličeji mu ztvrdly, v očích blýskl hněv: "Monseigneure, nechci odporovat Bohu, ale také nechci být vrahem svého syna. Já nejsem hoden, aby nějaký anděl zadržel ránu, která má z tohoto Izáka učinit oběť. Proto odmítám souhlasit s tak riskantním podnikem. Jinak - ať se děje vůle Boží!" Poslední větu řekl pro uklidnění křesťanského svědomí, které v podpalubí jeho pobouření šeptalo, že nejedná správně.

Otcova slova dopadají na Františkovo srdce jako rány dýkou. Je možné, že jeho zbožný otec nechápe závažnost kněžského poslání? Jakto, že pořád ještě klade na první místo pozemské ohledy? Teď se ponížil František a pokleká u otcových nohou: "Tatínku drahý, udělejte mi tu radost a dejte mi požehnání, abych svůj apoštolský úkol dobře splnil. Vzpomeňte si, kolikrát jsem já požehnal vám."

Starý pán zůstává zatvrzelý: "Ano, synu, mnohokrát jsem od tebe dostal požehnání při mši svaté, při kázání, při zpovědi. Bůh chraň, abych ti někdy zlořečil. Ale mé požehnání k takovému bláznovství nedostaneš, tím si buď jist." Obrátil se a rychle odešel. Prvně v životě se dopustil nezdvořilosti a ukázal záda církevnímu hodnostáři bez rozloučení.

Když se rozhněvaný pan de Boisy vrátil domů, šel ihned za manželkou. Potřeboval si vylít hořkost srdce hodně nahlas.

Vyžaloval paní Františce neúspěch své záchranné akce v Annecy a jak bylo jeho zvykem, když byl rozčilen, přeměřoval koberec vojenskými kroky sem a tam. Při tom ujišťoval manželku, že jejich prvorozený syn si i přes dva doktoráty nevidí na špičku nosu, načež zařadil Františka mezi čtyřnohé kopytnatce s dlouhýma ušima a suše konstatoval, že jeho syn, místo aby si vzal krásnou slečnu Suchetovou, se oženil s breviářem a teď slepě poslouchá toho - zarazil se. Na biskupa ho napadala přirovnání taktéž málo lichotivá, ale to už by se zbožnost jeho manželky pohoršila. Biskup je biskup a katolík v něm musí respektovat církevní autoritu. Tak pan de Boisy alespoň dvakrát rázně bouchl do stolu. Jednak byl ten stůl na okamžik biskupem, jednak se těmi údery vypařila z otcovského srdce žlučovitá hořkost. Nyní měla jeho slova už jen říznost velitele: "Až ten dobrodruh přijde, a on se jistě přijde rozloučit, nesmí dostat na cestu ani centim, rozumíte, Madame? Jídlo jenom na jeden den. Koně nedostane. Apoštolové taky chodili pěšky. Žádný sluha s ním do Thononu nepůjde. Důrazně přikazuji, Madame, že se za ním nic nebude posílat. Až mu poteče do bot a žaludek bude zpívat, však on najde cestu zpátky."

Paní Františka neříkala ani ano, ani ne. Lhát nechtěla. A přiznat, že s mužem nesouhlasí? Tím by jen přilévala olej do ohně. Uchýlila se k moudré a osvědčené taktice - mlčela. Svého Františka chápala. A nebylo jí líto, že odchází do nebezpečí, vždyť je Bůh jeho ochráncem, ale že mu otec brání horlivě sloužit Pánu. Z nevidomých očí vyklouzlo několik slz, které pana de Boisy dojaly. Domníval se, že manželka pláče kvůli Františkově paličatosti. Přisedl k ní, objal ji kolem útlých ramen a něžně políbil na zvlhlou tvář. Uměl být velmi milý v manželském soukromí: "Drahoušku, neplač. Já se ještě nevzdávám. Pozvu na pomoc barona De Lullin, který to v Thononu moc dobře zná a Františkovi vše vykreslí tak, že mu přejde chuť si tam pálit prsty."

DOBRODRUH V KLERICE

Oba nastávající misionáři, probošt i kanovník, byli nejen jedné krve, ale měli i spřízněné duše. Proto se lehce dohodli, že přicestují do Chablais jako chudí učedníci Kristovi. Příprava na cestu byla tudíž snadná a rychlá. Do vaku dali jen nejnutnější prádlo, brevíř, bibli a několik náboženských knih. Měli již písemné pověření pro svou duchovní činnost jak od biskupa, tak od Jeho Výsosti, turínského vévody Karla Emanuela.

Jelikož se František chtěl ještě rozloučit s matkou a udobřit otce, namířili si to do Thorens. Pan biskup jim dal kromě požehnání také svého kaplana, důstojného Petra Critaina, aby je doprovodil na zámek. Alespoň se Jeho Milost dozví, jak dopadlo rozloučení s panem de Boisy.

Nedopadlo vůbec. Když se všichni tři objevili devátého září 1594 před zámeckým pánem, vlídně je přivítal. Nabídl jim posilnění a v jídelně jim představil dalšího stolovníka, pana Kašpara barona de Lullin. Po jídle vyzval pan baron probošta k malé procházce po zahradě, že by si rád s ním o něčem pohovořil. Otec se zatvářil velmi spokojeně, takže František uhádl, o čem bude řeč. Souhlasil. Ať má otec ještě na chvíli radost, než se zase rozzlobí. Zatím důstojný pán Critain rozezvučel svůj bas naplno, chválil panu de Boisy zámek a krásné okolí. Kanovník Ludvík de Sales zas počítal bratránky a sestřenky. Janička ještě brečela v peřince, z Gaspardy už byla slečna. Od ní se Ludvík dověděl, že Gallois je zrovna na svém panství, že Bernard a Melchior prospívají dobře v koleji, kdežto Ludvík a Jan František studují v Paříži opět pod dohledem pana Déage. Jenom Janus je ještě volné hříbátko, poskakující mezi dětmi zámeckého služebnictva.

Po zahradních pěšinkách, podél nichž kvetou mnohobarevné astry, pomalu se procházejí mladý probošt a starý baron, vedou spolu slovní klání, ale rytířsky zdvořile. Baron upozorňuje Františka na nenávist kalvínských kazatelů a útočnost jejich věrných oveček. S katolíky nejraději diskutují pěstmi a kamením. Těch několik pravověrných, kterým se říká papeženci, asi na jeho kázání nepřijdou, budou se bát.

"Svatý František kázal ptáčkům," připomene probošt.

"Také o zákeřná přepadení tam nebyla nouze, pokud přišlo do Chablais v roce 1587 těch padesát katolických kněží. Kam zmizela mrtvá těla, neví nikdo."

"Být mučedníkem pro víru je příliš velká čest, asi mi dopřána nebude," usmál se František. "Víte, pane barone, jsem přesvědčen, že Bůh chce, abych šel lovit duše jako rybář, který nečeká doma, až za ním nějaká ryba přijde. Neříkám, že v Annecy se nedá hodně udělat, ale je tam kněží dost. Můj pravý úkol je v Chablais, alespoň pro přítomnou dobu. Cítím to jako vůli Boží, a proto na varovnání nedbám, i když uznávám vaši dobrou snahu, že mě chcete uchránit před nebezpečím."

Po tomto rozhovoru vyhledal baron zámeckého pána v pracovně: "Poslyš, Boisy, tvůj prvorozený je lepší než my oba dohromady. Já ho nepřesvědčil, promiň, on naopak přesvědčil mne, že jedná správně. Měl bys mu požehnat. Jednou bude chloubou Savojska."

Pan de Boisy zrudnul: "Tos mi tedy pěkně pomohl. Tisíceré díky!" Práskl dveřmi a ponechal barona trudným úvahám, jak se nevyplácí říkat lidem pravdu do očí. Nezbylo mu než odjet.

Pan de Boisy oznámil manželce, že má nutnou práci v La Thuile, kam ihned odjíždí. Kdy se vrátí, ještě neví. Vtom vešel do matčina pokoje František: "Drahý otče, dovolte mi pár slov. Hleďte, tady mám pověření od Jeho Výsosti, pana vévody. Nebojte se o mne. Bůh mě posílá, Bůh mi bude pomáhat a chránit mě. Proč bych nosil kněžský oděv, kdybych nechtěl nést břímě kněžských povinností a nepřiváděl ztracené ovce k Pánu?"

Matka seděla s rukama sepjatýma v klíně, po lících jí stékaly slzy, ale tentokrát manžela nedojaly. Pan de Boisy stál jako mramorová socha, obličej nehybný, paže složeny přes prsa. Vyslechl syna, pokrčil rameny a chladně řekl, že neví, co by mu odpověděl: "Dělej si co chceš, ale bude-li ti zle, pamatuj, že jsem tě varoval." Odešel pln hořkosti, aniž manželku políbil na čelo, jak bylo jeho zvykem.

