I.

Vzduch ve světnici čpěl potem nemocné a štípal dýmem, neboť meluzína v komíně srážela kouř zpět do krbu a polena jen slabě řežavěla. Občas vyšlehl plamen plněji a jeho odlesk pobleskoval v cínových talířích, pověšených na zdi. Louč, zastrčená v černém kovovém držadle u dveří, matně jen ozařovala jizbu.

Joachym seděl u lůžka nemocné a držel matčinu ruku ve své. Ruka nemocné byla žlutá a mozolnatá, chladná a vlhká. Joachym by ji byl rád pustil a vstal. Přimračoval se, zahleděn v zákoutí, plné stínů.

Nebylo mu příjemně. Hlas matčin zněl sípavě, dýchala z něho horkost nemoci i jakéhosi žalu, byl to hlas zahořklý výčitkou, i když promlouval slova lásky.

„Namáhá tě to, matko, nemluv! Měla bys šetřit dechem,” pronesl Joachym bezbarvě do matčiných slov.

„Příliš dlouho jsem musela mlčet, synáčku, zatím ses mi toulal světem. Bojím se, že už mi nezbude času, abych vše vypověděla.”

Vešla děvečka Marka. Nesla v náručí suchá polena. Plaše a tázavě se zadívala na Joachyma, zatímco se škvírou ve dveřích protahovala černá kočka.

Joachym s ulehčením povstal. „Ohlídáš paní!” řekl děvečce. „Musím jít do Většího Města, vyřídit neodkladnou věc.”

Polena se s rachotem sypala k zemi. Děvečka k Joachymovým slovům jen mlčky přikývla hlavou, sehnula se ke krbu a pohrabáčem rovnala ohořelé dřevo. Nemocná stařena polekaně stočila oči za synem, který už stojí u truhlice a probírá se šatstvem v ní složeným. „Neodcházej! Sotva jsi přijel, Joachyme.” „Král poručil,” rychle jí přetrhl slova, „víš přece, že i služebníkova noc patří pánu.” Říkal to velmi spěšně a matka cítila, že v jeho slovech je jen málo pravdy. Zhluboka povzdychla.

Joachym se zastyděl. „Vždyť se po půlnoci vrátím,” pokusil se o útěchu.

Marka vzala kočku ze země a tiskla ji v náručí; řekla kamsi do prázdna: „Byla tu konšelka Fabiánova. Vyptávala se na pana Joachyma, zdali se tam v cizině nesetkal s jejich Alšem a nenese-li vzkaz.”

Joachym nevrle trhl ramenem. „Nepleť se, do čeho ti nic není!” Děvečka rychle vyšla. K Joachymovým uším doráží opět sípavý hlas:

„Vždycky jsem, synáčku, doufala, že budeš sloužit jen tomu nejvyššímu Pánu...”

„Není mi k necti rytířský meč,” drsně se ohradil. Rozprostřel na stůl sametový pláštík a dlaní z něho střepával prach.

„Vím, vím. Nebudu mluvit o svém zármutku, jestliže se blýská na jeho rubu tvé štěstí. I když jsi zvolil jinak, nežli jsme s tvým otcem kdysi toužívali, nechci tě proklínat, to ne! Jenom úzkost mám z něčeho podivného — co ti čtu v očích — a to mne děsí —” mluvila opět nemocná a v pomlkách mezi slovy se třpytily slzy.

„Horká nemoc ti zkalila pohled, matko.” Joachym mrzutě zase vhodil pláštík do truhly a netrpělivě přehrabuje v jejím nitru. Vždyť je mrazivá noc a vítr venku důkladně provívá pláště. A také na to nutno myslit, hodí-li se k barvě nohavic lépe kabát narudlý, anebo z fialového sukna.

V krbu zapraskala polena jasnějším plamenem. Opět zaskučel v komíně vítr a Joachym si přál, aby přehlušil matčina slova. Avšak sípavý hlas k němu doráží dále.

„I když zemru, má láska bude živá a nadále s tebou, Joachyme! I když mé srdce bude jen prach prachu, má duše u Boha se nepřestane modlit za blaho duše tvé.”

A ještě mnoho jiných slov se dralo z bezzubých úst, ale byla tlumena údery Joachymova meče, jenž občas zazvonil o dřevo truhlice. A přece - jakási ozvěna těchto slov se zachycovala v pozadí Joachymova vědomí, ozvěna, jež se jednoho dne prodere na povrch všeho, ale ne dnes, neboť nyní je Joachymova mysl naplněna něčím jadrnějším, než jsou ženské nářky.

„Jdu, matko. Zdřímni si trochu, noc už pokročila a tys ještě nezamhouřila oči.”

Vztáhla za ním ruce. „Zavřu-li je, zdá se mi, že se už nikdy neotevřou. Zůstaň ještě!”

Hněv mu cukl pěknými rty, olemovanými černými vousy. Což už neřekl dosti jasně, že odejít musí? Vykročil tedy ke dveřím beze slova.

„Joachyme!”

V tom vzlyku bylo vše, co matka doposud neřekla a před čím prchal od chvíle, kdy se navrátil domů. Těm nevysloveným výčitkám za zradu sama sebe, za zradu otcova odkazu i matčina životního přání, těm výčitkám se vyhýbal předstíranými povinnostmi, a přece neušel. Teď právě na prahu dveří ho udeřily, zadrhnuty v uzel jediného vzlyku, a byl to úder prudký, takže mu srazil hlavu mezi ramena a nohy pohnul k útěku. Joachym prchá po schodech do síně, prchá před pláčem své matky ze síně v domovní dveře, prchá sám před sebou, neboť jestliže v cizině ztratil cestičku jinošských snů, zde v otcovském domě se od první chvíle návratu opět setkává se sebou samým, jaký býval. Příliš to bolí, dívat se vlastní tváři v tvář, nemůžeš-li jí vrátit ztracený úsměv.

V domovních dveřích se srazil se žebračkou Hátou. „Dej Pán Bůh dobrý večer!”

Joachym zahučel něco, co se jen málo podobalo odpovědi, a vyšel do tmy. Ulehčeně vydechl. Jen se mi, větře, zakousni v hruď, mám to rád, mohu-li náporu nastavit tvrdé čelo. A matčin pláč? Baby ať poslouchají ženské nářky.

II.

Stará Háta se šourala dovnitř síně. „Spěchem už mnohý nohy zlámal,” bručela a zavírala dveře za Joachymem.

Děvečka Marka vyšla na chodbu, zívla zeširoka, chtělo se jí zachumlat se v komoře do teplých peřin, ale pán poručil a musí dnešní noci bdít.

„I hleďme pozdního hosta,” utrousila na půl huby a moc si Háty nevšímala, neboť kočka se jí už zase otírala o nohy a Marka byla kočičí máma, brala vrnící Minku do rukou raději než měchačku.

„Snad ti, děvečko, zbylo kousek žvance, pro Boží milosrdenství,” přišourala se žebračka blíže.

„Když už jsi tady, pojď dál!” řekla Marka nevlídně.

Vešly do kuchyně, byl to nevelký kumbál s nízkou klenbou, v koutě čmoudilo otevřené ohniště a nad plamenem visel kotlík. Žebračka usedla na trojnožku u ohniště, napřáhla k teplu kostnaté ruce, plné omrzlin, žilnatých uzlíků a jaterních skvrn. Bylo příjemné ohřát se v teple. Chvíli mlčely. Marka chrastila miskami a hledala tu nejotlučenější, aby do ní nabrala z kotlíku trochu teplé polévky pro stařenu.

„K čemu jsou na světě staří, zbyteční lidé,” bručela přitom děvečka, „není ti, Háto, zatěžko žít?”

„Inu, nebylo vždy tak zle, také jsem se kdysi u vlastního ohniště ohřívala.”

Plamen ozářil na okamžik vrásčitou tvář, záplaty na hadrovém plášti blýskly jako mozaikový rámec okolo úsměvu bídy. Z jasně modrých očí stařenčiných se usmívala moudrost chudých a dobrota stáří a spokojenost pokory.

„Dal-li Bůh dobré, i zlé snadněji neseš, umíš-li v srdci zachytit, co ti čas vzal.”

Zbytečné řeči, pomyslila si Marka, nechci být nikdy stařenou v záplatované sukni.

„Ký rarach tě v takovém nečase žene z pelechu,” řekla opět mrzutě, „nastává noc a ty se ještě vláčíš ulicemi, ačkoliv, jak vidím, košík máš plný kůrek.”

Stařena lovila dřevěnou lžící v misce položené na kolenou a jen tak, mezi dvěma sousty, utrousila:

„A ví Bůh, proč nás někdy nohy nesou sem a jindy tam. Jako čísi nitkou popotahována předeš svůj den, že zapadá jinému v jeho nitku, a tak se naše životy protkávají v přepestrý obrazec, milá děvečko. Teprve na věčnosti se utěšíš nebo zapláčeš podívanou nazpět.”

Trochu se jí už v hlavě plete, pomyslila si Marka.

„Mladý pán přijel, což?” zeptala se po chvíli Háta.

„Takový divný člověk, mám z něho strach,” přisedla děvečka sdílně k ohništi. „Když se na mne podívá, dech se ve mně zatne, a když se usměje, krev mě zalije hanbou. A černý je až hrůza, hádala bys, že je to žid.”

„Slýchala jsem, že je kdesi ve Francii na školách, aby byl velebným pánem.”

Marka se těsněji přiklonila k Hátě a udýchaně svěřovala: „Zběhl ze škol a stará se proto trápí. Je prý teď ve vojsku krále Jana.” Náhle se rozpomněla, že má hlídat nemocnou.

„Mohla bys zase jít,” řekla nevrle a tím přenášela nechuť k své povinnosti na žebračku. „Musím jít nahoru k paní.”

„I jen tam jdi, však ti ohniště neukousnu,” tak se žebrácká rozdurdila, až jí brada nahněvaně poklesla.

Marka chtěla zahubovat, hleďme žebrotu, jak se umí roztahovat, ale neřekla nic, popadla kotě a vyšla a své mínění dala najevo důkladným bouchnutím dveří.

Když vystoupila na první schod, tesklivě zavrzal, a když vystoupila na druhý, zdálo se jí, že jí kdosi pod nohama sténá. Rychle vyběhla po dřevěném schodišti a prudce vrazila do ložnice paní.

Bylo tam ticho.

V krbu ještě praskal oheň, ale louč zhasla. V těch místech, kde stálo lože, byla tma. Děvečka znovu zapálila louč o plamen v krbu, zastrčila ji do držadla a nesměle se zeptala, přeje-li si paní něco. V odpověď zaskučela v komíně meluzína. A zase ticho.

Strach sevřel Marce hrdlo, bála se pohnout a pokročit blíž k loži. Zůstala nerozhodně stát uprostřed jizby a tiskla kotě k sobě. Zapředlo hlasitěji a opřelo se jí lichotivě o tvář. Jako by setřelo z děvečky bázeň, Marka se vzmužila, vrátila se ke dveřím pro louč, vyzvedla ji do výše a po špičkách přistoupila k lůžku.

Nehybný obličej na pruhované podušce se bělal víc než obvykle, otevřené oči svítily skelným leskem kamsi vzhůru. Děvečka sebou poděšeně trhla, kotě jí vypadlo z náruče, ale ona už o ně nedbá a klopýtá z jizby ven. Vpadla do kuchyně a přirazila pevně dveře za sebou, jako by se bála, že smrt jde v patách za ní. A tu se setkaly její poděšené oči s očima staré žebračky, a pohledem moudrým a mírným, trochu vyčítavým, a přece uklidňujícím. Jak bylo Marce dobře, že tu Háta sedí.

Ještě nejistě, ale už nehlučně popošla ke kotlíku, sňala jej z ohniště a zavěsila tam jiný s vodou, utřela hadrem vylitou kalužinku a pak - jako by se teprve nyní rozpomněla - váhavě šeptala:

„Háto, ona tam leží mrtvá.”

„Bůh buď milostiv její duši,” přežehnala se stařena. Opřela se o hůl a namáhavě vstávala. „Pomohu ti ji umýt.”

Řekla to samozřejmě a klidně, jako by jen pro to sem přišla, jako by jen na tato slova zde čekala. V té chvíli ji Marka měla ráda.

III.

Vítr v komíně zpíval, plameny v krbu tančily. Jen dívčí lože stálo tvrdě na širokých dubových nohách. Tiše, větře, ať neprobudíš spící dívku.

Vítka však nespala. Dobře ví, že ještě polena v krbu hoří plamenem. Je příjemné se dívat štěrbinou ložního závěsu na světlý odlesk ohně, který krouží na klenutí jizby. Je to strop pěkně spjatý u dveří do podkovy, jak se na jizbu zámožné kupecké rodiny patří. Málo je na Větším Městě pražském takových domů, jako je Vítčin rodný dům. A jestliže mu ještě říkají U zlatého kužele, prý už tam cinkot zlata dávno převážil otáčení kolovrátku. Tak jednou kterýsi šprýmař panu Jakubovi lichotil; Vítka nyní na to vzpomněla, když pozorovala zlatý rej světlého stínu na tmavém stropě. Pak ji napadlo, spí-li již její sestra -kdybych se vyklonila stranou z lože, možná, že bych zahlédla v šeru, jak se Adlétka usmívá. Ano, ta se usmívá, i když spí. A proč už nespím já? Chtěla bych zpívat - dívka zabořila ústa do peřiny, aby se zrádná písnička přece jen z nich nevydrala, — vždycky se Vítce chtělo dělat něco jiného, než co dělali druzí.

V komíně meluzína doplakala a chvíli bylo ticho. A toho použilo pokušení - kdybych teď vyšla na zápraží, šlápla bych jistě do vysokého sněhu. Obalil by mi nohy, měla bych sněhové střevíčky. Mám ráda sníh a hvězdy a ticho, v kterém mohu rozeznít zvonečky snění.

V sousední komoře hlučně sklaplo víko truhly. To matka ukládala sukně, teď vrzla postel; mamička uléhá, za chvíli bude spát. Ale já ještě neusnu, myslí si Vítka. — Dali mi jméno Vítka. Jméno, jako když bičem švihneš. Vítka. To zpívá řemínek nad koňskými zadky, když jede tatíček se suknem do cizozemí. Plachta se nad fůrou nadouvá, jedeme daleko, nadouvá se, koňská kopyta se vzepřou o tvrdou zemi; tatíček zatočí širákem naposled a pak nám mizí z očí.

Proč se mi směje, když chci jet s ním? Panně vřeteno, pacholku do ruky bič, odbývá vždycky mé přání. Proč jsem dívkou? A proč mi vřeteno padá z ruky, když slyším vyprávět o cizích zemích?

Na rynku troubí ponocný jedenáctou. Tak pozdě už! A přece ne dost pozdě, abych si nemohla zkusit obout sněhové střevíčky...

...Veřeje dveří zaskříply, v dívce se zatajil dech. Postála chvíli a čekala.

Adlétka sebou neklidně pohnula, zmateně promluvila ze sna. Stále se usmívá, pomyslila si Vítka a protáhla se opatrně škvírou ve dveřích. Bála se více je pootevřít. Což kdyby opět vrzly!

Šťastně je na tmavé síni. Černý chlad se chtivě opřel do nočního šatu, Vítka mu nastavila tváře.

Opět zaskučel vítr. Uchop mě za hřívu, Vítko, jsem rychlokřídlý kůň. Panny přenáším z krajiny do krajiny.

Vítka sáhla do tmy.

Nahmátla hladkou hebkost kožešiny. Sňala šubu z hřebíku a přehodila si ji přes ramena. Ještě nevěděla, k čemu to bude dobré, ještě nemyslila na víc než na příští krok ke dveřím, jež vedly z domu do ulice.

Ale prsty se samy dotkly petlice, dveře se otevřely.

Bylo to příjemné, stvořit si sen za bdění. Vždyť jenom ve snu smí panna v noci vyjít do mrazivé tmy.

Vydechla, jako by vyšla z kobky. Sníh se sypal do ulice, rozvířil se kolem Vítky a ona mu přeochotně nastavila líčka. To kolem letí větrný kůň... a za sebou nechává podivně krásný stesk...

Vítka opatrně kladla nohy do bílého sněhu. Pak se obrátila a zaradovala se, když spatřila rozmarýnku vlastních stop v bílé podušce chodníčku.

Znovu a znovu se pokoušela rozvíjet ve sněhu poupata svých kroků, až ji vytrhl vzdálený zvuk. To se ponocný domlouvá s halapartníky, kudy se dají na obchůzku.

Vítka se protrhla k šedé skutečnosti. Co to provedla! Uprostřed noci pobíhá po ulici jako povětrnice. Všecka se poplašila myšlenkou, že by ji tu někdo mohl zastihnout. Co už starostí nadělala matce svou ztřeštěností, co se už naslibovala být rozumná jako Adlétka a jiné panny!

Přitáhla úžeji k ramenům širokou šubu a poděšeně se ohlédla. Zdá se, že někdo do ulice vešel.

