Tys mě oklamal!

Jednoho dne přišel Karel Savio domů se zprávou, že by mohl mít výnosnější práci v Mondonio. Byla to vesnice, vzdálená od Kastelnuova taktéž čtyři kilometry, ale z Murialda by tam denní docházení bylo obtížné, proto se rodina bude muset odstěhovat do místa otcova pracoviště.

V Mondoniu může Nik pokračovat ve studiu u dona Cugliera, který učí i latině. To rozhodlo. A také se mamince Brigitě líbilo, že domek, který si mohou v Mondoniu pronajmout, je prostorný. Jsou v něm tři místnosti dole a čtyři místnosti s verandou nahoře. Rodina se rozrůstá, děti potřebují rozběh. Ty čtyři dětské hlasy, které tu kolem matky Brigity hlaholí, brzy budou doplněny pátým. Mamince přibude práce, u které i Nik více vypomůže, když nebude ztrácet čas docházením do Kastelnuova.

Koncem roku 1852 se Nik rozloučil s donem Allorou a kastelnuovskou školou. Však z Mondonia k nim daleko mít nebude, někdy se na spolužáky přiběhne podívat.

V Murialdu na rozloučenou postavil velkého sněhuláka, ve svorné spolupráci s Beppem a Menikem, donu Zuccovi pod okny. Rajmička zatím pomáhala mamince balit nádobí, Mařenka hlídala malého Nina, který plakal, že chce ven, mezi kluky. Tak mu Mařenka sněhuláka aspoň malovala křídou na podlahu. Křídový sněhuláček pak vydržel až do jejich odjezdu, zatímco Nikův sněhulák už plakal ve stavu velmi ubohém, když se druhého dne po oblevě Saviovi stěhovali.

V Mondoniu byl Nikovým učitelem don Cugliero. V jeho třídě se učilo také začátkům latiny.

Nik už chodil do nové školy celý měsíc, když se Brigita Saviová odhodlala zajít za učitelem a zeptat se, jak je s chlapcem spokojen. Saviovi bydleli na začátku vsi, u cesty pod kopcem. Bylo to příjemné bydlení s výhledem na zahrádku a na luka, ale méně příjemný byl pak výstup do příkrého kopce, na kterém stál kostel a hlavní část vesnice. I jednotřídka dona Cugliera byla blíže oblakům, ale namáhavý výstup Brigita pomalu zdolá, vždyť musí koupit také nitě a plátýnko v krámě, bude šít dětskou košilku.

Všecka zadýchaná zastavila se nejdřív v kostele, který se každému, kdo přišel na náves, přímo nabízel - vejdi! Byl hned zkraje u cesty, Brigita vešla. Tady její Nik opět každé ráno přisluhuje knězi při mši. Pane, chraň si ho, aby ti zůstal věrný!

Na školní dveře zaklepala Nikova maminka velmi nesměle. Vyšel zavalitý kněz osmahlého obličeje, venkovan s kolárkem.

„Cože, Brigita Saviová, matka Dominika? Výborně, matko, výborně, jsem rád, že vám mohu chlapce pochválit. Ano, tak jest. Nikdy jsem ještě tak vzorného žáka neměl.“ Don Cugliero vytáhl z kapsy kleriky velký modrý kapesník. Slavnostně jej roztřepí, hlučně do něho zatroubil a pokračoval ve chvále: „Chování vašeho Dominika je také bezvadné. Slušný, zdvořilý, milý. Ano, výborně. Můžete mít z chlapce radost, matko. Hodně toho ví, na každou otázku má pohotovou odpověď. To není jen paměť, ale úsudek má, úsudek! Ano, tak jest.“ Don Cugliero zatrčil opět modrou plachtu do kapsy. „Myslím, že Pán Bůh má z jeho čisté duše radost také.“

Brigitu chvála na Nika zahřála u srdce. Nejraději by vběhla do učebny a přitiskla svého chlapce do náruče. Ale to nesmí, tak se alespoň sehne k ruce dona Cugliera, aby na ni vtiskla vděčné políbení.

„Nu, dobrá, matko, dobrá, výborně. Bůh vám žehnej!“ bručel dobrácky don Cugliero, neboť vycítil, že v Brigitině projevu úcty je něco víc nežli obvyklá formalita. Vycítil její mateřské dojetí a sám byl dojat. Nebylo mu to vhod, honem strčil ruku do kapsy a znovu z jejích hlubin vytáhl rozměrný kapesník. Tentokrát do něho dvakrát zatroubil tak hlučně, že matka Brigita to pochopila jako povel k odchodu.

„Zaplať Pán Bůh!“ šeptla jen a vytratila se z chodby. Don Cugliero vešel do třídy. Hned od dveří se podíval na Nika, ale přísně nakrčil čelo. Je čas k učení a nelze mít srdce na měkko, jinak by ta čeládka zbořila učebnu.

Tak doslova to nebylo. Cuglierovi žáci byli ukáznění. Nik chodil do školy v Mondoniu mnohem raději nežli v Kastelnuovu. Spolužáci byli lepší. Také vyučování bylo důkladnější a zajímavější. O přestávce se mezi chlapci nevedly sprosté řeči. Nikova jemnost zde nikomu nebyla k smíchu. Naopak, hoši měli malého Savia hned od počátku rádi, i když právě tady a pro ně musel podstoupit těžkou zkoušku.

Tenkrát prvně a naposled Nik rozhněval dona Cugliera. To už ovšem v říčce Rio uplynulo hodně vody od doby, co Nik přišel do Mondonia.

Bylo to začátkem zimy a v Mondoniu napadl sníh, kyprý, bělostný sníh, radost se na něj podívat. A sníh přináší, to se přece ví, neobvyklou rozjařenost, sněhuláky, koulování, rozbitá okna a příslušné trestní zákroky. Tentokrát nezůstalo jen u koulování. Někteří chlapci využili chvilky volna před začátkem vyučování a nacpali do školních kamen sníh a kamení. To bude legrace, až bude chtít don Cugliero zapálit připravenou hraničku a z kamen poteče voda!

Legrace z toho byla, ale trochu jiná, než jakou si chlapci představovali.

Teď tu stojí don Cugliero před svou školní čeládkou, kterou v hloubi svého předobrého srdce má rád, mračí se, očima těká z jedné klukovské tváře na druhou a hle, Dino se nějak podezřele červená, Dino klopí zraky, má toho na svědomí moc. Očesaný fíkovník mu vynesl vykrákání za uši, starostův zabitý krocan - já jsem ho nechtěl trefit! - jeden den prázdna, ale Dinovi také pohrůžku, že bude vyloučen ze školy. Jenže Dino má příliš živou krev a příliš neposednou fantazii, vždy něco provedl, aniž věděl, jak, a vždy byl pln dobré naděje, že tentokrát to na něho nepraskne.

Chlapci jsou zticha, nikdo si netroufá ani se pohnout. A jsou zticha, i když se ozve rázný hlas dona Cugliera v osudné otázce:

„Kdo to má na svědomí, ať se dobrovolně přihlásí. Nikdo? Dobrá. Dám vám na rozmyšlenou do konce vyučování, tak jest. Bylo vás u toho více. Spoluviníci mi označí hlavního pachatele a tím si zmírní trest. Domluvil jsem. A teď se dáme do práce.“

Nebylo to vyučování veselé. Dino si latinská slovíčka velmi pletl a v pravopisném diktátu udělal hrubku, ačkoliv ho Stefano včas šťouchl do kolena. Dino chtěl chybné slovo přepsat, ale v zápětí udělal kaňku a nežli měl čas ji slíznout, už byl u něho don Cugliero, takže Dino slíznul jen pohlavek. Kaňku už musel nechat, protože při tom pohlavku pero vystříklo další dvě. Tu se již don Cugliero neudržel, vytrhl list z Dinova sešitu, zmačkal jej a hodil do koše, zatímco zkroušený Dino jednou pěstí rozmazával slzu po tváři a druhou svíral nešťastné brko.

Nikovi bylo Dina upřímně líto. Věděl, že Dino má namále, vždyť on měl ten nešťastný nápad. Za to teď Dino vylítne ze školy a co z něho bude? Nik je všecek nesvůj. Vzývá Anděly strážné, svého i Dinova, aby mu poradili, jak zachránit kamaráda před vyhazovem.

Jako by se Anděl strážný změnil ve Stefana, za Nikovými zády se ozývá důrazný šepot: „Poslyš, Niku, vezmi to na sebe! Tebe ze školy nevyhodí!“

Nik strnul hrůzou. Co by si o něm pomyslil don Cugliero, kterého má Nik velmi rád? Lítost sevřela Nikovi hrdlo, ale šepot Anděla strážce na něj dál doráží Stefanovým hlasem: „Co ti to udělá pro jednou?“

Nik se ani neohlédne, jen statečně přikývne hlavou. Dívá se do sešitu, horkost mu zalévá tváře, písmenka se mu míhají před očima. O přestávce, zatímco don Cugliero vyšel z učebny, Stefano chodí od kluka ke klukovi a smlouvá s nimi. Dino sedí v lavici jako zařezaný. Pak se nahne k Nikovi: „Niku, já budu doma hrozně bit. Tatík mi sedře kůži z těla.“

Tak doslova to nebude, ale Dinovi se při pomyšlení na otcův hněv kutálejí velké slzy po lících, ačkoliv mu bude již jedenáct. „A do školy už nebudu smět. A já sem chodím rád. Tatík mě dá na ševcovinu.“

Nik cítí, jak mu odvaha naplňuje srdce: „Neboj se, Dino, já to spolknu za tebe.“

Jen to vysloví, mihne se mu hlavou myšlenka, co maminka, až se to doví, až bude don Cugliero žalovat, ale v zápětí mu napadá - což Pán Ježíš nebral hříchy jiných na sebe? Dal se za nás ukřižovat.

Když don Cugliero ukončil toho dne vyučování společnou modlitbou, hoši zůstali stát v očekávání věcí příštích. Don Cugliero se opřel rukama o stůl a krátce se zeptal: „Nu?“

Stefano vykročil z lavice: „Prosím, done Cugliero, všichni jsme to udělali. Do jednoho.“

„Všichni do jednoho?“ zavrtěl hlavou don Cugliero nevěřícně. „A kdopak byl vůdcem?“

Nik zrudl, chtěl vystoupit z lavice, ale nohy mu úlekem ztuhly. Nemohl se hnout. V poslední chvíli ho napadá - není to vlastně lež? On lhát nechce, ale Dinovi pomoci chce. Co teď? V Nikově duši je hrozný zmatek.

Stefano si to vykládá jinak. Nik něco slíbil jen na oko a teď slib splnit nechce. A to zas ne! Dal slovo, slovo platí a konec. Proto Stefano prohlásí: „Prosím, vedl nás Dominik Savio. Ten to spískal. No, řekněte, kluci, je to tak?“

Kluci souhlasně zabručeli, nikdo neřekl nic naplno, ale znělo to jako že ano.

Nik vystoupil z lavice, jen na krok, aby dal najevo, že se tomuto obvinění nebrání. Sám neřekl nic. Mlčky se jen díval k zemi.

Don Cugliero nechtěl věřit vlastním uším, nechtěl věřit vlastním očím. Dominik Savio že by provedl takové darebáctví? To je tedy rána! Don Cugliero vytáhl modrou plachtu z kapsy, lítostivě do kapesníku zatroubil a pak řekl: „Dobrá, přiznali jste se. Rodičům nic oznamovat proto nebudu, tak jest. Za trest jen napíšete pětkrát velkou násobilku.“ Pak se obrátil k Nikovi, který tu stál jako hromádka neštěstí. „Ty tedy, Dominiku, tys mě zklamal.“

Chlapec, červený až po krk, sehnul hlavu ještě níže. Ani slůvko nevyšlo z jeho pevně sevřených úst. Don Cugliero si to vykládá jako vzdor. Hleďme, jak se malý Savio vybarvuje! A lítost učitele přechází v hněv: „To nemáš ani slovo na svou omluvu? Naštěstí je to tvé první darebáctví. Jinak bych tě musel vyloučit ze školy. Takto ses vyloučil - z mého srdce. Ano, tak jest.“

Dvě velké slzy se skutálely po chlapcových lících. Na okamžik se velké modré oči pozvedly k rozhněvanému obličeji dona Cugliera, ale hned se zase sklopily k zemi a z pod dlouhých řas se řinou další slané krůpěje. Ale starý učitel odchází ze třídy nesmířen. Nu, viník plakal, ale o prominutí neprosil, pro své darebáctví omluvy nenašel. Tu si don Cugliero uvědomil, že vlastně v rozčilení Nikovi ani trest nedal. Vrátil se do třídy.

„Savio, zůstaneš tu dnes po škole a opíšeš tři stránky z katechismu!“ Pak teprve rázným krokem odešel. Hlídat poškoláka nebude. Je si jist, že Nik po škole zůstane, i když tam bude sám. Konec konců, trest není tak velký, uklidňuje se don Cugliero, neboť najednou cítí někde na dně duše, že je sám se sebou nespokojen. Jako by něco nebylo v pořádku. Ty chlapecké slzy, ten čistý pohled upřímných Nikových očí - to mu teď nejde z mysli.

