Když jsem nedávno oslavil osmdesátiny a odešel jsem na trvalý odpočinek, řekli mí přátelé: „Jsou lidé, kteří odpočinkovat neumějí a na stará kolena se z nich stávají mrzouti a protivové. Sesbírej pro sebe i pro nás pár myšlenek, jak si na ta stará kolena dobře žít.“

A tak jsem poslechl a sesbíral.

L. S.

1. Co je to stáří?

Říkají nám také „důchodci“, ale to není dobré pojmenování. Závěrečná etapa života je přece víc, než braní a utrácení důchodu.

Říkají nám také „senioři“ a dělají pro nás celé pořady v rádiu, v televizi, v časopisech. Tohle jméno zavání po nějakýchsi „seňórech“- a to mi líp zní naše české „dědeček, děda, stařeček a babička, babka, stařenka.

Ostatně nejde o jméno, ale o to, jestli se pan tenaten dokáže zbavit svého panování a stane se milým a milovaným dědečkem, nebo se scvrkne na zapšklého a protivného dědka. Jestli dokážeme zvládnout stáří, vrcholnou životní šanci.

Před časem jsem řekl na sjezdu rodáků:

Náš Pán mně dal dočkat se stáří.

Se slovem stáří se pohotově bratří slovo „moudré“ stáří, zralé stáří. Ale také stáří mrzuté, zlostné, zlé, panovačné, ošklivé.

Jak tedy dozrát k moudrému stáří?

Je tomu už nějakých třicet let, co se mi dostalo poprvé oslovení, které mi vzalo dech: Před křižovatkou jsem se s autem zařadil do špatného pásu a honem jsem se cpal do toho správného. A tu se ke mně přiblížil mládenec na motorce a volá na mne: „Dědo, jak to jezdíš!“ Dědo! Od té doby jsem si na tu představu, že jsem už děda, trochu zvykl, ale žít tenhle, jak se říká „zralý“ věk, to se musím ještě denně, stále učit.

Vy jste už někteří také do toho zralého věku dospěli. A vy mladší se k němu každým dnem blížíte. A tak se pojďme podělit o radosti a strasti lidského stárnutí.

Z těch starostí je nejnepříjemnější ubývání sil. Vše jde už pomalu. A ta stálá hra s brýlemi: na něco potřebuji jedny, něco musím číst bez brýlí, ale na jiné musím nasadit druhé - kde jsem je zase nechal ležet? Je to k smíchu - ale víc pro ty kolem.

A pak to stálé vyptávání: Co povídáte? Nerozumím!

A ten hmat v prstech: co to dá práce, než ráno pozapínám všechny knoflíky u šatů - a můj kněžský talár jich má naschvál odshora až k zemi.

Ještě dobře tomu, kdo si tohle trapné vypočítávání, co už nemůže, přísně zakáže. Dovoleno je stavět si před oči jen to, co JEŠTĚ mohu. Dovoleno je připomínat si všechny dobré stránky zralého věku. A kupodivu, jsou také.

Moc dobrá věc je například to, že u všech neduhů se občas objevují i zlepšení. Nejde to stále jen dolů, občas to jde i k lepšímu.

V tyto dny spím lépe než minulý týden. Loni jsem nedokázal pokleknout, a teď mi to kupodivu zase jde. A tak, když je mi zle, mohu se těšit, že bude zase lépe.

Druhá dobrá stránka zralého věku je uvolnění kleští stálého musu. Když můžeme, rádi děláme, ale když nemůžeme - nic nemusíme, - a nikdo nám to nemůže mít za zlé. Už jsme si své za ta léta života odpracovali.

Třetí dobrou stránkou stáří je, že přináší zmoudření. Udělali jsme mnoho životních zkušeností, za leckterou jsme i mnoho zaplatili, a ty jsou teď naším bohatstvím. Můžeme z něho rozdávat těm, kdo o to stojí.

A tak vidíte, že stáří není jen věk politováníhodný. Je to věk také dobrý. Jen stařeckost je ubohá a politováníhodná.

Ale stařeckost, ta může být vlastností kteréhokoliv věku. Stařecký ubožák je ten, kdo už neumí mít radost ze své práce, jako dítě ze hry. Ubožák je ten, kdo se stane stařeckým mrzoutem, hádavě naježeným proti všemu, co nezná a proti všem, kdo mají jiné názory. Ten kdo je závistivý a nepřející.

Stáří přijde jednou na všechny. Jak se bránit, aby to nebyla tahle ubohá stařeckost, ale zralý a moudrý věk?

Recept je jednoduchý, provedení pracné: Musíš se učit zrale a moudře jednat hned od mládí. Stále, denně se tomu musíš učit. Bez námahy, samy od sebe, přijdou jen ty zlé a ošklivé návyky.

Dobrá. Chci tedy jednat zrale. V čem ta zralost spočívá? Zrale jedná ten, kdo při všem zvažuje hranice svých možností, kdo ty hranice klidně přijme a počítá s nimi. Ten kdo je člověk uvážlivý.

A kdo jedná jako člověk moudrý?

Moudrost, to je víc než vzdělanost. Vzdělanec jen ví mnohé o mnohém. Moudrost je víc než chytrost. Chytrák ví jen to, jak všeho využívat ke svému momentálnímu prospěchu. Moudře jedná ten, kdo se z Ježíšova evangelia stále učí jednat laskavě a vlídně. Moudrý je ten, kdo je laskavý. Moudrý je ten, kdo umí všechny události měřit správnou mírou: krtinec nepovažuje za horu, kvůli chvilkové maličkosti se nerozčílí.

Kdosi to pěkně vyjádřil takto:

Přeji tedy vám všem - a sobě také - to pravé životní dozrávání, které vede k moudré hlavě a zlatému srdci.

2. Co je na stáří pěkného

Mládí je květ života,

stáří je plod života.

Pěkné stáří je tam, kde se starý člověk dětinsky nevzpíná po květech, ale snaží se prodávat zralé plody svého života.

Stýskala si před časem stará paní: „Už mi jde na nervy, jak se v televizi kdejaký herec, i mnohý sympatický, pitvoří v reklamách v nabízení životního štěstí v milionových šancích, když nám to pálí, když nám funguje paměť. A nám to už nepálí, už nám neslouží paměť, už miliony nevyhrajeme. Je ještě něco, nač se my starší můžeme těšit? Nebo nám zbývá, jen nadosmrti mladším závidět?“

Kdepak. I my si můžeme žít bohatě a radostně.

A mnozí z vás, co mě teď čtete, mezi ty bohaté už patříte.

Ony totiž peníze nejsou jediným bohatstvím. Ne že bych proti nim něco měl. Dobrá věc je mít něco víc, nežít z ruky do huby. Ale není to nezbytná podmínka spokojeného stáří.

Myslím to takhle:

Člověk může být bohatý například tím, že má domov. Neříkám byt. Ten je také hodnota, a nemalá. Ale boháč je ten, kdo si v bytě dokázal udělat domov. To je místo, kde lidé jsou na sebe hodní, ohleduplní, kde se mají rádi. Takoví lidé jsou moc bohatí.

Jiný druh bohatství je nebýt sám. Kdo má dobrého přítele, i když s ním nebydlí pohromadě, to je bohatý člověk. A kdo je osamělý, to je hotový žebrák. Ale takovým žebrákem nemusí být nikdo, kdo nechce. Dobré přátele najde každý, kdo se k druhým začne přátelsky chovat.

Znám stařenku, která se, když se její děti rozběhly po světě, spřátelila s chlapečkem od sousedů. Jeho rodiče chodili oba do práce, a byli moc rádi, že synek je ve spolehlivých rukách.

Takových možností, jak dělat druhým radost, jak pomáhat, najdeme kolem sebe pořád dost, když hledíme i na druhé a ne jen na sebe.

Každý z nás může být bohatý i tím, že vidí a cení si to, co má. Až ty umřeš, budou se tví příbuzní možná hádat o tvou starou almárku, buclaté hrníčky, o tvůj kafemlejnek. Proč by ses netěšil z každé své věci i ty, už teď?

Stáří není věk chudobný, věk politováníhodný. To jen stařeckost je ubohá. Ale tahle stařeckost, to může být vlastnost kteréhokoliv věku. Stařecký ubožák je ten, kdo neumí mít radost z toho, co dělá, z toho co má. Který pořád jen závidí.

My si teď už můžeme dovolit to, na co jsme třeba celý život neměli čas: jít na procházku do přírody, jet na dovolenou. My teď už konečně můžeme jít životem s otevřenýma očima, abychom mohli vnímat krásu, kterou kvůli nám Stvořitel tak bohatě obdařil svůj svět.

Krása přírody nám hlásá krásu a moc Stvořitele, je to dopis, který nám napsal Bůh.

Při odpočinku u horského potůčku jsem si připomněl: Otevřenou dlaní můžeš nabírat chladnou tekoucí vodu a osvěžit se. Pěstí to nedokážeš!

Pěstí neuhasíš žízeň, nezískáš bratra - jen volné dlaně jsou otevřené daru milosti! Podaří se nám otevřít ruku zaťatou v hněvu, křečovitě zavřenou v činnosti, ztuhlou při uchvacování?

Žij tak, jako bys měl zítra zemřít a zároveň žij tak, jako bys měl ještě nevyměřený čas. Dá se to dobře sloučit.

Když máš moc naspěch, sedni si a chvilku nedělej nic. A jde to.

Lidé, kteří musí udělat důležité věci, najdou ještě čas pro druhé. Ti však, kteří maří čas zbytečnostmi, nemají čas nikdy.

Když můžeš dávat útěchu, pomoc nebo lásku, odstraň vše, co by ti v tom mohlo bránit a plýtvej časem! „Měl pro mne čas.“ Před Božím trůnem bude sotva moci být vydáno o nás větší svědectví.

Jeden starý muž prohlásil: „Od svých 70. narozenin žiju daleko intenzivněji! Když se tyto mé narozeniny oslavovaly, vůbec jsem nebyl šťastný - připadalo mi to jako loučení se životem. Ale pak náhle, jako by se mi dostalo zjevení. Sedmdesátka! To přece není nic samozřejmého! Každý rok je přece zvláštním darem! A tu jsem začal opravdu žít, všechno vychutnávat. Teď vidím mnohem líp. Dokážu přehlížet leccos, co mě dřív zlobilo. Raduji se z maličkostí. Už se nezlobím pro malichernosti. Leccos se pro mě stalo bezvýznamným. Ale zrovna tak se leccos, o co jsem dříve vůbec nedbal, stalo důležitým: Jsem klidnější. Taky se už neobávám konce. Den ze dne jsem více vyrovnán se svou smrtí. V sedmdesáti jsem vlastně začal teprve pořádně žít!“

Není to krásné? Žít ve stáří intenzivněji, jít konečně do větší hloubky, vidět to, co je v životě to hlavní. Nemluvit pořád jen o tom, co už nemohu, ale uvědomovat si, co ještě mohu - a radovat se z toho.