Už nestačí prchnout domů. Svatý Víte, patrone můj, modlí se Vítka, byl jsi jen chlapec, a přece tak statečný, stůj při mně, i když je noc, vždyť přece v nebi nespíte, viď, že ne?

Nikterak svatý Vít nespěchá s odpovědí, ba ani s příchodem, aby zastínil blaženým světlem pošetilost panny.

Ten, který uchopil dívku pevně za ruku, jistě nebyl z nebe. I clonou sněžných hvězdic spatřuje Vítka modravý odlesk černé hřívy, jak mu v bujných kučerách spadla do vysokého čela. A což ten silný, věru chlapský nos! Ne, ani tyto vousy kolem úst by nemohl mít Vítčin svatý patron.

Oči, které se přiklonily k dívčiným, byly podobny krbu s řeřavějícími poleny, oheň a saze, saze a oheň.

Stála jak přimražena, tak se lekla.

Zasmál se tiše. Ještě nepromluvil, ještě se jenom díval. Jeho prsty svíraly dívčinu dlaň a nemínily ji pustit, ač se snažila vymknout se mu z ruky.

„Pobledlas, panno, strachy. Nejsi z těch, které se v noci toulávají po ulicích.”

Dívala se jak uřknutá do očí černých a řeřavějících mezi polínky očních víček. Pane na nebi, vždyť on má řasy jako žena. Dlouhé a krásné. Ani ona takové nemá. A přece o ní povídají, že je z Pražského města nejkrásnější.

Dívala se a bylo jí, jako by ležela na svém loži a před očima tančí v tmavém klenutí jasný kroužek světla, jenom krb se propadl do ní a polena žhaví kdesi v srdci.

„Není radno počestné panně pobývat v tuto hodinu venku. Jak ses tu octla? Kam tě mám doprovodit?”

Pootočila hlavu zpět, tam kdesi - připadalo jí to tak daleko - stál dům U zlatého kužele, kamenný dům, z něhož si vyšla pro sněhové střevíčky.

Šla vedle něho krotce, jako by její jméno nebylo podobno švihnutí bičem. Šla a netrhala již dlaně z jeho prstů.

„Jak ti říkají?”

„Vítka,” zašeptala a lekla se, že už stojí u domovních dveří. Pozvedla tázavě oči k němu. Porozuměl.

„Své jméno neprozradím. Jsou jména, která lidi neradi opakují.”

Dotkla se lehce jeho vlasů, rychle však stáhla ruku zpět.

Naklonil se k ní, v té chvíli byla růží, neboť takovou krásou se jen hvězdy odívají, jaká mu svítila z její tváře. Uhnula jeho rtům, a než stačil pozvednout hlavu, začernala se před ním zavřená vrata.

Ponocný táhle troubil hodinu duchů. Joachym se rozhlédl. Ulice byla pustá, ach, pustší než ve chvíli, kdy do ní vešel. Vytrhl dýku z pochvy a vyryl do dveří znamení. Aby dům poznal, až se snad někdy vrátí. Eh, čerta se vrátím, zabručel nahlas. A dál se myšlenky posmívaly - Joachyme, osle, měl bys už konečné pamatovat, krása je jadérko okamžiku a návratům zbývá jen skořápka, bolestně prázdná. Kolikrát ses kdy vracel, tolikráte jsi býval zklamán.

Joachym tvrdě a pevně klade střevíce, okuté železem, do sněžné plochy země. Znovu se kolem jeho tváře roztančil sníh, jako by vycházel vstříc Joachymovu přání. Zapadněte sněhem, cesty k rodnému domu i k vratům dýkou poznamenaným, minula doba něžných písní, nyní promlouvá světem ostrý meč.

Ještě na prahu krčmy se váhavě zastavil, ještě se poohlédl zpět, než uchopil klepadlo u dveří. Metelice však smetla spanilý obraz růže, jež voněla před chvílí blízko jeho rtů. Jen chladný vítr mu vhodil do vousů hrstku sněhu. Joachym zaklepal železným kruhem na dveře, z trámů sbité a křížem krážem okované. Ozval se dutý zvuk kovu a dřeva, hned potom se zevnitř pisklavý hlas vyptává, cože si pozdní host přeje, neboť krčma se po půlnoci již nově příchozím neotvírá.

„Králův posel!” vykřikl Joachym místo odpovědi. Bylo proč křičet, neboť vítr se snažil urvat jeho hlasu zvučnost a slova rozmetával v třísečky zvuků.

Avšak ten za dveřmi zřejmě čekal na toto heslo, neboť dveře se otevřely nadmíru ochotně a několikero radostných hlasů zaznělo Joachymovi vstříc.

Ještě stál na prahu, jako by vážil skutečnost se snem a váhal, pro který svět by se mělo srdce rozhodnout. Cinkot korbelů na jeho počest pozdvižených, halasný smích a pestrost vojenských kabátců, to byla skutečnost, v které se rytíři žije dobře. To, co právě smetl sníh za dveře dýkou poznamenané, i to, co úpělo v šeré jizbě, to byl jen nežádoucí sen.

IV.

Vítka stála na temné síňce. Slyšela úder dýky v tvrdé dřevo, cítila jej až u srdce.

Měla zavřené oči. I když je otevřela, jenom tma se dívá dívce do očí, a přece stále vidí dlouhé brvy, pod nimi oheň a saze, saze a oheň.

Hoří jí líce, hoří jí dlaně. Chce se jí rozpřáhnout náruč a letět skrze zdi domu, tančit, jak tančily vločky sněhu okolo jeho temné hřívy, zavýsknout, jako výskává vítr v krbu. Cítila, jak se jí sesouvá šuba z ramen a chlad ji obléká v perlivé chvění.

Už se i zuby rozjektaly, neboť dívka se něčeho bojí — horko i zima ji oblévá, ledový oheň a hořící led - co se to děje - celý dům zpívá, i tma je světlá.

Naklonil se ke mně tak blízko! To nebyly oči, to žhavěl krb, to jiskry z polen padaly na mne, když se díval. Nikdo se ještě na mne takto nedíval. Viděla jsem se v něm jako v zrcadle; byla jsem krásná. Jeho oči klečely před mými, jak jen rytíři klekají před královnami. Tiše se zasmála. Zvuk hlasu se opřel o zdi a spadl tlumeně do tmy. Už to nebyl smích. Ozvěna jej změnila v zasténání. Vítka se lekla. Jako by vlastní hlas vyslovil varování. Vítka však nedbá na slova moudrých, nikdy jim nechce rozumět; ale hlas tmy si nerazil cestu k sluchu, proklouzl přímo k dřeni duše. A Vítce našeptává, že se i sněhové střevíčky měnívají v louži.

Shýbla se pro šubu. Cítila únavu. Dům ustal ve zpěvu, tma se nasupila a zima cení ostré zuby. Rychle pověsila Vítka plášť na hřebík, vyklouzla ze střevíců, vzala je do ruky a tiše, po špičkách se protáhla nazpět do jizbice. Když kladla střevíce k vychladlému krbu, ještě se na nich bělaly sněhové spony, bělaly se v šeru, znovu z nich zasvitla naděje, že se sen vrátí a noc že nebude mít konce.

Na vedlejším loži se vztyčila Adlétka a zavolala:

Vítka odpověděla jen nerada. Sestřin hlas trhal závoj okouzlení, v kterém její myšlenky byly ještě zahaleny.

„Ty nespíš, Vítko? Měla jsem krásný sen.”

„Já také,” odpověděla Vítka; uléhala opatrně, aby vrzot lůžka neprozradil její toulku.

„Šly jsme do kostela svaté Barbory,” vypráví šeptem Adlétčin hlas. „U vrat kláštera seděli žebráci a mezi nimi - považ - také Aleš. Nic jsem se nedivila, že je žebrákem, vztáhla jsem ruku, abych mu dala almužnu a on — na prst mi navlékl prstýnek, prstýnek s rudým kamínkem a řekl: To pro tebe, panno Adlétko!

— A já se usmívala, bylo to krásné.”

„Dárek od žebráka? Nevím věru, co na tom krásného!”

Adlétčin hlas se zalekl, docela zmizel za záclonkou lože. Až po chvilce se ozval znovu, nesměle.

„Ale vždyť to byl přece Aleš, od něho - ” hlas zmlkl docela, jako by pohasla radost ze snu i dárku.

Vítce je sestry líto. Náhle rozumí, čemu ještě včera nerozuměla. Kdyby v neděli, až půjdou s Adlétkou na služby Boží, kdyby v neděli zahlédla Na Františku žebrat toho dlouhobrvého - ó, Vítka ví, že by jí působilo potěšení sednout si vedle něho a vztáhnout k mimojdoucím dlaň a žebrat také.

„Adlétko,” zaprosila do tmy. „Povídej dál. Ten kamínek byl červený?”

Adlétka se utěšila. „Pravím ti, prstýnek byl zlatý s rudým kamínkem. Katuše říká, že červený kamínek znamená lásku.”

Poslední slovo řekla ostýchavě, jako by se bála prozradit myšlenku, jež se skrývá za ním.

„Pak tě má jistě Aleš rád,” Vítka jen šeptla, jako když sestru po líčku hladí.

V.

V Paříži léta Páně 1330 v den Hromnic.

Milý pane bratře,

posel tohoto listu, který se ubírá do Čech, přislíbil zastavit se na Starém Městě v domě U zlatého kužele, aby se po Vašem zdraví poptal, jakož i vyřídil mé ze srdce upřímného plynoucí pozdravy, a to Vám, milý pane kmotře, jakož i paní Kateřině, zvláště pak panně Adlétce a Vítce...

Při poslední větě se Adlétčin hlas pozachvěl, znovu se vrátila ke slovům - zvláště pak panně Adlétce - dívka se rychle podívala na rodiče, ale hned sklopila oči k pergamenu, dobře zahlédla otcův úsměv. Četla rychle a překotně dále, aby smazala posměšek z otcových rtů.

...z jara končím svá studia na slavné universitě pařížské a vydám se nazpět do království, abych vědomostí, nabytých v cizině, mohl použít k slávě české země, jakž vždycky bylo touhou srdce mého, s čímž jsem se před Vámi, milý kmotře, nikdy netajil!

Povídá se tu, že náš král Jan, slavné pověsti rytíř Lucemburský, odtáhl do Vlach, aby tam některá vzpurná města přivedl k poslušnosti. Sláva jeho veliká nemálo je známa zde mezi tuzemci i lidem cizozemským. Králevic Václav, Karel zvaný, taktéž proslul rytířskou odvahou, ačkoliv je to jinoch sotva patnáctiletý. Pročež jeho otec prý jej povolává z Lucemburka do Itálie, aby se učil vladařit a na vzpurných pánech vlašských brousil meč i diplomatickou obratnost. Mnohem více však nežli tyto zprávy naplňuje mě dychtivostí každá zmínka o naší Praze a drahém domově, kdykoliv se mi poštěstí krajana zde potkat.

Až tento list budete čísti, milý pane kmotře, doufám s pomocí Boží již doktorem se nazývat a tlumok si na zpáteční pouť do Království českého připravovat. A dá-li Bůh, v Němcích, kam se suknem zajíždíte, na Květnou neděli bychom se setkali, v tom čase a na tom místě na ungelte norimberském - kde jsme se před třemi léty rozloučili. V neustálém těšení, že brzy již všichni se shledáme, vzpomíná na Vás, do ochrany svatých patronů českých Vás všechny - zvláště pak pannu Adlétku a Vítku - odporoučí

Váš

Aleš

„Pěkně čteš, Adlétko,” pochválil pan Jakub, kroječ suken, svou dcerku. „Mnohého žáka bys zahanbila.”

„K čemu pannám čtení,” nevrle broukla paní Kateřina. „Potřebovala jsem já někdy čtení? Bůh ví, že ne.” Toť se ví, Jakub, který dvakrát ročně světem brousí, musí se trochu vyznat v písmě, ale ona a dcerky? Nu, pravda, kdyby přišel Aleš — až do Paříže odešel na studie - kdyby přišel a zahleděl se do Adlétky - však býval u nich jako doma, nemusel by se za nevěstu stydět. Zná Adlétka více než obyčejné pražské panny. A Vítka také v pergamenech ráda čmárá — kde zase vězí?

„Podívej se, Adlétko, po Vítce! A zeptej se, zdali už vytřela ve skladišti prach z polic!”

Adlétka vyšla z jizby nerada. Ještě jednou, jedenkrát, by si chtěla přečíst - zvláště pak pannu Adlétku - ó, jistě to tam stojí tak a nejinak! Ohlédla se ve dveřích po stole, na kterém zůstal pergamen.

Našla Vítku ve stáji. Sestřička seděla na otepi slámy a mluvila s koňmi. Obraceli k ní hlavy, věrnýma očima ulpívali na dívčině tváři a zase se vraceli k žebroví, za nímž vonělo seno. Teplo z koňských těl houstlo ve vzduchu ve štiplavý pach, ale Vítka jej necítí — je právě panošem krále Jana, čeká tu na rytíře, který má v očích oheň a saze, jedou úvozem, polní cesta je napjata jako struna a zvučí hudbou koňských kopyt... už dojíždějí ke hradu, hrad stojí na kopci a na nádvoří voní staré smrky, podél hradeb kvetou divoké červené máky. To v hradní komnatě planou polena v krbu a šero a vůně hořícího dřeva a vůně jeho vlasů. To vše je večer na jeho hradě, na hradě rytíře, který se jmenuje bůhvíjak, a Vítka je Vítek, panoš krále Jana. Přijela na hrad divokých máků, aby vyzvala rytíře k souboji. Urazil jsi pannu, jež tančila ve sněhových střevíčkách, urazil jsi ji přetěžce, neboť jsi nedodržel slib. Vidíš, jen kalná louže zbyla ze sněhových spon, a to se nesluší, takto šidit panny, jež ještě věří v rychlokřídlé koně.

Vítka klade koni hlavu na krk. Je jí tu dobře, předobře. Bože, mamička mi přikázala uklízet ve skladišti. Adlétka ani nemusela říkat, proč přichází.

„Ještě to udělám,” slibuje Vítka. Ale dále objímá koňský krk a celým tělem saje příjemné teplo, jak na ni sálá z Hnědákovy hebké srsti.

Adlétka nespěchá. Opřela se o žlab a chvíli mlčí. Má - nemá Vítce svěřit novinu? „Byl tu jakýsi žák, přinesl otci psaní,” pomalu klouzají slůvka panně přes rty, jako by sítkem nedůvěry přísně prosévala jejich barvu. Vítka ještě poletovala v dálce, ještě se nevyzula ze střevíčků snění.

Adlétka se osměluje. Neposlouchá-li sestra, tím raději chce mluvit, jako by mluvila k sobě. „Přinesl psaní od Alše. Aleš se brzo vrátí. Myslíš, že si budem zase tak mile povídat, až přijde na besedu? Vždyť jsme se neviděli po tři léta. Co myslíš, nebude Aleš jiný?”

Adlétka nečeká na odpověď, vždyť její srdce samo odpovídá. Nebude, nebude, vzpomíná na mne, jinak by nebyl napsal -zvláště pak pannu Adlétku. Ale radost se obrátila a ukázala náhle rub - i Vítku pozdravuje - patří jí také slůvko zvláště? A úsměv tuhne v srdci, tuhne i na tváři — šero ve stáji zavrávorá nejistotou, Vítčin bělostný obličej příliš líbezně svítí do podezření — Adlétce se chce vykřiknout. Mne, jenom mne pozdravuje, ale už se ptá Vítčin hlas, lhostejný, tím více drásající ránu pochybnosti, zdali i na ni Aleš vzpomněl.

„Ne,” řekne Adlétka tvrdě, „ne, to víš, byla jsi takové rozjívené, rozcuchané dvanáctileté koště, když odjížděl, jakž by si na tebe mohl vzpomenout!”

„Nu, nevzpomněl-li, zdrávi byli!” ušklíbne se Vítka. „Sotva mi z toho vzejde škoda!”

Aleš, kdo je Aleš proti rytíři, jemuž rámují čelo smolné vlasy?

Přese všechno pohrdání se zastavuje vzpomínka na Aleše i u ní. „Co z tebe vykvete, než se vrátím?” slyší Alšův příjemný hlas. „Budeš, Vítko, divoženkou, anebo andílkem, jehož básníci rádi opěvují?”

Smál se, když tahal Vítku za světlé copy, zatímco na Adlétku se vždy díval s uctivostí. Nu, Adlétka byla o necelé tři roky starší. Ale dnes by si Aleš nesměl dovolit zatahat Vítku za pletence, i když se stále podobá divožence a do andílka sotva doroste.

Sama se tomu zasmála. Podala ruku Adlétce, která stála podmračená a zamyšlená. Pěkně sestřičce slušela kordulka s červeným šněrováním, Vítka pocítila radost z Adlétčiny spanilosti.

„Jaká jsi hezká,” řekla sestře, když se s ní vedla přes dvůr. „Velmi ti sluší červená barva. Jistě se Aleš poplaší, až tě uvidí, a bude z toho svatba.”

Teď už se smějí obě, Adlétka radostně objala Vítku okolo ramen. Březnové slunko zapadá, den se sesouvá za hradbu šedých oblak, ale vzduch voní fialkami, už se objevují za městskou hradbou.

