PRVNÍ KÁZÁNÍ

V roce 1593 uplynulo čtrnáct let, co byl biskupský stolec přeložen ze Ženevy do Annecy. Ženevský biskup, předchůdce nynějšího msgre Graniera, byl kalvinisty vyhnán jak z ženevské katedrály svatého Petra, tak z biskupské rezidence. Proto i kanovníci ženevské kapituly sídlili v Annecy. Kanovníci pocházeli buďto ze vznešených rodů, anebo měli vysoké vzdělání, nejméně v hodnosti doktorátu. František, pan de Villaroget, měl oboje, vznešený původ i vysoké vzdělání. Přesto však jeho uvedení do proboštského místa bylo odloženo, protože neměl kněžské svěcení. Jel se kanovníkům jen představit. Kapitule se představil již v klerice, neboť ji měla pro něho matka předem připravenou a hned druhého dne po otcově svolení ji Františkovi darovala jako milé překvapení. Přítel Amé Bouvard mu ji posvětil. František si ji oblékl v neděli ráno a byl při tom velmi dojatý. Poklekl před svatostánkem k díkůčinění. Byl to velký den. A čekal ho ještě větší. Oblékání kleriky byl přítomen i kanovník Ludvík. Neodpustil si poznámku: "Jako by sis, Františku, oblékal kapucínský hábit."

"Oblékám hábit svatého Petra. Světští kněží jsou sice mimo klauzuru, ale ve svém nitru by měli být jako řeholníci, a to pod regulí prvního z apoštolů."

Pan biskup si pozval mladého probošta k pohovoru a oznámil, že mu udělí všechna nižší svěcení na svátek Nejsvětější Trojice, kněžské svěcení pak někdy koncem roku. Bohoslovecká studia absolvoval František v Paříži a Padově. Musel ještě vykonat jednu zkoušku, jinak nebylo překážek.

V oné době ještě neexistovaly semináře pro výchovu kněží. Kandidáti se připravovali doma, na faře anebo v opatství. Nebylo určeno, jak dlouho má trvat doba studia. K svěcení byl kandidát připuštěn po vykonané jednorázové zkoušce z bohosloví. Musel mít také potvrzení, že vede bezúhonný křesťanský život.

Protože známí z celého okolí přijížděli na zámek, aby mu blahopřáli, utekl František do ústraní. Řeči lidí, kteří smýšleli o věcech Božích světsky, ho spíše zraňovaly než těšily. Také si chtěl udělat exercicie jako přípravu na přijetí svátosti kněžství. "Maminko, pojedu do Thorens. Tam budu mít klid. Můj zpovědník a přítel Amé Bouvard mě doprovodí, pan Déage ho zatím tady v kostele bude zastupovat."

"Měla bych tě raději nablízku, ale dělej, jak myslíš. Budeme spojeni v modlitbě."

"Thorens mi připomene slastné dětství, omládnu tam," usmál se.

"Prosím tě, Františku, doveď mě ještě k otci. Musíme mu oznámit, že odjíždíš a požádej ho taky o spojení v modlitbě po dobu tvých duchovních cvičení."

Pan de Boisy modlitbu slíbil, světská marnivost v něm ale ještě pořád doutnala. Teď nebude svými myšlenkami syna rozptylovat, ať si udělá exercicie v klidu. Také manželku tím nebude zatěžovat, chudinka mívá opět zdravotní potíže jako při každém těhotenství. Je mi dvaasedmdesát - uvažoval - měl bych mít vnoučata, a zatím budu znovu otcem. Po třinácté. Dobrý Bože, dej, aby dítě přišlo na svět zdravé! Rakviček už bylo dost.

Když se František z Thorens vrátil, otec se nezdržel a rovnou Františkovi předložil svoje nutkavé myšlenky: "Nejde mi do hlavy, Františku, proč nechceš přijmout senátorskou hodnost? Titul senátora se dobře snáší s titulem probošta, to ti dosvědčí pan Faver. Dověděl jsem se, že i zemřelý probošt byl senátorem. Tys to nevěděl?"

"Věděl, tatínku. Ale přece nejsem povinen ho následovat."

"Já bych to považoval za rodinnou povinnost. Zvýšila by se naše prestiž ve společnosti, měl bys i politický vliv."

František nezazlíval otci snahu o zvýšení společenského lesku. Člověk je srostlý se zvyklostmi svého okolí tak, že jen těžce shazuje ze sebe starou kůži. Chce to čas a hodně modlitby.

"Nezlobte se na mne, tatínku, kněžské povolání nesmím brát povrchně. Mým jediným leskem je Bůh."

"Tak si služ jen Bohu," řekl otec tónem spíše rozzlobeným než schvalujícím.

František to vzal doslova. Osmého června se dostavil k notáři v Annecy v doprovodu rodičů a bratra Galloise. Písemně se zřekl prvorozenství, a panství Villaroget přenechal i s titulem bratrovi. Tím ze sebe setřásl poslední světskou slávu. Téhož dne mu biskup Granier udělil nižší svěcení ve františkánském kostele, který toho času sloužil jako katedrála. Nato pak dvanáctého obdržel nový probošt jáhenské svěcení. Katedrála byla naplněna šlechtou i řemeslným lidem. Všichni chtěli být účastni neobvyklé slavnosti - prvorozený syn z přední šlechtické rodiny a zasvěcuje se Bohu!

Příštího dne byla celá rodina de Boisy pozvána k panu biskupovi na oběd. Otec v dobré náladě, obřad svěcení ho povznesl z prachu světských starostí. Byl v jádře opravdu zbožný.

František seděl mezi otcem a matkou naproti Jeho Excelenci. Biskup se na něho zadíval: "Sedmnáctého června máme svátek Božího Těla. Budeme mít v katedrále nového kazatele."

František strnul. Porozuměl: "Jáhen přece ještě nemá právo kázat? A pak, jako začátečník bych ani nebyl schopen hned v katedrále -"

"Já si to přeji. A jsem váš biskup."

"Když poroučíte, Milosti, musím poslechnout. Jednám-li z poslušnosti, nemusím si dělat výčitky, ať to dopadne jakkoliv."

Po obědě rodiče a sourozenci odjeli domů a František se uchýlil do ústraní svého proboštského bytu, aby se dobře připravil na první kázání. Měl na to jen tři dny. Dal si práci, učil se připravenému textu zpaměti a chvílemi propadal malomyslnosti, zda má žádoucí úroveň a jestli to nepoplete. Již předem cítil trému.

K svému ulehčení se v poslední chvíli dověděl, že do města přijel slavný kazatel, otec františkán Fodéré. František ihned šel k panu biskupovi: "Jak bych mohl připravit věřící o poslech tak znamenitého kazatele? Doufám, že ho Vaše Milost o kázání již požádala."

Biskup se usmíval: "Jsem rád, že souhlasíte. Ano, kázat bude páter Fodéré a vaše kázání si poslechneme v oktávu Božího Těla."

František byl šťasten, že získal na přípravu kázání celý týden. Důkladně svou promluvu přepracoval, zdokonalil a bezvadně se ji naučil zpaměti. Když pak ve svém bytě slyšel zvony vyzvánět na mši svatou a na to prvé kázání, propadl panice. Byl vnitřně i fyzicky tak rozechvěný, že ho roztřásla zimnice a nebyl schopen se udržet na nohou. Klesl na postel a drkotal zuby. Nezmohl se na jedinou souvislou větu, v hlavě zoufalé pusto.

František sedí doma na posteli neschopen pohybu, v hlavě se motají myšlenky jak poplašené hejno slepic. Jsem neschopný, jsem úplně neschopný! Začal se vroucně modlit, aby trému překonal. Po chvíli chvění těla ustalo, vnitřní napětí povolilo. František mohl včas odejít do chrámu a ve stanovenou chvíli vystoupit na kazatelnu.

Katedrála byla plná. Věřící stojí i na schodištích, jež vedou ze dvou stran k chrámovým dveřím. Rodiče a všichni příbuzní sedí v předních lavicích, v dalších rozeznává kazatel tváře známých i neznámých posluchačů. Pro někoho je to jenom společenská událost, bude mít alespoň o čem povídat.

František je již klidný. Dostavila se jistota, vlastní velkému řečnickému talentu.

Důkladná znalost tajemství víry, podaná výstižným způsobem, hluboce zapůsobila na posluchače. Kázání bylo naprostým úspěchem. Věřící jsou dojati a současně nadšeni. Biskup, potěšený, že jeho diecéze je obohacena o tak nadaného spolupracovníka, hned po bohoslužbě vyhledá kazatelovy rodiče a srdečně jim blahopřeje k vynikajícímu synovi. Pan de Boisy má slzy v očích, když slyší tolik chvály, a v tuto chvíli svého svolení nelituje.

Do chrámu přišli i jinověrci. Byli to známí rodiny de Boisy.

Jejich přítomnost na Františkově kázání byla pouhou společenskou zdvořilostí. Řízením Božím s nimi šel i baron Antonín de Saint-Michel, který se doposud s Františkem neznal - vzdělaný kalvinista, který vlastnil v provincii Chablais čtyři panství, a to Avully, Montfort, Vigny a La Chapellle. Jeho manželka byla katolička, takže on sám byl ve věcech náboženství tolerantní.

Mladý kazatel hovoří o přítomnosti našeho Pána v eucharistii. To byl bod, ve kterém se kalvinisté rozcházeli s katolíky. Baron de Saint-Michel pozorně naslouchá Františkovým argumentům. Je to pro něho něco nového, co ho vnitřně vzrušuje. Jako by náhle jakési světlo, proudící zevnitř, vše kolem něho ozářilo. Cítí posvátnost chrámu a bohoslužebných předmětů. Také obrazy svatých vidí novýma očima. Pravdy, které kazatel rozvíjí, připadají baronovi tak samozřejmé, že se až sám sobě diví, jak jim mohl nevěřit. Vše je jasné, srozumitelné, logické. Nemýlí se jeho církev ve svém učení?

Odcházel z katedrály s pochybnostmi v duši, neklid jej neopouštěl ani v příštích dnech. A potom požádal mladého probošta o rozhovor. To už byl začátek pozdější konverze barona Antonína de Saint-Michel ďAvully, jenž se stal horlivým katolíkem. Tak Bůh na počátku apoštolské činnosti probošta Františka de Sales ukázal, že skrze tohoto vyvoleného služebníka chce rozdávat milost víry.

Hluboký dojem, který si všichni posluchači odnášeli z Františkova kázání, nebylo možno přičíst krásným slovům. Jeho styl ovšem byl vybroušený, elegance jeho vět však spočívala v logické prostotě, postavené na jasně propracované hloubce myšlenky. Vnitřní krása, prosvítající prostým obalem slov, jim dodávala světlo. Slovo, zasazené ve větě na správném místě a vyslovené ve správné souvislosti, má v sobě moc podobnou blesku. Rázem osvítí krajinu duše tak jasně, jak by nedokázaly tisíce svíček.

Navíc tu byla přesvědčivost celého kazatelova zjevu. Víra, naděje i láska vyzařovala z tváře i ukázněných gest Františkových. Slova pronášená harmonickým hlasem neponechávala nikoho na pochybách, že vyvěrají z hlubin čisté, hluboce křesťanské duše.

