Pokud si dnes někdo chce zjednat přehled o sektách, které působí v naší zemi a v Evropě, o jejich způsobech práce mezi lidmi i o nebezpečí, které představují, najde už dostatek literatury. Výběr z ní je uveden v závěru tohoto sešitku. Dobrá orientace na „náboženském trhu“ je pro ty, kdo pracují v církvi nebo v různých pomáhajících profesích, velmi užitečná a mnohdy z profesionálních důvodů nezbytná. To ovšem představuje jen část problému. Druhou část zabírá otázka, jak na setkání se sektou, s jejími stoupenci a s těmi, kdo se dostali do jejího područí, reagovat. A pro pastorační pracovníky v církvi je také důležitou otázkou jak se vůči sektám stavět, jak skloubit pastýřskou občanskou i obecně lidskou snášenlivost.
Šest statí v tomto sborníčku, z nichž některé byly už v poněkud jiné podobě v minulosti porůznu k dispozici, spojuje jedno hledisko a sice hledisko pastorační. Tento soubor zkušeností a pastoračních námětů či zásad není určen těm, kdo se sektami zabývají profesionálně, ale pracovníkům v pastoraci, učitelům v církevních školách, pracovníkům charit a ostatním, kteří se v rámci pastorační péče nebo pedagogické práce dostávají do styku s lidmi nějakým způsobem sektami ovlivněnými.
Společným hlediskem všech uváděných úvah je, že sekty samy o sobě nepředstavují zvlášť zajímavý a zvlášť nebezpečný fenomén mezi jinými nebezpečím (pro mládež je rozhodně závislost na psychotropních látkách větším nebezpečím, než sekta, s výjimkou satanismu, který převrací hodnoty). Důležité ale je, aby pastorační pomoc a péče byla skutečně pomáhající, odborná, dobře orientovaná v postmoderní pluralitní spleti názorů, postojů, věr a praktik. K tomu mají napomoci jak uváděné tituly, charakterizující a představující prvky dnešní náboženské scény, tak tento malý souhrn pastoračních zkušeností a inspirací.
Porovnáme-li postoje, které se vůči sektám[1] objevují v různých církvích, najdeme různé typy postojů, které můžeme roztřídit do tří skupin:
Katolická církev ve svých oficiálních projevech i v převažující praxi zaujímá vůči sektám postoje, které bychom nazvali religionosticko - analytické a pastorační. Tedy snaží se sekty rozlišit, poznat jejich původ a skutečné cíle i metody jejich práce. Je-li to jen trochu možné, snaží se o komunikaci, pokud ovšem tato není zneužívána sektou k matení eventuálních zájemců o ni. Dále se pokouší o duchovní a teologické rozlišení. A snaží se také chápat sektu jako pastorační výzvu, na níž je třeba hledat vhodné odpovědi. Pokud jde o oficiální prameny, není žádný „protisektářský“ celocírkevní dokument na úrovni encykliky. Buď jsou kritizovány nebo hodnoceny porůznu jednotlivé prvky života sekt (například reinkarnace[2], nebo východní meditace[3], magie[4]), nebo je zkoumán výskyt sekt a jejich působení.[5] Tím ovšem není řečeno, že by se v katolické církvi nevyskytli jednotlivci nebo skupiny, které bojují proti sektám s razancí a nesnášenlivostí, ve které si nijak nezadají se způsoby jednání skutečných sekt. Protože je ale katolická církev velká a po celém světě rozšířená a má určité klidné sebevědomí, plynoucí mimo jiné z její dvoutisícileté historie, nemívá ze sekt jakési akutní pocity ohrožení a vnímá spíš jednotlivé lidi, sektami ohrožené nebo poškozené, než sekty jakožto celek, který by byl vážným protivníkem. Kromě toho poměrně jasné a pevné vymezení nauky katolické církve a trvání na jejím přijetí všemi členy církve je samo o sobě odmítnutím jiných učení a systémů a staví vyznavače sekty vlastně mimo své vlastní řady. Přesto existuje několik dokumentů, které se v širším měřítku zabývají tématikou sekt a esoterických hnutí a ačkoliv byly určeny pro lokální použití, našly dost široký ohlas za hranicemi svého původního určení. Je to jednak pastýřský list kardinála Danneelse Kristus nebo Vodnář[6], dále pastýřský list toskánských biskupů o magii a satanských obřadech.[7]
Lze charakterizovat základní postoje, které se uplatňují v polooficiálních a oficiálních pohledech v katolické církvi na sekty a esoterické skupiny:
Na základě těchto základních postojů a v duchu polooficiálních i oficiálních dokumentů katolické církve[8] budeme v dalších článcích uvažovat o problematice sekt, a lidí, jimi zasažených z pastoračního hlediska.
(několik tezí pro orientaci)
Začněme poněkud přehnaným tvrzením: pokud bychom chtěli mluvit doslova o sektě jako pastoračním problému či úkolu, byl by to nejspíš jen následující případ, který se opravdu stává: za knězem či jiným pastoračním pracovníkem přijde rodič, který si stěžuje, že jeho potomek odešel do sekty. Žádá tedy, aby s tím bylo něco uděláno. Jenže v tuto chvíli není a nemůže být potomek, který se stal členem sekty a je na ní závislý, objektem pastorační péče, protože s církví nekomunikuje a je nedosažitelný. Objektem pastorační péče jsou ale jeho rodiče, kteří se potřebují s touto skutečností nějak vyrovnat, případně přijmout z ní poučení a udělat změnu ve vlastním životě. Jenže právě toto zpravidla nehledají. Přišli přece proto, aby se udělala změna v životě jejich nedosažitelného a neovlivnitelného potomka, nikoliv v životě jejich. A tak se pastorační činnost nekoná.
Tento příklad, jakkoliv je realistický a skutečně vzatý ze života, je použit poněkud demagogicky. Nepředstavuje přece jen jedinou příležitost k reakci na sektu jako na pastorační problém. Do pastorace v širším slova smyslu patří jak prevence, tedy určitá informovanost o sektách a varování před neprůhlednými a někdy podvodnými praktikami jejich propagátorů, tak zpracování a uskutečnění výzev v pastorační práci, které sekty představují.
Zkušenosti z pastorace v České republice, týkající se sekt a shrnutí poznatků za posledních 10 let lze formulovat v několika tezích:
Obrazně lze říci, že fenomén sekt a nových nekřesťanských (pseudo) náboženských proudů představuje zpravidla vůči křesťanství nebezpečí podobné, jaké představují bacily a viry pro lidské zdraví. Určitá koncentrace je běžná, zvýšená koncentrace představuje zvýšené riziko, ale ne nemoc samu. I v infekčním prostředí neonemocní každý, ale není dobré do něho vyslat člověka s oslabeným organismem. Podobně tedy není dobré ani bagatelizovat význam sekt a nové religiozity, ani vidět v sektách stohlavou saň, která se chystá co nevidět církev zadusit. Vyplácí se proto soustředit pozornost na informování o sektách zejména tam, kde se sekty nejčastěji etablují a vědět, které skupiny osob jsou výrazněji ohrožené.
Ze zkušeností v České republice můžeme vyvodit následující poznatky:
Různé sekty mají různé cílové skupiny. Pro některé (např. Svědkové Jehovovi) jsou typickou cílovou skupinou lidé nejistí, toužící po autoritě, osamělí a společností nepreferovaní. Pro jiné (např. Moonova sekta) prostředí vysokých škol. V zásadě se dá říci, že organizované sekty s touhou po větším společenském vlivu se mohou uplatnit a šířit ve velkých městech a snaží se zpravidla proniknout do intelektuálního prostředí (transcendentální meditace, moonisté), případně do škol (scientologové). Menší města (většina našich měst pod 150.000 obyvatel) jsou pro ně zpravidla příliš „malým lovištěm“. Některé sekty se snaží proniknout přes zdánlivou nebo skutečnou charitativní pomoc nebo pomoc handicapovaným skupinám, které se netěší dostatečné podpoře.
Jako výrazněji ohrožené skupiny nebo typy jednotlivců lze uvést:
Existuje ovšem řada lidí, které natrvalo pohltila sekta, u nichž se nevyskytuje žádný z uvedených znaků. Vstup do sekty bývá totiž vším jiným, než výsledkem racionálního procesu. Motivace lidí, vstupujících do sekty, bývá kombinací mnoha motivů, které mnohdy nejsou ani dodatečně rozpoznatelné.
