1) Jeden text svatého Augustina nám poskytuje klíč k tomu, abychom mohli Kristovy zázraky interpretovat jako znamení jeho spasitelské moci: To, že se pro nás stal člověkem, prospělo naší spáse mnohem více než zázraky, které vykonal mezi námi. To, že uzdravil nemoci naší duše, je mnohem důležitější nežli to, že uzdravoval tělo určené k tomu, aby zemřelo. (Augustin, Komentář k Janovu evangeliu, 17,1) Ježíš konal zázraky tělesného uzdravení, které patřily k jeho dílu vykoupení celého světa. Tématem dnešní katecheze bude tedy to, že Ježíš konal mocné činy, divy a znamení, aby tak projevoval svou moc zachránit a spasit člověka od zla, jež ohrožuje jeho nesmrtelnou duši a jeho povolání k sjednocení s Bohem.
2) Právě tohle všechno se obzvláštním způsobem zjevuje v uzdravení ochrnutého v Kafarnaum. Lidé, kteří ho přinesli, nedokázali projít dveřmi do domu, kde Ježíš učil, a tak odkryli střechu a spustili ubožáka s lehátkem až k Ježíšovým nohám. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl nemocnému: Synu, odpouštějí se ti hříchy (Mk 2,5).
Tato slova provokovala v některých přítomných podezření, že Ježíš se právě rouhal. Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh (Mk 2,7). Jako kdyby odpovídal na vnitřní úvahy a soudy jejich srdce, Ježíš se obrací na přítomné následujícími slovy: Co je snadnější říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, nebo říci: Vstaň, vezmi své lehátko a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy, řekl ochrnutému: Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů! On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli a velebili Boha... (Mk 2,8-12, podobně Mk 9,1-8; Lk 5,18-26). Sám Ježíš v tomto případě vysvětluje, že zázrak uzdravení onoho ochrnutého je znamením spasitelské moci, díky níž Ježíš odpouští hříchy. Ježíš vykonal toto znamení proto, aby tak vyjevil, že přišel jako Spasitel světa, jehož primárním úkolem je osvobodit člověka od duchovního zla, od zla, které odděluje člověka od Boha a brání tomu, aby se v člověku realizovala Boží spása. Tím zlem je hřích.
3) Stejným způsobem můžeme vysvětlovat onu zvláštní kategorii Kristových zázraků, při nichž vyhání z člověka zlé duchy. Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka! rozkazuje Ježíš podle Markova evangelia, když se setkal s posedlým v gadarském kraji (srov. Mk 5,8). Při této příležitosti jsme svědky neobvyklého rozhovoru. Když se nečistý duch cítí být Ježíšem ohrožován, začíná křičet: Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě! Ježíš se ho zeptal: Jak se jmenuješ? Odpověděl: Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho. (srov. Mk 5,7-9) Stojíme tedy na hranicích světa temnot, kde hrají roli jak psychické, tak fyzické faktory, které mají bezpochyby svůj podíl na patologickém stavu osob, do něhož pak vstupují démonické skutečnosti, jež lidská řeč popisuje rozličným způsobem. Tyto síly se radikálně stavějí do opozice proti Bohu i proti člověku, a proto také proti Kristu, který přišel, aby člověka osvobodil z oné moci zla. Navzdory tomu, že se jedná o nečistého ducha, který se projevuje v lidském křiku, objevuje se v této příhodě ozvěna pravdy, která pochází od jasné, byť zcela zvrácené inteligence: Synu Boha nejvyššího.
4) V Markově evangeliu nacházíme rovněž epizodu, která bývá obvykle vysvětlována jako uzdravení epileptika (srov. Mk 9,14-27). Vždyť příznaky, které evangelista popisuje, jsou charakteristické právě pro toto onemocnění (jedná se o pěnu u úst, skřípání zuby, ztuhlost organismu). Otec však představuje svého synka Ježíšovi jako posedlého zlým duchem, který ho často sráží k zemi, po níž se válí s pěnou u úst. Je také velmi dobře možné, že v takovém stavu slabosti vstupoval do hry nějaký zlý duch. Rovněž je možné, že se jednalo o prostou epilepsii, od níž chlapce Ježíš uzdravuje. Při tom všem je však rozhodující, že Ježíš vykonal toto uzdravení tak, že nařizuje: Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho a nikdy již do něho nevcházej! (Mk 9,25) Tak se opět potvrzuje Ježíšovo poslání i jeho moc osvobozovat člověka od zla, a to od zla zahnízděného v duši. Ježíš toto zlo zasahuje v jeho samotném kořeni.
5) Ježíš tak dává jasně najevo, že jeho vlastním posláním je osvobozovat člověka od zla a zejména od hříchu, který je duchovním zlem. Toto poslání Ježíše přivádí k přímému střetu se zlým duchem, který je prvním původcem zla v lidských dějinách. Jak můžeme číst opakovaně v evangeliích, Ježíš jasně prohlašoval, že přesně takový je smysl a cíl jeho díla, na němž měli mít podíl i jeho apoštolové. Tak například u Lukáše: Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. (Lk 10,18-19) Podle Marka, když Ježíš vyvolil Dvanáct, posílá je, aby kázali s mocí vyhánět zlé duchy (srov. Mk 3,14-15). V Lukášově evangeliu můžeme číst o tom, jak dvaasedmdesát učedníků po svém prvním vyslání říkalo Ježíšovi: Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu. (Lk 10,17)
Tak se projevuje moc Syna člověka nad hříchem a jeho původcem. Jméno Ježíš, v jehož síle jsou přemáháni rovněž zlí duchové, svým významem ukazuje na Ježíšovo spasitelské poslání. Nezapomínejme, že jméno Ježíš znamená Bůh je spása. Nicméně tato jeho spasitelská moc dosáhne své vrcholné síly až v hodině oběti na kříži. Kříž bude znamenat naprosté vítězství nad satanem a hříchem, protože takový je Otcův záměr, který jeho Syn naplňuje tím, že se stává člověkem. Jde o to, zvítězit nad zlem ve slabosti lidství a dojít slávy vzkříšení a nového života prostřednictvím ponížení kříže. V této vrcholně paradoxní události dějin spásy jasně září božská moc, kterou oprávněně smíme nazývat moc kříže.
6) K vrcholným projevům této Boží moci patří rovněž vítězství nad smrtí, která je tragickou mzdou hříchu. Toto vítězství nad smrtí také znamená vyvrcholení Spasitelova poslání, který se ve světě prokázal mocnými činy, divy a znameními. Vítězství nad hříchem a nad smrtí proniká celé Ježíšovo mesiášské působení a jeho putování až na Kalvárii. Mezi znamení, která obzvláštním způsobem vypovídají o Ježíšově směřování k definitivnímu vítězství nad smrtí, patří zejména vzkříšení mrtvých. Jak to říká sám Ježíš: Mrtví vstávají, (srov. Mt 11,5) když odpovídá na otázku ohledně svého vlastního mesiášství, s níž se na něj obrátili poslové od Jana Křtitele (srov. Mt 11,3). Obzvláštní zmínku mezi těmi, které Ježíš za svého pozemského života vzkřísil z mrtvých, si zasluhuje Lazar z Betánie, protože jeho vzkříšení je jakýmsi preludiem dramatu kříže a Ježíšova vzkříšení, v němž dochází k definitivnímu vítězství nad hříchem a nad smrtí.
7) Evangelista Jan nám zanechal velmi podrobný popis události. Nám postačí připomenout jenom poslední moment celé epizody. Ježíš požaduje, aby byl odvalen kámen uzavírající vstup do hrobky. Marta, Lazarova sestra, poznamenala, že zesnulý je již čtvrtý den v hrobě a že tělo se již jistě začalo rozkládat. Ježíš však na to nedbá a zvolá mocným hlasem: Lazare, pojď ven! A mrtvý vyšel ven. (srov. Jan 11,38-43) Mnozí z přítomných v Ježíše uvěřili na základě toho, co spatřili. Jiní se ale vydali za představiteli synedria, aby Ježíše udali. Celá záležitost způsobovala kněžím a farizeům mnoho starostí, protože si uvědomovali, jaká by mohla být reakce římské okupační moci. Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a zničí svaté místo i národ. (Jan 11,47) Právě tehdy na veleradě padnou pověstná Kaifášova slova: Vy vůbec nic nevíte, ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ. (Jan 11,49-50) A evangelista poznamenává: To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí zemřít za národ a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno (Jan 11,51-52).
8) Je tedy patrné, že Janův popis Lazarova vzkříšení obsahuje rovněž poukazy na základní spasitelský rozměr tohoto zázraku. Jedná se o velmi důležité poukazy, protože právě v souvislosti s touto událostí synedrium rozhodlo o tom, že Ježíše je třeba zprovodit ze světa násilnou cestou (srov. Jan 11,53). A bude to vykupitelská smrt za národ i za sjednocení rozptýlených dětí Božích, půjde tedy o spásu celého světa. Ježíš sám již řekl, že jeho smrt bude definitivním vítězstvím nad smrtí. U příležitosti Lazarova vzkříšení ujistil Martu: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. (Jan 11,25-26)
9) Na závěr naší katecheze budeme věnovat pozornost dalšímu textu svatého Augustina: Pokud nyní hledíme na skutky, které vykonal náš Pán Ježíš Kristus, vidíme, že oči slepých, které byly zázračně znovuotevřeny, zase zavřela smrt a že údy chromých, které byly zázračně uzdraveny, nakonec opět znehybnila smrt. Všechno to, co bylo na čas uzdraveno ze smrtelného těla, nakonec podlehlo rozkladu. Ovšem věřící duše přešla do věčného života. Pán chtěl, aby se tento nemocný stal velkým znamením pro duši, která by uvěřila, neboť pro odpuštění jejích hříchů přišel a kvůli uzdravení jejích slabostí se dobrovolně ponížil. (Augustin, Komentář k Janovu evangeliu 17,1)
Ano, všechny Kristovy mocné činy, divy a znamení jsou zaměřeny k tomu,
aby Ježíše zjevovaly jako Mesiáše, jako Božího Syna, jako toho, kdo jediný
má moc osvobodit člověka z hříchu a ze smrti. Tak zjevují toho, který je
opravdu Spasitelem světa.
XXXVII. Kristovy zázraky jako spasitelská znamení
1) Není pochyb o tom, že evangelia představují Kristovy zázraky jako znamení přicházejícího Božího království, které vstoupilo do dějin lidstva a světa. Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království, tvrdí sám Ježíš (srov. Mt 12,28). Ať už jsou na pořadu jakékoli diskuse o tématu zázraků (na něž také reagovali křesťanští apologeti), je jisté, že nelze oddělovat mocné činy, divy a znamení připisované Ježíšovi a dokonce i jeho apoštolům a učedníkům, kteří jednali v jeho jménu, od autentického kontextu evangelia. Při kázání apoštolů, z něhož převážně také pocházejí dnešní evangelia, slyšeli první křesťané vyprávění očitých svědků oněch zcela mimořádných událostí, které se odehrály z jejich hlediska poměrně nedávno, a proto také bylo možno prověřovat věrohodnost vyprávění, dnes bychom řekli, že byl možný jakýsi historicko-kritický přístup k dané záležitosti. Proto také nepřekvapuje zařazení těchto zpráv do evangelií. Ať už byl odpor vůči těmto zprávám v pozdějších staletích jakýkoli, z oněch autentických pramenů zpravujících nás o Ježíšově životě a jeho učení vyplývá jedna jistota: Apoštolové a evangelisté i celá prvotní církev viděli v každém tomto zázraku znamení svrchované Kristovy moci nad přírodou a jejími zákonitostmi. Ten, který zjevuje Boha jako Otce, Stvořitele a Pána nad vším jsoucím, když koná ony zázraky svou vlastní mocí, se zároveň projevuje jako Syn soupodstatný s Otcem a jemu rovný v panování nad vším stvořením.
2) Některé zázraky však vedle základního významu týkajícího se projevování božské moci Syna člověka v ekonomii spásy člověka obsahují ještě další komplementární významové aspekty. Tak když hovoříme kupříkladu o znamení, které Ježíš vykonal v Káně v Galileji, pak je třeba si povšimnout toho, co říká evangelista Jan, který výslovně tvrdí, že Ježíš tak zjevil svou slávu a jeho učedníci v něho uvěřili (srov. Jan 2,11). Zázrak je tedy vykonán proto, aby vzbuzoval víru. Dojde k němu v průběhu svatebních oslav. Je tedy možné říci, že evangelistovým záměrem je, aby toto znamení evokovalo celou Boží ekonomii smlouvy a milosti, která je v knihách Starého zákona i Nového zákona často prezentována prostřednictvím obrazu manželství. Zázrak z galilejské Kány by tedy mohl být v úzkém vztahu k podobenství o svatební hostině, již vystrojil král pro svého syna, a proto také ve vztahu k samotnému eschatologickému Nebeskému království, které je podobno právě takové hostině (srov. Mt 22,2). První Ježíšův zázrak by tedy mohl být pojímán právě jako takové znamení přicházejícího Království, zejména když si uvědomíme, že ještě nenastala Ježíšova hodina, tedy hodina utrpení a oslavení (srov. Jan 2,4; 7,30; 8,20; 12,23-27; 13,1; 17,1). Tato hodina musí být připravena kázáním evangelia o království Božím (srov. Mt 4,23; 9,35). Zázrak, který nastává díky Mariině přímluvě, může být pojímán rovněž jako symbol toho, co se má odehrávat v budoucnosti.
