Úvod

Snad každý z nás má ve svém okolí někoho příbuzného nebo známého člověka, na kterém mu záleží, kterého by rád přivedl k víře. Je to přání úctyhodné a dobré, ale jak víme, není vždy splnitelné. Mnozí tedy hledají nějaký šikovný způsob, nějakou kouzelnou formulku nebo zaručeně úspěšný postup, jak toho dosáhnout, aby ten nebo ta, na kterém mi záleží, konečně uvěřil.

Jenže jak pomoci do vlaku člověku, který se chce jít právě napít piva do restaurace? Čili, jak pomoci k víře někomu, kdo uvěřit (zatím) nechce? To opravdu nejde! Je třeba rozlišovat situace: stane se, že někdo se na cestu víry vydá a chce se dostat dál nebo k jádru věci - tomu můžeme pomoct. Jindy je to tak, že dotyčný člověk o víru zájem nemá, my ale máme zájem o to, aby uvěřil. Tomu, komu ale chceme k víře pomoci my, v této situaci vlastně pomoci nelze. Není totiž k čemu: pomáhat někomu na cestu, po níž nechce, není možné. Spíše je třeba tedy pomoci tomu, kdo o jeho uvěření usiluje, a to k trpělivosti a k naději. Protože bez trpělivosti bude víru vnucovat, a to nikdy nikoho nenadchne, spíše naopak - zablokuje. A bez naděje prohlásí dotyčného za ztracený případ, opustí ho nebo se za něho přestane (případně nezačne) modlit. A to je samozřejmě škoda. A konečně je možný i třetí případ, že někdo nemá o víře ponětí do té míry, že se k rozhodování o uvěření či neuvěření ani nedostal. Takovému člověku potom mnohdy můžeme ukázat v základních obrysech, co že to vlastně křesťanská víra je a můžeme možná odbourat i některé předsudky, které má. V žádném případě ale nesmíme zapomenout, že víra je křehká rostlina, která roste na poli důvěry a je něčím, co se rodí mezi člověkem a Bohem - nikdy ne jen mezi námi a tím, kdo se má k víře přiblížit. Proto my sami někdy nemůžeme být pravými původci víry druhého, ale jen svědky, pomocníky, jakýmisi „porodními bábami“ vznikající víry.

Je možné, že se někomu budou zdát tato slova přehnaná. Že bude mít dojem, že přeci jen evangelizace, hlásání víry je něco, co vyžaduje aktivitu. Samozřejmě, že to tak je. Pokud někdo je skutečně Ježíšově zvěsti otevřen a pokud hledá odpověď na své - možná jen zcela počáteční - otázky víry, je třeba mu dát odpověď; je třeba mu na jeho cestě hledání a poznávání pomoci.

Otázka, zcela oprávněná však je - k čemu mu máme vlastně pomoci. Ta otázka není jen akademická a není zbytečná. Protože ten, kdo víru hledá, nemusí vědět, co jsou otázky základní a které otázky mají být zodpovězeny až později. A ten, kdo víru zná a žije a chce hledajícímu a tázajícímu se pomoci, nemusí mít vždy pojem o tom, co je třeba přiblížit v prvé řadě a co později. A hlavně je v nebezpečí, že se bude snažit tázajícímu se odpovědět na všechno najednou, nebo že se bude snažit ho v krátkém čase dostat tam, kde je sám. Obě snahy jsou pochopitelné, ale ve svých důsledcích nešťastné. Křesťanská víra se podobá stromu, který nejenže nemůže rodit hned ovoce, ale který se sice skládá z kmene, větví, listí a případně květů, ale toto všechno nejenže nemůže být jedno bez druhého, ale nemůže to také růst v libovolném pořadí. A tak teď je třeba, aby začal vyrůstat kmen, z něhož rostou větve, listy, květy - na nakonec se objeví i ovoce. Tento postup nejde změnit i kdybychom ovoce potřebovali sebevíc....

Chceme-li pomoci k růstu křesťanské víry, je třeba, aby rostl na kmeni. Dá se říci, že tímto kmenem bude především to, co je od nejstarších dob souhrnem, základem křestní víry, tedy to, co známe jako apoštolské vyznání víry. A i v tomto vyznání víry nemohou jít věci napřeskáčku. Nelze asi mluvit o vzkříšení, nevíme-li toho mnoho o Ježíši Kristu. A těžko mluvit o odpuštění hříchů, jestliže nevíme, je-li Ježíš jen člověk nebo je-li jen Bůh, nebo je-li to jinak.

Následující stránky tedy chtějí být pomocí pro ty, kdo se snaží pomáhat svým bližním ve stavění „stromu víry“ a to hlavně v jeho základních částech. Nejsou určeny jako četba pro nevěřící a hledající, ale jsou určeny jako četba právě pro věřící. A to proto, aby jim umožnily lépe si uvědomit a formulovat ty věci, které věřící člověk často považuje za známé, ale které - jak zjistí v rozhovoru s tázajícím se - zase tak jasné a známé sám nemá. A hlavně - mají pomoci k tomu, aby se věřící člověk, který vede rozhovor s hledajícím, nezapletl do houště a sítě podrobných otázek, pro které by se pak nedostal k vysvětlení věcí podstatných. V některých partiích jsou pak určitým návrhem, inspirací pro to, jak v rozhovoru vést k vysvětlení složitých věcí. Zdůrazňuji ale, že jde o inspiraci, ne o přímý návod k jednání. Je totiž známo, že každý rozhovor o víře je zcela originální, protože ho vede zcela originální člověk, i když se řada témat opakuje. A proto je také nutné reagovat tak, jak to právě rozhovor umožňuje a vyžaduje a jak nás Duch Boží vede. Je to podobně jako s lékařem, který má k dispozici dobře nastudované léčebné postupy, vyzkoušené léky, ale vždy zcela jedinečného pacienta, který nemá možná jednu nemoc, ale má jich více a podle toho tedy musí lékař použít vhodně to, co zná.

Následující stránky jsou přepisem kázání. Je to na nich znát. Přesto se domnívám, že to má svůj dobrý smysl: promluvy byly v mnohém vedeny jako rozhovory a právě pro rozhovory o víře je celá práce určena. Kromě toho mnohdy neurovnaný styl zapsaných promluv ztěžuje to, co se dělat nemá: totiž prosté kopírování, předčítání toho, co napsali jiní. K rozhovoru totiž člověk může být poučen a připraven, ale vždy ho má vést jako jedinečnou událost a vždy v něm může rozpoznat jedinečnou šanci.

1. úvaha

Několikrát jsme mluvili o tom, že víru není možno vnucovat, naučit, že jí není možno jen tak předat jako nějaký ucelený soubor znalostí, že ji nemůžeme předat jako dárek. Kdyby to bylo možné, pak by to bylo velmi jednoduché. Pak bychom vzali knížku - Katechismus - pěkně bychom to děťátko nebo člověka naučili a on by musel být výborným křesťanem, skoro bych řekl dokonalým, protože je tam, v co má věřit, co má dělat a je tam také vybídnutí, aby žil v Boží milosti. A když by se to člověk naučil, tak by byl celý problém základní křesťanské výchovy vyřešen.

Jenomže - jenomže je známo, že to tak nejde. Je řada lidí, kteří vám ve svých padesáti nebo šedesáti letech bezpečně zodpoví kdekterou otázku z katechismu, kterou jim položíte a ve kterých není přitom ani kousek kloudné víry. Prostě naučit to nejde, víra se nedá získat tím, že člověk druhého něco naučí. Pokud náhodou - a někdo to děláte, jak jsem v rozhovoru zjistil - jenom čtete dětem katechismus, nebo je učíte odpovědi na otázky, nezlobte se a nedivte se, až se setkáte s výsledkem nulovým nebo docela opačným, než jaký jste zamýšleli a předpokládali. Kdybyste měli katechismus jakkoliv dobrý, (předpokládejme, že všechny jsou dobré) tak to nedopadne jinak, protože víru naučit nelze, a už vůbec ne systémem otázek a odpovědí. To se zcela jasně a dost tvrdě potvrdilo. Kdo jste starší, tak víte, že jste se přesně tak katechismu učili a víte, že se mu s vámi učilo i mnoho dalších lidí, kteří s vírou už nemají nic společného. Takže výsledek je opravdu chaboučký.

Co ale člověk udělat může?

Pokud se chcete katechismu držet, tak bych vám dal jednoduchou radu: sami si na otázky, které v něm jsou, sestavujte odpovědi podle vlastní víry, znalostí Písma sv. a toho, co jste zažili. Čili - vytvořte si odpovědi, které nepředstavují novou víru, ale odpovědi, které budou širší, které budou obohaceny o vaši zkušenost. A toto se snažte nabídnout tomu, komu chcete pomoci. Snažte se s ním o tu odpověď podělit. To je něco jiného, než ji druhému vnutit, a něco úplně jiného, než ho chtít něčemu naučit. Podělit se o vlastní bohatství je ovšem náročné. K tomu je třeba, aby člověk sám toto bohatství měl, aby základní otázky křesťanské víry sám do hloubky prožil, aby pochopil oč jde a aby je sám ve svém životě nějak uskutečnil. Teprve pak je schopen dál předávat. A nezáleží ani tak na tom, kolik knížek jsme přečetli, ale jak opravdově jsme to zažili a jak jsme o tom sami přesvědčeni. Aby to nevyznělo jen jako stručný návod, suché vybídnutí, pokusím se ukázat na jednom konkrétním příkladu, jak se to dá dělat. Jde nám o základní otázku víry, tedy to, aby člověk uvěřil, že je Bůh. Když si vezmeme otázku č.9 z Tomáškova katechismu, ta zní: „Z čeho poznáme že je Bůh?“ A odpověď: Že je Bůh, poznáme z viditelného světa, hlasu svědomí a z Božího zjevení, z toho, co nám bylo dáno (z toho, co řekl Kristus a napsali svatopisci v Písmu).

To jsou tedy tři prameny, okolní svět, svědomí (vlastní zkušenosti člověka řečeno jinak) a zjevení Boží. Když to takhle řeknete nějakému capartovi, ale i dospělému člověku, tak jste mu neřekli nic. To si žádá výkladu, ovšem tady je jeden háček. Každý výklad musí být takový, aby ho ten druhý mohl přijmout. Pokud byste tomu človíčkovi řekli: poznávám Boha z okolního světa, řekli byste mu - každý dům má svého stavitele, tak i svět musí mít svého tvůrce. Kdyby tady nebyl Bůh a neudělal by to, tak by to tady nebylo. (Tak to najdete ve všech starších katechismech.) Jenomže dnešní člověk, i malý, takhle nemyslí. Když už něco málo zná ze školy, ví, že když se za vhodných okolností setkají dva prvky, vznikne z toho sloučenina docela nová. Že do toho nikdo nezasahuje.

Malý človíček se velice rychle dozví, že voda je sloučenina vodíku a kyslíku, dozví se také, jak sloučenina vypadá a bere to jako samozřejmou věc. Jaképak - to udělal Bůh. Voda tady jednoduše je. (On není schopen vidět Boha, jak dává dohromady vodík a kyslík - a to je dobře, protože on to také takhle vidět nemá.)

Člověk roste dál a dál, odkrývá další zákonitosti přírody, poznává, jak se věci tvoří, jak věci jdou a zdá se mu, že ve viditelném světě nemůže Boha poznat, protože ví, jak se svět vyvíjel, podle jakých zákonů se chová a tak tam stavitele, který stavěl svět, moc nevidí. Velice důrazně před touto cestou varuji, protože ji v každé starší knížce najdete, ale protože se sami na každém kroku můžete přesvědčit, jak je neúčinná. Člověka nelze totiž takto donutit k víře, to zavání spíše tím, že dáváme Boha do mezery poznání, jak jsem o tom už mluvil. Nejde jenom říci: „tady je nějaká věc, je divné, že tady je, tak ji udělal Bůh.“

Řekněte třeba: tady je vzduch, kdyby tu nebyl, nemohli bychom žít. Ty jsi ten vzduch nevyrobil, jiní také ne, tak ho stvořil Bůh. A z toho máš poznat, že tu Bůh je - protože tady je vzduch (trochu to přeháním - abych ukázal, že takhle krátkodechým způsobem se nedá dokazovat, že Bůh je).

Důležité je, aby byl člověk přiveden k setkání s Bohem. Dokazovat, že je Bůh a přivést někoho k setkání s Bohem, je ohromný rozdíl. Oboje se dělá v prostoru tohoto světa, ale obojí se dělá jiným způsobem.

K tomu bych dal jeden příklad, a sice mám na mysli právě vzduch, o kterém jsem už mluvil.

Víme, že vzduch je nezbytný, bez něho není život. Ale to samo nám nic nedokáže. Člověk potřebuje jednu důležitou věc a tou je schopnost údivu. V evangeliu Janově je úryvek:

Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ „Mistře“, řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkem? Uvidíš věci daleko větší.“ (Jan 1, 47 - 50)

To, že Ježíš Natanaela viděl někde pod fíkovníkem - asi někde, kam na něj nemohl dohlédnout, zřejmě ještě nedokázalo Natanaelovi, že Ježíš je Mesiáš. Ale přivedlo ho to k údivu a tenhle údiv se mu zřejmě stal cestou k poznání Ježíše, k té první dobré reakci „Ty jsi syn Boží!“ A Ježíš mu na to říká: Ještě větší věci uvidíte (čili - zatím jsi jenom někde na začátku). Ale to bych právě chtěl zdůraznit: údiv může být cestou k poznání. A zdá se, že pro poznání Boha je údiv tak trochu cesta královská. Víte, člověk dneska tuhle cestu ztrácí, nebo lépe řečeno, není v něm rozvinuta schopnost divit se.

Zase se vracím k příkladu vzduchu. Když se zeptáte malého človíčka, co je vzduch, řekne vám, že to, co je okolo a co potřebujeme, abychom mohli dýchat. Když se zeptáte většího člověka, řekne vám, že je to 78% dusíku, 20% kyslíku, (když je to hodně dobré a není moc zkažený), asi 1% vzácných plynů a zbytek vodních par a nějaké ty drobnosti, které se do něj dostanou z našich čmoudů, které si vyrábíme pro sebe. Když toho ví ještě víc, pohovoří k vám o tom, že vzduch se dá použít v technice, pohovoří o kompresorech, o problémech stlačeného vzduchu, jeho využití, že je v pneumatikách a všechna podobná poučení. Každý správný nadějný student, když si pamatuje složení vzduchu, popřípadě ještě jak se mění za různých podmínek, tak bude mít dojem, že ví o vzduchu naprosto všechno a bude to brát jako samozřejmost, protože ví, že kdyby tu vzduch nebyl, že by tu prostě ani život nebyl (alespoň ten vyšší), ale protože zde vzduch je, je zde život - a co by se nad tím dál divil.

Jenomže ono je možné člověka k údivu přivést, pokud bude ochoten s vámi přemýšlet. Pokud bude uvažovat, co se dá na obyčejném vzduchu obdivovat. Tak to, co ho napadne nejdříve - že ho můžeme dýchat, že ho dostáváme celkem bez námahy do sebe a ze sebe ven a že má pro nás úžasný životodárný význam. Tenhle obyčejný vzduch nám zprostředkuje, že můžeme žít. Dále si můžeme všimnout, že když zapadá sluníčko, že se mění barvy tak, jak procházejí paprsky tou tlustou vrstvou atmosféry, všechno dostane takovou zlatou (a červenou) barvu a to má zase na svědomí vzduch.

