LITURGICKÉ MEZIDOBÍ

Pondělí 23. týdne

Kol 1,24-2,3

Dal jsem se do služeb církve, abych vám oznámil to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků.

Pavel slouží církvi. A nejen to, ale dokonce v její prospěch i trpí. Raduje se však z toho, protože vidí utrpení ve světle vzkříšení. Ve středu jeho služby stojí hlásání Božího slova. Božímu slovu je Pavel stále plně k dispozici, poněvadž ví o Božím plánu hlásat evangelium na všech místech a všemu stvoření. V Božím slově totiž přichází nejdůležitější zpráva, že v Kristu máme naději na věčnou spásu.

1Kor 5,1-8

Odstraňte ten starý kvas; vždyť náš velikonoční beránek - Kristus - je už obětován.

Apoštol Pavel nevytýká křesťanům korintské církevní obce pouze vnitřní rozpory a nejednotu. Zmiňuje také případ krvesmilství. Pavel nekárá osobně zodpovědného hříšníka, nýbrž všechny korintské křesťany. Svojí tolerancí k tomuto hříchu neberou vážně přítomnost Ježíše Krista ve shromáždění, ani budoucí soud. Právě jejich shromáždění ve jménu Pána Ježíše má skrze odsouzení zachránit hříšníka pro „onen den Pána Ježíše“.

Lk 6,6-11

Dávali pozor, zdali uzdravuje v sobotu.

A to Ježíš dělal, zdá se, obzvlášť rád. Aby ukázal, že přináší zcela novou svobodu? Aby zdůraznil typické mesiášské skutky (uzdravování) konané obzvlášť v sobotu, v den, kdy se čekal příchod Mesiáše? V každém případě uzdravení (dosl.) „uschlé“ ruky je také znamením znovupřijetí od­padlíka do společenství Izraele (Ž 137,5).

Úterý 23. týdne

Kol 2,6-15

Bůh vás zase oživil zároveň s ním, odpustil vám všecky hříchy.

„Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). V tomto Duchu je třeba jít pevně a vytrvale dál. Pavel nemluví proti lásce k moudrosti, ale proti takovým ideologiím, které vychází z vědeckého poznání, přidají k tomu snad něco z náboženství, ale nepřijímají centrální a nenahraditelnou úlohu Krista. Varování před podobnými směry a hnutími je i dnes stále stejně aktuální.

1Kor 6,1-11

Bratr se soudí s bratrem, a to ještě před nevěřícími.

Mezi křesťany by vůbec neměly vznikat právní spory. A už vůbec by neměly být předkládány k rozhodování pohanským soudcům. Podobný odpor vůči souzení a rozsuzování nacházíme již u samotného Ježíše: „Kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (L 12,14). Přesto Bůh svěřil Synu člověka eschatologický soud, jehož budou podle apoštola Pavla účastni také všichni křesťané: „Což nevíte, že křesťané budou soudit tento svět?“

Lk 6,12-19

Celou noc strávil v modlitbě. Vyvolil dvanáct učedníků a nazval je apoštoly.

To vše po celonoční modlitbě (oblíbený Lukášův dů­raz) a ve chvíli, kdy se od něj zcela odvracejí vůdcové Izraele (viz včerejší 6,11). Kruh „dvanácti“ ztělesňuje Ježíšův nárok na celý Izrael (12 kmenů, srov. Zj 21,10-14) a zároveň má naznačit kontinuitu struktury prvotní církve s pozemským Ježíšem (Ježíš - Dvanáct - učedníci - zástupy). Skrze slyšení jeho slova (v. 18) a „svátostný“ dotyk (v. 19) je prožíváno uzdravení „každého“.

Středa 23. týdne

Kol 3,1-11

Jste už mrtví s Kristem, umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského.

Úvodní část tohoto úryvku tvoří součást liturgie velikonoční neděle. Křesťan se stal novým člověkem. Zemřel a byl vzkříšen v Ježíši Kristu. Přesto, že žije ještě zde na zemi a neutíká od svých povinností a zodpovědnosti k tomuto světu, je zcela zaměřen tam, „kde je Kristus po Boží pravici“. Pavel přináší sérii praktických pokynů, které jsou projevem našeho nového života v Kristu, a které jsou platné pro věřící všech dob.

1Kor 7,25-31

Jsi vázán k manželce? Nevyhledávej rozluku. Jsi svobodný? Nehledej si ženu.

V prvních šesti kapitolách prvního listu do Korintu apoštol Pavel reaguje na tamní nepořádky, o nichž se dověděl od „některých lidí z Chloina domu“. Od sedmé kapitoly pak odpovídá na dotazy, které mu Korinťané předložili. První okruh se týká otázek manželství a panenství. Pavel v zásadě přitakává manželství. Přesto dává přednost životu mimo manželství: „ano, je to pro člověka dobré, aby zůstal tak, jak je“. Zdůvodnění však Pavel nepřijímá z asketických, tělu nepřátelských představ, nýbrž z eschatologického očekávání. Čas je krátký a tento viditelný svět pomíjí se vším, co k němu patří, i s manželstvím.

Lk 6,20-26

Blahoslavení, vy chudí. Běda vám, boháči.

Kdo je Ježíšovým učed­níkem (v. 20!) a žije z jeho slova, je již nyní „blahoslavený“ (dosl. „šťastný“), i když je chudý, zbavený výhod, znevýhodněný či jakkoli trpící, protože očekává spásu jen od Boha. Bohatí jsou na tom dobře už zde, což je může zcela uzavřít pro v Ježíši „zde a nyní“ nabízené pravé bohatství Božího království. Pak jim ovšem platí „běda“! Takto začíná tzv. „kázání na rovině“ (6,17.20-49), jakési shrnutí obsahu a formy pravého učednictví

Čtvrtek 23. týdne

Kol 3,12-17

Mějte lásku, neboť ona spojuje všechno v dokonalost.

Po té, co Pavel vyjmenoval všechny neřesti starého člověka, dává soubor ctností, které jsou logickým důsledkem vzkříšení člověka v Kristu. Mezi nimi má výsadní postavení láska, která všechny věřící spojuje v jedno dokonalé Kristovo tělo. Oslavený Ježíš Kristus, který vládne na věky věků, je důvodem pokoje, který má pronikat jak celé toto církevní společenství, tak život každého jednotlivého křesťana.

1Kor 8,1b-7.11-13

Když zraňujete slabé svědomí bratří, hřešíte proti Kristu.

Problém, který zde apoštol nastoluje, je nám dnes vzdálený, avšak způsob, jak se s ním vyrovnává je stále aktuální. Smějí křesťané jíst ze zbytků masa obětované pohanským modlám? Ti, kdo byli ve víře „silní“ věděli, že modly nic neznamenají a že takové maso mohou bez obav jíst. Tito křesťané měli správné poznání, avšak nekorigovali své poznání láskou k těm, kdo byli ve víře ještě „slabí“ a mohli by se nad tím pohoršovat. Dávat najevo svoje vyšší poznání znamená zraňovat dosud slabé svědomí a hřešit proti samotnému Kristu.

Lk 6,27-38

Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!

Boží milosrdenství k člověku a vrůstání do Božího synovství (v. 35b.36) je pro učed­níky vlastním důvodem konkrétně projevované lásky k nepřátelům (viz ovšem také všem srozumitelné tzv. „zlaté pravidlo“ ve v. 31). Uvnitř církevní obce je pak cesta neodsuzování a odpuštění ukázána jako cesta k „rozšíření srdce“, které je pak totéž schop­no přijmout od Boha v míře vše přesahující (v. 37n).

Pátek 23. týdne

1Tim 1,1-2.12-14

Byl bych dříve rouhač, dostalo se mi však Božího milosrdenství.

Pavel se obrací na věrného druha a učedníka Timoteje, který byl postaven do čela církve v Efesu. Uvědomuje si znovu velikost milosti, která ho zasáhla a obrátila z pronásledovatele na horlivého apoštola. Proto cítí potřebu znovu a znovu děkovat. Pavel bude vždy vzorem učedníka, který se bez přetvářky a v pokoře hlásí ke svým hříchům minulým i současným (srv. 1 Tim 1,15) a ke své slabosti (srv. 2 Kor 12,9) a tak může být Bohem povýšen a obdarován.

1Kor 9,16-19.22b-27

Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.

Ježíš bere pro svá podobenství často příklady z venkovského života: rozsévač, dělníci na vinici, rybáři. Apoštol Pavel se dovolává u svých korintských posluchačů jejich městské zkušenosti. Uvádí jako příklad sportovní hry. Přirovnává křesťanský život k běhu na závodišti. Prostředkem k dosažení cíle je u závodníka i křesťana zdrženlivost, cíl je však různý. Vítězný závodník získá věnec pomíjející, křesťan věnec nepomíjející.

Lk 6,39-42

Může slepý vést slepého?

Důraz na milosrdnou lásku je nyní apli­kován i vůči těm, kteří mají v obci zodpovědnost za druhé. Tako­výto představený musí být především citlivý (tj. ne „slepý“) k Ježíšovu příkladu lásky (v. 40), nemá se domnívat, že vše ví lépe a sám má důsledně žít cestu pokání z vlastních chyb.

Sobota 23. týdne

1 Tim 1,15-17

Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.

Pavel o sobě vyznává, že je nejmenší z apoštolů (srv. 1 Kor 15,9) ale první z hříšníků. Opět je zde vidět jeho pokora a velikost přijaté milosti. Svoje obrácení Pavel zasazuje do širšího rámce Božího jednání s hříšníky, které Kristus přišel zachránit. A patří-li on mezi ně na prvním místě, může být pro všechny hříšníky všech dob příkladem důvěry v Boží milosrdenství a shovívavost. Všichni mohou dosáhnout života věčného.

1Kor 10,14-22

Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho.

Kapitoly 10 a 11 prvního listu Korinťanům obsahují nejstarší zprávy, které se nám dochovaly o křesťanském slavení Eucharistie, starší než evangelia. Na rozdíl od evangelií se zde dovídáme nejen o ustanovení Eucharistie, nýbrž také o způsobu jejího slavení v prvokřesťanských obcích. Eucharistie byla spojena s hostinou lásky - agapé. Pavel také důsledně spojuje Eucharistii s jednotou církve: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast v tom jednom chlebě“.

Lk 6,43-49

Proč mě oslovujete „Pane, Pane“, když neděláte, co říkám?

Řeč, avšak především skutky člověka vyjevují kvalitu jeho srdce a ukazují na pravost jeho učednictví. Jeho základem je sám Ježíš (skála), ke kterému člověk „přichází“, jehož slova „slyší“ a podle nich „jedná“ (v. 47). Takto postavený život se nezhroutí.

Pondělí 24. týdne

1Tim 2,1-8

Ať se konají modlitby za všecky lidi. Tak je to dobré a milé Bohu; on chce, aby se všichni lidé zachránili.

Soukromá i veřejná modlitba musí mít také univerzální rozměr, tedy musí pamatovat na všechny lidi. Zvláště je třeba myslet na ty, kteří mají zodpovědnost za společnost, na všechny autority. Na nich totiž mnoho závisí klidný a pokojný život, ve kterém se vytvoří vhodné podmínky pro šíření evangelia, v němž je spása pro všechny. Vroucí modlitba může změnit jednotlivce, kteří pak budou měnit celou společnost.

1Kor 11,17-26

Dojde-li mezi vámi k rozštěpení, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán.Korinťané už nemohli nazývat hostinou lásky to, co konali v rámci slavení Eucharistie. Otevřeně se tam projevily rozdíly mezi majetnými, kteří se dosyta najedli, a chudými, kteří se cítili zahanbeni. Pavel nejprve Korinťany kárá a poté se dovolává Božího původu slavení památky večeře Páně. Podobně jako všechny generace křesťanů byli již nejstarší křesťané zavázáni tradicí, předanou od samotného Pána: „čiňte to na mou památku“.

Lk 7,1-10

Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru.

Víra, kterou Ježíš nachází u pohanského setníka, je cestou, kterou může přijít uzdravení (spása) ke každému člověku (tedy nejen k izraelskému národu, který si svojí „vyvoleností“ nemůže ušetřit krok víry). Hlavním nástrojem této spásy je ovšem opět Ježíšovo slovo (v. 7).

Úterý 24. týdne

1Tim 3,1-13

Představený musí být bezúhonný; totéž platí o jáhnech, ti ať uchovávají tajemné pravdy víry v čistém svědomí.

Pavel se zabývá některými službami v církvi. Vypočítává charakteristiky, které musí mít případný kandidát. Nejde pouze o povinnosti, které musí plnit, ale zejména o osobní předpoklady pro dobrý výkon svěřené služby. Tehdy může být společenství prospěšný a přispívat k jeho budování. Kdo usiluje o církevní úřad, nemá hledat pocty, slávu, materiální prospěch, ale dát se do náročné a namáhavé práce ve prospěch církve. Pak usiluje o dobrou věc.

1Kor 12,12-14.27-31a

Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd.

V kapitolách 12-14 prvního listu Korinťanům hovoří Pavel o darech Ducha. Církev je jedno tělo. Tím se již předjímá pozdější, rozvinutější pojetí církve jako tajemného Kristova těla. V jednom těle je však mnoho údů, členů církve a každý z nich má svojí vlastní úlohu. Tyto úlohy jsou charizmata - rozmanité dary a služby, které jsou jednotlivými křesťanům svěřeny, aby jejich přispěním mělo prospěch celé tělo, celá církev.

Lk 7,11-17

Mládenče, pravím ti, vstaň!

Ježíšovo slovo má nejen moc uzdravo­vat, ale i křísit mrtvé. Tak lidé (opět nejen Židé, ale i okolní pohané, v. 17) zakouší, že (v Ježíši) „Bůh navštívil svůj lid“ (v. 16b). Typicky pro Lukáše je vše zasazeno do Ježíšova soucitu.

Středa 24. týdne

1Tim 3,14-16

Je to hluboké náboženské tajemství.

Pavlova slova jsou eklesiologicky nesmírně bohatá. Nejdříve konstatuje svrchované Boží panství nad církví, ve které všichni představení jsou pouze Boží nástroje. Definuje pak církev jako „dům Boží“. Církev je tedy pevnou duchovní stavbou ze všech věřících, založenou a opřenou o pravdu (pro doplnění - srv. Gal 2,9). Pravda, na které církev stojí a kterou hlásá, se koncentruje v osobě Krista a jeho díle spásy.

1Kor 12,31-13,13

Nyní trvá víra, naděje a láska. Ale největší z nich je láska.

Slavná Pavlova „velepíseň lásky“ bývá často čtena a posuzována izolovaně od kontextu, v němž se v prvním listu Korinťanům nachází. Již v kapitole 12 je řeč o darech Ducha a láska je v této souvislosti ještě „lepší dar“, „mnohem vzácnější cesta“. Je jistě užitečné číst tento úryvek také při křesťanském slavení manželství, avšak nikdy nesmíme zapomínat, že celostně pojatá křesťanská láska zahrnuje, ale zároveň také přesahuje manželskou lásku. Nejen pro manžele platí: bez lásky nejsem nic.

Lk 7,31-35

Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali. Takováto pasivní nerozhodnost lidí, kteří vše negují a nic jim není dobré, uzavírá jedinou reálnou naději na budouc­nost, která ovšem vyžaduje jasný krok víry a nelpění na formách.