3) Jako znamení spásonosné ekonomie lze vnímat ještě zřetelněji zázrak rozmnožení chlebů, k němuž došlo poblíž Kafarnaum. S událostí samotnou spojuje evangelista Jan Ježíšův proslov z následujícího dne, v němž Ježíš zdůrazňuje, že je třeba obstarat si chléb, který nepomíjí, a to skrze víru v toho, který Ježíše poslal (srov. Jan 6,33), i v toho, který dává svoje tělo za spásu světa (srov. Jan 6,51). Stojíme tu před zcela zřetelnou předpovědí spasitelské smrti, a to nikoli bez přípravné vazby na tajemství eucharistie, která měla být ustanovena právě v předvečer Ježíšova umučení jako svátost chléb věčného života (srov. Jan 6,52-58).
4) Dále je to událost bouře na Genezaretském jezeře, kterou můžeme vnímat jako znamení toho, že Kristus je ustavičně přítomen na loďce církve, která byla a je v průběhu dějin tak často vystavena zuřivým vichrům v bouřlivých hodinách. Ježíš, když ho učedníci probudí, rozkazuje větru a moři, a tak nastává hluboké ticho a klid. Pak se obrací na své učedníky a říká jim: Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? (Mk 4,40). V této epizodě stejně jako v některých jiných příbězích evangelia je patrná Kristova starostlivá a působivá přítomnost, která se projevuje právě v těch nejbouřlivějších okamžicích dějin, v nichž by lidský duch mohl velmi snadno podlehnout pokušení pochybovat o jeho božské pomoci a ochraně. Není tedy divu, že právě tento zázrak byl v křesťanské homiletice a spiritualitě představován jako znamení Ježíšovy přítomnosti a jako záruku důvěry, s níž se na něj má obracet církev i jednotliví křesťané.
5) Ježíš, který kráčí k učedníkům po hladině jezera podávádalší znamení své přítomnosti, a tak nás ujišťuje o tom, že ustavičně bdí nad svými učedníky i nad svou církví. Vzmužte se! Já jsem, nebojte se! (Mk 6,49; srov. Mt 14,26-27; Jan 6,16-21), tak promlouvá Ježíš ke svým učedníkům, kteří ho považovali ve tmě za nějaký přízrak. Marek poukazuje na údiv apoštolů, protože neporozuměli události rozmnožení chlebů a protože jejich srdce bylo nechápavé (srov. Mk 6,52). Matouš popisuje prosbu Petra, který chce vystoupit z loďky, aby mohl jít po vodě Ježíšovi vstříc, zaznamenává rovněž jeho obavy i jeho volání o pomoc, když cítí, jak se topí. Ježíš ho zachraňuje, ale také mu jemně vytýká: Malověrný, proč jsi pochyboval? (Mt 14,31). Tentýž evangelista ještě dodává, že ti, kdo byli na lodi spolu s ním, se mu klaněli a říkali: Jsi opravdu Boží syn (Mt 14,33).
6) Zázračné rybolovy představují jak pro apoštoly, tak pro církev znamení plodnosti jejich poslání, pokud vytrvají hluboce spojeni s Kristovou spasitelskou mocí (srov. Lk 5,4-10; Jan 21,3-6). Lukáš při této příležitosti vypravuje, jak se Petr vrhnul Mistrovi k nohám a jak vyznal: Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný! (Lk 5,8). Zpravuje nás rovněž o Ježíšově odpovědi: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi! (Lk 5,10) Evangelista Jan zařazuje své vyprávění o zázračném rybolovu až do období po Ježíšově vzkříšení a nechává při této příležitosti zaznít Kristovo zplnomocnění dané Petrovi: Pas mé beránky! ... Pas moje ovce! ... Pas moje ovce! (srov. Jan 21,15-17). Jedná se o velmi významné spojitosti.
7) Lze tedy říci, že Kristovy zázraky zjevují Boží všemohoucnost
ve stvoření. Tato Boží všemohoucnost se projevuje prostřednictvím Ježíšovy
mesiášské moci nad lidmi a nad věcmi. Zázraky jsou tedy současně znameními
Boží ekonomie spásy i znameními spasitelské ekonomie Kristovy, která se
realizuje definitivním a neodvolatelným způsobem v dějinách lidstva, a
tak je vepsána do tohoto viditelného světa, který je také Božím dílem.
Lidé, stejně jako apoštolové na jezeře, když viděli Kristovy zázraky, si
kladli otázku: Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře? (Mk 4,41).
A tak jsou tito lidé prostřednictvím zázraků připravováni na to, aby mohli
přijmout spásu, kterou skrze svého Syna nabízí sám Hospodin. To je také
základní smysl všech zázraků, které vykonal Ježíš před očima svých současníků,
i zázraků, které v průběhu dějin vykonali jeho apoštolové a učedníci v
síle Ježíšova jména. Symbolická jsou v tomto ohledu Petrova slova při uzdravení
chromého: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď! (Sk 3,6).
XXXVIII. Ježíšovy zázraky jako projev jeho spasitelské lásky
1) Znamení Boží všemohoucnosti a spasitelské moci Syna člověka, Ježíšovy zázraky, jak nás o nich zpravují evangelia, jsou také zjevením Boží lásky vůči člověku, zejména vůči člověku, který trpí, který je v nouzi, který úpěnlivě prosí o uzdravení, o odpuštění, o smilování. Jedná se tedy o znamení milosrdné lásky, kterou hlásají knihy Starého i Nového zákona (srov. encyklika Dives in misericordia). Zejména přímá četba evangelií nás přivádí k tomu, že chápeme a jaksi přímo cítíme, že Ježíšovy zázraky pramení zejména z milujícího a milosrdného srdce samotného Boha, které pulsuje v lidském srdci Ježíšově. Ježíš koná tyto zázraky, aby se postavil jakémukoli druhu zla, které v tomto světě existuje. Jedná se o zlo fyzické, mravní tedy hřích , konečně aby překonal toho, kdo je otcem hříchu v dějinách člověka, tedy satana.
Zázraky jsou tedy čímsi pro člověka. Jedná se o Ježíšova díla, která v souladu s vykupitelským zaměřením Ježíšova mesiášského poslání obnovují dobro tam, kde se zahnízdilo zlo, které působí nepořádek a zmatek. Ti, kdo zakoušejí dobrodiní zázraků a kdo jsou jejich svědky, si právě tohle uvědomují, takže podle evangelisty Marka byli celí užaslí a říkali: Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč! (Mk 7,37)
2) Z pozorné četby evangelijních textů vyplývá, že neexistuje žádný jiný důvod, který by mohl vysvětlovat zázraky a znamení Syna člověka, kromě lásky vůči člověku, kromě milosrdné lásky. Eliáš ve Starém zákoně použil ohně z nebe, aby tak prokázal svoji moc proroka a aby potrestal nevěru (srov. 2 Král 1,10). Když apoštolové Jakub a Jan chtěli Ježíše přivést k tomu, aby ztrestal pomocí ohně z nebe jistou samařskou vesnici, která jim odmítla poskytnout pohostinství, Ježíš se proti tomu velmi ostře postavil. Evangelista dodává, že se k nim obrátil a přísně je pokáral (srov. Lk 9,55). (Mnohé kodexy a Vulgata na tomto místě dodávají: Nevíte, jakého ducha máte. Vždyť Syn člověka nepřišel, aby lidské duše zahubil, ale proto, aby je zachránil.) Ježíš nikdy nevykonal žádný zázrak, aby jeho prostřednictvím někoho ztrestal, ani ty, kdo byli opravdu provinilí.
3) Velmi významné je v této souvislosti to, co se odehrálo při Ježíšově zatčení v Getsemanské zahradě. Petr bylo hotov chránit svého Mistra s mečem v ruce, dokonce zasáhl veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus (srov. Jan 18,10). Ježíš se však proti Petrovu počínání ohradil a poraněného služebníka na místě uzdravil (srov. Lk 22,51). To je další důkaz skutečnosti, že Ježíš si nikdy nesloužil zázraky za účelem ochrany své osoby. Na jiném místě říká svým učedníkům, že neprosí Otce, aby mu dal dvanáct legií andělů, kteří by ho zachránili z rukou jeho nepřátel (srov. Mt 26,53). Všechno, co Ježíš koná, činí ve velmi těsném spojení se svým Otcem. Vše koná kvůli Božímu království a kvůli spáse člověka. Vše koná z lásky.
4) Proto také již na samém počátku svého mesiášského působení důrazně odmítá všechny návrhy na vykonání zázraku, které mu předkládá pokušitel, počínaje tím, aby proměnil kameny v chleby (srov. Mt 4,3-4). Mesiášská moc mu byla dána nikoli proto, aby se nechal vidět, nebo aby si tak u lidí vydobyl lacinou a prázdnou slávu. Ten, který přišel, aby vydal svědectví pravdě (srov. Jan 18,37), a který je dokonce sám Pravdou (srov. Jan 14,6), jedná vždy v absolutním souladu s vlastním mesiášským posláním. Všechny jeho zázraky a všechna jeho znamení vyjadřují tento soulad v rámci mesiášského tajemství Boha, který jako by se skryl v přirozenosti Syna člověka, jak to ukazují evangelia, zejména pak Markovo evangelium. Jestliže v zázracích vždy prozařuje božská moc, již učedníci i zástupy tu a tam dokáží vnímat, takže uznávají a oslavují Syna Božího, pak stejnou měrou platí, že z těchto znamení a zázraků vyzařuje dobrota, přímost, prostota, které jsou nejpatrnějšími charakteristikami Syna člověka.
5) Ve způsobu, jakým Ježíš koná zázraky a znamení, lze vnímat velkou prostotu, dalo by se říci velikou lidskost, zdvořilost, citlivost, jemnost, které jsou Ježíšovi vlastní. K tomu všemu přivádějí naše myšlenky Ježíšova slova v souvislosti se vzkříšením Jairovy dcery: Dítě neumřelo, jenom spí (Mk 5,39). Jako kdyby těmito slovy Ježíš chtěl jaksi odlehčit význam toho, co právě hodlal vykonat. Když vykonal, co bylo třeba, přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět (srov. Mk 5,43). Totéž nařizoval rovněž v jiných případech, například po uzdravení hluchoněmého (srov. Mk 7,36) a po Petrově vyznání víry (srov. Mk 8,29-30).
Když Ježíš uzdravuje hluchoněmého, jistě není bez významu, že ho při tom odvádí stranou od zástupu. Tam pohlédl k nebi a vydal vzdech. Tento povzdech se zdá být výrazem Ježíšova soucitu a zároveň jistým způsobem jeho modlitby. Slovo Effatha! Otevři se! způsobí, že se onomu člověku otevřely uši a že se rozvázal jeho jazyk (srov. Mk 7,33-35).
6) Jestliže Ježíš mnohé své zázraky konal o sobotním dnu, pak to konal nikoli proto, že by chtěl znesvěcovat tento den určený pro Hospodina, ale proto, že chtěl podtrhnout, že právě tento den je obzvláštním dnem Božího spásonosného působení. Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný (Jan 5,17). Toto jednání je v zájmu člověka, takže není v rozporu s posvátným charakterem sobotního dne, nýbrž ho ještě zvýrazňuje a podtrhuje: Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou! (Mk 2,27-28)
7) Pokud přijímáme evangelijní vyprávění o Ježíšových zázracích a není důvod, proč bychom je neměli přijímat, kromě toho, když někdo předpojatě odmítá nadpřirozené nemůžeme nevnímat jednotící logickou strukturu, spojující všechny tyto zázraky, které vycházejí z Boží ekonomie spásy. Tato Ježíšova díla slouží jako zjevení milosrdné lásky Boha, který dobrotou vítězí nad zlem, jak to dokládá Ježíšova přítomnost ve světě a jeho jednání. Začleněny do této ekonomie spásy, představují znamení a zázraky předmět naší víry v souladu s vírou ve spasitelský Boží plán a v tajemství vykoupení, jež je dílem Kristovým.