To, že já něco povídám a vy mě slyšíte, není pouze zásluhou vzduchu, ale bez něho by to nešlo. Kdyby ho člověk proháněl jenom kolem svých hlasivek, tak by z něho hlásek nevyšel. Kdyby nebyl vzduch mezi mými ústy a vámi, tak byste nic neslyšeli, protože by to chvění nebylo ničím přenášeno, nešířilo by se. Je to obyčejný vzduch, bez něhož bychom se slovy nedorozuměli.

Když se podíváte na kroužícího ptáka, počínaje těmi někdy protivnými holuby na náměstí, přes vlaštovky a já nevím co, konče orlem, - pak tohle všechno je možné jen kvůli vzduchu, ve kterém létají; to, že vůbec existují; to, že dovedou ten vzduch využívat a nechají se jím nadnášet. Když se člověk podívá na oblohu a vidí mraky, tak je to vlastně obrovská zásobárna vody, kterou nese vzduch (kdybychom chtěli tu vodu uskladnit, tak bychom s tím měli nesmírnou práci) a ještě se voda dostane kam má. A když se podíváme na oblohu, která je čistá, modrá, je to zase barva atmosféry, přes kterou se koukáme a zas je to tentýž vzduch. Má také funkci tepelné izolace - kdyby nebylo vzduchu, tak se na jedné straně zeměkoule upálíme zaživa a na druhé straně zmrzneme. Bez vzduchu by oheň nebyl možný, kyslík by se k němu nedostal. To, že vůbec něco cítím, že voní květiny, souvisí se vzduchem, nebýt vzduchu, tak se vůně ke mně ani nedostane. A nakonec to může být vánek, který je zvláště v létě velmi příjemný. A může to být vítr, který pro nás pracuje, nebo nám naopak nahání hrůzu, když sundá střechu - všechno je to vzduch.

Člověk, který se naučí trochu dívat, může takto o Bohu přemýšlet. Teď by ovšem byla veliká chyba, kdyby z toho chtěl za každou cenu hned vyrazit důkaz, že je Bůh. - To, prosím vás, nikdy nedělejte. Jde o něco úplně jiného: každý člověk, má-li být plně člověkem, se potřebuje naučit údivu, potřebuje se naučit onomu pozastavení se nad věcmi, které mu umožní podívat se hlouběji, umožní mu vidět a ne jenom přeběhnout okolo věcí, které známe a jejichž si dál nevšímáme. Člověk, který tuhle schopnost má, má naději, že někde v hloubce za těmi věcmi bude vnímat Boha. Když ho tedy naučíme údivu a obdivu, dáme mu jeden z předpokladů k poznání Boha. Nic víc, ale také nic méně.

Má-li být člověk plně člověkem, plně rozvinutým, pak schopnost „divit se“ potřebuje. Proto se má v malých dětech vychovávat. A když ji bude mít, tak se možná něco víc dozví, je však třeba, aby k tomu přistoupilo něco dalšího. A sice to, oč se modlí sv. Pavel v listě Efezanům.

Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Ef 1, 17 - 19)

Proto je víra nakonec vždycky Boží dar. Člověk ho může přijmout, pokud je k tomu přijetí připraven. A protože je to dar, může ho člověk dostat i tenkrát, když ho plně nečekal. Jestliže je ale schopen přijmout i nečekaný dar, pak ho může mít. A proto, máme-li starost o víru někoho z lidí nám blízkých, potřebujeme kromě jiných věcí trpělivost. Trpělivost čekat, až člověk dar dostane a až na něj zareaguje.

Čas čekání by měl člověk vyplnit dvěmi věcmi: rozvíjet v druhém předpoklady k přijetí Boha k přijetí víry. A modlit se za něj. To čekání pak není marné.

2. úvaha

Dnes bych začal úryvkem ze Skutků apoštolů.

Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. (Sk 9, 1 - 9)

Proč jsem tento úryvek vybral? Mluvíme stále o víře a o tom, jak se k ní člověk může a nemůže dostávat.

Když si vezmete tuto základní Pavlovu příhodu: Pavel o Kristu věděl, věděl kdo je, pravděpodobně - byl vzdělán ve Starém zákoně - znal i všechny možné důvody pro které v něm měl rozpoznat Mesiáše, všechny biblické i starozákonní důvody. Mohl se od očitých svědků doslechnout o zázracích, které Ježíš konal. Měl tedy všechny předpoklady, aby v něj uvěřil, pokud jde o znalosti. To všechno věděl a přece v něj nevěřil jako ve Spasitele, ale bojoval proti němu.

Z toho je vidět, že samotná znalost i těch nejdůležitějších faktů nemusí ještě vést k víře. Je to zkušenost, kterou děláme v běžném životě, a je to i zkušenost Pavlova. Naopak osobní setkání k víře vést může. Šavel se změnil v Pavla, obrátil se, když se osobním způsobem s Kristem setkal a když toto setkání přijal. Nechal se jím oslovit a dalo by se říci i omráčit.

Když uvěřil - je zde řečeno „padl na zem“. Pokusme se vysvětlit, co to vlastně znamená: ten člověk najednou ztratil své běžné možnosti, a ztratil i sílu, kterou se stavěl proti Kristovi. Celá událost Šavlova obrácení by zasluhovala podrobnějšího delšího čtení a rozjímání. Zdaleka nejde jen o to, že zažil něco mimořádného a že bylo nějaké světlo; tam jde o velice hluboké zobrazení události, kdy člověk přijímá Krista.

S vírou v Boha, což je nutný předpoklad víry v Krista Vykupitele - je to podobné, jako je tenhle Šavlův příběh. Člověk může o Bohu hodně vědět, může znát mnoho důvodů, proč by měl v Boha věřit a přece nevěří. Byli lidé, které přesvědčily starozákonní důkazy, aby přijali Krista. A byli lidé, kteří jej přijali, až když se s ním přímo setkali. Jsou lidé, kteří uvěří, když poznají různé důvody, proč by věřit měli. A jsou lidé, kteří uvěří až tenkrát, dojdou-li k bezprostřednímu setkání s Bohem.

Tato cesta zkušenosti, zakoušení Boha, zakoušení Boží skutečnosti není pochopitelně jedinou cestou k víře. Ale je jednou z cest nutných a možná, že je i jednou z cest dnešnímu člověku nejpřístupnějších.

Protože jsme schopni reagovat na to, s čím máme bezprostřední zkušenost, musíme se ptát, zda člověk může bezprostřední zkušenost s Bohem udělat. Nemyslím teď na žádné stavy vytržení nebo na nějaké mimořádné zážitky. Neříkám, že by neexistovaly, dá se s tím počítat u každého a v každou chvíli. Je to věc, kterou je třeba ponechat Pánu Bohu, a pokud se s ní člověk přímo setká, je dobře, ale nemůže na ni všechno sázet. Jde mi o věci svým způsobem obyčejné, které jsou běžné a člověku přístupné.

Zdá se, že by bylo dobře znát postupy, jak druhého přivést k zážitku Boha a bylo by všechno vyřízeno. Také jsou ale ještě některé podmínky a předpoklady, které musí být nejdříve splněny, aby se člověk mohl vůbec s Bohem setkat, aby jej mohl přijmout a poznat. V první řadě ho musí hledat. Zdá se to samozřejmé, ale není to zase tak jasné.

Hledat Boha - to znamená ochotu přijmout ho takového, jakého ho potkám, jakého ho poznám. To znamená, nebýt naplněn předsudky. Pokud jde o mého bližního, měli bychom mu pomoci, pokud o to stojí, odstranit falešné představy o Bohu.

Člověk tedy musí chtít Boha vidět. A musí být schopen, což je důležité, vydat se tou cestou, kde je možno se s Bohem setkat. Je možné říci takové přirovnání - snad vás nepohorší. Když budete chtít vidět kupříkladu srnky v lese, tak nestačí přijít za hajným a řekni mu: „ Říkají, že jsou tu srnky, ukaž mi je.“ A teď se hřmotně vydáte do lesa a půjdete se podívat. Jak každý rozumný člověk pochopí, takhle to nejde. Pokud chce člověk srnky vidět, musí se přizpůsobit všem podmínkám, aby je vidět mohl: musí být zticha, musí jít tam, kde se potkat dají, chovat se tak, aby je nevyplašil a pokud má o nich špatnou představu, musí si ji opravit. Protože, bude-li si představovat srnku jako mravence, nikdy ji neuvidí, protože se bude dívat po zemi. A bude-li si ji představovat jako ptáka, bude se dívat nahoru a neuvidí opět nic. Jsou to tak samozřejmé věci, že to vypadá, jako když vykládám hlouposti. Ale lidé mají někdy podobně nemožnou představu o Bohu, a proto ho nemohou najít. A tak když chceme někomu na cestě k Bohu pomoci, nejprve se podívejme na to, co si náš člověk pod pojmem Bůh představuje. Jestliže si představuje něco nemožného, je mu to třeba rozmluvit.

Za druhé: jestli ho člověk sám nechce hledat, pak ho nenajde, leda že ho Bůh nějak zaskočí. My sotva můžeme pomoci na cestě k Bohu lidem, kteří Boha sami hledat nechtějí, to dost dobře nejde. Takový člověk ztrácí schopnost pro setkání s Bohem. A v neposlední řadě záleží velice na vlastnostech člověka. Ten, který je nemístně sebejistý, nebojácně nafoukaný, nebo který je drzý až arogantní, v kterém není žádná dobrá vůle, člověk, který vůbec nebere na vědomí své svědomí, takový člověk se sotva setká s Bohem, takového sotva k tomu setkání přivedeme. Buďto mu musíme pomoci od těchto vlastností, nebo musíme počkat, až je z něho život otluče, když to dobře dopadne. Marné je tahat někoho za loket do kostela, pokud má v sobě silně usazené věci, které se přímo setkání s Bohem brání. Potom je třeba zvážit, aby člověk nenabízel Boží věci tam, kde nemohou být přijaty. Dejme tomu, že tedy někdo nemá vnitřní překážky ve smyslu špatných vlastností, necitlivosti ve svědomí nebo sobectví, předpokládejme, že člověk nemá vyložené předsudky, že si Boha nepředstavuje vysloveně špatně a že není proti víře zaujat. Teď jde o to, jestli a jak je možné takového človíčka k víře přivést, nebo spíše pomoci mu v setkání s Bohem.

K tomu, aby člověk mohl někomu pomoci k setkání s Bohem, k tomu potřebuje vlastní jasné vědomí o svém setkání s ním. Řečeno docela jednoduše: pokud pro mne osobně není Bůh jasnou živou skutečností, pokud ho ve svém životě nevnímám, pokud nemám místo svého setkání, místa živého setkání ve svém životě, pokud je to pro mne jakýsi odtažitý, nekonečný duch, kterého snad poslouchám, tak sotva mohu k víře někoho přivést. To by skutečně nešlo. Člověk může posloužit jenom bohatstvím, které má sám v sobě živé. A tady bych mohl vlastně skončit. Tady bych vám mohl jenom říci: „A nyní si uvědomte, kdy Boha nejživěji vnímáte a totéž se snažte zprostředkovat druhému“. Ale zprostředkovat, ne vnutit. Protože každý má svou osobní cestu k Bohu a já mu nemohu beze všeho vnutit tu svou.

Přesto se vám ale pokusím ukázat některé cesty, jimiž můžeme člověka dovést - když ne k Bohu, tedy alespoň k jakémusi předstupni. K tomu, aby vnímal něco velikého, nekonečného, něco, co tu přesahuje. Vždycky je třeba vyjít z osobní zkušenosti člověka. Můžete mluvit s někým, kdo má za sebou bohatší a leckdy i klikatý život. Možná, že ten je schopen si uvědomit, že jeho život, ať jakkoliv klikatý, nešel jen tak nazdařbůh, že měl nějaký svůj směr. Může ve svém životě odkrýt, že byl veden, že události, které se mu zdály náhodné, tak docela náhodné nebyly. Že ho někam posouvaly. Tohle všechno se jistě nedá svést na řetěz náhod, ale jestliže má člověk schopnost pozorovat, také si může všimnout, že byl během života k něčemu připravován. A pokud je k něčemu připravován, pak to znamená, že s ním někdo počítá. Tohle se dá odkrýt ve vlastním životě, že se mnou někdo počítá, někdo, kdo mě přesahuje, někdo, pro koho jsem zřejmě důležitý, i když jsem jinak docela bezvýznamný človíček. Stačí zůstat u slova „někdo“ a nechtít z toho hned vyrazit důkaz, že je to Bůh.

Nebo jiná cesta: člověk, který je k sobě trochu citlivý, si dokáže uvědomit, že nejedná jen tak nazdařbůh. Že něco dělá a najednou si uvědomí, že by měl udělat něco docela jiného, lepšího. Nikdo ho nevidí, nikdo ho za to nepochválí, udělá to a řekne si „ano, to je ono!“ A naopak - neudělá to a má z toho špatnou chuť v ústech. Tohle je třeba dovést ještě o kousek dál. Na první pohled to vypadá jako super ego psychologů, které jaksi ovládá člověka. Víte, že člověk má v sobě určitou normu chování a když jí vyhoví, tak je sám sebou pochválen, když jí naopak nevyhoví, je pokárán. Tohle je pravda, ale jde to ještě dál. Jsou věci, které jsou co do hodnocení nelišné: ani dobré, ani špatné. A já přece mohu pochopit - teď jsem udělal to správné, když jsem ze dvou věcí určitou vybral. Mohu zase pochopit, že někdo o mně ví, někdo, kdo nade mnou nestojí jako policajt, ale kdo má spíše zájem abych rostl. Znovu opakuji - ne policajt, ale ten, kdo má zájem, abych rostl.

Jiná cesta, velice přístupná, kterou mám sám vyzkoušenou je, máte-li před sebou dva snoubence. Dva snoubence, které někdy někdo pokřtil a pak se dlouho dál nic nedělo. Oni vědí, že nějaké křesťanství je a že nějaký ten Bůh by mohl být, ale moc jisti si nejsou. Takovým může člověk ukázat jednu cestu. Jsou dva lidé, kteří se mají rádi a jsou to lidé jakž takž střízliví. A vy jim řeknete: „Podívejte se, co vlastně člověk chce? Chce, aby ho měl někdo rád:“ To vám odkývnou. A řeknete dál: „Chcete, aby vás ona měla ráda?“ - „Ano“ - „Chcete, abyste se na ni mohl opravdu spolehnout? Chcete, aby vás nikdy nepřestala mít ráda?“ - Tady souhlasí. „Chcete, abyste se na ni mohl vždycky obrátit s plnou důvěrou a přitom jste věděl, že budete vždycky pochopen a vzat takový, jaký jste? - „Ano“. A pak se zeptáte, zda očekává, že to bude stoprocentně naplněno. A tady vám každý rozumný člověk řekne, že ne. - A řeknou vám to i před sebou, jeden před druhým, protože i když mají o tom druhém to nejlepší mínění, vědí, že je to jen člověk a nesplní ideální požadavky. Ale přitom, je-li člověk k sobě poctivý, ví, že takové přání v sobě má - a to se mu má právě dokázat. Musí si uvědomit, že sám touží po tom, aby ho někdo bral vždycky takového, jaký je, aby ho někdo bral úplně pravdivě, a aby se k někomu mohl obrátit s plnou důvěrou, že je viděn a že - je-li zcela odkryt, nebude to použito proti němu. Tohle člověk v sobě má. A opět jsme u toho „někoho“, kdo je za hranicí lidského, kdo je dál než my.

