Magda je bělásek. Chodívá po klášterní terase s bílou páskou na rukávě a pilně se učí. Připravuje se ke zkoušce na učitelský ústav. Až vystuduje, dá si na černovlasou hlavu závoj novicek, přijme jiné jméno a bude řeholní učitelkou.
„Smím vám trochu pomoci u dětí?“ prosí často některou učitelku a mhouří při tom krátkozraké oči. „Prosím vás, Magdo, dejte pozor o přestávce na mou třídu.“ To zní Magdě jako písnička. Honem zavře knihu, strčí ji pod paži a radostně zamžiká očima. Po tom však naladí svůj šestnáctiletý obličej do patřičné přísnosti a pospíchá k dětem.
Dnes má na starosti zelenou třídu. Děvčátka si na hřišti házejí kroužky. Drobná světlovláska stojí stranou.
„Pročpak si Martinová nehraje s vámi?“ obrátila se Magda na Violetku, která právě vyhodila svůj kroužek do vzduchu a vesele se zatočila, div nevrazila do slečny.
„Oh, slečno Magdo, děvčata si s ní nechtějí hrát. Ona neumí tak běhat a chytat kroužky jako ostatní.“ V náhlé důvěře se Violetka svěřuje. „Víte, slečno Magdo, já mám Terezku ráda, ale ona je taková zvláštní. My si spolu nemůžeme dobře rozumět.“
Magda se usmívá. Zná Violetku z vyprávění učitelek a ví, že mezi tímto hranatým děvčátkem a Terezkou Martinovou jsou velké povahové rozdíly.
„Nemyslete si, slečno, že se s Terezií hádáme. Ó, to ne, Terezka vždycky ustoupí, když chci něco jiného nežli ona. Jenže, víte, slečno, mě to nebaví, číst si nebo prohlížet obrázky jako ona. Anebo chodit často do kaple. Jé, slečno, kdybyste věděla, o čem Terezka stále přemýšlí! Mě by to nikdy ani nenapadlo ptát se na takové věci, například když máme náboženství.“ Violetce jede pusa, až to kolem ní prská.
„Je to pravda? Prý pan katecheta řekl Terezce, že je malý doktor theologie.“
„Ano, slečno Magdo, řekl něco takového hrozného, já si ani to slovo nepamatuji, ale bylo to podobné na tele.“
Magda se vesele směje. „To není vůbec hrozné slovo. Theologie znamená vědu o náboženství.“ Magda teď přivřela oči, aby lépe viděla na Terezku stojící opodál. Avšak malá Martinová už není sama. Několik nejmladších děvčátek ji obklopilo a vesele s ní štěbetají. Zdá se, že si s nimi Terezka dobře rozumí.
„Terezie, vypravuj nám pohádku!“ „Kterou?“
„O kočičím králi.“
„Tu jsem vám vyprávěla včera.“
„Aťsi! Vypravuj ji ještě jednou. Ta je hezká!“ „Povím vám jinou. O hrnečku, který sám vařil, ano?“ „Ano! Ano!“
Magda slyší dětské hlásky a dívá se s úsměvem na klubko děvčátek s růžovými páskami. Terezka už sedí v trávě a posluchačky utvořily kolem ní kruh. Poslouchají, ani nedutají. A Terezka zapomíná na školu a na učení, už je v dalekém pohádkovém kraji, kde se stolečky samy pokrývají dobrými věcmi, oslíčkové třesou dukáty a hole ochotně valchují záda nehodných lidí.
Magda se protrhla ze zamyšlení. Vzpomněla si na vychovatelské zásady, které má čerstvě uloženy v paměti. Přestávka je doba pohybu, tělesné zábavy.
„Terezko, nech toho vyprávění. Matka představená nemá ráda, když děti o přestávce sedí. Jděte si hrát a hodně se pohybujte, dívenky!“
„Ano, slečno,“ řekne Terezka prostě a zvedne se z trávy. Ostatní děti reptají. „To je škoda! Já bych raději poslouchala!“
„Taková hezká pohádka!“
Magda pohladila tu, která nejvíce hudrovala. „Jdi, ty reptalko! Nic ti to nesluší, takhle odmlouvat. Podívej se na Terezii, jak je poslušná.“
Terezka jde s hloučkem děvčátek pod skupinu platanů.
„Terezko, nač si budeme hrát?“
„O polední přestávce jsem tu viděla ptáčka. Hledejte, snad ho najdeme,“ řekne Terezka.
„Ten už asi dávno odletěl.“
„Určitě neodletěl. Byl totiž mrtev.“
„Terezko, už ho mám!“ vykřikla nejmenší z růžové třídy.
„Jeje! Ptáček. Opravdu, je mrtvý. Proč asi zahynul?“
Výkřiky a otázky se předhánějí. Terezka nestačí odpovídat. „Nevím proč. Asi byl nemocen. Anebo něco spolkl, třeba špendlík. Víte co? Uděláme mu hrobeček.“
Drobotina souhlasí. Ihned uspořádají slavný vrabčí pohřeb. Nikdo ovšem u toho nepláče, ale tváří se vážně, když hrabou jamku, snášejí listí na vystlání a nasypávají rov. Ještě zasadí do hlíny křížek, vyrobený ze dvou větviček.
„Víte co, děti? Zařídíme tady pod platany ptačí hřbitov. Když najdete mrtvého ptáčka, vždycky mi řekněte a společně ho pochováme.“
Děti souhlasí. Pronikavý hlas školního zvonku přerušuje hru.
„Pojďme, aby se na nás slečna Magda nezlobila,“ pobízí Terezka ke spěchu.
Na hřišti se už hlahol dívčích hlásků ztlumil, u dveří školní budovy ztichl docela. Slečna Magda ještě položí prst na ústa, aby dětem připomněla, že se na školní chodbě nemluví. Je to velké sebezapření pro štěbetavé jazýčky, Magda by jim trochu šeptání povolila, avšak - kázeň je základem výchovy - říkává sestra Placida.
U zelené třídy se někdo v řadě nepokojně vrtí. Vida, Markétka vybíhá, copak je to? „Aneto, prosím, nedupej tolik, když jdeš, ano? Kdopak se to tlačí? Pomalu, všechny se do třídy dostanete.“ Jen se Magda obrátila, aby urovnala tlačenici, už se za jejími zády ozývá tlumené chichotání.
Magda se ohlédla. Pohled jí padl na Martinovou, která má ještě v očích úsměv.
„Terezie, nevíš, že se už nesmíš bavit?“
Úsměv v dětských očích pohasl. „Nebavila jsem se.“
„Ale, ale?“ Magda zavrtěla pochybovačně hlavou a tenké obočí se vyhouplo do výše.
Terezie pobledla. Ve výrazu její tváře se objevila výčitka. „Slečno Magdo, já nikdy nelžu.“ Magda pochopila, že její podezření Terezku zabolelo. Viděla také, že Emilka za Terezií se nápadně červená. Už se rázně hlásí ke slovu Violeta. Třepetá ve vzduchu všemi pěti prsty a vystupuje na špičky.
„Slečno Magdo, to se smála Emilka. Ne že bych žalovala, ale Terezie opravdu nemluvila.“
Violeta samou horlivostí, aby obhájila kamarádku, div že zrudlou Emilku neprobodne loktem i očima. „Terezie mi jistě odpustí, nechtěla jsem jí ublížit,“ řekla slečna Magda. Děti ztichly. Slečnin hlas není teď docela nic přísný a dokonce to vypadá, jako by se slečna začervenala.
„Ó, slečno Magdo! Já vím, že jste hodná,“ ujišťuje Terezka.
Od té doby se Magda a Terezka na sebe zvlášť hezky usmívají.
Zelená třída se připravuje na první zpověď. Sestra Anunciáta umí pěkně vyprávět. Vyučuje už dobrých dvacet let. Za tu dobu jí klášterní kuchyně dopomohla ke kulaťoučké postavě a dlouhá řada oddaných žaček přispěla k rozmnožení vrozených vychovatelských schopností. Když ztichlým hlasem vypráví o kající Marii Magdaléně nebo o málo statečném Petrovi, který zapřel Krista a pak hořce plakal nad svým proviněním, všechny oči visí na rtech vypravěčky. Děvčátka poslouchají bez dechu, vše jim připadá samozřejmé, a když se jich sestřička zeptá, čemu nerozuměly, zdá se jim, že rozuměly všemu.
Jen Terezčina ruka se třepetá ve vzduchu. Markétka šťouchne do Anety a posměšně špitne: „Už zase něco má.“
Aneta se ušklíbne. „Doktůrek! Ta aby si něco nevymyslila!“
„Co chceš vědět, Terezie?“ Sestra Anunciáta je zvyklá na Terezčiny časté dotazy. Jenom hlavu skloní trochu níže, až se jí podbradek zařízne do tuhého límce. A zve k dotazu i pohledem.
Terezka vstává. „Prosím, má Pán Bůh všechny duše rád?“
Velké dětské oči zapátrají v obličeji učitelky, jako by odpověď hledaly předem ve výrazu obličeje. Violeta kroutí pohoršeně hlavou. No ne, takovou hloupou otázku by nevyslovila ani ona! Vzadu se kterási uchichtla. Jenom sestra Anunciáta neztrácí trpělivost. Pohrává si s dlouhým růžencem, který má zavěšený za pasem, a usmívá se na Terezku. Podbradek zmizel, zato líce se změní v červené balónky, jak se pod nimi ústa prohnula v úsměvu.
„Ovšem, milá Terezko, Bůh miluje všechny duše.“ Terezka by si měla spokojeně sednout. Ale kdepak, ona ještě není u konce se svými otázkami.
„Tak proč Bůh trestá duše nekřtěných dětí? Říkala jste, že k němu nepřijdou. Nemohou přece za to, že je rodiče nedali pokřtít.“
Terezčina tvář má naléhavý výraz, všecek úsměv je pryč. Terezka tu stojí jako advokát nekřtěných dušiček, které v jejích hlubokých temných očích žalují a dožadují se vysvětlení. Líce jí zrůžověly vzrušením, není to přece maličkost ztratit nebe, což kdyby ona byla na místě takového nekřtěňátka!
Učitelka vysvětluje už nejen Terezce, ale všem, neboť třída je stržena Terezčiným zápalem, už se žádná z děvčat nechichotá, už se Aneta neušklíbá, pojednou je všechny zajímá případ, jehož řešení se Terezka domáhá.
„Bůh takové duše netrestá. Nikdy jsme si neříkali, že by byly zavrženy. Jsou také blaženy, ale jinak nežli duše pokřtěné. Ony totiž Boha nevidí. Pro nás nebe znamená - vidět Boha, ze kterého proudí nejvyšší štěstí, jež může lidská duše obsáhnout.“ Balónky červených tváří zmizely, sestra Anunciáta je opět vážná, když mluví o věcech, pro které nutno vážit každé slůvko.
Terezka se ještě nevzdává.
„Prosím, kdybych byla Pánem Bohem, já bych se těm dušičkám nepokřtěných dětí ukázala alespoň jednou.“
Řeholnice se zamyslila, pak teprve odpověděla. „Děťátko, které svou maminku nikdy nevidělo, může být u dobrých lidí docela šťastné a nestýská se mu. Teď si představte, že jednou by ta ztracená maminka přišla, pomazlila by se s ním, a děťátko by vidělo, že v jejím náručí je mu nejlépe. Pak by se maminka zase ztratila. Jak by tomu dítěti bylo?“
Terezka vzpomněla na svou zemřelou maminku. Slzy jí vklouzly do očí. „Bylo by smutné,“ řekla upřímně.
„Nu vidíš. Kdybys byla Pánem Bohem a jednou se nepokřtěným duším ukázala, už by toužily po tom, aby tě viděly neustále, a bylo by po jejich blaženosti.“
„Ach, proč nemohou ty dušičky vidět Boha stále!“ zvolala Terezka naléhavě. Učitelka vysvětluje. Tak jako jsou pevné zákony lidské, které nutno dodržovat, jako jsou zákony přírodní, kterými se řídí počasí, růst rostlin a vývoj těla, tak jsou i pevné zákony náboženské, které stanoví náš poměr k Bohu. Ty zákony nám dal Bůh prostřednictvím Kristova učení. A když chceme dosáhnout cíle, pro který jsme stvořeni - být nekonečně šťastni u Boha - musíme se také řídit těmito Božími zákony. A jedním z příkazů Kristových je křest.