Čtvrtek 24. týdne

1Tim 4,12-16

Dávej si pozor na to, čemu učíš; povede to ke spáse jak tebe, tak své posluchače. Timotejovi, ač věkem mladému, byla svěřena církev v Efesu. K výkonu své služby přijal nezasloužený dar - charisma, který mu byl svěřen trvale skrze vkládání rukou. Úryvek je svědectvím o svátosti svěcení: kvůli prorockému vnuknutí (srv. 1 Tim 1,18) a pro vkládání rukou je Timotejovi dáno charisma, aby v Kristově jménu spravoval a posvěcoval věřící. Jistě je zajímavé a důležité všimnout si úzkého spojení instituce a charismatu v církvi.

1Kor 15,1-11

Tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.

Apoštol Pavel není nezávislý soukromý myslitel. Jeho výklad evangelia je zcela osobní a původní, avšak základní christologické vyznání přijímá od církve. Je to stálé a neměnné jádro křesťanského vyznání víry, které se traduje již po dva tisíce let - Kristova smrt a jeho vzkříšení. Pavel uvádí sebe jako posledního svědka Kristova zmrtvýchvstání. Nejen z důvodů chronologie, ale také kvůli pokoře bývalého pronásledovatele.

Lk 7,36-50

Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Vnitřní logika této věty ukazuje na Boží odpuštění jakožto motiv i zdroj konkrétně prokazované lásky (vděčnosti) k člověku (k Ježíši). Ježíšovo stolování s hříšníky (viz včera 7,34) je ukázáno jako výraz Božího slitování, vděčnost ženy (v protikladu k jednání farizea Šimona) je pak nastavena jako zrcadlo.

Pátek 24. týdne

1Tim 6,2c-12

Ale ty, Boží muži, usiluj o spravedlnost!

Tím, že Pavel nazývá Timoteje „Božím mužem“, staví ho na opačný břeh, než stojí falešní učitelé, chamtivci, lakomci, atd. Božími muži byly nazvány velké postavy SZ, jako Mojžíš, David, Samuel a proroci. Pavel tím vydává o Timotejovi jedinečné svědectví: o jeho naprostém odevzdání se Bohu a službě církvi skrze svěcení a o jeho vynikajících ctnostech. Timotej, stejně jako ostatní pastýři, musí usilovat o zachování si a prohloubení těchto darů.

1Kor 15,12-20

Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu.

Starší apologetika - obhajoba křesťanské víry - považovala historický fakt Kristova zmrtvýchvstání za důkaz jeho božství a pravosti křesťanství. Pro apoštola Pavla však zmrtvýchvstání neznamená potvrzení náboženské pravdy, nýbrž především událost spásy: „nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších“. Kristovo vzkříšení je pro Pavla druhou stránkou jeho smrti: „byl vdán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4,25).

Lk 8,1-3

Byly s nimi ženy, které se o ně staraly ze svého majetku.

Dnešní text nám dává nahlédnout do vnitřní „kuchyně“ Ježíšova misijního působení (jehož jádrem byla „zvěst o Božím království“): Kromě „dvanácti“ jsou zde (pro Lukáše typicky) vyzdviženy také („mno­hé“) ženy (od bývalých prostitutek až k ženám z bohatých a vliv­ných kruhů), čímž Ježíš prolamuje další dobové hranice.

Sobota 24. týdne

1Tim 6,13-16

Uchovej nauku bez poskvrny až do slavného příchodu našeho Pána.

Timotej se nacházel v prostředí, kde byla pravost jeho víry v neustálém nebezpečí. Proto je mu postaven před oči příklad Krista, který i tváří tvář mučení a smrti nezapřel pravdu. Timotej musí uchovat neporušenou víru až do slavného příchodu našeho Pána a soudce na konci věků. Při myšlence na parusii se Pavlova slova mění v krásnou doxologii, zahrnující nejtypičtější Boží tituly a vlastnosti.

1Kor 15,35-37.42-49

Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá.

Potíže, které měli korintští křesťané se zmrtvýchvstáním pramenily z řeckého, helénistického pohledu na člověka, který se lišil od hebrejského biblického myšlení. Zatímco podle Bible stvořil Bůh člověka jako celostnou živou bytost (srov. Gn 2,7), řecké chápání člověka bylo dualistické: pouze duše je nesmrtelná, zatímco tělo podléhá věčné zkáze. Oproti takové rozdvojenosti vyjadřuje zmrtvýchvstání celistvost lidské bytosti. Oproti dnes módní reinkarnaci vyjadřuje také jedinečnost naší pozemské existence.

Lk 8,4-15

Semeno v dobré půdě jsou ti, kdo to slovo uchovávají a s trpěli­vostí přinášejí užitek.

Tak je vyjádřena ideální reakce na zvěs­tované Boží slovo. Ve výkladu podobenství (v. 11 - 15) lidé nej­sou (jak by se ze slovní formulace mohlo zdát) srovnáváni se se­menem, ale s různým způsobem, jak půda přijímá semeno („Boží slo­vo“, v. 11). Ve vlastním podobenství (v. 5 - 8) je zachován pů­vodní důraz na povzbuzení k důvěře, že navzdory veškerému neús­pěchu Boží slovo vzejde a přinese bohatý užitek (srov. Gn 26,12).

Pondělí 25. týdne

Ezd 1,1-6

Kdo patří k Hospodinovu lidu, může odejít do Jeruzaléma a stavět dům Hospodinu.

Asyřané a Babyloňané ničili dobytá města, deportovali obyvatelstvo a vnucovali jim jiná náboženství. Když se po sérii vítězství ujímá vlády král Kyros, nastoluje jinou politiku. Respektuje okupovaná města a nechá lidu náboženskou svobodu. Roku 538 př. Kr. po porážce Babylona dává dovolení k návratu přesídlenců a k obnovení chrámu a kultu v Jeruzalémě. S pomocí Boží i lidí se tak začne naplňovat Jeremiášovo proroctví.

Př 3,27-34

Zvrhlého člověka si Hospodin oškliví.

Prvních devět kapitol knihy Přísloví působí jako rady otce synovi. Tak chce autor svým příkladem naznačit nutnost předávat moudrost z generace na generaci. V tomto úryvku nejprve radí otec synovi, jak se má chovat k bližnímu. Pak ovšem svoje rady zdůvodňuje. A tu se ukazuje, že se nejedná jen o jakousi přirozenou morálku oboustranně výhodných vzájemných vztahů, nýbrž o zásadní lidské postoje, které zkoumá sám Hospodin, a podle jejich kvality buď stíhá kletbou nebo žehná.

Lk 8,16-18

Svítilna se postaví na podstavec, aby ti, kdo vcházejí, dobře vi­děli.

Zvěstování Božího slova v obci se tedy nakonec nemá dít jen uzavřeně, ale také tak, aby osvěcovalo všechny, kteří mají zájem vstoupit na cestu následování. „Mít“ Boží slovo znamená „zachovat je“ a vytrvat pod jeho nárokem (viz včera 8,15) - pak bude „při­dáno“ požehnání k růstu. „Nemít“ znamená zacházet s Božím slovem tak, jak (včera) ukázaly tři předchozí příklady (8,12-14). Člověk pak bude zbaven iluzí, že něco „má“.

Úterý 25. týdne

Ezd 6,7-8.12b.14-20

Dostavěli Boží dům a slavili velikonoce.

Přízeň, kterou Kyros i Dareios projevovali Izraeli zcela odpovídala perské politice. Díky tomu byl roku 515 př. Kr. dokončen chrám, který bude sloužit až do doby Heroda Velikého (37-4 př. Kr.), který ho pak od základů přestaví. Lid může s radostí obětovat a slavit velikonoce. Začíná nová etapa izraelských dějin. Bůh je věrný a znovu se chce s láskou starat o svůj lid.

Př 21,1-6.10-13

Různé názory.

Moudré výroky tohoto úryvku nejsou logicky řazeny. Přesto mohou mít jak společného jmenovatele otázku, co je před Hospodinem správné. Moudrý svatopisec se na tuto otázku snaží odpovědět vyostřením kontrastů: spravedlivý a čestný život - pyšné a naduté srdce, pilný - zbrklý, nezkušen - moudrý. Naše životní zkušenost je poněkud rozmanitější, ale zároveň zamlženější. Jasné a jednoznačné formulace knihy Přísloví nám mohou poskytnout právě v dnešním komplikovaném světě první základní orientaci.

Lk 8,19-21

Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.

Do Ježíšovy nové učednické rodiny tedy nevstupuje každý pos­luchač, ale jen ten, kdo jím hlásané Boží slovo také „plní“ (tj. jedná podle něj, srov. také 11,27n, sobota 27. týdne).

Středa 25. týdne

Ezd 9,5-9

Bůh nás v našem otroctví neopustil.

Ezdráš svou modlitbou vyznává hříchy svého lidu. Hospodinův trest byl spravedlivý a zasloužený. Modlitba je pronášena na pozadí vážného problému smíšených manželství, která byla považována za velké nebezpečí pro čistotu víry. Když Ezdráš zjistí, že i navrátilci z Babylona se smísili s ženami cizinkami, roztrhne šaty, padne na kolena a začne se modlit. Dějiny spásy jsou neustálé střídání lidského hříchu a Božího milosrdenství.

Př 30,5-9

Ani bídu, ani bohatství mi nedávej, jen to nutné dej mi k živobytí.

Autor knihy Přísloví, typově sám král Šalamoun, jež zná osidla bohatství. Zatímco třeba Abrahámova nebo Jobova četná stáda byla znamením Hospodinova požehnání, Šalamoun se nestaví k bohatství tak kladně. Ví, že se může z přebytku stát nevěrným Hospodinu. Avšak není žádoucí ani zoufalá bída, která nutí člověka opatřovat si živobytí nečestně. Mudroslavné starozákoní knihy mají smysl pro zlatou střední cestu.

Lk 9,1-6

Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné.

Tímto „posláním dvanácti“ Lukáš dále rozvíjí svůj koncept misijního pů­sobení Ježíšova hnutí (srov. již 5,1nn a 6,12nn). Základem jejich (zatím předběžného, srov. Sk 1,8) poslání je „hlásat Boží králov­ství“ a „uzdravovat“ (potvrzovat hlásání mocnými činy). Formou služby má být absolutní odkázanost na Boha i lidi (v. 3) a stále udržovaný kontakt s Ježíšem při slavení eucharistie (9,10nn).

Čtvrtek 25. týdne

Ag 1,1-8

Znovu vystavte chrám! V něm budu mít zalíbení.

Předexiloví či exiloví proroci jsou typičtí svým důrazem na opravdovost izraelského náboženství, které musí být v srdci a nikoli ve vnějších věcech. Aggeus tomu neodporuje. Chápe chrám jako výmluvný symbol jejich vztahu k Bohu a důkaz, že myslí jen na sebe. Svědčí o tom i hubené sklizně a jiné nezdary. Obnovení chrámu bude předzvěstí hojnosti nového Božího požehnání.

Kaz 1,2-11

Nic nového není pod sluncem.

Marnost, pomíjivost, doslova: vanutí větru. Tímto slovem vyjadřuje autor knihy Kazatel 64x svůj skeptický pohled na svět. Kazatel patří mezi mudroslovné knihy, sepsané až po návratu z babylónského zajetí. Vnáší do původního hebrejského myšlení nové prvky. Svět se již nejeví tak jednoznačný a smysluplný. Člověk poznává přirozená omezení všeho, co se ve světě děje. V tom se také zároveň projevuje lidská velikost a výjimečnost.

Lk 9,7-9

Jana jsem přece dal stít. Kdo však je ten, o kterém slyším takové věci?

Nejen takovéto otázky si kladl Herodes Antipas, ale Ježíše se dokonce „snažil uvidět“. Tento zájem jej však nevede k násle­dování, ale k pro-následování Ježíše (srov. 13,31 a 23,6nn).

Pátek 25. týdne

Ag 1,15b-2,9

Za malou chvíli slávou naplním tento dům.

Lid se pustil do stavby chrámu. Jistě se museli potýkat s nedostatkem prostředků a mnoha jinými obtížemi. Proto je pochopitelné, že nový chrám není ani zdaleka tak veliký a krásný jako předchozí Šalomounův. Přesto je zde Hospodinovo ujištění, že v něm bude přebývat a z něj žehnat. Aggeovo proroctví se jednou v plnosti projeví ve skromném chrámu Kristova lidského těla.

Kaz 3,1-11

Každá činnost pod sluncem má svůj čas.

Lidský život je dvojznačný. Ve čtrnácti dvojicích vyjadřuje Kazatel paradoxy lidské existence. Ví, že je umí popsat, avšak pídí se také po jejich smyslu. Zde však naráží na překážku své neznalosti Božího díla a pokorně to přiznává. Ani dnešní sociologie nebo psychologie si nemohou činit nárok na úplné vysvětlení lidského počínání, tím spíše „nemohou proniknout dílo, které dělá Bůh od začátku do konce“.

Lk 9,18-22

Ty jsi Boží Mesiáš. Syn člověka bude muset mnoho trpět.

Vyznání Ježíše jako Mesiáše (h. „Mašíach“, ř. „Christos“, „Pomazaný“) za­tím roste jen v srdcích učedníků (reprezentovaných Petrem), a to opět při Ježíšově modlitbě (srov. 3,21; 6,12; 9,28). Do velikonoc (smrt a vzkříšení) to však nemá být obsahem zvěsti o Ježíši.

Sobota 25. týdne

Zach 2,5-9.14-15a

Hle, přicházím, abych přebýval uprostřed tebe.

Lid se vrátil z vyhnanství, obnovil město a chrám, a přesto se nemůže ubránit palčivým otázkám o své budoucnosti. Z čistě lidského pohledu jsou jeho naděje nevelké. Proto přichází Hospodinovo slovo, aby lid posílilo a dodalo důvěry. Zachariáš sice hovoří ke svým současníkům (jeho vystoupení se datuje mezi r.520 - 518 př. Kr.), ale jeho slova nabývají plného významu ve světle Kristova vtělení.

Kaz 11,9-12,8

Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí, než se vrátí prach do země a duch se vrátí k Bohu.

Kazatel neodrazuje od radostí života. Mladému člověku nechce svojí skepsí zamezit vlastní cestu, avšak upozorňuje jej, že vše z čeho má potěšení, je pomíjející a že jednou bude muset skládat své účty před Bohem. Také na tomto úryvku můžeme sledovat také literární krásu kazatelovy poezie ze 3. století př. Kr.

Lk 9,43b-45

Syn člověka bude vydán. Báli se ho na to zeptat.

Ježíš znovu a znovu začíná připomínat svoji cestu „vydanosti“, které učedníci nemohou zatím rozumět. Hlubšímu pochopení jim brání strach (ze zničení jejich falešných snů o Mesiáši nebo z vlastního utrpení).

Pondělí 26. týdne

Zach 8,1-8

Vysvobodím svůj lid ze země východu i západu slunce.

Těchto prvních pět z deseti prorockých výroků se zabývá budoucností Izraele. Hospodin kvůli své žárlivosti pro Sion vykoná zázrak obnovy Izraele a Jeruzaléma. Tyto výroky mají být injekcí optimismu do beznaděje a frustrací lidu. Hospodin uzavřel na počátku se svým lidem smlouvu a zůstává jí věrný i přes všechny hříchy a nevěrnosti Izraele. V nové a věčné smlouvě Ježíše Krista budeme jeho lidem navěky.

Job 1,6-22

Hospodin dal, Hospodin vzal, buď pochváleno Hospodinovo jméno!

Kniha Job nepodává historické události, nýbrž učí moudrosti. Je koncipovaná téměř jako divadelní představení. V úvodní scéně vystupuje Hospodin, obklopený „Božími syny“, svým nebeským dvorem, v dialogu s odpůrcem - satanem. Uzavírají dohodu o zkouškách, jimiž bude muset projít bohabojný Job. Potom se scéna mění a přicházejí „Jobovy zvěsti“. Job však zůstává nezlomen a pronáší známá slova: „Hospodin dal, Hospodin vzal, buď pochváleno Hospodinovo jméno“.