Pak je ještě jedna možnost. Dost špatně se to vykládá, ale berte to jako návod a zkuste si ho projít sami. Podívejte se: až na několik výjimek všichni určitě sedíte. Můžete si uvědomit, že sedíte na lavici, že vahou svého těla spočíváte na lavici. Lavice vás drží. Ta lavice není ve vzduchu, ale stojí na podlaze. Jste tedy drženi lavicí a podlahou. Jinak nevíte, kam byste se pohybovali. Podlaha, kdyby se mohla hýbat, by zase udělala vaši pozici nejistou. Ale podlaha stojí na zemi, jste tedy drženi na zemi, jste neseni lavicí, podlahou, zemí. Sedíte a sedíte pevně. Ta země, hlína, patří zeměkouli. Tedy vy, človíček, sedíte pevně proto, že jste nesen zeměkoulí. Ale i Země je pohyblivá a mohla by letět vesmírem kdoví kam. Jenže neletí, je držena přitažlivostí Slunce. A tak jste vlastně drženi Sluncem. Slunce vás drží v prostoru, kde se zeměkoule pořád otáčí. Jste neseni lavicí, podlahou, zemí, zeměkoulí a Sluncem. Ale co je ve vás vlastně neseno? Jenom vaše tělesná váha. Ale vy jste přece víc, než jen tělo, které spočívá na lavici. Víte o sobě a vaše já není neseno lavicí. - A je tady. Víte o sobě, víte, že žijete - a budete žít za vteřinu, i když nebudete vysloveně chtít, i když se o to nebudete vyloženě snažit a starat. I za pár vteřin si budete moci uvědomit sami sebe. Tady jste něčím neseni. Jste neseni životem své bytosti. Ale ještě je tu něco víc. Dovedete si představit, že nežijete. Jste cosi víc, než jenom projev života. Teď si člověk může pomalu uvědomit, že je tu někdo, na kom je nějak závislý. Že je nesen. Jeho bytí je neseno... Aby člověk mohl tohle říci druhému, musí to mít sám promeditováno. A nemůže to samozřejmě říci každému. Záleží na tom, jak druhý žije, jak je schopen vnímat a na co je citlivý.

Máte-li fantazii, můžete si podobných věcí najít víc. Takových, kterými můžete druhého dovést k zážitku, že o něm ví někdo, kdo je víc než on, kdo je za hranicí lidství, někdo, kdo na něj čeká a na koho také čeká on. Nechci být omezen jen na svůj život, chci víc a dál. Nikdy se nepokoušejte, i když snad někoho k tomuhle zážitku dovedete, chtít z toho hned vytřískat odpověď víry. Říci mu: „Tak vidíš, a to je Bůh a teď mu musíš věřit!“ - To je hrozné! To nejde! - Stačí, že to ten člověk zažil. A pak se dá počkat, a jedině se dá čekat, jak on to pochopí. Připomněl bych vám tady Lukášovo evangelium, známé vyprávění o cestě učedníků do Emauz:

Když byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lk 24, 28 - 32)

Člověk neřekne „Tady je Bůh“ - ale může si uvědomit, že mu „hořelo srdce“ a v tom případě se stalo to nejdůležitější.

3. úvaha

Přemýšleli jsme společně o zkušenostech, které člověk může udělat a které ho mohou přivést k poznání Boha, nebo spíše k setkání s ním. Dnes bychom v tom pokračovali, ale trochu z jiné strany. A sice tak, že budeme uvažovat o tom, jak věřící člověk může hlouběji pochopit, že Bohu náleží a jak Bohu náleží.

Skutečně není možné se spokojit jen s tím, že žijeme jakýmsi slušným způsobem, že dodržujeme desatero, a že se tím cítíme do jisté míry uspokojováni. Křesťanství rozhodně není jen slušné chování. Slušně se chovat může kde kdo, na to nemusí být křesťan. Dokonce může i něco vědět o Bohu, ale ani to ještě není plný křesťanský život. K tomu je zapotřebí uskutečňování celého Kristova životního stylu, ale o tom zatím nemluvíme. Rozhodně však patří k plnému křesťanskému životu žití s Bohem. A to je věc, o níž bych chtěl dnes mluvit. Prakticky to všichni dobře znáte, jde jen o to, aby si každý uvědomil a přitom ujasnil, jak tyto věci na sebe navazují a pokračují. Abychom si uvědomili. že chceme-li pro někoho křesťanství, pak pro něho chceme setkání s Bohem a vědomí o Bohu, o které mi tolik jde.

Úvodem bychom si přečetli dva verše z Izaiáše:

Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. (Iz 43, 1)

Vrátíme se k tomuto textu na konci uvažování a pak budeme číst ještě kousek dál.

Víte, tohle už je určitý vrchol cesty k Bohu: když člověk ví, že je Bohem zavolán jménem, a že je tím, kdo Bohu patří. A teď se pokusme společně sledovat cestu, po které se k Bohu dojít má.

Každý člověk chce, aby tady nežil zbytečně a většinou víme, že s námi někdo počítá, že na nás něco chce a očekává. Ale jsou v životě situace, kdy se zdá, jako by od nás nepotřeboval nikdo nic, jako bychom nemohli nikomu prospět. Čas od času se to člověku stane, třeba když je nemocný a potřebuje, aby se starali vlastně pořád o něj. Přesto si ani v tuto chvíli nemusí připadat zbytečně. Jestliže se člověk zamyslí nad touto situací, jestliže si uvědomí svou bezmocnost, nemusí mít ještě pocit naprosté zbytečnosti. Může pochopit, že o něj někdo stojí, že o něm někdo určitým způsobem ví. Kdo je zvyklý se modlit, ten k tomu dojde poměrně snadno, kdo není, pro toho je to obtížnější.

Kdo má totiž snahu se modlit, kdo v tomto směru udělá na sobě kus práce, je schopen vědět o někom, kdo si ho všímá. Pokud nejsme při modlitbě jenom hluční a pokud neustále Pánu Bohu něco nepřetržitě nevykládáme, tak ho vnímáme jako toho, kdo o nás ví.

Můžeme k tomu dojít ještě jednou jinou cestou, už jsem to trošičku naznačil posledně: když se člověk podívá na svůj život zpátky. Když se podíváme na uplynulá léta, můžeme pochopit, že někdo zřejmě s námi počítá, že tu nejsme naprosto zbyteční. Můžeme pochopit, že se náš život odvíjel určitým směrem a určitým způsobem. A nebo si můžeme uvědomit, že se náš život odvíjí zcela nesmyslným způsobem. Jestliže člověk dělá - krátce řečeno - jednu hloupost za druhou, jestliže si vždycky z těch dvou možností - dobré a špatné - vybere tu horší, potom vidí, že jeho život smysl nemá, nebo že ho převážně nemá. Že jde někam, kam se mu vlastně ani moc jít nechce.

Pokud se ale rozhoduji převážně pro dobré možnosti ve svém životě, pak vidím - podívám-li se na několik let svého života zpátky, že rostu, že celé to mé životní „pohybování se“ někam směřuje, aniž jsem si toho vědom (při tom růstu) a aniž ho sám nějak zapříčiňuji. Já ho spíše jen rozpoznávám ve svém životě. A potom pochopím, že se se mnou počítá a že ode mne kdosi cosi chce.

Jakmile využiji dobrých schopností, která v sobě mám, pak pochopím, že to je zřejmě ono. A to je dobré i tenkrát, když to nenese žádný efekt. Někdy se stane, že někomu pomůžeme a ono mu to vůbec neprospěje. Že je ta naše pomoc, kterou jsme poskytli mnohdy za značné námahy, pro něj zbytečná. Tillman uvádí v jednom svém rozjímání drastický případ, který se může stát. Člověk někam chvátající pomůže při nehodě zraněnému. Strašně se zdržel, něco důležitého nestihl - zraněný stejně cestou zemřel a on mu vlastně nepomohl. Tohle se zdá být marným a zbytečným. A přece při tom zažijeme úžasné uspokojení. Víme, že jsme vykonali cosi, co bylo plně lidské, co se od nás čekalo, přestože nás nikdo neviděl a nikdo nás za to nepochválí. Tady už člověk může vidět, že jde o kohosi, kdo je mimo něj, že jde o někoho, kdo s ním počítá.

Jiná cesta, kterou se dá pokračovat je třeba tato: jak člověk roste, poznává, že má v životě velice mnoho možností, jakým způsobem se uplatňovat a angažovat. Jak prospívat druhým. A teď uvidí vedle sebe třeba tři dobré možnosti a může sledovat jenom jednu - a přece pozná, kterou z těch dobrých si má vybrat. Pochopí, že tam je s ním počítáno.

A jde to ještě dál. Člověk udělá chybu, kterou mu nikdo nevyčte, než jeho svědomí, chybu, na které pochopí, že uhnul z cesty, ze směru, který mu přísluší. A někdy se to nedá napravit, někdy udělá chybu, která se nedá vymazat. Prostě jsem už ušel kus po špatné cestě a cesta zpátky neexistuje. To je situace, která může vést malomyslného člověka k hluboké beznaději. A právě v téhle situaci mohu poznat odpuštění nejen lidské - to nemusí být, třeba jsem nikomu neublížil - ale odpuštění, které je Boží, smíření s někým, kdo o mně ví a kdo mou cestu sleduje. A já mohu pochopit, že tohle smíření je pro mne opravdu cestou. Tím, že jsem s Bohem smířen, tím se napravilo to, že jsem se vydal špatnou cestou. Že pro mne existuje dobrá možnost cesty dopředu. Toto je asi největší zážitek odpuštění, jaký může člověk mít, nejhlubší, když pochopí, že se dostal nejen mimo nebezpečí trestu, ale že v okamžiku odpuštění nalézá znovu kudy má jít. Tohle pro svůj život velice potřebujeme. Mluvíme stále o tom, co člověk poznává. Neřekl jsem ale, jak to poznává. Jsou dvě hlavní cesty, kdy poznáváme, že s námi Bůh počítá, kdy nám odpouští a co nám chce. Jednak jsou to události našeho života, a pak je to modlitba.

Modlitba může být místem, kde o Bohu skutečně víme. Nemyslím teď nějaké mimořádné stavy, myslím tím modlitbu, která je každému z nás vlastní. V této modlitbě můžeme zažít velice jemný, ale přitom jasný dojem, že o mně někdo ví, a že mne s laskavým zájmem sleduje.

Jestliže víme v modlitbě skutečně o Bohu, pak ho nevnímáme jako policajta, který nad námi stojí - to je spíše případ zdeformovaného svědomí, pokud vnímáme Boha jako strážce, který nad námi stojí s napřaženou holí. Skutečné vědomí o Bohu je vědomí o někom velikém, nepostižitelném a přece skutečném. Pravé vědomí o Bohu lze těžko slovy vyjádřit, prostě, když ho člověk zažije, tak o něm ví, ale nemůže ho dost dobře sdělit druhému.

Možná si vzpomenete na starozákonní příběh o Eliášovi, který stál před jeskyní a okolo šlo zemětřesení a vichr - a nebyl v zemětřesení Hospodin a nebyl ani ve vichru - a pak šel kolem tichý vánek a Eliáš se zahalil do pláště a postavil se u vchodu do jeskyně - to je přesně ono.(srov. 1Král 19,11-13) Když člověk zažívá Boha, je to něco velice jemného a neznatelného - a přece naprosto určitého a víme, že si to nemůžeme splést s nikým ani ničím jiným. Jakmile máme své vědomí o Bohu příliš barvité, je to většinou podezřelé. Co je skutečně Boží je jemné a mocné. Každý průměrný člověk to rozezná. A tak může člověk zažít Boha jako toho, kdo s ním počítá a kdo mu je pramenem jistoty, klidným a skutečným. Je to něco jiného, než taková záchrana v krajní nouzi, kde neví, na koho by se obrátil, tak lítá od dveří ke dveřím, od jednoho ke druhému a hledá, kdo by mu pomohl. Jestliže je ale člověk v nouzi a ví o Bohu, pak asi nepadne do zmatku. Skutečná víra je ve spolehnutí se na někoho, o němž mám jasné přesvědčení, že o něm vím. Když člověk - i v duchu - zmateně pobíhá sem a tam, to není projev víry. Projev víry je skutečné spolehnutí, které ví o Bohu a které se nestará příliš o to, jak věci dopadnou.

A teď se tedy vrátíme znovu k úryvku z Izaiáše, přečteme ho znovu a celý:

Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. (Iz 43, 1 - 3)

Kdo máte silnou zkušenost s Bohem, pochopíte, jak jsou tato slova míněna a také víte, že se to dá těžko vyjádřit srozumitelněji. Protože jde o mnohem více než o vodu a oheň, dá se to říci velmi těžko. Ale zcela bezpečně může člověk poznat toto: že ho Bůh volá jménem, že ho Bůh volá osobně. Tohle je skutečnost, na které do velké míry stojí naše víra, skutečnost, která se těžko dá sdělit druhému, protože mne volá Bůh mým jménem, toho druhého zase jeho jménem. Můžeme si oba říci, že jsme zažili totéž - ale sotva to mohu říci někomu, kdo to nezažil.

Přesto ale člověk potřebuje to - že je volán jménem - prožít do hloubky, aby byla jeho víra patřičně hluboká a silná. A tak bych končil malým úkolem pro vás. Budete-li mít trochu času, tak si na chvilku sedněte a snažte se přemýšlet o tom, kdy se cítíte být „voláni jménem“, kdy se cítíte být Bohem oslovováni, kde cítíte že s vámi počítá, že se k vám osobně obrací. Ať teď, nebo někdy v minulosti. A pokud vám to nepůjde, tak to odložte na léta příští. Ono to nemusí jít vždycky.

4. úvaha

Máme za sebou několik úvah o hledání Boha a o cestách, které k Bohu vedou. Ovšem vědět jen, že Bůh je, pouze vědět o Boží existenci, i kdybychom to nakrásně věděli z vlastního zážitku, nejenom z toho, co čteme, to je pro křesťana málo. Křesťanství nestojí jenom na tomto vědomí, že Bůh je, ale stojí na víře.

Teď se vám může zdát, že jsem řekl totéž. Ale křesťanské víra musí přece být nesrovnatelně více, než jenom prosté přesvědčení nebo důvěra, že je Bůh. Přinejmenším se dá říci tolik, že křesťanská víra je kladný vztah k tomuto Bohu. Člověk může o Bohu vědět a může mít k němu vztah záporný a to křesťanský postoj víry samozřejmě není.

Někdy se tomu slovu víra rozumí velice úzce; prostě za věřícího se pokládá ten, kdo věří, že „něco“ musí být. Tohle víra ve smyslu biblickém není, ani Starý zákon takto víru nevidí, tím méně Nový zákon. Jde tedy o to, co je víra v křesťanském (biblickém) smyslu. V listě Židům čteme následující slova:

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.

Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ještě mluví, ač zemřel.

Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.

Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde... Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu. (Žid 11, 1 - 8 ,12)

Začátek úryvku by nahrával tomu, že víra je jen jakési přesvědčení o neviditelném. „Víra nám dává pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme.“ (Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. - Žid ll,l) Ale tomu je třeba dobře rozumět. Neviditelnou věcí není jenom „co není vidět“, ale i všechny jiné souvislosti, které nám v životě unikají, které unikají jenom lidskému pohledu na život a víra ve smyslu biblickém právě tyhle možnosti otevírá.

