Čtyři cesty

„Vidíš to, z těch našich rozhovorů by mohl být docela hezký malý spisek“ - prohlásil jednou doktor Jiří Mrázek, když jsme se - jako vždy - hroužili svými úvahami do tajů stvoření.

Ten „malý spisek“ se k uctění jeho památky skutečně narodil.

Tu je.

Nejde o vědecký elaborát.

Jsou to jen poznámky z rozhovorů s doktorem Jiřím Mrázkem a vzpomínka na hezké chvíle, které jsme spolu prožili.

Pokud je v těchto poznámkách něco věcně nesprávného, není to chyba doktora Mrázka. Byl dobrým fyzikem. Spíše se mi nepodařilo pochopit a reprodukovat jeho myšlenky.

O panu dr. Mrázkovi jsem poprvé zvěděl z jeho televizních komentářů k epochálním událostem v kosmonautice. Teprve později jsem zjistil, že jeho profesí je geofyzika a mezi jeho koníčky patří numerická matematika, radiotelegrafie a vážná hudba. Mé sympatie k němu dále vzrostly, když se ukázalo, že je to hluboce věřící člověk, který v nelehkých podmínkách tehdejší totality svou víru neskrýval - nejen ve svých populárně vědeckých vystoupeních, ale především celým stylem života.

Měl jsem to štěstí, že jsme se společně účastnili několika veřejných besed, a tam jsem mohl obdivovat jeho erudici i pohotovost i neobyčejnou laskavost k posluchačům.

Když mne proto pořadatel jeho úvah P. Benedikt Holota, OFM požádal o náhled revidovaného vydání úvah dr. Mrázka, chápal jsem to jako příležitost malinko splatit dluh, který vůči této mimořádné osobnosti naší populárně vědecké scény pociťuji.

Od doby, kdy dr. Mrázek zemřel, se věda přirozeně nezastavila, a jak je v její podstatě, neustále kriticky přehodnocuje své vlastní výsledky i předpoklady. Proto i něco z technických podrobností Mrázkových úvah další vývoj vědy buď překonal, anebo nás přivedl k jinému úhlu pohledu na problém. Nechtěl jsem však ochudit autentický text o všechny jemnosti autorova přístupu k látce, a proto jsem pořadateli spisu doporučil následující postup:

Ta místa, kde došlo k faktickým posuvům, jsme čtenáři připomněli číslovanými vysvětlivkami pod čarou.

Pasáže, které zcela zastaraly a nejsou pro smysl textu podstatné, jsme vynechali.

Na několika místech jsme opravili numerické či stylistické nepřesnosti při snaze neporušit tím smysl původní Mrázkovy výpovědi, která ve svém úhrnu zůstává s odstupem času jedinečná a neustále aktuální.

Pana dr. Jiřího Mrázka jsem znal - stejně jako většina lidí z jeho nádherných populárně-vědeckých vystoupení. Byl to člověk s úžasným přehledem a schopností přibližovat složité věci běžným lidem. Byl pro mě nedostupnou televizní hvězdou.

Osobně jsem se s ním setkal, až když pro nás na Matematicko-fyzikální fakultě měl kursy využívání kapesních kalkulaček.

Potom zemřel a já jsem se začal dozvídat více o jeho světovém názoru a jeho vnitřním životě. Po dobu života se o takových věcech nehovořilo. Inu, byl komunismus a vše, co nebylo dovolené, bylo zakázané a hlavně nebezpečné. V té době mi dr. Mrázek pojednou začínal být blízký. Nicméně už nebyl mezi námi.

Shodou náhod (či Osudu?) se mi před lety dostalo do rukou toto dílko, které jsem pro P. Benedikta Holotu opatřil krátkými poznámkami. A tehdy se mi dr. Mrázek náhle odhalil jako člověk, jako blízký člověk. Potom vyšlo toto dílko v „Samizdatu“ samozřejmě bez jakýchkoliv jmen zaangažovaných lidí.

Dnes sedím v budově, kde on dříve pracoval. To nestačí k tomu, abychom spolu cítili. Opravdu blízcí si budeme snad až jednou...

Blízkost je pojem relativní.

ÚVOD

Loudáte se lesem.

Jen tak.

Člověk se uvolní ze všech napětí, všechno ze sebe „shodí“... ponechá si jen tichou vnímavost někde na dně srdce...

V kulise lesa se podle vašich kroků pozvolna představují jednotlivé kmeny stromů.

Nevzrušuje vás to.

Kmeny lesních smrků jsou známé. Jeden jako druhý.

Nepočítáte je. Jen se po nich klidně díváte.

Najednou se uprostřed kroků zarazíte:

mezi kmeny zasvitne štěrbina!

Docela uzounká!

Průzor.

Sotva nepatrně pohnete hlavou,

průzor zmizí.

Ve štěrbině průzoru není vidět nic, jen trochu světla. A přece to člověku napovídá, že na konci průzoru je skryto něco jiného než les.

Něco docela jiného - než stromy.

Vydáte se za světlem průzoru a na konci vás čeká překvapení: mýtina, lesní rybník, nebo vůbec konec lesa a daleký výhled do kraje...

Takových okamžiků, kdy jsou kmeny stromů v lese seřazeny do průzoru, je málo. To se člověku nestane pokaždé, když jde do lesa, aby z jeho hloubi dohlédl průzorem na konec.

Nestalo se to pokaždé ani nám, když jsme s doktorem Jiřím Mrázkem procházeli v lese vědeckých poznatků o tomto světě a životě, abychom, jakoby průzorem, dohlédli na druhou stranu věci - až k počátku. Aniž jsme si to uvědomili, ubíraly se naše rozhovory čtyřmi cestami.

Cestou:

do světa nejmenšího,

do světa největšího,

od fyzikálních skutečností k oživené hmotě

a od nejjednodušších forem života k dokonalému lidství.

Občas se nám stalo, že jsme v průběhu našich rozhovorů zahlédli, jakoby v průzoru, něco docela jiného než atom, vesmír, buňku, člověka.

Někdy se nám zdálo, že se štěrbinou průzoru na nás díval Bůh.

Fyzika.

Po matematice, o které bude zmínka v první cestě, je to fyzika, která pomáhá vysvětlovat přívlastky Boha.

Fyzika např. nezná absolutní nemožnost.

Něco takového, jako čteme u Lukáše: „U Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37). Tak i ve fyzice. Fyzika totiž říká, že všechno má svoji nenulovou pravděpodobnost. Všechno je možné.

Tak např. počet elementárních částic v pozorovatelném vesmíru se odhaduje na 10⁷⁹. Pravděpodobnost, že mezi nimi napoprvé vytáhneme jednu předem označenou částici, je nepatrná 10^-79, ale není nulová. Proto se jako hranice nenulové pravděpodobnosti uvádí hodnota 10^-79. Tím fyzika naznačuje možnost fyzikálního zázraku bez použití fyzikálních zákonů, jak je chápeme dnes.

Není-li ve fyzice nic nemožné, pak může být cestou i k věcem, které nemají s fyzikou zhola nic společného. Zdá se, že i to je ve fyzice možné.

Eddingtonovi* se připisuje o fyzice tento výrok: „Myšlenka vyšší bytosti, všeobecného Ducha, je konečným požadavkem, který zcela jasně vyplývá z přítomného stavu teoretické fyziky.“

* Arthur Stanley Eddington 1882-1944. Zakladatel moderní astrofyziky, známý též svými náboženskými spisy.

Technika.

Svět techniky je převážně nevnímavý pro přístup k poznání Božího bytí cestou abstraktních pravd.

K Bohu však nevedou jenom cesty abstraktních pravd. K Bohu vede mnoho cest. Pro člověka této epochy je schůdnější cesta přes hmotné jevy, v nichž se projeví skutečnost, která nutně existuje za nimi.

Pro technika je abstraktní podání víry neúčinné. Technik je člověk gnoseologicky smyslový. Smyslová skutečnost je pro něho schůdnou cestou, na které se mu projevuje a proniká k němu poznání Boha.

Dnešního člověka, zachváceného technickým způsobem myšlení, asi těžko osloví pět klasických důkazů Boží existence od sv. Tomáše. Může ho však oslovit podivuhodná smysluplnost anomálií Země ve srovnání s ostatními planetami naší sluneční soustavy.

Podivuhodnosti ze světa biologie.

Účelnost, uložená v instinktu zvířat.

Krása stvoření.

Dobrota lidského srdce.

CESTA DO SVĚTA TOHO NEJMENŠÍHO

Cestu do světa toho nejmenšího jsme nastoupili v Řecku. První kroky s námi udělal Démokritós (asi 460-370 př. Kr.), který přednášel svým žákům, že svět je tvořen atomy, základními částicemi hmoty.

Vysvětloval to prý na jablku tím, že je začal dělit: na polovinu, polovinu zase na polovinu a tak dále, až mu zbyly dvě dál už nedělitelné částečky, které nazval „nedělitelné“, - a-tomos -atomy.

Současní fyzici vypočítali, že Démokritós musel rozdělit jablko devadesátkrát, aby došel k nedělitelným částečkám - atomům.

Démokritós správně usuzoval, že podle druhů prvků musí být i různé atomy. Za dva a půl tisíce let po této Démokritově domněnce sestavil Mendělejev svoji geniální tabulku prvků.

Atomy byly nejen pro Démokrita, nýbrž i pro vědu poměrně nedávné minulosti opravdu těmi posledními a nedělitelnými částicemi hmoty.

Fyzika však ukázala, že se může jít dál: Udělala 91. a 92. řez na Démokritově jablku a zjistila, že atom je dělitelný na jádro a elektrony, které obíhají kolem jádra nejvýše v sedmi vrstvách, tak zvaných slupkách, elektronových obalech. To platí pro atomy v základním stavu.

Dále poznala, že vnější dráhy elektronů rozhodují o spojování atomů v molekuly a že při tom hraje hlavní roli počet elektronů na vnější dráze. Vznikla představa atomu jako miniaturní sluneční soustavy. Jako kolem Slunce, ve kterém je obsaženo asi 98 % hmoty celé naší sluneční soustavy, obíhají nepatrné planety, tak kolem jádra atomu obíhají nepatrné elektrony. Autorem této představy atomu je Niels Bohr. Spolu s dalšími nukleárními fyziky před námi otevírá svět skutečných divů: - kdyby bylo jádro atomu, ve kterém je shromážděno asi 99,98 % jeho hmoty, velké jako fotbalový míč, obíhal by nejbližší elektron ve vzdálenosti 23 km;

- hmotnost jednoho elektronu je devět desetitisícin kvadriliontiny gramu (9 krát 10 na minus dvacátou osmou);

- elektron obíhá kolem jádra stovky milionů krát za každou stotisícinu sekundy a přitom se ještě „otáčí“ kolem své vlastní osy;

- kdybychom si elektron zvětšili na kulečníkovou kouli (ačkoliv je možno jej chápat nejen jako částici, ale i jako vlnění), pak by ve stejném poměru zvětšená kulečníková koule měla průměr 44 000 krát větší než průměr zeměkoule. Byla by to koule o průměru šest set milionů kilometrů. Ze Slunce by sahala až do blízkosti dráhy Jupitera;

- kdybychom jádro atomu vměstnali do krychličky o hraně l cm,

museli bychom elektrony, obíhající kolem jádra, hledat

v krychli o hraně 100 m.*

* V jádře je 99,95 % hmoty, elektron obíhá kolem protonu 6,58 . 10¹⁵ (tj. 6 milionů miliard) krát za sekundu ve dráze o poloměru 5,28 . 10^-9 (miliardtin) centimetru. Klasický poloměr elektronu je 2,8 . 10^-13 cm, ovšem tento náš hrubý makroskopický popis ztrácí v mikrosvětě opodstatnění, neboť částice (a tedy i elektrony) nejsou jen kuličky, ale také vlny. Elektron se tedy „šíří“ či „vlní“ kolem jádra s výše uvedenou frekvencí. Ani jádro - zde proton - není kulička podobná, i když velmi zmenšená, kulečníkové kouli. Zde v mikrosvětě musíme používat jiných popisů než jaké běžně užíváme. Jsme opravdu v jiném světě.

Těchto několik informací ze světa atomů vyvolává otázku, jaké síly drží atom pohromadě.

Nemůže to být gravitace pro nepatrnou hmotnost elektronů. Jsou to elektrické síly, které nutí elektron kroužit v určitých „obalech“ kolem atomového jádra. Atom drží pohromadě nesmírná energie, kterou fyzikové nazývají energií hmotového „pole“.