POČÁTEK DUCHOVNÍ ČINNOSTI

Doba byla rušná. Zemi zneklidňovala válka a ze Ženevy, hlavního sídla kalvinismu, se šířila nenávist proti katolíkům. Hlad, nemoci a bludy byly hlavními znaky oněch časů. To vše se bolestně dotýkalo Františkova citlivého srdce. Již jako podjáhen začal vyhledávat chudé a nemocné, aby jim nabídl pomoc hmotnou i duchovní. Utěšoval nešťastné, usmiřoval rozhněvané, disputoval s bloudícími ve víře. Při práci si uvědomil, že duševní síla se znásobuje společenstvím stejně smýšlejících. Napadlo mu založit spolek, jehož členové by usilovali o slávu Boží a spásu duší stejným způsobem jako on, i když nejsou kněžími. Po dohodě s biskupem sdružil zbožné muže v Bratrstvo kajícníků. Hlavní myšlenka Bratrstva byla - přinášet Boží spravedlnosti zadostiučinění za hříchy vlastní i cizí. Členové Bratrstva měli povinnost přijímat Tělo Páně každou druhou neděli v měsíci a ve význačné svátky. Tenkrát ještě nebylo zavedeno denní svaté přijímání, proto přistoupit ke stolu Páně dvakrát za měsíc znamenalo velkou náboženskou horlivost. Ve svátky apoštolů Petra a Pavla, Nalezení a Povýšení svatého kříže a na Početí Panny Marie adorovali střídavě dva bratři před vystavenou Nej-světější svátostí. V tyto svátky a v noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek konalo Bratrstvo veřejné procestí. Každý člen sdružení se měl modlit k uctění pěti ran Kristových pětkrát Otčenáš a Zdrávas. Kromě toho měli povinnost třikrát denně recitovat Angelus vkleče, a to kdekoliv by se nacházeli ve chvíli, kdy zvony k Anděl Páně vyzváněly. Konat tuto modlitbu veřejně na ulici bylo vyznáním víry vůči heretikům, kteří odmítali úctu k Matce Boží. Současně to byl akt pokory, neboť o posměšky protestantů nouze nebyla. Členové Bratrstva konali také dobré skutky, aby se pojila k duchovním úkonům též charita. Ve volném čase pečovali o nemocné, docházeli do věznic, doprovázeli kněze k umírajícím, smiřovali soudící se strany. Za zemřelého člena Bratrstva se měla každoročně konat zádušní mše svatá a účast na pohřbech spolubratrů byla povinná. Bratrstvo kajícníků bylo řádně ustaveno prvního září 1593 a jeho pečlivě promyšlené stanovy svědčily o Františkově velkém organizačním talentu.

Na prvním zasedání Bratrstva byl František zvolen představeným. Jedním z členů byl také pan de Boisy, takže nyní se syn stal duchovním představeným svého otce.

První slavnostní mše Bratrstva kajícníků byla sloužena dne čtrnáctého září, a to na svátek Povýšení svatého kříže. Byla to slavnost velmi krásná a zapůsobila na přítomné tak, že vévoda savojský dal na znamení svého uznání příkaz, aby každého roku na Zelený čtvrtek byl ke cti Bratrstva amnestován jeden vězeň odsouzený původně k smrti či na galeje. Dovedeme si představit, jak osvobození vězni mladému proboštovi blahořečili. Poslední amnestie byly uděleny v letech 1604, 1606 a 1622, jak je zaznamenáno ve starých archívech.

Františkův pracovní den byl přeplněn pastorační činností nejen v Annecy, ale i v okolí města, neboť docházel do vesnic, aby učil katechismu děti i dospělé. Proboštovo milé chování otvíralo pravdám víry paměť i srdce žáků.

Po pečlivé duchovní přípravě přijal František kněžské svěcení osmnáctého prosince roku 1593 v katedrále v Annecy. Před posvátným obřadem byl mladý muž velmi rozechvěný. Uvědomoval si odpovědnost kněžství a pociťoval velkou bázeň. Také ho zneklidňovala starost o matku, která vážně onemocněla. "Musím k ní, má přítomnost ji vždy posiluje," napsal starému příteli, senátoru Faverovi, jenž se stal jeho důvěrníkem. "Moc se za matčino uzdravení modlím."

Při obřadu byl obličej novosvěcence prodchnut takovým oduševněním, že vyzařoval světlo a okolostojící nemohli od něho odtrhnout oči. Světící biskup byl dojat k slzám.

Po obřadu si dovolil sekretář biskupa Graniera požádat o vysvětlení: "Viděl jsem vaše slzy. Proč jste plakal, Excelence?"

"Za ranních červánků padá rosa," odvětil Granier. "Viděl jsem vycházet slunce v naší diecézi. Že je tím sluníčkem můj duchovní syn František, z toho mám nesmírnou radost. Za slzy radosti se muž stydět nemusí."

Primiční mši sloužil František až dvacátého prvního prosince. Musel nejdříve zajet na zámek Thuile k rodičům, aby jim požehnal třinácté dítě a příštího dne pokřtil malou sestřičku Janu ve farním kostelíku. Byl to jeho první kněžský úkon. Ubohá maminka si mohla děťátko přitisknout k srdci, ale neviděla, jaké má oči, jaké vlásky. František jí dopodrobna vylíčil, jak bylo děťátko při křtu pokojné a že má krásné tmavé oči po mamince. Na primiční mši již mohla být matka přítomná s celou rodinou. Byl tu i senátor Faver, členové Bratrstva a mnoho přátel. Při obřadu bohoslužby měl František pocit stupňující se blaženosti. Bůh se zvláštním, nevyslovitelným způsobem zmocňoval srdce. Byl jeho navždy.

František jezdíval často k rodičům, hlavně kvůli matce. Stalo se, že pan de Boisy měl na zámku hosty u příležitosti rozloučení s pobytem na zámečku La Thuile. Rodina de Boisy se opět stěhovala na zámek Thorens, neboť kraj byl vyčištěn od nepřátelských bojůvek.

Zatímco většina hostů probírala nad chutnou krmí politické a společenské události, František řešil se starým senátorem Faverem jakýsi náboženský problém. Oba debatéři se zakousli do věroučného oříšku tak, že docela zapomněli na talíře před sebou. To se hostiteli nelíbilo. Chvíli je poslouchal, pak se neudržel a syna napomenul: "Probošte, pobídni už hosta, aby také jedl a pil."

Poslušný syn přikývl hlavou a mechanicky řekl svému společníkovi: "Pane senátore, můj otec si přeje, abyste také jedl a pil. A co se týká vaší myšlenky -" pokračoval v nedokončené debatě dál, neboť ho zajímala víc než pečínka na stole. Ostatní hosté se dali do smíchu, otec kapituloval. Mávl rukou a jen něco zabručel. Co nadělá se synem, který je proboštem? Na toho už vojenské komando nestačí. Darmo se zlobit.

Ne, na Františka nebylo možno se zlobit. Z jeho pohledu, hlasu a z celé bytosti vyzařovalo jakési usmiřující světlo.

ROZHNĚVANÝ OTEC

František bydlel na proboštství a cítil se v Annecy doma. Znal město dokonale z dob studií. Měl rád zdejší modré jezero, v němž se zrcadlily hory, měl rád úzké uličky. Vzpomínal, jak s panem Déagem nebo s Ludvíkem házeli kamínky do řeky Thionu. A s kamínky zapadly kamsi do vody i bezstarostné dny dětských her.

Nyní začíná odpovědný úsek života. Start mladého muže na závodní dráze Božích běžců. Že je knězem, naplňuje Františka tichou blažeností, ale proboštství považuje za pouhou pomůcku, která mu získala otcovo svolení. Teď už ji nepotřebuje, teď ho spíše tíží. Chce být apoštolem. Tituly mu překážejí v rozletu.

Panu biskupovi Claude Granierovi je teprve čtyřicet sedm let, ale vypadá mnohem starší. Ve vlasech se množí stříbrné nitky, čelo brázdí vrásky. A nyní mu jedna přibyla, jak svraštil čelo při čtení listu Karla Emanuela, svrchovaného pána Savojska. Vévoda v něm vybízí biskupa, aby poslal misionáře do provincie Chablais. Tento kraj tíží církevního hodnostáře jako neúnosné břemeno. Musí svolat kněžskou poradu. Ale dříve se poradí s Duchem svatým. Biskup zahájil třídenní půst a mnoho se modlil.

Před šedesáti lety nábožensko-politické boje odtrhly krajinu Chablais od panství vévody savojského, Karla III., zvaného Dobrotivý. Jeho mírnost vrhla asi dvacet pět tisíc katolických obyvatel do náruče ženevských kalvinistů, kteří je zreformovali ohněm a mečem. V roce 1589 nastoupil po dobrotivém otci statečný syn Emanuel Filibert. Dobyl Chablais vojensky zpět, ale duchovně se nic nezměnilo. Dvaapadesát farností zůstalo bez farářů, v celé provincii přežila reformaci jen asi stovka katolíků. Mladší generace nikdy katolické obřady neviděla, o církvi měla zkreslené názory. V třítisícovém hlavním městě Thonon žilo jen patnáct katolíků.

Když Emanuel Filibert dobojoval, převzal žezlo osmnáctiletý Karel Emanuel, který si později vysloužil přívlastek Veliký. Začátky neměl lehké, nepřítel stále ještě podnikal noční útoky, hlavně na zámky. V oné době se Salesští stěhovali právě z bezpečnostních důvodů. Strýc Ludvík opustil s rodinou zámek Brens a pan de Boisy zabydlil zámeček La Thuile.

Rázný vévoda Karel Emanuel však brzy vyčistil kraj od kalvínských bojůvek. Když nepřátelské Ženeva a Bern ztratily politickými pletkami spojenectví s Francií, mohli se majitelé zámků stěhovat zpět do původních sídel. Takže i rodina de Boisy se rozhodla bydlet opět v Thorens.

Začátkem září 1594 svolal pan biskup Granier kněžskou poradu. Zasedací sál se černá kněžskými klerikami. Monseigneur přečetl přítomným list pana vévody a nastalo ticho. Jen několik dotěrných much si dovolí bzučet kolem uší Jeho biskupské Milosti. Pak se ozve z hlubin sálu stařecký hlas: "Před pěti lety bylo do Chablais posláno padesát misionářů. Několik jich zmizelo beze stopy, ostatní se úprkem vrátili s modřinami, jak pamatujeme."

"Chablais je kraj hrůzy," bručí basovým hlasem biskupův kaplan, ctihodný Petr Critain.

Biskup vytáhl z rukávu své červené sutany šátek a otřel si čelo. Je slunný den. Otevřenými okny se zvenku dere teplo, ale za krůpěje potu na biskupově čele nemůže. Spíše úzkost. Rychle vysílá k nebi střelnou modlitbu a pak teprve bere obě poznámky na vědomí: "Drazí spolubratři, jsem si plně vědom, že apoštolská služba, ke které vyzývám dobrovolníky, je nebezpečná. Přesvědčili jsme se před pěti lety, že síla apoštolského působení

nespočívá v množství kněží, ale v přístupu k lidem. Bude nutno použít zcela novou metodu. Představuji si, že tam zprvu půjde jeden nebo dva odvážlivci, aby ponenáhlu navázali s tamějším lidem přátelské styky. Ostatní zařídí Bůh, jestliže tito kněží budou mít v jeho pomoc skálopevnou víru."

"To aby tam šel světec. Ale kde ho najít?" bručí opět bas.

Nastalo trapné ticho. Většina přítomných má skloněnou hlavu, nikoliv aby rozpočítávali knoflíky mám? - nemám?, ale protože se stydí pohlédnout do utrápené tváře svého představeného. Z biskupské zahrady je slyšet veselé cvrlikání ptáků, ale duši monseigneura zaplavil smutek. Ano, kde najít světce, který by se nebál, že bude mučedníkem? V odpověď na nevyslovenou otázku vstal mladý probošt: "Vaše Milosti, domníváte-li se, že bych byl schopen zvládnout tak obtížný úkol a dáte-li mi k tomu příkaz, jsem ochoten do Chablais jít."

Jeho Milost odpovídá kvapně, jako by se bála, že by probošt mohl nabídku odvolat: "Nejen že vás považuji za schopného k misionářské činnosti, ale jsem přesvědčen, že vy budete mít úspěch. Spadl mi kámen ze srdce, děkuji vám."

Vtom povstal někdo z řad kanovníků. Všechny oči se obrátí na třicetiletého proboštova bratrance Ludvíka: "Hlásím se k této službě také. Prosím o příkaz Vaší Milosti, abych směl svého bratrance Františka do Chablaise doprovázet."

Biskup září. Duch svatý ho nezklamal.

Jakmile se pan de Boisy dověděl, že se František rozhodl obracet na víru zuřivé kacíře, skočil do sedla, na svůj věk pořád ještě svižně, a tryskem uháněl do Annecy. Na proboštství syna zastihl.

