Neznámý nezapomněl

Země byla ve varu. Dávný sen význačných vlastenců, aby se italský národ spojil v jediný stát, se blížil k uskutečnění. Noviny psaly o tom otevřeněji, řečnící směleji vysvětlovali hesla, že všechna moc pochází z lidu.

Politické dění probíhalo hlavně ve velkých městech, ale zprávy o něm se šířily rychle i na venkov. Kovář Evasio Savio v Kastelnuovu dostával zprávy od formanů a jezdců, kteří se u něho zastavovali nejen cestou na pole a do mlýna, ale i z delších jízd do Cheiri nebo do Turína. Po dlouhé cestě se nejedná koňská podkova uvolnila a nejedná novina byla dychtivě vyslechnuta a prohovořena, než byl kůň znova okován.

„V Římě ustanovil papež státní radu,“ oznamoval vzrušeně kovářův soused, hubený krejčí. V kostnatých prstech držel noviny a mával jimi. „Stojí to tu černé na bílém!“

Evasio mávne rukou. „I bez novin už o tom vím. Čtyřiadvacet světských pánů bude teď mudrovat o záležitostech papežského státu. A já myslil, že Svatý Otec poradce nepotřebuje, že mu radí Duch svatý.“

Krejčí poučuje: „V záležitostech víry, sousede, v záležitostech víry ano. Jinak, to dá rozum, že je omylný jako každý člověk. Jenže když u mne bydlíval student, co mu teď říkají don Bosko, -“

„Nu, tak jste spolu o tom mluvili, já vím,“ netrpělivě přetrhl kovář krejčímu větu. Nemá rád, když se krejčí dělá moc důležitým. „Tuhle Gobbi, co rozváží vápno po vesnicích, toho ví zrovna tolik. Rakušané prý posádkou obsadili Ferraru, inu, má to být hrozba papeži, aby nebyl k lidu tak povolný. Jenže, sousede, papež se nedal. Pořádně prý tomu rakouskému Metternichovi vyčinil a náš král prý dokonce slíbil papeži pomoc, kdyby se chtěl pustit do těch rakušáckých všudyvlezů.“

„A to já, a to já ti to tadyhle tudy čistě přečtu,“ krejčímu vzrušeně přeskakoval hlas. „Byl přece rolnický sjezd, o tom víš, kováři, a sám král napsal dopis, který na tom sjezdu byl čten. Tak poslouchej, v novinách je ten dopis, já ti jej přečtu.“

Bodejť by ses nepochlubil, že umíš číst, pomyslil si Karel Savio, který toho dne také v kovárně pracoval. Kdykoliv se tu objevil krejčí s novinami v rukou, cítil Karel Savio v sobě podivnou nespokojenost. Sám nevěděl, co to je, že ho pohled na ty kličky a háčky, rozeseté po papíru, tak zneklidňuje. Vida -krejčí, a naučil se číst. A je to takové za dva soldy nic, tenký jako nitka, sotva se na nohou drží. Foukne vítr a bude po krejčím. Ale písmenka na papíru zbudou. Vítr je nesfoukne. I za rok, za dva si je můžeš znovu přečíst. Můžeš, když umíš. Proč já neumím? Kdo to ve Svatém Janě uměl? Těch tam bylo málo. Možná, že krejčí také neuměl. A naučil se. A co to vlastně čte?

Krejčí nahlas předčítal: „- prokáže-li nám Bůh někdy tu milost, že nám dá započít válku za nezávislost, budu to já sám, kdo povede armádu. Jak krásný bude den, kdy budeme moci zvolat - máme národní nezávislost! Tak, tohle jsou slova našeho piemontského krále, to už něco znamená.“ Poslední větu krejčí vykřikl bojovně, jako by už stál proti nepříteli.

Evasio si poškrábal strniště na bradě a pomalu řekl: „Nu, to by bylo habaděj práce. Nové obruče na vozy, hodně podkov - abych si přibral ještě jednoho pomocníka.“

Karel Savio řekl upřímně, že on by se rozhodně vždycky raději viděl doma než na bojišti a kdyby nebylo papíru, potištěného všelijakými klikyháky, nesázeli by se lidem brouci do hlavy. K čemu je válka? Lidé se zabíjejí, mrzáci, nic z toho k větší slávě Boží nevzejde.

„K slávě vlasti, k slávě lidu italského,“ horlil krejčí. „Takoví výteční vlastenci jako hrabě Cavour nebo Crispi, ti přece něčemu rozumějí, ne?“

„Hm, hm,“ zabručel jen Karel, hlavou se mu mihla vzpomínka na neznámého jezdce - tenkrát ve Svatém Janě. Byl ze Sicílie jako ten Crispi. Jistě dobře dojel do Turína na koni, mnou okovaném, a tam už mu jeho krajan snad nějak pomohl. Karel najednou s větším zájmem poslouchá, jak krejčí vypráví, že král chystá listinu, zvanou konstituce. Ta prý zaručí lidu účast ve vládě. Bodejť, tebe nebo mne se páni přijdou zeptat, jak mají vládnout, bručí si otec Savio ještě pro sebe, ale nahlas již nic nenamítá.

Doma v Murialdu jsou řeči o politice zapomenuty. Tam slunce pokojně zapadá za kopečky s vinicemi, když se Karel vrací k domovu a všichni ho tam vítají s hřejivým úsměvem. Jen myšlenka na doposud nezaplacený dluh za nájem kovárny v minulém bydlišti občas zneklidňuje mysl.

Jednou se objevil u Saviů pocestný. Zaprášený, upocený človíček, menší, sukovité postavy. Již ve dveřích zahlaholil zvučně: „Jsem tu dobře u kováře Karla Savia?“

„Jen pojďte dál!“

Byla sobota, ke druhé hodině odpolední. Kovář přišel před chvílí z práce, sedí za stolem a houpá Rajmičku na kolenou. Stůl je ještě prázdný. Brigita míchá rajskou omáčku v kotlíku nad ohništěm, oběd je dnes kvůli tatínkovi později. Malý Nik sedí na lavici u zdi, kde mu tatínek udělal trůn. Sedí na polštáři, vycpaném senem, aby se tak Nikova postavička za stolem zvýšila a ručka snáze dosáhla lžící do mísy. Nik už nesedá u stolu mamince na klíně, jeho místo tam při jídle zabral dvouletá Rajmička. Nik si zvyká být velký chlapec. Už mu bylo pět let, už chodí do kostela ministrovat panu kaplanovi.

Právě sedí Nik za stolem na svém voňavém trůnu a dívá se na cizince. Kde jen Nik viděl takový nos, pěkně zaoblený a oči tak rozinkově hnědé?

„Jsem Ugo Bianchi z Turína. Jsem na cestě do Svatého Jana u Rivy.“

„Ugo Bianchi? Snad ne strýc malého Tonia?“

„Bodejť malého! Klacek je to už pořádný, kluk milionská. Pořád do mne hučel, musíš cestou odbočit do Murialda, strýčku, povídá, pozdrav tam strýčka kováře a tetu kovářku a hlavně malého Nika, hehe.“

Nik údivem pootevřel pusu. Tohle jsou přece Toniovy rozinkové oči, Toniův nos ve strýcově tváři. Jakpak to udělali, aby je oba měli tak podobné, diví se Nik. Strýcův nos je ovšem větší, jenže kdoví, nemá-li jej Tonio zatím zrovna tak velký, vždyť se s Nikem již dlouho neviděli. Naposled navštívil Tonio Murialdo, než putoval do Turína na učení, ale Nikovi se to zdá být už moc dlouho. To přece Nik ještě neměl svůj polštářek ze sena, to ještě nechodil donu Zuccovi ministrovat. To byl ještě malý.

Nik se hrdě nadnesl na podušce. Panečku, kdyby Tonio přišel dnes, ten by se Nikovi podivil. A Rajmičce, že už běhá a žvatlá. A co tam Tonio dělá, v tom velkém městě?

Pocestný zůstává stát v pootevřených dveřích, jako by neměl čas vejít dále. Prý zas hned půjde, ale to ještě musí říci, že jeho sestra, jako Toniova matka, chce přestavět chlév u chalupy, tak jde na to, pár dní se tam zdrží, to dá rozum, sestra nemá kus pořádného mužského v chalupě, kdo by to udělal, děda už je vetchý a ten její, jako švagr, zůstal někde ve světě. Nu a ještě musí říci, že ten uličník Tonio, hrom do spratka, dostal za vyučenou. V kostky hrál. Samozřejmě ho okradli, moulu. Jeden z našich učňů byl mezi těmi darebáky, vem ho ďas, Pino se jmenuje, to je vám kvítko! Nedávno ho chytli při další lumpárně, málem šupajdil do trestnice pro zpustlou mládež, jako do polepšovny, ale hubu má jako šlejfíř, zase se z toho vyřečnil. Abych nezapomněl, učeň Petr Enria, to zas je hodný kluk, ten seznámil Tonia s donem Boskem a teď je Tonio každou neděli v tahu, běhá za tím knězem, hrom ví, proč ho to baví.

Kdykoliv Ugo Bianchi zahromoval, obličejem matky Brigity se mihl výraz nelibosti. Nik naslouchal s údivem. Taková divná slova tatínek v hovoru nikdy nevyslovuje. Nik tomu nerozumí, co to je, ďas ho vem a hrom ho prašť a Bůh ho zatrať. Brigita raději přetrhne proud řeči, nabízí hostu místo u stolu, ale Bianchi si nedá slovo od úst tak snadno odtrhnout.

Raději dále stojí v pootevřených dveřích, alespoň vzduch síňky zchladí upocené tělo. Dále se z něho řinou slova, jak pes pana markýze Belliniho honil Tonia a jak kluka ten pašák don Bosko zachránil. Ale to není vše, Bianchi má v zásobě ještě jednu náramně příjemnou zprávu.

„Nu, tak si na to přece jen sedněte,“ pobízí kovář hosta. „Jistě jste ušlý a hladový, vždyť z Turína sem to není jen procházka.“

Host odmítavě mávne rukou, vůbec rád mává rukama - co neřekne jazyk, dokreslí pohyby, ale konečně si přece jen sedne, pravda, pravda, nohy už neběhají tak čiperně jako za mlada, máme už léta.

Rajmička sešplhala zatím s tatínkových kolenou na podlahu a chytá se maminčiny sukně.

„Už nesu na stůl makaróny s rajskou, pojezte s námi, pro všechny je dost,“ znovu naléhá Brigita.

„Ale kdepak!“ Pocestný zvedá obě ruce jako v obraně. „I toto, abych vás vyjídal. Nu, když jinak nedáte, ale nemuselo to být. Zaplať Pán Bůh! Namoutě, to je lahoda, už dávno jsem nebaštil něco tak dobrého.“

Nabírá si vrchovatě, Nik se dívá, jak chuchvalce makarónů mizí pod urousanými vousy, zalévány omáčkou tak hojně, až kape cizímu strýčkovi po bradě. A mezi dvěma sousty jedlík ještě najde čas na slovo chvály, jak děti dobře vypadají, i na poznámku o politice pro kováře.

„Jestlipak jste slyšel o povstání na Sicílii? Neapolský král Ferdinand je prý náramně rozezlen na papeže, že reformuje svůj římský stát. Zakázal, jako ten král, rozumíme? - že lidé nesmějí v Neapoli provolávat - ať žije papež Pius IX. Hehe, ať žije! Králi to v korunované hlavě haraší, přece je také katolické víry, pročpak je najednou tak rozčertěn na Svatého Otce?“

Kovář zvolna odpovídá, že neapolský král Ferdinand se bojí o trůn. Savio opakuje, co slyšel od kastelnuovského krejčího, a cítí se dobře, že toho tolik ví. „Přece se chceme sjednotit, aby Itálie byla jeden národ pod jedním panovníkem. Někteří by rádi viděli na trůně sjednocené Itálie našeho krále piemontského, někteří zase papeže Pia IX.“

„A hrom do čepice!“ udeřil Bianchi do stolu pěstí. „Vidím, kováři, že vy tady venku něčemu rozumíte.“

„Noviny o tom píší,“ skromně kovář odmítl chválu, ale hned se lekl, aby se ho Bianchi nezeptal, kde ty noviny četl. Musel by říci po pravdě, že číst neumí. Rychle nepříjemný pocit přehlušil.

„Jestlipak se v Turíně také povídá, že co nejdříve budeme mít válku s Rakouskem?“

Malý Nik poslouchá, čeká, hlavičkou vrtí a pomalu se sesouvá se svého trůnu, sklouzne s lavice na podlahu a jde si hrát do kouta se špalíčky. Tatínek si toho ani nepovšiml, tak je zabrán do povídání o věcech, kterým Nik ještě nerozumí. Maminka si toho povšimla, pootočila hlavu za Nikem, ale neříká nic, nechce přetrhávat hovor mužů, neboť Ugo Bianchi se vytasil se svou hlavní novinou.

„I hrome, vždyť bych málem zapomněl na to hlavní. Tonio se setkal v Turíně s nějakým pánem od novin, hrom do čepice, teď si nemohu vzpomenout, jak se jmenuje. Takový znamenitý člověk, učený pán, a všiml si toho našeho spratka. Totiž Tonio prý ho poznal dřív než on kluka. A mluvili o vás, kováři.“

Savio se podivil. „Co by mluvili o mně?“

„Něco jste museli spolu mít. Hrom a kudla, Tonio mlčel jako ryba, prý je to jeho tajemství a že dal slovo.“ Bianchi vytáhl z kapsy malý balíček a položil jej na stůl. „Tuhle vám posílá ten novinář, jako po Toniovi a kluk do mne pořád hučel jako voda do jezu, zastav se cestou u Saviů, odboč do Murialda, řekni, že jsem mluvil se Siciliánem, že strýčka kováře pozdravuje a tohle mu posílá. A nezapomeň říct - že je to něco jako půjčka na ten dluh za svatojanskou kovárnu. On se totiž Tonia ptal, jako ten Sicilián, co děláte, a toť se ví, kluk má hubu na pravém místě, hned mu to vyštěrkoval, že jste museli o dědinu dál pro nezaplacený dluh. Nu, žádná hanba to není, ve vsi to každý věděl a každý chápal, kdo má dnes peníze? Páni a statkáři. My máme hlavně ruce na práci. Kozel to vem, jen když jsou ruce zdravé. Tak tuhle to je!“ Přestal mávat rukama a plácl dlaní o balíček na stole, až to v něm zacinkalo.

„Peníze!“ překvapeně vydechla Brigita.

