Žid 1,1-6
Bůh promluvil k nám skrze svého Syna.
List Žid se otevírá scénou dějin spásy. Na vrcholu dramatu Božího zjevování se v dějinách člověka stojí Ježíš Kristus. Zvlášť židé, obrácení na křesťanství, se ocitli ve velikém nebezpečí, že Ježíši sice přiznají mimořádné kvality, přesto však pro ně nebude nic víc, než jeden z andělů. Proto se autor listu snaží, zejména na základě biblických citací, opravit tyto nesprávné názory. Ježíš je Otcovou slávou a proto se k němu oprávněně obracejí naděje Izraele.
1Sam 1,1-8
Anně působila její sokyně mnoho trpkostí, že Hospodin učinil její lůno neplodným.
Na samotném začátku první knihy Samuelovy zjišťujeme, že pro každou ženu v Izraeli bylo nejdůležitější mít potomstvo - porodit děti a zejména syny. Jak to, že lůno některých žen však „učinil Hospodin neplodným“? Mučivé pochybnosti se v této situaci nevyhnuly ani Anně, budoucí matce Samuelově. Podobně jako ostatní ženy, postižené neplodností, se stala obětí výsměchu. Její poutní cesta do Božího domu je poznamenána potupou, kterou musí snášet od Penniny, druhé ženy svého manžela, ale také útěchou, které se jí dostává od jejího muže Elrana: „Nemám pro tebe větší cenu než deset synů“?
Mk 1,14-20
Obraťte se a věřte evangeliu.
Neboli: „Změňte smýšlení a důvěřujte radostné zvěsti!“ Před tím však v tomto evangelistově souhrnu celé Ježíšovy zvěsti čteme: „Přišel rozhodující okamžik! Bůh se již ujímá své vlády!“ Tato radostná zvěst je vždy a všude předpokladem jakéhokoli Ježíšova nároku. Následování jako konkrétní odpověď na Ježíšovo povolání je pak konkrétní formou obrácení, výrazem této Božím sebedarováním probuzené víry.
Žid 2,5-12
Bylo shodné, aby přivedl do slávy mnoho synů tím, že původce jejich spásy zdokonalí utrpením.
Podruhé se autor listu Žid vrací k tématu nadřazenosti Krista nad anděly. Poslouží mu přitom citace Žl 8,5-7. Nikoli andělům, ale Kristu je vše podřízeno. Ježíš Kristus tuto svrchovanost získává skrze své utrpení, ve kterém se zároveň stává Vykupitelem všeho tvorstva. Ježíš neváhá nazývat nás svými bratry, protože právě ve svém utrpení je solidární s údělem člověka.
1Sam 1,9-20
Hospodin se rozpomenul na Annu a porodila Samuela.
Anna přichází před Hospodina do svatyně v Silu s prosbou o mužského potomka. Nechce však přijít s prázdnou, a proto skládá před Hospodinem slib, že svého potomka přijme jako dar od Hospodina a zase mu ho navrátí zpět. To se má stát formou naírského zasvěcení, jak prozrazuje vnější znak, který Anna uvádí: „nůžky se jeho hlavy nedotknou“ (Srov. Nm 6,5). Její prosba o syna byla přijata knězem Elim a Hospodin ji vyslyšel. Anna se stala matkou Samuela, jedné z největších postav v dějinách Izraele.
Mk 1,21b-28
Učil je jako ten, kdo má moc.
A to moc slova, které nejen povolává do společenství učedníků a k následování (viz včerejší evangelium), ale které také k němu uschopňuje a osvobozuje od všech temných mocí, které by v následování mohly bránit. Tito „nečistí duchové“ se však Ježíšovu slovu velmi lstivě (pod zdáním dobra) brání (označení „Svatý Boží“!). Ale není třeba se bát - neubrání.
Žid 2,14-18
Musel se ve všem připodobnit svým bratřím, aby se stal milosrdným.
Ježíš přijímá od Otce poslání být milosrdným a věrným veleknězem všech lidí. K naplnění tohoto poslání je nezbytné zcela se připodobnit svým bratřím. Zásadním momentem celých dějin spásy je tedy skutečnost vtělení. Kristus se ve všem připodobňuje člověku, má s ním vše společné, kromě hříchu. Tak nás mohl vysvobodit z moci ďábla a smrti.
1Sam, 3,1-10.19-20
Mluv, Hospodine, neboť tvůj služebník poslouchá.
Zvláštní Boží povolání prozrazuje, že Samuel se stane prorokem. V Izraeli byla v době Samuelova dětství jakási duchovní únava. Hospodin mluvil k lidem pouze zřídka. Také kněz Eli je jich unaven a přestává vidět. Avšak v rozhodujícím momentu Eli rozpoznává, že Hospodin chce skrze Samuela znovu oslovit Izrael, a dává mu radu, jak má na Boží volání reagovat.
Mk 1,29-39
Uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami.
To vše však začalo nejprve v domě prvních učedníků. Ježíšovo uzdravující slovo je účinné především v životě toho, kdo jej následuje. Takto uzdravený člověk je pak sám uschopněn ke službě („obsluhovala je“). I Ježíšova láska má tento dvojí rozměr: Je obdarovávaná (v rozhovoru s Otcem) a obdarovávající (ve službě slova).
Žid 3,7-14
Navzájem se povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono „dnes“.
Boží spása není pouze nějakým příslibem pro budoucnost, ale již přítomnou skutečností. Každý z nás je poutníkem do plnosti Božího království. Toto putování přináší různé zkoušky, ve kterých je třeba vytrvat a zachovat si pevnou víru až dokonce. Vytrvalost v dobrém nám zaručí věčné společenství s naším Pánem. Oživme si události Exodu zachycené v Žl 95,7-11.
1Sam 4,1-11
Izraelité byli poraženi a Hospodinova archa byla ukořistěna.
Izraelité byli nuceni bránit se proti nájezdům Filišťanů. Hospodin po mnoho generací používal právě jich, aby trestal Izrael. Stále se tlačili z pobřežní roviny do vnitrozemí, obývaného Izraelity. Ne vždy se Izraelitům vedlo v boji dobře. Bible je upřímná a nezatajuje jejich prohrané bitvy. Nezatajuje ani selhání automatické pomoci, kterou Izraelité očekávali od Hospodinovy archy, přenesené do vojenského tábora z místa, kam patřila- z Hospodinovy svatyně v Silu.
Mk 1,40-45
Hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.
To pro tehdejšího člověka znamenalo téměř totéž co vzkříšení z mrtvých. Bůh (přicházející v „soucitném“ Ježíši) jej díky jeho důvěře a skrze přijímající dotek a očišťující slovo znovu napojuje na ztracený zdroj života. Přes všechnu radikální novost je však Ježíšova mocná služba jasně zasazena do „Mojžíše“, který je v ní tak naplněn.
Žid 4,1-5.11
Pospěšme si, abychom se dostali na ono místo odpočinku.
Radostné pozvání evangelia k věčnému odpočinku v Božím království je reálnou nadějí. Bůh zaslíbil svému lidu zemi, do které ho také skutečně uvede. Žl 95,11 hovoří o zaslíbené zemi jako o místě odpočinutí. Po všech obtížích, bojích a námaze přichází vítězství a zcela logicky také odpočinek. Do odpočinku našeho Pána vstoupíme poslušností k jeho slovu.
1Sam 8,4-7.10-22a
Budete naříkat kvůli svému králi, ale Hospodin vám ani neodpoví.
Lid si žádá mít nad sebou krále. Na sklonku 2. tisíciletí po Kr. končí doba soudců, jejichž posledním velkým představitelem byl Samuel. Pro Samuela však zavedení monarchie po vzoru okolních národů skrývá odludné nebezpečí. Doposud byl jediným a pravým králem Izraele sám Hospodin. Nyní se budou Izraelité přizpůsobovat ostatním národům. Nikoli Hospodin, nýbrž král povede jejich války.
Mk 2,1-12
Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy.
Tato „moc“ je opět prvotně skryta v Ježíšově „hlásání (Božího) slova“, ze kterého se každý člověk může dozvědět, že jej Bůh osvobozuje z jeho ochromující viny, že mu Bůh odpouští bez jakékoli podmínky, bez jakéhokoli předpokladu, a to i tehdy, když se sám již nemůže vzchopit. K osobnímu přijetí však potřebuje „víru“ - alespoň svých přátel.
Žid 4,12-16
Přistupujme s důvěrou k trůnu milosti.
Již Iz 49,2 přirovnává Boží slovo k ostrému meči a Jer 23,29 ukazuje na moc Božího slova. Boží slovo není jako slovo lidské, proto k němu musíme přistupovat s největší úctou a přijímat ho s největší vážností. Nebude to vždy lehké, protože Boží slovo je nepohodlné. Hovoří totiž o utrpení a kříži Ježíše Krista ale i nás, jeho učedníků.
1Sam 9,1-4.17-19;10,1a
To je ten muž, o kterém mluvil Hospodin. Saul bude panovat nad jeho lidem.
Samuel ustanovil prvního krále v Izraeli. Slyšel Hospodinův hlas, že se jím má stát Saul. Viditelným znamením vyvolení za krále bylo pomazání olejem. Král se tak stal Hospodinovým pomazaným - mesiášem. Pojetí krále jako „pomazaného“ přechází i do spisů Nového zákona, kde nalézáme zvěst o Mesiáši, který „podle těla“ pocházel z královského rodu.
Mk 2,13-17
Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.
Nejlépe to bylo vidět na tom, že s nimi (s celníky - tj. kolaboranty a podvodníky - a ostatními hříšníky) stoloval (společenství stolu vyjadřovalo velmi osobní životní vztah). Odpuštění hříšníkovi (tj. hříchem nemocnému člověku) skrze povolání k následování znamenalo znovuobnovení životního společenství s Bohem a s Božím lidem.
Žid 5,1-10
Ačkoli byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti.
Kněžství nové smlouvy má své charakteristické znaky: povolání od Boha, solidarita se situací člověka skrze lidskou přirozenost, služba přinášení obětí a prostřednictví mezi Bohem a lidmi. Snad pouze Kristova modlitba v Getsemanech (zejména v podání Lk) podobně působivým způsobem hovoří o plnosti Kristova lidství. Vidíme jinou tvář Kristovy modlitby a Krista samotného než jak nám ji většinou evangelia představují. Kristus jako opravdový člověk se stal příčinou naší věčné spásy.
1Sam 15,16-23
Poslušnost je lepší než oběti. Hospodin tě zavrhl, abys nebyl králem.
Boží slovo klade na člověka absolutní nárok, který nelze nijak obejít. Přáním Hospodinovým bylo, aby se Izraelité po vítězství nad Amalečany nedotkli kořisti. Uchvácením kořisti příkaz porušili a tuto svévoli nemohli před Hospodinem zakrýt ani obětováním jejích prvotin. Saul pak za neposlušnost zaplatil královským trůnem.
Mk 2,18-22
Ženich je s nimi.
Proto se učedníci v Ježíšově přítomnosti nemohou postit. Ne, že by postem nepotřebovali bojovat proti duchům zla, vyjádřit své pokání, smutek nad hříchem, či to, že chtějí plně patřit Bohu. Avšak nyní v Ježíši přišla radikální „novost“ času, začala totiž svatební slavnost (viz Iz 62,5).
Žid 6,10-20
V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu.
Každý křesťan se v životě setká s mnoha obtížemi, které vystaví zkoušce jeho víru. Stojí to ale za to bojovat a o něco se v životě snažit? Nepochybně, poněvadž nám Bůh zaslíbil veliké dědictví. A Bůh nás nemůže oklamat. Je tedy třeba vytrvat v započaté lásce k bližnímu a zachovat si pevnou naději. Jdeme za naším Pánem, který se už nachází v nebeské velesvatyni.
1Sam 16,1-13
Samuel pomazal Davida uprostřed jeho bratrů a Hospodinův duch působil s ním od toho dne.
Vyvolením Davida, syna Jesseova se královské moci v Izraeli ujímá okolo roku 1000 př. Kr. Davidovská dynastie. Pro křesťany však není četba o Davidově pomazání za krále pouze kapitolou z dějin starého Izraele. Vše jako by ukazovalo někam dále. Král je výhonek z Jesseova kořene (Iz 11,1), má betlémský původ (Mt 2,1-6) a působí v něm od okamžiku pomazání Hospodinův duch (L 3,22). V Ježíši Kristu se naplnila dávná očekávání krále - mesiáše, jeho byl David předobrazem a pravzorem.
Mk 2,23-28
Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.
Tento důraz na prvotnost daru, jež uvádí do zodpovědné svobody, před požadavkem příkazu, který vede k ustrašenému podřízení se, se vine celým Ježíšovým hlásáním. Prvotní je o šabatu slavený dar svobody a Boží péče o člověka, teprve pak je také člověk schopen plněním Božích příkazů vyjádřit, že je zde i on zcela pro Boha. Vše „posvátné“ (oddělené pro Boha), má v Kristu vždy prvotně sloužit člověku.
Žid 7,1-3.15-17
Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.
Je opravdu zvláštní, že Boží slovo nehovoří o otci a matce krále a kněze Melchizedecha, protože ve SZ bylo nutné, aby kněz patřil ke kněžskému rodu. Také Kristus bude jednou působit čtenářům stejné obtíže, poněvadž nevyjde z kmene Levi, nýbrž z potomstva Judova. Melchizedech, král spravedlnosti a pokoje se stává světlem k přijetí věčného velekněze Krista.
1Sam 17,32-33.37.40-51
David zvítězil nad Filišťanem prakem a kamenem.
Boj Davida s Goliášem je vděčné a oblíbené vyprávění pro způsob, jak proti sobě staví Davidovu lstivou odvahu a Goliášovu pyšnou nadutost. Také výtvarní umělci rádi vyjadřují svými prostředky kontrast mladíka s prakem a obra s mečem. Nespoléháme-li se však na povrchní znalost příběhu a čteme-li jeho původní biblické znění, nacházíme v něm pravý zdroj Davidovy odvahy. Jde proti Goliášovi ve jménu Hospodina zástupů. Hospodin je pro něj „pánem boje“ a pouze v něj klade svoji důvěru: „Hospodin, který mě vytrhl z drápů lva a medvěda, ten mě vytrhne z rukou tohoto Filišťana“.
Mk 3,1-6
Je dovoleno v sobotu život zachránit, anebo nechat zahynout?
