Vybroušený literární sloh spisovatele Montaignea působil na studující mládež. František četl jeho díla se zájmem, rozšiřoval tak svůj duševní obzor o problémy současné generace a rovněž si uvědomil, jak důležité je ovládat umělecký styl, chce-li spisovatel ovlivňovat své současníky. Doposud se uměl písemně vyjadřovat elegantní latinou, nyní pochopil, že hovorový jazyk působí na duši čtenáře ještě výrazněji. Gramatika francouzštiny, tak jak se na školách učila, nebyla propracována přesně. V době Františkova pařížského pobytu se ozývaly hlasy, volající po jemnějším jazykovém brusu. Tuto potřebu vycítil také František a začal znovu studovat svou mateřštinu, pečlivě, podrobně, se všemi odstíny její krásy.
Někteří lidé si představují růst světce jako pěstování skleníkové květiny. To je omyl. Světec vyrůstá z potřeb své doby. Podle toho, jak na ně odpovídá, lze měřit hloubku jeho vnitřního života a výšku jeho dokonalosti. Jestliže někdo pěstuje svou duši v závětří, kde je ohlas vnějšího života ztlumen na minimum, může si ovšem spíše ohlídat svou spásu nežli na tanečním parketu, ale na jiné duše má vliv jen malý. Ledaže by se obětoval jako smírná oběť za hříšníky, to však je už jiný druh apoštolátu.
Pozdější neobyčejné úspěchy Františka Saleského v obracení jinověrců jsou výsledkem ucelené osobnosti kněze, který výborně znal současné problémy a potřeby svých vrstevníků. Chtěl být rybářem duší. Zajímal se tedy důkladně o vody, ve kterých měl lovit, a o nejlepší návnadu, na kterou se ta která rybička chytne. Pošetilý rybář, který vše ponechá náhodě, sedne na břeh a čeká, že ryby přijdou za ním.
Poutavě psaná kniha dokáže víc nežli kazatel. František píše a píše, opravuje, přepisuje. V jeho psaní není chvatu. Vzorem mu je spisovatel Michel de Montaigne. Oblíbil si jeho živá slova, zvláštní lidové výrazy, používané s fantazií a nezvyklé v dosavadním strnulém slohu. Kalvínovi stoupenci projevovali přísnost i ve svých spisech. František si je přečetl také, ale nelíbily se mu ani obsahem, ani slohem. Uvědomil si, že spisovatel má zachovat vyjadřovacímu jazyku jeho naivní křehkost, původnost a svobodu v rozvíjení se do bohatosti. Těmito zásadami se pak řídil při psaní svých děl po celý život. Nikdy nečetl a nestudoval nic pasivně. Trpné přijímání vědomostí se mu nelíbilo. Nejednou si řekl, že člověk má mít svobodu, aby hledal a vyzkoušel, co je správné a co nikoliv.
V Paříži se schylovalo k politické bouřce. Pan Déage dopsal Františkovu otci, že by bylo pro syna lépe, kdyby se vrátil do Savojska, aby nepřišel k úrazu. Situace zraje k revoluci. Pařížané budou prožívat horké dny. Mluví se o stavění barikád. Pan de Boisy odpověděl, aby se oba i se sluhou vrátili na zámek do Chablais. Vždyť František už filozofická studia ukončil.
Nejdéle se František loučil v kostele svatého Štěpána před sochou Matky Boží, kde byl před třemi lety náhle uzdraven z těžké duševní krize. Bylo mu tehdy osmáct let. Jelikož jeho růst v duchovním životě byl od dětství velmi intenzívní, průvodní znaky cesty ke svatosti se ukázaly dosti brzy. Přepadly ho zkrušující myšlenky, že není v milosti Boží. Bůh u něj dopustil duchovní vyprahlost. Bylo to velké pokušení proti důvěře v pomoc Boží - velké vnitřní utrpení, kterým procházeli mnozí světci dříve či později. Říká se tomu "temná noc duše".
Mladý muž neměl zkušeného vůdce na cestě mystiky. Nevěděl si rady. Domníval se, že tato vnitřní bezútěšnost je trest za nějakou nevěrnost vůči Bohu. Cítil se neschopen soustředěné modlitby. Bojoval s těmito pocity a myšlenkami, ale přicházely zas a znova. Přepadalo ho zoufalství, že neplní vůli Boží, že je špatný, že bude zavržen. Že nebude smět na věčnosti oslavovat Ježíše, jako jej oslavoval s blažeností v srdci každodenně před svatostánkem. Že se nebude těšit z pohledu na milovanou Matku Boží, ke které se modlíval růženec, jako by rozmlouval s nejdražší bytostí. Jak vzdálené mu připadaly chvíle sladkých útěch, jež zakoušel při meditacích! Zbyla jen vyprahlá poušť. Jednou si v duševních mukách napsal modlitbu: - Můj Bože, mám-li být zavržen a nesmím-li tě oslavovat v nebi, dej mi tu milost, abych aspoň po celý svůj pozemský život tě směl stále oslavovat. - Duševní utrpení mělo vliv i na jeho zdraví. František nejedl, nepil, ztratil svěží barvu. V noci skoro nespal, takže byl přes den velmi sláb. Pan Déage měl o něho obavy.
Aby si ujasnil otázku, která ho tolik mátla, vrhnul se František na studium predestinace a milosti Boží. Tehdy to byl problém velmi živý, na něm spočívaly odchylky ve víře Kalvína. Jezuitská škola učila, že Bůh ve své všemohoucnosti ví předem, jaké zásluhy si ta která duše bude chtít získat. Tudíž může také předem vědět, která duše dojde spásy, a tak je v mysli Boží "vyvolená", čili predestinovaná. Srovnávacím studiem, modlitbami a úvahou došel František konečně k pevnému názoru, že Bůh sám nechce nikoho zavrhnout. Vždyť stvořil všechny lidi k své oslavě, a v pekle přece oslavován není. Tím byla Františkova šestitýdenní krize ukončena. Povzbuzen důvěrou, těžce zpět nabytou, vešel do kostela svatého Štěpána. Chodíval tam často a rád. Před sochou Madony se začal modlit slovy svatého Bernarda - Rozpomeň se, ó dobrotivá Panno, že nebylo slýcháno, že bys kdy koho opustila. Potom obnovil svůj slib čistoty a přidal další, že se denně bude modlit šestidesátkový růženec. Sotva to vyslovil, pocítil zvláštní zásah. Projel mu celým tělem, jako by někdo naráz z něho strhnul strupy malomocenství. Zalil ho velký vnitřní klid a cítil se tělesně svěží. Z kostela vyšel uzdraven na těle i na duši. Později vzpomínal na tuto zkoušku jako na velké dobrodiní. Vyplynulo z ní mnoho dobrého. Upevnil se v lásce k Bohu, získal porozumění pro duše, pronásledované pokušením proti víře a takzvanými skrupulemi. Po celý život byl vynikajícím rádcem takto trpících duší.
V létě roku 1588 se tedy František spolu s hofmistrem, Jírou a několika savojskými studenty vracel domů. Bratránkové opustili Paříž mnohem dříve. Ludvík se již připravoval na kněžství. Jíra si odvážel slib křepelky, že na něho bude věrně čekat, až jim oběma přímluva paní de Boisy zajistí hnízdečko na zámku. Cestovat z Paříže do Savojska nebyla zábavná turistika, nýbrž podnik nepohodlný a nebezpečný, vždyť dopravní prostředky byly jen čtyřnohé a navíc neklid v zemi. Když se tedy objevil František po šesti letech před svými rodiči a sourozenci bez úhony na zdraví, navíc jako hezký mladý muž jemného chování, byla jejich radost nesmírná.
Rodina de Boisy, kde všichni synové měli příjmení de Sales, sice neznala české úsloví "Co rok, to prorok", ale tak nějak se podle tohoto úsloví rozrůstala. Když František odjížděl do Paříže, měl čtyři bratry. Dva caparti, Gallois a Ludvíček, si už tehdy s velkým bratrem hrávali, Jan a Kašpárek byli ještě v náručí maminky a chůvy. O šest let později našel v rodině navíc drobotinu nesoucí jména Bernard, Melchior, Janus a Gasparda. Jakmile se do hemžení mládeže ještě připletli bratránkové, o hluk, smích a pláč ve sloupovém sále nebylo nouze. František měl pro každé dítě úsměv, žertík, pohlazení. Nejvíce ho užili Gallois a Ludvík, pořád by se točili v jeho blízkosti. Málem na sebe žárlili. František si v duchu přiznával, že má jedenáctiletého Ludvíka raději, ale chránil se dávat to najevo. Na vyjížďky koňmo brával oba, jejich škorpení rozsuzoval spravedlivě, dárky jim dával stejné. Tak zachoval mezi oběma kluky bratrskou pohodu.
Zatímco František užívá prázdniny v blaženém prostředí harmonické rodiny, jeho tatínek již přemýšlí, jak a co se synem dále. Chce, aby František byl jednou vysokým úředníkem u vévodského dvora. K takové funkci nutno studovat práva. Na padovské univerzitě přednáší věhlasný profesor Don Guy Pancirole. U toho může František získat potřebné vědomosti, včetně odlesku slávy svého učitele.
Padova byla intelektuálním střediskem benátské republiky. Na tamější univerzitě působili nejen vynikající profesoři italští, ale i cizozemci. Počet studentů dosahoval dvaceti tisíc. Nebyli to mladí muži jen ze šlechtických rodin, vždyť tam studoval o dvě století dříve také náš svatý Jan Nepomucký. Slavný hrob svatého Antonína přitahoval řeholní řády, takže tam bylo asi čtyřicet klášterů.
Františka de Boisy, která nezapomněla na svůj slib před turínským plátnem, s plány manžela souhlasila jen zdánlivě. Nenamítala nic proti tomu, aby šel František studovat práva, ale v hloubi srdce doufala, že její prvorozený bude nakonec patřit jen Bohu. A dál se za to modlila. Byla to moudrá žena. Věděla, že rozhovor s Bohem o Františkovi je účinnější nežli rozhovor s manželem.
Pan Déage dojel se svými dvěma svěřenci do Padovy v zimě koncem roku 1588. Otec poslal s Františkem do Itálie také dvanáctiletého Galloise, aby tam studoval v jezuitské koleji gramatiku. Určil mladšího syna pro stav duchovní, ačkoliv Gallois pro to předpoklady neměl.
František se dal zapsat na práva i na teologii a hned se ohlížel po duchovním vůdci. Našel ho v otci Possevinovi z Tovaryšstva Ježíšova, člověku vysoké inteligence a pronikavého postřehu, znalém několika cizích jazyků. Usadil se v Padově, aby tam v ústraní napsal několik knih. Měl za sebou úspěšnou diplomatickou kariéru, viděl kus světa a znal mnoho vysoce postavených lidí. Svého času byl papežským nunciem ve Švédsku, kde se mu podařilo obrátit na víru krále Jana. Nějakou dobu pobýval v Polsku i Rusku, sjednával diplomatické styky mezi polským králem Janem III. a ruským carem. Byl znám jako vynikající kazatel v Itálii i ve Francii. Vyznal se v lidech a ve Františkovi ihned vycítil silnou osobnost.
Již při první návštěvě předložil František otci Possevinovi svůj velký problém. Pan de Boisy si přeje, aby se syn věnoval právu, on se ale cítí přitahován k duchovnímu stavu, raději by studoval teologii. Bývalý diplomat neřešil věc ihned. Nechal ji několik měsíců uležet. Zatím se věnoval Františkovi, stal se jeho soukromým profesorem a denně s ním trávil tři hodiny. Přitom pečlivě pozoroval Františkovy vlastnosti a sledoval jeho duchovní život. Po vzájemné dohodě prosili Boha o poznání jeho vůle. Výsledkem bylo, že P. Possevin jasně poznával - František má kněžské povolání. Mluvil o tom s panem Déagem: "Váš svěřenec, milý abbé, se jednou stane církevní veličinou. Jsem si jist, že jednoho dne zasedne na biskupský stolec v Ženevě." Jak se na to tvářil abbé Déage, nevíme. Také není známo, zdali se věštec dožil dne, kdy se jeho předpověď splnila.
