Vzpomínky

DOPIS REDAKTOROVI

Milý bratře,

je to již dost dlouho, co jsi mě požádal napsat vzpomínku na dr. Jiřího Mrázka, CSc., vědeckého pracovníka Akademie. Ani nevíš, jak jsi mi tím převrátil hlavu. Od té chvíle stojím před problémem, jak vyjádřit osobnost člověka vzpomínkou na rozhovory a příhody, vměstnat ho do tří stránek po třiceti řádcích a šedesáti úhozech a exponovat do světa.

Bratře, člověk je hlubina! A jeho srdce je propast!

Ale abych Ti nějak vyhověl, pokouším se o něco, co je nad moje síly. Věř mi!

Ve své bezradnosti jsem hledal pomoc u lidí a ptal se jich: „ Co byste chtěli vědět o dr. Mrázkovi, kterého jste znali z televize a rozhlasu?“

„Jen aby to bylo lidský“ - řekl mi jeden prostý a upřímný člověk - „aby to nebylo moc učený, jen pro ty študovaný hlavy. Mě osobně zaujal“ - pokračoval - „svou prostotou a srdečností. Takovej vědec! A nic ze sebe nedělal. Čím víc toho věděl, tím víc byl pokornej. Kdo ví málo, ten je důležitej a duní. Ale kdo ví hodně, ten je pokornej, rozumíte? Skloněnej. Jako plnej klas.

Když jsem ho jednou viděl v kostele, měl jsem radost. Pokynul jsem mu rukou, když vycházel, jako že mu fandím. On se na mě usmál, zamával taky a ještě jednou vystrčil hlavu z davu lidí, protože byl malý postavy, a znova mi zamával. Ani nevíte, jak mi to bylo milý!

Teprve doma mi to došlo a říkám si: Člověče, vždyť tě nemůže znát! Ty jeho znáš z televize, to jo, ale on tebe nezná! A přece ti pokynul - a tak pěkně bratrsky se usmál. Holt to byl člověk! To víte, to byla hlava.“

Mohu Ti říci, že jsem se znal s dr. Mrázkem asi patnáct let. Vím z jeho vyprávění, že nebyl vždycky vyznavačem křesťanských myšlenek.

Vím také z jeho úst, že se na jedné ze svých zahraničních cest seznámil s křesťanskými ideály, jak je pochopil a žil sv. František z Assisi, a že ho tak uchvátily, že si je tamodtud takřka doslova odvezl domů. Je zajímavé, že většina konvertitů z oblasti vědy a techniky našla Krista skrze Františka, nebo se nechala skrze Františka Kristem znovu uchvátit. Já také.

Chápu Tě, že bys rád slyšel nějakou příhodu nebo něco obzvláštního z jeho života. Nic takového Ti napsat nemohu. Nic takového jsem s ním neprožil ani na něm neshledal. Byl to obyčejný člověk. Dokonce člověk „halířový“, který pro sebe nepotřeboval takřka nic. A přece to byl člověk po všech stránkách výjimečný.

Nedělalo mu potíž věnovat se neznámé babičce, která ho chytila na ulici a ptala se, jak to, že se měsíc může udržet na nebi a nespadne! A on se jí věnoval s takovou pečlivostí a nasazením všeho svého umu, jako kdyby přednášel na mezinárodním sympoziu.

Bral člověka vážně. Každého. I takového, který byl pro svou nemoc zbaven svéprávnosti. Ani nad takového se nepovyšoval a nestyděl se postavit se vedle něho jako vedle svého postiženého bratra a pomoci mu zaujmout snesitelnější místo ve společnosti, ačkoli toho člověka mohli lékaři docela dobře dát do blázince.

Mohu Ti říci, že uměl naslouchat právě tak dobře atonální hudbě jako potůčku v lesní samotě. Jako dobrý latinář vychutnával klasickou stavbu latinské věty, jako je např. v oraci středečního kompletáře, s takovou chutí, že si při tom div labužnicky nepomlaskl jazykem.

Také Ti mohu dosvědčit, že byl velmi otevřený a citlivý ke všemu stvoření. Když mi jednou přehrával ze svého magnetofonového záznamu černošskou mši z Horní Volty, přiletěla moucha a sedla si na točící se cívku magnetofonu. Napřáhl jsem ruku, abych ji odehnal, ale on mě zarazil: „Nech ji! Mouchy se hrozně rádi vozej na magnetofonových cívkách. To ty nevíš?“ (Lidové češtiny užíval dr. Mrázek jen v kruhu svých nejbližších přátel.)

Na procházce lesem mu neuniklo, že datel zaklepal na větev. Neuniklo mu ani, že na Vinohradském hřbitově je pohřbena příbuzná svaté Bernadetty Soubirousové. Kdybys chtěl, mohu Ti ten hrob ukázat.

A ještě něco. Dr. Mrázek byl dobrý plavec. Vydržel plavat hezký kus cesty ve čtyřstupňové vodě, aniž si to pokládal za výkon nebo sebezápor.

Bratře, nebylo by však dobré, kdybych Ti připomínal jen samé klady zemřelého. Vypadalo by to, jako by mohl jít rovnou za rámeček nebo do třetího nebe. To ne. I když o jeho spáse naprosto nepochybuji, přece nebyl ušetřený lidských slabostí. Einstein např. nosil nepochopitelně dlouhé vlasy, aby neutrácel zbytečně čas u holiče. Z podobného důvodu prý nenosil ponožky.

I dr. Mrázek šetřil časem: měl drobné, někdy až mikroskopické písmo. Zdůvodňoval to: „Já si nemohu dovolit dělat dlouhé tahy. To stojí čas!“ Z téhož důvodu pečovalo o jeho zevnějšek spíše jeho milující rodinné zázemí než on sám.

