Ve všedních dnech doby postní jsou vybrána čtení z evangelia a ze Starého zákona tak, aby měla vzájemný vztah a pojednávala o různých tématech postní katecheze, přizpůsobených duchovnímu smyslu této doby. Od pondělí 4. postního týdne je zařazena polosouvislá četba evangelia podle Jana. Čtou se ty úryvky, které nejlépe odpovídají postní době a nečtou se o nedělích.
Jl 2,12-18
Roztrhněte svá srdce, a ne šaty!
V centrální výzvě dnešního textu: „Obraťte se k Hospodinu, svému Bohu“ (v. 13) jsou důležité dvě věci. Za prvé: Jaký je Bůh, ke kterému se má Izrael obrátit? Za druhé: Jak se má k němu obrátit? Bůh proroka Joele je Bohem živým a vášnivě milujícím: milosrdným, milostivým, něžným a dobrotivým. Jakmile mu dá člověk první příležitost („roztržené“ = otevřené, litující srdce), promění jeho hřích v požehnání. Právě k takovémuto Bohu je nutné (ale také možné!) se obrátit. Jak? „Celým srdcem“ (v. 12), tj. celým svým životem, celou bytostí vnější i vnitřní, a ve společenství celého Božího lidu (v. 15 - 18) - obrácení a pokání se týká každého jednotlivě, všech stavů a skupin, a zároveň je věcí celého společenství.
2 Kor 5,20 - 6,2
Smiřte se s Bohem! Hle, teď je ta doba příhodná!
Důvodem Pavlovy vášnivé prosby o smíření (dosl. „Nechte se smířit s Bohem!“) je hluboká znalost lidského hříchu a potřeby smíření a zároveň nesmírná jistota, že sám Bůh toto smíření již daroval a umožnil (srov. v. 19!): Svého Syna totiž (v. 21 dosl.) „učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností“ (tedy aby na nás bylo vidět, jak je Bůh spravedlivý = mocný ve svém milosrdenství). A kdy je nejvhodnější čas pro tento nový vstup do již darovaného smíření? Právě teď!
Mt 6,1-6.16-18
Tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
V Matoušově evangeliu (zvlášť v „horském kázání“) je pravá pokorná „skrytost“ onou cestou, jak být „světlem světa“ a jak „prokvasit celé těsto“. Teprve ten, kdo s Otcem naváže skrytý, osobní, srdečný vztah (kdo má po joelovsku „roztržené srdce“), je Otcem také obdarovatelný (což je vlastní smysl výrazu „odměna“ či „odplata“). Neplatí zde princip „něco za něco“, ale: „dar je možné předat pouze přijímajícímu, chudému, otevřenému člověku“. Jako příklady jsou zde uvedeny tři cesty k této svobodné otevřenosti: skutky milosrdenství (vztah k druhým), modlitba (vztah k Bohu) a půst (vztah ke mně samotnému).
Dt 30,15-20
Hle, předkládám vám dnes požehnání nebo kletbu.
Tato výzva k rozhodnutí je Izraeli řečena na závěr „opakování zákona“ (lat. Deuteronomium), před vstupem do zaslíbené země. Životem Izraele je sám Bůh. Jeho si má vybrat, milovat jej, naslouchat mu. Člověk je zde postaven před obrovskou velikost své svobody. Jeho rozhodnutí má své důsledky. Je mu ale také řečeno, kudy vede cesta života a štěstí: „Vyvol si život, abys žil ty i tvoje potomstvo!“ (v. 19). Vyvol si Boha!
Lk 9,22-25
Kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.
Slovo o (u Lukáše každodenním) nesení kříže a zapření sebe sama je slovem o následování Krista směřujícího do Jeruzaléma - k vyvrcholení svého života ve smrti a vzkříšení. „Nést svůj kříž“ neznamená přijímat každou bolest a překážku jako Bohem chtěnou (to by byl fatalismus a nekřesťanský obraz Boha!). Znamená to být ochoten dát na cestě následování Krista všanc své pohodlí, svoji čest, svůj život. Pouze tehdy, když učedník zůstane s Ježíšem solidární až do konce, bude prožívat a rozdávat společenství a radost, které jsou plody vzkříšení. I zde jde o (životní) volbu.
Iz 58,1-9a
Či není půst, jaký si přeji, spíše toto?
Bůh slovy proroka odpovídá na falešnou lidskou představu, že chyba není na naší, ale na Boží straně. Boží lid je usvědčen z falešné, povrchní, vnějškové zbožnosti a je mu ukázána cesta pravého postu (v. 6 - 7): svoboda od zla, od zotročení a zneužívání druhých, činná milosrdná láska dávající všanc své pohodlí. A toto vše je cestou nejen pro dokonalé, ale také (a právě) pro hledající a zraněné (v. 8 - 9): skrze takovýto půst je jim dáno světlo, jsou sami uzdravováni a Bůh se jim dá k dispozici: „Zde jsem!“ (v zítřejším čtení jsou tato zaslíbení rozvinuta).
Mt 9,14-15
Až od nich bude ženich vzat, potom se budou postit.
Otázka po postu se Ježíši stává příležitostí ke zvěstování času spásy, svatebního času radosti započatého jeho příchodem. Bůh se právě nyní dává člověku k dispozici jako ženich své nevěstě! Lidé připravení pravým postem (viz první čtení), lidé otevření a obdarovatelní, se s ním již nyní mohou radovat. Cesta k plnosti této svatební smlouvy však ještě povede skrze krev kříže („potom se budou postit“).
Iz 58,9b-14
Nasytíš-li hladového, vzejde v temnotě tvé světlo.
Výzva k pravému postu ze včerejšího čtení je dnes zopakována a zaslíbení s ní spojené rozvinuto nádhernou obraznou řečí upomínající na čas vysvobození z Egypta (v. 10b - ohnivý sloup) a putování pouští (v. 11 - nasycení, oáza). Zároveň je Boží zaslíbení vždy nasměrováno do zcela konkrétní dnešní situace (v. 12 - Izrael právě znovu budoval hradby Jeruzaléma po návratu z babylónského zajetí). Zvláštní důraz je pak (v. 13 - 14) položen na den odpočinku („šabbat“) chápaný jako zvláštní prostor pravého postu (pravé svobody a obdarovatelnosti člověka, který má čas „odpočinout“ v Hospodinu).
Lk 5,27-32
Nepřišel jsem pozvat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky.
Chudí a hříšníci jsou Ježíšově zvěsti zvlášť otevřeni - jsou obdarovatelní, protože nemají žádné jiné jistoty. U zbožných to má Ježíš těžší. Pro ty je skandál, jestliže Ježíš - vážený rabín - stoluje spolu s hříšníky (= neznalci Zákona) a celníky (= kolaboranty s římskou okupační mocí), a tak jim zcela dává účast na svém životě (společenství stolu). Podrobně jim Ježíš odpovídá podobenstvími o ztracené ovečce, ztracené minci a ztracených synech (Lk 15, viz sobota 2. postního týdne). Nyní je vysvětlení zprostředkováno pouze krátce - z potřeby hříšníků (v. 31) a z účelu Ježíšova „příchodu“ (v. 32).
Lv 19,1-2.11-18
Suď svého bližního spravedlivě!
Hospodin touží proniknout a určovat celý všední život a všechny vztahy („buďte svatí“ = buďte cele patřící Bohu), a to u „celého společenství izraelských synů“ (v. 2a). Jeho nárok je tedy totální. A to z jediného důvodu: Hospodin sám je svatý a Izrael je jeho lidem, jeho milovaným vlastnictvím (v. 2b). Teprve z tohoto základního zakotvení v Hospodinu vyplývají všechny další nároky ve vztazích k druhým lidem. Poctivost, milosrdenství, spravedlnost i láska k bližnímu má vždy svůj důvod i zdroj v tom, že Bůh Izraele je Hospodin = Bůh blízký, doprovázející, který Izraele vyvedl z Egypta (v. 11.14.16.18).
Mt 25,31-46
Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.
Obraz „posledního soudu“ nemá čtenáři vylíčit, „jak“ to bude probíhat, ale co člověku během jeho pozemské cesty umožňuje otevřít se v závěru jeho života plnosti Božího království: Nezištná činná láska k těm nejnepatrnějším člověka otevírá, lhostejnost, nevšímavost a tvrdé srdce naopak uzavírá pro konečné společenství s Bohem, pro konečnou a totální „svatost“. Vylíčený obraz nemá nahánět hrůzu, ale v kontextu Matoušova evangelia má vyburcovat k radikálnímu rozhodnutí: nelze čekat, jak to dopadne - o věčnosti se rozhoduje teď a tady, v setkání s konkrétním člověkem!