Pokud jde o prevenci vůči vstupu do sekt, došli jsme k těmto několika zásadám:[11]
Jak už bylo řečeno, je nová religiozita či nová náboženská kultura mnohem méně postižitelná a popsatelná. Její elementy (meditační techniky, holotropní dýchání, různé relaxační praktiky, ale také nauky o reinkarnaci či o duchovních sférách, se kterými člověk může komunikovat či do jisté míry disponovat) jsou zejména ve větších městech nabízeny na každém kroku a někdy se definují jako nová náboženství, jindy jako elementy nové či současné spirituality. Mnohdy jsou vydávány za něco, co má dnes své místo všude, tedy i v křesťanství, jindy jako praktiky, které jsou neutrální vůči velkým náboženstvím. Ve skutečnosti jsou v drtivé většině s křesťanstvím neslučitelné a mnohdy jsou prvými dvířky do úplně jiných náboženských systémů a k jiným věrám, než je křesťanství v jeho nejrozšířenějších podobách (katolicismus, protestantismus, pravoslaví). Zde je nutno popravdě říci, že někdy duchovně velmi chudá nabídka běžného „farního provozu“ má určitou vinu na tom, že lidé odcházejí hledat jinam. Podobně může k bloudění či zabloudění napomoci i nedbalá nebo nesprávná informovanost o nabízených duchovních či pseudoduchovních proudech a praktikách, jejich nezodpovědné doporučování nebo naopak jejich neadekvátní démonizace. Touhy lidí po duchovní hloubce a náboženské opravdovosti je třeba brát velmi vážně, rozhodně není možné je odbýt jen jako „vymýšlení si“ nebo jako nedobrou touhu po originalitě. Na druhé straně je třeba vidět ohroženého člověka v tom, kdo těká a hledá další a další „duchovní vzrušení“. Takový člověk je na nejlepší cestě do nějaké extrémní skupiny či sekty.
Jako i jinde ve světě i u nás se vyskytují v církvi lidé, kteří našli smysl života v boji proti všemu a proti všem, kdo přesahují jejich obzor. Zdá se, že silná démonizace sekt a nových náboženských skupin je u některých přímo úměrná jejich neschopnosti změnit nebo unést neúspěšnost osobní nebo neúspěšnost církve v daném prostředí či regionu. Tito lidé bohužel tak přehánějí, že dosahují opačného efektu, než zamýšleli. Jejich přehnané vědomí nebezpečnosti sekt, nedůvěryhodná argumentace a nekřesťansky zlovolná difamace rozumného člověka od sekty neodradí, ale buď vzbudí zvědavost, nebo popře i dobré argumenty a varování toho, kdo chce ukázat na nebezpečí.
Nakonec je nutné říci, že neexistuje žádný postup, jak dosáhnout plné imunity vůči svodům sekty. Informovanost, hluboká, uvědomělá víra, život v dobrém společenství křesťanů jsou jistě elementy správné a účinné prevence proti sektám. Ale je to podobné, jako v obrazu infekce a nemoci. Tak, jako může infekcí onemocnět i člověk dodržující zásady správné životosprávy, dbající na hygienické zásady, sportující a otužující svůj organismus, tak může sekta úspěšně zasáhnout i člověka, o kterém soudíme, že měl všechny předpoklady k odolnosti. Je ale nesmírně důležité aby v případě, že se tak stane, nebyl v žádném případě ostatními odepsán. Jeho pobyt v sektě může být velmi dlouhý a nese s sebou řadu nebezpečí. Přesto to nemusí být poslední dějství v osobní náboženské historii člověka, ale dějství předposlední nebo ještě dřívější.
V některých kruzích je stále třeba připomínat, že hlavním úkolem křesťanských církví a jednotlivých křesťanů není boj proti sektám, ale hlásání evangelia. Evangeliem má být křesťan fascinován, ne sektou, ne podivnými praktikami nové náboženské kultury, ne odporem proti nim. A poučit se samozřejmě může a má ze všeho - i z existence a tvářnosti toho, co do jeho víry a života nepatří.
Začneme-li uvažovat o sektách z hlediska pastýřů křesťanské církve, mohli bychom být poměrně rychle u konce. Měli bychom totiž dojít bez problémů k závěru, že naším úkolem je hlásat a žít evangelium. Z evangelií potom jasně vidíme, že Ježíš bojoval se svými protivníky jen občas, jen když byl k tomu donucen - nikoliv programově a trvale. Nicméně se jako pastýři musíme zabývat jednak sektami proto, abychom je rozlišili a rozeznali, ale hlavně se musíme zabývat těmi, kdo jimi jsou oslovováni, ohrožováni nebo těmi, kdo sekty opouštějí. Z jakého úhlu pohledu se tedy máme jakožto pastýři křesťanských církví zabývat sektami? Jistě ne tak, abychom je všelijak soudili a cíleně veřejně znemožňovali, tyto praktiky ponechme sektářům samotným. Zabývání se sektami má pro nás jednak smysl prostě poznávací - abychom věděli, co která sekta či skupina je, co učí, jak jedná, jak se prezentuje. Dále se jimi potřebujeme zabývat proto, poněvadž sekty nám nastavují jakési křivé zrcadlo, jsou pro nás výzvou,[12] ukazují na naše slabá nebo nepoctivě či nedokonale žitá místa a někdy nám ukazují jakýsi zkarikovaný soupis poztrácených křesťanských postojů.
Podíváme-li se na dnešní „náboženskou scénu“[13], potom vidíme jednak to, že hlad po religiozitě v obecném slova smyslu existuje, že řada lidí nějakým způsobem religiózní dimenzi svého života hledá a dále pak to, že právě sekty představují jakousi „zdivočelou religiozitu“, která by měla být evangeliem a zdravou tradicí života církve kultivována, která však sama o kultivaci programově nestojí. Zda po ní nezatouží po čase někteří stoupenci či „oběti“ sekt, to je otázka jiná.
Chceme-li celé situaci kolem sekt a novodobých kultů rozumět, musíme si uvědomit, z jakých zřídel se napájí jejich život a z jakých motivů je jejich stoupenci hledají a setrvávají u nich.
Především musí být zřejmé, že do sekty se nevstupuje na závěr nějakého složitého poznávacího procesu, při kterém člověk mnohé prověřil a toho nejlepšího se přidržel. Proces skutečného hledání pravdy vede málokdy k nalezení sekty, protože sekty své pravdy příliš nezdůvodňují, mnoho o nich nediskutují, sekty spíš pravdy „mají“, „disponují jimi“ a vyvoleným je „přidělují“ nebo „propůjčují“. Kromě toho velká část sekt stojí na nekritizovatelné autoritě svého vůdce nebo na sektou uznávaném „sdělení shůry“. Ke vstupu do sekty člověka nedohání ani tak hledání pravdy, jako jeho vlastní existenciální nouze. Sekty jsou mnohdy útočištěm lidí osamělých, špatně komunikujících, jinými nepřijímaných nebo lidí různě radikálně orientovaných, někdy se značnou averzí vůči sobě samotným. Klasický stoupenec sekty tedy něčím v životě trpěl (někdy ani není schopen formulovat, čím) a v sektě nalezl domnělý nebo skutečný lék na svou bolest či nouzi.
Z tohoto celkem jednoduchého rozpoznání vyplývá, že takového člověka těžko změníme přesvědčováním, vršením racionálních, filozofických nebo biblických argumentů. Obrazně řečeno: jestliže má člověk hlad a našel kýtu šunky, potom nebude přístupen žádným výkladům o její zdravotní škodlivosti či o neoprávněnosti jejího vlastnictví - leč že bychom mu věrohodně nabídli jídlo ještě lepší, na něž by měl chuť!!! Pokud mu nabídneme argumenty pro to, aby se jí vzdal, sotva budeme slyšeni, i když budeme mít pravdu.
1. Informovat
Informace předpokládá znalost.[14] Pastýř by měl dost přesně vědět, co zná a čemu rozumí a co nezná a kde se tedy má informovat sám. Jinak se stane buď to, že bude své svěřence informovat nedbale a nechá je zbytečně bloudit, nebo naopak odsoudí pro jistotu všechny, kdo se mu budou jevit jako neznámí, nebo kteří se mu prostě nebudou líbit.
Už bylo zmíněno, že úkolem křesťanů je především hlásat evangelium a ne především bojovat proti sektám. Nicméně existuje řada situací, kdy je také povinností ukázat, kdo jsou ti, kteří se buď za křesťany vydávají, ač jimi nejsou, nebo kteří prostě pod více či méně klamnými hesly chtějí svést druhé na svou cestu. Především je to tehdy, jestliže sekta koná v naší blízkosti nějaký propagační pořad. Ten ani nemusí být označen za pořad sekty (typické např. u Moonovy sekty: její program uspořádá „Světová federace žen za mír“), ale jeho náplň má sloužit k získání stoupenců, a to i z řad křesťanů. Některé sekty používají jako „volavky“ známé a uznávané osobnosti z kulturních nebo i církevních kruhů, které nechávají na svých propagačních podnicích vystupovat, aby jim tím dodali důvěryhodnosti, šíří potom jejich fotografie i jejich příznivé výroky jako důkaz důvěryhodnosti sekty, o jejíž existenci neměl dotyčný host třeba ani ponětí. Takovéto osobnosti je třeba seriozně informovat o tom, k čemu a pro koho vlastně mají své jméno propůjčit.
