XX.

Vítka došla k dědině, právě když zvonek vyzváněl Anděl Páně. Spustila se na kolena a pozdravila Matku Boží. Cítila stále naléhavěji touhu spatřit opět mateřskou tvář zemančinu. Když se po skončené modlitbě poznamenala znamením kříže, byla naplněna jistotou, že co udělala, udělala dobře, že se jí podaří najít paní zemanku a promluvit s ní. Už se nikdy nevrátí do krčmy, už pro ni není cesty zpět. Jde kupředu, nohy se boří do hustého prachu cesty. Polední slunce žhne do tváří a mouchy dotěrné obletují kolem hlavy. Náves je prázdná, lidé sedí u stolů nad mísami teplé krmě, jen hejno hus se zvolna kolébá na trávníku po straně. Ale Vítka je ráda, že ji zvědavci nezastavují voláním. Musela by odpovědět, tu a tam sama dát pozdravení. Ó, kdož ví, zdali by se dotekem drsného lidského hlasu opět nerozbila křehká jistota v ostré střepinky, které pak v srdci bolí.

Tvrz je na konci za dědinou. Jen se Vítka stočila z návsi mezi nízké chaloupky, došky kryté, už vidí široké tvrziště, dřevěnými hradbami obehnané. V pozadí, vpravo od vysokých topolů, svítí kamenná budova bílou hlinkou natřená. Tam bydlí ona - pomyslila si Vítka a srdce jí vzrušením prudčeji zabušilo.

Dřevěné sruby už byly valně chatrné. Branou vjížděl do zemanského nádvoří selský vůz s volským potahem. Bílí voli měli silné a nahoru stočené rohy. Velké černé oči se moudře dívaly na huňatého hafana, který se vzpínal na řetěze a sápal se na ně. Tvůj rámus nám, kmocháčku, neleze ani do kopyta, takových jsme už viděli! důstojně kývají volové hlavami a sedláček s nimi zřejmě souhlasil, neboť nad psí boudou výhružně zapráskal bičem.

Vítka použila této ochrany a kryta vozem proklouzla branou, aniž si jí povšiml zamračený dveřník, který se domlouval hlučným pokřikem s jiným čeledínem, kamže má sedláček složit přivezenou fůru.

Zemančino obydlí byla jednopatrová budova. Přízemek vystavěli z velkých kamenů, bíle nalíčených, patro bylo dřevěné. Malá úzká okna jsou potažena neprůhlednou blánou. Teď však je jedno z oken pootevřeno, neboť paní na Klenové měla ráda jarní vzduch. Oknem zaznívají hlasy až na nádvoří.

Vítka vešla po dřevěných schůdcích na zápraží, kryté stříškou, taktéž došky obloženou. Vešla do síňky, hnědými cihlami vydlážděné. Uvnitř síňky po stranách byla ve zdi kamenná sedátka pro žebráky a hosty málo vzácné. Také pro robotníky, kteří zde čekali na paní Elišku, zatímco ona proháněla děvečky v práci nebo účtovala se šafářem. Vlevo byly dubové dveře a za nimi se ozývaly dva hlasy, jež Vítka zaslechla už pod okny.

Vítka stála chvíli nerozhodně. Trochu se jí ruka chvěla, když sáhla na dveře a otevřela. Ocitla se v nízké prostranné sednici s dřevěným trámovým stropem. Sluneční světlo se ještě neprodralo pootevřeným oknem natolik, aby místnost prohřálo. Vítku ovanul chládek, trochu se zachvěla, ale sama nevěděla, je-li to chladem či bázní.

U prostředního okna stál kolovrat, ale kolečko se netočilo. Paní zemanka, která seděla u kolovrátku, držela v jedné ruce jakýsi pergamen a rozhorleně jím mávala při řeči. V druhé ruce měla hůl a na důraz svých slov ťukala jí do podlahy. Před zemankou stál rychtář.

„Desátky jste neodvedli, jak bylo nakázáno,” zemanka usekávala každé slovo tvrdě, jako by štípala polena, „zemský správce mi tu nové berně předpisuje, a kde je mám brát, když mi dědina neodvádí ani to, co bylo dříve předepsáno!”

Zemanka nekřičela, mluvila rázně, ale bez hněvu, i když jí šedé oči svítily a ťukot hole o podlahu dodával hovoru důraz. „Od čeho jsem tě udělala rychtářem, neumíš-li plnit své povinnosti!” Rychtář měl sklopenou hlavu, stál pravou nohou jen na patě a otáčel špičkou sem a tam, jako by k slovům paní zemanky hledal rytmus. Čekal jen, až se paní odmlčí, potom vyhrkl na obhajobu: „Loupežné tlupy dvakrát nám loni přepadly ves, sama jsi, paní, hájila s čeledí proti nim svou tvrz.” Vytáhla husté, prošedivělé obočí do výšky. „A co mi tady připomínáš samozřejmé věci? Jsem-li už tak stará, abych si nepamatovala, co bylo loni?”

„Vzali, co bylo. Není z čeho pak povinnost odvádět,” pokračoval rychtář v obhajobě.

„Pěkně sis to sestavil,” posmívá se zemanka, „mohla bych tě poslat do Prahy, abys jim, zemským pánům, též berně vymluvil, které na nás uvalují.” A teď se přece jen trochu rozzlobila. „Náramně lotrů se v této době rozplemenilo,” odplivla si tak rázně, že rychtář ani nestačil nohou ucuknout, pozdě ji stáhl dozadu, teď si otírá potřísněný krpec o lýtko. Paní Eliška si toho nevšímá: „Po Jeho Milosti panu králi není v zemi slechu dechu, jen na těch nových zvýšených berních si vždy jeho jsoucnost uvědomujeme.” A tu se ozval rychtář slovy, příliš upřímně vylítlými ze srdce, až se toho sám zalekl.

„Však si ho český lid nevymodlil, dávno si páni měli jiného krále najít.”

Zemanka ťukla zprudka holí, jako by sedláčka okřikovala, ale v očích jí svitl skrytý úsměv. „Hleďme, skopová hlava promluvila. Počkáš si, holenku, nežli se páni budou lidu ptát, co a jak dělat. Vždyť ani nás, drobné šlechty...” nedořekla, jen mávla znechuceně rukou a včas zarazila nářky, nehodí se, aby před poddaným rozvíjela své stesky. Pojednou jako by se proměnila ve starostlivou matku.

„Je už Prackova žena zdráva? Zastav se v kuchyni, ať ti tam dají pytlík s kořením, které jsem pro ni nachystala. Pomáhá jistě při suchém kašli.”

Vítka doposud stála v šerém výklenku u dveří. Zdá se, že nikdo její příchod nezpozoroval. Poslouchá zaraženě rozhovor, jinak si představovala své setkání s paní Eliškou! A vůbec, byla zemanka jiná, než si ji Vítka vysnila. Jak byla tehdy důstojná v zeleném plášti se zlatou sponou, na oslici, kterou uctivě vedl sluha! A jak byla nyní všední v pomačkaném čepci u zčernalého kolovrátku, v šatech již valně oblýskaných. Ba, kapsář, jenž visel zemance na pase někdy stříbrném, ale nyní zčernalém, byl děravý, jistě jej zemanka připínala k boku více ze zvyku než pro užitek.

Vítka polyká statečně své zklamání. Nebude již utíkat. Zde zůstane, dokud nevypoví, co říci chtěla. A se vším se spokojí, co bude pak.

Rychtář vyšel, když se jakž takž se zemankou domluvil o nejbližší možné lhůtě k odvedení desátků. Vítka přistoupila blíže do středu jizby. Zemanka se k ní obrátila bez údivu, zřejmě o dívčině přítomnosti věděla.

Chvíli se obě dívaly na sebe beze slova. Šedé oči ve staré tváři rychle objely dívčí postavu, spočetly každý kousek hadříku na ní, posoudily každý rys v obličeji. Vítka polkla několikrát naprázdno, rudá rozpaky. Cítila, že je na soudu a první slovo vyslovené bude platným ortelem. Zemanka nespěchala se svým úsudkem. Jizba se plnila mlčenlivým napětím, Vítka se ocitá v jakémsi neskutečnu. Zmizely obrysy kvítkované truhlice u zdi. Mizela dlouhá lavice se srdíčky, vyřezávanými do opěradla, kamsi do modrého šera se propadl i černý kolovrat, ba i židlice s paní zemankou se rozplývala v barevných šmouhách. Podlaha pod Vítčinýma nohama plyne jako zčeřená voda. I stěny plynou a plynou a není konce jejich bílým vlnám; a v tom zmateném víru věcí a barev ta nejstrašnější věc - dvě malá, šedá světélka - zemančiny oči. Blíží se pomalu, ale tím ostřeji k Vítčině duši. Vítka je už cítí ne na sobě, ale v sobě, jako dva nože. Je už jen jablíčkem rozkrojeným na dvě půlky, a kdosi zkoumá, jsou-li v ní jadérka zdravá či místo nich červ. Tak jednou asi bude duši na posmrtném soudu, blesklo Vítce hlavou. „Můj Bože, smiluj se, ať obstojím...” Chtěla by klesnout na kolena, zastřít si tvář, zabořit obličej do vířící barevné tmy a schovat se dvěma vševědoucím světélkům. Ale přece tím více se napřimuje, vší silou nutí své oči, aby se dívaly přímo v pronikavé zraky. Nesmí se poddat. — Zde jsem, a jaká jsem, posuď a třebas i odsuď, nechci nic zapírat. Vím, ledacos není, jak by mělo být, ale právě proto jsem tady... Padlo osvobozující slovo jako otázka, jako uhádnutí a světlý tón zemančina hlasu Vítku rozradostnil, neboť poznala v tomto jediném slově to, co hledala - porozumění.

„Uteklas?”

Zemančina tvář vystoupila opět na plochu skutečnosti, kolovrat, lavice, truhla, vše se vrátilo na své místo a Vítka přiznává: „Ano.”

„Odkud?”

„Nejdříve z Prahy, teď podruhé od šenkýřky Markýty z krčmy U ropuchy.”

„Věděla jsem, že nejsi nevolnická. A co chceš u mne?”

„Radu.”

Zemanku dívčí důvěra potěšila, vzala Vítku za ruku a přitáhla ji blíž k sobě.

„Jistě jsi bývala krásná. Nu - i v těch hadrech jsi celkem milý dívčí zjev.”

Vítka se zarazila. A tu se zemanka zasmála. Byl to smích drsný, ale nebyla v něm škodolibost. „Domníváš se, že jsi krásná doposud?”

Vítka sklopila hlavu. Marné zapírání, snad se zemanka napila kouzelného odvaru, že umí číst i tajné myšlenky.

„Už asi ano, panenka se dlouho neshlížela v kovovém kotoučku, který tak rád dívčinám lichotí. Nu dobrá, dobrá, U ropuchy ti jistě dávali častěji koště do ruky než zrcadlo. Pojď a podívej se nyní!”

Zemanka vytáhla z truhly, pomalované pestrými kvítky na víku, menší truhličku, ještě krásněji omalovanou ptáčky a všelijak barevnými jablíčky. A z té truhličky vyňala kovovou destičku, velikou jako mužská dlaň. Vítka nedočkavě vztáhla ruku - po zrcadle. A byla překvapena. Neboť zahlédla drobnou, pohublou tvář (však jsem se u Markýty nepřejedla, vzdorně jí projelo hlavou), trochu opuchlá oční víčka (tolik štiplavého kouře jako u Markýty nenajdeš snad u žádného ohniště světa, žaluje Vítka sama sobě mlčky). Nejvíce ji však zarazily skvrny na čele. Sáhla si na ně prstem a tázavě se podívala na zemanku. „Divíš se, že se hebká pleť při toulavém životě neudrží? Dostalas ovčí svrab.”

Vítce vyhrkly slzy z očí.

„Joj, ženská marnivost tě ještě dlouho bude trápit, panenko,” uznale řekla zemanka. „Každá by chtěla být krásná nejméně sto let. Vím, znám, také jsem kdysi svou krásu oplakala, tomu je ovšem už dávno,” bez lítosti, střízlivým hlasem hovořila paní Eliška.

„Tak už nás ženy život šidí, malá, neplač. Zaskvíme se, zavoníme, kvíteček z jara, pak přijde trochu bouře a zbývá z nás už jenom užitečná tráva. I ta je, panenko, k něčemu dobrá. Jen se hlídej, aby tě nespásl lecjaký vůl.”

To bylo ovšem chlácholení málo něžné, zato srdečně míněné. Vítka si utřela uslzené oči o rukávce, po očích nos a temně řekla:

„Teď už se Joachymovi jistě nebudu líbit.”

Zemanka po ní švihla očima, ale neřekla nic. Usedla opět ke kolovratu, chvíli přemýšlela a pak prohodila:

„Dáme ti obklady z jitrocele, jaterníčku a heřmánku. Zas bude dobře. Teď pojď, ukážeš mi, zdali ses naučila v Praze příst.”

Když Vítce vrčel kolovrátek a ona hbitě prsty probírala jemnou přízi, náhle mezi jiným povídáním o čeledi, drůbeži a poddaných zemanka vystřelila otázku:

„Joachym ti straší v hlavě. Ulítl do světa, co?”

„Do Vlach,” odpověděla Vítka, hledíc si pilně kolovrátku. Už jí bylo dobře. Ani vzpomínka na rytíře černých vlasů tak nepálila. Vše se jednou dobře skončí, vše se rozmotá a spřede podle vůle Boží, Vítka tomu opět věří a kolovrátek jí přitakává. Kolečko důvěrně vrčí do těchto nadějí a Vítce se zdá, že je skutečně doma, v Praze, v domě U zlatého kužele, kde také Adlétčin kolovrátek důvěrně vrčíval. I když zemančin hlas není hlas matčin, je srdečný, když mluví s dívkou. Vítka si myslí — zemanka mě má ráda, ba ano, přece jsem se v ní nezmýlila. Ať si zemanka ťuká rozhorleně do podlahy, Vítce tím úsměv nezaplaší, už si obě rozumějí, už se smířily s tím, mít se rády takové, jaké jsou.

„Kdo to kdy slyšel, aby počestná panna z domova utíkala! Do Vlach se dostat, holenku, i pro muže je to těžký úkol. Jaká ztřeštěná stvoření jsou dnešní dívky! Pravda, v mládí jsem také ráda přes okraj srubu vyhlížela, neříkám, že se mi při zpěvu a loutně po ohnivých očích nezastesklo. Ale ujíždět kamsi za miláčkem? Že se nestydíš!”

Vítka se při nejlepší vůli nestyděla. Pozdvihla velké čisté oči ke stařeně. „Proč? Však jsem nic zlého nezamýšlela. O jeho duši mi šlo. Vždyť prý...” tu se zarazila, má-li tak hroznou věc vůbec vyslovit.

„Jen dořekni,” netrpělivě ťuká hůlčička do země, „dořekni vše, co víš o tom svém povedeném slavíčkovi.”

„— prý v Boha nevěří. Myslíš, že je to možné?”

„Eh, v této době bych se věru nedivila, kdybys řekla, že přímo ďáblu duši zaprodal.”

„Vždyť je to totéž,” vykřikla dívka, „ale já přece nemohu dopustit, aby se zničil. Musím ho zachránit, a proto musím jít za ním.” Zemanka se pobaveně ušklíbla. „Tak, tak, jen tě zhlédne, hned najde ztracenou víru v Boha. Toť se ví, tvé čílko svrabem ozdobené jej asi popožene k pokání.”

„Jsi zlá.” Vítka se rozvzlykala s vášnivou prudkostí. Náhle je jí jasné, jak byla hloupá, ale právě proto pláče. Ovšemže, zemanka má pravdu, ale tím více se na ni Vítka zlobí, ve výčitkách aspoň na chvíli uspíš vědomí vlastní chyby. „A já věřila, že mi dáš, paní Eliško, radu,” kvílela Vítka.

