Katecheze dětí, mládeže i dospělých je zaměřena na to, aby rozjímali o Božím slově v osobní modlitbě, aktualizovali je v liturgické modlitbě a vždy je hluboce prožívali, aby přinášelo své plody v novém životě
Jsou katecheté, kteří nepovažují otázku modlitby při katechezi za nijak obtížnou. Prostě naučí děti nějaké modlitbě či modlitbám (většinou je to Otče náš a Zdrávas), případně zjistí, zda děti tyto modlitby už umí, naučí děti udělat kříž - což bývá prakticky nejobtížnější bod - a potom všichni společně konají toto, co se naučili. Ve větším kolektivu malých dětí se obvykle v takovém případě téměř nikdo nepostaví stranou a objeví-li se dítě nově příchozí, velmi rychle se přiučí tomu, co znají ostatní, aby nevypadalo hloupě a necítilo se vyřazeno. Modlitba je potom jednou z dovedností, které se děti naučí a nerozřešena zůstává otázka, jaký mají k tomuto svému konání vnitřní vztah. Řečeno jinak: otázkou je, zda se modlí, když se modlí, čili zda se modlí, když společně nebo osaměle odříkávají modlitbu.
Jsou jiní katecheté, kteří věc nepovažují za tak jednoduchou. Modlitba s dětmi je staví před řadu otázek. Zde některé z nich:
Má se modlit jen katecheta sám? Mají se modlit děti s ním? Všechny, nebo jen ty, které chtějí? A jak je to s dětmi, které nevěří? Nebo jak to udělat ve veřejných zařízeních, jako je křesťanská škola, kde jsou děti věřící i nevěřící pohromadě? Jak respektovat na jedné straně osobnost dětí a na druhé straně profil a charakter školy? Je možné někoho modlitbě nutit nebo přinutit? Jak modlitbě učit? A modlit se při katechezi vlastními slovy, nebo přejatými slovy? Je vůbec takto daná alternativa správná? A kdy se modlit? Na začátku nebo na konci hodiny? Na začátku i na konci? Nebo jindy? A co zpěv, tanec, pohyb? Jakou roli hraje osobní zkušenost katechety z období jeho růstu, zkušenost z jeho vlastní rodiny, jeho osobní přítomná zkušenost modlitby? A jaký je vztah modlitby a víry? Lze se modlit bez víry? Do jaké míry lze uplatnit zkušenosti s modlitbou ve vlastní rodině při modlitbě v katechezi?
Většina těchto otázek se objevila na setkání katechetů, které pořádalo pražské katechetické středisko na podzim roku 1997 v Břevnovském arciopatství sv. Markéty. Pokusme se o shrnutí i malé rozvedení odpovědí, ke kterým jsme v pracovní skupině společně došli.
Než začneme s úvahami o modlitbě, odpovězme si každý sám (jsou míněni katechetky a katecheté) na tyto otázky:
Máme-li mluvit užitečně o modlitbě při katechezi, nestačí zřejmě si jen vyměnit zkušenosti z vlastní práce, jakkoliv jsou cenné. Je třeba se nejprve zastavit u tří bodů, které se mohou či mají objevit na pozadí všech rozhovorů o modlitbě při katechezi i o katechezi o modlitbě
Na modlitbu můžeme nahlížet mimo jiné ze dvou hledisek. Religionistika nám řekne, že modlitbu najdeme jako přirozený projev jakékoliv náboženské víry takřka ve všech kulturách. Ostatně i dnešní člověk při bližším pohledu zpravidla zjistí, že se nějakým způsobem modlil, když se dostal do velkých nesnází, které byly nad jeho síly. Jsou to zkušenosti od bezradností dítěte ve škole při písemce po situace dospělého v ohrožení života. Křesťanské náboženství potom vidí modlitbu jako artikulaci víry, jako „živý vztah Božích dětí k jejich nekonečně milosrdnému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému“ (srov. KKC 2565). Pokud mluvíme o modlitbě při katechezi, můžeme a máme sice vycházet z obecné „prazkušenosti“ lidí (religionistické hledisko), ale za modlitbu v pravém slova smyslu, tedy za modlitbu, ke které chceme vést a kterou chceme v katechezi konat, potom musíme považovat modlitbu jakožto výraz víry, modlitbu, která je projevem živého vztahu, jak říká Katechismus (křesťanské hledisko).