Když jsme spolu hovořili, vždycky šlo o něco. Naše hovory se nesly čtverým směrem: buď jsme mluvili o světě atomu, o vesmíru, nebo o oživené hmotě a jejím smyslu v kosmu. Byly to čtyři cesty, na kterých jsme se procházívali: cesta do světa nejmenšího, cesta do světa největšího, cesta k oživené hmotě a smysl oživené hmoty ve vesmíru.

Tou první cestou jsme došli až tam, kde se báze hmoty začíná jevit jako nehmotná, protože se její atributy ztrácejí tam někde uvnitř...

Druhá cesta, po které jsme se vydávali na toulky vesmírem, byla úchvatná. Putovali jsme Russellovým diagramem života hvězd a dělali exkurze na tu i onu stranu, ale nakonec jsme končili vždy ve stejném bodě jako při první cestě: u Počátku počátku.

Zvlášť strmé stěny ke slézání nám připravily obě zbývající cesty: oživená hmota a její smysl v kosmu. Totiž přechod od fyzikálního k biologickému a od nejjednoduššího živého k nejdokonalejšímu člověčenství. Došli jsme k závěru, že není možné připisovat náhodě tak mimořádnou dráhu ani v jednom ani v druhém případě. To by pak „náhoda“ byla novým termínem pro Boha.

Když se nám v našich rozhovorech začal rýsovat na obzoru Teilhardův bod „Omega“, opouštěl mne se slovy: „Dál už to musíš dotáhnout sám. To už není můj obor.“

O duchovním životě dr. Mrázka Ti psát nebudu, i když vím, že asi čekáš právě na to. Znal jsi ho z pražských kostelů a mohl sis všimnout, jak prožíval křesťanské tajemství. To ať Ti stačí.

Ale přece - abych nebyl k Tobě tak krutý - prozradím Ti přece něco: denně mimo jiné hodinu rozjímal: Děláš to také?

Cos chtěl, bratře, to máš: vzpomínku na dr. Jiřího Mrázka. Hrst střípků z rozbité vázy jeho pozemského života. Nepokoušej se je slepit. Spíše je podrž ve své mysli jako v tubusu kaleidoskopu a ony Ti samy budou vytvářet v představivosti podivuhodné obrazce jako průzory do života, který došel až tam, kde končí věda a začíná víra.

PANÍ MRÁZKOVÁ VZPOMÍNÁ

Drahý bratře!

Chci Vám něco napsat o Jirkovi, jak jsem Vám to už dávno slíbila.

Jirka se narodil 17. 4. 1923 v Praze. Narodil se starším rodičům. Mamince bylo 42 roků a tatínkovi 50. Jejich dcera studovala konzervatoř - klavír - a když se Jirka narodil, bylo jí 17 roků. Takové rodinné prostředí pro novorozence je poměrně nezvyklé. Mezi sestrou a Jirkou se rodičům nenarodilo žádné dítě.

Jirkova maminka byla temperamentní dáma, vzdělaná, mluvila dobře francouzsky a německý jazyk zvládala tak jako jazyk rodný. To bylo v té době zvykem, protože sestra Jirkovy maminky se provdala za pana Tilla, který byl německé národnosti. Rodina Jirkovy maminky pocházela z Uhříněvsi. Byli to lidé velmi zámožní, ale maminka jí zemřela, když děti byly nedospělé. Tím se stal jejich život těžký.

Rodiče z tatínkovy strany pocházeli z Kouřimi. Dětí bylo v té rodině víc, a proto žili velmi skromně. To znamenalo, že si při studiích musely děti vydělávat a starší se musely starat o mladší sourozence. Jirkův otec vystudoval práva a pracoval jako soudce. Některé písemnosti, které se dochovaly, svědčí o tom, že to byl soudce, který byl spravedlivý a hájil nemajetné občany.

To byly začátky. Jak jsem se dozvěděla, Jirkovi rodiče byli velmi důslední a moc se Jirkovi věnovali. Do první a druhé třídy Jirka nechodil, protože měl vlastního učitele. Šel teprve do třetí třídy s ostatními dětmi. Ovšem číst se prý naučil z kalendáře ve čtyřech letech. V dětství prý často stonal - průdušky, zápal plic, žloutenka apod. Jirka hrál na housle a hudební vzdělání bylo u něho dost prohloubené. Rád by se byl věnoval hudbě, ale rodiče s tím nesouhlasili. Navštěvoval tedy reálné gymnázium v Libni. Samozřejmě byl nadprůměrným žákem. Když mu bylo 15 roků, jeho tatínek zemřel. Jirkova sestra byla v té době již vdaná a pracovala jako učitelka hudby. Zůstal tedy s maminkou sám. V té době si oblíbil „hroznou“ zábavu - jak říkala jeho maminka: šachy. Hrát šachy, to znamená tuto hru studovat a pak hrát celé večery v zakouřených místnostech. Byl z toho takový konflikt mezi maminkou a synem, že jeden musel povolit.

Byl to Jirka. Šachoví odborníci z té doby říkají, že to byla velká chyba.

Kolem třinácti let začal se Jirka - jak mi vyprávěl - vyvíjet nábožensky. Z té doby se tříbily jeho názory. Měl vynikajícího učitele náboženství P. dr. Šafránka, který byl profesorem náboženství na libeňském gymnáziu. Jirku v náboženském životě velmi ovlivnil. Jirka si ho nesmírně vážil. Do své smrti na něho vzpomínal s láskou a úctou.

Když bylo Jirkovi patnáct let, otec umřel. Smrt otce byla náhlá. Jako soudce měl řešit i záležitosti tehdejších členů „Hitlerjugend“ - a řešil je spravedlivě. Jistě by ho za to po pádu republiky nebyl minul koncentrační tábor. Jeho smrt byla, jak se zdá, prozřetelnostní. Pán ho ušetřil utrpení pro jeho spravedlnost.

