Nejprve budeme mluvit o tom, jak církev chápe manželství. Úvodem ale několik slov o smyslu přípravy samotné. Víte, podle mých zkušeností za patnáct let kněžství a nějakých před tím bych řekl, že mluvit s lidmi o manželství před manželstvím je, já to přeženu, zbytečnost a holý nesmysl. Protože jim člověk říká o věcech, které se jich pořád ještě netýkají. Navíc každý člověk, který se na manželství chystá si říká: „Ano, je to pravda, že tamti dělají takové chyby, ale já (my) je dělat nebudeme. Je pravda, že tamtěm se to nepovedlo, ale udělali to špatně. My nejsme jako oni. My (já) to tak prostě neuděláme!“ Toto svaté odhodlání je velmi dobré, bohužel, jak by nám dosvědčili všichni starší manželé, to tak nefunguje. Člověk samozřejmě chyby dělá a až se kolikrát diví, jak opakuje ty, o kterých slyšel a četl.
To je první věc a druhá věc je, že k řadě problémů člověk dojde až v manželství a teprve pak začne hledat jejich řešení. Takže je opravdu třeba, a je to i požadavek církve, konat s lidmi přípravu na manželství. Přestože jsem před chvílí říkal něco jiného, je to tak. Je potřeba jasně říci, oč jde, aby člověk mohl dělat jasné rozhodnutí, aby věděl k čemu se rozhoduje. Dále je třeba upozornit na některé věci, které jsou pro lidi, chystající se přijmout svátost manželství, zatím čistou teorií. Ale to je všechno předběžné. Hlavní je starat se o ně i pak a oni, lidé žijící v manželství, musí hledat na své otázky odpovědi skutečně křesťanské. Ten druhý bod je velice důležitý, protože člověk, když vstoupí do manželství a zejména narozením dítěte, kdy začne fungovat celá rodina, začne mít naprosto nové starosti, jejichž obsah předtím neznal. Na řadu věcí se začne dívat nově. Jeho přátelé, kteří zůstali svobodní, jsou nyní tak trochu za ním. Oni mají prostě jiný svět, jiné starosti a navzájem si říkají: „Co ten má za starosti?!“
Co tedy člověk udělá, když už neví kudy kam? Rozhlédne se po těch, kteří jsou již ve stejné situaci. Zatímco lidé, mající půl roku před svatbou, si nemají co povídat s těmi fádními maminkami, které pořád jezdí s kočárem a mají starosti jen o to, kde je sunar atd., tak jakmile se sami do této situace dostanou, budou to i jejich starosti. Ať si předem říkají cokoliv. Začnou si s těmito lidmi rozumět a začnou se podle nich i řídit. To často znamená, že se začnou řídit podle nekřesťanů a přebírat jejich nekřesťanská řešení, protože jiná neznají. Proto říkám, že je třeba, aby se o lidi, žijící v manželství, kněz, křesťané, společenství, farnost určitým způsobem starali a oni dva aby pak hledali křesťanské řešení /!/ svých otázek. Proč? Protože manželství má jednak základ naprosto přirozený a jednak má být křesťanské manželství životem žitým v kontextu celé křesťanské víry. K tomu si něco řekneme.
Nejdříve se zaměříme na přirozený základ manželství. To je věc, která ač vypadá obyčejně a jednoduše, vůbec obyčejná a jednoduchá není, neboť my, díky civilizaci, žijeme v nepřirozeném prostředí. Míněno ekologicky, materiálně i společensky. Naštěstí nerosteme jako dříví v lese, ale v prostředí, kde si mnoho věcí volíme, určitým způsobem jsme si je připravili a také jsme je určitým způsobem zdeformovali. Není nám samo od sebe zcela jasné, jak věci mají být, a proto musíme vše vlastně znovuobjevovat. Člověk se musí ptát, jak věci mají být, protože to sám od sebe nepozná nebo ne vždy pozná. Vezměme si jenom svou vlastní zkušenost a zkušenost řady lidí kolem nás. Někdo vyrostl v harmonické rodině, jiný v problematické a další v rozdělené. Zkrátka ne všichni udělali stejnou základní zkušenost o soudržnosti rodiny.V tom se lidé mezi sebou velice liší. A tyto zkušenosti na ně samozřejmě působí.
I když řekneme, že manželství má přirozený základ, neboť to, že muž a žena se hledají, najdou, žijí spolu a vytvoří trvalý svazek, je v člověku a v celém lidském žití, dalo by se říci, doslova naprogramováno, děláme přesto v praxi zkušenost s tolika znetvořeninami, že nám to zdaleka být jasné nemusí. Křesťan v sobě nese v první řadě výhodu znalosti Božího zjevení, zná, co Bůh řekl, co dal prostřednictvím lidí najevo o svých úmyslech a řádech a může se jich tedy přidržet. Takže křesťanství nám jasně řekne, že:
1. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a stvořil je k svému obrazu. To je velmi důležité. Jestliže Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tak jsou oba vůči Bohu rovnocennými, a tedy i vůči sobě a světu.
2. Stvořil je k svému obrazu. Člověk v sobě nese něco, co je v zásadě úctyhodné, ať už je vzdělaný nebo nevzdělaný, umytý či špinavý, zdravý nebo nemocný.
3. Řečeno slovy Písma, „pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná“ (Gn 2, 20), která by se k němu hodila a tak tedy - ten krásný obraz - Bůh přivedl na člověka spánek, vyňal žebro z jeho těla, zformoval z něho ženu, přivedl ji k člověku a ten řekl: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ (Gn 2, 23). K tomu se ještě vrátíme.
V tomto je skvělým způsobem ukázáno, jak muž i žena - Boží dílo z téhož zdroje a materiálu, tíhnou k sobě. Ono je to obsaženo už i v názvu - hebrejsky se muž řekne „iš“ a ženský rod se tvoří příponou -a: „iš - iša“. Výraz „žena“ je tedy v hebrejštině odvozen jen příponou od výrazu „muž“. Je zde naznačena naprostá rovnocennost a přece různost muže a ženy a to je věc ohromě důležitá. Nedbat obojího vede k zásadní chybě. Člověk je muž a žena a tím je dána základní, Bohem chtěná, pluralita. Není tedy muž dílem Božím a žena dílem ďáblovým, nebo naopak. Nic takového.
V Písmu sv. čteme: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji a panujte . . .“ (Gn 1, 28) a dále hlavně tuto větu: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 1, 24), které je ovšem třeba rozumět hebrejsky, neboť v hebrejštině je tělo výrazem pro člověka. Ti dva budou tedy jedna bytost a my zde tak máme vytyčený cíl, k němuž bude směřovat náš výklad a k němuž směřuje celé manželství. Dávám důraz na slovo „směřuje“, protože jde o úkol celoživotní.
Být jeden. Je to úkol nesmírně těžký a znova a znova se k němu manželé musí vracet. Pro nás je podstatné, že to tak chtěl Bůh. Čili, že manželství není nějaká druhá životní cesta pro ty, kteří lépe žít neumějí. Není to pocit, který padne na člověka, je-li tak zvaně „mimo“: onemocní mu třetí dítě, pohádá se s tchýní, babička z druhé strany také onemocní, žena se na něj rozčílí a pak jim ještě vypadnou pojistky a on si řekne: „Celý manželství je dílo ďáblovo, to snad není možný, tohleto!“ Nic takového, manželství je dílo Boží. Věc, která je Bohem chtěná. Navíc dnes nám i vědy zcela neteologické, jako je např. psychologie apod. ukazují, jak vlastně žití tohoto, řekl bych, základního ideálu, který nám Písmo zprostředkovává, je pro člověka, pro rodinu, tedy pro muže, ženu a děti to nejpřirozenější a optimální a jakékoliv vybočení je problematické.
Člověk v sobě může skutečně objevit schopnost přilnout, přidržet se svého protějšku tak, aby ti dva byli jedno, ale udělá-li to čtyřikrát za život, je tím samozřejmě zraněn a sám zraňuje. Protože on je stvořen, aby to udělal jen jednou, aby jen jednou uzavřel vztah, který nikdy nebude odvolán. Člověk ale není bytost, jak víme, tak zcela ideální. Můžeme vzít na pomoc další vyprávění knihy Genesis. O čem? O původu této neideálnosti - tj. o prvotním hříchu. Člověk je skvělé Boží dílo, ale poněkud porouchané. Skvělé Boží dílo, v němž se stala zásadní chyba a to ta, že člověk hned na počátku odtrhl svou důvěru od svého původce, od Boha. Všichni víme, že rozlišujeme dobro a zlo, víme, že dobro je to, co „za něco stojí“, víme, že bychom za ním měli jít a přesto to vždycky neděláme. Víme, že nás vždycky bolí, když nám někdo ublíží, a přesto jsme schopni ublížit druhým. Víme, že nám vadí nepravda, a přesto jsme schopni lhát. A tak dále. Člověk poznává dobro, rozhoduje se pro dobro, ale nekoná ho a ví o tom. Tato neideálnost nás velmi zatěžuje. Samozřejmě, že dva lidé v takovém tom druhém až třetím stupni zamilovanosti a okouzlení sice vědí, že druzí lidé jsou zlí, ale sami „dobře vědí, že oni dva na sebe takoví nikdy nebudou. Oni dva na sebe budou vždy ideální, vždyť se mají rádi.“ Je to pravda, že jsou k tomu rozhodnuti, ale musí počítat s tím, že se jim to nepovede. A běda tomu, kdo s tím nepočítá!
Neideálnost do lidských vztahů zasahuje, což je dáno naší hříšností a, řečeno teologicky, náklonností naší přirozenosti ke zlu. To ale neznamená, že jsme skrz naskrz zlí. Znamená to, obrazně řečeno, že je pro nás samozřejmě snazší se z kopce sklouznout, než do kopce lézti. Je pro nás snazší ujet ke zlu, než se vyškrábat k dobru. A po této šikmé, poněkud kluzké ploše se pohybujeme vlastně celý život - i v manželství.
Proto veškeré naše chybování, naši hříšnost, to, že poznáváme dobro a přece je pro nás tak těžké ho uskutečňovat, to všechno musíme do úvah o manželství zakalkulovat. Počítat s manželstvím jako se vztahem dvou ideálních partnerů, ideálně se k sobě chovajících, je samozřejmě ukrutná hloupost. A běda tomu, kdo řekne: „Tak a ne jinak, my budeme jenom ideální, jinak nehrajeme!“ - to si tedy skutečně nezahraje a hlavně to nedokáže. To platí pro všechny oblasti lidského života. My musíme znát ideál, musíme o něj usilovat, ale musíme unést diferenci mezi tímto ideálem a skutečností. Jak jsem již řekl, platí to pro celý lidský život, pro všechny lidské vztahy a tedy i pro vztah muže a ženy v manželství. Uvědomte si, prosím vás, že patrně ze všech nauk pouze křesťanství počítá s hříšností člověka. Ačkoliv mu staví slovy: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48), před oči vysoký ideál dokonalosti Boží, počítá s reálnou úrovní člověka, s diferencí mezi ideálem a skutečností. Z ideálu neslevuje a člověka nezatracuje. Proč? Protože zná jednu zásadní věc, kterou řada jiných nauk vůbec nezná - milosrdenství Boží, projevující se v odpuštění. Jen díky Božímu milosrdenství nám může být odpuštěno. To je tedy další podstatná věc, kterou křesťanství zná - odpuštění. A ta umožňuje unést tento rozdíl mezi tím, co být má, a tím, co je. Kdo odpuštění nezná, ten má několik možností: buď vydávat realitu za ideál a říci „je to akorát“, nebo snížit ideál na úroveň reality a říci „jinak to nejde“, nebo být slepý, tvrdý, nesmlouvavý nesnesitelný. Křesťanství zná odpověď a tato existující odpověď je jednou ze základních možností pro existenci jakéhokoliv soužití, zejména pak manželského. Kdo nezná odpuštění, kdo nemá zkušenost s tím, že je mu odpuštěno, bude sám těžko odpouštět, nebo bude jen lhostejný. Takový člověk má tedy pouze dvě možnosti - být tvrdý nebo lhostejný. Ani jedna z nich neprospívá lidskému růstu a lidskému soužití.
Nyní se pokusím vše shrnout. Nejdříve tedy přirozený základ k úvahám o manželství:
1. Člověk, jakožto Boží stvoření, je někdo, kdo v sobě nese Boží obraz a je proto úctyhodný bez jakýchkoliv dalších ohledů na to, zda je vzdělaný - nevzdělaný, šikovný - nešikovný, starý - mladý . . . Je úctyhodný, protože v sobě nese Boží obraz, což dává jeho člověčenství tu největší hodnotu..
2. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tedy jako pár, jako polaritu. Je Bohem chtěná a proto základní a má svůj odraz v chování člověka.
3. Bůh sám rozhodl, že tato polarita má být naplněna trvalým svazkem a člověk je Bohem „plánován“ tak, aby byl schopen tento trvalý svazek žít.
4. V lidském životě je ale přítomen hřích, kazící všechno dobré a narušující tento trvalý přirozený svazek. Narušuje ho, ale nemusí ho nutně zničit. Člověk, který s hříchem počítá a zná na něj odpověď, je schopen překonat všechny rozdělující momenty.
Toto všechno se snad dá považovat za přirozený základ, který ale nejsme schopni jen tak, z lidské zkušenosti, odečíst. Proto jsem považoval za nutné vše takto stručně zopakovat. A navíc naše bytí je všelijak zdeformováno tím, kde jsme vyrostli, co jsme zdědili, čím vším jsme prošli, co jsme prožili a tyto přirozené konstanty nám mohou být více, či méně blízké a jasné. Z nich vycházíme a vychází z nich i křesťanský pohled na manželství.
Tím se tedy dostáváme ke kapitole takřka úřední, v níž si řekneme, jak katolická církev chápe manželství a jak ne. Opět je potřeba vše jasně vymezit, protože řada lidí vidí tuto věc pouze jako „oni měli svatbu v kostele“, nebo „my chceme mít svatbu v kostele“. Ale obřad v kostele, to je až ta poslední věc. Podstatné je, že tento svazek je křesťanský, že je před Bohem a v církvi. A o tom budeme nyní mluvit.
Nejprve přehled základních podmínek manželství v katolické církvi:
1. Manželství mohou uzavřít pouze muž a žena (ne dva muži, ne dvě ženy).
2. Muž a žena mohou uzavřít manželství jen tehdy, není-li ani jeden z nich vázán platným manželským svazkem.
3. Manželství mohou uzavřít, jestliže se k němu rozhodli oba dobrovolně. Tedy ne, že ona ho škrtí a vytřásá z něho souhlas k manželství nebo naopak. To neříkám jen pro pobavení. Protože i kdyby mu třeba jen stála na noze, šlapala mu na malíček a říkala: „Vezmi si mě, jinak nepřestanu!“, tak ho tím nezbavuje jeho osobní svobody. Ale když by nám někdo hrozil takřka tím, že nás připraví o život, to už by nesvobodné bylo. Souhlas k manželství musí být svobodný a jeho svobodnost nemusí být ohrožena jen násilím. Za určitých okolností to může být např. psychická choroba - ne každá a ne vždycky, ale možné to je.
4. Další podmínka platnosti manželství je, že oba dva chápou tento svazek jako nerozlučitelný. I kdyby jen jeden z nich řekl: „No, tak se vezmeme, zkusíme to, a když to nepůjde, půjdeme od sebe.“ Člověk s takovým postojem není schopen uzavřít v církvi platné manželství, vylučoval by nerozlučitelnost manželství. Manželství je v katolické církvi chápáno striktně jako nerozlučitelné.
5. Posledním bodem nutným k uzavření platného manželství je, aby oba dva zásadně neodmítali děti. Tím ale není řečeno, že bezdětné manželství je neplatné, tím je míněno, že berou-li se dva a řeknou si: „Děti, ty my nikdy mít nechceme!“, odlučují tak od manželství jeden z jeho velice důležitých prvků a to by pak bylo neplatné. Znova opakuji, že je to něco jiného, než když pak děti mít nemohou (u nás je asi 6 % manželství neplodných).
Základním předpokladem je, že manželství uzavírají dva katolíci (jsou možné výjimky, ale k těm se dostaneme později). Dva lidé pokřtění v katolické církvi, u nichž se také předpokládá, že vědí, v co věří a co znamená křesťanské manželství. A nyní se dostáváme k těm možným výjimkám: pokřtěný katolík si bere pokřtěnou evangeličku, nebo křesťanku z československé církve, baptistické církve atd. K tomu, aby se ti dva mohli vzít, je potřeba souhlasu biskupa. Ale farář se jim má snažit takový svazek nejdříve rozmluvit. To není formalita, protože manželství dvou lidí, pokřtěných a věřících v různých církvích, s sebou nese opravdu závažné těžkosti - např. do které církve budou po uzavření sňatku patřit. Jistě, berou-li se dva lhostejní pokřtění (jeden v katolické církvi, druhý v evangelické), kteří ani jeden nebyli v kostele už dvacet let, ti to pochopitelně cítí bez vnitřních problémů. Tady je problém v tom, že moc nevnímají své křesťanství.
Může se ale stát, že se dva lidé po zralé úvaze rozhodnou, že se vezmou, ačkoliv patří každý do jiné církve. To tedy v zásadě možné je, s biskupovým souhlasem, ale pod jednou podmínkou! Zapamatujte si ji přesně, protože starší generace tuto podmínku znaly v poněkud tvrdší formě, než jakou má dnes. Katolická strana podepisuje před uzavřením sňatku prohlášení, že: „Ve svém zamýšleném manželství budu bránit ztrátě katolické víry a podle svých možností udělám vše proto, aby děti z tohoto manželství zrozené, byly katolicky pokřtěny a vychovávány.“ Není to striktní slib, ale - „udělám všechno, co bude možné“. Nekatolická strana podepisuje prohlášení: „Beru na vědomí závazek svého partnera, který vyplývá z jeho svědomí.“
Totéž vlastně platí pro další případ, kdy jeden je katolík a druhý nepokřtěný. Opět zde musí být biskupův souhlas a to samé prohlášení. V současné době je tento případ často jednodušší, než ten předcházející. Tedy za předpokladu, že ten nepokřtěný o křesťanství vlastně nic neví (to se stává často) a třeba během let, prostřednictvím svého životního partnera, křesťanství pozná a je pak pokřtěn.
Co je ale velmi špatné, když je jeden katolík a ten druhý nepokřtěný je proti křesťanství pořádně zaostřený. To je opravdu velmi špatná situace a nikomu bych nedoporučoval, aby do takového manželství vstupoval. Zrovna tak je špatná situace, když tomu nepokřtěnému je to všechno jedno a nebo je-li proti křesťanství zaujatý, ale podle hesla: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“, dělá té protější straně pomyšlení, ale jenom do svatby. Do svatby bude chodit do kostela, křižovat se „horem, dolem“, povede zbožné řeči, vydrží třeba i návštěvu na faře, zkrátka bude se tvářit velice příjemně. Ale... ! Udeří hodina svatby a konec! Svému protějšku řekne: „Běž k šípku, na takový hlouposti já čas nemám a ty taky ne!“ Nebo tak nějak. To je ze života, to není teorie.
Je potřeba, aby obě strany, když vstupují do manželství, věděly, na čem jsou a aby oba byli schopni a ochotni daný stav akceptovat a nechtěli partnera převychovat.
Je zde samozřejmě ještě jedna možnost a to, že jsou sice oba pokřtěni, ale jeden věřící je a druhý, ač pokřtěný, je nevěřící. Nikdy si nikdo nemá myslet, že se ten druhý stane věřícím kvůli němu - kvůli jejím modrým očím, kvůli jeho kudrnatým vlasům. Věřícím se člověk může stát jedině kvůli Bohu! Vůči lidem může hrát komedii, ale to mu nikdy dlouho nevydrží.
Jak bude ještě dále řečeno, manželství není polepšovna, není to převýchovná instituce. Jistěže lidé v manželství na sebe působí, ale musí počítat s tím, že si berou toho, koho si berou a ne někoho, kým by podle jejich představ měl být, nebo kým by se měl teprve stát. Běda těm, kteří si berou alkoholika s přesvědčením, že ho převychovají. To stejně vždycky špatně dopadne. Jistě, ten člověk se může změnit, ale ten, kdo si ho bere, musí být rozhodnut vydržet do smrti s ním takovým, jakého si teď bere. Půjde-li to s ním k lepšímu, zaplať Pán Bůh. Ale nemůžeme si někoho brát s podmínkou, že on se zlepší, to by byl zásadní omyl.