Na tuto otázku nedovede či nechce odpovědět ten, kdo v Bohu nevidí především dárce života, ale spíše kontrolora dodržování předpisů. Ježíš úmyslným překračováním „plotu kolem Tóry“ (tj. zákazů zpřísněných rabíny tak, aby původní zákaz Zákona jistě nebyl porušen), dává Tóře její původní smysl, jímž je svoboda člověka.
Žid 7,25-8,6
Sám sebe přinesl v oběť.
Mše svatá zpřítomňuje oběť na Kalvárii, ve které se Kristus stal prostředníkem nové a věčné smlouvy. Kristus nabídl v oběť sebe sama a tato jeho dokonalá oběť dostačuje a platí jednou provždy. Kristus je nyní v pravém nebeském stánku, kde se za nás přimlouvá. Chce nám zprostředkovat nejen věčnou spásu, ale vnímá i naše každodenní potřeby. Opravdová víra a upřímná modlitba nám otevře tento nevyčerpatelný zdroj všech milostí a darů.
1Sam 18,6-9;19,1-7
Můj otec Saul usiluje tě zabít.
Zde začíná dlouhotrvající a úporná žárlivost Saula proti Davidovi. Saul už ví, že jej Hospodin zavrhl (1 Sam 15,26.28) a tuší, že právě David by mohl být jeho rivalem. Saulovo podezření vzbudily izraelské ženy, které svou písní opěvují Davida jako schopnějšího vojevůdce, než je Saul. Jistým zachráncem je Davidovi při mnoha Saulových pokusech o jeho likvidaci Saulův syn Jonatan, kterého vázalo k Davidovi podivuhodné přátelství (2 Sam 1,26)
Mk 3,7-12
Nečistí duchové křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“
On jim však přísně zakazoval, aby ho neprozrazovali. Tento zákaz je nutný, protože poznání Božího Syna bez vydání se na cestu následování včetně ochoty k utrpení by mohlo zástupy, které šly za Ježíšem, svést k nesprávnému chápání jeho poslání a učinit z něj obyčejného léčitele. Ježíšova cesta však vede přes hlásání uzdravujícího, odpouštějícího a osvobozujícího slova především učedníkům (v. 7).
Žid 8,6-13
Zprostředkoval lepší smlouvu.
Tento text obsahuje rozsáhlou citaci Jer 31,31-34 o nové smlouvě, která představovala pro SZ velikou změnu. Stará smlouva, která byla „vnější“ představovala pro věřícího břemeno, často až nesnesitelné, a pro ostatní překážku mezi nimi a Hospodinem. Bůh ale tvoří věci nové a dává člověku hluboké, osobní poznání sebe sama, které má člověka vést k naplňování zákona lásky. V této nové smlouvě jsou zapomenuty všechny viny a odpuštěny všechny hříchy.
1Sam 24,3-21
Nevztáhnu proti němu ruku; on je pomazaný od Hospodina.
Davidovo zdrženlivé jednání vůči Saulovi, který usiluje o jeho život, je projevem zvláštní úcty k vyvolené a posvěcené osobě. Pro Davida zůstává Saul i nadále Hospodinovým pomazaným, i když jej Hospodin již zavrhl. Proto nevyužívá vhodné příležitosti, aby svého protivníka zahubil. Za Davidovou mírností můžeme také rozpoznat předzvěst Ježíšových slov o lásce k nepříteli, který však již nebude výjimkou, vztahující se k posvěcené osobě, nýbrž obecným požadavkem pro všechny Ježíšovy učedníky (srov. Mt 5,43-48).
Mk 3,13-19
Zavolal k sobě ty, které sám chtěl, aby byli s ním.
Tato „dvanáctka“ vyvolených, kterou Ježíš ustanovil (dosl. „vytvořil“) na hoře (snad připomínka Mojžíše na Sinaji), má být znamením počátku obnovy dvanácti izraelských kmenů, nového Izraele. Důležité je pořadí: zavolal je (dar) - přišli k němu (odpověď) - vytvořil z nich společenství (spolupráce). Z tohoto společenství s Ježíšem pak teprve vyrůstá poslání kázat mocné osvobozující slovo.
Žid 9,2-3.11-14
Vešel jednou provždy do svatyně se svou vlastní krví.
Ve staré smlouvě byly kněz a oběť dvě od sebe odlišné skutečnosti. V Kristu se kněz a oběť ztotožňují. Je jistě mnohem snažší obětovat něco vnějšího (např. krev kozlů a telat), než přinést osobní oběť. Kristus se tak stává velikou výzvou k osobním obětem. Jsme následovníci Mistra, který dal sebe sama k dispozici Boží lásce ke všem lidem a sloužil bratřím a sestrám.
2Sam 1,1-4.11-12.19.23-27
Jak padli ti hrdinové uprostřed boje!
Král David je podle prastaré tradice autorem většiny ze 150 starozákonních žalmů. Dnešní kritické zkoumání žalmů většinu z nich zařazuje do doby o několik století pozdější, než by mohl psát sám David. Bible však spojuje Davida s básnickým nadáním i jinde než v samotné knize žalmů. Svědčí o tom také žalozpěv, který vytryskl z Davidova srdce, když se dověděl o válečné porážce a smrti Saula a jeho syna Jonatana.
Mk 3,20-21
Jeho příbuzní říkali, že se pomátl na rozumu.
V kontrastu k žízni „zástupu“ se Ježíš u svých nejbližších setkává s odmítavým nepochopením. Člověk, který se kvůli službě zříká části sebe samotného a práva uspokojovat své potřeby („nemohli se ani najíst“), je buď blázen, nebo člověk Bohem naplněný a poslaný. Obojí druh lidí ruší z poklidu běžného života - je třeba se jich tedy zmocnit (příběh pokračuje v Mk 3,31 - viz příští úterý).
Žid 9,15.24-28
Jednou byl podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy; podruhé se objeví těm, kteří na něho čekají.
Plnost času je charakterizována tím, že Kristus odstranil jednou provždy moc a vládu hříchu a získal nám Boží synovství. Kristus, který je u Otce, se neustále přimlouvá za nás, kteří jsme už tolikrát poskvrnili bílé křestní roucho. Kristus je naše neustálá možnost proměňovat se z hříšníků ve svaté a tak beze strachu očekávat jeho příchod, aby odměnil ty, kteří ho očekávají.
2Sam 5,1-7.10
Ty budeš pást můj lid, Izraele.
Biblická symbolika čísel se projevuje v délce Davidova vládnutí - čtyřicet let. Čtyřicítka je v Bibli znamením významné a rozhodující doby. Lhůty na zkoušku, ať už se jedná o čtyřicetileté putování Božího lidu do zaslíbené země nebo o čtyřicet dní Ježíšova pokušení. Čtyřicet let (trvání jedné generace) je lhůta kterou dal Bůh Davidovi, aby osvědčil své vladařské schopnosti. David ji využil: „stával se stále mocnějším, protože Hospodin, Bůh zástupů, byl s ním“.
Mk 3,22-30
Se satanem je konec.
A to v každém případě: Buď je rozdvojen sám v sobě, nebo nad ním vítězí Ježíš Boží mocí. Touto radostnou zvěstí Ježíš reaguje na ještě vážnější nařčení, než slyšel od příbuzných. Avšak zde nejde jen o nařčení, ale o perverzní postoj člověka, který se trvale všemi prostředky brání jednoznačnému příchodu Božího Ducha - uzdravující Boží lásky - do jeho života. Tento postoj (a ne Bůh!) jej pak může od Boha oddělit i navěky!
Žid 10,1-10
Tady jsem, abych plnil tvou vůli.
Kontrast mezi neustále se opakujícími obětmi SZ a jedinou obětí Krista je evidentní. Kristova oběť nekonečně převyšuje starozákonní oběti, které neměly spásný účinek. Zákon byl pouhým předobrazem dober, která my nyní vlastníme. Jsou nám odpuštěny hříchy, očištěno naše svědomí a je nám dopřán přístup k živému Bohu. Eucharistie je toho všeho živou připomínkou a zpřítomněním.
2Sam 6,12b-15.17-19
David a celý dům Izraele za jásotu nesli Hospodinovu archu.
Boží archa byla schrána, v níž Izraelité uchovávali desky desatera. Přenesení archy do Jeruzaléma „města Davidova“ je jakousi přípravou ke stavbě Jeruzalémského chrámu, uskutečněné teprve Davidovým synem a nástupcem Šolomounem. Davidům exotický tanec před archou prozrazuje u nás spíše neobvyklý způsob náboženského projevu. Bohu náleží chvála nejen srdcem a mluveným slovem, nýbrž také oslava celou lidskou bytostí, celým tělem.
Mk 3,31-35
Kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.
Při těchto slovech se Ježíš dívá po těch, kteří byli „uvnitř“. Ježíšovi příbuzní však zůstali „venku“ (vypravili se za ním, aby se ho zmocnili“ a dělali si na něj nárok, viz evangelium minulé soboty). Tvoří se zde nová Ježíšova rodina těch, kdo „činí“ Boží vůli - tím, že vstupují „dovnitř“ a následují Ježíše. Tito jsou pak také schopni skrze podobenství a mocné činy vnímat hlubší výklad „tajemství Božího království“, který následuje (Mk 4 a 5).
Žid 10,11-18
Přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil.
O křesťanech se zde hovoří jako o „dokonalých“, což bylo doposud přisuzováno pouze Kristu. Kristus dosahuje dokonalosti skrze utrpení a v utrpení se stává věčným veleknězem. Toto své kněžství pak uděluje také všem nám pokřtěným, takže můžeme přinášet Bohu oběti a vcházet do nejvnitřnější svatyně, kde se setkáváme s Bohem tváří v tvář. Je velikým privilegiem být lidem, který i přes porušenou přirozenost má s Bohem tak úzký vztah.
2Sam 7,4-17
Vzbudím po tobě potomstvo a upevním jeho království.
Již nejstarší křesťané četli Nátanovo proroctví způsobem, který daleko překračoval jeho původní dějinnou souvislost. Nátan hovoří především o Davidově synovi a nástupci Šalomounovi. Otevírá však zároveň nový horizont ujištěním, že kralování Davidova domu bude věčné. Křesťané rozpoznali na základě Nátanova proroctví, že Ježíš Kristus je ten, „jehož království nebude konce“ (Lk 1,33). Výrok „já mu budu otcem a on mi bude synem“ chápali jako vyjádření jedinečného vztahu mezi Otcem a Božím Synem, Ježíšem Kristem (Žd 1,5).
Mk 4,1-20
Jeden rozsévač vyšel rozsévat obilí.
Vlastní podobenství (v. 3-9) ujišťuje o úspěchu Ježíšova hlásání pochybující učedníky, že semeno (Boží slovo) je kvalitní a že rozsévač (Ježíš či další kazatel) je chce a smí rozsévat velmi marnotratně a bez obav. Normální je, že semena (ve v. 8 je plurál!) vzejdou a nesou užitek. Těm však, kdo jsou „mimo“ (dosl. „vně“, v. 11), je prostý smysl podobenství skryt, protože se nechtějí vydat na cestu následování (srov. Iz 6,8-11 a Oz 6,1-5). Výklad podobenství je pak již nesen zkušeností prvních křesťanů, že záleží i na nás (kvalita půdy), jaký užitek bude z onoho vždy stejně kvalitního semene.
Žid 10,19-25
S plnou vírou držme se naděje, kterou vyznáváme, a pobízejme se k lásce.
Nikdo z lidu Staré smlouvy nesměl vstoupit do velesvatyně, kde přebývala Boží přítomnost, kromě velekněze, který tam vstupoval jedenkrát ročně. Křesťan je zcela osvobozen a smí vstoupit skrze Kristovu krev. Základní podmínku splnil Kristus za nás, ale Bůh po nás přesto žádá odpovídající dispozice - pevnou naději, účinnou lásku a neochvějnou víru až do dne, kdy všechno dojde do plnosti.
2Sam 7,18-19.24-29
Kdo jsem já, Pane, Hospodine, a co je můj dům?
Davidova modlitba na nás působí především svojí pokorou. Na vrcholu moci pohlíží král na svoji vládu a netušené možnosti, které se již nyní otevírají izraelskému národu, jemuž vládne, a v budoucnosti celé Davidově dynastii, „domu“. Přesto se David ptá Hospodina s bázní: „Kdo jsem já, Pan, Hospodine, a co je můj dům, žes mě přivedl až sem?“ Panovník tedy není oslepen vlastní mocí natolik, že by neviděl za vším, čeho dosáhl, Boží přispění a pomoc
Mk 4,21-25
Svítilna se přináší, aby byla dána na podstavec.
Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám. Prvním výrokem (v. 21-23) chce Mk zdůraznit: Jestliže Bůh „skryl“ zvěst evangelia, tajemství Božího království, do obce Ježíšových učedníků (viz v. 11 včerejšího evangelia), pak jen proto, že chce, aby se v této obci zaskvělo před světem jakožto radostná zvěst. A proto (v. 24n) se projevuje jako věrný správce pouze ten, kdo se jím nechá obdarovat a předává je dále. Jen tomu se rozšíří srdce a bude obdarován v přemíře.
Žid 10,32-39
Museli jste mnoho zápasit. Neztrácejte proto důvěru!
Autor připomíná společenství, které zřejmě procházelo dobou velké krize, světlou minulost, kdy s odvahou a důvěrou přestáli mnohé soužení. Toto křesťanské hrdinství je třeba si uchovat i nyní, abychom věrností dosáhli slíbené odměny. Izraelský národ se často ohlížel do minulosti a připomínal si mocné Hospodinovy činy a jeho konání ve prospěch lidu. Také křesťan čerpá sílu k věrnosti ze své zkušenosti a ze zkušenosti církve.
2Sam 11,1-4a.5-10a.13-17
Pohrdl jsi mnou, když jsi vzal manželku Uriáše, abys ji udělal svou ženou.
Cizoložství a úkladná vražda. Vnitřní pravdivost Bible se snad nejvíce projevuje tam, kde cítíme přiznání holé skutečnosti, byť by vrhala stín na hlavní postavy duchovních dějin Izraele. Vyprávění o Davidově hříchu se nezamýšlí nad otázkou, jak se mohl David k něčemu takovému snížit. Spíše prozrazuje, že sklon ke zlému je vlastní každému člověku, i tomu, jehož Hospodin zvláštním způsobem vyznamenal. Ani mezi křesťanskými světci nenalezneme lidi zcela dokonalé. Zde platí Kristova slova: „Komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lk 7,47).
