Gn 12,1-9
Abrahám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.
S Abrahámem začínají vlastní dějiny spásy, dějiny vyvoleného národa, který bude nositelem zaslíbení a od kterého se spása rozšíří na celé lidstvo. Abrám uposlechne Božího povolání, vydává se na cestu a tak se stává modelem putování ve víře. Abrám neví kam jde a co ho čeká. A přesto vykročí do této tmy, neptá se, nevznáší námitky. Zanechá jistotu přítomnosti a jde vstříc neznámé budoucnosti. Abrám Bohu uvěřil a nalezl v něm osvobození, radost a spásu.
2Král 17,5-8.13-15a.18
Hospodin vyhnal Izraele od své tváře a zůstal jen kmen Juda.
Zánik království Severního Izraele v roce 721 př. Kr. Líčí svatopisec dvěma krátkými větami o dobytí hlavního města Samaří a o vyhnanství obyvatelstva. Daleko více než samotný příběh této tragické události se zajímá o důvod, proč se tak stal. „Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu...“ Hospodinův hněv se neprojevil nějakým zvláštním trestem - stačilo, že byl izraelský národ ponechán svému osudu.
Mt 7,1-5
Napřed vyndej ze svého oka trám.
Nejprve se nech uzdravit z vlastní „slepoty“ - potom teprve budeš schopný darovat se bližnímu, kterého trápí „krátkozrakost“, s láskou a citlivostí, která jemu umožní tvoji službu přijmout. To je princip jednání učedníka s druhými, kterým Ježíš rozvíjí staré židovské pravidlo o „dvou mírách“ (v. 1-2), jež by samo o sobě mohlo vyznít poněkud obchodnicky.
Gn 13,2.5-18
Ať není spor mezi mnou a tebou, vždyť jsme blízcí příbuzní.
Abrám je velkorysý a nechá Lota vybrat si lepší úrodnou zemi v okolí Jordánu. Jistě to pro něj nebylo lehké vzdát se svých práv a být očividně znevýhodněn. Bohatí se vždy snaží ještě rozmnožit své jmění. Abrám se tak ukazuje jako vnitřně svobodný od materiálních věcí. Vede ho k tomu víra, která ho zároveň ujišťuje o nekonečném bohatství, které má v Bohu. Abrám miluje Boha a bližního pokládá za přednějšího než sebe.
2Král 19,9b-11.14-21.31-35a.36
Ochráním toto město a vysvobodím ho kvůli sobě a kvůli Davidovi.
Asyrský král Senscherib (704-681 př. Kr.) dobyl již všechna malá království na západ od Asýrie. Pouze Judsko zatím vzdorovalo. Jsme svědky jednoho z rozhodujících momentů dějin Božího lidu. Slyšíme, jak se asyrský král zpupně vypíná, vědom si své obrovské vojenské převahy, a jak se judský král v úzkosti modlí k Hospodinu a je podepřen Izaiášovým ujištěním, že jeho modlitba dojde vyslyšení. Řecký dějepisec Hérodotos připisuje neúspěch Asyřanů při dobývání Jeruzaléma epidémií, jež měla vypuknout v jejich vojenském ležení, svatopisec na věc pohlíží očima víry: zasáhl Hospodinův anděl a zdecimoval asyrskou vojenskou sílu.
Mt 7,6.12-14
Co chcete, aby lidé dělali vám, to i vy dělejte jim.
Toto je tzv. (Matoušem pozitivně formulované) „zlaté pravidlo“: Jednejte s druhými tak, aby mohli plněji žít - protože i vy to od něj očekáváte. To je naplnění Tóry a Proroků, to je cesta k životu (učedníka samotného i těch, kdo jsou kolem něj). Jen to (a prosebná modlitba, viz vynechané v. 7 - 11) je cestou k přesvědčení těch, kteří (při vší diskrétnosti nesené výzvou z v. 6) se evangeliu při jeho hlásání spíše zatvrzují.
Gn 15,1-12.17-18
Abrám uvěřil Bohu, a bylo mu to uznáno za spravedlnost; a Hospodin s ním uzavřel smlouvu.
Bůh uzavírá s Abrámem smlouvu a činí mu zaslíbení. Toto zaslíbení má tři prvky, které odpovídaly tužbám kočovných Izraelitů: 1.četné potomstvo, které je zárukou síly a moci; 2.vlastní země, jež dává vytoužený odpočinek po nekonečném putování; 3.požehnání, které znamená hojnost a bohatství. Člověk ale ve svém srdci touží po něčem co je věčné, transcendentní, a čeho tyto tři skutečnosti jsou pouhým předobrazem.
2Král 22,8-13;23,1-3
Král dal číst lidu všechna slova smlouvy nalezené v Hospodinově domě a sjednal před Hospodinem smlouvu.
Jošijáš byl jedním z mála králů na Davidově trůnu, kteří činili „co bylo správné v Hospodinových očích“ (2 Král 22,2). Kniha zákona, nalezená v roce 621, je pravděpodobně základem páté knihy Mojžíšovy - Deuteronomia. Nalezení knihy způsobilo náboženský otřes. V tomto úryvku vidíme královu ochotu k pokání za hříchy otců i slavnostní znovuobnovení smlouvy. Následovalo také vymýcení model a reforma chrámového kultu. Jošijáš, poslední velký vladař Judska, padl v bitvě proti faraónu Nékoovi.
Mt 7,15-20
Poznáte je po jejich ovoci.
Ne každý prorok (tj. člověk vykládající Boží zvěst do současné situace), který je pravověrný, zbožný nebo i misionářsky horlivý (viz zítra 7,22) je automaticky prorokem pravým. Tím je pouze takový, který jde „úzkou bránou“ (viz 7,14), tj. nese ovoce činné lásky (výraz „nepravost“ v zítřejším evangeliu 7,23, je v 24,11n ztotožněn s „vychladnutím lásky“).
Gn 16,1-12.15-16
Hagar porodila Abrámovi syna a Abrám mu dal jméno Izmael.
Přichází na svět Izmael, kterého dává Abrámovi egyptská otrokyně Hagar, který ale nebude nositelem zaslíbení. Přesto i on dostává od Boha požehnání, protože Bůh miluje každého člověka a všechno živé. Izmael přichází na svět, protože Abrám je netrpělivý a nečeká až se naplní čas Božích zaslíbení. U Boha je jeden den jako tisíc roků (srv. 2 Petr 3,8), ale Bůh nikdy nezapomene na své sliby.
2Král 24,8-17
Babylónský král odvedl Jehojachina a všechny zámožné lidi jako vyhnance do Babylóna.
Dobytím hlavního města Asýrie - Ninive - v roce 612 př. Kr. Vystřídala asyrskou mocenskou převahu v celé předovýchodní oblasti říše Novobabylónská. Babylónský král Nabuchodonozor II. Táhl dvakrát do Palestiny - v letech 602 a 598. Tehdy vyplenil Jeruzalém i jeho chrám a odvedl elitu národa do vyhnanství. Také král Jehojochin se svým dvorem se stal vyhnancem, avšak Nabuchodonozor ustanovil králem jeho strýce Sidkijáše, takže po krátkou dobu ještě formálně pokračovala vláda davidovské dynastie.
Mt 7,21-29
Dům na skále a dům na písku.
Tento protiklad je zde evangelistou nabídnout jako shrnutí smyslu celého „Horského kázání“: Uvedení slov Horského kázání ve skutek (v. 24) není předpokladem nutným pro posmrtný vstup do „nebe“, ale je důležité pro toho, kdo nechce žít „marně“ a nechce stavět na písku (srov. 1 Kor 3,12-15). Rozhoduje se zde „jen“ o tom, zda už zde a nyní vstupujeme do „nebeského království“ (v. 21), nebo zda se naše pozemská minulost jednou zhroutí a zanikne jako bezcenná (v. 27).
Gn 17,1.9-10.15-22
Vše, co je mužského rodu, ať se dá obřezat na znamení smlouvy. Sára ti porodí syna.
Abrám se stává Abrahámem, aby tak i svým jménem vyjadřoval skutečnost naplnění Hospodinových příslibů - stát se otcem velikého potomstva. Bůh je původcem všeho života na zemi, proto je pro něj možné překonat každou přirozenou překážku. Vůbec nezáleží na stáří Abraháma a neplodnosti spojené se stářím u Sáry. Bůh dostojí svým zaslíbením a z těchto dvou vyvolených vzejde nespočetné potomstvo.
2Král 25,1-12
Juda byl odveden ze své země.
Události roku 587 př. Kr. Znamenají pro vyvolený národ definitivní katastrofu. Král byl oslepen, jeho synové pobiti, Jeruzalém byl zničen, zbytek obyvatelstva odveden do Babylóna. Z hlediska náboženského života bylo největší pohromou vypálení jeruzalémského chrámu. Proto bylo v době po babylónském zajetí větší starostí navrátilců obnova chrámu a jeho kultu než obnova státnosti. O tom referují zejména biblické knihy Ezdráš a Nehemiáš.
Mt 8,1-4
Chceš-li, můžeš mě očistit.
Jakoby tato slova malomocného byla důvěryplnou reakcí jednoho ze zástupu (viz včera Mt 7,28n), který užasl nad „mocí“ Ježíšových slov a „šel za ním“ (v. 1). Pro čtenáře „Horského kázání“, který snad pochybuje nad uskutečnitelností jeho požadavků, pak mohou všechna následující uzdravující setkání s Ježíšem (Mt 8 - 9) být povzbuzením ke spolehnutí se na Ježíšovu do společenství Izraele znovuzačleňující moc.
Gn 18,1-15
Což je Hospodinu něco nemožné? Vrátím se k tobě a Sára bude mít syna.
Celá událost se odehrává ve dvou scénách: v první se vše týká pohostinnosti, aby se přešlo ve druhé scéně k hlavnímu tématu - ohlášení narození Izáka. Abrahámova pohostinnost ukazuje na jeho přirozené lidské ctnosti, ale poněvadž tři hosté nejsou jen obyčejní lidé, stává se Abrahámovo chování vyjádřením jeho náboženského postoje. Pohoštění se tak stává jakoby kultovním aktem, při kterém vstupuje člověk ve společenství s Bohem.
Pláč 2,2.10-14.18-19
Volej k Hospodinu, panno, siónská dcero!
Žalozpěvy, připisované dříve proroku Jeremiášovi, přibližují čtenáři atmosféru u jeruzalémské zdi nářků, která je zbytkem zničeného chrámu. Tam se zbožní židé dodnes modlí a truchlí nad ztrátou svého kdysi velkolepého kultovního centra. První chrám byl zničen babylónským Nabuchodonozorovým vojskem roku 587 př. Kr., druhý pak římským vojskem Titovým roku 70 po Kr. Úryvek ze žalozpěvů, jimž končí řada liturgických čtení z dějin Izraele, zaznamenaných knihami Samuelovými i Královskými, nezastírá vinu odpovědných náboženských vůdců: „Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud“.
Mt 8,5-17
Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem.
Moc Ježíšova slova překonává všechny hranice - i pohané jsou vírou začleňováni do spásy Izraele, jehož příslušníci si na druhé straně nesmí být jisti spásou jen proto, že jsou privilegovanými „syny království“. Ježíš je pravým „Božím služebníkem“ (srov. v. 17 s Iz 52,13 - 53,12), který již na své pouti na sebe začíná brát utrpení a nouzi Izraele.
Gn 18,16-33
Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem?
Opět jedna scéna z tragické historie hříchu člověka. Abrahám rozmlouvá odvážně s Hospodinem jako se svým přítelem. Ale výsledek je nakonec stejně tragický, protože v Sodomě a Gomoře se nenajde ani těch deset spravedlivých. Všechno jakoby nás přivádělo k jednomu jedinému spravedlivému, který sám bude schopen zachránit nejen dvě veliká města, ale celý svět. Je jím Ježíš Kristus, který na sebe vezme hříchy všech lidí.
Am 2,6-10.13-16
Drtí v prachu země hlavu ubožáka.
Kniha proroka Amosa je nejstarším spisem z tzv. „Dvanácti malých proroků“. Amos žil v první polovině 8. Století př. Kr. Pocházel z Judska, tedy z jižního království, avšak prorocky vystoupil v Severním Izraeli. Prorocká řeč Amosova není orientována jednoznačně na věštění budoucnosti. Amos nejprve kritizuje společenské a náboženské zlořády, které se právě dějí, poté připomíná dobrodiní, kterých se izraelskému lidu dostalo od Hospodina během čtyřicetiletého putování na poušti, a teprve závěrem hrozí odvetou, která může stihnout lid, znesvěcující Hospodinovo svaté jméno.
Mt8,18-22
Pojď za mnou!
Setkání s Ježíšem nabízí lidem uzdravení. Avšak to, o co jde, je být s Ježíšem na cestě, „jít za ním“ či „následovat jej“ do nejistoty, na „druhý břeh“. A to není snadné. Kdo se toho chce odvážit, musí vědět, do čeho se pouští (v. 20). Kdo tento krok již učinil, nechal mnohé za sebou a nelze se vracet (v. 22).
Gn 19,15-29
Hospodin seslal na Sodomu a Gomoru déšť síry a ohně.
Hospodin se rozpomenul na Abraháma i Lota a prokázal Lotově rodině veliké milosrdenství. Opustit hříšná města Sodomu a Gomoru znamená uznat hřích a obrátit se. Je třeba jasně vykročit na cestu obrácení a netoužit po starých věcech. „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lk 9,62). Cesta ke spáse znamená uzavřít společenství s Bohem a zřeknout se hříchu.
Am 3,1-8;4,11-12
Když mluví Pán, Hospodin, kdo by neprorokoval?
Zkušenost exodu, vyvedení z egyptské země, dává lidu poznat Boží povolání a vyvolení Izraele mezi všemi pokoleními země. Je zde však ještě další povolání. Jestliže prorok slyší Boží hlas, je povolán k tomu, aby prorokoval. Připomíná lidu, že vyvedení z Egypta není důvodem k sebeoslavě. Naopak - je důvodem k vděčnosti, jež se má projevit příklonem k Hospodinu. Nestane-li se tak, musí se Izrael připravit na setkání se svým Bohem, při kterém má být potrestán za všechny své nepravosti.
Mt8,23-27
Vstal, pohrozil vichřici i moři, a nastalo úplné ticho.
Následování Ježíše (v. 23, srov. Mk 4,36!) je krokem „na loď“ (do nejistoty i do společenství), ale často také cestou do „bouře“. Ježíšova přítomnost je na této cestě často neznatelná („spal“), ale jeho slovo je stále mocně a v pravý čas překonává jak vnitřní nedůvěru (v. 26a), tak vnější chaos (v. 26b).