Dalším důležitým bodem je odpověď na otázku, v čem vlastně manželství spočívá? Církev říká přesně, že je to úmluva, neboli neodvolatelný osobní souhlas, kterým se dva lidé navzájem sobě dávají a přijímají. Slovo „smlouva“ zní právnicky, ale „úmluva“, to je „něco“ (těžko to říci jinak), k čemu se obě strany zavazují a jsou tím vázány. Je tedy závazná pro obě strany a to je potřeba, neboť manželství musí být symetrickým vztahem. Víte, že když on se do ní „zblázní“ a jí je to jedno nebo naopak, nemůže z takového vztahu vyrůst manželství. A pokud ano, pak je to vztah typu - „on je takový ten brambora, že když ona pořád něco, tak on teda jó“, a ten nic nevydrží. Symetrie, přestože nikdy nemůže být absolutní, musí v manželství být. Proto je tedy nutný neodvolatelný souhlas dvou lidí, kteří se rozhodli ke společnému životu. Nerozlučitelnost manželství je založena právě na tomto neodvolatelném souhlasu, vycházejícím z předpokladu, že člověk je v zásadě schopen dát se úplně jen jednou, jen jednou úplně přijmout druhého člověka.
Má-li manželský svazek něco vydržet, potřebují oba dva manželé vědět, že se k němu rozhodli na celý život, neboť mám-li něco vydržet rok nebo dva, tak to nějak přežiji a nemusím se kvůli tomu ani nijak zvlášť namáhat. Má-li ale manželství vydržet celý život, pak je potřeba do něho investovat velmi mnoho, v každém případě sebe a to celého. Opravdu celého. Důležité je, jestliže jedna strana investuje všechno, aby měla jakousi jistotu, že ta druhá za rok neřekne: „Tak já jdu.“ Říkám „jakousi jistotu“, protože absolutní nemůže mít nikdy. Nikdo z nás nemůže, ani sám o sobě, říci, jak bude jednat za rok, za dva, za pět let, natož o tom druhém. Můžeme ale říci, co chceme, k čemu se rozhodujeme a k čemu se chceme zavázat - to je to, co lidé, uzavírající sňatek, říkají před církví a před Bohem.
Teď trochu předběhneme a řekneme si formu manželského slibu tak, jak ji říkají jeden druhému o svatbě: „Já, František, odevzdávám se tobě Marie a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A ona říká: „Já, Marie . . .“
Je to geniální vyjádření. Ovšem vezmeme-li tento stručný odstaveček vážně, vstupujeme do prostoru, ze kterého není úniku - a to až do smrti. Toto vyjádření je dost ošklivé, ale dá se to říci také hezky - manželství je prostor, do něhož se vchází na celý lidský život a není potřeba z něho vyčnívat, vejdeme se tam celí a na celý život. A já každému přeji, aby to tak v jeho životě bylo.
Taková je tedy podstata věci a nyní právní, řekl bych skoro technické podmínky vlastního uzavření sňatku.
Především, k uzavření manželství není nejvíce třeba kostel a už vůbec ne schodiště, i když je to tak hezké. Mimochodem, víte kde bylo v Praze nejvíce svateb? U sv. Ludmily a v jí podobných kostelech, oplývajících velkým schodištěm, neboť tam se nelépe fotografovalo. Podstatní jsou ženich a nevěsta, dva svědkové, oddávající kněz. Na svědky jsou kladeny tyto požadavky: nesmí být slepí, hluší a nesmí být zbaveni svéprávnosti, protože jinak nemohou svědčit. Jiné požadavky zde nejsou. Oni jsou tam jen proto, aby dosvědčili, že ti dva lidé si ten vzájemný slib skutečně dali. Kněz je tzv. kvalifikovaný svědek, to jest ten, bez něhož by vyřčený souhlas nemohl vejít v platnost. Tatínek, maminka, družičky, příbuzní, kytky, varhany, světlo, to je to hezké k tomu, ale není to podstata věci. Podstatou věci je souhlas ženicha a nevěsty za přítomnosti svědků a kněze, který má v tom kostele právo oddávat.
Přesně teologicky vzato v katolické církvi je to tak, že svátost manželství si vyjádřením souhlasu udělují ti dva pokřtění navzájem a kněz jim k tomu dává požehnání.
Nerozlučitelnost manželství je podložena starozákonními slovy z knihy Genesis, znovu opakovanými Pánem Ježíšem: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19, 6; Gn 2, 24) a dále říká, že praxe židů, kdy bylo možno ženě napsat rozlukový lístek a poslat ji pryč, existovala jen pro „tvrdost jejich srdce“ (Mt 19, 8) a v žádném případě neodpovídala původnímu Božímu záměru. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ - s tímto požadavkem stojíme my katolíci ve světě jako jediní. Nevím, jak je tomu u muslimů. U židů by mělo být manželství trvalé, ale je zde stále možnost toho rozlukového lístku. U pravoslavných je manželství v zásadě nerozlučitelné, ale přesto je možno určitým způsobem vstoupit do manželství i podruhé a u evangelických církví je rozvod možný, tam není manželství chápáno jako svátost, sňatku se jen požehná. Katolická církev na nerozlučitelnosti trvá, neboť to není náš lidský výmysl, ale Boží řád, vyhlášený Ježíšem a my tudíž nemůžeme říci, že je to jinak.
Co se ale stane, když se manželství katolíků rozpadne? Jsou zde v podstatě tři možnosti. Za prvé, že požádají biskupa o rozvod od stolu a lože. To znamená, že nebudou užívat ani společného majetku, ani společného lože, ale neopravňuje je to uzavřít další sňatek. Druhá možnost je, že se po velice obtížném církevním soudním procesu zjistí, že manželství bylo z určitého důvodu od začátku neplatné (např. jeden z manželů nechtěl manželství natrvalo a tento jeho postoj se prokáže). Je-li manželství za takové prohlášeno, jsou oba dva opět volní pro další sňatek. Nakonec je zde ještě třetí možnost, a ta je nejčastější, že se s tím nedá nic dělat, že zkrátka až do smrti jednoho z partnerů je jejich manželství platné, i kdyby každý z nich uzavřel třeba ještě postupně tři další svazky.
To jsou ovšem věci velice těžké a závažné a my zde nejsme od toho, abychom je řešili. My si zde máme naopak říci věci, které by vám měli napomoci k tomu, aby se vám něco podobného někdy nestalo. Na druhou stranu si ale musíte uvědomit, že i kdybyste chodili na nějakou předmanželskou přípravu, kde by vám to někdo říkal desetkrát lépe a desetkrát déle než já, stejně vám to nedá jistotu, že se nedopustíte chyb, že budete vždy jednat správně, že si vezmete toho správného partnera. Křesťan může v tomto směru udělat jedinou věc - může se za to za všechno modlit, modlit se za nalezení správného partnera a když si myslí, že už ho našel, tak se zase modlit a přidržet se toho, koho mu dal Bůh a nejvíc se musí modlit - a teď se, prosím, neurazte, když si ho vezme, modlit se za to, aby to s ním vydržel až do smrti a naopak. Protože s každým z nás, s každým člověkem je to občas k nevydržení. My, co žijeme sami, to máme po této stránce dobré, když už to s námi někdo nemůže vydržet, tak nás buď pošle domů, nebo jde domů sám. Ale manželé, ti nemají kam odejít, a proto musí vynaložit značné úsilí, aby stabilní manželství udrželi. K tomu potřebují modlitbu a ještě řadu jiných věcí, ale to už jsme zase za rámcem našich úvah, i když je dobře se o tom alespoň zmínit.
Ačkoliv máme tak vysoké mínění o víře, o Boží pomoci atd., nesmíme zapomínat, že přirozený základ manželství, tj. že se dva lidé rozhodnout žít spolu a že toto své rozhodnutí mohou realizovat, se nesmí přeskočit. Nemohou se dva lidé vzít jen proto, že jsou oba katolíci, to není samo o sobě dostatečným důvodem k manželství. Dva lidé se mohou vzít proto, že spolu chtějí žít po celý život, a že se jim to, po zralé úvaze, zdá možné - a měli by přitom být katolíky. Ale jenom to, že jsou katolíci, k uzavření sňatku opravdu nestačí a je dost tragické, je-li manželství uzavřeno jen z tohoto důvodu. Někdy se to stává a pak je to veliký malér. Budeme o tom mluvit ještě později, a proto to teď řeknu jen velice stručně.
Nikdy se neberou dva ideální lidé. Taková představa je nesmyslná. Není také nikdy dobré, aby se brali dva stejní lidé, aby si někdo hledal do manželství svůj „sádrový odlitek“. Ono to ve skutečnosti ani nejde, už z toho prostého důvodu, že jsou opačného pohlaví a mají tedy každý jinou psychiku. Přesto se ale někdy hledají lidé velmi podobní. To ale není šťastné řešení. Samozřejmě, že se zase na druhé straně nemohou vzít dva lidé, kteří si v 90% věcí jdou 24 hodin denně na nervy, to také nejde. Já jsem si proto vymyslel název, že to mají být „kombinovatelné povahy“, tzn. ne stejné, ale navzájem snesitelné. V průběhu známosti je třeba zjistit, zda ti dva lidé jsou schopni spolu být, zda se jejich různost dá kombinovat. Zda neustále „nesrší blesky“, anebo zda jejich „umírající“ vztah nepotřebuje neustále dodávat energii odněkud z vnějšku - to se také někdy stává. Nejdůležitější je, aby oba věděli, že jsou schopni spolu být, i když je to někdy pořádná dřina.
Na závěr tedy krátké shrnutí: katolická církev chápe manželství jako trvalý vztah muže a ženy, ke kterému se rozhodli svobodně a na celý život, z něhož chtějí přivést na svět děti a chtějí ho žít s Boží pomocí, ne tedy jen z vlastních sil. K uzavření manželství je třeba, aby ti dva byli pokřtění katolíci, pokud ne, musí se žádat o dovolení biskupa. Dále je třeba, aby nejméně měsíc před svatbou navštívili společně faráře, pokud možno svého vlastního a nebo v kostele, kde budou mít svatbu a vzít s sebou křestní listy, rodné listy a občanské průkazy. Musí absolvovat sepsání protokolu a přípravu na tuto svátost (ten, který vás bude oddávat, by se měl zeptat, jak vy sami vidíte svůj vztah, zda se rozhodujete k trvalému manželství atd.). Člověk má být tedy na uzavření manželství nějak připraven, aby věděl, jak závažnou svátost přijímá. Dnes snad už také všichni vědí, že se manželství uzavírá buď na úřadě (to ale nemá platnost před církví), nebo v církvi, a to má platnost i před státem.
Hned na začátku bych rád připomněl, že ačkoliv má romantická láska své místo ve světové i naší literatuře, je spíše určitou složkou spektra psychického vývoje jedince, než manželských vztahů, a proto běda tomu, kdo by chtěl své manželství na tomto druhu lásky postavit.
Ale na druhé straně romantika do života patří a dnes se naopak může stát jiná nepříjemná věc, že totiž mladí lidé v pubertálním věku nenechají svým citovým vztahům v sobě volný průběh, a tak na místo romantiky nastoupí obhroublost, či přílišná sexuální věcnost, zkrátka nějaký podivný životní krok, který se pak velmi těžko napravuje. Naopak taková ta romantická láska odkryje v člověku „buňky“, které v sobě sice má, ale které nevyužívá každý den a přesto k němu patří. Každý člověk by se měl umět pro někoho nadchnout, měl by být schopen trápit se pro idol svého srdce, ať už je to skutečný kluk nebo holka, či nějaký velice cenný ideál, kterého nemůže dosáhnout. Každý člověk by měl být schopen prožít takový ten citový výkyv, kdy má dojem, že ztrátou milovaného protějšku se mu zhroutí celý svět.
My zde však nemáme mluvit jen o romantických výkyvech, ale především o manželství, tedy o svazku, který má vydržet celá léta a desetiletí, který má tvořit určitou kostru společnosti a v neposlední řadě je to svazek, do něhož se dítě jednou nejen narodí, ale bude v něm i vyrůstat. Jakkoli jsem nepřítel přístupu typu „vše pro dítě“ a nebo, že manželé mají žít jen pro své dítě, tak zase na druhé straně musím zdůraznit, že funkce stabilní rodiny a stabilního svazku je nezastupitelnou a nenahraditelnou hodnotou ve vývoji člověka. Vztah dvou lidí v manželství je, jakožto základ a podklad pro růst rodiny, neobyčejně důležitý, neboť na jeho úrovni závisí mnoho dalších důležitých věcí (např. vztah rodiny k ostatním generacím, profesionální zdatnost jejích členů a v neposlední řadě i kriminalita).
Aby lidé mohli žít v manželství, musí se stát dospělými. Nemyslím tím dospělost podle křestního listu, ale dospělost, v níž je člověk schopen skutečné lásky, a kdy už překoná ve svém životě fázi narcismu (což se zdaleka ne všem podaří). Je zajímavé, že právě v hospodářsky vyspělých zemích nadprůměrné množství lidí ustrne v tomto stádiu svého vývoje, tj. ve stádiu, kdy je člověk obrácen především sám na sebe. Je všeobecně známou věcí, že když je člověk malý, musí se o něj všichni starat a on tuto pomoc a péči přijímá naprosto samozřejmě. Zde je to zcela na místě, neboť malé dítě bez neustálé pomoci a péče dospělých nepřežije. Ale jak člověk roste, udělá zkušenost, že není sám, kdo potřebuje péči, že jsou zde například i sourozenci. Ale jeho první zkušenost „dej bratříčkovi půlku čokolády“ není ještě zkušeností s láskou, to je pouze otázka uznání, že i ti druzí jsou nějak oprávněni mít to, co mám já.
Další zkušenost je, že okruh jeho světa a zájmu není neomezený, že jsou zde i jiní lidé, mající a uplatňující své oprávněné požadavky. Zjistí, že se ve svých nárocích musí dělit s ostatními, neboť oni je mají také. Tuto zkušenost nikdy neudělá, má-li tak „zlaté“ rodiče, že mu vždy udělají, co mu na očích vidí, vždy v sobě zapřou své požadavky a nároky, vždy všeho nechají, jen aby se mu mohli věnovat. Právě tím mu nejvíce škodí, ačkoliv na první pohled vypadají jako nesmírně dobří. Nikdy totiž nenaučí své dítě jedné základní věci, kterou bude v životě moc potřebovat a to, že jeho životní prostor není neomezená zahrada, ale jen kousek zahrady, kde ale mají a obdělávají své zahrádky i ostatní. Zkrátka, všechny věci zde nejsou jen pro mne, některé ano, ale některé jsou zase jen pro ty druhé. A já to musím respektovat! Ale ani toto není láska. Je to zase jen uznání, uznání toho, že já nejsem středem světa.
V takovém člověku může být stále touha přisvojit si a podřídit si ze světa co nejvíce. Časem zjistí, že přece jenom vše „nepopadne“, ale že alespoň něco si přisvojit může. Přijde puberta a léta následující, v nichž se člověk vlastně učí přisvojovat si svět, ale nesmí mu chtít vládnout. Jsou to léta známých bojů s rodiči a jinými nesnesitelnými dospělými, kteří nejsou na naší straně a my se je snažíme nějakým způsobem „vytočit“, přelstít nebo znemožnit a ukázat jim, že my už něco dokážeme. Přitom je na druhé straně potřebujeme. Takový člověk je někdy sice velmi agresivní, ale jsou situace, kdy ochranu dospělého moc a moc potřebuje. Z toho ale musí vyrůst. Musí se naučit chodit ve světě sám, nespoléhat se stále jen na rodiče a, to je velmi důležité, musí se naučit nést odpovědnost! Odpovědnost za své činy, rozhodnutí a svobodu, kterou si pracně vydobyl. Samozřejmě, do toho se nikdo příliš nežene. Přesto je to jedna z veledůležitých kapitol růstu. Se získáním svobody musí získat i odpovědnost. Vyskytne-li se příliš milující nebo příliš dominantní, rázný, či úzkostlivý rodič, který chce za dospívajícího člověka vše vyřešit sám, neboť on má přece více zkušeností, může ho tím zcela zabrzdit a nedat mu ani svobodu, ani pocit odpovědnosti sám za sebe a za své činy.
Je všeobecně známo, že nejproblematičtějšími partnery pro život jsou pánové, kteří žili do třiceti let šťastně u maminky a najednou se mají ženit. Jsou z toho manželství, která jsou jen v málo případech šťastná. Stále zde hrozí nebezpečí, že se dotyčný po čase k mamince vrátí a nikdy se od ní nedokáže odpoutat.
Člověk se musí naučit stát v životě sám a rodič je tím stavěn do velice a velice nepříjemné pozice. Zpočátku se musí starat o dítě ve dne, v noci, od krmení, utírání zadečku a praní plínek, až po „vypiplání“ ze všech nemocí. Musí odpovídat na tisícerá „proč“, musí trpělivě snášet, když dítě neumí napsat „1“ a „2“, když si zapomíná sešity atd., atd. Dále pak musí snášet období, kdy si na něj „ten fracek otvírá pusu“, kdy je zkrátka naprosto nesnesitelný. Přesto všecko se musí ten rodič umět přenést a dát svému dítěti možnost, aby se osamostatnilo. Toto období se nedá zrušit, obě strany si ho musí prožít, i když pro rodiče tím více méně začíná cesta do osamělosti, do stáří.
Vraťme se ale k tomu, co je na období dozrávání člověka pozitivní. Mladý člověk zjistí, že mu celý svět sice „neleží u nohou“, ale že si v něm může své místo určitým způsobem vydobýt. Tím vzniká paradoxní situace - mladý člověk se musí naučit napřed svět získat, aby ho mohl ztratit. Musí se napřed naučit svět dobývat, skoro bych řekl až dobýt, aby k němu potom mohl mít svobodný, křesťanský vztah, kdy není závislý ani na majetku, ani na čemkoliv jiném. Musí si vyzkoušet, zda je schopen se v okolním světě uplatnit. Zejména toto bych nepodceňoval! Tvrdím, že každý mladý člověk, ať už chce vstoupit do manželství, nebo se stát knězem, či se vydat na jinou samostatnou cestu, by měl prokázat, že je schopen nejen sloužit druhým, ale i sám sebe uživit a po všech stránkách se o sebe postarat - od přišití knoflíku, až po vyřízení věcí na úřadě. Že je tedy schopen být naprosto samostatný.
Mladý člověk totiž potřebuje, jak jsem se již zmiňoval dříve, překonat stadium narcismu, které si z dětství nese určitým způsobem stále s sebou. Potřebuje se dostat do stavu, v němž je schopen dávat bez braní. Kdy je schopen dělat něco pro druhého, ačkoliv z toho sám nic nemá. Mluvíme-li o lásce, která je základem partnerského vztahu a která je základem vztahů vůbec, není to jen zalíbení, nějaká citová excitace, ať už typu romantického, nebo nějakého jiného. Pravá láska - to je rozhodnutí se pro druhého člověka, které musí přestát nejen nepříjemné zásahy z vnějšku, ale i špatnou náladu, omrzelost, neúspěch. Končí-li moje láska k bližnímu ve chvíli, kdy mě rozbolel zub, kdy mi vynadal šéf, kdy mě vyhodí od zkoušky, pak to není žádná láska, ale jakýsi podivný cit, na němž ale v žádném případě nemohu založit manželství. Trochu to přeženu, když řeknu, že v manželství může dobře žít jenom člověk, který je schopen také žít sám. Je to rub toho, co se říká o celibátu, tj. že celibát je schopen dobře žít jen ten, kdo by byl schopen žít i v manželství. Protože láska k Bohu a láska k bližnímu, to je jedna a táž schopnost realizovaná jen různým způsobem. Nikdy nelze věřit tomu, že někdo je sice schopen milovat Boha, ale není schopen milovat člověka. Jestliže člověk není schopen milovat lidi, pak není schopen milovat ani Boha, protože za obojím stojí schopnost vyjít ze sebe sama. Kdo se ale pořád jen o sebe bojí, kdo má strach pustit si někoho do srdce, aby se tím nezničil, kdo se obává, že má stále všeho míň než ostatní, kdo prostě zůstává pořád takto obrácený do sebe, ten není schopen ani lásky k Bohu, ani k bližnímu. I když dokáže někomu poplést hlavu, i když se někým nadchne, není to ještě zdaleka vztah, který překoná všechny překážky.
Aby byl člověk schopen skutečné lásky, musí se otevřít, musí vyjít sám ze sebe. Teprve když toto dokáže, je naděje, že si najde vhodného partnera, s nímž naváže plnohodnotný vztah. Je-li člověk ve svém psychickém růstu nějak poškozen, či doslova zmrzačen, tzn. je-li neschopen vyjít sám ze sebe a volně se otevřít okolnímu světu, pak je to situace velice nebezpečná. Může sice uzavřít manželství, které možná i vydrží, protože on do toho všeho nějak doroste, ale bude to vztah velmi problematický.
Věc, kterou nyní řeknu je velice známá. V moderní společnosti se značně urychlilo tělesné dospívání a zpomalilo se dozrávání psychické. Dnešní mladí lidé jsou dříve schopni sexuality než skutečné lásky, vytrvalosti, věrnosti, trpělivosti a oddanosti. Je to dáno nejen rodinou, v níž člověk vyrůstá, ale celou společností. Je to tak a jsou s tím velké potíže, neboť v důsledku této skutečnosti se mladí lidé dostávají do situací, majících někdy i katastrofální důsledky, jejichž řešení je ale nad jejich síly.
