„Synodní otcové též důkladně posoudili současnou situaci mnohých farností a naléhali na jejich účinnou obnovu: Mnohé farnosti ve městech nebo v misijních oblastech nejsou schopny účinně plnit své úkoly buď pro nedostatek hmotných prostředků, či pro nedostatek kněží, nebo pro svou zeměpisnou rozlehlost, někdy též pro zvláštní situaci některých křesťanů (např. vystěhovalců a uprchlíků). Aby se všechny tyto farnosti staly skutečnými křesťanskými obcemi, musí se příslušné místní církevní autority snažit: a) aby farní struktury byly velice pružně přizpůsobeny situaci, tak jak to připouští církevní právo, především uskutečněním účasti laiků na pastorační odpovědnosti; b) podporovat základní malá, tzv. živá společenství, v nichž si věřící mohou vzájemně zvěstovat Boží slovo a uskutečňovat je ve službě lásky. Tyto obce společně se svými pastýři jsou pravou konkretizací církevního společenství a centrem evangelizace. Ve službě farností a pro lepší zajištění účinnosti jejich práce mají být také institucionálně podporovány formy spolupráce mezi jednotlivými farnostmi na témže území.“
Pod slovem „společenství“ mají lidé různé představy - od „buchtových nebo kafových dýchánků“- až po skutečné sdílení života, kde jsou společně sdíleny víra, modlitba, starosti všedního dne. Pokusíme se tedy o ujasnění. Zde, když uvádíme slovo „společenství“, máme na mysli malé společenství (to je sociologický termín, v poslední kapitolce podrobněji vysvětlen), což je společenství čítající optimálně kolem osmi lidí, nejvýš deset až dvanáct, jehož členové mají užší osobní vazby.2
Tak jako lidé nebo rodiny mají své historie a svůj růst, tak ho mají i společenství. Záleží na tom jací lidé se v něm sejdou a jak jsou dlouho pohromadě. To, co od nich lze žádat po několika letech, nemůžeme chtít hned na začátku. Stejně tak jako rodiny a lidské vztahy, tak i společenství mají své krize. Mohou je přežít, ale také nemusí. Je proto omylem si myslet, že dobré společenství bude žít jakkoliv dlouho pohromadě bez problémů a krizí. Zkušenost ukazuje, že všechna společenství nejsou životaschopná a ta, která jsou, prožívají krize, které musí překonávat a jejich členové si je musí také tak trochu protrpět.
1. Každé společenství má mít určitou, všem zřejmou náplň života, na které musí záležet v podstatě všem. V Exupéryho Citadele čteme: „Chceš-li dát lidi dohromady, začni s nimi stavět věž.“3 Jestliže lidé spolu něco tvoří, nebo mají-li nějaký společný kladný program, který je popohání dopředu, je to předpoklad k zdravému růstu společenství.
2. Ve společenství musí být někdo, kdo mu slouží k životu (není pěkné slovo „vedoucí“). Dnes se často používá slovo animátor, což doslova znamená „oduševňovač“ nebo „oživovač“, a to je ten pravý význam takového člověka. Špatné je, má-li společenství jednoho „šéfa“, který vše diriguje. Animátor nesmí být diktátorem ani „majitelem společenství“. Má společenství sloužit tím, že pomůže k překonání konfliktů, slepých uliček či stagnací, zpravidla reprezentuje společenství navenek, zastupuje ho, když se něco domlouvá ve větší skupině.
3. Je nutné si vyjasnit otázku otevřenosti okolnímu světu. Společenství, kde se lidé neustále střídají, není schopno růstu. Na druhé straně je ovšem nebezpečí, že se společenství stane „světem samo pro sebe“, vystačí si zcela samo a ostatní pro ně nebudou existovat. Optimálním modelem pro nás může být dobrá rodina - ta drží pohromadě, vztahy, které má uvnitř, nejsou tytéž, které má navenek, ale je schopna přijímat hosty, pomoci druhým obstát, i když je každý z nich na jiném konci města nebo země a zase se znovu sejít a být pohromadě. To je určitým způsobem ideál. Na druhé straně by ale společenství nemělo být „maloměstskou rodinkou“, v níž se budou všichni „cukrovat“ a navzájem se stále ujišťovat, jak se mají rádi a přitom se uzavřou okolnímu světu. Je třeba hledat rovnováhu. Každé společenství je ohroženo mentalitou sekty - pocitem výlučnosti a nadřazenosti, ve kterém se izoluje od ostatních. Na druhé straně je společenství ohroženo i příliš „otevřenými dveřmi“. Potom bude jen shlukem lidí, libovolně se mísících bez hlubších vzájemných vztahů a odpovědnosti jednoho za druhého. Bez vzájemného pocitu odpovědnosti je jakékoliv společenství ohroženo. Ovšem pocit vzájemné odpovědnosti v každém společenství teprve časem vyroste. Nemůžeme sezvat lidi a hned při druhém setkání očekávat, že budou pociťovat odpovědnost jeden za druhého.
4. Křesťanské společenství by nemělo být lidsky zorganizovanou jednotkou typu: „Rozdělíme si farnost na okrsky a každému určíme vedoucího.“ Je potřeba respektovat přirozené sbližování lidí. A je třeba dát prostor Božímu vedení: např. dva nebo tři lidé se scházejí a chtějí někoho dalšího k sobě do společenství; mohou se za to spolu modlit a od Pána Boha si jej vyprosit. Je ohromný rozdíl mezi vymyšleným a vymodleným společenstvím, mezi společenstvím, které se stanovilo úředně a mezi takovým, jehož členy svedl dohromady Bůh. Lidsky vymyšlená společenství nemají nikdy moc dlouhou trvanlivost a velkou efektivnost života. Je tedy velmi důležité, aby vznik společenství nebyl pouze věcí lidského plánování.
5. Pro každé společenství je nutné jasné vědomí začlenění do církve a zřetelná vazba k farnosti. V menších městech je příslušnost do farnosti velmi jednoduchá, protože, co město - to jedna farnost. Ale např. v Praze je to obtížnější, protože sejde-li se zde společenství, tak každý člověk může být z jiné farnosti. Jinak řečeno: členové každého společenství a to celé musí být ještě zakotveno v nějakém větším základu. Nemusí to být zrovna podle zeměpisného rozdělení - ve větších městech to může být např. nějaká osobní vazba, ale někam patřit musí. Společenství si nesmí stačit samo, musí ho zajímat, co se děje ve farnosti i v širší církvi a má jí sloužit. Jinak je to buď neplodná idylka nebo sekta. Často se dnes ve světě propaguje názor, že farnost by měla být souhrnem společenství a zdá se, že tento model je dobrý. Často se vyčítá (nebo „hrozí prstem“), že společenství jsou „partičky“, sekty, že ruší jednotu církve. Uvádět nebezpečí je zcela na místě, neboť je reálné. Ovšem právě tak je třeba vidět nebezpečí izolovanosti křesťanů nebo „dochazečů do kostela“, zvláště ve městech, kteří vlastně do žádného společenství ani do žádné farnosti osobními vazbami nepatří. Společenství, zahrnující v sobě celou farnost, je možné pouze na venkově, kde farnost čítá třeba deset až dvanáct lidí, tam je velice snadné žít vše společně, ve větší farnosti to tak nejde. Nelze mít bezprostřední osobní vztahy se stovkou lidí a společně s nimi sdílet život. Osamocený křesťan v ateistickém prostředí neobstojí. Buď se jeho křesťanství rychle či ponenáhlu vytratí, nebo se z něj stane jakási „zkamenělina“. Nikdo s ním potom nehne, ani z víry ven, ale ani ve víře dál. Proto živé vazby ve společenství jsou často zárukou rozvoje duchovního života. Zajímavé je, že touha po společenství je mnohdy (ne u všech!) do určité míry živelná. Většina lidí je vedena neurčitou touhou někam patřit a něco dělat. To je velice cenná věc, i když třeba dost neujasněná - možná, že zde hraje roli i vliv kolektivistické výchovy, ale ten sám o sobě není hlavní příčinou. Zpravidla se dá říci, že intenzívně lze tajemství církve prožívat jen v přehledném okruhu lidí, který patří do většího celku.