Mk 4,26-34
Člověk zaseje semeno a spí, a semeno roste, on ani neví jak.
Podobně je to i s Božím královstvím: jeho naplnění v tomto světě je zcela jistým ovocem Božího jednání („samo od sebe“), tak jak jistě přijde po setbě i žeň (v. 26 - 29). Navíc mohutnost a síla tohoto ovoce je nesrovnatelná s jeho ubohými a nepatrnými počátky v tomto světě (v. 30 - 32, srov. Ez 31,6 - obraz spásy pohanů).
Žid 11,1-2.8-19
Čekal na město, které sám Bůh vystaví a založí.
Víra je prezentována jako vybídnutí k životní volbě mezi dvěma možnostmi. Na jedné straně životem založeným na nás samotných, na lidské dostatečnosti, na tom co nám život nabízí právě teď a tady. Druhou možností je pak pochopit náš život jako pouť do lepší vlasti, jako cestu za něčím co ve své plnosti teprve přijde a co nám mnohonásobně vynahradí všechny oběti a obtíže putování.
2Sam 12,1-7a.10-17
Zhřešil jsem proti Hospodinu.
Úlohou pravého proroka je promlouvat za každou cenu pravdu. I před králem, který by se mohl urazit a dal by nepohodlnému prorokovi pocítit svůj hněv. Prorok Nátan riskuje svůj život, když říká Davidovi: „Ty jsi ten muž“! Jako pravý Boží prorok je však puzen, aby řekl králi pravdu do očí a upozornil ho na neblahé následky, které si sám svým činem přivodí.
Mk 4,35-41
Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?
Tato otázka vede k hlubšímu poznání Ježíšovy osoby, ale i k novému tázání. Ježíš je ten, kdo má moc nad silami temnoty (moře a bouře), i když „spí“. Toto však učedníci poznávají (uprostřed své malé víry a veliké bázně) teprve tehdy, když poslechnou Ježíšovu výzvu a mají odvahu „vzít jej s sebou“ a „plavit se s ním (i bouří!) na druhý břeh“ (srov. také evangelium z 8. ledna, Mk 6,45-52).
Žid 11,32-40
Vírou zvítězili nad říšemi. Bůh přichystal nám něco lepšího.
Víra ve SZ má jakoby dvě tváře: jednu ověnčenou vítězstvími, druhou poznamenanou utrpením a pokáním. S nezměněnou tváří se setkáváme i v novozákonním podáním. Náš Mistr a Pán koná zázraky a veliká znamení a vstane z mrtvých, ale je také odsouzen, mučen, popliván a zesměšněn, umírá na kříži. Proto stejně i život učedníka bude radostný i bolestný, prohrou i definitivním vítězstvím.
2Sam 15,13-14.30;16,5-13a
Utečme před Absalomem. Nechce Šimeje zlořečit, jestliže mu to Hospodin poručil.
Odkud se vzala Davidova shovívavost vůči Saulovu příbuznému Šimejovi, který mu zlořečí? Předně je David přesvědčen o tom, že skrze Šimejovy kletby k němu hovoří sám Hospodin. Navíc si uvědomuje, že daleko horší kletbou je ozbrojené povstání, které proti němu vede jeho vlastní syn Absalom. Spor otce a syna patří k zavrženíhodným postojům, proto ještě u proroka Malachiáše nacházíme předpověď: „On (Eliáš) obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi kletbou“ (Mal 3,24).
Mk 5,1-20
Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!
Ježíš nejen uzdravuje, ale především demonstruje vítězství nad mocnostmi tmy celého pohanského světa, který je vyjádřen oním „druhým břehem“ a ztělesněn v obraze posedlého (srov. Iz 65,1-5!). Pohané se zatím tohoto daru svobody bojí. Uzdravení posedlého (pohana) je však dovršeno posláním znovu se začlenit do (pohanské) rodiny a hlásáním Božího dobrodiní připravovat (i zde) cestu evangeliu.
Žid 12,1-4
Vytrvale běžme běh o závod, který je nám určen.
Vypráví se ze života sv. Bonaventury, že když se ho ptali, kde načerpal takovou moudrost a vzdělání, zavedl je do své cely a ukázal jim kříž. Je možné mít různé vzory pro svou víru od velkých postav SZ (viz.- Žid 11) až po Pannu Marii či svaté Kristovi církve. Vrcholným modelem však navždy zůstává Kristus na kříži. Zde nacházíme pramen dokonalé víry a zdroj síly do všech slabostí a zkoušek.
2Sam 18,9-10.14b.24-25a.30-19,3
Synu můj, Absalome, kéž bych umřel já místo tebe!
Joab, vrchní velitel Davidova vojska, považoval Absaloma za buřiče a velitele ozbrojeného povstání proti králi. Zdálo se mu tedy správné, že Absalom má být usmrcen. Netušil však, jakou sílu měla Davidova otcovská láska. Pro Davida nebyl Absalom povstalec, ale především milovaný syn. Jako by se v Davidově postoji k Absalomovi zrcadlilo něco nepochopitelně velkorysého z Boží lásky k člověku.
Mk 5,21-43
Děvče, říkám ti, vstaň!
Neboj se, jen věř! Jdi v pokoji a buď zdráva! Všechny takovéto příkazy nejsou u Ježíše pouhým slovem, ale zároveň i tvůrčím uzdravujícím a (nový) život darujícím činem prorážejícím nedůvěru učedníků (v. 31) i lidí ze synagógy (v. 35.40a). Plnost uzdravení pak není způsobena nějakým magickým dotekem (v. 28), ale osobním důvěryplným setkáním tváří v tvář s Ježíšem, který nás touží „uvidět“ (v. 32.34) a uvnitř důvěřujícího společenství (v. 37.40b) darovat nový život.
Žid 12,4-7.11-15
Pán trestá toho, koho má rád.
Křesťan může upadnout do omylu, že by se nás neměly týkat různé zkoušky, kterým jsou vystaveni všichni lidé. Boží slovo nás proto učí, že by bylo projevem slabé víry vnímat pouze vnější stránku různých nepříjemných událostí života a nevěřit v Boží přítomnost a jeho konání. Každá zkouška by nás naopak měla ujistit o tom, že jsme Boží synové a dcery a že Bůh chce, abychom prospívali v dobrém.
2Sam 24,2.9-17
Já jsem zhřešil, když jsem dal lid sečíst; ale tito, ovce, co udělali?
David lituje toho, že sčítáním lidu zkoumal vojenskou zdatnost svých poddaných, a je ochoten přijmout trest od Hospodina za takové jednání. Ne všude v Bibli je však sčítání lidu považované za něco špatného. Například čtvrtá kniha Mojžíšova se nazývá Numeri, tedy „čísla“, a to právě díky mnoha výčtům izraelského lidu. Vzpomeňme také na dějinnou souvislost Kristova narození podle Lukášova evangelia: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.“ (Lk 2,1).
Mk 6,1-6
Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti.
Marek na závěr hlubšího výkladu „tajemství Božího království“ (Mk 4 a 5) ukazuje Ježíše, který „se divil“ nevěře svých nejbližších. Nevěře lidí, kteří nejsou ochotni přijmout Boha, který jim chce sloužit zcela všedním, lidským způsobem, který je jedním z nich. A Ježíšova reakce? „Obcházel jejich vesnice a učil“ (vynechaný v. 6b).
Žid 12,18-19.21-24
Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha.
Došlo k zásadnímu kvalitativnímu posunu ve vztahu člověka k Bohu. Ve SZ (podobně jako u jiných pohanských národů) je tento vztah charakterizován strachem. Vztah křesťana k Bohu je určen radostí z naděje na naplnění již uskutečněné Boží spásy. Bůh si nás zamiloval a jedinou správnou odpovědí tomu kdo nás miluje, je opět láska. Přechod od SZ k NZ je přechodem od strachu k radosti a lásce.
1Král 2,1-4.10-12
Odcházím na cestu společnou všem obyvatelům země, chovej se statečně, Šalamoune, a dokaž, že jsi muž!
Každá velká postava zanechává svým nástupcům duchovní závěť. V Bibli tak činí například Jákob (Gn 43,1-27) a Mojžíš (Dt 23,1-29). Také David hovoří na smrtelném lůžku ke svému synovi a nástupci Šalamounovi. Nevyzývá Šalamouna ke státnické obratnosti a zdokonalování válečnického umění. Spíše vštěpuje Šalamounovi i jeho nástupcům jako základ jejich budoucí vlády to jediné, co považuje za nejdůležitější: dodržování přikázání Hospodinova zákona.
Mk 6,7-13
Začal je posílat.
To byla další Ježíšova reakce na nedůvěru a odmítnutí. Místo rezignace znásobuje své působení skrze „zavolání Dvanácti“ a vyslání dvojic poslů vyzbrojených jeho plnou mocí. Ti již svým zjevem měli vydávat svědectví pravdě evangelia: Boží království je tady - náš Bůh je takový Otec, jehož náklonnost k nám činí zbytečnými naše starosti o pozemské jistoty.
Žid 13,1-8
Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.
List Žid končí praktickými poznámkami pro život křesťana: blíženská láska, vznešenost a řád manželství, štědrost a skromnost, uznání pro představené. Tato a další doporučení jsou logickým vyvrcholením teologických úvah, které v listu předcházely. Jakékoliv teorie a úvahy v oblasti víry mají svůj smysl pouze tehdy, když dokáží sestoupit do konkrétního života křesťana a být pro něj přínosem.
Sir 47,2-13
David z celého srdce zpíval a ukazoval tak lásku svému stvořiteli.
Kniha Sirachovcova patří k nejpozdějším starozákonním spisům. Pochází z poloviny 2. Století př. Kr. Její autor promýšlí dosavadní, v jeho době již velmi bohaté dějiny Izraele, a v části zvané „chvály otců“ (kap. 44-50) oslavuje největší postavy svého národa. David se podle Sirachovce zasloužil především jako vojevůdce a organizátor veřejné bohoslužby. Nechybí však ani přiznání Davidových hříchů spolu s jistotou, že mu je Pán odpustil.
Mk 6,14-29
Jan, kterého jsem dal stít, byl vzkříšen.
To si pomyslel král Herodes (Antipas) při zprávách o úspěšném působení apoštolů v Ježíšově jménu. Měl v srdci vzpomínku na jeho slova, které jej nejen usvědčovala z hříchu, ale i tajemně přitahovala a oslovovala (viz v. 20). Janův osud je zde vzdáleným paralelním předobrazem osudu Ježíšova (srov. v. 29 s 15,45n, příp. i 1,14 - „uvězněn“, dosl. „vydán“ - s 14,41).
Žid 13,15-17.20-21
Bůh, dárce pokoje, který vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, velikého pastýře ovcí, ať vás zdokonalí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli.
Ve středu křesťanského života stojí oběť chvály Bohu skrze Ježíše Krista. S touto obětí je neoddělitelně spojena dobročinnost a starost o druhé a také ochotná poslušnost. Naše víra se vždy pohybuje na dvou od sebe neoddělitelných rovinách - spirituální a praktické. Sám Bůh, který měl moc vzkřísit Krista z mrtvých, v nás chce působit a zdokonalovat nás, abychom žili křesťanství v jeho plnosti.
1Král 3,4-13
Dej svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem.
Zatímco David je v našich představách spjat s Boží chválou, kterou vyjadřoval zpěvem žalmů, Šalamoun je proslulý moudrostí, jíž vtěloval do svých přísloví. Zde se dovídáme, že Šalamounova moudrost je Hospodinův dar, který si Šalamoun u Hospodina vyprosil. Pánu se líbilo, že si Šalamoun žádal právě moudrost, a proto mu s ní daroval i bohatství a slávu, o něž nežádal. Již v Šalamounově osudu se tak předjímá výrok, kterým se Kristus obrací na všechny své učedníky: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (srov. Mt 6,33).
Mk 6,30-34
Byli jako ovce bez pastýře.
To je obraz zástupů shromážděných kolem Ježíše. Jako první „pastýřskou“ pomoc má pro ně Ježíš své slovo (v. 34b), aby je pak mohl sytit i tělesným chlebem (viz vynechané 6,35-44). Obojí se mají učit i učedníci (a církev), kteří se vrátili z první misijní cesty (viz 6,12) - po prvotním zvěstování pokračovat ve službě sycením slovem a chlebem života, a tak ze „zástupů“ vytvářet „svatý lid Boží“.
Gn 1,1-19
Bůh řekl a stalo se tak.
První stránky Bible nechtějí vědecky vysvětlit jak bylo všechno stvořeno. Chtějí jazykem víry říci člověku víry, že všechno pochází od Boha, že on svým slovem všechno učinil. Biblický pisatel vidí Boží dílo a je uchvácen jeho krásou, řádem a dobrotou. Každé generaci je dáno více proniknout do nesmírného tajemství Božího stvoření. Růst poznání by měl být úměrný růstu obdivu vůči Tvůrci.
1Král 8,1-7.9-13
Přinesli archu Hospodinovy smlouvy do velesvatyně, a oblak naplnil Hospodinův dům.
Šalamoun proslul jako stavitel prvního Jeruzalémského chrámu. Aby se postavený chrám stal skutečnou Hospodinovou svatyní, bylo třeba donést do něj především archu Hospodinovy smlouvy a uložit ji do velesvatyně, nejvnitřnější a nejtajemnější části chrámu. Poté, co se tak stalo, stvrdil Hospodin svoji přítomnost oblakem - viditelným zjevením svého zvláštního přebývání mezi lidmi zvaným „šekíná“. Dokonalé Boží přebývání mezi lidmi se však uskutečnilo až v osobě Ježíše Krista: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (J 1,14).
Mk 6,53-56
Kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.
Nezmiňuje se zde jejich víra, ani víra učedníků - naopak: ti ani „nepochopili, jak to bylo s chleby“ (závěr vynechaného příběhu 6,45-52; viz 8. leden), že se o ně totiž v Ježíši Bůh stará jako dobrý pastýř a zachránce v „bouřích“ života. I zde Ježíš pomáhá trpícím, aniž by kladl jakékoli předchozí podmínky. I to se od něj mají učedníci (a církev) učit.
Gn 1,20-2,4a
Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby.
