To, co nyní budu říkat, je určeno těm, kteří křesťany jsou, v zásadě křesťansky žijí a základy křesťanské víry jsou jim zřejmé.
Co rozumíme spiritualitou nebo specifickým duchovním životem manželů? Nejdříve to vezmu z trochu jiného konce. V osmé kapitole listu sv. Pavla Římanům čteme: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: 'Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.' Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8, 31 - 39).
Tento text považuji za velice důležitý a chci jím demonstrovat, o co vlastně v křesťanském životě jde. Řadě lidí se zdá, že člověk je křesťanem především proto, aby byl hodný, nebyl smutný, měl sílu k dobrému, mravnému, plodnému životu. Někdo si myslí, že být křesťanem je dobré proto, aby měl něco extra, něco svátečního, co ve všední den nepotřebuje, ale ve svátek ho to osvěží - a to už vůbec není pravda. Proč se tedy potřebujeme starat o to, abychom věřili, abychom byli křesťany? Proč se vůbec potřebujeme modlit? Proč potřebujeme číst Písmo? Proč potřebujeme chodit do kostela a ke svátostem? Na to je řada vysvětlení. To, jak vše nyní shrnu do jediné věty, není vysvětlení jediné a univerzální. Potřebujeme se modlit, chodit do kostela, zaobírat se vírou, číst Písmo, chodit ke svátostem proto, abychom věděli, že Bůh není proti nám, ale pro nás, abychom věděli, že si nás Ježíš zamiloval a abychom to věděli natolik, že na tom dokážeme stavět.
Křesťanský život, to není jen ušlechtilý život, správný život v tom směru, že člověk nedělá nesprávné věci, život s „pojistkou“, že vše s námi dobře dopadne, život, v němž jsou těžké věci nadlehčovány někým dalším, ale život, postavený na jiném základu, než jen na sobě, život, jednoznačně založený na skutečnosti, že Bůh není proti mně, ale pro mne, že mě nechce ztratit, ale najít, že mě nechce zapudit, ale přivést k sobě, že mě dá zdroj, z něhož mohu k tomuto životu čerpat sílu. A to ať jsou okolnosti života jakékoliv. Písmo o tom mluví jedním velice jasným a známým obrazem - obrazem o moudrém a pošetilém muži. Moudrý muž postavil svůj dům na skále. Když přišel příval a vody, dům se nepohnul. Pošetilý muž postavil dům na písku. Přišel příval, přišel vichr a dům padl (Mt 7, 24 - 27; L 6, 47 - 49). Každý člověk je zkoušen zdánlivou výhodností zla nebo těžkostmi, které ho v životě potkávají. I kdyby člověk nebyl vůbec zkoušen, pak bude vyzkoušen ve smrti. Vyzkoušen, co stavba jeho života unese a ve smrti stavba života neunese nic. Vše se zřítí a my, se vším, co jsme udělali a vykonali, umřeme. Tam, kde je stavba života postavena na skále, nezřítí se ani ve smrti. To je vzkříšení. Nejde ale jen o smrt, jde o všechno to, co je před ní, o to, na čem já stojím. Stojím na lásce, kterou hledám a nikdy ji v plnosti nenajdu, nebo na lásce, kterou jsem dostal a je nevyčerpatelná? Stojím na tom, že si svá práva za jakoukoliv cenu vydobudu, nebo na tom, že je zde někdo, kdo právo mého života dává? Samozřejmě, že lidé mohou z křesťanství ledacos přejmout - někdo, že se nemá lhát, jiný, že se nemá krást, další, že je možné se občas pomodlit a další to, že jde v neděli do kostela, či úctu ke svátečnímu dni vůbec. Jsou to všechno moc hezké a dobré věci, ale pořád ne jádro křesťanství, které znamená postavit svůj život na nový základ, který mi byl darován. Dá se to říci ještě jinak: nechte se Ježíšem vytáhnout z jakékoli neutěšenosti, nesprávnosti, či nedobroty, v které se nacházíte a nechte se postavit na tento pevný základ Boží lásky k nám. Velmi důležité je, do jaké míry se naučím být trpělivý, vytrvalý, spolehlivý, pravdomluvný, odpouštějící atd., ale není to základ. Základ je přijetí toho, co jsem od Krista dostal, přijetí Boží záchrany, přijetí lásky projevené v Ježíši Kristu, zkrátka přijetí nové podstaty svého bytí. Řada lidí se sice shodne na tom, že je správné být dobrý, že dobro by se mělo podporovat, že je dobré respektovat ještě někoho nad sebou, ale to ještě není křesťanství, neboť zjistí, že se sice na tom všem shodnou, ale zdaleka to nedokáží realizovat - zjistí, že jsou slabí a zcela nevyhovující, protože při řadě příležitostí o tyto skvělé myšlenky přijdou.
Křesťanství přichází člověka zachránit, postavit na pevnou půdu, na níž může unést věci příjemné i nepříjemné, nové i staré tak, že vše směřuje k dobru. Jinými slovy řečeno, stát se křesťanem znamená uvěřit v Ježíše Krista a přijmout jeho záchranu a udělat ho Pánem svého života, udělat ho nejdůležitější směrodatnou osobou svého života, jít s ním po cestě a přijmout jeho pomoc. Hezky se to řekne, ale hůř se to dělá.
Mladý člověk je na vysoké škole, má tam vysoké myšlenky, má sice občas starosti se zkouškami nebo se zápočtem, ale stále má poměrně hodně prostoru. Nezná „píchačky“, nezná starosti o to, kdy přijde elektrikář, kdo spraví to či ono, zkrátka má relativně velkou vnitřní svobodu. Je to vzácná doba, a tak pro něho není těžké dělat „duchovní výlety“. Věnovat se tomu nebo onomu krásnému, vznešenému, povznášejícímu atd. Po tomto všem může být vystřízlivění velice nepříjemné. Člověk nastoupí do práce, uzavře manželství, za chvíli má děti a teď najednou neví, čí je a kde mu hlava stojí, jak vše zvládnout. Je-li toho na člověka moc, začne vynechávat věci, které nenaléhají. Když vám půjdou odečíst plyn, dají cedulku na schránku, takže vy na to nezapomenete, když něco nezaplatíte, přijde vám první, druhá upomínka a chce-li něco soused, zazvoní u vás. Pán Bůh to tak zpravidla nedělá. Ten nás nechává žít, neinstaluje nám žádné „duchovní píchačky“ k našemu bytu. Proto je tak snadné vynechat ho, přestat se modlit, nebo to dělat jen občas, přestat chodit do kostela, protože je to doopravdy pro nás obtížné, s dětmi jsou problémy ...
Vždy existuje spousta věcí, které se staví do cesty dobrému. Je sice možné umístit Písmo sv. na čestné místo v rodině, kde ho každý uvidí, ale nikdo ho nebude číst. Je možné slevovat z toho, co jsem jako křesťan chtěl dělat a jak jsem to chtěl žít, protože mám starosti a nakonec druzí lidé to dělají také tak. Člověk se tak může dostat do situace, kdy mu na jeho křesťanství zbudou jen krásné vzpomínky a fotografie z kostela, kde měl svatbu. První „probuzení“ přijde s narozením dítěte a jeho křtem, když se pan farář zeptá rodičů, jak to, že je v kostele ještě nikdy neviděl. Oni udělají nějakou tu sebekritiku a řeknou, že to musí nějak udělat, ale za chvíli zase zjistí, že nemají čas. Po letech je „proberou“ opět jejich děti, když se jich v pěti, šesti letech začnou vyptávat a nebo, jsou-li rodiče poctiví, začnou je vodit na bohoslužbu slova pro děti. Nyní rodiče zjistí, že dítě pomalu vniká do světa, který oni neznají. Na jedné straně je to malér a na druhé štěstí. Znám některé lidi, které k víře probudili právě jejich děti.
V první řadě musí člověk vědět za čím v životě jde a neustále si to připomínat. Jinak se může stát, že mu životní starosti nejdříve odvanou křesťanskou praxi, potom a současně s tím i křesťanské smýšlení a člověk tak ztratí podstatné jistoty svého života. Začne být, jak se říká, ve vzduchu a to samozřejmě není dobré. Z nejistoty začnou lidé dělat hlouposti, začnou se chytat falešných nebo nesmyslných jistot, popř. žádných a jen se nechávají rozhlodávat strachem. Člověk může mít různé strachy, např. že nebude stačit v práci, konkurenci, sousedům, že ho ten či onen člověk zklame, že... Jakmile stavíme na sobě či na tom, co jsme sami vytvořili, stavíme na něčem značně ohrozitelném, což musíme buď neobyčejně tvrdě hájit nebo jsme ohroženi strachem a to je případ častější. Ono nejde jen o to, zachovávat křesťanské způsoby života, povinnosti - musím se modlit, musím chodit do kostela, musím číst Písmo - jistě, to všechno se opravdu musí, nemá-li se má víra zhroutit, ale hlavně jde o mé zakotvení v pevném základu, který mě unese i v neštěstí, nepohodě, obtížích a katastrofách, které vždy mohou přijít a také občas přicházejí a který je tak pevný, že já budu schopen nést i svého životního partnera v jeho slabých chvílích.
Křesťanství není jen pro přizdobení života, ani cukrle pro ty, kdo pořád kňourají. Je to základ a síla, který člověk musí opatrovat. Nyní si řekneme, co to konkrétně v životě křesťanských manželů znamená. V začátku to znamená hned dvě věci.
Za prvé, že se manželé budou snažit ve svém křesťanství v manželství nějak sjednotit a za druhé, že si ale vzájemně ponechají životní prostor. Zní to sice trochu paradoxně, ale je to tak. Jestliže se manželé zásadně modlí odděleně, o Bohu spolu nikdy nepromluví ani slovo, natož aby se spolu pomodlili, a navíc chodí každý do jiného kostela, pak takový stav není dobrý. Neboť v manželství se všechny věci sdílejí nějakým způsobem společně, a to jak věci důležité, tak nedůležité. Ale zase na druhou stranu, když se rozhodnou, že budou dělat vše jen společně - ráno se budou spolu modlit, večer se budou spolu modlit, do kostela půjdou vždy spolu, za chvilku zjistí, že to také tak nejde. Buď jeden nebo druhý se bude cítit svým partnerem utlačován, popřípadě se budou cítit nespokojeně oba, nakonec zjistí, že to tak nejde a může se stát, že upadnou do toho prvního extrému, neboť jejich ideál byl zcela nereálný. Správná cesta je samozřejmě někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.
Začneme tím nejjednodušším, mezilidskou komunikací. Nemá-li se víra v životě manželů stát něčím přinejmenším „prapodivným“, musí se o ní a o věcech s ní souvisejících umět spolu bavit. Vždyť manželé by měli být schopni spolu mluvit o všem. Vzhledem k tomu, že o cenných a důležitých věcech člověk nemluví na každém rohu, oba potřebují k rozhovorům o víře pocit bezpečí. To znamená, jistotu, že výpovědí o své víře se v očích druhého ani neponíží, ani nezesměšní. V některých manželstvích se to ale bohužel vyskytuje. Je vždy nesnadné, když si jeden vůči druhému osobuje právo učitele, postaví se do role pedagoga a ze svého partnera udělá naprosto nemožného žáka, kterého nevyhodí ze třídy jen proto, že školní docházka je povinná. Takový stav je neúnosný a nelze se schovávat za svatost křesťanských věcí. Manželé musí být spolu schopni komunikovat o věcech víry a základem je, že se nebudou navzájem ponižovat. Nezapomeňte na to, že v otázkách, týkajících se našeho nitra, jsme všichni zranitelní, i když to neznamená, že se budeme jenom vzájemně hýčkat, to by byl druhý extrém.
