Sešitek pražského Pastoračního střediska „Malá příručka pastorační péče o nemocné“ se setkal s dobrým přijetím, a tak jsme ho několik let beze změn dotiskovali. Předkládaná práce je jeho rozšířenou verzí doplněnou o tři dodatky, které by si ovšem zasluhovaly samostatné pojednání. Jedním je stručné pojednání o některých otázkách domácí péče o nemocného, druhým pojednání o fázích přijetí neblahé zprávy o zdravotním stavu a jeho vyhlídkách nemocným a o adekvátních reakcích na ně, a třetím je několik zásad pro pastorační péči o nemocného, který se potýká s psychickými problémy většího rázu nebo s psychickým onemocněním. V převzatém textu z původní „Příručky“ jsou pak doplněny některé kapitolky a je podrobněji pojednáno o náplni duchovní péče o křesťany různých denominací.
Tyto stránky jsou určeny všem, kdo pomáhají nemocným křesťanům na jejich cestě nemocí a na jejich cestě k Bohu. Jsou psány spíš pro laiky, tedy neobsahují to, co se specifickým způsobem týká kněze a jeho služby. Nepojednávají také o všech elementech pastorační péče o nemocné. Pozornost je soustředěna zejména na doprovázení těžce nemocných, starých a umírajících, se kterými se mnozí setkávají ať už profesionálně jako pracovníci v nemocnicích a domovech důchodců, nebo v oblasti rodinných či přátelských vztahů. V tom i onom případě je zpravidla jejich role v životě nemocných zcela nezastupitelná.
Celé pojednání je zamýšleno jako praktická pomůcka pro ty, kdo se s nemocnými setkávají, a tak spojují své zkušenosti s tím, co je jim zde předkládáno. Proto nejsou v jednotlivých kapitolkách uváděny odkazy na odbornou literaturu, seznam doporučené literatury k dalšímu studiu je připojen až na konci.
Snad je vše napsáno dost srozumitelně. Vždyť z velké části je zde prostě popsáno a sděleno to, co se autor směl naučit ve své kněžské službě od nemocných, od těch, kteří se o ně mnohdy tak fantastickým způsobem starají - a samozřejmě také z vlastních chyb, kterým se člověk nikdy zcela nevyhne.
P. ThLic. Aleš Opatrný - ředitel Pastoračního střediska
Výraz „duchovní rozměr“ může právem připadat mnohým jako označení mlhavé, podezřelé, kryjící buď - z hlediska medicíny - neodbornost, nebo jakési podivné duchařské praktiky. Použijeme-li odpovídajícího latinského slova „spirituální“, bude to možná znít lépe, ale také trochu módně. Pokud vztáhneme výraz „duchovní (spirituální) rozměr“ na člověka, pacienta, snad se z naznačených obtíží dostaneme. Protože chceme-li vidět člověka jako plnou lidskou bytost, potom ho nevidíme jen jako více či méně fungující organismus, ale vnímáme jeho osobní historii, vidíme ho v síti vztahů, tedy v dimenzi sociální, a také v rozměru hloubek jeho nitra, jeho vnitřních jistot a nejistot a v těch vztazích, které mohou jít dál než jsou pracovní vztahy k lidem a k věcem, tedy v rozměru duchovním.
Chceme-li stručně a velmi obecně označit a osvětlit skutečnost „duchovního rozměru“, můžeme použít několika cest. Jednak lze za duchovní rozměr člověka označit to, co tvoří základ, o který se opíráme, a to tak hluboký a zásadní, že není likvidován nějakou dlouhodobou nemohoucností člověka, jeho vyřazením z aktivní činnosti. Jinak řečeno, jde o základ, který není tvořen aktivitami člověka, jeho výkonem, ale na kterém spíš celý aktivní výkon člověka (ale i pasivní polohy života) spočívá. Jde tedy o zásadní „hlubinu bezpečnosti“ člověka. Druhý přístup je ten, že za duchovní rozměr člověka označíme právě to nepodmíněné a těžko pojmenovatelné, co do plnosti života chybí, když jsme už vše vymyslili a zhotovili dobře a funkčně – ale přece tím nedosahujeme plnosti. Není tím ovšem míněna nějaká „přízdoba“ života, ale spíš to podstatné, co nelze koupit, zhotovit, vykonat, ale po čem člověk více či méně uvědoměle touží. A konečně bychom za duchovní rozměr člověka mohli označit to, co tvoří základ, nosnou dimenzi kulturních výkonů a činů, tedy různých oborů umění.
Zde budeme používat výraz „duchovní dimenze“ zejména pro vyjádření toho, co skrývá lidské nitro, pro vyjádření jistot, vztahů a vazeb, které jsou uloženy v hloubce člověka, které představují zdroj jeho bezpečí a o kterých někdo komunikuje poměrně snadno, a jiný nesnadno nebo vůbec ne. Tyto hluboké jistoty, otazníky a vztahy mají někdy podobu výslovně náboženskou a jsou formulovány ve výrazech určité konkrétní náboženské víry, mohli bychom říci v určitém teologickém systému. Jindy jsou naopak tak málo reflektovány a pojmenovány, že se sotva dostávají mezi témata, o kterých je člověk schopen s druhými komunikovat. Nicméně jak filozofie, náboženství, umění či historie lidského myšlení, tak zkušenost s lidmi dosvědčuje, že tuto dimenzi můžeme u každého člověka oprávněně předpokládat, byť je u jednotlivých lidí rozvinuta v různých stupních. Zkušenost duchovního s nemocnými (ale jistě nejen jeho) pak ukazuje, že tato dimenze člověka je přítomna a hraje svou roli i tenkrát, když nemocný v zásadě se svým okolím nekomunikuje, když je v bezvědomí, případně je velmi blízko smrti.
Dnes se stává naštěstí běžným celostné chápání potřeb nemocného a z nich vyplývajících úkolů pro ty, kteří se o něho starají. Bývá to vyjádřeno známou čtveřicí potřeb, která odpovídá čtveřici dimenzí člověka jakožto bytosti tělesné, sociální, psychické a duchovní. Úkoly okolí nemocného se proto charakterizují jako péče o biologické potřeby, pomoc v řešení sociálních potřeb, vystižení a realizace psychologických potřeb a pomoc k naplnění duchovních (spirituálních) potřeb.
Protože je nemocný bytostí sociální, je zapojen v řadě sociálních vazeb, záleží velmi na tom, zda se příbuzní a přátelé nemocného smíří a vyrovnají s nemocí, s aktuálním stavem nemocného, s jeho ubohostí, kontrastující s dřívější silou a svěžestí, případně s poznáním, že jde o stav před smrtí. Kdo jeho stav nepřijme, ten mu jen málo pomůže a nebude mu oporou. Jinak řečeno jde o to, zda okolí nemocnému „dovolí“ být nemocným, zda mu „dovolí“ slabost a to i psychickou či intelektuální, skleslost, mrzutost, změny fází vyrovnávání se s nemocí a nakonec, zda mu „dovolí smrt“, „dovolí zemřít“. Kvalita pomoci, kterou nemocnému poskytuje jeho okolí, závisí do velké míry také na tom, jak dalece chápe toto okolí duchovní dimenzi nemocného, do jaké míry jsou lidé v blízkosti nemocného ochotni se do této oblasti s nemocným pouštět v rozhovorech. Pokud ten, kdo chce nemocnému prospět, tuto dimenzi nevnímá nebo ji má následkem výchovy uzavřenou či ji vědomě vyřazuje, potom mu nezbude, než se omezit nejčastěji na oblast biologických a někdy sociálních potřeb, případně zůstane u pochybného rozveselování nemocného nebo se setkání raději vyhne. Nemocný ovšem většinou velmi dobře pozná, zda jeho partner v rozhovoru je nebo není schopen a ochoten s ním mluvit o tom, co je v hloubce za událostmi dne, za popisem zdravotních problémů a za běžnými konverzačními tématy. Šířka, hloubka, aktivizace duchovní dimenze toho, kdo se o nemocného stará, hraje také velmi důležitou roli.
Mnozí se stále ještě domnívají, že těžce nemocný člověk už nemá žádné úkoly, je ze všeho „omluven“, nic se od něho nečeká. Jakkoliv to zpravidla platí po stránce péče o biologické potřeby, neplatí to zdaleka o sféře sociální a duchovní. Nemocný má i v těžkých stavech mnohdy možnost svůj život dotvořit a často má potřebu zvládnout své obavy, strachy a nenaplněné úkoly v kontaktu s někým, ke komu má důvěru. Zásadním úkolem na cestě k závěru života je totiž smíření, a to:
- se sebou samým, s během a náplní vlastního života;
- s bližními, kteří už zemřeli;
- s bližními, kteří žijí;
- případně u věřícího příslušníka monoteistických náboženství s Bohem;
Můžeme ovšem mluvit i o dalších úkolech člověka v těžké nemoci. Vycházíme přitom z toho, že nemoc, umírání a smrt a také nejistoty, obavy a úzkosti, které je doprovázejí, nelze ze života vytěsnit, že jsou to položky k životu patřící. Jejich zvládání život také naplňuje a zhodnocuje.
Proto tedy lze za úkoly člověka považovat:
- nalezení smyslu toho, co prožívá, a to i v bolesti a nečinnosti;
- naplnění vlastního života i ve fázích, kdy jsou možnosti životních aktivit velmi omezeny;
- smíření (viz výše);
- odpoutání se od toho, co už nemůže užívat, dělat, posléze od celého dosavadního života;
- dotvoření života tím, že dovede mezilidské vztahy k upřímnému vyjasnění a naplnění;
- dořešení či vyřešení výslovně položených spirituálních otázek;
V dlouhodobé nemoci je na jedné straně na řešení spirituálních otázek jakoby dost času, na druhé straně je ale dlouhodobá těžká nemoc vyčerpávající, a to nejen tělesně. Jakou roli v ní tedy duchovní dimenze hraje? Jak silně má být její realizace akcentována? Můžeme říci, že tato dimenze je určitým způsobem základem jak pro způsob, kvalitu a prožívání vztahů k ostatním lidem, tak pro vztah k sobě samému, k vlastnímu životu a u mnohých i k Bohu. Její podpora a realizace nevyžaduje jako partnera rozhovoru a prožívání ve všem stejně smýšlejícího člověka, ale v každém případě člověka, který tuto dimenzi života vnímá, s určitou úctou uznává a sám se před ní neskrývá ani před ní neprchá. Proto můžeme říci, že základním prvkem pro podporu duchovní dimenze nemocného člověka je především chápající partner rozhovoru, který je otevřený všem tématům nemocného. Takovýto rozhovor může nabýt vyloženě náboženského charakteru. Pokud se tak stane, je zpravidla pro nemocného nejdůležitější stupeň důvěry, který k partnerovi rozhovoru má, odborná kompetence v oblasti náboženství bývá až na druhém místě. Důležité je, aby se partner v rozhovoru nemocnému přizpůsobil a nechtěl vše stále převádět na svůj vlastní duchovní svět či systém.
Je také možné, že přijde na pořad realizace explicitních náboženských potřeb: je žádáno setkání s duchovním, udělení svátostí, apod. Zde se má nemocnému samozřejmě vyjít všemožně vstříc. Bylo by velmi praktické, kdyby zdravotnický personál - bez ohledu na vlastní náboženskou orientaci - znal běžné potřeby praktikujících věřících u nás a měl představu o jejich naplnění, aby se nebál neznámých věcí nebo jim z neznalosti nebránil.
Podle mnoha, a to jak prastarých, tak celkem čerstvých zkušeností, se má za nesporné, že duchovní život člověka většinou nějakým způsobem pokračuje i ve stavech silně snížené schopnosti komunikace, bezvědomí a kómatu. Jako kněz mám nejednu zkušenost ze setkání s pacientem, který řadu dní i týdnů nekomunikoval vůbec se svým okolím, ale při setkání s duchovním komunikovat začal a dovršil prakticky jakýsi vnitřní proces růstu víry nebo touhy po smíření, který v něm dlouho trval a nakonec zde došel své plné realizace. I změna výrazu člověka, přežívajícího např. po iktu v dlouhotrvajícím bezvědomí, ledacos napovídá. Uvádím to proto, abych podpořil názor, že nemocný nemá být po žádné stránce „odepsán“ dokud žije, a to ani po stránce své duchovní dimenze, kterou není schopen nijak navenek projevit. Je v tom i naděje, že hluboce chápavým a porozumivým přístupem můžeme prospět i člověku, který nekomunikuje a kde jde zdánlivě jen o zajištění biologických potřeb. Křesťan pak je přesvědčen, že jak modlitba za nemocného, tak modlitba u nemocného, jakož i udělení některých svátostí má smysl i tehdy, když nemocný, který by ve stavu vědomí toto vše přijímal, je v bezvědomí a zdánlivě nemůže ani vnímat, ani reagovat. Stručně řečeno, domnívám se, že neuděláme zásadní chybu, když budeme u dlouhodobě těžce nemocného předpokládat víc duševních a duchovních dějů, než se nám na první pohled zdá. V opačném případě bychom ho mohli o něco připravit nebo mu ublížit.
Duchovní rozměr péče o nemocného spočívá jednak v tom, že okolí nemocného chápe a akceptuje duchovní stránku nemocného člověka a dále v tom, že se aktivně stará o naplnění jeho duchovních potřeb. Této aktivní stránce péče zpravidla říkáme v katolickém prostředí pastorační péče, v evangelickém prostředí častěji pastýřská péče. V dalším textu budeme popisovat tuto pastorační péči z pozice katolíka ovšem s přihlédnutím jak k jiným křesťanským vyznáním, tak do jisté míry i k některým nekřesťanským náboženstvím.
Nejprve tedy stručně: pastorační péče nepředstavuje ani jen řeč o Bohu, víře, eventuálně svátostech, a není to také řeč jen a jen obecně lidská, ve které se vyhneme každé zmínce o Bohu. Pokusme se tedy o jakousi definici:
Pastorační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry.
Nyní si tuto definici šíře rozeberme.
a/ jednání s člověkem
Je to slovo snad příliš odtažité, je ale voleno proto, aby bylo zřejmé, že prvotní je kontakt s člověkem (trpícím), který potřebuje druhého člověka či druhé lidi ke zvládnutí své situace. Tento kontakt má svůj primární cíl v tom, že nemocný „má člověka“, ne v tom, že nemocným je manipulováno k dosažení určitých cílů, nebo že je nemocnému položena skrytá či zjevná podmínka: „já jsem tu proto, abych se s tebou bavil o víře, případně tě připravil pro přijetí svátostí, a pokud to odmítneš, odejdu“. Jinak řečeno: toto jednání má z hlediska křesťana ztělesňovat Ježíšovu lásku k trpícím, Boží náklonnost ke všem lidem. Teprve v dalším se ukáže, jakými poklady, plynoucími z evangelia, bude možno konkrétnímu nemocnému posloužit.
b/ respektování jedinečnosti člověka
Křesťan doprovázející nemocného, bude stále tísněn dvěma póly, mezi nimiž vede jeho cesta. Na jedné straně se bude chránit manipulace s nemocným, vnucování vlastních názorů a postojů, na druhé straně nebude chtít stát vůči nemocnému neutrálně tak, že by vlastně učinil své křesťanství neviditelným a neslyšitelným. Aby se jednomu i druhému vyhnul, udělá doprovázející nejlépe, když nebude hledět v prvé řadě na sebe a nebude si stále klást otázky o tom, co všechno by měl nemocnému říci a jak šikovně by měl „vpašovat“ křesťanské pravdy do vzájemných hovorů. Místo toho by měl jako výchozí pozici zvolit fakt, že oba, on i nemocný, jsou plnoprávní a zodpovědní lidé, kteří se setkávají v rovnocenné situaci. Oba se mají respektovat, oba si mají co nabídnout, oba se mohou navzájem obohatit, a to tím, co jeden svobodně předá a druhý taktéž svobodně přijme. Oba mají za sebou kus (a někdy hodně dlouhý) své životní cesty, ze které nemohou nijak vyskočit, ale díky které mohou využít to nejlepší, co už mají za sebou. Možná, že se někomu bude zdát tento postoj málo horlivý, málo evangelizující, příliš laxní. Vychází ale ze vzorů, které vidíme v evangeliu. Ježíš oslovuje ty, kteří ho potkávají tak, že jim ponechává plnou svobodu. Říká jim spíš „chceš-li“, nebo se ptá „věříš?“, ale neříká „musíš věřit“, a samozřejmě také nijak neklne těm, kteří po setkání s ním odcházejí. Bůh, který nenutí, je Bůh, který získává! A na nás je, abychom nebyli papežštější než papež a božštější než Bůh. Křesťané mají vydávat svědectví, a ne agitovat, vnucovat a obtěžovat. Podle Písma: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí“ (1 Petr 3,15-16).
c/ doprovázení v nemoci a přístup z pozice křesťana
Slovo „doprovázení“ není jen slovem v pastorační literatuře módním. Je to slovo, které vystihuje jak povinnost pomáhajícího (pokud doprovázím, tak neopouštím, nejsem určen jen pro šťastné chvíle), tak respektování doprovázeného (není jen „objektem péče“ nebo vhodnou osobou k získání pro naše plány), a také skutečnost, že nemocný nepřichází bez vlastní historie: jde svou životní cestou, na níž se k němu doprovázející přidružuje.