Kovář odsunul sáček od sebe. „Nemohu to přijmout.“

Bianchi se rozzlobil, až mu hlas přeskakoval do vyšších poloh. Prudce rozhodil rukama. Člověče, ty jsi praštěný lešením nebo co? Já s tím jedu až z Turína jako mezek, povídám si, uděláš radost, Ugo, na nic nedbej, že si zajdeš kus cesty. Dobrý člověk v Murialdu má dluhy, tady mu jiný dobrý člověk posílá pomoc - blesky Boží - on to odmítá, člověk nerozumný!“ V rozhorlení strýc Ugo kováři začal tykat. Přece člověk nemůže někomu od plic vynadat, když by mu vykal, ne? „Tak koukej, Savio, ber a nestřečkuj! Já to přece neponesu zpátky do Turína. Ať se na místě propadnu, jestli ty peníze nepropiju v nejbližší putyce, když si je nenecháš.“

Brigita položila svou teplou dlaň na kovářovu ruku, opřenou o stůl. Nic neříkala, ale v očích jí Karel mohl číst, jak by byla ráda, kdyby dluh zmizel z jejich ustaraných myšlenek.

Kovář zhluboka vydechl: „Nu, budiž. Vezmu to jako půjčku. Ale ať Tonio vyřídí tomu pánovi, až ho zase potká, že za prokázanou službu to neberu. Že kovář Savio takové služby dělá jen z lásky k bližnímu.“

Bianchi se ani neptal, o jakou službu tu šlo. Hned zahlaholil, jak je rád, že má tuto záležitost s krku, celou cestu měl starost, aby nějak o ty peníze nepřišel. Do Kastelnuova se svezl s formanem, ale na silnicích se stále ještě potuluje dost podezřelé chásky. Čert věř dnes někomu, i na povoz si lupiči

troufnou. Naštěstí on se vydal na cestu časně zrána a tak ve dne přece jen ta sebranka, co přepadává poctivé lidi, asi někde chrní. „A vůbec jsem se tu zapovídal. Musím se zvednout, abych došel před nocí ještě do Svatého Jana, možná, že se zase kousek s někým svezu.“

Brigita nesměle řekla, že u nich by místo na přespání bylo, kdyby se chtěl host do rána zdržet...

Ale Bianchi se zdržovat nemínil. Děkuje za oběd a ve Svatém Janě bude pozdravovat, tak, kováři, zdravíčko!

Vyprovodili ho kousek cesty, Rajmička capkala s nimi. Jenom Nik mezi nimi scházel. Ještě se za hostem dívali, než jeho malá, sporá postava zmizela za zatáčkou. Pak se manželé Saviovi vrátili. Rajmička se chtěla nést. Vzal ji tatínek. Doma usedli na lavičku na dvoře. Brigita čeká další děťátko, ráda si občas sedne.

Rajmička se sesunula s tatínkova klína na zem, jde pohladit kocoura, který se vyhřívá na sluníčku. Slastně se natáhl na pohozeném hadru u slepičího chlívka, nic mu nevadí rozdurděná kvočna, která honem svolává kuřátka pod svá křídla.

Z pokosené louky voněla schnoucí otava, pod krovem švitořily vlaštovky. Dobře bylo posedět u dveří pokojného domova, hle, co myšlenek víří hlavou, když se pohovoří s člověkem z města.

Savio myslí na Siciliána i na krále, kteří mají větší starosti, nežli on, chudý kovář. Dlaň Karla Savia se bezděky přiblíží k ruce ženy. Je to příjemné, ucítit vedle sebe věrnou bytost, má-li člověk v hlavě plno myšlenek. „Je nám tu dobře, viď, maminko,“ říká pomalu Savio a za těmi prostými slovy je moře myšlenek a citů, které by vyjádřit ani neuměl. Také není třeba. Brigita muži rozumí. Stiskne mu ruku a ponechá svou v jeho velké, tvrdé dlani.

„Pán Bůh je s námi, tatínku. Tak velkou pomoc nám poslal.“ Pak si maminka vzpomene, že Nik dneska neobědval.

„Pročpak? Není snad nemocný?“ diví se kovář a oba se zvedají, aby šli do světnice zjistit, nemá-li chlapec horkou hlavu nebo ledové nohy, nikdy nevíš, z kterého konce chytá nemoc svou oběť.

I hleďme, podívejme se, Nik právě stojí u stolu, ručky má sepjaté, oči upřené na kříž na stěně a polohlasitě se modlí modlitbu před jídlem. Pak se šplhá na lavici na svůj trůn a chutě zabořuje lžíci do zbytku jídla na stole.

Ze stínu pootevřených dveří se ozval matčin hlas: „Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Teď má Nik makaróny zcela studené.“

Tatínkův hlas k tomu dodává: „Pročpak jsi, kloučku, neobědval s námi?“ Zatahá Dominika za ucho, ale jen zlehoučka, nemyslí své pokárání příliš vážně. „Copak se ti u stolu nelíbilo, žes nám dal vale?“

Velké, chlapecké oči se pozvednou k tatínkově tváři tak vážné, jak jen se může podívat pětiletý človíček, když se cítí velmi dotčen: „Copak jsem mohl sedět u stolu s takovým člověkem?“

Matka se užasle dívá na Nika, otec se kaboní. „Host do domu, Bůh do domu. Co se ti na něm nelíbilo?“

„Vždyť šel k jídlu jako prasátko ke korýtku,“ vyčítá malý Nik. „Ani docela malinký křížek před jídlem neudělal. Vy jste se aspoň přežehnali, ale on nic. Docela nic.“ Nikův obličej vyjadřuje rozhořčení. Ježíšek byl s takovým chováním u stolu jistě nespokojen a malý Nik je vždycky s Ježíšem zajedno.

Pro jedno vajíčko

Tonio nikdy nezapomene na onu neděli, kdy ho Petr Enria prvně zavedl do chlapecké skupiny dona Boska, které se říkalo oratoř. Bylo nedělní jitro, obloha se ještě zardívala červánky, když Tonio stál u tržiště, svátečně umyt a oblečen, příjemně vzrušen nedočkavým očekáváním.

Za zavřenými, zeleně natřenými okenicemi obyvatelé turínských domů dospávali ještě své jitřní sny, ale vrabci na střechách již čimčarovali a z věží kostelů zazníval ranní pozdrav zvonů. Tržiště, jindy plné stánků se zeleninou, ovocem, drůbeží, vejci a jiným zbožím je dnes prázdné. I trhovci světí den Páně.

Z boční uličky za tržnicí přiběhl Petr Enria. „Čekáš už dlouho, Tonio?“ - „Málem jsem tu usnul,“ přehání Tonio.

Oba si to namířili k aleji, která vedla na okraj města. Petr se pokusil udýchaně vysvětlit, proč se opozdil, ale Tonio jeho omluvu nedočkavě přetrhl: „Kam vlastně jdeme?“

„Ke hřbitovu svatého Petra v Okovech.“

„Propánečka, to si budeme házet míčem a dělat závody v běhu, jak jsi mi sliboval, někde na hřbitově?“

„Bodejť! A vítěz vyhraje první místo v hrobce,“ směje se Petr a pak dodá: „Copak nevíš, Tonio, že je tam také kostelík?“

„K čemu je mi při házení míčem kostelík?“

„K tomu, ty zednická putýnko, že si nebudeme jenom hrát, ale jako křesťané budem také světit neděli. V kostele bude mše svatá. A je tam u toho hřbitova prima louka. No, jako louka tedy zrovna prima není, ale právě proto, že tam nic kloudného neroste, může tam naše oratoř provádět své klukovské legrace.“

„Je mi jasné,“ prohlásil Tonio. Ospalost z něho spadla. Však se také již rozevíraly okenice v domech, jak je oba hoši míjeli. Leckde z okna vyhlédla rozcuchaná hlava služebné, leckde cvakla závora uvnitř domu a těžké domovní dveře se s vrzáním otvíraly. Pak už stál jen tu a tam osamělý dům a zahrada nebo úhor u něho. Byli na předměstí, kterému se říkalo Valdoko. Od hor na obzoru vál svěží ranní vánek, ale jasná obloha slibovala krásný den.

Oba hoši došli k malému, nízkému kostelíčku, zvanému Svatý Petr v Okovech. Kostel měl čtyři obloukovité vchody, vedle kostela byl hřbitůvek a malá fara.

Tonio se podivil. Před kostelem již stálo nebo se procházelo mnoho chlapců v jeho věku i starších, ale nikdo z nich nemluvil. Nejvíce ho překvapilo, že někteří hoši se dívali k zemi, jiní, jako by chtěli vyčíst něco z oblohy, stáli opřeni o zeď kostelíka a upírali oči vzhůru.

Pak si Tonio povšiml, že někteří chlapci přistupují k lavičce u zdi kostela, jiní vcházejí do kostela a zase z něho po nějaké chvíli vycházejí. Chlapci, kteří šli k lavičce, poklekali u nohou kněze, který tam seděl.

Teď onen kněz poobrátil tvář a Tonio ho poznává - je to ten, který ho zachránil před buldokem pana Belliniho, je to don Bosko. Tonio měl radost, že hodného kněze zase vidí, chtěl to hned říci Petrovi, ale ten ho zarazil.

„Tiše, už se zpovídá, nesmíme rušit. V kostele zpovídá don Borel a tady venku don Bosko, aby to šlo rychleji,“ šeptal Petr.

To byla sprcha pro Tonia. „Nic jsi mi o tom neřekl, že musím - že se tu musí k zpovědi,“ koktal.

„Nic nemusíš. Je to dobrovolné. Kdo chce, vyzpovídá se a při mši svaté jde k přijímání. Kdo nechce, nemusí.“

Tonio si oddychl. Zpovídat se nechtěl. U nich doma chodívají ke zpovědi o velikonocích, a to v kostele, kde v tmavém koutě stojí zpovědnice, v té se schováš tak, že ti není vidět do tváře. Tady tě každý může vidět - zrovna teď, hleďme - don Bosko pravou rukou objal kajícníka u svých nohou, levou mu položil na hlavu, jako by si ho chtěl přidržet za vlasy, aby mu před rozhřešením neutekl, tak to Toniovi připadá. Kdoví, zdali nakonec kněz tomu hříšníkovi nevykráká za uši, daleko by k nim jeho prsty neměly. Ostatní hoši - už tomu Tonio rozumí - zpytují si svědomí. Děkuju pěkně, to už Tonio dávno nedělal, to se přece u nich doma dělá jen před velikonocemi. A v Turíně u strýce dokonce na to vůbec zapomněl. To jsem vlezl do pěkné kaše, říká si Tonio zklamán, čekám zábavu a zatím - začíná ta legrace zpovědí.

Divné je, že ostatní hoši se vůbec netváří rozmrzele. Naopak, zdá se, že se nemohou dočkat, aby už klečeli u nohou to velkého kudrnáče. Ale ten je stejně prima, myslí si Tonio a najednou se mu zachtělo také si kleknout u lavičky. Chtěl by, aby ho don Bosko také tak pěkně objal a položil mu dlaň na vlasy. Ale ne, zpovídat se nebudu, to bych musel moc a moc namáhat paměť, než bych své hříchy dal dohromady.

Sedl si do trávy. Byla na ní ještě rosa, zastudilo to. Znovu vstal a z dlouhé chvíle vešel na hřbitov. S Petrem zatím nic nebylo, už také podpíral kostelní zeď a počítal někde v oblacích své prohřešky. Tonio chodil po hřbitůvku sám, loudal se klenutým podlubím, které hřbitůvek lemovalo. Bylo vidět, že se tu už dlouho nepochovává. Také tu byla veliká, panská hrobka, chvíli u ní Tonio postál. Neobdivoval ani tak postavu anděla, vytesaného z bílého mramoru, jako poupata rozkvetlých oleandrů. Tonio se dotkl jejich lístečků něžně, je to krása, takový květ.

Tonio byl právě na odchodu ze hřbitůvku, když se otevřely dveře u fary. Chlapec couvl ke hřbitovní zdi, byl plachý v nezvyklém prostředí a nechtěl se setkat s knězem, který z domku vycházel. Byl to obtloustlý stařeček, cupital ke kostelu drobnými krůčky a poplašeně sebou trhl, když za ním z pootevřených dveří zavolal ženský hlas: „Done Tesio! Done Tesio! Zase jdete bez kapesníku.“

Na zápraží domku se objevila starší žena v bílém čepci na šedivých vlasech. Čepec jí seděl na hlavě nakřivo, čelo měla nakrčené do ustaraných vrásek. Tenký nos jí utíkal do ostré špičky, bezbarvé rty byly zapadlé mezi nosem a vystupující bradou, neboť věkem ztratila zuby, nikoliv však hbitost jazyka. Páni, té to jede! Pomyslil si Tonio, když slyšel farskou hospodyni repetit.

„Tak zase ten nešťastný kapesník! Nemáte vycházet ven, dokud si nesáhnete do kapsy, je-li tam. Kolikrát jsem vám to už radila. Ale ovšem, co řekne chudák stará hospodyně, to u dona Tesia nic neznamená. Potom v sakristii nastane hledání po kapsách a záhybech kleriky, potom se posmrkává, potom je kapička u nosu - a na to se má Pán Bůh dívat. Don Tesio nic na sebe nedbá a lidé potom pomlouvají jeho služebnou, že se o dona Tesia nestará.“

Don Tesio se cupitavě vrátil a hospodyně ještě dosti čile mu vyběhla vstříc z domovních dveří až na louku. Mávala při tom velkým kapesníkem donu Tesiovi před obličejem. Starý kněz se zmocnil kapesníku a dobromyslně do výčitek služebné broukal: „Jakpak bych nedbal? Dbám na sebe. Ale paměť už neslouží. Nu, nic se nestalo.“ Pak se ohlédl ke kostelním dveřím. „Don Bosko je se zpovídáním hotov. Mše svatá může začít. Musím si pospíšit.“

„Ach, ten váš don Bosko,“ zanaříkala hospodyně plačtivým tónem. „Všichni ti Boskovi kluci jsou uličníci, done Tesio. Všechno pošlapou, drůbež mi poplaší, psa rozzuří. Jak dlouho to budete trpět, done Tesio? Jak dlouho se budu muset na to dívat?“ Chytla dona Tesia za rukáv, že se chtě nechtě musel zastavit, aby doposlouchal její nářek. „Tráva bude ušlapaná po těch divoších jako po krupobití. A ten křik, ten jejich křik po celý den!“

„Ale vždyť jsou zticha,“ namítl don Tesio.