Druhá, neméně důležitá věc je, aby projevy zbožnosti byly oběma stranám stejně přijatelné. Není možné, aby to, co byl člověk zvyklý dělat doma, nebo v nějakém společenství, bezohledně uplatňoval v manželství. K tomu je zapotřebí vzájemná domluva a vytvoření si určitého stylu křesťanského života. Nejjednodušší je, začnou-li spolu chodit do kostela. Je ale nutné, aby tam nejen šli, ale aby šli spolu! Znám případy, kdy manželé po celá desetiletí chodí každý do jiného kostela, případně o jednom z nich se ani neví, kam vlastně chodí. To je velice nepříjemný nesoulad ve velmi důležité věci. Jiná věc je, když se jim narodí děti. To pak nastane situace, kdy se několik měsíců a třeba i roky, musí manželé v chození do kostela střídat, neboť ty děti jsou příliš malé, ještě celou mši v kostele nevydrží atd. Je to sice nepříjemné, ale pokud manželé tuto skutečnost považují za trochu bolavou, pak je to zdravé. Jiná otázka je rytmus církevního života. Je, mírně řečeno, nešikovné, aby manželka na Hod Boží vánoční vyhlásila generální úklid a manžel se dal do přesekávání „futra“ u dveří. Slavení svátků si lidé nesmí nechat ukrást, i když dnešní společnost nezná rozdíl mezi svátkem a všedním dnem. Řada lidí v dnešní době neumí slavit nic - umí se jen opít, to je jediný projev jakékoliv oslavy a na vesnicích je řada lidí, která už neumí doma chodit jinak než v trenýrkách nebo montérkách. Nenaučíme-li své děti slavit svátky, připravíme je o jeden podstatný a motivující prvek života.
Další nedílnou součástí společného života manželů je modlitba. Zde je potřeba velká vzájemná citlivost. Začneme od rodin více méně ateistických, které si ale velmi zakládají na tom, že se jedenkrát za rok, na Štědrý den, pomodlí. Je to sice hezké, ale je to zoufale málo.
Pak jsou zde lidé, kteří se sice modlí, ale zásadně každý zvlášť a potají, neboť mají strach, že se jim jejich partner bude smát. I když v určité situaci může být oddělené modlení jediným možným řešením, nemá to být stav trvalý. Na druhé straně zase jen společná modlitba také není optimální, vždyť tak to přece není ani v klášterech. Stejně jako je nutné, aby manželé byli spolu schopni o důležitých věcech mluvit, tak by měli být schopni se za ně společně modlit. Neboť jsme-li křesťané a jde o nějakou důležitou věc, pak náš lidský rozhovor není tou úplnou a vyčerpávající formou komunikace. Musí zde být ještě rozhovor s Bohem. Jestliže manželé nejsou schopni společné modlitby ani za rok, ani za tři, pak by se ji měli naučit, tzn. najít způsob, jak se spolu modlit, jak společně číst Písmo, jak si spolu povídat, a dohodnout se, jak toto všechno dělat, aby to nebyla ani pro jednoho otázka donucení. Je-li jeden z nich aktivnější, pak je třeba ho tlumit - ne tak aby ochladl, ale aby byl schopen na svého partnera počkat.
Stává se, že jeden z manželů začne chodit do společenství křesťanů, kde se čte Písmo sv., nebo kde se modlí, a velmi se tím nadchne. Možná, že mu ten druhý řekne: „Tak si tam běž, když ti to dělá radost, já jsem rád (ráda)!“ Pokud to řekne s naprostou upřímností, pak je to v pořádku. Ale ten, kdo do takového společenství chodí, si musí velmi pečlivě hlídat, aby nepropásl sebemenší náznak, že se to tomu druhému přestává líbit. V takovém případě udělá moc dobře, když tam na chvíli přestane chodit, neboť když nepřestane, začne to nechtěně svému partnerovi zošklivovat a tím pádem zpětně i sobě. To je pak velká škoda. V manželství nikdy nelze říci: „Tohle je moje správná, svatá cesta a tudy já jedu. Jestli se jí (mu) to nelíbí, tak je to její (jeho) chyba. Mně je to fuk!“ Takto to nejde. Manželé budou svou nestejností ve víře (jednou je napřed on, pak zase ona) trpět celý život a dokonce jí musí trpět. Trápí-li se manželé nějakým nesouladem ve svém vlastním životě, pak je to v podstatě prospěšné. Nejedná se o zálibu v utrpení, ale utrpení je signálem toho, že chtějí mít svůj vztah co nejlepší a chtějí ho stále upevňovat. Takové utrpení člověk přijmout musí, přijmout ho a trpělivě nést s nadějí, že se vše pomalu vyrovná. Jakmile ho však člověk nepřijme, začne přímo nebo nepřímo svého partnera trestat za to, že je jiný. To je velmi zlé, neboť nestejnosti v jejich víře zde budou stále a to, že je jednou napřed ona, podruhé on, je naprosto v pořádku. Na druhou stranu ale nesmí být ten rozdíl mezi oběma partnery příliš veliký, protože pak ten slabší přestane následovat toho, kdo je už daleko vpředu a může se i otočit a jít někam úplně jinam.
V manželství, kde je jeden víc a druhý méně věřící nebo jeden věřící a druhý ne, lze dosáhnout zpravidla dvou účinků: buď ten nevěřící víru svého partnera přijme a nebo mu ten věřící víru tak zprotiví, že on už s tím nechce mít nikdy nic společného. Je zde ještě třetí možnost a to, že oba odpadnou. Ale to by se nikdy stát nemělo. Mám-li něco krásného, pak sice toužím po tom, aby to ten druhý také poznal, ale nesmím mu to vnucovat každý den.
K vedení katolického života v manželství neoddělitelně patří svátosti. O té první, o svátosti manželství zde mluvíme vlastně pořád, ale pak jsou ještě další.
Člověk, který přijímá svátost manželství by měl být biřmován, měl by být plně uveden do křesťanského života. Někdy tomu tak není a dohánět to pak na poslední chvíli nemá žádnou cenu, ale také se to nesmí nechat být.
Nejčastější svátostí je eucharistie. Oba partneři potřebují cítit naprostou svobodu v tom, kdy k přijímání půjdou. Není naprosto myslitelné, aby ten, který k přijímání nešel, byl vzápětí svým protějškem vyslýchán, co že to zase provedl. Osobní právo respektovat své vlastní svědomí musí zůstat nedotčeno. Na druhé straně je velice špatné, chodí-li jeden k přijímání pravidelně, zatímco druhého se to netýká a přitom se ale považuje za dobrého katolíka. Ten první se za toho druhého musí mnohem více modlit, než aby mu cokoliv vnucoval a napomínal ho.
Další otázka se týká svátosti smíření. Člověka může hrozně moc mrzet, nechodí-li někdo ke zpovědi, zvláště je-li to člověk, kterého má velice rád, na kom mu moc záleží - ať už je to jeho životní partner či potomek. Ale musí si pořádně rozmyslet, než se ho na to zeptá. Domnívám se, že v manželství uděláme lépe, pověříme-li touto otázkou někoho jiného. V oblasti svědomí jsme všichni velice zranitelní a taková necitlivá otázka může člověka buď zablokovat, nebo posunout na pozici nějaké nepravdy, podvodu. Je samozřejmě dobré, mají-li manželé společného, dobrého zpovědníka. Ale nemusí to platit vždy. Může být naopak velice prospěšné, když má každý svého zpovědníka a jen vzájemně vědí, kdo to je, aby věděli, s kým je jejich partner v kontaktu. V každém případě je ale nutné, aby konfliktní záležitosti nevyřizovali manželé jen ve svátosti smíření, ale i mezi sebou. Je všeobecně známo, že se člověk nemůže smířit s Bohem, není-li smířen s lidmi a v manželství to platí ještě mnohem ostřeji. Není možné chtít odpuštění od Boha, jestliže jsem neodpustil svému životnímu partnerovi. Nemohu se smířit s Bohem, když v partnerském vztahu také nebo jenom mou vinou žádné smíření není. To by pak ode mne byla hrubá nepoctivost. Neznamená to ale, že si mohu smíření vynutit, kdy mě napadne. Jsou věci, které nejsou řešitelné hned, potřebují svůj čas. V každém případě je však svátost smíření, pokud je správně pochopena a dobře žita, obrovskou pomocí pro každého člověka a zvláště pro manžele.
Na závěr řečeno - manželé se musí naučit žít své křesťanství v manželství. Je všeobecně známo, že každá změna v životě, nemusí to být jen vstup do manželství, ale např. změna zaměstnání nebo bydliště, vyžaduje obnovení duchovního života. Člověk se musí naučit žít s Bohem i v těchto nově nastalých podmínkách. Obzvláště zřetelné je to právě v manželství a oba partneři musí mít spolu trpělivost a i přiměřenou dávku optimismu. Velice zlé je jen to, když na křesťanství pod tlakem všedních starostí již nezbývá čas, když se odsune mezi zbytečnosti. Málo platné, nikdo nemůže proto, že má mnoho práce a nemá čas na jídlo, celý měsíc nejíst nebo vůbec nespat. Mám-li mnoho práce, musím úměrně tomu jíst i spát. Je-li tedy život v rodině trvale zátěžovou situací, pak tím víc taková rodina potřebuje žít s Bohem, přijímat od církve všechny pomoci, které jsou jí nabízeny a starat se o to, aby všichni její členové vždy bezpečně věděli, že Bůh je s nimi - a tak tedy, kdo proti nim, že je nic a nikdo nemůže od lásky Boží, projevené v Ježíši Kristu, odloučit a že v jeho moci mohou zvítězit v každé situaci. O tomto potřebuje být každý člověk neustále ujišťován. Správný katolík není hodné dítě, které až do smrti dělá jen to, co se v dětství naučilo, ale člověk, který pochopil, co mu Bůh dává, je pro to rozhodnut a dělá vše pro to, aby z této plnosti Božích darů skutečně žil. Právě žitá víra přetváří náš život k dobrému, je silou k životu, nejen pro nás, ale i pro druhé. Je to síla, která je službou lidem okolo nás, je kvasem společnosti. Nikdy nesmí být chápána jako věc nadbytečná, nepovinná, sváteční, jako pouhý zvyk, který si do života přinášíme z dětství a dále s ním už nic neděláme.