Jakožto události patří zázraky a znamení k evangelní historii. Jejich popisy a vyprávění o nich jsou stejně, ba ještě víc věrohodné než běžná vyprávění v jiných historických dílech. Je zcela evidentní, že pravou překážkou v tom, aby člověk tyto události přijal jako historické fakty i jako skutečnosti víry, je zásadní předsudek ohledně neexistence nebo nemožnosti nadpřirozena, jak jsme na to již měli možnost upozornit. Tento předsudek omezuje Boží moc, nebo ji limituje pouze na sféru přirozeného běhu věcí, jako kdyby Bůh byl nutně podřízen zákonům vlastního stvoření. Toto mínění však ostře naráží na to nejzákladnější filosofické i teologické pojetí Boha, jenž je nekonečné, subsistující a všemohoucí Bytí, které nemá žádné omezení kromě nebytí, to však je samo v sobě absurditou.
Na závěr této katecheze musíme téměř spontánně poznamenat, že tato nekonečnost bytí a moci je rovněž neomezeností lásky, jak to dokládají zázraky zapadající do ekonomie vtělení a vykoupení, jakožto znamení milosrdné lásky, díky níž Bůh poslal na svět svého Syna. To vše učinil pro nás a pro naši spásu. Jeho štědrost nezastaví ani smrt. Tak Bůh miloval svět (srov. Jan 3,16).
Na tak velikou lásku musíme odpovědět stejně štědrou vděčností. Tato
odpověď se musí odehrávat ne tolik v rovině slov, jako spíše v rovině našeho
každodenního jednání.
XXXIX. Zázrak jako výzva k víře
1) Znamení - zázraky, které Ježíš konal, aby jejich prostřednictvím stvrzoval své vlastní mesiášské poslání a aby prohlašoval příchod Božího království, tedy tyto zázraky - tato znamení jsou úzce spjaty s povoláním k víře. Toto povolání má v poměru k zázraku dvojí podobu: Víra jednak musí předcházet zázrak, ba je podmínkou jeho naplnění; víra jednak představuje důsledek zázraku, protože zázrak provokuje v duši toho, kdo zakusil dobrodiní zázraku nebo byl jeho svědkem, vyznání víry.
Je dobře známo, že víra je odpovědí člověka na slovo Božího zjevení. Zázrak se odehrává v organické vazbě na toto Boží zjevující slovo. Zázrak je znamením jeho přítomnosti a jeho jednání, je to opravdu velmi silné znamení. To vše osvětluje dostatečným způsobem vazbu, která existuje mezi znameními - zázraky na jedné straně a Kristem a vírou na straně druhé. Tuto vazbu velmi jasně popisují evangelia.
2) V evangeliích totiž existuje celá řada textů, v nichž se jasně ukazuje, že povolání k víře je nezbytnou podmínkou a dokonce součástí účinnosti Kristových zázraků. Na počátku této série textů je třeba připomenout ty stránky evangelia, na nichž se hovoří o Marii, Ježíšově Matce, a o tom, jak se chovala v Káně galilejské. Ještě předtím je třeba připomenout její chování v okamžiku zvěstování. Lze říci, že právě zde se nachází jakýsi kulminační bod jejího přilnutí víry k Boží zvěsti, což vše potvrzují Alžbětina slova v okamžiku, kdy ji Maria navštívila: Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána! (Lk 1,45) Ano, Maria věřila jako nikdo jiný, protože byla opravdu hluboce přesvědčena, že Bohu není nic nemožné (srov. Lk 1,37). V galilejské Káně její víra jistým způsobem předchází hodinu Kristova zjevení. Na její přímluvu se naplnil onen první zázrak, ono první znamení, díky němuž učedníci uvěřili v Ježíše (srov. Jan 2,11). Jestliže II. vatikánský koncil učí, že Maria ustavičně předchází Boží lid na cestě víry (srov. LG 58, 63; encyklika Redemptoris mater, 5-6), pak smíme říci, že první základ tohoto tvrzení magisteria nacházíme již v evangeliích, která vypravují o znameních - zázracích v Marii a skrze Marii vzhledem k povolání k víře.
3) Toto povolání k víře se opakuje velmi často. Představenému synagogy, který přišel, aby prosil o vzkříšení své dcerky, Ježíš říká: Neboj se, jen věř! (Mk 5,36) Ježíš říká ono „neboj se“, protože mnozí lidé Jaira zrazovali od této prosby adresované Ježíšovi. Když ho otec chlapce postiženého epilepsií prosí: Ale můžeš-li něco, měj s námi slitování a pomoz nám, Ježíš odpovídá: Můžeš-li? Všechno je možné tomu, kdo věří! Poté se projeví silné vyznání víry onoho otce: Věřím! Pomoz mé slabé víře! (srov. Mk 9,22-24) Dále pak připomínáme dobře známý dialog Ježíše s Martou při Lazarově vzkříšení: Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. ... Věříš tomu? ... Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět (srov. Jan 11,25-27).
4) Tatáž vazba mezi zázrakem - znamením na jedné straně a vírou na straně druhé je potvrzována také opačně, tedy negativně, když nedostatek víry brání ve vykonání zázraku. Připomeňme si některé z těchto událostí. Například v Markově evangeliu čteme, že Ježíš v Nazaretě nemohl vykonat žádný zázrak, pouze vložil ruce na několik nemocných a uzdravil je. Ježíš se přitom podivoval jejich nevěře (srov. Mk 6,5-6).
Známe velmi dobře jemnou Ježíšovu výtku adresovanou Petrovi: Malověrný, proč jsi pochyboval? (srov. Mt 14,29-31) K tomu došlo, když se Petr nejprve odvážně pustil do vln směrem k Ježíšovi, pak se ale kvůli síle větru a velikosti vln začal bát a také topit.
5) Ježíš vícekrát tvrdí, že zázrak, který vykonal, je úzce spjat s vírou. „Tvá víra tě zachránila“, říká Ježíš ženě, která trpěla po dvanáct let krvotokem a která se k němu pokradmu přiblížila zezadu, aby se mohla dotknout lemu jeho roucha a dojít tak vytouženého uzdravení (srov. Mt 9,20-22; Lk 8,48 a Mk 5,34). Podobná slova Ježíš vyřkl při uzdravení slepce Bartimaia, který u vstupu do Jericha velmi naléhavě prosil Ježíše o pomoc: ?Synu Davidův, smiluj se nade mnou! (srov. Mk 10,46-52) Podle Marka Ježíš Bartimaiovi odpovídá: Jdi, tvá víra tě zachránila! Podle Lukáše zněla Ježíšova slova následovně: Prohlédni! Tvá víra tě zachránila (Lk 18,42).
Stejná slova pronáší Ježíš vůči Samařanovi, jehož uzdravil z malomocenství (srov. Lk 17,19). Dalším dvěma slepcům, kteří prosí o navrácení zraku, Ježíš říká: Věříte, že mám takovou moc? - Ano, Pane. - Ať se vám stane, jak věříte! (srov. Mt 9,28-29)
6) Velmi dojímavá je epizoda, v níž kananejská žena neodbytně prosila, aby Ježíš pomohl její dceři, kterou krutě sužoval nějaký zlý duch. Když se mu Kananejka klaněla a prosila ho o pomoc, Ježíš jí řekl: Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. (Byla to narážka na etnickou rozdílnost mezi Izraelity a Kananejci, kterou Ježíš jakožto Syn Davidův nemohl ve svém vystupování ignorovat, ovšem na tuto odlišnost Mistr narážel záměrně, protože chtěl ženu přivést k hlubšímu úkonu víry). Žena na to intuitivně reagovala zcela mimořádným úkonem víry a pokory: Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů. Na tuto zdvořilou, pokornou a důvěryplnou reakci Ježíš odpovídá: Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ! (srov. Mt 15,21-28) Je jen velmi obtížné zapomínat na tuto událost, zejména když pomyslíme na nespočetné „Kananejce“ všech dob, zemí, barvy pleti z nejrůznějších společenských vrstev, kteří natahují ruku, aby tak prosili o pochopení a o pomoc ve svých těžkostech a strádáních.
7) Je třeba podtrhnout, jak to také evangelia vyprávění ustavičně zdůrazňují, že Ježíš koná zázrak tehdy, když vidí u člověka víru. To je také jasně řečeno v případě ochrnulého člověka, jehož spustili i s lůžkem přes odkrytou střechu do místnosti, kde byl Ježíš (srov. Mk 2,5; Mt 9,2; Lk 5,20). Ovšem totéž platí i pro celou řadu dalších případů, jak je popisují evangelisté. Činitel víry je tedy čímsi nezbytným. V okamžiku, kdy se tato víra projeví, je Ježíšovo srdce hotovo vyslyšet prosby potřebných, kteří se na něj obracejí s důvěrou v jeho božskou moc.
8) Ještě jednou konstatujeme, jak jsme to již řekli na začátku, že zázrak je znamením Boží moci a lásky, které člověka zachraňují skrze Krista. Právě proto také představuje zázrak jakožto znamení povolání člověka k víře. Zázrak přivádí k víře toho, kdo jej přímo zakusil, i ty, kdo jsou jeho svědky.
Totéž platí i pro apoštoly, a to již od prvního znamení, které Ježíš
vykonal v galilejské Káně. Právě v tom okamžiku v Ježíše uvěřili (srov.
Jan 2,11). Když pak došlo k zázračnému rozmnožení chlebů poblíž Kafarnaa,
s čímž je také úzce spjata předpověď eucharistie, evangelista poznamenává,
že od toho okamžiku jej mnozí z jeho učedníků opustili a nechodili s ním,
protože nebyli s to přijmout příliš tvrdou řeč. Tehdy se Ježíš obrátil
na svých Dvanáct a zeptal se jich: „I vy chcete odejít?“ Odpověděl mu za
všechny Petr: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my
jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (srov. Jan 6,66-69)
Víra je tedy základem osobního vztahu k Ježíši Kristu, a to jednak pro
obdržení zázraku, který opět působí za tím účelem, aby víru vzbudil a prohloubil.
To vše objasňují poslední slova Janova evangelia: Ježíš vykonal před svými
učedníky ještě mnoho jiných znamení, ale o těch v této knize není řeč.
Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží,
a s vírou abyste měli život v jeho jménu (Jan 20,30-31).
XL. Znamení, která zjevují moc shůry
1) Svatý Augustin, když hovoří o Ježíšových zázracích, které galilejský Mistr vykonal v době svého pozemského života, v jednom velmi zajímavém textu tyto události vykládá jako znamení moci a spasitelské lásky a jako symboly, díky nimž se můžeme povznést do království nebeských skutečností.
Zázraky, které vykonal náš Pán Ježíš Kristus, jsou božskými díly, která učí lidskou mysl, aby se povznášela od viditelných skutečností, a tak nabyla schopnosti porozumět tomu, kdo je Bůh. (Augustin, Komentář k Janovu evangeliu 24,1)
2) Na tuto myšlenku můžeme navázat, když opětně tvrdíme, že existuje velmi úzká vazba mezi zázraky znameními, které vykonal Ježíš z Nazareta, a povoláním k víře. Vždyť tyto zázraky dokládaly existenci nadpřirozeného řádu, který je předmětem víry. Ti, kdo byli jejich přímými svědky, a zejména ti, kdo tak říkajíc na vlastní kůži zakoušeli jejich dobrodiní, se díky nim mohli jakoby přímo dotknout toho, že přirozený řád věcí není celou realitou. Vesmír, v němž člověk žije, se neomezuje pouze na řád věcí, které jsou přístupny našim smyslům nebo našemu intelektu, který je podmíněn smyslovými jsoucny. Zázrak je znamením, že tato normálně člověku přístupná rovina bytí je překračována Mocí shůry, proto také to, co je viditelné a pochopitelné, je podřízeno této Moci shůry. Tato Moc shůry (srov. Lk 24,49), tedy Bůh sám, přesahuje veškerý řád přírody. Tato Moc shůry pořádá věci a zároveň dává člověku na srozuměnou, že člověk má směřovat k Božímu království. Ježíšovy zázraky jsou znameními tohoto království.
3) Zázraky však nestojí v protikladu k silám a zákonitostem přírody. Znamenají pouze jakési pozastavení jejich normální působnosti, což při uskutečňování zázraku lze bezprostředně zakoušet. Nejde tedy o zrušení těchto zákonitostí. Vždyť zázraky, které jsou popsány v evangeliích, ukazují na to, že existuje Moc, která přesahuje síly a zákonitosti přírody, současně však tato Moc působí v linii potřeb samotné přirozenosti, i když přitom přesahuje běžné schopnosti přirozenosti. Není to právě toto, co se odehrává při každém zázračném uzdravení? Schopnosti sil přirozenosti jsou uvedeny ve skutek prostřednictvím Božího zásahu, který tyto schopnosti povýší nad běžnou míru. To neznamená porušení příčinné síly, jíž Bůh vybavil věci při stvoření, není to ani překračování zákonitostí přírody, které sám Hospodin ustanovil, nýbrž povyšuje schopnosti působit i přijímat účinky jednání někoho jiného, jak je tomu přesně při popisech jednotlivých uzdravení v evangeliích.
