XII.

Vroucně se modlívaly sestry v kostele sv. Františka, aby už konečně v Avignonu uznali svatost jejich první matky, Anežky Přemyslovny. Královna Eliška před několika lety svolala sněm, aby se o tom rokovalo, a byli pak vysláni poslové k papeži. Eliška zemřela v opuštěnosti a bůhví, zda poslové došli. Vlny rozporu podemílají skálu Petrovu; dost má Avignon na půtkách se světskou mocí a pokorná Anežka musí i po smrti čekat.

Na Františku u klarisek je také kostel svaté Barbory. Tam po boku hlavního oltáře je náhrobek rytíře, vítěze nad hordou žlutolících barbarů. Jaroslav ze Šternberka si přál míti posmrtné útočiště v bohatém kostele chudých. Jeho sny se podobaly závratným výškám chrámového klenutí; jeho život byl sloupem síly, nesoucím na sobě kamennou tíhu odříkání, boj o vítězství, osamělost a bolest. A mater Mábinka, když přechází z jednoho chrámu do druhého, u jeho náhrobní desky se zastaví a rozjímá. V kapli Panny Marie, vyložené bleděžlutým mramorem, všecky kresby a ornamenty, jež prolíná barva hnědá a červená, má produmány. Hnědá je země a láska k ní a červená je bolest, krev, oběť za pozemské lásky. Za vše, co jedni příliš milují, a za ty, kdo zapomínají na Dárce všeho; hle, to my vykupujeme obětí svého života. Pak vyjde mater Marie Barbora do zahrady, rozjasní pohled, I přes kamennou zeď dohlédneš na stráně protějšího břehu Vltavy, to jsou vinice zderazského kláštera na kopci, zvaném Leten. Za kamennou zdí klášterní slyšíš šumět a šplouchat Vltavu. Pokřik vorařů občas zalétne i v tišinu klášterní zeleně. Tudy chodívala panna nad všechny v království líbeznější, takže sám Bůh ji vyvolil pro sebe, Anežka, princezna česká. Mater Marie Barbora šeptá - Oroduj za nás, kdykoliv na ni vzpomene. Potom se stočí ze zahrady na zadní dvorek, bude třeba zavolat zedníky, poopravit, co už povolilo náporu času.

Na dvorku kláštera si hraje kotě s útržkem hadříku. Chvílemi se do hry mísí větřík a popožene kočičí hračku od kamene ke kameni. Kotě je tříbarevné, hbité, obratně větříku vytrhne kořist z neviditelných drápků, zatřepe hadrem v tlamičce a přimhouří oči — vidíš? Už jsi to prohrál, větře — zkus to znova! Pak pustí hadřík a nakrčí se v číhání -.

Vítka pozvedla hlavu od štoudve, v které máchá prádlo, a pokládá drobné kousky na roubení studny. Zahleděla se na hru kotěte. Po dlouhém čase se opět usmála. Shýbla se pro proutek a zašimrala jím prach před růžovým nosíkem kotěte. Nenechalo se prosit. Mňouklo jen na vítr - hrej si sám - a hbitě se obrátilo ocáskem k hadříku, aby tím hbitěji skočilo po proutku. Vítka se směje zvonivým smíchem. Zapomenuty jsou dny tesknic po Adlétce, po rodičích. Zapomenuty jsou i chvíle mlčenlivého vzdoru, kdy odmítala odpovídat panu Alši, přišel-li se poptat po jejím zdraví. Zarputile odmlouvala mater Mábince, že nemá proč být vděčná za své uzdravení, když tu zůstala na světě sama. Jedla a spala v klášteře klarisek. Jednoho dne se tady probudila, aniž věděla, jak sem přišla. Bez odporu a lhostejně konala přikázanou práci. V kuchyni pomáhala přikládat pod kotlík, přinášet vodu, krájet chleby, ve stínu ambitů přišívala záplaty na omšelé sukně, jimiž pak byly obdarovávány žebračky, ba i správku hábitů jí svěřila leckterá sestra, které nesloužil zrak. A dnes se Vítka pustila do praní prádla.

Kotě se převalilo na záda a zvedlo tlapky vzhůru. Dívka je pošimrala na měkounkém bříšku. Zaťalo drápky do jejích prstů.

„Ty zbojníku!” okřikla Vítka kotě a zanechala hry. Zhluboka vydechla, když se rozhlédla kolem. Jako by tu stála dnes poprvé, na dvorku, obtočeném klenutými chodbami. Slunce se opíralo do slámy, pohozené v koutě, stébly proběhla myš, včela zabzučela dívce kolem čela a vítr se pokoušel o hru s jejími vlasy. V kmitnutí šedé myši i v nazlátlé malátnosti slámy, v medovém zvuku včely i v chladivé dlani větříku, ve všem tom bylo něco, co připomínalo Vítce, že není sama - opuštěna. Dobře je žít. A dobře je tu, na klášterním dvorku. Prvně po dlouhé době je Vítka šťastna.

Ze zahradních dvířek vyšla mater Barbora. Postála, dívala se na Vítku, aniž ji dívka zahlédla. S uspokojením si řeholnice pomyslila, že panna dostává růžovou barvu v líčku, že už není tak zachmuřena, snad bude přístupna vlídnému slovu. Doposud se jen nevraživě utrhovala, jako by byla zapomněla na všechna dobrá slůvka, pro která kdysi k mater Mábince radostně spěchávala.

„Nu, Vítko, nenamáhá tě práce?” zavolala, a když dívka zatřepala vesele hlavou, že ne, přikolébala se stará klášternice až ke studni. „Nech toho,” řekla vlídně. „Dost ses už dnes napracovala.” „Mně je tu, matko, dobře,” řekla Vítka. „Ach, když si pomyslím, jak jsem k tobě nevděčná!” povzdychla.

Mater Mábinka pochopila. „Nemám ti zcela nic za zlé. Mnoho jsi zkusila. A jsi ještě mladičká; pouhé děcko. A dítě, když mu bereš hračku, tak se zlobí. Zdálo se mi, panno Vítko, že ses zlobila na Boha, a tím na všechny lidi, že se ti ztratilo štěstí, s kterým sis doposud s dětskou myslí hrála.”

Vítka se přitiskla ke stařence. „Tak právě mi bylo, už se polepším.” Zase je Vítka ochotna uznat svou chybu, jako vždy, ačkoliv není jisté, zda se jí v nejbližší chvíli nedopustí opět. Dobře ji mater Mábinka znala. Proto jen s nedůvěřivým úsměvem naslouchá, jak ji dívka ujišťuje, že nikdy, nikdy klášter neopustí. „Tak se tu cítím šťastna! Navždycky bych tu chtěla zůstat. Což, přijala bys mě do sboru sester?” A temné oči dívčiny se dívají opravdově, nelze pochybovat, že to myslí doopravdy. Avšak mater nespěchá s kladnou odpovědí.

„Vždycky si na klášterním dvorku nehrají koťata a vždycky slunko nezlatí slámu, panno Vítko. Přijde zima a v chladné cele bosé nohy křehnou. Pak možná zkřehne i to, co se nám zdá vábné. Počkej s rozhodnutím.”

„Jak jen tak můžeš mluvit, velebná matičko,” horší se Vítka. Doufala, že její rozhodnutí bude přijato s velkým údivem a s přemírou radosti. Trošku je zklamána. To jistě za trest, že dřív byla vzdorovitá, jen proto jí mater nedává hned svolení. „Vždyť ty si to ještě rozmyslíš,” uklidňuje ji řeholnice.

Znenadání se na dvorku objevil Aleš. Pěkně mu slušel zelený, přiléhavý kabátec, sahající do půl kyčlí, přes boky zdobený lesklým pásem. Žlutou kápi se širokým límcem měl spuštěnu na ramena, střevíce měly podle nové módy zahnuté špičky nahoru. Vítka se na něho usmála. Zaradoval se. „Dobře ses na dnešek vyspala, panno Vítko,” řekl. A tiše jen pomyslil - nikdy ještě jsi nebyla tak do růžova jasná. Netroufal si jí říci lichotku, která se mu už drala na jazyk. Měl dobře na paměti, že mu od svého probrání z nemoci spíše činila výčitky za své uzdravení, než by projevila vděčnost.

„Zdá se, že už je zcela zdráva,” řekla mater Barbora a ze záhybu na hábitu vytáhla modlící knížky. „Mám ještě doříkat hodinky.” Zahnula k ambitům, odkud mohla vidět na mladé lidi, ale přesto svou přítomností nerušit jejich hovor. Zdálo se jí, že pan Aleš má mnoho na srdci, co by chtěl říci Vítce a jenom Vítce. Mladý lékař byl řeholnici povděčen za nenápadný odchod. A přece zůstal stát v rozpacích, když se Vítka sehnula ke džberu, jako by ho tu nebylo. Co se už pro ni natrápil, co si už napřikazoval, že přestane a nebude na ni myslit - den dva to vydržel a pak se znova kolovrátek touhy rozvrčel a předl nitku stesku.

„Pozdravuje tě máti,” řekl po chvilce.

Ustala v práci. „Je milá, paní Žofie, tvá matka. Poslala mi v nemoci nejednu dobrotu. To jí vyřiď, že mi vždy od ní chutnalo.” Přihladila si mokrou dlaní neposedné kučery a dívala se přitom na Alše tak pěkně, že se opět zaradoval a spěšně vyslovil, co si cestou připravoval říci s mnohými oklikami. „Ráda by, kdybys přijala její pohostinství navždy.” A náhle opět ztratil odvahu opakovat doslova, že by si paní Žofie za čest pokládala uvítat Vítku u nich jako svou milou dceru a snachu. Srdce se Alšovi rozbušilo příliš prudce, slova se mu zadrhla v hrdle.

„Už jsem si řekla o stálé pohostinství zde, u klarisek,” řekla Vítka prostě a stále se tak pěkně dívala na Alše, takže v první chvíli nepochopil. A když opakovala svá slova, Aleš zbledl, jako by se pokoušel o něho mor. Mor však už je za branami města, šťastně vyhoštěn, proto se dívka diví. „Není ti dobře, Alši?” Přetřel si dlaní zvlhlé čelo, pak prudce vyrazil: „Co jsi to prve říkala?”

„Dnes jsem mater Barboru poprosila o závoj klarisek.” A hned se rozpovídala s dávnou důvěrností. „Víš, pořád jsem tu byla jako ztracená, nic mě na světě netěšilo. Až dnes — najednou - rozhlédnu se kolem, najednou vidím, celý dvorek je jako pozlacený, i ta sláma ze špitálu mi připadá jako drahocenný dar života. Tolik krásy je ve všem, i v tom kotěti, a vítr a slunce -” Rozhodila rukama, odmlčela se, příliš cítila nedostatečnost slov pro to, co prožívala. Aleš jí rozuměl. Vždyť sám znal dobře okamžiky, kdy se zjevuje velká krása v drobných věcech - náhle pochopil, proč je od prvního okamžiku váben k Vítce. Jsou si srdcem podobni, bylo mu blízké její myšlení, cítil, že patří k sobě, že se dívají jedněma očima na svět. Žel, Vítka o tom doposud nic neví.

„To jenom zde je vše tak jasné, Alši, to jenom na klášterním dvorku. Tam venku - ach, nemohu ani vzpomenout, jak mě bolí myšlenka na vše, co jsem ztratila.”

Aleš však stále mlčel.

„Pak, když přišla mater za mnou a tak laskavě mluvila, ač bych za svou nevděčnost byla zasloužila spíše pokárání, tolik se slilo v srdci radosti, že jsou na světě dobří lidé, a vše to dohromady - víš. - Náhle mi vyběhla z úst slova - za nimi už byla jistota, že chci, že chci tu zůstat navždy. Ale ty nemluvíš!”

Aleš se probral z ohromení. Toho se dočkal! Kdyby ho měla jen trochu ráda, jistě by takto nemluvila. Chtělo se mu zavyčítat nahlas. Vtom však mu něco blýsklo do očí, jak k němu dívka vztáhla ruku. Uchopil ji za prsty.

„Odkud máš ten prstýnek?” Po srdcovitém zářezu rubínu jej Aleš poznává, ten prstýnek prokletý vraždou. „Odkud máš ten prstýnek?” téměř zlostně opakoval svou otázku.

Vytrhla mu ruku. „Dostala jsem jej. Víc tě šperk zajímá, nežli můj budoucí život v klášteře?” Aleš se mračil. „Nenos jej. Je to prstýnek potřísněný krví, sotva ti přinese štěstí. I mně přinesl nezdar.” Myslí mu proběhla doba od chvíle, kdy zvedl zlatý kroužek z mechu v lese, až po okamžik, kdy se s ním náhle shledává.

„Učení muži nebývají pověrčiví,” posmívala se Vítka.

„Měl jsem jej raději hodit do Vltavy,” vybuchl Aleš. Vítka se na něho pátravě zadívala. „Tys tedy daroval prstýnek Hátě?”

„Už vím, odkud jej máš.” Mávl rukou. „Stalo se, teď by se mohl smát Joachym, jako já se mu smál, když jsem prstýnek spouštěl do Hátiny dlaně.”

„Joachym,” vydechla dívka, jako by se byla rozpomněla na něco nesmírně vzdáleného. „Joachym,” opakovala překvapeně. Jak se v ní rozzářila vzpomínka, skroužila se jí ústa do růžového úsměvu. Alše píchlo u srdce, když si uvědomil, že tento úsměv nepatří jemu: To se Vítka usmívá kamsi do sebe a přece do dálky, kam Aleš nedohlédne. Polekal se, že prozradil, co nechtěl. Pozdě však bylo volat slova zpět. Nezbývalo než dokončit přiznání.

„Snad mi to promineš, panno, že jsem ti dříve o tom neřekl. Nebyl jsem si však jist, zdali tys tou Vítkou, které dávný můj druh posílá tento prsten.”

„Mně?” Růžové světlo v dívčí tváři pohaslo. Pohodila hlavou. „Hleďme, rytíř si přece vzpomněl?” Nebylo jisté, posmívá-li se teď Joachymovi či Alšovi. Vyšplouchla vodu z putýnky na zem a sedla si na roubení studny. Dívala se na své zarudlé ruce. „Byla jsem pošetilá,” řekla střízlivě. „Snila jsem o něm jako o rytíři na větrném koni a on je bůhví kde. Jenže děvečky s rozpraskanýma rukama nemají na snění pokdy.”

„Joachym si nezaslouží tvého snění. Zběhl ze studií, matku tím přivedl do hrobu. A pak — cestou z Čech přepadl žida Malacha, jeho průvodce zabil, zlatníka oloupil, jen aby na svůj dobrodružný život získal zlato.”

„Co říkáš,” polekala se Vítka. „To jistě není pravda.”

„Nemohl bych ti lhát. Tak tomu bylo, věř. Kdož ví, co všechno ještě spáchal.” Vítce se v očích zašeřilo. „Kam jel?”

„Říkal, že do Vlach. Za králem Janem.”

„Do Vlach,” opakovala dívka tiše. A pak se zadívala na Alše. „Tys už tam byl?”

„Ne,” řekl nevrle. „Nejsem z těch, kdo se rádi potulují světem. I zde mám dost na práci.”

„Alši,” zaprosila Vítka, „co řekl Joachym, když s tebou mluvil?” Podívala se na prstýnek. „Když mi jej poslal.”

„Nic,” utrhl se Aleš. Pak se rozpomněl dosti neochotně. „Mluvil, jako mluví pomatenci. Prý by chtěl pevně chytit život do rukou, prý - proč tu žije, touha po poznání žene ho stále dál.”

„Touha,” vyslovila pomalu. „Tys, Alši, nikdy nepoznal touhu?” zeptala se.

Všechna tíseň z něho spadla. „Ó, ano! Od první chvíle, kdy jsem zaslechl tvůj hlas,” řekl vroucně.