Gn 21,5.8-20
Nebude dědit syn otrokyně s mým synem Izákem.
I když Bůh naplní svá zaslíbení na Izákovi, neopustí ani Izmaela a slyší pláč Hagary. Bůh otevře její oči, aby viděla studnu, která tam již byla, ale kterou pro zoufalství neviděla. Modlitba je způsob, jak prosit Boha, aby otevřel naše oči, aby viděli věci tak jak skutečně jsou. Je klidně možné vidět tu samou věc ze dvou protichůdných pohledů, pozitivně či negativně. Křesťan je člověk radosti a optimismu.
Am 5,14-15.21-24
Pryč s krákoráním vašich písní! Spravedlnost ať je jako mohutný potok!
Prorok Amos zakládá jakousi protiliturgickou tradici, se kterou se setkáváme také u dalších proroků (srov. Např. Iz 1,10-20) nebo v žalmu 50. Překvapuje nás velmi ostrý polemický tón kritiky chrámového kultu. Prorokovi jde totiž především o „právo a spravedlnost“. Na základě polemických výpadů proroků proti ustálené bohoslužbě se občas poněkud schematicky uvádí do záměrného kontrastu princip kněžský, jehož úkolem je udržování liturgické tradice, a princip prorocký, jenž má kritizovat automatismus kultu. Amos a jiní proroci však nenapadají kult jako takový, ale vždy konkrétní bohoslužby, na nichž jsou přítomni ti, kteří svojí účastní nemohou zahladit vlastními hříchy způsobené společenské zlořády.
Mt8,28-34
Přišel jsi trápit démony, dříve než nastal čas.
Tímto zvoláním vloženým do úst démonů Matouš naznačuje, na co chce dát důraz ve své značně zkrácené verzi Markovy předlohy: Na příchod Božího království právě do této doby a do těch nejtemnějších koutů Izraele i jeho pohanského okolí. Ten, kdo Ježíše následuje na „druhý břeh“ (bere vážně slova Horského kázání a přináší osvobození), musí navíc počítat s tím, že nebude vítaným hostem (v. 34).
Gn 22,1-19
Oběť našeho praotce Abraháma.
Abrahámova víra je veliká a přesto přichází další zkouška, která má prověřit jeho totální disponibilitu, ochotnou jít až k oběti vlastního jediného syna. Nejde pouze o Abrahámovu víru, ale o celé jeho budoucí potomstvo, které se jako lid Boží rodí z naprosté důvěry a odevzdanosti. Člověk, který se chce nechat Bohem spasit, se musí zříci vlastních plánů a přijmout povolání k těm, které s ním má Bůh.
Am 7,10-17
Jdi a prorokuj mému lidu!
Kněz Amasjáh v Betelské svatyni je vlastně státní úředník, dosazený do říšské svatyně izraelským králem. V Amosově vystoupení tuší nebezpečí pro veřejný pořádek v království. Vykazuje proto Amosa z Izraelského království zpět na jih do Judska, země Amosova původu. Zatímco Amasjáh se zašťiťuje autoritou krále, Amos se ve své hrozebné odpovědi opírá o Hospodina, a předpovídá v ní dokonce i budoucí vyhnanství Izraele.
Mt 9,1-8
Zástupy velebily Boha, že dal takovou moc lidem.
Matouš zde (oproti Markově verzi příběhu) klade důraz ne tolik na Ježíšovo hlásání, na množství posluchačů či na samotné uzdravení, ale na Ježíšovo povzbudivé slovo („Buď dobré mysli“) a na skutečnost, že odpuštění hříchů je Ježíšem darováno „lidem“ (v. 8). Tím je jim svěřena také povinnost odpouštět a uzdravovat ochrnulost světa.
Gn 23,1-4.19;24,1-8.62-67
Izák si zamiloval Rebeku tak, že se utěšil ze ztráty své matky.
Hrob Sáry, malinký kousek území, je pro Abraháma symbolem získání země, kterou mu Hospodin slíbil. Boží přísliby se skutečně naplňují, i když jen v zárodku. Žádný člověk zde na zemi nevidí naplnění všech Božích příslibů, ale může rozpoznávat jejich nezaměnitelná znamení. Také příchod Rebeky je pro Abraháma naplněním naděje: Bůh je skutečně s jeho potomstvem a v Rebece přichází nová matka Izraele.
Am 8,4-6.9-12
Sešlu na zem hlad, ne hlad po chlebě, ale hlad po Hospodinových slovech.
Prorokova kritika zneužívání moci a bohatství proti chudákům není samoúčelná. Amos nevolá po spravedlivějším uspořádání společnosti, nýbrž svěřuje soud do Hospodinových rukou. O tom svědčí uvozující formule „v onen den“, „hle, blíží se dny“. Jsou to dny, kdy Hospodin projeví svoji moc nad neposlušným lidem Tehdy již lidé nenaleznou Boží slovo, které zatím mají možnost slyšet z prorokových úst.
Mt 9,9-13
Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní; milosrdenství chci, a ne oběť.
Pro Boha je milosrdenství důležitější než jeho oslava - a Matoušovi leží na srdci, aby se učednici Ježíšovi z jeho obce toto učili žít v praxi. Markův text o odpouštějící Boží lásce přicházející v Ježíši je zde opět přetvořen ve výzvu k následování.
Gn 27,1-5.15-29
Jakub obelstil bratra a vzal mu požehnání.
Rebeka dopomůže Jakubovi získat lstí požehnání pro prvorozeného syna. Bůh koná i uprostřed různých lidských intrik a jeho obdarování často uvádí do rozpaků. Bůh je zcela svobodný ve svém způsobu chápání věcí. I jeho spása je nezaslouženým darem, který přichází jak chce a ke komu chce. Právě v tom, že udílí své požehnání i uprostřed lidských zmatků, ukazuje Bůh svou dobrotu a lásku.
Am 9,11-15
Změním osud svého izraelského lidu a zasadím je do jejich země.
U starozákonních proroků se často setkáváme s určitým kolísáním mezi prorockými hrozbami a útěchou, kterou svým posluchačům vlévají titíž proroci. Soudobá biblická věda může právě toto útěšné proroctví označit za pozdní dodatek do Amosovy knihy. Vždyť Amos byl prorokem, který dával ustavičné výstrahy, a navíc se zde zmiňuje rozpadlá Davidova říše - což by nasvědčovalo historické situaci v době babylónského vyhnanství. Ať už však bylo toto proroctví napsáno kdykoli, zůstává Božím slovem, a odhaluje Hospodinovu lásku ke svému lidu.
Mt 9,14-17
Mohou truchlit, dokud je ženich s nimi?
Zdá se, že otázka postu, která je komentována touto větou, nehraje v Matoušově obci centrální roli, žije-li se půst „skrytě“ (srov. Mt 6,16nn). Důraz je zde na „novosti“ měchů, tj. života učedníků, kteří se naučili, že Bůh chce především milosrdenství (viz včerejší text). Jen takovýto učedník může „uchovat“ Ježíšovu zvěst i svůj život (v. 17).
Gn 28,10-22a
Jakub viděl žebřík a Boží anděly, jak po něm vystupují a sestupují; a Hospodin k němu mluvil.
Dějiny spásy vyjadřují obnovený vztah mezi nebem a zemí, společenství mezi Bohem a člověkem. Událost s žebříkem, který Jakub vidí ve snu, může být dána do vztahu se stavbou Bábelské věže (srv. Gn 11,1-9). Zde to už není člověk, který chce dobýt nebe, ale svobodná Boží iniciativa, která staví cestu k člověku. Jedině tímto způsobem se před člověkem otevírá šťastná budoucnost, ve které je Bůh ochráncem a dárcem požehnání.
Oz 2,16.17b-18.21-22
Zasnoubím se s tebou navěky.
Ozeáš není jediný prorok, který vyjadřuje vztah Hospodina a Izraele alegoriemi z manželského života. Smlouvu Hospodina se svým lidem prorok přirovnává k posvátnému manželskému svazku. Ve dnech své mladosti, když vycházel z egyptské země, se Izrael přiklonil k Hospodinu jako věrná nevěsta. Pozdější pošilhávání po kultu kanánského boha Bála kvalifikuje Ozeáš jako manželskou nevěru. Vyjadřuje však zároveň Hospodinovu touhu po věčných zásnubách se svým lidem, při nichž chce Hospodin dát věnem spravedlnost, právo, lásku, slitování a věrnost. To vše jsou pojmy jimiž Starý zákon opisuje nezaslouženou Boží milost.
Mt9,18-26
Právě mi umřela dcera; ale pojď, a bude žít.
Zázrak samotný (vlastně zázraky dva) v dnešním textu opět ustupuje do pozadí ve světle důrazu na víru představeného synagogy (a nemocné ženy). Možná, že Matouš tento příběh (oproti Markovi opět velmi zkráceně) vypravuje proto, aby ukázal, že Ježíšova milosrdná láska je určena skutečně všem vrstvám a do všech (i beznadějných) situací.
Gn 32,23-33
Budeš se jmenovat Izrael (Boží bojovník), neboť jsi bojoval s Bohem i s muži a zvítězil jsi.
Církevní Otcové viděli v souboji u Jaboku největší duchovní zkoušku Jakuba. Tak jako Abrahám vede Izáka k oběti na hoře Morija, zápasí Jakub v temnotě noci s Bohem. Jakub musí bojovat stejně jako každý z nás na své duchovní cestě. V životě přichází temnota spojená s obtížemi, pokušením, nejistotou, utrpením. Ten, kdo se pustí do boje, obdrží požehnání.
Oz 8,4-7.11-13
Rozsévají vítr a sklidí bouři.
Král Jorobeam I. (931-910) vládl jako první v království Severního Izraele, odštěpeném od jižního Judska, dal zhotovit dvě pozlacené sochy býčků, které měly být obrazy Hospodina, Boha Izraele, nebo jeho trůnu. Lidová zbožnost v nich uctívala samotného Boha, avšak prorok se ohrazuje: „Není to Bůh“ Lid se tak dopouští hříchu proti Hospodinu, který je zároveň krokem zpět - je to návrat do Egypta.
Mt 9,32-38
Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.
Takto je uzavřen jakýsi souhrn Ježíšovy služby a jeho zvěstování království (v. 35-38): Ježíšův pohled plný „lítosti“ (za v. 36 stojí hebrejský podklad „rachamím“ = mateřská milosrdná láska, v tomto případě zasažená bolestí dítěte) plodí výzvu k prosebné modlitbě za služebníky a udává základní tón celé 10. kapitoly (řeč o formaci služebníků).
Gn 41,55-57;42,5-7a.17-24a
Provinili jsme se na svém bratru. Proto na nás přišlo toto soužení.
Zkouška, kterou musí podstoupit Josefovi bratři nespočívá ve zjištění, zda nejsou zvědové, ale v prověření jejich vnitřního stavu - zda nenávist a žárlivost vůči bratrovi je v nich stále přítomná. Jde o zkoušku bratrské lásky. Stará historie ožívá a prodaný Josef je opět mezi nimi. Bůh řídí události tak, aby rodina, která je zárodkem Božího lidu, byla opět jednotná.
Oz 10,1-3.7-8.12
Je čas hledat Hospodina.
Historickou situace Izraele, o níž Ozeáš hovoří, prozrazuje zmínka: „nemáme krále“. Jedná se o narážku na vzpouru proti králi Pekachovi v roce 733 př. Kr. Předpověď zániku Izraele, severního království, jehož hlavním městem bylo Samaří, se neuskutečnila pouze jednou, v roce 721, když asyrský král Salmanasar V. Samaří dobyl. „Řeknou horám, přikryjte nás! A pahorkům: padněte na nás!“ - tento nadčasový výrok překračuje dějinný horizont starověkého Izraele. Užívá jej Ježíš ve své odpovědi plačícím ženám (L 23,30) a ještě jednou se objevuje v Janově Zjevení (Zj 6,16).
Mt10,1-7
Jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského.
Matoušovo evangelium (na rozdíl od Markova) spojuje vyvolení apoštolů hned s vysláním, které má být jakýmsi rozšířením Ježíšova působení (srov. Mt 10,27). V jejich působení (prvotně mezi nejbližšími - členy vyvoleného národa) má být zakusitelné přicházející Boží království.
Gn 44,18-21.23b-29;45,1-5
Bůh mě poslal před vámi do Egypta, aby vás zachoval naživu.
Josef se dává poznat svým bratřím, ale nechce se jim mstít. Poznává totiž v událostech, jichž se stal obětí, Boží prozřetelnost a milosrdenství. Všechno se stalo, aby Izrael byl zachráněn v dobách hladu. I existující zlo může Bůh použít - a dějiny jsou toho svědkem, aby vykonal něco dobrého. Josef je stále aktuálním vzorem člověka, který dovede odpustit druhému i veliké zlo, kterého se na něm dopustil a ještě v jeho prospěch vykonat něco dobrého.
Oz 11,1-4.8c-9
Obrací se ve mně srdce.
Vztah Hospodina ke svému lidu vyjadřuje prorok Ozeáš příměrem k rodičovské lásce. Ta má rysy otcovské - Hospodin učí svého syna, ale také mateřské - dává mu najíst. Zcela novou souvislost získal první verš tohoto Ozeášova úryvku v Matoušově evangeliu: „Z Egypta jsem povolal svého syna“ (Mt 2,15). Oním synem již není celý Boží lid, nýbrž jeden konkrétní Syn - Ježíš. Na tomto Ozeášově výroku Matouš vystavěl celý svůj příběh o nuceném útěku svaté rodiny do Egypta a o jejím povolání zpět, když pominulo nebezpečí pronásledování.
Mt10,7-15
Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.
O přítomnosti Božího království nemají svědčit jen uzdravení, ale i způsob služby učedníků - nezištnost a odkázanost na okolí. Výraz „zasloužit si“ (ř. „axios“, v. 11 - 13) je pak třeba chápat v jeho původním významu: „rovnovážný, rovnocenný“, „ten, který je hoden“ - tj. „k něčemu se hodí“. Apoštol se má tedy nejprve rozhlédnout po lidech, kteří „se hodí“ k jejich poselství (jsou mu otevřeni). Ostatní počkají (čas milosti však nebude trvat stále a mohou jej promeškat).
Gn 46,1-7.28-30
Teď už mohu umřít, když jsem viděl tvou tvář.
Jakub s celou svou rodinou představují celý Izrael, který sestupuje do Egypta, aby z něj jednou vyšel jako početný národ. Bůh je věrný. Svůj národ neopustí, ale bude mu žehnat. I když potomci těch, kteří nyní vstupují do Egypta, budou muset prožít tvrdé otroctví, Bůh o to více ukáže svou moc při jejich vysvobození. Bůh formuje svůj lid, který jednou uvede do zaslíbené země.