Nadšený a tak trochu naivní člověk by mohl říci, jaképak konflikty, vždyť - za prvé, když dva lidé vstupují do manželství, tak se přece mají rádi a za druhé, jsou křesťané a tak musí být na sebe hodní, vycházet si vždy navzájem vstříc, zkrátka mají být téměř ideální a tak tedy žádné konflikty nemají a ani nemohou mít. Takové pojetí je samozřejmě nesmyslné a, jak jsem již řekl, naivní, ale nezapomínejme, že právě takové očekávání mohou mít vůči sobě navzájem i oba snoubenci. Důsledkem tohoto mylného postoje pak může být věta, ať už myšlená nebo vyřčená: „To jsi křesťan, když máš se mnou konflikt?!“ Bohužel tato velmi falešná představa o žití bezkonfliktního života v tomto světě skutečně existuje. Proto nyní pronesu velkou řeč na obranu konfliktů, neboť jsou něčím, co se v našem životě vyskytuje a vždy vykytovat bude, něčím, co nelze od naše života odfiltrovat. Proč, to si řekneme za chvíli.
V křesťanském manželství a ve vztazích mezi křesťany vůbec nejde o to za každou cenu zamezit konfliktům - to je postup velmi špatný a velmi zrádný, s velice zlými důsledky, ale jde o způsob, jakým jsou vzniklé konflikty řešeny.
Nyní se budeme snažit odpovědět na otázku, proč vlastně konflikty vznikají. Velmi jednoduše to lze vysvětlit existencí rozdílů mezi lidmi a nedokonalostí a nedostatečností našeho lidského poznání. Řada konfliktů vznikne proto, že jeden člověk nepochopí, co měl na mysli, co od něho chtěl, či očekával druhý, nebo nepochopí, jak se zachovat, aby druhý byl spokojený, i když se tak zachovat chce atd. Zkrátka nedokonalost poznání, jejímž důsledkem je naše ne vždy adekvátní reakce na skutečnost.
Druhým zdrojem konfliktů jsou střety zájmu obou partnerů, v nichž nedokáží nebo nechtějí slevit. Z tohoto nesouladu zájmů nebo jejich intenzity vzniká konflikt, zvláště tam, kde je nedostatečná komunikace. Většina konfliktů nevzniká proto, že by lidé byli zlí, nebo že by zlo chtěli, ale proto, že se, lidově řečeno, nedovedou domluvit - neumějí spolu ohleduplně komunikovat.
Poslední společnou příčinou lidských konfliktů je hříšnost. Skutečnost, že nejsme zajedno s pravdou, s Božím plánem, že nejsme ochotni k lásce. Hříchem je v nás něco poškozené, zdeformované a my touto svou poškozeností narazíme na nepoškozenost partnerovu a nebo jsou-li oba nějak poškozeni, je potom jejich konflikt ještě daleko hlubší.
Typickým příkladem vzniku konfliktu je situace, když si muž nevšimne manželčina nového účesu. Ona mu řekne: „No jo, ty si nikdy ničeho nevšimneš!“, což je jasný případ zevšeobecňování a muž se touto větou cítí být zcela oprávněně poškozen a velice pokořen. A tak se postaví do role protivníka a řekne jí: „A ty zase pořád...“ a již je z toho roztržka. V takovém případě přichází řada na ten druhý bod, o němž jsme zde mluvili, na to, jak se bude takto vzniklý konflikt řešit.
Dalším zdrojem konfliktu může být již zde také zmiňovaná otázka nedostatečnosti lidského poznání. Ženy mají, na rozdíl od mužů, velmi silnou intuici. Důsledkem toho je schopnost ženy ledacos odhadnout a reagovat na to, aniž ví proč to tak je. Je samozřejmé, že proto nemůže pochopit, jak ten její muž může být tak tupý a dá mu to nějakým zcela nevybíravým způsobem najevo. A on zase nemůže pochopit, co jí je a co pořád má. Jestliže si v této chvíli oba nedokáží uvědomit, že je každý jiný, pak zde opět vznikne konflikt.
Velmi častým manželským hříchem je předpokládání toho, co by ten druhý měl - neměl myslet, udělat, jak by měl v dané situaci zareagovat. Jak on má vědět, co ten první předpokládá? Nakonec je trestán za to, že nejednal tak, jak si to ten první představoval.
Pro vznik konfliktu je nejpříhodnějším momentem odpoledne, kdy se manželé vrací z práce domů a těší se na sebe. Zvláště kritická je situace, je-li ona celý den sama doma s dětmi, má jich už dost a říká si: „No, konečně ten můj přijde a kluky, co se mi pořád rvou, pořádně srovná!“, nebo: „Konečně ten můj přijde a já ho pošlu koupit strouhanku, na kterou jsem zapomněla a moc ji potřebuju.“ Zkrátka, ona si představuje jak to bude, až on přijde. On jde mezitím domů a říká si: „No, dneska to bylo v práci k zbláznění. Já už toho mám dost, všechno jí to doma řeknu, jakej je ten Vonásek podrazák a bude to fajn.“ A tyto dvě představy, nic zlého netušící, se k sobě blíží. Nic se neděje, dokud nejsou spolu, ale pak on tedy konečně přijde a chce jí říci, jak je to s tím Vonáskem a ona na to: „S tím mi dej pokoj a běž pro strouhanku!“ On nemůže pochopit, jak ona může myslet na takovou přízemnost, když přece ten Vonásek...
Ještě horší situace nastane, má-li on cestou domů koupit třeba máslo a na takovou nicotnost prostě zapomene. Pro ni je to ale momentálně vrchol všeho a tak mu to „osolí“: „Ty vždycky na všechno zapomeneš!“, nebo: „Na tebe není vůbec žádný spolehnutí! Jsi horší než dítě!“ a on, který přišel domů zmořený a teď dostal ještě toto všechno, jí řekne: „Ty jseš úplně nemožná, vždycky, když přijdu domů, tak mi musíš začít nadávat!“ Ona mu vyčte, že se musí o všechno starat, na všechno musí myslet, zkrátka spolehnutí na něj není atd. atd. V takovou chvíli si lidé řeknou věci, které si ani v nejmenším nikdy říci nechtěli a neměli, ale najednou je jich všude plno a je z toho velmi hluboká roztržka. A přitom jsou oba chudáci, protože jak mají vědět, co ten druhý předpokládal. Dá se tomu předejít zcela jednoduchým způsobem - po příchodu domů si vyhradí třeba čtvrt hodiny jen pro sebe a nebudou řešit žádné problémy. Posléze zjistí, kolik času ušetřili, protože předešli mnohým nepříjemným hádkám a rozladěním, která je stojí mnohem více času.
Jak jsme si již řekli v úvodu této kapitoly, dalším zdrojem konfliktů je naše lidská hříšnost. To je zcela pochopitelné a vše se může ještě umocnit, není-li člověk schopen si své chyby přiznat a srovnat se s nimi. Každý člověk má tendenci nepřiznanou chybu nějak zakrývat, nebo na ni reaguje podrážděně a tím ji může přenášet na svého partnera. To, co sám neunesu svým způsobem přenesu na druhého, abych to pak na něm mohl odsoudit. Není-li tedy člověk schopen se se svými vlastními chybami srovnat, pak jimi vztah s druhým člověkem velmi zatěžuje a komplikuje.
S předpokládáním, o němž jsme již zde mluvili, souvisí i velmi častý zdroj konfliktů, vznikajících zvláště v prvních měsících nebo roce manželství. Každý člověk, vstupující do manželství, je pochopitelně velmi ovlivněn rodinou, v níž vyrostl. Lidé často předpokládají, že ten druhý má stejné návyky, zásady atp. jako on. Ale tak tomu vůbec není. Pro ilustraci uvedu takový malý příklad: ona je zvyklá si dávat zubní kartáček do skleničky a skleničku někam na poličku, zatímco on si ho jen tak pohodí na umyvadlo, takže každý, kdo si tam myje ruce, mu ho zacáká mýdlem. Je to zdánlivá maličkost, ale představte si takovou situaci v manželství. Ona: „Prosím tě, kam si to ten kartáček dáváš?!“ a on na to: „No, kam bych si ho dával, vždyť to tak dělám celej život.“ Zkušenost ukazuje, že je-li třeba rozhodnout jakou koupit obývací stěnu, nebo jak rozdělit peníze, či jak vyřešit konflikt se sousedy, manželé se, mají-li jen trochu rozumu, dokáží na společném řešení nějak domluvit. Ale u takových drobností, typu zubní kartáček, nikdo nepřemýšlí o tom, co říká a tak z toho může vzniknout velmi nepříjemná hádka.
Jsou zde i věci, kterými jsou si lidé protivní bez jakéhokoliv osobního zavinění. Např. někdo jí jablko a mlaská přitom. Druhý si říká: „To je nemožný, přece mu to nebudu říkat, vždyť na to musí přijít sám.“ Ale proč on by na to měl přijít sám, když to tak dělá od dětství a navíc se ani neslyší? Bude-li to dělat cizí člověk, je to jedno, ale když to bude někdo blízký, pak to dokáže jeho partnera velmi rozčílit. Neřekne-li mu to přímo, ale dá mu bez jakéhokoliv vysvětlení pocítit svou nelibost, tak o to je to horší, protože on ani neví, proč je najednou tak zle.
Existuje ještě jeden druh konfliktů - já bych ho přirovnal k nevynesenému odpadkovému koši, který jednoho dne zkrátka přeteče. Dělá-li někdo neúmyslně něco, co mě vadí, mohu ho na to upozornit a tím vznikne naděje na vyřešení. Obrazně řečeno, mohu ho ale také praštit, tzn. přece jenom se nějak odreagovat, anebo, a to je nejtěžší, mu to mohu odpustit, což ovšem znamená, že já to přijmu tak, jak to je a nebudu mu už nic, ani nahlas, ani ve svém nitru, vyčítat. Poslední možnost je, že to „spolknu“. Ta věc mi sice vadí, ale nereaguji na ni, nic neřeknu a zůstane ve mně. Pokud je to jen jednou, nic se neděje, ale pak to přijde podruhé, potřetí, posedmé... a tak se to v člověku hromadí, až přijde ta poslední kapka a ono to přeteče, na malý podnět dojde k obrovské explozi a v takové chvíli vyčte člověk tomu druhému vše za celý život - všechno možné i nemožné, za co může i nemůže, co udělal i neudělal, zkrátka všechno to, co mu na něm vadilo, co ho uvnitř dusilo a co se nyní uvolnilo a vyšlo ven. Na takový výbuch se nedá rozumně reagovat, je třeba počkat až sám přestane. Vysvětlování nemá v tuto chvíli žádnou cenu, mluvit se o tom dá až mnohem, mnohem později. Tato situace obvykle nastává, neexistuje-li mezi manželi solidní a dostatečná komunikace. Znovu tedy chci zdůrazni to, co jsem již říkal dříve, manželé mají být schopni spolu hovořit o všem, žádná oblast lidského života by neměla být v jejich rozhovorech tabu, ani sexualita ne, neboť jinak se nikdy nedozví, čím si vzájemně ubližují, nebo, a to je ještě horší, se to dozví nepřímo od někoho jiného.
Je velice nepříjemné, je-li otevřenost vztahu mezi manželi nějak blokována. Říkám-li, že by měli být schopni spolu mluvit o všem, neznamená to však kdykoliv a o čemkoliv, toho není schopen žádný člověk. Někdy může být člověk konfliktem tak zraněn, že není momentálně možné s ním o tom hovořit, je třeba popřát mu čas, aby se vzpamatoval. Není chyba, když o té věci budou spolu mluvit za den, za dva, ale neudělají-li to za týden, pak už to neudělají nikdy. Je tedy možné mluvit o všem, ale jen za okolností a v situaci přijatelné pro oba dva.
