Boží požehnání

Jarní jitro rozezpívalo ptáky na stromě pod oknem a malý Tonio odložil lžíci na stůl. Otřel si pusu o rukáv košile a zahlaholil - zaplať Pán Bůh za snídani!

Na zadní louce u osady Svatého Jana se zastavil jezdec.

Tonio se sesunul s lavice u stolu a loudal se světnicí ke dveřím.

Jezdec seskočil s koně a rozhlédl se kolem.

Maminka se nahnula nad kolébkou a vyndala to škvrně, co k nim nedávno přinesla tetka Pinuccia z dolního konce - když jezdec na louce uvázal koně u vrby a natáhl se do orosené trávy. Kůň se začal pást. Nemluvně se rozplakalo a maminka je pohupovala v náručí.

Tonio se zaškaredil. Včera si do kouta u dveří schoval papírovou čepici a není tam. Maličký zase vříská. Co je to za kluka, když se ještě nepostaví na nohy? A mluvit také neumí. Tonio se rozhlédl po světnici - kde by jeho čepice mohla být?

V tu chvíli jezdec na louce zavřel oči a cítil, jak je dobré po celonoční jízdě si trochu odpočinout. Nevěděl ještě nic o malém Toniovi a Tonio nevěděl o cizím jezdci.

Tamhle je čepice, na polici! Dříve než Toniova ruka stačila čepici sundat, maminčin hlas ji zarazil: „Tonio, přines mi dříví do zásoby a pak hajdy králíkům na trávu!“

„Zase?“ Tonio mrzutě ohrnuje rty. „Teprve jsem posnídal, do oběda daleko a už mám nosit dříví?“

„Ty abys jednou neodmlouval!“ zlobí se matka a klade to mrně na stůl, bude je převinovat. Tonio má vztek. Maminka má teď oči jen pro malého Čekina a na mně pořád něco vidí.

Tonio na dvorku potkal slípku. Byla to ta jeho kropenatá. Běžela k němu najisto. Chlapec vytáhl z kapsy kousek drátu, motouzek, pak skořápku z vajíčka. Drát a motouz dal zase zpátky, skořápku rozdrolil, jen si, Kropko, pochutnej, já na tebe nezapomínám. Kropka klovne dvakrát do střepinek skořápky, spokojeně zakvoká svůj slepičí dík, pak se perličkovým okem podívá se strany na Tonia a chlapci je hned veseleji. Rozběhl se do kůlny, kde byla narovnaná polínka. Nabral jich do náruče, dřevo bylo ještě vlhké ranním chladem, ale Toniovi to nevadí, musí svou práci mamince odvést; nikdo nejí svůj krajíc chleba zdarma, říká děd. Otec šel za větším krajícem kamsi do světa, Toniovi se po něm stýská. Ještěže je tu děda. Ale práce mohla počkat, nejdříve mohl jít králíkům na trávu a to by se stavil cestou pro Beppa, mohli si hrát na vojáky. Najednou jsou Toniovi polínka protivná, honem s nimi do kuchyně.

Jezdec na louce spí, občas mu to neklidně trhne ramenem.

Tonio spustil dříví na podlahu u ohniště. Polínka se neposlušně rozběhla, Tonio je kopnutím přivádí k pořádku.

„Co je zase tohle?“ přísně se zeptala matka. „Nemůžeš se sehnout?“ Tonio se mračí. Proč se má shýbat, když může do dříví kopat? Kopne ještě jednou a honem uhne před matčinou rukou. Od stolu se ozve dědův mírný hlas. „Tonio je hodný chlapec. Umí poslechnout, když chce. Každý voják umí poslouchat.“

Tonio se shýbne a pečlivě urovnává polínka. Pak se podívá na maminku, ale ta zase kolíbá; zato děda mrká na vnuka spiklenecky.

„Tak co? Úkol splněn? Podej hlášení!“

Tonio hbitě sáhne na polici, vezme vojenskou lodičku z papíru a nasadí si ji na hlavu. Je mu trochu velká, posune si ji dozadu.

„Poslušně hlásím, generále, úkol splněn. Nepřátelská armáda padla u ohniště.“

„Výborně, desátníku, výborně.“ Děda pokyvuje hlavou. „Teď poslouchej další rozkaz. Útok na mez u zadní louky za účelem ukořistění trávy do brašny.“

„Vykonám, generále,“ salutuje Tonio.

„Jděte mi s těmi vašimi opičkami,“ mrzoutí maminka. Od té doby, co tatínek odjel, je stále ubručená. „Kdybys, dědo, kluka nebláznil!“

Další slova už Tonio neslyší, popadl pytlík na trávu, provázkem si jej zavěsil přes rameno a vyběhl do svěžího, dubnového jitra.

Osada Svatého Jana patřila k městečku Rivě, ale byla od něho vzdálena hezký kousek. Krajina byla rovná jako dlaň, avšak věže rivského kostela ve Svatém Janě vidět nebylo. Toho roku si jaro přivstalo, začátkem dubna se louky již pěkně zelenaly a na mezích vylézaly první sedmikrásky. Tonio si pošinul čepici s čela, dřepl si na bobek a pozoroval mravence, který se lopotil se stéblem. Taky pracuje - napadlo Tonia a hned si řekl že pro Beppa zaběhne až potom, nejdříve natrhá trávu. Řekl generálovi, vykonám, tedy vykoná, co slíbil. Voják poslouchá a Tonio je voják. Možná, že je dokonce Napoleon, generál z Korsiky, jak o něm dědeček vypravoval. „Pochodem vchod!“ křikl generál Tonio na své neviditelné vojsko a hnal útokem přes louku na další mez, až mu čepice spadla na nos. Najednou je před ním tma, honem pošinul čepici dozadu a - zarazil pochod. Zcela negenerálsky, s pootevřenou pusou se dívá - tamhle u vrby je uvázaný černý kůň. Takového koně Tonio v osadě doposud neviděl. Co kdyby to byl kůň generála z Korsiky? Se zatajeným dechem jde chlapec pomalu přes louku, slyší, jak kůň pofrkává, hřbet na koni se sametově leskne, takové krásné zvíře to je - najednou se Tonio strašně lekl. Někdo se zvedl s trávy, Tonio zůstal jak zkamenělý. Před ním stojí cizí člověk, rozcuchaný, zarostlý chlap, jen zuby se mu bíle blýskly v černé houšti vousů.

Skokem byl u Tonia, popadl chlapce a beze slova ho posadil do sedla na koně. Tonio se bránil křikem i všemi čtyřmi. „Já nechci, já nechci, pusťte mě!“

„Sním tě, vojáčku, sním,“ smál se cizinec. „Tys mi pěkný hrdina! Nejdříve letíš mě uvítat a pak se bojíš.“

„Já vás nevítal,“ bránil se Tonio a kroutil s sebou na sedle, ale muž jej pevně držel.

„Tak proč jsi sem utíkal?“

„To jsem pronásledoval nepřítele,“ vzmužil se Tonio. „Já jsem byl zrovna generál a hnal jsem útokem.“

Cizinec se již nesmál. Zadíval se na chlapce a řekl zamyšleně: „Taky jsem si kdysi tak hrával. Jenže teď se hra změnila ve skutečnost. Ale tomu ty ještě nerozumíš. Je tu ve vsi kovář?“

„Tamhle na pokraji osady, strýček Savio.“

„Dovedeš mě k němu? Kůň je bez podkovy. A je tu jisto?“

Tonio se na cizince díval nechápavě. Že kůň ztratil podkovu, tomu rozuměl, ale co tu mělo být jisto? Neznámý se rozhlížel kolem. Nad hlavou mu zacvrlikal pták, i po něm se cizinec ohlédl, jako by i ve větvích stromu cítil nebezpečí.

„Drž se koňské hřívy, abys nespadl. Pojedeme ke kováři.“

„Já se bojím,“ poplakával chlapec, když se koňský hřbet začal pohupovat.

„Jen to vydrž,“ smály se bílé zuby v černé houšti vousů. „Generálové jezdí na koních.“

Tonio se napřímil. Najednou byl rád, že sedí na koni a velký člověk mu koně vede, jako by byl Toniovým sluhou. Už se nebál. Škoda, že ho nevidí dědeček.

„Poslyš, generále,“ řekl muž, „vidím, že jsi statečný. Jistě umíš také mlčet. Mohu se na tebe spolehnout?“

„Můžete,“ hrdě řekl Tonio. „Dávám vám své slovo.“

„Myslím to také vážně.“ Cizinec na okamžik zastavil koně. „Nechtěl bych, aby se tady o mně zbytečně povídalo. Mám nepřátele. Musím před nimi prchat. Nerad bych, aby se o mně dověděli.“

Tonio má najednou v hlavě zmatek. Není to voják a přece má nepřátele, ale vypadá jako voják a proč ho pronásledují?

„Vy jste něco provedl? Já to na vás nevyzradím, mně to můžete říct.“

Tonio má v očích tolik upřímné zvědavosti, že se cizinec znovu usmál. „Nic jsem neprovedl, zač bych se musel stydět. Pocházím ze Sicílie. Znelíbil jsem se králi, protože on se nelíbí mně.“

Chlapcovou pamětí se mihly útržky rozhovorů, které někdy mezi dospělými zaslechl. Všecek se vzrušil. Ale nebyl to strach, co mu zadrhovalo hlas, když koktal: „Vy jste - vy jste, pane, jako - psanec a musíte - jako - utíkáte, že?“

„Ano, chlapče, takové jsou časy, že poctivý syn italské vlasti musí být psancem. Necháš si to pro sebe, že jsme se potkali?“

„Samozřejmě, pane. Nikomu to neřeknu, ani Beppovi ne.“ Tonio je pln dobré vůle, nejednou při černé hodince, když se sousedé sešli u dědečka, slyšel o mužích, kteří se skrývají a jsou pronásledováni, protože - protože - Tonio už dobře neví, proč, ale nejsou to lupiči a lidé je mají rádi.

„Jak ti říkají?“

„Tonio, pane.“

Kůň trochu pokulhává, ale Tonio už sedí jistě a je mu dobře.

„Tonio, až budu u kováře, potřeboval bych ještě tvou pomoc.“

„Jen řekněte, co mám udělat.“ Tonio se v ramenou povytáhl, na okamžik si připadal jako voják, který od svého velitele přijímá rozkazy. Odnesla to papírová lodička, tentokráte se svezla s Toniovy vztyčené hlavy na jeho záda a hupky s koně na zem. Cizinec zastavil koně, zvedl čepici a zase ji Toniovi nasadil.

„Tak, vojáčku, teď tě s koně sesadím a půjdu ke kováři sám. Je to tamhle ten domek na kraji vsi? Dobrá. Ty zatím zůstaň u silnice. Dobře se dívej! Uvidíš-li v dálce nějaké jezdce, ihned mi to přiběhni říct.“ Toniovi zazářily oči. Tahle nová hra se mu zamlouvala. S koně se mu moc nechtělo, ale když už stál na zemi, zcela podle pravidel hry s dědou, postavil se do pozoru

a zasalutoval: „Provedu, gen-,“ nedořekl, zarazil se. Vždyť to přece není hra. Je to skutečná hlídka - zase neměl čas domyslit. Cizinec ho třepí po rameně - uháněj na stráž! Bylo po osmé hodině ranní. Pomněnkové nebe slibovalo pěkný den, země voněla jarem. Ve vzduchu kroužily vlaštovky, na hlavičkách pampelišek se zachytil prášek slunce.

V tu dobu seděl před kovárnou statný, mladý muž. Občas pozvedl hlavu k oknu v prvém poschodí. Bylo přivřeno dřevěnými žaluziemi. Jindy na lavičce sedávají zákazníci. Čekají na podkovy, svorník či obruč, zatímco kovář Savio buší do kovadliny. I dnes doutná plamen ve výhni, ale kovadlina mlčí; kovář sedí zamyšleně, ruce má sepjaty na kolenou. Opět se podíval nahoru k oku. Tam za těmi okenicemi, v ložnici, se otáčí kolem mladé maminky zkušená tetka Pinuccia a také švagrová Luigina z Kastelneuova přišla, aby přivítala nový přírůstek do příbuzenstva.

A co on? Jen trpělivě čeká, až ho zavolají. Ve světnici by nic nebyl platný, jen by překážel. Ale může pomáhat také. Jinak. Za dobrou jízdu do tohoto života nutno zaplatit zlatými mincemi modlitby. Kovář drží v široké dlani hromádku kuliček na tenkém řetízku. Jsou trochu malé ty perličky pro jeho silné prsty, ale trpělivě vyhmatává jedno zrnko růžence po druhém.

Maria, Matko Ježíšova, Tys položila své Děťátko do jeslí; my to své položíme do kolébky, ale chudé bude také jako to Tvé. Přimluv se u Boha, Předobrotivá, aby se naše děťátko srdcem podobalo Tvému, aby v podobě mého dítěte přebýval Tvůj Synáček mezi námi. - Kovář se modlil více srdcem nežli slovy, v rytmu zdrávasů přeplouvaly myšlenky z Dítěte betlémského na jeho vlastní.

„Novou podkovu pro koně potřebuji, kováři. Ale rychle!“

Kovář s sebou trhnul jako probuzený ze sna. „Pozdrav Bůh, pane! Kdybyste byl domácí, odkázal bych vás na jindy, ale přijíždíte zdaleka.“

„Jedu do daleka. Pospíchám. Dnes nepracuješ?“

Kovář bezděky opět vzhlédl k oknu. „Čekáme právě požehnání Boží do domu, pane.“ Sehnul se ke koňské noze, aby si prohlédl kopyto. Cizinec se usmál. „Přeji ti, kováři, aby to byl syn. Další zdatný bojovník za svobodnou italskou vlast.“

Usedl na lavičku. Kovář hned neodpověděl. Přešel od koně mlčky do dílny a vybíral vhodnou podkovu.

„Nestarám se příliš o politiku, pane,“ najednou se kovář rozpomněl, že doposud neodpověděl. To již na kovadlině narovnával hřebíky do podkovy.

