VZTAH VĚDY A NÁBOŽENSTVÍ

Možná, že již dlouho je problém vztahu vědy a náboženství i vaším problémem. Jsou to otázky po smyslu náboženství v moderním věku vědeckotechnické revoluce. Má vůbec ještě náboženství místo v myslích moderních pokrokových lidí? Není odsouzeno k záhubě a zániku, nestává se anachronismem minulých dob? Není náboženství již něčím zbytečným ve věku umělých družic a samočinných počítačů? Nad těmito otázkami se nyní trochu zamyslíme.

Nečekejte ode mne vyčerpávající přednášku; není to prostě časově ani obsahově možné. Jde o látku vhodnou pro dlouhodobý univerzitní seminář. Je mnoho aspektů, z nichž lze k našemu problému přistupovat. Přednesu několik myšlenek, které spolu na první pohled ani mnoho nesouvisí. Vydržíte-li to však se mnou pozorně až do konce, závěr ve formě odpovědi na otázku, zda náboženství má ještě v moderním světě nějaký význam, si uděláte jistě sami. Začnu rozborem současného světa, o němž je stále více zřejmé, že je nemocen nějakou divnou nemocí. Moderní svět, pyšnící se obrovskou technikou a zdánlivě vše přemáhající vědou, je opravdu nemocen. Pokusíme se tedy nejdříve podat charakteristiku moderního světa a doby, v níž žijeme.

Pak, zcela nezávisle na této charakteristice, se pokusím načrtnout léky, které snad ještě mohou svět zachránit před dalším pokračováním jeho zhoubné nemoci. To se přeneseme z dvacátého století o sedm set let zpět do minulosti, do doby jednoho z nejjednodušších a nejprostších lidí, jací kdy žili, jehož jméno dodnes nosí plno moderních lidí, aniž se starají o to, že kdysi v Itálii onen František z Assisi znal léky, jichž by bylo tolik zapotřebí právě v naší uspěchané době. U těchto léků uskutečníme naše druhé zamyšlení.

Potom obrátíme mysl zcela jiným směrem: musíme se nějak vypořádat s vědou, která natolik ovlivňuje náš současný život, že se stává jeho neoddělitelnou součástí. Podíváme se ovšem zase jen na jednu jedinou dílčí otázku, kterou nepovažuji za tolik těžkou k pochopení. Bude to jakási exkurze do oblastí, jejichž chápání nebude jednoduché; bude to však nutné k tomu, abyste viděli, jak složité problémy se tu vyskytují. Bude v tom i trochu fyziky a filozofie, a já se předem za tuto složitější, ale nutnou třetí část našeho zamyšlení omlouvám těm, kteří nejsou tolik trénováni v abstraktnějším myšlení.

Tolik tedy na úvod a již je tu zamyšlení první. Mohli bychom je nazvat Omyly moderní doby.

1. OMYLY MODERNÍ DOBY

Žijeme vskutku v převratném století. Na jedné straně úspěchy vědy a techniky, kosmonautika a automatizace, na druhé straně úpadek lidské morálky, vzájemná neúcta a nedůvěra. Snad nikdy nebyl rozdíl mezi dobrým a špatným tak veliký, jako je tomu v dnešní „moderní“ době. Tento rozdíl je tak značný, že se mimoděk vtírá otázka, proč je tomu tak. Ano, proč právě v době neobyčejného vzrůstu podílu vědy a techniky v lidském životě dochází k negaci správných zdravých vztahů mezi lidmi této planety? Souvisí to snad spolu a je v tom nějaká zákonitost? Kde jsou skutečné kořeny toho, že lidská morálka pokulhává za technickými schopnostmi člověka?

Naše doba se tak trochu podobá člověku, který je na povrchu krásný a činný, uvnitř však je nemocný skrytou, postupující chorobou. Někde v jeho minulosti došlo k nákaze, kdesi tehdy nastala určitá chyba. Já sám jsem přesvědčen, že moderní doba je nemocná nedostatkem lásky a vzájemného dobrého pochopení. Člověk přestal mít čas na sebe, natož na druhého. Nezáviděníhodnou roli tu hraje stále větší propletenec vzájemných vztahů; hlásali jsme heslo „Vše souvisí se vším“ tak dlouho, až se stalo brzdou nejen života hospodářského, nýbrž především vnitřního. Pravdu má asi Norbert Wiener, když tvrdí, že přílišná organizovanost působí negativně.

Dnešní člověk trpí stálou přetížeností své nervové soustavy. Byl bych nerad, aby se tomu rozumělo tak, že mu škodí, jestliže pracuje. Nikoli, práce stejně jako zdravý sport či v pravý čas vykonaná námaha mohou zdraví spíše prospět než uškodit. Jenže - ruku na srdce - jaká je naše práce, kterou den ze dne konáme? Kolik je při ní nakladeno umělých a zbytečných překážek, kolik nepochopení, kolik vedlejší námahy! Kolik zbytečného času prostojíme, propovídáme, zmaříme. A nakonec kolik času musíme věnovat našim domácnostem, protože manželský partner je rovněž zaměstnán! A tak, zbude-li nám ještě nějaký čas, jsme již buď zcela unaveni a jdeme spát, anebo si pustíme televizi či rozhlas a posloucháme do omrzení. Divíte se, že se člověk opravdu potom již nemůže zamyslit sám nad sebou, nad otázkami nejhlavnějšími a tolik potřebnými, nad účelem toho všeho i celého lidského života?

Zastánci „moderní“ doby nám zde jistě skočí do řeči a budou chtít vytýkat, že tyto poslední otázky vyvyšujeme nade vše ostatní. Je prý to zbytečné, protože účel lidského života tkví v tom, co vykonáme pro společnost a tím i pro sebe; lidské štěstí tkví v tom, abychom po dobře vykonané práci pro celek přijali peníz své mzdy, dobře bydleli a dobře jedli. Život svůj a společnosti vyjadřujeme v číslech plnění plánu, v růstu různých statistických a ekonomických faktorů. Ty se staly našimi opravdovými vládci a poháněči. Pracujeme ne proto, abychom měli z práce vnitřní uspokojení, ale abychom splnili plán. Na brigádu nejdeme proto, že pociťujeme radost z práce navíc, nýbrž abychom splnili závazek svého pracoviště či bydliště nebo abychom splnili příslušné směrné číslo. A štěstí? To nemůže být pocit člověka, který po příchodu ze svého pracoviště a po splnění dalších četných povinností je nakonec rád, že si může lehnout a vyspat se, což je jedinou možností, jak zapomenout, že zítra se vše bude znovu opakovat.*

* Třeba připomenout, že tyto řádky byly psány v hluboké totalitě a zcela odpovídají tehdejší skutečnosti.

Štěstí nemůže být ani pocitem člověka, který si přinese domů svoji výplatu, určenou právě jen pro to, aby ji projedl, probydlil, případně projezdil ve svém novém automobilu. Neboť toto vše je prchavé, žalostně prchavé, a člověk se sotva zastaví, aby si vůbec položil otázku, zda existují ještě větší hodnoty, než je dobré jídlo, byt a automobil.

Pak přijde neděle, a pokud není určena k tomu, aby se doháněl plán v mimořádné směně, prováděl úklid okolí či absolvoval společný výlet podnikovým autobusem, využívá se především k tomu, aby se člověk jednou za týden pořádně vyspal. Potom se tentýž člověk jednou za týden pořádně nají a odpoledne tráví v nějakém zábavním či sportovním podniku. Tam se alespoň na chvíli zapomene na úděl všedních dnů. Nebo jde do přírody, ale jen tam, kam nás zaveze vlak, tramvaj či automobil - skončí se to vždy v nějaké restauraci, a když se člověk vrátí, zpravidla ani již dobře neví, kde byl a co tam viděl (nepočítáme-li informace, které získal o nových prvcích módy nebo výsledek diskuse o výhledovém plánu pracoviště s přítelem, kterého potkal nebo doprovázel). Sám jsem před časem s hrůzou zjistil, že my již dnes opravdu ani neumíme v přírodě chodit s otevřenýma očima! A tak jsem se znovu učil vnímat kouzlo bublajícího potůčku a ptačího zpěvu, slyšet dávno zapomenuté zvuky a vidět zázraky přírody - a též vzpomínat, že před sedmi stoletími bylo v Umbrii místo, kde skupina lidí v těchto zvucích a pohledech vnímala Toho, který přírodu stvořil a na člověku chtěl, aby ho v díle jeho rukou vyhledával. Toto vše my dnes již většinou neumíme, a to je jeden z omylů moderní doby.

Ptáme-li se, kdy k tomuto omylu došlo, musíme si uvědomit, že tu jde o omyl vyvolaný dlouhodobým procesem, který postupoval celými generacemi. Je důsledkem a příznakem nemoci, kterou nazýváme pýcha člověka. Ano, právě pýcha člověka je tou strašnou nemocí, která zachvátila svět již před několika staletími; její nákaza proniká do lidské společnosti stále hlouběji a současně oddaluje a znesnadňuje možnost vyléčení. Byly doby snad méně učené a vyspělé, než je doba dnešní, zato však prodchnuté vnitřním klidem, štěstím a často i láskou. Kdo tomu nevěří, ať se zaposlouchá do zvuků třebas vánočních pastorel, starých symfonií a menuetů. Jistě v těch dobách taky sídlila na světě bída, avšak na druhé straně v něm sídlila také Láska. Většina lidí dokázala zaměřit své konání směrem k nadpřirozeným věcem, k Bohu. Mohl-li se člověk radovat, radoval se v Kristu, a musel-li trpět a přinášet oběti, trpěl spolu s Ukřižovaným.

Potom přibývalo toho, čemu se říká „vědecké poznání“, a člověk ve své ješitnosti obrátil toto poznání proti Bohu. Aby mi bylo dobře rozuměno: vědecké poznání samo o sobě se neobrátilo proti Bohu, ale člověk tomu tak chtěl. Názor na svět může být jen správný či nesprávný a je možno ukázat, že toto rozdělení není shodné s rozdělením na názor vědecký a náboženský.

Člověk tomu tedy chtěl, aby odstranil ve svém svědomí Boha z místa, které mu náleží, a aby se postavil na toto místo sám. Místo kristocentrismu došlo k homocentrismu. Člověk nezačal přírodu pouze studovat, ale též - jak sám pyšně hlásal - dobývat. Začal o sobě pyšně tvrdit, že stojí na vrcholu všeho tvorstva, ba že je vládcem nad přírodou; neméně pyšně začal hlásat, že vše je absolutně poznatelné, tj. jinými slovy, že je tak mocný, že mu nic, zhola nic - když ne dnes, tedy zítra - z tajů přírody neuteče, že nic mu nezůstane skryto. Začal dokonce hlásat, že nikoli Bůh jeho, nýbrž on, Člověk s velkým „Č“ stvořil Boha. Podle něho je poznání přírody prvním stupněm jejího ovládání, a dokonce - jak pyšně hlásal - již začal „dobývat“ vesmír, ba - cituji doslova jeden plakát, oznamující pořádání odborné přednášky - člověk „zvítězil nad vesmírem“. Může být lidská pýcha ještě větší?

Toto je tedy nemoc moderního světa; infekce však pokračuje a člověk se nemůže již vrátit zpět. A tak se rodí další důsledky této choroby.

Tažme se po příčinách toho všeho. Je jich rozhodně více, ale myslím si, že jednou z nich je pohodlí člověka, vzrůstající následkem rychlého technického pokroku. Tím nechci říci, že technický pokrok je něco špatného nebo nežádoucího. Naopak, protože může přinášet i tolik dobrého. Jenže člověka zastihl tak trochu nepřipraveného morálně. Dnešní lidé v civilizovaných zemích dostávají vše potřebné takříkajíc až „pod nos“ a ani si nelámou hlavy s tím, proč je tomu tak a kam to ve svých důsledcích vede. Příliš mnoho pohodlí však uspává; otupuje se i zájem o věci náboženské, tím spíše, jestliže náboženství v určitém směru vyžaduje na člověku zřeknutí se určitého pohodlí a vykonání také něčeho obtížného, ba vysloveně těžkého. Člověk si příliš zvykl na rozkoše tohoto života, než aby myslil na to, co přijde potom. Ba dokonce více: tím spíše vyhledává rozkoše tohoto života, protože přijde doba, kdy si je bude muset odříci nuceně. Život dostává příchuť - slovy Gemelliho - sladkého ovoce, do něhož se dvakrát nekousne. Tím však je dráždivější a vášnivější. Člověk moderní doby jde v tom však ještě dále: veškerou zmínku o náboženských otázkách pokládá když ne za odsouzeníhodné zpátečnictví, tedy alespoň za krajně nemístný projev, nehodící se do doby umělých družic a kosmických lodí.

Ano, svět je nemocen rakovinou bezbožectví a je již nemocí prostoupen natolik, že prognóza léčby - i kdyby byla nastoupena - je nejistá. Kybernetika v tom vidí zárodek konce vyspělé civilizace; svět je však dílem rukou Božích, a kdo ví, jaký úmysl vedl jeho Tvůrce k tomu, co jest. Jsme plně v jeho rukou, ať chceme nebo nechceme, a udělali bychom dobře, kdybychom mu důvěřovali, místo abychom jej zatracovali, a kdybychom ho vyhledávali, místo abychom ho ze svědomí vymazávali.

2. MŮŽE DÁT FRANTIŠKÁNSKÁ MYŠLENKA JEŠTĚ NĚCO MODERNÍMU SVĚTU?

Bude mnoho těch, kteří nad nadpisem této úvahy zakroutí hlavou a přiznají se, že vlastně ani dobře nevědí, co to ta františkánská myšlenka je; nejvýše si vzpomenou na to, že Prosťáček z Assisi, který žil před tři čtvrti tisíciletím, byl snad prvním básníkem italského jazyka, avšak že sotva může říci něco nám, moderním lidem dvacátého století. K čemu mohou dnes sloužit jeho středověké zásady týkající se chudoby, pokory a pokání? Vždyť vyrostly v šeru dávno zašlých časů. Týkaly se nejvýše ještě tehdejší společnosti a dnešním lidem již zní jako anachronismus.

A přece jsem přesvědčen, že sv. František mluví i k dnešnímu světu a že k němu hovoří řečí stále jasnou a zřetelnou. To jen dnešní svět nechce tu řeč slyšet; nechce jí věnovat ani trošku pozornosti především proto, že jeho obyvatelé se povýšili na pány přírody, kteří díky vědeckému pokroku dospěli do stadia, v němž si dovedou a mohou všechno vysvětlit, v němž jsou tedy zcela soběstační a v němž kult Boha zaměnili za kult Člověka - pána všeho. Možná pána všeho, ale nejméně s jednou výjimkou: Člověk sice zná zákony přírody a dovede jich využívat ke svému prospěchu, člověk poznal i zákony vývoje lidské společnosti a představuje si, že pomocí lepšího využívání těchto zákonů je schopen vytvořit lepší svět; avšak člověk, ačkoliv zná mnoho, nedokáže jedno: poznat sama sebe tak, aby se dovedl ovládat k lepšímu.