Oz 14,2-10
Nebudeme již říkat dílu svých rukou: Bože náš!
Ozeáš dává jasně najevo, kde Izrael nikdy nemůže nalézt pomoc: u „Asyřana“, cizí velmoci, a u model, jež jsou pouhým dílem lidských rukou. Hospodin je Bůh, k němuž se má Izrael navrátit a u něho jediného nalezne pomoc. Toto útěšné proroctví je vrcholem a zároveň závěrem knihy proroka Ozeáše. Jeho poslední verš je pozdějším dodatkem, psaným ve stylu mudroslovné literatury - pouze moudří porozumí Ozeášovým proroctvím, pouze oni jsou spravedliví, kteří kráčejí po Hospodinových cestách.
Mt10,16-23
To už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce.
Toto zaslíbení má oživnout v srdci učedníků v situacích, kdy se lidé proti zvěstovatelům evangelia násilně postaví, protože je ruší v jejich „poklidu“. Tato možnost násilného odporu je považována za trvalý stav (v. 23!), ve kterém učedník potřebuje rozvahu i důvěru (v. 16).
Gn 49,29-32;50,15-26a
Bůh se vás ujme a vyvede vás z této země.
Smrt Jakuba i Josefa nejsou obyčejné události, kterých se každý den odehrává stovky a tisíce. Jejich smrt totiž ohraničuje dobu patriarchů. Abrahám má v tuto chvíli již početné potomstvo, které začíná formovat národ. Tento lid je ale zatím daleko od zaslíbené země. Josef před svou smrtí nehovoří o ničem jiném. Život posledních patriarchů je ve znamení silné touhy po spočinutí v zaslíbené zemi.
Iz 6,1-8
Jsem člověk nečistých rtů, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!
Pro proroka Izaiáše není Bůh idea, nýbrž skutečnost. Své prorocké povolání líčí na pozadí velkolepé vize Božího trůnu. Izaiáš je zaskočen vznešenou nádherou Pána na nebeském trůnu i jeho svatyně, a rozpoznává svoji hříšnost a nehodnost. Je očištěn a pověřen ke službě. Izaiášovo povolání lze časově zařadit do r. 735 př. Kr., avšak skrze volání serafínů „svatý, svatý, svatý“ žije i nadále v liturgické zkušenosti křesťanů. Také ti, kdo se rozhodli pro kněžské nebo zasvěcené povolání, jakoby odpovídali Pánu společně s Izaiášem: „Zde jsem, mne pošli“.
Mt10,24-33
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo.
Stejnou měrou, jak se skrze učedníky bude rozšiřovat okruh a zvětšovat síla Ježíšovy zvěsti o přicházejícím Božím království (v. 27), se bude zvětšovat i odpor vůči ní (v. 24n). Proto učedník nebeského království potřebuje znovu a znovu slyšet další a další osobní ujištění o Boží péči a věrnosti právě v těchto krizových časech i na konci časů.
Ex 1,8-14.22
Jednejme vůči Izraeli obezřetně, aby se nerozmnožil.
Egypťané začínají Izrael utlačovat, protože se stal početným národem. Symbolem útlaku je tvrdá dřina a nařízení usmrcovat narozené chlapce. Z této nadvlády zla není možné osvobodit se sám, vlastními silami. Je nezbytné, aby Bůh vysvobodil. Boží zásah je nutný také proto, že lid který se nemůže množit ztrácí budoucnost. Je to hřích, který člověka zotročuje a z něhož vysvobozuje pouze Bůh.
Iz 1,10-17
Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí!
Není to prorok Izaiáš, který napadá chrámový kult v Jeruzalémě. Jsou to ti, jejichž ruce jsou plné krve. Ti přicházejí o chrámu, ale jejich bohoslužba je nevěrohodná, jejich oběti jsou zbytečné. Kritika, kterou proroci nešetří Jeruzalémskou chrámovou obětní praxi, chce zabránit úniku před osobní odpovědností do automaticky působícího bohoslužebného provozu. V duchu této kritiky hovořil také Ježíš: „přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Mt 5,23.24).
Mt 10,34-11,1
Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Ježíš (a učedníci v jeho stopách) svojí zvěstí o přicházejícím Božím království přichází jako rušitel zaběhlého „poklidu“ lidí, kteří svým životním postojem dávají přednost zaběhlým vazbám před ke změně provokující Ježíšovou přítomností. Takoví lidé se k Ježíši „nehodí“ (v. 37, ř. „axios“, viz úvod k evangeliu ze čtvrtka 14. týdne), protože nemají odvahu následovat (v. 38), „již našli“ (dosl. v. 39) své vlastní řešení života a nejsou ochotni přijmout Ježíše (např. v jeho poslech, v. 40nn).
Ex 2,1-15a
Dala mu jméno Mojžíš - řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“ Když dospěl, navštěvoval své krajany.
Zdá se, že Bůh dočista opustil svůj národ. A zatím přichází na svět Mojžíš, který dříve než bude vysvobozovat, je sám zachráněn od smrti. Řeka Nil je symbolem chaosu, záhuby a smrti, ze které je Mojžíš zachráněn v košíku podobně jako Noe v arše. Ten, který bude vůdcem ke svobodě, nejdříve sám musí zakusit vysvobození, které má znaky spásy. A jediným dárcem spásy je Bůh.
Iz 7,1-9
Jestliže neuvěříte, neobstojíte.
V roce 735 př. Kr. Se octlo Judsko se svým králem Achazem ve velkém nebezpečí. Severní sousedé Aram (Sýrie) a Izrael chtěli Judsko obsadit a dosadit na trůn krále, který by se s nimi spojil proti tehdejší velmoci Asýrii. Prorok Izaiáš vyzývá vystrašeného krále Achaza, aby zůstal klidný a nebál se. Izaiáš také připojuje zaslíbení, že plány nepřátel se neuskuteční. Avšak zaslíbení má jednu podmínku - víru, která se spoléhá na Hospodina a nikoli na uzavírání taktických spojenectví: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte!“
Mt11,20-24
Tyru a Sidónu bude v soudný den lehčeji než vám.
Města Chorazin, Betsaida a Kafarnaum, která jsou zde srovnávána s místy symbolizujícími největší pýchu a zlovolnost, jsou místy mnohých Ježíšových zázraků. Na ně a na Ježíšovu zvěst však reagovali především lidé na okraji (viz Mt 11,5). Ti zabydlení a sebejistí však jako by nevěděli, co vlastně chtějí (viz Mt 11,16-19). Setrvání v tomto postoji by však mohlo mít osudné následky.
Ex 3,1-6.9-12
Hospodin se zjevil v plameni ohně, který šlehal ze středu keře.
Mojžíš jako jeden z proroků přijímá Boží slovo a je pověřen přinést ho Izraelitům. Toto slovo je zprávou o jejich vysvobození. Bůh se zjevuje Mojžíšovi uprostřed keře jako živý plamen. Je to plamen, který nic nestráví, poněvadž nepotřebuje být živen. Bůh není jakousi neživou vesmírnou energií, ale živou osobou, která se zcela dobrovolně o člověka stará a vyvádí ho z otroctví hříchu.
Iz 10,5-7.13-16
Smí se chlubit sekera před tím, kdo jí seká?
Asyrský král, o němž hovoří prorok Izaiáš, je Sargon II. (722-705 př. Kr.). Prorok připouští, že Asýrie je nástrojem Božího hněvu, avšak asyrský král to nerozpoznává. Chlubí se úspěchy své silné ruky a své vlastní moudrosti. Proto mu nevyjdou všechny jeho plány. Jeruzalém se mu nepodaří dobýt. Izaiáš zde vystupuje jako vykladač politických a vojenských událostí. Neobjasňuje však politickou diplomacii a vojenskou taktiku, nýbrž mluví ve jménu Pána, Hospodina zástupů.
Mt11,25-27
Skryl jsi tyto věci před moudrými a odhalil je maličkým.
Znovu a znovu Ježíš naráží na tajemství nepochopení, a to především u vzdělaných znalců Zákona. Jeho poselství přijímali především lidé již zcela odkázaní na druhé - a tím i na Boha. Tato jejich otevřenost je důvodem pro Ježíšův chvalozpěv na Otce, ke kterému má on a právě on svůj jedinečný a neopakovatelný vztah synovství.
Ex 3,13-20
Já jsem, který jsem! Ten, který jest, posílá mě k vám.
Celá skutečnost vyvedení z Egypta a všechny události s tím spojené se stanou vysvětlením toho, co znamená jméno Hospodin, které Bůh zjevil Mojžíšovi. Bůh nemá jiné jméno než to identické s jeho dílem spásy. Toto jméno je i ve své gramatické slovesné formě dynamické a náleží tomu, který se stále zjevuje těm, kdo věří. Bůh nikdy nepřestane zjevovat své jméno, protože nikdy neskončí jeho spásonosné konání.
Iz 26,7-9.12.16-19
Vzbudí se a zajásají obyvatelé prachu.
Chápání starozákonních proroků jako jakýchsi „věštců“ předpovídajících budoucí události, je příliš zúžené. V prorockých knihách nacházíme mnoho literárních žánrů. Zde například modlitbu, kterou by bylo možno zařadit mezi žalmy. Na Hospodina se toužebně obracejí ti, kteří čekají jeho soudy a rozsudky; ti, kteří zakusili Hospodinův trest, avšak mají k němu stále důvěru. Závěr této modlitby je již ovlivněn vírou ve zmrtvýchvstání. Svědčil by tedy snad o pozdější době, než žil prorok Izaiáš.
Mt11,28-30
Jsem tichý a pokorný srdcem.
Protože toto o sobě může Ježíš tvrdit, jeho „jho“ (tj. výklad Tóry - Zákona - na rozdíl od výkladu farizeů - viz úvod k zítřejšímu evangeliu) nejen „netlačí a netíží“, ale i dává „odpočinek“. Ve struktuře textu lze znovu objevit základní princip: Nejprve je třeba se nechat obdarovat - teprve pak je možné následovat.
Ex 11,10-12,14
K večeru zabijete beránka; uvidím krev, a přejdu vás.
Bůh sám dává přesné směrnice pro slavení velikonoc, nejen těch prvních v Egyptě, ale i všech následujích. Izrael vyznává svou víru v Hospodina a bude si rok co rok připomínat zázračné vysvobození. Celé dějiny spásy dojdou ale svého vrcholu až v postavě Ježíše Krista, pravého velikonočního Beránka. Eucharistie je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti a zároveň svědectvím, že Bůh vykonal a neustále koná dílo naší spásy.
Iz 38,1-6.21-22.7-8
Slyšel jsem tvou modlitbu a viděl jsem tvé slzy.
Je jen málo králů na Davidově trůně, o kterých Bible hovoří tak kladně, jako o Ezechiášovi (Chizkijášovi). Vládl v letech 725 - 697 př. Kr. Staří Izraelité oceňovali dobrodiní pozemského života, a proto byla pro smrtelně nemocného Ezechiáše velmi zdrcující Izaiášova zpráva, že zemře. Ezechiáš však zakusil moc přímluvné modlitby a vyprosil si od Hospodina dalších patnáct let života. Izaiáš zde vystupuje jako ten, kdo zná a vykládá tajemná Boží znamení.
Mt12,1-8
Syn člověka je pánem nad sobotou.
A proto může postavit zpět na nohy „vnitřní řád“ výkladu Tóry, který ve farizejském podání tehdy při střetu dvou příkazů dával přednost povinnosti vůči Bohu před povinností vůči člověku. V Ježíši přicházející Boží království (které je „více než chrám“) je však nyní zaměřeno více k blahu člověka, než k vlastní slávě (v. 7; 9,13; srov. 12,9-14).
Ex 12,37-42
Byla noc, když Hospodin vyváděl Izraele z egyptské země.
Po smrti všech egyptských prvorozenců dostávají Izraelité konečně dovolení či nařízení opustit urychleně Egypt. Byla to noc bdění: pro Egypťany, kteří naříkali nad mrtvými; pro Izraelity, kteří ve spěchu odcházeli; pro Hospodina, který vyváděl svůj lid. Z generace na generaci budou všichni Izraelité bdít a připomínat si své vysvobození. Velikonoce jsou každoročně největší připomínkou Božího milosrdenství.
Mich 2,1-5
Zatouží-li po polích, uloupí je, zatouží-li po domech, vezmou si je.
Micheáš byl prorok v Judsku za časů krále Ezechiáše a tedy současník Izaiáše, jehož proroctví zřejmě znal, i když zdůrazňoval jiné věci. Vystupoval jako vášnivý kritik společenských poměrů. Sociálním důrazem připomíná proroka Amosa. Obohacování se na úkor druhých považuje Micheáš za zvláštní způsob zneužívání moci. Hospodin je však mocnější, než všichni ti, kdo moc zneužívají, „myslí na zločiny a osnují zlo na svých ložích“.
Mt12,14-21
Nařídil jim, aby ho nerozhlašovali; tak se mělo naplnit, co řekl prorok Izaiáš.
Toto „naplnění“ se stalo zřejmým v uzdraveních darovaných těm, kteří jej následovali (v. 15). Citátem z Izaiáše pak Matouš ukazuje na Ježíše jako na toho, kdo „dopomůže právu k vítězství“ (v. 20b) skrze citlivé, milosrdné jednání (v. 18 - 20a). Proto je jeho „jho“ lehké a proto je lpění farizeů na zákonných předpisech „břemenem“ (viz 11,28-30).
Ex 14,5-18
Aby poznali, že já jsem Hospodin, když ukážu svou moc na faraónovi.
Zázračné vyvedení z Egypta neznamenalo automaticky úplné osvobození a uvedení do zaslíbené země. Bůh nechává růst a zrát víru svého lidu i prostřednictvím různých překážek a zkoušek. Není možné se vracet do starého otroctví, ale hledat řešení v cestě kupředu, i když se zdá uzavřená mořem. Vždyť přece Izraelité vytáhli „chráněni vztaženou rukou Boží“. Prosme Pána a pokračujme s důvěrou v započaté cestě.
Mich 6,1-4.6-8
Člověče, řeklo se ti, co je dobré, co Hospodin od tebe žádá.
Prorok Micheáš vyjadřuje spor mezi Hospodinem a jeho lidem formou soudního přelíčení, k němuž jsou přizvány hory za svědky. Zpočátku hovoří Hospodin, jako by se musel před lidem obhajovat: Lide můj, co jsem ti učinil...? Na tomto verši jsou vystavěny známé „improperie“ z velkopáteční liturgie. Z Hospodinovy obhajoby se však záhy rozvíjí spíše jeho obžaloba proti lidu. Proto následuje nabídka, jíž si chce lid Hospodina usmířit. Všechno, co lid nabízí, se však pohybuje v rámci kultu. Prorokova odpověď se nese úplně jiným směrem: Hospodin žádá spravedlnost, milosrdenství a pokoru.