Po smrti otce nastaly Jirkovi finanční problémy. Maminka dostávala malou penzi - to nestačilo. Jirka musel při škole, při studiu na gymnáziu, vydělávat. Dával hodiny z matematiky a latiny. Počet jeho žáků stoupal a v jeho sedmnácti, osmnácti letech jich bylo kolem čtyřiceti. Byla to tvrdá práce. On si ale nestěžoval. Klady byly v tom, že se naučil zrcadlové písmo, aby mohl protisedícímu žákovi psát poznámky tak, že je mohl vyučovaný číst normálně. Psal tak oběma rukama. Tím, že učil ostatní, poznával správné základy, jak vykládat složité věci jednoduše. To mu značně pomohlo. *

* Jeden z Jirkových spolužáků byl nevidomý. Aby mu Jirka mohl pomáhat, naučil se slepeckému písmu a dokonce mu v tom písmu přeložil snad celou Erbenovu Kytici. Ten spolužák dosáhl akademického titulu.

Ve válce ukončil gymnázium. Protože byly vysoké školy zavřené, chodil krátký čas na chemickou průmyslovku. Tam ho dala maminka proto, aby nemusel jako „Totaleinsatz“ do Říše.

Po válce nastoupil na vysokou školu přírodních věd. Původně zamýšlel studovat oční lékařství. Tuto oblast měl soukromě dobře prostudovanou. Úspěšně operoval šedé zákaly u psů a byl do očního lékařství „děsně“ zamilovaný. Tato záliba mu zůstala po celý život. Při nástupu na přírodovědeckou fakultu mu přátelé rozmlouvali tuto volbu s poukazem: „Z toho nebudeš mít nic“, ve smyslu: tam se málo platí. Odpovídal: „Někdo se musí obětovat vědě. A budu to já!“ Ačkoli mohl studovat své oblíbené oční lékařství, volil přírodní vědy na Karlově univerzitě.

Ve druhém ročníku na vysoké škole byl pro své mimořádné matematické nadání jmenován asistentem a přednášel místo řádného asistenta, který odešel na vojnu. Jmenování asistentem mu značně zkomplikovalo život. Jako asistent měl nárok na plat, ale nikdo mu neřekl, že zároveň jako student nemá nárok na sirotčí přídavek. Ten přídavek nebyl velký, ale musel ty peníze vrátit. Bylo to velmi těžké, protože nebylo z čeho vracet. Jedinou možností bylo urychleně dokončit studium a jít pracovat. Splácení sirotčího příplatku, který neprávem pobíral, mu bylo oddáleno, ale ne příliš. Musel urychleně dokončit studium na Karlově univerzitě, aby mohl vydělávat. To byla pro něho velká ztráta, že se nemohl věnovat důkladně studiu. Takže už ve třetím roce studium na univerzitě dokončil. Normálně to trvá pět let. O této svízelné finanční situaci se nedozvěděl nikdo ani z jeho příbuzných, ani z jeho spolužáků.

Po ukončení studia byl poslán jako středoškolský profesor do Ledče nad Sázavou. Učil s ohromným nadšením. S takovým nadšením, že vodil své žáky i v noci do přírody a vyprávěl jim o hvězdách. Jedno děvče ve třídě se neučilo. Rozhodl se nechat ji v pololetí propadnout. Ředitel školy mu domlouval: „ Nedělej to, je to děvče z vlivné rodiny; holka může spáchat sebevraždu a budeme z toho mít malér. Dej jí dvojku a hotovo!“ - „Nedám! Škola není zaopatřovací ústav!“ Děvče nechal v pololetí propadnout. To s ní tak pohnulo, že začala intenzivně pracovat, úplně se změnila, takže na konci roku měla spravedlivou dvojku. Za to otec děvčete Jirkovi poděkoval, že jeho dceři otevřel oči.

Jirka ale neučil, žel, dlouho. Jako vynikající profesor byl poslán do Mariánských Lázní učit vybrané studenty z dělnických profesí, kteří měli tvořit vedoucí kádry dělnické třídy v různých oblastech společenského života v republice.

Gymnázium měli absolvovat za jeden rok a pak přejít na vysokou školu k normálnímu studiu. Jirka říkal, že je učil rád. Vedl si o nich detailní záznamy a byl jim k dispozici i mimo školní vyučování. To všechno bylo dobré. Až se stalo, že čtyři studenti se odmítali učit matematiku s tím, že tento předmět je pro ně zbytečný. Jirka jim nabídl doučování, ale byl odmítnut. Na vysvědčení dostali tito čtyři studenti z matematiky nedostatečnou a bylo zle. Řekli, že to bylo z důvodů třídního nepřátelství. Jirka byl 48 hodin kádrován a uznán vinným. V té době totiž Jirka vstoupil do strany, protože se domníval, že je to spravedlivé počínání. Za tento přečin, že je nechal propadnout, byl ze strany vyloučen a bylo mu řečeno, že jakmile si najdou někoho jiného, půjde z oboru pryč. Ti studenti pokračovali ve studiu na vysoké škole. Jirka v té době s nimi přešel na techniku, kde byl asistentem. Ani jeden z těch čtyř studentů studium nedokončil.

Ještě při studiu na vysoké škole se stal vášnivým radioamatérem. Stal se jím vlastně omylem. Šel v Praze za nějakou záležitostí a vstoupil náhodou do AXY, kde měli radioamatéři schůzi. Zúčastnil se jí a zjistil, co vlastně radioamatéři jsou. Byl tak zaujat novým objevem, že začal tuto oblast intenzívně studovat i při studiu na Karlově univerzitě. On měl tu zvláštnost, že dovedl zachytit signály do každého ucha rozdílné a zaznamenat je zároveň pravou i levou rukou - psal totiž oběma rukama. (Vzpomínám si, že když jsme spolu o podobných věcech hovořili, řekl mi: „Víš, bratře, ony se nechají sledovat i tři věci najednou.“)