Z těch vlastností našeho stárnutí je nejnepříjemnější ubývání sil. Vše jde už pomalu.

Den ze dne stárneme a jednoho dne budeme staří docela. Pojďme prosit našeho Pána Ježíše, který byl moudrý už v mládí, abychom my aspoň ve stáří moudrosti dosáhli.

3. Můžeme se ještě změnit?

Ne, že by knížek o stáří a pro staré lidi bylo málo. V knihovně přede mnou jsou jich dva šteláře. Ale zdá se mi, že většinu těch knížek napsali učení páni pro jiné učené pány. Obyčejný starší člověk si v nich moc nepočte.

Ale je mezi nimi i brožurka pražského kněze Aleše Opatrného: „Můžeme se ještě změnit?“ Bez krunýře cizích slov mluví srozumitelně o tom, co je pro nás staré důležité vědět.

Pojďme si pár jeho myšlenek připomenout.

Náš život

Občas si uvědomujeme, jak je to v našem životě čím dál stejnější. Stejné chyby, stejná nemohoucnost vůči nim. Může se ještě v našem chování něco změnit?

Někdo pokrčí rameny a řekne si: „Já už jsem takový, mám takovou povahu.“ Jiný trápí svou nespokojeností sebe i své okolí.

Dokážeme v našich letech ještě něco se sebou dělat? Vždyť už o sobě víme své, známe se dobře.

Ale je tu ještě otázka z druhé strany. Jak známe Boha? Ne jen, co o něm víme z knih, z kázání. Ale lépe: Jak se s ním známe?

Kdo koho vlastně hledá?

Říká se, že člověk hledá Boha, ale bible mluví o tom, jak Bůh hledá člověka.

Bůh si vyvolil Abrahama. Bůh oslovuje a povolává Mojžíše, a jak píše papež, hledání člověka vrcholí vtělením: v Ježíši Bůh přichází v největší možné blízkosti k člověku - bere na sebe lidství, stává se člověkem, aniž přestává být Bohem, aby člověka s konečnou platností „našel“, totiž přijal ho za vlastního.

Toto Boží „hledání člověka“ má pro nás význam přinejmenším ve dvou ohledech. V prvém případě je zdrojem velikého optimismu: jsme-li hledáni samotným Bohem, potom se nemůžeme jen tak „ztratit“, a potom nemůže naše hledání Boha jen ztroskotat na naší neschopnosti.

A dále.

Toto Boží hledání je výrazem neuvěřitelné Boží lásky: Bůh hledá člověka (hříchem ztraceného!) proto, aby ho zachránil - a ne proto aby ho potrestal. Nenechme se mýlit tím, že my bychom možná na Božím místě postupovali jinak. Boží spravedlnost se (naštěstí!) té lidské příliš nepodobá.

Skrze Marii k Ježíšovi

Nebude zde řeč o tom, jak skrze nějakou mariánskou pobožnost, skrze nějakou protekci u Panny Marie budeme přijati Ježíšem, jak to někdy lidová zbožnost chápe.

Bude zde řeč o tom, že následování Ježíše, proměnu našeho života do podoby skutečných učedníků a skutečných dětí Božích, můžeme a máme udělat právě ztotožněním se s Pannou Marií. Proč? Protože Panna Maria jakožto prvá z vykoupených je skutečně jedinečnou Boží cestou k člověku - a jedinečnou lidskou cestou k Bohu.

Romano Guardini říká: „Láska je aktivní péče o růst druhého. A Ježíš na svém životě ukazuje, že láska je absolutní ano vůči Bohu a absolutní ano vůči člověku, tedy bezvýhradné přijetí Boha a bezvýhradné přijetí člověka. Klopotné věty. Ale jistě je nám jasné, že láska není rozplývání se ve sladkých citech. Že to není pocukrovaná opona, kterou pro tuto chvíli zakryjeme něco nepříjemného, nebo se za ni schováme.

V Panně Marii se totiž stýká nebe a země. Boží obdarování (moc Nejvyššího tě zastíní) a lidské uvěření (ať se mi stane podle tvého slova), jak čteme v první kapitole Lukášova evangelia. A právě toto božskolidské setkání ve víře je zdrojem naplnění života. Že jste o tom takhle nepřemýšleli? To je možné. Nezapomeňte, že křesťanství přináší dospělé odpovědi na otázky dospělých lidí. A řada hodných křesťanů zná své křesťanství mnohem více z vyprávění dětského, než z vyprávění pro dospělé, kterým je evangelium a učení církve vůbec. Že je v tom případě víra značně neduživá, je celkem pochopitelné.

Ztracené ovce

„Však on si ho Pán Bůh najde!“ praví rozezlený podvedený „takykřesťan“ a k tomu si možná ještě v duchu pobroukává, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a samozřejmě počítá s tím, že jeho nesemelou.

Ale existuje ještě jedna možnost, o které čteme v evangeliu a tu bych považoval za mnohem lepší: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? A když ji nalezne, vezme ji s radostí na ramena...“ (Lk 15,4-5a). Ruku na srdce - je snadné tomu věřit? Snad kdyby tu ovci Ježíš hledal proto, aby ji potom exemplárně potrestal, to by odpovídalo našim zkušenostem. Anebo - ať si jde, kam chce, ovce hloupá! Ale vložit si ji na ramena a nést ji? To opravdu odporuje našemu rozumu a my sami bychom přece tak nejednali! Jenže evangelium není o tom, co a jak děláme my, a ani o tom, co my bychom vymysleli, evangelium je o tom, co si pro nás „vymyslel“ Bůh. A ten si vymyslel právě tohle. Každý, zejména starý člověk, je tou odřenou a potrhanou ovcí, která mu stojí za to, aby ji vzal na svá ramena. A jsou tu léčivé masti: svátosti. Takže: necháme se najít? Uvěříme to Bohu?

Svátost pokání

Některé křesťany po celý život provází spíš strach z této svátosti nebo to, že jí nikdy neporozuměli. Jinými slovy: jsou křesťané, kteří se zpovídají a doufají, že se přece jen zlepší, ačkoliv pokrok ve svém životě více méně nevidí. Jsou křesťané, kteří mají dojem, že nemohou překonat bariéru, která je od této svátosti odděluje. A konečně jsou křesťané, kteří jsou svým neporozuměním od této svátosti na desetiletí odděleni. Ať už patříme tam nebo onam, je dobré se zeptat sebe samých na dvě věci: jestli jsme se dostali k dospělému chápání této svátosti a jestli víme, co nám už v životě přinesla. Protože svátost smíření je především svátostí určenou dospělým. Jinak řečeno: až ten, kdo má plné vědomí své zodpovědnosti, ten, kdo si je zcela vědom jak svých selhání, tak toho, že je nedokáže odstranit vlastními silami, může docenit, co Boží nabídka vykoupení vlastně znamená. Dítě z toho chápe jen určitou část. To je pro ně jistě užitečné, ale pro život dospělého je to nedostatečné. Tak tedy - pro dospělého nemůže být svátost pokání především „svátostí polepšení(se)“, ani svátostí zahanbujícího stresu, a také nemůže být zkouškou paměti, zda si opravdu na všechny hříchy vzpomeneme. Je to především svátost víry. Víry ve velikou uzdravující Boží moc, se kterou se setkáváme nejrůznějším způsobem. Abychom jí dobře rozuměli a mohli ji s užitkem slavit, potřebujem především vědět, že Ježíš přišel kvůli nám, hříšníkům, že je na naší straně, tedy na straně nás, hříšníků. Ne ovšem proti Bohu Otci, ale proti zlu, které si nás hříchem chce podmanit. A dále máme vědět, že jedním z nejdůležitějších úkolů církve není usvědčování hříšníků, ale služba smíření a odpuštění, tedy pokračování v Ježíšově díle osvobození a záchrany. Kromě této víry potřebuje kajícník už jen dvojí: uznat, že hřích je hříchem a něčím, co má z jeho života zmizet. A rozhodnout se k takové změně v životě, která mu umožní se tomu nebo onomu hříchu vyhnout. Což je ovšem něco jiného než pošetilé sliby typu nebudu hřešit, slibuji, že už nikdy tuto chybu neudělám, a podobně. Je to něco jiného, než vyhýbat se svátosti smíření proto, poněvadž si jsem vědom své slabosti, kterou mám, ale kterou si nijak záměrně nepěstuji.

Za těchto okolností má svátost smíření šanci stát se nástrojem Boží lásky, základem našeho růstu, cestou k zakoušení pravdy, že Bůh je milosrdný.

Pokřtěn, biřmován, sycen

Velká většina katolíků má svátosti křtu a biřmování stále spojeny s minulostí, nejčastěji se svým dětstvím nebo dospíváním. Mají je uloženy s ostatními dokumenty a s životními památkami v jakémsi důležitém šuplíku - a dost. O jejich vlivu na svou vlastní přítomnost jsou většinou pramálo přesvědčeni. A přece - máloco má v lidském životě tak trvalý a hlavně tak zásadní účinek, jako tyto svátosti, uvádějící do křesťanského života, včetně eucharistie. Ta ovšem pro své opakování má přece jen větší šanci být pochopena jako něco, co je důležité pro každodenní život. Nicméně - křest a biřmování působí stále, a to i u těch, kdo z nějakého důvodu (například nový sňatek katolíků po rozvodu) nemohou k eucharistii přistupovat. Jak z nich tedy může žít naše víra a naše každodenní životní praxe? Velmi stručně řečeno - nestačí vědět, že jsme byli pokřtěni a biřmováni, je třeba vědět, co se díky těmto svátostem s námi stalo - a co tedy trvá. Jestliže nás křest připodobňuje Kristu a včleňuje do církve - Kristova těla, potom se to týká nás celých, našich vztahů a celé historie našeho života. Biřmování potom toto včlenění dovršuje a otevírá nám (zcela nezvratně) přístup k potřebnému obdarování Duchem svatým. Obě tyto svátosti nám tedy zaručují, že jsme Boží, a že jsme vybaveni k tomu, abychom Boží věci konali. A to navzdory naší křehkosti, hříšnosti, nedokonalosti, váhavosti, protože prostě Boží dary samotné - kterými křest a biřmování beze sporu jsou - nejsou ani nedokonalé, ani nehotové, ale skvělé a námi nezničitelné!

