Nový domov

Ve starodávném městě Lisieux bydlil pan Isidor Guérin, bratr paní Martinové. V jednom z šedých kamenných domů, jež se tlačily na sebe v úzkých ulicích, měl pěknou lékárnu. Stával za pultem mezi kelímky a lahvičkami v bílém plášti, luštil doktorské číra-čáry na receptech, vraště při tom husté černé obočí. Když však podle svého zvyku prudce zvedl hlavu, zasvitly v obličeji jasně modré oči. Byl v nich veselý úsměv, který nemocným dodával útěchy. Lékárník byl menší, štíhlé postavy, živých pohybů. Když právě nemluvil, a to bylo málokdy, tak si prozpěvoval. Ke každému léku přidával několik přátelských slov a přání, aby se pacient brzy uzdravil.

Pan Guérin měl dvě dcerky, Janu a Marii. Marietka byla teprve čtyřletá, ale Janka se už statečně potýkala se slabikářem a násobilkou. A právě Janka jednoho dne přiběhla do lékárny s velkou novinou:

„Tatí, maminka ti vzkazuje, že přišel dopis z Alençonu. Od Martinových. Je to asi něco smutného, protože maminka plakala.“

Lékárník rychle zamžikal víčky a všecek zrudl. Pokusil se přemoci pohnutí zabzučením písničky, ale vyrazil jenom ostrý tón a v půli se odmlčel. Podíval se rychle na Janku a zase sklopil hlavu. „No dobře, dobře,“ zabručel, „dobře, mé dítě, dobře,“ a zbytečně dvakrát přemístil láhev s glycerinem. Pak dal matce Pignardové, kterou právě obsluhoval, krabičku s pilulkami, ale zapomněl přidat obvyklá vlídná slůvka. Matka Pignardová si sem chodí pro pilulky na svůj stonavý žaludek již hezky dlouho, ale to se jí ještě nestalo. Však nad tím kroutila hlavou ještě na druhém konci ulice.

Zatím dal pan Guérin poplašené myšlenky trochu dohromady a řekl Jance: „Jdi k panu Robertovi, jestli by mě zastupoval v lékárně. Musím odjet. Vyřídíš to dobře?“ a sáhl do skleněné nádoby, ve které byly růžové a bílé gumové bonbóny. Dětská ústa se samočinně otevřela.

„Můžeš se na mne spolehnout,“ řekla Janka s plnou pusou. Ráda prokazovala tatínkovi drobné službičky, zvláště když si je takto sladce předplácel.

Když se Janka vrátila domů, zastihla maminku, jak již připravuje věci do tatínkova cestovního vaku. „Tatínek pojede do Alençonu k tetě Martinové, viď?“ vyzvídá Janka. Popotahuje při tom proužkovanou punčochu, která je ustavičně na útěku zpod kulatého podvazku.

„Teta Martinová je v nebíčku,“ žvatlala Marietka, která si na koberci hrála se stavebnicí. „Zavřela oči a umřela. Ty ještě neumřeš, viď, mámo?“ a prst v puse zdůrazňuje otazník.

„Ne, můj broučku,“ maminka si utírala oči. Jana poslouchala všecka udivena.

„Je to pravda, maminko? Teta Zélie umřela?“ Pro jistotu se ještě zeptala, neboť tomu není dávno, co tu teta Martinová byla u nich na návštěvě. A Jančiny modré oči mají poděšený výraz.

„Je to pravda,“ přisvědčila maminka. „Ubohý strýc! Ubohé děti!“ povzdechla. Zahleděla se do prázdna, její ruce však dále mechanicky urovnávaly věci, jež vkládala do brašny. Ach, ty malé, narudlé ruce paní Guérinové! Nedovedly nikdy zahálet. Paní lékárníkova byla stejně živá a pohyblivá jako její manžel, ale vnitřní kázeň tlumila její prudkost. Ani smutek ji neudržel v nečinnosti. Vytrhla se násilím ze zamyšlení, rozběhla se zase k prádelníku, a přebírajíc se mužovým prádlem, chlácholila malou Janu, která se dala do hořkého pláče. Vzpomněla si na sestřenky Martinovy, jež byly několikráte u nich na návštěvě. Štíhlá Pavlína, které ve snědém obličeji jiskřily oči jako dva uhlíky, uměla vyprávět pohádky, samé veselé. Marie Martinová byla také snědá a tmavovlasá, ale méně se smála a méně s dětmi dováděla. Leonka hezky zpívala a vyprávěla Jance o Celině a o nejmenší Terezce, které tatínek říká princezno. Všechny ty hodné sestřenky zůstanou opuštěné, osiřelé. Janka se přitulila k matce, přitiskla vlhký nosík na kartounový rukáv máminy blůzy a žebronila:

„Nemohl by tatínek přivézt Martinova děvčata k nám, když teď nemají maminku?“

„K nám! Celinka a Terezka!“ jásá Marietka, která si tetinu smrt ještě neuvědomuje jako něco smutného. „Už jsem na to také myslila,“ odpověděla matka.

„No tak, Janko, vždyť si utíráš nos do mého rukávu!“ Durdí se a hned zase myslí na neteře. „Alespoň ty dvě nejmenší by mohly být u nás. Hrály by si s vámi a spíše by zapomněly na svůj stesk. Až co řekne tatínek.“ Kupodivu, tatínek toho dne mnoho nemluvil. Jen trochu pojedl, už pospíchal na nádraží.

Vrátil se až za tři dny. Sám. Janka byla zklamána. Těšila se, že přiveze Terezku, o které toho tolik slyšela.

„Proč jsi nepřivezl princeznu?“ vyhrkla, jakmile uviděla tatínka ve dveřích.

Tatínek byl nezvykle vážný, smutek mu ještě zastíral jasnou modř v očích, ale na rtech mu přece povyskočil úsměv.

„Děti, jak jsem šťasten, že jsme zase pohromadě!“ vydechl radostně. Políbil ženu a děti, mno, ještě tebe, beruško, odložil cestovní vak do kouta, pohodil klobouk a plášť na lenošku, potom unaveně dopadl do křesla.

„Ach!“ přivřel oči, jako by chtěl z paměti vymazat všechny ty smutné dojmy, které v posledních dnech zažil. Když je zase otevřel, svítil v nich už obvyklý úsměv, plný pohody a míru.

„Nu, proč jsi nepřivezl sestřenky?“ Janka byla neodbytná. Sedla si na opěradlo tátova křesla a vzala tatínka kolem krku. Zašimral ji knírem, který mu pod nosem trčel jako mroži. Janka pištěla, tatínek se smál. Byl to zase ten starý dobrý táta, který tak rád škádlil svou rozcuchanou Janku.

„Přijedou později,“ řekl. „Ty tvé vytoužené sestřenky, Celina s Terezkou, jsou zrovna takoví diblíci jako ty a Marietka. Jistě budete kamarádkami.“

Janka už klečela tátovi na kolenou a držela se ho kolem krku jako klíště. Marietka mu cloumala knoflíkem u rukávu, protože se jí knoflík líbil a také proto, že se cítila tátou přehlížena. Přijel. A co jí přivezl? Kde je něco do pusy?

Guérin se nejen stačil bránit oběma rtuťovitým bytůstkám, jež ho začínaly brát útokem, ale ještě mluvil se ženou. Paní Guérinová právě přinášela konvici s čerstvě uvařenou kávou.

„Domluvili jsme se se švagrem, že bude nejlépe, když se Martinova rodina přestěhuje z Alençonu sem do Lisieux. No tak, Janko! Poohlédnu se jim tu po vhodném bydlení. Marietko, ty kazisvěte! Nech ten knoflík! Pavla s Marií jsou již dospělá děvčata, jistě dobře povedou domácnost, ale to víš, budou potřebovat rady, a tak jim můžeš pomáhat, když tu budou nablízku. A ššššš!“ znenadání zabzučel Jance do ucha. Honem odtáhla hlavu a potřásala jí, jako by v ní bylo hejno komárů. To lechtalo! Pištěla, ale tatínek už zase mluví s maminkou, jako by tu nikdo nerámusil.

„Víš, co mě napadá? V Houštinách je k pronajmutí dům se zahradou. To by bylo něco pro Martinovu rodinu,“ řekla paní Guérinová.

„Tatí, já chci pohoupat!“ křičí do toho Marietka a šplhá se tátovi na kolena. Janka ovšem nechce ustoupit.

„Máš pravdu!“ zvolal pan Guérin živě. Marietka vztahuje zvolání na sebe, buší pěstičkou do Janky a volá: „Vidíš, tatínek mi dává za pravdu, pusť mě k němu!“

Z lékárníka spadla hned všechna únava. „Ještě dnes dojdu do Houštin. To by bylo ideální bydlení pro Zéliiny děti. Má dobrá Zélie, dej jí Bůh lehké odpočinutí! Může klidně spát, nikdy její drahé neopustíme, viď, maminko?“

Maminka zjihla, kolem úst jí poletoval pláč, ale přemohla se. V lehkém pohlazení se dotkla Guérinovy ruky. „Vždyť víš, tatínku, že jsem tvou sestru měla ráda jako svou vlastní. Její děti mohou k nám vždycky jako domů.“

Marietka se konečně utábořila na tátově klíně. Janka zase obchází bábovku na stole. „Mamí, ukroj mi, prosím!“

Jednoho dne stála Janka Guérinová s tatínkem na nádraží, očekávajíc nedočkavě vlak od Alençonu. Měla na sobě sváteční kabátek a ve vlasech zbrusu novou stuhu.

„Musí přijet každou chvíli,“ říká pan lékárník a znovu vytahuje z kapsy u vesty zlaté hodinky.

Konečně, konečně!

V dálce hvízdla lokomotiva, kotouček bílého dýmu prozrazuje její příjezd. Již rachotí vozy po kolejnicích, dvířka vagonů se otvírají. V kterých se asi objeví známá tvář některé ze sestřenek? Lékárník sebou trhl. Už zahlédl vystupující Pavlínu. Ve stínu smutečního závoje vypadá její snědá tvář ještě temněji. A za ní zasněná Marie, pak hnědovláska Lea s nosíkem pokropeným pihami - to již stojí Guérin vedle nich: „Dobrý den, dobrý den, á, počkat, dítě, dej sem ten kufřík. Můj ty poklade“ - sundává se stupátek Terezku -„polib honem strýčka. Všichni se na vás těšili. Tak, pěkně vítáme.“

Naposled seskočí na nástupiště Celina, černý slamáček má spěchem pošinutý docela nakřivo.

Janka stojí opodál všecka zaražena. Sestřenky v černých šatech jí připadají vzdálené a nepřístupné, tajemství smutku je obestírá černým světlem, jež nahání Jance tichou bázeň.

„To jsi hodný, strýčku, že nás čekáš,“ promluvila první Marie. „Tatínek přijede až pozítří, má ještě v Alençonu nějaké řízení.“

„Nevadí, nevadí,“ lékárník zatím kývl na starého Žána, který okouněl u každého vlaku a rád si přivydělal odnesením zavazadel. „Jsem tu, abych vám, děti, poradil. Všechno pro vás udělám, všechno vysvětlím, čeho je zapotřebí. Teta vás prozatím srdečně pozdravuje, panečku, ta bude koukat, jak jste vyrostly! To víte, lékárna vyžaduje, aby tam vždy někdo z nás byl, i když mě Robert zastupuje. Znáte přece Roberta? Psali jsme vám o něm? Je to mladík, který přerušil studie pro nemoc, ale ano, jednou jsem vám o něm vyprávěl.“ Guérin by byl dále povídal, oči mu při tom jezdily od zavazadel k neteřím a zase k Žánovi, který svazoval kufříky k sobě, aby se mu lépe nesly. Guérinovi mluvil jazyk už tak ze zvyku, lékárník přitom v duchu pořádal všechno, jak a co zařídit, počítal zavazadla, aby to Žán nepopletl.

„Tatí, tatí!“

„Propánečka, na tebe jsem docela zapomněl! Terezko, Celinko, tohle je moje Janička, která se na vás tolik těšila. Tak, děti, pěkně se polibte, ach, ty můj drobečku, chyť se strýcovy ruky,“ obrátil se k Terezce, která tu stojí jako opuštěné vrabče, právě vypadlé z hnízda. Široce rozevřenýma očima se dívá na všechno kolem, a něco jako utajovaný pláč se kmitá v dětském obličeji.

Terezka se ještě nevzpamatovala z událostí posledních dnů. Také jí tu scházela otcova přítomnost. Poprvé jela vlakem. A teď se octla mezi tolika neznámými tvářemi, není divu, že nejkratším řešením všech otazníků, které se zmateně prohánějí hlavou, je pláč. Ale první slza, jež jí sklouzla po líčku, zmizela pod teplými rty Jany Guérinové, která svou nejmladší sestřenku srdečně objala.