„Vy se jich zastáváte, ovšem vy jste dobrák, done Tesio a každý si pak dovoluje. Teď jsou zticha, ale počkejte po mši, jak spustí. Nejsou tu přece poprvé. Známe to. Už předem mám den zkažený, když na to utrpení pomyslím. To je pak neděle, na kterou se člověk po celotýdenní práci těší? Ale se mnou nikdo nemá uznání.“

Tonio neslyšel stařečkovu odpověď, viděl jen, že don Tesio konečně mohl odcupitat do kostelíka. Bílý ženský čepec směřoval k faře, tentokráte zvolna, nakloněn k zemi. Asi hlava pod ním o něčem těžce uvažovala. Na prahu domku se hospodyně zastavila a ohlédla se ke kostelnímu vchodu.

Najednou se její paže pozvedla do výše tak, že se z ní sesmekl široký rukáv a sevřená pěst na konci hubené paže vypadala jako velký uzel. Vypadalo to výhružně. Patřila hrozba donu Tesiovi nebo donu Boskovi? Tonio neměl času to domyslit, zahlédl Petra. Enria se rozhlížel po louce, jistě jej hledá. Tonio tedy vyšel z úkrytu.

„Petře, tady jsem.“

„Tak už pojď, mše svatá začne co nevidět.“

Oba hoši vešli do chládku kostelní předsíňky. Tam stála mramorová mísa se svěcenou vodou na štíhlém sloupku, vypadala jako zkamenělý květ. Tonio následoval Petrova příkladu, namočil prsty do kropenky a zaklikatil rukou před sebou. Petr po něm švihl pohledem, jako by se divil, ale čemu? Tonio na to hned zapomněl, panečku, tady v tom malém kostelíku se teprve vidí, co je tu kluků! Vidíš hlavu vedle hlavy, vlasy černé, hnědé i Enriovy nazrzlé jako by se slily ve velikou barevnou skvrnu, tu nehybnou, tu zas klesající k zemi na znamení zvonku u stupňů oltáře. Petr s Toniem zůstali stát u dveří, dál se nedostali. Když po sanktus si chlapci klekli, zahlédl Tonio dona Tesia u oltáře. Tonio si klekal schválně pomalu, napadlo ho, zdali si don Tesio nebude zrovna utírat tím velkým kapesníkem kapičku u nosu, do slov modlitby mu roztržitost připletla slova staré hospodyně s křivým čepcem.

Avšak don Tesio v bohoslužebném rouchu vypadal docela jinak než na louce. Teď by si jeho služebná jistě nedovolila dělat mu výčitky, ale mlčky by klečela u jeho nohou jako ostatní věřící a hlavu by musela poslušně sklonit k zemi na rozkaz zvonečku, jako všichni Boskovi kluci, které tolik nenáviděla.

Ke konci mše svaté vystoupil na kazatelnu kněz drobné postavy. Ve vyhublém obličeji pod vysokým čelem ležely hluboko zapadlé tmavé očí. Zdálo se, že má jen prázdné důlky. Jakmile kazatel začal mluvit, důlky oživly, Toniovi se zdálo, že pronikavé oči hledí právě jen na něho. Všecek zpozorněl.

„To je don Borel,“ zašeptal Petr vedle něho.

Don Borel uměl mluvit k chlapecké duši. Tonio ještě nikdy tak pěkné kázání neslyšel.

Po bohoslužbě se hoši vyhrnuli před kostel na trávník. Veselé volání, tu a tam popěvek, pokřiky - to vše rozbzučelo louku; hlavně pod starým platanem, kde stál kotlík s teplou polévkou, to vypadalo jako v úlu.

To byla jiná podívaná pro Toniovy oči, než ranní kající nálada.

„Prosím tě, kde se tu vzaly lžíce, misky a jídlo?“

„Lžíce a misky si don Bosko vypůjčil v nedaleké hospodě, polévku uvařila kostelnice. Chleba asi přinesli kluci s sebou z města. Jen počkej, Tonio, až poznáš dona Boska blíž, nebudeš se pak zbytečně vyptávat. Pro něho je samozřejmé, že si vždy obstará pro oratoř všechno, co je potřeba, i kdyby v kapse neměl ani vindru.“ Petr mluvil o donu Boskovi rád. „A až si dáme nějaký závod v běhu, budeš koukat, jak don Bosko dá všem fleka!“

„Copak on běhá s chlapci o závod?“ Tonio byl jako u vidění. Kdo to kdy slyšel, aby důstojný pán utíkal, natož aby závodil v běhu! Tonio už viděl v Turíně mnoho knězi, některý byl tenký, některý tlustý, jeden velký, druhý malý, ale každý z nich kráčel po ulici tak důstojně, jako by neustále šel po chrámové dlažbě.

Petr se směje: „No jeje, don Bosko si vykasá kleriku a už pádí, jen se mu nohy míhají. Však se přesvědčíš. Jenomže ty jsi ještě nesnídal, Tonio, pojď si vzít polévku!“

„Jen jdi snídat sám. Já nechci.“ Petr odběhne a Tonio je rád, že nemusí s ním. Ještě se ostýchá, ještě se necítí být mezi svými. Hoši jsou sice stejně chudě oblečeni jako on, ale přesto se mu zdají být jiní. Proč skoro všichni byli u přijímání? Proč jsou všichni tak veselí?

Tonio by chtěl být jako oni, ale neví, jak do toho. Je mu z toho divně, nejraději by šel domů.

„Pročpak tu stojíš tak sám?“ Příjemný hlas přetrhl Toniovo zmatené uvažování. Ani se nemusel obrátit, poznal, kdo ho oslovil. Milý hlas zněl jako hudba. Pocit nejistoty zmizel. Teprve teď se Tonio obrátil a jak se jeho oči setkaly s vlídným pohledem páterovým, i jeho tvář se rozsvítila úsměvem.

„Čekám na Enriu. Nikoho jiného tu neznám.“

„Ty jsi ten hoch -,“

„- kterého jste zachránil před psem a velitelem královské stráže.“

„Oba kousali, každý jinak, viď? To jsem rád, žes mezi nás přišel.“

„Opravdu, done Bosko?“

Don Bosko se zadíval na chlapce se zalíbením. Toniova prostá upřímnost byla znamením dobrého předpokladu k výchově.

„Myslíš, že jsem ti to řekl jen ze zdvořilosti? Ne, já tě tu vidím opravdu rád.“

Tonio celým srdcem cítí, že může donu Boskovi věřit. V očích kněze je jakási zvláštní krása, nepochopitelná přitažlivost. Tonio už nechce odejít, najednou se tu cítí dobře, chtěl by to nějak dát najevo, ale neví, jak.

„To máme dnes krásné počasí,“ řekne. Cítí, že to není to, co chtěl, ale je rád, že vůbec něco řekl. Snad tím ještě chvilku dona Boska u sebe zdrží.

„Jestlipak jsi už snídal?“

Tonio uhnul očima. „Já nebyl u přijímání jako ti ostatní. Nebyl jsem připraven.“

„To nevadí. Snídani dostaneš právě tak, jako ostatní.“

„Já myslil, že je to podmínka ve vaší oratoři, učesat si svědomí,“ Toniovi už klusají slova současně s myšlenkami.

Don Bosko se usmál: „To ne. Chlapci jdou dobrovolně. A teď už utíkej ke kotlíku, než zmizí všecka polévka v jiných žaludcích.“ Don Bosko se lehce dotkl Toniovy tváře a přešel k chlapcům, kteří stáli opodál v hloučku a živě se o něco přeli.

Tonio šel ke starému platanu a zdálo se mu, že nikdy slunce tak krásně nesvítilo jako dnes. V duchu si zopakoval - a teď už utíkej ke kotlíku, potom se jeho ruka zvedla, prsty se dotkly tváře, jako když biskup uděluje biřmování - a vůbec, bylo to vyznamenání. Tonia docela nesmyslně napadlo, že by chtěl, aby kostelík svatého Petra začal hořet a don Bosko byl uvnitř. Tonio by se vrhl do plamenů a nic by nedbal, že kolem padají hořící trámy, dona Boska by zachránil. Jak by ho zachránil, to už nepromýšlel. Zalíbilo se mu zůstat u scény, jak se vrhá do plamenů a jak z nich vychází všecek popálený, ale šťastný, že vedle něho je don Bosko živ a zdráv. Tak byl do své představy zahleděn, že snědl plnou misku polévky a krajíc chleba, aniž věděl, jak. Skoro byl nerad, když se k němu zase přihnal Petr.

„Člověče, honem, budeme závodit v házení do dálky.“

„Budu se jenom dívat.“

„Ale ne. Už jsem říkal donu Boskovi, že budeš závodit s námi, počítáme s tebou, aby nás bylo dost proti druhé skupině.“

Petr cestou Toniovi vysvětluje podmínky hry a vede ho ke skupině hlučících kluků. Rázně ostatní odstrkuje, aby uvolnil cestu do středu skupiny k donu Boskovi.

„Že je to pravda, done Bosko, že počítáte s Toniem? On se chce jenom dívat, ale to přece nejde, bylo by nás málo.“

Don Bosko se usmíval. Enriovy zrzavé vlasy, naježené nad pihovatým čelem, se ve slunci třpytily jako svatozář. Don Bosko si bezděky představil, jak by se takový kluk vyjímal na oltářním obraze, kdyby se stal svatým. V případě Enriově to byl nápad, ponoukající k úsměvu, ale veselost dona Boska byla takovým představám přístupná. V hloubi duše si přál, aby z houfu jeho kluků vyrostl světec. Proč by světec nemohl být ježatý a pihovatý, s kopacím míčem v ruce? Proč by musel vypadat učesaně? A proč by musel být dospělý? Což je na věčnosti nějaký věk? Neplatí u Boha více čistota duše nežli délka věku?

V Turíně říkají o donu Boskovi, že je výstřední, že má bláznivé nápady. Don Bosko se takovým řečem usmívá. Blouzní slovy střízlivými o tom, jak postaví pro stovky chudých hochů krásné domy a chrámy, hřiště a dílny, školy a divadelní sály. Má bláznivé nápady, které se však kupodivu uskutečňují. Z malého hloučku vyrostla mu oratoř, čítající mladé účastníky na stovky. Snad se don Bosko dočká, že některý z jeho kluků vyroste ve světce. Stojí za to pro takový vysoký cíl obětovat osobní pohodlí a nedělní klid.

Jinak o tom smýšlí stará Amelie, hospodyně dona Tesia. Ani oběd se jí dnes nepovedl jako jiné neděle, všechno jí padá z ruky, jak ji rozčiluje chlapecký křik, smích a zpěv, který i zavřenými okny doléhá do farské kuchyně. Ano, slečna Amelie všechna okna zavřela, třebaže je dusno k nevydržení. Ať si don Tesio, který se již vrátil z kostela, vzdychá horkem, ať se potí ve svém pokoji, když dovoluje takové pohoršení na louce. Pomstychtivé myšlenky krouží pod naškrobeným čepcem staré slečny, když mlátí vařečkou do těsta na koláč. Mít takhle v míse dona Boska, rozmíchala by ho i s jeho kluky na to nejjemnější těsto a pak by je všecky s chutí upekla v troubě, a to hezky do červena.

Don Tesio byl také ve špatné náladě. Seděl v kožené lenošce s novinami na kolenou a mračil se. Zprávy v novinách ho rozladily. Stále se někde někdo bouří. Není tomu dávno, co pušky burbonských vojáků potlačily povstání v Kalábrii, hned zase další rebelanti se zmocnili města Rimini. A tady zase píší, že náš milostivý král Karel Albert řekl tomu novotáři Massimu d´Azeglio, že nová Itálie, až se utvoří, může se na něho, krále piemontského, ve všem spolehnout. Tohle je přece jen trochu silný tabák, když se i král bratříčkuje s revolucionáři. Jakoupak my potřebujeme novou Itálii? My jsme Piemonťané a Piemonťany zůstaneme. Do Lombarďanů, Neapolců či Benátčanů nám nic není. Jak začne svět takhle bláznit, ani ta nedělní roštěnka není k jídlu. Alespoň to, co mu tady hospodyně předložila na talíř, je spíše dušená podešev ze starého střevíce než maso.

„Jakpak se má člověk soustředit na dušení roštěnky, done Tesio,“ poplakává slečna Amelie, „když kolem není klid. Pořád abych koukala do okna, jestli mi ti rošťáci tam venku neplaší slepici, kterou mám nasazenou na vejcích.“

Poškrábala se vidličkou ve vlasech, čepec se jí pošinul na druhou stranu. Snad aby trochu lépe přikryl svědomí slečny Amelie, slípka přece vyseděla kuřátka již před týdnem. Ale v rozčilení může starý člověk na takovou maličkost zapomenout - to mi, done Tesio, nemusíte připomínat, já vím, kdy je vyseděla, prosím, vy se o to nestarejte. Já nikdy nelžu, ano, ano - čepec se důrazně zatřepal - mluvím pravdu. Mně ten hluk na louce trhá nervy, postarejte se raději, aby nám ta sebranka sem vícekrát nelezla.

Don Tesio mlčel. Jednak se nedalo vpravit slovíčko v proud slečniny žaloby, jednak bylo moudřejší hospodyni neodmlouvat, jak za dlouhá léta poznal. Slečna Amelie se dovedla mstít zkaženým obědem, připáleným koláčem, ba i zavřenými okny, neboť don Tesio zabíral životní prostor spíše do šířky než do délky a šplhat se na stoličku k okenní závoře bylo pro něho samotného životu nebezpečné.

Don Tesio tedy mlčel, jen se ohnal po mouše, která mu dotěrně obletovala obličej. Chytil mouchu do dlaně, šťastně se usmál a šel ji utopit do umyvadla.

„Tu máš, abys dala pokoj,“ řekl tonoucí mouše a byl rád, že hospodyně neumí číst myšlenky. Kdyby pochopila symbolický význam této muší tragédie, do smrti by don Tesio jedl jen hrách a kroupy. Mouchy a hospodyně by na světě neměly být, pak by měl člověk klid, rozjímal don Tesio. To by byla nejen nová Itálie, ale i nový svět. Potěšen vlastní důvtipností, vlídně se již podíval na hospodyni, stále ještě řečnící o nevychovanosti turínských klacků na louce.

„Nu, slečno Amelie, budu o tom všem přemýšlet v klidu.“

„To si jako jdete lehnout, že?“ střízlivě zařadila slečna Amelie příslib o přemýšlení do pravé skutečnosti.