Iz 55,10-11
Mé slovo vykoná vše, co jsem chtěl.
Na toto závěrečné a všechny předchozí Boží činy shrnující ujištění nádherné „Knihy útěchy“ vzniklé v babylónském zajetí (Iz 40 - 55) navazuje zaslíbení „druhého exodu“, zaslíbení návratu ze zajetí: „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji!“ (viz Iz 55,12). Boží slovo, které bylo v minulosti tvůrčí silou Božího lidu Izraele, si svoji sílu a životnost zachovává i pro současnost a je jistotou pro budoucnost. Úžas nad tím je první odpovědí člověka a prvním krůčkem na cestě do svobody.
Mt 6,7-15
Vy se modlete takto.
Ježíš chce učedníky vyvést z představy vzdáleného Boha, kterého je třeba v modlitbě přemlouvat, a učí je modlitbě srdce. Učí je obracet se k Bohu, který je jejich společným Otcem a do hloubky zná jejich srdce. „Modlitba Páně“ je důvěryplným voláním Božího dítěte, které v sobě a v dějinách Božího lidu zakusilo moc Božího slova, žasne nad ním, touží po jeho naplnění v celém lidstvu a připojuje prosby o ty nejzákladnější lidské potřeby: o vše, co potřebujeme k životu učedníků, o odpuštění hříchů a o ochranu před pokušením a zlem. Právě takováto modlitba je pokračováním cesty do svobody od našich hříchů. Jen jedno může blokovat: naše neodpuštění druhému.
Jon 3,1-10
Ninivští obyvatelé změnili své hříšné chování.
Zdálo by se, že v tomto úryvku z poučného vyprávění o Jonášovi (ve formě jakési starověké pohádky) je líčen Bůh, který se nechá ke slitování přemlouvat lidským obrácením a postem. Avšak Boží milosrdenství je i zde příčinou, ne výsledkem lidského obrácení. Ona „změna chování“ nastala teprve tehdy, když Bůh svým vlastním obrácením se k člověku (on to je, kdo vytrvale posílá proroka!) toto pokání a přijetí jeho milosrdenství sám nabízí a umožňuje. Boží „hněv“ (v. 9) je poslední zbraní Boží lásky, burcujícím nástrojem k oddělení se od hříchu (na který je tento „hněv“ nasměrován, ne na člověka).
Lk 11,29-32
Nebude dáno jiné znamení tomuto pokolení, než znamení Jonášovo.
Ježíšovi posluchači se na něm domáhali znamení z nebe (viz Lk 11,16), znamení, které by ukončilo každou pochybnost a diskusi. Právě toto však Ježíš odmítá jako nesmyslné (v. 29). Obrácení musí zůstat svobodným osobním rozhodnutím, které Bůh nemůže člověku odejmout. Jediným „znamením“, které neznásilní lidskou svobodu, ale přetvoří ji zevnitř, je znamení vlastního Božího radikálního obrácení se k člověku, znamení Božího „sestupování“ do Izraelských dějin (Šalamoun, Jonáš), které vrcholí v Ježíši samotném, v jeho smrti a vzkříšení a v jeho zvěsti.
Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh (4,17k.17l-m.17r-t)
Nemám mimo tebe jiného pomocníka, Pane.
Kniha Ester má historické jádro, kolem kterého se postupně nashromáždily další legendární motivy. Později (jen v řečtině - proto dnes patří mezi „deuterokanonické“ části bible) byly přidány např. Mardochajovy a Esteřiny modlitby. Ester - hebr. Hadasa - se stala královnou na perském dvoře a ve chvíli smrtelného ohrožení všech Židů - jejích soukmenovců - žijících v Persii předstoupila odvážně (a nakonec úspěšně) s prosbou za jejich záchranu před krále. Předtím se však obrací ke svému „jedinému“, k Bohu a Králi Izraele, v důvěryplné modlitbě spoléhající se na Boží zaslíbení.
Mt 7,7-12
Každý, kdo prosí, dostává.
Když i neochotní lidé si vzájemně vyhoví, když i zlí pozemští otcové dávají dětem dobré věci, tím spíše Otec nebeský, který je Dárcem všeho dobra (pro Lk dárcem Ducha svatého). Ve vytrvalé prosebné modlitbě nepřemlouváme nějakého neochotného Boha, ale uznáváme jeho jedinečnost a dobrotu a stáváme se tak často teprve schopnými neustále nabízené Boží dary přijmout. V. 12 je pak dovětkem, který shrnuje Horské kázání (kap. 5 - 7) do přikázání lásky k bližnímu a v souvislosti s Mt 5,17 je prohlašuje za platný výklad První smlouvy - tzv. Starého zákona (= „Zákona a Proroků“, srov. středa 3. postního týdne).
Ez 18,21-28
Mám snad zalíbení v zločincově smrti anebo spíše chci, aby změnil své chování a byl živ?
Prorok Ezechiel se v babylónském zajetí vyrovnává s lidovou představou, že hřích či spravedlnost působí v životě člověka jaksi automaticky dále. Avšak Bůh soudí a omilostňuje lidi podle toho, čím jsou nyní, ne podle toho, čím snad dříve byli. Důvod uvádí sám Bůh ústy proroka (v. 23). Celý výklad není pouhou teorií, ale směřuje k výzvě k radikálnímu obrácení: „Obraťte se a odvraťte se od všech svých nevěrností... Obnovte své srdce a svého ducha!“ (viz Ez 18,30 - 32).
Mt 5,20-26
Jdi se napřed smířit se svým bratrem.
„Dokonalejší“ spravedlnost (= správné jednání před Bohem) neznamená přísnější, ale spíše hlubší, niternější, ze srdce a z vnitřního pochopení vycházející. To je zjevné ze šesti „antitezí“ („Slyšeli jste... Já vám však pravím...“) v Mt 5,21-48. Bůh nesoudí podle vnějšího skutku, ale podle rozhodnutí srdce. V první antitezi to znamená: kořenem zabití je vnitřní nepřátelský postoj vůči druhému („hněv“), pohrdání druhým („tupení“) a odepsání člověka před Bohem („zatracování“). Jaký je lék na tento vnitřní jed, na tento zdroj každého násilí? Ochota smířit se s bratrem (i když o n má něco proti mně - v. 23 - 24) a neprovozovat pouhou vnější zbožnost, jestliže jsou porušeny základní bratrské vztahy.
Dt 26,16-19
Budeš lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu.
Vstupu do zaslíbené země předcházela obnova smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem uzavírající jádro knihy Deuteronomium (= opakování Zákona): Hospodin se navazuje na člověka a znovu potvrzuje, že je jeho Bohem. Podobné (neustále obnovované a dodržováním přikázání uskutečňované) navázání pak očekává od Izraele, který je jeho lidem, lidem jemu zasvěceným, „zvláštním“, dosl. „svatým“ (= pro Boha odděleným). To vše k Boží slávě, cti a chvále, ale i k požehnání pro Boží lid.
Mt 5,43-48
Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
Toto Ježíšovo slovo uzavírá oddíl šesti antitezí o „dokonalejší“ spravedlnosti (viz úterý 1. postního týdne). Ježíšovým učedníkům nestačí zkreslený, úzkoprsý výklad Zákona běžný v jejich době (přímou výzvu k nenávisti k nepřátelům v bibli nic nenajdeme), ani kolegiální a bratrská praxe celníků a pohanů. Ježíšův učedník má být obrazem dokonalosti (= nerozdělenosti, celostnosti) Božího srdce, Boží lásky ke každému člověku. Láska k nepřátelům není otázkou citu. Spočívá v rozhodnutí mít účast na Boží bolestné lásce ke světu, osvědčuje se v konkrétních skutcích a zraje ve vytrvalé modlitbě.
Dan 9,4b-10
Zhřešili jsme, provinili jsme se.