Sestra Anunciáta usedla opět za stůl. Otevřela Písmo svaté, které leželo vždy při hodině náboženství na stole, a četla dětem místa z evangelia, v nichž se mluvilo o křtu. Pak řekla: „Představte si, děti, že má někdo na očích šedou blánu, která mu brání vidět světlo. Je slepý. Můžete mu ukazovat krásné obrazy, kvetoucí krajiny, vše, co vidoucího uchvacuje. Ale slepec tím nemůže býti nadšen. Nic z té krásy nevidí. Teprve kdyby lékař odstranil z jeho očí ten šedý zákal, člověk by viděl a mohl by se radovat z pohledu na krásu. - Každá duše přichází na svět s takovým „šedým zákalem“, kterému říkáme dědičný hřích. Tento zákal zmizí pod tajemným dotekem milosti Boží. Tu milost Bůh uděluje člověku při křtu. Pak teprve je lidská duše schopna jednou na věčnosti vidět nesmírnou krásu Boha a v něm se radovat. Rozumíš mi, Terezko?“
„Ano, ctihodná sestro.“ A přece si nesedla. Zahleděla se kamsi do neurčita, pak nechápavě zavrtěla hlavou, až se jí svezla zlatá kadeř do čela. „Jak mohou být někteří rodiče tak zlí a nechat duši svého děťátka slepou, když je to tak snadné zajistit mu milost Boží.“
Sestra Anunciáta je pytel dobroty. „Ale, ale, Terezie, nesmíme hned odsuzovat. Možná, že to vše nevědí, nikdo jim to nevysvětlil. A pak - když dítě doroste, ještě se může samo nechat pokřtít.“
Terezka si konečně sedne a kuje v mysli plány, jak to celému světu rychle vysvětlit, aby se tolik škody napravilo. Představuje si velké plakáty rozvěšené po nárožích, jako když bylo v Lisieux kočující divadlo a všude viselo oznámení o představení. Ale pak se jí zdá, že divadlo je přece jen něco jiného. To, co říkala sestra Anunciáta, by se konec konců na plakát ani nevešlo.
Záhada, jak napravit nevědomý svět, zaměstnává Terezku ještě i v dalších hodinách. Dnes jí počty zcela nic nejdou, tři příklady vypočítala špatně. Učitelka chodí mezi lavicemi a hned opravuje červenou tužkou. Pod Terezčiným početním cvičením je tentokráte trojka.
Tak, to jsem to dopracovala! Terezka má plné oči slz. Už cítí, jak ji lechtají na lících, u nosu, už utíkají dolů až na bradu. Raději skryje svůj žal. Položila hlavu na lavici a pláče.
„Ale, Terezko, neplač,“ utěšuje Anunciáta malou žákyni, „po druhé to napravíš. Vždycky míváš nejlepší známky, jednou musíš umět také snést trochu pokoření.“ A baculatou rukou shrnuje Terezce s čela pocuchané vlasy.
„Prosím, mně by to nevadilo,“ vzlyká Terezka, „ale tatínkovi to bude líto. On má vždycky takovou radost, když řeknu, že jsem dostala pěknou známku! Teď - teď jsem mu radost zkazila.“ Nový proud slz ukončuje větu.
„Pro jednou ti tatínek odpustí. Jen buď poslušná a přestaň plakat. Slzami se nic nespraví.“
Terezka chce být alespoň poslušná, když už byla nepozorná. Honem si utírá slzy, sevře pevně rtíky, aby se jí brada tolik netřásla, a hle, jde to! Ještě se oči vlhce lesknou, ale Terezka se už usmívá, bere do ruky pero a píše opravu.
Když se v šatně převlékala, nedočkavě volala na sestru vrátnou. „Čeká na mne tatínek před bránou?“
Ano, tatínek tam čekal jako obvykle. Stál na chodníku rozkročen, oběma rukama opřen o hůl. Už je pan Martin trochu sehnutý, už mu léta ohýbají záda. Terezka to však nevidí, jen spěchá, aby mu hned vysypala své trápení. Tatínek má vždy zájem o vše, s čím se mu jeho princezna svěřuje.
„Ach, ta trojka, ta trojka!“ řekl povážlivě. „Doufám, že se to nebude opakovat.“ „Tatínečku, pane králi! Nic se nermuť, uvidíš, že to vše příští týden doženu,“ ujišťuje ho Terezka horlivě.
Konečně je tu den, kdy má Terezka po prvé přikleknout ke zpovědnici. Pavlína ví, že se její sestra na tuto záležitost důkladně připravovala; malé napomenutí na cestu však nemůže škodit.
„V kostele se po nikom neohlížej a mysli jen na to, co chceš povídat při zpovědi. Pamatuj, že se vyznáváš Bohu ze svých poklesků, to není maličkost.“
Pavla se odmlčela. Je dojata výrazem Terezčiných očí. Je v nich tolik dětské opravdovosti! I hlas je vážný, když Terezka říká: „Já vím. Důstojný pán Ducellier bude sedět ve zpovědnici jako zástupce Pána Boha.“ Tu se malá zarazí. Nenadálá myšlenka jí zbrázdí čílko. Má? Nemá? Všechno, co by chtěla říci Bohu, kdyby Ho mohla vidět, to vše dnes může říci důstojnému pánu Ducellierovi. A to by nejdříve měla říci něco krásného, ne? Poradí se.
„Pavlo! Neměla bych říci důstojnému pánu, že ho z celého srdce miluji?! Pavlína skrývá obličej do květin, které právě rovná do vázy. Terezce se zdá, že se Pavla směje, ale to není možné, jde přece o tak vážnou věc.
„Pavlo, slyšíš? Co myslíš?“
„Ale ne, Terezko, raději ne. Taková slova se říkají Bohu přímo, ne jeho zástupci. Tomu svěř jenom své chyby.“
Tak přece se Pavlína směje. Nevadí, myslí si Terezka, snad jsem řekla hloupost, ale teď nemám čas, abych se vyptávala. Co je na tom k smíchu, když chci vzkázat Pánu Bohu, že ho miluji? Terezka ohrne rtíky. Ať se směje. Hlavně abych nepřišla pozdě k zpovědi.
„Tak na shledanou, Pavlíno!“
Terezka poklekla ve zpovědnici. Nosík má hluboko pod mřížkou, připadá si v tom temném koutku jako zapomenutá panenka. Však také důstojný pán Ducellier marně odtemnil mřížku, udělal kříž a naklonil ucho. Nic. Ticho. Copak tu nikdo není? Šlehl pohledem stranou, jen prázdné šero se mu dívá do tváře. A přece důstojný otec Ducellier ví, že po straně stojí houfec děvčátek a čeká, až na ně přijde řada. Neměl by se zvednout a podívat se blíže, co se to děje? V kolenou se ozvalo úporné loupání - raději počkám, nu, počkám. A budu si muset i v létě nosit do zpovědnice něco teplého na kolena, šlakovitý revmatismus.
Vtom zaslechl nějaké šeptání. Jako by schůdek pod mřížkou dostal dívčí hlásek, rozechvěle oznamoval, že jde dnes poprvé ke zpovědi.
Páter Ducellier si zamnul silný nos a zafrkal jen tak na prázdno, protože v kostele nikdy nešňupal. Pak odhrnul fialovou záclonku u dvířek a vyklonil se ze zpovědnice.
„Kdopak to tam je?“ zeptal se.
„Prosím, já.“
„Nu, kdo je to - já?“ „Terezie Martinová, prosím.“
„A - můj malý doktor theologie.“ Vrásčitý obličej u fialové záclonky se rozjasnil. „Nu, Terezko, vstaň, klečet budeš u zpovědi, až budeš větší. Teď bych tě neslyšel.“
Důstojný otec Ducellier se zase uvelebil v tmavé skřínce, přivřel oči a naklonil ucho ke mřížce. Tentokráte to nebylo nadarmo.
Kdož ví, kdož ví, o čem si spolu šeptají, Terezka Martinová a páter Ducellier! Zdá se, že andělé změnili jejich slova v radostnou píseň, která zvučí Terezce v srdci. Když jde od zpovědi domů, je jí do skoku, do tance. Taková lehoučká si připadá. Všechno kolem ní je provanuto vnitřní melodií. Všichni lidé, které potkává, mají kousek krásy ve svých očích, Terezka je má raději nežli jindy.
A hle, i ptáci v Houštinách vědí, odkud se Terezka vrací, neboť zpívají veseleji a líbezněji než obvykle. Před vchodem do domu se Terezka už neudržela. Objala keř růžových poupat a tomu nejrůžovějšímu vtiskla polibek.
Ach, to je dnes krásy na světě!
„Už víš? Máme novou spolužačku.“ „Je to chovanka nebo městská?“
„Chovanka. Je z Caen. Pojďme, seznámím tě s ní.“
Terezka pověsila šaty do své skříně v šatně. Ještě si dopíná rukávy u stejnokroje. Nosí fialovou pásku a je v jedné třídě s Celinou.
„To je ona? Ta je už velká!“
„Bude jí třináct, jmenuje se Blanka.“ Celina ví vše dopodrobna, honem sype novinku, aby ji některá nepředešla. Vždyť je to událost v jejich malém světě nová chovanka! Celina je také chovankou v klášteře, jen na neděli dochází domů.
„Blanko, to je má sestra Terezka. Tatínek ji nechce nechat v klášteře jako chovanku, tak do školy jen dochází.“
Od okna se otočila štíhlá dívčina. Usmála se. Dolíčky v lících rozveselily bledou tvář. Světlehnědé oči byly plny ranního světla.
Má zlaté oči, napadá Terezku. Je hezká. A má pěkné jméno - Blanka.
Podala nové spolužačce ruku. „Bude se ti mezi námi líbit. Já sem chodím velmi ráda.“
Zlatooké děvče se dotklo fialové pásky na Terezčině rukávu. „Kolik je ti let?“
„Bude mi deset.“
Blanka se podivila. „To už jsi ve fialové třídě?“ Ostrý zvuk školního zvonku vytrhl děvčata z rozhovoru. Terezka se na Blanku ještě usmála a odběhla do své lavice.
Ukázalo se, že Blančiny vědomosti nejsou velké. Když je vyvolána, mlčí a rozpačitě se kouše do úzkých rtů. Zlaté oči se zavěšují do prázdna a jejich výraz je velmi nešťastný. Blanka se často omlouvá, že se učila, neví, jak je to možné, ale všechno zase zapomněla. Když konečně směla usednout, ulehčeně vydechla. Na lících se mihly dolíčky, zlato v očích zazářilo. A Blanka hned sáhla po tužce. V každé kapse má tužku. To proto, že nejraději ze všeho kreslí. Její výkresy obdivují všechny žákyně i učitelky. Umí dovedně zacházet se štětcem i barvami. Terezka se nemůže vynadívat, kdykoli Blanka ukazuje obrázky, které sama namalovala.
Blanka vykládala Terezce Martinové se zřejmým potěšením, jak se míchá ta a ona barva, aby měla potřebný odstín. Často trávily spolu přestávku tím, že se pokoušely namalovat, co kolem sebe viděly.
Terezka měla k malířství zřejmé nadání. Doposud jí však nikdo podrobněji nevysvětlil, jak zacházet se štětcem, a proto se Blance nevyrovnala. Blanka mívala již v Caen zvláštní hodiny kreslení. Když do svých štíhlých prstů vzala tužku, objevovaly se na papíru veselé postavičky v běhu i ve hře, krajinky s pasoucími se ovečkami nebo města s podivnými věžemi, jako bys je kouzelným prutem přičaroval.
Terezka si Blanku zamilovala. Dívala se s netajeným obdivem, když Blanka kreslila, a trpěla pro ni hlubokým soucitem, když Blanka u mapy rozpačitě mlčela nebo se mračila nad špatnou známkou pod diktátem.
Také Blanka měla Terezku ráda. Cítila se přátelstvím vynikající žákyně odměněna za všechna pokoření, jež musela snášet, když počet jejích bodů byl na konci týdne, ach, tak nedostatečně malý!
O přestávce se spolu procházely po zahradních pěšinách, v kapli klečely vždy vedle sebe. Terezka doma vyprávěla o své přítelkyni s velkým nadšením a svou nejhezčí pannu překřtila z Elišky na Blanku.
Jednoho dne se Terezka dověděla od Blanky smutnou zprávu. „V pátek odjedu domů, Terezie. Babička je nemocna a přeje si mě vidět. Možná že brzy umře.“
„Ó, to je smutné!“ povzdechla Terezka.