Některé charakteristiky modlitby:
Nejprve si urovnejme myšlenky a poznatky o víře přečtením několika odstavců Katechismu (odst. 153 - 165 a 1814 - 1816). Má-li být modlitba něčím víc než jen výkřikem ohroženého člověk kamsi do neznáma nebo deklamováním něčeho, co rodič nebo katecheta dítě naučil a potom to od něho vyžaduje, musí být modlitba projevem víry,“ živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně milosrdnému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému“ (srov. KKC 2565). I když dítě nedosáhne hned modlitby v této naznačené úplnosti vztahu, má být zřejmě modlitba přiměřeným projevem jeho stupně víry. Zde je třeba vzít v úvahu to, co nám říká psychologie náboženství o vývoji víry dítěte. Připomeňme zde jen, že u malého dítěte je víra velmi vázaná na směrodatné osoby, tedy buď na rodiče, nebo na ty, kdo trvale zastávají jejich roli. To respektuje Katechismus, když říká: Křesťanská rodina je prvním místem výchovy dětí k modlitbě. Založena na svátosti manželství, je „domácí církví“, kde se Boží děti učí modlit „jako církev“ a dlít na modlitbách. Zvláště pro malé děti je každodenní rodinná modlitba prvním svědectvím živé paměti církve, trpělivě probouzené Duchem svatým (KKC 2685).
Dítě se učí postojům víry a do jisté míry i předpokladům k modlitbě a modlitbě samé právě „odezíráním“ ze života těchto směrodatných osob. Teprve v dospívání se víra dítěte osamostatňuje a stává se také výrazem osobního rozhodnutí mladého člověka, stává se jeho vírou osobní, ne už přejatou. Tento proces ovšem nemusí, jak víme, nastat automaticky.
Dítě ve školním věku i předškolák nejsou „nepopsané tabule“. Děti jsou do velké míry ovlivněny, ba přímo „určeny“ tím, co zažívají doma, přesněji v prostředí, ve kterém se trvale pohybují. Hodnoty, které jsou doma hodnotami, které uznávají osoby pro dítě směrodatné, budou v životě dítěte platit - a naopak.
Nemá-li dítě z rodiny ani prvé základy víry (vztahu!), ani základní zkušenost s vírou dospělých, ani zkušenost s jejich modlitbou, je v tomto stavu neschopné modlitby - je schopno se jen modlitbu naučit jako říkanku a na daný povel ji odříkat (to platí i o modlitbě vlastními slovy - dítě poměrně rychle pochopí „co je třeba říkat“ a bude to říkat). Je další otázkou, do jaké míry a jakým způsobem může katecheze dětí chybějící zkušenost z rodiny nahradit a doplnit. V žádném případě to není možno dokázat rychle. A je velkou otázkou, do jaké míry je menší dítě schopno trvale přijmout za své jiné „duchovním prostředí“, než je to rodinné. Paradoxně: čím bude prostředí v nevěřící rodině kvalitnější a opravdovější, tím méně bude zřejmě dítě schopno přijmout za své duchovní prostředí jiné, než je prostředí rodinné.