"Večer se vrátí a zítra bude snad přístupnější," těšila matka zarmouceného Františka.

Otec se nevrátil ani večer ani ráno. Když nepřijel ani jedenáctého září, František pochopil, že otec ho trestá tím, že se s ním nerozloučí. Velmi ho to mrzelo, také matka byla sklíčená více neústupností pána domu než synovým odchodem.

Dvanáctého září se oba nastávající misionáři celý den postili a v modlitbě se připravovali na celoživotní zpověď, ve které pak vyznávali své viny jeden druhému a navzájem si udělili absoluci. Aniž by se předem zmínili, stanovili si odchod na středu čtrnáctého září. Večer předtím se oba horlivci tajně rozloučili s paní de Boisy. Hrdinsky zadržela slzy; vždyť tohoto syna nabídla Pánu ještě před jeho početím.

V den odchodu časně zrána oba Salesští sloužili velmi soustředěně mši svatou. Když vyšli za svým cílem, ranní sluníčko již vyhrožovalo, že se poutníci v černých sutanách notně zapotí, nežli dojdou do pevnosti Allinges, kde měli být pro začátek ubytováni. Kraj byl samý svah, pater Petr zpomaloval krok: "Pane probošte, proč se tak ženete do těch kopců? Což když vás za nimi čeká zubatá?"

Probošt se zasmál: "I vy chcete pokoušet? Každý mi mává před nosem strašákem, že prý v Chablais zajdu. A já bych byl šťasten, kdybych mohl zemřít jako svědek víry."

"Jestlipak víte, že dodatečně chtělo několik kněží následovat vašeho příkladu?"

"Vím. Ale na ně dojde až později."

Biskupův kaplan stiskl oběma spolubratřím ruku: "Vrátím se. Dál vás budu provázet jenom modlitbou. Slibuji."

Co zatím dělal pan de Boisy na zámečku v La Thuile? Vyhuboval správci, jenom tak, aby se mohl vykřičet, zkontroloval zahradníka a dal mu několik popletených rozkazů, které za chvíli odvolal, pak si sedl k psacímu stolku a dumal. Ten paličatý synáček se vlastně povedl, je v něm válečná statečnost předků, to se nedá popřít. Jeden z našich praprapředků, Petr de Sales, se za francouzského krále Ludvíka vyznamenal v křižácké výpravě. To byl přece také nebezpečný podnik. František ovšem nejde bojovat mečem, ale tím hůř pro něho, jde k nepříteli bezbranný. To je vlastně statečnost ještě větší, pokud to není pitomost. Najednou si pan de Boisy uvědomil, že je na Františka hrdý. Rodová pýcha a strach otcovské lásky se v něm sváří tak, že musí zase přeměřovat koberec vojenským krokem. Pak usedne k psacímu stolu, vytáhne velkou obálku, papír a namočí brko do kalamáře. Nadpis má hned - Panu de Charmoisy, drahému bratránku v Thononu. Ale jak dál? Chvíli si hladí bradu, přikývne hlavou nápadu, potom zase zavrtí, nene, ať si bratránek nemyslí, že jsem strachy tento..., musíme jen tak, jakoby nic. Načež energickým písmem sděluje příbuznému, že je už ve Francii klid, dej Bože, aby to vydrželo. Jeho Výsost, pan vévoda Karel Emanuel, se těší dobrému zdraví. Mimochodem - požádal našeho syna, probošta Františka, aby šel kázat do Thononu. Manželka velmi prosí, abyste mu byl nápomocen radou, i jinak. Odevzdejte laskavě přiložený dopis baronu ď Hermance, veliteli pevnosti, kde má můj syn bydlet. Váš pokorný bratranec a služebník de Sales. Ano, podepsal se de Sales, zapomněl, že je de Boisy, tak byl ze všeho tumpachový. Panu veliteli pevnosti Des Allinges psal neméně pokorně, aby vyšel ve všem vstříc mladému proboštovi; bude potřebovat radu zkušeného. Nejraději by mu navrhl vojenský doprovod, ale včas brko zarazil; to by asi František odmítl. Já se z toho svého dobrodruha v klerice snad zblázním, jestli mi tam zhebne. Ale rozloučit se s ním nepůjdu. To tedy ne.

Když se dobrodruh v klerice octl se svým bratránkem kanovníkem na hranici kraje, který hodlali zorat pro símě Boží, a to mezi Juvigny a Saint-Cergues, oba poklekli a pozdravili anděla Strážce této provincie, nad kterou jistě plakal. Poprosili také Matku Boží, aby zahnala démony hereze, načež pokračovali v cestě mlčky. Růženec v jejich prstech mluvil za ně.

Cílem poutníků byla pevnost Les Allinges, kde byli vojáci savojského vévody, tudíž katolíci. Do brány vešli sice zpocení a uprášení, ale spokojeni, že opět splnili kousek vůle Boží. Velitel pevnosti měl obličej popsaný bojovými akcemi i těžkými léty, strávenými v ženevském vězení u kalvínských. Uměl se však na hosty přátelsky usmát a neskrýval svůj údiv nad jejich chudým vybavením. Jsou to nejen církevní hodnostáři, ale též šlechtici, a plahočí se pěšky dvacet mil! Také vojenský kněz jim upřímně stiskl ruku a hned se jim svěřil, že si troufá duchovní činnost vykonávat jen mezi hradbami pevnosti.

"Pouze tady si je našinec jist životem," dodal omluvně.

Zdálo se, že František jeho poznámku přeslechl. Obrátil se na velitele: "Dovolil byste, abychom se již zítra šli porozhlédnout po městě?"

Baron poněkud zaváhal: "Je to odsud jen půl míle. Rád vám dám vojenský doprovod."

František se usmál: "Děkuji, není třeba. My víme o lepším doprovodu, viď, Ludvíku? Ten, který nás poslal, nás také ochrání."

Ludvík se cítil utrmácen. Prohlásil, že si po večeři půjde hned lehnout, aby se posílil na dobrodružství, která je mohou zítra ve městě potkat. František vyšel k hradbám. Byl teplý večer, na ztemnělé obloze žhnuly tisíce hvězd. Zaletěl pohledem do temné dálky, kde leželo město. Co ho tam čeká? Nechtěl o tom přemýšlet, zahnal zvědavou roztržitost. Bůh je s ním, čeho by se bál? Když se po chvíli ponořil do přítomnosti Boží a jeho duši zalil blažený klid, ozval se v jeho srdci tichý hlas: "Františku, řekni, co by sis ode mne přál?"

"Pane, dej mi duše," vroucně zaprosil, "dej mi duše pro Tebe, vše ostatní si ponech."

"Dostaneš je, když vytrváš a budeš mému slibu neochvějně věřit."

ČARODĚJ

Začátky v Chablais byly přetěžké. Oba kněží si rozdělili působiště. Ludvík si vzal na starost vesnice, ležící na úbočí kopce Allinges, František město Thonon a okolí. První setkání s hrstkou katolíků uskutečnil v soukromém domě berního úředníka Claude Marina. Dodal ustrašeným odvahu a pozval je na nedělní kázání do kostela svatého Hippolita, který dosud užívali protestanté. Oltář tam nebyl, František zatím mši sloužit nemohl. Kazatel Alois Viret katolíkům časový prostor uvolnit musel, a tak po kalvínském kázání mělo následovat katolické. Viret však přísně nakázal svým věřícím kostel vyprázdnit, nikdo z nich ať neposlouchá povídání papežence. Katolíků přišlo jen deset. Ale zakázané ovoce láká; několik jinověrců se přece jen ukrývalo za sloupovím.

Na ulici pokřikovaly na Františka děti i ženy: "Papeženec! Hele, šilhoun papeženec!" Františkovo levé oko skutečně trochu uhýbalo stranou, nepatrně, ale odpůrci si toho všimli. František odpovídal na urážky úsměvem. Leckterého darebu pohladil po vlasech k údivu rodičů. A přece by papeženci neprodali housku, žádné dveře se mu neotevřely. Každý den podnikal dlouhé pěší cesty za věřícími, roztroušenými v okolí, mnohdy obtěžován kručením žaludku.

Jednou k večeru se vracel s Ludvíkem do pevnosti. Tu se strhla bouře s průtrží mračen. Ač byli ve vesnici, nikdo je nepustil do domu. Nezbylo jim než přenocovat v dřevníku. Příští neděli měl František radost - jeho kázání si přišlo poslechnout dvanáct kalvínců zcela veřejně. Asi jim vyprosil odvahu na tom tvrdém noclehu.

Nastal advent, čas čekání. Když na kázání, které si pečlivě připravil, přišlo jen pět lidí, zmocnila se ubohého kazatele malomyslnost. Po třech měsících námahy takový výsledek! Neměl by toho nechat? Ale brzy pokušení zahnal. Musí se ještě více modlit, více postit, zavolat ku pomoci nebeskou Matku a pevně věřit, že ho Ježíš nezklame.

