Nejprve budeme mluvit o tom, jak církev chápe manželství. Úvodem ale několik slov o smyslu přípravy samotné. Víte, podle mých zkušeností za patnáct let kněžství a nějakých před tím bych řekl, že mluvit s lidmi o manželství před manželstvím je, já to přeženu, zbytečnost a holý nesmysl. Protože jim člověk říká o věcech, které se jich pořád ještě netýkají. Navíc každý člověk, který se na manželství chystá si říká: „Ano, je to pravda, že tamti dělají takové chyby, ale já (my) je dělat nebudeme. Je pravda, že tamtěm se to nepovedlo, ale udělali to špatně. My nejsme jako oni. My (já) to tak prostě neuděláme!“ Toto svaté odhodlání je velmi dobré, bohužel, jak by nám dosvědčili všichni starší manželé, to tak nefunguje. Člověk samozřejmě chyby dělá a až se kolikrát diví, jak opakuje ty, o kterých slyšel a četl.
To je první věc a druhá věc je, že k řadě problémů člověk dojde až v manželství a teprve pak začne hledat jejich řešení. Takže je opravdu třeba, a je to i požadavek církve, konat s lidmi přípravu na manželství. Přestože jsem před chvílí říkal něco jiného, je to tak. Je potřeba jasně říci, oč jde, aby člověk mohl dělat jasné rozhodnutí, aby věděl k čemu se rozhoduje. Dále je třeba upozornit na některé věci, které jsou pro lidi, chystající se přijmout svátost manželství, zatím čistou teorií. Ale to je všechno předběžné. Hlavní je starat se o ně i pak a oni, lidé žijící v manželství, musí hledat na své otázky odpovědi skutečně křesťanské. Ten druhý bod je velice důležitý, protože člověk, když vstoupí do manželství a zejména narozením dítěte, kdy začne fungovat celá rodina, začne mít naprosto nové starosti, jejichž obsah předtím neznal. Na řadu věcí se začne dívat nově. Jeho přátelé, kteří zůstali svobodní, jsou nyní tak trochu za ním. Oni mají prostě jiný svět, jiné starosti a navzájem si říkají: „Co ten má za starosti?!“
Co tedy člověk udělá, když už neví kudy kam? Rozhlédne se po těch, kteří jsou již ve stejné situaci. Zatímco lidé, mající půl roku před svatbou, si nemají co povídat s těmi fádními maminkami, které pořád jezdí s kočárem a mají starosti jen o to, kde je sunar atd., tak jakmile se sami do této situace dostanou, budou to i jejich starosti. Ať si předem říkají cokoliv. Začnou si s těmito lidmi rozumět a začnou se podle nich i řídit. To často znamená, že se začnou řídit podle nekřesťanů a přebírat jejich nekřesťanská řešení, protože jiná neznají. Proto říkám, že je třeba, aby se o lidi, žijící v manželství, kněz, křesťané, společenství, farnost určitým způsobem starali a oni dva aby pak hledali křesťanské řešení /!/ svých otázek. Proč? Protože manželství má jednak základ naprosto přirozený a jednak má být křesťanské manželství životem žitým v kontextu celé křesťanské víry. K tomu si něco řekneme.
Nejdříve se zaměříme na přirozený základ manželství. To je věc, která ač vypadá obyčejně a jednoduše, vůbec obyčejná a jednoduchá není, neboť my, díky civilizaci, žijeme v nepřirozeném prostředí. Míněno ekologicky, materiálně i společensky. Naštěstí nerosteme jako dříví v lese, ale v prostředí, kde si mnoho věcí volíme, určitým způsobem jsme si je připravili a také jsme je určitým způsobem zdeformovali. Není nám samo od sebe zcela jasné, jak věci mají být, a proto musíme vše vlastně znovuobjevovat. Člověk se musí ptát, jak věci mají být, protože to sám od sebe nepozná nebo ne vždy pozná. Vezměme si jenom svou vlastní zkušenost a zkušenost řady lidí kolem nás. Někdo vyrostl v harmonické rodině, jiný v problematické a další v rozdělené. Zkrátka ne všichni udělali stejnou základní zkušenost o soudržnosti rodiny.V tom se lidé mezi sebou velice liší. A tyto zkušenosti na ně samozřejmě působí.
I když řekneme, že manželství má přirozený základ, neboť to, že muž a žena se hledají, najdou, žijí spolu a vytvoří trvalý svazek, je v člověku a v celém lidském žití, dalo by se říci, doslova naprogramováno, děláme přesto v praxi zkušenost s tolika znetvořeninami, že nám to zdaleka být jasné nemusí. Křesťan v sobě nese v první řadě výhodu znalosti Božího zjevení, zná, co Bůh řekl, co dal prostřednictvím lidí najevo o svých úmyslech a řádech a může se jich tedy přidržet. Takže křesťanství nám jasně řekne, že:
1. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a stvořil je k svému obrazu. To je velmi důležité. Jestliže Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tak jsou oba vůči Bohu rovnocennými, a tedy i vůči sobě a světu.
2. Stvořil je k svému obrazu. Člověk v sobě nese něco, co je v zásadě úctyhodné, ať už je vzdělaný nebo nevzdělaný, umytý či špinavý, zdravý nebo nemocný.
3. Řečeno slovy Písma, „pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná“ (Gn 2, 20), která by se k němu hodila a tak tedy - ten krásný obraz - Bůh přivedl na člověka spánek, vyňal žebro z jeho těla, zformoval z něho ženu, přivedl ji k člověku a ten řekl: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ (Gn 2, 23). K tomu se ještě vrátíme.
V tomto je skvělým způsobem ukázáno, jak muž i žena - Boží dílo z téhož zdroje a materiálu, tíhnou k sobě. Ono je to obsaženo už i v názvu - hebrejsky se muž řekne „iš“ a ženský rod se tvoří příponou -a: „iš - iša“. Výraz „žena“ je tedy v hebrejštině odvozen jen příponou od výrazu „muž“. Je zde naznačena naprostá rovnocennost a přece různost muže a ženy a to je věc ohromě důležitá. Nedbat obojího vede k zásadní chybě. Člověk je muž a žena a tím je dána základní, Bohem chtěná, pluralita. Není tedy muž dílem Božím a žena dílem ďáblovým, nebo naopak. Nic takového.
V Písmu sv. čteme: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji a panujte . . .“ (Gn 1, 28) a dále hlavně tuto větu: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 1, 24), které je ovšem třeba rozumět hebrejsky, neboť v hebrejštině je tělo výrazem pro člověka. Ti dva budou tedy jedna bytost a my zde tak máme vytyčený cíl, k němuž bude směřovat náš výklad a k němuž směřuje celé manželství. Dávám důraz na slovo „směřuje“, protože jde o úkol celoživotní.
Být jeden. Je to úkol nesmírně těžký a znova a znova se k němu manželé musí vracet. Pro nás je podstatné, že to tak chtěl Bůh. Čili, že manželství není nějaká druhá životní cesta pro ty, kteří lépe žít neumějí. Není to pocit, který padne na člověka, je-li tak zvaně „mimo“: onemocní mu třetí dítě, pohádá se s tchýní, babička z druhé strany také onemocní, žena se na něj rozčílí a pak jim ještě vypadnou pojistky a on si řekne: „Celý manželství je dílo ďáblovo, to snad není možný, tohleto!“ Nic takového, manželství je dílo Boží. Věc, která je Bohem chtěná. Navíc dnes nám i vědy zcela neteologické, jako je např. psychologie apod. ukazují, jak vlastně žití tohoto, řekl bych, základního ideálu, který nám Písmo zprostředkovává, je pro člověka, pro rodinu, tedy pro muže, ženu a děti to nejpřirozenější a optimální a jakékoliv vybočení je problematické.
Člověk v sobě může skutečně objevit schopnost přilnout, přidržet se svého protějšku tak, aby ti dva byli jedno, ale udělá-li to čtyřikrát za život, je tím samozřejmě zraněn a sám zraňuje. Protože on je stvořen, aby to udělal jen jednou, aby jen jednou uzavřel vztah, který nikdy nebude odvolán. Člověk ale není bytost, jak víme, tak zcela ideální. Můžeme vzít na pomoc další vyprávění knihy Genesis. O čem? O původu této neideálnosti - tj. o prvotním hříchu. Člověk je skvělé Boží dílo, ale poněkud porouchané. Skvělé Boží dílo, v němž se stala zásadní chyba a to ta, že člověk hned na počátku odtrhl svou důvěru od svého původce, od Boha. Všichni víme, že rozlišujeme dobro a zlo, víme, že dobro je to, co „za něco stojí“, víme, že bychom za ním měli jít a přesto to vždycky neděláme. Víme, že nás vždycky bolí, když nám někdo ublíží, a přesto jsme schopni ublížit druhým. Víme, že nám vadí nepravda, a přesto jsme schopni lhát. A tak dále. Člověk poznává dobro, rozhoduje se pro dobro, ale nekoná ho a ví o tom. Tato neideálnost nás velmi zatěžuje. Samozřejmě, že dva lidé v takovém tom druhém až třetím stupni zamilovanosti a okouzlení sice vědí, že druzí lidé jsou zlí, ale sami „dobře vědí, že oni dva na sebe takoví nikdy nebudou. Oni dva na sebe budou vždy ideální, vždyť se mají rádi.“ Je to pravda, že jsou k tomu rozhodnuti, ale musí počítat s tím, že se jim to nepovede. A běda tomu, kdo s tím nepočítá!
Neideálnost do lidských vztahů zasahuje, což je dáno naší hříšností a, řečeno teologicky, náklonností naší přirozenosti ke zlu. To ale neznamená, že jsme skrz naskrz zlí. Znamená to, obrazně řečeno, že je pro nás samozřejmě snazší se z kopce sklouznout, než do kopce lézti. Je pro nás snazší ujet ke zlu, než se vyškrábat k dobru. A po této šikmé, poněkud kluzké ploše se pohybujeme vlastně celý život - i v manželství.