A tak vlastně ani nepoznal svou základní vlastnost, vlastnost nikoli radostnou: že se v průběhu staletí stal ve jménu pokroku a vědy tak pyšným, že jeho nitro je zaslepeno a nepřístupno všemu, co chce dokazovat, že člověku přes všechno vědění sluší skromnost.

Modernímu člověku chybí prostě to, aby s Chudáčkem Božím povzdechl ono „Bože, kdo jsi Ty a kdo jsem já?“, kterýžto výrok tak pěkně charakterizuje jednu z čistě františkánských představ.

Jen se dívejte kolem sebe a čtěte třebas titulky v novinách: člověk dobývá vesmír, vyrábí vajíčka, stal se pánem nad přírodou, vytvořil Boha. Přitom ve skutečnosti se týž člověk stal otrokem svých vášní, svého snažení, svého života. Chce být jakožto pán světa svobodný, ale stává se otrokem; chce vytvořit moderní morálku, ale neví si rady s výchovou svých dětí, ba ani s výchovou sebe sama. To je obraz bídy, do níž lidstvo uvrhla pýcha.

Opakem pýchy je pokora; a to je přece jedna z františkánských ctností. Sv. František byl člověkem třináctého století, a navíc člověkem vzácně prostým a jednoduchým. V očích dnešních přeučených lidí by zcela určitě neobstál. A přece - o co výše nad nimi stojí třebas ten nejprostší jeho následovník! Snad nejlépe to pocítíme tehdy, jestliže v naší moderní době někdo z našich blízkých umírá; snad jen tehdy cítíme vlastní bezmocnost a volání pokory v našem nitru. Hluk okolního světa je ovšem tak velký, že toto volání záhy přehlušuje. Františkánství nám však říká, abychom tomuto hlasu pokory věnovali pozornost stále, na každém našem kroku. Na tento svět jsme se nedostali vlastním přičiněním a sebevětší vlastní přičinění nás na něm neudrží věčně. Je třeba vzdát díky tomu, kdo měl moc stvořit tento svět a kdo nám umožnil okoušet ovoce svého stvoření, ba dokonce kdo umožnil, že my sami se stáváme součástí jeho božského plánu, jehož pochopení se navždy vymyká našim představám.

Jestliže se nám podaří odvrhnout alespoň na chvilku vše, čím nás okolní svět zatěžuje, a jestliže se alespoň na chvilku pokusíme naslouchat hlasu přírody, ať jde třebas o hlas bublajícího potůčku či o mohutný dojem, který v nás zanechává hvězdná obloha, uslyšíme i v tom nejnepatrnějším zvuku hlas Boží a pocítíme vědomí božské velikosti a vlastní nicoty - a ona slova „Bože, co jsi Ty a co jsem já?“ přestanou být pro nás prázdnými slovy dávno zašlých věků, ale ještě dnes nás budou učit pokoře, kterou moderní svět ztratil, ale bez níž sotva dojde svého vyléčení.

Znamená to snad, že máme opustit vědu a techniku, nebo že je máme dokonce odvrhnout? Nikoli, jen jim musíme dát trochu jinou náplň a zaměření. Nikoli jen zaměření na člověka, nýbrž i na Boha. Vědu bychom měli chápat vždy tak, že nám má sloužit k odhalování tajemství Božího stvoření. Potom bude věda odkrývat mnoho ze skrytých záměrů božského Tvoření a nemůže se dostat do konfliktu se svědomím lidstva. To jen věda, která se od Boha vědomě odtrhla, směřuje proti Bohu. Taková věda vynáší do nebe člověka, ale jeho svědomí je porušené a jeho nitro je prázdné; zdá se nám pak, že vědecký a technický výzkum jde kupředu rychleji než pokrok v morálním soužití lidí této planety. Divíte se pak, že jaderná energie se využívá i k zabíjení nebo že techniky se používá k výrobě zbraní, schopných vyrábět smrt ve velkém? Já nikoli.

Myslím si, že nic by modernímu člověku neprospělo více než vědomí vlastní nicoty a nízkosti. Byl by to ten nejlepší lék proti pýše tohoto světa, která jej žene do záhuby. Člověk by se měl poučit z dějin alespoň v tom, že cokoli kdykoli dělal proti Božím přikázáním, nikdy nepřineslo sladké ovoce, ale ovoce hořké a záhubné. Nedohoní-li morálka vědecký a technický rozvoj, nebo lépe řečeno, neuvede-li se její vývoj do souladu s vývojem vědy a techniky, nebude míru ani v lidských srdcích, ani na naší planetě. Vědecký a technický vývoj však nelze zastavit; je tedy třeba nějak urychlit vývoj morálky, a to sotva bude možno bez zásadní změny pilířů, na nichž dnes většinou tato morálka stojí. Ať si to lidé dnes přiznat chtějí nebo nechtějí, cesta je jen jediná: je to cesta františkánské pokory a křesťanské lásky.

Zmínili jsme se o chudobě jakožto jediné základní františkánské myšlence. Z dějin františkánského řádu víme, že nejprudší vnitřní boje se vedly vždy právě o Františkovu paní Chudobu. Její ideál se totiž zdál nesplnitelný dokonce i některým vrstevníkům sv. Františka. Dokázali-li někteří šlechtici, vedeni k tomu božským zápalem, rozdat vše a stát se dobrovolnými žebráky ve třináctém století, nedokázali to tak snadno o pouhých sto let později, a tím méně by to dokázali i lidé dneška. Zmizel snad tedy ideál paní Chudoby v průběhu staletí? Máme pohřbít tuto nevěstu Prosťáčka z Assisi, protože je již mrtva dnešnímu století, jemuž nemá co říci? A nemá mu skutečně již co říci?

Podívejme se ještě jednou krátce na moderního člověka. Pro většinu lidí dvacátého století je rozhodující, aby si vydělali co nejvíce; pro většinu podniků tohoto století je rozhodující, aby vydělali co nejvíce. Vymýšlejí si ekonomické faktory, pomocí nichž se člověk spoutává ještě tužším poutem. Plán, produktivita práce, zisk a já nevím co všechno, se neustále šroubují vzhůru. Lidské štěstí se vyjadřuje v číslech prodaného zboží, ledniček a televizorů v domácnosti; také tato čísla se šroubují vzhůru. V tom neustálém šroubování vzhůru se jaksi ani nevnímá okolnost, že lidské štěstí přitom může jít dolů. Moderní člověk se sice lépe šatí a jistě více nají než lidé minulých století, je však zato více spoután a méně šťasten než mnozí jeho předchůdci. A teprve tehdy, když se ocitne v zajetí ekonomických faktorů a takříkajíc uprostřed moderního blahobytu, teprve tehdy si uvědomí, že mnoho z toho všeho se mu stává spíše balastem než prostředkem, jímž může dosáhnout štěstí, klidu a spokojenosti. Potom většinou teprve pozdě poznává, že pomíjivost tohoto pozemského štěstí a majetku má v sobě nádech elegického smutku, ba dokonce i tragédie, jestliže zapomněl současně vedle majetku sbírat i poklady nepomíjivé, které ani mol, ani zub času zkazit nemůže. Pozdě přichází k poznání, že odchod z tohoto světa je tím těžší, čím více je věcí, jež tu člověk při tom musí zanechat. Ano, ať moderní člověk vydělává stále více peněz a ať si za ně může kupovat stále více; ať však majetek nepovyšuje na Boha a ať se současně zamýšlí i nad problémy, jež lze sotva vyjadřovat čísly. Ať v předmětech pozemského štěstí vidí také kousek z toho, co je nad touto zemí a nad tímto štěstím. Potom dojde určitě k takovému přehodnocení hodnot, s nimiž přichází nebo může přijít do styku, že v tom i méně zasvěcený znalec františkánství musí spatřit náznak návratu k chudobě - ne snad chudobě absolutní, nýbrž spíše relativní, ale člověk může využívat ovoce františkánství i tehdy, nestane-li se přitom sám františkánem.

Že takové přehodnocení hodnot vede svým způsobem i k obnovení pokory, nemusíme snad ani zdůrazňovat. A tak tedy i snaha po chudobě alespoň v naznačeném smyslu může přispět člověku k tomu opravdovému štěstí a klidu v duši a stává se dalším lékem, který nemocný moderní svět tolik potřebuje.

A pokání, ten další základní rys starého františkánství? I to člověk potřebuje, věřte mi! Ve svém pokaženém vztahu k Bohu má toho moderní člověk na svědomí tolik, že bez upřímného pokání je jeho uzdravení nemožné. A uzdravit se, to znamená především uvědomit si ono obrovské zlo, které moderní doba a její lidé páchají a napáchali. Poznat zlo je nutným předpokladem dalšího kroku: aktu vůle, aby se zlo radikálně odstranilo. Dokud člověk nebude chtít zlo odstranit, sotva se mu dostane Božího požehnání - a bez Božího požehnání bude marné i naše namáhání. K tomu všemu však člověk potřebuje náboženskou obrodu; ta je však nemožná tam, kde je člověk nábožensky lhostejný, nevědomý nebo dokonce nepřátelský, protože ve všech těchto případech lze jen velmi těžko hovořit o aktu vůle učinit něco pro zdraví moderního světa. Každý by měl začít sám u sebe; zatím však nejhorší je to - podle slov jednoho význačného františkána sedmnáctého století - že lidé, pokud jsou ochotni něco reformovat, ochladnou ve svém zápalu, jakmile se dozvědí, že mají začít reformovat počínajíce sami sebou. Avšak my musíme začít sami sebou, chceme-li uzdravit svět. Pak ovšem nezbude než přijmout myšlenku pokání tak, jak ji má na mysli františkánská mystika, dokud nebude pozdě.

Věříte ještě, že františkánství nemá moderní době co říci? Já si osobně myslím, že by mělo k dnešnímu světu hlasitě volat - a ono volá, jenže svět neslyší, protože nechce slyšet. A v tom je tragédie moderní doby.

3. POZNÁNÍ VĚDECKÉ A NÁBOŽENSKÉ

Třetí zamyšlení se již bude týkat samotné vědy, tzv. vědeckého poznání.

Říká se, že reálné je pouze to, čemu se říká „vědecké poznání“. Vše ostatní je zbytečné, odvádí od snahy poznávat tuto realitu a tedy zavrženíhodné. Avšak - uspokojí nás to? Vždyť tajemstvím jsou obestřeny i samy nejzákladnější představy, o něž se opírá vědecké poznání - prostor a čas. Nebo správněji: prostor a čas, vytvářený fyzikálními „hmotnými“ realitami. Neboť právě ve hmotě jest to, co bychom mohli nazvat „působením“ na ostatní hmotné reality; ono „působení“ se obvykle vykládá, jako by šlo o „silové“ působení. Myslím však, že chápat to takto znamená chápat to omezeně. Hmotná skutečnost působí na hmotnou skutečnost i tak, že vytváří vzájemné vztahy obou, které poznává naše vědomí jakožto jejich vzájemnou prostorovou i časovou odlehlost. Zkrátka - i když ne přesně - hmota vytváří i svoje prostorové a časové vztahy vzhledem k jiným hmotám, hmotná skutečnost je skutečností, a tedy i hmotou právě proto, že jakoby vytváří svůj prostor a čas, který neustále vzniká a zaniká vzájemnou interakcí s jinými hmotnými skutečnostmi...

Toto vše má svůj význam pouze tehdy, jestliže zde existuje vědomí, schopné tyto vztahy zaznamenávat a interpretovat. Hmotnou skutečnost, stejně jako prostor a čas vytvářený neustálými vzájemnými interakcemi hmotných skutečností, nelze posuzovat odděleně nejen od těchto hmotných skutečností, nýbrž ani odděleně od vědomí, jež vztahy zaznamenává a vysvětluje. A tak vlastně dvojice pojmů „hmotná skutečnost - vědomí“ (inteligence), které je schopno ve více či méně omezené formě ji „pojímat“, jsou navzájem neoddělitelné, stejně jako dvojice pojmů „prostor - čas“.

Zkrátka vědomí - a právě jen toto vědomí - je schopno zaznamenávat vzájemné vztahy mezi hmotnými skutečnostmi.

Vážeme-li je na mozek či obecně na obyčejně organizovanou hmotu, nosíme vlastně ve své hlavě jakýsi samočinný automat, hodnotící skutečnosti dopravované našimi přístroji a smysly. Hmota tu působí na hmotu - nač by měla ještě vůbec působit -a tato hmota, resp. její nervové spoje, nepozůstává z ničeho víc než z konečného počtu atomů, molekul a nervových drah a připouští rovněž jen konečně mnoho různých kombinací a situací.

Jenže - mezi kosmem mimo mozek a jeho představou v mozku musí existovat vzájemný vztah, něco jako matematické zobrazení: každé situaci venku odpovídá určitá přesná situace „uvnitř“. Je tu jakási „indukce“, kterou působí vnější svět na naše představy „uvnitř“. Množství představ „uvnitř“ je však omezeno z nejrůznějších důvodů; nejčastěji proto, že se již nemohou vytvořit příslušné nervové spoje nebo že „kapacita“ mozku nestačí pojmout určitou složitou představu prostě proto, že k tomu chybí materiální základna, tj. příslušné buňky, molekuly nebo atomy. Naznačené promítnutí světa „vně“ do světa „uvnitř“ tedy nemusí být ani jednoznačné, ani dokonalé. Pravděpodobně jsou nemožné takové představy, související s prostorovo-početní omezeností mozku a jeho drah. Pochybuji o tom, že lze vytvořit v sebedokonalejším mozku pojem „nekonečna“, jestliže pochody v něm probíhající jsou pouze konečné. Pak se divíme -přijmeme-li představu nekonečna - že z této představy lze v teorii nespočetných množin dospět k závěrům, vymykajícím se zákonům klasické logiky, které přece jen nějak zobrazují materiální děje probíhající v našem mozku.

Je tedy sporná i představa „nekonečného vesmíru“ či „věčného vesmíru“, protože taková představa vlastně ani nemůže vzniknout v uvedeném promítnutí světa „vně“ do světa „uvnitř“. Vtip je v tom, že pojem „nekonečný“ nemusí vždy znamenat „ne konečný“. Příroda kolem nás neví nic o nekonečnu. Vše naopak ukazuje na to, že elementární částice - i elementy prostoru a času - jsou nespojité, a tedy ne nekonečně malé. Takové extrapolace, jako je pojem „spojitá křivka“, „spojitě probíhající vzdálenost či čas“ apod., jsou vlastně extrapolace tak násilné, že je třeba na ně hledět s nedůvěrou. Hroutí se běžně vypěstované představy matematiky i fyziky; přinejmenším právě matematika, na kterou jsme si zvykli hledět jako na vědu s nejpřesněji formulovanými myšlenkami, se dostává do krize, z níž se jí asi podaří dostat pouze tehdy, opustí-li představy, vážící se k pojmu „nekonečno“.