Tím se nyní se dostáváme k druhému bodu - k řešení konfliktů. Všem konfliktům předejít nelze. Lze ale předejít těm, které se stále opakují. Jsou situace, mající vždy stejně špatnou odezvu. Znám jedny manžele, kteří již deset let reagují na stejnou situaci vždy stejně podrážděně a vždy je z toho konflikt. Proč? Protože vzájemně jeden druhého nepřijali. Oni chtějí, aby ten druhý byl jiný, ale on jiný nebude, protože je už prostě takový, jaký je, vymyslí si různé způsoby obrany a to si dělají pořád. Snažíme-li se svého partnera předělat, skončí to vždy špatně, ne třeba katastrofou, ale přinejmenším si tím zbytečně znepříjemňujeme život. Nejenže musíme přijmout svého partnera takového, jaký je, ale musíme také umět přijmout sami sebe. Na to se velice často zapomíná. Přemýšlet o tom, jak předělám toho druhého, nemá žádný smysl, já musím přemýšlet o tom, co udělám sám se sebou. Má-li člověk nějakou chybu, kterou není schopen přijmout, vždy se ve vztahu projeví destruktivně. Přijmout svou chybu je něco jiného než: „Já už jsem takový a komu se to nelíbí, tak má smůlu.“ To není přijetí vlastní chyby, to vnucuji druhým, aby přijali můj nedostatek jako normální. Já mám vědět, jaký jsem a jaký mám být. Rozdíl mezi tím musím unést a musím mít touhu stát se tím, kým ještě nejsem. Toto je pro hodně lidí velice těžké - přijmout okamžitou situaci a usilovat přitom, vzhledem k zítřku, pozítřku, o její změnu k lepšímu. Nepřijmu-li sebe takového, jaký jsem, budu ze sebe buď dělat někoho, kdo nejsem a nebo zruším každou cestu k lepšímu a řeknu si: „Já musím být takový, jaký jsem.“ To není pravda, protože já mám poznat své chyby a mám se smířit s tím, že nyní je stav takový a ne jiný. Mohu toužit po tom, abych byl lepší, aby můj partner byl lepší, ale nesmím to vyžadovat teď hned, okamžitě. Bohužel, lidé to často nerespektují ani u sebe, ani u druhého a úplně zbytečně z toho vzniká nekonečný řetěz konfliktů.
Znovu opakuji, že základní podmínkou, která sice sama o sobě řešením konfliktu není, ale bez níž se konflikty vyřešit nedají, je komunikace. Konflikt je důsledkem buď střetu různých zájmů, nebo špatného zhodnocení situace. Toto se dá překlenout komunikací tak, že se alespoň vyjasní, proč konflikt vznikl, otevře cestu dalšímu jednání, kdy se ti lidé k sobě více přiblíží. Nejhorší je, vede-li se mezi manželi prestižní válka - to se pak komunikace využívá k sebeobhajobě, jeden druhému se prezentují jako zcela nevinní, vina je jen na druhé straně. Takový přístup k řešení konfliktu pochopitelně nevede. Neboť tím, že se vzájemně přesvědčí o tom, že „já za to nemůžu“, se nic nevyřeší, i když sebeobhajobě se člověk občas nevyhne. Stejně tak nevede k cíli ani hledání viníka a vzájemné obviňování. V takovém případě se komunikace využije jen k odhalení, usvědčení a potrestání toho druhého. Manželé se mezi sebou vůbec nesmí trestat, mohou trestat své děti, ale ne sebe navzájem. Jen tak mimochodem, existují i manželství, kde jeden zaujme postoj rodiče a svého partnera postaví do role dítěte - takové ponížení nikdo dlouho nesnese.
Nejpříznivější situace pro vyřešení konfliktu nastane, jestliže se ti dva lidé mezi sebou domluví a domluví-li se na něčem, co platí nejen dnes, ale i zítra, pozítří, za rok... Dohodnou-li se jen na tom, kdo vzniklou situaci zavinil, nic to neznamená. Oni musí udělat ještě další krok - musí se domluvit, jakým způsobem napravit, co bylo pokaženo, jak pokračovat dál, nebo jeden z nich musí bez jakýchkoliv výčitek vzít tuto nesnáz na sebe a vyřešit ji. Všimněte si, jak často se lidem u některých konfliktů tato dimenze vytrácí. Vůbec je nezajímá, co bude zítra a stále jen řeší otázku, kdo konflikt zavinil a v horším případě se to, co je bolí, snaží přenést na toho druhého tím, že mu také ublíží. Je to sice primitivní, ale bohužel v nás tento sklon ubližovat je.
Někdy se konflikt může táhnout nekonečně dlouho a nikde žádné řešení. Zde může pomoci další člověk, ale v žádném případě ne dítě a sotva také nějaký blízký příbuzný. Všichni tito lidé totiž nemohou být neutrální, i když by chtěli. Pomoci jim může jen člověk, který má sice k oběma dobrý vztah, ale je svým způsobem cizí, a to tím, že třeba jen ukáže na příčinu konfliktu, kterou ti dva nevidí, nebo tím, že jejich pozornost odvede někam jinam. Ale v žádném případě si nesmí nechat vnutit roli soudce. On jim má pomoci ke smíření a ne k odsouzení jednoho z nich. Nelze o problémech neustále mluvit jen s jedním z obou manželů. On sice může být absolutně pravdomluvný, může se snažit o naprostou objektivitu, ale pořád je to jen jednostranný pohled. My musíme slyšet i do toho druhého, co ho bolí, co mu vadí, protože mluví-li člověk s oběma, tak má větší šanci jim pomoci.
Ještě chci upozornit na jednu věc, která se velmi často vyskytuje, že vám totiž jeden z manželů začne vyprávět, jak je ten druhý nemožný. V takovém případě je jediné rozumné řešení začít toho druhého nepřímo hájit. Ne za každou cenu, např. když ona bude říkat, že on ji bije a vy na to, že on to ale myslí dobře. Zůstaneme-li u tohoto příkladu, je potřeba se ptát, proč on to dělá, proč je nešťastný, čím je poškozený, jak on se vůbec cítí. Mluví-li tedy s vámi jen jeden z manželů, můžete mu posloužit jako takové zrcadlo, i když zamlžené, ale v němž se ten stěžovatel tak trochu vidí a může odhadnout nebo poznat své vlastní chyby. Jestliže ale uděláte, co je po vás žádáno, tzn. připojíte se k některé stěžující si straně a všemi hlasy odsoudíte toho „neschopného zloducha“, sklidíte sice potlesk, ale ničemu nepomůžete. Stěžovatele sice utvrdíte v přesvědčení, že on je anděl a ten druhý ďábel, ale tak jednoznačné to nikdy není. Snad nikdy neexistuje v manželství situace, kdy by jeden nesl stoprocentní vinu a druhý nulovou. I kdyby ten poměr viny byl jen 95 : 5, tak těch 5 % stojí za povšimnutí.
Tím se dostáváme k dalšímu bodu - jak vlastně řešit konflikty křesťansky. To, co jsem říkal předtím, bych vlastně mohl povídat kdekoliv. A co my křesťané? Musíme se umět vyhnout onomu primitivnímu způsobu, kdy řekneme: „Když jsi křesťan, musíš mi všechno odpustit!“ To je sice pravda, ale není to pravda úplná. Odpuštění je sice naprosto nutné, ale často nestojí na začátku vyřešení konfliktu, ale až o kousek dál. Protože před odpuštěním musí být vždy určité vyjasnění situace. Vyjasnění, oč vlastně jde, aby člověk věděl, co má vlastně odpouštět. Druhá věc je, že každý z nás potřebuje delší, či kratší čas na absorbování toho, co se stalo. Jestliže mě něco zasáhlo, zranilo, zabolelo, potřebuji určitý čas na to, abych to v sobě nějak zpracoval, abych to nějak přijal. Pak teprve jsem schopen odpustit. Tento čas je třeba člověku dát. U každého je jinak dlouhý a jak je to u toho druhého, to mají ti manželé o sobě vědět. Je-li někdo schopen se usmířit až druhý den, pak mu musí jeho partner ten den na to dát, a pokud je někdo schopen se usmířit už za hodinu, pak smíření musí přijít za hodinu, protože on by druhý den už nevěděl, proč se usmiřovat. Zkrátka, každý je jiný, ale hlavní je, aby zde vždy byla ochota ke smíření. Předpokladem její existence jsou tři věci.
Za prvé, že jsem schopen přijmout sebe, za druhé, že jsem schopen přijmout druhého a za třetí, že sám zažívám odpuštění ze strany Boží. Nedá se nic dělat, ale člověk, který sám odpuštění nezažívá, sám se s Bohem nesmiřuje, může být sice tolerantní, slušný, vnímavý, citlivý, ale bude velmi těžko nebo méně snadno odpouštět a bude mu to stále dělat potíže. Zkušenost, že mi Bůh odpouští, ta mě ohromě disponuje k odpouštění druhým. Odpuštění musím ale prožívat jako obšťastňující věc a ne jako mučení, jež sice hrdinsky přečkám, ale jsem rád, že už ho mám za sebou. Člověk musí znát laskavého, milosrdného, fantasticky velkorysého Boha, aby mohl přijmout odpuštění s radostí a aby sám dokázal druhým odpouštět.
Zde jsme narazili na jednu velmi důležitou věc, na kterou bych rád upozornil. Řada lidí vyrůstá bez zkušenosti nejenom Božího, ale i lidského odpuštění. Dnes už nepřicházejí tolik v úvahu děti despotických otců, kteří jim nikdy nic neodpustí, jako spíš děti, ve svém růstu zraňované lhostejností; zlobíš - nezlobíš, udělals - neudělals, všechno jedno, já se tím zatěžovat nebudu. Ono to sice na první pohled vypadá velice svobodně, ale dítěti to neprospívá, protože nabývá dojmu, že o něj nikdo nemá zájem. Pocítí-li totiž dítě ve svém růstu tlak toho, že něco udělalo špatně: „Zklamals mě“, „mrzí mě to na tebe“, „to jsem tedy od tebe opravdu nečekal“, pak ho to bolí a je-li tento tlak vystřídán odpuštěním, pak i vzdělává. Dítě ví, že na něm někomu záleží a zároveň ví, že zklame-li tuto důvěru, existuje opravný prostředek - odpuštění.
Odpouštět se člověk musí naučit a má to také na sobě zažít. A pozná-li milosrdného, odpouštějícího Boha, pak má přece jen možnost jej napodobit. Zjistí, že v odpuštění je ohromné osvobození. Nejen pro toho, komu bylo odpuštěno, ale i pro toho, kdo odpustil. Ve chvíli, kdy odpustím, nemusím se již tou záležitostí zaobírat, nemusím se jí nechat vnitřně stravovat a nemusím ji už v sobě dále nosit. To je úžasná věc.