4) Pravda o stvoření je první a základní pravdou naší víry. Není to ale pravda jediná a nejvyšší. Víra nás učí, že dílo stvoření je obsaženo v rámci Božího záměru, který přesahuje omezenost samotného stvoření. Stvoření zejména člověk, který je povolán k životu v tomto viditelném světě je otevřeno k věčnému určení, které nám plně zjevuje Ježíš Kristus. V něm je dílo stvoření korunováno dílem spásy (srov. 2 Kor 5,17; Gal 6,15). Kdo je v něm, je novým stvořením, stvořením přesně odpovídajícím pravému Stvořitelovu záměru. Jedná se o obnovu toho, co Bůh učinil na počátku a co v průběhu dějin člověka podlehlo kvůli hříchu porušení a znetvoření.
Kristovy zázraky vstupují do projektu nového stvoření, a patří proto do řádu spásy. Jsou to spasitelná znamení, která volají člověka k obrácení a k víře. Díky tomuto obrácení zázraky pak vedou k obnově světa, který byl vydán porušení a vystaven marnosti (srov. Řím 8,19-21). Zázraky se tedy nezastavují u ontologického pořádku stvoření (creatio), kterého se rovněž dotýkají a který rovněž napravují, nýbrž spadají do soteriologického řádu nového stvoření (recreatio totius universi znovustvoření veškerého kosmu), na němž spolupůsobí a o němž jakožto znamení vydávají svědectví.
5) Soteriologický řád (řád spásy) má svůj základní opěrný bod ve vtělení. Rovněž zázraky znamení, o nichž hovoří evangelia, nacházejí svůj poslední základ ve skutečnosti Bohočlověka. Tato realita a tajemství zároveň v sobě zahrnuje a současně přesahuje všechny zázračné události spjaté s mesiášským působením Ježíše Krista. Lze říci, že samo vtělení je zázrak všech zázraků, radikální zázrak, trvalý zázrak nového řádu stvoření. Vstup samého Boha do prostoru vyhrazeného stvořenému bytí se v události a ve skutečnosti vtělení odehrává a naplňuje jedinečným způsobem. Před zrakem víry se tak stává nekonečně větším znamením než jakékoli jiné zázračné znamení Boží přítomnosti a působnosti v tomto světě. Vždyť všechna tato ostatní znamení, všechny tyto ostatní zázraky mají jako svůj základ právě toto znamení zázrak vtělení. Tato znamení pak vedou věřící k tomu, aby opakovali to, co píše evangelista Jan v prologu svého evangelia o vtělení: Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1,14)
6) Jestliže vtělení je základním znamením, na němž závisejí všechna ostatní znamení, která před učedníky i před celým lidstvem vydala svědectví, že se přiblížilo Boží království (srov. Lk 11,20), pak také existuje znamení poslední a definitivní, na něž Ježíš naráží za použití obrazu z příběhu proroka Jonáše: Jako byl Jonáš v břiše velryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dny a tři noci (Mt 11,40). Tímto znamením je vzkříšení. Ježíš připravoval učedníky na toto definitivní a konečné znamení, avšak tato příprava byla postupná a odehrávala se velmi taktním způsobem. Ježíš učedníky nabádal k diskrétnosti a jisté komunikační zdrženlivosti, která měla své opodstatnění až do určeného času. Jistá velmi zřetelná narážka se nachází po proměnění na hoře: Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých (Mk 9,9). Lze si položit otázku, proč Ježíš zvolil tuto postupnou přípravu? Můžeme odpovědět tak, že Ježíš dobře věděl, jak by se celá záležitost zkomplikovala, kdyby jeho apoštolové a ostatní učedníci začali diskutovat o tom, co je to vlastně vzkříšení z mrtvých, na jehož pochopení nebyli ještě dostatečně připraveni, jak je to patrné z komentáře, který nám poskytuje evangelista: Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená vstát z mrtvých (Mk 9,10). Kromě toho lze říci, že vzkříšení z mrtvých, byť ohlášené a předpověděné, představovalo vrchol onoho mesiášského tajemství, jež chtěl Ježíš zachovat po celou dobu svého života a svého poslání, a to až do okamžiku naplnění a do hodiny vrcholného zjevení, což nastalo spolu se zázrakem zázraků, tedy se vzkříšením z mrtvých, které je podle svatého Pavla základem naší víry (srov. 1 Kor 15,12-19).
7) Po vzkříšení, nanebevstoupení a po seslání Ducha svatého přecházely
zázraky znamení, které konal Kristus, v působení apoštolů a posléze svatých,
z generace na generaci. Kniha Skutků nám skýtá mnoho svědectví o zázracích,
které vykonali ve jménu Ježíše Krista: Petr (srov. např. Sk 3,1-8; 5,15;
9,32-41), Štěpán (srov. Sk 6,8), Pavel (srov. např. Sk 14,8-10). Životy
svatých, dějiny církve, zejména pak dokumentace ke kanonizačním procesům
Božích služebníků, které musejí být podrobeny velmi přísnému historicko-kritickému
zkoumání i zkoumání ze strany přírodních věd a medicíny, dokládají existenci
Moci shůry, která působí v řádu přirozenosti a zároveň jej přesahuje. Jedná
se o zázračná znamení, která se uskutečnila od apoštolských dob až podnes.
Hlavním záměrem těchto znamení je, aby bylo poukázáno na to, že člověk
má směřovat k Božímu království. Tak se tedy prostřednictvím těchto znamení
potvrzuje v různých dobách a za nejrůznějších okolností pravda evangelia
a projevuje se spasitelská moc Ježíše Krista, který nepřestává povolávat
prostřednictvím církve lidi na cestu víry. Tato spasitelská moc Bohočlověka
se projevuje rovněž tehdy, když tyto zázraky znamení nastávají díky prostřednictví
a přímluvě svatých a zbožných lidí podobně jako v Káně Galilejské, kde
došlo k zázraku na přímluvu Kristovy Matky.
XLI. Ježíš Kristus, pravý člověk
1) Ježíš Kristus je pravým Bohem i pravým člověkem, to je ústřední tajemství naší víry. Je to také klíčová pravda našich christologických katechezí. Dnes si klademe za úkol hledat svědectví o této pravdě v Písmu svatém, zejména v evangeliích a v křesťanské tradici.
Viděli jsme, že podle evangelií se Ježíš Kristus představuje a nechává se poznat jako Bůh Syn zejména, když prohlašuje: Já a Otec jedno jsme (Jan 10,30); když na sebe vztahuje jméno Boží: Já jsem (srov. např. Jan 8,58); když ukazuje, že mu příslušejí božské atributy; když prohlašuje, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (srov. Mt 28,18); když tvrdí, že bude soudcem všech lidí na posledním soudu a že má moc nad Zákonem (srov. Mt 5,22.28.32.34.39.44), který má v Bohu svůj původ a díky němu také svou sílu; konečně když prokazuje, že má moc odpouštět hříchy (srov. Jan 20,22-23), poněvadž i když přijal od Otce moc pronášet poslední soud nad světem (srov. 5,22), Otec ho poslal na svět, aby hledal a zachraňoval to, co bylo ztraceno (srov. Lk 19,10). Aby doložil svoji moc nad přírodou, Ježíš konal zázraky znamení, která prokazují, že spolu s Ježíšem vstoupilo do světa rovněž Boží království.
2) Tento Ježíš prostřednictvím všeho toho, co koná a čemu učí, dokládá, že je Božím Synem, zároveň se však představuje a dává se poznat jako pravý člověk, opravdu Nový Člověk. Nový zákon a zejména evangelia dokládají zcela jednoznačně tuto základní pravdu, které si Ježíš byl naprosto jednoznačně vědom a kterou apoštolové a evangelisté dobře znali, uznávali a předávali bez sebemenšího stínu pochybnosti. Tuto katechezi tedy musíme věnovat tomu, abychom alespoň v krátkosti přehlédli ty údaje evangelií, které se týkají dané pravdy, ovšem v úzké vazbě na to, co jsme již řekli, totiž že Kristus je zároveň pravým Bohem. Tento způsob výkladu ohledně pravého Ježíšova lidství je dnes zcela nutný vzhledem k rozšířené tendenci pojímat a prezentovat Ježíše pouze jako člověka, sice jako člověka neobvyklého a mimořádného, nicméně pouze jako člověka. Tato tendence, tak charakteristická pro moderní dobu, je v určitém smyslu protikladem oné tendence, jež se v rozličných podobách projevovala v prvních staletích křesťanské éry pod společným názvem dokétismus. Podle dokétů měl být Ježíš Kristus člověkem pouze zdánlivě, měl by tedy mít pouze vzezření člověka, ale ve skutečnosti by podle nich byl pouze Bohem. Tváří v tvář těmto protikladným tendencím církev vyznává a hlásá pevně celou pravdu o Kristu jako bohočlověku, o Kristu jako o pravém Bohu a pravém člověku, o jediné osobě božského Slova, které je ve dvou přirozenostech, tedy v Boží přirozenosti a v lidské přirozenosti, jak tomu učí katechismus. Jedná se o hluboké tajemství naší víry, které zároveň vrhá světlo na mnoho jiných tajemství.
3) Biblická svědectví ohledně pravého Ježíšova lidství jsou jasná a četná. Nyní si je v krátkém přehledu připomeneme a v příští katechezi je vysvětlíme. Výchozím bodem je pravda o vtělení: Et incarnatus est, jak ji obsahuje Vyznání víry. Nejjasnějším způsobem vyjadřuje tuto pravdu prolog Janova evangelia: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Tělo (řecky sarx) znamená člověka v jeho konkrétnosti zahrnující tělesnost, tedy také omezenost, slabost a v jistém slova smyslu pomíjivost. (Věru, lid je pouhá tráva Iz 40,6) Ježíš Kristus je právě takovým člověkem ve smyslu slova tělo. Toto tělo tedy lidskou přirozenost Ježíš přijal ze své Matky Marie, Panny z Nazareta. Jestliže svatý Ignác z Antiochie nazývá Ježíše sarkoforos (nositel těla srov. Smyr., 5), pak tímto výrazem jemně naráží na Ježíšovo narození z ženy, která mu dala lidské tělo. To vyjádřil již svatý Pavel, když napsal: Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, ... (Gal 4,4)
4) Evangelista Lukáš hovoří o narození z ženy, když popisuje události, které se odehrály za betlémské noci: Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí ... (Lk 2,6-7) Tentýž evangelista nás zpravuje o tom, že osm dní po narození bylo dítě obřezáno a zároveň mu bylo dáno jméno Ježíš (srov. Lk 2,21). Čtyřicátého dne bylo dítě představeno jako prvorozený syn v jeruzalémském chrámu podle toho, co nařizuje Mojžíšův zákon (srov. Lk 2,22-24). Stejně jako ostatní lidské děti i Ježíš jako dítě rostl a sílil, byl také plný moudrosti (srov. Lk 2,40). Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí (Lk 2,52).
5) Nyní se podívejme na dospělého Ježíše, jak nám ho převážně představují evangelia. Jako pravý člověk s reálným tělem Ježíš zakoušel únavu, hlad a žízeň. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. (Mt 4,2) Na jiném místě můžeme číst: Ježíš, unavený chůzí, posadil se ... Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: Dej mi napít. (Jan 4,6-7) Ježíšovo tělo tedy bylo vystaveno únavě, utrpení, bylo to tedy smrtelné tělo. V tomto těle nakonec Ježíš snáší mučení, když je bičován, korunován trním a nakonec ukřižován. Ve strašlivé agonii, když umírá na kříži, Ježíš pronáší své Žízním (srov. Jan 19,28), které představuje poslední dojemný a utrpením naplněný výraz jeho pravého lidství.
6) Pouze skutečný člověk mohl trpět tak, jak trpěl Ježíš na Golgotě. Jedině skutečný člověk mohl zemřít tak, jak opravdu zemřel Ježíš. Tuto smrt viděli mnozí, nejen jeho přátelé a učedníci. V Janově evangeliu čteme, že skutečnost Ježíšovy smrti konstatovali rovněž římští vojáci: Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. (Jan 19,32-34)
... narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; ... Těmito slovy Apoštolského kréda církev vyznává pravdu o Ježíšově narození a o jeho smrti. Pravda vzkříšení je vyjádřena slovy třetího dne vstal z mrtvých.