„Terezko! Princezno! Tolik jsem se na tebe těšila! Viď, že ti tatínek říká princezno? Ó, já už toho o tobě vím!“ Ještě jednou Terezku vřele políbila. Tato sestřenka se jí zalíbila nejvíce. Je hezká jako panenka.

„I tebe vítám u nás, Celinko. Přijdeš si k nám často hrát? Bude se ti u nás jistě líbit.“

Celina si už narovnala slamáček a hned se rozpovídala s Jankou. Všechno se jí líbilo, cesta vlakem, šum na nádraží, Janka i její nový kabátek se sametovým límečkem.

„Tak, děti, půjdeme,“ řekla Marie, když byla všechna zavazadla prozatím uložena v úschovně. Žán je později odveze vozíkem do Houštin.

„Jdi, tati, s Marií a Pavlínou, my s Celinou vezmeme Terezku doprostřed, ano?“ Janka se už nechce od nových přítelkyň odloučit ani na chvíli.

Podzim zpestřil listí na stromech, jak zavál vítr, poletovaly vzduchem žluté a červené pozdravy vadnoucí přírody. Městská alej se podobala černému sloupořadí, jehož klenba je z pestrobarevné mozaiky listí a oblohy. Dobrý den, paní! Dobrý den, pane! Strýc Guérin nestačí smekat klobouk, všichni mimojdoucí jsou jeho známí a všem je příjemný jeho úsměv.

Dobrý den, pane Guérine! poletuje neustále vzduchem, Terezce se zdá, že každý padající list vesele zdraví jejího strýce.

Pavlína by byla nejraději zamířila rovnou do Houštin, jak byla zvědava na nový domov, ale byly by zarmoutily Guérinovy, kdyby se u nich nezastavily.

Paní Guérinová si na jejich počest oblekla tmavěmodré šaty, které jinak nosila jenom na odpolední dýchánky u přítelkyň. Celina si mohla oči vykoukat, jak se jí tetiny šaty líbily. Sukně byla bohatě zřasena a široká krajka po straně směřovala šikmo dozadu, kde se pohupoval nepříliš velký honzík. Paní lékárníková si nelibovala ve výstřednostech, módu vždycky trochu zmírňovala. Byla ve všem umírněná, dovedla vrozený temperament krotit silnou vůlí. I když někdy s manželem nesouhlasila, její slova nikdy nepřestala být vlídná, proto u Guérinů nebývalo rodinných hádek. I nyní se jí chtělo popadnout neteře prudce do náruče a poplakat si nad nimi, ale jen je srdečně políbila. „Nu, konečně jste tady, ó, ty jsi bledá, Pavlo, pojďte, drahouškové, do salónku!“ A když se přenesla přes vnitřní pohnutí, živě se rozpovídala o běžných věcech jejich stěhování. „Přece nebudeme pořád jen truchlit. A kdepak jste nechaly chůvu?“

„Přijede s tatínkem. Těžko se loučí s Alençonem. Už jsme myslily, že s námi do Lisieux vůbec nepůjde,“ řekla Pavlína.

„Tomu bych nevěřila,“ mávla teta rukou. „Lojzička nikdy vašeho otce neopustí. A vás také ne, vždyť vás všechny vychovala.“ Přitom se pátravě zadívala na Pavlu, zdá se jí to jenom, nebo se Pavlína opravdu změnila? Něco nového, nezvykle vážného je v této dívčí tváři, jindy stále připravené k lehkému úsměšku.

„Nám by se po Lojzičce také stýskalo,“ ozvala se Leonka. Kučeravá Marietka mezitím objevila, že má Lea boty na knoflíčky. Byly to takové kulaté, lesklé knoflíky, jako oči Marietčina medvídka. Zrovna takové. Jednou Míšovi oko vypadlo a tehdy Marietka poznala, že to byl vlastně knoflík. Jenže knoflíček se ztratil a medvídek je teď jednooký. Nešlo by to napravit? Marietka zatahala sestřenku za ruku.

„Dej mi jeden knoflíček z tvé boty. Pro Míšu.“ Leonka se diví: „Copak tvůj Míša nosí boty?“ Marietka vysvětluje sestřence, že Míša boty nenosí, ale kouká se na svět dvěma knoflíky, právě tak černými a kulatými jako jsou ty Leončiny. „Víš, jedno oko se mu ztratilo a medvídkovi je líto, že musí být jednooký. Přinesu nůž, ano? To se ani nepozná, že budeš mít o jeden knoflík míň.“

Leonka odmítavě kroutí hlavou, nutí ji to k veselosti, ale ještě si netroufá vytrysknout v kaskády perlivého smíchu, jak tomu bývalo dřív. Už nedovede být smutná, ale ještě se bojí být veselá; nebolelo by to maminku, kdyby viděla, že už pro ni nepláči? Ne, maminka by se nezlobila, ale teta možná ano. A tak se Leonka sehne a prohlíží si pozorně své nové boty, až je smích potlačen. Jsou to hezké botičky, měla je prvně na maminčině pohřbu. Teď zesmutněla, už jí není zhola nic do smíchu.

„Ne, Marietko, knoflík nesmím uříznout. Musela bych se zeptat Marie, ta je teď místo maminky.“

Marietka jde k Marii, aby se zeptala, nemá-li nic proti uzdravení jednookého medvídka. Vtom na stole zavoněla káva se smetanou a koláč, posypaný vanilkovým cukrem.

„Mamí, já mám hlad!“ Marietka mžikem zapomněla na Míšu a kouká, kde by bylo u stolu nejvhodnější místo.

Když se paní Guérinová s neteřemi loučila, slíbila, že k nim zítra zaskočí poradit co a jak s nábytkem, který zatím dojde. Mávala za nimi rukou, na prostředníku ji bolela záděra, letmo se na ni podívala a zase mávala. Ofinku na čele jí cuchal vítr. Chýlilo se k dešti. Jestlipak ty děti nezmoknou, než dojdou do Houštin, nu, Guérin si vzal deštník. Pak si vzpomněla, že by měla ještě dnes přišít Jance odtrženou stužku s klobouku, zítra na to zase zapomene - tak mnoho štěstí v novém domově a na shledanou!

Nový domov!

Terezce připadal dům v Houštinách spíše jako zámeček. Líbila se jí jednopatrová pruhovaná budova uprostřed velké zahrady. Zahrada byla upravena jako anglický park. Dvěma oblouky objímala cesta zelený palouček. Uprostřed paloučku stála vysoká jedle. Po stranách obou cest byl trávník, stromy a křoví. Ne nadarmo se tu říkalo v Houštinách. A což teprve když se vyběhlo na slunnou terasu! Odtud bylo vidět do okolí, hlavně na zeleň městských sadů, kterým se říkalo Hvězda.

Podzim znenáhla odcházel. Vystlal cesty v Houštinách nazlátlým listím, pak přišla zima v rozevlátých závojích větrů a s vlečkou dlouhých dešťů. Občas rozvírá bílé dlaně, ve kterých drží pytle mračen, naditých sněhovým peřím.

Sněží...

Dny a noci poletují nad Houštinami jako hvězdice utkané z lehkého jíní.

Pak se slunce protáhne škvírami mračen a zima, smáčejíc své zkřehlé nohy v potůčcích tajícího sněhu, odchází.

Terezka zahlédla první vlaštovku nad domem. Pak objevila první sněženku v koutě zahrady. Ach, kolik zázraků přinášel s sebou každičký den! Zahrada se rozzelenala jako slavnostní koberec, prvosenky, fialky a petrklíče rašily o závod a ptáci si umínili pořádat každodenně v Houštinách ty nejkrásnější koncerty.

Ve Hvězdě kvete hloh, na sta pampelišek ozlatilo trávníky, a sotva se pampelišky proměnily v baňaté lampičky lehkého chmýří, už sype šeřík modré a bílé hvězdičky na cesty, po kterých chodívá Terezka do města.

V novém domově zmizel stesk po matce. Nábytek jinak umístěný přestal připomínat její ztrátu. Vzpomínka na maminku je už lehká jako vůně růže, kvetoucí kdesi v daleké zahradě. Slova o matce se v ústech dívek podobají polibkům, posi1aným po větru této vzdálené růži - pro nás jsi nikdy nezvadla, milujeme tě i na dálku smrti - víme, že jsi, a proto netruchlíme.

Obě starší dívky si rozdělily práci. Marie pečovala o Celinu, Pavla o Terezku. Pavlína vskutku zvážněla. Vědomí, že nyní musí Terezce nahradit matku, neopouštělo ji ani na chvíli. Nikomu se nesvěřila, co mlčky slíbila u matčiny rakve, její city se vždycky musely projevovat činy. Pro ni nebylo slz na zmírnění bolesti, pro ni bylo utrpení ohněm, jenž odděloval kov od strusky. Trpěla ztrátou matky, ale nedopustí, aby touto ztrátou trpěli i jiní.

Leonka s Celinou docházely do klášterní školy sester benediktinek, které měly v Lisieux velký pensionát.

Terezka, sotva zrána otevřela oči, uviděla Pavlínu. Pavla políbila děvčátko na čelo, právě tak jako to dělávala maminka, a přála jí dobrého jitra. Terezka vyskočila z postýlky, poklekla vedle Pavly na koberec a sepjala ruce. Společná ranní modlitba byla krátká, vždy stejnými slovy děkovala Terezka Bohu a svému Andělu Strážci, že smí živa a zdráva začít nový den. Prosila o pomoc, aby byla po celý den hodná, a přidala prosbu: „Ochraňuj také tatínka, sestry, tetu a strýčka, Marietku i Janku.“ Občas si vymýšlela drobné žádosti, které předkládala Bohu tak prostě, jako by hovořila se svým otcem. „Pěkně tě prosím za toho žebráka, který včera stál u Hvězdy. Je bez ruky, nemůže pracovat. Ať mu lidé dají peníze a chlebíček, aby neměl hlad.“

Po snídani nastala Terezce povinnost. Ačkoliv jí ještě nebylo pět let, měla denně hodinu vyučování. Učitelkou byla Pavlína. Učila sestřičku počítat na prstech, sečítat fazole, ubírat a přidávat do dvaceti barevné kuličky. Jindy to byla zábavná hra s písmenky. Když se Terezka naučila znát jednotlivá písmena, vystřižená z barevného kartónu, skládala z nich krátká slova. První slovo, které se naučila takto „psát“ bylo NEBE a druhé MÁMA.

„Už umím napsat adresu na psaníčko pro maminku,“ chlubila se tetě Guérinové, která k nim právě přišla s Marietkou na návštěvu.

„Není možné,“ diví se teta, až se jí peří na klobouku pohupuje. „Jakpak bys to napsala?“

Také Marietka nechce přijít o podívanou, pustí se máminy ruky a pracně se souká na židli.

„Takhle,“ skládá Terezka patřičná písmena k sobě. „Máma. Nebe. To přece stačí, ne?“

Marietka už klečí na židli a špulí rtíky na písmena. Teta Terezku pohladí. „Jsi pilná, už toho znáš hodně,“ ale pak se obrátí k Pavlíně.

„Není to trochu brzy, mořit tak malé dítě učením?“ „Snažím se, aby v tom bylo více zábavy než učení,“ odpověděla Pavla. „Tatínek rozhodně chce, aby si už od malička zvykala na nějakou povinnost. Proto si nesmí hrát, dokud jsme se neučily. Také jí zadávám úkoly.“

„Doufám, že naše Marietka si zvykne na školní povinnosti, až to bude muset být,“ halí teta svůj nesouhlas do mírné skromnosti. „Já totiž nemám vyučovací talent a nedovedla bych si vymýšlet takové hříčky jako ty.“

„Vždyť to nic není,“ namítá Pavla. „Nejde přece o nějaké velké vědomosti, těch Terezka nabude, jak správně říkáš, později ve škole. Ale vědomí, že člověk musí nejdříve pracovat a pak se teprve smí bavit, to lze dobře vštípit do paměti, dokud je dětská duše ještě nepopsána.“

„V tom je hodně pravdy,“ připustila paní Gauérinová. Hned však sebou trhla. Hodiny odbíjely desátou. „Musíme jít, abych měla včas oběd.“

Pavlína je vyprovázela zahradou. Teta měla na srdci ještě tisíc maličkostí, které si s neteří dopověděly u branky, zatím co se Marietka pokoušela prolézt plotem. Nechala toho, až když maminka s výkřikem zjišťovala, že si malá roztrhla krajku u rukávku. Ach, ty děti, vzdychá paní Guérinová na rozloučenou a vzápětí ujišťuje Pavlínu, že ten recept na čokoládový dort, který jí přinesla, je zaručeně lepší nežli ten Lojziččin. „Na shledanou, drahoušku! Marietko, dej Pavle pusu a jdeme!“

Terezka měla učení ráda. Ovšem, někdy ji to lákalo více do zahrady, zvláště když sluníčko svítilo již od rána, ale sotva to Pavla zpozorovala, hned řekla:

„Terezko, nechtěla bys udělat Ježíškovi radost? Obětuj mu hodinu své práce!“ Zdálo se, že matčina náboženská vroucnost se vtělila do Pavlínina hlasu. Někdy se Terezce zdá, že s ní opravdu mluví maminka.