Když totiž věda nejjemnější elementární částice vypočítává, předpokládá, nebo alespoň tuší, že před nimi nevyhnutelně existuje hmota v nejjemnějším skupenství, ještě neorganizovaném, které jednoduše nazývá - „pole“.

Je to jakési napětí, vše vyplňující napětí, ve kterém existují elementární částice, jakoby zhuštění tohoto pole v určité body, jako účinná kvanta sil.

Mezi částicemi a mezi „polem“ existuje ustavičná interakce. Pole působí stále na částice, na jejich existenci, pohyb, náboj. Částice jsou zase ustavičně závislé na poli, odkázané na pole, pole potřebují a v něm existují. To je svět „toho nejmenšího“.)

Není snad tato skutečnost mikrosvěta obdobou naší existence v Bohu? „Bůh není daleko od nás, v něm žijeme, v něm se hýbáme, v něm jsme“ (Bůh je polem naší existence).

Bádání se nezastavilo.

Bohrův model zastaral. Přišlo se na to, že ani jádro, ani elektron nejsou těmi posledními částicemi hmoty:

Jádro se hemží různými dalšími částicemi, které jsou v něm v tak neuvěřitelném pohybu, že možno říci:

„Každá částice jádra je v každém okamžiku na každém místě jádra!“

To je výrok fyziků.

Neprobořili se snad fyzici na tomto místě do světa metafyziky? Tímto výrokem totiž nepřímo přisuzují hmotě nehmotný charakter. Jen nehmotné bytí může být přítomno v každém okamžiku na každém místě prostoru.

Fyzikové ani jinak mluvit nemohou, protože elementární částice nelze dále experimentálně dělit a hlubší poznání hmoty je možné už jen filozofickou cestou se zpětnou vazbou do oblasti experimentu.

Charakteristické atributy hmoty se ztrácejí někde uvnitř elementárních částic. Ve vnitřku atomu se cosi otevírá. Přišli snad fyzikové na to, že se tu otevírá něco vesmírného?

Profesor Zichichi prohlásil na shromáždění výboru Evropské společnosti pro fyziky:

„Do protonu jsou podle moderních fyzikálních zákonů vepsány celé dějiny universa. V této maličké věci! Není okouzlující toto vědět?“

Výrokem, že každá částice jádra je v každém okamžiku na každém místě jádra, vyslovili fyzici obdobnou definici, kterou už dávno před tím formulovali filozofové o přítomnosti duše v těle: „Duše je přítomná v každém okamžiku na každém místě těla - a celá.“

Nebo snad mysleli tento výrok pouze ve smyslu neurčitosti?

Neskončilo to ani tady.

Fyzici začali dělat 93. a 94. „řez“ na Démokritově jablku a pronikli ještě dál dovnitř hmoty.

Už spolu nemluví jen o protonech, neutronech, elektronech, už je jim starou písničkou mluvit o fotonech, baryonech, mezonech, hadronech...

Už je ani tak moc nebaví chytat neutrina, nýbrž pátrají po Zweigových a Gell-Mannových KVARCÍCH, Feymanových PARTONECH, Dirakových MONOPÓLECH...

Dostali jsme se s fyzikou do světa opravdu „toho nejmenšího“. Mezi částice nejen nepatrné co do velikosti, nýbrž i co do doby jejich existence. Jsou buď velice stálé, nebo žijí jen krátce, milióntiny sekundy. A nejen to:

Některým částicím trvá celou věčnost, než se proderou z jádra země na její povrch a jiné částice, neutrina, proletí zeměkoulí, jako by byla vzduch!

Pro některé z nich je i tak jepičí život jako je milióntina sekundy úplnou věčností, protože žijí ještě nepředstavitelně kratší dobu: než stačí proletět světlo, které se šíří rychlostí 300 000 km za sekundu, z jednoho konce ATOMU na druhý, částice vznikne a zanikne!

Není to už fantazie?

Nejsou „základní částice hmoty“, o kterých dnes mluví věda, pouhým matematickým trikem?

Zůstáváme na půdě reality?

Jde ještě o hmotu?

Hmota zmizela.

Přelila se do matematiky.

Ale je to pravda?

Matematika může pouze vyjádřit stav a proměny hmoty. V tom je na matematiku spolehnutí.

Zasvěcení matematikové tvrdí, že kdykoli matematika signalizuje, že se někde něco děje, tak se tam skutečně něco děje!

Potvrzením je objev planety Pluto. Byla objevena nejdříve matematickou cestou a pak přišel příkaz: „Natočte tam dalekohled a podívejte se a to! A hle! Planeta tam byla!“*

* Pluto objevil C. Tombaugh 13. 3. 1930 ve vzdálenosti 4 stupně od místa, které r. 1915 spočetl P. Lowell. Nemá však hmotnost 6,5 krát větší než Země, ale naopak mnohem menší než Země a i dráhu má jinou, než jak byla předpověděna. Proto se dnes má za to, že planeta Pluto byla objevena jen šťastnou shodou okolností. Za požadovaný příklad může daleko lépe sloužit objev planety Neptun z poruch dráhy Uranu. Z těchto poruch spočetl hmotnost, dráhu a pozici Neptuna J. C. Adams v letech 1843-1845 a později zcela nezávisle U. Leverrier, který 31. 8. 1846 předložil výpočet, podle něhož 23. 9. 1846 během jediné noci J. G. Galle planetu nalezl pouze jeden stupeň od předpověděného místa.

Matematikové také říkají, že pokud řešení určitého problému dospěje matematickou cestou k víceznačnému řešení, ale fyzikálně je jasné jen jedno, neznamená to ještě, že zbývající řešení jsou chimérická. Mají fyzikální smysl.

Je matematika opravdu tak důvěryhodná?

„Mám úctu k náboženství, ale věřím matematice“ - řekl jednou Einstein při rozhovoru s Piem XII. a dodal: „U vás to bude asi naopak.“

Pius XII. mu odpověděl: „Matematika a náboženství jsou pro mne projevy téže božské přesnosti.“

Jsou lidé, kteří vidí v matematice dokonce cosi prorockého. Vidí např. v řešení exponenciálních rovnic jakousi prorockou vizi života lidstva:

Jako exponenciální rovnice v určitých vlnách stále stoupá a pak prudce klesne na nulu, tak prý i lidstvo stoupá v úrovni života, aby se posléze ocitlo před otázkou sebezničení.

Těžko říci, že by matematika prorokovala, ale jisté je, že avizuje.

Je-li tomu tak, může nám říci něco o BOHU? Může nám matematika nějak přibližovat nebo vysvětlovat přívlastky Boha?

Zdá se, že ano. Bůh je přece původcem i matematiky. I číslo je Boží dílo. Samo tajemství Božího bytí se nazývá Trojicí.

Když jsme se dostávali v našich hovorech až sem, bratr zůstával zamyšlený.

„Víš, atom - je pro mne záměr - ne náhoda“ - říkal.

„Atom je, bratře, projekt.

Dílo.

Projev Vůle.

Atomu nelze upřít stavbu, uspořádanost a pravidla chování.

Já vím, že je to těžké, věřit v Projektanta atomu, když se na to díváme jen z hlediska vědy.

Je však nesnadnější věřit, že atom - je náhoda.

Za atomem pro mne stojí Bůh.

Hledí na mne z jediného atomu a volá na mne tak silně, že nejsem schopen najít průkazné argumenty, jak mu odporovat.

Každý argument totiž mluví pro Něho.

Kdybych jeho volání a pohledu nedbal, hřešil bych proti Duchu“.

Mlčeli jsme oba.

Hovory přecházely ve chvíle nazírání. Jednu takovou chvíli zakončil bratr slovy: „Bratře, pro mne je jediný atom nezvratným důkazem Boží existence.“

CESTA DO SVĚTA TOHO NEJVĚTŠÍHO

Vidět hvězdáře, jak se dívá do vesmíru, je zážitek. Člověk má nepřekonatelný dojem, že se hvězdář dívá ne na vesmírné objekty, nýbrž na Někoho.

Něco podobného člověk zažije, když pozoruje matku, jak bere do rukou vlastní dítě:

dotýká se těla, ale objímá osobu.

Nebo kněze, když se dívá na Hostii, kterou právě proměnil a pozdvihuje:

Výchozím bodem pro naši cestu do vesmíru byla naše sluneční soustava. Trvalo to chvíli, než jsem na sebe natáhl kosmický „skafandr“ hvězdářské terminologie, než jsem se seznámil s astronomickými měrnými jednotkami a naučil se „pohybovat“ ve vesmíru.

Nejprve jsme prošli kolem našeho Slunce, navštívili jsme postupně všechny planety s jejich měsíci, všimli si planetek mezi Marsem a Jupiterem a nejdéle jsme se pochopitelně zdrželi u Země. Je to skutečně podivuhodná planeta. Nenapodobitelně výjimečná. Popisovat to všechno by znamenalo počítat stromy v lese. Pohleďme jen na něco z toho, co ve vesmíru ilustruje naši planetu.

Kdybychom zmenšili známý vesmír asi stomilionkrát, byla by naše Země jako kulička o průměru 13 cm. Největší hora světa Mount Everest by měla v našem modelu jen osm setin milimetru. Veškerý život by se vyskytoval ve vrstvičce tří setin milimetru.

Měsíc by byl ve vzdálenosti 3,8 m a měl by průměr 35 milimetrů.

Slunce ve vzdálenosti 1,5 km by mělo průměr 14 m, Mars, jako kulička o průměru 7 cm, by byl ve vzdálenosti půl km od Země, když je Zemi nejblíže. Planeta Pluto v našem modelu by měla průměr 6 cm a byla by vzdálena 60 km.

Nejbližší hvězda, Proxima Centauri, vzdálená ve skutečnosti od našeho Slunce 4,25 světelného roku, by byla v našem modelu ve vzdálenosti skutečného Měsíce, to jest zhruba 400 000 km, a to je Měsíc Zemi nejblíže.

Poloha Země v naší sluneční soustavě je výjimečná. Kdyby byla Země jen o 5 % blíž Slunci (o 7,5 milionu km), stihl by ji už dávno osud planety Venuše s vyprahlými pouštěmi, nad nimiž by se vznášela mračna, tvořená kapičkami kyseliny sírové a kysličníkem uhličitým.

Kdyby byla naše Země jen o jediné procento dále od Slunce - l,5 milionu km - než skutečně jest, oceány by záhy po svém vzniku zamrzly, a protože led odráží asi osmkrát více dopadajícího záření než tekutá voda, už by nikdy nerozmrzly.*

* Odrazivost (albedo) sněhu je 80-85 % (dopadající radiace) - pro srovnání: světlý popílek ze sopky sv. Helence 46-60 %, místní půda bez popílku 15-20 %, voda ještě méně, takže poměr sníh - voda může být i větší než 8.

Nepatrně odlišná dráha Země kolem Slunce by tedy způsobila teplotní katastrofu. Stačilo by, aby po vadné dráze proběhla jen jednou. Každoročně v době, kdy je u nás léto, je shodou okolností naše Země od Slunce nejdále a nachází se vlastně už na vnější hranici této pomyslné meze života a smrti! Jak málo by stačilo ke kosmické katastrofě!

K tomu, aby vznikla nová ledová doba, není potřeba zvlášť dramatického poklesu teploty. Stačí, aby průměrná roční teplota dané oblasti Země klesla o pouhých 5 stupňů Celsia!

Osa Země je nakloněna o 23,44 stupně od kolmice k ekliptice (její dráze kolem Slunce) a důsledkem tohoto šťastného naklonění jsou podnebná pásma a naše čtyři roční doby: jaro, léto, podzim, zima.

Kdyby nebyla zemská osa nakloněna, výpary oceánů by se pohybovaly na sever a jih a vytvořily by nesmírné plochy ledu.

Zemská kůra je asi jen tak tlustá, jako stěna pingpongového míčku, kdyby byla Země tak velká jako míček.

Kdyby byla zemská kůra jen o 3 metry tlustší, nebylo by v ovzduší kyslíku. Ten by se totiž spojil s jinými prvky na různé sloučeniny, tvořící zemskou kůru, a nebylo by organického života.

Kdyby bylo moře v průměru jen o několik metrů hlubší, pohltilo by všechen náš kyslík a kysličník uhličitý a nemohlo by existovat žádné rostlinstvo. (A. C. Morrison, prezident newyorské Akademie umění a věd.)

Kdyby vzrůstala hustota vody rovnoměrně s klesající teplotou, zamrzala by voda v řekách ode dna.

Vysoká tepelná jímavost vody způsobuje, že oceány jsou vlastně prvotřídním termostatem Země.

Ochranu před nebezpečným kosmickým zářením poskytuje zemské magnetické pole.