„Babičky vždycky nakonec umřou,“ řekla Blanka a šibalské dolíčky se mihly v jejích lících. „Nezdá se mi to příliš smutné. Kromě toho ta moje se stále jenom zlobila, vždycky jsem od ní utíkala. Nemám ji příliš ráda, bábinku. Ale těším se domů, na maminku a na Žužka.“
„Přece je to smutné. Dlouho se nebudeme vidět,“ řekla Terezka. „Vrátíš se brzy?“
„Nevím. Ale určitě se vrátím.“ Blanka se rozpovídala o chundelatém pudlíku Žužkovi, který se ochotně lopotí se střevícem, aby jej přinesl Blance, kdykoliv mu to poručí. Blančina maminka se po druhé provdala. Otčím je přísný, a když hrací hodiny na mramorových sloupcích spustí vojenský pochod, ztuhne v přísném pozoru, jako by stál nejméně před císařem. Otčím je důstojníkem, Blanku by také chtěl vychovávat po vojensku, a proto musí Bětka podstrkávat Blance různé dobroty ze špíže docela tajně, aby papá o tom nevěděl.
Před Terezií se otevírá cizí svět. Jak zcela jinak je tomu u nich v Houštinách, kam každého dne pospíchá ze školy, aby vždy laskavému tatínkovi vyprávěla vše, co ji za celý den potkalo.
Uvědomila si, že všechny domovy nejsou stejně krásné, i když vypadají navenek sebenádherněji. Všechny děti nejsou tak milovány jako ona, i když nemají nouzi. Zamyslila se nad tím.
Blanka byla vždy velmi sebevědomá, kdykoliv mluvila o svých bohatých rodičích, a přece - Terezce bylo přítelkyně líto. Zdálo se jí, že je Blanka o něco ošizena, protože - protože to nemá doma tak hezké jako ona, Terezka, u nich v Houštinách. Cítila k přítelkyni tím větší něhu a ráda by jí to dala najevo.
„Bude se mi po tobě stýskat, Blanko,“ zavěsila se do ní.
„Napíši ti psaníčko, až přijedu domů. Všechno ti vypíši, cestu, příjezd, nejnovější papínkovy nápady - jé, to zas bude komando! Všecičko ti napíši, a tak budeš v duchu se mnou,“ slibovala Blanka.
Jaro dýchlo do jejích slov vůní prvních květů. Dívky se zastavily u keře, jehož pruty se zelenaly svěžími pupenci. Terezka se shýbla k zemi a utrhla několik fialek. Podala je Blance.
„První fialky! Děkuji ti, drahoušku,“ řekla Blanka. V náhlém dojetí Terezku políbila a prudce se rozplakala.
Terezka byla překvapena. Majíc sama slzy na krajíčku, hladila přítelkyni po tváři.
„Blanko, neplač, neplač! Sama jsi řekla, že se zase uvidíme.“
Blanka stejně rychle, jak se rozplakala, ustala. Utřela si oči a pohodila hlavou. Za leskem slz už září zlato očí a do ruměnce skočil úsměv dolíčků.
„Ty má milá, hloupoučká, vždyť já proto nepláči!“
„Proč tedy?“ Terezka byla udivena rychlou změnou v Blančině chování. Nepříjemný pocit něčeho cizího se dotkl jejího srdce.
„Proč? Ani nevím. Teď někdy mívám takové podivné chvíle. Chtěla bych se smát a nevím proč, chtěla bych plakat a nemám proč. Všichni jsou mi hrozně blízcí, že bych je líbala na potkání. A zase jsou mi z duše protivní - tobě se to nestává?“
„Ne.“ Terezka chvíli mlčí. „To ty jen tak říkáš, vid?“
Terezka nechápe, že by všichni lidé, tedy i ona, mohla být někdy Blance protivná.
„A já ani nevím,“ zakončuje Blanka rozhovor, který ji samu teď mrzí. Proč něco takového říkala, když je vše docela jiné, jakmile vyslovíš to, co sama v sobě dobře nechápeš.
Mezi přítelkyněmi nastalo rozladění, ačkoliv se obě snažily tento pocit v sobě přehlušit povídáním o škole. Doma se Terezčiny myšlenky vyjasnily. To byl jistě jen žert, co Blanka říkala. Asi mě chtěla rozptýlit, abych nebylo při loučení smutná, a já tomu takhle hloupě rozuměla.
Nedočkavě očekávala slíbený dopis. Uplynul týden. Blanka nepsala. Uplynul další, a třetí, přítelkyně se nevracela a nedávala o sobě zcela nic vědět. Terezka se soužila.
„Pavlíno, Blanka je jistě nemocná. Tatínku, co myslíš, napíše mi přece? Celino, nevíš nic o Blance?“ Možná že jí přísný otčím nedovolí psát, uvažovala
Terezie. Pavlína jí vše vymlouvala.
„Blanka je jistě živa a zdráva. Je doma tak spokojena, že na vše ostatní zapomíná.“
„Ne, ne, Blanka by přece na mne nezapomněla,“ vykřikla Terezka. „Já bych také na ni nikdy nezapomněla.“
„Nu, chodí na návštěvy k nemocné babičce, proto nemá ani čas ani náladu, aby ti psala. Jen si nedělej těžkou hlavu kvůli ní. Po svátcích přijede a pak se vše vysvětlí.“
„Jakpak si nemám dělat těžkou hlavu, když na ni musím pořád myslit.“ Terezka stojí před Pavlínou jako hromádka neštěstí. „Musím. To přijde samo do hlavy, víš?“ Pavlína má na vše pohotovou radu.
„Pěkně se za Blanku pomodli, aby ji Bůh chránil od všeho zlého. Pak už přenech starosti o ni Bohu.“
Nu ano, Terezka to zkusí, už o Blance nemluví a nečeká tak netrpělivě na dopis. Jen tatínkovi se ještě svěří.
„Myslím si, když slíbila napsat, tak to měla udělat.“ Potom se na chvíli zamyslila. „Jenže - kdyby mi byla napsala, nevěděla bych, jak to bolí, když se nesplní slíbené. Víš, tati, já nechci, aby někdo byl pro mne tak smutný. Budu se snažit i ten nejmenší slib vždycky dodržet.“ Tatínek s dcerkou zcela souhlasil. Nebyl by to on, kdyby hned nevyužil příležitosti k zasetí dobrého slova.
„Nezlob se proto na Blanku. Když se nám u jiných něco nelíbí, neodsuzujme je hned. Sami se ovšem snažme, abychom to nedělali jako oni.“
„Tati, ty jsi také můj přítel, viď?“ řekla pojednou Terezka, neboť si uvědomila, že přes všechno okouzlení zlatookou přítelkyní přece jen si s tátou rozumí líp nežli s ní.
Konečně Celina oznámila Terezce, že jim sestra vychovatelka ohlásila Blančin návrat. Zítra už bude tady.
Ráno se Terezka probudila dřív nežli jindy a hned Pavlíně hlásila: „Dnes už se uvidíme s Blankou. Mám ji přece jen ze všech děvčat nejraději.“
U Guérinovy lékárny čekaly obě sestřenky. Chodily do školy s Terezkou. Brašny na zádech, vedly se vždy za ruce jako trojčata.
„Neviděly jste náhodou Blanku, když šla včera z nádraží?“
Ani Jana ani Marieta Blanku neviděly, protože si po všechen volný čas upravovaly květinové záhonky v zahrádce za domem. „Bude mě jistě čekat před šatnou,“ těšila se Terezka. Satva vstoupila na chodbu ústavu, nedočkavě se rozhlédla. Blanka tu nečekala. Terezky se zmocňuje zklamání. Ach, Blanka nepřijela. A já se na ni tolik těšila!
Vešla do učebny. U okna je kroužek děvčat, uprostřed nich Blanka něco vesele vypráví. Terezie jde ke skupince, ale těch několik kroků ode dveří k oknu je proťato jakousi temnou propastí, která se náhle rozevřela mezi ní a přítelkyní.
Blanka. Stále táž štíhlá, hezká dívenka s úsměvnými dolíčky v lících a světlem zlata pod paprsky temných brv. Jemné prsty si pohrávají s tužkou, v druhé ruce drží papír. Právě spolužačkám výstižně nakreslila, jak jejich drahoušek Žužu prosí o kousek cukru.
A přece to není Blanka. Něco cizího a chladného zavanulo z ní na Terezku. Pojednou Terezie ví s krutou určitostí, že tato Blanka už není její přítelkyní. Blanka se podívala na Terezii. Podívala se na ni jako na odloženou panenku, se kterou si hrála ještě včera s láskou, ale dnes by se za to červenala.
Terezka - milá žabka - ovšem, ale takové dítě ještě, a já jsem velká. Blanka slyší v duchu otčímův hlas: Jsi přece již dospívající dívka, chovej se podle toho. Chci tě po prázdninách poslat do Paříže. Tvé nadání mě nutí, abych věnoval tvému vzdělání zvlášť velkou péči. I když jsem tvůj nevlastní otec, myslím jen na tvé dobro a přál bych si upřímně, aby z tebe byla velká umělkyně. - Ó ano, Blanka chce být umělkyní, to slovo ji okouzluje. Bude v Paříži bydlit u otčímových příbuzných, bude mít draze placené hodiny u slavného mistra malíře. Otčím kroutil hlavou, když jí vypočítával, co vše ji v budoucnu jeho zásluhou čeká - nadzvedl bradu a uvolňoval si límec prstem, ačkoliv mezi jeho tenký krk a důstojnický límeček sváteční uniformy by se vešla dobře celá pěst. Papínek byl v takových důležitých okamžicích prostě komický, ale Blanka si ponechávala smích až pro tuto chvíli, kdy o tom vypráví spolužačkám.
„Ó, Martinová je zde také?“
Konečně se Blanka rozhodla, že by měla oslovil bývalou přítelkyni.
„Dobrý den, Terezie. Jak ses měla?“ Usmívá se, ale je to úsměv z výše. Terezka cítí v hrdle bolestné sevření. Každé slovo ji stojí přemáhání. „Bylo to hezké doma, Blanko?“ „Skvělé! Po prázdninách pojedu do Paříže, už to víš?“
„Ani jsi nenapsala.“ Terezce se derou slzy do očí. „Prosím tě, taková hloupost. O čem ti psát, když se doma pořád mluví o záležitostech pro velké. Tomu děti nemohou rozumět.“ Několik slov, jež takřka nic neznamenají. A přece Terezce prozradila vše. Už ví, že její první dojem ji nezklamal.
Při vyučování sedí Terezka s nápadně lesklýma očima. Příliš často vytahuje kapesník. Je pobledlá a bez úsměvu.
„Terezie, není ti špatně?“ ptá se učitelka, která pozoruje, že s Martinovou není něco v pořádku.
„Prosím ne,“ říká Terezka nepřítomným hlasem a násilím se nutí do pozornosti.
O přestávce se nepozorovaně vytratila ze středu dívek, jež zase obklopily Blanku, aby se dověděly další novinky. Už ví, že by se marně snažila navázat staré přátelství. Jak to bylo těžké, přijmout tvrdou skutečnost! Tolik vždy toužila po velkém přátelství. Radovala se, že je našla u Blanky. Je po všem. Slzy se tlačí do očí, ale Terezka se chce s nimi ukrýt, aby je zbytečně neukazovala.
Vešla do kaple. Ze stěn se linulo barevné přítmí, jen před svatostánkem mžila věčná lampa sametově rudý svit. Květiny držely mlčenlivou stráž u zlatých dvířek, za kterými Terezka hledala utěšitele. Poklekla. Chvíli mlčela. Pak se jí volně vyřinuly slzy a její srdce se rozhovořilo. Měla jsem ji ze všech děvčat nejraději. Věřila jsem, že naše přátelství potrvá až do smrti. Byla bych pro ni udělala vše. Ona mnou pohrdla. Zase sama a opuštěna mezi všemi. Dej mi, můj Ježíši, nějaké velké přátelství, velikou lásku k někomu. Musím mnoho milovat, abych byla šťastná. Vždycky bude následovat zklamání, když budu milovat člověka?
Není to modlitba dítěte. Je to rozmluva duše s Bohem, duše, která se vyvíjí podivuhodně rychle, i když zdánlivě zůstává duší dítěte.
Zklamání, první velké zklamání jí rozsvěcuje v mys1i jakési ostré světlo poznání. Lidé mi nemohou dát, po čem toužím. Chci se k někomu přimknout s celou vřelostí svého srdce, abych navždy našla věrnou ozvěnu své velké lásky. Lidé jsou nestálí. Už nikdy nikomu nemohu věřit.