Právě z požadavku na pravdivost vztahů a postojů a z požadavku vzájemného respektu doprovázejícího a doprovázeného vyplývá, že je-li doprovázející křesťanem, nemůže a nemá své křesťanství prostě odložit u dveří a být jakýmsi „fungujícím neutrálem“. Křesťan, ať chce nebo nechce, se nakonec stýká s nemocným na úrovni své víry, podle míry realizace své víry ve vlastním životě. Co je nadto, to předstírá.
Prakticky to znamená, že by měl v nemocném především vidět člověka Bohem milovaného, člověka, který je předmětem Boží péče - ať už on o tom ví a hlásí se k tomu, nebo mu to je jedno, případně tvrdí pravý opak a o Bohu nechce ani slyšet. Dále to znamená, že se bude snažit mít nemocného rád bez ohledu na to, jak se má nemocný k němu. A že se za něho bude modlit. A konečně to znamená, že sice bude právem toužit po tom, aby se nemocnému co nejvíce otevřel poklad evangelia, že bude toužit po nastoupení co nejjistější cesty nemocného ke spáse, ale že bude po Božím vzoru plně respektovat cestu a rozhodnutí nemocného - a že ho nebude nijak zjevně ani skrytě „trestat“ za to, když nemocný bude jeho nejlepší a nejlépe míněné nabídky z oblasti náboženského života míjet nebo přímo odmítat. Ostře řečeno: doprovázející by neměl mít s doprovázeným méně trpělivosti, než má Bůh s ním samotným. A s Bohem musí umět čekat, nebo se to musí naučit.
d/ pomoc lidsky důstojně zvládnut situaci
Nemocný nemá jen svou nemoc, umírající nemá jen svou bolest a své umírání. Člověk se nachází v životní situaci, která zahrnuje jeho minulost, jeho minulé a současné mezilidské vztahy, otázku náplně a smyslu života, otázky po budoucnosti, stav jeho nitra i fungování jak jeho psychiky, tak jeho tělesných funkcí, otázku konečně platné spásy. Je velmi nutné, aby se při doprovázení nemocného nebo umírajícího brala vážně celá jeho životní situace a aby se mnoha věcmi nepohrdlo pod záminkou, že důležitá je jedině spása. Je třeba se orientovat podle Ježíše, kterého nezajímalo jen zdraví těch, které potkával, ale dokonce věc tak světská, jako byl dostatek vína na svatbě.
Lidsky důstojné zvládnutí situace neznamená vždy jakýkoliv „happy end“, znamená mnohem častěji třeba i dlouhý vnitřní boj, u kterého může doprovázející asistovat, který ale nemůže sám za doprovázeného vybojovat. Při tom všem má být respektována lidská důstojnost doprovázeného, a má být podpořeno její zachování, vnímání nebo znovuvybojování doprovázeným. Řečeno dost tvrdě, ale reálně: žena po amputaci prsu, s lysou hlavou po chemoterapii není člověkem, kterému bychom mohli mluvit slova o spáse a bagatelizovat přitom její pocity vůči manželovi, ostatním lidem, její otázky po opětném vstupu do společnosti, atd.!! Pomoc zde znamená postoj, ve kterém se snažíme respektovat celou životní situaci takového člověka, všechny jeho problémy a otázky, ne jen tu část, s níž si zdánlivě lehce poradíme.
Znovu pak opakujme, že nemocný nebo umírající není člověkem s nějak „redukovaným lidstvím“, ani člověkem, který má nárok už jen na část lidských práv (rozuměj: jen na část svého lidství). Má přece nárok na respektování plnosti svého lidství až do samého konce života, i když sám může užívat třeba jen část všeho toho, co je běžně člověku v životě možné. Právě v tomto plném respektování lidství, v plné úctě k člověku, ať už je v jakémkoliv stavu, můžeme vidět podstatnou náplň křesťanského postoje doprovázejícího.
e/ pomoc na stupni víry, který je nemocnému dostupný
Ježíšova otázka: „Věříš?“, kterou u něho slyšíme při jeho setkávání se s nemocnými, by se nám měla zarýt pod kůži. Není to otázka vyčítavá. Je to otázka, která se ptá po současném stavu, případně naznačuje směr, kterým by bylo dobré se ubírat - ale tato otázka není v žádném případě otázkou z „kádrového dotazníku“. Je projevem jak naší úcty k nemocnému, tak naší naděje v Boží milosrdenství, že jsme schopni a ochotni se přizpůsobit úrovni víry, na které se nemocný nachází. To neznamená, že mu nechceme pomoci k víře větší a plnější. Znamená to, že nebudeme jeho nynější stav víry podceňovat, ale naopak v něm oceníme každou pravou jiskřičku víry, a že s ním nebudeme jednat jako s člověkem, který má za povinnost stát se v co nejkratší době takovým, jak mu to my předepíšeme. Zaujetí takovéhoto postoje je náročné, ale láska k bližnímu to vyžaduje. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na to, že postojem, ve kterým úroveň víry nemocného respektujeme, mu otevíráme lépe dveře k dalšímu růstu víry, než při neohleduplném nebo nátlakovém postupu, při kterém by se nemocný cítil být námi ohrožován a pochopitelně by se začal bránit.
Nakonec nesmíme zapomenout, že my nikdy neurčujeme, jak vysoká musí být úroveň víry, potřebná k tomu, aby se člověk dostal do nebe. Stanovení tohoto kritéria je naštěstí zcela v rukou Božích. Na nás je jen, abychom pomáhali doprovázenému na cestu, která jistě vede k cíli - a abychom ho neopouštěli.
a/ nemoc v životě člověka
Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé lidi je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha. „Kdyby byl Bůh, náš tatínek by neumřel!“, řeknou. Pro jiné lidi je utrpení a nemoc takřka jedinou věcí, o které si myslí, že se Bohu líbí a že ji cení. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují - dělají z něj věc, kterou je takřka třeba si na Bohu žádat. Naopak uzdravení považují za věc podezřelou a nezřídka se ostýchají Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti poněkud orientovat.
Pohled směrem ke konci časů má na mysli Apokalypsa ve svém závěru, když mluví o situaci v novém nebi a v nové zemi, které nahradí staré: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid. On sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,3-4)
Rovněž pohled do evangelií nám ukazuje, že Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolest a smrt jako trvalé průvodce lidských, a tedy i křesťanských životů, přes všechna podivuhodná a mimořádná uzdravení. Království Boží je už mezi námi, ale není tu nové nebe a nová země a ještě nejsme vzkříšeni, a tak tedy tu je nemoc, bolest a smrt jako zkouška i jako šance. Nový Katechismus katolické církve o tom mluví velmi vyváženě:
Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. (KKC 1500, 1501)
b/ situace nemocného
Nemocný je svou nemocí často více méně vyřazen z běžného života, tedy ze své práce, z některých vztahů, jeho život začne více či méně postrádat smysl, je stavěn před trýznivé otázky o budoucnosti vlastní i těch, kteří jsou na něm závislí. Mnohdy se dostává zcela nečekaně a naráz do úplně nové životní situace, se kterou neměl dosud žádné zkušenosti. To všechno znamená pro člověka nejen velkou fyzickou ale hlavně psychickou zátěž. A zpravidla to znamená velkou zkoušku víry, tím větší, čím je stav beznadějnější nebo příchod bezmoci rychlejší. I silně věřící člověk, zralý psychicky i zralý ve víře, může být nemocí postaven před neobyčejně těžkou překážku pro svou víru - vzpomeňme na spravedlivého Joba! Tato zkouška víry není žádnou hanbou, není zpravidla lehce odstranitelná a vyžaduje trpělivost doprovázejícího i modlitby mnohých. Může to být ale cesta k velké zralosti víry - může, ale nemusí. V utrpení lze i víru ztratit, a ještě více to platí pro ty, kdo jsou svědky utrpení svých blízkých. Tam může znamenat nevyslyšení prosby, vyslané k Bohu jen lehkovážně, konečné zatvrzení se člověka vůči němu.
Nicméně nemoc a utrpení jsou výzvou k obrácení. Cesta k tomuto obrácení ale nemusí být ani rychlá, ani krátká.
c/ a uzdravení?
Tato otázka je často zdrojem mnoha nedorozumění. I věřící lidé mnohdy počítají jen a jen s uzdravením tělesným, „aby mohli zase pracovat“. Ježíš zcela zřetelně uzdravením tělesným nijak nepohrdal, ale šlo mu o uzdravení celého člověka, tedy v jeho dimenzi tělesné i duševní, nebo ještě lépe: šlo mu o spásu. Katechismus katolické církve to vykládá takto:
Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo. Je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že s se nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních.
Ježíš často žádá nemocné, aby věřili. K uzdravování používá znamení: sliny a vkládání rukou, bláto a omývání. Nemocní se snaží dotknout se ho, „protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále „dotýká“, aby nás uzdravoval.
Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17). Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a „sňal hříchy světa“ (Jan 1,29). Nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením. (KKC 1503,1504,1505)
d/ shrnutí
Pokusme se o krátkou formuli: nemoc je z křesťanského pohledu nepřítel, který má svůj kořen v hříchu lidí (ne jen a ne vždy v hříchu nemocného jedince!), s tímto nepřítelem je ale nutno bojovat a tento nepřítel je v zásadě Ježíšem poražen, protože ani nemoc nemůže člověka natrvalo odloučit od lásky Boží, projevené v Kristu Ježíši (srov. Řím 8,31-38). V běhu lidského života může být nemoc také výzvou k obrácení, prostředkem k lidskému zrání a nástrojem spásy. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že je třeba proti ní bojovat a že je třeba nemocným v tomto boji pomáhat.
V úvodu liturgické knihy Obřady pomazaní nemocných a péče o nemocné čteme:
„Podle plánu Boží prozřetelnosti má člověk odhodlaně bojovat s každou nemocí a také se pečlivě starat o dobré zdraví, aby mohl v lidské společnosti a v církvi plnit své poslání. Vždy však má být ochoten doplňovat, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa a očekávat osvobození celého tvorstva ke slávě Božích dětí (srov. Kol 1,24, Řím 8,19-21)... Nejen nemocný má bojovat proti nemoci. Také lékaři a všichni, kteří se nějakým způsobem věnují péči o nemocné, ať uváží, že mají udělat, vyzkoušet a pokusit se o všechno, co by mohlo nemocným přinést duševní a tělesnou úlevu“ (odst. 3 a 4).
Jistěže nekončí každá nemoc smrtí. Ale jak už bylo řečeno, nemoc je upozorněním na smrt a u nevyléčitelně nemocných je smrt něčím, s čím je třeba počítat v blízké budoucnosti. Nový katechismus říká:
Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář smrti. Z jedné strany je tělesná smrt přirozená, avšak pro víru je ve skutečnosti „odplatou za hřích“ (Řím 6,23). A pro ty, kteří umírají v Kristově milosti, je účastí na smrti Pána, aby mohli mít podíl na jeho vzkříšení.
Smrt je ukončením pozemského života. Naše životy jsou odměřeny časem, během něhož se měníme, stárneme, a jako u všech živých bytostí na zemi, smrt se jeví jako normální ukončení života. Toto hledisko smrti dodává našim životům naléhavost: pomyšlení na to, že jsme smrtelní, nám pomáhá uvědomit si, že máme jen omezený čas k uskutečnění své existence.
Smrt je důsledkem hříchu. Učitelský úřad církve, hodnověrný vykladatel tvrzení Písma svatého a tradice učí, že smrt vstoupila do světa pro hřích člověka. Ačkoliv člověk vlastnil smrtelnou přirozenost, Bůh stanovil, že nezemře. Smrt tedy odporovala plánům Boha Stvořitele a vstoupila do světa jako následek hříchu. „Tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“, je tedy jeho „posledním nepřítelem“, který má být přemožen.
Smrt je Kristem přemožena. I Ježíš, Boží Syn, podstoupil smrt, jež je příznačná pro lidský úděl. Avšak navzdory smrtelným úzkostem ji vzal na sebe úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli svého Otce. Ježíšova poslušnost proměnila prokletí smrti v požehnání. (KKC 1006,1007,1008,1009)
Pro nás je někdy obtížné spojit vrcholný pohled víry, který vidí smrt proměněnou díky Ježíšovu vykupitelskému činu, s chápavým pohledem na lidi, kteří jsou zasaženi smrtí svých blízkých nebo se své smrti sami bojí. Dá se jednoduše říci, že lidskou bolest nad smrtí a úzkost před ní nesmíme nikdy zlehčovat, ovšem pohled víry je cíl, ke kterému má vývoj chápání smrti u člověka směřovat. Ještě jinak řečeno: pro ty, kdo zůstávají, je smrt vždy bolestí a ztrátou. Pro ty, kdo umírají, je krok do smrti krokem do neznáma. Křesťanská víra může tyto dvě těžkosti velmi odlehčit, ale i tak jde opravdu o vážné věci.
Staré indiánské přísloví říká: „Nikoho nesuď, pokud jsi nechodil dva týdny v jeho mokasínech!“ Tato slova můžeme použít jako výstrahu pro naše setkávání se s nemocnými. Zpravidla „nechodíme v jejich mokasínech“, mnohdy jsme je ani nikdy neobuli, a tak si musíme někdy pracně uvědomovat, že nemocný, hlavně vážně nemocný člověk, se dívá téměř na vše z poněkud jiného zorného úhlu, než člověk zdravý. Neznamená to jednoduché rozdělení, podle kterého musí být zdravý člověk šťastný a nemocný člověk nešťastný. Takový předpoklad je bludný. Ale znamená to, že zdravý se musí snažit situaci nemocného pochopit - což není totéž, jako ve všem s ním souhlasit! Rozhodně si nemá příliš rychle myslet, že o tom, jak se nemocný cítí a o tom, co má nemocný dělat, ví vše tak dobře, jako nemocný sám, nebo že to snad ví lépe.
Nemocný člověk, je-li založením aktivní bojovník, vidí zpravidla v nemoci nepřítele, kterým, pokud to půjde, se pokusí pohrdat a nebrat ho vážně, nebo se kterým se chce utkat a zvítězit nad ním v čase co možná nejkratším. Zpravidla odmítá myšlenku, že by také mohl, nebo spíš musel, žít s nemocí v jakémsi „trvalém svazku“, a že by se tedy měl naučit s ní vycházet. Naopak povaha lítostivá nebo pasivní bude přijímat nemoc především jako křivdu (případně spravedlivý trest), bude se ptát, za co si nemoc zasloužila, bude mít tendenci se nemoci poddat.
V obou popsaných případech jde především o počáteční stádia nemoci. Tato počáteční stádia nejsou nikdy trvalá; trvá-li nemoc déle, prochází obvykle nemocný různými stádii která jsou charakterizována různým postojem k nemoci.