7) Vzkříšení jiným způsobem znovu potvrzuje to, že Ježíš je opravdovým člověkem. Jestliže se Slovo narodilo v čase, stalo se tělem, pak při vzkříšení znovu oživilo vlastní tělo. Pouze pravý člověk mohl trpět a zemřít na kříži pouze pravý člověk mohl vstát z mrtvých. Vstát z mrtvých znamená vrátit se k vlastnímu životu v těle. Toto tělo může být proměněno a obdařeno novými kvalitami a pravomocemi, může být i oslaveno (jako je tomu při Ježíšově nanebevstoupení a jak tomu bude s lidskými těly při vzkříšení na konci časů), ale je to stále opravdu lidské tělo. Vždyť vzkříšený Kristus znovu vstupuje do styku s apoštoly, kteří ho viděli, dotýkali se jeho ran a jizev zbylých po ukřižování. Ježíš s nimi jako vzkříšený nejen hovoří a přebývá, ale dokonce přijímá i jejich jídlo. Podali mu kus pečené ryby. Vzal a před nimi pojedl (Lk 24,42-43). Kristus má tedy vzkříšené a oslavené tělo, které je ale stále lidským tělem, v tomto těle Ježíš také vystupuje do nebe, aby usedl po pravici Boha Otce.
8) Ježíš je tedy pravý Bůh i pravý člověk. Není jen zdánlivě
člověkem, není přízrakem, je skutečným člověkem. Tak ho poznali apoštolové
i první věřící, z nichž vznikla prvotní církev. Tak vypovídá i svědectví,
které nám zanechali. Můžeme tedy konstatovat, že v Kristu není protiklad
mezi tím, co je božské, a tím, co je lidské. Jestliže člověk byl na počátku
stvořen k obrazu a podobě Boží (srov. Gn 1,27; 5,1), pak tedy to, co je
lidské, může zjevovat to, co je božské, takže právě k tomuto zjevování
božského mohlo dojít v plné míře v Kristu. On zjevil své božství prostřednictvím
svého lidství, prostřednictvím jednoho opravdu lidského života. Jeho lidství
sloužilo k zjevení jeho božství, jeho osoby Slova, osoby věčného Syna.
Jakožto pravý Bůh Ježíš nebyl jaksi méně člověkem. Aby zjevil svoji božskou
identitu, nemusel se stát méně člověkem. Naopak, právě kvůli pravdivosti
a opravdovosti tohoto zjevení byl plně člověkem. Přijetím lidské přirozenosti
do jednoty se svou božskou osobou uskutečnil Boží Syn plnost možné dokonalosti
lidství. Jedná se o antropologickou dimenzi christologie, k níž se ještě
budeme muset vrátit.
XLII. Stal se nám podobným ve všem kromě hříchu
1) Ježíš Kristus je pravý člověk. Dnes budeme pokračovat v předešlé katechezi, již jsme posledně věnovali právě tomuto tématu. Jedná se o základní pravdu naší víry. Je to víra zakládající se na samotném Ježíšově slovu i na potvrzujícím svědectví apoštolů a učedníků, která byla předávána z generaci na generaci v učení církve: Věříme ..., že je pravým Bohem i pravým člověkem ... nikoli přeludem, nýbrž jedním a jediným Božím Synem. (Lyonský koncil, DH 852)
V poslední době tuto nauku připomíná II. vatikánský koncil. Koncilní otcové při tom podtrhují nový vztah k osobě Slova, do něhož jistým způsobem vstupuje každý člověk díky tomu, že Boží Syn se stal člověkem jako my: Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Marie Panny, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu. (GS 22)
2) Již v minulé katechezi jsme se pokusili vyjádřit tuto Kristovu podobnost s námi, která vyplývá z toho, že je pravým člověkem: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (Jan 1,14) Výraz tělem znamená člověka jakožto tělesnou bytost (sarkikos). Toto tělo je zrozeno z ženy (srov. Gal 4,4). V této své tělesnosti Ježíš z Nazareta zakusil jako každý jiný člověk únavu, hlad i žízeň. Jeho tělo bylo vystaveno utrpení, bylo zranitelné, citlivé vzhledem k fyzické bolesti. A právě v tomto těle se vystavil hroznému mučení a ukřižování: ... ukřižován umřel i pohřben jest; ... Koncilní text, který jsme citovali výše, doplňuje toto vyznání o další aspekty: Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. (GS 22)
3) Nyní budeme věnovat obzvláštní pozornost onomu poslednímu tvrzení, díky němuž smíme vstoupit do samotné Ježíšovy psychiky. On opravdu zakoušel lidské city, jako je radost, smutek, hněv, údiv, láska. V evangeliích například můžeme číst, že zaplesal v Duchu svatém (srov. Lk 10,21); že zaplakal nad Jeruzalémem: Když se přiblížil k Jeruzalému a viděl město, zaplakal nad ním a řekl: Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! (Lk 19,41-42) Ježíš plakal rovněž nad smrtí svého přítele Lazara: Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se: Kam jste ho položili? Odpověděli mu: Pane, pojď se podívat! Ježíš zaplakal. (Jan 11,33-35)
4) Prožitek žalu zakouší Ježíš s obzvláštní hloubkou v Olivové zahradě v předvečer svého ukřižování: A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte! (Mk 14,33-34; srov. také Mt 26,37) U Lukáše čteme: Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. (Lk 22,44) Tato epizoda jasně dokládá plnou reálnost Ježíšova lidství.
5) V evangeliích máme rovněž doložen Ježíšův hněv. Tak například o uzdravení člověka s ochrnutou rukou, k němuž došlo v sobotu, čteme: Pak se farizeů zeptal: Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít? Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: Vztáhni ruku! Vztáhl ji, a ruka byla v pořádku. (Mk 3,4-5) Cosi podobného se dovídáme z epizody vyhnání prodejců z chrámu. Matouš píše: Ježíš vešel do chrámu a vyhnal všechny, kteří v chrámě kupovali a prodávali, zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům holubů a řekl jim: Je psáno: Můj dům ať je domem modlitby, ale vy z něho děláte lupičské doupě. (Mt 21,12-13; srov. Mk 11,15)
6) Na jiném místě čteme, že Ježíš se podivil: A divil se jejich nevěře. (Mk 6,6) Také se dozvídáme, že Ježíš zakoušel úžas: Podívejte se na lilie, jak rostou, nepředou ani netkají a říkám vám: ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! (Lk 12,27) Podivuje se rovněž nad vírou kananejské ženy: Ženo, jak veliká je tvá víra! (Mt 15,28)
7) Z evangelií však na prvním místě vysvítá, že hlavním citem, který naplňoval Ježíšovo srdce, byla láska. Když za ním přišel mladík, který toužil po Božím království, evangelia tvrdí, že Ježíš na něho pohlédl s láskou (srov. Mk 10,21). Evangelista Jan píše, že Ježíš měl velmi rád Martu, její sestru Marii i jejich bratra Lazara (srov. Jan 11,5). Tentýž autor hovoří často o učedníkovi, jehož Ježíš miloval (srov. Jan 13,23). Ježíš miloval také děti: Přinášeli mu děti, aby jim požehnal. Ale učedníci to matkám zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království ... Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,13-16) Když vyslovil přikázání lásky, odvolal se na tu lásku, kterou on sám miluje své učedníky: To je moje přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. (Jan 15,12)
8) Hodina utrpení a zejména agonie na kříži představuje tak říkajíc zenit Ježíšovy lásky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. (Jan 13,1) Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. (Jan 15,13) Zároveň se ale také jedná o zenit žalu a opuštěnosti, které Ježíš na zemi zakusil. Do srdce pronikajícím výrazem této opuštěnosti zůstanou navždy slova: Eloi, Eloi, lema sabachthani? ... Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mk 15,34) Tato slova Ježíš čerpá z Žalmu 21/22,2 a vyjadřuje jimi nestrašlivější zranění své vlastní duše a svého těla. Součástí této zraněnosti je momentální zážitek opuštěnosti ze strany Boha. Je to vrcholný a nejbolestnější okamžik celého Ježíšova utrpení.
9) Tak se tedy Ježíš stal opravdu podobný lidem, když na sebe vzal způsob bytí služebníka, jak to hlásá list Filipanům (srov. Flp 2,7). Autor listu Židům, který o Ježíšovi hovoří jako o veleknězi budoucích hodnot (srov. Žid 9,11), potvrzuje a upřesňuje: Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu (Žid 4,15). Opravdu nepoznal hříchu, i když svatý Pavel řekne: S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. (2 Kor 5,21) Ježíš sám mohl položit s klidem svým protivníkům vyzývavou otázku: Kdo z vás mě může usvědčit ze hříchu? (Jan 8,46) Taková je rovněž víra církve: Sine peccato conceptus, natus et mortuus. Tuto pravdu hlásají v souladu s celou Tradicí akta florentského koncilu (srov. DH 1347). Ježíš byl počat, narodil se a zemřel bez hříchu. On je člověkem opravdu spravedlivým a svatým.
10) V souladu s Novým zákonem, s Krédem a s koncilními otci platí,
že Ježíš Kristus se stal opravdu jedním z nás a stal se nám podobným ve
všem kromě hříchu (srov. Žid 4,15). A právě díky této milosti a díky této
podobnosti s námi je Kristus novým Adamem a rovněž zjevuje člověka člověku
a ohlašuje mu vrcholnou vznešenost jeho povolání (srov. GS 22). Lze říci,
že prostřednictvím tohoto výroku II. vatikánský koncil dává ještě jednou
odpověď na základní otázku, která představuje také název slavného díla
svatého Anselma: Cur Deus homo? Je to otázka, která se rodí v lidském intelektu,
jenž touží hlouběji proniknout do tajemství Boha Syna, který se kvůli nám
a kvůli naší spáse stal člověkem, jak to vyznáváme, když se modlíme Nicejsko-konstantinopolské
krédo. Kristus opravdu plně zjevil člověka člověku právě tím, že sám nepoznal
hříchu. Vždyť hřích není žádným obohacením člověka. Je to přesný opak:
hřích člověka znehodnocuje, ponižuje, zbavuje ho plnosti, k níž je povolán
(srov. GS 13). Náprava a obnova upadlého člověka, jeho spása je základní
odpovědí na otázku, proč bylo třeba vtělení.
XLIII. Ježíš, člověk solidární se všemi lidmi
1) Ježíš Kristus, pravý člověk, který je nám podoben ve všem kromě hříchu, právě tato pravda byla námětem předchozí katecheze. Hřích je cosi, co musí být radikálně vyloučeno v tom, který jako pravý člověk je zároveň pravým Bohem. Ježíš je verus homo (pravý člověk), ale nikoli merus homo (pouze člověk). Celý Ježíšův pozemský život a celý průběh jeho poslání dosvědčují pravdivost tvrzení o jeho absolutní bezhříšnosti. On sám mohl položit svým odpůrcům provokativní potázku: Kdo z vás mě může usvědčit ze hříchu? (Jan 8,46) Ježíš Kristus, člověk bez jakékoli poskvrny hříchu, po celý svůj život bojoval s hříchem a s tím, co hřích působí, zejména se satanem, který je v dějinách člověka již od samého počátku otcem lži (srov. Jan 8,44). Tento zápas se projevuje již na prahu Ježíšova veřejného působení v okamžiku jeho pokušení (srov. Mk 1,13; Mt 4,1-11; Lk 4,1-13) a dosahuje svého vyvrcholení v hodině kříže a ve vzkříšení. Je to tedy zápas, který má vítězné rozuzlení.
2) Tento zápas s hříchem a s jeho kořeny však Ježíše nikterak neodcizuje člověku. Naopak. Tento boj ho přivádí blíže k lidem, ke každému z lidí. V průběhu svého pozemského života se Ježíš velmi často prokazoval jako ten, kdo je nablízku lidem považovaným za veřejné hříšníky. Tak to alespoň dokládají mnohé texty evangelia.
3) V této věci je třeba připomenout srovnání, které dělá sám Ježíš mezi sebou a Janem Křtitelem: Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: Je blázen. Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků. Ale přece moudrost se ospravedlní svými skutky. (Mt 11,18-19) Na první pohled je zřetelný polemický ráz těchto slov, která jsou určena těm, kdo nejprve kritizovali Jana Křtitele, poustevnického proroka velmi přísného asketického života, který žil poblíž řeky Jordán a křtil lid, a posléze kritizovali Ježíše, poněvadž se pohyboval a působil mezi obyčejnými lidmi. Z těchto slov ale zároveň vyzařuje pravda o Ježíšově způsobu života, o jeho cítění, o jeho mentalitě i o tom, jak se stavěl k hříšníkům.
4) Obviňovali ho, že je přítelem celníků, kteří vymáhali dávky. Bylo na ně pohlíženo jako na lidi nečestné, kteří nezachovávají Zákon (srov. např. Mt 5,46; 9,11; 17,17). Ježíšovi bylo rovněž předhazováno, že se stýká s hříšníky. Ježíš tento soud úplně neodmítá, vždyť mnoho příhod vypravovaných evangelisty potvrzuje tento Ježíšův poměr k chybujícím, i když zároveň je vyloučena jakákoli smířlivost, ústupnost či kompromis se samotným hříchem. Jako příklad lze uvést příhodu, v níž figuruje Zacheus, vrchní výběrčí dávek v Jerichu, do jehož domu Ježíš chtěl vstoupit: Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat ve tvém domě. (Lk 19,5) Když celník sestoupil ze stromu a plný radosti nabídl Ježíšovi pohostinnost vlastního domu, zaslechl slova: Dnes přišla spása do tohoto domu. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo. (Lk 19,9-10) Z tohoto úryvku vyzařuje nejenom Ježíšův důvěrný vztah k celníkům a hříšníkům, ale také důvod, kvůli němuž je hledá a pobývá s nimi: jde mu o jejich záchranu, o jejich spásu.
