XXX.

Vítr se proháněl ulicí a lomcoval zavřenými okenicemi. Když Vítka otevřela domovní dveře, vchrstl jí do obličeje studenou spršku. Zaváhala, nemá-li se vrátit. A jak se obrátila zpět, něco se ve veřejích zabělalo. Ještě dříve, než oči rozeznaly pergamen připíchnutý dýkou, pocítila podivné zatrnutí u srdce. Neboť pergamen kryl znamení, kdysi tam vyryté Joachymem. Vítka vytrhla dýku ze dřeva, list slétl k zemi a hned jej uchvátil vítr. Shýbla se k němu, ale vítr s ním zatočil v blátě a odnesl o kus dále. Vítka se rozběhla za letící bílou skvrnou, už nedbala, že ji déšť šlehá do obličeje. Dohnala tajemné psaní v koutě u dveří Blažčina domu.

V ulici byla tma. Den se ještě nerozbřeskl naplno, byla hodina časně ranní. Vítka se vrátila domů. Nevěděla, co znamená pergamen, který svírala ve zkřehlých prstech. Byla však polekaná a nechtěla, aby ji Katuše přistihla ve zmatku. Vyhnula se kuchyni, vběhla do své ložnice a rozžehla louč dosti nemotorně. A jak se plamen louče neklidně zmítal, míhalo se jí před očima několik rozmazaných slov.

Vítka chvíli stála, nepřítomně zahleděna do mihotavých skvrn světla a stínu. Jen klid, říkala si, něco se stalo, ale já musím zůstat klidná, ať se děje cokoliv. Budu klidná, budu klidná, říkala si jako zaklínadlo. A každým slovem, které v myšlenkách pronášela, jako by mluvila k někomu jinému, její vzrušení opadávalo. Srdce jí přestalo zrychleně bušit. Prsty jí ledovatěly, otřásla se chladem, přitiskla plášť úže k sobě a teprve nyní četla. Byla to slova narychlo načrtnutá a ještě deštěm rozplizlá. Četla je několikrát, než porozuměla.

- Ani láska nepozlatí orlu klec. Nemohu zůstat. Nečekej mě! Joachym. -

Opakovala tato slova polohlasitě, hořce. Pak přiložila pergamen k plamenu louče a dívala se, jak oheň pohlcuje Joachymův list. S palčivou bolestí cítila, jak oheň stravuje současně v jejím srdci Joachyma, tak se v ní něco svíjelo, hnědlo a černalo. Odhodila zbytek pergamenu na studená polena v krbu.

Vešla Katuše, aby ustlala lože. Překvapeně se na prahu zastavila, cože je panna Vítka ještě doma, když už dávno zvony na ranní vyzváněly. „Jdi, ustelu to sama,” řekla Vítka místo odpovědi. A v jejím hlase bylo tolik příkrosti, že Katuše polekaně vzhlédla. „Jdi pryč!” znovu vykřikla Vítka a Katuše se rychle vytratila.

Vítka se s horečnou pílí pustila do převlékání peřin. Vytírala prach a přeložila v truhle všechny šaty. Z prádelní truhly vyházela všechny štůčky plátna a zase je srovnala zpět. Tři dny tak uklízela a nedopřála si oddechu než u jídla. Večer únavou upadla na lože oblečena a spala. Sotva se ráno probudila, dala se do práce znova.

„Bude snad svatba dříve, že dáváš dům tak spěšně do pořádku?” osmělila se zeptat Katuše. Měla smluveno s Rejčkou, kolomazníka Damiána ženou, že přijde před svatební slavností pomoci vysmýčit a ozdobit dům. Má snad pro Rejčku vzkázat hned? Panna Vítka však na všechny otázky dává skoupé odpovědi, nic z nich Katuše nezmoudřela. A čtvrtého dne, když je uklizena i půda a sklep a Vítka už nemá čím zaměstnat ruce, aby se unavil svár myšlenek, náhle se rozhodla. Vyšla z domu, aniž okem zavadila o znamení, dýkou vyryté do veřejí dveří. Hermelínem lemovaná čepička sedí jí nad bledým čelem jako korunka ze sněhu. Podzimní živůtek těsně přiléhá k štíhlému pasu. Hrdě jde panna Vítka ulicí i tržištěm, s úsměvem stejně milým jako jindy zdraví známé. Teprve když zaklepala železným kruhem na bránu fortny klarisek, začernal se jí v očích stín spáleného pergamenu. Plamen hořících slov jí opět bolestně ošlehl srdce - ani láska nepozlatí orlu klec...

Panna čekala kupodivu dlouho. Připadala si jako žebračka, nejchudší z chudých. Něco se v ní hroutilo, věž hrdosti a klidu, kterou v sobě tak pracně stavěla po tři dny, zde na prahu kláštera roztává v potůček slz.

Konečně se okénko otevřelo.

„Chci mluvit s mater Marií Barborou,” řekla Vítka.

„Přijď jindy, paní,” vrátná mhouří stařecké oči, „klášter má právě vzácnou návštěvu.”

„Jsem Vítka od Zlatého kužele, přece mě, ctihodná sestro, znáš. A s mater musím mluvit ještě dnes.”

„Ach, panenko, už vím!” mnohem vlídněji zahovořilo okénko. „Ach, z domu U zlatého - vím, vím. Víš, je tu právě Jeho Milost sám pan biskup Jan.”

„Chci mluvit s Jeho Milostí.”

„To nevím, nevím,” sestra vrátná teď rozpaky koktá, až se jí kapička u nosu povážlivě roztřásla.

„Jen mě pusť dovnitř, však jsem za Jeho Milostí panem biskupem přišla,” Vítka je odhodlána neodejít, i kdyby tu byl sám pan král. Fortnýřka tedy otevřela. „Počkáš v hovorně, hned tě ohlásím.”

Teprve v prázdné, žlutou hlinkou natřené jizbici si Vítka uvědomila svou smělost. Teprve nyní, ponechána o samotě, trochu se lekla. Vždyť ani nevím, jak s Jeho Milostí mluvit.

Nebylo však času na rozmyšlení, neboť ve chvíli se rozevřely dveře a do hovorny vstoupil vysoký, kostnatý stařec, následovaný houfem řeholnic. Malá, kulatá čepička červené barvy kryla temeno výrazné hlavy, zlatý kříž, zdobený drahými kameny, třpytil se na biskupově hrudi.

Vítka bez rozmýšlení poklekla, tak jí připadal vznešený. Nevnímala jeho obličej, jen jako bleskem jí projelo vidění jedle strmící vysoko na skále. Kdesi ve větvích zpívá tesklivý pták překrásnou melodii a ona sama u paty jedle sedí a naslouchá...

„Co chceš, dceruško?” zeptal se biskup, dívaje se přes dívčinu hlavu kamsi na nezřetelnou malbu starého obrázku na průčelní stěně.

Neodpověděla ihned, zmatena bleskovou krásou jasnozření, ale, ach, vzápětí pohlcenou vnějšími hlasy. „Je to Vítka, dcera zemřelého kroječe suken Jakuba od Zlatého kužele,” mater Marie Barbora vysvětluje.

Teprve nyní se biskup podíval na klečící dívku. To jméno přece už slyšel! Vzpomněl na svého lékaře, na den pošmourný jako dnes, v kterém upřímná zpověď mladého muže byla přetrhávána starostmi o království. „To je tedy panna Vítka?” řekl spíše pro sebe a dotkl se panenského čela znamením kříže.

Dívčiny rty se naklonily k biskupskému prstenu, pod jehož velkým kamenem se skrýval ostatek kteréhosi světce. „Nechť mi dopomáhá ten, jehož tělesný ostatek našel v prstenu úkryt, abych se vždy řídila vůlí Boží,” řekla Vítka vážně, jako by vyslovovala přísahu. Všem se tato slova zalíbila.

„Co chceš ode mne, panno Vítko?” zeptal se biskup a jeho otázka se opakuje v očích všech klarisek. Vítka k němu vzhlédla důvěřivě, jako by tu byli sami.

„Závoj sester svaté Kláry, Milosti.”

Byla to slova nečekaná, řeholnice se přes svou ukázněnost nezdržely hlasitých slov údivu. Mater polekaně zašeptala: „Ale vždyť je nevěstou!” Hned si však přikryla ústa rukou, nebude kazit Boží dílo, je-li to vůle Pána, aby se Vítka stala spolusestrou. Stařenka vrátná přistrčila ruku k uchu a vyptává se ostatních: „Co to říká? Co říkala?”

V tom šumu údivu mlčí jen biskup a Vítka. Dívají se na sebe. A biskup dobře čte v mladém srdci. Pozvedl ruku s těžkým prstenem k sestřičkám. „Račte se, ctihodné panny, vzdálit! V klidu a samotě lépe se duše otvírá.”

Sestřičky se vytratily zřejmě nerady, ještě ve dveřích šuškaly. Konečně umlkl poslední šelest, biskup pokynul panně, aby vstala a usedla. Byla tam prostá, dřevěná židle a stůl. Těžký, dubový, léty zčernalý. A za ten nekrytý stůl usedl biskup vedle Vítky a bylo to, jako by otec s dcerou doma zasedli k hodince důvěrného rozhovoru.

„Prý jsi zasnoubena, panno?”

„Sám mne zprostil slibu.”

„Velmi jsi ho milovala?”

„Milovala i nenáviděla. Chtěla jsem však pro spásu jeho duše nést každé břemeno.”

„Víc bys ho nenáviděla než milovala, proto ti Bůh předem ulehčil oběť.”

Pozvedla k němu udivený pohled. „Jak to víš, Milosti, že v jeho přítomnosti se mi ztrácela láska i Bůh?”

„Není vždy láskou, co nám duhově oslní rozdychtěné oči.”

„Přemýšlela jsem o tom po tři dny. Čtvrtého dne jsem se rozhodla nikdy již nemilovat člověka.”

Biskup se shovívavě usmál. „Ne tak, panno Vítko, tři dny je krátká doba na zvážení věčnosti. O tu jde v každém rozhodnutí. Co si počneš s hřivnou svého vroucího srdce, kterou ti svěřil Bůh, co si s ní počneš ve zdech kláštera?”

„Budu milovat nebeského ženicha.”

„Říkáš to se vzdorem, nikoliv s touhou. On však si vybírá sám a nevěsta jeho musí být pokorného srdce.”

„Vím, že toho nejsem hodná,” přiznala zahanbeně.

„Je-li vůle Boží, abys rozmnožovala počet jeho věrných, proč se vzpíráš?”

Vzpomněla na své snění o dětských tvářích. „Uhádls, Milosti,” přiznala tiše, „mám ráda děti a chtěla jsem jich mít hodně.”

„Každou bolest, kterou mateřství přináší, a každý trud, jehož se i nejlepší manželství nevyvaruje, můžeš obětovat za duši, kterou jsi chtěla zachránit, a také tak dostojíš svému slibu. Neboť není na nás, abychom vymýšleli obětní dar. Ten, který má být usmířen, má právo nám určit cenu výkupného.”

„Milosti, domnívala jsem se, že chceš, aby se kláštery plnily.”

„Jen těmi, kdož byli Bohem vyvoleni,” přerušil ji biskup. A jeho slova, pronesená s důrazem, byla pro Vítku pokořením, neboť dobře porozuměla, ale už nevzdorovala, už byla připravena přijmout jakýkoliv ortel. Pýcha z tebe křičí, ozvala se zemanka ve vzpomínce. Vítka už ví, že její přání vstoupit do kláštera, obrátit se k světu chladně zády, byl jen poslední výkřik její pýchy. Nyní je pokořena. Domnívala se, že prokazuje klášteru čest. Ano, to se domnívala, a hle, je odmítnuta, neboť ctí by bylo pro ni, kdyby ji Bůh vyvolil. Nesměle se zeptala: „Co mám počít, Milosti?”

„Mé dítě, Bůh, který je Otcem nás všech, v pravou chvíli ti sešle své světlo a budeš vědět, co činit. Pros za to, i já budu prosit za tebe, abys byla ženou statečnou, neboť takových je naší zemi české zapotřebí.” Biskup povzdychl, opět byl myšlenkami u starostí, které ho nejvíce tížily. Když pak vycházel ze dveří hovorny, ještě se pootočil k Vítce, jako by teprve nyní se rozpomněl. „Aleš z Menšího Města už ví, žes od svatby odstoupila?”

Neodstoupila, byla odkopnuta, pomyslila si hořce, ale přece jen byla biskupovi vděčná za tato slova. „Neví, Milosti, vzkážu mu, měl být svědkem na svatbě.”

Zadíval se na ni, přepaden náhlou a naléhavou myšlenkou, ale nevyslovil ji. Vyšel z hovorny.

XXXI.

Cestou domů si Vítka vzpomněla, že je nutno Alšovi vše říct. Poprosit ho, aby odvolal ohlášky, již vyjednané u Sv. Jakuba. Tu se v ní vzpříčila hrdost, raději utéci, ach, to bude klepů a pomluv! Ale pak pohodila hlavou - jak to řekl biskup? Aby byla ženou statečnou - statečnou i v pokoření a haně. A sotva vešla do domu, řekla tvrdým hlasem Katuši: „Ať to víš ode mne dřív než od krupařky. Je po svatbě, Joachym upláchl.” A jako by mluvila o záležitosti zcela jí cizí, počala vyprávět. Vybírala úmyslně slova posměšná. Dobře se tomu mohla naučit od paní zemanky. Právě takový drsný tón dokázala nasadit, jako když paní Elška své přebolené bolesti odívala do šaškovských slov.

Katuše spínala ruce a ječela docela upřímně: „Svatý Fabiáne, kdo by se byl toho nadál! Ubohá panno Vítko!” A pak si vzpomněla, že vlastně je tím ošizena o tučné svatební hody. O zvonivé spropitné svatebních hostů, jež se vždy čeledi udělovalo. Tu teprve se jaksepatří dojala a do Vítčina vyprávění vykřikovala: „Ten lotr, nectný větřivous! Vědět to paní zemanka, ta by mu pověděla!” Nedočkavostí vše jí padalo z rukou, už aby mohla k přítelkyni krupařce, ta bude otvírat oči! Vítka jí překazila tuto radost. „Tak nyní víš vše. Někomu jsem to musela říci nahlas bez okolků, abych slyšela sama sebe. Ale ty o tom dnes ještě ani slova! Třepneš-li hubou, zítra poletíš z domu, pamatuj! Zítra si roztrubuj, co chceš, už na tom nebude záležet, ale dnes, dnes ještě chci, aby se to utajilo, rozumíš?”

Bodejť by nerozuměla. Katuše přikyvuje hlavou, ač dosti nerada, ale musí poslechnout, panna Vítka jen tak planě nevyhrožuje a Katuši se ještě nechce zpět na zemančin dvorec. „Ne, ne, ne, panno Vítko,” raději ujišťuje nahlas, „ode mne se nikdo nic nedozví.” Až zítra, v duchu si dodá pro útěchu.