Lk 9,46-50

Kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten je největší.

Ježíš takto a především symbolickým poukazem na malé dítě musí „léčit“ nejen nepochopení, ale i necitlivost učedníků vůči jeho tragické cestě. Verše 49n pak jsou výzvou k toleranci mezi různými skupinami v křesťanství a varováním před přílišnou uniformizací církve (v. 49b zní dosl. z ř.: „... kdo tě nenásleduje spolu s námi“). Avšak srov. také 11,23!

Úterý 26. týdne

Zach 8,20-23

Přijdou mnohé národy, aby hledaly Hospodina v Jeruzalémě.

Tyto dva prorocké výroky se liší od předchozích. První oznamuje obrácení pohanů k Hospodinu; nový Jeruzalém nebude jen láskou Izraele, ale bude silně přitahovat všechny národy, které se přijdou s Bohem smířit. Druhý výrok hovoří o centrální úloze Izraele v této mesiášské době. Lid, který má ve svém středu Boha a který s ním má již staleté zkušenosti, bude pomáhat těmto „konvertitům“.

Job 3,1-3.11-17.20-23

Proč se dostává souženému světla?

Job proklíná den, kdy se narodil. Není sám, kdo takto bojuje s Hospodinem, stačí vzpomenout proroka Jeremiáše zklamaného a znaveného svojí prorockou službou (Jer 15,10). Poté Job klade otázky, proč nemohl svému osudu zaniknout. Podobné výčitky, adresované Bohu, nacházíme také v žalmu 88. Jejich přítomnost v Bibli je možná překvapivá pro ty, kdo si myslí, že víra musí být slepá a nesmí klást naléhavé otázky Bohu, aby snad „nebyl uražen“.

Lk 9,51-56

Pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma.

Tím začíná velký oddíl vyprávění o Ježíšově „cestě do Jeruzaléma“ (9,51 - 19,27). Ježíš je stále na cestě a pevně směřuje k cíli - aby byl „vzat vzhůru“ (9,51; 13,22; 17,11; 19,28). Následovat Ježíše znamená jít stále dál pod vedením „vůdce k životu“ (dosl. překl. Sk 3,15), a to přes všechny překážky a odmítnutí (která se při takovémto jasném směřování budou množit).

Středa 26. týdne

Neh 2,1-8

Jestliže to král uzná za vhodné, propusť mě do města mých otců, abych ho znovu vystavěl.

Boží slovo nám ukazuje dvě postavy poexilní obnovy Izraele. Kněz Ezdráš má na starosti náboženskou obnovu, zatímco laik Nehemiáš bude budovat a obnovovat Jeruzalém. Nehemiáš zaujímá významné postavení u perského dvora a tak se podobá jiným biblickým postavám: Josefovi v Egyptě, Danielovi v Babyloně, Mardocheovi a Ester u perského dvora. Nehemiáš je vzorem odvážného a silného věřícího člověka, který neskončí u nářků nad těžkou situací, ale s důvěrou v Boha se účinně zasazuje o dobro Boží věci.

Job 9,1-12.14-16

V čem by mohl člověk mít u Boha pravdu?

Job dochází k závěru, že Boží moudrost a síla daleko převyšují lidské schopnosti. Vést při s Bohem nemá smysl, neboť by šlo o střet velmi nerovných soupeřů. Popis činů Boží moci, jež zasahuje do běhu světa, odpovídá starověkým semitským představám: země na sloupech, slunce vychází... Zejména od dob Galilea Galilei se musela církev konfrontovat s výsledky moderních věd a stále důsledněji rozlišovat samotnou podstatu biblické zvěsti od kosmologických a jiných dobových představ biblických autorů.

Lk 9,57-62

Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.

Skupina učedníků za Ježíšem ztělesňuje církev jdoucí za svým vůdcem Ježíšem na své misijní cestě dějinami. V dialogu se zájemci o následování jsou uvedeny zásady cesty: Být připraven být stále na odchodu a nikde nebýt doma, neulpět na ničem, co by zdržovalo hlásání Božího království a váhavě se neobracet zpět ke starému životu.

Čtvrtek 26. týdne

Neh 8,1-4a.5-6.7b-12

Ezdráš otevřel knihu Zákona, velebil Hospodina a lid odpověděl: Amen, amen!

Izrael slaví svátek stánků a shromáždí se dojednoho k naslouchání Božímu slovu. Byla to vlastně slavnost obnovení Smlouvy, slavnost uvědomění si vlastní identity Božího lidu po desetiletích strádání a vyhnanství. Centrální místo zde zaujímá Boží slovo. Boží slovo je světlem a potravou, která dodává lidu novou sílu a radost. Boží slovo je nejhodnotnější a největší útěchou, kterou zde na zemi máme.

Job 19,21-27

Vím, že můj Obhájce žije.

Pro křesťanské chápání tohoto úryvku měl význam latinský překlad Bible od sv. Jeronýma, zvaný Vulgáta. Ten podává textovou verzi, kterou zde čteme: ve svém těle uzřím Boha“. Pro křesťanské dogma to měl být jeden z důkazů pro vzkříšení mrtvých. Zařazení tohoto úryvku mezi texty, čtené při pohřebních obřadech svědčí dodnes o takovém chápání. Původní hebrejská verze zní: uzřím Boha „bez mého těla“. Naděje a jistou Boží pomoci se neztrácí ani změnou překladu.

Lk 10,1-12

Spočine na něm váš pokoj.

I „další“ vyslaní učedníci (srov. v. 1 s 9,2.52; počet „72“ či „70“ - dle různých variant textu - navazuje snad na Gn 10 či Num 11,24) jsou „připravovatelé cesty“, „zvěstovatelé Božího království“ vhod (v. 8) i nevhod (v. 10) a zde také „nosi­telé pokoje“ všude, kde je někdo schopný jej přijmout (v. 6). V pozadí je opět Lukášův pohled na rozšiřující se misii církve.

Pátek 26. týdne

Bar 1,15-22

Zhřešili jsme proti Pánu a neposlouchali jsme ho.

Toto kající vyznání rozvíjí motiv rozptýlení a hanby Izraele pro své těžké hříchy, kterých se dopouštěl. Je zde na jedné straně moudrý a nekonečně milosrdný Bůh, starající se o svůj lid, a na druhé straně nevděčný a hloupý Izrael, který na sebe svými hříchy uvádí všechno zlo, které prožívá. Pokorné a upřímné vyznání svých provinění je jedinou cestou k obnovení Smlouvy a k tomu, aby se Izrael opět stal lidem, který Bůh vede a chrání.

Job 38,1.12-21;40,3-5

Dával jsi někdy rozkazy jitru a pronikls až k pramenům moře?

Po diskusích Joba a jeho přátel v předchozích kapitolách, dosahuje kniha Job svého vrcholu řečí samotného Hospodina (kap. 38-41). Bůh hovoří z bouře - to je souhra mocných živlů, které svou nezkrotnou silou zvěstují Boží moc. Na začátku klade Bůh samé otázky. Upomínají Joba na hranice jeho vědění a porozumění, avšak ukazují také Boží nezměrnou velikost a jeho lásku k živým tvorům.

Lk 10,13-16

Kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.

Ztotožnění posíla­jícího a posla (ř. „apostolos“, instituce pověřenců zplnomocně­ných k předání poselství) je založeno na totožnosti jimi předáva­ného poselství, jehož odmítnutí vede ke stejným důsledkům, ať už jej zvěstoval Ježíš, nebo jeho vyslanci („apoštolové“).

Sobota 26. týdne

Bar 4,5-12.27-29

Ten, který na vás dopustil neštěstí, dá vám zase věčnou radost.

Znovu se vrací téma tragédie babylonského vyhnanství, ke kterému došlo proto, že Izrael zapomněl na svého Boha. Ale přijde vysvobození. Matka Jeruzalém opět uvidí své děti. Bůh nechává dopadnout zlo na svůj národ aby ho vychovával a on aby se obrátil. Bůh se neraduje z trestu, nemá v úmyslu zničit své vyvolené. Až se Izrael k němu obrátí, zapomene na svůj hněv a bohatě ho zahrne svými dary.

Job 42,1-3.5-6.12-16

Nyní tě zří mé oči. Proto odvolávám.

Jobův osud je završen šťastným koncem. Job sice nepochopil Boží řeč, avšak projevuje lítost nad tím, že se odvážil Hospodinu odporovat. Obdarování, jehož se opět zdravému Jobovi na závěr dostává, odpovídá starozákonnímu pojetí pozemského štěstí. Četná stáda, potomstvo a dlouhověký život - to vše je důsledek Hospodinova požehnání.

Lk 10,17-24

Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi.

Učedníky, kteří se vracejí z misijní cesty (srov. také 9,10) a vyprávějí Ježíši co činili, Ježíš vede k hlubšímu pohledu jak na ovoce poselství spá­sy - vítězství nad Satanem, tak na zdroj pravé radosti - jejich vlastní věčný život. Obojí je důvodem k „jásotu v Duchu svatém“ (v. 21) i ke „štěstí“ („blahoslavenství“) učedníků (v. 23). Obje­vuje se zde také základní model misie - vyslání, práce po dvou, návrat do domovské obce, porada, chvalozpěv a posila slovem.

Pondělí 27. týdne

Jon 1,1-2,1.11

Jonáš vstal, aby utekl daleko od Hospodina.

Jonáš je prototypem tvrdohlavého člověka, vzpurného věřícího, který dělá vždy opak toho, co má. Má jít a kázat v Ninive, ale utíká, a když se lid města dá na pokání, je znechucen a nechce žít. V úryvku je vynechána Jonášova modlitba v břiše veliké ryby, která vzápětí nahrazuje responsoriální žalm. Je to důležitý moment, protože bez upřímné modlitby není možné otevřít se milosti, překonat sebe sama a dát se do služby Bohu a lidem.

Gal 1,6-12

Já jsem evangelium nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.

Pavel prošel při své dlouhé misijní cestě Galácii a Frýgii (Sk 16,6). Tamní křesťany navštívil ještě později (Sk 18,23). Avšak poté způsobili jiní, židokřesťanští misionáři v Galatských církevních obcích zmatek. Nutili tamní pokřtěné pohany dodržovat židovské předpisy a zvyky. Pavel rozpoznal, že taková propaganda ohrožuje nejen jeho apoštolskou autoritu, nýbrž samotnou podstatu evangelia. Reaguje proto na vzniklou situace písemně na dálku - listem Galaťanům.

Lk 10,25-37

Kdo je můj bližní?

Touto otázkou chce znalec Zákona naznačit, že Ježíšově výzvě (v. 28) lze v praxi těžko dostát. Provokující příklad (kněz i levita - představitelé chrámového kultu - také dosl. „sestupovali“, v. 31, tj. měli „po službě“!; „Samaritán“ je pro Žida synonymem opovržení) pak zákoníkovi (a tím i Lukášovým čtenářům - učedníkům) klade otázku opačnou: Komu jsem já bližním? Uskutečňováním lásky se věřící stává „bližním“ konkrétních trpí­cích lidí v nepředvídatelných situacích. Vrcholem je v. 37.

Úterý 27. týdne

Jon 3,1-10

Ninivští obyvatelé změnili své hříšné chování, a Bůh se smiloval.

Jonáš se nějakým způsobem poučí a stává se nástrojem obrácení obyvatel Ninive. Ale zatímco tito bystře reagují na Boží varování a obrátí se, zůstává Jonáš dál uzavřen ve svém sobectví. Obyvatelé nepřátelského, pohanského města představují tvrdý a provokující kontrast s Izraelem. Všichni zde vzývají, pro ně neznámého Boha, a skutečně se vnitřně obrátí. Bohužel ti, kteří k Bohu patří, obrácení často jen předstírají.

Gal 1,13-24

Bůh rozhodl, že mi zjeví svého syna, abych o něm hlásal radostnou zvěst pohanům.

Křesťané znají životní běh apoštola Pavla, zejména jeho „obrácení“ především z podání evangelisty Lukáše ve Skutcích apoštolů. Nesmíme ale zapomenout, že v listu Galaťanům máme Pavlovy biografické údaje z první ruky. Není zde čtenářsky vděčné líčení Pavlova obrácení na cestě do Damašku. Celou událost svého podivuhodného přijetí křesťanství pavel naznačuje pouze parafrází Jeremiášova povolání: „Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal...“ (Jer 1,5; Iz 49,1).

Lk 10,38-42

Marta ho přivítala do svého domu. Marie si vybrala nejlepší úděl.

Dnešní příběh Lukáš uvádí jako doplněk ke včerejšímu důrazu na rozvinutí lásky k bližnímu v jejím praktickém uskutečňování. Do protikladu není stavěna služba a modlitba, ale dva možné směry našich „starostí“ - ke „mnoha věcem“ (třeba i důležitým a nutným) nebo k tomu „jedinému“ (k učednickému přijetí Ježíšova slova do srdce, které pak může přivést k plodné službě v pravý čas).

Středa 27. týdne

Jon 4,1-11

Tobě je líto ricinového keře, a já bych se neměl smilovat nad Ninivem, velikým městem?

Je úžasné, že pro jednodenní kázání proroka - cizince, docílí Bůh v pohanském Ninive toho, čeho nedosáhl u Izraele za celá staletí. Je to tvrdé a Jonáš se s tím nemíní smířit. Událost s ricinovým keřem pak ukazuje, že člověk často naříká nad tím, co mu nepatří, co není v jeho moci, na čem nepracoval. A Bohu nemá být líto člověka, kterého z lásky stvořil a vykoupil krví svého milovaného Syna?

Gal 2,1-2.7-14

Poznávali, že mám k tomu milost.

Pavel si byl jist Božím původem evangelia, které hlásal. Přesto nechtěl být soukromým hlasatelem svých vlastních idejí, nýbrž považoval za správné předložit „sloupům církve“ v Jeruzalémě své hlásání k posouzení. Pavlova úcta k ostatním apoštolům však nebyla servilní. Antiochijská roztržka s Petrem ukazuje, jak Pavlovi záleželo na otevřeném a nezkresleném evangeliu. Jednání ve shodě s „pravdou evangelia“ stojí nad každou lidskou autoritou.

Lk 11,1-4

Pane, nauč nás modlit se.

V Lukášovské verzi „modlitby Páně“ je skryto vlastní jádro modlitby - třetího základního postoje učední­ka (první dva - viz pondělí a úterý): Důvěryplný „vzhled“ k Bohu („Abba“), přání „sestupu“ osobní Boží lásky teď a tady („jméno“), „výhled“ dopředu v přání dovršení spásy („Boží králov­ství“) a nakonec učednické „následování“ nesené Bohem, a to především v oblasti denních potřeb, v životě ve slabosti a v pokušeních.

Čtvrtek 27. týdne

Mal 3,13-20a

Hle, přijde den, který plane jako pec.

Úryvek je slavnostním prohlášením o konečné spáse a odměně spravedlivých. V den Páně budou všichni lidé souzeni za svůj život. Bezbožní budou zahubeni, zatímco věrní dostanou věčnou odplatu. Spravedlnost skutečně zvítězí, ale až při konečném zúčtování. Proto se také bezbožnému zde v tomto životě může dobře dařit. Ale úspěch v životě nemusí mít nic společného s pravými hodnotami, o které se bude jednou zajímat Bůh.

Gal 3,1-5

Dostali jste Ducha za skutky ze Zákona, anebo za víru?