Další úkol informovat nastává tehdy, jestliže se sekta prezentuje ve sdělovacích prostředcích, zve na letní tábory mládeže nebo jiná setkání a ani církevní publikum vlastně neví, o koho jde a jaké jsou cíle. Používá-li sekta křesťanské terminologie (to dovedou mnozí - od stoupenců Moonovy sekty až po Rodinu lásky), může být pro mnohé křesťany dokonale maskovaná.
A konečně třetí důvod k podání informací nastává tehdy, jestliže se někdo z blízkosti pastýře o sektu zajímá nebo sekta se zajímá o něho. Kdy a jak koho informovat, bude ještě rozvedeno dále. Zde je nutné říci alespoň tolik, že informace musí být seriozní, jejich podání pokud možno bez emotivního podtextu či doprovodu a informovaný nesmí být způsobem informování ponižován a shazován.
Při informování veřejnosti platí samozřejmě totéž, co při informování jedince: požadavek serióznosti a zdržení se emotivních výpadů. Důležité je, aby byly zejména popsány ty elementy učení a života sekty, které adepta nepozorovaně zbavují svobody, ohrožují jeho psychiku nebo mu nabízejí či nenápadně vnucují něco jiného, než co vlastně bylo sektou inzerováno.
2. Formovat
K dobré výchově patří vždy určitá „formace proti nebezpečím“. Tím není míněna ani výchova k agresivitě proti jiným, ani vnucování pocitů strachu. K dobré formaci s ohledem na sekty patří následující prvky:
Výchova k citlivosti pro potřebnost společenství a jeho dobrý život jednak umožňuje člověku, aby se sám do společenství křesťanů dobře začlenil a také mu to pomáhá k tomu, aby vnímal situaci ve společenství jako takovém, i situaci těch, kteří nějakým způsobem nemohou do společenství proniknout nebo v něm zakotvit, ač by chtěli. Právě „frustrovaní hledači společenství“, nešťastní osamělci, jsou mnohdy potravou pro nejbizarnější společnost, která jim nabídne přijetí a prostor k životu.
3. Správně zacházet s nadšením stoupenců
Stane se, že pastýř potká člověka, který mu s radostí vypráví o sektě, jakoby nalezl poklad v poli. Je velmi svůdné v tu chvíli „smečovat“ a vysypat na hlavu nešťastníka všechno zlé, co o sektě víme a navíc přidat výhružku nebo výsměch na adresu toho, kdo nás vlastně přišel informovat o svém radostném objevu. Pokud pastýř toto všechno udělá, pracoval v tu chvíli nejspíše - paradoxně - ve prospěch sekty. Razantním útokem totiž potenciálního tazatele zahnal, výsměchem ho zranil a připravil se o důvěru a nakonec v mnohém stoupence utvrdil v mínění, které mu sekta servíruje.Ta totiž může tvrdit, že svět je zlý a právě v sektě je bezpečí před touto zlobou, nepřejícností a nebezpečími světa, který adeptu sekty vlastně v tuto chvíli reprezentuje starostlivý, ale poněkud ukvapený pastýř. Je samozřejmě těžké volit takovou míru a způsob informování, aby adept sekty byl slušně informován a přitom nebyl odrazen a ponížen. Je ale třeba o to usilovat a vědět, že spíš si může pastýř dovolit mluvit méně (adept se pak zeptá), než mluvit mnoho (adept se zatvrdí nebo se příště vyhne). Aby byla tato podmínka dodržena, nesmí pastýř podléhat nepravému a nepravdivému pocitu odpovědnosti. Jakmile má totiž větší péči o to, aby si sám nemohl nic vyčítat než o to, jak skutečně poslouží svému svěřenci, je nebezpečí, že jeho zásahy přinesou víc škody než užitku.
Člověk, který se právě pro sektu nadchl, se zpravidla zaradoval ze skutečnosti, že našel něco, co velmi hledal: dobré přijetí, ocenění od druhých lidí, naději na získání pocitu jistoty.V pastýřské péči je třeba tyto potřeby objevit a adeptovi života v sektě pomoct rozpoznat, do jaké míry budou v sektě jeho nároky skutečně splněny. Má tedy ze strany pastýře pocítit v prvé řadě skutečné porozumění (což není totéž, co souhlas!), a ne v prvé řadě odsouzení.
1. Ti kdo získávají pro sektu
Každá sekta má své „apoštoly“. Kým jsou pro křesťana? Nepřáteli, mýlícími se lidmi, potenciálnímu hledači evangelia? Univerzální odpověď zde neexistuje. Ale v každém případě mají nárok na to, aby byli viděni ve své skutečné podobě a ne prizmatem nějaké naší šablony. A právě tak mají objekty jejich propagandy nárok na to, aby byli pravdivě informováni, aby se nestali obětí dezinformace, ať už cílené nebo náhodně vzniklé. Proto je důležité držet se zásady: „bludy odsuzujte, bloudící milujte“. Ale právě tak je nutné pevně stát ve vlastní pravdě a odmítat to, co pravdě odporuje. Jisté je, že uprostřed stáda nemají vlci co pohledávat. Ale na rozdíl od říše zvířat, kde vlk zůstane vlkem a ovce ovcí, u lidí je možné obrácení. To nesmíme ani naivně předpokládat tam, kde (zatím) pro ně nejsou předpoklady, ani apriori odmítat jen proto, protože by se nám potom posunulo naše „dělení světa“. Je také třeba umět rozlišit, kde je takový člověk ochoten a schopen s námi vést skutečný dialog, kde ho jen z taktických důvodů předstírá a kde je ho zcela neschopen a není k němu ochoten. Dva poslední případy z naší strany zpravidla vyžadují slušné, ale důrazné, přerušení komunikace na téma obsahu učení sekty, případně na témata křesťanské nauky.
2. Rodiče stoupenců sekty
Mnohdy přicházejí a hledají pomoc. Jakkoliv je nutné a dobré přijmout je a věnovat se jim, pomoc bývá většinou nesnadná, alespoň pomoc v tom směru, jak si ji oni představují. Hledají totiž zpravidla cestu, jak jejich dítě, které v sektě uvízlo, ze sekty vydobýt. To je ovšem přání pochopitelné, ale ani rodič ani pastýř nebývají v takové situaci, aby mohli něco podobného dokázat. Navíc cesta do sekty je někdy (zdaleka ne vždy) do jisté míry zaviněna nějakým konfliktem uvnitř rodiny nebo usnadněna narušenou komunikací mezi rodičem a dítětem. Ta se ovšem v takto obtížné situaci těžko navazuje. Navíc pro dospívající nebo dospělé dítě nebývá požadovaný plný návrat do rodiny nijak atraktivní vyhlídkou a to i tehdy, když jsou vztahy v rodině docela dobré. Co tedy v těchto situacích dělat?
I zde je v prvé řadě nutná dobrá informovanost. Je třeba zjistit, oč opravdu jde (nemusí jít vždy o sektu) a je třeba rodiče informovat o všem, co je možné o dané sektě vědět. Kromě toho potřebují často rodiče sami pastýřskou péči v dané chvíli víc, než jejich - v tu dobu třeba zcela nepřístupné - dítě. Ze zahraničí jsou relativně dobré zkušenosti s tím, že se tito rodiče sdružují, vyměňují si informace, pomáhají si. Nevýhodou těchto sdružení je, že jejich členové mají v podstatě jeden společný problém a tedy poměrně zúžený úhel pohledu. Co rozhodně není dobré, to je podporování rodičů v animozitě vůči sektě. I pro ně nakonec platí obecná výzva evangelia k pokání, které nelze chápat účelově (pokud se obrátí, jejich dítě se nutně vrátí), ale jako něco, co jejich život v každém případě zhodnotí. Rovněž nebývá dobré udržovat tyto rodiče v naději, že se situace jejich dítěte rychle změní. Spíš je třeba je podporovat ve velké výdrži. V některých zemích (SRN, Polsko) existují organizované rodičovské iniciativy jako skupiny svépomoci rodičů, jejichž děti „zmizely“ v sektách. Poněkud jiné to je, když se dítě se sektou setkalo, projevilo zájem, ale není ještě do sekty plně začleněno. Tehdy může klidný a věcný rozhovor s dítětem prospět. Vůči rodiči je pastýř v té výhodě, že není tak bezprostředně na celé věci zainteresován jako rodič a pro dítě může být (nemusí ovšem!) přijatelnější.
Rodiče je třeba varovat před jakýmkoliv přílišným radikalismem. „Přibouchnout dveře“ je sice relativně snadné, ale pro dítě je to v okamžiku návratu nebo pokusu o návrat ze sekty velkou překážkou. V těchto situacích se také rodiče i ostatní mají zdržet jakýchkoliv triumfujících poznámek („vždyť jsme ti to říkali!“ - apod.).