Toho dne přišel Nik ze školy domů hodně pozdě. Rajma s Ninem ho už čekají pod kopcem, nemohou se Nika dočkat. Hned mu vyprávějí, že kocourek škrábl Mařenku, protože ho moc silně zatahala za ocas a to se nemá, tak Mařenka teď za trest nesměla s nimi Nikovi naproti. A Vilík se dnes prvně sám posadil. Nik je rád, že se ho nikdo neptá, kde tak dlouho byl. Až u stolu si otec povšiml, že jeho nejstarší je dnes nemluvný.

„Copak, Niku, že nic o škole nevypravuješ?“

„Něco bych vám vyprávět měl, ale - ale až zítra, dnes bych o tom nerad mluvil.“

„I hleďme, Nik má před námi nějaké tajemství,“ řekne maminka jen tak, aby něco řekla, a ani jí nenapadne, že by to mohlo být něco nepříjemného.

Otec jde do kůlny naštípat dříví a Nik je rád, když mu maminka nadhodí, že by mohl jít urovnat polínka v dřevníku. Při práci se toho u Saviů moc nenapovídá, takže je Nik alespoň se svými myšlenkami sám. Pořád a pořád přemítá - udělal dobře, neudělal?

Teprve za několik dnů se don Cugliero dověděl pravdu, jak to vlastně bylo.

Bylo nedělní odpoledne, zelené okenice u všech domů na návsi byly ještě přivřeny, protože většina obyvatel Mondonia o tomto čase si popřává trochu spánku, jen tak na ouško. Jenom donu Cuglierovi předčasně přetrhla odpolední zdřímnutí dotěrná moucha. Nu což, moucha je také tvor Boží a chce být živa, don Cugliero se na ni nezlobí, bere z ruky Boží všechno, co ho potkává, s jistým povděkem. Aspoň si ještě něco přečtu, hledá hned v dané situaci tu lepší stránku. A vyhledám pro žáky na zítřejší vyučování nějakou latinskou průpovídku. Krátkou, vhodnou pro primánky.

Don Cugliero přistoupil k oknu, aby vytáhl žaluzie. Z prvního poschodí pěkně přehlédl náves. Byla prázdná. Sváteční klid. I holubi na kostelní římse podřimovali. Pojednou bylo ticho protrženo chlapeckými hlasy. A vida, jeho žáčci! Stefano zřejmě přišel pro Paola, sedli si u sousedního domu na schůdek. Také oni vědí, že celá dospělá obec je toho času pohroužena ve sladké nicnedělání, a proto mluví jen hlasy tlumenými. Jistě se domnívají, že i jejich učitel je v říši snů, bezstarostně si pouštějí myšlenky na procházku a slova za nimi. Jenže učitel stojí takřka nad jejich ušatými hlavami a náhle, jakoby sám byl proměněn ve velké ucho, naklání se z okna, aby slyšel lépe. Že by lidská zvědavost? Ale, done Cugliero, sluší se to na kněze vaší úrovně? I sluší, vždyť se jedná o mé svěřence, za jejichž duše jsem Bohu zodpovědný, a ta moucha jistě byla svým způsobem vyslancem Boží Prozřetelnosti, protože - koukejte - to se dovídám noviny!

„Tak jdeme, nebo čekáme na Dina?“

„Dino s námi dnes nejde. Prý se bude celé odpoledne učit.“

„To chce sekat dobrotu. Ale jak dlouho mu to vydrží?“

„Teď už měl namále. To není jen tak, vylítnout ze školy.“

„Hlavně, že nevylít. Ten Nik je ale stejně prima kluk.“ To byl hlas Stefanův. „Já myslel, že to nechce vzít na sebe, tak jsem začal mluvit první. Ale on to myslel doopravdy. Jenže není zvyklý lhát, a v tom byla ta potíž.“

„Člověče, já myslel, že brečí jen tak na oko, ale ono mu vážně šlo o to, že se don Cugliero rozhněval a že už Nika nebude mít rád. Že na tom Nikovi tolik záleží!“

„Každý jsme nějaký,“ moudře pronesl Stefano, don Cugliero nad ním s úsměvem pokyvoval hlavou. „Ale Nik je kamarád, na kterého je ve všem spolehnutí. Že don Cugliero Dina ze školy nevylil jako špinavou vodu z putýnky, to je teda Nikova zásluha.“

„Bez debaty,“ stroze prohlásil hlas Paolův.

Donu Cuglierovi se rozjasnilo v duši. Poodstoupil od okna, zamyslil se, pak vytáhl tabatěrku, vzal si šňupeček, ještě jeden, pěkně si kýchl, provětral kapesník u nosu a spokojeně usedl ke stolu. Vzal do rukou svou oblíbenou knihu „Následování Krista“ a rozevřel ji, kde byla založena svatým obrázkem. Chvílemi don Cugliero četl, chvílemi se díval před sebe. Do zítřka si musí vše pomyslet, jak a co, aby Nikovi to jeho hrdinství nějak nepokazil.

Příštího dne se don Cugliero ve škole stále usmívá. Žertuje s chlapci a Dina kráká za uši jen tak pro zábavu: „Ty ušáku, natáhnem ti hodinky.“ Na Nika se mile usmívá. Nik nechce věřit vlastním očím. Až ke konci vyučování, po obvyklé děkovné modlitbě, don Cugliero zvážněl: „Savio, ty tu ještě se mnou zůstaneš.“

A jeje, myslí si kluci, Nik bude zase po škole. Že by ten první trest nestačil? Nik sedí v lavici zaražen, ostatní spolužáci se na něho dívají soucitně i povzbudivě.

Když se učebna vyprázdnila, don Cugliero dopsal ještě své záznamy, odložil pero, zavřel knihy do zásuvky u stolu a zadíval se na viníka. Nik zase klopí oči k zemi.

„Dominiku Savio, tys mě oklamal,“ slavnostně i přísně zároveň pronesl don Cugliero.

„Já, done Cugliero?“ Nik nejistě těká očima kolem.

„Ano, ty. Říkal jsi, žes navedl kluky, aby naplnili kamna sněhem, a to nebyla pravda.“

Teď se Nik dívá učiteli zpříma do očí. „Ne, done Cugliero. Já přece neřekl ani slovo. To říkal Stefano.“

„Vlastně máš pravdu. Tys jenom mlčel, jiní žalovali. Ale proč ses nebránil? I mlčením lze klamat.“

Nik bezděky sepjal ruce: „Prosím vás, done Cugliero, odpusťte mi, já vás nechtěl oklamat. Já nechtěl lhát, proto jsem raději mlčel. Pán Ježíš také mlčel, když na něho židé žalovali.“

Don Cugliero honem vytahuje záchranný kapesník. Když si pořádně vyčistil nos, ještě si přejel cípem kapesníku přes oči, nějak se mu v nich zamžilo.

„Tak proto jsi mlčel?“

„Ano. A také proto, že jsem nechtěl, aby Dino byl doma bit a musel jít ze školy.“

„Vida, vida,“ pokyvuje don Cugliero hlavou, na které mu vlasy již značně prořídly od té doby, co přišel do Mondonia. Přesto si v rozpacích stále rád pročechrává zbylou kštici. I teď si pravou rukou zjišťuje počet svých vlasů, zatímco levou zastrkuje kapesník do záhybů v klerice. A to je dobré znamení. Nik už svého učitele zná. Podle každého jeho pohybu dovede posoudit náladu dona Cugliera. Teď je don Cugliero beze sporu v náladě dobré. Proto si Nik troufá prosit dále:

„Prosím, netrestejte Dina. On toho stejně moc lituje a snaží se dělat dobrotu. Anebo dejte raději nějaký trest mně!“

Don Cugliero zjihnul docela. Nu dobrá, dohodnou se. Dino zůstane dále ve třídě dona Cugliera. Nik ať mu raději ani neříká, o čem tu nyní spolu mluví. Ostatní hoši to také nemusí vědět. Ale Nik půjde z této školy.

Don Cugliero se odmlčel, zahleděn kamsi do prázdna.

Nik leknutím ztrnul. Tak hrozný trest si přece jen nepředstavoval.

On - vyloučen ze školy? Co tomu řekne maminka, tatínek? Slzy vhrkly chlapci opět do očí. Ale už neprosil. Slíbil trpět za Dina, své slovo nevezme zpět.

Don Cugliero nemínil Nika dlouho trápit. „I neplač, chlapče, neplač, vždyť jsem ještě nedomluvil. Nemíním tě vyloučit. Takovou hanbu bych přece neudělal svému nejlepšímu žákovi - a nejmilejšímu,“ to poslední spíše dodal jen pro sebe, ale Nik to dobře zaslechl, hned si otřel slzy a také se usmíval.

„Doporučím tě do lepší školy,“ pokračoval don Cugliero. „V Turíně je proslulým vychovatelem mládeže don Bosko. Myslím, že si spolu budete dobře rozumět.“

„K donu Boskovi?“ Nik se neudržel a radostným hlasem se hned svěřoval: „O donu Boskovi mi vyprávěl můj kamarád Tonio, který je také v Turíně.“

„Půjdeš tedy do Turína rád?“

„Moc rád, děkuji vám, done Cugliero. Don Bosko má pro chlapce velký dům a je tam také hřiště.“

„Vida, tam na naši skromnou školu snadno zapomeneš.“ Don Cugliero přecházel kolem Nikovy lavice s rukama založenýma vzadu. „Na svého starého učitele, dona Cugliera, také zapomeneš, ale takový je život. Scházíme se, rozcházíme - až na věčnosti se sejdem na trvalo.“

„Ale, done Cugliero, já na vás nikdy nezapomenu. Na spolužáky také ne,“ upřímně ujišťuje Nik. „Nikdy nemohu přece zapomenout, jak jste byl na mne hodný.“

Don Cugliero je spokojen. „Výborně, dobrá, tak jest,“ přešel k svým oblíbeným slovům. „Ještě dnes o tobě donu Boskovi napíšu. Před chlapci zatím o tom pomlč, Niku. Doma ovšem budeš muset o tom rodičům říci. Jen s jejich svolením, tak jest, jen s jejich svolením můžeš do Turína. Teď už utíkej domů!“

Když Dominik Savio vyšel z učebny, kněz se postavil k oknu. Zamyšleně se díval za chlapcem, který přecházel náves, a bezděky zašeptal: „Bůh ti žehnej, milý malý světče!“

Chtěl bych být jako vy

Becchi, rodiště dona Boska, byla malá osada, která farností patřila do Kastelnuova. V domě Josefa Boska, bratra knězova, byla malá kaple, zasvěcená Růžencové Panně, a do té kapličky přicházíval don Bosko z Turína, aby v říjnu, v den svátku Královny růžence, oslavil tam Matku Boží. Nepřišel sám, byla s ním vždy veselá parta mládenců, vybraní hoši z jeho chlapeckého domova. Hoši dovedli rozezpívat srdce všech přítomných svými krásnými sborovými písněmi a venku na louce rozesmát i vrabce svými šprýmy, jak říkal hospodář Josef.

Don Bosko chtěl dopřát svým chlapcům svěží vzduch, který tu vanul z okolních kopců, stromů a vinic, proto se vždy v Becchi zdržel po několik dnů. Kde tu kopu výrostků uskladnil na noc? Nelámal si s tím hlavu. Pro každého se nějaké skromné místečko našlo, když ne v prázdném rodném domku dona Boska, tedy u jeho bratra Josefa. A kdo se už nevešel ani na podlahu v komoře, zalezl si na seník. Tam se to voňavě spalo.

V roce 1854 připadl svátek Královny růžence na první pondělí v měsíci říjnu. Brzy ráno se u kapličky sešli nejen hoši, ale i několik vesničanů z okolí, kteří právě neměli nutnou práci. Kaplička byla malá jako světnička, ale nikomu to nevadilo. Kdo se nevešel dovnitř, stál nebo seděl venku. Začátkem října bylo počasí ještě pěkné, i když už zrána se po kopcích táhla mlha a sluníčko si ráno přispalo.

Dva hoši v bílých komžích, přisluhující u oltáře, vypadají tak mile neučesaně, jako dva zapomětliví andělé, kteří sem přiletěli shora v takovém spěchu, že si někde na seníku zapomněli křídla.

Tak nějak to připadá starému výměnkáři Sartovi, který sedí na lavici, přistavené k otevřeným dveřím kaple. To proto tam sedí, že trochu nedoslýchá a nechce ztratit nic z krásné promluvy dona Boska, ani ze zpěvu chlapeckého sboru, který pro svou početnost musí zůstat venku. Vždyť se dědeček Sartů celý rok těšil, až zase zde v kapličce uvidí a uslyší vzácného rodáka. Když zazní melodický hlas turínského kněze, všichni napnou pozornost. Starému Sartovi se zdá, že i Madona na obraze naklonila svou krásnou hlavu, aby dona Boska lépe slyšela. Ale na to nic nedejme, starý Sarto už mívá mžitky před očima.