„Ano, nejdříve se budu učit. Z lásky k Ježíškovi,“ ochotně souhlasí malá a pošine si na šňůrce korálek. Pak se s chutí pustí do počítání.

Po vyučování dostávala malá žákyně hned známku do sešitku, který měl jasně zelené desky s bílým štítkem. Na štítku bylo velké T, což znamenalo Terezka.

Po každé hodině běžela Terezka se sešitkem za tátou, aby mu ukázala odměnu své píle. Známka bývala obvykle pěkná. Červená hvězdička znamenala: Terezka se dnes vyznamenala obzvláštní pílí. Potom tu byla modrá hvězdička, ta říkala: Terezka dnes všechno dobře uměla. Přísná Pavlína však měla po ruce také zelený puntík, který prozrazoval na malou žákyni, že byla při učení poněkud roztržitá. Pak na stolečku strašil černý puntík, vyřezaný z gumy a připevněný na razítku. Naštěstí na něho nikdy nepřišla řada. Byl to žalobníček, který se chystal říci, že Terezka zasluhuje pokárání.

Terezka vždycky po hodině číhala s napětím, po kterém tiskátku Pavla sáhne, aby oznámkovala její dnešní píli. Jak si oddychla, když sestřiny prsty odstrčily stranou toho černého bubáka - jdi si do komína známkovat píli koček, do mého sešitku se již tiskne jásavě červená hvězda, krásná hvězdička, jako by se celá stránka zvesela zasmála, bílý papír dostal červená ústa a těmi volá: Ať žije Terezka, která dnes všechno pěkně uměla!

Tatínek tráví dopoledne v práci na zahradě. Má na sobě staré, ošoupané šaty a na nohou boty, plné hlíny. Sází salát, přetrhává zeleninu, zalévá květiny a roubuje stromky. Ruce má také od hlíny, proto mu Terezka sešitek jen přistrčí k nahlédnutí. Tatínek zamžiká víčky, našpulí ústa a řekne pochvalně:

„No - to mám radost!“

Pošimrá Terezku vousatou bradou na čele a pozve ji, aby mu pomáhala. Pomoc spočívá v tom, že Terezka poskakuje kolem svého pana krále, dívá se, jak se to a ono dělá, a poslouchá všelijaké zajímavé příběhy, kterých tatínek zná na kopy.

Po obědě si tatínek vždy na chvíli zdřímne a potom si vyjdou s princeznou na procházku. Někdy jdou za město k řece a do polí, tam se Terezka učí znát jména broučků, květin a motýlů, anebo jdou něco obstarat do města a po každé se zastaví v kostele. Terezka pak doma oznamuje: „Byli jsme navštívit Pána Ježíše.“

Po návratu z procházky se Terezka opět zaměstnává učením. Avšak tentokráte je to samostatné zápolení s nějakým úkolem. Terezka má na zítřejší hodinu přinést výkres, jak Lojzička věší prádlo. Jindy má popsat stránku v sešitě samými jedničkami. Někdy dostala za úkol namalovat celé slovo pěkně třikrát na čtvrtku papíru a pokaždé jinou barevnou tužkou. Teprve když Pavlína řekla, můžeš toho nechat, honem zase utíkala za tatínkem do zahrady.

Celina se vrátila ze školy. Pověsí brašnu na skobu u lavice. Je to přesně taková lavice, jako mají ve škole. V ní píše domácí úkoly. Ale ne hned, počkej, Marie, to přece nejde zase už se učit. Ještě jsem si dnes nehrála. Jen chvíli, chvilinku, jen co uspím pannu, pak napíši úkol. Nu, dobrá, Marie povolí a Celina si jde hrát. Láká také Terezku, ale marně. Princezna raději nakupuje v zahradě od tatínka, který se promění v zámořského farmáře a prodává stromovou kůru, pravý „chinin“ z jejich jabloně. Samozřejmě kdesi v tajemné dálce má pan farmář Martin celý prales chininových palem a slibuje velevážené zákaznici Terezce, toho času ředitelce velké nemocnice v africké kolonii, že nová zásilka chininu dojde co nevidět. Loď je na cestě, jestli ovšem neztroskotala v bouři na moři.

„Prosím, a čajové listí na prodej nemáte?“

„Ó prosím, paní ředitelko. Mám vlastní čajovníkové plantáže v Číně, mohu kdykoliv posloužit nejlepším druhem čaje.“ Farmář stáhne důležitě obočí, podívá se zpod čela a Terezka si netroufá pochybovat.

„Prosila bych, pane farmáři, hlavně léčivý čaj, mnoho pacientů mi nepěkně kašle. Ale nevím, nevím,“ stará se pojednou, „bude-li mít naše nemocnice dosti peněz na léky.“

„Nikterak na zaplacení nespěchám,“ chlácholí farmář Terezku a blahosklonně vyhrnuje obočí zase vzhůru. „Docela malá záloha mi prozatím úplně postačí.“

Nastaví velkou začernalou dlaň a paní ředitelka mu vysází šest bílých oblázků, ostatní až po dodání zboží, prosím. Počkat! V poslední chvíli si vzpomíná, že jistý domorodec odkázal její nemocnici všechno své jmění, peníze tedy jistě budou,jen co je banka doručí.

Nu, to je dobře. Táta - farmář dodá zboží ihned v podobě jahodového listí a Terezka běží do kuchyně vařit zdravotní čaj pro své nemocné. Chůva hudruje, nonono, zrovna teď, kdy není na plotně dost místa, nemusela by Terezka překážet, ale děvčátko si toho nevšímá, jen čeká, až voda začne bublat, potom odvar scedí do šálku a s velkou radostí nese tento vlastnoruční výrobek opět do zahrady.

Ze zámořského obchodníka je pojednou těžký pacient. Tváří se velmi ztrápeně, všechny vrásky v obličeji se mu nakřivily, kašle a drží si žaludek, jak je mu špatně. Terezka je plna soucitu, vnutí mu svůj léčivý čaj přesvědčivými slovy:

„To vás, milý pane, určitě uzdraví. Už mnoha nemocným jsem takto pomohla.“

Tatínek se statečně napije a opravdu! Hned je zdráv jako ryba, široký úsměv je toho nejlepším důkazem.

U řeky

Tatínek je už v předsíni a bere do ruky rybářské náčiní.

„Tak, princezničko, bude to? Zdá se mi, že půjdu bez tebe.“

„Hned, pane králi! Jenom co mi Viktorka uloží svačinu do košíčku,“ volá Terezka z pootevřených dveří kuchyně.

Viktorka je služebné děvče, zjednané k výpomoci churavějící Lojzičce. Chudák stará chůva nějak schází, ztěžka chodí po kuchyni, také v obličeji přibylo vrásek, jenom brada a nos se pořád svítí mastnotou. A bručet umí stále stejně, co se jenom nadiškantuje s Viktorkou, s tím nemehlem. Nic mi neříkejte, já vím své, Viktorka je hodné děvče, ale otáčí se jako valach na trdlovačce, jiná by si tu práci dvakrát odtancovala, naše Viktorka není hotova ještě ani s polovinou. A je to pravda, Terezka je už také netrpělivá, co kdyby tatínek uskutečnil svou vyhrůžku a šel k řece sám!

Konečně snesla Viktorka vše potřebné a Terezka si vykračuje s tátou k zahradní brance.

„Budeme mít k večeři ryby?“ ptá se. Ne že by pochybovala o tátově rybářské dovednosti, ví, že pan král mívá vždycky pěkný úlovek, jenže - právě na toto jenže myslí, když se ptá na večeři.

„Řekl jsem Viktorce, aby s tím nepočítala. Sestřičky v klášteře si také občas rády pochutnají na rybách.“ „Půjdeme s rybami ke klariskám,“ zajásala Terezka. Nebude to po prvé, co tatínek svůj úlovek věnuje chudým sestřičkám.

„Ony si samy nemohou ryby nachytat,“ uvažuje děvčátko nahlas. „Ale mohly by si je koupit.“

„Je to chudý klášter a nemají nazbyt,“ řekl tatínek. „Pán Ježíš byl také po celý život chudý. Tím chtěl ukázat, že chudí jsou Bohu zvlášť milí. V chudém vidí opravdový křesťan Ježíše Krista, proto se s chudými ochotně rozdělí.“

Když tatínek takto mluvil, Terezka naslouchala velmi pozorně. Vše, co se týkalo Boha, mělo pro ni zvláštní kouzlo.

„Dobrý lov!“ zavolal známý na pana Martina. Tatínek kývl na pozdrav a zastavil se před krámem, jehož majitel, stojící ve dveřích, ho zdravil.

„Máte čerstvé koláčky?“ zeptal se tatínek a hned vytahuje peněženku. „Moje princezna dává přednost tvarohovým.“

Terezce zajiskřilo v očích. Tvarohové koláčky byly její pochoutkou a v tomto krámě bývaly obzvláště dobré.

„Dva stačí,“ řekl pan Martin. Povytáhl obočí a odpočítával drobné. Otevřenými dveřmi krámu vonělo čerstvé pečivo až na ulici. Zatím co tatínek platil, Terezka se pustila do díla. Pravda, koláček byl malý, ale také pravda, že zmizel v Terezčiných ústech s neočekávanou rychlostí.

Tatínek si zase čechrá plnovous a povídá s panem Dupontem o Světové výstavě v Paříži, o poslední řeči Gambettově proti Mac Mahonovi.

„Tak se mi zdá, pane Duponte, že se dočkáme zajímavých událostí. Sázím se, že se president poděkuje.“ Terezka zatím přemýšlí, má-li zbývající koláč sníst hned anebo jej uložit do košíčku na pozdější dobu. Dutý klepot po dláždění ji vytrhl z této úvahy. Rozhlédla se ulicí. Po protějším chodníku se belhá stařec, velmi chudě oblečený. Vleče se o berlích. Terezku napadne - možná, že za tou vrásčitou tváří se skrývá Pán Bůh, který v podobě chudých obchází světem. Neříkal tatínek, že se máme s chudými dělit? Sáhla do kapsy. Byl tam peníz, včera jej dostala od strýčka Guérina. Terezka se rozběhla přes cestu a podala starci almužnu. Muž zavrtěl odmítavě hlavou a peníz nevzal.

Terezka tu stojí zahanbena. Co to provedla? Neurazila ho? Není to žebrák, nechce almužnu. Peníz ji pálí v dlani, raději jej vpustí nazpět do kapsy. Pak si vzpomene na koláč. Neměla by se rozběhnout za stařečkem a nabídnout mu tento pamlsek? Snad by pochopil, že to není almužna, ale dárek z lásky, na usmířenou, aby nebyl smutný, že ho předtím tak urazila.

Vtom se mrzák ohlédl. Usmál se na Terezku tak pěkně, že z ní ihned spadla všechna tíseň. Chuďasův úsměv byl plný porozumění a Terezka se cítí obdarována. Všecko se obrátilo. Ona je chudičká a stařec jí teď z lásky dal velký dar - svůj úsměv a odpuštění.

Co mu dám? Co mu dám, abych mu to oplatila, horečně přemítá Terezka. Tatínek na ni volá, že už půjdou dále. Terezka se k němu vrací a právě uprostřed silnice ji napadá to pravé. Honem si poskočila, a ještě jednou, jakou má radost, že přece něco krásného stařečkovi dá.

Včera jí Pavlína vyprávěla o prvním svatém přijímání. Mimo jiné řekla také, že v takový den jsme nejbohatší, protože s Ježíškem v srdci můžeme si u Boha všechno vyprosit. Už to mám! Až půjdu k prvnímu svatému přijímání, poprosím za toho stařečka, aby mu Pán Bůh dal všechno, co potřebuje, aby ho udělal šťastným. Bůh mě vyslyší. Dědeček ani nebude vědět, že je to dárek ode mne. Připadá jí velmi povedené, jak na stařečka vyzraje, a je předem štastna, jako by okoušela závdavek toho štěstí, jež daruje chudákovi.