A tak vlastně věda, dokonce tak dokonalá jako je věda dvacátého století, neuspokojuje člověka, který přemýšlí o jejím významu. Její omezenost na hmotu a na její vztahy je vlastně omezeností osudnou. Věda se musí chtíc nechtíc omezovat pouze na to, co lze vyjadřovat v čase a prostoru, tedy v oněch atributech hmoty, bez nichž by ani vědy nebylo. Nejsou-li jiné vztahy než právě vztahy v prostoru a v čase - tedy vztahy hmotné - pak je vše v pořádku. Ale jestliže jsou?

Postavit se kategoricky na stanovisko, že jiné vztahy než vztahy prostorové a časové neexistují, znamená zachránit vědě pozici, která se zdála být otřesena. Nevím ovšem, podle jakého přírodního či jiného zákona jsme oprávněni zachraňovat pozici vědy tak násilným předpokladem. Postavíme-li se však na stanovisko, že mohou existovat i jiné vztahy, než které lze vyjadřovat v prostoru a čase, pak se situace obrátí. Vedle vztahů hmotných, tj. prostorových a časových, kterých a jedině kterých si všímá věda, mohou existovat ještě další vztahy, vztahy nehmotné, neprostorové a nečasové, jež se nemohou v našem vědomí obrážet jinak nežli analogií prostorovou a časovou a jest nyní otázka, do jaké míry můžeme o takovýchto vztazích vůbec uvažovat, jestliže v zásadě neexistuje přímé zobrazení těchto vztahů do našeho světa „uvnitř“.

Přece však nesporně existují v našem vědomí skutečnosti, o nichž ani ve světě vědy nepochybujeme. Jde především o schopnost mozku vytvářet abstraktní představy zobecněním představ konkrétních, tj. vzniklých přímou interakcí světa „vně“ se světem „uvnitř“. Sem patří např. právě pojem nekonečné množiny, spojitosti, reálného a komplexního čísla. Třebaže se zdá, že samo zobecnění, kterým lze dosáhnout těchto pojmů, neodpovídá vnímanému světu „vně“ a ještě méně omezenému světu „uvnitř“, který sám o sobě nezná pojem nekonečno, přece člověk s takto vytvořenými pojmy počítá. Tyto pojmy - a na to nezapomínejme - však nejsou přímým obrazem žádné vnější skutečnosti, zkrátka člověk si je určitým způsobem, totiž extrapolací, vytvořil, aby jich užíval.

Člověk si však vytvořil i jiné abstraktní pojmy, s nimiž počítá. Relativní dobro a zlo vedlo k vytvoření představy „dobra“ a „zla“. S těmito pojmy je tomu přesně stejně jako s pojmem „spojitá křivka“. Třebaže příroda tento pojem nezná a zřejmě existují pouze dráhy prostorově i časově nespojité a třebaže neexistuje ani bezprostřední možnost vzniku představy spojitosti ve vědomí, přece jen musíme připustit, že člověk začal úspěšně pojmu „spojitá křivka“ používat, vybudoval na něm celý diferenciální počet a začal jej používat, aniž se staral o to, zda je přírodou vůbec oprávněn pojmu „spojitost“ používat. Třebaže okolní svět zná pouze dobro relativní, vytvořil člověk abstrakcí pojem „dobra“ a užívá jej, aniž se dále stará o to, zda někde neudělal chybu. Kdybychom připustili pouze hmotný vnější svět, pak vlastně spojitost ani „dobro“ neexistují. Pak by vznikla otázka, proč vlastně člověk tyto pojmy tvoří, když je hned u jejich vzniku zásadní chyba.

Jinou takovou abstrakcí, kterou člověk vytvořil, je pojem „Boha“. Tento pojem nevznikl přímým zrcadlením vnějšího světa v našem vědomí. Je to abstrakce mimo hranice prostoru a času. Všimněte si, Bůh je „věčný“, „nekonečný“, „dobrý“ - a všechny tyto a další přívlastky jsou abstrakcí mimo okruh hmotného světa vědy. Proto nenáleží tento pojem - stejně jako další pojmy získané podobnou abstrakcí - do světa vědy a tedy ani do světa vědeckého světového názoru. Proto nemá smyslu „dokazovat“ nebo „vyvracet“ existenci Boha pomocí vědy, opírající se o konečný svět hmoty kolem nás. Proto se náboženství s vědou v této otázce nikdy nedohodnou; ona totiž již samotná otázka této dohody leží mimo dosah vědeckého poznání, pojímaného v tom smyslu, v jakém se u nás o vědě hovoří.

Stavím se tedy na stranu těch, kteří kladou znaménko různosti mezi poznání „vědecké“ a „náboženské“. Předměty těchto poznání jsou totiž různé. Ponechme vědě starost o vztahy hmotného světa kolem nás i v nás; ponechme však také náboženství, což jeho jest, totiž starost o jiný svět, svět nikoli v prostoru a v čase a tedy nepodchytitelný mechanismem vědeckého poznávání. Buď zakážeme veškeré abstrakce jakožto (fyzikálně) neodůvodněné a pak se budeme muset zamyslit i nad těmi, kterých si zvykla věda dneška používat (např. v matematice) a jejich důsledným zákazem dovedeme matematiku na scestí; anebo připustíme i svět mimo zákony prostoru a času a zavedeme disciplínu, která se bude tímto světem zabývat. Sotva však bude možno tento svět nekonečné abstrakce přímo zobrazit do nedokonalého světa „uvnitř“, byť by byl sebedokonalejší. Mezi jakkoli dokonalým a nekonečně dokonalým je totiž ona propast, kterou buď musíme zamítnout, nebo se ji pokusit překročit -avšak k tomu věda nestačí a nikdy stačit nebude, pokud bude vědou.

Znamená to však, že věda a náboženství opravdu nemají a nemohou mít styčné body? Skutečně jsme v našich poměrech příliš nakaženi představou, že vědecký světový názor vylučuje názor náboženský. Tak tomu zdaleka není. Ukážu vám - opět na jednom jediném, snad srozumitelném, i když nikoli lehkém příkladě, jak složité vztahy jsou a ještě budou mezi vědeckým a tzv. náboženským názorem.

Podívejme se tedy nyní na některé nové směry moderní fyziky, jež mohou hrát podle mého názoru jednu velikou roli i v teorii poznání a jistě si zaslouží i odpovídající zpracování filozofické, resp. teologické. Souvisejí s jednou moderní oblastí matematiky - s topologií. Je nesnadné několika málo slovy říci, co je to topologie; jestliže se o to přesto pokusím, bude to nutně kusé, neúplné a velmi zjednodušené. Topologií rozumíme onu část geometrie, z níž odstraníme úvahy o všem, co lze nějak vyjadřovat délkami, plochami, objemy apod. Zdá se, že po tomto řezu už nic v geometrii nezbude, je to však klam. Zbudou totiž ony nejabstraktnější vztahy mezi nejzákladnějšími geometrickými útvary. Ukážu to na příkladě: velká písmena I, N, M, V, W, U, J, L, C, S a Z se od sebe navzájem nesporně liší svým tvarem. Tvar je však právě jedna z veličin, kterou topologie úmyslně pomíjí; v tomto případě si všímá pouze té skutečnosti, kterou mají tvary uvedených písmen společnou - a to je skutečnost, že ve všech těchto případech jde o spojitou čáru, která jinde začíná a jinde končí, aniž sama sebe nějak protíná. Říkáme tomu jednoduchá křivka a z tohoto hlediska jsou všechna uvedená písmena navzájem ekvivalentní. Podobně jsou navzájem topologicky ekvivalentní velká písmena E, F a T; v těchto případech jde o jednoduchou křivku, z níž v jednom vnitřním bodě jakoby „vyrůstá“ další jednoduchá křivka. Nebo jsou navzájem topologicky ekvivalentní třebas všechny pravidelné i nepravidelné jednoduché mnohoúhelníky včetně kružnice nebo elipsy či oválu všechno jsou tzv. jednoduché uzavřené křivky, tj. křivky, které začínají tam, kde končí, a nikde samy sebe neprotínají. Vidíte, že jde o abstrakci od tvarů a velikostí, takže zbývají pouze ty nejzákladnější vztahy a závislosti, tvořící samotnou podstatu geometrie. Např. zcela topologickým problémem je, proč třeba, vystřihneme-li z listu papíru, tj. z roviny, uzavřenou křivku, dostaneme dva kusy: původní list s vystřiženým otvorem - a plochu ohraničenou uzavřenou křivkou, podle které jsme stříhali. Jestliže však provedeme vhodný střih na některé jiné ploše -např. na tzv. anuloidu, což je plocha podobná pneumatice -může se nám podařit, že k rozpadu na dvě různé části vůbec nedojde. Úkolem topologie je zjistit, čeho je to vlastně důsledkem, že někdy se plocha rozpadne a někdy nerozpadne. Nebudu to zde rozebírat do dalších podrobností, protože by nás to zavedlo příliš daleko od našeho tématu. Zmíním se jen o tom, že si topologie vytvořila zvláštní matematický aparát - a možno-li to tak říci - zvláštní způsob myšlení, což od ní později převzalo ono odvětví moderní fyziky, kterému se dnes obvykle říká fyzika topologická. Říkám zvláštní způsob myšlení - nejde však samozřejmě o nějaký nový, zcela svérázný způsob myšlení. Pro ty, kteří by si snad mohli myslet, že existuje několik druhů správného myšlení, uvádím, že jde právě tak o přesné logické myšlení, jako je kdykoli jindy, avšak vysoký způsob abstrakce má za následek, že se vůbec nelze spoléhat na představivost.

Tím se konečně dostávám k topologické fyzice a jistě mi odpustíte, když ani teď neuvedu její přesnou definici, ale spíše hned přejdu k několika názornějším ukázkám, z nichž alespoň trochu bude možno přehlédnout oblast, do které se právě dostáváme. Vyjděme od toho nejjednoduššího, s čím teoretická fyzika pracuje: od hmotného bodu. Snad je každému srozumitelné, oč v tomto případě jde: o bod, tj. o něco - populárně řečeno -hrozně maličkého, vlastně tak malého, že to je bezrozměrné; současně však o hmotu, tj. o jsoucno, o němž víme alespoň to, že má určitě aspoň dva nejzákladnější atributy fyzikální hmoty: projevuje se u ní setrvačnost a má vlastní gravitační pole.

Toto hmotné „něco“ je ovšem abstraktním bodem, tj. můžeme o tom s určitostí prohlásit, že to v některém místě prostoru je anebo není. Máme-li pak dva hmotné body, můžeme plným právem hovořit i o vzdálenosti, která je navzájem dělí.

Vzdálenost dvou bodů však předpokládá nějaký prostor, v němž tuto vzdálenost popisujeme. Nepřekročitelná rychlost světla pak působí, že současně je mezi dvěma různými hmotnými body i určitá odlehlost časová. Prostě trvá to vždy nějakou dobu, než se jakákoli informace dostane z jednoho bodu do druhého. Tuto dobu nelze zmenšit pod určitou mez, danou rychlostí světla ve vakuu. Od Slunce nás nedělí jen prostorová vzdálenost 150 miliónů kilometrů, ale i časová odlehlost osmi a čtvrt minuty.

Vraťme se však k našim dvěma hmotným bodům. Jakmile se tu objevily, objevil se i pojem prostorové a časové odlehlosti. Moderní fyzika se domnívá, že oba tyto pojmy jsou atributy dvojice hmotných bodů, a má tím na mysli, že hmotný bod má v sobě něco, nějaké dění, jehož podstatu ještě dobře neznáme a spíše ji jen nejasně tušíme, dění, které vchází do jakési interakce s odpovídajícím dělením druhého a dalších hmotných bodů; výsledkem této vzájemné interakce je okolnost, umožňující nám hovořit o jejich vzájemné prostorové nebo časové odlehlosti či vzdálenosti. Zkrátka, prostor a čas, s jejichž pomocí tyto odlehlosti vyjadřujeme, se stávají atributy hmoty. Ve hmotě je zkrátka něco, co dává vytvářet prostoru a času ve smyslu, v jakém o tom ve fyzice hovoříme. Říkáme také, že hmotný bod kolem sebe vytváří jakési prostorové a současně i časové pole, reagující na obdobné pole dalších hmotných bodů. Jinými slovy to, čemu říkáme fyzikální prostor a čas, není nějaké vnější lešení, ale je neoddělitelnou součástí hmoty, ne-li její základní vlastností. Má-li smysl popisovat vzdálenosti a časové odlehlosti, jsou tyto veličiny výsledkem nějaké interakce prostorových a časových polí jednotlivých realit, jimž v abstrakci říkáme hmotné body. Prostor a čas se nestávají pojmy primárními, nýbrž odvozenými. Jedním z úkolů fyziky, o níž mluvíme, je popsat základní fyzikální jevy tak, aby to nepředpokládalo primárnost prostoru a času. Je velkou zásluhou zejména japonské teoretické školy, že do těchto nesnadných, protože nepředstavitelných oblastí začala vnášet první světlo.

Smiřme se tedy s myšlenkou, že prostor a čas jsou veličiny nikoli základní, nýbrž fyzikálně odvozené. Protože tato příčina je jakoby za pojmy prostor a čas, nelze si ji obvyklým způsobem představit. Naše představy se nutně opírají o prostorové a časové souřadnice. Vybudovat jiný systém, opírající se o něco ještě základnějšího, je jakoby nad lidské síly. Přesto se v tomto směru pracuje a mohu říci, že se nepracuje špatně. Za celá tisíciletí bádání o prostoru a čase se toho neudělalo tolik jako v několika posledních desetiletích.

Než půjdeme dále, zmíníme se o jednom nutném důsledku toho, co bylo řečeno moderní filozofií a teologií. Pojem příčiny a následku je totiž neodlučně spjat s tokem času; příčina nastala dříve, následek nastal později. Jestliže připustíme, že čas je veličina odvozená, musíme nutně revidovat pojem příčiny a následku. Není náhodou, že právě ve fyzice elementárních hmotných částic, kde již dávno víme, že naše běžné prostorové a časové zkušenosti neplatí, kde prostě jako by existoval jiný prostor a jiný čas, než je fyzikální prostor a čas každodenní zkušenosti, dostává klasická kauzalita trhliny. Nějak podobně tomu asi bude i na opačném pólu velikostních měřítek, neboť i ve značně velkém - totiž hledíme-li na svět jakožto celek - zdá se být prostor a čas nějak jiný, než jak jej známe z běžné fyzikální zkušenosti. Nebyl bych proto překvapen, kdybychom i tam s obvyklou formou kauzality nevystačili. Proto mi odpusťte, když jsem prve zapochyboval o klasické formulaci důkazu existence Boha, opírající se o první Příčinu. Moje pochybnosti se netýkají existence Boha, avšak nevím, co je to řada příčin a následků, jestliže si nejsem jist, zda mohu prostor a čas pokládat za neměnné veličiny, ba dokonce když mám pochybnosti, zda tyto veličiny vůbec mají nějaký primární význam popisu přírody. Taky mě teď lépe pochopíte, proč jsem prve řekl, že si dovedu docela dobře představit stvoření světa spolu se současným stvořením neoddělitelných atributů hmoty, která jej vytváří, totiž se stvořením třebas i nekonečného času. Chtěl-li Bůh stvořit svět hmoty, mohl ve své všemohoucnosti docela dobře hmotu obdařit schopností vytvářet neohraničený prostor a neohraničený čas; nechceme-li se ovšem dostat do nesnází, musíme si stvoření světa představovat nějak jinak než jako stvoření uskutečněné v prostoru a čase, spíše jako stvoření mimo prostor a čas, a proto i mimo hmotu, totiž Bohem a v Bohu. Proto na mne nikdy nezapůsobil argument popírající Boha-Stvořitele z toho důvodu, že snad je prostor a čas neohraničený, nekonečný. Opakuji, že v tomto smyslu není snad hlubší věty v Písmě svatém než ono Boží „Já jsem, který jsem“ - výrok, naznačující něco, co je nad prostorem a nad časem.

