Katechismus je (zdánlivě) známou pomůckou v katechetické práci. Zaposloucháme-li se ale pozorněji do rozhovorů, které se o potřebě katechismů a o jejich užití vedou a podíváme-li se na naděje, které často lidé, kněze a katechety nevyjímaje, do jeho užití vkládají, můžeme zažít určité rozpaky.
Někteří se totiž domnívají, že věrnost církvi spočívá v tom, že nebudou teď pracovat s ničím jiným, než s novým Katechismem katolické církve (dále KKC). Jiní se domnívají, že je z tohoto katechismu třeba udělat co nejdříve stručný malý katechismus, vypracovaný do systému otázek a odpovědí, a potom bude vše v pořádku. Další mají za to, že tak velký a obsažný katechismus nemá příliš rozsáhlé praktické použití. A konečně nemalá část lidí, činných jak v katechezi dětí tak v katechezi dospělých se domnívá, že je třeba mít katechismus, který dáme lidem do ruky, aby se ho naučili a tak budeme mít jistotu, že budou vše vědět a věřit správně a navíc si ušetříme práci a čas, když odpadnou dlouhé katecheze.....
Nechybějí však ani varovné hlasy, které se obávají, že nový katechismus vytlačí všechny dosavadní katechismy, učebnice a jiné pomůcky a bude „koncem teologie a katechetické tvorby, stane se nástrojem autoritativního doktrinářství, které církev poškodí.“
Na všech nadějích a na všech obavách jistě také něco je, nicméně by bylo škodou poddat se jim a nevnímat už nic jiného.
Katechismus je nástrojem. K jeho dobrému využití je tedy třeba mít širší a autentický pohled na celek. Jinými slovy: je třeba se ptát, jak církev tento nástroj sama chápe a jak ho chce použít. K nalezení odpovědí nám může pomoci pohled do těch dokumentů církve, které místo a použití katechismů i nového katechismu naznačují nebo určují.
Za nejdůležitější církevní dokumenty posledních dob, které se týkají otázky katechismu a katechismů lze pokládat:
Především je v prvé části KKC, v předmluvě, rozlišení, které je pro odborníka v katechezi samozřejmé, které ale přesto stojí za to zdůraznit: je to rozlišení mezi předáváním víry - katechezí (odst. 4-7) a mezi jednou z pomůcek pro předávání víry, kterou je katechismus (odst. 10-12).
V předmluvě je formulován v odst. 11 a 12. účel a jsou jmenováni adresáti tohoto díla:
„Účelem tohoto katechismu je předložit uspořádaný a souhrnný výklad podstatných a základních složek katolického učení, jak o víře, tak o morálce a to ve světle 2. vatikánského koncilu a celkové tradice církve... Katechismus je určen k tomu, aby sloužil jako vodítko pro katechismy a kompendia, které se připravují v různých zemích.“ (11)
„Tento katechismus je určen zejména těm, kdo jsou za katechezi zodpovědní: na prvním místě biskupům jako učitelům víry a církevním pastýřům. Má jim být nástrojem k plnění úkolu učit Boží lid. Prostřednictvím biskupů je určen redaktorům katechismů, kněžím a katechetům. Bude však též užitečnou četbou pro všechny ostatní věřící křesťany.“
Je tedy tento katechismus v prvé řadě zamýšlen jako východisko pro tvorbu knih, které mají do víry uvádět, v prvé řadě katechismů. Představuje přehled církví předkládané nauky, ale nemluví ani o katechetických metodách, ani není vzorovým přehledem či představením katechetických metod. Není tedy souborem zpracovaných katechezí a katecheze nenahrazuje. Má být, jak řekl papež Jan Pavel II. v projevu ke komisi pro přípravu katechismu, „pomocí k podporování jednoty ve víře, nikoliv ale nástrojem nivelizace a uniformity“ (citoval sekretář kongregace pro klérus Mons. Sepe na Katechetickém kongresu v Seville 1992).