Nyní se podívejme na kritéria, podle nichž si člověk vybírá svého životního partnera. Každý má naprostou svobodu v tom, řekne-li někomu ano nebo ne, nemá ji však v tom, kdo se mu líbí a kdo ne. Představa o druhém člověku je poskládána z mnoha obrazů, které si přinášíme ze své rodiny. U muže zde hraje hlavní roli matka, u ženy otec a neméně důležitý je i charakter celé naší osobnosti. Velmi často se stává, že se lidé rozvedou a druhý sňatek uzavřou s někým podobným, jako byl ten první. Je to dáno tím, že každý člověk je nějak citlivý na určitý typ lidí. Ale typ člověka a konkrétní vlastnosti, to jsou dvě rozdílné věci. S tím, že se nám někdo líbí, s tím nic neuděláme, ale každý si musí položit otázku, zda by s ním byl také schopen prožít celý život, to znamená:
1. Zda je schopen snést všechny nepříjemné stránky jeho osobnosti. Zvláště podtrhuji slovo „všechny“, protože žádná z nich se nedá vyloučit.
2. Zda má ty všechny vlastnosti, které mému protějšku chybí a jsou pro chod rodiny nezbytné. Nemohu čekat, že ten druhý se stane pro „mé modré oči“ tím, kým nikdy nebyl, není a nebude. Ale o tom jsme již mluvili dříve.
Další velice důležitou věcí je, aby ti dva měli stejné životní směřování. Neznamená to ale, že musí být oba fyzici, zemědělci nebo výtvarníci. Po pravdě řečeno taková kombinace je někdy i nebezpečná. Šťastnější je, jsou-li každý z jiného oboru, ale přitom schopni se navzájem akceptovat a respektovat. Je těžko myslitelné, aby si na příklad ekonom vzal malířku, kterou má sice moc rád, ale malování považuje za hloupost či maření času. On sice nemusí rozumět výtvarnému umění, ale musí akceptovat svou ženu, takovou jaká je. Einsteinova manželka jednou na nějaký dotaz odpověděla, že teorii relativity sice vůbec nerozumí, ale že to není důležité, protože rozumí Einsteinovi. Je tedy potřeba tomu svému protějšku opravdu rozumět, přijímat a chápat ho. Aby byl člověk tohoto schopen, musí být skutečně dospělý. Dospělý v tom smyslu, že dokáže unést rozdíl mezi sebou a svým životním partnerem. Domnívám se, že hlavní příčinou 90 % rozvodovosti sňatků, uzavřených před osmnáctým rokem manželů, je jejich nedospělost a tím daná neschopnost unést jeden druhého.
Člověk ovšem nemůže nést svého partnera beze zbytku. Zde nám vyvstává před očima další potíž a to, sejde-li se silná osobnost a osobnost, která je ráda závislá. Samo o sobě to být špatné nemusí, ale pověsí-li se ta slabá strana té silné na krk jak pytel ovsa a chce se tak nechat nosit celý život, nebo udělá-li si ze svého silnějšího protějšku božstvo, dělá to sice tomu obdivovanému náramně dobře, ale takový vztah zpravidla dlouho nevydrží. Je to nadlidský nárok po někom chtít, aby vždy věděl, co a jak, aby vždy mohl, vydržel, měl více schopností, byl vším. To nejde! Ti dva se mají doplňovat a ne, že jeden bude jenom brát a druhý jenom dávat, že jeden bude jenom závislý a druhý ho vždy ponese. Zrovna tak nejde doslova si to odměřovat, aby to vždy bylo na gram stejné. Do manželství vstupují dva hodnotní, ale ne stejní lidé. Někdo je vytrvalejší, někdo ráznější, někdo je energičtější, jiný klidnější, trpělivější a budou se navzájem doplňovat.
Je ovšem nesmysl chtít po partnerovi vlastnost, kterou on nemá a nikdy mít nebude.
Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili posledně. Základní meziosobní „pohyb“ v manželství je - přijímám tě, odevzdávám se ti. Člověk má být přijat celý a celý se má také odevzdávat, i když nemůže očekávat, že ho ten druhý vždy, za všech okolností, celého přijme.
To, co jsem říkal až do teď, byly zásady, platné jak v prostředí křesťanském, tak nekřesťanském. Teď se dostáváme k teologii manželství.
Křesťan je člověk, který především ví, že je milován a že je mu odpuštěno. Na tom stojí, žije z toho a sám je schopen odpouštět. Je si vědom pozitivní hodnoty kříže a také toho, že nestojí ve světě sám. Toto všechno může a má uplatnit v manželském svazku. Hlavně ale ví, že je milován. Na rozdíl od romantika, který potřebuje být svým protějškem neustále ujišťován o tom, jak ho miluje, křesťan žije z jedné trvalé lásky, trvalé lásky Boží, jež tu není jen pro něho samotného, ale i pro jeho partnera a i pro ostatní. Křesťan má především znát tento trvalý zdroj lásky a je-li ho schopen přijímat, nestojí v partnerském vztahu jako žebrák, snažící se z druhého „vytloukat“ jeho bohatství. Vím-li, že jsem milován a jsem z toho šťastný, jsem zároveň stále svým způsobem bohatý pro druhé lidi, mám jim stále z čeho dávat. Platí to i pro manželství. Jedna věc je tedy z této nekončící lásky žít a druhá věc je lidská schopnost milovat Boha. Neboť ztrácí-li se člověku nějakým způsobem na chvíli jeho objekt lásky v manželství, protože se s ním třeba pohádal, má ale stále před sebou jiný objekt lásky - Boha.
Křesťan zná milosrdného Boha a ví, že mu odpouští. To je základní lidská zkušenost. Jestliže jsem neprožil osvobozující sílu odpuštění, budu velmi těžko odpouštět druhému. Budu tvrdý, lhostejný, nebo bezradný. Mám-li ale velkou zkušenost s odpuštěním, jsem dobře disponován sám odpouštět. Kdo žije dlouho v manželství ví, že bez odpuštění to v životě nejde, protože jinak je manželství buď permanentní válka, či střídavé urážení se anebo nebezpečné a nepříjemné odcizování se jeden druhému (oni se už třeba na sebe ani nezlobí, ale také si neodpouštějí, nedělají si nic zlého, ale dobrého také ne). Na druhé straně překonané těžkosti, rozbroje, smíření po hádkách, jsou pochopitelně momenty lidmi hledané. Zkušenost, že lze překonat, co je rozdělilo, je velkou pomocí při každé další roztržce. Odpuštění v manželství není tedy jen užitečná a praktická věc, ale také jeden ze stavebních kamenů, kterým se tento vztah dále buduje.
Další vztah, který křesťanství v sobě zahrnuje, je vztah kříže, tzn. vědomí pozitivní hodnoty utrpení. Celé chápání kříže může být buď dobré, nebo scestné. Domnívá-li se někdo, že vše, co bolí je samo o sobě lepší, mýlí se. Ale na druhou stranu ten, kdo nechce nést kamínek v botě, ani když má rychle doběhnout pro doktora, je křesťanství dlužen velmi mnoho. Určitá utrpení snést musíme, protože jsou na cestě a my, máme-li po ní jít, se jich nezbavíme. Některá utrpení jsou také životodárná. Je-li někdo schopen např. snášet své špatné vlastnosti, ztěžující mu život, či nemoc druhého, může z toho ze všeho vyrůst něco dobrého. Ale nechce-li někdo snášet žádné utrpení, ze svého života ho prostě škrtá, nikdy z takového přístupu lidská zralost nevznikne.
Je tedy potřeba vědět, že není-li někdo schopen unést utrpení, není tím pádem schopen realizace vztahu za těžkých podmínek. A naopak jsou zase lidé, kteří prožili desetiletí ve vztahu, kdy jeden z nich nebyl schopen pohybu a druhý se o něj staral a vznikl tak obrovsky cenný vztah. Křesťanství o tom mluví velmi jasně. Nepropaguje utrpení jako takové, ale ví, že cesta k Bohu vede i tudy. To je pro manželství a pro rodinu nesmírně důležité.
Křesťanství mluví také o milosti a obdarování. Obdarování znamená schopnost snášet utrpení, sílu k životu. Jsou to dary, které nám Bůh dává pro druhé. Dává nám je z lásky a ne za něco. Je to další zdroj, z něhož může křesťanské manželství žít.
V neposlední řadě zná manželství modlitbu. Modlitba je pro život velmi důležitá a někdy může být tím „posledním vláskem“, který v době krize udrží manželství pohromadě.
A nakonec stojí manželství u křesťana na vědomí toho, že jde o zřízení, které Bůh chtěl a chce. Není jen naším výmyslem, ale součástí Božího plánu, a proto to není ani bláznivý nápad, či hazardérská akce, i když je v manželství mnoho proměnných, které nemůžeme nikdy znát dopředu.
Na závěr vše shrneme: má-li se člověk stát manželem, či manželkou, musí napřed dozrát k lásce, být schopen vyjít sám ze sebe, dávat se druhému a přijímat ho. Potřebuje také schopnost nést těžkosti a utrpení. K tomu musí být schopen odpouštět a mít vědomí, že i jemu je odpouštěno. Stejně, jako ve všem co má za něco stát, je i zde zapotřebí Boží milost a pomoc.
Ve výběru partnera je člověk do určité míry determinován. Každému se líbí určitý typ lidí, ale v konkrétní volbě je zcela svobodný. V každém případě si musí uvědomit, že si pro manželství nemá zvolit někoho, kdo v něm působí veliké vzrušení, ale že si má vybrat toho, s nímž je ve sjednocení schopen nést život se všemi jeho těžkostmi, navzájem se zkrášlovat a obohacovat.
Každému lze jen doporučit, aby si svého životního partnera svým způsobem vymodlil a hlavně, aby se za něho modlil po celou dobu trvání jejich manželství. Je-li člověk mladičký, moc toho neví a vyrostl-li v dobré rodině, myslí si třeba, že stabilní manželství je normální a jen menšině se to nepovede. Když pak ale nahlédne do života zjistí, že dobré, věrné manželství, stejně tak jako dobré a dobře žité kněžství, je malý nebo velký zázrak, že to vůbec není samozřejmost. Na světě je spousta malérů a těžkostí, a zrodí-li se uprostřed nich něco skvělého, je to zázrak, radost a povzbuzení i pro ostatní. Domnívám se, že my jako křesťané máme jednu šanci: být takovými znameními a zázraky ve světě. Jsme obklopeni Boží milostí, a proto máme větší šanci, že přečkáme nějaká záporná hnutí relativně lépe než ostatní. To může těm druhým dodávat odvahu, neboť tu jim nedodá „výstavní“ manželství, vždy jakoby bez problémů, ale takové, které své těžkosti překonalo.
Jestliže chce někdo vstoupit do manželství a přitom si začne říkat: „No, ale co maminka, a na kulečník taky nebudu moct chodit a co tomu řekne strejček a tetičky, když vždycky chtěli, abych si vzal ...“ Když někdo tedy začne takto uvažovat, co a jak jeho příbuzní, není ještě pro manželství zralý. Abyste mi rozuměli, vůbec nejde o to nebrat v úvahu, co mi na to někdo z příbuzných a přátel řekne, to je velice potřeba dobře a jasně slyšet a reagovat na to, ale nakonec musí mít člověk ochotu naplnit slovo Písma, které jsem zde již citoval: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 1, 24). Není-li člověk schopen opustit, není schopen ani přilnout a, jak se lidově říká, sedí na dvou židlích. Vzpomínám si na jedny přátele mých rodičů, byli to bezdětní manželé, kteří nás přiváděli v úžas tím, že ve svých padesáti letech - jejich rodičům bylo přes sedmdesát, ale nemohoucí nebyli - trávili Štědrý den každý u svých rodičů, tedy odděleně. To zajisté signalizuje, že se ti lidé vlastně zcela neosamostatnili. Nebo znám jedny manžele, mají tři děti, a po obvyklých otázkách, jak se mají, co děti, jak já se mám, se okamžitě dostaneme k problémům s jednou nebo druhou babičkou a přitom jsou to lidé, kteří jsou spolu již dvacet let. To je naprosto nezdravé. Zde nejde o to, že by babičky byly na pokraji smrti, vůbec ne, ony jsou zdravé, ale ti lidé nejsou od nich stále odpoutáni.
Jsou situace, to se týká spíše těch mladších, kdy manželství trpí a nakonec zcela zahyne na nezřízený vztah jednoho z partnerů ke svým přátelům. On - bývá to častěji u mužů než u žen, není schopen přeorganizovat okruh svých přátel a budou-li mu trvale bližší než jeho vlastní žena, nemůže se s tím ona pochopitelně smířit.
Nejdříve ale začneme vztahem k rodičům, který je často nejproblematičtější. Opět si připomeneme slova Písma, která musí být člověku jasná: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 1, 24) a ještě ten Ježíšův dodatek: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19, 6). Jak jsem již řekl, člověk musí opustit, aby mohl přilnout. Manželé mají být jednou bytostí, a je tím míněna opravdu bytost. Mají se nějak sjednotit ve všech úrovních lidského bytí, ve všech vrstvách lidské osobnosti. Tento požadavek je zde i přesto, že toto sjednocení nemůže být nikdy hned a dokonalé. Za normálních okolností je pro každého nejbližším člověkem rodič. Nemusí být ideální, může být i problematický, potomek s ním může mít i různé konflikty, hádat se s ním, ale pořád je to člověk nejbližší. Člověk může také přilnout k sourozenci, ale to je něco jiného (pokud není o patnáct let starší a nenabývá tím tak trochu rodičovských rysů), protože jsou oba na stejné úrovni. To znamená, že to může být sice člověk velice blízký, ale ne překážející manželskému vztahu.
Vztah k rodičům, to je něco naprosto jiného a jedinečného. Někdy tento vztah může být nahrazen vazbou k babičce či dědečkovi, ale to není tak časté, pevné a trvalé. Při vstupu do manželství musí tedy člověk tuto vazbu najednou změnit. Do slova a do písmene, musí změnit! Protože, a znova to opakuji, neopustí-li, není schopen přilnout. Teď by mi mohl některý rodič namítnout: „Co to ten člověk říká? To mě moji potomci mají opustit, a až budu nemohoucí, tak se na mě vykašlou?!“ Nic takového neříkám. Nejnázorněji to lze vyjádřit takto: vstupem do manželství je třeba přerušit onu pomyslnou „pupeční šňůru“ mezi rodiči a potomky, aby ti byli schopni samostatného života. Nebo řečeno ještě jinak: za normálních okolností má člověk ve vztahu k druhým lidem na prvním místě rodiče, to jsou ti nejbližší, pak třeba sourozence, potom nejbližší přátele atd. Uzavřením manželství se musí na první místo, doposud zaujímané rodiči, dostat životní partner. Musí být přijat za nejbližšího a musí jím i zůstat. A rodičům patří místo druhé a třetí, sourozencům a přátelům čtvrté a páté atd. Řeknu to velmi tvrdě: kdo rodiče lituje a řekne si, že to tak nejde, že by to maminka nepřežila, kdyby se oženil a odstěhoval, tak není způsobilý pro manželství.
Takový vztah bývá nejčastěji mezi matkou a synem, zvláště tam, kde otec buď zemřel, nebo nefunguje tím správným způsobem. Tím vznikají velice špatné dispozice pro manželství a může se stát, pokud se syn včas od matky neodpoutá a hlavně, jestliže ho ona nepustí, že sice sem tam nějakou tu známost naváže, ale buď z toho nic není, nebo je z toho katastrofa. Protože on bude mít pořád tendenci vracet se zpět k mamince a ve svém novém domově nikdy pořádně nezakotví. Tyto vztahy mají svá různá specifika, ale nejčastěji to bývá tak, že maminka je zvyklá mít o své děti neustále strach a o syna zejména, protože ten je často považován za individuum, neschopné se o sebe postarat. Někdy to je, bohužel, pravda. Je-li maminka obzvláště pečlivá přesvědčuje-li neustále sebe i svého syna o tom, že on se sám o sebe nemůže postarat, pak ho o tom často úspěšně přesvědčí. Muž, který se o sebe vůbec neumí postarat, je katastrofální postavou, ať už žije v manželství, nebo v celibátu.
Dejme tomu, že je zde tedy vypěstována tato vazba a maminka po velkém zdráhání a váhání dovolí, aby ho tedy „ta cizí ženská“ vzala do péče. Jenže, „ta cizí ženská“ je za prvé mladá, za druhé nezkušená a za třetí, a to je nejhorší, cizí. A je tudíž v permanentním podezření, že to nedělá dobře a co víc, může být kontrolována a ještě i zastupována čilou a všudypřítomnou maminkou. To je pak opravdu katastrofa! To mohou přežít jen ty nejodolnější povahy a nejsvětější bytosti. Je třeba si uvědomit, že nikdo jiný, než právě syn té hodné maminky, v tom nemůže udělat jasný přádek. To znamená, že musí skutečně přilnout ke své manželce a nesmí vpustit nikoho z rodičů, jmenovitě ne matku, mezi svou ženu a sebe. Zní to sice velice krutě a tvrdě, ale říkám vám zcela odpovědně, že jinak to manželství nemůže prosperovat a někdy ani existovat. Neznamená to, že by jim babička neměla vůbec pomáhat, ale opravdu pomáhat a ne vést. Pomoci tam, kde je o to požádána a ne tam, kde ona rozhodne, že je to zapotřebí.
Přilnutí jednoho k druhému je pro manželství věcí nezbytně nutnou a musí se soustavně a důsledně dodržovat, od první hodiny po svatbě. Ti dva jsou si teď nejbližší. Oni to musí dodržovat a jejich okolí respektovat. Chtějí-li to odkládat dva, tři měsíce, půl roku, aby si rodiče zvykli, aby vše nebylo tak najednou a chovají-li se tak, jak se chovali do svatby, je to k ničemu.
Již jsme si říkali, že pro rodiče je svatba na jedné straně radost, ale na straně druhé je to věc nepříjemná. Ale nedá se nic dělat. Rodiče své děti vychovávají proto, aby je propustili, aby byly samostatné. Běda rodičům, kteří své děti vychovávají pro sebe, aby jim zůstaly, aby je poslouchaly, aby je zobrazovaly, aby od nich nikdy neodešly. Zásadu, že životní partner je ten nejbližší člověk, je potřeba dodržovat i v praxi. Není možné, aby např. ve společnosti více lidí dal manžel za pravdu někomu jinému, proti své ženě. Tedy, možné to je, ale je to katastrofa. Samozřejmě, že nemůže říkat, co si nemyslí, ale může mlčet. Dokonce bych řekl, že musí mlčet. Nebo být diplomat a odvést řeč někam jinam. Nemůže ale shodit svou ženu před ostatními, a naopak. Partnera sice není někdy možné před druhými ubránit, ale je neúnosné ho shodit.
Měl jsem jednoho příbuzného, který mě o tomto velice krásně vyprávěl. Bydleli s manželkou řadu let u jeho rodičů, udělal dvě kuchyně a vařili tedy extra. A on říkal: „To bych raději umřel hlady, než bych si řekl mámě o jídlo, než přijde moje žena domů. To nejde.“ Jakmile začne maminka nahrazovat manželku, je to velice nenormální. Samozřejmě, když toto říkám, nemyslím tím, že je ideální, když potomek s rodiči nemluví, svatbu má tajně a oddělí se od nich tak, že oni po něm vyhlásí celostátní pátrání. Je třeba si uvědomit, že prakticky každé mladé manželství rodiče potřebuje. Zvláště, mají-li děti. Je ale třeba dbát, aby rodiče pomáhali a ne, aby se na ně přenesla podstatná část veškerých povinností. Je pro nás velké štěstí víme-li, že nás vychoval táta a máma a ne dědeček nebo babička. Může to být dobré nouzové řešení, ale za ideální to považovat nelze.
Vstupuje-li člověk do manželství, musí tedy podstatně změnit svůj vztah k rodičům. K tomu jen malý dodatek - i k sourozencům. Bývají mezi nimi vztahy různé, někdy velmi volné, někdy velmi těsné. A může být velice nepříjemné, dají-li si sourozenci najevo, jak si báječně rozumí ve chvíli, kdy si jeden z nich velmi nerozumí se svou ženou. To se snáší jen těžko. Bratr nebo sestra musí mít vždy určitý odstup od rodiny svého sourozence. Přijdu-li ke svému bratrovi do jeho domácnosti, nemohu se u něho chovat tak, jako když jsme byli spolu sami doma jako sourozenci. Teď je jiná situace. Já musím respektovat jeho rodinu, tzn. jeho ženu, děti, jejich domácí zvyky a nemohu říci, že „u nás to bylo jinak, tak co.“ To nelze.