Samozřejmě, že můžeme vědět o Bohu víc, než jenom to, že je. Můžeme o něm vědět, že je dejme tomu spravedlivý. A od toho je už jenom krůček k tomu, že Bůh je soudce. Ale ani to není křesťanská víra, i když u někoho víra v téhle zdeformované formě končí. Prostě, Bůh mu byl představen jako přísný soudce - a pak se ho buď do smrti bojí, a nebo jak dospěje, začne ho odmítat. Doplatí na to, že vlastně nikdy do hloubky víry nepronikl.

Někdo vidí ve víře jakousi životní pojistku, kterou se může pojistit pro případ smrti. Ani tohle není křesťanská víra, i když to s ní souvislost má. A tak, chceme-li tomu dobře rozumět, co víra je, musíme ve čtení úryvku z listu Židům pokračovat:

Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. (Žid 11, 8)

Tady se text odvolává na známé místo v prvé knize Mojžíšově, kde se říká: „I řekl Hospodin Abrahámovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a domu svého otce a jdi do země, kterou ti ukáži.“

Jestliže takto pochopíme křesťanskou víru na principu celého Abrahámova postoje, pak máme možnost dostat se dál, protože Abrahámova víra nebyla jen přesvědčení, že Bůh je, to nebylo jen vědomí o někom, kdo je neviditelný a nepopsatelný. Abrahámova víra byla činem. Byla odvahou jednat i na základě poznání, na pohled ne zcela jistého. Abrahám se vydal na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. Tohle vypadá nerozumně; ale Abrahám se vydal na cestu, protože věděl, že jde tam, kam je volán Bohem. A to už naprosto nerozumné není.

Jestliže se víra pochopí jako odpověď na Boží oslovení, pak to začíná být právě ono. Sv. Pavel říká, že víra je ze slyšení. A víra skutečně začíná vždycky tak, že Bůh osloví člověka, osloví ho nějakou událostí, osloví ho slovem bible, životem druhého člověka nebo nějakým osobním zážitkem - to už je různé. Ale vždycky, když jde o Boží oslovení, je to něco, co na člověku žádá odpověď a co člověka přivádí do jiné, nové situace. Co ho odvádí od navyklého pohledu na svět a od navyklých jistot.

Člověk se musí dát určitým způsobem do pohybu, má-li Boží slovo přijmout. Nový zákon tomuhle říká obrácení. Obrácení znamená, že člověk mění stupnici svých životních hodnot a mění jistoty o které se opírá. Člověk neobrácený, člověk bez víry se opírá jen sám o sebe a o to, nač sám přijde a co vidí, že může získat od lidí okolo sebe. V podstatě se opírá stále sám o sebe a o takovou šíři obzoru, kterou přehlédne, kterou je schopen vidět a zhodnotit.

To je postoj člověka nevěřícího. A i kdyby ten člověk věřil, že „něco“ nad ním je, ale opíral se jenom o sebe a své jistoty, je ve smyslu křesťanském v podstatě nevěřící. Skutečná víra je pohyb k obrácení.

To znamená pohyb,v němž začne brát v úvahu i jiné momenty, než sebe samotného a to, co sám vidí. Začne brát v úvahu Boha, začne s ním počítat jako s tím, kdo s ním počítá a kdo s ním něco dělá. To ovšem předpokládá určité riziko, protože se spoléhá na někoho, kdo je neviditelný, neuchopitelný, s kým nemůže být jednoduše ve styku jako se svým sousedem. A pro člověka, který s vírou začne, je to riziko o to větší, že s tímhle Bohem nemá žádné zkušenosti.

A přece tohle víra vyžaduje: krok do neznáma, spolehnutí se a riziko, odvahu vykročit na neznámou půdu a riskovat ostudu, zklamání, ztroskotání. V příběhu o Abrahámovi tomu nebylo jinak, on vyšel do nejistoty a věřil, že jeho cesta má smysl, on i Sára věřili, že dostanou potomka; kdyby se byli zklamali, byla by to ostuda. Abrahám tedy riskoval cestu do neznáma - a mělo to smysl, nejenom pro něho samotného, ale i pro všechny po něm.

Jakmile se člověk odváží spolehnout na něco, co není jen on sám, co nejsou jen jeho jistoty, tak se jeho možnosti otevírají a on se dostává dál. Dostává se za své běžné schopnosti. Člověk začne svou běžnou lidskou míru přesahovat. A pak se na něm teprve víra projevuje. Víra nemá za následek, že člověk překoná jednu jednotlivou záležitost, izolovanou životní událost. Víra způsobuje, že člověk vchází do celého tajemství, které ho přesahuje, do tajemství Božího a do tajemství Kristova. To je teprve ten pravý a skutečný rozměr víry, kdy se dostává do toho, co je Boží. A tam se může dostat jenom tehdy, když má odvahu k spolehnutí se, k riziku, k určitému kroku do neznáma. Bez něho si bude ono tajemství prohlížet jen zvenku. A tak ho nepozná. Pozná ho jedině tenkrát, když do něj nějak vstoupí a nějakým způsobem bude mít na něm účast.

Proto je abrahámovský krok na každém žádaný, na každém, kdo se má dostat blíž k Bohu. Je na něm žádáno, aby se pohnul z místa a opustil to, nač do té doby spoléhal a co do té doby dělal. Ale ono to skutečně stojí za to, protože jedině tenkrát, když opustím ty nejbezpečnější jistoty, jedině tenkrát se mohu setkat s Kristem. Když to řeknu ve zkratce: přijmout Krista znamená přijmout jeho utrpení a vzkříšení. A to vždycky znamená pustit se svých dosavadních bezprostředních jistot. Jestliže se jich pevně držím, nikdy se nedostanu k tajemství utrpení, protože to je ztráta jistot. A nemohu se dostat ani ke vzkříšení. Odvahou udělat krok za Pánem Ježíšem získává člověk možnost, o níž hovoří sv. Pavel v listu Efezanům, když říká, že Kristus má skrze víru přebývat v našich srdcích. To znamená, že se základ člověka v zásadě změní. Bůh se nás nějakým způsobem zmocňuje, pokud se mu ovšem vydáme. To je věc velice tajemná. Ačkoliv člověk velice potřebuje aby se ho Bůh zmocnil, Bůh to udělá jenom tenkrát, pokud se člověk odváží, pokud se nějakým způsobem poddá, nebo vydá. Když mu to dovolí.

Je to nepochopitelná věc, že víra je Boží dar, ale ten dar se na nás uplatní jedině tenkrát, když je v nás ochota žít ve shodě s Boží vůlí. Jestliže se proti tomuto daru postavíme, nemůžeme být obdarováni.

Velice krátce a názorně se dá říci, že víra znamená přesunutí těžiště lidské osobnosti. Těžiště, vlastní nosný střed v sobě člověk přesouvá na Boha. Střed mé osobnosti už nestojí na mně, ale čím dál víc stojí na Bohu. To znamená, že začínám žít z jiného zdroje, ale také to znamená, že se neztrácím. Jsem to pořád já, kdo se spoléhá na Boha, kdo na něm víc a víc staví, kdo se rozhoduje jednat podle něj. Jsem to já, ale jednám z Boha, což znamená, že se celý obsah mého jednání mění.

Křesťanská víra znamená svým způsobem „zbožštění“ člověka, ne snad, že bychom se lidstvu - člověku klaněli, ale ve smyslu, že se člověk stává více Božím, a přece zůstává člověkem. Tahle věc se těžko popisuje, ale dá se prožít a na našem životě se pozná.

Protože, odváží-li se k tomu člověk, pak se jeho život začne měnit. Kdo si tohle ale bude prohlížet zvnějšku, ten to nikdy nepozná, protože sám na sobě žádnou změnu nezažil. A u druhých lidí jí neporozumí.

Kdo se ale odváží kroku za Bohem, ten to pocítí sám na sobě a pozná tuto pravdu ve svém životě. A potom získá odvahu na této pravdě stavět.

Všechno to nestojí jenom na nás, celé přesouvání těžiště na Boha je také Boží zájem, který ovšem čeká na lidskou ochotu, na projev lidské svobody. A celé je to také Kristův zájem. On je pro nás nejpádnější zárukou, že celá snaha není marná a zbytečná, že to není výmysl fantazie a utopie, ale realita, a že člověk může na Bohu stavět svůj život, že se může změnit směrem k Bohu, že může prožívat v křesťanském smyslu víru. Najdeme to v evangeliu na mnoha místech. Například v Kristově velekněžské modlitbě čteme:

“ Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mne poslal.Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (Jan 17, 25 - 26)

5. úvaha

Teď bychom měli pokračovat dál v našich úvahách, v nichž jsme mluvili o jakýchsi přístupových cestách k Bohu, o tom, jak se k Bohu přiblížit: a mluvili jsme posledně o víře, co víra vlastně v křesťanském smyslu je.

Když se podíváme na svět kolem nás, pak můžeme dobře zjistit, že křesťanská víra ze světa ustupuje. Nejenom z našeho bezprostředního okolí, ale týká se to daleko větších území na světě. Třeba v Německu vystupuje z katolické církve kolem 100 tisíc lidí ročně. Evangelické církve jsou na tom podobně, jen číslo je vyšší, protože je tam většinovou církví. Neznamená to nějakou enormní zkaženost.

Znamená to, že lidé, kteří prakticky nevěří, to dají zcela jasně najevo a vystoupí z církve.

Sami máte zkušenost, že víra nepatří k běžnému životnímu obzoru u nás, zvláště pak u lidí mladších. Když ji objevíme, divíme se tomu, jako čemusi zvláštnímu. Může tedy vzniknout otázka, zda víra není zbytečná a zda není jen zbytečnou životní komplikací. Nechci to malovat v zvlášť černých barvách, chci jen otevřeně říci, co lidi napadá a co může napadnout každého z nás, zvláště nás, kteří jsme mladší. U člověka, který se přehoupnul přes vyšší věkovou hranici to už nepřichází v úvahu. Tehdy už nic podstatného nemění. Ale sám znám tyhle otázky od sebe.

Jakmile mladý člověk zjistí, že věřících křesťanů je kolem něho strašně málo, vlastně skoro žádní, může si opravdu postavit otázku: jestli víra není náhodou... zbytečná. Pokud nás tohle opravdu napadne, pak je dobře, postavit si ji docela pravdivě a syrově a ne ji jenom tak „šoupnout pod stůl“, abych ji jako neviděl. To se totiž všechno vymstí.

Pro toho, komu je víra jen souborem zásad, zákonů a předpisů, pro toho, kdo se cítí křesťanstvím, které zdědil po předcích omezován a utlačován, pro toho je víra přítěží a je pro něj zbytečnou životní komplikací.

Když si uvědomíte, že někdo - a takových lidí je hodně - necítí, co mu vlastně víra přináší, necítí žádný přínos, ale ví moc dobře, co nesmí a co musí, pak ji samozřejmě cítí jako přítěž. Je pro něj něčím, čeho by se rád zbavil. A jakmile se cítí dost pevný v kramflecích, tak se jí skutečně zbaví, protože kdo by se nechtěl zbavit břemene?

Nemá smysl břemeno k člověku přivazovat a říkat mu „musíš, musíš, musíš, jinak to s tebou dopadne špatně!“ Jediná možnost je ukázat mu, co vírou získává a co je mu dáváno. (Ovšem aby mohl člověk něco takového druhému sdělit, musí to sám vidět a žít). Komu toto není ukázáno, a má trochu odvahy, tak se jha zbaví. Prostě ten soubor zákazů a příkazů odloží. Cítí se osvobozen, zda se ovšem cítí bohatší ve svém životě, to je otázka. Ale jedno je jisté: neodložil křesťanskou víru, ale něco zdeformovaného, co na něj bylo přišito a o čem si jen myslel, že je křesťanstvím.

To je věc, která se stává dost často a není to jen omyl toho, kdo odloží takovou zdeformovanou víru a myslí si, že tím se vypořádal s křesťanstvím. Osobně se domnívám, že je to jakýsi „trest“ za hříchy minulých dob, a sice za ty chyby církve, kdy se určitá proudění snažila oddělit křesťana od světa. Myslím ty proudy, které neviděly Boha jasně uprostřed světa, které ho za každou cenu chtěly dát mimo tento svět někam dál.

Jakmile totiž člověk - křesťan, ztratí otevřenost pro skutečnost, jakmile tu skutečnost, která ho obklopuje, která na něho naráží, začne od sebe někam odstrkávat a není schopen své životní situace řešit z pozice křesťanství, pak je určitě v nějakém sporu či rozporu a reaguje na něj například tím, že emigruje do nějaké zbožné ulity a tam se zahnízdí, tam si udělá svůj svět a v něm žije.

Je tady ještě jedna věc, která k tomhle trochu nabádá: je přirozené, že se křesťané, při pohledu na život církve drží vzorů světců, a nechají se jimi inspirovat. Existuje řada světců, kteří prožili život v ústraní a kteří v tom ústraní udělali intenzivní zkušenost s Bohem. Z toho vznikne nesprávný závěr, jako by se hluboký zážitek Boha a přiblížení k němu mohlo uskutečnit jen v tichu a osamění, jen někde mimo tento svět, mimo to nepříjemné, co nás obklopuje. A tak se Bůh hledá mimo svět, tam se s ním chce člověk setkat - a ono se to potom třeba nepodaří. Nebo mladý člověk, který se chce se svou vírou nějak vyrovnat, který si říká, já bych měl z tohoto světa vnitřně emigrovat? Vždyť do něho patřím! A tady mi někdo říká, že mohu Boha potkat jen mimo tento svět.

Tak se může s vírou rozejít.

To jsou opravdu věci, které se ve skutečnosti dějí. Dá se říci, že víře více ublíží špatně pochopená víra křesťana, než mohutná ateistická přednáška. My sami můžeme nadělat moc škody a člověk si musí dát veliký pozor. Přitom, kdybychom se na světce podívali pořádně, pak bychom viděli, že právě velcí mystikové nežili mimo tento svět.

Kateřina Sienská - měla hluboké zážitky Boha, byla jednou z hlavních postav mystiky - a přitom dokázala velice aktivně zasahovat do dějin církve, do konkrétního světa, ve kterém žila. Podobně třeba sv. Jan od Kříže, reformátor karmelitánského řádu. To byl člověk, který byl po hlubokých zážitcích Boha velice činný. A k těmto hlubokým zážitkům byl přiveden velkými životními komplikacemi. Sv. František z Assisi: hluboký zážitek Boha a přitom naprostý kontakt s realitou a se skutečností. A takhle bychom mohli jít po světcích dál.

Když se podíváme na Písmo, v něm už vůbec nevidíme víru oddělenou od světa, víru lokalizovanou do klášterní samoty, víru, která je k dosažení jen mimo dění tohoto světa. Starý zákon velice často plasticky líčí, jak je Bůh uprostřed svého lidu. Vždyť pro celý Izrael nebyl Bůh bytostí světu vzdálenou, někým, koho by bylo možno najít v mimořádných zážitcích a nebo ve velikém tichu. Jahve - to byl Bůh, který šel s nimi, který s nimi jednal v jejich denním životě, v celé historii. To byl Bůh, který mu byl blízko. Říká se: „Nebyl národ, jemuž by byl Bůh tak blízko, jako byl blízko Izraeli“. Oni pochopili, že s tímto Bohem se dá jít všedním životem.