A jako by Pokušitel našeptal panu de Boisy, že je vhodná doba zaútočit, poslal zámecký pán Jíru s koněm pro syna: "Vyřiď proboštovi, ať se vrátí s tebou a neutrácí tam zbytečně čas a zdraví."

Jíra vyřídil, ale nepochodil. Probošt poslal domů místo sebe Ludvíka, aby si bratránek trochu odpočinul a vysvětlil panu strýci, že se František nemíní vrátit, dokud nesplní svůj úkol. Aspoň ne natrvalo. Na návštěvu že přijde. Později.

První zima v Chablais byla pro Františka krutá. Začalo předčasně mrznout a on byl na zimu citlivější než jiní. Brzy měl omrzliny na rukou i nohou, které mu navíc otekly, že je sotva dostal do bot. Jednoho dne šel s Ludvíkem, jenž se opět vrátil, přes vesnici Noyer. Tam je zastihla sněhová bouře. Fujavice běsnila, vichr jim bránil v chůzi. Marně bušili u vesničanů na dveře, nikdo neotevřel. Vkradli se tedy do pekárny, kde byla ještě teplá pec a to je zachránilo před zmrznutím ve sněhové závěji.

František navštěvoval i vzdálená městečka, kde bývali dva tři katolíci. Jednou uprostřed prosince se z takové návštěvy vracel velmi unaven. Rozhodl se, že si cestu zkrátí přes les, jenž patřil baronu de Lullin. Jistě tam najde nějaké přístřeší, kde by krátce odpočinul. Když se přibližoval k ovčinci, uslyšel táhlé vytí. Leknutím se zastavil. Vlci! Stál zrovna u mohutného stromu. Bleskurychle na něj vyšplhal. Právě včas. Smečka ho ucítila a přihnala se pod strom. Byl to starý, košatý kaštan. František usedl na silnou větev a přivázal se k ní opaskem: "Anděli strážný, prosím tě, dobře mě hlídej, abych neusnul. Oči se mi únavou klíží. Mohl bych spadnout vlkům do chřtánu. Nic proti těm tvorům Božím nemám. Kručí jim v žaludku jako mně." Když se uvázal, začal rozjímat: "Pane Ježíši, děkuji ti, že sedím na větvi, což není pohodlné, ale je to lepší nežli ten tvůj kříž, na kterém jsi za mne visel. Mám hlad, ty jsi měl navíc žízeň. Třesu se zimou, ty ses zachvíval horečkou i zimnicí. Padají na mne sněhové vločky, na tebe se slétal bodavý hmyz a sál krev z tvých ran. Pode mnou vyjí vlci, pod tvým křížem vyla lidská smečka. Dovol mi připojit ke tvému velikému utrpení své malé. Neprosím tě o vysvobození ze zlé noci, prosím tě znovu o to jediné - dej mi duše!" Poslední slova už jen šeptal v polospánku.

Sedlák Noille vyšel zrána do lesa a na kaštanu spatřil nějaký černý hadr. Přišel blíže a nemůže očím uvěřit. Za řemen u pasu visí na větvi člověk.

"Hej, ty tam, jsi živý nebo zmrzlý?"

"Živý, ale ztuhlý. Nemohu se vysunout na větev," zasténala černá sutana. Vždyť je to ten papeženec! Noille byl vyznavač Kalvína, ale měl dobré srdce. Přece tu chudáka nenechám... Sedlák byl statný chlapík, na strom se dostal snadno: "Už se držíš? Chyť se mě kolem pasu, ať mohu ten řemen rozepnout. Tak teď pomalu dolů - už budem na zemi."

František padnul do sněhu: "Mám nohy jako z ledu."

"To se poddá," těšil ho sedlák. Zvedl Františka ze země, hodil si ho přes rameno jako pytel brambor a nesl domů.

"Ženo, uvař bylinkový čaj pro hosta. A zuj mu zatím boty, dojdu pro trochu sněhu a budu mu třít nohy."

Selka dělala, že tu černou sukni na hostu nevidí. Měla srdce na pravém místě. Ať mi Viret pak třeba vynadá, copak se milosrdný Samaritán ptal oloupeného ubožáka, jaké je víry?

František se v teple selské světnice pěkně ohřál, už měl zase úsměv na tváři a milá slova pro své hostitele a jejich děti.

Ne nadarmo se na stromě modlil; toho dne mu v rybářské síti uvízlo duší několik. Neboť brzy po této příhodě patřila rodina sedláka Noilleho mezi první konvertity.

Mateřská láska je vynalézavá. Paní de Boisy posílala Jíru do Chablais na nákupy, což jí pan manžel dovoloval. Že při tom věrná komorná vždy podle jejího návodu nastrká do Jírových vaků jídlo a potřebné věci pro Františka, moudře před pánem domu zamlčela.

Jíra zvážněl. Jeho pařížská křepelka přišla o život nešťastnou náhodou při pouličních nepokojích. Ta zpráva otřásla Jiříkem tak, že začal hloubat víc o věčné blaženosti než o manželském štěstí. Zkoušel si vpravit do hlavy latinu. Když ho strýc komorník přistihl nad učebnicí, zažertoval: "Nechceš to dotáhnout na sekretáře pana probošta?"

Jíra jen přimhouřil oko: "U Boha není nic nemožného, strýčku."

František při každém setkání sluhovi přikazoval, aby se paní de Boisy nezmiňoval o těžkostech, které byly i Jírovi viditelné. Věrný služebník utrousil před zámeckou paní alespoň poznámku: "Pan probošt nevypadá nijak blahobytně, spíš naopak." Jednou Jíru náramně svědila huba, jak se sám omlouval, a musel panu de Boisy vyklopit ono velké dobrodružství v lese, neboť zámecký pán se ho ptal, co je nového. Byl toho plný, muselo to z něho ven: "Doprovázel jsem pana probošta na jednu samotu, kde bydlí katolická rodina. Šli jsme lesem, když se z křoví vynořili tři šupáci s puškami v ruce. Jeden z těch vrahounů namířil rovnou na pana probošta. "Pošlu tě do pekel i s tvým papežem!" vykřikl. Strašně jsem se lekl. Nevěděl jsem, jestli mám utíkat anebo padnout na zem a dělat, že už jsem mrtev. Pak mi blesklo hlavou, že přece musím bránit pana probošta, ale jak, když zbraň nemám? Dělal jsem si zbytečné starosti. Stalo se něco neuvěřitelného. Pan probošt šel klidně dál, až došel k těm chlapům. Koukali na něho vyjeveně. Jeden údivem otevřel vousatou papulu, druhý sklonil pušku a couval, jen ten křikloun vystřelil, ale věřte mi, pane, on buď mířil vedle, anebo mu anděl strážný strčil do pušky. A pan probošt povídá laskavě, jako by mluvil s přáteli - Pozdrav Pán Bůh! Pytlačíte? Nás se bát nemusíte, nám ten les nepatří. - Jeden z těch výtečníků mumlal něco jako omluvu, ten s tou otevřenou chlebárnou jen zíral na pana probošta jako na zjevení. Ten třetí byl z nich nejhorší, ale jen zaječel, jako by ho na nože brali -Čaroděj! Je to čaroděj! -A všichni tři vzali do zaječích. Měl jsem dojem, že oni se bojí nás a ne my jich. Není to divné, pane?"

Byla to síla Františkovy osobnosti, která na tři najaté vrahy zapůsobila? Anebo dostali strach z jeho nebojácnosti, a to pod vlivem pomluvy, kterou kazatel Viret o Františkovi šířil? Že prý je čaroděj. Dlouho do noci sedí nad černou knížkou a čaruje, aby k sobě přivábil lidi. Advokát Poncet už jeho kouzlům propadá, každou neděli poslouchá kázání toho papežence.

Pan de Boisy vyslechl Jírovo vyprávění se zachmuřeným čelem. Ale uvažoval, uvažoval a došel k závěru, že má saframentsky kurážného syna. Tak on ten dobrodruh v klerice dává mně, starému vojákovi, fleka. Opravdu nevím, mám-li se zlobit anebo být rád.

Brzy nato se v zámku objevil nečekaný host. Důstojný pan Marcigier přišel vyřídit pozdravy svých příbuzných, se kterými se Salesští přátelili. Ale brzy prozradil, že hlavní účel návštěvy je jiný: "Měl jsem co do činění v pevnosti Allinges. Pak jsem byl ve městě u berního prokuristy a setkal se tam s vaším synem. Překvapilo mě, jak se pan probošt změnil. Je hubený, bledý, vypadá unaveně. Asi málo spí. Když jsme se spolu vraceli do pevnosti, věřte mi nebo ne, měl jsem dojem, že usíná při chůzi."