Lesklé, mrštné ryby protínaly rychlostí šipky vodu v průzračné řece, když tatínek s Terezkou usedli na břehu a zouvali si střevíce. Tatínek si vyhrnul kalhoty ke kolenům, sáhl po rybářském prutu a připravoval návnadu. Jak tu stojí bos, žilnaté uzliny na lýtku prozrazují, že se stáří neúprosně hlásí. Však i kučery nad čelem začínají nápadně řídnout, ale pro Terezku je táta stále týž nádherný pan král.

Terezka uložila střevíčky do stínu vrby. Punčochy zastrčila do střevíců, aby se jí nerozutekly po louce. Potom rozvázala pod bradou stuhu, na které visel její slamáček. Pokud šli městem, měla jej způsobně na hlavě, ale za městem ho setřásla dozadu. Nyní ho pověsí na nízkou větev, na které se lístečky ochotou až zachvívají, jak se haluz těší, že smí celé odpoledne hlídat Terezčin klobouk.

„Ne abys mi spadl a odkutálel se do vody!“ zdvihne Terezka před kloboukem ukazováček. Pak si volně oddychne, jako by se sebe shodila břímě.

„Tatí, tady je krásně!“ rozpřáhne náruč, hotova obejmout celý svět. Tatínek už má prut vztyčený nad vodou a je soustředěn na ponoření háčku, který zatěžuje konec nitě na prutu.

Terezka se s rozpřaženými pažemi rychle zatočí, chce být jako větřík, který občas dělá na silnici divoké kroužky. Terezka se zatočí jednou, dvakrát a plácne sebou rovnou na nosík. Avšak to je pouze o jeden důvod ke smíchu víc. Tatínek hrozí prstem a naznačuje princezně, aby nehlučela, ryby se poplaší a nezaberou.

Dobře, dobře. Terezka si může sednout kousek dál, aby tatínkovi nezkazila lov.

Chvíli mlčí.

Kolem je plno zvuků, kterým se tak pěkně naslouchá. Tlustý brundibár si něco nevrle bručí, zato včelky bzučí chlácholivě, když kladou květinám sosáček do kalíšku. Skřivan je ve výšce neviditelný, ale jeho píseň vábí Terezku, aby nastavila dlaň, možná že některá z jeho perliček se dá zachytit. Jsou to jistě takové duhově modré, třpytné kuličky, ty skřivánčí trylky, drobné jako kapky rosy. Sypou se z ptačího zobáčku, a když narážejí o bělostné schůdky oblak, po každé cinknou, až je z toho krásná melodie.

Také řeka má svou píseň, vlny šeptají jedna s druhou, zní to jako maminčina pohádka, na kterou si Terezka vzpomíná také jen v přitlumeném šepotu letmých vzpomínek.

Pojednou sem doléhá útržkovitá melodie hudby z města. Ve Hvězdě je koncert vojenské kapely. Kdykoliv Terezka slyšela zblízka vojenské trubky a klarinety, křídlovky a bubny, bývalo jí do tance a veselí. Divné - tady za městem zní ozvěna břeskných zvuků docela jinak. Něco teskného z ní vane, jako by radost byla vzdálená - všechno kolem i v městě je pojednou neskutečné, a je tu stesk, jejž dítě dobře nechápe, a přece si jej uvědomuje. Touží po něčem. Není to návrat do města, není to stesk po domově ani po sestrách. Kdesi je jiná hudba, slyšena jen předtuchou blažené duše, Terezka zatouží být skřivánkem, vznést se nad zelenou křivku kopců, být lehká jako vánek, snad by se dostala tam, kam vábí tichý stesk.

„Princezno, první úlovek!“ volá taťka z břehu. Terezka se vytrhne ze zadumání. Přiběhne k tatínkovi, ale tentokráte se neobdivuje chycené rybě. Přitiskne se k otci.

„Tatínku, mně je smutno.“

„Vždyť jsi byla před chvílí tolik veselá,“ diví se otec. „Copak jsi dělala, zatímco jsem se na tebe nedíval?“

„Přemýšlela jsem,“ prostě usoudila Terezka, protože jinak své dojmy vyjádřit nedovedla. Tatínek se usmál, nebral její přemýšlení vážně. „Raději se proběhni. Anebo natrhej kytičku, povíš mi pak, jak se květiny jmenují. Užij volnosti, jdi!“

Medově žlutá včela zabzučela dítěti kolem hlavy. Terezka zapomene na smutek a vidí kolem jenom nádheru letní louky. Rozběhne se za motýlkem - otakárku, počkej, nic ti neudělám, jen si spočítám barvy na tvém křídle a modré kroužky na nich. Pavla má na své zástěře také vyšito modré kroužkování, jenže motýlkova zástěrka je krásnější, i dva červené puntíky Terezka na ní zahlédla. Právě ty puntíky by si ráda blíže prohlédla, ale mluvte s otakárkem, když je to jen hloupý motýl!

A hlehle! Tady je náhrada. Na růžovém kvítku se kolébá jiný motýl, jakpak se asi jmenuje? Takového Terezka ještě neviděla. Je krásný. Vějířek jeho křídel je červenožlutý, ozdobený čtyřmi modrými kroužky. Smím se ho dotknout? Raději utrhnu kvítečko, na kterém spí. Jen opatrně a pomalu.

Stal se div. Motýl neuletěl. Nechává se nést jako zakletý princ na květném trůně. Terezka přináší svou kořist tatínkovi.

„Paví oko,“ řekne tatínek ihned, jen se na motýla podívá. Ten táta ví všechno!

„Paví oko?“ opakuje Terezka a diví se. Už zná otakárka, běláska a nyní paví oko. Jednou jí tatínek chytil smrtihlava, ale ten se jí nelíbil a v noci se jí zdálo o jeho strašidelné hlavě.

„Paví oko je hezčí než smrtihlav.“

„To ano,“ přisvědčuje tatínek a rovná při tom háček na ryby. „Zato housenka, ze které se smrtihlav vyklube, je velmi krásná.“

„Copak jsou také krásné housenky?“

„Nu, přirovnáme-li je k motýlu, květině nebo jiným věcem, nezdají se nám housenky hezké, ale když srovnáme jednu s druhou, je housenka smrtihlava krásná. Někdy ti ji ukáži. Je dosti veliká, vespod zelená a nahoře má bleděmodrý pruh zkropený černými puntíky. A teď si představ, že ještě po stranách je zdobena žlutými a tmavými proužky - to je barev! Zkrátka, učiněná krasavice mezi housenkami!“

„Proč není motýl smrtihlav také krásný, když se vylíhne z tak hezké housenky?“ vyzvídá Terezka.

„Nevím,“ poctivě se přiznal tatínek. „V životě to už takové bývá, že často z věcí nebo událostí, jež jsou na pohled krásné, nakonec se vylíhne něco nepěkného. Také mnozí lidé mají krásné tělo a duši ošklivou.“

„Já chci mít duši vždycky krásnou,“ prohlašuje honem Terezka. „Aby tak vypadala jako smrtihlav - brrr! To ne!“

„Nikdo tu netvrdí, že bys byla krásná, ty housenko,“ škádlí táta svou princeznu, zapomíná docela na rybaření a zhlíží se v dětských očích.

„Jakpak ne! Paní Farérová povídala...“ tu se Terezka zarazí. Neměla by to opakovat, Pavlína by jistě nebyla spokojena, že je ješitná.

„Jen dopověz!“ vyzvídá otec.

Tak tedy tatínkovi to snad smím říci. „Že - že jsem roztomilá a že mám velmi krásné vlasy.“

Tatínek zvážněl. „To je pravda, že jsi roztomilá, když jsi hodná. Všechny hodné děti jsou roztomilé. A že tě Bůh obdařil zlatými, kučeravými vlásky, tím se nesmíš vynášet. Na tom nemáš pražádnou zásluhu. Bůh nám udělil leccos krásného proto, abychom se jemu, Tvůrci krásy, obdivovali. Podívej se, malíř namaluje krásný obraz. Budeme za to chválit plátno a barvy? A zapomeneme při tom na umělce, který obraz vytvořil?“

„Tak mohu mít krásnou duši, i když budu hezká?“ chce mít Terezka jistotu.

„Musíš si dát pozor, abys nebyla domýšlivá a marnivá. Pak zůstaneš krásná tělem i duší.“ Tatínek je rád, že se mu naskytla příležitost, aby rouboval na svůj nejmladší stromeček pěkný štěp.

Vtom se motýl, kterého Terezka ještě stále držela na kvítku, probudil z dřímot, zatřepetal křídly a je ten tam.

„Tak, zas proženeme ryby!“

Tatínek ponořil prut do vody a Terezka odhopkovala za motýlem. Uvije si kytičku. Tady je fialový koniklec a chlupatý zvoneček. Přidám k němu zlatý orsej, ani drobným rozrazilem nepohrdnu. Šalvěj pěkně voní, má kvítečka jako otevřené zobáčky. Terezka si dobře pamatuje jména květin, která ji tatínek už naučil znát. Pak přidám kopretiny, těch je tu nejvíce. Blatouchy mám také ráda.

Martin je s dnešním úlovkem spokojen. Pobrukuje si popěvek beze slov, potom zavolá na Terezku:

„Princezno, nemohli bychom posvačit?“

Princezna je ochotna prostřít ke královské hostině pod vrbou.

Rozprostře na trávu dva ubrousky, pak vyndá z košíku balíček. Tatínek si shrne nohavice dolů, aby ho nezlobili komáři, a trpělivě čeká, až dětské prstíky rozbalí zásoby. Tu se objeví dva krajíce chleba s máslem, sklenička se zavařeninou a jablíčka.

Dobrou chuť!

Svačina chutná oběma znamenitě, jako by krajíc voněl kvetoucí zemí i průzračnou říčkou. Terezce se zdá, že stromy, květiny, ptáčci, všechno kolem hoduje s nimi a pochvaluje si zpěvem, vůní, ševelením lístků: „To nám chutná krajíc Boží krásy v přírodě!“

Tatínek se starostlivě rozhlédl, pak se podíval vzhůru. „Nějak se nebe zachmuřilo. Houfují se mraky.“ Terezka si nedělá starosti. „To přejde, pane králi!“ „Bude bouřka. Princezničko, obouvej se, honem, musíme odtud!“

Několik blesků švihlo černý obzor rychle za sebou, hrom temně zaburácel.

Krajina se přitiskla v úděsu nizoučko k zemi, louky ztratily zelený jas a ptáci docela utichli.

Terezka se nebojí. Ještě nikdy nezažila bouřku v přírodě. Nadšeně se rozhlíží kolem. Kdyby jí tatínek rychle nezašněroval střevíce, stála by jen a obdivovala se výhružnému dunění mraků, sledovala by jejich těžký krok oblohou, zachytila by si do misky dlaní veliké krůpěje deště.

Tatínek však nemá pro její nadšení pochopení. Spěšně sbalil všechny věci, ještě vezme do náruče děvčátko, rychle, rychle pod nejbližší střechu. Vtom se v ohnivém šlehu spojí nebe se zemí, těžká rána zarachotí a Terezka cítí, jak tátovi tuhnou paže.

„Na louku uhodilo,“ zašeptal.

Z nebe se řine voda, jako by se prostor změnil v koryto mohutné řeky, vytékající z oblak. Kopretiny, koniklec a vysoká tráva - vše se sklání k zemi, tepáno údery studených kapek deště.

Tatínek se vzpamatoval z leknutí. Pospíchá nedobrovolnou sprchou k silnici a pak už je nedaleko domek porybného.

„Škoda že už jsme v suchu,“ prohlásí Terezka k tátovu velkému údivu.

„Tobě se takový liják líbí? Mně ne, ujišťuji tě.“ Táta si otírá velkým kapesníkem čelo, po kterém stéká voda. Vlasy jsou zplihlé a ve vousech se třpytí dešťové kapky.

„Líbí se mi rozhněvaná obloha. Je to něco nového. Víš, co jsem si cestou myslila? Přála bych si být dešťovou kapkou. Posadila bych se na některou květinku a pěkně bych se houpala.“ „Ukaž, nejsi-li promoklá,“ stará se tatínek a vůbec nemá pochopení pro Terezčino přání. „Nu, přestává pršet. Jen aby ses nenachladila!“

Po bouři vyšli k domovu. Pavla jim šla naproti. Měla o ně strach. Terezka musela honem z mokrých šatů do postele. Nepřejte si vědět, jak vypadal její slamáček s modrými stuhami!

„Hlavně že ses nenastydla,“ radovala se druhého dne Pavlína, když se Terezka probudila bez rýmy. „Pořídíme ti nový klobouk. Novou Terezku bychom si už pořídit nemohli.“

Žízeň

Srpnové slunce již druhý týden sálá plným žárem. Domy jsou vedrem strnulé, v ospalých ulicích žhne dláždění, pokud není chráněno stíny starých domů. Avšak za městem se vlní zelený hřbet kopců a řeka vábí chladivým proudem vody.