Jak jsme si již řekli, křesťan vychází ve vzájemném vztahu z těchto principů - člověk je stvořen k Božímu obrazu a každý z nás je Bohu odpovědný, každý z nás má stejnou základní důstojnost a nikdo nemůže nikoho, ani v rodině, beztrestně ponižovat. Všichni jsme hříšníci a nikdo se nikdy nemůže postavit do pozice „já jsem dokonalý a chybu děláš jenom ty“, každý člověk je vysvobozen Kristovou smrtí, v níž On vzal jeho hříchy a hříchy nás všech na sebe a já zde proto nejsem od toho, abych veškerou vinu ve svém životě sám nesl a sám odstranil, každý z nás má možnost přijmout Boží odpuštění a nakonec musí být schopen si přiznat, že je člověk chybující a hříšný, což ho zavazuje k tomu, aby i druhého člověka přijal jako takového, neboť i příliš vysoký ideál, který by tomu druhému vytyčil, by jeho i náš vzájemný vztah zničil.
Mluvíme-li o tom, že křesťan má být schopen odpouštět, modlit se za druhého člověka a sám prožívat Boží odpuštění, nesmíme zapomenout na to, že tím nejsou vyškrtnuty všechny ostatní cesty komunikace, dorozumění a společného hledání řešení konfliktu. Jestliže manželé namísto toho, aby se nějak domluvili, proč si vzájemně nerozumí, řeknou: „Budeme se za to modlit, Bůh nám odpustil, tak my si taky odpustíme a už se o tom nebudeme dál bavit,“ a přitom ještě ani nezačali, pak si sami podkopávají půdu pod nohama. Stává se, že člověk tam, kde je pro něho komunikace těžká, ji nahradí nějakou zbožnou akcí. To ale není řešení, to je podvod. Jistěže jsou situace, kdy je lépe než o daném problému diskutovat, se za svého partnera pomodlit, protože nyní o tom mluvit nelze, ať už z jedné, či druhé strany. Druhý extrém je, chce-li se vše vyřešit jen domlouváním se a Bůh je odsunut stranou. Jsou věci, které nejsme sami bez Boha schopni dost dobře vyřešit. Člověk tedy vždy musí vzít v potaz celou škálu prostředků - jak lidskou komunikaci a zákonitosti, tak Boží milost, moc a lásku. Tyto věci se vzájemně ani nevylučují, ani neoddělují, ale také nejsou libovolně zaměnitelné. To všechno patří nějakým způsobem dohromady.
Jestliže někdo jednoho z manželů v jeho konfliktu, který doma má, polituje, pak mu to sice může být chvilku příjemné, ale trvá-li to déle, je nutné se ptát, proč to ten dotyčný dělá. Je-li to rodič, tak je zde nebezpečí, že si ho tímto chce k sobě opětně připoutat a je-li to cizí osoba opačného pohlaví, mohou z toho pro oba nastat velké těžkosti.
Politování samo o sobě může být sice příjemné, ale na vyřešení konfliktu nestačí. Je potřeba hledat cestu k nápravě a je potřeba vědět, že cesta je něco jiného než náhlý skok. Lidé by řadu potíží ve svém životě chtěli vyřešit skokem, ale jít po cestě se jim nechce. V blízkých vztazích a zvláště v manželství, se řada věcí řeší dlouhodobě. Zlo nám zde nastavuje jednu velmi známou a lidmi přesto velice často neprohlédnutou léčku - stále se nám snaží namluvit, že to špatné, co se nám připletlo do cesty, zde bude pořád, že je to nezměnitelné a že ani my, ani nikdo jiný s tím nepohneme. Na tuto hru nesmíme v žádném případě přistoupit. Není sice pravda, že již zítra bude vše v pořádku, ale je pravda, že žádné zlo netrvá věčně a že se po čase změny k lepšímu dočkáme, i když si ji teď, v tuto chvíli, nedokážeme představit. Tento poznatek je velice důležitý, protože jinak člověk může sáhnout po špatném řešení, jímž se chce této zdánlivě trvalé a nepřekonatelné překážce vyhnout. Konflikty v manželství vzniklé se ale nedají řešit mimo ně. To, co mají manželé mezi sebou, i kdyby byl ten problém sebevětší, se dá vyřešit zase jen mezi nimi, i když třeba za pomoci někoho třetího. Jakmile si člověk nechá vnutit pocit, že ten problém je nezdolatelný, že ho musí obejít mimo své manželství - a nemusí to být vždy vyslovená nevěra, každopádně to je přenesení těžiště života někam jinam, mimo. Tím se člověk dostane na velice špatnou cestu. Nedá se nic dělat, jestliže se ti dva už jednou vzali, vzniklý konflikt musí vyřešit spolu, další cestu musí také najít spolu a domluvit se musí také spolu. Od toho jsou manželé, aby vše řešili spolu.
Překonáním konfliktu se jejich vzájemný vztah ještě více zhodnotí, na to nikdy nesmíme zapomenout a proto se musí konflikty překonávat a jejich účinky odstraňovat, i když je to mnohdy velmi těžké.
Tak a teď nakonec mi můžete říci: „No, tobě se to povídá, když žádný manželský konflikt nemáš!“ Máte pravdu, povídá, ale ono zase na druhou stranu sdílet konflikty, o nichž vám druzí přijdou povědět, není také vždycky lehké.
Každá věc, o níž se má hovořit, musí být zařazena do patřičně širokých souvislostí, protože nic z toho, co se nás v životě týká, nestojí izolovaně a záleží na tom, jak danou věc chápeme.
Druhého člověka mohu chápat buď jako rovnocenného partnera, nebo jako někoho, koho mohu nějakým způsobem využít a více už mne nezajímá, či jako nepřítele, popřípadě jako nějakou podřadnou bytost.
V křesťanství máme stále před sebou jednu základní skutečnost a to, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu. Toto více rozvedeno a do hloubky pochopeno je velice důležitým základem všeho ostatního, o čem zde budeme uvažovat. Je-li totiž člověk Bohem stvořen, pak by se měl ptát, co Bůh s člověkem zamýšlel, jaký s ním měl a má záměr a pokud je člověk věřící, pak bude tento Boží záměr respektovat.
Víme-li, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, pak je tedy zřejmé nejen to, že jsou si oba postaveni na roveň, že jsou stejně významní, stejně důležití a cenní, ale i to, že mužsko - ženská polarita je Bohem zamýšlená. Ta má mnoho vrstev a aspektů a je třeba je brát v úvahu všechny. Začneme-li aspekty tělesnými, pak nejde jen o rozdílnost sexuální, ale o celkovou odlišnost stavby těla a tím i jejich životního úkolu. Dále je zde odlišnost psychická, či psychologická, každý z nich vnímá okolní podněty trochu jinak, na něco jiného klade důraz, jinak reaguje. S tím souvisí i rozdílnost jejich sociálních úloh, která není zřejmě podmíněna pouze společensky. Veškeré tyto odlišnosti muže a ženy musí být v manželství respektovány a oba se mají s těmito svými odlišnými vlastnostmi v manželství uplatnit.
Všechny lidské možnosti, schopnosti a sklony mají člověka, abychom tak řekli, humanizovat, polidštit. Tím mám na mysli nejen to, že dostanou nějaké své mravní místo, ale že jsou zařazeny do celku. Pro ilustraci uvedu malý příklad: Má-li někdo obzvláštní schopnosti rychle reagovat a je navíc příznivě fyzicky disponován, může z něho být např. dobrý sprintér. Ale to přece není celý člověk, ta schopnost enormně dobrého tělesného výkonu. A není-li zařazena do celkové kultivovanosti člověka, pak v tom bude cosi nelidského - je to dobrý sprintér a dost, nic víc, mluvit se s ním nedá o ničem, chovat se neumí a tak dále, a tak dále. To je degradace člověka na prostředek k získání medaile, k získání věhlasu jeho trenéra, či klubu. Moderní společnost je tímto nemocná a navíc z této nemoci dělá velké plus. Výchova každého odborníka nese s sebou nebezpečí této degradace na okleštěného člověka. Němci mají pro takové lidi výborné označení - „Fachidiot“ (= odborný idiot). Zná jen to své a jinak nic.
Křesťanství toto s člověkem udělat nechce. Chce člověka úplného, jako realizované Boží stvoření, jako Boží protějšek a také jako sociální bytost, tedy bytost, která je schopna vytvářet vztahy, ať už všeobecné, se všemi cizími lidmi, nebo speciální, v zaměstnání, ve škole, a nebo velmi speciální, jako jsou vztahy rodinné. Má-li člověk být pro mezilidské vztahy skutečně přínosem, pak do nich musí vstupovat naplno, celý. Tím ale nemám na mysli, že by se do nich měl vrhat naprosto bezhlavě, ale měl by do nich vstupovat celý, se všemi vrstvami své osobnosti, tělesnými i duševními.
Začněme od toho nejvzdálenějšího. Mají-li muž a žena v manželství tvořit jednotu, pak zpravidla musí být nejen fyzická, ale i duševní. Oni si musí rozumět, vzájemně se chápat, znát své myšlenky atd. To jsou jen takové nejhrubší příklady jednoty, mezi nimiž je velká spousta věcí, v nichž se mohou stále více sjednocovat. Jednou z nich je také sex. Doufám, že nyní jste pochopili, o co mi od začátku jde - o to, aby otázka sexuality byla zařazena do celku lidské osobnosti a do celku mezilidských vztahů vůbec. Aby nebyla ani jediným pojítkem mezi oběma partnery, ani vytlačena jako něco zbytečného, nežádoucího, podezřelého a divného.
Má-li člověk dobrým způsobem vstoupit do manželství, pak tam musí vstoupit celý a má-li do něho vstoupit celý, pak musí sám sebe nejen znát, ale také přijmout. V oblasti, v níž se nepřijímáme, se znehodnocujeme a narušujeme svůj vztah k druhým lidem. Nepřijme-li tedy muž dostatečně svou roli mužskou, žena ženskou, tak bude velmi těžko vytvářet manželský svazek. Toto přijetí životní role se opět skládá z mnoha vrstev.
V první řadě člověk musí přijmout, že se na něj lidé dívají jako na muže, či jako na ženu. Za zdravých okolností je tento krok zcela bez problémů. Ale jestliže si některá žena myslí, že být ženou je ostuda, nebo projev méněcennosti, pak bude velmi těžko přijímat, že se na ni ostatní dívají jako na ženu a bude potom pro ni velice těžké s někým se spojit v manželství. Ale nechce-li žena z nějakého důvodu být ženou, chce být generálem a „tvrďochem hrozným“, pak se naštěstí nejspíš nevdá. Říkám naštěstí, protože manželství s ní by bylo katastrofa. Nebude-li muž přijímat svou racionalitu a bude chtít být pořád takový něžňoučký, snový, intuitivní a já nevím, co všechno, pak nebude sám sebou, nebude mužem.
Neztotožní-li se člověk nějakým způsobem se svou sexualitou, nebude celým člověkem, nebude dostatečně komunikativním člověkem, nebude sám sebou, bez ohledu na to, zda žije v manželství, či v celibátu. Protože, všichni, kdo jsme se narodili jako muži, musíme se také muži stát a to působí na celou naši osobnost, tedy i na sexualitu. Totéž platí pro ženy. Člověk tedy musí přijmout sebe sama, včetně svých reakcí na opačné pohlaví. Za normálních okolností to znamená, že jestliže člověk vyroste bez nějakých větších rušivých vlivů, pak tuto svou roli přijme celkem snadno. Ale vyrůstá-li člověk ovlivňován něčím velice rušivým, může se stát, že svou roli přijmout nechce a také nepřijme. Řekněme si příklad. Matka, jakožto žena, je pro svou dceru naprosto nepřijatelná a ona se se svou matkou nemůže nijak ztotožnit. Tak se může stát, že ta dcera nebude chtít být ženou, což znamená, že buď bude žít mužským způsobem, nebo nebude chtít navázat partnerský vztah, nebo bude mít v sobě veliký blok vůči své sexualitě.