„Spánek posiluje tělo a tříbí myšlenky,“ pozvedl don Tesio ukazováček a dodal ještě něco latinsky, aby si slečna Amelie uvědomila, že mezi její mnohomluvnou výřečností a jeho stručností leží propast vzdělání. Na pokraji této propasti z jedné strany je don Tesio, opřen o zábradlí své učené latiny, na druhé straně slečna Amelie, opřená jen o svou hloupost. Toť se ví, pohled do hloubky ji zarazí, couvne, to jest, na chvíli se odmlčí a nežli se stačí zeptat, co to vlastně don Tesio říkal, stařeček kupodivu čile vklouzl do vedlejšího pokojíku, který mu sloužil za ložnici, modlitebnu i odpočívárnu. K těmto účelům zde sloužilo lože, dřevěné klekátko pod velkým křížem na stěně a konečně plyšová pohovka s mnoha poduštičkami, která přímo mluvila - pojď si zdřímnout, duše znavená!

Don Tesio si odepjal kolárek, odložil kleriku, s trochou námahy se mu podařilo jakž takž složit šat na židli. Pak si s blaženým oddychnutím usedl na měkkou pohovku, urovnal příslušný počet podušek pod ouško a zvednuv s námahou nohy nahoru, překulil se do plyše. A čekal. Za chvíli usne.

Chvíle trvala poněkud dlouho. Don Tesio neusínal. To proto, že jen jedno ucho bylo přitisknuto do podušek, druhé vnímalo hluk, který se prodral i zavřeným oknem do ložnice dona Tesia - výkřiky klukovských hlasů, výbuchy smíchu.

Don Tesio sebou zavrtěl, překulil se na opačný bok, přitiskl druhé ucho do tišiny podušek, ale marně. Sen se zdráhal ukolébat staré děcko do sladké nicoty spánku.

Don Tesio povzdechl - dobré skutky činiti je zajisté záslužné, ale proč je činit na úkor vlastního pohodlí, kde je možno činit je i jinak? Třebas almužnou, slovem útěchy - trvá to chvíli a máš pokoj.

Slečna Amelie přece jen měla pravdu. Neměl ty kluky sem pouštět. Vtom se před duševním zrakem dona Tesia mihla vlídná tvář dona Boska. Ne, ne, donu Boskovi jsem to přece odmítnout nemohl. - I mohl, posmívá se v nitru dona Tesia jakýsi hlas, nápadně podobný hlasu slečny Amelie. Kliďánko jste se mohl vymluvit, done Tesio, že trávu na louce potřebujeme pro kozu, že ji nemůžete dát pošlapat hordou jeho kluků, jen ať jdou o číslo dále. - Jenže zákon Boží káže činit dobro. - A kterýmpak přikázáním v desateru se přikazuje přenechávat místo u kostela nezvedeným výrostkům ke skotačení? - Nu, desatero to nepřikazuje přímo, ale je to přece také úkon lásky k bližnímu, když vyhovím přání dona Boska. - Ale, ale, posmívá se hlas slečny Amelie, láska k bližnímu snad také zavazuje dona Boska, či ne? A láska k bližnímu by nerušila odpočinek starého kněze a neničila nervy jeho staré hospodyni. - Jenže Pán Ježíš řekl, nechte maličké přijít ke mně - nesměle šeptala lepší část duše dona Tesia. - A to jsou mi pěkní maličcí, zostra odporuje hlas slečny Amelie, prachklackové ušatí, takové si Pán Ježíš už na klín neposadil, za to vám ručím. - Jenže, co mohu dělat, když už jsou tady? - zavrtěl sebou nespokojeně don Tesio a náhle věděl, co udělá. Energicky přihrnul zbývající poduštičky kolem své hlavy, zavrtal se do nich tak, že mu v nich zmizely obě uši, ještě si dlaněmi podušky na uši přitlačil a rázně si umínil, že teď se spát bude a bašta, ať se na louce děje, co chce.

A usnul. Bohužel ne na dlouho. Pojednou se probudil. Něco se dělo. Někdo volal a jemu se ještě chtělo, ach, tak chtělo zůstat ležet s očima zavřenýma! V příští vteřině však pochopil, že ležet nezůstane, vždyť to byl hlas slečny Amelie. Křičela, jako by ji někdo vraždil.

„Done Tesio! Done Tesio! Je to hrozné, je to neslýchané! Musíte zakročit!“

Hoří snad kostel svatého Petra? Vyloupil někdo hraběcí hrobku? Zlomila si hospodyně nohu? Opatrně, aby si ji nepolámal také, sesouval se don Tesio z pohovky, roztržitě strčil levou nohu do pravé pantofle a pravou do levé, volaje při tom:

„Copak se stalo? Už tam jdu. Nu ano, ano, hned to bude.“

Spěch už pro dona Tesia nebyl, zdálo se, že klerika ztratila jeden rukáv, chvíli to trvalo, nežli jej třesoucí se prsty dona Tesia přece našly, ovšem, obrácený na ruby.

Když si pozapínal všechny knoflíky, zjistil, že hospodyně není v kuchyni, ale na prahu fary, to znamenalo, že se něco stalo venku. Don Tesio se vrátil do svého pokoje, stále cestou brumlaje - nu, vždyť už jdu, už jsem tam, musím se přece obout, když jdu ven. Konečně měl i střevíce na nohou a mohl se ukázat před vnějším světem.

Vnější svět se ukázal zcela nezměněn, kostel nehořel, mříže do hraběcí hrobky vylámány nebyly. Na louce pobíhali výrostci, zřejmě běhali o závod, protože don Bosko jim dával znamení píšťalkou.

„Nu, co se stalo?“ nabručeně se zeptal don Tesio hospodyně.

„Copak tu spoušť nevidíte? Done Tesio, tady na zemi!“ Slečna Amelie mířila ukazováčkem do kouta pod plot. Don Tesio viděl. Leželo tam rozbité vajíčko. Don Tesio se díval nechápavě na hospodyni, ale když viděl, kam se dívá ona, pochopil. Blesky z jejich očí sršely na dva chlapce, kteří stáli stranou u plotu a tvářili se jako kajícníci o Popeleční středě. Jeden měl rezavou kštici a pihovatý nos, druhý měl ve venkovském obličeji oči tak upřímně lítostivé, že mu z nich don Tesio ihned vyčetl přiznání - to jsem udělal já - a v duchu mu hned za to udělil rozhřešení. Navenek to tak rychle nešlo, vzhledem k slečně Amelii bylo nutno jednat obezřetně.

„Ale, ale, odkudpak se tu u plotu vzalo vajíčko?“ zeptal se nevinně don Tesio.

Hospodyně byla v ráži: „Nu, odkud se vzalo? Odkud se vajíčka berou, ne-li od slepice? Zanáší, proč by nemohla? Nemá právo snášet pod plot, když je plot náš? A to by bylo pěkné! Jenže dnes tu mají právo se roztahovat jacísi uličníci. Don Tesio je dobrák, don Tesio si nechá od nich i slípky plašit a vejce rozbíjet, don Tesio neřekne na to nic.“

Don Tesio tedy řekla: „Kdopak to vajíčko - a pročpak to?“

„On to schválně neudělal,“ ozval se ten pihovatý a povzbudivě položil kamarádovi ruku na rameno.

„Já tu slípku neviděl,“ omlouval se Tonio. Špatně jsem hodil míčem, jsem v oratoři prvně.“

Don Tesio hodlal omluvu přijmout. „Pro jedno vajíčko, slečno Amelie, snad nebylo nutno rušit můj spánek.“

Cože? Ona má být kárána před těmi rošťáky, místo aby don Tesio spustil na kluky? Ovšemže donu Tesiovi hospodyně vyhubovat nemůže, proto se celá porce hněvu, určená jemu, snese na hlavy chlapců.

„Darebáci, ničemové, zlomyslníci! Šibenice je pro vás málo!“ Olízla si suché rty a s obdivuhodnou hbitostí sypala další nadávky s bohatými přísliby jejich zločinecké budoucnosti.

Don Tesio se rozpačitě škrábal na bradě.

Křik farské hospodyně zaslechl konečně i don Bosko. Doprovázen několika chlapci přiblížil se k obydlí dona Tesia. Tonio mu popošel několik kroků vstříc, úzkost mu zadrhla slova v hrdle. Teď se don Bosko na něho rozhněvá, víckrát na Tonia nepromluví, snad ho z oratoře vyžene. Tonio mrká očima, zahání slzy. Ještě že je tu s ním Petr. Enria rychle svěřuje donu Boskovi, co se stalo.

„Ale, ale, milá slečno Amelie, snad jste to vajíčko nepotřebovala nutně zrovna dnes? Zítra vám slepice snese jiné. A tohle vám nahradím, copak stojí vejce, prosím?“

Každým slovem dona Boska padaly Toniovi těžké balvany ze srdce. Vděčně se podíval na svého zastánce. Zcela jinak to bere slečna Amelie.

„Dnes je to vajíčko a příště to bude rozbité okno. Místo, abyste klukovi napohlavkoval, done Bosko, ještě se ho zastáváte? Já vás nechápu, done Bosko, nad tím mi zůstává rozum stát, done Bosko.“

Donu Boskovi to zřejmě nevadí. Vlídně řekne Toniovi: „Jdi zase mezi ostatní chlapce, já už to tady za tebe vyřídím.“

Tohle slečna Amelie považuje za vrchol všeho protivenství. Výhružně pronese: „Jděte si odtud všichni! Jestli vás tu don Tesio bude trpět, uvidím-li vás tu ještě příští neděli, odejdu já.“

Don Bosko se přestal usmívat. Chvíli se mlčky díval na zlostí zrudlou tvář staré slečny a pak se tiše zeptal: „Jste si jista, že do příští neděle budete ještě živa?“

Byla to podivná slova, vyslovená s podivným přízvukem, slečna Amelie pochopila, otevřela ústa naprázdno, polkla sliny a zrudla ještě více.

Pak zavzlykala směrem k donu Tesiovi: „Takhle mě necháte urážet? To jsem si vysloužila za léta věrné služby? Nebudu tady, nebudu. Jdu balit.“

Don Tesio věděl, že tohle jsou plané výhružky, na stará kolena by si hospodyně sotva zvykla někde jinde. Ale slyšet po celý den ten plačtivý hlas a jíst neoblíbená jídla je skoro tak nepříjemné, jako hledat si novou hospodyni. Don Tesio je starý a má rád svůj klid. Je nutno si jej uhájit.

„Milý done Bosko, víte, že si vás vážím. Jsou ovšem jisté meze - pochopíte mou situaci,“ začal zvolna don Tesio. Slova mu šla z úst těžko. „Nemůžete sem napříště. Mám vážné důvody.“

„Vážné důvody mám já, abych sem opět přišel, done Tesio. Pochopte jako kněz - starám se o spásu duší těchto chlapců. Nemám je kde shromáždit, nemám kam s nimi jít a tady mi to městská rada povolila s vaším souhlasem.“

„Budu muset, hm, městskou radu požádat, ovšem nerad, moc nerad, aby povolení odvolala. Ano, to budu muset,“ pokyvoval don Tesio hlavou, jako by sám sebe utvrzoval v něčem, co druhá půle jeho duše neschvaluje.

„Prosím vás, done Bosko, příští neděli už sem nechoďte!“ Donu Tesiovi přišlo zatěžko tuto větu vyslovit, ale stín hospodyně stál za ním, don Tesio chce mít klid. Je to starý, nemocný člověk, po celý život měl rád kolem sebe klid, raději couval, nežli by narážel. I donu Boskovi couvnul a přikývl na žádost, smí-li používat s chlapci kostelní louky. Nu a teď opět couvne a přikývne na žádost hospodyně, aby sem don Bosko nesměl. Don Tesio domluvil, sklopil zrak, pokynul donu Boskovi na pozdrav a odcházel unaveně do domu. Nohy mu ztěžkly, jako by byly z olova, tak ho vzala únava jen z toho, že musel řešit nepříjemnou situaci.

Don Bosko se za stařečkem díval, jako by čekal, že se don Tesio ještě vrátí a svůj zákaz odvolá. Mnoho chlapců přerušilo hru a stálo tam s ním, i Tonio vše pozoroval z povzdálí. Jak by si mohl hrát, když vlastně vše, co se tu nepříjemného stalo, zavinil on!

Don Bosko má stále upřen zrak za vzdalující se postavou dona Tesia, ale jeho oči mají podivně nepřítomný výraz. Jako by spal s otevřenýma očima. Jako by se díval ve snu do neznámých dálek.

Chlapci mlčí.

Pak se don Bosko protrhne ze svého zahledění a má velmi vážnou tvář, když chlapcům říká: „Ubohý, ubohý don Tesio! Neví, zdali příští nedělí bude ještě naživu.“

To přece neví nikdo z nás - napadá Petrovi. Ale don Bosko to řekl tak soucitným hlasem, don Bosko asi chtěl říci něco víc. Petrovi se také stává, že má v hlavě určitou myšlenku a když ji pak chce vměstnat do slov, je ta myšlenka nějak pochroumaná, jiným nejasná. Z úvahy vytrhla Petra další slova dona Boska.

„Nic naplat, hoši, musíme odsud. Pán Bůh se o nás postará a najdeme hřiště jiné. Příští neděli bude sraz u mne a do té doby se uvidí.“

Příštího týdne se v domku u kostela svatého Petra v Okovech vskutku mnoho přihodilo. Hned v pondělí ráno, po odsloužení mše a po důkladné snídani, usedl don Tesio k psacímu stolu. Srovnal hromádku papírů a přeložil ji z jedné strany stolu na druhou. Přitáhl si blíže baňatý kalamář a brko, na podložku položil čistý aršík papíru, složil ruce a chvíli točil palci. To bylo znamení, že don Tesio těžce přemýšlí. „Nedalo by se to ještě odložit? Myslím, že městská rada zasedá až koncem týdne. Nač ty spěchy?“

„Done Tesio,“ zanaříkala slečna Amelie, „nemáte slitování se starou, věrnou služebnou. Nemáte. Celou noc jsem nespala rozčilením. Nohy se mi chvějí, ruce se třesou. Nevím, nevím, budu-li schopna dnes uvařit oběd, done Tesio. Jak chcete, done Tesio. Utrapte svou hospodyni, done Tesio. Makaróny si budete umět uvařit sám, až já tu nebudu, done Tesio.“

„Dost, dost, vždyť já nic, no dobrá, už teda píši,“ zakřikoval don Tesio vyhrožování slečny Amelie. Bodejť si bude sám vařit makaróny! Zhluboka vzdychl a odhodlaně sáhl po brku.