3. Oběti sekty
Zde se budou asi členové sekt nejvíc zlobit. Jak si můžeme dovolit mluvit o obětech sekty, jestliže se dospělý člověk stal dobrovolně členem sekty a je mu v ní relativně dobře? Snadno. Protože sekty se mimo jiné vyznačují tím, že z určitého hlediska tají to, co později učí a vyžadují a že různými způsoby retardují svobodu člověka, určitým způsobem s ním manipulují a mnohdy dosahují výsledků, srovnatelných s pověstným vymýváním mozků (je zde míněno vymývání mozků známe z totalitních věznic).
Přesto se může stát, že se s pastýřem člen sekty setká a vede s ním rozhovor. Někdy ho pro sektu získává, jindy ne. Jaký je k tomu náš postoj? V prvé řadě by bylo dobré být vděčnými za možnost komunikace, i když rozhovor dlouho nevede k nějakému jasnějšímu cíli. A dále je třeba zachovat vůči člověku ze sekty respekt, nijak ho nesnižovat a brát vážněji jeho mnohdy naivní výklady. Pokud nesouhlasíme, což bude časté, nesmíme tím samým sektáře odmítnout. Setkání s jiným „náboženským světem“ pro něho může být užitečné i v případě, že nám v rozhovoru v ničem nedá za pravdu. Náš rozhovor by také nikdy neměl stát tak, že je to rozhovor poslední. Spíš naopak. Měl by být otevřen pokračování. To ovšem neznamená, že musíme vyslechnout cokoliv a v několikanásobném opakování! Také nejsme povinni se nechat opakovaně indoktrinovat stoupencem sekty. Nicméně nejdůležitější je neustále se za takového člověka modlit a modlit se pochopitelně i za sebe samého, za uschopnění k dobrému rozhovoru.
4. Lidé odcházející ze sekt
Nebývá to častý případ, ale přece se objeví. Buď jsou nerozhodní, nebo je už sekta zapudila. V každém případě to bývají lidé, hledající oporu buď v konkrétní osobě nebo v nějakém společenství. Jejich odchod ze sekty může být někdy velmi zdlouhavý a pro doprovázejícího tak velmi namáhavý. Přesto je třeba spíš vytrvat, než se snažit celou věc urychlovat. Je také třeba nabízet pozitivní kroky, informace o víře, cestu, po které může dotyčný jít dál, vydávat počet z vlastní naděje. To je ovšem třeba dělat „se vší jemností a ostýchavostí“ (srov. 1Petr 3,15-16), abychom se nedostali do pozice obchodníka, který pomlouvá zboží konkurence proto, aby prodal vlastní.
Někteří lidé mají po odchodu ze sekty chuť ospravedlnit svou minulost tak, že sektu pomluví a svou minulost v sektě prakticky negují. Nebývá to nejšťastnější řešení. Člověk by měl svou minulost zkoumat - s určitým odstupem - tak, aby docenil to, co na ní bylo dobré a aby neztratil úctu ani k sobě, ani k bližním, kteří jeho minulost spoluvytvářeli. Příliš rychlé a příliš razantní přechody z jednoho společenství do druhého, příliš rychlé měnění náboženské orientace nemusí být trvalé a nebývá nejlepší - i když výjimky jsou samozřejmě možné.
Dobrovolný odchod ze sekty (nebo vyloučení ze sekty) je ovšem vždy nadějnější situací než pokus někoho ze sekty vytrhnout bez jeho souhlasu a vůle.
5. Hlasatelé evangelia
Hlasatelé evangelia se mohou na sekty zlobit, mohou o nich mluvit, dštít na ně oheň a síru, strašit jimi... a přece tím sotva někoho odradí. Hlasatelé evangelia mají dělat to, k čemu jsou určeni - hlásat evangelium Ježíše Krista a dosvědčovat ho jako Boží moc ke spáse člověka. Jinak řečeno - mají být fascinováni evangeliem, ne sektou nebo sektami. To nevylučuje jejich informovanost o sektách, jak bylo na začátku zdůvodňováno. A nejen to. Sekty je třeba také chápat jako výzvu: jako výzvu k radikálnímu přijetí evangelia, k plnému následování Ježíše, k životu z Ducha Božího, k péči o dobrá a potřebným lidem otevřená křesťanská společenství. Hlasatel evangelia se tedy může a musí nechat inspirovat sektami k plnému životu podle evangelia, ne k životu „podle sekt“. Mnohé ze sektářských postupů, ať jsou jakkoliv efektivní, nejsou s evangeliem slučitelné, a úkolem hlasatele evangelia nejsou vyšší a vyšší počty jeho stoupenců, ale služba Božímu slovu, které samo je plné života a síly a proto na ně lze spolehnout. A použijeme-li slova „konkurence“, potom je třeba říci, že sektám je možno konkurovat jedině v moci a síle Ducha, ne v sektářských způsobech. Tam bychom (nejspíš - právem) prohráli.
Je známo, že se u nás situace ohledně náboženských fenoménů a jejich hodnocení po listopadu 1989 radikálně změnila.[15] Tato změna má přinejmenším dvě hlavní příčiny. Jednou je změna politického uspořádání, které samo o sobě nepreferuje žádnou filozofii, náboženské vyznání či ideologii. Druhou je otevření se naší země ostatnímu světu. Je jisté, že odstranění jak závazné a státem konané propagace ateizmu, tak ukončení tabuizace náboženských témat nezpůsobí samo o sobě ani změnu smýšlení lidí, ani nabytí schopnosti orientovat se ve světě náboženství. A tak se dnes setkáváme jak s lidmi s ateistickou výchovou, kteří pevnými ateisty zůstávají, tak s lidmi bez jakékoliv náboženské nebo ateistické výchovy, jejichž myšlení, pokud jde o náboženská témata, představuje skutečně panenskou půdou. To na jedné straně znamená otevřenost a nepředpojatost, na druhé straně mnohdy značnou neschopnost orientovat se na „trhu náboženských idejí“.
I když otevření se světu je na jedné straně naprosto nutnou podmínkou normálního a v ohledu mezinárodních vztahů úspěšného života naší země, je to skutečnost, která s sebou nese značná rizika. Ta nespočívají jen v tom, že se k nám dostanou problematické skupiny lidí, špatné filmy, drogy a mnohé způsoby chování, které nikomu neprospívají, ale také v tom, že populace, a zejména její nejmladší vrstva, byla a je vystavena jakémusi civilizačnímu a ideovému šoku - je zaplavena množstvím nových nabídek, v nichž se nejen často neorientují mladí lidé, ale v nichž se často neorientují ani ti, kdo jim mají pomáhat, tedy pedagogové, rodiče, prostě lidé za výchovu odpovědní.
Součástí tohoto pestrého spektra nabídek jsou i sekty, nebo přesněji nové, alternativní (k známým církvím) náboženské směry a uskupení, ať už jsou spíše určitým druhem náboženství, nebo jsou spíše psychokultem. Nejsou to jen relativně známí Svědkové Jehovovi, ale i mormoni, hnutí Hare Krišna, Scientologická církev, Církev sjednocení (moonisté), Bahai, Rodina (dříve Rodina lásky), stoupenci Parsifala Immanuela, satanisté a další. Nejde teď o to hodnotit tyto skupiny podle toho, zda patří mezi státem registrované církve[16] nebo zda patří mezi občanská sdružení, ani podle toho, jakou teologii či nauku hlásají a vyznávají. Naším úkolem je najít alespoň nějaká kriteria, která i pro člověka „nenáboženského“ jsou dost srozumitelná a použitelná na to, aby mohl odlišit skupinu pro mládež nebezpečnou od skupiny, která jemu osobně třeba sympatická či blízká není, ale mladému člověku nijak neublíží. Nebezpečím sekty nebo náboženské skupiny zde není míněna „špatná“ nauka sekty či hnutí z hlediska filozofického, teologického nebo jakkoliv ideologického. Nebezpečím je zde nepozorovaná ztráta svobody příslušníka sekty či hnutí, silná a přitom nenápadná manipulace zvláště s nevyzrálým jedincem, navození těžko zrušitelné citové, ekonomické, osobní závislosti člověka zejména na vůdci sekty, která je neodstranitelná i tehdy, když stoupenci sekty prokazatelně škodí, popření obecně uznávaných kulturních hodnot a následná vydělenost z obecně uznávané kultury života, což má pak za následek hluboké odcizení v rodinných a přátelských, pracovních i kulturních vazbách.[17]
Nejhrubší a nejjednodušší síto pro zachycení skutečně nebezpečných, ne jen pedagogovi nesympatických nebo neznámých uskupení, je vztah k dobru a zlu a znaky manipulace.[18] Jestliže nějaká skupina hlásá ideologii zla, jako např. satanisté, nemůže být pro lidi přínosem. Podobně skupiny hlásající nenávist k jiným etnickým nebo náboženským skupinám. Problém nastane ale tam, kde nějaká náboženská nebo pseudonáboženská skupina se ohání dobrem, láskou, prospěchem celému lidstvu, a my nevíme, o koho vlastně jde.