Proto veškeré naše chybování, naši hříšnost, to, že poznáváme dobro a přece je pro nás tak těžké ho uskutečňovat, to všechno musíme do úvah o manželství zakalkulovat. Počítat s manželstvím jako se vztahem dvou ideálních partnerů, ideálně se k sobě chovajících, je samozřejmě ukrutná hloupost. A běda tomu, kdo řekne: „Tak a ne jinak, my budeme jenom ideální, jinak nehrajeme!“ - to si tedy skutečně nezahraje a hlavně to nedokáže. To platí pro všechny oblasti lidského života. My musíme znát ideál, musíme o něj usilovat, ale musíme unést diferenci mezi tímto ideálem a skutečností. Jak jsem již řekl, platí to pro celý lidský život, pro všechny lidské vztahy a tedy i pro vztah muže a ženy v manželství. Uvědomte si, prosím vás, že patrně ze všech nauk pouze křesťanství počítá s hříšností člověka. Ačkoliv mu staví slovy: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48), před oči vysoký ideál dokonalosti Boží, počítá s reálnou úrovní člověka, s diferencí mezi ideálem a skutečností. Z ideálu neslevuje a člověka nezatracuje. Proč? Protože zná jednu zásadní věc, kterou řada jiných nauk vůbec nezná - milosrdenství Boží, projevující se v odpuštění. Jen díky Božímu milosrdenství nám může být odpuštěno. To je tedy další podstatná věc, kterou křesťanství zná - odpuštění. A ta umožňuje unést tento rozdíl mezi tím, co být má, a tím, co je. Kdo odpuštění nezná, ten má několik možností: buď vydávat realitu za ideál a říci „je to akorát“, nebo snížit ideál na úroveň reality a říci „jinak to nejde“, nebo být slepý, tvrdý, nesmlouvavý nesnesitelný. Křesťanství zná odpověď a tato existující odpověď je jednou ze základních možností pro existenci jakéhokoliv soužití, zejména pak manželského. Kdo nezná odpuštění, kdo nemá zkušenost s tím, že je mu odpuštěno, bude sám těžko odpouštět, nebo bude jen lhostejný. Takový člověk má tedy pouze dvě možnosti - být tvrdý nebo lhostejný. Ani jedna z nich neprospívá lidskému růstu a lidskému soužití.
Nyní se pokusím vše shrnout. Nejdříve tedy přirozený základ k úvahám o manželství:
1. Člověk, jakožto Boží stvoření, je někdo, kdo v sobě nese Boží obraz a je proto úctyhodný bez jakýchkoliv dalších ohledů na to, zda je vzdělaný - nevzdělaný, šikovný - nešikovný, starý - mladý . . . Je úctyhodný, protože v sobě nese Boží obraz, což dává jeho člověčenství tu největší hodnotu..
2. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tedy jako pár, jako polaritu. Je Bohem chtěná a proto základní a má svůj odraz v chování člověka.
3. Bůh sám rozhodl, že tato polarita má být naplněna trvalým svazkem a člověk je Bohem „plánován“ tak, aby byl schopen tento trvalý svazek žít.
4. V lidském životě je ale přítomen hřích, kazící všechno dobré a narušující tento trvalý přirozený svazek. Narušuje ho, ale nemusí ho nutně zničit. Člověk, který s hříchem počítá a zná na něj odpověď, je schopen překonat všechny rozdělující momenty.
Toto všechno se snad dá považovat za přirozený základ, který ale nejsme schopni jen tak, z lidské zkušenosti, odečíst. Proto jsem považoval za nutné vše takto stručně zopakovat. A navíc naše bytí je všelijak zdeformováno tím, kde jsme vyrostli, co jsme zdědili, čím vším jsme prošli, co jsme prožili a tyto přirozené konstanty nám mohou být více, či méně blízké a jasné. Z nich vycházíme a vychází z nich i křesťanský pohled na manželství.
Tím se tedy dostáváme ke kapitole takřka úřední, v níž si řekneme, jak katolická církev chápe manželství a jak ne. Opět je potřeba vše jasně vymezit, protože řada lidí vidí tuto věc pouze jako „oni měli svatbu v kostele“, nebo „my chceme mít svatbu v kostele“. Ale obřad v kostele, to je až ta poslední věc. Podstatné je, že tento svazek je křesťanský, že je před Bohem a v církvi. A o tom budeme nyní mluvit.
Nejprve přehled základních podmínek manželství v katolické církvi:
1. Manželství mohou uzavřít pouze muž a žena (ne dva muži, ne dvě ženy).
2. Muž a žena mohou uzavřít manželství jen tehdy, není-li ani jeden z nich vázán platným manželským svazkem.
3. Manželství mohou uzavřít, jestliže se k němu rozhodli oba dobrovolně. Tedy ne, že ona ho škrtí a vytřásá z něho souhlas k manželství nebo naopak. To neříkám jen pro pobavení. Protože i kdyby mu třeba jen stála na noze, šlapala mu na malíček a říkala: „Vezmi si mě, jinak nepřestanu!“, tak ho tím nezbavuje jeho osobní svobody. Ale když by nám někdo hrozil takřka tím, že nás připraví o život, to už by nesvobodné bylo. Souhlas k manželství musí být svobodný a jeho svobodnost nemusí být ohrožena jen násilím. Za určitých okolností to může být např. psychická choroba - ne každá a ne vždycky, ale možné to je.
4. Další podmínka platnosti manželství je, že oba dva chápou tento svazek jako nerozlučitelný. I kdyby jen jeden z nich řekl: „No, tak se vezmeme, zkusíme to, a když to nepůjde, půjdeme od sebe.“ Člověk s takovým postojem není schopen uzavřít v církvi platné manželství, vylučoval by nerozlučitelnost manželství. Manželství je v katolické církvi chápáno striktně jako nerozlučitelné.
5. Posledním bodem nutným k uzavření platného manželství je, aby oba dva zásadně neodmítali děti. Tím ale není řečeno, že bezdětné manželství je neplatné, tím je míněno, že berou-li se dva a řeknou si: „Děti, ty my nikdy mít nechceme!“, odlučují tak od manželství jeden z jeho velice důležitých prvků a to by pak bylo neplatné. Znova opakuji, že je to něco jiného, než když pak děti mít nemohou (u nás je asi 6 % manželství neplodných).
Základním předpokladem je, že manželství uzavírají dva katolíci (jsou možné výjimky, ale k těm se dostaneme později). Dva lidé pokřtění v katolické církvi, u nichž se také předpokládá, že vědí, v co věří a co znamená křesťanské manželství. A nyní se dostáváme k těm možným výjimkám: pokřtěný katolík si bere pokřtěnou evangeličku, nebo křesťanku z československé církve, baptistické církve atd. K tomu, aby se ti dva mohli vzít, je potřeba souhlasu biskupa. Ale farář se jim má snažit takový svazek nejdříve rozmluvit. To není formalita, protože manželství dvou lidí, pokřtěných a věřících v různých církvích, s sebou nese opravdu závažné těžkosti - např. do které církve budou po uzavření sňatku patřit. Jistě, berou-li se dva lhostejní pokřtění (jeden v katolické církvi, druhý v evangelické), kteří ani jeden nebyli v kostele už dvacet let, ti to pochopitelně cítí bez vnitřních problémů. Tady je problém v tom, že moc nevnímají své křesťanství.
Může se ale stát, že se dva lidé po zralé úvaze rozhodnou, že se vezmou, ačkoliv patří každý do jiné církve. To tedy v zásadě možné je, s biskupovým souhlasem, ale pod jednou podmínkou! Zapamatujte si ji přesně, protože starší generace tuto podmínku znaly v poněkud tvrdší formě, než jakou má dnes. Katolická strana podepisuje před uzavřením sňatku prohlášení, že: „Ve svém zamýšleném manželství budu bránit ztrátě katolické víry a podle svých možností udělám vše proto, aby děti z tohoto manželství zrozené, byly katolicky pokřtěny a vychovávány.“ Není to striktní slib, ale - „udělám všechno, co bude možné“. Nekatolická strana podepisuje prohlášení: „Beru na vědomí závazek svého partnera, který vyplývá z jeho svědomí.“
Totéž vlastně platí pro další případ, kdy jeden je katolík a druhý nepokřtěný. Opět zde musí být biskupův souhlas a to samé prohlášení. V současné době je tento případ často jednodušší, než ten předcházející. Tedy za předpokladu, že ten nepokřtěný o křesťanství vlastně nic neví (to se stává často) a třeba během let, prostřednictvím svého životního partnera, křesťanství pozná a je pak pokřtěn.
Co je ale velmi špatné, když je jeden katolík a ten druhý nepokřtěný je proti křesťanství pořádně zaostřený. To je opravdu velmi špatná situace a nikomu bych nedoporučoval, aby do takového manželství vstupoval. Zrovna tak je špatná situace, když tomu nepokřtěnému je to všechno jedno a nebo je-li proti křesťanství zaujatý, ale podle hesla: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“, dělá té protější straně pomyšlení, ale jenom do svatby. Do svatby bude chodit do kostela, křižovat se „horem, dolem“, povede zbožné řeči, vydrží třeba i návštěvu na faře, zkrátka bude se tvářit velice příjemně. Ale... ! Udeří hodina svatby a konec! Svému protějšku řekne: „Běž k šípku, na takový hlouposti já čas nemám a ty taky ne!“ Nebo tak nějak. To je ze života, to není teorie.
Je potřeba, aby obě strany, když vstupují do manželství, věděly, na čem jsou a aby oba byli schopni a ochotni daný stav akceptovat a nechtěli partnera převychovat.
Je zde samozřejmě ještě jedna možnost a to, že jsou sice oba pokřtěni, ale jeden věřící je a druhý, ač pokřtěný, je nevěřící. Nikdy si nikdo nemá myslet, že se ten druhý stane věřícím kvůli němu - kvůli jejím modrým očím, kvůli jeho kudrnatým vlasům. Věřícím se člověk může stát jedině kvůli Bohu! Vůči lidem může hrát komedii, ale to mu nikdy dlouho nevydrží.