Danielova kající modlitba (Dan 9,4b-19) je v knize Daniel (2. stol. před Kr.) zasazena do její druhé části (Dan 7 - 12). Stává se tak oním nezbytným krokem, který Bůh od Židů očekává v době pronásledování za vlády krutého Antiocha IV. - Epifana. Mezi budoucností plnou zaslíbení konečného vítězství Syna člověka a vzkříšení věrných (Dan 7,13n.27; 12,2n) a minulostí zatíženou nevěrností Izraele (v. 5.6.8.11) stojí přítomnost jako šance k obrácení, jehož prvním projevem je kající modlitba. Pohled na hřích Izraele, jeho bezpodmínečné uznání a prosbu o odpuštění však předchází a neustále proniká mnohem hlubší pohled na Boží věrnost, spravedlnost, milosrdenství a jméno (v. 4b.7.9.18.19).
Lk 6,36-38
Odpouštějte a bude vám odpuštěno.
Lukáš chápe Boží „svatost“ (Lv 19,2; viz pondělí 1. postního týdne), resp. „dokonalost“ (Mt 5,48; viz sobota 1. postního týdne) jako „milosrdenství“ (v. 36). A právě to je ta nejkonkrétnější a nejjistější cesta, jak být „jako náš Otec“, jak se stávat „Božím obrazem“. Podle židovské nauky jedná Bůh s člověkem podle dvojí „míry“ odpovídající jeho dvěma jménům: míry spravedlnosti a soudu (Elohim - Bůh) a míry milosrdenství a slitování (JHVH - Hospodin). Jestliže člověk sám odmítne první míru (tj. nesoudí a nezavrhuje) a jedná podle míry druhé (odpouští a dává), umožní Bohu, aby jednal stejně i v jeho životě. Boží míra milosrdenství se pak pro něj stává nezměrnou plností.
Iz 1,10.16-20
Učte se jednat dobře, hledejte spravedlnost!
Prorokova slova z v. 10 musela být pro shromážděné šokem. Copak jsme všichni tak zvrhlí jako lidé ze Sodomy a Gomory? Copak to množství obětí, kouř kadidla, slavnostní shromáždění a k modlitbě rozprostřené dlaně (viz vynechané v. 11 - 15) nic neznamenají? Před Bohem je toto vše však méně než nic. Jestliže se liturgie není projevem vnitřního vztahu k Bohu a nevede ke spravedlivému (= milosrdnému) jednání s těmi nejmenšími, je to jedna velká lež. Tento šok však nemá odsoudit, ale vyburcovat k radostnému rozhodnutí se pro pravdivost a život proti přetvářce a smrti (v. 19.20). To pak teprve umožní vyrůst plodům Božího zdarma darovaného odpuštění a hřích ztratí nad člověkem svoji moc.
Mt 23,1-12
Mluví, ale nejednají.
Ježíš má ke konci Matoušova evangelia velmi tvrdá slova pro ty z farizeů a zákoníků, kteří sami nejednají podle jimi hlásaného učení (srov. Mt 6,1-6) a snaží se ostatní na sebe připoutat vnějšími projevy zbožnosti a zvláštními osloveními (v. 7.8a: rabi = mistr, v. 8b: „didaskalos“ = mistr, učitel, v. 9: „pater“ = otec, v. 10: „kathégétés“ = učitel, vůdce, ten, kdo zná cestu a jde napřed). Verše 8 - 12 však obracejí osten napomenutí do řad křesťanské obce. Nejde zde ani tak o tituly, ale nikdo nesmí vystupovat ze základního bratrsko-sesterského vztahu, nikdo mi nesmí nahradit nebeského Otce a nikdo se nesmí snažit nahradit Krista v jeho jedinečné roli vůdce a učitele. Lékem je pokorná služba (v. 11.12).
Jer 18,18-20
Pojďme a ubijme ho.
Jeremiáš je typický svými tzv. „nářky“ či „vyznáními“ (Jer 11,18 - 12,6; 15,10-21; 17,14-18; 18,18-23; 20,7-18; viz sobota 4. postního týdne a pátek 5. postního týdne), ve kterých vylévá před Hospodinem své zraněné srdce, staví mu před jeho tvář své neúspěchy a útoky nepřátel (kněží, mudrci, proroci, viz v. 18). Jeho bolest je o to větší, že se mu dostává pronásledování od představitelů jeho vlastního milovaného lidu, za který se vytrvale přimlouval. Jeho cesta se tak stává předobrazem cesty každého, kdo stojí ve službě Bohu a jeho lidu.
Mt 20,17-28
Odsoudí ho k smrti.
Ježíš v Matoušově dvacáté kapitole již potřetí naznačuje cíl své cesty: vydání a ukřižování v Jeruzalémě ústící do vzkříšení. Učedníci však stále nerozumějí. Mají snad ještě v uších Ježíšovo zaslíbení, že „při znovuzrození všeho“ budou sedět na dvanácti trůnech izraelských kmenů (Mt 19,28). Ježíšova odpověď je zároveň odmítnutím (jejich falešných představ o vládě) i pozváním (k následování na cestě služby ústící v kalich utrpení). Cesta učedníka je cesta otrocké služby ústící ve velikonočním vydání života Bohu i lidem.
Jer 17,5-10
Prokletý člověk, který spoléhá na člověka; požehnaný, který doufá v Hospodina.
Prorok Jeremiáš do slov „mudroslovného“ žalmu (srov. Ž 1) odívá své přesvědčení o kořenech „požehnání“ a „prokletí“ (u Lk 6 „blahoslavenství“ a „běda“) v životě člověka: jen člověk mající svoji jistotu v Hospodinu je schopen nechat se proniknout jeho požehnáním jako životodárnou vodou. Zároveň si je však vědom hluboké zraněnosti lidského srdce, která neumožňuje posuzovat lidi podle nějakých povrchních měřítek zbožnosti, ale podle „ovoce skutků“. To je pak něčím, co vyrůstá z hlubokého vztahu s Bohem a zároveň vede k větší schopnosti se pro další Boží dary otevřít (ke větší obdarovatelnosti).
Lk 16,19-31
Ty ses měl dobře už za živa, Lazar naproti tomu špatně; nyní se tu on raduje a ty zakoušíš muka.
V první části (v. 19 - 26) podobenství o Lazarovi (h. Eleazar = Bůh pomáhá) a jeho bratřích prosvítá přesvědčení farizeů o odpovídající odplatě pro dobré i zlé - když ne již na zemi, potom zcela určitě po smrti. Zároveň zde lze vidět jakési konkrétní dokreslení lukášovských „blahoslavenství“ a „běda“ (Lk 6,20-26). Avšak hlavní důraz evangelia je položen na druhou část dvojpodobenství (v. 26 - 31), na výzvu k pokání ne na základě zázraků, ale na základě Božího slova („Mojžíš a Proroci“, viz také Lk 16,16n) a dokud je čas (v. 26). Hlavními postavami tedy nejsou boháč a Lazar, ale oněch pět žijících bratří. Na jejich poslušnosti Písmu (tj. naslouchání a konání) se rozhoduje o jejich (věčném) životě.
Gn 37,3-4.12-13a.17b-28
Tamhle přichází ten snílek. Nuže pojďme, zabijme ho!
Josef, synu Jákobův (=Izraelův), byl v mnohém ohledu předobrazem Ježíšovým (srov. v. 20 s v. 38 dnešního evangelia): Ježíš je (jako Josef) svým Otcem jedinečně milovaným Synem, je pronásledován svými bratřími, byl prodán za cenu otroka (30 šekelů) a stal se záchranou pro své bratry. Díky tomuto srovnání můžeme žasnout nad tím, jak je konkrétní spása, dovršená v Kristu, stále znovu v dějinách spásy (ve Starém zákoně i v církvi) nabízena skrze jednotlivé Boží služebníky.
Mt 21,33-43.45-46
To je dědic. Pojďte, zabijme ho.
Ježíš své podobenství o vinici (srov. Iz 5,1nn) adresuje velekněžím a farizeům (v. 45) jako jednu z posledních výzev k rozhodnutí. Matouš pak má při jeho ztvárňování před očima celé dějiny Izraele (kamenování a zabíjení proroků) vrcholící v Ježíšově sporu s představiteli národa (srov. v. 39: zajetí, vyvlečení za hradby, zabití). Ježíš je oním jediným Synem, dědicem všech zaslíbení daných Izraeli, „kvádrem nárožním“ (h. „ben“ = syn, „eben“ = kámen). Otázka „nesení ovoce“ (v. 43) není pak ani tak kritikou židovství, ale spíše výstrahou do vlastních řad - i církev se může stát neplodnou!