Na to zní nejpřesnější odpověď: různě. Tím má být naznačeno, že nejsou žádné ověřené a všude fungující recepty na vznik společenství. Existuje řada možností, jak k tomu může dojít. Ovšem sejde-li se pět lidí, kteří chtějí něco dělat, ale nemají představy reálné nebo jsou jejich představy diametrálně odlišné, tak z toho nic nepovstane.
Někdy společenství uvede do života člověk, který má schopnost shromažďovat lidi a zainteresovat je na společném programu. Ten člověk je někdy kněz, jindy laik. Většinou bývá lepší, když společenství vznikala a vznikají bez závislosti na knězi (to neznamená bez vztahu k faráři nebo jinému knězi, který je rádcem nebo který je pastýřem aspoň některých členů společenství). Založí-li totiž kněz společenství a zůstává v něm, zpravidla ho dál vede a společenství se stává na něm závislým. Je to potom spíš sbor učedníků důstojného pána (nebo fan klub oblíbeného kněze) než místo vzájemného obohacování a růstu k dospělému křesťanskému životu, k němuž jsou přece křesťané křtem a biřmováním uschopněni a zmocněni.
Jindy společenství vznikne ze společné poutě, cesty, vycházky, exercicií, kurzu apod. Lidé, kteří se někam přihlásili, tam spolu cosi dobrého prožili a zjistili, že chtějí společně pokračovat, skutečně pokračují a tvoří stabilní skupinu. Takové společenství ale má šanci vydržet jen v případě, že jeho členové jsou schopni si tvořit program a skutečně pokračovat na cestě. Pokud jen vzpomínají, prohlížejí si fotografie a pouštějí video ze společné akce, zřejmě brzy skončí. Právě tak, scházejí-li se jen proto, aby si znovu opakovali zážitky, které na exerciciích, v Taizé, v Medžugorje, v Palestině apod., prožili.
Společenství také může vzniknout jako pokračování skupiny, která se připravovala na přijetí svátostí (křest dospělého, manželství, biřmování apod.). Pokud se takto scházejí jen lidé, kteří se připravovali a svátost přijali, může to být příliš „jednobarevné“ a takové společenství nemusí dlouho vydržet. Scházejí-li se ale například dospělí křtěnci se svými kmotry, případně s dalšími, kteří je na křest připravovali, může být životnost takového společenství větší.
Někdy se záměrně sdruží ve společenství lidé, kteří mají ve farnosti nebo v diecézi nějaký společný úkol. Společenství modlitby a víry jím pomáhá v jeho naplnění - není to tedy činnost totožná s jejich pastoračním nebo evangelizačním úkolem. A také se může stát, že fungujícím společenstvím se stane širší rodina (např. rodiče, jejich sourozenci a jejich dospělé děti s životními partnery a další přátelé), která překoná vzájemný ostych a začne se společně modlit nebo se nějak společně vzdělávat apod. Zde ovšem mohou být příbuzenské vazby někdy spíš na obtíž než ku prospěchu života společenství.
Několik lidí se sejde za určitým účelem. Představy a přání mohou být neurčité a velmi různorodé (např. se chtějí nějak polepšit) a nebo mohou být i konkrétnější (společná modlitba). Je proto nutné si vše vyjasnit, aby se poznalo, zda všichni mají na mysli totéž a zvážit přiměřenost zvoleného programu. To, na čem se všichni shodnou, pak musí zůstat hlavním bodem programu, musí se tomu věnovat nejvíce času, nejvíce sil a nejvíce pozornosti. Je potřeba, aby se na programu dohodli opravdu všichni a aby na jeho dodržení za všech okolností trvali. Bude-li se k nim pak chtít někdo připojit, musí znát proč se scházejí a buď jejich program akceptovat, nebo se k nim nepřipojovat. Je potřeba vědět, které body vždy budou na programu, např. pokaždé si přečteme na začátku nedělní evangelium, nebo se budeme na začátku pět až sedm minut modlit, nebo když má někdo nějakou větší starost, tak nám ji řekne atd. Základní body musí být tedy naprosto jasné a někdo musí být zodpovědný za to, že na ně bude vždy pamatováno.
Jiný případ: dvě rodiny se sejdou na dovolené a třetí se k nim přidá. Nebo ve farnosti je pár mladých lidí, kteří se začnou společně scházet bez konkrétní představy o tom, co budou dále dělat, ale už tak nějak patří dohromady. Co je zde tedy potřeba dělat? Najít nosný program společenství, který mohou všichni přijmout. Mají-li se lidé na něčem sjednotit, pak to znamená, že se každý musí také něčeho vzdát; někdo více, někdo méně. To jinak nejde, ani v rodině. Ti lidé se musí ptát, co by chtěli a co by potřebovali dělat (to jim má částečně poradit někdo zkušenější, kdo je všechny aspoň trochu zná). Jestliže se tedy dohodnou, co budou dělat, musí se dohodnout i jak dlouho. Jsou-li přání velice různorodá, musí se časově omezit, říci si např. „pro začátek si budeme povídat o čemkoliv, co nás zajímá, a nakonec se budeme společně deset minut modlit jeden desátek růžence“. Tak to ovšem nemůže zůstat navěky, po čase se přikročí k něčemu dalšímu, na čem se zase všichni dohodnou. Mají se dohodnout na programu, který bude pro všechny přijatelný, povede je dál a bude schopen dalšího rozvoje. Pokud se hned v samém začátku na žádném programu neshodnou a mají-li tendenci nemít žádný program, pak takové společenství zdegeneruje a přestane existovat samo od sebe bez jakýchkoliv vnějších zásahů.
Je snad dobré zmínit ještě jeden dost častý problém. Jsou lidé (jednotlivci, manželské páry, rodiny), kteří třeba po přestěhování nebo po nějakém duchovním zážitku, který jim pomůže k oživení, hledají společenství. Může se stát, že ho nenajdou. Buď proto, že žádné v tom místě není, nebo proto, že se schází v čase či místě, které jim nevyhovuje, nebo je prostě společenství z nějakého důvodu nepřijme či oni v něm nenajdou zalíbení. Všem těmto lidem je lepší poradit, aby nějaké společenství sami založili, než se stát jejich agenty a společenství pro ně hledat. Na rozsahu této vlastní aktivity k založení společenství se mnohdy ukáže, do jaké míry o něj stáli a zda jsou ochotni do společenství také sami něco přinést a vložit, nebo zda chtěli jen cosi pro sebe získat.
a) modlitba
Na začátku je samozřejmě, jak již bylo řečeno, nutno rozhodnout o otevřenosti společenství. Bude-li to společenství, kam může přijít každý, pak zde musí být alespoň dva nebo tři, kteří jsou vychovaní ve společné modlitbě, aby náhodně sešlé trochu usměrňovali. Je-li společenství stálé, tzn. stabilizovaný kádr lidí, musí se dohodnout řád modlitby, její obvyklý průběh. Lze se modlit růženec, žalm, breviář. Lze se modlit také jeden žalm, mít text před očima a kdokoliv zopakuje verš, který ho zaujal, nebo ho ve volné modlitbě rozvine. Může se také přečíst úryvek z Písma, chvíli o něm mluvit a pak navázat otevřenou modlitbou. Tak lze naučit lidi modlit se vlastními slovy. Jsou i další způsoby společné modlitby, ale ty nebudeme detailně rozebírat. Znovu zdůrazněme: modlitba musí mít svůj řád, to společenství prospívá, všichni ho musí znát a počítat s ním. Je-li součástí společná chvíle ticha, musí se o tom předem vědět, (spontánní ztišení se samozřejmě naplánovat nedá). Chvíle ticha jsou ve společné modlitbě dobré, ale je třeba začínat s krátkými úseky.