Zemance se děvče líbilo čím dále tím více. „Toť se ví, panenko, kdo mluví pravdu, která nelichotí, je vždycky u lidí zlý. A jsem-li opravdu zlá, tož jistě ne tolik jako ty pošetilá. Můj Bože, ona si to škrábe. Dáš ty prsty z čela! Vždyť ti to vyléčíme, nebreč, hloupá. Zas budeš hezká, to víš, že ano. No tak, otři si nos! Podruhé na mne nekřič, sice ti dám našlehat metlou, budeš-li neuctivá.”

Vítka utichla stejně rychle, jako vzplála. „Odpusť mi, paní Eliško! Jsem hrozný tvor,” kajícně se vyznávala. „Vždyť jsem si tě zamilovala od prvního pohledu a teď se k tobě tak ošklivě chovám. To jsem si zvykla u Markýty, oh, kdybys věděla, jak jsme se tam hádávaly!” Zemanka ji popotáhla za copy. „Zůstaneš u mne. Ještě si o tom promluvíme, jak toho Joachyma dostat ďáblu z pasti. Nu, Vítko, neutečeš zase?” Vítka zavrtěla hlavou. Zemanka se rozveselila.

„Věru jsem se nenadála, že mi na stáří Bůh ještě pošle dceru. Pojď, provedu tě domem.” A důvěrně se opřela o dívčino rámě.

XXI.

Vítka pomáhala ve velké kuchyni u ohniště, na železné tyči otáčela napíchnuté sele anebo na pánvici obracela smažené pstruhy, dost jich bylo v potoce, který obtékal dvorec a hučel ve dne v noci, jak se dral divoce mezi balvany. Děvečky vyprávěly - a bylo jich tu asi pět - že nyní už není spíž tak naditá. Krmě je méně tučná, než bývala, rok co rok se bída s nouzí tlačí k ohništi. Ale Vítce, vyhladovělé z krčmy, se zdálo, že má každý den hody.

Sotva kohouti popřáli vycházejícímu slunci dobré jitro, již se čeládka hrnula do čeledníku k jídlu. Na stole bývalo několikero velkých mís. Ta krajní v čele stolu patřila zemance a Vítce. U každé mísy leželo několik dřevěných lžic. Děvečky jedly z hnědé, otlučené mísy. Podkoní s čeledíny z té druhé, s ulomeným uchem. Z třetí si nabírala husopaska, pastucha a děti čeledě. U čtvrté se vždycky ještě našly hladové huby náhodně sběhlé sebranky. To žebrák smáčel chleba v jedné míse s potulným zpěvákem a vypravěčem pohádek, žebravý mnich, kořenářka, kolomazník, pstružník anebo masník se tu na své obchodní cestě pozdrželi přes noc.

Zemanka bývala vždy první u stolu, sama ranní modlitbu předříkávala. Když jí ostatní popřáli dobré chuti, dala znamení k jídlu tím, že smočila lžíci v míse. Za chladných jiter výborně chutnala polévka z piva anebo úkrop. Potom přinesla kuchařka Luca ryby a košík s chleby v podobě žemlí. Na kaše si zemanka příliš nepotrpěla, zato nikdy nechybělo ovoce na dojedení.

V poledne bylo jídlo tučnější, pernatá zvěřina i lesní, telecí maso i vepřové, uzené, a každý si bral do sytosti. Bývalo kdysi dvojí maso, stýskala si Luca, teď už zemanka na jídle šetří. Luca si mohla dovolit říkat tyto stesky nahlas, vždyť si zemanka stýskala také. Teď se o svačině odbývala jen hrstkou suchých křížal anebo krajícem chleba s cibulí. Teprve po večerním klekání se opět usedalo k plnému stolu. Při večerním posezení u kolovrátku, kdy plamen louče plašil stíny a házel pruhy světla na bílou niť, rozvíjela před Vítkou zemanka blahé dny svého mládí. A tak se ponenáhlu Vítka dověděla, že paní Eliška pocházela z mnohem bohatšího dvorce, než je tento. Bývala krásná a mladý Mikuláš z Klenové, který se do ní na první pohled zamiloval, sotva mohl doufat, že by mu bohatý soused svěřil svou dceru. Proto se také zbytečně neptal. Počkal si s koněm, až jeho šedooká kráska vyjde k potoku namáčet přízi, bez velkých okolků ji uchvátil, posadil na koně před sebe a ujížděl s ní na Klenov. Trochu se ovšem polekala, tloukla ho pěstmi do hrudi, málo něžně škubala prstíky jeho světlé vlasy a slibovala vyškrábat oči, jestli ji ihned neodveze zpět. Ale Mikuláš se smál a pevně tiskl křehkou kořist v náručí. Jízda byla dlouhá a ruce panny Elišky slabé, není divu, že ochably v odporu, zvláště, když se její šedé oči zadívaly hlouběji v upřímné, modré oči mládencovy. Ostatně, nač to zapírat, bylo jí příjemně v jeho náruči, a než dojeli do jeho tvrze, měla už hlavinku tiše složenou na Mikulášově rameni, ani ji nenapadlo škrábat mu oči. Tehdy ještě žila stará zemanka, matka Mikulášova. Příliš se synovu kousku ani nedivila, byla na jeho bláznoviny zvyklá. „Nu, panno Eliško, nic se neboj, budeš spát u mne v komořici tak dlouho, dokud vám plebán řádně nepožehná.” Panna Eliška políbila starušce ruku, usmála se na nenadálého ženicha a řekla: „Ještě ti mohu ujít, čerte!”

Věděla dobře, že ji rodiče brzy najdou, dobře slyšela pokřik čeledína, který z nedalekého pole únos viděl. Také se nemýlila. Druhého dne zrána bušil na bránu rozhněvaný otec s ozbrojenou čeledí. Mikuláš se nikterak nevzpíral bránu otevřít, však by to také nebylo nic platné, doufal však v dobré konce. A unesená panna Eliška putovala zase domů. Jenže v otcově náruči na koni se jí už tak příjemně nesedělo. Náramně sebou vrtěla, toužíc se ohlédnout, zdali se Mikuláš za ní dívá. Rozzuřený otec, popichován posměchem sousedů i čeledě, nemeškal volat Mikuláše na stařešinský soud. Mikuláš na to jen čekal. I panna Eliška se zaradovala, ale moudře se zahalila v mlčení. Otec byl přesvědčen, že je tak zaražena lítostí a hanbou nad pohanou, jež se jí stala únosem.

A soud byl celkem krátký. Podle starého zemského zřízení měl být únosce potrestán vyhnanstvím na několik let, jestliže se ovšem unesená panna, která se také na soud musela dostavit, obrátí k viníkovi zády. Ach, jak by mohla panna Eliška, jak by mohla otočit se zády, když přece po celý ten čas toužila zadívat se zase v modré oči! A tak všecka záříc, celou tváří se k Mikulášovi otočila a mile na něho pohlédla. Darmo křičel otec, zlostí rudý - zády se otoč, huso! Ona se dívala na Mikuláše a on na ni, a tak by se byli na sebe dívali až do večera, kdyby pány soudce neomrzelo smažit své lysé lebky na letním slunci, neboť soud se konal pod širým nebem.

„Panna rozhodla,” prohlásil třaslavým hlasem nejstarší z přísedících. „Stroj, milý otče, veselku. Nic proti zákonům země nesvedeš.” Starý se kohoutil, o zákonech země se vyjádřil velmi nectně, za což byl soudci na místě pokárán. Mikuláš zatím už držel pannu Elšku za ruku, poklekl s ní před otcem a uctivými slovy ho žádal o její ruku. „Tos nemohl udělat dřív, ty moulo?” odlehčil si přemožený otec, zle blýskl očima na zrádnou dceru, která ho v poslední chvíli tak zklamala, ale pak přece zvedl pravici a mladým požehnal. Svatbu vystrojil pěknou, jak se na majetníka pěti dědin slušelo. Ale nikdy na Mikulášův dvůr nezavítal, nikdy své dceři doopravdy neodpustil, že se snížila k muži, který nezvonil zlatem.

Těžko bylo Mikuláši zvonit zlatem, když i stříbrňáky příliš rychle vyháněl z truhly. Měl dobré srdce, zakňoural-li před ním žebravý mníšek, že jeho klášter hyne hlady, Mikuláš dal, co měl. Také šenkýři dával přeochotně a platil za pány bratry z okolních tvrzí; nejednou mu konšelé z blízkého města mastnou pokutou prohnali groše. Tak třebas jako tehdy v den výročního trhu. Koupím ti nový kment na sváteční šaty, sliboval paní Elšce. Celé dni mluvil o tom, jak jí vybere ten nejpěknější, který na trhu bude, kotce zpřehází naruby, dokud nenajde vzorek hodný její krásy.

Nu, pak to udělal tak doslova, ovšem jen pokud se týče těch kotců. Že mu kráječova baba dost rychle štůčky látek nesnášela, zle se rozkatil, posilněn medovinou. Kozlík pod krámem jí podtrhl, zboží se sesypalo, štůčky suken se zakutálely až mezi ševcovy boty. Zle se baba se ševcem pohádala, že mu jeden štůček zůstal za nehty, vjeli si proto do vlasů a Mikuláš se náramně bavil, plácal se smíchy do stehen a ponoukal hned babu, hned zase ševce. Když však biřici přiběhli dělat pořádek, tu se švec i baba v dojemné svornosti shodli obvinit Mikuláše, on že vší čertoviny osnovatel, on že je povinen nejen pokutu za porušení pořádku zaplatit, ale jim oběma dát náhradu za ušlý zisk i ztrátu zboží. Nechtěl-li Mikuláš se svou pří před konšely, musel platit. S konšely v městě míval Mikuláš nejednu neshodu. Ta poslední mu pomohla k smrti.

Ne že by se pan Mikuláš se svými dědiníky mazlil, sám jim občas nejeden lepanec vsadil, když se nakřivo vyspal, ale od cizích jim ubližovat nenechal. Strčit někoho na trdlici a zvalchovat selský hřbet, toť bylo jeho svaté právo. Jiná vrchnost ať řeže své sedláky, ne jeho, nedej Bůh, aby někdo na ně sáhl. Proto se Mikuláš jak se patří rozkatil, když si mu přišel postěžovat Bárta, zvaný Zrzavec, dřevorubec v jeho lesích. Stala se mu nemilá věc. Kdysi se pohádal v lese s uhlířem. A teď se potkali ve městě. Uhlíř nemohl zapomenout na zvalchovaná záda, na kterých se mu příliš dlouho modraly otisky dřevorubecké pěsti, a tak křivě nařkl Zrzavce, že prý ho viděl, jak krade v purkmistrově zahradě. Za krádež bývalo měsíční posazení ve věži anebo výprask anebo střídavé používání obou těchto léků. Že však to měl být pych učiněný u hlavy města, páni konšelé honem vytáhli prastarý přísný zákon a podle něho milému zloději usekli pravou ruku v zápěstí.

Když to Zrzoun panu Mikuláši vyprávěl a mával přitom zkrvavělým pahýlem na důkaz pravdy, roztočila se zemanovi před očima rudá kola.

„Ti krkavci! Počkej, však já jim ukážu!”

Kázal pak Bártovi - Zrzounovi hlídat ovce místo díla v lese. A sám sedl na koně a rozjel se do krajského města poradit se s písařem. Napsali dlouhé psaní do Prahy, ve kterém se Mikuláš domáhal od městské správy rovnocenné náhrady za useknutou ruku svého poddaného, nyní neschopného pořádné práce. Vždyť i kdyby krádež byla bývala dokázána, jako že nebyla, patřila k jeho soudu, jen on, Mikuláš, má právo trestat svého nevolníka. A pak si mnul ruce, neboť měl v Praze přítele, který už postrčí pergamen na pravé místo, aby nezůstal ležet v temnu zemských truhlic. Městu přišlo po čase přísné nařízení dát panu Mikuláši, co si žádal.

„Nu, přijď, až bude zasedání,” vzkázali pro něho.

Bůhví, kterému taškáři napadlo udělat si z pana Mikuláše ten hrubý žert - nabídli mu useknutou ruku, o kterou právě připravili jakéhosi lotra. Byla to mužská, řádně chlupatá tlapa, ale i rozhněvaný pan Mikuláš postřehl, že je levá. Spolkl kletbu, na kterou konšelíci čekali, předem už zakuckaní smíchy. Spolkl svou kletbu a zatvářil se důležitě. „Přemoudří páni konšelé, mějtež můj dík za vzácnou ochotu, s jakou jste doslova chtěli splnit mé přání o rovnocenné náhradě. Dáváte ruku za ruku, protože myslíte, že nic jiného ji nemůže rovnocenně nahradit.” Odmlčel se, vida, že dosáhl, co svou řečí dosáhnout chtěl. Uspat jejich ostražitost. A vmžiku, kdy se toho nejmíň nadáli, popadl z podnosu mrtvou pracku, pleskal s ní o vyjevené tváře ctihodných radních a pokračoval v řeči, tempem značně zrychleným. „Jsou-li však ctihodní páni krátkozrací tak, že nerozeznávají levici od pravice, nutno jim ukázat věc trochu zblízka.”

To byla mela! Pukrmistr Kleofáš vysypal obsah žaludku hned na místě, ostatní konšelé trousili na útěku, co zrána vypili a snědli, písař Kratina z toho dostal žlutou nemoc. Smálo se tomu celé městečko, smály se dědinky kolem, smál se i zeman Mikuláš potud, pokud mu zase vyšší soud nenasolil značnou pokutu, prý pro zneuctění práva v osobách městské rady. Mikuláš zaplatil, ponadával, lehl si a spal. Časně zrána vstal, a že půjde do lesa utratit zlost, počká si na vysokou, ať paní Elška připraví potřebné koření k naložení zvěřiny. A večer přinesl kůň Mikuláše polomrtvého - stačil jen říci, že se nemile setkal s černou. Setkání odnesli oba, kanec kdesi dodělává v křoví se zemanovým nožem v pleci. Pacholci šli po stopě. Našli opravdu pěkný kus, pár koní měl co táhnout. Ale to už vnímal pan Mikuláš vyprávění o konci svého nepřítele jen jako z mlžných dálek, neboť se odpoutával duchem od poraněného těla. Umíral dlouho, noc a den. Farář posledním pomazáním posílil duši k nadpozemské pouti. Paní Elška měla do ruda vyplakané oči. Stará kovářka už všechna zaklínání vyříkala, děvečky měly od posmrkávání rýmu. Pan Mikuláš ještě chroptěl a drápal se vší mocí z věčnosti zpět. Ale anděl smrti ho držel pevně, marně sebou zemanova hlava zmítala na poduškách sem a tam. Druhou noc k půlnoci se náhle zemanovo tělo křečovitě vypjalo, pak se vylouplo bělmo očí vzhůru a byl konec pozemské pouti. Po tříletém manželství byla krásná paní Elška zoufalou vdovou. „Ale Bůh neopouští,” dodávala ke konci svého vyprávění, ve kterém události, viděné přes hradbu času, ztrácely smuteční barvu. „Když jsem ve svém největším žalu myslila, že musím zemřít, že nikdy mi už slunko jasně nezasvitne, že nikdy si už u mne úsměv neustele, shledala jsem, že přijde na svět nový Mikuláš. A tak se o mě marně ucházeli ženichové, já se jen těšila na pohrobka. Když se narodil, byl to syneček podle mého přání, modrooký, celý po tátovi.” Tu zemanka povzdychla a zhurta dodala. „Bodejť! I v těch bláznivinách je po něm. Neudržela jsem ho doma, klacka. Ale ať zkusí světa!”

„A kde je mladý pán?”

„Ve vojsku krále Jana.” Zemanka se podívala na Vítku, Vítka na zemanku, obě si mlčky pomyslily totéž. Vítka si jen prozpěvuje a myslí si, oj, však se dovím, dovím, kde je Joachym, jen až se Mikuláš vrátí domů...

„A vrátí se brzy, paní Elško?” zeptala se před spaním. „Až se král Jan bude vracet do Čech, pak přijde s ním.” Možná, že i Joachym, myslí si Vítka a je jí dobře, jako by došla cíle.

XXII.