Vítka pak vzkázala paní Blažce, bude-li u ní dnes pan Aleš, aby ho poslala do domu U zlatého kužele. Věděla, že Aleš je jediný člověk, který se jí nevysměje. Dnes ještě smí jej pozvat do domu, zítra už bude všem lidem pro zábavu, bez cti a dobré pověsti, nevěsta odložená. Byla však připravena vypít své zahanbení mlčky.

Ještě než se setmělo, zabušil na dveře Aleš. Katuše tentokrát otvírala jen nerada. Div si dlaň na ústech nedržela, jak se bála, že svou novinku neudrží. Naštěstí pan Aleš velmi pospíchal do hořejší jizby. Když vstoupil, seděla Vítka u krbu a hleděla zamyšleně do plamenů. Pozdravil. Podívala se na něho zkoumavě, zazdálo se jí, že Aleš už ví. Tak nejistý byl jeho pohled, že zaváhala, nemá-li začít rozhovor o pergamenu hned. Ale pak se zamračila. Kdo mu prozradil, ví-li vše? Katuše, mater či biskup? A pozorujíc jeho nesmělost, cítila, jak hořkost zaplavuje opět její srdce. Bolest se mění v hněv, který ve zlých plamíncích prosakuje slova. „Víš už, viď?” vybuchuje, „jsi rád, že Joachym uhnul z cesty?”

Trhlo mu něco v tváři, napřímil se, jako by dostal políček. „Bolí mě, žes nešťastná,” a jeho oči byly plny upřímnosti. Zastyděla se. „Jsem zlá, odpusť!”

„Mám tě rád takovou, jaká jsi. Jsem hotov rozjet se za Joachymem a přivést ti ho zpět.”

Nevěděla, co říci. Bezděky začala urovnávat žluté růže ve džbánku. Joachym zmizel, jako zmizela vůně a svěžest hebkých lístečků růžových. Podala Alšovi povadlý květ. „To mi zbylo ze všeho.”

Vzal růži a položil si ji na dlaň. Nebylo to už poupě, ale lidské srdce, zežloutlé steskem, s rudými skvrnkami utajovaných ran. Bylo to srdce choré a stačilo by jen drsně sevřít dlaň a zbude z něho prach rozbitého květu. Vzal růži opatrně do prstů, lístečky ještě držely pohromadě, a tu se usmál.

Vítka se dívala mlčky na tuto hru prstů s růží. Upadne-li jeden jediný lísteček, je po všem, napadla jí znenadání myšlenka. Ale hned se vytrhla do skutečnosti - po všem přece už je, a teď se dej do práce, překřikuj svou snivost. A jako by růže za vše mohly, vzala džbán a postavila jej do síňky za dveře. Když se vrátila, Aleš seděl jen tak zpola na postranním opěradle křesla a ještě se zamyšleně díval na svou růži. Ale Vítka už byla docela ve skutečnu a řekla hlasem rozhodným: „Joachyma nehledej. Chtěla jsem se s tebou poradit. Co myslíš, neměla bych nyní odjet na Klenov k paní Elšce? Jistě by mě ráda přijala - přišla bych lidem z očí, ušla bych jejich pomluvám. Ale těžko je mi loučit se s domovem, i když je prázdný. Už nejsem Vítka větrokřídlá.” Pousmála se sama své vzpomínce na doby nepříliš vzdálené, kdy toužila tolik jen ujít, ujít hodně daleko.

Aleš se stále díval na růži, jako by mluvil k ní. „Prosím tě, neodjížděj! Bolest jde s námi, ať člověk utíká kamkoliv. Zůstaň...” Věděla, co nedořekl. Odpověděla na slova nevyslovená: „Nechci splácet lásku jen soucitem. Více si zasloužíš, Alši!”

Podíval se na ni překvapeně i roztrpčeně. Nebylo příjemné nechat si číst v myšlenkách, nebylo příjemné slyšet takovou odpověď. Trochu zrudl. „Vím, že mne nemiluješ a vnucovat se nechci. Ale tvá sestra Adlétka mi uložila, abych se o tebe staral, a já chci plnit slib.”

Byla to pravda, Vítka o tom ví a spoléhá na tento slib, proto Alše zavolala. V rozpacích kouše cípek šátku a dívá se zamyšleně do ohně. Proč se tak těžko domlouvá s lidmi? Proč lidé jinak mluví a něco jiného poletuje pod klenutím slov? Vždyť ví, zcela jistě ví, že Aleš myslil na to, aby byla jeho. Má ji rád, čte mu to v očích. A přece zapřel, div že není uražen, jak se teď tváří. Ovšemže slib tu byl, ale i jeho láska tu byla - Vítka rázně přetrhla mlčení.

„Mohla bych docházet k Zlatuši, víš které, vyšívačce poblíž Ungeltu. Velmi vždy chválila mé ruční práce, doučila bych se u ní vyšívat zlatem pro dvůr. Uživím se.”

Podíval se na ni jen zpod čela a zase uhnul očima. Bál se, že opravdu přečte vše, co si myslí. Mlčel. Co také říci? Ovšemže, panna si musí hledat obživu, chce-li zůstat sama, neboť truhlice sebeplnější, po předcích zděděné, časem ukážou dno.

Vítka se rozpovídala o Zlatuši, jak umí překrásné pásy zlatem a perlami vyzdobit. Bohaté paní ze dvora královského rády se v nádheře předstihují a Zlatuše opravdu má zlaté řemeslo. „Nemysli, Alši, že bych to nedovedla zrovna tak vkusně udělat jako ona. Ano, dobře, zůstanu, paní Elšce pošlu jen psaní. Co myslíš, přijela by na čas, kdybych ji pozvala sem? Nebojím se, vydělám si na chléb, nikomu nebudu na obtíž, oh, to ne! Ale zítra už kdejaká drbnička bude mě mlít.” Zase trochu poklesla na mysli. „Krupařka! A Jitka! To bude spěchu, aby novinku honem všude roznesly! Dnes, Alši, jsi tu u mne naposled. Budou-li se mi vysmívat, tebe se nesmějí dotknout. Tvá pověst nesmí utrpět. Jdi, prosím tě, jdi! Děkuji ti za vše, kdybych tě někdy nutně potřebovala, já si tě najdu. Ale teď - nech mě o samotě!”

Říkala to rychle, horečně, aby přehlušila svou lítost, že takto musí mluvit. Že je to v pořádku, aby on odešel a už více nepřišel. Nesluší se, aby docházel k odstavené nevěstě, která se za něho provdat nechce. A přece je tu jakýsi stesk. Snad neodejde, nenechá mě opuštěnou, i když ví, že ho nemiluji. Snad řekne, Vítko, já zase přijdu, zítra na shledanou.

Aleš mlčel. Mlčela světnice, i v krbu se ztlumil praskot ohně. Stíny se hrnuly dovnitř jizby, zvědavě natahovaly vyčouhlé pařáty k Vítce. Bezděky se schoulila do křesla, cítila, že Aleš uvnitř zápasí. Zazdálo se jí, že jsou to právě ty stíny, jež dotírají na jeho duši. Zachtělo se jí vztáhnout ruku a dotknout se jeho černých vlasů, tak jako se kdysi vztáhla její ruka poprvé k vlasům Joachymovým. Zalekla se své touhy víc než tehdy v noci. Polekala se - můj Bože, vždyť ho nemiluji, a přece bych ho chtěla pohladit, políbit a přitisknout se k němu. Zakryla si tvář do dlaní a vykřikla. Křičela vlastně na sebe. „Jdi, Alši! Prosím tě, jdi odsud!”

Prudce vstal. Odhodil růži do plamenů krbu, chladně se uklonil panně, jež zvedla opět hlavu a polekaně zamžikala víčky, zadržujíc pláč. Ještě se rozhlédl dlouze kolem, potom řekl kamsi do šera hlasem nepřítomným: „Alžbětě, kováře Petra, umírá jediné dítě. Pláteník Šimon, který má dvanáct dětí, dostal horkou nemoc a z té se neuzdraví. Michal z Menšího Města včera vyhořel, v ohni mu zahynula žena, zešílel z toho. A tolik jiných...” Nedořekl, obrátil se a rychle odešel. Vítka se nechápavě dívala za ním. Co říkal? Pomátl se snad? Když však Alšovy kroky dozněly a kolem se zase zhustilo dusivé ticho, pomalu si opakovala Alšova slova. Alžbětě umírá jediné dítě. Pláteník Šimon má dvanáct dětí a horkou nemoc. Už tomu rozumí. Odstup, má bolesti, ode mne! Jsi jen nepatrnou kapkou proti vlně utrpení, jež se valí životem.

XXXII.

Zrudly a zpestřily se letenské stráně. Chocholky petřínských hájů se zbarvily zlatem, ale ne dlouho si v nich pohrávalo slunce, podzimem zemdlené. Větry pročesávají hřebeny kopců studenými lijavci. Už se v krbech rozžhavují dubová polena od svítání do půlnoci. V komínech hučí meluzína a první sníh ohlašuje nástup zimy. Jako spadlý list, suchý a smutný, tak Vítce uvadá den po dni, tak bezhlesně slétá vždy večer na zkřehlé srdce. Katuše i Martin zůstali s ní, a to ji trochu utěšuje. Pan Mikeš se rozhodl přezimovat v Praze. Z jara se vydá na cestu domů, potom pojede zemančin povoz s ním.

Dopoledne odcházívá Vítka k vyšívačce Zlatuši, věčně shrbené nad jemným vyšíváním. Učí se u ní rozplétat zlaté nitky, vpichovat perličky a lesklé kamínky v brokát, kreslit na předlohy líbezné závitnice, lístečky a poupata, sešívat roztomilé kabelky k pasu a zdobit široké stuhy urozených paní. Vždyť i manželka zemského správce pana Pluha z Rabštejna bývá často Zlatušinou zákaznicí. Paní z Lipé a jiné šlechtičny neskrblí grošem za pěkně zhotovenou práci.

Ulice si zvykla na Vítčinu spěšnou chůzi. Už za pannou málokdy vyletí uštěpačný smích, kalich hořkosti je dopit. Jen ještě spolknout poslední rmut. „Počkej, některý vdovec si dá říci,” zlomyslně utěšuje Vítku panna Jitka. Sama se bojí, aby z ní nebyla svobodná tetka, chovající děti příbuzných. „Vezmeš si starého, takový rád se pochlubí i nevěstou odloženou, jen když je mladá.”

„Joj, panenko, taková pohledná, a přece ženich dal přednost cválajícímu koni?” diví se posměvačně krupařka Barbora. „Prý jsi nebyla Joachymovi dost bohatá, že se nestydí, lapiduch!” horlí Milena s vyčnívajícím chrupem, která bohatstvím věna doplňuje nedostatek své krásy. „To můj Petr si mě bere z čisté lásky,” štěbetá nadnášivě, ačkoliv celé město ví, že skoupý masník Kalenda týden smlouval s Mileninými rodiči, než se dohodli o výši věna.

Vítka by mohla odpovídat stejně uštěpačně, umí se bránit, chce-li. Ale mlčí a tiše se usmívá. Cítí, že se s ní stala změna. Už se na lidi neumí hněvat, i když jí ubližují, jen cosi jako soucit vkrádá se jí do srdce, pohlédne-li na nepěkná ústa Milenina. Ó, ano, dovedla by všem drbničkám zavřít ústa, ranit je citelněji, než to činí ony. Odkud však přišel blaživý pocit mlčet a mít je všecky ráda i s jejich chybami? Dívala se na ně s úsměvem, o který se odrazil každý posměšek; přestaly si vymýšlet zlomyslnosti. „Je vám nýčko taková divná,” vyprávěla krupařka o Vítce. „Katuše také říká, jak se panna umírnila. A kdož ví, má-li to tuhle v pořádku, jestli se žalem trochu, víme, nepomátla. Vždyť prý se stará o dvě babizny, co žebraly u řetězů, jedna od druhé se nakazila, obě leží choré. A panna Vítka je chodí těšit a ošetřovat, ba i Katuši poručila uvařit pro ně krmičku. Kdo to kdy slyšel, aby se měšťanská panna s žebrotou přátelila?” „Všechny děti jsou za ní zblázněny,” vykládá tlustá koláčnice, „naše Aluška běhává panně Vítce naproti, sotva ji na konci ulice zahlédne.”

Byla to pravda, děti si Vítku velmi oblíbily. Měla pro ně vždy nějakou lahůdku, dovedla vyprávět o silných chasnících, kteří přemáhají čarovným mečem zlé saně, o rytířích, kteří se prohánějí pod oblaky na větrném oři a bojují ohnivými blesky. Zvláště jedna pohádka se dětem líbila, a tu jim Vítka často opakovala: o zakletém princi, který vypil kouzelný nápoj a nyní musí bloudit světem, dokud ho princezna nevysvobodí tím, že se stane pokornou děvečkou a z lásky půjde pást ovečky do hor.

„Bylo těch oveček mnoho?” vyptává se modrooká Aluška.

„Mnoho, mnoho, zrovna tolik jako dětí v pražských městech. A každá ta ovečka byla zlatovlná, jen oči měla černé jako uhel a saze.”

„Takové zlaté rouno měly ovečky, jako ty máš copy?” vyptává se dále Aluška a hladí Vítčiny vlasy.

„Co se stane s ovečkami, až bude princ vysvobozen a princezna je už nebude muset pást?” vyzvídá Jaklík, ten myslí vždycky dopředu. Přimračuje přitom vysoké čílko a vytrvale se škrábe v husté kštici.

„Všecky ovečky se promění v hodné děti, budou běhat za princeznou a volat na ni, mamičko, máme hlad!” směje se Vítka a klade si Jaklíkovu hlavu do klína. „Ukaž, povískám tě, aby ses pořád nedrápal.”

V zimě již Vítka k Zlatuši nedocházela. Dost se naučila, teď sedávala v teple jizby nad vyšíváním a děti přicházely za ní do domu. Katuše brumlala, že nanosí špínu a bláto, ale Vítka je bránila: „Vždyť by se nám bez jejich křiku stýskalo, jen je nech! Při písničce anebo pohádce v jejich přítomnosti mi kvítka a srdíčka na hedvábí pod prsty samy rostou.”

Zákaznice si libovaly, že výšivky panny Vítky jsou jemnější a pestřejší nežli Zlatuščiny. Vítku práce těšila stále více. Lahodnými barvami rozkvétaly jí pod prsty hedvábné kopretiny, fialky a pampelišky ze stráně nad Markýtinou krčmou. Obláčky nad Klenovskou tvrzí zachytila stříbrnou nití a své mládí podivnými srdíčky, ze kterých vybíhaly překrásné ratolístky.

„Svatý Fabiáne!” divila se Katuše pokaždé, když nahlédla panně Vítce přes rameno. „Což máš, panno, nějaké kouzlo v prstech, že z ničeho takovou krásu tvoříš?” Věru, teď už by se Vítce v duchu neušklíbala jako kdysi, že je to městská nemotora. Ba, nic jí nevadí, že panna zapomene do krbu poleno přihodit, je-li zabrána do práce. Má-li v hlavě tolik roztodivných, a přece tak pěkňoučkých tintilínek, kdepak by - na polena!