Mich 7,14-15.18-20
Všechny naše hříchy svrhneš do mořských propastí.
Závěr knihy Micheáš (7,14-20) je žalmům podobnou modlitbou o doprovázení a odpuštění. Zkušenost s věrným a osvobozujícím Bohem v minulosti (exodus, v. 14 - 15) dává jistotu pro přítomnost (v. 18) i důvěru pro budoucnost (v. 19 - 20). Boží věrnost, milosrdenství a smilování jsou vždy větší než všechny naše viny, nepravosti a hříchy.
Lk 15,1-3.11-32
Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije.
Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n; viz sobota po Popeleční středě) se vrací s novou závažností. Ježíš nyní odpovídá třemi podobenstvími „o ztracených“ (ovečka, svatební peníz, dva synové, Lk 15): třemi podobenstvími o hledání hříšníka, třemi podobenstvími o radosti z odpuštění, třemi podobenstvími o neohraničené Boží lásce k člověku. Dvojpodobenství o ztracených synech se často nazývá podobenstvím „o milosrdném Otci“. Bůh Otec - čekající, milosrdný, běžící vstříc, vracející synovskou čest, chystající hostinu lásky a jemně domlouvající závidějícímu (a proto snad ještě více ztracenému) bratrovi - je zde totiž hlavním postavou. A Ježíš je jeho živým obrazem.
Kteréhokoli dne v tomto týdnu (zvláště v ročních cyklech B a C, kdy se na třetí neděli postní nečte evangelium o samařské ženě) je možno použít následujících perikop:
Ex 17,1-7
Vytryskne voda a lid se napije.
Výběrová čtení 3. postního týdne mají ve svém centru první ze starobylých křestních motivů z příslušných nedělí cyklu A: vodu života. Izrael putující pouští začíná znovu reptat a přes všechnu prožitou Boží péči (exodus, křepelky, mana) podléhá pokušení (h. „Massa“) nedůvěry v Boží doprovázení (v.7) a upadá do sváru (h. „Meriba“) s Mojžíšem. Hospodin se však právě v této „vyprahlé krajině“ (h. „ch-r-b“, z toho „Choreb“, v. 6; srov. Ex 3,1n a Dt 5,2) znovu ukazuje jako Hospodin (h. JHVH), tj. jako Bůh stále přítomný a zachraňující. Pozdější biblická tradice vidí v této životodárné skále obraz věrné Boží lásky (Iz 41,18n) vrcholící pak v Ježíši Kristu (1 Kor 10,4).
Jan 4,5-42
Pramen vody, tryskající do života věčného.
I v evangeliu je v centru žízeň a dar vody života. Ježíš, dárce této vody (v. 14), však do života samařské ženy vstupuje nejprve jako ten, kdo má sám žízeň (v. 7), kdo se dělá závislým na její službě. Poznání Ježíše se však postupně prohlubuje - židovský poutník (v. 9), kdosi větší než praotec Jákob (v. 12.15), prorok (v. 19), Mesiáš (v. 25n.29), Spasitel světa (v. 42) - a žena tak prožívá mnohem důležitější proměnu srdce: postupně se v ní probouzí vědomí člověka bezvýhradně přijatého (v. 7), již v hloubce obdarovaného (v. 14) a přes svá zranění (v. 17n) schopného do svého hledání vtáhnout, a tak obdarovat i ostatní (v. 28-30.39). V jediném příběhu je zde zakódována cesta k plnosti křtu.
2 Král 5,1-15a
Mnoho malomocných bylo v Izraeli, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.
Co udělal vojevůdce Náman, že jej později Ježíš zmiňuje jako vzor víry? 1. uvěřil svědectví dítěte (v. 2nn), 2. vydal se na cestu a přes počáteční nepochopení (jede za králem místo za prorokem) nachází Božího muže, 3. nechá si svými služebníky vymluvit své zaběhlé představy o způsobu uzdravení, 4. poslechne prorocké slovo, 5. po uzdravení vyzná Boha Izraele za jediného Boha a veze si svoji víru zpět do své země (v. 15b - 19). Tj.: pokora, vytrvalost, poslušnost, odvážné vyznání, svědectví víry.
Lk 4,24-30
Tak jako Eliáš a Elizeus je Ježíš poslán nejen k Židům.
Ježíš káže ve svém rodném městečku Nazaretě (Lk 4,16-23) a zaslíbení spásy z proroka Izajáše vztahuje na sebe („Dnes se splnilo toto Písmo...“, v. 21). Ti nejbližší, jeho sousedé a známí, jej však nepřijímají. Lukáš situaci líčí již s vědomím, že i většina Židů, těch, kterým je zaslíbení spásy především určeno, jej odmítá. To však není nová situace. Ani ve starých dějinách Izraele byli proroci přijímáni, i tam byli někdy pohané (vdova, Náman) otevřenější Božím darům. Nyní je staví jako vzor Bohu otevřeného člověka. Kolem svých nejbližších musí projít a „ubírat se dál“. Nejsou totiž ochotni dnes slyšet jeho „dnes“.
Dan 3,25.34-43 (ř.)
Přijmi nás pro zkroušenou mysl a pokoru ducha.
Azariášova modlitba, pocházející snad z makabejské doby (2. stol. př. n. l.), je jakožto deuterokanonický dodatek v řeckém textu vložena za 24. verš 3. kapitoly knihy Daniel. Spolehnutí se na Boží smlouvu (v. 34), důvěra v Boží zaslíbení (v. 35n), uznání vlastní malosti (v. 37n), zkroušená mysl a pokora ducha (v. 29), následování celým srdcem a hledání Boží tváře (v. 41) - to jsou základní postoje jakékoli modlitby a nutné předpoklady toho, že také budeme schopni přijmout Boží odpověď.
Mt 18,21-35
Jestliže neodpustíte každý svému bratru, Otec neodpustí vám.
Otázku „Snad až sedmkrát?“ bychom z hebrejské číselné symboliky museli převést asi takto: „Snad ne pořád?“ (sedmička je číslo pozemské plnosti, dokonalosti). Ježíšova odpověď: „Odpouštění, ani toho dokonalého, není nikdy dost. Odpouštěj, a nepočítej. Odpouštěj víc než dokonale.“ Proč? 1. Protože ti Bůh odpustil nesrovnatelně víc než, máš odpustit ty: 10.000 hřiven (ř. „talentů“) = 60 mil. denárů; na druhé straně pouhých 100 denárů - tedy víc jak půlmilionkrát méně. 2. Protože tvé neodpuštění tě blokuje vůči přijetí zdarma již darovaného Božího milosrdenství.
Dt 4,1.5-9
Zachovávejte nařízení a plňte je!
První Mojžíšova řeč z Deuteronomia (Dt 1,6 - 4,40) je líčením sedmi důležitých etap na cestě mezi Egyptem (Exodus) a Sinajem (Zákon). „Zákon“ (hebr. „tóra“ = učení, směrnice) a jeho jednotlivá „nařízení“ či „ustanovení“ nejsou pro Izrael něčím svazujícím a zatěžujícím. Jsou zdrojem života, směrovkami na cestu do svobody, směrnicemi pro život v zaslíbené zemi (v. 1). „Tóra“ je důvodem k hrdosti a nástrojem svědectví o Hospodinu, o blízkém Bohu Izraele pro okolní národy (v. 6 - 8). Na Izraeli je: naslouchat jí, jednat podle ní, připomínat si Boží činy (ty jsou vždy prvotní) a učit své potomky (v. 9).
Mt 5,17-19
Kdo by zachovával a učil, ten bude velkým.
„Zákon“ („Tóra“ = Gn až Dt) a „proroci“ („Nebíím“, včetně našich tzv. knih historických) nejsou pro Ježíše nějakým „starým“, zákonem spravedlnosti, který je třeba nahradit „novým“ zákonem lásky. „Tóra“ je (srov. obraz chrámu) velesvatyní Božího sdílení se člověku, „proroci“ jsou jejími vykladači a ochránci (svatyně) a nejpozději vzniklé „spisy“ (hebr. Ketubím) jsou přípravou na vstup do Božího slova (chrámové nádvoří). Ježíš tedy nepřišel tzv. Starý zákon (lépe „První smlouvu“) „zrušit“, ale po jeho „vyprázdnění“ zákonickým židovstvím své doby „naplnit“ původním obsahem, zpečetit jej a dovršit jeho hlásání „okolním národům“.