Nakonec je tu ještě eucharistie. Svátost dnes „populární“, ale tím není řečeno, že dostatečně pochopená. Snad nejvíce lidí chápe, že je to posila sjednocení s Kristem. To je jistě správné. Stojí za to si uvědomit, co všechno eucharistie může a má posilovat: naši ochotu nést obtíže, naši ochotu bližním sloužit a přijímat je, naši jistotu, že nás Bůh miluje - tedy naši víru. Naši víru, že patříme jako živé údy do církve - a že je to velká výhra pro celý náš život.

Co je přede mnou nebo spíš co je za mnou?

S tím si někteří lidé dělají velké starosti - s otázkou co je před nimi. Jiní na to pro jistotu nemyslí, protože se toho v koutku srdce bojí. Pro křesťana jsou ale v jeho budoucnosti důležité dvě věci: vědomí, že celá budoucnost (i jeho) je v podstatě Boží a vědomí, že Bůh sám je konečným cílem celého jeho životního plahočení, hledání a obracení se.

Pro dobře žitou víru je ale důležité dívat se také na to, co je za námi, na minulost. Ne tak, jak to někteří dělají, že totiž znovu přehrabávají kompost své minulosti a opět a opět se ujišťují o tom, že elementy jejich kompostu opravdu nevoní... Minulost našeho života - to nejsou jen naše nezdary a promarněné šance. Minulost našeho života, to jsou také skvělé Boží dary, všechna Boží odpuštění, která nám byla darována, trpělivá a účinná Boží práce s námi. Pokud si toto uvědomíme, máme takřka nekonečnou řadu důvodů k naději a takřka nekonečný seznam věcí, za které můžeme Bohu děkovat a chválit ho. A to si ještě navíc můžeme připomenout mnohé zlé věci, od kterých nás Bůh zřetelně ochránil, zlé cesty, na které nás nenechal v naší hlouposti vejít nebo na nich setrvat, zlé následky našich chyb, které nakonec na nás nedopadly... Je to zpravidla všechno dohromady velké bohatství, které svědčí o Boží lásce, a které může a má posilovat naši víru.

4. Věda a stárnutí

Stáří nemusí být vetché, říkají nám odborníci, ale dá to fušku, udržet si trochu živosti, když už máme prošlou záruční lhůtu. Zabránit stárnutí nelze, ale je možno je zpomalovat.

V prehistorických dobách se stáří nedožíval nikdo. Do 17. stol. překročilo 60 let asi jen l% populace. Očekává se, že se poměr starých do r. 2030 zvýší na 20%. A 70% dnešních lidí se může těšit na život delší než 65 let. 30% na život delší 80 let.

Stárnout není snadné, ale člověk se může v každém věku rozhodnout, jak bude žít, jak si život uspořádá, jak ho změní nebo vylepší.

Gerontologové mluví o třech kategoriích stáří. Ke které skupině byste chtěli patřit?

Úspěšné stáří (25%)

Lidé z této skupiny tvoří elitu mezi starými lidmi. Jsou velmi aktivní, vitální, čilí, zvídaví, otevření novým věcem a dokážou stále experimentovat.

Neúspěšné stáří (10%)

Tito lidé jsou smutní, zmatení, nudí se a neumí se během dne zaměstnat. Mají často špatnou náladu, zlobí se a stále si stěžují.

Očekávané stáří (65%)

Stáří a smrt představuje pro tuto skupinu lidí přirozené vyústění, na které je třeba pasivně čekat. Spokojují se s všedním, jednotvárným životem, nevyhledávají nové zkušenosti a nejsou aktivní, fatalisticky očekávají konec.

A my si musíme opravdu vybrat, které skupině dáme přednost.

Jak rozvíjet zdravou osobnost, radí lékařka M. Dessintová v knize: „Nezačínejte stárnout“ (Portál 1999):

„Chcete-li se rozvíjet jako zdravá osobnost, začněte rozhodnutím, že od této chvíle přestanete myslet na nemoc a stále o ní mluvit. Mluvit jenom o svých chorobách přispívá nejen k tomu, že nemoci trvají déle, ale také k tomu, že se zhoršují a ještě více zakotvují v podvědomí. Vyvarujte se osob, které si stále stěžují, ukazují na svá „bebíčka“, vystavují na odiv jizvy jako trofeje a stále se bojí všeho, co by se jim mohlo přihodit. Jestliže se někdo z vašich blízkých a milovaných lidí octne v tomto bludném kruhu, pokuste se mu pomoci a povzbuďte ho.

Těšte se z toho, že budete zdraví. Nemyslete na nemoc , ale vždycky na zdraví. Postupně se přesvědčujte (jste-li nyní nemocní, pak v přestávkách), že jste ve výborném stavu. Rozšiřujte dobré zprávy. Od nynějška přestaňte spojovat stáří s nemocí, protože když sami sebe přesvědčíte, že vám ubývají síly, ubudou vám! Vzpomeňte si, že mnoho starých lidí odchází ze života, aniž by kdy byli v nemocnici. Učiňte si dobrý názor o sobě a svém těle a ono vám to stonásobně vrátí. Zvláště pevně věřte že vlastní uzdravovací síla je ta nejlepší medicína, která existuje.

Uspořádejte si klidný a vyrovnaný život. Ovládejte záporné síly a pocity jako nenávist, vztek, výčitky, zášť, strach ze života, egoismus a závist. Jinak vám tyto duševní jedy nakonec oslabí imunitní systém a podkopou vaše zdraví.“

Stejně jako úsloví zdravý duch ve zdravém těle platí i zdravé tělo skrze zdravého ducha. Duchovní úsilí je velmi mocným a účinným prostředkem vedoucím k uzdravení, nesmíme však zapomenout na další spojence, jako je správné dýchání, smích, zábava, zpěv, tanec, cvičení, chůze, láska.

Jakmile vás zachvátí nějaká záporná emoce, pochmurné představy nebo zlé myšlenky, zkuste následující:

5. Bůh ti dal tvář, ale usmívat se musíš sám.

„Stáří pro mne není vězení, ale balkón, z něhož vidím dál - jasněji.“ napsala po své osmdesátce spisovatelka M. Kaschnitzová.

Dobře známe chatrnosti našeho stáří, ale přece dobře rozumíme, že naše zmoudření věkem nám pomáhá vidět svět jaksi Božím zrakem a srdcem. Z této smířlivé síly vyrůstá trpělivost s chybami druhých i vlastních - a zvláště cenný klenot stáří - humor.

Paní Kennedyová měla opravdu dostatek důvodů, aby slovo „radost ze života“ škrtla ze svého slovníku: nejstarší syn jí padl za války, zeť také. Další syn, John, prezident USA, byl zavražděn. Zavražděn byl i syn Robert. Jedna dcera přišla o život při leteckém neštěstí. Druhá dcera je už víc než třicet let chorá, nesoběstačná. Další syn byl zapleten do trapných afér, přičemž jeho průvodkyně za podivných okolností utonula. Jeho manželka čas od času propadala alkoholu. Jejich synovi byly amputovány nohy.

A přesto Rose F. Kennedyová - sama v hlubokém stáří - doporučovala duševní činnost, zájem o druhé. Zemřela ve 104 letech.

Když byla kolem stovky, napsala si: „Každý den - se svými dary i se svými nebezpečími - nám přináší radost ze života. Stále ještě každý den vychází slunce, i když ho zakrývají mraky, i když ho zahalí bouřky. Stále v nás ještě tluče živé srdce i když staré tělo cítí potíže. Ještě v nás tluče srdce, které může věřit i doufat i milovat.

Rose F. Kennedyová však také nijak neváhala zdůrazňovat, že právě křesťanská víra jí dodává sílu napsat: „Když se bouře utiší, pták začne zpívat. Proč by se právě tak neměl člověk radovat z každého slunečního paprsku, který mu zůstal? Kéž by lidé byli vděčnější za to, co jim zůstalo, místo aby naříkali nad tím, co nemají!“

V době mého mládí mívala zbožná horlivost často podobu negativní. Dominikán Silvestr Braito, kterého jsme všichni milovali, to bez milosti kritizoval:

„Naše náboženské snažení je často křečovité:

Jsou lidé, kteří neustále přemýšlejí o sobě. Usilovně se snaží něčím „naplnit“ svůj duchovní život, ale mají to všechno nějak zamotané.

Děsí se svých chyb, děsí se Boha, ale přitom si libují v představě své duchovní velikosti a dokonalosti, ke které už už směřují.

Spoléhají se víc na své snažení, než na Boží milosrdenství.

Domnívají se, že každou chvilku musí vzbuzovat dobrý úmysl, cvičit se v přítomnosti Boží, pěstovat ctnosti, stále na sobě něco dělat, celý den křečovitě naplňovat něčím duchovním, místo aby pro ně bylo duchovním životem klidná, prostá, samozřejmá cesta dnešním dnem v Boží lásce.

Příčina jejich neklidu je v tom, že rozdělují svůj život na duchovní a pak ten světský. Neumějí vděčně přijímat přirozené Boží dary, bojí se lásky. Neumějí posvětit práci, vidí v ní jen překážku, že nemohou stále myslet na Boha a věnovat se „duchovnímu“ životu. Domnívají se, že musí svůj život přeplnit všelijakými duchovními prostředky.

Nemusíš tolik přemýšlet, jak stále projevovat Bohu lásku.

Láska k Bohu nezáleží ve vnějších činech, ani v množství skutků, ani ve stálém mluvení o Bohu, ani v mnohomluvném modlení, ale ve snaze využít příležitosti k dobrému.

Příčina křečovitého typu křesťana je v tom, že středem tohoto člověka není Bůh, ale on sám, Boha se spíš bojí, než aby ho miloval. Bojí se smrti, bojí se zatracení. Proto se chce pojistit velkým počtem „zbožných úkonů“. Kdyby víc myslel na Boha a měl o něm křesťanštější smýšlení, věděl by, že Ježíš se jmenuje Spasitel a ne Zatratitel, a nebyl by tak nekřesťansky úzkostlivý o své spasení.

Lékem na křečovitou zbožnost je zjednodušit duchovní život, klidně dělat, co den přinese. Vzít Boží otcovství doopravdy.

Duše horlitelské

Krásná je horlivost o zákon Boží, ale protivná je zvrácená horlivost různých lidí, kteří vytrhnou ze souvislosti církevního učení a života jednu pravdu.

Někdy je potřeba zdůrazňovat některé pravdy - buď že byly zapomenuty, nebo že je v nich odpověď na dobové problémy. Ale ani tehdy nesmíme zapomenout na souvislost s ostatními. Nesmíme vyzvednout jen jednu pravdu, jen tu hlásat a ostatní ignorovat.