b) čtení Písma4
Může jít např. o setkání nad nedělními texty, nebo tzv. „lámání slova Božího“5. V takovém případě je cenné, když každý řekne, co daný úryvek jemu osobně říká, ne co o tom kdy slyšel nebo četl. Nejhorší je, když někdo začne „kázat“ a říkat, co by si kdo měl uvědomit. To je potřeba usměrnit hned v začátku. Velmi důležité je vybrání vhodného úryvku, ne příliš obtížného. Jeho výběrem by měl být vždy někdo pověřen. Veškerá práce s Písmem má smysl jen tehdy, spojuje-li se s konkrétním životem - není dobré vést akademické debaty, odtažité od života. I když je hlavním bodem programu četba Písma, patří sem i modlitba, která je odpovědí na to, co jsme četli. Chce-li se společenství zabývat hlouběji výkladem Písma, potom k tomu potřebuje někoho kvalifikovaného, jinak se utopí ve vlastní nevědomosti.
c) Písmo a modlitba
Kombinovat čtení Písma s modlitbou je nejvhodnější náplní programu především pro začínající společenství. Jako vhodný úryvek může posloužit třeba některý z textů nedělní liturgie (případně všechny) a to buď z neděle minulé, nebo následující. Modlitbou potom může být - podle složení společenství - růženec, část breviáře nebo volná modlitba vlastními slovy, inspirovaná textem Písma a následnou rozpravou.
d) studium
Je např. možné číst jednu určitou knihu a o přečteném pak vést diskusi - zde je opravdu nutné striktně dodržovat dané téma. Kromě toho je nutné, aby na studijní setkání docházeli lidé skutečně připraveni - aby měli co sdílet. Je to poměrně náročný program a proto je třeba vždy pečlivě vnímat, jestli je zvolený program opravdu pro všechny vhodný a přijatelný.
Především se lidé, kteří chtějí či mají společenství tvořit, musí navzájem přijmout. Sotva lze vytvářet společenství mezi lidmi, kde existují trvalá meziosobní napětí nebo trvale nevyřešené vztahy. Dále se musejí domluvit na takovém programu, který je pro všechny přijatelný a žádoucí. Nenajde-li se takový „společný jmenovatel přání všech“, není možné, aby z této konkrétní skupiny lidí vzniklo fungující společenství. Shoda ve věci programu schůzek je pak zásadně důležitá po celou dobu existence společenství.
Někteří lidé se domnívají, že společenství musí být věkově homogenní. I když zpravidla nelze míchat pubertální mládež se zralými manželskými dvojicemi, není věková homogenita mnohdy důležitá. Naopak, věkové rozdíly mohou znamenat mnohostranné obohacení. To vše ale jen za předpokladu, že ti různě staří mají zájem na společném programu, který je pro všechny přijatelný. Pokud toto není, nepomůže ani věková homogenita.
Další velmi důležitou podmínkou dobrého fungování společenství je přiměřená (tedy ne neomezeně dlouhá) doba schůzky, dodržování smluvené hodiny začátku a právě tak dodržování smluvené hodiny konce setkání. Pokud se sejdou ve společenství např. studenti, kteří jsou zvyklí s časem nešetřit a brzy ráno nevstávají, nebo lidé, kterým volný čas přebývá s lidmi, kteří musí s časem velmi pečlivě hospodařit, neboť brzy ráno vstávají, starají se o rodinu atd. a program je tvořen podle těch prvních, druzí se poměrně brzy ze společenství vytratí.
Důležité je, aby společenství mělo stanovenou nejen náplň programu, ale i dobu trvání programu (zvl. ve večerních hodinách). Tam, kde jsou skupiny smíšené (studenti, pracující) bývají právě s tímto největší problémy. Program setkání by měl trvat maximálně dvě hodiny, ale i jedna hodina může stačit, je to dobře vyzkoušeno. Jestliže lidé vědí, že mají na vše pouze dvě hodiny, pak je plně využijí. Při nedodržování času může dojít k nekonečnému „rozmazávání“ problémů a takto strávený čas vede spíše k únavě všech. Při nedodržování času se většinou společenství zhroutí, nebo je někteří jen kvůli tomu opustí.
Náplň programu musí být domluvena, akceptována, ale někdy její dodržování i tak trochu vynucováno. Animátor musí umět program udržet. Je-li v náplni diskuse, je potřeba někomu svěřit hlídání tématu. Vyplatí se to. Velkým nebezpečím je, když diskusi dva nebo tři ovládnou a ostatní jsou odsouzeni jen do role posluchačů.
Při scházení se rodin vzniká nebezpečí, že se bude příliš času věnovat záležitostem spíše prestižním, konkurenčním (pohoštění atp.), což se může stát velmi vážnou překážkou. (Osvědčilo se např. omezit pohoštění závazně na čaj, příp. šťávu - a nic víc).
Animátor má danou skupinu lidí především stmelovat. Nemusí to být ani ten nejstarší, ani nejzkušenější, ani nejchytřejší, spíš to má být člověk iniciativní se schopností vcítění se do druhých. Jinak řečeno: někdo, kdo pomůže společenství jak ve chvílích bezradnosti a nečinnosti, tak ve chvílích konfliktů a kdo má účinnou a trvalou péči o to, aby se pokud možno všichni cítili ve společenství dobře.
A konečně společenství prospívá, má-li jeho život nějaký vývoj, směřování, není-li dlouhodobou stagnací, byť by to byla stagnace na velmi dobré úrovni.
Je řada momentů, které dlouhodobě žádné společenství nesnese. Nemá-li společenství prakticky žádný program nebo je-li program dlouhodobě jen improvizován, společenství strádá a spíš dříve než později se rozpadne. Na druhé straně, je-li vystaveno společenství tlaku jednoho nebo dvou členů, kteří chtějí program, který je pro ostatní nepřijatelný, buď tito iniciátoři odejdou, nebo společenství zaniká. Společenství také nijak neprospívají časté absence některých členů, nespolehlivost pokud jde o dodržení smluveného programu a doby setkání, a příliš mnoho konfliktů uvnitř společenství. Velkou zátěží také je, když někdo z jeho členů opakovaně zaplňuje program svými problémy, případně jedním opakovaným problémem, jakoby ostatní tu byli jen proto, aby ho donekonečna řešili.
Společenství také mohou zatížit dva nebo tři vášniví diskutéři, kteří jsou schopni opakovaně „zaplnit program“ a nikoho jiného ani žádné jiné téma než je to jejich, prakticky nepřipustit.
Konečně společenství unese jen omezený počet členů, kteří se převážně „vezou“, to znamená, že jsou pasivní a jen očekávají, čím je ti druzí budou „dotovat“, obohacovat, ale sami nejsou schopni nebo ochotni nic do společného života dávat. Takový postoj nevzniká jen z nízkého sebehodnocení, ale často také z mylného přesvědčení člověka, že ostatní jsou vždy šťastnější, úspěšnější a méně potřební než on, a proto se musejí vždy oni o něj starat a on může vždy jen přijímat. Tito lidé se neodhalují ani tak svým mlčením a pasivitou ve společenství, jako spíš opakovanými nářky nad tím, co od společenství očekávali a co jim nedává, a naprostou absencí sebekritičnosti v této věci.
Lidé, kteří řadu věcí života společně sdílejí, se stávají sobě navzájem bližšími. To může nelibě nést okolí. Ve farnosti, řeholní komunitě nebo v jakémkoliv kolektivu to pak nesou nelibě zejména ti, kterým se nepodařilo v nějakém společenství zakotvit, někam patřit, ti, kteří se cítí být osamocení. Důvody mohou být vnější, ale často bývají i vnitřní, vězí v člověku samém. Nejtvrdšími kritiky každého společenství bývají ti, kteří by v něm rádi byli, ale nemohou, nejsou schopni. Je dobré, když se to v konkrétních případech pochopí. Potom lze hledat cestu k tomu, jak by se touha tohoto člověka nebo těchto lidí mohla naplnit. Nemusí se to ovšem podařit. Potom nezbývá, než nevoli snášet. V každém případě si ale členové společenství musejí dávat pozor na to, aby se nestávali vlastní vinou nesnesitelnými a pro druhé nestravitelnými.