Událost Božího tvoření pokračuje a nachází smysl ve stvoření člověka. Toto je nejdůležitější Boží dílo a cíl všeho stvoření. Člověk je utvořen v polaritě mužství a ženství a dostává se mu hned od počátku nesmírné důstojnosti, poněvadž je stvořen jako Boží obraz. Člověka však očekává ještě jedno, definitivní stvoření, které se naplní ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
1Král 8,22-23.27-30
Řekl jsi: „Zde bude mé jméno“ Vyslyš prosbu svého izraelského lidu.
Ve své modlitbě Šalamoun žasne nad nepochopitelným božím jednáním. Hospodin je Bůh, jehož nemohou obsáhnout nebesa, Bůh trůnící na nebi. Přesto se podivuhodně snížil a přebývá na této zemi zvláštním způsobem v chrámě, který dal Šalamoun vystavět. Další průběh dějin spásy však ukázal, že toto Boží přebývání mezi jeho lidem bylo dočasné a příliš spjaté se zdmi Jeruzalémského chrámu. Aby mohlo Boží Slovo přebývat mezi námi (srov. J 1,14), musel přijít ten, kdo „zbořil tento chrám a ve třech dnech jej znovu postavil“ (viz. J 2,19).
Mk 7,1-13
Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.
To není pouhá kritika povrchního prožívání rituálních předpisů. Zde jde o nesouhlas s tehdejší tradiční zásadou, že Boží právo má přednost před právem lidským. Tam, kde se z úcty k Bohu zakrývá Boží láska, se však Ježíš odvažuje takovéto „právo“ zpochybnit, aby zazářilo Boží slovo ve své původní čistotě a službě blahu člověka.
Gn 2,4b-9.15-17
Hospodin Bůh vzal člověka a usadil ho v zahradě Edenu.
Bůh zde vystupuje jako hrnčíř, který tvoří člověka a oživuje ho svým vlastním dechem. Tento člověk je postaven do zahrady jako protipólu pouště, kterou lidé Bible důvěrně znali a která byla symbolem strádání a smrti. Člověk má obrovskou důstojnost a veliká privilegia, ale i své limity dané Tvůrcem. Nikoli člověk, ale Bůh bude vždy určovat co je dobré a co zlé.
1Král 10,1-10
Královna ze Sáby poznala všechnu Šalamounovu moudrost.
Země Sába, jejíž panovnice navštívila Šalamouna, byla se vší pravděpodobností domovem Sabejců v jihozápadní Arábii. Královna ze Sáby obdivovala skvělý chod Šalamounova dvora. Náboženstvím byla sice pohanka, avšak rozpoznala, že pravým průvodcem Šalamounovy nádhery a především jeho moudrosti je sám Hospodin, jeho Bůh. Křesťané navíc vědí, kdo jediný mohl překonat Šalamounovu moudrost. Kristus o sobě říká: „A hle, zde je více než Šalamoun“ (Mt 12,42).
Mk 7,14-23
Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.
„Nečistého“ (tj. neschopného společenství s Bohem) tedy nečiní člověka něco vnějšího, ale jeho vlastní nitro zaměřené jen na sebe samotného, jen na vlastní prospěch a vlastní sebeprosazení a sebepotvrzení. Nebezpečí vnější zbožnosti jako pláštíku sobectví hrozilo nejen farizejům.
Gn 2,18-25
Přivedl ženu k Adamovi. A budou jeden člověk.
Ježíš Kristus nám zjevil Boha jako společenství tří osob. Ani člověk jako vrchol Božího stvoření není utvořen jako samotář, ale jako ten kdo chce milovat a zároveň být milován druhým člověkem. Tato hluboká lidská tužba se realizuje ve vztahu muže a ženy, který patří do Božího plánu. Žena je stvoření stejné přirozenosti a důstojnosti a vytváří s mužem společenství lásky, kterému Bůh žehná.
1Král 11,4-13
Poněvadž jsi nezachoval mou smlouvu, odtrhnu království od tebe, ale jeden kmen dám tvému synovi kvůli Davidovi.
Srdce znamená v biblické mluvě více než pouhý tělesný orgán. Hebrejský pojem „leb“ (srdce) označuje zdroj mravního rozhodování člověka. Šalamoun odvrátil své srdce od Hospodina, neboť ženy svedly jeho srdce k cizím bohům. Náboženský rozklad na Šalamounově dvoře bude mít vbrzku za následek také politický rozpad jeho říše. Od roku 931 př. Kr. se rozdělila na severní část (Izrael), které vládl Jorobeam a jižní část (Judsko), ovládanou Šalamounovým synem Roboamem.
Mk 7,24-30
Psíci se živí pod stolem kousky po dětech.
I mimo Izrael, v „nečisté“ pohanské zemi, existují lidé, kteří očekávají od Ježíše pomoc a vyjadřují to takto pokorným a důvěryplným způsobem. Ježíš proto prolamuje další zaběhlé „tradice“ (mluví se ženou, a to ještě pohankou), ale pozdější pohanokřesťané mají z Markova podání vyčíst, že jsou „pouze“ přibráni do spásy Izraele. Avšak co je víc?
Gn 3,1-8
Budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.
Had probouzí v člověku nedůvěru k pravému Bohu a vede ho k tomu, aba sám rozhodl, co je dobré a co zlé. Ďábel představuje Boha jako nepřítele lidské svobody a nepřítele poznání. Vede člověka, aby pochyboval o Bohu, který člověka miluje a chce jeho dobro, a přijal představu zlého, přísného, nepřejícího Boha. Člověk pak postaví do středu všeho sebe sama, ale v tom zjistí, že je nahý.
1Král 11,29-32;12,19
Izraelité odpadli od Davidova domu.
Proroci rádi oslavovali své posluchače nejen slovem, nýbrž také názornými symbolickými úkony. Tak učinil i prorok Achijáh, který rozdělil svůj plášť na dvanáct kusů, podle počtu izraelských kmenů. Tím, že Jorobeamovi z nich přidělil deset kusů, předpověděl rozdělení Šalamounovy říše a rozpoznal, že vládcem nad severními kmeny (nad Izraelem) bude právě Jorobeam (931-910 př. Kr.).
Mk 7,31-37
Hluchým dává sluch, i němým řeč.
Další zastávka na Ježíšově cestě pohanským územím je Dekapolis. Navenek zcela po způsobu obvyklých divotvůrců „opečovává“ hluchoněmého, avšak poselství zázraku je v něčem jiném: Ježíš je i pro pohany dárcem plného vztahu k Bohu i lidem, ke kterému patří právě schopnost naslouchat a odpovědět - je dárcem nápravy porušené celistvosti stvoření.
Gn 3,9-24
Hospodin vykázal člověka ze zahrady Edenu, aby obdělával půdu.
Přichází Bůh jako spravedlivý soudce, aby rozhodl o všech třech aktérech prvotního hříchu - hadovi, ženě i muži. Člověk je vyhnán ze zahrady. Do této temnoty lidského osudu zableskne jitřenka naděje. Začíná dlouhá historie čekání na spásu, která vzejde v potomstvu ženy a uskuteční se v Božím Synu, Ježíši Kristu, narozeném z Panny Marie. Bůh si nenechá zničit dílo stvoření.
1Král 12,26-32;13,33-34
Jorobeam dal zhotovit dva býčky ze zlata.
Aby Izraelský král Jorobeam nepřišel o politickou moc, kterou získal nad severní částí dříve jednotného Šalamounova království, považoval za taktický krok, způsobit také náboženský rozkol. Zdálo se mu nebezpečné, že jeho poddaní dosud putují uctívat hospodina do Jeruzalémského chrámu, který se nacházel právě v sousední, jižní části bývalé říše. Rozkol byl proveden se vší důkladností: ustanovováním nelegitimních kněží, výstavbou konkurenčních svatyní a odklonem od Hospodina k modlám - zlatým býčkům.
Mk 8,1-10
Najedli se dosyta.
Stejně jako při prvním nasycení pěti tisíců (srov. Mk 6,42; viz evangelium z 8. ledna). Tentokrát však Markův místopis (pohanská krajina) i číselná symbolika (sedm) naznačuje, že Ježíšův soucit se neomezuje jen na Izrael, ale zahrnuje všechny, kdo k němu přijdou. Ježíšovo požehnání marnotratně „zaplavuje“ (viz zbytky). Stačí dát k dispozici to málo, co máme, a darované požehnání „předkládat“ dále. Celé vyprávění je proniknuto zkušeností prvotní církve s eucharistií.
Gn 4,1-15.25
Kain se vrhl na svého bratra Ábela a zabil ho.
Zlo se začíná šířit jako morová nákaza. Po neposlušnosti Božím příkazům přichází zabití vlastního bratra. Bůh volá Kaina k zodpovědnosti za zmařený život, ale zároveň brání i život Kainův. Každý život je posvátný, patří jedině Bohu, který je jeho tvůrcem, a nikomu není dovoleno násilím ho ničit. Bůh je nejen dárcem, ale i strážcem života člověka.
Jak 1,1-11
Zkouška vaší víry vede k vytrvalosti, abyste byli dokonalí a nic vám nescházelo.
List apoštola Jakuba je typickým projevem mentality prvních generací křesťanů, pocházejících ze židovství. Byl napsán pravděpodobně až na sklonku 1. Století. Židokřesťanský charakter spisu je již v nadpisu naznačen narážkou na dvanáct izraelských kmenů a jejich rozptýlení v cizině, v diaspoře. Celý Jakubův list je prodchnut tradičním biblickým příklonem k chudým a společensky nevýznamným lidem: bratr, který je v nízkém postavení, má být hrdý na svou vznešenost, bohatý spíše na svou nízkost.
Mk 8,11-13
Proč toto pokolení žádá znamení?
Tento Ježíšův „hluboký povzdech“ Je výrazem jeho bolesti nad „tímto pokolením“ (srov. Gn 7,1; Ž 95,10), jehož žádost o znamení není výrazem touhy po utvrzení se ve víře, ale spíše důsledkem tvrdého srdce. Kdo nemá odvahu k základnímu kroku víry („vstoupit na loď a odjet s Ježíšem na druhý břeh“, srov. 6,45; 8,10), neuvěří ani na základě znamení.
Gn 6,5-8;7,1-5.10
Lidi, které jsem stvořil, vyhubím z povrchu země.
Lidstvo propadlo zlu do takové míry, že Bůh zarmoucený dílem svého stvoření se rozhodne zničit člověka, kterého sám stvořil. Jde však spíše o radikální očistu než o definitivní záhubu. Voda potopy, symbol našeho křtu, má za cíl založit novou lidskou komunitu, která skrze různé starozákonní smlouvy bude směřovat ke smlouvě definitivní, ve které bude veškeré zlo poraženo a člověk spasen.
Jak 1,12-18
Bůh sám nikoho nepokouší.
Lidská proměnlivost a nestálost se projevuje tím, jak člověk podléhá pokušení. Žádostivost, hřích a smrt - to je rámec, v němž se pohybuje křehký člověk. Naproti tomu u Boha „není změny ani zatemnění“. Křesťany Bůh poctil darem života. Tak překonávají smrt a stávají se novými prvotinami Božího stvoření.
Mk 8,14-21
Dejte si pozor a varujte se kvasu farizejského a kvasu herodovského!
Tento „kvas“ je kvasem strachu z pozemsky nezajištěné cesty s Ježíšem. Zbylý chléb naopak dává jistotu plnosti Božího požehnání proměňujícího náš nedostatek a převyšujícího naše potřeby - jak pro Izrael (12 kmenů), tak pro pohany (70 národů). I ti, kteří jsou „na lodi“, však ještě „nechápou“, že přítomnost Ježíše, pravého Chleba života, stačí.
Gn 8,6-13.20-22
Vyhlédl - a hle, povrch země už byl suchý.
Čtyřicet dní je v Bibli dobou velkých událostí a velkých změn. Všechno na zemi zahynulo vodami potopy, pouze Noe s těmi kteří vešli do archy se zachránil. Noe se stává novým Adamem, od kterého vše znovu začíná, stává se zřejmým symbolem toho, že Bůh člověka neopouští. Ten, který vyšel z vod potopy, přináší Hospodinu čistou oběť. Křesťana přivádí voda křtu k oběti díkůvzdání - eucharistii.
Jak 1,19-27
To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho pouze poslouchali.
V pozadí tohoto Jakubova výkladu jako bychom rozpoznávali Kristův výrok „Blahoslavení, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11,28). Nejprve nám vštěpuje ochotu vyslechnout slovo a být k němu vnímaví. Poté se přechází uvedení slova ve skutek. Jednání v souladu s Božím slovem označuje Jakub dnes nemoderním slovem „zbožnost“. Pravá zbožnost má soucit se slabými (sirotky a vdovami) a nepodléhá svodům tohoto světa.
Mk 8,22-26
Byl uzdraven, takže viděl všechno úplně jasně.
Předtím se motal ve své poloslepotě, podobně jako učedníci, kteří „mají oči, ale (ještě zcela jasně) nevidí“ (viz 8,18). A jako Ježíš mohl uzdravit jej, mají šanci i „nechápaví“ učedníci (viz předchozí v. 21). Ježíš osvobozuje slepé ke světlu, učedníky k víře a všechny k cestě kříže (viz kontext následujících perikop). Vyprávěním snad také prosvítá křestní a biřmovací praxe prvotní církve (přivedení kmotry, vyvedení z hříchu, osvícení, vkládání rukou, poslání...).
Gn 9,1-13
Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.
Smlouvou Hospodin potvrzuje, že nezničí na zemi to, co má život. Je to důležitá smlouva, která předchází velkým starozákonním smlouvám s Abrahámem a s Mojžíšem na hoře Sinaji. Smlouva s Noem zahrnuje celé lidstvo, celý vesmír. I dnes může být příslibem pro ty, kteří nenáležejí k lidu, kterému je zaslíbena spása. Bůh je spasitelem svého vyvoleného lidu ale i všech lidí, které stvořil a kteří jsou jeho obrazem.
Jak 2,1-9
Což nevyvolil Bůh právě chudé? Ale vy jste chuďasem pohrdli.
Vztah k chudým se neposuzuje podle toho, kolik kdo pro ně požaduje veřejných sociálních dávek a služeb. Rozhodující je úroveň osobního setkání s chudým a bezmocným člověkem. Obec křesťanů, která privileguje bohaté a odsouvá chudé, se vzdaluje od Boha, který vyvolil „právě chudé v očích tohoto světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici království“. Podobně smýšlí také apoštol Pavel, který vybízí korintské křesťany aby hmotně přispěli chudé obci v Jeruzalémě, a poukazuje přitom na samotného Krista: „byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli“. (2 Kor 8,9).