I za takových horkých dnů jde Martin - rybář do přírody, ačkoliv ostatní měšťané raději stahují žaluzie v oknech a ve sladké odpolední dřímotě přečkávají nápor slunečních paprsků.

Terezka doprovází otce na všech vycházkách. Už má nový slamáček se zelenou stuhou, který chrání čelo proti úžehu. Má také nové květované šaty, které se na slunci vesele pestří. Když si v nich Terezka sedne do trávy, motýli a včely si myslí, že jsou její šaty z opravdových kytiček, a stále ji obletují.

Slunce se dnes diví. Všechno ve městě se před ním skrylo, jen tady ti dva tvorové si z jeho horkého dechu pranic nedělají. Copak ten dlouhán s prutem, ten jde alespoň důstojně a vážně, jak se v mé přítomnosti sluší, ale ta pestrá tečka tam dole, ten barevný puntík, ne, to si nemohu nechat líbit! Pobíhá si po louce, prozpěvuje, hopsá, jako bych nesálalo ze všech svých sil. Nu, počkej! Uvidíme kdo z koho.

Sluníčko se náramně rozpálilo a namířilo na Terezku ty nejpalčivější šípy svých rozžhavených zraků. „Tatínku, to dnes praží, viď?“ volá Terezka, skloněna nad modrými zvonky. „Ubohé květiny. Nebude-li pršet, jistě povadnou.“

Jen si vzpomněla, že by květiny měly pít, hned také pocítila žízeň. „Tatí, dostala jsem od zvonečků žízeň,“ hlásila tatínkovi, kterému se právě mrská bělice na prutě.

„Tatínku, já bych pila, až je mi do pláče,“ běží Terezka k řece.

„Dnes nemáme s sebou ani jablíčko. Půjdeme již domů,“ rozhodne tatínek. „Jen si osuším nohy a složím rybářské náčiní.“ „Napila bych se raději hned,“ žadoní Terezka. „Není tu pitné vody.“

„Ale v řece je vody dost.“

„Terezko!“ zvolal tatínek káravě. „Nevidíš, že si v řece máchám nohy? Takovou vodu přece nemůžeš pít!“

„Vždyť vlnky utíkají, prach z tvých nohou je už dávno pryč,“ rozumuje Terezka. „Zatím přitekla jiná voda.“

„Jenže kousek výše mohl také někdo sedět s nohama v řece. Anebo tulák si tam vypral košili.“

Terezka se zarazila. „Myslíš, tati, že tu není ani kousek čisté vody?“

Tatínek se rozesmál. „Ne, princezno, v řece nenajdeš ani kousek čisté vody. Pamatuj si, že po napití říční vody bys mohla dostat tyfus, a to je nebezpečná nemoc.“

„Nedá se nic dělat,“ rozhodí Terezka rukama. „Tak honem domů!“

Hbitě jsou střevíčky na nohou. Terezka kluše vedle pana krále a chvílemi jej pohání k většímu spěchu. „Nu, dočkáš se,“ chlácholí ji otec. „Pavlína ti dá minerálku a bude po žízni.“

„Třeba do ní přidá malinovou šťávu,“ poskočila si Terezka v radostné naději.

Sluníčko si pomyslilo - nějak se mi nedaří. Ten pestrý puntík dole si ještě poskakuje. Eh, darmo bych se zlobilo! A raději přestalo sálat.

Pěšinu vedoucí od Hvězdy k Houštinám nazval pan Martin Rajskou stezkou. To proto, že jejich domov byl ráj, který všichni milovali. Jejich dům, jejich ráj. Tam vládl bělovlasý tatínek jako opravdový král, vedle něho si princezna Terezka nedovedla představit nikoho vznešenějšího mimo Pána Boha. A v tom jejich ráji jsou andělé v bílých zástěrkách, zpívají si při práci, že je to slyšet až do zahrady. Terezka se těší na svého anděla - Pavlínu. Rozbíhá se kupředu: „Pavlo! Už jdeme! Pavlíno!“

Pavla se objeví v okně. Mává jim vstříc. Terezka rychle vběhne dovnitř. Tatínek nemá tolik naspěch.

Také by mu nesvědčilo pospíchat do schodů. Jde pomalu a myslí si - venku to tak necítím, ale přece jen stárnu, únava se hlásí v nohou i dechu. Dej Bože, abych tu malou ještě vychoval!

Na malou se zatím uvnitř usmívá snědý, temnooký anděl.

„Pavlo, mám hrozitánskou žízeň. Takovouhle!“ rozpřáhne Terezka paže do široka jak nejvíce může. „Opravdu? Tak velikou žízeň máš?“

„Vypila bych moře jako Široký v pohádce,“ kasá se Terezka.

„To je krásná příležitost k dobrému skutku, Terezko.“

Dívenka tázavě rozevře oči.

„Kdybys dovedla snášet žízeň jako oběť, pomohla bys některé nešťastné duši. Víš, i malá dobrovolná oběť má větší cenu nežli modlitba,“ poučuje Pavlína.

Terezka visí očima na sestřiných ústech. Chvíli uvažuje.

„Když mám ale velkou žízeň, tak to by byla velká oběť, ne malá.“

„Tím líp. Vyprosila bys některé duši více milosti Boží a snadněji by se obrátila k dobru.“

Oh, není to tak lehké říci ano, když je v hrdle vyprahlo a tolik jsme se předem těšili na občerstvení. Hluboký povzdech prozrazuje vnitřní boj mezi statečností a žádostí.

Pavlína trpělivě čeká. Již nenaléhá. Je-li to příliš těžké pro Terezku, nesmí ji přemlouvat. Ať se rozhodne dobrovolně.

„Tak tedy - nebudu pít,“ řekne Terezka nakonec. Pavlína neříká nic a hledí si zase své práce. Uvidíme, jak dlouho dovede být sestřička statečná.

Terezka si jde hrát do dětského pokoje. Čeká tu na ni Rozeta, dávno si zvykla na novou paní a s Leonkou se už ani neznají. Terezka by ráda řekla Rozetě, že právě teď vykonala dobrý skutek, a to ne jen tak ledajaký - to by panna koukala, jak ona, Terezka, dovede být statečná. Jenže - co to říkala Pavla, když jí onehdy vyprávěla pohádku o Honzíčkovi? Že se dobrými skutky nemáme chlubit. Co dělá pravá ruka, o tom nemá vědět levá, tak nějak to říkala, jinak je zásluha pryč. Nic ti, Rozeto, neřeknu, jen tolik můžeš vědět, jak mám ukrutnou žízeň, ještě na Rajské cestičce jsem myslila, že umřu, jestli se honem nenapiji, a vida, neumřela jsem. To si člověk jen tak myslí, víš? Poučovala pannu, vžívajíc se do úlohy Pavlíniny.

Terezka uspořádala všechny hračky v koutě, prohlédla svou malou kuchyňku a rozhodla se přešít Rozetě kabátek.

Za chvíli se pootevřely dveře - vchází Pavlína. Terezka pozvedla hlavu od šití, ale honem ji zase sklonila, aby přemohla pokušení. Pavlína totiž nesla v ruce sklenici plnou malinové vody. Ó, tu má Terezka velmi ráda! Pocítila nyní dvojnásobnou trýzeň žízně. Pavlína si vodu jistě nese pro sebe. Anebo postaví sklenici k Celinčiným hračkám, vždyť je Celina ve vedlejším pokoji.

Co to? Pavlína staví sklenici se svůdným nápojem před malou švadlenku.

„Ale Rozeto, to není pro nás,“ durdí se Terezka na svou pannu, které přičítá své vlastní chutě. „Copak tě napadá, my se napít nesmíme.“

„Ty už nemáš žízeň?“ diví se Pavla.

Teprve teď pozvedla Terezka tvář naplno a upřímně prozradila: „Copak žízeň, tu mám ještě větší než dříve!“

„Tak se už napij, připravila jsem ti malinový střik.“

„To má být pro mně?“ podivila se Terezka, ale v jejím hlase je více rozhořčení než údivu.

„Nu ano.“

„Jak to? Já bych se měla napít a ubohé hříšníky jen tak lehce nechat? Vždyť by se žádný z nich neobrátil! Ba ne, to já raději něco vydržím,“ durdí se malá hrdinka.

„Miláčku,“ řekla Pavlína dojatě, „Bůh se jistě uspokojil s tvou opravdovou vůlí. Když jsi z lásky k duším vydržela žíznit až doposud, je to pro takové malé děvčátko velká oběť. To úplně stačí.“

Terezka však ještě váhá, ačkoliv na jazyku předem cítí lahodnost osvěžujícího nápoje. „Myslíš opravdu, že tím nic nezkazím?“

„Naopak. Buď poslušná a napij se. To je také oběť, vzdát se své vůle a poslechnout. Můžeš i tuto zásluhu obětovat Bohu za jiné,“ řekla Pavlína.

Terezka ochotně sáhla po sklenici.

První přítelkyně

Leonka opustila školu. Nyní byla řada na Terezce. Celina chodila již tři roky k benediktinkám, které měly v Lisieux prastarý klášter a v něm dívčí pensionát se školou. Vyučovalo se v pěti třídách. Každá třída měla dvě nebo tři oddělení. Všechny žákyně nosily stejnokroje, jen různobarevné pásky na rukávech označovaly, do kterého ročníku chovanka patří.

Pro nejmenší děvčátka byla vyhrazena růžová barva. Druhá třída se vesele zelenala, třetí byla ve znamení fialové, říkalo se jim Fialky.

„Za jak dlouho může být z fialky pomeranč?“ To byl otřelý, ale stále používaný vtip. Starší chovanky jej dávaly novým žákyním jako hádanku.

„Nu, za rok,“ strouhaly nevěřícím mrkvičku. „Všechny naše Fialky postoupí do oranžové třídy, pak jim říkáme Pomeranče.“

To byl ovšem název neúřední, zrovna jako pro pátý ročník Modráskové. Velká děvčata nosila totiž modrou pásku a leckterá zlomyslná pusa jim občas řekla Modřiny.

Běláskové, to už byly skoro slečny. Žákyně, které prošly všemi ročníky a chtěly se v ústavě dále vzdělávat soukromými hodinami v hudbě a cizích řečech, nosily pásky bílé.

Terezka Martinová šla prvně do školy v osmi letech. Už toho uměla hodně z domácího vyučování. Protože v ústavě nebyly žákyně zařazovány do jednotlivých tříd podle věku, nýbrž podle nadání a vědomostí, posadily učitelky malou Terezii hned do zelené třídy.

Terezka se dívala na své okolí se zájmem. Třída byla velká a světlá. Na průčelní stěně visely dvě tabule, uprostřed nad nimi kříž. Na konsolce pod křížem se zelenal asparágus. Také na oknech stálo plno květináčů, Terezce bylo hned veseleji, když jí pohled zabloudil mezi azalky a bramboříky.

V čele třídy byla umístěna katedra. Na stole ležela třídní kniha, také tam byl obrázek Panny Marie na stojánku a kalamář se dvěma skleničkami. V jedné byl modrý a v druhé červený inkoust. Kalamář měl sklápěcí víčka, na každém víčku seděl andílek. Terezka tento kalamář velmi obdivovala, kdykoliv stála u stolu.

Pak tu byly dvě řady dlouhých lavic. Děvčátka seděla po čtyřech v jedné lavici. Nejbližší Terezčinou sousedkou byla desetiletá Anetka, z druhé strany devítiletá Eva. Byly tu však i žákyně dvanáctileté, například buclatá Violetka.

Vyučování začínalo v půl deváté ráno. Už před osmou hodinou byl v šatně šum. Některá děvčata, jako Terezka, Celina, sestry Guérinovy, nebyla ústavními chovankami. Ráno, když přišly do školy, musely se v šatně převléci do stejnokroje. Po vyučování, což bývalo až odpoledne, se opět převlékaly. Na oběd zůstávaly všechny v klášteře, takže tam vlastně strávily většinu dne i ty, které sem jen docházely.

Terezce z počátku připadalo hromadné vyučování příliš zdlouhavé.

„Jak se ti líbí ve škole, princezno?“ ptal se pan Martin, který si denně pro Terezku docházel ke škole. Z počátku se mu po ní doma tuze stýskalo. Jen pomalu zvykal tomu, že už za ním nejmenší nechodí po zahradě. Odpoledne po svačině každou chvíli vytahoval hodinky. Před školou stál vždy včas, a jakmile se ve vratech objevila Terezčina světlovlasá hlava, bylo mu, jako by náhle vysvitlo slunce.