"Co sis to vymyslil za šílenství?" spustí zhurta. "Nestačí ti, že se v dešti a blátě plahočíš po vesnicích, abys učil usmrkánky katechismu, zatímco tvoji kanovníci po odsloužení mše sedí doma v suchu? Chceš, abych slyšel, jak se ti lidé posmívají, až se vrátíš s nepořízenou? Anebo chceš, aby tě odtamtud přivezli v rakvi?" A starý voják se dá do pláče. Vzlyká jako malé dítě. František je dojat do hloubi duše. Slzy svědčí o velké lásce, kterou mu otec nikdy najevo nedával. Snaží se ho uklidnit mírnými slovy: "Drahý tatínku, považte přece, nejdu k pohanům. Kolik misionářů je na dalekých ostrovech u neznámých divochů! Já budu moci občas přijet domů. Thonon není daleko od Thorensu. A pak, mám k této činnosti příkaz od biskupa, kterého musím poslouchat."

"Tak půjdeme k biskupovi," uklidnil se otec. Biskup má k němu přátelský vztah, jistě vyslyší jeho prosbu a příkaz odvolá.

"Dobrá, půjdeme k biskupovi," František vždycky souhlasí s otcem, pokud se to nepříčí vůli Boží.

Pan de Boisy se ve svém zoufalství pokořil jak nejhlouběji mohl. Poklekl před biskupskou Milostí a prosil se slzami v očích: "Monseigneure, obětoval jsem vám prvorozeného, který měl být nadějí mého rodu, oporou mého stáří, aby byl v církvi VYZNAVAČEM. Ale nemohu souhlasit, aby byl MUČEDNÍKEM! Nemohu a nechci souhlasit s vaším příkazem, aby šel jako ovce mezi vlky, kteří ho roztrhají."

Biskup je slovy i slzami zkroušeného otce hluboko dojat. Nechce zlomit srdce milujícího otce, už-už se chystá své rozhodnutí změnit, když tu František, jako by tušil, co se v nitru jeho představeného odehrává, rázně zasáhne: "Monseigneure, zůstaňte pevný! Chcete snad, abych byl nehoden království Božího? Položil jsem ruku na pluh, nechcete přece, abych se ohlížel zpět."

Biskup se vzpamatoval: "Drahý pane Boisy, uvědomte si, že vy i váš syn nosíte jméno svatého Františka. Znáte přece životopis serafínského světce." Biskup se odmlčí, maloučko se usměje a pokračuje. "Mějte se na pozoru, aby váš syn nenásledoval příkladu svého patrona a nevrátil vám všechno až na košili, jak to udělal ten z Assisi, když mu otec bránil v následování Krista."

Pan de Boisy povstal, rysy v obličeji mu ztvrdly, v očích blýskl hněv: "Monseigneure, nechci odporovat Bohu, ale také nechci být vrahem svého syna. Já nejsem hoden, aby nějaký anděl zadržel ránu, která má z tohoto Izáka učinit oběť. Proto odmítám souhlasit s tak riskantním podnikem. Jinak - ať se děje vůle Boží!" Poslední větu řekl pro uklidnění křesťanského svědomí, které v podpalubí jeho pobouření šeptalo, že nejedná správně.

Otcova slova dopadají na Františkovo srdce jako rány dýkou. Je možné, že jeho zbožný otec nechápe závažnost kněžského poslání? Jakto, že pořád ještě klade na první místo pozemské ohledy? Teď se ponížil František a pokleká u otcových nohou: "Tatínku drahý, udělejte mi tu radost a dejte mi požehnání, abych svůj apoštolský úkol dobře splnil. Vzpomeňte si, kolikrát jsem já požehnal vám."

Starý pán zůstává zatvrzelý: "Ano, synu, mnohokrát jsem od tebe dostal požehnání při mši svaté, při kázání, při zpovědi. Bůh chraň, abych ti někdy zlořečil. Ale mé požehnání k takovému bláznovství nedostaneš, tím si buď jist." Obrátil se a rychle odešel. Prvně v životě se dopustil nezdvořilosti a ukázal záda církevnímu hodnostáři bez rozloučení.

Když se rozhněvaný pan de Boisy vrátil domů, šel ihned za manželkou. Potřeboval si vylít hořkost srdce hodně nahlas.

Vyžaloval paní Františce neúspěch své záchranné akce v Annecy a jak bylo jeho zvykem, když byl rozčilen, přeměřoval koberec vojenskými kroky sem a tam. Při tom ujišťoval manželku, že jejich prvorozený syn si i přes dva doktoráty nevidí na špičku nosu, načež zařadil Františka mezi čtyřnohé kopytnatce s dlouhýma ušima a suše konstatoval, že jeho syn, místo aby si vzal krásnou slečnu Suchetovou, se oženil s breviářem a teď slepě poslouchá toho - zarazil se. Na biskupa ho napadala přirovnání taktéž málo lichotivá, ale to už by se zbožnost jeho manželky pohoršila. Biskup je biskup a katolík v něm musí respektovat církevní autoritu. Tak pan de Boisy alespoň dvakrát rázně bouchl do stolu. Jednak byl ten stůl na okamžik biskupem, jednak se těmi údery vypařila z otcovského srdce žlučovitá hořkost. Nyní měla jeho slova už jen říznost velitele: "Až ten dobrodruh přijde, a on se jistě přijde rozloučit, nesmí dostat na cestu ani centim, rozumíte, Madame? Jídlo jenom na jeden den. Koně nedostane. Apoštolové taky chodili pěšky. Žádný sluha s ním do Thononu nepůjde. Důrazně přikazuji, Madame, že se za ním nic nebude posílat. Až mu poteče do bot a žaludek bude zpívat, však on najde cestu zpátky."

Paní Františka neříkala ani ano, ani ne. Lhát nechtěla. A přiznat, že s mužem nesouhlasí? Tím by jen přilévala olej do ohně. Uchýlila se k moudré a osvědčené taktice - mlčela. Svého Františka chápala. A nebylo jí líto, že odchází do nebezpečí, vždyť je Bůh jeho ochráncem, ale že mu otec brání horlivě sloužit Pánu. Z nevidomých očí vyklouzlo několik slz, které pana de Boisy dojaly. Domníval se, že manželka pláče kvůli Františkově paličatosti. Přisedl k ní, objal ji kolem útlých ramen a něžně políbil na zvlhlou tvář. Uměl být velmi milý v manželském soukromí: "Drahoušku, neplač. Já se ještě nevzdávám. Pozvu na pomoc barona De Lullin, který to v Thononu moc dobře zná a Františkovi vše vykreslí tak, že mu přejde chuť si tam pálit prsty."

DOBRODRUH V KLERICE

Oba nastávající misionáři, probošt i kanovník, byli nejen jedné krve, ale měli i spřízněné duše. Proto se lehce dohodli, že přicestují do Chablais jako chudí učedníci Kristovi. Příprava na cestu byla tudíž snadná a rychlá. Do vaku dali jen nejnutnější prádlo, brevíř, bibli a několik náboženských knih. Měli již písemné pověření pro svou duchovní činnost jak od biskupa, tak od Jeho Výsosti, turínského vévody Karla Emanuela.

Jelikož se František chtěl ještě rozloučit s matkou a udobřit otce, namířili si to do Thorens. Pan biskup jim dal kromě požehnání také svého kaplana, důstojného Petra Critaina, aby je doprovodil na zámek. Alespoň se Jeho Milost dozví, jak dopadlo rozloučení s panem de Boisy.

Nedopadlo vůbec. Když se všichni tři objevili devátého září 1594 před zámeckým pánem, vlídně je přivítal. Nabídl jim posilnění a v jídelně jim představil dalšího stolovníka, pana Kašpara barona de Lullin. Po jídle vyzval pan baron probošta k malé procházce po zahradě, že by si rád s ním o něčem pohovořil. Otec se zatvářil velmi spokojeně, takže František uhádl, o čem bude řeč. Souhlasil. Ať má otec ještě na chvíli radost, než se zase rozzlobí. Zatím důstojný pán Critain rozezvučel svůj bas naplno, chválil panu de Boisy zámek a krásné okolí. Kanovník Ludvík de Sales zas počítal bratránky a sestřenky. Janička ještě brečela v peřince, z Gaspardy už byla slečna. Od ní se Ludvík dověděl, že Gallois je zrovna na svém panství, že Bernard a Melchior prospívají dobře v koleji, kdežto Ludvík a Jan František studují v Paříži opět pod dohledem pana Déage. Jenom Janus je ještě volné hříbátko, poskakující mezi dětmi zámeckého služebnictva.

Po zahradních pěšinkách, podél nichž kvetou mnohobarevné astry, pomalu se procházejí mladý probošt a starý baron, vedou spolu slovní klání, ale rytířsky zdvořile. Baron upozorňuje Františka na nenávist kalvínských kazatelů a útočnost jejich věrných oveček. S katolíky nejraději diskutují pěstmi a kamením. Těch několik pravověrných, kterým se říká papeženci, asi na jeho kázání nepřijdou, budou se bát.

"Svatý František kázal ptáčkům," připomene probošt.

"Také o zákeřná přepadení tam nebyla nouze, pokud přišlo do Chablais v roce 1587 těch padesát katolických kněží. Kam zmizela mrtvá těla, neví nikdo."

"Být mučedníkem pro víru je příliš velká čest, asi mi dopřána nebude," usmál se František. "Víte, pane barone, jsem přesvědčen, že Bůh chce, abych šel lovit duše jako rybář, který nečeká doma, až za ním nějaká ryba přijde. Neříkám, že v Annecy se nedá hodně udělat, ale je tam kněží dost. Můj pravý úkol je v Chablais, alespoň pro přítomnou dobu. Cítím to jako vůli Boží, a proto na varovnání nedbám, i když uznávám vaši dobrou snahu, že mě chcete uchránit před nebezpečím."

Po tomto rozhovoru vyhledal baron zámeckého pána v pracovně: "Poslyš, Boisy, tvůj prvorozený je lepší než my oba dohromady. Já ho nepřesvědčil, promiň, on naopak přesvědčil mne, že jedná správně. Měl bys mu požehnat. Jednou bude chloubou Savojska."

Pan de Boisy zrudnul: "Tos mi tedy pěkně pomohl. Tisíceré díky!" Práskl dveřmi a ponechal barona trudným úvahám, jak se nevyplácí říkat lidem pravdu do očí. Nezbylo mu než odjet.

Pan de Boisy oznámil manželce, že má nutnou práci v La Thuile, kam ihned odjíždí. Kdy se vrátí, ještě neví. Vtom vešel do matčina pokoje František: "Drahý otče, dovolte mi pár slov. Hleďte, tady mám pověření od Jeho Výsosti, pana vévody. Nebojte se o mne. Bůh mě posílá, Bůh mi bude pomáhat a chránit mě. Proč bych nosil kněžský oděv, kdybych nechtěl nést břímě kněžských povinností a nepřiváděl ztracené ovce k Pánu?"

Matka seděla s rukama sepjatýma v klíně, po lících jí stékaly slzy, ale tentokrát manžela nedojaly. Pan de Boisy stál jako mramorová socha, obličej nehybný, paže složeny přes prsa. Vyslechl syna, pokrčil rameny a chladně řekl, že neví, co by mu odpověděl: "Dělej si co chceš, ale bude-li ti zle, pamatuj, že jsem tě varoval." Odešel pln hořkosti, aniž manželku políbil na čelo, jak bylo jeho zvykem.

"Večer se vrátí a zítra bude snad přístupnější," těšila matka zarmouceného Františka.

Otec se nevrátil ani večer ani ráno. Když nepřijel ani jedenáctého září, František pochopil, že otec ho trestá tím, že se s ním nerozloučí. Velmi ho to mrzelo, také matka byla sklíčená více neústupností pána domu než synovým odchodem.

Dvanáctého září se oba nastávající misionáři celý den postili a v modlitbě se připravovali na celoživotní zpověď, ve které pak vyznávali své viny jeden druhému a navzájem si udělili absoluci. Aniž by se předem zmínili, stanovili si odchod na středu čtrnáctého září. Večer předtím se oba horlivci tajně rozloučili s paní de Boisy. Hrdinsky zadržela slzy; vždyť tohoto syna nabídla Pánu ještě před jeho početím.