Mk 8,27-33
Ty jsi Mesiáš... Syn člověka bude muset mnoho trpět.
Petrovo vyznání Ježíše jako Mesiáše (ř. Kristus) musí být doplněno Ježíšovou zvěstí o utrpení, aby bylo učedníkům jasné, že cesta ke vzkříšení vede skrze Ježíšovo ztotožnění se s bolestí tohoto zraněného světa. Odpor vůči tomu je sejitím z učednické cesty (v. 33 dosl.: „Jdi za mnou, odpůrče!“, srov. 1,17!).
Gn 11,1-9
Sestupme a uveďme ve zmatek jejich jazyk.
Lidstvo je sjednocené na jednom místě a má společný plán. Věž, která má sahat až do nebe, bude znamením lidské schopnosti a moci. Všechno ale závisí na společném jazyku, skrze který si všichni rozumí. V centru stojí slovo, které je účinné a má moc. Slovo může být zneužito a stát se tak nástrojem zla. Slovem ale také Bůh na počátku všechno stvořil a ve Věčném Slově nám daroval spásu.
Jak 2,14-24.26
Jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků.
Řešení vztahu mezi vírou a skutky patří k tomu nejnáročnějšímu, co je možné zvládnout jak po stránce ujasnění principů, tak v převedení do každodenního křesťanského života. Tato otázka zajímala již první křesťanské generace, které našly dvě téměř protichůdné odpovědi. Apoštol Pavel zdůrazňuje Boží vyvolení k víře v Krista, nijak nezasloužené lidskými skutky, Jakub však upozorňuje, že víra „když se neprojevuje skutky, je uvnitř mrtvá“. Že je vyvážení tohoto rozporu velmi nesnadné, o tom svědčí i rozdělení západního křesťanstva v 16. Století, jehož významnou záminkou byl právě vztah víry a skutků. Všechny mezikonfesní a akademické spory však překonává ryze praktická Jakubova volba pro ty, kteří „nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy“.
Mk 8,34-9,1
Kdo svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.
Výzva k obnovenému rozhodnutí následovat Ježíše i na cestě kříže (tj. věrnost i za cenu rizika ztráty života) není určena jen Petrovi, ale platí pro všechny učedníky a slyší ji i zástupy. Pro ty, kdy by se toho zalekli a začali by pochybovat o pravosti Ježíšova poslání, je určen verš 9,1 - existují svědkové, kteří prožili, že Boží království v Ježíšově osobě již přišlo (viz následující „proměnění na hoře“).
Žid 11,1-7
Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem.
SZ se nedá oddělit od NZ a obráceně. Vždy je třeba číst jedno ve světle druhého. V uplynulých dnech jsme při bohoslužbách četli na pokračování Gn 1-11, a následující úryvek z Žid 11,1-7 čte tyto události počátků v novozákonní optice víry. Pisatel vidí ve víře základ všeho. Velké postavy SZ - mistři víry, se mají stát povzbuzením pro každého křesťana, aby je následoval, ve víře rostl a vytrval.
Jak 3,1-10
Žádný člověk nestačí zkrotit jazyk.
Jakub žasne nad mocí lidského jazyka. Přirovnává jazyk k uzdě, jíž se ovládá kůň a ke kormidlu, jímž se ovládá loď. Zvláště nepochopitelná je skutečnost, že člověk týmž jazykem velebí Boha a zároveň zlořečí lidem. Dokonalý člověk je pouze ten, který je schopen ovládat svůj jazyk a tím sebe sama.
Mk 9,2-13
Byl před nimi proměněn.
A to proto, aby právě tito tři Ježíšovi nejbližší učedníci jakoby předem zakusili, že v něm již „Boží království přišlo v celé slávě“ (9,1) a měli odvahu jít další cestou i s rizikem ukřižování za tím, který je dovršením Zákona (Mojžíš) a Proroků (Eliáš). Takovýto okamžik světla však nelze uměle zadržet (stany). Pouhé vyprávění o zjeveních nepomůže (v. 9). Cesta dál vede jen přes poslušnost Slovu (v. 7.10). Osud Jana Křtitele pak Ježíš vykládá jako slíbenou přípravu cesty Eliášem.
Sir 1,1-10
Dříve než to vše byla stvořena moudrost.
Kniha Sir se otevírá úvahami o moudrosti. Moudrost je takto charakterizována: 1.jako skrytý řád, který Bůh vložil do materiálního světa, ale který není pochopitelný pro člověka (v.2-3); 2.jako Boží vlastnost, která výhradně jemu přináleží (v.6); 3.jako lidská ctnost, která je Božím darem pro ty, kteří ho milují (v.8). Moudrost spočívá v poslušnosti a důvěře v Boha a je důvodem radosti a požehnání v životě člověka.
Jak 3,13-18
Máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobectví, nevynášejte se.
Jako novozákonní spis navazuje Jakubův list na to nejlepší ze starozákonní mudroslovné tradice, jak ji nacházíme například v knihách Přísloví, Moudrosti, Kazatel nebo v mnohých žalmech. Zatímco tyto spisy znají moudrost především jako Boží vlastnost nebo jako Boží dar člověku, list Jakubův rozlišuje moudrost, jež přichází shůry, od Boha, a „moudrost“ pozemskou, jejíž projevy - nevraživost a sobectví - mají téměř démonické rysy.
Mk 9,14-29
Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře!
Právě takovéto „důvěryplné nevíře“ je možné vše. Postoj otce, který se v nouzi zcela v dialogu spojuje s Ježíšem, je postojem modlitby, který chybí učedníkům. Ježíšovo zklamání a výčitku však nenásleduje hrozba, ale ukázání cesty platné v jakékoli situaci - přivést k němu!
Sir 2,1-13
Připrav se na pokušení.
Zkoušky, které doléhají zejména na spravedlivé, jsou tradičním tématem, se kterým se potýká teologie SZ, zejména v knize Job a žalmech. Utrpení spravedlivých se zdálo být neřešitelným problémem. Kniha Sir chápe tyto zkoušky jako pokušení, které má za cíl očistu spravedlivého k ještě větší dokonalosti. Život věřícího není „procházkou růžovým sadem“, ale vyžaduje mnoho trpělivosti, vytrvalosti a důvěry v našeho Pána.
Jak 4,1-10
Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně.
List Jakubův nám prozrazuje, jak asi vypadala raně křesťanská pareneze, tedy jakými způsoby byli křesťané varování před hříchy tohoto světa a vyzýváni k obrácení. V žádném případě však nejde o plané moralizování. Středem tohoto úryvku je citát z „Písma“, ve skutečnosti však z neznámého zdroje: „Duch který v nám s jeho (=Boží) vůle přebývá, má nás až k žárlivosti rád“. Prvotním zdrojem křesťanského života je právě onen Duch, který v člověku způsobí, že se vzepře ďáblu a podřídí Bohu.
Mk 9,30-37
Syn člověka bude vydán. Kdo chce být první, ať je ze všech poslední.
Podruhé se v tomto úseku evangelia vrací Ježíšovo slovo o utrpení a vzkříšení (viz již 8,31nn), a to určené výhradně pro nejbližší učedníky (v. 30.35), kteří tak mají být uvedeni do hloubky následování. I zde následuje neporozumění učedníků (v. 32n) a výzva k následování (ke službě druhým, obzvlášť maličkým).
Sir 4,12-22
Pán miluje ty, kdo milují moudrost.
Pisatel chce vzbudit ve čtenářích touhu po moudrosti a lásku k ní, proto vyjmenovává její plody: život, radost, sláva, požehnání, Boží láska, atd. Ti, kdo milují moudrost, usilují o vlastní dobro, poněvadž moudrost je učiní šťastnými a bohatě je obdaruje pro život. Moudrost je nejcennější dědictví, které člověk může předat svým potomkům. Dává se lidem podle přísných pedagogických principů, které se shodují s Božími cestami.
Jak 4,13-17
Co je váš život? Máte mluvit takto: Dá-li Pán Bůh.
Často obdivujeme pevnou víru našich předků, kteří cítili, jak jsou ve svém životě zcela odkázání na Boží pomoc. Proto neplánovali lehkomyslně své případné budoucí činnosti na dlouhou dobu dopředu. Pokud ano, vždy podmiňovali jejich uskutečnění boží vůlí: dá-li Pán Bůh. V tomto bodě se podivuhodně setkává lidská zkušenost mnoha křesťanských generací se zjeveným Božím slovem v listu jakubově.
Mk 9,38-40
Kdo není proti nám, je s námi.
Ježíšova slova jsou školou velkorysosti a lékem na úzkoprsost učedníků, kteří chtěli službu v Ježíšově jménu vázat jen na sebe - opět nezralost a nepochopení (přesně přeložený závěr v. 38: „...protože nás nenásledoval“!).
Sir 5,1-10
Neotálej a obrať se k Pánu!
Úryvek je naléhavou výzvou k ostražitosti před dvěma nebezpečími: 1.spoléhat se na vlastní bohatství a sílu a 2.podceňovat vážnost hříchu, neobrátit se a hříšně spoléhat na Boží milosrdenství. Bohatství je ve SZ znakem požehnání, ale bohužel často přivádí k soběstačnosti, pýše a touze po moci (srv. Lk 12,16-21). SZ také věřil, že po hříchu následuje trest. Hříšník ale nechápe Boží trpělivost, která chce jeho obrácení a mylně pochybuje o Božím zásahu.
Jak 5,1-6
Zadržená mzda křičí a křik pronikl k sluchu Pána.
Velmi hutnými obrazy vykresluje Jakub kontrast mezi poživačnými boháči a zcela bezbrannými chudáky. Zadržená mzda byla vždy pokládána za „hřích do nebe volající“. Nad boháči je vysloven soud a odplata je nemine. Všechny jejich věci budou zničeny a oni budou stráveni. To se stane brzy, neboť jsou již „poslední dny“. Zvěst tohoto úryvku je tedy nejen morální, ale též eschatologická - boháči zneužívají své moci k odsouzení spravedlivého, avšak poslední soud nad nimi náleží Bohu.
Mk 9,41-50
Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla.
Po výzvě k velkorysosti vůči druhým (včera) je nyní „dvanáct“ (viz 9,35) vedeno k důslednosti vůči sobě samotným: Od toho, co je „svádí k odpadu“ od cesty následování (v. 43.45.47), se musí radikálně oddělit. Jen tak „nesvedou z cesty“ ony „nepatrné“ (tj. přehlížené z obce učedníků). Navzdory Boží dobrotě člověk totiž může zabloudit! Proto je nutné mít odvahu k nutně bolestnému (oheň, který čistí) procesu proměny (sůl, která konzervuje; v. 50 srov. s 9,34).
Sir 6,5-17
Věrný přítel není k zaplacení.
Kniha Sir hovoří také na jiných místech o přátelství (kap. 22,19-26; 37,1-6; atd.) a tak ukazuje na jeho důležitost pro život člověka. Úryvek popisuje pravé přátelství, které se prověří v den zkoušky. Přátelství nemůže být založeno na vlastním prospěchu a měnit se „jako počasí“. Protože pravé přátelství nachází svůj základ v bázni Boží, je skutečností, která tvoří součást celého náboženského života člověka.
Jak 5,9-12
Soudce už stojí přede dveřmi.
Útěchu v utrpení nám vlévají osvědčené příklady z minulosti. Byli to proroci a Job, kteří vytrvali v soužení a dostalo se jim Boží pomoci. Křesťané si však nesmějí přivodit utrpení vlastními hříchy. Nemají dokonce ani přísahat, protože jejich řeč má být svojí jednoznačností důvěryhodná. Je to jeden z mnoha styčných bodů Jakubova listu s Ježíšovým horským kázáním: „Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec...“ (Mt 5,34)
Mk 10,1-12
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!
Aby se Ježíš dostal k tomuto závěru, ptá se farizeů, co Mojžíš (tj. Zákon) ohledně manželství „přikázal“. Jde mu tedy v první řadě o pozitivní Boží vůli pro manželství (a oni dobře věděli o mnoha příkazech Zákona tvořit se ženou jedno tělo a být jí pomocí a oporou). Oni však uhýbají a hledají, co Mojžíš „dovolil“ v krizové situaci těm, kdo mají „tvrdé srdce“, a tak zcela odhlížejí od hledání „počátku“ (tj. základu a jádra) konkrétního vztahu. Jen toto (spolu s otázkou „Jak mohu být druhému pomocí a oporou?“) je hodno učedníka.
Sir 17,1-13
Bůh stvořil člověka podle svého obrazu.
Úryvek stojí ve středu rozsáhlejší části knihy Sir (16,24-18,14), která hovoří o stvoření a dějinách spásy. Člověk jako vrchol stvoření je utvořen ze země a do ní se jednou i vrátí. A přesto má jako Boží obraz obrovskou důstojnost. Bůh zahrnuje člověka mnoha privilegii a dary, a to nejen přirozenými, ale i duchovními. Klíčové místo v tomto obdarovávání a dějinách spásy má smlouva z hory Sinaj a Zákon.
Jak 5,13-20
Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého!
Svátost pomazání nemocných měla v dějinách církve různé podoby. Pokud se odchýlila od svého biblického základu, stalo se z ní „poslední pomazání“. Četbou listu Jakubova se vracíme do prvního křesťanského století a poznáváme, jak nejstarší generace křesťanů pohlížely na tuto svátost. Podle nich jde především o záchranu nemocného a nikoli o jeho smrt. „Pán ho pozvedne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. Božího odpuštění se nám dostává také vzájemným vyznáním hříchů, přímluvnou modlitbou i záchranou hříšníka.
Mk 10,13-16
Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.
Ježíš je již opět v srdci zasažen nechápavostí učedníků, a tak si touto větou trochu zaryje do jejich nedotknutelné důležitosti. Zároveň je celé setkání velikým ujištěním, že Boží království se již nyní a zde v plnosti své žehnající moci nabízí všem, i těm sebenepatrnějším. Jen proto je možné klást takové nároky, jako ve včerejším evangeliu.
Sir 17,20-28
Vrať se k Nejvyššímu a odvrať se od nepravosti.