„Jak se mi líbí? Dobře. Jenže tam ztrácím hodně času.“

„Jak to?“

„Nu tak. Zatím co Eva slabikuje, mám už článek dávno přečtený. Mohla bych přečíst ještě dva další, a nesmím.“

„Když už umíš dobře číst, naučíš se přitom alespoň něčemu jinému.“

„A čemu?“ nedočkavě vpadla Terezka tátovi do řeči.

„Kázni. Trpělivosti. V životě musí lidé mnohokráte ve prospěch jiných počkat a nedělat hned vše, co se jim líbí a co by právě chtěli.“

„Tatí,“ povzdychla novopečená žákyně, „častokrát říkáš - v životě, v životě - to já raději zůstanu vždycky takhle malá.“

„Když to dokážeš, budiž!“ žertoval tatínek.

Přes tyto stížnosti byla Terezka ve škole houževnatá. Brzy byla nejlepší žákyní. O pololetí ji učitelka prohlásila za hvězdu zelené třídy a přeřadila ji do vyššího oddělení. Ostatní jí trochu záviděly. Takové osmileté škvrně a je první! Není to pobuřující pro devíti a desítileté slečny, které se ve škole namáhají už delší dobu než Terezka? Leckterá z nich se pokouší alespoň o přestávce na hřišti ukázat hvězdičce, že její světlo září pouze v učebně, ale notně bledne tam, kde je zapotřebí mrštných nohou, silných pěstí, kde se smí a má křičet a vymýšlet taškařiny.

Ach, v tomhle byla Terezka velmi pozadu!

„Ty jsi ale nemotorná, Martinová!“ Taková ujištění dávají zlomyslné jazýčky náramně ochotně. Ano, ano, jsi nešika, uhni, nepřekážej, zdržuješ nás ve hře. Zase jsi to zkazila.

Terezka Martinová se snaží i na hřišti, ale spolužačky jsou nadmíru přísné, když jde o jejich třídní hvězdu, a kladou na ni stále větší a větší požadavky.

A stále ochotněji vystrkují Terezku ze svého středu, jen si jdi ke knihám, když je tak miluješ, že všechny umíš nazpaměť.

Terezka má knihy ráda. Děti má však ráda také, stále má srdce připraveno, aby je otevřela velkému přátelství, vždyť vyrostla obklopena láskou, a jen v ovzduší lásky se cítí šťastna. Chtěla by najít věrnou přítelkyni, chtěla by všechny spolužačky za přítelkyně, ale ony vyzývavě odmítají.

Terezka se cítí ve škole opuštěna a je jí smutno. Violetka s černými cůpky u růžových, trochu odstávajících uší je dnes dokonale mrzutá. Zapomněla si doma přesnídávku. Mívá chuť k jídlu, i když není přestávka, natož nyní, když vidí na hřišti v každé ruce nějakou dobrotu. Violeta si ráno trochu přispala a pak velmi pospíchala, není divu, že sáček s houskami zůstal doma na stole. Po pěšině vedoucí ze zahrady přichází Terezka Martinová.

„Proč se mračíš, Vio?“

„Protože mám zlost. Víš, zapomněla jsem si doma svačinu.“

„A jeje!“ vyhrkla Terezka. „Ty se svou dobrou chutí!“

Violeta se nadula. „Jím pořádně, to je toho. Alespoň nejsem takový skřítek jako ty.“ Zlobila se a nijak se nepodobala něžnému kvítku, jehož jméno nesla. Připomínala spíš svou kostrbatou tloušťkou brambor nežli fialku. Také mluvidla měla náramně mrštná a nic jí nevadilo, že při řeči prská: Děti se jí smávaly, prý je s ní nejlépe mluvit za rozevřeným deštníkem.

Terezka jako by neslyšela, že si Violeta na ni tak vyjela. Je tenká jako proutek, to je pravda, zrovna včera zaslechla úryvek rozhovoru, když na ulici míjela dvě dámy.

„Podívejte se, jak je to dítě jemňounké a křehké. Připomíná mi květinu na tenkém stvolu.“

„To je nejmladší Martinová. Je z nich nejhezčí, ale slaboučká!“

Dále už Terezka neposlouchala, vzdalovala se plna radostného ostychu, bylo to příjemné poslouchat, a přece se jí zdá, že by to neměla slyšet. Teď si na tento rozhovor vzpomněla. Podívala se na spolužačku. Pojednou s ní cítila tichou soustrast. Děvčata se Violetě často posmívají pro její nevzhledný zevnějšek.

„Koblížku!“ volají na ni. „Ty bábovko!“ občas ji některá šlehne.

Via nemůže za to, že není hezká, myslí si Terezka. A ke všemu teď ještě musí být o hladu. Bez rozmýšlení vložila Martinová spolužačce do ruky sáček se svou svačinou.

„Vezmi si. Já nemám hlad.“ Terezka rychle odběhla do zahrady.

„Počkej! To přece nejde!“ volá za ní Violeta. Ale Terezka se ani neohlédla.

Violeta se rozmýšlí. Má, nemá? Nahlédla zvědavě do sáčku. Jen se podívá, co mívá Martinová k přesnídávce. Pak ovšem půjde za ní a vše jí vrátí. Nemůže dovolit, aby Terezka kvůli ní hladověla. A vůbec! Má ona zapotřebí, aby taková hvězda ji předčila i v tom hladovění? Co dokáže Martinová, to dokáže i ona. Dobře, hned za ní jdu a povím jí to pěkně srozumitelně, aby se nade mne takhle nevytahovala. Potřebuji od tebe nějaké milosti, ty - Terko!

Chlebíček se šunkou! Hm, hm. A dvě hrušky k tomu. Konečně - jednu hrušku bych si mohla vzít, když už mi to vnutila.

Ta je! Hm, hm.

No ne! Odkud mají tak dobré hrušky?

A co! U Martinů je velká zahrada, Terezka si může doma vzít ovoce kolik chce, nevídáno, když sním i tu druhou hrušku!

Ale chlebíček vrátím - a to hned.

Violeta kouše do žlutočervené pochoutky s pravým nadšením labužnice. Zahýbá na pěšinu do zahrady, ale všecka krása rozkvetlé a zelenající se přírody je pro ni ničím, jakmile se její mlsný jazýček zabývá lahodností ubývající hrušky.

Terezka Martinová sedává obvykle na lavici pod třemi břízkami. Violeta ji tam několikrát viděla, proto míří nejdříve k břízám. Vskutku - už Terezku vidí. Něco se učí. Propánečka - jistě já nic neumím, dnes nesmím být vyvolána! Docela jsem zapomněla, co máme zadáno. Už vím. Něco o třech Božských ctnostech.

Violeta krabatí čelo, jak usilovně loví v paměti drobty vědomostí o třech Božských ctnostech, a její ruka zatím mechanicky sahá do papírového sáčku.

S učením je vždycky potíž, uvažuje Violeta, člověk nikdy neví, jestli v hlavě něco má, nebo nemá. To se ukáže až při vyvolání. Obvykle to dopadá špatně.

Tyto pochmurné myšlenky nikterak nezpomalují činnost zoubků, které se s chutí zakusují do chlebíčku se šunkou. Nu co, přistrčím si katechismus za Anetu, nechám knihu otevřenou, možná, že to půjde. Ale kdybych byla vyvolána ke stolu - to už Violeta strká do úst poslední sousto a pak ještě pečlivě vybírá drobečky z papíru - to by bylo horší, protože ke stolu mi žádná napovídat nebude.

Zastavila se v chůzi i myšlenkách. Tak - teď stojí před Martinovou a chce jí vrátit - prázdný sáček! Dala se do smíchu.

Terezie pozvedla hlavu.

„Jsem trdlo,“ řekla Violeta upřímně. „Proč?“

„Chtěla jsem ti milostivě vrátit svačinu. Pak jsem se chtěla s tebou alespoň rozdělit. A nesu ti prázdný sáček. Všecko jsem snědla, ani nevím jak.“

„Z toho si nic nedělej. Jen když ti chutnalo,“ upřímně řekla Terezka a pěkně se na spolužačku podívala. Violeta zrozpačitěla. Něco teplého jí projelo nitrem. Cítila se k Terezce přitahována. Chtěla by ji vzít do náruče jako svou velkou pannu. Nebo alespoň pohladit. Vztáhla ruku, ale zase ji utrhla zpět, zamžikala očima, uši jí nápadně zrudly.

„Terezko, kdybys chtěla, mohly bychom být přítelkyně.“

Terezka zazářila. „Ó ano, chci!“ Než se Violetka nadála, vtiskla jí nová přítelkyně vřelý polibek.

Via nadula balónky svých tváří, vyfoukla uličnicky vzduch a řekla: „Ať se ještě některá opováží vystrčit tě z hřiště! Zvalchovala bych jí záda, to buď jista.“

Od té doby se Violeta ujímala své malé přítelkyně vždy, kdykoliv ji spolužačky odstrkovaly.

Ale Terezčina radost z nového přátelství byla nenadále zkalena hlubokým žalem.

Jednoho jitra jejich Viktorka zaspala. To by nebylo divné, divnější bylo, že ji Lojzička nechala zaspat! A ještě je divnější, že chůva sama zaspala, ona, stará strážkyně domu, která byla vždy první na nohou a první v kuchyni. Zaspala po prvé a naposled. Zaspala navždy.

Ležela ve své světnici, kterou si kdysi sama vybrala, protože okno z ní vedlo do zahrady v tu stranu, kde stály smrky. Když je Lojzička prvně viděla po příchodu do Lisieux, vzpomněla si na jejich les - tam ve vsi odkud odešla už před více než půl stoletím. Tam se poslední dobou vracely její myšlenky v podivně jasných a svěžích vzpomínkách.

Na ty smrky se dívala vždy, než večer ulehla. Teď smrky šuměly k ní otevřeným oknem, jako by ji ukolébávaly do snu. Zemřela ve spánku, tiše a bezbolestně. Smrt jí trochu protáhla postavu a zaostřila rysy v obličeji. Ale stále to byla naše dobrá, stará Lojzička, jak tu ležela ledová a bez hnutí. Všichni pro ni plakali. Nejvíce Terezka. Ani pan Martin se za slzy nestyděl.

Den chudých

V Martinově rodině měl každý přesně vyměřenou práci. Již v době předškolní byla Terezka ustanovena vrátnou. Na ní bylo, kdykoliv někdo zazvonil u vrátek do zahrady, aby spěchala otevřít. Zvonek měl pronikavý hlas a dovedl křiknout na Terezku, ať už si hrála vzadu u Bobíkovy boudy, nebo se učila nahoře v pokojíku. Chodili k nim na návštěvu tatínkovi známí, veselý strýček Guérin nebo teta, jindy přeběhla Janka s Marietkou. Někdy zazvonili také kluci jen tak z rozpustilosti, a když pak viděli, jak Terezka vyběhla z domu otevřít, vyplázli na ni jazyk a utekli. Ti kluci!

Malá vrátná se nezlobila. Zazvonili si, dobrá, zazvonili, ona je do jejich krásné zahrady nepustí, když vyplazují jazyk. Jejich škoda. Kdyby byli hodnější, pozvala by je na jahody.

Terezka měla svůj úřad nejraději v pondělí. To byl den chudých. V pondělí chodívali žebráci v Lisieux do určitých rodin, kde bylo pro ně připraveno pohoštění nebo dárek. Zkrátka, neděle byla den Páně, a protože chudí jsou Bohu nejblíž, hned po neděli byl jejich den. Terezka si dobře pamatovala, že v každém chudém a potřebném má vidět Pána Ježíše.

Jakmile se v pondělí ozval hlas zvonku, hned všeho nechala. Když četla, nedočetla. Co měla v ruce, ihned položila. Jen se mihla domem, brala schody po dvou a rovnou přes trávník k vrátkům.

Pán Ježíš tu stál obvykle v podobě jednonohého Frederika. Měl kapičku u nosu, usmál se na Terezku bezzubými dásněmi a po každé se ptal stejně:

„Nezbylo něco od jídla?“

„Ano, tady je ode mne měkounká hruška. A hned přinesu z kuchyně kávu a chléb. Nechcete si zatím sednout do zahrady na lavičku?“

Frederik chtěl jenom jídlo, nikdy nežebral o peníze. Měl s sebou pořádnou mošnu a co nesnědl, uložil do ní. K večeru, když se belhal do svého domku, měl mošnu plnou. Celý týden mohl pak svou zbylou nohu vyhřívat před chatkou, jež svým vzezřením vyhrožovala, že se také v nejbližší době složí k odpočinku. „Já a moje chajda,“ říkával Frederik Terezce, „my jsme oba stejní invalidé. Ona sloužila mým prarodičům i rodičům, já pouze císaři, ale jsme pořádně pochroumáni oba. Jářku, slečinko, tak svět odplácí.“

Otrhaný Ferda chtěl jenom peníze. Nad jídlem ohrnoval nos, a panečku, měl ho pořádně velký, k tomu ještě červený jako řípu. Ferda vždycky páchl a Terezce působilo obtíže představit si, že i v této nepříjemné osobě se skrývá Pán Ježíš. Ale nic naplat. Ferda je chudák, prosí o dárek, Terezka má i pro něho připravený peníz.