Při mistrovství světa, které se konalo v Leningradě, se stal v rychlotelegrafu (patrně v příjmu) mistrem světa. Radioamatéři ho vítali jako vítěze. Tím se stal mistrem sportu. Ten titul byl pro něho velice komický, protože Jirka neuměl udělat ani kotrmelec! Byl vůbec na tělocvik velice nešikovný. Když při cvičení ve škole měli vyšplhat po tyči, Jirka to s vypětím všech sil dokázal, ale když vyšplhal nahoru, tak omdlel a spadl. Na štěstí bez vážného zranění. Také mi vyprávěl, že když se při setkání jeho třídy po pětadvaceti letech společenství žáků poněkud rozjařilo, zakročil třídní profesor zvoláním: „Žáci, tak dost!!! Nebo bude hodina matematiky a Mrázek bude mít hodinu tělocviku!“

Když Jirka vstoupil do strany, jak mi vyprávěla jeho maminka, byla z toho moc nešťastná. Šla se poradit s panem dr. Šafránkem, který Jirku od dětství učil náboženství a znal ho. Pater Šafránek se prý tomu usmál a řekl: „Nedělejte si s tím, maminko, starosti, on to ze sebe setřese dřív, než se nadějete.“ A bylo tomu tak. Ale to setřesení bylo bolestivé. Jirka vstoupil do strany v přesvědčení, že je to spravedlivá věc pro lidi. Byl velmi zklamaný a to zklamání ho poznamenalo do konce života. Jinak to nejde.

Na technice nepracoval Jirka dlouho. Přestoupil na Akademii věd na návrh jednoho vědce (nevím, jak se jmenoval). Měl v Akademii velké úspěchy, byl znám svými pracemi po světě, byl vedoucí Geofyzikálního oddělení - a jak to dopadlo, to víte.

Po roce 1960 byla v těchto vědeckých kruzích čistka. Mnoho Jirkových kolegů odešlo v té době do zahraničí. Jirka ne. Přes všechny své kvality byl odhozen - jak oni říkali - na vedlejší kolej. Jeho spolupracovníci si rozdělili funkce a řídili. Jirkovi přišly nabídky ze světa. Mohl ihned nastoupit do Lindau, kde mu nabídli vynikající podmínky pro jeho práci, ale on odmítl. Říkal, Že musí bojovat doma. Tedy opravdu bojoval. Musím říct, že to bylo těžké. Očití svědkové tam pracují dodnes.

Rodina také vyžaduje mnoho sebezapření, a tak život šel dál a my jsme z milosti Boží překlenuli mnoho úskalí.

Jirka nikdy nevnucoval nikomu svoje názory. Respektoval jedinečnost každé osobnosti a své nepřátele přemáhal františkánskou pokorou. Když šel kolem nich a oni ho ani nepozdravili - pozdravil je sám. V téhle pokoře, myslím, byla jeho síla. O ostatním Jirkově počínání víte: modlitba, práce a nade vším láska k Pánu Bohu.

Ještě nějaké vzpomínky:

Když Jirka zemřel, požádala jsem Vás, abyste mi sestavil parte. Věřte mi, bratře, že jsem je tehdy ani nečetla. A i kdyby, ani bych to nevnímala. Byla jsem bezradná, jak zařídit pohřeb. (Paní Mrázková byla skutečně bezradná. Když jsem se jí zeptal, kdy by chtěla mít pohřeb pana doktora, odpověděla rezignovaně: „To je jedno“. Namítl jsem: „Nějaké datum se přece musí stanovit.“ „Tak napište třeba úterý ve dvě hodiny.“)

Druhý den jsem šla k paní vrátné v krematoriu s tím Vaším parte a poprosila jsem jí, aby mi poradila, kam mám jít. Ona mi řekla, abych šla do kanceláře pohřební služby ve Strašnicích, že tam je to solidní. Tak jsem tedy šla. Bylo nás v kanceláři víc. Já jsem řekla, že to bude pohřeb do hrobu na vinohradském hřbitově a ta úřednice odpověděla, že to bude delší vyřizování, abych počkala nakonec. Tak se stalo. Ona se zeptala na detaily a začala telefonovat, aby se dohodla s jednotlivými zaměstnanci hřbitova. Já jsem mlčky přihlížela. Všichni zaměstnanci, kteří měli být při pohřbu, ačkoli jeden o druhém nevěděl, jí ku podivu říkali stejné datum a stejnou hodinu, kdy jsou volní. Když to zjistila, řekla, že jako z udělání se to každému hodilo, kdo u toho pohřbu měl pomáhat, ve stejný den a stejnou hodinu, a byla ráda, že to tak vyšlo.

„ Sestavíme parte“, prohlásila úřednice. „ Pohřeb bude v úterý ve dvě hodiny.“ - A teď přišlo překvapení. „ Tak tady to už máte, paní, napsané, “ a podala jsem jí to Vaše parte se stejným datem a stejnou hodinou. Ona se strašně lekla, začala volat svého manžela, aby ji neopouštěl, že se bojí, že prý jsou v tom nějaké čáry. Byla z toho vyvedena z míry. Já jsem jí řekla: „Paní, nebojte se, můj manžel už je v nebi a on si to tam odtud zařizuje sám.“ Ta úřednice byla vyděšená, že prý se jí za celou její praxi v tomto oboru něco podobného ještě nepřihodilo. (Podobných „příhod“ se dělo po smrti pana dr. Mrázka více. Měl smysl pro humor za života i po smrti. Možná, že by z toho mohla být útlá knížečka s nápisem: „Legrácky doktora Mrázka“).

Další příhoda:

U nás v kostele v Libni uklízí paní Zralá. Ona je moc hodná a uklízí v kostele ne jako uklízečka, ale s velkou láskou k Pánu Bohu. Před dvěma roky jsem šla - bylo to myslím v květnu - do kostela a paní Zralá ke mně přiběhla. Řekla mi: „ Vy něco potřebujete. Řekněte mi, co! Mně se zdálo o Vašem manželovi a on mě požádal, abych Vám pomohla. A tak naléhavě to řekl, že se Vás musím zeptat, co potřebujete.“ Já jsem odpověděla, že to je jen sen, že nic nepotřebuji, a pak jsem myslela, jestli nepotřebuje spíš něco ona ode mne. Tak jsme se o tom snu bavily a ona mě ujistila, že to byl sen tak živý - ale na nic jsme nepřipadly. Až koncem léta jsem měla úraz - zlomenou klíční kost a lopatku. A tehdy jsem paní Zralou opravdu poprosila o pomoc a ona přišla.