Pater Possevin začal prohlubovat Františkova teologická studia ne již jako vedlejší, ale jako hlavní předmět. Z teologických autorů měl František nejraději svatého Tomáše, svatého Bonaventuru a Bellarmina. Přitom nezameškával obvyklá duchovní cvičení a meditace a stačil ještě studovat italštinu a španělštinu.
Když mu bylo dvaadvacet let, uvažoval o vstupu do Tovaryšstva Ježíšova. Zatím o tom nemluvil, jen se připravoval na řeholní kázeň pevným denním programem. Napsal si pravidla, která se nám zachovala. Lze z nich vyčíst silnou vůli. Podle tohoto řádu vstával František každého rána velmi časně. Nejdříve se modlil díkůčinění, poté meditoval a pak šel na mši svatou. I mezi dnem si našel chvíli pro vnitřní modlitbu, které říkal "spočinutí duše v náruči Boží". Odůvodňoval to slovy: Tak jako tělo potřebuje denně spánek pro obnovu sil, tak si duše potřebuje odpočinout a zdřímnout v náručí božského Snoubence.
Jestliže byl Františkův den přeplněn studiem natolik, že na tuto vnitřní modlitbu nezbyl čas, věnoval jí poslední chvíle před usnutím. Anebo se probudil v noci, aby tak učinil dodatečně. Také si napsal pravidla svého chování k bližním a ke společnosti vůbec. Vzhledem k Františkovu mládí musíme se obdivovat jejich neobyčejné moudrosti. Určil si, že se nebude nikomu vyhýbat, aby to nevypadalo jako nafoukanost. S nikým však nemíní být moc důvěrný, aby nebyl považován za dotěrného. Nebude mluvit mnoho. Raději méně a dobře. Nikomu se nebude vysmívat. O nikom nebude mluvit špatně. K pravidelným přátelským stykům si chce vybrat jen několik málo lidí, ale zaručeně čestných. Hned si to také odůvodnil, že v příliš velké společnosti se člověk těžko vyhne lidem špatným. Je třeba být přítelem všem, ale důvěrných přátel mít jen málo.
Dále si František poznamenal, že člověk nemá své chyby vykládat každému, ale dopodrobna je svěřit svému zpovědníkovi. Některým lidem je lépe své nitro neotvírat, jiným můžeme nechat nahlédnout do svého srdce a jiným se zase ukázat jen částečně, jakoby v okně. Různé povahy vyžadují různé zacházení.
Při rozhovoru s osobami vysoce postavenými chtěl být František opatrný jako při zacházení s ohněm. Nemínil vyhledávat jejich společnost příliš často. Ale poznamenal si, že občas se k nim přiblížit může být užitečné. V takovém případě je třeba se chovat skromně, ale rozhodně ne poníženě. Musí si uchovat vědomí svobodného, čestného člověka. Ve společnosti sobě rovných se bude chovat nejen svobodně, ale také s úctou k druhým.
K těmto krásným zásadám nemohl František dojít zkušeností, na to byl příliš mlád. Můžeme je přičíst jeho meditacím a vnuknutím Ducha svatého.
Dokázal se jimi řídit po celý život. Tato pravidla života si napsal latinsky. Potom je dal schválit svému hofmistrovi i zpovědníkovi. Aby je měl denně na očích, opsal si je na poslední stránku modlitební knížky.
Není ten, kdo by se zalíbil všem. Ač byl František příjemný společník a navíc velmi hezký mladý muž, některým studentům byl nesympatický. Snad mu krásný zevnějšek záviděli, snad je provokovala jeho zbožnost. Byli to hoši, kteří se dívali na život jinak nežli ten "tichošlápek de Sales". Jeho mírnost považovali za zbabělost: Ještě se nevymotal ze sukní paní matky, říkali o něm posměšně mezi sebou. Bojí se vrhnout do proudu života jako správný mladý šlechtic. Pánové, musíme si na něho něco vymyslet. A trochu se na jeho účet pobavit, co říkáte?
"To chce čas a rozum do hrsti," řekl Alexandre Vernaz nad plnou číší vína. Claude de Chavannes a Petr de Vallon si s kamarádem přiťukli: "Na šťastný nápad..." Petr se zamyslil: "Přátelé, já s tím krasavcem studoval v Annecy. On je sice náboženstvím úplně praštěný, ale hloupý není, to ne. Musíme plán pořádně promyslet."
"Je to knihomol. Nic jiného nezná než studium a kostel. Kordík nosí jen ze zvyku, určitě by se bál ho tasit," uvažoval Claude. Alexandre si zamnul ruce: "No, výborně, na tom by se dalo stavět."
A tři veselí kumpáni, kterým víno chutnalo víc než knihy, dali hlavy dohromady. Františku, těš se!
František se často rád zastaví v kostele svatého Antonína na ukončení dne. Toho večera bylo značné šero, když zamířil k domovu úzkou tmavou uličkou. Pojednou vidí, že proti němu jdou tři postavy těsně vedle sebe, takže se jim nebude moci vyhnout. Tuší nějakou čertovinu. Zná už studentské prostředí natolik, aby věděl, že některým mládencům jsou různé rozpustilé kratochvíle bližší než učené studium.
"Hleďme, náš svatoušek jde z tajného dostaveníčka," vykřikl Vernaz, ale stiskl si nos, aby jeho hlas nebyl k poznání.
"Tak přiznej, která záletná panička si tě otočila kolem prstu," schválně jen zahuhňal Claude a Vallon přidal obhroublý vtip.
František se nejdříve kousl do rtu, aby nevybuchl. Potom odpověděl klidně: "Jděte svou cestou, přátelé, a mne ze svých žertíků vynechte. Nejsem na ně zvědavý."
"Maminčin chlapeček odmlouvá," posmíval se Claude.
"Tak dostane výprask," šťouchl do Františka Alexandre a šklebil se v očekávání, jak se bude František strachy klepat. Vallon vytasil kord, přiblížil ho Františkovi k nosu: "Čichni si, je cítit hřbitovem, ty padavko!"
Jenže se stalo něco nečekaného. Padavka bleskově vymrštil kord a Vallon zírá na svou prázdnou ruku. Zbraň cinkla kdesi v tmavém koutě ulice o dláždění, vidět ji není. Hoj, to bylo znamení do pranice! Další dva kordy vyletěly proti Františkovu a maminčin chlapeček je stačil odrážet tak brilantně, že hadry lítaly z obou soupeřů.
Když i Claudova zbraň zařinčela na dláždění, vzal Alexandre do zaječích. Přece se nebude plazit po zemi a hledat svůj kord, jestli mu ho ten čertův svatoušek také vyrazí z ruky!
Když se o hodinu později tři poraženci sešli u Vallona, zapili svou prohru notnou dávkou vína. "Tentokrát nám špás nevyšel," přiznává Vernaz pochmurně, "ale není všem dnům konec." "Já vám říkal, že není hloupý," vytahuje se dodatečně Vallon.
"Ale neřekl jsi, že de Sales je vynikající šermíř."
"V Annecy ještě nebyl," hájí se Vallon. "Inu zapomněli jsme, že byl v Paříži."
"Stejně mu to nedaruju," bouchl Claude pěstí do stolu. Pak krotce: "Pánové, já nenašel svůj kord."
"Horší je, že jsme na konci zapomněli měnit hlas," rozpomněl se Vernaz, "určitě nás poznal."
"A hrome! Jestli je de Sales stejně pohotový v jednání jako v šermu, mohl by nám pěkně zatopit u rektora."
Ať obraceli celou záležitost tak či onak, vždy to vypadalo šlakovitě, takže se nakonec dohodli na přiznání totální porážky.
"Nezbývá, nežli se panu de Sales omluvit a žádat za prominutí. Upozorňuji, že říkám úmyslně panu de Sales, neboť se obávám, kamarádi, že si ho začínám vážit," Vernaz už trochu blábolil. Vallon odstavil džbánek s vínem stranou a velel: "Rozchod! Až se vyspíme, omluvíme se mu písemně. Osobně se mu raději vyhnu." František omluvu přijal, i bez ní by si u rektora nestěžoval. Pro důležitější věci brzy na příhodu zapomněl. Ale poražení šprýmaři nezapomněli. Čekali jen na vhodnou příležitost, jak chytit kořist do jiné pasti. Tentokrát políčili na jeho zdrženlivý život. Bylo o něm známo, že si nevšímá dívek, ani se neohlíží v neděli u kostela po těch počestných, ani nechodí v noci za nepočestnými. Ovšem, má nad sebou komando pana hofmistra, tak nemůže, říkali si. Je to pokrytec. Uvidíte, až bude mít pěknou příležitost, jak tiché vody břehy melou.
Mezi studenty se hodně mluvilo o novém profesorovi, který měl brzy přijet do Padovy. Je to velký vědec, napsal několik slavných knih.
Několik dní po oné písemné omluvě šel Vernaz Františkovi poděkovat, že na ně u rektora nežaloval. Trochu se tím s Františkem sblížil. Cítil se k němu přitahován, a současně měl proti němu plno výhrad. Jednou ve skupině studentů o přestávce mezi přednáškami začal Vernaz schválně mluvit rouhavě o Bohu. Nemínil tím urážet Boha, nýbrž dráždit Františka, udělat mu něco na vztek, sám nevěděl proč. Jenže František se na rouhače jen vážně zadíval: "Kamaráde, řekni mi, co ti Bůh udělal, že tak o něm mluvíš? Anebo co ti neudělal, že ho za to urážíš?"
Vernaz měl pojednou v hlavě jako vymeteno, kloudná odpověď se mu v ní nevylíhla. Však já ho dostanu, utvrzoval se ve zviklaném odporu k Františkovi. Příjezd slavného profesora se mu zdál být vhodnou příležitostí. S Vallonem a Claudem vše pečlivě promyslel.
"Musíš si ale za nás najít náhradníky," s lítostí konstatoval Vallon. "Škoda, že u té komedie nemohu být."
"To teda ne," uznal Claude, "kdyby viděl nás tři pohromadě, dovtípil by se, že na něho šijeme boudu."
"Já to už sfouknu bez vás," řekl Vernaz. "Mně kupodivu dosti důvěřuje."
"Takže je přece jen hloupý," uchechtl se Vallon.
Vernaz přišel za Františkem se dvěma studenty: "Chceme jít jako zástupci studujících práva přivítat nového profesora. Nešel bys s námi, Františku? Ty umíš mluvit líp než my."
"Vždyť profesor ještě nepřijel," namítl František.
"Omyl! Přijel včera, jak jsme se dověděli. Ubytoval se zatím v jednom domě na předměstí, než dostane byt poblíž univerzity. Jistě by měl radost, kdybychom ho překvapili uvítáním. Ty mu povíš za všechny pár krásných latinských vět. My bychom leda koktali." František si řekl, že udělat radost někomu, jehož přednášky bude sledovat, je jistě dobrá věc, a souhlasil. Zítra ráno mohou za panem profesorem jít.
"Co tě napadá? Ráno už bude třebas dřív ve škole než my. Musíme ho překvapit ještě dnes večer."
Když studenti zabušili klepadlem na dveře toho jistého domu, přišla jim otevřít služebná v bílé zástěře. Uvedla je do pěkně zařízeného pokoje, kde je uvítala mladá krásná dáma. Omlouvala pana profesora, svého strýčka, že je právě zaneprázdněn dopisováním závažné statě. Nechť se pánové posadí a zatím přijmou zavděk její skromnou společností. Ráda jim poví, co budou chtít o strýčkovi vědět. Mluvila prostě, klopila oči, hlas měla příjemný, pohyby ukázněné. Na Františka udělala dobrý dojem jako slečna z nejlepší rodiny. Po chvíli zdvořilostního rozhovoru vyšel Vernaz na přilehlou terasu obdivovat hvězdné nebe, neboť byl teplý večer. Za chvíli zavolal ostatní, aby se šli podívat na souhvězdí Lyry. Jelikož se dáma ze svého sedadla nehnula, dobře vychovaný František zůstal také sedět. Oba zbývající studenti se vyhrnuli z pokoje docela nezdvořile. Že František s nimi nepůjde a slečnu samotnou v pokoji nenechá, s tím počítali. Věděli, že je vzorný kavalír.