Bůh přijímá ty, kteří se obracejí na správnou cestu, protože je milosrdný. Obrátit se znamená odmítnout hřích a navrátit se k Bohu. Obrácení je vnitřní proces, který uvádí do Boží přítomnosti. Skutečnost, že v říši mrtvých už není možné chválit Boha, je důvodem navíc pro opravdové obrácení se. Čas Boží chvály je ohraničen dobou života na zemi. Přesto že my dnes víme, že ti kdo zemřou v Kristu budou Boha na věky chválit, neztrácí pozvání ke konverzi nic ze své aktuálnosti.
1Petr 1,3-9
Krista milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte a zato budete jásat v nevýslovné radosti.
První list Petrův je vlastně raně křesťanská katecheze. Poznáváme z něj, za jakých podmínek křesťané v dobách všeobecného pronásledování přijímali svoji víru. Nezamlčelo se jim, že je dočasně musí trápit zkoušky, které jejich víru pročistí. Avšak s vírou je spjata také naděje „na dědictví skvělé a trvalé“ a láska k Ježíši, jehož katechumeni na rozdíl od apoštolů neviděli, ale v něhož věří, třebaže ho ještě nevidí přicházet na konci věků.
Mk 10,17-27
Prodej všechno, co máš, a následuj mě.
Ježíš touto výzvou otvírá onomu člověku jedinečnou možnost dovršení jeho života již nyní na cestě následování. Přes tuto šanci a přes všechnu Ježíšovu lásku (dosl. v. 21: „objal jej“) muž odchází smutný a nevstoupil (dnes!) do zde a nyní již přítomného Božího království na Ježíšově cestě (v. 23). Bohatství nemusí bránit získat věčný život (po smrti), ale skoro vždy brání následovat (již nyní).
Sir 35,1-15
Kdo dbá na přikázání, přináší oběť díků.
Úryvek představuje katechezi o obětech Hospodinu. Učení Sir jde ve stejné linii jako u proroků a je předzvěstí novozákonního pojetí. Je správné, aby věřící přinášel oběti, ale důležitější je prokazovat dobrodiní, vyvarovat se zla a žít spravedlivě. Křesťan se nachází ve stejné situaci. Liturgie, pobožnosti a různé obřady mají velkou důležitost, ale musí jít ruku v ruce s láskou, čistotou srdce a prosazováním spravedlnosti.
1Petr 1,10-16
Na věci se dívejte střízlivě a s nadějí.
Podle apoštola Petra je poznání spásy umožněno spojením svědectví starozákonních proroků se zvěstováním evangelia jeho hlasateli. Jednotícím prvkem dávných proroctví a soudobého hlásání je Kristův Duch, který již působil skrze proroky, Duch svatý poslaný z nebe, jimž jsou vybaveni hlasatelé Krista. Spása je Boží dar, kterého se křesťanům dostane při konečném zjevení Ježíše Krista. Zatím mají žít v souladu se svatostí povolání, jehož se jim dostalo. Proto autor listu cituje klíčovou výzvu z „kodexu svatosti“ ve třetí knize Mojžíšově: „Buďte svatí, protože já jsem svatý“ (Lv 19,2).
Mk 10,28-31
V tomto čase dostanete stokrát víc, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný.
Ježíš tím odpovídá na otázku učedníků vyvolanou předchozím rozhovorem o bohatství, které nemusí bránit v získání věčného života („Co z toho tedy budeme mít?!“ srov. Mt 19,27). Pro učedníka je tato odpověď dostatečná, protože toto bohatství nových vztahů prožívá. Pro všechny je to ujištění, že být učedníkem se „i přes pronásledování“ vyplatí.
Sir 36,1-2a.5-6.13-19
Ať národy poznají, že není Boha kromě tebe, Pane!
Historickým pozadím této typicky starozákonní modlitby je dramatická situace vyvoleného národa utlačovaného Seleuky ještě před povstáním Makabejců. Tato situace vyvolává prosbu o slitování nad lidem, který si Bůh vyvolil a zamiloval. Těžká situace přivádí lid do pochybností, které má Bůh rozptýlit svým mocným zásahem. Až svět uvidí Boží konání, uzná jeho svrchovanost nad celou zemí.
1Petr 1,18-25
Byli jste vykoupeni drahou krví Krista, neposkvrněného beránka.
Mezi tradiční teologické pojmosloví patří například běžně užívané slovo vykoupení. Mnoho lidí dnešní doby již nechápe, co vlastně slovo vykoupení chce říci, ale titíž lidé také tuší, že jejich způsob života je prázdný. Křesťané však v souladu s poselstvím prvního Petrova listu vědí, že Kristus je „vykoupil z prázdného způsobu života“. Poslušnost vůči pravdě, kterou prokazují vírou v Krista proto velmi úzce souvisí s dnes hojně diskutovanou otázkou smyslu života.
Mk 10,32-45
Jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán.
Na této cestě Ježíš potřetí uvádí svých Dvanáct do tajemství cesty kříže. A opět následuje nepochopení učedníků. Cesta do slávy vede přes vypití kalichu lidské svévole (Ž 75,9) a ponoření se („křest“) do lidských bolestí (Ž 42,7n). Ani sebejistý souhlas s touto cestou však nezajistí nějaká privilegia. Je to cesta pokorné, pro druhé se vydávající služby založené na osvobozující službě Ježíšově.
Sir 42,15-26
Sláva Páně naplňuje všechna jeho díla.
Úryvkem se otevírá 2. část knihy Sir charakteristická chválou Boží moudrosti, která se projevuje ve stvoření a v historii Izraele. Verše 15-25 představují úvod mající 3 hlavní myšlenky: 1. i přes živé přání si pisatel uvědomuje limity lidské chvály Bohu; 2. oslava Boží velikosti; 3. to, co Bůh stvořil, je dobré. Celé stvoření je krásnou písní o velikosti svého Tvůrce, ale mnoho lidí je téměř nebo zcela hluchých.
1Petr 2,2-5.9-12
Vy však jste královské kněžstvo, národ svatý, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal.
Všichni věřící pokřtění v Krista mají účast na jeho kněžství. Všeobecné kněžství věřících se zdálo být v katolické církvi jakousi převratnou novotou, jíž zavedl Druhý vatikánský koncil. Stačí však pozorně číst první list Petrův a najdeme zde výzvy adresované právě pokřtěným věřícím „novorozeným dětem“ jimž se dostává vznešené starozákonní titulatury - jsou královským kněžstvem (srov. Ex 19,6). Jako kněží získají křesťané pro Boha svým vzorným životem i pohany, a tak se ještě rozmnoží oběti, které z podnětu Ducha přinášejí Bohu.
Mk 10,46-52
Mistře, ať vidím!
Těsně před vstupem do Jeruzaléma je třeba, aby učedníci byli zbaveni poslední slepoty a měli jistotu, že toto je cesta života. Často právě v poslední chvíli učedník ztratí odvahu udělat ten rozhodující krok následování - a ani ho z vlastních sil není schopen. Proto je třeba - i přes všechno odrazování „rozumnějšího“ okolí (v. 48) - volat o smilování a prosit o rozjasnění náhle zatemněného pohledu (v. 51 je dosl. „ať opět vidím“). Vrcholem je v. 52 - nové otevření cesty následování.
Sir 44,1.9-13
Naši otcové jsou proslavení muži, jejich jméno žije po (všechna) pokolení.
Autor ukazuje na slavné postavy dějin Izraele, aby na nich založil přítomnost a vlil naději do budoucnosti. Může nás zarazit pojetí nesmrtelnosti, tradiční ve SZ a zde opět uvedené na scénu, podle kterého pro spravedlivé existuje pouze jakási morální nesmrtelnost spočívající v dobré pověsti a v potomstvu. Především Ježíš, ale i např. Panna Maria jsou pro nás ujištěním, že skutečně - s tělem i duší - vstaneme k věčnému životu.
1Petr 4,7-13
Buďte dobrými správci rozmanité Boží milosti.
Očekávání konce všeho, tedy rozhodující události, skrze níž Bůh zasáhne do běhu tohoto světa, nemělo a nemá být pro křesťany spojeno s nějakým blouzněním, ale naopak s ovládáním a střízlivostí. Také zkoušky, jimiž procházeli, neměly a nemají být snášeny s netrpělivostí, nýbrž s radostí těch, kdo se účastní Kristových utrpení v naději na radostnou budoucí slávu.
Mk 11,11-25
Můj dům ať je domem modlitby pro všechny národy. Mějte víru v Boha.
Cesta Mesiáše (8,27 - 10,52) dospěla do Jeruzaléma tak, jak to odpovídá Králi pokoje (11,1-10). Verš 11 však symbolicky naznačuje, že se zde otevírá propast mezi jeho cestou a cestou zformalizované chrámové bohoslužby, která již nikoho nesytila (viz symbol neplodného fíkovníku). Svým vystoupením Ježíš provokuje k návratu ke kořenům modlitby jako na důvěře postaveného, plodného, „hory přenášejícího“ a druhým odpouštějícího vztahu mezi Bohem a člověkem.
Sir 51,17-28
Poděkuji tomu, kdo mi dal moudrost.
Autor si představuje, jak stojí na konci života, ohlíží se zpět a vypráví svou zkušenost s hledáním moudrosti. Již od mládí ji hledal a řídil se jí. Díky ní dosáhl velkých úspěchů. Naprosto nic v životě člověka se s ní nedá srovnat (srv. Mdr 7,7-11), proto k ní chce celým svým bytím přilnout a nikdy se od ní nevzdálit. Pravou moudrostí pro nás je evangelium Ježíše Krista.
Jud 17.20b-25
Bůh má moc uchránit vás před pádem a uvést vás radostné a čisté před svou velebnost.
Předposlední novozákonní spis nese jméno apoštola Judy, ačkoli v něm čteme, že apoštolové mluvili k adresátům listu dříve, než tento svatopisec (V17). Pozoruhodná je jeho starost o ty, kteří byli svedeni z pravé cesty. Ostatní křesťané se mají snažit je zachránit. Co se však týče samotných křesťanů - sám Bůh má moc uchránit je před pádem, neboť si je chce „uvést radostné a čisté před svou velebnost“.
Mk 11,27-33
Jakou mocí to děláš?
Na tuto oprávněnou otázku národní elity (která zahajuje sérii tzv. „jeruzalémských sporů“ v Mk 12), klade Ježíš otázku ještě zásadnější. Měl-li Jan Křtitel pravdu, pak Izrael od hříchu nezachrání zritualizovaná bohoslužba, ale osobní a radikální obrat k Bohu. Kdo však nemá odvahu nechat si zpochybnit určité zaběhlé koleje své zbožnosti, nenaváže s Ježíšem rozhovor.
Tob 1,3;2,1a-8
Tobiáš se bál víc Boha než krále.
Události se odehrávají na pozadí deportace severních kmenů kolem roku 734 př.Kr. do Asýrie. Tobiáš sídlí v Ninive se svou rodinou a slaví Letnice, které byly slavnostní připomínkou přijetí Zákona na hoře Sinaj. A právě tento den Tobiáš horlí pro Zákon. Tobiáš je prototypem věřícího, který dodržuje Zákon nejen prostřednictvím obřadů, ale praktickým zachováváním, láskou k bližnímu.
2Petr 1,2-7
Dal nám vzácné přislíbení, abychom měli účast na božské přirozenosti.
Druhý list, který nese v Novém zákoně jméno apoštola Petra, se prosazoval v církvi prvních století jen velmi postupně. Současná biblická věda odhalila pomocí svých metod to, co stará církev tušila: apoštol Petr nemohl být ani zprostředkovaně autorem tohoto listu, neboť rozmanité vnitřní a vnější důvody vedou k poznání, že jde pravděpodobně o nejmladší ze všech novozákonních spisů. To ovšem není na škodu, naopak: křesťanské myšlení postoupilo již o krok dále a v listu najdeme proto například velmi krásnou formulaci o životě křesťana. Je to „účast na božské přirozenosti“.
Mk 12,1-12
Chytili jediného syna, zabili ho a vyhodili ven z vinice.
Touto „vinicí“ je jednoznačně myšlen Izrael, který Bohu odpírá očekávané plody (viz Iz 5,1nn) a ke kterému již v minulosti posílal své služebníky proroky (Jr 7,25; 25,4; Am 3,7; Za 1,6) a nyní poslal svého Syna Ježíše. Ale ani odpor vinařů nemůže zadržet Boží dílo.
Tob 2,9-14
Neroztrpčil se proti Bohu, že ho stihlo soužení slepoty.
První dvě kapitoly knihy Tob představují Tobiáše jako vzorového věřícího. I přes svoji věrnost Zákonu je podroben tvrdým zkouškám, které vyvrcholí ztrátou zraku. Tobiášův osud silně připomíná osudy Joba. Oba nám jsou příkladem trpělivosti uprostřed zkoušek. Pokorně snášejí výsměch své rodiny a přátel, uchovají si víru a bázeň Boží i v těžkých zkouškách a ponížení. Oba také nakonec dojdou k hlubšímu poznání Boha.
2Petr 3,12-15a.17-18
Čekáme nová nebesa a novou zemi.
Z textu poznáváme, že křesťané v době, kdy byl napsán druhý list Petrův, žili v jakémsi napětí. Příchod Božího dne, kdy se objeví nová nebesa a nová země se již zdál být na dosah ruky, ale přesto k němu zatím nedošlo. Je to snad důvod ke zklamání? Byly všechny dosavadní předpovědi lživé? Nikoliv. Tím, že oddálil svůj příchod, dal Pán lidem příležitost k pokání. Úkolem křesťana je urychlovat jeho příchod svým neposkvrněným životem.
Mk 12,13-17
Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.
To je první odpovědí na otázku, jaké plody z výnosu vinice (viz včerejší evangelium) Bůh očekával od Izraele. Ježíš se nenechá chytit do léčky záludné otázky, ale opět vede k počátku a základu: Na denáru je císařův obraz a nápis - má tedy na něj nárok, ale důležitější je, že Bůh má zas nárok na svůj obraz - na celého člověka!
Tob 3,1-11a.16-17a
Modlitby obou byly vyslyšeny před velebností svrchovaného Boha.