Jer 7,23-28
To je národ, který neposlechl hlasu Hospodina, svého Boha.
Jeremiášova kritika je velmi drsným kontrastem k zaslíbením, která jsou se zachováváním Tóry spojena (viz včerejší čtení). Je zde burcován lid, který se od nároku poslušnosti a věrného chození po Hospodinových cestách (= všednodenní život s Bohem) utíká do plnění prázdných obětních rituálů, kterými si chce Hospodina zavázat (viz Jer 7,21n). Srdcem a smyslem každého Božího nařízení i celé Tóry není nějaký vnější úkon, ale obdarovávající Bůh toužící po odpovědi, po věrném vztahu.
Lk 11,14-23
Kdo není se mnou, je proti mně.
Zvrácenost odmítnutí Boží nabídky se stupňuje s jasností, se kterou je Boží vláda v Ježíši hlásána a nabízena. Uzdravení a vyhánění démonů byly pro tehdejšího člověka jasnými znameními přicházejícího Božího království. Samotné skutky, které Ježíš konal, nemohly být popřeny. Proto je překroucen zdroj síly, kterou pro tyto skutky užívá. Ježíšova reakce: konstatování absurdity takovéhoto nařčení a burcující výzva k rozhodnutí (ale srov. Lk 9,49n - ne každý, kdo Ježíše nenásleduje stejným způsobem, je vyloučen; v našem textu jde o rozhodnutí mezi zatvrzelostí a otevřeností Bohu).
Oz 14,2-10
Nebudeme již říkat dílu svých rukou: Bože náš!
Závěrečná kapitola Ozeáše byla (podobně jako zítřejší čtení) pravděpodobně součástí kající liturgie: výzva k návratu k Bohu (v. 2.3a), prosba za odpuštění (v. 3b), rozhodnutí do budoucnosti (v. 4) a nádherné zvěstování odpuštění a zaslíbení uzdravení a nesení ovoce (v. 5 - 9). Bůh je milující lékař, jediný, od kterého lze čekat dobré ovoce. V. 10 je pak závěrem celé knihy a výzvou k rozhodnutí.
Mk 12,28b-34
Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán; miluj ho!
Podle židovského chápání jsou všechna přikázání Tóry stejně důležitá. Avšak srdcem Tóry je vyznání Boží jedinosti a jedinečnosti a pozvání k jedinečnému vztahu k Hospodinu (tzv. „Šema Israel“ - „Slyš Izraeli“, Dt 6,4-9). Láska, kterou člověk objeví v tomto vztahu, pak může a má (podle celého textu „Šema“) proniknout celou jeho bytost, rodinu, všední povinnosti, práci, odpočinek, dům, město i všechny jeho vztahy (v Lv 19,18 je příkaz lásky k bližnímu odůvodněn pouhým: „Já jsem Hospodin“).
Oz 6,1b-6
Milosrdenství chci, ne oběť.
Je to krásné očekávat od Hospodina uzdravení, obvázání ran, nový život a požehnání. Avšak jsou výzvy k návratu k Hospodinu (v. 1a) k poznání Hospodina (v. 3a) myšleny vážně a do důsledků? Podle Boží reakce v ústech proroka (v. 4 - 6) se zdá, že v. 1 - 3 jsou jen jakousi zbožnou kající písní (srov. v. 4b), kterou lidé zpívali bez nějakého hlubšího úmyslu změnit svůj život. Na čem tedy záleží? Na „milosrdenství“ (hebr. „chesed“ zahrnuje věrnost smlouvě s Hospodinem i činnou lásku k člověku) a „poznání Boha“ (hebr. „jádá“ znamená především poznání bytostné, celostné, dávající; používá se o sexuálním styku).
Lk 18,9-14
Celník se vrátil do svého domu ospravedlněn, ne však farizeus.
I farizeus z evangelia zpívá Bohu jakousi zbožnou píseň, zakládá si na své zbožnosti, avšak ostatními (méně zbožnými či trochu jinými) pohrdá. Celník (= kolaborant, veřejný hříšník) si je vědom své bezvýchodné situace, patří k oněm „chudým“, kteří mají „hlad a žízeň po spravedlnosti“ (Mt 5,3.6). Výraz „ospravedlněn“ zde znamená: ten, na kterého Bůh milostivě shlédl, ke kterému se sklonil, ve kterém nalezl zalíbení.
Od tohoto týdne je zařazena polosouvislá četba Janova evangelia (započatá v době vánoční a doplněná o některých postních a velikonočních nedělích a o feriích v době velikonoční). V první části Janova evangelia (Jan 1 - 12) je Ježíš na pozadí sedmi „znamení“ a dalších setkání a rozhovorů představován jako ten, kdo se postupně a stále novým způsobem zjevuje světu jako Mesiáš. Toto sebezjevní pak vrcholí ve druhé části evangelia, která je ve slově (Jan 13 - 17) a činu (Jan 18 - 20) rozvinutím Ježíšovy „poslední hodiny“, „paschy“, přechodu k Otci.
Kteréhokoli dne v tomto týdnu (zvláště v ročních cyklech B a C, kdy se na čtvrtou neděli postní nečte evangelium o uzdravení slepce od narození) je možno použít následujících perikop:
Mich 7,7-9
Zase vstanu; i když sedím v temnotě, Hospodin je mé světlo.
Výběrová čtení 4. postního týdne jsou proniknuta druhým křestním motivem: světlem. V prvním čtení je tímto světlem sám Hospodin. Proto může prorok i v temnotě svého poznaného a přiznaného (v. 9a) hříchu (či hříchu svého lidu) vyhlížet Hospodina s důvěrou (v. 7), že jeho světlo nebude odsouzením, ale uzdravením a obnovením správného řádu (spravedlností, v. 9c).
Jan 9,1-41
Odešel, umyl se a když se vrátil, viděl.
Evangelium o uzdravení slepého od narození je jakýmsi komentářem ke Kristově vyznání: „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). Ono „světlo světa“ (v. 5) proniká nejen jeho fyzickýma očima (v. 7), ale při výslechu před veleradou postupně i jeho vnitřním zrakem: neví, kdo to je (v. 12), vidí v něm proroka (v. 17), považuje se již za jeho učedníka (v. 25 - 28), vidí, že je od Boha (v. 30 - 33). Jeho uzdravení je však dovršeno teprve ve druhém setkání s Ježíšem (jež ho opět sám vyhledal, v. 35): skrze jeho osobní odpověď víry a klanění.
Iz 65,17-21
Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku.
Zaslíbení nového nebe a nové země z Iz 65 - 66 je zaslíbením mesiášského času, zaslíbením příchodu Božího království. Působení Mesiáše (ř. „Christos“) tedy musí tato znamení zahrnovat. Jedním z nich je i uzdravování nemocných dětí (v. 20a; srov. dnešní evangelium).
Jan 4,43-54
Vrať se domů, tvůj syn je živ!
Příběh královského služebníka je příběhem o zrající víře postavené na Ježíšově slově (v. 47.50, srov. také Jan 4,39-42) v protikladu ke strnulému postoji okolo stojících lidí požadujících zázraky a znamení (v. 48). Tato víra se zde rodí z hluboké osobní nouze, uprostřed které onen služebník 1. slyší o Ježíši, 2. dává se do pohybu, 3. vytrvale jej prosí (v. 47.49). Jeho víra pak dozrává v uvěření Ježíšovu slovu a v novém dání se do pohybu (v. 50). Svého vrcholu a plodnosti pak dosahuje v uvěření celého jeho domu (tj. širší rodiny, v. 53).
Ez 47,1-9.12
Viděl jsem vodu vytékající z chrámu; a všichni, k nimž se tato voda dostala, se uzdravili.
Vize nového Jeruzaléma (Ez 40 - 48) má své srdce ve vizi nového chrámu, do kterého se vrací Hospodinova sláva (Ez 43,1-9). V dnešním čtení líčí prorok uzdravující působení této nové Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. Spojují se zde geografické vzpomínky na chrámový pramen (Iz 8,6-8; Ž 16) s představou vodního bohatství ráje (Gn 2,10-14) a vzniká tak nádherný obraz, ve kterém všechno požehnání vychází z chrámu, tj. od Boha. V Novém zákoně je tato symbolika vody přejata především v janovských spisech (Jan 4; 5; 7,38; 19,34; Zj 21,1nn).
