Ve všedních dnech doby velikonoční se první čtení bere ze Skutků apoštolů, a to způsobem polosouvislým (doplněným čteními o některých nedělích a slavnostech). Pro evangelium jsou ve velikonočním oktávu vybrána vyprávění o zjeveních vzkříšeného Krista. Od pondělí 2. velikonočního týdne se čte polosouvisle evangelium svatého Jana, z něhož se vybírají ty úryvky, které odpovídají době velikonoční (od půlky 4. velikonočního týdne se čtou úryvky z Ježíšových „řečí ve večeřadle“, Jan 13 - 17); tak se doplňuje to, co bylo z Janova evangelia čteno v době postní (viz úvod ke 4. postnímu týdnu).
Sk 2,14.22-32
Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky.
Po úvodu navazujícím na závěr Lukášova evangelia a po volbě apoštola Matěje (viz slavnost Nanebevstoupení Páně a 7. neděle velikonoční A a B) je pak ve Sk 2 vylíčena událost seslání Ducha o letnicích (Sk 2,1-13; viz slavnost Seslání Ducha) jako východisko a hnací síla všeho dalšího. Dále se pak Lukáš v celé knize pokouší postupně načrtnout dějiny svědectví o Kristu šířícího se z „Jeruzaléma do celého Judska, Samaří a až na sám konec země“ (srov. 1,8), od Židů k pohanům, od Ježíše k Pavlovi. To vše s úmyslem vzbudit ve čtenářích jistotu, že Bůh splní svá zaslíbení, když jejich částečné naplnění již mohou nyní v církvi sledovat. Proto i hlavním tématem prvního Petrova kázání o letnicích není nic jiného než Písmem podložené (v. 25 - 31) svědectví o smrti (v. 23) a vzkříšení (v. 24) Ježíše z Nazareta, kterého všichni znají z jeho pozemského působení (v. 22).
Mt 28,8-15
Oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí.
Evangelia celého oktávu jsou mozaikou různých a zcela jedinečných setkání se Vzkříšeným Pánem, která mají vést učedníky ke zralé a ke službě ochotné víře. V dnešním evangeliu máme před očima světlý i tmavý obraz: Ženy - první svědkyně vzkříšeného - se Ježíši klaní a vyznávají jej tak jako vzkříšeného Pána (v. 8 - 10). Velekněží a starší si i přes Ježíšovu smrt k němu uchovávají nenávist nesenou podvědomým strachem z něho. V. 15 je třeba vidět v historickém kontextu vzniku Matoušova evangelia, kdy se oddělovala křesťanská obec od židovství, a není možné jej beze všeho (skrytě antisemitsky) přenášet do dnešní situace. To, co ovšem platí „dodneška“, je možnost volby oněch dvou postojů ke Vzkříšenému.
Sk 2,36-41
Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista.
První věta dnešního čtení je závěrem Petrova letničního kázání a zároveň hutným shrnutím prvokřesťanského vyznání víry: „Onen ukřižovaný Ježíš je Pánem (ř. Kyrios) a Mesiášem (ř. Christos)!“ Ta nejsprávnější reakce na takovouto (pro tehdejší Židy zcela revoluční) zvěst, která jim dosl. „probodla srdce“ (v. 37a) je otázka z v. 37b. Správná reakce (i ve všech dalších generacích, v. 39): obrácení (návrat, změna smýšlení) zpečetěné křestním vyznáním Ježíše jako Mesiáše a otevření se daru Ducha svatého. To je základní uvedení do života s Kristem. Kdo toto slovo přijal, byl ihned pokřtěn (shromáždění bylo totiž 100% židovské a tudíž k tomu byly ihned předpoklady).
Jan 20,11-18
Viděla jsem Pána a toto mi řekl.
Čtvrtému evangelistovi nejde tolik o to zdůraznit (jako Mt, Mk a Lk) skutečnost vzkříšení, ale způsob Ježíšovy existence a Ježíšových vztahů: jeho nové společenství s Otcem a jeho novou přítomnost mezi svými učedníky. Setkání s ním se tak může dít jen díky hlubokému osobnímu vztahu víry („ženo“, „Maria“). Vzkříšení a nanebevstoupení (včetně seslání Ducha, srov. Jan 19,30, dosl. „odevzdal ducha“; Jan 20,22) zde nejsou odděleny; obojí zároveň (dokonce i s ukřižováním) je Ježíšovým „vyvýšením“ k Otci (v. 17). Do tohoto pohybu mají být „apoštolkou apoštolů“, jak říkali církevní otcové Marii z Magdaly, pozváni učedníci.
Sk 3,1-10
Co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského - vstaň a choď!
Vynechaný „souhrn“ (srov. úterý 2. vel. týdne) Sk 2,42-47 se čte v cyklu A na 2. neděli velikonoční. V něm je (Sk 2,43) zmínka o zázracích a znameních, které se děly skrze apoštoly. V dnešním úryvku je jedno z takových znamení líčeno podrobně. Slepí a chromí nesměli podobně jako pohané vstoupit do vnitřního okruhu chrámu (proto chromý seděl u brány). Jestliže je však chromý „ve jménu Ježíše Krista Nazaretského“ (tj. v síle Ducha svatého, ne mocí apoštolů) uzdraven, může s apoštoly vstoupit do chrámu, být plnoprávným členem Božího lidu a celou bytostí (v. 8b) chválit Boha. Důsledkem je pak připravenost srdcí k přijetí vlastní zvěsti o Vzkříšeném (v. 10nn).
Lk 24,13-35
Poznali Ježíše při lámání chleba.
Vzkříšený je tentokrát naslouchajícím a doprovázejícím poutníkem (v. 15 - 24) uvádějícím do hloubky Písem (v. 32; „Mojžíše a proroky“, v. 27) a osobního společenství při „lámání chleba“ (výraz užívaný ve Sk pro slavení eucharistie). A právě tehdy, když jej konečně poznají, jim mizí z očí - je neuchopitelný, nezaškatulkovatelný do vlastních představ. Takovéto setkání (modlitba, bohoslužba slova, eucharistie - vše zde bylo přítomno) ústí do činu (v. 33) a do společenství a sdílení zkušeností víry s ostatními (v. 34n). Emauzská pouť je pro Lukáše obrazem života prvotní církve.
Sk 3,11-26
Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých.
Druhé Petrovo kázání navazuje na uzdravení chromého. Zázrak volá po vysvětlujícím slovu, jinak se stane jen nesrozumitelnou senzací (v. 12). Jádrem je opět jednoduchá zvěst o Ježíšově smrti a vzkříšení (v. 15) zasazená ovšem do poselství celého Písma (v. 13, srov. Ex 3,15; v. 21 - 24) a do smlouvy s Abrahámem (v. 25). Kázání je totiž opět určeno Židům, kteří v Ježíši mohou rozpoznat očekávaného Mesiáše a skrze obrácení tak uspíšit „dobu útěchy“, čas Kristova příchodu ve slávě (v. 18 - 21). Tento Ježíš (zástupně: „jeho jméno“) je však také tím, kdo s uzdravením a silou vstupuje již do naší současné bídy a probouzí víru vedoucí k „úplnému“ uzdravení člověka (v. 16).
Lk 24,35-48
Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých.
Při sdílení osobních setkání s Kristem je on sám najednou uprostřed nich a přináší svůj pokoj (v. 35n; srov. Jan 20,19.26). Ukázání ran na rukou a nohou a nakonec i jezení před učedníky má prokázat totožnost vzkříšeného (neuchopitelného a přijetého k Otci) s ukřižovaným (zcela konkrétním a lidským) Ježíšem. Odvolání na „Mojžíšův zákon, Proroky a Žalmy“ (viz středa 3. postního týdne) zdůrazňuje nezbytnost zasazení víry ve vzkříšeného do celých souvislostí Písma, které teprve díky Kristovu vzkříšení začíná zářit plným světlem. Vše opět ústí do poslání.
Sk 4,1-12
V nikom jiném není spásy.
Poselství o Ježíši je poselstvím o vzkříšení z mrtvých. Saduceové, kněžská třída v židovství, vzkříšení popírali a odmítali i veškerý mesianismus proroků; je jim milejší politický klid a vlastní postavení. Proto jsou apoštolové zatknouti (v. 1 - 4) a vyslýcháni (v. 5 - 7). Avšak Petr, „naplněn Duchem svatým“ (v. 8; stálý lukášovský důraz), znovu využívá možnost hlásat Ježíše jako ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše - tentokrát přímo vrchním náboženským představitelům Jeruzaléma. Klasická formule víry (v. 10) je (díky navázání na uzdravení chromého) doplněna o zvěst o Ježíšově univerzální spásné moci (v. 12).
Jan 21,1-14
Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.
U Jana je misijní poslání učedníků zakódováno do poslední, později přidané 21. kapitoly (viz také pátek a sobota 7. velikonočního týdne). Vzkříšení nebylo produktem víry nebo naděje učedníků. To byli realisté, kteří jdou, když je po všem, opět za svojí prací. Vzkříšený zde opět vstupuje do jejich všedního života a dovádí je jemně k poznání a hluboké víře (v. 7.12). Má neohraničené možnosti darovat se každému, kdo je otevřen pro jeho přijetí - skrze slovo a čin a při „lámání chleba“ (srov. Tiberiadské jezero, kde se Ježíš zjevil jako „chléb života“; 6,1-14.51-58; srov. Lk 24,30n: Vzkříšený je Pánem eucharistické hostiny). Univerzalita jejich „rybářského“ poslání je vyjádřena symbolickým počtem 153 ryb (tolik prý bylo dle antických zoologů druhů ryb).
Sk 4,13-21
Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.
Ani zázrak, ani Petrovo kázání nemůže přinutit židovské představitele k víře. Avšak přímo proti apoštolům se zakročit neodváží. Volí cestu kompromisu: zákaz mluvit, kázat a učit „v tom jménu“ (v. 17n), tj. zákaz hlásat Ježíše. Avšak stejní apoštolové, kteří se pod křížem rozprchli, nyní odvážně (s nasazením života a zatím úspěšně) vyznávají, že chtějí Boha poslouchat více než veleradu a že není možné, aby nemluvili o tom, co viděli a slyšeli. Díky tomu se svědectví o vzkříšeném šíří dál.
Mk 16,9-15
Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.
Markovo evangelium původně končilo veršem 16,8. Závěr (Mk 16,9-20) byl dodatečně složen z jiných velikonočních zpráv a snad kolem r. 150 připojen k Markovu evangeliu. Důležité jsou zde tři věci: 1. Znovu je velmi tvrdě kárána nevěra učedníků (v. 11.13.14); a právě s těmito lidmi Ježíš počítá a chce je svým Duchem přetvořit v neohrožené svědky Vzkříšeného a zvěstovatele evangelia! 2. Ježíšovo vzkříšení a povýšení dosáhne svého cíle teprve tím, že bude evangelium zvěstováno celému světu (v. 15; srov. Mk 16,19n). 3. Zvěstování evangelia bylo (a má dál být) v církvi provázeno „znameními“ (vynechané v. 16 - 20; celé Sk).
Sk 4,23-31
Když skončili modlitbu, byli všichni naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.
Obec věřících na pronásledování (srov. Sk 12,12; 16,25) reaguje důvěryplnou modlitbou, která je zároveň chvalozpěvem i prosbou (Lukáš je „teologem modlitby“). Má běžnou formu židovské a starokřesťanské modlitby užívající a rozvíjející slova žalmů: Oslovení Boha, připomínka moci Stvořitele celého světa a Pána dějin, vylíčení nebezpečné situace (v. 27 z pohledu doby sepsání vidí již i pronásledování Římem), prosba o projevování moci Ježíšova jména (tj. prosba o moc Ducha svatého). Ovoce: nové, mocné, aktuální vylití Ducha svatého do nové situace (srov. Sk 2,4; 8,17; 10,44; 19,6) a nadšené zvěstování slova.
Jan 3,1-8
Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království.