Dále KKC výslovně říká, že sice klade důraz na věroučný výklad a že chce přispět k vyzrávání víry (odst. 23), neklade si však za úkol ani inkulturaci ani přizpůsobení se věkovým či sociálním podmínkám adresátů. Doslova:
„Vzhledem ke svému účelu si tento katechismus neklade za cíl provést přizpůsobení katechetických výkladů a metod, tak, jak si je vyžadují různé kultury, věky, stupně duchovní zralosti, sociální a církevní postavení těch, jimž je katecheze určena. Tato nezbytná přizpůsobení jsou vyhrazena speciálním katechismům a zejména těm, kdo se zabývají výukou věřících.. (odst. 24)“
Tím jsou jednak ukázány hranice použitelnosti KKC (není universálním textem pro katechezi kohokoliv kdekoliv na světě) a dále je těmito slovy vlastně vysloven jak požadavek na zpracování národních katechismů různého druhu (podle věku a stupně vzdělání adresátů), tak zdůrazněna nutnost vypracování katechezí těmi, „kdo se zabývají výukou věřících“ podle potřeb a situace katechizovaných. Jistěže není tímto z četby vyřazen „obyčejný věřící čtenář“, ale nelze se spokojit v katechetické práci prostě jen s překladem a rozšířením KKC.
V apoštolské konstituci „Fidei depositum“ k vydání Katechismu katolické církve (11. října 1992- otištěna v každém, tedy i českém překladu KKC na jeho začátku) Jan Pavel II. píše:
„Katechismus katolické církve, který jsem schválil 25. června t.r. a jehož vydání nyní ze své apoštolské moci nařizuji, je výkladem víry církve a katolické nauky, jak je dosvědčuje a osvětluje Písmo svaté, apoštolská tradice a učitelský úřad církve. Uznávám Katechismus za platný a oprávněný nástroj ke službě církevnímu společenství a za bezpečnou normu pro vyučování víře. Kéž slouží k obnově, k níž Duch svatý neustále volá církev, Kristovo tělo, putující na cestě k nepomíjejícímu světlu království....“
„Žádám tedy pastýře církve a věřící, aby přijali Katechismus v duchu společenství a aby jej pilně používali při plnění svého poslání hlásat víru a povolávat k životu podle evangelia. Tento Katechismus je jim dán, aby sloužil za spolehlivé a hodnověrné vodítko při vyučování katolické nauce a zvláště při vypracování místních katechismů. Nabízí se také všem věřícím, kteří touží prohloubit své poznání nevyčerpatelného bohatství spásy..“ (odst.4)
Z uvedeného plyne, že Katechismus má velkou autoritu textu, potvrzeného a vyhlášeného papežem, není ale v oblasti hlásání víry textem jediným. Všechna ostatní předchozí i následná vyhlášení magisteria jim nejsou suspendována. Kardinál Ratzinger v „Úvodu do Katechismu katolické církve“ (v: Ratzinger - Schoenborn: Malý úvod do Katechismu katolické církve, Praha 1994) píše: „Neznamená to, že by Katechismus byl nějakým novým superdogmatem... Jednotlivé nauky, které Katechismus předkládá, nedostávají žádnou další závažnost nad tu, kterou už mají. Katechismus je důležitý jako celek: říká, co je naukou církve...“ Rovněž se netvrdí, že by obsahoval úplný soupis všeho, co je v otázce víry a její realizace v životě křesťana důležité.