Jan 5,1-3a.5-16
Hned byl ten člověk uzdraven.
Rybník Bethesda (= „dům milosrdenství“) byl v Jeruzalémě místem shromažďování nemocných (jakési místní lázně), kteří věřili v zázračnou moc rozvířené vody. 38 let (možná narážka na Dt 2,14) trvající nemoc a zcela bezvýchodná situace je pro Ježíše podnětem k navázání rozhovoru, který ústí do překvapivého zázračného uzdravení: uzdravující není voda, ale Ježíšovo slovo! Aby bylo uzdravení dovršené i v srdci toho člověka, Ježíš jej sám znovu vyhledává (v. 14; srov. Jan 9,35). Ježíšovo varování není potvrzením lidového přesvědčení o nemoci jako trestu za hříchy (viz Jan 9,3!), ale spíše pozváním k hlubšímu následování (které je však - pro tentokrát - odmítnuto).
Iz 49,8-15
Ustanovím tě prostředníkem smlouvy lidu, abys zvelebil zemi.
Verše 8 - 9a jsou závěrem tzv. druhé písně o Hospodinově služebníku (Iz 49,1-9a; srov. Iz 42,6n), který má uvězněné vyvést na svobodu (z babylónského zajetí) a obnovit smlouvu svého lidu s Bohem. Líčení návratu je proniknuto motivy vyvedení z Egypta (exodus). Toto poselství je pro lid tak neuvěřitelné, že k němu musí Bůh mluvit řečí mateřské lásky, které musí porozumět (v. 14n). Hospodinův služebník tak postupně získává rysy, které nakonec všechny objevíme u Krista.
Jan 5,17-30
Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce.
Uzdravení u Bethesdy se událo o šabatu (Jan 5,9b), kdy se nesmí konat žádná práce (ani nosit své lože). Ježíšova odpověď (v. 17) naznačuje, že se Ježíš považuje za legitimního vykladače Zákona (Tóry; srov. středa 3. postního týdne) a tento nárok odůvodňuje svým jedinečným vztahem k Otci. Jeho následující řeč (v. 19 - 47; dnešní a zítřejší evangelium) je objasněním a obranou tohoto nároku. Její dnešní část ukazuje neustálou závislost Synova jednání na Otci zahrnující neslýchanou výzvu věřit Ježíšovu slovu jako slovu Božímu (v. 24), ale i zaslíbení vlastnění věčného života skrze tuto víru - v „tuto hodinu“.
Ex 32,7-14
Slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza.
Zatímco byl Mojžíš na Sinaji, jeho lid si pod horou udělal obraz Boha (Ex 32,1-6). Boží soud je tvrdý: „Tvůj lid, který jsi ty vyvedl...,“ říká Bůh Mojžíšovi (v. 7) - jakoby již nechtěl být jejich lidem. Mojžíš se však nyní stává velkým přímluvcem a „upomíná“ Boha, že je to přeci j e h o lid, který o n vyvedl z Egypta (v. 11), a připomíná mu jeho smlouvu s praotci. Může Bůh „vzplanout hněvem“ (v. 10)? Může „litovat toho, co chtěl učinit“ (dosl. v. 14)? Bible mluví o Bohu tak, jak by se v podobné situaci mluvilo o člověku. Jen takováto lidská řeč může naznačit, jak je Bůh živý a blízký.
Jan 5,31-47
Vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději.
Obsahem dnešního evangelia je druhá část Ježíšovy řeči vysvětlující jeho synovský nárok (viz včerejší evangelium). Může to dokázat? Podle Zákona nemůže někdo svědčit sám o sobě (srov. v. 31); k soudnímu dosvědčení je vždy třeba odvolání se na jiné věrohodné autority. Oním „jiným“ svědkem (v. 32) je pro Ježíše (kromě Jana Křtitele) sám Bůh skrze Ježíši svěřené skutky (v. 36), osobní svědectví (v. 37, srov. 1 Jan 5,9n) a svědectví Písem (v. 39). Přes horlivé studium „Mojžíše“ (tj. Zákona) a odvolávání se na něj však diskutujícím Židům chybí ochota naslouchat a věřit živému, hlubokém smyslu Písma. Pak nemohou pochopit ani Ježíše (v. 47).
Mdr 2,1a.12-22
Odsuďme ho k hanebné smrti.
Tento úryvek z deuterokanonické knihy Moudrosti (1. stol. př. n. l.) líčí s obzvláštní přesností Ježíšovu situaci: tvrdí, že je Boží Syn (v. 13.18; Jan 5,18) a že zná Boha (v. 13; Jan 8,55), je živou výčitkou pro svůj lid (v. 14; Jan 9,41), je pro svoji důvěru v Boha mučen a odsouzen (v. 18 - 20; Mt 27,43). A přeci autor knihy Moudrosti nemyslel na Ježíše, nýbrž obecně na každého zbožného člověka, který je pro svoji víru lidmi pohrdán a pronásledován (jak to prožívali především Židé v diaspoře). Ježíš nesl utrpení všech těch, kteří před ním i po něm byli kvůli své víře a věrnosti pronásledováni.
Jan 7,1-2.10.25.30
Chtěli se ho zmocnit, ale ještě nepřišla jeho hodina.
Kdo je tento Ježíš? To byla otázka, která o svátku stánků (hebr. „sukkót“) hýbala Galilejí i Jeruzalémem. „Židé“ (tj. náboženská smetánka národa) jej chtějí zabít (v. 1; srov. též vynechané v. 11 - 13). Ani jeho nejbližší v něho nevěří (viz další vynechané v. 3 - 9). Největší překážkou je jeho prostá lidskost (v. 27). Mesiáše si díky svým předsudkům a zaběhlým výkladům Písma představovali jinak. Ježíš však s velkou naléhavostí („hlasitě zvolal“) a tváří v tvář smrti („chtěli se ho zmocnit“) zůstává věrný jak svému lidství, tak svému poslání od Otce (v. 28n).
Jer 11,18-20
Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku.
Pro proroka bylo vždy velmi těžké zvěstovat svým bližním to, co nechtěli slyšet. Ne zbytečně přijal v okamžiku svého povolání Boží slovo: „Neboj se jich. Já budu s tebou a vysvobodím tě“ (Jr 1,8; k Jeremiášovým „nářkům“ obecně viz středa 2. postního týdne). V mnohém je to, co musel Jeremiáš vytrpět, věrným předobrazem utrpení Ježíšova (viz evangelium). Modlitba o pomstu (v. 20) má sice ještě daleko k Ježíšově modlitbě za nepřátele (Lk 23,34), avšak ve starozákonním kontextu, kdy se přesně nerozlišovalo mezi nositelem zla a zlem samotným, je pochopitelná.
Jan 7,40-53
Copak přijde Mesiáš z Galileje?
Ježíš je stále o svátcích stánků v Jeruzalémě. Poslední (sedmý) den svátků, když se ve zlatých nádobách čerpala voda z rybníku Siloe a vylévala k oltáři v chrámě, se lidem odhalil jako pramen živé vody a dárce Ducha (Jan 7,37-39). Právě tato slova učinila na lidi velký dojem: vyvolala souhlas (v. 40.41a), ale i mohutný odpor (v. 41b.42). Ježíšovým slovům jsou spíše otevřeni prostí lidé, kterými ti „učení“ pohrdali („chátra, která nezná Zákon“) a sami se uzavírali ve svých systémech před slovem živého Boha. Ale Ježíšovo slovo není ani zde bezmocné (viz Nikodém).
Kteréhokoli dne v tomto týdnu (zvláště v ročních cyklech B a C, kdy se na pátou neděli postní nečte evangelium o vzkříšení Lazara) je možno použít následujících perikop:
2 Král 4,18b-21.32-37
Položil se na něj - a tělo chlapce se zahřálo.
Výběrová čtení tohoto týdne rozvíjejí poslední ze tří klasických křestních témat: smrt a vzkříšení. „Znamenité ženě“ (2 Král 4,8) ze Šůnemu zemřelo dítě, které počala na příslib Eliášova (= Bohem je Hospodin) žáka a následovníka Elizea (h. „Elíša“, 2 Král 4,11-17), který u ní našel stálé pohostinství. Elizeova modlitba k Hospodinu (jen ten může vrátit život) je doprovázena zvláštním chováním (srov. 1 Král 17,17-24), které má snad vyjádřit zcela konkrétní a plnou účast proroka na smrti dítěte a skutečnost, že životodárnou Boží silou má být proniknuta celá bytost dítěte.