Je zde ještě jeden problém. Ten samý, ale poněkud naruby. Pořád jsem mluvil o přílišném přilnutí, ale může to být ještě naopak - on zjistí, že jeho švagrová nebo švagr, tedy sourozenci jeho ženy, tchán nebo tchyně, jsou naprosto nesnesitelní. On si zkrátka vybral svoji milovanou polovici a teď se mu „dostalo naváženo ještě několik kg příbuzných.“ Ale ty on si neobjednal. Jistě, bere si svou ženu a ne všechny ty příbuzné, ale je otázka, nakolik jsou příbuzní oddělitelní od té jeho ženy a naopak. Tady je jedno z velice důležitých polí skutečné lásky, na němž lze ukázat, že skutečná láska neznamená, že člověku „buší srdíčko“, když vidí svou polovičku, ale že je schopen vzít tu těžkost, kterou mu ona s sebou přinese. Tak například on s sebou do manželství třeba přináší svého nesnesitelného bratra, ale musí být taktní a nezvat ho každý den na večeři nebo mu poskytnout volný pokoj v bytě, a zase na druhou stranu se ho přece jen úplně nezřekne. Ona musí nějakým způsobem toho jeho bratra přijmou, i když je to těžké. Nejrozumnější je, udělá-li se potom jakýsi modus vivendi, zavedený způsob, snesitelný pro obě strany. V žádném případě není možné, aby jeden z manželů poskytl svému sourozenci ve své rodině naprostý domov, když s tím ten druhý nesouhlasí. Je to stále stejný princip - mezi dva lidi v manželství nesmí nikdo vstoupit. Týká se to i dětí.
Ty se také někdy mohou stát dělicím prvkem mezi manželi. Jsou to klasické situace: zvláště první dítě v prvním roce upoutá zcela pozornost maminky a manžel si začne připadat zbytečný. Může se podle toho zařídit a jde si hledat někoho, pro koho zbytečný nebude. Ještě vyhrocenější situace nastane, je-li dítě dlouho nemocné, nebo má trvale špatné zdraví, protože zde číhají dvě nebezpečí. Za prvé, že se dítěti věnuje neúměrná péče na úkor jednoho z manželů, a za druhé, že dítě tou přílišnou pozorností samo trpí. Stává se nevychovaným, rozmazleným nebo přetíženým přehnanou rodičovskou pozorností. Zvláště u nemocných dětí je třeba dávat pozor na to, aby se k nim rodiče chovali normálně, aby se jim nesnažili jejich nemoc stále vynahrazovat.
Pak jsou zde i ti vzdálenější příbuzní - zejména tetičky, přijíždějící nečekaně s taškami kompotů a marmelád. Ony si vyrazily z vesnice do města, což je pro ně neobyčejná kratochvíle, a jsou strašně rády, že ji jednou za rok mají. Jenže ti domácí mají naprosto všední, obyčejný den, vůbec s tím nepočítali, zkrátka je to pro ně pohroma. Ačkoli je tato pohroma nevypočitatelná, ještě nemusí mít katastrofální následky. Ty získá pouze tehdy, stane-li se nástrojem ničení, je-li při vyřizování domácích účtů partnerovi připočtena k tíži i jeho teta a vůbec celé to jeho nemožné příbuzenství. Jistě, trpí tím sice oba dva, ale on za to přece vůbec nemůže a když se mu vše připočte k tíži, je zaděláno na skvělý konflikt. Jinak to dopadnout nemůže.
Další choulostivou záležitostí jsou přátelé. Tím se dostáváme k další lidské vlastnosti - k žárlivosti. Žárlivost je, nebo může být, veliký problém. Kdyby někdo ani trochu nežárlil, troufal bych si říci, že buď není normální, anebo že jeho manželství je zřejmě velice podivné. Trocha žárlivosti patří ke každému opravdovému vztahu. Záleží-li člověku na svém partnerovi, pak je citlivý na to, jak se na něho druzí dívají. Chorobné je, jestliže něčí ohlédnutí se za manželkou na ulici pokaždé vyvolá domácí hádku. Taková chorobná žárlivost skutečně existuje a je třeba o tom vědět. Nikdo si nesmí myslet, že projeví-li se enormní žárlivost ve známosti, v manželství partnera přejde. Naopak, bude ještě horší. Žárlivost se může stát bodem, na němž celý vztah zkrachuje a stane-li se to před manželstvím, tak lze říci jen Bohu díky. Protože tato choroba může skutečně stále růst.
To tedy byla žárlivost ve svém chorobném rozměru, ale to přece jen není ten nejčastější problém. Častěji se setkáváme se situací, kdy jeden z partnerů má blízké vztahy ke svým přátelům, které ale pro toho druhého nejsou tak zcela smysluplné. Samozřejmě, že bývají snesitelnější přátelství, která si ti dva vytvořili až jako manželé, nebo když spolu chodili. Ale i ti nemusí být oběma stejně milí. Není ani možné čekat, že oba manželé budou mít stejný názor na všechny lidi, budou je stejně přijímat, či nepřijímat. Musí se spolu domluvit na nějakém kompromisu a vždy musí vědět, že jsou připraveni pro toho druhého ztratit jakékoliv přátele. Zní to možná tvrdě, ale jistě sami uznáte, že to ani jinak nejde. Jakmile by se např. on nechtěl vzdát svých přátel a ona je přitom nesnáší a on se jich přesto nevzdá, staví je tím proti ní a dokonce i výše než ji. U žen je to jiné. Ženy své přítelkyně pravidelně nepoutají tak dlouho. Může to být půlhodinový telefon, ale vy budete grandi - víte, že vaše žena dvakrát do týdne půl hodiny telefonuje a vy to vezmete jako součást života a teprve tehdy, až to bude půlhodina třetí, máte právo něco říci a kdyby byla čtvrtá, tak pak by bylo dobré třeba na chvilku vypnout telefon. Tyto věci jsou spíše občasné a více se stává mužům, že přilnou ke svým kamarádům v hospodě tak, že ani nemají potřebu jít domů.
Je třeba si uvědomit, že každý člověk, kterého rodina tak trochu přijme, ji ovlivní a něco do ní přináší. To na jednu stranu nemusí být špatné. Zpravidla v prvním roce manželství manželé přátele moc nepotřebují a je to tak v pořádku. Oni si na sebe zatím zvykají. Ale později se mohou přátelé ukázat jako velice vítaní, neboť provoz rodiny se může stát velice monotématický. Návštěva vytrhne lidi ze stereotypu, přináší nové informace. Zvláště pro ženy, které jsou doma s dětmi, jsou návštěvy velice důležité. Jestliže manžel, který je osm hodin v práci, přijde domů a na každou návštěvu vrčí a bručí, že on musí mít doma svůj klid, tak svou ženu, která je celý den sama doma s dětmi, velice poškozuje. Nedá se nic dělat, on má život pestřejší a ta žena potřebuje také mluvit s lidmi, kteří mají jiné starosti, než má ona a její kamarádky v parku, s nimiž se vidí každý den. Neznamená to ale, že by rodina měla být na návštěvy naprosto odkázaná. To je druhý extrém - lidé, kteří nevydrží být doma sami. Návštěvy přátel mohou svým způsobem pomoci v překonání nějakého krizového období, pokud jsou pro oba snesitelné. Mohou uvolnit napětí, které mezi partnery je. Stanou-li se ale ti dva naprosto závislí na těch, kteří k nim přicházejí, není to vůbec zdravé, protože oni by si měli především sami umět poradit se svými problémy.
Poslední část této kapitoly je vztah k církvi. Vycházím ze situace v křesťanství normální, to znamená, že člověk je věřící a církev je pro něho skutečností, ve které žije. Chodí-li někdo občas do kostela, občas se někde v soukromí modlí, občas otevře Písmo, ale jinak je „kolečkový křesťan“ (tj. křesťan, kterého přivezou do kostela v kočárku ke křtu, potom ho přivezou na svatbu a nakonec ho tam přivezou při pohřbu), není to situace, kdy člověk žije v církvi. Je to situace, kdy člověk sice má s církví občas něco společného, ale spíš tak trochu jako zákazník. A to samozřejmě není ono. Křesťanství předpokládá, že člověk osobně uvěřil Ježíši Kristu, uvěřil, že Ježíš ho zachraňuje, že je jeho budoucností, že je tím nejsměrodatnějším člověkem v jeho životě a že v Ježíši k němu přichází Bůh. Každý křesťan, ať už byl pokřtěn jako dítě a pak uvěřil, nebo uvěřil a byl pokřtěn až v dospělosti, musí vědět, že křtem patří do církve, že křtem je včleněn do skutečného společenství skutečných lidí. Toto společenství tedy není spolek ani ideálních, ani stále příjemných lidí, ani lidí, jimiž by se mohl vždy a všude chlubit. Nicméně jsou to lidé víru žijící a jako celek mu ji také předali. A to je samozřejmě velice důležitá věc.
To nejjednodušší, co má křesťan s církví společného je, že se s ní modlí. Jde-li člověk na mši, nejde si jen něco poslechnout, ale jde s těmi ostatními dělat něco, k čemu jsou stejně orientováni - jde chválit Boha, obracet se k němu, prosit za něco, děkovat mu atd. Člověk bude také v církvi hledat odpovědi na různé otázky své víry a na otázky života vůbec. Jestliže se někdo považuje za křesťana a odpovědi na své otázky přitom hledá kdekoliv jinde než ve své církvi, pak v ní vůbec nežije. Další věc je, že v církvi existují svátosti, nejenom svátost manželství, ale i křest, eucharistie, biřmování, svátost pokání, svátost pomazání nemocných a všechny jsou zde pro něho a spojují ho s ostatními křesťany. Člověk, který svátosti vůbec nežije, nemá je vřazeny do svého života, žije v církvi tak trochu jako externista. Nemá žádný podíl na životě církve, nesdílí ho s ostatními křesťany. Kromě věcí, které teď říkám, si lze položit ještě jednodušší kritéria. Jsem schopen se s věřícími lidmi o své víře bavit? Jsem schopen, když je mi těžko, přijít za druhým křesťanem a hledat u něho pomoc z hlediska víry? Jsem schopen se s ním modlit, když to potřebuji? Jestliže ano, pak v církvi zřejmě žiji. Jestliže ne, pak jsem někde na okraji.
Dnes je na toto mnohostranné žití v církvi kladen větší důraz než dříve. Stále žijeme a budeme žít ve světě více méně nekřesťanském. Ve světě, kde se 30 - 40% lidí hlásí k víře v Boha. V tomto světě jako jedinci se svou vlastní vírou moc neobstojíme. Člověk si může zachovat své přesvědčení, že je Bůh a když mu není zrovna dobře modlit se k němu, ale to není křesťanská víra. Na to se zmůže kdekdo. Skutečná křesťanská víra znamená sílu k životu, neustálý zdroj, z něhož já mohu čerpat sílu, abych dokázal mít rád druhé lidi, abych dokázal nějak přežít své neschopnosti, své strachy, své špatné vlastnosti atd. Křesťanská víra je síla k životu, spojující mě s Bohem a uschopňující mě k službě druhým lidem. Tato víra se skutečně dá žít jen z živých vazeb v církvi. Jestliže je člověk nemá, měl by je co nejdříve objevit. Ale víte, jak to chodí. Chodila-li jedna generace na náboženství a v neděli do kostela, ale už ne ke svátostem, tak generace následující, když to dobře dopadne, o víře ještě něco ví, ale další už téměř nic a čtvrtá už ani neví, co to křesťanství je. Samozřejmě, že jestliže někdo žije své křesťanství jen napolo, není nikdy zaručeno, že jeho potomci přijmou stejný díl jako on. Spíš budou vědět o co jde a některý z nich se k víře snad dostane.
Hlavní je, že člověk, který objeví život v církvi, má neustále přístupný zdroj, ze kterého může brát pro svůj život. Pro svůj život, čili pro své nejbližší, s nimiž žije.
Málokdy se stane, že oba dva manželé vstoupí do manželství se stejnou úrovní víry. Velikost těchto rozdílů může být různá, od těch zcela nepatrných až po katastrofálně veliké - jeden věřící, druhý nevěřící. To vše může být, ale ať už je to jakkoliv, je nutné, aby ti lidé navzájem respektovali důstojnost svého protějšku. Znamená to, že nikdo nesmí být v manželství ponižován proto, že je věřící, nebo proto, že není. Oba dva se musí snažit tuto rozdílnost nějakým způsobem překonat, ale nemohou jeden druhého převychovávat. Je velice zlé, jestliže se z různě intenzivního křesťanství stane nástroj, kterým je jeden nebo druhý k něčemu donucován. Také ale není možné, aby se věci víry staly v manželství tabu, aby se o nich nesmělo mluvit. Má-li být manželství zdravé, musí být ti dva schopni spolu mluvit o čemkoliv. Nemá být žádná oblast, kterou mají ze svého rozhovoru v zásadě vyloučenou. Ti lidé se musí naučit spolu vycházet a spolu žít a také být spolu i křesťany. K tomu je potřeba dobrá vůle a trpělivost - bez toho to nejde. Je velice zlé, začne-li jeden z manželů být „náboženský generál“. Kupodivu se tento jev vyskytuje jak u mužů, tak u žen.
Víra je dar, milost. Říká-li se, že rodiče mají více mluvit s Bohem o svých dětech, než se svými dětmi o Bohu, pak o manželství platí něco obdobného. Má-li někdo skutečný zájem na prosperitě svého životního partnera, v první řadě se za něho (a za sebe, aby nedělal chyby) modlí. Chci-li někomu pomoci k víře, mám se v prvé řadě modlit, abych sám poznal, co mám a co nemám dělat a chci-li někomu pomáhat k růstu, pak téměř vždy méně znamená více. Jen ty nejpasivnější povahy mají rády, když je někdo někam „postrčí“, ale ani ony nemají rády, jestliže je někdo do něčeho nutí. Člověk potřebuje někdy pomoci, ale to je něco jiného než neodbytné nucení, i když v zájmu objektivně dobré věci. Určitá zdrženlivost, ne pasivita, hlavně trpělivost a důvěra je zde velmi důležitá. Především důvěra v Boha, že On to s tím druhým člověkem také myslí dobře a pak důvěra i v toho člověka samotného, v jeho schopnosti vše pochopit. Nemusíme propadat žádnému strachu, nejde-li vše přesně podle našich představ, neboť Bůh je na spáse člověka zainteresován více než my a především On má zájem na tom, aby s ním vše dobře dopadlo.
Nakonec se vrátím k tomu základnímu - k životu v církvi a vztahu k ní. Může se stát, že někdo má své vztahy k církvi nějak poraněné. Např. se seznámil svým partnerem a jím mu bylo křesťanství doslova nepříjemně vnucováno. Toto se pak stane velkou překážkou. Je dobré, aby si celý život do tohoto zranění nesypal sůl, aby byl schopen velkoryse říci: „Dobře, tam jsem byl zraněn, ale to přece není všechno. Já křesťany a církev mohu poznávat i nadále a zřejmě poznám i hezké věci.“ Je velmi nešťastné, když se někdo tím prvním zraněním všemu dalšímu na celý život zablokuje. Je to především škoda pro něho samého. Samozřejmě, může se nám stát - obrazně řečeno, že „sotva strčí jednu nohu do kostela, pět křesťanů mu na ni vší silou dupne.“ Takto může skutečně pro někoho začínat první kontakt s křesťanstvím. Přesto by se nad to měl svou inteligencí povznést a říci si, že „ve všech kostelech, všichni křesťané na nohu nedupou.“ Druhá věc je setkání tohoto člověka s nějakým zákazem, tedy s něčím, co mu ze strany církve jakoby stojí v cestě. V takovém případě by se měl snažit poznat, proč to tak je. Jde zkrátka o to, zda člověk chce poznat a porozumět, nebo jestli ze své špatné zkušenosti dělá dobrou záminku k odmítnutí křesťanství a církve.
Shrnutí: Manželství neznamená nikdy jenom vztah obou partnerů, ale široké pole vztahů, které se musí celé „přeorat a překopat“, nejpozději jakmile se ti dva vezmou. Oni se pak mají stát těmi nejbližšími lidmi a mají jimi po celý život zůstat. Rodiče, děti, přátelé, ti všichni zaujímají až další místa, i když je ti dva mají ctít, milovat, pomáhat jim. Nejbližší musí být životní partner, to patří do Božího řádu a lidského porozumění. Ve vztahu k partnerům je třeba dělat řadu kompromisů, únosných pro obě strany. Ve vztahu k církvi a křesťanství vůbec, je třeba mít trpělivost, než se ti dva spolu naučí žít své křesťanství v manželství. Musí také zůstat otevření, aby byli schopni stále více poznávat, i když třeba na začátku udělali s církví špatné zkušenosti. V každém případě mohou kontakty s druhým jejich manželství obohatit, rozšířit, mohou mu pomoci, ale mohou být i nebezpečné. Každý kontakt s druhými lidmi, který hrubě ohrožuje manželství, by měl být bez lítosti ukončen. Žádný jiný vztah nemá právo manželství rozvrátit a ohrozit, protože jinak hodnota nižší ničí hodnotu vyšší.
To, co nyní budu říkat, je určeno těm, kteří křesťany jsou, v zásadě křesťansky žijí a základy křesťanské víry jsou jim zřejmé.
Co rozumíme spiritualitou nebo specifickým duchovním životem manželů? Nejdříve to vezmu z trochu jiného konce. V osmé kapitole listu sv. Pavla Římanům čteme: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: 'Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.' Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8, 31 - 39).
Tento text považuji za velice důležitý a chci jím demonstrovat, o co vlastně v křesťanském životě jde. Řadě lidí se zdá, že člověk je křesťanem především proto, aby byl hodný, nebyl smutný, měl sílu k dobrému, mravnému, plodnému životu. Někdo si myslí, že být křesťanem je dobré proto, aby měl něco extra, něco svátečního, co ve všední den nepotřebuje, ale ve svátek ho to osvěží - a to už vůbec není pravda. Proč se tedy potřebujeme starat o to, abychom věřili, abychom byli křesťany? Proč se vůbec potřebujeme modlit? Proč potřebujeme číst Písmo? Proč potřebujeme chodit do kostela a ke svátostem? Na to je řada vysvětlení. To, jak vše nyní shrnu do jediné věty, není vysvětlení jediné a univerzální. Potřebujeme se modlit, chodit do kostela, zaobírat se vírou, číst Písmo, chodit ke svátostem proto, abychom věděli, že Bůh není proti nám, ale pro nás, abychom věděli, že si nás Ježíš zamiloval a abychom to věděli natolik, že na tom dokážeme stavět.
Křesťanský život, to není jen ušlechtilý život, správný život v tom směru, že člověk nedělá nesprávné věci, život s „pojistkou“, že vše s námi dobře dopadne, život, v němž jsou těžké věci nadlehčovány někým dalším, ale život, postavený na jiném základu, než jen na sobě, život, jednoznačně založený na skutečnosti, že Bůh není proti mně, ale pro mne, že mě nechce ztratit, ale najít, že mě nechce zapudit, ale přivést k sobě, že mě dá zdroj, z něhož mohu k tomuto životu čerpat sílu. A to ať jsou okolnosti života jakékoliv. Písmo o tom mluví jedním velice jasným a známým obrazem - obrazem o moudrém a pošetilém muži. Moudrý muž postavil svůj dům na skále. Když přišel příval a vody, dům se nepohnul. Pošetilý muž postavil dům na písku. Přišel příval, přišel vichr a dům padl (Mt 7, 24 - 27; L 6, 47 - 49). Každý člověk je zkoušen zdánlivou výhodností zla nebo těžkostmi, které ho v životě potkávají. I kdyby člověk nebyl vůbec zkoušen, pak bude vyzkoušen ve smrti. Vyzkoušen, co stavba jeho života unese a ve smrti stavba života neunese nic. Vše se zřítí a my, se vším, co jsme udělali a vykonali, umřeme. Tam, kde je stavba života postavena na skále, nezřítí se ani ve smrti. To je vzkříšení. Nejde ale jen o smrt, jde o všechno to, co je před ní, o to, na čem já stojím. Stojím na lásce, kterou hledám a nikdy ji v plnosti nenajdu, nebo na lásce, kterou jsem dostal a je nevyčerpatelná? Stojím na tom, že si svá práva za jakoukoliv cenu vydobudu, nebo na tom, že je zde někdo, kdo právo mého života dává? Samozřejmě, že lidé mohou z křesťanství ledacos přejmout - někdo, že se nemá lhát, jiný, že se nemá krást, další, že je možné se občas pomodlit a další to, že jde v neděli do kostela, či úctu ke svátečnímu dni vůbec. Jsou to všechno moc hezké a dobré věci, ale pořád ne jádro křesťanství, které znamená postavit svůj život na nový základ, který mi byl darován. Dá se to říci ještě jinak: nechte se Ježíšem vytáhnout z jakékoli neutěšenosti, nesprávnosti, či nedobroty, v které se nacházíte a nechte se postavit na tento pevný základ Boží lásky k nám. Velmi důležité je, do jaké míry se naučím být trpělivý, vytrvalý, spolehlivý, pravdomluvný, odpouštějící atd., ale není to základ. Základ je přijetí toho, co jsem od Krista dostal, přijetí Boží záchrany, přijetí lásky projevené v Ježíši Kristu, zkrátka přijetí nové podstaty svého bytí. Řada lidí se sice shodne na tom, že je správné být dobrý, že dobro by se mělo podporovat, že je dobré respektovat ještě někoho nad sebou, ale to ještě není křesťanství, neboť zjistí, že se sice na tom všem shodnou, ale zdaleka to nedokáží realizovat - zjistí, že jsou slabí a zcela nevyhovující, protože při řadě příležitostí o tyto skvělé myšlenky přijdou.