Každý člověk nemusí uvádět svou závažnou nemoc do vztahu k Bohu, jsou lidé, jejichž životní postoj bychom mohli označit za stoický. Takový člověk se příliš neptá, proč trpí a kde se nemoc vzala, spíš se ptá, jak jí má čelit, jak jí co nejlépe přestát. Těmto lidem se ovšem pomáhá snadněji.
Shrňme: pohled konkrétního nemocného na jeho nemoc nás má zajímat a měli bychom se mu snažit porozumět. Sami bychom stav nemocného neměli ani zlehčovat ani dramatizovat. Spíš pochopit, akceptovat postoj, který nemocný k nemoci zaujímá a snažit se mu pomoci k lidsky důstojnému překonávání a prožívání nemoci.
Zde jde vlastně o pohledy dva: o pohled nemocného, tedy smrtí ohroženého, a o pohled doprovázejícího, který je (ač si to tak neříká) smrtí svého svěřence také ohrožován. Pokud jde o nemocného, jsou velké rozdíly v přístupech podle toho, jak je stár, o koho má ještě na zemi péči, jak se sám ve svém životě do této chvíle se smrtí vyrovnal. Jsou lidé, kteří smrt prostě nepřijímají, kteří se ji snaží přemoci tím, že se budou tvářit, jako by jí nebylo, nebo jako by pro ně neexistovala. Někteří nemocní pak chápou smrt jako zcela neodvratnou, jestliže se potvrdila diagnóza dejme tomu maligního nádoru. Jiní jsou ochotni sebe považovat za výjimku a se smrtí nepočítají, i když je velmi pravděpodobná. Někdo propadá při vážné diagnóze zmatku, jiný s určitou rozvahou hledá, jak neštěstí čelit. Těžce nemocní mladší členové rodin jsou někdy ochotni přijmout vlastní smrt, ale je pro ně neobyčejně těžké zanechat na světě nezaopatřené děti, zdánlivě nebo skutečně nesamostatného manžela, starého rodiče, který vyžaduje pomoc….Tyto úzkosti nelze bagatelizovat, spíš je třeba – kde je to možné – je realisticky a proto věrohodně zmenšovat.
Pro nikoho ale není smrt snadnou záležitostí a nikdo s ní nemá vlastní zkušenosti. Proto nás nesmí překvapit, že i mezi věřícími najdeme lidi, kteří se smrti bojí a nechtějí o ní slyšet, a na druhé straně jsou i nevěřící, kteří diagnóze, vedoucí zpravidla ke smrti, čelí důstojně.
Podobně je tomu i s postojem blízkého okolí nemocného. Když pomineme vcelku nechutné případy, kdy příbuzní čekají na smrt nemocného buď proto, aby se už o něho nemuseli starat nebo proto, aby se mohli co nejdříve ujmout dědictví, je smrt blízké a milované osoby vždy bolestí a ztrátou. Ta je někdy umocněna tím, že milující okolí trpí svou bezmocností, kterou prožívá vůči obtížnému stavu nemocného, vůči očekávanému dramatu posledních chvil života i vůči smrti samotné. Za nejobtížnější a nejméně pomáhající lze považovat situaci, kdy okolí nemocného odmítá jeho smrt akceptovat, vytěsňuje ji ze svého vědomí a chce ji vytěsnit proto i z vědomí nemocného, hraje před sebou samým i před ním divadlo nebo se chytá zcela obskurních nadějí na vyléčení v beznadějné situaci (léčitelé, „zázračné preparáty“ podivného původu, snaha učinit s Bohem jakýsi „výměnný obchod“, jehož výsledkem by bylo uzdravení apod.).
Otázka není tak samozřejmá, jak se na první pohled zdá. Mnozí si myslí, že nemocný potřebuje především prvotřídní ošetření, léky a klid. Jistě, je to také pravda. Ale nezapomeňme, že každá nemoc znamená větší či menší izolaci (nejen na jednolůžkovém pokoji, i na vícelůžkovém): od světa zdravých, od vlastní práce, koníčků, od milých lidí. Čím pak je budoucnost nemocného nejistější, v tím větší izolaci se může cítit. Je sám se svou nemocí - hrozná společnost! A tak nemocný potřebuje především člověka. Spíše člověka naslouchajícího a chápajícího, než vševěda, všeuměla nebo skvělého humoristu. Někdy také člověka, na kterého přenese svou agresi, strach, nevoli, špatnou náladu a on se neurazí. Nemocný zpravidla nepotřebuje, aby mu jeho situaci někdo umně vysvětlil (co by mu to pomohlo?), ale potřebuje, aby nebyl ve své situaci zcela sám. Aby ho tedy někdo chápal, dělal mu společníka v jeho otázkách (na které třeba také neumí odpovědět!), zajišťoval mu spojení se světem, z něhož je nemocí vyřazen.
V neposlední řadě potřebuje většina nemocných také určitou životní náplň a pocit užitečnosti či ujištění, že ještě neztratili ve světě všechen význam. I když tyto věci někdy vypadají skoro groteskně (nemocný si dělá zdánlivě zbytečné starosti o to, co nemusí a ani nemůže ovlivňovat, vzkazuje rady a různá řešení, bez nichž se druzí dobře obejdou), není dobré je bagatelizovat nebo odmítat. Je rozšířeným bludem, že nemocný potřebuje především klid a izolaci od všech starostí. S výjimkou velmi těžkých a obtížných stavů a s výjimkou poslední fáze před smrtí, kdy se většina nemocných „odpoutává“ od života, potřebuje nemocný spíš takový kontakt se světem, který mu přinese pro něho únosné a tím i životodárné zatížení: nemusí být jen sám se svou nemocí, bolestí a úzkostí ale je tu i pro jiné či pro jiného. Nezapomeňme, že „být pro jiného“ je jednou ze základních složek šťastného prožívání lidského života, a to i v nemoci!
Hodný a obětavý křesťan se může domnívat, že správná odpověď by měla znít: „Ne, žádné meze!“ Ale není to tak. Naše péče musí mít meze a zvlášť při péči o staré a osamělé lidi je to třeba zdůraznit. Někteří lidé by si dokázali opravdu dělat nároky zcela neomezené. Nejde o to soudit je za to teď nebo jindy, jde o to, že i požadavkům potřebného člověka musíme mnohdy postavit určité rozumné meze. Ty meze jsou v prvé řadě dány našimi schopnostmi a silami, které nejsou neomezené a dále ohledem na druhé, kteří také potřebují pomoc. Člověk může sice krátkodobě své síly napnout, ale nemůže trvale pracovat s přepětím, nechce-li se zanedlouho stát sám objektem péče jiných. Kromě toho ten, kdo má svou vlastní rodinu, nemá právo ji ve jménu péče o jiné lidi trvale zanedbávat nebo chtít od své rodiny obětavost na úrovni, ke které se zavázal on sám. Tedy i když je nemocný velmi potřebný, není jediným potřebným. A trvalé, výlučné péče se mu může od jediného člověka dostávat jen výjimečně a po kratší dobu. A nakonec jedna známá zkušenost: musíme-li redukovat čas, který nemocnému nebo starému člověku můžeme věnovat, potom je lepší vymezit určité pravidelné časy návštěv, které ovšem dodržíme, než střídat dlouhé pauzy s bohatým, nemocného třeba až zatěžujícím společným programem.
Ať už se příbuzní o nemocného starají nebo ne, jsou pro něho, zvláště ti nejbližší, důležití. Dá se říci, že nemocného, který má na světě jakékoliv nejbližší příbuzné, můžeme pochopit a plně přijmout jen s těmito nejbližšími ( i když je třeba osobně neznáme). Pro nemocného jsou zdrojem starostí, které o ně má (třeba i zbytečně), zdrojem radosti pro jejich úspěchy, mnohdy také zdrojem smutku pro jejich osobní potíže nebo pro jejich nevšímavost k nemocnému. V každém případě tvoří kus světa nemocného, který mu nemá být „odebrán“.
Zvlášť u dlouhodobě nemocných nebo starých lidí v domovech důchodců jsou známé trapné chvíle, kdy nemocný s dětskou naivitou očekává každou neděli návštěvu svého potomka, který přichází jednou za čtvrt roku, v lepším případě jednou do měsíce, když se vyplácí důchod. Doprovázející zde může někdy potěšit a utěšit, ale nemůže nabádat k tomu, aby nemocný se svého nezdárného příbuzného takříkajíc vzdal. Ať je totiž syn, dcera, synovec, atd. jakkoliv nezdárný, je „jeho“ (syn, dcera, synovec, atd.) a je tedy pro něho bohatstvím a často důležitou živou spojnicí se světem minulosti, kdy byl nemocný zdravý a aktivní.
V těžkých zdravotních stavech, zvláště tehdy, když přišly náhle a nečekaně, jsou příbuzní nemocného těmi, kdo potřebují v podstatě stejnou pomoc a podporu jako nemocný sám. I oni se musí vyrovnat s neblahou zprávou o zdravotním stavu (viz dodatek II.), potřebují na to čas a potřebují k tomu podporu. Někdy se mylně zdá, že když jsou sami zdraví, je jejich situace snadná. Zdaleka to však tak nemusí být. Zdravá matka (babička) na smrt nemocné dospělé dcery může velmi těžce nést, třeba si i vyčítat, že ona je zdravá a její dcera, matka malých dětí, je ohrožena smrtí. Milující rodič, dítě, životní partner může být velmi trápen svou osobní bezmocí vůči utrpení toho, koho má rád, které vnímá, ale osobně mu nemůže čelit. Nelze mít za zlé zdravotnickému personálu, že se aktivně nestará o blízké příbuzné nemocného. Je ale nutné, aby alespoň tito lidé vnímali a uznali, že trpícími nejsou jen jejich bezprostřední pacienti. A aby uměli s taktem a bez strachu a paniky čelit výčitkám, obavám, smutku nebo agresivitě těch, kdo jsou zasaženi utrpením a očekáváním smrti svých blízkých.
Mnoho lidí se domnívá, že slova jsou zbytečná, že platí jen činy. K tomuto tvrzení se najde mnoho praktických důvodů. Nicméně právě při setkání s nemocí a hlavně s nemocí vleklou nebo nevyléčitelnou si uvědomíme, jak právě čin, který by nemocný nejvíce uvítal, totiž úplné odstranění nemoci a jejich příznaků, není dosažitelný. A ten, kdo pohrdá slovy, se v takové situaci cítí být zcela bezmocným a je v pokušení nemocného opustit.
Podíváme-li se do dějin spásy vidíme, že Bůh slovem nepohrdá, naopak, své velké činy slovy začíná. Než vysvobodí Izrael z Egypta, hovoří často s Mojžíšem, než se Izrael dostane do babylonského zajetí, Bůh se mu snaží pomoci slovy, podávanými skrze proroka Jeremiáše. A konečně příchod Spasitele začíná známými dramatickými rozhovory, které čteme u evangelistů Lukáše a Matouše, totiž rozhovory mezi andělem a Pannou Marií a mezi andělem a Mariiným snoubencem Josefem. Rozhovor je tedy něčím, čím Bůh nepohrdá, a proto mu i my musíme věnovat značnou pozornost. Pojednáme tedy v dalším textu o rozhovoru jako základním pastoračním prostředku, a to nejen obecně, ale v některých jeho typických tématech.
a/ jak vést rozhovor s nemocným, čili o umění naslouchat
Přichází-li málo zkušený člověk k nemocnému, zvláště k nemocnému ve výrazně obtížné situaci, říká si mnohdy po cestě s úzkostí: „Co mu jen řeknu?“ - a dělá si tak zpravidla zbytečné starosti. Mívá dojem, že musí nemocnému jeho situaci vysvětlit, nebo obhájit Boha jako původce jeho neštěstí. Případně nemocného utěšit, rozptýlit, povyrazit... Nic z toho ale nemusí. S nemocným je třeba především být a mít účast na jeho situaci, brát ho vážně. Je to nezbytné a mnohdy to stačí. A jak se to dělá? Především tak, že člověk, který přichází za nemocným, si nedělá žádné pevné představy o tom, jak by se měl nemocný chovat, jak by měl svou nemoc brát, co by měl a co by neměl říkat. Ale je naopak pevně rozhodnut naslouchat nemocnému a být mu v jeho situaci blízko. Pozdrav a otázka : „Jak se cítíte (dnes, po operaci, v tom horku, od doby, co jsem tu nebyl?... atd.)“, může otevřít rozhovor a dává nemocnému příležitost, aby ventiloval to, co má v sobě. V této situaci je opravdu třeba myslet na to, že nám Bůh dal jen jedna ústa, ale dvě uši - a poslouchat a poslouchat. Zpravidla nevyvracet tvrzení nemocného, i kdyby nebyla moc moudrá, nesnažit se hájit ani lékaře, ani sestry, ani Pána Boha - a v zásadě souhlasit s nemocným v tom, že to má těžké, protože to je nepochybně pravda. Je omylem se domnívat, že v této „stěžovací“ fázi musím nemocného rozptýlit a povzbudit. Slova typu: „Ale to nic není!“, nebo „Ty nás, dědečku, všechny přežiješ!“, nemocného nepotěší, spíš nás diskvalifikují jako osoby, které nemocného neberou vážně a jsou mu tudíž k ničemu. Mnohdy tato falešná bujarost návštěvníků nemocných má zakrýt jejich rozpaky, protože většina lidí se dnes prostě nedovede setkat se situací nemoci, bezmocnosti nebo umírání.
Teprve když nemocný řekne to, co má na srdci, otevírá se cesta k oboustrannému rozhovoru. Ale i v tom má mít nemocný vždy přednost a rozhodně by neměl být unavován našimi dlouhými filozofickými, teologickými, moralizujícími a podobnými traktáty. Kdo má potřebu je produkovat, ať si je píše jako domácí úkol až přijde domů. Jinou věcí ale je, když nemocnému vyprávíme to, co ho zajímá, co chce v tuto chvíli slyšet, něco, co ho našim prostřednictvím spojí se světem, v němž se nyní nemůže pohybovat. Pokud je toto vyprávění sledováno se zájmem, vyvádí nemocného z úzkého prostoru čtyř stěn jeho pokoje a je mu k užitku. Jen je třeba rozlišit, kdy ještě téma zajímá nemocného a kdy zajímá už jen nás, kdy v nemocném máme vlastně my sami hledaného posluchače, který má tu nevýhodu, že zpravidla nemůže utéct.