Nejhlubší zkušeností bylo vyvedení z Egypta. Když si vezmete celý Exodus, stále se mluví o tom, jak Hospodin jedná se svým lidem na té nepříjemné a klopotné pouti. Jak se oni s ním i „handrkují“, ale pořád je tu vztah a kontakt, i v obyčejném životě, bez úniku do nadsvětného tajemna. Vybral jsem k tomu jeden žalm, který tuhle skutečnost vyjadřuje:

Pak přišel Izrael do Egypta,

v zemi Chámově byl Jákob hostem.

Hospodin velice rozplodil svůj lid,

dopřál mu, aby zdatností předčil protivníky,

jejichž srdce změnil, takže začali jeho lid nenávidět

a záludně jednat s jeho služebníky.

Poslal k nim Mojžíše, svého služebníka,

s Áronem, jehož si zvolil.

Jeho znamení jim předváděli,

zázraky v Chámově zemi.

Seslal temnotu a zatmělo se,

a nikdo se neodvážil vzepřít jeho slovu.

Jejich vody proměnil v krev,

ryby nechal leknout.

V zemi se jim vyrojila žabí havěť,

nalezla i do královských komnat.

Rozkázal a přiletěly mouchy

a na celé jejich území komáři.

Přívaly dešťů jim změnil v krupobití,

ohnivými plameny bil jejich zemi.

Potloukl jim vinice a fíkovníky,

v jejich území polámal stromy.

Rozkázal a snesly se kobylky,

nesčetné roje žravého hmyzu.

Sežraly jim vše, co v zemi rostlo,

sežraly jim plody polí.

Všechno prvorozené jim v zemi pobil,

každou prvotinu jejich plodné síly.

Ale své vyvedl se stříbrem a zlatem,

nikdo z jejich kmenů neklopýtl.

Egypt se radoval, že už táhnou,

neboť strach z nich na něj padl.

Jako závěs rozestíral oblak,

ohněm svítíval jim v noci.

Žádali a přihnal jim křepelky,

chlebem nebeským je sytil.

Otevřel skálu a vody tekly proudem,

valily se jako řeka vyprahlými kraji.

Neboť pamatoval na své svaté slovo

a na Abrahama, svého služebníka.

Vyvedl svůj lid - a veselili se,

svoje vyvolené - a plesali.

Daroval jim země pronárodů,

výsledek námahy národů obdrželi,

aby dbali na jeho nařízení

a zachovávali jeho zákony.

Haleluja.

(Žl (104) 105, 23 - 45)

Jestliže je Bůh viděn jako jednající ve světě, potom má člověk možnost být s ním v bezprostředním kontaktu uprostřed normálního života. Je ovšem potřeba, vidět ho jako Boha jednajícího a vidět tohle jeho jednání správně. Existuje jedno slovo, které nám nadělá mnohé těžkosti. A to je „všemohoucí Bůh“. My jsme někdy tohoto pojmu - spíše filozofického než biblického - tak plni, že nám dělá velké potíže. Bůh je všemohoucí - a na světě se děje zlo. Tak buď všemohoucí není, nebo mu to je jedno. To je typické krátké spojení v myšlení, se kterým se tak často setkáváme. Není to Bůh, jak o něm mluví Starý zákon a ne takový Bůh, jak o něm mluví evangelium. Ve Starém zákoně je Bůh ten, kdo je uprostřed svého lidu, kdo spolu s ním jedná, kdo jedná v jeho jménu, kdo mu pomáhá, ale kdo respektuje dějinný řád ve světě, kdo neruší lidské dějiny, ale kdo je v nich přítomen. Tohle je velice důležité, aby člověk pochopil, že Bůh je osobně přítomen v mých soukromých osobních dějinách i v dějinách celého světa. Je tam přítomen, mohu se tam s ním setkat, mohu mu porozumět - na jedné straně a na druhé straně mohu tomuto světu a těmto lidským dějinám porozumět jedině tenkrát, když budu počítat s jednajícím Bohem. Bůh je pro nás opravdu klíčem ke skutečnosti, k bezprostřední skutečnosti, kterou denně zakoušíme. Jestliže takhle pochopíme Boha, pak nám nebude vzdálený. A pak u nás nebude existovat rozpor mezi životem náboženským a životem světským, který se dnes často vyskytuje a který je velkým nedorozuměním.

Kdybych vás ničím z toho, co jsem tady dost zpřeházeně říkal, nepřesvědčil, mohu říci jednu věc, proti které se nedá nic namítat: Bůh se stal člověkem, v Ježíši Kristu k nám přišel na lidské úrovni. V něm se stal lidským účastníkem našich dějin. Kdo hledá Krista, nemůže ho hledat mimo tento svět. Vzkříšený Kristus je po pravici Otcově, ale je to ten, kdo byl a kdo je činný v lidských dějinách.

Vtělení není něco okrajového, je to ústřední záležitost. Ústřední klíč k pochopení světa. Od té doby, kdy se Bůh stal člověkem, není možné hledat Boha mimo svět. A tak není možné stavět proti sobě situaci ve které žijeme a Boha. Klást mimo sebe Boha a svět. A z toho důvodu nemůže být víra zbytečnou životní komplikací, protože skutečná křesťanská víra není něco, co bylo přidáno k životu, ale je to cosi, co se týká lidského života přímo v jeho centru. Je to uvnitř života - není to tam jen tak přidáno.

Je to jinými slovy - hlubší pohled na život, pohled z perspektivy Boží a přitom je to pohled člověka. Jestliže mám takovouhle víru, pak nebudu Boha směšovat se světem, protože svět a Bůh, stvoření a Stvořitel jsou dvě rozdílné věci, ale nebudeme si zase Boha od světa zcela oddělovat, protože ani to by nebylo pravdivé.

Bůh je opravdu nejhlubší odpovědí na otázky lidské existence. A tou základní a první odpovědí je Bůh v Ježíši Kristu. Proto se pokusíme v dalších úvahách vidět Krista jako tuto základní odpověď na lidské tázání, jako odpověď na náš konkrétní život, protože Bůh je v něm s námi.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1, 14)

6. úvaha

Samozřejmě, že pro člověka je vždycky nejdůležitější přítomnost. Ale to neznamená, že by minulost na nás neměla vliv, a že by nás nijak nezasahovala. Někdy nás zasahuje víc, než si to vůbec uvědomujeme. Celá naše víra není formována jen tím, co čteme, myslíme, zažíváme teď, ale je do veliké míry formována tím, co nám bylo řečeno dříve, co jsme dříve zažili, četli, co do nás bylo v dětství nebo v mládí vloženo.

Někdy to člověk rozpozná, ale velice často to nerozpozná. Ale přesto, že to nerozpoznáme, tak to v nás působí. A velká část obtíží víry pramení právě z toho, co je v člověku nějak upevněno, zakořeněno v dětství, co si ani neuvědomuje a co není docela přesné.

Je známo, že se člověk může k Bohu přiblížit z mnoha stran a různými způsoby. Nechtěl bych nikomu vnucovat jeden způsob jako jediný možný, protože on vůbec jediný univerzální způsob neexistuje. Každý z nás ví, že jsou různé věci, které nás zasahují, které se nás dotýkají. Pro každého z nás to byly jiné věci, které hrály rozhodující roli v naší víře.

Není proto možné vzít jeden jediný způsob a dát ho jako jediný návod. Jedna z přístupových cest je taková filozofická, kdy se usilovným a ukázněným myšlením hledá Bůh jako nejvyšší bytí, které není ničím zapříčiněno. Tohle je cesta pro někoho velmi schůdná, ale pokud zůstane na ní, je to k víře velmi málo. Vědět o Bohu jenom, že to byla prvotní příčina, že je to základ všeho a dost - tak to je málo.

Jiná přístupová cesta k Bohu je přes Starý zákon, ani byste nevěřili v kolika lidech je upevněna, aniž si to uvědomují. To, co vnímáme ve Starém zákoně o Bohu: že je to někdo, kdo věčně zasahuje do dění světa, kdo je velice vyvýšen nad celý svět, kdo je pánem všeho, kdo trestá a kdo je takovým - řekl bych až nevraživým a suverénním vládcem. Je velmi nebezpečné v tomhle zůstávat. Svědectví SZ je velice správné, ryzí, jenomže starozákonní lidé žili v bezprostřední zkušenosti života s Bohem. Národ - Izrael - si uvědomoval jako celek, kdo je to Bůh, kdo je Bůh pro ně. Žili s ním. To znamenalo, že Bůh byl pro ně někým živým, někým, s kým se stále počítá. A tak všechny starozákonní výpovědi patří do okruhu samozřejmého života s Bohem. Pro dnešního člověka není život s Bohem už tak samozřejmý. Jsou lidé, kteří si o Bohu myslí, že je to někdo vymyšlený, někdo, kdo nepatří do jejich životního okruhu. A jakmile se jim ukazuje Bůh starozákonní, nemohou ho pochopit a přijmout, protože je to pro ně někdo úplně cizí, jehož jednání proto nerozumějí.

Člověk může přijmout jen takového Boha, který k němu přistupuje v jeho životě. Pro Izrael to bylo samozřejmé, protože to byl Bůh, který s nimi žil v souvislosti a spojitosti celých dějin. A tak ho poznávali postupně - a když řekli „všemohoucí“, věděli, co to přesně znamená. Věděli, že jde o Boha, na kterém mohou postavit celý svůj život.

Nepředstavovali si ho jako někoho, kdo může všechno, co oni nemohou. Takhle to bývá někdy u nás. Když se řekne všemohoucí Bůh, tak si myslíme, že je to kouzelný dědeček z pohádky, který mávnutím proutku zařídí všechno, co jinak nejde. Tohle ale není Bůh, o kterém mluví Starý zákon. Bůh Starého zákona chce spásu svého lidu a je schopen dovést svůj lid tam, kde je to pro něj nejlepší. To je v zásadě něco jiného, než mávnutím kouzelným proutkem. Jenomže pro nás ani toto nemůže stačit. Člověk musí jít ještě dále: ani Bůh, kterého nám podává filozofie, ani Bůh Starého zákona nebude pro nás Bohem dostatečně živým.

Bůh je nekonečně veliký a člověk není schopen jenom vlastním přemýšlením k němu dojít tak, aby ho poznal jako Otce, tak, aby mu porozuměl. Je třeba se tedy obrátit na Ježíše. V Janově evangeliu čteme:

„Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (Jan 1, 17 - 18)

Ježíš Kristus je ten, v kom je možno teprve plně poznat, kdo je živý Bůh. Je to samozřejmě skoro banální, dalo by se říci, že to každý křesťan musí vědět. Ale prosím vás, přemýšlejte sami, do jaké míry stojí vaše víra v Boha na Kristu, do jaké míry znáte Boha takového, jaký se projevil v Ježíši Kristu. To je něco jiného, než Bůh katechismových definic.

Bůh živý v Ježíši Kristu je někdo člověku daleko bližší než nekonečný Duch. Bůh, který se projevil v Ježíši Kristu, je někdo jiný, než neosobní prvotní příčina všeho. A konečně Bůh, který se projevil v Ježíši Kristu je ten, u koho můžeme pochopit, co znamená soud i milosrdenství, trest i milost.

Tento klíč k poznání Boha je skutečně nezbytný. Dokud nepochopíme Krista, jako pro člověka nejpřiměřenější vysvětlení Boha, budeme zřejmě tápat.

Protože, je-li pro nás Bůh jen kdosi vyvýšený nad světem, pak se z problémů a otázek nevymotáme. Ale jakmile pochopíme Boha jako toho, kdo mezi nás v Ježíši Kristu přišel, kdo se podílí na osudu lidstva, začneme se rozporů pomalu zbavovat. Znovu opakuji: nemůžeme poznat Boha a přitom vynechat Ježíše Krista, protože v Kristu bylo nejplněji řečeno, kdo je Bůh. Jak bychom to mohli obejít? A tak kdykoliv se člověk v praktickém životě setká s těmito problémy s otázkami, jak to, že je Bůh takový nebo onaký, tak si zkuste popřemýšlet, jakou odpovědí je Ježíš Kristus na tyto otázky.

7. úvaha

Pokud si vzpomínáte, mluvili jsme posledně o tom, že odpovědí na otázku člověka po Bohu je Ježíš Kristus. On je tím nejplnějším vyjádřením Boha, je tou nejpodstatnější odpovědí. I když se na první pohled zdá, že všechno bylo tak snadné - skutečné poznání Krista zase tak příliš snadné není. To, co říká v Janově evangeliu Jan Křtitel: „Já křtím vodou, ale uprostřed vás stojí ten, jehož vy neznáte“ ( Jan 1, 26), to platí i dnes. I když máme za sebou kolik století křesťanství, je Kristus tím, koho do jisté míry neznáme. A to jak my, tak mnozí jiní. Někdo víc, někdo méně - ten stupeň neznalosti Krista je různý. U řady našich současníků je veliký. Nejde o to je odsuzovat, jde spíše o to, hledat cesty, jak jim z této neznalosti pomoci.

Chce-li člověk pomoci druhému, pak na tom sám musí být v jistém smyslu dobře. A tak se zastavíme nad otázkou, kdo je Ježíš Kristus, ten, jehož někdo zná, druhý ne; jeden více, támhle ten méně.

KDO JE KRISTUS? Zkuste si tu otázku sami pro sebe odpovědět. Tohle by pro křesťana neměla být obtíž, vždyť se zdá, že odpověď na tuto otázku je samozřejmá - ale ve skutečnosti zjistíte, že to s tou odpovědí není tak jednoduché, alespoň to poznáme z odpovědí, které na tuto otázku budeme dostávat - budou lepší i horší.

Dá se udělat to nejjednodušší, že sáhneme po malém katechismu, najdeme otázku „Kdo je Ježíš Kristus?“, a tam si přečteme, že „Ježíš Kristus je jednorozený Syn Boha Otce, Bůh a spolu člověk“. To je pravda, proti tomu nelze mít žádné námitky - na jedné straně. Na druhé straně, když si uvědomíme to úžasné bohatství Kristovy osobnosti, tak víme, že to touhle větou nevyřešíme. A už vůbec bychom si touto větou neposloužili, kdybychom někomu chtěli ukázat, kdo Kristus je, někomu, kdo jej nezná, protože tahle věta by mu vůbec nic neřekla. To jsou všechno výrazy, na které jsme zvyklí, které však jinému člověku neřeknou vůbec nic. Taková věta je vlastně na samém konci hledání Krista. Je to vyznání víry - ale už předpokládá, že vím, kdo je Kristus.

Jsou i odpovědi jiné, takové zdánlivě pro děti - kdy se řekne: „Pán Ježíš, no to je ten Ježíšek, co je v jesličkách“. Nebo, když se to dělá lépe, tak se řekne, že to je malý Ježíšek, který pak vyrostl, byl veliký, žil mezi lidmi, byl ukřižován a vstal z mrtvých. To už je lepší, ale opět to není ono, protože se v tu chvíli pomine jádro Kristovy osobnosti, když řekneme: Pán Ježíš je ten, kdo se narodil v Betlémě na základě zaslíbení, jeho rodiče s ním utekli do Egypta, pak se vrátili a žili v Nazaretě, vyrostl, začal kázat..... to všechno je pravda, ale vůbec neříkáme, co Kristus znamená. A kdybychom takhle věcně popsali i jeho další život, včetně utrpení, ukřižování, zmrtvýchvstání a zase bychom řekli, že to byl Syn Boží, bude to sice pravda, ale bude toho zase málo.