Zde nacházíme protiklad, jímž se Pavel zabývá později s ještě větší důkladností v listě Římanům: skutky Zákona, židovské předpisy stojí proti víře v Krista. To není teologická disputace, nýbrž zásadní otázka spásy člověka. Dopracováváme se spásy vnějšími „tělesnými“ a „záslužnými“ skutky nebo vnitřním přijetím Krista ve víře? Takto vyostřeně nastolená otázka způsobovala rozpory, kdykoli v církevních dějinách vyšla na povrch, ať už za sv. Augustina nebo v době reformace.

Lk 11,5-13

Proste, a dostanete.

K této důvěře mají být učedníci povzbuzeni prostou lidskou zkušeností, že i zlí lidé navzájem vyhovují svým prosbám (ať už z jakéhokoli motivu) - proto tím spíše vyhoví Bůh, který není zlý, který je dobrým Otcem a který touží každého pro­sícího především naplnit svým Duchem (v. 13 jako vrchol).

Pátek 27. týdne

Jl 1,13-15;2,1-2

Den Hospodinův, den mlhy a temnoty.

Invaze kobylek, které zničily zemi, způsobila národní tragédii. Lidu chybí obživa, kněží nemohou přijímat desátky a přinášet oběti. Prorok proto vyzývá k modlitbě a pravému pokání, které se projeví i vnějšími gesty. Celá pohroma je předzvěstí blížícího se „Hospodinova dne“, na který je třeba být neustále připraven obrácením se, bdělostí a modlitbou. Ve stejném duchu jako prorok hovoří často i Ježíš Kristus.

Gal 3,7-14

Kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil.Apoštol Pavel rozlišuje dvojí přístup k Bohu - těch, kdo jednají na základě víry a těch, kdo se opírají o skutky Zákona. Mojžíšův zákon byl vlastně „prokletím“ pro všechny, kdo vytrvale neplnili všechny jeho předpisy. Nikdo nemůže být před Bohem spravedlivý plněním Zákona, protože splnit všechny jeho požadavky není v lidských silách. Skrze Krista se „v poslední době“ ukázala nová cesta k Bohu - cesta víry. Není vlastně ani tak nová. Již před Mojžíšem zde byl Abrahám, který je otcem všech, kdo jednají na základě víry.

Lk 11,15-26

Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.

A to i přesto, že z pozice nenásledujících („zástu­pů“, vynechaný v. 14c) bylo možné Ježíšovu činnost vykládat zcela převráceně. V tomto zápase mezi Bohem a Satanem již nelze zůstat neutrální (v. 23, ale srov. 9,50). Ne prázdný dům, ale následová­ní Krista je cestou k překonání rozpolcenosti Ježíšových odpůrců.

Sobota 27. týdne

Jl 4,12-21

Mávněte srpem, neboť dozrála žeň.

Až nastane Hospodinův den, budou všechny národy shromážděny do „údolí Rozhodnutí“. Ti, kteří páchali zlo, k trestu a záhubě, Boží lid k uvedení do země pokoje a hojnosti. Po tolika utrpeních nastává pro Izraele konečně odpočinutí. Jeruzalém bude svatý, Sion nedotknutelný. Země znovu nabyde rajské plodnosti a z chrámu bude vytékat pramen živé vody. A Hospodin bude přebývat mezi svými navěky.

Gal 3,22-29

Vy všichni jste Boží děti skrze víru.

Dějiny spásy mají svoje etapy. Bůh nezjevuje od počátku všechno, nýbrž postupnou výchovou připravuje lidi na plnost poznání a spásy. Významnou úlohu hrál v tomto procesu Mojžíšův zákon. Byl „vychovatelem pro Krista“. Nyní, když už přišla víra v Krista, nemusíme plnit povinnosti, které ukládají Mojžíšovy předpisy. Ve víře v Krista se spojuje vše, co bylo dříve nesmiřitelné: Židé a pohané, otroci a svobodní, muži i ženy.

Lk 11,27-28

Blahoslavený život, který tě nosil. Spíše jsou blahoslaveni ti, kdo slyší Boží slovo. A zachovávají ho. K trvalému „blahoslavens­tví“ (= „štěstí“) nevede pouhé vyčistění domu (viz včera), ale ani pouhá fyzická příslušnost k Ježíši (v. 27). Marii je třeba blahoslavit jako Matku (1,48), ale nyní je podstatné následování Ježíše nasloucháním (početí) a činěním (porod a kojení) jeho slova. Takto žité Boží slovo pak má sílu „naplnit vyprázdněný dům“ Bohem.

Pondělí 28. týdne

Řím 1,1-7

Kristus, od něhož jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom přivedli

k ochotnému přijetí víry všecky národy.

Úryvek je úvodem k doktrinálně nejvýznamnějšímu Pavlovu listu, napsanému v Korintě na přelomu roku 57 - 58 po Kr. Pavel představuje sebe sama, svou autoritu a své poslání. V centru jeho života, teologie i apoštolátu stojí Ježíš Kristus - člověk a Bůh. Pavel sám sebe nazývá „služebníkem Krista Ježíše“. Takovým služebníkem je každý křesťan, protože je povolán hlásat radostnou zvěst evangelia.

Gal 4,22-24.26-27.31-5,1

Nejsme děti otrokyně, ale manželky svobodné.

Pojem svobody v době apoštola Pavla nebyl tolik ovlivněn politickými souvislostmi jako v dnešní době. Svoboda však měla význam ve společenské struktuře - antická společnost se v zásadě dělila na lidi svobodné a otroky. Apoštol přenáší toto dělení do náboženské roviny. Ti, kdo dosud slouží Mojžíšovu zákonu, náleží mezi otroky a jsou potomci Izmaele, Abrahámova syna z otrokyně Hagar. Kristus však osvobodil ty, kdo v něj věří, od tohoto otroctví. Jsou to potomci Izáka, syna Abrahámovy manželky Sáry.

Lk 11,29-32

Tomuto pokolení nebude dáno žádné znamení než znamení Jonášovo.

Jako se stal Jonáš pro Ninive znamením nově otevřené cesty k při­jetí Božího slitování, tak i sám Syn člověka, zmrtvýchvstalý Je­žíš, bude podobným znamením spásy. Čas pro rozhodnutí je však již zde - ne až na konci časů. Žádné sebevětší jednotlivé znamení ne­ušetří člověka kroku víry teď a tady.

Úterý 28. týdne

Řím 1,16-25

Ačkoli lidé Boha poznali, přece ho jako Boha nectili.

Evangelium Ježíše Krista přináší spásu každému, kdo ho přijme ve víře. Tato víra má své stupně, od přijetí Boha na základě pozorování jeho díla až po přijetí Ježíšova zmrtvýchvstání. Je zde ale mnoho těch, kteří se svobodně a dobrovolně uzavřeli Božímu zjevení důvěřují ve vlastní chytrost. Tito hlupáci tak začali uctívat různé idoly a upadli do velké mravní zkázy.

Gal 5,1-6

Nic neplatí, zdali jsi obřezán, nebo neobřezán, ale víra, která se projevuje láskou.

Myšlení apoštola Pavla je důsledné a nekompromisní. Buď Zákon anebo milost. Jestliže někdo přijme obřízku, musí dodržovat všechny předpisy Mojžíšova zákona. To však znamená odmítnutí Kristovy milosti, jež nás osvobozuje od plnění Zákona. Pavel nezná pozdější rozdělení předpisů Zákona na mravní a kultické. Některé mravní předpisy, zejména desatero, byly církví přejaty, a představují nezpochybnitelný základ křesťanského pojetí mravnosti a morálky.

Lk 11,37-41

Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.

I s farizeji Ježíš udržuje společenství stolu ja­ko s hříšníky a celníky (srov. 7,36; 14,1), má však pro ně přip­ravena často velmi tvrdá slova (srov. Mt 23). V dnešní první části „řeči proti farizeům“ (11,37-53) je ukázána konkrétní láska k bližnímu („almužna“, v. 41) nejen jako povinnost Zákona, ale jako projev čistoty i cesta k čistotě srdce (a to i pro učedníky, srov. 12,1b!).

Středa 28. týdne

Řím 2,1-11

Odplatí každému podle jeho skutků: nejdříve židovi, ale potom i pohanovi. Úryvek úzce souvisí s předcházejícím a vyjadřuje se kriticky k Židům. Oni obdrželi od Boha Zákon, který jim dává světlo pro posuzování morální hodnoty skutků. Ale místo co by tím rostli ve svatosti života, odsuzují a vyvyšují se nad druhé. Židé mají zatvrzelé srdce, konají zlo a zasluhují si stejně jako pohané Boží hněv. Nemají soudit pohany, protože stejně jako oni potřebují nutně víru a Boží milost.

Gal 5,18-25

Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.Osvobození od vnějších skutků Zákona neznamená pro křesťany libovůli. Pavel staví do ostrého protikladu skutky těla a ovoce Ducha. Každý pokřtěný dostává Ducha jako záruku budoucí spásy. Jim se stává člověk „novým stvořením“ a nemusí již sloužit Zákonu. „Ovoce Ducha“ připomíná Kristův výrok „Každý strom se pozná po svém ovoci“ (L 6,44).

Lk 11,42-46

Běda vám farizeové; běda i vám, znalcům Zákona!

První ze šesti následujících „běda“ patří těm, kteří (v židovství a pro Lukáše i v církvi, viz 12,1b) pro kultovní stránku víry zapomínají na její sociální rozměr. Druhé těm, kteří mají rádi pocty, přitom však hluboce pohrdají lidmi. Třetí těm, kteří ostatní nenápadně a zákeřně infikují svým falešným, na formalitách postaveným vzta­hem k Bohu. Čtvrté pak těm, kteří zahrnují ostatní povinnostmi, ale nepodají jim jakoukoli pomocnou ruku k jejich zachovávání.

Čtvrtek 28. týdne

Řím 3,21-30

Člověk je ospravedlňován skrze víru, bez skutků předepsaných Zákonem.

Nikdo se před Bohem nemůže vychloubat, ani na základě svých skutků. Jediný zákon, který před Bohem platí, je víra. Všichni lidé jsou totiž před Bohem hříšníky a potřebují milost, která se nedostává na základě zásluh, ale pro přijetí zvěsti o Ježíši Kristu. Kristova krev vylitá na kříži je nástrojem usmíření. Kristova krev - symbol života, je definitivním usmířením pro Židy i pohany.

Ef 1,1-10

V něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa.

Výsledky novějšího biblického bádání ukazují na určité rozdíly mezi autentickými listy apoštola Pavla a spisy, jež jsou dílem Pavlových žáků a pokračovatelů. List Efezanům patří do druhé skupiny. Po obvyklém pozdravu nenacházíme u Pavla běžné poděkování za duchovní rozkvět církevní obce. Zato máme hned zde na začátku listu jeden z nejkrásnějších a nejhlubších raněkřesťanských hymnů. Vykoupení je již nyní jistotou křesťanů, avšak dovrší se teprve tehdy, když Bůh v Kristu sjednotí „vše, co je na nebi i na zemi“.

Lk 11,47-54

Na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše.

Tato slova jsou součástí pátého „bě­da“ (viz včera), které patří těm (v židovství a pro Lukáše i v církvi, viz 12,1b), kdo kultovní úctou k mučedníkům zastírají svoji uzavřenost vůči jakýmkoli prorockým slovům směřujícím do jejich vlastního života. Šesté pak patří těm, kterým nejen že je­jich způsob výkladu Písma zabraňuje vstoupit do přicházejícího Božího království, ale zároveň v tom brání i druhým.

Pátek 28. týdne

Řím 4,1-8

Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost.

Abrahám je otec všech věřících, všech ospravedlněných. Jeho spravedlnost byla z víry, nikoli ze skutků nebo obřízky. Ale Bůh neospravedlňuje pouze velikého Abraháma, ale každého hříšníka. Je třeba ale vírou přilnout k Bohu a jeho milosti. Základním postojem věřícího je přesvědčení, že nikoli naše skutky ale Boží milosrdenství přijaté vírou je to co ospravedlňuje. My přijímáme od Boha naší spravedlnost stejně jako dobré skutky, které nám připravil a které jsou důležité.

Ef 1,11-14

My jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše a vám se dostalo o tom potvrzení od slíbeného Ducha svatého.

„My“ a „vy“. My jsme „již dříve kladli své naděje do Mesiáše“. Tak hovoří křesťané, pocházející ze židovství. Avšak také vy jste „přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse...“ To platí pro pokřtěné bývalé pohany. Jednotícím prvkem obou těchto skupin je dar Ducha svatého, který zároveň nasměroval jejich společný pohled do budoucnosti. Duch je totiž zárukou budoucího dovršení vykoupení všech křesťanů.

Lk 12,1-7

U vás jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě.

Lukáš obrací Ježíšovu řeč zpět k učedníkům, čímž jasně dává najevo (viz v. 1b), že předchozí líčení falešných postojů farizeů a znalců Zákona mělo být varovným nastavením zrcadla i obci křesťanů, ve které její představení mohou podléhat podobnému pokušení „pokrytectví“ (ř. „hypokrisis“ = život s maskou herce). Je to ovšem „přátelské varování“ (v. 4a!), které je ihned spojeno s mocným povzbuzením.

Sobota 28. týdne

Řím 4,13.16-18

Ačkoli už nebylo naděje, on přece pojal naději a uvěřil.

Člověk tíhne zcela logicky k tomu, mít o věcech dostatečnou přirozenou jistotu. Abrahám je veliký proto, že uvěřil i v situaci, která byla lidsky beznadějná, když měl obětovat svého jediného syna, na nějž se vázala všechna zaslíbení. My jsme Abrahámovi potomci, kteří věří v Ježíše Krista. On svou smrtí na kříži lidsky beznadějně skončil, ale my přesto věříme, že vstal a žije navěky věků.

Ef 1,15-23

Krista dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem.

V poděkování za dary milosti, jichž se církevní obci dostalo, uvádí autor listu Efesanům nejen víru a lásku, nýbrž také poznání. Není to však poznání - gnóze, jež v pozdějších desetiletích nahlodávala křesťanskou víru. Dalším novým prvkem je zde téma církve. Nejde již pouze o místní církve, jak tomu doposud bylo v Pavlových listech, nýbrž o jednu Kristovu církev, jejíž svrchovanou hlavou je sám Kristus.

Lk 12,8-12

Duch svatý vás v tu chvíli poučí, co je třeba říci.

Povzbuzením ke statečnému vyznání Ježíše (jež je cestou k trvalému přijetí os­laveným Kristem - „Synem člověka“, v. 8n) a ke spolehnutí se na moudrost darovaného Ducha svatého v každém pronásledování (v. 11n) dnes pokračuje Ježíšova řeč k učedníkům jako přátelům (viz 12,4). Lukáš zde povzbuzuje svoji obec ke statečnému misijnímu postoji uprostřed nepřátelského světa (k v. 10 srov. Mk 3,28n, pondělí 3. týdne).

Pondělí 29. týdne

Řím 4,20-25

V Písmě je to řečeno i kvůli nám, i nám to bude uznáno, když věříme v Boha.

Zaslíbený potomek - dědic, přichází v době, kdy Abrahámovi bylo už sto let a Sára byla neplodnou stařenou. A přesto Abrahám nepřestal doufat. A stejně jako z „mrtvých“ starců mohl vzejít nový život, vzchází nový život i z mrtvého a vzkříšeného Krista všem těm, kteří věří. Naše víra spočívá na všemohoucím Bohu, který dává věčný život a je vládcem nad smrtí.