Odpověď na prvou otázku bude záležet na tom, jak velké děti v hodině máme. Podle toho totiž bude třeba upravit styl modlitby. Ale v každém případě je třeba aby děti udělaly zkušenost (a to opakovaně) jak s modlitbou katechety, tak se společnou modlitbou s katechetou. Modlitba katechety před dětmi se ovšem nemá podobat ukázce, po jejímž předvedení se děti budou snažit napodobit to, co viděly. Modlitba katechety před dětmi má jen tehdy cenu, je-li autentickým projevem víry. Jinými slovy: katecheta se má modlit tak (pravdivě a upřímně), že jeho modlitba by byla stejná ať ho děti pozorují nebo není-li nikdo přítomen. Na děti je možné a potřebné brát ohled snad jen potud, že se katecheta vyhne cizím a pro děti nesrozumitelným slovům a výrazům. Ale má se modlit i tak jazykem dospělého, ne jazykem dítěte, protože sám dítětem není.
Pokud se modlí děti s katechetou, tedy všichni společně, bude modlitba spíš přizpůsobena dětem. Ale i v tom případě by měla být taková, aby více méně všechno, co se v modlitbě řekne, bylo jak pro děti, tak pro dospělé pravdivým vyjádřením, ne hrou, ne řečí „jakoby to bylo pravdou“.
Pokud jde o zapojení dětí, je samozřejmě žádoucí, aby se modlily děti všechny. Když ale uvážíme, že modlitba je jakožto projev víry něčím velmi osobním, je požadavku, aby se modlili všichni, postavena určitá hranice. Dá se stručně říci, že dítě musí mít „právo nemodlit se“ a katecheta má povinnost zjistit velmi taktně příčinu tohoto stavu, aby, pokud je to možné, pomohl překážku odstranit. Rozhodně však není možné nutit a naléhat, aby se dítě modlilo nahlas při modlitbě vlastními slovy. Zde je to jako u dospělých: lze k modlitbě vybídnout, dodat odvahy, udělat prostor - ale tím vše končí. Pro někoho je prostě takovýto způsob modlitby dočasně nebo trvale nepřijatelný nebo spíše nerealizovatelný. Zde je třeba připomenout, že pokud jde o projevy víry, nemůže katecheta chtít dosáhnout u všech dětí předem daných cílů. Tím by z osobních projevů a postojů víry dělal jakési nacvičené úkony bez vnitřního obsahu. Jeho práce je mnohdy „setbou bez sklizně“. Tu udělá možná někdo jiný a nelze ji termínovat!
Nevěřící děti z nevěřících rodin jsou dnes přítomny ve většině skupin, kde se vyučuje náboženství. A ještě masivnější je jejich přítomnost v křesťanských nebo církevních školách. Katecheta je ve dvojím ohni: na jedné straně má brát ohled na osobnost dítěte a nemá ho nutit k něčemu, co by bylo v rozporu s jeho osobním přesvědčením. Na druhé straně nemusí být pro dítě příjemná ani situace, kdy svobodně nedělá něco, co dělá většina a připadá si poněkud vyřazeno.
Na první pohled se zdá, že nejjednodušší by bylo v těchto situacích se nijak společně nemodlit a odkázat modlitbu do sféry ryze soukromé. Nebylo by to ale vůči věřícím správné a nakonec by to u všech mohlo zatemňovat komunitární charakter křesťanské víry. Víra je přece osobní věc s neodlučitelným prvkem společného prožívání. Je tedy třeba věci zařídit tak, aby se obě strany, tedy jak věřící tak nevěřící, učili úctě a toleranci: aby jedni snášeli při společných akcích modlitbu druhých a druzí aby stejně snášeli a respektovali „nemodlitbu“ prvých. Úcta a respekt jsou větší hodnoty než pouhé přizpůsobení se nebo podřízení se většině.