Však jich má stará Háta plný košík, belhá se ulicí od domu k domu, o prahy klopýtají staré nohy hadry obtočené. Bezzubá ústa šeptají prosbu o skývu chleba. Zastavila se u dveří Jakuba, kroječe suken. „Panenkám kytičky sluší, za pas je zastrčíš, milost přivoláš, podej sousto staré Hátě,” brblá stařena v síňce, do které vešly obě dívky.

Vítka odskočila do komory pro žitnou placku. Dá, i kdyby mamička hubovala. Ráda dá staré Hátě, která umí vyprávět podivné pohádky o dalekých zemích. Ba, umí hádat budoucnost z ruky. Dnes jí i Adlétka ochotně podala dlaň.

„Ženicha čekej z daleka, panno,” vhlíží se žebrácká do rýh na růžové dlani. „Ale dej pozor na sebe. Zubatá bude se také ucházet o tebe. Bude-li milý ochoten dát se s ní v souboj, vyhraješ svoje štěstí.”

Divná slova. Adlétka stáhla ruku zpět, chtěla by slyšet jinou písničku. „Dost, Háto, neumíš-li jinak.”

„Mně hádat nebudeš?” Vítka je dychtivá na svůj osud.

„Mnoho slz, mnoho cest brázdí tvou ručku, panno,” pokyvuje hlavou stará Háta, „dva budou vonět k růžičce, oba se píchnou o trn. Černá barva ti uhranula, panno, černá a červená, saze a oheň, barvu smutku sis vybrala, ale barva ohně vše napraví a budeš šťastna.”

„Kdo by ti rozuměl,” Vítka se rozpačitě usmívá. „A kdes byla na fialkách, Háto?”

„Až za hradbami, panenko. První kupec byl štědrý, stříbrný peníz mi hodil do košíčku. Byl prý to jeden z králova vojska. Takoví páni mívají mnoho peněz. Však jenom pro peníze si je král posílá do Čech, co by tu jiného pohledával? Nestojí o království. Uplakala se pro něho královna a synáček - nu, dej mu Pán Bůh štěstí - až doroste a vrátí se, bude zas v zemi dobře.”

Takové řeči slýchávají panny denně. Pravda, u nich ještě nezaklepal zlý host. Hlad prý je po české zemi. Sedláci nestačí odvádět desátky a městům se daněmi prázdní pokladnice. To prý král Jan si potřebuje zlatit českým dukátem svou slávu, to prý král Jan dovoluje tak pánům odírat lid, aby z nich mohl ždímat groše.

Adlétka si vzpomněla na Alšův list. Králevic Karel už odjíždí do Vlach, aby se přiučil vládnout.

„Zase bude dobře, stařenko,” řekla do temna síňky a její úsměv svítil na lepší časy.

Vítka tu stojí beze slova. Ráda by slyšela více o rytíři. „Že z královy družiny, povídáš? A jak se jmenoval?”

„Joachym, tak na něho volali druzí, když se u mne opozdil. Smáli se, že se zastavuje s kulhavou stařenou. Nu, Bůh mu zaplať, ať sem přijel pro cokoliv, měl dobré srdce, že mne obdaroval.”

„A jak vypadal?” nutká tušení Vítku k vyzvídání.

„Inu měl sametový kabátec, myslím, že tmavězelený, zelenožluté nohavice, pás hojně stříbrem zdobený a dýku, jejíž rukověť se leskla zlatem. Pěkný pán, jen co je pravda. Ale ty oči, Bůh mě netrestej, takové palčivé a černé...”

„Joachym,” šeptá si tiše Vítka. Už ví. Tmavězelený kabátec, palčivé oči, byl to on. V náhlé radosti objala stařenu a přitulila k vrásčité tváři svěží líčko.

A bylo zle, neboť v tu chvíli vešla do síňky paní Kateřina. Měla se proč rozzlobit. Háta se honem šourá ze dveří. Chudí nepatří k bohaté měšťce. Chudák si musí leccos nechat líbit. I vynadání. To je to nejmenší. Ale panna Vítka, ta je jiná. Kdo to kdy slyšel - objímat žebračku...

Hubovala paní Kateřina nemálo. Tak se zahazovat. Ty, Vítko, dcera kroječe Jakuba, brzy už panna na vdávání. Což jestli Háta roznese, cos udělala. Vždyť se nám lidé budou pošklebovat, že ses nadobro zbláznila.

A paní Kateřina se s obavou podívala na Vítku. Vždyť, probůh, to děvče vskutku nemá snad všecko v hlavě v pořádku.

Vítka naslouchá matčinu hubování pokorně. Uznává vinu. To nikdo nedělá, aby se objímal se žebračkou. Ovšem, to jenom ona mohla provést. Ale vždyť nemyslela tím nic zlého. Ba, nemyslila při tom pranic. Nikdy nemyslí, nežli něco provede. To přijde samo sebou. Joachym. Joachym se jmenuje. Nejraději by to jméno vykřikla, zazpívala, zatančila v rytmu jeho slabik. Joachym, Joachym. Jak je to krásné!

„Bože mě netrestej, proč já mám takové dítě!” naříká paní Kateřina. „Ona se ještě usmívá. Jako by neprovedla neslušnost.” Vítka skryla tvář do dlaní. Alespoň nikdo neuvidí, že nemůže být zkormoucena. Uznává ovšem, že se provinila. Ale proč by se neusmívala, když je jí veselo ze slova Joachym?

„Jdi k ševci Bártovi, zdali už otci spravil krpce,” řekla paní Kateřina, když se vyzlobila. „Alespoň mi zchladne krev, když mi sejdeš na chvíli z očí.”

Vítka skočila k truhle pro plenu. Zavinula se těsně do kvítkovaného šátku, jako by radost tiskla blíže k srdci. Vyběhla z domu.

Švec Bárta má svůj krámek v kotcích. Obložen rozbitými škrpály, vždycky si pobroukává nějakou písničku. Temný krámek i ve dne mívá málo světla, natož teď k večeru. Louč však rozjasňuje okolí verpánku i zbrázděnou tvář Bártovu.

„Zdrávi přišli,” vítá pannu Vítku. „Krpce jsou hotovy, vezmi je, s panem Jakubem se vyrovnáme.”

Večer se zlehounka klade na střechy domů, dláždění se nahrbilo stínem a zákoutí plotů již otevřela černou tlamu. Vítka však jde, jako by jí hvězdy dláždily cestu; tatíčkovy krpce svírá v jedné ruce, druhou přidržuje šátek u hrdla a je jí veselo, převeselo. Joachym, Joachym, zpívá si při každém kroku její srdce.

Rozcuchaný klučina přeběhl dívce přes cestu. Hodila za ním: „Uličníku, běžíš si domů pro pohlavek?” Hbitě jí odpověděl vypláznutím jazyka. S chutí by mu to oplatila. Jenže, och, zrovna teď vyhlédla z krámu krupařka Barbora: „Tak, Vítko, dětské žertíky stranou. Chovej se, jak se na pannu sluší.”

„Nu, brzo-li pan Jakub pojede opět na cesty?” vyzvídá stará klepna. „Pravda-li, že jste dnes měli hosta, jakéhos bakaláře z cizí země?” Olízla mrštným jazykem vyprahlé úzké rty. Na chloupcích pod nosem se jí zachytilo trochu mouky z krámu. Vítce bylo k smíchu, že má krupařka knírek.

„Nic nevím, paní kmotro, s tatíčkem o jeho cestě jsem nemluvila a s bakalářem také ne.”

Jejich řeč přetrhl dusot koňských kopyt. Ulicí projíždí několik jezdců. A jak se objevili na nároží, večerní stíny ztlumily pestrost jejich vojenského šatu. Zvuk jejich křiku a smíchu měl barvu rozlitého vína. Koně šli mírně. Zdálo se, že jezdci nespěchají, zvědavě lelkovali kolem. Jeden z nich otočil koně do uličky, ve které stála krupařka s Vítkou.

„Snad jede sem?” zvědavě vypískla Barbora. To už kůň zatančil na zadních nohou před nimi. Vítka jen letmo zahlédla v šeru mužskou výraznou tvář a strnula. Krpce jí vypadly z rukou. - Nenadálý jezdec už je mimo ženy. Jeho kůň kluše uličkou krokem a pán se dívá pozorně do vrat všech domů. U zlatého kužele trhl koňskou uzdou. Na vteřinu postál? Ne, jede dál. Snad se tak Vítce jen zdálo. Jezdec zase zmizel za nárožím. Jen cinkot podkov zazvonil o kamení. Vítka zhluboka vydechla a shýbla se pro tatíčkovy boty.

„Bláznivý jezdec! Co tu chtěl?” krupařka slídí v dívčině tváři.

„Ach, což já vím?” pohodila hlavou Vítka a honem pospíchá domů.

Paní Kateřina má nový důvod, proč se zlobit. „Jen považ,” naříká si panu Jakubovi. „Poslala jsem Vítku pro krpce a ona jeden cestou ztratila. Což mě tak Pán Bůh tresce, vždyť se postím každý pátek i v nakázané dny. Modlím se denně a povinnosti křesťanské vůči tobě i dětem plním, ale na tom dítěti se věru radosti nedočkáme.”

Pan Jakub málokdy ztrácí trpělivost. „Nu, snad se krpec najde.”

„Vždyť jsem hned Vítku hnala nazpět. Nu, přinesla jej, to je pravda. Víš, kde jej ztratila? Před krámem klepny Barbory, zrovna tam, aby to zítra vědělo půl města.”

VI.

Den je již od časného jitra jasně žlutý, obloha si prozpěvuje skřivánčími trylky. Slunce se opírá o formanské plachty, ale pod nimi je chladivý stín. Kola drkotají po rozryté, vyprahlé cestě, košatina vystlaná slámou nadskakuje, koně jdou líně, ospale pokyvují hlavami, tu a tam je moucha donutí šlehnout si ocasem po vlastním zadku. Kdesi vpředu u prvního vozu křičí pacholek na náručního. „Hyjé, Hnědáku, pohni sebou, líné kopyto!”

Aleš se nadzvedl. Lehkým zívnutím setřásl poslední zbytek dřímoty z očí. Poohlédl se po svém baretu, ve spánku se mu svezl až pod otep slámy za košatinkou. Nasadil si čapku na hlavu, opřel se nohou o pavézu a seskočil na cestu.

Jako by všechnu učenost nechal za sebou kdesi v dálce, zase se cítil jenom Alšem, synkem konšela Fabiána z Menšího Města pražského. Čím více se blížili k pomezí Českého království, tím lehčeji a veseleji mu bylo u srdce. Rád setřásl ze svých střevíců prach pařížské Sorbonny, i když se na ni vydal před třemi lety s dychtivou zvídavostí. Tenkrát babí léto poletovalo nad poli a trnky u cesty se tmavěly tvrdými bobulemi. Divoký holub mu přelétl nad hlavou a jemu tehdy bylo, jako by sám dostával křídla. Jel do Francie, do světa! Pozvedl hlavu, zasmál se pošetilému nápadu, neletí-li opět divoký holub s ním zpět domů. Pěkně nám tam peroutky prostříhali, pomyslil si při letmé vzpomínce na přísnost mistrů na Sorbonně, ale hned se zatěšil, že už to vše je za ním a jede domů. Rozhlédl se kolem. Jeli kamenitou polní cestou. Po straně se černaly lesnaté kopce a převysoko nad nimi viselo jasnooké nebe. Hle, tu si usedla u cesty pláňka, je obsypána růžovými květy a slibuje šalebně nejsladší úrodu.

„Má milá, šizuňk na mne neplatí,” řekl Aleš zvesela a zamával jabloni baretem. Pamětí se mu mihla milá tvář, růžová líčka, chrpově modré oči a kousek slunce ve vlasech.

Pan Jakub se čertí u druhého vozu, rukama rozhazuje, až se mu snědé paže z širokého rukávu vysouvají. „Bodejž tě, Ondro, rohatý vzal! Kázal jsem ti již před dědinou dát koně okovat, a ty, jako bys cestou ohluchl! Teď Groška kulhá. A kdo ví, kdy dojedeme k nejbližšímu kováři.”

Ondra se brání brumláním. Málo si z toho kdo vybere. Ondra nikdy nespěchá. Jeho řeč pokulhává za myšlenkou, neméně klopýtavou, ale šedé oči se přitom dívají klidně, jako by se jich pánovo hromování netýkalo.

Přejeli zemskou hranici, aniž potkali člověka. Jen ptáci si prozpěvovali vesele a nedbali, jsou-li ještě na straně české či německé. Slunce k polednímu připalovalo, mouchy dorážely stále dotěrněji. Zpod vysoké meze ostře cvrčeli cvrčci. Bílé skvrny kopretin znehybněly, jen tu a tam se na bodláku lehce kolébal motýl.

„V půlhodině jsme v chládku lesa,” řekl pan Jakub Alšovi, vida, jak si mladý doktor stírá krůpěje potu z čela. Hněv ho rychle přešel, jako vždy. S pacholky se nejlépe domluvíš křikem, na to se neumírá.

„Na ženskou broukni, na volka a na pacholka houkni,” míval pan Jakub úsloví a toho se držel. Ale přidával-li na hlase, přidával i na groších. Poctivě platil a živil. Ondra už sloužil u něho desátý rok a nikdy si v herbercích nestěžoval, jak to činívala čeládka kupčíků švábských, s kterou se lámanou němčinou dobře domluvil. Pan Jakub znal cestu poslepu. Mnohokrát ji brázdil za ta léta, co obchoduje s Němčíky, Lucemburčany, ba i do Nizozemí se již pustil a všude o jeho poctivé české sukno stáli. Měl dva vozy. Na jednom bylo zboží, na druhém potřeby cestovní. Druhý vůz sloužil střídavě také za lože všem souputníkům. Vydával se pan Jakub na cestu s větším počtem pacholků. Ne že by jich byl k službě své potřeboval, ale kvůli bezpečnosti. Neboť časy jsou zlé, zvláště pak v našem království od těch dob, co zvůle šlechty našla oporu v nepřítomnosti krále. Městský a vesnický člověk nikde by se práva nedovolal, kdyby si je sám nedovedl uhájit. Lépe zaplatit pěti ozbrojeným lidem, nežli pak úplatným soudcům pěchovat měšce, aniž víš, dovoláš-li se nakonec práva.

Vjeli na lesní cestu. Aleš si sedl na pavézu, trčící vzadu na voze. Přivřel oči a kodrcáním vozu nechával přetékat vzpomínky... V universitní kapli stojí vpředu až u oltáře, vždyť je jedním z nejlepších zpěváků. Choralisté vždycky jsou u oltáře. Opat Roger má jasně kovový hlas. Takovou učenost abys ve světě pohledal. Ne nadarmo si jej francouzský král zvolil za kazatele. To u Svatého Germaina kazatel huhňá, jako by mu již hromničku zažíhali. Zato panny tam bývají velmi pohledné. Křehoučké francouzské krásky a nejkřehčí mezi nimi ta s modrým závojem na světlých vlasech. Vždycky sklopila oči, když jsem šel kolem. Škoda, byl bych rád věděl, má-li je modré či hnědé. Adlétka Jakubova má oči modré jako dnešní nebe, zato Madlén z hospůdky Chat noir měla je černé jako ohořelé dřevo, ba i víčka měla zarudlá jako po spálení. Madlén však umí zpívat...

Aleš se snažil zachytit melodii nápěvem beze slov, jen tak si písničku zabzučel, jako by s muškou povídal. Madlén tančí, pestré sukně rozvířily prach černé země, jeden střevíček uletěl právě k němu, k Alšovi. Jen rozpustile nadzvedla bosou nožkou okraj svých sukní. Všichni se smáli. Co na tom k smíchu? Ledaže nožka byla špinavá, ale ostatní to asi neviděli. Nemám ty cuchty rád, setřásl Aleš obrázek tančící šenkýřky z očí. Panna Adlétka má světlé copy, zdalipak si je ovíjí kolem hlavy jako kdysi?

Koně se zastavili. Aleš otevřel oči, k vozu přistoupil pan Jakub. „Podej mi sem vak, ten vpravo, je v něm uzené maso.” Byli na pasece, pacholci odpřahali koně, Hnědák vesele zařehtal a Groška uškubovala sporou trávu. Všichni usedli v polokruhu, aby byli poblíž pana Jakuba, který krájel kusy masa, uzeného a povařeného, pěkně tukem prorostlého. Chléb měli německý, bílý.

„A kde je Ondra?” rozpomněl se pan Jakub. Ohlédli se po něm. Seděl panu Jakubovi za zády na pařezu, velmi pečlivě prohlížel ohrnutou nohavici, strakatou záplatami, a na chlupatých lýtkách honil blechy. Dali se mu do smíchu.