Široce rozevřela oči. A měla v nich mnoho otázek. Vydržel její pohled.

Zastřela si tvář dlaněmi. Opět mu varovně blýskl do očí rudý kamínek na zlatém kroužku. Přesto však čekal. Pozvedla tvář k němu. „Snad se probudím,” řekla. „To vše je asi zmatený sen.” Pak se jí mihl v očích záblesk vzdoru, který vídal Aleš ve dnech její nemoci. Neřekl, aby prstýnek sňala z prstu, jen aby si ji opět nerozhněval. Mlčeli oba. Vítka se opět sehnula k prádlu ve štoudvi. Aleš v rozpacích utrhl lísteček jitrocele, jenž se uchytil na roubení studny. Jeho myšlenky zoufale opakovaly jedno a totéž: Bože, dej, ať řekne ano, ať řekne ano. Ale Vítka mlčela, jako by tu Alše nebylo. A přece, jak se na ni díval, viděl, že ji zalévá červeň až po hrdlo, viděl, že příliš dlouho ždímá jeden šáteček a vyždímaný opět hází do vody; tolik i Aleš ví, že jej měla odložit stranou. Dodal si odvahy, zeptal se tiše, smí-li přijít zítra, aby si o všem ještě pohovořili, když Vítka o tom nechce mluvit dnes.

„Přijď, kdy chceš,” řekla krátce.

Neohlédla se za ním, když odcházel. Sotva však dozněly klášterním nádvořím jeho kroky, přeběhla dvorek i ona; mater, která právě pozvedla hlavu od čtení žaltáře, viděla ve dveřích síňky Vítčiny modré sukně jen se mihnout.

Řeholnice došla ke kotěti, které se vyhřívalo u sloupu ambitů. Rozhlédla se opatrně kolem. Nikdo se nedíval. Sklonila se a pošimrala kočku za ušima a sama sobě omlouvala toto rozptýlení; vždyť svatý František zvířata nazýval bratry. Snad tato omluva nebyla v mysli shledána závažnou, rychle se vztyčila, aby tím horlivěji se zahloubala do čtení žalmů.

Aleš se nemohl dočkat druhého dne. Jeho touha dojde splnění, jistě řekne Vítka ano. To, že si přála zůstat Na Františku, byl jenom okamžitý nápad, dokud nevěděla, že na ni čeká útulnější domov. Zapomněl ovšem pan Aleš, že Vítka často činí opak toho, co by činila jiná. Nazítří našel poplašené pohledy u všech, kterých se vyptával, kde je panna Vítka.

„Podezřívala jsem tě, pane Alši, žes nám ji včera odloudil, že tajně ušla do domu tvých rodičů. To mne mrzelo, že mi nic neřekla, vždyť bych jí nebránila. Vím, že u paní Žofie by měla všechnu péči,” žalovala mater Mábinka.

Aleš se zapřísahal, že od včerejška Vítku nespatřil.

„Kam se poděla? Ráno jsme našli komůrku prázdnou, lůžko nedotčeno. Musela odejít včera.” Tu si mater vzpomněla, jak se modrá suknice mihla ve dveřích síňky. „Myslím, že odešla hned po rozhovoru s tebou.”

Aleš se polekal. Což jestli Vítka, rozrušena jeho sdělením o Joachymově zlém činu, vyběhla k řece - snad byla méně opatrná, sklouzla a utonula. - Nedej Bože, až mráz mu přejel po zádech při tomto pomyšlení. Což jestli se zatoulala za městské hradby a potkalo ji jiné neštěstí? Už neměl stání.

„Půjdu ji hledat, matko Barboro.” Pospíchal nejdříve k domu U zlatého kužele. Nová naděje mu svitla myšlenkou, že snad se Vítka rozhodla vrátit domů, aby uspořádala v truhlici štůčky plátna, připravené pro svatební den. Vždyť paní Kateřina, jak každá pečlivá máti, už od prvního krůčku dcerek myslila na to, aby jim nastřádala výbavu. Marně však bušil na vrata, marně klepadlem bil do dubových dveří, podivnou rýhou zjizvených. Nikdo mu neotvíral. A přece by tu měl být Ondra, který slíbil starat se o koně a dům. Snad někam vyšel. Přijdu se podívat večer, umiňoval si zklamaný Aleš.

XIII.

Nepokoj těch, které morová rána ušetřila, se již utišil, pobledlé tváře opět zrůžověly; nemoc se uklidila kamsi za hradby města. Jen Aleš se nepokojně převrací v noci na bezesném lůžku, jako by zmizením Vítky zmizela ze světa radost.

Přišel sluha z biskupského paláce. „Máš, pane Alši, brzy přijít k Jeho Milosti. Spěšná záležitost.”

Nerad si obléká Aleš sametový kabátec, raději by nevycházel. V pracovní komoře tráví celé hodiny mezi kelímky a kotlíky, svařuje koření a všeliké léky, avšak lék, který mu posel přinesl proti morové ráně, doposud se mu nepodařilo vyrobit. Není ho nutně zapotřebí, a přece o něj Aleš usiluje. Stále ho pronásleduje vzpomínka na rozlitou rudou stružku, která mohla zachránit život panně Adlétce. Což, mrtvou už neprobudí, marně by se trudila nad zmizením Vítky i nad jeho žalem. Stokrát si Aleš říká, že bylo dobře tak, jak se stalo, a přece zase stokrát vymýšlí, co asi v léku bylo, že uzdravoval.

Aleš ještě naposled přerovnal cínové konvičky s lektvary. Ohlédl se po dřevěné truhličce, s kterou spěchával za chorými, ale pak se rozmyslil. Dnes ji nechám doma, jistě jí v biskupském paláci nebude zapotřebí. Vyšel z domu. Podloubím se prohánělo několik rozčepýřených kluků, z roztrhaných bundiček svítila nahota těla. Nic to klukům nevadilo ve veselí a vřískotu. Jeden z nich div neklopýtl o Alšovy škorně. Ulicí spěchaly nastrojené panny, nejedna z nich se usmála na věhlasného mladého lékaře. Smekl hluboce čapku s chocholem, ale úsměv zapomněl opětovat.

Páter František listoval právě v zápisech, když Aleš vešel do předsíně biskupského dvora.

„Zdrávi došli,” sekretář radostně vítal mladého muže. „Už od rána vzpomíná Jeho Milost na tebe, pane Alši. Málo se tu nyní zdržuješ.”

„Dal jsem se do svařování nových léků.”

„Jen abys nesvařoval kámen mudrců s lesklými kovy, jak prý teď mnozí pošetilci činí,” smál se sekretář.

„Což v Praze už také řádí horečka alchymistů?” divil se Aleš. Vzpomněl na Joachyma. Vyprávělo se jednou na Sorbonně mezi studenty, že se Joachym pouští do výroby zlata. Neměl asi mnoho úspěchů, když pak musel žida mordovat, ušklíbl se v duchu Aleš. Ale víc bylo v té myšlence smutku než zloby.

„Prý jakýsi Němec přivandroval na Menší Město ke svým soukmenovcům a chlubí se po krčmách, že už co nevidět začne vyrábět zlato.”

Aleš mávl rukou. „Znám je, Němčíky. Hubou bude vyrábět a plnými hrstmi z cizích měšců vybírat.”

Vešel do přijímací komnaty bez ohlášení, vždyť byl osobním lékařem biskupovým. Měl svolení přijít k němu v kteroukoliv hodinu.

Biskup si ohříval kostnaté ruce u krbu. Ačkoliv venku byl vzduch vlahý, zde, mezi kamennými stěnami, syrový chlad dotíral na kůži. „Dobře, že jdeš, synu,” zvolala Jeho Milost a ukazovala pevným gestem na stolici. „Posaď se!”

Aleš však počkal, až se usadí biskup, potom teprve přitáhl svou židlici k jeho křeslu. „Nepotřebuješ, Milosti, mé pomoci, vypadáš velmi svěže,” řekl Aleš a díval se pozorně do výrazné tváře biskupovy. „Zato ty potřebuješ léku,” odpověděl biskup. „Velmi jsi pobledl poslední dobou.”

Aleš zneklidněl. Doposud se nikomu nesvěřoval s tím, co ho trápí. I na matčiny dotazy po panně Vítce odpovídal jen mlčením anebo výmluvami.

Biskup se zahleděl do ohně. Polena žhavěla, příjemné teplo se táhlo od krbu, dech dřímoty se dotýkal víček. Biskup přivřel oči. Aleš už znal toto biskupovo odmlčení. Čím nehybnější se zdála kamenná tvář starcova, tím bouřlivější myšlenky se honily pod vysokým čelem. Ticho bylo chvílemi rušeno jen tlumeným praskotem ohně; za dveřmi se ozval vrzot prkenné podlahy, jak v předsíni přešel sekretář. Neslyšně padal písek v přesýpacích hodinách, jež stály nad krbem. Aleš cítil, jak toto mlčení dává rozeznívat mnoha hlasům. Obrazy světců na stěnách promluvily o věčnosti; Kristovo tělo na velkém kříži, jako by právě teď zledovatělo v agónii, šeptalo bezhlasně, smrt, život a smrt. Tichý stesk zaplavil Alšovo srdce. Náhle mu připadalo, že padá do prohlubně nekonečného ticha. Úzkost ho sevřela a zase velká touha po světle dívčí tváře, té jediné. Bezděky splynuly mu ty dva pojmy v jeden, všechno ticho se rozšumělo: Vítka je život, Vítka je život.

Aniž Aleš věděl, kdy biskup povstal, náhle cítil jeho tvrdou ruku na svých vlasech.

„Trápí tě něco, pane Alši?” Když mladý muž neodpovídal, biskup opět usedl a nechal slova plynout zvolna a důvěrně. „Víš, že jsem si tě odedávna přivinul k srdci jako syna. Těžko se mužům mluví měkká slova. Jsou však chvíle, kdy blízkost přátelství pomáhá nésti břímě.”

Aleš se napřímil. „Nikdy, Milosti, jsem nepochyboval, že bys mě neměl v lásce. Odpusť, že jsem ti hned nesvěřil, co se stalo.” Jak však najít slova, aby dobře vyjádřila, co se odehrává jen v nitru. Náhle pocítil Aleš, že se nelze svěřovat. A přece musí něco říci. „Není tomu dávno, co zemřel Jakub ze Starého Města, můj kmotr. I jeho manželka Kateřina, i jeho dcera Adlétka odešly za ním.” Znělo to suše, znělo to jako nepravda. Aleš cítil, že těmito slovy zakrývá pravou příčinu svého žalu.

„Slyšel jsem od abatyše klarisek, co se stalo,” řekl biskup.

Aleš zrudl jako přistižený při lži. Marně by zapíral, biskup ví vše. Aniž myslel na to, co činí, spustil se k nohám biskupovým na kolena. A náhle zapomněl, že u krbu není místo zpovědi: Vyznal se ze všeho, o čem se domníval, že tím zhřešil proti Bohu i Adlétce. Vyznal se z malomyslnosti, jež ho přepadá, zdali dobře učinil, když se sem do Čech vracel. Kdyby byl v Paříži zůstal, neměl by na svědomí Adlétčinu i Vítčinu smrt.

„Ne tak,” domlouval mu biskup otcovsky. „Jistě jsi učinil všecko v dobrém úmyslu. Jen důvěru, můj synu! A jak můžeš vědět, že panna Vítka zahynula?”

„Myslíš, Milosti, že ještě žije, i když se nám nepodařilo ji najít po tolika dnech?”

„Žije a Bůh dá, že se spolu sejdete,” pevně ujišťuje biskup Alše, jako by věděl víc, než vyslovuje.

Aleš se zdvihl. „A když se sejdeme,” řekl slavnostně, jako by skládal slib, „spokojím se vědomím, že žije, a nikdy jí nechci zazlívat, že mě nechová v srdci.”

Biskup se rozhovořil hlasitě, takže se jeho hlas odrážel od vysokého klenutí. „Milý pane Alši, buď statečný a nes život vzpřímeně i přes rokle a strmé zákruty. Jiné starosti teď mají ti, kterým leží blaho království a lidu na srdci, než se trápit nešťastnou láskou.”

Tato střízlivá slova ochladila Alšův stesk. Zastyděl se, že se vyznával ze svého bolu, zastyděl se, že ještě cítí slzy v hrdle. Vstal a pevně pohlédl biskupovi do očí. „Máš pravdu, Milosti. Nejsem středem světa a málo na tom záleží, zdali Vítka miluje mne, nebo Joachyma. Mou povinností je dobře sloužit Bohu a lidem.”

„Jsi prudké mládí,” usmál se biskup. „A podle toho vypadají tvá slova. Znějí však líp než ta u krbu. Hleď, trošku tě opravím: smím, neboť jsem tvůj biskup. Tedy i pro tebe platí: Hledej nejprve království Boží, vše ostatní ti bude přidáno.”

„Vše ostatní mi bude přidáno,” opakoval zamyšleně Aleš. A tu vstoupila do jeho srdce radost, tichá a nesmělá, a přece radost, jako by za bránou těchto slov tušil něco překrásného se už blížit. Opět jej ze snění vyrušil suchý hlas biskupův. „Zavolal jsem tě v důležité věci, pane Alši.”

Tváře světců na obrazech zpozorněly, opět se ticho položilo u nohou mužů. Biskup ještě v mysli vybíral a vážil slova, jež by měl vypustit přes ohradu úzkých rtů, Aleš však již cítil velikost této chvíle.

„Potřebuji spolehlivého posla.” Slova dopadla na ostří Alšova napětí prudce, kapky neklidu mu stékají v rozjitřenou mysl.

„Milosti - já? Co zamýšlíš?”

„Čteš v myšlenkách,” usmál se biskup, „jinak bys nebyl zneklidněl. Mohl bych tě poslat s poselstvím do nedalekého kraje a nebylo by proč se bránit. Ale nikoli. Víš, že jde o poselství důležité a daleké, proto se bráníš. Vím, že v Praze je zapotřebí tvé učenosti. Ale morová metla už město netepe a mnohem těžší chorý vyžaduje pomoci, můj pane Alši. - Celá země.” Odmlčel se. Aleš pozvedl hlavu s výrazem dychtivosti. Biskup viděl, že volil posla správně.

„Stůněme všichni stejnou nemocí, pane Alši, prostý lid, měšťanstvo i šlechta. Škaredé jméno má ta nemoc - bezvládí.” Ztišil svůj hlas. „Země je rozežraná vředy bezmoci horšími nežli mor — svévolí, loupežemi, vraždami a násilím a za mravní bídou valí se bída těla, hlad, nouze, umírání. Nestačí milosrdné ruce křižovníků sbírat odložené děti, nestačí panny Na Františku nasycovat žebrající ústa. Jen páni si cpou truhlice i břicha, z chudiny vydírají poslední groš. Marně jim posílám listy, marně dávám z kazatelen horlit. I kněží už zapomínají na křesťanskou lásku.”

„Vím o tom,” přikývl Aleš.

„A králi marně o tom listy psát. Zná naše království jen jako zdroj svých příjmů.” Biskup se rozhorlil. „Nechce-li sám tu vládnout, ať si zůstane v cizině, stejně je pro nás cizincem. Ať nám pošle dědice koruny svatováclavské, ať nás nenechává tak osiřelé.” Zahleděl se do okna, kterým bylo vidět na Hrad. „Syn Eliščin,” řekl měkce. „Věřím, že tento syn královny Elišky je zcela jiný než jeho otec.” Vzpřímil se, náhle v šeru vyrostl, jeho kostnatá postava přísně znehybněla jako stín.

„I ona byla jiná. Milovala svůj lid. Dovedla zemi bránit i proti svému manželovi. Byla to žena statečná. Byla to žena ubohá.” Poslední slova zašeptal, byla v nich lítost příliš vřelá. Aleš se nedivil. Věděli všichni, že Jan z Dražic býval kdysi věrným a oddaným přítelem královniným.