Je také dobře si všimnout, že Katechismus nechápe sebe sama jen jako „opakování jinými slovy“ toho, co se zde dříve psalo a učilo, ale:
„Katechismus má věrně a organicky předložit učení Písma svatého, tradice žijící v církvi a autentického učitelského úřadu, jakož i duchovní dědictví Otců, světců a světic církve, aby tak bylo možno lépe poznat křesťanské tajemství a oživit víru Božího lidu. Musí brát v úvahu rozvíjení nauky, které Duch svatý během staletí vnukl církvi. Je také nutné, aby napomáhal osvětlovat světlem víry nové situace a problémy, které se v minulosti ještě neobjevily“. (Fidei depositum, odst.3)
Především je třeba poznamenat, že tento dokument (dále:VKD) je sice u nás nově vydaný, ale doba jeho vzniku je dosti vzdálená: vyšel na jaře 1971, tedy téměř před čtvrt stoletím. V současné době se zpracovává jeho nová verze, kterou lze očekávat v příštím roce. Tím není nijak zpochybněna platnost tohoto dokumentu, jehož hlavní linie jsou pro nás možná až revolučně nové, ale je třeba počítat s tím, že nezahrnuje pozdější dokumenty (Evangelii nuntiandi, Catechesi tradendae, KKC atd.) a nereaguje na později vzniklé problémy. Jeho druhá kapitola - „Podstatné prvky křesťanského poselství“ je dnes samozřejmě modifikována strukturou KKC. Z těchto a dalších důvodů se pracuje na jeho nové redakci.
Nicméně pokud jde o jeho vztah ke KKC, označuje ho Mons. Sepe, sekretář kongregace pro klérus, za „oblek, který je Katechismu katolické církve nejpřiměřenější“.
Ve IV. kapitole VKD se uvádí, jaké je místo katechismů (a jiných pomůcek) v katechezi.
Jako hlavní katechetické pomůcky se uvádějí:
Už z tohoto přehledu je zřejmé, že katechismus (katechismy) jsou jednou z katechetických pomůcek a to velmi důležitou (odst. 119), nikoliv však jedinou. Na jejich tvorbu jsou kladeny vysoké požadavky. Jednak mají splňovat - jako vše, co spoluvytváří katechezi - všeobecné podmínky inkulturace a mají brát ohled na věk a úroveň adresátů (viz KKC odst. 24, VKD 20,33,46, dále celá část V.) a také mají splňovat náročné požadavky na způsob jejich tvorby (požadavek konzultace s odborníky jiných oborů, spolupráce expertů v teologii a katechetice, experimentální ověření textů, atd.- viz odst. 119).
Z uvedeného je také zřejmé, že tvorba národních katechismů pro různé věkové případně sociální skupiny jakož i tvorba didaktických textů a dalších pomůcek je nejen možná, ale i nutná, mají-li se respektovat nároky, které jsou jak na katechismy tak na ostatní katechetické pomůcky Direktoriem kladeny.
Pokud jde o ostatní pomůcky, VKD je předpokládá souběžně s existencí katechismu (katechismů). Jejich tvorba je tedy neustále potřebná.
V našich podmínkách jsou velmi důležité (variabilní) programy (trochu širší pojem, než jsou osnovy), které by braly ohled na velmi různé podmínky, ve kterých se nacházejí jak katecheté, tak katechizovaní (příklad: rozdíl mezi severními Čechami a slováckou vesnicí). Programy musí zahrnovat nějakým způsobem celé základní období růstu víry jak dítěte, tak dospělého (krátce: to, co odpovídá prekatechumenátu, katechumenátu a mystagogii), ne jen jeho dílčí úseky, jako je např. příprava ke svátostem.
Didaktické texty, knihy pro katechety i publikace pro rodiče (VKD 120,121) budou a mají být jistě rozmanité, přesto by měly být jednak na úrovni KKC (tedy respektovat a obsahovat výsledky Koncilu a pokoncilních textů), jednak by měl být kompatibilní se základními programy.
Tato základní právní norma církve se o katechismech zmiňuje v knize III. (učitelský úřad církve), v hlavě 2 - o katechetické výuce:
Kán. 775 - §1. Při zachování předpisů Apoštolského stolce vydají diecézní biskupové předpisy o katechetických záležitostech a postarají se, aby byly po ruce vhodné katechetické pomůcky, též o přípravu katechismu, je-li to potřebné, a také podporují a koordinují katechetickou činnost.
§2. Je-li to užitečné, má se biskupská konference postarat o vydání katechismů pro svoje území, po předchozím schválení Apoštolským stolcem.