Ještě nevěděl, že je středem pozornosti. Byl všecek zaujat svou činností, slinil prsty a žmoulal mezi palcem a ukazováčkem lapenou kořist, aby ji přimrzačil, nežli si na ni nehtem luskne. Už od rána ho ta neplecha dopaluje, k tělu dotírá. Havěť! Jindy také o ně, mrchy skákavé, nouze není. Ale dnes v noci je nachytal v tom psím brlohu - v herberku pod městskou branou jakéhos švábského hnízda, kdo by si to jméno pamatoval. „Tu se ti bude spát mňomňo,” mlaskal břichatý šenkýř tlustými pysky. „Tu si slož kosti, Hanzl!” U něho byl každý pacholek Hanzl. Blechy jsou břichaté docela po něm. Tu máš! Ondra se krátce zasmál, jak se cítil pomstěn. Jako by byl měl samého šenkýře pod nehtem.

Pan Jakub na Ondru houkl. „Pojď k jídlu a nech mordování.” Ostatní se Ondrovi pochechtávali. „Smiluj se, je to tvá vlastní krev!” I kdo by ty posměchy poslouchal, myslí si Ondra, to oni na mne vždycky - Pánu Bohu poručeno, někoho stvořil pro pláč, někoho pro smích. A Ondra znal přemnoho lidí, nad kterými bylo možno zaplakat. „Nu, tak dej sem můj krajíc, hospodáři, to je zbytečných řečí.” Žvýká své sousto pomalu a důkladně žlutými zuby, dívá se přitom pokojnýma očima na ostatní a občas něco zahuhlá mezi dvěma sousty. To se mu ještě v pomalé mysli souká nit odvety - tu máš, šenkýři! Koně se popásali pokojně nedaleko. Pan Jakub si podložil polovyprázdněný vak pod hlavu a natáhl se k odpočinku. Čeleď následovala jeho příkladu.

Aleš byl odpočinutý. Nechtělo se mu ležet. Zašel mezi stromy. Jehličí tlumilo jeho kroky, srnka ho ucítila, až když stanul takřka u ní, a teď dlouhými skoky prošívá mechovou zemi. Ťuk-ťuk-ťuk, dobývá se datel pod kůru stromu a do toho volá kukačka temné kuku. Odkudsi zazvonil zlatistý bzukot včel - skrze třásně větví protéká zelené světlo. Po bronzově červených kmenech klouzají paprsky poledního slunce a všechna ta krása je provoněna tou nejkrásnější vůní domova. Aleš to cítí slavnostní náladou, jako by se byl s lesem pobratřil a s datlem dohovořil a po srnce poselství odeslal srdci nejdražšímu. Jakoby prostoupen paprsky sám byl zeleně světlým stínem lesa, tak je mu lehce a radostně a volně, takže se jeho myšlenky řadily v modlitbu. Ty, Pane, víš, že jsem na světě rád, dopřej mi, abych stále více poznával Tvou slávu v kráse, kterou jsi stvořil kolem nás. Abych byl součástí té krásy, abych byl vidoucí a chápající a nikdy neklesající do slepoty. Abys k mému srdci vždycky tak jasně hovořil skrze sličnost všeho, co jsi stvořil, tak jako nyní mluvíš k mé duši. Amen. A chtělo se mu zpívat Magnifikat, ale nechal jím znít pouze srdce, neboť by nerad vyplašil ptáka, který ťukotem ohledával nedaleký strom. A přece datel uletěl, vyplašil ho dusot pádícího jezdce na koni. Cesta se tu lomila v ohybu. Taktak, že Aleš uskočil stranou, ale i v rychlosti zahlédl vysoké klenuté čelo a pod ním se tmět oči, jako bys oheň smíchal se sazemi.

„Joachyme,” překvapeně zavolal za jezdcem. Slovo dolétlo včas, ještě než Joachymův kůň dospěl k příkopu. Jezdec se ohlédl a pak trhl koněm, zrovna nad příkopem se zvedla přední kopyta a zadní zatančila. Joachym rád koni popřával příležitost, aby ukázal, co dovede, zvláště byl-li nablízku někdo, kdo ho mohl obdivovat. Aleš mu vyšel vstříc. Joachym neseskočil z koně, jen se nahnul, aby třepl přítele po rameni. „To je kůň, co? Viděls?” I přes chlubný tón hlasu se mu oči rozjely nejistě kolem. „Hrome, tobě to sluší,” upřímně přiznal Aleš, což ihned vrátilo Joachymovým očím přímý směr. „Tebe bych se nebyl nadál!” řekl ulehčeně. „Ďas ví, že jsem sebou trhl, kdože tu v ztracených končinách zná moje jméno.” „Vypadáš více na rytíře nežli na studujícího Boží vědy,” řekl Aleš a ťuknul kotníkem do vojenských škorní jezdcových. A znaleckým pohledem přejel pestrý oděv Joachymův, potřásl hlavou, beze slova hvízdl na ukončení svého úsudku o tom všem, co vidí. Joachym se rozesmál. „Právě tak je tomu, jak si myslíš. Učenost jsem už odhodil do škarpy. Cožpak jsi neslyšel na Sorbonně klepy o mém zdrhnutí?”

Aleš se rozpovídal. „Namoutě! Cosi jsem zaslechl, ale nevěřil jsem povídálkům. Vždycky jsem myslil, že budeš nejméně biskupským kancléřem, byls ze všech nejchytřejší.” „Tu máš za komplimenty,” Joachym rozmarně hodil cosi blýskavého k Alšovým nohám. Ale než se mohl pro to Aleš shýbnout, už zase ho Joachym drží za rameno. Náhle ze smíchu přechází k zachmuření. „Nevím, co mě posedlo. Král Jan byl tehdy v Paříži a nebylo zatěžko dostat se k němu. A tak jsem se octl v jeho vojsku. Přísámbůh, to je rytíř! Ten tě oslní nejen svým zlatem. Ostatně zlato mu stále chybí,” ušklíbl se Joachym. „Ale žít tě naučí, brachu, a to také stojí za něco!” Rozjařil se, až za plnými rty blýskly bílé zuby.

Aleš mlčel. Díval se pátravě do Joachymovy tváře, bylo v ní něco nového. Hlučná a jadrná řeč byla v rozporu se zmatkem v očích. Co se to stalo s Joachymem?

„Pierre, s kterým jsi bydlíval, prohlášen byl už bakalářem,” rozpomněl se Aleš. Joachym sebou nevrle škubl. Mávl jen rukou. „To mě nezajímá. Dávno jsem vínem spláchl vzpomínky na Paříž. Ve vojenských půtkách, hochu, ubiješ tesknici po přátelích lehce. Ani je nepřipomínej!” „Bůh dá, že se zase rozvzpomeneš.”

Joachyma jako by švihl bičem. Čelo mu zbrunátnělo. „Nevěřím v Boha ani v ďábla, netoužím postit se mezi vámi a krmit se učenými půtkami.” Řekl to vztekle, ale ihned se uklidnil, jako by sám sebe krotil, ztlumil hlas. „Jsi doktorem, učeným mužem, Alši, přiblížily ti knihy život? Co je to život? Chci vědět, co je život! Chci jej uchopit do rukou, pevně a chlapsky držet a nepustit, dokud lze z něho něco vysát. Rozumíš mi? Jenže čím více život poznávám, tím více mi uniká.” Zase to zaskřípění v hlase a pak otázka plná údivu: „Jak to, že žiji, že žiješ, že takové smečky lidí žijí, a proč a nač? Nač ten mumraj, Alši?” Údiv se přelil v úšklebek: „Chceš říci, z vůle Boha? Ale já už v Boha nevěřím, ztratil jsem jeho blízkost v blízkosti krále Jana.”

Aleš couvl, stín ze slov Joachymových se položil přímo na srdce krajiny. Tak potemněly stromy i cesta i balvan zdrsněl pod Alšovou dlaní, když se ho ve zmatku dotkl. Ovšem Joachym vždy ze sebe chrlíval otázky i odpovědi při dětských hrách u vltavského mlýna i na učených studentských disputacích. Ptát se i odpovídat je vždy víceméně hra, hra se slůvky a vlastním důvtipem. Teď však Aleš cítí, že se Joachym škrtí ve vlastní smyčce. - Budem si hrát na oběšeného, zazněl z dálky hlas - oh, šeredně skončila klukovská hra. Nebýt konšelky nablízku, byl by tehdy Joachymek zmodral na věky. Však byli oba za to biti. Na ten dětský zmodralý obličej vzpomněl Aleš a ulekaně se podíval na přítele. „Neodpovídáš,” ušklíbl se Joachym. „Můžeš drolit cestou modlitby za zatracence.” A opět tak náhle, jak přeskakoval jeho hlas ze světla ve stín, tak i jeho zájem skočil mimo.

„Jedeš domů už nadobro? S kým cestuješ?”

„S Jakubem, kroječem sukna ze Starého Města. Snad se na jeho dům pamatuješ, říkají tam U zlatého kužele.” Něco jako úsměv se mihlo v očích Joachymových. Bůh suď, pomyslil si Aleš, zdali mu rozumím! Je proměnný jako dubnový den. A přece, jak je tomu dávno, co jsme v dětských kytlicích oba běhávali okolo kostelíka sv. Václava na rynku Menšího Města. Jak je tomu dávno, co Joachym přišel mi ke mlýnu říci, že ho poveze Martin soukeník až do franské země na studie. A já mu tehdy záviděl, do šplouchání mlýnského kola jsem volal: „Já bych chtěl s tebou, Joachyme!” Také Joachym mlčí zahleděn v sebe, jako by s kýmsi v duchu promlouval.

„A kam teď míříš?” protrhl Aleš mlčení.

„Do Vlach. Bude tam pěkná mela, nerad bych přišel o pestrou podívanou.” „Chceš-li, vyřídím v Praze vzkaz,” nabízí se Aleš. „Nemám tam nikoho,” odmítl Joachym. Pohnul uzdou, kůň vykročil. Ještě však, než se ztratil za ohybem cesty, Joachym zavolal: „Ten prstýnek, libo-li, odevzdej panně Vítce!” A bodl koně ostruhou, jako by prchal sám před sebou.

Aleš se za ním díval nechápavě. Teprve po chvíli se rozpomněl, že mu Joachym prve hodil cosi k nohám. Shýbl se a zapátral v mechu. Brzy jej našel. Byl to malý kroužek, vhodný na útlý ženský prst. Ve zlaté obrubě bylo zasazeno několik rudých kamínků. Ležel Alšovi na dlani pokojně, a přece pohled na něj zneklidňoval, jako by se rděly na něm kapky krve.

Aleš vpustil prstýnek do měšce za pasem. Komu jej odevzdat? Jak najít pannu Vítku, které byl určen? Pan Jakub má také Vítku, ale to je přece děcko. Alši vyskočila před očima dívčí tvář, olemovaná kučerami. Za cůpky ji tahal, vije Vítko, kam pojedeš, koníčku zlatohřívý? A za Vítkou vyskočila Adlétka. Ta má pletence pevně obtočeny kolem hlavy. Jako korunka královny sedí jí nad čelem. Jako královně by se jí chtěl poklonit, když se na něj usmála. Zaradovala by se Adlétka, kdyby jí položil na růžovou dlaň zlatý prstýnek? Nu, uvidím, jak mě uvítá a zdali se chrpové oči už na jiného nesmějí, jako se smávaly na mne. Však jsi mi prstýnek, Joachyme, žertem daroval, proč bych se pídil po nějaké Vítce? Na tucty dívek toho jména pobíhají po Praze, škorně bych si ušlapal, než bych tu tvou krásku našel. Zasmál se zvesela a obrátil se k pasece.

Pan Jakub se už prospal a popohání pacholky, aby se neloudali se zapřaháním. Ondra vyjíždí první. Už aby s Groškou dojel k nejbližší osadě, kobyla povážlivě klopýtá. Ptáci se poplašili, hejno vran zakrákoralo nad lesem a jejich černá křídla bijí v průzračný vzduch. Aleš jde vzadu, před ním se kodrcá druhý vůz a kdesi vpředu někdo vykřikuje.

Vozy se zastavily. Všichni pospíchají dopředu, snad se tam něco stalo. Snad Groška upadla a nemůže dále. Aleš došel k hloučku, který se zastavil u zlomené jedle. „Jeden je mrtev, ten druhý žije,” rozčileně vykřikoval pan Jakub. Aleš odstrčil pacholky. Na mechu, svíraje křečovitě vyčnělý kořen přeražené jedle, ležel ozbrojenec. Na rozpoltěné hlavě temněla sedlá krev. Ruka, držící se křečovitě stromu, byla ještě vlahá. A kousek dále leží druhý, oblečený v kupecký šat, leží na tváři, zřejmě byl zasažen ranou do zad. Aleš jej opatrně převrátil. Tvář byla žlutá a nehybná, oči zavřeny, z rány, jež mu natrhla plášť od ramen k boku, stékala ještě čerstvá krev. Aleš se sklonil k jeho hrudi. Cítil slabý tepot srdce. „Je pouze raněn, podejte z vozu šátek, vymyji ránu.” Kdosi se pohnul k vozům, ostatní civěli strnule na Alše.

„Vždyť je to zlatník ze Židovského Města,” vykřikl pan Jakub, když pohlédl blíže do tváře raněného. Všichni přisvědčovali. Je to starý Malach, o kterém se povídalo, že je bohatší než všichni pražští konšelé dohromady.

„Jaký nerozum, že se vydal na cestu pouze s jedním ozbrojencem,” zakroutil pan Jakub hlavou.

„Se židem nerad kdo jede, i kdyby zlatem platil,” ozval se jeden z pacholků.

Ba, pravda, pomyslil si pan Jakub. A leckterý by šel, ale s nekalým úmyslem, a to věděl i Malach, proto neměl na výběr. Jeden z pacholků utrousil posměšnou poznámku, že by se neměli zdržovat pro nekřesťanskou duši, ale pan Jakub ho zle pokáral a připomenul mu podobenství o milosrdném Samaritánovi.

To už Aleš omyl a ovázal raněného a s pomocí ostatních ho uložil na voze pod plachtou. Snad ho dovezou do Prahy živého. Aleš by byl rád, kdyby se mu jeho první nemocný uzdravil. Vida, to by si nebyl pomyslil, když se vydal na cestu k domovu, že začne vědomosti v cizině nabyté uplatňovat na Malachovi. Mrtvého zbrojnoše nahonem pokryli mohylou z balvanů, kterých tu bylo dost. Dlouho se nezdržovali. Rádi by do západu slunce dorazili do krčmy U ropuchy, která tu nedaleko zemských hranic stála v horské samotě. Šenkýřka Markýta měla sice hlas nepříjemně skřehotavý, ale medovinu lahodnou, pivo studené a pekáč ochotně plný. Pacholkům se už sliny sbíhaly. A proto zhurta švihali bičem a trhali opratěmi, hyjé!

VII.

Konečně se otevřely dubové dveře, zdobené řezbami a kovovým tepáním, páter František pokynul Alšovi, aby vstoupil. Tiše vrzly veřeje, zmizel mlčenlivý kaplan biskupův, jen z tmavých obrazů se dívají přísné obličeje svatých. Chlad deštivého rána se protahuje komnatou, ač krb se namáhá prohřát mlčení biskupské jizby růžovým dechem tepla. Polena srovnaná v mřížkovou hranici řeřavějí jen zespoda, marně bys dlaně k nim vztahoval, dnes si tu tepla nenabereš. Aleš stanul u křesla měkce vystlaného aksamitovou poduškou, u křesla zdobeného erbem Jana z Dražic. Zadíval se do oken, byly již podle nové módy zdobeny skleněnými tabulkami v olověné mřížce. Teď po nich stékaly stružky vody. Vítr se opíral do okenic zvenčí rozevřených, občas některá kvílivě zasténala. Aleš vzpomínal svého posledního pobytu v této místnosti. Bylo to před třemi lety, před odchodem do Paříže. Tehdy mu biskup na cestu požehnal - Bůh tě doprovázej a vrať se bohat vědou, abys jednou pomáhal křísit zašlou slávu českého království!

Odkudsi, jakoby ze stínu myšlenek, náhle přistoupil k Alšovi suchý muž. Vztáhl k němu ruku, zdobenou biskupským prstenem. Aleš poklekl a viděl jen fialový kámen na kostnatém prstu. Políbil jej a dotkl se s úctou světce pod příkrovem drahého kamene. Slabý pach ztuchliny se dotkl chřípí, to se pohnula opět sutana, červeně lemovaná. Biskup popošel ke stolu. „Usedni, Alši! Čekal jsem dychtivě na tvou návštěvu.”

Seděli proti sobě, unavený, a přece houževnatý stařec se zlatým řetězem na omšelé biskupské říze a mladý, pln rozpačité svěžesti, jinoch v ozdobném měšťanském kroji.

„Slyšel jsem, žes vykonal zkoušky s úspěchem a vrátil ses jako doktor,” opět zahovořil biskup. Mluvil přivřenými ústy, a přece každé slovo bylo zřetelné. Mluvil jako člověk zvyklý mluvit uprostřed nepřátel, nepohnout rty, a přece vystřelit najisto. Deset let prožitých v avignonském vyhnanství naučilo ho zvážit rychle a dobře každou myšlenku, dříve než jí nasadil křídla slov.