Ultrafialové záření Slunce je zachycováno vrstvou ozonu ve výškách od 15 do 40 km a je další ochranou před vlivy z kosmu, jež by mohly ohrozit rozvoj i samu existenci života na Zemi.

Kdyby bylo naše ovzduší řidší, sužovaly by Zemi dopadající meteority, které se jinak každodenně spalují v ovzduší.

Kdyby byl Měsíc vzdálen od nás jen 100 000 kilometrů, byl by mořský příliv tak ohromný, že by dvakrát denně byly všechny světadíly pod vodou.

Mohlo by se pokračovat dál a literatura by vydala další svědectví o výjimečnosti Země.

Ale už jen z toho, o čem jsme s bratrem mluvili, plynul závěr:

Nejen, že má Země správnou hmotnost a spolehlivou mateřskou hvězdu - Slunce jako konstantní zdroj tepla, nýbrž i dostatečně hmotného průvodce - Měsíc, který přispěl k přechodu organického života z vody na souš svým slapovým působením a snad i ovlivnil vznik magnetického pole Země.

Také chemické složení zemské atmosféry, ačkoliv prodělalo v průběhu miliard let drastické změny, zaručilo stálost teploty zemského povrchu a potřebnou ochranu rozvíjejícího se života v oceánech a na souši.

Není tedy pochyby o tom, že se Země zrodila v naší sluneční soustavě jako mimořádně šťastná planeta, jediná z planet, která má všechny podmínky pro vznik a udržení života.

Protože vlastně nikdy nikdo nevyzkoumal, co život je - nemá totiž žádné rozměry, jen nesmírnou sílu - je otázka, jak se na Zem dostal?

Kdo život na Zem implantoval?

Vyšel život ze Země, nebo byl stvořen v hlubinách vesmíru a na Zem zanesen?

Tu otázku jsme nechali zatím otevřenou.

Odstartovali jsme od Země směrem k nejbližší hvězdě Proxima Centauri a odtud jsme vyrazili do samého středu naší Galaxie.

Vyprávím to jako pohádku. Jako bych byl Malým princem Exupéryho. Pro mne to však bylo něco opravdu pohádkového.

Nemohl jsem se dost vynadivit podivuhodnostem naší Galaxie a už mne bratr vybízel dál. Seznámil mne i se společností galaxií sousedních - ta nejbližší je v Andromedě - a byl jsem vyděšený, když jsem se nakonec dozvěděl, že to všechno, co mohu vidět dostupnými prostředky hvězdářské techniky, je pouhé jediné procento hmoty z pozorovatelné části vesmíru.*

* A možná, že i méně, pokud se dokáže nenulová, klidová hmotnost neutrin.

Také jsem byl překvapený, když mne upozorňoval, že Einsteinův postulát konečné rychlosti šíření světla vesmírem má pro nás svůj pozoruhodný důsledek:

Čím jsou pozorované hvězdy vzdálenější od Země, tím je vidíme mladší, než jsou dnes.

Chceme-li datovat dějiny některé hvězdy naším pozemským letopočtem, pak musíme od něho odečíst tolik roků, kolik světelných let je od nás hvězda vzdálená.

Může se nám totiž stát, že budeme pozorovat hvězdu, která dnes už neexistuje. Dejme příklad:

To, co vidíme ze Země na Měsíci teď, odehrálo se ve skutečnosti před jednou sekundou.

Co vidíme na Slunci teď, odehrálo se ve skutečnosti před osmi minutami.

Na nejbližší hvězdě Proxima Centauri se to odehrálo před 4 a čtvrt rokem atd...

Jaká svízel pro naše cestování vesmírem hned na počátku!

Když se mi bratr zmínil o tom, že se vesmír rozpíná, když mne zasvětil do principu Dopplerova jevu, který platí nejen pro zvuk, nýbrž i pro světlo a elektromagnetické vlnění, začala se před námi pomalu vynořovat otázka počátku vesmíru.

„Dopplerův princip v podstatě říká,“ vykládal bratr, „že vlnová délka světla přibližujícího se zdroje je kratší a vzdalujícího se zdroje je delší, než ve skutečnosti zdroj vysílá. Když si uvědomíš, že určitá vlnová délka světelného záření odpovídá i určité barvě světla, že totiž fialová barva má ze světelného spektra nejkratší vlny a červená nejdelší, pak můžeš podle barvy světla posoudit, zda se zdroj přibližuje nebo vzdaluje. Přibližující se zdroj má světlo fialovější, vzdalující se červenější (samozřejmě jen o málo)“.

Světlo cizích galaxií se jeví vesměs jako červenější, a to tím více, čím rychleji se galaxie vzdalují. Tomuto jevu se říká „červený posuv“.

Je-li červené zabarvení světelného zdroje interpretováno podle Dopplerova principu, musíme připustit, že se vesmír všemi směry rozpíná.

Zůstaneme-li při interpretaci rozpínání vesmíru u Dopplerova principu, vznikají dvě otázky: Jak dlouho rozpínání trvá, a zda probíhá stejně rychle?

V zásadě můžeme připustit dva modely rozpínajícího se vesmíru:

1. Vesmír, který vyšel z jednoho bodu, se neustále rozpíná.

2. Vesmír, který se střídavě rozpíná a smršťuje.

U prvého modelu se vnucuje myšlenka: jak byl vesmír velký na počátku?

Některé varianty modelu připouštějí libovolně nepatrný počátek, absolutní „nic“.

Druhý model rozpínajícího se vesmíru nevyžaduje počátečního bodu, i když z něho mohl vzniknout, ale nadále už jen pulsuje.

Přijatelnější je první typ vesmíru a dosavadní pozorování a měření tomu nasvědčují.*

* Jedna z posledních teorií vzniku vesmíru připouští možnost, že vesmír OPRAVDU vznikl z „ničeho“. To proto, že většina důležitých veličin ve vesmíru je nulová (navzájem vykompenzovaná). Tak např. součet kinetické a potenciální energie vesmíru je nulový. Také moment hybnosti vesmíru je nulový (vesmír jako celek nerotuje). I součet elektrických nábojů je nulový (kladné náboje jsou vykompenzovány zápornými - vesmír jako celek není elektricky nabitý), atd. Na vesmír se potom můžeme dívat jako na kvantovou fluktuaci vakua.

V pozorovatelném vesmíru však na počátku nepatrně převažovala hmota nad antihmotou (podle současných znalostí).

Jsou však možné i nedopplerovské výklady červeného posuvu světla:

a) Světlo stárne, jeho vlny se po miliardách let zpomalují, vlnová délka se prodlužuje, světlo červená.

b) Jiný výklad červeného posuvu se opírá o vztah, že energie elementárního světelného paprsku je úměrná jeho kmitočtu, tedy nepřímo úměrná vlnové délce.

Za miliardy let překonává paprsek různé překážky, na kterých ztrácí svou energii a jeho kmitočet se zmenšuje. Tím se prodlužuje vlnová délka a paprsek červená. Při takové interpretaci by se rozměry vesmíru vůbec neměnily.

Fyzikální realita se svými čtyřmi atributy - hmota, energie, prostor a čas - může tyto atributy měnit, přičemž mezi nimi zůstává určitý vztah.

Zpomalí-li se například čas, zkracují se vzdálenosti a vzrůstá hmotnost a energie. Potom červenání paprsků vzdálených mlhovin můžeme interpretovat tak, že světlo se mění, protože se změnilo naše časové měřítko.

Vesmír minulosti měl možná jiná prostorová měřítka, jiný tok času a jiné množství hmoty než vesmír dnešní.

Fyzikové a astronomové začínají svůj výklad o vzniku vesmíru především poukazem na dvě základní souřadnice - prostor a čas - které jsou všude, kde je hmota a energie, ale přestávají existovat v absolutní prázdnotě. Řečeno jinak: absolutně prázdný prostor a absolutní čas neexistují. Čas a prostor vznikají tam, kde vzniká hmota a energie.

Ono se řekne: hmota. Ale co je hmota? To, o čem my obyčejně mluvíme jako o hmotě, to vědci nazývají „fyzikální skutečností“.

Říkají:

Fyzikální skutečnost je dána čtyřmi charakteristikami: prostorem, časem, hmotností a energií.

Tyto čtyři veličiny jsou čtyři akcidenty (případky) fyzikální reality, jejíž podstatu neznáme.

Jestliže se objeví kterákoliv z těchto čtyř charakteristik, objeví se i zbývající. Jsou to jakoby čtyři tváře objektivní, ale pro nás vlastně neznámé, fyzikální reality.

Tato čtveřice vlastností fyzikální reality má mezi sebou své specifické vazby.

Fyzikální realita je substance, podstata.

Její čtyři atributy jsou akcidenty, projevy podstaty. Substance fyzikální reality je pro nás zatím neznáma, ani její rovnice nebyla dosud sestavena.

Nejpodivnější ze čtyř atributů fyzikální reality je čas. Je nevratný a plyne jedním směrem. Vnucuje se otázka, kdy tedy začal čas plynout?

A další otázka:

Je hmota od věčnosti, nebo byla stvořena v čase? Věta: „Bůh stvořil svět“ se obvykle chápe tak, že v čase nula už tu svět byl, a v čase před okamžikem nula ještě neexistovalo nic.

Kdyby bylo přijato toto pojetí, pak by platnost zákona o zachování hmoty a energie vlastně dokazovala, že vesmír stvořen nebyl, protože se nemohlo nic ztratit, a všechno tu bylo už od minus nekonečna. Byl by to jakýsi důkaz, že hmota je věčná a že není Boha.*

* Úvaha skrytě předpokládá jakousi „nadčasovost“ fyzikálních zákonů, ačkoli i fyzikální zákony patří do Stvoření.

Nové pojetí fyzikální skutečnosti dovoluje novou interpretaci:

Stvořil-li Bůh fyzikální realitu, pak ji vybavil i všemi čtyřmi atributy, které určil podle své vůle.

Mohl stvořit hmotu tak, aby její čas byl nekonečný nejen do budoucnosti, nýbrž i do minulosti. Bůh totiž nestvořil hmotu v čase, nýbrž s časem.

V tomto pojetí zmíněný uvedený důkaz, že svět stvořen nebyl a že hmota je věčná, pozbývá platnosti. Čas je totiž atribut, akcident, nikoliv podstata. Čas nelze brát absolutně.

Akt stvoření tedy proběhl mimo čas a prostor.

Jestliže proběhl akt stvoření mimo čas a prostor, pak nutně musí být mimo ně i aktér - Stvořitel.

Mohou dosavadní astronomická měření nějak podpořit názor, že svět stvořen byl?

Astrofyzikové říkají, že čas začal plynout asi před 15 až 18 miliardami let. Tak daleko je od nás vzdálená časová nula.

Tomuto začátku říkají „velký třesk“ a kladou do něho okamžik „nula“. Prostě - počátek plynutí času, tedy i prostoru, vzniku hmoty a energie tak, jak jim rozumíme dnes.

Astrofyzikové nazývali první desetitisícinu sekundy existence vesmíru - hadronovou érou.

V této nejstarší etapě vývoje představoval totiž vesmír nesmírně hustý balík těžkých elementárních částic, jako jsou protony, neutrony a hyperony, kterým se souhrnně říká hadrony.

Tato éra nezačínala absolutní časovou nulou. Mezi absolutní nulou a počátkem hadronové éry je jistý časový interval, tak nepatrný, že ho už dále nelze ani fyzikálně dělit, který se vyjadřuje hodnotou

Teprve po tomto intervalu začala hadronová éra.

Hustota hmoty ve vesmíru v tomto okamžiku byla tak nesmírná, jako když se hmota miliardy mléčných drah nahustí do objemu jádra jediného vodíkového atomu!

Teplota tohoto počátečního bodu se uvádí řádově v tisících kvintilionů stupňů Kelvina!

Hadronová éra trvala pouhou desetitisícinu sekundy. Během té chvilky však proběhly fyzikální reakce, jež měly klíčový význam pro pozdější vznik galaxií, Slunce i naší Země. Ve vesmíru hadronové éry se totiž původně vyskytovaly jak vlastní elementární částice, tak i odpovídající antičástice: k protonům antiprotony, k neutronům antineutrony, k hyperonům antihyperony. V prostředí mladičkého vesmíru se částice s antičásticemi navzájem setkávaly a ničily v procesu, kterému fyzikové říkají anihilace. Výsledkem anihilace je uvolnění veškeré energie, utajené v každé částici v podobě elektromagnetického záření. Kdyby tedy během hadronové éry anihilovaly všechny elementární částice, byl by dnešní prostor vyplněn pouze zářením a nikdy by v něm nevznikla ani ta nejmenší hvězdička, ne-li celá galaxie.