Uvědomila si, že se dívá na obrázek Ježíška, hrajícího si s ovečkou. Terezka je opět malým, naivním děvčátkem, které se i skrze slzy usměje na svaté dítě a jeho ovečku. Ježíšek jí úsměv oplácí. Chceš, abychom si hráli spolu? Dám ti velké přátelství, Terezko, a nikdy tě nezklamu. Tvou lásku splatím ještě větší láskou. Naše přátelství může trvat na věky, nikdy se neodloučíme.
Terezka si osušila oči už docela. Usmívá se a Ježíšek se usmívá na ni. Ovečka leží pokojně u jeho nohou, už si nechce hrát. Když si teď s Ježíškem povídá Terezka, ona si zatím odpočine.
Terezie cítí v duši mír a pokoj. Je jí krásně. Jak je daleká chvíle, kdy plakala pro Blanku! Teď už po ní netouží! Chtěla by být bílou ovečkou u Ježíškových nohou. Stále s ním. Být jeho přítelkyní. Chtěla by být Terezičkou Ježíškovou.
Školní zvonek volá dívky zpět do tříd. I Terezku vytrhl ze zadumání. Tentokráte vstala nerada, v kapli jí bylo příliš dobře. Ale zvonek volá a její povinností je ihned odejít. Vešla do třídy zrůžovělá a usměvavá jako obvykle.
Od toho dne vždy o přestávce odběhla na chvíli před svatostánek. Měla tam přítele a hovořili spolu tiše beze slov. Nikomu o tom neříkala. Nesvěřila se ani tatínkovi. Bylo to její nejkrásnější tajemství.
Terezka uvažuje, uvažuje, pak jde za Pavlínou. „Víš, nač myslím?“
„Jak bych to mohla vědět?“
„Na to, co jsi nám včera večer předčítala.“
„Na evangelium? Copak ti zase nedá pokoje?“ Pavla je zvyklá, že na ni Terezka občas přijde se svými námitkami. Je to hloubalka, která jen tak lehce něčemu neuvěří, když jí to není jasné.
„Četla jsi, že Pán Ježíš řekl: - V domě Otce mého je mnoho rozličných příbytků. - Co to vlastně znamená?“
„Přemýšlej sama, co by to mohlo znamenat.“ Pavlína chce, aby Terezka byla hodně samostatná.
„Já na to dnes pořád myslím,“ přiznává se Terezka. „Pořád mě napadá, že tím Ježíš chtěl říci, ale to snad není možné - že všechny duše, i když dojdou spásy, nejsou pak na tom stejně.“
„Docela dobre jsi přemýšlela.“
„Ale Pavlíno, opravdu myslíš, že nebe není pro každého stejné?“
„Podle zásluhy. Světci a křesťanští mučedníci učinili pro slávu Boží mnohem více nežli my obyčejní lidé. Jistě jsou proto v nebi ve větší míře blaženi,“ vysvětluje Pavlína svým pokojným hlasem, který se tak dobře poslouchá.
Terezie pochybovačně vrtí hlavou. „Pak to není nebe, když má někdo méně věčného štěstí. Já myslím, že v nebi musí být všichni stejně šťastni.“
„V nebi je každý úplně šťasten, tak šťasten, jak jen může být nejvíce.“
„Ale to není možné, když se všem neměří stejnou mírou.“ Terezie se dívá na sestru nedůvěřivě.
„Je to možné. Chceš, abych ti to dokázala?“
„Dobře. Tak mi to dokaž!“ Terezka je věru zvědava, jak se to Pavlíně povede.
„Smím tě požádat o malou službičku?“ Pavlína je velmi jemná, i když Terezce rozkazuje. „Přines, prosím, z kuchyně sklenici a džbánek s vodou.“
„A co důkaz?“
„Ten právě předvedu, až přineseš žádané.“ Terezka vrtí hlavou. Nač voda a sklenice, když se jedná o věčnost a rovnost. Přenese buclatý džbánek s uraženým zobáčkem, postaví na stůl svou skleničku s pomněnkovou ozdobou na okraji.
„Tak, tu máš.“
Pavlína se usmívá, vytáhne z kapsy svůj náprstek a postaví jej vedle sklenice.
Teď už je Terezka doopravdy zvědava. Ani se neptá, jen čeká. Zdá se, že všechny věci kolem napětím strnuly, celý dům je ztichlý očekáváním, co se bude dít.
Pavla chvíli mlčí. Její úsměv je zaměřen kamsi dovnitř srdce, oči se dívají mimo prostor a čas. Terezka sebou netrpělivě pohnula. „Pavlíno, tak co dál?“
Pavlína přestane myslet na své tajemství a vrátí se myšlenkami k Terezce.
„Představ si, že průměrný člověk konal své povinnosti vůči Bohu dobře, takže bude spasen. Jeho duše je jako tento stříbrný náprstek. Čeká, aby byla naplněna věčnou blažeností, která pramení z blízkosti Boha.“ „A co ta sklenice?“
„Nebuď nedočkavá! Jiný křesťan si umíní, že bude dělat víc, než je jeho povinností. Že bude žít a pracovat jen pro Boží slávu, a tak vlastně jeho duše před Bohem při porovnání s druhým člověkem je jako tato sklenice vedle náprstku.“
Terezka tomu dobře nerozumí. „Copak Bůh nestvořil všechny duše stejné, že jedna je menší a druhá větší?“
„Všechny jsou stejné v tom, že se mohou svobodnou vůlí rozhodnout, jak mnoho chtějí pracovat pro věčnost. Ale každý člověk nemá stejně dobrou vůli. Některý vyměří Bohu ve svém životě jen málo času a malé místečko ve svých myšlenkách. Nu, pak má hloubku náprstku. Jiný se snažil Boha milovat více, ten si vyhloubil v duši větší prostor pro věčnost. A teď dej pozor!“ Pavlína nalila vody do sklenice.
„Kolik vody jsem nalila?“
„Plnou sklenku. Víc se tam nevejde.“
Teď nalévá Pavla vodu do náprstku. „Kolik vody jsem nalila do náprstku?“
„Také plno.“
„Tak vidíš, Terezko. Víc se tam také nevejde, i kdybych tam chtěla nalévat ještě. Mysli si, že voda představuje věčné štěstí. Každá duše ho dostane tolik, kolik je ho schopna obsáhnout, a přece to nebude stejné množství.“
„A přece budou všichni úplně šťastni.“ Terezka už tomu rozumí docela dobře. „Víš, Pavlíno, co? I když je tomu tak, já bych si přece jen přála být raději tou sklenicí nežli tím náprstkem.“
Pavlína ráda naslouchá Terezčinu rozumování. „Proč, Terezko?“
„Víš, myslím, že ty větší duše mohou také více udělat pro jiné. Mohou prosit Boha za ně. Já bych chtěla všem duším pomáhat, aby byly jednou hodně, hodně šťastny.“ Pavlína Terezku pohladila. Jak dlouho ještě budou spolu takto důvěrně rozmlouvat? Rozhlédla se kolem. Každá věc v pokoji na ni promluvila, všechno k ní vztahovalo neviditelné ruce, tiché hlasy volaly k srdci - neodcházej! Pavla cítí už teď, jak těžké bude jednou loučení, až její tajemství přestane být tajemstvím a ona odejde navždy. Ubohý dobrý tatínek! Jak je dobře, že tu bude Terezka, kterou on tolik miluje. A jako by sestře předem děkovala za to, že svou něhou dá otci zapomenout na její ztrátu, přivinula Terezku vroucně k sobě.
„Už ses pevně rozhodla?“ Mariin hlas doléhá k Terezce z vedlejšího pokoje, ačkoliv jsou dveře zavřeny.
„Ano,“ slyší Terezka Pavlínu. „Není ve mně nejmenší pochybnosti. Tam je moje místo.“
O čem si to děvčata povídají? myslí si Terezka letmo a hned se zase noří do početního příkladu. Má dnes hodně úkolů, musí si pospíšit. Ve vedlejším pokojíku se hlasy ztlumily. Sláva, Terezka už chytla početní příklad za pravý konec, zkouška vychází.
„Tatínek to ví?“ zazněl Mariin hlas zřetelněji. Terezka netrpělivě zatřásla hlavou. Třikrát sedm je dvacet jedna – dvacet jedna - co má tatínek vědět? - jednu napíši, dvě si pamatuji - kdyby mluvily tišeji, nepletla bych se - dvě si pamatuji, třikrát devět -
„Nevím, co řekne Terezka mému odchodu. Bude to pro ni těžké.“
Terezku přestalo zajímat, kolik je třikrát devět. Napjala pozornost. Pootočila hlavu ke dveřím a s údivem v očích čekala na další slova.
„Teď je odrostlá, už mě tolik nepotřebuje,“ říká Pavla. „Ty budeš teď na mém místě, Marie. Ostatně, v neděli mě může Terezka vždy navštívit. Víš, Marie, že děti smějí vidět karmelitku bez závoje?“
Terezce vypadla násadka z ruky. Pero se zabodlo do podlahy a zůstalo vzpřímeno. Terezka je cítila zabodnuto v srdci. I tam se něco ostrého bolestně chvěje. Už všemu rozumí. Pavlína chce odejít do kláštera. Její Pavlína. Její dobrá, drahá Pavlína, která je Terezce druhou maminkou. Terezku drolí zima, jektá zuby. To není možné, to se nesmí stát. Velká bolest jí zaplavila nitro. Bylo jí, jako by se všechno kolem ní řítilo kamsi do černé jámy. Zoufale vykřikla a dala se do hlasitého pláče. Pavla i Marie vběhly do pokoje. Teprve nyní si uvědomily, že mluvily příliš hlasitě.
Terezka se vrhla Pavlíně do náruče a křečovitě ji objala. „Nepustím tě, nesmíš odejít!“ štkala. „Jak bys mohla! Jak bys to mohla udělat!“
Marie bezradně sklonila hlavu, pak tiše odešla. Je lépe ponechat Pavlu s Terezkou o samotě. Terezčin nářek se ztlumil do tichého vzlykotu. Pavlína ji líbala a chlácholila.
„Terezičko, měla bys radost, kdyby se tvá Pavlína směla provdat za krále nebo za prince?“
„Jako Šípková Růženka?“ „Ano, jako Šípková Růženka.“ „Jako Popelka?“
„Ano, jako Popelka.“
„To by bylo krásné!“ vydechla Terezka. „Ale Terezko, mne potká něco mnohem krásnějšího.“
„Jak to? Vždyť chceš odejít do kláštera.“
„Právě proto. Chci být snoubenkou Krále všech králů.“
Terezka je už trochu usmířena. „Dostaneš také snubní prstýnek?“
„Ano. Také závoj s řeholními šaty na znamení, že jsem se zaslíbila Bohu. Přijmu jiné jméno a budu po celý život s mnoha jinými sestřičkami žít v domě, kde všechno bude společné, nic nebude patřit jenom mně, a přece budu mít všechno.“
Terezka má už zase slzy v očích. „Na mne zapomeneš. Vezmi mě tam s sebou,“ zaprosila. „To nejde, Terezko. Ty musíš zůstat u tatínka.“ „Pavlíno, tys mi jednou slíbila, že půjdeme spolu na Saharu poustevničit.“ Terezka si vzpomíná honem, čím by ještě zmařila Pavlínino rozhodnutí.
„To byla jenom hra. Byla jsi ještě malá, ale teď už pochopíš, že se v dnešní době neodchází na poušť, když chceme v samotě sloužit Bohu a bližním. Pro mne je Saharou klášter na Karmelu.“
„Nemohla bys tam jít až později, až budu velká?“ zkouší Terezka něco usmlouvat.
„Terezko, jak ti to mám říci? Já už stejně jsem doma jenom tělem, a duchem tam. Nedovedu se dlouho rozmýšlet, když vím, že jednám správně. Chci být karmelitkou - to u mne znamená, že už jí vlastně jsem, všechno mě žene uskutečnit svou touhu. Já nedovedu dlouze snít jako Marie,“ to vše říká Pavlína spíše pro sebe, ani se nesnaží vybírat slova, jimiž by mluvila srozumitelně dětskému stesku.
Terezka chce alespoň vědět, jak bude Pavlína žít na Karmelu. Pavla ochotně vypráví, co už ví o svém budoucím životě. Bude mít malou celu. Tak se říká pokojíčku v klášteře. Postel v cele je vlastně slamník na dřevěných podstavcích. Podušky jsou naplněny řezankou a ovčí vlnou. Přikrývat se bude Pavlína jednoduchou nepovlečenou přikrývkou. Ráno v půl páté vstane jako ostatní kamnelitky a všechny se půjdou do chóru modlit za sebe, za své drahé doma, za všechny kněze, aby dobře konali své povinnosti, a za ty, kteří Boha neznají a nechtějí poznat. V devět hodin se rozejdou po klášteře, každá ke své přidělené práci. Při tom budou stále mlčet. V jedenáct hodin je v refektáři připraveno jídlo, po kterém si teprve smějí mezi sebou povídat asi hodinu. Při tom ovšem pracují. Pak je zase mlčení. Když mlčí, rozjímají a modlí se.