„S pomocí Boží jsem, co jsem,” skromně odpověděl Aleš a v jeho hlase nebylo pokrytectví.

Šedé oči biskupa Jana se pohnuly malounko živěji. Vždycky tak zvolna jen roztávala kůra chladu v jeho výrazné tváři. „Tak mnohý odešel a nevrátil se, či vrátil se jen ke škodě své duše i ke škodě své vlasti. Kéž by naši nadaní jinoši nemuseli do cizích zemí za vědou! Což by Praha, jedno z nejspanilejších měst, nemohla hostit učenost na vlastní škole?”

Aleš se podíval na biskupa s překvapením. „Myslíš, Milosti, že bychom mohli mít universitu zde?”

„A proč ne?” Jen mírně zesílený hlas prozrazoval vzrušení. „Nedávno jsem o tom hovořil se zbraslavským opatem. Velmi si stýskal na neutěšenost našich poměrů. Jak šťastnou zemí je Francie, řekl, že má vše; v Avignonu hlavu křesťanstva, v zemi svatého krále a v Paříži universitu. Tak řekl doslova. A co neřekl, to jsme si trpce domyslili.”

Aleš se pátravě zadíval do bledé, hubené tváře biskupovy. Což jméno města, jež mu po deset let bylo pokořením, více nebudí trpkost? Aleš byl ovšem ještě pacholíkem, když se to stalo, ale ví dobře - dodnes si o tom Pražané vypravují - jak vřely ulice a bitky u kostelů zkrvavily nejednu dominikánskou řízu za to, že byl Jan biskup z Dražic obžalován u papeže z nadržování kacířům. Do Avignonu se šel obhajovat. Deset let trvala tato obhajoba a pak se k radosti věrných vrátil na svůj pražský stolec. Umí se bránit, umí odpouštět, pomyslil si Aleš, zatímco nahlas biskupovi odpovídá.

„Není všecko zlato, co se třpytí. Pověděl bych panu opatu zbraslavskému, že náš král větší slávou po světě slyne, nežli francouzský Karel, který se ani podepsat nedovede. A na pobyt papežův v Avignonu mnozí už žehrají. Jen tu vysokou školu jim můžeme závidět, Milosti.”

„Je vidět, že jsi byl dlouho mimo království,” biskup přimhuřuje oči, neboť vítr v komíně přitlumil oheň v krbu a štiplavý čmoud vyrazil právě k biskupovu sedadlu. „Věděl bys, jak na slávu svého krále ubohý lid doplácí. Pověstmi o slavných půtkách nenasytíš hladového, a v zemi je hlad. Zajdi za městské brány, vejdi do chalup sedláků a zeptej se, co soudí o svém králi. Ale netřeba jít tak daleko. I do měst se už blíží kručení útrob, do mouky se stromová kůra přimílá a říká se, že chudině podivná nemoc vytřepává zuby z dásní. Ještě mají konšelé halapartníky na honění zlodějů, ale nemají co vložit do prosící dlaně, aby se z ní pod bičem bídy nestávala dlaň zlodějská.” Biskup přivírá opět oči, ale to už ne před čmoudem, to ho jeho vlastní slova zašimrala pod víčky, takže vidí vše jenom přes vlhkou clonu. Chvilenku pomlčel; pod víčkem slzu schováš, ale v hlase ji neutlumíš. Já jsem biskupem tohoto lidu hynoucího, Pane, mne bičuj bídou, jeho nech! A pošli pomoc! To už měl biskup opět pevný hlas. „A co králevic? Co o něm povídají? Kdy se vrátí mezi nás?” Aleš pokrčil rameny. „Sotva jednou jsem jej zahlédl, když si odvážel princeznu z Valois do Lucemburku. Je z něho statný jinoch. A co je zvláštní,” Alšův hlas se radostně zrychlil, „je zcela jiný než ostatní páni z francouzského dvora. Především jeho vychovatel, opat Roger, měl na něho velký vliv a zaujal jeho srdce pro vědy. Říkají, že mluví několikero jazyky. Má rád knihy, ačkoliv mečem také nepohrdá. Nežli jsem odcházel, povídalo se ve Francouzsku, že prý ho otec Jan povolal do Vlach.”

„To se ho ještě brzy nedočkáme,” povzdechl biskup. Vztáhl ruce ke krbu, ale bylo to, jako když k pokorné prosbě vztahuje paže, v každém jeho pohybu byla vznešenost velekněze. „Bylo by tu potřebí moudrého hospodáře, aby zkrotil, co jako býlí přerostlo již dobrou setbu.”

„Dá Bůh, že se dočkáme,” odpověděl pevně Aleš. Ještě stále byl pln jasu z radostného uvítání doma, ještě neviděl stíny, o nichž mu biskup a jiní mluvili. Jen ty přepadlé tváře, které potkával, zdají se přitakávat steskům. Jen polorozbořený hrad, na jehož ohořelé zdi je vidět i z Menšího Města, jen to všechno vnášelo zmatek do pohody v duši.

„A co teď míníš počít?” zeptal se biskup náhle, jako by se protrhl ze zasnění.

„Především jsem přišel poděkovat Tvé Milosti za přízeň, která mi v cizině otvírala dveře.” Jeho Milost se jen pousmála. Takový úsměv neměl než Jan z Dražic, byl v něm výsměch i shovívavost, útrpnost i láska, tvrdost a dobrota.

„Lékařů odborně učených je v Praze málo,” nesměle pokračoval Aleš. „Lazebníci ovšem ochotně pouštějí žilou a kořenářky vyléčí mnohý neduh. Naučil jsem se však v Paříži rány tržné i sečné zašívat, vyříznout vředy a snětivé údy včas od těla oddělovat, než člověk zčerná. Takové umění se hlavně uplatní ve vojsku, ale chtěl bych i tu - ” rozpačitě se odmlčel, vida, že se na něj biskup dlouze zadíval.

„Víš, nač jsem myslil?” zeptal se biskup. „Kdybychom měli v Praze vysokou školu, byl bys jedním z mistrů.” Aleš se zarděl, nečekal takové pochvaly. „Milosti, skládáš do mne příliš mnoho naděje, ještě jsem ti svou dovednost neosvědčil.”

„Prosím tě, abys prozatím přijal titul mého osobního lékaře,” řekl biskup. Aleš vstal mile vzrušen a sklonil se k biskupově ruce. Kámen s fialovým příkrovem ostatků však couvl před jeho rty. „Ještě neděkuj,” zasmál se biskup trpce. „Kromě požehnání ti nemohu prozatím dát nic. Až co řekne můj almužník. I má pokladna trpí v těchto časech úbytěmi. Přestavění biskupského dvora pohltilo téměř vše, co v ní bylo.”

„A tvé zdraví, Milosti?” zeptal se Aleš. „Více mě trápí starosti než choroba,” červená čepička na biskupském temeni se povážlivě svezla. „Ale rád bych tě u sebe viděl častěji, Alši. O mnohém se spolu ještě uradíme.” Vstal, pozvedaje prsty na znamení kříže nad skloněným hostem. A když Aleš zase pozvedl hlavu, byl již v komnatě sám. V předsíni mu přistrčil páter František brko k podpisu v knize návštěvníků. Toho dne byl ještě list čistý.

„Zůstaneš už v Praze?” zeptal se kněz, který toho času biskupu Janu z Dražic oddaně sloužil jako sekretář, ačkoliv býval dříve rektorem vyšehradské školy a žáčci dodnes vzpomínají vděčně jeho dobroty. „A kdy si připneš rozmarýnku na kabátec?” zažertoval. „Takového ženicha nenechají paní matky dlouho na pokoji. Jistě ti vzkazují od první hodiny tvého návratu.” Obličej bývalého rektora se rozjasnil širokým úsměvem, mezerou mezi předními zuby vyklouzla mu špička jazyka. O ty dva zuby přišel otec František, když se příliš důrazně hlásil u zemského správce o jakási práva svého pána. Zemský správce pan z Rabštejna i s knězi zacházel jako s raby a zuby jeho bližních ho nikdy nebolely.

„Dočkáš se, otče Františku,” zasmál se Aleš také. „Ani vzkazovat nemusejí, tu pravou si najdu sám.”

„Tak, tak, jen se braň násilí,” ale už se mísí vrzot dřevěných schodů v sekretářův smích, neboť Aleš má tuze naspěch. Před branou biskupova sídla se však nerozhodně zastavil a rozhlédl se kolem.

VIII.

Déšť se ustálil v drobné mžení. Mladý doktor zavadil zrakem o smutné obrysy opuštěného Hradu, jež se černaly nad hradbami z bílé opuky. Výše nad nimi se válela černá mračna. Aleš si bezděky stáhl kápi na hlavu. Přešli kolem něho dva halapartníci, zamračení a mlčenliví, žluté cípy širokého límce jim vlály větrem. Mířili k Juditinu mostu. Aleš se obrátil za nimi. Doma jej očekávala matka s teplou krmí. Rád by se však v židovském městě poptal, zdali už zlatníka Malacha přešla horkost a jak se rána hojí. A ještě raději by si zašel ke Zlatému kuželi, panu Jakubovi popřát dobrého odpoledne.

Povolil poslednímu přání. Rychle minul rodný dům, jenž tu stál opodál biskupského dvora. Ani se nepodíval do oken, břečťanem obrostlých, aby se nesetkal s vyčítavým pohledem starostlivé mateře. Vykročil na Juditin most. Uprostřed mostu se zastavil a díval se do vody. Vltava byla klidná, břehy pusté, jen poblíž Kampy vytrvalý rybář na loďce nedbal mrholivého deště. Poprvé od svého příchodu pocítil Aleš stesk. Co se natoužil v dáli po Praze, a nyní jako by přijel na pohřeb! Něco z nářků biskupových se v něm zachytilo jako žihadlo a popichuje ke vzpomínce na žaloby slyšené už jinde. Je zle a nebude lip, pokud se králevic neujme vlády, slyší deseti hlasy najednou. To mluví otec, tak soudí kroječ Jakub, to mluví kalná Vltava i ohořelé trosky Hradu. To Praha zalomila vyzáblými pažemi, to pláče země česká v slzách deště. Dal se do běhu. Kam však utečeš, srdce úzkostí zalknuté, před hlasem rodné země? Je v tobě, tvá krev je krví její. — Aleš se protrhl z myšlenek nárazem protichodce. Měšťan Joklín se proti němu kolébal na krátkých nohou. „Ztřeštěnče! Málem bys mě byl porazil,” hučel bohatý Němec rozčileně. Aleš pospíchá dále, zatímco funící tlouštík vykřikuje: „Trdlipanáčku! Hejsa za panenkou a k starému člověku úcta žádná. To za mých mladých let -” funěl si měštěnín do podbradku.

Aleš se tímto střetnutím vytrhl ze smutku. „Co nářkem spravím? Je-li v zemi zle, tím více zapotřebí poctivých, dovedných lidí, tím užitečněji budu pracovat.”

Krupařka Barbora vyhlédla ze dveří krámku. Nikdo jí neujde, nikoho nenechá přejít beze slova. Je horší než stráž u městské brány. „Joj, pane bakaláři, ani v dešti tě nemrzí běžet za pannou,” úlisně se vemlouvá, marně se mladý muž ošívá. Krupařka ho chytla za cíp kápě neméně pevně jako kdysi ctnostného Josefa Putifarka. „A kdo ti říkal, že jdu za pannou?” utrhl se nevlídné. „Však tudy nejdeš poprvé, už jako pacholíka jsem tě tu vídala pobíhat,” přimhuřuje Barbora oči. „A jak tam v cizí zemi?” honem se vyptává, aby měla o čem vykládat zákaznicím. „Dobře. Drbnám tam huby zašívají nasmolenou nití.” „Co povídáš?!” vyvřískla, rozvírajíc oči doširoka a maně si zakryla pomoučenou dlaní ústa.

Použil okamžiku, že se pustila jeho šatu. Už mizí za rohem. Pozdě si paní Barbora uvědomila, že to byl pouhý tlach a že mu sedla na vějičku. „Nafouklý panáček,” ulehčila si. Však si ho vypůjčí, jen co bude příležitost popovídat si o něm s některou paní kmotrou.

Teď už bez překážky došel Aleš k domu U zlatého kužele. Zažertování s krupařkou jej rozveselilo docela, všecek vltavský smutek se z něho smekl. Zdali je panna Adlétka doma? A kde by byla za takového počasí? Sáhl do opasku. Nahmátl prsty malý kroužek, ucítil i kamínky, jejichž červenou barvu mu připomněla paměť. Už se jednou po svém návratu s pannou Adlétkou setkal o samotě, šla tehdy od rybáře, všecka se zarděla, když ho viděla. Ochotně přislíbila růžičku, když se jí ptal, zdali keřík, který pomáhal na zahrádce u nich sázet, už letos kvete. Doprovodil ji k haldě dřeva na konci ulice, dále nechtěla, prý by je paní sousedky příliš okukovaly. Ale ruku mu ponechala v dlani déle, než je zvykem. - Kdyby nebylo kolem tolik zvídavých očí, byl by už tenkrát vsunul na Adlétčin prstík zlatý kroužek. Jistě by neodmítla — porozuměla by, že se už rozhodl, že ani v Paříži nenašel nad ni hezčí.

Vstoupil do síně, div neklopýtl o štoudev. To Ondra postavil tak nešikovně vodu, pro kterou ho poslala paní Kateřina. Však už se Adlétčina máti hrne z kuchyně. Velkou měchačku má v hrsti, svrchnici vyhrnutou k pasu, takže široké boky jsou ještě širší. V šeru síňky jí svítí na hlavě bílý čepec a pod ním upřímný obličej. Jen zhlédla Alše, honem volnou rukou otírá faldy.

„Ach, to jsou mi hosti! Zdrávi pobyli!” zavolala radostně. A hned se její hlas zaškaredil. „Kýho výra! Už ať je ta štoudev v koutě, Ondro! Chceš nám utopit hosty hned u dveří?” A zase milý úsměv k Alšovi. „Tak pojď, pojď, pane bakaláři! Ani nevím, jaký ti vlastně patří titul.”

Aleš vešel do klenuté menší jizby, která sloužila za kuchyni. Vzpomněl, co se tu nasedával na nízké stoličce, v dětské ručce povidlový lívanec anebo tvarohové mazance. Ty uměla kmotřička Kateřina jako žádná jiná!

„Pojď dál,” zavolal z vedlejší jizby zvučný hlas pana Jakuba.

„Pravda, proč bys seděl v kuchyňské páře, i vedle krb příjemně hřeje,” rozpomněla se paní Kateřina.

Aleš vstoupil do rozlehlé jizby. Pan Jakub seděl u širokého stolu, na kterém leží rozloženy vzorky suken. U okna z kužele navíjela nit panna Adlétka. Usmála se na Alše; znovu se rozpomněl na prstýnek. Nebyla však vhodná chvíle, aby jej vyndal z měšce. Hovor se točil kolem událostí ve světě. V Němcích jsou zase cechovní rebelie. Král Jan získal několik vlašských měst pod svou vládu a kdesi v brdských lesích pochytali zbojníky, přijdou už příští týden před hrdelní soud. „Loupež a chtivost zlata se rozmáhá,” horlil pan Jakub. „Poctivé práci se lidé vyhýbají, na pánech mají nepěkný příklad, nejeden rytíř se změnil v lapku.”

Avšak Alše víc zajímá tenká niť v prstech panny Adlétky, každou chvíli stáčí své zraky k oknu. Znovu se za okny ozvalo harašení deště, temné dunění hromu zarazilo rozhovor. Paní Kateřina přinesla z komory svíci. Byla to v těch časech ještě vzácná věc, ale pan Jakub přivezl z cesty nejednu novotu.

„Jarní bouře nadělá škody,” povzdechl pan Jakub. Byl starostliv i o věci, jež se přímo nedotýkaly jeho řemesla. Ale na dlouhých cestách si zvykl mluvit s mnoha lidmi o jejich starostech, a tak i teď vzpomněl těch rozkvetlých stromů, jež v okolí pražských měst zdobily zemanské i sedlácké usedlosti. Paní Kateřina se chystala začít modlitbu za odvrácení neštěstí, blesk je zlý host. Vtom se rozpomněla: „Zdalipak Vítka zavřela okenice v podkroví?” „Kde vězí Vítka?” otáčí se pan Jakub. Teprve teď si vzpomněl Aleš, že ještě mladší dcerku pana kmotra ani nezahlédl. Proto, když Adlétka vstala, že půjde zjistit, co je se sestrou a okenicemi v podkroví, ochotně se k ní přidal: „Dovolíš-li, panno, posvítím ti na cestu loučí.” Adlétka mlčky přikývla, růžové rozpaky jí zalily tváře. Trochu se jí zachvěla ruka, když u dveří podávala Alšovi rozžatou louč. Zdá se, že mistr tesař myslil kdysi právě na ně, když si vyměřoval šířku dřevěného schodiště. Mihotavě plápolá louč, dlouhými zášlehy trhá šero schodiště, a přece je tu dost důvěrné tmy pro letmý stisk dvou dlaní.