Před vánocemi na Rybném trhu zahlédla Vítka ranhojiče Jacka. Stál na protějším okraji cesty, u domu přísežného Kunclína. Hluboce smekl klobouk, vysoký jako homole. Nadnesl se na špičky a hotovil se přejít k panně, aby se poptal po jejím zdraví. Nenápadně utrousil, že Aleš nejednou vzpomene v řeči na ni. Vtom se otevřelo okno na pavláčce domu přísežného Kunclína a prudké šplouchnutí kalné tekutiny nepříjemně pocuchalo sporé vlasy Jackovy. Otřásl se, až to stříklo na mimojdoucí; smáli se i hubovali.

Jacek rázem zapomněl na Vítku i na svého milého pána. Utřel si rozvážně obličej o široký balónek rukávu. Poodstoupil a vykřikl do okénka lichotku o trdle jakémsi nevycválaném, jež by se mělo móresům učit u slušných lidí, a ne ve svém rodném prasečím chlívku. Byl by pokračoval k veselosti ostatních, kteří při nákupu ryb vždy měli dost času poslechnout si hádky. Ale z okénka se vyklonila dívčí hlava s nosíkem sice ohrnutým vzhůru a tvářemi baculatými, ale prasátku přece jen málo podobná. Kromě toho na tuto hlavu se Jacek upřeně dívával už po několik nedělí při službách Božích a náramně se mu líbila. Joj, nevěděl, že patří k tomuto domu a že k té hlavičce patří tak ostrý jazyk.

„Kdo že je trdlo nevycválané a kdo je z prasečího chlívku?” jala se dívčina čile vyptávat. S hrozivě staženým obočím potřásala tak hněvivě hlavou, až se jí kučery kolem čela rozvířily. Ba, byla v hněvu pěknější než při službách Božích, a proto Jacek pokorně vyposlouchal litanii peprných nadávek, týkajících se všech jeho údů, od kratinožek počínaje až po hlavu bambulovitou. Když se panna vykřičela, slibovala vylít mu ještě jeden hrnec na šišku. Prosím, toť ženská nedůslednost, pomyslil si Jacek. Nejdříve hlavu odhadne na bambuli, a teď už ji prodloužila v šišku!

Neznala ovšem Jackovu důvtipnost, neboť zatímco poslouchal její zvučný hlas, umínil si učinit z nouze ctnost: „Růžičko voňavá,” mírně začal, nemohl jsem vědět, že tvoje ručka mi leje na hlavu přízeň. Čekám tu před domem v touze, abych tě spatřil, a nemíním odejít, dokud mi neslíbíš, že večer přijdeš ke kašně.”

Marka ztratila proud své výřečnosti. Opravdu, je to ten směšný človíček, který vždy v neděli v kostele může na ní oči nechat! Byla vždy ochotna vyměnit bouřlivé počasí za sluníčko.

Vyprskla v hlaholivý smích. Nahnula se více z okna. Ba, je to on! Jacek přiložil výmluvně ruku na srdce. Smála se znovu, ale myslí si, vždyť on konec konců není tak směšný. Je švihácky oblečen, to se musí říct. Už mám sloužení dost, a kdyby to myslel doopravdy? Což nejsem děvče pohledné, myslí si Marka a zvesela zavolala na vzhlížejícího Jacka:

„Bude-li se mi chtít, přijdu! Ale až v sobotu! Však víš, že děvečky nemají každý den volno.”

Okénko se zase zavřelo, Jacek se teprve nyní ohlédl po panně Vítce. Ale ta už tam nebyla. Přesto si začal zvesela hvízdat.

XXXIII.

Ještě nezaťukalo jaro pořádně na ospalou zemi, ještě se plouhaly vlečky rozmoklého sněhu ulicemi. Ale na tržištích a nárožích se srocovaly hloučky lidí ve vzrušených rozhovorech. Málo dbali, že do děravých krpců čvachtá voda z louží. Leckterému povívaly záplaty na nohavicích ve větru a vlhký chlad dotíral ke kostem. Chudý se snadno i s nečasem sbratří. Ostatně v chumlu kolem vandrovního se zahřeješ dechem ostatních i horkou zvědavostí, cože se ve světě děje.

„Slyšel jsi? V Němcích se bouří řemeslníci proti bohatým kupcům. Byla tam krvavá rebelie.”

„Však na ty naše nadutce také by patřila přibroušená hůl,” povzdychl Bárta švec. „Uděláš poctivou práci, ale na peníze potom čekej v hluboké úkloně. Dá nebo nedá. Jak se pánu uráčí.”

„Hoj, pánům Němcům, co si tu napěchovali měšce českými groši, pěkně se v měšťanských domech v teplíčku sedí. Chudý řemeslník je všude ve psí, aby se raději odnaučil jíst,” roztrpčeně vykřikuje čepičář Václav.

„Hr na ně!” vykřikl kdosi a všichni se hnuli k domu, v němž seděl nejbohatší Němec, pan Joklín. Ten, co se dvěma svými bratry uměl tak pěkně ždímat stříbrné doly v Kutné Hoře. Zprvu byl nespokojenců jen hlouček, ale cestou se přidávali další, mnozí ze zvědavosti a mnozí v naději na dobrou kořist. Mnozí pak z opravdové chuti zvalchovat vyšívaný kožich Joklínův, bude-li k tomu příležitost. Před panským domem trochu zaváhali, ozval se opatrný hlas. Lidičky, mějte rozum, abychom pak všichni neseděli v městské věži! A tak se mnohá sukovice, pozdvižená proti bráně, zase snesla krotce k zemi. Jenom výkřiky letí do oken, za kterými už poplašeně pobíhá bohatý pán.

„Vyprázdni měšec, Němče!”

„Dej sem, cos v Kutné Hoře nakrad!”

„Otevři nacpanou spíži!”

„Chleba, chceme chleba!”

Kdyby byl býval starý Joklín méně plesnivého srdce, byl by urovnal tuto rebeličku několika groši, vyhozenými z okna. Stačilo také vyprázdnit spíži jenom do čtvrtiny. Ale ďábel dal svému klientovi jinou radu. Tož funí krátkonohý Joklín vzteky a prská bezzubými ústy nadávky na českou plevel. Poklesával v kolenou, když vlekl své těžké břicho k zadní stěně. Snímá z ní starou kuši. To je bohatcův osvědčený lék na lidskou mizérii. Kručí vám v žaludku, chásko? Nejlépe hladový chřtán na věky zavřít. Pryč s chudáky, a nebude více bídy, pochechtává se Joklín, pootevřenou okenicí vystrkuje zbraň.

Zazněl bolestný výkřik, hlas ženy zoufale křičí: „Mé dítě, Jaklíku!” Potom hluk davu, jako když kalná voda břehy bere. A již po zdobném řezání brány šplhá první, druhý chlap. Joklínovi leknutím vypadla zbraň z ruky. A než měl čas znovu se k ní dostat přes těžkou překážku vlastního břicha, už ležel na zemi a na něm dva otrhanci. Fí, pane Joklíne, to ses polekal špinavých vousisek, po kterých zřetelně lezla veš! Víc už opravdu vznešený pán neměl čas vidět, rána kamenickou pěstí je nad ukolébavku a spí se po ní zatraceně dlouho.

„K smrti ho nedobíjej!” spokojeně se podíval kameník Jarolím na ležícího Joklína. Pravoň se uchechtl: „Člověk by řekl, že v něm nalézáš zalíbení.”

„Oči od něho nemohu odtrhnout, jak si tu hajá,” šklebil se Jarolím. Ale bystré oči mu rejdily panskou jizbou, nerad by odsud s prázdnou.

199

Vtom vtrhli do jizby dva Joklínovi pacholci. Spustili ve dveřích německý halas, povzbuzovali jeden druhého ke statečnosti. Když však viděli pána nehybně ležet pod oknem, lekli se, že je mrtev, a chtěli zase utéci, což jestli se vrahům zachce také zmáčknout jejich hrdla! A kdyby i nezmáčkli, člověka přizmrzačí, a kdo ti zaplatí, je-li pan Joklín nadosmrti mrtev? V mžiku jim bylo vidět strakaté zadky, ale Pravoň pokrývač skočil po nich, jako by spadlé došky lapal.

„Počkejte, krahulíci! Nejdříve ukažte, kudy se jde k pánovu pozemskému ráji, aby se jednou také chudý člověk poměl dobře.” A tak pevně přitom držel pruhované nohavice služebnické, že jednomu Němci ve švech praskly. I zakvílel Němec lítostivě. Byly to nohavice sváteční a mínil v nich jít večer za nejmilejší. Začal se na pokrývače sápat. Tento byl v nevýhodě - buďto se nechat bít do tváře, anebo pustit jednoho Němce a tak si k obraně uvolnit ruku. Kameník zatím zkoumal obsah korbele, stojícího na panském stole. V pravý okamžik se však odtrhl od pokušení a krokem kamenickým se přiklátil k hemžící se trojici. Výmluvně se jal vyhrnovat rukávy. Nebylo toho zrovna zapotřebí. Skrze díry staré haleny bylo dobře vidět svaly uzlovité, hrozivě mohutné. Byly to však pohyby výmluvnější než slova. Porozuměli i Němčíci, kteří se dosud tvářili, že nerozumí, proč se jim tu děje křivda. Střelhbitě se jim rozvázal jazyk dobrou češtinou. Náhle uměli promluvit, plni ochoty ukazovali, kudy je cesta do masné komory.

Kameník s pokrývačem, pravda, sami by si také poradili s uzenými šunčičkami, s vonnými koláči a všelijakou dobrotou. Ale nejsou to lidé nepřející. I rozevřeli okenice zeširoka a vyhazují na ulici pytle s hrachem, hej rup! Pozor, ať se nám nerozsype! Tady máš, bábo, hroudu másla, hahaha, pláclo ji do nosu, proč ho máš, kmotra, trčet z obličeje? Bílý tvaroh pro běloučkou pannu, chytej a nic se neboj! Houstičky, lidičky, zítra za peníze a dneska zdarma!

„Bože mě netrestej,” vřískají ženské ve smíchu i žádostivosti. I vajíčka vyhazují, a které nechytneš, rozplácne se na zemi. Však je tam už děcka slizují svorně se psiskem, které se motá v chumlu lidí. Vtom kdosi vykřikl, že jdou halapartníci. Nastal zmatený útěk. Všecka statečnost zmizela, také Jarolím s Pravoněm mají teď naspěch. Jen stranou od Joklínova domu zůstal hlouček.

„Můj Bože,” naříká starší žena, „proč jsem se tu pletla? Jaklíčku, kvítečku, otevři oči! Nu, podívej se na mne!”

Panna Vítka už po kolikáté leje na Jaklíkovu tvář vodu, otírá mu čelo šátkem. Pak zase odbíhá ke kašně a ve střepu hrnce, jenž se tu v koutě povaloval odložen, přináší čerstvou vodu.

„Nenaříkej, Judito, říkám ti, že není mrtev. Tak vida, všichni utekli. Ani jim nenapadlo nám pomoci. Vidíš, tady na rameně má Jaklík jen trochu odřenou kůži. Omdlel, zase přijde k sobě.” Chlapec otevřel oči. To se právě zastavuje městská stráž u nich. Petr, zvaný Jednookáč, se rozkročuje zeširoka, aby dodal vážnosti své vyčouhlé postavě. Rozkročíš-li se, vypadáš tlustší, řekl mu kdosi a Petr má pro takové rady dobrou paměť! Nu, tento, víme, kdopak jsme, co? A vůbec, co tu děláme, he? Byla tu jakási rebelie. Mluvte, ženské, cože, jakže, mlčte, když mluvím já, velitel městské stráže, he?

„Vidíš, že ošetřujeme raněné dítě,” odbyla ho Vítka. „Na vás je, na strážích, abyste o městský pořádek dbali, o všem věděli, co mne se vyptáváš? Jen tolik ti povím, že v tomto domě je zlý člověk, který střílí do dětí. Tož, jestli ho najdeš, pane veliteli, půjdu ti ráda k zasedání přísežných svědčit.”

Petr Jednookáč se rozpačitě ošívá. No, tento, víme, kdopak by hned soudy a vůbec, kdo jsou ti lidé, co tu byli. Mlčet, nic se už neptám, no dobrá, jaképak řeči s hloupými sukněmi. Vykročil zase odtud a jeho druhové v náhlém porozumění poslušně klusali odtamtud také. Bodejť, začnou si něco proti panu Joklínovi!

„Odneseme Jaklíka domů, pomohu ti,” navrhla Vítka a hned bere paní Juditu zkříženě za ruce. Udělaly pěknou sedačku, Jaklík ještě pobledlý, ale při vědomí, chytá se obou kolem krku, už mu i úsměv slétl na tvář. Jej, to se nesu, jak na královském trůně.

XXXIV.

Druhého dne zaběhla Vítka k Juditě, aby se pozeptala na Jaklíkovo zdraví. Ačkoliv byl sotva začátek března, obloha byla jarně modrá, poslední zbytky sněhu mizely a teplý vítr sfoukl kaluže z cest. Pupence květů se ještě skrývaly v příslibu blízkého okamžiku, kdy už už vyrazí první zelený trsek trávy. Ale vůně jistoty, že už je jaro na cestě, ta byla všude v ovzduší. Vítka ji do sebe sála více očima než čichem. V jasném dni, kdy se země stávala zrcadlem oblohy, všecka krása nebeských světel paprskovala na povrchu věcí. Domy byly vesele bílé, žluté a růžové. Pavučiny se třepotaly v koutech pod arkýři a pavláčkami. Měly v síti lapenou duhu a hrály příjemnými odstíny, takže i prach na nich se stříbřil. A došky na nízkých domcích se zelenaly jasněji. Škvíry a trhliny ve zdích se nečernaly tak zádumčivě jako v zimním žalování. Povalený plůtek u zahrádky se smál dětskou rozpustilostí, šimrán kočičím ocasem. Pěkně se na něm černý Macek uvelebil, už je natažen, sluníčko hřej!

Vítce bylo do zpěvu. Jako by všechno, co bylo, se sněhem zmizelo. Smutek je pryč a Vítce je dobře. Lehce proběhne ulicí, na krupařku Barboru zavolá pozdravení. Bártové do okna hodí pochvalu - pěkně ti sluší nový čepec, pojď ho vyvětrat na jarní ovzduší! Došla k nízkému domku vdovy Judity, v síňce se zastavila na prahu polootevřených dveří. Sama neviděna zahlédla, že Jaklík sedí na loži. A na pelesti u něho - pan Aleš! Čtyřletá Márinka se mu šplhá na kolena, hleďme, ještě jí pomáhá, tak si sedni a poslouchej dál. I Vítka poslouchá, jako by v té chvíli zapadla o několik let zpět. To Háta sedí u nich na zápraží a vypráví pohádku. Adlétka každou chvíli odbíhá, ale ona, Vítka, vždy až do konce vytrvala. A sotva Háta jednu skončila, už loudí Vítka pohádku novou. Náhle si uvědomila, že ne Háta, ale někdo jiný, nesmírně milý, vypráví. - Ještě nechala přivřené oči, aby zachytila pevněji obrázek minulosti. Ale už je to jen hlas Alšův, ne Hátin, a přece i v této skutečnosti je přítomna vůně vzpomínky. Právě v tom příjemně sytém mužském hlase jsou všechny tóny hlasů dávno ztracených, je to hlas domova, hlas drahý, jediný ze všech.