Peněžité dárky dávala nejčastěji ze svého. Na nočním stolku vedle Terezčiny postele byla malá lakovaná skříňka. Měla okované rohy a zámek v podobě kočičí hlavy. Na víčku skříňky byla úzká štěrbina. Takové zelené kočičí oko.

Ano, pokladnička.

Tím kočičím okem vpouštěla Terezka dovnitř měďáky. Každý měďáček dopadl na dno s tlumeným ťuknutím. Někdy to také jasně cinklo. Oho - stříbrňák! Když Terezka začala chodit do školy, cinkalo to častěji, protože za každou pěknou známku ji tatínek obdaroval, a toť se ví, Terezka se snažila.

Když házela do pokladničky stříbrňák, představovala si, že tento peníz vchází dovnitř, jako by do hospody plné vandráků vcházel velký pán. Měďáci - vandráci hned ztichnou údivem a hlavně úctou před jeho objemným bříškem.

Holala! cinkne si na hospodu pan Stříbrný jasně a zvesela. Uhni, chásko, ať se tu někde pěkně uvelebím!

Měďáci - vandráci zahuhňají: Ponížení služebníčkové! a netroufají si ani pohnout.

Terezce je líto chudáků - měďáků. Takoví dobří chasníčkové! Obstarají v krámě každému dítěti lízátko nebo pero. Co se naběhají z ruky do šuplete a ze šuplete zase do ruky. Hleďme, najednou se bude takový ulízaný stříbrný panák na ně rozkřikovat.

Terezka popadne pokladničku a důkladně jí zatřese. To je mela uvnitř hospody! Měďáčky lítají sem a tam, stříbrňák do toho křičí, že se mu urousá frak; tak mezi nás nelez, když se nás bojíš dotknout, hulákají vandráci a už jsou, panečku, v sobě.

Terezka třese a třese pokladnicí, jen se poperte, pak si na sebe zvyknete.

Položí pokladničku zase na stolek a hle - uvnitř je pojednou hluboké ticho. Pan stříbrňák se už nenadouvá. Drobné penízky podřimují a nic jim nevadí přítomnost velkého pána.

Jednou týdně zabloudí malý klíček do kočičí hlavy u pokladnice. Zatočí se jednou a ještě jednou, víčko odskočí a pokladnice propouští své hosty.

Nejdříve cestují do Terezčiny kapsy, ale tam se příliš dlouho nezdrží. Při nejbližším zazvonění domovního zvonku putují měďáci po jednom a po skupinách do vrásčitých a kostnatých rukou, jež se toho dne tolikrát k Terezce prosebně vztáhnou. I na stříbrňák dojde. Jen zřídka se stane, že nějaký penízek zůstane v kapse, aniž na něj zvonek zavolal, že také poputuje. Takového sirotka vhodí Terezka večer nazpět do své pokladničky a hlasitě jej utěšuje:

„Nic si z toho nedělej. Příště na tebe určitě dojde.“ Jednou se u vrátek zastavil cizí člověk, slušně oblečený.

„Neměli by tu v domě pro mne trochu práce? Nežebrám, chci si jídlo odpracovat.“ Terezka běží za Pavlínou. „Nepotřebuješ naštípat dříví nebo vyklepat koberce?“ Pavlína myslí, že teď právě nic nepotřebuje.

„Ale to nejde,“ domlouvá jí Terezka. „Přece toho člověka nepošlu s prázdnou, když prosí o práci.“ Protože bere vše doslova, velmi vážně dodá: „Kdyby tě Pán Ježíš prosil, abys mu dala práci ---“

„Přece bych jej nenechala štípat dříví,“ namítá Pavla. „Dala bych mu jíst zdarma. A ráda.“

„Ale když on nechce zdarma. Já bych udělala to, co by chtěl Pán Ježíš, a ne co bych já chtěla. To by se mu jistě líbilo víc.“

Pavlína se zadívala všecka zaražena na malou sestřičku. Uvědomila si hloubku těchto dětských slov. „Máš pravdu, Terezko. Jdi, řekni tomu člověku, že nám může nadělat do zásoby třísek.“

Terezka uhání nazpět, nedočkavě otevírá branku a s velkou radostí si vede na dvoreček Pána Ježíše v podobě dělníka, který chce nejdříve pracovat, než přijme pohoštění.

Někdy tam stála stařenka. Pro tu se našla v domě starší zástěra nebo šátek na hlavu. Když se u dvířek objevila chudá žena s dítětem na ruce, jistě pro ni Terezka vyloudila kus prádla a pro děťátko hračku.

K večeru měla Terezka nohy pořádně uběhané. Když ji Pavlína líbala na dobrou noc, zeptala se malá šeptem: „Co myslíš, Pavlíno, byl se mnou dnes Pán Bůh spokojen? Nepromarnila jsem den?“

„Dělala jsi všechny své povinnosti dobře?“ „Myslím, že ano.“

„Dělala jsi je ráda?“ „Ó, to určitě ano!“

„Pak je s tebou Bůh jistě spokojen.“

Po takových slovech usínala malá unavená vrátná v přešťastné blaženosti. Cítila ještě Pavlin polibek na čele, ale v dřímotě se jí už proměňuje v políbení Anděla Strážce, který jí přišel říci, že je dnes se svou svěřenkou velmi, velmi spokojen.

Neděle

V neděli bývala vždy Martinova děvčata pozvána ke Guérinům. Rozdělila se o toto pozvání tak, že se v návštěvě střídala. Jednou za pět neděl došla na každou řada, aby strávila příjemné sváteční hodiny u strýce.

Vždy po ranních bohoslužbách stála paní Guérinová před kostelem a čekala na neteř, kterou si odvedla domů. Paní lékárníková mívala v zimě v ruce deštník, v létě slunečník, a tím netrpělivě otáčela, až se střapec u rukověti komíhal sem a tam. Martinova děvčata vycházela z kostela vždy poslední. Ach, to je doba, to je doba, hubuje v duchu paní Guérinová, ale přitom neztrácí úsměv, neboť konec konců mračením se čekání neurychlí, a paní lékárníková je praktická žena. Dáma se smí hněvat, ale nikdo to nesmí zpozorovat, říkala často, a také se podle toho řídila.

Byla-li v neděli u Guérinů Pavla nebo Marie, povídaly si ponejvíce s tetou. Pomáhaly jí s přípravou svátečního oběda a vyzvídaly, jak se dělá jahodový puding nebo věnečky v cukru obalené. Dlouze si povídaly o knize, kterou některá z nich v minulém týdnu četla. A stěžovaly si na švadlenu.

Leonka se více přidržovala strýce. Vyptávala se ho na léčivé rostliny a na to, jak se dělají různé léky. Prohlížela s ním herbáře, učila se poznávat rozrazil i mydlici, úročník a zemědým, psala si do zápisníčku, že z jarmanky je dobrým lékem hořký oddenek a z komonice květy i nať.

„Nu, z tebe by byl lékárník,“ smál se strýc, „škoda, že nejsi chlapec.“

„A proč nemůže děvče studovat na lékárnici?“ ptá se Leonka.

„Protože se někteří hloupí muži bojí, že by jim chytré ženy dělaly velkou konkurenci,“ smál se lékárník. „Proto nechtějí dovolit, aby ženy studovaly na universitě. Ale jednou k tomu jistě dojde.“

Strýc Guérin byl velmi sečtělý. Také politika byla jeho koníčkem, a když se rozhorlil, neznal míry. Měl-li v městě vůbec nějakého nepřítele, pak to bylo jistě následkem ohnivé politické debaty.

Celina se u Guérinů všímala hlavně knížek. Sestřenky měly vlastní knihovničku, Celina uměla pěkně předčítat, všichni jí rádi naslouchali.

Také Terezka se na neděli u strýčka velmi těšila. Po svátečním obědě, ze kterého si vždy odnášela nějakou dobrotu v balíčku, hrávaly si s Jankou a Marietkou ve velkém pokoji.

Pokoj byl čalounován tmavě rudými tapetami, bylo tam plno tajemných skrýší a šerých zákoutí. Zde bylo možno ukrýt se u okna v záhybu zeleného atlasového závěsu nebo se přikrčit mezi starou lenošku a skleník. Snadno jsi zmizela za vyšívanou zástěnou, na které modrý páv rozprostíral nádherný ocas. Na stěnách viselo mnoho zajímavých obrázků. Byly tu malé podobizny, namalované na emailovém oválku, nebo uschlá kytička, přilepená za sklem a zarámovaná jako obrázek dávné vzpomínky. Mezi okny visel velký kříž, malý křížek po babičce byl zavěšen nad pohovkou potaženou kartounem, aby děti na ní mohly dovádět a nepoškodily spodní plyšový povlak.

Terezka měla nejraději chvíli, kdy strýček, posilněn odpoledním zdřímnutím, otevřel dveře do velkého pokoje a zavolal na děti:

„Nebylo by tu místo pro jednoho ubohého tátu, kterého děti zapomněly v lenošce?“

Děvčátka ho nadšeně uvítala. „Ó, místa je tu dost!“

„Tatínku, budeš nám něco pěkného vyprávět, ano?“ Janka si při tom vytahuje věčně neposlušnou punčošku.

„Strýčku, tys dlouho spal! Už se mi po tobě stýskalo.“

Pan Guéřin říká Terezce „naše sluníčko“. Nikdy na ni nezapomene se sáčkem pralinek, který dovede pro ni zachránit i před vlastními dcerkami. „Až co vám z toho dá Terezka,“ říká jim. „Vy máte každý den gumová cukrlata.“ V neděli odpoledne, když je Terezka u Guérinů, věnuje strýček všechen svůj čas dětem.

„Pojď sem, sluníčko!“ Strýček si posadil Terezku na kolena. „A teď - o čem bys chtěla poslouchat? O rytířích? O čarodějnicích? O Modrovousovi? Nebo něco o zvířátkách?“

Terezka se rozhodne pro zvířátka.

„Tak tedy poslouchejte!“ Strýček si při tom nakusuje mroží vousy. „V jedné daleké zemi, kde slunce svítí, když je u nás noc, kde hvězdy uspávají ptáčky, když u nás vlaštovka zanotuje ranní píseň, v té zemi byla pěkná farma. Co je to farma? Nu, velký statek. A nedávej si prst do pusy, Marietko! Farmář měl mnoho dobytka. Po dvoře chodil starý, šedivý osel. I-á! I-á! volal na všechny okolojdoucí, protože chtěl, aby si ho lidé všímali. Někdy si na něho vylezly farmářovy děti a nechaly se nosit po louce, jindy na něho čeledínové naložili břemena. Oslík všem dobře sloužil. A vidíte - neměli ho nijak zvlášť rádi. Byl to pro ně vždy jenom starý osel.

Zato byl miláčkem celé farmy Punťa, bílý chundelatý psík. Dobrák osel si kolikrát pomyslil: Jak by to bylo hezké, kdyby mě měli všichni tak rádi jako toho darmošlapa Punťu! Děti nevozí, břemena nenosí a přece se s ním všichni mazlí. I-jó! Svět je nevděčný.“

Janka se pokouší napodobit oslíkův nářek, ale Terezka protestuje: „Počkej! Ať strýček vypráví dál!“

Strýček pohoupává Terezku na kolenou a pokračuje:

„Jednoho dne farmářova rodina svačila na verandě.“

„Jé! Jako někdy my v Houštinách!“ vykřikne Terezka, zapomenuvši, že před chvílí kárala Janku, že vyrušuje.

„Protože to byla otevřená veranda, pouze střechou stíněná proti slunci, zastavil se oslík nedaleko a lítostivě se díval, jak paní drží na klíně Punťu. Dám si pozor, uvidím, jak to pes dělá, že ho mají všichni tak rádi, řekl si osel. Udělám to potom jako Punťa, a tak si získám jejich lásku.

Pojednou dal psík packu na ubrus a zaštěkl. Prosil o kousek pečiva. Všem se to líbilo. Smáli se, jak je pejsek roztomilý, dali mu koláč a ještě ho pohladili.

Aha, vida! řekl si osel. Přiklusal ke stolu a položil na sněhobílý ubrus své zablácené kopyto.“

„Jéje, ten hloupý!“ piští Marietka smíchy.