Jan 11,1-45
Já jsem vzkříšení a život.
Tváří v tvář smrti Lazarově i své vlastní říká Ježíš: „Já jsem vzkříšení a život“ (v. 25). Vzkříšení a život tedy nejsou (jak si to napřed představuje Marta, v. 24) nějakou vzdálenou nadějí. Do plnosti Kristova života může již nyní - křtem a vírou - vstoupit každý, kdo „slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal“ (Jan 5,24; srov. 11,26). I toto poselství je podobně jako při setkání se Samařankou a slepým od narození vyjádřeno velmi lidským příběhem: podobně jako Elizeus, i Ježíš zde projevuje plnou lidskou účast (v. 5.33.35.38), v centru je opět modlitba (v. 41n) a Marta prožívá v rozhovoru s Ježíšem hluboké zrání své víry (v. 20 - 27) ústící podobně jako u Samařanky do služby (v. 28).
Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62 (nebo kratší text: Dan 13,41c-62)
Hle, umírám, třebaže jsem nic z toho neučinila.
Příběh zachránění krásné Zuzany (hebr. „Šóšaná“ = lilie) mladým Danielem (= Bůh zjednává právo) je pozdější (deuterokanonický) přídavek ke knize Daniel. Vyprávění chce ukázat, že Bůh je spravedlivý a zjednává právo. Pravděpodobně je však za tímto poučným vyprávěním skryt ještě jeden význam: Zuzana představuje izraelský lid - onen věrný Izrael, který odolává lákání pohanů a odpadlíků a za žádnou cenu nechce porušit svoji věrnost Bohu.
Jan 8,1-11
Kdo z vás je bez hříchu, hoď první po ní kamenem.
V tomto - spíše lukášovském příběhu (ale srov. ve v. 10 typicky janovské oslovení „ženo“; srov. Jan 2,4; 4,21; 19,26; 20,13.15) - farizeové opět dostávají na svoji záludnou otázku odpověď, kterou nečekali a zodpovědnost najednou leží zcela na nich. Je zde také slyšet ozvuk příběhu krásné Zuzany z Dan 13: Ježíš je víc než Daniel - nejen, že brání nevinné, ale on dokonce odpouští veřejným hříšníkům. Není pro něj rozhodující čistě vnější poslušnost Zákonu, nýbrž odpověď srdce na dar („Ani já tě neodsuzuji“) a nárok („Jdi a už nehřeš“) lásky. srov. též 2 Kor 3,3: Ježíš píše 2x do měkkého písku chrámové podlahy, zatímco na Sinaji bylo Desatero napsáno (také 2x) do tvrdých kamenných desek (jimž se podobají srdce farizeů).
V ročním cyklu C, kdy se toto evangelium čte na pátou neděli postní, se dnes místo něj čte následující:
Jan 8,12-20
Já jsem světlo světa.
V Jan 5,19-47 započatý a v Jan 7 pokračující Ježíšův spor se zástupci „židů“ dosahuje svého vrcholu v Jan 8,12-59. Vrací se zde mnoho motivů z 5. a 7. kap. Je nápadné, že zde již není řeč o zástupech (ty si Ježíš částečně získal). Spor se stále stupňuje (srov. Jan 8,20.49.59), ale „jeho hodina“ stále ještě nepřišla. V dnešním úryvku je rozvinuté téma „svědectví“, započaté již v Jan 5,31nn (čtvrtek 4. postního týdne) a prohloubené skrze paradox dvojjediného Ježíšova a Otcova svědectví. Východiskem je sbezjevující v. 12 (komentářem k němu pak je Jan 9), dalším důležitým veršem v. 15 (komentářem je Jan 8,1-11).
Nm 21,4-9
Každý uštknutý, když se podívá na měděného hada, zůstane naživu.
Formulaci „Hospodin poslal na lid jedovaté hady“ (případně jiné jí podobné) je třeba chápat na pozadí snahy lidskými prostředky a v myšlení nerozlišujícím prvotní a druhotné příčiny ukázat, že Bohu se nic (ani zlo) nevymklo z rukou. Důležitá je zde spíše skutečnost, že k záchraně nedošlo nějakým kouzelným trikem, nýbrž skrze lítost lidu a Mojžíšovu přímluvu. Pohled na měděného hada se pak pro Janovo evangelium stává předobrazem věřícího pohledu na Krista „povýšeného“ na kříži a ve vzkříšení (Jan 3,14n; viz také dnešní evangelium v. 28).
Jan 8,21-30
Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já.
Dnes pokračuje vrchol sporu s farizeji svojí druhou částí (viz úvod ke včerejšímu alternativnímu evangeliu) a „mnozí“ jsou znovu osloveni a uvěří (v. 30). Sami farizeové jsou však postaveni před tvrdé varování: jestliže neuvěří, že Ježíš je vším, co o sobě hlásá (to je smysl onoho krátkého „já jsem“ - viz v. 24.28.58 srov. Jan 13,12; 18,5; Iz 43,10; snad i názvuk na SZ „jsem, který jsem“?), zemřou navěky („ve svém hříchu“ zatvrzelosti). Při všech varováních se však farizeům dostane i zvláštně silného zaslíbení - mají ještě šanci uvěřit po „povýšení Syna člověka“ (v. 28), po Kristově smrti a vzkříšení.
Dan 3,14-20.24-25.28 (ř. 3,14-20.91-92.95)
Poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky.
Kapitola 3 knihy Daniel obsahuje legendární vyprávění o třech mužích v ohnivé peci. Král dal postavit sochu bůžka a nařídil, aby se jí všichni pod hrozbou trestu smrti klaněli. Proto všemocnému králi stojí tři muži, kteří nemají nic jiného než svého Boha a svoji víru. Slavnou se stala jejich odpověď z v. 17 - 18. Bůh zachraňuje ty, kteří stojí v pravdě o jediném Bohu, králova pýcha však vrhá do záhuby jeho vlastní služebníky (vynechaný v. 22). Něco z této zhoubné pýchy (Jan 8,33) i osvobozující pravdy (Jan 8,32.36) zaznívá i v dnešním evangeliu.
Jan 8,31-42
Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.
„Mnozí“ v Ježíše „uvěřili“ (viz včerejší evangelium v. 30), avšak víra neznamená jen okamžitý pozitivní postoj. Víra je cestou k osvobození skrze pravdu na základě vytrvání (dosl. „zůstávání“) v jeho slovu, cestou učednictví (v. 31n). Na cestě takovéto víry jde o základní rozhodnutí: pravda a svoboda nebo lež a otroctví, učednictví a následování nebo zafixované představy a smrt v hříchu. V člověku, který si není vědom svého otroctví, však „není pro Ježíšovo slovo místa“ (v. 37). Kdo se klaní sám sobě a svým představám, „nemůže snést Ježíšovo slovo“ (Jan 8,43), bojí se cesty do svobody a zůstane otrokem ďábla (takto se spor vyhrotí v dalších, již vynechaných v. 43 - 50).
Gn 17,3-9
Staneš se otcem mnohých národů.
Dvakrát se v Hospodinově řeči k Abrahámovi objevuje obrat „já jsem“ (v. 1.4). Tento suverénní, a přesto blízký a darující se Bůh (smysl hebrejského „jsem, který jsem“, Ex 3,14n) daruje Abrahámovi a jeho potomstvu „smlouvu věčnou“ (v. 7), jejíž znamením je změna jména (v. 5a) a obřízka (Gn 17,10nn). Abrahám se tak stává otcem věřících (srov. Gn 15,6) ze všech národů (v. 5b). Proto na něj pak může Ježíš ukázat a mluvit o jeho „jásavé radosti“ (Jan 8,56) z naplnění této smlouvy v Kristu.
Jan 8,51-59
Váš otec Abrahám zajásal, že spatří můj den.