Ve skutečnosti však bylo v hadronové éře o něco málo více částic než antičástic: vždy na jednu miliardu antičástic připadala miliarda plus jedna částice! Tento zdánlivě nepatrný přebytek částic, které neměly s čím anihilovat, stačil později k tomu, aby vznikly kvasary, galaxie, hvězdy i planety.

Protože naprostá většina částic anihilovala, zbylo po nich pronikavé záření, které se při postupujícím rozpínání vesmíru pozvolna ochlazovalo. Kromě toho se ve vesmíru počaly tvořit lehké elementární částice, jimž se souhrnně říká leptony. K leptonům patří záporně nabité elektrony a jejich antičástice - pozitrony, dále mezony a neutrina. Podle převahy leptonů se druhá éra vývoje vesmíru nazývá leptonová.

Trvala celých deset sekund a na jejím konci poklesla průměrná teplota vesmíru na 10 miliard kelvinů.

Třetí etapě vývoje vesmíru říkáme éra záření. Vesmír byl tehdy převážně vyplněn pronikavým zářením gama, ale jak hustota, tak i teplota vesmíru dále prudce klesala, takže záření gama postupně ztrácelo energii, až se z něj staly nakonec radiové vlny. Éra záření trvala necelý milion let a když končila, měl vesmír průměrnou teplotu pouze 3 000 kelvinů.

My sami žijeme ve čtvrté etapě vesmírného vývoje, které se říká éra látky, neboť v dnešním vesmíru hustota látky daleko převyšuje hustotu záření.

Jak to šlo dál?

V prvotní mlhovině atomů, převážně vodíkových s příměsí helia, která se neustále rozpínala, vznikají jednotlivá hmotná zahuštění, z nichž se později vytváří galaxie a hvězdy.

Každá dílčí mlhovina má svůj gravitační střed, později i řadu podružných středů, které na sebe nabalovaly hmotu mlhoviny.

Hlavní hybnou silou narůstání byla síla gravitační.

Houstnoucí hmota se stlačováním zahřívala řádově až na miliony stupňů, až vznikla podmínka pro zapálení jaderné reakce.

Při jaderné reakci se některé částice ničí a jejich hmota se mění v energii a za změněných podmínek vznikají z původních atomů atomy nové.

Nejznámější a ve vesmíru nejčastější je reakce, při které z atomů vodíku vzniká helium plus volná energie.

Tato reakce je základem veškerého života hvězd ve vesmíru. Je nevratná. Touto reakcí hvězdy žijí.

Jak se hvězdy rodí?

Hvězdy slunečního typu vznikají působením gravitačních sil ze zhuštění prachu - plynné mlhoviny. Mají kulový tvar, poměrně nízkou teplotu. Pak se dost rychle smršťují a vznikají tělesa o povrchové teplotě asi 5 000 kelvinů. V tomto stavu trvají asi 10 miliard let. Svítí.

Jak hvězdy umírají?

Po dlouhém „životě“, a asi 10 miliard let, se začne hvězda rychle zvětšovat, její svítivost prudce narůstá, stává se červeným obrem.

Pak se rozsáhlá atmosféra červeného obra oddělí od jádra hvězdy a rozplyne se v mezihvězdném prostoru. Jádro, které zbude, je poměrně malé, ale nesmírně husté, miliónkrát hustší než voda. Vzniká bílý trpaslík. Ten svítí čím dál méně, až se stane nepozorovatelným „černým trpaslíkem“.

Velmi hmotné hvězdy umírají tím, že už nejsou schopny zapálit ve svém jádru žádnou další jadernou reakci. Zřítí se samy do sebe, do nepředstavitelné hustoty, která kolem zhroucené hvězdy vytvoří tak silné gravitační pole, že nedovolí uniknout ani jedinému světelnému paprsku, kdyby tam byl.

„Vidíš“ - řekl bratr - „tady máš názorný obraz pekla: do sebe zhroucená samota za nepředstavitelně těžkých podmínek...“

Zhroucená hvězda je hypotetické stadium „černé díry“.

Gravitační pole zhroucené hvězdy je tak silné, že z okolí přitahuje hmotné částice, které se v „černé díře“ jakoby definitivně ztrácejí, protože už o sobě nemohou podat žádnou zprávu ani zářením ani jinak.

Černá díra se nám jeví jako obrovské „nic“, kolem kterého je nesmírně silné gravitační pole.

Protikladem černé díry jsou prozatím hypotetická místa ve vesmíru, kde se uvolňuje tak obrovské množství energie, že je nelze vysvětlit ani jadernými reakcemi. Začíná se hovořit o tzv. „bílých dírách“ a někteří fyzikové se domnívají, že hmota a energie mizící v „černé díře“ kamsi mimo náš vesmír - se zase vrací v „bílých dírách“ do jiného vesmíru.

Takový je tedy život hvězd. Je graficky vyjádřený v Hertzsprungově-Russellově diagramu.

Tak nějak vidí vznik a vývoj vesmíru fyzikové a astronomové.

Z předešlých etap vývoje by se měly podle výpočtu fyziků zachovat dva druhy pozůstatků: neutrina a radiové vlny jako pozůstatky leptonové éry. Objevit neutrina je velmi nesnadné, protože fyzikové je neumějí „polapit“. Zato radiové záření, které je degradovaným pozůstatkem pronikavého záření gama, bylo k všeobecnému úžasu odborníků v roce 1965 ve vesmíru nalezeno. Protože se pozůstatek latinsky nazývá relikt, hovoříme o reliktním záření.

Dnešní teplota reliktního záření je jen 2,7 kelvinů. Toto záření je nejstarším pamětníkem vesmírného vývoje; vždyť vlastně nepřetržitě chladne od chvíle, kdy bylo vesmíru pouhých 10 sekund!!!

Existence reliktního záření potvrzuje trvalé rozpínání vesmíru a dokazuje, že v okamžiku velkého třesku byl vesmír nesmírně žhavý.

Říká nám snad existence reliktního záření ještě něco dalšího? Fakt, že také vlnová délka reliktního záření byla nejprve vypočtena a teprve potom experimentálně prokázána v kosmu, vypovídá znovu o důvěryhodnosti matematiky při pronikání do tajemství Stvoření. Hovořili jsme o tom už při cestě do světa nejmenšího.

Matematika je vůbec podivuhodná věda. Matematický výpočet - viděno čistě materialisticky - je výslednice elektrických proudů v mozkových buňkách. A přece je možno ji aplikovat na skutečnost vesmíru a klapne to! Shoda je opravdu nápadná. Měla by se domýšlet dál...

Heisenberg se vyjádřil o matematice takto: „Rozvoj atomové fyziky odvedl matematiku od hlavních předpokladů materialistické filozofie. Pokusy dokázaly, že elementární částice nejsou věčné a neměnné. Jsou spíše prostými projevy základních matematických konstrukcí....

Proto pro současnou vědu na počátku byl matematický vzorec, a ne hmota!

Poněvadž matematický vzorec je intelektuální pojem, možno říci: na počátku byl SMYSL.“ Tolik Heisenberg.*

* Werner Heisenberg (1901-1976) Nobelova cena 1932, jeden z nejmladších jejích nositelů.

Jenže věda, která chce zůstat jen holou vědou, nemůže připustit, že na počátku je vzorec, smysl. Nutně by musela uzavřít: kde je smysl, je i mysl - a Osoba.

Věda, která nechce věřit, nechce dát slovo ani filozofii, ani teologii, musí říkat: na počátku je časový interval: 10^-43 sekundy!

Přesto, že je to tak nepatrný časový interval, nemůže být ztotožňovaný s absolutní časovou nulou - s Počátkem.

Pro vědu je k absolutní časové nule ještě daleko.

„Vidíš, tady je jedno z míst, kde končí pouhý přírodovědecký výzkum a musí se uplatnit víra, má-li se jít dál“ - řekl bratr.

„Jestliže budou vědci vidět v Počátku jen časovou nulu a ne tajemství tvůrčí Vůle, těžko se pohnou z místa. Nemá-li vědecký pracovník smysl pro tajemství, těžko se bude dobírat celé pravdy. Ten, komu spadá absolutní časová nula do tajemství Božího bytí a vůle, dostal do rukou klíč ke všemu. Tady jsme u počátku - Počátku.“

Počátek viděný očima víry - Bůh - není součástí vesmíru, není vesmírnou silou nebo fyzikální veličinou. Nemůžeme Ho ztotožňovat s vesmírem. Nepostrkuje oblaka ani nehýbe mořem. Slunce a Měsíc vznikly a pohybují se podle fyzikálních zákonů, které platí ve vesmíru. Bůh je nad to všechno nesmírně povznesený, protože je Původcem vesmíru a jeho zákonů. Stvořil svět, aby existoval se svými vlastními silami a zákony a v něm stvořil nás, abychom žili a řídili se rozumem a vůlí a využívali zákonů přírody, ale také je respektovali.

V tomto smyslu je Bůh hmotě nekonečně vzdálený.

Bůh je ale také hmotě, věcem i nám nekonečně blízko z téhož důvodu: On zná všechny zákony, jejich důsledky a bez něho se nestane nic. Pro Něho není náhody. Přesněji: Bůh se chce s námi setkávat ve všech věcech. Ve všech událostech, které nás potkávají, nám chce něco říci.

Bůh nepřipouští situace, které by v sobě nesly pouze zlo.

Jako je nekonečně vzdálený, je zároveň nekonečně blízký. Je nekonečně vzdálený pro náš rozum, avšak našemu srdci je nekonečně blízký. Do hlavy se nevejde. Do srdce ano.

Je to prosté tajemství mnoha lidí, i Antoina de Saint-Exupéryho:

„Správně vidíme jen srdcem.

Co je důležité, je očím neviditelné.

Lidé na tuto pravdu zapomněli.

Ale ty na ni zapomenout nesmíš!“

CESTA OD FYZIKÁLNÍ SKUTEČNOSTI K OŽIVENÉ HMOTĚ

„Podívejte se, žije!“ - řekla Matka Tereza a pozdvihla v náručí dítě, nalezené kdesi na ulici Kalkaty: „Žije!“

Ano.

Ale: Co je život?

Jak vznikl?

Jaké jsou základní struktury, jež tvoří podstatu života?

Jaká je pravděpodobnost jejich vzniku?

Je výsledkem náhodného setkání náhodně vzniklých molekul?

Je život výsledkem náhodné kombinace, nebo je to jev zákonitý?

Nelze vycházet z pouhé fantazie, nýbrž z poznatků o výskytu organických sloučenin, struktur a života v kosmu. Co skutečně víme o životě v kosmu? Snad by se to dalo shrnout do čtyř vět:

1. V prašných mlhovinách jsou přítomny organické sloučeniny, totožné s těmi, jaké známe na Zemi.

2. V meteoritech jsou složité struktury, připomínající svým tvarem i strukturou buňky. Jsou to anorganické útvary, které nikdy nebyly živé ve smyslu biologickém.

3. Složité formy života na Zemi jsou založeny na kombinacích nevelkého počtu aminových kyselin (32), tvořících obrovský počet bílkovin.

4. Jsou známy poměrně jednoduché útvary, viry, které se mohou rozmnožovat, aniž by měly další znaky živých organismů.

Organické sloučeniny nevznikly výlučně na Zemi. V hlubinách prostoru naší Galaxie vznikají působením ultrafialového záření organické sloučeniny od jednoduchých, jako metan a čpavek, až ke složitějším, např. ke kyselině mravenčí. Totéž záření, které jim pomohlo k existenci, však vzniklé sloučeniny také ničí, takže co vznikne, je zničeno a nic se nemůže vyvíjet dál. Jsou to zobecňující výroky, které ale nemají obecnou platnost.

Někteří vědci (Robinson) v tom vidí možnost počátku pozemského života dokonce dříve, než vznikla naše Země jako celistvá planeta. Mají o tom přibližně tuto domněnku:

V době, kdy se Země zhušťovala z prachu a plynů v nesmírně rozsáhlé atmosféře Praslunce, jež sahala až za současné nejvzdálenější planety, vznikaly již složité organické látky stejným procesem, který dnes pozorujeme ve středu naší Galaxie.

Když se vytvořila Země, přešly na ni látky z jejího okolí. Na ostatní planety se zřejmě dostávaly sloučeniny jiného druhu než organického. Možno v tom vidět jednu z výjimečností vývoje Země, jednu z příčin, proč můžeme Zemi nazývat „šťastnou planetou“.