Křesťanství přichází člověka zachránit, postavit na pevnou půdu, na níž může unést věci příjemné i nepříjemné, nové i staré tak, že vše směřuje k dobru. Jinými slovy řečeno, stát se křesťanem znamená uvěřit v Ježíše Krista a přijmout jeho záchranu a udělat ho Pánem svého života, udělat ho nejdůležitější směrodatnou osobou svého života, jít s ním po cestě a přijmout jeho pomoc. Hezky se to řekne, ale hůř se to dělá.
Mladý člověk je na vysoké škole, má tam vysoké myšlenky, má sice občas starosti se zkouškami nebo se zápočtem, ale stále má poměrně hodně prostoru. Nezná „píchačky“, nezná starosti o to, kdy přijde elektrikář, kdo spraví to či ono, zkrátka má relativně velkou vnitřní svobodu. Je to vzácná doba, a tak pro něho není těžké dělat „duchovní výlety“. Věnovat se tomu nebo onomu krásnému, vznešenému, povznášejícímu atd. Po tomto všem může být vystřízlivění velice nepříjemné. Člověk nastoupí do práce, uzavře manželství, za chvíli má děti a teď najednou neví, čí je a kde mu hlava stojí, jak vše zvládnout. Je-li toho na člověka moc, začne vynechávat věci, které nenaléhají. Když vám půjdou odečíst plyn, dají cedulku na schránku, takže vy na to nezapomenete, když něco nezaplatíte, přijde vám první, druhá upomínka a chce-li něco soused, zazvoní u vás. Pán Bůh to tak zpravidla nedělá. Ten nás nechává žít, neinstaluje nám žádné „duchovní píchačky“ k našemu bytu. Proto je tak snadné vynechat ho, přestat se modlit, nebo to dělat jen občas, přestat chodit do kostela, protože je to doopravdy pro nás obtížné, s dětmi jsou problémy ...
Vždy existuje spousta věcí, které se staví do cesty dobrému. Je sice možné umístit Písmo sv. na čestné místo v rodině, kde ho každý uvidí, ale nikdo ho nebude číst. Je možné slevovat z toho, co jsem jako křesťan chtěl dělat a jak jsem to chtěl žít, protože mám starosti a nakonec druzí lidé to dělají také tak. Člověk se tak může dostat do situace, kdy mu na jeho křesťanství zbudou jen krásné vzpomínky a fotografie z kostela, kde měl svatbu. První „probuzení“ přijde s narozením dítěte a jeho křtem, když se pan farář zeptá rodičů, jak to, že je v kostele ještě nikdy neviděl. Oni udělají nějakou tu sebekritiku a řeknou, že to musí nějak udělat, ale za chvíli zase zjistí, že nemají čas. Po letech je „proberou“ opět jejich děti, když se jich v pěti, šesti letech začnou vyptávat a nebo, jsou-li rodiče poctiví, začnou je vodit na bohoslužbu slova pro děti. Nyní rodiče zjistí, že dítě pomalu vniká do světa, který oni neznají. Na jedné straně je to malér a na druhé štěstí. Znám některé lidi, které k víře probudili právě jejich děti.
V první řadě musí člověk vědět za čím v životě jde a neustále si to připomínat. Jinak se může stát, že mu životní starosti nejdříve odvanou křesťanskou praxi, potom a současně s tím i křesťanské smýšlení a člověk tak ztratí podstatné jistoty svého života. Začne být, jak se říká, ve vzduchu a to samozřejmě není dobré. Z nejistoty začnou lidé dělat hlouposti, začnou se chytat falešných nebo nesmyslných jistot, popř. žádných a jen se nechávají rozhlodávat strachem. Člověk může mít různé strachy, např. že nebude stačit v práci, konkurenci, sousedům, že ho ten či onen člověk zklame, že... Jakmile stavíme na sobě či na tom, co jsme sami vytvořili, stavíme na něčem značně ohrozitelném, což musíme buď neobyčejně tvrdě hájit nebo jsme ohroženi strachem a to je případ častější. Ono nejde jen o to, zachovávat křesťanské způsoby života, povinnosti - musím se modlit, musím chodit do kostela, musím číst Písmo - jistě, to všechno se opravdu musí, nemá-li se má víra zhroutit, ale hlavně jde o mé zakotvení v pevném základu, který mě unese i v neštěstí, nepohodě, obtížích a katastrofách, které vždy mohou přijít a také občas přicházejí a který je tak pevný, že já budu schopen nést i svého životního partnera v jeho slabých chvílích.
Křesťanství není jen pro přizdobení života, ani cukrle pro ty, kdo pořád kňourají. Je to základ a síla, který člověk musí opatrovat. Nyní si řekneme, co to konkrétně v životě křesťanských manželů znamená. V začátku to znamená hned dvě věci.
Za prvé, že se manželé budou snažit ve svém křesťanství v manželství nějak sjednotit a za druhé, že si ale vzájemně ponechají životní prostor. Zní to sice trochu paradoxně, ale je to tak. Jestliže se manželé zásadně modlí odděleně, o Bohu spolu nikdy nepromluví ani slovo, natož aby se spolu pomodlili, a navíc chodí každý do jiného kostela, pak takový stav není dobrý. Neboť v manželství se všechny věci sdílejí nějakým způsobem společně, a to jak věci důležité, tak nedůležité. Ale zase na druhou stranu, když se rozhodnou, že budou dělat vše jen společně - ráno se budou spolu modlit, večer se budou spolu modlit, do kostela půjdou vždy spolu, za chvilku zjistí, že to také tak nejde. Buď jeden nebo druhý se bude cítit svým partnerem utlačován, popřípadě se budou cítit nespokojeně oba, nakonec zjistí, že to tak nejde a může se stát, že upadnou do toho prvního extrému, neboť jejich ideál byl zcela nereálný. Správná cesta je samozřejmě někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.
Začneme tím nejjednodušším, mezilidskou komunikací. Nemá-li se víra v životě manželů stát něčím přinejmenším „prapodivným“, musí se o ní a o věcech s ní souvisejících umět spolu bavit. Vždyť manželé by měli být schopni spolu mluvit o všem. Vzhledem k tomu, že o cenných a důležitých věcech člověk nemluví na každém rohu, oba potřebují k rozhovorům o víře pocit bezpečí. To znamená, jistotu, že výpovědí o své víře se v očích druhého ani neponíží, ani nezesměšní. V některých manželstvích se to ale bohužel vyskytuje. Je vždy nesnadné, když si jeden vůči druhému osobuje právo učitele, postaví se do role pedagoga a ze svého partnera udělá naprosto nemožného žáka, kterého nevyhodí ze třídy jen proto, že školní docházka je povinná. Takový stav je neúnosný a nelze se schovávat za svatost křesťanských věcí. Manželé musí být spolu schopni komunikovat o věcech víry a základem je, že se nebudou navzájem ponižovat. Nezapomeňte na to, že v otázkách, týkajících se našeho nitra, jsme všichni zranitelní, i když to neznamená, že se budeme jenom vzájemně hýčkat, to by byl druhý extrém.
Druhá, neméně důležitá věc je, aby projevy zbožnosti byly oběma stranám stejně přijatelné. Není možné, aby to, co byl člověk zvyklý dělat doma, nebo v nějakém společenství, bezohledně uplatňoval v manželství. K tomu je zapotřebí vzájemná domluva a vytvoření si určitého stylu křesťanského života. Nejjednodušší je, začnou-li spolu chodit do kostela. Je ale nutné, aby tam nejen šli, ale aby šli spolu! Znám případy, kdy manželé po celá desetiletí chodí každý do jiného kostela, případně o jednom z nich se ani neví, kam vlastně chodí. To je velice nepříjemný nesoulad ve velmi důležité věci. Jiná věc je, když se jim narodí děti. To pak nastane situace, kdy se několik měsíců a třeba i roky, musí manželé v chození do kostela střídat, neboť ty děti jsou příliš malé, ještě celou mši v kostele nevydrží atd. Je to sice nepříjemné, ale pokud manželé tuto skutečnost považují za trochu bolavou, pak je to zdravé. Jiná otázka je rytmus církevního života. Je, mírně řečeno, nešikovné, aby manželka na Hod Boží vánoční vyhlásila generální úklid a manžel se dal do přesekávání „futra“ u dveří. Slavení svátků si lidé nesmí nechat ukrást, i když dnešní společnost nezná rozdíl mezi svátkem a všedním dnem. Řada lidí v dnešní době neumí slavit nic - umí se jen opít, to je jediný projev jakékoliv oslavy a na vesnicích je řada lidí, která už neumí doma chodit jinak než v trenýrkách nebo montérkách. Nenaučíme-li své děti slavit svátky, připravíme je o jeden podstatný a motivující prvek života.
Další nedílnou součástí společného života manželů je modlitba. Zde je potřeba velká vzájemná citlivost. Začneme od rodin více méně ateistických, které si ale velmi zakládají na tom, že se jedenkrát za rok, na Štědrý den, pomodlí. Je to sice hezké, ale je to zoufale málo.
Pak jsou zde lidé, kteří se sice modlí, ale zásadně každý zvlášť a potají, neboť mají strach, že se jim jejich partner bude smát. I když v určité situaci může být oddělené modlení jediným možným řešením, nemá to být stav trvalý. Na druhé straně zase jen společná modlitba také není optimální, vždyť tak to přece není ani v klášterech. Stejně jako je nutné, aby manželé byli spolu schopni o důležitých věcech mluvit, tak by měli být schopni se za ně společně modlit. Neboť jsme-li křesťané a jde o nějakou důležitou věc, pak náš lidský rozhovor není tou úplnou a vyčerpávající formou komunikace. Musí zde být ještě rozhovor s Bohem. Jestliže manželé nejsou schopni společné modlitby ani za rok, ani za tři, pak by se ji měli naučit, tzn. najít způsob, jak se spolu modlit, jak společně číst Písmo, jak si spolu povídat, a dohodnout se, jak toto všechno dělat, aby to nebyla ani pro jednoho otázka donucení. Je-li jeden z nich aktivnější, pak je třeba ho tlumit - ne tak aby ochladl, ale aby byl schopen na svého partnera počkat.
Stává se, že jeden z manželů začne chodit do společenství křesťanů, kde se čte Písmo sv., nebo kde se modlí, a velmi se tím nadchne. Možná, že mu ten druhý řekne: „Tak si tam běž, když ti to dělá radost, já jsem rád (ráda)!“ Pokud to řekne s naprostou upřímností, pak je to v pořádku. Ale ten, kdo do takového společenství chodí, si musí velmi pečlivě hlídat, aby nepropásl sebemenší náznak, že se to tomu druhému přestává líbit. V takovém případě udělá moc dobře, když tam na chvíli přestane chodit, neboť když nepřestane, začne to nechtěně svému partnerovi zošklivovat a tím pádem zpětně i sobě. To je pak velká škoda. V manželství nikdy nelze říci: „Tohle je moje správná, svatá cesta a tudy já jedu. Jestli se jí (mu) to nelíbí, tak je to její (jeho) chyba. Mně je to fuk!“ Takto to nejde. Manželé budou svou nestejností ve víře (jednou je napřed on, pak zase ona) trpět celý život a dokonce jí musí trpět. Trápí-li se manželé nějakým nesouladem ve svém vlastním životě, pak je to v podstatě prospěšné. Nejedná se o zálibu v utrpení, ale utrpení je signálem toho, že chtějí mít svůj vztah co nejlepší a chtějí ho stále upevňovat. Takové utrpení člověk přijmout musí, přijmout ho a trpělivě nést s nadějí, že se vše pomalu vyrovná. Jakmile ho však člověk nepřijme, začne přímo nebo nepřímo svého partnera trestat za to, že je jiný. To je velmi zlé, neboť nestejnosti v jejich víře zde budou stále a to, že je jednou napřed ona, podruhé on, je naprosto v pořádku. Na druhou stranu ale nesmí být ten rozdíl mezi oběma partnery příliš veliký, protože pak ten slabší přestane následovat toho, kdo je už daleko vpředu a může se i otočit a jít někam úplně jinam.
V manželství, kde je jeden víc a druhý méně věřící nebo jeden věřící a druhý ne, lze dosáhnout zpravidla dvou účinků: buď ten nevěřící víru svého partnera přijme a nebo mu ten věřící víru tak zprotiví, že on už s tím nechce mít nikdy nic společného. Je zde ještě třetí možnost a to, že oba odpadnou. Ale to by se nikdy stát nemělo. Mám-li něco krásného, pak sice toužím po tom, aby to ten druhý také poznal, ale nesmím mu to vnucovat každý den.
K vedení katolického života v manželství neoddělitelně patří svátosti. O té první, o svátosti manželství zde mluvíme vlastně pořád, ale pak jsou ještě další.
Člověk, který přijímá svátost manželství by měl být biřmován, měl by být plně uveden do křesťanského života. Někdy tomu tak není a dohánět to pak na poslední chvíli nemá žádnou cenu, ale také se to nesmí nechat být.
Nejčastější svátostí je eucharistie. Oba partneři potřebují cítit naprostou svobodu v tom, kdy k přijímání půjdou. Není naprosto myslitelné, aby ten, který k přijímání nešel, byl vzápětí svým protějškem vyslýchán, co že to zase provedl. Osobní právo respektovat své vlastní svědomí musí zůstat nedotčeno. Na druhé straně je velice špatné, chodí-li jeden k přijímání pravidelně, zatímco druhého se to netýká a přitom se ale považuje za dobrého katolíka. Ten první se za toho druhého musí mnohem více modlit, než aby mu cokoliv vnucoval a napomínal ho.
Další otázka se týká svátosti smíření. Člověka může hrozně moc mrzet, nechodí-li někdo ke zpovědi, zvláště je-li to člověk, kterého má velice rád, na kom mu moc záleží - ať už je to jeho životní partner či potomek. Ale musí si pořádně rozmyslet, než se ho na to zeptá. Domnívám se, že v manželství uděláme lépe, pověříme-li touto otázkou někoho jiného. V oblasti svědomí jsme všichni velice zranitelní a taková necitlivá otázka může člověka buď zablokovat, nebo posunout na pozici nějaké nepravdy, podvodu. Je samozřejmě dobré, mají-li manželé společného, dobrého zpovědníka. Ale nemusí to platit vždy. Může být naopak velice prospěšné, když má každý svého zpovědníka a jen vzájemně vědí, kdo to je, aby věděli, s kým je jejich partner v kontaktu. V každém případě je ale nutné, aby konfliktní záležitosti nevyřizovali manželé jen ve svátosti smíření, ale i mezi sebou. Je všeobecně známo, že se člověk nemůže smířit s Bohem, není-li smířen s lidmi a v manželství to platí ještě mnohem ostřeji. Není možné chtít odpuštění od Boha, jestliže jsem neodpustil svému životnímu partnerovi. Nemohu se smířit s Bohem, když v partnerském vztahu také nebo jenom mou vinou žádné smíření není. To by pak ode mne byla hrubá nepoctivost. Neznamená to ale, že si mohu smíření vynutit, kdy mě napadne. Jsou věci, které nejsou řešitelné hned, potřebují svůj čas. V každém případě je však svátost smíření, pokud je správně pochopena a dobře žita, obrovskou pomocí pro každého člověka a zvláště pro manžele.
Na závěr řečeno - manželé se musí naučit žít své křesťanství v manželství. Je všeobecně známo, že každá změna v životě, nemusí to být jen vstup do manželství, ale např. změna zaměstnání nebo bydliště, vyžaduje obnovení duchovního života. Člověk se musí naučit žít s Bohem i v těchto nově nastalých podmínkách. Obzvláště zřetelné je to právě v manželství a oba partneři musí mít spolu trpělivost a i přiměřenou dávku optimismu. Velice zlé je jen to, když na křesťanství pod tlakem všedních starostí již nezbývá čas, když se odsune mezi zbytečnosti. Málo platné, nikdo nemůže proto, že má mnoho práce a nemá čas na jídlo, celý měsíc nejíst nebo vůbec nespat. Mám-li mnoho práce, musím úměrně tomu jíst i spát. Je-li tedy život v rodině trvale zátěžovou situací, pak tím víc taková rodina potřebuje žít s Bohem, přijímat od církve všechny pomoci, které jsou jí nabízeny a starat se o to, aby všichni její členové vždy bezpečně věděli, že Bůh je s nimi - a tak tedy, kdo proti nim, že je nic a nikdo nemůže od lásky Boží, projevené v Ježíši Kristu, odloučit a že v jeho moci mohou zvítězit v každé situaci. O tomto potřebuje být každý člověk neustále ujišťován. Správný katolík není hodné dítě, které až do smrti dělá jen to, co se v dětství naučilo, ale člověk, který pochopil, co mu Bůh dává, je pro to rozhodnut a dělá vše pro to, aby z této plnosti Božích darů skutečně žil. Právě žitá víra přetváří náš život k dobrému, je silou k životu, nejen pro nás, ale i pro druhé. Je to síla, která je službou lidem okolo nás, je kvasem společnosti. Nikdy nesmí být chápána jako věc nadbytečná, nepovinná, sváteční, jako pouhý zvyk, který si do života přinášíme z dětství a dále s ním už nic neděláme.
Nadšený a tak trochu naivní člověk by mohl říci, jaképak konflikty, vždyť - za prvé, když dva lidé vstupují do manželství, tak se přece mají rádi a za druhé, jsou křesťané a tak musí být na sebe hodní, vycházet si vždy navzájem vstříc, zkrátka mají být téměř ideální a tak tedy žádné konflikty nemají a ani nemohou mít. Takové pojetí je samozřejmě nesmyslné a, jak jsem již řekl, naivní, ale nezapomínejme, že právě takové očekávání mohou mít vůči sobě navzájem i oba snoubenci. Důsledkem tohoto mylného postoje pak může být věta, ať už myšlená nebo vyřčená: „To jsi křesťan, když máš se mnou konflikt?!“ Bohužel tato velmi falešná představa o žití bezkonfliktního života v tomto světě skutečně existuje. Proto nyní pronesu velkou řeč na obranu konfliktů, neboť jsou něčím, co se v našem životě vyskytuje a vždy vykytovat bude, něčím, co nelze od naše života odfiltrovat. Proč, to si řekneme za chvíli.
V křesťanském manželství a ve vztazích mezi křesťany vůbec nejde o to za každou cenu zamezit konfliktům - to je postup velmi špatný a velmi zrádný, s velice zlými důsledky, ale jde o způsob, jakým jsou vzniklé konflikty řešeny.
Nyní se budeme snažit odpovědět na otázku, proč vlastně konflikty vznikají. Velmi jednoduše to lze vysvětlit existencí rozdílů mezi lidmi a nedokonalostí a nedostatečností našeho lidského poznání. Řada konfliktů vznikne proto, že jeden člověk nepochopí, co měl na mysli, co od něho chtěl, či očekával druhý, nebo nepochopí, jak se zachovat, aby druhý byl spokojený, i když se tak zachovat chce atd. Zkrátka nedokonalost poznání, jejímž důsledkem je naše ne vždy adekvátní reakce na skutečnost.
Druhým zdrojem konfliktů jsou střety zájmu obou partnerů, v nichž nedokáží nebo nechtějí slevit. Z tohoto nesouladu zájmů nebo jejich intenzity vzniká konflikt, zvláště tam, kde je nedostatečná komunikace. Většina konfliktů nevzniká proto, že by lidé byli zlí, nebo že by zlo chtěli, ale proto, že se, lidově řečeno, nedovedou domluvit - neumějí spolu ohleduplně komunikovat.
Poslední společnou příčinou lidských konfliktů je hříšnost. Skutečnost, že nejsme zajedno s pravdou, s Božím plánem, že nejsme ochotni k lásce. Hříchem je v nás něco poškozené, zdeformované a my touto svou poškozeností narazíme na nepoškozenost partnerovu a nebo jsou-li oba nějak poškozeni, je potom jejich konflikt ještě daleko hlubší.
Typickým příkladem vzniku konfliktu je situace, když si muž nevšimne manželčina nového účesu. Ona mu řekne: „No jo, ty si nikdy ničeho nevšimneš!“, což je jasný případ zevšeobecňování a muž se touto větou cítí být zcela oprávněně poškozen a velice pokořen. A tak se postaví do role protivníka a řekne jí: „A ty zase pořád...“ a již je z toho roztržka. V takovém případě přichází řada na ten druhý bod, o němž jsme zde mluvili, na to, jak se bude takto vzniklý konflikt řešit.
Dalším zdrojem konfliktu může být již zde také zmiňovaná otázka nedostatečnosti lidského poznání. Ženy mají, na rozdíl od mužů, velmi silnou intuici. Důsledkem toho je schopnost ženy ledacos odhadnout a reagovat na to, aniž ví proč to tak je. Je samozřejmé, že proto nemůže pochopit, jak ten její muž může být tak tupý a dá mu to nějakým zcela nevybíravým způsobem najevo. A on zase nemůže pochopit, co jí je a co pořád má. Jestliže si v této chvíli oba nedokáží uvědomit, že je každý jiný, pak zde opět vznikne konflikt.