„...a když lakomec viděl, že slunce svítí na lidi zdarma, řekl si, koupím lacino slunce a draze pak budu jeho světlo prodávat,” vypráví Aleš dětem a netuší, že i Vítka naslouchá. „I vyšplhal se na oblohu pomocí zlých kouzel. Ale sotva se k spravedlivému slunci přiblížil, jeho vyschlé srdce chytlo jako troud. A protože i v hlavě měl místo rozumu slámu, shořel v té chvíli, zůstal po něm jen černý čmoud. Od těch dob si už žádný lakomec na slunce netroufá, a tak svítí dále zdarma všem.”

„To je rozkošná pohádka,” nezdržela se Vítka, aby nevešla.

Aleš zrudl. Prudce vstal, taktak že Márinka měla čas sklouznout z jeho kolenou na podlahu. To je najednou spěchu! myslí si malá, kdyby raději povídal dále.

Aleš byl rád, že potkává Vítku, ale trochu se styděl, že ho zastihla v postavení nedůstojném učeného muže. Jako bába vykládá pohádky dětem, měla by proč se smát. Ale Vítka se nesměje. Jen se usmívá. „Netušila jsem, že tak pěkně s dětmi umíš, pane Alši.” Pojednou jí ruměnec zaplavuje líčka.

Dívají se na sebe, jako by se viděli prvně. Vskutku se Vítce zdá, že vidí Alše prvně. Taková zvláštní pěknost se vyplavila na povrch jeho tváře, jako by v tu chvíli uvnitř jarem rozkvetl.

Jako bych ho viděla jinýma očima, napadá ji, zatímco Aleš se omlouvá Márince, že ji tak náhle spustil na zem. Ještě mu oči září, jak zazářily při prvním zvuku Vítčina hlasu, ba, ano, je plný jasu, myslí si Vítka. Jak to, že jsem to nikdy neviděla? Nevěděla ovšem, že i ona je prosvětlena vnitřní radostí. Paní Judita, jež vešla zatím do jizby, řekla: „Jak jsi dnes hezká, panno Vítko! Jako by ses svatojánskou rosou omyla, tak jsi v té chvíli zkrásněla!”

A tu si Vítka uvědomila, že už v ní opravdu není ani stínu včerejška. Stojí tu nová Vítka, všecka šťastna. Malounko se sama sobě podivila — proč se raduji, vždyť jsem zde nenašla Joachyma! Ach, Joachym, to byl jen sen, který zrcadlil jinou skutečnost. Co záleží na jméně - lásku jsem hledala, a teď vím bezpečně, že její jméno je Aleš. A tu se lekla, že by opět mohla pobloudit a ztratit jistotu, kterou právě našla. „Pojď!” řekla prostě Alšovi a podala mu ruku. Vyšli, držíce se za ruce, a paní Judita i děti se za nimi dívaly s pootevřenými ústy.

Vítka s Alšem šli a stále se drželi za ruce k pohoršení všech, kdož je potkávali, zvláště pak panny Jitky, která vyběhla podívat se za nimi do půli ulice. A když vešli do síně Vítčina domu, právě se Katuše chystala zametat dvorek. Koště jí vypadlo z ruky, jak se překvapeně zadívala na pannu Vítku a jejího průvodce.

Mlčeli a usmívali se tak nepřítomně, že i Katuše umlkla v půli otázky. Teprve když zašli do dveří, plácla se do sukní a řekla vyjeveně: „Svatý Floriáne!” Pak se rozběhla ke krupařce, všechno už věděla, všechno jí bylo jasné. Raději si s tou novinou popílí, aby snad panna zase jí nepřikázala mlčení.

Když Vítka s Alšem vešli do horní jizby, kde spolu naposled mluvili, stálo křeslo opět tak pootočeno ke krbu jako tehdy. Jenom džbán ve výklenku u krbu byl prázdný. Oba se naň podívali ve stejné vzpomínce. A Vítka řekla:

„Ze žlutých růží nezbylo nic. Docela nic.” Podívala se rozzářeně na Alše. Pochopil. Sklonil se k ní. Teprve když ji zase pustil, Vítka se poplašila. Vždyť já ho políbila první! Kdyby to tak mamička věděla!

XXXV.

Urozené paní Elšce na Klenové, v den svatých apoštolů Petra a Pavla, léta Páně 1333 v měsíci červnu já, Vítka Alšova, z Většího Města pražského.

Přemilá, urozená paní Elško!

Chystám se vypsat podrobně všechny události, které mě potkaly, abys měla o nich dobré vědomosti. V Pánu Bohu pevně doufám, že od posledního psaní, jež jsem od Tebe obdržela, ráčíš se vynacházeti ve zdraví a spokojenosti duše.

Ach, přemilá paní Elško, nevím, jak začít. Ježto jsi na naši svatbu nemohla přijet, musím se především o ní více rozepsat. To, že jsme se v památný den úmrtí mé přemilé Anežky Přemyslovny opět s Alšem sešli u vdovy Judity, že jsem si Alše na celý život zamilovala, to jsem ti již vypsala v předešlém psaní, v němž jsem Tě před třemi měsíci na svatbu zvala.

Smluvili jsme se s Alšem, že se dáme oddat v kostele sv. Kříže u hřbitůvku, kde je pochována Adlétka a moji drazí rodiče. Neboť jsem si přála, abychom si byli všichni v oné chvíli nablízku. Je to kostelíček nevelký, kulatý kolem dokola, takže v něm Aleš má velké zalíbení a říká, že rotunda je znakem věčnosti, neboť nemá začátku ani konce. Je to kruh, jako prsten zásnubní, a podobá se též roubení studny, v níž pramení živá voda. A tak i naše manželství nechť je studnicí čisté lásky a života, který by z nás čerpaly naše příští děti. Nechť naše spojení je na věky, nikdy nekončící. Neboť nemělo začátku teprve tehdy, když jsme se prvně políbili, nýbrž na věčnosti, kde už před zrozením naše duše ze stejného zdroje Světla stejnou zář obdržely. A díky Pánu a přímluvě Anežky Přemyslovny šťastně se po mém blouznění přece našly.

Byli jsme přítomni mši svaté a přijali jsme Tělo Páně dříve, než jsme složili manželský slib. Družice jsem na svatbu nejednala. Víš, že po neblahé příhodě s Joachymem byla jsem postavena stranou dobrého jména, i nechtěla jsem zbytečně dráždit škodolibé jazyky. Poprosili jsme za svědky Tvého pana Mikše a Jacka, jenž je Alšovi více druhem než služebníkem. Jenže Katuše nesmlčela hodinu sňatku a děti z naší ulice - miloučké - připravily mi překvapení. Všecka děvčátka přišla svátečně ustrojena s vrkoči propletenými kvítky a družecí kruh kolem nás obtočila z věnců, lesního chvojí, jejž sem přivezl na vozíku Bohuš, synovec Katuše z Krče. Toho dne jaro vonělo již skutečnými květy. Hoši, které navedl Jaklík vdovy Judity, všichni přišli. Měli v ruce vrbové proutky rozkvetlé, obtočené ještě pestrými fábory, dva a dva jako králova četa před družecím kruhem i za ním si nás vedli.

Lidu bylo v oknech i v domovních dveřích hojně. Měla jsem zelenkavé šaty se zlatým vyšíváním, které jsem si sama pořídila. (Ten bleděmodrý kment od Joachyma leží na dně truhly.) Jistě se všem náš svatební průvod líbil, lidé se na nás usmívali. Hlasitě volali a přáli nám štěstí. A mně působilo radost, že ty děti si vymyslily něco nového.

Pihovatá Jitka stála v arkýři, mávla mi také na pozdrav, ale zdálo se, že je bledá závistí. Ještě se neprovdala, říkají, že se o ni uchází Waldemar Kunc, ten šeplavý kramář. Mohl by být docela dobře jejím otcem. Chudák Jitka!

Milena také stála na pavláčce, mávala horlivě šátečkem, až jí upadl dolů. Blažčin pes šáteček chytil a utekl s ním. Pes se propletl s šátečkem mezi nás a krupařka Barbora potom mlela, že je to znamení slz anebo plenek. Ale já její věštbě nevěřím, slzí se nebojím a na plenky - ba, už se těším, i když se, paní Elško, trochu bojím.

V tom kostelíku sv. Kříže vroucně jsem Pánu děkovala za všecko, všecičko, paní teto, též za to, že jsem směla být u Tebe, poznat Tvou vzácnou duši. Vše, co jsi mi kdy říkala, v té chvíli ve mně dozrálo ve sladkost moudrého pochopení. Ano, vím, že skutečnost je jiná než sen, a přece bez touhy nelze dojít k plné skutečnosti. Všichni jsme tu v bludišti, abychom hledáním ocenili to, co nalézáme, bojem utužili své síly. A třebaže není větrokřídlých koní, kteří by nás vynesli k oblačným zámkům, je v našich srdcích touha dosáhnout výš, než nám sahají ruce. A dojít dál, než nás donesou nohy. Aleš má také své oblačné zámky, stále vaří cosi v kotlíku a míchá různá koření a vynalézá léky. Chtěl by najít mast, jež by hojila všechny rány. I Joachym lítá kdesi na větrném koni, jenže na tom koni lze bojovat srdcem, nebo mečem. A Joachym dal přednost meči, proto se o něho doposud bojím, protože meč je ostří a krev. Ano, předrahá paní Elško, nevyhostila jsem z mysli Joachyma, ó ne, jen v srdci už není pro něho místo. Ale občas myslím na jeho osud a v modlitbě prosím Pána za jeho spásu. Vždyť on byl nevědomky nástrojem mého štěstí, kterak bych uměla zvážit srdce Alšovo, kdyby mé srdce nebyl zasáhl Joachymův meč? A já jsem mu povděčna za tu ránu. Doufám v nekonečné Milosrdenství, že i jemu otevře jednou zaslepené oči a že Joachym sobě zvolí na další cestu srdce, ne meč.

O tom všem jsem při svatební mši uvažovala. Tu se mi zdálo, že jsme tam všichni pohromadě. Mamička se na mne odkudsi zblízka dívá a má radost, že jsem se konečně umoudřila. Otcovy dobré oči zářily ve světle svic a květy voněly na oltáři Adlétčiným úsměvem. Jenom na Ondru jsem smutně vzpomněla, že pro mou pošetilost život ztratil. Bůh mu za to dej život věčný!

Svatební hostinu jsme nedrželi velikou, paní Blažka pomáhala Katuši v přípravě krmí, o čemž Ti může Katuše podrobnosti sama povědět. Už mám za ni náhradu, děvečku Marku. Sloužívala také u Joachymovy matky a zdá se, že Jackovi v její blízkosti šilhají oči. Katuše se velmi ztěžka loučila s Prahou, krupařka Barbora hlasitě o ni plakala.

Tři měsíce již uplynuly ode dne, kdy jsem se stala Alšovou a velmi se máme rádi, ačkoliv malá půtka již mezi námi také byla. Musím si postěžovat, paní teto, na Alše. Příliš si oblibuje jísti česnek. Ale i přes ten česnek velmi Alše miluji, ba, domnívám se, že z lásky k němu také si zvyknu pojídati tento elixír málo libovonný. Aleš mi totiž tvrdí, že v česneku je léčivá moc, jež zahání nemoc dříve, nežli v tělo vkročí. On tomu jistě rozumí a pak - musím být nyní hodně zdravá, zdá se mi, že už nosím pod srdcem něco půvabného.

Jistě jsi lačná novinek, paní Elško. Sdělím Ti, co vím od svého Alše, neboť mi každého dne říká vše, o čem s kým hovořil. Proslýchá se, že se králevic Karel už chystá do Čech. Pan Oldřich Pluh, zemský místodržící, valně se z toho asi neraduje, bude už jeho dlouhoprsté vládě konec. Všichni poctiví Čechové však hledí s touhou králevici vstříc. Podle slov biskupových je nám tu jako stádu bez pastýře. Vlci a zloději požírají a kradou beztrestně, však sama víš. Král Jan stále jen světem jezdí, smlouvy uzavírá, aby je zase vzápětí rušil on anebo ti druzí. Ve dvorských kruzích pletichy jen pletou, po nich se tomu jiní učí. Tak se už zašmodrchal život, že se podobá uzlu lží. A s dětmi svými páni zacházejí jako s kupní cenou za svou slávu a moc, zasnubují je a zase rozsnubují, podle toho, jak se jim to hodí. A protože králové tohoto světa mečem vše řeší, jednou též mečem vyhynou, to tvrdí otec František, Jeho Milosti kaplan. Král Jan byl od roku, kdy ovdověl, zasnouben s Eliškou Habsburskou. Nevíš snad ještě, že se opět z toho vykrucuje, uchází se prý o Beatrici z Bourbonu. Kdož ví, bude-li ona českou královnou, či ještě další jiná.

Také si stěžovala Jeho Milost, biskup Jan, že mu německé osady působí nemalé starosti. Dostalo se do nich podivné sektářství, uctívají padlé anděly. Tito bludaři jsou nazváni luciferiány. Prý se za temných nocí tajně v lesích poblíž Prahy shromažďují. Ke cti odbojného anděla Světlonoše čili Lucifera zapalují ohně, zabývají se černou magií, podivná znamení vyvolávají, a tím pak získávají nové přívržence. Zasvěcení bludaři se pak sami anděly nazývají a nad jiné lidi se povyšují, jen mezi sebou se žení. Při obřadech prý křesťanský kříž lámou a všelijak jej zneuctívají. Jejich kněží upadají do podivných vytržení a podobni posedlým vykřikují proroctví, že blízká je doba, kdy velký anděl Lucifer nad celým světem převezme vládu. Já si však, urozená paní teto, myslím, že nejen v osadách, i v pražských Němcích tento anděl pýchy musí mít své přívržence. Neboť jejich zpupnost a povýšenost je náramná. A je mi líto, že dobrý biskup nemá opory u zemského správce ani u jiných pánů, aby mohl zjednat nápravu. Ani mu nedovolili usadit augustiniány na našem městě. Chtěl jim založit klášter u Panny Marie Na louži, ale zle se na něho městská správa obořila. Je německým přísedícím trnem v oku, že jen české národnosti nadržuje. Jeho Milost je upřímný syn země české. A tak bude pan biskup stavět klášter na svém oblíbeném letním sídle v Roudnici a do fundační listiny prý vloží podmínku, že nikdy do tohoto kláštera nepřijmou Němce. Tak mi to vyložil Aleš a tak Ti to, přemilá paní Elško, všecko svěřuji.