Jiní vědci jsou zase toho názoru, že život na Zemi je výlučně pozemského původu. Implantování života z vesmíru pokládají za vyloučené. Stranou ponechávají otázku, proč a jak život vznikl.

Nejpřijatelnější teorií o vzniku života na Zemi je teorie Chardinova, která jej vysvětluje narůstáním částic hmoty - atomů biogenních prvků: C, H, N, O.

Jádro Země bylo původně malé. Byla kolem něho hustá atmosféra, složená z kysličníku uhličitého, vodíku, vodní páry, metanu a čpavku.

Během doby byla celá tato pra-atmosféra odváta slunečním větrem a Země zůstala v podstatě bez ovzduší a suchá. Teprve potom postupně vznikalo dnešní ovzduší a vodní obal. To už teplota Země klesla natolik, aby voda zkapalněla. Začaly se v ní rozpouštět látky, vznikala první jezera, tzv. „prvotní polévky“. V nich se utvářely organické skupiny, stále složitější, vznikaly první aminokyseliny jako základní stavební prvky živé hmoty.

Tak nějak vidí vznikání organického života na Zemi Oparin, který vyznává samovolný vznik života.

Podle něho jednoho dne takto vznikla první makromolekula, která dokázala samu sebe zreprodukovat, vytvořit novou, další a stejnou molekulu.

V laboratoři se podařilo napodobit takové „prvotní polévky“ a ve čtyřech týdnech v nich proběhl vývoj v rozsahu, k němuž by potřebovala příroda čtyři miliony let.

Tak asi vznikl organický život - říkají neodarwinisté.

Takto uvažují o vzniku života vědci, kteří vyznávají ontogenezi a transformismus, tj. předpokládají nebo věří, že se živá buňka samovolně vyvinula z neživé hmoty a vyšší druhy života z nižších. Mezi takové vědce patří především Manfred Eigen.

Přehlédl však, že anorganická hmota, ponechaná sama sobě, se samočinně neorganizuje. Nemá informaci pro autoreprodukci. Transformismus ale vyžaduje vzrůst informace.

Budeme-li nazírat buňku, základní stavební prvek živé hmoty, jako stroj, pak můžeme položit otázku: „Jak se může hmota organizovat v nějaký stroj, když tu není žádný projekt, podle kterého by se stroj vyrobil?“ Hmota, ponechaná sama sobě, bez informace pro autoreprodukci, se samočinně neorganizuje. A kdyby se měla samočinně organizovat, musela by „vědět jak“. Musela by mít informaci pro autoreprodukci, „genetický kód“.

Kde se to „vědět jak“ tedy vzalo?

Čistě přírodovědecké metody ještě nedokázaly vysvětlit, odkud pochází. Je však nepravděpodobné, aby se potřebné „vědět jak“ skrývalo v čistě hmotném časoprostorovém kontinuu, jako je nepravděpodobné, aby se smysl věty: člověk je tvor rozumný - napsané na školní tabuli, skrýval v samotné křídě. Křída neví, co bylo na tabuli napsáno.

Stejně tak obsah knihy nepramení z chemických či mechanických vlastností tiskařské černě a papíru. Myšlenkové bohatství knihy je tiskařské černi a papíru vnuceno a čerň a papír jej mohou nést, ale ani čerň, ani papír se nevyvíjejí až na takový stupeň, aby samovolně a čirou náhodou vytvořily obsah knihy. Někdo papíru a černi obsah knihy svěřil!

Podobně byly nukleovým kyselinám svěřeny nejen informace pro funkci buňky, ale pro celý organismus. Každá buňka v sobě nese všechny informace, ale ve svém zařazení do organismu uplatní jen část informací. Mechanismus kódování genetických informací je poměrně jednoduchý. V podstatě je dán vzájemnou kombinací základních stavebních jednotek nukleových kyselin.

Tento mechanismus je univerzální pro všechny živé organismy. Je to systém geniální.

Vyčerpávající definice života vlastně neexistuje. Jako živá se hodnotí ta hmota, která dokáže zreprodukovat sebe samu. To je nejzákladnější rys definice života.

Je zajímavé, co se všechno vytvořilo pro to, aby byl vznikající život chráněn a uchován.

Rozkladem vody světlem vznikaly molekuly kyslíku jako podmínka pro další rozvoj života na souši. Atmosféra se začala měnit a vytvářet vzdušný obal jako prostředí pro budoucí suchozemský život.

Vysoko nad hustými vrstvami atmosféry vznikala ionosféra. Vděčí za svůj vznik ultrafialovému záření Slunce, tedy právě tomu záření, před jehož ničivými účinky chrání život na Zemi.

Ultrafialové záření je pohlcováno ještě další vrstvou ovzduší, která leží blíže Zemi - ozónosférou.

Další ochranou života na Zemi je magnetické pole Země. Je velice slabé, ale významné pro rozvíjení pozemských forem života.

Magnetické pole Země, i se svými výkyvy v intenzitě a přepólování, je jedním z důležitých činitelů, které mohly spolupůsobit k tomu, aby život vznikl, udržel se a mohl se dále vyvíjet.

Je mnoho nepřímých důkazů, že život nevznikl náhodou. Důvodně se soudí, že život je nezbytný důsledek vývoje neživé hmoty podle rovnice:

Život je v podstatě dán základními fyzikálně-chemickými vlastnostmi neživé hmoty a informací, genetickým kódem. To podmiňuje možnosti tvorby složitých bílkovinných struktur a molekulárních řetězců, potřebných pro život.

Soudí se, že možností takovýchto složitých kombinací je více, a že tedy může být několik cest vývoje organického života. Konkrétní případ vývoje tohoto života na Zemi je prostě důsledek první kombinace, která se vytvořila a byla schopná dalšího vývoje.

Život na Zemi se mohl vyvíjet i jinak.

Nejdůležitější látkou pro život se zdá být voda. Dále se zdá, že na základě výpočtů o energetických rovnováhách v živých systémech nemůže být život založen na jiném základním prvku, než je uhlík. Teoreticky bylo možné založit život i na křemíku (Si), který má také čtyři volné vazby jako uhlík. Zatím si však takový model života neumíme představit.

Výstavba organické hmoty - syntéza bílkovin - je podmíněna existencí a funkcemi nukleových kyselin DNK (desoxyribonukleová kyselina) a RNK (ribonukleová kyselina). Molekula DNK (desoxyribonukleové kyseliny) má tvar dvojité spirály, zpevněné vnitřními příčkami. Vypadá podobně jako zkroucený provazový žebřík. Důležité jsou levotočivé DNK.

Příčky jsou tvořeny čtyřmi dusíkatými bázemi v různě uspořádaném pořadí.

Každá trojice po sobě jdoucích příček tvoří jednotku genetického kódu a jejich souhrn (genotyp) obsahuje všechny informace pro utváření nového jedince (buňka i celý organismus).

Makromolekula DNK, složená z více genetických „slov“ jako genetická věta, se podobá magnetofonovému pásku, na kterém je zapsán těmito trojslabičnými „slovy“ návod, jak má vzniknout nový jedinec stejného druhu.

„Slovo“ genetické informace tvoří trojice po sobě jdoucích příček v molekule DNK, jak už víme. Tyto příčky jsou tvořeny čtyřmi dusíkovými bázemi, to už také víme. Je-li některá z těchto příček zničena, např. kosmickým zářením, čte příroda genetický kód od toho místa špatně a vzniká „zmetek“, protože „slovo“ genetického kódu, skládající se ze tří po sobě následujících příček, je porušené, je od toho místa „zkomolené“ a ovlivňuje všechna následující genetická „slova“.

Vzniknou-li porušením genetického kódu nějaké „zmetky“, mohou v nich nastat dvě možnosti:

1. Buď je „zmetek“ života neschopen a zahyne a spolu s ním zanikne i jeho DNK - příroda na něj „zapomene“.

2. Nebo je „zmetek“ života schopen, jeho DNK nezaniká a podle jejího genetického kódu mohou vznikat potomci, kteří jsou nositeli stejně vadné genetické informace. Jsou-li schopni množení, vznikají další potomci, kteří nesou tuto vadnou genetickou informaci. Zde ale není počátek vzniku dalších druhů.

Jedna z teorií vysvětluje vznik druhů z mutace. Mutace je „bodová změna“ v genotypu. Mutace jsou vždy náhlé.

Zdá se, že náhlé a rychlé změny ve výskytu mutací spadají do období rozpadu magnetického pole a magnetického přepólování Země. V té době byla naše planeta vystavena ve větší míře kosmickému záření, které mohlo pozměnit nejeden genetický kód. Během takovýchto magnetických zvratů mohly vyhynout celé biologické skupiny. Mutace jsou vždy náhlé, ale nejsou spojeny pouze a výhradně s magnetismem.

Genetická informace se za normálních podmínek předává z jedné generace na druhou. Při rozdělení buňky vznikají dvě buňky, z nichž jedna má vlastnosti buňky dceřinné a druhá mateřské. Za normálních podmínek odumírá mateřská buňka dříve než dceřinná. Ta se pak dělí dál a předává genetickou informaci jako štafetu další generaci. Pak sama odumírá.

Úvaha o významu DNK jako stavebního materiálu i nositele genetické informace (vědět jak) v procesu narůstání genetického života by se mohla vyjádřit i takto:

DNK představuje v procesu narůstání organizovanosti biologického života nejen složku materiální, nýbrž i závaznou řídící informaci.

Tuto řídící informaci nemůže živá hmota neposlechnout.

Avšak: Informace jako taková, je nehmotná. DNK je pouze jejím hmotným nositelem (jako je papír a inkoust hmotným nositelem sdělované myšlenky).

Tedy: Narůstání biologického života k vyšším útvarům nutně předpokládá nehmotný zdroj řídících informací.

Informace je skutečně nehmotná.

Je něco jiného než instrukce. Instrukce je manipulace s informacemi.

Je evidentní, že je to programátor, který manipuluje s informacemi, který proces vyprojektoval, naprogramoval a spustil, řídí proces k zamýšlenému cíli, který závaznou informací říká:

Kdybychom předpokládali, že se všechno dění v procesu vývoje řídí samo, stojíme opět před otázkou, kým byl samořídící proces vyprojektován, programován a odstartován?

Zjevení Boží, které máme uložené v evangeliích, je také závaznou informací k narůstání duchovního života, jenže člověk na rozdíl od hmoty může tuto závaznou informaci neposlouchat.

Proces narůstání organizovanosti biologického života není ani náhodný, ani se neřídí samovolným výběrem optimálních možností, nýbrž je řízen Vůlí.

Po této exkurzi jsme se vrátili v našich rozhovorech k době, ve které vznikly první molekuly živé hmoty.

Obecné zákony života v kosmu budou objeveny, až se bude moci experimentovat s živou hmotou, která vznikla na jiných kosmických tělesech, nebo s živou hmotou pozemského původu za zcela jiných podmínek, než za jakých vznikla.

Ve stručnosti možno říci, že původ biologického života na Zemi je v podstatě cesta od atomu k buňce. Ke vzniku této cesty se muselo sejít velmi mnoho činitelů. Každý z nich - uvažujeme-li vesmír jako celek - je vzhledem k samovolnému vzniku málo pravděpodobný, a tak celková pravděpodobnost náhodného vzniku života je prakticky nulová.

A přece tu život je.

Stavební materiál pro biologický život vyrobily hvězdy v průběhu svého života spalováním vodíku na helium a na další složitější prvky.

Hranice mezi hmotou živou a neživou?

Probíhá někde mezi molekulou, složitým stavebním prvkem neživé hmoty, a buňkou.

Biologové jsou toho názoru, že není nutné jít s touto hranicí pouze k buňce, že virus s vlastním genotypem je schopen autoreprodukce. Za živou hmotu jsou považovány již priony (viroidy). Také se pohybují na hranici života. Virus a priony mají informaci k autoreprodukci, ale nemohou ji uplatnit bez buňky, protože chybí enzymatický systém k autoreprodukci.

Nejde totiž o jakýkoliv vývoj. Především nejde o vývoj náhodný, nýbrž jde o vývoj řízený.

Darwin ke své teorii říká:

„Nikdy jsem nepopíral existenci Boha. Jsem přesvědčen, že vývojovou teorii je možné plně sladit s vírou v Boha. Je nemožné dokázat a pochopit, že velkolepý a nadevše nádherný vesmír a taktéž člověk povstali náhodou.“

Boží původ života na Zemi nelze spatřovat v odděleném stvoření druhů, každého zvlášť. Spíše je možno jej spatřovat v tom, že už v nejjednodušší neživé hmotě, atomu, je obsažena možnost vytvářet makromolekuly DNK, a tedy možnost vzniku oživené hmoty.