Don Bosko dojemně probírá tajemství bolestného růžence, líčí utrpení Kristovo a bolest jeho Matky, která statečně stála pod křížem, uprostřed Ježíšových, a tudíž i jejích nepřátel. Přítomní ani nedýchají napětím, i sbor rozcuchaných kluků pomrkává očima a bezděkým sevřením pěsti nejeden posluchač prozrazuje, jak živě cítí jeho srdce se vším, co tu slyší. Kdo by neměl kazatele rád za to, že tak krásně umí přiblížit lásku vtěleného Boha? Vždyť don Bosko sám jako by byl živým důkazem této Lásky. Z celého jeho zjevu, z úsměvu a z každého jeho slova vyzařuje hřejivé teplo Boží dobroty. Po takovém kázání a po mši se pak všichni společně modlí růženec s opravdovou soustředěností.

Dnes je tu i malý Nik s tatínkem. Přivstali si na to hodně brzy, aby včas došli pěšky polními pěšinami přes kopečky, z Mondonia do Becchi. Nikovi se zdá, že je někde na pokraji ráje. Taková docela prostá světnička, proměněná v kapli, a přece je v ní tolik krásy, ne pro oči, ale pro srdce. Tak to je don Bosko, to je on! Kdež by se mu vyrovnal don Zucca nebo don Allora! Ani dobrý don Cugliero neobstojí ve srovnání, nikdo, nikdo se nevyrovná donu Boskovi, to říká Nikovi jeho srdce a Nik má jen obavu - přijme ho don Bosko do Turína?

Když modlitby skončily a kaplička se vyprázdnila, sluníčko bylo ještě někde zamotáno v šedé obloze. Vzduch byl vlahý a svěže voněl. Kovář Savio se postavil k hloučku vesničanů, měl mezi nimi známé.

Mnoho lidí na pobožnosti nebylo, vždyť byl všední den. Jen několik starších si udělalo svátek. Povídají si o sklizené úrodě, o dobytku, o každodenních všedních starostech, ale náladu mají přitom nevšední. Vždyť je tu v osadě don Bosko a jeho chlapci z Turína.

„Zpívali, tento, jako andělé, jako andělé,“ pochvaluje si dnešní mši starý Sarto.

„A teď budou na louce řádit jako čerti,“ hbitě na to přihodila babička Sartová, ale úsměv jejich bezzubých dásní svědčí o tom, že se na tyto čerty nikterak nezlobí.

Turínští chlapci většinou míří nejdřív ke kuchyni, kde se bude vydávat snídaně.

Don Bosko se v kapli ještě modlí. Obecní poslíček, který z Kastelnuova dochází do přilehlých osad, vykládá sousedům, co je nového ve světě. Generál Garibaldi se prý vrátil z vyhnanství, noviny o tom psaly. Pověstný bojovník za svobodu byl tři roky kdesi za mořem. Vlastně pět let, opravil se poslíček, když mu kovář Savio připomněl, že už ve čtyřicátém devátém se říkalo, že Garibaldi proti Rakušanům a všem cizincům bojoval statečně, jenže nechtěl pak krále poslechnout. Náš král smluvil pak s Rakouskem příměří a pan Garibaldi to nechtěl vzít na vědomí. Na vlastní pěst vedl v horách válku dále. Tohle si ovšem panovník nemohl nechat líbit.

Tak přísně Garibaldimu přikázal, juchaj si někam odpočinout za hranice! Bude vám takový rozený bojovník odpočívat - to zrovna! Rozjel se za moře a hurá do další vojny, za americkou svobodu prý se pral jako lev. Inu, je to čertův chlapík, má bojovnou krev - míní sousedé, kteří jsou rádi, že sami nemusí vytáhnout paty ze vsi. A stejně král to příměří zase zrušil, páni to někdy v politice pěkně zašmodrchají, jen co je pravda.

Hospodář Josef míní, že je líp na to všechno nevzpomínat, kdo by rád vzpomínal na prohranou válku? Vždyť nás Rakušané před pěti lety u Novary porazili. Ale poslíček zvedá ukazovák do výše - porazili, ano, ale proč? Kdyby tam byl býval Garibaldi, mohli jsme válku vyhrát. Neměli jsme tam schopného generála, to je ono. A pak musel do vyhnanství král Karel Albert sám, až někam do Portugalska. Už prý tam umřel, dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí, musíme tam všichni, král i chudák. A všichni říkají, že ten Garibaldi nepřijel jen tak pro nic za nic, on už něco, víme, má asi v plánu, dejte na má slova!

Jenže lidé na slova obecního posla nic nedají, protože z kaple vychází don Bosko a všichni se hrnou k němu.

„Done Bosko, matka nám stůně, nezašel byste se k nám podívat?“

„Done Bosko, pošlete k nám chlapce, ať si očešou jabloň!“

„Done Bosko, dík za modlitbu, už je vnouče zase v pořádku.“

Každý má něco na srdci, co potřebuje donu Boskovi svěřit. Každý se chce alespoň slovem dotknout milého rodáka, o kterém se v Turíně a okolí tolik pěkného povídá mezi prostým lidem. Páni ho prý nemají ve vážnosti, ale páni jsou páni a don Bosko je z nás a náš.

Don Bosko má pro každého milé slovo a teplý stisk ruky. Když si se svými rodáky pohovořil, povšiml si opodál stojícího statného muže a útlého chlapce jemné tváře. Chlapec se na dona Boska díval tak rozzářeně, že i don Bosko se musel na něho srdečně usmát.

Přistoupil k nim: „Čekáte také na mne?“

„Ano, done Bosko. Jsem kovář Savio z Mondonia. Tohle je můj chlapec Dominik.“

Chlapec se shýbl k ruce dona Boska, aby mu ji podle tehdejšího zvyku políbil. Kněz pohladil hocha po tmavých vlasech, kováři stiskl ruku. „Tak jsme vlastně krajané. Mondonio patří také ke Kastelenuovu, jako Becchi.“ V osmahlém obličeji se pěkně bleskly bílé zuby v širokém úsměvu.

Kovář ztratil svou nesmělost: „Done Bosko, přivádím vám Nika, totiž posílá nás k vám jeho učitel, don Cugliero.“

„Ano, don Cugliero mi nedávno psal. To jsi tedy ty, ten malý Nik?“ Kněz se dívá pozorně na chlapce. „Přišel sis zahrát s mými chlapci na honěnou?“

„Však vy víte, proč jsem přišel,“ řekl Nik statečně a najednou mu bylo, jako by mluvil s kamarádem. Všecka bázeň, kterou míval, když mluvil s nějakým knězem, z něho spadla. Z očí tohoto kněze vyzařovala na Nika nakažlivá veselost. „Jsi prý bystrý student. Zdalipak jsi také moudrý, když se jmenuješ Savio?“

„Ne, done Bosko, moudrý ještě nejsem, i když se Moudrý jmenuji. Ale chtěl bych, abyste mě moudrosti naučil.“

„Tak víš co? Pojďme spolu stranou a budeme si trochu povídat. Tatínek může ještě na chvíli mezi sousedy.“

Kovář se ochotně připojil k hloučku venkovanů. Pozorovali na palouku pobíhající chlapce.

Výměnkář Sarto se obrátil ke kováři: „Vidíte toho mladíka v klerice? Tu poprvé oblékl tady u nás v Růžencové kapli před dvěma roky, také v tuhle dobu. Že je tomu tak, matko?“ obrátil se k babičce Sartové.

„Slyšela jsem, že je u dona Boska již od svých osmi let,“ vypráví stařenka. „Nějaký Rua, don Bosko mu říká - moje pravá ruka. Teď mu tady také dělá zástupce.“

„A vida, jak ho kluci poslouchají. Koukejte, koukejte, vyhrne si kleriku a už se honí s ostatními. Ten ale umí běhat!“

Zatím don Bosko s Nikem stojí na mlátě u domu. Jsou tu sami, jen bílá slípka stopuje zrníčka kolem jejich nohou. Nik je v napjatém očekávání, o čem si budou povídat, a současně je mu dobře, jako nikdy. Don Bosko s ním jedná, jako by se znali odjakživa.

„Byl jsi už u prvního svatého přijímání, Niku?“

„Byl, done Bosko. Přinesl jsem vám ukázat svou modlitební knížku, kterou jsem tehdy dostal od maminky.“

Don Bosko otevřel knížku a jeho oči utkvěly déle na stránce, popsané dětským rukopisem. Zvláště dlouho četl větu Raději smrt nežli hřích.

„Pěkně sis to, Niku, napsal. Ale dodržet takové krásné předsevzetí není lehké.“

„S pomocí Boží to doposud šlo.“

„Myslíš, že vytrváš i do budoucna?“

„Don Cugliero říká, že Bůh vyslyší každého, kdo prosí o duchovní poklady. Prosím o to denně. A vy mi pomůžete, abych vytrval, že ano?“

Kněz byl chlapcovými slovy překvapen. Postavou i obličejem vypadal Dominik Savio ještě dětsky, ale vnitřně byl zralejší než některý dospělý člověk.

Přítel Cugliero měl pravdu, když svůj chvalozpěv o Dominiku Saviovi zakončil slovy - Takového chlapce ještě mezi svými chovanci nemáš. Je vtipný, pohotový, snaživý a upřímně zbožný. Když se na něho zadívám, připadá mi, že mám před sebou malého svatého Aloise.

Don Bosko své myšlenky bezděky ukončil hlasitým závěrem. „Je to zřejmě prvotřídní materiál, výborná látka.“ Usmál se na Nika, který na něho hleděl nechápavě.

„Abys rozuměl, Niku, mám na mysli jinou látku, ze které by byly krásné šaty pro Pána Boha.“

Nik pochopil. V náhlé radosti chytil dona Boska za ruku tak samozřejmě, jak to dělával tatínkovi, když mu chtěl honem, honem něco sdělit.

„Já už vím, co jste měl na mysli, done Bosko. Já jsem tou látkou, že ano? Tak vy buďte krejčím. Vezměte mě s sebou do Turína a tam ušijte z mé duše ty pěkné šaty pro Pána Boha.“

Don Bosko podržel chlapeckou ruku ve své dlani. To byla jeho odpověď, výmluvnější než slova. Nik se cítil přešťasten.

Z louky k nim doléhal veselý hlahol chlapeckých hlasů. Z půdy nad mlatem vonělo seno. Pod trámem švitořila vlaštovka a na střeše jí odpovídal vrabec. Všechno kolem bylo v radostném pohybu, i šedá obloha se protrhla a objevilo se ospalé sluníčko.

Nikovi se zdálo, že vyšlo právě teď kvůli němu, aby přidalo svůj úsměv ke kráse této významné chvíle.

Don Bosko přerušil mlčení: „Když bys v Turíně studoval, Niku, co hodláš dělat po maturitě?“

Nik odtáhl ruku z knězovy dlaně. Jako by se probudil z krásného snu, náhle na něho padla tíha. Všecka jeho odvaha se stočila kdesi hluboko na dně srdce do malého klubíčka, od kterého ne a ne najít konec nitky. Co má odpovědět? Smí říci své nejtajnější přání? Smí vůbec takový malý, venkovský kluk mít tak velké přání?

Nik mlčí, jen jeho oči jsou plny zmatku, když je konečně pozvedl k tváři dona Boska. Ještě okamžik je v nich nejistota, ale tvář dona Boska je tak mile přátelská, že Nik zhluboka nabral dechu a pak vyrazil: „Studovat na kněze. Chtěl bych být jako vy, done Bosko.“

Tak - je to venku, teď čeká se zatajeným dechem, co řekne don Bosko. Ještě na mžik se v něm ozve bázeň - nezakřikne mě, cože ta smělost? Ale ne, don Bosko odpovídá zcela přívětivě:

„Máš krásné přání. Dej Bůh, aby se ti splnilo. Není ušlechtilejšího povolání, Niku, nad kněžství. Ale je to i povolání velmi nebezpečné, hochu. Kněz totiž nikdy nejde na věčnost sám. Buďto vejde do Kristovy slávy se zástupem duší, které dobře vedl, anebo sletí do záhuby s dušemi, které svým špatným příkladem odvedl z pravé cesty.“

Z protějšího stromu zvolna padal k zemi zvadlý list. Nikovi připadal jako tečka za slovy dona Boska. Pocítil smutek, ale rychle jej zahnal pevným rozhodnutím.

„Chci být jednou dobrým knězem, done Bosko.“

„Pak tedy zkusíme, budeš-li dříve dobrým studentem.“

Don Bosko vytáhl z kapsy své sutany knížečku. Byla to brožurka s nápisem Katolické čtení. Chvíli v sešitku listoval. Pak jej podal Nikovi.