Sotva oba mladí lidé osaměli, slečnin hovor nabýval na smělosti, její úsměvný pohled začal být významný. Považovala za nutné přisednout k Františkovi blíže, aby mu něco pošeptala, ale on poposedl dál. Jakoby mimochodem v zápalu švitoření kráska vzala Františka za ruku. Mládenec ruku odtáhl.
"Bojíte se mne?" naklonila svůdně hlavu.
František toho měl právě dost. Začínal tušit záměry kamarádů. Vstal od stolu, jenže krásce se zdála její pozice vhodná k tomu, aby mu ovinula paže kolem krku: "Oni hned tak nepřijdou, miláčku. Neboj se!"
Tu se stalo něco nečekaného. František tentokrát svou prudkost neovládl. Rázně putifarku odstrčil a plivnul jí do obličeje. Studenti, stojící za závěsem verandy, ztuhli. František práskl dveřmi a byl pryč. Uražená kráska se změnila ve fúrii. Museli jí zaplatit dvojnásob než bylo smluveno, jestliže se chtěli z onoho noblesního pelíšku dostat domů s nepodrápanými tvářemi.
Příštího dne František vyhledal povedené kamarády a řekl jim jadrně od plic, co si o jejich žertíku myslí. Ani se nesnažil vyřizovat záležitost mezi čtyřma očima. Studenti vyslechli Františkovo pokárání jak tři zmoklé slepice, kdežto ostatní posluchači Františkova monologu celou příhodu rozkdákali dále.
Historka o nepovedeném svůdnictví brzy kolovala po celém městě a Františkovi získala značnou úctu.
V Padově žila jistá mladá a bohatá šlechtična, jejíž jméno životopisci svatého Františka Saleského diskrétně utajili. Pro svou neobyčejnou krásu měla mnoho ctitelů a velký společenský vliv. Dověděla se také o Františkově dobrodružství a velmi si přála nedobytného studenta poznat! Při jedné církevní slavnosti, které se František také účastnil, byla na něj kněžna svými známými upozorněna. František, zcela pohřížený do liturgie, netušil, že je příčinou velké roztržitosti půvabné dámy. Nespustila z něho oči. Krásná postava mladého muže, souměrná a produševnělá tvář uchvátily temperamentní Italku tak, že se zamilovala, jak se říká, na první pohled. Ovšem, byla vdaná. To jí nevadilo. Vysoká šlechta v Itálii byla sice katolická, ale zřejmě se domnívala, že i u Pána Boha má privilegia. Mít milence anebo milenku nepůsobilo v jejich společnosti pohoršení. Šlo spíš o módní záležitost, kterou si manželé navzájem shovívavě tolerovali, pokud tím jejich finanční a společenské postavení nebylo ohroženo. A to většinou nebylo. Jelikož zvykově chodili k svátostem jednou za rok, předkládali zpovědníkovi cizoložství jen jako hříšek plynoucí z lidské slabosti. Ovšemže se i mezi nimi našly ženy ctnostné, ale ty zůstávaly ve stínu, o nich se obvykle nemluví.
Od oné církevní slavnosti zamilovaná kněžna přemýšlela, jak by se mohla s krásným studentem setkat a nepochybovala, že i on se do ní zamiluje. Prý pohrdl půvabnou dívkou, jenže to bylo děvče prodejné, za to jej kněžna obdivuje. Avšak ona je vznešená dáma. O její úsměv se ucházejí nejvýznačnější kavalíři. Již pouhý stisk ruky považují za vyznamenání. Nejeden z nich by byl ochoten kvůli ní zkřížit kord v souboji. To jsou všechno šlechtici světem ostřílení, kněžna si je vědoma, že u Františka je nutno jednat opatrně, aby se plachý jinoch velkého štěstí nezalekl. Pozvat ho do paláce na hudební večírek? Ne, hudba by ho zaujala, nevěnoval by dost pozornosti hostitelce.
Kněžna, říkejme jí Federika, si dala tajně zjistit jména všech Františkových přátel. A hle, byl mezi nimi mladý šlechtic, který jí byl již představen. Musím Františkova životopisce pokárat, že nám sice příběh zamilované kněžny zachytil, ale jméno Františkova přítele neprozradil. Nezbývá mi, než abych jej dodatečně pokřtila na Jakuba.
Milý Jakub dostal jednoho dne pozvání na hudební dýchánek u paní kněžny. Svět se mu zdál hned krásnější, protože to bylo společenské vyznamenání. Jakub nebyl špatný hoch, jenže světská sláva nebyla pro něho polní tráva. Přízeň krásné a navíc vlivné paní mu byla vítaná. Nešel do jejího paláce poprvé, ovšem jen jako blikající hvězdička ve stínu velkých hvězd, ale i to ho naplňovalo uspokojením.
Když bylo po koncertu, kněžna nenápadně odvedla Jakuba do vedlejšího salónku. Mezi roztomilým tlacháním o hudbě i různých společenských hloupostech utrousila jen tak mimochodem, že pro jejího manžela, tudíž i pro ni, není nic nemožné: "Kdybyste po ukončení studií chtěl výnosné místo, stačilo by vám mé doporučení, chápete?"
Jakub nechápe: "Čím bych si mohl takovou přízeň paní kněžny zasloužit?"
"Třeba tím, že byste mi udělal radost."
"Nevím, jak bych já, pouhý student, mohl přispět ke štěstí Vaší Urozenosti?" koktá mladík v rozpacích.
"Záleží vám na mém štěstí?"
"O tom nepochybujte, prosím," zmohl se Jakub na políbení ručky.
"Raději se přesvědčím. Když dovolíte, pane, vyzkouším vaši ochotu."
"Vykonám, cokoliv budete chtít, Madame," slibuje Jakub, popletený nečekanou přízní půvabné ženy. Kněžna předstírá, že si zkoušku na Jakuba teprve vymýšlí: "Nu - třebas - už to mám. Přiveďte s sebou příště jednoho svého přítele, o němž se říká, že o dámskou společnost nestojí."
Tentokrát Jakub pochopil ihned: "Myslíte pana Františka de Sales?" A je mu náhle horko, když kněžna přikývne.
Já, trouba, že jsem něco sliboval, nadává si Jakub v duchu a nahlas se lítostivě omlouvá: "Jsem vaším přáním zaskočen, paní kněžno. František se věnuje studiu tak horlivě, že na společenské zábavy mu nezbývá čas. Mám-li být upřímný, on opravdu dámskou společnost nevyhledává ani v nejvyšších kruzích."
"To se mi na něm právě líbí," kněžna bezděky prozradila, že nevybrala zkoušku pro Jakuba náhodně. "Mohla bych se s vaším přítelem sejít bez společnosti."
Jakub hledí na kněžnu mlčky, v očích otázku - tajně? Krásné oči mladé ženy odpovídají zřetelně - ano, tajně, hlavně když bude u mne. Něco za něco. Ty získáš pro mne Františka, já pro tebe skvělou budoucnost.
Významná pomlka je přerušena: "Přijďte s ním - někdy večer do zahradního pavilónku. Den předtím mi po komorné pošlete tři orchideje. To bude znamení, že naše tajemství začíná," dodala romanticky. Jakub stále ještě mlčí. Má v hlavě zmatek. Kněžna Federika poodejde ke stolku, na kterém stojí krásná vykládaná skříňka, odemyká zásuvku, opět zamyká a vrací se ke studentovi: "Líbí se vám tento zlatý prsten? Je to vzácný šperk, dobrá práce florentských zlatníků," navlékne Jakubovi prsten na prst. "Slušel by vám, nemyslíte? Nechte si jej v upomínku na náš přátelský rozhovor. Ne, ne, neodmítejte, to byste mě urazil. Pro mne je to maličkost. Já ráda rozdávám, ovšem jen přátelům," dodává významně.
Tak zlatou výmluvností byla Jakubova ctnost udolána. Pojednou se mu zdá, že je přímo jeho povinností přistrčit Františka do náruče této štědré dámy. Kněžna je milá, krásná, jak by mohl být tak necitelný a nechat ji trápit se marnou touhou? Je ještě mladičká a má starého manžela. Navíc je vznešená, a přece se snížila a zvolila právě jeho, Jakuba, za prostředníka své lásky. Jaké vyznamenání a jaké štěstí pro Františka, že se octne na výsluní tak vzácné přízně! Co všechno z toho může vyplynout pro skvělou budoucnost obou! Všecek omámen představami, slíbil Jakub kněžně, že pana de Sales ovlivní a brzy jí tři orchideje pošle.
Kolem Františka se rozvinul tanec hladkých slůvek, tajemných narážek, významných náznaků, což vždy vyústilo ve chvalozpěv na dobrotu a krásu kněžny Federiky. Konečně začaly být Františkovi Jakubovy řeči podezřelé. Udeřil na přítele, co pořád s tou kněžnou má. Je to vdaná paní, měl by pamatovat na deváté přikázání Boží a nemyslet na ni tak často.
"Já na ni myslím kvůli tobě, Františku," konečně se Jakub osmělil jít s pravdou ven.
"Jak, kvůli mně?"
"Totiž ona myslí stále na tebe," Jakub při tom převracel listy v knize, aby se nemusel Františkovi podívat do očí.
"Jakube, jak si troufáš něco takového vyslovit?"
"Protože je to pravda. Mluvila se mnou o tobě. Františku, nebuď pošetilý. Jedna dvě schůzky v zahradě, to je maličkost. Nikdo se nic nedoví a naše budoucnost je zajištěna."
"V pekle," skočil mu František rozhořčeně do řeči. "O takovou budoucnost nestojím. Láska Boží je mi milejší, než láska nejkrásnější ženy. A tobě důrazně radím, Jakube, jdi ihned před svatostánek a pros Boha pokorně o odpuštění, žes mě přemlouval k těžkému hříchu. Nechceš mi přece tvrdit, že se paní kněžna chtěla se mnou v zahradním pavilónku tajně modlit růženec?"
"Františku, vím že ne. Ale snad by se to dalo nějak obejít. Menší milostné dobrodružství se ve vznešené společnosti nedává na lékárnické vážky. Kněžna Federika má skvělé styky a my je budeme potřebovat. A šperků má, kamaráde, habaděj, peněz také. Já myslel na tvé dobro."
"Dodej, že také na své. Ať si paní kněžna ponechá své poklady," mávl František rukou. "I kdybych byl chudý jako kostelní myš, kdybych si musel chleba vyžebrávat, na úkor duše bych žádné bohatství nepřijal. Ber to na vědomí jednou provždy, Jakube, a teď se koukej co nejrychleji dostat ke zpovědnici, moc to potřebuješ."
A byl pokoj. Všechna pokušení vedla Františka k výsledkům opačným, než k jakým měla namířeno. Mladý asketa zostřil nyní přísnost k tělu. Již dříve nosil žíněnou košili a postil se třikrát v týdnu. Nyní, v postní době, přidal k těmto kajícím skutkům bičování, které se tehdy v některých klášteřích praktikovalo. Když si vyžádal svolení svého zpovědníka, byl připuštěn k tomuto kajícímu úkonu v klášteře svatého Antonína.
Příliš přísný způsob života neblaze působil na mladé tělo. František vážně onemocněl. S horečkou se dostavilo nechutenství, projevily se revmatické bolesti a také začal hubnout. Pan Déage povolal k lůžku svého svěřence slovutné lékaře, o něž v učené Padově nebyla nouze. Zdálo se to marné, pacient rapidně ztrácel na váze, byl už kost a kůže, a léky nezabíraly. Nemocný byl obdivuhodně trpělivý, léky přijímal poslušně, celkem ale projevoval lhostejnost k tomu, zdali se uzdraví či ne. Když se všichni lékaři shodli v názoru, že je to nemoc smrtelná, pan Déage propukl v pláč. Pak se rozpomněl na křesťanskou povinnost a šel k nemocnému, aby ho šetrně připravil na smrt. Začal zdaleka, jenže František šel rovnou k věci. Řekl, že je připraven zemřít právě tak jako žít podle toho, jak Bůh chce: "Je mi sladko se Spasitelem žít. A je mi sladko s ním zemřít." Nato začal recitovat žalmy chvalozpěvu.
Pan Déage, uklidněn krásným postojem ke smrti, počal se Františka vyptávat, jaký pohřeb by si přál.