Od dneška do čtvrtka postupně čteme 3. kapitolu Janova evangelia (rozhovor Ježíše s Nikodémem), jež je jakousi dialogickou katechezí o víře sledující centrální otázku: Jak může mít člověk podíl na Boží spáse? Objevují se zde pro Jana typické protiklady „dole - nahoře“ (v. 3.7.31), „tělo - Duch“ (v. 5n), „země - nebe“ (v. 12.31), „smrt - život“ (v. 16), „soud - spása“ (v. 17), „nevíra - víra“ (v. 18), „tma - světlo“ (v. 20n). Všude jde o uzavřenost (lidského sobectví) či otevřenost (víry) vůči Boží spáse darované nám v Božím Duchu. Tato dvojrozměrnost se promítá i do jazyka Janova evangelia: ř. „anothen“ (v. 3.7) = „znova“ i „shora“ (tj. z Boží životodárné moci, z Ducha), „pneuma“ (v. 8) = „duch“ i „vítr“. V Nikodémovi se dnes Ježíš setkává s člověkem, který je na cestě z uzavřenosti (přišel v noci) k otevřenosti (klade si otázky).
Sk 4,32-37
Jedno srdce a jedna duše.
Dnešní čtení je dalším z mnoha „souhrnů“ šíření svědectví o Kristu a upevňování církve (srov. Sk 2,42-47; 5,12-16; 6,7; 9,31; 12,24; 16,5; 19,20; 28,30). Důraz je na (ideální) jednotu - ve víře, v modlitbě, v radosti („srdce a duše“), ale i v majetku. Z této jednoty pak vycházela mocná síla pro zvěstování. Příkladem k následování (čili prodej majetku nebyl zas tak všeobecný) byl i levita (srov. Joz 13,33!) Josef - Barnabáš, který se později stává významnou oporou misie v Jeruzalémě i Antiochii a uvádí Šavla - Pavla do misijní činnosti; proto je pro Lukáše důležité zdůraznit jeho úzký, podřízený vztah k apoštolům (v. 37).
Jako protiklad jeho postoje je pak připojen (kvůli těžkému výkladu v lekcionáři vynechaný, podle antické předlohy vytvořený) text Sk 5,1-11: jako na počátku času Ježíšova vystupuje ďábel jako jeho protihráč (Lk 4,1-13), tak i na počátku času církve (ve Sk 5,11 se prvně objevuje slovíčko „ekklesia“) vystupuje na scénu satan, aby se jí pokusil zevnitř zničit skrze její vlastní údy, které mu dají místo v srdci.
Jan 3,7-15
Nikdo nevstoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka.
Nikodém v rozhovoru s Ježíšem nakonec klade velmi důležitou a praktickou otázku: Jakým způsobem se člověk může otevřít onomu novému „narození shora“, narození z Ducha (viz úvod ke včerejšímu evangeliu)? Po jemné výtce (v. 10), ze které mimochodem plyne, že víra v Krista je dovršením zvěsti Starého zákona, dává Ježíš (spolu s janovskou obcí - srov. „my“ ve v. 11) již jasnou odpověď: Ono „narození z Ducha“ se děje životem z víry ve svědectví toho, který byl „vyvýšen“ skrze kříž do slávy vzkříšení (srov. Nm 21,9; J 19,34nn). Spása není výstupem člověka k Bohu, ale především důvěryplným přijetím Božího sestupu k člověku (v. 13).
Sk 5,17-26
Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámě a učí lid!
Zákaz učit (Sk 4,18) si Petr s Janem nevzali moc k srdci (srov. další „souhrn“ Sk 5,12-16; 2. neděle velikonoční C). Zpráva o novém zatčení apoštolů a následném výslechu je rozložena na tři denní čtení. V dnešní první části najdeme to nejdůležitější ve v. 20 - 21a: poselství o Kristu musí být v každém případě hlásáno. Výraz „všechna slova toho života“ (v. 20) znamená totéž jako „slovo této spásy“ ve Sk 13,26: je to poselství o spáse, která přichází od Boha, a to v osobě Vzkříšeného a v síle letničního Ducha se teď a tady stává viditelnou a zakusitelnou. K lidem tato spása přichází skrze hlásané slovo a žité svědectví učedníků.
Jan 3,16-21
Bůh poslal svého Syna, aby svět byl skrze něho spasen.
V prvním verši dnešního evangelia vrcholí Ježíšovo rozvedení rozhovoru s Nikodémem v snad nejkratším možném vyjádření cesty spásy: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak pro člověka (již teď, v tomto čase) vstupem do věčného života. „Kdo věří (v Syna), má život věčný“ (v. 36; 6,47), a proto „není souzen“ (v. 18). Je-li někdo přesto odsouzen (tj. definitivně vyloučen z věčného života), je to vlastně sebeodsouzení a následek jeho vlastního jednání a rozhodnutí. Zde a nyní přijatý (věčný) život se však projevuje v konkrétním „jednání podle pravdy“ (v. 21) - nese ovoce obrácení.
Sk 5,27-33
My jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý.
Při následném výslechu Petr s ostatními opakuje to, co řekl již dříve (v. 29; srov. Sk 4,19): „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.“ Formou klasického vyznání víry v Ukřižovaného a Vzkříšeného pak ukazuje, že Bůh již promluvil dostatečně jasně: 1. skrze události (vzkřísil Ježíše a povýšil ho jako „vůdce a spasitele“, v. 30n), 2. skrze Ducha, dárce jistoty víry a síly slova (v. 32). Výraz „Bůh našich otců“ opět naznačuje zasazení víry v Krista do starozákonního kontextu a Petrovu vnitřní sounáležitost s vírou těch, kteří jej odmítají.
Jan 3,31-36
Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou.
Po vynechání pravděpodobně vložených veršů 22 - 30 (svědectví Jana Křtitele) se v závěru 3. kapitoly setkáváme s poslední částí textu souvisejícího s rozhovorem s Nikodémem (viz úvod k pondělnímu evangeliu). Je zde zdůrazněna jedinečnost svědectví toho, kdo „přichází shora“ (v. 31; tentýž výraz v řeckém textu ve v. 3.7). Ten, kdo jeho svědectví přijme, se pak stává jeho dalším šiřitelem a svědkem Boží pravdivosti (= věrnosti, spolehlivosti; v. 33). Dar Ducha ve v. 34b lze dle ř. textu vztahovat jak na Ježíše (díky tomuto daru pak mluví „slova Boží“), tak na všechny lidi (ti jsou jen díky daru Ducha schopni porozumět „slovům Božím“). Na závěr rozhovoru s Nikodémem je jasné, že zde máme zhuštěný souhrn celé křesťanské víry a jejích důsledků; jsme vedeni k rozhodnutí mezi světlem a tmou, životem a smrtí.
Sk 5,34-42
Šli a radovali se z té cti, že směli pro Ježíšovo jméno trpět příkoří.
Nakonec do výslechu (viz včerejší čtení) zasáhne farizej Gamaliel (následovník Hillelův, 25 - 50 n. l. jako jeden z nejuznávanějších učenců). Dějinné nepřesnosti v údajích jeho řeči (Theudovo povstání bylo teprve kolem r. 45 n. l., tedy 10 let po líčeném rozhovoru, časový údaj o Judovi Galilejském sedí, ale pořadí povstání pak bylo opačné) a další jazykové důvody ukazují, že Lukášovi nejde (zde ani jinde) o přesné historické vylíčení. V pronásledování apoštolů a v jejich bičování však kreslí předobraz všeho dalšího (jemu známého) mučednictví (Štěpán, Jakub...) a spojení utrpení církve (Božího díla - v. 39) s utrpením Kristovým. V. 42 pak uzavírá celou první část Sk o prvotní církvi v Jeruzalémě.
Jan 6,1-15
Rozdělil sedícím, kolik kdo chtěl.
Od dnešního dne se budeme v evangeliích setkávat s úryvky ze 6. kapitoly Janova evangelia, jež je opět (podobně jako Jan 3) hutnou katechezí o víře. Ježíš se zde zjevuje jako „chléb života, který sestupuje z nebe a dává život světu“. Po celý příští týden budeme postupně pročítat tzv. „řeč o chlebu života“, ke které tvoří dnešní úryvek o nasycení pěti tisíců dějový základ. Ježíš je zde představen jako někdo, kdo je větší než prorok Elíša (20 ječnými chleby nasytil 100 mužů; 2 Kr 4,42nn), větší než Mojžíš (viz zázrak s manou na poušti; Ex 16), kdo je podoben pastýři ze Ž 23,1n (srov. v. 10). Setkáváme se zde se samotným Bohem starajícím se o svůj lid a žehnajícím v přemíře (srov. „přetékající kalich“ ze Ž 23,5). Ježíš však přišel sloužit a sám se stát pokrmem, ne pozemsky kralovat. „Znamení“ je však nepochopeno.
Sk 6,1-7
Vyvolili sedm mužů plných Ducha svatého.
Šestá kapitola Sk klade základy k líčení dalšího šíření svědectví o Kristu po celém Judsku a Samařsku (Sk 6 - 8; srov. 1,8). Společenství „učedníků“ (Židů, kteří uvěřili v Ježíše jako Mesiáše) se v Jeruzalémě postupně velmi rozrostlo. Kromě „Hebrejů“ (tj. hebrejsky či aramejsky mluvících palestinských Židů) jsou v něm i „helénisté“ (tj. řecky mluvící diasporní Židé). Poprvé ve Sk čteme o napětích mezi učedníky („Hebrejové“ asi navíc těžko snášejí volnější pojetí Zákona o otevřenější postoj vůči světu u „helénistů“). Musí se do toho vložit „Dvanáct“ (pro Lk autoritativní grémium církve). Průběh „ustanovení sedmi“ (číslo plnosti; podle řeckých jmen vše „helénisté“) „ke službě u stolů“ (ř. diakonia = služba, od toho „diákon“, „jáhen“, srov. Flp 1,1; 1 Tim 3,8nn) odpovídá nejspíše praxi v době Lukášově: návrh apoštolů, volba obcí, apoštolské ustanovení do úřadu skrze modlitbu a vkládání rukou. Apoštolové se pak budou moci věnovat „modlitbě a službě slova“, které se šíří (v. 7) dál (i přes vnější, a nyní i vnitřní, překážky).
Jan 6,16-21
Viděli Ježíše kráčet po moři.
I další „znamení“ připravuje následující „eucharistickou řeč“. Ježíš se ustrašeným učedníkům zjevuje uprostřed rozbouřeného moře („25 nebo 30 honů“ = 5 až 6 km) nejen jako pán každé nebezpečné situace, ale především jako ten, kdo se ztotožňuje se základním starozákonním Božím příslibem spásy Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem (zde pro vás)“ (Ex 3,14; v Septuagintě přeložené řeckým „ego eimi“, které je použito i v našem úryvku ve v. 20). Bůh se Mojžíši v hořícím keři zjevuje jako zachraňující, pomáhající, doprovázející, ochraňující a milosrdný Bůh, na nějž je možno se absolutně spolehnout. Totéž platí o Ježíšovi. Jeho absolutní „Já jsem“ je nejhutnějším janovským vyjádřením Ježíšova sebezjevení dovršujícím starozákonní linii Boha otevírajícího se lidem (srov. také 6,35.48; 8,12; 9,9; 10,7.9.11.14; 11,25; 14,6; 15,1.5).
Sk 6,8-15
Nemohli obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil.
Sociální náplň jáhenského „úřadu“ (viz včerejší čtení) je brzy pro Lk překonána dalším vývojem (svědectví slova). Snad mělo oněch „sedm“ již od počátku širší poslání - být představenými helénistických obcí věřících v Krista. Protože jsou „plni Ducha a moudrosti“ (Sk 6,3; srov. 6,5.8.15; 7,55), je jejich působení podobné působení apoštolů (v. 8b). Avšak jejich misijní pole je především mezi diasporními Židy (v. 9), kteří Štěpána velmi intenzívně odmítají. I zde je paralela k Ježíšovu utrpení (srov. v. 11 - 14 a Mk 14,56-58). „Tvář anděla“ (v. 15) v židovském chápání naznačuje prorocké či mučednické poslání, pro Lk také naplnění Duchem pro následující řeč a snad i poukaz na „proměnění Páně“ (Lk 9,29-31).
Jan 6,22-29
Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu.