Drahý bratře, to víte, že těch věcí bylo daleko víc, měla bych se zmínit o Jirkově činnosti vědecké, o jeho publikacích, fonotéce a řadě jiných věcí... Ale alespoň něco jsem Vám napsala. Vzpomínám na Vás, ráda bych s Vámi mluvila - jestli Pán Bůh dá zdraví, co nejdříve. Napište mi. Ve středu nemohu, protože hlídám v kostele svatého Josefa.

JENDŮV DOPIS

Drahý bratře!

Přijmi prosím moji omluvu, že jsem nepsal dřív, a též moc pozdravuji od nás všech. Co se mne osobně týče, poslední dobou opravdu nevím, kam dřív skočit, ale stále myslím na slib, který jsem ti dal již před čtvrt rokem. Pokusím se tedy napsat nějaké vzpomínky na tátu a doufám, že je po mně rozluštíš, i když rozhodně nebudou tvořit žádný celek a asi nebudou ani v chronologickém sledu. Člověk by ani nevěřil, jak málo si pamatuje konkrétních okamžiků.

Tak: Táta každý večer kontroloval moji přípravu do školy. Musel jsem do „komína“ postavit všechny učebnice a sešity z předmětů na příští den a táta kontroloval jednak úkoly, jednak vědomosti. Jestliže s něčím nebyl 100% spokojen, musel jsem se to jít doučit nebo úkol přepracovat. Jednou asi ve 4. třídě jsem předělával úkol z češtiny celkem šestkrát, čili byl v sešitě v různém provedení sedmkrát. Musel jsem také počítat řadu příkladů z matematiky navíc, než co bylo požadováno školou. Táta právě tak kontroloval moji hudební výchovu v LŠU, a to jak hudební teorii, tak hru na housle; často mi sám předehrával nebo hrál se mnou. Nikdy jsem nesměl jít si hrát, dokud nebyly splněny všechny povinnosti. Bráchu po stránce školy kontrolovala dle dohody máma, táta jen náhodně. Ještě než jsem začal chodit do školy - tak ve čtyřech letech - jsem se naučil - musel se naučit - psát, číst a počítat. Táta chodil také na třídní schůzky a byl v těsném kontaktu s mými učiteli. Při přijímacích zkouškách na gymnázium dbal velice přísně na moji přípravu. V den samotných zkoušek mě doprovázel - bylo to gymnázium na Sladkovského náměstí v Praze 3 - to je před kostelem svatého Prokopa.

Zašli jsme se spolu do toho kostela pomodlit za zdar. Když jsem měl trému, táta mně řekl, že takových zkoušek v životě budu dělat - a měl pravdu. Doposud jsem jen na vysokých školách složil 51 zkoušek, a to nepočítám přijímací.

S nástupem mojí puberty jsme mívali často těžké rozpory. Vždycky jsem byl oběma rodiči vychováván nikoli k poslušnosti, ale k takovému ohleduplnému individualismu - tj. respektovat druhé a okolí, ale vždy se snažit o vlastní názor a pohled na věc.

Toto se asi v našich drobných rozporech projevovalo, takže všechny hádky probíhaly argumentací z jedné i druhé strany; nebyly vedeny silově z pozice síly rodičů. Myslím, že toto byl jeden z největších kladů mé výchovy - vše se řešilo dialogem. To zároveň něco vypovídá o mých rodičích.

Jestli mne a bráchu k dialogu vedli, znamená to, že ho také sami byli schopni. A mám zde na paměti spíše tátu. Máma, ač se mě často zastávala a snažila se mě omlouvat v mých povinnostech před tátou, nebyla tak ochotna argumentovat se mnou, když došlo k napětí. Táta měl větší trpělivost v našich situacích (nikoli však v běžném plynutí domácího života - vliv přepracovanosti, pracovní konflikty apod.)

Táta byl velmi citlivý a zranitelný člověk, a právě proto plný pochopení nikoli jen pro své blízké, ale i pro úplně cizí lidi. Jestliže ho chtěl někdo (kdykoli) navštívit, požádat o radu nebo pomoc, nikdy neodmítl, a to samozřejmě i na úkor svého soukromého času a v posledních letech i na úkor rodiny a rodinného klidu. Chodily k němu desítky návštěv měsíčně.

Jak probíhal náš všední rodinný den, bratře, asi víš. Táta odcházel z domova asi mezi 5. - 6. hodinou ranní. Předtím stihl provést různá radioamatérská měření, vyslechnout zprávy a vysílání řady zahraničních (i našich) stanic v řadě jazyků. Často jsme se ráno nevídali. To až večer. Táta přicházel tak kolem 17. hod. odpolední. Vyprávěl mámě, co je nového, pak nám četl články, co za den napsal. Snažil jsem se tomu často vyhnout, byla to pro mě každodenní a někdy nudná záležitost. Až daleko později jsem totiž mohl tuto duševní produkci pochopit a docenit. Takže až roky po tátově smrti jsem začal číst a obdivovat tyto každodenní příspěvky pro informační média. Jak je i psáno, nikdo není doma prorokem. Tak ani my doma jsme nikdy plně nedocenili tátova ducha, dokud byl mezi námi.