Jak bude ještě dále řečeno, manželství není polepšovna, není to převýchovná instituce. Jistěže lidé v manželství na sebe působí, ale musí počítat s tím, že si berou toho, koho si berou a ne někoho, kým by podle jejich představ měl být, nebo kým by se měl teprve stát. Běda těm, kteří si berou alkoholika s přesvědčením, že ho převychovají. To stejně vždycky špatně dopadne. Jistě, ten člověk se může změnit, ale ten, kdo si ho bere, musí být rozhodnut vydržet do smrti s ním takovým, jakého si teď bere. Půjde-li to s ním k lepšímu, zaplať Pán Bůh. Ale nemůžeme si někoho brát s podmínkou, že on se zlepší, to by byl zásadní omyl.
Dalším důležitým bodem je odpověď na otázku, v čem vlastně manželství spočívá? Církev říká přesně, že je to úmluva, neboli neodvolatelný osobní souhlas, kterým se dva lidé navzájem sobě dávají a přijímají. Slovo „smlouva“ zní právnicky, ale „úmluva“, to je „něco“ (těžko to říci jinak), k čemu se obě strany zavazují a jsou tím vázány. Je tedy závazná pro obě strany a to je potřeba, neboť manželství musí být symetrickým vztahem. Víte, že když on se do ní „zblázní“ a jí je to jedno nebo naopak, nemůže z takového vztahu vyrůst manželství. A pokud ano, pak je to vztah typu - „on je takový ten brambora, že když ona pořád něco, tak on teda jó“, a ten nic nevydrží. Symetrie, přestože nikdy nemůže být absolutní, musí v manželství být. Proto je tedy nutný neodvolatelný souhlas dvou lidí, kteří se rozhodli ke společnému životu. Nerozlučitelnost manželství je založena právě na tomto neodvolatelném souhlasu, vycházejícím z předpokladu, že člověk je v zásadě schopen dát se úplně jen jednou, jen jednou úplně přijmout druhého člověka.
Má-li manželský svazek něco vydržet, potřebují oba dva manželé vědět, že se k němu rozhodli na celý život, neboť mám-li něco vydržet rok nebo dva, tak to nějak přežiji a nemusím se kvůli tomu ani nijak zvlášť namáhat. Má-li ale manželství vydržet celý život, pak je potřeba do něho investovat velmi mnoho, v každém případě sebe a to celého. Opravdu celého. Důležité je, jestliže jedna strana investuje všechno, aby měla jakousi jistotu, že ta druhá za rok neřekne: „Tak já jdu.“ Říkám „jakousi jistotu“, protože absolutní nemůže mít nikdy. Nikdo z nás nemůže, ani sám o sobě, říci, jak bude jednat za rok, za dva, za pět let, natož o tom druhém. Můžeme ale říci, co chceme, k čemu se rozhodujeme a k čemu se chceme zavázat - to je to, co lidé, uzavírající sňatek, říkají před církví a před Bohem.
Teď trochu předběhneme a řekneme si formu manželského slibu tak, jak ji říkají jeden druhému o svatbě: „Já, František, odevzdávám se tobě Marie a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A ona říká: „Já, Marie . . .“
Je to geniální vyjádření. Ovšem vezmeme-li tento stručný odstaveček vážně, vstupujeme do prostoru, ze kterého není úniku - a to až do smrti. Toto vyjádření je dost ošklivé, ale dá se to říci také hezky - manželství je prostor, do něhož se vchází na celý lidský život a není potřeba z něho vyčnívat, vejdeme se tam celí a na celý život. A já každému přeji, aby to tak v jeho životě bylo.
Taková je tedy podstata věci a nyní právní, řekl bych skoro technické podmínky vlastního uzavření sňatku.
Především, k uzavření manželství není nejvíce třeba kostel a už vůbec ne schodiště, i když je to tak hezké. Mimochodem, víte kde bylo v Praze nejvíce svateb? U sv. Ludmily a v jí podobných kostelech, oplývajících velkým schodištěm, neboť tam se nelépe fotografovalo. Podstatní jsou ženich a nevěsta, dva svědkové, oddávající kněz. Na svědky jsou kladeny tyto požadavky: nesmí být slepí, hluší a nesmí být zbaveni svéprávnosti, protože jinak nemohou svědčit. Jiné požadavky zde nejsou. Oni jsou tam jen proto, aby dosvědčili, že ti dva lidé si ten vzájemný slib skutečně dali. Kněz je tzv. kvalifikovaný svědek, to jest ten, bez něhož by vyřčený souhlas nemohl vejít v platnost. Tatínek, maminka, družičky, příbuzní, kytky, varhany, světlo, to je to hezké k tomu, ale není to podstata věci. Podstatou věci je souhlas ženicha a nevěsty za přítomnosti svědků a kněze, který má v tom kostele právo oddávat.
Přesně teologicky vzato v katolické církvi je to tak, že svátost manželství si vyjádřením souhlasu udělují ti dva pokřtění navzájem a kněz jim k tomu dává požehnání.
Nerozlučitelnost manželství je podložena starozákonními slovy z knihy Genesis, znovu opakovanými Pánem Ježíšem: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19, 6; Gn 2, 24) a dále říká, že praxe židů, kdy bylo možno ženě napsat rozlukový lístek a poslat ji pryč, existovala jen pro „tvrdost jejich srdce“ (Mt 19, 8) a v žádném případě neodpovídala původnímu Božímu záměru. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ - s tímto požadavkem stojíme my katolíci ve světě jako jediní. Nevím, jak je tomu u muslimů. U židů by mělo být manželství trvalé, ale je zde stále možnost toho rozlukového lístku. U pravoslavných je manželství v zásadě nerozlučitelné, ale přesto je možno určitým způsobem vstoupit do manželství i podruhé a u evangelických církví je rozvod možný, tam není manželství chápáno jako svátost, sňatku se jen požehná. Katolická církev na nerozlučitelnosti trvá, neboť to není náš lidský výmysl, ale Boží řád, vyhlášený Ježíšem a my tudíž nemůžeme říci, že je to jinak.
Co se ale stane, když se manželství katolíků rozpadne? Jsou zde v podstatě tři možnosti. Za prvé, že požádají biskupa o rozvod od stolu a lože. To znamená, že nebudou užívat ani společného majetku, ani společného lože, ale neopravňuje je to uzavřít další sňatek. Druhá možnost je, že se po velice obtížném církevním soudním procesu zjistí, že manželství bylo z určitého důvodu od začátku neplatné (např. jeden z manželů nechtěl manželství natrvalo a tento jeho postoj se prokáže). Je-li manželství za takové prohlášeno, jsou oba dva opět volní pro další sňatek. Nakonec je zde ještě třetí možnost, a ta je nejčastější, že se s tím nedá nic dělat, že zkrátka až do smrti jednoho z partnerů je jejich manželství platné, i kdyby každý z nich uzavřel třeba ještě postupně tři další svazky.
To jsou ovšem věci velice těžké a závažné a my zde nejsme od toho, abychom je řešili. My si zde máme naopak říci věci, které by vám měli napomoci k tomu, aby se vám něco podobného někdy nestalo. Na druhou stranu si ale musíte uvědomit, že i kdybyste chodili na nějakou předmanželskou přípravu, kde by vám to někdo říkal desetkrát lépe a desetkrát déle než já, stejně vám to nedá jistotu, že se nedopustíte chyb, že budete vždy jednat správně, že si vezmete toho správného partnera. Křesťan může v tomto směru udělat jedinou věc - může se za to za všechno modlit, modlit se za nalezení správného partnera a když si myslí, že už ho našel, tak se zase modlit a přidržet se toho, koho mu dal Bůh a nejvíc se musí modlit - a teď se, prosím, neurazte, když si ho vezme, modlit se za to, aby to s ním vydržel až do smrti a naopak. Protože s každým z nás, s každým člověkem je to občas k nevydržení. My, co žijeme sami, to máme po této stránce dobré, když už to s námi někdo nemůže vydržet, tak nás buď pošle domů, nebo jde domů sám. Ale manželé, ti nemají kam odejít, a proto musí vynaložit značné úsilí, aby stabilní manželství udrželi. K tomu potřebují modlitbu a ještě řadu jiných věcí, ale to už jsme zase za rámcem našich úvah, i když je dobře se o tom alespoň zmínit.
Ačkoliv máme tak vysoké mínění o víře, o Boží pomoci atd., nesmíme zapomínat, že přirozený základ manželství, tj. že se dva lidé rozhodnout žít spolu a že toto své rozhodnutí mohou realizovat, se nesmí přeskočit. Nemohou se dva lidé vzít jen proto, že jsou oba katolíci, to není samo o sobě dostatečným důvodem k manželství. Dva lidé se mohou vzít proto, že spolu chtějí žít po celý život, a že se jim to, po zralé úvaze, zdá možné - a měli by přitom být katolíky. Ale jenom to, že jsou katolíci, k uzavření sňatku opravdu nestačí a je dost tragické, je-li manželství uzavřeno jen z tohoto důvodu. Někdy se to stává a pak je to veliký malér. Budeme o tom mluvit ještě později, a proto to teď řeknu jen velice stručně.
Nikdy se neberou dva ideální lidé. Taková představa je nesmyslná. Není také nikdy dobré, aby se brali dva stejní lidé, aby si někdo hledal do manželství svůj „sádrový odlitek“. Ono to ve skutečnosti ani nejde, už z toho prostého důvodu, že jsou opačného pohlaví a mají tedy každý jinou psychiku. Přesto se ale někdy hledají lidé velmi podobní. To ale není šťastné řešení. Samozřejmě, že se zase na druhé straně nemohou vzít dva lidé, kteří si v 90% věcí jdou 24 hodin denně na nervy, to také nejde. Já jsem si proto vymyslel název, že to mají být „kombinovatelné povahy“, tzn. ne stejné, ale navzájem snesitelné. V průběhu známosti je třeba zjistit, zda ti dva lidé jsou schopni spolu být, zda se jejich různost dá kombinovat. Zda neustále „nesrší blesky“, anebo zda jejich „umírající“ vztah nepotřebuje neustále dodávat energii odněkud z vnějšku - to se také někdy stává. Nejdůležitější je, aby oba věděli, že jsou schopni spolu být, i když je to někdy pořádná dřina.