Až do pátku budeme číst Janovu tzv. „řeč o chlebu života“, která je jakýmsi komentářem předcházejícího „znamení“ rozmnožení chlebů (viz evangelium minulého pátku). Dnešní úryvek je nesen usilovným hledáním Ježíše zástupy. Ježíš i jim (podobně jako Nikodémovi - „Duch“ / „tělo“; srov. evangelium pondělí 1. velikonočního týdne) však musí naznačit, jejich hledání se pohybuje na zcela jiné rovině než je rovina „pokrmu zůstávajícího k věčnému životu“, rovina jeho vlastního daru (v. 27). Ani rovina jednotlivých „skutků Božích“ (v. 28) není ta pravá. Jedinou cestou je „skutek Boží“ (v. 29): důvěryplné spolehnutí se na jeho poselství a na něho samotného (obsah janovského pojmu „věřit“).
Sk 7,51 - 8,1a
Pane Ježíši, přijmi mého Ducha!
Štěpánova mučednická smrt i s předcházející obhajovací řečí označuje ve Sk jasný bod obratu v dějinách mladého křesťanství: přechod zvěstování z Jeruzaléma a Judska „do Samařska a až na sám konec země“ (Sk 1,8). Štěpánova řeč (Sk 7,1-53; v této podobě spíše Lukášovo dílo než nějaký záznam Štěpánovy obhajoby; lekcionář ji celou neobsahuje), na jedné straně ukazuje kontinuitu Božího působení v dějinách Izraele s působením Ježíšovým (a tedy i kontinuitu církve s Izraelem), na druhé straně pak (především ve svém závěru od v. 44) tvrdě kritizuje falešné pochopení tohoto působení u otců i u dnešních představitelů (v. 51). Reakce velerady a Štěpánova smrt (v. 54 - 60) jsou pak již jasně líčeny jako odraz smrti Ježíšovy (srov. Lk 23,34.46; 6,22.40).
Jan 6,30-35
Ne Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.
Ježíšovi posluchači jsou zdánlivě ochotni Ježíšovi uvěřit, ale na základě tehdejšího očekávání, že druhý vykupitel (Mesiáš) předčí svými zázraky prvního (Mojžíše), požadují po Ježíšovi větší zázrak než bylo darování many na poušti (srov. Ex 16). Ježíš jejich otázku využívá k prohloubení své zvěsti: Pravý, Otcem darovaný chléb („chléb z nebe“) je „ten (v ř. se může stejně jako v češtině vztahovat na chléb i na osobu), který sestupuje z nebe a dává život světu“. Posluchači zde propadají stejnému nedorozumění jako samařská žena (Jan 4,15) a evangelista může nechat tuto část Ježíšovy řeči vyvrcholit Ježíšovým sebezjevením (první rozvinuté „Já jsem...“, viz úvod k evangelium na sobotu 2. vel. týdne): „Já jsem chléb života“ (jež se zde ovšem stále ještě vztahuje na celek Ježíšova poselství i jeho osoby; přímo o eucharistii bude řeč až v pátek - od v. 51c).
Sk 8,1b-8
Procházeli zemí a hlásali slovo evangelia.
Štěpánova smrt byla začátkem prvního většího pronásledování církve - pod Šavlovým vedením (srov. Sk 7,58; 8,1a.3; příprava na „třetí okruh“ rozšíření církve „až na sám konec země“ právě skrze Šavla - Pavla). Z Jeruzaléma se rozprchli nejspíše právě „helénisté“ (viz sobota 2. vel. týdne) z jejichž okruhu Štěpán pocházel); „Hebrejové“ (kam patřili i apoštolové) nejspíše zůstali (byli stále považováni za Zákonu věrné Židy, protože navštěvovali chrám apod.). Toto nucené rozptýlení však Lukáš zároveň líčí jako velkou, plody přinášející misii (v. 4; srov. Sk 11,9n). Další ze „sedmi“, jáhen Filip, dokonce prolamuje hranice „pravověrné“ oblasti Judska a zahajuje mocné působení (slovo + mocné činy) mezi Samařany, kteří již nebyli považování za „lid smlouvy“.
Jan 6,35-40
To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna, měl život věčný.
Ze včerejšího evangelia zopakovaný v. 35 ještě jednou ukazuje cestu k nasycení se „chlebem života“: přicházení k Ježíši v důvěryplném spolehnutí se („víře“). Jestliže byla až doposud zdůrazňována spíše lidská aktivita (hledání, přicházení, víra), v následujících verších (V. 36 - 39) je pak jasně zdůrazněna prvotnost Božího daru v procesu víry. V. 40 pak shrnujícím způsobem připomíná dvě důležité doplňující se dvojice důrazů: Boží dar („Otcova vůle“) - lidská víra; vstup do spásy již teď a zde („věčný život“) - dovršení vzkříšení (vzkříšení „v poslední den“).
Sk 8,26-40
Tady je voda: co brání, abych byl pokřtěn?
Filipovo působení (viz včerejší čtení) je podrobněji vylíčeno na dvou příkladech: 1. obrácení kouzelníka Šimona s následným zdůrazněním, že Duch svatý je svobodným Božím darem, který není člověku k dispozici jak se mu zachce (Sk 8,9-13.18-25; z lekcionáře vynecháno; Sk 8,14-17 viz 6. neděle velikonoční A); 2. křest etiopského dvořana (dnešní čtení). Iniciativa při šíření evangelia je zde na Bohu (v. 26.29.39n). Poselství o vzkříšeném Ježíši nemůže zůstat omezeno na Samařsko a na židovský národ. To je naznačeno jak místně (směr Gaza = směr Egypt), tak osobně (židovství blízký etiopský „eunuch“, dosl. překl. v. 27, asi jeden z tzv. „bohabojných“; srov. Dt 23,1; Iz 56,3n). V. 32.34 jsou vzorem ideálního tázání po smyslu Písma, v. 30 - 35 pak připomínají Ježíšovo „vykládání“ Písma Emauzským učedníkům (Lk 24,17-27.44n). Otázka z v. 36b a Filipova reakce s komořího odpověďí z později přidaného v. 37 jsou odrazem křestní praxe (srov. Ř 10,9). Ovocem ve křtu dovršené víry je opět radost (v. 39; srov. včerejší čtení v. 8). Další stopy Filipova působení (v. 40) - viz Sk 9,32.36; 21,8).
Jan 6,44-51
Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe.
Po (v lekcionáři vynechané) zmínce o dalším reptání posluchačů (v. 41 - 43) je krásným obrazem o otcovském „přitahování“ (srov. Oz 11,4) znovu zdůrazněna prvotnost Boží v procesu víry (Otcovo „přitahování“ se neuskutečňuje za rozhodnutím člověka, nýbrž v něm“). Pomocí jiného obrazu se zde říká totéž, co bylo v Jan 3 vyjádřeno slovy „být zrozen z Ducha“, a po vrcholné výpovědi v. 47 („Kdo věří, má život věčný“) se Jan znovu navrací k Ježíšovu „sebezjevení“ jakožto „Chleba života“ (v. 48 - 51b). Závěrečná věta (v. 51c) pak již ukazuje ke kříži (srov. budoucí čas „dám“) a svým ztotožněním pojmů „chléb“ = obětované Ježíšovo „tělo“ je pak již úvodem k poslední, ve vlastním slova smyslu „eucharistické“ části Ježíšovy „řeči o chlebu života“ (viz zítřejší evangelium).
Sk 9,1-20
On je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům.
Šavlovým přijetím Krista jako Mesiáše (asi v r. 36 n. l., podle jiných v r. 33) začíná ve Sk další úsek (Sk 9,1 - 15,35), charakterizovaný počátky misie mezi pohany. Vzkříšený Ježíš se s ním v klasické formě zjevení (srov. Gn 46,1-3!) setkává uprostřed jeho horlivého pronásledování stoupenců „toho vyznání“ („té cesty“ - dosl. překl. v. 2; Sk 19,9.23; 22,4; 24,14.22; srov. Sk 8,1.3). Důležitost této události pro Lk vyplývá i z jejího trojího líčení, které je vždy zároveň jejím výkladem (viz dále Sk 22,4-21; 26,9-18). Ve v. 4n se Ježíš ztotožňuje s pronásledovanými učedníky a dává se poznat jako žijící Pán. „Tři dni“ ve v. 9 mohou naznačovat Šavlův vstup do Kristovy smrti, pokrm a návrat síly ve v. 19 pak vrůstání do Kristova vzkříšení. Centrální je zde role učedníka Ananiáše, jemuž je naznačen budoucí Šavlův význam a poslání (v. 15n) a skrze jehož vkládání rukou je Šavel uzdraven, dostal „v plnosti Ducha svatého“ (v. 17) a křtem pak začleněn do společenství Kristových učedníků (napojení na apoštolskou církev je pak ještě více zdůrazněno v již vynechaných v. 26 - 28; Sk 9,26-31 viz 5. neděle velikonoční B).
Jan 6,52-59
Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.
Teprve v dnešním (závěrečném) úryvku z „řeči o chlebu života“ (jehož začátek je již ve v. 51c) je tato řeč chápána svátostně a ztotožňuje „chléb života“ s „tělem Syna člověka“, které on sám daruje teprve v budoucnosti (zatímco dosud „chléb života“ - Ježíše s celým jeho poselstvím - daroval Otec již v současnosti). Navíc se teprve zde objevuje řeč o nutnosti „jezení (ve v. 54.56.57 dokonce dosl. z ř. „žvýkání“) těla“ a „pití krve“ Syna člověka pro věčný život a vzkříšení. Tím je pro Janovskou obec podtržena nutnost konkrétního praktického i svátostného prohloubení osobní víry v Krista, ke kterému nejen že máme „přistupovat“ jako ke „chlebu života“, ale který pro nás v eucharistii je „skutečným pokrmem“ a „skutečným nápojem“, a tím i stálým zdrojem (věčného) života. Ovšem i svátostné přijímání je neustále osobním vztahem - „zůstáváním“ v Kristu (v. 56).
Sk 9,31-42
Církev se s úspěchem vyvíjela a rostla přispěním Ducha svatého.
Bouře pronásledování se po Šavlově přijetí Krista uklidňuje. Další „souhrn“ ve v. 31 označuje jakožto „církev“ obce v Judsku, Galileji i Samařsku a její růst chápe jako ovoce Ducha. Avšak tato „církev“ (ř. „ekklesia“) je stále ve své podstatě církví palestinskou. Onen velký krok do pohanského světa ještě nebyl učiněn, avšak již se připravuje. Pozornost se totiž znovu soustřeďuje na Petra, který bude muset vyslovit rozhodující slovo (Sk 10,47n; 11,17n). Dnes jej zatím vidíme, jak navštěvuje (Filipem založené) obce (srov. Sk 8,40) a posiluje jejich víru (velmi diskrétním, v. 40n) působením v moci Ducha (podobným působení Ježíšovu).
Jan 6,60-69
Ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.
Ježíšova slova vyvolala „reptání“ nejen u Židů (v. 41), ale nyní i u učedníků (v. 65). „Tvrdou řečí“ (v. 60) se zde nemyslí předchozí slova o požívání Ježíšova těla a krve, ale spíše celkový Ježíšův nárok: jako skutečný člověk chce být tím, kdo jako jediný může zjevovat Boha a být prostředníkem života (srov. v. 44 a 65). Jako cestu k překonání tohoto pohoršení nabízí Ježíš neulpění na povrchním pohledu („tělo nic neznamená“) a otevření se v „Duchu“, který „dává život“ (v. 63; srov. rozhovor s Nikodémem, Jan 3,3-8), slovům, která „jsou Duch a jsou život“, tj. otevření se životodárné a proměňující moci Božího slova. Přesto do kruhu učedníků přichází hluboká krize. Vrcholné v. 68n jsou pak v Petrových ústech vyznáním všech těch, kteří i uprostřed takovéto krize „zůstávají“, nesení „vírou“ a „poznáním“ slov věčného života.
Sk 11,1-18
Tedy i pohanům Bůh dal, aby se obrátili, a tak došli života.