Terezka se diví. „Proč tolik mlčí?“
„Aby se lépe soustředily na Boha, a tím byly jejich prosby vroucnější.“
„Co to znamená, že rozjímají?“
„Rozjímání je uvažování o Bohu, o životě světců nebo o tom, co čteme v evangeliu.“
„Pavlíno, jak budeš oblečena? Jako ctihodná sestra Anunciáta?“
„Trochu jinak. Karmelitky mají na nohou jen slaměné sandály a punčochy ušité z plátna, ať už je léto nebo zima. Místo košile nosí bílou tuniku z hrubé látky.“
„Co je to tunika?“ skočila Terezka Pavle do řeči. „Nu, taková košile s dlouhými rukávy. Na tuniku si karmelitky oblékají hnědý hábit a bílý plášť. Na hlavě nosí černý závoj. Terezko, kdybys věděla, jak je na Karmelu vše prosté! Víš, řeholnice slibují z lásky k Bohu být po celý život chudé. Karmelitky nemají ani příbory ani talíře.“
„Jé - a jak jedí?“
„Z hliněných misek dřevěnou lžící.“
„To by mi nevadilo,“ uvažovala Terezka nahlas. „Přece bych tam chtěla jít s tebou.“
„Také se na Karmelu nikdy netopí. V celách nejsou kamna. V zimě, než si novicky na to zvyknou, jistě vytrpí hodně zimy pod tenkou přikrývkou.“
„Ale Pavlíno, tebe to také neodradilo.“
„Jenže, Terezko, já jsem už dospělá a silná, já to vše z lásky k Bohu a z lásky k lidem, za které se budu modlit, jistě vydržím.“
„V kolik hodin budeš chodit spát?“ “
„V jedenáct.“
„Ó, to já už budu dávno v posteli. A je to ve všech klášterech stejné?“
„Ne, Terezko, řád karmelitek je nejpřísnější.“ Terezka opět zesmutněla. „Opravdu si to už nerozmyslíš?“
„Nerozmyslím, Terezko. Vím, že budu na Karmelu šťastna. Máš mě přece ráda, Terezko, viď? Chceš, abych byla šťastna?“
Ovšemže Terezka chce, aby byla Pavla hodně, hodně šťastna. Jen kdyby se proto nemusely rozloučit. „Možná že se loučíme jenom nakrátko,“ nadhodila Pavlína.
„Jak to myslíš?“
„Až budeš starší, třebas také odejdeš na Karmel. Pak tam budeme poustevničit spolu.“
V té chvíli slyší Terezie více nežli Pavlínin hlas. V hloubce duše se zachvěl blažený tón. Srdce jí prudčeji zabušilo, jakoby dotčeno taktovkou neviditelného kapelníka, jenž se chystá řídit symfonii jejího života.
Terezka usíná s blaženým úsměvem na rtech. Samota a tma proměnily pokoj v černý úl, rozvířené myšlenky se usazují jako včely ve zlatý hrozen. Už ji nebolí vědomí, že Pavlína odejde. Terezce je jasné, že i ona jednoho dne odejde za Pavlínou. Sen o poušti s palmovou oázou se stává jen dětským obrázkem, vzpomněla si, jak se strýc Guérin usmíval, když mu svěřovala, že ona a Pavlína půjdou daleko, daleko do písečných stepí v cizině a tam si vystaví poustevnu. Jak jsem to mohla brát vážně? usmívá se nyní Terezka. Ten dobrý strýček! Nechal mě povídat, ale jistě jsem vypadala velmi směšně.
Druhého dne oznámila Terezka Pavlíně, že to s tou Saharou u ní také nebylo míněno vážně, jenom takový dětský nápad, víš? Teď, když jsem starší -
Pavlína se na Terezku podívala tak, že nebylo pochyb o její nedůvěře k Terezčinu stáří.
„Ale ano,“ ohradila se Terezie dotčeně, „přece každého dne jsem starší a zkušenější, ne?“
„Ó, můj drahoušku!“ řekla Pavlína dvojsmyslně, ale Terezka to přijala jako omluvu. Klidně pokračovala: „Vstoupím také do řádu karmelitek. Doufám, že mi to tatínek dovolí, když tobě nebránil.“
Pavlína neměla zrovna mnoho času na povídání. „Snad, Terezko, je-li to vůle Boží. V neděli smíš se mnou, až půjdu navštívit velebnou matku převorku. Můžeš jí své přání svěřit, ale nikomu jinému o tom ještě neříkej, ani tatínkovi ne.“
„Ani tatínkovi?“ podivila se Terezka, protože k tomu byla ochotna běžet nejdříve.
„Raději ne. Má teď, chudák, plnou hlavu mého odchodu. To víš, je z toho smutný, tvé přání by ho zarmoutilo ještě víc.“
Terezie doposud nevzpomněla, že její touha po Karmelu raní otce velmi citelně. Vždyť je stále jeho milovanou princeznou. On pro Terezku znamená také víc nežli ostatní lidé - její drahý, zlatý pan král. Náhle však zřetelně cítí, že ani tato láska ji nezadrží. Přece tátu jednoho dne opustí. Představa života na Karmelu je v ní živější a určitější než všechno ostatní.
V neděli jdou Terezka s Pavlínou na Karmel. Bohužel, Pavla pozvala také Marietku Guérinovou a to kříží Terezce plány. Chtěla by mluvit s matkou převorkou o samotě. Jak to udělat?
Před klášterní hovornou je malá předsíň. Jen do ní dívky vstoupily, Terezka má nápad.
„Víš co, Marietko? Až nás Pavla představí, svěříme každá velebné matce nějaké své tajemství. Ale jen jí. Proto na chvíli poodejdeme s Pavlínou a potom zase ty necháš mě v hovorně o samotě, ano?“
„Ale já nemám žádné tajemství,“ Mareitka se brání jako přepadená. „Vůbec nevím, co bych měla velebné matce svěřit.“
„Tak já tam zůstanu nejdříve a ty si zatím na něco vzpomeneš. Víš, třeba ji popros, aby se modlila za něco, co bys jednou chtěla uskutečnit.“
„Nu tak tedy ano,“ svoluje Marietka. Pojednou ví, že je toho přece dost, o čem by mohla s matkou převorkou mluvit.
Hovorna se podobá obdélníku. Přední stěna je prolomena ve velké okno do vedlejší místnosti. Místo skla jsou v okně dvojité bílé mříže.
Na ostatních stěnách je několik obrazů svatých, u zadní zdi pohovka. Před zamřížovaným oknem stůl na prohnutých nohách, po stranách je několik vycpávaných židlí.
Terezka přemýšlí, co vše by matce převorce řekla. Marietka se tu cítí poněkud nesvá, z rozpaků si uhlazuje své neposlušné kučery, které jí maminka doma skartáčovala za uši, ale Marietka je už zase rozcuchaná jako obvykle.
Děti sedí na pohovce, určené tu k pohodlí hostů. Pavlína čeká u mříží. Dívá se nedočkavě do vedlejší místnosti, která se od hovorny liší větší prostotou. Je tam jen dřevěná lavice podél zdi a na stěně kříž.
Vrzly dveře. Do světnice za mřížemi vešla karmelitka s rouškou volně spuštěnou přes tvář. Přiblížila se k zamřížovanému oknu. Děvčata se dívají se zájmem na tajemnou postavu.
„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ ozvalo se zpod černé roušky.
Pavlína oživla. „Matko převorko, dovolila jsem si vzít dnes s sebou sestřičku a sestřenku, abyste jim požehnala.“
„Ráda, slečno. A vaše záležitost? Není překážek? Pavla se rozhovořila o svých přípravách ke vstupu do kláštera. Terezce se zdálo, že hovor trvá příliš dlouho, už - už chtěla být s matkou převorkou o samotě.
Konečně Pavlína s Marietkou vyšly do předsíně. Matka převorka odhrnula roušku s obličeje a usmála se na Terezku.
Převorka Marie Gonzága nebyla ještě stará. Měla bezbarvou tvář, jenom několik růžových žilek se jí klikatilo na lících tam, kde bývá ruměnec. Pod hustým obočím ozařovaly obličej živé oči, takže bledost obličeje nevypadala chorobně. Všecek život byl soustředěn v modrých očích. Před jejich výrazem ustupovala ostatní část tváře do pozadí. A přece se Terezce pojednou zdá, že tato tvář je žlutá jako plášť řeholnice. A za touto tváří jako by byla ještě jiná, jakási nehmotná tvář bez těla. Tajemná jednota mezi šatem a obličejem vytvářela z ženy a jejího roucha neodlučitelný celek. To vše vnímala Terezka jen podvědomě. Vyhranilo se to v myšlenku - matka převorka je jiná nežli sestřičky, které nás učí ve škole. A jiná nežli všechny dámy, které znám.
„Ty jsi Terezka Martinová?“
„Ano, matko převorko.“ Terezce prudce buší srdce. „Musím vám něco říci. Chci být sestřičkou ve vašem klášteře.“
Řekla to vážně a pevně jako dospělá. Matka Gonzága se na ni zadívala s podivením. Toto křehké dítě s hlubokýma očima není ani trochu komické, ačkoliv říká slova, jež se nehodí k jeho postavičce. V něžném obličeji je něco víc než pouhý půvab krásy. Matka převorka věřila v neviditelné anděly. Nyní byla v pokušení uvěřit, že občas na sebe berou podobu líbezných dívčích zjevů.
„Matko převorko, vy asi ke mně nemáte důvěru?“ polekala se Terezka, když se řeholnice na ni jen mlčky dívala.
„Ach, ne, Terezko, mám k tobě důvěru.“ A náhle, jako by jí padala slova odkudsi z neznáma, slyší se povídat: „Jistě máš řeholní povolání. Tvá touha po Karmelu - to je Boží hlas. V každém čistém srdci bydlí Bůh. Mluví k nám tisícerými způsoby. A každému z nás dává někdy najevo, na kterém místě nás chce mít, abychom mu sloužili. Volá-li tě na Karmel, budeš tu jistě šťastna.“
Terezka zajásala zcela dětsky, tleskajíc rukama. „Ó, velebná matko! Děkuji. Smím tedy vstoupit k vám současně s Pavlínou?“
Matka převorka se zarazila. Teď opět vidí před sebou jenom naivní malé děvčátko. Andělé jsou neviditelní a krása lidské tváře nesmí šálit naše oči. A ne vždycky taková dětská touha je znamením řeholního povolání. Matka Gonzága pojednou pochybuje. Neunáhlila jsem se, když jsem předčasně ujišťovala dívenku svou důvěrou?
„Devítileté čekatelky se nikde v klášterech nepřijímají, ani na Karmelu ne,“ řekla rychle. Viděla, že je Terezka zklamána. A přece musela opakovat: „Devítileté novicky? To nejde. Nejmladší mohou být šestnáctileté.“ Nyní se usmívala zřetelně, pobavena naivností malé žadatelky.
Terezce bylo, jako by spadla z okraje nebe rovnou do studené vody. Než jí bude šestnáct let! Bude to vůbec někdy? Ještě sedm let čekat - ale to je krutě nekonečné pro srdce, které hoří touhou. V očích se objevují slzy.
Ale, ale, matka Gonzága nechtěla zarmoutit. Obláčky modrých očí se přiblížily k mřížce. „Neplač, maličká, dočkáš se, sedm let není dlouho. Vybereme ti pak pěkné jméno, ano?“ A třebaže nelze rukou pohladit, všechno v hlase této ženy hladí a laská. Je to hlas teplý, hlas maminčin, hlas dotýkající se něžně všeho, co bolí, aby už nebolelo.
Terezka otřela slzy. Nu, tedy počká. Ale jméno by nerada měnila. To, které má nyní, se jí líbí. Pavlína říkala, že její patronka, svatá Terezie z Avily, byla také karmelitkou.