„Neuvědomělost lidu,“ zabručel cizinec pro sebe. Nahlas pronesl: „Jednou tomu porozumíte všichni. My, kteří bojujeme za svobodnou Itálii, jsme v právu. Nutno především svrhnout vládu cizinců. Pak bude lidu dobře.“

„Chudí lidé vždy musejí někomu sloužit,“ pozvedl Savio od práce oči a sjel pohledem po panském obleku neznámého. „Páni se hádají o moc, prostý člověk na to doplácí, ať už mu vládne ten či onen.“

„Neznáš vznešený ideál, kováři.“ Tvář cizincova zrudla vzrušením. „Sjednocená Itálie! Synové jednoho národa v jednom státě! Svoboda vlasti, kováři, stojí za to, aby pro ni člověk trpěl. I vyhnanství.“ Dvě hluboké vrásky proťaly vysoké čelo, rty se sevřely v přísnou přímku, lesk bílých zubů se za ní ztratil. A přece byl ten člověk krásný ve svém zanícení, kovář se na něho díval se zalíbením.

„Tedy vyhnancem jste, pane?“ Ze slov kovářových vyzníval soucit. „Co když vás chytnou?“

„Nedostanou mě. Mám dýku.“

Soucit ustoupil leknutí. „Zabil byste člověka?“

„Jen pronásledovatele.“ Tvář cizincova nenávistí ztvrdla. „Když ne já je, zabijí oni mě.“

„Tělo zachráníte, duši zahubíte, pane.“

„Teď není doba, myslet na duši.“

Úsečné věty zaznívaly v přestávce mezi údery Saviova kladiva. Kovář tu stál v záři ohně jako ztělesněný klid, každá jeho rána padla přesně, každé jeho slovo bylo provanuto vnitřní jistotou. Cizinec neklidně přecházel, svá slova vyrážel prudce, s vášnivým zaujetím.

„Myslím na svou vlast. Na její osvobození. Na velkou věc.“

„Myslete na svou spásu. Není větší věci nad ni.“

„Nemiluješ svou zemi, kováři.“

„Mám rád vše, co Bůh stvořil. Tedy i svou zemi. Ale myslím, že by se křesťané měli dohodnout po dobrém, bez dýk a bez karabin.“

Do kovárny vběhl Tonio. Dříve, než něco řekl, uskočil cizinec do stínu zádveří.

„Jsou zde! Kováři, máš v rukou můj život.“

„Vojáci jedou,“ vyrazil ze sebe udýchaný chlapec.

Kovář odložil kladivo. „V koutě je sud, ukryjte se do něho. Koně odvedu do zadní kůlny. Bude-li chlapec mlčet, ode mne se nic nedovědí.“ Cizinec vhoupl do sudu a kůň zmizel za domem. Sedlo zastrčil kovář rychle mezi pluh a brány. Tonio se na vše díval jako na vzrušující hru.

Blažilo ho, že se smí této hry s dospělými zúčastnit. Cizinec šeptal své příkazy a Tonio ochotně vynašel v koutě pytel, přehodil jej přes sud, nahoru dal ještě prkýnko a pokoušel se sednout si na ně. Nešlo to bez pomoci strýčka kováře, sud byl velký a Tonio malý. Ale už tam sedí jako pan král na trůně. Kovář si vzal do práce roztržený řetěz, který nutno na konci rozžhavit do běla a zase dva kusy spojit v jeden.

„Něco k tomu, Tonio, zazpívej!“

Tonio hned spustí bumcarara-bum-bum-bum, je to písnička o jedné větě a devadesáti devíti slokách, hlavní je u toho bubnování nohou do sudu. To už Tonio není králem na trůně, ale bubeníkem u pluku, který táhne na nepřítele. Když Tonio několik slok své písně odbubnoval, tři karabiníci na koních zastavili před kovárnou.

„Hej, kováři, vyjdi ven! Jezdce jsi neviděl?“

Kovář se postavil do vchodu dílny tak, že zády kryl sud.

„Který kovář by neviděl jezdce? Přijeli jste se mne zeptat jen na tohle?“

„Nežertuj!“ rozkřikl se jeden z karabiníků. Seděl na koni zpříma. Ač byl drobné, suché postavy, držením těla i hlasem dával kováři najevo, že on je někdo a kovář pouhé nic.

„Mluv s námi, jak se sluší, nebo ti hromsetsakmilionsky ukáži, kdo jsme, ty červe přízemní!“

Přízemní červ postoupil blíže k vojákům. Měl statnou, ramenatou postavu, zpod vyhrnutých rukávů vystupovaly silné paže se svaly, pevně modelovanými každodenní prací s perlíkem. Ve vyschlé tváři desátníkově se objevil zmatek. Závist i strach kmitly se v jeho pichlavých očích, ale již se zase napřimuje a jeho hlas zní panovačně.

„Stůj! Hledáme uprchlíka. Nepřítele burbonské vlády.“ Vyštěkával slova a ohlížel se při tom po spolujezdcích - vidíte? Takhle se musí na tu venkovskou holotu.

„Uprchlíka pronásledujete?“ Kovář opakoval větu, jako by nechápal, oč jde. „Tak uprchlíka. Pronásledujete. Proč ne? Je to vaše zaměstnání, páni vojáci. Jste za to placeni.“

„Je to tupec,“ odplivl si jeden z vojáků. Desátníkovi tato poznámka přišla vhod. „Pitomec. Úplný pitomec!“ Schválně popojel s koněm tak, že kovář musel rychle uhnout. Desátník zahlédl Tonia na sudu.

„Hej, ty tam! Pojď sem!“

Antonio seskočil se sudu dosti neochotně. Kovář se na chlapce podíval, Tonio porozuměl. Teď to už není hra na vojáky, teď jsou tu vojáci skuteční a nic se Toniovi nelíbí.

„Jen pojď, kluku, blíž! Jel tudy nějaký jezdec dnes?“

Tonio náhle cítí, že je to horší, nežli si představoval. Co má odpovědět, když maminka i dědeček říkají, že lhát se nesmí. Je to přece hřích. Tonio vždycky mluvil pravdu, i když to někdy vyneslo hubování. Jenže teď nejde o vyhubování, teď jde o víc. Tonio by to neuměl říct, jen cítí, že hájí něco velikého. V tomto zmatku z něho vyhrkne: „Jel chvíli po silnici, chvíli po louce,

jestli myslíte toho, co tudy jel. Tamhle někam.“ Tonio mávl rukou, notně umazanou od sudu, tím směrem, kterým jezdci přijeli.

„To je nesmysl. To bychom ho byli potkali,“ křičel desátník.

„Kdypak to bylo?“

„To nevím,“ popravdě řekl Tonio, který uměl čas měřit jen na dlouho a krátko. Teď se mu to zdálo být hrozně dlouho, co prvně zahlédl černého koně. „Už dávno. Když jsem šel na trávu pro králíky. Potom - co jsem nanosil mamince dříví.“

„Z toho jsme moudří,“ zasmál se opět jeden z vojáků. „Tys jezdce neviděl, kováři?“

„Nemám čas při práci se dívat na silnici. Hoch byl v poli, mohl zahlédnout někoho a také nemusel. Děti leckdy sní s otevřenýma očima, pane desátníku.“

Desátník vychrlil vodopád kleteb, Tonio kulil udiveně oči, panečku, taková slova ještě u nich ve vsi neslyšel! Vtom se odsunula zelená žaluzie u okna v prvém patře a ženský hlas zavolal: „Kováři Savio, máš synáčka!“

Kováři vypadl řetěz z ruky. Tonio si povyskočil. „Ju, strýčku, tetka Pinuccia přinesla kluka také vám? Jen aby nebyl takový nemluva jako ten náš.“

Vojáci se dali do smíchu, i jejich velitel se ušklíbl a přísný výraz ustoupil shovívavosti.

„Vida, to jsi tedy měl v hlavě, ty kovářské kladivo! Proto jsi neuměl pořádně odpovědět.“

Kovář Karel Savio jej neposlouchá. Velká radost mu zalévá srdce, stoupá do hlavy, do rukou, do nohou a chce z něho ven. Vbíhá do kovárny k výhni. Vší silou dmýchá do měchů, aby se plamen roztančil co nejvíce. Popadl kladivo a udeřil zvysoka do kovadliny. Mám syna! Mám syna! Rod Saviů nevymře. Buď každý úder kladiva mým díkem Bohu! Chudý se modlí prací, nejen slovy. Kladivo, volej za mne - dík, Pane!

„Hleďte, jak blázní!“ smáli se vojáci. „Jistě je to první kluk v rodině.“

„Já byl devátý, to už můj tatík tak nevyváděl.“

Desátník vraštil čelo a uvažoval, má-li udělat v osadě důkladnou prohlídku, anebo se hnát směrem, který naznačila Toniova ruka. Ostatně, kovář může mít pravdu, kluk si vymýšlí, je možné, že neviděl nikoho. Jel-li tudy jezdec nedávno, museli bychom jej v této rovině ještě vidět; jestli jel dávno, stejně nám unikl. Desátník dal povel - čelem vzad. Tonio se díval s radostným ulehčením, jak se koně otáčejí. Výkřik velitele vyrazil všechny tři koně v klus, zvedly se kotoučky prachu na silnici, zaleskly se hnědé zadky, ovívané černými žíněmi ohonů. Tonio se neudržel - zatleskal a běžel k sudu, nadzvedl prkénko i pytel a spiklenecky šeptal: „Už jedou zpátky, už odjeli.“

Kovář zatím shodil koženou zástěru a vykročil k dřevěným schůdkům, které rovnou zvenčí vedly do hořejšího pokoje. Nežli otevřel dveře, přežehnal se znamením kříže, pomalu a zbožně, jako by vstupoval do kostela. Pak teprve vešel. Jeho první nával radosti se vybouřil na kovadlině, teď bere již novorozeně do rukou opatrně, zlehoučka, je tak drobounké, robátko, oproti jeho velkým, kovářským dlaním.

V koutě u stěny leží na lůžku jeho žena, Brigita Saviová, drobná, křehká bytost s modrýma očima pod vějířky temných řas. Teď se ty oči usmívají na otce, který kreslí na dětské čílko malý křížek a něco při tom šeptá. Matka Brigita ví, co to asi je, zná svého Karla jako sebe samu. Teď šťastný otec jistě prosí naši Paní, aby děťátko vzala pod svou ochranu. Brigita se v duchu připojuje - nedopusť, Přímluvkyně naše, aby mi děťátko umřelo, jako to první.

Pootevřenými dveřmi vklouzl do světnice Tonio. No bodejť, je tu tetka Pinuccia z dolního konce - dobrý den! Kdepak je ten nový kluk? Už je to tak, nechodí, nemluví a je ještě menší nežli ten náš. Tonio nejdříve pocítil něco jako zklamání, našpulil pohrdavě pusu, ale byla tu ještě nějaká teta, kterou neznal, a ta ho přistrčila ke kolébce, do které kovář zase děťátko uložil.

„Tak jen se na malého Savia podívej! Za rok, za dva si už můžete spolu hrát, holoubku. Přivítej na svět nového kamaráda!“

Hlas cizí tetičky byl veselý, Tonio neodolal, nahnul se nad kolébkou, bezděky ji rozhoupal a pak znalecky řekl: „Teda, je hezčí než ten náš. A vůbec nekřičí. To se mi líbí.“ Pojednou se rozpomněl, proč vlastně přišel. „Strýčku, máte jít do kovárny. Ten -“ včas se zarazil, jejdamane, málem by prozradil něco, co se nesmí. I kovář sebou trhl. Docela na cizince zapomněl.

„Hned tam přijdu. Neprovedl jsi tam něco?“ Zamrkal na Tonia, aby pochopil, že se ptá jen tak, aby zamluvil Toniovo přeřeknutí. Tonio to hned pochopí a přijímá hru.

„Ten řetěz, co jste nechal před kovárnou, jsem odnesl dovnitř, strýčku, ale rozsypal jsem tam hřebíky, co byly v plechovém hrnci.“

„Tak je jdem zase sesbírat.“

Tonio vyrazí ze světnice bez pozdravu, seběhne dolů po dřevěných schůdkách, aby cizinci oznámil, že kovář už jde také.

Cizinec je netrpělivý. Sedí v kovárně také na sudu, ale nezpívá si Toniovu písničku, ačkoliv by ji už mohl umět. Tonio ještě vyběhne na silnici a hlásí: „Už jsou vojáci daleko, už jsou vidět jen drobátko.“

Kovář vešel s omluvou - dal synáčkovi jen požehnání a už dodělá práci. Cizinec seskočil se sudu a podával Saviovi ruku.

„Tisíceré díky, kováři. Jsi opravdu moudrý, statečný člověk.“

„Bohu děkujte za záchranu, pane. A trochu i chlapci. Dobře si vedl.“

„Já jsem se bál zalhat a bál jsem se mluvit pravdu a tak jsem to trochu zašmodrchal,“ vyznával se klučina.

„Nikdy ti nezapomenu, cos pro mne udělal, Tonio.“ Cizinec podával chlapci stříbrný peníz.

Tonio dal rychle ruce dozadu. „Nechci, děkuji. Já to udělal jen tak, docela rád, pane.“ Zčervenaly mu uši, když ho cizinec pohladil po vlasech.

„Tonio, jsi statečný hoch. Zůstaň vždy takový. Nikdy se neboj, když jde o dobrou věc!“ I když hlas cizince byl příjemný, krátké věty zněly úsečně. Tonio si je v duchu opakoval. Byl to rozkaz velitele poslušnému vojínu. Byla to krásná hra. Byla to krásná skutečnost. Tonio byl silně vzrušen. Byl rád, že peníz nevzal, a bylo mu líto, že cizinec už odjede.