„O králevici Karlovi se povídá, že není po otci. Je veselý i vážný, statečný i moudrý. Je přísný, avšak ještě raději laskavý. Tak o něm hovořila Paříž.” Aleš ochotně vzpomínal, co vše za svého pobytu na studiích slyšel o mladém Lucemburkovi.

„V něm je naše naděje,” přisvědčil biskup. „Nelze už déle otálet. Pojedeš za ním, Alši.”

„Do Vlach, Milosti?”

„Do Vlach. Nemohu vybrat posla lepšího, než jsi ty. Latinou se ve Vlaších dobře dohovoříš, jako lékař budeš méně nápadný, než kdybych poslal rytíře.”

„Mám tedy odcestovat na zapřenou?”

„Správně jsi řekl. Vezmeš koně a průvodce, který ti bude míchat léky. Jedeš na zkušenou, poučit se od vlašských mastičkářů. Takto se snadno dostaneš ke králevici. Odevzdáš mu list.”

„Milosti, odjedu, kdy si budeš přát.”

„Čas spěchá, spěchejme také,” řekl biskup. „Zítra přijď pro list, můj milý synu.”

Ještě před odjezdem do Vlach zašel Aleš do Většího Města. Rychle přešel uličkou kolem krupařského krámku, zahnal psa, který se na něho vyřítil z kovářova dvorka. Nedočkavě zabušil na vrata podivnou rýhou poznamenaná. Ozvaly se kroky. V Alšovi se zatajil dech - dům je obydlen. Byly to však kroky příliš těžké na dívčí střevíček a příliš rázné na loudavého Ondru. Nečekal však dlouho na vyřešení hádanky. Ostrý nos, který se prostrčil škvírou pootevřených vrat, byl překvapením. „Ajaj, pan Aleš!” Žid Malach honem rozvírá dveře doširoka, klaní se do pasu. „Jen, pane, vstup, jsi vždycky vítán.”

„Co ty zde děláš?” vybuchl Aleš.

„Prohlížím si majetek, který jsem najal, prohlížím, pane, nežli jej zase pronajmu. Není snad libo? Tobě, pane, levně!” Z tváře mu zářila upřímná radost ze shledání se svým zachráncem i hrdost bohatého majitele, neboť mnoho, přemnoho zlata je v rukou obyvatel Židovského Města. Ale sotva kdo z nich se může pochlubit jako Malach, že má v držení dům mimo ghetto.

Aleš vešel do domu. Rozhlédl se. Síň byla prázdná, v koutě stál převrácený džbán na vodu, hustá síť pavučiny se táhla od něho ke kamenné lavičce u zdi. Dávno vysátá zšedlá moucha visela mdle v pavučině. Dříve ještě, než se zeptal, věděl už Aleš, že zde Vítku nenajde. A přece se musel zeptat, slova mu sama rozevírala ústa, tak se tlačila odevšad úzkost. Kde je Vítka? To se neptal on, to se ptalo vše kolem, opuštěná šuba visící zplihle za rukáv na hřebíku, puklý džbán klikatil trhlinou dívčino jméno a stíny, ploužící se schodištěm, braly na sebe podoby postav, Alšovi tak povědomých - pan Jakub pohnul širokým ramenem, paní Kateřina si zapřela ruce v bok, Adlétka pootočila po něm hlavu - „Kde je Vítka?” opakoval, nepřítomně zahleděn do přítmí.

„Odjela,” řekl Malach a znovu mladého pána slovy i uctivými pohyby zve dále do jizby.

„Odjela?” vyrazil ze sebe Aleš. A po radosti, jež mu zaplavuje nitro, že Vítka přece žije, přichází zase vlna obav. „Kam odjela? Proč odjela? A jak to víš?”

„Přiběhla ke mně, chci-li jí hned zaplatit nájem z domu, že mi jej pronajme na neurčito. Prý se rozhodla s pacholkem Ondrou vyjet na cesty. Toť se ví, kroutil jsem nad tím hlavou. Odkdypak panny jezdí se zbožím, což může dívka provozovat obchod? Ne, řekla, nechce prý jet se suknem. Má prý kdes v nebezpečí bratra. Za tím prý pojedou a Ondra bude jejím ochráncem.”

Aleš se podíval na zlatníka nevraživě. „Nemá bratra.”

„Mohu-li já vědět?” ošíval se žid. „Peníze jsem dal a o víc se nestarám.” Aleš se obrátil k odchodu.

„Ani nevejdeš dále?” naléhal Malach. Nedočkal se odpovědi. Hluboce zamyšlen vyšel mladý lékař z domu. Malach za ním jen bezmocně rozhodil rukama.

XIV.

Přes střechy domů se již přesmykla půlnoc. Vlašské nebe bylo hvězdnatě jasné a ulička, kterou Joachym pospíchal, nedávala dosti stínu, takže se obával, že bude poznán. Dlouhá klerika nezvykle se mu plandala okolo nohou, necítil se v ní dobře. Stáhl si kněžský klobouk hlouběji do čela, neboť se náhle objevil protichodec. Přešel však bez zájmu o Joachymův spěch. Jen měsíc na obloze udržoval s Joachymem stejný krok, už jsou oba na kostelním prostranství. Kostelík je nevelký, venkovský, šedé zdivo, zalité měsíčním světlem, vrhalo modré stíny na žlutý písek. Joachym stanul u dveří do sakristie. Ještě zaváhal, než stiskl kliku, pak zprudka otevřel a vešel.

Kostelník, stařík s pergamenovou tváří, probodenou ostrým nosem, právě otvíral truhlu s mešními rouchy. Páter Alfonso byl nedůtklivý, chce mít vše připraveno, než přijde. Kostelník má své zkušenosti a ví, že nevyhovět páteru Alfonsovi znamená takový křik, až si svatí na obrazech zastírají tváře.

Svíce v trojramenném svícnu jen slabě osvětlovaly klenutou síňku sakristie, jejíž strop kdesi vysoko ve tmě spínal prsty k nebi. Joachym, ještě ve stínu dveří, zahučel „Ave”. Váhavě snímal klobouk, nejistý příštím okamžikem.

Ostrý nos otočil kostelníkovu hlavu ke dveřím. Zaklimbala na pozdrav, zatímco černé ospalé oči zamžikaly mezi mřížkou vrásek. Kostelník byl překvapen. Držel rochetu nad víkem truhly a údivem pootevřel bezzubá ústa.

Joachym, prve než promluvil, podle obyčeje si sáhl do vousů, ale na bradě nahmátl čerstvě oholenou pokožku, a to mu zase dodalo odvahy. Ba v té chvíli se rozveselil šibalstvím, jež mínil provést, a které nebylo než povedenou hrou. Zhurta a pánovitě řekl: „Co hledíš jako spadlý z věže? Páter Alfonso náhle onemocněl a požádal mě o zastoupení při jitřní bohoslužbě.” Spustil se na klekátko, jež se tu tmělo v koutě, složil hlavu do dlaní a předstíral přípravnou modlitbu.

Kostelník sklapl bezzubá ústa, opět zamžikal víčky, jako by si v mysli opakoval, co právě slyšel. Páter Alfonso náhle onemocněl. Ba, známe jeho nemoc, říkaly rozhorlené pohyby kostelníkovy. Začal se rychleji prohrabávat v truhle. Ach, Pane, netrestej našeho plebána, šeptal kostelník svou rozhořčenou modlitbu už bůhví pokolikáté. Vím, že je to jenom člověk, ale vzal-li už na sebe kněžskou důstojnost, měl by se trochu držet. Ostatně, utěšoval se kostelník a připravoval mešní knihu, je lépe, že poslal za sebe jiného kněze, než aby přistoupil k oltáři v nezřízeném stavu.

Joachym, stále ještě s hlavou v dlaních, rychle si na klekátku zopakoval, jak a co dělat u oltáře. Paměť ho nezradila. Ještě má v hlavě jasně usazenou liturgii — v náhlé vzpomínce ozval se hlas přednášejícího na Sorbonně - ale hned zase Joachymovy myšlenky přeletěly k rozhovoru s opilým páterem Alfonsem. Usmál se. Kdyby nebylo příliš dobrého vína, jistě by nebyl vskrytu hospůdky svěřil Joachymovi svou trýzeň.

„Vím, jsem jen hříšný člověk a zcela nehodný nosit kněžský šat,” opět slyší Joachym jeho blábolivý hlas. „Ďábel mě vínem dostává do své léčky. Dnes pádu lituji a zítra padám znovu.”

„Je nás takových více,” slyší Joachym vlastní smích.

„Ale tak bídný nejsem, nejsem, abych svou spásu prodal za jidášský peníz,” vzlyká dál zarudlý obličej opilého. „Svěřím ti, co nesmíš prozradit ani na mučidlech. Chtěli, abych jim sloužil mši, při které spiklenci, slyšíš, spiklenci přísahou se zaváží, že neustanou, dokud nezabijí mladého Lucemburka. Velmi mě přemlouvali, protože znají mou slabost. A já kolísal. Jako třtina lomcovala mi srdcem žádost stříbra, to víš, že má můj měšec lehkou váhu. Ale pak jsem jim řekl s pomocí Boží - ne. Ne, nikdy ne! Skrze oběť Kristovu dopomáhat k vraždě - to mohl vymyslit jen ďábel sám!”

Dál slyší Joachym sám sebe. To už nemluví s opilým knězem, to už mu odpoví ostrý, panský hlas.

„Vyblábolil-li páter Alfonso naše tajemství, svým životem nám ručíš za mlčení. Tys tedy ochoten nám prokázat svou službu - a kolik žádáš?”

Joachym žádal nemálo, i teď se ušklíbá, jak se protáhl lakotný obličej pána. A přece ruka, blyštící se drahokamy, sáhla do truhlice stříbrem okované, sáhla nejednou a Joachym ještě teď váží tíhu cinkavého kovu. Zas má na čas po starostech. Král špatně platí, zvláště takovým, kdo se často toulají mimo vojenský tábor. Koupím si nového koně, amen - končí svou rouhavou modlitbu Joachym a vstává. Vážně zachmuřen, jak se sluší na toho, kdo se chystá vystoupit na tajemnou Kalvárii, přehodil si humerál a vztáhl paže, aby mu kostelník navlékl albu.

V nevelké chrámové lodi stál už hlouček pánů. Svíce na oltáři olizovaly žlutými jazýčky chladný vzduch, na zlatě svatostánku se třepotal narudlý odlesk věčné lampy.

I v šeru se blýskaly meče po boku pánů, nejedná rukověť byla vyložena drahokamy v ceně velkého města. Marsiglio de Rossi, vůdce spiklenců, trochu se mračí a dívá se upřeně v temný kout postranní kaple. Jako by čekal, že se odtamtud náhle vynoří nenáviděná tvář králevice Karla, syna českého krále Jana, který si troufá jim, italské šlechtě, poroučet. De Rossi škube při těchto myšlenkách tlustými prsty za zlatý řetěz, který mu visí kolem hrdla. Třináct diamantů na něm paprskuje jiskřivou pýchu hrdého rodu, třináctkrát vzchopí se Marsiglio, byť byl dvanáctkrát poražen, smrt Lucemburku, smrt Lucemburku, drtí myšlenky tíhu příštího dne.

Gilbert da Fogliano je rozkročen doširoka, vždycky chce zabrat pro sebe dle možnosti největší místo pod sluncem a vždycky pevně stojí na svém. A má-li ruce na hladovém břiše sepjaté, není to pohyb pro modlitbu, nýbrž pro hlubší zabrání kořisti. Do dvou dlaní se vždycky více vejde než do jedné. Teď bloudí myšlenkami ve výpočtech zisku, který vplyne do jeho pokladnice, až jen se uskuteční, co si tu dnes přísahou stvrdí. Tak je lačný po světských statcích, že ten hlad mu už prostoupil každou částici těla. Obličej žlutý a vyzáblý, sivé, zapadlé oči, tenké rty, pevně vždy k sobě sevřené, hubená postava a nenasytně velké ruce, jak to vše mluví za něho — spolkl by nejraději celý svět, aby ani drobet bohatství nepatřilo jiným.

Manfred de Pii těká černýma očima hned po freskách, jež na zdích splývají v neurčité barevné stíny, hned zase postranními pohledy se dívá na své společníky. Ač má pod pláštěm sametový kabátec podšitý kožešinou, ještě se otřásá chladem, vždycky je zimomřivý. Ďas vem tu hodinu, myslí si podrážděně. Lépe by bylo po boku manželčině v teple spát. Je to tak jisté, že se náš podnik předem neprozradí? Sáhl si trochu polekaně na široký límec. Poplašila ho myšlenka, že může ztratit vlastní hrdlo, kdo usiluje o krk cizí. Králevic Karel - Manfred de Pii se opět otřásl chladem - králevic je mladý, ještě mu není šestnáct, a pan de Pii má mladé lidi rád. Má ovšem také rád svou moc a slávu. Má zůstat opodál, až se jiní porvou o tučnou kořist italských měst a provincií? Konečně — Lucemburk je vetřelec, panovník z cizí krve.

Prudce se zmítají panské myšlenky v šerém venkovském kostelíčku reggijské diecése. Mají na paměti, o co by přišli jak ti, kteří tu stojí rozkročeni ze široka, tak i ti, kteří poklekli na dlaždice a vzývají Svatou Trojici upřímně, z lásky k své zemi, na pomoc proti uchvatiteli vlády.

Cinkl zvonek u dveří sakristie, jako by se křaplavý hlas tlumeně zasmál. Fresky se zasmušily na zdích, polekaně zablikalo věčné světlo v lampě, visící z temna klenby do kněžiště, a svíce úzkostně zablikaly modrožlutými plamínky. Černovlasý kněz nekněžské tváře se blížil k oltáři. U stupňů ještě zaváhal, ještě nejistě stočil oči po kostelníkovi, ale když viděl, že stařec již pokleká na první stupeň, spěšně vystoupil k oltářnímu stolu.

Manfred de Pii se požehnal.

Joachym položil kalich, zakrytý rouškou, doprostřed oltáře a sám sebou udiven, nejistě sestupuje ke stupňové modlitbě. Vskutku nejistě. Jako by mu blízkost oltáře brala dech, jako by mu čísi ruce tiskly hrdlo. Už to nikterak nevypadá na pouhý žert. Zdálo se mu, že naslouchá cizímu hlasu, když se slyšel odříkávat antifonu.

Přistoupím k oltáři Božímu, takřka větu utrhl, jak mu zněla nepříjemně. Kostelník odpovídá - Před Boha, který mě od mládí radostí naplňuje. — Nezbývá než pokračovat, a Joachym odříkává hned váhavě, hned klopýtavě, a snaží se nemyslit na smysl slov:

„Suď mě, Bože, a rozsuď v můj prospěch proti lidu nesvatému. Od člověka zlovolného a lstivého mě vysvoboď”

Bylo mu, jako by sám proti sobě svědčil, neboť proti jeho vůli se smysl slov přece jen prodíral k vědomí. A jasný hlas, příliš jasný na staříka, odpovídá:

„Neboť ty, Bože, jsi má síla. Proč jsi mě zapudil a proč smuten chodím?”

Bezděky se poslední slova ozvěnou myšlenky vracejí na Joachymovy rty a padají zpět do srdce - jako by temný stín do sebe vsákl, tak je mu náhle smutno. A když říkal další slova - Sešli světlo své a pravdu svou a ty ať mě povedou — říkal to šeptem tišším a tišším, neboť lesk stříbra, jenž ho v sakristii ještě rozveseloval, ztratil už docela svůj půvab. Joachym by si přál obrátit se a odejít odtud. Nic takového ovšem neučiní. Nohy ho nesou po stupních k oltáři, výtečná paměť vede ruce k pohybům, kterých je tu třeba. A přistupuje pýcha, která potlačí tíseň a nejistotu - hle, jak si vedeš dobře, starý kostelník nepoznává, že nejsi knězem.