Toho roku bylo léto horké a dešťů málo. Každého večera, když zemanka končila večerní modlitbu, přidala prosbu za vláhu. Vítka se naučila sdílet s ní všecky starosti, poplašeně oznamovala, že lasička uchvátila kuře, starostlivě sčítala navečer housata a připadala si velmi důležitá, když ji zemanka poslala na pole za šafářem. Panna Vítka nebyla sice v práci nejobratnější, v kuchyni se nejednou řízla do prstů, ve sklepě zakopla o krajáč s mlékem a děvečky si stranou povídaly - městská křehotinka, raději ať se do všeho neplete a sedne v jizbici ke kolovrátku. Jenže Vítce bylo zatěžko neplést se do všeho. Jako by byla plna vína, šumělo to v ní opojnou chtivostí poznat a rozumět všemu, co jí doposud bylo zastřeno. Chvílemi se jí zdálo, že lidé i věci kolem ní mění svou tvářnost, objevovala v nich něco nového a něco víc, než čím se na první první pohled zdáli být. Všechno jako by mělo svůj skrytý, ale pro ni nečekaně zjevný půvab. Tisíce nových očí se v ní otvíraly a stále byla hladovější po skryté kráse. Jako by sledovala čísi tajemné stopy. Kdosi se jí dával poznávat a znenáhla se odhaloval v tisíci náznaků. Ještě dobře netušila kdo, ale chtěla vidět víc a lépe, aniž si to jasně uvědomovala. Zatímco si občas v tichu noci před usnutím šeptávala - Joachym, Joachym - a ještě jí sládlo toto jméno na jazyku, ve dne se jí už vzpomínka na něho ztrácela. Ve dne se nezastavovala u minulosti, neboť příliš bohatá byla přítomnost a ještě více sliboval zítřek. Trochu se chvěla a sama nevěděla, zdali vzrušením či štítivostí, když s dovolením zemanky usedala na otep slámy ve chlévě, aby tu přihlížela zrození života. V poledne řekla paní Elšce, že by si také přála být u toho, až se Kropěna bude telit. Zemanka se dala do smíchu, až se rozkašlala. „To není podívaná pro panny,” škádlivě řekla. Ale pak zvážněla. „Nu, nevím, nevím. Takové poučení můžeš potřebovat.”

Děvečky se ušklíbaly, když Vítku zahlédly v koutku chléva. Byly tu dvě a kromě nich kravař Velek, zemanka také přihlížela. Velek byl zkušený čeledín, nebylo třeba mu přikazovat co a jak. Vítce se chtělo zavřít oči, když si Velek vyhrnul rukávy a vsunul ruku až po loket do bučící Kropěny. Kropěna stála toporně s roztaženými všemi čtyřmi, hlavu skloněnou k zemi, napjatý krk. Pod chvostem se už objevily provazem omotané nožky. Už jedna děvečka táhne vpravo a druhá vlevo a Vítka se dívá okouzlenýma očima na nový div, jak se objevuje bílá hlava telátka, hlavička je položena na dvou kopýtkách, složených k sobě. Vítka vidí zcela jasně, že telátko je plné pokory a celým svým zjevem se omlouvá: Je pravda, že jsem jen tele, ale právě mě dotvořila Ruka krásy a já jsem nesmírně vděčné za život, kterého se mi dostává. Pak temný úder na zem - chvíli tu leží vlhké tělo mláděte nehybně, ale Velek má již připravený věchet slámy a vytírá mu ze srsti hlen. Telátko otevřelo krásné černé oči a namáhá se ze všech sil, aby se postavilo na nožky. Kropěna se ohlíží po něm. Stočila hlavu a mírným, laskavým zrakem pozoruje, co porodila. Děvečky poodnesly telátko blíže ke krávě. Kropěna je olizuje drsným, růžovým jazykem. I sousední kráva natáhla krk a vlídně dýchla na telátko. Telátko všecko vzrušeno objevením světa, konečně, konečně se postavilo na čtyři směšně roztažené nožky, ještě se chvějící nejistotou.

Vítka se svezla z otepi slámy na kolena. Ani o tom neví, a také nic neříká, ale její srdce se v té chvíli modlí. Můj Bože, říká všechno v ní, viděla jsem v pražských kostelích krásné sochy, říkalo se o nich, že je tesali znamenití umělci, a přece ani jedna z nich neměla v sobě tolik půvabu a pokory jako to rodící se mládě. Jak jen jsi mohl, jak jsi dokázal, ó Bože, z ošklivé vychrtlé krávy vytvořit takový zázrak. Dotýkala se teplé zvířecí srsti, a kdyby se nebyla ostýchala před ostatními, byla by telátko políbila.

„Nu, Vítko, zdrávas přežila novou zkušenost?” obrátila se k dívce paní Elška. Vítka se k zemance přitiskla jako k matce. Neměla vhodných slov, jimiž by řekla, co vše cítí. „Nový život - to je něco velikého,” zakoktala se. Děvečky se na ni podívaly s úsměškem.

„Nemluv nesmysly,” utrhla se paní Elška na Vítku. Ale pak se na ni podívala znovu a tu zahlédla v dívčiných očích odlesk něčeho, co ji dojalo. „Pojďme,” řekla už mírněji. Nechtěla děvečkám prodlužovat příležitost k smíchu. V jizbě pak chvíli přecházela sem a tam, uvažovala. Co jen to ve Vítce vězí, že se na ni nemohu nikdy hněvat? „Eh, jsi ty přece jen ztřeštěný tvor,” řekla pak nahlas. „Neměla jsem tě tam pouštět.”

„Chtěla bych jednou mít dítě,” řekla Vítka. „Hodně dětí, vždyť je to úžasné, porodit nového tvora.” Zemanka sevřela rty, mlaskla hlučně jako na psa, který se nezachoval. Ale pak se usmála. „Měla bych být právem proč pohoršena, takhle nemluví nevinná panna. Ale máš pravdu. Život je plný zázraků, a smíme-li být účastni jejich spolutvoření, je to krásné i při vší lidské bídě.”

Zvečera, po západu slunce, když denní horko polevilo, Vítka si ráda vyběhla do sadu. Pod starou, košatou jabloní byla lavička. Tu Vítka sedávala a dívala se na hvězdnatou oblohu. Cvrčci v trávě ještě ostřili na neviditelném brousku svůj hlas, potok zhluboka hučel. V nedaleké ohradě stály krávy, červenobílé, pokojné, chvílemi se ovívaly oháňkami a otáčely hlavy a v jejich vláčných pohybech bylo plno nevyřčených slov, kterým Vítka rozuměla: Hle, stojíme trpělivě, jak je toho zapotřebí. Dáváme víc, než dostáváme. I když jsou naše oči v dobytčí hlavě, vidíš, že jsou to oči krásné. Protože krása, Vítko, krása je bez míry, pokud vytéká přímo z dlaně Boží. Sloužíme, protože všechno je stvořeno k službě. A je to jistě dobré, i když tomu za mák nerozumíme.

Zdivočelé kotě se mihlo Vítce kolem nohou. Poděšeně zakličkovalo v trávě, ačkoliv dívčin hlas k němu promluvil vlídně. — Chci zachránit jen sebe, jen sebe - psaly divoké pohyby kotěte do trávy. - Každý je mým nepřítelem, protože jsem se s nikým nespřátelilo. Vítka se nedivila, že rozumí mluvě zvířat i věcí. Víc ji udivovalo, když si občas uvědomila, že jiní tomu nerozumějí, že pro ostatní je svět z větší části němý. Němá tvář? Pozastavila se jednou nad tímto označením zvířat. „Ale to není pravda,” řekla upřímně svým prostořekým způsobem. „Cožpak nevidíš, že se dá se Štěkem dorozumět? Jen se na psa podívej, teď, když o něm mluvíme, jeho oči povídají, že nás má rád.”

„Štěstí, že jsme tu samy,” pokyvovala zemanka hlavou. „Nu a proč?” divila se Vítka. „Protože by tě někdo mohl nařknout z kouzel, ty hloupá!” klepla zemanka netrpělivě hůlkou do podlahy. „Pane, mne netrestej! Takové stvoření! Už myslí na ženicha, ale řeči přitom vede jako pošetilé dítě. Cožpak nevíš, že jenom čáry možno dosáhnout, abychom rozuměli zvířecí řeči? A na čáry jsou hranice!”

Vítka se zarazila. „Ale paní Elško, já přece žádné čarování neznám, ani jsem nepila kouzelný odvar, na mou duši. Také neslyším zvířata mluvit, to já jen tak — nu — zkrátka rozumím i bez slyšení, co říkají, není to ve slovech, já vlastně nevím v čem.” A byla nešťastná, že nedovede paní Elšce vysvětlit, co pro ni je tak jasné.

Zemanka vzala dívčinu hlavu do svých dlaní. „Tvé srdce je plno kouzelného odvaru, panenko, já ti rozumím. Když tak o tobě uvažuji, vzpomínám si, co vyprávěl jeden žebravý mnich. O svatém, který uměl mluvit s ptáky, slunce oslavoval, ba i s vlky se dovedl sbratřit. Jistě nečaroval, vždyť to byl svatý.”

„Ale já nejsem svatá,” brání se Vítka, polekaná teď více než nařčením z kouzel. „Ne, nejsi,” ochotně přisvědčila zemanka. „To, má panenko, jistě nejsi. Ale jsi z rodu Božích dětí, které smějí vidět svého Otce — všudypřítomného ve všem. Jen si nemysli, má milá, že za to nebudeš draze platit. Těžko žít slavíčku mezi vrabci.”

„Ale paní Elško, ničemu z toho nerozumím, co povídáš.”

„Taky dobře. Však jednou porozumíš. A teď vezmi štůček plátna, našijeme nových košil.”

Vítka ochotně šustí sukněmi po úzkých schodech. Už je v hořejším patře, kde mezi zčernalými trámy, odloženými kolovrátky a polámanými stoličkami stojí v komoře velká truhla, plná jemného plátna, jen, jen je prsty hladí, když vezmeš štůček do rukou.

Ovšem, jeden ze dvou štůčků, jež nesla dolů, trochu se umazal, když Vítce na schodech vypadl z rukou a kutálel se na síň, ne zrovna čistě umetenou, ale Vítka otřela prach z plátna dlaní a před paní Elšku štůček opatrně položila ušpiněnou stranou dospod. Pozná? Nepozná?

I když poznala, zemanka neříká nic.

XXIII.

Obklady z všelijakých odvarů pomohly. Panna Vítka má zase čelo bílé a líčka hladká. Ráda se shlíží v kovovém zrcátku a přitom si představuje, že se jejíma očima na ni dívá Joachym. „Věru jsi zkrásněla, panno,” slyší ho mluvit. „Ani jsem se nenadál, že tě čas ověnčí takovou milostností. Stále jsem na tebe vzpomínal.” Vítka se v duchu pokaždé utěšila, bude to krásné, až se opět setkáme. On poklekne a já mu podám růži.

Avšak na růži nedošlo. Toho dne si Vítka vyšla s děvečkou Katuší k potoku přeprat ložní závěsy. Je pravda, že praní prádla nebylo silnou stránkou panny Vítky. Ale znovu a znovu se snažila položit prádlo na kameny a plácat do něho dřevěnými lopatkami. Z počátku mívala prádlo víc ušpiněné od písku než vyprané, ne a ne přijít na to, jak a proč. Konečně se tomu naučila a nejraději právala s Katuší, protože ta byla stejně obratná v práci jako v řeči, a co Vítka nezmohla sama, Katuše ochotně udělala za ni.

„Postav se do potoka, tak, tady u té prohlubně můžeš dobře máchat,” radila Katuše Vítce, když byly obě hotovy s dřevěnou práskačkou do svrchní špíny. Protože byla v práci zkušenější, chopila se větších kusů prádla a ždímala je. Vítka smočila bosé nohy ve vodě. Den byl horký, srpen se schyloval ke konci a nazítří začínal měsíc září. Voda byla v potoce studená a Vítka v ní našlapovala velmi opatrně. „Jen se vody neboj,” křičela na ni Katuše. „Vyhrň si sukně nad kolena a zastrč v pase,” jako malému dítěti domlouvá Vítce. V duchu se štíří, och, ty hloupé, panské kuře, nemotornost z tebe kape. A pak prý jsou městky nad venkovskou chudinu.

Vítka nic neví o těchto posměšných Katušiných myšlenkách, a kdyby věděla, neurazila by se. Málokdy dbala, co si jiná ženská hlava o ní myslí. Zařídila se přesně podle Katušiny rady. Ochotně vyhrnuje řasnaté svrchní roucho, přešité ze zemančiných šatů z tenkého sametu, místy notně oblýskaného. Ale i tak je to šat velmi slušný. Musí dbát, aby jej ve vodě nesmáčela. Pod vrchní sukní má ještě květovanou sukni spodní, na té nezáleží, jenom ten svrchní samet aby nenasákl vodou. Však by zemanka hubovala, kdyby mě viděla, že jsem se k práci nepřevlékla.

Vítka je šťastně v potoce, chladivá voda jí smáčí oblá lýtka. Katuše po nich švihla soudným okem — vida, panna má pohledné nohy, kdyby byly tak čiperné k práci, jako jsou hezké, chystá si Katuše jedovaté žihadlo pro večerní sklípnutí mezi chasou.

Potok se řítil z hor, ještě si tu nezvykl na rovinu, nespokojeně brblal a hučel, obratným uhnutím vln některé kameny obcházel, do jiných se opíral a ty, které zcela zalil, proměnil v zelené chvění světla. Olše u potoka přijaly do svého společenství jediný šípkový keř. Stranou se k nim podloudně přikramařily vysoké kopřivy. Byly to kopřivy zlé a drzé, Vítka z nich vyciťovala potměšilost příživníka, však také z břehu vypudily všecka kvítka, marně by se tu Vítka ohlížela po sedmikráskách, které si ráda vplétala do copů. Jen zrudlé šípky se jí nabízely, pohladila jejich korálky teplým pohledem. Vzpomněla si přitom, jak si je kdysi v dětství s Adlétkou navlékaly na nit a věšely na hrdlo. Teď Vítka šťastně vymáchala první šátek, druhým se ohnala po hejnu komárů, které na ni doráželo. Jen se rozmáchla, sklouzla jí noha po hladkém kameni. Dívka se zapotácela a žuchla do vody, až se jí svrchní sukně rozletěla nad hladinou. Katuše vyprskla smíchem. A Vítka by se byla ochotně smála s ní, kdyby se při pokusu o povstání z této nedobrovolné koupele znovu zeširoka neposadila na tvrdé kamení, až voda vystříkla do výše. Ach samete zemančiných šatů, velmi jsi schlípl na Vítčině těle. K tomu do jasného Katušina smíchu zazněl dvojí hluboký bas. Takový chlapský, srdečný smích. Vítku však udeřil tak, že v první chvíli zůstala sedět zmateně ve vodě. Oh, ta zmoklá slípka, řehoní se Katuše k popukání, ta vypadá! Pak se ohlédla k protější stráni, odkud sjížděli na koních dva jezdci. Už skoro sjeli, světlovlasý rytíř zprudka zadržel koně, až se mu vzepjal na zadních nohou, a druhý jezdec - ó Bože! Vítčino srdce poděšeně vzkřiklo. Jak by nepoznala osmahlou divokou tvář s palčivě černýma očima - oheň a saze.

Joachym se smál. Zeširoka, hlučně, posměšně a zlomyslně. Z otevřených úst mu blýskly zuby a Vítce bylo, jako by se jí smíchem zakously do hrdla. Tak ji to zabolelo. Zakryla si mokrými dlaněmi tvář. Přes kameny vyklopýtala z potoka na břeh. Z břehu úprkem běžela přes louku domů do své komůrky. Rozlévala za sebou pramínky vody, vrhla se k lůžku. Hněvem i bolestí, zklamáním i hořem chtělo se jí tlouci hlavou o tvrdou pelest. Horečně opakovala, můj Bože, můj Bože, nebyla však schopna souvislé myšlenky. Jen černá tma jí vířila hlavou. Tma měla podobu rozevřených úst. Do nestvůrné velikosti rostla Joachymova rozesmátá ústa a jeho chechtot burácel. Hřmělo to uvnitř Vítky, jako by si byla strašný zvuk odnesla s sebou. Smích jí drásal a rval duši. Ucpávala si uši v klamu, že jej opravdu slyší zvenčí. Nevěděla, jak dlouho leží. Když se probrala k jasnějšímu vědomí, slyšela zavrzat schody, pootevřely se dveře. Nadzvedla hlavu. Viděla přicházet paní Elšku a v náhlé potřebě setřást svou bolest vrhla se k zemance a zaťala jí prsty do ramen. Křičela ze všech sil: „Nenávidím ho! Strašně ho nenávidím!”