Ještě dvě praktické věci je dobré v tuto chvíli připomenout. Prvá - i když jsme zdůraznili význam rozhovoru, neznamená to, že si můžeme při návštěvě nemocného ušetřit velmi praktické otázky a starosti, totiž zda nemocný nepotřebuje napít, doprovodit na WC, zvednout na lůžku, přinést (odnést) mísu, otevřít okno atd. Nad tyto, pro nás banální a pro nemocného mnohdy velmi obtížné věci, by neměla být povznesena ani ta „nejduchovnější“ návštěva. Druhá praktická poznámka se týká okolí nemocného - zvláště v nemocnici, ale mnohdy i v rodině, pokud tam panují složitější vztahy. Zatímco my po chvíli z prostředí, kde nemocný leží, odejdeme, on tam s ostatními pacienty nebo rodinnými příslušníky zůstane. A proto musíme vážit o čem a jak s ním budeme (před ostatními) mluvit. Nezapomeňme, že téma, které takto „zveřejníme“ se bude probírat s nemocným nejspíš po našem odchodu a je na něm, aby rozhodl, zda mu to nevadí nebo vadí. Proto je na místě maximální ohleduplnost, nestačí „holá“ upřímnost.
b/ neverbální komunikace
Komunikace mezi lidmi se, jak známo, neděje jen slovy. Také gesta, posuňky, mimika mluví. Někdy je to výhodné, jindy nevýhodné. Ve chvíli, kdy se nemocný chce dopídit nějaké pravdy, která je mu skutečně nebo domněle zatajována, bude hlídat každé naše gesto a každou naši změnu výrazu obličeje - a může z toho dělat i dalekosáhlé závěry. Pozor například na bezděčné mávnutí rukou - my možná odháníme dotěrnou myšlenku, ale nemocný v tom může vidět takřka rozsudek smrti! Na druhé straně nám řada gest a komunikativních činů může pomoci. Jsou třeba situace, kdy na námitku nebo úzkost nemocného nemůžeme říci nic vhodného, ale pohlazení může být víc než odpověď - znamená „mám tě rád, cítím s tebou, jsme tu s tebou, neopustím tě“. Slovní vyjádření může působit banálně, čin je na místě. Ale i pohrožení prstem, rozpačité gesto rukou apod. mohou sdělit srozumitelně to, k čemu se právě slova nehodí. A ruka, kterou nemocnému položíme na čelo nebo naše ruka, kterou nemocný (nebo umírající) drží, jak dlouho chce, je v některých situacích ten jediný způsob komunikace, který je únosný a který nemocný žádá. Že ovšem námi použité gesto nesmí nemocného urážet, ponižovat nebo ho kompromitovat v očích druhých, to je jasná podmínka. Takt a tedy činná láska nás mohou v konkrétních situacích vést.
c/ na každou otázku není třeba odpovídat
Tvrzení, uvedené v nadpisu, není výzvou k aroganci, k přehlížení potřeb nemocného nebo k laciným únikům. Je to pravidlo, které musíme mít pevně zafixováno, jinak se dostaneme do dlouhých unavujících debat s nemocným anebo nepochopíme, oč mu skutečně jde. Nemocný totiž (a nejen nemocný) nečeká odpověď na každou otázku, kterou položí. Řada otázek nemocných má povahu řečnické otázky. Například otázky typu: „Jak se na mé utrpení může Pán Bůh dívat?“, nebo: „Co jsem komu udělal, že tak trpím, že mne postihlo neštěstí?“ nejsou vlastně otázkami! Jsou to v podstatě výčitky Bohu, „zabalené“ do otázky - tázající je buď přesvědčen, že nikomu nic neudělal, že trpí nespravedlivě, nebo chce být ujištěn, že to tak je. To nemusí být zrovna bezbožnost, určená k pokárání. To je nemocný jen podoben biblickému Jobovi nebo velkému proroku Jeremiášovi, kteří se přeli s Hospodinem.
Jiný typ otázek vypadá racionálněji, ale rovněž na ně nelze odpovědět - například otázka (u rakoviny v pokročilém stadiu): „Jak dlouho to bude trvat?“ je především zvoláním nemocného, že už ho nemoc a léčení unavuje, případně že se cítí sám. A je tedy výzvou k spoluúčasti, k blízkosti. Ani přesná odpověď, kdyby byla možná, by tedy nepomohla. A kromě toho vlastně ani možná není.
Co máme ale dělat, jestliže vlastně nemáme odpovídat? Nejpřiměřenější reakce na tyto typy otázek jsou dvě. Ta prvá: otázku slyším (nemocný ji tedy neříká do prázdna) a dávám najevo, třeba jen pohybem hlavy, svou účast. A druhá: dám nějak - slovně nebo posunkem, pohlazením – najevo sdělení: chápu tvé trápení a jsem s tebou, neopouštím tě!
Jak je to s otázkami, na které odpovědět lze, ale my na ně z dobrých důvodů odpovědět nechceme, bude pojednáno níže.
d/ sdělit vážnou diagnózu?
To je vděčné a nekonečné téma mnoha rozhovorů. Zastánci přesného sdělení argumentují ohledem na důstojnost člověka (má právo vědět), zkušeností z USA (sdělit pravý stav je běžné, a to také proto, aby si mohl nemocný upravit své finanční záležitosti: tomu už dnes začínáme rozumět). Odpůrci argumentují dokonanými sebevraždami těch, kterým byl jejich skutečný stav sdělen. Dalo by se říci, že otázka by neměla stát jen takto: zda sdělit nebo nesdělit diagnózu smrtelné nemoci, bezvýchodného stavu, pravděpodobnost trvalé invalidity apod., ale otázka zní co, kdy a jak sdělit při respektování typu člověka, kterému to sdělujeme. Především si musí informující uvědomit, že i v případě, že je opravdu kvalifikovaný (zkušený lékař, sestra s dlouhou praxí), není vševědoucí, pokud tedy něco říká jako pravdu, má to být to, co opravdu jistě ví. Prakticky to znamená, že nemocnému nemůžeme říci vše, co by chtěl vědět prostě proto, že to sami nevíme. Co víme a co nevíme můžeme před ním často odhalit. Druhá otázka je - kdy sdělit. Není pravdou, že čím později, tím lépe. Odpověď zní spíš: tehdy, když je největší naděje, že tazatel bude schopen odpověď přijmout a přiměřeně zpracovat. A kdy bude mít případně na unesení těžké zprávy nějakého pomocníka, kdy nebude na vše dlouhodobě sám. A konečně otázka jak, tedy jakým způsobem, za jakých okolností, v čí přítomnosti, jakým člověkem, zda naráz nebo v několika krocích.
Velmi důležitý je správný odhad typu člověka, kterému se má pravda sdělit: jsou lidé, kteří mnohem lépe čelí trápení, když jsou o něm dost přesně informováni, když prostě mají před sebou celou svou situaci. Jsou jiní, kteří o toto nijak nestojí a stačí jim informace takříkajíc jen pro dnešek, případně pro dnešek a zítřek - víc ne. Nechceme-li se pouštět do nekonečného vypočítávání mnoha variant a možností, uzavřeme úvahu takto: závažnou a nedobrou zprávu můžeme spíš sdělit, pokud ji můžeme umístit do déle pokračujícího rozhovoru, než když ji máme podat jen při jednom (a navíc třeba krátkém) setkání. Sdělit máme jen tolik informací, kolik si jich nemocný v dané chvíli žádá, ne více. A máme říkat jen to, co opravdu víme, ne především to, co se domníváme vědět.
Kromě toho je velmi důležité, jak se s obsahem nepříznivé zprávy vyrovnal sám informující. Jestliže vůbec ne nebo špatně, není vhodným informátorem! A nakonec: není možno vycházet z předpokladu, že věřící člověk musí unést kdykoliv jakoukoliv těžkou zprávu. To je požadavek nelidský.
e/ rozhovor o budoucnosti
Je-li člověk déle nemocen, úvahám o osobní budoucnosti se nevyhne. A nebylo by příliš správné je odbývat paušální výzvou: „Na to teď nemysli!“ Člověk totiž nemůže dost dobře žít ani bez vztahu ke své minulosti, ani bez vztahu ke své budoucnosti. A navíc mívá v nemoci dost času na to, aby se těmto úvahám věnoval.
Každý z nás by si mohl nebo měl uvědomit, že svět, ve kterém žijeme, má zřejmě před sebou delší budoucnost, než my sami. Mnohé potrvá dál, ačkoliv my tu už nebudeme. Na druhé straně pro každého z nás je důležité to, co dnes a zítra budeme v tomto světě dělat, jak se jeho běhu zúčastníme. Položíme-li věc takto, potom se situace nemocného s krátkou perspektivou života zas tak mnoho neliší od situace zdravých. U nemocného je jen zřetelnější rozdíl mezi perspektivou světa a perspektivou osobní, ale i nemocný potřebuje mít dnes a zítra důvody ke svému životu. Proto není dobré jeho úvahy o budoucnosti odmítat a zamlouvat, je dobré je přijmout, ale nenechat ho bloudit v budoucnosti vzdálenější - ta je ostatně nepřístupná každému z nás. Nemocnému můžeme říci to, co ostatně platí pro každého: že nemohu dnes zajistit a uspořádat většinu věcí ve své vlastní budoucnosti ani v budoucnosti svých blízkých, ale že mohu dnes žít tak, abych tuto budoucnost přinejmenším už dopředu nekazil. I nemocný má vlastně žít zodpovědně dnešek - nikoliv jako únik před budoucností, ale jako naplňování svého plného a zodpovědného lidství.
Také proto je dobré neizolovat nemocné, nejsou-li v stavu naprosté nemohoucnosti, od starostí ve světě, od starostí jejich bližních nebo od starostí, které nesou ti, kdo se o ně starají. Přiměřené podílení se na starostech druhých lidí není jen zátěž, ale je to i kus životní náplně. A starost o to, jak dopadne věc, na které je také nemocný svým zájmem (radou, modlitbou) interesován (třeba zkouška jeho vnuka), mu vlastně určitým způsobem vytváří budoucnost. A také ho odvádí od jeho nemoci, na kterou sice nemůže zapomenout, ale která by neměla být jedinou náplní jeho života, která by neměla obsadit celý jeho pohled na svět.
f/ rozhovor o smrti
Tento rozhovor dříve nebo později u těžce nemocného přijde. A je testem životní zralosti a odpovědnosti doprovázejícího. Protože rozhovor o smrti „unese“ zpravidla jen ten, kdo se sám se svou smrtí do značné míry vyrovnal, kdo ji alespoň v základu přijal. Kdo před svou smrtí utíká, ten sotva bude schopen o ní s druhým hovořit.
V prvé řadě je tedy třeba rozhovor o smrti bez paniky a nevole unést. Dále je třeba stát na tom, že smrt se týká nás všech, nejen nemocného - každého člověka. A nakonec je dobré znovu a znovu smrt spojovat s celkem života, nikoliv jako popření všeho dobrého, co v životě doposavad bylo, ale jako tečku za dobrým i zlým, tečku, po které už člověk nemůže nic zkazit a nic dobrého svým omylem nebo hříchem znicotnit.
Zpravidla není vhodné příliš brzy a příliš rychle uvádět v této souvislosti náboženská témata. A řekneme-li snadno a rychle jako reakci na tápání, trápení a úzkost nemocného, že smrt je vlastně pro křesťana štěstím, vysvobozením, a že by se jí tedy neměl bát, potom nebereme vážně velikost dramatu, kterým smrt pro člověka je a spíš dokazujeme, že jsme sami o ní mnoho nepřemýšleli a nevzali ji vážně. Těžce nemocný člověk je totiž postaven před otázku smrti nikoliv abstraktně nebo všeobecně, ale velmi konkrétně a osobně. A s touto novou situaci se musí, také s naší pomocí, vyrovnat. K tomu potřebuje čas a také někoho, komu s důvěrou vyjeví své úzkosti a obavy, kdo ho vyslechne, nepohorší se nad ním, neodsoudí ho a „nepřeválcuje ho“ nepochybnými pravdami katechismu, které vysype z rukávu - jako svou obranu.
g/ řeč, která zabíjí
Může to působit až příliš silně, ale přece jen víme, že slova mohou lidem ublížit až k smrti. Samozřejmě, že nikdo, kdo chce pomáhat nemocnému, by nechtěl slov „vedoucích k smrti“ užívat. Právě takový strach ale může vést k deformaci: člověk se bojí říci nemocnému cokoliv nepříjemného, cokoliv, co by nelibě nesl. Vztahy s nemocným se potom stávají ponenáhlu neupřímnými a nemocný, kterému se pečlivě „filtrují“ zprávy z vnějšího světa, aby ho žádná nezarmoutila nebo nepoděsila, se pomalu dostává do neskutečného, poloumělého světa.
Co tedy zabíjí? Především pravda bez lásky. Někdy také lež tam, kde člověk oprávněně důvěřuje a se lží naprosto nepočítá. Ale ke smrti může také vést ztráta životní motivace, ke které lze „pomoci“ nevhodnými a nepravdivými slovy.
Cestou ke smrti je rovněž zoufalství; do něho se člověk dostává například tak, že je mu podána tvrdá pravda (nejen o jeho nemoci, ale třeba o hodnotě jeho předchozího života) bez útěchy a on je ponechán se svou nemilou pravdu sám, opuštěn.
Nemocného nelze ani oddělit od všech nepříjemných skutečností, ani se vystříhat všeho, co by mu mohlo být v hovoru nemilé. Nemocného ale nemáme nikdy ponechávat v bezvýchodné, beznadějné situaci, bez naděje na odpuštění, bez naděje na Boží lásku, která se nás dotýká vždy, i ve smrti. A situaci nemocného bychom opravdu nikdy neměli interpretovat slovy „vidíš, to máš všechno za to, že jsi...“ (a sem dosadíme skutečná nebo domnělá provinění z jeho minulosti).
h/ řeč, která osvobozuje
Rozhodně to není nezodpovědné slibování světlé budoucnosti slovy „to bude dobré“ nebo „všechno nějak a (tedy dobře) dopadne“ apod. za všech okolností. A také to není vyprávění vtipů tam, kde nemocný potřebuje mluvit o své úzkosti nebo bolesti. Osvobozujícím slovem ve vrcholné míře je slovo odpuštění a slova, která k odpuštění a smíření s lidmi i s Bohem vedou. Dále je slovem osvobození naděje, ovšem naděje skutečná, ne ta, která je jen projevem zbožných přání, ale se kterou nemůže nikdo počítat. Nejzákladnějším a nejdostupnějším osvobozujícím slovem však je zřejmě pravdivé ujištění o naší účasti v situaci nemocného, tedy jeho neponechání v osamění. Zde je samozřejmě důležitější než volba vhodných slov upřímnost a pravdivost našeho postoje.
Osvobozující řečí je samozřejmě (a vrcholně) řeč o Boží lásce k nám, ze které plyne odpuštění a spása. Uvádím ji však záměrně až nakonec, téměř jako přídavek, protože tato slova jsou osvobozující jen pro toho, jehož víra je schopna je přijmout a jsou-li říkána někým, kdo je říká z vlastní prožité (a mnohdy protrpěné) zkušenosti. Jinak jsou slovy nesrozumitelnými, nebo jsou považovány (někdy právem!) za únik a výmluvu toho, kdo si nedovede s nastalou situací poradit a není schopen či ochoten nést s nemocným jeho tíži.
ch/ smí se lhát?
Moralista řekne: „Ne!“, dobrák řekne: „Když to nemocnému pomůže - proč ne?“ Co my s tím? Především je jasné, že nemocnému, a ostatně žádnému člověku, nemáme bezohledně naservírovat jakoukoliv pravdu kdykoliv. Ježíš nás jistě ke lži nemotivuje, ale také nám neříká: „Řekněte každému hned všechno bez obalu, na rovinu“, ale říká: „Buďte milosrdní!“ a „Milujte své bližní jako sami sebe‘!“. Ovšem říká také: „Pravda vás osvobodí“. Takže pravda má zásadně přednost, ale nesmí vylučovat lásku a milosrdenství. Jinak řečeno: může toho, kdo ji přijímá, zatížit, ale nesmí ho zničit. Křesťan tedy nemá být „fanatikem pravdy“, ale má-li být něčeho fanatikem, tak tedy fanatikem zodpovědné lásky.
Citlivá povaha bude mít mnohdy tendenci ubírat z nemilé pravdy co nejvíce pod záštitou lásky a milosrdenství. Nezapomeňme ale, že ten, komu se ve větší míře tají pravda, se dostává do situace člověka takřka nesvéprávného, do situace někoho, kdo není vlastně plného účastenství v životě schopen - a to nakonec, zvlášť u mladších lidí, ponižuje. Kromě toho má lež opravdu krátké nohy, a tak její původce ztrácí dříve či později v očích nemocného důvěryhodnost - a může ji ztratit úplně.
V neposlední řadě je třeba si položit zcela upřímně otázku, zda moje snaha „upravit“ skutečnost kvůli nemocnému není nakonec snahou upravit skutečnost s ohledem na sebe sama, upravit ji tak (tedy lhát proto), abych se vyhnul nepříjemnostem. Zde ovšem sotva nějaké omluvy platí.
i/ rozhovor o tématech víry
Na tento rozhovor doprovázející, který je věřící, mnohdy dlouho čeká a je dobře, když umí čekat. Jsou ale lidé, kteří, ač pevně věřící, se takového rozhovoru bojí a straní a snaží se ho okamžitě přesunout na kněze. Mnohdy ke škodě věci. Protože rozhovor o tématech víry je pro pacienta většinou mnohem snadnější, jestliže organicky vyplyne z řady rozhovorů na jiná, zcela běžná témata (rodina, vzpomínky na mládí apod.). Bývá úspěšnější, jestliže je veden s někým, koho nemocný zná, k němuž má důvěru, než s člověkem, který je mu zcela cizí. Tím není ovšem řečeno, že by kněz nemohl nebo neměl vést rozhovor o víře s nemocným, kterého vidí poprvé. Je tím jen zdůrazněno, že ten, kdo při pečování o nemocného s ním navázal plnější kontakt, se ocitá většinou ve velmi výhodné pozici k otevření rozhovoru na témata víry a tuto pozici by měl využít.