Typ pobožnůstkářský a sentimentální

Není omezen jen na ženy, i když tam je nejčastější. Je především u lidí, kde duchovní život není v rovnováze, převažuje cit. Náboženská sentimentalita chce stále cítit a okoušet sladkosti a útěchu Boží.

City nám pomáhají lidsky se přibližovat a vyjádřit to pro nás hodně hmatatelně. Ale to není celý duchovní život.

Sentimentální člověk se chce stále nějak opájet náboženskými city. Když se modlí, hledá útěchu, ve svatém přijímání touží po velkých citových zážitcích. Kazatelé, kteří užívají prosté Boží pravdy, jsou mu málo zbožní a málo horliví. Pro ně je dobrým kazatelem ten, kdo dovede dojmout a rozplakat. Když si posmrkali a poslzeli, jsou spokojení.

Skrupulanti

Ať dělají co dělají, stále se jim zdá, že hřeší.

Dovedou hledat hnidy. Jsou postrachem i v práci. Nikdy nejsou hotovi se svou prací, nikdo jim dost dobře nepracuje.

Vážnější je to v otázkách svědomí. Co je to svědomí? Je to soud praktického rozumu, který nám říká, co je potřeba dělat, co je podle zákona Božího a církevního správné a co nesprávné. Co je příčinou, že to nedovedeme správně posoudit?

Skrupulant chce mít zaručené spasení svým přičiněním, svými dobrými skutky. Základem je tedy pýcha, která spoléhá víc na sebe než na Boha.

Za svou nedůvěru je potrestán. Že nechtěl důvěřovat Bohu, nedůvěřuje nakonec ani sám sobě, ani svému rozumu.

Svědomí mu neslouží jako ukazatel, ale jako mučitel.

Skrupulanti bývají jednostranní. Děsí se některých přestupků - cedí komáry a polykají velbloudy. Zatímco jiná přikázání dovedou přehlížet s otřásající lehkomyslností.

Jak léčit skrupulanství?

Pro začátek řídit se radou zpovědníka, protože sám už nemá v ničem jistotu. Ten ho naučí opřít se víc o důvěru v Boha než v sebe.

Duše rozumářské

Jsou to takoví ti studení patroni. Jistě, je důležité myslet, ne jen slepě věřit, ale nesmíme vylučovat ostatní ze svého života.

Typ rozumářský věří v rozum, a to ve svůj rozum. Chce sám všemu nejlépe rozumět - jak tajemství víry, tak také celému křesťanskému životu.

Nikoho nezahřeje, nenadchne, nesvede k následování.

Takoví lidé si kazí celou radost ze své víry. Jejich víra je jenom snůškou formalit.

Lék? Snažit se vychovat svůj cit. I jemu dát, co mu patří.

Člověk si musí uvědomit osamocenost a hranice svého osobního poznání a porozumění. K tomu je potřeba trochu pokory, aby přiznal, že ti druzí také něčemu rozumí, dokonce někdy lépe než my sami. Neztrácet čas hledáním chybiček. Potom spíš uvidíš klady a hodnoty, to nové, to hluboké, které bližní našel a podává ti.

Typ pověrčivý

Lidé pověrčiví zaměňují náboženství za magii. Z náboženství uznávají jen určitá cvičení, úkony, sošky, poutní místa, kapličky, památky, obrázky, medailky.

O Boha se moc nestarají. Jeho přikázání přestupují, bližnímu ubližují.

Jejich pověrčivý strach vychází ze špatného pojmu Boha. Představují si ho jako hrozného pána, který stále slídí, jak by člověka přistihl při nějaké nepleše, aby ho mohl ztrestat.

Pověrčivost čeká spasení ne od lásky, ne od velkomyslnosti Boží, ale od různých nepodstatných věcí.

Je potřeba se vychovávat k velkodušnosti a poznávat hierarchii hodnot. Pak nemůžeme propadnout pověrčivosti.“

Dnešní duchovní učitelé neztrácejí čas kritizováním špatných forem zbožnosti, ale předkládají nám zbožnost radostnou, kladnou. Padla mi do ruky knížka Abeln - Knerra: „Čas pro druhého“:

„Jednou se zeptala čtyřletá holčička matky: „Mami, proč slunce svítí?“ Matka byla zprvu otázkou překvapena, ale pak odpověděla dcerce prostě a jasně: „Protože se směje.“

Holčička je s odpovědí spokojena. Vždyť nečekala žádné přírodovědecké vysvětlení. Chtěla srozumitelnou odpověď a tu jí matka dala: „Slunce svítí, protože se směje.“ Mohli bychom ještě dodat: A směje se, protože to s lidmi myslí dobře.

Nemáme se i my v životě více usmívat, než to ve skutečnosti děláme? Možná bychom se i usmívali, kdybychom pochopili, že můžeme být sluncem pro druhé, že úsměvem děláme druhým radost.

Je nesporná skutečnost: Kdo se usmívá, stává se sluncem, protože tím dává světlo a teplo. Laskaví lidé mohou změnit svět.

Ale odkud brát radost, z jakého pramene ji čerpat? Existuje nevysychající pramen radosti - je jím Bůh. Bůh mě nechává usmívat, i když mi není do smíchu. Ve své dobrotě má slabost pro slabosti lidí. V jeho rukou jsem ukryt jako pták v hnízdě. Radost žije z přesvědčení, že Bůh všechno řídí k nejlepšímu. Veselý člověk ví, že ho drží Bůh, a je si jist: Bůh je stále se mnou jako Jahve, jako Immanuel (Bůh s námi). Když padnu, tak do jeho ruky.“

Neexistuje žádná stařecká nemoc zvaná protivnost, která číhá, aby nás nakazila, jakmile překročíme hranici svých podzimních nebo zimních let.

Tak tedy, když už jsme se vřadili mezi dříve narozené, měli bychom si přestat lámat hlavu nad tím, jaký budu za rok, a místo toho bychom se měli snažit být co nejpříjemnější dneska.

Rady pro všední den - z deníku Jana XXIII.

6. Soužití s mladými

Nedávno vyšla knížka: „Proč jdeme mladým na nervy?“ Odpověď byla, že pro rychlý technický pokrok. Dřív starší učili mladé. Dnes jsou mladí před starými nejen v pohotovosti u počítače, ale i v jiných technických přístrojích a oborech.

Jsou tu i další příčiny, proč na nás staré reagují mladší stále podrážděněji. Mládež pohlavně dozrává o dva až tři roky dřív, než to bývalo obvyklé, zatímco duševní zralost se proti dřívějšku opožďuje. Dnes čtrnáctiletý je často na výši dvanáctiletého, ale je vystaven neklidnému pohlavnímu pudu, jako by mu bylo šestnáct.

Jak dospívajícím dětem pomoci prožít období od pohlavního probuzení až po manželství, tedy zhruba deset i více let mladého života?

Musíme se snažit, aby to doma bylo hezké, aby mladým bylo doma dobře. Kde se večer co večer sedí jen u televizoru a jediná konverzace po zhasnutí obrazovky je: „Tak a teď už alou spát“, kde je každý zamuchlaný do sebe, bez jiskry humoru, kde jsou doma hádky, tam jsou mladí vyháněni na ulici a nuceni k tomu, aby si přátelství, lásku a vše, co jim doma schází, hledali jinde.

Dospělí si musí zachovat důvěru dětí, aby s nimi mohli volně o všem hovořit. Důvěru dětí si nelze vynutit ani vyprosit.

Mnozí mluví k dětem, a moc mluví, jenže je to karatelské „kázání“ - místo důvěrného rozhovoru. Při takových výchovných přednáškách se dospělí nakonec zaštítí svou autoritou starších a zkušenějších - což v tom věku na mladé neplatí a nijak je nedojímá. Mládí obvykle tradici mnoho nectí, to se naučí teprve ve starším věku. Teď chce být naopak nové, lepší, mladé a své. Jen tehdy jsou starší platnými pomocníky mladých, když jsou ochotni být mladí s nimi, když jsou ochotni hledat spolu s nimi nové - a ne vždy jenom pro mládež nové - hodnoty a cesty.

Další nutnou podmínkou k zachování důvěrného vztahu k dospívajícím dětem je umění pozorně jim naslouchat, se zájmem, naslouchat všemu, co tvoří jejich svět.

Usnadňujte svým dětem přežít léta před manželstvím v klidu, s radostí. Chraňte je zahálky a nudy tím, že je zapojujete do domácí práce, v manželství se jim to hodí. Dopřejte jim koníčka a zálibu. Veďte je tak k nesobecké službě druhému, k sebezáporu.

Nepokoušejte se je zastrašováním chránit před sebeukájením, to by vedlo k úzkostným stavům a malomyslnosti. Spíš jim ukazujte velikost Božího daru k obdarování láskou. A snažte se jim vysvětlit, že všechna zdánlivá „omezení“ jsou ve skutečnosti jen stavebními kameny velké lidské lásky. Starejme se, aby ve farnosti vznikly kroužky mládeže, kde by vládl dobrý a kamarádský duch.

Nedělejte z pohlavních otázek problém číslo jedna, nemluvte o tom bez potřeby a k hovorům potřebným dobře volte chvíli a situaci.

Nezapomeňte, že největším zdrojem síly k čistotě pro mladé lidi je pravidelný přístup ke stolu Páně, dobré vedení knězem ve zpovědnici. Rodiče by neměli litovat námahy, aby sobě i dětem našli dobrého duchovního vůdce.

A když konečně mladí najdou opravdovou lásku, radujte se z toho jako z velikého životního daru Božího a nehleďte na ně jako na mladé zločince. Vzpomeňte si na svá mladá léta a modlete se za ně, aby si uměli založit láskyplný křesťanský domov a rodinu.

Je tedy správné vést k předmanželské zdrženlivosti, ale účinné je to při náležitém zdůvodnění.

Proti probouzející se síle „pohlavního citu“ obstojí obvykle jen citově podbarvené rozumové argumenty, silné ideály, které rodiče jako své životní zásady v příležitostných rozhovorech nenásilně vysloví; na příklad: být věrný životnímu partnerovi a uchovat se pro něj, i když jej ještě neznáš. Bůh ho už zná a ví, kdo to bude. Můžeš se za něj modlit, aby i on stejně rostl v lásce a věrnosti.

Uchovat se pro manželství a mateřství. Budeš se ženit nejen s dívkou, ale i s matkou svých dětí. Ty i ona tedy musíte mít jasný ideál o pravém rodičovství a cítit zodpovědnost nejen k sobě, ale i k budoucím dětem.