5) Podobná událost je spjata se jménem Léviho, syna Alfeova. Celá záležitost je ještě významnější než předchozí případ, protože tohoto muže, jehož Ježíš viděl sedět v celnici, povolal, a tak se stal jedním z apoštolů, když mu Ježíš řekl: Pojď za mnou! (Mk 2,14) On vstal a šel za Ježíšem. Jeho jméno se nachází v seznamu dvanácti apoštolů a my víme, že je autorem jednoho z evangelií. Evangelista Marek tvrdí, že Ježíš stoloval v jeho domě spolu s mnoha celníky a hříšníky, byli tam i Ježíšovi učedníci (srov. Mk 2,13-15). Rovněž v tomto případě se znalci Zákona ze strany farizeů stavěli proti Ježíšovu chování a před jeho učedníky tento způsob jednání odsuzovali. Ježíš jim však jasně řekl: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2,17)
6) Sedět za stolem spolu s ostatními, včetně celníků a hříšníků, je určitý způsob lidské mentality, která je u Ježíše patrná již od počátku jeho mesiášského poslání. Vždyť jednou z prvních okolností, při níž se mohla projevit jeho spasitelská moc, byla svatební hostina v galilejské Káně, jíž se účastnil spolu se svou Matkou i se svými učedníky (srov. Jan 2,1-12). Rovněž v dalších měsících svého veřejného působení Ježíš obvykle přijímal pozvání ke společnému stolování, nevyhýbal se společnému jídlu dokonce ani s farizeji, kteří byli jeho nejzarputilejšími odpůrci. Tak například v evangeliu svatého Lukáše můžeme číst: Jeden farizeus ho pozval k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu (Lk 7,36).
7) V průběhu tohoto společného jídla se odehrála příhoda, která vrhá světlo na Ježíšovo chování vůči ubohému lidstvu, v jehož středu je tolik hříšníků, kterými domnělí spravedliví pohrdají a které také zavrhují. Tak tedy jedna žena, která byla známá jako hříšnice a byla přítomná hostině, se přiblížila k Ježíšovi s pláčem, omyla mu nohy a pomazala je vzácnou mastí. To zavdalo příčinu k dialogu mezi Ježíšem a pánem tohoto domu. V průběhu rozhovoru stanovil Ježíš úzkou vazbu mezi odpuštěním hříchů a láskou vycházející z kořenů víry. Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky ... Jí pak řekl: Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji! (Lk 7,36-50)
8) Toto není jediný případ tohoto druhu. Jako další můžeme uvést dramatickou situaci se ženou, která byla přistižena při páchání cizoložství (srov. Jan 8,1-11). Rovněž tato situace ukazuje, v jakém slova smyslu byl Ježíš přítelem celníků a hříšníků. On sám říká oné ženě: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! (Jan 8,11)
Ten, který nám byl ve všem podobný kromě hříchu, se ukazoval být někým, kdo stojí nablízku hříšníkům a hříšnicím proto, aby je od této metly, tedy od hříchu, vzdaloval a osvobozoval. Tohoto záměru chtěl dosahovat zcela novým způsobem vzhledem ke strohosti a přísnosti, s níž tyto lidi soudili jejich současníci na bázi prastarého Zákona. Ježíš naopak jednal v duchu plném lásky vůči člověku, a to na základě hluboké solidárnosti, kterou choval ve svém srdci pro všechny ty, kdož byli stvořeni k Božímu obrazu a k Boží podobě (srov. Gn 1,27; 5,1).
9) V čem ale přesně spočívá tato solidarita? Je to zejména projev lásky, která vychází ze samotného Boha. Boží Syn přišel na svět proto, aby tuto Boží lásku zjevoval. Základem tohoto zjevování je skutečnost, že Boží Syn se stal člověkem, jedním z nás. Toto sjednocení s námi v lidství ze strany Ježíše Krista, pravého člověka, je základním výrazem jeho solidarity s každým člověkem. Bůh tak dává zřetelně najevo onu lásku, jíž nás všechny miluje a jíž osobně miluje každého z nás. Láska je tu stvrzena zcela jedinečným a neopakovatelným způsobem. Ten, který miluje, si přeje sdílet všechno s milovaným. A právě z tohoto důvodu se Boží Syn činí člověkem. O něm předpověděl prorok Izaiáš: Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci. (srov. Mt 8,17; srov. Iz 53,4) Ježíš tedy sdílí základní existenciální bázi lidskosti s každým synem i s každou dcerou lidského rodu. Tím také zároveň Boží Syn zjevuje podstatnou důstojnost každého člověka i všech lidí společně. Lze říci, že vtělení představuje nevýslovné zhodnocení člověka i lidství!
10) Tato solidární láska vyzařuje z celého pozemského života Syna člověka i z jeho spasitelského poslání zejména v okamžicích, když se ocitá tváří v tvář těm, kdo trpí pod tíhou jakékoli formy bídy, ať už ekonomické, fyzické či mravní. Vrcholem jeho putování po cestách solidarity bude ono dát vlastní život jako výkupné za mnohé (srov. Mk 10,45), což se naplní ve vykupitelské oběti kříže. Ovšem na cestě vedoucí k této svrchované oběti se v průběhu celého Ježíšova pozemského života nacházejí mnohé projevy jeho solidarity s člověkem, která je synteticky vyjádřena slovy: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny. (Mk 10,45) Ježíš se stal dítětem jako každý jiný člověk. Pracoval vlastníma rukama po boku Josefa z Nazareta stejně jako každý jiný člověk (srov. encykliku Laborem exercens, 26). Byl jedním ze synů Izraele, podílel se na kultuře vlastního národa, na jeho nadějích i na jeho utrpení. Na vlastní kůži poznal to, co se často přihází v životě lidí povolaných k nějakému důležitému poslání: nepochopení, a dokonce také zradu jednoho z těch, které on sám vybral za apoštoly a za pokračovatele ve svém díle. To vše mu pochopitelně způsobilo velmi hlubokou bolest (srov. Jan 13,21).
Když se pak přiblížil okamžik, v němž měl dát vlastní život jako výkupné
za mnohé, dobrovolně sebe samého vydal, a tak naplnil svoji solidaritu
s člověkem ve svém sebeobětování. Římský prokurátor nenalezl lepší slova,
jimiž by ho představil před těmi, kdo jej obžalovávali, než: Hle, člověk!
(Jan 19,5) To je výrok pohana, který neznal tajemství, ale který nebyl
zcela nevnímavý k osobnímu kouzlu, jež vyzařovalo z Kristova lidství. Ježíš
je člověk, opravdový člověk, který je nám ve všem podobný kromě hříchu.
Nabídl se v oběť kvůli našemu hříchu, a tak se stal solidárním se všemi
lidmi. Tato solidarita se nezalekla dokonce ani hrůzné smrti na kříži.
XLIV. Ten, který se zřekl sebe samého
1) Hle, člověk! (Jan 19,5) V předešlé katechezi jsme připomněli tato slova, která pronesl Pilát, když představoval Ježíše velekněžím a strážím po bičování, a ještě předtím, než vynesl definitivní rozsudek, podle něhož měl být Ježíš ukřižován. Ježíš plný ran, korunovaný trním, v purpurovém plášti, vysmívaný, zpolíčkovaný od vojáků, v samotném předpokoji smrti, to je symbol a znamení trpícího lidstva.
Hle, člověk! Tento výrok v jistém slova smyslu vyjadřuje celou pravdu o Kristu člověku: O tom, který se jistým způsobem spojil s každým člověkem (srov. GS 22). Nazývali ho přítel celníků a hříšníků. Právě jakožto oběť za hříchy lidstva se stal maximálně solidárním se všemi, a to i s hříšníky, a tato solidarita je tak radikální, že jde až na smrt, a to na smrt ukřižováním. Avšak právě tehdy, když je v situaci oběti, vystupuje na povrch poslední aspekt jeho lidství, který je nutno přijímat a promeditovat až na dno ve světle tajemství jeho sebezřeknutí (kenosis). Svatý Pavel v listu Filipanům píše: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob bytí služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Flp 2,6-8)
2) Pavlovský text z listu Filipanům nás uvádí do tajemství Kristovy kenoze. Při vyjadřování jejího tajemství apoštol použil slova zmařil se zřekl se, a k ní se v první řadě vztahuje skutečnost vtělení: Slovo se stalo tělem. (srov. Jan 1,14) Bůh Syn na sebe vzal lidskou přirozenost, lidství, stal se skutečně člověkem, ale zároveň přitom nepřestal být Bohem! Na skutečnost o Kristu člověku je vždy nutno nahlížet společně s pravdou o Bohu Synu. Právě tento moment trvání jeho božství nám indikuje Pavlův text. Výraz sám sebe zmařil rozhodně neznamená, že Boží Syn by přestal být Bohem. To by bylo zcela absurdní! Znamená to spíše, jak se vyjadřuje velmi výstižně svatý Pavel: a přece na své rovnosti [s Bohem] nelpěl, ale přestože způsobem bytí byl Bůh (in forma Dei), tedy Bůh Syn, vzal na sebe lidskou přirozenost nepřioděnou slávou a vystavenou utrpení a smrti, aby tak mohl prožít svoji poslušnost až po samotný extrém smrti na kříži.
3) V tomto kontextu tedy to, že se učinil podobným lidem, s sebou neslo dobrovolné sebezřeknutí, které se dotýkalo dokonce i privelegií, která by jakožto Boží Syn mohl mít ve své přijaté lidské přirozenosti. Vždyť na sebe přijal způsob bytí služebníka. To znamená, že nechtěl příslušet do kategorie mocných a chtěl být jako ten, kdo slouží: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny. (Mk 10,45)
4) V evangeliích opravdu vidíme, že celý Ježíšův život byl od samotného počátku až do svého konce poznamenán pečetí chudoby. To je podtrženo již ve vyprávění o jeho narození, když evangelista Lukáš poznamenává, že pro Marii a Josefa nebylo místo v hostinci a že Ježíš se proto musel narodit ve stáji a být položen do jeslí (srov. Lk 2,7). Od Matouše zase víme, že již v prvních měsících svého života malý Ježíš zakusil osud vyhnance (srov. Mt 2,13-15). Skrytý život v Nazaretě se odehrával ve velmi skromných materiálních podmínkách, jak to bylo běžné v rodině tesaře (srov. Mt 13,55). Sám Ježíš pracoval společně se svým domnělým otcem v jeho dílně (srov. Mk 6,3). Když započal své veřejné působení, tak ho stále provázela extrémní chudoba, jak to on sám dokládá, když naráží v jednom ze svých výroků na obtížné životní podmínky, které provázely jeho veřejné působení: Lišky mají svá doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil (Lk 9,58).
5) Mesiášské působení Ježíšovo se již od svého počátku setkávalo s odmítáním a nepochopením, a to navzdory znamením, která Ježíš konal. Byl stále pozorován a také pronásledován ze strany těch, kdo vykonávali moc a měli vliv na lid. Nakonec byl křivě obviněn, odsouzen a popraven potupnou smrtí na kříži. To byl opravdu ten nejhanebnější ze všech možných způsobů popravy, kterým se sprovozovali ze světa ti, kdo se dopustili těch nejstrašlivějších zločinů, odsouzenci na kříž byli zejména ti, kdo neměli výsadu římského občanství a otroci. I z tohoto hlediska tedy lze říci, jak to vyjádřil apoštol Pavel, že Kristus na sebe vzal způsob bytí služebníka otroka (srov. Flp 2,7).
6) Můžeme říci, že v tomto sebezmaření či sebezřeknutí, které hluboce charakterizuje pravdu o Kristu jako pravém člověku, se obnovuje pravda o univerzálním člověku, obnovuje se a napravuje. Když čteme, že Kristus nelpěl na své rovnosti s Bohem, nemůžeme v tom nepostřehnout narážku na první a prapůvodní pokušení muže a ženy, kterému oba na počátku lidských dějin podlehli: Budete jako Bůh znát dobré i zlé. (Gn 3,5) Člověk podlehl pokušení, protože chtěl být jako Bůh, i když věděl, že je pouhým tvorem. Ten, který je Bohem Synem, však nelpěl na své rovnosti s Bohem. Když se stal člověkem, opravdu se zřekl sebe samého, a tak rehabilitoval každého člověka, byť chudého a zbaveného původní slávy, a vrátil mu jeho ztracenou původní důstojnost.