Joachym líbá oltářní desku s pozorností svědomitého herce, kterému velmi záleží na výkonu, hlasitěji a sebevědoměji splývá mu ze rtů Kyrie eleison! Christe eleison! A když obrací svou tvář do chrámové lodi, aby vyslovil Pán s vámi!, setká se s upřenými pohledy soustředěných tváří, zastřených lehoučkou rouškou šera, takže jen jedny oči poznává určitě, zapadlé v důlcích, a přece pánovité, to Marsiglio de Rossi ho popohání, Marsiglio se nemůže dočkat rozhodné chvíle přísahy, kterou má vykonat na proměněné Tělo Páně. Vzadu však, za postavami pánů, tam je ještě temnější šero, tam se černá lavina tmy rozrůstá do výšky, proráží klenbu kostelíka a pohlcuje oblohu i s hvězdami. Joachymovi se zdá, že právě z té černé tmy vzadu v kostelíku se rodí jeho tíseň. Už se tam nepodívá, raději přimkne oční víčka.

„Očisť mé srdce i rty, všemohoucí Bože, jenž jsi rty proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač i mě takto svým milostivým slitováním očistit, abych byl hoden zvěstovat tvé svaté evangelium.”

Současně však se Joachymova duše brání vzdorem — nestojím o zvěstování učení Kristova, dávno jsem tyto touhy odložil, jako dítě odkládá hračku. Své rty pak toužím spalovat jinými ohni, než jsou tvé.

Květiny na oltáři zrychleně vydechovaly vůni, Joachym cítil, jak se zhušťuje vzduch v napětí, i svíce ještě více znehybněly. Joachym však je muž a voják a neutíká z boje ani před stíny vlastních myšlenek, měnících taškářství v tragédii duše. Neboť to, co tu dělá u oltáře, není už jenom hra na schovávanou a taškařice stříbrem zaplacená, je to zápas s Neviditelným, zápas těžký a vysilující.

I starý kostelník vdechl do sebe přítomnost něčeho nezvyklého. Pozdvihl ospalé oči, neboť po pravdě chtělo se mu ještě před chvílí spát, ale teď jako by spánek byl spláchnut závanem něčeho studeného. Mráz mu přeběhl po těle. Otřel si zvlhlý nos o hřbet ruky a s nakrčeným čelem sleduje pozorněji pohyby kněžských rukou - což se mi to jen zdá? Či opravdu se knězi ruce chvějí?

Marsiglio de Rossi sleduje obřad stále ještě zachmuřeně. Dost se už nadíval do temného kouta kaple, teď oceňuje každé hnutí u oltáře, jako kupec zboží příliš draze zaplacené. Nebyla by stačila polovina ceny? Ostatně - jednou si to odečte, až bude po všem. Pojednou se ho zmocnila zvědavá myšlenka, doposud potlačovaná do pozadí živějšími zájmy. Kdo vlastně je ten kněz u oltáře? Sám se ochotně nabídl za pátera Alfonse. Prý taktéž nemá v lásce Lucemburky. Italština mu činila potíže. Historka, kterou se pokoušel vyprávět o pouti do Svaté země, byla až nestoudně průhledná. Šlo mu jen o peníze, myslil si Marsiglio pohrdavě, neboť neměl rád vlastní nectnosti u cizích lidí. Vymámil na mně neslýchaně mnoho, zlobí se Marsiglio, měl jsem ho nechat katem pohladit. Konečně budiž, hlavně, že umí mlčet. Smrt Lucemburkům, opakuje s úpornou setrvačností temný hlas vespod myšlenek, smrt králevici Karlu!

Gilbert da Fogliano se spustil na klekátko. Má už svůj přesně rozvržený plán, jak zaútočit na své společníky, aby mu přiřkli právě ona města, po nichž dávno touží.

Manfred de Pii marně přemáhá zívání. A trošku se modlí. Dej mi, Pane, abych z celé té záležitosti šťastně vyšel, ať to dopadne tak či onak. Přemluvili mě překotně — uznávám ovšem, že je nám lépe, když si tu vládneme sami, ale nelibuji si ve vraždění mladých lidí. A mladý králevic Karel je jinoch milý. Rač mu požehnat, Pane, na dlouhá léta - a tu se de Pii lekl; oč se vlastně modlí, je zrada. Švihl pohledem po ostatních, v rozpacích zívl ještě jednou. Potom se pokáral jednak za své kličkování, jednak za roztržitost při bohoslužbě a zadíval se upřeně k oltáři.

Kněz si právě na epištolní straně omýval ruce. Manfredovi připadl na mysl Pilát smáčející své prsty v míse, a maně zašeptal - nevinen jsem krví tohoto spravedlivého. Opět se roztřásl zimou.

Kostelník napjatě poslouchal. Už po tisíckrát slyšel text mešních modliteb, ale dnes mu znělo každé slovo nově. Nechápal proč, a byl tím zneklidněn. Zdálo se mu chvílemi, že snad je kněz nemocný nebo pomatený. Proč, probůh, sebou trhá při některých slovech, proč chraptí a sípe a hned zase vykřikuje modlitbu, jako by někoho přehlušoval?

Joachym utíkal před vlastními slovy hlasem trhavým a klopýtavým.

„Nezhub s bezbožníky, Bože, duši mou a život můj s vražedníky, na jejichž rukou lpí nepravosti a jejichž pravice je plna úplatných darů.”

Oči mu sklouzly na vlastní ruce, jako by úplatek ještě byl v nich. Tu se mu vzepřel hlas a odmítl vydat další slova, takže místo ukončení žalmu jen bezhlesně pohyboval rty. A pak se zase rozmáchl k spěchu a už už si přál mít vše za sebou, hlavně pak tu část, jež byla pro spiklence nejdůležitější. Věděl předobře, že nemá moci proměňovat chléb v Tělo Páně. A přece pouhé předstírání mu nahánělo hrůzu, ač druhou půlkou duše sám se své bázni vysmíval. Bylo těžko přemoci v sobě víru z dětství.

Když pak nastala ona chvíle a Joachym se sklonil nad paténou a zvonek dal znamení, že Kristus se chystá sestoupit v chléb, Marsiglio již nevydržel divoký kvas myšlenek, obrátil se tváří k ostatním a hlasitě zvolal:

„Přísahejme jeden po druhém na Tělo Páně, že se navzájem nezradíme a že nepovolíme, dokud se nezbavíme cizích vládců. Smrt Lucemburkům!”

Kostelník nebyl připraven na tato slova. Překvapeně sebou trhl. Dříve však, než vzhlédl ke knězi, zdali souhlasí s nečekaným proslovem, zatmělo se v chrámě, takže nebylo vidět na krok. Prudký vichr vyrazil okenici a ta s třeskotem padla dovnitř na kostelní dlažbu. Rázem zhasly všechny svíce na oltáři. V chrámové lodi se ozývaly zmatené hlasy.

Kostelník se vzpamatoval. Po paměti našel křesadlo a opět svíce rozsvítil. Rozčilené hlasy pánů utichly. Joachym hledí na prázdnou paténu. Zavřel oči a zase je otevřel, vše bylo jako sen a on nevěděl, je-li už ve skutečnosti, či v tom strašném tunelu, kterým tak často ve spánku bloudí. A když oči otevřel, opět viděl, že paténa je prázdná. Nechápavě si přetřel dlaní zvlhlé čelo. A pak se rozhodl. Nestálo to věru ani za plnou truhlici stříbra a on dostal jen několik hrstí. Znaveně se obrátil od oltáře, jako by jej shora i zdola tlačil mlýnský kámen. „Hostie zmizela,” řekl chabě, nedíval se již na nikoho a sestupoval po oltářních stupních dolů. Ale než došel k sakristii, zazněl kostelem výkřik. Kostelník se díval za odcházejícím. Obrátil se do chrámové lodě. Zůstal stát, rozpoltěn žádostí přinutit kněze, aby se vrátil a dosloužil mši - vždyť kdo to kdy slyšel, uprostřed ní odejít od oltáře - a současně zvědavost ho nutkala rozběhnout se k pánům. Manfred de Pii se skláněl u nohou pana Marsiglia k zemi a rozčileně cosi koktal. Kostelník strnul v nerozhodnosti, levou ruku vztaženou za Joachymem, pokleslý v kolenou, celým tělem však stočen k hloučku uvnitř kostelíka. Nevěděl, pro co se rozhodnout, poklesl posléze na kolena docela, oběma rukama uchopil zvonec a počal zuřivě zvonit.

Nastalo ticho. Rozčilení přítomní se zaraženě dívali na staříka, zmítajícího v rukou zvonec, až se mu hlava s dlouhým nosem pokyvovala nahoru, dolů, nahoru, dolů.

Konečně kostelník ustal. Povstal a rozpačitě se přibližoval k hloučku pánů. Stáli v půlkruhu kolem Marsiglia de Rossiho, někteří klečeli, všichni však se dívali na bílý kotouček ležící na zemi u jeho nohou.

„Ó Madono!” vykřikl kostelník a polekaně couval. A tu jeden z mužů promluvil zprvu nesměle, ale pak zesiloval hlas.

„Jistě je to znamení, že se Bohu nelíbí, co jsme si tu chtěli stvrdit přísahou. Nechci mít s touto záležitostí nic společného.”

Chvíli mlčeli a čekali, co řekne ten, kterého tu Bůh přímo označil za viníka. Marsiglio trhaným hlasem promluvil:

„Nebudeme útočit na toho, s kým je spolčen Bůh!”

Páni se rozcházeli. Kostelník se za nimi dívá a pokyvuje ptačí hlavou, jako by ještě ze vzduchu kloval ozvěnu slov. Pochopil konečně, že s touto mší něco nebylo v pořádku. Bůh nebyl dnešního jitra v jeho kostele spokojen, a to je příliš na kostelníka, který již čtyřicet let poctivě slouží. Vrátil se k oltáři. Zdá se, že dnešní mše zůstane nedosloužena, ještě však pro jistotu nahlédl do sakristie, snad se zástupce pátera Alfonsa vzpamatuje, že takto nelze... Sakristie byla prázdná. Bohoslužebné roucho leželo pohozené na truhlici.

XV.

Šenkýřka Markýta měla hloupý zvyk. Každého nového hosta vítala smíchem, podobným žabímu skřehotání. Nejdříve kvákla něco, co mělo být jako pěkně vítám či dobře došli, pak se dala sama sobě do řehotu, neboť to, co chtěla říci, jí připadalo velmi půvabné. Příchozí ovšem mívali na její půvaby odlišný názor.

Déšť se cedil z šedých mraků skrze síto vichřice a nohy plavaly pocestnému v stružkách vody. V takovém počasí i smích skřehotavé Markýty pozbýval nepříjemného zvuku. Dnes se Markýta může smát často, krčma je plná hostů. Sedí tu rychtář z vesnice, několik dřevorubců, dva kmotři - chalupníci a začerněný uhlíř, forman, který vozil vápno po dědinách. Usedl do kouta, příliš řečí nenadělá, je umluvený z celodenní jízdy.

Nejhlučněji si vede rytíř z Bamberka. Je slušně břichatý. Vousatá tvář už není z nejmladších, zato nos mu kvete růžičkovou barvou. Hoj! zdvíhá vesele korbel. Hoj! připíjí si na zdravíčko s vyčouhlým zbrojnošem, který přišel s ním a velmi se k rytíři plichtí. Na vše přikyvuje a ochotně přichvaluje.

„Povídáš, ty tam,” hodil rytíř pohrdavě hlavou směrem ke stolu, za kterým seděl rychtář, „povídáš, že se lidem vede zle? Já s tebou nesouhlasím. Nikdy jsem neměl na hradě tak pěkné zásoby, ať už v udírně nebo ve sklepích. A o peníze,” cinknul rukou o měšec za pasem, „také není nouze.”

„Což pánům je hej,” řekl jeden z chalupníků.

„Ty drž hubu,” okřikl rytíř kmotra, až sebou cukl, „s tebou nemluvím.”

Okřiknutému chalupníkovi poklesla hlava mezi ramena. Ostatní se ušklíbli. Rychtář hlučně sklapl víko u cínové konvice, druhou rukou setřel ze stolu rozlitou kalužinku. „A dobře ti, pane rytíři, tuhle kmotr odpověděl. Na hradě je ještě hej, ale v podhradí bída.”

Břichatý rytíř spustil chlubný chvalozpěv na svou spíži a dovolával se svědectví svého oddaného stínu. Zbrojnoš ochotně kýval hlavou, div mu neupadla. Chalupníci se rozpovídali mezi sebou, a tak se hlasy v krčmě mísily v lomoz. Večerní tma napěchovala kouty stínem. Dlouhé zášlehy světla z louče ozařovaly místnost jenom zčásti. Pak se hovor stočil na krále a jeho stálý pobyt v cizině. „Rytíř z Bamberka by vám mohl o něm vypravovat,” vypískl do hluku čahoun, aby se pánovi zavděčil. Povytáhl přitom olysalou hlavu na tenkém krku do výše jako krocan, než zahudruje. „Náš rytíř z Bamberka prožil s králem nejednu slavnou pitku.”

Pan rytíř Hynek z Bamberka na Bamberce se jak se patří nadul. Milostivě se usmál na svého chválopěvce a přistrčil mu konvici s medovinou blíže. Zároveň mávl pohrdlivě rukou směrem k chalupnickému stolu: „Darmo vám povídat o hodech urozených pánů! Vlastními slinami se závistí udusíte.”

Tu se vmísila do hovoru také šenkýřka. „Myslím, rychtáři, že krále nemáš příliš v lásce.” A když to skřehotala protivným hlasem, podpírala si podbradek pěstí, ohrnutý nos jí vyzývavě trčel vzhůru, téměř tak vyzývavě jako zadek, vystrčený na chalupnický stůl. Rytíř bouchl pěstí do dubové stolní desky. „Mám rád každého krále, který mi příliš často nesahá do měšce, rozumíš?”

Všichni se smáli. I zakřiknutý chalupník se uchichtl. Tlustému mluvkovi to lichotilo. Povstal a široce máchl pažemi, aby zmlkli, neboť já, rytíř z Bamberka, ráčím teď s vámi mluvit. Ztichli a hleděli na rytíře, který pozvedl do výše plnou konvici na znamení, že přeje všem. Jaká to čest: Přeje i té slotě chalupnické dobrého napití a nyní pronese velkolepý přípitek. Hynek z Bamberka pronesl prorockým hlasem a mžoural přitom prasečími očky:

„Králové možná jednou zmizí z povrchu světa, ale Bamberkové vždy byli, jsou a budou!”

„Vivat!” vypísklo zbrojnošské nadšení z krocaního krku.

Selská chamraď mlčela. Byla zklamána přípitkem tak jednostranným. Avšak rytíř ještě nedomluvil. Znovu se naduly tlusté pysky, znova se vypoulilo těžké břicho nad hranu stolní desky.

„Hlavně, povídám, aby vždy bylo dosti medoviny, pivo ať plní soudky i korbele a vepřová buď dobře propečená.” Klepl cínovou konvicí o desku stolu: „Až do skonání světa!” a vyčerpán úsilím vymyslit tak fortelný přípitek, pan Hynek z Bamberka těžce dopadl na lavici. Mlaskavý zvuk jeho usednutí byl však přehlušen zavytím vichřice, neboť v té chvíli se dveře krčmy zprudka otevřely a v nich, zavinuta ve formanskou plachtu, objevila se štíhlá dívčí postava.

„Hrom do korbele!” odplivl si rytíř, jak se náhlého zjevení lekl.

Vítka nesměle pokročila dovnitř, ale už ji drsné ruce Markýtiny odrazily od dveří, do kterých šenkýřka rázně kopla.