Na závěr tedy krátké shrnutí: katolická církev chápe manželství jako trvalý vztah muže a ženy, ke kterému se rozhodli svobodně a na celý život, z něhož chtějí přivést na svět děti a chtějí ho žít s Boží pomocí, ne tedy jen z vlastních sil. K uzavření manželství je třeba, aby ti dva byli pokřtění katolíci, pokud ne, musí se žádat o dovolení biskupa. Dále je třeba, aby nejméně měsíc před svatbou navštívili společně faráře, pokud možno svého vlastního a nebo v kostele, kde budou mít svatbu a vzít s sebou křestní listy, rodné listy a občanské průkazy. Musí absolvovat sepsání protokolu a přípravu na tuto svátost (ten, který vás bude oddávat, by se měl zeptat, jak vy sami vidíte svůj vztah, zda se rozhodujete k trvalému manželství atd.). Člověk má být tedy na uzavření manželství nějak připraven, aby věděl, jak závažnou svátost přijímá. Dnes snad už také všichni vědí, že se manželství uzavírá buď na úřadě (to ale nemá platnost před církví), nebo v církvi, a to má platnost i před státem.
Hned na začátku bych rád připomněl, že ačkoliv má romantická láska své místo ve světové i naší literatuře, je spíše určitou složkou spektra psychického vývoje jedince, než manželských vztahů, a proto běda tomu, kdo by chtěl své manželství na tomto druhu lásky postavit.
Ale na druhé straně romantika do života patří a dnes se naopak může stát jiná nepříjemná věc, že totiž mladí lidé v pubertálním věku nenechají svým citovým vztahům v sobě volný průběh, a tak na místo romantiky nastoupí obhroublost, či přílišná sexuální věcnost, zkrátka nějaký podivný životní krok, který se pak velmi těžko napravuje. Naopak taková ta romantická láska odkryje v člověku „buňky“, které v sobě sice má, ale které nevyužívá každý den a přesto k němu patří. Každý člověk by se měl umět pro někoho nadchnout, měl by být schopen trápit se pro idol svého srdce, ať už je to skutečný kluk nebo holka, či nějaký velice cenný ideál, kterého nemůže dosáhnout. Každý člověk by měl být schopen prožít takový ten citový výkyv, kdy má dojem, že ztrátou milovaného protějšku se mu zhroutí celý svět.
My zde však nemáme mluvit jen o romantických výkyvech, ale především o manželství, tedy o svazku, který má vydržet celá léta a desetiletí, který má tvořit určitou kostru společnosti a v neposlední řadě je to svazek, do něhož se dítě jednou nejen narodí, ale bude v něm i vyrůstat. Jakkoli jsem nepřítel přístupu typu „vše pro dítě“ a nebo, že manželé mají žít jen pro své dítě, tak zase na druhé straně musím zdůraznit, že funkce stabilní rodiny a stabilního svazku je nezastupitelnou a nenahraditelnou hodnotou ve vývoji člověka. Vztah dvou lidí v manželství je, jakožto základ a podklad pro růst rodiny, neobyčejně důležitý, neboť na jeho úrovni závisí mnoho dalších důležitých věcí (např. vztah rodiny k ostatním generacím, profesionální zdatnost jejích členů a v neposlední řadě i kriminalita).
Aby lidé mohli žít v manželství, musí se stát dospělými. Nemyslím tím dospělost podle křestního listu, ale dospělost, v níž je člověk schopen skutečné lásky, a kdy už překoná ve svém životě fázi narcismu (což se zdaleka ne všem podaří). Je zajímavé, že právě v hospodářsky vyspělých zemích nadprůměrné množství lidí ustrne v tomto stádiu svého vývoje, tj. ve stádiu, kdy je člověk obrácen především sám na sebe. Je všeobecně známou věcí, že když je člověk malý, musí se o něj všichni starat a on tuto pomoc a péči přijímá naprosto samozřejmě. Zde je to zcela na místě, neboť malé dítě bez neustálé pomoci a péče dospělých nepřežije. Ale jak člověk roste, udělá zkušenost, že není sám, kdo potřebuje péči, že jsou zde například i sourozenci. Ale jeho první zkušenost „dej bratříčkovi půlku čokolády“ není ještě zkušeností s láskou, to je pouze otázka uznání, že i ti druzí jsou nějak oprávněni mít to, co mám já.
Další zkušenost je, že okruh jeho světa a zájmu není neomezený, že jsou zde i jiní lidé, mající a uplatňující své oprávněné požadavky. Zjistí, že se ve svých nárocích musí dělit s ostatními, neboť oni je mají také. Tuto zkušenost nikdy neudělá, má-li tak „zlaté“ rodiče, že mu vždy udělají, co mu na očích vidí, vždy v sobě zapřou své požadavky a nároky, vždy všeho nechají, jen aby se mu mohli věnovat. Právě tím mu nejvíce škodí, ačkoliv na první pohled vypadají jako nesmírně dobří. Nikdy totiž nenaučí své dítě jedné základní věci, kterou bude v životě moc potřebovat a to, že jeho životní prostor není neomezená zahrada, ale jen kousek zahrady, kde ale mají a obdělávají své zahrádky i ostatní. Zkrátka, všechny věci zde nejsou jen pro mne, některé ano, ale některé jsou zase jen pro ty druhé. A já to musím respektovat! Ale ani toto není láska. Je to zase jen uznání, uznání toho, že já nejsem středem světa.
V takovém člověku může být stále touha přisvojit si a podřídit si ze světa co nejvíce. Časem zjistí, že přece jenom vše „nepopadne“, ale že alespoň něco si přisvojit může. Přijde puberta a léta následující, v nichž se člověk vlastně učí přisvojovat si svět, ale nesmí mu chtít vládnout. Jsou to léta známých bojů s rodiči a jinými nesnesitelnými dospělými, kteří nejsou na naší straně a my se je snažíme nějakým způsobem „vytočit“, přelstít nebo znemožnit a ukázat jim, že my už něco dokážeme. Přitom je na druhé straně potřebujeme. Takový člověk je někdy sice velmi agresivní, ale jsou situace, kdy ochranu dospělého moc a moc potřebuje. Z toho ale musí vyrůst. Musí se naučit chodit ve světě sám, nespoléhat se stále jen na rodiče a, to je velmi důležité, musí se naučit nést odpovědnost! Odpovědnost za své činy, rozhodnutí a svobodu, kterou si pracně vydobyl. Samozřejmě, do toho se nikdo příliš nežene. Přesto je to jedna z veledůležitých kapitol růstu. Se získáním svobody musí získat i odpovědnost. Vyskytne-li se příliš milující nebo příliš dominantní, rázný, či úzkostlivý rodič, který chce za dospívajícího člověka vše vyřešit sám, neboť on má přece více zkušeností, může ho tím zcela zabrzdit a nedat mu ani svobodu, ani pocit odpovědnosti sám za sebe a za své činy.
Je všeobecně známo, že nejproblematičtějšími partnery pro život jsou pánové, kteří žili do třiceti let šťastně u maminky a najednou se mají ženit. Jsou z toho manželství, která jsou jen v málo případech šťastná. Stále zde hrozí nebezpečí, že se dotyčný po čase k mamince vrátí a nikdy se od ní nedokáže odpoutat.
Člověk se musí naučit stát v životě sám a rodič je tím stavěn do velice a velice nepříjemné pozice. Zpočátku se musí starat o dítě ve dne, v noci, od krmení, utírání zadečku a praní plínek, až po „vypiplání“ ze všech nemocí. Musí odpovídat na tisícerá „proč“, musí trpělivě snášet, když dítě neumí napsat „1“ a „2“, když si zapomíná sešity atd., atd. Dále pak musí snášet období, kdy si na něj „ten fracek otvírá pusu“, kdy je zkrátka naprosto nesnesitelný. Přesto všecko se musí ten rodič umět přenést a dát svému dítěti možnost, aby se osamostatnilo. Toto období se nedá zrušit, obě strany si ho musí prožít, i když pro rodiče tím více méně začíná cesta do osamělosti, do stáří.
Vraťme se ale k tomu, co je na období dozrávání člověka pozitivní. Mladý člověk zjistí, že mu celý svět sice „neleží u nohou“, ale že si v něm může své místo určitým způsobem vydobýt. Tím vzniká paradoxní situace - mladý člověk se musí naučit napřed svět získat, aby ho mohl ztratit. Musí se napřed naučit svět dobývat, skoro bych řekl až dobýt, aby k němu potom mohl mít svobodný, křesťanský vztah, kdy není závislý ani na majetku, ani na čemkoliv jiném. Musí si vyzkoušet, zda je schopen se v okolním světě uplatnit. Zejména toto bych nepodceňoval! Tvrdím, že každý mladý člověk, ať už chce vstoupit do manželství, nebo se stát knězem, či se vydat na jinou samostatnou cestu, by měl prokázat, že je schopen nejen sloužit druhým, ale i sám sebe uživit a po všech stránkách se o sebe postarat - od přišití knoflíku, až po vyřízení věcí na úřadě. Že je tedy schopen být naprosto samostatný.
Mladý člověk totiž potřebuje, jak jsem se již zmiňoval dříve, překonat stadium narcismu, které si z dětství nese určitým způsobem stále s sebou. Potřebuje se dostat do stavu, v němž je schopen dávat bez braní. Kdy je schopen dělat něco pro druhého, ačkoliv z toho sám nic nemá. Mluvíme-li o lásce, která je základem partnerského vztahu a která je základem vztahů vůbec, není to jen zalíbení, nějaká citová excitace, ať už typu romantického, nebo nějakého jiného. Pravá láska - to je rozhodnutí se pro druhého člověka, které musí přestát nejen nepříjemné zásahy z vnějšku, ale i špatnou náladu, omrzelost, neúspěch. Končí-li moje láska k bližnímu ve chvíli, kdy mě rozbolel zub, kdy mi vynadal šéf, kdy mě vyhodí od zkoušky, pak to není žádná láska, ale jakýsi podivný cit, na němž ale v žádném případě nemohu založit manželství. Trochu to přeženu, když řeknu, že v manželství může dobře žít jenom člověk, který je schopen také žít sám. Je to rub toho, co se říká o celibátu, tj. že celibát je schopen dobře žít jen ten, kdo by byl schopen žít i v manželství. Protože láska k Bohu a láska k bližnímu, to je jedna a táž schopnost realizovaná jen různým způsobem. Nikdy nelze věřit tomu, že někdo je sice schopen milovat Boha, ale není schopen milovat člověka. Jestliže člověk není schopen milovat lidi, pak není schopen milovat ani Boha, protože za obojím stojí schopnost vyjít ze sebe sama. Kdo se ale pořád jen o sebe bojí, kdo má strach pustit si někoho do srdce, aby se tím nezničil, kdo se obává, že má stále všeho míň než ostatní, kdo prostě zůstává pořád takto obrácený do sebe, ten není schopen ani lásky k Bohu, ani k bližnímu. I když dokáže někomu poplést hlavu, i když se někým nadchne, není to ještě zdaleka vztah, který překoná všechny překážky.