Společenství není a nemusí být věčné. Každé společenství má svou osobní historii, fáze svého růstu, stagnace, případně svého nového oživení, ale také někdy období pozvolného umírání či zániku. Období pohasnutí nadšení a stagnace nemusí být důvodem k zániku společenství. Může být výzvou ke změně stylu práce a života, upozorněním, že něco důležitého v životě společenství chybí. Může se ale také ukázat, že toto konkrétní společenství dožilo, že není schopno samostatného života, že musí být uměle udržováno při životě. V tom případě je tedy dobré jeho existenci ukončit. Zbylí členové se možná zařadí do jiných společenství, možná vytvoří s jinými lidmi společenství nová, někteří si dají třeba na chvíli pauzu... Toto všechno je možné. Nedobré je umělé udržování života v něčem, kde už dost života není. A nedobré je trvat na existenci společenství jen proto, že už nějakou (třeba dlouhou dobu) existuje.
Někteří lidé se nemístně bojí zániku společenství. Je to pochopitelné u lidí, kteří buď těžko navazují kontakty, nebo pro které je společenství, do kterého šťastně patří, opravdu jedinou možnou šancí v dané etapě jejich života. Nicméně zánik společenství, ve kterém ubylo příliš mnoho členů, které dosáhlo vytčeného cíle, které ztratilo vizi dalšího programu nebo z něhož většina členů „vyrostla“ (totiž jejich požadavky na formy a náplň duchovního života se změnily proti době, kdy společenství vznikalo), není ani neštěstím, ani ostudou. Neštěstím spíše může být, když se společenství, které nemá mnoho šancí k plnohodnotnému životu, chce za každou cenu udržet při životě. Právě tak je málo šťastné, zůstává-li společenství pohromadě bez dalších ambicí a bez schopnosti dalšího růstu jen proto, že jeho členům je nepříjemné se rozejít nebo proto, že jsou prostě na sebe zvyklí. Jistě je nikdo nemůže a nemá v tom případě rozhánět, ale oni mají vědět, že k jejich růstu a prohloubení víry zřejmě nebude takové společenství přispívat.
Jsou tedy společenství „dlouhodobá“ a společenství s krátkou a intenzivní dobou života. Ale nejsou jedna lepší než druhá. Dobrá jsou ta, která prospívají jak k růstu svých členů ve víře, tak k rozvoji života farnosti.
To bývá klasickým problémem všech společenství, která vydržela delší dobu. Mají přijímat každého, kdo se k nim chce přidružit? Pokud to neudělají, vystavují se kritice, že vytvářejí elitní spolek. Pokud to udělají, mohou za chvíli zjistit, že se nevejdou do místnosti, ve které se scházejí, nebo že je jich tolik, že se už každý nedostane ke slovu, nebo že se už neshodnou na programu. Navíc se může stát, že do svého středu přijmou člověka, který je spolehlivě rozloží. A nemusí to být ani ze zlého úmyslu.
Je třeba střízlivě zvážit, co si společenství může dovolit, chce-li pokračovat ve své existenci. Nemůže si dovolit jakýkoliv růst a nemůže přijmout do svých řad kohokoliv. Pokud růst společenství přesáhne určitou rozumnou hranici, je třeba, aby se rozdělilo. To dobře srostlá společenství zpravidla nemilují a bývá to pro ně těžký úkol. Přes všechny obtíže je to ale šance, že se cosi dobrého rozšíří a rozroste. Je jen důležité, aby „nová“ společenství, vzniklá po rozdělení, si hledala svou vlastní tvář a nechtěla jen mechanicky pokračovat v tom, co žila doposud.
Ještě choulostivější je otázka, zda se společenství může bránit přijetí určitého člověka nebo určitých lidí. Ač to zní na první pohled málo křesťansky, je třeba říci, že se mnohdy bránit musí. Malé společenství je přece jen do určité míry intimní duchovní záležitostí, je to skupina osob z těsnějšími vazbami. A zde není možné, aby si vyhovoval vždy každý s každým a aby libovolný shluk lidí měl stejný názor na náplň života společenství. Proto se musí samo starat o to, aby jeho členem nebyl nikdo, kdo ho destruuje - anebo musí počítat s tím, že se rozpadne. Rozpad není největším neštěstím, jak bylo už popsáno výše. Je ale škoda, odcházejí-li lidé znechuceni, bez ochoty něco podobného ještě někdy v životě zkusit. I proto se mají lidé do společenství přibírat zodpovědně.
U větších společenství je ovšem možné věc zařídit tak, aby to byla společenství otevřená. Čili aby mohl přijít do něho kdo chce a kdy chce. Přísně vzato potom o společenství v pravém slova smyslu nejde. Může to fungovat jen tak, že nějaké stabilní společenství nabízí prostor k rozhovoru, modlitbě, společnému čtení Písma lidem, kteří přijdou jednou nebo víckrát, ale za tato setkání nepřebírají vlastně žádnou odpovědnost. Je to dobrá služba lidem nikam nepatřícím. Část z nich potom zpravidla v nějakém společenství zakotví, nebo, což je ještě lepší, sami společenství vytvoří. Ovšem stálé jádro takového otevřeného společenství se musí scházet a modlit ještě navíc samo, aby mohlo tuto službu trvale poskytovat.
Po všech zkušenostech zastávám názor, že není dobré, když je společenství na knězi závislé, když nemůže existovat bez něho. Není samozřejmě také žádným ideálem, vznikne-li společenství „faráři navzdory“ a potom žije tak, aby o něm nevěděl. Nicméně společenství by mělo žít svou vlastní vnitřní silou (křtem a biřmováním jsou křesťané k tomu vybaveni), není dobré, musí-li být stále knězem „udržováno v pohybu“. Pro kněze je potom důležité, aby se o život společenství zajímal, ale aby tento zájem byl hlavně ze dvou důvodů: aby napomáhal společenství k dobrému zapojení se do farnosti a aby pomohl tam, kde se společenství dostává do situace, kdy si samo poradit nemůže. Není dobré, chce-li jen společenství stále kontrolovat nebo má-li dojem, že on je jediný, kdo může scházejícím se lidem něco říci. Je třeba ale počítat s tím, že si některá společenství chtějí pana faráře „přivlastnit“, protože to zvyšuje jejich prestiž nebo to některým lidem umožňuje dělat si na něho vyšší nároky, než je dopřáno ostatním. Tomu je třeba se bránit a nedopustit, aby byla ve farnosti společenství „privilegovaná“ a potom „ta ostatní“.
Společenství nejsou, jak ukazují zkušenosti, žádným jen ideálním jevem, nejsou vzorkem ráje uprostřed slzavého údolí. Jsou mnohdy obtížnou záležitostí, ale mohou být školou růstu křesťanů k samostatnosti a kooperaci současně. A pro mnohé jsou tím nejlepším prostorem života. Proto je dobré je podporovat a zároveň jim pomáhat, aby neutonuli ve svých omylech a chybách.
Pro udržení existence a dobré funkce společenství je potřeba dodržovat tyto zásady:
Když mluvíme o farnosti, máme zde na mysli farnost, jak ji vymezuje Kodex kanonického práva z roku 1983:
Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři. (kán 515 §1)
Farnost má zpravidla územní charakter, čili zahrnuje všechny křesťany určitého území. Kde je to však vhodné, zřídí se osobní farnost podle obřadu, jazyka a národnosti křesťanů toho kterého území, nebo z jiného důvodu. (kán 518)
Jde zde tedy v prvé řadě o určité společenství osob. Ve výrazu „malé společenství“ užíváme stejného slova (společenství), ale v jiném významu, totiž ve významu „malá skupina“. Malou skupinu zpravidla chápe sociologie, jako do určité míry kompaktní skupinu osob, ve které mají bližší osobní vztahy každý s každým, ne jen někdo s někým. Zde se zpravidla počítá s počtem 5-7 lidí, za maximum se považuje obvykle 12 lidí. Na blízké vztahy s větším počtem lidí člověk kapacitu nemá, pokud totiž chce udržovat paralelně bližší vztahy v celé skupině osob, aniž by se mu stávala některá část skupiny výrazně bližší. Pokud má skupina více členů, může samozřejmě zdárně fungovat, ale zcela zákonitě se v ní budou vytvářet „podskupiny“, „aliance“ právě mezi menším počtem lidí, kteří si jsou navzájem bližší. Jinak řečeno: ve větší skupině se spontánně tvoří podskupiny. Pokud s tím organizace života skupiny počítá, nemusí to být - za dodržování určitých pravidel - na závadu. Pokud ne, trpí buď soudržnost skupiny nebo někteří lidé v ní.