„Tady tento článek si doma dobře pročti a nauč se jej nazpaměť. Chci, abys mu jednak dobře rozuměl, jednak jej uměl doslova vyprávět. Tak si vyzkoušíme, jakou máš paměť i úsudek. Zítra zase ráno sem přijď do kapličky, po mši tě vyzkouším. A teď bychom se mohli přidat k chlapcům na louce, co říkáš?“

„Done Bosko, směl bych tu zůstat na mlatu chvíli sám? Chtěl bych se na ten článek podívat hned.“

Don Bosko svolil a odešel k chlapcům, kteří se hned shlukli kolem něho.

Poblíž stál Nikův otec. Don Bosko se na něho obrátil: „Líbí se vám ti hoši? Brzy bude váš Dominik zpívat a závodit s nimi.“

Kovář se zaradoval: „To by bylo pro chlapce terno, kdybyste ho přijal. Ti vaši mládenci se mi líbí moc, hned bych zabral s nimi. Tohle za mých mladých let nebývalo, aby si klerik hrál na louce na honěnou a závodil v lezení po stromech.“

Don Bosko se zasmál:

„V Turíně závodím na hřišti s chlapci já. A neřekl byste - ani jeden z nich mě nepředhoní, ačkoliv se snaží. Jenže tady, víte, bratr Josef by měl řeči, že se to nehodí. Je starší a hostitel, tak ho musím poslechnout. Co se týče Nika, tak ho chci přijmout mezi své hochy, až zjistím jak by mu šlo učení.“

„To mu jde výborně,“ hrdě řekl kovář, ale hned si uvědomil, že by se neměl vychloubat.

„Sám se přesvědčíte,“ honem dodal. A opravdu, Nik už k nim klusal s knížkou v ruce.

„Done Bosko, já bych vám ten článek přeříkal hned.“

„Vždyť sis jej sotva přečetl. Ještě to není deset minut, co jsem ti jej dal. A já chci, abys jej vyprávěl doslova zpaměti.“

„Já jej umím zpaměti. Zrovna jsem se jej doučil. Done Bosko, vyzkoušejte mě, prosím, já bych to do zítřka nevydržel,“ škemral Nik docela dětsky.

Don Bosko chlapecké nedočkavosti rozumí. „Když tedy mermomocí chceš, začni nejdříve opakovat článek, pak si jej rozebereme.“

Nik začal. Opravdu uměl článek bezvadně nazpaměť, ale neodříkával jej mechanicky. Vypráví živě, i když obsah není snadný. Vypadalo to, jako by pronášel vlastní úvahu.

Kovář při tom střídavě vraští čelo a zase je povytahuje, to jak soustředěně sleduje, o čem chlapec přednáší a jak pěkně plynule to vše povídá.

Když Nik skončil, don Bosko řekl krátce: „Tady je má ruka, jsi přijat.“ Pak se obrátil ke kováři: „Paměť vynikající, přednes krásný. Bude z něho premiant, otče kováři.“

Nik zářil, když vkládal svou klukovskou ruku na širokou dlaň dona Boska.

Byla to docela jiná dlaň, nežli měl don Cugliero. Učitel v Mondoniu měl dlaně hebké, Nik si jich nejednou povšiml, ale tady na dlani dona Boska cítí mozoly.

„Vy máte dlaň jako tatínek,“ podivil se.

Kovář synka okřikl, takhle se nesluší mluvit, kdepak kněžská ruka a jeho!

Ale don Bosko otce Savia přerušil, jen ať Nik vždy upřímně řekne, co si myslí. Konečně, on se za své mozoly nestydí. Ty už měl na dlaních za studentských let.

„Když jsem chodíval do Kastelnuova do školy, přivydělával jsem si u tamějšího kováře, také se jmenoval Savio. Pomáhal jsem mu kovat koně a opravovat pluhy.“

„To vám ty mozoly na dlaních tak dlouho vydržely?“ diví se Nik.

„Já si je občas obnovuji,“ usmál se don Bosko. „Když nám v oratoři dojdou peníze i podrážky na botách, tak chlapcům boty spravuji sám. I zedníka občas dělám, když náš dům potřebuje opravy.“

Kovář Savio byl potěšen, že si don Bosko vzpomněl na jeho příbuzného. Don Bosko se rozhovořil o těžkých začátcích oratoře.

Nik naslouchal vyprávění kněze s velkým zájmem a cítil, že ho má čím dál raději. „To bylo štěstí, že vám tenkrát don Caffasso pomohl. Jinak byste tu dnes nebyl a já bych se nikdy nedostal k vám do Turína.“

Don Bosko zvážněl. „Jistě je to vůle Boží, Niku, že jsme se spolu sešli. Budeme-li vědomě vůli Boží oba dobře plnit, pak už spolu něco dokážeme.“

Řekl - spolu něco dokážeme - to je vyznamenání. Nik byl na tato slova hrdý. Don Bosko s ním počítá najisto.

„Done Bosko, na mne se můžete spolehnout. Budu se vždycky chovat tak, abyste vy i Pán Bůh měli ze mě radost.“ Dívá se při těchto slovech zpříma do knězovy tváře, jako by skládal přísahu.

„Přijímám slib, Niku. Zítra přijď zase a domluvíme se na dalším.“

Cestou zpátky k domovu se Nik držel tatínkovy ruky. Začal pofukovat větřík, ale obloha nad jejich hlavami byla už úplně modrá. Nikovi se zdála být krásnější než kdykoliv jindy.

„Koukej, tatí, tamhle ty dva bílé obláčky, vidíš, jak jdou k sobě? Ten jeden je dona Boska a ten druhý je můj.“

„A co když je ten druhý můj?“ zažertoval otec, ale hlas mu nezněl tak vesele jako jindy. Podkreslovala jej jakási tichá, doposud nepoznaná lítost.

Míjeli strom, na kterém švitořilo plno ptáků. „Už se houfují k odletu, že?“ zeptal se Nik.

Otec neodpověděl. Jen v duchu si řekl - i ty mi brzy odletíš...

Tady to začalo

Chladný vítr vál od Alp, jejichž zasněžená temena se bělala na obzoru v dálce za městem. Ježaté podzimní slunce se shlíželo v oknech paláců, pobleskovalo po zeleně natřených okenicích měšťanských domů, kreslilo duhy v loužích před domy chudiny. Akáty u cest už začínaly žloutnout, nejeden lísteček se třepotal vzduchem, kdykoliv vítr hrábl do větví stromů prudčeji. Jenže akáty, kaštany a platany královského města Turína prožily již mnoho podzimů a nechají si trpělivě čuchat zežloutlou kštici. Jen ptáci, kteří neodlétli na jih, sedí ve větvích zamlkle. Také řeka na okraji města plyne tiše, když u starého mostu před domkem mýtného zastavuje venkovský povoz, krytý formanskou plachtou. Mýtný vyšel ze dveří, vozka ho pozdravil pošinutím čepice do týla a bičem ukazoval dovnitř vozu.

„Jako obvykle,“ řekl stručně. „Drůbež a tak dále, pro trhovce. A ještě něco,“ jako by se dodatečně rozpomněl, „študenta vezu, to jako navíc a ne na trh.“

„Z toho posledního zboží ti poplatek slevím,“ stejně suchým humorem odpověděl strážný. Zřejmě se s venkovanem dobře znají. Forman měl už mýtné přichystáno, ale pro jistotu - a také, aby přitom ještě s mýtným prohodil několik slov- přepočítává nikláček po nikláčku, než je vpustí do cizí dlaně. Mýtný zatím ujistil formana, že je krásný podzim, he? A vína se letos urodilo víc, než se dalo čekat, he?

Vtom se ozval klusot lehkých koní.

„Uhni stranou!“ křikl strážný na formana.

Forman trhl opratěmi, tak tak včas uhnul vozem, o vteřinu později by už bylo příliš pozdě, kočár přeletěl těsně kolem venkovského vozu. Premovaný kočí, sedící na vysokém kozlíku, stačil ještě na venkovana vykřiknout nějakou nadávku, ale rozumět jí nebylo. Ostatně forman na ni zvědav nebyl, ani se za kočárem neotočil, jen směrem k mýtnému zahučel: „Tihle páni mají tuze naspěch do pekel.“

„To byl kočár šlechtice Belliniho. Kdybys měl moc peněz a málo práce, také by sis vymýšlel kratochvíle.“

Vtom se z pod plachty ozval svěží chlapecký hlas: „Strýčku, už jsme v Turíně?“

„Právě vjíždíme do města, Niku. Prospal ses dobře?“

Zpod plachty vyhlédla pěkná chlapecká tvář. Kštice tmavě kaštanových vlasů padala chlapci do čela, nad uchem se zachytilo stéblo slámy.

Pod pěkně narýsovaným obočím zvesela se rozhlížely bystré modré oči. Však také bylo nač se dívat, když přejeli most. Vůz drkotal zvolna po hrbolatém dláždění podél dvou i víceposchoďových domů. Vysoké domy s ozdobnými štíty, balkóny a okna, v přízemí zdobená uměleckými mřížemi, to byla pro venkovského chlapce podívaná! Strýc ukázal bičištěm na věž, která se bělala za palácem.

„To je hlavní kostel, Niku. Bazilika svatého Jana Křtitele. Tam je vzácná památka - Kristova rouška, plátno, do kterého prý byl Pán Ježíš zahalen, když ho sňali s kříže.“

Nik oživl. „Don Cugliero nám o tom jednou vypravoval, že to plátno našla ve Svaté zemi před dávnými časy matka císaře Konstantina, svatá Helena, a přivezla je do Itálie. Na plátně jsou viditelné stopy krve a otisky ukřižovaného těla. Strýčku, nemohli bychom tam odbočit?“

„I co tě nemá! Musím odvézt zboží na trh včas. Však se do baziliky ještě dostaneš kolikrát, když teď budeš bydlet v Turíně.“

To je pravda, Nik nesmí strýčka zdržovat, je vůbec hezké, že se uvolil Nika do Turína odvézt a doprovodit až k donu Boskovi.

A jéje - taková divná stavba tamhle na trávníku!

„Strýčku, to je zbořený hrad?“

„I ne, to je zbytek římské pevnosti. Říkají tomu Palatinská brána, čili Porta Palatina. To kamení už, hochu, vidělo více století, než ty máš let.“

„Tady asi byly městské hradby a v nich byla ta pevnost za vlády římských césarů,“ uvažoval Nik, který už ze školy znal kus dějin.

„Kdopak to asi tak poboural, že z celé pevnosti zbyly jen dvě kulaté věže a velká stěna s řadou oken? Ale vypadá to krásně, i když to je jen troska.“

„Jakápak krása, když už k ničemu neslouží?“ mávne rukou strýček forman. Dojeli k okraji velkého tržiště, které se rozkládalo poblíž Porty Palatiny. Prodavači zeleniny, ovoce, drůbeže a vajec právě stavěli své stánky. Podstavce, prkna, tyče a plachty si přivezli na příručních vozících, které pak nechali stát na odlehlejším místě nedaleko tržiště. Odpoledne stánky zase složí a odvezou. Jeden z kramářů již volá na strýce formana: „Dobrý den, Bartolomeo! Jedeš tak právě včas.“

Zatímco forman předává překupníkovi koše s máslem, vajíčky, kuřata a jiné dobroty z kastelnuovského venkova, Nik vytáhl z kapsy kukuřičnou placku, přežehnal se a s chutí se do ní zakousl. Chlad dotíral pod kabátek, s plným žaludkem jej spíše zaplaší.

Strýc Bartolomeo vzal opratě opět do rukou a řekl - hyjé!

Koně zabrali, vůz se opět rozhrkotal. Nik šel vedle strýce Bartolomea, ale když přejeli tržiště, oba se zase usadili na voze. Jeli kolem rozestavěného domu, Nik se pozorně dívá, zdali tu někde mezi zedníky neuvidí Tonia, ale pak si vzpomene, že Tonio už přece na stavbě nedělá. Brzy vjeli na cestu, u které už bylo domů méně, zato více stromů. Místy se prostíral úhor.

„Nezabloudili jsme, strýčku?“ stará se Nik.

„Kdepak bych zabloudil? Znám Turín i potmě. Přijíždíme na předměstí, do Valdoka. Už brzy budeme u Pinardova domu.“

„Ale strýčku, vždyť jedeme k donu Boskovi a ne k nějakému Pinardovi.“

„To jsou starosti! Jako bych nevěděl, kam jedu,“ bručí strýc Bartolomeo. „Vždyť don Bosko bydlí v bývalém Pinardově domě.“

Nik už nic nenamítá. Jeli kolem velké zahrady, bylo v ní několik skleníků, u plotu dva dělníci přerývali záhon. Jeden z nich se právě narovnal, otřel si čelo a podíval se k cestě.

„Hej, hej!“ zavolal zvesela. „Čao, Niku! To jsou k nám hosti!“ hulákal a hnal se k východu ze zahrady.

„Tonio!“ radostně zvolal Nik. „Tak přece se vidíme.“

Strýc Bartolomeo trhl opratěmi, aby zastavil.