Měl jsem však pevně zafixovanou jednu představu, že táta všechno umí, všechno ví a ve všem si poradí. Jistě má tuto představu každé dítě ze spořádané, harmonické rodiny, ale mě neopustila ani v pubertálním věku - a to už muselo mít nějaký rozumný a pevný základ. Skutečně, ať jsem se na tátu obrátil s čímkoli ze školy (a nemusela to být ani jenom matematika nebo fyzika), třeba s chemií, biologií či latinou, všemu rozuměl tak, že jsem měl za to, že lépe než kantor, který nedělá celý život nic jiného než ten svůj předmět. A ono tomu tak skutečně bylo. Víš, bratře, snažím se patřit mezi vzdělané lidi této doby, a tak podle zásady Komenského miluji o všem vědět a o svém oboru vědět do hloubky co nejvíce. Táta ovšem ovládal celou škálu oborů nikoli jen tak povrchně, ale opravdu do hloubky, a to někdy až do hloubky rovnající se profesionalismu.

Vzpomínám si, jak jsem jednou (už na gymnáziu) nějak nedával pozor na hodině nepovinné latiny. Náš kantor, profesor Pech, mi zadal trest zpracovat vyprávění o Achillově patě v latině. Samozřejmě to byl nesplnitelný úkol a učitel to nemyslel vážně, vždyť jsme byli v začátcích a dalo nám značnou práci přeložit za hodinu pár vět - ovšem z latiny do češtiny, a ne obráceně. Já jsem trest v klidu přijal, vyprávění o Achillovi jsem napsal v češtině na jednu stranu formátu A4 a dal to tátovi přeložit. Tomu překlad trval právě tak dlouho, jak trvá přepsání jedné strany. Táta psal složitá souvětí rovnou z hlavy a do slovníku se šel podívat jen jednou, aby si ověřil slovo „pata“. Následující hodina latiny se prakticky nekonala, neboť profesor téměř celou hodinu překládal mé tátou přeložené vyprávění o Achillovi zpět do češtiny. Když se mu to konečně podařilo, nenašel jedinou chybičku.

Táta byl velký dobrák. Řekl jsem už, že jsme měli v mé pubertě značné rozpory a hádky. Táta býval v těchto okamžicích tvrdý, ale zakrátko po hádce nesnesl, aby rozepře pokračovala, raději kapituloval. Tuto vlastnost jsem zdědil já i Ivo. Kdykoliv se pohádáme, musíme se vzápětí udobřit, a to i za cenu vzájemných omluv a modlitby. A myslím, že tak je to správné - vždyť je tím splněno, co je psáno: „Nad vaším hněvem ať slunce nezapadá.“

Vzpomínám si na jednu takovou příhodu, která toto demonstruje. Bylo mi tak 16 let (tj. asi 1 1/2 roku před tátovou smrtí). Do Prahy přišla nová móda jeansů - tzv. Pace. Tyto kalhoty stály 160 TK. Na tehdejší dobu to byla spousta peněz, vždyť ostatní kalhoty stály v Tuzexu téměř dvakrát méně. Těch bonů jsme měli doma pár. Když jsem tátu o ně požádal, odmítl s odůvodněním, že jsem si jeansy před nedávnem jedny kupoval. Měl pravdu, ale já jsem byl neústupný, došlo na vyčítání všeho možného. Tátu jsem však tím neoblomil. Usínalo se mi tenkrát těžce, ale jistě i tátovi. Ráno, když jsem odcházel do školy, bony ležely pro mne na stole. Ale nebylo to z kapitulace, bylo to z lásky, a tak jsem si je tenkrát vzal a měl jsem radost ani ne tak z toho, že si koupím novou hezkou věc, jako z toho, že jsem pocítil takovou vlnu lásky, jak mě mají naši rádi. O tom jsem se s bráchou mohl ostatně přesvědčovat téměř každodenně na řadě maličkostí. Kdybys nás, bratře, navštívil, brácha by Ti pustil Z různých magnetofonových pásek, jak probíhaly u nás doma různé svátky - vánoce, narozeniny, jmeniny.

Nejhezčí vzpomínky na tátu a naši rodinu ovšem mám z našich cest do ciziny. I tady docházelo k drobným střetům zájmů. Táta chtěl cestovat po památkách, my se chtěli koupat v moři. Slovem my mám na mysli mne a bráchu. Máma byla pro kompromisy. Tady mě napadá, jak je zajímavé, že se v lidských dějinách vždy musí přizpůsobovat větší duch menšímu. Žádoucí by asi bylo, kdyby tomu bylo obráceně. Tak se často musel táta přizpůsobovat nejen nám, ale asi i všemu svému lidskému okolí. Ovšem takové přizpůsobení bylo vždy zároveň působením fungujícím jako vklad do budoucna. Tak jako když táta ve svých asi dvaceti letech začal kouřit, hrát šachy a inklinovat k materialismu a babička plná obav navštívila důstojného pána dr. Šafránka, tátova někdejšího učitele náboženství, aby se mu svěřila. Důstojný pán jí řekl, že není důvod k obavám, protože co do táty vložili, to se neztratilo a v pravou chvíli to vypluje na povrch. To se přesně také tak stalo a myslím si, že je to tak i s námi. Můj osud alespoň něco takového dokládá. A to je zásluhou toho tátova působení.

