Koncem října se studenti vrátili z prázdninového pobytu opět do Turína. Když se Nik objevil v chlapeckém domově, na novostavbě se už zase pilně pracovalo.
Toho roku Nik začal chodit do školy pana profesora Matea Picca, nedaleko kostela svatého Augustina. Don Bosko měl v skrytu duše obavy o Nikovo zdraví. Chlapec byl drobný a bledý, jen jasné oči mu vesele svítily v usměvavé tváři.
„Zařídil jsem ti u profesora Picca, že školné platit nebudeš. Važ si toho! Přijal tě jen proto, že jsi vynikající žák. Do jeho školy chodí jen synkové šlechticů a bohatých měšťanů.“
„Děkuji vám, done Bosko. Ostudu vám neudělám, to vám slibuji.“
Noví spolužáci nejdříve Nika přezírali. Nějaký Savio z vesnice Mondonianu nevypadal nejhůř, chovat se umí, ale jak ten se dostal mezi nás? A pan profesor se na něho usmívá, jako by to byl nějaký princ.
Jenže brzy mladí páni pochopili, proč se pan profesor na toho venkovana dívá se sympatiemi. Propánečka, ten kluk je ale pohotový! Nežli se člověku rozbřeskne v hlavě, co vlastně profesor po něm chce, Savio už chrlí ze sebe odpověď a vždy správnou.
Páni studenti začali brát Nika vážně. A zase Nik ochotně pomáhal slabším. Tu opravit úkol, tu vysvětlit záhady fyziky anebo napsat řečnické cvičení. Vznešení kluci uznali - Nik je prostě pro všechny poklad.
Listí na platanech žloutne, cesta do školy je v aleji vystlána strakatými plátky. Někdy se od alpských hřebenů přižene vítr a pěkně suchým listím zatočí, až se nad zemí roztančí a některý z lístků skočí rozpustile Nikovi do vlasů. Nik chodí rád bez čepice, co na tom, že má někdy uši zimou červené, pořádný kluk něco vydrží, zvlášť, když chce zkusit, jak asi bylo Ježíškovi, když ležel v chladné noci v jeslích a také čepici neměl.
Podzim je v Turíně uplakaný. Tu se bílé vrcholky Alp docela ztratí za záclonou mlhy, šedé nebo se přiblíží ke špičkám zvonic, věží a střech - pak je začne důkladně sprchovat. Nadělá při tom plno louží v úzkých uličkách, protože dláždění není tak hladké a pravidelné, jako to z mramorových kvádrů na velkých náměstích.
Nik chodívá ze školy také úzkou uličkou. Jmenuje se ulice svaté Kláry. V létě si tu domy vzájemně podávají stín, z oken vlají šňůry s usychajícím prádlem a chodci si libují, že sem za nimi palčivé sluneční paprsky nedoběhnou.
Ale na podzim, když z okapů crčí voda a rozstříkne se chodci na klobouku nebo se mu špinavými stružkami klikatí pod nohama, to každý raději přidá do kroku, aby co nejdříve mohl zahnout za roh na náměstí Konsoláty.
Nik má vtaženou hlavu do ohrnutého límce u kabátu. Déšť ustal, pofukuje větřík a hraje si s loužemi, zanáší do nich kousky papíru, třísky, snítky a voda v kalužích jimi jemně pohupuje.
Před Nikem je nějaký pán. Na hlavě má vysoký, tvrdý klobouk, v ruce tenkou hůl. Jde pomalu, opatrně obchází louže.
Vtom se naproti objevil dvoukolák, plný beden. Tak tak že nezabral do šíře celou uličku. Nik ustoupil do výklenku domovních dveří, pán se asi domníval, že projde, a pokračoval v cestě. Vtom vylítli ze vrat blízkého domu dva klučíci, vesele vřískající. Zřejmě se honili. Obratně se propletli kolem Nika, vběhli mezi vozík a pána, a už se jejich smích ozývá na druhém konci ulice. Ale co to? V Nikovi se až zatajil dech, jak leknutím ztrnul.
Tak ošklivé kletby a nadávky ještě nikdy neslyšel. To pán v cylindru hrozí za dětmi a posílá je do horoucích pekel, proklíná je na věčné časy a bere jména svatých nadarmo, jen proto, že jeho hůl se zásluhou dvou uličníků položila do bláta.
Nik rychle přiskočil, zvedl hůlku, hbitě vytáhl z kapsy kapesník a očistil pěknou kostěnou rukověť.
„Prosím, pane!“
Rozhněvaný muž se podíval na Nika zamračeně, nedůvěřivě vzal od chlapce hůl, jakoby čekal, že i v Nikově ochotě se skrývá nějaká lotrovinka. Ale tvář chlapce je tak milá, že podezřívavost je rychle zahnána.
„Děkuji ti, chlapče, děkuji!“
Pán hodlá pokračovat v chůzi, ale Nik s ním musí mluvit, jenže jak začít? Jakkoliv, jen když mu neuteče.
„Prosím vás, pane, byl byste tak laskav?“
Pán se zastavil, už docela nic se nemračil, jako by to nebyl tentýž člověk, který se před chvílí tak nepěkně vztekal.
„Copak bys chtěl, milý hochu?“
„Mohl byste mi ukázat, kde je chlapecký ústav dona Boska?“
„Lituji velice,“ odpověděl pán. „Nejsem z těchto končin města. Tady to neznám. Mrzí mě opravdu, že ti nemohu vyhovět, když tys byl ke mně tak milý.“
„Prosím vás, pane, mohl byste mi tedy udělat jinou radost?“
Pán ťuká holí o dláždění, už se usmívá, jak se dívá shora na Nika, zatímco chlapec musí hlavu k němu nadzvednout.
„Tak copak, copak máš na srdci? Ven s tím.“
Nikovy oči jsou velmi vážné, když si stoupá na špičky, aby se přiblížil k pánovu uchu. Přece to nebude říkat nahlas, na celou ulici, takové věci se říkají jen důvěrně.
„Prosím vás pěkně,“ slyší nastavené ucho pod tvrdým kloboukem, „napříště už neklejte a neberte ve hněvu svatá jména nadarmo.“
Ucho se odtáhlo od Nikových úst. Pán si udiveně přeměřil studentíka.
„Co ti na tom záleží, co já dělám?“
„Já bych vás rád potkal jednou v nebi, pane. Ale s tím klením byste tam asi nedošel.“
Nik už zase stojí pevně patami na zemi a jeho pohled je pohled dospělého člověka, který to, co říká, myslí smrtelně vážně.
Pán se chvíli dívá mlčky, pak přehodí hůl do druhé ruky, pravici podá Nikovi: „Tady máš ruku na to, chlapče. Budu se snažit, abych ten sakr - ten špatný zvyk překonal. Ono to není snadné, zvlášť, když jsem poněkud prudší povahy. Nu - děkuji ti, děkuji za upozornění. Vynasnažím se.“
„S pomocí Boží to dokážete, pane. Vždyť jste muž!“
„A ty jsi zajímavý chlapec. Kam chodíš do školy? Á, pana profesora Picca znám. Někdy tam za tebou přijdu. Na shledanou!“
Nik uhání domů. Vždycky, když má radost, nutí ho to utíkat. Jenže poslední dobou mu běhání nejde tak jako dřív, snadno se zadýchá a je vždycky celý zpocený.
Když večer po díkučinění měli v kostele několik minut ticha, aby si chlapci proběhli svědomí, Nik řekl svému Příteli: „Prosím tě, Pane Ježíši, pomoz tomu pánovi, aby svůj slib dodržel. Já to myslím docela vážně, že bych se s ním chtěl jednou u tebe setkat. Já bych tam nejraději potkal všechny lidi.“
I když se vlaštovky houfují k odletu, na hřišti chlapeckého domova je stále veselo. Renzo si pořídil chůdy, učí se na nich chodit a povýšen nad ostatní sebevědomě se rozhlíží, je-li dost obdivován. Dovede překřičet i hluk ostatních kluků, když huláká přes celý dvůr: „Hej, Niku! Čao, Niku! Pojď sem! Já ti chůdy na chvíli půjčím.“
Nik stojí pod podloubím, Renzovi jen zamával, že ho vnímá, ale o chůdy zájem nemá. Opřel se o stěnu a dívá se na klubko dvou těl, které tu nedaleko na zemi zápasí v přátelském utkání kdo z koho, zatímco třetí je soudcuje. Nik také zápasí, ale je to někde v něm uvnitř a jeho zápas nemá zatím soudce.
Najednou se za Nikem ozval známý, melodický hlas: „Copak se ti stalo, Niku? Nejsi nemocen? Už několik dní pozoruji, že jsi smutný, bez nálady.“
Nik se obrátil, pokusil se o úsměv, ale nějak mu to nešlo. „Nic to není, done Bosko. Totiž ano,“ honem se opravil. Před donem Boskem nechce mít žádné tajnosti.
„Tak ven s tím, Niku.“
„Done Bosko, co mě trápí, není nemoc. Mám jinou, hrozně velkou starost. Velké chlapecké oči se s důvěrou obrátily ke knězi. - „Tak si pojďme sednout do sakristie, tam si můžeme nerušené popovídat.“
V malé místnůstce vedle Pinardovy kaple je ticho. Jen tlustá moucha nespokojeně bzučí na zavřeném okýnku. Pobíhá zmateně po skle, Nikovi napadá, že ji asi také něco trápí.
Don Bosko usedl na starou židli, která tu stojí u malého stolečku. Nik se opřel záda o desku stolu a najednou mu slova vylétají z úst, samota s donem Boskem je plna teplé, důvěrné atmosféry.
Že mě to nenapadlo svěřit se dříve - diví se Nik sám sobě a nahlas jde hned k věci.
„Nemám v sobě pokoje od toho kázání, kdy jste řekl, že Bůh nás chce mít svatými, že být svatým vůbec není těžké, jak by se zdálo. Já chci být svatým, když to chce Bůh. Ale jak se to dělá, aby byl člověk svatým? Pořád o tom přemýšlím a nic nemohu vymyslet. Když jsem vám jednou řekl, že se chci postit, zakázal jste mi to. Když jsem vám řekl, že si chci odříci pohodlí, že nebudu mít na noc teplou přikrývku, že si dám pod prostěradlo dřevo, tak jste mi to také zakázal. Ale někteří svatí to dělali. Já to dělat nesmím, tak se svatým nemohu stát. A přece Pán Bůh chce, abych jím byl. Nevím si rady a to mě trápí.“
Chlapecké oči se plní slzičkami, Nik vidí obličej svého rádce jako rozmazaný a honem si dlaní utře slzy, násilím přemáhá lítost, teď už se dokonce zase usmívá.
Don Bosko se usmívá také.
„Ale, Niku! Copak žijeme ve středověku? Každá doba má své světce a každý jde k svému velkému cíli jinou cestou. Každý světec je originální umělecké dílo duchovního rázu. Každý je formován spoluprací s milostí Boží jinak.“
Don Bosko se odmlčel.
Nik chvíli o jeho slovech přemýšlí. Bezděky se při tom kouše do spodního rtu, dívá se do neurčita. I moucha na okně se ztišila. Jen slabou ozvěnou sem doletěl něčí jásavý výkřik - hurá! V Nikovi se rozjasnilo. Něco v něm opakovalo radostné - hurá! Už zbývá jen poslední otázka: „Jak tedy mám já spolupracovat s milostí Boží?“
„Plň přesně a svědomitě všechny své povinnosti a buď vždy veselý!“
„To je vše?“ diví se Nik. „To je opravdu lehké.“
„Ano, je to lehké s pomocí Boží. Bůh nechce po nikom víc, než kolik kdo unese.“
Nik je zase veselý, aniž by se do toho nutil. „Děkuji vám, done Bosko. Teď jste mi otevřel cestu k velkému cíli. Chci být svatým.“
Poslední slova řekl Nik pevně, jako by do rukou knězových skládal přísahu.