Přijmout sebe sama znamená přijmout sebe i se svou zranitelností. Muž je velmi zranitelný ve své ješitnosti, ohrozitelný tím, že v dané situaci nějakým způsobem selže a sklidí posměch. A chce-li muž být mužem, pak tuto svou zranitelnost musí přijmout, ale ne tak, že ji bude vyhledávat. I žena musí umět přijmout svou zranitelnost, např. ve své nekritičnosti vůči muži, do kterého se zamilovala, ve své přehnané péči o něho atd. Neznamená to, že by se člověk měl chtít této své zranitelnosti za každou cenu zbavit, nebo naopak si na ní zakládat, ale musí vědět, že k němu patří.
Právě manželství je prostor, v němž se musí ti dva lidé navzájem přijmout a co nejméně se zraňovat. Naše lidská nedokonalost a zranitelnost takový pocit bezpečí velmi potřebuje. Přijmout druhého člověka znamená, přijmout ho i když ne vždy zcela vyhovuje mým představám a přijmout ho i ve chvíli, kdy on sám ve svých vlastních očích neobstál. To je to, co dělá z manželství vztah nesmírně cenný, stabilní, hluboký a obšťastňující. A naopak nepřijetí partnera takového, jaký je, je pro manželství velkou pohromou.
Mají-li manželé nějaké velké trápení, pak první, na co narazíte, je ta skutečnost, že jeden z nich nebyl svým partnerem přijat anebo, že se nepřijali navzájem. Vedle pocitu bezpečí, o němž jsme mluvili před chvílí a který je dán právě tím vzájemným přijetím, potřebuje každý člověk mít i pocit uznání, prospěšnosti atd. - těch pocitů, potřebných ke štěstí je ještě daleko více, ale pocit bezpečí je jedním z nejdůležitějších.
Co má ale toto všechno společného s tématem „Manželství a sexualita“? Vysvětlím to velice stručně. Jsem-li věřící, tak vím, že mě Bůh stvořil, že mě chtěl, že mě zamýšlel a že jsem-li muž, mám být řádným mužem a jsem-li žena, mám být řádnou ženou. Mám tedy přijmout sám sebe a se svou životní rolí se zcela ztotožnit. O tom jsme již mluvili. A tato moje role, muže či ženy, nabývá v manželství určitého výrazu, svého naplnění. Je-li tedy někdo muž, pak má chodit po úřadech, vyřizovat nepříjemné věci se sousedy, nebo si má nechat od své ženy spravedlivě vynadat a nehnout ani brvou, když ví, že ona je rozčilena a mnoho dalších věcí, které se jeho zas až tak moc nedotknou, zatímco pro jeho ženu by znamenaly nepřekonatelnou překážku. To už patří k jeho roli muže. Později má zastávat roli otcovskou a to není žádná maličkost. Řeknu-li, že otec má být svým dětem příkladem a vzorem, zní to velice frázovitě, ale je to závažná věc. Neboť on musí být tím vzorem, i když má špatnou náladu, i když ho bolí hlava, i když dělá něco, co mu vůbec nejde. On tedy musí přijmout svou roli vůči společnosti, rodině a musí ji přijmout také uvnitř rodiny ve vztahu ke své ženě. Totéž platí i o ženě.
Přijetí své životní role se pak dále týká i sexuality. Ale ono nejde jen o ten akt samotný, ale i o různé jiné vzájemné projevy těch dvou. Chovat se k sobě jako muž a žena se ti lidé musí teprve naučit. Něco jiného je bezprostřední oddání se nějakému impulsu svého sexuálního bytí. Sexuální pud sice patří k člověku, ale, jak už jsem říkal, musí být zasazen do kontextu člověka celého, do vztahu dvou lidí a projevuje se různě - v řeči, posuňcích, postojích k nejrůznějším věcem, v jakýchkoliv projevech lásky. To všechno tedy patří k celku člověka a sexuální pud má své místo tam, kde je humanizován, polidštěn. K jeho vrcholnému polidštění dochází právě v manželství, protože zde se lidé sobě odevzdávají a přijímají se se vším, co tvoří jejich život - přijímám tě nejen jako žádoucí ženu, ale také jako dceru tvých rodičů, kteří mi nejsou příliš příjemní, jako neteř protivné tety, přijímám tě nejen v této chvíli největšího oblažení, ale také ve chvíli, kdy máš rýmu, bolí tě hlava a není s tebou řeč. Toto všechno patří k manželství a toto všechno je důstojné člověka, respektive je to pro člověka uspokojením, neboť jakmile jsem jako člověk přijímán jen v určité situaci a v ostatních ne, tak jsem spíše trpěn než přijímán. Jsem trpěn jako člověk, kterého druzí potřebují, aby jim poskytl jen jednu určitou věc, ale jinak o něj nejeví zájem.
Podobný přístup lze mít i k sexualitě. Jeden z partnerů bude přijímán jen jako partner sexuální, ač k oboustranné radosti, ale jinak bude zcela nepřijímán. Takový přístup je velmi zlý, velmi zraňující a ponižující. I kdyby se oba na takovémto přístupu dohodli, že tedy v jejich vztahu půjde jen o čisté sexuálno a jinak o nic víc, stejně se ten člověk nerozvine, nebude šťastný. Je samozřejmě velikánský rozdíl mezi pouhým uspokojováním pudů a mezi plným životem.
My všichni dobře víme, jací bychom být měli, ale velmi často takoví být nedokážeme. Jestliže nás má někdo rád, tak nás přijme, a snese i s těmito našimi chybami. Nás to sice neomlouvá, ale pro druhého to může znamenat určitý zdroj radosti, že on zvítězil sám nad sebou, že on nám rozumí, i když jsme mu třeba některými svými projevy nepříjemní. A to platí i v manželství. Projeví-li se někdo v intimní oblasti někdy jako sobec, není to správné, nemá to tak být, ale ten druhý to musí snést. Nikdo z nás není ideální a proto si nikdy nesmíte říci, že za svého partnera přijmete jen toho, kdo je naprosto ideální. Člověk sice má mít jasnou představu o tom, co je správné, co chce a o co usiluje, ale současně musí jak u sebe, tak i u svého partnera snést, když těmto ideálům zcela neodpovídá. Jedním ze základních klíčů k solidnímu křesťanskému životu a k lidskému životu vůbec je schopnost unést napětí mezi ideálem a skutečností, unést napětí tak, abych tím nesnížil ideál na úroveň svých průměrných schopností, nebo abych nevydával svou průměrnost za ideál.
Nebudu-li mít svůj ideál o něco výše než je skutečnost, pak nemám k čemu vzhlížet a kam dál růst. Rozdíl mezi ideálem a realitou je tedy velice potřebný a já musím být schopen ho unést. To patří k normálnímu životu. Křesťan, znající odpuštění ví, že Kristovo odpuštění přemosťuje onu vzdálenost, onen rozdíl mezi ideálem a skutečností. Proč o tom mluvím právě nyní? Protože v oblasti sexuálního života je člověk velice zranitelný, zejména ve své lidské důstojnosti a v citové sféře. A tak by si manželé měli těchto zranění způsobit co nejméně, a když už si nějaké udělají, pak si musí nejen odpustit, ale i se snažit ho nějak zmenšit a ulehčit.
To však předpokládá jednu velmi důležitou věc, že ti dva lidé budují k sobě vzájemně cestu. Člověk neumí vždy druhému udělat radost, musí se to učit. Chodí-li spolu dva lidé a pocítí-li k sobě sexuální přitažlivost, je to samozřejmě zcela namístě, ale zjistí-li po čase, že kromě této přitažlivosti je nepoutá vlastně vůbec nic, nedá se na takovém vztahu postavit manželství, neboť v něm musí být obsažena celá lidská osobnost. Jestliže tedy spolu dva lidé chodí, přibližují se k sobě jak fyzicky, tak i psychicky a mají touhu si tuto svou náklonnost nějakým způsobem projevit. To je také zcela v pořádku, ale pokud nejsou schopni si tuto náklonnost projevit i v situacích zcela prozaických, všedních, pak již to v pořádku není.
Naprostá většina lidí ve společnosti považuje intimní život mimo manželství za úplně normální a zdá se, že jen katolíci tvrdí, že sexualita patří pouze do manželství. Ale držme se pravdy. Odevzdávají-li se manželé v manželském slibu jeden druhému a jeden druhého přijímají, pak to znamená, že se sobě navzájem odevzdávají se vším i se svou budoucností, že si tedy uzavírají cestu nazpět a společně chtějí jít jen dopředu. A tomuto odevzdání odpovídá i jeho tělesné vyjádření a vědomí, že z jejich intimního setkání může vzniknout nový život a ten potřebuje zázemí obou rodičů, kteří se nechtějí rozejít a kteří jsou tedy jedno. My sice žijeme ve společnosti, která nemá příliš ve zvyku domýšlet věci až dokonce, ale v tomto případě je to více než nutné.
Sexualita a rodičovství patří k sobě. Vezmou-li se dva lidé, intimně spolu žijí, ale nemohou mít děti, zpravidla tím nesmírně trpí, neboť intimní setkání dvou lidí nemá být jen vyjádřením jejich vzájemné náklonnosti, ale má být i plodné. Jestliže tedy dva lidé spolu chodí, vezmou se a mají děti, tak i přes veškeré starosti cítí svůj život jako naplněný. Znamená to, že plodnost vztahu s sebou přináší i jeho naplnění a chybí-li, pak ten vztah není v pořádku. Ono vzájemné přijetí jeden druhého a odevzdání se jeden druhému vyjadřujeme svatbou. To není jen formalita, je to veřejná deklarace toho, že ti dva před světem patří k sobě a nikdo a nic nemá právo je rozvracet a všichni to mají respektovat. Proto je ve všech lidských kulturách svatba veřejnou záležitostí.
Vyspělá společnost umožňuje vytrhnout některé věci z kontextu ostatních vztahů, např. sexualitu ze vztahu k plodnosti. Víte, že církev je, zhruba řečeno, proti všem umělým způsobům zabraňování početí, neboť jestliže opatruje pravdu o Božím stvoření, nemůže jen tak říci, že je dobré jakýmkoli způsobem bránit početí a jen ať si to lidé dělají jak chtějí. Říci dnes, že si to udělám jak já chci, může mít zítra, pozítří, za deset let nepříjemné a nezměnitelné následky. A zde se dostáváme k další otázce, a to je-li dítě produkt, či dar. Ve společnosti, kde je všechno více méně plánovatelné, uspořádatelné, říditelné, je tudíž plánovatelné i početí dítěte. Vůbec nemám na mysli, že by rodiny měly mít dvacet dětí, hlava nehlava. Ale je skutečně veliký rozdíl v tom, zda je rodičovství přijímáno jako dar, či jako plánovaná akce, nebo jako nutné zlo.