Do klasické (územní) farnosti patří samozřejmě všichni ti, kdo na jejím území bydlí, ale my teď budeme mít na mysli spíše ty, kdo se na životě farnosti podílejí. Toto podílení se může být jak aktivní (ti kdo ve farnosti nějakým způsobem ostatním nebo určité skupině osob slouží) nebo spíš pasivní - ti, kdo se účastní bohoslužeb a jiných akcí, které život farnosti nabízí. Něco podobného můžeme říci i o farnosti personální. Tento počet lidí je zpravidla tak veliký, že členové farnosti se buď mohou znát (vesnice), ale nemohou udržovat hlubší kontakty každý s každým, nebo je jich tolik (město, sídliště ve městě), že se ani nemají šanci všichni navzájem znát, natož mít bližší vzájemné vztahy. Mnoho lidí potom existuje ve farnosti zcela anonymně, jiní jen s povrchními kontakty, které nemají kvalitu sdílení víry, což se pro upřímný a dále prohlubovaný život z víry považuje zpravidla za velmi nevýhodné. Kromě toho je - zejména v římskokatolické církvi - běžné a legitimní, že lidé mají různé specifické potřeby a různé styly zbožnosti. To je také jeden z důvodů pro sdružování se do menších nebo větších skupin buď uvnitř diecéze nebo uvnitř farnosti. V tomto případě ale platí jedno důležité rozlišení: ve farnosti se shromažďují lidé různí, zatímco v malém společenství s určitou spiritualitou či určitým zaměřením se shromažďují lidé v mnoha ohledech stejní.
Jen člověk zaujatý řekne, že malá společenství jsou módou a ničím jiným. Pastorační zkušenosti i teoretické práce říkají, že většina lidí dnes užší společenství potřebuje. Jedním důvodem bývá, že většina lidí žije zpravidla v jednogenerační a mnohdy ještě k tomu nepočetné rodině, která je sice základním, ale velmi malým společenstvím. Pokud špatně funguje, pak není společenstvím žádným. Druhým důvodem je mnohem větší izolovanost lidí nejen v anonymním městském sídlišti (neznají se obyvatelé téhož domu), ale i na vesnici (každý sedí u své televize, případně ve svém autě). Třetím důvodem pak může být potřeba sdílení víry a potřeba vzájemné podpory těch, kdo chtějí žít své křesťanství lépe než jen povrchně a nacházejí se v prostředí buď vlažných či povrchních katolíků nebo v prostředí silně sekularizovaném. Čtvrtým důvodem pak bývá přirozená snaha lidí stejně orientovaných nebo těch, kdo prožili společně nějaký důležitý zážitek, sdílet dále společně svůj život víry.
Existují ovšem i jiné důvody k vytváření malých společenství, které nemusí být právě nejlepší.
Jsou biskupové, kněží i laici, kteří malá společenství považují za potenciální nebo aktuální nebezpečí pro soudržnost farnosti. Například milánský arcibiskup kardinál Martini a někteří další biskupové při synodu o postavení laiků v církvi r.1987 nebyl hnutími v církvi a malými společenstvími nijak nadšen a výrazně před nimi favorizovali farnost jako základní pastorační jednotku. Dále je známo, že existují věřící s jakousi trvalou „sektářskou potencialitou“, kteří mají tendenci vtiskovat malým i větším společenstvím mentalitu izolované, exkluzivní, případně povýšené sekty. A konečně je v každé farnosti určité procento lidí obtížněji komunikujících nebo prostě ve víře „samotářských“, kteří nemají potřebu nebo nemají schopnost prožívat své křesťanství v malé skupině. Případně si ve svém životě odnesli z účasti v nějaké malé skupině nebo z vlivu jejího působení hlubší zranění, které jim neumožňuje pouštět se do něčeho podobného. Ti se účasti ve společenství brání. Nekritické favorizování a doporučování malých společenství potom tyto lidi mnohdy ještě více odrazuje a vzbuzuje v nich pocit, že jsou „křesťany druhé kategorie“.
Podobné nebezpečí nastává, když ve farnosti je malé společenství okolo jejího faráře nebo jiné (jiná) malé společenství favorizovanou skupinou, která má zcela jiné postavení, než ostatní věřící. Je ovšem nutno jasně říci, že tyto problémy nespočívají v malém společenství jako takovém, ale v jeho chybném hodnocení či sebehodnocení nebo v chybné organizaci pastorace ve farnosti.
Dalším možným problémem života křesťana ve farnosti a v malém společenství je problém osobní identifikace. Člověk se totiž nejen identifikuje s určitou skupinou (lidově: někam patří), ale je schopen se identifikovat s vícerými skupinami současně (např. současně patří do rodiny, pracovního kolektivu, farnosti a rybářského spolku), a to zpravidla nestejnou měrou. Ve vztahu malé společenství - farnost pak vzniká otázka: identifikuje se člověk s malým společenstvím a se svou farností v zásadě stejnou měrou? Nebo se identifikuje jen se svým společenstvím? Zvláště ostře může tato otázka vystoupit tehdy, jsou-li někteří farníci členy mezifarních (nadfarních) společenství a jejich míra identifikace je v takovém společenství větší, než identifikace s farností. To špatně snáší nejen farář, ale i ta část farnosti, která s těmito lidmi nějak komunikuje nebo komunikovat chce.
Řada farností je tak velkým konglomerátem lidí, že se v něm člověk sice může cítit dobře (farnost má „dobrého ducha“, „sympatickou tvář“, je poznačena působením vynikajícího pastýře apod.), ale o společenství nemůže být řeči. V tomto množství lidí (a také při určité konkrétní organizaci života farnosti) se lidé sice možná znají (na vesnici) nebo znají jen někteří (ve větším městě), ale nedostávají do stabilizovaných blízkých vzájemných vztahů. Zde je tvorba malých společenství velmi žádoucí. Nicméně zkušenost ukazuje, že nejživotnější jsou ta společenství, která vznikají spontánně, nejsou „vymyšlena odjinud“, a je jím dopřán čas ke vzniku, transformaci, zrání včetně krizí, ale také k rozpadu, když „přijde jejich čas“. Pokud se malá společenství sama nevydělují ze života farnosti a pokud nejsou na druhé straně ostatními částmi farnosti vydělována, mohou jejímu životu zpravidla jen prospět. Víra jejich členů mnohdy ožije, prohloubí se, dozrává. A kromě toho může malé společenství někdy snáze naplnit specifické potřeby nějaké skupiny lidí (rodiny s malými dětmi, mladí, lidé z odlehlé části farnosti apod.), které by farnost jako celek naplňovala jen obtížně nebo nenaplňovala vůbec.