Don Bosko ukázal hlavou směrem k oknu. „Tak to začni hned na hřišti. Hajdy mezi kluky!“
Nik vyrazil ze dveří jako střela. Jako když král vyšle rychlého běžce s poselstvím - napadá dona Boska při pohledu na utíkajícího chlapce. Sám vyšel také ze sakristie a dívá se za Nikem.
Nik doběhl k Renzovi: „Tak ukaž, zkusím se také nadstavit.“
Renzo mu ochotně předává chůdy. „Stejně mám službu u nemocných. Musím Kamilovi změřit teplotu. To je otrava. Také je na marodce Bertík. Zase bude chtít, abych u něho čučel a poslouchal jeho nářky.“
Nik chůdy vrací: „Nech si je, Renzo, půjdu za tebe dělat ošetřovatele.“
„Niku, ty by ses chtěl obětovat? Ale ne,“ Renzo se cuká jen tak ze slušnosti. „Jak bys k tomu přišel, ještě ses dneska na hřišti ani neprovětral.“
„Jdeš ošetřovat rád nebo nerad?“ zeptal se Nik.
„Neplanu zrovna nadšením,“ přiznal se Renzo.
„Já ano, proto klušu,“ řekl Nik a také odklusal.
Renzo se ním díval. „Tomu se říká kamarád,“ zabručel pro sebe a spokojeně si zase vylezl na chůdy.
Toho dne drobně, ale vytrvale pršelo. Azalky a oleandry na pavlači byly již čistě omyty, po železné mřížce stékaly kapičky a dopadaly na prázdný dvůr. Jen pod podloubím se občas mihla chlapecká postava, jinak byli hoši ve škole nebo pracovali v dílnách.
Tonio pomáhal matce Markétě čistit zeleninu do polévky, na zahradě se pracovat nedalo. „Cože Nik dneska nešel do školy?“ vzpomněl si najednou nahlas.
Matka Markéta zamíchala vařečkou v hrnci úctyhodných rozměrů a vzdychla:
„Ten chlapec mi dělá radost i starost najednou.“
„Jak to myslíte?“ zamumlal Tonio, protože měl zrovna mezi zuby mrkev, kterou se snažil rozkrouhat rovnou do žaludku.
„Inu, tak, jak to povídám. Je to spíš anděl než kluk. Z toho sice má křesťanské srdce potěšení, jenže andělé nikdy dlouho na zemi nepobývají.“
„Tak řekněte rovnou, že má Nik na kahánku, a to byste mě dojala, matko Markéto. Nik je trochu nachlazený, nešel do školy asi proto, to je toho!“
„Pokud vím, bude se Nik nějakou dobu učit jen tady. Don Bosko říkal, že mám Nikovi přilepšit, že se musí spravit. To není jen nachlazení.“
„Nik je jako chroust, to tedy je,“ uznal Tonio. „Já bych mu, matko Markéto, nechával svou porci masa na přilepšenou. Ale ne abyste mu to prozradila. On by to nepřijal, jak ho znám.“
Matka Markéta se na mladíka podívala z pod obočí, našpulila rty, ale neřekla nic. Tonio už pochopil i beze slov. Zase trefil vedle. To je přece samozřejmé, že matka Markéta by takovou věc neprozradila, není přece nějaká povídavá tetka.
„Tak nic ve zlém,“ omlouvá se Tonio. „Já vám skočím ještě pro polena, chcete?“ A už běží do kůlny.
Don Bosko byl v té chvíli zabrán ve své pracovně do psaní důležitého dopisu. Najednou se bez klepání prudce otevřely dveře. Na prahu stál Nik.
„Promiňte, done Bosko,“ udýchaně ze sebe vyrážel, „zapomněl jsem zaklepat. Dobrý den! Prosím vás, pojďte se mnou! Ale rychle. Hrozně to spěchá.“
Don Bosko se na chlapce upřeně zadíval, jako by chtěl z jeho tváře vyčíst, co Nik neřekl slovy. Viděl v jeho obličeji zmatek a úzkost. Rty se Nikovi chvěly, jako by zadržovaly slova, která se derou ven a přece zase utíkají zpátky.
Kněz pochopil: Nikovi se přihodilo něco zvláštního, co sám dobře nechápe a tudíž se ostýchá o tom mluvit. Otázky by byly zbytečné. Don Bosko je příliš dobrým znalcem lidské duše.
Beze slova vzal velký deštník z kouta pokoje. Nik si ulehčené vydechl a obrátil se k odchodu. Don Bosko vyšel za ním. Chlapec seběhl ze schodů, u dveří dole se zastavil, počkal na dona Boska, ale cítil v srdci neklid. Nejraději by vykřikl - honem, utíkejme!
Přeskočil kaluž na dvoře, popoběhl a zase se obrátil, protože don Bosko volá: „Niku, nepospíchej! Musíš jít se mnou pod deštníkem. Nesmíš zmoknout.“
Nik má v sobě nepochopitelný neklid, který ho pobízí - utíkej, nezastavuj se! Ale don Bosko je jeho učitel, jeho zpovědník, jeho rádce, Nik si umínil, že ho bude ve všem poslouchat.
Není to snadné, neklid se v něm vzpouzí, ale Nik zatne zuby a násilím se zastaví. Z mokrých vlasů mu stéká voda za límec, teprve teď to cítí. Jde tedy poslušně pod ochranou velkého deštníku. Tentokrát mu poslušnost nedává vnitřní uspokojení. Stále je jako by bičován tím neklidem - zdá se mu, že někdo volá o pomoc - jako by se topil.
Ale ne, snad mám horečku, pomyslil si Nik, vždyť se nic neděje, nikdo tu nepláče, jen stružky deště stékají po oknech. Na kalužích poskakují směšné bublinky - nikdo netone, ale přece - někdo volá zoufale o pomoc. Jak to, že volání slyším jen já a přitom vím, že to není skutečný hlas?
Jdou vedle sebe mlčky, chlapec a kněz, žák a učitel. Ale žák vede učitele, chlapec kněze. Jdou úzkou ulicí, kde stojí Cottolengův dům pro opuštěné mrzáčky, míjejí sirotčinec baronky Barolové.
Nik téměř zasténal: „Prosím vás, done Bosko, rychleji!“ Jako by se jeho úzkost vtělila do slov, uvědomil si, že něco říká, až když to vyslovil.
Zahnuli do uličky vpravo - tady ten dům - trochu Nik ještě zaváhal, zastavil se, ale zvláštní ulehčení u srdce mu napovídá - jsi u cíle.
Vešli do průjezdu omšelého činžáku. Don Bosko zamířil ke schodišti, ale Nik jej zadržel - ne, řekl rychle a míří přes dvorek k druhé části domu.
Don Bosko obchází dvorek pod pavlačí, protože deštník zavřel již v průchodu domu, ale Nik utíká rovnou napříč k dalším domovním dveřím.
Na prahu se obrátí vstříc donu Boskovi, a to už je Nikova tvář jasná, jako by v ní zasvitla tichá radost, uspokojení z dobře vykonaného úkolu.
Ale je to jen zákmit, hned je zase v Nikových očích výraz úzkosti - done Bosko, honem, honem!
A pak už chlapec vybíhá bez zastávky do třetího poschodí. Don Bosko mu sotva stačí, ačkoliv je dobrý chodec. Ošlapané kamenné schody nemají konce - jak se vůbec Nik vyzná v tomto domě? Koho tu může znát?
Don Bosko nedomyslil své otázky. Nik stojí ve třetím patře u hnědě natřených dveří a vší silou tahá za zvonec.
Don Bosko došel k chlapci. Nik se usmál. „Tady, prosím, jděte!“
A pak Nik utíká po schodech zpátky.
Kněze napadá pošetilá myšlenka - Nik se zachoval jako uličník: zazvonil u cizích dveří, utekl a mne tu nechá, aby mi někdo vyhuboval.
Ale dveře se již otevřely dokořán, starší žena s uplakanýma očima šeptá: „Pojďte, pane faráři, pojďte, už se vás manžel nemůže dočkat. Je to s ním špatné. Chce si dát duši do pořádku, než zemře.“
Don Bosko se nezdržoval vysvětlováním, že není farním knězem. Zřejmě ho paní považuje za někoho jiného.
Ale jde tu o umírajícího a on knězem je. Paní tiše plakala, když za ním zavírala dveře ložnice.
Nemocný na posteli trhaně, namáhavě dýchal. Prosebně vztáhl ruce ke knězi: „Bůh mě přece vyslyšel. Poslal vás včas, snad mi tedy odpustí. Jsem veliký hříšník, otče.“
Don Bosko s dojetím vyslechl kajícníka, když mu namáhavě, s přestávkami, vyznával své viny. Kněz pocítil v srdci tichou radost nad Boží dobrotou, která jej v nejvyšší čas přivedla k tomuto lůžku.
Nemocný byl u konce svých sil. Jeho lítost a touha po smíření s Bohem byla dojemně upřímná. Byl to opravdový návrat ztraceného syna do domu Otcova.
Don Bosko udělil nemocnému rozhřešení. Pak si sedl na pelest postele a vzal chladnoucí ruce umírajícího do svých teplých dlaní. Více však hřála jeho slova, plná lásky a soucitu.
Obličej nemocného se vyjasnil, rysy v něm se vyrovnaly, oči se pomalu klíží k věčnému spánku.
Vtom se opět ozval hlas zvonku u dveří, pak hlasy a do pokoje vstoupil farář od svatého Augustina.
„Promiňte, že jsem se zpozdil. Byl jsem mimo faru a kostelník nevěděl, kde mě má hledat. - Hleďme, don Bosko! Tak už je vše v pořádku?“
„Zpověď ano. Další přenechám vaší pravomoci,“ skromně odpověděl oslovený.
Další však mohlo být jen pomazání údů svatými oleji, protože k přijetí Těla Páně umírající neměl síly. Oči již neotevřel. Ještě se z jeho hrdla vydral chraptivý vzdech, když zazněla slova knězovy modlitby, křeč strhla ústa k podivnému úsměvu a tvář nabyla voskově žlutého nádechu.
Don Bosko počkal, až kněz dokončí úkon, pak se láskyplně dotkl přivřených víček mrtvého. V duchu se modlil: „Kéž se ti zavřením pozemského zraku otevře zrak duše, abys uviděl krásy věčné! Loučím se s tebou, bratře. Tak zvláštním způsobem jsme se setkali na samém prahu věčnosti, kéž se setkáme jednou na věčnosti samé! Amen.“
Zpátky se vracel sám. Deštník nesl zavřený pod paží, déšť ustal. Tu a tam přešel ulicí rychlý chodec, uctivě kněze pozdravil, ale don Bosko odpovídal na pozdravy roztržitě.
Uvažoval o malém Nikovi a o umírajícím muži. Určitě se neznali. Nemocný nic o Nikovi nevěděl.
Jak tedy Nik věděl o něm? Mám či nemám právo se na to chlapce zeptat?
Za několik dnů přinesl Nik donu Boskovi vypůjčenou knihu. Don Bosko právě rovnal haldu papíru na svém, vždy plně obloženém psacím stole.
Jen tak mimochodem kněz řekl: „Dominiku, jak to vlastně bylo s tím umírajícím mužem? Odkud jsi ten dům a toho člověka znal?“
„Já neznal ani ten dům, ani toho člověka,“ tiše přiznal Nik.
„Jak jsi tedy věděl, že je tam zapotřebí kněze?“
Žádná odpověď.