Zde lze použít několik velmi jednoduchých kriterií:
Nakonec se dostáváme k důležité a praktické otázce, kterou nemůže svědomitý rodič nebo pedagog vynechat: máme prosazovat za každou cenu svobodu vyznání, svobodnou volbu náboženské a hodnotové orientace mladých lidí, nebo se máme snažit podle starých vzorů mládež chránit tím, že jí některé věci povolíme a jiné zakážeme či zamlčíme? Otázka je spíš otázkou řečnickou. Nejsme totiž schopni mládež jakož i jiné skupiny obyvatelstva izolovat od toho, co se nám nelíbí nebo s čím nesouhlasíme. To je danost a je to v zásadě dobře. Ale to neznamená, že máme či smíme rezignovat na svůj úkol mladým lidem pomáhat, vést je, radit jim, napomáhat jim v orientaci i na náboženské scéně a hlavně pomáhat jim uchovat si svobodu v rozhodování, čili bránit manipulaci. Skutečná pomoc totiž spočívá právě v tom, že se snažíme jejich svobodu obhájit proti těm, kdo by ji agresivitou, skrýváním skutečných cílů, vytvářením nechtěných závislostí a podobnými věcmi omezovali nebo likvidovali.
Nejde o plané strachy, řada sekt totiž velmi nenásilnými metodami dosahuje u svých „klientů“ účinků, které si v ničem nezadají se známým vymýváním mozků (proto se také nazývají „destruktivní kulty“, destruují lidskou psychiku). A zde je svoboda člověka nejen ohrožena, ale v mnohém likvidována, někdy, zdá se, nezvratně.
Co tedy dělat, abychom mladým lidem pomohli?
Občas se stává, že se učitel, rodič, nebo někdo jiný, kdo pečuje o mladé lidí, setká se satanistickým znakem u svého svěřence a reaguje na to vzrušeně až poděšeně. Má zpravidla dojem, že se od té chvíle začnou dít hrozné věci v morální nebo duchovní oblasti. Mnohdy se ovšem neděje vůbec nic. Dotyčný mladý člověk dál nosí obrácený kříž, dál poslouchá své oblíbené metalové hudební skupiny s písněmi, které mají tu více tu méně satanistický slovník a možná po očku pozoruje reakci svého zneklidnělého vychovatele. Pokud vidí, že reaguje vzrušeně, je zpravidla potěšen. Jindy se stane, že někdo objeví u svého svěřence nebo přítele satanistickou bibli[19] nebo zjistí, že se dotyčný stýká s dalšími satanisty. Potom nastupuje buď starost o něho nebo snaha ho nějakým způsobem z takové společnosti vydobýt, zachránit, pomoci mu. A konečně se můžeme setkat s případem, kdy někdo skutečně mezi satanisty pobýval, jejich ideologii vyznával, nějakým způsobem praktikoval a teď se chce od tohoto všeho odpoutat. Otázka je stále stejná: jak pomoci?
Máme-li na tyto otázky hledat odpovědi, musíme nejdříve chvíli přemýšlet o satanismu samotném.[20] Budiž předem řečeno a později ještě vícekráte zopakováno, že se jen vzácně sejdeme s lidmi, kteří jsou opravdu osobně zasvěceni duchu zla. Dále je třeba uvážit, že řada lidí zcela mylně považuje ty, kteří demonstrují nějakým způsobem svou příslušnost k satanismu, za příslušníky jakési světové organizace s pevnou strukturou a společnou věroukou, za příslušníky nějaké po světě rozšířené satanistické církve, která by byla jakousi anti-církví vůči církvím křesťanským. Jak vyplývá z různých setkání se satanisty u nás, můžeme sice mluvit o určité společné ideologii satanistů (i když varianty jsou dosti veliké - například řada satanistů v satana jakožto bytost vůbec nevěří, jiní ano), ale nemůžeme zpravidla mluvit o organizaci se společnou vírou, jak bylo výše naznačeno. K tomu je ještě třeba dodat, že zejména křesťané se domnívají, že satanisté jsou lidmi kteří věří v ďábla jako ve svého boha. To ale jen někdy odpovídá skutečnosti. Satanisté jsou mnohdy lidmi, které spojuje ideologie, glorifikující absolutní svobodu vůle, prostor svobody získávaný až bezohledně, která odmítá i jen zdání přetvářky, která je ale také poněkud anarchistická, anticírkevní a někdy výrazně antikatolická, která chce být občas mocným protestem proti tomu, co se zejména mladým lidem jeví ve společnosti - ať už právem nebo neprávem - jako špatné, pokrytecké, nepravdivé a proto neúnosné.
K tomu, co bylo popsáno, přistupuje další moment: satanismus je často především záležitostí skupiny. Tedy příslušnost k satanismu, demonstrovaná satanistickými symboly, je projevem příslušnosti ke skupině, se kterou se mladý člověk identifikuje a která je pro něho nosná.
Z toho, co bylo řečeno, vyplývají tedy první předběžné poznatky pro pastorační pomoc.
Především si musíme ujasnit, komu vlastně máme či chceme pomáhat. Jestliže je totiž rodič nebo vychovatel nešťastný z příslušnosti svého potomka nebo svěřence k satanistické skupině či ideologii a dotyčný mladý člověk se v ní ale rád a spokojen pohybuje, potom sice víme, že by mu bylo třeba pomoci, ale máme také vědět, že pastorační péči potřebuje spíš onen dospělý vychovatel, který si o mladého satanistu dělá starosti. Dospělý (jistě právem) touží po tom, aby jeho svěřenec změnil svou orientaci a zaměnil skupinu, se kterou se identifikuje, za skupinu jinou. Jakkoliv je toto přání pochopitelné, zejména z hlediska křesťana, ale i z hlediska humanisticky orientovaného člověka legitimní, tak je nereálné. Za tímto přáním se totiž často skrývá touha po objevení a uskutečnění takového procesu manipulace s člověkem, který by vedl k výsledkům, žádoucím pro jeho okolí. Ale právě dobrá pastorační pomoc a péče není a nemůže být manipulací. Je spíš účinným doprovázením na cestě, která je sama o sobě dobrá a která vede k dobrým cílům, která pro tyto cíle motivuje. Skutečná pastorační péče ale není jednáním za druhého: může tedy pomoci k osvobození jen tomu, kdo se osvobodit chce a kdo chce na to vynaložit určité úsilí. Aby se toto všechno mohlo uskutečnit, není potřeba v prvé řadě vědět „jak na to“ v tom smyslu, jak dotyčného přesvědčit, až zmanipulovat, ale je v prvé řadě třeba člověku, kterému máme pomoci, porozumět. Budiž jasně zdůrazněno, že porozumět neznamená totéž, co souhlasit. Porozumět znamená odkrýt a pochopit kořeny jednání člověka, poznat jeho motivaci a v neposlední řadě odhadnout, kudy vede reálná cesta toho, komu pomáháme k lepšímu a hodnotnějšímu životu.
Pokud jde o motivaci příslušnosti člověka k satanistické skupině, málokdy tam najdeme racionální jádro. Člověk se zpravidla nestává satanistou proto, poněvadž by se po dlouhém přemýšlení a vážení pro a proti rozhodl pro tuto ideologii jakožto nejpravdivější a nejlepší. Stává se jím spíše proto, poněvadž se přidá ke skupině, která ho přijme, která mu imponuje a která naplňuje některá jeho životní očekávání. Proto racionální argumentace, která ukazuje na rozpornost satanistické ideologie, která ji teologickými a logickými argumenty vyvrací, bude málokdy úspěšná. K přijetí satanistické ideologie totiž vede spíš hledání skupiny, se kterou by se člověk mohl identifikovat, nebo k němu vede potřeba protestu, která vychází z nějakého zážitku člověka. Satanismus nebyl zřejmě „konstruován“ jako teoretický protiklad ke křesťanství, tím byl spíš marxismus. Satanismus je spíš reakcí na životní zážitky a prožitky, byť reakcí omylnou. Proto je důležité vědět, co někoho k satanismu přivedlo. Udělal špatnou zkušenost s křesťanstvím? Má strach ze světa, z moci zla - a proto se chce přidat na jeho stranu? Má pocit zhnusení z toho, co kolem sebe vnímá? Neví si rady s vlastním životem? S nudou? Hledá formu protestu? Nebo jsou jeho kořeny sociální? Či snad psychopatologické? Tomuto všemu by bylo dobré alespoň poněkud porozumět. Protože jen potom je naděje, že se buď naváže vzájemná komunikace nebo že se udrží tam, kde byla (např. rodič - dítě). Ztráta efektivní komunikace je v každém případě ztrátou cesty k účinné pomoci.