Tohle jsou starosti nás dědečků a babiček. Ale musíme si být stále vědomi, že děti patří rodičům - a když se rodiče vrátí z práce, patří děti jim. Stařečci mají ustoupit do ústraní a odpočinout si.

Pak je tu otázka našeho vztahu k našim vlastním dětem, teď už dospělým rodičům našich vnoučat, otázka soužití tří generací, společného bydlení starých, mladých a dětí.

Jsou závažné důvody pro společné soužití a jsou závažné důvody proti. Je třeba vždy volit podle situace.

Důvody pro společné bydlení:

- Při společném hospodaření se ušetří více peněz, je menší částka za nájemné, menší výdaje za údržbu;

- vzájemná pomoc a podpora v nemoci, při hlídání a opatrování dětí, při nákupech, pomoc při stavbě domku či chaty a pod.;

- získání životních zkušeností především v začátcích manželství;

- není nutná pomoc cizích lidí;

- co by tomu řekli lidé, kdybychom nechali staré rodiče bydlet samotné.

Důvody proti společnému bydlení:

- společné bydlení přináší konflikty a starosti;

- při společném bydlení si nemohu dělat co chci, a musím stále brát ohled na další spolubydlící;

- když bydlí staří a mladí pohromadě, stává se pak, že ti mladí příliš zpohodlní a nechtějí nic dělat a o nic se starat;

- při společném bydlení několika generací v rodině dochází k rozmazlování dětí ze strany prarodičů;

- názorové rozdíly mezi generacemi se stále zvětšují;

- s těmi mladými (starými) se prostě nedá vydržet, natož společně bydlet;

- náš byt je příliš malý pro společné bydlení s rodiči;

- kdybychom bydleli společně s rodiči, tak bychom se již dávno rozvedli.

Existují nějaká „pravidla hry“ mezi generacemi?

E. Hemingway napsal, že nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru a úctu mladých, je dávat jim nekonečné rady.

Radit mladým máme, až když se nás na radu ptají. Někdy poradit musíme, to když vidíme závažnou hrozbu, kterou mladí zřejmě nevidí nebo vidí a podceňují. Ale to pak musíme hledat vhodnou chvíli, kdy budou schopni nám naslouchat; vhodný tón - spíš aby uvážili, jestli by to takhle nebylo lepší. - Jen ne formu rozkazu, rozčileného pokřikování.

Ve stáří se usuzuje jinak, ale ne hůř než v mládí. U nás se dost často považuje stáří za úpadek, a tak leckteří mladí zaujímají ke starým lehce ironický nebo soucitný postoj a leckteří staří se křečovitě snaží zůstat mladými a zakrýt různé změny, které s sebou věk přináší. Tím vzrůstá počet lidí, kteří se stůj co stůj drží na dosavadním místě, a mladí jim proto stále důrazněji připomínají, že jejich čas už uplynul. Zvlášť se to projevuje v rodině, kde otec nepouští vedení z ruky a zachází s dospělými syny a dcerami stále jako s dětmi.

Výchova dětí patří rodičům

Zastupuje-li babička maminku pro její nemoc nebo zaměstnání, musí dítě vždy cítit, že hlavní osobou je matka.

Prarodiče musejí vědět, že jejich děti vychovávají své děti podle jiných zásad. I když názory rodičů považují za horší, než byly jejich vlastní, musejí respektovat rodiče: ti také nesou zodpovědnost.

Prarodiče nesmí rodičovskou výchovu kritizovat v přítomnosti vnoučat a nesmí jim dovolovat nebo zakazovat něco jiného než rodiče. Nesmí se nahlodat důvěra dětí v autoritu otce nebo matky.

Děda s babičkou mají svou zvláštní úlohu, kterou rodiče převzít nemohou: Jsou mírnější, vyznačují se ne slabostí či lhostejností, ale opravdovou dobrotou. Vědí, že mladý člověk soudí většinou příliš příkře; mají lepší pochopení pro věci a lidi. Snáze odpouštějí. Na svých prarodičích se mají vnoučata přesvědčit, že vedle Boha přikazujícího a spravedlivého je ještě Bůh dobrotivý, milosrdný, odpouštějící, ba dokonce Bůh, který se usmívá.

Jaká je role a pomoc nás, starých, když si naše vnoučata zakládají rodinu?

„Přínos je v první řadě ve vzájemné pomoci,“ říká pelhřimovský psychiatr a jáhen Max Kašparů. Starší generace má pomoci mladším především tam, kde mladí nemají možnost samostatného bydlení. „Rodiče nesmějí ani po svatbě opustit své děti. Mají pro ně mít stále otevřené srdce, dveře, uši, dlaně a těmi myslím i peněženky.“

Úskalím jsou určité typy parazitních mladých, kteří nechápou pomoc jako dar z lásky, ale jako povinnost.

Co je tedy zapotřebí k dobrému soužití? „Je toho mnoho, a z obou stran! Tolerance, láska, velkorysost, lidské kavalírství... a také dobře pochopené čtvrté přikázání, které říká, že rodičům se má projevovat úcta, ale nikoliv jim otročit.“

Co tedy úcta k rodičům neznamená? Být nekriticky poslušný jejich rozkazů jako malé dítě, poslouchat a plnit příkazy, které jsou v rozporu s vlastním svědomím, upřednostňovat nepřiměřené požadavky na úkor vlastního manželství. Úcta musí být oboustranná. A nesmí se zapomínat, že i nad úctou je větší přikázání, a tím je láska jedněch ke druhým.“

Žákovské perličky

7. Osamělost

„Kdo z vás řídí domácnost?“ - „My to máme rozdělené. Když jsme doma oba, poroučí manželka, když jsem doma sám, poroučím já.“ Anekdota vychází z uvědomění si, že v našem věku už toho druhého nepřevychováme, když se nám to nepodařilo dodneška. Využívejme tedy v pohodě posledního úseku svého manželství s vděčností Bohu i sobě navzájem. Vždyť nevíme, kolik dní nám bude ještě dopřáno.

Přesto však dochází často mezi manžely ke krizím. Často tehdy, když z domova odejdou děti a rodiče obrátí výchovnou energii na druhého.

Ani po stříbrné nebo dokonce po zlaté svatbě nemusíme znát svého partnera v jeho nejhlubší podstatě. Partner není jen našim miláčkem, ale zároveň i naším křížem, který máme nést. Napětí mezi každodenním společným životem i rozdílnost mezi mužem a ženou může až do vysokého stáří rolišovat osobní obzor, ale může také životní prostor hrozivě zužovat. Krom toho se může každý ve stáří podstatně změnit. Může se stát, že si rok od roku navzájem líp rozumíme, ale můžeme se i stále víc navzájem odcizovat. Jen si zkusme vzpomenout, kdy jsme člověka vedle sebe naposled pochválili.

Každý z nás potřebuje opravdové přátele. Můžem být až nemocní ze samoty, chřadnout. - „Člověk je vynález lásky a byl stvořen k lásce,“ říká Ernesto Cardenal. Každý by měl mít aspoň jednoho člověka, jemuž by se mohl otevřít a ulevit si, který je tu pro něho, který ho bere a snáší jeho chyby a slabosti.

Svatý Augustin, největší církevní Otec západní církve, řekl už ve 4. století: „Kdo máš přítele, modli se, aby ti zůstal. Kdo žádného nemáš, modli se, abys ho našel.“

Člověk nikdy nesmí být sám. Cítíme-li se opuštění, pak je to znamením, že něco není v pořádku. Musíme si pospíšit, abychom znovu byli v něčí společnosti - buď lidí, nebo si uvědomili přítomnost Boží. Jinak bychom se snadno stali kořistí všech špatných choutek, které se potom probouzejí a svádějí nás k sobectví.

Lidé smí brát své trápení vážně a také si nad tím zanaříkat. Dospělý člověk se však musí umět vyrovnat s tím, že ne vždycky běží všechno jako na drátku, tak jak si to vysní. Musí vědět, že vítězství i porážky patří k životu, a že pokud tu právě žádné trampoty nejsou, fantazie si je sama začne vytvářet.

Musíme se učit, jak se s vděčností těšit z dobrých dnů a většinou nést i ty zlé. Existuje ostatně osvědčený prostředek, jenž nám pomůže, abychom z drobností nedělali obrovská dramata: měli bychom se neustále porovnávat s lidmi, jimž se daří nepoměrně hůře než nám.

Karmelitán Vojtěch Kodet říká:

„Samota lidská by neměla být a vůči ní je nutno bojovat. Je třeba, aby každý člověk měl někoho blízkého, někoho, kdo o něj projeví zájem. Bohužel v poslední době jsou vztahy mezi lidmi takové, že častokrát, zvláště ke stáří, prožívají lidé obrovské osamění.

Samotu podstatnou a vnitřní je ale třeba přijmout, sestoupit do této propasti hladu a touhy, kterou může nasytit jenom Bůh. Je to něco, co nás žene dopředu, otvírá milosti, dává nám schopnost být s Bohem sám na dně vlastního srdce. Kdo toto prožije, pochopil vlastní velikost, důstojnost a nezastupitelnost společenství s Bohem. Pochopí, že jenom Boha je možné milovat celým srdcem a že jen to je cesta ke skutečnému štěstí, jak vyjít z jakékoliv prázdnoty a té nejhlubší samoty.“

Nevím už, odkud k nám připutovala tato slova o lásce dvou starých lidí:

Většina žen přežije své manžely.

Když ovdověla Ingrid Trobischová, napsala:

„Ztráta partnera v důsledku smrti nebo rozvodu, je náhlé odříznutí - nejen pokud jde o mluvení, ale i co se týče tělesného vztahu. Pro křesťana je to čas nutného sexuálního půstu. Skutečná sexuální intimnost se týká osoby jako celku, tělesně, citově i duchovně. Laciná tělesná zkušenost bez citového obsahu nikdy neuspokojí. Náš dar sexuality nám je dán jako zázračný prostředek vzájemné komunikace. Nemůže se obrátit sama k sobě. Bez sexuální aktivity se žít dá, žít bez citu však nikoli.

V mém životě je stále prázdná díra. Kdybych tak jen mohla pocítit hrubý tvíd Walterova saka. Vůni jeho vody po holení a vymydleného těla. Cítit, jak jeho jemná citlivá ruka drží moji. Slyšet jeho žerty a veselý smích. Vidět jeho nádherný profil a vysoké čelo.