Don Bosko pozvedl oči od psacího stolu. Nik stojí s rozpačitým výrazem ve tváři, střídavě bledne a rudne, rty má pevně sevřeny, aby z nich nic nevyklouzlo. Najednou zpod sklopených řas vyklouzly dvě velké slzy.
Don Bosko je dojat. Cítí, že nemá právo dobývat se dál za nejskrytější dvířka v chlapeckém srdci. Někdy je vztah mezi duší a Bohem takový, že nesnese doteku lidských slov.
Měsíc listopad přinesl s sebou první mrazíky a první sníh. Někdy vítr od Alp zafoukal tak ostře, že popohnal nejen spadlé listí v aleji, ale i studentíky z Valdoka, kteří ráno pospíchali do města do školy. Dali se do klusu, tempo, mládenci, ať se zahřejeme.
Jen Dominik Savio se k rannímu běhu nepřidával. Jde i ve větru a zimě zvolna, knihy svázané řemínkem nese pod paží a cestou si dává v paměti dohromady, z čeho asi by mohl být zkoušen.
Kluci jsou už daleko před Nikem. Vítr je nepříjemný, opírá se do Nika, pak zase hází smetí do očí, hej, hej, mládenečku, prchej přede mnou, už ať jsi v teple!
Jenže Nik je svým pánem, od větru a nepohody si nedá poroučet. Chce mít silnou vůli. Chce se umět ovládat. Že by nevydržel trochu zimy a větru? Vojáci také musí pochodovat ukázněně za každého počasí. Nik chce být vojákem Nejvyššího Krále.
Koncem listopadu matka Markéta onemocněla. Nemoc se ohlašovala již dříve, ale pan doktor Vallauri marně radil, aby pacientka zůstala ležet a odpočinula si. Matka Markéta se přemáhala, alespoň přecházela po kuchyni a řídila práci, radila chlapcům, kteří se v kuchyňské službě střídali, kolik čeho dát do hrnců.
Tonio pomáhal nejvíce. Žertovně sám sebe pojmenoval vrchním velitelem kuchyňských skřítků, ale v skrytu duše mu do žertů nebylo. Panečku, to není žádná legrace, včas navařit pro tak početnou posádku chlapeckého domova a nic při tom nepřesolit! Po očku také pozoroval matku Markétu, jak v obličeji mění barvu a den ze dne má vpadlejší oči.
„Pane Bože, nedej, aby nám umřela!“ modlí se v duchu Tonio, kdykoliv se na ni podívá. Bez matky Markéty si to v domově ani neumí představit.
Doma ve Svatém Janě to bylo také tak. Dědeček se den ze dne tratil, až se jim ztratil docela. Jednou byl Tonio doma, děda byl už jako věchýtek, ale ještě si zažertoval: „Jestlipak, Tonio, posloucháš dona Boska líp, než jsi poslouchal doma? A na vojáky si tam s kluky nehraješ?“
„Dědoušku, naši hoši si hrají na všechno možné, jen ne na vojáky, to nemá don Bosko rád.“
Tonio se dal pln nadšení do vyprávění o oratoři, ale zakrátko dědeček u stolu usnul. Maminka neměla čas poslouchat, ta vlastně na Tonia nikdy čas neměla a mladší ratolest rodu někde poletovala po kopcích. Už to bylo jisté, že tatínek se jim v Americe někde ztratil a maminka se měla co ohánět, když děda už žádnou práci nezastal.
Na příští návštěvě Tonio viděl dědečka už jen v rakvi. Toho dne jako by pochoval na malý venkovský hřbitůvek celý svůj domov, nic už jej do osady Svatého Jana netáhlo. Mladší bráška byl dobrý kluk, ale vídali se spolu tak málo, že si ani neměli spolu o čem povídat, když se konečně sešli. To s chlapci ve Valdoku se Tonio cítil jinak. Trochu ho zahanbovalo, že svou rodinu nemá dosti rád, ale nedalo se to vynutit.
Byl na rozpacích, co mamince odpovědět, když začala mluvit, že už je dospělý, kdyby se ohlédl po hodném děvčeti, že mu ráda chalupu s malým hospodářstvím přenechá. A Tonio? Raději koukal honem být zpátky v Turíně.
A teď se i tady, nad domovem jeho srdce, objevuje temný mrak. Matka Markéta nikdy nebývala mrzutá, s Toniem si vždy dobře rozuměli, stále si měli o čem povídat. Teď je málomluvná, chodí namáhavě a dnes dokonce v kuchyni u stolu usnula - jako tehdy dědeček.
Tonio má obavy. Našlapuje zticha, po špičkách, ale matka Markéta je zase vzhůru, vstane od stolu, aby dřímotu přemohla - podej mi, Tonio, lžíci, ochutnám boby, jsou-li dost měkké. - Bylo to naposled, co jídlo ochutnala. Druhý den už do kuchyně nepřišla.
Nastal smutný den 25. listopadu roku 1856. Matka Markéta vydechla naposled, dívajíc se s tichou něhou na svého syna Jana, který jí se slzami v očích uděloval svátost nemocných.
Od sněhobílých alpských vrcholků vál chladný vítr a strhával poslední zbytky suchého listí z holých stromů.
I na dvoře hoši mluvili tlumeným hlasem, jako by se báli probudit tu dobrou starou paní, která ležela v rakvi na černém katafalku v kostele sv. Františka Saleského a čekala na uložení do země. Ruce, které neznaly odpočinku, ležely nehybně, obtočeny šňůrečkou klokočových zrníček. Hoši se přes den trousí do kostela, pokleknou u rakve, skloní hlavu a prosí, aby věčné světlo zářilo na milou matku Markétu, která už vstoupila do bran věčnosti. Nejdéle tu klečí Nik.
Jednou matka Markéta řekla donu Boskovi o malém Saviovi, že je nejlepší ze všech chlapců. „Pojď se jen podívat do kostela! Zrovna se tam modlí, je na něho zvláštní podívaná.“
Teď se jistě matka Markéta dívá duchovním zrakem přímo do Nikovy duše a co v ní vidí, zvyšuje její posmrtnou blaženost.
Nik se modlí. Soustředil své myšlenky na svého velkého Přítele, aby mu řekl, jak je mu líto, že už matku Markétu nebudou mít chlapci mezi sebou, ale současně že mu ji dává rád, protože u Něho je to přece mnohem krásnější než tady v Turíně.
Toho večera řekl don Bosko svým chlapcům na dobrou noc:
„Moji milí, Pán Bůh si vzal k sobě mou maminku. Byla to také maminka vaše. Jí vděčíme za to, že tu jsme pohromadě. Ona první mě naučila mít ráda Boha a lidi. Učila mě nejen slovy, ale i příkladem. Když jsem se rozhodl dát vám domov, ochotně svolila pomáhat mi v tom, ačkoliv už jí bylo padesát osm let. Šla se mnou z naší osady Becchi pěšky třicet kilometrů do Turína, protože jsme neměli peníze na povoz. Deset let pro vás vařila, prala, žehlila, zašívala jen za zaplať Pán Bůh.
Co my jí za to dáme? Slzy lítosti nad její ztrátou? To je málo. Modlitby? To už je víc. Ale nad slova cennější jsou skutky. Dobré skutky. I její život byl celý protkán dobrými skutky.
Přemýšlejte, chlapci, sami, jak chce naší drahé matce Markétě za všechnu její lásku poděkovat. Jistě na to každý sám přijde. Dobrou noc!“
„Buona notte!“ odpověděli chlapci, tentokrát tlumenými hlasy.
Tonio nemohl té noci dlouho usnout. Pořád přemýšlel o tom, co jim don Bosko řekl na dobrou noc. On by chtěl matce Markétě ke cti udělat něco, co by se vyrovnalo velké kytici růží. Růže teď v listopadu nekvetou, uvažuje, to by ve skutečnosti ani nešlo, přinést jí nějakou kytici, ale jsou přece duchovní kytičky, jak říká don Bosko, a já musím něco udělat, něco jako chlap, ne jako ti kloučci, něco, co by matku Markétu na věčnosti opravdu potěšilo.
Udělat generální úklid v kuchyni? Pitomost. Vlastně - je to určitě sebezápor, moc by se mi do toho zrovna teď nechtělo. Ale to není ono.
Co tak udělat si generální úklid u sebe, uvnitř?
Tonio se převrací z boku na bok. Panečku, to by také byla fuška, vzpomenout si na všechny své hříchy za celý život, to přece by musel ale jo začít pěkně znova a líp.
Konečně Tonio usnul. Po celou noc měl neklidné sny. Zdálo se mu, že běhá po dvoře, někoho hledá, ale nevěděl, koho, a měl strach, že ho nenajde. Pak míchal maltu na stavbě, jenže spotřeboval připravenou vodu a jinou nemohl najít. Pak se honil po lešení s Pinem, začali se prát a prolomilo se pod nimi lešení.
Tonio se hrozně ulekl, zděšeně vykřikl a - probudil se celý zpocený.
Na vedlejší posteli se nadzvedl Karel Buzzetti. „Co je ti, Tonio?“
Tonio sáhl pod podušku pro kapesník, otřel si zpocené čelo a zašeptal, aby nevzbudil další: „Karle, já už vím, co udělám z vděčnosti k matce Markétě. Víš, aby měla na věčnosti hodně velkou radost.“
„Nemohl bys mi to svěřit až ráno?“ Karel se na posteli znechuceně obrátil, zády k Toniovi.
Tonio zaklepal a vstoupil. Světnice byla ponořená do šera, sporé světlo lampy ozařovalo jen hlavu dona Boska a rozepsané papíry na psacím stole.
Kněz dopisoval větu a současně řekl: „Sedni si, chlapče, hned to bude.“
Tonio si nesedl. Nerozhodně stál u dveří a čekal. Don Bosko dopsal a podíval se na návštěvníka.
„Jen pojď blíž, Tonio.“
Jak se Tonio váhavě přibližoval, don Bosko letmým pohledem pochopil, proč mladík nespěchá na světlo.
Toniovy šaty nebyly právě v nejlepším pořádku. Rukáv kabátu byl v rameni natržen, na kalhotech byly skvrny. Také v Toniových vlasech zahlédl kněz bláto. Přesto mladíkovi přistrčil židli.
„Jen si u mne sedni! Líp se to povídá. Máš přece něco delšího na srdci?“
Tonio usedl a nejdříve povzdechl. Pak se zeptal, dívaje se stranou do tmavého okna, jako by odtamtud čekal odpověď: „Máme mít lásku k bližnímu, že? Ale jak mohu mít někoho rád, když k němu nic necítím anebo je mi dokonce protivný? Tohle bych si potřeboval vyjasnit.“
Don Bosko se nahnul, aby se blíže podíval na Toniovo čelo. Sáhl mu na ně prstem.
„Já myslel, že je to špína, a ona je to zatím modřina. Jsi pěkně zřízený! Ty si tady s někým nerozumíš?“
„Ale ne. Tady to klape,“ odpověděl Tonio a také si ohmatal modřinu. „To vám ještě povím, kde mě tak zřídili. Jenže s tou láskou k bližnímu to potřebuji mít jasné. Už od smrti matky Markéty mi to vrtá hlavou.“
Don Bosko se díval na mladíka s uspokojením. Modřina, bláto a roztrhané šaty mu nevadily, ten hoch se mu zamlouval.
„Láska k bližnímu, Tonio, to není citový vztah jako třeba láska k matce, sourozencům nebo přátelům. Je to vztah dobré vůle. Cit se nedá přikázat. A přece láska k bližnímu je přikázání, a to jedno z největších. Dobrou vůli, tu si můžeš naplánovat. Láska k bližnímu se projevuje hlavně v dobrých skutcích a v dobrém vztahu k jiným lidem. Stačí?“
Tonio chvíli uvažoval a pak řekl, že stačí.