Zakoušené utrpení přivádí Tobiáše i Sáru k vroucí modlitbě. Obě tyto modlitby mají didaktickou funkci. Učí podřízenosti Bohu a jeho vůli, a důvěře v Boží prozřetelnost. Tobiášova modlitba sleduje schéma kajících modliteb, ve kterých: 1. člověk vyznává Boží spravedlnost vzhledem k lidem, 2. přiznává hřích, 3. přijímá utrpení jako trest za hřích a 4. nakonec žádá o vysvobození z tíživé situace. Tobiáš si jako vysvobození přeje smrt a tak se podobá Eliášovi (1 Král 19) a Jonášovi (Jon 4,3.8).
2Tim 1,1-3.6-12
Zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou.
Apoštol Pavel mě, podobně jako jiné výrazné duchovní osobnosti, mnoho oddaných žáků a následovníků. Z jejich okruhu pocházejí také listy, adresované dvěma významným duchovním synům apoštola Pavla: Titovi a Timotejovi. Zejména druhý list Timotejovi je psán formou jakési slavnostní závěti, sepsané proto, aby se v křesťanských obcích, které apoštol zakládal, neztratilo nic z toho, v čem je vyučil. Apoštol Pavel je sice spoután a uvězněn, avšak v Timotejovi znovu ožívá plamen Božího daru, který mu byl dán vkládáním Pavlových rukou.
Mk 12,18-27
On není Bohem mrtvých, ale živých.
Kdo při četbě Písma nepočítá s věrností a životodárnou mocí Boží (saduceové), nemůže jej nikdy chápat správně a vidí v něm pouhou připomínku minulosti. Naopak pouhé prodloužení rozhojněného pozemského života (farizeové) také vůbec neodpovídá budoucímu životu, který je zcela jiné kvality a nelze si jej malovat pozemskými barvami („jsou jako andělé“).
Tob 6,10-11;7,1.9-17;8,4-9a
Proto vás Pán přivedl ke mně, aby se má dcera spojila s tebou.
Novomanželé Tobiáš a Sára se modlí tři dny než naplní své manželství úplným odevzdáním se a přijetím jeden druhého. Každou událost našeho života je třeba prožívat před Boží tváří. Každá skutečnost potřebuje být očištěna a vystavena požehnání. Také láska mezi mužem a ženou, tento veliký Boží dar, podléhá různým deformacím, a nejvíce je snad ohrožena egoismem. Upřímná společná modlitba je vynikajícím prostředkem k vybudování a udržení pravé lásky.
2Tim 2,8-15
Boží slovo není spoutáno. Když jsme s Kristem umřeli, budeme s ním také žít.
Státní moc může sice spoutat hlasatele evangelia, ale nemůže spoutat Boží slovo. Člověk může být Kristu nevěrný, ale Kristus zůstává věrný „protože nemůže zapřít sám sebe“. V těchto nepochopitelných paradoxech spočívá naše víra, která odolává vnějšímu mocenskému tlaku a obstojí i před vnitřní lidskou nestálostí. Tak se ukazuje, že víra v Krista není pouhým lidským dílem.
Mk 12,28b-34
Žádné jiné přikázání není větší než tato.
Ježíš zde vychází ze srdce Zákona, tzv. „Šema Izrael“ („Slyš, Izraeli!“, Dt 6,4nn), které je základním vyznáním víry v Boží jedinečnost a lásku pronikající celého člověka a všechny jeho vztahy. Této lásce pak jedině odpovídá jednoduchá, a tím i celostná odevzdanost. To je ono ovoce, které Bůh (marně) očekával od Izraele (viz 12,2).
Tob 11,5-17
Ty jsi mě potrestal a ty také uzdravil. Hle, vidím svého syna.
Překypující radost je ústřední myšlenkou celého úryvku. Syn Tobiáše se vrací spolu s manželkou a přináší zázračný lék - rybí žluč, schopný uzdravit slepého otce. Tobiáš sice pozbyl světlo svých očí, ale nikdy nepřišel o světlo víry a svou důvěru v Boha. Nabytí zraku přichází z ryby, která byla pro křesťanskou tradici vždy symbolem Ježíše Krista. On je tím pravým a jediným lékařem, který léčí a uzdravuje slepotu každého člověka.
2Tim 3,10-17
Kdo chtějí zbožně žít v Kristu, budou pronásledováni.
Prvotní církev čerpala svoji víru z bezprostředního vztahu se zmrtvýchvstalým Kristem. Navíc však měla v ruce spisy Starého zákona „svatá Písma“ v nichž ověřovala hodnotu svého jedinečného setkání s Kristem a jež nadále používala „z poučování, z usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti“. Díky tomuto postojí nejstarších křesťanů se dnes i nám zprostředkuje to nejlepší z duchovního dědictví starého Izraele. A společně s prvními křesťanskými generacemi konfrontujeme poselství Starého zákona s živou vírou v Krista.
Mk 12,35-37
Jak mohou tvrdit, že Mesiáš je syn Davidův?
Toto tvrzení je sice dobře biblicky podložené, ale přeci jen nyní spojené s příliš úzkými představami a očekáváními (obnovení Davidova království). Proto je pro Marka důležitější a plnější titul Boží Syn. Kdo zůstane jen ve starých teologických přihrádkách, Mesiáše nepochopí.
Tob 12,1.5-15.20
Vracím se k tomu, který mě poslal; vy pak velebte Boha.
Tobiáš se svým synem chtějí odměnit věrného průvodce polovinou přineseného jmění. Rafael si je ale vezme stranou, vyzývá je vzdávat Bohu díky a zjevuje jim svou identitu. Toto sebeodhalení Rafaela představuje vrchol celého příběhu. Tobiáš byl uzdraven nejen od tělesné slepoty, ale zejména spolu se svým synem prohlédne duchovně. Vidí tajemství Boží prozřetelnosti, která se s láskou stará o každého člověka.
2Tim 4,1-8
Pracuj jako hlasatel evangelia. Já totiž mám už prolít v oběť svou krev a Pán mi předá věnec spravedlnosti.
V naší době může každý šířit na „trhu idejí“ nejrozmanitější náboženské i světonázorové představy a názory. Je to pochopitelná snaha o rozmanitost a pluralitu, nebo již přišla doba „kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si nahromadí učitele podle vlastních choutek, aby mohli slyšet, co příjemně šimrá v uších“? Povinnosti hledat pravdu nebyl nikdo nikdy zbaven, v tom není ani naše doba ničím vyjímečná.
Mk 12,38-44
Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.
Stává se protikladem k některým na odiv se stavějícím znalcům Zákona a vzorem „darování všeho“ pro učedníky. Pokud má být oběť Bohu milá, musí být výrazem darování života, ovocem a znamením darující se lásky. Tím se již otevírá cesta k řeči o dovršení (Mk 13) a k pašijím.
2Kor 1,1-7
Bůh nás těší, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení.
Různé vážné skutečnosti narušily pokojné soužití komunity v Korintě. Těmito událostmi trpí apoštol Pavel, který ale neztrácí naději a hledá sílu a útěchu v utrpení Ježíše Krista. Aby zahojil rány a napravil vztahy ve společenství, vyzývá Pavel Korintské, aby se zcela obrátili k Bohu, který je dárcem jednoty a proměňuje i nejtěžší lidské situace. Všechno se obrací v dobré u těch, kteří milují Boha (srv. Řím 8,28).
1Král 17,1-6
Eliáš stál ve službě Hospodina, Boha Izraele.
Král Achab patřil k nejschopnějším vládcům Izraele. Panoval v letech 871-852 př. Kr. Jeho ženou však byla princezna Jezabel z Tyru ve Fénicii, která chtěla zavést v Izraeli kult svého domácího božstva Bála. Byla to doba největšího ohrožení úcty k Jahve, Hospodinu - Bohu Izraele. Za těchto historických okolností se objevuje prorok Eliáš. Jeho jméno znamená: můj Bůh je Jahve. Již svým prvním proroctvím chce Eliáš dokázat, kdo je pravý Bůh v Izraeli. Bál nebude mít žádnou moc, aby odvrátil tříleté sucho, které má nastat.
Mt 5,1-12
Blahoslavení chudí v duchu.
Neboli: Blahoslavení (dosl. „šťastní“), kterým se podaří všeho se vzdát a být odkázáni jen na Boha. Tak začíná první z pěti velkých „řečí“ v Matoušově evangeliu (tzv. „Horské kázání“; Mt 5 - 7, v konečné podobě určené židovstvím hluboce formovaným učedníkům „matoušovské“ obce). Lukášův důraz na „obdarovatelnost“ člověka v chudobě, hladu a smutku (Lk 6,20n) Matouš doplňuje důrazem na Boží péči aktivně přijímající, a tím ke štěstí vedoucí postoj uprostřed těchto situací.
2Kor 1,18-22
Ježíš nebyl zároveň „ano“ i „ne“, ale u něho je pouze „ano“.
Pavel je nespravedlivě obviněn z neupřímnosti a lži vůči Korinťanům. Brání se tím, že se odvolává na věrnost Boží, která trvá na věky. Bůh je naprostá věrnost, stálost, nenechá se odradit ve svém díle jakýmikoli překážkami. Tato Boží věrnost se naplnila v Ježíši Kristu, jeho Synu, který je „ano“ ke všem Božím příslibům. I když člověk je často nevěrný, Boží „ano“ v Ježíši Kristu trvá navěky.
1Král 17,7-16
Z hrnce se mouka nevyprázdnila podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.
Hospodin neprojevuje svoji moc pouze pomocí samotnému Eliášovi, nýbrž chce zasáhnout také ve prospěch neznámé vdovy a jejího syna v silónské Sareptě. Ježíš uvádí právě tuto pohanskou ženu společně se syrským Námanem (jeho příběh viz 2 Král 4,1-7) jako příklad víry oproti nevěře ve vyvoleném Božím lidu: „Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské“. (L 4,25.26).
Mt 5,13-16
Vy jste světlo světa!
Učedník, který v sobě zakusil štěstí z přicházejícího a aktivně přijatého Božího království se nemůže snažit být nenápadný, aby se např. vyhnul pronásledování a ústrkům. On prostě „je“ (ne: „má být“) solí (srov. Lv 2,13; Ex 30,35; 2 Kr 2,20) a světlem (Mt 4,16!). Kdyby svoji pravou přirozenost zapíral, bude rozpolcen a „nehodí se k ničemu“.
2Kor 3,4-11
Dal nám schopnost sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v duchu.
Pavel přesně vnímá obrovský rozdíl staré a nové Smlouvy, rozdíl, který přechází až do protikladu mezi literou a duchem. Stará Smlouva ze Sinaje byla souborem vnějších přikázání, zapsaných na kamenných deskách. Smlouva v Duchu je uvnitř, zapsaná v srdcích. Bůh ale musí sám naše srdce přetvořit, aby bylo schopné Ducha přijmout. Duch svatý je nový zákon, který v nás vyvolává touhu spočinout v Bohu a plnit jeho vůli.
1Král 18,20-39
Ať pozná tento lid, že ty jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce.
Prorok Eliáš se odvážil přímé konfrontace s velikou přesilou čtyřset padesáti Bálových proroků. Symbolem nerozhodnosti izraelského lidu jsou dva oltáře na hoře Karmelu - nově zbudovaný pro oběti Bálovi a původní, avšak zbořený, zasvěcený Hospodinu. Oheň z nebe, který sežehl a strávil Eliášovu oběť na obnoveném oltáři, neznamená nějaký samoúčelný trik. Šlo především o to, aby lid skrze tento Boží soud obrátil své srdce opět k Hospodinu.
Mt 5,17-19
Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.
Ježíš nepřišel Zákon (hebr. „Tóra“ = ukazatel, směrník k životu) a Proroky (tj. výklad Tóry do nových podmínek) „zrušit“, ani pouze doslovně „zachovávat“. Přišel je „naplnit“ (srov. 3,15), tj. ve svém vlastním životě a hlásání dovršit a přivést k jejich pravému smyslu. Žádný příkaz není zrušen - pouze v jiných podmínkách může mít „plnění“ jeho smyslu (služba životu) odlišnou podobu. Klíčem k plnění „dovršené“ Tóry (a tak i ke vstupu do Božího království zde a nyní), je pak (dosl.) „naplněná spravedlnost“, tj. otevřený, závazný a darující se vztah s Bohem i lidmi (viz zítra v. 20).
2Kor 3,15-4,1.3-6
Bůh zazářil v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti.
Pavel také na jiných místech ukazuje, jak trpí kvůli svým bratřím Izraelitům, kteří nepřijali Krista. Rouška na tváři Mojžíše je aktuálním obrazem pro Pavlovi židovské současníky i jejich potomky, kteří zahalují rouškou Boží slovo, aby nespatřili veliké světlo, které z něj vychází a jasně ukazuje na Krista. Smyslem křesťanského hlásání je odstraňování roušek, aby každý člověk přijal Krista a v Duchu svatém získal pravou svobodu.
1Král 18,41-46
Eliáš se modlil, a nebe dalo déšť.
Před zraky lidu se přijetím Eliášovy oběti na hoře Karmel projevilo, že Jahve, Hospodin, je pravý Bůh v Izraeli. Když lid takto poznal a uznal Hospodinovu moc, mohl Hospodin po třech letech darovat opět své zemi déšť a vláhu. Ve 12. Století se na Karmelu usídlila skupina poustevníků, kteří v mráčku vystupujícím z moře spatřovali předobraz Panny Marie. Zatímco soudobá biblická věda se zajímá především o doslovný a historický smysl biblického textu, našim předkům zřejmě neunikaly ani jeho poetické souvislosti...
Mt 5,20-26
Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu!
Klíčem k pochopení všech šesti matoušovských „antitezí“ (5,21-48), které prohlubují příkazy Tóry a vracejí jim jejich původní smysl, je v. 20 (viz včerejší úvod), tyto příklady pak jsou jeho praktickou demonstrací. Příkaz „Nezabiješ!“ (který měl sloužit životu obecně) není „naplněn“, pokud učedníka nevede i k vytržení kořenů smrti (tj. hněvu, neúcty a pohrdání), a to zvláště ve vztazích lidí, kteří společně slaví bohoslužbu.
2Kor 4,7-15
Ten, který vzkřísil Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
Křesťanské povolání je vznešené a veliké, ale působí skrze lidskou slabost a ubohost. Tuto skutečnost Pavel v různých obměnách opakovaně připomíná. Bůh chtěl, aby účinek kázání o mnoho přesahoval lidskou slabost, a tak aby vyšla najevo moc hlásaného Slova a původ spásy, která pochází jedině od Boha. Smíme být nositeli obrovské Boží síly a moci ale pod podmínkou, že uvěříme v Kristovo zmrtvýchvstání.