V den odchodu časně zrána oba Salesští sloužili velmi soustředěně mši svatou. Když vyšli za svým cílem, ranní sluníčko již vyhrožovalo, že se poutníci v černých sutanách notně zapotí, nežli dojdou do pevnosti Allinges, kde měli být pro začátek ubytováni. Kraj byl samý svah, pater Petr zpomaloval krok: "Pane probošte, proč se tak ženete do těch kopců? Což když vás za nimi čeká zubatá?"

Probošt se zasmál: "I vy chcete pokoušet? Každý mi mává před nosem strašákem, že prý v Chablais zajdu. A já bych byl šťasten, kdybych mohl zemřít jako svědek víry."

"Jestlipak víte, že dodatečně chtělo několik kněží následovat vašeho příkladu?"

"Vím. Ale na ně dojde až později."

Biskupův kaplan stiskl oběma spolubratřím ruku: "Vrátím se. Dál vás budu provázet jenom modlitbou. Slibuji."

Co zatím dělal pan de Boisy na zámečku v La Thuile? Vyhuboval správci, jenom tak, aby se mohl vykřičet, zkontroloval zahradníka a dal mu několik popletených rozkazů, které za chvíli odvolal, pak si sedl k psacímu stolku a dumal. Ten paličatý synáček se vlastně povedl, je v něm válečná statečnost předků, to se nedá popřít. Jeden z našich praprapředků, Petr de Sales, se za francouzského krále Ludvíka vyznamenal v křižácké výpravě. To byl přece také nebezpečný podnik. František ovšem nejde bojovat mečem, ale tím hůř pro něho, jde k nepříteli bezbranný. To je vlastně statečnost ještě větší, pokud to není pitomost. Najednou si pan de Boisy uvědomil, že je na Františka hrdý. Rodová pýcha a strach otcovské lásky se v něm sváří tak, že musí zase přeměřovat koberec vojenským krokem. Pak usedne k psacímu stolu, vytáhne velkou obálku, papír a namočí brko do kalamáře. Nadpis má hned - Panu de Charmoisy, drahému bratránku v Thononu. Ale jak dál? Chvíli si hladí bradu, přikývne hlavou nápadu, potom zase zavrtí, nene, ať si bratránek nemyslí, že jsem strachy tento..., musíme jen tak, jakoby nic. Načež energickým písmem sděluje příbuznému, že je už ve Francii klid, dej Bože, aby to vydrželo. Jeho Výsost, pan vévoda Karel Emanuel, se těší dobrému zdraví. Mimochodem - požádal našeho syna, probošta Františka, aby šel kázat do Thononu. Manželka velmi prosí, abyste mu byl nápomocen radou, i jinak. Odevzdejte laskavě přiložený dopis baronu ď Hermance, veliteli pevnosti, kde má můj syn bydlet. Váš pokorný bratranec a služebník de Sales. Ano, podepsal se de Sales, zapomněl, že je de Boisy, tak byl ze všeho tumpachový. Panu veliteli pevnosti Des Allinges psal neméně pokorně, aby vyšel ve všem vstříc mladému proboštovi; bude potřebovat radu zkušeného. Nejraději by mu navrhl vojenský doprovod, ale včas brko zarazil; to by asi František odmítl. Já se z toho svého dobrodruha v klerice snad zblázním, jestli mi tam zhebne. Ale rozloučit se s ním nepůjdu. To tedy ne.

Když se dobrodruh v klerice octl se svým bratránkem kanovníkem na hranici kraje, který hodlali zorat pro símě Boží, a to mezi Juvigny a Saint-Cergues, oba poklekli a pozdravili anděla Strážce této provincie, nad kterou jistě plakal. Poprosili také Matku Boží, aby zahnala démony hereze, načež pokračovali v cestě mlčky. Růženec v jejich prstech mluvil za ně.

Cílem poutníků byla pevnost Les Allinges, kde byli vojáci savojského vévody, tudíž katolíci. Do brány vešli sice zpocení a uprášení, ale spokojeni, že opět splnili kousek vůle Boží. Velitel pevnosti měl obličej popsaný bojovými akcemi i těžkými léty, strávenými v ženevském vězení u kalvínských. Uměl se však na hosty přátelsky usmát a neskrýval svůj údiv nad jejich chudým vybavením. Jsou to nejen církevní hodnostáři, ale též šlechtici, a plahočí se pěšky dvacet mil! Také vojenský kněz jim upřímně stiskl ruku a hned se jim svěřil, že si troufá duchovní činnost vykonávat jen mezi hradbami pevnosti.

"Pouze tady si je našinec jist životem," dodal omluvně.

Zdálo se, že František jeho poznámku přeslechl. Obrátil se na velitele: "Dovolil byste, abychom se již zítra šli porozhlédnout po městě?"

Baron poněkud zaváhal: "Je to odsud jen půl míle. Rád vám dám vojenský doprovod."

František se usmál: "Děkuji, není třeba. My víme o lepším doprovodu, viď, Ludvíku? Ten, který nás poslal, nás také ochrání."

Ludvík se cítil utrmácen. Prohlásil, že si po večeři půjde hned lehnout, aby se posílil na dobrodružství, která je mohou zítra ve městě potkat. František vyšel k hradbám. Byl teplý večer, na ztemnělé obloze žhnuly tisíce hvězd. Zaletěl pohledem do temné dálky, kde leželo město. Co ho tam čeká? Nechtěl o tom přemýšlet, zahnal zvědavou roztržitost. Bůh je s ním, čeho by se bál? Když se po chvíli ponořil do přítomnosti Boží a jeho duši zalil blažený klid, ozval se v jeho srdci tichý hlas: "Františku, řekni, co by sis ode mne přál?"

"Pane, dej mi duše," vroucně zaprosil, "dej mi duše pro Tebe, vše ostatní si ponech."

"Dostaneš je, když vytrváš a budeš mému slibu neochvějně věřit."

ČARODĚJ

Začátky v Chablais byly přetěžké. Oba kněží si rozdělili působiště. Ludvík si vzal na starost vesnice, ležící na úbočí kopce Allinges, František město Thonon a okolí. První setkání s hrstkou katolíků uskutečnil v soukromém domě berního úředníka Claude Marina. Dodal ustrašeným odvahu a pozval je na nedělní kázání do kostela svatého Hippolita, který dosud užívali protestanté. Oltář tam nebyl, František zatím mši sloužit nemohl. Kazatel Alois Viret katolíkům časový prostor uvolnit musel, a tak po kalvínském kázání mělo následovat katolické. Viret však přísně nakázal svým věřícím kostel vyprázdnit, nikdo z nich ať neposlouchá povídání papežence. Katolíků přišlo jen deset. Ale zakázané ovoce láká; několik jinověrců se přece jen ukrývalo za sloupovím.

Na ulici pokřikovaly na Františka děti i ženy: "Papeženec! Hele, šilhoun papeženec!" Františkovo levé oko skutečně trochu uhýbalo stranou, nepatrně, ale odpůrci si toho všimli. František odpovídal na urážky úsměvem. Leckterého darebu pohladil po vlasech k údivu rodičů. A přece by papeženci neprodali housku, žádné dveře se mu neotevřely. Každý den podnikal dlouhé pěší cesty za věřícími, roztroušenými v okolí, mnohdy obtěžován kručením žaludku.

Jednou k večeru se vracel s Ludvíkem do pevnosti. Tu se strhla bouře s průtrží mračen. Ač byli ve vesnici, nikdo je nepustil do domu. Nezbylo jim než přenocovat v dřevníku. Příští neděli měl František radost - jeho kázání si přišlo poslechnout dvanáct kalvínců zcela veřejně. Asi jim vyprosil odvahu na tom tvrdém noclehu.

Nastal advent, čas čekání. Když na kázání, které si pečlivě připravil, přišlo jen pět lidí, zmocnila se ubohého kazatele malomyslnost. Po třech měsících námahy takový výsledek! Neměl by toho nechat? Ale brzy pokušení zahnal. Musí se ještě více modlit, více postit, zavolat ku pomoci nebeskou Matku a pevně věřit, že ho Ježíš nezklame.

A jako by Pokušitel našeptal panu de Boisy, že je vhodná doba zaútočit, poslal zámecký pán Jíru s koněm pro syna: "Vyřiď proboštovi, ať se vrátí s tebou a neutrácí tam zbytečně čas a zdraví."

Jíra vyřídil, ale nepochodil. Probošt poslal domů místo sebe Ludvíka, aby si bratránek trochu odpočinul a vysvětlil panu strýci, že se František nemíní vrátit, dokud nesplní svůj úkol. Aspoň ne natrvalo. Na návštěvu že přijde. Později.

První zima v Chablais byla pro Františka krutá. Začalo předčasně mrznout a on byl na zimu citlivější než jiní. Brzy měl omrzliny na rukou i nohou, které mu navíc otekly, že je sotva dostal do bot. Jednoho dne šel s Ludvíkem, jenž se opět vrátil, přes vesnici Noyer. Tam je zastihla sněhová bouře. Fujavice běsnila, vichr jim bránil v chůzi. Marně bušili u vesničanů na dveře, nikdo neotevřel. Vkradli se tedy do pekárny, kde byla ještě teplá pec a to je zachránilo před zmrznutím ve sněhové závěji.

František navštěvoval i vzdálená městečka, kde bývali dva tři katolíci. Jednou uprostřed prosince se z takové návštěvy vracel velmi unaven. Rozhodl se, že si cestu zkrátí přes les, jenž patřil baronu de Lullin. Jistě tam najde nějaké přístřeší, kde by krátce odpočinul. Když se přibližoval k ovčinci, uslyšel táhlé vytí. Leknutím se zastavil. Vlci! Stál zrovna u mohutného stromu. Bleskurychle na něj vyšplhal. Právě včas. Smečka ho ucítila a přihnala se pod strom. Byl to starý, košatý kaštan. František usedl na silnou větev a přivázal se k ní opaskem: "Anděli strážný, prosím tě, dobře mě hlídej, abych neusnul. Oči se mi únavou klíží. Mohl bych spadnout vlkům do chřtánu. Nic proti těm tvorům Božím nemám. Kručí jim v žaludku jako mně." Když se uvázal, začal rozjímat: "Pane Ježíši, děkuji ti, že sedím na větvi, což není pohodlné, ale je to lepší nežli ten tvůj kříž, na kterém jsi za mne visel. Mám hlad, ty jsi měl navíc žízeň. Třesu se zimou, ty ses zachvíval horečkou i zimnicí. Padají na mne sněhové vločky, na tebe se slétal bodavý hmyz a sál krev z tvých ran. Pode mnou vyjí vlci, pod tvým křížem vyla lidská smečka. Dovol mi připojit ke tvému velikému utrpení své malé. Neprosím tě o vysvobození ze zlé noci, prosím tě znovu o to jediné - dej mi duše!" Poslední slova už jen šeptal v polospánku.

Sedlák Noille vyšel zrána do lesa a na kaštanu spatřil nějaký černý hadr. Přišel blíže a nemůže očím uvěřit. Za řemen u pasu visí na větvi člověk.

"Hej, ty tam, jsi živý nebo zmrzlý?"

"Živý, ale ztuhlý. Nemohu se vysunout na větev," zasténala černá sutana. Vždyť je to ten papeženec! Noille byl vyznavač Kalvína, ale měl dobré srdce. Přece tu chudáka nenechám... Sedlák byl statný chlapík, na strom se dostal snadno: "Už se držíš? Chyť se mě kolem pasu, ať mohu ten řemen rozepnout. Tak teď pomalu dolů - už budem na zemi."

František padnul do sněhu: "Mám nohy jako z ledu."

"To se poddá," těšil ho sedlák. Zvedl Františka ze země, hodil si ho přes rameno jako pytel brambor a nesl domů.

"Ženo, uvař bylinkový čaj pro hosta. A zuj mu zatím boty, dojdu pro trochu sněhu a budu mu třít nohy."