Abych ale nezapomněl ještě k tomu každodennímu večeru. Když nám táta přečetl, co napsal, zpravidla jsme večeřeli. Potom nastalo to každodenní účtování, které, bratře, asi dobře znáš a které mně, bráchovi a mámě pomohlo přežít po tátově smrti, protože nebýt takto tvrdě ukládaných těch pár peněz, nemohl bych asi ani já, ani Ivo studovat. Pak následovala kontrola mé přípravy do školy, případně vysvětlování nějaké látky. Táta se snažil, abych byl ve škole ve všem asi o 1 až 3 hodiny napřed. Tak např. ve 4. třídě jsem uměl vlastivědu tolik napřed a tak dobře, že když mně jednou paní učitelka přistihla, že si čtu dobrodružnou knížku pod lavicí, zatímco probíhala právě hodina vlastivědy, k překvapení všech řekla, že pro příště si při vlastivědě mohu číst, co chci, vždy na lavici, že jsou pro mne hodiny vlastivědy zbytečné. Jelikož vlastivěda jako předmět se nedá naučit jako matematika, ale představuje spíš všeobecný přehled, učil jsem se ji nikoli jen z učebnice, ale táta mi na probírané téma vždycky hodně vypravoval. Nebylo to jenom ve všední dny po večeři, ale někdy jsme chodili spolu na procházky v Libni do aleje a po cestě jsme se takhle tematicky bavili. Valná část večerů pro tátu končila prací. Velmi často (tak jednou týdně) se také stávalo, že třeba ve 23.00 hod. zatelefonoval někdo od novin, že jim do nejbližšího vydání chybí sloupek třeba na 30 řádek, aby jim táta něco nadiktoval. Jenom ten, kdo v životě něco napsal, pochopí, že to není žádná legrace. Nejde o to jen něco rychle vymyslet a nadiktovat, ale tak nadiktovat, aby text nebyl chybný a napadnutelný. Vždyť už v 5 hod. ráno budou noviny venku a žádná oprava nebude možná. Táta jenom řek, ať zavolají za 5 minut. A za 5 minut už diktoval rovnou z hlavy do telefonu. Co nadiktoval, si nechal přečíst, tak to na dálku zrevidoval a zkrátil přesně na požadovaný rozsah a bylo to.

K té cizině: Jelikož, jak známo, byl táta velmi, velmi zaměstnaný člověk a byla okolo něho vždy spousta lidí, to se samozřejmě prolínalo i do určitého napětí. Neměl jsem nikdy takový pěkný pocit rodinné uzavřenosti a soudržnosti, jako že máme jeden druhého skutečně jen sami pro sebe, jako když jsme byli někde v zahraničí. I to, že jsme neměli mnoho peněz a cesta nepostrádala napětí a dobrodružství, vedlo k semknutí nás čtyř. To jsme byli spolu vždy celý měsíc, od rána do večera. Musel bych, bratře, asi moc dlouho psát, abych Ti to mohl vypovědět.

Jezdil jsem s tátou také jen sám na takové jednodenní výlety - třeba do Krkonoš. Když mi bylo 15 let, jeli jsme s tátou spolu o jarních prázdninách na týden do Budapešti. Brácha měl spalničky, a tak musela máma zůstat doma. (Jinak cokoli táta podnikal, zásadně pro celou rodinu dohromady - jako celek. Ten celek, bratře, tvoříme stále.) Prožil jsem tenkrát s tátou senzační týden. Táta se choval jako kamarád, chodili jsme do restaurací, po dálnici jsme jezdili, co Wartburg snesl (i 150 km/h; snesl i pár smyků), a když jsem se v Budapešti seznámil se svojí první láskou, tak táta, místo aby zasahoval, dovolil, abychom jeli ve třech na jednodenní výlet k Balatonu.

Důležité však je zmínit se také, jak na mne táta působil duchovně. Tak zaprvé samozřejmě příkladem. Učil mě nejen předměty pro školu, matematiku a zvláště také němčinu, ale mluvil se mnou i o všem tom, o čem vykládal, bratře, Tobě, a z čeho vznikly ty dvě knihy. Mluvili jsme spolu o politice, o filozofii, o dějinách. A jelikož v naší rodině vedeme ten výše zmíněný dialog, snažil jsem se i já sám a táta prostřednictvím toho, co napsal, mluvit zase s bráchou. A tak kromě toho, že jsme zdědili chatu v Říčanech a jméno, zdědili jsme i názory a pohled na život, zdědili jsme víru, naději a lásku.

Tím tedy končím své kusé vyprávění. Když jsem začínal psát, nevěděl jsem konkrétně co. Teď se paměť otevřela a mám pocit, Že bych mohl psát sta stránek. Budeš-li mít tedy, bratře, potěchu některé pasáže rozvést, dej mi vědět nebo se u nás zastav.

Ještě krátká informace o mně. S Jitkou se připravujeme na svatbu. Těším se, až se opět uvidíme.

NEZAPOMENUTELNÝ Dr. JIŘÍ MRÁZEK

(Vzpomínka redaktora)

Pýcha je ošklivá vlastnost. Prosím o výjimku. Jsem pyšný na to, že jsem dr. Mrázka znal, že jsem s ním směl léta spolupracovat. Dne 14. 11. 1978 zemřel ve věku pouhých 55 let. V roce 1949 mu byl udělen titul doktora přírodních věd. Vystudoval matematiku a fyziku na Karlově univerzitě. Od roku 1953 byl pracovníkem Geofyzikálního ústavu ČSAV. Dvacet pět let.