7) K vyjádření tohoto nevýslovného tajemství Kristovy kenoze svatý Pavel používá ještě dalšího výrazu, když hovoří o tom, že Kristus se pokořil. Toto slovo se dotýká kontextu vykoupení. Pavel totiž píše: A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2,8). Tady se popisuje definitivní podoba Kristovy kenoze. Z lidského hlediska je to rozměr sebezmaření prostřednictvím utrpení a potupné smrti. Z Božího hlediska je vykoupení vykonáno milosrdnou láskou Boha Otce prostřednictvím Syna, který se stal dobrovolně poslušným z lásky k Otci a k lidem, jež měl spasit. A právě v tom okamžiku nastal nový počátek Boží slávy v dějinách člověka: je to sláva Božího Syna, který se stal člověkem do všech důsledků. Pavlův text říká: Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jiné jméno (Flp 2,9).
8) Zaposlouchejme se nyní do toho, jak tento Pavlův text komentuje svatý Atanáš: Ten výrok o povýšení neznamená, že by byla povýšena přirozenost Slova, vždyť toto Slovo zůstane vždy rovné Bohu. Chce se tím říci, že byla povýšena lidská přirozenost. Tato slova tedy nebyla pronesena až po vtělení Slova, aby bylo zcela jasné, že výrazy hovořící o pokoření se a o vyvýšení je nutno vztahovat jedině k lidskému rozměru jeho existence. Vždyť jedině to, co je pokorné a ponížené, může být také povýšeno. (Atanáš, Adversus Arianos Oratio I, 41) Na tomto místě dodáváme pouze to, že celá lidská přirozenost, celé lidstvo, které bylo pokořeno a poníženo ve strastiplné situaci, do níž se dostalo kvůli hříchu, nachází v povýšení Krista člověka pravý zdroj nové slávy.
9) Nemůžeme uzavřít tuto naši katechezi bez toho, že bychom ještě jednou připomenuli, že Ježíš sám o sobě hovořil jako o Synu člověka (srov. např. Mk 2,10.28; 14,63; Mt 8,20; 16,27; 24,27; Lk 9,22; 11,30; Jan 1,51; 8,28; 13,31; atd.). Tento výraz podle tehdejšího společného vnímání terminologie mohl znamenat také to, že Kristus je pravý člověk stejně jako všichni ostatní lidé, takže bezpochyby se jedná o narážku na jeho skutečné lidství.
Nicméně striktně biblicky vzato, když chceme porozumět správně tomuto christologickému titulu, pak i v tomto případě je nutno vycházet z historického kontextu v souladu s předchozí tradicí Izraele. Velký význam zde má Danielovo proroctví, které daný titul klade do jasně mesiášského kontextu (srov. Dan 7,13-14). Syn člověka v tomto kontextu neoznačuje jen běžného člověka jako příslušníka lidského rodu, nýbrž označuje osobnost, která od Boha dostane univerzální vládu, jež bude přesahovat jednotlivé historické epochy, a plnost této vlády bude spjata s eschatologickou érou.
V Ježíšových ústech, jak nám to tlumočí texty evangelií, nabývá tento
výraz dokonce plného významu, tedy označuje jak božské, tak lidské, nebe
i zemi, dějiny i eschatologii. Tak je tomu kupříkladu tehdy, když Ježíš
vydává svědectví před Kaifášem o tom, že je skutečně Synem člověka, a tak
předpovídá: Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí
po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích (Mt 26,64).
V Synu člověka se tedy skrývá moc a sláva samotného Boha. Tak stojíme znovu
před tajemstvím jediného Bohočlověka, pravého Boha i pravého člověka. Naše
katecheze nás vždy znovu přivádějí k němu, abychom věřili, a když věříme,
abychom se k němu modlili a klaněli se mu.
XLV. Víra v Ježíše Krista v prvotní křesťanské komunitě
1) Víra je odpovědí člověka na slovo Božího zjevení. Nauka o Ježíši Kristu, již rozvíjíme v tomto cyklu katechezí, se vztahuje k textu vyznání víry, zejména pak k Apoštolskému vyznání víry a k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry. S jejich pomocí církev vyznává a vyjadřuje svoje přesvědčení, které se v ní již od samotného prvopočátku formovalo jako odpověď na slovo zjevení samého Boha v Ježíši Kristu. V průběhu tohoto cyklu katechezí jsme používali slov vyznání víry, abychom z nich vytěžili zjevenou pravdu o samotném Kristu. Ježíš z Nazareta je Mesiáš, jehož ohlašoval Starý zákon. Je Mesiáš, tedy Kristus Pomazaný, pravý člověk (Syn člověka) a ve své osobě pravý Boží Syn, skutečný Bůh. Tato pravda o něm vyvstává jasně z toho všeho, co vykonal a čemu učil. Toto jeho dílo jasně a definitivně vrcholí ve velikonoční události smrti na kříži a vzkříšení.
2) Tento živý souhrn údajů zjevení (sebezjevení Boha v Ježíši Kristu) lze vidět v odpovědi víry, a to v první řadě u těch, kdo byli přímými svědky života a učení Mesiáše, tedy těch, kdo viděli a svýma rukama se přímo dotýkali tělesné skutečnosti vtěleného Slova života (srov. 1 Jan 1,1). V druhé řadě pak v generacích věřících v Krista, které posléze spatřily světlo světa a žily ve společenství církve. Jak se tedy formulovala víra církve v Ježíše Krista?
Tomuto problému chceme také věnovat příští katecheze. Zejména budeme věnovat pozornost tomu, jak se formovala a jak byla vyjadřována víra v počátcích církve, tedy v okruhu prvních staletí, která měla pro formování víry církve obzvláštní důležitost, protože představují první rozvoj živé Tradice pocházející od samotných apoštolů.
3) V první řadě je třeba poznamenat, že všechna psaná svědectví o tomto tématu pocházejí z období, které následovalo po Ježíšově odchodu z této země. Je jisté, že v oněch dokumentech je patrná stopa přímé zkušenosti s vrcholnými událostmi, jimiž byla Kristova smrt na kříži a jeho vzkříšení. Současně ale ona psaná svědectví pojednávají o Ježíšově veřejné aktivitě i o jeho životě, dokonce se dozvídáme mnohé o jeho narození i dětství. Kromě toho je z oněch dokumentů patrné, že víra apoštolů a pochopitelně zároveň také prapůvodní komunity se formovala již v předvelikonočním období Kristova života a Kristova tajemství, aby se pak definitivně projevila v plné síle po Letnicích.
4) Obzvláště významným vyjádřením této skutečnosti je Petrova odpověď na otázku, kterou jednoho dne položil Ježíš svým apoštolům v okolí Caesareje Filipovy: Za koho lidé pokládají Syna člověka? (Mt 16,13) Dále pak se Ježíš obrací přímo na své apoštoly: A za koho mě pokládáte vy? (Mt 16,15) Petrova odpověď zní takto: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. (Mt 16,16) Tak zní odpověď, jak ji zaznamenal Matouš. V textech ostatních evangelistů se hovoří o Kristu (srov. Mk 8,29) nebo o Božím Kristu (srov. Lk 9,29). Těmto výrazům odpovídá rovněž výpověď ty jsi ten Svatý Boží, s níž se setkáváme u Jana (srov. Jan 6,69). U Matouše má Petrova odpověď nejkompletnější podobu, hovoří se totiž o Mesiáši a Božím Synu.
5) Totéž vyjádření prapůvodní víry církve se nachází v prvních slovech Markova evangelia: Začátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna. (Mk 1,1) Je známo, že Marek byl silně vázán na Petra. Tutéž víru pak nacházíme vyjádřenu u Pavla, který již od počátku po svém obrácení v synagogách prohlašoval Ježíše za Božího Syna (srov. Sk 9,20). Následně pak vyjadřoval Pavel tutéž víru rozličnými způsoby ve svých listech (srov. Gal 4,4; Řím 1,3-4; také Žid 1,1-4). Lze tedy říci, že na počátku této víry církve stojí zejména apoštolská knížata: Petr a Pavel.
6) Rovněž apoštol Jan, autor posledního evangelia, které bylo sepsáno až po synoptických evangeliích, uzavírá svůj spis slavným výrokem, jímž dokládá, že toto evangelium bylo napsáno proto, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu (Jan 20,31). Vždyť každý, kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu (1 Jan 4,15). Tak tedy i jeho hlas plný autority nám dává poznávat to, co církev věřila a co vyznávala ohledně Ježíše Krista prapůvodní církev.
7) Ježíš z Nazareta je Boží Syn. To je základní pravda víry v Krista (Mesiáše), která se formovala mezi apoštoly na základě Mistrových skutků a jeho výroků v předvelikonoční době. Po vzkříšení se tato víra ještě více upevnila a došlo také k jejímu vyjádření v psaných svědectvích.
Je velmi významné, že vyznání této víry To byl opravdu Boží Syn! (Mt 27,54) slyšíme i pod křížem. Pronáší ho římský setník, tedy pohan (srov. Mk 15,39). V oné vrcholné hodině, kdy tajemství milosti a božské inspirace působilo v duších, rozlévala se víra v duších jak Izraelitů, tak pohanů. Jedním slovem, víra zasahovala lidské duše.
8) Po vzkříšení jeden z apoštolů, Tomáš, vyslovuje vyznání víry, které se ještě přímočařeji týká Kristova božství. On nejprve nechtěl uvěřit ve vzkříšení, ale když před sebou spatřil Vzkříšeného, zvolal: Pán můj a Bůh můj! (Jan 20,28) Významný v tomto zvolání není jenom výraz můj Bůh, ale i výraz můj Pán, protože Pán (Kyrios) již ve starozákonní tradici označoval také Boha.
Pokaždé, když se v Bibli čítávalo nevýslovné vlastní jméno Boží Jahve, tak se nahrazovalo slovem Adonaj, a to je ekvivalent onoho můj Pán, tedy Bůh. Ve světle mnoha těchto apoštolských svědectví víry nabývají svého pravého smyslu také slova, která pronesl apoštol Petr o dni Letnic při své první promluvě k zástupům, které se shromáždily kolem apoštolů: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali. (Sk 2,36) Řečeno jinak: Ježíš z Nazareta, pravý člověk, který jakožto člověk podstoupil smrt na kříži, není pouze očekávaným Mesiášem, ale zároveň také Pánem (Kyrios), tedy pravým Bohem.
9) Ježíš je Pán, Pán, Pán Ježíš. Tato vyznání zaznívají z úst prvního mučedníka Štěpána právě v okamžiku, kdy je kamenován (srov. Sk 7,59-60). Tatáž vyznání se objevují velmi často také na mnoha místech v Pavlových listech (srov. Řím 10,9; 1 Kor 12,3; 8,6; 16,22-23; 2 Kor 3,18; 1 Sol 1,8; 4,15). V prvním listu Korinťanům Pavel výslovně tvrdí: Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš je Pán. (1 Kor 12,3) Již Petr po svém slavném vyznání víry poblíž Caesareje uslyšel v Ježíšově odpovědi, že mu to nezjevilo tělo ani krev, ale Ježíšův Otec (srov. Mt 16,17). Ježíš také sám upozornil na to, že pouze Otec opravdu zná Syna (srov. Mt 11,27). Jedině Duch pravdy může Ježíšovi vydat odpovídající svědectví (srov. Jan 15,26).
10) Můžeme tedy říci, že víra v Krista v počátcích církve byla vyjadřována dvěma výrazy: Boží Syn a Pán (tedy Adonaj, Kyrios). Byla to víra v božství Syna člověka. V tomto smyslu je tedy On a jedině On Spasitelem, tedy Autorem a Dárcem spásy, kterou může dát člověku jedině Bůh sám. Tato spása znamená nejen osvobození od zla hříchu, ale je také darem nového života spočívajícího v podílu na životě samotného Boha. Právě v tomto smyslu je třeba rozumět slovům, že v nikom jiném není spásy, jak to tvrdí apoštol Petr při první evangelizaci (srov. Sk 4,12). Tatáž víra je vyjádřena v četných dalších textech pocházejících z apoštolských dob (např. Sk 5,31; 13,23; Řím 10,9-13; Ef 5,23; Fil 3,29n.; 1 Tim 1,1; 2,4-4; 4,10; 2 Tim 1,10; Tit 1,3n.; 2,13; 3,6; 1 Petr 1,11; 2 Petr 2,20; 3,18; 1 Jan 4,14; Jud 25). Tatáž víra se projevuje také v evangeliích Ježíšova dětství (srov. Mt 1,21; Lk 2,11).