Selka dělala, že tu černou sukni na hostu nevidí. Měla srdce na pravém místě. Ať mi Viret pak třeba vynadá, copak se milosrdný Samaritán ptal oloupeného ubožáka, jaké je víry?

František se v teple selské světnice pěkně ohřál, už měl zase úsměv na tváři a milá slova pro své hostitele a jejich děti.

Ne nadarmo se na stromě modlil; toho dne mu v rybářské síti uvízlo duší několik. Neboť brzy po této příhodě patřila rodina sedláka Noilleho mezi první konvertity.

Mateřská láska je vynalézavá. Paní de Boisy posílala Jíru do Chablais na nákupy, což jí pan manžel dovoloval. Že při tom věrná komorná vždy podle jejího návodu nastrká do Jírových vaků jídlo a potřebné věci pro Františka, moudře před pánem domu zamlčela.

Jíra zvážněl. Jeho pařížská křepelka přišla o život nešťastnou náhodou při pouličních nepokojích. Ta zpráva otřásla Jiříkem tak, že začal hloubat víc o věčné blaženosti než o manželském štěstí. Zkoušel si vpravit do hlavy latinu. Když ho strýc komorník přistihl nad učebnicí, zažertoval: "Nechceš to dotáhnout na sekretáře pana probošta?"

Jíra jen přimhouřil oko: "U Boha není nic nemožného, strýčku."

František při každém setkání sluhovi přikazoval, aby se paní de Boisy nezmiňoval o těžkostech, které byly i Jírovi viditelné. Věrný služebník utrousil před zámeckou paní alespoň poznámku: "Pan probošt nevypadá nijak blahobytně, spíš naopak." Jednou Jíru náramně svědila huba, jak se sám omlouval, a musel panu de Boisy vyklopit ono velké dobrodružství v lese, neboť zámecký pán se ho ptal, co je nového. Byl toho plný, muselo to z něho ven: "Doprovázel jsem pana probošta na jednu samotu, kde bydlí katolická rodina. Šli jsme lesem, když se z křoví vynořili tři šupáci s puškami v ruce. Jeden z těch vrahounů namířil rovnou na pana probošta. "Pošlu tě do pekel i s tvým papežem!" vykřikl. Strašně jsem se lekl. Nevěděl jsem, jestli mám utíkat anebo padnout na zem a dělat, že už jsem mrtev. Pak mi blesklo hlavou, že přece musím bránit pana probošta, ale jak, když zbraň nemám? Dělal jsem si zbytečné starosti. Stalo se něco neuvěřitelného. Pan probošt šel klidně dál, až došel k těm chlapům. Koukali na něho vyjeveně. Jeden údivem otevřel vousatou papulu, druhý sklonil pušku a couval, jen ten křikloun vystřelil, ale věřte mi, pane, on buď mířil vedle, anebo mu anděl strážný strčil do pušky. A pan probošt povídá laskavě, jako by mluvil s přáteli - Pozdrav Pán Bůh! Pytlačíte? Nás se bát nemusíte, nám ten les nepatří. - Jeden z těch výtečníků mumlal něco jako omluvu, ten s tou otevřenou chlebárnou jen zíral na pana probošta jako na zjevení. Ten třetí byl z nich nejhorší, ale jen zaječel, jako by ho na nože brali -Čaroděj! Je to čaroděj! -A všichni tři vzali do zaječích. Měl jsem dojem, že oni se bojí nás a ne my jich. Není to divné, pane?"

Byla to síla Františkovy osobnosti, která na tři najaté vrahy zapůsobila? Anebo dostali strach z jeho nebojácnosti, a to pod vlivem pomluvy, kterou kazatel Viret o Františkovi šířil? Že prý je čaroděj. Dlouho do noci sedí nad černou knížkou a čaruje, aby k sobě přivábil lidi. Advokát Poncet už jeho kouzlům propadá, každou neděli poslouchá kázání toho papežence.

Pan de Boisy vyslechl Jírovo vyprávění se zachmuřeným čelem. Ale uvažoval, uvažoval a došel k závěru, že má saframentsky kurážného syna. Tak on ten dobrodruh v klerice dává mně, starému vojákovi, fleka. Opravdu nevím, mám-li se zlobit anebo být rád.

Brzy nato se v zámku objevil nečekaný host. Důstojný pan Marcigier přišel vyřídit pozdravy svých příbuzných, se kterými se Salesští přátelili. Ale brzy prozradil, že hlavní účel návštěvy je jiný: "Měl jsem co do činění v pevnosti Allinges. Pak jsem byl ve městě u berního prokuristy a setkal se tam s vaším synem. Překvapilo mě, jak se pan probošt změnil. Je hubený, bledý, vypadá unaveně. Asi málo spí. Když jsme se spolu vraceli do pevnosti, věřte mi nebo ne, měl jsem dojem, že usíná při chůzi."

Paní Františce se sevřelo srdce úzkostí: "Co myslíte, neměl by přijet domů, aby si odpočinul?"

"Určitě. Raději dřív než později."

Pan de Boisy návrh důstojného pána uvítal. Ať se Jíra ihned vypraví do Chablais, snad si dá ten proboštský nezmar přece jen říct. Matka nadiktovala dopis, ve kterém Františka snažně prosila, aby přijel domů. Jenom odpočinout a nabrat sil do další práce. Pak se zase může vrátit.

František cítil, že by měl mamince vyhovět. A tak vzkázal rodičům, že ho mohou čekat v druhé polovině dubna. Bratránek Ludvík slíbil, že ho v Thononu zastoupí; ale ať mu pak pošlou Jíru k ruce, aby se necítil příliš opuštěn! Tu poslední větu Jiří vyřizoval moc rád. Těšil se na pochůzky s panem kanovníkem de Sales, on mu aspoň cestou bude objasňovat záhady latinské gramatiky.

Pan de Boisy uvítal syna vlídně. V hloubi duše byl na Františkovu statečnost a vytrvalost hrdý, ale nedal to znát a častoval svého prvorozeného průpovídkami na společné téma - co jsi chtěl, to máš, komu není rady, tomu není pomoci. A trochu doufal, že jeho dobrodruh snad zmoudří a do té hrozné divočiny se už nevrátí. František si hověl doma již druhý měsíc. Jen občas zajel do Annecy, aby si pohovořil s panem biskupem, převzal tam kázání anebo bohoslužby. Jinak se poctivě snažil vylepšit vychrtlou postavu dostatečným spánkem, pravidelným jídlem a krátkými procházkami v rozkvetlé přírodě. Poznenáhlu se mu vracela do obličeje svěží barva, prodlužoval vycházky a necítil již únavu. Se zdravím se vrátila i touha po apoštolské práci. Pane, dej mi duše, volalo jeho srdce v modlitbě. Na svátek Božího Těla jel do Annecy sloužit slavnou mši. Při pohledu na množství věncích v kostele se mu sevřelo srdce. V Thononu ho čeká jenom hrstka, na prstech je může spočítat. Ale hlavně že čekají. Už neměl doma stání. Tentokrát otec u loučení byl, a mračil se. Když jsi nepolepšitelný dobrodruh, já zůstanu nepolepšitelný ve své přísnosti. Ani tentokrát nedostal František otcovské požehnání, pouze matka mu udělala křížek na čelo. Musel jít do Chablais pěšky a bez kapesného.

Nyní se František přestěhoval z pevnosti do města. Přijala ho do svého domu zbožná vdova, paní de Foug, vzdálená příbuzná, takže jí mohl říkat tetičko. Ubytoval se tam i s Jírou, kterému bylo dovoleno nějakou dobu pečovat o pana probošta, dokud nebude zcela ve své kůži, jak se zámecký pán vyjádřil. Ale spíš byl zvědavý, co vše mu pak bude sluha o Františkovi referovat.

Paní de Foug ukázala podnájemníku tajné dveře ve zdi, maskované tapetami: "V případě nebezpečí se za nimi skryjete v komůrce, o které nikdo neví."

"Já bych pána bránil," kasal se Jíra, ale jeho pán řekl, že má nejlepšího obránce ve svém Spasiteli, tak čeho by se bál? Lidé se už na něho nemračí, děti si přicházejí pro pohlazení samy a nejeden z městských radních s ním už ztratil pár zdvořilých slov, ač se ještě loni zapřísahal, že s papežencem nepromluví nikdy. Paní tetička však moudře usoudila, že právě ta přízeň na jedné straně budí zuřivou nenávist na straně druhé. Opatrnosti nezbývá.

Je pravda, že některý kluk ještě zahalekal - hej, hej, čaroděj, ale to se stávalo už jen zřídka. František se vždy pousmál.

Ovšemže v noci "čaroval" nad černou knížkou. Chtěl-li ve dne stihnout všechny pochůzky za rozprášenými ovečkami, musel modlitby breviáře odložit na konec dne. A jeho modlitby působily nepochopitelné divy. Nepochopitelné pro Vireta, který v divy nevěřil. V červenci roku 1595 měl František jen patnáct konvertitů a dvacátého téhož měsíce napsal mamince, že pokřtil dalších sedm.

Do konce roku přibylo Františkovi na tři sta věncích. Nepřátelé skřípali zuby.

Jednou pozdě v noci se František modlil, když se ozvalo bouchání na dveře. František byl sice ochoten udílet duchovní rady i v noci, ale tentokrát mu intuice poradila zhasnout světlo a zmizet za tapetami. Rozespalý Jíra šel se zeptat ke dveřím, kdo je a co chce.

"Jen otevři! Uvnitř ti to řekneme."

Otevřel, a vzápětí litoval. Dva divoce vyhlížející chlapíci vpadli do domu, každý v ruce dýku: "Kde je ten papeženec? Máme s ním pohovor," zašklebil se jeden s hlavou zrzavou jak staré železo.

"Jdeme ho trochu polechtat," zachechtal se druhý, jehož nos připomínal skobu ve zdi. A hnali se do Františkova pokoje. Byl prázdný. Najednou je smích přešel: "Přece tu byl. Viděli jsem ho za oknem."

"Prohlédneme celý dům," navrhl nosatý.

"To nesmíte. Jakým právem? Madame už spí," snažil se Jíra statečně, ale kolena se mu třásla.

Paní de Foug se objevila v nočním oblečení se svíčkou v ruce na dřevěném schodišti: "Co se tu děje? Co chcete?"

"Vám nic, milostpaní. Jen se tu trochu rozhlídnem s vaším dovolením." A běhali z jedné místnosti do druhé. Marně.

"Ty, poslyš," posunul si zrzek čepici z čela do týla, "je to čaroděj. Vypařil se, udělal se neviditelný."

"Jen aby nás neza - hele, já radši jdu. Odpusťte, milostpaní, nedorozumění." A byli pryč. Takže Viretova pomluva Františkovi vlastně pomohla. Už si na něho nikdo s dýkou netroufal.

První těžký rok skončil, druhý s letopočtem 1596 začínal na-dějněji. V únoru dopsal František do Turína panu nunciovi, zdali by mu nemohl poslat do Chablais nějaké dobrovolníky, mladší kněze. Svěřil by jim duchovní správu tří nebo čtyř farností, neboť nejen v Thononu, ale i v okolí věřících přibývalo a přejí si mít svého faráře v místě.

Prosba byla vyslyšena jen částečně. Přihlásil se pouze jeden kněžský nadšenec. Jeden, ale vydal za dva. Byl to mladý kapucín, pater Cherubín de Maurianne.

ÚRODA DUŠÍ

Tři roky stačily Františkovi k obrácení dvou třetin obyvatel ke katolictví. Neuvěřitelně krátká doba, naplněná neuvěřitelně tvrdým sebezáporem a velikou láskou k Bohu i lidem. K úspěchu apoštolské práce přispěly kromě milosti Boží také nezvyklé metody pastorace.