Kovář přiváděl koně z kůlny, ještě se s ním zastavil u malé tůňky, která vzadu za stavením byla hlídaná dvěma starými vrbami. Kůň se napil. Tonio ho ochotně přidržel za uzdu, kovář koni připevní podkovu, pro jistotu to udělá raději zde za stavením. Jezdec opět vytahuje váček s penězi. „I tobě, kováři, jsem velmi zavázán. Přijmi zaslouženou odměnu za svou službu.“

„Dlužíte mi, pane, jen za okování jako každý jiný zákazník.“

„Dlužím ti za svůj život.“ Podával kováři váček. Kovář jej nepřijal.

„Bohu dlužíme všichni za svůj život. Tohle přijmout nemohu, pane. Ale až na své cestě přijedete v Turíně do poutního kostela La Konsoláta, rozsviťte svíci před milostným obrazem Naší Paní. Za mého prvorozeného.“

„Tak tedy jen za podkovu, kováři. A svíce bude, slibuji.“

Když jezdec nasedal na koně, zahlédl na nedaleké louce mužskou postavu. Vesničan. Není čeho se obávat. I kovář se rozhlédl po okolí.

„Šťastnou cestu, pane!“

Tonio se dívá za černým jezdcem s lítostí. Od kovárny vyjel kůň zvolna, ale polní cestou se pak rozletěl tryskem. Jezdec s koněm splynul v jednu tmavou skvrnu, stále se zmenšující. Tonio si zaclání oči dlaní, slunce mu svítí rovnou do tváře. Je mu stále ještě tak slavnostně, jako by sám na tom černém koni uháněl - koňská kopyta bubnují o zem do taktu - do Turína - do Turína - Tonio.

„Toni, nesmíš nikomu vyprávět, že tu ten Sicilián byl, rozumíš?“ Chlapec se vytrhl ze snění. „Kdepak, strýčku, já umím mlčet. Ale stařeček Lemmi je tamhle na louce, jistě černého jezdce viděl.“

„Starý Lemmi špatně vidí. Možná, že sem ani nedohlédl.“

„Strýčku, můj dědeček to také nesmí vědět? Myslím, že umí mlčet.“

„Raději nikomu nic.“

„Vlastně jsem dal slovo,“ rozpomněl se Tonio. Zastyděl se, že na to zapomněl, i když jen na chvíli. „Spolehněte se, strýčku.“ Najednou si uvědomil, že zapomněl také na dědův příkaz. Trávu pro králíky!

„Provedu generále!“ vyrazil bojový výkřik a uháněl zpátky na zadní louku.

Dominik

Kovář Savio dodělal opravu řetězu a opět vystoupil po dřevěných schůdcích do hořejší světnice. Tetka Pinuccia je někde dole v kuchyni, švagrová Luigina sedí u Brigity na pelesti, něco jí šeptem vypráví, neboť děťátko v kolébce spí. Také kovář našlapuje zticha k polici, která visí na čistě obílené zdi vedle okna. Na polici stojí vedle hliněných džbánků také zrcátko v dřevěném rámečku. Kovář sahá za ně, Brigita sleduje očima každý pohyb muže. Ví předem, co Karel na poličce hledá, mezi ní a Karlem není třeba mnoho slov, aby si rozuměli, jsou jako jedna duše. Dívá se na pěknou postavu, na kovářsky klenutou hruď, nikdo ve vsi se jejímu muži nevyrovná, nikdo tu nemá tak lesklé vlasy jako on. A teď si je kovář pročesává hřebenem, který konečně za zrcátkem našel.

Pojednou se Karel obrátí, hřeben ještě ve vlasech, podívá se na ženu a usměje se. I její oči mu odpovídají úsměvem. Luigina se po něm také ohlédla, došla jí právě nit vyprávění. Zdá se jí, že ti dva by chtěli být sami. Vstala, podívá se po slípkách, ještě dnes nedostaly zrní.

Jen Luigina odešla, kovář nahlas uvažuje: „Bylo by nejlíp chlapečka odnést ke křtu ještě dnes. Snad bych měl skočit na faru, dohodnout se na hodině, kdy má pan farář čas. A jakpak bychom svého syna měli pojmenovat?“

„Nemohl by se jmenovat Dominik, tatínku?“ Brigita vyslovila své přání nesměle, takový je už způsob, kterým vždy projevuje svůj názor. Jen jako skromný návrh, už tónem hlasu naznačuje, že je ochotna ustoupit, kdyby byl Karel mínění jiného. Tím větší je pak její radost, když slyší, že manžel souhlasí.

„Právě na tohle jméno jsem myslel, maminko.“ Po pravdě řečeno, kovář by byl raději volil jméno jiné. Jejich prvorozený byl také Dominik, ale jen krátce se z něho těšili. Brzy ho v dřevěné truhličce odnášeli na hřbitov. Raději na ten žal nevzpomínat. Jenže Brigita chce asi v druhorozeném vidět náhradu za ztraceného, může on jí tu útěchu odepřít? Kovář odložil hřeben zase na poličku, podíval se do zrcátka, zdali je pro pana faráře slušně učesán a usedl na židli.

„Jméno bychom tedy měli. A teď abychom přemýšleli o kmotrech.“

„Jakápak starost,“ ozvala se Luigina ve dveřích. „Od čehopak jsem tu já?“ Střepávala ze zástěry zbytky plev, které se jí zachytily v záhybu. „Slípkám jsem nasypala, máte pěkné chocholky.“

„Copak může mít chlapec jen kmotru?“

„Tak pozvi nějakého kmotra ze vsi; můj by z Kastelnuova přišel také rád, ale vy asi se křtem budete pospíchat. I nevadí, postojím-li v kostele vedle cizího mužského, možná, že vedle mne postojí rád.“ Luigina mluvila živě nejen slovy, ale i rukama, mluvila ráda a hodně, byla jí vždy plná světnice.

Brigita se ozvala slabým hlasem, že jim přece truhlář Gianoglio přislíbil kmotrovství, copak si Karel nevzpomíná?

„Málem bych byl na něho zapomněl. Tak abych cestou na faru zaskočil také k truhláři.“

„To tedy aby se uchystalo nějaké pohoštění, bude-li křest ještě dnes odpoledne,“ zastupuje Luigina samozřejmě hospodyni. „Nepotřebuješ-li mě tu, Brigito, raději abych šla dolů do kuchyně.

Odpoledne téhož dne, 2. dubna 1842, stál v místním farním kostele truhlář Gianoglio ve svátečním kabátě u křtitelnice, vedle paní Luiginy Saviové, která si na to vzala sváteční živůtek, u krku k zapínání, pěkně zdobený. Držela na rukou malého Dominika Savia, svého synovečka, za něhož se kmotr odříkal ďábla i vší pýchy jeho a vyznával, že věří v Ježíše Krista. To pak oba kmotři v sakristii ještě stvrdili svými podpisy, totiž třemi křížky, protože psát neuměli.

Nato kmotr truhlář vsunul kmotřenci pod povijan na památku zlatý peníz, kmotra nelenila a přistrčila pod povijan také dárek svůj.

Šťastný den byl ukončen večeří bohatší nežli obvykle. Pro ni zahynul kohoutek na rožni a slepice v makarónech. Kmotrové i přizvané sousedky měli mastné brady a makaróny i drůbež zapíjeli vínem, na zdraví malého světoobčana, který toho večera chvílemi pokojně spal a chvílemi plakal, asi nad ztrátou ráje, z kterého tak nenadále spadl do tohoto hlučného světa.

První kroky do světa

Jarní deště se vystřídaly s letními úpaly, tráva na lukách byla dvakrát posečená, co nevidět oblékne podzim stromy do pestrých barev. Pak vítr zafoukne silněji, smete strakatinu pestrého listí do příkopu, vystele jimi chodníčky a hvízdne na sněhovou paní.

A zatím co se střechy domků v osadě Svatého Jana u Rivy pokryjí bílým pápeřím, v domku kováře Karla Savia dvě malé dětské nožky odkopávají pleny a netrpělivě se derou z pod pokrývek. Nad rozhoupanou kolébkou se naklání usměvavá maminka Brigita a v rytmu kolébání zpívá písničku beze slov, které rozumějí jen maminky a nemluvňata - houpy hou, houpy hou.

Když se další jaro začalo rozhlížet po kovářově zahrádce očima fialek, Brigitina písnička zní již trochu jinak, levá, pravá, touhle nožkou, druhou nožkou, bác! A pak se Karel Savio dočkal chvíle, kdy se za ním do dílny přibatolil malý Nik blaženě žvatlaje tá-ta, táta.

Otec kovář vzal děcko za ručku, která se v jeho dlani ztratila jako sirka, zapadlá do pařezu. Vidíš, Niku, tohle je oheň. K tomu se nesmí. Ke kovadlině také moc blízko nechoď! Když kuji, mohla by padnout jiskra na tebe. Měl bys bebíčko. Hodný Nik si sedne tuhle a může si hrát a cinkat řetízky, ale nesmí je dávat do pusy, ano? Kupodivu, Nik jako by opravdu rozuměl, sedne si stranou do kouta kovárny, anebo na dvorek před dílnu. Dívá se na tátu, na kolem pobíhající slípky, na kočku Mindu, jak se protahuje na sluníčku. Pocinkává řetízky, které mu dal tatínek do klína, provléká dřívko železným kroužkem a pobroukává si při tom chválu života v řeči, srozumitelné jen jemu a andělům, kteří se ještě usmívají v jeho čisté dušičce.

Když se z kuchyňského okna vedle kovárny ozve maminčin hlas, který ho volá k misce kukuřičné kaše, malý Nik se poslušně zvedne a odcapká do domu. Někdy přiběhne Tonio. Má Nika raději než vlastního bratříčka. Vyřídí vzkaz od dědečka, anebo jen vypráví strýci kováři o klukovské rvačce za humny, zatímco Nikovi cinká před nosíkem podkovou o podkovu.

Také se dovede změnit ve čtyřnohého koníčka, na jehož hřbetě blažený Dominiček jede kamsi daleko - až na konec světa - až ke kozímu chlívku. Někdy si Tonio vzpomene na prožité dobrodružství s psancem a tu se ptá kováře tiše, tajuplným hlasem: „Strýčku, co myslíte, nechytili ho?“

„Ale nechytili. Jistě dojel do Turína bez nehody.“

„A v Turíně ho již nikdo honit nemohl?“

„Byl to uprchlík ze Sicílie. Honili ho burbonští. V Turíně vládne král Karel Albert Savojský.“

„Tak na Sicílii mají jiného krále, strýčku? Ale proč? Lidé tam přece mluví jako my, že ano?“

„Inu, chlapče, to je politika, tomu ty ještě nerozumíš.“

„Ale já bych tomu chtěl rozumět.“

„Kdybys chodil do školy, více bys toho věděl.“

„Škola je jenom pro ty, kteří chtějí být pány, říká maminka. A my na to nemáme.“

„Škola je dobrá pro každého. Jenže - já to vím také až teprve teď.“

Tonio to zamlouvá. „Raději mi, strýčku, řekněte, co tím ten uprchlík myslil, když říkal, že nás chce osvobodit. Jak to myslil? Od čeho osvobodit? Vždyť náš král je hodný, či ne?“

„Myslel to takhle: Všichni lidé v této zemi jsou Italové, mluví stejnou řečí, ale nejsou pod stejnou vládou. Naše země je rozdělena na sedm malých státečků. Náš piemontský král, Karel Albert, je na poddané hodný. Neapolský král, který vládne také na Sicílii, je tyran. Ti ostatní vládci jsou někdy lepší, někdy horší, protože více dbají na slávu svou nežli na slávu Boží. Pak jsou z toho války, vpadnou sem nepřátelská vojska z větších sousedních států a naši páni musejí poslouchat pánů ještě větších.“

„Ale, strýčku, cožpak král musí také někoho poslouchat?“

„Nu, jakpak je tomu dlouho, co našemu Piemontsku poroučeli Francouzi? Královská rodina musela do vyhnanství na Sardinii. Tys ještě nebyl na světě a já se teprve na svět chystal, když císař Napoleon si s italskými knížaty a králi hrál jako s dřevěnými panáčky.“

Tonio se rozpomněl - císař Napoleon, to je ten generál z Korsiky, jak mu o něm vyprávěl dědeček. Prý to s ním nakonec dopadlo špatně. Zemřel všemi opuštěn někde na pustém ostrově. Jenže Toniův dědeček ho měl rád a říkal, že Napoleon, i když byl císařem francouzským, byl stejně Ital, vždyť se narodil na Korsice. A dědeček také říkal, že se Piemontsku vedlo za Francouzů líp nežli za Rakušanů.

„Tak jsme u toho, Tonio, co si myslil ten sicilský jezdec. Máme ovšem v Turíně svého piemontského krále, ale naším sousedem je Rakousko, velký, mocný stát, ten má Itálii v hrsti, poroučí tu králům i knížatům. A někteří Italové myslí, že by bylo na čase klepnout toho souseda přes prsty, pak všechny italské státy spojit, udělat jednoho krále a jednu velkou Itálii. Někteří zas nechtějí ani krále a chtějí udělat republiku.“

„Jéje, strýčku, jak to všechno víte?“

„Nu, při mém řemesle se člověk leccos dozví. Nedávno jsem byl v Kastelnuovu, to je město, víš, a tam jsem se moc dověděl, co je ve světě nového.“

Tonio chvíli přemýšlel a pak řekl: „Už tomu rozumím. Ten jezdec asi něco dělal proti jejich sicilskému králi, aby už nebyl králem. V Turíně se bát nemusí, protože tam už jeho král nemá moc, když je tam zase král náš.“

„Myslí ti to docela dobře,“ zasmál se kovář. „Jedině náš král, Karel Albert, je nakloněn myšlence, aby se celá země sjednotila. Tonio, ne abys to naše povídání někde opakoval mezi kluky. Mohlo by vyjít najevo, že jsme tu ukryli politického uprchlíka, a byly by nepříjemnosti. I v našem kraji jsou někteří páni, kteří burbonskému rodu nadržují. Ti karabiníci byli odněkud zblízka, chlapče. Páni si hrají do ruky.“

„Už jste někdy viděl našeho krále, strýčku?“

„Neviděl a vidět netoužím,“ kovář jen mávl rukou. Pak se rozhlédl kolem se spokojeným úsměvem. „Sám jsem králem tady, v tomto svém malém království.“

Tonio nebyl tak skromný. „Já bych krále vidět chtěl. A také ho uvidím. Víte, strýčku, půjdu se učit do Turína řemeslu.“

„Nu, to ještě uplyne trochu vody,“ mínil kovář.