Je třeba v prvé řadě rozlišit církevní zařízení, určená výlučně pro náboženské účely - např. kostel či farnost, kde se samozřejmě koná všechno to, co oblasti kultu a křesťanských zvyklostí patří a kde se v zásadě předpokládá, že se těchto činností mohou zúčastnit a zúčastní všichni, kdo do nich patří - od zařízení, která jsou sice zřízena církví, ale jsou určena i pro veřejnost necírkevní, jako jsou charitativní zařízení nebo křesťanské či církevní školy. Křesťanská škola patří do druhé z uvedených skupin. Je otevřena všem, i těm, kdo do církve nepatří. Ti samozřejmě musí počítat s tím, že škola bude mít charakter křesťanský, že se v ní tedy budou například slavit křesťanské a nikoliv muslimské svátky, že bude orientovaná na křesťanské hodnoty a že se v ní budou setkávat s různými projevy křesťanského kultu. Předpokládá se tedy, že studenti budou akceptovat leccos z toho, co není vyjádřením jejich osobního přesvědčení, ale tato podmínka neznamená, že budou toto všechno konat - tedy že jakožto víře vzdálení, budou jednat jako věřící. To by vedlo ostatně nejen k neúctě vůči jejich přesvědčení, ale byla by to také časem nejspíš výchova k pokrytectví, tedy věc zcela nežádoucí. Žádoucí by naopak bylo, aby se takovéto školy staly víc než jiné místem výchovy k toleranci (nikoliv lhostejnosti!), ke schopnosti akceptovat s úctou přesvědčení druhého. Neštěstím ovšem je, sklouzne-li se místo toho na rovinu prestižního souboje, kde se pečlivě poměřuje, kdo v čem o kolik ustoupil a ústupky se považují za projev slabosti nebo za zradu. V každém případě je třeba pečlivě rozlišit a klidně zvážit, co se z projevů specificky křesťanských bude ve škole dělat veřejně a co společně (tedy co se bude dělat před všemi a co budou dělat všichni). Pokud jde o modlitbu, je samozřejmě možné, aby se někdy modlili „někteří před všemi“, ale není možné, aby se žádala společná modlitba od všech, tedy i od nevěřících.
Rozlišme zde dvě věci: zda má určitý tlak pomoct k překonání lenosti, pohodlnosti nebo ostychu - potom může být dobrý, je-li přiměřeně jemný a úctyplný. Nebo zda vede k potlačení osobních postojů a má za následek odpor, posměch nebo neupřímnost. Potom je v každém případě škodlivý a může dobře vychovávat k nepřátelství vůči víře a zejména církvi. Pokud se křesťan odvolává na to, že byl třeba v dětství doma či ve škole sám k modlitbě nucen a i teď věří a modlí se, potom ať uváží, že je to spíš navzdory těmto zkušenostem než jejich důsledkem. A že tyto praktiky v jeho okolí vychovaly řadu pokrytců a zejména řadu odpůrců církve a křesťanského náboženství.
Snad není třeba zdůrazňovat, že výchova k modlitbě je jednou z velmi podstatných složek katechetické práce. Jak si ale formulujeme cíl těchto snah? Máme mít za cíl naučit děti modlit se? Tento výraz považuji za velmi nešťastný. Zkušenost ukazuje, že lidé mu rozumí mnohdy tak, jakoby „naučit se modlit“ bylo totožné se zapamatováním si určité modlitby nebo určitých modliteb. Potom mají dojem, že když modlitbu, která pro ně byla často jen říkankou, zapomněli, „neumí se modlit“, tedy - nemohou se modlit. Cílem by tedy mělo být pro katechetu něco jiného: přivést děti k modlitbě. To jistě nevylučuje, že děti naučím také některým modlitbám nazpaměť. Jen musí být zřejmé, že ten, kdo takové modlitby „umí“ nemusí se ještě „umět modlit“ - nemusí být osobně do modlitby uveden, modlitba pro něj není „kusem života“ (Kl. Tilmann).
Jak se vlastně člověk naučí modlit? Jaké máme prostředky k této výuce? Dá se říci, že jedním ze základních prostředků je víra a modlitba toho, kdo druhé modlitbě učí. „Umění modlitby“ je v mnohém třeba sdělit tak, jako se dětem sděluje vztah k výtvarnému umění, hudbě, přírodě. Tedy tak, že je uvádíme postupně a nenásilně do světa, v němž se sami rádi a dobře pohybujeme. Učení modlitbě souvisí jak se vzbuzováním údivu a obdivu, tak s rozvojem víry jakožto osobního vztahu. Víc o tom najdeme v práci Klemense Tilmanna.