Paní Františce se sevřelo srdce úzkostí: "Co myslíte, neměl by přijet domů, aby si odpočinul?"

"Určitě. Raději dřív než později."

Pan de Boisy návrh důstojného pána uvítal. Ať se Jíra ihned vypraví do Chablais, snad si dá ten proboštský nezmar přece jen říct. Matka nadiktovala dopis, ve kterém Františka snažně prosila, aby přijel domů. Jenom odpočinout a nabrat sil do další práce. Pak se zase může vrátit.

František cítil, že by měl mamince vyhovět. A tak vzkázal rodičům, že ho mohou čekat v druhé polovině dubna. Bratránek Ludvík slíbil, že ho v Thononu zastoupí; ale ať mu pak pošlou Jíru k ruce, aby se necítil příliš opuštěn! Tu poslední větu Jiří vyřizoval moc rád. Těšil se na pochůzky s panem kanovníkem de Sales, on mu aspoň cestou bude objasňovat záhady latinské gramatiky.

Pan de Boisy uvítal syna vlídně. V hloubi duše byl na Františkovu statečnost a vytrvalost hrdý, ale nedal to znát a častoval svého prvorozeného průpovídkami na společné téma - co jsi chtěl, to máš, komu není rady, tomu není pomoci. A trochu doufal, že jeho dobrodruh snad zmoudří a do té hrozné divočiny se už nevrátí. František si hověl doma již druhý měsíc. Jen občas zajel do Annecy, aby si pohovořil s panem biskupem, převzal tam kázání anebo bohoslužby. Jinak se poctivě snažil vylepšit vychrtlou postavu dostatečným spánkem, pravidelným jídlem a krátkými procházkami v rozkvetlé přírodě. Poznenáhlu se mu vracela do obličeje svěží barva, prodlužoval vycházky a necítil již únavu. Se zdravím se vrátila i touha po apoštolské práci. Pane, dej mi duše, volalo jeho srdce v modlitbě. Na svátek Božího Těla jel do Annecy sloužit slavnou mši. Při pohledu na množství věncích v kostele se mu sevřelo srdce. V Thononu ho čeká jenom hrstka, na prstech je může spočítat. Ale hlavně že čekají. Už neměl doma stání. Tentokrát otec u loučení byl, a mračil se. Když jsi nepolepšitelný dobrodruh, já zůstanu nepolepšitelný ve své přísnosti. Ani tentokrát nedostal František otcovské požehnání, pouze matka mu udělala křížek na čelo. Musel jít do Chablais pěšky a bez kapesného.

Nyní se František přestěhoval z pevnosti do města. Přijala ho do svého domu zbožná vdova, paní de Foug, vzdálená příbuzná, takže jí mohl říkat tetičko. Ubytoval se tam i s Jírou, kterému bylo dovoleno nějakou dobu pečovat o pana probošta, dokud nebude zcela ve své kůži, jak se zámecký pán vyjádřil. Ale spíš byl zvědavý, co vše mu pak bude sluha o Františkovi referovat.

Paní de Foug ukázala podnájemníku tajné dveře ve zdi, maskované tapetami: "V případě nebezpečí se za nimi skryjete v komůrce, o které nikdo neví."

"Já bych pána bránil," kasal se Jíra, ale jeho pán řekl, že má nejlepšího obránce ve svém Spasiteli, tak čeho by se bál? Lidé se už na něho nemračí, děti si přicházejí pro pohlazení samy a nejeden z městských radních s ním už ztratil pár zdvořilých slov, ač se ještě loni zapřísahal, že s papežencem nepromluví nikdy. Paní tetička však moudře usoudila, že právě ta přízeň na jedné straně budí zuřivou nenávist na straně druhé. Opatrnosti nezbývá.

Je pravda, že některý kluk ještě zahalekal - hej, hej, čaroděj, ale to se stávalo už jen zřídka. František se vždy pousmál.

Ovšemže v noci "čaroval" nad černou knížkou. Chtěl-li ve dne stihnout všechny pochůzky za rozprášenými ovečkami, musel modlitby breviáře odložit na konec dne. A jeho modlitby působily nepochopitelné divy. Nepochopitelné pro Vireta, který v divy nevěřil. V červenci roku 1595 měl František jen patnáct konvertitů a dvacátého téhož měsíce napsal mamince, že pokřtil dalších sedm.

Do konce roku přibylo Františkovi na tři sta věncích. Nepřátelé skřípali zuby.

Jednou pozdě v noci se František modlil, když se ozvalo bouchání na dveře. František byl sice ochoten udílet duchovní rady i v noci, ale tentokrát mu intuice poradila zhasnout světlo a zmizet za tapetami. Rozespalý Jíra šel se zeptat ke dveřím, kdo je a co chce.

"Jen otevři! Uvnitř ti to řekneme."

Otevřel, a vzápětí litoval. Dva divoce vyhlížející chlapíci vpadli do domu, každý v ruce dýku: "Kde je ten papeženec? Máme s ním pohovor," zašklebil se jeden s hlavou zrzavou jak staré železo.

"Jdeme ho trochu polechtat," zachechtal se druhý, jehož nos připomínal skobu ve zdi. A hnali se do Františkova pokoje. Byl prázdný. Najednou je smích přešel: "Přece tu byl. Viděli jsem ho za oknem."

"Prohlédneme celý dům," navrhl nosatý.

"To nesmíte. Jakým právem? Madame už spí," snažil se Jíra statečně, ale kolena se mu třásla.

Paní de Foug se objevila v nočním oblečení se svíčkou v ruce na dřevěném schodišti: "Co se tu děje? Co chcete?"

"Vám nic, milostpaní. Jen se tu trochu rozhlídnem s vaším dovolením." A běhali z jedné místnosti do druhé. Marně.

"Ty, poslyš," posunul si zrzek čepici z čela do týla, "je to čaroděj. Vypařil se, udělal se neviditelný."

"Jen aby nás neza - hele, já radši jdu. Odpusťte, milostpaní, nedorozumění." A byli pryč. Takže Viretova pomluva Františkovi vlastně pomohla. Už si na něho nikdo s dýkou netroufal.

První těžký rok skončil, druhý s letopočtem 1596 začínal na-dějněji. V únoru dopsal František do Turína panu nunciovi, zdali by mu nemohl poslat do Chablais nějaké dobrovolníky, mladší kněze. Svěřil by jim duchovní správu tří nebo čtyř farností, neboť nejen v Thononu, ale i v okolí věřících přibývalo a přejí si mít svého faráře v místě.

Prosba byla vyslyšena jen částečně. Přihlásil se pouze jeden kněžský nadšenec. Jeden, ale vydal za dva. Byl to mladý kapucín, pater Cherubín de Maurianne.

ÚRODA DUŠÍ

Tři roky stačily Františkovi k obrácení dvou třetin obyvatel ke katolictví. Neuvěřitelně krátká doba, naplněná neuvěřitelně tvrdým sebezáporem a velikou láskou k Bohu i lidem. K úspěchu apoštolské práce přispěly kromě milosti Boží také nezvyklé metody pastorace.

V oné době se duchovní osoby snažily zdůrazňovat svou kněžskou důstojnost a vzbuzovat úctu určitým odstupem. František naproti tomu dával přednost prostému a srdečnému jednání. Na počátku své činnosti v Thononu hlásal především slovo Boží, protože mši sloužit nemohl. Neměl oltář. Kostel svatého Hippolita byl původně katolický, ale protestanté z něj odstranili vše kromě lavic, obyčejného stolu a kazatelny. Ale František nekázal jen v kostele. V den trhu si postavil stoličku na tržiště, vystoupil na ni, aby ho každý viděl a začal mluvit o věcech Božích. Brzy měl kolem sebe shluk zvědavců. Přišli na trh, aby koupili boty, hrnce, vejce nebo máslo, ale vytáhlý kazatel v černé suknici je zaujal. Zvláštní kazatel! Jak srozumitelně mluví, obyčejnou řečí jako my! Vesničané, přijíždějící na trh na oslech a mulách, mu rádi naslouchali. Když jim vysvětloval omyly reformátora Kalvína, pokyvovali hlavou a říkali - Dej Bůh, abychom stáli na správné straně! Takto prostě vyslovená touha po pravdě byla vyslyšena, jak se později ukázalo.

František také psal stručné a vtipné traktáty, Jíra je opisoval, vylepoval na vratech anebo házel na prahy domů. "Ten papeženec je vzdělaný člověk, to se mu nedá upřít, jeho traktáty mají hloubku," uznávala nejedna důležitá hlava ve městě. "Jestlipak kazatel Viret přistoupí na jeho návrh, aby spolu veřejně disputovali? To bych si šel poslechnout."