Mt12,38-42
Královna jihu povstane na soudu proti tomuto pokolení.
Tímto pokolením má Matouš nejspíše na mysli každého, kdo (až do doby sepsání evangelia) znovu a znovu váhá s krokem víry v Ježíše postavené na jediném a základním „znamení Jonášově“ - na Ježíšově vzkříšení (v. 40). Kdo nechá své rozhodování dlouho „prázdné“, mohl by být znovu vtažen do původního zmatku (viz 12,43-45!).
Ex 14,21-15,1
Synové Izraele šli středem moře po souši.
Izrael vychází z Egypta a získává svobodu. Je to Boží moc, která je vyvádí a otevírá před nimi moře. Izrael nechápe tyto skutečnosti pouze jako ohraničenou historickou událost, ale jako zásadní moment pochopení sebe sama: jsme Boží lid, který byl, je a vždy bude Bohem vysvobozován z otroctví. Také v našem životě je přítomno mocné Boží znamení - smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Mich 7,14-15.18-20
Do mořských propastí svrhneš všechny naše hříchy.
Na konci knihy proroka Micheáše se nachází modlitba podobná žalmům. Pochází pravděpodobně z doby po návratu z babylónského vyhnanství. Je tedy časově pozdější než původní Micheášovo proroctví. Prosebník pohlíží na slavnou minulost vyvoleného lidu a odtud čerpá naději pro budoucnost. Hospodin je v této krásné modlitbě líčen jako pastýř, takže čtenář Bible si v této souvislosti připomene žalm 23 - „Hospodin je můj pastýř“, nebo Ježíšovu řeč „Já jsem dobrý pastýř“ v 10. Kapitole Janova evangelia.
Mt12,46-50
Ukázal rukou na své učedníky a řekl: To je moje matka a to jsou moji příbuzní. Rozhodnutí pro Ježíše není možné do nekonečna protahovat (viz včerejší úvod k evangeliu) a není ani možné spoléhat se jen na vnější formální vztahy a nároky (příbuzenství). O příslušnosti k Ježíšově nové rodině rozhoduje to, co člověk „koná“.
Ex 16,1-5.9-15
Jako déšť vám sešlu chléb z nebe.
Poušť zde neznamená ani tak konkrétní geografický prostor, jako spíše místo zkoušky. Je to zkouška přítomnosti Boha v životě Izraele a důvěry v něho. Všechny předchozí jistoty života už nejsou, zbývá jedině Bůh. Dál je možné jít pouze ve víře. Mana je obrazem těla a krve Krista, eucharistie, která je pokrmem na cestě pro křesťana, který se také často musí vzdát lidských jistot v poušti tohoto světa.
Jer 1,1.4-10
Prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
U Jeremiáše vystupuje do popředí nejen obsah proroctví, ale ještě více než u ostatních proroků jeho osoba. Jeremiáš byl povolán za proroka třináctého roku vlády krále Jošijáše, tedy okolo r. 626 př. Kr. Zatímco Izaiáš říká: „Zde jsem, mne pošli!“ (Iz 6,8), Jeremiáš váhá, má ustavičné pochybnosti a námitky. V průběhu let se stává Jeremiášovi úkol svěřený Hospodinem stále těžším břemenem, ale nemůže činit jinak, než Hospodin přikazuje. Podobně jako Jeremiáš chápe své povolání apoštol Pavel, který dokonce užívá Jeremiášovy formulace o vyvolení již v mateřském lůně (Gal 1,15).
Mt13,1-9
Přinesla stonásobný užitek.
Podobenství o rozsévači má především povzbudit k důvěře ty, kteří začali pochybovat, zda „se vyplatí“ patřit k Ježíšově nové rodině (Mt 12,48-50): V přírodě je normální, že bohatě rozsévané semeno je plodné a přináší v pravý čas užitek (v. 8) - i když nevzejde vše (v. 4-7). Kdo tedy rozsévá či přijímá Ježíšovo slovo, ten se nemusí nechat mást jeho zdánlivou neplodností. Může si být jist, že je to slovo Boží (srov. Iz 55,8-11), které na konci zcela jistě přinese bohatý užitek.
Ex 19,1-2.9-11.16-20b
Hospodin sestoupí před očima všeho lidu na horu Sinaj.
Izrael stojí před Hospodinem. Je v polovině své cesty do zaslíbené země a má za sebou již mnoho zkušeností s Hospodinem. Právě zde u Sinaje dochází skrze Smlouvu k novému, zásadnímu potvrzení, že Izrael je lidem Božím. Sinaj se tak dostává do centra pozornosti nejen v Pentateuchu, ale i v celém SZ. Smlouva dělá z Izraele vyvolené dědictví Boha mezi všemi národy. Izrael se stává lidem zasvěceným a tedy odděleným pro Boží službu.
Jer 2,1-3.7-8.12-13
Mne, pramen vody živé, opustili, a kopali si cisterny, cisterny rozpukané.
Svoji první prorockou řeč pronesl Jeremiáš „veřejně v Jeruzalémě“. Jeho teologie dějin Izraele je v souladu s tím nejlepším v dosavadní prorocké tradici. Rozpomíná se na věrnou lásku, kterou Izraelité odpovídali Hospodinu za jeho vyvedení z pouště do „země zahrad“. Nyní však národ zklamal, především ve svých vůdcích - kněžích, učitelích zákona, králích a prorocích. Duchovní prázdnotu přirovnává Jeremiáš k rozpukané cisterně, která nemůže udržet vodu. Tento poměr je srozumitelný každému, kdo poznal dlouhotrvající období sucha a závislost lidí na vodě. Jedině Hospodin je „pramen vody živé“.
Mt13,10-17
Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není.
Znát tajemství nebeského království „je dáno“ těm, kdo jdou životem s otevřenýma očima a ušima, těm, kdo přicházejí znovu a znovu za Ježíšem a ptají se jej (v. 10). Kdo je spokojen s tím, co již pochopil, neroste a je nebezpečí, že promarní vše (v. 12).
Ex 20,1-17
Zákon byl dán skrze Mojžíše.
Bůh, který začal vysvobozovat Izraele z egyptského otroctví mu předkládá cestu naprosté svobody v zachovávání přikázání. Zákon je vyjádřením lásky Boha ke svému lidu. Desatero shrnuje všechny náboženské a morální povinnosti člověka jak vůči Bohu, tak vůči bližnímu. Představuje vrchol jak Mojžíšova zákona, tak celého SZ. I v NZ je pro vstup do Božího království dostatečné zachovávání Desatera (srv. Mk 10,17-19). Ježíš však zároveň ukazuje, že je třeba jít dál.
Jer 3,14-17
Dám vám pastýře podle svého srdce a všechny národy se shromáždí v Jeruzalémě.
Hospodin zve velkoryse k návratu „odpadlé syny“. Opětovný návrat na Sión však bude pouze předstupněm daleko skvělejší budoucnosti. Tehdy již nikdo nebude postrádat archu úmluvy, která byla v Jeruzalémském chrámě zvláštním znamením Boží přítomnosti. Hospodin sám bude přítomen, a to nejen uprostřed svého lidu. Kolem Hospodinova trůnu v Jeruzalémě se také shromáždí dříve pohanské národy v jeho jménu. Křesťané vidí naplnění těchto proroctví v Kristově spasitelném díle: Ježíš zemřel nejen za národ „ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno“ (J 11,52).
Mt13,18-23
Kdo slovo slyší a chápe, přináší užitek.
Nejen „slyšení“, ale i vnitřní „pochopení“ (v. 19.23) je pro Matouše cestou k nesení ovoce („konání“, Mt 7,24; 12,50). Nelze složit ruce do klína a nechat se nést jen a jen důvěrou v kvalitu rozsévaného „slova o království“ (v. 19). Záleží i na přijímajícím srdci (zemi). Tak se v alegorickém výkladu podobenství o rozsévači přenáší důraz z Božího daru slova na naši odpověď naslouchající a chápající víry.
Ex 24,3-8
To je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin.
Krev Smlouvy potvrzuje již existující vztah mezi Bohem a jeho lidem. Tato Smlouva je tedy odlišná od ostatních lidských smluv, které od určitého okamžiku vědomě a dobrovolně vytváří určitý vztah. Ve Smlouvě s Hospodinem jde o viditelné uvědomění si vztahu již existujícího. Tento vztah byl dán už smlouvou s Abrahámem, Noemem a také již samotným aktem stvoření. Definitivní a věčné potvrzení přijde v krvi Ježíše Krista.
Jer 7,1-11
Což pokládáte dům, který má mé jméno, za lotrovskou peleš?
Ani Jeremiáš není výjimkou mezi proroky v kritice chrámového kultu. Je zde však nová historická situace. Zbožný král, náboženský reformátor Jošijáš padl v bitvě proti Egypťanům u Megida. Hospodin mu nepomohl. Některým se zdálo tedy lhostejné, zda bude či nebude uctíván. Jiní upjali svou pozornost na poslední naději, kterou jim podle jejich mínění skýtal chrám v Jeruzalémě. O tom svědčí téměř magická trojnásobná formule: „Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův“. Spoléhání na Boží přítomnost v jeho chrámě bez vnitřního obrácení činí z chrámu „lotrovskou peleš“, jak víme i z Ježíšova působení (Mk 11,17).
Mt13,24-30
Nechte obojí spolu růst až do žní.
Zpočátku se totiž „jílek mámivý“ (ř. „zizania“, v. 25) nerozpozná od pšenice a později s ní má tak propletené kořeny, že jej není možné vytrhat bez zničení pšenice. Podobně je i při vrůstání do „nebeského království“ třeba dbát na vnitřní zákon „společného růstu“ dobra i zla. Ničit zlo v lidech je Boží záležitostí, a to v pravý čas. Nám patří pouze starost o to, abychom nechali prostor k růstu pšenice v nás. (Pozn.: Zde i v ostatních podobenstvích platí, že se nesrovnává něco, ale určitý dynamický děj. Úvodní větu je tedy třeba vždy chápat takto: „S nebeským královstvím je to tak, jako když...“)
Ex 32,15-24.30-34
Tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si ze zlata boha.
Po té, co Mojžíš sestoupil z hory do tábora a uviděl tele i tance, roztříští desky zákona. Desky obsahovaly body zákona a byly napsány na svědectví. Zničené desky představují rozbití smlouvy, kterou lid ruší svým modlářstvím. Mojžíš pak nechá tele rozemlít a smíchané s vodou ho dá Izraelitům vypít. Obrazně tak naznačil, že hřích je prostoupil až do nejvzdálenějších koutů jejich bytí.
Jer 13,1-11
Lid bude jako tento pás, který se k ničemu nehodí.
Zde nacházíme jeden z příkladů symbolického jednání proroka Jeremiáše. Nezáleží příliš na tom, zda prorok skutečně dvakrát došel k 700 km. Vzdálenému Eufratu, důležité je poselství, které chtěl svým lněným pásem vyjádřit. Lněným pásem Hospodinovým je Izrael a především Judsko. Hospodin však odloží tento pás u Eufratu, aby tam shnil. To bude Judovým osudem. Budoucí vyhnanství, které se zde naznačuje, není Hospodinovým přáním. Je to pouze důsledek „zatvrzelosti srdce“ pyšného a neposlušné lidu.
Mt13,31-35
Hořčičné zrno vyroste a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.
Obě dnešní podobenství Matouš snad uvádí proto, aby vyjádřil důvod, proč si můžeme dovolit nechat spolu s dobrým semenem růst i plevel: Nebeské království není ve svém růstu závislé na našich silách, nýbrž na naší ochotě nechat je z malých „skrytých“ počátků (v. 33 „zadělat“ - dosl. „skrýt“) růst mezi námi a skrze nás podle jeho vlastních zákonů.
Ex 33,7-11;34,5b-9.28
Hospodin promlouval k Mojžíšovi tváří v tvář.
Hospodin chce přebývat uprostřed svého lidu, ale lid se poskvrnil hříchem a propadl idolatrii. Proto musí Mojžíš postavit stan schůzky mimo tábor. Sem Mojžíš přichází, aby se setkával s Hospodinem tváří v tvář jako s přítelem. Ale pouze Mojžíš má toto privilegium. V Ježíši Kristu je každý z nás pozván k osobnímu, hlubokému setkávání s Bohem. A Bůh se s námi nejen setkává, ale přebývá skrze Ducha v našem srdci.
Jer 14,17-22
Rozpomeň se, Pane, a neruš svou smlouvu s námi.
V tomto úryvku nacházíme nejen prorocké slovo (Roňte slzy...), ale také žalozpěv lidu (Zavrhl jsi zcela Judu...). Zkroušená modlitba má tři části: líčení běd, vyznání viny a prosbu o pomoc. Prosba směřuje k Božímu jménu, které lid uctívá, k Božímu trůnu, který si Hospodin zbudoval v Jeruzalémě, a dovolává se smlouvy, kterou Hospodin sjednal se svým lidem. Nová smlouva zpečetěná Kristovou krví (viz L 22,20) je v perspektivě dějin spásy vyslyšením prosby „neruš svou smlouvu s námi“.
Mt13,36-43
Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku.
V tomto dalším alegorickém Matoušově výkladu (srov. pátek a sobota 16. týdne) se těžiště přesouvá od pohledu na přítomnou církev a svět k hledisku posledního soudu - k završení Božího jednání. Není totiž jedno, jestli jsem se v životě přidával k dobru nebo ke zlu (v. 41!). Není třeba se však bát, patřím-li k „synům Království“.
Ex 34.29-35
Viděli Mojžíšovu tvář a báli se k němu přistoupit.
Různá náboženství znají používání masky. Kněz má pomocí tohoto převleku jako představitel božstva zpřístupnit lidem kontakt s božstvem. Mojžíš si odkrývá tvář při setkání s Bohem, aby ji pak nosil zahalenou. Mojžíš zjevuje Boha slovy, která mu Bůh přikázal a září své vlastní tváře. Ale Bůh se znovu skrývá, aby naznačil svou neproniknutelnost, když si Mojžíš zahaluje tvář.
Jer 15,10.16-21
Proč je má bolest trvalá? - Vrátíš se ke mně, nechám tě u sebe.
nad jen nářek spravedlivého a zkoušeného Joba lze v Bibli srovnat s Jeremiášovou bolestí, kterou pociťuje při pohledu na svoji prorockou službu. Jedná se o dobu vlády bezbožného krále Jojakima (608-598). Jeremiáš se cítí vydán všanc všem svým nepřátelům beze vší lidské útěchy a přátelských osobních svazků. Všichni jej považují za proroka neštěstí. Ve své bolesti se obrací s hořkými žalobami proti samotnému Bohu. Dostává se mu vstřícné odpovědi. Nejprve je vyzván, aby vytrval a poté je ujištěn slibem i útěchou: já jsem s tebou.