Velmi častým manželským hříchem je předpokládání toho, co by ten druhý měl - neměl myslet, udělat, jak by měl v dané situaci zareagovat. Jak on má vědět, co ten první předpokládá? Nakonec je trestán za to, že nejednal tak, jak si to ten první představoval.
Pro vznik konfliktu je nejpříhodnějším momentem odpoledne, kdy se manželé vrací z práce domů a těší se na sebe. Zvláště kritická je situace, je-li ona celý den sama doma s dětmi, má jich už dost a říká si: „No, konečně ten můj přijde a kluky, co se mi pořád rvou, pořádně srovná!“, nebo: „Konečně ten můj přijde a já ho pošlu koupit strouhanku, na kterou jsem zapomněla a moc ji potřebuju.“ Zkrátka, ona si představuje jak to bude, až on přijde. On jde mezitím domů a říká si: „No, dneska to bylo v práci k zbláznění. Já už toho mám dost, všechno jí to doma řeknu, jakej je ten Vonásek podrazák a bude to fajn.“ A tyto dvě představy, nic zlého netušící, se k sobě blíží. Nic se neděje, dokud nejsou spolu, ale pak on tedy konečně přijde a chce jí říci, jak je to s tím Vonáskem a ona na to: „S tím mi dej pokoj a běž pro strouhanku!“ On nemůže pochopit, jak ona může myslet na takovou přízemnost, když přece ten Vonásek...
Ještě horší situace nastane, má-li on cestou domů koupit třeba máslo a na takovou nicotnost prostě zapomene. Pro ni je to ale momentálně vrchol všeho a tak mu to „osolí“: „Ty vždycky na všechno zapomeneš!“, nebo: „Na tebe není vůbec žádný spolehnutí! Jsi horší než dítě!“ a on, který přišel domů zmořený a teď dostal ještě toto všechno, jí řekne: „Ty jseš úplně nemožná, vždycky, když přijdu domů, tak mi musíš začít nadávat!“ Ona mu vyčte, že se musí o všechno starat, na všechno musí myslet, zkrátka spolehnutí na něj není atd. atd. V takovou chvíli si lidé řeknou věci, které si ani v nejmenším nikdy říci nechtěli a neměli, ale najednou je jich všude plno a je z toho velmi hluboká roztržka. A přitom jsou oba chudáci, protože jak mají vědět, co ten druhý předpokládal. Dá se tomu předejít zcela jednoduchým způsobem - po příchodu domů si vyhradí třeba čtvrt hodiny jen pro sebe a nebudou řešit žádné problémy. Posléze zjistí, kolik času ušetřili, protože předešli mnohým nepříjemným hádkám a rozladěním, která je stojí mnohem více času.
Jak jsme si již řekli v úvodu této kapitoly, dalším zdrojem konfliktů je naše lidská hříšnost. To je zcela pochopitelné a vše se může ještě umocnit, není-li člověk schopen si své chyby přiznat a srovnat se s nimi. Každý člověk má tendenci nepřiznanou chybu nějak zakrývat, nebo na ni reaguje podrážděně a tím ji může přenášet na svého partnera. To, co sám neunesu svým způsobem přenesu na druhého, abych to pak na něm mohl odsoudit. Není-li tedy člověk schopen se se svými vlastními chybami srovnat, pak jimi vztah s druhým člověkem velmi zatěžuje a komplikuje.
S předpokládáním, o němž jsme již zde mluvili, souvisí i velmi častý zdroj konfliktů, vznikajících zvláště v prvních měsících nebo roce manželství. Každý člověk, vstupující do manželství, je pochopitelně velmi ovlivněn rodinou, v níž vyrostl. Lidé často předpokládají, že ten druhý má stejné návyky, zásady atp. jako on. Ale tak tomu vůbec není. Pro ilustraci uvedu takový malý příklad: ona je zvyklá si dávat zubní kartáček do skleničky a skleničku někam na poličku, zatímco on si ho jen tak pohodí na umyvadlo, takže každý, kdo si tam myje ruce, mu ho zacáká mýdlem. Je to zdánlivá maličkost, ale představte si takovou situaci v manželství. Ona: „Prosím tě, kam si to ten kartáček dáváš?!“ a on na to: „No, kam bych si ho dával, vždyť to tak dělám celej život.“ Zkušenost ukazuje, že je-li třeba rozhodnout jakou koupit obývací stěnu, nebo jak rozdělit peníze, či jak vyřešit konflikt se sousedy, manželé se, mají-li jen trochu rozumu, dokáží na společném řešení nějak domluvit. Ale u takových drobností, typu zubní kartáček, nikdo nepřemýšlí o tom, co říká a tak z toho může vzniknout velmi nepříjemná hádka.
Jsou zde i věci, kterými jsou si lidé protivní bez jakéhokoliv osobního zavinění. Např. někdo jí jablko a mlaská přitom. Druhý si říká: „To je nemožný, přece mu to nebudu říkat, vždyť na to musí přijít sám.“ Ale proč on by na to měl přijít sám, když to tak dělá od dětství a navíc se ani neslyší? Bude-li to dělat cizí člověk, je to jedno, ale když to bude někdo blízký, pak to dokáže jeho partnera velmi rozčílit. Neřekne-li mu to přímo, ale dá mu bez jakéhokoliv vysvětlení pocítit svou nelibost, tak o to je to horší, protože on ani neví, proč je najednou tak zle.
Existuje ještě jeden druh konfliktů - já bych ho přirovnal k nevynesenému odpadkovému koši, který jednoho dne zkrátka přeteče. Dělá-li někdo neúmyslně něco, co mě vadí, mohu ho na to upozornit a tím vznikne naděje na vyřešení. Obrazně řečeno, mohu ho ale také praštit, tzn. přece jenom se nějak odreagovat, anebo, a to je nejtěžší, mu to mohu odpustit, což ovšem znamená, že já to přijmu tak, jak to je a nebudu mu už nic, ani nahlas, ani ve svém nitru, vyčítat. Poslední možnost je, že to „spolknu“. Ta věc mi sice vadí, ale nereaguji na ni, nic neřeknu a zůstane ve mně. Pokud je to jen jednou, nic se neděje, ale pak to přijde podruhé, potřetí, posedmé... a tak se to v člověku hromadí, až přijde ta poslední kapka a ono to přeteče, na malý podnět dojde k obrovské explozi a v takové chvíli vyčte člověk tomu druhému vše za celý život - všechno možné i nemožné, za co může i nemůže, co udělal i neudělal, zkrátka všechno to, co mu na něm vadilo, co ho uvnitř dusilo a co se nyní uvolnilo a vyšlo ven. Na takový výbuch se nedá rozumně reagovat, je třeba počkat až sám přestane. Vysvětlování nemá v tuto chvíli žádnou cenu, mluvit se o tom dá až mnohem, mnohem později. Tato situace obvykle nastává, neexistuje-li mezi manželi solidní a dostatečná komunikace. Znovu tedy chci zdůrazni to, co jsem již říkal dříve, manželé mají být schopni spolu hovořit o všem, žádná oblast lidského života by neměla být v jejich rozhovorech tabu, ani sexualita ne, neboť jinak se nikdy nedozví, čím si vzájemně ubližují, nebo, a to je ještě horší, se to dozví nepřímo od někoho jiného.
Je velice nepříjemné, je-li otevřenost vztahu mezi manželi nějak blokována. Říkám-li, že by měli být schopni spolu mluvit o všem, neznamená to však kdykoliv a o čemkoliv, toho není schopen žádný člověk. Někdy může být člověk konfliktem tak zraněn, že není momentálně možné s ním o tom hovořit, je třeba popřát mu čas, aby se vzpamatoval. Není chyba, když o té věci budou spolu mluvit za den, za dva, ale neudělají-li to za týden, pak už to neudělají nikdy. Je tedy možné mluvit o všem, ale jen za okolností a v situaci přijatelné pro oba dva.
Tím se nyní se dostáváme k druhému bodu - k řešení konfliktů. Všem konfliktům předejít nelze. Lze ale předejít těm, které se stále opakují. Jsou situace, mající vždy stejně špatnou odezvu. Znám jedny manžele, kteří již deset let reagují na stejnou situaci vždy stejně podrážděně a vždy je z toho konflikt. Proč? Protože vzájemně jeden druhého nepřijali. Oni chtějí, aby ten druhý byl jiný, ale on jiný nebude, protože je už prostě takový, jaký je, vymyslí si různé způsoby obrany a to si dělají pořád. Snažíme-li se svého partnera předělat, skončí to vždy špatně, ne třeba katastrofou, ale přinejmenším si tím zbytečně znepříjemňujeme život. Nejenže musíme přijmout svého partnera takového, jaký je, ale musíme také umět přijmout sami sebe. Na to se velice často zapomíná. Přemýšlet o tom, jak předělám toho druhého, nemá žádný smysl, já musím přemýšlet o tom, co udělám sám se sebou. Má-li člověk nějakou chybu, kterou není schopen přijmout, vždy se ve vztahu projeví destruktivně. Přijmout svou chybu je něco jiného než: „Já už jsem takový a komu se to nelíbí, tak má smůlu.“ To není přijetí vlastní chyby, to vnucuji druhým, aby přijali můj nedostatek jako normální. Já mám vědět, jaký jsem a jaký mám být. Rozdíl mezi tím musím unést a musím mít touhu stát se tím, kým ještě nejsem. Toto je pro hodně lidí velice těžké - přijmout okamžitou situaci a usilovat přitom, vzhledem k zítřku, pozítřku, o její změnu k lepšímu. Nepřijmu-li sebe takového, jaký jsem, budu ze sebe buď dělat někoho, kdo nejsem a nebo zruším každou cestu k lepšímu a řeknu si: „Já musím být takový, jaký jsem.“ To není pravda, protože já mám poznat své chyby a mám se smířit s tím, že nyní je stav takový a ne jiný. Mohu toužit po tom, abych byl lepší, aby můj partner byl lepší, ale nesmím to vyžadovat teď hned, okamžitě. Bohužel, lidé to často nerespektují ani u sebe, ani u druhého a úplně zbytečně z toho vzniká nekonečný řetěz konfliktů.
Znovu opakuji, že základní podmínkou, která sice sama o sobě řešením konfliktu není, ale bez níž se konflikty vyřešit nedají, je komunikace. Konflikt je důsledkem buď střetu různých zájmů, nebo špatného zhodnocení situace. Toto se dá překlenout komunikací tak, že se alespoň vyjasní, proč konflikt vznikl, otevře cestu dalšímu jednání, kdy se ti lidé k sobě více přiblíží. Nejhorší je, vede-li se mezi manželi prestižní válka - to se pak komunikace využívá k sebeobhajobě, jeden druhému se prezentují jako zcela nevinní, vina je jen na druhé straně. Takový přístup k řešení konfliktu pochopitelně nevede. Neboť tím, že se vzájemně přesvědčí o tom, že „já za to nemůžu“, se nic nevyřeší, i když sebeobhajobě se člověk občas nevyhne. Stejně tak nevede k cíli ani hledání viníka a vzájemné obviňování. V takovém případě se komunikace využije jen k odhalení, usvědčení a potrestání toho druhého. Manželé se mezi sebou vůbec nesmí trestat, mohou trestat své děti, ale ne sebe navzájem. Jen tak mimochodem, existují i manželství, kde jeden zaujme postoj rodiče a svého partnera postaví do role dítěte - takové ponížení nikdo dlouho nesnese.
Nejpříznivější situace pro vyřešení konfliktu nastane, jestliže se ti dva lidé mezi sebou domluví a domluví-li se na něčem, co platí nejen dnes, ale i zítra, pozítří, za rok... Dohodnou-li se jen na tom, kdo vzniklou situaci zavinil, nic to neznamená. Oni musí udělat ještě další krok - musí se domluvit, jakým způsobem napravit, co bylo pokaženo, jak pokračovat dál, nebo jeden z nich musí bez jakýchkoliv výčitek vzít tuto nesnáz na sebe a vyřešit ji. Všimněte si, jak často se lidem u některých konfliktů tato dimenze vytrácí. Vůbec je nezajímá, co bude zítra a stále jen řeší otázku, kdo konflikt zavinil a v horším případě se to, co je bolí, snaží přenést na toho druhého tím, že mu také ublíží. Je to sice primitivní, ale bohužel v nás tento sklon ubližovat je.
Někdy se konflikt může táhnout nekonečně dlouho a nikde žádné řešení. Zde může pomoci další člověk, ale v žádném případě ne dítě a sotva také nějaký blízký příbuzný. Všichni tito lidé totiž nemohou být neutrální, i když by chtěli. Pomoci jim může jen člověk, který má sice k oběma dobrý vztah, ale je svým způsobem cizí, a to tím, že třeba jen ukáže na příčinu konfliktu, kterou ti dva nevidí, nebo tím, že jejich pozornost odvede někam jinam. Ale v žádném případě si nesmí nechat vnutit roli soudce. On jim má pomoci ke smíření a ne k odsouzení jednoho z nich. Nelze o problémech neustále mluvit jen s jedním z obou manželů. On sice může být absolutně pravdomluvný, může se snažit o naprostou objektivitu, ale pořád je to jen jednostranný pohled. My musíme slyšet i do toho druhého, co ho bolí, co mu vadí, protože mluví-li člověk s oběma, tak má větší šanci jim pomoci.
Ještě chci upozornit na jednu věc, která se velmi často vyskytuje, že vám totiž jeden z manželů začne vyprávět, jak je ten druhý nemožný. V takovém případě je jediné rozumné řešení začít toho druhého nepřímo hájit. Ne za každou cenu, např. když ona bude říkat, že on ji bije a vy na to, že on to ale myslí dobře. Zůstaneme-li u tohoto příkladu, je potřeba se ptát, proč on to dělá, proč je nešťastný, čím je poškozený, jak on se vůbec cítí. Mluví-li tedy s vámi jen jeden z manželů, můžete mu posloužit jako takové zrcadlo, i když zamlžené, ale v němž se ten stěžovatel tak trochu vidí a může odhadnout nebo poznat své vlastní chyby. Jestliže ale uděláte, co je po vás žádáno, tzn. připojíte se k některé stěžující si straně a všemi hlasy odsoudíte toho „neschopného zloducha“, sklidíte sice potlesk, ale ničemu nepomůžete. Stěžovatele sice utvrdíte v přesvědčení, že on je anděl a ten druhý ďábel, ale tak jednoznačné to nikdy není. Snad nikdy neexistuje v manželství situace, kdy by jeden nesl stoprocentní vinu a druhý nulovou. I kdyby ten poměr viny byl jen 95 : 5, tak těch 5 % stojí za povšimnutí.
Tím se dostáváme k dalšímu bodu - jak vlastně řešit konflikty křesťansky. To, co jsem říkal předtím, bych vlastně mohl povídat kdekoliv. A co my křesťané? Musíme se umět vyhnout onomu primitivnímu způsobu, kdy řekneme: „Když jsi křesťan, musíš mi všechno odpustit!“ To je sice pravda, ale není to pravda úplná. Odpuštění je sice naprosto nutné, ale často nestojí na začátku vyřešení konfliktu, ale až o kousek dál. Protože před odpuštěním musí být vždy určité vyjasnění situace. Vyjasnění, oč vlastně jde, aby člověk věděl, co má vlastně odpouštět. Druhá věc je, že každý z nás potřebuje delší, či kratší čas na absorbování toho, co se stalo. Jestliže mě něco zasáhlo, zranilo, zabolelo, potřebuji určitý čas na to, abych to v sobě nějak zpracoval, abych to nějak přijal. Pak teprve jsem schopen odpustit. Tento čas je třeba člověku dát. U každého je jinak dlouhý a jak je to u toho druhého, to mají ti manželé o sobě vědět. Je-li někdo schopen se usmířit až druhý den, pak mu musí jeho partner ten den na to dát, a pokud je někdo schopen se usmířit už za hodinu, pak smíření musí přijít za hodinu, protože on by druhý den už nevěděl, proč se usmiřovat. Zkrátka, každý je jiný, ale hlavní je, aby zde vždy byla ochota ke smíření. Předpokladem její existence jsou tři věci.
Za prvé, že jsem schopen přijmout sebe, za druhé, že jsem schopen přijmout druhého a za třetí, že sám zažívám odpuštění ze strany Boží. Nedá se nic dělat, ale člověk, který sám odpuštění nezažívá, sám se s Bohem nesmiřuje, může být sice tolerantní, slušný, vnímavý, citlivý, ale bude velmi těžko nebo méně snadno odpouštět a bude mu to stále dělat potíže. Zkušenost, že mi Bůh odpouští, ta mě ohromě disponuje k odpouštění druhým. Odpuštění musím ale prožívat jako obšťastňující věc a ne jako mučení, jež sice hrdinsky přečkám, ale jsem rád, že už ho mám za sebou. Člověk musí znát laskavého, milosrdného, fantasticky velkorysého Boha, aby mohl přijmout odpuštění s radostí a aby sám dokázal druhým odpouštět.
Zde jsme narazili na jednu velmi důležitou věc, na kterou bych rád upozornil. Řada lidí vyrůstá bez zkušenosti nejenom Božího, ale i lidského odpuštění. Dnes už nepřicházejí tolik v úvahu děti despotických otců, kteří jim nikdy nic neodpustí, jako spíš děti, ve svém růstu zraňované lhostejností; zlobíš - nezlobíš, udělals - neudělals, všechno jedno, já se tím zatěžovat nebudu. Ono to sice na první pohled vypadá velice svobodně, ale dítěti to neprospívá, protože nabývá dojmu, že o něj nikdo nemá zájem. Pocítí-li totiž dítě ve svém růstu tlak toho, že něco udělalo špatně: „Zklamals mě“, „mrzí mě to na tebe“, „to jsem tedy od tebe opravdu nečekal“, pak ho to bolí a je-li tento tlak vystřídán odpuštěním, pak i vzdělává. Dítě ví, že na něm někomu záleží a zároveň ví, že zklame-li tuto důvěru, existuje opravný prostředek - odpuštění.
Odpouštět se člověk musí naučit a má to také na sobě zažít. A pozná-li milosrdného, odpouštějícího Boha, pak má přece jen možnost jej napodobit. Zjistí, že v odpuštění je ohromné osvobození. Nejen pro toho, komu bylo odpuštěno, ale i pro toho, kdo odpustil. Ve chvíli, kdy odpustím, nemusím se již tou záležitostí zaobírat, nemusím se jí nechat vnitřně stravovat a nemusím ji už v sobě dále nosit. To je úžasná věc.
Jak jsme si již řekli, křesťan vychází ve vzájemném vztahu z těchto principů - člověk je stvořen k Božímu obrazu a každý z nás je Bohu odpovědný, každý z nás má stejnou základní důstojnost a nikdo nemůže nikoho, ani v rodině, beztrestně ponižovat. Všichni jsme hříšníci a nikdo se nikdy nemůže postavit do pozice „já jsem dokonalý a chybu děláš jenom ty“, každý člověk je vysvobozen Kristovou smrtí, v níž On vzal jeho hříchy a hříchy nás všech na sebe a já zde proto nejsem od toho, abych veškerou vinu ve svém životě sám nesl a sám odstranil, každý z nás má možnost přijmout Boží odpuštění a nakonec musí být schopen si přiznat, že je člověk chybující a hříšný, což ho zavazuje k tomu, aby i druhého člověka přijal jako takového, neboť i příliš vysoký ideál, který by tomu druhému vytyčil, by jeho i náš vzájemný vztah zničil.
Mluvíme-li o tom, že křesťan má být schopen odpouštět, modlit se za druhého člověka a sám prožívat Boží odpuštění, nesmíme zapomenout na to, že tím nejsou vyškrtnuty všechny ostatní cesty komunikace, dorozumění a společného hledání řešení konfliktu. Jestliže manželé namísto toho, aby se nějak domluvili, proč si vzájemně nerozumí, řeknou: „Budeme se za to modlit, Bůh nám odpustil, tak my si taky odpustíme a už se o tom nebudeme dál bavit,“ a přitom ještě ani nezačali, pak si sami podkopávají půdu pod nohama. Stává se, že člověk tam, kde je pro něho komunikace těžká, ji nahradí nějakou zbožnou akcí. To ale není řešení, to je podvod. Jistěže jsou situace, kdy je lépe než o daném problému diskutovat, se za svého partnera pomodlit, protože nyní o tom mluvit nelze, ať už z jedné, či druhé strany. Druhý extrém je, chce-li se vše vyřešit jen domlouváním se a Bůh je odsunut stranou. Jsou věci, které nejsme sami bez Boha schopni dost dobře vyřešit. Člověk tedy vždy musí vzít v potaz celou škálu prostředků - jak lidskou komunikaci a zákonitosti, tak Boží milost, moc a lásku. Tyto věci se vzájemně ani nevylučují, ani neoddělují, ale také nejsou libovolně zaměnitelné. To všechno patří nějakým způsobem dohromady.
Jestliže někdo jednoho z manželů v jeho konfliktu, který doma má, polituje, pak mu to sice může být chvilku příjemné, ale trvá-li to déle, je nutné se ptát, proč to ten dotyčný dělá. Je-li to rodič, tak je zde nebezpečí, že si ho tímto chce k sobě opětně připoutat a je-li to cizí osoba opačného pohlaví, mohou z toho pro oba nastat velké těžkosti.