„Až mi bude dvanáct. To uteče. Chtěl bych se učit zahradníkem. Ale dědeček říká, že když je strýc Ugo v Turíně zedníkem, že mě vezme s sebou na stavbu.“

Dříve však, nežli si Toník svázal uzlík na cestu, stěhovali se Saviovi. Přišlo to nečekaně. Skoro většina půdy v Rivě, kam osada Svatého Jana patřila, byla majetkem jistého šlechtice. Ten byl nakloněn starému řádu a nesouhlasil s novým politickým hnutím, které usilovalo o sjednocení Itálie. Byl to starý mrzout, rozmařilý život u různých knížecích dvorů mu zanechal na památku důkladnou pakostnici. Bolestivé loupání v kloubech proměnilo dlouhé, bezesné noci starého pána v nevraživé úvahy o zkaženosti mladého světa, který si dovoluje žádat konstituci, to je vládu, ve které by také měli co mluvit lidé neurození. Ó té drzosti! Kampak se podějí vévodové, knížata a králové, kam jejich mocní ministři a ty rozkošné kratochvíle u dvora, když se Itálie slepí v jeden celek? Copak se to hodí, slepovat takové křupavé, krásně vypečené houstičky v jeden nerudný bochník chleba? Na toto přirovnání byl hrdý a často je opakoval sobě i svým nejbližším. Také v Neapoli u dvora zažil nejedno příjemné dobrodružství v mladších letech, a proto nepřítel dynastie burbonské byl i nepřítelem jeho. Kterak se dověděl, že sicilský štvanec se zachránil před pronásledovateli úkrytem u kováře? Zahlédl stařeček Lemmi na louce přece jen cizího jezdce? Zmínil se o tom před někým, kdo pánu donášel? Toho se kovář Savio jen dohadoval, když mu jednoho dne panský výběrčí oznámil, že se mu zvyšuje nájemné za kovárnu a pole; dále, že má ještě dluh z minulého roku a nemůže-li zaplatit ihned, aby se z osady vystěhoval.

Tehdy tvář Brigitina zesmutněla, Karel chodil celý den nemluvný.

Druhého dne se rozhodl. Půjde se poradit s příbuzenstvem do Kastelnuova. Peníze na hotovosti v kovárně nejsou a i kdyby byly, tak vysoké nájemné platit nemůže a nechce. Je-li to msta, dnes by zaplatil a zítra si pán vymyslí jinou škodolibost. Dovolá se chudý člověk spravedlnosti? Kromě Boha mu nikdo nepomůže.

Z Kastelnuova se kovář vrátil domů s vyjasněným čelem. „Všude chleba o dvou kůrkách, maminko. I v Murialdě nám bude chutnat.“

„Věděla jsem, že nás Pán Bůh neopustí.“ Brigita se už zase usmívá a klidnými pohyby sundává se stěn kříž a několik obrázků svatých a světic, aby je balila k odjezdu.

Malému Nikovi ještě nebyly dva roky, když se stěhovali. Ale už pěkně mluvil. Na voze, přikrytém plachtou, bylo naloženo trochu kovářského nářadí, kuchyňské náčiní, složili tam i širokou postel, stůl a lavici. Mezi věci vměstnala maminka otep slámy. To byla pohovka pro ni a pro chlapečka. Tatínek Savio zapřáhl do vozu koně, vypůjčeného od truhláře, vzal opratě do rukou, ještě se naposled ohlédl po kovárně a chtěl říci hyjé, když tu přiběhl, všecek uřícený, Tonio. Málem by zmeškal rozloučení se strýčkem kovářem, s kterým si tak pěkně vyprávěli a který ho poučil o tolika zajímavých věcech. „Strýčku kováři, vezměte mě do Murialda s sebou. Stejně musíte šimla přivézt s károu zpátky, tak bych se pak zase s vámi vrátil.“

Ale Brigita zasáhla: „Ne, Tonio, tvá maminka by měla o tebe starost, jistě jsi jí nic neřekl, jak tě znám. Zlobila by se na nás i na tebe.“

„Ona se bude zlobit stejně,“ svěřuje se Tonio. „Rozbil jsem hrnec. Ještě to neví.“

„Proto ty chceš ujet,“ zasmál se kovář.

„Ale ne,“ brání se Tonio. „Chci ještě chvíli užít Nika.“ Vytáhl z kapsy vrbovou píšťalku.

„To je, Niku, pro tebe na památku.“ Ještě chlapečkovi ukázal, jak se do toho fouká, aby to pískalo. Malý Nik objal staršího kamaráda a Tonio mu ještě slíbil, že se za ním jednou do Murialda podívá. Tatínek Savio švihl bičíkem koníkovi nad hlavou, vůz vyjel na silnici a Tonio ještě chvíli za ním běžel. Pak už na sebe s Nikem jen mávali.

Byl začátek měsíce října. Úroda s polí byla většinou sklizena. Ráno bylo již chladné, sluníčku to trvalo déle, než se vymotalo ze závoje mlh, ale když vůz vyjel na silnici, nebe bylo jasné. Podél cesty, kudy Saviovi jeli, rděly se keře s rudými šípky. Krajina byla rovná, koníkovi se jelo dobře, spokojeně přikyvoval hlavou k jednotvárnému hrčení kol. Kovář seděl návoze mlčky, hlavou se mu honily starostlivé myšlenky.

Znovu začínat v novém místě je vždy spojeno s potížemi. Budou mít v Murialdu dobré sousedy? Domek, který tam pronajal, je na konci vesnice, na kopci. Kovárna tam není. Prozatím bude docházet na výpomoc do kovárny do Kastelnuova, pokud nebude práce na poli. Bude to asi výdělek při tenčím krajíci chleba. Murialdo je roztaháno po kopcích, na políčkách a na vinicích obdělávají půdu kravami, ty se kovat nemusejí. Do Kastelnuova bude za prací každý den šlapat hodinu cesty.

Brigita, sedící vedle malého Nika, nemá čas připouštět si pošmourné myšlenky. Chlapeček se jí stále vyptává. Vidí z vozu tolik nových věcí! Prstíkem ukazuje k šípkovému keři u příkopu. „Maminko, co je tamhle to červené?“

„To jsou šípky, drahoušku. Nejdříve keř rozkvetl růžovými kvítečky, pak ty šípkové růžičky dozrály v plody.“

„A proč?“

„Aby ptáčci v zimě je mohli zobat a neměli hlad.“

„Tamhle sedí ptáček, mami! A zpívá.“

„Ano, děkuje Pánu Bohu za ty šípečky. Slyšíš, jak zpívá - dík, dík? A také volá na tebe - Nik - Nik - Nik!“ Z toho má Nik velkou radost. Pošle ptáčkovi pusinku, nejraději by slezl s vozu a běžel k příkopu, aby si mohl na šípky sáhnout - já bych zkusil jeden do pusy, jak to ptáčkům bude chutnat - ale maminka to Nikovi vymluví, teď se nemohou zdržovat, až dojedou, v Murialdu jistě budou šípky taky. Nikovi se zdá, že už jedou dlouho.

„A proč musíme jet do Murialda?“

„Do Murialda jedeme, protože se tam stěhujeme.“

„A proč se stěhujeme?“

„Protože musíme. Děláme to neradi. Ale víme, Niku, že nás má Pán Bůh rád a že nás neopustí. On umí všechno zlé obrátit časem k našemu dobru.“

Malý Dominik poslouchá pozorně, i když všemu nerozumí. Rozumí však maminčinu úsměvu, který ho hřeje. Z toho úsměvu chápe, že vše, co od maminky slyší, je dobré a krásné. A usmívá se také.

Dojeli do Kastelnuova, když na tržišti kramáři skládali stánky. To bylo znamení, že co nevidět začnou kostelní zvony vyzvánět polední Anděl Páně. Saviovi zastavili před kovárnou Evasia Savia, Nikova strýčka. Otec Karel otočil opratě kolem kolíku u sedadla vozu, seskočil na zemi a nejdříve šel dát šimlovi otýpku sena. Maminka Brigita sjíždí se slámy zadním východem zpod plachty a pak teprve Nika opatrně snesli na zem, zatímco kolem vozu již zní několik cizích hlasů. Nik zahlédl ze strýce Evasia jen ohnutá záda, neboť kovář Evasio prohlíží nejdříve šimlovi kopyta, jen tak z řemeslného zvyku a také z příbuzenské ochoty, aby pak Karel dobře dojel do Murialda, i když už to je z Kastelnuova jen hodinu cesty. Potom Evasio poplácal kobylku po šíji se slovy, že je to pěkný kůň, načež se rozpomene, že by si s Karlem a Brigitou měli podat ruce.

„Zdrávi dojeli, pozdrav Bůh!“ repetí také teta Luigina, otře si dlaně o široké boky, pak teprve potřese oběma hostům rukou a skloní se nad Nikem. „No, požehnej Pán Bůh, z tebe už je chlapík! Pěkně rosteš, můj milý kmotřenečku. Tak pojď, pojď, dostaneš polentu s medem. A jakpak se vám jelo, milí drazí? Pěkné počasí, což? Všechno si povíme, jen už pojďte dovnitř, něco teplého do žaludku po té cestě vám přijde vhod.“

Teta Luigina při tom pobíhá sem a tam, hned se obrací na Brigitu, hned na Karla, pod plachtu na krámy nahlédla, koni přinesla putýnku vody. A při tom stále se jí řine z úst potůček slov. Má ráda lidi kolem sebe, je ve svém živlu.

Nik se nesměle rozhlíží kolem. Vtom ho uchopily silné, chlupaté paže strýce Evasia a Nik se vznáší vysoko nad hlavami všech.

„Ewiva! Ať žije náš nejmladší host! Ať se rozkouká po Kastelnuovu!“ natřásá kovář Evasio synovečkem ve vzduchu.

„I jdi, ty medvěde, tobě patří do ruky kladivo a ne dítě,“ durdí se teta Luigina a honem Nika, který nabírá do pláče, bere do své náruče.

„Všecek se polekal, chudinka. Nu, to nic, maličký, koukej, Hektor tě vítá, běž, pohlaď ho.“

Ze zádvoří vyběhl hnědý chundeláček, přátelsky vrtí chvostem a s nakloněnou hlavou se dívá na Nika. Klučík pohladí Hektora, který skákáním dává najevo, že přátelství je uzavřeno. Všichni pak vyjdou po rozvrzaných schodech na pavláčku, voní to tu senem z vedlejší půdy.

Strop ve světnici má zčernalé trámy, ale všechno tu zjasňuje velký kříž mezi okny, ověnčený bílými květy. Na boční stěně visí obrázek svaté Rodiny, právě takový visel na zdi v domku ve Svatém Janě.

Nik se hned cítí více doma. Hosté s kovářem Evasiem zasedli za široký stůl, kovářka přináší plnou mísu, staví ji doprostřed a před každého položí lžíci. Všichni se přežehnají, Evasio, jako hlava rodiny, řekne za všechny milému Pánu Bohu, že mu děkuje za pokrm, který jim dává v čas příhodný, aby jim k tomu požehnal. Potom si popřejí dobré chuti a všechny lžíce putují směrem k míse a od mísy k ústům. V takovou chvíli i kmotra Luigina musí mlčet, při jídle se řeči nevedou.

Když je mísa vyprázdněna, přijde na řadu bílý chléb s máslem a medem, neschází ani džbánek vína. Pak se teprve rozpovídají, jaká byla letos úroda, na sklizeň že bylo letos dobré počasí a také na vinicích je toho roku požehnání. To v roce jedenatřicátém, když nastoupil na trůn náš král Karel Albert, pamatuješ snad, jak byly ty dlouhé deště a potom krupobití zničilo úrodu? Ještě k tomu ty nepokoje, sbíralo se vojsko do Savojska proti plukovníku Ramorimu, co vedl ty mazziniány.

„Ale ne, to bylo ve čtyřiatřicátém,“ odporoval Evasio. „Málem by mě byli vzali do vojska, jenže jsem tehdy nebyl zdráv. Pamatuji si to přesně. Povstalci Mazziniho to tenkrát projeli. Garibaldi byl odsouzen k smrti, ale utekl tomu. Dnes už král jinak smýšlí a sjednocení Itálie je nakloněn.“

„Ten Garibaldi jim šikovně vyklouzl. Je prý někde v Americe, i tam pomáhá bojovat za svobodu temnějšího lidu. Tuhle jsem o něm něco četl v novinách.“

Karel Savio se zamyslil. Vzpomněl si na uprchlíka ze Sicílie, ten také hořel pro sjednocení Itálie. V Turíně už pronásledován nebude, když i král se přiklání k novým proudům.

„Ještě si půjčuješ noviny od učitele?“ zeptal se Evasia. Kastelnuovský kovář uměl číst, Karel mu tak trochu záviděl.

„Ano, vždy večer se u něho sejde několik známých na kus řeči o politice.“

„Dejte už pokoj s politikou,“ durdí se Luigina. „Že vás to, mužské, baví, co si páni mezi sebou vyřizují. Pro nás, obyčejné lidi, to stejně málo dobrého přinese.“

Ale Evasio dále vedl svou, že nová ústava, o kterou usiluje, by přinesla rovnost všech před zákonem a to by mohlo být dobré i pro obyčejné lidi. Do toho vpadla Luigina zcela nevhodně zprávou, že soused krejčí se jí poslední dobou nelíbí. Valem se tratí, pokašlává, žloutne. Dlouho už asi jehlou píchat nebude a bude ho škoda, je to dobrý člověk. Evasio si vzpomněl, že před půlhodinou viděl jít ke krejčímu hosta.