Mt13,44-46
Prodá všechno, co má, a to pole koupí.
Pro nebeské království se nestačí rozhodnout jen ze strachu před „pláčem a skřípěním zubů“ (Mt 13,42). Je třeba v něm vidět něco ohromně cenného a úchvatného, za co stojí „s radostí“ (!) dát celý svůj život. Nemusíme však čekat, až náhodou najdeme „poklad“ království. Můžeme jej také „hledat“ (srov. Mt 6,33!), jako obchodník vzácnou perlu.
Ex 40,16-21.34-38
Oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek.
Čteme, že už lid staré Smlouvy se směl radovat z Boží přítomnosti. Znamením toho byl Boží příbytek s archou uvnitř, nad nímž se vznášel oblak či oheň. Bůh je jistě přítomný na každém místě a v každé věci, kterou stvořil. A přesto má člověk v srdci touhu po hlubším, osobním setkání s Bohem. Zůstávat v Kristu a být jeho příbytkem nám dává společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým.
Jer 18,1-6
Jako je hlína v hrnčířově ruce, tak jste vy v mé ruce.
Jeremiáš pozoruje hrnčířovu práci a uvažuje: takto tvoří sám Hospodin. Tak stvořil člověka (Gn 2,7) a tak formuje všechny národy země, především však „Izraelův dům“ - jsou v jeho rukou jako hlína v hrnčířově ruce. Prorok se zabývá dějinami spásy vyvoleného národa, nikoli metafyzickými otázkami spjatými s Božím stvořením. Ty zajímají až křesťanské autory: „Řemeslník, když se mu dá materiál, udělá z něho, co chce. Avšak Boží moc se projevuje právě v tom, že vychází z ničeho a udělá všechno, co chce.“ (Sv. Teofile z Antiochie).
Mt13,47-53
Co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí.
Ještě jednou se zde jiným obrazem zdůrazňuje totéž, co již bylo řečeno dříve (Mt 13,36nn): Nelze sice násilím vykořeňovat zlo kolem nás, avšak tím vůbec není zrušen rozdíl mezi dobrem a zlem! Není jedno, jestli jsme „dobří“ nebo „nestojíme za nic“ (v. 48). Žít tato „tajemství nebeského království“ (Mt 13,11), a především vyložit je ostatním, je navíc schopen pouze jeho stálý „učedník“.
Lv 23,1.4-11.15-16.27.34b-37
Hospodinovy svátky, v nichž svoláte posvátné shromáždění.
Svátky, o nichž se zde hovoří, mají dva základní faktory: shromáždění lidu a odpočinek od práce. Shromáždění brání upadnout do individualismu a připomíná člověku jeho sociální dimenzi, dává vědomí přináležitosti k lidu. Odpočinek vytrhuje z každodenního rytmu práce a uvádí do oslavy a prožívání spásy. Člověk nebyl stvořen pro mnoho zbytečných věcí a pro otroctví práce, ale pro radost z Hospodina.
Jer 26,1-9
Všichni lidé se srotili v Hospodinově domě.
Baruch, Jeremiášův sekretář, zde podává krátké shrnutí Jeremiášovy chrámové řeči (viz Jer 7,1-15). Zpravuje nás také o jejích následcích pro Jeremiáše. Ten dosáhl opak toho, co chtěl. Cílem mělo být obrácení lidu a záchrana Jeruzaléma. Kněží a poutníci však vyrozuměli z Jeremiášovy řeči pouze útok proti chrámu, který nejenže narušuje slavnostní atmosféru, ale je zároveň rouháním proti Hospodinu. Kněží a falešní proroci nemohou pochopit, že právě s jejich náboženskou praxí je Hospodin nespokojen a že může dokonce vydat svůj chrám ke zničení.
Mt13,54-58
Copak to není syn tesařův? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?
Po skončení řečí v podobenstvích se nyní v Matoušově evangeliu více a více stává jasným oddělení těch, kteří „chápou“ a těch, kteří odmítají. Ježíšovo působení se začne více soustřeďovat na tento vnitřní „chápající“ okruh učedníků, ale o to ostřejší budou spory s okolím. Setkání se skepsí nejbližších je tohoto druhu.
Lv 25,1.8-17
V milostivém létě se každý vrátí ke svému pozemkovému majetku.
Jubilejní rok v sobě spojuje náboženské a sociální motivy. Snaží se narovnat všechny rozdíly, které ve společnosti vznikají. Bohatství se hromadí v rukou malé skupinky tak, že dokonce někteří musí prodat svou svobodu, aby přežili. Všechna dobra na světě ale patří všem a Bůh je jediný opravdový vlastník země. Bůh chce vysvobozovat svůj lid z otroctví, proto v něm nemůže být člověk, který by svobodu trvale pozbyl. Snad to byla v Izraeli pouze utopie, která ale zůstává stále aktuálně provokující.
Jer 26,11-16.24
Opravdu mě k vám poslal Hospodin, abych mluvil do vašich uší všecka tato slova.
Proces s Jeremiášem připomíná proces s Ježíšem před veleradou. Jeremiášovými žalobci byli kněží a proroci, Ježíšovými kněží a znalci zákona. Cílem obžaloby je odsouzení k trestu smrti. Místem konání je Jeruzalém. Slovo proti chrámu, uvedené i v procesu proti Ježíšovi, je rouhání proti samotnému Bohu a zasluhuje trest smrti ukamenováním (Lv 24,16). Jeremiáš se brání: slova, která pronáší nejsou jeho vlastní; pocházejí od Hospodina a směřují k nápravě, nikoli k neštěstí.
Mt14,1-12
Herodes dal Jana stít; Janovi učedníci šli a oznámili to Ježíšovi.
I toto vyprávění Matouš (oproti Markovi) zkracuje na to nejpodstatnější: Důležitý je zde jen Herodes, a to jako Janův protivník. Jan se jakožto prorok proti němu postavil - a musel zemřít. Jestliže je takovýto osud pravých proroků běžný, pak Ježíšova smrt na kříži nehovoří proti, ale pro pravost jeho poslání!
Nm 11,4b-15
Já sám nemohu nést všechen tento lid.
Lid si Mojžíšovi stěžuje na obtíže spojené s putováním pouští do zaslíbené země. Úryvek popisuje realisticky nespokojený lid v situaci materiálního nedostatku. Jsou znechuceni z jediného jídla, které mají k dispozici. Je to lid, který dříve než dojde k cíli své cesty, má zapotřebí být zkoušen a vychován. Mojžíš si uvědomuje, že nic nezmůže a proto se obrací na Boha, jemuž tento lid náleží.
Jer 28,1-17
Slyš, Chananjáhu! Hospodin tě neposlal, ale ty jsi svedl tento lid, aby se spoléhal na lež!
Když babylónský král Nabuchodonosor II. zvítězil v bitvě proti Egypťanům u Karkemise r. 605 př. Kr., stal se pánem přední Asie. Roku 602 zaútočil poprvé na Jeruzalém a dal odvést z chrámu posvátné náčiní. Jeremiáš naznačil brzkou definitivní porážku Jeruzaléma dalším ze svých symbolických jednání: vložil na svoji šíji dřevěné jařmo. Prorok Chananjáh však sejmul a rozlámal toto jařmo a prorokoval brzkou porážku Babylóna. Proti Chananjáhovi uplatňuje Jeremiáš znamení pravosti proroka: jestliže předpovídá štěstí, teprve tehdy se pozná, že je pravým prorokem, když se jeho slovo splní.
Mt 14,13-21
Vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Do Matoušova vyprávění o rozmnožení chlebů proniká (podobně jako již do Markova) zkušenost první obce křesťanů se slavením eucharistie. Zvláštní důraz je zde pak na Ježíšův soucit, který jej vede k uzdravování a k sycení zástupů. I eucharistie pak má člověku nechat takto zakusit konkrétní Boží lásku.
V ročním cyklu A, kdy se toto evangelium četlo předcházející neděli, čte se dnes: Mt 14,22-36 ze zítřejšího dne.
Nm 12,1-13
Mojžíš není jako jiný prorok; proč jste se ho odvážili pomlouvat?
Mojžíš se dočká napadnutí i ze strany svých nejbližších, Árona a Marie. Snad si oba sourozenci ani neuvědomili, jaké důsledky může mít jejich kritické chování: narušení pokoje, zmatek a destabilizace ve společenství, nerespektování Bohem daného řádu. Není řečeno, že kritika není možná, ale musí být konstruktivní a respektovat Bohem daný řád a autoritu.
Jer 30,1-2.12-15.18-22
Způsobil jsem ti to, protože jsou četné tvoje hříchy. Hle, změním osud Jakubových stanů.
V první polovině tohoto úryvku rozpoznáme bezútěšnou situace zdeptaného Božího lidu. Má vědět, proč tomu tak je: „protože jsou četné tvoje hříchy“. Druhá polovina však nastiňuje šťastnou budoucnost - opětovné zbudování Jeruzaléma, obnovení království a především obnovení smlouvy, jejíž formule se ve starozákonních spisech stále znovu objevuje: „Budete mým lidem a já budu vaším Bohem“.
Mt 14,22-36
Rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.
Tímto Petrovým zvoláním Matouš opět posouvá důraz základní Markovy verze tohoto příběhu (Bůh sám vychází v Ježíši učedníkům vstříc v dobách krize) do roviny lidské odpovědi: Na základě přijatého slova je třeba také učinit konkrétní kroky. Nechá-li se pak učedník i dále (nebo znovu) nést přijatým slovem (rukou), nemožné se stává možným. Jinak „tone“.
Místo tohoto evangelia se může číst následující, zvláště v ročním cyklu A, kdy se dnešní evangelium četlo už včera: Mt 15,1-2.10-14
Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vytržena i s kořenem. Proč byl Ježíš v úsudku vůči farizeům tak nekompromisní? Odpověď bychom museli hledat ve vynechaných a v navazujících verších (v. 3-9 a 17-20): Pokud se někdo zastává nějaké (sebelépe míněné) tradice, která vede k tomu, že se člověk již nesnaží o čistotu „srdce“, nalezne u Ježíše tvrdá slova.
Nm 13,1-2a.25-14,1.26-29.34-35
Pohrdli vytouženou zemí.
Izrael je konečně po dlouhém putování u bran zaslíbené země. Teologicky důležitá je zejména informace průzkumníků o síle a moci obyvatel té země. Není tedy v možnostech Božího lidu, aby sám do této země vstoupil. Bůh si vytvořil svůj lid, vyvedl ho z Egypta, převedl Rudým mořem a pouští a nyní ho také uvede do zaslíbené země. Obsazení této země bude dalším velikým vyznáním víry v Hospodina.
Jer 31,1-7
Věčnou láskou jsem tě miloval.
Jeremiáš nepovažoval za svůj úkol hlásat pouze neštěstí a zmar, jak se mohlo zdát jeho současníkům. Jeho úkolem bylo hlásat Hospodinovo slovo, které nejen upozorňovalo na budoucí pohromy, nýbrž také vlévalo útěchu v dobách neštěstí. Slovo útěchy má svůj základ již v dějinné zkušenosti vyvedení z Egypta a putování na poušti. Nyní oslovuje Hospodin svůj lid „zdaleka“, z vyhnanství, a slibuje mu šťastnou budoucnost. Babylónské vyhnanství trvalo asi padesát let, avšak Hospodinova láska je věčná.
Mt 15,21-28
Ženo, jak veliká je tvá víra!
Jak velice záleží na postoji člověka a že Boží plán spásy není nějaký strnulý neměnný postup, to ukazuje příběh pohanské ženy, která z Ježíšových úst slyší tuto velikou pochvalu. Bůh sice poslal svého posla k Izraeli, víru však našel u pohanů - zde se již odráží i pozdější vývoj hlásání.
Nm 20,1-13
Otevři jim svůj poklad, studnici vody živé.
Stejnou holí, kterou Mojžíš působil divy v Egyptě a kterou rozdělil vody Rudého moře, nyní vyvádí Izraelitům vodu ze skály. Není to ovšem ani hůl, ani Mojžíš ale slovo a moc Boží, která používá slovo člověka spojené s gestem a působí tak mocné činy. Bůh se znovu a znovu projevuje jako spasitel, zatímco lid mu nepřestává odporovat a touží se vrátit tam, odkud byl vyveden - do otroctví, do hříchu.
Jer 31,31-34
Sjednám novou smlouvu a na hřích už nevzpomenu.
Starou smlouvu znevážili Izraelité a Judovci vlastní svévolí a zpronevěrou Hospodinu. Byla uzavřena s jejich otci při útěku z Egypta, nedošla však skutečného vnitřního přijetí ze strany vyvoleného lidu. Proto chce Hospodin sjednat smlouvu novou - vloží svůj zákon do nitra, napíše jej do srdce lidí. Podobně jako Jeremiáš prorokuje také Ezechiel o zniternění, odejmutí kamenného srdce (Ez 36,24-27). Slova ustanovení Eucharistie v Lukášově evangeliu přímo navazují na Jeremiášovo proroctví o nové smlouvě (L 22,20; 1Kor 11,25).
Mt 16,13-23
Ty jsi Petr, tobě dám klíče od nebeského království.
Matouš slovem o „skále“ vyjadřuje prakřesťanské přesvědčení, že Šimon Petr má pro své upřednostnění pozemským a vzkříšeným Ježíšem (srov. Jan 21,15-17) nosnou a zachovávající funkci pro společenství učedníků. Zároveň dostává plnou moc k výkladu a aplikaci Božího zákona tak, aby lidem otvíral nebeské království. „Skalou“ je však jen tehdy, učiní-li cestu kříže cestou svojí - jinak se stává „kamenem úrazu“ (ř. „skandalon“, „ten, kdo pohoršuje“, v. 23).
Dt 4,32-40
Miloval tvé otce, po nich si vyvolil jejich potomstvo.
Bůh si vyvolil Izraele mezi všemi ostatními národy, osobně se mu zjevil, uzavřel s ním Smlouvu a vysvobozoval ho. Odpovědí Izraele na toto všechno má být zachovávání přikázání. Není možné milovat nějakou osobu a nesnažit se plnit její přání, navíc když tato přání jsou projevem lásky toho druhého ke mě. Ale nejde jen o Boha. V zachovávání přikázání jde o mé dobro, o moje štěstí.
Nah 2,1.3;3,1-3.6-7
Běda městu krve!