Politování samo o sobě může být sice příjemné, ale na vyřešení konfliktu nestačí. Je potřeba hledat cestu k nápravě a je potřeba vědět, že cesta je něco jiného než náhlý skok. Lidé by řadu potíží ve svém životě chtěli vyřešit skokem, ale jít po cestě se jim nechce. V blízkých vztazích a zvláště v manželství, se řada věcí řeší dlouhodobě. Zlo nám zde nastavuje jednu velmi známou a lidmi přesto velice často neprohlédnutou léčku - stále se nám snaží namluvit, že to špatné, co se nám připletlo do cesty, zde bude pořád, že je to nezměnitelné a že ani my, ani nikdo jiný s tím nepohneme. Na tuto hru nesmíme v žádném případě přistoupit. Není sice pravda, že již zítra bude vše v pořádku, ale je pravda, že žádné zlo netrvá věčně a že se po čase změny k lepšímu dočkáme, i když si ji teď, v tuto chvíli, nedokážeme představit. Tento poznatek je velice důležitý, protože jinak člověk může sáhnout po špatném řešení, jímž se chce této zdánlivě trvalé a nepřekonatelné překážce vyhnout. Konflikty v manželství vzniklé se ale nedají řešit mimo ně. To, co mají manželé mezi sebou, i kdyby byl ten problém sebevětší, se dá vyřešit zase jen mezi nimi, i když třeba za pomoci někoho třetího. Jakmile si člověk nechá vnutit pocit, že ten problém je nezdolatelný, že ho musí obejít mimo své manželství - a nemusí to být vždy vyslovená nevěra, každopádně to je přenesení těžiště života někam jinam, mimo. Tím se člověk dostane na velice špatnou cestu. Nedá se nic dělat, jestliže se ti dva už jednou vzali, vzniklý konflikt musí vyřešit spolu, další cestu musí také najít spolu a domluvit se musí také spolu. Od toho jsou manželé, aby vše řešili spolu.
Překonáním konfliktu se jejich vzájemný vztah ještě více zhodnotí, na to nikdy nesmíme zapomenout a proto se musí konflikty překonávat a jejich účinky odstraňovat, i když je to mnohdy velmi těžké.
Tak a teď nakonec mi můžete říci: „No, tobě se to povídá, když žádný manželský konflikt nemáš!“ Máte pravdu, povídá, ale ono zase na druhou stranu sdílet konflikty, o nichž vám druzí přijdou povědět, není také vždycky lehké.
Každá věc, o níž se má hovořit, musí být zařazena do patřičně širokých souvislostí, protože nic z toho, co se nás v životě týká, nestojí izolovaně a záleží na tom, jak danou věc chápeme.
Druhého člověka mohu chápat buď jako rovnocenného partnera, nebo jako někoho, koho mohu nějakým způsobem využít a více už mne nezajímá, či jako nepřítele, popřípadě jako nějakou podřadnou bytost.
V křesťanství máme stále před sebou jednu základní skutečnost a to, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu. Toto více rozvedeno a do hloubky pochopeno je velice důležitým základem všeho ostatního, o čem zde budeme uvažovat. Je-li totiž člověk Bohem stvořen, pak by se měl ptát, co Bůh s člověkem zamýšlel, jaký s ním měl a má záměr a pokud je člověk věřící, pak bude tento Boží záměr respektovat.
Víme-li, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, pak je tedy zřejmé nejen to, že jsou si oba postaveni na roveň, že jsou stejně významní, stejně důležití a cenní, ale i to, že mužsko - ženská polarita je Bohem zamýšlená. Ta má mnoho vrstev a aspektů a je třeba je brát v úvahu všechny. Začneme-li aspekty tělesnými, pak nejde jen o rozdílnost sexuální, ale o celkovou odlišnost stavby těla a tím i jejich životního úkolu. Dále je zde odlišnost psychická, či psychologická, každý z nich vnímá okolní podněty trochu jinak, na něco jiného klade důraz, jinak reaguje. S tím souvisí i rozdílnost jejich sociálních úloh, která není zřejmě podmíněna pouze společensky. Veškeré tyto odlišnosti muže a ženy musí být v manželství respektovány a oba se mají s těmito svými odlišnými vlastnostmi v manželství uplatnit.
Všechny lidské možnosti, schopnosti a sklony mají člověka, abychom tak řekli, humanizovat, polidštit. Tím mám na mysli nejen to, že dostanou nějaké své mravní místo, ale že jsou zařazeny do celku. Pro ilustraci uvedu malý příklad: Má-li někdo obzvláštní schopnosti rychle reagovat a je navíc příznivě fyzicky disponován, může z něho být např. dobrý sprintér. Ale to přece není celý člověk, ta schopnost enormně dobrého tělesného výkonu. A není-li zařazena do celkové kultivovanosti člověka, pak v tom bude cosi nelidského - je to dobrý sprintér a dost, nic víc, mluvit se s ním nedá o ničem, chovat se neumí a tak dále, a tak dále. To je degradace člověka na prostředek k získání medaile, k získání věhlasu jeho trenéra, či klubu. Moderní společnost je tímto nemocná a navíc z této nemoci dělá velké plus. Výchova každého odborníka nese s sebou nebezpečí této degradace na okleštěného člověka. Němci mají pro takové lidi výborné označení - „Fachidiot“ (= odborný idiot). Zná jen to své a jinak nic.
Křesťanství toto s člověkem udělat nechce. Chce člověka úplného, jako realizované Boží stvoření, jako Boží protějšek a také jako sociální bytost, tedy bytost, která je schopna vytvářet vztahy, ať už všeobecné, se všemi cizími lidmi, nebo speciální, v zaměstnání, ve škole, a nebo velmi speciální, jako jsou vztahy rodinné. Má-li člověk být pro mezilidské vztahy skutečně přínosem, pak do nich musí vstupovat naplno, celý. Tím ale nemám na mysli, že by se do nich měl vrhat naprosto bezhlavě, ale měl by do nich vstupovat celý, se všemi vrstvami své osobnosti, tělesnými i duševními.
Začněme od toho nejvzdálenějšího. Mají-li muž a žena v manželství tvořit jednotu, pak zpravidla musí být nejen fyzická, ale i duševní. Oni si musí rozumět, vzájemně se chápat, znát své myšlenky atd. To jsou jen takové nejhrubší příklady jednoty, mezi nimiž je velká spousta věcí, v nichž se mohou stále více sjednocovat. Jednou z nich je také sex. Doufám, že nyní jste pochopili, o co mi od začátku jde - o to, aby otázka sexuality byla zařazena do celku lidské osobnosti a do celku mezilidských vztahů vůbec. Aby nebyla ani jediným pojítkem mezi oběma partnery, ani vytlačena jako něco zbytečného, nežádoucího, podezřelého a divného.
Má-li člověk dobrým způsobem vstoupit do manželství, pak tam musí vstoupit celý a má-li do něho vstoupit celý, pak musí sám sebe nejen znát, ale také přijmout. V oblasti, v níž se nepřijímáme, se znehodnocujeme a narušujeme svůj vztah k druhým lidem. Nepřijme-li tedy muž dostatečně svou roli mužskou, žena ženskou, tak bude velmi těžko vytvářet manželský svazek. Toto přijetí životní role se opět skládá z mnoha vrstev.
V první řadě člověk musí přijmout, že se na něj lidé dívají jako na muže, či jako na ženu. Za zdravých okolností je tento krok zcela bez problémů. Ale jestliže si některá žena myslí, že být ženou je ostuda, nebo projev méněcennosti, pak bude velmi těžko přijímat, že se na ni ostatní dívají jako na ženu a bude potom pro ni velice těžké s někým se spojit v manželství. Ale nechce-li žena z nějakého důvodu být ženou, chce být generálem a „tvrďochem hrozným“, pak se naštěstí nejspíš nevdá. Říkám naštěstí, protože manželství s ní by bylo katastrofa. Nebude-li muž přijímat svou racionalitu a bude chtít být pořád takový něžňoučký, snový, intuitivní a já nevím, co všechno, pak nebude sám sebou, nebude mužem.
Neztotožní-li se člověk nějakým způsobem se svou sexualitou, nebude celým člověkem, nebude dostatečně komunikativním člověkem, nebude sám sebou, bez ohledu na to, zda žije v manželství, či v celibátu. Protože, všichni, kdo jsme se narodili jako muži, musíme se také muži stát a to působí na celou naši osobnost, tedy i na sexualitu. Totéž platí pro ženy. Člověk tedy musí přijmout sebe sama, včetně svých reakcí na opačné pohlaví. Za normálních okolností to znamená, že jestliže člověk vyroste bez nějakých větších rušivých vlivů, pak tuto svou roli přijme celkem snadno. Ale vyrůstá-li člověk ovlivňován něčím velice rušivým, může se stát, že svou roli přijmout nechce a také nepřijme. Řekněme si příklad. Matka, jakožto žena, je pro svou dceru naprosto nepřijatelná a ona se se svou matkou nemůže nijak ztotožnit. Tak se může stát, že ta dcera nebude chtít být ženou, což znamená, že buď bude žít mužským způsobem, nebo nebude chtít navázat partnerský vztah, nebo bude mít v sobě veliký blok vůči své sexualitě.
Přijmout sebe sama znamená přijmout sebe i se svou zranitelností. Muž je velmi zranitelný ve své ješitnosti, ohrozitelný tím, že v dané situaci nějakým způsobem selže a sklidí posměch. A chce-li muž být mužem, pak tuto svou zranitelnost musí přijmout, ale ne tak, že ji bude vyhledávat. I žena musí umět přijmout svou zranitelnost, např. ve své nekritičnosti vůči muži, do kterého se zamilovala, ve své přehnané péči o něho atd. Neznamená to, že by se člověk měl chtít této své zranitelnosti za každou cenu zbavit, nebo naopak si na ní zakládat, ale musí vědět, že k němu patří.
Právě manželství je prostor, v němž se musí ti dva lidé navzájem přijmout a co nejméně se zraňovat. Naše lidská nedokonalost a zranitelnost takový pocit bezpečí velmi potřebuje. Přijmout druhého člověka znamená, přijmout ho i když ne vždy zcela vyhovuje mým představám a přijmout ho i ve chvíli, kdy on sám ve svých vlastních očích neobstál. To je to, co dělá z manželství vztah nesmírně cenný, stabilní, hluboký a obšťastňující. A naopak nepřijetí partnera takového, jaký je, je pro manželství velkou pohromou.
Mají-li manželé nějaké velké trápení, pak první, na co narazíte, je ta skutečnost, že jeden z nich nebyl svým partnerem přijat anebo, že se nepřijali navzájem. Vedle pocitu bezpečí, o němž jsme mluvili před chvílí a který je dán právě tím vzájemným přijetím, potřebuje každý člověk mít i pocit uznání, prospěšnosti atd. - těch pocitů, potřebných ke štěstí je ještě daleko více, ale pocit bezpečí je jedním z nejdůležitějších.
Co má ale toto všechno společného s tématem „Manželství a sexualita“? Vysvětlím to velice stručně. Jsem-li věřící, tak vím, že mě Bůh stvořil, že mě chtěl, že mě zamýšlel a že jsem-li muž, mám být řádným mužem a jsem-li žena, mám být řádnou ženou. Mám tedy přijmout sám sebe a se svou životní rolí se zcela ztotožnit. O tom jsme již mluvili. A tato moje role, muže či ženy, nabývá v manželství určitého výrazu, svého naplnění. Je-li tedy někdo muž, pak má chodit po úřadech, vyřizovat nepříjemné věci se sousedy, nebo si má nechat od své ženy spravedlivě vynadat a nehnout ani brvou, když ví, že ona je rozčilena a mnoho dalších věcí, které se jeho zas až tak moc nedotknou, zatímco pro jeho ženu by znamenaly nepřekonatelnou překážku. To už patří k jeho roli muže. Později má zastávat roli otcovskou a to není žádná maličkost. Řeknu-li, že otec má být svým dětem příkladem a vzorem, zní to velice frázovitě, ale je to závažná věc. Neboť on musí být tím vzorem, i když má špatnou náladu, i když ho bolí hlava, i když dělá něco, co mu vůbec nejde. On tedy musí přijmout svou roli vůči společnosti, rodině a musí ji přijmout také uvnitř rodiny ve vztahu ke své ženě. Totéž platí i o ženě.
Přijetí své životní role se pak dále týká i sexuality. Ale ono nejde jen o ten akt samotný, ale i o různé jiné vzájemné projevy těch dvou. Chovat se k sobě jako muž a žena se ti lidé musí teprve naučit. Něco jiného je bezprostřední oddání se nějakému impulsu svého sexuálního bytí. Sexuální pud sice patří k člověku, ale, jak už jsem říkal, musí být zasazen do kontextu člověka celého, do vztahu dvou lidí a projevuje se různě - v řeči, posuňcích, postojích k nejrůznějším věcem, v jakýchkoliv projevech lásky. To všechno tedy patří k celku člověka a sexuální pud má své místo tam, kde je humanizován, polidštěn. K jeho vrcholnému polidštění dochází právě v manželství, protože zde se lidé sobě odevzdávají a přijímají se se vším, co tvoří jejich život - přijímám tě nejen jako žádoucí ženu, ale také jako dceru tvých rodičů, kteří mi nejsou příliš příjemní, jako neteř protivné tety, přijímám tě nejen v této chvíli největšího oblažení, ale také ve chvíli, kdy máš rýmu, bolí tě hlava a není s tebou řeč. Toto všechno patří k manželství a toto všechno je důstojné člověka, respektive je to pro člověka uspokojením, neboť jakmile jsem jako člověk přijímán jen v určité situaci a v ostatních ne, tak jsem spíše trpěn než přijímán. Jsem trpěn jako člověk, kterého druzí potřebují, aby jim poskytl jen jednu určitou věc, ale jinak o něj nejeví zájem.
Podobný přístup lze mít i k sexualitě. Jeden z partnerů bude přijímán jen jako partner sexuální, ač k oboustranné radosti, ale jinak bude zcela nepřijímán. Takový přístup je velmi zlý, velmi zraňující a ponižující. I kdyby se oba na takovémto přístupu dohodli, že tedy v jejich vztahu půjde jen o čisté sexuálno a jinak o nic víc, stejně se ten člověk nerozvine, nebude šťastný. Je samozřejmě velikánský rozdíl mezi pouhým uspokojováním pudů a mezi plným životem.
My všichni dobře víme, jací bychom být měli, ale velmi často takoví být nedokážeme. Jestliže nás má někdo rád, tak nás přijme, a snese i s těmito našimi chybami. Nás to sice neomlouvá, ale pro druhého to může znamenat určitý zdroj radosti, že on zvítězil sám nad sebou, že on nám rozumí, i když jsme mu třeba některými svými projevy nepříjemní. A to platí i v manželství. Projeví-li se někdo v intimní oblasti někdy jako sobec, není to správné, nemá to tak být, ale ten druhý to musí snést. Nikdo z nás není ideální a proto si nikdy nesmíte říci, že za svého partnera přijmete jen toho, kdo je naprosto ideální. Člověk sice má mít jasnou představu o tom, co je správné, co chce a o co usiluje, ale současně musí jak u sebe, tak i u svého partnera snést, když těmto ideálům zcela neodpovídá. Jedním ze základních klíčů k solidnímu křesťanskému životu a k lidskému životu vůbec je schopnost unést napětí mezi ideálem a skutečností, unést napětí tak, abych tím nesnížil ideál na úroveň svých průměrných schopností, nebo abych nevydával svou průměrnost za ideál.
Nebudu-li mít svůj ideál o něco výše než je skutečnost, pak nemám k čemu vzhlížet a kam dál růst. Rozdíl mezi ideálem a realitou je tedy velice potřebný a já musím být schopen ho unést. To patří k normálnímu životu. Křesťan, znající odpuštění ví, že Kristovo odpuštění přemosťuje onu vzdálenost, onen rozdíl mezi ideálem a skutečností. Proč o tom mluvím právě nyní? Protože v oblasti sexuálního života je člověk velice zranitelný, zejména ve své lidské důstojnosti a v citové sféře. A tak by si manželé měli těchto zranění způsobit co nejméně, a když už si nějaké udělají, pak si musí nejen odpustit, ale i se snažit ho nějak zmenšit a ulehčit.
To však předpokládá jednu velmi důležitou věc, že ti dva lidé budují k sobě vzájemně cestu. Člověk neumí vždy druhému udělat radost, musí se to učit. Chodí-li spolu dva lidé a pocítí-li k sobě sexuální přitažlivost, je to samozřejmě zcela namístě, ale zjistí-li po čase, že kromě této přitažlivosti je nepoutá vlastně vůbec nic, nedá se na takovém vztahu postavit manželství, neboť v něm musí být obsažena celá lidská osobnost. Jestliže tedy spolu dva lidé chodí, přibližují se k sobě jak fyzicky, tak i psychicky a mají touhu si tuto svou náklonnost nějakým způsobem projevit. To je také zcela v pořádku, ale pokud nejsou schopni si tuto náklonnost projevit i v situacích zcela prozaických, všedních, pak již to v pořádku není.
Naprostá většina lidí ve společnosti považuje intimní život mimo manželství za úplně normální a zdá se, že jen katolíci tvrdí, že sexualita patří pouze do manželství. Ale držme se pravdy. Odevzdávají-li se manželé v manželském slibu jeden druhému a jeden druhého přijímají, pak to znamená, že se sobě navzájem odevzdávají se vším i se svou budoucností, že si tedy uzavírají cestu nazpět a společně chtějí jít jen dopředu. A tomuto odevzdání odpovídá i jeho tělesné vyjádření a vědomí, že z jejich intimního setkání může vzniknout nový život a ten potřebuje zázemí obou rodičů, kteří se nechtějí rozejít a kteří jsou tedy jedno. My sice žijeme ve společnosti, která nemá příliš ve zvyku domýšlet věci až dokonce, ale v tomto případě je to více než nutné.
Sexualita a rodičovství patří k sobě. Vezmou-li se dva lidé, intimně spolu žijí, ale nemohou mít děti, zpravidla tím nesmírně trpí, neboť intimní setkání dvou lidí nemá být jen vyjádřením jejich vzájemné náklonnosti, ale má být i plodné. Jestliže tedy dva lidé spolu chodí, vezmou se a mají děti, tak i přes veškeré starosti cítí svůj život jako naplněný. Znamená to, že plodnost vztahu s sebou přináší i jeho naplnění a chybí-li, pak ten vztah není v pořádku. Ono vzájemné přijetí jeden druhého a odevzdání se jeden druhému vyjadřujeme svatbou. To není jen formalita, je to veřejná deklarace toho, že ti dva před světem patří k sobě a nikdo a nic nemá právo je rozvracet a všichni to mají respektovat. Proto je ve všech lidských kulturách svatba veřejnou záležitostí.
Vyspělá společnost umožňuje vytrhnout některé věci z kontextu ostatních vztahů, např. sexualitu ze vztahu k plodnosti. Víte, že církev je, zhruba řečeno, proti všem umělým způsobům zabraňování početí, neboť jestliže opatruje pravdu o Božím stvoření, nemůže jen tak říci, že je dobré jakýmkoli způsobem bránit početí a jen ať si to lidé dělají jak chtějí. Říci dnes, že si to udělám jak já chci, může mít zítra, pozítří, za deset let nepříjemné a nezměnitelné následky. A zde se dostáváme k další otázce, a to je-li dítě produkt, či dar. Ve společnosti, kde je všechno více méně plánovatelné, uspořádatelné, říditelné, je tudíž plánovatelné i početí dítěte. Vůbec nemám na mysli, že by rodiny měly mít dvacet dětí, hlava nehlava. Ale je skutečně veliký rozdíl v tom, zda je rodičovství přijímáno jako dar, či jako plánovaná akce, nebo jako nutné zlo.
Jakmile je člověk schopen přijímat dar, jakmile touží po obdarování, otevírá si cestu ke štěstí. Jestliže pouze plánuje, pak má štěstí velmi omezené. Je-li dítě pojímáno jen jako plánovaný objekt v řadě „byt - video - chata“, je tím velmi degradováno a je-li bráno jako výsledek špatného postupu, je to pro obě strany dost zlé.
Uvádí se, že 40 - 60% těhotenství končí jako spontánní nebo nepozorované potraty. Interrupce, umělé ukončení těhotenství, je naproti tomu zacíleným jednáním člověka proti již existujícímu lidskému životu. Toto musí člověk jasně vědět a nesmí si to nijak omlouvat. Řeči o právu matky rozhodovat o svém mateřství jsou velmi demagogické, neboť je to jen půl pravdy vydávané za pravdu celou. Zde nejde jen o jeden lidský život, o život matky, ale o životy dva - o život matky a i o život jejího dítěte, o život nenarozený, který se nemůže nijak bránit. Tato věc se nemůže v prvé řadě vyřešit zákonem, ale výchovou k úctě k lidskému životu. Ze své kněžské praxe bych ještě dodal, že lidé běžně nevědí, jak daleko a hluboko může jít psychické zranění ženy po potratu. Netýká se to sice každé ženy, některá může být velice cynická a nevnímavá k příčinám svých bolestí, ale ta, která to reflektuje, i když zažije odpuštění ve svátosti smíření, může pak dlouho zažívat velmi a velmi neblahé stavy.