Za hlasitého skřípání brka a vzdychání dona Tesia množily se na bílém aršíku černé klikyháky, sestavené pěkně řádka za řádkou, jako vojáci v bojovných šicích. Vždyť také měly bojovat - za klid a pohodlí dona Tesia, proto slovo za slovem dopadalo na oratoř dona Boska jako dělová koule na pevnost nepřítele. Je záslužné, psal don Tesio, že slavná městská rada povolila sdružení mládeže, zvanému oratoř dona Boska, aby používalo ke svým hrám louky před kostelem sv. Petra v Okovech, vždyť don Tesio sám se u slavné městské rady za to přimlouval. Avšak don Tesio se velmi zklamal ve své důvěře, kladené ve zmíněné sdružení mládeže, proto svou přímluvu nejen odvolává, ale snažně prosí, aby slavná městská rada zakázala této tlupě neukázněných výrostků rušit nedělní klid a pořádek.

Poslední věta se donu Tesiovi zdála poněkud přehnaná, ale slečna Amelie, která si dala přečíst, co don Tesio doposud napsal, mínila naopak, že je to slabé - s důrazem prohlásila, že ona by to sepsala jinak, to by don Tesio i s celou slavnou městskou radou koukali. A vůbec, nač si má don Tesio namáhat hlavu

kulaťoučkými větami. Ať ji poslechne a píše rovnou, co ona bude říkat. Ne, že by diktovala, chraň Bůh, je přece jen hospodyně. Ale ví, jak se jedná s lidmi a bude to rychlejší, hlavně pohodlnější pro dona Tesia, ne? Don Tesio přikývl, už aby to měl s krku. Načež brko pokračovalo ve skřípání a vrzání - slavná městská rado, oratoř dona Boska se skládá ze zpustlých uličníků, jak jsme se v neděli přesvědčili. Jsou to výrostci, každé špatnosti schopní, neboť nectí majetek svých bližních. Rozbijí-li některé kostelní okno nebo poškodí hraběcí hrobku, don Tesio se předem zříká jakékoliv zodpovědnosti. Don Bosko by zajisté učinil lépe, kdyby jako jiní ctihodní knězi si hleděl jen oltáře a kazatelny a zachovával náležitý odstup mezi kněžskou důstojností a špinavou sebrankou z ulice. Račiž mu slavná městská rada přístup na louku u kostela sv. Petra v Okovech přísně zakázat.

Když don Tesio odeslal list po kostelníkovi na městský úřad, pocítil náhlou nevolnost. Hospodyně mínila, že je to z toho včerejšího rozčilování, následky se vždy objeví později, a kdyby se taková neděle měla opakovat, done Tesio,- obrátila oči vzhůru - Bože nás chraň, nechci tu pohromu vidět.

Don Tesio nechtěl už vidět ani hospodyni, najednou mu byla protivná k nevydržení. V ústech i v srdci pocítil hořkost, na všem kolem jako by ležel černý stín. Rozhodl se, že si vyjde na starý hřbitov. Je tam klid a je tam stinné loubí, tam se pomodlí breviář, než bude oběd. Stará slečna Amelie, potěšená úspěchem, který dosáhla u dona Tesia vůči donu Boskovi, byla v tak dobré náladě, že se rozhodla uvařit sváteční oběd, ač se jindy v pondělí dojídaly zbytky od neděle. Ať don Tesio vidí, že když je on uznalý, ona dovede být vděčná.

Jenže don Tesio už nic neviděl. Když slečna Amelie volala přes hřbitovní zídku, že oběd je hotov, odpověděla jí jen ozvěna, odrážející se od klenutí podloubí. Kampak zašel don Tesio? Možná, že větrá kapličku u hraběcí hrobky, ale to je práce kostelníkova, don Tesio by se tím neměl namáhat. Rozmrzele se chtěla vrátit do kuchyně, ať tedy jídlo vychladne, když don Tesio nedbá, aby přišel včas ke stolu. Ale pak si to rozmyslila. Poví mu raději své mínění hned na místě, ona má jen a jen trápení. Sotva vešla do hřbitovní arkády, pomyslné trápení se změnilo ve skutečnou hrůzu - don Tesio ležel nehybně na zemi. Slečna Amelie vykřikla vysokým hlasem a co nejrychleji klopýtala nikoliv k donu Tesiovi, ale ke kostelníkovi, aby dona Tesia dopravil do domu, aby běžel pro lékaře, aby jí přinesl uklidňující kapky z lékárny, aby, aby... Pak si dala mokrý hadr na hlavu a čekala na věci příští.

Když byl don Tesio dopraven do svého pokoje, probral se k vědomí. Zavolaný lékař zjistil záchvat mozkové mrtvice. V kuchyni pak slečně Amelii šeptl, že záchvat se pravděpodobně bude opakovat a že by bylo dobře zaopatřit dona Tesia svátostmi. Všechna žlutá strachy, co bude s ní, jestliže chlebodárce zemře, vešla stará slečna do pokoje nemocného. „Ach, done Tesio,“ začala kvílivým hlasem, „co si tu počnu bez vás? Takové neštěstí!“

Don Tesio projevil naprostou necitelnost vůči slzám své hospodyně, jak později tato řekla kostelnici, a myslel jen na sebe, šeptaje s jakousi naléhavostí ve hlase: „Zpovědníka! Dona Boska! Dona Boska!“ Slečna Amelie si utřela slzy do cípu zástěry a zeptala se, zdali don Tesio na ni pamatoval ve své poslední vůli. Jestli ne, musel by se z toho také zpovídat, že byl vůči své podřízené nedbalým. A s tím donem Boskem to jistě nemyslí doopravdy, asi mluví z horečky. Zavolá nejblíže bydlícího kněze, ať je don Tesio klidný, ona se už o jeho duši postará, jen kdyby on se také tak chtěl postarat o její osamělé stáří.

Ale don Tesio byl zase napůl v bezvědomí, přivolaný kněz mu ještě sotva stačil dát rozhřešení a poslední pomazání. Brzy po knězově odchodu znovu přivolaný lékař zjistil jen, že je u dona Tesia zcela zbytečný.

Oné noci slečna Amelie spala velmi špatně, ačkoliv rakev s tím, co zbylo z ubohého dona Tesia, byla již postavena na katafalku v kostele. Ráno prosila slečna Amelie kostelníkovou, aby příští noc přišla na faru spát s ní, že se v té opuštěné budově cítí hrozně, prostě k zbláznění. To ticho, to strašné ticho!

Ke konci týdne kopali hrob i pro slečnu Amelii.

Oratoř dona Boska se však již na louku u kostela sv. Petra v Okovech nevrátila. Městská rada, poukazující na připiš dona Tesia, povolení zrušila.

Zatoulaný andělíček

Pan kaplan v Murialdu měl ministrantů několik, ale ze všech něj raděj i viděl u stupňů oltáře malého Nika. Bylo ovšem nutno přisunout malému ministrantovi mešní knihu blíže, aby ručky pětiletého klučiny na pultík dosáhly, ale důstojnost, s jakou Nik přenášel misál ze strany epištolní na evangelijní, jistě naplňovala radostí i anděly.

Když na podzim opadalo listí se stromů, tu i vinice na kopcích, obrané o hrozny, zaměnily pestrobarevnou halenu za hnědý hábit a nebe si začalo střádat na zimní výbavu - valy šedého plátna pokrývaly oblohu, duchny mračen skrývaly ospalé slunce. Rána bývala sychravá, po lukách se táhla mlha.

Malý kostel v Murialdu byl studený i v létě, v neděli jej zadýchali věřící, když jej zaplnili do posledního místečka. Ale takové podzimní ráno ve všední den, kdy jen několik zbožných duší má čas odběhnout na půl hodinky od tuctu malých dětí nebo od jiné práce, tu se Nikovi zdá, že i svatí na obrazech jsou zimou zkřehlí.

Nik si občas na sepjaté ručky dýchal, aby si je zahřál. Kdyby je měl moc zkřehlé, mohl by mu z nich misál vypadnout, když jej přenáší. A to by Nik nechtěl. Je to posvátná kniha, upustit ji na zem by byla velká hanba.

Někdy přišel ministrantík Nik ke kostelu příliš brzy. Ze samých obav, aby mši svatou nezaspal, probudil se příliš časně. Ale tatínek už také byl vzhůru, ten musí do práce hodně brzy, tak půjdou z domu spolu.

Když vyšli, sousední domky ještě spaly, obloha ospale mžourala k zemi poslední hvězdičkou. Snad zapomněla jít spát. Dominik se držel tatínka za ruku, tatínkova dlaň příjemně hřála.

U kostelíka tatínek Nika pohladil po vlasech a pokaždé mu řekl, aby se při mši svaté pomodlil také za rodiče. Nik přikývl, že ano, a díval se za tatínkem, až zmizel v zatáčce cesty. Tatínek se ještě na Nika ohlédl, ten tatínkovi zamával, pak zastrčil Nik ruce do kapes, aby si je ještě trochu zahřál, a zamířil ke kostelním dveřím.

Někdy se stalo, že kostelní dveře byly ještě zamčeny. Kostelník zaspal. Byl už starý, revmatické kosti mu v noci nedaly spát. Pak se mu ovšem ráno špatně vstávalo do sychravého jitra, když vlněná pokrývka konečně zahřála nohy a oči by teprve spaly.

A tak odmykal kostel někdy sám pan kaplan. Ale nebyl první u kostelních dveří. V šerém koutku se choulí drobná postavička. Nu, pan kaplan ví, kdo se tu modlí na studeném kostelním schůdku. Ví to a přece se zeptá: „I hleďme, kdopak to tu klečí?“

Postavička se pohne, zvětší se, povyroste a jasný hlásek zazvoní: „To jsem přece já, Dominik Savio.“

„Už jsem se lekl, že je to nějaký zatoulaný andělíček, který nemůže najít cestu zpět do nebe,“ žertuje pan kaplan.

Ale malý Nik ho hned poučí: „Andělíček se přece nemůže ztratit.“

„Jakpak to víš?“ V otázce pana kaplana je úsměv.

„Jak by mohli andílkové hlídat malé děti, kdyby se sami ztráceli?“ uvažuje malý mudrc.

Pan kaplan uzná, že prohrál, odmyká honem kostel a na prahu ještě řekne: „Niku, ty bys jednou mohl být advokátem, když umíš tak dobře hájit svou.“

„Ba ne,“ vrtí hlavou Nik, i když dost dobře neví, co to ten advokát je. „Já budu donem Saviem.“ Má při tom tak vážné oči, že pan kaplan už si netroufá žertovat a nasadí vážný tón. „Pak ovšem musíš, Niku, již nyní Pána Ježíše prosit, aby si tě na tak čestnou službu dobře připravil. Stát se knězem, to vyžaduje namáhavé studie, ale stát se dobrým knězem, to je celoživotní námaha, chlapečku. K tomu je třeba moc a moc Boží pomoci, rozumíš? O to musíš začít prosit už teď.“

Nik přikývl, že rozumí. Potom se oba pokropili svěcenou vodou, poklekli a pozdravili Pána Ježíše. Protože don Zucca pospíchal do sakristie, ani Nik se nemohl u svého pozdravení dlouho zdržovat. Dveře vrzaly a další návštěvníci ranní mše se trousili.

Přišel ještě jeden ministrant. Nik musí honem za ním, budou se chvíli dohadovat, kdo smí přenášet misál, o který Nik tolik stojí. Však potom při mši svaté Pánu Ježíši všechno dopověděl, co by byl rád ještě řekl panu kaplanovi:

„Ano, Pane Ježíši, já to už vím, že si musím hledět své dušičky, aby byla čistá. Maminka mi to vysvětlila. Že se věrnost Pánu Bohu musí cvičit v maličkostech, abych ji pak uměl udržet i při větších věcech. Já bych si přál, Pane Ježíši, jednou sloužit mši svatou tak hezky, jako to dělá pan kaplan.“

Pak ještě poprosil za zdraví pro maminku a pro tatínka. Latinsky odpovídat nemusel, to za něho obstaral druhý ministrant, který se také zmocnil zvonku, protože Nik si nebyl docela jistý, kdy se zvonit má a kdy ne. Dobře však věděl, že hlavní při mši svaté je proměňování.

Na tu chvíli, kdy všechno v kostele ztichlo a pan kaplan se hluboce sklonil nad zlatým talířkem na oltáři, na tu se Nik velmi těšil. I on sklonil hlavičku, ale po očku pokukoval na dona Zuccu, aby nepropásl jeho ruce, pozvedající Hostii vysoko nad hlavou, aby ji všichni viděli a poklonili se Pánu Ježíši. Nik se na Hostii podíval a zašeptal, jak ho to maminka naučila - Pán můj a Bůh můj - potom se zase poklonil a neříkal nic. Věděl, že Pán Bůh ho vidí, že se mu jistě Nikova poklona líbí, a to stačí. Pak zase pošilhával po rukou pana kaplana, jako by nedůvěřoval druhému ministrantovi, že včas zazvoní.

Po mši svaté, když se pan kaplan svlékne z těch krásných šatů a pěkně je uloží do velké, bachraté almary, ještě se trochu pomodlí. Nik si zatím něco šeptá s druhým ministrantem, protože se jim ještě nechce jít domů; občas pan kaplan dodá pár slov na rozloučenou anebo chce, aby mu doběhli něco vyřídit.

„Poslouchej, Niku, jakpak to bylo včera s tvou sestřičkou?“ zeptal se jednou po mši pan kaplan.