Lehko se řekne: „Tvůj manžel je Ježíš, Ingrid.“ Ale ta díra je pořád tady. Pán mi však dává schopnost s tou dírou žít. Dosud ji nezaplnil, ale vystavěl přes ni most. Mohu teď s ní žít a mohu na ten most vstoupit, když chci k druhým. Bez tohoto mostu k druhým lidem se vdově svět začne zmenšovat na dům, dům na byt, byt na světnici, světnice na postel.

Člověk nemůže lidsky žít, když ho doma nikdo nečeká.

Kdo se vrací z cesty, těší se na někoho, komu bude vyprávět, co zažil. Proto bývají ovdovělí často v pokušení vrhnout se do nového manželství dříve, než se rány ze ztráty životního partnera stačí zacelit.

„Část tebe je pohřbena s Walterem, část Waltera v tobě žije dál.“ Ta slova mi řekl jeden rakouský přítel v den prvního výročí Walterova skonu. Dokud to byla pravda, a já věřila, že je, mohla bych vůbec někdy pomýšlet na nový sňatek?

Věděla jsem, že zranění z jeho ztráty se nezhojí tím, že ho vyměním za někoho jiného. Nejprve se musí uzdravit rána. Teprve pak budu schopna moudře rozhodnout o své budoucnosti.

Pokud si vdova nezvykne žít sama, určitě nelze očekávat, že si zvykne na život s někým jiným.

„Kvapná svatba, vleklá lítost“ - je poučení nejen pro mladé.

Manželství není „únik“. Lidé zabraní do řešení svých problémů, nemohou být užiteční problému druhých.

Ti, kdo žijí ve stavu neustálého smutku, nedělají svému druhovi čest. Naopak, vstup do nového manželství je největší chválou zesnulého. Takový čin vlastně říká: „Manželství je dobré a já chci být znovu součástí takového dobrého vztahu.“

Nakonec se paní Trobischová znovu provdala za ovdovělého přítele svého muže.

Ale co ti, kteří už na dobrého partnera netrefí, kdo zůstanou sami? Samota se nemá stát opuštěností.

Opuštěnost je samota tam, kde je někdo zaměstnán pořád jen sám sebou. Kdo hledá jen sám sebe, ten se spíš ztrácí než nachází.

Jan Pavel II. vyzval staré lidi, aby se modlili za sebe navzájem, s klidem a vyrovnaností, s přesvědčením o vlastní důstojnosti a o dobru v srdci jiných lidí. „Řiďte se příslovím: Jsi-li sám a opuštěn, navštiv někoho, kdo je ještě osamocenější, protože vždy se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř.“

Na závěr trojí svědectví o stáří.

Nejprve hlas staré vedoucí domova důchodců.

„Reportér: Působila jste mnoho let v domově důchodců. Jakou máte nejvýznamnější zkušenost?

Odpověď: Že na stáří nebyl skoro nikdo připraven. Prožívat stáří, to se dá naučit, ale oni se to nikdy nenaučili.

A jak se to dělá?

Člověk se musí začít stáří včas přizpůsobovat. Musí s touto možností, s touto nevyhnutelnou nutností počítat. Jinak se octne ve vzduchoprázdnu, v prázdnotě, která člověka nemilosrdně zklame, činí mu život trpkým, nebo dokonce přivede člověka k tomu, že celý zahořkne.

Říkáte „včas“, ale kdy by se s tím tedy mělo začít? Kdy stáří začíná?

To je, jako byste se ptal, kdy začíná večer: Nejde říct, že v šest. Nejde říct, že v devět. To je velmi rozdílné. Ale jakmile bylo překročeno poledne - střed života, je potřeba se připravit na to, že odpoledne pomalu přechází ve večer.“

Druhé svědectví jsou slova na rozloučenou osmdesátiletého faráře.

„Milí farníci, moje milé duchovní děti. Čekáte, že vám povím nějaké moudré duchovní slovo, jak jsem vám po 50 let říkával. Nějaké shrnutí, to nejdůležitější z učení Kristovy církve. Kdybych byl moudrým, řekl bych jen se svatým Janem: „Milujte se. Buďte na sebe hodní.“ Ale nedá mi, abych nedodal ještě návod, jak se toto vzájemné milování v každodenním životě dělá.

Je to jednoduché. Každý den proti lásce hřešíme. Každodenně nevidíme bližního vedle sebe ve chvilce, kdy by potřeboval, abychom si ho všimli, věnovali mu trochu pozornosti, usmáli se na něj, pohladili, řekli vlídné slovíčko.

Nejsme vždy láskyplní a pozorní.

Proto je v našem každodenním životě nejdůležitější podobou lásky omluva, slovíčko „promiň“.

Je mnoho způsobů zhřešení, je mnoho způsobů láskyplné omluvy. Různé způsoby nelásky, ty nám všem jdou předobře, ty se učit nemusíme.

Ale slovíčko omluvy, omluvné úsměvy a gesta, to se musíme učit stále nově. Kdykoliv proti lásce pochybíme, umějme dát najevo, že nás to mrzí.

A vy, když vám bylo ublíženo, dejte najevo, že omluvu berete, že odpouštíte.“

A třetí svědectví je modlitba staré řeholnice:

„Pane - stárnu, a brzy už budu opravdu stará. Ochraňuj mě před přesvědčením, že musím všechno a za jakýchkoliv okolností aspoň okomentovat a pokud možno uvádět na správnou míru.

Dej mi rozvážnost bez trudnomyslnosti, ochotu posloužit bez postranních úmyslů.

Zadrž mě včas při líčení nekonečných podrobností a veď mě vždy k jádru věci. Ochraňuj mé bližní před mými řečmi o vlastních bolestech a nemocích. Přibývá jich a s nimi roste i chuť mluvit o nich.

Netroufám si prosit tě o radost z poslechu podobných historek jiných starých lidí, a tak tě prosím jen o trochu trpělivosti, abych je dovedla aspoň bez reptání snášet. I prosba o zlepšení mé chabnoucí paměti by byla asi příliš opovážlivá - dej mi tedy aspoň víc skromnosti a méně sebejistoty tam, kde se mé vlastní vzpomínky dostávají do rozporu se vzpomínkami jiných lidí. Otevři mi cestu k objevu, že i já se mohu občas mýlit.

Zařiď to nějak, abych byla aspoň občas usměvavá a laskavá k těm, se kterými je tak těžké vyjít. Víš přece, nakvašené stařeny patří k nejpovedenějším vynálezům ďábla. Jejich neschopnost objevit cokoliv dobrého jinde než na sobě je skutečně nesnesitelná.

Nauč mě proto objevovat dobré vlastnosti právě na těch lidech, na kterých si já nic takového nedovedu ani představit. A dej mi, Pane, abych dokázala aspoň občas jim to také říci.“

8. Nemoc

„Za dnešních poměrů je nutné o starém člověku, který je z 50% nemocný, říct, že je zdravý. Takový člověk, kterému by nic nechybělo, neexistuje.

A počítejme dál: Člověk se skládá z těla a duše - no, a jeho duše je přece v pořádku: jasný rozum, svobodná vůle, radostné srdce - to dělá minimálně 50%. A když by se k tomu připočítalo , že i na těle je ještě leccos zdravé, jako slezina a dokonce slepé střevo a mandle, pak napočítám 75%. No a člověk, který je ze 75% zdravý, ten by měl být Pánu Bohu vděčný a měl by si udržet radost, a ne aby pořád myslel na těch 25% nemoci. O svých 25% nemoci se staráme, jen když užíváme své prášky a pilulky, nebo zdvořile a přívětivě děkujeme svému doktorovi za každou návštěvu. Ostatní čas věnujeme radosti ze 75% zdraví a rozumnému zaměstnání.“

Nevím, který moudrý člověk takhle uvažoval. Byl to zřejmě člověk spokojený. Netrápil se starostmi o to, co přijde, a proto dokázal unést to, co přináší každý den.

Pohled do evangelií nám ukazuje, že Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolesti a smrt jako trvalé průvodce lidských životů, přes všechna podivuhodná uzdravení. Království Boží je už mezi námi, ale není to nové nebe a nová země a tedy tu je nemoc, bolest a smrt. Nový katechismus katolické církve o tom mluví velmi vyváženě:

„Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.

Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často vyvolává hledání Boha a návrat k němu.“ (Katechismus katol. Církve 1500,1501)

Nemoc je nejenom poruchou chodu organismu, ale může být i blahodárným otřesem a otevřením celé bytosti.

Ke snášení nemoci máme různé prostředky, jen je musíme držet pod kontrolou: návštěvy, knihy, modlitbu.

Jak vést rozhovor s nemocným, čili o umění naslouchat

Přichází-li člověk k nemocnému, zvláště k nemocnému ve výrazně obtížné situaci, říká si mnohdy s úzkostí: „Co mu jen řeknu?“ Mívá dojem, že musí nemocnému jeho situaci vysvětlit, nemocného utěšit, rozptýlit, povyrazit. Ale s nemocným je třeba především být a mít účast na jeho situaci, brát ho vážně. A jak se to dělá? Především tak, že člověk je rozhodnut naslouchat nemocnému a být mu v jeho situaci blízko. Máme dát nemocnému příležitost, aby ventiloval to, co má v sobě. Je třeba myslet na to, že nám Bůh dal jen jedna ústa, ale dvě uši - a naslouchat a poslouchat. Zpravidla nevyvracet tvrzení nemocného, i kdyby nebyla moc moudrá, nesnažit se hájit ani lékaře, ani sestry, ani Pána Boha - a souhlasit s nemocným s tím, že to má těžké, protože to je nepochybně pravda. Slova typu: „Ale to nic není!“ nebo „Ty nás, dědečku, všechny přežiješ,“ nemocného nepotěší, spíš nás diskvalifikují jako osoby, které nemocného neberou vážně a jsou tudíž k ničemu. Mnohdy tato falešná bujarost návštěvníků nemocných má jen zakrýt jejich rozpaky.

Teprve když nemocný řekne to, co má na srdci, otevírá se cesta k oboustrannému rozhovoru. Ale i v tom má mít nemocný vždy přednost a rozhodně by neměl být unavován našimi dlouhými traktáty. Jinou věcí ale je, když nemocnému vyprávíme to, co ho zajímá, co chce v tuto chvíli slyšet, něco, co ho naším prostřednictvím spojí se světem, v němž se nyní nemůže pohybovat. Pokud je toto vyprávění sledováno se zájmem, vyvádí nemocného z úzkého prostoru čtyř stěn jeho pokoje. Jen je třeba rozlišit, kdy ještě toto téma zajímá nemocného a kdy už zajímá jen nás.

Na každou otázku není třeba odpovídat.

Jsou otázky nemocných, na které neumíme říci nic vhodného. Ale můžeme odpovědět úsměvem, pohlazením i to může být někdy víc než odpověď.