„A kdo by to mohl být?“ Luigina si zvědavostí olízla rty a dychtivě visí na rtech kovářových.

„Jeho bývalý podnájemník, však ho pamatuješ.“

„Don Bosko.“ Luigina poposedla překvapením a hned se obrátila na Brigitu s rozzářenou tváří: „To je mladý kněz, rodem z Becchi, však je to kousek od Murialda, slabá půlhodinka. To je kněz! Toho bys měla znát. To je člověk -“, rozhodila rukama na znamení, že se to nedá vypovědět.

„Umí to s dětmi tak pěkně,“ doplnil Luiginino nadšení Evasio, „že všichni kluci z Kastelnuova jsou do něho zblázněni, kdykoliv se tu objeví. On totiž teď bydlí v Turíně, ale jde-li navštívit bratra do Becchi, neopomene se zastavit také u starých přátel tady v Kastelnuovu. Vždyť tady studoval.“

„Copak takový pán jako kněz se baví s kluky?“ divila se Brigita. „To náš pan farář je uměl držet pěkně zpátky. Když šel po vsi, do kluků jako když hrom udeří, hned byli každý schovaný někde za vraty. Netroufali si ani vejít mu do cesty.“

„A to zas don Bosko ne. Ten sám chlapce volá, vypráví jim veselé příhody a na každého se tak pěkně usmívá, jako by ho považoval za sobě rovného.“

„Některým pánům v Turíně se prý jeho chování nezamlouvá,“ skočil Evasio své ženě do jejího nadšeného chválení. „Prý se tím zahazuje, že si všímá všelijakých výrostků. Jen kdyby ti ostatní páni měli tak zlaté srdce jako náš Jenda, to by to vypadalo na světě jinak.“

„Říkej mu don Bosko, jak se sluší a patří,“ okřikla Luigina kováře. Ale hned se omluvně obrátila na Brigitu, že Evasio zná dona Boská ještě jako studentíka a na ten kněžský titul si nemůže zvyknout.

„Bodejť, kdyby nebylo mne, byl by z něho františkán,“ směje se Evasio. „Ještě dnes ho vidím, jak šel tehdy po cestě všecek utrápený. Povídám, Jeníku, copak se ti stalo, že koukáš jako za půl soldu nic; a on na to, právě že ty soldy mi scházejí, to mě trápí. Nemám na studie v semináři. - Tak co míníš dělat? A on na to - budu muset vstoupit do františkánského kláštera, aby mě nechali vystudovat na kněze. Ale pořád mi něco v duši říká, že takhle si to Pán Bůh se mnou nepředstavuje. Tak nevím, co dělat. A já na to, Jeníku, františkánský hábit je hoden vší úcty, což o to, jenže - nemáš-li velkou chuť do něho vlézt, tak se nenuť a dojdi si za naším donem Cafassem. To je přece náš rodák z Kastelnuova, dobrý člověk, svatý kněz, ten ti jistě poradí a pomůže. A vidíte, Jeník mě poslechl a dobře udělal.“

Evasio se rozhlédl vítězně po posluchačích a pak sáhl do džbánku s vínem. „Na zdraví našeho dona Boska!“

Teď zase převzala slovo kovářka: „Don Bosko se učil tady v Kastelnuovu na latinské škole a bydlil u našeho souseda krejčího. K nám chodíval jako domů, i v kovárně pomáhal a tím si přivydělával. Jeho matka, Markéta Bosková, je vdova, moc mu toho z domu dávat nemohla. To byste koukali, jak uměl Jan Bosko bušit perlíkem do kovadliny!“

Kovář Evasio přisvědčil, to že je pravda, sílu měl Jenda jako rozený kovář. „Lidičky, ten rozlouskl ořech ve dvou prstech, to ani já nedovedu.“

Kovář se podíval na své silné ruce, roztáhl nad stolem všech deset prstů. „Posledně, když jsem s ním mluvil, říkal, že bydlí v nějakém kněžském ústavě a pořád ještě studuje, ačkoliv už je vysvěcen. A vyhledává opuštěné učně, toulavé výrostky, vodí je v neděli na vycházky, hraje s nimi různé kratochvíle a učí je při tom křesťanskému životu. Když o tom začne don Bosko mluvit, o těch chlapcích totiž, člověk se nestačí divit, jak to vypadá ve velkém městě mezi chudinou.“

„A to zas neříkej, že by don Bosko běhal s výrostky někde po polích za Boží neděle, to se přece na kněze nehodí, to ses asi přeslechl, Evasio,“ Luigina se podezřívavě podívala do džbánku a na manžela.

Ale Evasio se smál: „Tomu ty matko nerozumíš, jsi tak říkajíc jen hloupá ženská a don Bosko je studovaný, on ví lépe, co se na kněze hodí a co ne. Kdepak máš v evangeliu něco proti výletům do přírody, he?“

Karel Savio mínil, že teď se ve světě leccos mění, co dříve nebylo, to se stává.

Brigita se usmívá a hladí při tom Nikovy vlásky. Chlapeček sedí mamince na klíně, chvílemi si hraje s uzlíkem na jejím šátku, který se jí svezl s vlasů na šíji, chvílemi se dívá na velké lidi a snaží se něco z jejich vyprávění pochytit.

„Představte si, že těch výrostků, kteří se v neděli táhnou za donem Boskem v Turíně, je někdy až čtyři sta. Sám bych tomu nevěřil, kdybych to nebyl slyšel přímo od něho. Jenže v tom ústavě, kde Jeník bydlí, někteří důstojní páni ten klukovský rámus pod okny těžko snášejí.“

„Tomu se nedivím, čtyři sta klukovských hlasů už něco vydá,“ míní Luigina, která teď neví, má-li být ještě pohoršena nebo již nadšena jako Evasio, který při vyprávění rozjařeně bouchá pěstí do stolu.

„To je chlapík, co? Ani mu nenapadne, aby se těmi důstojnými pány dal odradit. Začal se s chlapci scházet na ty vycházky někde jinde, trochu dále od kněžského ústavu, ale zůstal jim věrný.“

„Potíže má každý člověk, ale ty nutno přijímat jako zkoušku křesťanské trpělivosti a odevzdanosti do Prozřetelnosti Boží,“ řekl Karel Savio a mínil tím nejen dona Boska, ale i sebe a svou rodinu. Brigita se podívala na muže a pochopila, nač naráží. Povšimla si, že je dnes málomluvný, jistě ještě stále ve svých myšlenkách zápasí se starostmi.

„Kolik máte letos slepic?“ schválně začala mluvit o hospodářství.

„Pojďme se podívat na dvůr!“

Muži se dostali také na jinou kolej myšlenek a rozpovídali se o podzimních pracích na polích. Všichni vyšli na dvůr. Nik se držel maminky za ruku. Slunce hřálo jen mírně, platan, stojící v koutě dvora, pokrýval zemi pod sebou žlutými plátky.

„To nám podzim platí svým zlatem, že jsme v létě byli pilní,“ žertoval Evasio, když malý Nik zvedl se země jeden krásně zbarvený list a podával jej strýčkovi. Potom muž zašli do kovárny, aby si prohlédli nové dmýchací měchy, které si kovář Evasio nedávno pořídil. Luigina svolávala slípky a Brigita zavedla Nika ke kozímu chlívku, aby se podíval na bílé kůzle. Chundelatý Hektor přichvátal také a nečekaně obšťastnil Nika psím políbením, když se chlapeček k němu sehnul. Nikovi ten projev lásky nevadil, ale maminka Brigita honem otírala Nikovi tvářičku kapesníkem.

„Z toho si nic nedělej,“ směje se kmotra. „To je dobré znamení. Koho má Pán Bůh rád, to mají i zvířata ráda. Bude z Nika dobrý člověk.“

Kluk, ale jaký!

Murialdo byla vesnice na počet obyvatel malá, na rozsah velká, protože rozhodila své domky a hospodářství po několika kopcích. Krajina kolem Murialda byla na pohled příjemná, rovina se střídala s pahorky, hájky s vinicemi. Tu a tam se v lukách kupily chomáče listnatých stromů, tu a tam byly kousky políček.

Větší část murialdských stavení se tlačila na kopci, do něhož stoupala cesta dosti rázně. Tam stál kostelík, zasvěcený svatému Petrovi, a nedaleko za ním, opět kousíček nebi blíž, bylo malé hospodářství, které si v roce 1844 pronajali Saviovi a bydleli v něm téměř deset let.

Domek byl jednopatrový s dřevěnou pavlačí do dvora, ze kterého také byl vchod do domu. Pod okny, která vedla na cestu, byla malinká květinová zahrádka. Kvetly tam macešky, dva trsy kosatců a růžový keř.

U zdi mezi okny byla kulatá studna. Naproti přes cestu se na malé viničce pnuly keříky révy po drátech, natažených mezi nízkými kůly. Odtamtud, z vozové cesty, byl pěkný rozhled do okolí. Vlevo bylo vidět na kopec, který hostil malou osadu Becchi, vpravo se dohlédlo na město Kastelnuovo a mezi tím se zelená sukýnka krajiny vlnila vršky s krajkovím vinic a stromů.

Dům byl z červených cihel, také vrata do dvora, stavěná do oblouku, byla cihlová. Otevírala se na dvě velká dřevěná křídla, vesele natřena na zeleno, v jednom křídle byla malá dvířka, ta se Nikovi velmi líbila, protože krásně vrzala.

Vzadu běžel dvorek s kopečka, zastavil se až v ořeší, kde byla louže pro kačeny. Pak už bylo pole a na obzoru vršky, vinice a stromy. Po obou stranách měli Saviovi sousedy, ale pak vesnice končila a dále byla jen pole.

Když se vršky pokryly sněhem a vítr zkoušel odolnost holých stromů, bylo příjemné posedět u krbu při sousedském povídání. Tu pak malý Nik slýchal vyprávění o dávných válkách a bojích, které kdysi plenily zdejší kraj a zničily také středověký hrad, podle kterého město Kastelnuovo podědilo jméno. Zatímco maminka šila, Nik sbíral nitky a ústřižky látky z podlahy a sestavoval si z nich na stole domečky a panáčky. Poslouchal při tom, o čem si sousedé s tatínkem vyprávějí. Dovídal se o loupežnících, kteří se potulují po silnicích, aby přepadali bohaté pocestné, o vojenských zbězích, kteří tu nebo tam zaklepali v noci na okno a prosili o krajíc chleba, aby se loupežníky stát nemuseli.

V dětské mysli se tvořila představa, že kdesi za dveřmi domova, tak blaženě poklidného, je neklidný svět, že lidé nejsou stejní, jsou silní a slabí, jsou šťastní a nešťastní, jsou mocní a ubozí.

„Maminko, proč dobývali hrad?“

„Chtěli jej mít pro sebe.“

„A proč chtěli?“

„Protože chtěli na tom hradě poroučet.“

„A proč ti vojáci utekli do lesů?“

„Už nechtěli poslouchat své důstojníky.“

„A proč nechtěli?“

„Člověk raději poroučí než poslouchá.“

Nik chvíli myslí, pak překvapí maminku otázkou zcela nečekanou: „Ježíšek také nerad poslouchá?“

„Ale, Niku, Ježíšek svého nebeského Otce tak poslouchal, že když byl velký, šel dobrovolně zemřít za nás na kříži.“

„Tak když byl Ježíšek poslušný, já chci být také,“ rozhodl se Nik.

Muži si dětského žvatlání s matkou příliš nevšímají, ale Brigita cítí dojetí. Odkud se v tom malém stvořeníčku bere tak správné poznání a tolik dobré vůle? Ve své prostotě si matka neuvědomuje, že její vlastní slova, skutky, ba i myšlenky působily na duši Nikovu nejen teď, ale již dávno před tím, nežli se narodil.

Meluzínu vystřídal jarní vánek, třešeň poblíž ořeší se obalila květy. Než na stromě třešně uzrály, snesl Karel Savio z půdy kolébku a jednoho dne, když se Nik vrátil ze sousedovic dvora, kde si hrál s Beppem a Menikem, ležela v kolébce živá panenka. Nik se dověděl, že je to jeho sestřička a budou jí říkat Rajmička. To bylo překvapení! Hned se s tou novinou běžel pochlubit kamarádům.

V Murialdě je dost malých dětí a dost místa pro jejich dovádění. Malý Nik má děti rád, o společníky ke hře nouzi nemá. Jenže hra není u něho na prvním místě. Každého rána, když se probudí, vidí maminku při nějaké práci. Tatínek je již někde v poli nebo v Kastelnuovu v kovárně. Nik se nadzvedne, protře si oči, řekne dobré jitro mamince, panence v kolébce, kosovi v kleci u okna, kocourovi, který se vrátil z nočních toulek, i hadrovému panáčkovi, který spal s Nikem. Maminka popřeje svému velkému chlapci (malá je teď Rajmička) také dobré jitro a udělá mu křížek na čelo, aby byl Pán Bůh s ním po celý den. Nik chytne maminku kolem krku, aby jí ukázal, jak ji má rád, nebo se skutálí znovu pod pokrývku, kde je tak pěkně zahřáto a volá na maminku - hledej mě, já tu nejsem. Chvíli s ním maminka laškuje, někdy se k tomu připlete i kocour a vyskočí na postel, ale maminka nevítaného hosta žene - jedeš odsud, máš špinavé tlapky. Nik se pak skutálí z postele na podlahu, která je cihlová a chladí bosé nožky.

Pak se honem zase vyšplhá na lavici u stolu, kde na stěně visí obraz svaté Rodiny. Nik si klekne, sepne dlaně, upře temně modré oči na Ježíška a hlasitě, pozorně a pomalu říká Pánu Bohu, že mu děkuje za to, že se zdravý probudil, poprosí Andílka strážného, aby ho chránil po celý den a Panně s Děťátkem řekne, že je milostiplná a že ji pozdravuje. Už dávno se naučil slovům modlitby, kterými anděl kdysi pozdravil Pannu v Nazaretě.