V oné době se duchovní osoby snažily zdůrazňovat svou kněžskou důstojnost a vzbuzovat úctu určitým odstupem. František naproti tomu dával přednost prostému a srdečnému jednání. Na počátku své činnosti v Thononu hlásal především slovo Boží, protože mši sloužit nemohl. Neměl oltář. Kostel svatého Hippolita byl původně katolický, ale protestanté z něj odstranili vše kromě lavic, obyčejného stolu a kazatelny. Ale František nekázal jen v kostele. V den trhu si postavil stoličku na tržiště, vystoupil na ni, aby ho každý viděl a začal mluvit o věcech Božích. Brzy měl kolem sebe shluk zvědavců. Přišli na trh, aby koupili boty, hrnce, vejce nebo máslo, ale vytáhlý kazatel v černé suknici je zaujal. Zvláštní kazatel! Jak srozumitelně mluví, obyčejnou řečí jako my! Vesničané, přijíždějící na trh na oslech a mulách, mu rádi naslouchali. Když jim vysvětloval omyly reformátora Kalvína, pokyvovali hlavou a říkali - Dej Bůh, abychom stáli na správné straně! Takto prostě vyslovená touha po pravdě byla vyslyšena, jak se později ukázalo.

František také psal stručné a vtipné traktáty, Jíra je opisoval, vylepoval na vratech anebo házel na prahy domů. "Ten papeženec je vzdělaný člověk, to se mu nedá upřít, jeho traktáty mají hloubku," uznávala nejedna důležitá hlava ve městě. "Jestlipak kazatel Viret přistoupí na jeho návrh, aby spolu veřejně disputovali? To bych si šel poslechnout."

"Ale ano. Viret už na tu disputaci pozval všechny naše kazatele z okolí. Ba i ze Ženevy má někdo přijet. Co proti nim zmůže jediný papeženec, no ne?"

Kupodivu, zmohl mnoho, ani se nemusel namáhat. Kalvínští kazatelé totiž pana Vireta zklamali. Nedostavili se. O vzdělaném papeženci s dvojím doktorátem slyšeli již tolik, že si na něho netroufali. Disputace se měla konat v radniční síni. Posluchačů se sešlo mnoho, ani se všichni dovnitř nevešli. Pan Viret přišel s omluvou; bratři kazatelé prý odmítají, že disputace by mohla mít zlé následky, jelikož není předem schválena od pana vévody. František se zasmál: "Pan vévoda náboženské disputace přece ani neschvaluje, ani nezakazuje!"

"To je pravda!" zahučeli přítomní.

Panu Viretovi se udělalo nevolno. V hlavě měl prázdno a v ústech vyprahlo, když zvážil, jak by se mohl zesměšnit před tolika lidmi: "Bez bratří kazatelů sám disputaci nepovedu. Musím být s nimi solidární." Utřel si šátkem orosené čelo a odešel.

Posluchači se rozcházeli nespokojeni. Jeden z vesničanů, který si vyšlápl do vzdáleného města, aby slovní zápas učených pánů slyšel, ocenil Viretovu omluvu zdravým selským rozumem: "Naši kazatelé jsou srabi. Ten papeženec je strčí všechny do kapsy i bez disputace." Řekl nahlas, co si jiní jen mysleli.

Aby zaujal mládež, pozval František do Thononu svého bratra Bernarda. Klučíkovi bylo třináct let. Vypadal jako zlatovlasý princ z pohádky, radost pohledět. Hlavička mu dobře fungovala. Takže nedělní kázání bylo ve formě dialogu. Lidičky, to jste ještě neslyšeli! Kněz mluví a do toho mu odpovídá jeden prima kluk, člověk neví, který z těch dvou je lepší řečník.

Ovšemže měl Bernard předem připraveno, co má Františkovi odpovídat. Vyznělo to zajímavě, přitažlivě, na kázání přišla ze zvědavosti i mládež z rodin skalních kalvínců. A doma pak se synkové hádali s rodiči - vždyť ti papeženci jsou docela milí a proč bychom je neměli poslouchat, když nás to zajímá.

V březnu roku 1596 přišla do Turína překvapující zpráva. Probošt de Sales oznamoval nunciovi, že deset obcí v blízkosti Thononu chce mít své katolické faráře. Dostanou je?

O vánocích téhož roku měl již kostel svatého Hippolita oltář a po sedmdesáti letech se v něm opět sloužila mše, a to půlnoční. Kostel byl plný, v nedávné době přibylo dalších osm set věřících.

Všichni přistoupili ke stolu Páně, mezi nimi také advokát Poncet, dříve člen kalvínské církevní rady. Františkova radost byla nesmírná. Jeho pomocníci se radovali s ním. K otci Cherubínovi totiž přibyli další kněží, kteří se "hrozného Chablais" přestali bát.

Zjara roku 1597 konvertovaly nejen celé rodiny, ale i celé obce. Krása liturgie u oltáře lid uchvacovala, prostota Františkovy osobnosti je poutala. František sloužil mši svatou s takovou vroucností, že už pouhý pohled na jeho soustředěnou tvář povznášel duše přítomných k Bohu. Jeho pomocníci se přizpůsobili metodě lásky, kterou doporučoval každodenním příkladem svého života. Máš rád Ježíše Krista? Měj rád i lidi jeho krví vykoupené. Jsou tupí a nevědomí? Měj s nimi trpělivost, jakou měl náš Pán s nevědomostí a tupostí svých apoštolů.

František projevil svatou trpělivost i s upovídanou paní Hubertinou, která za ním začala docházet. Prý by ráda přestoupila ke katolictví, protože v Kalvína už přestala věřit. Ale má ještě ty a ty pochyby. Načež spustila vyřídilku naplno, jako by chtěla Františka poučovat ona. František trpělivě čekal, až se vypovídá. Pak jí vlídně vysvětlil její omyly. Paní Hubertina poděkovala, je už téměř přesvědčena, ale ještě si to promyslí. A zakrátko tu byla opět s dalšími námitkami. Jíra se neudržel: "Pane probošte, já bych s tou paninkou nejraději vyběhl ven a vrátil se sám. Je to zlodějka času. Obdivuji vaši trpělivost."

"Trpělivost zmůže víc než slova, milý Jíro. Co jí řeknu, může zapomenout. Ale Bůh nezapomene, že jen z lásky k němu jsem si nechal drahocenný čas ukrást. Uvidíš, milost Boží mi dá i její duši."

František se nezklamal. Paní Hubertina přišla zas a tentokrát horlila proti kněžskému celibátu. Už je sice jednou nohou v katolické církvi, ale ten celibát jí hrozně vadí. Je to nelidské, nespravedlivé, nepřirozené a ne - ne - už nevěděla, jakým přívlastkem vyjádřit nesouhlas.

František ji trpělivě vyposlechl a když se odmlčela, položil rozhorlené paní nevinnou otázku: "Myslíte, madame, že bych se vám mohl tak často a dlouze věnovat, kdybych měl manželku a děti?"

Chvíli hleděla s pootevřenou pusou, pak řekla zkrotle - Ne, to určitě ne - a odešla, klopíc hlavu. Za týden se přihlásila ke vstupu do církve.

Mnohá městečka a vesnice v Chablais jsou již zcela obráceny a mají vlastní duchovní správu. Také městečko Annemasse si zařídilo kostel s oltářem. Omítli zdi, čistě vymalovali. Horlivost konvertitů nadchla Františka k dalšímu činu. Nejdříve se svěřil čilému františkánovi: "Otče Cherubíne, chtěl bych názorně vštípit do duší zdejších věřících úctu a lásku k eucharistii. Co byste navrhoval?"

František věděl, co by chtěl udělat, ale jemnocit mu velel dát spolupracovníku příležitost k uplatnění vlastního názoru.

Cherubín se zamyslil: "Což udělat čtyřicetihodinový výstav? Nejlíp v Annemasse. Má oproti jiným farnostem dost velký kostel, aby se tam vešli i poutníci odjinud."

"To je ono," rozzářil se František. "Ne výstav jen pro jednu farnost, ale pro celý kraj. Výtečný nápad! Z Thononu povedu procesí sám."

Teď zase zářil Cherubín: "Ano, spolubratři přivedou věřící ze svých farností. Beru si zdejší kněze na starost a projednám to s nimi, aby byla stále příležitost ke zpovědi."

František plánoval dál: "Mohli bychom připravit lidem nějaké potěšení také mimo kostel. Něco pro oči a uši."

Cherubín se zatvářil pohoršeně: "Snad nechcete pozvat kejklíře, medvědáře a komedianty?"

Probošt se pobaveně usmál: "A co kdybychom ty komedianty dělali my? Lid má podívanou rád."

Otec Cherubín nechápe. Co je zase tohle? U pana probošta člověk nikdy neví, s jakým překvapením přijde.

"Milý otče Cherubíne, mám na mysli divadelní představení s náboženským námětem. A hrát v něm bude každý, kdo je ochoten stát se z lásky k Bohu a bližním třebas i komediantem."

"Kde vezmeme divadelní hru?"

"Dáme dohromady dva Ludvíky a ti nám stvoří něco pěkného ve verších. Cožpak nevíte, že bratránek Ludvík je nejen kanovník, ale i veršotepec? A můj bratr Ludvík - při rodinných slavnostech recituje své verše, nikoliv špatné. Budou-li autoři dva, bude hra dříve napsaná."

Pater Cherubín už nic nenamítá. Jen se mu mihlo myslí, co asi řekne pan převor v klášteře, až se mu bude vyznávat, že zaměnil hábit za herecký kostým? Ale co, trochu pokárání vydrží.

K velké náboženské akci bylo třeba souhlasu pana vévody. Pater Cherubín se vydal do Chambery, kde se právě savojský vévoda Karel Emanuel zdržoval, požádat vládce o svolení k výstavu a divadelní hře. Cestou se františkán zastavil v Annecy u pana biskupa, který s potěšením vyslechl referát o bohaté sklizni na vinici Páně. Slíbil, že přijede sloužit slavnou mši svatou v rámci výstavu a svěřil řeholníkovi dopis pro pana vévodu.

V Chambery pořídil Cherubín velmi dobře. Dostal žádané svolení, navíc pan vévoda uvolnil ze státní pokladny pět set zlatých dukátů na výlohy. Slíbil také, že k výzdobě kostela v Annemasse pošle koberce, tapisérie a stříbrné kostelní náčiní ze své kaple. Jeho Výsost lituje, že se té krásné slavnosti nemůže účastnit, ale pošle svého zástupce. Karel Emanuel byl vysoký hubený pán osmahlé pleti, bylo na něm vidět, že častěji sedí na válečném koni než ve zlaceném křesle. Když si list pana biskupa přečetl, souhlasně přikývl a pak se s velkým zájmem vyptával na události v Chablais, hlavně ho zajímalo vše, co se týkalo pana probošta. Nakonec řekl panovník podivnou větu, která ležela pateru Cherubínovi v hlavě celou zpáteční cestu:

"Tak velké světlo by mělo být postaveno na svícen." Jeho Výsost je nábožensky vzdělaná, o tom Cherubín nepochybuje. Ale co má být tím svícnem?

RADOSTNÁ SLAVNOST

Dva dny před svátkem Narození Panny Marie vyšlo z kostela svatého Hippolita dlouhé procesí. Byl začátek měsíce září, sluníčko toho rána hřálo jen mírně, právě tolik, aby se poutníkům dobře kráčelo. V čele průvodu nesl Jíra velký kříž. Trochu se mu podlamovala kolena, když ho bral do rukou, bál se, že odněkud na něho přiletí kámen. Nestalo se, ač leckde ještě zášť proti katolictví neuhasla. Po Jírově boku šli ministranti a ti se nebáli. Byli hrdí na své korouhve. Střídat se budou s dalšími chlapci v naškrobených rochetkách. Kalvínští kluci jim jistě ty bílé košilky s krajkami závidí.

Otec František byl hned u dětí, hned u dospělých. Pokud šli městem, modlili se tiše, aby neprovokovali, v polích František předzpěvoval písně k uctění Svátosti oltářní. Poutníci se modlili růženec. Cestou jich přibývalo, jak se k nim připojovali konvertité z jiných míst. Pak dal František pokyn k zastávce, vysvětlil jim, jak se mají dobře připravit na přijetí svátostí, a prozradil, že je v Annemasse čeká překvapení - opravdové divadlo.