Kniha proroka Nahuma byla pokládána za děkovnou liturgii za pád Ninive (612 př. Kr.). „Město krve“, které se zde zmiňuje, je Ninive, dobyté Médy a Babylóňany. Ničema, který je zničen, je mocný asyrský král Ašurbanipal (již 625 př. Kr.). Nahumovo líčení válečné scény má značný dramatický spád. Úsečné formulace zvukomalebně navazují atmosféru bitvy.
Mt 16,24-28
Jakou dá člověk náhradu za svou duši?
Stejná cesta kříže je po Petrovi nyní nabídnuta i ostatním učedníkům. Je to cesta ztrácení vlastního „života“ (dosl. „duše“, tj. vlastních představ a vlastních jistot) a cesta znovuobjevení jeho očistěné podoby. Příchodem Synem člověka ve slávě je snad myšleno Ježíšovo vzkříšení předem naznačené v setkání s učedníky „na hoře“ (srov. Mt 17,1-13).
Dt 6,4-13
Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem!
V úryvku je zachycen úvod do základní židovské denní modlitby všech dob. Jde o vyznání víry v jediného Boha a přikázání milovat ho celým svým bytím. Toto přikázání je nejdůležitější a je základem všech ostatních. Jeho důvodem je Boží spása, která se už tolikrát projevila, naposledy v uvedení do zaslíbené země. Je třeba, aby víra a láska pronikly každý okamžik naší existence.
Hab 1,12-2,4
Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.
Prorok Habakuk byl Nahumovým současníkem. Společně s Nahumem sdílí naději, že Bůh přispěje na pomoc svému lidu v těžkých podmínkách. Habakuk však již Hospodinu netrpělivě vyčítá dlouhodobou nečinnost: „proč mlčíš k tomu, když bezbožník ničí toho, kdo je spravedlivější než on?“ Překvapivě se však ukazuje, že utlačovateli se zde nemyslí Chaldejci, nýbrž bezbožníci z vlastních řad.
Mt 17,14-20
Budete-li mít víru, nic vám nebude nemožné.
Není to především moc zla, která člověku brání otevřít se spáse a sloužit druhým ke spáse. I s vírou malou jako „hořčičné zrnko“ lze obstát v „pokolení nevěřícím a zvráceném“. Skrze ni Ježíš vstupuje do lidské rozpolcenosti („oheň - voda“) a dává odvahu sloužit tak i druhým.
Dt 10,12-22
Obřežte si předkožku svého srdce. Milujte cizince, neboť jste byli cizinci
v egyptské zemi.
Základní a nejdůležitější přikázání lásky k Bohu, které je zároveň odpovědí na Boží jednání, se může projevit různým způsobem: v bázni, poslušnosti, službě, atd. Vždy však vyžaduje celého člověka. Projevem tohoto přikázání je také láska ke všem. Bůh ale dříve než něco přikazuje, sám obdarovává - nejdříve mnohokrát v dějinách Izraele a nejvíce ve svém Synu, Ježíši Kristu.
Ez 1,2-5.24-28c
Zjevení Hospodinovy slávy.
Ezechiel byl povolán za proroka za dob babylónského vyhnanství, pět let poté, co král Jojachin a pravděpodobně také sám Ezechiel byli odvedeni do Babylóna, tedy 593/2 př. Kr. Líčení Ezechielova povolání je podstatně delší než u proroků Izaiáše nebo Jeremiáše (Ez 1,2-3,15). Toto čtení obsahuje pouze jeho první část - Boží zjevení. Nejprve se Bůh projevuje jako bouřlivý vichr od severu, poté je zřetelněji viditelný jako postava, která má podobu člověka, jako vládce světa na svém trůně. Pro Ezechiela je důležité, že Hospodin není vázán na jediné místo - Jeruzalém, nýbrž přichází za svým lidem do vyhnanství.
Mt 17,22-27
Zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen. Synové jsou svobodní od daní.
Na cestě následování (v. 22n) si učedníci osvojují svobodu (zde od chrámového kultu), která však není absolutní hodnotou - nesmí totiž „pohoršit“ (ř. „skandalizovat“, dosl. „vést k pádu“). Jsou tedy situace, kdy je dobré se této svobody Božích dětí zříci. Avšak právě tehdy lze prožít zvláštní Boží péči. Tím je uvedena již 4. Matoušova řeč - „řeč o učednictví“ (Mt 18).
Dt 31,1-8
Buď silný a statečný, Jozue: uvedeš tento lid do země.
Očekávalo se, že Jozue bude Mojžíšův nástupce. Byl jeho pomocníkem už v době putování pouští a Mojžíš mu svěřuje realizaci toho, co sám dokončit nemohl. Lid dostává viditelného vůdce a tak je zabráněno vzniku jakéhosi vakua a zneklidnění lidu. Člověk je důležitý, ale je to především Hospodin, kdo nepřestává vést Izrael. A dějiny spásy postupují vpřed právě pro milosrdenství a moc Boží, které doprovází svůj lid.
Ez 2,8-3,4
Snědl jsem knihu a zesládla mi v ústech jako med.
Líčení Ezechielova povolání za proroka pokračuje předáním svitku, plného prorockých slov. Ezechiel má sníst tuto knihu, plnou žalozpěvů, vzdechů a běd. Podobně jako Jeremiáš bude i on nucen říkat „vzpurnému plemeni“ pravdu do očí. Avšak kniha od Hospodina Ezechielovi zesládla v ústech jako med. Je si jist svým pověřením. Ví, že je na straně Boží, a to mu bude dodávat jistotu při všech nastávajících těžkostech prorocké služby.
Mt 18,1-5.10.12-14
Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali.
Zřeknutí se svobody Božího dítěte (viz včera) je na místě především tehdy, je-li nebezpečí, že zkušený učedník začne pohrdat bezvýznamnými a prostými lidmi ve své obci. Vždyť právě jim patří zvláštní Boží péče (v. 10b), a to i tehdy, jestliže „zabloudí“ (v. 12n). Lékem na toto „pohrdání“ je „ponížit se jako dítě“ (tj. sloužit druhým tak samozřejmě, jak to bylo běžné pro tehdejší děti).
Dt 34,1-12
Mojžíš tam zemřel podle Hospodinova slova; a už nepovstal prorok jako byl on.
Pentateuch končí smrtí jeho největšího protagonisty - Mojžíše. Mojžíše, to je historie Izraele od exodu až k branám zaslíbené země. Umírá jako Hospodinův služebník v plné síle. Jen při povrchním pohledu nás může zarazit, že upadl v zapomenutí jeho hrob. Mojžíš byl tak velikou postavou, že i v následujících generacích zůstane natolik živý, že nebude třeba putovat k jeho hrobu a oslavou si ho připomínat.
Ez 9,1-7;10,18-22
Jdi městem Jeruzalémem a poznamenej čela mužů lkajících a truchlících nade všemi ohavnostmi.
Podle 8. kapitoly knihy proroka Ezechiela se chrám stal místem ohavné modloslužby. V 9. kapitole je prorok svědkem soudu, který se vykonává počínaje svatyní nad celým městem Jeruzalémem, nad lidmi, kteří říkali: „Hospodin nás nevidí, Hospodin opustil zemi (8,12). Trestu však ujdou muži, lkající a truchlící nade všemi ohavnostmi, které se ve městě děly. Ti budou poznamenáni na čele písmenem táv, aby se jim vykonavatelé zhouby vyhnuli. Táv je poslední písmeno hebrejské abecedy, počáteční písmeno slova „torah“ (= Zákon) a má ve fénickém písmu podobu kříže.
Mt 18,15-20
Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal.
A to je hlavním cílem všeho dalšího! Matouš sice přejímá v tehdejším židovství běžnou povinnost kárat hříchy druhých a ani křesťanské obci neupírá právo „svazovat a rozvazovat“ (a tak se chránit před důsledky hříchu), ale dává důraz na prvotnost osobního vztahu (v. 15), na zahrnutí hříšníka do modliteb (v. 19) a na vědomí živé přítomnosti toho, který „nalomenou třtinu nedolomí“ (v. 20, srov. 12,20), při všech „právních úkonech“ v obci.
Joz 3,7-10a.11.13-17
Archa Hospodinovy úmluvy přejde Jordán před vámi.
Pod Jozuovým vedením se obnovuje zázrak přechodu Rudého moře. V centru dění však není Jozue ale archa úmluvy, symbol Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. Díky arše překonává lid snadno rozvodněný Jordán, který je velkou překážkou vstupu do zaslíbené země. Překážky a obtíže v našem životě nejsou k překonání našimi vlastními silami či schopnostmi, ale je to Bůh, který jde před námi a koná.
Ez 12,1-12
Přestěhuj se za bílého dne před jejich očima.
Také Ezechiel užívá podobně jako jiní proroci symbolická jednání, která nabývají smysl teprve ve spojení s vysvětlujícím slovem. Sbalení zavazadla, prokopání zdi i večerní odchod jsou srozumitelné „vzpurnému plemeni“, jestliže mu jsou vysvětlené jako náznak vyhnanství, kterým mu Hospodin hrozí.
Mt 18,21-19,1
Neříkám ti sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
Petr (jakožto mluvčí obce) má starost: Kolikrát odpustit bratru, bude-li se hřích opakovat? Odpověď: Vždycky! Odpuštění musí mít vždy poslední slovo, a to i tehdy, jestliže se zlo rozbují do nepředstavitelných mezí (jako už v Gn 4,23n!). Zdroj síly k tomuto „nadlidskému“ výkonu je však k dispozici: Tomu, kdo má odpouštět, bylo odpuštěno milionkrát více (v. 24-27). Avšak: Není-li učedník ochoten odpouštět - sám se odpuštění uzavírá (srov. 5,25 a 6,12)!
Joz 24,1-13
Vzal jsem vašeho otce ze země za řekou Eufratem; vyvedl jsem vás z Egypta; přivedl jsem vás do této země.
Smlouva Sichemu mezi Izraelem a Hospodinem je nejdůležitější událostí knihy Joz. Jedná se o klíčovou událost v dějinách formace Božího lidu Izraele. Jozue staví před oči lidu celou jeho historii, od Abraháma až po vstup do zaslíbené země. Toto připomenutí si dějin spásy se stává silou pro přítomnost a jistou nadějí pro budoucnost. Má zásadní význam uvědomovat si Boží působení v dějinách spásy i v mém vlastním životě.
Ez 16,1-15.60.63
Byla jsi dokonalá ozdobou, kterou jsem tě obdařil; ale zahrnovala jsi každého smilstvím.
Dějiny vztahu Hospodina a Izraele znázorňoval Ezechiel erotickými motivy, podobně jako jiní proroci, zejména Ozeáš. Je zde mnoho podobností ke vztahu lásky mezi mužem a ženou. Ezechielův jazyk je velice výrazný. V tomto úryvku se v rychlém sledu střídá ošklivost i krása, odpuzující líčení a orientální nádhera. Přes veškerou nevěrnost je Hospodin stále připraven a ochoten své milované všechno odpustit a sjednat s ní smlouvu věčnou. Ezechiel proto prorokuje podobně jako Jeremiáš, slibující smlouvu novou (Jer 31,31).
Mt 19,3-12
Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo.
V přicházejícím nebeském království již nestačí chránit slabšího před „tvrdostí srdce“. Je třeba se vrátit „na začátek“, k původnímu Božímu plánu lásky, kde Bůh je garantem uzdravení zraněného vztahu (zdánlivou výjimku „smilstva“ lze chápat jako „incest“). Důvodem k „neženění se“ pak ovšem nemůže být strach z této náročné věrnosti (v. 10), ale radikální rozhodnutí se pro zvláštní způsob služby nebeskému království.
Joz 24,14-29
Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit.
Obrovským darem, který člověk při stvoření dostává a který potvrzuje jeho důstojnost, je svoboda. Svoboda konat dobro nebo zlo, svoboda pro Boha či pro idoly. Smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem v Sichemu není vnější formální záležitostí, ale zásadním svobodným rozhodnutím jít dál s Hospodinem nebo bez něj. Život s Bohem je radikální záležitost, která zahrnuje celé bytí člověka. Přečti si Zj 3,15-16!
Ez 18,1-10.13b.30-32
Každého z vás budu soudit podle jeho chování.
Uspořádání naší západní civilizace je založeno na osobní odpovědnosti každého jednotlivce. Myšlení starých Izraelitů bylo původně ovlivněno spíše zásadou kolektivní odpovědnosti: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 50,5.6). Ezechiel však poznává, že syn násilník a vražedník si nemůže přisvojovat zásluhy svého spravedlivého otce. Podobně naopak izraelský lid může opustit nepravosti svých otců a své vlastní: „Obraťte se a budete žít!“
Mt 19,13-15
Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mne; neboť takovým patří nebeské království. Křesťanská obec je zde přímo vyzvána: Nebuďte ve své dospělosti mrzoutsky důležití, abyste z nebeského království (a ze svého společenství lásky) nevylučovali ty, kteří jím jsou nejobdarovatelnější (tím, že se nespoléhají na vlastní výkon, ale jsou zcela odkázáni na vaši - a Boží - lásku).
Sd 2,11-19
Hospodin jim povolával soudce, ale ani ty neposlouchali.
Úryvek předkládá schéma typické jak pro knihu Sd, tak pro celé dějiny Božího lidu: 1.Boží spásné chování; 2.nevěrnost a hřích člověka; 3. Boží hněv; 4. pokání; 5. nová Boží milost. Je to tragické i povzbudivé zároveň. Tragické kvůli člověku, povzbudivé pro Boží věrnost a milosrdenství. Stojíme před stále stejně smutnou historií hříchu, který člověka láká a přitahuje, ale neukáže mu své tragické důsledky. Knika Sd je povzbuzením k věrnosti jedinému Bohu.
Ez 24,15-24
Ezechiel vám bude znamením: budete dělat všechno, co dělal on.
Kapitola 24 uzavírá první část knihy proroka Ezechiela, obsahující především předpovědi neštěstí, které stihne Judsko a Jeruzalém. Neštěstí se již začalo uskutečňovat. Král Nabuchodonozor začal obléhat Jeruzalém (24,1-2). Ezechiel naznačuje budoucí katastrofu symbolickým znamením. Hospodin mu odejme vlastní ženu, „potěšení jeho očí“. Ezechiel však nesmí prolévat slzy, může jen tiše vzdorovat. Čím byla pro něho vlastní žena, tím je pro Jeruzalém chrám, místo útěchy „potěšení očí“. Také chrám bude zničen a nebude se na něj již moci upínat naděje obyvatel Jeruzaléma.