Atak mám dojem, že ta nejlepší a nejkrásnější odpověď na otázku kdo je Ježíš, by byla: „Je to ten, koho se ti budu snažit přiblížit, koho bys měl poznat a v něhož bys mohl uvěřit. „ Na kratší odpověď bych nepřistoupil. Jakmile se budeme snažit vtělit ji do jediné věty, bude nepřesná a nevhodná. A když si uvědomíme, jak mluví Nový zákon o Kristu, pochopíme, že právě toto je odpověď Nového Zákona.

V Novém zákoně nenajdeme žádnou jasnou a vyčerpávající definici, kdo je Ježíš Kristus. Je tam o něm řečeno kým je, ale ne způsobem: je to ten a ten, chtěl to a to. Nový zákon je zachycením víry v Krista a je v jistém smyslu pozváním. Bere-li člověk do rukou Nový zákon, je to jako by mu bylo řečeno „pojď a já se budu snažit ti přiblížit Krista“. Pod tímto zorným úhlem psali evangelisté. Ne životopis, přesný protokolární záznam činnosti - ale pokus o vyjádření toho, kdo je Kristus pro člověka a jaké na něho klade požadavky. A tohle je odpověď, které bychom se zřejmě měli držet my. Řekl bych, že by bylo dobré, alespoň v úvaze zkusit opustit katechismový přístup, ve kterém je nám řečeno: „Ježíš Kristus je jednorozený syn Boží.“ Definici bych na začátku nechal stranou a pokusil bych se to vzít obráceně, ptal bych se, jak Krista poznávali jeho současníci. Mohli bychom procházet postupně evangelia, ale vycházím z toho, že je natolik znáte, že se na ně stačí odvolat zcela obecně.

Rybáři, později apoštolové poznávají mladého člověka. Člověka, který toho dost ví, je schopen je nějak oslovit a říká jim věci, které také sám dělá. Stále je to člověk. Víc v něm neviděli, než člověka, který o ně stojí a který je pro ně přitažlivým. Jdou za ním a začínají vnímat co říká, oč mu jde, začínají poznávat, čím je obohacuje.

Nejprve jsou to „momenty údivu“, které se objevují u apoštolů. Třeba kdy je jeden z nich udiven tím, že mu Ježíš říká: „Viděl jsem tě pod fíkovníkem“, aniž sám někde poblíž byl (Jan 1, 48). Nebo když zahrnou množství ryb ve dne (Lk 5, 4 - 8). Petr je z toho celý udiven. Nebo když Ježíš mluví jinak, než zákoníci a farizeové a mluví jako ten, který má moc (Jan 7, 46).

Tak vnímají jednu, druhou a další novou věc na Ježíšovi a snaží se nějak si to srovnat v hlavě, ale často se jim to nevede. Proto ta řada Ježíšových výtek apoštolům: „Ještě nerozumíte? Ještě jste tak nechápaví?“

Pak už tuší, že by mohl být Mesiášem a zase si ho představují po svém a rozchází se jim to s Ježíšovou osobou. Vlastně po celou tu dobu, co s ním chodí, velmi klopotně a pomalu poznávají Ježíše, ale pořádně mu nerozumějí. Jinak by totiž v hodině ukřižování od něho neutekli. Nerozumějí mu, a proto je pro ně ukřižování totálním rozčarováním, protože toto nečekali. I když v něj uvěřili, i když jej měli za očekávaného, byla jejich víra hrozně slaboučká a pod křížem se rozplynula.

Po vzkříšení, když se setkávají se zmrtvýchvstalým Kristem chápou, kdo byl. Teď teprve vidí minulost v novém světle, teprve teď chápou úplně do hloubky, co s Kristem zažili a co od něho slyšeli. A když dostávají Ducha svatého, je v nich poznání Krista - Mesiáše pevné a jsou schopni dávat ho dál.

Atak, když se díváme na Krista očima jeho učedníků: vidí nejdříve velmi zajímavého a poutavého člověka. Pak v něm čím dál tím víc rozeznávají někoho, kdo je přesahuje, kdo přesahuje hranice běžné lidské osobnosti, někoho, kdo je pro ně novým, velkým přínosem. A vlastně až po vzkříšení v něm plně poznávají toho, v němž přišel osobně Bůh. K tomu bylo zapotřebí vzkříšení. A tak naše nejstručnější výpověď, že Ježíš je Vykupitel a Syn Boží, stála až na konci celého jejich poznání.

Z toho pochopitelně vyplývá jedna věc: že i takto je možno člověka dovádět ke Kristu a že je to dnes možná velmi užitečné. Ne tím, že mu hodím větu které nerozumí, ale tím, že mu ukazuji Krista jako vzor pro lidské chování, jako určitou odpověď na lidskou existenci. Nejdříve mu ho ukazuji jako člověka, na kterém poznávám postupně rysy mimořádně dobré. Něco, co jsem jinde neviděl a nezažil... Takhle postupujeme, a ten, kdo se o něho zajímá, v něm může poznat spasitele až tenkrát, když pochopí, že Kristus je pro něho osobně zachránce, že Kristus je řešením jeho života. A pak v něm rozpozná Syna Božího.

Adále: vezmeme-li z Kristovy osobnosti jen to Boží, dopustíme se veliké nepřesnosti a nepřiblížíme ho člověku nevěřícímu. Kristus byl Bůh a člověk - plný Bůh a plný člověk.

Z toho „plný člověk“ nesmíme slevit ani čárku, protože by to bylo nepravdivé. Kdo pozná Krista jako plného člověka, ten v něm může teprve rozeznat správným způsobem Boha.

Ještě bych ale udělal odbočku vzhledem k dětem. Dětem se nikdy nemá Pán Ježíš přibližovat v prvé řadě jako Ježíšek - ze zcela prostého důvodu: Dítě má úctu k dospělému člověku, imponující je pro něj dospělý. Malé dítě nemá nikdy jako ideál druhé dítě - nejvýše jen ty jeho věci, které samo nemá. Ale dospělých si váží: dospělí jsou pro něj žádoucí autoritou, vzorem, pomocí. A takto má poznat Ježíše jako dospělého. Jistě, tento Ježíš se narodil jako malé dítě, byl malý, jako jsi teď ty. Ale v první řadě jde o Ježíše, výborného člověka, který žil tak dobře, jak my bychom chtěli být dobří. Ukazuje nám jak žít a je pro nás úžasnou pomocí i teď. To by mělo být první a základní, protože celá historie Ježíšova dětství není ústředním bodem evangelia, ani bodem počátečním. Ústředním bodem evangelia je, že v Kristu přišel Bůh a že Kristus je zachránce.

Tohle nám musí být jasné, z tohoto hlediska se dětem má o Ježíši mluvit. Nikdy se nesmí křesťanství zdětinšťovat. Hrozně by se mu křivdilo.

A nakonec bych položil slovo evangelia, kterého bychom se měli držet, i když se nám Kristova postava nezdá vždycky dost srozumitelná. Je to projev víry ne zcela jasné, ale už velmi hluboké. Víry, která otvírá cestu k dalšímu poznání. V Janově evangeliu na konci 6. kapitoly se stává Ježíš pohoštěním, když říká: „nebudete-li jíst tělo člověka, nebudete mít v sobě život.“ A tak ho opouštěli jeden po druhém.

Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6, 67 - 69)

Ježíš říká dvanácti: „Chcete i vy odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili, že ty jsi ten Boží svatý.“

8. úvaha

Posledně jsme uvažovali o tom, kdo to je Ježíš Kristus a snažili jsme se vyhnout příliš krátké a stručné odpovědi. Došli jsme k tomu, že odpověď na otázku, kdo je Kristus můžeme získat tím, že se ho rozhodneme nějak trvaleji a dále poznávat. Naše cesta k poznání Krista je v jistém smyslu podobná cestě apoštolů, kteří s ním chodili. A skončili jsme při tom krátkém naznačení cesty u jednoho důležitého bodu: že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk a dotkli jsme se i toho, že tahle skutečnost se obtížně chápe.

Když bychom se vrátili do situace apoštolů, viděli bychom, že to tam bylo v jistém smyslu zdánlivě snazší, protože oni Krista poznávali postupně. Poznali v něm zajímavého a poutavého člověka a jak se jím nechávali upoutat, poznávali ho stále dál a dál. A čím dál tím víc chápali, kdo je Kristus a po vzkříšení v něm definitivně poznali toho, který byl očekáván a který byl poslán.

Dále bylo nutno tohle všechno, co oni poznali životní zkušeností a co se z prvotní malé zkušenosti rozrostlo do šíře opět zestručnit, protože bylo třeba, předat to druhým lidem. Tak vznikly různé formule vyznání, kde mělo být krátkým způsobem vyjádřeno, jak byl Ježíš vírou poznáván. Vlastně už evangelium je do určité míry zestručněním, protože je to sdělení víry apoštolů a prvotní církve dalším lidem. A zase ještě nebyl konec. Ještě v NZ se dá bloudit a všelijakým způsobem se mýlit. A to se skutečně v prvních stoletích církve dělo. Celých pět prvních století historie církve je poznačeno zápasem o dobré pochopení Krista, o pochopení jeho celé osoby.

A tak se došlo k proslulé formulaci chalcedonského koncilu (rok 451) které říká, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk a božství a lidství je v něm nesmiřitelně a nerozdělitelně přítomno. Jde o formulaci velice stručnou a jasnou: Ježíš je plně Bůh a plně člověk, nedá se to od sebe oddělit a nedá se to navzájem zaměnit ani promíchat. Ale nelze říci, že touto jedinou větou pochopíme, kdo je Kristus pro nás, co nám přináší. A pokud jste se někdy dostali do situace, kdy jste chtěli druhému přiblížit to, že Kristus je Bůh i člověk, tak víte, že je to dost těžké. Není možné tuto formulaci někomu narazit na hlavu a říci: „Takhle to je“. To nestačí. Vymezení chalcedonského koncilu je vlastně vymezením dráhy, ze které člověk ve svých úvahách nemá vybočit.

To ale neznamená, že by v tomto pochopení nemohl jít hlouběji a dále. A mně jde o to, ukázat ve světle Nového zákona alespoň jednu přístupovou cestu, která by vedla k pochopení Kristova lidství a božství v jedné osobě.

Ona by byla vůbec zajímavá otázka, zda jste se nad tím pozastavili, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk v jedné osobě současně. Možná že ne, možná, že to berete od malička samozřejmě a nikdy jste se nad tím nepozastavili. Možná, že se někdo dostal ve své víře tak hluboko, že se nemá nad čím pozastavovat. Pak je ale ještě jedna možnost: že se nebere dostatečně vážně Kristovo lidství. Byl jeden blud zvaný doketismus, kdy se Kristus bral jen jako zdánlivý člověk. Viděli v něm Božího Syna, a to lidské se bralo jen jako - řekl bych - fasáda. To samozřejmě není správné, jeho lidství nesmí přijít zkrátka. A jakmile vezmeme vážně, že Kristus je plně člověk, už je vidět, že se to s jeho božstvím dává těžko dohromady (ne že by to bylo nemožné). Jak se k tomu můžeme přiblížit?

Nový zákon často neříká, kým Kristus je, ale mluví o tom, co dělal. Pokusíme se to říci trochu jasněji: nevymezuje přesně definice „Ježíš Kristus je ten a ten, jeho božství je spojeno tak a tak....“ ale mluví o tom, jak Kristus jednal a jaký má jeho jednání vztah k Bohu. U sv. Jana to najdeme dost často, například:

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14, 6)

nebo jinde: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ (Jan 5,19)

A pak to proslulé: „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10, 30).

„Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci“. (Jan 10, 37, 38)

To jsou vybrané charakteristické příklady z Janova evangelia - našli bychom jich v Novém zákoně mnohem více a ty nám ukazují, jaký vztah má Ježíš k Otci a jak vypadá jeho konání. A tohle bychom si osvětlili ještě trochu blíž.

Člověk Boha poznává a více nebo méně se mu blíží. Více nebo méně je nám Bůh blízký, či více nebo méně ho chápeme. Jestliže se nám stane, že v nějakou chvíli, v nějaké situaci nebo události jednáme doopravdy dobře, víme, že to, co děláme je doopravdy správné, že je to Boží, že jsme tam, kde nás Bůh chce mít, jsme v tu chvíli s ním, v souzvuku a v jednotě, pak pochopíme, že vzdálenost mezi námi a Bohem se zmenšila. Že člověk, který jedná velice dobře, který jedná podle Boha a ne podle sebe, má v tu chvíli k Bohu velice blízko, je s ním ve zcela úzkém vztahu

Kdybychom tenhle postoj dovedli dál a dál, můžeme se přiblížit k pochopení Ježíše. A teď to musíme říci souhrnně, jak se nám souhrnně vypráví celý obsah evangelií - uvědomte si, že Pán Ježíš hlásal Boží království, ale sám si nebudoval žádné pozice. Nikde nenajdeme, že to a ono dokázal, že by si chtěl v Izraeli vybudovat takové nebo onaké postavení - byť k tomu, aby mohl hlásat zvěst o Božím království.

Celé jeho postavení vůči Otci charakterizuje věta: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (Jan 4, 34)

To byla jeho životní náplň: konat vůli Otcovu, ne vůli svou, protože od Otce přišel, je Božím Synem od věčnosti, nestal se jím nějak postupně. To co ho vidíme dělat, je naprosto dobré, zcela svrchovaně dobré a není v tom žádné zlo - to za prvé. Za druhé: on je v tom co dělá celý. Nevidíme v něm žádné rozdělení, rozpojení, žádnou rozpolcenost. Jde celou svou osobností za uskutečněním Otcovy vůle, za uskutečněním Božího plánu.

Tohle je velice stručně a jasně řečeno ve známém úryvku listu Filipanům:

Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Flp, 2, 5 -11)

Ježíš se všeho zříká jenom proto, aby byl naprosto poslušný Otci. Je možné, aby se nechal Otcem zcela ovládnout a naplnit. A všechno to dělá jako člověk, takže jeho lidství není nic ubráno. Ježíšovo lidství je pro jeho poslušnost, pro jeho lásku a ochotu sloužit naplněno Bohem, naplněno božstvím. Protože zde není žádná rozdělenost, žádná rozdvojenost, mezi tím, co Ježíš dělá a myslí, mezi tím co dělá a kým je, pak je v něm to božské plně.

Pokud my děláme něco dobrého, pak se ještě v našem nitru najde dost pýchy nebo sobectví, prostě kus něčeho, co není Boží. Tohle u Ježíše není, jeho chování je v naprostém souladu s tím, kým on sám je. Když koná Boží vůli a koná ji celý život, celou svou existencí, Bůh je v něm stále. To je jeden pohled.

A druhý pohled, který ho doplňuje, je jaksi z obrácené strany. Když Bůh chce člověku říci srozumitelněji, kým je, pak mu to musí říci na lidské rovině. A sv. Jan to řekl jedním výrazem „Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ (Jan 1,1) Jestliže je Ježíš plně Bohem a přitom současně člověkem, pak člověku přijatelným způsobem ukazuje, kdo je Bůh. Pak se v Ježíši Bůh vyslovuje na lidské rovině.

A opět se podíváme na celek, jak k nám o Ježíšovi mluví evangelia. Vidíme, že v Ježíši je jasně a nezkresleně Bůh u díla, že je to Bůh, jako byl Abrahámův, Izákův, Jákobův, Bůh, který jedná, který slíbil Vykupitele. Tohoto Boha poznáváme v Ježíši. A tak dostáváme shodu mezi tím, co v sobě Ježíš přináší a mezi tím, co dělá. Mezi tím, kým je a mezi tím, co dělá.