Zastavili se u dveří do podkrovní světničky. Aleš zadržel pannu Adlétku, nastala nejvhodnější chvíle, aby dal zlatému kroužku vklouznout na dívčí prst. Již prsten šťastně vylovil z hloubi měšce, již jej pln rozechvění svírá v dlani. Nebylo však souzeno, aby zlatý prstýnek s rudými kamínky ozdobil Adlétčin prst. Jako by kdosi třetí stanul mezi nimi, náhle sevřel Aleš kroužek ve své dlani, zaskočen útržkem hlasu. V komůrce mluvil vzrušený dívčí hlas. Mluvil cosi o sněhových střevíčcích, o rytíři Joachymovi a větrném koni. Byla to slova zmatená, popletená a nejasná každému rozumnému tvoru. Avšak v té chvíli bylo Alšovi, jako by pozbyl rozumu i on. Dívčí hlas zněl jako hudba a bylo příjemné mu naslouchat. Docela zapomněl, že vedle čeká Adlétčina věrnost na zlatý kroužek. Pomalu, kradmo pootevřel dveře, jako by otvíral klícku ptáka. A byl to ptáček zlatohlávek, který si tu štěbetal na rozevřeném okně. Modrá plachetka jen zpola kryla hlavu, neboť se svezla z vlasů do týla a světlé kučery povívaly větrem. Aleš spatřil nejdříve dívčí obličej ze strany, pozdvižený kamsi do mraků. V šeru zahlédl v něm tolik světla, že se mu zatajil dech. Díval se okamžik či hodinu? Kdož ví, čas ustal v úprku a stanul u jeho srdce. Teprve Adlétčina slova přetrhla jeho okouzlení. Vstoupila do komůrky za ním a peskuje sestru, cože tu provádí za pošetilosti: „Nevíš, že blesk ti může do komůrky oknem skočit a zabít tě?” Vítka se zasmála kamsi do vlhkého šera, a jako by hrábla do strun větru, zazpívala: „Adlétko ustrašená!” Seskočila z okna, teprve teď si povšimla, že sestra nepřišla sama. Trochu se zarazila. Stanula uprostřed komůrky. Snaží se v střídavé hře stínu a světla vrhaného loučí rozluštit hádanku neznámé tváře. I Aleš mlčel a ticho bylo podivné. Adlétka je cítila srdcem jako ledový závan. Polekaně pohlédla na Alše. Stál tu pobledlý, s chvějivou září v očích. Znovu to pannu zastudilo u srdce. Už už chtěla něco říci, ale pohnula jen naprázdno rty, slovo se z nich nevydralo. První se probrala Vítka. „Vždyť je to Aleš!” vybuchla radostně a přiskočila k němu. Jako za dávných dětských časů pověsila se mu na ramena a přitiskla líčko k jeho tváři. Pak zatřepala jeho vlasy, hladce přes uši sčesanými. Hned měl z nich černé hnízdo, nad kterým zvonil Vítčin smích. „Zdrávi dojeli! Hoho, máš účes podle francouzského krále?” Aleš procitl ke skutečnosti. Připadal si směšný a ubohý, jak tu stál s roztřepanou hlavou. Zlost ho popadla, že se mu Vítka směje, a přece, kupodivu, na ni se nehněval. To panna Adlétka zavinila. Kdyby Vítku nebyla kárala, ještě se mohl jen dívat, ještě by se třpytilo stříbrné zamžení v hlavě, které mu před chvílí zkolébávalo mysl v okouzlení. Hrábl si prsty do vlasů, aby je urovnal. „Pěkně jsi vyrostla, panno Vítko,” zakoktal a sám se zastyděl za nerudnost svých slov. Ale už do nich vpadla Adlétka podrážděným hlasem. „Oh, Vítko, ty ses opět ukázala! Nejdřív sedíš na okně jak nerozumné děcko a blábolíš tu do větru, potom zapomeneš, že jsi už panna v dlouhých sukních, a pověsíš se panu Alši na krk.” „Opravdu, na to jsem docela zapomněla,” přiznala se Vítka. Vždycky ochotně přiznávala chyby a ještě ochotněji se jich znovu dopouštěla. Upřímně zkormoutila pohled, sklopila oči a zase se na Alše podívala tak polekaně, zdali o ní špatně nesmýšlí. Chce se mu honem ji bránit proti Adlétčinu hněvu. „Jen si nic, panno Vítko, nevyčítej! Vždyť jsem tě ještě nedávno sám za vlasy tahával, pamatuješ?” Vítka zcela zkrotla pod Adlétčiným chladem, sestřička se neusmívá. Hm, to jsem zas něco provedla! Aby vše napravila, Vítka přeochotně pomáhá Adlétce zavřít okenice a všichni teď mlčky sestupují dolů.

Teprve na schodišti si Aleš uvědomil, že v dlani svírá zlatý kroužek. Podíval se na dívky jdoucí před ním. Ta jedna s korunkou zlatých pletenců na hlavě, ta druhá s poodhrnutou plachetkou na rozcuchaných kučerách. Tu první hledal, tu druhou znenadání našel. Není to už tak jisté, zlatý kroužku, patříš-li na prstík Adlétčin, není to už tak jisté! A rozevřená dlaň pomalu spouští prstýnek zpět do temné skrýšky měšce.

IX.

Uličky Židovského Města jsou plny bláta a kaluží po včerejším dešti. Aleš nedbá, že potřísní nové škorně. Jde zvolna zahloubán do svých myšlenek a vede podivný rozhovor s Bohem.

— Je pravda, že jsem v lese prosil, abys mi otevřel oči a dal se mi poznat ve stvořené kráse, avšak měj slitování s křehkým srdcem. Jsem jenom člověk, mohl jsi vědět, že neznám dosah svého přání. A když jsi plnost své líbeznosti vylil v dívčí tvář, proč právě mne musela ranit bleskem? Od včerejšího večera jsem v očistcových mukách. Víš přece, že jsem byl rozhodnut podat svou věrnost a lásku panně Adlétce, viděl jsi v temnotu mého měšce, že se tam skrývá prstýnek zásnubní pro ni. Což ti to dělá radost, zmást náhle city hloupého srdce? Teď nevím, mám-li rád Adlétku či Vítku. Vždyť jsem celou noc oka nezamhouřil, jak jsem se vařil v ohni nejistoty. Říkají o Tobě, že jsi Bůh strašný a strašná je pro lidské zření i Tvá krása. Zatemnily se mé myšlenky, sotva jsi ve hře světla a stínu rozlil zář půvabu před moje oči. Dáváš mi znát, že jsem měl prosit o spásu své duše, o věci potřebné a užitečné, že ta má lesní modlitba byla tak trochu pošetilá? Ty však jsi dárce všeho, Tys přece vložil slova do mých úst. Zasel jsi semínko touhy do lidských duší, dobrá, proč jsi do mé duše vštípil hned celý strom? Tak mi teď pomoz z nouze! Ať chodím anebo ležím, pronásledují mne oči Adlétčiny. Ať chodím anebo ležím, vidím růžovou něhu Vítčiných líček. A její celkem pošetilá slova stále mi znějí v srdci. A její hlas je píseň a každý pohyb jejích rukou je sloka Tvého chvalozpěvu. Už se mi také v modlitbu vplétá vzpomínka na ni, a smolné kučery židovských dívek, které tu potkávám, zase mi jenom připomenou její plavé vlasy. Jestli ses, Bože, rozhodl vydat mě na mučení lásky, prosím, šetři Adlétku. Utiš ji tak, aby přestala její láska ke mně, vždyť za nic nemůže, ona se pošetile nemodlila. Nemusels mne tak rychle vyslyšet. Teď opravdu již nevím, mám-li Tě ještě o něco prosit, když si tak pospíšíš vždycky s vyslyšením. Ne, prosím Pane Bože, nehněvej se, nemíním nic Ti vyčítat, vždyť jsi můj Pán a já jsem zemský červík. Jsi však též láskyplný Otec, vyslyš mé škemrání a schyl se ke mně jako k děcku, řekni dost! Ale neber to tak docela doopravdy. I když si stýskám, jsem vlastně šťasten, že jsem ten prstýnek Adlétce ještě nenavlékl. Ne abys mě teď oslepil a já už neviděl krásu, vždyť i v tom zmatku srdce je mi dobře. A vůbec dělej se mnou, co je Ti libo. Však Ty víš, k čemu to může být dobré, a já jsem v tom neštěstí tolik šťasten! Děkuji Ti, můj Bože, děkuji Ti, že jsi stvořil tak líbezného tvora, jako je panna Vítka, a prosím Tě, abych se od ní nemusel odloučit nikdy, nikdy.

Teď se však Aleš na sebe rozzlobil opravdu. Tak vida, nejdříve se brání a pak vhoupne rovnou tam, odkud se s bídou sotva vyškrábal. Dost hloubání o lásce, teď je čas myslet na nemocného!

Hejno košilatých žíďat se vhrnulo Alšovi do cesty, když vstoupil do domu starého Malacha. Byli si ti kluci navzájem bratry a švagry a strýci a synovci, neboť patriarchální řád Malachova rodu ponechával rozvětvující se kmen pod jednou střechou. Avšak byl žid Malach bohat nejen potomky, ale i na statky hmotné. Nejeden šlechtic sem zabloudil zvečera vyloudit půjčku na úpis.

Děti se trochu zarazily při pohledu na návštěvníka, ale jižní krev nedala dlouho mlčet. Vyvřískly pozdravení a jeden přes druhého byli ochotni zavést pána k nemocnému. Možná, že utrousí grošík, a za ten by už stálo se porvat s ostatními.

Alše rozveselil pohled na tolik kudrnatých hlaviček. Jak ti říkají, a jak tobě, čertíku. Máš ty ale bubínek, snad bys i do pochodu královské četě uměl zabubnovat!

Vyšla hezká, černovlasá dívka, uzarděla se do višňova, když viděla mladého hosta. Honem hnala smečku na ulici.

„Dědeček se nám neuzdraví, budete-li tak hlučet,” hubovala, pak se tázavě podívala na Alše. „Vydržel-li už tolik, vydrží Malach i ten dětský křik,” řekl zvesela Aleš. „Rád bych ho viděl. Přinesl jsem mu dobrou mast.” „Tys jistě ten dobrodinec, který mu zachránil život,” zeptala se plaše. Oči jí zářily i v šeru síňky, co se jí podařilo zkrotit v hlase, šibalsky vykouklo zpod dlouhých brv. Byla to hezká šelmička, připomínala Alšovi pařížskou hospůdku Chat noir, také se nijak neměla k tomu, opustit rychle samotu síňky. Avšak Aleš se dívá lhostejně. „Zaveď mě k Malachovi, prosím,” řekl chladně.

Nemocný měl obličej ještě zažloutlý a přepadlý, zahnutý nos ostře trčel z podušek. Jeho ruce, zauzlina kloubů a vystouplých žil, ležely bezvládně zabořeny v peřinu, jako bys tam dvě hroudy hlíny hodil. Jen oči už hleděly jasně, oči chytré, lichvářské. I na smrtelném lůžku ochotné zamžourat na smrt: kolik to bude stát, necháš-li mě tu ještě, kmotra?

„Vidím, že ses zubaté pěkně zpod kosy vykličkoval,” řekl Aleš hned u dveří. „Obrať se, podívám se ti na ránu.”

Neodbylo se to bez hekání a povzdechů. Malachova vnučka dědovi výtečně pomáhala v naříkání. Jojoj, otecko dobrý náš, životodárče domu, jen vydrž, ach, zachovej se nám, pozor, pane, ať ho to nebolí!

„Kdybys, panenko, neskuhrala, ani by to Malacha tolik nebolelo,” broukl Aleš a bylo rázem po nářku. Vytratila se, jen ve dveřích blýskla hněvivě očima. To on asi proto, že jsem ze Židovského Města, proto se na mne neusmívá.

Ale křivdila mladému lékaři, neboť nebyl z těch, kdo za židem házeli posměškem. Nebyl z těch, kdo znali Židovské Město jen jako vhodné místo pro pogromy. Teď opravdu myslel jen na nemocného, na dobrou mast, aby s plátýnkem přilehla na upocené tělo Malachovo. Kdesi v pozadí těchto všedních a prostých věcí se chvěje nevyslovitelné světlo — to spodním proudem myšlenek i tady - i tady proplouvá vzpomínka na dívčí hlas.

„Za měsíc už bude zase na nohou,” řekl Aleš, když skončil obvazování.

„Jen tobě mohu za to děkovat,” uznale řekl zlatník. „Hospodin ti odplatí, žes nemávl lhostejně rukou nad židovským starcem. Dá ti štěstí,” brebentil Malach, až se mu pejzy u uší hýbaly. Byly to pejzy poctivé, na horkém dřívku kroucené, i v nemoci na ně Malachovy dcery a vnučky dbaly. Aleš se díval na tuto okrasu Malachovy hlavy s potěšením. Bylo něco rozveselujícího v lokýnkách, dělících uši od tváře Malachovy.

Zlatník dále vychvaluje mladého lékaře, zdali ses nezachoval jako milosrdný Samaritán? Ojoj, znám pane Alši ten příběh, nesedím jenom v ghettu. Leccos mi v uchu uvízlo, nejednou jsem šel kolem shromáždění, když na rynku hřímal potulný kazatel. Tvůj Bůh je mým Hospodinem, pane Alši, netřeba před tvou vírou zavírat židovských uší. V tom se zlatníkovi řeč utrhla překvapením. Zatímco mluvil, Alšovy prsty bezděky vklouzly za opasek a hle, pohrávají si před udiveným zrakem Malachovým se zlatým kroužkem, na kterém se rdí rubíny, Malachovi povědomé. Nemocný vzrušeně nadzvedl hlavu. „Kdes přišel k tomu prstýnku, pane Alši?” „Našel jsem jej v lese v mechu,” přiznal Aleš jen půl pravdy. „Ten lotr jej tam upustil,” židovi se černá brada hněvem až zakřivila. „Upustil,” přitakal Aleš a je rád, že nemusí ani lhát, ani mluvit pravdu. „Obral mě o všechno zlato,” sípe Malach a žilnaté ruce rozčileně zatápaly po pokrývce. „Jak vypadal ten lupič?” Aleš se snaží tlumit své napětí, ale přece jen jeho hlas nevyzněl lhostejně. „Na první pohled se zdálo, že je to poctivý rytíř. Proto můj průvodce se ani nedotkl meče, když jsme jej míjeli. A on hle, nejdřív se tváří lhostejně, jako by ani nevěděl o naší přítomnosti. Vtom se ozve vedle mne smrtelný výkřik, vidím meč nad sebou a průvodce už leží. Já ani nevím jak - nohy mi samy prchají, pak úder a víc nevím. Jak vypadal? Oči měl jako satan a do čela černou hřívu - na víc se nepamatuji.” Nemocný prudce oddychuje, hlas mu přeskakuje - opět cítí hrůzu úprku a prudkou bolest v zádech — jak živě prožívá svou vzpomínku. A pak po malé pomlce ulehčeně oddychne. „Víš, pane Alši, ponech si prstýnek jako zálohu na odměnu za mé vyléčení. Máš jistě, komu bys jej daroval, mně by jen znovu připomínal, co lépe zapomenout.”

Zpáteční cestou Aleš obrací Malachova slova na líc i rub. Vždycky však vychází černá jistota. - Přece - tak přece byl to Joachym, zběhlý bohoslovec, kamarád, kterého kdysi jsem míval ze všech nejraději! Pojednou udeřila Alše nenadálá myšlenka. Měl jsem prstýnek odevzdat panně Vítce. Už není pochyby, kterou to pannu Vítku loupežník myslil. Teď znenadání Aleš vzpomněl na zmatená slova panny, sedící v bouři na okně. Rytíři Joachyme, říkala, příliš jasná jsou nyní pro Alše všechna Vítčina slova, ostrou bolestí se mu zarývají do srdce.

Na kameni u mostu sedí Háta. Je přepadlejší než dřív. Už ani slova prosby nebrebentí, už ani na pohádky děti neláká. Jen tak netečně sedí a čeká, rozpomene-li se Bůh a sešle jí smrt, anebo skývu chleba. Čím dále tím více bídy je ve spížích měšťanských domů, čím dále tím více jsou lidská srdce skoupá. Když šel mladý muž mimo ní, mlčky natáhla dlaň. Jen ze zvyku se pohnula bezzubá ústa, ale zvuk z hrdla nevyšel. Bylo příliš vyprahlé. Těžko aby staré tělo sloužilo nedáš-li mu již druhý den jíst. Rychlým pohybem vytáhl Aleš z úkrytu měšce zlatý kroužek. Naposled se naň podíval, zaváhal, ale pak jej vpustil do špinavé dlaně žebraččiny.

Háta vytřeštila oči. Rázem jí jazyk sloužil. „Zaplať ti Bůh, mladý pane! Nastotisíckrát!”

Alšovi je, jako by se zbavil těžkého kamene. A škodolibá radost mu cuká ústy. Dobře jsem odevzdal tvůj dar, příteli Joachyme. Nech panny na pokoji, pro tvé dary se hodí jen žebrácká dlaň.

X.