Ef 2,1-10

Přivedl nás k životu zároveň s Kristem a vykázal nám s ním místo v nebi. Spojnicí celého úryvku je téma života. Ti, kdo dosud nepoznali Krista, žili „podle světského smýšlení“. Bůh však přivedl k životu skrze vzkříšení nejen Krista, ale spolu s ním také ty, kdo v něho uvěřili. Také typicky pavlovské téma ospravedlnění skrze víru bez lidské zásluhy, se zde objevuje v souvislosti s tématem života. Ve svém životě křesťan uskutečňuje dobré skutky, které Bůh již předem připravil. Nemůže se chlubit, že jsou jeho vlastním dílem.

Lk 12,13-21

Čí bude to, co jsi nashromáždil?

Ježíš se nechce pouštět do rozsuzování osobních sporů, pokud lidé nepochopí vlastní základ vztahu k pozemskému bohatství: Ten, kdo se v životě zaměří jen na jeho sebestředný rozměr a není vnímavý pro jeho vertikálu (důvěra v Boha), a tím ani horizontálu (štědrost k bližnímu), je nazván „bláznem“ - k čemu mu bude všechno bohatství bez domova v nebi? (Lk 12,22-34 téma rozvádí, srov. Mt 6,24-34, sobota 11. týdne)

Úterý 29. týdne

Řím 5,12.15b.17-19.20b-21

Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat ti, kdo v hojnosti dostávají milost.

Tento úryvek je nejdůležitějším biblickým pramenem pro teologii prvotního hříchu. Pavel argumentuje na základě paralelních antitezí. Adam svou neposlušností a vědomým přestoupením upadá do stavu hříchu, který přechází na všechny ostatní lidi a je prohlouben osobními hříchy. Odtud pak vychází odsouzení a smrt pro všechny. Kristus pak svou poslušností a spravedlivým činem dává všem ospravedlnění a věčný život.

Ef 2.12-22

On je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno.

Kdo je onen „nový člověk“, o němž se píše v listu Efesanům? Mezi biblickým spisem a těmi, kdo hovořili o „novém socialistickém člověku“ je časová vzdálenost téměř 2000 let. Ještě větší je však rozdíl v chápání nového člověka. V Kristově církvi se setkávají jako jediný nový člověk dvě dříve znepřátelené náboženské skupiny. Židé ctili Boha a žili v naději. Pohanům se zatím nedostávalo naděje skrze zaslíbení. Teprve Kristova oběť na kříži spojila obě duchovní části lidstva vjedno a usmířila je.

Lk 12,35-38

Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí.

Bdělost („hořící lampy“) a připravenost („přepásaná bedra“) mají učedníky nejen připravit na konečný příchod Syna člověka ve slávě, ale také je nechat vrůst do citlivosti pro jeho neustálé přicházení doprostřed křesťanské obce. Umět „nechat si sloužit“ (v. 37b) přicházejícím Pánem, to je pak vrcholem této citlivosti.

Středa 29. týdne

Řím 6,12-18

Postavte se do služeb Bohu jako lidé, kteří byli mrtví, a ožili.

Skrze křest je člověk přivtělen ke Kristu, jeho smrti a zmrtvýchvstání. Není proto už v ohrožení věčné smrti, ale skrze smrt přejde do věčného života. Člověk je otrokem toho, co poslouchá. Když poslouchal hřích, byl jeho otrokem a vedlo to k věčné smrti. Když ale poslouchá evangelium stává se otrokem Božím. To pak vede k vysvobození z otroctví hříchu, k ospravedlnění a věčnému životu.

Ef 3,2-12

Ve zjevení mi bylo oznámeno tajemství, že totiž také pohané mají stejná dědická práva.

Tajemství - řecky „mystérion“ - znaly nejen starověké mysterijní kulty, nýbrž i křesťanství. Antická mystéria, podobně jako dnešní ezoterická náboženství, se pokoušela zasvěcovat svoje stoupence do stále vyšších stupňů spekulativních tajemství. S křesťanstvím je tomu naopak. Apoštolům a kazatelům bylo dáno poznat tajemství spásy a otevřeně hlásají, že nejen Židé, ale také bývalí pohané, kteří uvěřili v Krista, jsou dědici Božího zaslíbení.

Lk 12,39-48

Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává.

Tato slova, která Lukáš připojuje k podobenstvím o „zloději“ a o „správci“, jsou ur­čena představeným křesťanské obce, které mají vést k bdělé zodpovědnosti v jejich službě. Obě podobenství navíc mají povzbudit k věrnosti ve službě i v dobách zdánlivé nepřítomnosti Pána.

Čtvrtek 29. týdne

Řím 6,19-23

Nyní jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu.

Člověk žije v určité situaci, která mu připadá normální. Teprve když se situace změní a on se ohlédne zpět na svůj předchozí život, vidí kolik toho tam bylo špatného. Poznání Ježíše Krista a konverze přináší člověku tuto zásadní změnu životní situace. Ten, kdo Ježíše přijme, přináší plody svatosti a jednou dosáhne věčného života. Kdo ho nepřijímá, žije v nečistotě a hříchu, za které by se měl stydět.

Ef 3,14-21

Abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce a dosáhli plné míry Božích darů.

List Efesanům lze rozdělit na dvě poloviny. První tři kapitoly zvěstují křesťanskou nauku, další tři vyzývají ke správným postojům a jednání. Nauková část je slavnostně zakončena touto nádhernou modlitbou. Lex orandi - lex credendi. Zákon modlitby je zákonem víry. Prosebná modlitba o upevnění „vnitřního člověka“ v každém věřícím je vlastně prosbou o to, aby předložené učení souznělo s duchovním životem.

Lk 12,49-53

Nepřišel jsem dát mír, ale rozdělení.

Důsledkem „ohně“ Ježíšova zvěstování Božího království (dovršeného jeho „křtem“, tj. „ponořením“ do smrti) není „klídek“ za každou cenu, ale nutnost rozdělujícího radikálního rozhodnutí pro nebo proti Ježíši na všech úrovních (i uvnitř rodinných vztahů, srov. 9,59nn).

Pátek 29. týdne

Řím 7,18-25a

Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?

Pavel popisuje boj mezi dobrem a zlem, který se odehrává v našem nitru jako následek prvotního hříchu. Člověk cítí touhu po naplnění svého bytí životem podle Boží vůle. Zároveň je ale silně přitahován k hříchu a tento hřích v něm často vítězí. Člověk sám od sebe dobro konat nemůže. Potřbujeme spasitele, který je v nás a s námi, přítomný se svou spásou v každém okamžiku našeho života. Všechno, co děláme bez něj, je nakaženo hříchem. Všechno dobré, co konáme, je díky jeho milosti.

Ef 4,1-6

Jedno tělo, jeden Pán, jedna víra, jeden křest.

Od čtvrté kapitoly začínají v listu Efesanům výzvy ke správným životním a morálním postojům. Nejde o plané moralizování. Křesťané nejprve ve víře rozpoznávají tajemství svého podivuhodného povolání (Ef 1,4) a teprve poté jsou vyzýváni: „Žijte způsobem hodným tohoto povolání, které jste dostali“. Mravní život křesťana je podepřen základem víry, jež předchází všechny morální apely. Pokusy zredukovat křesťanství na pouhou humanistickou morálku se vždy minuly účinkem.

Lk 12,54-59

Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?

Ježíš zde kritizuje vyčkávavý, váhavý postoj „zástupů“ a označuje jej jako „pokrytectví“, protože se tito lidé nedokážou přimět k jasnému rozhodnutí, přestože jsou svědky znamení příchodu Božího království. Dokud jsme „na cestě“, je čas k pokání a nápravě vztahů. Ten čas však jednou skončí...

Sobota 29. týdne

Řím 8,1-11

Sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše.

Úryvek se opět vrací k tématu „existenciální schizofrenie“ mezi člověkem tělesným a duchovním. Je to schizofrenie mezi starým sklonem k hříchu, který přináší smrt a životem Božích dětí, jehož plodem je život. Žít podle těla znamená spokojit se s vlastními prostředky a možnostmi, zatímco člověk duchovní přijímá darovanou spásu. Člověk duchovní žije z Ducha svatého, který je darem Kristovým.

Ef 4,7-16

Kristus je naše hlava, z něho celé tělo tvoří pevnou jednotu.

Apoštol Pavel se zabývá duchovními dary, charizmaty, v prvním listu Korinťanům a v listu Římanům. List Efesanům počítá mezi charizmata především církevní služby: apoštoly, kazatele, evangelisty, pastýře a učitele. Tím již v zárodku překonává domnělý nebo jindy skutečný rozpor mezi instituční církví a církví „zdola“, mezi úřadem a charizmatem. Všechny služby mají za svůj cíl budování Kristova těla, církve.

Lk 13,1-9

Když se neobrátíte, všichni právě tak zahynete.

Ježíš zde využívá dobových zpráv o neštěstích k vyburcování ke konkrétnímu kroku obrácení, jenž je nesen vědomím, že čas k němu může být velice krátký. Zároveň rozbíjí tehdejší myšlenkovou souvislost mezi vinou a neš­těstím (aniž by ovšem řešil další s tím spojené otázky). Podoben­ství o fíkovníku pak má především představené křesťanských obcí vést k trpělivosti s hříšníky a ke zvláštní péči o „neplodné“.

Pondělí 30. týdne

Řím 8,12-17

Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“

Víme, že otroctví jako oficiální součást společnosti je už záležitostí učebnic dějepisu. A přesto možná právě dnes více než jindy jsou lidé otroctvím ohroženi. Nenápadným, skrytým ale o to více znesvobodňujícím a ubíjejícím. Pravé osvobození totiž spočívá v otevřenosti pro Ducha svatého. Kdo se nechává vést Duchem, byl vykoupen z otroctví hříchu a světa. Otročím tělu, penězům, slávě nebo z mého nitra vychází osvobozující volání „Abba, Otče!“?

Ef 4,32-5,8

Žijte v lásce, jako i Kristus vás miloval.

Kdysi - teď. „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste světlem v Pánu“. Nejde o časový rozdíl, spíše o dilema: s Kristem nebo bez Krista. V životě s Kristem nemá místo nic, co by se vzdalovalo od díkůvzdání (=eucharistie!) Bohu. Snad to byl přílišný tlak nepřátelského okolí, který dal již v rané církvi mentalitě oddělení od hříšníků: „Proto s nimi nic nemějte“. V dějinách církve však nikdy neupadl v zapomenutí příklad samotného Ježíše, který se ujímal nejraději právě hříšníků.

Lk 13,10-17

Tato dcera Abrahámova neměla být osvobozena od pouta v den sobot­ní?

Vždyť právě tak je hluboce zjevena Boží touha po spáse člově­ka, která je i základem sedmidenního týdne. Reakce „zástupu“ a „protivníků“ se víc a více od sebe liší a napětí na cestě do Jeruzaléma se stále stupňuje.

Úterý 30. týdne

Řím 8,18-25

Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.

Celé tvorstvo podrobené nicotnosti ztratilo nejhlubší smysl existence, naději budoucnosti. Stalo se to kvůli člověku, který do stvoření uvedl cizí, ničivý element - hřích. Všechno tvorstvo nedočkavě čeká, poněvadž Kristova spása bude univerzální a zahrne všechno a všechny. Nejen člověk, ale celé stvoření bude osvobozeno od všeho negativního, ze všeho zla morálního i fyzického.

Ef 5,21-33

Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.

Podřízení ženy muži není pro dnešní mentalitu tak samozřejmé, jako bylo pro autora listu Efesanům. Výzva, aby muž miloval svoji ženu jako Kristus miloval církev, však do značné míry modifikuje patriarchální rodinné vztahy. Kladl muži vlastně ještě náročnější požadavek než ženě. Tento úryvek měl také značný vliv na svátostné pojetí manželství v katolické církvi. Určitou úlohu v tom sehrál latinský překlad řeckého slova „mystérion“ (tajemství) jako „sacramentum“, což byl termín, kterým scholastická teologie označovala svátost.

Lk 13,18-21

Zrnko vyrostlo a stal se z něho keř.

Z malých, nepatrných začátků povstává velké hnutí království Božího a pro Lukáše i křesťanská světová misie (hořčičné zrnko či kvásek srovnej s keřem s hnízdícími ptáky - tj. pohanskými národy, viz Ez 17,23 - či se 40 litry mouky).

Středa 30. týdne

Řím 8,26-30

Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.

Bůh má s člověkem plán, který je obdivuhodný. Chce, abychom byli jednotní, dokonalí, svatí. A sám dělá všechno proto, aby se tento plán uskutečnil a nás samotné vybízí a vede ke spolupráci. Jsme slabí, chudí, bezmocní, ale dostali jsme Duch, který se za nás ustavičně přimlouvá. Boží konání má svá stádia: předurčení, povolání a ospravedlnění. A Bůh žádného člověka nevylučuje; všichni mohou dojít do slávy.

Ef 6,1-9

Neposlouchejte jenom naoko, abyste se lidem líbili, ale jako služebníci Kristovi.Začínáme-li četbu listu Efesanům, překvapí nás snad až příliš vysoké pojetí povolání křesťana. V Kristu si nás Bůh „vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění“ (Ef 1,4). Avšak v kontextu celého listu nejde o nadsazená slova. Autor soustředí svůj zájem také na každodenní chod křesťanské domácnosti. Tím nejenže vyvažuje vznešenost úvodního hymnu o povolání křesťana, nýbrž spíše z něj vyvozuje konkrétní praktické důsledky.

Lk 13,22-30

Přijdou od východu a od západu a zaujmou místo v Božím královst­ví. Křesťanskou misií jsou do Božího království povoláni pohané ze všech národů, avšak pouze vnější účast na eucharistii (v. 26a) a kázání (v. 26b) není zárukou konečného vstupu do Božího království. Proto je třeba již nyní „usilovat“ (dosl. „zápasit“, v. 24) o to, abychom veš­li - tj. přidali se k Ježíšově cestě (v. 22).

Čtvrtek 30. týdne

Řím 8,31b-39

Nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu.

Pavel shrnuje všechno to, co bylo dosud o ospravedlnění řečeno. S dojetím pozoruje nesmírné Boží dílo a vyjadřuje, že Bůh sám a jeho dílo si zasluhuje absolutní důvěru. To, že nás Bůh nekonečně miluje a že nás ve svém Synu vykoupil a ospravedlnil, představuje něco, co překonává každou překážku a každé nebezpečí, které se může postavit do cesty naší spáse. Ničeho se nemusíme bát, pouze svobodného zneužití naší svobody.

Ef 6,10-20

Vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat.

Křesťan je vybaven k duchovnímu boji v tomto světě vojenskou výzbrojí - životem podle pravdy, spravedlností, odhodlaností, vírou, slovem Božím, modlitbou. Starší křesťanská spiritualita ráda užívala příměry z vojenské praxe. Také pozemské církvi se dříve říkalo „církev bojující“. Druhý vatikánský koncil zvolil přiměřenější formulaci „církev putující“. Nicméně i v dnešní době není křesťan zbaven duchovního boje proti „říši tmy v tomto světě“.

Lk 13,31-35

Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.

A to proto, že právě náboženští představitelé („Jeruzalém“) vyvoleného národa „nechtějí“ (v. 34) přijmout Ježíšovo radostné poselství. Zde ne­pomůže ani jejich pokrytecká snaha převést zodpovědnost na vychytralého Heroda Antipu (v. 31). Právě v srdci Izraele se musí ve smrti a vzkříšení „dokonat“ (dosl. překl. v. 32, tj. dovršit, ne skončit) Ježíšovo poslání, a to s nadějí, že i přes (dočasné) odmítnutí Izrael (jednou) prohlédne (v. 35, srov. 19,38).

Pátek 30. týdne

Řím 9,1-5

Přál bych si, abych já sám byl proklet pro své bratry.