„Vítej, chlapče! Tak ti konečně vezu kamaráda.“

„Já vás vítám oba do Turína,“ Tonio si otíral o kalhoty začernalou dlaň, aby ji podal krajanům. „Já teď pracuji tady, pokud není nic nutného v oratoři. K večeru se uvidíme, však teď budeme bydlet pod jednou střechou.“

„Ty, jaké to tam je?“ neodolal Tonio zvědavosti.

„Prima,“ zubil se Tonio. Byl z něho urostlý mládenec, ale oči měl pořád chlapecké. „Však se dočkáš a uvidíš sám. Večer si povíme víc.“ Tonio odběhl, však se již druhý zahradník po něm točil, kdeže to klábosí.

Vůz se opět rozdrkotal po rozježděné cestě. Byla to vozovka hrbolatá, místy dešti vymletá jako polní úvoz. Když konečně stanuli před vraty velké, zděné ohrady, poblíž kostelíka s malou věží, cítil Nik, jak se mu srdce rozbušilo.

Vjeli do dvora, v čele stála dvouposchoďová budova. Připadala Nikovi, proti jejich skromnému domku v Mondoniu, jako zámek.

„Tak jsme tady. Pěkně to tu don Bosko přestavěl, jen co je pravda. Tady vedle kostela to začalo,“ strýc Bartolomeo ukázal bičem na dlouhou nízkou stavbu. „Vlastně to byla Pinardova stodola, než v ní don Bosko našel první útulek pro svou klukovskou rodinu.“

Nik je jako u vidění. Dívá se upřeně na obývací dům. Obílené stěny novostavby objímá pavlač železnou mřížkou, skrze kterou je vidět květináče s keříky oleandrů. Jedna boční stěna se vesele zelená popínavou rostlinou. Mezi obytným domem a Pinardovou kaplí bylo poloobloukovité podloubí, které dodávalo nádvoří půvabný vzhled. Dvůr byl čistý, ale udusaný, jen sem tam při okrajích se zachránil nějaký chuchvalec trávy.

„Strýčku, tady je krásně!“ vydechl Nik nadšeně.

Starý forman se usmívá do vousů. „Bodejť by nebylo, v Mondoniu takové nádvoří nenajdeš. Ten starý Pinardův dům byl na spadnutí, hochu, stodola k ničemu, hlavu by sis přizdobil boulí, kdybys do ní lezl, jak byla nízká. To byly začátky našeho krajana. Nejdřív koupil kůlnu, pak celý dům. A co měl? Jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Jenže měl Pána Boha a ten už věděl, po kom donu Boskovi peníze poslat. Přestavět to musel, to dá rozum. Původní dům pro tolik chlapců nestačil a prý částečně spadl sám. My v Kastelnuovu to všechno víme z první ruky, Josef Bosko tam bývá každou neděli na ranní.“

Forman se rozpovídal, zatímco shazoval z vozu dva pytle s ovsem a připevňoval je koňům na krk, aby se posilnili, než vyrazí na zpáteční cestu.

Chlapec, který jim otvíral vrata, zřejmě konal službu ve vrátnici. Vrata opět zavřel a pak teprve se hostů zeptal: „Mám vás ohlásit donu Boskovi, anebo hospodáři?“

„Co se mne týče, tak bych rád zas jednou viděl matku Markétu,“ řekl forman.

„Ale strýčku, já myslel, že mě doprovodíte k donu Boskovi,“ škemral Nik. Najednou v tom novém, pěkném prostředí cítil ostych, chtěl by ještě na chvíli mít vedle sebe kousek venkovského prostředí z domova. Ale strýc Bartolomeo mínil, že takový bystrý student, jako je Nik, se dovede otáčet ve světě sám a dona Boska si jistě najde.

Vrátný kamarádsky na Nika přivřel jedno oko. „Klušu pro matku Markétu,“ hlásil formanovi a hvízdaje si do pochodu, odcházel svižným krokem.

Z otevřeného okna v prvním poschodí zazněl zpěv. Sbor svěžích chlapeckých hlasů notoval škály, pak bylo okamžik ticho a již vytryskl jásavý proud sborové písně. Nik pozvedl hlavu k oknům a tiše naslouchal. I koně pozvedli hlavu od ovsa, náruční spokojeně zafrkal.

„Taky se ti to líbí?“ poplácal forman koně po krku. „To jsou kosíci, ti se vyznají ve cvrlikání. Už abys byl mezi těmi ptáčky, Niku, což?“

Na nádvoří se objevila stará venkovská žena. Bílý čepeček stínil vysoké čelo, pod kterým se usmívaly vlídné tmavé oči. Zamířila k hostům.

„Pěkně vítám z rodného kraje,“ usmála se matka Markéta na Nika i na starého Bartolomea.

„Dobrý den, Markéto Bosková,“ pošinul si forman čepici z čela. „Tuhle ti vezu přírůstek ke stolu,“ palcem ukázal na Nika, který v rozpacích hleděl z jednoho na druhého.

Tak tohle je maminka dona Boska. Začervenal se, když přál také dobrý den, ale strýc Bartolomeo ho nenechal ani ta dvě slova dokončit a hlučně vzpomíná - jakpak je to dlouho, co se s matkou Markétou neviděli? Naposled to bylo - ale už to ani nespočítá, léta utíkají a každý je o nějakou tu vrásku zatím hezčí.

„Abych nezapomněl, od tvého syna Josefa ti nesu pěkné pozdravení, v neděli jsme spolu mluvili před kostelem.“

Markéta Bosková, ruce schované pod širokou zástěrou, přikyvuje souhlasně hlavou, usmívá se a také míní, že léta mizí jako voda v řešetu, ale v práci člověk ani nemá kdy na to myslet, že už mu není dvacet.

Nik naslouchá jejich hovoru a pozoruje maminku dona Boska. Je jiná než maminka Nikova. Jeho maminka je ještě mladá, i když tu a tam se jí objeví stříbrná nitka ve vlasech, ale tvář má hladkou, růžovou. Matka Markéta má obličej prokreslený vráskami, které u očí a úst tvoří vějířky. Jenže z těch vrásek svítí tak milý úsměv, že Nik se bezděky usmívá také.

Markéta se obrátila k chlapci: „Teď budeš i ty mým synáčkem. Jakpak ti říkají? Nik? Nu, dobrá, tedy Nik. Mně tady všichni říkají matko Markéto, i ty mi tak říkej. Mohla bych být tvou babičkou, ale zvykneš si na starou maminku, jako si zvykli ti ostatní.“

Oči jí při těchto slovech krátkozrace pomžikovaly, ale bylo v nich tolik dobroty, že Nik se už docela nic neostýchá a cítí, že si s matkou Markétou bude také dobře rozumět.

„Tak pojď, Bartolomeo, pojď do kuchyně! To by bylo, abych tě pustila bez talíře teplé polévky. Však ještě dojedeš zpátky. A tobě, Niku, ukážu, kudy půjdeš ke světnici dona Boska. Jestli nejsi moc hladový, nejdřív se mu jdi ukázat, že jsi dojel. Pak se vrať do kuchyně, ještě se strýcem rozloučíš.“

Na energickém hlase staré ženy bylo vidět, že je zvyklá rozhodovat ve velké domácnosti a že má schopnost řídit i jiné.

„Než si s donem Boskem pohovoříš, strýc Bartolomeo se posilní. Ty půjdeš do jídelny s ostatními chlapci, nemáš-li už teď velký hlad.“

Nik řekl, že nemá, Bartolomeo zastrčil bič do vozu a oba šli za širokými sukněmi matky Markéty. Ukázala jim, kde je její kuchyně, ukázala také Nikovi, kudy po schodech vyběhnout do druhého patra k pokoji dona Boska.

Schody utíkaly Nikovi pod nohama, tak se chlapci alespoň zdálo, když si najednou uvědomil, že už je nahoře. Rozhlédl se chodbou. Bylo tu více dveří, na které by měl zaklepat?

U jedněch dveří byl vodovod s výlevkou, naproti jiným stálo křeslo a dvě židle. Kdopak asi sedává na chodbě? To je divné zařízení, myslí si Nik, ale tu zrovna z oněch dveří naproti křeslu vyběhl chlapec o něco větší než Nik. Oči mu šibalstvím jen hrály. Sotva Nika spatřil, hned k němu zamířil.

„Čao, bažante! Že jdeš k donu Boskovi a nevíš, kudy k němu tesař nechal díru?“ Třepí Nika po rameně. „Abys věděl, s kým máš tu čest, já jsem Renzo. A jak tobě říkají, velevážený?“

Nikovi se veselý hoch zalíbil. „Ego sum Dominicus Savio.“ Tvářil se při tom vážně, ale v koutcích úst mu poskakoval úsměv.

„Fuj, ty ses ale našprtaný latinou,“ povážlivě pokyvoval hlavou Renzo, jako by konstatoval nakažlivou nemoc. „Pokud jsem té učené větě porozuměl, vydáváš se za Moudrého Páně, což mé mozkové kůře nahání husí kůži.“

„Ale já se opravdu jmenuju Dominik Savio.“

„Vážně? Tak to mudrctví máš jako dědičné zatížení po otci,“ soucitně pokračoval Renzo. „Co se dá dělat. A jak se ti říká tak po lidsku?“

„Všeobecně Nik. Snad se ti to bude líbit víc.“

„To je řeč,“ rozjasnil Renzo tvář. „Niku, vidím, že jsi zralý pro každou legraci. Až budeš mít raport u dona Boska za sebou, přijď do jídelny. Budu ti držet místo vedle sebe, jestli chceš.“

„Výborně, jsem pro. A kde je pokoj dona Boska?“

„Právě jsem byl u něho. Zaklepej na tyhle dveře.“

„Prosím tě, Renzo, kdo tady sedává na těch židlích?“ neodolal Nik zvědavosti.

„Někdy velcí páni, někdy třebas my, kluci. Don Bosko mívá mnoho návštěv, tak se musí čekat,“ vysvětluje Renzo.

Nik přikročil ke dveřím s bušícím srdcem. Nesměle zaklepal. Zatímco Renzovy podpatky dupaly po schodech, vcházel Nik do světnice dona Boska.

„Dobrý den, done Bosko!“

„Pěkně vítám,“ odpověděl příjemný hlas.

Don Bosko seděl u psacího stolu nad papíry. Na stole byla soška Panny Marie, na zdi visel velký kříž a pod ním stálo klekátko. Nik zůstal u dveří a jedním pohledem obkroužil světnici. V koutě stála černá, železná postel, vedle okna umývadlo s ručníkem, část zadní stěny byla zakrytá knihovnou. Pak tu byl věšák na šaty, a vlevo vyhaslý krb. Jedny dveře vedly na pavlač, druhé byly pootevřené do dalšího pokoje, takže v něm Nik mohl zahlédnout velkou skříň s knihami. Vše tu bylo prosté, chudičké - snad právě proto se tu Nik cítí jako doma. I ta stará, omšelá klerika dona Boska, s rukávy oblýskanými, s odřeným zapínáním, je Nikovi milá, právě takovou míval na sobě don Cagliero při vyučování.

Don Bosko dopsal větu a vzhlédl od papíru. „Hleďme, náš malý Nik! Pojď jen blíž a sedni si u mně!“ Je vidět, že i don Bosko má z tohoto shledání radost.

„Tak jsi šťastně dojel. Jakpak se ti cestovalo? Máš nějaké přání, pokud se týče pobytu u nás?“

Nik sedí proti knězi, všechny rozpaky jsou ty tam, je mu, jako by seděl proti tatínkovi, slova mu sama plynou ze rtů: „Done Bosko, chtěl bych se u vás mnoho naučit, dobře studovat a vůbec, udělejte z mě něco pořádného. Víte, takové pěkné šaty pro Pána Boha, jak jsme o tom mluvili spolu v Becchi. Já vás chci poslechnout ve všem, co mi poradíte.“

Don Bosko se dívá na chlapce se zájmem. „Mám radost, Niku, že jsi zde. Myslím, že si spolu budeme dobře rozumět. Vynasnažím se, abych ti byl dobrým rádcem.“

Nikovy oči znovu zabloudily k pootevřeným dveřím, knihy ho vždy přitahovaly. Teď si povšiml, že nade dveřmi je latinský nápis.

„Done Bosko, musím se vám přiznat, že z latiny toho ještě mnoho neznám. Probírali jsme s donem Cuglierem jen začátky. Například, nerozumím dobře tomu nápisu tam nade dveřmi.“

„Přečti mi jej nahlas Niku, a přeložíme jej společně.“

Nik zvolna čte: „Dá mihi animas, caetera tolle.“ Pak se pokouší o překlad nejdříve sám. „Animas jsou duše, dá je rozkazovací způsob od dáti, mihi - to je mi. Tedy - Dej mi duše, caetera tolle - nevím.“

„Každý začátek je těžký, Niku, a kdybys už všechno uměl, nepotřeboval by ses učit,“ řekl don Bosko a začal vysvětlovat ta dvě neznámá slůvka od kořene tak, aby si je Nik mohl přeložit sám.