Divné řeči prosakují od domu k domu, lidé si šeptají zlověstné zprávy. Ve vsi Opatovicích strojí pohřby v několika chalupách současně. V osadě zvané Bojiště, zrovna před kostelem svatého Jana, padl člověk v křečích a více nepovstal. Ani svatý Longin svou farnost, zvanou Rybníček, od rány morové neušetřil. A ve Větším Městě, přímo v kostele svatého Jiljí, jejž biskup Jan míní přestavovat, počal jeden ze zedníků náhle černat, a sotva jej z lešení snesli, vypustil duši.

Úzkostlivě pátrají lidé sobě navzájem v pobledlých obličejích, nejsou-li stíny na vyzáblých lících znamením jedovatého dechu. A ozve-li se tu a tam z lehkomyslných dívčích úst veselý popěvek, rázně jej starší zakřikují. Teď není doba zpěvu, smrt obchází a dotýká se srdcí morovými prsty.

Panny klarisky Na Františku nestačí prostírat slámu v ambitech. U brány kláštera, založeného kdysi princeznou Anežkou, tlačí se chudina, hledá ve stínu nesmrtelné Přemyslovny chladivý úkryt před horečkou moru. A padají k zemi, přečasto padají dříve, než dojdou k bráně, neboť neúprosná kosa žne bez oddechu.

I hlavní špitál křižovníků s červenou hvězdou, kteří Anežku uctívají jako svou zakladatelku, i ten je přeplněn. Nuzní a hladoví, nemocní, vyvržení ze středu ostatních, nalézají tam bezpečný útulek na zbytek života, jenž vytéká z těla jako zkysané víno z natlučeného džbánu.

Toho roku krupobití zatlouklo obilí do země, sucha spálila louky dohněda, povodeň odnesla poslední zbytky zásob. Zbyl jen hlad a trýznivá touha žít. Bída houfuje hladovce. Cesty za hradbami města staly se nejistými a lesy zlověstnějšími než dříve. Marně farář u Sv. Havla v neděli sedmé přikázání Boží zeširoka vykládal. V pondělí krupařka Barbora vřeštěla na celou ulici, že jí v noci jakýsi poberta nekřesťansky vyprázdnil komoru. A švec Bárta teď prudčeji bije kladívkem do podešví krpců, aby přehlušil kručící písničku útrob.

Ohlášená prosebná procesí byla odvolána, neboť dech jedovaté nemoci zasáhl již i posvěcené osoby. Farář od Sv. Mikuláše na Kuřecím trhu náhle onemocněl a do tří dnů mu páni bratři u hrobu zapěli Rekviem. Není radno dav shromažďovat, rozhodl biskup a páni konšelé, zežloutlí trápením těla i ducha, přisvědčili ochotně otci Františkovi, když jim vzkaz vyřizoval.

Panna Adlétka pobledla také, i když je před morovou ranou ukryta za tlustou zdí rodného domu. Paní Kateřina nedovolí dcerám vycházet do ulice. Vždyť je tu Ondra, ať jde obstarat, čeho je zapotřebí. Adlétce se však stýská po Alšovi, který se teď u Zlatého kužele málokdy ukáže. Aleš má mnoho práce, prý je nejen u Jeho Milosti, ale též v obou špitálech, u křižovníků i na Ungelte, kde je pro cizí kupce zřízena nemocnice. Což jestli se mu něco stane, což jestli se smrtka na něho zasměje zčernalými zuby? Mlčky a bez úsměvu sedává panna Adlétka u kolovrátku. I otec sedává mlčky u velkého stolu a netěší jej jako jindy ohmatávat tuhost či měkkost suken, která mu nabízejí mistři soukeníci. Netěší ho přehlížet jako jindy vlastní sklady: štůčky francouzského a německého plátna, čalouny z Pikardie a Flander, hebké hedvábí z Janova a Lombardie.

Jen paní Kateřina dále silně vládne domem. Hartusí na Ondru, že špatně koupil kapra a proč jej vůbec koupil. Měl jí připomenout, člověk dost světa zkušený, že teď není radno z vody něco jíst. Říkají přece, že je nemoc také z vody.

Ondra sedí v kuchyni u ohniště, pokojně vyřezává nové bičiště, jako by se ho hubování paní Kateřiny netýkalo. Co by takové rozčepýřené stvoření ženské - i když je jeho paní - co by po něm všechno nechtělo! Poroučí mu, dobrá, Ondra jde. Proto tu slouží. Ale aby též za ni myslel, no hleďme! Ondra mlčí, neboť ví své. Babskému jazyku neujedeš, i kdybys mu párem koní chtěl ujet.

Jenom Vítka si žije, jako by nebylo hrůzy z moru. Stejně bystře se vypaří z její hlavy matčino hubování jako varovné řeči tatíčkovy. A jak jen může, proklouzne dveřmi dýkou poznamenanými, aby se rozhlédla večerní ulicí. Dívá se na nebe, svítí-li dosud její hvězda. Pak sklouzne pohledem na křižovatku ulic, neobjeví-li se zase jezdec na tančícím koni. Večery pod hvězdnatým nebem jsou jasné a vonné a Vítka pluje v nich do dálek. Je jí tak teskno a zase přeblaze. Zastavuje-li se na zahrádce u keříčku růží, sklání se k rudým lupínkům, aby po nich poslala políbení. Sama dobře neví komu, neboť přetěžko říci, co si myslí. Není to ještě k vyjádření, co kdesi v koutku srdce nesmělounce hoří. Plamének nejasný, a přece palčivý až k slzám.

A pak se skrývá na lůžku za záclonkami tmy, jen v duchu si vyběhne ven a zase je sníh a chlad a horko a něčí oči žhnou jak jiskry v sazích. To snad jsem tehdy nebyla já, šeptá si Vítka. A přece cítí, jak se tou vzpomínkou rozrůstá do křídel. Ach, letět, letět kamsi, jedno kam, dotknout se srdcem oblak. Joachym není jako ostatní, Joachym jezdí na tančícím koni. Až zase přijde, jistě se objeví znenadání. Jeho kůň bude mít neviditelná křídla jako vítr. A na tom větrném koni spolu jednou odletíme. Vítka nikdy nedomyslí, kamže to s Joachymem poletí. Staré pohádky, vyprávěné za černé hodinky, mísí se v její dívčí snění, nemožné se zdá být možným.

Znenadání přišel Aleš. Panna Adlétka oživla. Mile se na ni usmál, přidržel vřeténko, když navíjela nit. Sotva však vešla Vítka, zadrhla se mu nit i řeč, honem se pannám poroučel. Prý mu třeba do Židovského Města, ale v kuchyni u paní Kateřiny se opět pozdržel. Mluvil s Ondrou nezvykle dlouze o koňské kolice, která teď poděsila formany z Menšího Města pražského. A když zazněl za přivřenými dveřmi z jizbice dívčí smích, Aleš už nepřemohl útěk svých očí. Stočil je ke dveřím, za kterými tak vábil Vítčin hlas. Rychle však napravil svou slabost. Začal vysvětlovat paní Kateřině, že Adlétka je nezvykle pobledlá, aby ji dobře opatrovala a na jídle nešetřila, pokud zásoba stačí.

„Vyřídím jí, jakou máš o ni starost,” přikyvovala paní Kateřina, když hosta vyprovázela až ke dveřím. Na ulici už ne, aby snad na prahu nechytla morovou pannu za vlající plášť.

Panna Adlétka měla ze vzkazu radost, ale je to jen radost chvilková. Proč odešel, jako by utíkal? A proč se v řeči zarazil, když přišla Vítka? Ovšem, Vítka se na něho jen taktak usmála, sotva s ním prohodila slůvko — a přece... Ne, Aleš už není jako býval.

Večer při společné modlitbě Adlétka náhle zaprosila: „Ještě za ty, kdo jsou v nebezpečí smrti, i za ty, kdo je ošetřují.”

Paní Kateřina a pan Jakub se na sebe podívali, oba měli stejnou myšlenku. Paní Kateřina výmluvně pokývla hlavou, já vím, koho tím Adlétka míní. Pan Jakub to také věděl, rád předříkával další Otčenáš. Ondra ochotně škobrtal hlasem za ostatními. Vzpomněl si na svou sestru vdanou v Rybníčku, kde prý už půl vsi vymřelo. Vzpomněl i na pana Alše, který s ním vždy tak vlídně rozprávěl, jako by nebyl učeným pánem. Vítka zas vzpomněla na starou Hátu. Už tu dávno nebyla - ...černá barva ti uhranula, panno, černá a červená... kdož ví, co by mi věštila dnes, myslí si Vítka a její modlitba je velmi roztržitá.

V dívčí komůrce zní do důvěrného šera Adlétčin tlumený hlas. „Myslíš, že mě má Aleš rád?” „Proč by sem chodil?”

Vítka o Alšovi nepřemýšlí, ale zdá se jí vše tak samozřejmé, vždyť je Adlétka hezká, rozumná a milá, a hlavně, jak říká matka, je zcela jiná než já. Netropí hlouposti tak jako já. Ale vždyť já o tom nevím, že je tropím. To oni myslí, že je hloupost to, co mně se líbí.

„Nemyslíš, že by mohl mít Aleš rád přece jen některou jinou?” vyzvídá opatrně Adlétka a hrozně si přeje slyšet ne!

Vítka, jako by její přání uhodla, ochotně vyřkne: „Kdežby! Nebylo slyšet, že by se tady po některé ohlížel a ve Francích? To by se jistě nebyl vrátil.”

„Oh, jistě, jistě máš pravdu,” Adlétčin hlas se zalyká potlačovanou radostí. Ale pak zase klopýtne do stesku.

„Kdyby se přece jen rozhodl pro jinou,” odmlčela se, „to ať si mě raději Pán Bůh vezme k sobě!”

Vítka vyklouzne zpod duchny a přisedne na pelest k sestře. Pohladí Adlétčino líčko, zavlhlé slzami, a chlácholivě šeptá: „Myslím, že tě má jistě rád. Vždyť ti ochotně svítil loučí na cestu, když byla bouře, pamatuješ? A přesto, že má nyní mnoho práce, přišel. A ještě se v kuchyni zdržel, asi mu bylo líto odejít z tvé blízkosti, i když už musel. Tak vidíš, že tě má rád, vím to docela jistě. A jestli chceš, tak já to na něm vyzvím.”

Adlétka se poplašila. „Probůh, to ne! Ani slůvkem se neptej, co by si o mně myslil, vždyť by to poznal, že vyzvídáš jen kvůli mně!”

„Tak teď už musíš spát a bude se ti snít něco hezkého,” přitiskla Vítka ústa na Adlétčino čelo.

„Tys přece rozumnější než já,” pokorně vyznávala Adlétka do tmy, neboť Vítka už zase je za záclonkou lože. „Nevím, proč tě maminka pořád hubuje. Kdyby věděla, jak já hloupá si vymýšlím!” Ale žaluje na sebe ráda, chce alespoň trochu Vítce oplatit, že ji tak utěšila.

V neděli byl i strach paní Kateřiny odstrčen, pan Jakub by nebyl dovolil, aby se vynechaly služby Boží. Pomni, abys den sváteční světil - to přikázání platilo v jeho rodině pro všechny zdravé a díky Bohu jsou doposud zdrávi všichni. Je slušno vzdáti za to Bohu chválu.

Paní Kateřina, pan Jakub i Ondra chodívali na ranní, ale děvčata se vždy vystrojila na velkou. Však po ní bylo před kostelem nejrušněji a bylo s kým vyměnit milé slůvko nebo jen skrytý úsměv, určený pouze jedněm očím. Té neděle se zachtělo Vítce jít do kostela k pannám klariskám. A panna Adlétka si snadno dala říci.

Když dívky přecházely klášterní dvůr, zakývala na Vítku mater Marie Barbora, Mábinka mezi lidmi zvaná, protože i pod klášterním závojem její obličej takovou milou pěknost prozrazoval. Ani ne krásu tělesnou, vždyť Mábinka byla již v letech, ale cosi dětsky a stařenkovsky úsměvného jí svítilo z obličeje, že bylo vždy radost s ní promluvit. Však také Vítka ihned k ní přispěchala a Mábinka jí vzala ruku do svých dlaní, hlavu naklonila a přihlížela Vítce do očí. „Chudého se neštítíš, vpravdě máš křesťanské srdce. Stará Háta mi o tobě vyprávěla.”

Vítka rozjasnila pohled. „Háta ještě žije? To jsem ráda! Tuhle večer jsem na ni při modlitbě vzpomínala.” Honem však uťala řeč, neboť si vzpomněla, že se svou modlitbou, děravou jako Hátin šátek, se nemá věru proč chlubit.

Mábinka nespěchá odpovědět na otázku. „Nu, tak chci říci o té staré Hátě. Přišla před několika dny, položivá polomrtvá, sotva že se ke kostelu svatého Františka doklopýtala. Odtamtud už ji přinesli. Nu, to víš, že jsem ji ráda viděla. Nikdy nereptala, dostala-li menší skývu než ti druzí. A nikdy neukradla, i kdybys před hladovou plný pekáč zapomněla. Tak se mi svěřila, žes prý ji nejen obdarovala, když byla u vás naposled, ale jako vlastní dceruška jsi jí líčko k její staré tváři přitiskla.”

„Však mě mamička pro to hubovala,” přiznala Vítka.

„Pán náš Ježíš Kristus i Jidáše políbil, ačkoliv na něho přivedl rotu vrahů. Nu, na to paní Kateřina zapomněla. Nic jí to nezazlívej a dále čtvrté přikázání zachovávej! A zde posílá stará Háta. To prý je za tvé dobré srdce.”

Něco lesklého sklouzlo z dlaně řeholnice do dlaně dívčiny. Vítka se podivila. Prstýnek! Zlatý! S rudými kamínky! Takový dar od žebrácky!

„Nu, přijmi prstýnek,” naklání mater hlavu zase na druhou stranu, až jí lalůček podpírá bradu, „i když je to dar od žebračky neobvyklý. Prý dostala nedávno tuto almužnu, nechtěla říci od koho. Bylo jí líto prodat prstýnek, nikdy prý takovou krásnou a drahou věc u sebe neměla. A když tak leží v ambitech a sotva lapá dech, najednou mě prosí: ,Dej, matičko, prstýnek panně Vítce U zlatého kužele. Jediná měla se mnou soucit, jediná ctila ve mně člověka, i když jsem chodila se žebráckou holí.' Přijmi dar a považuj ten prstýnek za Boží odměnu! Tak beruško, co jsi učinila žebračce, jako bys Pánu Bohu učinila.” Jakže to řekla mater? Považuj prstýnek za Boží odměnu. Vítka se cítí velmi vyznamenána. „Poděkuj, milá mater, za mě staré Hátě a že si budu prstýnku opravdu velmi vážit.” Náhle se rozpomněla. „Což, nemohla bych za ní do ambitů? Ještě tam odpočívá?”

„Je to dárek mrtvé, Vítko. Háta včera skonala. Byla už tuze bědná, je jí na věčnosti lépe,” pokyvuje řeholnice hlavou. Vítka si navlékla prstýnek na prst. Rudý kamínek jí blýskl do očí, opět se ozval třaslavý Hátin hlas - černá a červená ti uhranula. V té chvíli Vítka pocítila zřetelný a silný stesk po Joachymovi, až jí slzy vhrkly do očí. Mater chtěla dívku utěšovat, domnívala se, že pláče pro smrt žebraččinu. Ale dívka se vytrhla z jejích laskavých dlaní a k překvapení staré řeholnice řekla nepřítomně:

„Chtěla bych, aby zase přijel.” Nechápavý pohled mater Marie Barbory vrátil Vítku do skutečnosti. Polekána svým doznáním odběhla za Adlétkou, která už vešla do chrámu.

XI.

Onoho parného letního dne, kdy ani kamenné zdi síňky nedávaly dosti chládku, udělalo se panu Jakubovi mdlo, když se u dveří naklonil ke džberu s vodou, aby si do dlaně nabral chladivý doušek. Zavrávoral, chytil se mokrou dlaní veřejí dveří. Chvíli postál zaskočen zákeřnou obavou, ale pak, jako by sám sobě chtěl dokázat, že to nic není, vstoupil do jizby rázněji než obvykle. Podařilo se mu tak ošálit svou bázeň až do půli jizby. Pak již dopadl na nejbližší stolici jako podlomený a vytřeštěně se díval kamsi mimo okolí. To už viděl i skrze tlusté zdi domu hřbitovní trávník. Tak nějak se mu zazelenalo, barva očí potemněla, jako bys vlhké hlíny do nich nasypal. Vzápětí se vědomím táhne šedá plíseň hrobek. Všechny ty mrtvolné barvy prosákly jindy brunátnou tvář pana Jakuba. Sklonil hlavu na dubovou desku stolu a nepřál si už nic, než takto odpočívat na věky. Jen jako z dálky zazněl k němu plačtivý křik ženských hlasů. Nevěděl ani, že ho uložily s pomocí Ondry na lože.