Aby byl člověk schopen skutečné lásky, musí se otevřít, musí vyjít sám ze sebe. Teprve když toto dokáže, je naděje, že si najde vhodného partnera, s nímž naváže plnohodnotný vztah. Je-li člověk ve svém psychickém růstu nějak poškozen, či doslova zmrzačen, tzn. je-li neschopen vyjít sám ze sebe a volně se otevřít okolnímu světu, pak je to situace velice nebezpečná. Může sice uzavřít manželství, které možná i vydrží, protože on do toho všeho nějak doroste, ale bude to vztah velmi problematický.
Věc, kterou nyní řeknu je velice známá. V moderní společnosti se značně urychlilo tělesné dospívání a zpomalilo se dozrávání psychické. Dnešní mladí lidé jsou dříve schopni sexuality než skutečné lásky, vytrvalosti, věrnosti, trpělivosti a oddanosti. Je to dáno nejen rodinou, v níž člověk vyrůstá, ale celou společností. Je to tak a jsou s tím velké potíže, neboť v důsledku této skutečnosti se mladí lidé dostávají do situací, majících někdy i katastrofální důsledky, jejichž řešení je ale nad jejich síly.
Nyní se podívejme na kritéria, podle nichž si člověk vybírá svého životního partnera. Každý má naprostou svobodu v tom, řekne-li někomu ano nebo ne, nemá ji však v tom, kdo se mu líbí a kdo ne. Představa o druhém člověku je poskládána z mnoha obrazů, které si přinášíme ze své rodiny. U muže zde hraje hlavní roli matka, u ženy otec a neméně důležitý je i charakter celé naší osobnosti. Velmi často se stává, že se lidé rozvedou a druhý sňatek uzavřou s někým podobným, jako byl ten první. Je to dáno tím, že každý člověk je nějak citlivý na určitý typ lidí. Ale typ člověka a konkrétní vlastnosti, to jsou dvě rozdílné věci. S tím, že se nám někdo líbí, s tím nic neuděláme, ale každý si musí položit otázku, zda by s ním byl také schopen prožít celý život, to znamená:
1. Zda je schopen snést všechny nepříjemné stránky jeho osobnosti. Zvláště podtrhuji slovo „všechny“, protože žádná z nich se nedá vyloučit.
2. Zda má ty všechny vlastnosti, které mému protějšku chybí a jsou pro chod rodiny nezbytné. Nemohu čekat, že ten druhý se stane pro „mé modré oči“ tím, kým nikdy nebyl, není a nebude. Ale o tom jsme již mluvili dříve.
Další velice důležitou věcí je, aby ti dva měli stejné životní směřování. Neznamená to ale, že musí být oba fyzici, zemědělci nebo výtvarníci. Po pravdě řečeno taková kombinace je někdy i nebezpečná. Šťastnější je, jsou-li každý z jiného oboru, ale přitom schopni se navzájem akceptovat a respektovat. Je těžko myslitelné, aby si na příklad ekonom vzal malířku, kterou má sice moc rád, ale malování považuje za hloupost či maření času. On sice nemusí rozumět výtvarnému umění, ale musí akceptovat svou ženu, takovou jaká je. Einsteinova manželka jednou na nějaký dotaz odpověděla, že teorii relativity sice vůbec nerozumí, ale že to není důležité, protože rozumí Einsteinovi. Je tedy potřeba tomu svému protějšku opravdu rozumět, přijímat a chápat ho. Aby byl člověk tohoto schopen, musí být skutečně dospělý. Dospělý v tom smyslu, že dokáže unést rozdíl mezi sebou a svým životním partnerem. Domnívám se, že hlavní příčinou 90 % rozvodovosti sňatků, uzavřených před osmnáctým rokem manželů, je jejich nedospělost a tím daná neschopnost unést jeden druhého.
Člověk ovšem nemůže nést svého partnera beze zbytku. Zde nám vyvstává před očima další potíž a to, sejde-li se silná osobnost a osobnost, která je ráda závislá. Samo o sobě to být špatné nemusí, ale pověsí-li se ta slabá strana té silné na krk jak pytel ovsa a chce se tak nechat nosit celý život, nebo udělá-li si ze svého silnějšího protějšku božstvo, dělá to sice tomu obdivovanému náramně dobře, ale takový vztah zpravidla dlouho nevydrží. Je to nadlidský nárok po někom chtít, aby vždy věděl, co a jak, aby vždy mohl, vydržel, měl více schopností, byl vším. To nejde! Ti dva se mají doplňovat a ne, že jeden bude jenom brát a druhý jenom dávat, že jeden bude jenom závislý a druhý ho vždy ponese. Zrovna tak nejde doslova si to odměřovat, aby to vždy bylo na gram stejné. Do manželství vstupují dva hodnotní, ale ne stejní lidé. Někdo je vytrvalejší, někdo ráznější, někdo je energičtější, jiný klidnější, trpělivější a budou se navzájem doplňovat.
Je ovšem nesmysl chtít po partnerovi vlastnost, kterou on nemá a nikdy mít nebude.
Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili posledně. Základní meziosobní „pohyb“ v manželství je - přijímám tě, odevzdávám se ti. Člověk má být přijat celý a celý se má také odevzdávat, i když nemůže očekávat, že ho ten druhý vždy, za všech okolností, celého přijme.
To, co jsem říkal až do teď, byly zásady, platné jak v prostředí křesťanském, tak nekřesťanském. Teď se dostáváme k teologii manželství.
Křesťan je člověk, který především ví, že je milován a že je mu odpuštěno. Na tom stojí, žije z toho a sám je schopen odpouštět. Je si vědom pozitivní hodnoty kříže a také toho, že nestojí ve světě sám. Toto všechno může a má uplatnit v manželském svazku. Hlavně ale ví, že je milován. Na rozdíl od romantika, který potřebuje být svým protějškem neustále ujišťován o tom, jak ho miluje, křesťan žije z jedné trvalé lásky, trvalé lásky Boží, jež tu není jen pro něho samotného, ale i pro jeho partnera a i pro ostatní. Křesťan má především znát tento trvalý zdroj lásky a je-li ho schopen přijímat, nestojí v partnerském vztahu jako žebrák, snažící se z druhého „vytloukat“ jeho bohatství. Vím-li, že jsem milován a jsem z toho šťastný, jsem zároveň stále svým způsobem bohatý pro druhé lidi, mám jim stále z čeho dávat. Platí to i pro manželství. Jedna věc je tedy z této nekončící lásky žít a druhá věc je lidská schopnost milovat Boha. Neboť ztrácí-li se člověku nějakým způsobem na chvíli jeho objekt lásky v manželství, protože se s ním třeba pohádal, má ale stále před sebou jiný objekt lásky - Boha.
Křesťan zná milosrdného Boha a ví, že mu odpouští. To je základní lidská zkušenost. Jestliže jsem neprožil osvobozující sílu odpuštění, budu velmi těžko odpouštět druhému. Budu tvrdý, lhostejný, nebo bezradný. Mám-li ale velkou zkušenost s odpuštěním, jsem dobře disponován sám odpouštět. Kdo žije dlouho v manželství ví, že bez odpuštění to v životě nejde, protože jinak je manželství buď permanentní válka, či střídavé urážení se anebo nebezpečné a nepříjemné odcizování se jeden druhému (oni se už třeba na sebe ani nezlobí, ale také si neodpouštějí, nedělají si nic zlého, ale dobrého také ne). Na druhé straně překonané těžkosti, rozbroje, smíření po hádkách, jsou pochopitelně momenty lidmi hledané. Zkušenost, že lze překonat, co je rozdělilo, je velkou pomocí při každé další roztržce. Odpuštění v manželství není tedy jen užitečná a praktická věc, ale také jeden ze stavebních kamenů, kterým se tento vztah dále buduje.
Další vztah, který křesťanství v sobě zahrnuje, je vztah kříže, tzn. vědomí pozitivní hodnoty utrpení. Celé chápání kříže může být buď dobré, nebo scestné. Domnívá-li se někdo, že vše, co bolí je samo o sobě lepší, mýlí se. Ale na druhou stranu ten, kdo nechce nést kamínek v botě, ani když má rychle doběhnout pro doktora, je křesťanství dlužen velmi mnoho. Určitá utrpení snést musíme, protože jsou na cestě a my, máme-li po ní jít, se jich nezbavíme. Některá utrpení jsou také životodárná. Je-li někdo schopen např. snášet své špatné vlastnosti, ztěžující mu život, či nemoc druhého, může z toho ze všeho vyrůst něco dobrého. Ale nechce-li někdo snášet žádné utrpení, ze svého života ho prostě škrtá, nikdy z takového přístupu lidská zralost nevznikne.
Je tedy potřeba vědět, že není-li někdo schopen unést utrpení, není tím pádem schopen realizace vztahu za těžkých podmínek. A naopak jsou zase lidé, kteří prožili desetiletí ve vztahu, kdy jeden z nich nebyl schopen pohybu a druhý se o něj staral a vznikl tak obrovsky cenný vztah. Křesťanství o tom mluví velmi jasně. Nepropaguje utrpení jako takové, ale ví, že cesta k Bohu vede i tudy. To je pro manželství a pro rodinu nesmírně důležité.