Podrobné líčení toho, co dnes Petr vypráví „těm z obřízky“ (dosl. překl. v. 2; překlad „věřící obrácení ze židovství“ není vhodný - jakoby přestali žít své židovství, což není pravda) nalezneme v předchozí 10. kapitole (její části viz svátek Křtu Páně, Zmrtvýchvstání Páně, 6. neděle velikonoční B). Iniciativa je zde opět zcela na Bohu, protože překonat pro ortodoxního Žida hranici kulticky čistého a nečistého bylo lidsky nemožné (viz Ez 4,13n; midraš k Ž 146: „Všechna zvířata, které jsou v tomto světě prohlášena za nečistá, prohlásí Bůh v budoucnu za čistá,“ ve srov. s Gn 7,2 a 8,19 - obraz původní univerzální spásy). Ze Sk 10,28 je však jasné, že Lk spíše než na zrušení kultických předpisů a židovského způsobu života dává důraz na zrušení přehrad mezi Židy a pohany vzhledem k možnosti přijmout spásu, viditelně projevený dar Ducha a křest (Sk 10,44-48; dnešní v. 15 - 17; ale srov. Sk 15,20.29 a 21,20.25!). Konečným Božím krokem je pak to, že „na ně Duch svatý sestoupil jako na začátku na nás“ a že „Bůh dal stejný dar jim jako nám“ (v. 15.17). Cesta k pohanům je otevřena (pro Lk ne na základě odmítnutí Židů, ale na základě Božího plánu spásy) a schválena apoštoly.
Jan 10,1-10
Já jsem dveře k ovcím.
Ve vstupní „obrazné řeči“ (v. 1 - 6) se předpokládá ke statku přilehlý dvůr s jedinými dveřmi, u nichž hlídá dveřník. Přístup k ovcím měl jen pastýř, kterého znal. Ten pak vyvolává ovce svého stáda vábením či lichotivými jmény z množství ostatních (srov. Iz 43,1!) a vede je na pastvu. Ovce pak následují jen tento jim známý hlas. Ježíš (ve v. 7 - 10) tento obraz vykládá nejprve tak, že se ztotožňuje s „dveřmi k ovcím“ či (viz ekumenický překlad) „pro ovce“ (ve v. 7 je obsaženo obojí: dveře umožňují přístup pastýři a zároveň mohou ovce skrze ně vycházet na pastvu, srov. v. 9). Po Jan 8,12 a 9,5 („Já jsem světlo světa“) je to třetí rozvinuté „Já jsem...“ (viz úvod k evangelium na sobotu 2. vel. týdne). Ježíš tím vznáší jedinečný nárok být jediným prostředníkem života („zloději a lupiči“ se jistě nemyslí SZ proroci, ale spíše jacíkoli „mesiáši“ a „zachránci“ nabízející spásu mimo víru v Krista). V něm je totiž nabídnuta dokonalá plnost života (v. 10)!
V ročním cyklu A, kdy je toto evangelium určeno pro 4. neděli velikonoční, se dnes čte:
Jan 10,11-18
Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.
Dnes a zítra je vhodné v návaznosti na „neděli Dobrého Pastýře“ (4. neděle velikonoční) přečíst celou „pastýřskou řeč“ z Jan 10. Tato řeč vychází z „podobenství“ (dosl. „hádanky“, „obrazu“, v. 6) o dveřích, pastýři a ovcích (v. 1 - 6), který je pak dále vykládán: v. 7 - 10 mají v centru „dveře“ (dnešní výše uvedené evangelium a neděle cyklu A), v. 11 - 18 rozvíjejí pojem „pastýře“ (tato varianta dnešního evangelia a neděle cyklu B) a v. 27 - 30 se točí kolem „ovcí“ (původně tyto verše tvořily celek s předchozími úryvky; zítřejší evangelium a neděle cyklu C).
Ve v. 11 a 14 se Ježíš ztotožňuje s „pastýřem“ (čtvrté rozvinuté „Já jsem...“ u Jana) a rozvíjí svůj vztah k „ovcím“: ochotu zcela se pro ně nasadit, darovat pro ně život. Z tohoto daru pak vyrůstá vzájemný vztah lásky vyjádřený slovem „znát“ (toto slovo v bibli vyjadřuje hluboké, bytostné poznání vedoucí k důvěrnému společenství; jím se vyjadřuje i manželské spojení muže a ženy, srov. Gn 4,1). Obraz „Dobrého pastýře“ je zde dovršením SZ zvěsti o Bohu - jedinému Pastýři Izraele (Ž 23; Iz 40,11; Jr 31,10; Ez 34,23; Mi 5,1-3), který ovšem touží do jednoho stáda shromáždit nejen Izrael, ale celé lidstvo (v. 16; srov. 11,52).
Sk 11,19-26
Hlásali také pohanům radostnou zvěst o Pánu Ježíši.
V. 19 opět naváže na ovoce pronásledování ze Sk 8,4. Antiochie na Orontu byla třetím největším městem římské říše a sídlem syrského legáta, kterému podléhala Palestina. Tam vznikla první obec věřících v Krista, která byla složena jak z židokřesťanů ('Hebrejů'), tak z pohanokřesťanů ('helénistů'). Nejprve se jako vždy obrací poselství z Jeruzaléma rozprchlých věřících na Židy v diaspoře (v. 20). Avšak někteří „helénisté“ se začínají obracet i přímo k pohanům (dosl. „Řekům“) a získávají je (v. 20n). Jeruzalémští „Hebrejové“ posílají do Antiochie Barnabáše (srov. Sk 4,36; úterý 2. velikonočního týdne) coby „vizitátora“. Na závěr čtení najdeme dvě důležitá zprávy: 1. Barnabášovi se podařilo získat Šavla z Tarsu pro misijní spolupráci; 2. v Antiochii se začíná Ježíšovým učedníkům říkat „křesťané“ („kristovci“), protože věří, že Ježíš je Mesiáš (ř. Christos).
Jan 10,22-30
Já a Otec jedno jsme
V. 27 - 30 byly původně součástí „pastýřské řeči“ (Jan 10,1-18.27-30). Proto je možné je vykládat buď v jejím kontextu (viz úvod ke včerejším variantám evangelijních čtení), nebo v souvislosti, do které je zasadil konečný redaktor Janova evangelia, tedy jako část „právního“ sporu s farizeji o Ježíšovu mesianitu (v. 22- 39) s vyvrcholením ve vyznání jednoty s Otcem (v. 30). V obou případech je však zde cítit protiklad mezi těmi, kteří k Ježíšovým ovcím „nepatří“ (v. 26) a těmi, které Ježíš nazývá „moje ovce“ (v. 27). Proto zde evangelista ve v. 27 - 30 zařazuje třetí část výkladu „pastýřské obrazné řeči“, tentokrát soustředěného na „ovce“: ty jsou charakterizovány stále se prohlubujícím vzájemným bytostným vztahem s Ježíšem - Pastýřem (ony „slyší“ Ježíšův hlas - on je „zná“; ony „jdou“ za ním - on jim dává „věčný život“). Ti, kdo takto „naslouchají“ a „následují“, tvoří společenství nacházející v Ježíšových (a tím i v Otcových!) rukou absolutní jistotu a bezpečí, které lze ztratit jen vlastním rozhodnutím „nepatřit k Ježíšovým ovcím“, „nezůstávat na vinném kmeni“ (srov. Jan 15,4!; evangelium ze středy příštího týdne). Otec skrze Ježíše již daroval vše.
Sk 12,24 - 13,5a
Oddělte mi Barnabáše a Šavla.
Ve vynechané kap. Sk 12 se po zmínce o popravě apoštola Jakuba, bratra Janova (Sk 12,2) naposled setkáváme s podrobnějším vyprávěním o Petrovi, který dle Sk 12,17 odchází „na jiné místo“ (čímž se snad v souvislosti s celým veršem naznačuje předání vedení Jeruzalémské obce Jakubovi, „bratru (tj. příbuznému) Páně“, na dobu jeho misijní činnosti jinde - viz dále Sk 15,13; 21,18; Gal 12,19; 2,9.12).
„Úkolem“ z 12,25 má Lk na mysli (na toto místo nejspíše nehistoricky zasazenou - srov. Gal 1,17-20; 2,1-10) finanční podporu, kterou Barnabáš a Šavel přinesli do Jeruzaléma z Antiochie (viz Sk 11,27-30) a která měla znovu vyjádřit společenství křesťanských obcí v nouzi i v utrpení: Šavel s Barnabášem se v Jeruzalémě podle Lk zdrželi přes pronásledování Heroda Agripy I. (vládl 41 - 44). Ve 13. kap. pak již popisem charismatické „bohoslužby rozeslání“ začíná vyprávění o Pavlových Duchem svatým vedených misiích - zpočátku samozřejmě mezi Židy (v. 5a). Přítomnost Jana Marka má (12,25; 13,5b) má opět zdůraznit spojení Pavlovy misie s Petrovým okruhem.
Jan 12,44-50
Já jsem přišel na svět jako světlo.
Těsně před tím, než Ježíš vstoupí do své „hodiny“ přechodu skrze smrt k životu (srov. 13,1), jej evangelista Jan nechává „hlasitě zvolat“ (v. 44) souhrn veškerého jeho poselství světu, opět vystavěný na slovech „věřit“ a „vidět“, „světlo“ a „tma“, „soudit“ a spasit“, „poslouchat“, „zachovávat“, „přijímat“. „Nezůstat v temnotě“ znamená ve víře přijmout Ježíše jako „světlo“, a tak se již nyní otevřít životu, pravdě, radosti a spáse. Toto je vášnivá Boží vůle („příkaz“, v. 50) pro každého člověka, proto Ježíš přišel. Jediný soud, který tedy člověku hrozí, je „samoodsouzení“ v nevíře a uzavřenosti vůči tomuto jedinečnému „pozvání k životu“.
Sk 13,13-25
Z Davidova potomstva vyvedl Bůh jako spasitele Ježíše.
Na své první misijní cestě (na ní budeme Pavla provázet až do příštího úterý) přichází Pavel nejprve na Kypr (Sk 13,4-12; pozor na nešťastný překlad 13,11 v textu ekumenického překladu - viz poznámka pod čarou), odkud pocházel Barnabáš. Z v. 13 se zdá, že Pavel postupně přebírá vedení. Před těžkou cestou z pobřeží do Pisidské Antiochie se od nich odděluje Jan Marek (srov. Sk 15,38nn). Zde se pak účastní klasické synagogální bohoslužby, v jejímž rámci a ve světle Písem zvěstují Židům (podobným stylem jako dříve Petr) Ježíše (v. 23). Dnešní čtení je první částí jeho řeči (viz zítřejší úvod).
Jan 13,16-20
Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne.
Ode dneška až do letnic nás (kromě posledních dvou dní) budou provázet evangelia vybraná z tzv. Ježíšových „řečí ve večeřadle“ (Jan 13 - 17), které jsou u Jana jakýmsi prohloubeným zjevováním Synovy slávy v úzkém kruhu jeho přátel. Události Ježíšovy „hodiny“, která právě přichází (srov. 13,1) jsou zde vykládány jako Ježíšovo „oslavení“ a pozemský i oslavený Ježíš je zde vnímán jedním jediným pohledem víry.
Dnešní úryvek navazuje na symbolické „mytí nohou“ a v jednotlivých výrocích rozvíjí jeho druhotný význam povzbuzující učedníky ke stejné službě, jaká jim byla prokázána (prvotně je „mytí nohou“ znamením Ježíšovy vydanosti až na smrt, na jejíž „plodech“ mají mít učedníci „podíl“). V přijetí bratra či sestry, je přijímán samotný Ježíš, který je posílá, a s ním i Otec, který poslal jeho. Eucharistie, kde by nefungoval i tento horizontální vztah mezi učedníky, by nebyla v Ježíšově duchu.
Sk 13,26-33
Bůh vyplnil zaslíbení, když vzkřísil Ježíše.