Je tedy v atomu jakási schopnost být také v živém jsoucnu. Není to ale u všech. Nenese to všechno stopy geniálního záměru Tvůrce?*

* Geniálního řešení složitých situací z nepřeberného množství možností? Nezjevuje se v tom systém tvůrčího myšlení?

Tvůrčí myšlení je něco jiného než myšlení vědomé. To se děje v pojmech a vyjadřuje se slovy. Tvůrčí myšlení je však někde mimo vědomí. Patří do oblasti bezpojmového myšlení, které probíhá nevědomky a vstupuje do vědomí až ve fázi, kdy se tvůrčí akt zakončil. Dokonce se zdá, že tvůrčí myšlení nepracuje s jednotlivinami, s jednotlivými čísly a symboly, pojmy a představami. Je činné komplexně, manipuluje s celými soubory údajů. Mechanismus této činnosti je nám záhadný.

Traduje se, že akademik Landau dovedl při pouhém pohledu na velmi složité diferenciální rovnice určit, jaký bude výsledek. I když ho to osobně velmi zajímalo, nevěděl, jak k výsledku dospěl. (Lev Davidovič Landau, 1908-1968, Nobelova cena 1962.)

Je velmi těžké přijmout, že cesta od atomu k buňce je náhoda. Vždyť obojí je tak podivuhodné dílo!

Einsteinovi se připisuje tento výrok: „V obdivuhodném vesmíru se projevuje bezmezně vševládnoucí Rozum!“

Objevitel zákona o zachování energie J. R. Mayer jde ještě dále: „Končím svůj život v přesvědčení, které vychází z hloubi mého srdce: Pravá věda a filozofie musí vést k víře v Boha.“

CESTA OD NEJJEDNODUŠŠÍHO ŽIVÉHO K DOKONALÉMU ČLOVĚČENSTVÍ

„No vidíš, už jsme to dotáhli při naší poslední procházce stvořením až k buňce a genetické řeči. A šlo to dál...“

Biologický vývoj, který probíhal podle rovnice:

dospívá v jednom místě narůstání života k řádově nové skutečnosti, která se vymyká příčinnosti všech předchozích činitelů a fyzikálních podmínek:

Pojmové myšlení, vědomí, svoboda rozhodování a jednání nezávisle na předchozích činitelích.

Reflexe je prvek zcela jiného řádu než všechno to, o čem jsme mluvili předtím.

Je to prvek podivný. Naprosto nezapadá do vývojové souvislosti. Člověk je svojí schopností reflexe překvapením ve vývoji života.

Každý nový prvek vývoje zapadá do řady předchozích prvků tak, že to klapne. Mělo by to ve vývoji klapat i s člověkem. Jenže s lidmi to neklape.

Člověk je někdo jiný, než výsledek řízeného vývoje. Ve vývoji je přece všechno zákonité, alespoň nějak. Člověk je však mezera v zákonitosti, průlom, přerušení, protože člověk si může dělat, co chce!

A člověk si dělá, co chce, a proto to neklape.

Či to s lidmi klape?

Ano, člověk je něco jiného než vývoj.

Člověk je OSOBA.

Je někdo.

Je svobodný.

Může se rozhodovat. A to vývoj nemůže. Vývoj nemohl dát člověku jeho JÁ.

Dejme tomu, že by si člověk myslel, právě proto, že je svobodný a že si to myslet může, že život vznikl neřízeným vývojem, samovolbou optimálních možností, prostě náhodou. Jiný člověk, protože je také svobodný a také si může myslet, co chce, by si řekl: podle přírodovědců z kvadrilionu možností vychází jedna, kterou vzniká život a na kterou navazuje to další. Zdá se mi maximálně nepravděpodobné, že by z tak nepředstavitelného množství možností, souvislostí a příčin vyšla ta pravá možnost pouhou náhodou. Zdá se mi maximálně pravděpodobné, že celou akci řídí ke smysluplnému výsledku nějaký činitel, který je původcem všech možností, souvislostí a příčin.

A ty, protože jsi také člověk a také jsi svobodný, si můžeš myslet: Proč se nenechá Bůh zjistit matematicko-vědecky, bez opačných možností, když jeho existence je tak klíčovou skutečností a je kvůli tomu mezi lidmi tolik nevole?

Proč nelze Boha prokázat kosmickou sondou, vyslanou do hlubin vesmíru, nebo laserovým paprskem, vedeným do nitra atomu?

Proč na Boží bytí nenarazilo ani jedno, ani druhé? Kosmická loď a laser objevují tolik jiných věcí, jen ne Pána stvoření.

To je právě to!

Protože Bůh není ani v atomu, ani ve vesmíru, nýbrž mimo a nad.

Protože Bůh je Někdo!

Protože Bůh není něco!

Bůh se skrývá ve svém díle nějak tak, jako se skrývá malíř na konci svého štětce.

Malíř není ve štětci ani v barvě, ani barva neví, co vyjadřuje.

Právě tak atom uhlíku, ať je v hornině, nebo v srdeční tkáni, neví, kde je a co vyjadřuje. Byl tam naorganizován. Jako byla barva nanesena na docela určité místo plátna a v docela určité intenzitě a tvaru, aniž ví, že vyjadřuje písek na Rubensově sv. Augustinovi na mořském břehu, nebo slzu v oku sv. Františka od Guida Reniho, nebo lilii v ruce anděla na Zrzavého kouzelném Zvěstování.

Barva se může vrátit setřením do svého bezvýznamu a ztratit účast v „organizaci“ právě tak jako uhlík, vyloučený z organismu.

Ani barva, ani uhlík nevědí, co se s nimi stalo.

Bůh, původce našeho JÁ, je skrytý.

„Jsem Bůh skrytý“ (Ž 10,11).

Zjevuje se tím, že se skrývá: „Nemůžeš spatřit mou tvář“ (Ex 33,10).

Chce být hledaný.

Ničí za sebou zjevné stopy, aby nebylo vidět, kudy chodí. Když se vylíhne kuřátko, není už vejce. Když je kukla, není už housenka. Když vyletí motýl, není už kukla.

Původce života není možné vložit do zkumavky, ani ho sevřít do rovnice jako do svěrací kazajky.

A přece je Ho možno poznat:

Právě tak, jako poznáš malíře z díla, i když se na obraz nepodepsal. Bůh není zjevný přímo.

Při uznání jeho existence musí přijít ke slovu svobodná volba člověka v ochranné atmosféře milosti.

Uznání Boha jako Původce stvoření musí být svobodné a dobrovolné, ať už mu předcházelo mučednictví studia nebo prosté setkání s ním.

Když jsme se dostávali v našich hovorech s dr. Mrázkem do takových míst, vzpomínali jsme na sv. Tomáše a Molinu a jejich traktáty o svobodě lidského rozhodování (De libero arbitrio).

Zdálo se nám, že šli oba dva ve svých vysvětleních tajemství svobody lidského rozhodování až odvážně daleko. Klonili jsme se více k názoru Tomášovu, protože nám připadalo, že dává více prostoru pro pokoj srdce. Jestliže se totiž moje svoboda přece jen „jaksi“ více opírá o Pána, než o mne samotného, je v tom útěcha. Je-li moje věčnost závislá výlučně jen na mně a na mé vůli, pak mám ze sebe strach.

Konečná odpověď, zda na počátku vývoje stojí Bůh - či náhoda, zůstává záležitostí osobního rozhodnutí, i když vysoká pravděpodobnost je na straně Boží.

Dalo by se to přiblížit i takto:

Z Prahy do České Třebové se nejrychleji dojede směrem na východ. Není však absolutně vyloučeno, že se někdo vydá z Prahy do České Třebové směrem na západ a objede celou zeměkouli, aby tam dorazil.

Cesta směrem východním je vysoce pravděpodobná.

Cesta směrem na západ po celé zeměkouli je vysoce nepravděpodobná.

Svoboda rozhodování však zahrnuje obě možnosti.

Je-li tedy pravděpodobnější, že život vznikl řízeným vývojem a ne náhodou, jak si pak představit zásahy, kterými Bůh celou akci usměrňuje? Jsou ve stvoření nějaké stopy Božího usměrňování?

Shodli jsme se s bratrem na tom, že Bůh nezasahuje „bodově“, nýbrž celý řetěz vzniku a rozvoje života má charakter cílově usměrňované akce.

O řízení celé akce, o tom, že má proces vzniku života svůj kód i svého Programátora, možno přece jen najít ve stvoření nějaké stopy, které ukazují na tvůrčí rozhodování. Možno je postřehnout v celé řadě proč:

Proč je naše Země právě tak daleko od Slunce, aby se teplota její atmosféry pohybovala zhruba v rozmezí +50°C a -50°C?

Proč má zemská osa sklon, takže vznikají roční doby?

Proč je právě tolik vody v mořích a ne více?

Proč má voda hustotní anomálii, takže nejhustší je tehdy, jeli 4°C teplá?

Proč se tělesa teplem roztahují, ale voda nabývá většího objemu právě naopak - zmrznutím?

Proč má Země ochrannou vrstvu atmosféry v tak divném složení?

Proč je v instinktivním chování zvířat uložena tak vysoká úroveň účelovosti?

Proč dokáží geny kódovat vlastnosti?

Těch „proč“ by byla velká řada a každé je bodem, ze kterých se interpolací zjevuje charakteristika:

A za projektem - je projektant.

Ale to jsme už zase u té „velké neznámé“.

Vraťme se k místu, kdy plynulost vývoje byla přerušena výskytem reflexe, a položme otázku: mohla by se nějak vyjádřit charakteristika vývoje života před výskytem reflexe, tedy před člověkem, a po něm?

Můžeme se o to pokusit, protože jsme schopni si to všechno uvědomit. Víme o sobě. Uvědomujeme si, co se s námi děje.

Vesmír o sobě neví.

My o sobě víme.

Když jsme se dost napřemýšleli o věcech tohoto druhu, pokusil se bratr interpolovat křivku životního narůstání a určit ji kvalitativními změnami (zvraty), které se udály v rozmezí několika „startů“, jak to sám nazval.

Interpolaci označil jako „Řád a smysl oživené hmoty v kosmu“.

CHARAKTERISTIKA NARŮSTÁNÍ ŽIVOTA

„Teilhardovské a jaksi nové v našem pohledu na charakteristiku narůstání života je asi to“, řekl bratr, „že se na to budeme dívat jako na děj v čase, kdy každý nový druh hmoty vznikal, až když čas umožnil dostatečně vysoký stupeň organizovanosti hmoty stavu předchozího.“*

* Zde se mění v kvalitu organizovanost, podle marxismu se však v kvalitu mění pouze kvantita.

Hmota se dostane na vyšší hierarchický stupeň, jestliže určitá její vlastnost, nikoli kterákoliv, se navrší tak, že překročí kritickou hranici a dojde ke změně kvantity a kvality.

Příklad takové změny je přeměna vody v páru: dodáváme-li vodě teplo, vzrůstá její teplota až na 100°C. Pak se vzrůst teploty zastaví, začne hromadění tepla a v určitém okamžiku je tu pára.

Kvantita, množství tepla, způsobila změnu kvality: je tu pára.

Určitou vlastností, která se musí ve hmotě navršit, aby došlo k přeměně v novou kvalitu, nemusí být vždycky množství. Může to být i něco jiného, např. míra organizovanosti.

V charakteristice narůstání života možno rozlišit pět startů se sedmi kvalitativními změnami.

Zůstaneme-li v kategoriích přírodních věd a zvolíme-li jako výchozí stav pro interpolaci charakteristiky narůstání života „prahmotu“ nebo „předhmotu“, tj. ono libovolně malé množství „něčeho“, co nelze nazvat „hmotou“ v dnešním slova smyslu, protože ještě nebylo ani prostoru, ani času, takže ono počáteční „něco“ nemohlo být ani viditelné, pak okamžikem prvního startu k nepřehledným přeměnám hmoty byl podle současného stavu přírodovědy „velký třesk“.

Začali jsme s bratrem uvažovat, že okamžik „velkého třesku“ se mohl shodovat s Božím: „Budiž světlo!“ (Gn 1,3). Proč ne? Otázku, kdo stiskl tlačítko k tomuto třesku, zda náhoda, či Bůh, jsme nechali stranou.

Velký třesk na počátku vzniku dnešních forem prostoru, času, energie a hmoty je prvním předpokladem pro kvalitativní skoky. Je totiž předpokladem všeho dalšího.

Změna, která nastala v „předhmotě“ v okamžiku velkého třesku, se udála směrem ke vzrůstu extenzity a kvality.