„Dobrou vůli jsem měl. Tak snad matka Markéta svou kytici růží už má.“ Odmlčel se.
Don Bosko trpělivě čekal. Věděl, že se Tonio rozpovídá sám. Znal své starší hochy, neměli rádi zvědavé otázky, ale v čas potřeby přišli se svěřit sami.
„Vlastně to začalo tím, že jsem chtěl matce Markétě udělat velkou radost, takovou duchovní kytici růží za to, že byla na mě vždycky hodná,“ začal Tonio uvažovat nahlas. „Byla na mě laskavější nežli vlastní matka. Hrozně se mi chtělo nějak jí projevit vděčnost, třebas vygruntovat kuchyň a jídelnu, vybílit stěny v komoře, jenže co by z toho měla, když už v kuchyní není a nebude? Tak jsem se tím užíral a nakonec jsem přišel na to, že vygruntuju sebe, že jako ona i já budu mít všechny lidi rád a podobně. Od úmyslu k činu cesta daleká, to říkával můj děda, ale já to tentokrát vzal doopravdy.
Tak jsem šel ke zpovědi a při zpytování svědomí jsem přišel na to, že vlastně tady u vás mám všecky rád, ale jedna stará nenávist ve mně stále podřimuje, jelikož kdykoliv jsem na Pina jen náhodou vzpomněl, tak mi ho paměť pohotově naservírovala jen jako spratka, holomka, pacholka a zvíře. To dá rozum, že takové tituly se nerodí z lásky. Zpovědník mi řekl, abych to tedy dal jednou provždy do pořádku tím, že Pina vyhledám a pokusím se s ním smířit, že mě to pak s pomocí Boží přejde a že to bude moc záslužný sebezápor. To bych řek'! Mně to něco stálo, než jsem se odhodlal, že za Pinem půjdu. Totiž, jestli to nevíte, my se kdysi spolu s Pinem učili u zedníků a víc jsme byli v sobě nežli vedle sebe, ale on s tím začal vždycky první.
Pak jsme se ještě párkrát setkali za nemilých okolností, ale nebudu tady už ohřívat Pinovy staré hříchy. Nik Savio ho jednou odsud vyhodil z hřiště, to také. Pino je teď komorníkem mladého Santarosy, Nikova spolužáka. Savio je můj rodák, to víte, že?
Když se Nik narodil, já měl zrovna v ten den coby špunt takovou zvláštní příhodu - s politickým uprchlíkem na černém koni - já to tu schválně připomínám, ono to dnes také sehrálo svou roli, ale to jsem odbočil.
Nik je sice hodně mladší, ale prima kluk a vůbec, moudřejší než dva velcí. Tak jsem se mu se vším svěřil. Nik mi radil, abych si na Filipa, jak Pinovi říkají teď, počkal u jejich školy, kam denně komorník mladého hraběte doprovází. Prý můžeme mít pohovor v kostelní síňce u sv. Augustina, že v tu dobu tam nikdo nebývá. Tam že bych mu v klidu mohl vysvětlit, abysme si, co jsme si, a tak dále.
Jenže, to se mi zdálo předem marné. Kdepak Pino a do kostela! Odbude mě při prvním slově, povídám Nikovi. Vymluví se, že spěchá k denním povinnostem. To by moh' - povídá zas Nik, tak já ti nenápadně zjistím u Santarosy, kdy má jeho sluha volno.
Ukázalo se, že Filip má volno jednou v týdnu a že o sedmé hodině chodívá navštívit jistou rodinu u Porta Šusy, jak je tam ten zájezdní hostinec, tak hned v domě vedle. V té rodině mají dcerku, se kterou prý se chce Pino oženit.
To byla informace dobrá. Řekl jsem si, počkáš někde poblíž toho domu, až tam půjde, a když bude Pino mému návrhu na příměří dostupný, skočíme to zapít do té hospůdky. Prima jsem to měl promyšleno a dnes večer jsem to zkusil.
Jdu si pěkně zostra, abych tam došel dřív než Filip a raději počkal na něho, než ho doháněl, ale veselo mi u srdce nebylo. Přiznám se, měl jsem z toho trochu strach a ke všemu ještě tma kolem a nikde nikdo.
Sem tam blikalo u cesty světlo plynové lampy a tak jsem byl rád, když jsem viděl, že se blížím k hospodě. Zrovna tam dojel nějaký člověk na dvoukoláku s jedním koněm a zastavil. Ten člověk seskočil z vozu, hodil koni pytel s ovsem na krk a šel do šenku.
Jak světlo plynové lampy osvětlilo toho koně, leskl se jeho černý hřbet jako sametový, a to mi najednou připomnělo mého černého jezdce z dětství. Celý ten dávný příběh mi zas proběhl před očima, zachtělo se mi toho černého koně pohladit a zeptat se ho - tak co, ještě někdy nosíš uprchlíky v sedle?
Ten jezdec mi tehdy na rozloučenou řekl - Nikdy se, chlapče, neboj, když jde o dobrou věc! - I ta slova mi živě zazněla v paměti a já na ně odpověděl poplácáním koně u hospodské kůlny.
A také mi napadlo - mám strach, jak na mne Filip zareaguje, ale bát se nebudu, jde přece o dobrou věc.
Vtom vidím Pina přicházet. Poznal jsem ho i v šeru na dálku, je to takový čahoun, ačkoliv teď v panské službě trochu přibral do šířky. Už jsem chtěl k němu vykročit, vtom vyšli z té hospody dva chlapíci, raději jsem zůstal v přítmí kůlny, počkám, až přejdou. Nechtěl jsem na to mít svědky, jestli mě Pino hrubě odbude a zesměšní. I to by se mohlo stát.
Jenže ti dva se hrnuli rovnou k Pinovi jako staří známí a začali se o něčem dohadovat. Pak se od nich Pino utrh', ale oni se nedali odbýt, neutekl jim daleko, zrovna u té hospodské kůlny se s ním zase zastavili. Já se stáhl do kouta, vůbec mě neviděli, ale já je slyšel zrovna, když ten jeden povídá - ty ses pěkně uvelebil v panském bydle a na staré kámoše kašleš. Jenže to nejde, holenku, hodit nás přes rameno, my také můžem z toho tvého štěstíčka něco mít.
Filip na to, aby měli rozum, že už jednou to mohlo na něho prasknout, ještě že včas od Belliniho odešel a našel si jinou službu, ale teď už dobré místo ztratit nechce.
- Neblbni, - řekl zase ten druhý, - jedná se jenom o maličkost. Stačí, že zapomeneš zastrčit závoru u vrat na zadním dvoře paláce. Pak už se dostaneme dovnitř, to už nech na nás. Jen řekni, kde najdem bez zdržovačky stříbro. Na tobě to nezůstane, neboj se!
Filip trval na svém, že už s tím nic nechce mít. Ten první chlapík se jaksepatří rozvzteklil a začal vyhrožovat, prý - stejně ti to zarazíme, všiváku, když ti na panském místečku tolik záleží. Když si pár dní posedíš u nás ve sklepě o hladu, budeš zpívat jinou. Panstvo tě vyhodí, když se do rána nevrátíš, a ještě budeš rád, když tě vezmeme zpátky do party.
Done Bosko, já začal mít strach, nevím, jestli víc o sebe nebo o Filipa, ale díval jsem se ze tmy na lesknoucí se koňský zadek a opakoval v duchu - nikdy se neboj, nikdy se neboj!
Pino zase řekl - dejte mi svátek, kvůli vám nepůjdu zpátky do srabu, - jenže oni mu hodili nějaký hadr na hlavu, aby nemohl křičet, a chtěli Pina odvléct. Bránil se, ale byli na něho dva.
Já nevím, co byste dělal, done Bosko, asi běžel pro pomoc do hospody, ale já se už chvíli ohlížel, co bych mohl popadnout do ruky. Na dvoukoláku bylo bičiště, vytrh' jsem je, skočil na ty lumpy a to vám byla mela! Tím silnějším koncem bičiště jsem klepnul jednoho po hlavě a současně druhému jsem podrazil nohy. Padli na jednu hromadu k zemi i s Filipem, kterého tím hadrem strhli s sebou. Filip se hned začal osvobozovat a já také ranami nešetřil. Asi jak jsme byli všichni v jednom chumlu, dostal Filip nějakou přes i ode mne, pěst si neměla čas vybírat místo, kam dopadne.
Mně v tu chvíli bylo, jako bych se vrátil do klukovských let a že si hraji na vojáky, tak jsem nepřítele porážel hlava nehlava.
Je to divné, osvobozoval jsem Filipa, který byl až doposud mým nepřítelem, on mě asi pořád považoval za nepřítele, tuhle modřinu na čele mám od něho. Tím vším byla to bitva pořád nerozhodná, když ti chlapi asi ani chvílemi nevěděli, jestli jsem pro ně nebo proti. Vtom mi napadlo vykřiknout - Pomoc! Lupiči!
Tohle ti ostří hoši nemohli potřebovat. Z hospody vyběhl majitel koně a za ním ještě nějaký člověk, načež oba výtečníci vzali do zaječích.
Ukázalo se, že Pino má pochroumanou nohu. Požádal jsem vozku, aby mi vozík s koněm zapůjčil, že Filipa odvezu a zase brzy přifrčím zpátky.
A víte, že mi důvěřoval? Stačilo říct, že bydlím u vás.
Filip nejdříve hekal, ale já ho ujistil, že mu dosvědčím, bude-li třeba, že byl přepaden neznámými lupiči. Divil se, kde já se tam vlastně vzal. Tak jsem mu cestou celou svou záležitost vyklopil. Po té předehře u hospody byl ovšem docela na měkko, vyposlechl mě bez posměšků.
Já mu také rovnou řekl - koukej, nejdu za tebou pro tvé krásné oči, ale kvůli matce Markétě, aby měla radost, že žiji se všemi lidmi v míru, jako žila ona.
Prý kdo to je - ta Markéta, tak jsem mu o naší matce Markétě řekl pár slov, jak byla hodná ke mně a ke klukům. On najednou - a to mě porazilo nejvíc - tak tys měl, Tonio, štěstí, měl jsi dokonce dvě matky a já žádnou, aspoň jsem tu svou nikdy neviděl. - Povídal to takovým hlasem, no, zkrátka, bylo mi ho líto, prvně v životě mi bylo líto Pina.
A když je vám někoho líto, ani ho nemůžete považovat za nepřítele. Tak jsem mu řekl - Filipe, podejme si ruku a buďme ode dneška zadobře.
Pino na to řekl - já ti děkuju, Tonio, žes mi pomohl, ale sám pro tebe udělat nic nemohu, víš, chci se oženit, musím teď šetřit.
To mě tedy jaksepatří dojal! Zase mě popadl vztek, byl bych mu nejraději dal jednu přes, že mě vlastně uráží. Ale přemoh' jsem se a povídám kliďánko - koukej, ten roztrhaný rukáv si umím zašít sám a nic jiného momentálně nepotřebuji. My u dona Boska jsme si odvykli myslet jenom na peníze. O to mi nejde. Vyjádři se, jestli se mnou uzavíráš smír nebo ne a tím to hasne.
Tak on se tedy uklidnil, duše hamižná, a že tedy všechno staré je mezi námi zapomenuto. Dal mi na to pracku. Vysadil jsem ho před panským domem, pokulhával, ale přeraženou tu nohu neměl.
Koně jsem odvedl, samozřejmě. A zpáteční cestou si pořád říkám - splnil jsem úkol, dědečku generále, nebo nesplnil? Totiž nebožtík náš děda si kdysi se mnou hrával na vojáky, na to také rád vzpomínám.