Misijní kázání apoštolské doby sleduje stále stejné schéma, avšak podle situace, posluchačů a řečníka obsahuje vždy nové důrazy. Pavel ve své dnešní řeči vychází z toho, co má s posluchači společné; podává krátký nárys dějin spásy od Abraháma a vyvedení z Egypta až k Janu Křtiteli a Ježíši, zaslíbenému spasiteli (včerejší čtení, v. 16 - 25). Pak se ztotožňuje s posluchači, svými „bratry z rodu Abrahámova“ (v. 26) - všem nám bylo společně posláno „slovo o té spáse“ (srov. Sk 5,20; středa 2. velikonočního týdne). Řeč je završena klasickým vyznáním Ukřižovaného a Vzkříšeného (v. 28 - 31), které je znovu zasazeno do „zaslíbení“ daných praotcům (v. 32n) a podloženo z Písma (v. 33b a Sk 13,34-37.40). Sk 13,38n pak jako vrchol jasně zvěstují odpouštějící a ospravedlňující moc Kristova vzkříšení.
Jan 14,1-6
Já jsem cesta, pravda a život.
Až do úterý budeme číst z tzv. „první řeči na rozloučenou“ (13,31 - 14,31). V dnešním úryvku Ježíš ustrašené a znejistělé učedníky (viz 13,31-38) nejen že vyzývá k důvěře a spolehnutí se na Otce i na něho samotného (v. 1), ale daruje jim i slova hluboké útěchy (v. 2 - 3), která jsou jakýmsi tematickým nadpisem další řeči (v. 4 - 17: „odchod“; v. 18 - 26: „příchod“) a zároveň znovu odkrývají onen zvláštní janovský důraz na přítomnost spásy již nyní a zde (srov. 5,24n; 14,23). Vrcholem úryvku (reagujícím na otázku Tomášovu, tj. na otázku janovské obce, jak navázat kontakt s nyní již tělesně nepřítomným Ježíšem) je pak již šesté Ježíšovo „Já jsem...“ (páté viz 11,25): „cesta“ = orientace, zaměření, stálost, jistota (srov. 10,.9); „pravda“ = v bibli vždy chápaná jako věrnost a spolehlivost v zaslíbeních spásy (srov. 8,31n); „život“ = u Jana vždy souhrn všech Božích darů člověku, spása vůbec, Boží kvalita života (srov. 10,10). Krátce: Smysl („cesta“) a plnost („život“) nachází ten, kdo se spoléhá („pravda“) na Ježíšovo poselství o Otci.
Sk 13,44-52
Obracíme se k pohanům.
Úspěch kázání před Židy a „bohabojnými“ pohany (srov. Sk 13,16.26) v Pisidské Antiochii byl nezvykle velký (Sk 13,42-44). Lk zde líčí ideální typickou scénu zvěstování obracejícího se od Židů k pohanům (a to nejen na základě jejich odmítnutí - srov. Sk 18,6 - ale především na základě Božího plánu, srov. Sk 1,8; 10n; 28,28; dnešní v. 47). Pavel si je však neustále vědom „přednostního“ práva Židů na Boží slovo (v. 46) a i později se snaží nejprve zvěstovat v synagógách (viz dále vynechané Sk 14,1nn). Jejich uzavřenost je pro Pavla problémem, který jej tíží celý jeho život (viz Ř 9 - 11). Avšak ve zvěstování se nenechá odradit a v pokoji (podle Mt 10,12-14) jde dál (v. 51). Základním postojem nových učedníků je i zde radost, chvála a plnost Ducha (v. 48.52).
Jan 14,7-14
Kdo viděl mne, viděl Otce.
Janovskou obcí hýbe (a Filipovými ústy je zde vyslovena) ještě jedna otázka (viz včerejší úvod k evangeliu): Je možné spatřit Boha? Ježíš ji zde využívá, aby svědčil o svém jedinečném vztahu k Otci (v. 9 - 11). Ježíš v celé své existenci (v životě, skutcích, smrti i vzkříšení) je pro učedníky obrazem Otce. To je nejvýraznější v jeho „skutcích“ (tj. v celém jeho působení slovy i činy; v. 11b). Tyto „skutky“ jsou připraveny i pro každého, kdo v něho věří. Ježíšovo působení jeho odchodem nekončí, ba naopak - má se mocí Ducha rozšířit zeměpisně i časově do celých dějin (viz výrazy „a ještě větší“ - tj. „rozšířené do celých dějin“ a „neboť já jdu k Otci“ - tj. „abych mohl seslat Ducha“; v. 12 , srov. vynechané v. 15 - 17). „Prosit v Ježíšově jménu“ pak znamená prosit v Duchu svatém, v duchu Ježíšovy touhy proniknout svými „skutky“ celý svět.
Sk 14,5-18
My vám neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému.
Uzdravení ochrnulého v Lystře (i zde je hlavním motivem „hlásání radostné zvěsti“, a to opět na útěku) připomíná Petrův zázrak ve Sk 3,1-10. Bůh skrze Pavla působí stejně jako skrze apoštola Petra. V. 9 zdůrazňuje Pavlovu citlivost („zahleděl se“) i otevřenost nemocného (měl „víru, že může být uzdraven“; či: „zachráněn“, v ř. stejné slovo). Reakce místních lidí odpovídá reakci čistě pohanského publika (v. 11 - 13). Tomu pak také odpovídá Pavlova řeč (vůbec první před takovýmito posluchači, v. 15 - 17): nezvěstuje Ježíše jako Mesiáše (srov. však v. 7.15 - „radostná zvěst“), ale teprve pro tuto zvěst připravuje půdu - vychází z náboženského způsobu myšlení posluchačů, navazuje na jejich přirozené poznání Boha a vede je tak od model k víře v Boha živého, dárce plnosti života a radosti. Zvrat od božské úcty ke kamenování (viz zítřejší čtení, v. 19) je však bude rychlý.
Jan 14,21-26
Přímluvce, kterého Otec pošle, ten vás naučí všemu.
Ježíšův „odchod“ (viz sobotní evangelium, v. 3.12) umožnil darování Ducha (viz 14,15-17), ve kterém „přichází“ i sám Vzkříšený (14,2.18nn), obnoví a prohloubí vztah lásky mezi učedníky a Otcem („dá se jim poznat“; v. 21). Jan tak odpovídá na další otázku své obce (viz úvod k sobotnímu a pátečnímu evangeliu), proč se Vzkříšený dává poznat jen učedníkům, a ne světu: Jeho přítomnost může člověk vnímat jen ve víře, tj. v lásce a v poslušnosti jeho slovu (v. 23). Obrazem (pro již přítomnou) spásu zde pak není (jako v pátečním evangeliu, v. 2n) přivedení věřících domů do „nebeských příbytků“, ale přebývání Otce a Syna u věřících. Nejde zde tedy o „odchod“ a „příchod“, ale o spásu prožívanou zde a nyní v Duchu svatém. „Naukou“ a „připomínáním“ Ducha svatého má pak Jan na mysli nejen prohloubení a aktualizaci Ježíšova poselství ve světle jeho vzkříšení, ale zároveň i zpřítomnění samotného Vzkříšeného Pána.
Sk 14,19-28
Svolali církevní obec a vypravovali, co všecko Bůh s nimi vykonal.
Misie v Lystře začala božskou úctou a skončila kamenováním (snad narážka na Šavlův souhlas s kamenováním Štěpána, Sk 8,1). Ani to však (díky podpoře ostatních učedníků, v. 20) nemůže zabránit dalšímu šíření radostné zvěsti (v. 21). V. 21 - 25 líčí jakousi Pavlovu pastýřskou péči o již založené obce a jejich počínající strukturální organizaci (ustanovení starších, ř. „presbyterů“, v. 23). Kromě struktury však obce k další cestě potřebují především víru a trpělivost (v. 22; pozor na velmi zúžený a matoucí překlad v lekcionáři - dosl. z ř.: „Skrze mnohá soužení musíme vejít do Božího království,“ srov. 1 Sol 1,4n). První Pavlova misijní cesta pak končí opět v jeho „domovské“ církvi - v Syrské Antiochii - svědectvím.
Jan 14,27-31a
Svůj pokoj vám dávám.
Na závěr této řeči na rozloučenou (v. 27) dává Ježíš učedníkům svůj „pokoj“. Hebrejský výraz „šalom“ může být pozdravem na uvítanou stejně jako na rozloučenou (srov. 20,19.21.26; 1 Sol 5,23; Gal 6,16; Řím 16,20). Zde je ovšem „pokoj“ darem, který zahrnuje všechny ostatní dary (podobně jako „život“). Vyjadřuje celistvost, spásu, plnost, konečné dovršení jedince i společenství. Od v. 27b se řeč vrací k počátečním motivům (srov. 14,1nn). Radost z odchodu k Otci je odůvodněna tím, že Otec je tím, kdo posílá Krista a sesílá Ducha (což je vlastní smysl věty „Otec je větší než já“; v. 28b). Ježíšův odchod tedy učedníkům otevře přístup k Otci a je předpokladem pro příchod Ducha (srov. 16,6n). Na to se mohou spolehnout tváří v tvář nejistotě nejbližších chvil (viz v. 29n).
Sk 15,1-6
Bylo rozhodnuto, aby se odebrali kvůli této sporné otázce k apoštolům a starším do Jeruzaléma.
První Pavlova misijní cesta jasně ukázala, kde je budoucnost církve - v širokých prostorách pohanského světa (viz v. 27 včerejšího čtení). Avšak jak má tato církev vypadat, jak daleko je pro ni ještě závazný židovský Zákon a obzvlášť předpis o obřízce (viz v. 1)? To byla pro budoucnost křesťanství rozhodující otázka. Proto je také řešena zde, v obsahovém i rozsahovém centru Sk, na shromáždění židokřesťanské církve v Jeruzalémě (tzv. „apoštolském koncilu“; ve Sk 15 je lukášovsky zpracované delší historické pozadí přesněji se odrážející v Gal 2,1-14). V dnešním prvním úryvku o svolání „koncilu“ (zítra uslyšíme o jeho průběhu a pozítří o výsledcích) je nápadná samozřejmá ochota převážně pohanokřesťanské obce v Antiochii hledat řešení na tuto zásadní otázku společně s apoštoly a staršími v Jeruzalémě.
Jan 15,1-8
Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.
Až do pondělí 7. velikonočního týdne budeme číst z tzv. „druhé řeči na rozloučenou“ (15,1 - 16,33). Její první část (15,1-17) čteme postupně až do pátku. Hlavní téma: „Víra, která v lásce přináší ovoce“ (srov. Ga 5,6) je zde rozvinuto pomocí obrazné řeči o vinném kmeni a jejího výkladu. Stále se zde vracejí dva ústřední pojmy: „přinášení plodů“ (8x) a „zůstávání“ (16x). Zůstávat při kmeni (tj. žít niterné a stále společenství života s Ježíšem) je předpokladem přinášení plodů (pravého učednictví).
Dnešní úryvek (vlastní obrazná řeč o vinném kmeni) obsahuje sedmé (a poslední) „Já jsem...“ v Janově evangeliu. Obraz vinného kmene nesoucího ovoce (srov. SZ pozadí Jer 2,21; Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1) je třeba brát jako celek (životodárná jednota s kmenem jako podmínka přinášení ovoce). Všechny jednotlivosti jsou tomuto celku podřízeny (např. prořezávání révy nemá jiný význam, než že slouží tomuto přinášení ovoce). „Nesení ovoce“ není hromaděním skutků a zvláštních výkonů, ale o přirozený projev nového života z víry majícího základ v Kristu. „Být čisti“ znamená hluboké společenství s tímto Ježíšem darované slovem jeho radostné zvěsti. Toto společenství je darem, který v sobě zahrnuje vše ostatní potřebné (v. 7).
Sk 15,7-21
Já soudím toto: Nenakládejme pohanům, kteří se obracejí k Bohu, žádná zbytečná břemena.
V průběhu shromáždění nechává Lk do rozpravy vstoupit (která je v Lk kompozici shrnutím dlouhodobějšího hledání první církve) čtyři řečníky: 1. Petra (v. 7 - 11; naslouchající mlčení ve v. 12a se v ř. textu vztahuje spíše k této řeči); svědčí o své osobní zkušenosti z Kornéliova domu s vedením Duchem svatým, který nedělá rozdíly mezi Židy a pohany (Sk 10); 2. Barnabáše s Pavlem (v. 12); opět svědectví o znameních a divech mezi pohany (Sk 13n); 3. Jakuba (bratr Páně, v. 13 - 21); vše podkládá svědectvím Písma (je mu Lukášem vložena do úst kombinace různých citátů z řeckého textu: Am 9,12.11; Jr 12,15; Zach 1,16; Iz 45,21) a navrhuje konkrétní kompromisní řešení mezi požadavkem ze Sk 15,5 a požadavkem úplné svobody od Zákona. Tzv. „čtyři jakubovské klausule“ byly již ve SZ a pozdním židovství hlásány v synagógách (viz v. 21) jako minimálními požadavky, které měli pohané zachovávat, aby se mohli stýkat s Židy (tzv. „adamovská“ či „noachovská“ přikázání): zákaz jíst maso obětované při pohanských kultech, zákaz incestu (to je ve světle Lv 18,6-18 smyslem „porneia“ na tomto místě), zákaz požívání neodborně (nerituálně) poražených (zadušených) zvířat a související zákaz požívání krve (sídla života).