„Stojíš v otevřených dveřích, jako by venku nebylo boží dopuštění,” zlobila se Markýta. Opřela válečky zrudlých rukou o boky a prohlížela si Vítku přivřenýma očima. Předem odhadovala tržbu, která jí z náhlé návštěvy vklouzne do kapsáře. Pak vypukla v skřehotavý smích, až se dlaněmi plácala do sukní, jichž si v chladném počasí navlékla na sebe alespoň čtvero. „Myslila jsem,” utrhovala ve škytavce smíchu, který udivil jenom Vítku. Ostatní přece Markýtu znali. „Myslila jsem, ach, to se povedlo! Že je to ženička tentononc, semhle támhle, v takovém nečase - to leda povětrná - a zatím, zatím poupátko, hohoho!”

„Hezká lasička,” přizvukoval zbrojnoš a přihladil si lysou lebku. Rytíř mlčel, ale díval se za dva.

Vítka se vzpamatovala z podivného přivítání. Otočila se k mužům zády a mile se na tlustobokou šenkýřku pokusila usmát, ačkoliv jí zuby cvakaly zimou a nejraději by se dala do pláče.

„Popřeješ mi, šenkýřko, úkrytu před nepohodou?”

„Jistě sama necestuješ, panenko,” zanechala už Markýtina huba smíchu a rozvírala se při mluvení doširoka. „Ne nadarmo se tu říká ,U ropuchy'. Kde jsou tvoji s povozem?”

Vítka sklopila oči. Co zbývá jiného, než mísit s pravdou lež. „Vyjeli jsme s panem otcem, vezli jsme sukna do Florencie.” „Umně je tam barví a hladí, znám to, znám,” míchal se do řeči lysý zbrojnoš, ale marně. Vítka se k němu neobrátila, a tak se zase vrátil do hlučné hádky mužů, kteří se přeli, zdali je lepší pivo rakovnické či pražské.

„Cestou několik hodin odsud nás přepadli dnes odpoledne lapkové, Ondra - chci říci - otec,” pletla se Vítka, „statečně se lapkům bránil, já přitom spadla do jakési jámy u cesty, tam jsem zůstala a lapkové vše pobrali, sukna i koně, tuhle jen plachta z vozu mi zůstala...”

„A tvůj otec přece...”

„Je mrtev,” řekla Vítka a vzpomněla nejen na chladnoucí tělo věrného Ondry, které zůstalo v lesním úvoze, ale i na tatíčka, skoseného morem, a proto jí další slova utonula v upřímném pláči.

„Tak nebreč,” drsně ji okřikla šenkýřka. Už si v duchu vypočetla, že u této panenky groše nejsou. „Osuš se u ohniště, skýva chleba se pro tebe také najde.”

Vítka usedla u zčernalého krbu v koutě místnosti. Lačně se zakousla do krajíce, který jí Markýta podala. A do halasu mužských hlasů se ozval vzpomínkou křik poraněného Ondry, nadávky lupičů a poděšený řehot Hnědky. Vítka zhluboka vzdychla. Vzpomněla na varovná slova Ondrova: „Nerad se, panno Vítko, pouštím s tebou do světa sám. Bez zbrojné čeledi není dobře být na cestách.” Tolik však naléhala, musíme vyjet, však už se nějak do Vlach dostaneme. Vždyť chtěla najít Joachyma, zachránit jeho duši! Tak to bylo samozřejmé a prosté, když vyšla z kláštera Na Františku a pospíchala tehdy domů. Až když vyjeli z městské brány, až když je pohltily nekonečné lesy a cesta stále nebrala konce, to už začala chápat, že se lehčeji vysloví, nežli vykoná - dojet do Vlach. A pak si s úzkostí uvědomovala, že i Vlachy budou široširé a není naděje, že potkáš v první ulici toho, koho hledáš. A přece musí, musí Joachyma najít! Znovu jí slzy omývají tváře. Usnula schoulena do temného koutka. Neslyšela dupot odcházejících mužů ani skřehotavý smích Markýtin, kterým šenkýřka vyprovázela hosty. Neviděla chtivý pohled rytíře z Bamberka, který nad ní chvilečku postál, než se odsud vykolíbal. Teprve kalné ráno roztřáslo Vítku drkotavou zimou a přetrhlo jí spánek. Šenkýřka stála nad ní.

„Nu, panenko, vyspala ses, ruče vstávej!” A slovy ne příliš vlídnými skřehotá dále o tom, že panna je jistě bez groše, což? „Nevídáno, na cesty stejně není pomyšlení, jednak ten nečas a pak, kdo to kdy slýchal, aby dívčina běhala světem s otcem, natož nyní, snad sama! Nu, nejsem bez srdce, nevyháním tě, sama vidíš. Zdarma ovšem ve zlých časech nikoho nelze živit, to také chápeš. Tak i tak jsem si chtěla zjednat děvečku. Umíš přece vzít koště do pracinek. Krávu jsi ještě nedojila? Nevadí. Všemu se naučíš. Pojď do kuchyně, vyzkoušíme, umíš-li přihodit pod kotlík a ustlat lože.”

Vítka jde jako omámená. Vidí před sebou široký zadek šenkýřky, jak se v chůzi kolébá z boku na bok, jako bys na kůlech dva pecny chleba postrkoval.

Vítka vidí, že nemá na vybranou. Trochu to bolí, pád z výšin touhy do loužičky „U ropuchy”. Ale ruce se bez odmlouvání chápou polen a Vítka přikládá na ohniště, shýbá se pro džber, aby z něho vychrstla vodu do kotlíku, a ohlíží se po koštěti, aby vymetla podlahu udusanou z hlíny.

Z vedlejšího přístěnku se ozvalo dětské zakňourání, potom chlapecký křik. „Bodejž vás kozel!” vyštěkla Markýta, ale Vítka se usmála na dva košiláče, kteří se vybatolili přes práh dveří. „To jsou tvé děti?” zeptala se letmo a pozvedla menšího klučíka do náruče, zatímco se větší děvčátko na ni vyjeveně dívalo s prstíkem v puse.

„Bodejť mi je tu divoženka nechala, co myslíš,” zasmála se Markýta a plácla Madličku, která se už dost nakoukala na Vítku a křikem se dožadovala jídla.

„Nebij, sama je nakrmím,” spustila Vítka klučíka opět na zem a ujala se plačícího děvčátka. Hned se sháněla po misce, do které by nalámala chléb. Hrachová polévka už v kotlíku bublala. Děti ustaly v křiku. Dloubaly se špinavými prstíky v nose a nesměle obcházely novou děvečku.

„Jsou to rarášci,” hubovala Markýta, ale bylo vidět, že je jí Vítčina srdečnost k dětem milá. Sama vlídněji shlédla na ně a řekla: „Ubožátka! Tátu už nemají, před rokem jsme ho pochovali.”

„Budu si jich hledět,” slibovala Vítka a hned jí bylo veseleji při pomyšlení, že tu nebude se šenkýřkou sama.

Děti si na Vítku brzy zvykly. Ustavičně za ní běhaly a svým švitořením jí neponechávaly času k smutným vzpomínkám. Jen večer, když Vítka ulehla v tmavém, chladném přístěnku na vysokou postel, ptávala se sama sebe: „Jsem to já, opravdu já, Vítka Jakubova z domu U zlatého kužele?” A sama sebe utěšovala. Však zase odjedu, jen co se naskytne příležitost, jen co tudy pojede forman s ozbrojenou čeledí!

Nebyla doma zvyklá zahálce, i tam ráda zaběhla do stáje. Zde však místo koní stála strakatá kráva, věčně umazaná od hnoje. Vítka se brzy naučila čistit chlév. I s vepříkem se spřátelila, a šplouchly-li z putýnky pomyje na její bosé nohy, ani si toho nevšimla. Však už nenosila městské střevíčky s ozdobnou přezkou. Do šenkovny nerada vcházela. Zlobně vždy švihla pohledem na rytíře z Bamberka, který kupodivu tu často vysedával, ačkoliv jeho hrádek byl odsud několik hodin cesty.

Dny rychle ubíhaly; nad lesem slunce vycházelo a za strání zacházelo. Jen na počasí, jež se z dešťů teď převléklo ve sněhový plášť, mohla Vítka měřit délku svého pobytu v krčmě „U ropuchy”.

XVI.

Oblohou se valily balvanovité mraky. Hory se ztrácely v mlze. Tma padala již v časných odpoledních hodinách do údolí, ve kterém se krčila zadní stranou přilepena ke stráni hospůdka „U ropuchy”. V půli října poletoval již studeným vzduchem první sníh. V listopadu ho bylo po kolena. Cesta vedoucí ke krčmě byla vysoko zaváta, zřídkakdy se tu zastavil forman anebo jezdec. Jen ze samot se tu občas objevil některý dřevorubec, uhlíř sešel z hor vymáhat na Markýtě starý dluh. Rychtář z nebližší osady, patřící k zemanskému dvorci, chodil tu jednou v týdnu besedovat s chalupníky z okolních strání. Občas sem zavítal kolomazník, maseř či jiný světoběžník, neboť se kupodivu stále toulalo světem dost otužilých chlapů, kteří se neleknou sněhové vánice ani kmocháčka Mráze. A tak Markýtě kapaly grošíky do kapsáře sice poskrovnu, ale přece. Uhlíř, který vymáhal věčně dluh, nikdy nepřišel nadarmo, jenže splátku na dloužek obvykle utopil v medovině a šenkýřka ráda vítala takového věřitele.

Brzy zrána burcovala šenkýřka Vítku křaplavým rozkazováním. Tak ráda poroučela! Chudinka, od té doby, co jí to nebožtík šenkýř překazil tím, že se položil na prkna a ztuhl, její sklon k poroučení náramně vyhladověl, a není divu, že si jej nyní brousí na nové děvečce v míře dvojnásobné. „Vstávej a chutě! Hybaj rozdělat oheň! Jáhelnou kaši dnes uvaříš s medem a tvarohem! Potom zapřáhneš Stračku do klády a prorazíte cestu k osadě, alespoň do půli. Zase napadlo sněhu přes noc, že bys v něm vlastní nos mohla ztratit. Ach, ty nešetrná! Tvaroh ti padá na zem, motovidlo!”

V začouzené kuchyni se Markýta, šenkýřka U ropuchy, nechichotala. Smích si nechala pro ty, kdož cinkali grošem. Na Vítku mluvila zhurta anebo s důstojností matrony. Vyvalovala přitom své vodnaté oči v bezbarvém obličeji. Vykládala jí, jak ona, Markýta, s každým dobře smýšlí, a proto pannu Vítku důrazně varuje, aby se s cizími lidmi do hovoru nepouštěla. I pod počestnou tváří se často skrývá lotrovská duše. Zvláště pak, aby nepomýšlela na odchod, protože nikde, nikde jí nebude tak dobře jako u ní, šenkýřky Markýty, která se jen z přemíry svého dobrého srdce Vítky ujala a za to zasluhuje vděku. A ještě o jiných svých dobrých skutcích jí vyprávěla, což se obvykle skončilo tím, že šenkýřka poodstoupila stranou, hlučně si vyčistila nos a utírala zaslzené oči, jak byla dojata vlastní dobrotou. Jindy mávala měchačkou Vítce před obličejem a důrazně skřehotala: „Časem se tu i ženich pro tebe najde, ovšem, budeš-li hodná a ve všem poslušná mne.”

Vítka sice nechápala, proč by se měl ženich najít nebo ztratit podle míry její poslušnosti k šenkýřce, ale mlčky tyto rady a chlouby vyslechla a myslila si přitom své. I tady se jí stávalo, jako kdysi doma, že dlouhé domlouvání a kárání starších vnikalo k jejímu vědomí jen jako jednotvárný zvukový doprovod k vlastním myšlenkám. A zatímco šenkýřka vypočítávala své ctnosti a kladla je proti nectnostem Vítčiným, děvečka slyšela hlasy domova, to maminka říká: „Na koho se to dítě dalo? Radosti se na něm nedočkáme.” Adlétka do toho šeptá. „Tys mnohem lepší než já, Vítko.” A potom přichází hlas Joachymův - kde přebýváš, řekni mi, panno, doprovodím tě. Vítka se usmívá — přebývám ve voze, krytém formanskou plachtou. Hnědka zafrkala a dává se v klus, jedeme za tebou, Joachyme. Vlasy mi cuchá vítr, Ondra jde podél vozu, chvílemi vzhlédne ke mně. Nevrátíme se nazpět, panno Vítko? Nerad, opravdu nerad jedu. Ondro, odkdy jsi bázlivý? Já jsem jen pošetilá panna a nebojím se. Neboj se ani ty, moudrý Ondro! Jak ho vždy potěšila její chvála. Napřímil se, narovnal, prudčeji bičem švihl nad koňskými hřbety a pokaždé si začal hvízdat. Však Vítka dobře věděla, jak na jeho věrné srdce zaútočit, aby změklo. A bylo jí pod formanskou plachtou dobře, i když déšť bubnoval nad hlavou na plachtoví. Ještě teď se ve vzpomínce vrací k ní závrať z rychlé jízdy a opojení svobodou. Jedu do světa. Nikdo mi neporoučí. Nikdo mne nekárá. Já sama mohu poroučet. Zastav! Vyjeď Zahni do stínu! A kdesi, před nimi v dálce, kterou brzo dostihnou, tam dříme bílé město pod modrým nebem — město přesladkého jména, které se vyslovuje jako dovětek písně - Florencie, Florencie. Slyšíte znít hudbu v každé slabice a ve všech rázem! Florencie, Florencie, až vjedem do tvých bran, první rytíř, kterého potkám, bude on.

„Vždyť jsi tu kaši neosolila,” křičí šenkýřka.

Kdesi u dívčina srdce se rozbilo něco křehkého. Střepiny u srdce - to je návrat do skutečnosti - začouzená kuchyňka s ohništěm, které občas vyfoukne štiplavý kouř dovnitř místo do díry ve střeše. A Vítka se dívá očima těžce se vracejícíma z krajin bílých měst pod modrými oblaky. Dívá se očima náhle poplašenýma kolem sebe, na hliněnou podlahu posypanou pískem, v zimě více špinavým než žlutým. Na zčernalém stole se šklebí puklá cínová mísa, dřevěné lžíce, hliněný džbán, a za stolem sedí dvě umouněné děti. To menší s bradou plnou strupů. Pohaslo světlo znějící hudbou sladkého jména Florencie. Tma, jenom tma studeného rána, natržená slabým světlem ohniště, tlačí se k Vítce. Už jí prostoupila nitro, sevřela srdce.

Bránit se! křičí vše ve Vítce a ona zhluboka nabere dechu a temně řekne: „Ne, já tu nemohu zůstat. Nemohu! Nemohu!” Poslední slovo vykřikla, jako by silou chtěla prorazit nepříjemnou skutečnost, a s hlasem se prudce rozmáchla i paže. Cínová mísa se smekla ze stolu, zařinčela o trnož a s hluchým úderem padla k ohništi. A Vítka, jako by čekala, že tím smetla i ten celý špinavý kout, ve kterém se cítí uvězněna, chvíli strnula v očekávání. Ale nic se nezměnilo. Jen strupatá hlavička děcka se pozachvěla strachem. Vítka usedla na lavici u ohniště a dala se do pláče.

Markýta se nejdříve ušklíbla. Ústa se jí v koutcích protáhla, takže se podobala žábě víc než kdy jindy. Pak zahlédla na zemi rozsypaný tvaroh, vzpomněla na neosolenou kaši a na neproházenou cestu ke krčmě. Tváře se jí zlostně naduly, nakrčila čelo, až se jí škrobený čepec posunul stranou, zahnula ruce v bok a spustila:

„Och, ty nevděčnice! Ty couro, bůhví kým na cestě ztracená! Takhle odplácíš za mou dobrotu?” A další proud výčitek, okořeněných šťavnatými nadávkami, se hrnul na hlavu plačící děvečky. Když už šenkýřka vypotřebovala svou obvyklou zásobu titulů málo lichotivých, rozmáchla se a vsadila Vítce šťouchanec tak vydatný, že dívce rázem ustaly téct slzy. Vítka vstala z lavice, oči jí hněvem jiskřily, až Markýta couvla. Ale Vítka popošla za ní a přistrčila k šenkýřčině placatému nosu drobnou pěst: „Opovaž se! Ještě jednou se opovaž mě udeřit a rozbiju ti obličej!”