"Ale ano. Viret už na tu disputaci pozval všechny naše kazatele z okolí. Ba i ze Ženevy má někdo přijet. Co proti nim zmůže jediný papeženec, no ne?"

Kupodivu, zmohl mnoho, ani se nemusel namáhat. Kalvínští kazatelé totiž pana Vireta zklamali. Nedostavili se. O vzdělaném papeženci s dvojím doktorátem slyšeli již tolik, že si na něho netroufali. Disputace se měla konat v radniční síni. Posluchačů se sešlo mnoho, ani se všichni dovnitř nevešli. Pan Viret přišel s omluvou; bratři kazatelé prý odmítají, že disputace by mohla mít zlé následky, jelikož není předem schválena od pana vévody. František se zasmál: "Pan vévoda náboženské disputace přece ani neschvaluje, ani nezakazuje!"

"To je pravda!" zahučeli přítomní.

Panu Viretovi se udělalo nevolno. V hlavě měl prázdno a v ústech vyprahlo, když zvážil, jak by se mohl zesměšnit před tolika lidmi: "Bez bratří kazatelů sám disputaci nepovedu. Musím být s nimi solidární." Utřel si šátkem orosené čelo a odešel.

Posluchači se rozcházeli nespokojeni. Jeden z vesničanů, který si vyšlápl do vzdáleného města, aby slovní zápas učených pánů slyšel, ocenil Viretovu omluvu zdravým selským rozumem: "Naši kazatelé jsou srabi. Ten papeženec je strčí všechny do kapsy i bez disputace." Řekl nahlas, co si jiní jen mysleli.

Aby zaujal mládež, pozval František do Thononu svého bratra Bernarda. Klučíkovi bylo třináct let. Vypadal jako zlatovlasý princ z pohádky, radost pohledět. Hlavička mu dobře fungovala. Takže nedělní kázání bylo ve formě dialogu. Lidičky, to jste ještě neslyšeli! Kněz mluví a do toho mu odpovídá jeden prima kluk, člověk neví, který z těch dvou je lepší řečník.

Ovšemže měl Bernard předem připraveno, co má Františkovi odpovídat. Vyznělo to zajímavě, přitažlivě, na kázání přišla ze zvědavosti i mládež z rodin skalních kalvínců. A doma pak se synkové hádali s rodiči - vždyť ti papeženci jsou docela milí a proč bychom je neměli poslouchat, když nás to zajímá.

V březnu roku 1596 přišla do Turína překvapující zpráva. Probošt de Sales oznamoval nunciovi, že deset obcí v blízkosti Thononu chce mít své katolické faráře. Dostanou je?

O vánocích téhož roku měl již kostel svatého Hippolita oltář a po sedmdesáti letech se v něm opět sloužila mše, a to půlnoční. Kostel byl plný, v nedávné době přibylo dalších osm set věřících.

Všichni přistoupili ke stolu Páně, mezi nimi také advokát Poncet, dříve člen kalvínské církevní rady. Františkova radost byla nesmírná. Jeho pomocníci se radovali s ním. K otci Cherubínovi totiž přibyli další kněží, kteří se "hrozného Chablais" přestali bát.

Zjara roku 1597 konvertovaly nejen celé rodiny, ale i celé obce. Krása liturgie u oltáře lid uchvacovala, prostota Františkovy osobnosti je poutala. František sloužil mši svatou s takovou vroucností, že už pouhý pohled na jeho soustředěnou tvář povznášel duše přítomných k Bohu. Jeho pomocníci se přizpůsobili metodě lásky, kterou doporučoval každodenním příkladem svého života. Máš rád Ježíše Krista? Měj rád i lidi jeho krví vykoupené. Jsou tupí a nevědomí? Měj s nimi trpělivost, jakou měl náš Pán s nevědomostí a tupostí svých apoštolů.

František projevil svatou trpělivost i s upovídanou paní Hubertinou, která za ním začala docházet. Prý by ráda přestoupila ke katolictví, protože v Kalvína už přestala věřit. Ale má ještě ty a ty pochyby. Načež spustila vyřídilku naplno, jako by chtěla Františka poučovat ona. František trpělivě čekal, až se vypovídá. Pak jí vlídně vysvětlil její omyly. Paní Hubertina poděkovala, je už téměř přesvědčena, ale ještě si to promyslí. A zakrátko tu byla opět s dalšími námitkami. Jíra se neudržel: "Pane probošte, já bych s tou paninkou nejraději vyběhl ven a vrátil se sám. Je to zlodějka času. Obdivuji vaši trpělivost."

"Trpělivost zmůže víc než slova, milý Jíro. Co jí řeknu, může zapomenout. Ale Bůh nezapomene, že jen z lásky k němu jsem si nechal drahocenný čas ukrást. Uvidíš, milost Boží mi dá i její duši."

František se nezklamal. Paní Hubertina přišla zas a tentokrát horlila proti kněžskému celibátu. Už je sice jednou nohou v katolické církvi, ale ten celibát jí hrozně vadí. Je to nelidské, nespravedlivé, nepřirozené a ne - ne - už nevěděla, jakým přívlastkem vyjádřit nesouhlas.

František ji trpělivě vyposlechl a když se odmlčela, položil rozhorlené paní nevinnou otázku: "Myslíte, madame, že bych se vám mohl tak často a dlouze věnovat, kdybych měl manželku a děti?"

Chvíli hleděla s pootevřenou pusou, pak řekla zkrotle - Ne, to určitě ne - a odešla, klopíc hlavu. Za týden se přihlásila ke vstupu do církve.

Mnohá městečka a vesnice v Chablais jsou již zcela obráceny a mají vlastní duchovní správu. Také městečko Annemasse si zařídilo kostel s oltářem. Omítli zdi, čistě vymalovali. Horlivost konvertitů nadchla Františka k dalšímu činu. Nejdříve se svěřil čilému františkánovi: "Otče Cherubíne, chtěl bych názorně vštípit do duší zdejších věřících úctu a lásku k eucharistii. Co byste navrhoval?"

František věděl, co by chtěl udělat, ale jemnocit mu velel dát spolupracovníku příležitost k uplatnění vlastního názoru.

Cherubín se zamyslil: "Což udělat čtyřicetihodinový výstav? Nejlíp v Annemasse. Má oproti jiným farnostem dost velký kostel, aby se tam vešli i poutníci odjinud."

"To je ono," rozzářil se František. "Ne výstav jen pro jednu farnost, ale pro celý kraj. Výtečný nápad! Z Thononu povedu procesí sám."

Teď zase zářil Cherubín: "Ano, spolubratři přivedou věřící ze svých farností. Beru si zdejší kněze na starost a projednám to s nimi, aby byla stále příležitost ke zpovědi."

František plánoval dál: "Mohli bychom připravit lidem nějaké potěšení také mimo kostel. Něco pro oči a uši."

Cherubín se zatvářil pohoršeně: "Snad nechcete pozvat kejklíře, medvědáře a komedianty?"

Probošt se pobaveně usmál: "A co kdybychom ty komedianty dělali my? Lid má podívanou rád."

Otec Cherubín nechápe. Co je zase tohle? U pana probošta člověk nikdy neví, s jakým překvapením přijde.

"Milý otče Cherubíne, mám na mysli divadelní představení s náboženským námětem. A hrát v něm bude každý, kdo je ochoten stát se z lásky k Bohu a bližním třebas i komediantem."

"Kde vezmeme divadelní hru?"

"Dáme dohromady dva Ludvíky a ti nám stvoří něco pěkného ve verších. Cožpak nevíte, že bratránek Ludvík je nejen kanovník, ale i veršotepec? A můj bratr Ludvík - při rodinných slavnostech recituje své verše, nikoliv špatné. Budou-li autoři dva, bude hra dříve napsaná."

Pater Cherubín už nic nenamítá. Jen se mu mihlo myslí, co asi řekne pan převor v klášteře, až se mu bude vyznávat, že zaměnil hábit za herecký kostým? Ale co, trochu pokárání vydrží.

K velké náboženské akci bylo třeba souhlasu pana vévody. Pater Cherubín se vydal do Chambery, kde se právě savojský vévoda Karel Emanuel zdržoval, požádat vládce o svolení k výstavu a divadelní hře. Cestou se františkán zastavil v Annecy u pana biskupa, který s potěšením vyslechl referát o bohaté sklizni na vinici Páně. Slíbil, že přijede sloužit slavnou mši svatou v rámci výstavu a svěřil řeholníkovi dopis pro pana vévodu.