Po mnoha dotazech proč a proč mu maminka ta zvláštní slova vysvětlila tak, že jim Nik dobře rozumí. Ví také, že obraz na stěně je pouhý obraz, Ježíšek, ke kterému se modlí, je v nebi a v kostelíčku. Ale ten obrázek je můstkem mezi Nikovým srdíčkem a Ježíškem, po tom můstku se při modlitbě procházejí Nikovy oči a tak doprovázejí jeho myšlenky k Ježíškovi.

Potom se malý Dominik umyje, posnídá teplou polévku, pohoupá Rajmičku v kolébce a ptá se maminky, zdali by neměl nanosit roští na podpal, nebo jestli nepotřebuje něco koupit v krámě.

Krámek tety Suzy je malý, ale je tam mnoho dobrých věcí kromě hrnců, řemínků na biče, soli, cukru a pestrých šátků i slaměných klobouků proti slunci. Voní tam pomeranče, citróny, vidí tam věnce sušených fíků a v jedné přihrádce jsou ukryty sladké rozinky. A je-li tetka Suzy v dobré náladě, vyndá ze skleněné nádoby pestré cukrátko anebo perníček - tu máš, Niku, od cesty a pozdravuj matku Brigitu. Jenže maminka neposílá Nika do krámu každý den. Na dluh nekupuje a za hotové jen to nejnutnější. Zato nějaká drobná práce se pro chlapce najde každý den. Dominiček ji vykoná rád, připadá si, že je už velký, když smí mamince pomáhat.

Po vykonaném úkolu se dívá do maminčiny tváře, je-li spokojena. Maminka neopomene pomocníčka pochválit - vida, jak jsi to dobře udělal, ani jsem nemyslela, že to stihneš tak rychle. Cože, už jsi hotov? - Nik se rozzáří, jak ho pochvala hřeje. Potom se zeptá, jestli už si smí jít hrát, bude s chlapci na louce. Maminka pokaždé svolí a Nik se pokaždé ptá znova. Sousedka to skoro nerada slyší, něco jako závist je v jejím hlase, když matce Brigitě říká: „Poslyšte, Saviová, ten váš Nik jako by ani nebyl klukem, jak je hodný.“

„Prozatím mě nezarmoutil. Ale rozdovádět se umí také.“

„To náš Meniko je proti němu učiněný čertík a Beppe jak by smet. Poslechnou, jen když vezmu proutek do ruky. Nevím, co si s nimi počít.“

„Denně poroučím Nika do ochrany Panny Marie.“

„Naši kluci se musejí ráno a večer také modlit, sousedko. Copak si myslíte, že je k tomu nehoním?“

„Vynucená modlitba je jako hejno vrabců. Každá myšlenka letí jiným směrem. Vy sama se musíte, Marie, za své děti více a vroucněji modlit.“

Zima se utopila v jarních deštích. Murialdské kopce vytáhly zelené fábory a třešeň za kůlnou u Saviů je obsypána květy. Potom stará třešeň odložila květinovou výzdobu a místo ní si rozvěsila po větvích červené náušnice. To je znamení, aby maminka Brigita začala dávat do pořádku dům. Na svátek svatého Petra a Pavla bude v Murialdu pouť, přijedou hosté.

V sobotu k večeru vjela do zelených vrat bílá kobylka s dvoukolovou bryčkou. Na kozlíku vedle kmotra truhláře se zubí Tonio. To bylo radosti! Nik samým spěchem, aby kamaráda honem uvítal, klopýtl na dvorku a natloukl si koleno. Ale to nic, Tonio mu modřinu omyl a už oba míří ke třešni. Tonio se hbitě vyšplhal na strom. Nik to po něm zkouší, je z toho jen odřené lýtko, ale nevadí, to se zahojí, těší Tonio kamaráda a hází Nikovi třešně do trávy, zatímco jeho pusa zpracovává svůj příděl hned nahoře ve větvích.

„Koukej, my máme dvě černé kačeny,“ chlubí se Nik, když Toniovi ukazuje rybníček u ořeší. „Dávám jim vyzobávat kukuřičné klasy.“

Potom utrhne balšánek a přistrčí jej Toniovi k nosu. „Cítíš? To voní, co?“ Tonio má pro Nika také novinu: „Naučil jsem se ministrovat.“

„Co to je?“

„V kostele přisluhuji panu faráři při mši svaté. Ale jen v neděli.“

Maminka Brigita volá na chlapce, aby šli k večeři. Nik jí hned hlásí novinu: „Mami, Tonio se vyučil ministrem. Ale jen na neděli.“

„To snad ne,“ směje se maminka. „Na to jsou jiní páni a nejen na neděli.“

Druhého dne jsou všichni na poutní mši svaté. Nik se pozorně dívá na Tonia. Tonio se nabídl panu kaplanovi, že bude u oltáře přisluhovat spolu s kostelníkem. Teď tam klečí v sněhobílé rochetce, u krku má krásně červený límec. Vypadá tak slavnostně, když přenáší velkou knihu z jedné strany oltáře na druhou.

Nik by nejraději šel k oltáři také, už už vstává, ale maminka ho stáhne zpátky a šeptá, seď hezky a dávej pozor! Nik tedy sedí a hlídá každý Toniův pohyb.

Když vyšli z kostela, Nik prohlásil: „Chtěl bych být jako Tonio. Nemohla bys mě přihlásit u pana kaplana za toho - jak se to řekne?“

Maminka řekla záhadné slovo za Nika a poučila ho, že ještě musí povyrůst, než bude moci být ministrantem.

„Já už jsem velký,“ tvrdil Nik a stavěl se na špičky.

„Až za rok, Niku. Až ti bude pět, poprosím dona Zucca, aby tě vzal k oltáři.“

Čekali před kostelem nejen na Tonia, ale také proto, že tu jsou Saviovi z Kastelnuova, i oni došli na pouť. Pak jdou pomalu, muži se zastavují se sousedy, povídavá Luigina zde má taky své známé a Tonio s Nikem si u pouťového stánku chvíli prohlížejí sladké zboží, než se rozhodnou, co si koupí. Jen maminka Brigita pospíchá domů. Malou Rajmičku doma hlídá zatím jen Anděl strážný a sváteční oběd čeká na dovaření.

„Jestlipak už tě maminka nemusí hubovat?“ zeptala se Luigina Tonia.

„Musí, ale to nevadí. Ona stejně hubuje, i když nemusí.“ Tonio vždycky říká upřímně to, co si myslí.

„Nejsi trochu prostořeký?“

„Maminka říká, že moc, ale mně to tak mluví samo,“ omlouval se Tonio a byl rád, že ho Nik tahá za rukáv, aby se šli před obědem podívat na sousedovic holuby.

Po svátečním obědě oba chlapci stačili ještě prozkoumat všechny taje tmavé kůlny. Zjistili, že u kůlny zahálejí klády, ze kterých by se dala upravit houpačka. Tonio jen ještě stačil slítnout z houpačky na hromadu kamení, prorostlou kopřivami, a už je volal kostelní zvon na odpolední požehnání. Po příchodu z požehnání zkusili kutálet s kopečka staré kolo od vozíku, kterému se určitě stýskalo u špalku na dříví.

Proto si tím veseleji s kopečka poskočilo; byl to závod kdo s koho, Nik se kutálel taky a Tonio pak nevěděl, má-li dříve zvedat Nika nebo hledat kolečko v řípě. Ale to už Nikův kmotr volá na Tonia, že musejí pamatovat na „navrátila“ a že se budou co nevidět loučit. Musejí se ovšem ještě posilnit na cestu, tak hoši, zábava končí, konec svátku, začátek pátku, jedeme domů.

Ačkoliv sluníčko ještě svítilo, Nikovi se zdálo, že najednou na všechno padl mrak. A dal se do pláče. Ne pro natlučené kolínko, poškrábané lýtko, odřený nos, ale proto, že měl rád Tonia a Tonio musí od nich pryč a zase se dlouho neuvidí.

Tonio rozpačitě přešlapuje, také mu najednou není do smíchu, bylo to tu u Saviů hezké a nikdo nebyl mrzutý. A najednou z Tonia vylítlo: „Nechtěli byste si mě tu nechat?“

„Chtěli, nechtěli, žádné smlouvání,“ rozhodl kmotr truhlář, „přivezl jsem tě a zase odvezu, Tonio. Co by tomu řekl dědeček, kdybych dojel bez tebe?“

Rozkaz, generále - mihlo se Toniovi hlavou a hned byl svolný k odjezdu.

„Neplač, Niku, já zase za rok přijedu,“ těšil malého kamaráda. Nik si utřel slzičky ušmudlanou dlaní a druhou rukou zamával za bryčkou, vyjíždějící z brány. A smutek, který cítil, vrýval do dětské duše hluboký zážitek - všechno krásné jednou končí a po radosti přichází žal.

Ale i smutek končí a nové dny přinášejí nové radosti.

Otec Savio v době, kdy nebylo pilno na poli, docházel za prací do Kastelnuova. To pak byl celý den mimo domov. Nikovi se po něm stýskalo, k večeru se již tatínkova návratu nemohl dočkat. Když se slunce nížilo k západu a barvilo nebe karmínem, až se zlatý kotouč skutálel za protější vršek, malý Nik vyběhl ze vrat a po vesnické cestě, směrem ke kostelu, šel tatínkovi naproti. Od sousedů někdy na něho volá Beppe, aby si šel zahrát kuličky, Meniko navrhuje stavění chlívku pro dřevěné prasátko, ale Nik vrtí hlavou.

„Teď nemám čas, jdu tatínkovi naproti.“

Jaká radost, když se známá, statná postava objeví v zatáčce! Nik se neudrží, vykřikne ze všech sil - tatínku! - a to krásné slůvko se třepotá vzduchem jako neviditelný ptáček, který zpívá jásavou píseň v Nikově srdíčku. Bosé nožky chlapce se dávají do běhu samy od sebe, paže se natáhnou kupředu, aby mohly co nejdříve chytit tatínka kolem krku. Karel Savio uchopí synka do náruče a pozvedne jej nejdříve vysoko nad hlavu, pod krásně zbarvenou podvečerní oblohu, a neviditelný ptáček v Nikově srdci se rozezpívá ještě jásavě ji. Také otcův hlas hlučí, jak se láska prodírá z kovářova srdce na povrch prostými slovy každodenní všednosti.

„Tak co, klučino, všechno v pořádku? Žádný rozbitý džbánek doma? S kluky nebyla rvačka? Že se s nimi nepereš? A to jsi kluk? Nu, pravda, Ježíšek se také s kluky nepral, to máš pravdu. A co bude k večeři? Rajmička neplakala?“

Starosti, kterými se Karel Savio zabývá za dne, jsou v tu chvíli zapomenuty. V Nikových modrých očích je tatínkovo nebe.

Kovář se diví, kde se v jeho klučinovi berou takové nápady, když se Nik vyptává, proč má tatínek tvrdé ruce a proč pracuje, když to na rukou dělá mozoly.

„Pracuji, abychom měli na živobytí, abys měl co jíst, Niku.“

„Tak ty máš mozoly, tatínku, abych já neměl hlad?“ diví se chlapec.

„Bolí mozoly víc než hlad, anebo hlad více než mozoly?“

„Když člověk pracuje z lásky k lidem, které má rád, nic ho ty mozoly nebolí.“

„Až budu velký, budu pracovat za tebe, tatínku. Teď ještě nemohu?“

„Teď jsi ještě na práci slabý. Ke kovařině je třeba hodně síly.“

„Tak se budu modlit, tatínku, aby ti Pán Bůh přidal sílu i za mne a pak ti bude práce o polovic lehčí, ne?“

„Ty jdeš pěkně věcem na kloub, mudrci,“ pochvaluje Nika otec a když dojdou spolu domů, tatínek se nejdříve poptá na Rajmičku, nahlédne do kolébky a pak mamince všecko zopakuje, o čem se cestou s Nikem bavili. Maminka dodá, že když dá Pán Bůh zdraví, práce je pro člověka radostí. Nik se rozhodne, že tedy tatínkovi vyprosí nejen sílu, ale i zdraví, a od toho dne, vždy ráno i večer ke své modlitbě přidává - pěkně prosím, milý Otče nebeský, dej tatínkovi hodně síly a zdraví, aby ho mozoly nebolely a měl z práce radost, já budu za to hodný. Amen.

Večer, když se nad kopce s vinicemi vykutálel stříbrný měsíc, rodina Saviova se pomodlila Anděl Páně a pak zasedla ke stolu, na kterém se kouřilo z mísy. Někdy v ní byla kukuřičná kaše, oslazená medem, jindy makaróny s omáčkou anebo kapustová polévka, ke které znamenitě chutnal chléb.

Rajmička, již dříve nakrmená, vrněla v kolébce a Nik se uhnízdil na maminčině klíně. Dívá se na tatínka, který sedí naproti, na lavici u zdi. Nežli vzal tatínek lžíci do ruky, pozvedl ruku k čelu a Nik po něm pozorně rýsuje křížek na svém čílku, pak na puse, dychtivostí trochu pootevřené. Pak mu ručka sjede na umazanou bundičku. Tam Dominik zvlášť důležitě kreslí znamení kříže od té doby, co mu maminka vysvětlila, že v srdíčku hodných dětí přebývá Pán Bůh a s ním celé nebe.

Maminka řekla, že když někdo o něco prosí Pána Boha, že se to stane. Nik tedy každý den prosí Ježíška, aby ho udělal hodným chlapcem. A tím křížkem, palcem tak pozorně malovaným, tím přece otvírá dvířka do svého srdíčka - Ježíšku, pojď!

Potom tatínek ještě řekne Pánu Bohu, aby jim požehnal vše, co budou jíst, a už se lžíce zatočí v horké polentě, zacinkne o okraj mísy. Nikova pusa se rozevře ještě více - šup tam - říká maminka prvnímu soustu na šťastnou cestu do Nikova žaludku.