Snad by se dalo říci, že velký třesk byl okamžikem přechodu hmot z potence v bytí, okamžikem, kdy „předexistence“ - pokud to slovo vůbec něco říká - přecházela v existenci, podstata se stávala konkrétní realitou s případky, především extenzitou, prvním případkem hmotného bytí vůbec.

Vlastností, která začala narůstat jako podmínka pro hierarchické uspořádání hmoty, byla energie. V těchto zcela nových, už fyzikálních podmínkách, vznikaly za dobu kratší než desetina tisíciny sekundy - jak se věda domnívá - první částice hmoty.

Možno říci, že:

l. kvalitativní zvrat ve „hmotě“, ke kterému bylo třeba nesmírné energie, měl za následek vznik jaderných částic. Částice, vzniklé v těchto prvních okamžicích a v tomto stavu, vytvářely současně prostoročasové pole, ve kterém začaly existovat a pohybovat se.

Prostoročasové pole je od té chvíle kvalitativně stejné dodnes. Je to normální fyzikální prostor a čas. Před velkým třeskem nebylo ani času, ani prostoru, ani energie, ani fyzikální hmoty. To všechno přešlo z potence v akt velkým třeskem.

Není to „fantazírování“ takhle myslet? Není.*

* Tato úvaha směšuje klasický a moderní pohled fyziky na vesmír. Představy moderní fyziky o náhlém současném vzniku hmoty, energie, času, prostoru i fyzikálních zákonů jsou ve skutečnosti daleko bližší teologickému uvažování sv. Augustina, než popisovaná kombinace klasické a moderní koncepce.

Dnes je dokonce možné si představit, že by mohlo existovat i více vesmírů se samostatnou historií, které jsou od sebe odděleny stavem hmoty, který byl před velkým třeskem, tj. stavem za jiných kvalit než je prostor, čas, energie a hmota v dnešním smyslu.

Přechod z jednoho „vesmíru“ do druhého by pak byl možný jen tak, že se „vypadne“ z tohoto vesmíru a překročí se jakési hranice do „vesmíru“ druhého.

Ale to už jsme si příliš nechali rozběhnout fantazii.

Po určitém časovém intervalu vznikaly hromaděním částic první atomy vodíku a atomy vůbec. To je:

2. kvalitativní zvrat:

Tento děj byl jakoby předem zakódován v původní prahmotě jako možnost, která přešla v existenci výronem energie velkého třesku. Postupně vznikaly atomy prvků složitějších, vznikl i atom uhlíku, a tím potencionální možnost vzniku oživené hmoty a biologického života vůbec.

3. kvalitativní zvrat:

Vlastností, která ve svém navršení vedla k další kvalitativní změně, už nebyla především energie, nýbrž počet.

Ze skupiny atomů, které se počaly tvořit, vznikaly první molekuly. To je další přeměna kvantity v kvalitu a první přeměna sledovatelná.

Že je molekula kvalitativně jinou podstatou než atomy, ze kterých se skládá, vidíme například z vlastností molekuly vody. Voda hasí oheň, ačkoli atomové složky vody, kyslík a vodík, hoření podporují. Voda má však najednou zcela opačné vlastnosti: je nehořlavá. Její molekula je kvalitativně něco jiného, než vodík a kyslík.

Molekula tedy není slepenec atomů. Je nová podstata.

V těchto místech našich hovorů jsme se s bratrem rozhovořili o hylemorfismu a vznikání nových podstat. Možná, že by byl při tom sv. Tomáš a pan profesor filozofie dr. Jaroslav Beneš obraceli oči v sloup, ale hovořili jsme o tom.

Dnešní fyzikové tvrdí, že jaderné částice, a snad i atomy, nemají svoji „osobní totožnost“. Řečeno jinak: atom si nemohu označit, abych tentýž atom našel podruhé. Něco takového je možné až u molekul.

„Neosobní totožnost atomů nelze však stavět všeobecně, protože přece jen některé atomy lze označit tak, aby byly navenek radioaktivní, čímž je ,poznáme‘“.

Teprve molekulu možno jaksi „natřít“ „na červeno“ nebo „na bílo“, abychom ji našli podruhé.

Protože nebeská tělesa začala ztrácet teplotu, mohly vznikat molekuly jako podmínka k vývoji vyšších hierarchických forem hmoty. Dokud jsou totiž žhavé, jsou atomické.

Molekuly v anorganické chemii mají poměrně malý počet atomů. Dík uhlíku začaly vznikat molekuly o velkém počtu atomů, tak zvané makromolekuly.

Až sem někam sahá akční rádius prvního startu.

K druhému odstartování dal popud uhlík svou schopností řetězit se. Vznikal veliký počet různých molekul, tj. různých sloučenin, a tím se otevřela možnost k dalšímu kvalitativnímu skoku směrem k oživené hmotě.

Když totiž přerostla složitost makromolekul určitou mez, vznikla „makromolekula oživené hmoty“, to jest taková, která udržovala se svým okolím výměnu látek a energie a měla schopnost se reprodukovat.

To jsou totiž základní vlastnosti živé hmoty:

1. výměna látek a energie s okolím a

2. schopnost reprodukce.

Lidově řečeno: schopnost zpracovávat potravu a rodit potomky. Tímto vývoj dospívá do

4. kvalitativní změny.

Ta spočívá v tom, že kumulací a organizací makromolekul

vzniká nová kvalita - „molekula živé hmoty“

„Vrtá mi hlavou“, říkal bratr, „že i člověk je snad obří makromolekula, giga-molekula.“ Dnes odkrýváme v makromolekulách jejich povrch a strukturu.

Přivádí nás to k závěru: Živá hmota je kvalitativně něco řádově jiného, než nejsložitější makromolekuly hmoty neživé, hmoty bez výměny látek a energie s okolím a bez schopnosti reprodukce.

Živá hmota je jiná podstata.

Příroda tvořila dál: jednoho dne tu byla buňka. Její objevení se není otázkou počtu molekul, nýbrž uspořádání, organizace.

Každá buňka se řídí svými zákony, zachovává si svoji přirozenost, individualitu. Zapojena do celku svoji individualitu neztrácí. Ponechává si ji, ale navíc je zapojena do jednoty celku.

Buňka je již organismem, kterým nastupuje

5. kvalitativní změna.

Teilhard tuto změnu nevidí jako samostatný genetický skok. Ale je tu skutečně zásadní změna.

Zatím co viry potřebují ke své reprodukci složitější prostředí, aby se zreprodukovaly - potřebují buňku - buňka se reprodukuje sama.

V dalším úseku narůstání života vznikají skupiny buněk, ve kterých různé buňky mají různou funkci. Nastává „dělba práce“ mezi buňkami, přizpůsobují se účelnosti. Toto je moment, o kterém Teilhard nemluví.

Až dosud stačily pozemské přírodě pouze buňky a buněčné organismy, rozmnožující se zásadně dělením nebo pučením, tedy rozmnožováním nepohlavním.

Asi po půlmiliardě let se objevilo rozmnožování pohlavní, a to je něco nového.

Tohle jsem poprvé slyšel od profesora Kopala z univerzity v Manchesteru, když jsem s ním hovořil při jeho návštěvě v Praze.“*

* Prof. Zdeněk KOPAL, nar. 4. 4. 1914 v Litomyšli, † 24. 6. 1993 v Manchesteru, Velká Británie. Český astronom světového významu. Napsal mimo jiné: „O hvězdách a lidech“. (Srov. Mladá Fronta, 1991 a Vesmír č. 7/93 str. 394). Pohřben na Vyšehradě 1. 11. 1993.

Pohlavní rozmnožování

Při tomto druhu rozmnožování se jednotlivé geny mohly spojovat nejrůznějšími způsoby a vytvářet tak zcela nové vlastnosti dalších živých organismů.

Spojováním poloviny vlastností jednoho jedince a poloviny vlastností druhého jedince vznikaly v rámci druhu nové genetické programy.

Dr. Kopal uvádí ve své knize: Zpráva o vesmíru tuto úvahu:

„Je známo, že celé naše biologické dědictví, jež se nashromáždilo v průběhu stamilionů let, je uloženo v souboru ,genů‘ obsažených v chromozomech rodičovských buněk, z nichž jsme vyrostli. Předpokládejme - v daném případě přitom situaci úmyslně zjednodušujeme - že vlastnosti každého z nás by byly obsaženy v deseti chromozomech, z nichž každý by měl 1000 genů. Z takového počtu genů by mohlo vzniknout celkem 10¹⁰⁰⁰ různých kombinací

(deset na tisícátou). Kdybychom toto číslo rozepsali, mělo by tisíc nul. Je to zdaleka nejvyšší číslo, kterému jsme schopni dát nějaký význam.

Srovnejme je s odhadovaným celkovým počtem hvězd v pozorovatelném vesmíru, který je 10²².

Hmotnost těchto hvězd činí dohromady asi 10⁵⁵ gramů a tvoří je:

Jak malá jsou všechna tato čísla ve srovnání s celkovým počtem možných kombinací našich jednotlivých genů“!

Z toho pak rozvádí úvahu:

„Každý z nás by si měl být vědom, že se se všemi svými neopakovatelnými vlastnostmi, přednostmi i nedostatky, se svými silnými i slabými stránkami objeví v celém vesmíru jen jednou.

Není to snad dostatečný důvod pro každého, aby se snažil co nejúčelněji využít času, který je mu na naší planetě vymezen?

A nestačí nám vědomí, že každý člověk je v dějinách celého vesmíru neopakovatelný a jedinečný, k pocitu, že přece jen nejsme ve vesmíru tak docela bezvýznamní?“

C. Judson Herrik objevil ještě větší číslo, kterému je možno dát fyzikální význam:

„Každý neuron kůry velkého mozku je zapředen do vrcholně složité spleti nejjemnějších vláken, z nichž některé pocházejí z odlehlých částí. Lze považovat za jisté, že většina neuronů mozkové kůry je přímo nebo nepřímo spojena s každou kortikální oblastí. To tvoří anatomickou základnu asociačních procesů v mozkové kůře. Navzájem spojená asociační vlákna tvoří anatomický mechanismus, který během jediného asociačního řetězu v mozkové kůře umožňuje úžasný počet různých funkčních kombinací kortikálních neuronů. Tento počet převyšuje číselné představy, které kdy astronomové uvedli při měření vzdáleností hvězd. Kdyby milión kortikálních nervových buněk byl propojen ve všech možných kombinacích ve skupinách po dvou neuronech, odpovídal by počet různých spojení číslu

(deset na dva miliony, sedmsetosmdesáttři tisícátou! Číslo, které by mělo 2,783.000 nul!!!).

Pro srovnání dodává Livingston: “Je nutno si uvědomit, že počet atomů v celkovém pozorovatelném vesmíru se odhaduje na

* Dnešní odhady počtu atomů v celém pozorovatelném vesmíru se pohybují řádově kolem 10⁷⁷.

Jak obrovská je informace na projekt kůry velkého mozku u člověka, která je nepředstavitelně miniaturně zachycena ve vajíčku a spermatu. Všechny instrukce (genetické) pro nepředstavitelnou stavbu člověka - a nejen člověka - jsou zachyceny v řeči, k jejímuž zaznamenání by bylo zapotřebí 1000 svazků o 500 tištěných stranách podle běžného způsobu ukládání informací (knihy).

Celá tato genetická informace je však uložena v nepředstavitelně malém prostoru vajíčka a spermatu v miniaturní formě.

6. kvalitativní změna

Když se organismy se svou složitostí dostaly přes další určitou mez, objevila se nová kvalita, přesahující všechno předchozí,

sebeuvědomění, vědomí okolního vesmíru. Něco, co se snad dá vyjádřit dvěma podivuhodnými slovy:

Tohoto stadia dosáhl člověk a zatím jenom člověk. Biologickým nositelem této špičky je v člověku mozek, přesněji, mozková kůra.

Biologicky vzato můžeme všechny orgány dát pryč a nechat jen mozek, udržovat jej při životě a nechat jej pracovat. Takový stav se nazývá

Kyborg je vlastně automat, řízený šedou mozkovou kůrou.

Protože reflexe je činnost, musí vycházet z nějakého subjektu. Tím je duše. S určitou nepřesností řečeno: moje já. Provedení reflexe patří mozkové kůře.

Snad by se dalo říci, že mozek stačí biologicky unést existenci duše v těle.