Ani u zdravých, natož u nemocných není dobré, když se rozhovor o víře zvrhne v agitaci a přesvědčování. Nemocný se mnohdy po takové zkušenosti podobným rozhovorům napříště vyhne. Je vždy výhodnější, když jsme o rozhovor o víře požádáni, než když jej sami více či méně vnucujeme (to ovšem neznamená, že máme být v tomto oboru zcela pasivní!). V každém případě má mít nemocný (pravdivý!) dojem, že může z tématu víry v rozhovoru kdykoliv a „beztrestně“ vystoupit, že mu to bude trpěno a že za to nebude nějak „potrestán“, třeba vynecháním obvyklého termínu návštěvy. Je třeba pečlivě dbát na to, aby naše hovoření o víře nebylo ani v náznaku něčím, co připomíná vydírání.
V rozhovoru o víře je třeba se snad ještě více než u jiných témat přizpůsobit úrovni partnera rozhovoru. Začít můžeme totiž jen a jen na jeho úrovni, je marné mu předepisovat, „kde by měl správně být“. Dále mu nemáme předkládat úkony víry a přijímání svátostí především jako povinnosti - od těch se může (částečně právem) cítit nemocný osvobozen. A nakonec jsou úkony víry především pomocí a ne především povinností. A už vůbec nemůžeme použít témata víry jako prostředek nátlaku na nemocného v jakémkoliv směru.
Náš základní postoj by mohl být asi tento: víra a to, co z ní plyne, je pro mne největším a nejcennějším bohatstvím. Protože mám nemocného rád, chtěl bych se s ním o toto bohatství rozdělit, chtěl bych s ním tyto poklady sdílet. To mu mohu nabídnout, ale ne vnucovat. Ani Bůh nejedná jinak.
A ještě důležitá poznámka: někteří lidé trpí opravdu značnými úzkostmi o spásu nemocného a mají dojem, že pokud se jim nepodaří nemocného včas tak „zpracovat“, aby přijal svátosti, jsou oni sami vinni ohrožením, ne-li zmařením, jeho spásy. Zde je třeba důrazně říci, že spása druhého člověka nemůže nikdy ve všem záviset na nás. Spása je Boží dar a dospělý člověk je zodpovědným příjemcem nebo odmítajícím tohoto daru. My jsme jen někým z řady pomocníků, kteří mají splnit svou úlohu, kteří se ale nemohou za svého bližního rozhodovat a kteří nemohou za něho jednat. Pokud by člověk výše uvedenými úzkostmi trpěl a nesnažil se jich správným způsobem zbavit, může se stát někým, kdo ve své péči o duchovní prospěch nemocného se snaží především upokojit své svědomí, že totiž udělal všechno, co se udělat dalo, a tak mu nemůže nikdo, ani Pán Bůh, nic vyčítat. To ovšem není projev lásky k bližnímu, ale projev nezvládnuté sebelásky nebo strachu z „krutého a nebezpečného“ Boha. .
Snad každá činnost člověka musí mít svůj cíl a hledá své výsledky, na tom není nic divného. Otázkou ale je, jak to vypadá prakticky. Co chceme dokázat? Kdy budeme moct říci, že jsme pracovali dobře, že naše činnost přinesla výsledky? Tyto otázky, jak jsou oprávněné, tak jsou také nebezpečné. Hesla typu: „V našem ústavu žádná smrt bez zaopatření!“ nebo „Za růst měsíčního počtu zpovědí (svatých přijímání)!“ by se dobře vyrovnala ideologickým nesmyslům, provozovaným byvším režimem. Osvobozující slovo najdeme v „tvrdém“ slovu evangelia: „Když uděláte všechno, co jste měli udělat, řekněte - jsme služebníci neužiteční, všechno, co jsme měli vykonat, jsme vykonali!“ (srov. Lk 17,10).
Chceme-li přece jen formulovat nějaký cíl, pak to bude asi to, co nacházíme v práci Matky Terezy a jejich sester: udělat něco hezkého pro Boha tím, že člověku pomůžeme lidsky důstojně prožít i jeho nemoc, utrpení a smrt. Nezapomeňme, že kdybychom chtěli jen „zachraňovat duše“, mohli bychom přitom minout potřebné lidi, o nichž mluví 25. kapitola Matoušova evangelia!
A ještě jedna poznámka: pokud budeme opravdu dělat v péči o nemocné to, co máme dělat, tedy, budeme-li nemocné doprovázet s vírou a s upřímnou láskou, bude z toho mít prospěch nemocný, my sami (a za to se nemusíme stydět!) a celá církev. To není málo.
Následující odstavce nepředstavují návod jak pro jednotlivé věřící z různých církví a náboženství konat duchovní péči. Mají sloužit jako informace pro okolí nemocného, aby bylo možné aspoň v zásadě pochopit, co nemocný žádá, a aby mu bylo podle možností vyhověno tak, že se zdravotnický personál nebo ti, kdo se o nemocného nějak starají, obrátí se žádostí o církevní službu na správnou adresu se správnou informací a nebudou nemocnému nabízet to, co nechce a co by ho případně iritovalo. V přehledu nejsou uvedena všechna náboženství a všechny církve u nás působící, ale výběr, který se snaží postihnout alespoň to, s čím se pravděpodobně lze setkat.
a) Římskokatolická církev
Je u nás nejrozšířenější, a proto je největší pravděpodobnost, že bude-li nemocný žádat nějakou službu církve, půjde většinou o katolickou církev. To ale neopravňuje okolí nemocného dělat tento předpoklad automaticky. K úctě k člověku patří, že se ho na jeho církevní příslušnost zeptáme (pokud ji opravdu neznáme) a potom ji důsledně respektujeme.
Je třeba ještě dodat, že se dnes u nás lze častěji setkat s římskými katolíky východního obřadu neboli řeckokatolíky (nezaměňovat s pravoslavnými křesťany!). Ti mají sice jiné podoby některých obřadů, ale tytéž svátosti jako římští katolíci. Každý katolík (římskokatolík i řeckokatolík) může přijímat svátosti v obou obřadech podle vlastního rozhodnutí.
Všechny křesťanské církve mají péči o nemocné nějakým způsobem uspořádanou a vyžadují pro ni někdy ve větší jindy v menší míře působení duchovního. V katolické církvi je služba duchovních velmi zvýrazněna svátostnou službou. Kromě toho je v povinnostech faráře, jak o nich mluví Kodex kanonického práva, výslovně zmíněna péče o nemocné, a to nejen svátostná:
„Aby farář pečlivě plnil službu pastýře, snaží se poznat sobě svěřené věřící. Proto navštěvuje rodiny, má účast hlavně na jejich starostech, úzkostech a zármutku a posiluje je v Pánu.... Nemocným, hlavně blízkým smrti, se věnuje se zvláštní láskou, posiluje je pečlivě svátostmi a jejich duše odporoučí Bohu...“ (CIC kán.259)
Je tedy třeba na jedné straně umožnit co nejlepší a neúčinnější službu duchovního nemocnému, na druhé straně ale není dobré na něho přesunout veškerou starost o duchovní stav nemocného. V Obřadech pomazání nemocných a péče o nemocné se uvádí: „Všichni věřící křesťané ať se podílejí na péči a lásce Krista a církve, a podle svých možností ať věnují nemocným pečlivou pozornost. Ať je navštěvují a utvrzují ve spojení s Pánem, a ať jim všemožně poskytují bratrskou pomoc.“ (odst. 42)
Kněz je jistě nezastupitelný v udílení svátostí, zejména svátosti pokání a pomazání nemocných, a jakožto farář nebo nemocniční kaplan má odpovědnost nejen za vykonávání, ale i za organizování péče o nemocné v obvodu, který je mu svěřen. Na druhé straně je ale třeba uznat, že nikdo nemá všechny dary Ducha, takže dar potěšovat nemocné, vzbuzovat důvěru nebo posilovat v utrpení může mít i někdo jiný než kněz. Je úkolem faráře, aby taková obdarování pomohl rozpoznávat a napomáhal k jejich využití v konkrétní službě. Péče o ty, kdo v péči o nemocné pomáhají nebo ji konají jako své hlavní povolání, je potom také úkolem faráře (nemocničního kaplana) nebo jiné, biskupem pověřené osoby.
Probereme teď stručně svátostnou péči o nemocného v katolické církvi. Především zopakujme, že návštěva a péče duchovního v katolické církvi se nemá týkat jen a výlučně služby svátostné. Duchovní (biskup, kněz, jáhen) má i vůči nemocnému tři základní povinnosti: nepředstíranou blíženskou lásku, svědectví Kristu a službu slova, vedoucí k víře. Svátosti, jakkoliv jsou důležitou složkou pastýřské péče, nejsou složkou jedinou. Nicméně o nich teď stručně pojednáme, protože ten, kdo pečuje o nemocného, má vědět, jaká svátostná služba může být v daném případě pro nemocného potřebná, a měl by umět tuto službu nemocnému zprostředkovat.
Křest
Octne-li se v nebezpečí smrti někdo, kdo je teprve katechumenem nebo někdo, kdo katechumenem není, ale po křtu touží, může být v nebezpečí smrti neprodleně pokřtěn, vyznal-li svou víru v Krista a touhu žít s ním a chce-li, v případě uzdravení, doplnit to, co v jeho přípravě chybí. Jeho rozhodnutí ke křtu musí být ovšem zcela dobrovolné.
Není-li v tomto případě dosažitelný řádný udělovatel křtu (kněz, biskup nebo jáhen), může pokřtít kdokoliv, kdo od křtěného přijme jeho vyznání víry a poté mu lije vodu (jakoukoliv, ne jen posvěcenou, ale přírodní vodu) na hlavu či (v případě nutnosti) na jinou část těla se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého“. Je-li křtěno malé dítě, vyznání víry samozřejmě odpadá. Křest je v každém případě třeba ohlásit na místní faře.
Biřmování
Je-li křesťan pokřtěn a není-li biřmován, má být tato svátost, uvádějící do plnosti křesťanského života, podle možnosti udělena. V případě nebezpečí smrti ji uděluje bez dalšího kněz, nejen biskup.
Eucharistie
Touto svátostí se slouží nemocným nejčastěji. Méně často tak, že kněz slouží mši u lůžka (v pokoji) nemocného, častěji tak, že mu svátost donese. Eucharistii čili svaté přijímání ovšem nemusí donášet jen kněz či jáhen. O tom bude pojednáno v dalším odstavci. Tato svátost je určena všem, kdo jsou pokřtěni a setrvávají v katolické církvi a žijí smířeni s Bohem (jsou bez těžkého hříchu) a s lidmi (nežijí ve stavu aktivního nepřátelství, nezdráhají se nikomu odpustit), a jejich právní stav jim nebrání v přijímání svátostí (tedy jsou prosti církevních trestů, nežijí v církevně neplatném manželství, apod.).
Katolík má před přijetím eucharistie dodržet eucharistický půst. Ten je za normálních okolností hodinu před přijímáním, v nemoci pak jen čtvrt hodiny. Voda ani léky půst neruší.
V případě, kdy nemocný nemůže přijmout ani menší část (úlomek) hostie, je možné mu podat svaté přijímání pod způsobou vína.
Svátost manželství
V situaci nemoci nepřichází v úvahu často, ale někdy přece ano. Nejen tak, že nemocný uzavře v nemocnici manželství, ale také tím způsobem, že v čase nemoci nemocný legalizuje (církevně, nebo občansky i církevně) svůj dosavadní svazek.
Je třeba zjistit (rozhovorem s knězem nebo jáhnem), zda za daného právního stavu dotyčných lze platné manželství uzavřít. K samotnému uzavření manželství (po sepsání všech náležitostí a sehnání patřičných dokumentů) je třeba jen kněze a dvou svědků. Svědkové nemusí být pokřtění, ale musí být plnoletí a svéprávní. S dovolením biskupa lze manželství uzavřít i jinde, než v kostele.
Pomazání nemocných
Tato svátost je zatížena ještě stále mnoha nedorozuměními. Pro řadu lidí je prostě „posledním pomazáním“, čili poslední akcí před smrtí. Je třeba se zásadně vyhnout tomuto označení a používat výrazy „pomazání nemocných“ nebo „svátost pomazání nemocných“. To ovšem nestačí. Jde o celé chápání této svátosti.
Kodex kanonického práva říká: „Pomazání nemocných, jímž církev doporučuje nebezpečně nemocné Pánu trpícímu a oslavenému, aby jim ulehčil a je uzdravil, se uděluje mazáním olejem a pronášením slov předepsaných v liturgických knihách. „(Kán 998).
Jejím udělovatelem je kněz nebo biskup (ne jáhen!).
Svátost se (po úvodních modlitbách) uděluje ve dvou krocích: nejprve kněz mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, potom ho maže olejem na dvou místech, zpravidla na hlavě a na rukou, a říká následující slova:
„Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“ Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout, když vážně onemocní nebo když jsou jeho síly stářím zřetelně oslabeny. Lze ji přijmout i vícekrát za život, pokud se nemocný totiž uzdravil a znovu onemocněl, nebo pokud se jeho stav zřetelně zhoršil. Je velmi důležité, aby se tato svátost chápala jako pomoc v nemoci (ve stáří), a ne jako bezprostřední příprava na smrt.
Bezprostřední přípravou na smrt, po stránce svátostné totiž, má být viatikum, čili svaté přijímání na cestu (do věčnosti). Je to přijímání Těla Kristova v blízkosti smrti, před kterým je možné, aby nemocný obnovil své křestní vyznání a po přijímání může kněz nemocnému udělit plnomocné odpustky pro okamžik smrti.
Svátost pokání
Dobré přijetí svátosti pokání je jednou z nejvýraznějších pomocí, které se může nemocnému dostat. Na druhé straně ovšem tato svátost, vzhledem ke svému velmi osobnímu charakteru, může být v určitých případech nemocnému nedostupná - není schopen ji vykonat. Proto je důležité vědět, že předpoklady k této svátosti - totiž důvěra v odpouštějícího Krista a lítost nad hříchy - mohou být vzbuzovány u všech, kdo v Krista věří, ať už budou schopni tuto svátost přijmout nebo ne. A bez důvěry a bez lítosti nad hříchy není cesta k odpuštění schůdná, i kdyby byl nemocný ochoten vyznávat své hříchy třeba mnohokrát. Naopak - lze vzbudit důvěru ke Kristu i lítost nad hříchy mnohdy i u člověka, který není schopen svátost pokání realizovat, a tak mu lze pomáhat na cestě ke spáse.
Ti, kdo se starají o nemocného, mohou cestu ke svátostnému smíření mnohdy dobře a dlouhodobě připravit. Mohou jim pomoct, zbavit se nepatřičných strachů. Staří lidé se často bojí, že si nevzpomenou na všechny hříchy, že se „neumějí zpovídat“ (to znamená, že si nepamatují úvodní či závěrečnou formulku vyznání a domnívají se, že bez toho se zpovídat nelze), nebo že se bude farář zlobit... Je ale důležité, aby tato svátost byla nemocnému nabízena jako jedna z pomocí, nikoliv jako povinnost, které je třeba se podrobit. A je třeba počítat s tím, že s její nabídkou prostě u některých lidí neuspějeme.
Svátostná služba laiků
Laik může posloužit nemocnému dvěma svátostmi: křtem a eucharistií. Pokřtít může nemocného v nebezpečí smrti kdokoliv (viz výše), svaté přijímání může donášet akolyta nebo pověřená osoba (muž či žena). Pověření uděluje biskup, v naléhavém případě - jednorázově - může pověřit vhodnou osobu kterýkoliv kněz.