Křesťanství mluví také o milosti a obdarování. Obdarování znamená schopnost snášet utrpení, sílu k životu. Jsou to dary, které nám Bůh dává pro druhé. Dává nám je z lásky a ne za něco. Je to další zdroj, z něhož může křesťanské manželství žít.
V neposlední řadě zná manželství modlitbu. Modlitba je pro život velmi důležitá a někdy může být tím „posledním vláskem“, který v době krize udrží manželství pohromadě.
A nakonec stojí manželství u křesťana na vědomí toho, že jde o zřízení, které Bůh chtěl a chce. Není jen naším výmyslem, ale součástí Božího plánu, a proto to není ani bláznivý nápad, či hazardérská akce, i když je v manželství mnoho proměnných, které nemůžeme nikdy znát dopředu.
Na závěr vše shrneme: má-li se člověk stát manželem, či manželkou, musí napřed dozrát k lásce, být schopen vyjít sám ze sebe, dávat se druhému a přijímat ho. Potřebuje také schopnost nést těžkosti a utrpení. K tomu musí být schopen odpouštět a mít vědomí, že i jemu je odpouštěno. Stejně, jako ve všem co má za něco stát, je i zde zapotřebí Boží milost a pomoc.
Ve výběru partnera je člověk do určité míry determinován. Každému se líbí určitý typ lidí, ale v konkrétní volbě je zcela svobodný. V každém případě si musí uvědomit, že si pro manželství nemá zvolit někoho, kdo v něm působí veliké vzrušení, ale že si má vybrat toho, s nímž je ve sjednocení schopen nést život se všemi jeho těžkostmi, navzájem se zkrášlovat a obohacovat.
Každému lze jen doporučit, aby si svého životního partnera svým způsobem vymodlil a hlavně, aby se za něho modlil po celou dobu trvání jejich manželství. Je-li člověk mladičký, moc toho neví a vyrostl-li v dobré rodině, myslí si třeba, že stabilní manželství je normální a jen menšině se to nepovede. Když pak ale nahlédne do života zjistí, že dobré, věrné manželství, stejně tak jako dobré a dobře žité kněžství, je malý nebo velký zázrak, že to vůbec není samozřejmost. Na světě je spousta malérů a těžkostí, a zrodí-li se uprostřed nich něco skvělého, je to zázrak, radost a povzbuzení i pro ostatní. Domnívám se, že my jako křesťané máme jednu šanci: být takovými znameními a zázraky ve světě. Jsme obklopeni Boží milostí, a proto máme větší šanci, že přečkáme nějaká záporná hnutí relativně lépe než ostatní. To může těm druhým dodávat odvahu, neboť tu jim nedodá „výstavní“ manželství, vždy jakoby bez problémů, ale takové, které své těžkosti překonalo.
Jestliže chce někdo vstoupit do manželství a přitom si začne říkat: „No, ale co maminka, a na kulečník taky nebudu moct chodit a co tomu řekne strejček a tetičky, když vždycky chtěli, abych si vzal ...“ Když někdo tedy začne takto uvažovat, co a jak jeho příbuzní, není ještě pro manželství zralý. Abyste mi rozuměli, vůbec nejde o to nebrat v úvahu, co mi na to někdo z příbuzných a přátel řekne, to je velice potřeba dobře a jasně slyšet a reagovat na to, ale nakonec musí mít člověk ochotu naplnit slovo Písma, které jsem zde již citoval: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 1, 24). Není-li člověk schopen opustit, není schopen ani přilnout a, jak se lidově říká, sedí na dvou židlích. Vzpomínám si na jedny přátele mých rodičů, byli to bezdětní manželé, kteří nás přiváděli v úžas tím, že ve svých padesáti letech - jejich rodičům bylo přes sedmdesát, ale nemohoucí nebyli - trávili Štědrý den každý u svých rodičů, tedy odděleně. To zajisté signalizuje, že se ti lidé vlastně zcela neosamostatnili. Nebo znám jedny manžele, mají tři děti, a po obvyklých otázkách, jak se mají, co děti, jak já se mám, se okamžitě dostaneme k problémům s jednou nebo druhou babičkou a přitom jsou to lidé, kteří jsou spolu již dvacet let. To je naprosto nezdravé. Zde nejde o to, že by babičky byly na pokraji smrti, vůbec ne, ony jsou zdravé, ale ti lidé nejsou od nich stále odpoutáni.
Jsou situace, to se týká spíše těch mladších, kdy manželství trpí a nakonec zcela zahyne na nezřízený vztah jednoho z partnerů ke svým přátelům. On - bývá to častěji u mužů než u žen, není schopen přeorganizovat okruh svých přátel a budou-li mu trvale bližší než jeho vlastní žena, nemůže se s tím ona pochopitelně smířit.
Nejdříve ale začneme vztahem k rodičům, který je často nejproblematičtější. Opět si připomeneme slova Písma, která musí být člověku jasná: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 1, 24) a ještě ten Ježíšův dodatek: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19, 6). Jak jsem již řekl, člověk musí opustit, aby mohl přilnout. Manželé mají být jednou bytostí, a je tím míněna opravdu bytost. Mají se nějak sjednotit ve všech úrovních lidského bytí, ve všech vrstvách lidské osobnosti. Tento požadavek je zde i přesto, že toto sjednocení nemůže být nikdy hned a dokonalé. Za normálních okolností je pro každého nejbližším člověkem rodič. Nemusí být ideální, může být i problematický, potomek s ním může mít i různé konflikty, hádat se s ním, ale pořád je to člověk nejbližší. Člověk může také přilnout k sourozenci, ale to je něco jiného (pokud není o patnáct let starší a nenabývá tím tak trochu rodičovských rysů), protože jsou oba na stejné úrovni. To znamená, že to může být sice člověk velice blízký, ale ne překážející manželskému vztahu.
Vztah k rodičům, to je něco naprosto jiného a jedinečného. Někdy tento vztah může být nahrazen vazbou k babičce či dědečkovi, ale to není tak časté, pevné a trvalé. Při vstupu do manželství musí tedy člověk tuto vazbu najednou změnit. Do slova a do písmene, musí změnit! Protože, a znova to opakuji, neopustí-li, není schopen přilnout. Teď by mi mohl některý rodič namítnout: „Co to ten člověk říká? To mě moji potomci mají opustit, a až budu nemohoucí, tak se na mě vykašlou?!“ Nic takového neříkám. Nejnázorněji to lze vyjádřit takto: vstupem do manželství je třeba přerušit onu pomyslnou „pupeční šňůru“ mezi rodiči a potomky, aby ti byli schopni samostatného života. Nebo řečeno ještě jinak: za normálních okolností má člověk ve vztahu k druhým lidem na prvním místě rodiče, to jsou ti nejbližší, pak třeba sourozence, potom nejbližší přátele atd. Uzavřením manželství se musí na první místo, doposud zaujímané rodiči, dostat životní partner. Musí být přijat za nejbližšího a musí jím i zůstat. A rodičům patří místo druhé a třetí, sourozencům a přátelům čtvrté a páté atd. Řeknu to velmi tvrdě: kdo rodiče lituje a řekne si, že to tak nejde, že by to maminka nepřežila, kdyby se oženil a odstěhoval, tak není způsobilý pro manželství.
Takový vztah bývá nejčastěji mezi matkou a synem, zvláště tam, kde otec buď zemřel, nebo nefunguje tím správným způsobem. Tím vznikají velice špatné dispozice pro manželství a může se stát, pokud se syn včas od matky neodpoutá a hlavně, jestliže ho ona nepustí, že sice sem tam nějakou tu známost naváže, ale buď z toho nic není, nebo je z toho katastrofa. Protože on bude mít pořád tendenci vracet se zpět k mamince a ve svém novém domově nikdy pořádně nezakotví. Tyto vztahy mají svá různá specifika, ale nejčastěji to bývá tak, že maminka je zvyklá mít o své děti neustále strach a o syna zejména, protože ten je často považován za individuum, neschopné se o sebe postarat. Někdy to je, bohužel, pravda. Je-li maminka obzvláště pečlivá přesvědčuje-li neustále sebe i svého syna o tom, že on se sám o sebe nemůže postarat, pak ho o tom často úspěšně přesvědčí. Muž, který se o sebe vůbec neumí postarat, je katastrofální postavou, ať už žije v manželství, nebo v celibátu.
Dejme tomu, že je zde tedy vypěstována tato vazba a maminka po velkém zdráhání a váhání dovolí, aby ho tedy „ta cizí ženská“ vzala do péče. Jenže, „ta cizí ženská“ je za prvé mladá, za druhé nezkušená a za třetí, a to je nejhorší, cizí. A je tudíž v permanentním podezření, že to nedělá dobře a co víc, může být kontrolována a ještě i zastupována čilou a všudypřítomnou maminkou. To je pak opravdu katastrofa! To mohou přežít jen ty nejodolnější povahy a nejsvětější bytosti. Je třeba si uvědomit, že nikdo jiný, než právě syn té hodné maminky, v tom nemůže udělat jasný přádek. To znamená, že musí skutečně přilnout ke své manželce a nesmí vpustit nikoho z rodičů, jmenovitě ne matku, mezi svou ženu a sebe. Zní to sice velice krutě a tvrdě, ale říkám vám zcela odpovědně, že jinak to manželství nemůže prosperovat a někdy ani existovat. Neznamená to, že by jim babička neměla vůbec pomáhat, ale opravdu pomáhat a ne vést. Pomoci tam, kde je o to požádána a ne tam, kde ona rozhodne, že je to zapotřebí.
Přilnutí jednoho k druhému je pro manželství věcí nezbytně nutnou a musí se soustavně a důsledně dodržovat, od první hodiny po svatbě. Ti dva jsou si teď nejbližší. Oni to musí dodržovat a jejich okolí respektovat. Chtějí-li to odkládat dva, tři měsíce, půl roku, aby si rodiče zvykli, aby vše nebylo tak najednou a chovají-li se tak, jak se chovali do svatby, je to k ničemu.