Zemanka nejdříve sundala Vítčiny ruce ze svých ramen a stiskla je tak pevně, že dívka sykla bolestí. Tělesná bolest přeťala bolest duševní - vše se ve Vítce ztišilo, jen velká únava jí zalévá srdce. „Tak, má panenko, jen se ztiš,” chlácholí zemanka Vítku a hladí ji po vlasech. „To z tebe křičí uražená pýcha. Protože pyšná jsi až hanba. No, pěkně jsi zřídila šaty! Hned se převleč! Tak vida, už je po křiku, a jak jsi na mne skočila! Jako divoká kočka. Kdybych tě neměla ráda, od rány bych tě vyhodila, vlčice! Div jsi mě nezakousla, jako bych já mohla za tvou nemotornost.”

Že zemanka ví už všecko, tomu se Vítka ani nedivila. I když v ní pohasl výbuch zklamání a hněvu, ještě v ní hoří palčivý stud. Tak tedy dopadlo setkání s Joachymem, o kterém tolik snila! Ach, to mu nikdy neodpustí.

Zemanka mluví, jako by teprve teď vešla do dveří. „Tak ti jdu říci, panenko, radostnou zprávu. Král Jan se na své cestě do Čech zastavil v městečku a dva rytíři z jeho družiny zajeli k nám. Nu, jistě uhodneš - můj Mikeš. Podivíš se, jakého mám krasavce syna. Sluší mu zbroj, to musím říci, i když se nesluší chválit vlastní krev. A zůstane tu několik dní, snad tři, snad čtyři. Nejraději bych ho viděla doma už natrvalo.” Zemanka opřela hůl o pelest a složila ruce na břiše. Zahleděla se do kouta, jako by tam stál její Mikeš. „Je to krasavec, jako byl jeho otec.” Přivřela oči. „To ti přec, panenko, nevadí, poznat hned dva švarné, mladé muže. Přijdeš je přece přivítat. Abych nezapomněla,” dodala náhle, jako by opravdu teprve teď se rozpomněla, „přijel s ním jeho druh, jakýsi Joachym z Prahy.”

Vítka mrštila o zem suknicí, kterou si už chtěla navlékat na sebe. „Všichni se mi jen posmíváte.” A její pěkný obličej se nepěkně pokřivil novým pláčem.

Zemanka uznala za vhodné mlčky odejít. Až se vypláče, umoudří se. Ale Vítka se do večera neumoudřila. Vzkázala po děvečce, že ji z té studené koupele roztřásla zima, že asi nastydla a chce se v teple komůrky léčit. Zemanka k tomu vzkazu jen povytáhla obočí. Mikeš se zeptal: „Co to máš za děvečku, matko, že ti posílá takové vzkazy?” „Není to děvečka. Přijala jsem za tvé nepřítomnosti schovanku.” „Je-li hezká, i dcera z ní nakonec může být, co říkáš, Mikeši?” žertoval Joachym, rozvalen pohodlně na lavici za stolem. „Jaké má oči?” „Ať jsou jakékoliv, jistě se ti budou líbit,” s důrazem řekla zemanka.

XXIV.

Vítka dlouho neusínala, ale nakonec únava zvítězila nad žalem. Když zemanka po půlnoci otevřela dveře u její komůrky, nemusila si na Vítku svítit loučí, aby poznala, že dívka tvrdě spí. „Nic jí nebude,” utěšila se paní Elška. Ráno jí panna Vítka u kuchyně přála dobré jitro stejně čile jako jindy. „Přijď s námi snídat do velké jizby,” zvala ji zemanka. „Musím do čeledníku, zapomněla jsem si tam včera šátek,” vymlouvala se Vítka. „A to už, paní Elško, posnídám raději tam.”

„Dobrá, a pomoz potom v kuchyni, aby byl dobrý oběd. Ale v poledne, panenko, bez odmluvy ať jsi u panského stolu! Musíš přece poznat mého Mikše, než odjede,” přikazovala zemanka. Do poledne je daleko, myslila si Vítka a odešla do zadní síně, odkud vedly dveře do čeledníku. Přece však neušla setkání, kterému se vyhýbala. Byl tam vedlejší vchod do konírny a z těchto dveří vyšel Joachym, právě když k nim docházela Vítka.

„Zdráva ses, panno, vyspala?” pozdravil ji a zlehka sám ještě zívl. Sklopila hlavu, srdce jí zatlouklo prudčeji, ale hlas udržela pevný. „Zdráva, pane, i tobě dej Bůh dobrý den!” Ale to už šel každý jiným směrem a Vítka si uvědomuje, že ji Joachym nepoznal. Dnes, ani včera. Neví, že ona je Vítka z domu U zlatého kužele. Snad jen proto se včera smál, nepoznal ji, zaradovala se a byla ochotna odpustit mu. A hned ji napadá, jak to, že ji nepoznal, když ona ho poznala i na dálku? Nemyslil na mne, nevzpomínal, uvědomuje si Vítka a všechny růžové sny se mění v šedý popel. U dveří čeledníku pohodila hlavou. Nemyslel, nevzpomínal, nevídáno, nebudu myslet ani já. Už dávno vím, že sen je jiný a jiná skutečnost. Ještě se to v ní kousalo a hryzlo celé dopoledne. Vedla v duchu předlouhé rozhovory, hádala se s Joachymem i sama se sebou, ale v poledne se v ní bouře utišila. Do panské jizby vešla směle. Za stolem seděla zemanka s oběma hosty. „Moje schovanka Vítka,” řekla paní Elška a ukázala hůlkou na vstupující děvče. A pak se tázavě podívala na oba mladé muže, zvláště na Joachyma. Vítka malounko kývla hlavou, neusmála se, ani nekabonila a k překvapení obou jinochů ani se panna nezarděla. A když zemančina lžíce cinkla o mísu, Vítka se podívala přímo na Joachyma. I on se na ni díval. Byl to pohled palčivý, oheň a saze, Vítka jej cítila žhavět až na dně srdce. „Jako bych tě byl, panno, už viděl někdy ve snu, tak je mi tvá růžová tvář mile známá,” řekl Joachym a stále se upřeně díval na dívku. „Snil jsi, pane, někdy o něčem jiném než o koni a meči?” odsekla Vítka. Mikeš se rozesmál. „To si u tebe, matičko, panna i jazyk tak nabrousila?” „Přišla už s nabroušeným, ba i drápky občas ukázala,” pokyvuje zemanka hlavou a hlasitě srká horkou polévku.

„Odkud panna přišla? O rusalkách jsem slýchal, že je vyhupují na zem vodní víly.” Joachym se při této jízlivé pokloně ušklíbl. Vítka zůstala klidná. „Včera jsi viděl, pane Joachyme, že mě voda nevyhazuje, ale naopak přitahuje ke dnu, tak si vymysli jiný původ pro mne.”

Mikeš se zamračil. Tenhle Joachym, jak uvidí pohlednou sukni, hned strojí frejířské řeči, jako by každý květ kvetl jen pro jeho chtivost. Ale Joachym nedbá přítelova kabonění. Dráždí ho dívčina nepřístupnost a zase mu její tvář připomíná něco, co marně hledá v paměti, je už tam tolik tváří žen, že se v nich sám těžko vyzná.

Mikeš se rozhovořil o králi, který si jede do Čech pro peníze.

Zemanka vykřikla, zvedajíc skopovou kost do výše: „To je radost! Nebýt těch českých grošů, sotva by našel cestu k nám, cizák!” „Jen mu nelaj, matičko, je to náramný rytíř,” mumlá Mikeš plnými ústy, neboť si nabral příliš velké sousto a teď, když mluví, teče mu omáčka po bradě až na kabát. Vítka si vzpomněla, že do omáčky dala poslední majoránku, už je ve spíži bída i o přísady.

Joachym se pustil do dlouhého výkladu o dobrodružné půtce Janově s italskými pány. Uměl vyprávět poutavě a Vítka zapomněla na svůj hněv, dívala se na jeho výraznou tvář s upřímným obdivem.

„Klisna Groška se včera ohřebila,” skočila bez úvodu zemanka do Joachymova výkladu. Víc ji zajímalo, co se děje v její stáji, než v dalekých Vlaších. Také Mikeš oživl. „To hříbě mi, matičko, opatruj dobře, víš přece, že Groška byla vždy mou láskou. Pamatuješ, jak jsem na ní kdysi vyjel do světa a chtěl jsem vyhledat dračí poklad?”

„Byl jsi potrhlý po tatíčkovi už v útlém věku,” dobrosrdečně plácla zemanka syna po zádech a vstala od stolu. „Tak pojď se na to Boží požehnání podívat!” I Vítka vstala a Joachym nemínil nechat se v jizbě okusovat mouchami, které tu nectně dorážely. Kdož ví, jak se to stalo, že na dvoře odbočili Vítka s Joachymem do sadu. Oba mlčeli. Palčivé polední slunce pražilo na jejich nepokryté hlavy. Vzduch trčel nehybně, proměněn v průsvitně zlatou stěnu. Na stromech se zardívala jablka. Z blízkého pole bylo cítit vůni posečené trávy.

Vítka utrhla jablko, které viselo na okraji větve, a podala je Joachymovi. Bylo to jablko sytě žluté, od stopky se rozlévala v pruzích růžová barva, a jak se jablko stulilo k dívčí dlani, vypadalo žádoucně jako přislib lásky. Sáhl po jablku a s ním uchopil i dívčinu dlaň. Když ji sevřel, upadlo jablko do trávy, ale Joachym se pro ně neshýbá, oči má upřeny na zlatý prstýnek s rudým očkem. Náhle si na vše vzpomněl. A když přiklonil blíže svou tvář ke tváři Vítčině, uviděl v jejích očích bělavé šero sněžné noci, viděl v nich temná vrata, za nimiž mizí dívčina, hvězdami změněná v bílou růži, viděl znamení, dýkou vyryté do tvrdého dřeva. Jako by se protrhl ze sna. „Kterak jsi z Prahy přišla až sem?” „Cesty těch, kteří se mají sejít, se vždycky zkříží.”

Neliboval si v hádankách. Za ránu ranou, za slovo slovem pádně odpovídej, tak své rytíře učí král Jan. „Jak ses dostala sem? Proč právě sem?”

„Jela jsem za tím, jehož jsem milovala.”

Ustoupil o krok, oči mu ztvrdly. „Tos udělala?” Velmi byl pohoršen. „Uteklas?” A potom s neskrývaným hněvem vpadne: „Jak se jmenuje? Kdo je to?”

Ach, jak je tupý, jak je tupý, myslí si Vítka zuřivě a zalyká se studem. Joachymovi se mihla myslí statná postava Mikšova. Tak je tomu, mladý zeman býval v Praze. Tam ho asi poznala a za ním pak přijela, ta, kterou považoval za čistou růži. Za Mikšem utekla, jako žínka povětrná. A kdo ví, není-li jí, vždyť on ji také potkal v noci!

„Nepochlubil se Mikeš tvou láskou,” jízlivě začal, chtěl jí ještě říci plno urážlivých slov, neboť u kořene myšlenek hlodala žárlivost. Včas ho zarazil dívčin smích. Smála se, ale byl to smích křečovitý. „Aleš se jmenoval, abys věděl.” Viděla dobře, že Joachym pobledl, ale nedbala a prchala od něho, hlupák, hlupák, říkala si a hleděla přehlušit svou bolest. Hlupák, nic víc, a já myslela, že jezdí na větrném koni!

Joachym zůstal pod jabloní sám. Bylo mu, jako by s Vítkou odešlo odsud světlo. Zbyly jen dlouhé, zelené stíny a v trávě upadlé jablko. Shýbl se pro ně. A když je přibližoval k ústům, zavonělo mu květy, vínem a včelami. Zhluboka vtáhl do sebe tu vůni pozdního léta. Byla v ní vůně jeho mládí, zahrady domova, vůně všeho, co dávno opustil a pozapomněl v divokém mumraji světa. A ta, která jablko prve utrhla, zdála se mu neodlučitelnou součástí vší krásy domova. V tu chvíli mu zlíbezněla ještě víc než za své přítomnosti. Zabolela ho myšlenka, že by ji měl opět ztratit, sotvaže ji našel. Rvavá chuť bojovat o vítězství, ať s kýmkoliv to bude, zachvátila ho při pomyšlení, že má soka. Musím tě vyhledat, Alši, a pak spolu zkřížíme meče!

„Nu což? Dohodl ses s tou vlčí pannou?” obrátila se zemanka na Joachyma, když se opět setkali v jizbě. Byli tu sami, zemanka na stole přebírala hrách a Joachym přecházel nepokojně od okna ke dveřím. „Pořádně mi pocuchala duši,” řekl. „Jsi moudrá žena, zemanko, poraď mi! Dokud jsem Vítku neviděl, dobře se mi žilo, i když mi občas nepokoj sžíral nitro. Ale pro ženské oči nikdy jsem neklopil hlavu. A teď jsem zcela bez hlavy. Už tehdy, když jsem ji prvně potkal, zadržela mi na chvíli srdce v pasti, ale vysmekl jsem se včas, odjel a nevzpomněl. Však víš, chlap mívá jiné půtky v době bojů, než snivé disputace se svým srdcem. Teď mi ji ďas zavál zase v cestu. A jako prve za dubová vrata, zas mi uniká, za jakousi proklatě neprostupnou zeď. Roste mezi námi, sotvaže si řekneme pár slov. A co mi uniká, to je mi vždy žádoucí. Víš, měl jsem nosit kleriku. Přitom jsem stále myslil na koně a meč. A když jsem bibli vyměnil za tyto věci, už zas popadá mě touha po tajných vědách. Neboj se, nebudu už o tom mluvit, vidím, že se chceš přede mnou pokřižovat. Ještě jsem s ďáblem neuzavřel spolky, protože marně ďábla hledám. A když jsem odhodil to, čemu se říká ctnost, trápí mě zase touha po čisté kráse. Pochopíš tedy, jaké to zjevení pro mne, když jsem si myslel, že ve Vítce nalézám něco, čemu by se mé srdce mohlo kořit?”

„Bohu se koř,” přísně řekla zemanka.

„Marně ho hledám, vše se mi zprotivilo, co s ním souvisí, kněží i chrámy. Ale o tom jsem s tebou nechtěl mluvit. Pomoz mi získat Vítku. V té chvíli, kdy se ke mně obrátila zády, poznal jsem, že ji miluji více než svého koně, víc nežli svůj meč, ba více než touhu po nesmrtelnosti těla. A současně vím, že je to zase jenom planý květ, čím se mi srdce rozvilo. Bojím se, že jej zašlápnu. Vždyť je to, zemanko, strašné, milovat jediného člověka v naprostém odevzdání. Nikdy už nesmět toužit po jiné ženě - k tomu já přece nejsem stvořen, abych se s tuctem dětí a manželkou ohříval u teplého krbu.”

„A k čemu jsi byl stvořen?” povytáhla zemanka své šedé obočí, jak bylo jejím zvykem, když se horšila. „Houby o tom víš, jakmile zavrhls to, co se ti nehodilo.”

„Abychom Bohu sloužili, jeho milovali, jemu se klaněli,” posměšně odříkával Joachym. „Od dětství mi to vtloukali do hlavy tak důkladně, že mi to v ní nakonec utloukli. Proč tedy dovoluje Bůh, abychom na takové jednoduché zaklínadlo životní bídy občas zapomněli?”