Je třeba se ještě zmínit o dvou důležitých otázkách. Jsou to jednak zapamatovatelné modlitby a jednak liturgie. I když je zřejmé, že se dítě nemůže a nemá jen naučit modlitbu jako říkánku, má pro ně od jistého věku smysl naučit se některým modlitbám nazpaměť, a to i tenkrát, jestliže jim rozumí jen částečně. Je to v prvé řadě modlitba Páně, dále Zdrávas Maria, Anděl Páně, Pod ochranu tvou, Zdrávas, královno, ale také Sláva na výsostech Bohu a Krédo z mešní liturgie. Nejde zde o to, že bychom závodili, které dítě si zapamatuje víc modliteb za kratší dobu. Jde spíš o to, že znalost těchto modliteb dítěti umožní zapojit se do společného konání s dospělými (důležité!, ti jsou pro dítě přirozeným vzorem) a samozřejmě také do společného konání s dětmi. Překoná se tak pocit odcizení. Ovšem i když není dítěti možno vysvětlit zdaleka celý obsah těchto modliteb, je třeba trvat na tom, že dítě musí vědět a vnímat ke komu mluví, když říká tu nebo onu modlitbu.
Pokud jde o liturgii, musíme mluvit o liturgii hodin (breviáři) a o mešní liturgii. Liturgie hodin je pro děti v zásadě neadekvátní jak obsahem, tak formou. U větších dětí snad může být někdy vhodně použita v rodině, protože dítěti umožní mít účast na modlitbě dospělých. Mešní liturgie je také pro dítě svým obsahem v podstatě víc nesrozumitelná než srozumitelná. Obsahuje ale řadu prvků, které dítě zaujmou (záleží ovšem vždy na věku) a umožňuje mu zapojit se do společného zpěvu i recitace. To je důležité zejména proto, aby dítě nemělo pocit, že je v prostředí, kam vůbec nepatří. Je dost těžko možné vysvětlit dostatečně dětem obsah a smysl celé eucharistické slavnosti. Je ale možné s nimi pouvažovat nad texty některých modliteb (zejména nad částmi ordinária), je možné jim také ukázat, ke komu se kterou modlitbou obracíme a je možné jim alespoň zčásti přiblížit, proč a jak se modlíme některé části mešních textů společně a proč a kdy se je modlí kněz sám ve jménu všech. Také lze uvažovat nad řadou předmětů, používaných při mši (misál, lekcionář, svíce apod.) a meditací nad nimi disponovat děti k modlitbě. Rovněž je možné se zastavit nad texty písní a zamyslet se nad nimi - ovšem jen nad takovými, které mají opravdu hodnotný obsah a jsou dětem srozumitelné.
a) Jak modlitbě učit?
Jak už bylo řečeno, rozhodně ne tak, že je jen budeme učit modlitby nazpaměť. Do modlitby musí být malý člověk uváděn, a to trojí cestou:
b) Modlit se při katechezi vlastními nebo přejatými slovy?
První otázka: je vůbec takto daná alternativa správná? Je zřejmé, že je třeba užívat obou možností a to podle situace a podle schopností zúčastněných. Katecheta by ovšem měl být schopen obojího. U dětí bude záležet na věku: u předškoláků a v nízkých ročnících to může být snadné, u starších (12 let) možná zcela nevhodné - ti si potřebují chránit svá osobní tajemství. Později to opět bude možné. Pokud jde o modlitby přejatými slovy (předem a trvale formulované modlitby), je správné a důležité je používat a je třeba vymyslet takové postupy, aby bylo co nejmenší nebezpečí, že děti modlitby jen bezmyšlenkovitě „odhrkají“. Například tak, že každou část modlitby svěříme jiné skupině dětí, nebo tak, že dlouhou modlitbu rozdělíme na kratší části apod. V každém případě by se děti měly postupně naučit modlit jak vlastními tak přejatými slovy. Katechetická výuka a práce by se neměla nikdy omezit trvale jen na jednu z obou forem. “ Naučit se základní modlitby nazpaměť poskytuje nezbytnou oporu pro život modlitby, je však důležité vést k tomu, aby se prožíval jejich smysl.
c) Jak vyložit standardní křesťanské modlitby?