Smír jsem sjednal, navíc jsem pomohl Filipákovi z pěkné bryndy, ale slyšíte? Zas mu nadávám, tak mám já k němu blíženskou lásku, nebo bude matka Markéta na mou kytici ještě dlouho čekat?
Proto jsem šel rovnou k vám, done Bosko, promiňte, že jsem se ani neumyl. Vyrušil jsem vás z práce, že? Ale dědeček generál už nežije, chtělo se mi někomu to nahlásit- úkol splněn. A vlastně se zeptat - byl splněn?“
„Byl, Tonio, můžeš být klidný,“ odpověděl don Bosko. „Matka Markéta má v nebi z tebe radost.“
Tonio se usmál. Teprve teď se mu nitrem rozlil blahý pocit, radost z odvahy, z čistého svědomí, ze života vůbec, ale ještě otálel.
„Done Bosko, napadlo mi také - byl bych já lepším než Pino, kdybych neměl žádnou matku? Anebo - nebyl by Pino docela jiný, kdyby se byl také včas dostal k vám a matce Markétě?“
Mladík se dívá na dona Boska s napjatou pozorností. Kněz naklonil hlavu, zadíval se do neurčita a těch několik vět, které pronesl, bylo pro Tonia jako světelný signál pro další směr jeho života.
„Vždycky bude na světě dost malých Toniů i Pinů,“ řekl don Bosko, „kteří budou potřebovat lásku a porozumění. Je třeba víc donů Bosků a více matek Markét. Jsme přece lidé smrtelní. Matka Markéta odešla, jednoho dne odejdu i já na vždycky. Kdo bude v naší práci pokračovat? Přemýšlej, čím ty bys mohl jednou přispět k tomu, aby další potřební chlapci našli u nás porozumění a teplý domov. A teď už - dobrou noc!“
Doktor František Vallauri patřil mezi příznivce chlapeckého domova ve Valdoku. Přicházel ochotně, kdykoliv byl zavolán, aby ošetřil některého pacienta. Nic za lékařskou prohlídku neúčtoval, zdarma dodal léky a častokrát ještě vyprázdnil na stůl dona Boska vlastní peněženku, když on byl v úzkých. Mnoho řečí pan doktor nenadělal, ale chlapci ho měli rádi.
I dnes si ohřívá prokřehlé ruce u krbu dona Boska. Venku fouká mrazivý únorový vítr, občas hvízdne i do komína, a to pak plameny na dubových polenech povyskočí. Don Bosko přechází pokojem a jeho jindy usměvavá tvář má starostlivý výraz.
„Znáte Dominika Savia, doktore?“
„Hm,“ řekl doktor, což znamenalo, že zná.
„Ten hoch mi působí starosti.“
Chvíli bylo ticho. Pan doktor zabručel do plamenů: „S anděly je na zemi vždycky potíž.“
„Jak to myslíte?“
„Mají tendenci uletět.“
„Právě, právě,“ pochopil don Bosko. „Obávám se o Nikovo zdraví.“
„Pozoroval jsem toho chlapce v neděli při mši,“ řekl doktor. Chvíli zase mlčel, jako by vážil každé slovo, než je vyřkne. „Je zralý pro lepší svět, než je tento.“
„Ale doktore, jste od toho, abyste léčil, abyste radil, jak prodloužit pobyt na tomto světě. Já vím, že Dominik Savio je svatý chlapec. Ale je tu tolik jiných, kteří by ještě potřebovali jeho příklad, jeho pomoc.“
„I z nebe lze pomáhat.“
„Mám se hanbit, že to připomínáte mně, knězi? Ne, milý doktore, já dobře vím, co znamená přímluva svatých, z vlastní zkušenosti. Jenže chci a musím udělat vše, co je v mých silách, na záchranu Nikova zdraví. Jednak toho chlapce mám velice rád, jednak kvůli ostatním, kteří by určitě byli velice zarmouceni, kdyby Nik umřel.“
Doktor vytrvale hleděl do krbu. Po chvíli zabručel: „Nejsem hrobník. Také vidím pacienta raději na hřišti než na hřbitově. Co se dá udělat, udělám.“
Nik cítil, že něco s ním není v pořádku. Omrzliny na rukou mu nevadí, na ty si nestěžoval, ale že se v noci silně potí, že mívá teploty, kašle a je ve škole unaven, to přiznat musel, když se ho don Bosko vyptával, proč poslední dobou tolik zhubnul.
„Musíš se léčit,“ řekl mu don Bosko důrazně.
„Copak lze smrti utéct?“ pokusil se Nik o výmluvu, o lékařskou péči příliš nestál. „Hlavně, abych byl na věčnost dobře připraven.“
„To je pravda, že nakonec nikdo z nás smrti neuteče. Ale péče o zdraví je nutná. Je také zahrnutá v pátém přikázání Božím, Niku. Nezabiješ! To znamená také nezabíjet sebe nedbalostí o své zdraví.“
„Tak tedy dobrá,“ svoluje Nik. „Jsem ochoten svěřit svou kostru panu doktorovi.“
V místnosti, kde lékař chlapce vyšetřoval, stálo bílé lehátko, velký stůl a dvě židle. Na stěně visel kříž a obraz Panny Marie Pomocnice. V koutě byly váhy a míra na výšku, skříňka s obvazy.
Bylo tu ticho, jen bicí hodiny na zdi občas zahrkaly, zavrčely a pak jasným hlasem odměřovaly bim-bam-bim - zatímco pan doktor si něco čmáral doktorskými klikyháky do záznamů o chlapcích.
Klukovský pacient obvykle seděl jako němý v očekávání ortelu, který pan doktor bručivým hlasem nad ním vyřkne.
„Na týden do postele!“
„Dobrý, zítra do školy!“
Jenom Nik neztrácel ani v ordinačním pokoji nic ze své dobré nálady. Když svlékl košili a lékař se na něho zadíval přimhouřenýma očima, Nik zvesela zahlaholil: „Pane doktore, že by se dalo na mých žebrech koncertovat?“
Doktor Vallauri něco nesrozumitelného zahuhlal a začal ťukat prsty na Nikovu hruď, na záda, na lopatky, přikláněl ucho hned vpředu, hned na záda. Znovu se podíval na Nika a zabručel: „He - přibrat, sušinko!“
„Štíhlý zabírá na světě méně místa, pane doktore.“
Doktorovi to cuklo u semknutých rtů. Nik si nebyl jist, zdali se doktor chtěl usmát nebo mu vyhubovat. Ale pořád nic neříkal, takové smutné ticho Nik nemá rád. Teď doktor usedá za stůl a píše recept.
„Pane doktore, ani se s tím nenamáhejte, škoda kazit papír pro sušinku. Já se do nebe těším. Honorář za vaše vyšetření vám zaplatím až shora, až tam budu, chcete?“
Konečně se cuknutí u doktorových úst proměnilo v úsměv. „Ty bys rozveselil i hrobníka, až tě bude zakopávat! Můžeš se obléct.“ Pak Nikovi podal ruku. To bylo vyznamenání. Tohle se žádnému klukovi ještě nestalo.
„Až v tom nebi budeš, nezapomeň! Zatím - snaž se zůstat tady dole, ano?“
„Nezapomenu, pane doktore. A děkuji za vyšetření.“
Ve dveřích se Nik ještě obrátil a usmál se. Dveře už byly pak dávno zavřeny, ale doktor Vallauri se na ně ještě upřeně dívá. Pak zavrtí hlavou. Pokrčí rameny, vytáhne kapesník, vyčistí si nos a houkne ke dveřím: „Další!“
Než se dveře otevřou, rychle si kapesníkem otře oči.
Po skončení prohlídky se lékař opět zastavil u dona Boska. „Ten Savio to má spočítané.“
Don Bosko se ulekl: „Chcete říci, doktore, že Nik je opravdu vážně nemocen?“
„Víc, než jsem myslil.“
„Nevzdám se, nevzdám,“ opakoval don Bosko, jako by chtěl na lékaři vynutit odvolání jeho diagnózy.
„Poraďte se ještě s jinými lékaři, done Bosko, snad se mýlím.“
Doktor Vallauri to myslil upřímně. Sám by byl rád, kdyby mu někdo dokázal, že se mýlí.
Don Bosko ho znal a věděl, že se neurazí, když nebude brát jeho úsudek jako konečný.
Nik nyní chodil do školy jen jako na návštěvu. Více se zdržoval doma, ale neležel. Chodil pomáhat do kuchyně Toniovi, obsluhoval ležící pacienty, zašel se podívat na chlapce, kteří pracovali v dílnách.
A zase jiný lékař ho šimral uchem na zádech, ťukal na hruď, naslouchal u srdce. Pak ještě další mu přikázal ukázat jazyk, předpažit, otočit se, dýchat, nedýchat.
„Už bych pomalu mohl být doktorem sám,“ žertuje Nik. „Jak vyšetřit pacienta, to už jsem okoukal, jen ty klikyháky na receptech bych ještě nesved, ještě bych to psal moc zřetelně.“
Únor se chýlil ke konci, když jednoho večera se přihnal do kuchyně Bertík.
„Pomohu utírat nádobí,“ hlásil Toniovi a ohlížel se po utěrce.
„To tě Duch svatý osvítil,“ řekl Tonio uznale. „Měli by to dnes dělat Enria a Karel Buzzetti. Jako na truc Enriu rozbolel zub a Karel má pěvecký kroužek, tak to všechno zůstalo na chudákovi, který to dělá dobrovolně.“
Chudák dobrovolník se ozval veselým hlasem z temného kouta od dřezu: „Já věděl, že mi Anděl strážný splaší nějakého pomocníka.“
Teď teprve si Bertík povšiml Nika u haldy špinavého nádobí. Hned se k němu hrne.
„Že by mě splašil zrovna anděl, to se říci nedá. Karel mě o to velmi zdvořile požádal.“
Když se Tonio vzdálil do jídelny, aby tam dohlédl na další spolupracovníky v úklidu, ohánějící se koštětem a prachovkou, Bertík ztlumil hlas.
„Niku, je to pravda, že máš odjet domů?“
„Don Bosko mi to radí.“
„To si vymyslili ti protivní doktoři,“ vyhrkl Bertík s nešťastným výrazem v obličeji. „Copak by ses nemohl léčit tady? A vůbec, jakýpak ty jsi nemocný, když neležíš? Tak zlé to s tebou nebude.“ Utěšoval těmi slovy více sebe nežli Nika. Ten se přece usmívá.
„Bertíku, co se mračíš? Buďme veselí, dokud jsme spolu. A když nebudeme, jaká pomoc? Jednou svou kostru stejně odložit musím a pojuchám k slávě Boží blíž.“
„No dobrá, jednou,“ uvažuje Bertík nahlas, aniž by přestal harašit talíři, „ono se to lehce řekne - nebe je krásnější, ale kdo se tam hned po smrti dostane? Mě tam dříve trochu osmaží na očistcové pánvičce, na to bych raději ještě počkal.“
Když Bertík začne takhle meditovat, určitě má právě za sebou něco hlučnějšího, co mu zneklidňuje svědomí. Nik ho už zná.
„S kýmpak jsi dnes válčil?“
„Ty do mne vidíš, Niku, jako do sklenice vody. Ale - vypukl mi konflikt s Renzem. Chtěl jsem, aby mi dal opsat něco z latiny. Prý abych se namáhal sám. Měl jsem sto chutí vrazit Renzovi jednu mastnou. Víš, proč jsem to neudělal? Vzpomněl jsem si, že jsem všecky facky jednou provždy svázal do ranečku a položil loni na májový oltář, jak jsi mi to tenkrát poradil. Ale nohu jsem mu na dvoře přeci nastavil.“
Nik se dívá na kamaráda s pochopením. Má ho rád, jako má rád Renza, Tonia, Nikolu, ačkoliv každý je jiný. Bertík se hodně změnil k lepšímu, ale ještě leccos by potřeboval vylepšit.