Jan 15,9-11
Zůstaňte v mé lásce, aby se vaše radost naplnila.
Dnešní a zítřejší evangelium odpovídá na otázku, co je vlastně tím ovocem, o kterém Ježíš mluvil v obrazné řeči o vinném kmeni (viz včerejší evangelium): je jím bratrská láska (viz zítřejší evangelium). Dnešní kratičký úryvek ukazuje na tři důležité věci: 1. na zdroj síly k zachovávání Ježíšových přikázání (Otcova láska vylitá skrze Krista na učedníky a zůstávání díky spojení s Kristem v této lásce, v. 9), 2. na prostředek zůstávání v lásce (zachovávání přikázání, nejde zde tedy jen o cit, v. 10), 3. na důsledek tohoto zůstávání (účast na Kristově radosti, plnost radosti učedníků, v. 11). Zároveň zjišťujeme úžasnou věc: Ježíšova zvěst nás nechce o něco okrást. Naopak má jediný cíl - naplnění naší radosti.
Sk 15,22-31
Rozhodl Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí.
Po vystoupeních obou „sloupů církve v Jeruzalémě“ Petra a Jakuba bylo jasné, že člověka nespasí mechanické zachovávání mojžíšského Zákona, ale Kristova milost přijatá vírou (Sk 15,11). Toto rozhodnutí se však ještě muselo dát na vědomí ostatním novým církevním obcím (viz Sk 16,4). K tomu slouží „apoštolský dekret“ (v. 23 - 29) obsahující slavnostní formuli: „Rozhodl totiž Duch svatý i my“ (v. 28). Církev nežije z vlastního nároku, ale z moci Ducha svatého. Jádrem dekretu je pro Lk i Pavla prohlášení, že pohané nemají být podřízeni mojžíšskému Zákonu. V ostatních klauzulích šlo jen o jakýsi modus vivendi, o minimální požadavky pro zachování společenství stolu židokřesťanů a pohanokřesťanů a aktuální jednoty tehdejší církve, ne tedy o požadavky nutné ke spáse (srov. Sk 16,2; 1 Kor 14,13-23; 2 Kor 10,23-33).
Jan 15,12-17
To vám přikazuji: Milujte se navzájem.
Jan v dnešním úryvku znovu uvádí „přikázání lásky“, které již zmínil dříve (srov. 13,34). Změna množného čísla (srov. včerejší v. 10) na jednotné (v. 12) poukazuje na to, že všechna i sebedůležitější přikázání jsou nakonec shrnuta v jediném - milovat se navzájem, jako nás miloval Ježíš (srov. Mt 7,12; Gal 5,14; Ř 13,9). To je ovšem uskutečnitelné za jediné podmínky - napojení skrze Ježíše na Otce (v. 16; srov. včerejší v. 9). Toto napojení pak Jan vyjadřuje v hlubokém obrazu Ježíšem darovaného přátelství, které dává život za druhé a které má podíl na všem, čím žije milovaný (toto přátelství je však třeba ze strany učedníků aktivně přijmout, v. 14). V. 16n pak vše ještě jednou shrnuje a opět zdůrazňuje zdroj (Ježíšův dar, „vyvolení“), cíl (trvalé „přinášení užitku“ či „nesení ovoce“ - stejný výraz 15,2.5) a výraz tohoto přátelství (důvěryplná modlitba otevřená Otci - dárci „ovoce“).
Sk 16,1-10
Přejdi do Makedonie a pomoz nám!
Před odchodem k nové pastorační službě již založeným obcím se (podle v lekcionáři vynechaných Sk 15,36-41) mezi Pavlem a Barnabášem strhl v Antiochii spor kvůli spolupráci s Janem Markem (srov. Sk 13,13), který vedl až k jejich (jen pracovnímu? srov. Gal 2,13) rozchodu. Ten však hlásání neochromil, ale zdvojnásobil: vedl totiž ke vzniku dvou evangelizačních dvojic (Barnabáš - Jan Marek a Pavel - Silas).
S již novým partnerem se tedy Pavel nyní vydává na svoji další misijní cestu, která otevírá novou epochu „velké Pavlovské misie“ po římských provinciích a velkých městech (Sk 15,36 - 19,21). K této dvojici se v Lystře přidává mladý Timoteus (srov. jeho obřezání „z ohledu na tamější Židy“, v. 3; srov. 1 Kor 7,18n; ale 1 Kor 9,19-23!). Upevňování obcí (v. 5) pak již umožňuje jasné Boží vedení skrze neúspěchy v Malé Asii (ale srov. Gal 1,2.6-8) až k novému (nenaplánovanému) misijnímu rozmachu do Evropy (v. 6 - 10).
Jan 15,18-21
Nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil.
Dnes začínáme číst druhou část (15,18 - 16,15) tzv. „druhé řeči na rozloučenou“ (15,1 - 16,33), která je nesena tematikou loučení a důsledky, které z toho pro učedníky vyplývají. Jestliže doposud byla řeč o lásce učedníků, dnes a zítra je hlavním tématem nenávist světa (v. 18) k obci učedníků (pravděpodobně konkrétní zkušenost janovské obce pronásledované farizejskou vedoucí vrstvou židovství, kterou Jan ve své první části evangelia zjednodušeně nazýval „Židé“; srov. v. 20 - 21; vynechané 22 - 25; pondělní 16,2). Důvodem této nenávisti je to, že učedníci patří Ježíšovi (v. 19), a tak mají účast na jeho vlastním osudu (v. 18.20n).
Sk 16,11-15
Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pánovým řečem.
Ve Sk 16,10-17 se setkáváme s prvním úryvkem v 1. osobě (jazykový styl jakéhosi cestovního deníku; dále 20,5 - 21,18; 27,1 - 28,16; základem je snad i nějaký starší pramen). Pavel se do Makedonie dostává pod přímým Božím vedením (viz včerejší čtení) a směřuje přímo do jejího nejvýznačnějšího města Filip. I zde vyhledává nejprve Židy (v. 13; srov. Sk 17,1.10.17). Je nápadné, že se tam nacházeli zdánlivě jen ženy. Avšak poselství padlo na dobrou půdu - do srdce jedné „ctitelky Boha“, Lýdie: zvěstování, naslouchání otevření srdce (srov. Lk 24,25.32), přijetí poselství, víra, křest její i „její rodiny“ (dosl. ř. „jejího domu“ - výraz, který nutně nepotvrzuje, ale ani nevyvrací křest malých dětí). Otevřená, pohostinná žena stojí na začátku dějin křesťanství v Evropě.
Jan 15,26 - 16,4a
Duch pravdy vydá o mně svědectví.
Druhá část dnešního evangelia (v. 1 - 4) rozvíjí sobotní téma „nenávisti“ světa (viz sobotní úvod). Přes tvrdou kritiku představitelů tehdejšího židovství („nepoznali Otce“) je zde náznak určitého pochopení pro jejich jednání („bude si myslet, že tím uctívá Boha“; srov. Nu 25,13). Celá řeč slouží k přípravě učedníků na čas, kdy se bude muset osvědčit jejich víra v pronásledování bývalými souvěrci. K jejímu posílení však slouží především v. 26 - 27: učedníci nebudou sami, bude při nich „Přímluvce“ (ř. „paraklétos“: z právní a soudí terminologie „obhájce“, „zastánce“), „Duch pravdy“ (srov. Mk 13,9-13; Mt 10,17-25; Lk 12,11n; Sk 5,27-.32). Ti, kdo byli vnitřně „přesvědčeni“ Duchem, jsou schopni nejen v pronásledování obstát, ale i vydávat „svědectví“ o Ježíšovi.
Sk 16,22-34
Uvěř v Pána Ježíše a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.
Ve Filipech Pavel osvobodil jednu otrokyni z démonské posedlosti věšteckým duchem, což pro majitele znamenalo velkou ekonomickou ztrátu (Sk 16,16-19). K jejich zlobě se přidal i lid. Je z toho vězení a pozdější jejich osvobození připomíná osvobození Petrovo (Sk 12,3-19). Boží slovo nemůže být spoutáno ani uvězněno - proto i v těch nejtěžších chvílích je na místě modlitba a chvalozpěv vedoucí opět ke svobodě (v. 25). Žalářníkova otázka (v. 30) připomíná Sk 14,30, ale také Sk 2,37. Odpověď je zde nyní shrnuta pouze do centrálního vyznání víry v Pána Ježíše. Ovoce: skutky lásky (v. 33) a radost „celého domu“ (v. 34).
Dalšími (již vynechanými) v. 35 - 40 pak chce Lk ukázat, že křesťanské poselství není v rozporu s římským právem, naopak u něj nalézá ochranu. V Soluni (Tesalonice) a Beroji (Sk 17,1-41) se pak opakuje známé zjednodušené lukášovské schéma: Pavlovo hlásání v synagóze(se zvláštním důrazem na výklad Písma, Sk 17,3.11; srov. Lk 24,25-32.44-46), částečný úspěch u Židů, Řeků i „bohabojných“, hněv židovských představitelů (srov. politický motiv ve Sk 17,7), vyhnání z města, hlásání jinde.
Jan 16,5-11
Jestliže neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.
Dnes a zítra evangelium rozvíjí téma daru „Přímluvce“, „Ducha pravdy“, které bylo otevřeno včera. Od budoucího pronásledování se pohled soustřeďuje znovu na nadcházející Ježíšův „odchod“. V zármutku jsou učedníci povzbuzeni tím, že tento „odchod“ jim prospěje: v působení darovaného Ducha („Přímluvce“, viz včerejší úvod) budou oni i další generace přítomnost vzkříšeného Krista zakoušet ještě mnohem mocněji a univerzálněji. Co bude Duch konat, až přijde? Povede jakýsi „revizní soudní proces“, který ukáže, že Ježíš byl v právu a ne svět, který jej zabil (v. 8: „usvědčí svět ze hříchu...“ by bylo lépe přeložit: „usvědčí svět, v čem spočívá hřích...“). Ve v. 9 - 11 jsou tyto tři „projednávané záležitosti“ (srov. tři hlavní fáze tehdejšího soudního procesu: zjištění skutkové podstaty, výrok o spravedlnosti - vinen či nevinen, vynesení trestu) rozvedeny: „hříchem“ je myšlen základní postoj odmítání, uzavřenosti, nedůvěry a nevíry (srov. 8,21-47; 12,44-50), „spravedlností“ se zde myslí skoro totéž, co (Ježíšova) „sláva“ či „oslavení“ (srov. 1 Tim 3,16), „soudem“ pak konečné vítězství nad nevěřícím světem a jeho vládcem (srov. 12,31; 3,19).
Sk 17,15.22 - 18,1
Co vy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji.
Pavel se (zatím sám, v. 15) z Beroje (viz včerejší úvod) dostává až do Atén, vysoce civilizované metropole helénistické kultury a vzdělání, ale i modlářství (Sk 17,16) a nekonečného řečnění (Sk 17,21). Rozvíjí zde jakousi „osobní evangelizaci“ mezi Židy i pohany, dokonce i mezi filosofy, kteří jej pak sami pozvou do správního a diskusního centra Atén, na Areopag (Sk 17,17-20). Lukáš tak líčí ideální scénu: zvěstování evangelia na slavném veřejném místě před nábožensky i filosoficky vzdělaným publikem (proto je i následující řeč třeba považovat spíše za vyjádření lukášovské teologie než za záznam historického Pavlova kázání).