Ta představují vzhledem k farnosti větší problém tehdy, jestliže se jejich členové s nimi identifikují více, než s farností, ve které žijí, nebo když členství v těchto společenstvích jim vtiskuje spiritualitu nebo pastorační postupy, které se výrazně odlišují od těch, které jsou ve farnosti běžné a přijímané a oni je považují za jedině možné nebo za nejlepší pro všechny. Zvlášť nepříjemné to může být v situaci, kdy se nějaká sice legitimní a úctyhodná spiritualita nebo činnost, kterou žije nadfarnostní společenství, prezentuje ve farnosti jako jediná možná, nejlepší, nutná, čili pokud se tak či onak vnucuje ostatním. Nadfarnostní společenství jsou ale životu farnosti k užitku, jestliže v nich někteří členové farnosti získávají inspiraci, prohloubení víry a nové dovednosti, a toto všechno nabídnou (ale nevnucují) a nezištně podle možnosti vnesou do života své farnosti. Je známou zkušeností z mnoha zemí Evropy, že velkou část velmi aktivních lidí ve farnosti tvoří právě křesťané, kteří byli obohaceni delší či trvalou účastí v nějakém „nadfarním“ společenství (skupina Taizé, kurz charizmatické obnovy, Cursillo, atd.) a zapojili se opět do života farnosti tak, že svou zkušenost využili, ale druhým nevnutili.
Přes všechny zde popsané i nepopsané těžkosti, které mohou život malých společenství provázet a které mohou z jejich existence ve farnostech vznikat, lze považovat malá společenství ve farnostech ze nejen možná a užitečná, ale přímo za nutná. Slova papeže Jana Pavla II. z roku 1988, neztratila nic ze své aktuálnosti, naléhavost požadavku spíš vzrostla: „aby se všechny tyto farnosti staly skutečnými křesťanskými obcemi, musí se příslušné místní autority snažit: ...podporovat základní malá, tzv. živá společenství, v nichž si věřící mohou vzájemně zvěstovat Boží slovo a uskutečňovat je ve službě lásky. Tyto obce společně se svými pastýři jsou pravou konkretizací církevního společenství a centrem evangelizace“.6
Občas se vyskytne mínění, že klasická územní farnost je jen formální záležitostí, případně že je mrtvá, že se život odehrává zejména v malých společenstvích, hnutích, případně personálních farnostech. Jakkoliv lze najít místa (ve městech), kde to více méně platí a jakkoliv můžeme najít i „polomrtvé“ farnosti či kostely plné „návštěvníků“, ale bez farního života, střízlivý a nezaujatý pohled na život církve v Evropě i v zámoří říká toto: řada řeholí, novodobých hnutí a společenství se stala nebo stávají centry oživení diecéze nebo země (jistěže ne všechna!). Pro mnoho lidí je malé společenství konkrétním místem posily i místem prožívání církve. Ale pro naprostou většinu katolíků zůstává a zřejmě ještě dlouho nebo napořád zůstane farnost základním a mnohdy jediným místem, kde se bude odehrávat jejich prožívání společenství církve, místem zakotvení, „domovem“ víry i křesťana. Přes všechny nedostatky, jakými je například určitá anonymita křesťana ve větší farnosti, možnost zpohodlnění nebo zakrnění ve víře, menší průraznost a radikálnost víry člověka, ponořeného do masy jemu podobných ve srovnání s průrazností „elitní malé skupiny“, má farnost jednu velikou výhodu v tom, že je, jak už bylo zmíněno, „společenstvím lidí různých“ - nikoliv v prožívání víry „stejných“, jak tomu bývá u hnutí a malých společenství. Tato různost je sice někdy člověku na obtíž, ale má na druhé straně své velké výhody: neumožňuje tak snadno vznik jednostrannosti ve stylu života z víry, umožňuje lepší a rozsáhlejší vzájemné obdarovávání různě obdarovaných, různě starých a různě ve víře zkušených křesťanů a také lépe zobrazuje univerzalitu katolické církve, do které se vejde mnoho spiritualit, ale která nevyvyšuje žádnou nad ostatní. Shrnuto: farnost může být velmi dobrým „domovem“ jak pro jednotlivce, tak pro malá společenství a hnutí; společenství nebo malá společenství ale nejsou v zásadě alternativou k farnosti, spíš mohou být jedním z jejich elementů.
Každá realizace i těch nejlepších úmyslů a rozhodnutí, každý rozvoj života přináší také neklid a problémy, každý růst - a to i ve víře - přináší střety, otázky a bolesti. Různost lidí v jedné skupině se vyrovnává a harmonizuje vždy dlouho a nikdy ne bezbolestně. Požadavek na trvale bezkonfliktní život společenství lidí, kteří jsou na něčem zaangažováni, kteří rostou a o něco usilují, je nerealistický. Naprostý klid je jen na hřbitově. Toto považuji za potřebné zdůraznit, aby se nezaměňovaly dvě věci: obtíže výše uvedeného původu a typu, které skutečně mohou existenci nebo vznik malých společenství ve farnosti provázet a eventuální destrukční vlivy na život farnosti, které mohou díky malým společenstvím také někdy nastat.
„Obtíže života“, „obtíže růstu“ jsou vlastně indikací toho, že farnost není mrtva. V tom smyslu je možné je uvítat, i když je jistě nikdo nechce svévolně produkovat. Naproti tomu destrukčním vlivům je třeba se bránit. Za destrukční vlivy můžeme v této souvislosti považovat takové vlivy, které působí vyložené a objektivní zlo, které trvale rozdělují farnost, znemožňují organický rozvoj jejího života nebo ponižují či eliminují některou skupinu ve farnosti, která se „proviňuje“ pouze tím, že je a chce zůstat jinou, než jakou je skupina „udávající tón“. Destrukčními vlivy na život farnosti ovšem nemusejí být a nebývají vlivy, které jen destruují nerealistickou, nevhodnou, či příliš úzkou představu, kterou si pastýř nebo vlivná skupina ve farnosti („místní honorace“ či souručenství zasloužilých ve složení kostelník, farní hospodyně, varhaník a dlouholetá katechetka) o životě farnosti udělali a nehodlají ji měnit. Ty mohou vést spíše k pročištění zatuchlých a nehybných poměrů.
Rozlišení „obtíží růstu“ od skutečných destrukčních vlivů je v prvé řadě úkolem pastýře farnosti (faráře), jistě také s moudrou součinností jak farní rady, tak i dalších zkušených a rozumných farníků a s inspirací diecézního biskupa a církevních dokumentů. Ovšem destrukčním vlivem může také být snaha pastýře vnutit celé farnosti „jednotný“ (protože podle něho a jeho přátel nejlepší) model života a zbožnosti celé farnosti. Pro některé lidi či skupiny osob potom ve farnosti není „místo k životu“. Farář prostě musí uznat, že nemůže udělat z farnosti jedno „malé společenství“, které bude přesně podle jeho chutě a stylu, a které on sám ve všem povede. Jeho úkol je mnohem těžší: rozeznávat, co vede k plnějšímu životu z víry farnosti i jednotlivce, a tomu dělat místo, to podporovat. Dále musí umět přibrzdit skupiny či jednotlivce velmi agilní až agresivní (ačkoliv jsou to třeba lidé, usilující o dobré věci) a povzbudit méně průrazné, aby ve farnosti bylo dost místa k životu pro všechny a aby ji nezahltilo jen jedno superaktivní (byť třeba velmi kvalitní) společenství svými nároky a činy.
Nepovažuji za nutné ba ani možné ptát se, zda mají být malá společenství ve farnosti, kladnou odpověď lze považovat za nespornou. Jde spíš o to, jak tam mají žít. A o tyto odpovědi zde společně usilujeme. K posouzení toho, co je dobré, je třeba zahradnické moudrosti: vše musí vyrůst, plevel od zeleniny se někdy rozezná až po čase, s velkým množstvím plevele ale klesá množství i kvalita zeleniny na záhonu, a sklizeň je až na konci procesu, ne na jeho začátku. Jen v obchodě se kupuje vše ihned, hotové, bez růstu. V práci s lidmi, v církvi, v rostoucím Božím království tomu tak (naštěstí!) není. Ale vyžaduje to práci.
Církevní hnutí, jako jsou Focolare (přesně: Dílo Marino), Neokatechumenát, Světlo – život (oázy), charizmatická obnova atd., nejsou ničím zcela novým. V poslední době ale vzbuzují větší pozornost, zejména od letnic 1998, kdy pozval papež Jan Pavel II. do Říma zástupce hnutí z celého světa. Mnohde se do nich vkládají velké naděje, současně se ale často upozorňuje na některá úskalí, která v jejich životě a práci spočívají. Je tedy třeba se i zde o nich zmínit.