„Berto, Bůh nás chce mít dokonalé, ale dá to fušku. Mluvím ze zkušenosti.“
„Já to sotva dotáhnu tak daleko,“ sebekriticky uznává potomek Korsičanů. „A bez tvé pomoci, Niku, teprve ne. Já nevím, co si počnu, až odejdeš. Komu se budu svěřovat se vším, co jsem provedl?“
„Máš tu dona Boska. A já ti z domova napíši.“ Po krátké odmlce Nik dodal: „A z nebe ti budu pomáhat taky.“
Bertík věděl, že tohle není žert. Bylo mu tak nějak divně u srdce, nevěděl, co na to říci.
Ve dveřích kuchyně se objevil prefekt, don Alassonati. „Co tu dělá Savio? Neměl bys být raději v posteli, chlapče?“ Sáhl Nikovi na čelo. Bylo horké.
„Tady je teplo,“ Bertík honem Nika omlouvá. „Víc než v nevytopené ložnici. Proč by tu nemohl Nik být?“
„Myslím, že Nikovi je teplo až moc. Nevím, nevím, co by řekl don Bosko, kdyby tě tu viděl u nádobí, Dominiku.“
„Já už jdu,“ zvedl se Nik poslušně k odchodu. Tentokrát měl smutné oči. Rozhlédl se po kuchyni, jako by se s každou věcí navždy loučil.
Koncem února mrazy povolily. Stromy byly ještě holé, ale špačci již na nich štěbetali. Sporé sluneční paprsky protrhly šedou clonu oblohy a nesměle klouzaly po kostelních oknech.
Bylo sobotní dopoledne. Kostel svatého Františka Saleského byl prázdný, jen u postranního oltáře Panny Marie nehnutě klečí chlapecká postava.
„Má předobrá Přítelkyně,“ modlí se chlapec ve svých myšlenkách, „ty víš, že zítra pro mne přijede tatínek. Měl bych se těšit, že zase uvidím celou naši milou rodinu. Ale je mi smutno. Strašně se těším, že Tě brzy uvidím v nebi, ale současně je mi líto, že musím opustit dona Boska, kamarády a školu. Obávám se, že nedosáhnu svého velkého cíle - být knězem. Chci se ještě na moc věcí zeptat svého duchovního rádce. Prosím Tě, Maria, přimluv se u Boha, aby donu Boskovi vnukl tu správnou odpověď na každou mou otázku a já Ti slibuji, že udělám poslušně všechno, co mi takto Pán Bůh po donu Boskovi vzkáže.“
Svatá Panna se vlídně usmívá, Nik slyší ve svém srdci její odpověď: „Měj důvěru! Bůh ví nejlépe, kde je tvůj velký cíl. Dal sis heslo - služme Bohu veselostí, řiď se jím stále.“
„Chci. Až do posledního dechu,“ odpověděl Nik a zatoužil vidět dona Boska co nejdříve. Pozdravil ještě Pána ve svatostánku a vyběhl z kostela.
Měl štěstí. Potkal ředitele u Pinardovy kaple.
„Done Bosko, dobrý den! Máte pro mě chvilenku?“
„Co máš na srdci, Niku?“
„Prosím, poraďte mi, co nejlepšího může udělat nemocný, aby oslavil Boha?“
„Může Mu obětovat svou nemoc, své potíže a bolesti odevzdat lásce Boží. Tím roste i naše láska k Němu.“
„Co ještě je možné udělat?“
Don Bosko se zastavil. V chlapeckých očích je výraz naléhavé dychtivosti.
Kněz se mlčky dívá do vyhublé a přece krásné tváře s dojetím. Trochu se mu zachvěl hlas, když zvolna, váhavě vyslovil: „Může ještě darovat Bohu celý svůj život. Nabídnout jej z lásky k Němu a z lásky k lidem. A to tím způsobem, jak On si to přeje. Já jsem to také učinil.“
Nik se díval svému velkému učiteli pevně do očí.
„Myslím, done Bosko, že ode mne to chce Bůh jinak, než od vás.“
Don Bosko uhnul pohledem. Cítil, že se mu do očí derou slzy. Rychle řekl: „Každá duše má svou vlastní cestu. Chceš se, Niku, se mnou podívat do krejčovské dílny?“
Nik souhlasí, ale má ještě další dotaz: „Domníváte se, done Bosko, že Bůh mi již odpustil mé hříchy?“
„Nepochybuj o tom. Jako tvůj zpovědník tě mohu jménem Božím ujistit, že ti všechny poklesky byly odpuštěny. Ty přijdeš do nebe určitě.“
„Já vím, že je to jen Pokušitel, který mi našeptává pochyby o milosrdenství Božím. Co mám dělat, když se zase ohlásí?“
„Vzpomeň si na to, že jsi celou svou duši daroval našemu Pánu a On předem za ni dal svou Krev. A co učinili pro tebe Satan?“
„Krásná myšlenka!“ Nik se opět usmívá.
Už jsou u krejčovské dílny, ale Nik chytne důvěrně dona Boska za rukáv, aby mu oddálil ruku od kliky u dveří. Ještě nemohou vejít, v dílně by se vyptávat nemohl a on se musí ještě na něco zeptat.
„Prosím vás, done Bosko, ještě okamžik. Když tedy budu v nebi, myslíte, že budu odtamtud vidět své rodiče a své kamarády i vás tady?“
Ten hoch má vřelé srdce - napadá dona Boska - myšlenka na loučení mu musí být hrozně těžká. I jemu tato myšlenka působí bolest, ale nedává to znát.
Klidným, příjemným hlasem, kterému Nik tak rád naslouchá, don Bosko vysvětluje: „Ano, i z věčnosti budeš vidět své rodiče, události zde v našem domě a své přátele ze školy. Blaženost vykoupených duší nemůže být přece ochuzena tím, že by duše v nebi o svých drahých, které stále miluje, nic nevěděla.“
Vešli do dílny. Byla prázdná.
„Vždyť je sobota odpoledne, chlapci mají volno,“ rozpomněl se Nik.
„To vím. Ale chtěli by tu nový stůl. Jdu se podívat, kam jej postaví. Víš, když jsem studoval v Kastelnuovu, bydlel jsem u krejčího. Tak se občas rád podívám do krejčovské dílny. Připomíná mi to mládí,“ hovořil don Bosko, zatímco se rozhlížel prostornou místností.
„Tady k oknu by se ještě jeden stůl vešel. Podej mi metr, Niku, změřím si rozměry mezi okny. Jenže tady u stěny by na stříhání dobře neviděli. Dáme stůl přece jen k oknu.“
Když vyšli z dílny, poslal don Bosko Nika podívat se na hřiště. Jen podívat. Běhání by mu mohlo uškodit.
Menší chlapci už obsadili houpačku, několik větších honilo po dvoře míč. Bylo ještě chladno, ale při hře se zahřáli. Nik přistoupil k jednomu z větších hochů, který dělal při hře rozhodčího.
„Ani nevíš, Angelo, jak se mi nechce všechno tady opustit.“
„Není to poprvé, co odjíždíš domů, Niku. Zase se vrátíš,“
„Ne, Angelo, tentokrát se již nevrátím.“
„Prosím tě, co to plácáš za nesmysly?“
„Žádné nesmysly. Cítím to, že se už nevrátím.“
„A já ti zase říkám, že se vrátíš.“ Angelo byl vždycky paličatý a vždycky věřil, že všechno dobře dopadne.
Druhého dne byla první neděle v měsíci. Ranní bohoslužba i promluva v kostele byla věnována myšlence na dobrou přípravu na smrt. Toto duchovní cvičení bylo součástí výchovné metody dona Boska.
„Jedno je jisté. Zemřeme. Kdy? Nevíme. Jak? Nevíme. Víme však, že jen duše očištěné mohou vidět Boha ve věčné blaženosti. Mysleme na to alespoň jednou za měsíc. Zkoumejme své srdce: Je dost čisté před Bohem? Není-li, máme čas to napravit ještě dnes. Možná, že zítra by už bylo pozdě.“
Nik vše hluboce prožívá, je to jeho poslední neděle v oratoři mezi milými druhy. Přijal Tělo Páně a řekl svému Hostu v srdci, že už nikdy nebude smutný, ať se děje cokoliv. Vytrvá u svého hesla - služme Bohu veselostí!
Po snídani si šel Nik připravit cestovní vak. Zabalil pár zánovních bot do papíru a vložil na dno plátěného zavazadla. Pak složil několik kousků prádla a přiložil je k balíčku s botami. Nahoru ukládal knihy.
Bral do ruky jednu po druhé, prolistoval a zase zavřel. Některá kniha mu připomněla školu u kostela sv. Františka z Assisi. Komupak zítra bude pan profesor Bonzanino ťukat pravítkem na hlavu a zkoumat, jsou-li v ní drtiny nebo věda? Nik se bezděky usmál - milý, milý pan profesor s hodinkami v hlavě!
A pan profesor Picco - vedle koho bude teď usazovat nepozorné žáky na polepšení, když Nikovo místo v lavici zůstane prázdné? Latinská učebnice. Homérovy verše. Sbohem, vědo! Nik rázně zaklapl knihu, přiložil k ostatním věcem do brašny. Chvíli se zamyslil a pak to vše odnesl Angelovi, který byl právě ve studovně. Angelo míval na starosti nejmladší studentíky.
„Dej to některému bažantovi, až se tu objeví. Já to všechno už potřebovat nebudu,“ řekl Nik a než se udivený ochránce nováčků vzpamatoval, Nik byl tentam.
Se schodů seběhl Nik hbitě, ale pak zmírnil krok. Opět se rozkašlal. Přesto však vyšel na dvůr a rozhlíží se kolem.
Sbohem, bílé hory na obzoru! Často jste mi připomínaly svými zasněženými vrcholky, že směr do výše vyžaduje sněhobílou duši.
Nik zavřel oči a opřel se o zeď. Myslí mu plynou slova loučení, která by nikdy nevyřkl nahlas.
Sbohem, město Turíne! Už nikdy nebudu procházet tvými arkádami podél krásných náměstí!
Sbohem, stará římská bráno, která máš tak libozvučné jméno - Porta Palatina! Mluvilas ke mně zřetelně svými troskami, že všecka světská sláva pomíjí. Divocí holubi denně si povídali se sochami césarů, že všecka vítězství na bojištích jsou jen popel a dým.
Ani jsem nevěděl, Turíne, perlo Piemontska, že tě mám tak rád!
Loučím se i s tebou, hrdá horo Supergo! Rád jsem se díval na tvůj vrcholek, kde si králové postavili nádherný chrám s velkou podzemní hrobkou.
Jako by odtamtud ti jejich mrtví mohli lépe vidět na své město! V královské hrobce zetlí právě tak, jako poslední žebrák u hřbitovní zdi.
A dále se Nik v duchu prochází známou cestou k milému baroknímu kostelíku La Konsoláta; vystoupí po schodech do kruhové lodě, odbočí k postranní kapli, aby naposled pozdravil milostný obraz své Přítelkyně.
V myšlenkách se rozběhne do dalšího kostelíčka svaté Kláry, na chvíli vstoupí i do Božího domu z červených cihel, ve kterém hospodaří svatý Augustin.
Nakonec si ponechá kostel svatého z Assisi, aby tam pozdravil Anděla Strážce, který z oltářního obrazu se před lety usmíval na novokněze Jana Boska při jeho primiční mši.