„Jsi větší rouhač, než jsem myslila.”

„Udáš mě inkvizitorům, aby se z údů církve odloupl ohněm zase jeden strup?”

„Lépe hořet chvíli na hranici než na věky v mukách duše,” řekla zemanka tvrdě a shrnula přitom hrách do klína. „Potrestám tě však jinak, pane Joachyme. Měj se na pozoru a dobře uvaž, než řekneš ano!” Podíval se na ni tázavě.

Tiše se usmívala, přimhuřovala oči, jako by nebylo důležitější záležitosti než najít v hromadě zkažený hrášek. Aniž pozdvihla oči, řekla:

„Svěřím ti pannu Vítku. Dovezeš ji do Prahy ke Zlatému kuželi. Pak si zažádáš u krále o povolení k svatbě a oženíš se s ní.”

Až se mu zaleskly bílé zuby, jak otevřel překvapením ústa, aby nabral dechu. „Dokážeš-li to, zemanko, aby mě chtěla, dám ti ten nejjemnější hedváb na zavití hlavy, přivezl jsem jej z Florencie.”

„Nech si svůj dar! Tak jsi hloupý, pane Joachyme, žes ještě nepochopil? - Vždyť panna Vítka u mne čeká na tebe.”

Dlouze hvízdl. Potom popadl do hrsti zelený hrách a vyhodil vysoko do trámů. „Když se svět boří, nekřič, zemanko, pro trochu hrachu. Potřeboval bych, věru, aby mi na hlavu padaly balvany, snad by se mi v ní rozjasnilo.”

„Prosím tě, buď na ni hodný a zanech toulek světem,” řekla zemanka měkce, ale Joachym - kde už ten byl! Jen za ním práskly dveře.

XXV.

Bylo ujednáno, že Vítka pojede do Prahy zemančiným vozem. Doprovodí ji Katuše, protože s povozem pojede Martin. Zemanka doprovodí Vítku až k lesu za vsí, tam počkají na průvod královské družiny a k tomu se Vítčin povoz připojí.

Zbývají do odjezdu tři dny. Vítka si připadá jako v neskutečnu. Chvílemi jí vstoupí do hlavy závratná radost - přece, přece se dočkala, je Joachymovou nevěstou! Po svatbě se k ní Joachym přistěhuje do domu U zlatého kužele. Má prý slíbeno místo písaře u zemských desek.

Také Mikeš se chystá zanechat vojenské služby. Je třeba Klenové mladého hospodáře. Dojede ještě s králem do Prahy a cestou zpět už zůstane doma. To také utěšovalo zemančin smutek z Vítčina odjezdu. „Bude se mi po tobě stýskat, panenko,” říkala každou chvíli. „Tak jsme si dobře rozuměly, bylo s kým pohartusit, povadit se, a přece mít ráda.”

„I však ti pan Mikeš také zkrátí dlouhou chvíli,” těšila ji Vítka.

„Dej, Pane Bože, aby se umoudřil, oženil a sedal už doma,” vzdychla si zemanka.

Od chvíle, kdy se prozradilo, jak se vlastně věci mají, Vítka je vůči Joachymovi pokorná a nesmělá. Jak jen jsem mohla lhát a přetvařovat se, sama sobě vyčítá, když se setkává s jeho vřelými pohledy. Přesto však se vyhýbá samotě s ženichem právě tak usilovně, jako on touží ji v samotě přistihnout.

Teprve v podvečer odjezdu se mu to podařilo. Vítka se šla rozloučit se sadem, starou jabloní a lavicí pod ní. Den byl bez slunce a vítr se proháněl větvemi stromů. Cuchal Vítce vlasy nad čelem, také sukni si musela přidržovat rukou, ale přece jí vítr odhalil bosou nohu. Už zítra, zítra bude obuta v panské střevíčky, už víckrát nebude běhat bosá. Zadívala se na růžový nehet palce své nohy. Ach, jabloňový lupínek! Proč si nikdy dřív nevšimla, že lidská noha se podobá květu? A tu se lekla své ješitnosti, neboť myšlenka promluvila nahlas. Vítka zřetelně slyšela odkudsi shora:

„Jakou máš krásnou nožku, Vítko! Ani anděl by se nestyděl políbit prstíky na ní.”

Z koruny stromu seskočil Joachym. Snědý a jiskřivý rozdychtěním stanul před Vítkou, která honem stáhla nohy pod okraj sukně. Sedl si vedle ní. „Byl jsem ráno v městě. Král je ve výborné náladě, smál se mé zprávě, že se budu ženit, že si odsud povezu nevěstu. Velmi je milostiv mé žádosti.”

Vítka se dívala na oblohu. Ještě nesvítily hvězdy, bylo světlé Šero, šedobílá oblaka táhla nebem. Bylo v nich plno závojů, kvetly v nich hedvábné rukávce svatebního sametu, byly to modré truhlice, napěchované plátnem nevěst. A teď se žene oblačný kůň kamsi do mračných sadů, je to ten větrný kůň, o kterém kdysi snívala, že ji ponese s Joachymem do nepředstavitelné krásy.

„Někdy bych si přála dotknout se oblak. Ty nemáš nikdy podobné touhy?”

„Nejsem blázen,” utrhl se Joachym. Zaraženě se na něho podívala. Rychle svou hrubost zamlouval. „Tys někdy opravdu tak vysoko nade mnou, jako by ses oblak dotýkala. Máš v očích nebe a ve tváři slunce, i když je podmračený den.”

Usmála se zase. Pak se zaposlouchala. „Slyšíš? To zpívá obloha.”

„Hlouposti, vždyť je to skřivan.”

Vítce sedá na čelo lehký mráček. „Ale lesy přece někdy mluví, to nepopřeš.”

„Ovšem, vítr se honí ve větvích stromů.”

Jako by učinila nový objev, zadívala se Vítka pátravě a udiveně v Joachymův obličej. „To je zvláštní, když takto promluvíš, svět opravdu zešedne a zpustne. Jako bys s každým slovem sfoukl jedno z barevných světélek, kterými září každá věc, když se na ni zadívám s láskou. A já mám vše kolem sebe tolik ráda!”

„Jaké tys ještě dítě, Vítko,” vzal ji Joachym opatrně za ruku, jako by se dotýkal svatých ostatků. „Když tě poslouchám, cítím se v jakési rajské končině. Opět jsem ochoten uvěřit v anděly a svaté, protože krása, kterou v první chvíli podrážděně nazýváme bláznovstvím, přece si dobývá naši duši steskem po čemsi ztraceném. Po rovinách, ve kterých nechroptí nepřátelské kletby, ve kterých není chtivost boje. Steskem po cestě, kterou se prochází Někdo, kterému se dává jméno Bůh.”

Svezl se z lavice do trávy, položil čelo na její dlaně. Hlas potemněl a ztišil se náhlým smutkem. „Tak asi bylo Adamovi, když si vzpomínal na ztracený ráj. Tak je i mně, když někdy znenadání vyšlehne z tvého pohybu, pohledu anebo slov nevyjádřitelné světlo jiných krajin. A je-li Bůh, v tobě si vymyslil proti mně nejkrutější zbraň. Pýcha mi rozkazuje bránit se a láska mě nutká dát se tebou porazit. Ach, Vítko, měj se na pozoru, jsem špatný chlap a nebudeš mít se mnou lehký život.”

Naslouchala mu pozorně, ale přesto nerozuměla smyslu těchto slov. Jen cítila, že se nemýlila, že Joachym ji potřebuje, že je to dobré a krásné, že se setkali. A když domluvil, bez rozmýšlení řekla: „I kdybys na popravišti stál, neodvrátím se od tebe, jako se od nikoho neodvrací Bůh.” Pochybovačně se usmál: „Uvěřím, až budu odsouzencem.”

Vítka se polekala. „Nemluv tak!”

Joachym sebevědomě pozvedl hlavu. „Král dovede své služebníky lépe odměňovat nežli katem.”

Letící hvězda mihla se oblohou a bezhlučně spadla za lesy.

XXVI.

Poprchávalo, když se Martin zastavil před domem U zlatého kužele. Prrrr! trhl Martin opratěmi. Černý náruční zařehtal, zatřásl hřívou, sedlový pokojně stanul a sklopil hlavu k hrbolaté dlažbě. Věděl, že ho Martin nenechá dlouho čekat na pytel s ovsem. Martin si vskutku nejdříve hleděl spřežení, nedbaje na ženské brebentění, které se za ním ozývalo zpod formanské plachty, napjaté na obručích. Seskočil z vozu, vytáhl dva pytle s ovsem a navléká je koňům na krky. „No, tak jsme na místě, Vraný. Jen trpělivost, Hnědáku. Hned se podíváme, je-li tu ve stáji dost místa pro vás.” Hovořil s koňmi jako s druhy, zatímco se z vozu ozýval pisklavý hlas jeho Kateřiny. „Martine! Pomoz nám slézt dolů!” Ale Martin stojí zeširoka rozkročen, a zatímco koně už vězí hlavami až po oči v pytlích, Martin si s pootevřenými ústy prohlíží nové prostředí a přemýšlivě se škrábe na bradě. Po obou stranách úzké ulice viděl všelijaké špičaté štíty domů, tu vysunuté do popředí, tu zas ustupující v kout. Mezi jednopatrovými kamennými stavbami se krčily i dřevěné domky s pavlačemi. Po jednom průčelí domu se šplhá břečťan a jeho zeleň připomíná Martinovi venkov. Eh, málo vzduchu, myslí si Martin, když jeho tupě přiseknutý nos ucítil zápach. Ale pak mu sjel pohled dále a výš za střechy domů. Tři dny nemytá tvář Martinova se rozjasnila. Obvod města lemoval věnec zelených vrchů a do šedé oblohy, která spouštěla třásně drobounkého deště, velebně se tyčily chrámové věže. Byla to milá a lahodná podívaná. Zatím už Vítka sama seskočila z vozu. U koní a všeho, co s nimi souviselo, byla vždy obratná. Urovnala si pomačkané záhyby šatů, shodila z živůtku stébla slámy, narovnala se v zádech, ach - konečně u cíle! Pak se ohlédla, zdali už z konce ulice nejede za nimi Joachym na koni. Slíbil tu být současně s nimi, však je králova družina již na hradě. Martinův povoz se zdržel v kovárně hned za městskou branou.

Joachym však tu není, zato se z vozu souká rozčepýřená Katuše. Zavití na hlavě se jí posunulo nakřivo, jak hlavou zavadila o krajní obruč. Seskočila taktéž sama, ale ani faldy ještě nenarovnala, už se žene k Martinovi a rázně ho třepne do zad.

„Koukáš, jako bys ze seníku spadl, na nás jsi zapomněl, můj ty budižkničemu, a dej pozor! Počkej, budu žalovat paní zemance, jak málo jsi o pannu Vítku dbal, kopyto nakřivo okované! Koňský ocasníku!”

Martin sklapl ústa, podíval se honem po panně Vítce, ale když viděl, že už stojí u domu a tluče na dveře, jen trhnul nevrle ramenem, aby z něho setřásl Katušinu pěst. „A co by,” pomalu přežvykuje slova, „panna se neztratila, dojela. A ty se městským móresům nauč, neotvírej na mne chřtán jako doma.”

Ale Katuše ho žene k vozu, aby sundal truhlice. Jsou v nich její i Vítčiny potřebné věci. Ať lidé vidí, že nepřijeli s prázdnou jako nějaké helmbrechtice.

Už se sbíhá sousedstvo. Nejdříve ovšem drobotina z ulice. Až se slepice v ulici s křikem na všechny strany rozletěly. Ta kropenatá vylítla od strachu až na okno staré paní Blažce. Byl tu Vojtíšek ševce Bárty, slaboučký klučík na křivých nohou, vyčouhlý Jaklík vdovy Judity a kožišníka Matouše zavalitý Měšek. Kluci se přiřítili, nic jim nevadilo, že deštík kropí jejich rozcuchané vlasy. Hned se šplhali na vůz zpředu i zezadu, Vojtíšek objevil pod otepí slámy Martinovu čepici a s vítězným pokřikem si ji nasazuje na hlavu. Měšek mu ji čile strhl až na nos a třetí čipera zatím zkouší, jestli by se dala díra v plachtě po straně vozu zvětšit tím, že by skrze ni prolézal sem a tam. Méně prudce, ale stejně zvědavě pospíchá k vozu krupařka Barbora. Švec Bárta vyšel před sklípek v zástěře, ještě cestou žmoulá na nasmolené dratvi ostrý konec, ale už hledí více na pannu než na dílo. Ústa se mu rozjela od sebe, jak se usmívá - vždyť je to Vítka kroječe Jakuba, dej mu Bůh nebe. Paní sousedky zprava i zleva jen vykoukly oknem, už jsou v domovních dveřích.

„Podívejme se!” „To je novina. Už jste ji viděli?”

„Je to opravdu panna Vítka?”

„Ba, je to ona. Říkali o ní, že prý se utopila.”

„Ale co vás vede, kmotry; jacísi lapkové prý ji unesli.”

„A já slyšela od očitého svědka, že ji oblékli za klarisku.”

Krupařka Barbora brebentí tu i tam, hned je u haldy dříví na protější straně ulice, hned zase u té či oné sousedky. Konečně se Vítka odvrátila od Němčíka, který na její bouchání vyšel z domovních dveří a mávaje rozčileně rukama, zase je zabouchl. Tu se již krupařka neudržela, aby k panně nepřiběhla.

„Zdrávi dojeli! Pěkně tě vítám, panno Vítko! Zdaleka? Už jsme tě všichni oplakali.”

Vítka se mile přivítala se všemi a hned si stěžuje: „Žid Malach pronajal můj dům jakémusi Němci a ten mě teď nechce pustit dovnitř.”

„Je to obchodník s cizím kořením, panno, náramný skrbloun a zlatachtivec,” olízla si Barbora suché pysky, dychtivá užuž vysypat ze sebe všechny pomluvy. „Říká se o něm, že je se židy jedna ruka. Kšeftíky a tak dále. Nahání Malachovi dlužníky, no, však mi rozumíš. A jeho manželka?” Krupařka obrátila oči v sloup. „O té si dej, panno, něco vyprávět!”

Ale panna nejeví chuti dát si od krupařky vyprávět. Srdečně se vítá se ševcem Bártou, potom vytáhne odkudsi hrst sušených hrušek a podá je dětem. „Jděte se, chlapci, podívat k Juditinu mostu, nejede-li tudy černovousý jezdec královských barev. A křikněte na něho, že jsme už dojeli.”

Kluci se ochotně dali do klusu, jakmile slyšeli o jezdci královských barev. Vždyť celé město mluví o příjezdu krále Jana, a třebaže dospělí nejeví velké nadšení, hoši jsou za ním jako posedlí. „Zeptáme se rytíře, kdy bude turnaj,” v běhu vykřikuje na ostatní Jaklík.

Katuše se už zatím seznámila s krupařkou Barborou, vyslechla pozorně zdlouhavou historii o lakomé Němce, kterak přiběhla koupit pro svého těžce nemocného otce slanečka. „Považ, má milá, smrt měl na jazyku, ještě se mu slanečka zachtělo. Snad doufal, že slaneček ho postaví na nohy. Houby postavil! Dědek sněd půlku ryby a umřel. A teď si představ, má milá, ta Němka přiběhne ke mně náramně ustaraně, že prý abych tu druhou půlku slanečka vzala zpět, že nikdo v domě slané ryby nejí.

,On nám tatýnek umšít a co já se slaneček dělat?`” pošklebuje se krupařka po Němce a hned zase drmolí dále: „To víš, má milá, popadla mě zlost, vzala jsem zbytek slanečka a mrskla jím o zem, bábě jsem půlgroš vrátila a víckrát, povídám, maškaro jakási, do krámu mi nechoď My, povídám, jsme slušní lidé a tak dále, i když teď není blahobyt, po mrtvém, povídám, zbytky dojídat nemusíme.”