Pavel se dojemně vyjadřuje k nevěře Izraelitů. Trpí tím, že jeho lid nepřijal Mesiáše, nositele všech Božích zaslíbení. Jak čteme v jeho listech nebo ve Sk, zažil od nich mnoho pronásledování, příkoří, ohrožení života. A přesto necítí zášť, nenávist, netouží po pomstě, ale žije touhou po jejich prohlédnutí a spáse. Dokonce svoji věčnou spásu by pro ně obětoval. Takto smýšlí ten, kdo miluje Krista a má v srdci Ducha svatého.

Flp 1,1-11

Ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše.Úvodní protokol Pavlova listu Filipanům odpovídá normám běžným v antickém písemnictví. Odesílatelé: „Pavel a Timotej, služebníci Krista Ježíše“, adresáti: „všem věřícím křesťanům spolu s představenými a jáhny ve Filipech“, pozdrav: „Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce i od Pána Ježíše Krista“. Poté následuje tzv. Postprotokolární poděkování - s tímto odborným označením kontrastuje obsah, který odhaluje apoštolovo srdce a dává čtenáři poznat Pavlův vztah k Bohu i k lidem, kterým předal svojí misijní činností nový život.

Lk 14,1-6

Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?

Zatímco úzkoprsé myšlení farizeů (a možná i mnohých křesťanů v Lukášově obci) svázané přísným výkladem Zákona je ochotno (o šabbatu) zachránit pouze vlastní dítě či vlastního býka, je Boží dobrota ochotna působit spásu všech lidí a projevit lásku k bližnímu i (a právě) o šabbatu, mesiášském dni.

Sobota 30. týdne

Řím 11,1-2a.11-12.25-29

To, že byli židé vyloučeni, přineslo světu smíření (s Bohem). Až budou přijati, bude to znamenat přechod ze smrti do života.

Bůh od pradávna zaslíbil svému lidu spásu, ale on ji odmítl, když se ukázala v Ježíši Kristu. Bůh ale nezavrhl svůj národ. Většina je sice na špatné cestě, ale je zde „malý zbytek Izraele“, který stejně jako vícekrát v dějinách SZ je základem Izraele nového. V něm dojdou pohané i Židé spásy. Bůh nikoho nezavrhl, protože jeho milost v Ježíši Kristu je pro všechny lidi.

Flp 1,18b-26

Pro mě život je Kristus a smrt ziskem.

Apoštol Pavel řeší náročné dilema. Pro něj osobně by bylo lépe zemřít a být navěky spolu s Kristem, avšak pro věřící je nutnější, aby zůstal a pro ně ještě dále pracoval. Pavlovská rovnováha mezi dvěma možnostmi byla poměrně brzy v církevních dějinách vychýlena ve prospěch odchodu z tohoto světa. Nejprve zde hrála svoji úlohu představa o mučednictví jako o zvláště vynikající cestě ke Kristu. Později se přimísilo také podceňování tohoto viditelného světa ve prospěch jediného skutečného ideálního duchovního světa v duchu platónské filozofie.

Lk 14,1.7-11

Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude po­výšen.

Běžné pravidlo tehdejšího stolování Ježíš používá, aby poukázal na hlubší skutečnost: Ten, kdo si dělá nárok na přední místo při hostině v Božím království, prozrazuje, že jeho vztah k Bohu je stále postaven na jeho vlastním výkonu. Bůh však „povy­šuje ponížené“, kteří vědí, že vše je Božím darem (srov. 22,27).

Pondělí 31. týdne

Řím 11,29-36

Bůh dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.

Tento úryvek uzavírá doktrinální část listu Řím. Všichni, Židé i pohané, jsou před Bohem hříšníci. Ale Boží milosrdenství vítězí a tam, kde bylo množství hříchů, přichází ještě více milosti. Boží plán spásy pro všechny jde ke svému cíli a nic ho nemůže zastavit. Bůh je původcem všeho a také všechno přivede k plnosti. Jak veliké a úžasné je celé Boží dílo!

Flp 2,1-4

Dovršme mou radost tím, že budete stejně smýšlet.

Apoštolovy výzvy k lásce a pokoře neznamenají moralizování. Rozdíl mezi pravým křesťanským pozváním k ctnostnému životu a moralizováním nespočívá v obsahu požadavků. Ty mohou být často shodné. Rozhodující je postoj samotného kazatele nebo karatele. Buď napomíná své posluchače ustaraně a znepokojeně, vědom si svého vyššího morálního náhledu, nebo chce spolu s Pavlem, aby posluchači svojí láskou a pokorou „dovršili jeho radost“.

Lk 14,12-14

Nezvi své přátele, ale žebráky a mrzáky.

Opět na příkladu pozems­ké hostiny je zde rozvinuto včerejší téma, kritizován tlak vypo­čítavého koloběhu dávání a přijímání a zdůrazněna zdarma dávající láska (především k lidem na okraji, kteří byli dokonce podle 2 Sam 5,8 vyloučeni z chrámového kultu). Takováto láska pak člověku rozšiřuje srdce pro přijetí větší plnosti při dovršení (v. 14).

Úterý 31. týdne

Řím 12,5-16a

K sobě navzájem jsme údy.

Pavel jako apoštol pohanů předkládá různé příkazy. Jsou to konkrétní věci týkající se praktického života. Vše se točí okolo nejdůležitějšího přikázání - lásky; lásky křesťanů mezi sebou navzájem a lásky ke všem lidem, dokonce až k nepřátelům. Láska je jednotícím prvkem, díky které jako rozmanité údy tvoříme jedno tělo Kristovi církve. V tomto těle má každý své konkrétní a nenahraditelné poslání.

Flp 2,5-11

Ponížil se, proto ho také Bůh povýšil.

Pavel cituje v listu Filipanům hymnus o Kristu Ježíši, který převzal z již existujících křesťanských pokusů o vyjádření smyslu Kristova díla. Teologicky nejvýznamnější je zde zmínka o Kristově kenozi, tj. sebeponížení, sebezmaření: „sám sebe se zřekl“. Dovršením kenoze je potupná smrt na kříži. Místo vzkříšení nebo zmrtvýchvstání hovoří hymnus o Kristovu „povýšení“. Tento pojem, blízký janovskému „oslavení“, vyjadřuje nejen skutečnost Kristova zmrtvýchvstání, nýbrž poukazuje také na jeho čestné místo po pravici Otce.

Lk 14,15-24

Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou.

V této (již třetí) výzvě „pána domu“ k naplnění jeho (Boží, viz v. 15) hodovní síně se odráží (ještě neuzavřený) proces křesťanské misie („přinuť“ - překonání zdvořilostního zdráhání pozvaných). V první výzvě se odráží odmítnutí Izraele (a všech, kteří jsou moc zaměst­náni vlastními záležitostmi). Ve druhé výzvě je položen důraz na Ježíšem privilegované lidi na okraji, který v sobě skrývá nárok na křesťanskou obec jednat podobně (srov. včera, 14,13).

Středa 31. týdne

Řím 13,8-10

Naplněním zákona je láska.

Láska je jedinou věcí, kterou se v podstatě má zabývat křesťan ve vztahu k bližním. A je to tak proto, že přikázání lásky naplňuje a dovršuje SZ i NZ. Láska je naším dluhem vůči ostatním. Kde je láska, tam nemůže být zlo, poněvadž tyto dvě skutečnosti se vzájemně vylučují. Máme milovat bližního jako sebe, ale máme vlastně vůbec v mnoha ohledech lásku k sobě samému?

Flp 2,12-18

Pracujte na tom, abyste došli spásy. Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh.

V dnešní době zní velmi provokativně tvrzení, že křesťané mají být „Boží děti bez poskvrny v prostředí špatném a zvráceném“. Církev chce brát vážně tužby a hodnotné postoje dnešních lidí a neodvažuje se označovat vše ve světě za špatné a zvrácené. Apoštol však nechce útočit na lidi tohoto světa, nýbrž spíše povzbudit křesťany, aby udržovali vnitřní kvalitu svého života, drželi se „slova života“.

Lk 14,25-33

Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.

Stále ne­rozhodným „zástupům“ jsou zde připomenuty podmínky následování: nelpět na ničem více než na Ježíši a přijmout ochotu k mučednict­ví i připravenost nést denní potíže cesty (v. 26 - 27; srov. 9,23). Vložené dva příklady mají varovat před lehkomyslným získá­váním pro Ježíše za cenu zastírání náročnosti cesty: následování vyžaduje střízlivé zvážení a radikální rozhodnutí celého člověka.

Čtvrtek 31. týdne

Řím 14,7-12

Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.

Úryvek vychází z kontextu celé 14. kap. Pavel naráží na rozdělení římské církve na „zralé ve víře“, kteří se cítí být svobodní od některých židovských předpisů, a na „slabé“, kteří se cítí vázáni. Ač ti první mají pravdu, je zde něco většího: vzájemná láska, jednota, respektování druhého. Opravdu zralý křesťan nesoudí ani se nevyvyšuje nad druhého, není skandálem ani překážkou pro svého bratra.

Flp 3,3-8a

V čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu.

Pro uchazeče určitého místa, na něž je vypsané konkurzní řízení, jsou předem stanoveny podmínky, které musí splňovat. Také židovství mělo své vnější požadavky. Pavel všechny splňoval a měl nejlepší předpoklady být nejpravověrnějším židem nejen svým původem, nýbrž i horlivostí, s níž pronásledovat vše, co podle jeho mínění odporovalo pravé tradiční víře. To vše považuji nyní za škodu. Před Kristem ztrácejí hodnotu a smysl všechny vnější znaky, které mu původně zaručovaly úspěch v „konkurzním řízení“ před Bohem.

Lk 15,1-10

V nebi bude radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí.

Právě (společná!) radost ze znovuobjevení „ztraceného“ (u Lk na rozdíl od Mt 18,12 ne nutně vlastní vinou, viz v. 6.9) je hlavním tématem Lk 15 (15,11-32 viz sobota 2. postního týdne). Tato nebeská radost se pak má odrazit i v jednání křesťanské obce, jež má takovýmto „ztraceným“ existencím zprostředkovávat konkrétní Boží lásku a radovat se z jejich návratu.

Pátek 31. týdne

Řím 15,14-21

Abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohany, aby se tak pohané stali milou obětí.

Pavel ze svého titulu apoštola pohanů se obrací na římskou komunitu, kterou sám nezaložil. Dokončil svou práci na středním Východě. Chce se vydat do Španělska a po cestě se zastavit v Římě. Pavel představuje Kristova služebníka jako proroka a jako kněze; jako proroka protože hlásá Boží slovo; a jako kněze, protože přináší Bohu pohany jako milou oběť. Každý věřící se křtem stal prorokem a knězem.

Flp 3,17-4,1

S touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.

Hrází proti všem snahám o přehnané zdůrazňování hodnoty národa a vlasti je Pavlovo tvrzení, že křesťané mají svou vlast v nebi. Ta není pouhým fantastickým výmyslem, který by měl své místo pouze na duchovní nebo ideální rovině. Její realitu potvrzuje Pavel tematickým propojením vzkříšení těla a Kristova zmrtvýchvstání: „On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako tělo oslavené“.

Lk 16,1-8

Synové tohoto světa jsou k sobě navzájem prozíravější než synové světla.

V podobenství o nepoctivém správci jde právě především o tuto „prozíravost“, kvůli které dává „Pán“ (v. 8, Lk tak vždy označuje Ježíše) onoho správce za vzor: I vy (jakožto „synové světla“) v nynější „krizi“ spásy využijte nabízenou šanci a na­saďte všechny své (dobré) síly a prostředky pro Boží království, podobně jako „synové tohoto světa“ nasazují všechny své (i špat­né) prostředky pro obyčejný světský zisk!

Sobota 31. týdne

Řím 16,3-9.16.22-27

Pozdravujte se vespolek křesťanským políbením.

Pavel končí svůj dlouhý a důležitý list sérií srdečných pozdravů. Pozdravy se pohybují ve třech, stále se rozšiřujících kruzích. Je zde pozdrav především pro své spolupracovníky a přátele. Po té vyzývá celé společenství k pozdravení pokoje políbením. Nakonec předává pozdrav od všech ostatních církví, čímž naznačuje, jaké zvláštní pozornosti se těší římská církev. Stejně jako Pavel zná jménem své přátele v Římě, zná i Bůh zcela osobně a konkrétně každého z nás.

Flp 4,10-19

Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.

Filipané posílají Pavlovi hmotnou pomoc do vězení, dokud jim Pavel děkuje. Více než dostatečnou pomoc přijímá spíše proto, aby měli Filipané „hodně kladných položek“ na svém účtu. Apoštol Pavel byl zcela uchvácen Kristem, avšak jeho cesta nebyla totožná s požadavkem „chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (Mt 18,21). Pavel znal sytost i hladovění, nadbytek i nedostatek.

Lk 16,9-15

Jestliže jste nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství?

Výraz „mamon“ (= aramejsky majetek, bohatství) je spojníkem tří výroků, volně připojených k předchozímu. Verš 9 vybízí k využití (jakkoli nabytého) bohatství ve prospěch chu­dých, což člověku otevře cestu k hlubšímu přátelství s Bohem (srov. 12,33). Verše 10-12 zdůrazňují „věrnost v maličkostech“, aby člověk mohl vrůst do hlubší zodpovědnosti v oblasti služby Božímu království. Verš 13 staví před nutnost radikální volby.

Pondělí 32. týdne

Mdr 1,1-7

Moudrost je duch, který miluje lidi. Duch Páně naplňuje svět.

Člověk byl Bohem stvořen jako nesmrtelný. Smrt přichází do světa teprve následně kvůli hříchu. Aby mohl člověk věčně žít u Boha, musí se vyvarovat zla, žít spravedlivě a zachovávat přikázání. Těmito myšlenkami se obrací židovský autor žijící v Egyptě na Izraelity žijící v ohrožení helenismem a pohanskou kulturou. Moudrost přináší věčný život těm, kteří jsou spravedliví.

Tit 1,1-9

V každém městě ustanov starší, jak jsem ti nařídil.

List Titovi patří spolu s oběma listy Timoteovi k tzv. „Pastorálním epištolám“, v nichž se odráží snaha uchovat víru předanou misií apoštola Pavla. Prostředkem k tomu má být také organizační zajištění církve. Je třeba uspořádat, co chybí, ustanovit starší - presbytery. Ti jsou představenými v jednotlivých církevních obcích a mají předávat „spolehlivou nauku“.

Lk 17,1-6

Když se sedmkrát za den na tebe obrátí a řekne: „Je mi to líto“, odpusť mu! Lukáš zde (v. 3b.4) klade (oproti Mt 18,21n) mnohem větší důraz na předchozí obrácení hříšníka. I samotná ochota učedníka (v. 1a) naplno („sedmkrát“) a vždy odpustit je však již sama o sobě znamením nekonečné Boží dobroty volající k obrácení a umožňující ho. K tomuto nadlidskému úkolu (srov. vyrvání moruše) však nepotřebuje prokazovat nějakou heroickou víru (v. 5). Stačí maličké zrníčko důvěry v Boží lásku ke každému, k „nepatrným“ (v. 2b) i k hříšným (v. 3b).

Úterý 32. týdne

Mdr 2,23-3,9

Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, v pokoji však přebývají.

Jedním z velký problémů SZ byli spravedliví, kteří trpí a naopak bezbožní, kterým se dobře daří. Tyto otázky si klade kniha Job, Kaz, Žl. Jednu z odpovědí přináší kniha Mdr, když definitivně vyřeší problém posmrtného života. A právě tento úryvek jednoduchým jazykem asi poprvé v dějinách zjevení jasně vykládá otázku zúčtování v posmrtném životě. Spravedlivý vstupuje smrtí do věčného života a nalezne pokoj a Boží lásku.