První odpověď zní: jde to těžko a jistě ne úplně. Kdo nevěří, ať se pokusí dětem v druhé třídě solidně vysvětlit Otče náš! Nejspíš skončí u slov „na nebesích“. Nemůžeme-li vysvětlit úplně, neznamená to ovšem, že nemáme vysvětlovat vůbec nic. Naopak, je třeba vysvětlit vše, co na daném stupni vývoje dětí vysvětlit lze. Například původ a vznik modlitby a dále ty myšlenky, které jsou dětem přístupné. Není třeba se stydět říci, že na některé otázky dostanou děti odpověď až později, až toho budou vědět více. Důležitým předpokladem je, že katecheta sám se seznámil se seriózním výkladem té které modlitby. Ten sice nemůže dětem převyprávět, ale jeho znalost mu umožní nevybočit do oblasti smyšlenek, jen vlastních fantazií a bezobsažných frází. A tak tedy kontrolní otázka pro katechetu: jaký výklad modlitby Páně máte prostudovaný a jak vám vyhovuje (česky je k dispozici přinejmenším Špidlík, Guardini, bratr z Taizé, dále výklad v komentáři k Matoušově evangeliu a samozřejmě dost podrobný výklad v KKC).
d) Jak vést k pochopení liturgické modlitby?
Zde platí podobné zásady jako v předchozím odstavci. Navíc zde přistupuje to, že liturgická modlitba je někdy spojena s určitými gesty a je zapojena do celého liturgického děje (na něco navazuje a něco navazuje na ni). To výklad obohatí a ozřejmí, má-li katecheta příslušné znalosti. A ty musí být opravdu solidní a přesné, nestačí to, co si pamatuje z náboženství. Poslouží zde Klemens Richter.
e) Kdy se modlit? Na začátku nebo na konci hodiny? Na začátku i na konci? Nebo jindy?
Jakkoliv se může zdát být samozřejmé, že se bude katecheta modlit s dětmi na začátku i na konci hodiny, nemusí to být tak jednoznačné. Chceme-li děti naučit modlit, potom se s nimi především musím modlit ve chvíli, kdy k tomu přirozeně dozrál čas, kdy v modlitbu vyústil výklad. Modlitba by totiž neměla být v žádném případě chápaná jako úvodní a zakončující obřad hodiny. Modlitba je svou povahou odpověď - buď na slovo nebo na událost, případně volání o pomoc nebo vyjádření vztahu. Takže modlitba může zaznít jako odpověď na slyšené Boží slovo, v modlitbu může (a má!) vyústit výklad a pochopení látky, vstup do Božích tajemství. K prosebné modlitbě můžeme dojít při výkladu o nemocných nebo o zlých lidech, modlitba může být vyjádřením radosti a vděčnosti nad hezkým počasím, podařenou prací, krásou přírody, atd. A je-li modlitba na začátku nebo na konci hodiny, potom by měla s obsahem hodiny nebo s okolnostmi, za nichž se hodina koná, nějak souviset. Zkrátka má být alespoň do jisté míry reakcí na to, co se děje, nebo vůbec na něco, co děti vnímají - nemůže to být jen „úlitba bohům pro štěstí, když začínáme nebo končíme práci“.
f) Co zpěv, tanec, pohyb?