V Obřadech pomazání nemocných a péče o nemocné se říká: „Duchovní správcové ať se postarají, aby nemocným a věkem pokročilým, i když nejsou těžce nemocní ani jim nehrozí nebezpečí smrti, byla dána příležitost často, pokud možno třeba i denně přijímat eucharistii.“
Aby toto bylo možno realizovat, je většinou třeba pomoci laiků. Ve všech našich diecézích takto vyškolení a pověření laici jsou. Nemůže-li tedy nemocnému posloužit eucharistií ani kněz ani jáhen má využít pomoci těchto pověřených osob. Je ovšem třeba dodat, že pověření laici jsou služebníky mimořádnými a mají svou službu konat v rámci farní nebo nemocniční (ústavní) duchovní správy, tedy v součinnosti s farářem, nemocničním kaplanem nebo jiným duchovním, který má danou oblast na starosti.
b) Pravoslavná církev
Pravoslavní křesťané u nás žijí většinou velmi rozptýleni a mnozí z nich mají pravidelné kontakty s duchovním jen několikrát do roka. Kromě toho nepředstavuje pravoslaví jednu „univerzální světovou organizaci“ jakou je katolická církev. Prakticky to znamená, že pravoslavní z Ruska, z Ukrajiny, z Bulharska nebo naši domácí mohou mezi sebou cítit značné rozdíly a jedni od druhých někdy nechtějí přijímat svátosti (v pravoslavném slovníku: svaté tajiny). Proto je třeba se pečlivě vyptat, chce-li pravoslavný svého duchovního, odkud má být nebo koho je ochoten přijmout.
Jinak v pravoslaví existují tytéž svátosti, které jsou existují v katolické církvi, ale jen někteří pravoslavní by byli ochotni přijmout svátosti od římskokatolického duchovního, kdyby jejich duchovní byl nedosažitelný. Z katolické strany to ale možné je.
Křest v nouzi a na to následující myropomazání (u katolíků: biřmování) existuje v pravoslaví stejně jako u katolíků. Křest v nouzi (nikoliv myropomazání) může udělit pravoslavný křesťan, není-li k dosažení kněz. Je ho třeba potom ohlásit na nejbližší pravoslavné faře.
Eucharistie může být pravoslavnému křesťanovi donesena podobně jako katolíku, ale předpokládá se, že se nejprve v každém případě vyzpovídá (k tomu je třeba mu zajistit soukromí).
Pomazání olejem nemocných se v pravoslaví uděluje nejen nemocným, ale i zdravým, a to v době Velkého postu. Proto ho nechápou jako „poslední pomazání“, ale mnohem více jako prostředek k uzdravení duše. Podobně jako v katolické církvi se uděluje jako prostředek k odpuštění hříchů také těm nemocným, kteří se nemohou vyzpovídat. Pomazání olejem nemocných má udělovat sedm duchovních, nejsou-li k dispozici (což je u nás pravidlem), tak tři, nejsou-li ani tři, tedy jeden. Obřad trvá delší dobu (sedm biblických čtení, sedm mazání). V blízkosti smrti má být v každém případě započat na živém člověku, může být dokončen na mrtvém, nastane-li v jeho průběhu smrt.
c) Českobratrská církev evangelická
Reformační tradice nezná ani svátostnou zpověď ani svátost pomazání nemocných. Zná ale „bratrskou zpověď“, kdy člověk může vyznat hříchy bratrovi nebo sestře (nemusí to být duchovní), který (která) se s ním potom modlí za odpuštění. Takto může nekatolíkovi posloužit i katolík pokud si to nekatolík sám přeje (někdy se to stává).
Nesvátostné mazání nemocných se zavádí v některých německých zemských církvích, u nás, pokud je známo, zatím ne.
Evangelík může v nemoci žádat bratrskou návštěvu duchovního nebo někoho ze starších sboru. Pokud chce účast na Večeři Páně, je to možné jen tak, že ji farář u něho vysluhuje. Bohoslužebná agenda s tím počítá. Obdoba katolického „donesení svatého přijímání“ zde není možná.
d) Církev československá husitská
Tato církev uvádí ve své věrouce podobné názvy svátosti jak je známe z katolické církve, jen svátost pomazání nemocných nazývá „svátost útěchy nemocným“. Svátosti v zásadě uděluje buď ordinovaný služebník (farář, farářka) nebo oficiálně pověřená osoba. Péče o nemocné patří k náplni sborové činnosti a k povinnostem faráře. Někdy se stává, že příslušníci této církve žádají udělení svátostí (pokání, eucharistie nebo pomazání nemocných) od římskokatolického duchovního. Z katolické strany tomu ale nelze vyhovět, lze se ovšem s nemocným modlit, číst Písmo, vzbuzovat s ním jak lítost nad hříchy, tak naději v Boží pomoc.
e) Křesťanská společenství
S příslušníky Křesťanských společenství (nezaměňovat s Křesťanskými sbory!) se můžeme setkat na různých místech naší země. Jsou to v zásadě protestanti více či méně letničně orientovaní. Ze svátostí praktikují jen křest a Večeři Páně, důraz pak kladou na osobní obrácení a na křest v Duchu svatém. Za nemocné se hojně modlí, kladou velký důraz na víru jak modlících se, tak nemocného. Pokud se přijdou modlit ve skupině, je třeba počítat spíš s jejich silnějšími hlasovými projevy a s možnou absencí taktu vůči ostatním pacientům. Je dobré jim tedy připravit určité soukromí.
Mnozí počítají s uzdravením nemocného jako s nutným výsledkem pravé víry. Pro úzkostné labilnější jedince mohou být tyto extrémní nároky na víru stresující nebo je mohou vést k malomyslnosti. Zvlášť nebezpečné pak je, když je nemocný na důkaz své víry vyzván, aby vysadil léky. Jak u organických, tak u psychických nemocí to může mít velmi neblahé následky.
f) Apoštolská církev
Je to letniční církev u nás veřejně působící. Platí v zásadě totéž co u Křesťanských společenství.
g) Muslimové
Vzhledem k tomu, že je u nás několik desítek tisíc cizinců muslimské víry (a několik stovek českých muslimů), lze se dnes s nemocným vyznavačem islámského náboženství i u nás poměrně snadno setkat. Nepodařilo se zjistit ani u odborníků - islamistů, že by měli muslimové nějaké zvláštní formy náboženské péče o nemocné. Je ovšem třeba respektovat základní veřejné prvky jejich zbožnosti: denní modlitby na koberečku, orientované směrem k Mekce, zákaz konzumace vepřového (nedodržují všichni) a předpisy postního měsíce Ramadánu (ten nemá podle našeho kalendáře stabilní místo, posouvá se), kdy se muslim od východu slunce do jeho západu postí.
h) Židé
Bylo by hrubou netaktností nabízet např. věřícímu Židovi křesťanské svátosti. Je třeba mu umožnit, aby se v klidu modlil, případně mu zprostředkovat kontakt s členy náboženské obce (nemusí to být jen rabín). Dále je třeba vědět, že ortodoxní Žid nebude jíst vepřové, světí sobotu (ne neděli), a měl by požívat jen košer potraviny (tedy potraviny, připravené podle rituálních pravidel - netýká se to jen masa, ze kterého musí být při porážce vypuzena krev!).
i) Svědkové Jehovovi
I s nimi se setkáme v nemocnici nebo v domovech důchodců. Je třeba respektovat, že se nehlásí k žádným křesťanům (katolíkům, evangelíkům, pravoslavným) - všechny považují za „nepravé“ křesťany. Nebudou se s nimi ani modlit. Svátosti v křesťanském pojetí neznají, jen křest ponořením, který ale z hlediska křesťanské ekumény za křest považovat nelze. Nejznámější je, že odmítají krevní transfuzi i užití krevních derivátů při léčbě. Jsou poctiví, slušní, ovšem vždy agitující ať slovem, nebo rozdáváním časopisů Probuďte se!, příp. Strážná věž. Pomáhají spíš sobě navzájem, než druhým. Někteří jsou ve vyšším věku výrazně tolerantnější (zkušenost z domovů důchodců).
Někteří lidé mají silné citové zábrany a o pohřbu toho, kdo se k smrti blíží, nechtějí mluvit, považují to za zcela nevhodné. Problém bývá zejména v tom, že sami nejsou ochotni se smířit se smrtí jim drahé osoby, nebo ze svého vnímání vytěsňují smrt vůbec. Na druhé straně ale jsou lidé, kteří si dávno před svou smrtí o svůj pohřeb a o to, co k němu patří (parte, místo hrobu, způsob pohřbu atd.), dělají starosti. Považují prostě nejen svou smrt, ale i svůj pohřeb za součást svého života - byť poslední, a staví se k ní zodpovědně. V tom mají být bráni vážně. Není službou lásky, když jim okolí tyto starosti rozmlouvá jako nepatřičné. Naopak, je dobré pomoci k praktickému řešení, dokud je nemocný při síle. Pohřeb samotný by měl být uspořádán co nejvíce podle přání zesnulého, pokud jsou známá a pokud je to možné.
1. Situace nemocného
V našem prostředí stále přetrvává ve velké míře názor, že těžce nemocný případně umírající člověk potřebuje především odbornou lékařskou péči, která je nejlépe zajistitelná v nemocničním prostředí. Lékař v bílém plášti je do jisté míry vnímán jako kultická osoba (kněz, šaman), zajišťující jakousi ochranu v situaci, kdy běžné lidské schopnosti a dovednosti, se kterými vystačíme v situaci zdraví, selhávají. Naproti tomu se ve vyspělých zemích už řadu let dochází ke “staronové moudrosti”, která byla před sto léty přítomna i u nás a která je živá ve společnostech, které považujeme mnohdy za primitivnější, než je ta naše. Tato moudrost totiž nepohrdá odbornou péčí, ale dává jí její správné (nikoliv už absolutní) místo v celé problematice péče o těžce nemocného a umírajícího. Do popředí ale staví dvě důležité oblasti: nerušené prožívání lidských vztahů zejména se členy rodiny a nejbližšími přáteli nemocného a naplnění úkolů, které těžká nemoc a závěr života před dotyčného staví. Jinak řečeno: respektuje dnes už v odborné literatuře běžné uváděnou čtveřici skupin potřeb nemocného, které mají být uspokojeny pokud možná všechny a co nejlépe, totiž potřeby
- biologické
- sociální
- psychologické
- spirituální
Prakticky to znamená, že je mnohem více ceněna a podporována domácí péče o nemocného, která nemá být ovšem jen “přeřazením” obtížného, pro nemocnici nelukrativního a případně lékařsky beznadějně nevyléčitelného pacienta do domácího prostředí. Domácí péče musí zajistit všechnu potřebnou ošetřovatelskou péči a dát pacientovi jistotu, že ani při náhlém zhoršení zdravotního stavu, vzrůstu obtíži či krizi nezůstane osamocen, případně odkázán jen na bezmocné členy rodiny.
Podívejme se teď ve stručném přehledu problematiku domácího prostředí a na úkoly, které zřejmě nemocný v těžké nemoci a v závěru svého života ve větší nebo menší míře před sebou má.
2. Domácí prostředí
Domácí prostředí má, s ohledem na situaci nemocného, své přednosti a svá úskalí:
Přednosti:
- nemocný zůstává ve svém a mezi svými, není vytržen ze svého prostředí
- trvá to, co ho doma těší (ale i to, co mu vždy vadilo!)
- pro zachování důvěry a lidské blízkosti jsou lepší předpoklady
- odpadá obava, jak obstojí v cizím prostředí, zejména ve stavu jakékoliv bezmocnosti
- domácí prostředí většinou přináší vhodnou “nehomogenitu” prostředí: není jen mezi nemocnými nebo jen mezi starými, ale více se stýká se zdravými lidmi různého věku
Úskalí:
- strach nemocného, že bude rodině na obtíž
- dlouhodobá únava – přetížení – až tzv. syndrom vyhoření (syndrom burn out) blízkých
- v některých případech je domácí prostředí s malou frekvencí návštěv málo stimulující (např. staří bezdětní osamělí manželé)
- někdy méně vhodné prostředí pro zajištění hygieny, málo místa, překážení jiným členům rodiny (studujícím, malým dětem atd.)
Takže shrňme:
· těžká nemoc, směřující ke smrti, prožívaná doma, je šancí, že budou dotvořeny jak mezilidské vztahy nemocného k ostatním, tak jeho osobnostní dozrání;
· v ústavu je tato šance menší a je nebezpečí, že vztahy budou přetrženy, narušeny nebo nedotvořeny;
· vztahy lze z celostného pohledu na život člověka považovat za stejně důležité, jako medicínskou a ošetřovatelskou péči;
3. Úkoly okolí nemocného:
Podle stupně bezmocnosti nemocného jeho okolí vnímá, že potřebuje pomoc. Jde o to, aby chápalo v přiměřené míře všechny složky potřebné pomoci, ne jen ty, které jsou na první pohled patrné, což bývají biologické potřeby. Nemocný ovšem potřebuje pomoc či podporu i v řešení sociálních potřeb, vystižení a realizaci psychologických potřeb a pomoc k naplnění spirituálních potřeb. Okolí nemocného se často musí připravit na “běh na dlouhou trať”. Po měsíce, někdy i po léta, bude nemocný do velké míry určovat rytmus, styl života celé rodiny. Na této cestě jsou dvě význačná úskalí, a to někdy z únavy, někdy z nepochopení plynoucí bezohlednost vůči nemocnému a na druhé straně bezohlednost vůči ostatním členům rodiny ve jménu nemocného. Je třeba se jimi zabývat, aby rodina zvládla situaci bez větších škod.
Velmi záleží na tom, zda se okolí nemocného smíří a vyrovná s nemocí, s aktuálním stavem nemocného (s jeho ubohostí, kontrastující s dřívější silou a svěžestí), případně s poznáním, že jde o stav blížící se smrti. Kdo jeho stav nepřijme, ten mu jen málo pomůže a nebude mu oporou.
Jinak řečeno jde o to, zda okolí nemocnému “dovolí”:
- být nemocným;
- slabost (i psychickou či intelektuální);
- skleslost, mrzutost, změny nálad podle fází vyrovnávání se s nemocí;
- a nakonec, zda mu “dovolí smrt”, “dovolí umřít”.
4. Úkoly nemocného:
Za zásadní úkol na cestě ke smrti se pokládá smíření a odpuštění, a to:
- se sebou samým, s průběhem a náplní vlastního života;
- s bližními, kteří už zemřeli;
- s bližními, kteří žijí;
- podle stupně a tvaru víry nemocného: s Bohem.
Vycházíme z toho, že nemoc, umírání a smrt nelze ze života vytěsnit a že na této cestě má člověk úkoly, které k životu patří, a to zejména :
- nalezení smyslu toho, co prožívá
- naplnit vlastní život i ve fázích, kdy jsou možnosti aktivity velmi omezeny
- smíření (viz výše)
- odpoutání se od toho, co už nemůže užívat, dělat, posléze od celého života na zemi
- dotvořit svůj život – dovést vztahy k upřímnosti a naplnění
- dořešit či vyřešit své spirituální otázky
5. Závěr
Dvě důležité skutečnosti, které nebývají okolím nemocného vždy pochopeny:
- nemocný má právo na strach
- nemocný má právo znovu a znovu klást stejné otázky psychologického a spirituálního zaměření a vést o nich (zdánlivě i stále stejný) rozhovor. Je to pomoc k jejich ujasnění
Shrnuto - okolí nemocného má tyto zásadní úkoly:
- pečovat o nemocného
- doprovázet ho na celé jeho cestě
- nalézt smysl ve své situaci
- pečovat o sebe tak, aby vydrželo dlouhodobou námahu
- prožít díky kontaktu s nemocným vlastní transformaci vztahu k nemoci, bezmoci, smrti – a mnohdy k nemocnému příbuznému jako takovému
(Mírně rozvedený záznam obsahu přednášky dr. Šestákové na Hospicovém dnu v Plzni 25.11.2000)
1. Zavírání očí
Fáze obranná - pacient tak hledá pomoc ve své nesnázi. Není ochoten zprávu o svém stavu akceptovat a intelektem zpracovat
Nemocnému je třeba dopřát čas, netlačit ho k přijetí pravdy. Je třeba vidět rozdíl mezi jeho stav popírajícími výpověďmi a mezi tím, co si opravdu myslí.