Někdy se stalo, že ještě před večeří přišel soused, aby si s kovářem popovídal, zdali už o tom ví, co je nového ve světě. Povídalo se o volbě nového papeže, dal si jméno Pius IX. a je prý velmi přívětivé povahy. Všichni jsou jím nadšeni, snad on bude vládcem sjednocené Itálie. Nějaký Gioberti prý o tom dokonce napsal celou knihu, jak stálo v novinách. Ale tomu soused nevěří, že by papež mohl být takovým světským vládcem, karbonáři jsou proti tomu, ti mají docela jiné plány. Karbonáři mají tajný spolek, jsou pronásledování, ale přesto prý mají hodně přívrženců. Náš piemontský král má být tím králem pro celou Itálii, jenže to by musel nejdříve válčit s Rakouskem, které je zas proti sjednocení Itálie.

„Nechte už politiky a pojďte k jídlu, vždyť nám to vystydne,“ řekne do mužských řečí Brigita, ale hned je jí líto, že byla tak rázná a zaprosí: „Vezměte si, sousede, s námi, snad vám přijde k chuti!“

Ale kdež, soused prý má přichystáno doma a rychle se ze dveří vytratí. Avšak jeho slova se kováři z mysli nevytratila, v duchu se ještě pře - kdepak karbonáři, ti jsou moc smělí a to dá rozum, že válka chudému ještě nic dobrého nepřinesla. Kovář sedá k jídlu pohroužen do myšlenek a docela zapomněl pozvednout ruku k čelu. Také matka Brigita je zamyšlená - co je to dnes s tou maličkou, že nechtěla pít, není snad nemocná?

Dominik sebou neklidně vrtí, dnes se mu na maminčině klíně nesedí dobře. Obrací modrá kukadla tázavě k očím maminčiným, podívá se na tatínka, ale nikdo z nich mu nerozumí.

„Copak, Niku, že ani ty dnes nejíš? Nechutná ti?“

„Ale, maminko, copak nevíš?“

Ne, maminka neví. „Bolí tě něco?“

„Vždyť jsme se ještě nepomodlili, mami. Přece nemůžeme jíst jako zvířátka,“ vyčítavě řekl Nik.

Rodiče se na sebe podívali. Bylo jim, jako by je ústy dítěte pokáral sám Bůh. Brigitiny bledé tváře lehce zrůžověly. Kovář zakýval hlavou, to jak v duchu káral sám sebe. Na Nika se omluvně usmál a pak, hlasem poněkud měkčím než obvykle, požádal Pána, aby jim požehnal.

Od onoho dne se na modlitbu před jídlem u Saviů nikdy nezapomnělo.

Jedna zajímavá neděle

Plynou oblaka, plyne čas...

Tonio se loudá turínskými ulicemi. Je neděle, den, kdy na staveništi je klid a doma, u strýce Uga, příliš rušno. Tonio neví, co s časem v neděli odpoledne. A přece - ve všední den, kdy všecek upocen, v šatech vápnem postříkaných, vozí kolečka plná těžkých cihel, když ho brní ruce od míchání malty a přesívání písku, tu se Tonio těší na neděli a nemůže se dočkat hodiny, až v sobotu v poledne zaznějí zvony z kostela svatého Rocha, nedaleko něhož je staveniště. Ve chvíli, kdy první kovový tón rozechvěje vzduch, prohřátý sluncem, zedníci, mistři, tovaryši i učni, všichni upustí, co mají v ruce, a zvesela křiknou - padla! Pak se hrnou k dřevěné boudě stavitele, kde jim jednonohý pokladník Fernando vyplatí týdenní mzdu.

Jen někteří zůstanou ještě chvíli na svých místech, přežehnají se zaprášenou dlaní a modlí se Anděl Páně. Jen někteří, není jich mnoho. Z učňů jen Petr Enria, se kterým se Tonio kamarádí nejvíce. Petr je pihovatý kluk s narudlými vlasy, veselá kopa, Tonio ho má rád. Na stavbě je učňů několik, ale to jsou hoši ne příliš vlídní k nováčkovi, nechce-li za ně dělat horší práce. Když jsou starší učni za své nedbalosti od zedníků pohlavkovaní, koukají pohlavky vrátit vždycky Toniovi, který je mezi nimi nejmladší. Takhle si to Tonio nepředstavoval, když se ve Svatém Janě těšíval na Turín.

Teď se zase těšívá na neděli. A pokaždé je zklamán. Vždyť se po celé odpoledne vlastně nudí. Dopoledne uběhne rychle. Ráno si přispí, pak jde Tonio, strýc Ugo a Claudia na velkou, teta s Elisou chodívají na ranní, aby pak ukuchtily sváteční oběd. Strýc je vodí jednou do baziliky, jindy do poutního kostela, který má krásné jméno La Konsoláta. Trochu s lítostí pozoruje Tonio ministranty u oltáře, rád by mezi ně, ale strýc Ugo mu vysvětlil, že to jsou samí studentíci, kdepak zednický učedník by mohl mezi pány.

Po svátečním obědě se obvykle Elisa a Claudia hádají, která z nich má umývat nádobí, teta je zpohlavkuje, je z toho holčičí pláč a do toho přijdou přátelé strýce Uga hodit si partičku karet. O Tonia se nikdo nestará, má moře času a neví, co s ním.

I teď se loudá náměstím před královským zámkem. Ještě pořád má nesplněné přání - vidět krále. Zatím vidí po stranách brány do královského nádvoří jen dva kovové jezdce na koních, pokrytých zelenou měděnkou, král však nikterak nespěchá ukázat se svému poddanému, ačkoliv je Tonio v hlavním městě piemontského království už skoro rok. Má za ta mnohá volná odpoledne dobře okoukané všecky význačné budovy. Na hradním náměstí již několikrát obešel palác, kterému se říká Madama, protože patří královně. Strýc Ugo říkal, že ten palác už tam stojí čtyři sta let.

Tonio se také rád chodívá dívat na holuby ke staré městské bráně zvané Porta Palatina. To tedy byla staruška, zbyla tu ještě z dob starých Římanů. Však ji také hlídaly bronzové sochy starých césarů Augusta a Julia. Brána měla čtyři obloukovité průchody, spoustu úzkých okének a dvě kulaté věže, také okénky proděravělé. Byl na ni malebný pohled, ale Toniovi se nejvíce líbila hejna holubů, která obletovala zbytky římské slávy a bez ostychu si sedala na bronzové hlavy slavných císařů.

Že to zdivo pamatuje tolik staletí, zvěděl Tonio od strýce Uga, neboť na počátku Toniova pobytu v Turíně vyšel si strýc někdy se synovcem na nedělní procházku městem. Tu pak Toniovi vypravoval, kdy byl který kostel či palác postaven a kdo tu stavbu plánoval. Neboť strýc Ugo byl zedníkem tělem i duší. Pro chudobu se nemohl stát stavitelem, tedy se alespoň jiným stavitelům obdivoval. Ale pro Tonia jsou jména jako Guarini, Juvara, Meo dél Caprino jen planým zvukem. Poslouchá strýce Uga jen na půl ucha, chvíli se na sloupy, oblouky, portály a klenby dívá, pak ho to omrzí. Mnohem krásnější se mu zdají být záhony květin v královském parku, i zde jsou oblouky, vlnovky, klenutí, ale vše je drobounké a živé. Každý stvol u květiny připadá chlapci jako zdrobnělý sloupek, na kterém se pohupuje rudý balkónek tulipánu či vonná hlavice růže. Na dně Toniovy duše dříme sen - kéž bych byl zahradníkem!

„Hloupé zaměstnání,“ namítá strýc Ugo. „Kytky uvadnou, kapusta se zbaští. Nic trvalého, kluku pačesatá. Ale to, co zedník se stavitelem postaví, to trvá, trumbero, lidé to mohou obdivovat ještě po staletí. Bašta!“ Každá věta strýce Uga se podobá pohlavku, i když to strýc tak zle nemyslí. „Pamatuj si, balvane, že takový palác Madama byl postaven před čtyřmi sty lety a palác Carignano tu stojí skoro dvě stě let. Chápeš ten rozdíl mezi nimi a kapustou, ty ferdo s kytkou?“

Antonia vycházky se strýcem brzy omrzely, chodil raději sám jen tak, bez cíle. Kdyby alespoň některé odpoledne šel s ním Petr. Ale Enria má v neděli něco důležitého. Chodí prý do jakési oratoře. Co to může být? Asi také nějaký palác, anebo jiná nudná budova, plná pokroucených soch a stropních kudrlinek. Tonio se na to raději Enria ani moc nevyptával, aby mu Petr nakonec také nezačal s nudným vypočítáváním, jak dlouho už ta bouda stojí na světě. Tonio si na stavbě dobře všiml, jak se Enria v práci činí, mistr ho chválí. Z toho bude také takový zedník, zamilovaný do cihel, jako je strýc Ugo, uvažuje Tonio pochmurně. S takovými lidmi je smutná zábava. Jenže Petr není smutný, naopak, Petr Enria je prima kamarád, to se musí nechat - ještě nikdy mi nenatloukl jako ostatní kluci a také nenadává.

Tonio vešel na nádvoří před královským zámkem. Zrovna se vyměňovala stráž. Vojáci v pestrých uniformách seřazeni do čtyřstupu pochodovali parádním krokem, zvedajíce nohy ve vysokých holínkách. Na čepicích se jim pohupovaly chocholy, pod krkem svítily bílé límce. I píky se jim leskly v jasu slunného odpoledne. Ráz, dva, levá, pravá, zastavit stát! Strohé povely důstojníka zněly nádvořím, odrážely se od vysokých stěn královských budov, obklopujících čtvercové nádvoří ze tří stran. Hloučky svátečně oblečených chodců zevlovaly na stráž, vojáci se tvářili slavnostně, ráz, dva, čelem vzad, jako loutky na povel přicházeli a odcházeli, s nehnutou tváří, jen v očích jim svítila hrdost. Jsou si vědomi obdivu, který vzbuzují u diváků. Královský dvůr má tři sta třicet dvořanů šlechtického původu. Velitel stráže je jedním z nich. Mladý a pyšný. Důstojníkem byl jmenován pro svou urozenost, válku znal jen z vypravování. Má ostře řezanou tvář s výrazným nosem.

Od palatinské brány sem zabloudilo několik holubů. Zakroužili nad nádvořím, jako by i oni chtěli vidět tu vojenskou parádu. Vtom z výše něco stříklo rovnou na energický nos pana velitele. Zatřepal hlavou a vytáhl krajkový kapesník. Zevlouni se smějí, vojákům to cuká kolem úst. Tonio se směje hlučně, po venkovsku, velitel stráže stírá s nosu nežádoucí ozdobu a zle se podíval po chlapci. Pak nová stráž strnula u pestře natřených strážných budek, dřívější hlídka odpochodovala do kasáren. Diváci se rozcházejí. Také Tonio se loudá zpět, půjde se podívat ke staré bráně na holuby.

Nedošel. Na postranním schodišti u baziliky svatého Jana Křtitele hrálo několik výrostků v kostky. O peníze. Tonio se u nich zastavil jen tak, z dlouhé chvíle. Zahlédl mezi nimi známého. Byl tam Pino, Toniův spolupracovník ze staveniště. Hádal se právě s jiným mladíkem, který ho pravděpodobně chtěl při hře podvádět. Sotva Pino Tonia zahlédl, nechal hádky a obrátil se na nově příchozího:

„Čao, Tonio, máš nějaké prachy? Bodejť bys neměl, strejda včera bral, něco ti jistě strčil do kapsy. Pojď si hodit s námi!“

Tonio zaváhal. Strýc Ugo hrával doma s přáteli karty, ale ne o peníze, a před hrou v kostky Tonia vždycky varoval.

„Nu, něco bych měl.“ Tonio se doposud nenaučil lhát. „Ale hrát neumím.“

„Tomu se snadno naučíš,“ táhl Pino Tonia do hloučku. „Je to pěkná zábavička. A ty jsi otevřená hlava, můžeš vyhrát.“

Toniovi je divné, že Pino najednou přátelsky mrknul na kluka, se kterým se ještě před minutkou hádal. Také ostatní výrostci se usmívají a mrkají na sebe. Asi je to u nich zvykem, takhle vyjadřovat kamarádské sympatie.

Tonio je středem pozornosti. Každý se snaží mu vysvětlovat hru a jeden z chlapců v zápalu řeči sáhl Toniovi do kapsy. Tonio se ohradil.

„Nono, nic ve zlém,“ omlouval se kluk, kterému říkají Gianni. „Já se chtěl jen přesvědčit, máš-li skutečně nějaké prachy.“

„Tak, Tonio, zatřepej kostkou a hoď!“ domlouvá Pino.

Tonio si dodal odvahy. Co se mu může stát? Prohraje-li niklák, půjde hned dále.

Vyhrál.

„Hurá!“ nadšeně volá Pino a poplácává Tonia po rameně. „Pašák! Však jsme z jedné makárny. Co jsem říkal, kluci? Otevřená hlava, žádná cihla na mozku.“

Tonio je příjemně překvapen. Vida, Pino je přece jen dobrý kamarád, táhne s ním za jeden provaz. Kluci se sice všelijak ušklíbají, ale to je asi ze zlosti, že on, který není z jejich party, vyhrál. Ještě jim ukáže. Teď přece neodejde, teď ještě ne. A zase vyhrál. Po druhé.

Po třetí taky. Ve šťastné hře čas rychle ubíhá.

Najednou se štěstí od Tonia odvrací. První prohra. Tonio chce odejít. Ale Pino se zle zamračí. „To jsi kamarád? Necháš mě v bryndě? Opakovat!“

Tonio hru opakuje a zase prohrává.

„Však jsi vyhrál dost. Neprohráváš svoje, ale naše peníze,“ uklidňuje rozrušeného Tonia Gianni.

To je pravda, Tonio tedy hraje dále. Tváře mu již planou, hlas se chvěje.