"Tuto péči přenechávám zcela vám," odvětil nemocný. "Staral jste se o mne dobře za mého života, nepochybuji, že se také dobře postaráte o mé pohřbení."
Pan Déage odpověděl dojatým hlasem, že tuto službu chce Františkovi prokázat, jak jen nejlépe může, a právě proto by si přál splnit jeho poslední přání.
"Měl bych přání," souhlasil František, "slibte mi tedy, že před pohřbem dáte mé tělo k dispozici studujícím medicíny, aby se na něm učili pitvě."
Pan Déage se zhrozil. Pitva byla považována za zneuctění mrtvého. Pozůstalí ji nedovolovali, pokud si zakládali na cti. Studenti tudíž měli málokdy příležitost k pitvě. Nejednou se o mrtvého hádali. Lékaři mrtvá těla kupovali většinou tajně. Vznikla podivná živnost lupičů mrtvol, kteří riskovali i přísný trest a za peníze tajně dodávali lékařské vědě potřebnou učební pomůcku. Občas studenti medicíny sami ukradli mrtvolu, když se dozvěděli o čerstvém pohřbu. V lednu toho roku 1591 došlo při noční výpravě na hřbitov ke krvavé šarvátce mezi studenty a pozůstalými. Proto pochopíme zděšení, které se pana Déage zmocnilo, když vyslechl Františkovo přání. Konečně ze sebe vypravil klopýtavou odpověď: "To přece - ale to nejde - ta hanba pro vaši rodinu, ne, to nemůžete chtít."
"Promiňte, pane hofmistře, já s vámi nesouhlasím," slabým, ale rozhodným hlasem odporoval nemocný. "Umíral bych velmi šťasten při pomyšlení, že aspoň po smrti mohu být někomu užitečný, když zaživa jsem jen služebník neužitečný. Prosím, vyhovte mi! Studenti budou mít radost, že mají zdarma studijní materiál."
Nezachovalo se v záznamech, zda pan hofmistr slíbil Františkovo poslední přání splnit. Stojí tam však psáno, že se nemoc zhoršila, všichni již Františka oplakávali a pan Déage připravoval smuteční obřady se slzami v očích.
Zbytečně pospíchal. Proti všemu očekávání se František uzdravil. Lékaři nechápali, jak je možné, že se mu náhle vrátila svěží barva do obličeje, také chuť k jídlu se projevila - snědl všechno, co mu přinesli. Záhadná nemoc a náhlé uzdravení přispěly k tomu, že se František utvrdil v přesvědčení - je povolán, aby se stal knězem.
Navštívil ho Jakub. A František, jako by předvídal budoucnost, mu pojednou řekl: "Ty jsi stvořen pro manželství. V tom stavu budeš mít požehnání jak ty, tak i tvá rodina."
"A co ty, Františku? O sobě nepředpovídáš nic?"
"Já nejsem povolán sloužit světským záležitostem. Mne Bůh určil pro službu oltáři."
Jakub si později na tato slova vzpomněl.
Uzdravený František se opět horlivě pustil do studia. Ani jeho pozemský anděl strážný - abbé Déage - nezahálel a své vědomosti doplňoval v Padově studiem práv, takže hofmistr i jeho svěřenec si mohli látku probírat a opakovat společně. Tehdy totiž bylo spojeno právo civilní s církevním, studium na právnické fakultě bylo prospěšné i pro osoby duchovní.
František nosil u sebe knížku Duchovní boj, kterou napsal P. Scupolli. Dostal ji darem od autora. Později v jednou dopise napsal: "Duchovní boj" je moje oblíbená četba. Nosím ji v kapse již přes osmnáct let. Kdykoliv si v ní čtu, vždy mám z ní užitek. Když tyto řádky psal, byl již knězem. Všechny své studijní úvahy, diskuse s profesory a spolužáky, týkající se studijních témat, si pečlivě zapisoval. Jeho příbuzní dlouho uchovávali tyto záznamy; bylo to dvanáct svazků kvartového formátu.
Studium se chýlilo ke konci. Dvacet čtyři let bylo Františkovi, když s úspěchem složil závěrečné zkoušky. Začátkem září 1591 byl promován na doktora práv. Promoční sál byl přeplněný, jen rodiče laureáta scházeli. Rodinu zastupoval pouze bratr Gallois, který už také končil studium v jezuitské koleji. Rektor univerzity Guy Pancirole de Reggio měl krásnou promluvu, v níž mimo jiné řekl: "Očekával jsem tento den jako jeden z nejkrásnějších, kdy vás uvidím ozdobeného doktorskou hodností. Člověk, který miluje ctnost, musí mít rád také vás."
Když byl František prohlášen za doktora obou práv, občanského i církevního, navlékl mu rektor univerzity na prst zlatý prsten a na hlavu mu posadil doktorský klobouk. Přítomní bouřlivě tleskali. Tatínek by se radoval, pomyslil si oslavenec. Škoda, že tu není. A co je vlastně s maminkou? Už dlouho mi nepsala. Cestou domů, provázen mnoha přáteli, se František obrátil na bratra: "Kdypak ti psala maminka naposled?"
"Už se nepamatuji. Otec píše často, anebo jeho správce s omluvou, že je pan Boisy příliš zaměstnán."
"To je divné. Mně také píše jen otec. Ale vždy připojuje, že mě maminka líbá, že se za mne modlí, takže nemocná není. To by přece dal vědět."
Nemocná není, psát nemůže, snad má poraněnou ruku. Anebo - František si nechce připustit myšlenku, která se mu vnucuje - maminka má nemocné oči. Rychle ji zahnal, nebude si krásný den kazit planými obavami.
Nebyly to obavy zbytečné, nýbrž správné tušení smutné skutečnosti. Paní Františka de Boisy byla v té době již úplně slepá. Nechtěla, aby to manžel chlapcům do ciziny napsal. Smířila se již s nemohoucností, ztracené světlo svých očí každodenně obětovala jako prosbu za světlo Ducha svatého pro syny.
Za několik dnů po Františkově promoci byl i pan abbé Jan Déage promován na doktora práv.
Ze Savojska došel blahopřejný dopis pana de Boisy, v němž pisatel vyjádřil přání, aby synové i s panem hofmistrem nejezdili z Padovy rovnou domů. Chtěl jim dopřát v odměnu za pilná studia, aby poznali další kousek světa. Směli navštívit Řím a jiná města. Z toho byla radost veliká, takže František potlačil starost o maminku a začal s hofmistrem plánovat cestování. Kromě Galloise se k nim chtěli přidat dva dobří přátelé, kteří také ukončili studia, Gerard a Battista. Všichni se těšili. František se připravoval na cestu také duchovně. Denně se modlil, aby jejich cestování nebylo jen pro zábavu a rozšíření znalostí zeměpisných, ale i pro větší čest a slávu Boží.
Skupina čtyř mladých mužů, pod problematickou ochranou jednoho staršího novopečeného doktora práv, přiharcovala na koních nejdříve do Benátek. Koně ustájili a projížděli se v gondolách od chrámu ke chrámu. Uctili svatého Marka v mramorovém domě Božím, vydali se do nedalekého kostela svatého Mojžíše, navštívili chrám, ve kterém spočívalo tělo svaté Lucie, a jiné. V Benátkách je jich hodně. V úterý 8. října 1591 vyjeli pak na ostrůvek Chioggia, kde přenocovali. Ráno je vzala plachetnice do Ancony, kam pro nepřízeň větru dojeli až 18. října. V Anconě se teprve dověděli, že 4. téhož měsíce zemřel papež Řehoř XIV., neboť zprávy, pokud nebyly místní, se šířily hlemýždím tempem. Ještě téhož dne skupina savojských cestovatelů dorazila do Loretty. Tam stál v lese domek, o němž legenda vypráví, že byl kdysi příbytkem svaté Panny. Andělé prý ho přenesli ze svaté země do onoho lesa, který byl majetkem šlechtičny jménem Loretta. Legendám věřit můžeme a nemusíme, ale každé poutní místo bývá duchovním ohniskem vzníceným přečetnými modlitbami, které tam byly vroucně vysloveny. Z tajemného ohniska jiskří neviditelné světlo do duší otevřených Bohu. I František to zažil.
Když pětice poutníků vstoupila do domku, byla tam právě sloužena mše svatá. Po svatém přijímání se Gallois náhodně podíval na bratra klečícího vedle. Užasl a nemohl odtrhnout oči -Františkova tvář zářila neviditelným, a přece znatelným jasem.
Bylo to světlo vyvěrající z nitra, světlo nadzemské, které přirozeně hezkou tvář Františkovu změnilo v nevýslovně krásnou.
Gallois nevydržel a šeptem upozornil své společníky. František klečel nehnutě, hleděl upřeně před sebe, nevěděl, že jeho druzi povstali, aby na něho lépe viděli. A když pan Déage zašeptal jeho jméno, neslyšel.
"Je ve vytržení," konstatoval hofmistr poněkud rozpačitě.
"Počkáme," Gallois ještě pořád s potěšením sledoval bratrovu tvář."
František se probral a rozpačitě se ostatním omlouval, že se asi modlil moc dlouho.
"Celou hodinu," usmál se Gallois, "ale nechtěli jsme tě rušit." Bodejť bude bratru vypravovat, že se na něho nemohl vynadívat.
Přenocovali v Lorettě a pomýšleli na cestu do Říma. Ale místní lidé pana Déage varovali, aby se nepouštěli přes Apeniny. Zima nedá na sebe dlouho čekat, cesty v horách jsou neschůdné a podle zaručených zpráv tam řádí lupiči. Vedoucí mladých cestovatelů rozhodl, že se výprava raději vrátí na zimu do Padovy. Zjara bude cestování do Věčného města bezpečnější. Vrátili se tedy do Ancony, aby některou lodí odjeli opět do Benátek. Pan Déage přiznal, že na cestování koňmo už nemá dost peněz. Loď bude levnější. František byl rád. Krása moře a jeho nesmírná šíře jistě vyvolává představy umocňující duchovní život. Tak jako by rybářská duše prvních apoštolů ožívala v nástupcích, byli světci vždy mořem přitahováni. Svatý Augustin pochopil na břehu moře neproniknutelnost Božích tajemství, svatý Antonín se mořem inspiroval k slavnému kázání rybám. Moře se krásou zpěněných vln dotýká nitra každého člověka, nejvíce snad srdce básníka a světce. A František byl obojím.
V přístavu Ancona uviděli mládenci kotvit pěknou loď. Když František zjistil, že se chystá k odplutí do Benátek, šel ihned za kapitánem: "Je nás celkem pět. Mohl byste nás vzít na svou loď?"
Kapitán zaváhal. Jeho pohled sjel na šlechtický kord po boku Františkově, ocenil pěkné oblečení a pak se zeptal, zda zaplatí předem.
"Ale ovšem. A spokojíme se všichni společnou kajutou."
Kapitánův pohled se vyjasnil: "Můžete nastoupit. Smím-li vám dobře radit, zdržujte se až do vyplutí v kabině."
Smysl rady pochopil František později, když se před odplutím objevila na palubě vznešená dáma v doprovodu služebnictva. Žvanivý plavčík prozradil její komorné, že v jedné kajutě je již společnost mladých pánů. Služebná to pověděla paní, a bylo zle. I ona dáma zaplatila cestu předem, a to draze, aby měla celou loď pro sebe a svou družinu. Dala si hned zavolat vetřelce a obořila se na ně, ať ihned její loď opustí!
Marně se pan Déage omlouval, že vše zavinil kapitán svou ziskuchtivostí. Neřekl jim, že loď je již pronajatá, dal si předem zaplatit i od nich. Marně i František svým jemným způsobem prosil, aby je paní strpěla, že její prvenství uznávají, uskrovní se tak, že jejich přítomnost na lodi ani nepocítí.
"Vždycky cestuji se svým doprovodem sama. Nesnáším cizí tváře ve své blízkosti. Ihned odejděte, jinak nedovolím kapitánovi, aby loď vyjela," syčela vznešená osoba jako zmije.
František se mlčky uklonil na znamení ústupu. Pan Déage se mračil, právě jako kapitán, když jim vracel peníze.