Vraťme se však k fyzice: jestliže je prostor a čas atributem hmoty, výsledkem nějakého fyzikálního dění mezi dvěma elementárními hmotnými poli, pak musíme nalézt nějaké příklady toho, že hmota sama určuje fyzikální prostor a čas, přesněji řečeno, že hmota může prostor a čas ovlivnit. Takové příklady fyzika zná a je jich dnes již několik. Především pohyb hmoty, tedy určitá vlastnost hmotného bodu, způsobuje nejen změnu vzdálenosti k ostatním hmotným bodům v celém vesmíru, ale - jak vyplývá ze speciální teorie relativity - již v tom nejjednodušším případě, kdy jde o pohyb rovnoměrný a přímočarý, mění počet kmitů atomových hodin - neboť každý atom svými kmity představuje hodiny - čili mění vlastní čas pohybujícího se objektu. Musí se to ovšem vztahovat k nějakému pozorovateli, totiž k nějaké srovnávací fyzikální soustavě. Zase tu máme onu představu, že k tomu, abychom mohli hovořit o prostoru a času, musíme mít aspoň dva hmotné body: ten, který sledujeme a ten, který pokládáme za „pozorovatele“. Dopadne to vždycky tak, jako by čas v soustavě, která se pohybuje, plynul pomaleji než čas v místě pozorovatele.

Druhý příklad bude z astronomie: víme dobře, že atomy umístěné v silnějších gravitačních polích zřetelně kmitají pomaleji než atomy mimo toto gravitační pole. Je to tzv. Einsteinův posuv spektrálních čar k červenému konci spektra, který tak dobře slouží moderní astrofyzice k určování hmotností vzdálených těles. Avšak podobný posuv pozorujeme i u vzdálenějších galaxií: čím je taková galaxie dále, tím všechny její atomy vzhledem k atomům našim kmitají pomaleji, tím zkrátka čas jimi vytvářený plyne pomaleji. Říká se tomu Hubbleův jev a obvykle se interpretuje jako zvláštní případ Dopplerova jevu, tj. jako důkaz rozpínání vesmíru.

Hned však prohlásím, že toto vysvětlení mne neuspokojuje. Tentýž jev lze interpretovat i několika jinými způsoby. Mně se osobně zdá nejzajímavější ten, že Hubleův jev nám signalizuje, že atomy před mnoha milióny let, kdy jejich světlo vylétlo ze vzdálené galaxie, kmitaly pomaleji, že čas tehdy plynul pomaleji, než plyne dnes. Červený posuv spektra těchto galaxií se nám prostě jeví jako červený posuv jen proto, že na tehdejší děje přikládáme dnešní časové měřítko, které již je zcela jiné. Je-li tomu tak, pak by to ovšem znovu ukazovalo na to, že čas není veličina plynoucí konstantně, že čas není nějaká veličina absolutní, nýbrž že jeho tok podléhá témuž zákonu jako veškerá hmota - zákonu vývoje.*

* Tento názor se v kosmologii neudržel; základní myšlenka o případné změně rychlosti toku času je však oprávněná.

Lze uvažovat ještě dále: speciální teorie relativity nás učí, že čas fyzikální soustavy, která se pohybuje vzhledem k danému pozorovateli rovnoměrně a přímočaře, pokud jej srovnává tento pozorovatel se svým vlastním časem, plyne tím pomaleji, čím je rychlost soustavy vzhledem k pozorovateli větší. Konečně něco podobného platí i pro hmotnost pohybující se soustavy: tato hmotnost pro zmíněného pozorovatele s rostoucí rychlostí pohybu vzrůstá. Přitom se v příslušných vzorcích vyskytuje týž činitel závislý na rychlosti pohybu soustavy vzhledem k pozorovateli. Byl bych rád, kdybychom si uvědomili, že tu snad nejde o tři různé fyzikální zákony, ale vlastně o zákon jediný, vyplývající z teorie relativity pohybu a nepřekročitelnosti rychlosti světla ve vakuu. Jestliže přejdeme k našemu druhému příkladu s gravitačním polem, jsou již náznaky toho, že nejen tok času je tímto polem ovlivněn, ale i geometrie prostoru, jinými slovy vzdálenost dvou hmotných bodů. Nejnovější teorie gravitačního pole kladou vlastně do jisté míry rovnítko mezi změněnou geometrií prostoru a skutečnost, kterou označujeme pojmem „gravitační pole“. Někteří moderní fyzikové mají dokonce představu, že v gravitačním poli jsou prostorová měřítka v určitých směrech zkrácena.

Nacházíme tu tedy jistou analogii případu předcházejícího; nedivil bych se, kdyby byl nalezen i jistý přírůstek hmotnosti objektu, umístěného v gravitačním poli. Nedivil bych se dokonce ani tehdy, kdyby bylo obdobné zkrácení délek, spojené s přírůstkem hmoty, nalezeno i v případě neobyčejně vzdálených galaxií.

Zdá se mi totiž, že ve všech těchto případech nejde o jevy oddělené, ale navzájem spojené: prostě každá změna toku času má za následek nebo spíše je neoddělitelně provázena kontrakcí jistých prostorových měřítek a přírůstkem setrvačné hmoty, protože jde ve skutečnosti o jeden jediný jev, vyplývající z toho, že hmotné body si tvoří vlastní prostor a čas s příslušnými měřítky, že tedy pojmy prostor a čas a hmota jsou pojmy vyjadřující jednu a tutéž objektivní realitu.

Proč to tu říkám? Protože znovu chci upozornit na to, že to má významný vliv na interpretaci Božího stvoření; stvořil-li Bůh svět, stvořil jej se všemi jeho hmotami, časem i prostorem -čímž nehodlám polemizovat s názory, že Bůh tvoří svět i dnes - a tedy i se všemi vlastnostmi, které hmotě, prostoru a času přísluší; je-li tedy mezi těmito vlastnostmi možná nekonečnost, je i tato nekonečnost výsledkem aktu stvoření, protože ji tedy Bůh stvořit zamýšlel.

To ovšem znamená, co všichni vlastně dobře cítíme: že Bůh tvořil mimo tento prostor a čas, že existenci Boha je nutno chápat v docela jiných kategoriích, než jsou prostor a čas ve smyslu, v jakém zná tyto pojmy fyzika. Proto se k jeho existenci můžeme dále přibližovat jen potud, pokud vycházíme nad nebo za rámec těchto kategorií. Proto si konečně myslím, že příští kroky k důkazu Boží existence musí věda podniknout z této nad-prostorové a nad-časové pozice. Protože se o přístup z takových pozic snaží právě topologická fyzika, bude mít asi v budoucnosti mj. šanci poskytnout nové důkazy Boží existence, důkazy přesnější a méně napadnutelné, než jsou důkazy např. Tomáše Akvinského, který, při vší úctě k jeho osobě a téměř nekonečných zásluhách o vybudování dokonalého filozofického systému, přece jen mohl čerpat pouze ze situace v přírodních vědách své doby; jestliže již on některými svými výroky dává tušit, že začínal chápat dokonce i myšlenku relativity, je to úžasným důkazem jeho duchovní velikosti. Sotva si však lze představit dokonalost jeho nauky v tom, že nebude schopna dalšího vývoje plynoucího mj. z dalšího vývoje přírodních věd, zejména pak těch nejexaktnějších.

Myslím, že toho je již dost, abychom mohli pomalu naše tři zamyšlení uzavřít. Svět není tak jednoduchý, aby jej bylo možno dokonale poznat: život není tak jednoduchý, aby jej bylo možno vtěsnat do několika omezených krabiček, z nichž mj. na jedné by byla slova „vědecký názor“ a na druhé „názor náboženský“. V dějinách lidské společnosti by bylo možno nalézt bezpočet příkladů toho, že kromě hodnot hmotných hýbaly světem i hodnoty duchovní. Byly doby, kdy jedny hodnoty byly vyzvedány na úkor hodnot druhých. Sami jednu takovou dobu prožíváme: hlad po materii, po hmotě, po výdělku, po majetku -a na druhé straně odmítání duchovna, náboženství, mystiky.

V minulosti nalezneme ovšem i případ právě opačný. Ani jedno, ani druhé však není správné. V našem světě existují obojí hodnoty a každá doba, která by před tím zavírala oči, bude dobou nemocnou. Buď bude nemocnou na duchu, nebo na těle, přičemž její nemoc sama od sebe lék nevytvoří. Bude nutno sáhnout směrem, který byl doposud přehlížen. Bůh, který - jak věříme -tento svět stvořil - anebo příroda, kterou věda studuje, jak chcete - nemilují extrémy. Vyžadují rovnováhu.

Až dosud se jakékoli porušování zákonů této rovnováhy vymstilo. Rovnováhy bude vždy nakonec nějak dosaženo, to je přírodní zákon, který nikdy nepřekročíme; jde jen o to, aby to nebylo na škodu lidstvu.

Musíme se vrátit zpět ke středu, musíme obnovit porušenou rovnováhu, musíme si uvědomovat i ono polozapomenuté duchovno. A zde je náboženství jedním ze způsobů, ne-li jediným způsobem, který může lidstvo přivést ke ztracené rovnováze. Druhý vatikánský koncil otevřel tuto cestu i pro moderní katolíky. Vždy budou lidé stranící hmotě před duchem, i lidé stranící duchu před hmotou. Nikdy však nesmíme zapomínat, že jde o dva různé póly, střežící onu nezvratitelnou rovnováhu sil v přírodě, a kdyby již kvůli ničemu jinému, tedy pro obnovení a udržování této rovnováhy bude vždy třeba náboženství i v době umělých družic a kybernetických automatů...

JE V PŘÍRODNÍCH VĚDÁCH MÍSTO PRO ABSOLUTNO?

Není absolutno, říkají přírodní vědy, vše je relativní. Je absolutno, totiž ono Absolutno s velkým „A“, zahrnující Dobro a Lásku s velkým „D“ a s velkým „L“. A přesto je tak málo dobra a tak málo lásky.

Moje dnešní úvaha má být rozhlédnutím; rozhlédnutím nikoli teologa nebo filozofa, ale přírodovědce. Dokonce přírodovědce nehodného, protože jeho profesionální obor leží někde zcela jinde; a může to dopadnout všelijak, jestliže fyzik začne přemýšlet a vyjadřovat se o tom, v čem může jeho věda přispět mimo oblast svého působení.

Avšak fyzik se může a také má zamýšlet nad tím, do čeho je jeho věda vnořena a jakého vyššího celku je částí. Vždyť fyzika patří mezi vědy přírodní a úkolem přírodních věd je přece poznávat, zkoumat a popisovat vztahy a zákonitosti přírody. A zde se naskýtá první hluboká oáza: je v přírodních vědách místo pro Absolutno, je v nich místo pro Boha? V minulých letech jsme si totiž až příliš zvykli slýchat názor, že není, že vědecký světový názor nezná absolutní pojmy, že je v příkrém rozporu s názorem náboženským. Slýchali jsme také, že vědecký světový názor je jediným správným názorem na svět kolem nás. Je to pravda? Skutečně zde není místo pro Boha? Tímto směrem se teď chci zamyslit.

Pokud vím, nějak podvědomě se vždy staví problém tak, že teologie má až na malé výjimky kardinálně jiný předmět svého zájmu než přírodověda. Kdo tomu nevěří, ať se jde podívat na teologická pracoviště, kolik lidí se tam zabývá přírodovědou. Styčné body jsou, ale není jich mnoho a jejich pozice není moc silná. Matematici zamýšlející se nad teologií vědí, jaké pochyby vystupují i v tak klasických pojmech a důkazech, s nimiž pracoval sv. Tomáš Akvinský; mám na mysli pojmy jako „první Příčina“, „první Hybatel“. Tyto pojmy totiž předpokládají, že v posloupnosti navzájem souměřitelných veličin, z nichž jedna - časově „dřívější“ - má za následek či komplikuje veličinu druhou, časově „pozdější“, musíme zpětně dojít k veličině absolutně první, základní. Taková představa byla v době vzniku v plném souladu s názory té doby; avšak dnes se setkáváme docela běžně, např. právě v matematice, s posloupností veličin s podobným vzájemným vztahem, v nichž není možno se dostat k veličině absolutně první. Je dokonce s podivem, že již v době sv. Tomáše Akvinského si toho filozofové nevšimli, když jednu takovou posloupnost měli téměř před očima: posloupnost celých čísel, postupujících po jedné z minus nekonečna až do plus nekonečna. Z této posloupnosti sice známe v celém jejím rozsahu výtvarný zákon, známe i vazbu, vzájemný vztah mezi členem předcházejícím a následujícím, známe i - možno-li tak říci - její „střed“, a to libovolně daleko nahoru i dolů - to jsou totiž celá čísla, s nimiž počítáme - ale neznáme a nikdy nepoznáme její začátek, její první člen. Nepoznáme jej prostě z toho jednoduchého důvodu, že tento člen neexistuje. Jakmile se nám však staví takto před oči sekvence veličin, kterou sice lze dokonale definovat, ale jež nemá svůj začátek, musíme se právem tázat, když máme před očima jinou takovou posloupnost, třebas tedy posloupnost příčin a následků, zda i ona nezbytně musí mít svůj první člen, onu první příčinu. A zde se naskýtá již první problém, který musí zajímat přírodovědce zamýšlejícího se nad teologií.