Nik ještě nahlédne do velké sakristie v onom kostele, vždycky jej zajímala. Stály tam prastaré, vysoké dubové skříně a jedna z nich je plna ostatků svatých, vkusně uložených v pozlacených schránkách. A za tou sakristií vzadu je malý dvoreček.
Tudy přišel kdysi první opuštěný chlapec k donu Boskovi jako semínko budoucí oratoře, které vítr Prozřetelnosti zavál tehdy do sakristie.
Na tomto dvorku si kdysi hrávali první mladí přátelé dona Boska. Nik si je v duchu umí představit, slyší jejich veselý hlahol docela zblízka.
„Hurá! Andrea to vyhrál!“
Nik se protrhl ze snění. Otevřel oči. Hoši Andreovi nadšeně tleskají:
„Vivat! Vivat! Vivat!“
Napříč hřištěm se žene Rua, v běhu křiknul: „Čao, Niku!“
Nika roztřásla zima. Ne proto, že zeď, o kterou se opírá, je chladná, jarním sluncem ještě neprohřátá. Vlna chladu jím projela zevnitř, byl v ní smutek, stesk i bázeň před čímsi neznámým, ale Nik to hned ze sebe setřásl - služme Bohu veselostí - vždy a všude, za všech okolností. Co takhle podívat se do kuchyně za Toniem?
Velitel kuchyně měl utěrku za pasem a vyhrnuté rukávy u košile.
Právě vytýkal Renzovi, že špatně oškrábal brambory. Renzo hlasem poněkud zvýšeným míní, že ty okaté brambory jsou výrobkem Kamilovým, on má své brambůrky oškrábány na čisto.
Kamil je velkorysý. Očko sem, očko tam, to je jen detail, že se někomu chce o tom mluvit! Ať se dělají jen makaróny a bude to bez zbytečné práce!
Nik si sedl k velkým kachlovým kamnům. „Budu ti přikládat pod plotnu, Tonio.“
„Ale ne, raději se nešpiň, Niku. Dnes přece službu nemáš.“
„Už mít nebudu. Ale ohřát svou chatrnou tělesnou schránku bys mi mohl dovolit, pane velekuchaři.“
Tonio přikládá do kamen sám a přitom utrousí k Nikovi, aby to jeho pomocníci neslyšeli: „Pozdravuj vaše v Mondoniu. A brzy se zase vrať!“
I Nik ztlumil hlas. Nemá před ostatními chlapci tajemství, ale Tonio je jeho nejdávnější kamarád a pro chvíli loučení si aspoň jejich slova vytvářejí důvěrnou samotu.
„Já se už nevrátím, Tonio. Myslím, že ne.“ Nik to říká klidně, usmívá se při tom. „Ale shora tě budu stejně vidět, jestli svou práci děláš dobře.“
Tonio přestal nadívat kamna poleny, zadíval se upřeně do ohně, jako by uvažoval, co odpovědět. Pak zavrtěl hlavou: „Nemohu tomu uvěřit, že by ses nevrátil. Nechci tomu věřit.“
Prudce přiklapl dvířka od kamen a podíval se na Nika zpříma. „Myslím, Niku, že já už se nevrátím domů, tam do Svatého Jana.“
Ohlédl se po chlapcích, ale ti byli zabráni do hovoru vlastního. „Pomodli se za mne, Niku! Někdy si říkám ano, někdy zas ne. Lehké to není rozhodnout se jednou provždy, na celý život. Matka mi zase vzkázala, abych se vrátil a převzal chalupu, práce na vinici ji unavuje. Ale je tam přece ještě bratr. Co o tom myslíš ty, Niku?“
„Každý máme svou vlastní cestu. Ty musíš sám poznat, která tě nejlíp dovede k tvému Cíli.“
„Hotovo!“ jedním hlasem vykřikli Renzo a Kamil.
Tonio přešel z dřepu do vztyku a dělá na plotně místo pro velký hrnec s bramborami.
Přihnal se Roko. „Promiň, Tonio, že nastupuji pozdě, měl jsem tu tetičku.“
„Nevíš, kde je Mario?“ Nik se zvedl ze židle. „Musím Mariovi ještě něco vrátit, málem bych byl na to zapomněl.“
„Mario má zrovna službu ve vrátnici.“
„Tak se tu, mládenci, mějte,“ loučí se Nik.
„Přibývejte na váze místo mě a jednou v nebi na shledanou!“
„To jsou mi řeči,“ diví se Roko. „Jako bychom se neuviděli zase u oběda.“
Ale Nik už byl za dveřmi.
Mario zapisoval ve vrátnici do velké knihy návštěvy tetiček, strýčků a kamarádů, kteří přicházeli navštívit chlapce dona Boska.
Hoši obvykle už předem věděli o svých hostech a čekali na ně u vrátnice. Bylo tam plno hovoru, smíchu a vítání.
„Mario, něco ti nesu,“ hlásí Nik ve dveřích vrátnice.
Mario odloží tužku a zvědavě čeká. Že by dárek na rozloučenou?
„Nečekej, že z toho zbohatneš, ale lepší něco nežli nic.“ Nik vytahuje z kapsy peněženku.
„Vyrovnáme starý dluh.“
Mario se dívá nechápavě: „Nepamatuji si, že bys mi byl něco dlužen, Niku!“
„Ale já si to dobře pamatuji. Jednou jsme byli spolu ve městě. Kupoval jsem tam medailky jako odměnu za nejlepší odpovědi při opakování biblické dějepravy. Neměl jsem tehdy dost peněz a tys mi na medailky něco půjčil.“
„Na to si vzpomínám, ale to už je dávno. Jen si to nech, Niku, taková maličkost mě neporazí, když o ni přijdu.“
„A to zas ne. Musím mít své účty vyrovnané. Chci mít čisté konto, než předstoupím před věčné Účtování.“
„Prosím tě, pro těch pár halířů bys do očistce jistě neklusal.“
„I klusal,“ míní Nik. „Všechny maličkosti mají před Bohem cenu velkou, když je děláme z lásky k němu. Přesnost v maličkostech patří ke křesťanské dokonalosti, kdyby tě někdo z toho někdy zkoušel, kamaráde. V Písmě je psáno, že nic nečistého k Bohu nepřijde - a já k němu přijít chci.“
Mario ví, že s Nikem je to nějaké vážné, ale kupodivu, není mu z toho smutno, dobrá nálada Nikova je nakažlivá.
„Ať tedy má tvá dušička pokoj, dej ty prašule na stůl, já si je pak uklidím.“
Nik se ještě ode dveří vrátil. „Kdyby přijel tatínek, Mario, tak jsem v ložnici. Jdu si před obědem ještě trochu popovídat s postelí, naposled ještě na ní natáhnout svou dýchavičnou bedýnku.“
Prudký kašel přinutil Nika vyndat si kapesník a přiložit jej k ústům. Ve dveřích volnou rukou Mariovi ještě zamával.
Nik ležel oblečen na posteli, měl zavřené oči, ale nespal. V duchu viděl všechny své kamarády, slyšel veselý křik na hřišti, šum chlapeckých hlasů v jídelně, rytmus společné modlitby v kostele. Díky, Pane, za to vše, bylo to tady krásné! Otevřel oči. Obklopovalo ho ticho, jen na chodbě se ozvaly něčí rychlé kroky.
Dveře ložnice se otevřely, Nik se posadil. Na prahu stojí Petr Enria, chvíli se oba na sebe mlčky dívají, pak se Petr přinutí k úsměvu. „Snad jsi nespal, Niku? Don Bosko by chtěl s tebou mluvit. Máš jít hned k němu.“
„To jsem rád. Alespoň si s ním ještě pohovořím, než přijede tatínek.“ Enria nakrčil čelo, nad kterým se výbojně tyčila nazrzlá kštice. Enria říkával o sobě žertovně, že kdyby měl tolik zlata v kapse, kolik ho má na hlavě, koupil by donu Boskovi novou kleriku a šňůrky do bot.
Petr se v poslední době ujal péče o světnici dona Boska a jeho chudé svršky. Že se klerika dona Boska třpytila podezřelými lesky, to by konečně Petr přes srdce přenesl, ale když jednou objevil při čištění ve střevících ředitele provázek, načerněný inkoustem, místo řádné šňůrky do bot, to mu vzalo dech. Don Bosko živí zdarma stovku kluků a sám nemá na tkaničky do střevíců, slyšel tohle už někdy svět, takhle se zanedbávat? To se smělo stát jen jednou. Petr sáhl do vlastní kapsy, chodí přece pracovat a jako zedník vždy něco v peněžence má. Koupil dva páry pořádných černých tkaniček a teď hlídá střevíce dona Boska jako ostříž svá mláďata. Každý to ví, že Enria už dávno se mohl z Valdoku odstěhovat, zednický polír nabídl přičinlivému mladíku byt ve vlastním domě a nic by neměl proti tomu, kdyby se jeho dcerka stala paní Enriovou.
Petr zaklepal na dveře ředitelova pokoje a otevřel Nikovi, aby vešel první. Nik se na prahu překvapeně zastavil.
„Tatínku! Ty už jsi tady?“
Otec Savio povstal ze židle poněkud nemotorně, židle zarachotila a narazila o stůl. Kovář se pátravě zadíval do tváře svého synka, v očích měl starost, ale slovy se nutil do klidu.
„Chvála Bohu, že se zase vidíme, Niku. Všichni doma se už na tebe těší.“
Objali se a Nik zkouší smlouvat: „Já myslel, že přijedeš až odpoledne nebo vůbec ne. Že mě tu přece necháš. Je škoda zameškat školu uprostřed roku.“
„Já bych tě také raději tady nechal, to mi věř,“ kovář opět usedá na židli a s neskrývanou starostlivostí se dívá na dva nápadné ruměnce, které Nikovi naskočily do tváří.
„Nemáš horečku, chlapče?“
Vztáhl ruku k Nikovu čelu, ale chlapec uhnul hlavou. „Ale ne, tatínku. Trochu jsem se rozrušil radostí, že tě vidím. A lítostí, že musím odsud,“ dodal upřímně.
Don Bosko se dívá z otce na syna a cítí lítost nad oběma. Jenže lítostí se nic nevyřeší, nutno jednat rozumně.
„Když to lékaři doporučují, abys zatím studií zanechal, Niku, musíme poslechnout. Venkovský vzduch je léčivý.“
Nik si povzdechl: „Vidím, done Bosko, že vy tu mou kostru zde už opravdu nechcete mít. Tak jsem nucen ji dopravit do Mondonia, co se dá dělat? Ale kdybyste mě tu nechal -,“ odmlčel se a maloučko se zamyslel, „- kdybyste mě tu nechal, vlastně bych vás tady už ani dlouho neobtěžoval.“
„Co tím míníš?“ diví se otec Savio.
Don Bosko pochopil, co tím Nik míní, ale rychle to chtěl zamluvit.
„Nikdy mě tvá přítomnost neobtěžovala, Niku. A zas tě rád uvidím, až se vrátíš.“
Nik se podíval na svého duchovního rádce se spikleneckým úsměvem. - Však my dva si dobře rozumíme, viďte? - říkají jeho oči, zatímco ústa pronášela: „Ano, done Bosko, my se určitě zase shledáme. Už předem se na to těším.“
Zadíval se do neurčita. „Bude to krásné. Bude to krásné,“ opakoval s rozzářenýma očima.