Tři zbývající mládenci smekli klobouky tak prudce, že tento pozdrav nenechal nikoho na pochybách o jejich citech vůči milostivé. Takhle ji seknout - přál si klobouk Galloise. Přehodit přes palubu - významně se zatočil baret Gerardův. Já bych ti prohnal sukně - rozvířil prach širák Battisty, jak jím mladík zašmejdil kolem nohou vzácné paní. Držela nosík ještě hodně vysoko, když hoši už stáli na pobřeží a smutně koukali, jak se plachetnice rozhoupává k odplutí bez nich.
"Je to krásná loď. Podívejte se, jak elegantně se pohybuje na vlnách," obdivoval Fantišek plavidlo.
"Myslím, abychom se ohlédli po nějaké méně krásné, ale ochotné vzít nás na palubu," staral se pan Déage.
Gallois znepokojeně ukázal na mraky na obloze: "Neměli bychom raději odejít někam do úkrytu? Přižene se liják."
Nejen liják, bouře se přihnala. Společnost z pobřeží nestačila doběhnout pod nejbližší střechu a již se mořské vlny rozběsnily. Plachetnice byla na obzoru viditelná, mládenci i v tom lijáku z ní nespouštěli oči. Mlčeli. I beze slov si rozuměli: "Nevydrží ten nápor." František se v duchu modlil za spásu duší v nebezpečí smrti. Vtom se loď překotila na bok. Battista vykřikl, zavřel oči, a když je otevřel, loď již neviděl. Poděšeně pohlédl na ostatní. Pan Déage byl bledý, Gallois zatínal zuby do spodního rtu. Gerard něco mumlal - můj Bože - my jsme mohli - Františkovi stékaly slzy po tvářích. Pomodlili se za nešťastně utonulé, pak se obrátili ke svým druhům: "Prostřednictvím nevlídnosti té dámy nás Bůh zachránil od utonutí. Jak je řízení Boží obdivuhodné!"
Bouře se uklidnila, nebe vyjasnilo. Kdosi zjistil, že další plachetnice se ještě téhož dne chystá k odplutí do přístavu Cattoliky, který leží mezi Anconou a Benátkami. Byla to jediná možnost, jak se mohl pan Déage s mladými muži dostat o kousek blíže k cíli. Nalodili se s mnoha jinými cestujícími, vážní a dojatí nedávnou katastrofou. Gerard se opřel o zábradlí paluby a sledoval mizející břeh. Gallois s Battistou si vzrušeně povídali, co kdy slyšeli o ztroskotáních na moři. František mlčel. Potom poprosil pana hofmistra, zdali by se s ním nemodlil kněžské hodinky. Pan Déage souhlasil. Usadili se stranou, poblíž stožáru. Vytáhli breviáře a jali se s Pánem hovořit latinsky.
Ještě své chvály neskončili, když nebe opět potemnělo. Zdvihl se vichr, podebral vlny a vrhnul je proti boku plachetnice. Loď se počala kymácet, cestující zmlkli. Mezi námořníky nastal ruch, kapitán řval rozkazy hlasem, ve kterém se mísil strach se vztekem. Vzpomínka na utonulou loď oživla a ochromovala činnost námořníků. Plavčíci se motali, nesvinovali plachty dost hbitě a vydráždili tím kapitánovu prudkost do krajnosti. Byl to člověk tvrdý a pověrčivý. Když zahlédl dva muže, kteří se jednou rukou přidržují stožáru a v druhé mají jakési černé knížky, nad nimiž mumlají něco v nesrozumitelné řeči, napadlo ho, že to mohou být kouzla: "Dejte sem ty prokleté klikyháky!" vykřikl. "Od chvíle, co jste ty černé knihy vzali do rukou, vítr je stále proti nám a moře běsní."
Pan Déage se dopálil: "Myslel jsem, že jste rozumný velitel lodi, nikoli nevzdělanec, co věří na čáry jak hloupý plavčík."
Kapitán zbrunátněl, zařval nejošklivější italské rouhání proti Bohu, až pan Déage strnul. Ale František rychle přistoupil ke vzteklounovi a s milým úsměvem mu položil ruku na rameno: "Pane kapitáne, nic ve zlém. Podívejte se, to jsou modlitební knížky. Chápu, že jste rozčilený, máte velkou zodpovědnost."
"K čertu s vašimi knížkami, ať jsou takové či makové! A nesahejte na starého mořského vlka, vy - vy štěně s mlékem na bradě," zuřil dál kapitán, "ať vás na palubě nevidím. Stáhněte se do kajuty. Umíte tu jen překážet."
Pan Déage se chystal říci něco ostrého, ale zmohl se jen na koktavé: "Co - co si to dovolujete?"
František ho rychle odtáhl stranou: "Uklidněte se, pane Déage, není vhodná doba na diskuse. Rozčilený člověk není přístupný poučení, zbytečně byste ho dráždil."
"Máte pravdu, Františku. Chtěl jsem kapitánovi říci o potřebnosti modlitby právě ve chvílích nebezpečí, a vidíte, sám jsem se rozpálil."
"Najdem si vhodnější chvíli pro rozhovor o náboženství. Kapitán to potřebuje, máte pravdu. Ale myslím, že i ta nejužitečnější pravda, řečená v nevhodnou dobu a nevhodným způsobem, spíš popudí než přesvědčí."
Vichřice se uklidnila, moře ztichlo. Na palubě zavládl opět normální život. Když z potrhaných mračných plachet vyplul měsíc, kapitán již klidně hovořil s kormidelníkem. Všechno v pořádku. Půjde si oddechnout do kajuty. Chvilička dolce far niente - sladkého nicnedělání. Někdo zaklepal: "Mohu vejít? Nebudu rušit, pane kapitáne?"
Kapitán se znovu zamračil - štěně s mlékem na bradě - vlastně je to docela pohledný mladík: "Tak pojďte dál, sedněte si na kousek řeči." Mračení se rozplynulo, kapitán se zašklebil. František pochopil: "Přišel jsem se ujistit, pane kapitáne, že se na nás nezlobíte. Mne i pana Déage mrzelo, že jsme vás nechtěně rozčilili."
"Pane, povolání velitele lodi je příliš zodpovědné a když je fofr, tak se neznám. Kleju jako pohan a nadávám každému, kdo mi přijde do cesty."
"A pomůže to?"
Kapitán se vyjevil: "Jak to? Čemu by to mohlo pomoct?"
"Na to se právě ptám já vás. Může klení a hněv odvrátit nebezpečí?" František se tváří vážně.
Kapitán se zachechtal: "Poslyšte, mladý pane, vy jste docela žertovný chlapík. Vaše otázka by rozesmála i kuchtíka."
"Jenže já to myslím vážně, pane kapitáne. Člověk na zodpovědném místě by měl ve chvíli nebezpečí dělat jen to, co opravdu pomáhá. A nedělat nic zbytečného, co situaci jen zhoršuje."
"Snad tím nechcete říci, že jsem neudělal vše, co jsem mohl?"
"Z přirozeného hlediska jistě. Ale jsme přece křesťané, pane kapitáne, máme také možnosti nadpřirozené. Ve chvílích nebezpečí je proto na místě modlitba."
"Pane de Sales, vím, že nejste kněz, ale mluvíte líp než kazatel od svatého Marka. Jen pokračujte, už se vidím, jak chodím po palubě s růžencem na krku," chechtal se kapitán a moc dobře se bavil.
Františkovi to nevadilo. Kapitánův posměch mu byl milejší než rouhání: "Pane kapitáne, já bych si na vašem místě z dobré rady žerty nedělal. Dnes žijete, zítra můžete být mrtev. Námořník je vždy blíž smrti než lidé na souši. Vzpomeňte jen na loď, která vyplula před vámi. Modlitba na rtech by byla rozumnější než klení."
František měl příjemný, melodický hlas, který upoutával posluchače klidnou plynulostí, dovedl barvitě intonovat věty, takže se mile dotýkal nejen sluchu, ale také posluchačova nitra. Kapitán se přestal smát: "Snad máte pravdu."
Ráno, když se kapitán setkal na palubě s Františkem, přátelsky se na něho zašklebil. Od té doby, kdykoliv kapitán na své mužstvo hartusil, sypaly se na hlavy námořníků jen nezávadné hromy, před rouhavým klením se mu jazyk včas zastavil.
Lodní posádka se divila: "Co se stalo s kapitánem? Kleje teď jen tak na půl huby."
Loď přistála v Cattolice, cestující vystoupili. František ještě zamával kloboukem kapitánovi stojícímu na můstku s grimasou podobnou úsměvu starého opičáka, čímž dával panu de Sales najevo své sympatie. A rivederci!
Pan Déage a druhové přenocovali v přístavním hostinci a druhého dne pokračovali v cestě lodí, která plula do Benátek. V Chiose měla být zastávka, aby si cestující mohli odskočit na oběd. František se na palubě zaposlouchal do vyprávění spolucestujícího. "Vidíte tamhle na pobřeží tu bílou věž? To je kaple Panny Marie, ochránkyně převozníků." A muž o ní začal vyprávět zajímavé příběhy, jež Františka zaujaly, takže nevnímal okolí a neuhnul včas námořníkovi vlekoucímu lano. Na nenadálé střetnutí doplatil Františkův klobouk. Snesl se z hlavy majitele obloukem sice elegantním, leč tak překotným, že nebyl k zachycení. Skončil v mořských vlnách. Všichni okolostojící to považovali za důvod k smíchu, kromě pana Déage. Držel přece ruku na společné pokladně a výhled na nečekané vydání za nový klobouk mu po chuti nebyl. Bez ohledu na posluchačstvo vyhuboval námořníkovi i Františkovi.
"Ale to je pouze moje vina," hájil František plavčíka, "byl jsem nepozorný. V Chiose si koupím jiný klobouk."
"To tedy nekoupíte," vybafnul hofmistr, "v Chiose nebude čas. Klobouk koupíme až v Benátkách."
"To nemyslíte vážně," polekal se Gallois za bratra. "Jak by mohl jít šlechtic po ulici s obnaženou hlavou? To už může jít rovnou bos!"
"Slušný člověk nechodí po ulici bez klobouku," projevil nesouhlas také Battista.
"Lidé se mu budou smát," přimlouval se Gerard.
Jenom František zachoval klid: "Kterépak Boží nebo církevní přikázání zakazuje muži chodit prostovlasý? Klobouk je pouze společenský zvyk. Ale abych vám udělal radost, přátelé, mohu si hlavu pokrýt noční čepičkou."
Což byl další důvod k všeobecnému veselí. Jen pan Déage se mračil. - A klobouk mu teď nekoupím. Ať si vypije tu svou bezstarostnost, až se mu budou kluci v Chiose pošklebovat a výrostci na něho pokřikovat!
Vědomostmi, inteligencí a celou osobností převyšoval František daleko pana hofmistra, přesto však jeho poručníkování snášel dobrovolně. Viděl v tom výborný prostředek ke cvičení se jak v pokoře, tak v sebeovládání. Cestou na oběd šel bez klobouku, jako by ho na hlavě měl. Kolemjdoucím byl ovšem nápadný. Hleďme, ztratil klobouk někde při nočním freji, hehehe. Možná, že jej prohrál v kostkách, hahaha. Anebo je to blázen.
Pan Déage se tvářil, jako by poznámky pobavené omladiny neslyšel. Kradmo švihl pohledem po terči posměšků. František vypadal docela spokojeně. Asi medituje, jak se posmívali našemu Pánu. Zase mě doběhl, říká si pan abbé, vždyť on si v tom trestu snad libuje!
Já starý osel myslím, bůhvíjak ho nepotrestám, a on zatím po tom skočí jako jiný po džbánku vína a vypíjí si s veselou myslí. No počkej, jen co dorazíme do Benátek, v prvním obchodě ti klobouk koupím. Vždyť je to ostuda pro mne a ne pro něho.
V Benátkách si František narazil nový klobouk na hlavu právě tak lhostejně jako chodil bez něj: "Nezáleží přece na tom, co má člověk na hlavě, ale v hlavě."
"Jenže na ulici se nepozná, že máš v hlavě moudrosti dvou univerzit," namítá Battista.
"A také tam občas mám starosti," utrousí František. Přítel Gerard se tu sešel s krajanem. Františkovi se ten člověk nelíbí. Má moc řečí týkajících se ženských sukní. Gerard už se předem omlouval, že s kamarádem posedí v některé hospůdce u vína, aby zavzpomínali na domov.