„Už vím. Dej mi duše, ostatní si vezmi!“ Nik se zamyslil. Pochopil, proč je tato světnice tak chudá.

„To tedy znamená, done Bosko, že se ani tak nestaráte o peníze, jako o to, aby duše kluků, kteří tu bydlí, byly v pořádku,“ rozjasnil Nik oči radostí, jako by rozluštil těžkou hádanku.

Don Bosko je s Nikovým výkladem nápisu docela spokojen.

„Jsou to oblíbená slova svatého Františka Saleského, kterého jsem si zvolil za ochránce a za svůj vzor. Co je na člověku nejvzácnějšího, je přece jeho duše. Konečně, kdo hledá nejdříve království Boží, tomu už všechno ostatní, co k životu potřebuje, bude přidáno. Tak nás Kristus ujistil a my mu přece věříme, ne?“

Nik těmto slovům naslouchá s opravdovým zájem. Není to pro něho nové, a přece je. Úryvky z Písma svatého slyšel mnohokrát, ale jen don Bosko to umí říct tak, že už to není stará kniha, která nám něco opakuje, ale živá slova živého člověka, která jdou od srdce k srdci.

„Done Bosko, myslíte, že i mně dá Bůh nějaké duše? Já bych chtěl také - pro duše - pro Něho - proto přece jdu k vám,“ koktal Nik zadýchaně, byl toho pln a zase se mu zdálo být troufalé, takto mluvit o sobě. Don Bosko mlčí. Ten hoch je darem Božím - uvažuje. Ještě žádný z mých chovanců si hned napoprvé neuvědomil své životní poslání. Don Bosko vstal, šel ke skříni, otevřel dolní dvířka a vytáhl odtamtud velký míč.

„Já ti rozumím, Niku. Chceš pro Boha získávat duše. Dej se tedy do práce. Tady máš míč a jdi s ním po obědě na hřiště.“

Nik rozevřel široce oči. Tropí si z něho don Bosko žerty? On přece knězi svěřil své nejtajnější myšlenky a místo vážného povzbuzení, jak by to jistě učinil don Cugliero, podává mu don Bosko hračku.

„Nedívej se na mne tak vyčítavě, Niku,“ řekl don Bosko. „Ty sis asi myslil, že tu u mne budeš jen dřít články nazpaměť a klečet v kostele? Tak to je omyl, chlapče. Ještě je tu také zábava a po práci je docela na místě. Bohužel, při zábavě má Pokušitel větší úspěchy než při práci, na to nezapomínej! Hřiště sice není od slova hřích, ale také se to navzájem nevylučuje. Kampak jde

voják bojovat? Na bojiště. Nu, chceš bojovat o duše, budeš o ně bojovat také míčem.“

„Done Bosko, já jsem ale oslík,“ vyhrklo z Nika. „Já myslil, že se mám hrám vyhýbat, abych nehřešil. Teď tomu rozumím. Nejde jen o to, chránit si vlastní duši. Je třeba starat se také o duše jiných. Tak ano. Budu se snažit, abych byl prvním nejen ve škole, ale i na hřišti.“

„Vidím, že oslík nejsi, Niku, ten by tak rychle nepochopil. A teď pojďme, provedu tě domem, seznámím tě, Niku, s donem Vittoriem, naším prefektem, abys věděl, na koho se obrátit, když budeš potřebovat cokoliv pro denní potřebu nebo do školy. Také tě uvedu do jídelny.“

Jenže jídelna byla již prázdná, chlapci, kteří v ní měli úklid po obědě, ochotně Nikovi přinesli jídlo dodatečně. Také don Bosko se naobědval, zatímco až do jídelny doléhal veselý křik z hřiště, na kterém si hoši krátili přestávku libovolnou zábavou.

Když se don Bosko objevil s Nikem na hřišti, křik kluků se nikterak neztišil. Jen několik menších chlapců odběhlo od houpačky, aby zataháním za kleriku ohlásili donu Boskovi svou přítomnost.

Nik s překvapením sledoval, že don Bosko to považuje za samozřejmost, pro každého z klučíků měl v zásobě nějakou veselou otázku. Pak vložil don Bosko dva prsty do úst - jú, to byl ale hvizd! Hluk na hřišti ustal jako na povel. A již všechno, co mělo nohy, se hrnulo k donu Boskovi.

„Chlapci!“ zvýšil don Bosko slavnostně hlas. „Máme o jednoho člena naší rodiny víc. Představuji vám zde nového kamaráda - Nika Savia. Mějte ho rádi, je to můj krajan.“

První byl u Nika Renzo. Nadšeně vykřikl: „Ať žije Nik!“

Sbor chlapeckých hlasů skandoval: „Nik! Nik! Nik! Ať žije! Ewiva!“

A než se nový člen klukovské rodiny nadál, už ho drželi za ruce i za nohy. Rozhoupali Nika a najednou hop! Octl se na něčích ramenou, tak tak že se zachytil pačesaté hlavy a už s ním dvounohý komoň uhání po hřišti, popoháněn konvojem dvořanstva a veselými výkřiky. Když Nika opět postavili na zem, skoro se mu z toho všeho točila hlava.

Don Bosko se smál: „Tak, Niku, křest nováčka bys měl za sebou. Tohle si musí každý vytrpět, abychom viděli, že není buchta z tvarohu, ale pořádný kluk.“

„Kdepak já a buchta,“ zubí se Nik. „Já jsem spíš vojenský komisárek.“

U nohou dona Boská zahlédl Nik svůj míč, který mu při té divoké jízdě vypadl z rukou. Popadl míč a vyhodil jej vysoko nad hlavy chlapců: „Kdo hodí výš než já?“

Než skončila polední přestávka, Nik už byl mezi chlapci doma.

Na souboj

Tři mušketýři

Dominik Savio klečí před oltářem Panny Marie a je pohroužen v tichou rozmluvu s nebeskou Matkou. V duchu si představuje, že u Ní sedí, jak sedával u nohou své maminky na nízké stoličce, zatímco maminka něco zašívala. Panna Maria má také v ruce jehlu a zlatou nití své přímluvy zašívá roztrhané šaty lidských dušiček. Teď má právě v rukou hadříky dvou duší - Renza a Bertíka. Smutně se přitom dívá na četné trhliny a záplaty. Dominik klade Mamince hlavu na kolena a šeptá: „Ty víš, že jsem v den svátku Neposkvrněného Početí daroval své celé srdce tobě. Vzpomínáš si, jak jsem s tebou uzavřel věrné a věčné přátelství? Teď se ti chci svěřit, jak moc jsem smutný a bezradný. Bertík a Renzo se nenávidí, a to je přece hrozné, když Pán Bůh chce, abychom se všichni měli rádi. Já bych tomu chtěl nějak zabránit, aby kamarádi tak těžce nehřešili. Hněv je přece jeden z těžkých hříchů, ale jak tomu zabránit, když si poradit nedají?“

Nikovi se zdá, že tichý hlas Maminky mu odpovídá: „Niku, jsi slabý. Ale milost Boží je silná. Opři se o ni a bojuj o jejich duše!“

U odpolední svačiny sedí kluci z jejich třídy v jídelně u jednoho stolu, jako by se nic nedělo. Ostatně, Bertík a Renzo dělají tajnosti, nikomu se předem nechtějí svěřit, kdy a kde se souboj má konat. Bojí se prozrazení.

„Třeba si to oba rozmyslí,“ míní někteří hoši, „pojďme na hřiště, nechejme ty paličáky, ať se poperou, když mermomocí chtějí.“

Jen Nik hlídá oba soky jako ostříž. Když je zahlédl, jak se nenápadně jeden po druhém loudá z hřiště k bráně, rychle za nimi vyběhl na cestu.

„Hej, Renzo! Bertíku! Počkejte na mě!“

„Co zase máš?“ Bertík se mračí.

„Kluci, kde budete mít ten souboj?“

„To je naše věc,“ odbyl ho Renzo. „Heleď, Niku, nestarej se o nás.“

„Ale já vás přece neprozradím. Nebo mi snad nevěříte?“

Kluci mlčí. Těžko nevěřit Nikovi. Nik kuje železo, dokud je žhavé.

„U souboje přece vždycky musí být někdo třetí. Jako rozhodčí. Já bych vám ho dělal, kdybyste chtěli.“

Oba sokové se na sebe podívali. Vida, na rozhodčího nepomyslili. Vlastně by se Nik na to hodil nejlíp. Když sám chce!

„Myslíš to doopravdy, Niku?“

„Pod jednou podmínkou jsem ochoten být rozhodčím u souboje.“

„Pod jakou?“

„Řeknu vám ji až na místě souboje. Před začátkem.“

„To je nějaké záhadné,“ kroutí hlavou Korsičan.

„Vlastně je to hrozně romantické,“ rozjasnil se Mušketýr.

„Ale nikomu ani slovo, Niku.“

„Nikomu. Zde ruka na to.“

„Tak pojď! Jdeme na starou louku. Kamení je tam dost a jinak - ani noha.“

Cestou všichni tři mlčeli. Nik se v duchu modlil, aby mu Bůh byl nápomocen v jeho plánu.

Renzo si v duchu říkal - Nik je prima kamarád, ten nic nepokazí. Nejde sice o legraci, protože Berta bych rád poznamenal, aby se pořád s tou svou korsickou krví nevytahoval, dělá, jako by Napoleon byl jeho prastrýc.

Bertík zatím usilovně přemýšlel, jaká výmluva by byla nejlepší, až jeden z nich přijde do chlapeckého domova pěkně zakrvácený. Protože jenom krev může smýt urážky, jenom krev, to si Bertík znovu v duchu hrdě opakuje. A Renzo je hňup, který si pořádný výprask už dávno zasloužil.

Když došli na místo, louka byla tu a tam postříknuta žlutými pampeliškami. Daleko široko nikdo, jen ve větvích stromů švitořili ptáci.

Jarní slunce příjemně hřálo, po modrojasném nebi pluly obláčky. Takový krásný den - pomyslil si Nik - Pane Bože, dej, aby také krásně skončil. Louka byla vlastně úhor, bylo na ní plno kamení, bodláčí, kopřivy. U rozkvetlého šípkového keře se zastavili.

„Tak jak je to s tou tvou podmínkou, Niku?“ Renzo již nemůže zadržet svou zvědavost.

„To nespěchá,“ klidně řekl Nik. „Nejdříve si stanovíme vzdálenost mezi vámi při souboji. Ty zůstaneš tady u keře, Bertíku, tamhle k tomu výmolu se postaví Renzo.“

„Nejdřív musíme najít vhodné kameny, aby byly přibližně stejné,“ věcně řekl Bertík. On se chce bít, ale čestně.

Šli hledat kameny, Nik jim pomáhal. „Každý si vezměte pět, to snad stačí, ne?“

„Pět stačí úplně,“ furiantsky řekl Berta. „Stejně všechny nevypotřebuji, červená poteče Renzovi hned při prvním.“

„Jen se nenaparuj, aby netekla první tobě, ty Napoleone!“ - „Pánové, souboj je rytířská záležitost,“ krotil je Nik. „Chovejte se podle toho. Žádné další urážky!“

„Tak promiň,“ řekl Renzo. „Zapomněl jsem, že tři mušketýři byli zdvořilí i při souboji.“

„No, no,“ Bertík jen zabručel. Napadlo ho, kde Renzo k těm Třem mušketýrům přišel? To zas někdo propašoval do domova knížku, kterou by don Bosko moc nepochválil. Skoro je Bertíkovi líto, že za chvíli Renzovi nasadí bouli na hlavu - ten mi pak tu knížku nepůjčí, to je jisté. Škoda!

Nik je rád, že kluky dostal alespoň jakžtakž do smířlivější nálady.

„Tedy podle pravidel souboje - první rána se vylosuje. První hodí kamenem ten, kdo uhádne, v které ruce mám peníz.“ Nik má obě ruce v kapsách u kalhot.

„V pravé!“ vykřikl Bertík.

„V levé,“ hádá Renzo.

Nik pomalu vytahuje ruce z kapes, jako by to byl opravdu skutečný obřad. Napřáhl paže. Ruce, doposud sevřené v pěsti, jen pomalu obrací dlaněmi vzhůru. Oba zápasníci napjatě sledují Nikovy prsty, jak se pomalu rozevírají - a hle! Nikláček leží na dlani levé.

„Renzo.“

Oba bojovníci se tváří vážně. Renzovi blesklo hlavou - prima, že jsme Nika vzali s sebou, ten tomu dodal švih.

„Tak se připravte! Až řeknu jedna, dvě, tři - teď, můžeš, Renzo, hodit kamenem.“

Nik to říká v pochodu, oba hoši už stojí na určených místech, jen on je uprostřed. Nyní jde rychle k Bertíkovi, staví se před něho, když počítá - jedna, dvě, tři - najednou zpod kabátu vytáhl křížek, zvedl jej do výše hlavy a volá - teď!