Zde jde již naplno o ukázání cesty k věčnému životu, nyní vyjádřené (srov. Jan 8,31) „zachováváním Ježíšova slova“ (v. 51.52). Takovýto příslib je ovšem pro farizeje nestravitelný. Jak může obyčejný člověk darovat druhému věčný život? Co ze sebe dělá (v.53)? Ježíšova odpověď pak znovu staví na jedinečné jednotě s Otcem (jehož „slovo Ježíš zachovává“, v. 55), na odvolání se na pozdně-židovskou představu o tom že Bůh dal Abrahámovi vidět poslední časy Syna člověka (v. 56; 4. Ezdr 3,14) a na (již výslovném a vrcholném) zvěstování své věčné existence (v. 58 - „já jsem“). Reakce? Stupňující se odmítnutí.
Jer 20,10-13
Hospodin je se mnou jako silný bojovník.
V životě Jeremiášově (podobně jako v životě jeho lidu, který šel vstříc katastrofě babylónského zajetí) bylo stále temněji. Podobně jako Ježíš, musel i Jeremiáš svůj lid, který miloval, stále vážněji varovat, a za to sklízel nenávist. Dnešní čtení je dalším z Jeremiášových „nářků“ (viz středa 2. postního týdne). Bylo by třeba přečíst si jej celý (Jer 20,7-18), abychom okusili trochu z té hořkosti, která se nashromáždila v srdci proroka. Avšak z těchto nářků nemluví nenávist, nýbrž nezvladatelná bolest a zároveň přesvědčení proroka, že Bůh je na jeho straně. Proto také může uprostřed nářku vytrysknout vděčný chvalozpěv.
Jan 10,31-42
Chtěli se ho zmocnit, on jim však unikl.
Úryvek je jakýmsi rozvinutím závěru včerejšího evangelia (Jan 8,59). Navazuje na rozmluvu ve svátek posvěcení chrámu (hebr. „chanuka“; Jan 10,22-30), v níž doznívají motivy z řeči o dobrém pastýři (Jan 10,1-21) a která končí vyznáním: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30). Židé to (správně) pochopili jako ztotožňování se s Bohem (v. 33, srov. v. 36.38!), což pro ně bylo rouháním. Přesto, že rabínským důkazem z Písma ukazuje, že se o rouhání nejedná (v. 34 - 36), přesto, že znovu nabízí své skutky ke svědectví (v. 37n), je znovu odmítnut a znovu uniká (v. 39). Znovu (srov. Jan 7,30) se však také objevuje naděje (v. 41n).
Ez 37,21-28
Udělám z nich jeden národ.
Po velkolepé vizi oživení suchých kostí (Ez 37,1-14) líčí prorok Ezechiel od v. 15 konečný obraz sjednocení Izraele a Judy obsahující zaslíbení jediného krále (v. 22), konečného jedinečného vztahu s Bohem (v. 23), smlouvy pokoje a věčné smlouvy (v. 26) a jediné svatyně - Boží přítomnosti - ve středu lidu (v. 27). To vše ke svědectví všem národům (v. 28). Toto vše má Bůh na mysli uprostřed „realistické politiky“ velerady z dnešního evangelia!
Jan 11,45-56
Aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.
Skrze vzkříšení Lazara (poslední, sedmé, největší Ježíšovo „znamení“; Jan 11,1-44) byl vyvolán rozhodující obrat v Ježíšově dramatu, po kterém již vše směřuje k velikonocům (hebr. „pesach“, v. 55). Ježíšovým případem se totiž začíná zabývat i velerada (v. 47nn). Velekněz Kaifáš (v úřadu v letech 18 - 35 n. l.) chce dělat rozumnou a realistickou politiku. Ví, že Ježíš vznáší mesiášský nárok, a to je politicky nebezpečné (v. 50)! Nevědomky tak vyhmátl hluboký smysl Ježíšovy smrti: smrti za vlastní lid - a mnohem více: smrti za mnohé národy, aby je shromáždil v jeden Boží lid (v. 51n).
Iz 42,1-7
Nebude křičet, nedá se slyšet na ulici.
(První píseň o Hospodinově Služebníku)
Píseň Iz 42,1-9 mluví formou Boží řeči o povolání jakéhosi „služebníka“. O něj se jedná i v Iz 49,1-9; 50,4-11 a 52,13 - 53,12. Tyto čtyři „písně o Hospodinově služebníku“ patří k sobě. Mnohé naznačuje, že oním „služebníkem“ je myšlen lid Izrael. Avšak především ve čtvrté písni je řeč o někom z Izraele, který zcela zvláštním způsobem stojí v Božích službách spásy. V první z těchto písní (dnešní čtení) přijímá poslání všem lidem pokorně a jemně (v. 2n), ale v plnosti Ducha (v. 1) přinášet právo a zprostředkovat smlouvu s Bohem. Nový zákon vidí slovo o „Hospodinově služebníku“ naplněno v Ježíši.
Jan 12,1-11
Nech ji, uchovalo to ke dni mého pohřbu!
Pro Jana má zvláštní význam, že pomazání bylo „šest dní před velikonocemi“ (v. 1), tj. v pátek 10. nisanu: Jakoby se Ježíš, beránek bez vady (srov. Ex 12,3.6) u svých blízkých přátel připravoval na svoji nastávající paschu. Vůně šířící se v domě se často vykládá symbolicky (srov. 2 Kor 14nn; Ef 5,2). Avšak u Jana (na rozdíl od Mt a Mk) pravděpodobně nejde o „pohřební pomazání“, protože Marie zbytek olej uchovala k Ježíšovu pohřbu („to“, v. 7, ale Mk 14,9), ani „královské pomazání“ (pomazány jsou nohy, ne hlava), ale prostý čin přátelské lásky (protikladem je pak zištný postoj Jidášův).
Iz 49,1-6
Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země.
(Druhá píseň o Hospodinovu Služebníku)
Druhou píseň můžeme vnímat jako pokračování včerejšího čtení. Začátek připomíná povolání proroka Jeremiáše (Jr 1,5). Jeho poslání je tvrdé, úspěch malý (v. 4). Avšak není možné žít z úspěchů, ale z poslání. To je zde obnoveno (v. 5) a rozšířeno (jako u Ježíše) přes hranice vlastního lidu (v. 6).
Jan 13,21-33.36-38
Jeden z vás mě zradí... Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.
Motiv Jidášovy zrady, který ve včerejším evangeliu zazněl jen mimochodem, se dnes rozezní již jako hlavní téma. Jidáš, který si ještě před chvilkou nechal Ježíšem mýt nohy (srov. Jan 13,10b.11.18), je nyní symbolicky označen (podáním chleba při poslední večeři!), ocitá se již zcela v poddanství Satana a do hloubky zarmouceným Ježíšem je poslán pryč - symbolicky do noci (v. 30; i uprostřed utrpení zůstává Ježíš u Jana pánem situace). Tím začala Ježíšova „hodina“ oslavení (= smrti a vzkříšení). Musí do ní jít zcela sám. Každý z učedníků, i samotný Petr, nese v srdci také nevěrnost a zradu (v. 36 - 38).
Iz 50,4-9a
Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
(Třetí píseň o Hospodinovu Služebníku)
Boží služebník je zde líčen jako protiklad svého lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu. „Služebník“ je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: 1. je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, 2. zvěstuje to, co je mu řečeno, a nestará se o nepřátelství a utrpení, které si tím přivádí. To může snášet jen při vědomí, že je mu Bůh blízko a že jej podporuje (v. 7a.8a). Osudem připomíná „služebník“ např. Jeremiáše, avšak v plnosti jsou jeho rysy rozpoznatelné teprve na Ježíši, který je v plně učednickém vztahu vůči svému Otci (srov. Jan 8,26.28) a nese důsledky svého hlásání.
Mt 26,14-25
Syn člověka odchází, jak je psáno; ale běda tomu, skrze něhož je zrazován.
Ještě jednou se objeví motiv Jidášovy zrady, tentokrát v podání Matoušova evangelia. 30 stříbrných (Ex 21,32) je cena za otroka. „Když jedli“ (v. 21) - začátek hostiny, předkrm (srov. pak Mt 26,26). Hodina poslední večeře je zastíněna smutkem z Jidášovy zrady (nejde zde o konečné hodnocení Jidášovy spásy či zavržení, ale o zdůraznění velikost lidské svobody, která je schopna volit i proti Bohu). Ježíš však jde svoji cestu ke kříži ne proto, že jej Jidáš zradil, ale proto, že „jeho čas je blízko“ (v. 18).