Když se po večeři vrátili do pokoje, ve kterém byl František ubytován s bratrem, byl Gallois poněkud nesvůj: "Nevím, Františku, jestli ti to mám říct. Vlastně bych neměl. Slíbil jsem Gerardovi, že budu mlčet, ale nedá mi to."
"Jestli jde o nějakou podružnou záležitost, tak si ji nech pro sebe. Daný slib se má dodržet, slovo dělá muže."
"Myslím, že podružná není. Zkrátka, mně to připadá jako něco nečestného."
"Čest je taky někdy jen otázkou společenského zvyku, bratříčku. Něco jiného je hřích. Ten je ve všech dobách velkým zlem."
"Asi se o hřích jedná."
František odložil rozečtenou knihu: "Já tušil, že Gerarda ten povedený krajan do něčeho zatáhne."
Gallois je překvapen: "Copak ty už o tom vykřičeném domě víš?"
"Nevím. Teď právě jsi mi o jeho existenci řekl. Gerard se dal svést k návštěvě takového salónu?"
"Před tebou člověk nic neutají," vzdychá Gallois, "Gerard mi to svěřil jako velké tajemství. Prý je zvědavý, jak to tam vypadá. Ale od chvíle, co odešel, neměl jsem pokoj, musel jsem ti to prozradit."
"Tos dobře udělal." František si nasadil klobouk: "Snad ještě není pozdě. Ve které ulici je?"
Gallois se polekal: "Františku, ty tam přece jít nemůžeš!"
"Musím za ním. Vytáhnu ho odtamtud, uvidíš. Ať si o mně pomyslí kdo chce co chce, ohledy musí stranou, jedná se o záchranu duše."
Františkovu jemnocitu nebylo příjemné odpovědět jen stroze na sladké vítání obstarožní majitelky podniku, která v něm viděla dalšího zákazníka. Vestálky lásky byly půvabné. Signora vedla jen prvotřídní zboží. Ale František nejevil zájem o jejich svůdné úsměvy. U stolku pod velikým zrcadlem zahlédl již Gerarda, jak se vesele baví s krajanem a dvěma nalíčenými kráskami. Rázně k nim přistoupil: "Gerarde, na slovíčko!"
Gerard se vyděsil. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by tam
František přišel také za zábavou. Všecek rozpačitý se krajanovi omluvil a poodstoupil s Františkem stranou.
"Gerarde, chtěl jsi zde Boha těžce urazit. Neříkej mi, že se tu jen sedí při víně." Mluvil tiše, aby nevzbudili pozornost. Františkův hlas je spíš zarmoucený než pohoršený. Kdyby hartusil ostrými slovy, uměl by se Gerard opřít, není usmrkanec, aby mu někdo svou přílišnou péčí otíral morálku o nos. Ale František domlouvá jemně, cítíš lásku v jeho hlase. Pod dojmem jeho slov se prostředí mění. Gerard si pojednou uvědomuje křiklavost nalíčených obličejů, omšelost pozlátkové nádhery kolem. Je mu u srdce nedobře. Ani se neohlédne po hlučném krajanovi, který za ním volá, proč že už odchází. Zaplatí signoře víno a jde s Františkem pokorně jako ztracená a zase nalezená ovečka. A jde k pastýři duší, protože ho František vede rovnou do kapucínského kláštera, aby si vyžádal zpovědníka i přes pozdní hodinu. "Zpověď se nemá odkládat, když jde o těžký hřích," říká František. "Nikdo nemá zaručeno, že se dožije rána."
"Ještě jsem nezhřešil."
"Ale chtěl jsi a vyhledal jsi příležitost k těžkému hříchu, což už samo o sobě je těžký přestupek."
Gerard není špatný hoch a Františkova modlitba před svatostánkem, zatímco čekali na kněze, zapůsobila víc než slova domluvy. Kajícník se zpovídal v slzách, již ne proto, aby vyhověl milému příteli, ale z opravdové lítosti. Od onoho večera bylo přátelství těchto dvou lidí ještě pevnější.
Brzy nato se všichni vydali na zpáteční cestu do Padovy. Duši plnou hlubokých dojmů, kapsu prázdnou. Však bankovní ústav v univerzitním městě má jistě pro ně přísun franků ze Savojska. Pan Déage na to myslel s uspokojením.
Vánoce 1591 oslavil František s bratrem a hofmistrem ještě v městě svatého Antonína. Teprve koncem ledna následujícího roku se rozhodli univerzitní město opustit. Lednové počasí bylo toho roku velmi mírné.
Jelikož se rozhodli raději si vypůjčit koně než se plavit po nebezpečném moři, měl pan Déage plno práce v koňské půjčovně s výběrem vhodných ořů. Koně pak měnili od města k městu.
Před odjezdem se šel František ještě rozloučit se svým profesorem a duchovním rádcem P. Possevinem. O čem spolu hovořili, není nikde zapsáno, ale životopisci dobře vědí, o čem mluvil téhož dne P. Possevin s panem Déagem. Samozřejmě se jejich hovor stočil na Františka: "Pane abbé, věřte mi, jednoho dne bude ten náš mladý muž významnou církevní veličinou."
"Ale pane profesore, určitě se mýlíte," odporoval pan Déage. "Znám velice dobře jeho otce. Určil nejstaršího syna pro světskou kariéru a jeho vůle v rodině platí. Vždy prosadí svou."
"Boží prozřetelnost si umí poradit i se svéhlavými otci. Tuším, že váš svěřenec jednou zasedne na stolec ženevského biskupa."
To je pro ubohého pana Déage trochu moc. Jak je tomu dávno, co dal Františkovi pohlavek? Jak je to dlouho, co ho vyhuboval a přinutil, aby se zesměšnil bez klobouku? A teď má věřit, že se tak chová k budoucímu biskupovi? Šátkem si otře pot z čela. Neví, smí-li slovutnému profesorovi ještě odporovat, anebo se má smířit s jeho proroctvím?
A starý muž, jako by vytušil zmatek v mysli návštěvníka, položí mu chlácholivě ruku na rameno: "Měl byste mít z mých předpovědí radost, pane vychovateli. Mám zkušenosti. Za celý život jsem se setkal s velkým množství lidí, ale jenom s jedním Františkem de Sales."
"Vy se jistě vyznáte v psychologii jako nikdo," vzmůže se zmatený návštěvník na poklonu. Neví, co jiného říci.
"Za ta léta jsem Františka poznal lépe než kdo jiný. To není žádné věštění budoucnosti, milý abbé, ale závěr logického usuzování na základě daných skutečností. Tvrdím, že František dodrží slib čistoty, který učinil Panně Marii už v Paříži. Tvrdím, že vytrvá v hluboké zbožnosti a v praktikování blíženské lásky. A to je jistá cesta ke svatosti."
Nu, o Františkových ctnostech pan hofmistr nikdy nepochyboval. Trochu si lichotil, že jako Františkův vychovatel na tom má také nějakou zásluhu. Ostatně, biskupem ještě není a kdoví zda bude, proto pusťme řeči starého Possevina z hlavy, myslí si pan Déage, načež při nejbližší příležitosti vyhubuje Františkovi jako dříve.
K cestovatelům se přidal další společník, Hektor Milliet de Chales, mladík statné postavy, známý jako vynikající šermíř. Na zmínku o lupičích v Apeninách odpověděl mávnutím ruky: "S novým papežem je i nový pořádek na cestách. A pokud by nebyl, já už ho zjednám."
Dvacátého druhého ledna, za svitu poněkud zimomřivého sluníčka, vyjelo šest jezdců na antickou cestu zvanou via Emilliana. Zavedla je do Ferrary. Prohlédli si město, vyměnili koně a pokračovali za veselého hovoru dále. Bylo to cestování dlouhé, se zastávkami v městech. Nemohli minout Bolognu, Florencii a Peruggii, ale nic se nám z jejich cestovních zážitků zapsáno nedochovalo. Jisté je, že se přes hornatý kraj apeninský šťastně dostali do metropole křesťanstva a ubytovali se v hotelu na pobřeží Tibery protékající Římem.
Tehdy bylo zvykem, že poutníci v Římě navštívili nejméně sedm kostelů. Nepochybujeme, že naši cestovatelé učinili taktéž. V Koloseu byl František dojat k slzám, líbaje zemi posvěcenou krví mučedníků. Hektor a Battista velmi obdivovali antické trosky bývalé římské slávy. František v nich viděl jen námět k meditaci o pomíjejícnosti věcí tohoto světa: "K čemu jsou vítězné oblouky, sloupy a sochy, kterým čas ohryzá krásu? Kde jsou umělci, kteří je vytvořili k oslavě smrtelných císařů? A kam se poděli mocní imperátoři, kteří rozhodovali o životě a smrti svým poddaných často krutě a nespravedlivě? Vichřice dějin je smetla jako suché listí. Jen to, co se tvoří ke chvále věčného císaře, má cenu."
Blížil se konec pobytu v Římě, když je majitel hotelu požádal, aby se urychleně vystěhovali. Přijede prý vzácná návštěva a nemá pro všechny dost místa. Pan doktor obou práv, abbé Déage, byl vyhazovem velmi pohoršen, neboť usoudil, že právo je na jeho straně. Byli v hotelu dříve než očekávaná honorace a zamluvili si pokoje na určitou dobu, která ještě neuplynula. Také Gallois navrhoval, aby neustupovali, Battista a Gerard láteřili na majitele hotelu jako na hamižníka a držgrešli, protože zřejmě očekává od příchozích větší zisk. Hektor byl ochoten nezdvořilému hoteliérovi zašermovat kordem kolem nosu. Mnoho rozčilených gest a prudkých slov, jenom František zachoval klid: "Balte vaky, moudřejší ustoupí. Do večera určitě najdeme jiné přístřeší."
Také že našli. Sice ve vzdálenější části města, ale zato levnější. Nohy slouží všem dobře, nevadí, že se proběhnou. A stěhovali se.
Ještě tentýž večer se spustil nad Římem prudký déšť, úplná průtrž mračen. Lilo celou noc. Již po půlnoci vystoupila Tibera z břehů a hotel, ze kterého byli Savojané vyhoštěni, přívalu neodolal. Zřejmě byl v chatrném stavu. Nežli se hoteliér a jeho vzácní hosté probrali ze spánku, povodeň strhla celou budovu do dravých vod. Utonuli všichni.
František a jeho společníci se o neštěstí dověděli hned příštího dne. Povídalo se o tom po celém městě. Pan Déage děkoval zkrotle Františkovi, že jim svou ústupností zachránil život.
"Pán Bůh nás zachránil," odmítal František zásluhu, "již podruhé nás Prozřetelnost podivuhodně vedla Nepříjemnosti, jež nám lidé způsobili, vyústily v naše dobro. A proto se pomodlíme za spásu duše jak toho ubohého majitele hotelu, tak i té utonulé dámy z Ancony."
"Já myslím, že ještě nejsme zralí pro nebe," řekl Gallois položertem, polovážně.
"A víš, že mě to nemrzí?" zasmál se Hektor, "asi bych tam přišel s prázdnýma rukama. Kord by mi nebyl nic platný."
František se po těch slovech jaksi zadumal. Potom otevřel brevíř a začal předříkávat žalm "De profundis clamavi ad te, Domine".
Pan Déage a jeho společníci doklusali na koních do Verony, do Mantovy i Cremony, zahlédli Pavii, navštívili Milán a Turín. Na hranicích Savojska se rozloučili, neboť jejich domovy byly porůznu roztroušeny. Pan hofmistr si to namířil se svými dvěma svěřenci k jižnímu cípu ženevského jezera, kde stál zámek Thuile. V něm nyní bydlela rodina de Boisy. Doba byla nábožensky neklidná, bojovní kalvinisté napadali okolí Thorens a Chablais, a proto rodina strýce Ludvíka de Sales i pana de Boisy opustila zámek Brens a přestěhovala se do Thuile.
Údolí bylo právě v květu, ale na vrcholcích horských velikánů se bělal sníh, když tři nedočkaví jezdci pobídli své koně. Domů, domů!