Pokud se setkáme s výrazem „miniinterupce“, potom nám musí být jasné, že zde nejde o nějaké zmenšené zlo, : Je to prostě usmrcení lidské bytosti v ranném stadiu vývoje, které je sice šetrnější vzhledem ke zdraví matky, ovšem život dítěte likviduje opět bez milosti nezvratně.
Je s podivem, že přes všechno možné popularizování výsledků vědy, bývají lidé v oblasti vědomostí o vývoji lidského jedince velmi nevědomí. Leckdo je dnes ještě ochoten pochybovat a diskutovat o tom, zda je vyvíjející se zárodek v matčině těle již člověkem, popřípadě od kdy je člověkem. To je velmi neblahé. Musí nám tedy být jasné, že od početí dítěte, tedy od spojení mužské a ženské pohlavní buňky, nemůže z této dělící se buňky, která vytváří zárodek, vzniknout nic jiného než člověk. Dále je dnes zřejmé, že v okamžiku splynutí buněk se předává úplná genetická informace - v tu chvíli, a potom už nic takového není! Čili celé dědičné bohatství po předcích je otisknuto v okamžiku početí. Nemáme tedy důvod ani právo dávat nějakou hranici, od kdy je zárodek člověkem. Lidský život vzniká početím a má být od tohoto počátku až do konce chráněn. Na tom nic nemění skutečnost, že zdaleka ne všechny počaté zárodky se uchytí v matčině těle, že ne všechna započatá těhotenství pokračují samočinně až do porodu.
Potrat tedy není antikoncepcí. A antikoncepce? To je lidská činnost, která má zabránit těhotenství. V zásadě jsou dva druhy antikoncepce: abortivní (tedy působící potrat v nejrannějším stadiu) a neabortivní. Abortivní antikoncepce je jednak pilulka „post“, (užívá se po uskutečněném pohlavním spojení), dále nitroděložní tělísko, které zabraňuje uhnízdění oplodněného vajíčka a také některé antikoncepční pilulky, které nezabraňují uvolnění vajíčka, ale likvidují až oplodněné vajíčko. Vůči abortivní antikoncepci platí v katolické morálce, která chce chránit život od početí, kategorické a bezvýjimečné ne.
Ostatní druhy antikoncepce, označované spolu s prvními za antikoncepci umělou, nejsou rovněž v katolické morálce povolené, ať už jde o pilulky, nebo bariérové prostředky (kondom), nebo přerušovanou soulož. Důvody si lze, spolu s mnoha jinými moudrými slovy o hodnotě manželství a rodičovství, přečíst v encyklice Pavla VI. Humanae vitae. Hlavně je tam zdůrazněno nejen nedovolení umělých prostředků, ale námitky proti oddělení spojivého a plodivého aspektu v manželském životě.
Jediná metoda, proti které nejsou námitky, je takzvaná metoda přirozená. Ta není vlastně ničím, co by přímo početí bránilo. Metoda přirozeného plánování rodičovství (u nás často označována zkratkou PPR) spočívá v zásadě v rozpoznání a respektování neplodných dní ženy, tedy dní, kdy k početí nemůže dojít. Metody zjišťování těchto dnů se lety zdokonalují a řada manželských dvojic bez problémů uspořádá svůj sexuální život podle neplodných dnů v období, kdy mají dobré a jasné důvody vyhnout se početí dítěte, aniž by sledovali sobecké zájmy. Kromě jiných obtíží má tato metoda dvě „nevýhody“: vyžaduje určitý zácvik (což dá mnohem víc práce, než napsat recept) a nedá se na ní vydělat (na rozdíl od hormonálních přípravků. Proto bývá v běžné „antikoncepční propagandě“ dost málo ceněna, případně pomlouvána.
Myslím, že toto, co říkám, pro první orientaci stačí. Když se manželská dvojice dostane do praktických starostí s antikoncepcí, má dnes možnost najít v křesťanských poradnách a u vyškolených poradců kvalifikovanou radu. Tito poradci ale často říkají, že je dobré, naučí-li se žena rozlišovat své plodné a neplodné dny od počátku manželství, dříve, než je antikoncepce aktuální. Je to jistě moudré, není ale mým úkolem zde probírat odborné medicínské otázky. K tomu je zde literatura (dr. Šipr, dr. Rotzer a další) a zmíněné poradny a poradci. V každém případě by se ale antikoncepce neměla stát otázkou jen technickou (jak to udělat?). Musí být chápána v celku života manželů popřípadě rodiny tak, aby manželství i rodina prosperovala.
Nyní bych ještě rád něco poznamenal k rodičovství jako takovému. Je to velký životní úkol a je škoda, že ho většina lidí plní jako naprostí amatéři. Všichni rodiče se učí na svém prvním dítěti, to dítě to sice přežije, ale je přece jenom dobré, když se ti rodiče mohou občas něco dozvědět od druhých. Vždy je potřeba vědět o trochu víc, než jen to, co bylo u nich doma. Dále je také nutno vědět, že dítě je dar, že je jim svěřeno do péče, aby ho potom pustili do světa, že patří Bohu a je-li pokřtěno, je jeho vlastním dítětem a rodičovství je role, z jejíhož provedení se rodič bude jednou Bohu zodpovídat.
Rodičovství předpokládá manželství. Aby se mohlo dobrému rodičovství dostát, je třeba pěstovat v manželství jednotu. Rozvod není pro děti řešením, ale vždycky katastrofou. Rodičovství, dobré rodičovství, se dá realizovat jen v úplném, fungujícím a stabilním manželství. Jsou to sice základní a banální pravdy, ale je třeba si je jasně vymezit.
Teď pouze zopakuji, co jsem již říkal. Jste-li křesťané a křesťané skutečně věřící, pak žádný problém neřešte a neluštěte bez Boha. Nezříkejte se ale kvůli tomu pomoci odborníků - lékaře, psychiatry, psychology, sexuology atd. můžete ve svém životě potřebovat. A na druhou stranu to všechno má být včleněno do celku mé víry v Boha, do celku mého obrazu světa, odvozeného z Písma. Chtít vyřešit nějakou složitou situaci jenom s odborníky, bez Boha, to je pro křesťana vždy nedostatečné a nebo zase jen říkat: „Pane Bože, pomoc...“ tam, kde mám jít k zubaři, protože to já nerad a bojím se toho, je vždy chybné.
A na závěr zopakuji ještě jednu věc a to, že manželé mají být spolu schopni hovořit o všem, tedy i o věcech zcela intimních. Citlivě, vkusně, s taktem, ale o všem. Naopak zase ne všechno jsou manželé schopni vyřešit sami a občas to jinak, než s pomocí někoho dalšího, nejde. Není ale možné, aby jeden z manželů použil toho třetího jako zbraň proti svému partnerovi. A naopak on nemůže mezi nimi dělat soudce, někdy stačí, když je pouze vyslechne. Opravdu těžké je, chce-li jeden o problému mluvit, řešit ho a druhý za žádnou cenu ne. Existují i těžkosti, které vyřešit nelze, které je nutno nést a pokud je člověk nese s ochotou, pak pro něho mohou být i zdrojem vnitřní radosti a uspokojení.
Jako úplně poslední věc bych s vámi chtěl probrat průběh svatebního obřadu abyste pochopili smysl slov, která se při něm říkají. Neboť má-li člověk za něčím stát, pak to musí také chápat a musí mu to být přiměřeně vlastní. Zčásti se zde bude opakovat to, o čem jsme již předtím mluvili.
Nejdříve jsme si říkali, že manželství je úmluva, vznikající ze svobodného rozhodnutí dvou lidí, kteří se sobě navzájem dávají a přijímají se na celý život. Tato úmluva je závazkem poutajícím dva lidi do konce života. Vzniká před Bohem a je proto právním aktem nejvyššího významu, majícím své podmínky, o nichž jsme zde již také mluvili a svatební obřad je opakuje.
Po všech patřičných přípravách ti lidé tedy spolu stojí na prahu kostela, kde je oddávající kněz přivítá a jdou potom dopředu do kostela, kde jsou znovu přivítáni všichni zúčastnění. A nyní přichází první důležitý bod: čte se nějaký úryvek z Písma. Toto by se vůbec nemělo podcenit. Jsou faráři, u nichž si texty, které se pak budou při svatbě číst, můžete vybrat. Text z Písma si ti lidé mohou přivlastnit, vzít si ho za vlastní do dalšího života.
Po promluvě následuje vlastní svatební obřad. Kněz se obrátí k těm dvěma a ptá se jich: „Františku a Marie, rozhodli jste se uzavřít manželství. Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“ Svobodné a upřímné, bez donucení, z vlastní vůle - to je první obecně lidský základ nějakého závazku. Donucení, zneplatňující manželství, je donucením ohrožujícím celý život. V každém případě lidsky důstojný akt je takový, když člověk ví, co dělá a stojí za tím svou odpovědností a svým rozhodnutím.
Druhá otázka zní: „Chcete uzavřít manželství. Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“ Jde zde o otázku nerozlučnosti manželství, která je vzata pozitivně - ne „nechcete se rozejít“, ale: „Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“ To jsou veliká slova a slova přiměřeně důstojná člověka. Je to vlastně největší investice, jakou člověk disponuje a chce-li takto sebe někomu dát, pak to opravdu nemůže být jen tak a jen na chvilku. „Na celý život“ - to je úměrné velikosti člověka, závažnosti jeho rozhodnutí, významu partnerského vztahu. Je velmi důležité chápat, že celoživotní spojení, společenství, svazek není poutem bezmyšlenkovitě vytvořeným, ale poutem co do odpovědnosti člověku přiměřeným. Jestliže tedy člověk sebe dává druhému, pak od něho právem očekává, že on to přijme také s takovou vážností a že na svém rozhodnutí již nebude chtít nic měnit. Přijetí druhým člověkem v manželství je velkým oceněním - já mám pro tebe takovou cenu, že si mě bereš jako jediného z celého světa. A když se toto ocenění změní: „Mě už to nebaví, tak si běž,“ pak je to jedno z největších pokoření člověka. Nenechte se nikdy zmanipulovat hloupými řečmi o svobodě člověka, o svobodě odejít od jednoho k druhému a žít v jiném svazku. Rozvod je vždy alespoň pro jednoho hlubokým ponížením. Může se sice stát, že se manželství rozpadne, že ti lidé spolu jdou tak, že dojdou k rozvodu, ale v žádném případě nesmíme rozvod považovat za řešení, to je vždycky nenapravitelná tragédie. Jde o to, abychom nehledali řešení tam, kde není. Jistěže se stane, že lidé potom vedou lepší život než předtím, protože ona tvrdá životní zkušenost může člověka posunout o kousek dál, k zralosti, odpovědnosti, k docenění něčeho, co předtím neviděl, ale zranění zde zůstává pořád.
Třetí otázka před uzavřením samotného svatebního slibu je: „Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem, přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?“ To jsou slova, která ve chvíli, kdy se lidé berou, nebývají brána příliš vážně, i když všichni normálně cítící lidé se na své první dítě těší. Není ale vůbec jednoduché, jakým způsobem to dítě přijmou. Nechci zde mluvit o dětech nechtěných, což je velmi smutná a podivná kapitola, ačkoli i zde se může postoj rodičů podstatně změnit. Chci zde mluvit o tom, že dítě může být přijato jako vlastnictví, jako prestižní záležitost, jako nejmilejší hračka svých rodičů, jako největší „chlubítko“. Otázka „přijmete děti od Boha ochotně“, může na první pohled znít dost naivně. Ale mezi tím, zda je dítě přijato jako dar, nebo si ho rodiče opatří v řadě předmětů, tedy po bytu, sedací soupravě, elektronické „výbavě“ atd. je propastný rozdíl.
Pochopí-li člověk, že zdrojem lidského života, jeho dárcem je Bůh, nemůže zaujmout vůči svému dítěti postoj bezohledného manipulátora. Dítě mu nikdy nebude „patřit“, nebude jen nástrojem k realizaci rodičovských plánů.e a žádná jiná varianta nepřichází v úvahu.
Nad textem manželského slibu vždycky žasnu, protože je velmi stručný a přitom tak obsažný: „Já, František, odevzdávám se tobě Marie a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A ona říká: „Já, Marie... “
V této větě je obsažen celý základní děj, který musí mezi nimi proběhnout a i nadále probíhat, aby jejich manželství bylo manželstvím - odevzdávám se ti a přijímám tě. Řeknu-li odevzdávám se ti, znamená to, že už nikdy nebudu zcela sám sobě pánem, že už nebudu moci „beztrestně“ myslet jenom sám na sebe, že už nikdy nebudu moci dělat rozhodnutí jenom sám za sebe.
Další věc je přijetí. Já musím toho druhého přijmout se vším všudy, s jeho dobrými i špatnými vlastnostmi, s jeho minulostí, rodinou, ale i s jeho budoucností, i když je to veličina nepoznaná a nepoznatelná. Člověk se postupem let mění, dozrává, mění se i jeho sociální postavení, to jak na něho druzí pohlížejí, mění se, když se stane rodičem, mění se, je-li nemocný a mění se, musí-li reagovat na nějakou velkou ztrátu, škodu, zásah do svého života. Ale jinak to nejde. Jak by se člověk v manželství mohl cítit přijatý, kdyby mu ten druhý řekl: „Přijímám tě pokud nebudeš nemocný, nestaneš se protivným...“ To není přijetí, ale vytyčení trasy, z níž se určitě v průběhu vybočí. Ale jsou i věci, o nichž se manželé mohou domluvit, že je ve svém manželství zásadně nechtějí, považují je za netolerovatelné.
Manželský slib obsahuje ochotu přijmout svého partnera v každém případě, ať nastanou jakékoliv nepředvídané okolnosti. Znamená to, že jsou schopni vzájemné oběti - já to slovo velmi nerad používám, ale nevím, jak to říci jinak, že jsou schopni sami ze sebe něco velmi podstatného ztratit, aby udrželi jednotu. Člověk žijící v manželství si musí občas umět říci: „Tohle mě tedy upřímně štve, ale když už jsem si ji (jeho) jednou vzal, tak ji (jeho) musím vzít i s tím, co mě štve.“ Člověk není dělitelný, nemůžete ho mít čtyři pětiny doma a pátou za dveřmi, protože právě tu nesnášíte. Zde je to „buď všechno nebo nic“. Vždyť člověk do manželství vstupovat nemusí, nařízeno to není, nemusí nikoho přijímat, nemusí se nikomu odevzdávat. Ale pokud se k tomu rozhodl, má toto rozhodnutí realizovat co nejplněji a napořád.
„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost...“ Říci toto v den svatby nedělá u průměrně schopných a dobrých jedinců žádné problémy. Je ale nutné si dostatečně uvědomit rozdíl mezi láskou a zamilovaností, rozdíl mezi ohromně krásnými pocity a šedí všedního života, v němž se láska projevuje zejména překonáváním nekonečného množství drobných problémů a nepříjemností. Láska je mnohem víc rozhodnutí pro druhého a rozhodnutí překonávat to, co nás od sebe dělí, než jenom srdceryvné, sladké nebo sladkobolné city. Z těch, ani v nich, se nedá žít pořád.
„Zachovám ti úctu...“ Lidem se občas zdá, že u těch, kteří jsou si blízcí něco jako úcta nepřichází v úvahu. Oni se přece mají rádi a úctu cítí někdy jako něco odcizujícího, škrobeného. Ale jak známo, jestliže druhý člověk ke mně ztratí úctu, pak se tím cítím být ponížen a naopak a vzájemnou úctu v manželství lze ztratit velice snadno. Člověk se může před svým partnerem shodit různým způsobem - neupraveností, lží, nějakým velkým navztekáním se na někoho atd. Úctu k partnerovi je tedy zapotřebí neustále udržovat a je i nutné se chovat tak, aby on neztratil úctu ke mně.
„Zachovám ti věrnost...“ Zejména v tom striktním smyslu slova, že neučiním svou ženou (mužem) někoho jiného. Prostředí, v němž se dnes pohybujeme, věrnosti rozhodně nenapomáhá, nepodporuje ji, ani nerespektuje. Tuto zásadu si manželé musí hájit. Její porušení je velice citlivé a nepříjemné. Zde je potřeba odpustit, ale odpustit dokonale, bez nějakých postranních úmyslů, vydírání. Neznamená to ale zaujmout postoj typu „mě to nevadí“, protože tím můžete buď svého partnera vehnat do další náruče, nebo naprosto zmizí jakákoliv vzájemná úcta. Bohužel dokonce i v manželských poradnách se někdy setkáváme s radami věrnost vůbec nerespektující. Podle nich se dá řada problémů vyřešit konstatováním: „Tak si někoho najděte,“ - to je potřeba vědět, protože taková rada je pro křesťana absolutně nepřijatelná.
„...že tě nikdy neopustím...“ I toto je potřeba chápat v širším smyslu. Opustit člověka můžeme i když od něho budeme pouhých 10 cm. Opustit člověka můžeme ve chvíli, kdy nám jeho starosti začnou být lhostejné, ve chvíli, kdy ho v něčem necháme. Co se jednomu z partnerů zdá jako maličkost, může být pro druhého nepřekonatelným problémem a jestliže ho ten první nějak odbude a dále se o to nezajímá, pak ho v tom zkrátka nechal, opustil ho. To se snáší velice těžko. Stejně tak lze druhého opustit mezi lidmi, když se jeden přidá na jejich stranu proti svému partnerovi, a ten opuštěný to pak většinou chápe jako zradu. Taková poranění v lidech vězí velmi hluboko a často se sčítají dohromady, až je z toho buď výbuch, nebo pozvolné odcizování. Obojí je velice zlé.
„...a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ Dobré - to člověk většinou nepočítá, to bere jaksi automaticky. Nikdy nežádáme žádné velké zdůvodnění, proč se nám vede dobře, u opaku to žádáme často. Prožívá-li člověk se svým partnerem další špatnou věc, pak by si měl spočítat, že těch dobrých bylo mnohem více a přitom je ani nepočítal. Mají-li ti dva být sjednoceni, pak to nejde jinak, než že spolu ponesou dobré i zlé, jinak by své celoživotní společenství žít nemohli.
„K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Věta, která sice vypadá jako zbožný dovětek a přitom by měla být řečena s největší opravdovostí. Manželství je sice pro lidi, ale mezi lidmi zasaženými hříchem a proto dobré manželství je úkolem téměř nadlidským. Přesto je to zcela žádoucí a i možné. Důležité je, zda při plnění tohoto úkolu bude křesťan počítat jen s vlastními silami, nebo i s Boží pomocí. Mám-li v nějaké těžké věci obstát, pak bych se nejen neměl Boží pomoci zříkat, ale měl bych ji dokonce vyhledávat. Schopnost a ochota zvát Boha do svého manželství, jako někoho, kdo zde může pro nás udělat mnoho dobrého, se postupem doby může prohlubovat a růst. Je velmi nešťastné, narůstá-li v lidech namísto zkušeností s Bohem, ochoty spolehnout se na něj a porozumět mu, pouze skepse. Celé manželství náleží Bohu a tím patří i do života církve, v níž je možností Boží pomoci celá řada.
Teď ještě stručně dokončím popis svatebního obřadu. Manželský slib si ti dva říkají navzájem - nejdříve on jí, potom ona jemu. Drží se přitom za ruce a dívají se na sebe. Tímto vzájemným slibem se církevně uzavírá manželství oni si tak vzájemně udělují svátost manželství. Kněz pak říká: „Před Bohem, před církví a před tímto shromážděním potvrzuji, že jste řádně uzavřeli manželství. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.“ To je poslední připomenutí toho, že manželství není jen jejich věc, rozhodnutí, pouto, ale něco, co dělá Bůh a čemu se oni vydávají. V době mých rodičů patřilo ke svatebnímu obřadu, že pan farář převázal ruce snoubenců štolou. Dnes je řečeno, že může položit ruce nebo štolu na spojené ruce snoubenců. Manželské pouto uzavírají v každém případě oni sami, kněz ani církev je „nespoutá“.
Ještě se musím zmínit o tom, že kněz se modlí krátkou modlitbu nad jejich snubními prstýnky, což je prosba o požehnání pro snoubence. Pak je modlitba za manžele, požehnání a konec. Takto vypadá svatební obřad beze mše. Je-li ve mši (což je možné, jsou-li oba katolíci a mělo by to tak v tom případě zpravidla být), potom je příchod k oltáři tak jak bylo popsáno a vlastní svatební obřad je po evangeliu a promluvě.
Tak, teď už víte všechno, kromě toho, co vás čeká a jak obstojíte.To ale naštěstí nevíme nikdo, protože by to pro nás bylo neúnosné. A tak když lidé přejí novomanželům po svatbě hodně štěstí, aby je nic netrápilo, je to moc hezké, ale já bych se spokojil s přáním, aby se ani jeden z nich nezkazil, případně, aby se stali ještě trošku lepšími. To je daleko důležitější než to, co na nás dopadne zvenku.