Mt 19,16-22
Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, a budeš mít poklad v nebi. Matouš zde (oproti Markovi) opět mnohem více zdůrazňuje lidské předpoklady plnější cesty následování: Člověk sám od sebe musí vědět, že mu ještě něco schází (v. 20c) a musí být naplněn zcela určitou touhou po „dokonalosti“ (být zcela „zacílen“ k Bohu, srov. 5,48). Ne každý tyto předpoklady (hned) splňuje.
Sd 6,11-24a
Gedeone, ty vysvobodíš Izraele; já tě posílám.
Povolání Gedeona příkladně ukazuje, že Bůh si volí jako své služebníky lidi zdánlivě nevhodné. Ale právě tyto ubohé nástroje dávají vyniknout Božímu konání. Gedeon a Midjanité, David a Goliáš, Judita a Holofernes, neplodné ženy patriarchů jako matky Izraele, zdráhající se proroci poslaní s Hospodinovým slovem, rybáři jako apoštolové celého světa, Panna Maria, svatí, atd. „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9).
Ez 28,1-10
Přesto že jsi člověk, a nikoli Bůh, pokládal ses za Boha.
Kapitoly 25-32 knihy proroka Ezechiela obsahují výroky proti sedmi národům, jež si podrobili Babylóňané. To, co se v kapitolách 26-27 říká o Tyru, nejdůležitějším z fénických měst, je zde zhuštěno do výčitek tyrskému králi. Pro své bohatství, moc a moudrost se cítí být bohem. Jedině Hospodin mu může říci: „jsi člověk a žádný bůh, v moci těch, kdo tě zabijí“. Jedině Hospodin může korigovat postoje člověka, který pro svoji domněle neomezenou moc ztratil veškerou soudnost.
Mt 19,23-30
Spíš projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.
I zde jde o Boží království přicházející již do našich pozemských vztahů. Spása je pro všechny, ale s bohatými (tj. s těmi, co lpí na tom, co jim „patří“, podobně jako muž ze včerejšího evangelia) to má Bůh těžší - musí je na cestě následování nejprve učinit chudými. Radikální „opuštění všeho“ naopak nejen vše usnadní, ale také se bohatě vyplatí. Není se čeho bát!
Sd 9,6-15
Řekli jste: „Ať nám vládne král“ - a přece je Hospodin vaším králem!
Izraelité přijdou za Gedeonem a chtějí, aby nad nimi vládl. Gedeon ale odmítne a přidrží se tradičního teokratického pojetí, podle kterého neexistuje jiný vládce nad Izraelem kromě Hospodina. Je paradoxní, že oliva, fíkovník a réva typické svými výbornými plody odmítnou vládnout, ale naprosto neužitečný bodlák - Abimelech - se vlády ujímá. Bohužel se tato skutečnost až příliš často opakuje v politickém životě.
Ez 24,1-11
Vymáhat budu své stádo z jejich ruky, aby jim už nebylo za potravu.
Ezechiel rozpoznává při zpětném pohledu na dějiny Izraele, jak zhoubné bylo působení těch, kdo měli svěřenou péči o lid. Místo toho pásli pastýři sami sebe. Toto zanedbání péče bylo příčinou, že Hospodinovo stádce se stalo snadnou kořistí. V tom poznáváme narážku na vyhnanství, jež národ prožívá. Ezechiel mu za této situace vlévá útěchu od Hospodina: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho“.
Mt 20,1-16a
Anebo závidíš, že jsem dobrý?
Právě tato (Boží) dobrota je původním poselstvím podobenství o dobrém hospodáři: Bůh chce nakonec všechny učinit „prvními“ (v. 14n) - nezávisle na jejich výkonu (jenž ovšem není znehodnocen, v. 13). Vytváří se tak zcela nová atmosféra služby založené na vděčnosti. Zvláštní Matoušův důraz pak spočívá na snaze zabránit špatnému pochopení Mt 19,30: Není žádný důvod k upřednostňování „prvních“ v obci (srov. v. 16).
Sd 11,29-39a
Kdo mi vyjde naproti z domu, toho budu obětovat Hospodinu jako celopal. Jiftáchův slib byl zcela jistě ovlivněn pohanskými praktikami okolních národů. Izraelské náboženství totiž jednoznačně zavrhovalo lidské oběti. Takováto oběť jde proti zákonům Izraele i proti přirozenému zákonu, protože je zcela nesmyslně zmařen život té, která se sama má stát pramenem života - ženou matkou. Příběh poukazuje na to, jak je nebezpečné nedbat o čistotu víry a nechat do ní proniknout cizí prvky, které víru infikují.
Ez 36,23-28
Dám vám nové srdce a vložím do vás svého ducha.
Hospodinovo jméno bylo mezi národy znesvěceno jeho vlastním lidem. Nápravu si zjedná sám Hospodin. Shromáždí svůj lid z rozptýlení do původní vlastni, do země, kterou dal izraelským otcům. Staří církevní autoři viděli ve slíbeném pokropení očistnou vodou prorocký náznak křtu. I když nemusíme hledat tak bezprostřední souvislost, je zřejmé, že v Ezechielově proroctví i ve slavení svátosti křtu jde o zniternění a hluboké zakotvení člověka v Bohu. Pro tento stav používá Ezechiel pojmů „nové srdce“, „nový duch“.
Mt 22,1-14
Pozvěte na svatbu, koho najdete.
Jádro původního podobenství (srov. Lk 14,16-24) je radostnou zvěstí o pro všechny otevřeném nebeském království. Matouš pak svým přepracováním a připojením dalšího podobenství (v. 11 - 14) pro svoji obec ovšem spíše zdůrazňuje nebezpečí „usnutí na vavřínech“ poté, co se již člověk ocitne ve „svatební síni“ (tj. ve společenství církve): Nestačí přijmout pozvání na hostinu či slíbit otci práci (viz 21,28-31). Záleží i na „svatebním šatu“ (tj. na plnění Otcovy vůle).
Rt 1,1.3-6.14b-16.22
Noemi se vrátila a s ní Rut, její snacha, z moabských krajin, a přišly do Betléma. Rut se rozhodne opustit svou zemi a své náboženství a jít se svou tchýní do izraelské země. Tím jako pohanka vstoupí do izraelských dějin, zaujme významné místo v rodokmenu krále Davida a posléze také Ježíše Krista. Příběh obsahuje poselství o univerzální spáse, která překročí přísné hranice Izraele. I dnes je to aktuální vyprávění o těch, kteří jsou zatím mimo, ale chtěli by být začleněni do dějin spásy.
Ez 37,1-14
Suché kosti, slyšte Hospodinovo slovo! Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide!
Původní smysl prorocké vize oživlých uschlých kostí musíme hledat u samotného Ezechiela. Kosti, to je celé pokolení Izraele. Otevření hrobu a znovuoživení znamená přivedení zpět do izraelské země. Podobně jako další biblická místa však získávala tato pasáž stále nové významy pro četné další generace. Evangeličtí křesťané v našich zemích v ní nacházeli jistotu svého znovuoživení v dobách, kdy u nás nesměli legálně působit. Klasická dogmatická teologie zase viděla v oživlých kostech jakýsi starozákonní „důkaz“ víry ve zmrtvýchvstání.
Mt 22,34-40
Miluj Pána, svého Boha; a svého bližního jako sám sebe.
Toto „velké“ (tak dosl. v. 36 i 38) (dvoj)přikázání (v. 39: „je podobné“ = je mu rovnocenné) je podle Matouše jakýmsi klíčem ke všem ostatním příkazům Tóry. Ty jsou všechny stejně závazné a důležité, žádný není zrušen (srov. 5,17n), ale každý ve své podstatě musí nějak souviset s těmito dvěma, a tak sloužit cestě lásky.
Rt 2,1-3.8-11;4,13-17
Hospodin tě nenechává odedneška bez zastánce. On je otec Jessea, otce Davidova.
Rut je cizinka a spolu se svou tchýní velmi chudá. Musí se proto pokořit, a aby zabezpečila sebe i Noemi, jít sbírat zbylé klasy po žencích. Ani přízeň bohatého Boaze nezmění její pokorné chování. Je to pokora, kterou Bible často vyzdvihuje jako vlastnost, která se obzvlášť líbí Bohu. Proto také bude dalším vhodným kamínkem do překrásné mozaiky rodokmenu Ježíše Krista.
Ez 43,1-7a
Boží velebnost vešla do chrámu.
Kruh se uzavírá. Ezechiel dostává stejné vidění, jaké měl již na samotném začátku své prorocké služby, ještě před zničením Jeruzaléma. Mezitím prožívá Ezechiel společně se svým národem trpký osud vyhnance, avšak vize nového Jeruzaléma a nového Hospodinova chrámu v poslední části Ezechielovy knihy (kap. 40-48) poukazují již na novou skutečnost, kterou Hospodin v budoucnu dopřeje svému lidu. Hospodin bude „navěky bydlet uprostřed izraelských synů“.
Mt 23,1-12
Mluví, ale nejednají.
Takto Matoušova „řeč o farizeích“ (Mt 23) charakterizuje životní postoj některých představitelů tehdejšího židovství, jakému se mají učedníci (v. 1!) vyhnout: Postoj člověka, kterému je svěřena učitelská autorita a který (také díky svým „čestným“ titulům) je vyzdvihován a nežije v živém kontaktu s problémy prostých lidí a který pak není ochoten ulehčit a pomoci jim plnit to, co požaduje ve svém výkladu Písma (v. 4). Lékem na tuto „nemoc představených“ je opět pokorná služba.
1Sol 1,1-5.8b-10
Obrátili jste se od model k Bohu, abyste vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých.
Úryvek je ideálním obrazem církevního společenství všech dob. Soluňané se vyznačují účinnou vírou, obětavou láskou a vytrvalou nadějí. Všechno to je dílo Otce, Syna a Ducha svatého skrze apoštoly a hlasatele evangelia. Čím více společenství prospívá v božských a jiných ctnostech, tím větší je to svědectví o velikém Božím obdarování. A z této Boží přízně se má každá komunita radovat a neustále za ni děkovat.
2Sol 1,1-5.11b-12
Jméno Páně bude oslaveno skrze vás a vy budete oslaveni skrze něho.
Poté, co apoštol Pavel vyřídil protokolární záležitosti uvedením odesílatelů, adresáta a pozdravem, přechází k děkovné modlitbě za soluňskou církevní obec. Chválí její víru a lásku. Místo naděje, kterou Pavel vyzdvihl již v prvním listě Soluňanům, je zde uvedena stálost, tedy vytrvalost v pronásledováních a souženích. Podobně jako v jiných novozákonních spisech, zejména v prvním listu Petrově, je právě taková vytrvalost považována za cestu do Božího království.
Mt 23,13-22
Běda vám, slepí vůdcové!
Dnes, zítra a pozítří zazní sedmero „běda!“ vůči všem (i v církevní obci), kteří mají nasazenou masku předpisové zbožnosti („pokrytec“, ř. „hypokrités“ = herec s maskou). Jedním z „pokušení zbožných“ je náboženská horlivost vnucovaná druhým, která je tak svazuje a zabraňuje vstoupit do svobody dítěte nebeského království (v. 13.15). Dalším pokušením je pak upřesňování plnění „zákona“ nekonečným škatulkováním, které však zcela zastíní vědomí živé Boží skutečnosti (v. 16 - 22).
1Sol 2,1-8
Nejraději bychom vám nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život.
Jak dokazují i Sk 17,1-7, mělo evangelium v Soluni zpočátku obtížnou cestu. Je to další epizoda z Pavlova apoštolátu plného překážek, nebezpečí a pronásledování. Ale přes to všechno Pavel dostává od Boha sílu dál hlásat. Důvodem není sláva, moc ani peníze ale upřímná láska ochotná jít až k oběti vlastního života. Bez tohoto postoje nemůžeme být nikdy autentickými svědky Ježíše Krista.
2Sol 2,1-3a.14-17
Držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili.
Zásada „co je psáno, to je dáno“ neplatí zcela bezvyjímečně. Naopak, z tohoto úryvku se dovídáme, že Pavlovy listy byly falšovány, aby křesťané mohli být uvedeni do omylu - především v otázce druhého Kristova příchodu. Solunští se však mají držet zásad, ve kterých byli vyučeni, ať už slovem nebo listem. Křesťanství není náboženství knihy, jako islám nebo judaismus. Proto je prvním podnětem víry v Krista vždy živé zvěstované Boží slovo.
Mt 23,23-26
Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat.
Dalším z „pokušení zbožných“ je takové ulpění na povrchním plnění předpisů, že člověku unikne jejich vlastní smysl a cíl. To se týká jak oblasti konání dobra (v. 23n), tak oblasti očištění se od zla (v. 25n).
1Sol 2,9-13
Ve dne v noci jsme pracovali, když jsme vám hlásali evangelium.
Pavel je opravdovým apoštolem. Zcela se vydává pro věc evangelia. Proto při hlásání také manuálně pracuje pro svoji obživu, aby nevrhl stín na úmysly svého apoštolátu.
Nestačí pouze organizovat nějaká masová shromáždění, při kterých se hlásá Kristus, ale jsou také nezbytná osobní setkání k prohloubení přijaté víry. Stejně se přece otec věnuje svému dítěti. Hlasatel musí být připraven na „mravenčí“ práci a neváhat, vždyť jde o Boží slovo.
2Sol 3,6-10.16-18
Kdo nechce pracovat, ať nejí.
Již ve svém prvním listu varuje apoštol Soluňany před leností (1 Sol 4,11-12). První upozornění nestačilo. Do soluňské církevní obce se vetřeli lidé, kteří vedli zahálčivý život pod nejsvětější záminkou očekávání druhého Kristova příchodu. Apoštolovo chování má být Soluňanům vzorem: Pavel a jeho druhové nechtěli být nikomu na obtíž, a proto ustavičně pracovali. Známá zásada „kdo nechce pracovat ať nejí“ má svůj původ právě zde, nikoli v nějaké sovětské ideologii.
Mt 23, 27-32
Jste potomci těch, kdo proroky vraždili.
Nic nepomůže distancovat se od nevěrností předků, jestliže sami dnes odsuzujeme a pohrdáme lidmi pro jejich (ne)zbožnost (v. 29 - 32; srov. 5,21n). To je poslední z varování pro „zbožné“ v Matoušově obci na pozadí „typického“ jednání farizeů a učitelů Zákona. Předchozí lze shrnout: Vyhýbání se vnější (rituální) nečistotě a dokonce její označování („bílení hrobů“) nestačí, pokud je nitro plné nečistoty.
1Sol 3,7-13
Ať vám Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem.
Při všech trápeních, která Pavel prožívá, ho čas od času povzbudí zprávy o bratřích, kteří prospívají ve víře. Pavel ukazuje, o co má mít zájem a jak se má modlit pravý pastýř církve. Je třeba, aby věřící neustále rostli v lásce, byli pevní ve víře a naději, měli čisté svědomí a tak byli neustále připraveni na příchod Pána na konci věků. A Pán přijde znenadání, jako zloděj v noci.