Ze zámku vyběhl chlapeček a s prstíčkem v puse koukal na jezdce. František zastavil koně a sehnul se k dítěti, zatímco Gallois už stál na zemi a pomáhal ze sedla hofmistrovi.
"Jakpak se jmenuješ, maličký?"
"Janus de Sales," vyndal klouček prst z pusy.
"Tady máme bratříčka, Gallois," vesele zvolal František. "Janoušku, utíkej pro maminku, jedeme k vám."
Špuntík se nedal dvakrát pobízet, však už kolik dní doma slýchal, že mají přijet velcí bratři: "Mami, mami, už jsou tady!"
Paní Františka de Boisy, která se tolik let těšila na to, až zase uzří své syny, neviděla nic. Služebná ji vyvedla k hlavním dveřím. Matka rozepjala náruč do prázdna. A už v ní leží František i Gallois: "Maminko! Maminko drahá! Jsme zase u tebe!"
Otec zrovna nebyl doma. Teď vedli matku synové, vyprávějíce, každý z jedné strany. Najednou se matka zastavila: "Chlapci, jsem ráda, že jste veselí a že jste zas doma. Jen vás prosím, abyste byli veselí i nadále a mne nelitovali. Nermuťte se kvůli mým vyhaslým očím. Je to vůle Boží."
"Je to vůle Boží," opakoval po matce Gallois dojatě.
"Bůh ti dá o to víc vnitřního světla," šeptal jí František do ucha a políbil ji vroucně na tvář.
Františkovi bylo dvacet pět let. Měl urostlou postavu, pravidelné rysy obličeje a produševnělý výraz. Jeho chování bylo jemné nejen společenskou vybroušeností, ale i vnitřní ušlechtilostí. Měl na svou dobu prvotřídní vzdělání. Kteří rodiče by nebyli hrdí na takového syna?
Annecy patřilo do ženevské diecéze. Pan de Boisy vyslovil přání, aby jeho nejstarší syn vykonal zdvořilostní návštěvu u ženevského biskupa se sídlem v Annecy. Byl jím monsigneur Claude de Granier, úctyhodný církevní hodnostář, který měl značný společenský vliv - a pan de Boisy byl prozíravý otec. Považoval za moudré navazovat nitku k nitce, aby synovi upředl skvělou budoucnost světského pána. Proto také daroval Františkovi panství Villaroget, aby syn vlastnil honosný titul "seigneur de Villaroget". Znělo to aristokratickým uším zvučněji než František de Sales. Tituly se nevázaly k rodovému původu, nýbrž k majetku - jak se jmenovalo panství, tak se jmenoval i pán.
Pan biskup přijal mladého pána de Villaroget laskavě. Už o něm slyšel mnoho příjemných zpráv, ale skutečnost překonala pověst. Jeho Excelence byla mladým právníkem doslova okouzlena. Rozhovor byl dlouhý a důvěrný. Po Františkově odchodu cítil pan biskup potřebu sdělit své hluboké dojmy tajemníkovi: "Věřte mi, ten Villaroget, to není obyčejný člověk. Jsem přesvědčen, že docílí, co chce."
"A co chce?" uklouzlo panu sekretáři z úst.
Pan biskup zodpověděl otázku nepřímo: "Domnívám se, že bude mít jednou vysoké postavení v církvi, ba, mám tušení, že se stane mým nástupcem, což bych si velmi přál."
Pan tajemník zíral vyjeveně. Co si má ze slov ctihodného představeného vybrat? Přece je všeobecně známo, že pan de Boisy má se svým prvorozeným synem náramné plány rázu světského! Proto ta nákladná studia v Paříži a v Padově.
Pan tajemník měl pravdu. Otec hodlal zajistit Františkovi místo v savojském senátě. Být senátním advokátem znamenalo mít otevřenou cestu k senátorskému křeslu. Ale k získání tohoto místa bylo nutno podrobit se advokátské zkoušce bez ohledu na studia předcházející. Senát sídlil v Chambery a tam tedy jel mladý právník v doprovodu pana Déage, neboť se stále projevoval jako poslušný syn: "Ano, tatínku. Jak chceš, tatínku," a v duchu dodal - a jak bude chtít Otec nebeský.
Dvacátého čtvrtého listopadu 1592 složil František s úspěchem zkoušku. Seigneur de Villaroget byl jednohlasně přijat mezi senátní advokáty, takže se mu otevřela brána k velké kariéře. Tatínek bude spokojen.
Jenže toho dne promluvil také Otec nebeský, a to skrze zvláštní nehodu. Pan Déage i František jeli do Chambery. Cesta lesem byla dosti neschůdná, Františkův kůň klopýtl a upadl. Jezdci se nic nestalo, svezl se z koně na zem ve zdraví, jen pochva s kordem se odtrhla od pasu a spadla do mechu. Přitom vypadla z pouzdra i zbraň, a to tak, že kord s pochvou utvořil pravidelný kříž. Oba muži si toho povšimli, ale nepřikládali tomu význam. František zase kord upevnil k pasu, kůň se zatím zvedl a jelo se dál.
Když vyjeli z lesa, cesta před nimi byla již rovná. Ale Františkův kůň upadl opět bez zjevné příčiny. A ještě podivnější bylo, že jezdcova zbraň zase vypadla na cestu do tvaru kříže. Nad tím se již František pozastavil, ale druhý mínil, že to je jen zajímavá náhoda. Čas kvapí, mohli by zatmět, tak jaképak úvahy, jeďme dál.
Tatáž podivná věc se opakovala do třetice. Tím byl už i střízlivě uvažující pan Déage vyveden z míry. Tohle přece není nahodilé, cesta rovná a kůň na kolenou! Navíc pochva s kordem opět jako kříž. Františkovi svitlo: "Pane Déage, Bůh mě volá k jiné službě, než jakou mi plánuje otec."
"Jak to myslíte?" Pan Déage je v rozpacích, nechce si připustit ani myšlenku.
"Bůh dává znamení, že chce, abych byl jeho advokátem ve znamení kříže."
Věrný služebník pana de Boisy strne. František vyslovil nahlas, co on se bojí jen pomyslet: "Jak byste se mohl neřídit přáním svého otce?"
"Jak bych se mohl neřídit přáním Božím?" namítne mladý muž. "Vždycky jsem cítil, že patřím k duchovnímu stavu. A teď to vím s naprostou jistotou."
Pan Déage byl v tehdejším pojetí dobrý kněz. Sloužil mši v zámecké kapli, modlil se pravidelně breviář, dodržoval celibát a bděl nad svým svěřencem podle přání chlebodárce. Jednak to považoval za službu duším, jednak měl život existenčně zajištěný. Vážil si svého místa. Děsil se myšlenky, že by s ním mohl pan de Boisy být nespokojený. Byl podoben hracímu strojku, nataženému rukou pána - zpíval jen jeho písničku. A proto se vší rozhodností odmítl podporovat Františkovo výstřední přání. Že je knězem on, to je jiná. Jeho vlastní otec si přál, aby se syn dostal výše než on sám. Byl jen měšťanem, i když ne chudým. Sloužit u oltáře je vznešenější než sloužit lidem u pultu. To si myslel syn také a nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Ale František? Ten má přece jiné možnosti!
"Pusťte z hlavy, že bych se za vás u pana de Boisy přimlouval. Nakonec by si váš otec myslel, že já jsem vás ovlivnil. Bylo by ode mne nevděčné, kdybych jednal proti jeho přání."
"Nebudeme tedy spolu o tom mluvit, pane Déage, Bůh to již zařídí."
Otec se velmi radoval ze synova úspěchu při zkoušce a netajil se nadějemi, že František jednou udělá vysokou kariéru a tak zvýší slávu jejich rodu u dvora. Matka bývala zamyšlená. Bojovala mezi láskou k synovi a poslušností k manželovi. František se jí totiž svěřil. Rozmlouvala mu myšlenku na kněžství a současně se bála, že ji uposlechne. Což toto své první dítě nezasvětila Bohu ještě před početím?
Čas všechno vyřeší. Nutno počkat, zda myšlenka na kněžství není u Františka jen přechodná. Jenže on se ve svých rozhovorech s matkou vracel k této myšlence s nezmenšenou vroucností, až se mu podařilo získat její slib, že se při vhodné příležitosti u otce přimluví.
Zatím už bratránek Ludvík byl vysvěcen na kněze a získal místo kanovníka u dómu v Annecy. Jemu se František také svěřil se svou touhou. Ludvík znal dobře strýcovu umíněnost, radil proto Františkovi k opatrnému vyčkávání.
"Až přijde vhodná doba, pomohu ti. Zatím nezbývá než se modlit, Františku, a prosit Boha o pomoc."
Čas plynul, vhodná doba se nenaskýtala. František se již ujal svých povinností jako senátní právník v Chambery a o volných dnech jezdíval domů. Jednoho dne pan de Boisy přišel s návrhem, který Františkovu situaci ještě více zkomplikoval: "Pojedeme na zámek Salanches navštívit Bellegardovy."
František pochopil, co to znamená. Na zámku Salanches v blízkosti Mont Blanku žila toho času u svého strýce Antonína de Bellegard mladičká neteř. Bylo jí čtrnáct let, pro tehdejší dívku nejlepší věk na vdávání. Její otec, dvorní rada savojského vévody, měl ohromný majetek a jeho jediná dcera, Františka Suchetová, byla bohatou nevěstou. Pan de Boisy na ni často zaváděl hovor před Františkem a dával tu a tam najevo, jakým štěstím by bylo pro celou rodinu, kdyby František získal lásku a ruku té dívenky. František mlčel. V srdci se mu hromadila hořkost, neboť každým otcovým slovem se naděje na kněžské svěcení oddalovala. Musel se ovládat, aby nevybuchl - ne, nechci, nikdy! Včas potlačil vnitřní vzplanutí, vždyť se tolik let cvičil v sebeovládání. Nechť se jeho záležitosti ujme Boží prozřetelnost. Oblékl se svátečně a vyjel s otcem na návštěvu. Cítil se rozdvojen, tělo poslouchalo otce jako loutka, duch naslouchal hlasu Božímu, který ho volal do svých služeb. Nepochyboval, že Bůh vyhraje. Zatím ať má soupeř náskok a myslí si, že vítězí.
Na zámku Salanches byli mile uvítáni, staří páni byli dávnými přáteli, a tak si měli co povídat. Slečnu Františku přenechali panu
Františkovi, ať se mladí trochu blíže seznámí. Bylo to však seznamování liknavé, František víc mlčel než mluvil.
Byl zdvořilý, ale za celou dobu neučinil dívce ani jednu poklonu. Malé slečně se líbil, oči na něm mohla nechat, ale ovládala se a většinou je klopila, jak kázal dobrý mrav. Předem o panu de Villaroget slyšela tolik pěkného, že se na jeho návštěvu velmi těšila. Jenže krásný seigneur de Villaroget se díval kamsi do neznáma, odpovídaje na její zvídavé otázky. Když při loučení podávala nápadníkovi ručku k políbení, oči jí zesmutněly. Polibek letmý, lhostejný, pouhá formalita. I pan de Boisy byl zklamán. Sotva vyjeli z brány, pustil se do syna: "Choval ses nemožně, Františku. Copak ses v Paříži neučil, jak se mladý muž dvoří dámě? Nač jsem ti platil hodiny společenské výchovy?"
"Nejsem si vědom žádné nezdvořilosti. Choval jsem se korektně."
"Byl jsi korektní rampouch, synáčku. Nebylo v tobě ani kousek srdečnosti. Máš přece citlivé srdce, dovedeš být milý jako nikdo. Tak proč zrovna dnes ne?"
František mlčel. Nemohl říci pravdu. Vnímal půvabnou tvář mladé dívky asi jako sochu z mramoru, která udivuje oči, ale nedotýká se srdce. Byla to krása hmotná. Jeho okouzlovala krása duchovní. Kdo cítí vedle sebe Boha jako živou jistotu, ani neumí upnout duši na hodnoty pomíjivé. Lidská láska je krásná, František poznal, jak může soulad dvou lidí vytvořit šťastný život, poznal to u rodičů, kteří mu svou vzájemnou láskou vytvořili blažený ráj dětství. Ale je láska ještě krásnější, jenže ne všichni ji cítí. Kdo však k ní byl povolán, běda, jestliže hlasu Božího neuposlechne. Jeho srdce se bude marně potloukat od zklamání ke zklamání a klidu nedojde!