Mnohdy může být velmi důležitým motivem pro přijetí satanistické ideologie snaha zakotvit ve skupině, ve které se člověk cítí dobře. K tomu je třeba jednak to, aby byl skupinou přijat a oceněn a také to, aby ona odpovídala jeho sociální a vlastně i inteligenční úrovni. Člověk z velmi špatného sociálního prostředí sice ocení, je-li přijat milým křesťanským společenstvím, ale nakonec se v něm necítí dobře. Ne proto, že by ho křesťané skutečně nepřijali, ale proto, že on sám má trýznivý dojem, že mezi ně nepatří. Připadá si asi jako člověk, který se na ples, kde mají všichni večerní úbor, dostavil v montérkách a gumácích. A je marné mu říkat, že nám to nevadí. Kdežto mezi satanisty se může cítit dobře, protože nemá pocit kulturní odlišnosti, a tak klidně přijme jejich ideologii jako nutnou podmínku k setrvání ve skupině, která mu vyhovuje.
Samostatnou kapitolou pro pastorační péči jsou psychopatologické kořeny satanismu. Aniž bych chtěl tvrdit, že takovému člověku nelze pomoci, je třeba přeci jen zdůraznit, že bez zasažení psychické patologie odbornou léčbou, nebude mít pastorační péče velký úspěch. A rozhodně nepomůže moralizování - to ale nepomůže zpravidla ani v ostatních případech.
Nakonec se podívejme na případ, kdy se setkáme s člověkem, který má za sebou nějakou satanistickou minulost a chce se z ní osvobodit, nebo, odpoután od satanismu, chce jít v životě dál. Je jisté, že takový člověk musí vystavět více či méně nově stavbu svého duchovního života a změnit mnohé ze svých názorů a postojů. Křesťanským slovníkem řečeno: jde zde v prvé řadě o to, aby udělal ten nejpotřebnější a ničím nenahraditelný zásadní krok, a tím je obrácení. Obrácení od zla k dobru, od toho, co vyznával doposud (nemusí to být výslovně satan!) k Pánu Ježíši Kristu a jeho evangeliu. K tomuto kroku se může blížit třeba pomalu a postupně, ale má ho udělat vědomě, zásadně a nějakým způsobem i veřejně - totiž nahlas ho deklarovat před svědkem či svědky. To není zničující sebekritika nebo jakýsi duchovní striptýz, ale nutná podmínka procesu osvobození. S tím souvisí další důležitý a nesnadný úkol, a tím je resocializace. Ten, kdo se obrátí, potřebuje najít nové společenství lidí, které bude pro něj směrodatné, které mu bude pomocí, které ho přijme a které bude moci přijmout on sám. A konečně je možné, že ten, kdo se skutečně osobně se zlem spojil, bude potřebovat duchovní pomoc osvobození od zla a od zlého, která může sahat od pokání a smíření v církvi přes přímluvné modlitby až modlitbě za osvobození od zla (prosebné) či k exorcismu (tedy příkazu k odchodu ducha zla). V této úvaze není místo na podrobný výklad těchto věcí. Je zde ale třeba zdůraznit, že určitá část lidí je fenomény osvobozování od zla, zvláště pak exorcismu, takřka fascinována, a to je nezdravé. Exorcismus nemůže nahradit ani obrácení, ani resocializaci, ani doprovázející pastorační péči. Může být jedním z léčebných prostředků, spíš výjimečným, než častým. Úvahy o něm vyžadují vzdělání, osobní zralost, kompetenci. V katolické církvi je tato činnost vázána striktně na biskupa, který jediný může někoho k vykonání exorcismu pověřit.
Závěrem je třeba říci, že i u satanismu je prevence nadějnějším postupem, než léčba. Prevence ovšem nespočívá ve vzrušeném mluvení o satanistech a satanismu, ze kterého vyplyne, že ti, kteří před ním varují, se ho především sami velmi bojí. Prevence spočívá v dobrém přijetí lidí, zvláště mladých a zvláště nějakým způsobem „sociálně handicapovaných“, druhými lidmi, vzbuzování základní důvěry k životu, světu a lidem jako ke skutečnostem nikoliv ideálním, ale přesto smysluplným. Z pohledu křesťanů je ovšem jádrem prevence dobré hlásání a žití evangelia, důsledný křesťanský život, který vede k následování a který neponechává člověka v nejistotě nad otázkou, zda vůbec patří někomu, kdo by o něj stál, kdo by ho měl rád a kdo by ho chtěl něčím dobrým obdařit. Když ale člověk nenachází v životě nic z toho, co bylo právě jmenováno, nelze se divit, že hledá záchranu v převrácení hodnot, ve zlu, tvrdosti a extrémní egocentričnosti.
Název sám je poněkud provokativním protimluvem. Jak důrazně vykládá kardinál Schönborn[21], patří-li nějaké společenství do církve a je jí tedy uznáváno, nemůže být sektou, přesněji: ex difinitione jí není. Je-li sekta definována z pohledu dogmatika a z pohledu církevního práva jakožto projev hereze jdoucí ke schizmatu, je tomu nepochybně tak. Používá-li se označení sekta bez rozmyslu jako pejorativní označení na skupiny v katolické církvi, jejichž spiritualita není kritikovi známá nebo jejichž působení se mu nelíbí, jde o omyl a nešvar, který ovšem nemá s teologií nic společného. Jinou záležitostí ovšem je, že existuje sektářské chování skupin či společenství v katolické církví, nebo že se právem klade otázka, zda ta či ona skupina či společenství nevykazuje ve způsobech svého chování, ve své vnitřní organizaci a ve způsobu, jak ovlivňuje své členy některé rysy, které nacházíme jako dominantní charakteristiky mentality a chování u sekt.
V literatuře najdeme řadu typicky sektářských znaků, které se mohou vyskytovat i ve společenstvích, která se hlásí - třeba i okázale - ke katolické dogmatice a morálce a která verbálně projevují velkou úctu nejvyšším církevním autoritám. Reinhard Hummel[22] např. uvádí:
Jindy se uvádějí spíše osobní charakteristiky příslušníků sekt, např.:
Tyto prvky nenajdeme samozřejmě u žádné skupiny všechny najednou, a ty, které se vyskytují, se vyskytují v různé intenzitě. Přesto je možno vidět, jak se liší od zdravého „životního stylu“ křesťana a hlavně po čase jsou vidět jejich sociální důsledky. Sektářská mentalita a sektářské způsoby chování znamenají ve svých důsledcích vždy větší či menší nespojitelnost s životem ostatních částí církve, která mnohdy začíná už uvnitř rodiny.
Situaci někdy poněkud zatemňuje skutečnost, že se často vyskytuje hostilita vůči tomu, co je v dané části církve (farnost, region) neznámé a vymyká se obvyklému, a to i když jde o věc dobrou, do církve patřící, a naopak častá je velká přitažlivost všeho mimořádného, a to bez duchovního rozlišení.
1. Co bývá v katolické církvi v Evropě označováno jako „sekta“?
Protože pojem „sekta“, jak bylo už výše řečeno, se nepoužívá mnohdy v jasně definovaném smyslu, a protože i v oboru definovaném prošlo jeho používání v posledním století dost dramatickou cestou[23], označuje se neoficiálně mnohdy za „sektu“ v katolické církvi jakákoliv skupina, která buď není známá nebo své okolí svým stylem života provokuje, případně se mu radikálněji odcizuje. Nálepku „sekta“ si občas také vyslouží skupina (hnutí, spiritualita), jejíž příslušníci v dané oblasti zaujímají význačné (mocenské) pozice, projevují mezi sebou enormní soudržnost nebo jsou zodpovědnými osobami výrazně preferováni.Tato označení lze ovšem snadno vyvrátit, pokud jde o skupinu, hnutí či spiritualitu, které jsou v církvi uznávány, jejichž činnost je v pravém slova smyslu legální. Přesto je užití těchto „etiket“ uvnitř církve velmi nešťastné, a to nejen proto, že je vlastně matoucí a více či méně ubližuje tím, že de facto křivdí. Za nejhorší lze považovat to, že touto nepřesností se nechtěně zakrývá nebo eliminuje mnohdy oprávněná výtka té či oné skupině a sice výtka „sektářského chování“ nebo „sektářské mentality“. Tato výtka se týká v malé nebo v žádné míře věrouky (i když by bylo možno doložit, že nevhodné chování skupiny mívá snad vždy jeden ze svých kořenů také v oblasti teologie - nemusí jít o blud, ale třeba jen o neadekvátní důraz na některou stránku věrouky či spirituality nebo o určitou fragmentárnost pravd či zásad, kterou určitá spiritualita zastává), ale většinou se týká praxe zacházení s vlastními členy, vztahu k nečlenům skupiny, míry tolerance, schopnosti kooperace atd. Celou záležitost je možno charakterizovat tak, že těmto jevům nastavíme jako určité zrcadlo „kritéria církevnosti“, jak je uvádí postsynodální apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici zejména v odst. 30.[24] Všimněme si zde několika hledisek: důraz není položen jen na úsilí o osobní svatost, ale také na „hlásání a předkládání víry, jakož i věroučné výchovy, která zahrnuje celý obsah víry“. Dále se vyžaduje „hluboce přesvědčené společenství“, a to jak s papežem, tak s diecézním biskupem a „vzájemná úcta ke všem formám církevního apoštolátu“ (zvýraznění v citacích autor). Tyto požadavky jsou mimo jiné interpretovány slovy: „Společenství s církví vyžaduje uznávat legitimní pluralismus laických sdružení a zároveň ochotu s nimi spolupracovat“. Ačkoliv v citovaných pasážích nikde nezazní ani slovo „sekta“, ani „sektářská mentalita“, jsou to požadavky, jejich naplnění sektářskou mentalitu vylučuje. A nejsou to požadavky nikterak maximalistické, spíš základní.