„Myslíte, done Zucco, jak Rajmičku vytáhl Anděl strážný z rybníčku?“

„Myslím, že tys ji vytáhl, Niku.“

„Copak si myslíte, že bych to sám dokázal?“ diví se Nik a vystupuje na špičky, aby lépe viděl do očí, které se usmívají z pod hustého obočí, vysoko nad ním. Někteří dospělí jsou tak zbytečně velcí! Hm, hm, don Zucca si měří drobnou dětskou postavičku a začíná Nikovi věřit. „Pravda, pravda, jsi ještě slaboučký.“

„To bylo tak, done Zucco.“ Nik umí docela pěkně vyprávět, a také to dělá rád. „Maminka měla napilno se šitím. A Rajmička už dávno běhá. No, moc dávno ne, pořád sebou plácala na zemi, ale už jí to jde lip. Nikdy nešla daleko. Já běžel mamince do krámu pro nitě, protože zrovna šila a hlídala Mařenku, tak Rajmička si hrála na podlaze a pak se nějak dostala na dvůr. Než jsem přišel z krámu, už byla ze dvorka u ořeší a tam je, pane kaplane, taková velká louže pro kačeny, my tomu říkáme rybníček, no. Tak jsem příběh z krámu, maminka přebalovala Mařenku a Rajmička nikde. Maminka si toho nevšimla, nic jsem jí neřekl, aby se nelekla, a šel jsem Rajmičku hledat. A zrovna vidím, jak Rajmička cupká k rybníčku a než jsem tam doběh, křičel jsem, Rajmičko, pojď sem, ale ona rovnou do rybníčka a bac, žuch! Voda vystříkla a já si honem lehl na trávu u rybníčku a natahoval jsem ruku a chytl Rajmičku za šaty. Jenže, done Zucco, ona byla moc těžká a já myslil, že tam také spadnu. Ale nechtěl jsem ji pustit a tak jsem honem prosil Andělíčka, aby mi pomohl - a najednou jsem měl tu ruku silnou a Rajmička byla lehká, tak jsem ji výtah, jako by mi ji Anděl strážný podal. A naše maminka plakala, když jsem jí řekl, proč je Rajmička mokrá a proč pláče. Tak plakaly obě, ale já nebrečel, já byl rád, že to tak dopadlo.“

„Poslouchej, Niku, toho Anděla strážného jsi viděl, jak ti pomáhá?“

Malý Nik naklonil hlavičku a řekl hlasem, ve kterém bylo netajené pohoršení nad takovou otázkou: „Ale, done Zucco, andělé přece nemají tělo. Jakpak bych ho mohl vidět? To já vím jen tak, že to byl on.“

To jsou časy!

Roku 1848 vyhlásil neapolský král Ferdinand konstituci. Tato zpráva rozčeřila hladinu událostí, jako když hodíš kámen do řeky Pádu. Noviny měly o čem psát. Horovalo se o sjednocení celé Itálie. Židé konečně obdrželi rovnoprávnost s ostatními občany. Pro všechna vyznání byla vyhlášená náboženská svoboda. V Římě byl ještě papežský stát, kterému vládl Pius IX. I on dal v březnu 1848 novou ústavu, ale revoluční vření se tím neuklidnilo.

V nejjižnější části Itálie, na ostrově Sicílii, vypuklo povstání. Patnáct dnů bojovali italští vlastenci proti královu vojsku. Zvítězili povstalci. Pak od Neapole poslali zprávu, že burbonskou nadvládu již neuznávají, že se Sicílie osamostatnila.

Pak se přihnala zpráva jako vichřice - v Paříži vypukla revoluce. Tu zadul vítr svobody Evropou tak, že i všemocný despota, rakouský ministr Metternich, byl smeten. I vídeňské obyvatelstvo volalo po svobodě a spoluvládě občanů.

Rakouský generál Radecký přitáhl k italskému městu Milánu, které tehdy patřilo Rakousku. Radecký chtěl tamější Italy donutit k poslušnosti. Ale odevšad se hrnuli dobrovolníci milánským na pomoc. I z Turína tam pochodují studenti, učni, chudí i bohatí. Všichni jsou ochotni nasadit život za svobodu.

To vše Nik Savio ještě nechápe, i když už chodí do školy. Ještě mu není sedm let. Sejdou-li se u Saviů dva tři sousedé na večerní popovídání, ledasco Nik vyslechne, někdy se přeřekne i pan kaplan, který je současně učitelem ve škole v Murialdu. Ale Nika zatím více zajímají taje násobilky a pěkné obrázky v biblické dějepravě.

Školní docházka není povinná, mnoho dětí nechodí do školy vůbec, ale kovář Savio chce, aby jeho nejstarší uměl číst a psát i počítat.

Maminka Brigita nejednou vzdychla, že by Nika bylo víc zapotřebí doma, vždyť kolébka u Saviů nezůstávala prázdná. Nik už má dvě sestřičky, které je třeba ohlídat. Ale nakonec maminka souhlasí, aby Nik každé ráno odklusal do školy, malé bude hlídat, až se vrátí.

Jako ve většině venkovských škol oné doby, i v Murialdu učí pan kaplan, don Zucca, své žáčky všem vědomostem světským i náboženství. A že nejmilejším žákem pana kaplana je Dominik Savio, to vědí všichni. Nik umí odpovědět pohotově na každou otázku, nikdy při vyučování neruší, a protože ochotně pomáhá i žáčkům jiným, mají ho rádi i kluci.

Někdy vpadl do třídy vousatý pan Gallo. Byl to statný starý pán. Míval vinárnu v Kastelnuovu. Přenechal ji synovi a na stará kolena šel bydlet do Murialda. Říkal, že má rád pohled z kopečka na kopečky. Přátelil se s donem Zuccou. Občas přišel za ním i v čas vyučování. Bez zaklepání. Kdepak, pan Gallo nedbal na nic, když ho zrovna pálila na jazyku nějaká politická novinka. Chodil si pro zprávy do synovy vinárny. A moc rád je předával dále. To pak měl naspěch. Prudce rozrazil dveře učebny, strčil tam hlavu a zabručel brýden! Zůstal stát ve dveřích a hladil si bradku. Don Zucca řekl - děti, pozdravte pana Gallo a napište pak na tabulku násobilku odpředu i odzadu. Kluci vstali a jedním hlasem popřáli panu Gallovi dobrý den, zatímco pan kaplan si už s hostem potřásali pravicemi. A začali si povídat náramné věci.

V Římě prý je zle, lidé se bouří a věší kněze na lucerny, done Zucco, Bůh jim buď milostiv! Za bílého dne byl papežův kancléř probodnut před očima davu a nikdo se nehnul, aby ho ochránil. - To se i pan kaplan pokřižoval při takové zprávě a Nik zapomněl, že má psát. „Bylo to v novinách, které mi syn ukazoval, sám jsem tu zprávu četl,“ dušuje se pan vinárník a pozdvihuje huňaté, prošedivělé obočí, „papež musel uprchnout do Gaety, nebyl si jist životem.“

Pan kaplan se mlčky zadíval na pozdvižené obočí svého hosta, nevěřícně vrtí hlavou, pak jen smutně řekne - to jsme se dožili divných časů. Nik se polekal. Co kdyby někdo chtěl také pana kaplana probodnout dýkou nebo pověsit na lucernu? Ale dona Zuccu tu mají lidé rádi. Všichni by ho bránili.

Zatím už pan Gallo hladí zase svou bradku a jako by z ní vytahoval ty podivné zprávy, pomalým hlasem a s pomlkami dodává další a další novinky.

„Mluvil jsem také s Josefem Boskem, bratrem toho kněze z Turína. Taky mu ten politický vítr rozfoukal oratoř, říkal Josef. Don Bosko už má vlastní dům pro ty své turínské kluky a dokonce tam měl i několik studentů. Najednou frnk z oratoře pod vojenský prapor a že půjdou dobrovolně bojovat proti Rakousku za svobodu, za sjednocení Itálie. Člověk neví, je to dobré, není to dobré? Copak kdyby jen proti Rakousku, ale vždyť se svět i proti Pánu Bohu obrací,“ stará se pan Gallo.

„I toto,“ mírní přítele pan kaplan. „Pán Bůh byl a bude na věky.“

Nikova fantazie pracuje. Představuje si válku jako klukovskou pranici. Jeden se vrhá na druhého, bijí se, hlava nehlava. Prý se při tom lidé i zabíjejí. To je přece hrozný hřích. Proč jim to pan kaplan nevysvětlí, když tady ve třídě umí chlapcům všecko tak pěkně vypovědět?

Ale pan kaplan vysvětluje jen panu Gallovi, že Italové se jistě Pána Boha nadobro nespustí. Teď jsou mladé hlavy horké, neboť vidina svobody je krásná. Smutné je, že křesťané bojují proti sobě, to je ovšem smutné, a že více spoléhají na zbraně než na modlitbu a přátelskou úmluvu.

Nik si hned v duchu umiňuje, že on tedy bude bojovat modlitbou, když je to lepší. A hned prosí - Pane Bože, dej, aby se lidé měli rádi - ještě ke své prosbě přidá otčenáš. Když Nik v duchu svou modlitbu skončil, pan Gallo také dokončil přehled svých politických novinek a prohlásil, že by měl jít, že nechce rušit dona Zuccu v práci. A šel, aniž počkal, až dozní chlapecký sbor, který mu táhle zazpíval - na shledanou, pane Gallo! Pan kaplan se zase sklání nad tabulkami v lavicích a Nik honem dopisuje poslední řádku.

Srdíčko jako svatostánek

Malý Nik zná již celý katechismus nazpaměť. Mohl by z něho zkoušet dvanáctileté školáky, kteří se připravují na první svaté přijímání. Nikovi je teprve sedm, musí tedy čekat ještě pět let na svůj velký den.

Jednoho dne z ničeho nic pan kaplan řekne: „Niku, chtěl bys jít k svatému přijímání už letos?“

To je otázka! Ovšemže by Nik chtěl. Ale pan kaplan asi jen žertuje.

Pan kaplan se však tváří docela vážně: „Udělal bych u tebe výjimku, Niku. Pan děkan z Kastelnuova by jistě k tomu svolil, kdybychom ho poprosili.“ Nik mlčí. Ještě stále nechápe - copak by to bylo možné? Pro jistotu se ještě zeptá s prstíkem, namířeným na sebe, aby to bylo jistojisté, že se opravdu jedná o něho: „K svatému přijímání? Já? Letos?“

„Ano, ty a letos.“

Tu se Nik rozzáří. Nohy mu poskočí samy od sebe ke dveřím, už už aby letěl mamince zvěstovat tu ohromnou novinu. Ve dveřích se ještě otočí, všecek zrůžovělý vzrušením: „Done Zucco, děkuji vám!“ A peláší. Tentokrát se ani neohlídne. Vletí domů jako vítr, i pozdravení zapomněl, a už se to z Nika řine:

„Mami, víš co je nového? Půjdu k svatému přijímání už letos. Pan kaplan říkal, že - že pan děkan, no, že dá svolení, když už umím tolik, co ti velcí kluci.“ Potom Nik roztočí Rajmičku, až jí sukýnka vlaje, Mařence vlepí pusu a udělá jí beran-beran-duc do čílka. To je radosti v domě kováře Savia! Odpoledne běží

Nik tatínkovi naproti o čtvrthodinu dříve, až na konec vesnice pod kopec, a když mu vyklopí svou novinu, tatínek mu potřásá rukou jako dospělému.

„To jsi už, Niku, opravdový křesťan, když budeš přijímat. Taky se musíš podle toho chovat.“

Toho večera nemohl Nik štěstím usnout. Cítil se velmi vyznamenán. U zpovědi už byl několikrát, ale k svatému přijímání přece všechny děti jdou až ve dvanácti letech. Jen on, on jediný půjde letos, ač mu bylo teprve sedm. A zase se mu vracela na mysl slova maminčina - musíš mít srdíčko jako svatostánek, pak bude Pán Ježíš u tebe rád. Svatostánek je Ježíškova světnička, obklopena krásnými květinami a hořícími svícemi.

Nik svůj svatostánek obklopí květinkami dobrých skutků. Vyčistí tatínkovi boty bez pobízení, nanosí mamince vodu a dříví, nebude čekat, až mu maminka o to řekne, a babičce Passerinové půjde na nákup, také by jí mohl zamést dvorek. Při vymýšlení dobrých skutků konečně usnul.

Dominik se nemůže nabažit svého štěstí, mluvil by jen o tom. Maminka ale nemá čas celý den Nika poslouchat. Mařenka postonává a pořád pláče.

A tatínek? Zase tu vysedávají sousedé, tatínek má s nimi moc řečí o všem, co se dověděl přes den v kovárně v Kastelnuovu. V Benátkách už to také vře. Bitva u Kustozy je prohraná, povídá kovář starému Passerinimu. Lombardie je fuč, král Albert má těžké chvíle.

Těžké chvíle mají i kluci v Murialdu. Také sehráli bitvu. Ne u Kustozy, ale mezi dvěma kopečky, a sousedovic Beppo odtamtud odtáhl s velkou boulí na čele. Ševcovic Gino, generál nepřátelského vojska, měl nádhernou modřinu pod pravým okem a Meniko to odnesl notně rozbitým kolenem. To byla řež! Jen matky nejevily pochopení pro vojenskou slávu svých ratolestí. Roztrhané kalhoty či utržený rukáv záplatovaly pádnou pravicí rovnou na tělech nešťastných bojovníků.

Nik se bitvy nezúčastnil. Kde je rvačka, tam není Nik. Neumí se nadchnout pro křik a pranici. Zvláště nyní, kdy má před očima zlatý domeček, který chce v sobě zdobit konvalinkami dobrých skutků. Co je král a všechny války proti slavné události, kterou očekává? A vůbec, jak se mohou lidé nadchnout pro válku? Zabíjet lidí je hřích, katechismus to přece říká a je to v desateru. Nik je umí celé nazpaměť.

Konečně je tu slavný den, jeho srdíčko bude svatostánkem.

Maminka připravila Nikovi sváteční šaty. Na rukáv kabátu mu navlékla bílou hedvábnou pásku, symbol čisté duše, jak bylo zvykem u chlapců, kteří prvně přijímali.

Do kapsy Nikovi vložila čistý kapesník a do ruky zcela novou, v městě koupenou modlitební knížku. Knížka měla černé, lesklé desky a zavírala se na kovový zámeček. Vypadala jako krabička. Nik se už nemůže dočkat, až se z té krásné knížky bude modlit. Maminka mu ještě uhlazuje husté, tmavě kaštanové vlasy - tak, jsi hotov.

První svaté přijímání murialdských dětí je ve velkém kostele v Kastelnuovu, aby to bylo opravdu slavnostní. Žáčkové dona Zuccy se tam mají dostavit s rodiči, ale Nik je nedočkavý a žadoní: „Nemohl bych jít už do kostela předem, maminko?“

Ví, že je ještě hodně brzy a maminka má ještě mnoho práce. Celý dvorek - slepice, prasátko, koza - volá na Nikovu maminku, že ji ještě potřebuje, a maminka odpovídá pokojným hlasem - jen klid, všechny vás obsloužím. Pak je tu otec, vstává v neděli trochu později, ale ještě včas, aby přišel do kostela na začátek bohoslužby. Tomu dá maminka také snídani, potom ještě musí dát Rajmičku a Mařenku na hlídání k sousedce a teprve pak si může obléci sváteční sukni.