2. Zloba
Hledá se viník. Návštěvy přijímá nemocný bez radosti, s určitou pasivní agresivitou.
Zde by se mělo víc s nemocným mlčet. Jeho zlobné reakce není třeba vyvracet, natož morálně hodnotit. Naslouchající může plnit jakousi roli „odpadkového koše“.
3. Vyjednávání
Je to fáze prchavá, jde v ní o oddálení. Pacient se často chová trochu jako dítě, čeká „odměnu“ za léčení, které podstupuje. („Když budu ukázněně akceptovat léčení a doporučení, které mi lékař dá, musím být za to odměněn takovým a takovým zlepšením zdravotního stavu“). Pacient nezřídka žádá ošetřující personál, aby mu takové zlepšení slíbil a jako sankci za nesplnění „nabízí“ vysazení léčby apod.
Je zde na místě trpělivá vlídnost, která bez agresivity vrací pacienta do reálu a k postojům dospělého člověka. Nemusí být ovšem úspěšná.
4. Deprese
a) deprese reaktivní
Pacient má tváří v tvář své nemoci pocity studu, viny (za nemoc, za to, že si ji způsobil, za to, že potřebuje ošetřování a dělá tak druhým obtíže, apod.).
Zde bývá vhodné oslovit rodinu, působit ke zintenzivnění kontaktů, které mohou rozptylovat pocity viny. I nemocný potřebuje být pravdivě ujištěn o tom, že je důležitý, že je druhým přínosem, i když se o něho musejí starat a on už nedělá to, co dělal dříve. „Jsi pro nás důležitý i tady a teď“.
b) deprese přípravná
Uvědomuje si, že bude ještě hůř, vnímá trvalost ztrát, které nemoc a umírání přinesla a přinese, vnímá nevratnost svého vztahu.
Neříkat: „Nesmíš se tomu poddávat!“, prohlubuje to pocity viny. Pacient ovšem potřebuje někoho, s kým může všechny své smutky, obavy a špatné prognózy probrat. Není třeba ho utěšovat (a už vůbec ne utěšovat planými nadějemi), je třeba naslouchat s účastí a snést i řeč o nejtemnějších prognózách. I zde může pomoci dobře jen ten, kdo nemoc a výhled na smrt pacienta akceptoval.
5. Souhlas - smíření
Je to fáze osvobození od krutých pocitů viny a od strachů ze ztrát. Do této fáze ovšem nedospěje každý.
Pacient nemá být v této fázi přesvědčován o opaku, o zlepšení, nemá být „přiváděn na jiné myšlenky“, tedy nemá být odváděn od myšlenek na smrt. Ovšem to neznamená, že mu už nebudeme jiná témata sdělovat. Chce-li, může a má být třeba doposledka aktivním účastníkem starostí a radostí své rodiny a svých přátel.
Větší péči než pacient potřebuje v této fázi zpravidla jeho rodina!
Jestliže nemocný neví o své „cestě ke konci“, nemůže dojít k vyrovnání. Ošidili bychom ho o to, pokud mu za každou cenu stav věci tajíme. Je dobré s nemocným místo nereálných slibů, útěch a plánů plánovat „malé uskutečnitelné radosti“.
„Poslední přání nemocného“ (podobně jako u odsouzených k smrti v románech i někdy ve skutečnosti) pokud možná splnit. Neodkládat!
Potřeby, které musíme ve všech fázích sytit:
- strava
- relaxace (meditace, hudba, apod.)
- dotek (třeba několikrát denně promasírovat)
- hudba - k hudbě máme vztah zpravidla celý život, asi už od prenatálního stadia
- neztratit pohyblivost, pokud u nemocného je a je dále možná
- práce s mentálními schopnostmi: četba, psaní, arteterapie
- bilančně vedené rozhovory a pomoc při řešení otázek minulosti
Důležité zásady:
· každý umírající by měl mít v terminálním stadiu svého průvodce a dostatečnou péči;
· člověk by měl odcházet s vyrovnanými účty.
1. Úvod
Zásady pastorace osob s psychickými obtížemi nejsou v českém prostředí zatím příliš široce publikovány. Přitom by bylo třeba zpřístupnit informace a doporučení tohoto typu jak zdravotnickému personálu, tak lidem, kteří jsou blízcí nemocnému nebo obtížemi zasaženého člověka, kteří bývají plni starostí, ale v zásadě bezradní.
Následující řádky jsou pokusem o pomoc v zásadní orientaci v oblasti, které se bohužel mnozí zdaleka vyhýbají a jiní se v ní pohybují s dobrou vůli ale s minimem znalostí, takže ve své snaze prospívat, mohou naopak škodit.
Pokud mluvíme o pastoraci věřících s psychickými poruchami a obtížemi, přicházejí v úvahu zejména tyto okruhy otázek:
- jak postupovat v pastoračním rozhovoru
- zda a jakým způsobem udílet jednotlivé svátosti (speciálním problémem je svátost smíření, čili sv. zpověď)
- k jakému stylu duchovního života vést
- jakými nároky života z víry lze člověka zatěžovat
- jak instruovat věřící okolí nemocného
Speciální otázkou, zejména v počátečním stadiu některých nemocí (např. schizofrenie), je rozlišení projevů nemoci (hlasy, bludy, vize) od skutečných duchovních zážitků.
2. Obecné zásady
Zásadním požadavkem pastorační služby člověku s psychickými obtížemi nebo člověku nemocnému je jeho bezpodmínečné přijetí pastoračním pracovníkem bez předsudků, vnitřního odporu a jakéhokoliv odsuzování. To je jistě samozřejmým požadavkem i jinde, zejména v oblasti psychologie a psychiatrie. Pastorační služba ale v sobě nese jedno nepominutelné osidlo, a to je osidlo morálního hodnocení a s tím související zkoumání viny. Pastorační péče v plném slova smyslu je projevem života z víry, vychází z křesťanské životní orientace, proto do ní morální hodnocení činů, vědomí odpovědnosti před Bohem a vědomí viny při lidských selháních bezesporu patří. Pokud se ale aplikuje u psychicky handicapovaného člověka stejným způsobem jako u zdravého, je to zpravidla nenáležité, vlastně mnohdy nespravedlivé a může to být zdrojem jak neporozumění, tak dokonce ublížení nemocnému člověku. Na druhé straně nelze morálku ani u nemocného člověka zcela suspendovat, a to nejen kvůli objektivnímu morálnímu řádu, ale i kvůli samotnému nemocnému. V této chvíli tedy jen řekněme, že při setkání s psychicky nemocným nebo handicapovaným člověkem se musí pastorační pracovník vyhnout rychlým hodnocením, navenek vyjadřovaným morálním soudům a zbožným nebo i méně zbožným napomínáním v oblasti morálky, nebo alespoň všechny tyto akce poněkud odložit, dokud se v celé problematice nezorientuje. To ovšem neznamená, že nemůže vyjádřit taktně ale jasně, co by sám nedělal, s čím nesouhlasí nebo co mu není milé. Základní požadavek přijetí nemocného tím ale nesmí být dotčen a nemocný nesmí být uveden do situace, kdy o svém přijetí druhým je nucen pochybovat. Rovněž si musí být pastorační pracovník jasně vědom toho, že nejen nesmí zahrnovat nemocného zbožnými frázemi (to by ovšem neměl dělat nikdy), ale že mu mnohdy nemůže dávat ani obvyklé rady a povzbuzení ohledně zbožnosti a projevů víry („Modlete se!“, „Musíte Pánu Bohu věřit!“), které jsou u zdravých lidí zpravidla na místě.
Zdůraznění určitých odlišností v přístupu k psychicky nemocnému ovšem může vést až k přehnanému dojmu, že psychické obtíže vždy suspendují život z víry, že nemocný nemůže prostě nic. To ale může právem pociťovat jako netaktnost nebo i ponížení a znehodnocení. Je třeba stále uznávat, že věřící člověk, který byl navštíven psychickou obtíží nebo nemocí, nepřestal být věřícím člověkem, nestal se zcela nemohoucím, ovšem nemůže realizovat všechno to, co může zdravý člověk. A v rozlišení toho, co v daném stavu může a nemůže, co mu v oblasti života z víry a z praxe zbožnosti prospívá a co škodí, spočívá zásadní jádro dobré pastorační péče o nemocného.
3. Zásady pastoračního přístupu u jednotlivých typů poruch a nemocí
3.1. Afektivní poruchy[1]
Důležité je, aby pastorační pracovník mohl rozlišit náladovost, běžný smutek, nepatologickou skleslost apod. od diagnostikované afektivní poruchy, a to buď sám nebo za pomoci konzultace s odborníkem. Pro pastorační přístup má toto rozlišení zásadní význam. Stručně řečeno: z „blbých nálad“ se člověk vyspí, může být z nich vyveden zábavou nebo naopak duchovním povzbuzením či hlubším náboženský prožitkem či racionalizací příčin nálady, ale u skutečných afektivních poruch toto neplatí vůbec nebo jen do jisté míry. Ještě jinak řečeno: určitou náladovost lze označit za morální chybu (je totiž subjektem korigovatelná), afektivní poruchu morálně hodnotit nelze.
Manická epizoda
V setkání s klientem, který není pastoračnímu pracovníkovi znám, může manická epizoda představovat docela dobrou past. Je-li totiž mánie manifestována v oblasti náboženských témat, může být zaměněna za nadšení pro víru, výsledek obrácení, probuzení, apod. Pokud je takto hodnocena, dostane se klientovi velmi snadno povzbuzení nebo je pověřen úkolem, který odpovídá jeho (manickým) představám, ale ne jeho skutečným možnostem. Mánie se ale naštěstí také vyznačuje přehnaně kladným sebehodnocením, a to může i méně zkušeného pastoračního pracovníka upozornit na to, oč jde. Věřící člověk totiž zpravidla demonstruje spíš svou nedostatečnost, než svou nadprůměrnou skvělost. Druhý signál bývá rozpoznatelný až za nějaký čas: rozhodnutí a předsevzetí, vyplývající z mánie, není schopen člověk ani zdaleka naplnit.
V pastoračním rozhovoru je tedy nutné udržovat ze strany pastorujícího polohu klidné střízlivé vstřícnosti, která „nerozdmýchává ohníčky nadšení mánie“, ale také partnera nesráží a nedegraduje na osobnost takřka nesvéprávnou. Nesplněné „manické sny“ nelze posuzovat jako morální selhání. V každém případě má pastorující vědět, že je nutná odborná léčba a její přijetí a respektování má, pokud je to možné, u klienta a jeho okolí, podporovat. Nikdy ovšem do ní nesmí zasahovat.
Pokud jde o svátosti, pochybnost by mohla být jedině u svátosti manželství, pokud by se jednalo o dlouhodobější poruchu. Byla by zde totiž na místě otázka, zda jde při uzavření manželství skutečně o plnohodnotné vědomé rozhodnutí, o pravý osobní souhlas. U svátosti smíření, pokud by k ní v tomto stavu vůbec došlo, je třeba počítat s nepřesným sebehodnocením, které ale není zaviněné. Vyznání tedy bude nezaviněně neúplné nebo nepřesné (jde o morální nemožnost správného vyznání), ale lítost a touha po odpuštění mohou být samozřejmě autentické, byť ne vždy aplikované na správně rozpoznaný předmět lítosti.
Důležité je, aby člověk v této fázi nebyl pověřován úkoly, které odpovídají jeho manickému projevu, ale ne jeho možnostem, a aby pokud možná mu bylo zabráněno ve veřejném vystupování, které by zřejmě bylo matoucí a neadekvátní.
V manické fázi poruchy má řada nemocných megalomanické plány, které realizují. To může znamenat vážné problémy pro rodinu nebo pracoviště nemocného, který např. objednává, platí nebo investuje ve finančně nerealistických rozměrech, takže může působit značné ekonomické škody. V těchto aktivitách je obtížné mu bránit, morální apely byť třeba u věřícího člověka podpořeny náboženským základem, zůstávají bez odezvy. Zde je někdy nutné přesvědčit nejen nemocného, ale ještě více jeho okolí (rodiče, životní partnery), že je léčba nezbytná.
Depresivní epizody
Deprese, která musí být zřetelně odlišena od špatné nálady, okamžité skleslosti, záchvěvů pesimismu apod., představuje pro pastoračního pracovníka řadu úskalí. Především je v pokušení myslet si to, co většina laické veřejnosti: že si totiž depresi zavinil nemocný sám, případně že je to následek jeho malé víry či morálních selhání. I když u exogenních depresí může být morální selhání také jednou z příčin deprese, rozhodně se nedá označit deprese prostě za důsledek špatného duchovního života nebo za důsledek vin klienta. Právě tak je třeba se varovat i jen náznaků laických postojů, podle kterých by depresivní člověk „nebyl nemocný, jen kdyby chtěl“, „kdyby nebyl tak líný“, „kdyby se trochu snažil“, případně „kdyby se pořádně modlil“. Povzbuzení typu“ musíš se vzchopit, jsi přece křesťan“, „ důvěřuj Pánu Bohu, a uvidíš, že to bude dobré“, „řádně a víc se modli“, „jdi se vyzpovídat“ apod. jsou sice dobře míněna, ale ve skutečné depresi jsou přinejmenším nesmyslná, spíš mohou ještě prohloubit a utužit patologické pocity viny, které k depresi mnohdy náležejí.
Pacienti mohou mít mikromanické bludy (přesvědčení o své bezcennosti), autoakuzační bludy (obviňují se nepřiměřeným způsobem a cítí neadekvátní vinu za to, co zkazili), perzekuční bludy (přesvědčení, že budou zaslouženě potrestáni). O postoji k bludům platí i v pastoraci obecná zásada: nemají se ani potvrzovat, ani vyvracet. Řada křesťanských témat, podporujících přiznání vin a pokoru, jsou pro vyjádření těchto bludných představ vhodným podkladem. Pastorační pracovník je tedy může snadno podpořit nebo se je bude snažit naopak energicky vyvracet poukazy na Boží milosrdenství, omlouvat je, vysvětlovat. Nic z toho není ovšem účinné. Spíš je třeba nekonfliktně a jednoduše nemocnému v rozhovoru předkládat normální témata života, případně i postoje víry – ty ale velmi střízlivě a v množství, únosném pro pacienta.
Pokud jde o svátosti, bývá v tomto případě situace spíš obtížná. Především je problematická svátost pokání. Většinou platí, že při závažnější depresi ji není nemocný buď schopen vůbec absolvovat, nebo není schopen ji prožít jako osvobozující, jako pomoc ve svém životě. V zásadě lze doporučit po dobu akutního stavu nemoci tuto svátost vynechat. Při všem vědomí o její objektivní platnosti a tedy i ceně je třeba vědět, že nemocný ji většinou prožije tak, že si z jejího slavení odnese spíš prohloubení pocitu své nedostatečnosti a viny, než uzdravující osvobození.
Eucharistii nemocný přijímat může, pokud sám chce. Ale mnohdy se spíš nebude cítit hoden (patří to k obrazu nemoci), a proto nemá být ke přijímání ani v nejmenším nucen.