Jeden styčný bod mezi přírodovědou a teologií jsme našli, ale právě zde necítíme pevnou půdu pod nohama. Pravda, můžeme si od teologie vypůjčit předpoklad, že svět byl stvořen, čemuž se obvykle rozumí tak, že v určitém časovém okamžiku začal Božím zásahem existovat, a že proto řady přírodovědeckých příčin a následků jsou omezeny časem. Protože tedy čas je oním indexem jednotlivých členů příslušných posloupností, nemůže jít -jdeme-li časově stále víc a více do minulosti - o posloupnost zdola neomezenou; taková posloupnost má tedy svůj první člen a výše uvedená námitka neplatí. Styčný bod mezi přírodovědou a teologií se zde projevil v tom, že si přírodověda od teologie „vypůjčila“ tvrzení, že svět byl stvořen a že mu rozumí tak, jak mu bylo rozuměno v době sv. Tomáše Akvinského. Přinejmenším to dokazuje, že teologie zde potřebuje přírodovědu, v daném případě její matematický aparát, pojednávající o posloupnostech, aby mohla vyslovit jeden z klasických důkazů Boží existence. Možná však, že se mi za chvíli podaří ukázat, že ani teď ještě nemusí být všechno v pořádku. Ukážu totiž, že právě moderní fyzika umožňuje představu, že stvoření světa v čase, jak jsme je většinou byli ochotni chápat, může být nahrazeno stvořením světa s časem, čímž chci říci, že Bůh mohl stvořit nejen svět, který vidíme, pozorujeme a studujeme, tedy svět naší hmoty, svět v našem prostoru, nýbrž že ho mohl stvořit tak, že spolu s ním vznikl i čas, a to takový, jaký Bůh chtěl - třebas čas jdoucí na obě strany do nekonečna. Tato představa, k níž se ještě vrátím, dokonce výborně zapadá i do klasické teologie, do onoho „Já jsem, který jsem“. Lépe snad ani nebylo možno slovy vyjádřit okolnost, že Bůh je i pánem času, že stojí nad časem a mimo čas, že stojí nad světem a ve své velikosti i mimo svět, který je jeho dílem a třebas trvá v čase, který je jednou jeho vlastností, od nekonečna, protože On tomu tak chtěl. Nebudu to zatím rozvádět dále, protože se k tomu ještě vrátíme a zatím by nás to odvedlo od myšlenky, kterou bych se teď chtěl zabývat. Je to malé zamyšlení nad onou styčnou plochou mezi přírodovědou a teologií. Ukázal jsem právě, že ji můžeme nalézt již u sv. Tomáše Akvinského, ale můžeme ji nalézt v docela jiné formě i jinde, v době zcela moderní a vlastně současné: ve filozofii Teilhardově.

Nechci se angažovat ve sporech, jaká je a není tato filozofie a její teologie, je-li to vůbec filozofie a teologie. Avšak Teilhard de Chardin nebyl teolog, ale přírodovědec. Proto si musel plně uvědomovat ony aspekty, které dobře vidí i ten, kdo stojí na přírodovědeckém břehu poznání a odtud se dívá na druhý břeh, teologický. Tytéž aspekty vidí ten, kdo stojí na břehu teologickém a pozoruje břeh přírodovědecký, zcela jinak a třebas i ne tak jasně. Jestliže teď tak často slyším různá srovnání mezi Teilhardem a sv. Tomášem Akvinským, vzpomenu si vždy na tyto dva břehy, z nichž pozorujeme řeku poznání: na jednom je sv. Tomáš, na druhém Teilhard. Mezi nimi je řeka poznání, ale ta je odděluje. Proto se mi zdá jakékoli srovnávání tak trochu pošetilé a zbytečné: nelze měřit sv. Tomáše Teilhardem ani Teilharda sv. Tomášem, protože jejich myšlenky jsou navzájem nesouměřitelné. Snad proto vzbudily Teilhardovy představy takovou kritiku u tomistů a možná právě proto naopak vzbudily zájem přírodovědců: opravdu je řeka mezi dvěma břehy. Mohu diskutovat o tom, z kterého břehu ji mohu lépe vidět, ale nemohu nikdy existenci jednoho břehu vymazat, protože pak by ta řeka přestala být řekou.

V dějinách lidského myšlení můžeme sledovat onu červenou nit, vinoucí se mezi oběma druhy nazírání. Je to ono rozhraní mezi formou a obsahem, mezi Euklidem a Archimedem, mezi bytím a vznikáním. V dějinách vědy a umění nalezneme nemálo příkladů na to, že existují tyto dva různé přístupy k věci. Ti Archimedové, Leonardové da Vinci a Tintorettové jdou živelně, experimentátorsky, faustovsky za svým cílem; vybuchují jako granáty, náhle zazáří jako meteor na obloze historie poznání a vždy zanechají své dílo nedokončené; ti Euklidové, Aristotelové, Raffaelové a Tizianové jsou mnohem nenápadnější. O jejich životě často můžeme říci jen to, že se narodili, tvořili a zemřeli. Vstřebávají do sebe vše to, co jim bezpečně odkazuje minulost a nakonec z toho všeho učiní systém. Dokonalý systém, který je překonává o staletí a možná i tisíciletí. Myslím, že do této skupiny patří sv. Tomáš Akvinský. Teilhard de Chardin patří zcela určitě do oné skupiny první. Každý z nich přispěl tím nejlepším, čeho byl ve své době schopen. Oba žili na této zemi, oba byli článkem v řetězu Božího stvoření. Nejsou však navzájem souměřitelní, stejně jako nemůžeme poměřovat vznikání bytím a bytí vznikáním. Jsou-li mezi vámi matematici, porozumějí mi ještě lépe, když řeknu, že svět sv. Tomáše byl světem nultých, kdežto Teilharda prvních derivací objektivní reality.

Až sem nás tedy zavedlo naše rozhlédnutí: rozhlédnutí po tom, jaké jsou styčné body teologie a přírodovědy. Vlastně nás zavádí ještě kousek dále: teologům bude asi nezbytné zabývat se přírodovědou mnohem více, než jak tomu bývalo doposud. Už proto, že stvořil-li Bůh něco, stvořil určitě nejméně tento svět, jehož popis a zákonitosti nám odkrývají právě vědy přírodní. Minulá léta způsobila, že to, co řeknu, bude mít trochu příchuť všelijakou, ale já to, co teď řeknu, promýšlím ze zcela jiných pozic, než jsou pozice nedávné minulosti:*

* Psáno v době politického uvolnění za Dubčeka.

Součástí přírody a Božího stvoření je i člověk a my se na něho musíme dívat vždy a za všech okolností jako na součást přírody, jako na přírodní útvar, což je jen duální výraz pro výraz „Boží stvoření“. Tedy také všechno to, co člověk dělá a vytváří, jsou svým způsobem přírodní jevy a část přírody. Proto zde mezi přírodní vědy musíme chtě nechtě zařadit - alespoň pokud jde o nit, kterou sledujeme - vědy společenské. Nikoli ovšem v tom smyslu, v jakém nás tento pojem naučila chápat minulá doba. A tak tedy vlastně i přírodní vědy včetně věd společenských musí být předmětem teologie, protože my všichni jsme dítkami Božími a neuděláme nic bez vůle a vědomí Boha, který je hlavním předmětem teologie.

JE STYČNÁ PLOCHA MEZI TEOLOGIÍ A FYZIKOU?

Obyčejně se tvrdí, že mezi teologií a přírodními vědami není žádná styčná plocha, že jde zkrátka o dvě různé roviny bez společného bodu. Jakmile by se např. dokázala existence Boha přírodovědeckými metodami, stala by se ihned objektem dalšího zkoumání, měření a experimentů, což jinými slovy znamená, že by se Bůh stal poznatelným v prostoru a čase jakožto „obyčejný“ přírodovědecký objekt. Teologie ovšem připisuje Bohu řadu vlastností mimo kategorii prostoru a času, takže ke svému zkoumání přistupuje ze zcela jiného břehu než např. matematika, fyzika či kterákoli jiná přírodní věda. Tato skutečnost vylučuje a priori přírodní vědy z jejich základního podílu na zkoumání Boží existence a vytváří zdání „nesmiřitelnosti“ poznávacích metod obou myšlenkových systémů.

V tomto krátkém pojednání bych chtěl na jednom příkladě ukázat, že tomu tak není. Chtěl bych ukázat, že z poznatků teologických lze odvodit některé základní principy fyzikální.

Základní myšlenkový postup je tento: Připustíme-li fakt, že smyslem našeho života je žít tak, abychom byli spaseni (tedy existuje i „opak spasení“ - věčné zavržení), musíme připustit i existenci „informačního“ systému, v němž zůstává jakoby zakódován - trvale zaznamenán - celý náš život, všechny naše skutky. Hledejme tedy nejprve takový informační systém ve svém okolí, ve světě, v němž žijeme.

Kdyby neexistoval život, řídily by se veškeré přírodní děje určitými zákony, které jsou vědci postupně odkrývány, formulovány a popisovány. Např. ve fyzice existuje především formulace matematická: přírodní zákon je popsán vzorcem, který v podstatě umožňuje vypočítat z toho, co „jest“, to, co „bude“. Jako příklad nám může posloužit vzorec šikmého vrhu nebo třebas vektorově vyjádřené Maxwellovy rovnice. Ze vzorců můžeme pro kterýkoli další časový okamžik vypočítat, kde bude vržené těleso i jak bude vypadat šířící se elektromagnetická vlna.

Každý živý tvor - a zejména člověk - znamená však zásah do tohoto obrazu. Má-li svobodnou vůli (hle, opět teologický pojem), může pozměnit vliv přírodních zákonů a vytvořit výsledek, který by v neživé přírodě nenastal. Může se totiž rozhodnout, jak pokračovat. Pokaždé tak vtiskne do vývoje událostí něco ze svého rozhodnutí. Tím se do minulých událostí dostává nový prvek: „osobnost“ živého tvora.

Z tohoto hlediska není nadále udržitelný obraz, který pomohly vytvořit matematicky formulované přírodní zákony. Podle nich - kdyby nebylo ničeho jiného - budoucnost přechází do minulosti přes rozhraní přítomnosti; obsahují-li vzorce veličinu (čas), lze do nich dosazovat za „t“ i hodnoty záporné a popsat formulí přírodní jev tak, jak přechází z minulosti do budoucnosti. Přítomnost se projevuje jakožto „řez“ mezi minulostí a budoucností. Důsledně uplatňované se toto pojetí projevuje tak, že vše je jakoby již vytvořeno ve vícerozměrném „nadsvětě“, v němž se provádí třírozměrný řez, který se s časem „posouvá“ a odkrývá postupně jednotlivé etapy vývoje. Všechno ve vícerozměrném nadsvětě „bylo“ již předem, přechází to jen z budoucnosti do minulosti. Vícerozměrný obraz zůstává nezměněn, posouval se jen fenomén „řezu“, znázorňující přítomnost.

Nuže, tento obraz se v nové představě stává neudržitelným: „svobodná vůle“ živé bytosti dovede působit, že „budoucnost“ a „minulost“ nejsou totožné: v „minulosti“ je vždy navíc i část „osobnosti“ bytosti, která zasáhla do „dějin“ jevu. Tak obsahuje minulost řadu informací o bytosti, která zasáhla do přírodního dění. Stává se zápisem o každém, kdo vstoupil do dějin světa.

Především je jasné, že tento zápis nemůže být měněn; skutek, který byl jednou vykonán, musí zůstat vykonaným skutkem a žádná z bytostí na něm nesmí ničeho změnit. Kdyby bylo možno „vymazat“ jakýkoli vykonaný skutek, byl by postaven na hlavu systém našeho vykoupení. Vše bude jednou - praví teologie - počítáno k našemu dobru či zavržení. V našem „zápise“ se tedy nic nedá změnit, protože opak by umožňoval zadní vrátka naší odpovědnosti za vykonané činy. „Minulost“ světa je oním velikým magnetofonovým páskem, v němž je zaznamenáno vše, opravdu vše, co se kdy na světě událo. Nalezli jsme tak informační systém, který jsme hledali.

Jeho základní vlastností tedy je - což plyne z teologie - že nijak nelze ničím na světě obsah informací pozměnit. To však má zcela konkrétní a jednoznačný fyzikální důsledek: musí existovat mezní rychlost, s jakou se může šířit ven, co by zapsané informace mohlo pozměnit.

Změnit informace může pouze určitá energie nebo hmota touto energií disponující. Pokusíme se ukázat myšlenkový postup, vedoucí k „teologickému“ důkazu existence mezní rychlosti pohybu hmoty nebo energie.

Předpokládejme opak našeho tvrzení. Nechť tedy mezní rychlost neexistuje, takže lze z jednoho bodu dospět do druhého okamžitě. Lze tedy do dějin světa „promluvit“ na dvou místech současně. Lze i „skočit“ z jednoho místa do druhého v nekonečně krátkém čase. Je možno být současně na dvou místech a podat důkaz své existence i svého vlivu.

Je patrno, že lze být - chceme-li - současně i na libovolném počtu libovolně od sebe vzdálených bodů. Dokonce lze být najednou kdekoli ve vesmíru, a to v nefalšované, hmotné podobě, identické sama v sobě. To tedy znamená, že každá jednotlivá hmotná částice našeho těla může být současně kdekoli, ba dokonce všude ve vesmíru. Dosavadní věda však ničeho o takové formě existence hmoty nezná - právě hmotná částice má vlastnost vytvářet kolem sebe prostorové a časové pole takového charakteru, že lze hovořit o její vzdálenosti od jiných částic v prostoru a čase. To je spor, který vyvrací náš vyslovený předpoklad. Mezní omezená rychlost pohybu hmoty a energie tedy existuje.

Tím ovšem není řečeno, že tato rychlost je pouze jedna. Mohlo by jich být dokonce nekonečně mnoho, např. v případě anizotropního vesmíru. Jejich množina však musí mít konečné suprémum, protože opak by odporoval tvrzení o konečné rychlosti pohybu hmoty a energie. Rovněž není řečeno, že by mezní rychlost hmoty byla stejná jako mezní rychlost energie - tyto diference však musí být z téhož důvodu pouze konečné. Je-li někde v přírodě rychlost šíření něčeho nekonečná, nemůže toto „něco“ ovlivňovat historii událostí, nemůže tedy obsahovat energii.

ÚVAHA I.

Jsou období v lidském životě, ve kterých se člověk zastavuje sám nad sebou a nad světem, který jej obklopuje, a klade si otázku, zda běžný a obecně uznávaný popis světa je tím jedině možným. Je-li člověk přitom alespoň trochu upřímný, musí si odpovědět, že ucelený (či lépe domněle ucelený) soubor, nabízený vědou (zejména přírodní), nemůže uspokojit. Je toho příliš mnoho, co ještě neznáme, sami jsme zažili nejeden „skok“ v dosavadních názorech, které jsme již hodlali uznat téměř za konečné. V takových obdobích lidského života - řekl bych v obdobích přírodovědecké kontemplace - se vtírá představa, že na mnohé je třeba se dívat jinak: nestačí pouhé záplatování dosavadních názorů.

Pokusím se nyní formulovat několik takových nových myšlenek, majících vztah k nejednomu vědnímu oboru. Týkají se vzájemného vztahu mezi budoucností, přítomností a minulostí.