Kán. 779 - Katechetická výuka se koná za použití všech prostředků, didaktických pomůcek, hromadných sdělovacích prostředků, které jsou považovány za zvlášť účinné, aby si věřící s ohledem na své vlohy, schopnosti, věk, životní situaci mohli plněji osvojit katolickou nauku a vhodně ji uplatnit v praxi.
Pokud jde o schvalování textů, používaných k výuce, právo stanoví:
Kán. 827 -§1. K vydání katechismů a jiných písemností patřících ke katechetické výuce a jejich překladů je třeba schválení místním ordinářem, při zachování kán. 775, §2
§2. Pouze se schválením, případně dodatečným, od příslušného církevního představeného mohou být na základních, středních nebo vysokých školách pro výuku používány učební texty týkající se otázek biblických, teologických, kanonickoprávních, církevních dějin a vůbec náboženských a morálních oborů.
Z uvedeného je zřejmé, že právo nemá v úmyslu blíže předepisovat, jaké druhy učebních textů se mají používat při výuce a o katechismu dokonce mluví dikcí pro nás snad až překvapivou - jako o něčem, co může být, je-li toho třeba (VKD zdůrazňuje katechismy vehementněji, i když o nich mluví jako o jedné z řady pomůcek). Na druhé straně ale právo se značným důrazem požaduje schválení učebních textů - nejen katechismů - příslušnou územní autoritou. O katechismech navíc platí, že musí mít vždy schválení římské kongregace - ať jde o originální text nebo o překlad.
Tyto směrnice, vydané 27. listopadu 1994, jsou závazné až do vydání Národního katechetického direktoria. Jejich obsah zčásti parafrázuje obsah Katechetického direktoria s přihlédnutím k našim místním podmínkám, v některých částech jde za rámec VKD. Ačkoliv je v základních tezích (str.1) katecheze představena jak „církevní činnost, která se zprostředkováním vhodné nauky stará, aby se víra lidí stala živou..“, je v Úvodu (str.2) psáno, že „evangelizaci i katechezi je ..nutno chápat především jako příklad života z víry“. Je tedy třeba pochopit výklad jako celek, aby z něj někdo nevyčetl prohlášení o druhořadosti vyučování (nauky), což text jistě říci nechce. Hezkou syntetickou definici smyslu katechetické práce najdeme v Kodexu kanonického práva, (Kán. 773, nejlépe v latinském textu.)
Stať o křesťanském poselství, navazující na kap. II. VKD, doporučuje konfrontaci s KKC (již citovaný Mons Sepe mluví v podstatě o nahrazení této části VKD obsahem nového katechismu). Ani Katechetické směrnice ČBK neuvádějí katechismus jako jedinou pomůcku, v souladu s VKD kromě katechismu mluví o Písmu, didaktických textech, audiovizuálních pomůckách i hromadných sdělovacích prostředcích.
Řada lidí byla pohoršena tím, že příprava překladu KKC trvala tak dlouho. Jistě, mnozí byli rychlejší než my, na druhé straně třeba Slovensko nemá vydáno svůj překlad dodnes, což je překvapující. Kdo měl s přípravou překladu k tisku co do činění ví, že to byla práce značně obtížná. Samotný překlad dělal P. Koláček velmi obětavě a relativně rychle, ovšem redakční práce na překladu jsou časově několikanásobně náročnější, než překlad sám a rychlost schválení v Římě v podstatě nelze ovlivnit. Kromě toho je třeba uvážit, že teologická terminologie a pravopisné normy v křesťanské oblasti se u nás vlastně po několik desetiletí v podstatě nevyvíjely - a tak i v této věci musel být překlad KKC v něčem průkopnickým dílem, které bude mít do jisté míry normotvornou funkci. Teprve při užívání českého překladu KKC se objeví řada problémů ať terminologických nebo věcných (teologických), které text jistě neznehodnotí, ale vyvolají diskusi i nutnost dořešení některých otázek.