Jakmile je člověk schopen přijímat dar, jakmile touží po obdarování, otevírá si cestu ke štěstí. Jestliže pouze plánuje, pak má štěstí velmi omezené. Je-li dítě pojímáno jen jako plánovaný objekt v řadě „byt - video - chata“, je tím velmi degradováno a je-li bráno jako výsledek špatného postupu, je to pro obě strany dost zlé.
Uvádí se, že 40 - 60% těhotenství končí jako spontánní nebo nepozorované potraty. Interrupce, umělé ukončení těhotenství, je naproti tomu zacíleným jednáním člověka proti již existujícímu lidskému životu. Toto musí člověk jasně vědět a nesmí si to nijak omlouvat. Řeči o právu matky rozhodovat o svém mateřství jsou velmi demagogické, neboť je to jen půl pravdy vydávané za pravdu celou. Zde nejde jen o jeden lidský život, o život matky, ale o životy dva - o život matky a i o život jejího dítěte, o život nenarozený, který se nemůže nijak bránit. Tato věc se nemůže v prvé řadě vyřešit zákonem, ale výchovou k úctě k lidskému životu. Ze své kněžské praxe bych ještě dodal, že lidé běžně nevědí, jak daleko a hluboko může jít psychické zranění ženy po potratu. Netýká se to sice každé ženy, některá může být velice cynická a nevnímavá k příčinám svých bolestí, ale ta, která to reflektuje, i když zažije odpuštění ve svátosti smíření, může pak dlouho zažívat velmi a velmi neblahé stavy.
Pokud se setkáme s výrazem „miniinterupce“, potom nám musí být jasné, že zde nejde o nějaké zmenšené zlo, : Je to prostě usmrcení lidské bytosti v ranném stadiu vývoje, které je sice šetrnější vzhledem ke zdraví matky, ovšem život dítěte likviduje opět bez milosti nezvratně.
Je s podivem, že přes všechno možné popularizování výsledků vědy, bývají lidé v oblasti vědomostí o vývoji lidského jedince velmi nevědomí. Leckdo je dnes ještě ochoten pochybovat a diskutovat o tom, zda je vyvíjející se zárodek v matčině těle již člověkem, popřípadě od kdy je člověkem. To je velmi neblahé. Musí nám tedy být jasné, že od početí dítěte, tedy od spojení mužské a ženské pohlavní buňky, nemůže z této dělící se buňky, která vytváří zárodek, vzniknout nic jiného než člověk. Dále je dnes zřejmé, že v okamžiku splynutí buněk se předává úplná genetická informace - v tu chvíli, a potom už nic takového není! Čili celé dědičné bohatství po předcích je otisknuto v okamžiku početí. Nemáme tedy důvod ani právo dávat nějakou hranici, od kdy je zárodek člověkem. Lidský život vzniká početím a má být od tohoto počátku až do konce chráněn. Na tom nic nemění skutečnost, že zdaleka ne všechny počaté zárodky se uchytí v matčině těle, že ne všechna započatá těhotenství pokračují samočinně až do porodu.
Potrat tedy není antikoncepcí. A antikoncepce? To je lidská činnost, která má zabránit těhotenství. V zásadě jsou dva druhy antikoncepce: abortivní (tedy působící potrat v nejrannějším stadiu) a neabortivní. Abortivní antikoncepce je jednak pilulka „post“, (užívá se po uskutečněném pohlavním spojení), dále nitroděložní tělísko, které zabraňuje uhnízdění oplodněného vajíčka a také některé antikoncepční pilulky, které nezabraňují uvolnění vajíčka, ale likvidují až oplodněné vajíčko. Vůči abortivní antikoncepci platí v katolické morálce, která chce chránit život od početí, kategorické a bezvýjimečné ne.
Ostatní druhy antikoncepce, označované spolu s prvními za antikoncepci umělou, nejsou rovněž v katolické morálce povolené, ať už jde o pilulky, nebo bariérové prostředky (kondom), nebo přerušovanou soulož. Důvody si lze, spolu s mnoha jinými moudrými slovy o hodnotě manželství a rodičovství, přečíst v encyklice Pavla VI. Humanae vitae. Hlavně je tam zdůrazněno nejen nedovolení umělých prostředků, ale námitky proti oddělení spojivého a plodivého aspektu v manželském životě.
Jediná metoda, proti které nejsou námitky, je takzvaná metoda přirozená. Ta není vlastně ničím, co by přímo početí bránilo. Metoda přirozeného plánování rodičovství (u nás často označována zkratkou PPR) spočívá v zásadě v rozpoznání a respektování neplodných dní ženy, tedy dní, kdy k početí nemůže dojít. Metody zjišťování těchto dnů se lety zdokonalují a řada manželských dvojic bez problémů uspořádá svůj sexuální život podle neplodných dnů v období, kdy mají dobré a jasné důvody vyhnout se početí dítěte, aniž by sledovali sobecké zájmy. Kromě jiných obtíží má tato metoda dvě „nevýhody“: vyžaduje určitý zácvik (což dá mnohem víc práce, než napsat recept) a nedá se na ní vydělat (na rozdíl od hormonálních přípravků. Proto bývá v běžné „antikoncepční propagandě“ dost málo ceněna, případně pomlouvána.
Myslím, že toto, co říkám, pro první orientaci stačí. Když se manželská dvojice dostane do praktických starostí s antikoncepcí, má dnes možnost najít v křesťanských poradnách a u vyškolených poradců kvalifikovanou radu. Tito poradci ale často říkají, že je dobré, naučí-li se žena rozlišovat své plodné a neplodné dny od počátku manželství, dříve, než je antikoncepce aktuální. Je to jistě moudré, není ale mým úkolem zde probírat odborné medicínské otázky. K tomu je zde literatura (dr. Šipr, dr. Rotzer a další) a zmíněné poradny a poradci. V každém případě by se ale antikoncepce neměla stát otázkou jen technickou (jak to udělat?). Musí být chápána v celku života manželů popřípadě rodiny tak, aby manželství i rodina prosperovala.
Nyní bych ještě rád něco poznamenal k rodičovství jako takovému. Je to velký životní úkol a je škoda, že ho většina lidí plní jako naprostí amatéři. Všichni rodiče se učí na svém prvním dítěti, to dítě to sice přežije, ale je přece jenom dobré, když se ti rodiče mohou občas něco dozvědět od druhých. Vždy je potřeba vědět o trochu víc, než jen to, co bylo u nich doma. Dále je také nutno vědět, že dítě je dar, že je jim svěřeno do péče, aby ho potom pustili do světa, že patří Bohu a je-li pokřtěno, je jeho vlastním dítětem a rodičovství je role, z jejíhož provedení se rodič bude jednou Bohu zodpovídat.
Rodičovství předpokládá manželství. Aby se mohlo dobrému rodičovství dostát, je třeba pěstovat v manželství jednotu. Rozvod není pro děti řešením, ale vždycky katastrofou. Rodičovství, dobré rodičovství, se dá realizovat jen v úplném, fungujícím a stabilním manželství. Jsou to sice základní a banální pravdy, ale je třeba si je jasně vymezit.
Teď pouze zopakuji, co jsem již říkal. Jste-li křesťané a křesťané skutečně věřící, pak žádný problém neřešte a neluštěte bez Boha. Nezříkejte se ale kvůli tomu pomoci odborníků - lékaře, psychiatry, psychology, sexuology atd. můžete ve svém životě potřebovat. A na druhou stranu to všechno má být včleněno do celku mé víry v Boha, do celku mého obrazu světa, odvozeného z Písma. Chtít vyřešit nějakou složitou situaci jenom s odborníky, bez Boha, to je pro křesťana vždy nedostatečné a nebo zase jen říkat: „Pane Bože, pomoc...“ tam, kde mám jít k zubaři, protože to já nerad a bojím se toho, je vždy chybné.
A na závěr zopakuji ještě jednu věc a to, že manželé mají být spolu schopni hovořit o všem, tedy i o věcech zcela intimních. Citlivě, vkusně, s taktem, ale o všem. Naopak zase ne všechno jsou manželé schopni vyřešit sami a občas to jinak, než s pomocí někoho dalšího, nejde. Není ale možné, aby jeden z manželů použil toho třetího jako zbraň proti svému partnerovi. A naopak on nemůže mezi nimi dělat soudce, někdy stačí, když je pouze vyslechne. Opravdu těžké je, chce-li jeden o problému mluvit, řešit ho a druhý za žádnou cenu ne. Existují i těžkosti, které vyřešit nelze, které je nutno nést a pokud je člověk nese s ochotou, pak pro něho mohou být i zdrojem vnitřní radosti a uspokojení.
Jako úplně poslední věc bych s vámi chtěl probrat průběh svatebního obřadu abyste pochopili smysl slov, která se při něm říkají. Neboť má-li člověk za něčím stát, pak to musí také chápat a musí mu to být přiměřeně vlastní. Zčásti se zde bude opakovat to, o čem jsme již předtím mluvili.
Nejdříve jsme si říkali, že manželství je úmluva, vznikající ze svobodného rozhodnutí dvou lidí, kteří se sobě navzájem dávají a přijímají se na celý život. Tato úmluva je závazkem poutajícím dva lidi do konce života. Vzniká před Bohem a je proto právním aktem nejvyššího významu, majícím své podmínky, o nichž jsme zde již také mluvili a svatební obřad je opakuje.
Po všech patřičných přípravách ti lidé tedy spolu stojí na prahu kostela, kde je oddávající kněz přivítá a jdou potom dopředu do kostela, kde jsou znovu přivítáni všichni zúčastnění. A nyní přichází první důležitý bod: čte se nějaký úryvek z Písma. Toto by se vůbec nemělo podcenit. Jsou faráři, u nichž si texty, které se pak budou při svatbě číst, můžete vybrat. Text z Písma si ti lidé mohou přivlastnit, vzít si ho za vlastní do dalšího života.
Po promluvě následuje vlastní svatební obřad. Kněz se obrátí k těm dvěma a ptá se jich: „Františku a Marie, rozhodli jste se uzavřít manželství. Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“ Svobodné a upřímné, bez donucení, z vlastní vůle - to je první obecně lidský základ nějakého závazku. Donucení, zneplatňující manželství, je donucením ohrožujícím celý život. V každém případě lidsky důstojný akt je takový, když člověk ví, co dělá a stojí za tím svou odpovědností a svým rozhodnutím.
Druhá otázka zní: „Chcete uzavřít manželství. Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“ Jde zde o otázku nerozlučnosti manželství, která je vzata pozitivně - ne „nechcete se rozejít“, ale: „Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“ To jsou veliká slova a slova přiměřeně důstojná člověka. Je to vlastně největší investice, jakou člověk disponuje a chce-li takto sebe někomu dát, pak to opravdu nemůže být jen tak a jen na chvilku. „Na celý život“ - to je úměrné velikosti člověka, závažnosti jeho rozhodnutí, významu partnerského vztahu. Je velmi důležité chápat, že celoživotní spojení, společenství, svazek není poutem bezmyšlenkovitě vytvořeným, ale poutem co do odpovědnosti člověku přiměřeným. Jestliže tedy člověk sebe dává druhému, pak od něho právem očekává, že on to přijme také s takovou vážností a že na svém rozhodnutí již nebude chtít nic měnit. Přijetí druhým člověkem v manželství je velkým oceněním - já mám pro tebe takovou cenu, že si mě bereš jako jediného z celého světa. A když se toto ocenění změní: „Mě už to nebaví, tak si běž,“ pak je to jedno z největších pokoření člověka. Nenechte se nikdy zmanipulovat hloupými řečmi o svobodě člověka, o svobodě odejít od jednoho k druhému a žít v jiném svazku. Rozvod je vždy alespoň pro jednoho hlubokým ponížením. Může se sice stát, že se manželství rozpadne, že ti lidé spolu jdou tak, že dojdou k rozvodu, ale v žádném případě nesmíme rozvod považovat za řešení, to je vždycky nenapravitelná tragédie. Jde o to, abychom nehledali řešení tam, kde není. Jistěže se stane, že lidé potom vedou lepší život než předtím, protože ona tvrdá životní zkušenost může člověka posunout o kousek dál, k zralosti, odpovědnosti, k docenění něčeho, co předtím neviděl, ale zranění zde zůstává pořád.