Oba Ludvíkové se činili, včas dodali text hry nazvané "Abrahámova oběť". Kanovník Ludvík de Sales už převzal farnost Brens, neboť špatný zdravotní stav mu bránil být knězem na pochodu. Farnost Brens byla v Chablais, patřil k ní také zámek jeho rodičů, kde trávil šťastné dětství. A tak něco misijního v něm přece jen zůstalo. Nevrátil se do Annecy na kanovnictví, nevrátil se do právnické kanceláře na knížecí zámek, dal přednost tomu, být prostým farářem. A měl víc času na veršování.

Pater Cherubín dal postavit na tržišti v Annemasse dřevěné jeviště, které bylo určeno nejen pro divadlo, ale i k nocování poutníků. O kněžské noclehy bylo postaráno v soukromí. Annemasse se k slavnosti patřičně vyzdobilo. Na domech vlály prapory, v oknech hořely svíce, na dveřích kostela se zelenaly girlandy. Že většina té výzdoby vznikla na zámku Thorens pod velením paní de Boisy, se František dověděl až dodatečně.

Když thononští došli k cíli, čekalo probošta překvapení, které mu připravil kanovník Ludvík. Přivedl průvod bosých poutníků, oblečených v pytlovině převázané provazem. Sdružení kajícníků z Annecy, první duchovní synové Františka de Sales se přišli radovat z úspěchu svého představeného. Oba bratranci se srdečně objali. Pak se František vítal s každým kajícníkem zvlášť. Tolik milých tváří! Jenom ta, kterou by viděl nejraději, tu nebyla. Kanovník četl jeho myšlenky: "Františku, tvůj otec by byl rád přišel také. Ale nemohl."

"Snad není nemocen?"

"Nic vážného. Ale cítí už svá léta. Na naše putování jsem ho byl osobně pozvat, ale netroufal si na takovou námahu. Říkal, že bude v duchu s námi."

"Nebyla to jen výmluva? Možná, že mi ještě Chablais zazlívá."

"To bys mu křivdil, Františku. Tvůj otec uznává, žes měl pravdu ty a ne on. Řekne ti to, až se uvidíte."

V neděli dojel do Annemasse pan biskup Granier, aby sloužil slavnou mši svatou. Všichni poutníci se do kostela ani nevešli. Někteří z konvertitů byli u prvního svatého přijímání. A všichni se účastnili po mši průvodu s Nejsvětější svátostí, kterou nesl biskup pod baldachýnem. Jeho obličej zářil radostí. Vždyť to je učiněný zázrak, co prožívá v tom kdysi hrozném kraji!

Pater Cherubín se ochomýtal poblíž, když Jeho Milost hovořila v sakristii s panem proboštem. Hovor byl tichý, ale františkánské uši přece jen tu a tam slovíčko zachytily: "Odevzdávám vám dvě třetiny obyvatel Chablais jako katolické věřící, monseigneure. Ta poslední třetina dozrává -" František nedokončil větu, biskup ho přerušil: "Až dozraje, úrodu mohou už sklízet jiní. Pošlu ještě další kněze."

"Pak bych si přál usadit se na venkovské faře. Doufám, že mou žádost, kterou chci poslat do Turína, podpoříte."

"Milý synu, světlo se nestaví pod kbelík."

Pater Cherubín vzpomněl na vévodova slova o svícnu. Ale hned se pokáral za přílišnou zvědavost. Napříště musí své uši krotit.

Prvními adorátory před Nejsvětější Svátostí byli odpoledne kajícníci v čele se svým představeným. Pak adorování převzaly další skupiny věřících a vždy se po hodině vyměnily. Střídali se i kněží při promluvách. Jelikož František kázal při pontifikální mši, odpolední úvahy o eucharistii přenechal ostatním kněžím. Kromě Cherubína a jeho dvou řeholních spolubratři bylo přítomno asi deset duchovních, připravených kázat i zpovídat.

Na pozdní odpoledne byl stanoven velmi významný obřad znovupostavení Filibertova kříže. Při hlavní cestě, vedoucí z Annemasse do Ženevy, stál totiž kdysi kamenný kříž, pojmenovaný po dárci. Protestanté kříž povalili a rozbili. Obyvatelé městečka darovali nyní kříž jiný, dřevěný, krásně vyřezaný z jedle. Kajícníci z Annecy, stále ještě oblečeni do pytoviny, jej střídavě nesli, doprovázeni biskupem, kněžími a těmi poutníky, kteří se nebáli. Neboť někteří se strachovali, že by ze ženevské strany mohli být napadeni výtržníky. Ale nestalo se. Za zpěvu hymnu Vexilla Regis prodeunt upevnili kajícníci vysoký kříž na starý podstavec. Políbili toto znamení duchovní spásy; oni i všichni další věřící. Historik zaznamenal, že v průvodu nebojácných bylo asi osm tisíc lidí. František dal namalovat na kovovou plaketu verše:

To přece není jen dřevo,

co zde mé srdce víže.

Uctívám Krista, jenž trpěl,

na tvrdém lůžku kříže.

Na svátek Narození Panny Marie byla po mši adorace až do pozdního odpoledne, dokud nezačalo divadelní představení. Mezitím se do městečka nahrnuly davy diváků odjinud, neboť pověst o divadle obletěla kraj a zvědavých lidí je v každé době a v každé zemi dost a dost. Navíc to bylo něco doposud neslýchaného, takže i kalvínci tu byli v hojném počtu. Někteří na svou zvědavost doplatili, neboť je ženevští špehové poznali a udali. Tak byl jakýsi Petr Besson odsouzen v Ženevě na tři dny vězení o vodě a suchém krajíci kalvínskou konzistoří za to, že se "znesvětil modlářstvím a pověrami" na papeženské slavnosti. Není divu, že se Ženeva zlobila. Vždyť divadlu v Annemasse přihlíželo asi třicet tisíc diváků. A ten "čaroděj" z Thononu dokonce hrál úlohu Boha Otce!

I vedení církve kalvínské v Thononu se rozhodlo zasáhnout. Ještě mělo v rukou správu města, ještě mohlo vydávat příkazy a nařízení. Kdo neměl ve městě občanství a byl tam nedlouhou dobu, musel platit za pobyt značnou daň anebo se vystěhovat.

Opatření zasáhlo konvertity s mozoly na dlaních. Jenže František si věděl rady. Zaútočil na otcovo srdce dopisem a pan de Boisy všechny vyhnance přijal na své panství. Však se práce pro ně najde. Paní de Boisy si nechala přivést maminky s dětmi, vyptávala se na jejich stáří, na jména. Všichni špunti odcházeli od ní s bonbónem v puse a maminky s úsměvem ve tváři.

TĚŽKÉ ROZHODOVÁNÍ

Zatímco František za pomoci dalších kněží dál horlivě pracoval v Chablais a v Thononu, přemýšlel pan biskup Granier, jak dostat probošta zpátky do Annecy. Cítil se churav, nutně potřeboval koadjutora. Kdo jiný by jím měl být nežli František de Sales?

V první polovině října 1597 přijel si František na pár dní odpočinout domů. Dověděl se to biskup a ihned poslal na zámek Thorens svého kaplana Petra Critaina co vyjednávače. Poučen o svém poslání, zahučel otec Petr hlubokým basem: "Vyřídím. Zařídím. S pomocí Boží." Dojel k večeru, aby svou misi zahájil až časně zrána na lačný žaludek. U večeře musel ještě vypovědět, co je nového v Annecy mezi kanovníky i lidem obecným a vyzvědět na panu proboštu novinky z Chablais. Pan de Boisy také naslouchal Františkovu vyprávění s velkým zájmem.

Nakonec se František s hostem smluvil, že ráno ještě před mší budou společně recitovat breviář. Když se modlí spolu dva, třetího společníka jim dělá sám Ježíš. Údolí bylo ještě zahaleno do ranní mlhy, když v obrazové galérii zaznívaly nejen hlasy, ale i kroky, neboť oba kněží dlouhou síní zvolna procházeli. Když do rytmu chůze dosti Pána Boha pochválili, začal kaplan plnit svůj úkol: "Jestlipak víte, pane probošte, proč jsem k vám přijel?"

"Nevím. Ani jsem o tom nepřemýšlel."

"Posílá mě pan biskup. Necítí se zdráv a chce žádat Řím, abyste byl ustanoven jeho koadjutorem a nástupcem. Chce dát věci do pořádku, ale potřebuje váš souhlas."

František se nerozmýšlí: "Prosím, abyste vyřídil monseigneurovi, že by tím měl poctít někoho jiného. Já po biskupství netoužím."

Otec Critain se nevzdává, ač proboštova slova byla pronesena hlasem velmi rozhodným: "Pan biskup dlouho uvažoval a radil se jak s Duchem svatým, tak s mnoha církevními i světskými autoritami. A všichni jsou pro vás. Není to zřejmá vůle Boží?!"

"Vždyťv diecézi je tolik schopných kněží! Proč zrovna já? Mé zdraví také není ze železa. Mně by opravdu stačila jedna nebo i více farností, o které bych se staral a při tom bych jistě mohl tu a tam panu biskupovi vypomáhat." František rozvíjí úvahu nahlas, kráčeje se založenými pažemi podél obrazů svých předků. Občas ke starým portrétům pozvedne oči, jakoby se ptal - co vy na to?

"Pane probošte, kdyby nebylo vašich vynikajících pastoračních schopností, jistě by mohl pan biskup volit někoho jiného. Ale pochopte, že je přece jeho povinností svěřit diecézi do nejschopnějších rukou. Řízením Božím jste na špičce vy."

František vraští čelo v úporném přemýšlení. Bojuje sám se sebou. Má povinnost uposlechnout biskupa. Ale pohřbít svůj sen o prosté venkovské farnosti? Pak stane. Konečně našel správné řešení: "Pojďme do farního kostela. Budeme sloužit mši k Duchu svatému. Nejdříve vy. Budu vám přisluhovat. Pak budu sloužit já a vy si zaministrujete. Rozhodnu se podle vnuknutí Božího."

Mohli bohoslužbu sloužit v zámecké kapli, ale František dal přednost vesnickému kostelu. Měl farní kostel rád, v něm přijal Ducha svatého při křtu, v něm se často modlil za otce, aby mu dal svolení ke kněžství. Tady u oltáře svatého Mořice si chce vyprosit poznání vůle Boží.

Po mši ještě poklekl k modlitbě díků a prosby. Také Critain prodloužil svůj pobyt v kostele, a to na křesle po straně oltáře, takže na probošta dobře viděl. Chvílemi hleděl ze strany na oltář, chvílemi na obličej pana probošta, který ho zaujal víc, než se při modlitbě slušelo. Jaká zvláštní tvář v pohroužení do sebe! Nehybná, s očima upřenýma na svatostánek, zdá se vyzařovat světlo. To není odraz dvou svící, hořících ještě na oltáři. To musí být vnitřní, duchovní záře! napadá otce Critaina. Tvář plná světla, které nelze slovy vystihnout... Není divu, že si pan biskup přeje zrovna jeho.

Sotva vyšli z kostela, netrpělivost nedala kaplanovi pokoj: "Tak, pane probošte, co vám řekl Duch svatý?" Zarazil se. Nebyla jeho otázka příliš lehkovážná?

František ji přijal jako samozřejmost:" Vyřiďte panu biskupovi, že jsem po hodnostech nikdy netoužil. Ale poněvadž v jeho vůli poznávám vůli Boží, poslechnu ho a dávám souhlas."

"Deo gratias!" zahučel kaplan radostně, až se vesničan, jedoucí na oslu po návsi, udiveně ohlédl.

"Jen vás prosím, otče Critaine, zatím na zámku nic neříkejte. Ať jsem pro své drahé stále ještě jen synem a bratrem, nic víc."

Skromnost je krásná ctnost, ale všeho moc škodí, pomyslil si pater Petr. Mám takovou radost! Musím ji někomu sdělit hned! Po snídani poprosil Františka, aby se podíval do konírny, zda je už jeho kůň osedlán k odjezdu. Počítal dobře, že mu dobrák probošt na to naletí, a honem honem pošeptal Františkovým rodičům alespoň stručně - bude biskupem. Pst! Ani slovo, že to víte! A stiskl útlou ručku paní de Boisy chlapskou tlapou tak vřele, že jí vhrkly slzy do očí. Inu, matka, hned pláče radostí, pomyslil si, když zahlédl vyklouznout slzu z nevidomého zraku.