Červnové slunce zapaluje třešně na našem sadě. Vzpomínám, urozená paní teto, na svou jabloňku u Tebe, zdalipak byla letos hojně růžovým květem obsypána? A z mého černookatého telátka je zajisté pěkná jalovička? Mine i léto, až podzimem oprší listí v petřínském háji a sněhy vyplaší vrány z kunratických lesů blíž ku Praze, tu, myslím, jedna z nich zaťuká na okenici u nás. Podle výpočtu paní sousedky Blažky, která mi ve všem ochotně radí jako matka, mělo by se nám děťátko narodit kolem vánoc. Doufám, že zjara jistě se najde příležitost, abych Ti opět po spolehlivém poslu mohla poslat zprávu, je-li to Alšík či Vítečka. Do těch časů odporoučím Tě v mocnou ochranu Boží a v přímluvu přeblahé Anežky Přemyslovny, kteroužto milou orodovnici s Alšem zvlášť uctíváme. Ona mi byla posilou v opuštěnosti, ona mi vyprosila světlo v bludišti.

Mějž se dobře, přemilá urozená paní teto, vzpomínej v dobrém na svou, lásky Tvé nehodnou, povždy však vděčnou

Vítku

XXXVI.

Psal se rok 1333.

Ještě tu a tam poletovalo nad strništi babí léto. Ale větřík, který shazoval barevné listí ze stromů, nebyl již prohřát sluncem. Už několik dní se oblohou válely šedé chmury a jednoho rána se objevil na trávě mrazík. Přece však stojí lidé podél zbraslavské cesty od svítání, nedbají studeného počasí, ve kterém křehnou nosy. Přišli sem zdaleka, z Prahy i širšího okolí. Venkované navlékli již na plátěné rubášky krátké ovčí kožíšky, měšťané, kteří přijeli na koních, v nosítkách anebo v kupeckých vozech, také přitahují k tělu teplé šuby. Všichni čekají na příjezd králevice Karla. I děti v celých hejnech mu přišly vstříc. Není luční kvítí, proto děti vzaly do rukou alespoň větévky smrčí, aby měly čím mávat. Nejedna městská panna u věnečníka všecky své denárky utratila, aby nakoupila hedvábné, umně udělané kvítky, chce je na cestu házet, aby králevic po květech do království vjížděl. Po polích u cesty je plno smíchu, křiku i lání.

„Ó, na ženských sukních zase široké lemy?” diví se stará chalupnice městské módě a otáčí se za kupcovou, která se protlačuje davem. „Po cizozemkách se naše paní oblékají, ďábel marnivosti už křesťanskou duši posedl.” Stařence se rozhořčením až brada klepe.

„I mlč, závist z tebe brebtá,” škádlí ji koželuh Pešek. S oblibou do bab jazykem píchá, jen na svou vlastní málokdy si troufne. Ale právě je z dohledu, a proto s chutí do rozhořčené babky dloube. „Kdybys na to grošíky měla a městskou paní byla, což by sis lemování nepochvalovala?” A co slovy neřekl, ještě pošklebkem dodává, očka mu pod huňatým obočím jen jen hrají.

„Smradaři!” odsekla chalupnice, „hleď si svých páchnoucích kůží a nevydělávej bližní svým jazykem!” A kostnatou pěstí Peškovi přihrožuje. Joj, Pešek nerad slyší titul „smradař”, ačkoliv patří příslušníkům jeho cechu. I honem poodstoupil. Však tu má známého flekýře Bláhu. Přenese žertíky na oběť méně sršatou. „Pozdrav Bůh, mistře flekýři. Ty více sedíš u šenkýře než na verpánku, že?” A zas mu očka hrají, strniště na bradě ve smíchu sebou zamlelo sem a tam. „I co tě nemá,” brání se flekýř, „týden jsem už k medovině nepřivoněl a na pivo mi příštipkářství nevynáší.” A spustí náramný nářek na řemeslo, Pešek se tak hned nedostane ke slovu.

„Šlapej si po svých, nemotoro!” piští vedle obou řemeslníků módní tatrmánek, jehož střevíce, ukončené dlouhými zobci, utrpěly úhonu, jak mu koňař Vendelín na ně šlápl. „Lapka, zloděj, pekelník, měšec mi chtěl uříznout!” vykřikuje huntlíř Smil a hrozí za kýmsi tlustou pěstí. Kdež je už zloděj! „V tom chumlu vlastního bratra nenajdeš,” krotí huntlířův hněv okolostojící. „Stůj a nespouštěj z měšce ruky!”

„Čerstvý perníček! Čerstvý perníček!” vyvolává celetník v bílé čepici nad ruměnou tváří. „Dva kusy za penízek! Čerstvé, medové!” Děti spustí křik, že by chtěly, matrony obracejí denárky dvakrát na dlani, jsou těžké časy. Vtom se dav rozšuměl, pozor, něco se děje.

Ze zbraslavského kláštera vyšlo procesí. To králevici vstříc, neboť se tryskem přihnal jezdec, ohlašující, že se již markrabě Karel s družinou blíží.

Někteří z davu vyběhli na kopec, křičí, že je vidět světlou skvrnu. Bláha utrhl nářek na řemeslo v půli a také pospíchá na kopec, smradař Pešek se raději protlačuje blíže k silnici. Marně však natahuje krk, přes koňaře Vendelína sotva co uhlídá. Už se s koňařem zhrdlil huntlíř Smil. Říká, že se taková hora masa nemá dopředu stavět. Vendelín mu slíbil tu horu masa pěstí omastit, nepřestane-li huntlíř jako krtek dopředu se vrývat. Už se chtěl Pešek do hádky šprýmem zamíchat, vtom mu celetník s perníčky uhnul a smradař Pešek je šťastně u samé cesty.

Zvony se rozhlaholily. Vpředu procesí kráčí Petr, opat zbraslavský; Pešek už také rozeznává koně a jezdce na nich. Je jich mnoho a uprostřed nich králevic Karel, naděje českého království.

Zvoní zbraslavské zvony, už jejich píseň dolétla k družině, už králevic zaslechl jejich jasné hlasy. Sychravá šedivost podzimního dne před nimi ustupuje, všechno je hlaholem zvonů prosvětleno. Zvony rodné země! Zbraslavské zvony, strážcové matčina hrobu! Králevic pevněji koleny stiskl koně, prudčeji dusot koňských kopyt udeřil v tvrdou zemi.

Matko! Matko! Králevic bezděky přivírá oči, jak se mu myslí míhají vzpomínky na dávné časy. Opět se polibky matčiných úst dotýkají jeho dětské tváře. Zkřehlé dlaně, průsvitné a žluté jako plamen svíce, nemocné dlaně matčiny spočinuly na vlasech v něžném pohlazení. Cos mi to šeptala na Lokti, v chladné, ponuré komnatě, podobné kobce, cos mi to horečně šeptávala, když jsi své líce tiskla k mým? Zvony to opakují po tobě, matko, zvony to vědí a napovídají. Jen já si nemohu vzpomenout. Čas se navrstvil jako hliněný val mezi tvým hlasem a hlasem dnešních zvonů, čas mi zasypal náplň tvých slov.

Dusot koňských kopyt bubnuje na tvrdou zemi. Lidé se tlačí k cestě blíže. Děti i panny mávají vstříc ratolestmi i květy, plátky hedvábného kvítí poletují vzduchem. Vítr si s nimi hraje, než je uloží pod kopyta koní. Sbor zbraslavských mnichů se rozezpíval chorálem, zvony hlaholí stále radostněji. Krok za krokem, nyní už pomalu, důstojně se blíží uprostřed mnoha jezdců bílý kůň, kůň ze všech nejbělejší. Na jeho hrudi se zlatem třpytí červená pokrývka, i na uších má bělouš po rudém kornoutu se zlatými třásněmi. Ušlechtilé nozdry se rozvírají a větří, neklidně pozdvihuje kůň hlavu a zase ji kloní podle znamení zlaté uzdy. Dvanáct bílých koní jede za předvojem koní grošovaných, ale kůň králevicův je ze všech nejbělejší. Však se také koňař Vendelín dívá více na ušlechtilé zvíře než na králevice. Nu, jinoch - králevic, mladík ještě nedozrálý v muže, letmo si pomyslil Vendelín, když se dotkl pohledem kulaté, svěží tváře, tmavými vlasy lemované. Stejně jím bude Rabštejnský podle svého točit. Ale kůň, Hospodine, Bože!... Sám svatý Václav by se na něm mohl nebeskými luhy projíždět bez úhony na své slávě.

Pan Pluh z Rabštejna, zemský správce a do té doby nejmocnější pán v království, měl v té chvíli jiné myšlenky než Vendelín koňař. Stál po boku opata Petra, nehleděl však králevici vstříc tak radostně jako opat. Velmi pana Pluha hryže, že mladý markrabí má za něho převzít zemské správcovství. Málo je naděje, že by si od pana Pluha nechal při tom radit. Pan zemský správce má zaručené zprávy, že je králevic i při svém mládí nadmíru samostatný. I což, najdou se cesty, najdou, bručí si pan Pluh utěšující myšlenku a přihlazuje si vousy. Po novém módním způsobu si nechává šlechta brady zarůstat, aby se více odlišila od prostého lidu.

Když ustal dusot koňských kopyt a králevic seskakuje z koně, aby stanul na rodné půdě a vyslechl opatovo uvítání, v té chvíli se prodral davem kupředu i Joachym. Odtrhl se od apotékáře Leonarda, u jehož nosítek doposud stál. A když mu blýskla do očí ta nádhera rytířů, měkké povívání chocholů na helmách a stříbřité bleskotání pancířů, když se mu v oči zavlnily křivky oblých koňských zadků a štíhlých nohou, netrpělivě přešlapujících, Joachymovo srdce sevřela náhlá touha být opět na jednom z nich. Sedět na koni mezi jezdci, cítit pod sebou pohupování sedla a vidět rozevlátou koňskou hřívu v trysku. Závan prudce rozčeřeného vzduchu šlehl mu vzpomínkou do tváře, až takřka živě pocítil rozkoš z divoké jízdy. To všechno zas bude, až z těch proklatých luciferiánů dostanu tajemství zeleného pergamenu. Svraštil čelo, zlobně pomyslil, jak apotékář stříbrem šetří, víc kdyby platil, byla by záležitost jistě usnadněna. Probádal jsem již Sefer Jeciru, nejstarší kabalistickou knihu. Pročetl jsem pergameny hovořící slovy Raby, učence babylonského. Leonardo však stále tvrdí, že nutno hledat tajemství jinde. Joachym zasykl kletbu, neboť ho z nepříjemných úvah vytrhl štulec ještě nepříjemnější. To koňař Vendelín bránil své místečko u cesty. „Hej, otrhanče, kam se hrabeš?” I blýskl Joachym jen hněvivě očima, věru zasloužil toho názvu. Nikdo by nevěřil, že je z družiny krále Jana, tak mu uhlířské cáry malebně ovíjely tělo.

Šedá obloha se protrhla. Ačkoliv vítr stále studeně fičel, vysvitlo slunko a na rytířských helmách zatančila zlatá kolečka světel. V té chvíli vzpomněl Joachym také na paténu, z které skučící vítr smetl bílé kolečko k nohám spiklenců. I zasykl opět nahlas, aby zahnal nemilou vzpomínku. Eh, vítr a náhoda, opět si řekl. Vždy takto vymlouval sám sobě, co se dralo na povrch vědomí a děsívalo ho i ve snu. Ale ve snu nebylo snadné sykat nahlas a hlukem okolí plašit podivný strach, který se černal na okraji oné události. Dobře ví Joachym, že to není obyčejná zvědavost, jež ho dnes vyhnala z hloubi lesů a z ticha uhlířovy chaty sem. Ovšem, měli tu s Leonardem smluvenou schůzku, v hemžení davu jistě ujdeme pozornosti, ale především to bylo ono nevyslovitelné, drásavé nutkání, jež Joachyma vábilo. Jdi se podívat na Karla králevice. Nuž, nyní se dívá na kulatou, mladou tvář a jasné oči. V mé moci bylo rozhodnout, budou-li se ty oči dále na svět usmívat, anebo, povlečeny stínem smrti, strnou v prázdnu. Mohl jsem nepřiznat, že hostie zmizela z patény. Mohl jsem na paténu vložit jinou a pokračovat v komedii. V mých rukou byl osud českého králevice a nyní markraběte, myslí si Joachym s pocitem pýchy i hrůzy. To jsem mohl dokázat. A nebylo by tohoto vítání. Všecka dnešní sláva ležela v mých rukou, dřímala v zárodku jednoho jitřního okamžiku — blikotá v Joachymovi zelený plamínek jedovaté hrdosti. Vtom mu pohled sjíždí na podmračenou tvář pana Oldřicha Pluha z Rabštejna. Tu zalkne Joachyma nová, silná a čistá vlna radosti. Dobře, že jsem učinil, jak jsem učinil, žije králevic, žije, a bude konec vládě bezectné a hrabivé. Dobře jsem učinil, že jsem ohlásil paténu prázdnou. Byl bych dnes přičten k počtu lotrů, již tuto zemi olupují, ale já nejsem... Ó, Joachym se velmi ujišťuje, že on lotr není a jeho úmysly jsou dobré. Jen až získám tajemství nesmrtelnosti, dám se do služeb markraběte a budu věrným služebníkem královým a sám budu neporazitelný. Budu nepřátele království statečně bít.

Joachym ustoupil opět do pozadí. Apotékář ho čeká u nosítek, zastřených žlutými závěsy a upevněných mezi dvěma koňmi. Leonardo dává přednost tomuto pohodlí před jízdou na koni, může si přepych dovolit. „Tlačíš se příliš kupředu,” nevrle šeptl staroch Joachymovi, když se mladý muž opět postavil k němu. „Musel jsem se králevici podívat do obličeje. Někdy ten obličej vidím ve snu mrtvý.” „Nemluv mi o smrti,” trhl sebou Leonardo. „Nesnáším to slovo.” Ve tváři mu naskočily rudé skvrny. „Bojíš se, co?” Joachym se ušklíbl s drásavou škodolibostí.

„Bojím nebojím,” breptá apotékář, „nestojím o hliněnou postel, ale bát se ještě nemám proč, mio amico, nejsem tak starý.” Nejistě zatěkal pohledem. V očích Joachymových zřetelně četl výsměch. „Madonna!” Vybuchl opět. „Jak jsi malicherný, pane Joachyme. Bát se? Já? Můj děd zemřel stoletý, můj otec ještě nezemřel vůbec. Zná ho celá Florencie. Jdi, ptej se! Náš rod má pevné kořeny.” Odmlčel se. A zase prudce chytil Joachyma za rukáv. Přichýlil ústa k jeho uchu, šeplá a prská: „Ale já nechci umřít ani stoletý, nechci umřít. Musíš to vypátrat, Dio mio, což je k tomu zapotřebí tolik času? Každý den a každá noc může nás zákeřně předejít. Neříkám, že se bojím, ale může, ó, může, jsou mladí, a pojednou - jako moucha - pryč.” Cloumal přitom Joachymovým rukávem, až vetchá látka uhlířovy hazuky povolila, cár zůstal v apotékářových prstech.

Joachymovi se Leonardovo uprskané šeplání protiví. Nevrle se utrhne: „Co mohu dělat víc? A neříkej, že nemáš strach, pane Leonardo. Zrovna se třeseš.”

„A ty? Což také nehledáš - útěk před smrtí?”