Ačkoliv zde stále tvrdíme, že sekta v pravém slova smyslu v katolické církvi nemůže existovat a neexistuje, je třeba přece jen uvést některé případy, které - ať už se sektou v pravém slova stanou nebo nestanou - nebezpečí, charakteristické pro sekty, v sobě skrývají.[25] Především zde jde o problém „guruismu“, totiž o případy, kdy se v složitém a nepřehledném světě dospělí, ale mnohdy nezralí jedinci stanou totálně závislí na vůdci, který (zpočátku) hlásá zcela ortodoxní nauku a vykonává - možná trochu extrémně důslednou - ortopraxi, ale ponenáhlu se stává nekontrolovatelným a nekritizovatelným manipulátorem, který si do svého blízkého okolí připouští jen ty, kteří s ním souhlasí, obdivují ho a podřizují se mu, zatímco „neposlušné“, kriticky a samostatně myslící buď citově vydírá, aby je „přivedl k rozumu“, nebo ze společenství vylučuje. Takováto skupina pak sice stále věří a hlásá zcela ortodoxní nauku, slaví svátosti a formálně uznává veškerou zákonitou autoritu v církvi, ve skutečnosti ale s ostatními částmi církve nijak efektivně nekomunikuje a podle autority se (příliš nebo vůbec) neřídí. Náročnost života, která vypadá velmi přitažlivě postupně mění v patologický perfekcionismus, kde není místa pro slabší. Skupina mívá potom dvě tváře - jednu, kterou ukazuje navenek, a ta může být dlouho považována za přijatelnou až bezchybnou, druhou tvář má uvnitř, ta se může velmi lišit od toho, co je dobré a co církev podporuje, ale o této tváři se po dlouhou dobu nikdo nic nedozví, nebo se dozví jen málo a zkresleně.[26]
Jinou variantou je skupina s podobně silným jedincem v čele a s náročným, výrazně profilovaným programem, která sice nehlásá explicite ani herezi, ani oddělení se od ostatních, ale určitým způsobem to dělá. Způsob může být například takový, že skupina nejen preferuje, ale přímo redukuje ve svém stylu křesťanský život na jednu jeho složku (například evangelizaci, a to určitým jediným stylem). To potom znamená, že zvláště méně zralé stoupence formuje v určité neúplnosti a jednostrannosti křesťanského života. Kromě toho teoreticky a zejména prakticky nepřipouští jiný styl života, než je její vlastní - ostatní s despektem označí za „mrtvé“, „vlažné“, „staromódní“ atd. Lidé v církvi se pak v její optice rozpadají na dva tábory: na ty, kteří s nimi souhlasí, podporují je a propagují - ti jsou „perspektivní“ a na ostatní, kteří se buď o ně nezajímají nebo jsou kritičtí, a ti se stávají buď nepřáteli nebo politováníhodnými vlažnými a neperspektivními křesťany.[27]
A konečně můžeme uvést i třetí typ „sektářského chování v církvi“, a to jsou společenství kolem vizionářů či jiných lidí s mesiánskými ambicemi. V lepším případě jsou to lidé, kteří jsou závislí na nějaké osobě, mající údajně zjevení, kteří se sdružují, mívají některé méně nápadné zvláštnosti buď v osobní zbožnosti nebo v liturgii, modlí se, chodí ke svátostem, ale mají jakýsi buď gnostický nebo „mesiánský komplex“. Tedy buď se považují za „lépe ve víře informované“, za podílníky na dokonalejším poznání zásluhou vizionáře, nebo se považují za jakýsi vyvolený zbytek opravdových a pravých, který má na starosti dokonání spásy světa (podobně jako 10 spravedlivých v chasidismu, na nichž stojí svět).[28] Horší variantou je, že nastoupili na místo vcelku neškodného náboženského blouznění patologie, obracející naruby křesťanskou morálku, vydělující skupinu z velké části z života církve a vážící její členy celoživotně.[29] Zde často selhává normální mezilidská komunikace a tito lidé tvoří naprosto nekompatibilní subkulturu. Prohlašují se mnohdy za katolíky, ale na učení, praxi a vedení zodpovědnými pastýři v církvi nijak nedbají.
2. Sekta a řehole
Nelze popřít, že v každé dobře zorganizované a navíc centrálně řízené společnosti, kterou katolické církev v zásadě je, se může vyskytovat značné nebezpečí uniformity. A je-li společnost početná, otevřená, ne elitářská a neklade-li na své příslušníky maximalistické požadavky, může se snadno stát homogenním společenstvím průměrných či bezbarvých jedinců. Právě na tato nebezpečí řada jedinců či skupin, později vykazujících sektářské tendence, reagovala. Nicméně v katolické tradici existuje geniální vynález, umožňujícím žít nadprůměrně náročně, případě věnovat se plně určitému segmentu pastorace či duchovního života a nevydělit se z celku církve. Tímto vynálezem jsou řehole, později kongregace a v nynější době do jisté míry hnutí (terminus technicus: movimenti) a trvalé komunity. Řehole umožňovaly a umožňují za přesně definovaných podmínek žít určité skupině určitým stylem. Tato skupina pak nemá právo vnucovat svůj styl života druhým a druzí nemají právo jí vyloučit pro její odlišnost. Tím, že řehole musí mít svá řeholní pravidla, která schvaluje biskup či papež (tedy někdo, kdo z této skupiny není) a tím, že je vizitována, je zabráněno nekontrolovatelné svévoli jedince, který by si skupinu zcela vytvářel po svém. Tím, že řehole mají navzájem velmi odlišná zaměření a styly života (kartuziáni a salesiáni, karmelitánky a sestry Carla de Foucauld, jezuité a redemptoristé - chceme-li sestavit kontrastní dvojice), je bráněno uniformitě uvnitř církve.
Řehole jsou tedy určitým „institucionalizováním výlučnosti zaměření a stylů života“ a mají vyzkoušené a dost silné pojistky proti sektářským deformacím.
Podobnou roli „institucionalizování různosti“, byť ve volnějším provedení, znamenají novodobá hnutí. Zde ovšem nejsou pojistky tak silné, moudré rozlišování jejich skutečných obdarování je proto víc než nutné. V této věci se kladou značné nároky zejména na pastýře církve.[30] I když hnutí nebo trvalé komunity společného života nemají tak přísné regulativy života, dané kanonickým právem, jako společnosti zasvěceného života, je dobré rozlišovat - jak už předvídal dokument Christifideles laici - která jsou církví uznaná, která ne a která se pohybují v oblastech, kde nechtějí být autoritou viděna. I zde je v každém případě třeba dbát na kritéria církevnosti, citovaná už výše.
3. Závěr
Sektářské skupiny, prvky chování, vůdci a ovládaní představují v katolické církvi nebezpečí pro jedince, někdy pro farnost, ale nejsou problémem celé diecéze nebo celé církve. Toto rozpoznání se zdá být důležité pro zabránění dvěma poměrně častým extrémům. Jedním je bohorovné přehlížení těchto nezdravých jevů, jehož důsledkem může být nedostatečná ochrana těch, kdo se stanou posléze obětmi takovýchto skupin a jedinců. Druhým pak je velká nervozita nad existencí těchto jevů, jakoby měly zničit celou církev nebo aspoň diecézi a iluze, že lze všem podobným excesům účinně předem zabránit. Zakončil bych proto jakousi metaforou: katolická církev je podobná botanické zahradě, nikoliv monokultuře, ovšem s vnitřním řádem, ředitelem a s vedoucími úseků. Ale plevel nepatří ani do botanické zahrady, ani do monokultury a o jeho rozlišení a likvidaci se mají starat pracovníci zahrady. Nedělají-li to, mají být upozorněni - jak vedením, tak návštěvníky. Měli by ovšem také rozeznat plevel od alergenů. Ty totiž mohou některým okolojdoucím návštěvníkům vadit, to ale neznamená, že mají být ze zahrady vykořeněny.