Když jsme hovořili o reflexi, o vzniku prvních záblesků vědomí sebe, o impulsech, které k tomu dávají podnět zvenčí, o zpětné vazbě vědomí a vědomém působení na vesmír, vyvstala mi v mysli nezapomenutelná postava univerzitního profesora dr. Jaroslava Beneše, filozofa a vzácného člověka. Pokládám si za zvláštní dar, že jsem směl, jako jeden z posledních, slyšet celý kurs jeho filozofických přednášek.

Zdá se, že další kvalitativní změny v narůstání jevu života nelze už hledat v oblasti biologie. Až dosud se bral vzrůst směrem ke složitějšímu. Každá nová kvalita vedla přes složitější.

Vzrůst se pohyboval v narůstání komplexnosti, jak ukazuje Teilhardův kouzelný diagram, kterému říkal: křivka korpuskulizace vesmíru (viz: Místo člověka ve vesmíru).*

* Pierre Teilhard de Chardin, francouzský přírodovědec a náboženský myslitel, jezuita. Zemřel na hod Boží velikonoční 1955. Jeho hlavní díla: Vesmír a lidstvo, Místo člověka v přírodě, Chuť žít.

Jestliže platí, pak nutno hledat další kvalitativní změny života v organizaci lidské společnosti.

7. kvalitativní zvrat

Společnost je něco jiného než člověk a její vlastnosti se nerovnají pouhému součtu vlastností jedinců, ze kterých se skládá. V tomto smyslu jsou zákony vývoje společnosti novým druhem, „vyšším druhem“ zákonů přírodních.

V oblasti lidské společnosti může narůstat nová kvalita v organizovanosti společenské síly.

Tato kvalita se může charakterizovat např. počtem vědců na jeden milion obyvatel. Vzniká nová vlastnost a nové přírodní zákony, tj: nové společenské zákony, ve kterých možno spatřovat další kvalitativní zvrat.

Kumulací vlastností společnosti se otevírá perspektiva k dalším kvalitám, nutným pro existenci lidstva. Jenže ty nové kvality už nebudou rázu fyzikálního, ekonomického či sociálního, nýbrž ukazují na oblast lidské psychiky a jeví se jako proces zvnitřňování, směřující k pokoji, dobru a lásce.

Jako hmota, i lidstvo se vyvíjí vždy jasněji na vyšší rovinu. Na vyšší rovinu ducha.

Dobro a láska neexistují ve hmotě atomů výslovně, ačkoli je tam Teilhard nějak vidí, např. v přitažlivých silách částic hmoty vidí fyzikální zárodek lásky, náklonnost - to, „že se mají rády“.

Protože se existenční výhledy lidstva a narůstání dalších kvalitativních změn bere směrem zvnitřňování, zdá se, že v dalších výhledech končí přírodověda a slovo dostává oblast víry.

Jen víra je totiž schopna připravit lidstvo na nesmírné mravní požadavky, které bude muset vzít na sebe, bude-li chtít existovat dál.

Nejde o záchranu civilizace. Civilizace je jen prostředek. Nelze ji zaměňovat s cílem.

Jde o existenci lidstva.

Vysoká kultura předpokládá vysokou morálku. Vysoká morálka však předpokládá vysokou askezi. Má-li být uskutečněna, musí být k tomu silný a pravdivý důvod. Není silnější a pravdivější pohnutky k udržení života než láska.

Vysoká technicko-ekonomická společnost má před sebou možnost k přežití ne už v další kumulaci techniky a ekonomie, nýbrž v kumulaci zvnitřňování a zduchovňování. Další technický růst je totiž schopna unést jen vysoká duchovní úroveň společnosti, vysoké zduchovnění. Tedy přechod od života technického k životu duchovnímu.

Vybranou vlastností, jejíž „kumulací“ může lidstvo dosáhnout dalšího kvalitativního zvratu, nezbytně nutného pro jeho existenci, je zduchovnění, do kterého klade Teilhard úběžník Omega, který má u něho nadpřirozený charakter a ve kterém vidí samotného oslaveného Krista jako bod, ke kterému směřuje všechno.

Úběžník Omega, který se rýsuje ve výhledech konečných pozic přírodovědeckých, signalizuje další „odstartování“, start směrem k absolutnu, jehož výchozím okamžikem je Vtělení.

V těchto místech mě bratr opouštěl se slovy: „Dál už to musíš dotáhnout sám, to už není můj obor.“

Na závěr III. STARTU patří také otázka, zda jsme ve vesmíru sami..

Dr. Jiří Grygar: „Proč si myslím, že jsme ve vesmíru sami? Přivedli mne k tomu biologové, když postupně zjistili tato fakta:

a) Veškeré aminokyseliny v živých organismech jsou výhradně opticky levotočivé, ač v přírodě vzniká normálně neutrální směs aminokyselin levotočivých i pravotočivých (L. Pasteur);

b) všechny sacharidy v živých organismech jsou pravotočivé, ač opět v přírodě není důvod k žádné přednosti optické stáčivosti;

c) genetický kód pro živočichy, rostliny i bakterie je jednotný.

Astronomové mají dobré důvody k tvrzení, že život nebyl na Zemi zavlečen z vesmíru (tzv. panspermie); prakticky jistě vznikl primárně na Zemi.

To značí, že na Zemi, kdy byly zřejmě po dlouhou dobu a na velkém území stabilní fyzikálně-chemické podmínky vhodné pro vznik života, se přesto tento zrod života uskutečnil pouze jednou, tj. všichni (lidé, zvířata, rostliny, bakterie) jsme v tomto smyslu potomky jediné původní buňky!

Je-li tomu tak, pak ani velké množství planet ve vesmíru (ty nemůžeme pozorovat, ale je prakticky jisté, že planety u cizích hvězd existují) nezaručuje, že se tato prazvláštní situace vícekrát zopakovala, zejména také ne proto, že k tomu doslova není mnoho času.

Země je totiž stará 4,5 miliardy let a nejstarší stopy života pocházejí z období před 3,8 miliardami let. Vesmír jako celek je „jen“ třikrát až třiapůlkrát starší než Země, a navíc z tohoto intervalu musíme odečíst první miliardu let po velkém třesku, kdy bylo ve vesmíru pro jakýkoli život příliš horko.“

Dr. Zdislav Šíma: „Proč si myslíme, že jsme ve vesmíru sami?

Otázka, jsme-li ve vesmíru sami či nikoli, je stará jako lidstvo samo. (Viz např. J. Neruda, Písně kosmické - žabák: „Jsou-li tam žáby taky?“). Podle současného stavu vědění se odpověď kloní tu na jednu, tu na druhou stranu. Ve vesmíru je - pro běžného člověka nepředstavitelně - mnoho hvězd a planet; na mnohých snad jsou i podmínky pro vznik života. Jedno je však celkem jisté: Pokud i je ve vesmíru více životů, zcela chybí čas na překlenutí ohromných vzdáleností, na kontakt a výměnu informací, natož na navštěvování. Pro každou civilizaci - pokud vůbec existují - se vždy bude zdát, že je ve vesmíru sama. Nezbývá tedy než se snažit vlastními silami přežít.“

Energií tohoto startu, jehož směrem je zvnitřnění, je Boží láska - ta vůbec jediná energie vesmíru, ze které povstalo všechno, co jest (l Jan 4,8; Jan 1,3).

Energie Boží lásky se do lidstva vlévá Vtělením a v obdivuhodném kruhu se vrací zpět. Její cestu z věčnosti možno určit těmito body:

Bůh ve věčnosti,

v těle,

v církvi,

ve svátostech,

v nás, a opět

Bůh ve věčnosti.

Tedy z věčnosti do věčnosti.

Do oblasti čtvrtého startu třeba zahrnout:

Vtělení,

skutečnost církve,

účinnost spásy do minulosti i budoucnosti,

liturgii,

duchovní život jako vzrůst ke Kristu,

poslední věci člověka (eschatologie).

Proces zvnitřnění by probíhal (a už probíhá) nejen v oblasti přirozeného pokoje, dobra a lásky, nýbrž i v rovině nadpřirozené:

proměna přirozeného pokoje - v nadpřirozený, proměna přirozeného dobra - v nadpřirozené, proměna přirozené lásky - v nadpřirozenou.

Takový proces zvnitřnění a zduchovnění, proces vnitřního obrácení, by směřoval nejen ke konečnému úběžníku Omega, k oslavenému Kristu. Byl by zároveň definitivním napojením na výchozí bod Alfa.

Musí být procesem nejen celospolečenským, nýbrž denní potřebou každého člověka přicházet k Bohu ve stále vyspělejší formě věřící lásky a v nepřetržitém, stále hlubším a vnitrnějším obrácení.

Bez přestání v sobě objevovat, silou modlitby, pokorný a dů-věryplný vztah k Bohu a vlastnímu svědomí, který je pramenem síly na podporu všeho, co se v člověku zakymácí.

Proces IV. startu by se mohl nazvat: Léčba smyslem života.

Dovršení Božího díla stvoření a vykoupení, poslední soud, zmrtvýchvstání a věčná hostina v Božím království - to je obsah V. startu.

Bůh nám setře z očí každou slzu a pohyb proměn našeho života, měřený kdysi časem, se změní v požehnanou kontemplaci, okoušení, úchvatné klanění a jásot:

„Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů. Plná jsou nebesa i země tvé slávy!“

„Dopřej nám toho, Pane, pro lásku svého Syna a pro své milosrdenství.“

REKAPITULACE

Všechny čtyři cesty, po kterých jsme se s bratrem procházeli - přesněji řečeno, po kterých mne bratr vlekl jako slepého a chromého - nás dovedly k tomu, že na dně každého vědeckého poznání zůstává cosi nepostižitelného, nevysloveného, tajemného:

„Velká neznámá“ - říkal bratr - „kterou jsem tušil na dně každého vědeckého výroku, nikdy pro mne nebyla pouhým pojmem nebo fyzikální veličinou, nýbrž NĚKDO!“

To platí pro bratra, pro mne a pro mnoho jiných. Jenže je svobodno vidět v tom „nepostižitelném“ na dně vědeckých výroků i pouhé „něco“.

Co může dát člověku pro život více?

Vidět v díle stvoření záměr a dílo Boha, nebo pouhou náhodu s jejím slepým výběrem?

Na žádnou ze čtyř cest, kterými jsme prošli, nemá věda konečnou odpověď. Na konci každé je otazník. Neznámá.

Budeme-li nazírat neznámou jako fyzikální veličinu, jako „něco“, budou otazníky narůstat s každým novým problémem a ke každému bude třeba vlastního klíče.

Budeme-li neznámou nazírat na Někoho, jako osobu, docházíme k jedinému ústřednímu tajemství, které je klíčem ke každému jinému:

Pro druhý případ svědčí duchovní prvek ve stvoření. Co tedy může dát člověku pro život více? Pouhá věda, nebo věda umocněná vírou?

V souvislosti s touto otázkou si vzpomínám na bratrův výrok: „Došel jsem až tam, kde končí věda a začíná víra“.

Věda skončila u čtyř velkých otazníků:

Atom ........?

Vesmír .......?

Oživená hmota ... ?

Smysl života .... ?

Je velká neznámá:

Bůh?

Osoba?

Někdo?

něco?

veličina?

náhoda?

Einstein na tyto čtyři otazníky odpovídá:

„Každý hluboký přírodovědec musí mít blízko k náboženskému cítění, protože si nemůže představit, že on sám poprvé myslel ony podivuhodné a jemné vztahy, které zkoumal. V podivuhodném vesmíru se projevuje bezmezně vševládnoucí Rozum.“

Co k tomu dodat?

Kde je rozum, tam je osoba, někdo.

Kde je bezmezný rozum, tam je bezmezný Někdo - Bůh.

A o Bohu víme, že

„...tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

RNDr. Jiří Mrázek, CSc. (1923-1978), matematik, fyzik, vynikající popularizátor ve svém oboru a komentátor rozvíjející se kosmonautiky (komentoval i historický start Sputniku v r. 1957). Po studiu na gymnáziu a dosažení doktorátu přírodních věd na Karlově univerzitě v Praze (1949) působil několik let jako pedagog, od r. 1953 až do své smrti pracoval v Geofyzikálním ústavu ČSAV na samostatných vědeckých úkolech. Založil ionosférickou observatoř při magnetosférické observatoři v Průhonicích, stál u zrodu telemetrické stanice programu Interkosmos v Panské vsi.

Pod odbornou patronací Jiřího Mrázka vzniklo deset krátkých filmů o geofyzice. Jeho dětský seriál o planetách nás reprezentoval v Japonsku.

Patří k paradoxům života, že v týž den, kdy na oběžnou dráhu kolem Země byla vypuštěna družice Magion pro ionosférický a magnetosférický výzkum - 14. 11. 1978 - Jiří Mrázek zemřel.