Joachym se napřímil. „Ne ze strachu, pane Leonardo. To, co mne nutká hledat s tebou, je touha po něčem novém, doposud nepoznaném. Vždycky mě to hnalo dobývat a vítězit nad nedobytným, nedosažitelným. Jenže, pane Leonardo,” Joachym zatahuje apotékáře dále stranou, „přiznám se ti, že je mi z našeho podniku někdy úzko. Uvažuj. Jestliže získám nesmrtelnost a navždy zaženu od sebe smrt — myslíš, že potom nikdy už nezatoužím právě po ní, jež jediná se stane pro mne nedosažitelnou? Získám-li jedno, ztratím druhé, a kdo mi zaručí, že tajemství smrti není vzácnější než tajemství ustavičného života?” Joachym zapomněl, že se vpředu blýskají rytířské helmy a lesknou se koňské boky. Tak je zahleděn do sebe, že zrakem strnul do prázdna.

Leonardo zežloutl zlostí, začal se rozčileně natřásat, ruce mu hovořily prudkými gesty rychleji než jazyk. „Jaké to řeči! K čemu? Proč? Hloupé úvahy. Zbytečné! Madonna, tak nespolehlivého člověka jsem ještě nepotkal! Uhne a vše bude pryč! Stříbra co už jsem vyplýtval a teď takové řeči!”

Joachym se zamračil, čím dál tím více se mu znechucuje třasořitka. Což mu neposlal už dosti spisů z tajných knih, za které by mohl hořet na hranici? A kolik již měsíců sedí v lese u uhlíře, tváří se stoupencem tajné sekty, na jejich kazatele se přiučuje. A to je pro tebe, pane Leonardo, všecko nic a všechno nespolehlivost?

„Pro mne - což je to jenom pro mne?” hádavě odporuje apotékář. Naprázdno ústy lapá, žlutý špičák se mu nepěkně v bezzubé dásni viklá, jak Leonardo při řeči o něj jazykem zavadí.

Joachym se nachyluje k uchu staříkovu. „Začínám věřit v toho jejich boha. Luciferiáni mají velkou moc —”

Apotékář nedůvěřivě odklonil hlavu, černá blýskavá očka polekaně se vpíchla do Joachymovy tváře. Zdá se však, že Joachym myslí svoje slova doopravdy, jako bys jiskry slyšel praskat v jeho hlase, tak vzrušeně vykládá. „Věř mi, pane Leonardo, ten jejich padlý anděl, o němž věří, že je bůh, má velkou moc. Kdybych ti jen opisoval léčivé recepty z uhlířovy hnědé knihy, vyhojil bys mnohou nemoc, ale elixíru věčného mládí bychom se nedočkali. Nevěř, apotékáři, že ho dobudeš smísením kovu a rostlin. Opatrně jsem začal hovor s jedním z kazatelů, jenž přišel z dalekých zemí, znal moudrost starých egyptských kněží. Pomocí tajných sil by bylo možno rychle dospět k cíli, pane Leonardo. Jen umět přivolat si démona, jemuž je tajemství známo. Uhlířova žena se přivoláváním démonů dostává do strnulého stavu. Padlí andělé mluví pak z ní a někdy také jejich bůh Světlonoš, kterého tolik uctívají.”

Byl by mluvil ještě dále, ale apotékář ho rozčileně přerušil. „Probůh, zanech černé magie! Mnoho jsem o tom slyšel ve Vlaších, nikdy to nedopadá dobře. Ve východních zemích pohanští kněží, kteří si říkají mágové, tyto zakázané vědy pěstují. Vím, vím, s křižáky se nejedno jejich černé umění do Evropy dostalo. Ó, Madonna, už jsem o tom hodně slyšel. Ne, nechci, nechci. Je na to hranice. Nechtěl bych s tebou jednou shořet.”

„Neumíš myslit, pane Leonardo? Kdybych znal tajemství nesmrtelnosti, ani oheň na hranici mě nezničí.”

Proud lidí se pohnul, několik se jich vtlačilo mezi oba muže a roztrhlo je od sebe. Děti se připletly k apotékářovým nosítkům a zvědavě okukovaly záclonky, pestře vyšívané po italském způsobu. Byla to chvíle, kdy králevic vstupoval na nádvoří zbraslavského kláštera. Jedni se hrnuli za ním a jiní čekali venku na něho, aby mu ještě jednou zamávali, až sedne na koně, aby pokračoval v cestě do Prahy. Koňař Vendelín zůstal u družiny před nádvořím kláštera, to jsou bělouši, mňa! Zato Pešek s flekýřem se vtlačili za klášterní bránu. Vidíš, mistře, tam na schodech stojí králevic s Jeho Milostí opatem Petrem.

Zvony zvoní a do jejich písně velebně zní chorál — Nedej zahynouti nám ni budoucím - to zpívají mladé hlasy noviců, zatímco králevic sestupuje do chrámového podzemí. Ještě na schodech vedoucích ke královské hrobce mluví k mladému markraběti opat Petr, mluví latinsky, a přece každé jeho slovo je klíčem, který otvírá dvířka ke kráse zapomenutého dětství. A tak je při tom Karlovi blaze jako nemluvněti u mateřského prsu. Už hned na hranicích české země cítil, že se tu jeho bytost přichýlí vyprahlými ústy k sladkému zdroji. Zde uhasí žízeň, kterou rozum nepochopí, žízeň po spřízněné krvi. A v té chvíli, na prahu matčiny hrobky, pojednou ví, že nikoliv živý otec, nýbrž mrtvá matka je úhelný kámen, na němž Bůh zvolil stavět jeho život. Ne Lucemburk, nýbrž Přemyslovec tu naslouchá slovům naděje a víry, slovům žaloby a stesku, která k němu pronáší rodná země ústy opata Petra. Králevic svírá v ruce nevelkou kytici aster, bratr Ambrož ji podal hostu jménem zbraslavské kapituly. Králevic se dívá na květy bílé a červené a jemně namodralé a z jejich půvabu čte příslib, že mu Bůh neodepře požehnání, aby moudře a dobře vládl. Ten, který odívá květy a živí ptactvo, zajisté nedopustí, aby můj český lid trpěl více, nežli mu zdrávo. Ustaň už, opate, v žalobách na smutný stav země, vše se zas brzy změní, zas bude dobře. Teď mě však ponech o samotě -s ní.

Vlhká je královská hrobka, jako bys pohřbil v ní tisícero slz. Smutek tu šumí na příkrovy rakví, šumí fontána teskného šera a šeptá nevyřčená slova mrtvých srdcí. Dnes se však minulost setkala s budoucností. Klekátko u královnina náhrobku je můstkem mezi dušemi matky a syna. Ať jen stékají slzy po mladých lících, nechť se jen provlékají modlitby šňůrkou rozjímání. Kdesi v dálce příštích dní andělé zdobí už králevicovo hrdlo náhrdelníkem síly, aby jeho cesta slávy nebyla cestou meče, ale ducha. Karel vzpomíná na svého otce. Jeho meč se světem oslnivě blýská, avšak zde, v místě mrtvých, vidíš jej zrezivělý slzami královninými, krví a mozoly poddaných. Zde se rytířská sláva mění ve smrdutý cár, nasáklý krví nevinných a hnisem pýchy. Králevic jasně rozpoznává v samotě důvěrného rozhovoru s mrtvou královnou, že dobrý vládce této země musí mít srdce zaměřeno k vyšším cílům. Ne válkami, mírem království povznesu, matko. Vypros mi pomoc nejlepšího z vladařů této země. Vypros mi pomoc svatého Václava, aby stál při mně. Sílu, kterou cítím v sobě, ať mi pomáhá přelít v pohár činů, abych byl dobrým hospodářem svému lidu i Bohu.

Uprostřed vroucí modlitby si králevic náhle uvědomil, že zapomněl svou mateřštinu, že s matkou v modlitbě hovoří francouzsky. Zarazil se. Padla na něho tíseň, zatápal v paměti a našel tam jen letmé útržky českých slov - málo, příliš málo na utvoření věty. A tu si umínil, že jeho první péčí bude znovu se dobře naučit rodnému jazyku. Nikdy už nedopustí, aby v království byla cizí řeči dávána přednost.

XXXVII.

Dny vzrušení opadly. A přece - jako by Praha změnila tvář, je v ní plno nového mládí, je tu zrychlený tepot srdcí a zrychlený dech činů. Lidé si každého dne vypravují, co řekl anebo udělal jejich markrabě Karel, který se rázem stal miláčkem všech, kromě těch, kterým jeho přítomnost nedovoluje vztahovat hrabivé prsty na věci cizí. Pan Oldřich Pluh se stáhl potměšile do ústraní, aby tam jako pavouk předl sítě nástrah.

Mladý markrabě Karel se ubytoval v domě královny Elišky nedaleko kostela svatého Jakuba, neboť Pražský hrad byl ještě v žalostném stavu. Vítka občas chodívala kolem tohoto královského a přitom měšťanského obydlí. Více však o něm slýchala, neboť každého dne přinášel Aleš nějakou novinku a Vítce ji dopodrobna vyložil. I dověděla se, jak markrabí vykupuje hrady zastavené otcem. Panský pych bez milosti trestá a dává přednost spravedlnosti před rodovými výsadami. Ačkoliv první sníh už studeným vzduchem řídce poletuje, přece se Karel vypravil na tažení proti zpupnému rytíři z Potštejna. Oblehl jeho hrad a neposlušného pána zajal. V nejbližších dnech se očekává nad Potštejnským soud.

„Lapkům a loupeživým rytířům nastávají zlé časy,” živě hovořil Aleš a nahříval si zkřehlé ruce u krbu, jak to bylo jeho zvykem, kdykoliv se zvenku vrátil domů. Sňal z ramen kuklu, setřásl sníh k ohni a pohodil kuklu na truhlici. Pokaždé mu Vítka připomíná, že by měl šat rozestřít, aby dobře proschl. „Nikdy si nepamatuješ, co ti říkám už po desáté,” vrtí hlavou mladá žena. Aleš jí umí bystře zavřít ústa políbením, aby tak ušel dalšímu kázáníčku. „Když tě vidím, na všechno ostatní zapomenu,” lišácky omlouvá svou nepořádnost a Vítce to zní pěkně, i když ví dobře, že je to výmluva. Jenže Aleš je při takových výmluvách velmi milý. Kromě toho, v nepořádku je tak nepolepšitelný, že by bylo opravdu zbytečné marnit čas hubováním. Paní sousedka Blažka, která tu pobývá každého dne, aby si s mladou Alšovou sklípla, dává Vítce moudré rady. „Není dobře vše manželovi promíjet. Horší však je vše do puntíku vymáhat, má zlatá. Neškodí občas tu a tam si zahubovat, dej na radu zkušené vdovy, ale neškodí také přivřít oči. Vždy se chraň, paní Vítko, křikem léčit manželovy chyby. Co se dá napravit, to časem dobrá vůle spraví. Co však z přirozenosti vyplývá, to nepředěláš, i hleď to nevidět. Tobě pak také mnohé odpustí.”

Oko paní Blažky už tolik neslzelo, její vděčnost vůči Alšovi je veliká, vždyť se mu podařilo mastmi připravovanými vlastnoručně a léčivými odvary téměř ji vyléčit.

„Ó, to je medikus, jakého jinde v království nenajdeš,” každou chvíli ho vychvaluje a Vítka je na Alše hrdá.

Paní Blažka přinášela Vítce na výběr jemná plátna, pomáhala nastřihnout na prádélko, poradila, jak je ušít, aby se v něm pak děťátku dobře spalo. „Jak jsi dobrá, paní Blažko, jako o dceru o mne pečuješ,” nejednou uznává Vítka.

„Tiše, tiše!” okřikuje ji paní Blažka, „nechval a neubírej mi na odměně věčné!”

V krbu praskají polena. Světnicí táhne příjemné teplo, v komíně skučí meluzína. Na okno, zdobené už skleněnými kolečky v olověných kroužcích, lepí se zvenčí sněhové vločky. Kdesi pod schodištěm lomozí Marka nádobím, ale zvuk sem doléhá zavřenými dveřmi jen tlumeně. Také paní Blažka se při šití odmlčela. Teplé ticho ukolébalo mladou ženu v lehkou dřímotu. Náhle je doma u nich vše zase při starém, to maminka šramotí za zavřenými dveřmi, hartusí se s Ondrou, že vylil v síni vodu. Otec sedí u stolu, Adlétka přede na kolovrátku. Tys byla, Vítko, vždy jako divoženka v náměsíčném snění, povídá otec pomalu a přitom žmoulá v prstech cípek sukna, které leží před ním na stole. - Ale já tě mám rád. - Já na tebe, tatíčku, přečasto vzpomínám, vřele Vítka odpovídá, je i není jí divné, že už je otec mrtev, a přece tu sedí. Dychtivě se dívá do jeho tváře, ale on mlčí. Sama tedy začíná nový hovor. — Budu mít dítě, tatíčku. - Usmál se. Vím, vím. A potom se zplna a vážně podíval do Vítčiny tváře. - Proto však nezapomeň na svůj slib. Vítka se protrhla ze sna, probudilo ji cvaknutí nůžek, vypadly paní Blažce z rukou na podlahu. „Paní sousedko, věříš ve sny?” zeptala se Vítka a vstávala z křesla. „I mnoho na ně nedám. Snad jsi teď, paní Vítko, nespala?”

Vítka chce paní Blažce vyprávět, jak si teď právě pěkně a podivně s tatíčkem pobesedovala. Jen začala a nedokončila. Z ulice se ozval hluk. Obě ženy mimoděk stočily hlavy k oknu a zaposlouchaly se do zmatených hlasů. Občas bylo možno porozumět hlasitějšímu výkřiku.

„Zaprodanci pekla!”

„Na hranici s nimi!”

„Lucifer, Lucifer!”

Okno nelze otevřít, je na zimu těsně zabedněno. Zvědavost zvedla paní Blažku ze stolice. Přehodila přes ramena široký, kunou lemovaný plášť. „Ty, paní Vítko, nevycházej, abys nenastydla. Podívám se jen ze dveří a povím ti pak, co se děje.”

Jen paní Blažka pootevřela domovní dveře, zafičel jí studený vítr do tváře. Couvla, ale zvědavost přemohla obavu z píchání v uších. Otevřela dveře ještě jednou, stejně jí přiskříply cíp pláště. Jen z dveří kuní lem vysvobodila, celá se vysunuje na ulici. Už jí nevadí, že vítr přibouchl dveře a znovu zachytil, tentokráte vzadu, kousek pláště. Nebylo pokdy myslit na přiskřípnutý plášť. Podívaná v ulici byla příliš zajímavá. Jestliže mi Bůh dopřál uzdravení chorých očí, myslí si paní Blažka, jistě mi také dopřeje, abych se ještě hodně, hodně nadívala.