Dosavadní fyzika byla nakloněna chápat vztah mezi budoucností a minulostí jakožto změnu pouhého znaménka u plynoucího času „t“. Něco se děje podle nějakého přírodního zákona. Dovedu-li tento zákon formulovat, představuje kauzální závislost několika veličin, přičemž dokáži-li stanovit úplnou soustavu počátečních podmínek, popisuje zákon celkem jednoznačně od „budoucnosti“ do „minulosti“. Nedovedu-li tento zákon formulovat dostatečně přesně, objeví se ovšem i prvky nekauzální; i pak však bude tento zákon popisovat celkem přesně určitou závislost mezi budoucností a minulostí, do které jeho prostřednictvím budoucnost přejde.

Chtěl bych především ukázat, že takto relaci mezi budoucností a minulostí chápat nelze, že budoucnost nelze chápat nikdy jakožto předobraz minulosti, ani minulost jako obraz budoucnosti. Přítomnost by v této představě znamenala jakýsi „most“ mezi budoucností a minulostí. Myslím, že tak tomu zdaleka není a že nelze vůbec chápat budoucnost jako množinu událostí a vztahů, které jednou nastanou v pomíjivé přítomnosti a skončí v příslušné minulosti.

Základní představa, která se mi zdá zcela nová, avšak zcela doložená veškerou naší zkušeností, se týká budoucnosti. Budeme ji chápat jako souhrn jevů, událostí a vztahů, které by potenciálně vůbec kdy mohly nastat. Pod pojmem „budoucnost“ zahrneme tedy nejen to, co se jednou stane, ale i to, co by se jednou státi mohlo, třebaže se to z nejrůznějších příčin třebas vůbec nestane. Přítomnost budeme chápat jako přechod z neuspořádané množiny událostí v budoucnosti k uspořádané množině událostí v minulosti. Je totiž parmo, že přes přítomnost dochází k jakémusi výběru ze všech možností umístěných v budoucnosti, k docela konkrétnímu výběru, který jakmile je proveden, přechází nezměnitelně do minulosti. Připomíná to matematické uspořádání množiny před tím neuspořádané.

Jakmile je toto uspořádání, tento výběr možností proveden, nedá se s ním již nikdy nic dělat. Událost zapsaná v minulosti je událost, kterou již nikdo a nic nezmění a nevymaže. Jediné, co s ní je ještě možno dělat, je přidávat k ní do minulosti další události. Je to, jako bych stále učesával novou a novou rozcuchanou část budoucnosti. Jakmile něco učešu, už se to nedá změnit - mohu pouze přidávat další učesané úseky. Zejména od toho nemohu nic ubrat, ale ani bezprostředně přidat, nemohu to nijak bezprostředně ovlivnit, nemohu s tím udělat již vůbec nic. Zde je onen kardinální rozdíl od množiny událostí v budoucnosti, protože tyto události mohu vybírat, mohu je ovlivňovat, mohu prostě volit způsob uspořádání. Jakmile se pro něco konkrétního rozhodnu, vzniká přítomnost jakožto způsob realizace toho rozhodnutí. Výsledek je nesmazatelně zapsán v množině minulosti.

Je zřejmé, že pouze přítomnost má schopnost být popisována ve hmotě, prostoru a čase... Naproti tomu minulost ani budoucnost nemají apriorní hmotné a energetické atributy. Budoucnost je rovna možnosti, přítomnost charakterizuje akt vlastního rozhodování, minulost je zápis o tomto rozhodnutí. Tento zápis však nemůžeme ovlivnit ani v nejmenším. Je pravda, že minulost může zdánlivě komunikovat s přítomností - mohu si např. přehrát záznam na magnetofonovém pásku nebo prohlédnout fotografii, ale to je jen stopa, kterou zanechal v přítomnosti onen akt, který mění budoucnost v minulost. Tuto stopu mohu pokládat nejvýše za důkaz, že to neb ono je nezměnitelně umístěno v minulosti, nikoli však za komunikaci minulosti s přítomností.

Všimněme si, že zvláštní aktivní role je v té představě přisuzována živé hmotě. Jedině život má onu kouzelnou moc vybírat prvky z množiny budoucnosti a uspořádat je nějak, aby se staly inventářem množiny minulosti. Samotné přírodní zákony, např. fyzikální, taky představují určitý výběr prvků z množiny budoucnosti a jejich uspořádání, dá se však i v tomto případě připustit určitou „Vůli“, podle které toto uspořádání nastává, nebo určitou „Myšlenku“, podle které se zmíněné uspořádání realizuje. Proto nesmíme vedle prvků přírodovědeckých opominout ani prvky teologické anebo volní: ať chceme nebo nechceme, i my sami jsme pevně a nesmazatelně zaznamenáni v minulosti.

Pokusím se nyní vše, co jsem právě řekl, nějak formulovat matematicky. Budiž dána množina předmětů „a“ a jejich všech možných vztahů „v“. Označíme-li vztah dvou předmětů a₁; a₂ symbolem a₁ v a₂, představuje tento symbol nějakou událost „u“:

Může ovšem být i „u“ rovno nule (vztah neprodukuje žádnou událost) a nemusí obecně platit, že

Přitom „v“ může, ale ani nemusí znamenat nějaký přírodní (i společenský) zákon. Je to jen jakýsi logický operátor nad prvky a₁ , a₂..

Budiž dána množina všech možných prvků „a“ a množina všech operátorů „v“. Množinu všech možných událostí

nazveme budoucností.

Množina realizovaných událostí „u“ je minulost. Přechod od libovolného „u“ ke konkrétnímu „u“ je přítomnost.

Příklad: Nechť a₁ znamená určitý konkrétní strom a a₂ mne. Mohu mít k onomu stromu libovolně mnoho vztahů: mohu si pod něj lehnout, mohu jej porazit, nemusím se k němu vůbec nikdy dostat - toto vše je představováno symbolem a₁ v a₂. Nakonec se stane, že si pod tento strom skutečně lehnu. Jakmile to učiním, aktem vůle jsem provedl výběr zcela určitého „v“ a tím i události /u, která v témže okamžiku nezměnitelně přechází z budoucnosti do minulosti.

Jest především zřejmé, že množina všech /u je podmnožinou všech „u“:

{/u} = {u}

Na druhé straně ovšem obsahuje množina {/u} něco, co množina {u} prozradit nemohla: informaci o mně samém, který jsem provedl své konkrétní rozhodnutí.

Prozatím se zastavme a upozorněme na jeden aspekt teologický: člověk má určitou svobodu rozhodování, má svou svobodnou vůli, dokud ovšem ještě žije. Tato vůle se projevuje v jeho uspořádávání budoucnosti. Stále si vybírá něco z množiny události „u“ a přetváří to v minulost, na jejímž dalším ovlivňování nemá a nikdy nemůže mít podíl. Jeho „osobní“ množina {/u} je zprávou, kterou po sobě zanechává. Pak náhle přijde smrt, která mu odejme jeho svobodnou vůli - tím je jeho osobní množina {/u} definitivně uzavřena v minulosti: lze k ní jistě přidávat další události, nelze však ji za žádných okolností změnit. Je v minulosti zaznamenána lépe než na nejlepším magnetofonovém pásku. To je v plné shodě s představou, kterou nám dává bible, s představou, že podle skutků našich souzeni budeme.

Již z okolností, že nemůžeme žádnou hmotou ani žádnou energií působit na jednou vytvořenou množinu {/u} vyplývá, že tato množina nemá povahu hmotného a energetického světa. Rovněž však nemůžeme nijak působit na budoucnost, protože sama od sebe obsahuje všechny myslitelné možnosti, k nimž tedy nelze nic přidat a z nichž nelze nic ani ubrat. Jediné, co má hmotnou povahu, je přítomnost. Ta je stálá a zahrnuje veškerý skutečně existující a dějící se vesmír. Budoucnost je archiv, z něhož přítomnost vybírá určitá inventární čísla, a souhrn těchto vybraných čísel tvoří nezměnitelnou minulost. My sami jsme v této minulosti obsaženi nejen jako určitá archivní čísla, ale zejména jako aktivní vybíratelé a třiditelé oněch archivních čísel, která jsme sami svou svobodnou vůlí z budoucnosti vybírali.

Prozatím nevíme, jak veliký je obsah budoucnosti, ba o samotné její konečnosti nebo nekonečnosti můžeme říci jen to, že obojí situace je v budoucnosti zahrnuta. Nevíme, která situace bude vybrána, protože ještě neznáme zákony, podle nichž výběr nastává. Musíme se uspokojit tím, že „stop-signál“ v množině budoucnosti obsažen je a že - bude-li vybrán, znamená konec hry, po němž již nebude přítomnosti v našem slova smyslu, protože již nebude z čeho vybírat. Tvrzení, že svět je věčný, se zde neukazuje dostatečně pevné, protože sám pojem věčnosti potřebuje nutně i pojem časové konečnosti, čímž je již dána možnost této konečnosti v množině {u}.

ÚVAHA II.

Je hrozné zestárnout a být sám, nikoho tu nemít. Bude to stále horší, protože starých lidí bude přibývat. Zatím. Bude však také přibývat lidí bez vazeb mezi sebou. Umíme toho stále více, ale jen proto, že toho taky stále víc potřebujeme a taky že za to stále víc platíme. Stáváme se mnohem více spoutanými, ale rodí se nás víc a déle tu zůstáváme. Nelze se zastavit, říci dost, teď zůstaneme několik let v takové situaci, v jaké jsme, vždyť nám toho nechybí mnoho. To prostě nejde již proto, že je nás na světě stále více. Spirála musí jít vzhůru, vazeb bude zase o něco více, budeme zase zranitelnější. A také jakožto jedinci bezmocnější a jako společnost nemorálnější...

Lidstvo se dostalo na podivnou cestu, na které se začíná rýsovat konec. Dokázalo několik tisíciletí celkem klidně žít a nekomplikovat si život zbytečnými problémy. Pak začal technický vývoj a vše začalo letět vzhůru. Geometrická spirála začala svůj smrtonosný tanec. Někde v naší lidské minulosti došlo k nějaké chybě - není právě toto ten rozhodující okamžik?

A tak se odvracíme od duchovních hodnot a zajímáme se spíše o to, jak vydělávat ještě víc, jak se najíst ještě lépe, jak prožít svůj život co nejpříjemněji. Platíme za to duchovním temnem, tloustnoucím břichem a ztrátou nejzákladnějších morálních předsevzetí. A taky tím, že chceme ještě více, toužíme ještě výše a že se ještě více přičiňujeme o to, aby spirála smrti pokračovala ve své nastoupené cestě.

My to snad ještě přežijeme, i když stále více budeme hříčkou nahodilých situací (jako je ta moje nynější). Ale co naše děti a naši vnuci? Až oni budou dospělí, budou možná vzpomínat -právě tak jako my nyní - na období svého dětství jako na poslední období, které bylo ještě relativně „klidné“ a „normální“. Přitom rozpory jejich světa budou ještě větší, rovnováha všeho dění ještě zranitelnější, člověk uprostřed všemocné společnosti ještě bezmocnější, katastrofa ještě bližší. Neboť kdekoli vektor lidského snažení není paralelní k vektoru vývoje přírody, tam nakonec vždycky příroda dokázala uplatnit své právo na obnovení rovnováhy. Donedávna jsem nikdy nebyl ochoten sám sobě připustit, že lidstvo spěje ke katastrofě, před níž není uniknutí, avšak dnes jsem již o tom skálopevně přesvědčen: stali jsme se hříčkou sil, které dnes již nedokážeme ovládnout, a sami nad sebou jsme podepsali rozsudek smrti, z něhož není odvolání...

VĚDA A VÍRA

These:

1. Žijeme ve světě, v němž zdánlivě vzrůstá protiklad vědy a víry. Lidé křesťansky smýšlející jsou v menšině. Byly ovšem doby, kdy mystika vedla před „hmotařstvím“, dnes je druhý extrém - zásluhou vědy a techniky. Člověk se tak obklopuje hmotou, až se stal rovněž jen kusem hmoty.

2. Odtud sice pokrok vědy, ale úpadek morálky. Důkazy, kamkoli se podíváme. Morálka pokulhává za vědeckým pokrokem, což je důsledek odklonu od náboženských hodnot. Je to na Východě i na Západě.

3. Může moderní věda něco říci teologii? Otázky prostoru a času - tok času a relativita - zákon o zachování a stvoření. Stvoření mimo prostor a čas.... Bůh je nad hmotou, ale i nad prostorem a časem. Věda se zabývá událostmi v prostoru a čase. Proto vědecký a náboženský názor mají zcela jiné oblasti aplikací, ale nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Pojetí vědy jako hledání stop Božího tvoření, které je i nyní patrné.

4. Vesmír kolem nás - makro i mikro. Vývojový aspekt fyziky - vývoj hmotných částí, ale snad i přírodních zákonů. Hmota a antihmota? Jsou patrny stopy Boží ve fyzice?

5. Otázky vhodné interpretace fyzikálního dění v různých soustavách. Kde je gravitační zákon nahrazen zcela jiným pravidlem? Je náš nynější pohled na svět jediný? Topologická fyzika.

6. Bůh je mimo prostor a čas, nemůže být předmětem zkoumání klasické vědy. Jeho stopy jsou i v prostoru a čase, věda je může hledat. Závěr bodu 3 má obecnější platnost, než se snad zdá. Svou platnost má nejen vědecký, ale i náboženský pohled na svět. Vesmír dostává i svou duchovní stránku - export ducha do kosmu. Poznávat Boha je dar a milost, věda jen může odkrýt „možnosti“ Boží existence. Vše je asi úplně jinak, ale oba dnešní přístupy k věci jsou nejen možné, ale i nutné. Mezi přírodní zákony patří zákon o rovnováze - ovšem i o rovnováze duchovna a hmotna. Jinak vzniknou problémy, typicky narůstající právě v dnešní extrémní době.

MOJE KŘÍŽOVÁ CESTA

Je nutno čas od času se zastavit a ohlédnout oběma směry: zpět na vše, co minulo, a dopředu na to, co přijde. Snad nejvhodnější příležitostí k tomu je křížová cesta - ona původně františkánská pobožnost, tak přiléhající k lidskému životu.

Svět je nemocný.

Původní kristocentrismus nahradil homocentrismem.

Pobožnost křížové cesty napravuje vnitřně tuto křivdu a vrací Krista tam, kam náleží - a samozřejmě i člověku vymezuje místo, které mu přísluší a které je sice méně pyšné než ono, které vymezuje člověku nevěřící věda, avšak nikoli neradostné, ba naopak: vždyť právě Kristovými zásluhami je posvěceno místo člověka v božském Stvoření.

Uvedu v této meditaci křížové cesty slova, která jsou výkřikem jedné duše, duchovně tolik hladovějící a trpící, protože je nucena žít ve světě, v němž je tak žalostně málo lásky a milosrdenství.

Úvodní modlitba

Pane Bože,

dovol nyní, abych započal svou pobožnost křížové cesty! Tolik je třeba myslit na onu první cestu křížovou, kterou tvůj milý Syn byl nucen podstoupit, aby nás vykoupil...

Dej, abych měl z této pobožnosti všechny milosti, které v tomto případě poskytuješ; ať ji konám pro tvou větší čest a slávu a pro vyprošení odpustků všem mým drahým v rodině, kteří zemřeli a jsou odkázáni na tvé milosrdenství.