Po uctivém navázání na jejich způsob zbožnosti (v. 22n) jim pak Pavel jim vlastním způsobem řeči (srov. Sk 14,15-17) zvěstuje Boha Stvořitele, Pána nebe i země, který se nedá uctíváním model manipulovat, ale s láskou se sám stará o své děti; všichni po něm touží, každému je nablízku a všem dává dnes čas k obrácení; bude spravedlivě soudit svět skrze „muže, kterého k tomu určil“ a kterého „vzkřísil z mrtvých“ (v. 24 - 31). To je ovšem hranice, za kterou již filosoficky zaměření posluchači nejsou schopni nyní jít a (jedni s výsměchem, jiní slušně) Pavlovu zvěst odmítají (v. 32). Avšak i zde se najdou této „bláznovské zvěsti“ otevření jednotlivci (v. 34).
Jan 16,12-15
Duch pravdy uvede vás do celé pravdy.
Jestliže to, o čem se dosud hovořilo v předchozích evangeliích bylo řečeno vzhledem k situaci pronásledování, v dnešním úryvku (který je závěrem druhé části „druhé řeči na rozloučenou“) se opět mluví o Duchu jako o nositeli zjevení (srov. již 14,26), jež se učedníkům odhaluje postupně, krok za krokem, s ohledem na jejich schopnost a připravenost se mu otevřít. To, co jim zatím chybí, je „celá pravda“, tj. ne něco nového, ale spíše prohloubený vhled do plného smyslu této pravdy, ke které patří i Ježíšova smrt jako odchod k Otci a oslavení. Z toho vyplývají dvě důležité věci: 1. I po Ježíšově odchodu bude růst prohloubené poznání Ježíše a jeho poselství (čehož je svědectvím i srovnání Janova evangelia se synoptickými), 2. Duch nepřinese žádné nové zjevení nezávislé na Ježíši. Vše má totiž cíl v Ježíšově oslavení.
Překládá-li se slavnost Nanebevstoupení Páně na neděli, čtou se v tento den následující čtení:
Sk 18,1-8
Zůstal u nich, pracoval a mluvil v synagóze.
Pro šíření evangelia a jeho další upevnění jsou spíše než velké, povrchně obrácené davy, často důležitější Božímu slovu otevření jednotlivci, kteří se pak stávají Pavlovými učedníky a spolupracovníky: Timoteus (Sk 16,1), Lýdie (16,14), Jáson (17,6n), včerejší Dionysios a Damaris (17,34), Krispus (18,8), Apollos (18,24nn). Podobně i v Korintě, hlavním městě provincie Achája, pohanském přístavu plném různých pohanských kultů a neřesti, Pavel nachází zázemí a oporu v (asi již křesťanském) manželském páru Akvilovi a Priscille (v. 2n; výnos císaře Klaudia: r. 49 n. l.). Vidíme zde tři důležité věci: 1. misie pro Pavla není žádný výdělečný podnik (v. 3; srov. 1 Kor 9,6); 2. je při ní podporován spolupracovníky (v. 5); 3. stále pro něj platí princip „nejprve Židům, pak pohanům“ (v. 5n; Sk 13,46; 28,28; ale Sk 18,19; srov. Řím 1,16; Lk 9,5).
Jan 16,16-20
Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost.
Ode dneška až do pondělí budeme číst třetí (závěrečnou) část (16,16-33) „druhé řeči ve večeřadle“, která se opět (podobně jako „první řeč ve večeřadle“) formou odpovědí na otázky učedníků (vyjadřující otázky janovské obce) vrací k rozvíjení tématu Ježíšova odchodu a zaslíbení opětného shledání. Několikrát opakující se termín „zakrátko“ (srov. 14,19n) je na v jednom smyslu předznamenáním Ježíšovy blízké smrti, ve smyslu druhém zaslíbením, že odloučení od Ježíše bude trvat jen krátkou dobu (tj. dobu mezi smrtí a zmrtvýchvstáním). Závěr evangelia o radosti je pak rozveden v zítřejším úryvku (viz).
Slavilo-li se včera Nanebevstoupení Páně, je vhodné včerejší čtení spojit s dnešním.
Sk 18,9-18
Mám v tomto městě mnoho svých lidí.
Pavlova služba evangeliu je stále vedena Vzkříšeným Pánem, který jej povzbuzuje jako Bůh povzbuzoval SZ proroky (v. 9n; srov. Ex 3,12). Pavlovo působení v Korintě vyžadovalo delší čas a jak vysvítá z jeho listů přecházelo zde od misijnímu ke hlubšímu pastýřskému působení (návštěv bylo pravděpodobně více, než zachycuje zjednodušený obraz Sk). V. 12 - 17 mají křesťany ukázat jako skupinu, která není státu nebezpečná a stále může být považována za jeden z proudů uvnitř židovství. Ve zmínce o místodržiteli Galiovi zde pak nacházíme jeden z nejjistějších chronologických údajů ve Sk (r. 50 - 52 n. l.). Pavel se pak po měsících vydává (s novými spolupracovníky) na další cestu „do Sýrie“ se zastávkou v Efezu (je zde myšlena římská provincie Sýrie, ke které patřila Palestina s Jeruzalémem i vlastní Sýrie s Antiochií, srov. Sk 18,21n). Slib (v. 18) a návštěva Jeruzaléma (Sk 18,22) mají znovu naznačit Pavlovu věrnost a spojení s židokřesťany.
Jan 16,20-23a
Vaši radost vám nikdo nevezme.
Ježíš bere strach učedníků z jeho odchodu vážně a snaží se je povzbudit poukazem na radost z opětného shledání (v. 20). To je pak rozvedeno v působivém obrazu těhotné ženy prožívající všechny možné úzkosti i bolesti, ale zároveň očekávající „radostnou událost“ narození dítěte (srov. Iz 21,3; 26,7n; 37,3; 66,7-10). Podobně i učedníkům Ježíšův brzký odchod sice způsobní zármutek (srov. 14,27n; 16,16), ten se však při opětovném shledání promění v radost bez konce (srov. 14,19n) a v plné poznání. Výrazem „v ten den“ se nemyslí „poslední den“, nýbrž den vzkříšení, kdy se učedníci setkají se Vzkříšeným (srov. 21,12).
Sk 18,23-28
Apollos dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš.
Po krátkém pobytu ve své domovské antiošské obci se Pavel podle klasického dělení vydává na svoji třetí (a poslední) misijní cestu a zatím směřuje hornatou krajinou vnitřní Malé Asie do Efezu (v. 23; Sk 19,1) a posiluje již založené obce (opět pastýřská činnost). Ve v. 26 vidíme ovoce toho, že Pavel v Efezu zanechal své spolupracovníky (Sk 18,19). Ti svým vyučováním pomohli do hlubší apoštolské tradice začlenit a k plnější službě přivést zatím osamoceně působícího „nadšeně mluvícího“ (v. 25; dosl. ř. „hořícího v Duchu“, srov. Ř 12,11) misionáře Apolla. K jeho (velmi samostatném, srov. Sk 19,1) působení v Achaji (tj. v Korintě) srov. 1 Kor 1,12; 3,4-6; 4,6-7; 16,12.
Jan 16,23b-28
Otec vás miluje, protože jste vy milovali mne a uvěřili jste.
Pro „ten den“ (v. 26; velikonoční den, čas setkávání se Vzkříšeným v Duchu, povelikonoční doba církve; viz včerejší evangelium v. 23a) také platí zaslíbení vyslyšení modliteb „v jeho jménu“ (v. 23b.24). „Jméno“ je krátkým shrnutím toho, co Ježíš pro své přátele učinil a kým je. Na to se mohou učedníci od nynějška s důvěrou odvolávat, budou-li chtít Otce o něco požádat. (srov. 14,13n; 15,7.16). Cílem je opět „plná radost“ (srov. 15,11; evangelium čtvrtka 5. velikonočního týdne). Tato doba je také dobou „otevřeného“ zvěstování o Otci (v. 25), zvěstování neseném plnějším a hlubším poznáním darovaným Duchem.
Sk 19,1-8
Dostali jste Ducha svatého, když jste přijali víru?
Podobná situace jako s Apollem (viz včerejší čtení) se nyní opakuje přímo v Efezu s přibližně dvanácti (v. 7) „učedníky“ (v. 1), kteří „přijali víru“ (v. 2) a byli také pokřtěni jen „křtem Janovým“ (v. 3; tj. byli asi přívrženci Jana Křtitele a skrze jeho křest vyznali svoji ochotu činit pokání v tomto „čase plnosti“ pro Izrael). Lukášem zvolená označení ukazují na to, že to nebyli v plnosti křesťané, ale že byli velmi otevřeni a připraveni do této křesťanské plnosti vstoupit. To se stalo křtem (dosl. v ř.) „ve jméno Pána Ježíše“ (tj. celostné podřízení se pod Ježíšovu vládu vyjádřené ponořením) a „vkládáním rukou“ (tj. Pavlovou modlitbou, která je otevřela pro zakusitelné přijetí Ducha svatého, jehož známkami bylo „mluvení v jazycích“ a „mluvení pod vlivem vnuknutí“, dosl. „prorokování“). I zde jde Lk o zdůraznění, že Duch svatý působí ve společenství církve (srov. Sk 8,14-17) a teprve toto jeho působení plně uvádí do křesťanské plnosti.
Jan 16,29-33
Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.
V. 29 ještě dovršuje včerejší evangelium a naznačuje, jak se u Jana stále skoro nepostřehnutelně prolínají a prostupují hlediska doby Ježíšovy a doby po velikonocích. Pro janovskou obec i čtenáře Janova evangelia je „ten den“ (viz včerejší evangelium) již zde, již se jim v Ježíšově zvěsti díky daru Ducha „otevřelo“, co bylo dosud vnímáno jen „obrazně“. V. 31n připomínají, že ani toto nové, hlubší chápání víry nebude zbaveno svých obtíží a chvílí, kdy se bude muset osvědčit. To vše s cílem dodat učedníkům posilu a zprostředkovat dar pokoje (srov. 14,27; evangelium úterý 5. velikonočního týdne).
Sk 20,17-27
Dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše.
V Efezu přichází závěr Pavlova aktivního misijního rozmachu („velká Pavlovská misie“, srov. sobota 5. velikonočního týdne): po více měsíců zde působí - nejprve opět klasicky několik měsíců v synagóze (Sk 19,8) a později celé dva roky u filosofa Tyranna (Sk 19,9n). Toto působení zachycuje (v lekcionáři vynechaný) zbytek 19. kapitoly, kde je především zdůrazněno vítězství zvěsti o vzkříšeném Ježíši nad všemi možnými magickými okultními praktikami (Sk 19,10-20). Sk 19,21n jsou pak důležitým přelomem naznačujícím, že Pavlovo aktivní misie pomalu přechází do spíše pasivního směřování trpícího Kristova svědka do Jeruzaléma a Říma (srov. Sk 1,8; 20,16). Zbytek Sk 19 již líčí vzbouření obchodníků vydělávajících na Artemidině kultu a Pavel Efez opouští. První část Sk 20 je opět jakýmsi cestovním deníkem (od v. 5 v 1. osobě, srov. Sk 16,11nn, pondělí 6. velikonočního týdne).
Dnešní a zítřejší čtení pak zachycuje Lukášem redakčně vytvořenou Pavlovu „řeč na rozloučenou“ pro efezské „starší“ shromážděné v Milétu. V dnešní první části Pavlovy řeči nechává Lukáš Pavla před efezskými „staršími“ (v. 17; ř. „presbyteroi“) promlouvat o něm samotném, o jeho misijní činnosti (v. 18 - 21). Vrcholem je v. 22n, který ukazuje, že i další cesta skrze utrpení je vedena Duchem jako doposud (srov. Sk 19,21n; 13,2.4.9; 16,6.7). Apoštol již nepatří sám sobě, jeho život patří službě, kterou byl pověřen (v. 24). Pastýřský úkol v Efezu pro něj skončil, musí jít dovršit svoji cestu, své životní svědectví (v. 25n; Sk 21,13).
Jan 17,1-11a
Otče, oslav svého Syna.