„Co blázníš?“ křičí na něho Renzo. Nedočkavě potěžkává kámen v dlani, ale nemůže jej hodit, mohl by trefit Nika. „Uhni stranou!“

„Jen hoď! Na mne nebo na kříž, to je jedno.“

„To tedy ne,“ rozčiluje se Renzo. „Nejsem pohan.“

Také Bertík je z toho zkoprnělý. „Ty ses zbláznil, Niku. Proč by měl Renzo házet na tebe nebo na kříž?“ Ale je mu nějak teplo u srdce, Nik ho chce chránit před ranou vlastním tělem, tak přece ho má rád.

„Kluci, to je ta moje podmínka: Nejdřív každý hodíte kámen na mou hlavu nebo na kříž. Pak se bijte spolu.“

Oběma sokům se Nikova podmínka nezamlouvá.

„To přece nemůžeš myslit vážně.“

„Tomu vůbec nerozumím, proč bych měl házet na tebe, když tys mě neurazil?“

„Tak já vám to, hoši, vysvětlím. Kristus přece řekl - Co jste učinili jednomu z mých bratří, mně jste učinili. Tedy když hodíte kámen na mne nebo jím hodíte po sobě, je to úplně stejná urážka Pána Ježíše, jako kdybyste jej rovnou hodili na kříž a mínili tím zasáhnout Jeho.“

„Nejsem pohan, abych házel po kříži,“ opakoval Renzo. „Máme přece s Bertou docela normální souboj, chápej to, Niku, musíme se bít.“ Berta ze sebe pomalu soukal: „Teda - souboj ano, ale abys ty, Niku, měl mít rozbitou hlavu za mne, to teda ne. Ty ses děsně dobrý kamarád - a vůbec...“ - a vůbec nevěděl, co říci dál.

Renzo mu skočil do řeči. „Myslíš, že jsem takový, abych praštil Nika místo tebe? Ty snad jo, ale já ne. Nik je přece můj kamarád od první chvíle, kdy jsme se potkali.“

„Klid, mládenci, já vám to ještě jednou vysvětlím,“ řekl Nik. „Pán Ježíš je přece více než já, to vám je jasné, že? Mně nechcete ublížit, protože jsem váš dobrý kamarád. Ale Pán Ježíš je přece náš nejlepší přítel. A vám je to fuk? Vy ho kliďánko chcete urážet tím, že nedbáte na jeho slova, trváte na svém souboji. Tak já trvám na své podmínce. Nejdříve rozbijte hlavu mně a pak teprve sobě navzájem.“

Oba kluci stáli jako zařezaní. Takovou podmínku od Nika nečekali. A vlastně - dalo se od Nika čekat něco jiného? Bertík měl v duši zmatek. Je jisté, že ho má Nik rád, když si chce pro něho nechat rozbít hlavu. A Pán Ježíš se dal za něho ukřižovat. Tohle ovšem Bertík věděl, ale nějak to nebral vážně. Jenže Korsičan přítele nikdy nezradí a za dobré zlým neoplácí.

Slova o Pánu Ježíši jako nejlepším příteli zasáhla také Renza. Podobná slova slyšel mnohokrát od dona Boska, ale tak nějak mu vždy vklouzla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. A teď je mu, jako by je slyšel poprvé. Až mu mráz běží po zádech - on a rozbít hlavu Pánu Ježíši? Ne, to ať se raději souboj nekoná.

Renzo vrtá špičkou boty v trávě, dívá se k zemi. Prsty u ruky se mu pomalu rozevírají, kámen padá k nohám. Nik porozuměl.

Jeho pěkně krojené rty se rozevřely v úsměvu. Obrátil se k Bertíkovi. Ten tu ještě stojí zachmuřen, těžce to v něm pracuje.

Nik honem vyslal k nebi střelnou modlitbu - Panno, Maria, pomoz! - a třepí Bertíka po rameni: „Pro naše dobré přátelství, Bertíku! A pro přátelství s Pánem Ježíšem.“ Bertík se podíval k nebi a byl hrozně rád, že místo vyčítavého pohledu Pána Ježíše vidí hejno čápů.

„Koukejte, kluci!“ ulehčené vykřikl. Všichni tři se dívají k modrojasné obloze, po které pádlují bílé lodičky s dlouhými nataženými krky.

„U nás doma měli hnízdo za komínem,“ rozpomíná se Bertík. Zdá se mu, že těmito obyčejnými slovy shazuje ze sebe něco neobyčejně těžkého. Podvědomě se shýbl pro kámen a mrštil jím do výše. Ale kdeže už byli čápi! Ostatně, on je stejně nemínil zasáhnout. To házel kamenem po něčem, co vyletělo z něho. Už je mu lehko u srdce, začal si hvízdat veselou písničku o Andělu strážném.

„A jde se domů,“ navrhl Nik.

„Jde se,“ řekli Bertík a Renzo najednou. Podívali se na sebe a dali se do smíchu.

„Stejně to bylo prima,“ řekl Bertík cestou. „Ten začátek. Jak jsme to všichni brali vážně. Jako na Korsice.“

„Jako tři mušketýři,“ dodal Renzo.

„Prima je ten konec,“ mínil Nik. „Zachovali jste se jako Kristovi mušketýři.“

Je to jen ubohý člověk

Slunce stálo na západě, okraje oblak se zlatily jeho odleskem. Nebe bylo místy načechráno bílými beránky, místy se už začínalo zabarvovat do červánků. Ve větvích rozkvetlého akátu hvízdal kos.

Mírný vánek pohyboval záhonem bílých narcisů, mezi nimiž právě Tonio vyhledával ty nejhezčí květy.

Andrea odháněl včelu; jak si mohla splést jeho nos s květinou? Andrea má na starosti v oratoři výzdobu kostela, čeká právě u záhonu květin na čerstvou kytici.

Zeleninová zahrada matky Markéty byla již u hřiště zrušena, protože chlapci někdy v zápalu hry nepostřehli, kde končí hřiště a kde začíná záhon mrkve. Ale Tonio si po své práci pěstuje u kostela zahrádku jako dlaň, jen pro květiny na oltář.

Andrea si chvílemi pohvizduje, chvílemi popohání zahradníka. „Dělej, Tonio, mám dnes ještě dozor na hřišti.“

„Jen klid. Udělej si výzdobu oltáře hned. Ne abys nechal narcisy ve džbánu namačkané. Já se zatím na hřiště podívám za tebe.“

Andrea je rád, že nemusí pospíchat. V duchu rozpočítává, kolik květů mu vyjde na jednu vázičku, když otvírá dveře do kostela svatého Františka Saleského. Dveře vrzají, potřebovaly by namazat, napadá Andreu a - málem by se srazil s Nikem.

„Promiň, já tě neviděl,“ omlouvá se Nik a skutečně se dívá jako probuzený ze sna.

„Co je s tebou?“ diví se Andrea.

„Nic. Co by mělo být?“ Nik se obrátí a vyběhne ven. Andrea pokrčí rameny. Ten Nik je zvláštní. Člověk by málem myslil, že tu malý Savio v kostele spal. Vlastně, on vždycky vypadá tak nepřítomně, když se modlí.

A hleďme, tady kapala svíčka na oltářní plátno, přetrhl Andrea nit svých úvah o Nikovi a s horlivostí sakristána hned voskové slzy seškraboval.

Nik vyběhl z kostela pod podloubí.

„Niku, pojď se podívat! Čajovka mi už kvete.“

Nik jde, aby sdílel Toniovu radost. Kamarád stojí plný hrdosti nad keříkem, který sám vypěstoval a na kterém se rozevřelo první růžové poupě. Nik nelituje, že Toniovi vyhověl. Usmívá se s ním na růži. Sám neví, proč. Něžná krása poupěte odpovídá něčemu v jeho srdci, slovy by to vypovědět neuměl.

„Ta je, co? To mrkáš. Já ji vypiplal z takhle malého štěpu.“ Tonio byl na to náležitě hrdý. Pak si vzpomněl. „Zapomněl jsem se mrknout na hřiště.“

Na hřišti skupina menších chlapců cvrnkala kuličky, jiní hoši se honili za míčem a hlučeli, jak se na kluky sluší. Ale tamhle v koutě u otevřených vrat, co se tam děje? Je tam chumel chlapců kolem cizího člověka. Baví se vespolek tak vesele, že chvílemi výbuchy jejich smíchu přehluší i křik těch menších.

Tonio si zaclonil oči. „A safra, Niku! Víš, že mě svrbí dlaně?“

„Co je?“

„Niku, jestli mi někdo nevyměnil oči za knoflíky, tak tedy, vidím tamhle mezi chlapci Pina. Je to možné, aby v té panské livreji byl ten darebák?“

„Možná se mýlíš Tonio. To bude sluha některého dobrodince.“

„Niku, to je Pino. Určitě. Já tam letím. Jenže, já za sebe neručím. Mám vztek už teď na dálku. Co tu ten darebák chce?“

Nik chytil Tonio za kabát. „Mám dojem, Tonio, žes byl včera u zpovědi.“ - „No ano,“ zatvářil se Tonio rozpačitě. „Jenže Pino tam určitě kluky kazí, od něho nemohou chytit nic dobrého.“

„Nech to na mně, Tonio. Já ho už z hřiště dostanu, je-li to Pino. Kdybych na to nestačil sám, zavolám tě na pomoc.“

Mládenec, který bavil hlouček chlapců veselými vtipy, byl čistě vymydlený čahoun. Měl šmolkově modré šaty z pěkného sukna, u hubeného krku se mu na límci leskly stříbrné lemovky, jak to mívali služebníci z panských domů. Tedy, přece je to nějaký šlechtický komorník, pomyslil si Nik, když se u hloučku zastavil. Chvíli poslouchá, ale vyprávění se mu nelíbí. Právě se cizí mladík vychloubal, jak napálil svého staršího spoluslužebníka. Nik se na to ozval.

„Vlastně jste ho okradl, když budeme věci jmenovat pravým jménem. To je ale nepoctivost.“

„Nu a co má být, ty jehně?“ utrhl se vypravěč na Nika.

„Krást se nesmí, to je hřích!“

Panský sluha povytáhl opovržlivě obočí. „Hřích? Prosím tě! To je výmysl kněží, a těm věří jen hloupí lidé.“

Tu se zarazili i ostatní chlapci. Rozhostilo se rozpačité ticho. Copak jsou hloupí, když věří donu Boskovi?

„No, no,“ pošklebuje se premovaný mládenec. „Je to pro vás silný tabáček, vy kachňátka. Vás to náboženství asi už zpitomělo docela. Ale to se dá vždycky napravit. Jen si poslyšte, co vám o kněžourech ještě povím, aby se vám otevřely oči.“

„Raději ať se vám zavře pusa,“ statečně vyrazil ze sebe Nik. „Tady kněze urážet nebudete. My víme, kdo je don Bosko, a proto mu věříme. A víme také, kdo jste vy, proto vám věřit nebudeme.“

Ostatní chlapci udiveně poslouchali ráznou Nikovu odpověď. Cizí dlouhán se nafoukl. „Že víš, kdo jsem já? To sotva, když mě vidíš poprvé. Jsem druhým komorníkem u markýze Belliniho a zastávám funkci dveřníka. Spokojen?“

„Ani ne,“ řekl Nik. „Jak jste se dostal do služeb pana Belliniho, to nevím, ale vím, že jste býval zednickým učedníkem a říkali vám Pino.“

„Ty škvrně!“ vykřikl Pino. „Jak se opovažuješ mne urážet?“

Nik viděl, že trefil do pravého. Odpověděl Pinovi klidně: „Já vás neurážím. Být zedníkem není nic špatného. Ale vy tu urážíte kněze a náboženství. To my poslouchat nebudeme. Vypochodujte, pane dveřníku, i když tu dveře nejsou.“

Pino se snažil i nadále zachovat svou nafoukanou důstojnost, ačkoliv by byl nejraději Nika popadl a praštil jím o zem.

„Moc nežvaň, maličký, abych tě náhodou nepřišlápl.“

„Ale přišlápněte, veliký velikáne,“ zvesela zvolal Nik. „Tamhle Tonio se už těší, že zamete vaší livrejí hřiště.“

Ukázal směrem k arkádám, všichni se ohlédli. Opravdu, Tonio se již odtamtud pomalu loudá hřištěm. Ruce má v kapsách a pohvizduje si jako by nic. Pino zatěkal očima kolem. Rychle si spočetl - kdyby Toniovi přiskočila na pomoc tahle smečka mladých vlčat, odtáhl by on s livrejí notně potrhanou. Zatvářil se pohoršené.

„Tomu tě asi naučil ten váš don Bosko, vyhrožovat hostům, co?“

„Ven! Nedáme urážet dona Boska. Jděte, odkud jste přišel.“

Pino uznal, že je vhodná chvíle k ústupu. „Chtěl jsem přece dona Boska navštívit,“ pokusil se o lest.

„Kdybyste nelhal!“ vykřikl Renzo, který tu byl také.