Třetí otázka před uzavřením samotného svatebního slibu je: „Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem, přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?“ To jsou slova, která ve chvíli, kdy se lidé berou, nebývají brána příliš vážně, i když všichni normálně cítící lidé se na své první dítě těší. Není ale vůbec jednoduché, jakým způsobem to dítě přijmou. Nechci zde mluvit o dětech nechtěných, což je velmi smutná a podivná kapitola, ačkoli i zde se může postoj rodičů podstatně změnit. Chci zde mluvit o tom, že dítě může být přijato jako vlastnictví, jako prestižní záležitost, jako nejmilejší hračka svých rodičů, jako největší „chlubítko“. Otázka „přijmete děti od Boha ochotně“, může na první pohled znít dost naivně. Ale mezi tím, zda je dítě přijato jako dar, nebo si ho rodiče opatří v řadě předmětů, tedy po bytu, sedací soupravě, elektronické „výbavě“ atd. je propastný rozdíl.
Pochopí-li člověk, že zdrojem lidského života, jeho dárcem je Bůh, nemůže zaujmout vůči svému dítěti postoj bezohledného manipulátora. Dítě mu nikdy nebude „patřit“, nebude jen nástrojem k realizaci rodičovských plánů.e a žádná jiná varianta nepřichází v úvahu.
Nad textem manželského slibu vždycky žasnu, protože je velmi stručný a přitom tak obsažný: „Já, František, odevzdávám se tobě Marie a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A ona říká: „Já, Marie... “
V této větě je obsažen celý základní děj, který musí mezi nimi proběhnout a i nadále probíhat, aby jejich manželství bylo manželstvím - odevzdávám se ti a přijímám tě. Řeknu-li odevzdávám se ti, znamená to, že už nikdy nebudu zcela sám sobě pánem, že už nebudu moci „beztrestně“ myslet jenom sám na sebe, že už nikdy nebudu moci dělat rozhodnutí jenom sám za sebe.
Další věc je přijetí. Já musím toho druhého přijmout se vším všudy, s jeho dobrými i špatnými vlastnostmi, s jeho minulostí, rodinou, ale i s jeho budoucností, i když je to veličina nepoznaná a nepoznatelná. Člověk se postupem let mění, dozrává, mění se i jeho sociální postavení, to jak na něho druzí pohlížejí, mění se, když se stane rodičem, mění se, je-li nemocný a mění se, musí-li reagovat na nějakou velkou ztrátu, škodu, zásah do svého života. Ale jinak to nejde. Jak by se člověk v manželství mohl cítit přijatý, kdyby mu ten druhý řekl: „Přijímám tě pokud nebudeš nemocný, nestaneš se protivným...“ To není přijetí, ale vytyčení trasy, z níž se určitě v průběhu vybočí. Ale jsou i věci, o nichž se manželé mohou domluvit, že je ve svém manželství zásadně nechtějí, považují je za netolerovatelné.
Manželský slib obsahuje ochotu přijmout svého partnera v každém případě, ať nastanou jakékoliv nepředvídané okolnosti. Znamená to, že jsou schopni vzájemné oběti - já to slovo velmi nerad používám, ale nevím, jak to říci jinak, že jsou schopni sami ze sebe něco velmi podstatného ztratit, aby udrželi jednotu. Člověk žijící v manželství si musí občas umět říci: „Tohle mě tedy upřímně štve, ale když už jsem si ji (jeho) jednou vzal, tak ji (jeho) musím vzít i s tím, co mě štve.“ Člověk není dělitelný, nemůžete ho mít čtyři pětiny doma a pátou za dveřmi, protože právě tu nesnášíte. Zde je to „buď všechno nebo nic“. Vždyť člověk do manželství vstupovat nemusí, nařízeno to není, nemusí nikoho přijímat, nemusí se nikomu odevzdávat. Ale pokud se k tomu rozhodl, má toto rozhodnutí realizovat co nejplněji a napořád.
„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost...“ Říci toto v den svatby nedělá u průměrně schopných a dobrých jedinců žádné problémy. Je ale nutné si dostatečně uvědomit rozdíl mezi láskou a zamilovaností, rozdíl mezi ohromně krásnými pocity a šedí všedního života, v němž se láska projevuje zejména překonáváním nekonečného množství drobných problémů a nepříjemností. Láska je mnohem víc rozhodnutí pro druhého a rozhodnutí překonávat to, co nás od sebe dělí, než jenom srdceryvné, sladké nebo sladkobolné city. Z těch, ani v nich, se nedá žít pořád.
„Zachovám ti úctu...“ Lidem se občas zdá, že u těch, kteří jsou si blízcí něco jako úcta nepřichází v úvahu. Oni se přece mají rádi a úctu cítí někdy jako něco odcizujícího, škrobeného. Ale jak známo, jestliže druhý člověk ke mně ztratí úctu, pak se tím cítím být ponížen a naopak a vzájemnou úctu v manželství lze ztratit velice snadno. Člověk se může před svým partnerem shodit různým způsobem - neupraveností, lží, nějakým velkým navztekáním se na někoho atd. Úctu k partnerovi je tedy zapotřebí neustále udržovat a je i nutné se chovat tak, aby on neztratil úctu ke mně.
„Zachovám ti věrnost...“ Zejména v tom striktním smyslu slova, že neučiním svou ženou (mužem) někoho jiného. Prostředí, v němž se dnes pohybujeme, věrnosti rozhodně nenapomáhá, nepodporuje ji, ani nerespektuje. Tuto zásadu si manželé musí hájit. Její porušení je velice citlivé a nepříjemné. Zde je potřeba odpustit, ale odpustit dokonale, bez nějakých postranních úmyslů, vydírání. Neznamená to ale zaujmout postoj typu „mě to nevadí“, protože tím můžete buď svého partnera vehnat do další náruče, nebo naprosto zmizí jakákoliv vzájemná úcta. Bohužel dokonce i v manželských poradnách se někdy setkáváme s radami věrnost vůbec nerespektující. Podle nich se dá řada problémů vyřešit konstatováním: „Tak si někoho najděte,“ - to je potřeba vědět, protože taková rada je pro křesťana absolutně nepřijatelná.
„...že tě nikdy neopustím...“ I toto je potřeba chápat v širším smyslu. Opustit člověka můžeme i když od něho budeme pouhých 10 cm. Opustit člověka můžeme ve chvíli, kdy nám jeho starosti začnou být lhostejné, ve chvíli, kdy ho v něčem necháme. Co se jednomu z partnerů zdá jako maličkost, může být pro druhého nepřekonatelným problémem a jestliže ho ten první nějak odbude a dále se o to nezajímá, pak ho v tom zkrátka nechal, opustil ho. To se snáší velice těžko. Stejně tak lze druhého opustit mezi lidmi, když se jeden přidá na jejich stranu proti svému partnerovi, a ten opuštěný to pak většinou chápe jako zradu. Taková poranění v lidech vězí velmi hluboko a často se sčítají dohromady, až je z toho buď výbuch, nebo pozvolné odcizování. Obojí je velice zlé.
„...a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ Dobré - to člověk většinou nepočítá, to bere jaksi automaticky. Nikdy nežádáme žádné velké zdůvodnění, proč se nám vede dobře, u opaku to žádáme často. Prožívá-li člověk se svým partnerem další špatnou věc, pak by si měl spočítat, že těch dobrých bylo mnohem více a přitom je ani nepočítal. Mají-li ti dva být sjednoceni, pak to nejde jinak, než že spolu ponesou dobré i zlé, jinak by své celoživotní společenství žít nemohli.
„K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Věta, která sice vypadá jako zbožný dovětek a přitom by měla být řečena s největší opravdovostí. Manželství je sice pro lidi, ale mezi lidmi zasaženými hříchem a proto dobré manželství je úkolem téměř nadlidským. Přesto je to zcela žádoucí a i možné. Důležité je, zda při plnění tohoto úkolu bude křesťan počítat jen s vlastními silami, nebo i s Boží pomocí. Mám-li v nějaké těžké věci obstát, pak bych se nejen neměl Boží pomoci zříkat, ale měl bych ji dokonce vyhledávat. Schopnost a ochota zvát Boha do svého manželství, jako někoho, kdo zde může pro nás udělat mnoho dobrého, se postupem doby může prohlubovat a růst. Je velmi nešťastné, narůstá-li v lidech namísto zkušeností s Bohem, ochoty spolehnout se na něj a porozumět mu, pouze skepse. Celé manželství náleží Bohu a tím patří i do života církve, v níž je možností Boží pomoci celá řada.
Teď ještě stručně dokončím popis svatebního obřadu. Manželský slib si ti dva říkají navzájem - nejdříve on jí, potom ona jemu. Drží se přitom za ruce a dívají se na sebe. Tímto vzájemným slibem se církevně uzavírá manželství oni si tak vzájemně udělují svátost manželství. Kněz pak říká: „Před Bohem, před církví a před tímto shromážděním potvrzuji, že jste řádně uzavřeli manželství. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.“ To je poslední připomenutí toho, že manželství není jen jejich věc, rozhodnutí, pouto, ale něco, co dělá Bůh a čemu se oni vydávají. V době mých rodičů patřilo ke svatebnímu obřadu, že pan farář převázal ruce snoubenců štolou. Dnes je řečeno, že může položit ruce nebo štolu na spojené ruce snoubenců. Manželské pouto uzavírají v každém případě oni sami, kněz ani církev je „nespoutá“.
Ještě se musím zmínit o tom, že kněz se modlí krátkou modlitbu nad jejich snubními prstýnky, což je prosba o požehnání pro snoubence. Pak je modlitba za manžele, požehnání a konec. Takto vypadá svatební obřad beze mše. Je-li ve mši (což je možné, jsou-li oba katolíci a mělo by to tak v tom případě zpravidla být), potom je příchod k oltáři tak jak bylo popsáno a vlastní svatební obřad je po evangeliu a promluvě.
Tak, teď už víte všechno, kromě toho, co vás čeká a jak obstojíte.To ale naštěstí nevíme nikdo, protože by to pro nás bylo neúnosné. A tak když lidé přejí novomanželům po svatbě hodně štěstí, aby je nic netrápilo, je to moc hezké, ale já bych se spokojil s přáním, aby se ani jeden z nich nezkazil, případně, aby se stali ještě trošku lepšími. To je daleko důležitější než to, co na nás dopadne zvenku.