Již jsme si říkali, že pro rodiče je svatba na jedné straně radost, ale na straně druhé je to věc nepříjemná. Ale nedá se nic dělat. Rodiče své děti vychovávají proto, aby je propustili, aby byly samostatné. Běda rodičům, kteří své děti vychovávají pro sebe, aby jim zůstaly, aby je poslouchaly, aby je zobrazovaly, aby od nich nikdy neodešly. Zásadu, že životní partner je ten nejbližší člověk, je potřeba dodržovat i v praxi. Není možné, aby např. ve společnosti více lidí dal manžel za pravdu někomu jinému, proti své ženě. Tedy, možné to je, ale je to katastrofa. Samozřejmě, že nemůže říkat, co si nemyslí, ale může mlčet. Dokonce bych řekl, že musí mlčet. Nebo být diplomat a odvést řeč někam jinam. Nemůže ale shodit svou ženu před ostatními, a naopak. Partnera sice není někdy možné před druhými ubránit, ale je neúnosné ho shodit.
Měl jsem jednoho příbuzného, který mě o tomto velice krásně vyprávěl. Bydleli s manželkou řadu let u jeho rodičů, udělal dvě kuchyně a vařili tedy extra. A on říkal: „To bych raději umřel hlady, než bych si řekl mámě o jídlo, než přijde moje žena domů. To nejde.“ Jakmile začne maminka nahrazovat manželku, je to velice nenormální. Samozřejmě, když toto říkám, nemyslím tím, že je ideální, když potomek s rodiči nemluví, svatbu má tajně a oddělí se od nich tak, že oni po něm vyhlásí celostátní pátrání. Je třeba si uvědomit, že prakticky každé mladé manželství rodiče potřebuje. Zvláště, mají-li děti. Je ale třeba dbát, aby rodiče pomáhali a ne, aby se na ně přenesla podstatná část veškerých povinností. Je pro nás velké štěstí víme-li, že nás vychoval táta a máma a ne dědeček nebo babička. Může to být dobré nouzové řešení, ale za ideální to považovat nelze.
Vstupuje-li člověk do manželství, musí tedy podstatně změnit svůj vztah k rodičům. K tomu jen malý dodatek - i k sourozencům. Bývají mezi nimi vztahy různé, někdy velmi volné, někdy velmi těsné. A může být velice nepříjemné, dají-li si sourozenci najevo, jak si báječně rozumí ve chvíli, kdy si jeden z nich velmi nerozumí se svou ženou. To se snáší jen těžko. Bratr nebo sestra musí mít vždy určitý odstup od rodiny svého sourozence. Přijdu-li ke svému bratrovi do jeho domácnosti, nemohu se u něho chovat tak, jako když jsme byli spolu sami doma jako sourozenci. Teď je jiná situace. Já musím respektovat jeho rodinu, tzn. jeho ženu, děti, jejich domácí zvyky a nemohu říci, že „u nás to bylo jinak, tak co.“ To nelze.
Je zde ještě jeden problém. Ten samý, ale poněkud naruby. Pořád jsem mluvil o přílišném přilnutí, ale může to být ještě naopak - on zjistí, že jeho švagrová nebo švagr, tedy sourozenci jeho ženy, tchán nebo tchyně, jsou naprosto nesnesitelní. On si zkrátka vybral svoji milovanou polovici a teď se mu „dostalo naváženo ještě několik kg příbuzných.“ Ale ty on si neobjednal. Jistě, bere si svou ženu a ne všechny ty příbuzné, ale je otázka, nakolik jsou příbuzní oddělitelní od té jeho ženy a naopak. Tady je jedno z velice důležitých polí skutečné lásky, na němž lze ukázat, že skutečná láska neznamená, že člověku „buší srdíčko“, když vidí svou polovičku, ale že je schopen vzít tu těžkost, kterou mu ona s sebou přinese. Tak například on s sebou do manželství třeba přináší svého nesnesitelného bratra, ale musí být taktní a nezvat ho každý den na večeři nebo mu poskytnout volný pokoj v bytě, a zase na druhou stranu se ho přece jen úplně nezřekne. Ona musí nějakým způsobem toho jeho bratra přijmou, i když je to těžké. Nejrozumnější je, udělá-li se potom jakýsi modus vivendi, zavedený způsob, snesitelný pro obě strany. V žádném případě není možné, aby jeden z manželů poskytl svému sourozenci ve své rodině naprostý domov, když s tím ten druhý nesouhlasí. Je to stále stejný princip - mezi dva lidi v manželství nesmí nikdo vstoupit. Týká se to i dětí.
Ty se také někdy mohou stát dělicím prvkem mezi manželi. Jsou to klasické situace: zvláště první dítě v prvním roce upoutá zcela pozornost maminky a manžel si začne připadat zbytečný. Může se podle toho zařídit a jde si hledat někoho, pro koho zbytečný nebude. Ještě vyhrocenější situace nastane, je-li dítě dlouho nemocné, nebo má trvale špatné zdraví, protože zde číhají dvě nebezpečí. Za prvé, že se dítěti věnuje neúměrná péče na úkor jednoho z manželů, a za druhé, že dítě tou přílišnou pozorností samo trpí. Stává se nevychovaným, rozmazleným nebo přetíženým přehnanou rodičovskou pozorností. Zvláště u nemocných dětí je třeba dávat pozor na to, aby se k nim rodiče chovali normálně, aby se jim nesnažili jejich nemoc stále vynahrazovat.
Pak jsou zde i ti vzdálenější příbuzní - zejména tetičky, přijíždějící nečekaně s taškami kompotů a marmelád. Ony si vyrazily z vesnice do města, což je pro ně neobyčejná kratochvíle, a jsou strašně rády, že ji jednou za rok mají. Jenže ti domácí mají naprosto všední, obyčejný den, vůbec s tím nepočítali, zkrátka je to pro ně pohroma. Ačkoli je tato pohroma nevypočitatelná, ještě nemusí mít katastrofální následky. Ty získá pouze tehdy, stane-li se nástrojem ničení, je-li při vyřizování domácích účtů partnerovi připočtena k tíži i jeho teta a vůbec celé to jeho nemožné příbuzenství. Jistě, trpí tím sice oba dva, ale on za to přece vůbec nemůže a když se mu vše připočte k tíži, je zaděláno na skvělý konflikt. Jinak to dopadnout nemůže.
Další choulostivou záležitostí jsou přátelé. Tím se dostáváme k další lidské vlastnosti - k žárlivosti. Žárlivost je, nebo může být, veliký problém. Kdyby někdo ani trochu nežárlil, troufal bych si říci, že buď není normální, anebo že jeho manželství je zřejmě velice podivné. Trocha žárlivosti patří ke každému opravdovému vztahu. Záleží-li člověku na svém partnerovi, pak je citlivý na to, jak se na něho druzí dívají. Chorobné je, jestliže něčí ohlédnutí se za manželkou na ulici pokaždé vyvolá domácí hádku. Taková chorobná žárlivost skutečně existuje a je třeba o tom vědět. Nikdo si nesmí myslet, že projeví-li se enormní žárlivost ve známosti, v manželství partnera přejde. Naopak, bude ještě horší. Žárlivost se může stát bodem, na němž celý vztah zkrachuje a stane-li se to před manželstvím, tak lze říci jen Bohu díky. Protože tato choroba může skutečně stále růst.
To tedy byla žárlivost ve svém chorobném rozměru, ale to přece jen není ten nejčastější problém. Častěji se setkáváme se situací, kdy jeden z partnerů má blízké vztahy ke svým přátelům, které ale pro toho druhého nejsou tak zcela smysluplné. Samozřejmě, že bývají snesitelnější přátelství, která si ti dva vytvořili až jako manželé, nebo když spolu chodili. Ale i ti nemusí být oběma stejně milí. Není ani možné čekat, že oba manželé budou mít stejný názor na všechny lidi, budou je stejně přijímat, či nepřijímat. Musí se spolu domluvit na nějakém kompromisu a vždy musí vědět, že jsou připraveni pro toho druhého ztratit jakékoliv přátele. Zní to možná tvrdě, ale jistě sami uznáte, že to ani jinak nejde. Jakmile by se např. on nechtěl vzdát svých přátel a ona je přitom nesnáší a on se jich přesto nevzdá, staví je tím proti ní a dokonce i výše než ji. U žen je to jiné. Ženy své přítelkyně pravidelně nepoutají tak dlouho. Může to být půlhodinový telefon, ale vy budete grandi - víte, že vaše žena dvakrát do týdne půl hodiny telefonuje a vy to vezmete jako součást života a teprve tehdy, až to bude půlhodina třetí, máte právo něco říci a kdyby byla čtvrtá, tak pak by bylo dobré třeba na chvilku vypnout telefon. Tyto věci jsou spíše občasné a více se stává mužům, že přilnou ke svým kamarádům v hospodě tak, že ani nemají potřebu jít domů.
Je třeba si uvědomit, že každý člověk, kterého rodina tak trochu přijme, ji ovlivní a něco do ní přináší. To na jednu stranu nemusí být špatné. Zpravidla v prvním roce manželství manželé přátele moc nepotřebují a je to tak v pořádku. Oni si na sebe zatím zvykají. Ale později se mohou přátelé ukázat jako velice vítaní, neboť provoz rodiny se může stát velice monotématický. Návštěva vytrhne lidi ze stereotypu, přináší nové informace. Zvláště pro ženy, které jsou doma s dětmi, jsou návštěvy velice důležité. Jestliže manžel, který je osm hodin v práci, přijde domů a na každou návštěvu vrčí a bručí, že on musí mít doma svůj klid, tak svou ženu, která je celý den sama doma s dětmi, velice poškozuje. Nedá se nic dělat, on má život pestřejší a ta žena potřebuje také mluvit s lidmi, kteří mají jiné starosti, než má ona a její kamarádky v parku, s nimiž se vidí každý den. Neznamená to ale, že by rodina měla být na návštěvy naprosto odkázaná. To je druhý extrém - lidé, kteří nevydrží být doma sami. Návštěvy přátel mohou svým způsobem pomoci v překonání nějakého krizového období, pokud jsou pro oba snesitelné. Mohou uvolnit napětí, které mezi partnery je. Stanou-li se ale ti dva naprosto závislí na těch, kteří k nim přicházejí, není to vůbec zdravé, protože oni by si měli především sami umět poradit se svými problémy.