Tit 2,1-8.11-14

Žijme zbožně a očekávejme s nadějí spásu a příchod našeho Boha a spasitele Ježíše Krista.

Obsahem „zdravého učení“ zde překvapivě není velikonoční nebo trojiční vyznání, nýbrž praktické životní zásady jednotlivých skupin věřících. Patrná je rovněž snaha a dobrý vnější dojem, který mají křesťané vzbuzovat „protože jinak by se o Božím slově špatně mluvilo“. Takový ctnostný život není aplikací zásad přirozené mravnosti, nýbrž postojem těch, kdo očekávají „v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše“.

Lk 17,7-10

Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.

Takovýto postoj je postojem učedníka (především např. představe­ného), který zcela odmítá farizejské pojetí, které si za dobré jednání nárokuje od Boha odměnu. Je výrazem pokorné lásky, která ve vykonané povinnosti ještě nenašla naplnění své touhy.

Středa 32. týdne

Mdr 6,1-11

Slyšte, králové, a naučte se moudrosti.

Všichni ti, kteří mají moc, si musí být vědomi své zodpovědnosti, musí se vyvarovat zla a hledat moudrost. Je jisté, že se jednou budou zvlášť zodpovídat Bohu, protože měli zodpovědnost i za jiné lidi. Máme proto svědectví např. v životě Mojžíše (Nm 20,7-12). Ti, kdo mají moc, se mohou lehce vyhnout lidské spravedlnosti, proto je třeba, aby zde byla spravedlnost Boží. Bůh je Pánem všech vládců, všech lidí a národů na zemi.

Tit 3,1-7

Kdysi jsme bloudili, ale pak se projevila dobrota Boha a přinesla nám spásu.Setkáváme se zde s tématem, jež apoštol Pavel již podrobně rozebral v listě Římanům. Oproti tvrzení, že rané křesťanství bylo projevem revolty otroků proti panujícím vykořisťovatelům zjišťujeme překvapivě smířlivý postoj nejstarších křesťanských generací ke společenskému řádu a jeho veřejným představitelům. Výzva k poslušnosti zde na rozdíl od listu Římanům není motivována Božím průvodem veřejné moci. Spíše je zde patrná snaha o podřízení vzpurného člověka určitému řádu.

Lk 17,11-19

Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec. Právě návrat (Židy opovrhovaného) „Samaritána“ (srov. 10,29-37) je vlastním vrcholem příběhu. Základní víru v Ježíšovu moc měli všichni (v. 13n). Avšak jen on nalezl skrze postoj vděčnosti a odevzdání života Ježíši („padl mu k nohám“, v. 16) plnou hloubku a smysl svého uzdravení (v. 19).

Čtvrtek 32. týdne

Mdr 7,22-8,1

Moudrost je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti.

Proces personifikace moudrosti začíná v knize Př a objevuje se také v Sir. Náš úryvek představuje vrchol SZ v pojetí moudrosti jako osoby a je v něm více než jinde zdůrazněna její transcendence a božský charakter. Úryvek nám předkládá atributy moudrosti, její vztahy s Bohem, úkol ve světě, její krásu a moc. To, co je zde řečeno o moudrosti, bude v NZ (zvláště u sv. Pavla a sv. Jana) aplikováno na Slovo a Ducha svatého.

Flm 7-20

Přijmi ho ne už jako otroka, ale jako drahého bratra.

Onezim byl uprchlý otrok. Apoštol Pavel vyzývá jeho pána Onezima, aby ho znovu přijal Vždyť jsou oba křesťané a tudíž bratři. Křesťanství se nepostavilo vůči otroctví hned na počátku zcela odmítavě, avšak svým étosem v průběhu staletí instituci otroctví vnitřně rozmělnilo a přispělo k jejímu zániku. Pavel by se mohl před Filemonem dovolávat své „úřední“ apoštolské autority, avšak spoléhá zcela na váhu své přirozené autority. Tím je list Filemonovi inspirací i pro výkon autority v církvi dnešní doby, jež neuznává automatické nároky, plynoucí z funkce v církvi nebo ve společenství.

Lk 17,20-25

Boží království je mezi vámi.

Není možné je časově a místně ur­čit (v. 20), ale každý, kdo následuje Ježíše obrácením k Bohu a láskou k bližnímu, se může aktivně účastnit jeho příchodu (v. 21, srov. 11,20). Stále však trvá napětí díky očekávání jeho dovršení (v. 24). Pod­statným krokem k tomu je Kristův kříž (v. 25). Proto lze čekat s důvěrou, a ne s ochromující netrpělivostí (v. 22 - 23).

Pátek 32. týdne

Mdr 13,1-9

Když dovedli prozkoumat svět, jak to, že nenašli jeho Pána?

Úryvek je součástí větší části knihy Mdr (13,1-15,17) hovořící proti idolatrii. Pohané vidí velikost a krásu stvořeného, ale nejsou schopni poznat Tvůrce. Již SZ věděl, že Boha zjevuje i svět (Žl 19,2-5; Job 38-41). Ale Izrael znal Boha z jeho konání v dějinách spásy, znal ho z nadpřirozeného zjevení. Kniha Mdr mluví o možnosti poznat Boha z velikosti a krásy stvořeného. Podobně hovoří i Řím 1,18-32.

2Jan 4-9

Kdo v tom učení zůstává, má Otce i Syna.

Druhý Janův list je adresován „vyvolené paní“, jež může být buď zcela konkrétní osoba nebo spíše některá církevní obec. Je zde cítit určité napětí mezi láskou, kterou vzájemně sdílejí pravověrní křesťané a jejich odporem vůči „antikristům“, kteří nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, jenž přišel v těle“. Podle toho se zdá, že se zde již objevil raně gnostický blud doketismu, podle něhož měl Kristus pouze zdánlivé tělo a trpěl na kříži pouze zdánlivě.

Lk 17,26-37

Den, kdy se zjeví Syn člověka.

Tento den není dobré očekávat s ochromující netrpělivostí (viz včera), ale ještě větší chybou by bylo nečekat vůbec nic a řešit své záležitosti, jako by se Bo­ží království vůbec nemělo dovršit. Před tím varují dnešní dvě podobenství (v. 26 - 32). V. 37 pak říká: Jako supi létají všude, kde je mrtvé tělo, i rozdělení (v. 34n) přijde tam, kde je zlo.

Sobota 32. týdne

Mdr 18,14-16;19,6-9

Otvírá se v Rudém moři volná cesta; jako beránci poskakovali.

Úryvek tvoří dvě části. První vychází z tzv. „desáté rány“, tedy pobití všech egyptských prvorozenců a vyjití Izraele z Egypta. Druhý se odvolává na přejití Rudým mořem. Boží nepřátelé jsou zničeni spolu se vším pozemským, Boží vyvolení překročí Rudé moře a radují se z nového stvoření. Slovo, Ježíš Kristus poráží definitivně zlo, všechno obnovuje a Božímu lidu otevírá cestu spásy.

3Jan 5-8

Je to naše povinnost, abychom se ujímali bratří. Tak budeme mít účast v jejich práci při hlásání pravdy.

Ve třetím Janově listu máme svědectví o putujících kazatelích v rané církvi. Křesťanské otce jim mají prokazovat pohostinnost. Nemá se jim bránit v uskutečňování jejich misie, jak činil jistý Diotrefes (3 Jan 9,10). Instituce putujících kazatelů prošla později krizí a posléze zanikla. Příznaky krize jsou patrné již v mimobiblickém raněkřesťanském spisu „Didaché“, podle nějž nemají potulní kazatelé pobírat pohostinství církevní obce déle než tři dny.

Lk 18,1-8

Bůh se zastane svých vyvolených, kteří k němu volají.

Tato jisto­ta má doprovázet učedníky v období přicházejícího Božího královs­tví (v. 7n). Jejím výrazem je vytrvalá modlitba (v. 1), která sy­tí to jediné, co „Syn člověka“ potřebuje „nalézt při svém přícho­du - víru (v. 8b). Dnešní podobenství k ní má učedníky povzbudit: Jestliže i takto zlý člověk se nakonec zastane člověka v nouzi, tím spíše Bůh, který je dobrý a nenechá se přemlouvat.

Pondělí 33. týdne

1Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64

Proti Izraeli vzplál velmi veliký hněv.

Izrael má už za sebou nadvládu asyrskou, babylonskou a perskou, které byly převážně politické a alespoň určitým způsobem respektovaly židovské náboženství. Nadvláda řecká, reprezentovaná zejména Antiochem Epifanem IV. (175-164 př. Kr.) vstupuje mnohem silněji do oblasti kultury a náboženství. Izrael prožívá proces helenizace. Jsou zde ti, kteří zůstanou věrní, ale i mnoho těch, kteří se zpronevěří Smlouvě s Bohem, poruší Zákon a oddají se idolatrii.

Zj 1,1-4-2,1-5a

Upamatuj se, z jaké výše jsi spadl, a obrať se.

Následující úryvek obsahuje úvod k celé knize zjevení i úvod k listům sedmi církevním obcím v Malé Asii. Zjevení má tři zdroje: pochází od Boha, je to zjevení Ježíše Krista a jeho veřejným tlumočníkem je služebník Jan. Již Dionýsovi Alexandrijskému ve třetím století bylo patrné, že styl tohoto Jana „presbytera“ se liší od slohu Jana evangelisty. Autor Zjevení musel být přesto osobou, požívající v církvi značnou autoritu, jestliže se odvážil tlumočit také nedostatky andělů jednotlivých církevních obcí - tedy jejich správců (biskupů).

Lk 18,35-43

Co chceš, abych pro tebe udělal? - Pane, ať vidím.

Nejdůležitěj­ším postojem (jakkoli slepého a zuboženého, v. 35) člověka touží­cího následovat Ježíše je tato touha po „prohlédnutí“ nesená ví­rou v „Ježíše, syna Davidova“ (v. 38) a „Pána“ (v. 41b). Jen ten otevírá věřícím oči, aby chválili Boha a následovali jej (v. 43).

Úterý 33. týdne

2Mak 6,18-31

Zříkám se svého života, abych zanechal ušlechtilý příklad hrdinné smrti za svaté a vznešené zákony.

Eleazarovo mučednictví se pohybuje ve stejné rovině jako příběh tří mládenců (Dan 3) a Daniela (Dan 6). Tyto příběhy měly povzbudit a utěšit ve zkouškách Hospodinovi věrné. Silný proces helenizace přinesl znesvěcení chrámu, zákaz praktikování židovského náboženství a povinnost přijmout náboženství nové. Eleazar je příkladem odvahy věrných Izraelitů, kteří raději zemřeli, než by třeba jen zdánlivě odmítli svoji víru.

Zj 3,1-6.14-22

Kdo mi otevře dveře, k tomu vejdu a budu s ním jíst.

Církevní obci v Sardech adresuje Kristus skrze Jana zdrcující poselství. Většina obce spí nebo vnitřně odumírá. Stav církve v Laodiceji je snad ještě horší. V nedaleké Hierapoli vyvěraly sirné prameny, jejichž horká voda měla léčebné účinky, zatímco studená byla osvěžující. Vlažná však chutnala nepříjemně, a takový byl před Kristem i „anděl“ laodicejské obce.

Lk 19,1-10

Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.

I kdyby to byl sebevětší hříšník (v. 2, „celník“ = šidící kolaborant). Příběh na jedné straně líčí proces obrácení (povrchní zájem - maskovaná snaha „vidět“ - odpověď na Ježíšovo slovo a radostné přijetí - napravení křivd a změna života - přijetí plnosti spásy), na straně druhé klade hlavní důraz na samotnou radostnou zvěst o Spasiteli Ježíši - zachránci ztracených existencí (v. 9n).

Středa 33. týdne

2Mak 7,1.20-31

Stvořitel vesmíru vám znovu dá ducha a život.

Nový příklad heroismu sedmi bratří a jejich matky. Po mučednictví Eleazara, příkladu ctností pro staré, chce nyní 2 Mak 7 dát vzor také mladým a rodičům. Kromě této centrální myšlenky jsou zde dvě důležitá teologická témata: 1. smírčí hodnota utrpení spravedlivého, které může odvrátit Boží hněv (2 Mak 7,38); 2. naděje v budoucí vzkříšení. Obě témata jsou klíčová pro teologii NZ.

Zj 4,1-11

Svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.

Čtvrtou kapitolou začíná hlavní část Apokalypsy (Zj 4,1-19,8). Janovi je dáno nahlédnout do nebe a poznat něco z věcí, které nemůže člověk svými přirozenými schopnostmi poznat. Boží trůn, čtyřiadvacet starců, čtyři bytosti - nikde není sice konkrétní vyjádření o vidění samotného Boha, avšak jeho velikost a vznešenost je poznat jak v popisu nebeské skutečnosti, tak ve dvou oslavných hymnech nebeské liturgie.

Lk 19,11-28

Proč jsi neuložil moje peníze do směnárny?

Farizeové v této otáz­ce pro „třetího služebníka“ snad původně měli slyšet: Proč jste to nejcennější, co jsem vám dal, můj Zákon, uložili „do šátku“ vašich opatrnických výkladů a nevytěžili z něj to, k čemu je ur­čen - cestu spásy pro každého? Lukáš pak podobenství směřuje spí­še na učedníky a členy své obce a chce jím korigovat falešná očekávání blízkého dovršení (v. 11): Svěřenými dary (Božím slovem, Božím Duchem) je (zatím) třeba odvážně „hospodařit“ a sloužit.

Čtvrtek 33. týdne

1Mak 2,15-29

Budeme kráčet podle Smlouvy našich otců.

Antioch nařizuje ve všech městech pohanské oběti. Ve městě Modin se pak jako důsledek této násilné helenizace zrodí vzpoura, do jejíhož čela se staví Matatiáš (=Hospodinův dar). Matatiáš nechce opustit náboženství otců, aby se stal královým přítelem a získal bohatství. Jeho jediným králem a bohatstvím je Hospodin. On, se svými syny i příbuznými, zůstane věrný Smlouvě, bude pro ni horlit a dá za ní třeba i svůj život.

Zj 5,1-10

Beránek byl zabit a vykoupil nás z každého kmene, jazyka, lidu i národa.

Mocný anděl se dotazuje všeho stvoření, kdo je hoden otevřít a rozpečetit svazek svitků. Jan pláče nad lidskou bezmocností a slabostí, z níž plyne také neznalost Boží vůle. Jediný Kristus bude schopen otevřít svazek se sedmi pečetěmi. Jeho lidský původ je naznačen tituly „leb z Judova kmene“ a „Davidův potomek“. Jeho spásné dílo je vyjádřeno symbolem Beránka. Vypadal jako zabitý (smrt), avšak je živý (zmrtvýchvstání).

Lk 19,41-44

Kéž bys poznalo, co vede k pokoji!

Ježíš je při pohledu na milo­vané město Jeruzalém hluboce pohnut soucitem (srov. Jer 15,5), protože vytušil, že slavnostní přivítání zástupem „učedníků“ (19,36-38) nebude mít dlouhé trvání. Tvrdost srdce náboženských představitelů Izraele přichází víc a více ke slovu (19,39). Od­mítnutí současné (snad i politické) příležitosti „k pokoji“ (v. 42) je zároveň znamením (prozatímního, ale tragického) „nerozpoznání“ času spásy (v. 43n srov. s Iz 29,3).

Pátek 33. týdne

1Mak 4,36-37.52-59

Slavili posvěcení oltáře a s radostí obětovali celopaly.