V některých hnutích je malé společenství přímo základní buňkou, ve které hnutí žije. Ostatně většina hnutí právě jako malé společenství začínala, ovšem ne z každého malého společenství se stane hnutí či stabilní komunita, i když o tom členové třeba sní a přejí si to. Jinde je práce v malých společenstvích nutnou metodou práce toho kterého hnutí, ale celek hnutí je mnohem větší, než malé společenství, a všechna činnost hnutí není omezena jen na malé společenství.
Pro některá hnutí je práce v malých společenstvích nutnou součástí života. Jmenujme zde například Focolare, charizmatickou obnovu, Legio Mariae (Marinu legii), Cursillo. V těchto hnutích se část společného života nebo kurzu může odehrávat jen v malých skupinách. Setkání mají zpravidla pevně určený průběh, resp. jeho základní body. To má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že struktura setkání je nejen vyzkoušená, ale je volena tak, aby se co nejlépe došlo k vytčeným cílům (sdílení zkušeností s žitím Slova života, reflexe Denních tichých chvil v semináři života v Duchu svatém, společná modlitba, přístupná všem apod.). Společenství tedy už nemusí (ale do jisté míry ani nemůže, v tom se hnutí navzájem liší) hledat zcela originální tvar svých schůzek, patří-li do toho kterého hnutí. Určený tvar setkání pak zpravidla patří do šíře založené metodiky, je její součástí, a proto ho zpravidla nelze měnit podle libosti účastníků. To ale také znamená, že pro skupinu nebo pro některé jedince není tento předem daný a závazný průběh a struktura setkání přijatelný a vhodný. V tom případě je ovšem lepší, aby se takový člověk (skupina lidí) poohlédl buď po jiném hnutí, ve kterém se bude cítit dobře a růstu jeho víry to prospěje, nebo vytvořil vlastní společenství, které nebude do daného hnutí patřit, než když se bude snažit zcela „přebudovat“ způsob, jakým se v tom kterém hnutí setkání v malých skupinách vede. Pokud nepovažuje určité hnutí za jedinou možnou cestu ke spáse (a pokud se takto hnutí neprezentuje), může být takováto „migrace“ bezproblémová.
Typické pro každé hnutí je, že se věnuje buď určité oblasti života a působení církve a své členy k tomu vychovává (např. Neokatechumenát – výchova k určitému typu evangelizace, San Egidio – péče o chudé a handicapované a neoficiální cesty ke smíření v oblasti politiky apod.), nebo preferuje určitý styl či určitá témata (charizmatická obnova – společnou modlitbu s užitím charizmat, Focolare – jednotu a sdílení apod.) a pečlivě uskutečňuje intence svého zakladatele, pokud ho má. Tato „specializace“ činnosti či duchovního programu není v katolické církvi ani něčím novým, ani něčím nevhodným. Je známá a vyzkoušená v téměř dvoutisícileté historii řeholí. Ty ostatně vznikaly sdružováním lidí (tedy nejprve malých společenství) okolo výrazných osobností – zakladatelů. Úskalí spočívá v tom, že právě specializace sdružuje ty, kteří jí považují za (pro sebe) vhodnou. Je to známé zjištění, že hnutí sdružují vždy lidí v nějakém ohledu stejné – a proto k nim nebudou patřit ti, kdo jsou v těchto preferovaných bodech jiní. To nijak nevadí, není-li hnutí v dané farnosti či obci jedinou možnou variantou života, nebo není-li dokonce představováno jako jediná možná či nejlepší varianta k běžnému, mnohdy (ale ne vždy!) chladnému či povrchnímu žití křesťanství. Pokud si je hnutí vědomo toho, že – ač mnohými svými členy milováno na život a na smrt – není ničím více, než jednou (šťastnou) variantou života v církvi mezi mnoha dalšími, neméně šťastnými variantami, a pokud ví, že účast v něm neznamená automaticky větší dokonalost, a členství už vůbec nezakládá zvláštní práva v církvi, potom může být zdravým elementem v životě farnosti, diecéze, univerzální církve. Že mohou být hnutí a jejich jednotliví členové pokušeni k takovýmto nedobrým postojům, je jisté. To ovšem samo o sobě nedělá hnutí nevhodnými, nediskvalifikuje je. Každý ostatně může a být (a bývá) pokoušen k pýše, nesnášenlivosti a jiným nectnostem, i když do žádného hnutí nepatří.
Ačkoliv malé společenství určitého hnutí může znamenat ve farnosti početně menšinu, hnutí jako celek je vůči farnosti mnohdy obrem. To potom někdy znamená, že se členové hnutí cítí být nad malost farnosti povzneseni (farnost je „provinční“, hnutí je „světové) a zbytek farnosti se cítí být buď nedoceněn nebo ohrožen. Někdy to ale bývá i naopak, když totiž křesťané, kteří v žádném hnutí nežijí, jaksi „preventivně“ osočují členy hnutí, že se stavějí, jako by byli něčím více, že se cítí být elitou atd., ačkoliv tomu skutečnost neodpovídá. Zdá se, že si tak někteří lidé v tomto případě odreagovávají zbytečný pocit méněcennosti, že jsou jen „obyčejní křesťané“ nebo svůj smutek nad tím, že se nikde neuchytili, že „nikam nepatří“. Samozřejmě, že občasné nekritické vychvalování a vynášení hnutí ať jejich členy a příznivci, nebo církevními autoritami, může takovéto pocity snadno vyvolávat.
Malé společenství a zvlášť takové, které patří do nějakého výrazného hnutí, je vždy v nebezpečí, že bude nevlídně vnímáno ve farnosti jako „parta v partě“, nebo ještě hůře: jako „církev v církvi“. Tomu se ovšem neodpomůže vysvětlováním, že to tak není, nebo zaštiťováním se autoritami, které řekly, jak jsou hnutí důležitá a dobrá, ale skromnou, poctivou, ochotnou a otevřenou spoluprací ve farnosti. Pokud totiž členové malého společenství – hnutí jsou schopni a ochotni ve farnosti pracovat jen „se svými“ a jen podle vlastních schémat zbožnosti a vlastním stylem práce, nebo pokud se dokonce nechtějí na životě farnosti vůbec podílet (jen občas nebo každou neděli chodí na mši) a vše podstatné žijí na nadfarnostní úrovni ve svém hnutí, potom v lepším případě nejsou farnosti užiteční, v horším případě jí škodí. A v každém případ pak škodí vlídnému přijetí všech hnutí v oblasti svého života a v církvi vůbec.
Tak, jako existují odpůrci společenství, existují i jejich nadšení propagátoři a obhájci. Někdy ovšem může nadšená propagace vzbuzovat, díky určitému přehánění, neopodstatněné naděje. Kromě toho existuje řada lidí, kteří stále hledají prostředí, ve kterém by se mohli nějak „ukrýt před světem“, které by je milovalo, v některých ohledech o ně pečovalo a mnoho nebo nic od nich neočekávalo. Pro ty, kdo by ve společenstvích hledali to, co jim poskytnout nemohou, jsou určeny následující řádky. Snad je uchrání od zbytečných zklamání.
Tak, jako člověk je nezaměnitelná individualita a současně sociální bytost, tedy ten, kdo patří také k jiným lidem (rodina, národ), je i křesťan na jedné straně nezaměnitelné individuum, člověk, který své „věřím“ může a musí říci sám za sebe a současně údem církve. Plné křesťanství nikdy nepostrádá oba prvky: osobní rozhodnutí i přináležitost do konkrétního společenství církve. Pokud by někdo redukoval svůj křesťanský život jen na jeden aspekt, tedy považoval by ho buď jen za zcela individuální nebo jen kolektivní záležitost, zůstával by svému křesťanství mnoho dlužen.