V těch očích je už teď kousek nadzemské krásy - pomyslils si don Bosko. Byl však rád, že otec Savio Nikova slova chápe po svém, neboť s ulehčením řekl: „Já si také myslím, že se brzy uzdravíš, Niku. Však maminka a náš pan doktor se budou o tebe dobře starat.“
Vtom na dveře zaklepal Renzo. Taktak že pozdravil, hned sypal ze sebe, čím mu srdce přetékalo:
„Done Bosko, Mario říká, že pro Nika přijel otec - a přijel, jak vidím, viděl jsem váš povoz stát před bránou, pane Savio, jenže - kluci chtějí mít Nika ještě u oběda. Tak jdu prosit, jestli byste dovolil, aby tento, totiž aby neobědval Nik dříve, jak mi řekl Tonio v kuchyni, že jako má obědvat s otcem. Jenže uznejte, done Bosko, to nejde. Je neděle, všichni kluci tu jsou v jídelně komplet do jednoho a Nik by scházel. To nám nemůže udělat, když my ho pak chceme, totiž naše parta hlavně, vyprovodit za vrata - a to bychom nemohli, kdybychom zrovna seděli v jídelně.“
Nik dloubl Renza přátelsky pod žebra, prima, žes přišel, každá hodina zdržení je dobrá.
V jídelně cinkají příbory o talíře, zazní smích, hrkají židle, někdo volá - já nedostal chleba! Který kuliferda dnes prostíral na stůl?
Nik se v tom hluku cítí dobře, je rád, že tu ještě sedí.
Odpoledne má službu ve vrátnici Petr. Také hlídá u vrat koně, zapraženého do venkovské bryčky. Kůň je šedě grošovaný, před sebou na zemi má otýpku sena.
Přišel Tonio, nese koni putýnku vody. Poplácá koně po hřbetě, pozoruje, jak klisnička pije. Pak se obrátí k Enriovi, který stojí ve dveřích vrátnice.
„Koně mám rád. Ale nejraději vidím černé. Černý kůň mi vždy připomene příhodu z dětství, ze Svatého Jana.“
„Chtěl by ses vrátit domů, Tonio?“
„Blázníš? Mám jiný cíl. Víš přece o tom.“
„Trváš na tom?“
„Dnes v noci se mi opět zdálo o matce Markétě,“ řekl Tonio zamyšleně. Pak se vytrhl z myšlenek. „Až budeš tím polírovým dědicem, Petře, možná, že si taky pořídíš nějaký kočár.“
Petr se jen krátce zasmál. „Povídali, že mu hráli. Mám dojem, že se mě doživotně nezbavíš, kamaráde.“
„Ty to tedy myslíš vážně, Petře?“
„Já to mám promyšlené už dávno. Jenže si s tím netroufám jít na dona Boska.“
„Dneska mi připadá don Bosko nějak posmutnělý. To proto, že se loučí s Nikem. S Nikem prý je to dost vážné, Petře.“
„Tonio, mám nápad. Co kdybychom své plány svěřili donu Boskovi dneska? Možná, že mu tím uděláme radost.“
„Možná. Možná, že on udělá radost nám, když nám naše plány schválí.“
Bylo ke druhé hodině odpolední. Dominik Savio a jeho otec vyšli z ústavní brány. Nevyšli sami; doprovázel je don Bosko, Bertík, Renzo, Mario, Angelo a Rua, ti šli jako čestná stráž hned vedle Nika, ostatní hoši ještě dobíhali, tlačili se ve vrátnici a když se všichni dostali před zelenou bránu, byl jich pořádný zástup.
Otec Savio hodil zbytek otýpky dozadu na bryčku, Tonio odstavil ke zdi putýnku s vodou - a nastalo loučení.
Nik se objal s těmi, kteří s ním sídleli ložnici, ostatním podal ruku a řekl: „Sbohem, mějte se krásně! Modlete se za mne, já se za vás budu modlit také.“ Řekl to s úsměvem, jako by se loučil jen na týden.
„Brzy se vrať!“ volali hoši. „Na shledanou!“
„Koukej, ať jsi brzy zpátky, Niku!“
„Na shledanou v nebi! Tam se určitě sejdeme,“ zavolal Nik. Chlapci to nebrali tak do puntíku. Na shledanou v nebi, proč ne, ale jistě taky ještě zde na zemi. Jen Renzo má najednou takový tísnivý pocit, že to Nik myslí vážně. Něco ho zalechtalo u nosu, sáhl si na tvář a rozmázl si slzu.
„Niku, já nechci, abys -“
Nik se naklonil k Renzovi a pošeptal mu: „Předávám ti své heslo - Služme Pánu s veselostí. Přijímáš?“
Renzo polkl další slzu a přikývl. V tu chvíli by Nikovi slíbil i vlastní krev, ale s tou veselostí to okamžitě nejde.
„Až zítra - začnu - začnu to trénovat,“ hlas se mu při slibování láme. Don Bosko přihlíží chlapeckému hemžení okolo Nika s úsměvem, ale jeho oči jsou smutné. Stojí tu ve své odřené klerice, ozářen světlem zimomřivého sluníčka, které se prodralo šedou oblohou prvního březnového dne, aby se podívalo na Nikovo loučení.
Toho roku 1857 bylo donu Boskovi dvaačtyřicet, u očí se mu již mřížkovala síťka drobných vrásek, ale vlasy mu stále padaly do čela v kučerách jako chlapci. Díval se vlídně na chumel rozcuchaných chlapeckých hlav, hnědovlasých i tmavovlasých, vždycky měl radost z veselosti a živosti svých svěřenců, nekrotil jejich živelnost, pokud byla bez hříchu. I teď jen mlčky přihlíží přátelským projevům k Nikovi. Jenže dnes se z jejich klukovské upřímnosti neraduje, dnes cítí v srdci lítost. Jak rád by věřil tomu, co chlapci, že se Nik uzdraví, že se brzy vrátí! Ale v hloubi duše don Bosko ví, že Nik odchází navždy.
Nik se obrátil ke svému duchovnímu rádci: „Done Bosko, vám nejvíce děkuji za vše dobré. Mnoho jste pro mne udělal. Ale mám k vám ještě prosbu. Prosím, věnujte mi něco na památku!“
Don Bosko je ochoten věnovat Nikovi cokoliv. Má to být kniha nebo obrázek?
„Dneska hádáte špatně, done Bosko,“ Nik se škádlivě podíval ze strany na svého zpovědníka, který jindy umí člověku vše vyčíst z duše i bez mluvení.
Don Bosko se přizpůsobí žertovnému tónu. „Nějak stárnu, chlapče.“
„Potřebuješ snad peníze, Niku? Nebo dárky pro vaše doma?“
„Dárky domů už mám. Ale vskutku bych potřeboval na vstupné do věčného domova.“
„Co tím myslíš?“ diví se ředitel. I ostatní čekají s napětím, cože Nik vlastně chce.
„Jednou jste se nám zmínil, done Bosko, že máte od Svatého Otce dovolení, dát několika lidem zvláštní požehnání pro hodinu smrti, aby jim byly odpuštěny všechny časné tresty. Je to tak?“
„To souhlasí.“
„Tak, pěkně prosím, vezměte také mě mezi těch několik šťastných, kterým tuto výsadu věnujete, ano?“
Jak jen jsem si mohl myslit, že tento hoch by chtěl hmotný dárek? - diví se don Bosko sám sobě.
„S radostí, Niku. Požehnání ti věnuji již nyní, ale účinné bude až později, až budeš -“ odmlčel se, nechtělo se mu dokončit větu před otcem Saviem.
Nik přikývl hlavou, že pochopil, Oči mu zazářily, úsměv mu rozjasnil tvář do zvláštní krásy. Chvíli mlčel, jako by vychutnával štěstí, plynoucí z nehmotného, ale jemu žádoucího daru. Pak se rychle shýbl a vděčně přitiskl své rty na kněžskou ruku.
Otec už seděl na bryčce a držel opratě, připraven k odjezdu. Nik jen zvolna položil nohu na stupátko a s námahou se vytáhl na kozlík. Pojednou se cítil velmi slabý.
Otec Savio zvedl klobouk na pozdrav a trhl opratěmi. Kobylka zabrala, Nik se na sedadle obrátil a zamával.
„Nezapomeň doma pozdravovat ode mne!“ volal za ním Tonio.
„Ať žije Nik!“ vykřikl Renzo a sbor klukovských hlasů skandoval - Nik! Nik! Nik! Znělo to vesele a do rytmu klusajícímu koni. Ještě než povoz zmizel z dohledu, Bertík přiložil dlaně k ústům a zahalekal: „Čaóóó, Nikůůůů!“ - Pak se všichni hrnuli na hřiště, byla doba odpolední rekreace.
Jen don Bosko ještě stál u brány. Už se neusmíval. Díval se na prázdnou cestu a cítil v duši smutek. Teď je si zcela jist, v Turíně toho milého chlapce už neuvidí.
Don Bosko se obrátil k odchodu a podivil se, že v otevřených dveřích vrátnice stojí ještě Tonio a Petr.
„Tak je nás zase o jednoho méně, hoši, ani vám to jistě není jedno. Ale Bůh ví, co činí.“
„Done Bosko,“ zadržel Petr ředitele, když chtěl vrátnicí odejít, „rád bych vám něco řekl, něco důležitého, ale nevím, jak do toho.“
Donu Boskovi se myslí mihla zmínka o polírovi, který je mladému zedníku velmi nakloněn. Mimoděk se usmál.
„Jen žádné strachy, Petře. Ve všem ti rád pomohu. Chceš si snad založit vlastní domov?“
„Ten už mám,“ řekl Petr dotčeně. „Já to tady považoval vždycky za vlastní.“
„On se neumí vyjádřit,“ kriticky usoudil Tonio. „Já vám to tedy nejdříve řeknu za sebe, chci totéž, co Petr.“
„Odejít?“
„Naopak, zůstat. Víte, done Bosko, myslím, že chlapci potřebují jíst a vy sám na všechno nestačíte. Tak, jestli s tím souhlasíte, done Bosko, hodlám zastávat místo matky Markéty. V kuchyni a u kluků vůbec. A natrvalo.“
Teď se nadechl i Petr Enria. „A já zase, done Bosko, bych rád s vámi stavěl další domy pro naše kluky. A taky doživotně.“
Petrův pihovatý obličej byl prolnut výrazem pevného odhodlání, jeho modré oči se dívají zpříma do tváře dona Boska. Nejsou to již oči chlapecké. Jsou to oči muže, který ví, co chce. Také Tonio tu stojí jako voják v pozoru, vážný, napjatý pozorností, co mu velitel odpoví. Don Bosko cítil, jak jeho smutek se mění v tichou radost.
Jeho mysl se pozvedá s vděčností k Bohu. Není to mistrovské dílo Prozřetelnosti? V Nikovi dozrává první květ svatosti oratoře a Pán si jej vyhrazuje pro sebe. Posílá však hned náhradou tyto dva prosté, ale velkodušné spolupracovníky. Nebudou mít na růžích ustláno, čeká je jen práce a odříkání. A přece hledí s radostí a odvahou do budoucnosti. A tak dílo poroste a ponese své ovoce.
Díky Bohu a tobě, Niku!
Čao, Niku, a na shledanou!
Ano, všichni jsme na cestě k němu. Nik není jen románová postava, Nik je skutečná osobnost, dnes živější než za svého pozemského života, neboť žije ve slávě Boží v nebi a matka církev nám v něm ukazuje vzor „malého velikána svatosti“, jak jej nazval papež Pius XII.
Tonio, Pino, Bertík, Renzo snad nikdy nežili, ale na jejich místě byli jiní chlapci, kteří Dominika Savia znali a dosvědčili, že v Dominikovi viděli křesťana na sto procent. A byl tu především don Bosko, kněz - vychovatel - světec, který v Dominikovi obdivuhodně stmelil tři základní prvky křesťanského růstu: osobní dobrou vůli, blahodárný vliv prostředí a milost Boží.
Dej Bůh, aby nám nikdy nechyběli takoví Dominikové, don Boskové a aby v nich milost Boží nezůstala ležet ladem!
L. D.