Zatím se chlapci vrátili s nepořízenou. Nebylo žádného rytíře na Juditině mostu, zato prý potkali mladého pána, který se jich vyptával, proč tam pobíhají. - „On totiž Měšek lezl po zábradlí a ten pán ho napomínal,” žaluje Vojtíšek a hned má za to herdu v zádech.

Vítka se víc nedověděla, co to bylo za mladého pána, kterému děti vyřídily její vzkaz. Deštík spustil vydatnější spršku a sousedky se honem rozcházejí. Krupařka zve k sobě Katuši, rázem si ji oblíbila pro její živý zájem o klípky. I Vítce se dostalo pozvání, aby vešla zatím k paní Blažce.

„Než se ti otevře rodný dům, ubytuj se u mne,” upřímně nabízí vdova, slzíc přitom z očního koutku, nikoliv dojetím, ale jakousi chorobou, která jí už delší dobu ohrožuje její pravé oko.

Vítka dlouho nepobyla u paní Blažky, vdovy po koštéři vína. Sotva pojedla u ní trochu ovoce a snědla mazance, už dunělo klepadlo u dubových dveří. A služebné děvče volá ze síňky, že jde pan Aleš.

„Můj medikus, který mi přepečlivě léčí oko a svou vlastní vodičkou je vymývá,” dodává k tomu paní Blažka Vítce na vysvětlenou. „Aleš z Menšího Města,” překvapeně řekla Vítka i trochu zklamání bylo v jejím hlase, neboť zvuk klepadla v ní vzbudil naději, že už přichází Joachym. Když však Aleš stál před ní, srdečně se na něho usmála. A z jeho očí vysvitlo na ni tolik záře, že se až zarazila. Tak, právě tak si kdysi představovala, že se na ni podívá Joachym, až se zas prvně setkají. Dopadlo to jinak. Ach, kde zase vězí, že tu ještě není! Trpce si pomyslila a rychle promluvila, aby zahnala nepříjemné myšlenky. „Mám radost, Alši, že tě vidím. Jistě jsi nečekal, že mě tu najdeš.”

„Věděl jsem, žes přijela,” řekl teple. „Tentokrát nejdu léčit paní Blažku, ale za tebou, abych tě uvítal v Praze.” Podržel její ruku ve své dlani. „Tak jsi zkrásněla, panno Vítko, že se ti věru žádná nevyrovná.” Uhnula očima. „Mnoho se u mne změnilo, pane Alši.” A slovo pane vyslovila s nepatrným důrazem, aby dala najevo, že je mezi nimi přehrada jejího zasnoubení a že se nesluší mluvit s ní svobodně.

„Vím, ještě prý se změní.” Zář v jeho očích pohasla. „Budeš se vdávat, už jsem slyšel.”

Ani si nepovšimla, že jí nepopřál štěstí, jak by se slušelo. „Kdo ti to už říkal?” Všecka ožila.

„Joachym.”

Zdálo se, že Aleš vyslovuje toto jméno jen s přemáháním. Paní Blažka se zatím vykolébala z pokoje, aby poručila děvečkám připravit občerstvení. Vítka s Alšem osaměli. V rozpacích si přihlazuje sukni. Chvíli je v jizbě ticho. Na blánu v okně haraší dešťové kapky. Vítka se opět podívala na Alše, opět vidí v jeho očích oddanost, lásku a smutek. Vzpomněla si na chvíli, kdy spolu hovořili na dvoře u klarisek. Něčeho je jí líto a neví dobře čeho. Snad oba myslili v tu chvíli o stejném, neboť Aleš se rozhovořil o mater Marii Barboře, jak je poslední dobou vetchá, polehává a postonává. „A co se za tebe, panno Vítko, namodlila! Oba jsme často vzpomínali,” dodal tiše.

„A vidíš, přece sis mě nevymodlil,” zprudka vyhrkla Vítka. Zas byla jednou prostořeká a zlá, že Joachym nepřichází. Je posedlá přáním ranit někoho, ponížit, ať není jen sama zraněná a ponížená. Ale hned se zastyděla sama za sebe. Příliš ji zabolel Alšův hlas pokojný a mírný. „Pro sebe jsem si štěstí nežádal, to mi věř. Jen za to jsem prosil, aby ses šťastně a bez úhony vrátila.”

Náhle jí byl Aleš bližší nežli kdykoliv jindy. „Jsi dobrý, nesmírně dobrý, vím to, Alši. A když tě vidím a slyším, zdá se mi, že někde nablízku je tatíček a mamička, Adlétka, Ondra a vše to krásné, co se mi s domovem ztratilo. Ne ve slovech, ale ve zvuku tvého hlasu je něco, co mě konejší a přináší útěchu. Ach, Alši,” povzdychla si upřímně, Jsem tolik šťastna i nešťastna zároveň, že si se sebou nevím rady.”

Aleš se na ni díval opět jasně. „Ví Bůh, že ti ze srdce upřímně přeji, panno, aby sis vytvořila domov stejně šťastný, jako byl ten dřívější U zlatého kužele.”

„Ani na síň mě tam nepustili,” zažalovala. „Ach, kdyby už přijel Joachym, aby tomu Němci napravil hlavu.” Vtom si vzpomněla, že v řeči Alšově byla prve zmínka o Joachymovi. „Setkal ses s Joachymem na Hradě?”

„Ne. V hospodě u Svatého Tomáše. Hraje tam v kostky.”

Vítka prudce zamžikala víčky. Aleš dobře věděl, že panna zadržuje slzy. Nečekal na její další slova. „Rád ti pomohu sám, panno Vítko, netřeba čekat na Joachyma. Malach je mi zavázán vděčností, jistě mi ochotně vyhoví. Půjdu a požádám ho, aby sehnal Němci jiné bydliště.”

Vítka se na Alše vděčně podívala. Aleš nečekal na Blažčino pohoštění. A do večera měla Vítka od něho vzkaz, že je Němec ochoten uvolnit pro ni jednu jizbu hned, do týdne pak že se vystěhuje úplně. Nevěděla ovšem, že peníze, kterými Malach zastavil příval Němcových námitek, pocházely z měšce Alšova.

XXVII.

Konšelé nařídili zavírat ulice v noci na řetěz, neboť časy jsou zlé a všelijaká cháska se může vloudit dovnitř pod pláštěm šera. Když ráno zase řetěz odvazovali, neobešlo se to bez řinčení, které se v ranním tichu rozléhalo dvojnásob. Ozvěna se potácela z výklenku do výklenku. Vítka se tímto zvukem ráno probouzela. Zprvu sebou polekaně trhla. První její myšlenkou bylo, že se snad utrhla Stračena z řetězu, ale pak se rozpomněla, že už není v krčmě U ropuchy, ba ani ne v bílém dvorci na Klenové. Blaženě se protáhla na loži a otevřenýma očima předla si ještě sen. Byly to neurčité, nicméně krásné obrazy - Joachymova tvář se v nich odrážela nejvýrazněji. Sotva však z pražských kostelů zazní klinkot klekání, Vítka setřese své snění do studené vody v hliněném umývadle, oblékne se a s košíčkem přes ruku pospíchá z domu. V kotcích teprve stavějí krámy. Ještě není vyloženo čerstvě vonící pečivo na stáncích mazanečníků a celetníků. U masných krámů řezníci ještě neobtočili svá tučná břicha bílými zástěrami, ale Vítka nepospíchá na nákup. Začíná den návštěvou kostela. Na Františku jsou tři a v nich ranní služby kolikeré. Vítka však nejraději pokleká v postranní kapli před obrazem české princezny Anežky Přemyslovny. Vítka má tuto klarisku v obzvláštní úctě, přednáší jí všechny své plány, aby se milá Přemyslovna u Boha za ni přimlouvala. Však se povídá všude, jak je její přímluva mocná a kolik zázraků se stalo u jejího hrobu!

Vím, že s Joachymem nebudu mít život lehký - říká Vítka Anežce Přemyslovně, zatímco kněz čte epištolu. - Třebas ta jeho nepřesnost. Slíbí, že přijde na návštěvu dopoledne, jak je to u snoubenců zvykem. Pak vrazí do domu jako vítr až někdy k večeru, prý se tam a tam pozdržel, a zase musí utíkat, aby nás sousedky nesemlely. A já nemám ani kdy říci mu vše, nač se chystám. Vím, že ho zdržela krčma. Ach, milá Anežko, tys byla v klášteře a ušetřena toho žalu, když člověk vidí, že ten vysněný je zcela jiný, než jak bych ho chtěla mít. Já také nejsem nejlepší, to ne. Mám dobrou vůli, ale někdy to nevydržím, začnu se zlobit, křičím na Katuši. Pak je mi do pláče. Je mi líto, že jsem tak zlá. Také za Joachyma prosím, je hrozně bezbožný. Ale už mi slíbil, že bude se mnou chodit jak se patří v neděli na mši svatou. On mi vždycky všechno slíbí, když se na něho pěkně podívám a poprosím, je milý, nic mi neodepře. Ale bojím se, že s tím plněním slibů to bude horší. Mater Mábinka, která mi o tobě tolik vyprávěla, milá Anežko, ta říká, že se mám hlavně modlit za věrné setrvání v dobrém, to ostatní že přijde časem samo... Tak tě prosím, přimlouvej se za nás.

Jako by břemeno včerejška složila k nohám Anežčiným, lehká a svěží pospíchá z kostela na nákup do tržiště. U stánků kalouníků se probírá stužkami. Škoda, že nežije Adlétka, ta by poradila, čeho je třeba nevěstě. Takto je odkázána jenom na radu paní Blažky a družek, které se občas objeví v domě U zlatého kužele, aby Vítce popřály k zasnoubení. Ale ještě více proto, aby vyzvěděly a slyšely na vlastní uši, odkudže si to přivezla ženicha.

Pihovatá Jitka se zastavila u téhož kotce jako Vítka. „Slyšelas už? V podhradí byla včera pěkná mela. Přitáhla odkudsi družina zpěváků a tanečníků, také kouzla předvádějí. Mají s sebou krásné dívky.” To už Jitka jen šeptá. Nesluší se vésti nahlas takové hovory. Vítku to nudí. Ach, jak je Jitka v řeči zdlouhavá! „Co myslíš, Jitko, mám si koupit do rozmarýnky ve vínku konvalinky anebo sedmikrásky? U Havleny na květném rynku jsem oboje viděla udělané jako živé.”

Ale Jitka chce stůj co stůj novinku doříci. „Pro tu nejhezčí kouzelnici se včera pobili dva z královské družiny. Jedním z nich byl ten tvůj!” A pihovatý obličej je pln škodolibé radosti... Vítku píchlo u srdce. Pohodí hlavou: „Ó, já vím, že Joachym tomu druhému napráskal jaksepatří. Je výborným šermířem a žádný se mu v půtce nevyrovná. Právě proto ho mám tak ráda, že se neválí za pecí a umí udělat pořádný hluk. Buď zdráva, Jitko!” Teď se zase Vítka dívá se škodolibou radostí na oněmělou Jitku. Ale pak už nemá chuti vybírat na květném plácku konvalinky do věnečku. Pospíchá domů, aby si v tichu své komůrky rozvážila, co bude pravdy ze snůšky pomluv. Když však ji Katuše uvítá veselým voláním, že právě poslal Joachym po Martinovi panně vzácné žluté růže, Jitčina pomluva se rozpadne v nicotný prach. Vítka věří, že je to pouhopouhá lež. Přitiskne tvář do růží, aby se nadýchala jejich vůně, a pak si s úsměvem přečte přiložené psaníčko, že se Joachym musí z Prahy vzdálit za neodkladnou záležitostí. Aby ho tedy očekávala koncem týdne. Přišel a přes jeho čelo se táhla dlouhá jizva. Vítka se neptala. Byla na to připravena podezřením, jež se tu a tam v myšlenkách ozvalo za Joachymovy nepřítomnosti. Nyní měla jistotu. Dlouze a pozorně se dívala na jeho čelo. Joachym pochopil. Sedl si stranou všecek zkormoucen. Mlčeli. Joachym posléze promluvil: „Nejsem tě hoden, Vítko. Měla bys mě vyhnat jako prašivého psa. Alespoň promluv! Víš přece, že jsem zatracenec. Vždycky jsem ti říkal, že jsem špatný chlap.”

Promluvila: „Jsi takový, jakým chceš být. Je ti snadnější být zatracencem než bojovat sám se sebou. Ale já ti už řekla, že chci stát věrně při tobě. Dokud mi to nepřekazíš, budu bojovat za tebe. Tvou při jsem odevzdala Bohu. A jsem ochotna přijmout každou oběť, která by byla výkupným.”

„Nechci, abys ty za mě bojovala,” vzpurně odpověděl. „Sám si svůj boj s Bohem i ďáblem vybojuji, jsou-li vůbec. Ty k tomu mlč!” A jeho zkormoucenost byla ta tam.

XXVIII.

Nové dláždění činilo ulice čistšími. Ale vozkové, kteří museli zvláštním mýtem za každý povoz přispívat na jeho úhradu, ulevovali si po krčmách stesky, dříve že byly ulice, jak vyšly z Boží dlaně, a také to měšťanům stačilo. Konšelé že však už pýchou nevědí, co by si vymyslili. Nejvíc hubovali ti, kteří z přízemních domků měli teď jen sklep, neboť navážkou byly nerovné ulice značně zvyšovány. I malý ryneček je kamením vydlážděn. Báby ovocnářky mají teď pod nohama sucho a méně se od té doby hašteří s věnečníky pod podloubím, na které mívaly spadeno zvláště v době dešťů.

Joachym se zvolna procházel mimo hloučky kupujících. Byla ranní doba, děvečky i městky se zastavovaly u stánků s ořechy, jablky českými, polskými i bavorskými. Hrušky, trnky a houby voněly v ovzduší, den byl podzimní, ale slunně jasný, obloha nad domy, lemujícími rynek, mydlila si modré pleny bílými obláčky. Joachym nestál o plody podzimu, spíše se s radostnou chtivostí popásal pohledem na pestrých barvách ženských živůtků a sukní. Hledal mezi návštěvnicemi tržiště Vítčinu tvář, ale málo se trudil, že ji nenalézá. I to, co oči nalézaly, bylo utěšené. Zabzučel si písničku o milostnosti českých panen. Ještě nahlédl do podloubí, kde na stolech před krámy leželo plno půvabného zboží: věnečků roztodivně uvitých z kvítků hedvábných, aksamitových, stříbrných i zlatých, ozdoby na vlasy měšťanských dcer, ale i svěžích květů bylo tu ve džbánech až pestro.

Zahlédl pannu Milenu, kývla mu na pozdrav hlavou a rozevřela v úsměvu široká ústa, takže s vyčnělými zoubky nepěkně vyhlédla i dáseň. Smekl široce biret s chocholem, péro zavlálo nízko u dláždění. Joachym okamžik zaváhal, neměl-li by se panny poptat na zdraví a malounko s ní zažertovat. Včas si však vzpomněl, že Vítka je věru tisíckrát hezčí a kromě toho je jeho nevěstou. Divné, že si to musí občas připomínat. Těžko si zvyká, že už není volný jako jindy, že tedy by se měla proč na něho hněvat, kdyby se o jeho škádlení s jinou pannou dověděla. Zamířil k severní straně rynku, kde měli stánky pražští uzdaři, hned vedle kostelíku svatého Linharda. Vzpomněl na krásnookou tanečnici dvorního kouzelníka, pro kterou utržil na čele šrám, ale zahnal myšlenku jako dotěrnou mouchu. Věru to byla půtka ostudná. Nejenže při ní zapomněl na Vítku, ale i na správný šerm, výprask mu patřil zcela zaslouženě.

Postroje, lesklým kovem zdobené, změnily rázem směr Joachymových úvah. Začal prohlížet zboží, bral do rukou ohlávky, hned tu a hned zas onu, ohmatával sedla, smlouval, odcházel a zase k jednotlivým krámkům se vracel. Byla to pěkná hra, hra prudkých pohybů rukou, slov úlisných a hned zas hrdlujících, mračení čel a poulení očí. Och, pane, při svatém patronu našeho cechu, takovou uzdu nenajdeš na celém světě a ty bys smlouval o denárek? - Hlupáku, myslíš, že koupím špatnou práci? Tak mizerné zboží by ti měli výběrčí tržních poplatků předem hodit do Vltavy! Mluv, starý, rozumně, co za tu chamraď chceš, vždyť u svatého Jiří! - kůň jenom hlavou trhne a bude po ohlávce. Cože? Takovou sumu peněz?