Sníh se sypal ve velkých plátcích, poháněných větrem, ale nikoho z přihlížejících to neodvrátilo. Všechny dveře se otvíraly a děti vybíhaly až doprostřed cesty a chromé stařeny tiskly scvrklé tváře na kulatá sklíčka v oknech. Ulicí jde průvod. Vpředu ozbrojenci odhánějí příliš dotěrné kluky z cesty. Ti druzí za nimi, spoutaní, spíše se vlekou než jdou. Každou chvíli se zastavují, vzpírají se pokračovat v cestě, trhají rukama řetězy spoutanýma tak, že všichni zajatí tvoří jeden chumel těl, všelijak pouty propletený. Ozbrojenci, kteří šli za nimi, měli z přestávek v chůzi nemalou zlost anebo kratochvíli, podle povahy a nálady. Jestliže zábly Petra Jednookáče nohy a hleděl si je zahřát občasným kopancem do zadku vězně, nebyla to kratochvíle, jako když Janek, Medvěd zvaný, dloubal do zad vězně k obveselení přihlížejících. Ti ovšem, kterým patřil křik ulice, měli zimou i vzteky zmodralé tváře. Byla mezi nimi i žena s rozcuchanými vlasy a ta odpovídala na každý výkřik skřeky a spoustou nadávek. V náhlém návalu zuřivosti vyhrnula sukni a vystrčila zadek právě na paní Blažku. Ta pohoršeně vypískla. Byl to rovněž lákavý cíl pro Medvědovu botu. K obveselení všech se mu zapletla škorně do babských sukní, jak sebou běsnící uhlířka zase mrskla.

Krupařka zatím mlela naplno. „U zbraslavského uhlíře pochytali všecku tu čertovu chásku. Prý se tam scházeli zdaleka vyznavači sekty Luciferovy. K poctě ďáblově zapalovali ohně, rozmlouvali se zlými duchy skrze kněžku, démony posedlou.”

Zatím kněžka luciferiánů změnila způsob svých odpovědí na zájem ulice. S obdivuhodnou rychlostí plivala hned do tváří stráže, hned na hlavy kluků, poskakujících příliš blízko zajatců. „Usmažte ji na pánvi!” zaječela krupařka na Petra Jednookáče a Jánka Medvěda, když se snažili popohnat sektářku zase o kousek dopředu. Vtom se mihla vzduchem sněhová koule a rozpleskla se o krupařčina ústa. Koule byla mířena na kacíře, ale usedla Barboře do otevřených úst tak pevně a rázně, že krupařka jen bezmocně zamávala rukama. Začala vyprskávat sníh z úst k velké radosti kluků — střelců. Ti drželi ještě sněhové koule v ruce a sborem spustili radostný hlahol. Barbora se ve svém rozhořčení ohnala po tom nejbližším. Pravý pachatel nebyl po ruce, ale hněv si žádal oběti a tou se stalo pachole zcela nevinné. Vojtíšek ševce Bárty dostal lípanec tak důkladný, až upadl. Ale ševcová nemínila zbůhdarma nechat otloukat své nejmilejší dítě a zle se do krupařky pustila. „Ty dračí semeno! Zmetku vlčice! Sama jsi už do pekel zralá, dávno by tě měli k tamtěm přidat a vsadit do věže, čarodějnice! Nejdříve dvanáct dětí poroď jako já, potom si své otloukej, vráno! Ani jediného ti Bůh nesvěřil. Bodejť by do tvých rukou vložil takový poklad.” Málem by byla z toho rvačka. Ostatní kmotry je včas od sebe odtrhly.

Pojednou si paní Blažka povšimla, že jeden ze zajatců ulpívá dlouhým pohledem na domě U zlatého kužele. Teprve když zašel, popostrčen ostatními, protřela si paní Blažka oči. Když už tu snědou a divokou tvář nevidí, poznává ji po paměti. Můj Bože! chce se jí vykřiknout, ale hned se polekaně obrací, nestojí-li za ní Vítka. Domovní dveře jsou však zavřeny, Vítka je v hořejší jizbě. Nic neviděla, paní Blažka se zase uklidnila. Ne, nezmíním se, hned si umiňuje, a teprve teď vidí, že má šat přivřený mezi dveřmi. To dům ji volá zpět. Neměla raději vycházet do ulice, byla by klidnější. Vrátila se do tepla jizby. Vystupovala po vrzajících schodech pomalu, velmi pomalu. Ne stáří, ale tíha myšlenek ji unavovala. A když posléze vstoupila, na čepci ještě vrstvičku sněhu, zkoumavě se zadívala na paní Vítku, neviděla-li aspoň oknem. Vítka však stojí u stolu daleko od okna. Díky Bohu, pomyslila si paní Blažka, vždyť by jí takové rozčilení ublížilo. Nesmí se nic dovědět, alespoň teď ne.

„Nu?” otázala se pokojně Vítka a otáčela na prstech rozkošnou karkulku z nabíraných kraječek.

„Pěkně jsi to ušila,” honem chválí paní Blažka. „Teď ještě po stranách pentličky na zavázání...”

„Ptám se tě, co bylo venku,” přerušila ji Vítka.

Paní Blažka má myšlenky zase pěkně pohromadě. „Vedli jakési kacíře, prý uctívače pekel.”

„Slyšela jsem o nich. Aleš mi vykládal, že se ten blud objevil hlavně mezi německými osadníky. Už si mu biskup nejednou stěžoval.”

„Bůh jim buď milostiv a navrať jim zdravý rozum!” povzdychla paní Blažka a myslila přitom hlavně na toho jednoho.

Zanedlouho se vrátil domů Aleš. Byl zasmušilý, když vstupoval do dveří. Po Vítčině srdečném políbení se mu rozjasnila tvář. I když mu myšlenky lítaly jinde, snažil se se zájmem naslouchat, co vše Vítka za půl dne udělala a ušila.

„Práce mě těší nejen pro to děťátko, jež přijde, ale i pro radost, že se ti s ní mohu pochlubit,” přiznala Vítka. Paní Blažka si hned stěžovala, že její nebožtík, dej mu Bůh nebe, byl by jen mávnutím ruky takové její řeči odbyl. „Dej mi pokoj se svými hadříky, mám já jiné starosti v hlavě.” „Však mě to dost a dost mrzelo, než jsem tomu přivykla. My ženy tolik drobné a nenápadné práce děláme z lásky k muži a rodině. Což si to nezaslouží povšimnutí, které pak ozlatí ženě celý den?”

„Před chvílí bylo na ulici plno hluku,” vzpomněla si Vítka. „Vedli tudy zajaté luciferiány.”

„Tys je viděla?” trhl sebou Aleš.

„Nevyšla jsem, paní Blažka mi zakázala, abych se nenastydla.”

Rozjasnila se mu tvář, vděčně se podíval na sousedku. Pak po chvíli mlčení utrousil: „Sám jsem je viděl, jak je vedli k městské věži.” Teď se zase paní Blažka zkoumavě podívala na Alše. Chvíli bylo ticho. Vítka došívá dětský čepeček, usmívá se, jak je zahleděna do své radosti. Paní Blažka se přehrabuje v kupě pentlí. Aleš přechází jizbou, prkna vrzají pod jeho krokem a v síňce za dveřmi se ozval zvonivý smích. To Marka vítá Jacka, už je slyšet i jeho veselý hlas. Aleš se rozhodl. „Což, paní sousedko, abych se podíval na vaše oko a vymyl je zase odvarem sedmi květů?” Zašel do vedlejší jizby, kde byly jeho kotlíky, křivule a kelímky s léky. Nepotřebuje Aleš apotékáře, sám si své medikamenty připravuje. Paní Blažka se za ním přikolíbala pomalu, opatrně zavřela dveře a dívá se na mladého muže ze strany. Nu, vím, rozumím, pane Alši, co tě zajímá víc nežli mé oko.

„Nehněvej se, paní Blažko, že jsem tě sem pod záminkou vyvolal.”

„Jen se neobávej, pane Alši,” honem ho předešla, aby mu ušetřila rozpaky. „Vítce jsem se o Joachymovi nezmínila.”

Ulehčené vydechl. „Slib mi, že ani napříště nevyzradíš. Dost bude času na takovou zprávu, až bude Vítka opět zdráva. Hleď, paní sousedko,” rychle jako v zimnici hovoří Aleš. „Slíbili jsme si s Vítkou vždy býti k sobě upřímní, vždy si mluvit pravdu. I jsem tímto slibem vázán jednou jí říci, že jsem dnes viděl Joachyma jako vězně. Ale pro naše dítě, jež má přijít, odkládám toto přiznání na dobu příhodnější.”

„Tak, tak, jsi moudrý, pane Alši,” přizvukuje stará paní. „Na mne se spolehni, nic nevytrousím.”

Aleš si podepřel hlavu, zahleděn v temný kout. „Nešťastný člověk! Nemohu věřit, že by opravdu vyznával takový blud.”

„I kdož ví, jak se k těm luciferiánům připletl. Taková divoká, dobrodružná povaha snadno v léčku padne,” míní paní Blažka, ale myšlenkami už je jinde. Neměla by si říci Alšovi přece jen o ten lék, i když už celkem dobře vidí? Dobrého navíc nemůže škodit.

„Snad by mohla pomoci Jeho biskupská Milost,” přemýšlí Aleš nahlas.

Paní Blažka, v myšlenkách zatoulaná mezi kelímky, kterých je tu plná police, hned neporozuměla. „V čem bys potřeboval pomoci?”

„Já ne, Joachym.” Když viděl úžas v očích paní Blažky, omluvně řekl: „Byl to přece kdysi můj druh. Nemohu se dívat na jeho záhubu bez pomoci.”

„Byl to tvůj sok.”

Aleš jen mávl rukou. „To vše minulo. Jsem šťasten, on nešťasten. Kdysi to bylo obráceně. Joachym sám mi uhnul z cesty, zvrátil osud v můj prospěch. Za to snad měl bych ho ještě nenávidět? Ne, paní Blažko. Vím, že Vítčina láska patří jen mně, ani návrat Joachymův jí neotřese. Jsem nyní na výsluní, on ve stínu. A kdysi jsme šli stejnou cestou. Nemohu se dívat nečinně na jeho záhubu. Chci mu pomoci.”

„Jistě ti biskup pomůže, odvolá-li Joachym svůj blud.”

„Poprosím otce Františka, aby šel za Joachymem a pohnul ho k pokání. Páter František už obměkčil nejedno zatvrzelé srdce,” uvažuje Aleš.

„Jaký jsi dnes pořád zamyšlený, Alši,” řekla Vítka, když se ukládali k spánku.

„Mater Barbora sotva dočká neděle,” vyhýbá se Aleš pravé odpovědi. Však ani touto nelže. „Zle s ní horečka lomcuje.” I Vítka posmutněla. „Což tvůj lék proti horké nemoci, Alši?”

„Proti starobě není léku a ta je hlavní nemocí milé mater.”

Druhého dne zrána opět se strhl v ulici křik. Tentokrát značně promíšený smíchem, ačkoliv byl ještě dozvukem včerejšího průvodu s luciferiány. Na vratech krupařčina domu, na světle žlutých, hlinkou nedávno natřených vratech přes noc se objevila náramná kresba. Byla tam černá osoba ženská, oblostí těla nápadně podobná krupařce. Jenže ona postava, umně namalovaná, měla na nohou kopyta, na hlavě rohy. Zpod sukní lehce nadzdvižených jí trčel ocas. A nad tím vším čnělo písmem kostrbatým tré písmen B K P, což jedni vysvětlovali jako Baba Krále Pekel a jiní Barbora Krupařka Praha. I bylo z toho smíchu v ulici i po domech. Hádalo se, že Bárta švec se takto pomstil za Vojtíška. Krupařka Barbora ovšem kresbu neocenila, smyla ji z vrat za posměchu všech děcek. Vzkázala Alžbětě, ševcově ženě, aby od nyní chodila dluhy dělat k jinému kramáři, ona že kroupy dá raději sežrat myším nežli plesnivé hubě Bártově.

XXXVIII.

Desátého dne po narození Alšíka Vítka vstala. Děťátko bylo zdravé a křest byl slavný. Jeho Milost pan biskup Jan z Dražic sám je uváděl do společenství církve a po křtu zavítal se svým sekretářem do domu U zlatého kužele. Ještě než usedl do křesla, měkce medvědí kožešinou vystlaného, neopomenul blahopřát šťastnému otci slovy žalmistovými: „Aj, dar Páně synové jsou, odměna potomstvo jest.” A když se odmlčel, páter František tichým, pokojným hlasem dokončil verše: „Čím střely v rukou válečníka, tím jsou synové z mužného věku, blahoslavený muž, který má plný toulec takových šípů -” dále se však nedostal. Jacek, který ovšem byl nezbytným doplňkem pozvaných hostů, v tu chvíli kýchl tak nehorázně, že polekal bábu Perchtoldku. Div Alšíka neupustila, jak sebou trhla. Dítě se dalo do pronikavého pláče. I zamračila se Perchtoldka na otce Františka. Domnívala se, že on to kýchl, a biskupův sekretář pod tím babským pohledem docela ztratil odvahu doříci krásný žalm. Stejně ho nikdo neposlouchal. Biskup rozmlouval již s Alšem o svém oblíbeném Rakovníce. Perchtoldka pohazovala nemluvnětem. Huš, huš, uklidňovala dětský pláč. Jacek se tvářil přeblaženě, jako by křtili jeho syna. Paní Blažka - ta už s Markou přinášela bohaté pohoštění.

I oddal se dobrý sluha biskupův myšlenkám zcela nebiblickým. Pátral nejdříve pohledy a pak žertovnými narážkami, cože to v mísách a přiklopených pánvicích tak voní. Paní Blažka se jenom usmívala. Počkej, důstojný otče, tím líp ti ctihodný jazyk pak zabere, čím větší bude překvapení. Jestliže páter František obsah mís a konvic nezjistil, zjistil zato bezpečně, že Jackova blaženost nevyplývá z narození Alšíka, nýbrž z přítomnosti krátkonosé děvečky Marky. Dále usoudil, že paní Vítka dobře se vyjímá pod čepečkem vyšívaným stříbrem a že jí věru mateřství krásy jen přidalo. Vítka se u křestní hostiny jen mihla. Ještě jí byl odpočinek v tichu milejší než ti nejmilejší hosté. Alšík, uložený v kolébce s vysokým baldachýnem, zůstal podle obyčeje v jizbě hodovní. Bába Perchtoldka seděla na nízké stoličce u trnože kolébky. Pohupovala jednou nohou kolíbadlo a oběma rukama si přidržovala husí stehno, jak je chtivě ohryzovala. Byl tu kromě Jeho Milosti a nejbližších domácích též houfec pánů sousedů s manželkami. Ale i v hluku hlasů ztišují se v Alšovi myšlenky do slastné vděčnosti. Občas mu zaletí pohled v tu stranu, kde se modrá záclonka řasí nad dětskou hlavičkou, porostlou tmavým chmýřím. Pokaždé ho napadá taková směšná myšlenka - to on sám tam leží, opět přichází na svět - jeho vlastní život se prodlužuje o délku dalšího života.

Později, když se Vítka jednoho dne skláněla nad kolébkou, přiznala Alšovi, že i ji taková myšlenka napadla. Přála by si věru vidět všechny ty další Alšíky, kteří v dálné budoucnosti navážou na řetěz jejich rodin svůj životní kroužek. Potom s povzdechem dodala: „Netušila jsem, kolik bolesti a štěstí zároveň je ve zrození nového člověka. Když o tom uvažuji, vidím, jak málo jsem svou matičku milovala, jak mnohem více úcty a poslušnosti si ode mne zasloužila. Myslíš, že Alšík bude také takový vzdorohlávek po mně?”