Zejména vzpomeň na mého tatínka, kterému musím tolik dobrého oplácet, a z živých uděl svoje milosti zejména mé drahé mamince, kterou ještě tolik, ach tolik potřebuji! Ať ještě dlouho osvěcuje náš rodinný život, ať je ten život bez nešvarů a vždy k duchovnímu užitku nás všech.

Nezapomeň ani na to, že náš národ tě kdysi tolik uctíval a ještě dnes, třebaže je to těžké, mnohde tvoje jméno oslavuje!

I. Pán Ježíš k smrti odsouzen

Pane Ježíši Kriste, ač nevinný a konající lidstvu jen dobro, byls souzen.

K smrti odsouzen.

Jak ti asi bylo, milovaný Ježíši můj? A přesto jsi ani nehlesl, když vyřkli nad tebou ortel smrti.

I já jsem odsouzen k smrti; tím, že jsem přišel na tento svět, jsem si současně vysloužil smrt, které neuniknu. Ze všech tvorů žijících na Zemi je člověk asi jediný, který ví, že zemře. Přesto však tolik lpí na svém životě. Přes všechnu svou snahu smrti neunikne.

Svět je den ze dne krásnější, ale naše právo v něm pobývat je den ze dne menší a menší.

Jak bezútěšný obraz by to byl, kdyby nebylo tvé křížové cesty! Dnes vím, že tvá křížová cesta smrtí neskončila, že má své pokračování! Půjdu-li po ní také, mám záruku, že ani pro mne život smrtí neskončí, ale pouze se kvalitativně změní.

Ovšem půjdu-li po ní také!

Ať je tedy tvoje křížová cesta vzorem, kterému se chci svým vlastním životem co nejvíce přiblížit! Dej, abych tě stále, po celý svůj život, mohl následovat a nezapomeň na mne v den poslední.

II. Pán Ježíš bere kříž na svá ramena

Již bereš, milý Ježíši, svůj kříž na svá ramena! Znamení potupy pro ty, kteří tě neznají, avšak znamení spásy pro ty, kteří věřili až do konce a nakonec pochopili, co pro ně tvá křížová cesta znamenala.

Jak byl asi ten kříž těžký! Jak nesnadno jsi jej mohl nést ty, tolik zbědovaný, zkrvavený a poplivaný! A přesto jej bereš a vlečeš se s ním tou poslední cestou člověka na zemi.

Také já tě chci následovat a - pokud je to možno - se ti co nejvíce přiblížit na této cestě pozemského utrpení. Můj kříž je, pravda, mnohem menší, než byl ten tvůj, a ještě jej nesu nerad. V takovém okamžiku zapomínám, že jen tehdy dojdu svého cíle, projdu-li celou cestu, jež k tomu cíli vede.

Dej, Pane Bože, abych to měl vždy na zřeteli, chci-li sejít z cesty mého osobního kříže. Ať ten můj kříž přitisknu ke své hrudi právě tak, jako jsi to učinil ty! Neboť jen tehdy tě mohu následovat na křížové cestě, vezmu-li i svůj kříž na svoje ramena.

III. Pán Ježíš padá pod křížem poprvé

Ten kříž byl tak těžký, žes pod ním klesl, Ježíši Kriste. Byl těžký našimi vinami, byl těžký i mými vinami.

Místo, abych ti tvůj kříž pomohl nést a nadlehčoval jej bohumilým životem, způsobil jsem svými těžkými hříchy pravý opak: přitížil jsem Ti, takže klesáš s němou výčitkou v očích...

Ale zvedáš se a vlečeš se dále, jako bys mi chtěl naznačit, že i já na té své křížové cestě musím povstat a kráčet dál.

Avšak povstat, to znamená správně konat pokání, hříchy si zošklivit a přijmout předsevzetí, že se jich do budoucna vyvaruji. Dej mi jen dost síly, abych to mohl úspěšně provést a zcela se zbavit svých hříchů!

IV. Pán Ježíš potkává svou matku

Na své cestě ulicemi Jeruzaléma ses přiblížil skupince, doprovázející tě zpovzdálí. V ní byla i tvoje milovaná matka, Panna Maria.

V té době ještě neznala dosah křížové cesty a tím více trpěla představou, že právě ty, její Syn, který přece konal lidem dobro, táhneš s sebou nástroj své smrti jako buřič a zločinec...

I já vlastně působím tu bolest, když se dopouštím hříchů, které jsi svou krví spěchal smýt...

Na této křížové cestě mám také já svou maminku, s níž se doposud na tomto světě potkávám. I já jí působím řadu bolestí tím, že nežiji tak, jak by si to představovala a jak mne to učila.

Jak i mne to bolí, když ji vidím trpět a plakat... Avšak jdu svou křížovou cestou a nechci se od ní odchýlit; vím, že potom tvou nesmrtelnou zásluhou i konec bude stejný, a tys přece svou milovanou matku vzal k sobě na nebesa. Tak i já jsem přesvědčen, že - půjdu-li neochvějně za tebou - setkám se se svou milovanou maminkou a všemi členy své rodiny u tebe na věčnosti.

Abych toho však dosáhl, musím již zde na zemi žít podle tvých přikázání. Jsou to přikázání lásky, a proto dej, abych i ten svůj malinký uzlíček masa opatroval jako oko v hlavě a bděl nad jeho zdravím tělesným a hlavně duševním. Pomáhej mi v tom, ukřižovaný Ježíši můj, a dej i mé mamince, jakož i všem členům mé rodiny, dlouhé zdraví a zejména milost posvěcující.

V. Šimon Cyrénský pomáhá nést kříž

Již jsi zemdlený od těžké váhy kříže a nikdo se nevyskytl, kdo by ti pomohl nést jeho váhu dobrovolně. Museli k tomu přinutit cizího člověka! Ten jen nerad vzal část kříže na svá ramena...

Břemeno kříže bylo tak těžké i mou vinou, a přece mnohdy ani já ti je nenadlehčuji. Kolika svým drobným křížům se bráním, když je na mne sesíláš! Brojím proti nim a odmítám je. Teprve když není jiná možnost, musím je snášet. Ale jak nerad a neochotně! To je potom špatná služba tobě, ukřižovaný Ježíši můj! O kolik milostí se tím připravuji a jak se ti na své křížové cestě vzdaluji...

Budu ti však blízký jen tehdy, povleču-li svůj kříž mlčky dále i tehdy, není-li na světě nikdo, kdo mi jej pomůže táhnout, anebo najdou-li se jen Šimonové, kteří tak učiní pouze z přinucení.

Dej mi proto, abych přijímal každý kříž z tvých rukou ochotně, v odevzdání do tvých rukou zcela dobrovolně, protože v tom tkví ono zastavení mé vlastní křížové cesty. Ať jsem loutkou v tvých rukou, vždy poslušnou tvé nejsvětější vůle.

Ať vždy snáším i to smutné, co na mne sesíláš, protože bez osobního kříže by to nebyla ani moje křížová cesta se svým radostným zakončením. Dej, abych ti sloužil vždy tak, jak to žádá tvá vůle: abych vždy dodržoval tvá přikázání a žil jako pravý křesťan. Ať každý osobní kříž pokládám za zkoušku, kterou na mne sesíláš, a za malou část toho tvého kříže, který následuji!

VI. Veronika podává Pánu Ježíši roušku

Byls již zpocen a zakrvácený, žes ani na cestu neviděl... A tu se z hloučku věrných oddělila další dobrá duše: Veronika. Podává ti svoji roušku a koná tím skutek milosrdenství. Ty ses jí odvděčil zvláštním skutkem: dals jí obraz svého obličeje...

Také já bych ti rád něco dal za to, že tolik pro mne trpíš... Jenže nic nemám, co je mého, vždyť všechno, co mám, je tvoje. Jen jedno jediné mám a to ještě pouze s tvou milostí: svou duši, kterou jsi mi svěřil k opatrování. Jako sluha z tvého podobenství přicházím k tobě nesměle a ukazuji ti to málo, ach tak maličko, co jsem zatím vyzískal - a to ti obětuji.

Vezmi si mou duši, ukřižovaný Spasiteli, a vtiskni do ní obraz svého utrápeného, zkrvaveného, zbičovaného a trním korunovaného obličeje, abych vždy před sebou tento obraz viděl a aby mi z duše již nikdy nevymizel - zejména tehdy ne, bude-li na mne doléhat zlé pokušení.

Ať si stále v četných křížových cestách připomínám to tvoje utrpení, abych na ně nikdy nezapomněl a choval se podle toho vždy jako vzorný křesťan!

Dej tu milost všem lidem okolo mne, zejména těm mým nejbližším: ať žijeme jako opravdu křesťanská rodina, dávající dobrý příklad svému okolí! Ať tu fotografii tvého obličeje předáváme dále, aby mohla konat dílo spásy v našem temném století. Ať žádná tma a žádné dílo nepřítele nám nikdy ten obraz nevymaže z duše. To nám bude i zárukou, že na nás nezapomeneš v den poslední.

VII. Pán Ježíš podruhé klesá pod křížem

Podruhé klesáš, utrápený Ježíši můj, protože váha kříže je větší než tvoje lidské tělesné síly.

Jsou to i moje hříchy, které tě k zemi srážejí! Zejména jsou to ony hříchy, které se u nás stále opakují...

Po prvním tvém pádu jsem učinil předsevzetí, že již nebudu hřešit, abych ti nepřitěžoval. Avšak vůle lidská je tolik slabá! Znovu jsem hřešil a znovu padám pod svým osobním křížem! Avšak tys znovu sebral své síly a povstal jsi se svým strašným břemenem... Chci-li tě následovat, musím i já znovu povstat a vléci se životem dále. Svým povstáním jsi umožnil i moje polepšení. Dal jsi najevo, že dovedeš zapomenout na moje hříchy, budu-li tě jen chtít následovat, tj. budu-li jich litovat a žádat jejich odpuštění.

Dej mým očím dost slz, abych mohl oplakávat vše, čím jsem tě dosud urazil. Dej mi dostatek pocitu ošklivosti nad hříchy, abych se k nim již nikdy nevracel. Jen tak mohu opět povstat natolik, abych mohl jít dále a přitom zůstat na cestě křížové, na níž jedině je záruka mého vykoupení.

VIII. Pán Ježíš těší jeruzalémské ženy

Stála tam stranou skupina žen a bolestně oplakávala tvé utrpení. Avšak ty, ač tolik zmučený a zesláblý, jsi měl ještě dosti síly k tomu, abys je potěšil. Nad sebou mají plakat a nad svými syny...

Ale to jsme přece i my, ti jejich synové!

Kolik z nás tě opustilo a zavrhlo jak ze svého života, tak i ze svého okolí. Jak je to opovrženíhodné a zlé! Ano, nad sebou je nutno plakat, nad námi všemi, protože každý z nás toho tolik dělá proti tvé nejsvětější vůli. Nezatracuj nás, jako jsi nezatratil Ninive, dokud v něm žili spravedliví. My přece chceme žít podle tvých přikázání, my se chceme k tobě hlásit i tehdy, kdyby celý svět tě opustil...

Odpusť nám tedy a dej, abychom znovu vyznávali tvoje učení, a nejen je vyznávali, ale i podle něho žili. Dej nám k tomu ze své křížové cesty svoje požehnání...

IX. Pán Ježíš padá pod křížem potřetí

Kalvárie, to místo potupy a vítězství, je již v dohledu, když klesáš pod křížem potřetí, můj milý Ježíši Kriste! Avšak zatínáš zuby, sbíráš zbytek svých sil a znovu povstáváš, abys došel až na vrchol ponížení...

Také já jednou před svou životní Kalvárií klesnu naposled. Povstanu?

Nestane-li se tak, svou křížovou cestu nedokončím a ty mi na věky unikneš. Vzpomeň si na mne při mém pádu posledním a nedopusť, abych svou křížovou cestu nedokončil.

Dej mi milost vždy a za všech okolností tak žít a jednat, jako by moje Kalvárie byla již v těsné blízkosti. Vždyť jak poznám, který můj hřích bude tím posledním? Není lepší již nikdy nehřešit a po provedeném pokání pokračovat ve své cestě křížové až na Kalvárii? Dej mi k tomu, Pane Bože, svou milost a sílu a vytrvání v dobrém!

X. Pán Ježíš zbavován svých rouch

Již jsme na místě popravčím a z tebe strhávají roucho zkrvavělé a spolu s ním i strupy z ran, které ti předtím uštědřili...

Jak tě to asi bolelo, ztrápený Ježíši můj! Ještě více Tě však možná bolelo, když jsi viděl tu horu hříchů, kterou jsi vykoupil marně, protože mnozí lidé prý nepotřebují tvého vykoupení.

Také já se blížím místu své smrti a jsem již tomu místu nedaleko. Již mi příroda bere poznenáhlu vše to, co mi pro pozemský život udělila. Můj zrak slábne, tělo již ztrácí svoje schopnosti, zdraví se zhoršuje.

Ztrácím po částech všechno to, nač jsem snad byl kdysi tolik pyšný a hrdý. To vidím, dívám-li se do své minulosti.

Dívám-li se do své budoucnosti, vidím ještě více: nakonec budu zbaven všeho, opravdu všeho pozemského a odejdu z tohoto světa zcela sám, zcela holý. Nebudu-li mít alespoň trochu dobrých skutků, budu podoben sluhovi tvého podobenství, který nevyzískal zcela nic z hřiven jemu svěřených.

Dej proto, abych využil zbytku svého života k tomu, abych oslavoval tvé jméno a vytěžil alespoň trochu toho, co jediné se bude měřit, až přijde den hodnocení.

A ať všechno to, co již nyní odevzdávám, protože to je tělesné a pomíjející, odevzdávám s takovou odevzdaností do vůle tvého Otce, jako jsi to dělal ty, když ti brali i to poslední, co jsi na tomto světě ještě měl.

Odevzdávám ti to dobrovolně jako oběť, kterou laskavě přijmi, aby sis na ni vzpomněl, až nadejde den poslední.

XI. Pán Ježíš přibíjen na kříž

Již tě přibíjejí.

Napřed jednu ruku, potom druhou, pak obě nohy najednou, a ani tvoje srdce nenechali na pokoji a prokláli je kopím, aby ukázali svoje opovržení. To ještě nevěděli, že právě tím dali vy-téci tvé nejsvětější krvi, která omyla svět z jeho hříchů...

Tys přitom mlčel.

Přemohl jsi bolest tělesnou a viděl před očima bolest jinou, mnohokrát větší - bolest duševní. Nikdo nikdy nevyjádří slovy, jaká to byla bolest...

Jak ti musíme být vděční, že náležíme k tomu pokolení, které jsi vykoupil! Avšak, žel, jak málo si toho často vážíme. Kolik je lidí, kteří nad tvým utrpením mávnou rukou a dělají si z něho dokonce posměšky! Kolik je takových, kteří tě zavrhli ze svých srdcí a potom i ze svého okolí, ba kteří proti tobě bojují! To vše jsi viděl a odtud pramenila další bolest, mísící se s bolestí z tvých nejsvětějších ran...