Ostatně filologický problém není jen naším problémem. Jak známo, při tvorbě textu KKC bylo nutno přejít z latiny do francouzštiny jakožto do jazyka, v němž byli tvůrci schopni dobře komunikovat a tvořit. Francouzská verze je tedy de facto originálem a z ní se teprve teď tvoří základní závazný latinský text, který má být dokončen až po zapracování připomínek, které se objeví nad prací s překlady. Nepředpokládá se ovšem, že by tím byl KKC nějak podstatně změněn (kard. Ratzinger v Malém úvodu-viz výše). Na této věci je vidět, jak tlumočení otázek víry představuje v každém případě živý a tedy dynamický proces a nepodobá se rešerši z mrtvých textů.
Pokud jde o rozšíření a užití KKC, nezdá se, že u nás propukne něco podobného, jako ve Francii nebo v Itálii, kde byla prvá vydání takřka okamžitě rozebrána. Důvodem není jen určitá neobratnost vydavatele, které jsme svědky, ale také všeobecně malá schopnost a ochota diskutovat o pravdách víry, zásadách morálky apod. V naší situaci spíš lidé buď věří nebo nevěří, porozumění, znalosti elementů víry, debata o věcech víry jsou poměrně málo frekventovanými problémy. A ty, kdo nejsou v církvi angažováni, teologické problémy většinou nezajímají. Ostatně není divu - většina katolického i nevěřícího lidu neměla v posledních čtyřiceti letech u nás z oblasti teologie celkem co číst, nepočítáme-li samizdat, k němuž ovšem měl přístup jen velmi omezený okruh čtenářů.
Katechismus je v prvé řadě určen, jak vyplynulo z oficiálních dokumentů, biskupům a pracovníkům v katechezi a má posloužit především k tvorbě národních katechismů a katechetických pomůcek. Nicméně je a bude kupován jednotlivci a může a má být využíván v originálním stavu. Jak jej tedy lze využít? Kromě osobního čtení jednotlivcem se zde nabízí skupinová práce, nejlépe pod vedením teologicky vzdělaného laika, případně jáhna nebo kněze, která by umožnila nejen prostudování katechismu, ale která vede k prohloubení partií, které jsou pro tu nebo onu skupinu zvlášť důležité. Pro tuto práci se připravuje v pražském Pastoračním středisku (Kolejní 4, 160 00 Praha 6) metodická pomůcka. V každém případě by měl být KKC studován celý a pochopen jako celek. Není také zbytečné připomenout, že soustavná práce s KKC se také může stát přirozenou a „nenásilnou“ cestou k přijetí obsahu řady dokumentů 2. vatikánského koncilu, což je úkol, který je stále před námi.
Dva způsoby práce s KKC by byly zřejmě velmi nešťastné. Ten prvý - když by se KKC stal ozdobou knihovny a nic víc, čili byl by zakoupen, ale nebyl by čten. A druhý nešťastný způsob by byl, kdyby se KKC četl jen selektivně a to buď tak, že by z něho čtenář vybíral jen to, co odpovídá jeho názorům a ostatní zamlčel, nebo tak, že by vybranými větami z katechismu umlčoval všechny odlišné názory, aniž by přihlédl k celku a kontextu. Jinak řečeno: katechismus by mohl být velmi dobrou pomůcku pro vedení kvalifikovaného a bezpečného dialogu ve věcech víry, ale bylo by neštěstím, kdyby byl používán k umlčení dialogu.
A nakonec dvě velmi velmi realistické a snadno pochopitelné myšlenky:
Katechismus katolické církve je (celý!) určen ke čtení a zejména jako celek určen k mariánskému „rozvažování v srdci“. Tuto činnost lze dělat lépe a hůře, rychleji nebo pomaleji, ale nelze ji nahradit mluvením o katechismu.
A dále: KKC je cenný dar pro náš život víry. Není to ale ani dar jediný, ani první, ani poslední. Čím Ducha-plnější syntézu se nám podaří z pokladů Zjevení a z bohatství minulého i přítomného života církve uskutečnit, tím lépe pro nás samotné i pro církev jako celek.