Aleš se usmál. „Předčasně se tím trudíš, mamičko. Ostatně, s tebou to nebylo tak zlé.” „Ó, bylo. Když si vzpomenu na svůj pošetilý útěk do Vlach!”

Tu si i Aleš vzpomněl, že je Vítce dlužen jakousi upřímnost. Zaváhal, má-li, či nemá-li začít řeč o Joachymovi. Ale pak přece začal: „Joachym je opět v Praze.”

Vítka převinuje děcko, jen aby šňůrečka od košilky netlačila. Nu tak, maličký, neplač, ovinem bříško, zabalíme a potom dostaneš pít.

„Byl chycen mezi kacíři a teď je ve vězení.”

Teprve nyní se Vítka poobrátila. „Oh, Joachym nebyl špatný, spíše nestálý a hledající,” řekla klidně. Tu Aleš poznal, že se už soka opravdu netřeba bát. „Je však zatvrzelý. Nechce odvolat, ačkoliv by mu biskup vymohl propuštění.”

Vítka se zadívala na Alše: „Ty ses o něho staral?”

Aleš rozpačitě poopravoval varhánkový límec u krku. „Totiž, myslil jsem - kdysi jsme bývali přáteli - přece ho neopustím v nouzi.”

Vítka si přejela dlaní čelo. Tak jí náhle projela vzpomínka na vonnou chvíli pod jabloní na Klenové, až se lekla, jak jasně slyší svůj hlas - kdybys i na popravišti stál, neodvrátím se od tebe -.

„Co je ti?” jemně jí Aleš snímá dlaň z očí.

„Jsem, Aleši, sobecká, myslím jen na své štěstí.”

„Ale, beruško, není přece věcí žen dostávat vězně z bryndy. Sám se dost starám,” utěšuje ji Aleš a hned vypráví, jak za Joachymem poslal biskupova kaplana a jak se Joachym přiznal, že se pro jakési tajemství vplížil mezi sektáře. Měl prý spojence, apotékáře Leonarda. Ale ten popírá a tvrdí, že s Joachymem nic neumlouval. Bojí se o vlastní kůži, aby ji inkvizitoři nepřismažili dočervena. Joachym, když se dověděl o licoměrnosti apotékářově, propadl černé nenávisti. Z tvrdošíjného vzdoru vykřikuje, řídí-li ještě kdo svět, tedy jedině ďábel. A tyto řeči nepřispívají ovšem k jeho propuštění. „Na mou přímluvu byl od ostatních oddělen v komůrku suchou a jídla má dostatek. I rozsudek jsem pozdržel.”

Denně jsem za jeho duši prosila, ale ne s dosti velkou horlivostí, myslí si Vítka vyčítavě. Těžko však úpět k Bohu za jednoho, když srdce miluje druhého. Snad i to věčný soudce zváží, že mi ta modlitba za Joachyma nebyla sladká, že jsem ji vlekla jen jako břímě povinnosti. Půjdu se poradit ke klariskám, pomyslila si ještě. Aleš si nazouval teplé střevíce, venku mrzlo. Trvalo mu to déle než obvykle, čekal, zda Vítka ještě něco řekne. Ale malý Alšík se rozplakal. Vítka, jako by zapomněla na předchozí rozhovor, horlivě chlácholí děcko. Pohoupává ho na loktech a cinká mu před očima zvonkem. Aleš už navlékl šubu kožešinou podšitou, natáhl na uši teplou čapku.

„Odcházíš?” povšimla si konečně Vítka. „Nevím, nemám-li na vlastního syna žárlit,” bručí Aleš. „Sotva princ pípne, mamička zapomíná na celý svět, nejdříve ovšem na ubohého manžela.”

Vítka položila Alšíka opět do kolébky a spěchá obejmout Alše. „Víš-li, že nad prince vždycky je král?” lichotí se k němu a manžel je ochoten odpustit. Sotva však odešel, volá Vítka děvečku Marku a svěřuje do její péče synka. „Musím rychle jít něco zařídit. Uspi Alšíka. Ne abys ho nechala křičet.” Ještě nedošel Aleš k Juditinu mostu, když opačným směrem spěchala už Vítka ke klášteru na František.

V tu hodinu byl chrám prázdný. Jenom dvě voskové svíce hořely v postranní kapli, kde visí obraz Vítčiny přítelkyně - Anežky Přemyslovny. Když se spustila mladá žena na kolena, jako by rok života se propadl kamsi do prohlubně zapomnění. S ním i vše, co zastřelo Vítce vzpomínku na Joachyma. Náhle ho zase viděla před sebou. Jasně a živě. Zjizvené čelo a propastně černé oči, divokou hřívu vpředu a chomáčky kroutících se vlasů za ušima až na ramena, blesk bílých zubů, obličej svítící obdivem a láskou. Obličej zkřivený vášní a hněvem, obličej vyzývavě hrdý a divoce toužící. Vše se to míhalo před Vítkou, jako by kdosi tajemným štětcem črtal a zase smazával jeden obraz po druhém. Naposled zůstala před Vítkou Joachymova tvář plná smutku. Tvář, jakou ve skutečnosti nikdy u něho nespatřila. Ta tvář ji někdy pronásledovala ve snu. Tvář vyhnance, který se ohlíží naposled po domově, na věky ztraceném. A takový žal a lítost nad touto tváří zachvátil Vítku, že s nově nalezenou horoucností vrhala svou modlitbu k Bohu za Joachyma, za světlo, jež by mu navždy zahnalo ze srdce smutek. A pak už věděla, co dělat. Vyšla do ulice plna jistoty a důvěry. Bylo to tak prosté. Proč ji to hned nenapadlo?

Začalo opět sněžit. Vítka zrychlila chůzi.

XXXIX.

Pavučina v koutě věžní komůrky byla přetržena, pavouk se namáhal upříst jinou. Joachym pozoroval jeho pachtění se škodolibou soustředěností. Jednak tím unikal dotírajícímu hlasu pátera Františka, jednak bylo příjemné vidět, že ještě někdo jiný mimo něho je v beznaději, i když je to pouhý pavouk. Jen si to dopřeď, strhnu ti pavučinu zas, myslí si Joachym. V té chvíli se páter František odmlčel, zcela už ztrácel naději, že je tu něco platný.

Ale mlčení bylo Joachymovi výmluvnější než slova. Překvapeně se ohlédl na bledou kněžskou tvář, která svítila v šeru na pozadí špinavé zdi. I zachtělo se Joachymovým uším opět slyšet sytě medový hlas kněze, neboť ne jeho slova, ale zvuk hlasu se dotýkal jeho duše a vpíjel se postranní cestičkou svého zvláštního zabarvení v bytost Joachymovu.

„I když tě neposlouchám, otče, přece je příjemné slyšet tvůj hlas. Tvá námaha je ovšem marná, pokud se týče toho, abych se kál. Ale prosím tě, mluv dále. Činíš tím skutek milosrdenství, zpříjemňuješ-li odsouzenci jeho těžké chvíle.”

Otec František se podíval na Joachyma polekaně. Nevěděl, jsou-li vězňova slova posměchem či marným lichocením. Nevěděl, má-li vyhovět jeho přání, či zaklepat na vězeňského, aby ho vypustil ven. A tu si pomyslil, že nic nemůže pokazit, řekne-li ještě několik slov. Počal tedy mluvit pomalým, hlubokým hlasem, jenž se tolik podobal sametovému bzukotu čmeláka, obletujícího rozkvetlý bodlák.

„Duše lidská je podobna zrcadlu, v němž se zhlíží Bůh i člověk zároveň. Hříchy naše jako mlha, prach a špína usedají na lesklou plochu. Tvář Boha je v ní stále méně a méně zřetelná. Kajícnost je podobná dlani, která stírá ze zrcadla mlhu, prach a špínu. Duše opět zrcadlí Boha, uvěří v něho a dojde spásy...”

Tu se páter František odmlčel a pak vykřikl hlasem zcela odlišným: „Dej mu pokoj! Co se sluší tak trápit bezmocné zvíře?”

Joachym se podíval na karatele úkosem. Potom usedl na slámu prostřenou v koutě kobky a začal mluvit spěšně a hořce: „Nesluší se trápit bezmocné, ani zvířata, ani lidi. Což nejsem i já bezmocný od chvíle, kdy mě sem vhodili? Co jsem udělal? Toužil jsem žít a dávají mi za to smrt. Toužil jsem po nesmrtelnosti, vysmívají se mi popravištěm. Jako pavouček jsem si rozprostřel síť svých přání a těšil se, že lapím zlatou mušku. Kdybys, kněže, jen trochu tušil, jak mě sžírala touha rozpřáhnout se od nekonečna až v nekonečno. Chtěl jsem pevně držet život v ruce, jako hladový misku teplé krmě... Ty ses zřekl všeho, co mě lákalo víc než spása duše. Vše jsem v drobinkách poznal, ale jen v drobtech, neboť v nejžádoucnější chvíli naplnění kdosi mi vždy mou stříbrnou pavučinu přetrhl. A tak mi zlatá muška unikala - marně jsem na tajemství líčil.

„Všechna tajemství nám budou zjevena v Bohu na věčnosti,” pokojně řekl otec František. „Je třeba vyzbrojit se tlumokem trpělivosti a poutnickou holí pokání.”

„Mluvíš o tom, jako bys rovnou přišel z věčnosti,” posměšně se utrhl vězeň. „Ale přede mnou není jistota než ta, kterou si nahmatám.”

„Rozpomeň se na matku, která tě milovala.”

Příliš bodla tato slova, Joachym se obrátil na slámě na druhý bok a zavřel oči. Opět se k němu vztahují staré žilnaté ruce, umírající hlas šeptá — má láska bude živá a nadále s tebou — i když mé srdce bude jen prach prachu... Udeřil pěstí do zdi. Proklaté vzpomínky, jak je to nepříjemné, mrtvé hlasy! Rozkřikl se:

„Táhni odtud! Nechte mě všichni na pokoji, k čertu s vašimi výčitkami!”

Stín bledé tváře otce Františka se dále otírá o špinavou stěnu vlhké kobky. „Potřebuješ mne víc než kdy jindy, Joachyme. Kdybych tě opustil v tvém zoufalství, nebyl bych hoden lásky Boží.”

Tu se dal Joachym do smíchu. Smíchu strašného proto, že v něm bylo slyšet pláč i skřípění zubů. Zkřivené rysy obličeje příliš se podobaly rysům zavržence. „Láska! Čemu všemu lze dát toto jméno! Nech si tu svou nebeskou pro sebe, já mnoho nikdy nestál ani o pozemskou. A měl jsem pravdu. Kde jsou všechny ty, které mne milovaly? Dnes by každá z nich ode mne odvrátila svou sladkou tvář. I ta, - kterou jsem miloval já.”

Tu páter František zbledl ještě více, neboť po těchto slovech následovala další. Dotýkala se rouhavě nebe, světa i pekel. Nevinné křesťanské mysli bylo trudno je vyposlechnout až do konce. Ale dříve než otec František se vzmohl na modlitbu zaříkací, vězeň již ztišil hlas a mírně řekl: „Nejdříve mi vrať víru v člověka, nežli začneš s vírou v Boha, kněže.”

Byla to prosba ovšem záludná, neboť nebylo dáno ubohému theologovi, byť i byl biskupským kaplanem, kterak mluvit o kráse lidského bytí, aby se uvěřilo v život věčný. Kněz zbledl a rudnul, nevěděl rozpaky, co říci. Odpověděly za něj železné dveře kobky, neboť v nich zavrzal klíč. A hle - po schodech temných a kluzkých, po schodech vedoucích do života či k popravišti, sestupuje - ach, není to anděl, ale je to žena, jejíž tvář je ozářena aureolou zlatých vlasů. Modrojasná suknice krouží nad střevíčky jak obláček, nad střevíčky s přezkou, jež padly Joachymovi do očí první. I mihla se mu v mysli vzpomínka na tyto nožky, viděné bez střevíčku z výše koruny jabloně. Mihlo se mu v té chvíli před očima tisícero okamžiků dávno zapomenutých, ba celý život bloudění projel mu myslí v jasném zásvitu. Vítka, aniž si povšimla pátera Františka, teple promlouvá: „Nehněvej se, Joachyme, že jdu tak pozdě splnit svůj slib, pozdě jsem se dověděla, že ti hrozí nebezpečí. I kdybys již na popravišti stál, já tě nikdy nezavrhnu a vždy bych ti spěchala ku pomoci.”

A tu si Joachym zakryl dlaněmi tvář. Co se v něm dělo, nevěděl nikdo, ani on sám. Tak silné bylo světlo, jež mu v té chvíli prostoupilo nitro, takže myšlenky se nemohly odvíjet v klidu. Jen jako z dálky mluví k srdci Joachymovu známý, nesmírně milý hlas:

„Nepřišla jsem nadarmo, Joachyme. Jsi zase svoboden. Na tento list tě propustí stráž, vyjdeš-li odsud v doprovodu biskupova kaplana. A tobě, otče Františku, Jeho Milost vzkazuje, abys Joachymovi zapůjčil svůj plášť, než si obstará vhodnější oděv.”

Otec František s údivem prohlíží podávaný list. Je na něm biskupská pečeť i podpis Jana z Dražic. Což propuštění bludaře bez odvolání, bez pokání?

„Kterak jsi to, paní, dokázala?”

„Jeho Milost učinila výjimku na mou snažnou prosbu. Odvážila jsem se připomenout panu biskupovi, že mi kdysi doporučoval býti ženou statečnou, i bojovala jsem vroucími slovy za život Joachymův.”

Tato slova zazněla v sluch vězně jako úder zvonů o vzkříšení. Díval se na Vítku mlčky, snad se bál, že dotekem slova se rozplyne jako sen. Teprve když mu otec František podal svůj plášť, prudce po něm sáhl jako po svém. Po tomto rázném pohybu Vítka poznala, že je v Joachymovi opět jeho bývalá živelnost. Vmžiku plášť bezpečně ukryl vězňovu otrhanost. Nebylo již obav, že by Joachym na ulici vzbudil pozornost, stáhne-li kuklici přes čelo.

Na prahu vězení podala Vítka Joachymovi ruku. Podržel ji chvíli ve své, něco jako lítost se mihlo v jeho tváři, ale pustil Vítčinu ruku a rychle stoupal za otcem Františkem bez ohlédnutí. Teprve když oba mužové zašli, i Vítka vyšla do ulice. Při vstupu do domu U zlatého kužele na síni zaslechla hlasitý pláč Alšíkův. Setřásla z kožíšku sníh a vyběhla po dřevěných schodech do hoření jizby, kde se nad kolébkou mořila děvečka Marka s uspáváním děcka. „Vždyť má hlad,” řekla Vítka, pozvedla něžně dítě a přiložila dychtivá ústečka k svému prsu. Při pohledu na přisátou tvářinku šťastně se usmívala.