Markýta se lekla. Vmžiku uvážila, že je v nevýhodě. Těžce se pohybuje na oteklých nohou, kdežto Vítka, štíhlá jako proutek, může ji ve vteřině obtančit. A pak tu byly samy dvě. Není nikoho, kdo by se šenkýřky zastal, kdyby jí toto svěží mládí opravdu chtělo zvalchovat kůži. Konečně, Markýta není tak hloupá, aby pro trochu vády ztratila lacinou děvečku. Vztáhla konejšivě ruku k Vítčině pěsti. „Přece bys, dítě, nesáhla na starší osobu, vždyť je to proti čtvrtému přikázání Božímu. Cožpak se o tebe nestarám jako tvá matka?”

Vítka se od ní odvrátila. Malý Stašek, který na děvečce lpěl více než na matce, držel se jí teď za sukně a tiskl usoplený nosánek na Vítčinu ruku. Plačtivě volal: „Viď, že od nás neodejdeš? Viď, že ne. Já bych moc plakal.”

Shýbla se k němu, vzala klučíka do náruče a přitiskla líčko k dětské tváři.

„Kam bych šla, neplač, to víš, že zůstanu u tebe. Kam bych šla,” opakovala žalostně. Říkala to sobě. Ví dobře, že v zimní slotě by mohla vyjít leda vlkům vstříc. Potuluje se jich v lesích dost. V noci je slyšet jejich hladové vytí. Až zjara, zašeptala, až zjara. A tímto zaklínadlem ztišila svůj smutek.

XVII.

Jacek, Alšův nerozlučný společník na cestách, třel si zavlhlý nos. Listopad se chýlil ke konci. Podzim ve Vlaších nebyl ani tak studený jako sychravý. Jacek se ničeho tak neobával jako rýmy. Říkával, že kapka u nosu hyzdí ušlechtilý profil. Nepochyboval o tom, že jeho obličej je velmi ušlechtilý, přesto však si podle nové módy nechával narůst bradku. Prozatím je to jen strniště s četnými mezerami, „aby vši měly kudy jít”, směje se mu Aleš.

Ulice města Parmy jsou ozdobeny fábory, chvojnými věnci a palmovými ratolestmi. Kdesi vpředu již nyní vychází začátek vojenské výpravy z městské brány, ale ranhojičský vůz se kodrcá až mezi posledními. Jacek si ještě dlouho může třít studený nos, než vyjede na své mule z bezpečí městských hradeb.

Mula jde o něco lépe než její předchůdce mezek, kterého Aleš Jackovi koupil, když Jacek pozbyl koně (proklaté kostky, jednou v nich prohraje i nohavice!). Mezek dovedl vzdorovat, když toho bylo nejméně zapotřebí, a jako památku na zadní mezkovo kopyto má Jacek na bradě modřinu.

„Hyjé, staruško!” poplácal vlídně mulu ve vzpomínce na onen nevlídný kopanec a byl rád, že mu jednoho večera vojáci mezka snědli. Toť se ví, na oko dělal rámus, jinak by brzy napíchli na rožeň vlastního bratra. A potom, člověk má příjemný pocit, když se může na tu čeládku rozkřiknout. Víte kdo jsem, vy halamové? Druhý osobní lékař Jeho Milosti pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Trochu přehánět neškodí a stejně houby poznají, že práším. Společník slavného doktora medicíny pana Alše, doktora zkoušeného na Sorbonně, sám králevic český Karel ho bere na potaz a vy, holomci, jeho mezka sežerete, jako by to bylo jen takové sprosté zvíře, jaké míváte pod svými zadky. Můj mezek jako jeho mezek, však jsme skoro bratři a také jej pan Aleš sám zaplatil. Ale to vám, vy hadrpáni, nebudu svěřovat.

Jacek si v duchu zopakoval celý spor s velkým zadostiučiněním. Byl tehdy pěkně nadržený stálým otálením Alšovým - ne a ne ho pohnout k návratu do Čech. Tady jsme přišli do pěkné mely, myslí si Jacek. Jedno spiknutí za druhým a válka na válku. Pak se nedivím, že králevic nemá kloudné chvíle, aby důkladně vyposlechl mého pána. Neboť po pravdě řečeno, v duchu Jacek nazývá Alše svým pánem, i když navenek se rád naparuje, že je jeho společníkem. Aleš s ním zachází jako se sobě rovným a to Jackovi dodává sebedůvěry, aby se pak za jeho nepřítomnosti víc chvástal. Nutno ovšem přiznat, že při zašívání tržné rány nebo při řezání kteréhokoliv údu poslouchá sluha Jacek svého mistra Alše do puntíku a prsty má tak obratné, poskoky ochotné a čilost neúnavnou, že je s ním Aleš velmi spokojen.

Vyjeli z městské brány. Na hradbách stáli starší města, městští halapartníci v oděvu půl červeném a půl fialovém. Mistři cechu barvířského stáli pod korouhví bílou se zlatými střapci. Bylo tam také duchovenstvo v nádherných kabátcích barvy šarlatové s lesklými meči po boku. Používali jich zrovna tak málo pro boj jako mladíčci růžence visící jim po boku.

Byly tu i paní těch, kdo vyjeli s výpravou českého králevice hájit hrad San Felice. Nebylo jich málo, těch ze vznešených rodů, ať už z města Parmy či Cremony, Reggie či Modeny. Z homolovitých čepců vlály dámám lehké roušky, neboť se zdvihl silnější vítr a opíral se i do jejich sukní z těžkého hedvábí. Nejedno pachole zaplakalo. Drželo se jednou rukou chůviny ruky a druhou ukazovalo pod hradby - tam, tam je táta, já chci jet s ním.

Za městskou branou dohnal Jacek svého pána, Aleš jel na šedé klisně. Plášť měl obtočen kolem obou ramen pravým cípem tak, že neponechával větru nikde skulinu. Začínalo poprchávat. Aleš si stáhl šedý širák s červeným chocholem hloub do čela. Jeli polem, bylo ještě zelené. Aleš si vzpomněl, jak doma v tu dobu poslední listí již sprchlo na zežloutlé polní cesty. Vrch Petřín nad Prahou jistě vyměnil zelený čepec za klobouk méně veselý a louky na letenských stráních jistojistě hrají modrou do fialova. Bývalo tam vždy hodně ocúnů. Říkalo se v době Alšova dětství, že to tam nalíčily čarodějnice na hloupé děti. „Těch kvítků, Alšíku, nikdy netrhej,” slyší zas z dálky vzpomínek otcův hlas, „jsou jedovaté.”

„Hoj, pane Alši, zdá, že budeme mít dneska práce hodně,” zazubil se Jacek.

„Máme ve voze dost nastříhaného plátna?” „Mohli bychom jím obvázat celý hrad San Felice třikrát dokola,” vypjal se Jacek.

Aleš se jen usmál. Byl už na Jackovo přehánění zvyklý. Ani si vlastně nepamatuje, jak k tomuto pomocníkovi přišel. Jacek se prostě jednoho dne objevil v jeho blízkosti a pak se už od Alše nehnul a chodil za ním jako stín. Však dobře, líp se cestuje ve dvou, řekl si tehdy Aleš a dnes toho nelituje. Necítí se dobře v cizí zemi. Snad by se nyní necítil dobře ani v Praze. Ví, že ta nahořklá příchuť mu kape z rány uvnitř. Ale zahání vzpomínku, nechce myslit na dívčí tvář podobnou sluneční září v bílém obláčku. A čím více se vzpomínce brání, tím více na něho dotírá ve dne i ve snu.

Má však důležitější záležitosti na vyřízení. Je třeba získat příležitost, aby mohl promluvit o samotě s králevicem. Prozatím se mu záměr nedaří, ač kvůli tomu vážil do Vlach dalekou cestu z Prahy. Jen kvůli tomu se stal vojenským ranhojičem lucemburské družiny. Nelíbí se mu společnost kolem Karla. Všelijací páni dá Fogliano, de Rossi, de Pii a jiní věrolomníci. Dnes se bouří a osnují vraždy a zítra opět slibují věrnost. Jaká to ošidná hra s šestnáctiletým chlapcem, kterého lehkomyslný otec, král Jan, vhodil do lvové jámy, zatímco rodná zem po něm teskní.

Jacek zůstával opět o kus vzadu. Mula přece jen není kůň, předrazí páni, hubuje a současně v duchu omlouvá loudavé zvíře. Aleš se po něm ohlédl. Viděl malou Jackovu postavu ještě se zmenšovat vzdáleností a poprvé si uvědomil, jak je jeho společník směšný. Náhle se rozveselil. I ve zlých časech vždy něco dobrého, řekl si a byl rád, že Jacek vypadá tak, jak vypadá. Proto je mu v jeho společnosti líp než samotnému, protože veselost je skryta v samé podstatě toho chlapíka. Trochu podivný anděl strážný, rozveselen si řekl Aleš, ale já nejsem Tobiáš, aby kvůli mně Bůh posílal někoho z nebe. Díky i za toho, kterého mi poslal v podobě krátkonohého Jacka. A tu se začal smát docela nahlas, protože si vybavil představu, s jakými potížemi se Jacek vždy škrábal na kobylu a ještě s většími potížemi pak ze sedla dolů. Na jeho postavu opravdu stačí mezek. Ostatně Jacek dovede nadstavit, co mu schází na postavě, výškou svého klobouku. Koupil si ten nejšpičatější a nejvyšší, jaký tu v Parmě bylo možno sehnat. A když mluvil, vystupoval na špičky, aby alespoň na chvíli byl větší, a vůbec se snažil zvětšit všemi možnými způsoby rozměry svého těla. Krejčíři přikazoval důkladně vycpat ramena a hodně nadout rukávy i nohavice pod koleny, takže bylo nebezpečí, že jeho šířka předčí výšku. Velmi si liboval v pestrých barvách. Marně by mu byl Aleš rozmlouval nekupovat ke žlutým škorním modré nohavice a červenozelený plášť. Čím více barev, tím je mi veseleji, namítal Jacek. Však Pán Bůh kohoutovi také připestřil ocas.

Troubení vojenských rohů oznamovalo, že se vojsko blíží k cíli. Na obzoru se objevil hrad, jehož patronem byl svatý Felix. Aleš popohnal koně, neboť bylo jeho povinností být nablízku králevice.

Mladý velitel jel na bílém hřebečkovi, lehce grošovaném. Ruka, která svírala otěže, byla ještě ruka chlapecká, ale pevná, ruka vladařská. Kůň jí řízený šel jistě a ukázněně, zvedaje kopyta s důstojností sebevědomou, jako by věděl, že je kůň královský. Pohazoval hřívou a rozvíral zeširoka nozdry na okrajích šedočerné, ale zřetelně zrůžovělé dovnitř. Rozevíral je zeširoka a frkal, jako by se už nemohl dočkat ohně a vřavy.

A jeho pán, králevic Karel, byl neméně nedočkavý. Vřelo to v něm již delší dobu. Takto si nepředstavoval začátky svého vladaření. Tato země mu nikdy nepřiroste k srdci. Jen vstoupil na její půdu, chtěli ho otrávit. V Pavii ho zachránilo jen ranní přijetí Těla Páně, neboť se zdržel snídaně. A právě v té byl jed. Opět se králevici mihly myslí zmodralé tváře otrávených. Hofmistr Jan z Bergu dáví, až mu lezou oči z důlků, Jan z Honcheringen sténá a drží se oběma rukama za život. Šimon z Kailu má tvář křečí zkřivenou k nepoznání. Mohl jsem být mezi nimi. Pochovali je všecky v této vzpurné zemi a já, kterému patřil úklad, vyšel jsem bez úhony. A sotva popravili vypátraného traviče, hle, už králevici vzkazuje legát po Giljím de Balaleru, že bylo osnováno nové spiknutí mezi předáky měst Parmy, Reggia a Modeny. Na svatou hostii chtěli odpůrci přísahat, že Lucemburka sprovodí ze světa. Přišli a vyznali se z viny. Netrestal jich a přijal nabídnutou věrnost. Byl to ovšem dar hořké příchuti, ale králevic věděl, že odpouštět je víc nežli se mstít. A nyní naléhali na něho, aby jel na pomoc posádce v hradu San Felice. Hrad je obléhán již dlouho a dnes je poslední den, kdy čekají naši pomoc. Nepřijde-li, vzdají se, neboť poslední bochník chleba byl už sněden a polévku z koňských řemenů nelze jíst stále.

Svatá Kateřino, modlí se v duchu Karel, zatímco do myšlenek bubnuje klusání koňských kopyt a hlasy družiny se mísí v hlučný halas. Svatá Kateřino, dnes je tvůj svátek. Pomoz mi v boji. Víš, že jsem slabý chlapec a mých dvanáct set jezdců a šest tisíc pěších se daleko nevyrovná množství vojska, které obklopuje náš hrad. A vysvobodit jej musím. Přijal jsem správu této země z rukou otce, a tím i z rukou Boha. Nečiním tedy než svou povinnost, když beru do ruky meč. Pomoz svou přímluvou spravedlivému boji.

I přes vřavu a hluk veliký, který se strhl, jen co se první šik přiblížil na dohled nepřátelského vojska, slyšela svatá Kateřina velmi dobře, co jí šeptal mladistvý vojevůdce. Zprvu se asi rozmýšlela, má-li přispět. Zkrátka, Jacek usoudil, že je to bitva fanfrlácká, a to bylo slovo, jež znamenalo totéž co výsledek v povětří. Milí drazí, sbalme si raneček a koukejme nenápadně zmizet. Nahlas si netroufal říci podobná slova. Aleš byl zabrán do práce, neboť několik pánů bylo již pohmožděno. Jedné chvíle, kdy klesal pod králevicem jeho kůň a králevic padl jako raněný k zemi, Aleš zoufale vykřikl, až se Jacek podivil, že mistr tolik miluje mladého Lucemburka. Upřímně řečeno, Jackovi byl král jako král, o všech měl trochu nezdvořilé mínění. Měli by míň ždímat z lidu a více rozdávat. Nu tento ještě vlastně králem není, tedy se neukvapujme s ostouzením! Pán však křičí, věrný sluha se rozkřičí také. Běží rychle pro nosítka a popohání vojáka, který mu pomáhá. Hni se, moulovatý, králevic leží pod kopyty koně. Tak ale to ovšem nebylo. Králevic už zase stál na nohou, když se přihnali s nosítky, a odmítl se nechat odnést stranou.

„Nového koně prosím,” poručil rázně a již je opět v sedle. Kopí, meče, halapartny i kuše v jakémsi divokém chumlu. Tam skupina jezdců na sebe doráží s velkou zuřivostí, tam zase pěší postupují proti sobě jako dvě hradby, které v následující chvíli padají jako obilí pod kosou. A padají hlavně ti v lucemburských barvách. Králevic se znovu vrhá do chuchvalce pestrých kabátců a plášťů, jež vlají z ramen rytířů na brnění. On sám již shodil plášť a zůstal jenom v železném odění jako pravý bojovník. Pryč s titěrnými ozdůbkami! Přestává hra, kde je pozváno nebe k spoluúčasti v boji. A ťal a nepočítal rány. Jenom dál vyprahlými rty si šeptal - svatá Kateřino, svatá Kateřino. Dál nemohl. Dál už myšlenka nedoběhla. Zůstala vždy trčet jen u tohoto jména. A pak jen strach, aby dobře odrazil ránu, namířenou pod hledí nebo na slabé odhalené místo na šíji.