„Ano,“ přisvědčuje matka převorka, „reformátorka našeho řádu se již doma jmenovala Terezie. V klášteře si přidala jenom příjmení „Ježíšova“.“
Když byla Terezie Ježíšova, nemohla bych se jednou jmenovat Terezie Ježíškova? myslí si dívenka, ale dříve, než se na to zeptala, vyslovuje řeholnice její přání nahlas:
„Až ty k nám vstoupíš, Terezko, budeš se jmenovat Terezie Ježíškova, protože jsi taková něžná. Chceš?“ „Ó, ano,“ vydechla Terezka s radostným překvapením. „Právě takové jméno bych si přála mít.“
„Nu, uvidíme,“ řekla převorka. „Zatím ti žehnej Bůh!“ A její ruka pomalu kreslí znamení kříže nad zlatovlasou hlavou, opřenou o mřížku.
A potom Terezka vyšla z hovorny. Nebyla smutná. Měla přece něco ze své touhy - pro budoucnost alespoň krásné příjmení.
Pavlína odešla. Cesty už byly skropeny barevnými skvrnami podzimu, ale slunce toho dne zapomnělo na odchod léta a zářilo nekrásnějším úsměvem. Terezce to připadá kruté. Jak mohou ptáci v Houštinách zpívat, když Pavlína odchází navždy? Všechna slova útěchy jsou zaprášena smutkem. Terezka je k domluvám hluchá. Sahara nesvítí zlatým pískem, Karmel není už vytouženou pouští. Nic nepomáhá vzpomínka na matku převorku a její slib, že i Terezka se jednou smí přihlásit na Karmel. Ve chvíli rozloučení všechno pohltil černý žal. Zbyly jen hořké slzy a bolestné prázdno, neboť nic a nikdo na světě nemůže být Terezce tím, čím byla Pavlína.
„Terezičko, musíš být statečná,“ domlouvá jí Marie, ačkoliv sama drží v dlani kapesník zvlhlý slzami. „Řekni Pavle ještě několik slov, ale bez pláče.“
Bez pláče? Těžký úkol!
„Pavlíno, nebude se ti ani trochu stýskat po Houštinách? Po naší Rajské pěšince? Po tatínkovi? A po mně?“ vzlyká Terezka.
„Z počátku asi ano. Ale plakat nebudu. Vzpomínáš si, Terezko, jak jsi jednou obětovala svou žízeň na obrácení hříšníků?“
Terezka jen mlčky přikyvuje. Po nosíku jí stéká křivolaká stružka slz, líce jsou pokresleny šmouhami, neboť Terezka se už nestará o kapesník, v zoufalé bezradnosti rozmazává stékající slzy dlaněmi.
„I já obětuji svůj stesk a vše, co tu zanechám, za ty, kteří urážejí Boha.“ Pavlína drží Terezčinu tvář ve svých dlaních. „Pro lásku k Ježíši se zříkám lásky vás všech. I tvé - a dobře víš, Terezko, jak tě mám ráda. Až budeš velká, porozumíš mi. Miluji Boha a mám také ráda lidi. Říkat miluji - je pěkné, ale čím větší láska, tím více touží podávat důkazy. Když máme někoho rádi, dovedeme pro něho mnoho obětovat. A čím více v lásce obětujeme, tím více naše láska roste.“ Tu se Pavla odmlčela. Oči jí září. Pak vydechne: „Ach, Terezko, tolik se těším!“
Terezčinou odpovědí je nový vzlykot. Pavlin úsměv na chvíli pohasl. „Neplač, děvčátko, nemohu tě vidět smutnou. To všechno přejde. Budeš hodná, Terezko, aby měl tatínek z tebe radost, ano?“
Terezka neslyší. Stále pláče, protože ze všech Pavlíniných slov se vynořuje černá jistota: Rozcházíme se navždy.
Poslední políbení - a pak už nic - nic - než moře smutku.
Velký žal nad ztrátou Pavlíny se změnil v ostré nožíky, jež občas bodají v hlavě pronikavou bolestí. Terezka teď často ve škole schází.
Marie dostala k svátku krásný dar. Cestu do Paříže. Pojede s tatínkem a Leonkou do hlavního města. Uvidí katedrálu Notre Dame, Montmartre s novým chrámem, o kterém se poslední dobou mnoho mluvilo. Konečně shlédne slavná muzea, obrazárny, o kterých doposud jen slyšela vyprávět. V Invalidovně uvidí hrobku slavného císaře Napoleona. Všechna ta místa, drahá srdci, doposud vídala jen ve svých snech, teď to bude skutečnost.
Martin byl v mládí zaměstnán v Paříži. Jako každý dobrý Francouz měl toto město rád a uměl zajímavě vyprávět o jeho slávě i bídě.
Leonka radostí zpívala, kudy chodila. Slibovala Terezce, že jí každého dne pošle z Paříže pěknou barevnou pohlednici. Celina si vymínila, že jí musejí přivézt něco nového ke čtení, zdejší knihkupci mají malý výběr. A tak se obě nejmladší dívenky smířily s tím, že musejí zůstat v Lisieux pod ochranou tety Guérinové.
Jednoho večera vyprávěl strýc Guérin o svém dětství. O sestře Zélii, Terezčině mamince, věděl tolik podrobností, že se Terezce zjevila před očima tak živě a jasně, jako by tu byla někde ve vedlejším pokoji. Pak si Terezka uvědomila, že je matka mrtva. Viděla ji opět bledou a ztuhlou v černé rakvi. A hned je tu vzpomínka na Pavlínu, která uměla tak dobře nahradit zemřelou maminku. Ale i Pavlína je ztracena. Slzy vytryskly z očí. Na líce vyskočil ohnivý ruměnec. Ozvala se prudká bolest hlavy.
V noci Terezku roztřásla zimnice. A hlava jí třeštila horkem.
Když se Martin vrátil s dcerami z Paříže, našel svou princeznu těžce nemocnou.
Lékař povážlivě kroutil hlavou. Nedával mnoho naděje, neboť neznal léku. Nemoc byla bezejmenná. Martinovy prokvetlé vlasy zbělely v těchto dnech úplně. Byla to pro něho oběť, když svolil, aby se Pavlína změnila v sestru Anežku, a hle, nyní jej Bůh zkouší v nejcitlivějším místě. Martin si byl vědom, že je mu Terezka ze všech dětí nejdražší. Neuměl si představit, že by ji mohl ztratit. V těžkých chvílích otvíral Písmo svaté v místech, kde se vypráví o trpělivém Jobovi, kde Abraham jde ochotně obětovat na rozkaz Boží svého prvorozeného. Což není jejich Bůh i mým Bohem? Co jsem od něho přijal, jako půjčku jsem přijal, abych mu jednoho dne vrátil i s úrokem. Buď vůle Tvá! končíval své úvahy a vstával od četby posílen.
Podivná nemoc. Terezka blouzní, ačkoliv teploměr ukazuje normální teplotu. Je to tím hroznější pro Marii, která nemocnou obětavě ošetřuje. Napadá ji, není-li Terezka pomatená. Chvílemi se nemocná chová tak nezvykle, jako by to nebyla ona, milá, poslušná a usměvavá Terezka. Chvílemi mluví rozumně, znenadání odpovídá jen zmatenými větami. Marie bledne zlou předtuchou, na mysl jí přichází strašlivé podezření neztratila naše Terezka rozum? Není pomatená? Marie se chrání mluvit o tom před otcem. Jen sama v sobě se potýká s myšlenkami bolestně zneklidněnými.
A hle, znenadání řekne Terezka souvisle: „Pavlína je teď sestrou Anežkou, viď?“ „Ano Terezičko.“
„Je to pěkné jméno. Chtěla bych být na její obláčce. Kdy to bude?“
„Na takovou slavnost nemůžeš, drahoušku. Jsi příliš slabá.“
„Víš co, Marie? Mohli byste najmout drožku a dovézt mě na Karmel. Pavlína by měla jistě radost, kdybych u toho byla, až jí budou oblékat řeholní šaty. Potom budu zase poslušně ležet. Ale uznáš, Marie, že v den Pavlíniny obláčky nemohu zůstat doma.“
Takové hovory naplňovaly Marii tichou, radostnou nadějí. Už mluví souvisle, přece se naše Terezka uzdraví. Marie nemyslila na sebe, neuvažovala, že také ona bude pak moci pořádně v noci spát, že bude mít čas na své záležitosti. Ošetřování nemocné považovala za samozřejmost. Ani by jí nenapadlo žehrat na tuto povinnost.
„Jdi si odpočinout, já tě dnes zastanu,“ nabízí se Leonka, ale Marie se nerada vzdaluje od lůžka nemocné. Umínila si, že Terezce nahradí ztracenou Pavlínu. Myslila na ni ve dne i ve snu, probouzela se po krátkém, neklidném spaní a její první myšlenkou bylo, co je zatím s Terezkou. Jako by nebylo krásných dnů pařížské návštěvy, vše, nač by jindy vzpomínala, bylo zatlačeno starostí o sestřičku.
Leonka se ujala vedení domácnosti, chodila s Viktorkou na nákupy. Marie dále trávila tiché hodiny v pokoji nemocné, kde jenom tikot hodin odměřoval její úzkost a kde nebylo třeba skrývat slzy. Brávala do rukou věci, které patřily Terezce, a něžně se jich dotýkala. Vzpomínala při tom, kdy kterou hračku Terezka dostala, rybičky v akváriu teď ošetřovala za ni, obdélníčky domina v dřevěném pouzdře přerovnala, i figurky na šachovnici postavila, představujíc si, že naproti usedne Terezka a zase budou spolu hrát. Ale rychle je smetla, neboť ji zamrazilo nepříjemnou představou, že kdosi zlý usedl na Terezčino místo, aby hrál o její život. Marie se zmocnila hrůza, že by mohl nastat osudný šach-mat.
I v dlouhých nocích bdění mívala zvláštní představy. Cítila, že jejich rodina je pevný kruh - zlatý prsten, kroužek bez začátku i konce, s rudým rubínem jejich společné lásky. Pavlína odtud odešla. I ona, Marie, jednou odejde. Snad všechny odejdou z tohoto rodinného ráje, ale jejich láska je tak silná, že ani vzdálenost ji neumenší.
Ptávala se užasle - proč právě já jsem se narodila v této rodině? Čím jsem si zasloužila takové štěstí? Cítila vděčnost k Bohu a splácela mu svůj dluh tím, že její obětavost k nemocné sestře rostla do hrdinství. Kdybych mohla trpět za ni. Kdybych směla zemřít za ni! přávala si v návalu vroucnosti. Ovšem, směla trpět s ní, neboť Terezka opět prožívá těžké chvíle. Hrůza křiví jindy líbezné tahy obličeje, ruce se vztahují k obraně proti neviditelnému nepříteli. Děsí se něčeho, Marie trne úzkostí. Co vidí Terezka ve svých vidinách, jaká to hrůza znetvořuje její tvář a nutí nemocnou volat o pomoc?
A hle, následuje hodina naprostého klidu. Terezka se dívá strnule do prázdna a nic nevnímá, nic nemluví. Snad ani nedýchá.
Marie se sklání nad postýlkou, polomrtvá strachy. Díky Bohu, z nehybného obličeje vane teplo, Terezka dýchá, je na živu!
Terezka si byla vědoma všeho, co se děje kolem i v ní. Právě proto byla tolik poděšena, neboť se slyšela pronášet věty, jež říci nechtěla. Ústa jí mluvila docela samočinně. Nebyla to její slova. Také rukou se občas zmocnila cizí síla a nutila Terezku udeřit lžící o stoleček, shodit polštáře na podlahu, bušit pěstmi do pelesti. Bránila se tomu pláčem a křikem, ale marně.
Jindy se po stranách lůžka rozevřely temné propasti. Terezka se dívala do jejich černé hloubky s nesmírnou úzkostí. Raději zavřela oči nebo je upřela někam do výše a strachy se ani nepohnula, neboť se bála, že už už se zřítí do hlubin země.
Někdy nabyly stěny pokoje hrozivé podoby. Když se toho Terezka nejméně nadála, zakymácely se a s protivným chechtáním vyhrožovaly, že se zřítí a zavalí ji ve svých sutinách.
Skoby ve zdi se proměnily v kostnaté ruce. Snad někde ve zdi doutnal plamen, který je ožehl, neboť prsty byly zuhelnatělé. Ze zčernalých dlaní se odchlipovaly kousky pokožky a poletovaly vzduchem jako ohyzdní motýli. Pokoušejí se usednout Terezce na obličej, útočí na její oči. Terezka zděšeně křičí, ale ostatní nechápou její hrůzu, protože nic nevidí.