„Tak jdi napřed, Niku, třeba už někdo ze vsi půjde s tebou, ale dej pozor, ať se cestou neumažeš! A kdybys šel sám, cestou se modli!“

Dominika něco uvnitř blaženě hřeje. Jako by tam u srdíčka už svítilo malé, neviditelné sluníčko.

Ale jarní sluníčko svítí Nikovi také nad hlavou, ptáčci už trylkují své jitřní díkuvzdání. Stromy u cesty jsou svěže zelené, ačkoliv teprve nedávno začaly nabírat do pupenů. I kopce a kopečky se přizdobily k Nikově poctě. Každý má načechraný věneček stromů na hrudi, pod nimi louky se přikrášlily zlatými pampeliškami, z příkopu u cesty zvědavě pozvedla hlavičku první kopretina, zatímco na meze si posedaly sedmikrásky. To si celý kraj pospíšil vyzdobit se k Nikově slavnému dni.

Nik to tak cítí. I zaprášená vesnická cesta má místo vyprahlých kolejí a rýh nějaké tajemné značky - ty křivky a vlnovky volají - my jdeme s tebou, my jdeme s tebou, pojď!

A Nik jde. Vyšlapuje si zvesela z kopce, přidává do kroku, nejraději by utíkal, aby ho nikdo nedohnal a mohl jít sám. Je mu tak docela dobře.

Ale to se nehodí, aby utíkal ve svátečních šatech a s bílou páskou na rukávě. Jenže on by chtěl být první v kostele. Má ještě moc co říci Pánu Ježíši.

Jestlipak měl Pán Bůh včera za mě radost, když jsem prosil maminku - prosím pěkně, odpusť mi všechno, čím jsem tě kdy zlobil, já se už určitě polepším? Tatínkovi jsem to řekl také. Maminka měla hned slzy v očích a prý toho moc na odpuštění není, jen zůstaň vždy tak hodný. Tatínek řekl jen - nono, dobrá, dobrá a nějak divně mrkal očima.

Nik je rád, že jde po silnici sám. Sluníčko povyskočilo opět o kousek výše na kopec, aby lépe vidělo na Nika, který vytáhl z kapsy růženec a začíná se modlit.

Nik se nemusí bát, že by zabloudil. Byl v Kastelnuovu s rodiči nejednou. A pak - městečko stojí pěkně navrstveno na kopci, zdaleka je už vidět a cesta vede rovnou k němu.

Za tři růžence a ještě kousek byl Nik v městě. Jednopatrové domy kastelnuovských měšťanů mají okna lemovaná zelenými okenicemi, někde zdobí průčelí balkónky, někde svítí štíty, čistě obílené jak čela neviňátek.

Nik projde tržištěm, které je v neděli prázdné, a pak stoupá do kopečka ulicí, lemovanou domy s vývěsními štíty řemeslníků, skoro v každém domě je malý krám či dílna.

Náměstí je dnes čistě umeteno. Tři schůdky u kostela jsou ozdobeny oleandry. Kostelní věž, všecka cihlová, se postavila stranou kostela, asi proto, aby její zvon, vykukující nahoře z věže, viděl lépe na ty, kteří uposlechli jeho kovové pozvání a vcházejí do kostela. Právě po okraji věže přecházejí holubi a volají - Níkůůů! Nikůůů!

Nik našel kostelní dveře ještě zavřeny. Vadí to? Nevadí. Nik si klekne na schody u dveří, sepne dlaně a skloní rozcuchanou hlavu. Maminka mu ji sice učesala, vlasy navlhčila vodou, aby lépe držely, ale cestou mu do nich vjel větřík a shodil mu kštici do čela. Ani to nevadí. Hlavně, že pod čelem jsou myšlenky pěkně uspořádané. Řadí se jedna ke druhé jako vojáci a už pochodují zpod čela na rty. Až se Nikovi pusa pootevřela, jak se mu z ní derou slova. Dominik vjede rukou do kapsy - tužku, honem, aby se mu ty pěkné myšlenky neztratily. Zapíše si je. Na první stránku do nové modlitební knížky.

Nik píše. Ani si neuvědomuje, že si bezděky sedl na paty. Trochu si při psaní pomáhá i jazýčkem, který mu horlivostí povyběhl z pusy.

Na čisté stránce knížky se objevují slova:

Předsevzetí:

Budu chodit často ke zpovědi a k sv. přijímání.

Budu vždy světit neděle a svátky.

Za své nejlepší přátele chci mít vždy Pána Ježíše a Pannu Marii.

Raději smrt, nežli hřích!

Znovu si přečetl, co napsal. Pak vložil tužku do kapsy a knížku zavřel. Tak a je to. Černé na bílém. Smlouva. Nik dá Pánu Bohu předem jako dárek tato předsevzetí. A Pán Bůh mu dá sílu, aby je dodržel. Nik dá Pánu Bohu své srdíčko jako zlatý domeček a Pán Bůh mu dá do domečku svého Syna, Pána Ježíše. A budou navždy přáteli. To je přece nesmírně krásné. Děkuji ti, Pane Bože, že jsem zde a že ten slavný den už je zde taky.

A byl tu také kostelník. Zarachotil velkým klíčem v chrámových dveřích. Nik vstal ze schůdku a oprášil si kolena. Už se ke kostelu trousily ostatní děti, svátečně vystrojené. Pan děkan vchází do sakristie bočními dveřmi, za ním se tlačí houf ministrantů, Nik mezi nimi dnes nebude. Ale nezávidí jim. Bude za mřížkou, a přece Pánu Ježíši blíže. Bude Ho mít v srdci.

Pro pána, který dobře platí

Sbohem, školo v Murialdu! Nikovi je deset let a má v kapse to nejhezčí vysvědčení na rozloučenou. Maminka mu koupila za odměnu nové boty a tatínek věnec preclíků.

„Vítězi patří věnec,“ zažertoval při tom.

Nik se hned dělí o pochoutku, málem pro něho nezbylo nic. Ruce nastavují sedmiletá Rajmička, pětiletá Mařenka a dvouletý Nino.

„Je nás dětí jako smetí, je nás plný domeček. Na koho to slovo padne, ten dostane preclíček,“ rozpočítává Nik kroužek sourozenců a je z toho plno radostí.

„Co teď budeš dělat?“ vyptává se Nika sousedovic Beppe, který se těší, že bude brzy jezdit se starostovými voly.

„Chtěl bych dále chodit do školy, do Kastelnuova.“

„Že by se ti chtělo, ty hloupý,“ ošklíbá se Beppe a pošvihuje malým bičíkem, který si sám udělal. „Pořád se učit a učit, to není žádná zábava. Takhle, když držíš opratě, jdeš vedle vozu a šviháš bičem, až pěkně práská, to je jiná násobilka, panečku!“

„Já bych si přál držet na opratích Pokušitele,“ odpovídá Nik na to.

„Aha, myslíš, že čert má kopyta jako vůl nebo kůň. Kolikpak by takový čert utáhl? Myslíš, že má větší sílu než pár volů?“

Dominik se musí smát. „Čerta s kopyty si vymysleli lidé, Beppe. Pokušitel je zlý duch a duch přece nemá tělo, to jsme se učili v náboženství, copak si nepamatuješ?“

Jenže s Beppem je těžká řeč, stejně Nikovi nerozumí, to maminka má víc pochopení, když se jí Nik svěřuje, že by chtěl jednou učit ve škole jako pan kaplan.

Maminka pokyvuje hlavou. „Krásné by to bylo, Niku, krásné. Jen mít víc v kapse. Knihy a bydlení v městě stojí hodně peněz. A kde je vzít?“

„Nemusím v Kastelnuovu bydlet, mohu do školy denně docházet, maminko.“ - „Vždyť je to dobrá hodina cesty, chlapče! Škola je také odpoledne, to abys běhal domů na oběd a zase zpátky, víš, co to znamená? Šestnáct kilometrů denně.“

„To je jako nic,“ namítá Nik. „V létě půjdu bos a v zimě - mám přece nové boty.“

„Nevím, nevím,“ vrtí maminka hlavou. Nik se pořád a pořád vrací ke svému přání.

„Ty bys, maminko, nechtěla, abych Pánu Bohu sloužil jako kaplan?“

„Ale chtěla. Jenže Pánu Bohu se může sloužit mnoha způsoby. I já mu sloužím, když ti šiji košili anebo sousedkám sukně. Všichni mu nemůžeme sloužit stejným způsobem. Hlavní je, abychom mu sloužili dobře na tom místě, kde nás chce mít.“

„Já myslím, že mne chce mít ve škole v Kastelnuovu,“ přemýšlí Nik nahlas.

Večer, když už děti spí, řekne Brigita kováři: „Ten náš Nik má velké nadání od Pána Boha. Umí pěkně dát slovo ke slovu, myšlenku k myšlence, lip než některý dospělý. Co s ním budeme dělat?“

„Nu což, utáhnem si trochu řemen a na ty knihy se už nějak peníze seženou,“ rozhodl tatínek.

V den svatého Aloise, 21. června 1852, zašel kovář Karel Savio do kastelnuovské školy a večer se vrátil domů s radostnou zprávou pro Nika: „Tak jsi zapsán do třídy dona Allory.“ .

Byla to přípravka, která trvala dva měsíce, od konce června do konce srpna. Pak po dvouměsíčních prázdninách, koncem října, může Nik nastoupit do třídy celoroční.

Tatínek cestou s Nikem mluví jako s dospělým. „Víš, Niku, svět se točí a nic na něm není stálého, ani štěstí mocných. Podívej se na našeho starého krále Karla Alberta. Takový rakouský generál Radecký se trochu rozehnal maršálskou holí a bac ho - náš král letěl s trůnu. Bitva u Novary mu dodala. Musel do ciziny, teď prý umírá někde v Portugalsku, ve vyhnanství, náš král celého Piemontska, a já, kovář Savio, obyčejný poddaný, jsem ve své zemi, kde jsem se narodil, sice s prázdnými kapsami, ale s čistým svědomím. Nakonec vidíš, že je lépe být obyčejným člověkem. Když král vládne, vždycky někde teče krev. Když já vládnu kladivem, lítají jen jiskry a je z toho užitečná věc. Po jiné vládě netoužím. Děkuji Pánu Bohu za to, co jsem, jen když mi dává zdraví.“

„Musí mladý král Viktor Emanuel také vést válku?“ vyptává se Nik.

„Copak můžeme vědět, jak bude dál? Zatím je v Itálii největším pánem hrabě Kamil Cavour a jeho stoupenci. Jenže Francouzi se na ně chystají, prý chtějí obléhat Řím. Ještě že my jsme tu trochu stranou.“

Malý Nik rád naslouchá všemu, co otec vypráví, jak to sám slyšel v kovárně od vozků a pocestných. Ale všechny události jsou pro chlapce jen skořápkou, ze které si jeho bystrá mysl již sama vyloupne jadérko - kromě Boha není na světě nic stálého.

Zrána se jde Nikovi s tatínkem vesele, v poledne musí k obědu a pak zpátky do školy klusat už sám. Často praží slunce jako kovářská výheň, jindy prší jen se leje a žaludek mu již bručí hladovou písničku. Jen ukonejší hlad talířem kukuřičné kaše, už aby zas uháněl z murialdského kopce ke Kastelnuovu a cestou si odříkával učení zpaměti. A znovu do kopečka ke škole, to se pěkně zapotil, když chtěl přijít včas. I odpoledne, když jde Nik ze školy, sluníčko ještě září na modrojasné obloze. Ale Nikovi se jde dobře. Je rád, že už má za sebou dusné, městské uličky s krámy, cítí se dobře ve svěží zeleni polí. Pryskyřník kropí zeleň trávy zlatem, kohoutek ji zdobí karmínem. Trsy kopretin se pohupují vánkem, pozdravují Nika bílými paprsky svého okvětí a volají - počítej nás! - má, nemá, má, nemá mě don Allora rád? I má, vyšlo to na kopretině a vychází to najevo i ve škole, právě dnes byl Dominik Savio opět pochválen, že měl úkol nejen dobře vypracovaný, ale i krasopisně napsaný. Jak si na to Nik vzpomněl, radostí si poskočil. Ne že by toužil vynikat nad spolužáky, ale už v duchu vidí, jak se mamince radostí rozsvítí obličej, jak se usměje, až se to doví.

Pro tu maminčinu radost cítí Nik v duši tolik jasu, že musí, musí přeskočit bodlák, fialově kvetoucí. Přeskočil a vyplašil čmeláka. Měďák rozhněvaně zabzučel, ale Nik na to nedbá, ani se čmelákovi neomlouvá, protože je zaujat krásným, kovově lesklým broukem, který se zatřpytil na pěšince. Brouk vylezl zpod trsu čekanek a něco z jejich modře se zachytilo broukovi na zaoblených krovkách.

Nik vzal brouka na dlaň - neboj se, vždyť jsi jako živý drahokam. Kdyby si Nik dal brouka doma do krabičky a zítra se s ním ve škole pochlubil chlapcům, jistě by se broukovi všichni kluci obdivovali.

Nik se zamyslil. Chlapci by na něm brouka loudili a možná, že by se o něho i poprali. Kdyby jim ho nechtěl dát, poškorpili by se s Nikem.

„To máš, broučku, tak,“ rozmlouvá Nik s živým drahokamem na dlani. „Chlapci se chodí koupat, když je horko. Jednou jsem šel k vodě s nimi, ale škoda mluvit. Hoši se koupali nazí. Já vím, že mé tělo stvořil Pán Bůh a není na něm nic špatného. Ale lidé o nahém těle mluví někdy moc ošklivě. A tenkrát byli kluci také moc sprostí. Tak jsem jim řekl rovnou, že takové řeči se Pánu Bohu nelíbí, a oni zase, že prý jsem svatoušek a kdesi cosi. Aťsi, sprostý být nechci. Sebral jsem se a šel od nich. A tebe, broučku, raději pustím, běž si, kam chceš, kluci by tě leda trápili.“

Nik položil brouka opět na trávu a vyšlapoval si dále kupředu. Murialdským údolím protékala říčka Rio, v létě mívala málo vody, ale v zátočině se dalo i zaplavat. Nik zdaleka slyší veselý pokřik dětí, které pustily kozy na volnou pastvu a brouzdají se u vody. Jeden z pasáčků Nika zahlédl a rozběhl se k němu.“

„Hej, hej, Niku, co dnes tak pozdě ze školy?“

„Trochu jsem se zdržel.“

„Dřepěl jsi asi v kostele, ty kostelníčku!“ Nik se neurazil. Usmívá se na Gina, jako by právě slyšel pěknou pochvalu. Je pravda, v kostele se zastavil, ale hlavně se zdržel u pana kaplana, který mu vyprávěl o donu Boskovi z Turína a jeho chlapecké oratoři.