Tatínek pokračuje: „Toť se ví, paní farmářová se rozzlobila, všichni na osla hubovali, pan farmář si utřel vousy, popadl hůl a milému oslíkovi napráskal.

A co dál? Od toho času osel už nechce napodobovat psa. Pochopil, že když dva dělají totéž, není to ještě totéž.“

„Ubohý oslíček!“ lituje Terezka provinilce. „Vždyť nic zlého neudělal, farmář ho neměl bít!“

„Byl hloupý,“ ohrnovala Janka nad oslem nos. „Co smí pejsek, nesmí osel.“

Marietka se přikloňuje k Terezčinu názoru.

„Také mohli oslíka občas pohladit, aby mu to nebylo líto.“

Rozvine se vzrušený rozhovor o rovnosti nebo nerovnosti oslíka se psem. Strýc nakonec rozhodne, že všechna zvířata jsou hodna naší lásky, když nám slouží, ať už prací nebo jen zábavou.

„Jenže každé zvíře je jinak milé. Také lidé jsou milí tehdy, když se projevují přirozeně a nepitvoří se po jiných.“

Terezka hloubá dále. Proč se pejsek má dobře a oslík se musí dřít? Proč si ptáček čimčaruje a vesele jen poletuje, kdežto kůň musí být zapřažen a nesmí volně běhat? A lidé také. Někteří stojí pouze za pultem jako třebas ty, strýčku, a míchají masti, to není těžká práce. Jiní musejí nosit cihly a míchat páchnoucí vápno jako ti zedníci u novostavby, víš, chodím kolem nich do školy.

„Strýčku, to není spravedlivé. Chtěla bych, aby všichni lidé byli šťastni.“

„,Ano, mé sluníčko, všichni lidé mohou být šťastni. To nezáleží na práci, kterou dělají, nýbrž na tom, jestli ji dělají s chutí a s láskou k lidem, pro které pracují. Všichni lidé nemohou být lékárníky anebo všichni zedníky, jak by se to zdálo být spravedlivé. Kdo by dělal ostatní práci? A zedník, který má své řemeslo rád, může být mnohem šťastnější nežli pan lékárník, který by své mastičky míchal s nechutí.“

Strýček byl ve svém živlu, rád dětem vysvětloval a Terezka mu vždy ochotně svěřovala své pochyby a otázky, které se jí během týdne nashromáždily v hlavě.

Pan Guérin také pěkně zpíval. Měl jasný tenor, a když zpíval trochu hlasitěji, zastavovali se lidé pod oknem, aby si poslechli jeho příjemný hlas.

„Tatí, zazpívej tu o Modrovousovi!“ Janka má ráda vzrušující příběhy. Tatínek umí sáhodlouhou písničku, která je vlastně pohádkou o přeukrutném rytíři s modrými vousy.

„Ne, ne, tu já nechci slyšet!“ Terezka si už předem ucpává uši.

Strýček ji chce poškádlit. Začne přece zpívat o Modrovousovi a Terezka poslouchá s vyděšenýma očima. Když se blíží sloka, ve které Modrovous jde stít manželce hlavu, Terezka honem zakrývá strýci ústa dlaní a plna opravdové hrůzy křičí: „Dost! Přestaň, pěkně prosím, přestaň! Nemohu to slyšet.“

Ostatní se smějí. Vždyť je to jen písnička, pohádka, a Modrovous nikdy nežil! Jenže - Terezka vyciťuje i z pohádky skutečnost, že jsou na světě zlí lidé, a těch nepojmenovaných zločinců, které tu zastupuje Modrovous, těch se leká.

„Mluvme o něčem veselejším,“ navrhuje strýc. „Třebas o škole.“

„Hm, to ani není moc veselé,“ míní Janka, neboť si vzpomněla na včerejší nepovedený úkol.

„Má přítelkyně Violeta měla smůlu,“ vypráví Terezka. „Představ si, strýčku, psaly jsme ve škole diktát. Via by jej byla měla dobře, ale v poslední chvíli se podívala Markétce do sešitu, honem přeškrtla své správně napsané slovo a vepsala tam podle Markéty chybu. Potom plakala, když dostala z diktátu jedničku. Ctihodná sestra říkala, že kdyby tu chybu byla Via udělala podle svého, že by jí byla dala dvojku, ale že to opsala, zasluhuje prý zvlášť přísného trestu. Tak dostala jedničku. Bylo mi jí líto.“

„Víte, děti, že v některých zemích jsou školačky velmi šťastné, když dostanou jedničku?“ Strýček se při tom tváří docela vážně.

„To není možné!“ “

„Jdi, ty žertuješ!“

„A kde, prosím tě? Leda v pohádce, viď?“

Ne, strýček ujišťuje docela opravdově, že když cestoval po Evropě, byl také v Rakousku a v jedné zemi, kde se hlavní město jmenuje Praha. Nu, tam dostávají děti právě opačné známky nežli u nás ve Francii.

Děvčátka jsou plna dychtivé zvědavosti.

„Také dostávají za práci a chování body, které se pak na konci týdne sečtou?“

„Co vy byste ode mne všechno nechtěly!“ Strýc je v koncích. „Tak podrobně jsem se nevyptával. Jen vím, že nejlepší žák má samé jedničky a pětka je nejhorší známka.“

Děvčata se tomu smějí.

„Vida, třeba v té Praze děti ani nevědí, že u nás v Lisieux je nejkrásnější známkou šestka,“ vykřikla Janka.

„Pětce se u nás říká velmi dobře. Via touží dostat z počtů pětku. Nepočítá nejhůř, měla posledně čtyřku, to tedy počítá dobře, ale chtěla by si polepšit na pětku.“ Terezka nezapomíná na svou kamarádku, i když je od ní vzdálena.

„Kdo má trojku, ten si nemůže dělat naději na vyznamenání,“ také Marietka přisypává své vědomosti.

„Dvojka je horší. Tatí, kdybych dostala dvojku, to bych se ti styděla přijít na oči. O jedničce ani nemluvím.“

„Počkej, počkej, musím vám říci, že Eliška jednou napsala tak zašmodrchaný úkol, že ctihodná sestra jí pod něj namalovala velkou nulu. To prý jinak oznámkovat už nešlo.“

„Jakpak to máte s vyznamenáním?“ vyzvídal strýc, jako by zapomněl, že mu to minulou neděli Janka důkladně vysvětlovala.

Všechny tři by chtěly mluvit najednou. Strýc udělí slovo našemu sluníčku, je tu hostem, tak má přednost, a vy, děvčata, na chvíli mlčte! Udeří při tom pěstí do opěradla lenošky, komicky zahýbá knírem a zakoulí očima, až se může Janka smíchy ukuckat.

„Nu tak, strýčku,“ Terezka si olízla rtíky špičkou jazyka, jak spěchala s vysvětlováním.

V sobotu nám ctihodná sestra oznámí, kolik bodů jsme která za celý týden získala při pravopisném cvičení, kolik v počtech, psaní a kreslení. Také chování se boduje. Pak to sečteme dohromady, a která má všech bodů nejvíce, je první žákyní ve třídě.“

„To je Terezka,“ nezdržela se Janka poznámky. „Tak mlč!“ Terezka nestojí o vychloubání. „Někdo musí být první. Jsou-li po celý týden na všech úkolech šestky, součet dá nejvyšší číslo, za které je zlaté vyznamenání. Tu zlatou kokardičku pak nosí vyznamenaná žákyně celý týden na svém stejnokroji.“

„A teď budu vyprávět já o stříbrném vyznamenání,“ Janka nemůže vydržet mlčet.

„Tak vyprávěj ty,“ Terezka sestřenci ochotně ustoupí.

„Stříbrný znak dostane ta žákyně, která měla v týdnu nejlepší slohový úkol. Ale kdyby se ti podařilo, tati, mít čtyřikrát za sebou stříbrné vyznamenání, pak máš nárok na zlaté jako vrcholnou odměnu.“

„To by se mi asi nepodařilo,“ předstírá pan Guérin nedůvěru. Oči mu při tom jen hrají, má radost, že ho děti považují za žáka sobě rovného.

„I podařilo,“ ujišťuje ho Terezka, která ve své prostotě bere každé šelmovství naprosto vážně. „Já už měla zlaté vyznamenání několikrát.“

„Však jí to Anetka záviděla. Brblala, že je Terezka nejmladší z celé třídy a spolyká kdejaké vyznamenání.“

„Spolyká! Jak to mluvíš?“ „Ale tatí, ona to tak řekla.“

„Kdyby se Anetka chtěla víc učit, také by se jednou dočkala. Já bych jí to vyznamenání mileráda nechala, ale Anetka si vždycky pod lavicí hraje, a pak neví, jak do toho, když je vyvolána.“

„Ty musíš mít vyznamenání, když jsi naše sluníčko,“ rozhodla Marietka, ale Terezka se dovolává svědectví Janky, že někdy také dělá chyby v pravopise a počty jí dají pernou práci, než některému příkladu přijde na kloub.

„Až mě z toho bolí hlava, když se moc dlouho s úkolem namáhám.“

„Tati, brzy už půjdeme k první zpovědi,“ vzpomněla si Janka.

„Já také,“ radostně hlásila Terezka. „I když jsem nejmladší ve třídě, ke zpovědi budu smět, ale k prvnímu svatému přijímání ještě ne. Až budu ve fialové třídě. Už aby to bylo,“ povzdychla si.

Po svačině hrály děti loutkové divadlo. Strýc byl střídavě hercem i posluchačem, režii měla Janka. Marietka s Terezkou nadšeně tleskaly. Také paní Guérinová si přisedla k divákům. V neděli odpoledne nikdy nevzala do ruky jehlu. Dodržovala sváteční klid. Odpoledne, zatím co si lékárník zdříml, seděla v ložnici na malé pohovce, potažené růžovým atlasem. Opěradlo bylo ještě chráněno ručně háčkovanou krajkovinou. Zde, zabořena do malých, nadýchaných podušek, zapomínala paní Guérinová jednou v týdnu na všední běh života a četla. Četla ještě, když manžel už protrhl odpolední spánek a odešel do dětského pokoje. Teprve první soumrak, kladoucí svůj stín na pokoj stulený v ticho, probudil paní lékárníkovou z románového světa do skutečnosti. Pak odešla také mezi děti a zase to byla starostlivá maminka a dobrá teta.

Čas rychle ubíhal. K osmé hodině večerní si pro Terezku přišel tatínek. Měl sváteční šaty i sváteční tvář. Povečeřel s Guérinovými, trochu s lékárníkem pocuchali politiku, ale dlouho se už nezdržel.

„Pojď, princezničko, aby ses dostala včas do postele!“

Terezka byla ráda, že se zase drží tatínkovy ruky, ale v její radost se mísil tichý stesk. Už je konec krásné neděle. Konec příjemnému vyprávění ve ztemnělém pokoji, kouzlo svátečních hodin je nenávratně pryč. Zítra se zase probudí do všedního dne.

„Ach, tatínku, jaká škoda, že vše pěkné tak rychle končí!“

„Vždyť se zítra zase uvidíme,“ nerozumí Janka Terezčinu smutku.

„To ano. Ale bude všední den.“

Venku je již vlahá noc. Terezka zapomněla na stesk. Drží se pevně tatínkovy ruky a dívá se na třpytnou oblohu.

„Veď mě, tatínku, chci se dívat na hvězdy.“

Nad hlavou svítí nebe tisíci zlatými jiskrami. Když Terezka bloudí očima od jedné hvězdy ke druhé, vidí, že tyto tvoří různé skupinky. Neumí je pojmenovat a sama si pro ně vymýšlí jména. Tu nejjasnější hvězdu přisoudí mamince, ta vedlejší je jistě tatínkova. Pojednou se Terezka zaradovala.

„Tatí! Honem se podívej na nebe! Vidíš? Tam!“

Ukazováčkem zamíří na souhvězdí Orionu. „Mé jméno je napsáno ve hvězdách.“ Blaženě vydechla tato slova, jako by učinila veliký objev.

Hvězdy na temné obloze kreslily zářící písmeno T. Tatínek se také usmíval. Ovšem, jméno jeho princezny je zapsáno ve hvězdách; když drží ve své dlani její malou teplou ručku, zdá se mu, že sám kráčí hvězdnatou oblohou, ta nejkrásnější hvězda mu usedla na srdce a zlatými tóny mží jasnou píseň o kráse života, o štěstí, jež má podobu drobné dětské postavičky.

Terezka se dívá zase na nebe. Ani neví, že tatínek smekl klobouk a odmlčel se.

Tatínek Martin děkuje v mlčenlivé modlitbě za krásu této chvíle.