A náhle, aniž ví kdo, proč a jak se to stalo, Mantovští se dávají na útěk. Prchají jako štvaní, ačkoliv Karlovi je pronásledují jen váhavě, nechápajíce, je-li to pravda či klamný úskok. Mantovští strhli v paniku vojáky ferrarské a veronské, zmatek nad zmatek. Marně jejich velitelé řvou, pokud jim šlechtické huby dovolí rozevřít je dokořán. Od toho jsou přece pobočníci, aby sdělili naše přání. Ale pobočníci tancují koňskými zadky k hradu. Nezbývá pánům, než aby také obrátili, nechtějí-li upadnout do zajetí. Neboť psi proklatí, drtí vévoda mantovský mezi zuby, ženou se už na nás jako kobylky.

Jacek se díval na třepotavé skvrny nepřátelských praporců, jak se stále víc a více vzdalují. Díval se vyjeveně, zcela zapomněl, že kapka u nosu ruší jeho ušlechtilý profil. Ale již tu byl Aleš s rozkazem, aby rychle s jinými pomocníky ošetřil raněné, pokud je naděje na jejich uzdravení. Dále, aby se dal také do počítání mrtvých nepřátel. Zajatých jezdců je prý na osm set, pobitých pěších však bude na tisíce. On pak, Aleš, pospíchá napřed s králevicem, neboť brány hradu San Felice jsou vítězům otevřeny. Ale králevic padá únavou. Bude dobré stát mu po boku, kdyby snad na něho přišly mdloby. V duchu si Aleš říkal - teď nebo nikdy — má možnost důrazně doporučit králevici klid a večer v jeho ložnici se najde chvíle na odevzdání poselství.

Na hradě San Felice v slavnostní síni je veliký mramorový stůl a nad ním baldachýn z purpuru, barvy vítězů. Na stěnách visí koberce překrásných barev a obrazců. Kuchmistr čile popohání nosiče jídel a z pavlače nad hlavními schody zaznívá hudba. Ale králevic jí jen jako ve snu. Ruce se mu třesou ještě dozníváním horečky boje. Byl to on? Byl to vskutku on? Ten rytíř, který ztratil pod sebou koně, a přece zvítězil proti přesile? Otče, co tomu řekneš, až se dovíš? Hrdost mu přivírá oči blahem. Už nejsem chlapec, už jsem muž a Blanka v Lucemburku čeká na mého posla. Pošlu, ihned ti pošlu, drahá, zprávu. Králevic by nejraději chlapecky od hostiny utekl, aby psal štětečkem, drahá Blanko...

Povšiml si, že se na něho upřeně dívá medikus, kterého nedlouho tomu přijal do své družiny. Příjemný mladý muž z české země. Usmál se přes stůl na Alše. Aleš to považoval za dostatečný důvod k osmělení, aby s králevicem promluvil. Povstal a přistoupil k jeho místu blíže.

„Měl by sis, pane, odpočinout. Pád z koně jistě tě pohmoždil na těle. Kdybys dovolil, přijdu za tebou do tvé komnaty a přinesu hojivé masti.”

V očích lékařových však bylo něco víc než starost o pohmožděné tělo. A jak se na sebe dívali, náhle se dorozuměli beze slov.

Karel se u hostiny dlouho nezdržel. A v tichu vysoké klenuté jizby přijal Alše, sedě v křesle, vyloženém kožešinami, u hořícího krbu.

„Co mi neseš?”

„Žádost o lék, můj pane,” řekl Aleš a poklekl ke královicovu křeslu.

„Jsem lékař já, anebo ty?” zeptal se králevic, jen aby získal čas, než si rychle promítl v hlavě, není-li to opět někdo ze spiklenců. Ale pohled klečícího byl příliš čistý a upřímný. Králevic naznačil mlčky rukou, aby Aleš povstal a usedl naproti němu.

„České království stůně těžkou nemocí a ty jediný jsi lékem na jeho rány. Čekáme tě všichni toužebně, pane, abys vzal otěže vlády do svých rukou jako panovník české krve.”

Králevic se přimračil. Pikle proti otci? „Kdo tě posílá?” Aleš vyňal ze záňadří pergamenový list, svinutý v trubičku. „Zde, pane, nesu ti list od Jeho Milosti biskupa Jana.”

Králevicovy rysy se vyjasnily. „Příznivec mé ubohé matky. Vyřiď mu, že si jeho rady vždy budu nesmírně vážit.” A již rozvinul list a četl. Chmuřil se a zase se usmíval. „Nebudu ti dávat písemné odpovědi,” řekl, když dočetl. „Avšak vyřídíš ode mne Jeho Milosti nejen nejsrdečnější pozdravení a novinu o našem vítězném boji, ale též toto: Velmi si přeji odejít z této země a vládnout tam, kde je mé pravé místo a moje vlast. A nepřestanu prosit našeho otce, pana krále Jana, aby mě odsud odvolal, abych se mohl vydat na cestu ku Praze. Neboť mě bolí bída, o níž mi Jeho Milost píše a kterou nám náš otec zatajoval, takže jsem se domníval, že v Čechách je všem dobře.”

Pak se odmlčel a díval se do plamenů v krbu, které vrhaly zlatočervený odlesk na jeho vážnou tvář, chlapecky okrouhlou, a přece již vyspělou. Neboť tmavé oči, pěkně kulaté jak černé třešně, to byly moudré oči dospělého muže, který ví, kam jde a co chce v každé chvíli.

„Počkej,” zadržel Alše, který se uklonil k odchodu. „Přece jen poslal bych po tobě list, ale ne biskupovi,” maličko se usmál. „I tak bys přes Tyroly nyní nazpět cestoval těžko. Hory jsou pod sněhem, což nezajel bys oklikou? Posílám psaní do Lucemburku.” Zase se odmlčel a něco měkkého mu přelétlo všemi rysy tváře, „mé paní, princezně z Valois.”

Aleš v té chvíli vzpomněl na Vítku. Až ho píchlo u srdce, jak nenadále ho vzpomínka přepadla. „Pojedu,” řekl rychle, jako by tam jel za vlastním snem.

„Zítra,” řekl krátce Karel, neboť myšlenkami již byl při psaní listu.

XVIII.

Jaro vtrhlo do pomezních hor prudce s náhlými přívaly. Potok, do něhož chodili z krčmy pro vodu, vylil se skoro až na přední louku. Madlička se Staškem se hrnuli ven, házeli do vody suché proutky a vřískali radostí, zatočil-li se proutek podle jejich přání. Děti cákaly na sebe vodu házením kamení do louží a šťouchaly se navzájem do zatopené louky tak dlouho, dokud jim rozezlená matka nenašvihala metlou. Tu se utíkaly pod ochranu Vítky, ona je dovedla brzy uchlácholit v jejich žalu. Na stráni bylo bledulí až bílo, pod křovím voněly fialky. Vítka se z nich velmi radovala. Trhala je dětem, nosila je do své komůrky a posypávala jimi schůdky i ponebí svého vysokého lože. Když velká voda zmizela a chodníčky oschly, jedné neděle časně zrána vydrhly Vítka s Markýtou obě děti ve štoudvi ohřáté vody a oblékly je do nových kytlic. Šatky byly dílem Vítčiným a šenkýřka prvně Vítku pochválila:

„Opravdu pěkné, ani já bych lepší nesvedla.”

Děti nedočkavě poskakovaly po zápraží a volaly na Vítku, kdy že už konečně vyjdou. Toho dne směly jít s Vítkou na služby Boží, náramně se na to těšily, neboť doposud nebyly dále než na stráni za chalupou.

K nejbližšímu kostelíčku bylo daleko, stál v dědině obtáčející zemanský dvorec, a nebyla-li nepohoda, mohls tam z krčmy U ropuchy dorazit za dvě hodiny. „Budeš-li příliš hlučet, zůstaneš za trest doma,” zlobí se Markýta na Madličku, která ustavičně volá na Vítku, kdy už vyjdou. Vítka by nejraději vyšla hned, ale šenkýřka ještě to a ono přikazuje, má plno rad, kárání i přání. Konečně jsou ze dveří, Vítka je šťastná, že se opět po dlouhé době dostane mezi lidi. Les je již zcela jarní, ptáci zpívají naplno, ranní slunce ještě neprohřálo zelené stíny mezi stromy, ale vůně čerstvého ovzduší se klade na tváře jako hebká dlaň. Děti pobíhají mezi stromy, hle, veverka! A má zrzavě červený ohon! Vidíš, Vítko, zajíčka, jak se míhá po kraji lesa? Kuku! Zase jiné lákadlo pro dětský údiv. Počítej, Vítko, kolik let budeme živi. Cesta trvala déle než dvě hodiny. Dětské nožky byly brzy unaveny, a když Vítka s dětmi došla do vsi, byl již kostelík naplněn věřícími.

Vítka nesla Madličku v náručí, Stašek se jí držel za sukni a statečně cupal pěšky. Dívka posadila Madličku, která únavou usínala, v kostelní síňce na lavici.

„Tady, Madličko, můžeš podřimovat. Počkej, až se vrátíme!” A sama se drala kupředu se Staškem, který se jí držel jako klíště. Byl trochu zaleknut novým prostředím, bylo tu tolik nevídaných lidí a věcí! Po pravé straně klečeli na dřevěné podlaze muži v pestrých nohavicích, bílé košile svítily do šera chrámu. Jenom nejstarší dědkové seděli v lavicích, přistavených ke zdi. Chlupaté beranice jim jaro ještě nezahnalo do zatuchlých truhel. Měli je položené před sebou na lavici, ovčí kožichy však nejeden z nich u krku poodvázal. Vlevo klečely ženy. Svobodné dívky měly ve vlasech vpletené jarní kvítí, vzadu jim z pletenců vesele prosvítaly pestré pentličky. Vdané ženy měly na hlavách šátky a stařenky se hrbily na lavici u zdi.

Poblíž oltáře byla lavice panská. V té se to třpytilo zlatým krumplováním. Vítka se protlačila dopředu mezi děvčata, nejedna ženička po ní švihla pohoršujícím pohledem, kamže se to děvčisko hrne, jako by kněz nebyl u oltáře. Vítka se bezděky zadívala na panskou lavici. Zahlédla ze strany tvář staré zemanky. Bývala asi hezká, napadlo Vítku, ale honem své oči zahání dopředu k oltáři. Jsem já hříšná, sotva jsem po dlouhém čase opět jednou na službách Božích, už myslím na darebné věci, ani jsem se nepokřižovala. I dělá znamení kříže o to zbožněji, jak ji to kdysi učila matka. Pak ulehčeně vydechla, jako by z ní spadla tíha všech smutných dní. Tak jí tu bylo lehko a dobře! Všechno se proměnilo v květy - lidé i ona sama, kolem je plno tajemné vůně a jarních barev a všichni chválí slávu Tvůrce. Do ticha zazní zvuk zvonků a srdce Vítčino zvoní s nimi. Páchnoucí krčma „U ropuchy” je zapomenuta, žabí huba Markýtina se propadla do prohlubně zapomnění, místo halasu chlapských hlasů zaznívá ve sluch příjemný zpěv.

Také Stašek se dívá všecek okouzlen. Těch lidí kolem, obrazů na zdech, zvonění a zpěvu! A hleďme, chlapec ne o mnoho větší než já obchází sem tam poblíž krásného stolu vpředu, chvílemi pokleká, chvílemi cinká, teď si pohupuje jakousi miskou, z které se kouří...

„Já si chci také s ním hrát,” nesměle zašeptal Stašek Vítce, ale ta jako by neslyšela. Chlapec se tedy osmělil a už se tlačí dopředu, tak tak že ho jakási dívčina stáhla zpátky. Nu, trochu pozdě - už Stašek vzbudil nelibost pana rytíře, klečícího vpředu, neboť mu nepozorně, ó, jaká smělost, zavadil o špičku škorně. Rytíř se poohlédl a při zpěvu nábožné písně, hlasem poněkud skopovým, s důstojnou rozvážností třepí chlapce po hlavičce. Stašek začal nabírat, ale než spustil moldánky naplno, rytíř se na něho zaškaredil a ve zpěvu tak přitlačil, že mu hlas mohutně zabečel. Stašek leknutím spolkl pláč a honem se stáhl k Vítce. A jak ho rytířův zamračený pohled sledoval, náhle se ruměná tvář uraženého pána rozjasnila, pan rytíř Hynek z Bamberka se přelíbezně na pannu Vítku usmál. Vítka sklopila oči.

Po mši svaté Vítka počkala, až se lidé vyhrnou z kostela, potom našla Madličku, spící na lavici v předsíni, jako by byla doma. Vzbudila ji:

„Vstávej, andílkové ti uletěli, žádného již neuhlídáš.”

Děvčátko si promnulo rozespalá očka, divilo se, kde to vlastně je. A pak začalo poplakávat, že ty andílky také chce vidět.

„No, neplač! Pojď ukážu ti, kde bydlí Ježíšek na oltáři,” řekla Vítka a Madlička se uspokojila. Vrátili se tedy do kostela, ještě jednou se Vítka pomodlila, aby ji Bůh brzy vysvobodil z té pasti u Markýty a dal jí vnuknutí, kam by se měla podět. Děti se jí vrtěly po boku, nevydržely dlouho klečet. Stašek si vše už prohlédl a raději by se byl venku podíval mezi kluky. Madlička zase, že by chtěla otevřít dvířka Ježíškovy komůrky na tom velkém stole a pozvat ho k nim. Vítka opět vyvedla děti z kostela ven.

Vesničané se rozešli po hřbitůvku, jen mladí chasníci stáli ve skupinách a pokukovali po děvčatech, která se držela za ruce a dlouho si povídala, než se rozešla do chalup.

Hoši si všimli Vítky. Ta není z jejich vsi, kdož ví, na které samotě takové zvláštní kvítečko rozkvetlo. „Sama večer před chaloupkou sedáváš?” vykřikl na ni jeden z nich vesele, ale ona má oči jen pro paní zemanku. Paní Eliška Klenecká na Klenové byla již starší žena. Rysy v jejím obličeji byly pěkně pravidelné a nic z jejich příjemnosti neubíral vějířek vrásek kolem očí. Byla oblečena v panský kroj, i když venkovského střihu. Vítce připomínal její zelený sametový plášť, spjatý u krku zlatou sponou, časy tak dávné, a přece nezapomenutelné. Mamička také tak spínala plášť sponou, rudými granáty vyloženou. Čepec zemančin, ač zlatem bohatěji krumplovaný, než mívala paní Kateřina, přece jen měl něco společného s Vítčiným ztraceným domovem.

Zemanka mluvila před kostelem s vesnickým plebánem. Opodál čekal na ni nevolnický chlapec s oslicí, kterou držel na červených opratích, zdobených stříbrnými cvočky. Konečně se paní rozloučila s knězem a trochu toporným krokem, ale vzpřímeně šla k oslici. Robotný lid ji přeuctivě zdravil. Odpovídala hlasem poněkud drsným, a když nasedala na hýkající zvíře, vykřikla na ně nepříliš jemně. Ale hned se zase usmála. Byl to úsměv dobrého člověka, vlídně se dívajícího na svět. Ale jmenuje přitom věci jejich pravým jménem, i když ne vždy libozvučným. Popojížděla na oslici, která líně a melancholicky pokyvovala šedou hlavou. Paní oslovila hned toho, hned onoho vesničana a v krátkých otázkách se ptala po zdraví a po úrodě. Měla v paměti nejen počet dětí svých poddaných, ale i jména jejich krav a koní. Pak si povšimla Vítky. Jen tak mimochodem švihla po ní pohledem a krátce řekla: „Ta není má,” a jela dále.