Jenže to by Gina nezajímalo.

„Koukej, Niku, jdeš domů stejně pozdě, tak na další půlhodince také nezáleží. Pojď s námi závodit!“

„A v čem?“

Gino vysvětluje horlivě, až mu odstávající uši rudnou nadšením. Kluci se smluvili, že budou plavat v zátočině o závod. Cena pro vítěze, ta už stojí, panečku, za námahu. Koukej, vidíš tu kudlu?

Nik je v rozpacích. Nožík má perleťovou střenku, takový by si Nik přál mít. Ale což si zrovna neumiňoval, že se s kluky už víckrát koupat nepůjde?

„Gino, já nevím.“ Nik bere nožík na dlaň, znovu a znovu si jej prohlíží. „Je pěkný, což o to. Jenže, já stejně plavat dobře neumím.“

Tohle ušatý Gino dobře ví, právě proto zve Nika k závodění, v hloubi své potměšilé dušičky je přesvědčen, že o nožík stejně nepřijde, protože žádný z kluků neumí tak dobře plavat jako on. Ale čím více bude poražených, tím větší sláva vítězova. A proto láká Nika dále.

„Jen se neboj, Niku! Plavat umíš dost. Voda není hluboká, utopit se nemůžeš. Jen pojď zkusit štěstí, takovým závoděním se právě plavat doučíš, jak jinak?“

Nik prodělává těžký boj. Je mu to vidět na obličeji. Svírá rty a zase ústa pootvírá, dívá se na nožík a zase odvrací oči stranou. Ještě váhá, ale nohy již samy zahýbají k zátočině. Vtom oči Nikovy sklouzly na trs čekanek a jejich modř mu připomněla oči maminčiny. Co ona by tomu řekla? Souhlasila by?

„Víš co, Gino? Počkej s tím závoděním trochu. Doběhnu domů a zeptám se maminky o dovolení. Když řekne ano, přijdu hned a zkusím štěstí.“ Nik ulehčené vydechl, cítí, že tohle je správné řešení. Ale Gino není spokojen.

„Kdepak! Mamince nic neříkej! To tak, když přijdu o kudlu, ještě by to řekla našim, až se s nimi sejde, a to by byl doma pěkný mazec!“

„Maminka to nesmí vědět? A to zas ne,“ řekl Nik rozhodně. „Moje maminka může o mně vědět všechno a co vědět nesmí, to dělat nebudu.“

„Pět ran do čepice, ty jsi úplný zouvák,“ křičí rozzlobený Gino. „Tak si táhni k máminým sukním a dobře se jich drž, abys neupadl!“ Gino se prudce otočil, aby rázným odchodem dal Nikovi najevo, jak hluboce jím pohrdá. Ale připletl se mu pod nohy kámen a v tu ránu je hrdina na zemi.

„Dobře se drž, abys neupadl!“ ozvěnou opakuje Nik a v očích mu to hraje šibalstvím.

„Ty vyžle! Ty spratku!“ Gino je už zase na nohou a rozhání se na Nika. Nik uhne a na další nečeká. Kdo uteče, ten vyhraje. Bodejť, bude se prát! Že je vyžle? Inu, má drobnější postavu nežli Gino, ale když ho Pán Bůh tak stvořil, je to v pořádku. Don Allora jednou řekl, že síla ducha je víc než síla tělesná. A přemoci pokušení, k tomu je třeba síly ducha. Nik pokušení přemohl, smí se cítit silným, jako krásný rytíř. Nik se usmívá. Z obilí vyběhl zajíc a peláší do stráně, až se mu vzadu bílé pírko kmitá. Nikovi připadá jako ztělesněný Pokušitel, který se jeho, rytíře Božího, tak polekal, že se dal do běhu a uhání, uhání rovnou do pekla. Ha-li ha-hou! Nik za zajícem ještě zahaleká, sehne se pro hroudu a hodí ji do vzduchu. Ne na zajíce, kde už ten je! Ale na samého Pokušitele hází Nik pomyslným kamenem. Pak se teprve rozběhne k domovu a kdyby to nebylo už do kopce, pelášil by jako ten zajíc. Bílá břízka u cesty vlídně zaševelí lístečky jako na pozdrav - čao, čao! Tady už bude Nik co nevidět doma, už se nemůže dočkat maminky, aby se jí svěřil. Vždycky se jí svěřuje se vším, co ho za celý den potká.

„Maminko, mami,“ všecek udýchán vrazil Nik do dveří, ale hned se vzpamatoval a pozdravil. Nohy zůstaly jako vraženy do země - pro pánečka, kdo to sedí u stolu a křídou kreslí Mařence na tabulku panáka?

„Niku, cvrčku,“ zubí se výrostek za stolem. To je přece hlas Toniův, i když trochu hlubší než dříve. Nik se rozběhl ke kamarádovi, přitiskl tvář na Toniovu tvář v přátelském políbení, ale hned zase poodstupuje a prohlíží si hosta.

„Ty ses nějak změnil, málem jsem tě nepoznal. Takový, no, takový jsi velký a ramenatý!“

„Zato tys, Niku, moc nevyrostl za tu dobu, co jsme se neviděli.“ Z toho si Nik nic nedělá. Má jiné, důležitější věci na mysli.

„Poslyš, Tonio, jsi stále v Turíně? Je to hodně velké město? Znají se tam lidé vespolek? A znáš také dona Boska?“

Tonio ochotně vysvětluje, že Turín je město opravdu velké, paláců a velkých domů je tam dost, vždyť Turín je město královské.

„A dona Boska znám, jak by ne. Vždyť právě o něm jsem ti chtěl, Niku, vyprávět. Don Bosko mě také zná, chodím s jeho oratoří na nedělní vycházky. Koupil pro oratoř Pinardův dům. Už mu tam matka Markéta hospodaří a já budu - hádej! - já budu u nich také bydlet. Jen co dostanu výuční list, odstěhuji se od strýce Uga do Pinardova domu, já se tam totiž budu matce Markétě starat o zahradu.“

Nik poslouchá všecek překvapen. Maminka pokyvuje souhlasně: „Pravda, strýc Evasio nám o donu Boskovi také už něco podobného vyprávěl, už si vzpomínám. Vždyť don Bosko pochází odtud ze sousední osady Becchi. A to chceš docela zanechat řemesla, Tonio? Není to škoda?“

Tonio vysvětluje, že se mu zedničina nikdy moc nelíbila, ale když ho maminka dala ke strýci Ugovi, co mohl jiného dělat?

Vlastně dobře, že šel k zedníkům, vždyť na stavbě se seznámil s Petrem Enriou, to je prima kamarád, také bude bydlet u dona Boska. Zato ostatní zedničtí učni, to jsou kvítka! Zvláště Pino, ale o tom raději nebude mluvit.

Toniovým snem bylo zahradnictví. Nejednou v Turíně okouněl, jak v parku vysazovali květiny. Spřátelil se také s jedním zahradnickým pomocníkem a ten mu slíbil, že ho pak vezme k sobě, brzy se bude ženit a bude mít na předměstí, kterému se říká Valdoko, vlastní velkou zahradu. Tak u něho bude Tonio vydělávat a po zaměstnání navíc bude ještě u Bosků pěstovat něco matce Markétě do kuchyně a něco do kaple, aby u svatostánku byla kytička. Teď dodělali stavbu velkého domu, všichni mají týden volno. Tonio jde za maminkou a dědou, ale udělal si cestování s oklikou, aby se mohl zastavit také v Murialdu.

Nik byl velmi šťasten. Měl Tonia rád a cítil to jako vyznamenání, že takový velký mládenec je jeho kamarádem. Byl by Toniovo vyprávění poslouchal do nekonečna. Nemohl by se Tonio donu Boskovi zmínit také o Nikovi? Jen tak, mimochodem, až s ním zase bude na vycházce. A kdyby někdy don Bosko přišel do Kastelnuova, pak by se už Nik mohl k němu hlásit, ne? Don Bosko by už o Nikovi věděl.

Tonio slibuje, že hned po návratu do Turína vypoví donu Boskovi, jak byl v Murialdu u Saviů a jak by malý Nik moc rád dona Boská viděl a s ním mluvil.

„Copak bys donu Boskovi asi řekl?“ vyzvídá maminka.

„Poprosil bych ho o požehnání. A řekl bych mu, aby mě přijal mezi své chlapce do oratoře.“

Maminka Brigita zesmutněla. „To bys nás chtěl opustit, Niku?“

Nik hladí malou Mařenku, ale vlastně to pohlazení patří mamince. Jenže před velkým kamarádem se Nik už stydí ještě se s maminkou mazlit. Jazyk však neudrží, čím srdce přetéká.

„Jen, maminko, nebuď smutná. Vždyť já vás tu všecky mám moc rád. Jenže - jenže - jak bych to řekl?“

„Jenže pořádný kluk se celý život nebude držet maminčiny sukně,“ dořekl za Nika Tonio a pak se rozpačitě podrbal ve vlasech. Neřekl to poněkud neomaleně? Neurazí se teta Brigita?

Teta Brigita se neurazila. Také hladila Mařenku po vlasech, dívala se přitom zamyšleně na Nika a Toniovi odpověděla: „Máš pravdu, chlapče. Děj se vůle Boží! Rodiče nevychovávají děti pro sebe.“

Postavila Mařenku na zem a šla zamíchat fazolemi v kotlíku. Rajmička se ozvala, že už má hlad. Však je slyšet otevřeným oknem, jak zavrzala zelená branka, otec Savio přichází z práce. Tak, děti, ukliďte stůl, bude se večeřet.

Koncem října byl začátek nového školního roku a pro Nika začátek nového učení ve vyšší třídě. Učitelem byl opět don Allora. To už se vlaštovky houfují k odletu na jih a břízky u cesty pod murialdským kopcem šeptají své čao! zežloutlým lístečkům jak zlehounka, s tichým steskem padají k zemi. Vítr od Alp si troufá zafoukat směleji, sluníčko se stahuje za šedou plachtu pošmourné oblohy a nejednou déšť notně osprchuje Nika, který je opět čtyřikrát denně na pochodu mezi Murialdem a Kastelnuovem. V zimě, když jde Nik ze školy, se už stmívá. Než dojde domů, je docela tma, jen stromy podél cesty určují Nikovi směr. O to pak je krásnější vejít do teplé světnice, kde už maminka připravuje večeři, Rajmička něco zašívá - bude z ní asi také švadlenka - Mařenka s Ninem cupitají Nikovi naproti přes světnici a volají - Niku! Nik se nejdřív postaví k ohništi, nad kterým vidí kotlík s vařící se polentou anebo makaróny, napřáhne k ohni své zkřehlé ruce a pozoruje plamen, jak tančí na polenech. Někdy také střásá sníh z čepice na děvčata, aby je poškádlil. Potom si Nik sedne a vypráví, o čem se učili ve škole, co prováděli spolužáci a jaké má na zítřek úkoly.

Stane se někdy, že cestou do školy odpoledne se přidá k Nikovi některý murialdský spoluobčan, který má právě v městě pochůzku. Ve dvou se jde veseleji a s chlapcem kováře Savia můžeš o všem mluvit jako s dospělým. Je to příjemný klučina, říkají o Nikovi. Teta Suzy, ta co má v Murialdu krámek, ta také občas šlape prach cestou do Kastelnuova, také se ráda přikmotří k Nikovi, aby nemusela mluvit sama se sebou.

„Tohle je přece úmorná cesta, do toho města. A ty ji děláš dokonce čtyřikrát denně! Často se k tobě někdo přidá? - Že nejčastěji chodíš sám? Chudáčku!“

„Jakýpak chudáček?“ usmívá se Nik. „Já vlastně nikdy nejdu sám.“

„Počkej, tak jak je to? Nejdříve říkáš, že většinu jdeš sám, a teď zase tvrdíš, že nikdy nejdeš sám.“

„Můj Anděl strážný jde přece se mnou. Když si zrovna neopakuji učení, tak si v duchu povídám s Andělem strážným anebo s Pánem Ježíšem, prostě, modlím se svým způsobem.“ Nik to říká tak samozřejmě, jako by to dělal každý. Tetka Suzy to tak samozřejmě nechápe.

„I nepovídej, Niku! Když člověk dělá čtyřikrát denně tutéž cestu den po dni, to jednoho unaví i s Andělem strážným. Jen se přiznej, Niku, že bys toho také někdy raději nechal.“

Nik se na kramářku čtveračivě podíval. „Když člověk pracuje pro Pána, který za službu dobře zaplatí, pak mu nic není zatěžko.“

Tetka Suzy se nestačí divit. Panečku, to se dovídá věci! Tak on někdo Nikovi za tohle chození do školy platí? Inu, kolikrát si myslila, že to přece Saviovi z vlastní kapsy nemohou dělat. Tak teď jen na chlapce šikovně, aby vyklopil celou pravdu, když už se tak prořekl. To bude novinka pro sousedky ve vsi!

„To máš pravdu, Niku, svatou pravdu. I já tu plahočím staré nohy za výdělkem. Za peníze člověk rád už nějakou námahu podstoupí. Snadněji se ledasco vykoná, když člověk ví, že mu to vynese. To je má řeč. Copak jsem chtěla ještě dodat? Jo, tak tobě, Niku, také někdo platí za to docházení do školy?“

„Teď ještě ne. Ale později zaplatí, a to tak, jako žádný jiný pán na světě.“ Nik samou radostí přeskočí příkop.

„I podívejme, podívejme se! Tak ty jsi vlastně ve službě a já o ničem nevím. Kdopak je ten tvůj bohatý pán? Já nikomu ani muk, já umím mlčet, mně to, Niku, můžeš svěřit.“

Dominik se na kramářku podíval zpříma. „To přec není žádné tajemství. Mým pánem je Pán Bůh. Ten nenechá bez odplaty ani skleničku vody. To přece řekl Pán Ježíš, víte? A já z lásky k Pánu Bohu chodím do školy.“

Teta Suzy najednou neví, co říci. Je jí tak nějak divně u srdce, když se dívá beze slov na jemnou chlapeckou tvář, na krásné modré oči. „Tak takhle, takhle je to,“ jen zabrebtá, aby něco řekla, a napadá ji - dnes také se mnou jde asi anděl.