Někteří lidé jsou víc samotáři, jiní jsou mnohem družnější. Někdo se bez společnosti ostatních lidí obejde hodně dlouho, jiný po několika hodinách osamění už strádá. Podle toho také lidé hledají způsob svého života v církvi. Někdo v ní hledá především klid, hloubku, osobní intimní kontakt s Bohem, jiný spíš společenství, vytržení z vlastní samoty. Mnohdy se také v církvi hledá náhrada za to, co člověku v jeho osobním životě chybí: uznání od druhých, náhrada za děti, které se odcizily, náhrada za neexistující nebo rozpadlou vlastní rodinu, atd. Jakkoliv jsou tato hledání pochopitelná, jsou také většinou nebezpečná. Církev je plnohodnotná realita, ne náhražka. A lidé, kteří v ní žijí, jsou svébytné osobnosti, určené k vlastnímu životu, s vlastní důstojností a s vlastní schopností utvářet vztahy, ne objekty, které si někdo „vypůjčí“ jako náhražky za ty, kteří mu chybí.
Jakkoliv je dobré společenství, dobrá farnost, dobrý farář a dobří křesťanští přátelé dar a požehnání, nesmí se zapomínat na to, že základním Božím obdarováním je milost, která dělá z lidí, Bohu více nebo méně vzdálených, jeho blízké, dědice Božího království. Tato milost není zaměnitelná ani se skvělými jednotlivci, ani se skvělými společenstvími v církvi. Jedni i druzí mohou být svědky a pomocníky, mohou tak napomoci k uvěření, k cestě, na níž člověk milost od Boha přijímá, ale nemohou ji samu o sobě nahrazovat. Jinými slovy: od lidí a od jednotlivého člověka není možno nikdy čekat to, co od Boha. A pokud to člověk dělá, velmi se mýlí a připravuje si zklamání, za něž pak nejspíš udělá zodpovědným někoho jiného. Na druhé straně ovšem nelze chtít být blízko k Bohu a lidi mít při tom v nenávisti, být vůči nim bez lásky, odpírat jim odpuštění. Ostatně jak prosba Otčenáše o odpuštění, tak velké přikázání lásky z Nového zákona - lásky k Bohu a bližnímu - na toto výrazně upozorňují.
Sociologie dnes běžně definuje různé typy skupin a pro nás může být rozlišení, které tato odborná klasifikace přináší, docela užitečné.7 Z celé řady různých typů skupin, které sociologie zná, vybíráme ty, které souvisejí s naším tématem:
Malá skupina je skupina osob (zpravidla 7-10), která má takovou velikost a takový typ vztahů, že v ní může mít a má osobní vztah každý s každým, i při dalším setkání si členové snadno vybaví, kdo byl přítomen naposledy, není zde žádná anonymita. V malé skupině mají členové společné normy, vyznávají společné hodnoty.
Primární skupina má opět malý počet členů a vztahy velmi osobní, každý vůči každému tam stojí „tváří v tvář“. Členství v primární skupině nestojí na instrumentálních pohnutkách, to znamená, že členové k sobě nepatří především z toho důvodu, že se rozhodli pro společnou práci nebo jinou společnou akci, ale pro jiná pouta, a to více méně trvalá, která je pojí. V primární skupině se nejsnáze a nejvíce předávají elementy kultury a je místem pro získání základních sociálních dovedností. Typickým příkladem primární skupiny je rodina.
Sekundární skupina- ať už je to malá nebo větší skupina, se liší především tím, že základní vazby v ní jsou funkční. Intimita vazeb nevzniká, doba trvání takové skupiny je dána zejména dobou, po kterou trvá společná akce, po kterou má být pro společnou činnost funkční.
Tato malá typologie a charakteristika skupin, kterými jsou malá společenství, nás může upozornit na omyly, ze kterých vznikají mnohá nedorozumění a zklamání. Omyly spočívají v tom, že jednotliví členové společenství považují své společenství za ten nebo onen typ skupiny, každý za jiný. Ten, kdo v něm vidí především účelové sjednocení lidí kvůli studiu nebo modlitbě (sekundární skupina), se bude divit, že jiný chce prožívat ve společenství ty neužší osobní vazby (vidí ho jako primární skupinu) a nebude s tím souhlasit. Ten, kdo chce být i mezi lidmi v určité anonymitě, nerad se sděluje a nerad se otvírá druhým, se bude snažit, aby se společenství (malá skupina) chovalo jako velký anonymní celek, což ale jeho životu nijak neprospívá. Chce-li někdo udělat ze stohlavého zástupu „společenství“, totiž skutečnost, která má vlastnosti malé nebo primární skupiny, snaží se o nemožné, člověk prostě není schopen být tváří v tvář a v nejužších kontaktech současně s desítkami lidí, nemá na to kapacitu.
Krátce řečeno, je třeba si dát pozor na různé omyly. Ty jedny vznikají z neoprávněných očekávání, ve kterých se někdo domnívá, že společenství bude mít ten tvar a tu kvalitu, kterou on žádá, a to bez ohledu na to, kolik lidí je tvoří a jaká jsou jejich očekávání. Ty druhé pak z nepřesné a neuvážené mluvy, když se v různých prohlášeních požaduje či tvrdí, že farnost (vikariát, diecéze) má být jedna rodina a skutečně pak někdo očekává, že tomu tak bude, že najde ve velkém společenství lidí osobní, blízké vztahy, a to pokud možná se všemi.
Třetí a nejhorší nedorozumění pak vzniká zpravidla z toho, že ten, komu rodina, blízcí přátelé, pocit bezpečí v malém důvěrném kolektivu chybí, se rozhodne, že společenství, do kterého přišel nebo které vytvořil, mu musí tyto postrádané „služby“ poskytnout. Dá se říci, že „odsoudí“ společenství k rolím, které má vůči němu hrát. Nezajímá ho, že druzí mají třeba názory a očekávání jiná, nebo že je toto přání v daném společenství nereálné. Buď prosazuje svou, až společenství rozloží, nebo, když neuspěje, na konkrétní společenství či na všechna společenství (případně na církev) zanevře, protože se mu společenství nestalo tím, čím on chtěl, nenaplnilo roli, kterou mu určil.
Nereálná očekávání jsou pro společenství nebezpečím a pro jednotlivce zdrojem zklamání a zármutku. Proto je dobré jím bránit, třeba i tím, že se v druzích malých skupin a v jejich charakteristikách a možnostech trochu lépe vyznáme a pochopíme, co od čeho můžeme očekávat.
1 Jan Pavel II., Christifideles laici. Postsynodální apoštolský list o povolání a poslání laiků ve světě. Praha: Zvon 1990.
2 Při počtu menším než šest lidí, se mohou vyskytnout určité potíže, např. může dojít k „přetahování“ dvou silných jedinců a ostatní vypadnou ze hry, nebo jsou si ti lidé příliš malým světem. Při více jak deseti, jsou jednak potíže s prostorem a za druhé tam nemohou být tak jasné osobní vztahy mezi jednotlivci, protože je člověk všechny neobsáhne. To ale samozřejmě neznamená, že by společenství vůbec nesmělo mít přes deset lidí; mluvíme však o tom, co je optimální.
3 SAINT-EXUPERY, A de. Citadela. Praha:Vyšehrad 1994.
4 Velmi vhodné náměty k práci s Písmem obsahuje knížečka: EGGER,W. Radost ze slova Božího, (vydavatel neuveden), která je k dispozici ještě na některých biskupstvích. Podobně může posloužit o něco rozsáhlejší knížka: HECHTOVÁ, A. Přístupy k bibli, Kostelní Vydří 1997.
5 Ve zmíněné Eggerově knížce na str. 29 a násl. Pod názvem: Seznámit se blíže s Písmem svatým biblickou rozmluvou., v knížce Hechtové pod názvem „Metoda sedmi kroků“, str. 9 a násl.
6 Christifideles laici odst. 26, v českém přakladu str. 47, viz též pozn. 1.
7 Více o tom: Kol. Velký sociologický slovník. Praha:Karolinum 1996, sv. II., s. 991-994.