Vítce to bylo líto. Přála si, aby si jí zemanka všimla, aby se jí zeptala, kde se tu béře a odkud je. Se vším by se jí svěřila. Dříve na to nemyslila, ale nyní, když vidí vzdalující se postavu na oslici, nyní si uvědomuje náhlou důvěru k této paní. Dívá se za ní, ale zemanka mizí v zákrutě cesty, jež mezi chalupami vede vzhůru na nevysoký kopec. Vítka vidí jen zelenou skvrnu jejího pláště a v té chvíli závidí výrostku, že smí zemanku doprovázet.

Děti si sedly na trávu u hřbitovní zdi a hlásily, že mají hlad. Vítka rozvázala raneček, který jim na cestu dala šenkýřka s sebou. Když se všichni najedli a odpočinuli si, vydali se na zpáteční cestu. Za dědinou u lesa je dohonil rytíř Hynek. Klusal na těžkém grošákovi, hluboce smekl před Vítkou klobouk chocholem zdobený a velmi přívětivé huhňal: „Panna Vítka také jednou na svěžím povětří! Vítám tě, panno, ze služeb Božích. Vezmu tě na koně, chceš-li?” Vítka se zamračila. „Měl bys vzít raději děti, ty mají slabé nožky, já snadno dojdu.”

„Že se ti chce, kvítečku milý, s haranty se ploužit,” méně už přívětivě frkal tlustý rytíř a zastavil koně. Ztěžka se soukal dolů. Vítce tato společnost nebyla vhod. Sehnula se k zemi, začala trhat pampelišky a slibovala Madličce, že uvije ze žlutého kvítí pěkný vínek. Rytíř chvíli mlčky postál, pak rázně odplivl a ještě si dodal odvahy přihlazením ježaté brady.

„Už dávno se chystám promluvit s tebou rozumné slovo, Vítko.” Ona ani nepozvedla hlavu od země a trhala kvítí dále. I pokračoval rytíř trochu zhurta: „Jářku, pozoruji, že tvé ručky nebyly vždy od těžké práce zmozoleny. Škoda jich. Věděl bych, jak je zlatem a drahým kamením přizdobit.”

„Mně jsou mozoly ozdobou dostatečnou.” „I nemluv! Viděl jsem, jak jsi očima hltala panský kroj zemančin. Tobě by věru také slušel. Jen kdybys chtěla!” Přitočil se k ní blíže. Děti byly odběhlé v louce, rytíř měl stále více odvahy. „U mne na hradě bys měla vskutku sladké bydlo. Jiné by ti sloužily od rána do večera a já — já bych tě obložil zlatým kvítím.” Vítka se zadívala do jeho odulé tváře. Jaký to bambula! pomyslila si a mimoděk se svému přirovnání usmála. Rytíř si tento úsměv vysvětlil jinak. I směle vztáhl ruku k jejímu líčku. Ruka však nedospěla k pohlazení. Dlaň dívčina byla mrštnější a přilehla na rytířovo strniště tak zprudka, až se mu zajiskřilo v očích.

„Jestli ti toto nepostačí, pane rytíři, mohu ti přišít ještě jednu,” vyhrkla Vítka bez rozmyšlení. Pan rytíř nekřesťansky zaklel. Obrátil se a zase vsedl na koně, což se neobešlo bez hekání a nadávání koni. Pak vzteklým kopnutím pobídl grošáka do cvalu a vyplivoval se slinou nepěkné nadávky na ctnostné coury. V odpověď zazněl za ním dětský smích. Děti zahlédly Vítčinu ráznou odpověď, a vidouce rozhněvaného rytíře směšně se házet na vzpínajícím se koni, rozpustile tleskaly do dlaní a Stašek vykřikl popěvek, kterému se naučil kdysi od uhlíře: „Rytíř Měch, má naspěch, v potu se vždy koupe, teřich se mu houpe, ichuchu!”

„I mlč,” okřikovala Vítka rozpustilce, ale cukalo jí to smíchy v koutcích úst. Znala také popěvek, kterým uhlíř častoval rytíře (ovšemže v jeho nepřítomnosti) k obveselení ostatní chásky v krčmě.

Vítka se nedověděla, jak tuto příhodu rytíř z Bamberka vylíčil Markýtě, ale že nemlčel, poznala. Od té neděle se utrhovala šenkýřka na Vítku víc než jindy, zvláště po návštěvách pana rytíře v krčmě, neboť dojíždět tam nepřestal. „House, třikrát přihlouplé,” jednou se přece jen Markýta nezdržela, „mohly jsme se obě mít dobře, co myslíš, rytíř má stříbra plnou truhlu.”

Vítka se však na ni podívala tak, že se šenkýřce ihned ústa zavřela. Polkla jen naprázdno a neříkala už nic.

XIX.

Toho jitra, když se Vítka rozhlédla modrojasným obzorem, nepomyslila ještě na nic, jen jí napadlo, že by bylo dobře zaběhnout do lesa na trochu hub, dříve než se děti probudí. V noci popršelo a teď už ranní slunko jistě vytahuje ze země hnědé hlavičky hříbků. Polévka ke snídani bude vonět lesem. Křikla přes zápraží do temné síňky, že se brzy vrátí. Vyběhne jen do stráně, v mlází se jisté houby najdou, ať tedy Markýta staví nad ohniště kotlík s vodou. Rozzívaná šenkýřka měla ústa dokořán, proto ani nestačila zavolat, aby se Vítka v lese dlouho nezdržovala. Dívčina byla už ta tam. Stráň byla porostlá hustým mechem a trávou, bosé nohy Vítčiny se měkce bořily do země, rosa ji příjemně chladila. Nahoře nad strání byl kousek loučky, kopretiny tvořily v ní bílé ostrůvky. Včely bzučely Vítce kolem tváře, ale neodháněla je, měla včely ráda. Včela je tvor Bohu milý, vždyť si ji stvořil za dárkyni světla na oltářích, říkával Vítčin otec. A Vítka si myslívala, což voskovice - ale sladký med! I teď si bzučela písničku chvály beze slov a vystupovala stále výše k lesu. Než vyjela Vítka s Ondrou na svou pošetilou pouť za Joachymem, nikdy předtím v lese nebyla. Tím větší krásou pro ni paprskovalo každé kvítko a každý barevný stín mezi kmeny v lese byl pro ni novým objevem. Vešla mezi stromy. Tajemné šero lesa jí zarazilo píseň na rtech. Nemá se rušit srna z úkrytu, nemá se plašit jelen, pijící právě u studánky. Vítka se od té doby, co slyší hlasy hostů z krčmy do kuchyňky, naučila mnohému, co jí dřív nebylo známo. Uhlíř z černého lesa, lovci z podhradí, formani, kteří jeli přes hranice království a zastavovali se U ropuchy, ti všichni zanechali v krčmě u tlusté Markýty kousek svých zkušeností. Často jim ovšem rostla drobná příhoda při korbeli medoviny v dobrodružství nafouklé a pestré. Jejich hlučné hlasy zaléhaly do kuchyňky ohništěm očazené, kde bez dechu naslouchala pražská panna podivným zvěstem o setkání s ohnivým mužem či jen s medvědem. Bludný kořen, po kterém nenajdeš cestu zpět k domovu, ji stejně vzrušoval jako ptáčníkovo líčení, kterak kukačka zanáší vejce v cizí hnízda.

Slunce pohazovalo po mechu žluté dukátky, jak skrze větve kanulo denní světlo. Vítka zapomněla na houby. Skláněla se k zemi a zlehka se dotýkala zlatých skvrn v mechu, zkoušela si je nabrat do dlaně jako dítě, hrála si s vlastním stínem a otáčela se na tu i onu stranu. Potom objevila jahody, velké a sladké, usedla k nim a uvila z nich kytičku, jednu Staškovi a ještě jednu Madličce. A tu se polekala, vždyť už budou děti vzhůru a já ještě nemám ani jediné houby, docela jsem na ně zapomněla. Rychle si upevnila kytičky jahod za pasem a dala se do hledání.

Hle, na pokraji lesa si hoví žlutočervený klobouček křemenáče, i ten bude dobrý, není-li dost hříbků. Vítka se k němu radostně vrhá, ale - zarazila se. Při pohledu k zemi vidí nejen houbu, ale i hloub do údolí. Cestou ke krčmě přijíždějí dva jezdci. Zvědavost nutká Vítku přiložit dlaň k očím, aby lépe viděla, ale nerozeznává, kdo to je. Teď se jeden z jezdců podíval vzhůru. Nemohl ji ovšem znát, a kdyby i znal, také by nepoznal na takovou dálku, ale přece zamával na ni kloboukem. Podle objemu postavy širší než delší, to by mohl být rytíř Hynek. Ten protiva! Vítka rychle couvla za kmen stromu a mrzutě si pomyslila, že ten druhý je asi onen hubeňour, který už jednou dělal rytíři společníka. Nu, pro ty dva jsem si houbovou polévku zrovna nevymyslila. Jen si, paní Markýto, sama pro ně nějakou šlichtu uvař, ani mě nenapadne nyní z lesa pospíchat domů. Usedla na pařez. A jak si pokrčila koleno pod dlouhou sukní po Markýtě, usedl jí na ně černý motýl. Rozložil sametová křídla, lemovaná smetanově žlutou páskou. Teď zavlál křidélky - hle, je to střepinka tmy, napadá Vítku. - Vtom se ústřižek živého sametu zvedl, obletěl dívčinu tvář a zase zmizel. Náhle si Vítka vzpomněla na Alše - na Adlétku, potom na starou Hátu - na rodiče a Joachyma... To všecko zmizelo kamsi jako ten motýl. Motýl si uletěl, ale i ona může uletět. Vstala a pustila se na opačnou stranu, pryč od krčmy, pryč od všeho, co by jí připomínalo, že její sen ztroskotal...

Oba jezdci v údolí jeli krokem. Jacek se ještě smál, když dívčí postava již zmizela za kmeny stromů. „Jak jsme ji poplašili, hrdličku ze samoty.”

„Nevím, proč mi její postava připomněla Vítku,” řekl Aleš. „Inu, pane Alši, myslí-li člověk jen na tu jedinou, vidí ji všude jako přízrak.”

„Ne, v té chvíli, když se dívčí postava vynořila náhle z lesa, srdce ve mně zatrnulo, aniž jsem ještě připustil myšlenku ke slovu.”

„Mně trne žaludek, můj pane,” povzdychl Jacek a zavrtěl sebou nepokojně v sedle. „Doufám však, kde jsou dívčiny, byť i plaché, jsou jistě také lidská obydlí a v nich teplá krmě.” Jacek při tom filozofování větřil, zdvihal nos do výšky, jako by už zachycoval teplou vůni naložené mísy. A náhle vítězně vykřikl: „Krčma na obzoru, pane!”

Aleš se ještě naposled ohlédl na stráň k lesu. Travou se mihl zajíc, nad lesem zakroužil jestřáb. Kdož ví, kde je Vítka, pomyslil si, snad opět u mater Mábinky, snad v domě U zlatého kužele...

Markýta chodila toho času kolem plápolajícího ohniště nasupená. Děvečka se potuluje po lese, ona má za ni štípat dříví, nosit vodu a hledět si dětí? Nu, však já jí povím, chystá se šenkýřka, zatím však nezbývá než ohrnout svrchní zánovní sukni a pustit se do práce, nechce-li poslouchat vřískání hladových děcek. Spodnice se blýská pestrými záplatami a mastnou špínou. Ploské Markýtiny nohy ztěžka plácají do hliněné podlahy. Po každém mlaskavém plácnutí koukne se Madlička na maminku, zdali se nehněvá a nejde jí vyrvat z ruček dřívko, které si Madlička obtočila kusem bílého hadříku. Hleďte, jakou mám pěknou panenku, teď právě hajá!

Ale šenkýřka si dětí nevšímá, už jim dala jíst a ostatní vždy ponechává Pánu Bohu a Vítce, však s ní se také nikdo nemazlil, nejsme z panského rodu. A tak mohl Stašek šťastně a nepozorovaně uzmout paličku na maso a vyklouznout s ní na zápraží. Tady má pěkný kus tenkého plechu a buší do něho paličkou, jako by byl opravdový platnéř. Vítka se podiví, těší se klučík, až jí ukážu, co dovedu. Helmici si udělám skoro takovou, jako nosívá rytíř.

Markýta funí zlostí. Vztekle přikládá dříví na ohniště, třeba svařit vodu na stáčení medoviny a Vítka stále nejde. Přece nezabloudila! Markýta kopla do polena, až se odkutálelo do temného kouta.

Pod nízkým oknem zazvonily koňské podkovy o kámen. Hej, to se náhle vyjasnilo Markýtino čelo! Honem spouští vyhrnutou svrchní sukni zase dolů a běží vítat hosty. Už jí klokotá v hrdle kuňkavý smích. „Takoví švarní páni z jitra, to bude šťastný počinek po celý den!”

„Směješ se jako ropucha na mouchy,” řekl Jacek nezdvořile, ale to šenkýřce pranic nevadilo, aby se nesmála opět. Jen ať páni vstoupí dál, ona sama dá koňům, čeho třeba, a hned zase bude uvnitř. Taková bída, pánové, považte, děvečku mám a toulá se kdesi, zatímco nevím, kterou práci dřív začít. Ale umím se otáčet, páni milí, hned bude kroupový odvar na stole.

Poslední slova píchla Jacka, div se na šenkýřku nesápal. I Aleš se ozval nedůtklivě. „Kroupami, šenkýřko, se nacpávej sama, nám předlož alespoň kus vepřového!” Také dovedl křiknout, leckdy už slůvko nevážil na jemných vážkách jako dříve, pobyt ve vojenském táboře zanechal na Alšovi stopy.

Markýta spustila nářek. Což páni zdaleka přijíždějí, že nevědí, jaká je v zemi nouze, slaninu abys platil div ne svou kůží a nelze jen tak sele zabít každému hosti, neví-li člověk, zdali tentonoc takhle...

Aleš jí zamával před očima bytelným měšcem s penězi. Jsou tam nejen vlašské a německé mince, ale též lucemburské stříbro, však na nich krásná králevicova paní nešetřila.

„Můj pán platí jak králův první předdveřník,” vykřikl Jacek a stoupl si na špičky, aby svým slovům dodal důraz.

Markýta zase už klokotala smíchy. „Páni, toť víte, že vám věřím a nepochybuji, hned jsem viděla, že jste poctiví cestující, mám oči, vidím, a vím hned, co je kdo zač.” A začala míchat svou řeč různými nezvyklými výrazy, jak je slyšela od potulných mendíků a všelijaké světoběžné chásky. Pak zavolala na Staška, aby jí chytil kohouta, hodí ho na pekáč, mluví už sama k sobě. Bude to brzy a pochutnají si a dobře zaplatí. Ti nejsou z těch, co platí nakonec plivnutím na dlaň, Markýto, udělej na dveřích čáru, až půjdu kolem, zaplatím. A vidíš je pak leda jako zaječí pírko. Pak se šenkýřka vrátila opět k hostům a spustila z nedostatku jiné látky velký nářek na čeládku, zvláště pak na svou děvečku.

„Prosím tě, šenkýřko, jdi hlídat kohouta, ať se nespálí,” řekl jí Aleš a natáhl se pohodlně na tvrdou lavici v šenkovně. „Tvá děvečka nás nezajímá tolik jako ten kohoutek. A kromě toho, než budeš s přípravou našich hodů hotova, mohu si trochu zdřímnout.”

„Po celou noc jsme seděli v sedle, po celou noc,” postavil se Jacek proti šenkýřce opět na špičky. „Půjdu, půjdu,” pospíchala Markýta především hubou. Nohy se jí jen loudavě odlepovaly od země, tak ráda by se zeptala, odkud a kam páni jedou a mnoho jiných věcí. Ale Jacek se k ní už obrátil zády, naznačil tím velmi důrazně, že řeč je u konce.

Obrátila se tedy a šla do kuchyně. V té chvíli Vítka došla na okraj lesa a zamířila do vsi.