V Chambery pořídil Cherubín velmi dobře. Dostal žádané svolení, navíc pan vévoda uvolnil ze státní pokladny pět set zlatých dukátů na výlohy. Slíbil také, že k výzdobě kostela v Annemasse pošle koberce, tapisérie a stříbrné kostelní náčiní ze své kaple. Jeho Výsost lituje, že se té krásné slavnosti nemůže účastnit, ale pošle svého zástupce. Karel Emanuel byl vysoký hubený pán osmahlé pleti, bylo na něm vidět, že častěji sedí na válečném koni než ve zlaceném křesle. Když si list pana biskupa přečetl, souhlasně přikývl a pak se s velkým zájmem vyptával na události v Chablais, hlavně ho zajímalo vše, co se týkalo pana probošta. Nakonec řekl panovník podivnou větu, která ležela pateru Cherubínovi v hlavě celou zpáteční cestu:

"Tak velké světlo by mělo být postaveno na svícen." Jeho Výsost je nábožensky vzdělaná, o tom Cherubín nepochybuje. Ale co má být tím svícnem?

RADOSTNÁ SLAVNOST

Dva dny před svátkem Narození Panny Marie vyšlo z kostela svatého Hippolita dlouhé procesí. Byl začátek měsíce září, sluníčko toho rána hřálo jen mírně, právě tolik, aby se poutníkům dobře kráčelo. V čele průvodu nesl Jíra velký kříž. Trochu se mu podlamovala kolena, když ho bral do rukou, bál se, že odněkud na něho přiletí kámen. Nestalo se, ač leckde ještě zášť proti katolictví neuhasla. Po Jírově boku šli ministranti a ti se nebáli. Byli hrdí na své korouhve. Střídat se budou s dalšími chlapci v naškrobených rochetkách. Kalvínští kluci jim jistě ty bílé košilky s krajkami závidí.

Otec František byl hned u dětí, hned u dospělých. Pokud šli městem, modlili se tiše, aby neprovokovali, v polích František předzpěvoval písně k uctění Svátosti oltářní. Poutníci se modlili růženec. Cestou jich přibývalo, jak se k nim připojovali konvertité z jiných míst. Pak dal František pokyn k zastávce, vysvětlil jim, jak se mají dobře připravit na přijetí svátostí, a prozradil, že je v Annemasse čeká překvapení - opravdové divadlo.

Oba Ludvíkové se činili, včas dodali text hry nazvané "Abrahámova oběť". Kanovník Ludvík de Sales už převzal farnost Brens, neboť špatný zdravotní stav mu bránil být knězem na pochodu. Farnost Brens byla v Chablais, patřil k ní také zámek jeho rodičů, kde trávil šťastné dětství. A tak něco misijního v něm přece jen zůstalo. Nevrátil se do Annecy na kanovnictví, nevrátil se do právnické kanceláře na knížecí zámek, dal přednost tomu, být prostým farářem. A měl víc času na veršování.

Pater Cherubín dal postavit na tržišti v Annemasse dřevěné jeviště, které bylo určeno nejen pro divadlo, ale i k nocování poutníků. O kněžské noclehy bylo postaráno v soukromí. Annemasse se k slavnosti patřičně vyzdobilo. Na domech vlály prapory, v oknech hořely svíce, na dveřích kostela se zelenaly girlandy. Že většina té výzdoby vznikla na zámku Thorens pod velením paní de Boisy, se František dověděl až dodatečně.

Když thononští došli k cíli, čekalo probošta překvapení, které mu připravil kanovník Ludvík. Přivedl průvod bosých poutníků, oblečených v pytlovině převázané provazem. Sdružení kajícníků z Annecy, první duchovní synové Františka de Sales se přišli radovat z úspěchu svého představeného. Oba bratranci se srdečně objali. Pak se František vítal s každým kajícníkem zvlášť. Tolik milých tváří! Jenom ta, kterou by viděl nejraději, tu nebyla. Kanovník četl jeho myšlenky: "Františku, tvůj otec by byl rád přišel také. Ale nemohl."

"Snad není nemocen?"

"Nic vážného. Ale cítí už svá léta. Na naše putování jsem ho byl osobně pozvat, ale netroufal si na takovou námahu. Říkal, že bude v duchu s námi."

"Nebyla to jen výmluva? Možná, že mi ještě Chablais zazlívá."

"To bys mu křivdil, Františku. Tvůj otec uznává, žes měl pravdu ty a ne on. Řekne ti to, až se uvidíte."

V neděli dojel do Annemasse pan biskup Granier, aby sloužil slavnou mši svatou. Všichni poutníci se do kostela ani nevešli. Někteří z konvertitů byli u prvního svatého přijímání. A všichni se účastnili po mši průvodu s Nejsvětější svátostí, kterou nesl biskup pod baldachýnem. Jeho obličej zářil radostí. Vždyť to je učiněný zázrak, co prožívá v tom kdysi hrozném kraji!

Pater Cherubín se ochomýtal poblíž, když Jeho Milost hovořila v sakristii s panem proboštem. Hovor byl tichý, ale františkánské uši přece jen tu a tam slovíčko zachytily: "Odevzdávám vám dvě třetiny obyvatel Chablais jako katolické věřící, monseigneure. Ta poslední třetina dozrává -" František nedokončil větu, biskup ho přerušil: "Až dozraje, úrodu mohou už sklízet jiní. Pošlu ještě další kněze."

"Pak bych si přál usadit se na venkovské faře. Doufám, že mou žádost, kterou chci poslat do Turína, podpoříte."

"Milý synu, světlo se nestaví pod kbelík."

Pater Cherubín vzpomněl na vévodova slova o svícnu. Ale hned se pokáral za přílišnou zvědavost. Napříště musí své uši krotit.

Prvními adorátory před Nejsvětější Svátostí byli odpoledne kajícníci v čele se svým představeným. Pak adorování převzaly další skupiny věřících a vždy se po hodině vyměnily. Střídali se i kněží při promluvách. Jelikož František kázal při pontifikální mši, odpolední úvahy o eucharistii přenechal ostatním kněžím. Kromě Cherubína a jeho dvou řeholních spolubratři bylo přítomno asi deset duchovních, připravených kázat i zpovídat.

Na pozdní odpoledne byl stanoven velmi významný obřad znovupostavení Filibertova kříže. Při hlavní cestě, vedoucí z Annemasse do Ženevy, stál totiž kdysi kamenný kříž, pojmenovaný po dárci. Protestanté kříž povalili a rozbili. Obyvatelé městečka darovali nyní kříž jiný, dřevěný, krásně vyřezaný z jedle. Kajícníci z Annecy, stále ještě oblečeni do pytoviny, jej střídavě nesli, doprovázeni biskupem, kněžími a těmi poutníky, kteří se nebáli. Neboť někteří se strachovali, že by ze ženevské strany mohli být napadeni výtržníky. Ale nestalo se. Za zpěvu hymnu Vexilla Regis prodeunt upevnili kajícníci vysoký kříž na starý podstavec. Políbili toto znamení duchovní spásy; oni i všichni další věřící. Historik zaznamenal, že v průvodu nebojácných bylo asi osm tisíc lidí. František dal namalovat na kovovou plaketu verše:

To přece není jen dřevo,

co zde mé srdce víže.

Uctívám Krista, jenž trpěl,

na tvrdém lůžku kříže.

Na svátek Narození Panny Marie byla po mši adorace až do pozdního odpoledne, dokud nezačalo divadelní představení. Mezitím se do městečka nahrnuly davy diváků odjinud, neboť pověst o divadle obletěla kraj a zvědavých lidí je v každé době a v každé zemi dost a dost. Navíc to bylo něco doposud neslýchaného, takže i kalvínci tu byli v hojném počtu. Někteří na svou zvědavost doplatili, neboť je ženevští špehové poznali a udali. Tak byl jakýsi Petr Besson odsouzen v Ženevě na tři dny vězení o vodě a suchém krajíci kalvínskou konzistoří za to, že se "znesvětil modlářstvím a pověrami" na papeženské slavnosti. Není divu, že se Ženeva zlobila. Vždyť divadlu v Annemasse přihlíželo asi třicet tisíc diváků. A ten "čaroděj" z Thononu dokonce hrál úlohu Boha Otce!

I vedení církve kalvínské v Thononu se rozhodlo zasáhnout. Ještě mělo v rukou správu města, ještě mohlo vydávat příkazy a nařízení. Kdo neměl ve městě občanství a byl tam nedlouhou dobu, musel platit za pobyt značnou daň anebo se vystěhovat.

Opatření zasáhlo konvertity s mozoly na dlaních. Jenže František si věděl rady. Zaútočil na otcovo srdce dopisem a pan de Boisy všechny vyhnance přijal na své panství. Však se práce pro ně najde. Paní de Boisy si nechala přivést maminky s dětmi, vyptávala se na jejich stáří, na jména. Všichni špunti odcházeli od ní s bonbónem v puse a maminky s úsměvem ve tváři.

TĚŽKÉ ROZHODOVÁNÍ

Zatímco František za pomoci dalších kněží dál horlivě pracoval v Chablais a v Thononu, přemýšlel pan biskup Granier, jak dostat probošta zpátky do Annecy. Cítil se churav, nutně potřeboval koadjutora. Kdo jiný by jím měl být nežli František de Sales?