Enroth R.: Za novými světy. Průvodce sektami a novými náboženstvími, Návrat domů, Praha 1995
Ferfecki S.: Strážná věž. Peníze a náboženský podvod. Svědectví bývalého Svědka Jehovova, Práh, Praha 1997
Hassan S.: Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů, nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1994
Hummel R.: Reinkarnace. Víra a převtělování a víra křesťanů, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
Kay M. Porterfieldová: O sektách. Základní informace určené pedagogům a rodičům. Lidové noviny, Praha 1997
kol. aut.: Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
kol. aut.: Sekty z pohledu církví v Evropě, Sborník přednášek, Pastorační středisko, Praha 1998
kol.aut.: Malý slovník sekt, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998
Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností, sestavil F.R. Hrabal, Cad Press, Bratislava 1998
Lužný D.: Nová náboženská hnutí, Masarykova univerzita, Brno 1997
Magie, zlí duchové, satanské obřady (Pastýřský list toskánských biskupů), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
Müller J.(uspoř.): Antroposofie a křesťanství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
Novotný O.: Za cizím však nepůjdou, Oliva, Praha 1996
Novotný T.: Opatrný A., Remeš P., Vojtíšek Z.: Zneužití náboženství, Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, Praha 1996
Novotný T.: Vojtíšek Z.: Základní orientace v nových náboženských směrech, Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, Praha 1995
Novotný T.: Mormoni a Děti Boží, Votobia, Praha 1998
Novotný T.: Písma Mormonů, kniha Abrahamova, Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, Praha 1995
Opatrný A., Štampach I. Odilo OP a kol.: Satanismus, Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, Praha 1995
Raymond F.: Krize svědomí, Výpověď člověka, který odešel z ústředí svědků Jehovových. Návrat domů, Praha 1992
Rejchrt L.: Pavučiny, Alternativa – nadace pro dívky v krizi a jejich mateřství, Praha 1995
Remeš P.: Svědkové Jehovovi – historický přehled, Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, Praha 1995
Sekty a nová náboženská hnutí, Dokumenty katolické církve (1986 - 1994) Zvon, Praha 1997 (Originál: Sette e nuovi movimenti religiosi, Roma Citta Nuova 1995)
Sire W. James: Za novými světy. Průvodce světovými názory, Návrat, Praha 1993
Škvařil R.: Ufologie jako náboženství, Votobia, Praha 1999
Štampach I. Odilo OP: Sekty a nová náboženská hnutí, Pražské centrum vzdělávání pedagogických pracovníků, Praha 1993
Štampach I. Odilo OP: Život, Duch a všechno, Sursum, Brno 1993
Vágnerová M.: Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál, Praha 1999
Vojtíšek Z.: Netradiční náboženství u nás, Dingir, Praha 1998
Widl M.: Křesťanství a esoterika, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
Poznámky
[1] Mluvíme-li zde o sektách, potom tím myslíme, jak bývá dnes obvyklé, celý široký vějíř více či méně religiozních uskupení, která jsou v naší zemi povětšinou nová a jejichž historie ani ve světě nepřesahuje zpravidla hranici sta let - až na některé výjimky (například Svedenborgiáni). Nemám zde na mysli jiné křesťanské církve, které byly v nedávné historii zhusta sektami nazývány a jejichž příslušníci (včetně katolíků) se ještě dnes občas tímto nevlídným názvem častují. Pokud pak mluvíme o křesťanských církvích a sborech, máme na mysli ty, které vycházejí z Písma, věří v Trojici, Kristovo božství a spásu skrze Ježíše Krista, jakožto jediného spasitele. Nemíní se tím tedy ty společnosti, které ve svém názvu sice slovo církve mají (mormoni, scientologové, moonisté), ale uvedeným věroučným kriteriím neodpovídají.
[2] Viz Tertio millennio adveniente odst. 9, kde je odmítnuta reinkarnace
[3] Dokument kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o některých aspektech křesťanské meditace., in: Křesťanství a ostatní náboženství, ed. C.V. Pospíšil OFM, Krystal OP, Praha 1999
[4] Katechismus katolické církve, odst. 2115 - 2117
[5] Sekty a nová náboženská hnutí, Dokumenty katolické církve 1986-1994, Zvon, Praha 1997
[6] Godfried kardinál Danneels: Kristus nebo Vodnář? Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994
[7] Magie, zlí duchové, satanské obřady, pastýřský list toskánských biskupů, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
[8] Česky nejúplněji in: Kol.: Sekty a nová náboženská hnutí, Dokumenty katolické církve 1986-1994, Zvon, Praha 1997
[9] Viz pozn. 1.
[10] Srov.: Maria Widl, Die esoterisch-synkretistische Welle - Herausforderung für Pastoral und Bildung, in: H. Renöckl - M. Blankenstein (Hg.): Neue Religiosität faszinierend und verwirrt, Echter Verlag, Würzburg 1999, český překlad připravuje Pastorační středisko
[11] Viz následující stať: Sekty a pastorace. Dále také: Novotný, Opatrný, Remeš, Vojtíšek: Zneužití náboženství, pro SSNS vydala Oliva, Praha 1996
[12] Kol.: Sekty a nová náboženská hnutí, Dokumenty katolické církve 1986-1994, Zvon, Praha 1997, P.M. Zulehner: Sekty a nová náboženská hnutí v Evropě - výzva pro pastoraci, in: Sekty v pohledu církví v Evropě, Pastorační středisko Praha 1998
[13] Velmi dobrý přehled ze sociologicko-religionistického hlediska in: Jan Spousta, Proměny religiozity v české společnosti po roce 1989. Diplomová práce na fakultě sociálních věd UK, Praha 1989
[14] Vojtíšek Zdeněk: Netradiční náboženství u nás, Dingir, Praha 1998, Enroth Ronald et al.: Za novými světy, Návrat domů 1995, Štampach Odilo Ivan, Sekty a nová náboženská hnutí, SSNS, Praha 1995
[15] PhDr. Petr Sak, CSc, Spiritualita mládeže a profil církví, sekt, náboženství a duchovních směrů. Závěrečná výzkumná zpráva z resortního výzkumu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Praha, prosinec 1998
[16] Je třeba znovu a znovu upozorňovat, že v nynější legislativě registrace církve nebo náboženské společnosti není totožná s dovoleností. I ty skupiny, které nejsou státem registrované jakožto církev či náboženská společnost, nejsou nedovolené či ilegální. Ilegální by byly jen ty, které by byly soudním rozhodnutím zakázané.
[17] Marie Vágnerová, Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál, 1999, kap. 24, str. 355-397. Velmi dobře jsou ukazovány techniky psychické manipulace, je pojednáno o motivaci vstupu do sekty a o vzniku závislosti.
[18] Isabelle Nazare - Aga, Nenechte sebou manipulovat, Portál, Praha 1999
[19] La Vey Szandor Anton: Satanská bible, Reflex, Praha 1993
[20] Grombiřík, Novotný, Opatrný, Remeš, Sádlo, Štampach: Satanismus. Oliva pro SSNS, Praha 1997
[21] Christoph Schönborn: Existují sekty v katolické církvi?, in Sekty z pohledu církví v Evropě, Pastorační středisko, Praha 1998
[22] Reinhard Hummel: Sekty, nová náboženská hnutí?, in Sekty z pohledu církví v Evropě, Pastorační středisko, Praha 1998
[23] Starší generace si pamatuje užívání označení „sekta“ pro řadu nekatolických křesťanských církví a denominací, někteří používají toto označení dodnes, ač je vzhledem k závěrům 2. vatikánského koncilu zcela neúnosné.
[24] Christifidele laici. Postsynodální list Jana Pavla II. O povolání a poslání laiků v církvi a ve světě z prosince 1988, Zvon, Praha 1990
[25] Mluvíme-li v těchto souvislostech o „sektářském nebezpečí“ nemáme na mysli ani tak vytvoření klasické sekty, totiž odštěpenecké významné skupiny těch, kdo zatvrzele „věří jinak“, ale spíš dnes i v mnoha jiných oborech existující nebezpečí manipulace členů, neomezené a nekontrolované vlády „vůdce“ a z toho vyplývající psychické i morální škody, které spíš ve svých důsledcích, totiž po ztrátě iluzí a odchodu ze skupiny, mohou vést ke ztrátě víry, patologické skepsi až nenávisti vůčí všemu křesťanskému.
[26] Zhruba takto lze - z velké části - popsat už medializovanou kazu „P. Mikulica - Vršovice“.
[27] Mnohé z uvedeného bývá vytýkáno Koinonii sv. Jana Křtitele z Plzně – Litic
[28] Některé z popsaných rysů najdeme např. ve skupině v Dvoře Králové (Počáplech) u Berouna
[29] Např. skupina pana Láška u Nymburka
[30] Srov. LG 12, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, str. 49