Rozhovor o víře

Někdy příbuzní netrpělivě čekají na příležitost, kdy zavést rozhovor o víře nemocného a začít ho přesvědčovat, začít agitovat. Ani u zdravých není takový nátlak vhodný, a teprve ne u nemocných.

Je vždy výhodnější, když jsme o rozhovor o víře požádáni, než když jej sami více či méně vnucujeme. To ovšem neznamená, že máme být v tomto oboru zcela pasivní. Je třeba pečlivě dbát, aby náš hovor o víře nebyl ani v náznaku něčím, co připomíná vydírání.

V rozhovoru o víře je třeba se přizpůsobit úrovni partnera rozhovoru. Dále mu nemáme předkládat úkony víry a přijímání svátostí především jako povinnost - od těch se může nemocný vždy (částečně právem) cítit osvobozen. A nakonec jsou úkony víry především pomocí a ne povinností.

Smí se nemocnému lhát?

Otázka by neměla stát jen takto: zda sdělit nebo nesdělit diagnózu smrtelné nemoci, bezvýchodného stavu, pravděpodobnost trvalé invalidity apod. Otázka zní, co, kdy a jak sdělit. Nemocnému nemůžeme říci vše, co by chtěl vědět prostě proto, že to sami nevíme.

Druhá otázka je - kdy sdělit. Není pravdou, že čím později, tím lépe. Odpověď zní: spíš tehdy, když je největší naděje, že tazatel je schopen odpověď přijmout a přiměřeně zpracovat. A konečně otázka jakým způsobem, za jakých okolností, v čí přítomnosti, jakým člověkem, zda naráz nebo v několika krocích.

Jsou lidé, kteří mnohem lépe čelí trápením, když jsou o něm dost přesně informováni, když prostě mají před sebou celou svou situaci. Jsou jiní, kteří o toto nijak nestojí a stačí jim informace takříkajíc jen pro dnešek a zítřek.

Je jasné, že nemocnému, a ostatně žádnému člověku, nemáme bezohledně naservírovat jakoukoliv pravdu kdykoliv. Ježíš nás jistě ke lži nemotivuje, ale také nám neříká „řekněte každému hned všechno, bez obalu, na rovinu“, ale říká „buďte milosrdní“ a „milujte své bližní jako sami sebe“. Ovšem říká také „pravda vás osvobodí“. Takže pravda má zásadně přednost, ale nesmí vylučovat lásku a milosrdenství. Jinak řečeno: může toho, kdo ji přijímá zatížit, ale nesmí ho zničit. Křesťan nemá být „fanatikem pravdy“.

Ale nezapomeňme, že ten, komu se ve větší míře pravda tají, se dostává do situace člověka takřka nesvéprávného. Kromě toho má lež opravdu krátké nohy a tak její původce ztrácí v očích nemocného důvěryhodnost.

Rozhovor o smrti

Tento rozhovor dříve nebo později u vážně nemocného přijde. A je testem životní zralosti. Protože rozhovor o smrti unese zpravidla jen ten, kdo se sám se svou smrtí do značné míry vyrovnal. Kdo před svou smrtí utíká, ten sotva bude schopen o ní hovořit s nemocným.

V prvé řadě je tedy třeba stát na tom, že smrt se týká nás všech, nejen nemocného - každého člověka. A nakonec je dobré smrt spojovat s celkem života. Nikoliv jako popření všeho dobrého, co v životě doposavad bylo, ale jako tečku za dobrým i zlým, tečku, po které už člověk nemůže nic zkazit a nic dobrého svým omylem nebo hříchem zmařit.

Zpravidla není vhodné příliš brzy a příliš rychle uvádět v této souvislosti náboženská témata. A řekneme-li snadno a rychle jako reakci na úzkost nemocného, že smrt je vlastně pro křesťana štěstím, vysvobozením, a že by se jí tedy neměl bát, potom nebereme vážně velikost dramatu, kterým smrt pro člověka je, a spíš dokazujeme, že jsme sami o ní mnoho nepřemýšleli. Těžce nemocný člověk je totiž postaven před otázku smrti nikoliv abstraktně nebo všeobecně, ale velmi konkrétně a osobně. A s touto situací se musí vyrovnat. K tomu potřebuje čas a také někoho, komu s důvěrou vyjeví své úzkosti a obavy, kdo ho vyslechne.

Mluvit o pohřbu?

Někteří lidé mají silné citové zábrany o pohřbu mluvit. Na druhé straně jsou lidé, kteří si dávno před svou smrtí o svůj pohřeb a to, co k němu patří (parte, místo hrobu, způsob pohřbu atd.) dělají starosti. Považují prostě nejen svou smrt, ale i svůj pohřeb za součást svého života, a staví se k ní zodpovědně. V tom mají být bráni vážně. Není službou lásky, když jim okolí tyto starosti rozmlouvá jako nepatřičné. Naopak je dobré pomoci k praktickému řešení, dokud je nemocný při síle.

Pokud jde o pohřeb samotný, měl by být uspořádán co nejvíce podle přání zesnulého, pokud jsou známá a pokud je to možné. Mnozí lidé si přejí pohřeb bez hudební kapely a bez věnců. Peníze za tyto věci mají být použity na dobročinné účely - a je to tak dobře. Vyhovme jim.

Četba

„Lidé nevědí, kolik stojí člověka času a námahy, aby se naučil číst. Já na to potřeboval osmdesát let, a ještě stále nemohu říci, že bych byl u cíle.

Jsem přesvědčen, že bible se pro nás stává tím vzácnější knihou, čím více jí rozumíme. To znamená, čím víc poznáváme, že každé její slovo se vztahuje na nás osobně.“

Tak si to v nemoci napsal J. W. Goethe. A Roman Brandstaedter napsal:

„Pro mne Písmo svaté znamená velikou knihu života a moudrosti. Mám-li se vyjádřit obrazně, bible je mojí domácí lékárnou.“

Dobrá kniha je vždycky milou návštěvou. Ve dnech nemoci zejména kniha náboženská. Nemocný nemůže číst dlouho, protože ho to namáhá. V tom případě knihu klidně odložte a uvažujte o některé větě, která vás zvlášť oslovila. Třeba si ji vyslovte nahlas a přemýšlejte o ní. Není napsána právě pro mne? Znám nemocné, kteří si takové slovo napíšou, aby je měli u lůžka na očích. Taková slova jistě pocházejí od Ducha svatého - Utěšitele.

Ještě si poslechněme známé řádky R. Guardiniho:

„Lásku ke knize má každý, kdo večer sedí ve své světnici, a všude je už ticho a najednou jsou pro něho knihy jakoby živoucí bytosti. Živoucí zvláštním způsobem. Malé věci, a přece naplněné světem. Stojí zde bez hnutí a beze zvuku, a přesto jsou připraveny každý okamžik otevřít své stránky a započít rozhovor: silný nebo něžný, plný radosti či bolesti. Jsou připraveny vyprávět o minulosti, ukazovat do budoucna nebo volat k věčnosti, a tím méně vyčerpat, čím více chce čerpat ten, kdo k nim přichází.“

Modlitba

Pro mnohé nemocné je největším nepřítelem noc. Bolesti se v noci zdvojnásobují, každá minuta se natahuje.

Zde má křesťan v utrpení a bolesti velkou pomoc v tom, že se v ní sjednotí se svým trpícím Spasitelem, že se novým způsobem sblíží s Kristem.

Dobře na tom je, kdo se v mládí a ve zdraví naučil modlit růženec. Už to není jen opakování naučených slov modlitby, naučených formulek. Patří k ní i bolestné výkřiky a palčivé otázky. Job se nezdráhá ve svém utrpení s Bohem i přít. Pocity skleslosti, hněvu a vzdoru, malátnosti a pochybnosti k dlouhé a těžké nemoci prostě patří. Je třeba jimi projít a vnitřně je zpracovat. Lidé kolem nemocného jim zpravidla těžko rozumějí a nemocný sám je jimi často zaskočen.

Bohu však můžeme v modlitbě otevřít celé své trápení, dát průchod všem pocitům. Už samo vyslovení těchto pocitů v modlitbě osvobozuje. V Bohu nacházíme adresáta otázek, které nemůžeme položit žádnému člověku.

V evangeliu čteme, že „Ježíš uzdravoval každou nemoc v lidu a každou chorobu.“ (Lk 10,1-9) Během celého svého veřejného působení se neustále ujímal nemocných a pomáhal jim. V řeči o posledním soudu pak připomenul, že ten, kdo se stará o nemocného, slouží v něm Kristu samému. Před svým nanebevstoupením slíbil svým učedníkům, že jejich kázání budou provázet mocné skutky - a opět přední místo mezi těmito znameními zaujímá uzdravování nemocných.

V dějinách křesťanství také nacházíme svědectví o tom - jakkoliv novověký rozum před těmito skutečnostmi rád uhýbá - že Kristus plní svůj slib a svobodně uděluje dar mimořádného uzdravování nemocných. O většině světců čteme, že měli tento dar. Jejich pomoc nemocným neskončila v určitém smyslu ani jejich smrtí. Podle velmi staré tradice církev nedovolovala nikoho veřejně ctít jako světce, pokud se neprokázalo, že na jejich přímluvu Bůh několik lidí mimořádným způsobem uzdravil.

Máme tedy právo modlit se s důvěrou za své uzdravení, prosit o přímluvu naše světce.

Matka Basilea Schlinková napsala nemocným k útěše:

Bůh odpovídá nemocnému

Já už nemůžu dál!

Já mám dost síly, abych tě nesl.

Nikdo se o mne pořádně nestará,

nikdo mě nemá rád.

Zapomeň na své potíže a prokazuj lásku

a porozumění druhým.

Pak uvidíš, jak jsi na tom pořád ještě líp než oni,

a jak tě já miluji.

Drtí mě strach, že umřu.

Na kříži byla smrt poražena.

Nikdo tě nemůže vyrvat z rukou mého Syna Ježíše.

Pořád mě trápí starosti.

Já je beru na sebe, starám se o ty,

kdo se sami starat nemohou - o nemocné a ubohé;

a starám se i o všechny tvé drahé.

Nemůžu se modlit, nemůžu už věřit.

Tak v duchu vyslovuj: „Ježíši“ a vzývej ho ve všem,

co ti chybí, v každé potíži.

Ležím tady tak sám a nemůžu nic dělat.

Můžeš teď klidně v mém náručí se mnou mluvit

a naslouchat, co ti říkám.

Chci tě teď navštěvovat.

Pronásledují mě myšlenky,

kdy si stěžuji na lidi kolem sebe,

kdy se obracím proti tobě,

Bože, co mi to udělal.