V první polovině října 1597 přijel si František na pár dní odpočinout domů. Dověděl se to biskup a ihned poslal na zámek Thorens svého kaplana Petra Critaina co vyjednávače. Poučen o svém poslání, zahučel otec Petr hlubokým basem: "Vyřídím. Zařídím. S pomocí Boží." Dojel k večeru, aby svou misi zahájil až časně zrána na lačný žaludek. U večeře musel ještě vypovědět, co je nového v Annecy mezi kanovníky i lidem obecným a vyzvědět na panu proboštu novinky z Chablais. Pan de Boisy také naslouchal Františkovu vyprávění s velkým zájmem.

Nakonec se František s hostem smluvil, že ráno ještě před mší budou společně recitovat breviář. Když se modlí spolu dva, třetího společníka jim dělá sám Ježíš. Údolí bylo ještě zahaleno do ranní mlhy, když v obrazové galérii zaznívaly nejen hlasy, ale i kroky, neboť oba kněží dlouhou síní zvolna procházeli. Když do rytmu chůze dosti Pána Boha pochválili, začal kaplan plnit svůj úkol: "Jestlipak víte, pane probošte, proč jsem k vám přijel?"

"Nevím. Ani jsem o tom nepřemýšlel."

"Posílá mě pan biskup. Necítí se zdráv a chce žádat Řím, abyste byl ustanoven jeho koadjutorem a nástupcem. Chce dát věci do pořádku, ale potřebuje váš souhlas."

František se nerozmýšlí: "Prosím, abyste vyřídil monseigneurovi, že by tím měl poctít někoho jiného. Já po biskupství netoužím."

Otec Critain se nevzdává, ač proboštova slova byla pronesena hlasem velmi rozhodným: "Pan biskup dlouho uvažoval a radil se jak s Duchem svatým, tak s mnoha církevními i světskými autoritami. A všichni jsou pro vás. Není to zřejmá vůle Boží?!"

"Vždyťv diecézi je tolik schopných kněží! Proč zrovna já? Mé zdraví také není ze železa. Mně by opravdu stačila jedna nebo i více farností, o které bych se staral a při tom bych jistě mohl tu a tam panu biskupovi vypomáhat." František rozvíjí úvahu nahlas, kráčeje se založenými pažemi podél obrazů svých předků. Občas ke starým portrétům pozvedne oči, jakoby se ptal - co vy na to?

"Pane probošte, kdyby nebylo vašich vynikajících pastoračních schopností, jistě by mohl pan biskup volit někoho jiného. Ale pochopte, že je přece jeho povinností svěřit diecézi do nejschopnějších rukou. Řízením Božím jste na špičce vy."

František vraští čelo v úporném přemýšlení. Bojuje sám se sebou. Má povinnost uposlechnout biskupa. Ale pohřbít svůj sen o prosté venkovské farnosti? Pak stane. Konečně našel správné řešení: "Pojďme do farního kostela. Budeme sloužit mši k Duchu svatému. Nejdříve vy. Budu vám přisluhovat. Pak budu sloužit já a vy si zaministrujete. Rozhodnu se podle vnuknutí Božího."

Mohli bohoslužbu sloužit v zámecké kapli, ale František dal přednost vesnickému kostelu. Měl farní kostel rád, v něm přijal Ducha svatého při křtu, v něm se často modlil za otce, aby mu dal svolení ke kněžství. Tady u oltáře svatého Mořice si chce vyprosit poznání vůle Boží.

Po mši ještě poklekl k modlitbě díků a prosby. Také Critain prodloužil svůj pobyt v kostele, a to na křesle po straně oltáře, takže na probošta dobře viděl. Chvílemi hleděl ze strany na oltář, chvílemi na obličej pana probošta, který ho zaujal víc, než se při modlitbě slušelo. Jaká zvláštní tvář v pohroužení do sebe! Nehybná, s očima upřenýma na svatostánek, zdá se vyzařovat světlo. To není odraz dvou svící, hořících ještě na oltáři. To musí být vnitřní, duchovní záře! napadá otce Critaina. Tvář plná světla, které nelze slovy vystihnout... Není divu, že si pan biskup přeje zrovna jeho.

Sotva vyšli z kostela, netrpělivost nedala kaplanovi pokoj: "Tak, pane probošte, co vám řekl Duch svatý?" Zarazil se. Nebyla jeho otázka příliš lehkovážná?

František ji přijal jako samozřejmost:" Vyřiďte panu biskupovi, že jsem po hodnostech nikdy netoužil. Ale poněvadž v jeho vůli poznávám vůli Boží, poslechnu ho a dávám souhlas."

"Deo gratias!" zahučel kaplan radostně, až se vesničan, jedoucí na oslu po návsi, udiveně ohlédl.

"Jen vás prosím, otče Critaine, zatím na zámku nic neříkejte. Ať jsem pro své drahé stále ještě jen synem a bratrem, nic víc."

Skromnost je krásná ctnost, ale všeho moc škodí, pomyslil si pater Petr. Mám takovou radost! Musím ji někomu sdělit hned! Po snídani poprosil Františka, aby se podíval do konírny, zda je už jeho kůň osedlán k odjezdu. Počítal dobře, že mu dobrák probošt na to naletí, a honem honem pošeptal Františkovým rodičům alespoň stručně - bude biskupem. Pst! Ani slovo, že to víte! A stiskl útlou ručku paní de Boisy chlapskou tlapou tak vřele, že jí vhrkly slzy do očí. Inu, matka, hned pláče radostí, pomyslil si, když zahlédl vyklouznout slzu z nevidomého zraku.

Jen s těžkým srdcem se František loučil se svou prací v Chablais. Město Thonon odevzdal do duchovní péče osvědčenému otci Cherubínovi a usídlil se opět na kanovnictví v Annecy. V listopadu začal vyplňovat písemnost pro Řím, žádající rozmanité údaje jako - věk kandidáta na biskupství, rodinné prostředí, duchovní činnost a jiné podrobnosti. Jenže kandidát se nenadále složil na lůžko s vysokou horečkou. Právě v tu dobu se v Savojsku vyskytlo několi případů hrozné nemoci - moru. A dokonce i v Annecy. Zámožní páni a hodnostáři prchali na venkov. I pan biskup se dočasně uchýlil na venkovské sídlo. Jen František zůstal. Nenakazil se, když posluhoval umírajícím? Tak se ptali sami sebe i oba lékaři, přivolaní k nemocnému. Nevěděli si rady. Ovšem, má křečové žíly na nohou z putování po Chablais, ale od těch vysoké teploty, nechutenství a rapidní hubnutí nemohou být!

Když došla zpráva o jeho vážném zdravotním stavu na zámek Thorens, projevila paní de Boisy přání, aby ji k synovi dovezli. Prý umírá. Umírá? Dobrá. Ona s ním setrvá až do konce. František nebyl nemocný poprvé. Vždy přijímal možnost smrti s křesťanskou odevzdaností. Tentokrát se zdál být překvapen: "Opravdu, maminko, už nemám naději na uzdravení?" Kdesi na dně jeho údivu se chvěla raněná jistota, že přece má být biskupem! Nebo to, co považoval v kostele svatého Mořice za hlas vůle Boží, byl jen klam? Obrátil se tváří ke zdi a uvažoval: neudělal jsem něco, čím jsem se Bohu znelíbil? A náhle tu byl starý strach z Paříže, strach ze soudu Božího, strach, že bude zavržen. Třásl se na celém těle. Zimnice vycházela z úzkosti duše. Vtom ho matčina ruka pohladila: "Drahý Františku, můj poklade, Bůh je láska. Ať se stane cokoliv, řekneme předem, buď vůle tvá, viď?"

Ach ano, Bůh je láska. Něžná slova, provázená matčiným utrpením přišla v pravou chvíli. Zaplašila strach. František z hloubi úzkosti trhaně vyrazil slova žalmu.

"Duše má, duše má, proč jsi smutná a proč se zneklidňuješ? Doufej v Boha!" Už poznával jasně, že ničivý strach nepřichází od Boha, ale jen od těla.

Páni kanovníci rozhodli rozloučit se s umírajícím společně. Zaplnili pokoj, jeden po druhém přistupovali k proboštovi, aby se sním naposled bratrsky objali a vyslechli jeho krátkou úvahu o marnosti tohoto světa. Po této vyčerpávající návštěvě upadl František do bezvědomí. Lékaři s pocitem vlastní nemohoucnosti podobné návštěvy u těžkých pacientů dovolovali. Když už má nemocný smrt na jazyku, stejně mu nic neprospěje, ani neuškodí.