Paní Kateřina zapomněla na opatrnost zamčených vrat a sama posílala děvčata pro pomoc. Adlétka s pláčem vyběhla do ulice vysmahlé sluncem a nikterak se nerozmýšlela, kterým směrem by obrátila svůj spěch. Srdce jí napovídalo, kde hledat útěchu a pomoc. Zatímco Vítka šturmuje na dveře fary, aby si kněz popílil s Tělem Páně k otci, Adlétka běží přes most do Menšího Města. Dobře ví, kde stojí dům konšela Fabiána.

Žel, marný byl její spěch, ani do domu nevkročila. Už na schodech jí děvečka řekla, že mladý pán toho času není v Praze. Narychlo se vydal kamsi vstříc poslu z cizí země, který měl přinést účinné léky pro biskupský dvůr. A cesty jsou teď nejisté. Pan Aleš se obával, aby se poslu nepřihodilo něco nemilého. Vyžádal si několik ozbrojených mužů z městských služeb, aby tím jistěji vzácný lék dopravil do Prahy. Kdy přijde? Těžko hádat. Zrána vyjel. Prý půjde naproti až za brdské lesy. To je celý den cesty tam, druhý den cesty zpět a kdo ví, zdali se ještě nepozdrží.

Zpáteční cestou vyschly Adlétce všechny slzy, jen únava a smutek jí zůstaly věrny. Všechna naděje odletěla kamsi za Alšem.

V uličkách města se popelí slepice, kostrbatým dlážděním se plíží pes s jazykem vyplazeným a čuník, který vyběhl z pootevřených vrat, se zastavil jako opařen. Pak se loudal kolem zdí, přitiskl se na roh domku ševce Bárty, líně si drbal záda. Adlétka by jej jindy byla ochotně zahnala zpět do vrat. Jistě by sousedka její službu odměnila pochvalným slůvkem, ale dnes je jí jedno, co se kolem ní děje. Krupařce se ani v horku nelení, aby vyběhla před krám, sotva spatřila přejít kolem pannu. „Zastav se na slovíčko,” zavolala za Adlétkou. Ráda by vyzvěděla, je-li pravda, co sousedky začínají šeptat. Totiž, že syn pana konšela Fabiána z Menšího Města po některé z Jakubových dcer pokukuje. Bodejť by se jí, krupařce, nepovedlo vyzvědět, je-li tou vyvolenou starší či mladší panna?

Adlétka stanula, jen se malátně pootočila. I krupařka si povšimla, že není jako jindy.

„Stalo se něco?” dychtivě si olízla suché pysky. „Tatínek onemocněl,” pozvedla dívka oči k hokynářce. Čekala od ní slůvko útěchy. Ale krupařka couvla rychle do výklenku, jako by na ni sáhla smrt. „Onemocněl? Ztmavěl po těle? Řekni, ztmavěl?”

„Zesinal,” přikývla nevinně panna a zase už se jí derou slzy do očí.

„A to si chodíš po městě, jako bys nevláčela sebou mor!” vyvřískla krupařka a vmžiku za ní bouchly dveře krámku.

Adlétka strnula. Mor! To slovo se jí zaseklo do srdce, až se jí zarazil dech. Mor! Dosud si je netroufala vyslovit. I z nejtajnější skrýše myšlenek je vypudila. Ne! Otec jen omdlel. Stáří a únava horkého dne ho zachvátila. To se přece starším lidem stává. Teď však je ohromena pravdou. Mor! Slůvko, jež děsilo i ty nejstatečnější, zledovatělo dívce údy. Jako by se jí třásla půda pod nohama, zůstala stát, tápala kolem sebe, aby se opřela o zeď. Mor! Její otec! Dýchala ztěžka otevřenými ústy. Vytřeštěné oči se upřely na vepře, který si stále ještě dřel kůži o vrata. Dívala se, aniž vnímala, jakási hrozná tlama byla rozevřena před ní a řvala mor! mor!... Všecka se chvěla, doklopýtala domů, právě když kněz odcházel od otcova lože.

„Mor?” zašeptala poděšeně. Dívala se nechápavě na knězovy rty, co odpoví. Avšak ústa kněze jsou přísně sevřena. Snad zapomněl slova útěchy v těch dnech, kdy kostelník odmítal zvonit před neseným Pánem a kdy už nohy dřevěněly únavou a oči zledovatěly v blízkosti tolika umírajících. Neboť toho dne už deseti chladnoucím tělům uděloval svátost pomazání.

Paní Kateřina docela zapomněla na svou opatrnost. Poslední křečovitý záchvěv v obličeji Jakubově jí jasně řekl, že je všemu konec. A přece se vrhá na kolena, hned prosí Boha o smilování, hned objímá mrtvé tělo. Vítka obstarala všecko, čeho bylo třeba, aby otec nebyl pohřben do společné jámy. Dalo jí to nemálo práce přemluvit hrobníka na hřbitůvku u Sv. Kříže, aby pro otce vyhloubil hrob. Velmi se vymlouval, že nestačí on ani jeho pomocníci na práci, jež se v tu dobu jen jen hrne. A pak, purkmistr přikázal morem zasažené pochovávat do společné jámy, aby se nemoc nešířila. Cinkot stříbrňáků však udolal hrobníkovy výmluvy. Vítka spěchala domů oznámit, jak pořídila. Setkala se ve dveřích s knězem, opět nesoucím poslední útěchu. Tentokrát paní Kateřině. Teď už i Vítka pobledla a její kroky ztratily svou lehkost.

Pochovali paní Kateřinu do jednoho hrobu s panem Jakubem u kulatého kostelíka sv. Kříže, hned vpravo, druhý rov od hřbitovních vrat.

Dům U zlatého kužele jakoby se zapotácel. Všecko tu bylo, a přece nezbylo nic. Adlétce se zdálo, že se jí nábytek plete do cesty, jak se kymácela od stolu k truhle a od truhly k příborníku. Jen lůžko bylo stejně vlídné a stejně milosrdně svými záclonkami skrylo slzy.

Po dva dny a dvě noci ležela Adlétka bez jídla a bez spánku. Posléze se probrala ze žalu. Jak je to dávno, co si ulehla? Týden? Měsíc? Rok? Není vše ztraceno. Zůstala Vítka. Zůstal Aleš. Aleš! Jak by vysvitlo slunce. Tíseň sklouzla ze srdce, tichounká radost se už prodírá škvírou naděje. Přijde. Jistě se už vrátil. Přijde. Kdy přijde? Zachvátila ji touha po něm i bázeň, aby tu chvilku nepropásla. Což jestli tu již byl? „Vítko!” pokusila se zavolat. Sama se podivila, jak zněl její hlas šedě a slabě. „Vítko!” Nadzvedla se na loži, ale zase padla zpět do podušek. Co se to s ní děje? Není nemocná? A proč se Vítka neozývá? „Ondro!” spíš zaprosila, nežli zavolala a s napětím čekala na odpověď. Neozve-li se, převalí se přes Adlétčin svět černá povodeň hrůzy.

Mezi záclonkami lože se něco zatmělo. Rozpačitě a nemotorně se nahnulo hřmotné tělo pacholkovo nad úbělovou změtí podušek. „Jsem tu, panno Adlétko,” zamžikal Ondra světlými brvami. Dívala se na něho s údivem. Co dělá pacholek v dívčí jizbě? „Kde je Vítka?” „Také leží,” řekl a zase tak rozpačitě zamžikl bělobrvými víčky. „Nevím, co si počít. Chvílemi mluví zmatené řeči o jakémsi rytíři. A nechce pojíst, zrovna jako ty.”

„Cožpak já nechtěla?” podivila se Adlétka. Opravdu si nepamatuje, že by jí byl kdo nabízel jídlo.

Ondra ochotně přistrčil misku s jahelnou kaší, slazenou medem. „Není tak dobrá, jako když ji vařila paní Kateřina,” zabrumlal na omluvu. Adlétka se maně usmála, když si představila Ondru s vařečkou u krbu. Pozvedla malátně ruku, nedonesla ji však ke lžíci. Bezmocně jen vzdychla. Ondra nabral na lžíci kaši a neobratně přiložil k dívčím ústům. Ačkoliv Adlétka měla hlad, již první sousto kaše jí v ústech vyrostlo v nechutný chuchvalec. Ondra byl z toho nešťasten. Přešlapoval, míchal kaši dřevěnou lžící, ofoukal ji jako malému děcku a znovu nabízel: „Pojez, panno, bude ti líp.”

Zavrtěla hlavou. Pak už jen bezhlesně pohybovala rty. Nahnul se níže. Konečně porozuměl. Šeptala, aby přivedl Alše. Osvobozeně odložil misku i lžíci a vyřítil se z jizby. Že ho to dříve nenapadlo! Sedím u dveří jako pes u boudy a hlídám, až přijde smrt, já hlupák, nadával si v duchu. A přece pomoc je tak snadná. Přijde Aleš a jistě si bude vědět rady.

V domě konšela Fabiána právě večeřeli, když Ondra zabušil na dveře. „Je zle,” vyhrkl rovnou. „Pan Aleš by měl hned jít se mnou. Obě panny leží nemocny.”

Aleš už věděl, co se stalo v domě U zlatého kužele za jeho nepřítomnosti. Chystal se zajít tam zrána, jenže zůstalo při dobrém úmyslu. Tu i tam bylo nutno pomoci, všude se dovolávali jeho umu. A lék, který posel přivezl pro biskupský dvůr, byl už málem vyčerpán. Nejen Jeho Milost, biskup Jan z Dražic, požil vzácných kapek předem, nežli mor na něho vztáhne nemilosrdnou ruku, i mnohý z jeho čeledi potřeboval medicínu. Sekretáři, který ještě v noci horkem blouznil, vyhnala hojným potem nemoc z těla. Šafářova žena s třemi dětmi byla zachráněna a mnohý měšťan se dnes díval na Alše jako na svého zachránce.

Sotva Aleš uslyšel na síňce Ondrův hlas, odložil lžíci. Znovu se ozvala úzkost, která ho zachvátila po jeho návratu, když otec oznámil, že pan Jakub a paní Kateřina ho už na Starém Městě vítat nebudou. Vyšel do síně. „Přinesl jsi zlou novinu?” Ondra se nakrčil. „Panna Adlétka pro tebe vzkazuje. Snad ji ještě zachráníš, pane Alši, když si pospíšíš.”

Aleš si přehodil plášť přes ramena, lahvičku se vzácnou tekutinou opatrně uložil v dřevěné skříňce, kterou tiskl v podpaží.

Vyšli do večerní ulice. Hvězdy svítily jasně, i měsíc nad petřínským vrchem již zahajoval svou noční pouť. Nebylo třeba zapalovat louč. Dláždění se vlnilo stínem a slabou září, zákoutí byla méně temná než jindy. A přece je Alšovi neveselo. Temné myšlenky se mu honí hlavou. Snad ho Bůh takto trestá za jeho nevěrnost. Všechno to milé a krásné, co se na něho v domě U zlatého kužele kdy usmívalo, zapadlo do bezedné minulosti. Najde tam nyní jen slzy a stesk. I pannu Adlétku pokouší smrt. To aby mu ukázala, že pohrdal klenotem. To aby mu probodla srdce výčitkou, že ji neměl dost rád.

Mihla se mu hlavou vzpomínka na bílou a růžovou tvář Vítčinu, ozvěnou zazněl její milý hlas, ale ihned to zahnal. Poblouznění hodné medika. Nyní ať jedná jako muž! Tváří v tvář nepříteli - smrti - ukaž, co chováš v srdci! Pro trochu lesklého dívčího půvabu zastřelo ti pokušení cit, který jsi pěstoval odedávna k panně Adlétce. Tak teď ukaž, jak se o ni chceš s nemocí bít! Mlčí a nemluví. Ondra se neodvažuje porušit jeho zamlklost. Temně jejich kroky duní po Juditině mostu, temněji hučí voda pod mostem. A jako vlny valí se myšlenky, co nyní počít. Vzít Adlétku k nám? Či jenom pannám klariskám ji zatím svěřit?

„Co bude s Vítkou?” ozývá se v pozadí zakřiknutý hlas. Vítku přijmeme jako sestřičku. Bude u nás, utěšuje svou úzkost Aleš a hned se chytí šidítka a příjemně si s ním pohrává. Vítka je přece ještě mladičká, nelze ji dát z domu, bude u Adlétky, až se tato provdá za mne. Zůstane možná stále s námi, ach, jak je ta myšlenka příjemná — budu se o ni starat jako o svou sestru. Hle, tím se všechno vyřeší. Obrátil se k Ondrovi.

„A panna Vítka Adlétku ošetřuje, což? Je jistě velmi pečlivá a starostlivá.”

Ondra se na něho nechápavě dívá. Což neřekl, že obě panny leží? Pak se rozpomněl, že to ovšem řekl, ale jen děvečce na síni. „I panna Vítka leží.”

Dřevěný most se zakymácel. Vltava se rozhučela divěji. Aleš se dal do běhu. Ondra za ním jen poplašeně hekal. Dávno již vrazil Aleš do jizbice s dvěma dívčími loži, když ještě čeledín klopýtal po hrbolatém dláždění městských ulic. A když i on došel do pokojíku panen, zastal pana Alše u lože poblíž krbu. U lože, jehož záclonka byla stržena čísi nedočkavou rukou k zemi. Ondra se zastavil u dveří. Jako svatozář byly rozlity světlé kučery kolem dívčí hlavy a bělost čela se nelišila od bělosti podušky. Pod košilkou, u krku do krajky zadrhnutou, prudce se zvedala a klesala hruď, zatímco Aleš z jakési malé konvičky lil do Vítčiných rtů načervenalou tekutinu. A v tváři mladého lékaře viděl Ondra takovou úzkost a naději a ještě něco, že se mu začala drát do pomalého toku myšlenek překvapivá vědomost. Maně si přejel čelo dlaní, jak se mu nechtělo věřit. Vždyť přece pana Alše volala Adlétka!

Aleš byl zcela zabrán do přítomného okamžiku. Jen aby pootevřela víc ústa, jen aby polkla blahodárný lék. A zdálo se mu, že uběhla věčnost, než zpozoroval, že se dech nemocné uklidňuje i bělost ustupuje jemnému nádechu růžovosti. Bylo mu, jako by dostal darem celé nebe. Je zachráněna! Poklekl, aby viděl blíž do Vítčiny tváře, aby jistěji očima ohmatal sotva znatelné červánky uzdravení.

Nečekaně sebou dívka prudce pohnula, rozhodila rukama. S třeskotem vypadla z Alšových rukou konvička s lékem, načervenalá tekutina se vpíjí rychle v podlahu a mísí se s prachem ve špinavou kalužinku. A teprve třeskotem kovové konvičky o zem se protrhl Aleš ke kruté skutečnosti — můj Bože, jak jsem mohl zapomenout. Vždyť je tu ještě Adlétka.

Jaká to podivná a hořká chvíle, v jedné dlani mu podává štěstí a v druhé černý žal! Panna Adlétka! Jak mohl zapomenout! Jak mohl? Udeřil čelem o pelest lože, chtělo se mu rozbít hlavu, když pochopil, co se stane a co se stát nemuselo. Ke dvěma nemocným ho vedla povinnost, ale už darmo sobě zapírat, že pouze k jedné z nich ho hnalo srdce úzkostí sevřené. A teď je konec. Lék, jenž by byl pomohl, byl vylit.

Slabé zasténání z Adlétčina lože Alše vzpřímilo. Rychle se vzchopil a přešel od Vítčina lůžka k Adlétce. Ležela tu jako povadlý květ, její bledost měla nádech zeleně a pod očima jí kroužily modré stíny. Cítil svou bezmocnost. Znal tyto modrozelené stíny v obličeji umírajících a věděl, že teď už přešla chvíle, kdy by ještě pomoc lidská byla co platná. Slza mu vyklouzla z oka.

V tu chvíli Adlétka pozvedla těžká víčka. Svitlo jí v tváři, usmála se. Slabě vydechla jeho jméno. Sklonil se k ní. Opět skanula slza z jeho líce a spadla na tvář Adlétčinu. „Ty pláčeš?” zašeptala dívka. „Pro mne? Pro mne,” opakovala si. Chvíli mlčela, stále se usmívala. Pak, jako by vyřešila hádanku, světélko radosti se mihlo průsvitnými rysy obličeje: „Vítka to říkala. Tak přece - mě máš -” nedořekla, dech jí nestačil na dokončení věty.

Aleš skryl svou tvář do dlaní. Adlétka opět promluvila: „Ne, nesmíš pro mne plakat. Jsem šťastna. A Vítku - neopouštěj, bude tě potřebovat.”

Řeřavé uhlí se sypalo na Alšovu hlavu z těchto slov, a přece — přece cítil, že se vkrádá v jeho lítost hrozná myšlenka - je dobře tak, jak se stane. Nepřítel — smrt — se zde u tohoto lože změnil v dobrotivou přítelkyni, jež naplnila jedno srdce štěstím z klamu dřív, než je navždy ztišila, a druhé obdařila klidem.

Povstal a zatlačil Adlétce oči. Pak se obrátil k Ondrovi. „Pannu Vítku odneseme k mater Mábince na František. Připrav nosítka.”