Chrám byl centrem náboženského života a nutným rámcem pro celistvé zachovávání Zákona. Tedy hned po té, co Makabejští získali první vítězství, jdou očisti, opravit a znovu posvětit znesvěcený chrám. Chrám je opět znamením Boží přítomnosti, jeho Smlouvy a jeho věrnosti ke svým vyvoleným. Svátek posvěcení chrámu je dodnes v židovstvu znám pod názvem „chanuka“. Zmiňuje se o něm i evangelium Jan 10,22.

Zj 10,8-11

Vzal jsem ten svazeček a spolkl ho.

Povolání Jana za apokalyptického proroka dosahuje nové, vyšší intenzity. Nebude již pouhým pasivním pozorovatelem nebeských věcí, nýbrž bude prorokovat to, co sám vnitřně pochopil a zpracoval. Musí tedy spolknout rozevřený svazeček. Zpočátku chutná sladce, později hořce. Obsah svazečku je totiž dobrý, protože oznamuje vítězství Boží pravdy, ale zároveň zlý, neboť hovoří i o těžkostech, pronásledování a soudu.

Lk 19,45-48

Z domu Božího jste udělali lupičské doupě.

Opět velmi tvrdé slovo proti chrámovému kultu, avšak zároveň snaha o návrat k jeho pů­vodnímu smyslu (srov. 2,46-49; 18,10; Sk 3,1). Tato snaha však skrze „učení v chrámě“ nalézá přijetí jen u prostého „lidu“ (v. 48, ř. „laos“ = vždy „Boží lid“). Jeho představitelé jsou již rozhodnuti (v. 47).

Sobota 33. týdne

1Mak 6,1-13

Pro zlo, které jsem způsobil v Jeruzalémě, hynu zármutkem.

Smrt krále Antiocha je zachycena v různých, od sebe se lišících verzích. Král je neúspěšný na poli politickém, když jeho vojsko je poraženo. A je neúspěšný i na poli kulturním, když helenizace Izraele je Makabejci zastavena. Umírá v zármutku v cizí zemi. Člověk, který žil násilím, jako rouhač a odvrácen od Boha, se na konci života setká s hořkostí, četnými výčitkami a pocitem, že prožil svůj život naprázdno.

Zj 11,4-12

Tito dva proroci působili hodně trápení obyvatelům země.

Kristus dává církvi dva svědky. Aby mohla být výpověď uznána, bylo k tomu zapotřebí dvou svědků (Dt 17,6; 19,15). Slovo „martyr“ znamenalo původně „svědek“ později „mučedník“. Svědkové jsou ti, kteří hlásají Boží pravdu a jsou pro ni ochotni trpět. Kdo jsou tito dva svědkové? Ošidné jsou dobové aktualizace. Nemusí jít o nový příchod Mojžíše a Eliáše, ale těch, kteří budou jednat v jejich duchu a síle.

Lk 20,27-40

Bůh není Bohem mrtvých, ale živých.

Nejde tedy o to přesně vědět, jak bude vypadat vzkříšení mrtvých. Jde o to, jestli (teď a zde) živí „žijí pro něho“ (v. 38) - tak, jako slavní praotci. Předtím Ježíš koriguje představu „onoho světa“ jen jako prodlou­žení a opakování pozemských zkušeností - zemřelí přeci žijí ve zcela jiném způsobu existence, kde již není potřeba plodivý roz­měr manželství (v. 35n).

Pondělí 34. týdne

Dan 1,1-6.8-20

Nenašel se mezi všemi nikdo jako byl Daniel, Chananjáh, Mišael a Azarjáh.

Tento úvod do knihy Dan má za cíl posílit všechny ty, kteří vlivem útlaku jsou v pokušení opustit Boží zákon. Čtyři mladíci jsou na dvoře Nabuchodonosora (604-562 př. Kr.) a mají se vzdělávat a jíst z královského stolu. Byla to dvě pokušení, z nichž první spočívalo v osvojení si cizích magických a náboženských nauk, a druhé v konzumaci nečistého pokrmu. Věrnost Zákonu se projeví v nevídané moudrosti i fyzické kondici.

Zj 14,1-3.4b-5

Mají na čele napsáno Kristovo jméno a jméno jeho Otce.

Hora Sión je označení východního pahorku v Jeruzalémě od doby vystavění Šalamounova chrámu. Sión byl místem posvátného shromáždění věrného lidu s Bohem. Zde je místem shromáždění Beránka - Krista a jeho vyvolených, kteří jsou označeni počtem sto čtyřiačtyřicet tisíc. Je to symbolické číslo, jímž je míněna celá obec svatých. Pouze fundamentalistický výklad Bible bere toto číslo doslovně a považuje ho za udání přesného počtu těch, kdo budou spaseni.

Lk 21,1-4

Spatřil chudou vdovu, jak dala dvě drobné mince.

Oproti boháčům, kteří dávají „z nadbytku“, „vhodila“ tato vdova „celý život, kte­rý měla“ (dosl. překl. v. 4) - cele a bezvýhradně se svěřila do Boží ochrany a spolehla se na Boha. Po vyhrocených sporech v Je­ruzalémě (Lk 20) a na prahu velikonoc (22,1) může být tento pří­běh jak ilustrací postoje samotného Ježíše, tak výzvou pro učed­níky k radikálnímu následování v této hodině krize.

Úterý 34. týdne

Dan 2,31-45

Bůh zřídí království, které nebude zničeno navěky a učiní konec všem říším.

Autor pomocí sochy a různých kovů popisuje čtyři velká impéria. První je říše Nabuchodonosorova, další pak s největší pravděpodobností jsou říše Médů, Peršanů a Řeků. Je tedy zachyceno období od Nabuchodonosora až po Seleuky, kteří Židy tvrdě utlačovali. Úryvek je stále aktuálním poselstvím o naději v lepší budoucnost. Všechny tyranské říše nakonec padnou, věčné je pouze Boží království.

Zj 14,14-19

Přišla hodina žně, obilí na zemi je úplně zralé.

Obrat „Někdo podobný Synu člověka“ odkazuje na apokalyptickou vizi u proroka Daniela (Da 7,13), která významně ovlivnila raně křesťanské představy o konci věků. Jan poté rozvíjí další apokalyptické motivy - žně, kdy je obilí zralé ke konečné sklizni a vykonavatelé soudu jsou andělé (viz též Mt 13,39-42) a vinobraní, které překvapí drastickým líčením „lisu Božího hněvu“.

Lk 21,5-11

Nezůstane kámen na kameni.

Proroctvím o zkáze Jeruzalémského chrámu začíná Lukášova verze „apokalyptické řeči“ (Lk 21; srov. Mk 13; Mt 24), ve které se v často těžko rozpletitelném klubku a na pozadí tehdejších běžných představ prolínají vize o zkázy Jeruzaléma, běžných katastrof, konce světa a příchodu Syna člověka. Hlavní poselství nespočívá v odhalování budoucnosti (v. 7n!), ale v útěše a povzbuzení pro přítomnost, která je stále, od počátku do konce dějin, plná dnes líčených hrůz.

Středa 34. týdne

Dan 5,1-6.13-14.16-17.23-28

Objevily se prsty lidské ruky a psaly.

Tento příběh je velmi známý a posloužil jako inspirace mnoha umělcům. Cílem autora bylo přinést svým krajanům, kteří viděli znesvěcený chrám a jeho nádoby ujištění, že Bůh potrestá ty, kteří se rouhají a znesvěcují svaté věci. Ve chvíli, kdy to budou nejméně očekávat padnou ti, kteří si myslí, že jsou bohové a zneužívají své moci. Vše je v rukou Božích, který je jediným Pánem.

Zj 15,1-4

Zpívali píseň Mojžíšovu a píseň Beránkovu.

Zde vystupují mučedníci a ti, kteří vytrvali, nedali se donutit k odpadu a zachovali věrnost Kristu. Jejich vítězná píseň je podobná písni, kterou zpíval Mojžíš po záchraně svého lidu před pronásledováním faraóna, a je složena z citátů Starého zákona. Poukaz na Beránka by mohl být skrytým odkazem na velikonočního beránka, jehož krví byly před odchodem z Egypta pomazány veřeje a práh dveří (Ex 12,22). Novozákonní svědci vědí, že byli zachráněni Kristem - Beránkem.

Lk 21,12-19

Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. K válkám a katastrofám jakožto normálnímu průvodnímu jevu dějin se dnes přidává také poukaz na pronásledo­vání kvůli víře v Krista, které je zas nutným průvodním jevem dě­jin spásy (srov. již Sk 12 apod.). Trpělivé a důvěryplné „setrvá­ní pod břemenem“ (dosl. překl. v. 19a) a odvaha využít vše jako „příležitost ke svědectví“ (v. 13) - to je cesta k „záchraně“ (v. 19b).

Čtvrtek 34. týdne

Dan 6,12-28

Bůh poslal svého anděla, a ten uzavřel ústa lvů.

Daniel se i přes zákaz modlí a je za to vhozen do lví jámy. Je zde vyzdvižena Danielova absolutním věrnost Bohu, ale také Boží zásah na ochranu svého věrného. Bůh je Bohem života a vysvobodí své věrné z jakéhokoli ohrožení. Umělci prvotní církve často zobrazovali tuto scénu, která byla oblíbeným symbolem vzkříšení. Náš Bůh vysvobozuje a dává život a moc jeho království nebude na věky zlomena.

Zj 18,1-2.21-23;19,1-3.9a

Padl ten veliký Babylón!

Popis pádu pyšného města Babylóna je plný narážek a citátů ze Starého zákona o zkáze historického Babylóna, Tyru, Ninive a jiných měst. Konkrétní dějinná souvislost, ve které žil autor Zjevení, nám však napovídá, že Babylónem je zde míněn zpupný a křesťanům nepřátelský Řím. Takovou narážku na hlavní město impéria nalezneme také v 1. listu Petrově (1 Pt 5,13).

Lk 21,20-28

Po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se čas pohanů nenaplní. Rozptýlením Židů do diaspory po zničení Jeruzaléma Římany (které se odráží ve v. 20 - 24) se otevřela šance zvěstovat všem „poha­nům“ evangelium. Izrael svým odmítnutím však nepřestal v dějinách spásy hrát svoji roli (v. 24b; srov. Řím 11,25n). Od v. 25 se po­zornost již obrací k „dovršení“ v příchodu Syna člověka: I kdyby se celý svět hroutil, plnost vykoupení je nezvratná. (Tehdy běžné katastrofické představy konce jsou tedy jen pozadím, na kterém má vyniknout vlastní zvěst.)

Pátek 34. týdne

Dan 7,2-14

V nebeských oblacích přicházel někdo jako syn člověka.

Dan 7 apokaliptickým způsobem zachycuje historický boj Boha se zlem. Věřící nesmí ztrácet naději v moc Boží a ve vítězství spravedlnosti. Čtyři šelmy představují tajemné zlé síly, které vystupují proti Bohu a jeho lidu a které budou navěky poraženy. Následné proroctví o Synu člověka zní již zcela novozákonně: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18).

Zj 20,1-4.11-21,2

Mrtví byli souzeni podle svých skutků. Uviděl jsem nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe.

Anděl s klíčem (symbol moci) a s řetězem (symbol omezení) spoutává satana. Podle sv. Augustina je satan „psem na řetěze“. Uvázán je pro ty, kteří se připojili ke Kristu, a volný pro ty, kteří Krista odmítají. Ti první budou věčně přebývat v „Novém Jeruzalémě“. To je symbol Božího přebývání, společenství s jeho lidem, obraz oslavené církve.

Lk 21,29-33

Až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko.

Při určování toho, co „se děje“ (v. 31, původně zničení chrámu a Jeruzaléma), se již pro Lk není možné fixovat na nějaké konkrétní udá­losti - každá epocha, všechny generace („toto pokolení“) musí po­čítat s příchodem Syna člověka ve slávě, s dovršením Božího království. Cestou k tomuto důvěryplnému živému očekávání a zároveň životu v Božím království za všech i sebekatastrofič­tějších okolností je spolehnutí se na Ježíšova slova (v. 33!).

Sobota 34. týdne

Dan 7,15-27

Národu svatých Nejvyššího bude dáno království a moc.

Daniela zajímá nejvíce čtvrtá šelma. Jedná se o Antiocha Epifana IV., který se rouhal Bohu, pronásledoval jeho svaté a chtěl potlačit pravou víru. Kolik už takových jemu podobných se v dějinách objevilo a kde je jim všem konec? Ano, křesťané budou pronásledováni, pohrdáni, zabíjeni, ale pouze po určitý přesně stanovený čas. Pak přijde ten, který zvítězil, a v jehož rukou jsou osudy každého z nás - Ježíš Kristus.

Zj 22,1-7

Noc už vůbec nebude: Pán Bůh je bude ozařovat.

Jan chce čtenáři přiblížit vnitřní život Nového Jeruzaléma. Je zde řeka živé vody, motiv známý již z ráje (Gn 2,10) a převzatý některými proroky, zejména Ezechielem (Ez 47,1-12). Strom života s každoměsíční úrodou znamená věčný život. Věčná blaženost bude službou klanění Bohu a patřením na Boha „tváří v tvář“ (1 K 13,12). Slib blízkého Kristova příchodu není projevem apokalyptikovy netrpělivosti, nýbrž především posilou pro pronásledované křesťany.

Lk 21,34-36

Bděte, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout.

Kromě povzbuzení k jistotě a k důvěryplnému spolehnutí se na Boha za všech okolností (viz včera a předevčírem) jsou učedníci na závěr také vedeni k vědomí ohrožení a vlastní slabosti. Nebezpečím jsou zde především strachem vyprovokované útěky od náročné reality (např. „nestřídmost“, „opilství“) nebo utopení se v ní (např. „pozemské starosti“). Cestou ke svobodné bdělosti je modlitba.

Použitá literatura:

Biblia Hebraica (Stuttgartensia)

Novum Testamentum Graece et Latine (Nestle - Aland)

Lekcionář II. (druhé, upravené vydání)

Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona (Český ekumenický překlad)

Neue Jerusalemer Bibel (Einheitsübersetzung mit dem Komentar der Jerusaslemer Bibel)

Nová smlouva (Překlad KMS)

Schott-Messbuch für Wochentage (Teil I.)

Výklady ke Starému zákonu (Starozákonní překladatelská komise)

Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Matouše (Malý stuttgartský komentář)

Alexander Sand: Das Evangelium nach Mathäus (Regensburger Neues Testament)

Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Marka (Malý stuttgartský komentář)

Joachim Gnilka: Das Evangelium nach Markus (Evangelisch-katholischer komentar zum NT)

Walter Grundmann: Das Evangelium nach Markus (Theologischer Handkomentar zum NT)

Paul-Gerhard Müller: Evangelium sv. Lukáše (Malý stuttgartský komentář)

Heinz Schürmann: Das Evangelium nach Lukas (Theologische Kommentar zum NT)

Wolfgang Wiefel: Das Evangelium nach Lukas (Theologischer Handkomentar zum NT)

Felix Porsch: Evangelium sv. Jana (Malý stuttgartský komentář)

Johanes Schneider: Das Evangelium nach Johannes (Theologischer Handkomentar zum NT)

Alfons Weiser: Die Apostelgeschichte (Ökumenischer Taschenbuchkomentar zum NT)

Wilhelm Thüsing: Die Johannesbriefe (Geistliche Schriftlesung)

Doporučená literatura k dalšímu uvedení do „lectio divina“:

Mario Masini: Úvod do „lectio divina“ (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1993)

Heinz Schürmann: Duch dává život (Zvon, Praha 1992)

br. Guigo: Scala paradisi (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996)

Malý stuttgartský komentář k Novému zákonu - postupně vychází v Karmelitánském nakladatelsví