Jen s těžkým srdcem se František loučil se svou prací v Chablais. Město Thonon odevzdal do duchovní péče osvědčenému otci Cherubínovi a usídlil se opět na kanovnictví v Annecy. V listopadu začal vyplňovat písemnost pro Řím, žádající rozmanité údaje jako - věk kandidáta na biskupství, rodinné prostředí, duchovní činnost a jiné podrobnosti. Jenže kandidát se nenadále složil na lůžko s vysokou horečkou. Právě v tu dobu se v Savojsku vyskytlo několi případů hrozné nemoci - moru. A dokonce i v Annecy. Zámožní páni a hodnostáři prchali na venkov. I pan biskup se dočasně uchýlil na venkovské sídlo. Jen František zůstal. Nenakazil se, když posluhoval umírajícím? Tak se ptali sami sebe i oba lékaři, přivolaní k nemocnému. Nevěděli si rady. Ovšem, má křečové žíly na nohou z putování po Chablais, ale od těch vysoké teploty, nechutenství a rapidní hubnutí nemohou být!

Když došla zpráva o jeho vážném zdravotním stavu na zámek Thorens, projevila paní de Boisy přání, aby ji k synovi dovezli. Prý umírá. Umírá? Dobrá. Ona s ním setrvá až do konce. František nebyl nemocný poprvé. Vždy přijímal možnost smrti s křesťanskou odevzdaností. Tentokrát se zdál být překvapen: "Opravdu, maminko, už nemám naději na uzdravení?" Kdesi na dně jeho údivu se chvěla raněná jistota, že přece má být biskupem! Nebo to, co považoval v kostele svatého Mořice za hlas vůle Boží, byl jen klam? Obrátil se tváří ke zdi a uvažoval: neudělal jsem něco, čím jsem se Bohu znelíbil? A náhle tu byl starý strach z Paříže, strach ze soudu Božího, strach, že bude zavržen. Třásl se na celém těle. Zimnice vycházela z úzkosti duše. Vtom ho matčina ruka pohladila: "Drahý Františku, můj poklade, Bůh je láska. Ať se stane cokoliv, řekneme předem, buď vůle tvá, viď?"

Ach ano, Bůh je láska. Něžná slova, provázená matčiným utrpením přišla v pravou chvíli. Zaplašila strach. František z hloubi úzkosti trhaně vyrazil slova žalmu.

"Duše má, duše má, proč jsi smutná a proč se zneklidňuješ? Doufej v Boha!" Už poznával jasně, že ničivý strach nepřichází od Boha, ale jen od těla.

Páni kanovníci rozhodli rozloučit se s umírajícím společně. Zaplnili pokoj, jeden po druhém přistupovali k proboštovi, aby se sním naposled bratrsky objali a vyslechli jeho krátkou úvahu o marnosti tohoto světa. Po této vyčerpávající návštěvě upadl František do bezvědomí. Lékaři s pocitem vlastní nemohoucnosti podobné návštěvy u těžkých pacientů dovolovali. Když už má nemocný smrt na jazyku, stejně mu nic neprospěje, ani neuškodí.

Za hodinu se František z letargie probral. A příštího dne se k němu přihrnula další návštěva. Zpěváci a hudebníci z katedrály uznali za vhodné provést milovanému proboštovi na cestu do věčnosti poslední koncert, rozumí se, rovnou u jeho postele. Jiná doba, jiné nápady. Zeptali se pacienta, co by si přál slyšet z repertoáru zbožných zpěvů, načež se okna roztřásla hlaholem lidských i kovových zvuků.

František jejich projev lásky šťastně přežil. Pouze po jejich odchodu zarecitoval nahlas žalm MISERERE MEI... a Bůh se opravdu slitoval. Vnuknul doktoru Charrierovi, aby připravil nemocnému lék, zvaný PITNÉ ZLATO. Byl to lektvar ze šesti uncí léčivých likérů a jedné unce práškového zlata. Lék pomohl, horečka klesla a František mohl cestu na věčnost odložit. Začal se zotavovat!

V půli ledna už úřadoval v posteli za pomoci věrného Jíry a diktoval dopisy. Dlouhou chvíli neměl. Počal plánovat a načrtávat si poznámky ke knize, kterou chtěl napsat k obhajobě úcty ke kříži. Toho roku 1598 po velikonocích odvezli rodiče Františka domů. Už nemusel hlídat postel a krátké procházky v zámeckém parku mu přivodily chuť k jídlu i práci.

Jednoho dne se na zámku objevil otec Cherubín. Přišel se poradit - bylo by dobré zařídit v Thononu tiskárnu a vydávat náboženský časopis, co pan probošt na to? A také by si thononští přáli, aby se u nich konal čtyřicetihodinový výstav jako tenkrát v Annemasse. Vše, co pater Cherubín říkal, znělo Františkovi jako andělský zpěv: "Vy jste pro mne opravdový cherubín!" Pater se vyjevil: co tím jeho nadřízený myslí?

"Bývalý nadřízený. Teď jste hlavou Thononu vy. Ale já chci být jeho srdcem svými modlitbami. Na hrozná a přece krásná léta v Chablais nikdy nezapomenu." Dlouze se odmlčel, zahleděn do svých vzpomínek.

Má tvář plnou světla - podivil se v duchu Cherubín. A složiv ruce v klíně hábitu, mlčel také.

DOSLOV

V polovině prosince 1598 přibyl František do Říma v doprovodu věrného Jiřího, který měl už nižší svěcení a směl nosit kleriku. Přidali se k nim dva známí, cestující též do Věčného města. V Modeně se pak František sešel s bratrem Ludvíkem a jeho dvěma mladými přáteli, takže do Říma dojel s celou družinou Savojanů. Nejel tam pro zábavu, ale aby informoval papeže Klementa VIII. o záležitostech ženevské diecéze. K audienci se dostal až 15. ledna 1599. O dva měsíce později byl přijat k druhé audienci, při níž předal svatému Otci písemnou biskupovu žádost s návrhem jmenovat probošta Františka de Sales za koadjutora a za nástupce v případě, že on sám bude odvolán na věčnost.

Bylo nutné, aby se kandidát na biskupství podrobil zkoušce. Examen se konal 22. března před papežem za přítomnosti mnoha církevních hodnostářů. Otázky z oboru teologie mu mohl klást kdokoli z nich. Před touto zkouškou se František modlil: "Pane, který ve své všemohoucnosti všechno víš předem, prosím tě, nedovol, abych tu zkoušku udělal, jestliže bych pak měl být biskupem neužitečným a nepečoval dobře o duše. V takovém případě nechť raději odejdu s hanbou!"

Naštěstí Bůh tuto modlitbu nevyslyšel. Sál v papežském paláci byl přeplněný. Sešli se všichni představení řeholních řádů, dvacet biskupů, několik kardinálů, a byl tam i P. Bellarmin, slavný spisovatel teologických knih. František odpovídal skvěle, takže ho papež po zkoušce políbil a jmenoval koadjutorem s titulem biskupa z Nicopolis.

Město Nicopolis založil císař Traianus na počátku druhého století po vítězství nad Dáky. V době Františka de Sales zbylo z oné diecéze jen jméno; dávno zhasla v rukou mohamedánů. A k čemu je dobrá taková mrtvá diecéze? Jedině k tomu, aby mohl být jmenován pomocný biskup či koadjutor. Zádrhel vězí v tom, že biskup je hlavou diecéze, musí tudíž nějakou diecézi mít a také se o ni starat. Jenže koadjutor se stará o diecézi svého nadřízeného biskupa! O takovou, z níž zbylo jen jméno, se starat nemusí, čímž je gordický uzel rozťat.

Svěcení nového koadjutora však bylo ještě v mlhavé dálce. Vždyť než stvrdí papež svá slova bullou, bude to nějakou chvíli trvat!

Zatím tedy, 31. března, odjel František z Říma, a do Annecy doputoval teprve za dva měsíce. Cestou se stavoval tu i tam u známých a příbuzných, neboť všude lze lovit duše! A jak se zdá, lidi tehdy neměli naspěch. Naspěch neměla ani Svatá stolice. Bulla se psala hlemýždím tempem, což František předpokládal. Mezitím stačil napsal objemnou knihu na obranu úcty ke Kristovu kříži. Touž dobou si vévoda Karel Emanuel zaválčil s francouzským králem Jindřichem IV. Dokonce se s ním stihl i smířit, když Francouzům dovolil ukousnout ze savojského krajíce dva okresy. A po bulle ještě stále ani památky.

Čas běžel a v dubnu 1601 odvál na věčnost pana de Boisy. Starý pán zhasl důstojně, na smrtelném loži obklopen četnými potomky. Všem ještě stačil patriarchálním způsobem požehnat. Ale nebylo mu dopřáno vidět syna s mitrou na hlavě, neboť papežská bulla ještě za Františkem nedorazila.

Čas pádil, i když lidé nespěchali. A byl tu rok 1602. František, stále ještě jen probošt, jel do Francie ke králi jako církevní delegát v záležitosti oněch ukousnutých savojských okresů, spadajících do diecéze biskupa Graniera. Za společníky měl tentokrát dva kanovníky s doktorskými tituly, Rogeta a Déage. Ano, bývalý hofmistr už přesídlil do katedrály v Annecy. Důstojní pánové dojeli do Paříže střídavě koňmo i povozem, a to 22. ledna. Pobyli v městě nad Sienou celých osm měsíců. I tam měl František stále co dělat. Kázal v mnoha kostelích. Brzy o něm mluvili jeho posluchači tak nadšeně, že i král si přál slyšet jeho kázání. Neúnavný rybář duší měl také v Paříži několik konverzí.

Konečně 15. září zastihla Františka papežská bulla. Jednání u krále bylo skončeno a probošt se mohl vydat se svými kanovníky na zpáteční cestu. V Lyonu obdržel zarmucující zprávu; biskup Granier, přetížený prací, náhle opustil svou milovanou diecézi. Za Františkovy nepřítomnosti se Thononu hodně věnoval. Osobně tam přijal do církve na tři sta konvertitů, ba i několik kalvínských kazatelů se obrátilo. Setba dozrála v bohatou žeň.

Nyní měl být František svěcen přímo již na biskupa ženevského se sídlem v Annecy. Bylo mu třicet pět let. Měl za sebou bohaté pastorační zkušenosti i začátky literární činnosti. Na novou práci v hodnosti biskupské se důkladně připravil dvacetidenní duchovní obnovou, po níž následovala celoživotní zpověď. Matka si přála, aby její prvorozený, kterého obětovala Bohu již před početím, byl svěcen na biskupa doma, ve farním kostele svatého Mořice. František jí vyhověl a určil slavnost na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie.

Tak tedy začala koncem roku 1602 duchovní činnost ženevského biskupa, Františka de Sales. Trvala dvacet let. V lidském životě krátká doba, ale co vše se v ní dá stihnout! Spolu s Janou Františkou de Chantal založil František ženský řád Navštívení Panny Marie. Stačil při vší pastorační práci napsat i několik cenných duchovních knih. Z nich je nejkrásnější Filotea, později přeložená do mnoha jazyků, i do češtiny. Pro vynikající styl a jazykovou ryzost zařadila Francouzská akademie Františka de Sales jako spisovatele mezi klasiky.

František, jemuž jsme zvykli říkat prostě Saleský, zemřel v Lyonu 28. prosince 1622. Brzy, 19. dubna 1665, byl kanonizován a 16. listopadu 1877 zařazen mezi církevní učitele. A jak by nebyl zván církevním učitelem, maje tak skvělé žáky jako například Dona Boska, který při výchově mládeže uplatňoval Františkovu metodu dobroty, lásky a trpělivosti. Z úcty k ženevskému biskupovi nazval Don Bosco své spolupracovníky salesiány.

Vnitřní světlo, jež občas zahlédli Františkovi současníci v jeho tváři, se na věčnosti rozzářilo naplno.