Dnes, zítra a pozítří budeme číst ze 17. kapitoly Janova evangelia, kde autor evangelia formou Ježíšovy modlitby k Otci shrnuje celé poselství o Kristu. Vstupem do „té hodiny“ Ježíš předává Otci své dokončené dílo zprostředkování věčného života a touží se navrátit do plné Otcovy slávy, kde byl již před svým vtělením a před stvořením světa (v. 1 - 5; srov. Jan 1,1n.18). V čem tento věčný život spočívá, to je shrnuto ve v. 3: „poznání“ pravého Boha i jeho „vyslance“ Ježíše Krista („poznání“ je samozřejmě i zde chápáno jako navázání jedinečného, hlubokého, bytostného vztahu). To je pak rozvíjeno ve v. 6 - 19 (dnes a zítra) formou prosby za osiřelé učedníky (nepřímo se vztahující i na budoucí obec věřících). Právě v učednících, kteří přijali jeho slovo a za které Ježíš především prosí (v. 9), je Ježíš oslaven (v. 10). S touto jeho „slávou“ pak zůstávají „na (ve) světě“ (v. 11a) - „aby svět uvěřil“ (viz v. 21 čtvrtečního evangelia).
Sk 20,28-38
Odporoučím vás Bohu - má moc vzdělávat a zjednat dědictví.
V dnešní, druhé části řeči v Milétu se Pavel obrací na efezské starší, které zde nazývá „episkopoi“ (přeloženo jako „představení“, dosl. překl. „dohlížitelé“, „strážci“, ale zde nejde o označení úřadu, ale o dokreslení role „starších“ v linii SZ obrazu pastýře: Jr 23; Ez 34; Zach 11) a připomíná jim jejich pečující a ochranné poslání „spravovat (dosl. pást) Boží církev“ (podložené ve v. 28 trinitárně). Slovo evangelia jim nebylo dáno (všemi možnými způsoby: v. 20n.24n27.31) libovolně k dispozici. Představení církve nestojí nad, ale pod společenství budujícím a obdarovávajícím Božím slovem (v. 32), které je konkrétně vyjádřeno slovem Ježíšovým (v. 35, v evangeliích nedochovaný Ježíšův výrok nebo Lukášem Ježíši do úst vložena tehdejší řecká moudrost tradovaná již od Theukydida, 5. stol. př. n. l.). Závěrečnými v. 36 - 38 je podtrhnut hluboce lidský vztah efezských „starších“ k Pavlovi a charakter Pavlovy řeči jako jeho závěrečného odkazu.
Jan 17,11b-19
Aby byli jedno jako my.
Dnes pokračuje Ježíšova prosba za učedníky (a za budoucí obec věřících) prosbou za jejich jednotu, za ochranu před Zlým a za posvěcení v pravdě. Jednota učedníků (umožněná přijetím daru jednoty mezi Otcem a Synem) je vlastním poznávacím znamením přijatého věčného života a svědectvím Ježíšova oslavení. Otevření se tomuto daru pak zároveň ústí do „plnosti radosti“ Ježíšovy, která přebývá v srdcích učedníků. Ti takto obdarováni pak mohou zůstávat ve světě (tj. nemusí se jej bát a před ním se uzavírat), ale zároveň „nebýt ze světa“ (tj. nesplynout s ním a své jednání nechat určovat Duchem Ježíšovým). Pro takovéto setrvávání však musí být „posvěceni“ pravdou, tj. Ježíšovým slovem, jeho zvěstí a posláním (srov. Jan 8,31n.35n; 1,12n; 15,16). Ke slovu však musí jako jeho dovršení přistoupit ještě Ježíšovo vlastní „zasvěcení“ - smrt na kříži (v. 19).
Sk 22,30; 23,6-11
Musíš vydávat svědectví také v Římě.
Ze zbývajících kapitol Skutků (21 - 28) se ode dneška v lekcionáři setkáme jen s několika úryvky. 21. kap. je proniknuta velmi přesnými podobnostmi s posledními dny Ježíšovými (Sk 21,4.11.13.28.30.34.36; ale srov. také následnost výslechu před veleradou v kap. 23 a před římským místodržícím v kap. 24!): Pavel se již blíží k završení svého svědectví Ukřižovanému a Vzkříšenému. Ve 22. kap. znovu (srov. Sk 9; 26) narážíme na příběh jeho uvěření v Krista, jenž je součástí Pavlova výslechu před velitelem římské posádky v Jeruzalémě, co byl Pavel Římany zatčen aby unikl lynčování vlastními židovskými spolubratry. Před tím jej nezachránilo ani podstoupení židovského očistného obřadu, kterým chtěl Pavel dokázat, že jejich názory na něj jsou nedorozuměním (Sk 21,17-36).
Závěr jeho (opět Lukášem vytvořené) obhajovací řeči před veleradou zachycuje dnešní čtení. Lukáš chce touto kompozicí poukázat především na to, co židovství (zastoupené farizei) a křesťanství spojuje: víra ve vzkříšení mrtvých. V. 11 opět ukazuje jasný Pavlův směr a cíl - svědectví o Vzkříšeném v Římě. Protože to je i Boží cíl, nic tomu nemůže zabránit.
Jan 17,20-26
Ať i oni jsou v dokonalé jednotě.
V dnešním závěrečném úryvku z Ježíšovy modlitby před odchodem k Otci se jeho pohled obrací již přímo na budoucí generace věřících. Jeho prosbu za ně určuje myšlenka jednoty založené na jednotě mezi Otcem a Synem (srov. již včerejší evangelium, v. 11b). Ta je zcela a úplně založena na daru Otcovy „slávy“ zprostředkované Ježíšem (viz Jan 14,23!). Tato jednota je tedy již zde na zemi skutečností, kterou stačí v hloubce vztahů objevit a žít z ní. Není to jen něco zcela niterného, protože je zaměřena k tomu, „aby svět uvěřil...“ v Ježíšovo poslání (v. 21), a tak „aby svět poznal...“ (tj. zakusil) Boží lásku skrze učedníky (v. 23). Boží sláva však nemá jen tak protéci skrze učedníky ke službě světu. Oni sami mají vstupovat do její stále větší plnosti (v. 24 - 26; srov. Jan 1,14). „Být tam, kde jsem já“ (v. 24) pak znamená totéž, co „já abych byl v nich“ (v 26). To vše bude umožněno Ježíšovým „odchodem“ - „oslavením“ na kříži, a tím i sesláním Ducha (viz Jan 7,37-39; dosl. překl. Jan 19,30: „odevzdal ducha“).
Sk 25,13-21
Mrtvý Ježíš, o kterém Pavel tvrdí, že žije.
Pavel je místním velitelem z bezpečnostních důvodů odeslán k římskému místodržícímu do Cesareje (Sk 23,12-35), ale velekněz Ananiáš je mu s dalšími v patách (Sk 24). Je vyslýchán místodržícími Felixem (tomu dokonce vykládal evangelium dlouhodobě! viz Sk 24,24-27) i Festem (střídali se v ř. 60 n. l.) a nakonec se coby římský občan odvolává k císaři (Sk 25,13n).
Dnešní čtení je ve Festových ústech krátkým shrnutím těchto událostí pro krále Agrippu II. (pravnuka Heroda Velikého, posledního židovského krále). Na tomto rozhovoru jsou pro Lukáše důležité dvě věci: 1. římský místodržící ještě jednou prohlašuje, že Pavel nemůže být nařčen ze žádného zločinu - římské úřady nemají proti němu (a tudíž proti křesťanství vůbec) proč zasahovat (srov. Sk 18,14); 2. sporná otázka je otázkou čistě náboženskou (z Festova pohledu zcela vnitrožidovskou): je to otázka, zda Ježíš žije (v. 19). Festus nevěděl, že právě toto je tou otázkou nejzásadnější.
Ve 26. kap. se pak potřetí (srov. Sk 9; 22) setkáváme s Pavlovým svědectvím o jeho uvěření v Krista - tentokrát před králem Agripou.
Jan 21,15-19
Pas mé beránky mé! Pas moje ovce!
Poslední dvě evangelijní čtení před slavností Seslání Ducha svatého se znovu vrací k závěrečné kapitola Janova evangelia (viz pátek v oktávu velikonočním). Na „zázračný rybolov“ a hostinu s učedníky zde navazuje velmi osobní rozhovor se Šimonem Petrem, který má již podle nejstarší biblické tradice v kruhu učedníků zvláštní postavení. Před svým utrpením Ježíš Petrovu ochotu k následování nepřijal (viz Jan 13,36n). Teprve když Petr při svém trojím zapření (Jan 18,15-18.25-27) ztratil všechny iluze o sobě a všechny falešné sebejistoty, sám Ježíš jej teď vyhledává a k pověření službou pastýře mu stačí jen jedno jediné: vyznání lásky. Trojí otázka zde pravděpodobně odpovídá Petrovu trojímu zapření (v originále je pak navíc i jakási hra se dvěma výrazy pro „lásku“: Petr stále odpovídá výrazem „filein“ = lidská přátelská láska, náklonnost, „mít rád“; Ježíš však v prvních dvou otázkách používá „agapein“ = nesobecké darování se druhému, „milovat“; ve třetí pak již také „filein“). Závěrečný obraz je výzvou k následování až do nejzazších důsledků a k připodobnění se Kristu i ve smrti (srov. Jan 12,33). To vše je Petrovi umožněno jen a jen novým darem Ducha (Jan 14,26; zpěv před evangeliem).
PŘI RANNÍ MŠI:
Sk 28,16-20.30-31
Zůstal v Římě a hlásal Boží království.
Po dobrodružné plavbě (Sk 27) a ztroskotání na ostrově Malta (Sk 28; obojí Lukášem líčené již dříve použitou formou vyprávění v 1. osobě, která má vzbudit dojem autentičnosti) je Pavel konečně (přes všechny vnější i vnitřní překážky, srov. Sk 27,22nn) v Římě. Přivítán místními křesťany vzdává díky Bohu (Sk 28,15). V závěrečné scéně však již místní (předpavlovští) křesťané nehrají žádnou roli (Pavel má být ukázán jako hlavní zvěstovatel evangelia Římu).
Sk 28,16-31 jsou vrcholem celého Lukášova dvojdíla (Lk + Sk) a pro dobré pochopení by bylo třeba přečíst celý text. Objevují se zde obě základní témata Skutků: tajemství rozpolcenosti (srov. Lk 2,34) reprezentantů Izraele, privilegovaného adresáta evangelia (Sk 28,24n; srov. Řím 9 - 11), a neomezené zvěstování evangelia Boží spáse otevřeným pohanům (Sk 28,28). Závěrečný „otevřený“ obraz Skutků je obrazem zvěstování Ježíšova „Božího království“ v každé době a každému, kdo přijde (tj. kdo je otevřen - ať Žid nebo Řek). Tomuto zvěstování nemůže zabránit ani brzká poprava hlavního svědka Pavla (o které Lukáš jistě věděl). Boží království je otevřeno dějinám.
Jan 21,20-25
To je ten učedník, který to všechno zaznamenal a jeho svědectví je pravdivé.
Poslední slova Janova evangelia jsou věnovány onomu bezejmennému „učedníku, kterého Ježíš miloval“ a kterému janovská obec vděčí za svoji zvláštní tradici o Ježíšovi. V obci zřejmě koloval (domnělý) Ježíšův výrok, který dal podnět k nedorozumění, že tento učedník nezemře. Mezitím však už byl mrtev. Redaktorům evangelia záleželo na tom, aby se věc vyjasnila. Slovo „zůstat“ se tedy nemá chápat jako „zůstat naživu“ až do Kristova druhého příchodu (který v Janově evangeliu v tradiční podobě jeho výkladu tak jako tak nehraje žádnou roli), nýbrž „zůstat“ v podobě jeho svědectví, které našlo své písemné zachycení v evangeliu (i skrze další jeho žáky), a tak zůstává přítomné v janovské obci - a stává se slovem života pro všechny další generace až do Kristova příchodu. Jakoby mimochodem zde pak vnímáme i výzvu Petrovi (a všem učedníkům), aby věrně šel svoji jedinečnou cestu následování bez porovnávání a posuzování cest druhých učedníků. Jen tak Duch může „uvést do veškeré pravdy“ (Jan 16,13; viz zpěv před evangeliem).