„Nu, tak si na dona Boska počkám jinde,“ řekl Pino. Znělo to výhružně, ale chlapci byli rádi, že vyšel z hřiště ven.

„Co tu vlastně chtěl?“ vyptával se Tonio, který zatím došel k chlapcům u vrat.

Renzo to vyklopil za všecky. Pino říkal hned na začátku, že jeho pán pořádá velkou zahradní slavnost. Bude u toho divadelní představení, nějaké živé obrazy, tak pan dveřník měl za úkol najít dva šikovné chlapce, aby při představení hráli Amórky. Přemlouval Renza a Bertíka, aby šli s ním, že to bude švanda a že dostanou dobře zaplaceno.

Tonio nad tím vrtěl hlavou: „Vy dva že byste zrovna vypadali na Amórky, to bych neřek. Ten šibal měl jistě na mysli nějakou lumpárnu, jak ho znám, a vás chtěl k tomu asi za pomocníky. Ten se dlouho v té panské livreji neohřeje,“ prorokoval ponuře Tonio.

Druhého dne šel Nik ulehčit svému svědomí. Don Bosko zpovídal vsedě na židli, zatímco malý kajícník klečel u jeho nohou. Nik šeptal do nakloněného ucha dona Boska, že byl tuze nelaskavý k hostu, který nepozván přišel na hřiště. Ten člověk sice špatně mluvil o náboženství a o knězích, ale Nik s ním mohl mluvit mírněji, to uznává, jenže měl dopal, když ten mladík mluvil také proti donu Boskovi. V tu chvíli se na něho hněval. Teď je mu ovšem líto, že se lépe neovládal.

„Já vím, on vás vůbec nezná, proto tak mluvil. A je to chudák, když nezná ani Pána Boha.“

Zpovědníkova dlaň se dotkla Nikových vlasů v otcovském pohlazení. „Dobře jsi usoudil. Je to ubohý člověk, za kterého se musíš modlit. Musíme mít soucit s těmi, kteří nemají lásku ani k Bohu, ani k lidem. Hněvat se na ně není správné. Tebe Bůh zahrnul svou láskou, je tedy tvou povinností, abys tu lásku rozdával dál, dělil se o ni s jinými tím, že je budeš mít rád.“

Nik odchází od zpovědi zamyšlen. Jak může Pinovi předat Boží lásku, když už se s ním nesetká?

Už to má. Don Bosko přece řekl - musíš se za něho modlit. Nik tedy svěří Pina po sv. přijímání Pánu Ježíši. On už další zařídí sám, aby se Pino polepšil.

Stavíme svou budoucnost

Rok 1856 přinesl mnoho změn do chlapeckého domova ve Valdoku. Stavěla se další velká budova, aby hoši, kterých přibývalo, měli více místností.

Nejdříve don Bosko sjednal plány se stavitelem, panem Delpontem. Pak promluvil s prefektem domu, donem Vittoriem Alassonatim, který pečoval hlavně o pozemské blaho všech obyvatel oratoře. Don Vittorio měl často potíže se zaplacením účtů pekařům a řezníkům. Taková armáda mladých žaludků již něco spotřebovala a za pobyt platil jen ten, kdo na to měl. Kdo neměl nic, neplatil nic a takových byla většina. I Nik mezi ně patřil.

Když don Bosko svěřil svému ekonomu, co hodlá podniknout, don Alassonati si založil paže, což bylo znamení, že drží sám sebe na uzdě, aby ho nepřemohlo pokušení tak zvaně vyletět z kůže.

„Tedy, done Bosko, já nevím, zač koupím chleba na příští týden, jestli nám pekař zase nepočká, a vy si tu klidně naplánujete rozsáhlou stavbu.“

Don Bosko svého pečlivého hospodáře zná moc dobře. Jeho výčitky přijímá jako projev láskyplné péče.

„Milý done Vittorio, v nové budově chci zařídit školu pro děti z našeho předměstí. Víte, kolik se jich tu potuluje v zahálce? Do městské školy se jim nechce, když docházka není povinná, že je to daleko. Ničemu se nenaučí, vyrostou z nich darebové. Jsem si jist, že do naší školy budou děti chodit rády.“

„Ale kde na to vezmeme peníze?“ zanaříkal ubohý ekonom.

„Staral jsem se někdy o peníze? A rozhlédněte se kolem. Kolik jsme toho postavili bez halíře v kapse!“

„Tak budeme zase útočit na Pannu Marii Pomocnici,“ povzdechl don Alassonati, ale jeho povzdech byl spíše ulehčením než projevem nářku. Don Bosko měl pravdu, zkušenost ukázala mnohokrát, že v čas nouze peníze vždy odněkud přišly. Nebylo málo těch dobrodinců a přátel dona Boska, kteří vnuknutím Madony odnesli donu Boskovi přebytek ze svých pokladnic.

A stavělo se vesele. Chlapci ve volném čase ochotně pomáhali. Petr Enria opustil práci ve městě a zedničil teď jen v oratoři. I Tonio nechal zahradničení a docela s chutí se pustil opět do starého řemesla. Brzy se spřátelil se dvěma přibylými mládenci. Byli to bratři Buzzetti. Oba, Karel i Jonáš, byli zednickými učni. Tonio při práci s nimi často vzpomínal na vlastní neradostná učňovská léta.

„Těch facek a kopanců, co jsem tehdy slíznul! Petr mi to může dosvědčit. To vy si tu, hoši, pracujete jako v bavlnce.“

„Však jsme u dona Boska,“ řekl Karel na to. „To je, jako bychom stavěli pro sebe.“

„To je ono,“ souhlasil Jonáš. „Mně to baví. Už si představuji, kdo z toho okna, které právě obhazuji, bude koukat, anebo se u něho bude učit a vůbec. No, chápeš?“

Tonio chápal. I jemu je u této práce zednická lžíce docela sympatická. Občas, v mžikových záblescích si Tonio uvědomuje, že se v něm něco změnilo, vlastně celý se poznenáhlu mění během té doby, co žije v družném společenství chlapců a dona Boska.

„Pánové, to je novina! Nesu ukázat jeden výtisk!“

To může být jedině Kamil, ten říká klukům pánové a studentům kluci. Tonio se naklonil z lešení. Kolem Kamila je již hlouček „pánů“, kteří ještě nepracovali a do školy teď nechodili, protože zrovna byly prázdniny.

„Hej, co se stalo, že náš zpravodaj svolává sněm?“ zahulákal Tonio dolů.

Kamil, dvacetiletý klerik, byl uznávaný vševěd. I teď se tváří důležitě.

Zamával na Tonia.

„Právě vyšla tiskem nová kniha Dějiny Itálie.“

„Kvůli tomu nepřestanu nahazovat,“ projevil Tonio naprostou lhostejnost k vědě.

„Ty truhlíku,“ neudržel se Kamil ve svém nadšení. „Kdybys věděl, kdo tu knihu napsal, uděláš salto a přiběhneš se kouknout.“

Tonio salto neudělal, ale zvědavost mu přece jen nedala.

„Hoši, přestávka,“ navrhl Tonio svým kamarádům v práci. Oba bratři Buzzetti ochotně odložili náčiní. Enria byl mezi staršími zedníky, kteří už také odpočívali. Ráno sundávali zbytky lešení uvnitř stavby, teď si dávají k polednímu pohov ve stínu stromu.

Oba Buzzetti zamířili k nim, zatímco Tonio se přidal ke skupině Kamilově.

Kamil se rozřečnil: „Tahle kniha je souhrn italských dějin, prima podaných. Víš ty vůbec, co jsou to dějiny, bažantíku?“ obrátil se na nejmenšího chlapce. „No, prostě, jednou se to dovíš, nevadí. Hlavní senzace přijde teď, pozor! Kdo je autorem této knihy? Don Bosko!“

„Ukaž!“ Když to napsal don Bosko, i Tonio začíná mít zájem o dějiny. Vskutku, na titulním listě stojí psáno: DĚJINY ITÁLIE

Napsal Jan Bosko v Turíně léta Páně 1856

„Jde se gratulovat,“ navrhoval Kamil.

„Počkejte, skáknu pro kytku,“ ozval se v Toniovi zahradník. Daleko však neodběhl, když se ozvala hromová rána. Tonio se ohlédl.

Z novostavby se kouřilo.

„Propánajána!“ vyjeklo z Tonia. Obrátil se a utíkal zpátky. To už křičel každý, kdo měl hlas: „Done Bosko, done Bosko! Stavba se uvnitř zhroutila!“

Také Petr a ostatní dělníci se hnali ke stavbě. Z kuchyně vyběhla matka Markéta, utírala si ruce o zástěru a volala: „Kde je syn? Nebyl uvnitř stavby don Bosko?“

Ulehčené vydechla, když se don Bosko objevil na dvoře živ a zdráv. Hned se všichni srotili kolem něho, dělníci volali, že se zřejmě zřítil strop, ale stěny jsou asi nepoškozené. Petr s Toniem chtěli jít dovnitř.

„Počkejte,“ zadržel je hlas dona Boska. „Podívám se nejdříve sám. Aby některý z vás nepřišel k úrazu.“

Na prahu novostavby se don Bosko zastavil, dále se jít nedalo, celý prostor uvnitř byl zasypán troskami. Teď se k donu Boskovi prodral i prefekt. Podíval se dovnitř na tu spoušť, viděl dým prachu a trosky a nad tím vším vysoko nahoře se modrala obloha. Klenba všech tří poschodí byla u jejich nohou.

„No, to je nadělení!“ don Alassonati založil paže a pevně sevřel rty.

„Deo gratias!“ odpověděl na to don Bosko. „Nikdo nebyl uvnitř ani na lešení.“

„Těch peněz vyhozených! Vlastně zborcených. A té práce promarněné!“ pokračoval v hořké úvaze don Vittorio.

„Měli jsme velké štěstí,“ radoval se don Bosko. „Nikdo nebyl zraněn, nikdo nebyl zabit.“

„Ale co budeme dělat?“ ptal se ponuře ekonom.

„Budeme stavět znovu. Tentokrát lip,“ klidně odpověděl don Bosko. „Někde byla chyba.“

Petr, který stál nablízku, zabručel: „Pan stavitel Delpont šetřil cementem.“

„Já si to myslel také, že tomu nedává, co to chce,“ přidal se Jonáš, jako by už měl řemeslo v malíčku.

„Houby sis myslel, když jsi nic neřekl,“ odporoval mu bratr Karel.

„V plánu byla chyba, podle mého názoru. Rozpočet klenby asi nebyl správný. To já, kdybych byl stavitelem...“

Don Bosko, který hádku chlapců mlčky vyslechl, se obrátil ke Karlovi. „Ty bys chtěl jednou pro nás dělat stavitele?“

Karel zčervenal. „Chtěl,“ jen vydechl.

„Uvidíme. Zkusím, jak by ti šlo učení s knihami. Se zednickou lžící ti to jde dobře, jak jsem pozoroval.“

Karel se neudržel a štípnul Jonáše do paže: „Slyšels? Budeš jednou rád, když si tě vezmu za políra.“

Tonio se zamyšleně dívá před sebe na trosky cihel a myslí při tom na Karla Buzzettiho. Sotva přičichne k řemeslu, už by chtěl být nejen mistrem, ale hned stavitelem. Budiž mu to přáno, je to hodný chlapec, ať má pěknou budoucnost. A co já? Jakou já mám budoucnost? Hned dělám zedníka, hned zahradníka, pak napolo kuchaře a zase zedníka. Jsem vším a ničím. Tohle jde dělat taky u dona Boska, protože don Bosko také umí dělat všechno a je tu třeba všechno umět a udělat sám. Ale chci já vůbec někam jinam?

Tonio odchází ve svých úvahách k závěru, že nechce. Rozhlédl se kolem. Všichni jsou mu tu milí. Jako by byli jedna rodina.

Toho večera řekl don Bosko svým chlapcům na dobrou noc: „Moji milí, zažili jsme dnes vážnou událost. Tím, že spadla klenba v naší novostavbě, zničila se práce mnoha pilných rukou, promarnilo se mnoho peněz, kterých nemáme nazbyt. Nevím, v čem byla chyba. Možná, že nebyl správný poměr cementu, písku a vody v maltě. Když je malta špatná, ani dobré cihly stavbu neudrží.

My všichni však stavíme ještě něco jiného. Každým dnem si stavíme svou budoucnost. Tu nejbližší i tu vzdálenou - na věčnosti. Musíme ji stavět z dobrého materiálu, ve správném poměru věcí. Tím materiálem je písek našich dobrých úmyslů, který musíme ztužit cementem vytrvalé práce, a to vše promísit živou vodou Božího požehnání. Někdy nám to nevyjde a stavba našich dobrých úmyslů je náhle v troskách. Někde byla chyba. Hledejme a napravme ji. Dokud však žijeme, neztrácejme odvahu začít znovu stavět, znovu a lépe. Dobrou noc!“

„Buona notte!“