Pan de Boisy neruší Františkovo mlčení. Vykládá si ho po svém. Je to hodný syn, můj František, vidí, že chybil, lituje, a proto zahanbeně mlčí. Nu což, podruhé to napraví. Slečna se jistě neurazila natolik, aby je opět nepřijala. František se jí líbil, o tom není pochyb. A které by se nelíbil, pomyslil si otec samolibě.
Jenže František nic nenapravil. Při druhé návštěvě zámku
Salanches, na kterou ho otec opět doprovázel, hovořil mladý muž hlavně s panem de Bellegardem, který právě řešil jakousi právnickou záležitost, a neteř odsunul do společenské péče pana de Boisy. Slečna upadala do rozpaků a malounko dávala najevo, že se se starým pánem nudí. František jí nakonec položil několik zdvořilostních dotazů a malá Františka si smutně uvědomila - tenhle nápadník o mne vůbec nestojí. Ale proč? Vždyť Petr de Grailly, který se také o mne uchází, tvrdí, že jsem krásná. Tak proč se panu de Villaroget nelíbím? Tutéž otázku si kladl pan de Boisy a cestou zpět se na syna zle obořil: "Tentokrát jsi byl ještě studenější rampouch než předešle, div že z tebe slečna nedostala rýmu. Tak půvabná dívenka! Tak bohaté věno! Každý druhý by si blahopřál, že se na něho taková nevěsta usmívá. A ty? S chutí bych ti dal pohlavek, kdybys nebyl dvojím doktorem. Proč mlčíš?" Nic. Ticho. "Vztekám se právem. Už nebudu nadávat. Teď prosím. Zapřísahám tě, Františku, buď rozumný. Byla by štěstím pro celou naši rodinu. Je to dívka vzácné povahy, zbožná katolička, slyšel jsem na ni samou chválu."
"Neříkám, že je špatná."
"Nu tak vidíš, uznáváš, že jsi nejednal správně. Časem si dáš říci. Já vím, ty si to chceš rozmyslet."
Otec se uklidnil. Netušil, že syn se zatím v duchu modlí za pomoc Boží, aniž by vnímal jeho slova.
Jakmile se vrátili domů, spěchal František na místní faru, neboť tamní farář Amé Bouvard mu byl přítelem z pařížských studií: "Amé, viděl jsem tu slečnu, kterou mi otec vybral za nevěstu, již dvakrát. Právě jsme přijeli ze Salanches. Je velmi hezká a myslím, že i hodná; zasloužila by si lepšího manžela než jsem já."
"Trochu přeháníš," zasmál se Amé. "Kdyby ses chtěl ženit, lepšího životního partnera by žádná žena nenašla, Františku, věř mi."
"Jenže já se ženit nechci, protože" - počal recitovat žalm -"v domě Hospodinově chci přebývat, Bůh je mým podílem na věky."
"Přeji ti, příteli, aby se ti tvé přání splnilo, a slibuji, že se na tento úmysl budu také modlit."
Za nějaký čas přijel na zámek Thuile baron de Hermance, starý přítel pana de Boisy. Přivezl radostnou zprávu. Jeho Výsost, princ savojský, slyšel mnoho chvály na nejstaršího syna pana de Boisy. Senát se o právnické schopnosti Františka de Villaroget vyslovil s nejvyšším uznáním. Princ si váží mladých, nadaných lidí a rád je podporuje v rozvinutí všech schopností. Proto hodlá udělit Františkovi nejvyšší vyznamenání - senátorskou hodnost. Úžasná novina! To znamená, že se před Františkem otvírá skvělá kariéra. Otec byl na vrcholu blaha.
Tentokrát se František rozhodl jednat rázně: "Já tu poctu nepřijímám."
"Ty ses zbláznil!" zděsil se pan de Boisy.
"Nezbláznil, tatínku. Vím, že mě nepochopíte, ale mně se funkce senátora nehodí, i když vím, že je nanejvýš čestná."
U rozhovoru byla i matka. Chápala syna, ale bála se něco podotknout - teď by byl otec nejmíň přístupný řečem o kněžství.
Jen se v duchu modlila, aby se příliš nezlobil. Pan de Boisy byl bezradný. Cítil, že se mu syn vymyká z rukou. Ovšem, František byl dospělý muž, a mladý kavalír vždycky rád uplatňuje svou hlavu, aby ukázal, že dovede myslet samostatně. Nebyl jsem v mládí jiný, také jsem nejraději rozhodoval po svém, jenže přijmout poctu - tomu bych se nebyl bránil. Koho si František nevíce váží v senátu? Přece starého senátora Favera! Stačí náznak a on Františkovi domluví, snad si od cizího dá spíš říci. Pan de Boisy nelenil a senátora navštívil. Pak zase senátor navštívil Františka.
Pan senátor Faver byl vynikající muž, Františkovi imponoval vědomostmi i zbožností. Měl k němu plnou důvěru. Když začal starý pán rozhovor o princově úmyslu, svěřil mu František pravou příčinu svého odmítnutí. Touží po duchovním stavu, ale zatím si netroufá říci to otci.
Pan Faver je diplomat. Míní, že se dá vše vyřešit smírně k oboustranné spokojenosti. I jako duchovní by mohl František funkci senátora dobře vykonávat. Vždyť už máme v senátě několik církevních hodnostářů! A hned je jmenoval. Pro Františka to nebyla novina. Ale měl na to svůj názor: "Nezlobte se, pane senátore, ale ani takové řešení mi nevyhovuje. Nechci srdce a čas dělit mezi světské a Boží zájmy. Chci být jen knězem a nic jiného."
Bratránek Ludvík de Sales byl poněkud jiného ražení. Měl dobré místo dómského kanovníka, raději se však zabýval právnictvím. Nikterak se tím před Františkem netajil: "Nejraději bych pracoval v nějaké státní funkci, Františku."
"Když k tomu cítíš silné nutkání... Stát je lidem potřebný. Státní služba je také služba bližním."
"Františku, dověděl jsem se, že vévoda z Nemours potřebuje právníka. Myslíš, že bych se měl o to místo ucházet?"
"Jestliže jsi jistý, že i na zámku budeš mít možnost plnit křesťanské povinnosti vůči Bohu a církvi, tak jdi a pracuj tam podle svých schopností. Je mnoho cest, jak plnit vůli Boží."
Ludvík se vskutku dobře uplatnil u vévody nejen jako výtečný dvořan, ale také jako vzorný křesťan. A měl nyní možnost také trochu zasáhnout do Františkových plánů a urychlit jejich splnění.
Čtrnáctého října 1592 zemřel probošt ženevské kapituly, monsignor František Empereur. Dvořan a kanovník Ludvík de Sales si řekl, že nadešla vhodná chvíle zaútočit na ctižádostivé srdce pana de Boisy. Probošt je církevní hodnostář značného vlivu, tím titulem by se dalo vypáčit svolení pro Františka. Ludvík navštívil biskupa a s jeho souhlasem podal do Říma žádost, aby nástupcem monsignora Empereura byl jmenován pan František de Villaro-get. Proboštskou hodnost musel potvrdit papež. V oné době se církevní hodnosti mohly udílet i lidem bez kněžského svěcení za předpokladu, že se duchovními stanou dodatečně. Papež žádosti vyhověl, příslušná bulla došla v květnu 1593. Jednoho dne kanovník Ludvík de Sales svého bratránka Františka notně překvapil: "Blahopřeji ti, byl jsi jmenován proboštem, Františku."
"Tropíš si ze mne žerty hned po ránu?"
"Vůbec ne! Tu je příslušná jmenovací listina z Říma, kterou ti posílá pan biskup."
František se domníval, že sní. Ruce se mu chvěly, když přebíral vzácnou listinu s pečetí římské kurie.
"Teď můžeš otci sdělit své rozhodnutí. Máš v ruce zbraň, která ti pomůže překonat jeho odpor."
František nepochyboval, že sama Prozřetelnost vnukla Ludvíkovi tuto pastičku na ješitnost starého pána. Dobře, že mu bratranec neřekl nic předem. Sám by se o proboštský titul neucházel, ale přijme jej, hlavně že mu usnadní cestu k vytouženému cíli -ke kněžství. Nejdřív se šel František svěřit matce. Zaradovala se. Požehnala synovi, aby u otce dobře pořídil, ale pak se rozhodla, že ho doprovodí. Našli pana de Boisy v pracovně, skloněného nad účetní knihou.
"Promiňte, drahý otče, že rušíme. Chceme vám sdělit důležitou záležitost." Přistrčil mamince židli. Jakmile otec zahlédl ve Františkově ruce nějakou listinu, napadlo ho, že synáček přišel k rozumu a přijímá senátorskou hodnost. Rozjasnil tvář: "Nijak nerušíš, synu, a paní matka má ke mně přístup vždycky." Políbil manželce ruku.
"Tatínku, je to pro vás velké překvapení, ale prosím, abyste mě vyslechl a nehněval se. Už v chlapeckém věku jsem se rozhodl, že chci být knězem. Vzpomínáte na tonzuru? Rozhodnutí nikdy nezměním. Prosím vás o dovolení, drahý tatínku," dojetím se mu slova zadrhla, "tady čtěte - z Říma." Podal otci papežskou bullu.
Otec vytřeštil oči na listinu, na syna, a četl. Matce se kutálely slzy po lících, v duchu se tiše modlila, aby vše dobře dopadlo. Pan de Boisy nebyl schopen slova. Myšlenky se motaly v chaotickém zmatku. František má být církevním hodnostářem - hned po biskupovi - sám Svatý otec - ale to by si nemohl vzít slečnu Suchetovou! A skvělá kariéra u vévodského dvora nebude? Opět se začetl do listiny:
- Klement - biskup - služebník služebníků Božích našemu drahému synu Františkovi de Sales, proboštu a kanovníkovi ženevské diecéze, doktoru obou práv, pozdrav a apoštolské požehnání. -
Dál nečetl a trpce si pomyslel - postavili ho před hotovou věc, ani manželka se nezmínila. Na povrch zmatených citů se vyvalila hořkost. Zbavoval se jí prudkými výčitkami. Takhle František zklamal důvěru svého otce, který v něho kladl všecku naději, že pozvedne rodovou slávu, že zpříjemní rodičům stáří, že se postará o sourozence. K čemu studoval dlouhá léta v cizině? Vyhozené peníze! Ve srovnání s kariérou ve světě je proboštství suchým krajícem vedle rozinkového koláče. A vůbec, už o tom nemluvme, nechci nic slyšet.
Tentokrát František otce neuposlechl a mluvil dál. Proboštství mu nebrání, aby své rodiče i nadále navštěvoval, také o sourozence se postará. Ženit se nemůže hlavně proto, že již v Paříži učinil slib čistoty a v Padově jej obnovil. Nedávno mu Bůh podivnou příhodou připomenul, že patří jenom jemu. Dopodrobna teď rodičům vylíčil, jak cestou od advokátní zkoušky se jeho zbraň třikrát změnila ve znamení kříže.
Pan de Boisy mlčky naslouchal, hlavu skloněnou. Tvrdý výraz v jeho obličeji ustupoval a když matka zaprosila, aby se na Františka nehněval a dal mu svolení, padl František před otcem na kolena: "Drahý tatínku, nebraňte mi, abych plnil vůli Boží, budu vám do smrti vděčný."
Pan de Boisy pocítil svírání v hrdle, cukalo mu to kolem úst, křečovitě svíral rukama opěradlo křesla, jako by něčemu uvnitř v sobě bránil vší silou. Odehrával se v něm krutý boj věřícího křesťana s hrdostí světského velmože. Nebylo lehké pohřbít sen o velké slávě. Konečně prsty povolily, svezly se z opěradel křesla na mladou hlavu, skloněnou před ním, a už pravá ruka kreslí křížek na svěží čelo: "Bůh ti žehnej, drahý synu!" Křesťan zvítězil. Modlitba slepé matky byla vyslyšena.
František vyskočil a padl otci do náruče, srdce přeplněné láskou k Otci nebeskému. V radostném dojetí si nepovšimli, že matka, tápajíc kolem sebe, již odešla. Cítila potřebu být sama pro velké díkůčinění.