Pak zase nastanou dny a noci klidu. Spánek se střídá s mírnou únavou, kolem je ticho a hluboký mír. Tatínek přináší své princezně polní květiny. Trhá je u řeky, kam s Terezkou tak často chodívali. „Snad se ty časy opět vrátí, jen co si trochu odpočineš,“ těší Terezku, ačkoliv by sám potřeboval útěchy.
„Tatínku, povídej mi, jak je venku!“
Tatínek vypráví. Chtěl právě odejít do lékárny, klobouk už drží v ruce, ale ještě Terezce poví, že dnes pěkně svítí slunce, jabloňka za houpačkou má už jen jedno jediné jablíčko na vršku a včera jsem našel pod plotem zatoulané štěně.
Avšak Terezka už neposlouchá. Napjatě pozoruje, jak se tatínkův klobouk podivně zvětšuje. Vyrůstá z něho rudé klepeto, teď druhé a třetí. Zelené břicho klobouku se nadmulo, na něm je zlé, žluté oko, které se rychle otáčí ze strany na stranu. Nestvůra nemá hlavu, ústa jsou na tenké dlouhé stopce jako zrůdný květ zvonku, taková nafialovělá tlamička, plná zčernalých zubů. Teď se klepeta vztahují k Terezce, sápou se na ni - pryč! Jdi pryč! Nechci tě vidět! křičí Terezka a vztahuje proti otci obě ruce s výrazem odporu a strachu.
Martinovo srdce se sevřelo prudkou bolestí. Zdálo se mu, že se ho Terezka štítí, že k němu cítí odpor. Odešel, aby se nemocná uklidnila.
Martin se vleče městem, jako by zestárl o deset let. Lidé se za ním překvapeně ohlížejí.
Guérinova děvčata přiběhla do Houštin po každé rovnou ze školy, ale do pokoje nemocné nesměla. Jen se poptala, jak je Terezce, a zase je Leonka hnala domů. „Kdož ví, není-li to nakažlivá nemoc, raději se tu, děti, nezdržujte. A Celině vyřiďte, ať se o Terezku nebojí.“
Denně přicházela i teta Guérinová, aby se poptala po Terezčině zdraví. Přicházela zrůžovělá spěchem, častokráte s nákupním košíkem na ruce, neboť posluhovačka stonala a paní Guérinová se měla doma co otáčet.
Strýc přicházel do Houštin k večeru po zavření lékárny. Stával polekaně u Terezčina lože, kousal si špičky mrožího kníru a říkal s podezřelou horlivostí: „Ale dnes už vypadá líp. Rozhodně má naše sluníčko pěknější barvu. To nic není. Dejte na má slova, do měsíce bude Terezka běhat jako čiperka.“
Ach, strýcovo sluníčko zhasínalo. Dívčiny prsty byly den ode dne průzračnější. Ruka si hrála s květinami, pomalu přikládala stonek ke stonku, s nití klouzala únava mezi prsty, ale konečně přece jen ležel na pokrývce pěkný věneček.
„Tatínek mi přinesl chudobky,“ Terezka mluví se strýčkem, „dělám z nich korunku Panně Marii. Pěkně prosím, strýčku, pomůžeš mi, abych dosáhla na sochu?“
Na stojánku nedaleko Terezčina lůžka je umístěna socha Madony. Je to krásné umělecké dílo. Tvář Panny Marie má půvab zvláštní něhy. Je to tvář čisté dívky i vyrovnané ženy, tvář žijící dlouho v duši umělcově, nežli ji vyřezal do dřeva.
Strýc Terezku pozvedl. Je lehoučká jako loutka. Guérin cítí příval vřelého citu, znásobeného soucitem. Sluníčko moje, říká v duchu neteři, už jsi lehounká jako ptáček. Kdyby to ubohá Zélie věděla, že nám takto znenáhla odlétáš!
Terezka klade vínek na hlavu Madony. Má radost ze svého díla. „Nezdá se ti, strýčku, že je teď Matka Boží krásnější?“
Tatínek Martin už několikráte vzal do ruky skříňku, pečlivě doposud uloženou v jeho psacím stole. Teď se přece odhodlal ji otevřít. Jsou v ní pamětní peníze. Ve třpytu tohoto zlata mluví vzpomínky. První velký peníz s obrazem císaře je dárek od kmotra ke křtu. Druhý peníz má proraženou dírku. Zélie jej nosila na krku jako starou rodinnou památku. Několik menších mincí jsou vzácné starožitnosti. Kdysi, když ještě měl Martin v Alenconu hodinářský a klenotnický závod, rád se takovými lesklými věci zabýval. Teď mu lesk drahých kovů připomíná jen půvab mládí, stráveného v různých zlatnických dílnách. Kus života uplynulo, než tyto záliby odložil. Zlato kovů nahradil zlatem slunečních paprsků, s potěšením se díval na vodní hladinu, jako by hleděl do drahokamů. Už se nechtěl zabývat šálivou krásou klenotů. Jen tyto zlaté peníze si uschoval jako drahou památku na zašlé časy.
Nyní se rozhodl. Obětuje tyto památky. Stojí ho to přemáhání odloučit se od drahých svědků mládí, ale právě v tom spočívá cena oběti. Ne ve třpytu zlata, ale v ochotě vzdát se toho, co je srdci milé. Touto obětí chce prosit za Terezčino uzdravení.
„Marie!“ volá Martin do pokoje.
Marie se ohlédne na nemocnou. Terezka má zavřené oči, snad spí. Mohu odejít. Po špičkách vejde do sousedního pokoje. Raději dveře nedovře, aby jejich zvukem neprobudila nemocnou. Martin si teprve teď povšiml, že i Marie vypadá špatně. Temné kruhy pod očima činí její pohled hlubším, bledost tváře mluví o únavě. Něco se musí stát, aby už byl konec tomu trápení, jinak se roznemůže i Marie.
Podal dceři zavřenou krabici s pamětními penězi. „Pošli to do Paříže.“ Martinův hlas byl poznamenán utrpením. Jeho obvykle zvučný tón byl jaksi zastřen. „Do chrámu Panny Marie Vítězné. Adresu máš. Přilož k tomu dopis. Ach tak, neřekl jsem, že kvůli Terezce. Samozřejmě. Chtěl bych novénu za její uzdravení.“ A pak, jako by těch několik slov vyčerpalo jeho síly, zavřel oči a zůstal nehybně sedět.
Marie mlčky převzala krabici a hned se ohlížela po dopisním papíře. Rozuměla otci. Měla hrdlo staženo lítostí, ani by promluvit nemohla.
Terezka nespala. Slyšela každé slovo. Především slyšela tatínkův unavený, smutný hlas. Jak asi pro mne trpí! pomyslila si a prudce zatoužila být zdráva jen kvůli němu, aby neměl starosti. Nadzvedla se. Použila vší své tělesné i duševní síly. Ukáže tatínkovi, že to s ní není tak zlé, že se brzy uzdraví, posadí se a zavolá na něho -- ale dopadla nazpět do podušek a zůstala nehybně ležet, bezmocná a nešťastná.
V zahradě už kvetly astry. Pestřily se všude podél cest, tvořily barevná kola uprostřed záhonků a Leonka jich nosila domů plnou náruč, aby jimi zaplnila kdejakou vázu.
„Dnes musíš na chvíli do zahrady,“ řekla v poledne k Marii. „Venku je příjemně. Už dávno jsi nebyla na procházce. Budu zatím u Terezky, neboj se, dám na ni dobrý pozor.“
Je tiché, sváteční odpoledne. Leonka sedí u okna v Terezčině pokoji. Chvíli se dívá do zahrady, kde se prochází Marie, chvíli čte v knize. Nemocná podřimuje. Občas Terezka tiše zasténá a vysloví Mariino jméno. Leonka si toho nevšímá, zbytečně by vstávala pro pouhé mluvení ze sna. Lea nezná Mariinu úzkost a hloubku smutku. Její srdce si ustavičně zpívá, i když rty mlčí, a přijde-li občas přece smutek, je to jen zaražené ticho, skropené několika slzami. Leonka je ráda na světě a nikdy nevěří, že by příští vteřina mohla přinést něco zlého. Ovšem, Terezka je nemocná, to je na pováženou. Ale vždyť se zase uzdraví. Jistě. Leonka se o ni ještě nezačala bát.
„Marie! Marie!“ V Terezčině výkřiku je úzkost člověka, náhle probuzeného strachem.
Leonka přece odložila knihu. „Chtěla bys něco, Terezko?“
„Kde je Marie? Chci Marii.“
V několika okamžicích je Marie u nemocné. Slyšela Terezčin výkřik otevřeným oknem až do zahrady. „Tady jsem, Terezko,“ vzala sestřičku za ruku. Ale Terezka ji nepoznává.
„Kde je Marie? Chci Marii!“ volá ustavičně. „Vždyť jsem u tebe,“ chlácholí sestra Terezku. Nadarmo. Marie! Marie!“ zoufale volá nemocná.
„Nepoznává tě. Snad ztratila paměť,“ zašeptala Leonka.
„To by bylo strašné!“ Marie se nahrbila jako pod břemenem.
„Co uděláme?“ bezradně se ptá Leonie. Ale Marie se neptá, Marie se vrhá na kolena, úzkost v jejích očích si vyhledala tvář Madony, korunované polními květy.
Ani Leonka se už nerozpakuje. Jako by země přitahovala kolena, nohy se jí podlomily v pokorné pokleknutí.
Podoba té, kterou chtějí prosit o přímluvu, pomáhá sestrám soustředit se k modlitbě. Marie si říká, vždyť Matka Boží byla žena jako my, i její děťátko zastonalo, rozumí naší bolesti.
„Pro úzkost svého mateřského srdce,“ vzlyká Marie nahlas.
„Oroduj za nás!“ Myšlenky Leončiny se sloučily s Mariinými v jednu prosbu.
„Pro lásku k svému Dítěti!“ „Přimlouvej se za nás!“
„Pro svou hrůzu na útěku do Egypta!“ „Neopouštěj nás!“
„Pro své slzy, když jsi viděla své dítě zmučené.“ „Pros u Boha za Terezku!“ „Vypros nám její uzdravení!“ „Maria! Maria!“
„Terezka slyší hlasy, rozumí slovům. Nepoznává však dívky, které klečí před sochou Madony. Poznává jen tvář Matky Boží. Ještě její paměť obestírá mlha, ale něco nového se dere na povrch. Je to zápas neurčitých myšlenek, hledání v temnu a padání do prázdna. Hrozný pocit, že se kamsi propadá, vybičoval v Terezii živelnou touhu po návratu všeho, co už ani nedovede pojmenovat, co se v ní třpytí jen docela slabým popraškem vzpomínky.
Jsou to sepjaté ruce. Pak květiny. Kdosi je klade na pokrývku lůžka. Kdo to byl? Měl milý hlas - hlas známý a drahý - Terezka znovu slyší tento hlas - pošli do Paříže - Marii Vítězné - za Terezku -
Panna Maria Vítězná. Bledé rtíky opakují šeptem tato slova. Nejsou to pouhá slova. Každé z nich se mění v tahy štětce, jenž rychle načrtává před Terezčiným zrakem obraz. Je to překrásný obraz ženy, která bělostnou nohou zašlapuje hada.
Něco v paměti zazářilo. Had. Had se jmenuje nemoc, která Terezku poznenáhlu vsoukává do svého temného jícnu. Ale je Panna Vítězná, jejíž noha přemáhá zlo.
„Maria!“ vydechla nemocná prosebně a dále se už modlí jen její myšlenky.
Terezka se dívá na podobu té, kterou prosí. Květy povadlého vínku na hlavě Madony vydechují novou vůni. Náhle nabraly odkudsi svěžesti do svých barev. A nehybná tvář Madony se pohnula.
Ne. Jiná tvář se dívá na Terezku - neboť socha zůstala v pozadí - ale u Terezky je Matka Boží, zářící a líbezná, tak překrásná, že i myšlenky v tu chvíli ztichnou údivem.
Madona se na Terezku usmála. Byl to úsměv nevyslovitelné něhy a lásky. Všechny bolesti rázem pominuly, zmizel žal i bázeň, Terezčino srdce naplňuje radost doposud nepoznaná.
Dvě velké slzy štěstí vytryskly z očí nemocné. Pojednou se vidí ve svém pokojíčku, Marie a Leonka klečí tu před sochou Madony a modlí se za ni.
„Marie! Leonko!“ Zvuk hlasu je pln blaženosti. Obě sestry se překvapeně ohlédly. Terezčin hlas byl příslibem velké naděje. Marie rychle přistoupila k lůžku, Leonka údivem zůstala klečet na jednom koleně. Vždyť se Terezka usmívá jako kdysi za dobrých časů! Jako by ji potkalo něco nesmírně radostného.