Poslední část této kapitoly je vztah k církvi. Vycházím ze situace v křesťanství normální, to znamená, že člověk je věřící a církev je pro něho skutečností, ve které žije. Chodí-li někdo občas do kostela, občas se někde v soukromí modlí, občas otevře Písmo, ale jinak je „kolečkový křesťan“ (tj. křesťan, kterého přivezou do kostela v kočárku ke křtu, potom ho přivezou na svatbu a nakonec ho tam přivezou při pohřbu), není to situace, kdy člověk žije v církvi. Je to situace, kdy člověk sice má s církví občas něco společného, ale spíš tak trochu jako zákazník. A to samozřejmě není ono. Křesťanství předpokládá, že člověk osobně uvěřil Ježíši Kristu, uvěřil, že Ježíš ho zachraňuje, že je jeho budoucností, že je tím nejsměrodatnějším člověkem v jeho životě a že v Ježíši k němu přichází Bůh. Každý křesťan, ať už byl pokřtěn jako dítě a pak uvěřil, nebo uvěřil a byl pokřtěn až v dospělosti, musí vědět, že křtem patří do církve, že křtem je včleněn do skutečného společenství skutečných lidí. Toto společenství tedy není spolek ani ideálních, ani stále příjemných lidí, ani lidí, jimiž by se mohl vždy a všude chlubit. Nicméně jsou to lidé víru žijící a jako celek mu ji také předali. A to je samozřejmě velice důležitá věc.
To nejjednodušší, co má křesťan s církví společného je, že se s ní modlí. Jde-li člověk na mši, nejde si jen něco poslechnout, ale jde s těmi ostatními dělat něco, k čemu jsou stejně orientováni - jde chválit Boha, obracet se k němu, prosit za něco, děkovat mu atd. Člověk bude také v církvi hledat odpovědi na různé otázky své víry a na otázky života vůbec. Jestliže se někdo považuje za křesťana a odpovědi na své otázky přitom hledá kdekoliv jinde než ve své církvi, pak v ní vůbec nežije. Další věc je, že v církvi existují svátosti, nejenom svátost manželství, ale i křest, eucharistie, biřmování, svátost pokání, svátost pomazání nemocných a všechny jsou zde pro něho a spojují ho s ostatními křesťany. Člověk, který svátosti vůbec nežije, nemá je vřazeny do svého života, žije v církvi tak trochu jako externista. Nemá žádný podíl na životě církve, nesdílí ho s ostatními křesťany. Kromě věcí, které teď říkám, si lze položit ještě jednodušší kritéria. Jsem schopen se s věřícími lidmi o své víře bavit? Jsem schopen, když je mi těžko, přijít za druhým křesťanem a hledat u něho pomoc z hlediska víry? Jsem schopen se s ním modlit, když to potřebuji? Jestliže ano, pak v církvi zřejmě žiji. Jestliže ne, pak jsem někde na okraji.
Dnes je na toto mnohostranné žití v církvi kladen větší důraz než dříve. Stále žijeme a budeme žít ve světě více méně nekřesťanském. Ve světě, kde se 30 - 40% lidí hlásí k víře v Boha. V tomto světě jako jedinci se svou vlastní vírou moc neobstojíme. Člověk si může zachovat své přesvědčení, že je Bůh a když mu není zrovna dobře modlit se k němu, ale to není křesťanská víra. Na to se zmůže kdekdo. Skutečná křesťanská víra znamená sílu k životu, neustálý zdroj, z něhož já mohu čerpat sílu, abych dokázal mít rád druhé lidi, abych dokázal nějak přežít své neschopnosti, své strachy, své špatné vlastnosti atd. Křesťanská víra je síla k životu, spojující mě s Bohem a uschopňující mě k službě druhým lidem. Tato víra se skutečně dá žít jen z živých vazeb v církvi. Jestliže je člověk nemá, měl by je co nejdříve objevit. Ale víte, jak to chodí. Chodila-li jedna generace na náboženství a v neděli do kostela, ale už ne ke svátostem, tak generace následující, když to dobře dopadne, o víře ještě něco ví, ale další už téměř nic a čtvrtá už ani neví, co to křesťanství je. Samozřejmě, že jestliže někdo žije své křesťanství jen napolo, není nikdy zaručeno, že jeho potomci přijmou stejný díl jako on. Spíš budou vědět o co jde a některý z nich se k víře snad dostane.
Hlavní je, že člověk, který objeví život v církvi, má neustále přístupný zdroj, ze kterého může brát pro svůj život. Pro svůj život, čili pro své nejbližší, s nimiž žije.
Málokdy se stane, že oba dva manželé vstoupí do manželství se stejnou úrovní víry. Velikost těchto rozdílů může být různá, od těch zcela nepatrných až po katastrofálně veliké - jeden věřící, druhý nevěřící. To vše může být, ale ať už je to jakkoliv, je nutné, aby ti lidé navzájem respektovali důstojnost svého protějšku. Znamená to, že nikdo nesmí být v manželství ponižován proto, že je věřící, nebo proto, že není. Oba dva se musí snažit tuto rozdílnost nějakým způsobem překonat, ale nemohou jeden druhého převychovávat. Je velice zlé, jestliže se z různě intenzivního křesťanství stane nástroj, kterým je jeden nebo druhý k něčemu donucován. Také ale není možné, aby se věci víry staly v manželství tabu, aby se o nich nesmělo mluvit. Má-li být manželství zdravé, musí být ti dva schopni spolu mluvit o čemkoliv. Nemá být žádná oblast, kterou mají ze svého rozhovoru v zásadě vyloučenou. Ti lidé se musí naučit spolu vycházet a spolu žít a také být spolu i křesťany. K tomu je potřeba dobrá vůle a trpělivost - bez toho to nejde. Je velice zlé, začne-li jeden z manželů být „náboženský generál“. Kupodivu se tento jev vyskytuje jak u mužů, tak u žen.
Víra je dar, milost. Říká-li se, že rodiče mají více mluvit s Bohem o svých dětech, než se svými dětmi o Bohu, pak o manželství platí něco obdobného. Má-li někdo skutečný zájem na prosperitě svého životního partnera, v první řadě se za něho (a za sebe, aby nedělal chyby) modlí. Chci-li někomu pomoci k víře, mám se v prvé řadě modlit, abych sám poznal, co mám a co nemám dělat a chci-li někomu pomáhat k růstu, pak téměř vždy méně znamená více. Jen ty nejpasivnější povahy mají rády, když je někdo někam „postrčí“, ale ani ony nemají rády, jestliže je někdo do něčeho nutí. Člověk potřebuje někdy pomoci, ale to je něco jiného než neodbytné nucení, i když v zájmu objektivně dobré věci. Určitá zdrženlivost, ne pasivita, hlavně trpělivost a důvěra je zde velmi důležitá. Především důvěra v Boha, že On to s tím druhým člověkem také myslí dobře a pak důvěra i v toho člověka samotného, v jeho schopnosti vše pochopit. Nemusíme propadat žádnému strachu, nejde-li vše přesně podle našich představ, neboť Bůh je na spáse člověka zainteresován více než my a především On má zájem na tom, aby s ním vše dobře dopadlo.
Nakonec se vrátím k tomu základnímu - k životu v církvi a vztahu k ní. Může se stát, že někdo má své vztahy k církvi nějak poraněné. Např. se seznámil svým partnerem a jím mu bylo křesťanství doslova nepříjemně vnucováno. Toto se pak stane velkou překážkou. Je dobré, aby si celý život do tohoto zranění nesypal sůl, aby byl schopen velkoryse říci: „Dobře, tam jsem byl zraněn, ale to přece není všechno. Já křesťany a církev mohu poznávat i nadále a zřejmě poznám i hezké věci.“ Je velmi nešťastné, když se někdo tím prvním zraněním všemu dalšímu na celý život zablokuje. Je to především škoda pro něho samého. Samozřejmě, může se nám stát - obrazně řečeno, že „sotva strčí jednu nohu do kostela, pět křesťanů mu na ni vší silou dupne.“ Takto může skutečně pro někoho začínat první kontakt s křesťanstvím. Přesto by se nad to měl svou inteligencí povznést a říci si, že „ve všech kostelech, všichni křesťané na nohu nedupou.“ Druhá věc je setkání tohoto člověka s nějakým zákazem, tedy s něčím, co mu ze strany církve jakoby stojí v cestě. V takovém případě by se měl snažit poznat, proč to tak je. Jde zkrátka o to, zda člověk chce poznat a porozumět, nebo jestli ze své špatné zkušenosti dělá dobrou záminku k odmítnutí křesťanství a církve.
Shrnutí: Manželství neznamená nikdy jenom vztah obou partnerů, ale široké pole vztahů, které se musí celé „přeorat a překopat“, nejpozději jakmile se ti dva vezmou. Oni se pak mají stát těmi nejbližšími lidmi a mají jimi po celý život zůstat. Rodiče, děti, přátelé, ti všichni zaujímají až další místa, i když je ti dva mají ctít, milovat, pomáhat jim. Nejbližší musí být životní partner, to patří do Božího řádu a lidského porozumění. Ve vztahu k partnerům je třeba dělat řadu kompromisů, únosných pro obě strany. Ve vztahu k církvi a křesťanství vůbec, je třeba mít trpělivost, než se ti dva spolu naučí žít své křesťanství v manželství. Musí také zůstat otevření, aby byli schopni stále více poznávat, i když třeba na začátku udělali s církví špatné zkušenosti. V každém případě mohou kontakty s druhým jejich manželství obohatit, rozšířit, mohou mu pomoci, ale mohou být i nebezpečné. Každý kontakt s druhými lidmi, který hrubě ohrožuje manželství, by měl být bez lítosti ukončen. Žádný jiný vztah nemá právo manželství rozvrátit a ohrozit, protože jinak hodnota nižší ničí hodnotu vyšší.