Ba, je to pěkná hra a vždy je dosti těch, kdo přihrávají slovy. „Vraž, Petře, pánovi ohlávku na palici, ať zkusí její pevnost!” „Sper, pane, uzdaře tou opratí, možná, že ti pak sleví.”

Joachym odchází, rozjařen i uražen. Ovšemže nekoupí, to si raději zajede pro postroj do Florencie a ještě mu přijde levněji.

Tak nahlas vykřikuje, ale v tichu duše si uvědomí s lítostí, že do Florencie si sotva kdy vyjede. Šije se přepevná uzda na jeho bujný životní klus. Joachym div si nenadává, že sám co nejdříve chce strčit hlavu do manželského dvojspřeží. Ale hned zase vzpomene na líbezné oči Vítčiny a zasteskne se mu docela upřímně.

Joachym zamířil na jižní část rynečku. Apotéka U mouřenínů byla ve výstavném, novém domě, stavěném ušlechtilým způsobem, který byl vnášen do Prahy francouzskými a italskými staviteli, štít domu byl zdoben věžičkovými výběžky. Okna měla tvar lomené podkovy a byla zasklena barevnými kotoučky v olověné síti. V přízemí vedle dubových domovních dveří s mosazným klepadlem v podobě kruhu, jejž držel v hubě huňatý lev, byly ještě dveře menší. Vystupovalo se k nim po třech kamenných schodech. Dveře byly většinu dne otevřeny, neboť apotékářovo zboží bylo jak za dveřmi v krámě, tak i před nimi, zvláště pak pytlíky se zázvorem, muškátovým květem, pepřem, hřebíčkem a všelijakým léčivým kořením. Pytlíčky byly vyloženy na stánku před apotékou, hned u schůdků. Apotékář často usedal za stánkem na schody a rozmlouval s kupujícím a vysvětloval mu, jak a proč to a ono koření léčí právě tu nemoc, kterou chce kupující zahnat. Uvnitř apotéky se dostal sladký marcipán, mandle, smolnice, víno, sýr i mýdlo. Ale to hlavní zboží, to bylo v cínových konvičkách, též v hliněných nebo dřevěných pudýlkách, přikrytých barevnými víčky a uložených na poličkách podél zdi. Byly tu léky posilňující i pročišťující, sirupy, oleje, masti. V roztodivných nádobkách a krabičkách byly uloženy kouzelné kameny, korály, lastury a mušle. Dále sušená žabí stehna a kančí zuby, rozmělněná vlčí játra a mozek zajíců. Byl tu medvědí lůj a kůže z kachního žaludku, ptačí oči a jiné tajemné léky, které stály kupujícího hluboké sáhnutí do měšce, neboť se k nim prodávalo ještě tajemné zaříkávání na proužku pergamenu. Dům patřil měšťanu Roštoví, ale před několika měsíci byl pronajat Florenťanu Leonardovi. Šla o něm pověst, že je to apotékář neobyčejně moudrý. Na každou nemoc má lék, a co nemá v krámě, schovává v zadním sklípku, kde prý do noci vaří a vymýšlí další podivuhodné léky.

Když Joachym vešel do apotéky, stál za pultem mladý Leonardův syn Augustin, stejně černovlasý a snědý jako otec, jenom oči mu jasněji žehly pod huňatým obočím a silné rty lemovaly v příjemném úsměvu běloskvoucí zuby. To starý Leonard byl už v zubech vytřepaný. Joachym vzpomněl na jediný žlutý špičák, který při hovoru starému apotékáři trčíval z úst.

Joachym pozdravil vlašsky. Augustin ho vesele vítal: „Vždycky jsi rád viděn, pane Joachyme. Máme nový objev, něco neslýchaného, zaručeně účinný elixír lásky, získá ti každou krasavici.” Joachym se usmál. „Nezapřeš jižní slunce, Augusto. Nejdřív je u tebe láska, potom nemocné údy.”

„Snad se necítíš churav, pane Joachyme?” „Ne, po elixíru ovšem taktéž nestůňu, láska mi sama přišla do cesty. Spíš bych měl hledat lék, jenž by mi osvobodil srdce.”

„Signore, české panny jsou hodny lásky, sám už pro jednu převelmi hořím,” řítil se vodopád slov a smíchu z pěkných úst Vlacha. „Toť víš, že jenom kvůli ní jsem několik nocí nespal a vymýšlel elixír lásky. Nu, zdá se, že prozatím působí víc na jiné než na mou vyvolenou, ale to také přijde, buď jen ujištěn a já ji získám.”

„Za pannou Voršilkou prý ti zrychleně buší srdce,” trochu se Joachym usmívá. Vždyť celý ryneček si vypráví se smíchem o námluvách Augustových s překážkami. Jak prý se těžce s pannou domlouvá po česku a najednou řekne hloupost, za kterou strží z růžových úst Voršilčiných leda jízlivý smích.

„O mia bella!” zavzdychal snědý mládenec a chytá Joachyma za rukáv, nad loktem umně vystřižený. „Povíš mi, signore, jak se správně po česku mluví o lásce?” „Povím až jindy, všemu tě naučím,” směje se Joachym, „ale teď už mě pusť, musím mluvit s maestro Leonardem.”

„Otec je vzadu, vejdi zatím na mazhaus, zavolám ti ho a pošlu za tebou.” Trochu zklamaně udržuje Augusto úsměv. Ach, ti studení Čechové, nikdy nepochopí, že věci lásky se nemají odkládat ani na vteřinu. Což je tu něco důležitějšího než jeho vyznání panně Voršilce?

Mazhaus byla pěkná, klenutá jizba. Strop byl spjat hvězdicovitým žebrovím, jež stékalo až nízko v polovinu bočních stěn. Bylo tu plno výklenků a zákoutí, na stěnách visely pestré koberce, uprostřed jizby stál těžký dubový stůl. Truhlice a skříňky na podstavcích byly malovány veselými barvami. Pod nohama chrupal bílý jemný písek, jímž byla dřevěná podlaha vysypána. Joachym chvíli čekal. Přesýpací hodiny nad krbem propouštěly zvolna zrníčko za zrníčkem. Z ulice sem občas zaléhaly tlumené hlasy chodců. Má či nemá s Leonardem uzavřít spolek? Joachym uvažuje. Florenťan se zdá opravdu schopný mastičkář. Má také dost peněz. A potom, ví o té nepodařené mši. Zbabělý Alfonso celou historii vybrebtal církevním nadřízeným, až ke kardinálovi prý to šlo. Ale Joachym naštěstí neřekl své jméno a marně se po něm sháněli, jen s tím apotékářem, bratrancem Alfonsovým, tenkrát neměli společně pít. Nu, konečně, jak může Leonardo dokázat zde v Praze, že jsem to opravdu byl já? Ostatně Leonardo také z Florencie hleděl zmizet. Hořela mu půda pod nohama, škodolibě si pomyslil Joachym. Hořela, jak by ne, už se důstojní otcové inkvizitoři zajímali o jeho léky. Začínali se vyptávat Leonardových zákazníků, zda se nezabývá tajnou vědou. Pf, ušklíbá se Joachym a pozoruje mouchu, poletující nad stolem. Leonardo jen po jednom tajemství baží, ale černé magie se příliš bojí, a to je chyba v jeho díle. Upatlat elixír lásky, to tak ještě, to mu pak odkoupí každý hlupák, ale ten druhý elixír... ten ovšem, kdyby se podařil, ten by byl pro ty nejmocnější na světě, pro ty, kdož mohou zaplatit královské ceny. A to by nebylo zlé, zvláště když sám bych ho mohl použít.

„Buon giorno, buon giorno,” zarepetil pomenší, suchý mužík a vrhl se na Joachyma. „Oh, pane Joachyme,” škrábe drsnými prsty po hedvábném kabátci hostově jako kočka, když si protahuje drápky. „Oh, milý, drahý, čekám, čekám, pojď dále, signore, velmi důležité, velmi naléhavé, budeš překvapen, Madonna mia, to jsem rád, žes přišel, tak pojď, pojď, ale nikomu ani muk,” zastavuje se Leonardo, hledí naléhavě vzhůru do Joachymovy tváře. Zase ho vleče dál, drží ho za okraj kabátce, jako by měl strach, že mu host přece uteče. Pouští se ho téměř ulekaně. „Ale nikomu ani slovem, můj drahý, milý pane Joachyme, nikomu ani muk, ne, raději do sklípku nechoďme, anebo ano, pojď, víš, je to má dílna, má tajná apotéka. Tak jsme zde, nu, vidíš, vidíš,” domlouvá chlácholivě, jako by se bál Joachyma. „Žádné strachy, tady nás nikdo neuslyší. Sedni, sedni, ty tady a já tady. Nenene, do kotlíků mi nenahlížej, není dovoleno, non e permesso, amico mio. Až potom, až jindy, to víš, výroba vzácných léků musí vždy zůstat tajemstvím a konečně - Madonna! Co jsem chtěl vlastně říct?”

Joachym nechal Florenťana repetit, rozhlížel se kolem, jako by se ho jeho zákazy netýkaly. Komora byla klenutá, ale úzká a tmavá, malé okénko ještě zastřeno černým suknem. Na dvouramenném svícníku hořely tlusté svíce žluté barvy, zdobené červeným a zeleným hadem, jak svíce uhořívaly, ubývalo i háďat a na stůl kanuly voskové slzy červené, zelené i žluté. Joachym drze nahlédl do kotlíků, byly tu tři, pode dvěma hořel ohýnek, třetí byl vychladlý. Přičichl k lektvarům v konvičkách a nechal se poplašeným Leonardem odtrhávat od pultíků s pergameny všelijak přeházenými. „Dio mio,” apotékář div nevzlykal, jaký tys hrozný člověk, pane Joachyme. Říkám ti přece, že to tady není pro nezasvěcené, nepleť se mi do toho, zvědavým zrakem znečišťuješ léčivou sílu dryáku.”

Joachym si sedl a Leonardo si konečně spokojeně oddychl. „Nuže?” zeptal se Joachym lhostejně a zpod pasu vytáhl dýku. Leonardo pozvedl ruce vzhůru v nadšeném výbuchu. „Vše takřka objeveno, caro mio, vše získáno, jen trochu času ještě, trochu odvahy, věř však mně, Leonardu z Florencie. Dokáži vše, jistě na to přijdu, jak ten elixír ukončit, jen až budu mít v ruce pravé opisy zeleného pergamenu.”

Joachym si ořezával dýkou tvrdé, špinavé nehty. Věnoval této práci důkladnou pozornost, zapomněl odpovědět, když se Leonardo odmlčel. Leonardo je dosti vtipný, aby věděl, že tato lhostejnost je pouze předstíraná. „V knize Mojžíšově stojí psáno,” počal Leonardo opět a přecházel po sklípku sem a tam, „Enos zplodil syna Kainana v devadesáti letech a jeho syn Malalael zemřel v osmi stech devadesáti pěti letech. Jared byl živ...” „...devět set šedesát dvě léta a Enoch tři sta šedesát pět roků, Methusalém dokonce devět set šedesát devět let,” skočil Joachym apotékáři do řeči trochu posměšně. Odříkával letopočty, napodoboval hlasem repetění Leonardovo. „Už to věru umím nazpaměť...” Leonardo se zastavil. „Noe měl pět set let, když se mu narodili synové Sem, Chám a Jafet. A já nemíním zemřít v padesátce,” vykřikl rozhorleně, jako by smrt už stála za jeho dveřmi. A zase třepe Joachymovi rukávem. „Tajemství jejich života uchoval zelený pergamen. V době křížových válek dostal se pergamen do Evropy. Víš, že opis jeho útržku jsem získal již ve Vlaších za značnou sumu peněz. A další opis je zde v tomto království, to mám zjištěno bezpečně, nebudu se ti svěřovat jakou cestou. Jen získat celý text a vysmějeme se oba smrti.”

Joachym zastrčil dýku za pás. „Kdybych věděl s jistotou, že ten zelený pergamen není jenom báchorkou...”

Leonardo se chytil za hlavu. Div rozčilením neposkočil. „Vy hrozní, ledoví, nevěřící Seveřané! Kamenem dříve člověk pohne než vámi. Což považuješ slova Mojžíšova v Písmě za lež, kacíři? A myslíš, že jsem člověk lehkověrný, abych vyhodil stříbro ze svého měšce jen tak za bezcenný kousek pergamenu? Kolik nocí jsem proseděl nad písmem prapodivně nečitelným, než jsem z něj vydobyl začátek, stopu tajemství. Kolikrát jsem pospíchal na Židovské Město, abych se s rabím poradil, jak tu či onu značku přečíst. Nu, dobrá, nechceš-li ty, najdu si jiného pomocníka. Vzpomínám jen, že ve Florencii jsi kdysi jevil značný zájem.”

Joachym mezi touto řečí uvažoval. Dráždivá vůně dobrodružství, tak jiných než byla válečná nebo dobrodružství letmých lásek. Ta vůně se již dotýká jeho chřípí, a brání-li se Joachym ještě, tak jen chabě, aby uvážil, co vše ztratí a co vše získá. „Vím nyní s jistotou, že opis zeleného pergamenu je v rukou kazatelů nové, tajné sekty,” šeptem mluví Leonardo. „Je třeba získat jejich důvěru, po krůčcích se přiblížit k tajemství a po špičkách se ho zmocnit. Tys přece Písma znalý, svobodný, časem volný, k tomuto úkolu opravdu velmi schopný. Vloudíš-li se mezi ně tak, že ti dají svou důvěru, snadno se dostaneš také mezi kazatele a sami ti pergamen svěří.”

„A zisk?” přimhouřil Joachym oči.

„Polovina elixíru je tvá, ať ho vyrobím jakékoliv množství. Muž, který slíbil uvésti tě k sektě luciferiánů jako nového věřícího, má zapotřebí peněz a bude mlčet, můžeme mu důvěřovat. Ty pak mi budeš po něm posílat své zprávy.” Leonardo hleděl do Joachymovy tváře velmi naléhavě.

V jednom z kotlíků, pod nimiž hořel oheň, počalo to bublat a vřít. Hustá pára stoupala ke klenbě a zase padala zpět. Joachym ucítil štiplavou vůni a rozkašlal se. „Čert vezmi tvé břečky, apatykáři,” začal nadávat, „všechno mě tady dusí a raději už abych byl odsud.”

„Jak? Přece neodejdeš, caro mio, dokud jsme se nedohodli,” vylekal se Leonardo a poplašeně pobíhal od kotlíku k Joachymovi a hned zase nazpátek. „Nu, počkej, až to sejmu z ohně, oj, zase se to převařilo. Jen dvakrát to má přejít varem. Tak stojí v zápisech. Při hovoru ovšem člověk jaksi — Madonna, jak to pálí! Tak stojíš mi v slovu, Joachyme?”

Joachym se dívá jako zpod mračna. Náhle se mu znechutil Leonardo, jeho kutloch se štiplavým pachem i všechny dobrodružné plány. Chtělo se mu utéci. Ale Leonardo zase visel u jeho rukávu a cenil osamělý špičák v pokřiveném úsměvu, škemral: „Polovinu ty a polovinu já, nu, řekni ano, ovšemže peníze podle potřeby předem z mého měšce.” „Rozmyslím si to ještě. Nemysli si, pane Leonardo, že jsem lapka, který skočí na tvé stříbro jako myš na slaninu.” Obrátil se k odchodu. A tu Leonardo vykřikl pomalu a s důrazem dvě slova, jež Joachyma přimrazila, takže zůstal nehybně stát a čekal na další. A Leonardo vítězně opakoval: „Žid Malach...”