Pracoval jsem tehdy jako reportér pro popularizaci vědy v deníku Práce. O filozofické nebo náboženské souvislosti spojené s pronikáním do vesmíru jsem se nestaral. A pak jsem ho poznal. Stalo se tak na pokyn mého šéfa Josefa Vávry, vedoucího reportážního oddělení. Uložil mi, abych se spojil s dr. Jiřím Mrázkem, CSc. To bylo v době, kdy odstartoval Sputnik a po něm následovaly další, až po lety s lidskou posádkou. Jiří přicházel do redakce na Václavském náměstí každý den zhruba kolem páté hodiny odpoledne a zůstával až do večera. Byl to malý, obtloustlý a plešatý človíček, nepříliš upraveného zevnějšku a s nápadným nezájmem o honorář či jiné výhody. Odborářský deník si vybral (lépe řečeno vyhověl naší prosbě) zřejmě proto, že se mu za dané situace zdál relativně „neutrální“ a že jsme tehdy měli vysoký náklad. Cítil, že mezi vědou a veřejností zeje propast a že se rozevírá jako nůžky. Věděl, že doba čeká na lidi, kteří dovedou přetlumočit fyzikální, astronomické a matematické poznatky do srozumitelné řeči. Což tehdy uměl málokdo. Byl jsem zvyklý, tu i v zahraničí, na vědce s kravatou a s předem zadanými otázkami. Jiří sice tu kravatu občas nosil, stále stejnou a roky starou, ale to byla pro něho formalita, protože jeho duch nesídlil v bílém límečku, nýbrž o něco výš. Při prvním setkání, a takové věci se ani při chabé paměti nezapomínají, se mi snažil vysvětlit, co je to Möbiusova páska. Slepíte proužek lepicí pásky, přesmyknete ji, obrátíte jeden konec a zíráte na nekonečno. Pochybuji, že jsem mu tenkrát rozuměl. Rozhodně vím, že do naší debaty vpadnul vedoucí vydání a rozčiloval se: „Kde je komentář?“ Podal jsem Jirkovi papír a posadil ho ke stroji. Váhal a nepsal. Zvedl ruku jako na protest a poslouchal. Na krku mu visel obojek a na něm radiopřístroj. Krátké vlny. Na Washington. Nevím, proč zrovna Washington, ale zdá se, že v odpoledních hodinách české vysílání nikde jinde nebylo. Stávalo se, že signál byl slabý. Tehdy pronášel Jiří svou nezapomenutelnou větu: „Ionosféra je dneska nemocná“. On to musel vědět nejlíp, protože při Geofyzikálním ústavu ČSAV založil a vedl ionosférické oddělení a v Průhonicích založil ionosférickou laboratoř. O mnoho let dříve, než se vědecký svět začal zajímat o řídnoucí obal ochranné vrstvy, o ozónovou díru. Když vysílání skončilo, začal psát. Jednou řekl: „Promiň, musím mít nejnovější informace.“ V tom se projevil i jako pravý novinář. (Normálně si s nikým na potkání netykal. Byl příliš zdvořilý, plachý a dost možná, že trpěl určitým komplexem nesounáležitosti se svým okolím. Musel v té době své náboženské přesvědčení skrývat.) Kosmonautika byla pro něho jednou z cest k Bohu. Pro nás reportéry to tenkrát byl „důkaz“ materialistické všemocnosti lidské techniky. Ale o tom jsme v chvatu redakční práce nikdy nemluvili. Pouze jednou, v jeho libeňském bytě, kam mě pozval na interview. Podrobnosti mi vypadly z paměti, zůstalo jen jádro. Uspořádání bytu, ostatně se skromným vybavením, bych označil za tvůrčí nepořádek. Všude papíry, knihy, rukopisy, výstřižky. I na zemi. Přesně tak, jak to vypadá kolem mého pracovního stolu. Až na to, že jsem nedosáhl (a nedosáhnu) jeho odborné proslulosti.

Jindy mě Jiří pozval na svou chatu u Říčan. Dělali jsme rozhovor pro noviny a pili kávu. Seděli jsme na dřevěné verandičce. Vedle stolu se pohupoval kočárek a v něm občas vrnělo mimino. Po mnoha letech se dovídám, že to byl syn, kterému je dnes kolem 30 let a hraje na violu v orchestru Národního divadla. Má na tváři geneticky zakódovaný úsměv svého otce.

Jednoho dne Jiří proti svému zvyku odložil radiopřijímač na stůl, aby mu při psaní na stroji (kromě bříška) nepřekážel. Nevím, co mě to napadlo. Začal jsem si s přístrojem pohrávat a ladit silnější stanice. Když to Jiří zjistil, zčervenal. Poprvé a naposled jsem ho viděl naštvaného. „Člověče, víš vůbec, co děláš?“ Nevěděl jsem. Chvilku pobíhal rozrušeně sem a tam a pak mi vysvětlil, že ten slabý signál musí denně vylaďovat na přístrojích a že už se mu nepovede chytit svou stanici ručním laděním. Chvilku mi od srdce nadával, aniž přitom použil jediné hrubé slovo. Snad je ani neznal. Z rejstříku nadávek si pamatuji jen „pragmatického kazisvěta“. V jeho životě hrály roli jiné pojmy. Duch. Myšlenka. Absolutno.

Ženil jsem se zhruba rok před přistáním Američanů na Měsíci. Jedním z deseti pozvaných hostů byl i Jiří. Přišel. Dodnes jsem mu vděčen, že to riziko podstoupil: Věděl jsem, že naše spolupráce končí, protože budu vyhozen z redakce (normalizace) a jemu to bylo rovněž jasné. Nebál se. Přiťukl si jen symbolicky, protože nepil ani nekouřil. Ale rád diskutoval. O vesmíru, o životě, o jeho smyslu. Když jsem byl vyhozen z redakce a vyloučen ze Svazu novinářů, ztratil jsem s ním kontakt. Jednou jsem ho náhodou potkal a zeptal se: „Proč jsi s námi nikdy nejezdil na mezinárodní kongresy IAF (Mezinárodní astronautická federace)?“ Vytáhl z aktovky hrst papírů, mezi nimi tucet pozvánek i na světové srazy radioamatérů (Havaj, Austrálie, Bermudy atd.). „Tam všude nepojedu“, řekl vyhýbavě. „Mám nemocnou maminku, nesmím ji nechat o samotě ani den.“ Určitě nelhal. Ale druhou část té pravdy nevyslovil. Režim ho doma trpěl a dokonce ho pouštěl na obrazovku, protože nikoho lepšího neměl, ale do ciziny mu mocipáni cestovat nedovolili.

Moc mne mrzí, že jsem se o jeho nemoci vůbec nedověděl. Ztratili jsme spojení. Se zpožděním mnoha let v duchu usedám u jeho nemocničního lůžka a přemýšlím o větě, kterou kdysi pronesl v rozčilení (když jsem mu rozladil rádio), a která mu zřejmě ujela: „Bratře, člověk je hlubina.“ Tenkrát jsem nechápal nic. Čas plyne. I názory se mění. Zmeškal jsem jeho poslední hodiny na tomto světě. Byl bych mu řekl: „Díky za všechno, Jiří.“