Když prohrál polovinu svého kapesného, rozhodl se: „Tak dost, kluci. Neměl bych zítra ani na krajíc chleba k obědu.“

„To by uměl každý chytrák,“ rozkřikl se Pino. „Obehrát nás a pak fouknout. To si nenecháme líbit, kluci.“

Všichni se vrhli na Tonia, rázem ho zatlačili do kouta ke chrámové zdi. Jeden výrostek mu zacpal ústa, druhý drží Toniovy ruce a Gianni mu prohledává kapsy. Pino rozkazuje - dej mu kapesník do huby! Drž ho lip, ať neupláchne! Sem s tou peněženkou! A teď ho pusťte, pitomce!

Tonio je poděšený i rozhořčený, je dopálený a současně je mu do pláče. Nejraději by se do kluků pustil, ale je jich mnoho a on je sám.

„To je od vás sprosté!“ vyrazil ze sebe. „Dejte mi peníze zpátky!“ Výrostci se smáli, Pino se poškleboval. „Bodejť, milostpánovi jsme sprostí. Takhle pár kopanců na rozloučenou bys nechtěl? Abys neřek, vrátím ti prázdnou peněženku.“

Tonio ji nevzal. Oči mu jiskří hněvem i pohrdáním. „Milostpán nejsem, ale tak špatný jako ty, Pino, také ne. A vy - když je vás osm na jednoho, to se vám to směje, rošťáci!“

Z osmi chlapeckých úst vyletělo několik nadávek, tak sprostých, že to Toniovi vzalo dech. Strýc Ugo ovšem nadával a klel, ale tak sprostá slova od něho Tonio neslyšel nikdy. Jako by mu paže vyletěla od těla sama, tak prudce vyrazil pěstí proti Pinově bradě. Nečekaný a prudký úder zvrátil napadeného dozadu, Pino padl na jiného výrostka, který tak tak že neupadl také. Porážka velitele způsobila zmatek mezi tlupou. Tonio mohl vzít do zaječích. Nač by čekal? Peníze mu nevrátí, zato ránu jistě i s úroky, lepší bude zmizet za nejbližším rohem.

Pino se vzpamatoval. „Kluci, za ním! Chyťte ho, zmydlíme mu zadek.“ Tonio oběhl schodiště, v prvé chvíli chtěl vběhnout do baziliky, ale ti darebáci jsou schopni zmlátit ho i v kostele. Utíká proto dále směrem k bráně Porta Palatina. Nohy běží samy, nesou Tonia svěže a rychle, jsou vycvičené běháním po kostrbatých venkovských cestách, tím snadněji běží po rovném dláždění. Jen srdce začíná bušit a tváře žhnou.

Téměř u samé brány Tonio ve spěchu do někoho vrazil. „Prosím, odpusťte,“ prudce vydechoval slova. Pak se polekal. Velitel královské stráže! Přísné oči, výrazný nos. Je to on. Jednou rukou drží Tonia za límec, v druhé na řemínku buldoka.

„Ťulpas, který se u zámku hloupě smál,“ zvolna řekl pan markýz Bellini. „A ke všemu ještě neumí ani slušně chodit po ulici.“

Pes nepřátelsky zavrčel. Tonio se vyškubl z ruky královského dvořana a uháněl rychleji než dříve. Mám to dnes smůlu, napadá Tonia v běhu, teď mají kluci zase o kousek náskok. Jenže Toniovi pronásledovatelé narazili na pana markýze taky. Jeho pes se rozštěkal naplno. Dvořan zastavil ženoucí se tlupu rázným pohybem své šlechtické pravice tak, že ani jeden z výrostků se neodvážil neposlechnout jeho pokyn.

„Stát, uličníci!“ pomalu, vznešeně jim vyjádřil své pohrdání. „Jste blízko královského sídla, chovejte se slušně, nemáte-li ovšem naspěch do polepšovny, he?“

Že s pány nejsou žerty, že mohou poslat nejen do polepšovny, ale i do věznice, je klukům známo. V očích výrostků se objevil strach. Někteří zlodějíčkové začali couvat, ale Pino byl pohotový.

„Chytáme zloděje, pane markýzi. Račte uznat, milosti, že v takovém případě máme naspěch.“

Strach v očích kluků je vystřídán jiskrou šibalství. Už z pohledu do jejich tváří mohl důstojník poznat, že slyší drzou lež. Jenže lež mu byla příjemná, smělý mladíček se mu zamlouval, líbila se mu pohotovost a uctivost Pinovy řeči.

„Ten, co tudy běžel před vámi, he? Zloděj? To se dalo čekat. Drzý byl i vůči mně. Nic není zmeškáno.“ Ruka se mu chvěla příjemným rozčilením z pomyšlení na pomstu. Rozvazoval řemínek u psího obojku. „Tesák chytí zloděje dřív nežli my. Pes vám ho přidrží a vy pak darebáka přivedete ke mně.“

„Rozkaz, pane markýzi,“ rozjařeně vykřikl Pino a tlupa vyrazila za psem, který již dlouhými kroky uháněl za Toniem.

Pino huláká v běhu na své spojence: „Uvidíte, jak mu oplatím tu ránu. Strejda ho pak nedá dohromady ani za týden.“

Uprchlík dobíhal k tržnici. Ohlédl se a srdce se v něm zachvělo strachy. Velké, ošklivé psisko se hnalo za ním, už je cítil v zádech - už mu chňapalo po lýtku, tak tak že Tonio v běhu stačil buldoka kopnout. Pes uskočil stranou, ale pak s tím větší zuřivostí se vrhl na chlapce. Tonio pocítil prudkou bolest v rameni, slyšel křik hlasů nad sebou, pak jiné hlasy vpředu a jak padal k zemi, na zlomek okamžiku zahlédl ještě tmavou postavu, běžící k němu. Náhlá bolest v rameni povolila. Tonio se zvedá ze země, kdosi mu pomáhá a známý hlas se diví: „A jeje, Tonio! To je setkání!“

Petr Enria otřepává prach s Toniových šatů - kde se tu vzal? A kolem je spousta jiných chlapců, nikdy neviděl Tonio tolik kluků pohromadě. Kam se všichni dívají? Tonio se obrátil a údivem pootevřel ústa - nějaký muž, černě oblečený, držel toho ošklivého buldoka ve vzduchu jednou rukou. Jednou rukou! A jak ho držel za kůži na krku, ještě s ním třepal, jako by to byl zvoneček a ne těžký pes.

Kdo je ten silák? Tonio si uvědomil - černý šat, to je přece kněžská klerika, jenže moc málo podobná těm krásně černým klerikám, jež tak vznešeně vypadaly na důstojných pánech, které Tonio doposud viděl. Tato byla spíše šedočerná s modravě zeleným leskem na některých místech, podobným leskem, který se vždy po delším nošení objevoval i na Toniových kalhotách. Člověk v obnošené klerice měl na hlavě široký kulatý klobouk, pošinutý do týla, zpod klobouku se na zpocené čelo draly tmavé kučery. To vše postřehl Tonio jen tak mimochodem, hlavně upoutala Toniovu pozornost knězova ruka, která svírala psí kůži, zatímco zvíře poulilo své vystouplé oči, žalostně kňučelo, zmítalo nohama ve vzduchu a marně se snažilo zachytit se něčeho pevného pod sebou.

„Výborně! Výborně, done Bosko!“ křičeli někteří chlapci, jiní tleskali a vykřikovali žertovné poznámky.

„Kolik asi váží tohle tele?“

„Budeme mít z něho večeři? Byl by lepší na paprice nebo na kmíne?“

Tonio se divil, že kněz odpovídá stejně žertovně: guláš prý by byl ze psa příliš tučný, kromě toho že by si znepřátelili všechnu psí čeládku, kdyby takového fešáka pohřbili v žaludku.

Do všeobecného veselí se ozval pomalý hlas pana markýze, který k nim došel.

„Ihned pusťte mého psa! Nestydíte se, trápit zvíře?“

Kněz pustil psa k zemi, ale stále ho ještě držel. „Je-li to váš pes, pane, uvažte jej na řemínek, je nebezpečný lidem. Mohl pokousat tohoto chlapce.“

„Pustil jsem ho na zloděje,“ důrazně vypouštěl svá slova pan markýz. Díval se přitom upřeně na Tonia.

„Nejsem zloděj. Nic jsem neukradl,“ bránil se Tonio.

„Mně ne, ale těmto chlapcům jsi něco vzal,“ ukázal pan Bellini na hlouček, který s Pinem v čele stál za ním.

„Já že je okradl? Jen se jim podívejte do kapes, najdete u nich nejen mou peněženku, ale i šátek, na který mi maminka vyšila jméno. Mě obrali a ještě mě pronásledují.“

Tlupa začala couvat.

„Je to tak?“ zeptal se don Bosko, ale než se Pino zmohl na nějakou lež, Petr vykřikl: „A jeje, to je náš Pino! Už zase řádí, bodejť! Sázím krk, done Bosko, že Tonio mluví pravdu. Pino má takových darebáctví za sebou už hezkou řádku.“

Pino se znatelně lekl, ale neztratil duchapřítomnost. Omluvně řekl panu markýzi, že jeho krásného psa velmi lituje. Co se týče toho nařčení, nemíní se hádat se svými nepřáteli. Uctivě se uklonil a s tváří ukřivděného odcházel.

Tlupa ho následovala mlčky. Na pana markýze to udělalo dojem.

„Věřím tomu slušnému mladíkovi,“ laskavě se díval za Pinem.

Tonio se obrátil ke knězi. Doufal, že u něho najde pochopení. „Bůh je mi svědkem, že mluvím pravdu. Jsem nevinen.“

„Rád ti věřím,“ řekl don Bosko. „Ledaže by tento pán měl důkazy proti tobě.“

„Důkazy!“ uraženě se zatvářil pan markýz. „Kdo jste, pane, že chcete ode mne, velitele královské stráže, důkazy? Troufáte si nevěřit mému slovu?“

„Jsem don Bosko, pane veliteli.“

„Ach tak, don Bosko. Hm, slyšel jsem o vás,“ markýz pozvedl obočí, zakýval hlavou. „Vy jste tedy ten, hm, řekl bych, pošetilý kněz, který sbírá špinavé výrostky a myslí si, že z nich vychová, hm, řádné lidi. Bláznovství!“

„Pane veliteli, můžete si o mně myslit, co chcete. Právě tak, jako já o vás.“

„Snad nechcete říci, že také mne považujete za blázna?“ Šlechtic zrudl, na hubeném krku mu poskočil vystouplý ohryzek.

„Kristus řekl - Kdo by nazval svého bratra bláznem, hoden je pekelného ohně. A taky řekl - Milujte se vespolek, jako jsem já miloval vás.“ Don Bosko to řekl mírně, s úsměvem dítěte.

Markýz Bellini pootevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo, slova mu selhala. Sklonil hlavu, rychle uvázal psa na řemínek a vzpřímen, bez pozdravu odcházel.

„Bůh vás provázej, pane veliteli!“ zavolal za ním don Bosko hlasem, ve kterém nebyl posměch, ale soucit.

Jen někteří chlapci se smáli, když viděli pána odcházet zpraženého.

Don Bosko se obrátil k Toniovi: „Nepokousal tě pes příliš bolestně?“

Tonio vyhrnul natrženou nohavici, lýtko bylo bez šrámu. Pak ještě poodhalil košili na rameně, tam zůstal otisk psích zubů, ale rána nešla do hloubky.

„Ať si na to dá zatím můj kapesník,“ Enria se vytasil s čistým šátkem. „Je to můj kamarád ze stavby, done Bosko.“

Kněz se zeptal Tonia, odkud pochází, a když slyšel, že je z osady Svatého Jana u Rivy, řekl, že jsou vlastně krajané, protože on, don Bosko, se narodil v Becchi.

„V Becchi jsem nikdy nebyl, ale vím, že je to osada nedaleko Kastelnuova,“ rozpomněl se Tonio. Kněz mu hned připadal jako dávný známý, když jsou z jednoho kraje.

„Nu, Becchi má blíž k Murialdu nežli ke Kastelnuovu,“ pokračoval kněz v rozhovoru, jako by mluvil s dospělým, sobě rovným.

„Murialdo znám,“ řekl Tonio. „Byl jsem tam vždy o pouti u kováře Savia, protože jsme kamarádi s malým Nikem.“

„V Kastelnuovu je také kovář Savio. U toho jsem často pracoval, ale ještě jako student.“

„To je Nikův strýček a tatínek Nikův také u něho někdy pracuje.“

Tonio je rád, že má s hodným knězem společné známé. Všecek se rozzářil, když mu don Bosko řekl: „Vida, měli bychom si o čem povídat. Přijď někdy za mnou na návštěvu, chlapče!“

Tonio se pro jistotu ještě zeptal, zdali to don Bosko myslí vážně.

„Naprosto vážně. Zde je na to má ruka,“ povídá don Bosko. Přijď tady s Petrem, když jste kamarádi. On tě do oratoře dovede.“

Tonio se zarazil: „Oratoře? Kde to je?“

Kněz se rozmáchl rukou kolem. „Kdekoliv. Tohle je moje oratoř,“ ukázal na chlapce, kteří se zatím posadili, někteří na travnaté náměstíčko u brány Palatiny, někteří šplhali na zeď, jiní stáli v hloučcích a něco si povídali. „Zatím jsme každou chvíli někde jinde,“ dodal don Bosko.

„Ať jde Tonio s námi hned,“ navrhl Petr.

Don Bosko souhlasil. Pískl na píšťalku. V mžiku bzučení chlapeckých hlasů ustalo, v naprostém tichu se hoši seřadili do čtyřstupu. Tonio se octnul mezi Petrem a vyčouhlým mladíkem šibalských očí. Na povel vykročili všichni jako vojáci, radost pohledět. Hned nato don Bosko svěžím hlasem zanotoval veselou pochodovou píseň. Chlapci se přidali. Čtyři sta chlapeckých hlasů se slilo v radostnou melodii. Toniovi se zdálo, že ho ta píseň nese, jak se mu dobře šlo. Poprvé za svého pobytu v Turíně se cítil šťasten.