Člověk dokáže vyjádřit své vztahy a své city nejrůznějším způsobem: slovy, posunky, tancem, zpěvem, mnohdy celým tělem, a také literárním, hudebním a výtvarným projevem. To všechno se tedy může také stát projevem modlitby. Důležité je, aby to byl projev autentický, ne jen nakomandovaný nebo aby nešlo o touhu uplatnit se a předvést se tak, aby to bylo úspěšné. Pro dnešní děti a mládež je, jak známo, velmi důležitá hudba a s ní mnohdy také pohybový projev. Modlitba se proto bez ní většinou neobejde. Ovšem je nutno jasně říci, že pro většinu dětí a mladých lidí je sebevyjádřením jen určitý druh hudby, a ten je zpravidla jiný, než který vyznává generace starší. S tím nelze nic dělat. Je třeba přijmout to, že z hlediska modlitby je důležité, aby šlo o vyjádření a sebevyjádření autentické. Z hlediska hudební estetiky jde zpravidla o něco jiného, ale výchova k estetickému cítění, jakkoliv je důležitá, není totožná s výchovou k modlitbě!
g) Jakou roli hraje osobní zkušenost katechety z období jeho růstu, zkušenost z jeho vlastní rodiny, jeho osobní přítomná zkušenost modlitby?
To je dosti důležitá věc. Především je ale důležitá současná osobní zkušenost katechety s modlitbou. Nanejvýš na její úrovni totiž může působit, na jiné ne. Pokud ale jde o jeho zkušenost z období dětství a růstu a nakonec i pokud jde o zkušenost z jeho vlastní rodiny v minulosti (když měl malé děti), je třeba být v aplikaci velmi opatrným. Děti, které katecheta vyučuje dnes, sice nejspíš zlobí stejně usilovně jako zlobily děti katechetovy i katecheta jako dítě sám, ale tyto děti přicházejí zpravidla ze zcela jiného prostředí jak obecně lidského, tak z jiného prostředí křesťanského, než jaké zažil katecheta jako dítě a - je-li starší - než jaké zažil jako rodič. Zkrátka svět je v mnohém za dvacet nebo padesát let jiný - a to má katecheta bezpodmínečně respektovat. Jeho dávné zkušenosti jsou tedy jeho osobním bohatstvím, ale zpravidla nejsou žádným argumentem a často jsou také špatným vodítkem pro přítomnost. Je povinností každého učitele a vychovatele, aby vnímal své svěřence a jejich svět takové, jací jsou a aby je nepřenášel v duchu do světa, ve kterém on sám vyrostl. A ještě jedna poznámka: každý hodný člověk se zpravidla snaží dopřát dětem (ať už vlastním nebo těm, které mu byly svěřeny k výchově) to, co sám poznal ve svém dětství jako dobré nebo to, co mu bylo v dětství odepřeno. A snaží se je uchránit od toho, co bylo v jeho dětství těžké nebo pro něho zlé. Tyto snahy, jakkoliv jsou ušlechtilé, vedou většinou ke zklamání: ty děti, na nichž vychovatel tyto ušlechtilé myšlenky aplikuje, jsou jiné děti a žijí v jiných okolnostech, než byl a žil on sám. Jeho snaha tak zůstává mnohdy nepochopená a neúčinná.
h) Do jaké míry lze uplatnit zkušenosti s modlitbou v rodině při modlitbě v katechezi?