Dej, prosím, aby toto tvoje utrpení nebylo - pokud jde o mne a moje nejdražší, ať ještě živé či již zesnulé - zbytečné.

Dej mi také trochu ochutnat bolesti, protože bez ní zřejmě každá křížová cesta bude neúplná! Dej mi však také milost k tomu, abych vše dokázal překonat a jen za tebou pokračovat, Ježíši Kriste na kříž přibíjený.

XII. Pán Ježíš na kříži umírá

Jen ještě několik posledních slov a tvé utrpení je navždy skončeno.

Vracíš se ke svému Otci, od něhož jsi vyšel, abys zakrátko vyslal spolu s ním na svět Ducha svatého, který obmyje svět nikoli krví, nýbrž myšlenkou.

Končí Starý zákon a začíná Nový.

Na tomto rozhraní stojí kříž se svým bolestným nákladem: jak se snažíš ještě na kříži obejmout svět, jenž tě ukřižoval, a políbit i žoldnéře, kteří ti ani vody nepodali!

Jak se snažíš od těch dob neustále působit i na ty, kteří by tě, kdyby bylo možno, znovu ukřižovali, ba snad ještě horším způsobem než tehdy na Kalvárii! Jen člověk sám působí, že se vždy lidstvo dělí a bude rozdělovat na ony dvě skupiny, které vidíme i na Kalvárii: na jednu malou, bolestnou, a na druhou větší, radující se z tvého utrpení a konce.

V tom záleží naše křížová cesta, že i dnes nalezneme tyto dvě skupiny, seskupené kolem tvého utrpení. Dej, ukřižovaný Ježíši můj, abych vždy byl v té skupině, která šla životní cestou křížovou s plným pochopením smyslu tvého utrpení. Vždyť bez tvé smrti by nebylo ani tvého, ani našeho zmrtvýchvstání, a v tom je ten nejvlastnější, vnitřní smysl tvé skutečné i té naší osobní životní křížové cesty.

XIII. Ježíš položen do klína své matky

Již zase ležíš v klíně té, která tě zrodila a vychovala. Ještě stále neví ta, které div nepuklo srdce bolestí, co se stane o dva dny později. Jen vzpomíná na doby, kdy tě také měla na svém klíně, avšak malého, veselého a usměvavého. Tehdy si ještě nepomyslila na to, že přijde tak bolestný okamžik, že již ani slzu bolesti nevypláče ze svých očí...

Avšak tys nenechal svoji matičku dlouho se trápit; jen dva dny, pouhé dva dny a matička pozná tvoje oslavení.

Ať i ta moje pozemská mamička se nikdy netrápí dlouho nad tím, co špatného jí připravím. Ať ta Matka nebeská se u svého Syna přimluví, aby i ona došla jednou shledání s Ježíšem tam, kde již žádná bolest nenastává! Ať pro ten okamžik nasbírá svým životem pozemským mnoho milosti, ale ať se i já vždy snažím o to, aby jejích bolestí bylo co nejméně!

XIV. Pána Ježíše kladou do hrobu

I ten hrob je cizí, co do něho Ježíše kladou.

Ježíš - člověk odešel a nic tu nezanechal.

Dokonce jeho tělo zapečetili, aby se k němu nikdo nemohl dostat.

Ale tys, Ježíši, přece jen zvítězil, třebaže očekávali, žes ze světa vymazán! Tys zvítězil dokonce ne jednou, ale mnohokrát, protože stále tě někde na světě zlí lidé křižují a do skály zavírají!

I v dnešní době se tak děje, a mnohde by tě i ze srdcí nejraději vyrvali, kdyby mohli - ale i zde vítězíš a budeš stále vítězit.

To je mi i zárukou toho, že zvítězíš i pokud jde o mne a o můj boj proti zlu a že spolu se všemi věrnými dáš i mně zcela dokončit tu započatou cestu křížovou osobním zmrtvýchvstáním a blažeností nebeskou.

Závěr

Končím svou dnešní pobožnost křížové cesty, milovaný Ježíši můj.

Dej, aby byla tobě k oslavě, mně pak a všem, za které jsem se modlil, k odpuštění hříchů a blaženosti nebeské.

Ať stále vidím tvé utrpení a ať stále jasněji vidím a jsem přesvědčen, že pro nikoho není jiná cesta ke spáse, než je osobní cesta křížová.

Ať je mi stále jasnější význam té skutečné cesty křížové před mnoha staletími a ať dovedu poznat význam utrpení a osobního kříže.

Dej mi, Ježíši, stále patřit na tvou zkrvavenou tvář, ale dej mi i milost k tomu, abych tvůj kříž nadlehčoval bohumilým životem a nakonec věčně mohl patřit i na tvou tvář oslavenou!

Amen.

Zápisník

Teprve když člověk zemře, začne mluvit to, co až dosud mlčelo.

Řada lidí má svůj zápisník. Poznamenávají si ledacos: denní příjmy a vydání, cesty autem a spotřebu benzínu, návštěvu biografu nebo divadla a myšlenku, která je zaujala, a mnoho dalších zajímavostí.

I dr. Mrázek měl svůj zápisník. O jeho existenci jsem se dozvěděl až při jedné návštěvě v nemocnici. Požádal mne, abych mu přinesl vodu z místní prodejny Pramenu:

„Na věšáku je můj kabát. Sáhni prosím tě do pravé kapsy, najdeš tam peněženku a zápisník. Vezmi si peníze a ten zápisník mi podej, prosím tě.“

Byl to malý kapesní kalendářík.

Asi jsem se musel tvářit zvědavě, když jsem mu nesl kalendářík k posteli, protože mi řekl:

„Víš, já si dělám poznámky o některých svých duchovních úkonech. Dělám to už léta. Podívej se. Ty můžeš.“

Otevřel jsem kalendářík...

Stránky byly velmi hustě popsány drobounkými písmeny a různými geometrickými obrazci.

V první chvíli se mne zmocnil pocit, že mám v ruce duchovní zápisník Patera Doyle v malém vydání. Ten si vedl evidenci svých duchovních obětí a sebezáporů velmi podrobně.

Rozpačitě jsem prohlížel hustě popsané stránky kalendáříku...

„Tomu vůbec nerozumím!“ - prohlásil jsem. Bratr mi zběžně vysvětlil význam některých písmen. Z toho, co mi svěřil, jsem z poznámek vyčetl, že se denně modlil breviář. A modlil se jej zasvěceně. To vím ze způsobu jeho řeči, jak o této modlitbě mluvil. Znal historii vzniku breviáře, postřehl různé kolektivy autorů, kteří zpracovávali při nové úpravě přímluvy v laudách a nešporách, vychutnával klasickou stavbu latinské věty.

Dále jsem poznal, že se denně aktivně účastnil mše a denně přijímal.

Denně meditoval. Z rozhovoru vím, že měrnou jednotkou jeho meditace nebyly minuty, nýbrž hodina. Někdy i více než hodina.

Denně sledoval svůj duchovní život v jeho růstu i nesnázích, jak o tom svědčí značky, jejichž význam znal jen on sám a kterými patrně vyjadřoval průběh svého každodenního zápolení s tajemstvím Boha ve svém vlastním životě. V nich se zračí jeho každodenní sebereflexe, porážky i vítězství.

Vnucuje se představa starozákonní teofanie v zápase Jakuba s andělem:

„Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“

Protože byl dr. Jiří Mrázek systematik, psal své poznámky s přesností a důsledností sobě vlastní.

Mohla to být přednost, ale mohlo by se to vidět i jako slabůstka: zápisy pro zápisy.

Nemyslím, že to dělal z bezduché mechaničnosti a proto, aby v sobě hledal zalíbení. Jeho vědecká nátura mu prostě nedovolovala, aby dělal něco napůl a bez vyhodnocování. Zvláště poznámky posledního roku ukazují, že prostě zachycoval realitu svého života. Jak život šel.

Nedělal věci proto, aby je mohl zaznamenat. Zaznamenával je - protože je dělal.

Z poznámek zápisníčku jsem dále poznal, že se takřka denně modlil růženec. Někdy i celý, všech patnáct desátků.

Každý pátek rozjímal křížovou cestu, v postní době takřka denně.

Z vědomostí, které měl bratr o duchovním životě, a z přehledu teologie je vidět, že mu četba byla věcí samozřejmou. Četl rychle. Velmi rychle. Snad celé odstavce jedním pohledem. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem mu dal jednou přečíst některé ze svých promluv. Jak rychle je přečetl! Podezíral jsem ho, že to jen tak očima přelétl, ale mýlil jsem se. Hned mi podal zhuštěný obsah a kritickou poznámkou se dotkl právě toho místa, o které šlo.

Byl člověkem velké otevřenosti vůči prostředí a životu vůbec, zvláště vůči přírodě. V zápisníčku jsem našel poznámku, která svědčí o františkánském ladění ducha:

7. 1. 1978 - 9.10 - prvně datel klepal o větev

Je to asi dobře, že mi dr. Mrázek nesvěřil význam značek svého zápisníčku. Své duchovní zápolení s tajemstvím Boha si nechal pro sebe. Jako by tím chtěl říci:

„Máš proroky, tak je poslouchej!“ Nebo by se to dalo vyjádřit v duchu Nového zákona:

„Pán stojí před námi. Musíme za ním. Ale každý po vlastní ose!“

Protože byl výborný profesor a pedagog, mohla by se skutečnost, že si nechal své duchovní tajemství pro sebe, interpretovat i takto:

„Život nesnáší opisování. Já také ne!“

Když jsem se ještě chvíli probíral stránkami jeho zápisníčku, prohodil jsem:

„Tohle nedělají ani někteří kněží. To by měli vidět!“

Chvíli mlčel, jako by váhal. Pak řekl: „Kdybys myslel, že by to mohlo být někomu k duchovnímu užitku, tak mu to řekni.“

Poslední rok života dr. Jiřího Mrázka, jak se zdá, měl charakter exercicií. Na prvních listech kalendáříku si totiž napsal:

DEFORMATA - REFORMARE

REFORMATA - CONFORMARE

CONFORMATA - CONFIRMARE

CONFIRMATA - TRANSFORMARE

Asi skutečně stoupal po těchto čtyřech terasách k Bohu.

Není bez zajímavosti, že již v roce 1977 s překvapující jistotou prohlašoval: „Letos umřu“.

Že se jeho tvrzení nesplnilo, nutno přičíst modlitbám paní Mrázkové. Jistota blízkého konce však v něm od té doby trvala. Proto také asi napsal do záhlaví posledního roku:

„Historie roku 1978“

Ano.

Historie konce života vědce - křesťana.

Ve svém zápisníčku sem tam utrousil stručnou poznámku o tom, co ho zaujalo. Poznámku o datlovi jsem již uvedl. 22. 3. začal jarní osev v T. 28. 3. prvně bez velkého zimníku.

30. 3. zdálo se mi, že jsem zaspal výstupní stanici v P. VIII. 28. 4. už několik dní mám potíže.

1. 5. už přes týden bojuji se zácpou. Nějak záhadně to neslouží. 6. 5. na lékařské prohlídce

11. 5. diagnosa: polyp - anebo Ca ??

12. 5. v nemocnici.

Poznámky o modlitbě breviáře a o užívání ostatních prostředků duchovního života neustávají. Mši sv. sledoval z rozhlasu. 15. 5. budu v nemocnici velmi dlouho...

Den před operací, která byla stanovena na 18. 5., konal bratr svoje denní duchovní penzum jako obvykle. V kalendáříku je však zaznamenáno:

B B B B

To znamená, že se modlil breviář na tři dny dopředu! Tušil, že nebude schopen po operaci persolvovat modlitbu církve. Nechtěl ji vynechat.

Nevím, kdo ze svatých to byl, který, když byl uvržen do temné kobky, se modlil breviář v nepatrném proužku světla, které pronikalo do temnice klíčovou dírkou vězeňského zámku. Také nechtěl ani v takové situaci vynechat modlitbu církve.

Bratr také ne.

Jistě to nebyla skrupulozita, která motivovala jejich jednání.

V den operace si poznamenal:

18. 5. - 8.30 Milý Ježíši, z lásky k Tobě Ti dávám svůj život. Chci snášet vše trpké a bolestné na tomto světě vždy s Tebou. Všechno Ti chci přinést vylepšené životem, až moje pozemská pouť skončí. Hoď dnes odpoledne kostkou mého života.

Ať padne, co padne.

Beru vše, protože Tě miluji, jak jen člověk může nadpřirozeně milovat.

Nezapomeň na ty moje nejmilejší, které Tobě a Tvé matce odevzdávám.

Milovaný Ježíši, z lásky k Tobě Ti dnes obětuji svou smrt či své probuzení.

Děj se především Tvá Vůle.

Ode dne operace žil dr. Jiří Mrázek v liturgickém předstihu tří dnů. Jen když mu bylo velmi špatně, sahal do rezervy a předstih snižoval. První den po operaci se však breviář modlil.

Pak záznamy pokračují:

22. 5. - 13.30 dozvěděl jsem se, že kostka mého života padla na „rakovinný nádor“, spíše větší než menší. Pane Bože, přijímám tento osud bez výhrady, protože vím, že mne neopustíš. 25. 8. ve velesvatyni jsem s Bohem sám, zcela sám. Tlak utrpení, rozvinutý do prostoru lásky, ztrácí na síle. 27. 8. mám pocit, jako by mě všichni opustili...

Ode dne smrti Sv. otce Jana Pavla I. (29. 9. 78) obětoval bratr všechno svoje utrpení za prozřetelnostní volbu nového papeže a za nového Svatého otce samotného.

Denně přijímal s dovolením lékařů návštěvy - a nebylo jich málo. Rozmlouval s nimi, napsal i o návštěvách krátkou meditaci, kterou nazval: Meditace varovná (27. 9. 78).

Přijímal i spolupracovníky, lektoroval ještě některé vědecké práce a poskytoval konzultace.

Po jedné takové konzultaci se mi svěřil:

„Už mě to nebaví. Byl tu včera dr. X. a dr. Y. Konzultovali jsme určitou věc. Připadal už jsem si při tom jako špatně připravený kandidát na státnici. Tak už mi vypadávají odborné termíny z hlavy.“

Na smrtelné posteli ještě natočil s pracovníkem rozhlasu krátkou reportáž pro mladé, která pak byla odvysílána.

Dokonce nadiktoval svému kolegovi, jak má sestavit nekrolog.

Záznamy o modlitbě breviáře a ostatních duchovních úkonech pokračují důsledně a bez výjimky den ze dne dál.

Jen písmo je stále slabší a nečitelnější.

Sil ubývá, ruka vládne perem čím dál méně...

Poslední záznam, z pátku 27. 10. 1978, je už zcela nečitelný...

S velkou námahou jsem rozluštil poslední dvě slova:

...umřu rychle.