Bylo by dobré a myslím přímo nejlepší, kdybyste si vzali ke čtení 2. kapitolu listu Filipanům (Flp 2, 5 - 11) a kdybyste si v Janově evangeliu našli různá místa o Ježíši.

Snažte se podle tohoto kostrbatého návodu sami pochopit, jak k nám Bůh v Kristu přišel. Bez osobní snahy o poznání to nejde.

9. úvaha

Uvažovali jsme o tom, jak se člověk může alespoň trochu přiblížit k pochopení, že Ježíš Kristus je člověk. A snažili jsme se to pochopit ze strany čistě lidské, totiž že člověk - Ježíš byl natolik otevřený pro Boha, natolik plný Boha, že v něm Bůh mohl i sám být plně přítomen. Je v něm jak plnost lidství, tak plnost božství, že tento člověk - Ježíš od začátku vybraný (vyvolený od věčnosti) je Boží Syn, je tím, v kom přišel Bůh na svět.

K druhému pohledu na Krista bychom se měli dostat teď. Uvažovat o tom, co pro nás znamená, že Ježíš Kristus je člověk i Bůh a o tom, jak v Ježíši Bůh oslovil člověka. Nejprve si přečteme úryvek z listu Židům:

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. Komu z andělů Bůh řekl: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodím!“ A jinde se praví: „Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.“ A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ (Žd 1, 1 - 6)

List Židům navazuje v těchto místech na skutečnost, která byla v Izraeli známá, totiž že Bůh mluví ke svému lidu prostřednictvím lidí, které si vybere. Mluví k nim ústy Mojžíše, proroků - tohle všechno oni znali, s tím měli bezprostřední zkušenost. Jenomže řeč Boží, tak jak přišla v Kristu, převyšuje všechno minulé, srovnáme-li si třeba Mojžíše a Krista. Všichni uznávali, že skrze Mojžíše mluvil Bůh, protože Mojžíš ukázal vyvolenému národu co od něho Bůh chce, ukázal mu cestu do zaslíbené země a jaké chování a jednání od nich vyžaduje, aby mohli do zaslíbené země dojít a aby v ní mohli dobře žít - dal jim Desatero, Bůh mluví skrze Mojžíše, ale vypadá to jinak, než když Bůh mluví skrze Ježíše Krista.

Mojžíš byl člověk, který žil velice dobrým životem, který byl Bohu nesmírně otevřen - ale ve kterém se Bůh „nebydlel“, jako v Ježíši Kristu. Dalo by se říci krátce asi toto: v Mojžíšovi slyšíme Boží slovo, skrze Mojžíše mluví Bůh. V Ježíši vidíme Boží jednání, v Ježíši je ztělesněný Boží čin vůči člověku. Mojžíš byl vyvoleným služebníkem a Ježíš je dědičný Pán všeho. Ten, skrze kterého je stvořen svět. To jsou věci, které si člověk dost těžko představuje a bude lépe, když se nejdříve přidržíme skutečnosti daleko jednodušší, tak, jak ji známe z evangelia. Nikde v evangeliu nevidíme rozpor ani rozdíl mezi Ježíšovým mluvením a konáním. Ježíš mluví o bezpodmínečné lásce k bližnímu, ale Ježíš také bezpodmínečným způsobem tuto lásku uskutečňuje. Nikde nevidíme, že by vyžadoval něco sám pro sebe a pak za to něco dobrého udělal. Potká potřebného člověka a pomáhá mu. Dočká se vděku i nevděku. Potká člověka, který bloudí a ukazuje mu cestu k Otci. Někdy je přijat, ale velmi často je odmítnut. V tomhle je v prvé řadě Kristus oslovením člověka v té bezpodmínečnosti. Sděluje člověku Boha. Žije tak, že v něm žije uprostřed lidí Bůh a on si nevybírá, jenom tu „lepší sortu“ lidí, mezi kterými by se pohyboval a kteří vše pochopí.

Naopak, pohybuje se mezi těmi nejubožejšími, mezi lidmi, kteří jsou na okraji společnosti, ale právě tak mezi pyšnými špičkami. Pohybuje se tam, kam ho zavede hledání Otcovy vůle. Bez předchozích podmínek a bez předchozího rozdělení lidí. Tohle je nesmírně důležité, protože na tom je vidět, jak se Bůh staví k člověku. Bez podmínek a předchozích ultimat. Bůh chce člověka zachránit - bez ohledu na to, zda je příznivě nebo nepříznivě naladěn. Pochopitelně, když odmítá, co je mu nabízeno, tak to nedostává, ale nabídka je tu stále. V Ježíšovi je ničím neohraničená ochota plnit Otcovu vůli a má přístup k člověku. Tím je nám lidským způsobem ukázáno, jaký je Bůh, jinak bychom ho nepoznali. Je nesmírně důležité si uvědomit, že Ježíš nesděluje pravdy o svém Otci nějaké vybrané společnosti mystiků, ve které by se každý z nich podrobil tajemnému zasvěcovacímu obřadu, než by byl připraven na to, aby pochopil něco, co se vymyká všemu ostatnímu - naopak. Jde na břeh mezi rybáře a s rybáři jde mezi ostatní.

Jde pomoci lidem - naprosto bez výběru, jen jedno odmítá a to zcela nekompromisně: odmítá pokrytectví. A nemá šanci u lidí naprosto sebejistých, pyšných. Proti takovému člověku se nemůže prosadit ani Bůh. Kdo se nechce otevřít pravdě, ten ji nikdy nepřijme, leda že by se změnil. Vůči těmto lidem je Ježíš až tvrdý, protože jejich otázky nemíří k poznání pravdy, ale míří k tomu, aby Ježíše znemožnily.

Dá se říci, že ze všeho, co v evangeliu vidíme, jak se Ježíš chová k lidem, z toho, jak mu záleží na plnění Boží vůle, z toho všeho se nám stává zřetelným to, co Jan ve svém evangeliu vyjadřuje krátkou větou: „Filipe, kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14, 9) Vidět Ježíše znamená skutečně vidět Boha, ne co do podoby, ale co do jednání k člověku. Má-li Ježíš o člověka zájem, a on o lidi zájem měl - je tedy jasné, že má o člověka zájem Bůh, že Bohu na člověku záleží, že je ochoten jít až za tu nejzazší hranici. A na tu Ježíš došel, tím, že dal svůj život.

Dál už se jít nedá - znamená to, že Boží náklonnost je ochota přesáhnout všechny překážky, které by se mohly stavět do cesty, že člověk je hledán vždycky a všude. A že je hledán i tam, kde lidsky viděno už nejsou žádné naděje a vyhlídky a kde už je lidmi člověk zavržen. Protože právě mezi těmito lidmi zavrženými se octl na kříži. Starý zákon říká: „Prokletý člověk, který visí na dřevě.“ - A to byl Ježíš.

To znamená, že i v této situaci je Bůh přítomen, že i tam hledá člověka. Je asi potřeba velice jasně vidět v Kristu jednající postavu dějin - toho, který se naplno zúčastnil lidského osudu a lidských dějin, abychom pochopili, jaký je Bůh k člověku. Z těch všech Kristových činů a postojů, o kterých nám vypráví evangelium, by si člověk v sobě - a to může udělat jenom člověk sám v sobě - měl utvořit jakýsi celek Kristova činu.

Když zůstaneme jenom u toho, že Pán Ježíš řekl, že máme dělat to a to - a to zase naopak dělat nemáme - tak ho dáváme na úroveň nejvýše Mojžíšovu. A to je opravdu málo. Když vidíme Krista v celku, jeho myšlení, řeč i činy, když vidíme celou událost Kristova života, když ho vnímáme takto komplexně, pak můžeme mnohem hlouběji pochopit, jak nás v něm oslovuje Bůh. Protože to všechno, co na jeho jednání i konání vnímáme, to všechno se týká bezprostředně a bezpodmínečně našeho života.

Když - znovu podtrhuji a zdůrazňuji - byl Ježíš ne jenom Božím Synem, ale také plně člověkem, pak to, co On uskutečňoval, by mohl a měl uskutečňovat každý člověk. Ježíšův postoj jak k člověku, tak i k Bohu je modelem pro postoj náš. Pro postoj každého člověka.

Jestliže vidím, že někdo jedná se svrchovanou nezištností a dobrotou, potom, mám-li kouska cti v těle, nemůže mě to nechat chladným. Jestliže vidím, že někdo byl ochoten se kvůli dobru sám sebe zcela zříci, pak vidím, že to jde. Že je možné jít i takhle daleko, i když to jde velice těžko.

Celá postava Ježíšova klade na člověka nárok a kdo hledá v Ježíši jenom útěchu, ten ho nepřijímá celého. Ježíš je svrchovanou nadějí, ale je také vrcholným nárokem na člověka. A pokud se tohle dost jasně nevidí, potud je křesťanství zdeformované. Kdo tento nárok přijímá, přijímá v určitém smyslu břemeno, velice těžké. Ale současně o tom břemenu říká Ježíš, že je velice lehké - protože v tom není člověk sám. Nemáme ale v žádném případě právo, tento Ježíšův nárok odmítnout, ani zamlčet před druhými, protože je pravdivý. A je to pravda, kterou člověk - pokud ji plně uzná a přijme - může pocítit jako osvobození.

Každá pravda Ježíšova života, kterou poznáváme, je pro nás osvobozením, protože je pochopením cesty, která vedla přes smrt ke vzkříšení. K vrcholné svobodě člověka v Bohu.

A toto je v Kristu nabízeno srozumitelným lidským způsobem, který má přitom všechny kvality života Božího.

10. úvaha

Minule jsem říkal, že by člověk měl mít před sebou takový celistvý obraz Ježíše, že bychom měli vidět Krista v celku jeho života a jenom tak mu můžeme dobře porozumět. Teď bychom uvažovali o tom, jakým nárokem pro nás, pro náš život Ježíš je, co tedy setkání s ním od člověka vyžaduje. A bylo by zase dobře si to zasadit do širších souvislostí a sice vzít v úvahu i Starý zákon. V žalmu 25 (24) čteme tato slova:

K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši,

v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben,

ať nade mnou moji nepřátelé nejásají.

Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe,

zahanbeni budou věrolomní, vyjdou s prázdnou.

Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine,

uč mě chodit po svých stezkách.

Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě,

vždyť jsi Bůh, má spása,

každodenně skládám svou naději v tebe.

Hospodine, pamatuj na svoje slitování,

na své milosrdenství, které je od věčnosti.

Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti,

pamatuj na mě se svým milosrdenstvím

pro svou dobrotivost, Hospodine.

Hospodin je dobrotivý, přímý,

proto ukazuje hříšným cestu.

On pokorné vede cestou práva,

on pokorné učí chodit po své cestě.

Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost

pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví.

Pro své jméno, Hospodine,

odpusť mi mou nepravost, je velká.

Starozákonní člověk ze svého pohledu na Boha vidí, že je velice nutné poznat Boží cesty, že je nutné je poznat, pochopit a jít po nich. Obracet se k Bohu s prosbou, aby on sám nám dal tyto cesty poznat. Tuhle myšlenku SZ nikde neopouští a tato myšlenka je v Ježíši Kristu dovedena k plnosti, jako všechno ostatní. Protože, jak už jsme říkali, v něm se člověku ukazuje Bůh srozumitelným způsobem. A v něm je také lidským způsobem ukázáno, jaká je Boží cesta pro člověka. Jinými slovy, co Bůh od člověka požaduje a jakým způsobem se k tomu má dojít.

Říkali jsme ještě jinou věc o Pánu Ježíši: že je to osoba, která člověku imponuje. Že je to někdo, kdo je pro nás velice přitažlivý, kdo člověka upoutává, kdo ho vede k určitému obdivu. A tenhle obdiv se může špatně pochopit. Kristus je určitě ten, kdo má být obdivován. Ale je to jenom začátek, kterým je člověk upoután, ale je zapotřebí jít ještě dál. Evangelium na to upozorňuje velmi jasně, když u sv. Matouše je řečeno toto:

Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“ vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích....A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád by veliký. (Mt 7, 21, 24 - 27)

Tahle slova mluví tou krásnou jasností, která je evangeliu vlastní. Není možné vidět Ježíše, nechat se jím nějak zaujmout a nevyvodit z toho důsledky ve svém životě. Není možné se hlásit k Ježíši a trvale zůstávat týmž člověkem, jakým jsem byl před tím. Není možné se na Krista dívat a nedat se pohnout k novému vztahu k Bohu, který vede k hledání a konání Otcovy vůle.

Ne, že by tohle bylo ve Starém zákoně zcela neznámé, když si vzpomenete na úryvek, který jste četli, mluvilo se tam o hledání Hospodinovy cesty. Cesty, kterou Bůh připravuje člověku. Ale jde o mnohem více. Totiž nejenom o to, hledat Otcovu vůli, ale také tu vidíme, že právě tímhle byl Ježíšův život naplněn.

Vzpomínám na větu z Janova evangelia - Ježíšovu větu - „Můj pokrm je konat vůli mého Otce!“ (Jan 4,34) - Jestli takto Pán Ježíš smýšlel a jestli je křesťan vyzván k následování, pak je volán k tomu, aby vůli nebeského Otce hledal a když ji nalezne, aby ji plnil. Protože do nebeského království vejde ten, kdo činí vůli Otce v nebesích. Vím, že zvlášť tenhle úryvek Písma neslyšíte poprvé, že jste ho slyšeli v životě mockrát a že je křesťanům celkem znám. Ale vím, že řada lidí vůbec nedojde k tomu, aby Otcovu vůli hledali. A když, tak jen v nějaké zapeklité situaci, když si už sami neví rady, začnou přemýšlet o tom, co je vůle Boží. Až bych snad zlomyslně řekl, aby to pak mohli na Pána svést, kdyby se rozhodli špatně.

Je řada lidí, kteří velmi pečlivě, poctivě a svědomitě až úzkostlivě srovnávají své svědomí se zpovědním zrcadlem. A jsou ochotni se zastavovat u sebemenších detailů a dlouze se v nich, skoro bych řekl, rýpat. Ale jen někdo si položí otázku, jestli v životě koná a hledá Otcovu vůli. Zda hledám Otcovu vůli ve svém životě a zda ji naplňujeme. Samozřejmě, když jednáme podle desatera, že jsme do Boží vůle jakž takž nasměrováni. Ale nemůžeme čekat, že by desatero obsáhlo konkrétní Boží vůli pro celý náš život. A nebo obráceně řečeno - jestliže podle zpovědního zrcadla velmi svědomitě zkontroluji svůj soukromý život - a i kdybych si na vše mohl (v tom dobrém smyslu) odpovědět „ano, dělám to tak“, nemohu ještě říci, že ve všem plním Otcovu vůli. Žádná všeobecná norma nebo poučka nemůže zahrnout pestrost konkrétních situací lidského života.

Podívejte se, jak je to zapeklité! A jak důležitou věcí je Boží vůle. „Ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“, vejde do Božího království. A přece to lidem často uniká a nevšímají si toho. Hledat Otcovu vůli není tak jednoduché, to vyžaduje trvalé úsilí živého člověka, takového, který má Boha neustále na zřeteli.

To znamená, přijmout i jistou dávku nejistoty, protože nemám v každém okamžiku bezpečně jasno a nevím, co je Boží vůlí. Třeba to znamená, že to nebudu nějakou dobu vědět a že se s tím budu prát. A to je pro někoho moc málo pohodlné a tak se tomu raději vyhne. To přece nejde.