Za hodinu se František z letargie probral. A příštího dne se k němu přihrnula další návštěva. Zpěváci a hudebníci z katedrály uznali za vhodné provést milovanému proboštovi na cestu do věčnosti poslední koncert, rozumí se, rovnou u jeho postele. Jiná doba, jiné nápady. Zeptali se pacienta, co by si přál slyšet z repertoáru zbožných zpěvů, načež se okna roztřásla hlaholem lidských i kovových zvuků.

František jejich projev lásky šťastně přežil. Pouze po jejich odchodu zarecitoval nahlas žalm MISERERE MEI... a Bůh se opravdu slitoval. Vnuknul doktoru Charrierovi, aby připravil nemocnému lék, zvaný PITNÉ ZLATO. Byl to lektvar ze šesti uncí léčivých likérů a jedné unce práškového zlata. Lék pomohl, horečka klesla a František mohl cestu na věčnost odložit. Začal se zotavovat!

V půli ledna už úřadoval v posteli za pomoci věrného Jíry a diktoval dopisy. Dlouhou chvíli neměl. Počal plánovat a načrtávat si poznámky ke knize, kterou chtěl napsat k obhajobě úcty ke kříži. Toho roku 1598 po velikonocích odvezli rodiče Františka domů. Už nemusel hlídat postel a krátké procházky v zámeckém parku mu přivodily chuť k jídlu i práci.

Jednoho dne se na zámku objevil otec Cherubín. Přišel se poradit - bylo by dobré zařídit v Thononu tiskárnu a vydávat náboženský časopis, co pan probošt na to? A také by si thononští přáli, aby se u nich konal čtyřicetihodinový výstav jako tenkrát v Annemasse. Vše, co pater Cherubín říkal, znělo Františkovi jako andělský zpěv: "Vy jste pro mne opravdový cherubín!" Pater se vyjevil: co tím jeho nadřízený myslí?

"Bývalý nadřízený. Teď jste hlavou Thononu vy. Ale já chci být jeho srdcem svými modlitbami. Na hrozná a přece krásná léta v Chablais nikdy nezapomenu." Dlouze se odmlčel, zahleděn do svých vzpomínek.

Má tvář plnou světla - podivil se v duchu Cherubín. A složiv ruce v klíně hábitu, mlčel také.

DOSLOV

V polovině prosince 1598 přibyl František do Říma v doprovodu věrného Jiřího, který měl už nižší svěcení a směl nosit kleriku. Přidali se k nim dva známí, cestující též do Věčného města. V Modeně se pak František sešel s bratrem Ludvíkem a jeho dvěma mladými přáteli, takže do Říma dojel s celou družinou Savojanů. Nejel tam pro zábavu, ale aby informoval papeže Klementa VIII. o záležitostech ženevské diecéze. K audienci se dostal až 15. ledna 1599. O dva měsíce později byl přijat k druhé audienci, při níž předal svatému Otci písemnou biskupovu žádost s návrhem jmenovat probošta Františka de Sales za koadjutora a za nástupce v případě, že on sám bude odvolán na věčnost.

Bylo nutné, aby se kandidát na biskupství podrobil zkoušce. Examen se konal 22. března před papežem za přítomnosti mnoha církevních hodnostářů. Otázky z oboru teologie mu mohl klást kdokoli z nich. Před touto zkouškou se František modlil: "Pane, který ve své všemohoucnosti všechno víš předem, prosím tě, nedovol, abych tu zkoušku udělal, jestliže bych pak měl být biskupem neužitečným a nepečoval dobře o duše. V takovém případě nechť raději odejdu s hanbou!"

Naštěstí Bůh tuto modlitbu nevyslyšel. Sál v papežském paláci byl přeplněný. Sešli se všichni představení řeholních řádů, dvacet biskupů, několik kardinálů, a byl tam i P. Bellarmin, slavný spisovatel teologických knih. František odpovídal skvěle, takže ho papež po zkoušce políbil a jmenoval koadjutorem s titulem biskupa z Nicopolis.

Město Nicopolis založil císař Traianus na počátku druhého století po vítězství nad Dáky. V době Františka de Sales zbylo z oné diecéze jen jméno; dávno zhasla v rukou mohamedánů. A k čemu je dobrá taková mrtvá diecéze? Jedině k tomu, aby mohl být jmenován pomocný biskup či koadjutor. Zádrhel vězí v tom, že biskup je hlavou diecéze, musí tudíž nějakou diecézi mít a také se o ni starat. Jenže koadjutor se stará o diecézi svého nadřízeného biskupa! O takovou, z níž zbylo jen jméno, se starat nemusí, čímž je gordický uzel rozťat.

Svěcení nového koadjutora však bylo ještě v mlhavé dálce. Vždyť než stvrdí papež svá slova bullou, bude to nějakou chvíli trvat!

Zatím tedy, 31. března, odjel František z Říma, a do Annecy doputoval teprve za dva měsíce. Cestou se stavoval tu i tam u známých a příbuzných, neboť všude lze lovit duše! A jak se zdá, lidi tehdy neměli naspěch. Naspěch neměla ani Svatá stolice. Bulla se psala hlemýždím tempem, což František předpokládal. Mezitím stačil napsal objemnou knihu na obranu úcty ke Kristovu kříži. Touž dobou si vévoda Karel Emanuel zaválčil s francouzským králem Jindřichem IV. Dokonce se s ním stihl i smířit, když Francouzům dovolil ukousnout ze savojského krajíce dva okresy. A po bulle ještě stále ani památky.

Čas běžel a v dubnu 1601 odvál na věčnost pana de Boisy. Starý pán zhasl důstojně, na smrtelném loži obklopen četnými potomky. Všem ještě stačil patriarchálním způsobem požehnat. Ale nebylo mu dopřáno vidět syna s mitrou na hlavě, neboť papežská bulla ještě za Františkem nedorazila.

Čas pádil, i když lidé nespěchali. A byl tu rok 1602. František, stále ještě jen probošt, jel do Francie ke králi jako církevní delegát v záležitosti oněch ukousnutých savojských okresů, spadajících do diecéze biskupa Graniera. Za společníky měl tentokrát dva kanovníky s doktorskými tituly, Rogeta a Déage. Ano, bývalý hofmistr už přesídlil do katedrály v Annecy. Důstojní pánové dojeli do Paříže střídavě koňmo i povozem, a to 22. ledna. Pobyli v městě nad Sienou celých osm měsíců. I tam měl František stále co dělat. Kázal v mnoha kostelích. Brzy o něm mluvili jeho posluchači tak nadšeně, že i král si přál slyšet jeho kázání. Neúnavný rybář duší měl také v Paříži několik konverzí.

Konečně 15. září zastihla Františka papežská bulla. Jednání u krále bylo skončeno a probošt se mohl vydat se svými kanovníky na zpáteční cestu. V Lyonu obdržel zarmucující zprávu; biskup Granier, přetížený prací, náhle opustil svou milovanou diecézi. Za Františkovy nepřítomnosti se Thononu hodně věnoval. Osobně tam přijal do církve na tři sta konvertitů, ba i několik kalvínských kazatelů se obrátilo. Setba dozrála v bohatou žeň.

Nyní měl být František svěcen přímo již na biskupa ženevského se sídlem v Annecy. Bylo mu třicet pět let. Měl za sebou bohaté pastorační zkušenosti i začátky literární činnosti. Na novou práci v hodnosti biskupské se důkladně připravil dvacetidenní duchovní obnovou, po níž následovala celoživotní zpověď. Matka si přála, aby její prvorozený, kterého obětovala Bohu již před početím, byl svěcen na biskupa doma, ve farním kostele svatého Mořice. František jí vyhověl a určil slavnost na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie.

Tak tedy začala koncem roku 1602 duchovní činnost ženevského biskupa, Františka de Sales. Trvala dvacet let. V lidském životě krátká doba, ale co vše se v ní dá stihnout! Spolu s Janou Františkou de Chantal založil František ženský řád Navštívení Panny Marie. Stačil při vší pastorační práci napsat i několik cenných duchovních knih. Z nich je nejkrásnější Filotea, později přeložená do mnoha jazyků, i do češtiny. Pro vynikající styl a jazykovou ryzost zařadila Francouzská akademie Františka de Sales jako spisovatele mezi klasiky.

František, jemuž jsme zvykli říkat prostě Saleský, zemřel v Lyonu 28. prosince 1622. Brzy, 19. dubna 1665, byl kanonizován a 16. listopadu 1877 zařazen mezi církevní učitele. A jak by nebyl zván církevním učitelem, maje tak skvělé žáky jako například Dona Boska, který při výchově mládeže uplatňoval Františkovu metodu dobroty, lásky a trpělivosti. Z úcty k ženevskému biskupovi nazval Don Bosco své spolupracovníky salesiány.

Vnitřní světlo, jež občas zahlédli Františkovi současníci v jeho tváři, se na věčnosti rozzářilo naplno.