Svátost pomazání nemocných je některými teology a biskupy psychicky nemocným v podstatě odpírána (psychická nemoc není považována za dostatečný důvod), jinými doporučována. Sám se přikláním jednoznačně k názoru, že závažné psychické onemocnění je mnohdy ohrožením života člověka (nebezpečí suicidia z nemoci plynoucí), že je u závažnějších onemocnění větším oslabením sil nemocného, než oslabení stářím, které je uznávaným důvodem k udělení svátosti, že tedy závažné psychické onemocnění je legitimním důvodem k udělení svátosti pomazání nemocných. U deprese je ovšem opět otázkou, jak si skutečnost udělení svátosti depresivní člověk zařadí a jak ji uchopí – zda jako pomoc, nebo jako další zátěž. To záleží v nemalé míře také na tom, k jakému pochopení a hodnocení svátosti dospěl v období, které nemoci předcházelo. Pokud ji už tehdy pochopil jako prostředek pomoci a léku pro slabého člověka, je větší naděje, že ji tak bude chápat i v nemoci. Ale nemusí to tak být vždy.
Co se týče duchovního života, není možné klást v depresi na pacienta prakticky žádné nároky. I to nejmenší, čeho je v oblasti víry a modlitby schopen, má být pochváleno a hodnoceno jako víc než dostatečné. Pokud jde o modlitbu, které nebývá nemocný schopen, nesmí se na něj klást žádné nároky, spíš je třeba ho ujišťovat, že teď se za něho modlíme my ostatní. Je to ovšem třeba také dělat, i když nemocný může reagovat pochybností, zda je toho hoden nebo tvrzením, že to nemá cenu.
Bipolární afektivní porucha
Zde se střídají manické a depresivní fáze s různě velkým odstupem. Proto je možné, že ji pastorační pracovník při krátkodobém kontaktu nebo kontaktech časově značně odlehlých vůbec nerozpozná, což ho značně handicapuje. Je-li seznámen s diagnózou, je to velká pomoc. Pastorační péče se pak musí přizpůsobovat fázím, ve kterých se nemocný nachází. Je třeba zásadně podporovat působení léčby (psychofarmak i jiných způsobů terapie), totiž vyrovnávání výkyvů oběma směry. Pastorační péče ale nemůže v žádném případě nahrazovat odbornou léčbu.
Pokud jde o styl duchovního života, je nutné se vyhnout dvěma extrémům. U člověka žijícího určitým stylem zbožnosti není možné ani vhodné jeho zbožnost vyřadit úplně byť dočasně z jeho života, a právě tak není možné po něm žádat obecně ale náročné cesty zbožnosti, zvýšené úsilí o dokonalost apod. Dá se říci, že zde, jako i u jiných duševních potíží, je třeba vést ke zbožnosti střízlivé, které odpovídá reálným možnostem v dané fázi nemoci a v žádném případě se nedomnívat, že vedením k bohatšímu, náročnějšímu a plnějšímu duchovnímu životu nemocnému pomůžeme. Tyto snahy jsou adekvátní situaci zdravých lidí, ne psychicky nemocných.
Trvalé poruchy nálady
U dlouhodobých a trvalých poruch nálad je možné, že nemocný i pastorační pracovník najdou jakýsi „modus vivendi“ s nemocí, že si osvojí určitý styl duchovního života, který je nemocnému přiměřený. I v tom případě je ale třeba reagovat pozorně na aktuální změny stavu nemocného a přizpůsobit se jim.
Avšak zvlášť u těchto případů je třeba v pastoračním přístupu věnovat pozornost také nejbližšímu okolí nemocného. Pro ně je trvalé vystavení zátěži, která plyne z dlouhodobé a závažné poruchy nálady blízkého člověka, značným nárokem jak na psychickou odolnost, tak na víru. Okolí nemocného potřebuje pochopení, pomoc, podporu, mnohdy snížení nároků na intenzitu duchovního života nebo angažovanost v církvi a možnost aspoň občas změnit na čas prostředí. Kromě toho potřebuje právě okolí nemocného často značnou podporu své víry. Může totiž propadat pocitu marnosti nad tím, že se modlí, a zlepšení se nedostavuje, že nemocný z víry viditelně nežije, že Bůh vůbec něco takového, jako je duševní nemoc, dopouští. Zde je třeba s velkým pochopením a s podporou modlitby spolupracovat na tom, aby okolí nemocného nemoc svého blízkého přijalo a aby její snášení dokázalo zařadit do celku své víry. Je také třeba je vyprošťovat ze společenské izolace a z izolace ve společenství církve, do které se mnohdy dostávají, protože se buď stydí za nemoc svého blízkého, případně se nějak cítí být vinni, nebo prostě už nemají čas zúčastňovat se společných akcí jako v době, kdy nemoc nezasáhla v jejich bezprostředním okolí.
3.2. Schizofrenie
Schizofrenie, patřící nejzávažnějším psychickým poruchám, vzniká nejčastěji v mladém věku (16-25 let). Charakteristické pro ni je narušení myšlení a vnímání, poruchy emotivní stránky života a větší nebo menší narušení integrity celé osobnosti. Zasahuje tedy do celé osobnosti velmi citelně, náboženskou dimenzi člověka nevyjímaje.
Protože k příznakům schizofrenie patří bludné vnímání, přesvědčení o ovlivňování myšlenek zvenčí, různé hlasy, případně pocity tělesného ovlivňování zvenčí, je zde často příležitost k zaměňování příznaků nemoci s náboženskými jevy (vnitřní hlasy, osobní zjevení, intervence ze strany Ježíše a svatých nebo naopak ze strany duch zla) nebo naopak k redukci všech méně obvyklých náboženských prožitků na chorobné příznaky. Rozlišení chorobného a náboženského je zde mnohdy velmi obtížné, a proto pro pastorační doprovázení je to situace krajně obtížná.
Bludy, kterými nemocný trpí, mohou mít náboženský obsah a ten nemusí odpovídat např. křesťanské věrouce. Nicméně charakteristikou bludu je právě to, že je nevývratný, a proto sebelepší teologická argumentace v této situaci nepomáhá. Morální hodnocení bludu ovšem také není na místě.
Halucinace jsou dalším projevem nemoci. Nejčastěji bývají hlasové, někdy i tělesné, čichové či zrakové. Mohou být nebezpečné jak nemocnému, tak jeho okolí, protože hlasy, které nemocný slyší, ho někdy nabádají k činům, kterými může poškodit sebe či druhé[2]. Proto je zde často nutná hospitalizace, která nemůže být nahrazena ani laskavou rodinnou péčí, ani dobrou pastorační péčí.
Ten, kdo se stýká se schizofrenikem, musí vědět, že jde o člověka, který může mít dobrou náboženskou víru, kterou může v určitých obdobích svého života docela dobře užívat, ale která v záchvatech nemoci může nabývat velmi podivných podob. Doprovázející se tedy musí snažit trvale o chápavé a střízlivé vnímání obrazu náboženského světa klienta, který nelze zpravidla označit paušálně ani za trvale pomýlený, ani za trvale správný.
V některých obdobích je schizofrenik – katolík schopen např. přistupovat ke svátostem, jindy jen velmi obtížně nebo vůbec ne. Problémem je také často morální hodnocení jeho činů. Objektivní hlediska jsou zřejmá, ale nemoc může velmi silně nebo úplně snížit míru svobodného rozhodování nemocného.
Ten, kdo se setkává se schizofreniky, by si měl především dobře nastudovat různé druhy schizofrenie a příslušné vnější projevy, aby mohl úspěšně odlišit patologické rysy v chování či prožívání nemocného, které mají náboženskou formu či obsah od skutečných náboženských postojů a prožitků. Nejde o to nemocného diagnostikovat, ale jde o to, mu co nejlépe porozumět, protože jen tak ho lze dobře doprovázet.
3.3. Neurotické poruchy
Emoční prožívání člověka, trpícího neurózou je převážně negativní, a tudíž subjektivně nepříjemné. Bývá pro ně typická zvýšená úzkost a strach, které přinášejí jedinci značné utrpení a komplikují život jemu i okolí [3].
Už tato skutečnost znamená, že jeho úzkosti a strachy se mohou velmi snadno promítat do náboženského světa člověka. Bude se je snažit někdy zvládnout „silácky“, důrazem na velký výkon víry (zejména v těch denominacích, které na osobní výkon víry kladou zásadní důraz) nebo se naopak bude snažit úzkosti zmírnit (úzkostlivým!) lpěním na liturgických, postních, morálních předpisech a příkazech, případně se bude snažit úzkost zneškodnit poněkud přemrštěnou náboženskou aktivitou (to vše zejména v prostředí katolické církve). Radost z víry ale bude v obou případech buď jen strojená nebo nepřítomná. V krajním případě se bude úzkostný člověk snažit „léčit“ svou úzkost přilnutím k velmi autoritativním náboženským skupinám (např. Svědkové Jehovovi) nebo vůdcům, protože tam mu bude vždy dopodrobna řečeno, co má dělat, aby to bylo správně.
Dalšími neurotickými příznaky jsou obsese, tedy vtíravé myšlenky, a poruchy sebehodnocení. Vtíravé myšlenky mohou mít morálně nevhodný obsah („mám myšlenky proti Pánu Ježíši“, „mám ošklivé myšlenky o Panně Marii“), nemocný s nimi nesouhlasí, nechce je ale nemůže se jich zbavit. Většinou je morálně hodnotí, a to ho vede ke sníženému sebehodnocení. Pomocí zde je vlídné pochopení, označení těchto myšlenek za skutečné obtíže, které vinou nejsou, docenění nemocného v jiných oblastech. Tím vším mu snad trochu ulehčíme situaci, ale nemůžeme mu od ní v jádru pomoci. Katastrofální pro nemocného by ovšem bylo, kdybychom tyto vtíravé myšlenky označovali za hříchy.
Poruchy sebehodnocení mohou na sebe brát také velmi snadno náboženský obsah. Nemocný „zpytuje svědomí“ a „uznává své viny“. Což je za normálních okolností pro křesťana přiměřené, nápadné ale zde je, že dochází prakticky výhradně k záporným výsledkům a není prakticky schopen uznat kladné položky svého životního snažení. Zde je opět důležité nepochopit jeho stav jako autentický projev kajícnosti a pokory a neupevňovat ho v něm.
Obsedantně kompulzivní porucha znamená, že pacient zažívá dlouhodobě příliv vtíravých myšlenek a představ nebo impulzů k jednání, které sám nechce, ale vůlí je nemůže ovlivnit. Často se snaží od nich osvobodit určitými rituály, které přesně opakuje. Některé jsou vcelku neškodné, např. ze strachu před zloději se několikrát přesvědčí vzetím za kliku, že jsou dveře zamčeny, vykročí-li levou nohou, vrátí se a vykročí pravou – aby neměl smůlu, atd. Jiné mohou trvat hodiny (např. hodiny trvající mytí rukou u člověka, který má neurotický strach z nákazy). Morální hodnocení ani logické zdůvodnění zde nejsou namístě, laskavé doprovázení může bolest zmírnit, ne ovšem odstranit poruchu. Posměch okolí je ovšem chybou, hříchem, rozhodně není léčivý. I když řada těchto rituálů se podobá pověře nebo mají až magicky vyhlížející obsah, nejsou v pravém slova smyslu ani pověrou ani magií, ale jsou příznaky choroby resp. reakcí na ni. Je ovšem nepříjemné, když lidé s neurotickými sklony začnou ze svých obranných rituálů dělat normy chování pro druhé a přikládají jejich dodržování význam, který ve skutečnosti nemají.
Neurotické ladění osobnosti vede často také ke sklonům ke společenské izolaci, samotářství, stáhnutí se do sebe. V křesťanském prostředí lze bohužel snadno takto interpretovat sebe sama nebo druhé jako osobu, která touží po duchovním životě, po hloubce, která odmítá ruch světa. Lpění na předpisech a rituálech, které je pro neurotické ladění také charakteristické, lze opět interpretovat jako horlivost pro pěstování sebekázně a zachovávání řádu atd. Pokud se toto vše prezentuje jako duchovní hodnota, např. jako výraz povolání k řeholnímu životu, je to dost velké neštěstí, které nemusí být brzy (ba ani později) odhaleno. Naopak ovšem není možné každého introverta se sklony k pořádnosti označit za neurotickou osobnost!
3.4. Poruchy příjmu potravy
Mentální anorexie a bulimie jsou poruchy, jejichž výskyt v posledních letech vzrostl a které se nevyhýbají ani křesťanskému prostředí. Vyskytují se převážně u dívek.
Při mentální anorexii si pacientka připadá nesnesitelně tlustá, odmítá proto potravu a má trvalou nutkavou potřebu hubnout. Objektivní stav jejího těla zde nehraje roli, rozhodující je diference mezi tím, jak ona chce sebe vidět a jak se vidí. Mentální anorexie není ani jen chvilkový rozmar ani morální nedostatek či vada, ale vážné onemocnění, které po čase ohrožuje život člověka (cca 5% anorektiček umírá).
Bulimie se projevuje nutkavými záchvaty žravosti, kdy se osoba nejprve přejídá, a na to přichází snaha se přebytku potravy zbavit (zvracením, projímadly). Protože se zde člověk neovládá, pociťuje bezmoc. Vztek, následuje nízké sebehodnocení, které situaci zhoršuje.
Takovéto trvající poruchy příjmu potravy nejsou ani morálním selháním, ani jen nedostatkem kázně a vůle, ani přechodným vybočením, ale vážným onemocněním. Logické výklady, objektivní kriteria (poměr výšky a váhy, srovnání s vrstevníky) zde nepomohou, morální apely jsou neúčinné. Je třeba odborné léčby, nezřídka nemocniční, psychoterapie, někdy rodinné terapie. A pro křesťana je zřejmé, že takto nemocnou osobu má vytrvale doprovázet modlitbou.
Nemocný potřebuje především člověka. Člověka spíše naslouchajícího a chápajícího, než vševěda, všeuměla nebo skvělého humoristu. Nemocný zpravidla nepotřebuje, aby mu jeho situaci někdo umně vysvětlil, ale potřebuje, aby nebyl ve své situaci zcela sám. Aby ho někdo chápal, aby mu někdo dělal společníka v jeho otázkách, aby mu někdo zajišťoval spojení se světem, z něhož je nemocný vyřazen. A aby ho - je-li víře otevřen - druzí ve víře posilovali. Všem, kdo chtějí takto nemocným prospět, mají posloužit tyto zkušenosti.
Bible, ekumenický překlad. Praha, 1991.
Katechismus katolické církve, český překlad. Praha: Zvon, 1995.
Kodex kanonického práva, český překlad. Praha: Zvon, 1994.
Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné.Praha: Sekretariát české liturgické komise, 1994.
DI GIULIO, R., KRANZOVÁ, R. O smrti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997.
FRANKL, V. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 1994.
FRANKL, V. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 1997.
HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života - líc smrti. Praha: Orbis, 1975.
HAŠKOVCOVÁ, H. Spoutaný život. Praha: Panorama, 1985.
PERA, H., BERNDT, W. Nemocným nablízku. Praha: Vyšehrad, 1996.
KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999.
KŘIVOHLAVÝ, J., KACZMARCZYK, S. Poslední úsek cesty. Praha: Návrat domů, 1995.
KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha: Advent, 1991.
KŘIVOHLAVÝ, J. Pastorální péče. Praha: Oliva, 2000.
KŰBLER-ROSS, E. Otázky a odpovědi o smrti a umírání. Turnov: Arica, 1994.
LUKASOVÁ, E. I tvoje utrpení má smysl. Brno: Cesta, 1998.
OPATRNÝ, A. Pastorační péče v méně obvyklých situacích I. a II.
Praha: Pastorační středisko, 2001.
SLABÝ, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha: Karolinum, 1991.
SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce homo, 1995.
SVATOŠOVÁ M., Hospic slovem a obrazem. Praha: Ecce homo, 1998.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999.
VIRT, G. Žít až do konce. Praha: Vyšehrad, 2000.
VORLÍČEK, J., ADAM, Z. a kol. Paliativní medicína. Praha: Grada Publishing, 1998.
[1] V tomto oddíle je komentován z hlediska pastorace výklad a dělení poruch dle Vágnerové, srov. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál 1999.
[2] Spisovatel Ota Pavel zcela věrohodně popisuje, jak u něho propukla porucha na olympijských hrách v Rakousku, jak veden hlasy zapálil venkovské stavení, vyváděl z něho dobytek, atd.
[3] VÁGNEROVÁ s. 204.