Někdy na to člověk v rozhovoru narazí a i tradiční křesťan uzná, že je správné hledat Otcovu vůli, ale řekne mi: „Jak mám poznat Otcovu vůli?“ Může nám pomoci jedna větička ze sv. Pavla: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení.“ (1 Thesal /Sol/ 4, 3)

Tohle by mohlo být skoro dostatečným výkladem. Boží vůle, to není nějaké cizí tělísko v oku, to není, že by se něco cizího vkliňovalo do našeho života a my jsme to měli objevit. Není to něco tajemného, co by člověk po velké extázi nebo soustředění poznal. Posvěcení, čili připodobnění člověka Bohu. (Vzpomeňte si na Genezi, člověk byl stvořen k obrazu Božímu). Boží vůle je tedy to, aby se v nás obraz naplnil, abychom byli Bohu nejpodobnější. Boží vůlí je skutečné a nefalšované dobro člověka za kterým se však na této zemi jde s křížem a někdy i přes kříž.

To znamená, že Boží vůle není jen něco podivného nebo tajemného v našem životě. Je to to, co bychom našli, kdybychom svůj život plně pochopili z Božího hlediska.

A jak se dá pochopit i lidský život z Božího hlediska? Nu, pohledem na Krista, vždyť tam vidíme život skrz na skrz lidský, který je prožit v Boží kvalitě, způsobem, který se Bohu líbí, protože ho Bůh sám chce.

Tak jsme u toho, o čem jsme už několikrát mluvili. Chce-li člověk hledat dobrou - nejplnější cestu - ve svém životě, pak se potřebuje dívat na Krista a ne letmo, ale pohledem, který obsáhne celý život, to znamená: potřebuje si znovu a znovu srovnávat svůj život s evangeliem.

Konfrontovat požadavky evangelia s tím, co sám žije. Předpokládá to ovšem, stále se měnit - a to je věc, do které se člověku nechce. Člověk by chtěl mít všechno předem napsané, orazítkované a podepsané - pak by podle toho jel. Ale to nejde, protože křesťanství je život a náš vzor - Ježíš Kristus - žil jako živý člověk a my musíme přijmout celý pohyb života a nakonec i nejistotu, která plyne z nedostatečného lidského poznání.

Ale dá se k Otcově vůli dojít. Když člověk sleduje Krista a staví na něm, když přijme jeho styl života, může tím vším dojít k nejhlubšímu prožití vlastního života, k nejlepšímu naplnění svých možností. Boží vůle je naše posvěcení, posvěcení, které není nějaký kostelní nátěr, ale znamená, že se nejplnějším a nejhlubším způsobem stáváme sebou samými.

Tohle se nikdy nesmí zakrýt nebo zamlčet před člověkem, který Krista hledá, protože řada lidí má dojem - a tenhle dojem má z pohledu na nás - že přijmout evangelium a přijmout Krista, znamená přijmout velice podivný životní postoj a podivné životní způsoby (až bych docela řekl podivnou vizáž) a nějak se odstěhovat, alespoň vnitřně z normálního světa a být takovým „divně podivným“. Myslí si, že přijmout Krista znamená potlačit svoje lidství ve jménu něčeho co možná je a možná není.

Když někdo takto vidí křesťanství, pak se pro ně asi těžko rozhodne. Ale vidět je v nejhlubším naplnění lidství, to je ve světle Písma a křesťanské víry pravdivé, je to, co by měl druhý člověk poznat, aby poznal pravdu.

Nároky na nás jsou značné. Vždyť, máme-li ukazovat na svém životě křesťanství, Krista, Kristův život, znamená to neustále se snažit o připodobnění, o vnitřní plné přijetí Krista, které by přineslo také vnější projev. A to je něco, co se nedá vyřešit zvenku, co se nedá vyřídit inventurou podle zpovědního zrcadla, co se nedá vyřešit tím, že si člověk všimne několika přikázání a podle nich se řídí. Křesťan je přeci jen člověk, který poněkud porozuměl Bohu.

11. úvaha

Máme za sebou několik úvah o Kristu, kdy jsme se snažili pochopit i jeho božství i jeho lidství a zejména to, co on pro nás znamená. Dnešní úvahu bych rád uvedl do souvislosti s vánočními svátky. Protože je máme každý v podvědomí a protože moc záleží na tom, aby je člověk pochopil skutečně křesťansky, neboť vánoce, svátky svým způsobem křesťanské jsou často prožívány i křesťany nekřesťansky, což je dost známá věc.

Nám hlavně půjde o pochopení celého faktu Kristova narození, jak o něm vypráví evangelium, abychom viděli vánoce ve světle v jakém opravdu existují, v jakém jsou míněny. Aby pro nás Kristovo narození bylo ve skutečnosti tím, čím opravdu je a chce být.

Nechci odsouvat stranou to milé a lidsky hřejivé, co na vánocích i celé skutečnosti narození dítěte je. Byl bych ale velice rád, abychom nezůstali jen u toho.

Když vezmeme evangelia - jedno po druhém - vidíme značné rozdíly v tom, jak se zabývají narozením Páně: Matouš celkem obšírně i když se z toho přesná a podrobná rekonstrukce udělat nedá, ale o okolnostech Kristova narození říká dost. Marek - vůbec nic, Lukáš zase dost obšírná pasáž, ale jiná než u Matouše. (Bylo by pěkné to srovnat, ale to by trvalo moc dlouho, nakonec by si to člověk mohl a měl udělat sám. Přečtěte si začátek Matouše a Lukáše a podívejte se, jaký je v tom rozdíl.) Když pak vezmete čtvrté evangelium Janovo, také tam o vlastním Kristově narození, jak skutečně vypadalo, nic není.

Pokud jde o Pavlovy listy, najdete vlastně jen v Galaťanech onu známou větu „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Gal 4, 4 - 5). V téhle větě je řečeno všechno podstatné. Je tam řečeno, že Bůh poslal svého Syna, že se narodil z ženy, jako každý jiný člověk a přišel tedy na svět jako každý jiný člověk a také je tam, proč přišel na svět. (Aby nás vykoupil, abychom byli přijati za syny Boží). Takže vše podstatné v téhle větě je. A to by nám mohlo být jakýmsi klíčem k pochopení Matoušovy i Lukášovy zvěsti o narození Páně. Řada lidí - a to i křesťanů - se dívá na Krista asi takto: vezmeme evangelium nebo je slyšíme v kostele, jak anděl zvěstoval Marii, že se jí narodí dítě, které bude Synem Božím. Pak ale slyšíme, že se dítě narodilo za výjimečných okolností a na základě zaslíbení. Narodilo se pod přímou akcí Boží a všechno bylo takové zvláštní a jaksi běžné praxi se vymykající - tak to musí být Syn Boží, který až vyroste, bude z něj dospělý muž - a to je potom Pán Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých.

Takhle to je, když se bere evangelium po pořádku.

Ale mělo by být jasné, že křesťanská víra nevznikala takhle od začátku. Vznikla od setkání s živým mužem Ježíšem Kristem, jak jsme o tom zde mluvili: lidé byli Kristem zaujati, byli strženi, začali nějak víc a hlouběji chápat, co tento muž říká a nakonec došli k přesvědčení, že ten, který zemřel a vstal z mrtvých, že tento vzkříšený je tím, koho čekali a kdo je pro ně absolutní záchranou. Nejstarší křesťanská vyznání víry jsou: „Ježíš trpěl - zemřel - vstal z mrtvých“. To je nejstručnější vyznání víry v Krista. A když byla víra v Krista prožívána, mohla teprve přijít na přetřes otázka, jak tento Ježíš přišel na svět, jak to vypadalo na začátku jeho života. A jak to vypadalo s celým průběhem života až do té doby než kázal. A na tyto otázky bylo evangelisty odpovídáno, ale ne tak, abychom dostali podrobnou zprávu, která by uspokojila naši zvědavost. To tam nenajdeme.

Jak Matoušův, tak Lukášův text má mnohem hlubší smysl. Navazují na Starý zákon. Bez jeho dobré znalosti se těm textům dá těžko porozumět. Navazují na něj a ukazují, jak je Ježíš od samého začátku naplněním nadějí Izraele. Je tím, o kom nejen mluvili proroci, ale na koho celý národ čeká. Je zaslíbeným Mesiášem.

Jejich posluchačům to bylo zřejmé, ti si nekladli otázku, jak vypadala hvězda, která stála nad Betlémem, zda mohla být vidět, proč se zastavila... takové otázky klademe my a jsou to otázky špatně položené.

Šlo jim o to, zda Ježíš z Nazareta je skutečně tím, na něhož čeká Starý Zákon. A tady mají odpověď - je to on. A potom ještě u Lukáše otázka, je-li Ježíš z Nazareta tím velkým mužem, na kterého čekají světové dějiny. Je-li to ten, který se vyrovná pohanským bohům. A tady je odpověď - je to ten, který je hluboce předčí, protože je plně Boží, je Boží Syn.

Chceme-li dobře porozumět textům o narození Páně, je třeba se na ně dívat z perspektivy věřícího člověka, který přijal Krista jako Vykupitele a který ví, v čem je nejhlubší význam jeho života. Pak jim budeme rozumět dobře. Konec konců, chcete-li dospělému člověku přiblížit Krista, tak samozřejmě - aspoň doufám - nezačnete od narození. Je to sice po pořádku správně, protože tak to jde s člověkem od dětství k dospělosti, ale dospělý člověk může být těžko zaujat dítětem. Myslím v tom smyslu, aby to změnilo jeho život.

Pro člověka, který přichází trochu zdaleka, může vyprávění o Ježíšově dětství znít jako hezká pohádka. Jestliže se někdo setká s dospělým Kristem, jestli mu ukážeme Krista jako toho, kdo odpovídá na jeho nejhlubší a nejzávažnější životní otázky, pak má možnost ho přijmout. Pak může pochopit, že v Ježíši z Nazareta potkává člověka, který je mu schopen otevřít budoucnost a který je schopen jeho přítomnosti dát smysl.

Když tohle člověk pozná, získá i možnost dívat se na události Ježíšova dětství. Nebude je historizovat, nebude v nich hledat novinářský popis událostí, ale vidí v něm zvěst o Kristu, čili řeč o tom, kým je Kristus pro nás. Kým je ten, kdo byl poslán Bohem. A pak bude mít pro něj porozumění. Pak si nebude dělat starosti s tím, jak ti pastýři mohli vidět anděla, a jak ti andělé vypadali a jestli mohli být viděni a zda mohou vypadat tak nebo onak... Tohle všechno jsou otázky falešně položené, protože ta nejhlubší otázka, ze které není možno nikdy slevit je: Kdo je Kristus, kdo je Kristus pro mne, co pro mne celý jeho životní čin znamená. Jakmile se takto ptám, ptám se dobře a mohu také dostávat dobré odpovědi.

Po tomhle nemáme dojít k závěru, že postavíme jesličky za dveře, vůbec ne. Ale měli bychom se na ně dobře podívat. To znamená, že by nám v žádném případě neměla uniknout - ani trošičku - základní skutečnost: že Bůh tak miloval svět, že vydal svého Syna.(srov. Jan 3,16) A že tento Syn k nám přišel tak, abychom ho mohli přijmout - tedy jako člověk. Tohle by nám z našeho pohledu nemělo nikdy uniknout. Také se vyhneme všelijakému nepříjemnému a nasládlému povídání, když se o Pánu Ježíši začne mluvit jako o Ježíškovi... teď je to dítě, které je veliké. Mně se zdá být divné, že někdo mluví celý rok o Pánu Ježíši jako o Pánu Ježíši a najednou na vánoce mluví jen o Ježíšovi, děťátku.A ještě to sladce opentlí. Pán Ježíš přeci zůstává Pánem Ježíšem i o vánocích. Z toho by se nemělo nic slevovat. Dítě v Betlémě si zaslouží naši svrchovanou pozornost proto, že je tím, který za nás zemřel a vstal z mrtvých.

Znovu se vracím k té původní větě listu Galaťanům:

„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Gal 4, 4 - 5).

Zkuste si tu větu vzít jednou jako náplň celých vánoc. Někam si ji napište, abyste ji neztratili a měli ji stále před očima. A znovu a znovu si ji čtěte, abyste se dobrali její hloubky. A snažte se dívat na vánoce pod zorným úhlem téhle jediné velice střízlivé věty, která v sobě tak nesmírně mnoho obsahuje.

A jak dál? Je přeci zřejmé, že povídáním o tom, jak lze mluvit s druhými o Boží existenci a o Ježíši - pravém Bohu a pravém člověku, neskončíme. A je také možné, že ani nezačneme. Protože nejproduktivnější rozhovor je vždy o tom, co zajímá toho, s kým mluvíme. A to se samozřejmě u jednotlivých lidí liší. Jenže - jak už bylo řečeno - v životě není možné mluvit o věcech v jakémkoliv pořadí. Na některé otázky prostě nelze dát odpověď proto, poněvadž tazatel nezná řadu věcí, které jim předcházejí. Některá témata, která netvoří „kmen víry“ musí být odsunuta na dobu, až bude tento kmen vybudován. Typickou otázkou, kterou nelze dost dobře a hlavně užitečně zodpovědět hledajícímu, je otázka po utrpení, nemocích a po existenci zla. Není to jistě téma, které je možné zcela odmítnout. Ale je třeba popravdě uvést, že Bůh nám vyčerpávající odpověď na utrpení nevinných nedává (viz kniha Job), ale že celá křesťanská zvěst ukazuje, jak projít i utrpením k cíli života. A tento celek je třeba poznat. A konečně řada lidí potřebuje vyřídit problémy, které se možná zdají být nicotné nebo zbytečné, ale jim prostě stojí v cestě. Mohou to být věci, které se týkají lidských vztahů, vzpomínek, mnohdy jsou to prostě předsudky, které překážejí. Je tedy s nimi třeba pohnout.

V každém případě je nutné, aby v prvé fázi přibližování se ke křesťanství, což je vlastně prekatechumenát, se dostávaly do pozadí otázky liturgické praxe, zamotané příběhy z dějin a příliš specielní problémy a v popředí aby byl Ježíšův život, jako vidění světa a člověka a prvé pokusy o navázání kontaktu s Bohem, tedy prvé pokusy o modlitbu.

To všechno ovšem nemá být podáváno jako historie, jako minulost nebo jako teoretická nauka, ale naopak: toto všechno musí a má být uváděno do souvislosti s životem toho, kdo víru hledá, a s otázkami, které přináší denní život, jak osobní tak společenský. Jinak řečeno, křesťanská víra má být podávána autenticky, tedy jako něco, co je odpovědí na otázky dneška jako něco, co léčí rány minulosti (osobní i sociální) a co směřuje do budoucnosti. Bude-li takto podávaná víra vycházet z biblické zvěsti a bude-li uvádět toho, kdo hledá, k porozumění Písmu a k lásce k němu, bude mu tak říkajíc dávat do ruky nejen hotové výrobky, ale i užitečné nástroje. A to je dobrá služba.

A nakonec věc takřka samozřejmá: každý rozhovor o víře má být nesen modlitbou, která rozhovoru předchází a která po něm následuje: nejdřív u toho, kdo rozhovor vede, později i u toho, kdo víru hledá. Modlitba je pak jedním z míst, kde hledáme vhodná témata a kde se znovu a znovu otevíráme Božímu působení. Protože jen On je dárcem víry, ne my. Naštěstí.