Zapomněl jsi stěžovat si sám na sebe.

Co ty děláš mně, svému Bohu, ve všech těchto dnech

a jaké potíže děláš svým blízkým.

Děkuj za dobré věci, které máš a tíha tě opustí.

9. Kdo by se třás

Takhle vyjádřil svou představu smrti básník. A národ kupodivu ještě po celém století zná představu básníka víc, než výroky teologů.

Michelangelo řekl nějaké hraběnce: „Je mi šestaosmdesát let a doufám, že mě Bůh brzy navštíví.“ Hraběnka se ho zeptala: „To jste tolik unaven životem?“ A velký umělec jí odpověděl: „Ne, tolik hnán touhou po životě.“

A nejlépe zní zvěst o životě za smrtí slovy Pána Ježíše: „Já jsem vzkříšení a život. Každý, kdo věří ve mne, bude žít, i kdyby zemřel, - a každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (J 11,25n) V nádherném mešním textu preface za zemřelé se modlíme: „Tvým věřícím, Pane, se život neodnímá, jen se mění. A až se tento pozemský příbytek rozpadne v prach, budou mít nový domov v nebi.“

My staří si ještě pamatujeme, že před koncilem byl český název svátosti, která je posilou člověka v nemoci, dost nešťastný: „poslední pomazání.“ Ještě že to koncil napravil a vrátil důraz tam, kde v raném křesťanství byl. Není to svátost pro umírající, ale svátost nemocných. Je to pomoc k životu, k oživení nemocného. Kdo přijde, je Ježíš, živý, zmrtvýchvstalý Pán, s nímž vše nově začíná.

Ježíš jako milosrdný samaritán přichází k nemocnému, aby ho vrátil životu, zachoval pro život na věky. Tak také popisuje milosti této svátosti list svatého Jakuba: „Modlitba spojená s vírou zachrání nemocného a Pán mu ulehčí.“ (Jak 5,15)

Občas se v kostele udílí svátost nemocných společně. Protože stáří je už nemoc sama, máme právo ji přijmout, i když nás zrovna neklátí smrtelná nemoc. Nezmeškejme takovou příležitost.

Jak krásné vyjasnění a uklidnění vnáší do našeho života, když si na začátku zpytování svědomí znovu připomeneme, že

nakonec nesejde tolik na tom,

zda jsem všechno udělal správně

nýbrž na tom, zda jsem to správně udělat chtěl.

Někdo při takové retrospektivě života myslí jen na to, co bylo hořké a těžké, co nezvládl, jak hřešil. Ale patří sem i vzpomínky na to, co bylo v našem životě dobré. Sluší se děkovat lidem i Bohu.

Začni dneškem:

Co pro tebe udělali druzí? Kdo se o tebe staral? Kdo ti uvařil? Vypral? Uklidil? Kdo tě navštívil? Občas pomysli na to, kdo všechno pracoval na tom, abys měl dnes na stole chléb (zemědělec, mlynář, pekař, šofér, pečovatelka...), abys měl teplo, světlo atd. Kdo s tebou dnes pohovořil, mile se na tebe podíval, pro něco ti došel, svěřil se ti s něčím, potěšil tě.

Každému ve svém srdci poděkuj. A za všechny a za všechno poděkuj Bohu!

Teď postupuj do minulosti a v modlitbě poděkuj všem svým nejbližším: manželce, manželovi, dětem, vnoučatům, přátelům, známým, příbuzným, kolegům, sousedům...

Vrať se v myšlenkách do svého dětství a mládí: za co musíš být vděčný mamince a tatínkovi, sourozencům, prarodičům, kmotrům, příbuzným, kamarádům a přátelům, všem, kdo ti byli vzorem.

Mysli na své učitele, mistry.

Vzpomeň si na kněze ve farnostech, kde jsi bydlel. Pomysli na všechny neděle, kdys naslouchal Božímu slovu v kostele, kdys přijal svátosti; na vyučování náboženství.

Zajdi - třeba jen v duchu - na hřbitov a jdi od hrobu k hrobu těch, komu máš za co děkovat.

Vzpomeň si na všechna místa, kde jsi byl zaměstnán - na své spolupracovníky, šéfy.

Kolik dobrodiní jsi za života dostal!

Poděkuj svému andělu strážnému, který tě provázel i ve dnech a v dobách, kdy jsi na něj ani nepomyslel.

Poděkuj svatým, k nimž ses modlíval. Poděkuj svému křestnímu patronovi i patronu biřmovacímu. Poděkuj své nebeské Matce, nejsvětější Panně Marii, která se za tebe u svého Syna přimlouvá.

Všechen dík musí vyústit v Bohu.

Děkujme našemu Pánu a Spasiteli. Nejsme schopni dobře mu poděkovat za všechno, co pro nás udělal a vytrpěl, a co nám chce na věky prokazovat.

S ním smíme poděkovat našemu nebeskému Otci. On nás stvořil, poslal nám Vykupitele, přijal nás za vlastní. Povolal nás do svého nebeského království. On je odpověď na všechny otázky našeho života. On nám odpouští naše viny.

Tak nějak vzdávej díky. Například při mši. Spojuj své děkování s velkou děkovnou obětí Páně.

Děkuj v noci, když nemůžeš spát. Děkuj, když máš špatnou náladu, když jsi nespokojený, smutný, když tě trápí samota nebo bolest. Děkuj za to, že můžeš děkovat. Nepotřebuješ k tomu dlouhé řeči, stačí prostě: „Děkuji ti, Pane Bože!“ Připomínej si mnohé přijaté dobrodiní a opakuj stále znovu: „Pane, děkuji ti!“

Děkuj Bohu za to, že ti vždycky odpustil.

Připomínej si své hříchy a znovu jich lituj, dělej pokání, pros za odpuštění, pros, aby ses mohl vyzpovídat z toho, cos ještě při svátosti smíření neřekl.

Vyjadřuj Bohu vděčnost za to, že ti odpustil. Jestli se ve vzpomínce vynoří tvé staré hříchy a chyby, nezůstavej u nich, ale využij příležitosti a pokaždé Bohu řekni: „To všechno jsi mi odpustil! Tvoje milosrdenství je nekonečné.“

Stáří není špatná fáze života! To jen mladí si myslí, že je zlé. Je to období, kdy ještě hodně můžeme, ale málo musíme. Ve stáří nemáme strach z neúspěchu, nehoníme se za kariérou, nepotřebujeme se snažit nikomu zalíbit, nemáme pracovní dobu, nežárlíme na manžela, ale díváme se na muže a ženy především jako na své přátele a podle toho je oceňujeme. Po svém vlastním životě se rozhlížíme jako po velké obrazárně a zastavujeme se u jednotlivých obrazů - úseků, událostí.

Je to dobré, když z těchto úvah vzejde rozvážená poslední vůle, abychom předešli neshodám po naší smrti.

Je to doba, kdy dokážeme klidně uvážit, zda je načase, abychom odešli do domova důchodců, když by péče o nás přinášela doma obtíže neúnosné. Když víme, že všude je zem Páně, nebudem se bát.

10. Těšíme se

Ježíš i apoštolové jsou ve svých výpovědích o nebi zdrženliví. Užívají obrazy, které všechny ústí v jedno a totéž: v nebi budou i ta nejodvážnější lidská očekávání zdaleka překonána. Všechno je velkolepější, než si člověk dokáže vymyslet. Na nebe lze použít výroky: „Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1K 2,9)

Smíme však jít ještě o krok dále: nebe není místem, není nahoře není ani nad Afrikou ani nad Indonésií. Nebe je stav. Nic už v něm není tíživé. Už není pláč. Není už napětí a konflikty.

V nebi není třeba EKG ani EEG, diplomacie ani zpovědnice. Nejsou už ani teroristé ani soudy. Smutek, nářek a bolest ustávají. Existují tu už jen lidé milí, srdeční, veselí, dobří, plní fantazie. Každý je tu pro každého.

A ještě více: nebe je osoba. Nebe je sám Bůh. Smíme být jednou podle svatého Pavla „navždycky s Pánem“. Bůh přijme každého člověka s pochopením, které převyšuje veškeré naše představy. Není už jen to dostatečným důvodem k radosti?

Naše slova tu nestačí...

Jezuita Gínter Hóvera, zkušený, hloubavý autor, nalezl pro nebe neméně než sto jmen. O každém lze přemýšlet. Na ochutnávku několik z té zmíněné stovky:

V bibli najdeme různá označení, která se nám snaží přiblížit, jaký bude ten nebeský, věčný život: hostina, svatba, království. Ve Zjevení svatého Jana se k uvedeným obrazům připojuje ještě další: „Nový Jeruzalém“. Tyto všechny obrazy se snaží naznačit krásu a štěstí věčné spásy.

Nebe bude velký, ničím nepřekonatelný zážitek, který nám nadchází. Poznáme, že v životě nebylo nic zbytečné. Přehlédneme obzor svého života a objevíme, že i porážky a neúspěchy měly a mají svůj hluboký smysl. Zdánlivě křivolaké cesty - jak zjistíme - byly ve skutečnosti přímými cestami do slávy. Rozkveteme. Rázem pomine čas.

Máme všechny důvody těšit se na nebe. Bůh sám předčí naše nejodvážnější očekávání. Janovo Zjevení obsahuje jednu důležitou větu: „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude....“ (Zj 21,4)

Jeden duchovní vyprávěl o své dvaadevadesátileté matce: „Milý Bože“, tak se modlila, „jsem připravena, chceš-li mě odvolat - ale co se mne týče, zas tak příliš nespěchám!“ Zřejmě byla ráda stará. U mnoha dalších je tomu tak. A u mnoha by tomu tak mohlo být.

A nakonec jsem si nechal text, jméno autora neznám, ke kterému se budete vracet stejně rádi jako já.

11. Četba k dalšímu studiu

Abeln - Kner: Jak se vyrovnám se stářím; Karmel. nakl.

Belling A. L.: Zralé klasy se naklánějí; Karmel. nakl.

Dessaint Mar.: Nezačínejme stárnout; nakl. Portál

Filip Lad.: Jak žít po padesátce; SZN Praha

Fišer Zd.: Plný život ve stáří; Karmel. nakl.

Fišer Zd.: Dobrodružství třetího věku; Karmel. nakl.

Opatrný Aleš: Můžeme se ještě změnit? Karmel. nakl.

Rösler Max: Když začíná večer; Zvon

Stuart Ivan - Hamilton: Psychologie stárnutí; Portál

Vácha Orko Marek: Tančící skály; nakl. Cesta