11) Můžeme tedy uzavřít, že Ježíš z Nazareta, který se obvykle
nazýval Synem člověka, je Kristem a Božím Synem, Pánem, Spasitelem. Taková
je tedy víra apoštolů, která se nachází v základech církve od jejího samotného
počátku. Církev střežila tuto víru s velikou láskou a úctou a předávala
ji novým generacím učedníků a následovníků Ježíše Krista pod vedením Ducha
Pravdy. Církev tedy učila této pravdě a bránila ji. V každém století se
pak snažila nejen o udržení jejího podstatného zjeveného obsahu, ale také
o ustavičné prohlubování jejího porozumění a hlásání, podle míry potřeb
a podle možností lidí dané epochy. Tento úkol je církev povolána plnit
až do doby definitivního příchodu svého Spasitele a Pána.
XLVI. Víra církve v Ježíše Krista v definicích prvních ekumenických koncilů
1) Věříme ... v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce, tedy z Otcovy podstaty, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, soupodstatný s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno, ať už to, co je v nebi, tak i to, co je na zemi. On pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe, přijal tělo a stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé ... (srov. DS 125)
Takto tedy zní definice, jejímž prostřednictvím Nicejský koncil v roce 325 vyznal víru církve v Ježíše Krista, pravého člověka a pravého Boha, v Bohočlověka, který je soupodstatný s věčným Otcem a který je zároveň člověkem s přirozeností, jakou máme my. Tento koncilní text se téměř doslovně stal také vyznáním víry, které církev opakuje při liturgii a při ostatních slavnostních okamžicích svého života, jakými jsou kupříkladu otevření ekumenických koncilů a různých synod. Je to tak zvané Nicejsko konstantinopolské vyznání víry (rok 381; srov. DS 150). Na základě tohoto textu jsou rovněž zbudovány také tyto naše katecheze.
2) Text koncilní dogmatické definice opakuje podstatné prvky biblické christologie, které jsme přehledně probrali v předchozích katechezích. Tyto pravdy představovaly již od samého počátku obsah živé víry církve apoštolských dob, jak jsme to viděli v minulé katechezi. Po příkladu svědectví apoštolů církev věřila a vyznávala již od počátku, že Ježíš z Nazareta, Mariin syn, je pravým člověkem, který byl ukřižován a který vstal z mrtvých, a že tento Ježíš je zároveň Božím Synem, Pánem nad světem, který byl lidstvu dán, když nadešla plnost času (srov. Gal 4,4).
3) Církev již od počátku své existence střežila tuto víru a předávala ji dalším generacím křesťanů. Učila této víře a bránila ji pod vedením Ducha Pravdy. Snažila se však také o prohloubení jejího porozumění a o stále lepší vysvětlování základního obsahu této víry, který pochází ze zjevení. Nicejský koncil v roce 325 byl na této cestě hlubšího poznání a formulace dogmatu opravdu autentickým milníkem. Konání koncilu byla velice důležitá a slavnostní událost, která od svého konání vždy ukazovala cestu pravé víry všem následovníkům Ježíše Krista. Tento koncil se konal mnohem dříve, než došlo k smutným rozdělením křesťanstva. Velice důležité je, že tento koncil se konal nedlouho poté, co církev v roce 313 obdržela svobodu, a mohla tak působit ve veřejném životě na celém území tehdejší Římské říše. Koncil tedy vyjadřoval vůli setrvat v jediné víře apoštolů v okamžiku, kdy se před křesťanstvem otevíraly cesty k nové expanzi.
4) Koncilní definice odrážela v oné epoše nejenom pravdu o Ježíši Kristu zděděnou od apoštolů a zaznamenanou v knihách Nového zákona, ale také učení církevních otců z poapoštolských dob, které byly jak je dobře známo také dobami pronásledování a katakomb. Je naší povinností a zároveň radostí připomenout na tomto místě alespoň dva první otce, kteří svým učením spojeným se svatostí života rozhodujícím způsobem přispěli při předávání Tradice trvalého dědictví církve. Jedná se o svatého Ignáce z Antiochie, který byl předhozen v Římě šelmám roku 106 nebo 107, a o svatého Ireneje z Lyonu, který zemřel jako mučedník kolem roku 202. Oba byli biskupy a pastýři svých církví. Svatý Irenej, když učil o Ježíši Kristu jako o pravém Bohu a pravém člověku, napsal: Jak by lidé mohli dojít záchrany, kdyby Bůh na zemi neuskutečnil jejich spásu? Jak by mohl člověk dojít k Bohu, kdyby mu Bůh nevyšel vstříc? (Adv. haer., IV, 3.3.4.) Je patrné, že se jedná o soteriologický argument, který později nalezl své místo také v definici Nicejského koncilu.
5) Irenejův text, který jsme právě citovali, pochází ze spisu Adversus haereses, což byla kniha zaměřená k obraně křesťanské pravdy proti bludům heretiků, v tomto případě se jednalo o ebionity. První církevní otcové museli ve svém učení velmi často zaujmout obranný postoj a chránit tak autentickou zjevenou pravdu proti bludům, které ustavičně a rozličným způsobem vyvstávaly a ohrožovaly víru evangelia. Na začátku čtvrtého století vystoupil nechvalně známý Arius, který dal vzniknout bludu, jenž nese jeho jméno, tedy arianismu. Podle Aria nebyl Ježíš Kristus Bohem, i když existoval před narozením z Marie, přece byl stvořen v čase. Nicejský koncil rozhodně odmítnul toto Ariovo učení, a když to učinil, zároveň vysvětlil a formuloval pravou nauku víry církve slovy, která jsme citovali na začátku této katecheze. Když koncilní otcové učí, že Kristus jakožto jednorozený Syn je soupodstatný s Otcem, vyjadřují tím pomocí formulace příhodné pro tehdejší řeckou kulturu tu pravdu, s níž se setkáváme v Novém zákoně. Vždyť dobře víme, že sám Ježíš tvrdí, že je v dokonalé jednotě se svým Otcem (Já a Otec jedno jsme, Jan 10,30). Ježíš to prohlašuje před posluchači, kteří ho pak chtějí kamenovat (srov. Jan 10,31). Potvrzuje tuto pravdu také před synedriem při soudu, což pro něj znamená rozsudek smrti. Podrobnější přehled biblických míst dokumentujících tuto pravdu se nachází v předešlých katechezích. Z celku těchto svědectví vyplývá zcela jasně, že Nicejský koncil, když hovořil o Kristu jako o Božím Synu, který je z Otcovy podstaty, Bohem z Boha, věčně zrozený a nikoli stvořený, neudělal tím vším nic jiného, než že potvrdil pravdu, která je zcela zřetelně obsažena v Božím zjevení. Tato zjevená pravda se stává pravdou víry církve, je to ústřední pravda celého křesťanství.
6) Když tato pravda víry církve byla definována na Nicejském koncilu, lze říci, že vědomí ohledně tohoto tajemství v myšlení a vědomí církve díky této definici již zcela dozrálo. Stejně lze tvrdit, že tato definice nepřestává být aktuální ani v našich dobách, v nichž se rozličným způsobem projevují prastaré sklony vidět v Ježíši pouhého člověka, byť mimořádného. Připouštět tato mínění, nebo s nimi dokonce souhlasit by znamenalo ničit christologické dogma a zároveň by to vedlo k destrukci celé křesťanské nauky o spáse (soteriologie). Jestliže by totiž Kristus nebyl opravdu Bohem, pak by nemohl lidstvu předávat poklad Božího života. Nebyl by tedy Spasitelem v tom smyslu, jak o něm hovoří Zjevení a jak to dokládá apoštolská Tradice. Když se znásilňuje tato základní pravda víry církve, pak se tím boří celá konstrukce křesťanských dogmat, znehodnocuje se logika víry a křesťanského života, protože se odstraňuje klíč otevírající bránu celého tajemství víry.
7) Musíme ale také jedním dechem dodat, že když církev slavnostním a definitivním způsobem potvrdila, učila a bránila tuto zjevenou pravdu na Nicejském koncilu, pak také potvrdila, učila a bránila pravdu o pravém Kristově lidství. Rovněž tato pravda se stala předmětem bludných mínění a námětem k různým heretickým teoriím. zejména je třeba jmenovat doketismus; toto slovo pochází z řeckého výrazu dokein zdát se. Toto pojetí anulovalo lidskou přirozenost Kristovu, protože podle doketů Kristus neměl pravé, nýbrž jenom zdánlivé lidské tělo. Doketi zároveň tvrdili, že Ježíš nemohl skutečně umřít na kříži. Z tohoto bludného mínění by vyplývalo, že ve vtělení a v oblasti díla spásy bychom měli co do činění s iluzí těla, což je ve zcela evidentním protikladu se zjevením, jak se vyjadřuje na různých místech Nového zákona, zejména pak ve spisech svatého Jana, který jasně tvrdí, že Kristus přišel v pravém lidském těle (srov. 1 Jan 1,14), s učením svatého Pavla, který učí, že právě v tomto těle se Kristus stal poslušným až k smrti na kříži (srov. Flp 2,8).
8) Podle víry církve, která pochází ze zjevení, Ježíš Kristus byl pravým a úplným člověkem a jeho lidské tělo bylo oživováno pravou lidskou duší. Jednomyslnému svědectví apoštolů a evangelistů odpovídá také učení prvotní církve i to, co vyjadřovali církevní spisovatelé, jako například Tertullian (srov. De carne Christi, 13, 4), který tvrdí: V Kristu ... nacházíme duši a tělo, tedy pravou lidskou duši a pravé lidské tělo. Nicméně se objevila i opačná mínění, zejména to, které hlásal Apollinarius, biskup z Laodiceje (narodil se v roce 310 ve městě Laodicea v Sýrii a zemřel kolem roku 390) a jeho následovníci, jimž se proto také říká apollinaristé. Podle jejich mínění v Kristu nebyla pravá lidská duše, protože by měla být nahrazena Slovem. Je zcela evidentní, že tím se popíralo pravé a úplné Kristovo lidství.
9) Proto také papež Damas I. (366-384) v jednom ze svých listů adresovaném východním biskupům poukazoval společně na Ariovy a Apollinariovy bludy, které pochopitelně také zcela jasně odsuzoval: Tito [tedy ariáni] připisují Kristu nedokonalé božství, ti druzí [tedy apollinaristé] falešně tvrdí, že Syn člověka nebyl úplným člověkem. Jestliže ale opravdu byl neúplným člověkem, pak je také neúplné Boží dílo, neúplná je rovněž naše spása, protože nebyl spasen celý člověk! ... My, kteří víme, že jsme byli spaseni v plnosti lidského bytí, v souladu s vírou církve vyznáváme, že Bůh v plnosti svého bytí přijal na sebe člověka v plnosti jeho bytí. (srov. DS 146). Tento Damasův list, který byl sepsán zhruba padesát let po Nicejském koncilu, mířil primárně proti bludům apollinaristů. Po několika letech první konstantinopolský koncil v roce 381 odsoudil všechny dobové bludy včetně arianismu a apollinarismu a tak plně potvrdil to, co papež Damas I. učil ohledně Kristova lidství, k němuž patří zcela přirozeně také pravá lidská duše, tedy také pravý lidský intelekt a pravá lidská vůle (srov. DS 146, 149, 151).
10) Soteriologický argument, jehož prostřednictvím Nicejský koncil vysvětloval tajemství vtělení, když učil, že Syn soupodstatný s Otcem se stal člověkem pro nás a pro naši spásu, doznal nového vyjádření v obraně pravé víry jak proti arianismu, tak proti apollinarismu, jak se to projevuje v listu papeže Damase I. a v učení prvního konstantinopolského koncilu. Zejména proti mínění těch, kdo popírali plné Kristovo lidství, byl tento argument formulován novým způsobem: Aby celý člověk mohl dojít spásy, muselo Slovo přijmout celé lidství (Co není přijato, není také spaseno. Řehoř Naziánský, Ep. 101, Ad Cledonium).
11) Chalcedonský koncil v roce 451 znovu odsoudil mínění apollinaristů, v jistém slova smyslu doplnil nicejské vyznání víry, když učil, že Kristus je úplný ve svém božství a úplný ve svém lidství. Náš Pán, Ježíš Kristus, úplný ve svém božství a úplný ve svém lidství, pravý Bůh a pravý člověk sestávající z rozumové duše a z těla, soupodstatný s Otcem ve svém božství a soupodstatný s námi ve svém lidství, podobný nám ve všem kromě hříchu (srov. Žid 4,15), zrozený z Otce přede všemi věky podle božství a v těchto posledních dobách pro nás a pro naši spásu narozený z Marie Panny a Matky Boží podle lidství, jeden a tentýž Jednorozený Kristus Pán ... (Vyznání víry Chalcedonského koncilu, DS 301).
Jak je patrné, namáhavé vypracování christologického dogmatu prostřednictvím
díla církevních otců a koncilů nás přivádí stále znovu k tajemství jediného
Krista, Slova, které se kvůli naší spáse stalo pravým člověkem. Toto tajemství
jsme poznali díky Božímu zjevení, abychom mohli uvěřit v něho a milovat
ho, a tak abychom mohli dojít spásy a mít plnost života (srov. Jan 20,31).