„Terezko!“ Marie si netroufá zeptat se, jak jí je, ještě kolísá mezi nadějí a nedůvěrou, ach, je to těžké uvěřit v zázrak, i když jsme o něj úpěli.
„Je mi tak dobře, Marie!“
„Vypadá jako zdravá,“ vydechla Leonka překvapeně.
Marie raději mlčí, bojí se, aby ji příští vteřina neudeřila zklamáním.
„Nemohla bych vstát?“ zvedá se Terezka na lůžku docela lehce. „Myslím, že to půjde. Opravdu, cítím se docela zdráva.“
Starý Martin se vracel z města. Chodíval v neděli odpoledne na nešpory, ani v době Terezčiny nemoci je nezanedbával. Vracel se domů v těžkých myšlenkách, co se tam asi dělo za jeho nepřítomnosti, zdali se Terezce nepřitížilo.
Na zahradě se zarazil. Z otevřených oken zaslechl veselý rozhovor děvčat. A hned následovala kaskáda perliček, jaké dovede vytrysknout jen Leončin smích. Bože, opravdu se tam smějí. Což zapomněly, že Terezka potřebuje klid?
V útržcích slov se pojednou zatřepetal hlásek, který Martinovi na okamžik zastavil tlukot srdce. Byl to hlas jeho princezničky.
Vzápětí zapochyboval. Jistě se mi to jen zdálo. Ale přece zrychlil kroky, aby už byl uvnitř.
Ve dveřích Terezčina pokoje zůstal překvapením stát. Terezka seděla v křesle, posunutém k akváriu, a krmila zlatou rybku. A vesele při tom povídala s Leonkou, která přestýlala její postel. Marie přišívala pentli na Terezčin podzimní klobouk.
„Táto, já už jsem docela zdráva!“ zvolala Terezka a běžela k otci. Líbala ho bouřlivě jako za starých zlatých časů.
„Můj zlatý, dobrý pane králi!“
Na stole je rozevřený atlas, vedle něho knihy. Pero, ještě vlhké modrým inkoustem, spočinulo ve žlábku kalamáře. Terezka osušila poslední řádky v sešitě červeným pijákem, pak naklonila hlavu, aby přehlédla úpravu svého úkolu. Spokojeně si oddychla. Všechno v pořádku. Pro dnešek může učení nechat. Vstala a protáhla se. Teprve teď cítila slabou únavu. Při práci byla soustředěna, takže nic jiného nevnímala.
Učila se nyní ještě raději nežli dříve ve škole. Chodila k paní Binetové na soukromé hodiny. Její učitelka byla velmi vzdělaná dáma. Uměla zajímavě vyprávět, měla mnoho zkušeností z vlastního cestování. Zeměpis i dějiny se stávaly v jejích ústech živými příběhy s napínavými ději.
Nyní, když byla Terezie jedinou žákyní a nemusela se zdržovat jako při hromadném vyučování, dělala rychlé pokroky a paní Binetová ji považovala za svou nejlepší žačku. Také to panu Martinovi řekla. Tatínek měl z pochvaly velkou radost. Kudy chodil, tudy přemýšlel, jak by Terezku odměnil za její píli. Z Terezky se už stala štíhlá čtrnáctiletá dívka, ale v jeho očích to byla stále jeho malá princezna.
Bělovlasý Martin stojí na zahradě. Už mu nepadají kadeře do čela, naopak, čelo mu za poslední léta vyběhlo vysoko do vlasů. Začíná být holohlavý, jen rámeček vousů mu stále bujně lemuje tvář.
Martin volá do okna na Terezku. Světlá dívčí hlava se vyklonila z okna. „Tady jsem, tati. Chceš něco?“ „Už jsi hotova s úkoly?“
„Právě jsem dopsala poslední.“
„Tak smíme už k tobě na návštěvu, že ano?“
Terezka se diví. „Proč mluvíš v množném čísle? Vždyť jsi dole sám.“
„Ba ne. Jsme dva. Hned jsme nahoře.“
Terezka se nemůže dočkat, až se tatínek vybelhá do schodů. Otevře dveře dokořán a vyjde mu naproti. „Kde máš hosta?“ „Nebuď nedočkavá.“ Tatínek se rozhlíží pokojíkem, jako by tu byl ponejprv. „Měla bys tu trochu místa, princezno?“ „Nač, pane králi?“
„Pro malinkého sirotka.“
„Cože?“ vyjekne Terezka překvapeně a už se těší, že bude opatrovat děťátko. „Kde ho máš?“
Tatínek se potutelně usmívá. Aha, něco není v pořádku. Jakmile začne pan král pozdvihovat obočí a čechrat si vousy na bradě, poletuje v ovzduší něco žertovného. Táta se dovede tvářit vážně, zatím co s ním hraje deset šotků. Ale nedáme se jen tak lehce.
Terezka svraští čelo, zatváří se rovněž smrtelně vážně a zazpívá s operním přednesem: „Proč, pane králi, proč mlčí tvé rety?“ A z divadelní vznešenosti první věty přejde zcela nevznešeně do šibalského zamrkání očima. „Máš zálusk na řízek anebo na kotlety?“ Árie končí upřímnou pusou, kterou Terezka vlepí tátovi rovnou na bradu. Pan král je přemožen a srdečně se směje.
„Rarachu!“
„Jen to nezamlouvej a sem s tím sirotkem.“
Teprve nyní si Terezka povšimla, že má otec pravou ruku stále vzadu. Rychle ho oběhla. A hle, je tu ptačí klícka a v ní něco malinkého. Tatínek postavil klícku na učebnici francouzských dějin, rovnou na plnovous nějakému velikánu, ale Terezce to nevadí. Hlavní věcí je ptáčátko, pírko sem, pírko tam, dvě černé perličky na hlavě a žlutý zobáček uprostřed.
„Je nedávno po vylíhnutí. Musí se pečlivě opatrovat!“
„To víš, že ho budu opatrovat. A jaký je to vlastně pták?“ „Konopka. Nebude zpívat tak pěkně jako náš čížek, ale bylo by škoda nechat ji venku. Našel jsem konopku v zahradě pod stromem.“
„Budu se snažit, aby nám nezašla,“ slibuje Terezka a říká ptáčeti do zobáčku plno drobných, něžných slůvek. Pak pověsí klícku nedaleko jiné klece, ve které už poskakuje čížek.
Čížek je veselý pán v pestrém fráčku. Hopkuje sem a tam, zavěsí se na houpačku v kleci hlavou dolů, pak sebou mrskne a je na druhém konci klícky. Ocáskem kroutí ze strany na stranu a z ničeho nic se dá do krásného zpěvu.
Ach, ten umí zpívat! Není to zpěvák jen tak lecjaký. Chuděra konopka nestačí poslouchat, típ, típ, hlavičku naklání hned vlevo, hned vpravo. Alc na čížkově písničce nenajde chyby.
Už konopka povyrostla, už si zvykla na klícku i na Terezku. Důvěřivě usedá na dlaň, vždy na ní najde něco dobrého do zobáčku. Ta s dlaní také nějak zpívá, ale to by konopka nedovedla.
Zato čížkova písnička jí nedá pokoje. Je to přece pták jako já, a co on si za den nakudrlinkuje trylků! Mám přece zobák jako on, proč mi to nejde? Konopka nenaklání hlavičku a neposlouchá jen tak nadarmo. Však ona také něco dokáže, jen si počkejte!
„Tys jenom konopka,“ trylkuje posměšně čížek. „Tvoji páni rodiče toho moc neumějí a ty budeš po nich. Čížkové jsou čímani, má milá, kampak na nás! Slyšíš?“ A hned nasadil jeden za svých nejkrásnějších trylků.
Konopka to zkusila po něm. Až se začervenala, jak uboze dopadl její pokus. Tak znovu. A ještě.
„Slečno, račte toho nechat, ochraptíte,“ zazpíval čížek.
„Zítra je den taky,“ odsekla konopka a hopkovala svlažit si hrdlo kapkou vody.
Druhého dne začalo vše znova. Už si toho všimla i Terezka. Nasypala do klícky semence a povídá: „Kdepak ty, konopko! Přece nemůžeš zpívat jako čížek. Zpívej si jen po svém. Jenže, chudinko, ty ani nevíš, jak má konopka zpívat. Vždyť jsi, můj sirotku, žádnou konopku zpívat neslyšela, viď?“
Konopka této lidské písničce nerozumí, ale také se jí líbí. Nu, počkej, já ti zazpívám, jen co se tomu od čížka naučím, myslí si stále svou.
A sotva čížek spustí, hned konopka notuje po něm. Pak přišla kýžená chvíle. Konopka opět jednou slyší čížka. Napne hrdélko, ještě a ještě, hle, už se z něho řine písnička k nerozeznání stejná, jakou předzpěvuje čížek.
Pan čížek úžasem oněměl. Zato konopka se nemůže nasytit svého umění, znovu a znovu opakuje kouzelné trylky, až Terezka odtrhne oči od knihy. Ohlédne se ke
klecím. Cože? Opravdu. To zpívá konopka. A čížek jen poslouchá, sedě na bidýlku všecek zkoprnělý.
Terezka běží dolů. „Viktorko! Tatí! Celino! Leonko! Kde jste? Honem si pojďte poslechnout!“
„Snad nehoří,“ volá Viktorka z kuchyně. Nemá nikdy naspěch. Leonka s Celinou ochotně vyběhnou do hořejšího pokoje. Tatínek do schodů příliš rychle nemůže, ale přece ještě přijde včas, aby také slyšel vzácný koncert.
„Potom prý si každý pták zpívá, jak mu zobák narostl,“ vrtí hlavou Leonka.
Celina se obrátila k otci. „Víš, tati, jak jsem se ve škole těžko učila angličtině? Mluvit cizím jazykem, to bylo pro mne hrozně těžké. A tady to ptačí mrně se beze všeho samo naučilo čížkovsky.“
Všichni se tomu smějí.
„Ani pro konopku to nebylo lehké,“ řekla Terezka. „Kolikrát jsem si všimla, jak se marně snaží, vždyť jsem jí ještě nedávno sama domlouvala, aby toho nechala.“
„Je to obdivuhodná vytrvalost,“ diví se pan Martin. „Nikdy jsem ještě nic takového nezažil.“
O konopce se mluvilo po celý den. I Guérinovi byli pozváni, aby se přišli podivovat vytrvalé pěvkyni.
Toho večera si Terezka napsala do deníku:
Žádná potíž mě nesmí odradit od vytčeného cíle.
Dokáže-li má konopka být vytrvalá,
tím spíš to musím dokázat já.
Terezka Martinová dokázala, co si umínila. Její cíl nebyl malý. Chtěla dosáhnout dokonalosti svatých. Po značných překážkách, které jí činily církevní úřady, byla předčasně přijata na Karmel. V patnácti letech se stala členkou řádu bosých karmelitek, sestrou Terezií Ježíškovou.
V přísném klášteře nebyl život lehký. Terezka přemáhala všechny potíže láskou a úsměvem. Dobře malovala a psala duchovní básně. Napsala také vlastní životopis „Dějiny duše“. V něm se též zmiňuje o svém dětství.
Terezie Ježíškova často říkala, že Bůh miluje veselá srdce, že miluje duše, které se naň usmívají. Sama se usmívala i tehdy, když na ni dolehla dlouhá, bolestivá nemoc. Zemřela ve čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu. Před svou smrtí řekla: „Vždycky jsem plnila vůli Boží. Doufám proto, že po smrti bude Bůh také plnit má přání. Chci trávit své nebe tím, že budu na zemi neustále pomáhat jiným. Po své smrti sešlu na zem déšť růží.“
Její slova se podivuhodně splnila. Po mnoha náhlých uzdraveních - na její přímluvu - byl zahájen kanonizační proces (vědecké a právnické vyšetření života světice a posmrtných úkazů) a poté, v roce 1925, byla prohlášena za svatou.
Uvidíte-li v chrámě sochu nebo obraz mladé řeholnice s křížem a kyticí růží v náručí, pozdravte úsměvem Terezku Martinovou.
1873 - narozena 2. ledna v Alençon ve Francii.
1887 - obdržela od svého otce povolení ke vstupu na Karmel po dovršení 15 let. Vrah Pranzini se díky Terezce obrátil na víru.
1888 - 9. dubna vstupuje do kláštera bosých karmelitek a stává se sestrou Terezií Ježíškovou.
1897 - 30. září umírá ve věku 24 let na tuberkulózu.
1925 - prohlášena za svatou.