Často se stane, že katecheta, který má své vlastní děti ve věku blízkém věku dětí katechizovaných, se při hledání cest k modlitbě obrátí k inspiraci, kterou mu dává zkušenost z jeho vlastní rodiny. Většinou zjistí, že si tím pomohl málo nebo vůbec ne. Rodina je totiž jiné prostředí, než škola nebo farní skupina, byť jakkoliv malá. V rodině existuje mnohem víc vazeb a všechno působení je komplexnější. Konečně - v rodině malé děti celkem přirozeně sdílejí svět svých rodičů, při výuce je tomu jinak. A kdyby chtěl a dokázal katecheta přijmout všechny vyučované děti jakoby za vlastní (je-li jich málo, může to dokázat!), stejně to tak nebude, protože ty děti mají své vlastní rodiče, a mají k nim vztah jakožto k rodičům, a to ať jsou to rodiče kvalitní více nebo méně. Z těchto a dalších důvodů bude tedy řada jeho zkušeností z rodiny nepřenosná a většina praktik do jisté míry nebo zcela neaplikovatelná. Je to ostatně známá věc, že ten, kdo má vlastní děti a je vcelku jejich úspěšným vychovatelem, nemusí být dobrým katechetou dětí cizích. Právě tak, jako může být dobrým katechetou ten, kdo žádné děti nemá.
Nekomplikujeme to příliš? Není modlitba věcí tak jednoduchou a samozřejmou, že o tom není třeba popsat tolik stránek? Nenaučili se naši rodiče a jistě už i naši prarodiče modlit bez všech těchto úvah, které na někoho mohou působit zbytečně složitě? Odpověď se mi zdá být jednoduchá. Podívejme se, v jakém prostředí děti, které učíme, žijí, z jakého prostředí přicházejí. Pokud přicházejí z dobře formovaného křesťanského prostředí, je to poměrně snadné. Ale jaké procento dětí to je? Ostatně ani v křesťanských rodinách to není s modlitbou vždy jednoduché, a to nejen u dětí, ale i u dospělých. Kromě toho je víra - a tedy i modlitba - křesťana dnes ve světě dlouhodobě a dost náročně zkoušena! A zkušenosti pastýřů ukazují, že víra a křesťanský život bez dobré schopnosti modlit se jen těžko obstojí. Není ostatně bez zajímavosti, kolik knížek právě o modlitbě se u nás za posledních osm let vydalo a tyto knížky se vždy prodaly, na rozdíl třeba od mnohých životopisů svatých. Dospělí tedy ledacos vědí o potřebě kultivace své vlastní modlitby! Kromě toho by vám zkušený zpovědník či exercitátor řekl, jak silně může poznamenat špatné uvedení do modlitby život modlitby i život víry člověka po desetiletí, mnohdy do smrti. Kolik je lidí, kteří si dělají svědomí z toho, že se nepomodlili ráno nebo večer, ale vůbec je netrápí, že dělají zásadní životní rozhodnutí bez modlitby. Kolik je lidí, kteří mají strach, že je Bůh zavrhne či potrestá, když se nebudou „modlit ty modlitby, které se modlili vždycky“ - což ve stáří samozřejmě tak bývá. A hlavně - pro kolik věřících lidí je modlitba jen ranní a večerní povinností (případně povinností při jídle), ale není pro ně vůbec nástrojem víry, není pro ně pomocí ke zvládnutí života, není pro ně „kusem života“!
A tak jistě stojí za to poctivě se zabývat jak výchovou k modlitbě, tak modlitbou samou. A jistě stojí za to, brát vážně jak svět dnešních dětí a mladých lidí, tak tyto lidi samotné. K tomu by chtěly tyto úvahy inspirovat.
Katechismus katolické církve, český překlad Zvon 1995
Klemens Tilmann: Výchova dítěte k modlitbě, Pastorační středisko 1997
Klemens Tilmann: Denně se modlit, ale jak? Matice cyrilometodějská 1995
Klemens Tilmann: Jak dnes mluvit v rodině o Bohu, Pastorační středisko Praha 1997
Klemens Richter: Liturgie a život, Vyšehrad 1996
Suenens: Žít křesťansky, Matice cyrilometodějská 1995
Anselm Grün: Modlitba jako setkání, Karmelitánské nakladatelství 1993
Romano Guardini: O modlitbě, Zvon 1991
M.Vintrová: Bible nás učí modlitbě, Pastorační středisko Praha 1997
Kolektiv autorů: O výchově dětí, Pastorační středisko Praha 1993