1Král 19,9a.11-16
Postav se na hoře před Hospodinem!
Vyčerpaný a osamělý prorok musel uprchnout před úklady královny Jezabel (viz 1 Král 19,2.3). Avšak útěk se mu stal zároveň poutí. Vždyť došel až na Boží horu Choreb, spjatou s velikou událostí dějin spásy - s Mojžíšovým přijetím Hospodinova zákona. Vichr, zemětřesení a oheň byly ohromující přírodní jevy, připomínající bouři, za níž se zde Mojžíš setkal s Hospodinem. Eliáš však poznává Hospodina zcela jinak: v šumu jemného vánku, v jeho nenápadném působení, a také v pouhých sedmi tisících věrných „jejichž kolena nepoklekla před Bálem a jejichž ústa ho nepolíbila“ (1 Král 19,18).
Mt 5,27-32
Kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil.
Příkaz „Nezcizoložíš!“ (měl sloužit společnému životu manželů) není „naplněn“, pokud učedníka nevede k tomu, že neusiluje ani o jakési vnitřní společenství ve vědomě sycené touze po cizím partnerovi. S tím je pak třeba skoncovat tak rázně, že to lze přirovnat k „vyloupnutí“ oka či „useknutí“ ruky. Další příkaz „dát rozlukový lístek“ (měl sloužit možnosti nového manželského života ženy) je „naplněn“ (a tak překonán) tím, že učedník pochopí hlubokou původní jednotu „jednoho těla“ manželů a na ní postaví řešení každé neshody („smilstvem“ se zde snad myslí na „incestu“ založený vztah, který není Boží vůlí a je nutné jej stejně „rozloučit“).
2Kor 5,14-21
S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem.
Ježíš Kristus zemřel pro spásu všech lidí. Boží láska k člověku je tak veliká, že Bůh neváhal vložit na Krista hříchy všech. Tato láska nás vyzývá a nutí, abychom žili pro Boha a hlásali veliké Boží usmíření se s člověkem. Přesto je mnoho lidí lhostejných vůči tomuto milosrdenství. Bůh se i přesto nenechává odradit a skrze nás, své služebníky, dokonce prosí, abychom se skrze usmíření stali spravedlivými.
1Král 19,19-21
Elizeus vstal a šel za Eliášem.
Na Boží příkaz ustanovil Mojžíš svého nástupce Jozua (Nu 27,22.23.) a podobně Eliáš nalezl svého pokračovatele Elizea. Přehození pláště bylo znamením pověření. Elizeus žil původně jako zemědělec, který vlastnil dobytek a měl své služebníky. Jeho odchod za Eliášem byl skutečně radikální, jak o tom svědčí hostina na rozloučenou. Ježíš ještě více vystupňoval pro své učedníky požadavek následování - na rozdíl od Elizea se nemají ani loučit se svojí rodinou (L 9,61.62).
Mt 5,33-37
Já vám říkám: Vůbec nepřísahejte!
Zákaz „křivé přísahy“ (zformulovaný na základě mnoha SZ míst; měl sloužit životu v pravdě) je „naplněn“ (a tím překonán) tím, že učedník, který bere vážně Boží touhu po lidské pravdivosti, se rozhodne být hodnověrný nejen při slavnostní přísaze, ale vždy a za každých okolností.
2Kor 6,1-10
Prokazujeme se jako Boží služebníci.
Pavel krásným způsobem popisuje, jak by měl vypadat pravý hlasatel Krista. Stejně jako na jiných místech i zde hovoří pomocí rozporů, které jsou určitým způsobem typické pro Kristovo tajemství i život hlasatele evangelia. Největším paradoxem je pak naše chudoba, která ostatní neslýchaným způsobem obohacuje. Bůh na nás dopouští chudobu ve všech smyslech, abychom byli prázdní pro přijetí a následné předávání nesmírného Božího bohatství.
1Král 21,1-16
Nábot byl ukamenován, je mrtev.
Příběh o Nábotově vinici líčí rozdílné charaktery jednajících postav. Nábot Jizreelu je člověk vázaný rodovou tradicí. Vinice je pro něho více než pouhý pozemek. Zájmem krále Achaba však je svévolně přetvářet své nejbližší okolí a předpokládá, že svého cíle bez problémů dosáhne. Pro královnu Jezabel je nepochopitelné, že Nábot tak lpí na dědictví po předcích a že král nemá dostatek moci, aby ho donutil k vydání vinice. Způsob, jakým nechala odstranit Nábota, je nevybíravý a cynický. Avšak zapomněla, že v Izraeli je prorok - Eliáš.
Mt 5,38-42
Já vám říkám: Neodporujte zlému.
Příkaz „(Pouze) oko za oko a (pouze) zub za zub!“ (má sloužit ochraně života viníka) není „naplněn“, pokud učedníka nevede k tomu, aby nejen na zlo nereagoval zlem ještě větším, ale aby na zlo vědomě odpovídal dobrem. Rozumějme tedy: Neodporujte zlému zlem, ale (odporujte) dobrem!
2Kor 8,1-9
Kristus se pro vás stal chudým.
Pavel zde hovoří, stejně jako v Řím 15,26-28 a 1 Kor 16,1-3, o sbírce pro křesťany v Jeruzalémě. Klade Korinťanům za příklad štědrost Makedoňanů a milost Ježíše Krista, chudého pro naše zbohatnutí. Má se tímto způsobem uskutečnit ideál rovnosti, bratrského sdílení všech dober a eliminace velkých sociálních nerovností. Plodem sbírky pak bude také růst jednoty společenství církve.
1Král 21,17-29
K hříchu jsi svedl Izraele.
Hřích zůstává hříchem, když se jej dopouští sám král. Pocítil to král David, kterém řekl pravdu do očí prorok Nátan (2 Sam 12), a poznal to i Achab, k němuž Hospodin přivedl proroka Eliáše. Oba králové nebyli vinni pouze vraždou. Kořenem jejich hříšného jednání byla touha zmocnit se toho, co jim nepatřilo. Rozsudek proti Achabovi byl však přísnější než v Davidově případě: jistě k tomu přispěl také zhoubný vliv, který měla na krále jeho žena Jezabel.
Mt 5,43-48
Milujte své nepřátele!
Příkaz „lásky k bližnímu a nenávisti k nepříteli“ (měl sloužit životu ve společenství Božího lidu a jeho ochraně od všeho rozkladného a protibožského) není „naplněn“, pokud učedníka nevede k odvážnému kroku lásky k nepřátelům, která jeho společenství před nimi ochrání lépe a trvaleji než nenávist. Vždyť právě toto je cestou Boží „dokonalosti“ (= celostnosti, v. 48), ke které je učedník pozván skrze „naplněnou“ spravedlnost (5,20) a svůj synovský vztah k Otci (v. 45).
2Kor 9,6-11
Bůh miluje veselého dárce.
Pavel se ještě jednou přimlouvá za chudou komunitu v Jeruzalémě. Je třeba dávat štědře a s radostí, neboť Bůh odplácí mnohonásobně. Štědrost v dávání působí paradoxně zbohatnutí. Bůh nepočítá kolik mincí jsme vhodili do chrámové pokladny, ale s jakým vnitřním rozpoložením přinášíme dar. Právě v této věci se jasně ukazuje, jak dalece jsme pochopili a přijali, že jsme údy jednoho těla Kristovi církve.
2Král 2,1.6-14
Hle - ohnivý vůz a Eliáš vystoupil do nebe.
Eliáš poznává, že se blíží jeho smrt a chce být sám. Nemůže se však zbavit svého průvodce a učedníka Elizea. Ten se stane svědkem jedinečné události, která má svoji biblickou obdobu snad jen ve vyprávění o Henochovi (Gn 5,21-24): jedná se o „nanebevstoupení“. O Henochovi Bible říká stručně, že ho nebylo „neboť ho Bůh vzal“. Zato Elizeova vize Eliášova výstupu do nebe je plná nádhery a zprostředkovávat Elizeovi nástupnictví po Eliášovi, neboť Elizeus získává „dvě třetiny“ Eliášova ducha.
Mt 6,1-6.16-18
Tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
Celá Mt 6 je opět věnována „skutkům spravedlnosti“ (dosl. v. 1), nyní však v oblasti této „skryté“, diskrétní zbožnosti schopné člověka uschopnit („odměna“, „odplata“) k „naplnění“ Tóry. Nic pak nedělá jako „herec“ (ř. „hypokrités“ = herec, pokrytec) - jen pro vnější efekt, ale z nitra. Jako příklad jsou zde uvedeny tři cesty k této „obdarovatelnosti“: skutky milosrdenství (vztah k druhým), modlitba (vztah k Bohu) a půst (vztah k sobě samotnému).
2Kor 11,1-11
Hlásal jsem vám Boží radostnou zvěst zadarmo.
Úryvek je úvodem do dramatické a nejrozsáhlejší autobiografické části Pavlových listů. Pavel hájí sebe sama jako apoštola a svůj způsob hlásání evangelia. Má totiž obavy o čistotu Korintské církve, snoubenky Kristovy, kterou miluje a tolik mu na ní záleží. Přirovnává sebe sama k námluvčímu, který má za úkol představit ženichovi nevěstu - čistou pannu. Nechce, aby se opakoval případ 1. lidského páru, ve kterém se žena nechala svést.
Sir 48,1-15
Když byl Eliáš uchvácen vichrem, Elizeus byl naplněn jeho duchem.
Proroci Eliáš i Elizeus patřili mezi nejoblíbenější postavy lidové zbožnosti starého Izraele, a proto jim věnuje pozornost také Sirachovec, který líčí veliké a slavné činy „ctihodných mužů“ (Sir 44,1). Sirachovec především rekapituluje Eliášovo a Elizeovo historické dílo, zaznamenané v první a druhé knize Královské. Zároveň však naznačuje, že jejich působení ještě neskončilo. Očekávání Eliášova druhého příchodu („Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas“) se opírá o Malachiášovo proroctví (Mal 3,23-24). Pro křesťany je v této souvislosti významné Ježíšovo hodnocení Jana Křtitele: „A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít“ (Mt 11,14).
Mt 6,7-15
Vy se modlete takto.
Následující modlitba učedníků nám mimo jiné říká, čím Bůh pro nás chce být a co pro nás chce činit: Chce dát světu svým konáním („posvěcením“) poznat, že je („náš“) Otec a my jsme jeho rodina - chce, aby přišlo jeho království zde a nyní do našeho života - cestou k tomu je náš souhlas s jeho vůlí v našem životě - chce nám dát vše potřebné k učednictví: to nejnutnější k životu (přítomnost), odpuštění a odvahu odpustit (minulost), ochranu před pádem v pokušení a před zlem (budoucnost).
2Kor 11,18.21b-30
Tíží mě každodenní nával a starost o všechny církevní obce.
Pokračuje Pavlova obhajoba. Po slovech přichází na řadu vlastní zkušenosti, utrpení snášená pro evangelium. Pavel si dává záležet a mistrným způsobem zachycuje to, co bylo spojeno s jeho apoštolátem. A z toho všeho se Pavel raduje, protože na jeho slabosti byla oslavena Boží síla. Boží moc překonává každou lidskou slabost a dává obstát ve všech zkouškách, které nás podkají.
2Král 11,1-4.9-18.20
Pomazali Joaše a volali: Ať žije král!
Z okruhu Eliášových žáků a stoupenců pochází král -mstitel Jehú. Ten násilím zasáhl proti doposud vládnoucí Omrího dynastii. Zabil krále Jórama i jeho syna Achazjáše a Jezabel - manželku dřívějšího krále Achaba. Když se vlády nad Izraelem ujala Atalja, dcera Achaba a Jezabel a matka zabitého Achazjába, cítila se ohrožena ve svém mocenském postavení a dala povraždit všechny potomky královského rodu, kteří by mohli vnášet nároky na trůn. Podařilo se však zachránit Achazjáhova syna Joaše. Pomazání sedmiletého Joaše za krále knězem Jojadem neznamenalo pouze palácový převrat, nýbrž také likvidaci kultu Bála a návrat k Jahve, Hospodinu - Bohu Izraele.
Mt 6,19-23
Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Vidět pozemské bohatství jako dar určený k rozdávání podle vzoru Dárce, to je schopen pouze člověk se „zdravým“ (dosl. „jednoduchým, upřímným, prostým, čistým“) pohledem. Ten pak do svého života vpouští světlo. Člověk se nemůže ve svém nitru upsat majetku (aram. „mamona“) a zároveň patřit tomu, jehož podstatou je rozdávat (viz 6,24).
2Kor 12,1-10
Rád se budu chlubit spíše svými slabostmi.
Pavel neprožil pouze námahy a utrpení ale také mimořádné projevy Boží milosti, s kterých čerpal sílu. On, stejně jako mnoho jiných, měl náboženské zkušenosti, které vybočují z rámce každodennosti. Tyto zážitky se pro něj ale nestávají důvodem pýchy a pocitu nadřazenosti nad ostatními. Naopak, sám Bůh mu pomáhá tím, že mu nechá v těle „osten“, který mu připomíná jeho slabost.
2Kron 24,17-25
Zachariáš, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.
Přestože přecházíme od čtení z druhé knihy Královské ke druhé knize Kronik, je zde obsahová návaznost na předcházející čtení. Mladičký král Joaš byl dosazen na trůn díky knězi Jojadovi, věrnému ctiteli Hospodina. Přesto Joaš nezůstává Hospodinu věrný a po Jojadově smrti dovoluje v Izraeli modloslužbu. Obětí tohoto zpupného odvratu od Hospodina je i Joašův syn, kněz Zachariáš. Podle Ježíšových slov je ukamenování Zachariáše posledním případem z řady proroků, které zavraždili otcové těch, kteří nyní staví prorokům hroby (Mt 23,25).
Mt 6,24-34
Nedělejte si starosti o zítřek.
To je uskutečnitelné jen pro člověka s „čistým pohledem“ na stvoření, kterým je schopen vnímat, že stvoření vychází z ruky toho, který sám je Dárcem života. Počítat s jeho péčí o náš život má učedníky uschopnit plně se dnes všemi silami věnovat „hledání jeho království a spravedlnosti“, tj. životu z vědomí Boží vlády v Ježíši přítomné uprostřed nás a z ochoty v tomto životě hledat a do důsledku přijmout jeho vůli.