Joachym se vzpamatoval. Prudce vytrhl dýku, v očích mu hněvivě blýsklo, jako by se chtěl vrhnout na nepřítele. Ale viděl před sebou jen polekanou tvář Leonardovu, krátce se zasmál a opět zastrčil zbraň. „Co tím chceš říci?” „Malach je třetí v této hře,” Leonardova tvář je opět vítězná. „Žid tě poznal a ví o tom, že jsi v Praze.” Joachym zatím uvážil, že by bylo zbytečné probodnout apotékáře, když nebezpečí nekončí umlknutím jeho úst. Mít je tu oba, zatoužil v zuřivém vzteku a před očima se mu mihla pejzatá hlava s ostrým nosem. Docela na ni zapomněl v domnění, že ji už dávno v lese ohlodaly lišky.

„V den tvé svatby se Malach chystá poslat biřice pro jakéhosi lupiče, který prý ho v pohraničních lesích jednou přepadl, oloupil a zabil jeho průvodce nadosmrti. Považ, zrovinka v den tvé svatby si přeje něco takového udělat, mají tu u vás lidé divné choutky.” S očividnou škodolibostí se Leonardo poškleboval.

Joachym se opřel o veřeje dveří. Opět se ocitá v temném tunelu, jenž ho často strašíval ve snu. Utíkáš, utíkáš, v patách za tebou ohavné krysy a ty stále nikde nevidíš východ z této odporné hrůzy. Kolikrát v životě se už takto dusil uvnitř a kolikrát se přitom zaradoval jakousi temnou radostí, že musí utíkat a že krysám uteče, unikne, aby se nakonec všem vysmál. Věděl, že i teď může uniknout katovu meči. Pomalu, klidně odvažuje slova: „Zdá se, apotékáři, žes už připraven rozmluvit Malachovi tyto jeho divné choutky?”

„Zcela mi z duše čteš, miloučký,” rozzářil se Leonardo. „Malach je moudrý člověk. Tajemství kabaly ho naučilo ctít i tajemství zeleného pergamenu. Také on prahne po dlouhém věku, zítra si přijde pro zprávu, jak ses rozhodl.”

Joachym pocítil radost lišky, jež se dostává z pasti za cenu ukousnuté nohy. „Do zítřka dlouhý čas na rozmyšlenou, milý Leonardo, a proto a rivederci!”

Když opět vyšel do jasného dne, ryneček byl značně prořídlý. Na schůdcích před apotékou seděl Augusto a vytrvale hleděl do rohu náměstí, kde stál dům jeho Voršilky. Dvakrát už mu bába Perchtoldka říká o tymián a snědý Augusto ne a ne se vytrhnout ze snění. Perchtoldka tedy bouchne pěstí do stánku, až se z jednoho pytlíku povysype rudá paprika. Nu, nevídáno, Perchtoldka má naspěch, tak sypej tymiánu, mládenče, ať jdu odsud. Copak nevíš, že jsem ta, co přináší ve svém košíku do rodin malé děti?

XXIX.

Ranní zvony dozněly, poslední chvějivý tón se zalkl douškem chladu, poslední zvuk padajících řetězů zalehl v kout dveří U zlatého kužele. Avšak dveře se neotvírají.

Vítka se toho rána ještě neprobudila. Den předtím dlouho do noci seděla na zahrádce. Přivábil ji tam namodralý večer, lemovaný červánky a tesknotou. Vítka se cítí v posledních dnech pustá a vyprahlá. Už se neraduje, ani netrpí. Její nitro se octlo v hlubokém prostoru, kdy tupost nechává stékat hodiny a dny do temné misky času bez dna.

V maštali Martin česal koně, Katuše odběhla ke krupařce. A Joachym nepřicházel. Vítka spustila ruce se šitím nečinně do klína. Dívala se do prázdna. Joachym nepřichází.

Pokoušela se opět ušít několik stehů, ale pak se jí tato práce zazdála zbytečnou. Všechno bylo tak marné a hluché!

Byla sama.

Opět vzpomněla na svůj pošetilý útěk, na zimu a drkotání zuby pod formanskou plachtou za chladných nocí. Na Ondrův dobrosrdečný úsměv, jen abys, panno, nenastydla, vezmi si můj plášť. Na vůni letních strání a na teplo dětských ruček. Zdalipak si na ni vzpomenou Madlenka a Stašek? Na stříbřitý svit šedých očí paní Elšky z Klenové — bylo to přece jen krásné, myslí si Vítka. Ach ne, je to vlastně krásné teprve nyní ve vzpomínce. Proč však se ohlížet za krásou zpět? Teď, v každém okamžiku ji musíme vidět, je-li v něm. Odložila šití. Vyběhla po vrzajících schůdkách do komory. Otevřela truhlu s malovanými ptáčky na víku a dychtivě vytahuje starou, ale pro vzpomínku tak překrásnou suknici s pestrými lemůvkami, živůtek s širokými rukávci, u krku vystřižený do čtverce. Když se převlékla, sáhla do truhly podruhé. A našla i modrou plenu, lehoučkou jak pavoučí síť. Volně si ji přehodila přes vlasy a podívala se do kovového zrcátka. Usmála se na sebe, na Vítku z dívčích let, ještě ne nevěstu, ale již větřící srdcem, že je nablízku láska.

Rozevřela okenice. Chvíli zaváhala, smí-li, či nesmí-li otočit život zpět, ale pak přece jen usedla na okno jako kdysi a zahleděla se vzhůru. Obloha byla jiná než tehdy. Nebylo mraků poháněných vichřicí, nebylo bouře, kterou by vyzývala, aby se proměnila ve větrného koně. Byl zářijový večer, nebem se rojily hvězdy a pod okny zpívali cvrčci. V zahrádce ještě voněly poslední květy. A tu Vítka poznala, že ani jedinou vteřinu života nelze vrátit zpět. Neotevřou se dveře a neozve se hubující, a přece milý hlas Adlétčin. Nestane na prahu překvapený jinoch, aby se na ni užasle díval velkýma hnědýma očima. A i kdyby se vše to zase objevilo, nedovedla by Vítka tak dětsky padnout Alšovi kolem krku, jako to učinila tehdy.

Seskočila z okna. Sešla do zahrádky, usedla na lavičku. Chvíli poslouchala Martinovu samomluvu, která z konírny zaznívala až k ní. Opět jí napadá, což abych vyjela zase do světa? Ne, už by neměla odvahy odtrhnout se od domu, který si podruhé zamilovala. Kdosi zabušil na vrata. Snad Katuše? Vítka šla otevřít. Vhrnuly se k ní děti. Uslzené, usmrkané, strkaly se jedno přes druhé, a přece trčely stále na chodbě u vchodu. „Ach, ty milá rodinko!” radostně je vítá panna Vítka a rázem zapomíná na teskné úvahy. „Nu, co se stalo?” Měly přijít už odpoledne, byly to děti Katušiny sestry, provdané za dřevaře v Kunraticích. Teď nejstarší z nich, Bohuš, nesměle vykládá, že se zdržely cestou, neboť ve vsi Kačerově je pohonil rozzuřený býk, ještě teď jsou z toho ustrašení.

„Nu, nic se vám nestalo?” vede Vítka děti ze síně do čelední jizby u kuchyně. „Tady si sedněte, tetka Katuše odběhla, přijde však brzy. Zatím vám sama nějakou krmičku připravím.”

„Já jsem si rozbil koleno,” hlásí Domšik, už trochu osmělen. „Přiložila jsem mu na to babí list, to se mu koleno brzy zahojí,” Bohunka je hrdá na své vědomosti. Kudrnatá Peluška ještě hodně šeplá a z jejího vyprávění není Vítka zrovna moudrá.

„Koukej, co jsem tetě Katuši přinesl,” chlubí se osmiletý Havlík a vytahuje z hadříkového pytlíku bílého králíčka. Hned jsou všichni kolem ulekaného zvířátka, které ze samých rozpaků sází na stůl bobky. Všichni se tomu smějí a Vítka cítí v ovzduší vůni vlastního dětství. Tak ji to náhle přepadlo, že vidí sebe docela jasně v šatkách vzadu rozstřižených, jak sedí na bobku u štěněte. Štěně se také zachovalo nezpůsobně, mamička na ně hubovala, ale Vítka se smála, smála, právě tak drobounce jako teď Peluška, která si při řeči šlape na jazýček. Klálík! Klálík!

Najednou Vítka ví, že je možno vrátit si ztracené vteřiny zpět, ale jen v dětech. Chtěla by znovu žít krásný život, neboť život je krásný, i když Joachym nepřichází. Děti se cpou, až lžíce drnčí o dno misek. Pak přišla Katuše a je tu hned plno líbání, divení se a křiku. Vítka se opět vytratila na zahrádku. A dlouho do noci seděla pod hvězdnatým nebem. Už tu neseděla sama, už našla svou dávnou společnici — touhu. A při naslouchání cvrkotu cvrčků předlo si srdce nové snění, plné dětských ruček. Proto pak ráno zaspala. Ještě před polednem přišel Joachym. Přinesl Vítce krásný brokát. Na bleděmodré půdě se třpytily bílé lilie. Přehodil panně látku přes ramena. „Budeš překrásnou nevěstou,” s obdivem řekl. „Všichni mi budou závidět.” Hlučně se zasmál a Vítka byla šťastná. Pojednou se lekla: „Nemám ještě vybrány spony na svatební střevíčky. Zdalipak dostanu stříbrné s modrým kamínkem stejného odstínu, jako je brokát?” Vtom se tlačí do jizby děti a okukují Vítku, zahalenou do krásného přehozu. „Táhněte odtud,” hněvivě na ně dupl Joachym. Vítka se shýbá k polekaným dětem a hladí je chlácholivě po líčkách. „Že se ti chce, zabývat se havětí umazanou!” podrážděně bručí Joachym. „Vždyť jsou to milé děti a hodné,” ohrazuje se Vítka a tiskne dlaní teplou ručku Peluščinu.

„Nesnáším dětský halas,” mračí se Joachym.

Vítka se dívá lítostivě za odcházejícími dětmi a její radostná nálada dostala trhlinu. Joachym přechází neklidně jizbou a znenadání řekne: „Představ si, že by člověk mohl být nesmrtelný!” „Věřím v život věčný.”

Trhal jen rameny: „Nechce se mi čekat na věčnost v náruči smrti. Zde na zemi být nesmrtelný a nezničitelný.”

Vítka se dívá pátravě do Joachymovy tváře. Oči mu hoří, husté obočí je staženo, něco, čeho se Vítka leká, sálá z výrazné, divoké tváře.

„Urvat to tajemství! Vyždímat z mlčení věků jejich hlas! Vypátrat, čím žije staletý dub a proč jsou hvězdy neměnné. A navždy se vysmát strašidlu smrti!” Vyrážel slova ze sebe křečovitě, žádostivě a dravě. Cítila, že v té chvíli není pro něho ničím, že jeho srdce nikdy nebude zcela její a že má stále k němu cestu dalekou. Zmalomyslněla. „Jela jsem tehdy za tebou. Myslila jsem pošetile, že se lidé setkávají, jestliže se zkrátí vzdálenost mezi nimi. Nikdy však tě nedoženu. Stále mi unikáš.”

Zastavil se. Díval se na Vítku mlčky. Výraz v obličeji mu změkl. Trochu mu to trhlo koutky úst. „Jsi má jediná. Ušilas na mne síť a já se v ní trochu neklidně házím, ale zdá se, že neuniknu.”

„Podivné vyznání lásky. O takovém jsem věru nesnila,” zavyčítala, přitulena k Joachymově rameni. Políbil ji na vlasy. „Nechce se mi sladce lhát, miláčku. Jiným jsem lásku plnými ústy vyznával lehce, protože jsem je nemiloval. Tebe miluji, proto mlčím anebo tě trápím, vím to, ale lhát ti nikdy nebudu.”

Jak jinak vypadá život, než si jej vysníme, myslí si Vítka. „Alše jsem pozval za svědka na naši svatbu,” znenadání řekl do Vítčina mlčení.

Živě pozvedla hlavu. „Neodmítl?” „Proč by odmítl,” podivil se Joachym. „Byli jsme druhy v dětství a tvůj otec mu byl kmotrem na křtu. Máš něco proti tomu?”

Ne, Vítka proti Alšovi nic nemá, znenadání se usmívá a je ráda, že se Aleš na ni a Joachyma nehněvá, že přijde, že bude i nadále přicházet. Při zvuku jeho jména je jí tak dobře, jako by na ni dýchl klid starého domova. „Aleš,” bezděky opakuje nahlas.

A pak povzdychne. „Škoda, že také naše Adlétka nemůže být na svatbě.” Joachym však už zase myslí na vše možné, jenom ne na svatbu. Je posedlý myšlenkou na nesmrtelnost. „Vždyť bible také vypráví o vzkříšení mrtvých, proč by se jednou nenašel elixír, který by smrti předešel?”

„Ale mrtvého vzkřísit může jenom Bůh,” namítá Vítka rozladěna, že se rozhovor stočil na něco jiného, než je jejich svatbu.

„Chtěl bych být jako Bůh,” vyslovil tiše Joachym a jeho slova byla temná. Sám se jich polekal, vklouzla mu na jazyk nečekaně. Doposud se myšlenka krčila v zapadlém koutku srdce, hle, teď je vyslovena a za ní následuje polekané ticho.

Vítka se dívá na Joachyma. Náhle se mezi ni a Joachyma položil stín. Vidí ho jen šedou clonou a jako by se tvář Joachymova rozloupla. Vyhlédlo z ní něco děsivého, cizího, takže Vítka si zakryla oči. Marně jí Joachym domlouvá, aby mu řekla, čeho se polekala. Neuměla by říci, i kdyby chtěla.

Teprve v temnu noci, když ještě před spaním uvažovala o této chvíli, zazdálo se jí, že už rozumí. Tak jako venku v lese u zemanky někdy objevovala Něco ve věcech i lidech. Pak to v ní na čas zmlklo, ten vnitrní sluch i zrak. Dnes opět viděla, že pod povrchem tváře je vždy Něco a to Něco, to je duše. A tu si uvědomila s hrůzou, že snad není s ní vše v pořádku. Vždyť plebán říká, že duše je neviditelná. A ona dnes viděla duši Joachymovu. Všecka se ještě potí úzkostí při pomyšlení na to, co viděla.

Ráno, když opět klečela před obrazem blahoslavené Anežky, už nemohla unést své břímě, už ani vnitřní modlitba jí nepomohla. Když se všichni vytratili z chrámu, zastavila kněze na odchodu.

„Chci se ti vyzpovídat, důstojný otče.” Pak v šeru zpovědnice mluvila o svém zmatku. Zpovědník nebyl z toho moudrý, dlouze se vyptával a dlouze se odmlčoval. „Ty jsi přece zde, na místě Božím, otče, ať ke mně tvými ústy mluví Bůh!” zprudka žádala Vítka, málo podobná pokorné kajícnici.

„Vidíš-li více než obyčejní smrtelníci,” řekl posléze kněz, „může to být zrovna tak cesta k dokonalosti jako do pekel. Neboť nezáleží na tom, jakými dary nás Bůh obdařil, nýbrž na způsobu, jak s těmito dary naložíme. Uč se pokoře, mé dítě! Neboť je v tobě příliš mnoho pýchy a z té pramení tvá úzkost.”

„Nerozumím ti, otče,” nešťastně žadoní Vítka. „Prosím tě, viděla-li jsem opravdu bídu duše Joachymovy a bude-li zavržen, a ty říkáš, uč se pokoře. Chci zachránit Joachyma.”

„Zachráníš jej, budeš-li především zachraňovat sebe. Ale ty jej chceš sama vyrvat ze zlého. A v tom je tvá pýcha, tvé já se hlásí do popředí. Věříš-li pevně, že je Bůh všemohoucí, zachrání ho skrze tvou důvěru, mé dítě, ne skrze tvou sílu. A tato důvěra v tobě vzklíčí, až zoráš duši pokorou.”

„Provdám se za Joachyma, ať je jakýkoliv,” řekla vzdorně.