1Kor 1,1-9
V něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu.
Apoštol Pavel napsal svůj první list korintským křesťanům asi r. 57. Adresáty jsou křesťané, žijící v přístavním městě, které bylo v tehdejším antickém světě proslulé svým neřestným životem. Korintští křesťané jsou však povoláni „do stavu svatých“. Novozákonní pojetí svatosti člověka však není závislé na nedostižném mravním ideálu, nýbrž na povolání, jímž se Bůh získává svůj lid skrze víru. Svatost není výsadou nějaké duchovní elity mezi křesťany, nýbrž je dána již samotným křtem. Zároveň znamená program, jež křesťan v celém svém životě naplňuje.
Mt 24,42-51
Buďte připraveni!
Jak se bdělost při čekání na završení dějin spásy má a může stát skutkem, o tom pojednávají poslední čtyři podobenství Matoušova evangelia (tzv. „podobenství krize“, čtvrté viz Mt 25,31-46, pondělí 1. post. týdne). Podle prvního z nich (v. 45 - 50) „být bdělý“ především znamená starat se o svěřené bližní (tj. o členy vlastní obce) tak, aby zakusili Boží prozíravou a včasnou péči (srov. Ž 104,27).
1Sol 4,1-8
To je vůle Boží: vaše posvěcení!
Život křesťana se liší od života pohanů. Proto se již prvotní katecheze nemohly vyhnout tématu čistoty, ve kterém je tento rozdíl obzvlášť patrný. Posvěcení člověka vyžaduje zříci se toho, co je hříšné a co poskvrňuje. Tělo už nesmíme chápat jen jako objekt žádosti a rozkoše, ale zejména jako chrám Ducha svatého (srv. 1 Kor 3,16-17). Nařízení o čistotě platí stejně jako pro svobodného, tak pro toho, kdo žije v manželství.
1Kor 1,17-25
Kážeme Krista ukřižovaného, lidi to uráží, ale pro ty, kdo jsou povoláni, je to Boží moudrost.
Pavel byl v Korintu celkem třikrát. Poprvé tam setrval dokonce rok a půl během své druhé misijní cesty (Sk 18,1-18). Pavel byl pastýřem Korinťanů také na dálku. Když se dověděl o sporech, které mezi sebou vedli, odpověděl listem. V něm však nastoluje téma, které daleko překračuje malicherné spory Korinťanů. Je to nauka o kříži, „slovo o kříži“. Kristův kříž překonává dosavadní náboženské rozdělení antického světa mezi židy a pohany (Řeky, helény). Z obou těchto dříve oddělených skupin jsou povoláváni křesťané, pro něž je Kristus „Boží moc a Boží moudrost“ a jeho kříž pro ně není pohoršením ani bláznovstvím.
Mt 25,1-13
Ženich je tady, jděte mu naproti!
K osobnímu setkání se s Kristem („ženichem“) tváří v tvář má být člověk připraven každým okamžikem. „Být bdělý“ zde neznamená být neúnavný (viz v. 5!), ale vážně počítat s tím, že nebeské království má ještě i svoje budoucí (v. 1) dovršení v druhém Kristově („ženichově“) příchodu. To má učedníky Kristovy povzbudit ke zpřítomňování Božího království ve svém vlastním okolí i ve chvílích, kdy se zdá být nepřítomné.
1Sol 4,9-11
Sám Bůh vás poučil, abyste se navzájem milovali.
Po té, co Pavel hovořil o čistotě, vybízí k bratrské lásce, k duchu pokoje a pracovitosti. Jestliže apoštol chválí lásku Soluňanů, vydává tím zároveň svědectví o růstu a zralosti tohoto společenství. Není ale možné spokojit se s tím, čeho již bylo dosaženo. V lásce jsme nikdy neudělali dost, láska nezná hranice. A láska je v každé době tím nejlepším evangelizačním prostředkem.
1Kor 1,26-31
Bůh vyvolil ty, kteří jsou ve světě bezmocní.
Nemáme před sebou sociologickou studii o složení korintské církevní obce. Při letmém pohledu na korintské křesťany Pavla přesto překvapuje, kolik je mezi nimi lidí bezmocných a neurozených. Není to nádhera. Právě tyto lidi si Bůh vyvolil, aby zahanbil pýchu moudrých a mocných. Prvotní křesťanské obce tak vnitřně navazují na „svatý zbytek“ Izraele, tedy na lidi, kteří se nemohou spoléhat na vlastní společenské postavení nebo majetek. O to více jsou zakotveni v Bohu.
Mt 25,14-30
Málo jsi spravoval věrně; pojď se radovat se svým pánem.
Toto „věrné spravování“ ovšem neznamená jenom se úzkostlivě starat, abychom neučinili nic špatného, a svěřené bohatství (např. Tóru) jen „zakonzervovat“ (v. 24n). Se svěřeným pokladem Božího slova je třeba „podnikat“ (v. 27), a tím odkrývat jeho novou a novou sílu pro každou dobu. „Bdělost“ neznamená pasivní čekání, ale riskující, aktivní tvůrčí postoj.
1Sol 4,13-18
S Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.
Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý je radostí a nadějí všech - živých i zemřelých. V něm všichni vstanou k věčnému životu. V centru Pavlova kázání byla také zvěst o parusii - druhém Kristově příchodu. Soluňané se milně domnívali, že se spása bude týkat pouze těch, kteří se toho dožijí. Pavel vysvětluje, že všichni - živí, i ti, kdo už zesnuli, budeme patřit Pánu. Jsou to slova útěchy pro Soluňany i pro nás.
1Kor 2,1-5
Přišel jsem k vám hlásat svědectví o Bohu.
Apoštol Pavel vyzývá korintské křesťany, aby si vzpomněli na samotný začátek existence jejich církevní obce. První misionáři jsou Bohem vyvoleni podobně jako ostatní křesťané. Jako korintští křesťané nepocházejí z nejvyšších společenských vrstev, tak i misionáři nemusejí pocházet z řad skvělých řečníků. Sám Pavel přišel mezi Korinťany „se skleslou náladou, se strachem a s obavami“. Avšak brilantní a sebejistý řečnický projev by mu zabránil v projevování Božího Ducha a Boží moci.
Lk 4,16-30
Poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Žádný prorok není vítaný ve svém domově.
Událost v Nazaretě je pro Lukáše jakýmsi shrnutím celého jeho poslání a celé jeho cesty: 1. V něm se „dnes“ (tj. teď a tady, při naslouchání jeho slovům; v. 21) „naplnilo Písmo“ (konkrétně zaslíbení z Iz 61,1-2). 2. Je zde již zachycena zkušenost přechodu evangelia k pohanům (v. 24 - 27). 3. Závěr úryvku předznačuje Ježíšovu cestu kříže (v. 28 - 30).
1Sol 5,1-6.9-11
Umřel za nás, abychom my žili spojeni s ním.
Den Páně představuje příchod univerzálního spasitele a soudce. Pavlova slova Soluňanům mají spíše pastorální než teologický význam. Nejde o to něco vysvětlovat, ale připravit se dobře na onen den. Protože jeho příchod je nevypočitatelný, jako příchod zloděje, je třeba být připraven v každém okamžiku. Pro ty, kdo věří, nebude tento den osudným, protože Bůh jim už vyhradil místo po své pravici.
1Kor 2,10b-16
Člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem.
V Pavlových listech často nacházíme kritiku lidské snahy, dosáhnout spravedlnost před Bohem vlastními skutky. Podobným směrem se nese také Pavlova kritika lidské moudrosti, proti níž apoštol staví nauku pocházející od Ducha. Není to duch lidský, ale Duch Boží, který „proniká všecko i skryté hlubiny Boží“. Duch působí v lidech, kteří jej dostali darem a uschopnil je překonat pouhé přirozené schopnosti chápání a porozumění.
Lk 4,31-37
Vím, kdo jsi: Svatý Boží!
Na dokreslení pravdivosti Ježíšových slov z nazaretské synagogy čteme dnes úryvek o osvobozující moci jeho slov v synagoze v Kafarnaum. Zvěst o Ježíši se šíří.
Kol 1,1-8
Proniklo k vám slovo pravdy; jako už na celém světě přináší ovoce.
Pavel nezaložil osobně křesťanskou komunitu v Kolosách, a proto musí obhájit svou autoritu. Stojí ve službě pro přímé Boží povolání a nikoli z vlastní vůle nebo vůle lidí. Neustále cítí potřebu děkovat Bohu za dar víry, lásky a naděje, které v Kolosách zapustily hluboké kořeny. Jejich víra a láska mají v naději na Boží království pevný základ a zdroj energie. A všechno to v nás působí Duch (srv. Gal 5,22; apod.).
1Kor 3,1-9
Jsme totiž Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.
Spory, které vyvstaly v korintské církevní obci, znamenají návrat od duchovního smýšlení opět k tělesnému. Pavel přiznává, že se již od samotného počátku neodvážil předložit Korinťanům „tuhý pokrm“. Krmil je zatím „mlékem“ v domnění, že dospějí. Spory mezi přívrženci Pavla a Apolla jsou však projevem nezralosti Korinťanů. Mají vědět, že misionáři nejsou nic více, než Boží spolupracovníci.
Lk 4,38-44
Také jiným městům musím hlásat radostnou zvěst, protože k tomu jsem byl poslán.
Ježíšovo poslání nesmí být svázáno ani nárokujícími si sympatiemi. Uzdravení Petrovy tchýně a její okamžitá služba (v. 39) může být poukazem na plnost uzdravení projevující se ve službě druhým („diakonii“). Přivádění nemocných a vkládání rukou na „každého“ (v. 40) může být náznakem univerzálnosti Ježíšova poslání a potřeby vzájemnosti při otevírání se spáse.
Kol 1,9-14
Vytrhl nás z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. Křesťané v Kolosách byli vytrženi z moci zla, mají podíl na věčném dědictví v Kristově království a byly jim odpuštěny hříchy. Toto je jistě důvod veliké radosti a děkování Pavla i samotných Kolosanů. Je třeba ale dále růst a přinášet plody obrácení. V životě každého věřícího jsou však také přítomny zkoušky a utrpení. Abychom v nich obstáli a vytrvali v dobrém, je třeba, aby v našem životě byl opravdu přítomen Bůh.
1Kor 3,18-23
Všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.
Spory mezi korintskými podvrženci různých misionářů znamenají návrat k moudrosti tohoto světa, která byla překonána „pošetilostí“ Kristova kříže. Význam misionářů apoštol Pavel relativizuje. Křesťané nepatří jim, nýbrž Kristu a skrze Krista Bohu. Toto apoštolovo zjištění má dalekosáhlý dopad pro pozdější vývoj církve. Pomáhá překonávat pyramidální pojetí církve s papežem na vrcholu, s biskupy „pod“ papežem, s kněžími „pod“ biskupem... Naopak - ti, kdo mají v církvi své úkoly, patří všem věřícím v Krista: „Všecko je vaše“.
Lk 5,1-11
Nechali všeho a šli za ním.
Tak mocné a fascinující je pro učedníky vyučující, očišťující a posílající Boží slovo z Ježíšových úst potvrzené bohatým úlovkem (v. 1.5.10). Tímto příběhem Lukáš začíná na klíčových Ježíšových činech vysvětlovat vnitřní strukturu Ježíšova hnutí (Petr - Dvanáct - učedníci), a tak ukazovat na kontinuitu se strukturou a posláním prvotní církve, jímž je především „uschopňovat lidi k životu“ (v. 10b; ř. „zogreo“ = lovit živé).
Kol 1,15-20
Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
Pavel se snaží představit Krista jako univerzálního spasitele na pozadí celých dějin stvoření. Kristus je zplozen dříve než všechno ostatní, aby se pak stal původcem a normou všeho stvořeného. A on je se vším stvořením hluboce spjat, poněvadž v něm všechno nachází naplnění. Na díle obnovy hříchem porušeného stvoření se Kristus osobně podílí tím, že na sebe vzal lidskou přirozenost a zemřel na kříži.
1Kor 4,1-5
Pán učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly.
Apoštolové a misionáři jsou podle Pavla Kristovi služebníci a správci Božích tajemství. Správa, řecky „oikonomia“, znamená též rozdělování a další předávání toho, co Bůh skrze Krista dal světu. Také celý Boží plán, který se v dějinách spásy uskutečňuje, se označuje teologickým pojmem „oikonoia“. Apoštol si je jist, že jedná v souladu s tímto Božím plánem, a proto nepodléhá lidskému soudu. Konečný úsudek o něm náleží Bohu.
Lk 5,33-39
Až jim ženicha vezmou, potom se budou postit.
Zatím je (Ježíš) s nimi a uvádí je do svatební (mesiášské) hostiny. Půst by tedy neodpovídal skutečnosti přicházejícího Božího království. Podobenstvími to je ještě zvýrazněno: „Mladé víno“, které Ježíš přináší, nelze „nalít“ do „starých měchů“ zaběhlých forem života a zbožnosti. Zaběhlost však často láká velmi silně (v. 39)...
Kol 1,21-23
Obnovil s vámi dobrý poměr, abyste byli svatí a neposkvrnění.
Z nepřítele se stává svatý! Tato skutečnost hluboce oslovila Pavla a nepřestává promlouvat k dalším a dalším generací věřících. Příčinou toho je Kristova láska k člověku, jdoucí až na kříž. Nesmí se z toho ale stát pouhá, i když veledůležitá, informace pro náš život. Tato živá skutečnost vyžaduje neustálé prohlubování a péči, a zejména vytrvalou víru a pevnou naději.
1Kor 4,6b-15
Trpíme hlad a žízeň, nemáme se do čeho obléci.
Pavel nechce psát své listy nic neříkajícím diplomatickým stylem. Je-li toho zapotřebí, použije i kousavou ironii. Korintští se chovají, jako by už dosáhli cíle, Božího království. Apoštolové však dosud nedospěli tak daleko. Korintští se chovají jako rozumní, zatímco apoštolové jako blázni pro Krista. Pavel se však nechce Korinťanům vysmívat pro jejich nadutost: „Nepíšu to, abych vás zahanbil, ale napomínám vás jako svoje milované děti“.
Lk 6,1-5
Proč děláte, co se v sobotu nesmí?
Trhání klasů se považovalo za jednu ze 39 o šabbatu zakázaných prací. Ježíš poukazem na člověku sloužící svobodu krále Davida (1 Sam 21,1-7) vrací šabbatu jeho pravý účel a smysl: Být člověku sloužícím ostrovem svobody.