Matka Vojtěcha čistila klášterní auto nejraději sama. Zavzpomínala si přitom, jak přišla do Vidnavy a kdy se prvně povinně zajímala o auto a zacházení s tímto dopravním prostředkem, pro sestry nepostradatelným. - To mi bylo už čtyřicet šest let, přesto jsem učivo z autoškoly hravě zdolala, vzpomíná v duchu.
„Já ráda auto myju,“ odpověděla tehdy sestře Božejce, když tato šla kolem a vážně pokyvovala hlavou.
„Sestro Vojtěcho, už vám na tom autě nezůstalo nic k vyleštění, leda ještě pneumatiky.“
Sestra Vojtěcha má pro humor smysl, přesto však odpovídá na žertík sestry Božejky vážně.
„Domnívám se, sestřičko, že v nebi je také všechno vyleštěno. Tak si zvykejme na krásu čistoty i u věcí pozemských.“ Sestra Božejka odchází zamyšlena. Tahle sestra Vojtěcha dovede vždy říci něco, nad čím se musí člověk v myšlenkách zastavit. Asi má silnější kontakt s Duchem svatým nežli my ostatní, končí Božejka své zamyšlení, ale nenechá si je pro sebe. Bodejť, vždyť jiným sestrám mohou být slova sestry Vojtěchy také užitečná.
Řidičský průkaz měla také sestra Agnes Hoffbauerová, jenže se obávala frekvence ve větších městech. V roce tisíc devět set šedesát tři byl přeložen z Českého Těšína do Vidnavy Páter Josef Nowak, rodem Polák. Samozřejmě se to na jeho češtině nepoznalo. Boromejky v něm našly ochotného řidiče na delší cesty. Sestra Agnes si mohla ulehčeně oddechnout. A když měl vidnavský duchovní správce povinnosti jiné, zastoupil ho taxikář z Jeseníku, pan Rybnikář. Byl to muž středního věku, otec rodiny a člověk poctivý.
Matka Vojtěcha měla ráda hudbu. Sestřičky, kterým to v hrdle pěkně zpívalo, vytvářely sbor, dirigovaný sestrou Hubertou. Panečku, ta je uměla zeštymovat jak při skladbách polyfonních, tak i chorálních. Jenže Matka Vojtěcha věděla, že dnešní mládež horuje více pro kytaru nežli pro klasiku. Tak pořídila hudbymilovným sestřičkám kytaru, vždyť bylo už dost pěkných křesťanských songů, které se tu a tam ozývaly v kostelích podle toho, byl-li či nebyl církevní referent „pes“.
I na vidnavském náměstí, vroubeném kaštany, sedávala večer mládež na stupních sochy mlčenlivého světce Jana a při kytaře si dlouho do noci vyzpěvovala.
Když ještě bydlela sestra Vojtěcha v budově bývalého hotelu ve třetím patře se sestrou Agnetou, otevřeným oknem viděla kousek podlouhlého náměstí. Na jednom jeho konci proti bílé radnici stála na sloupu Madona, na protějším konci sídlil svatý Jan Nepomucký, kterému dělali společnost dva andílkové. Ta večerní společnost, co sedávala u nohou světce, ovšem na andílky nevypadala. Sestra Vojtěcha nejednou raději okno zavřela a na účet těch mladistvých zpěváků vyslala k nebi jeden desátek, nežli se jí dočista zavřely oči. Ještě stačila zašeptat - Svatý Jene Nepomucký, přitáhni je do nebe!
Nelibozvučné zvuky nepřicházely jen zvenčí. I podlahy pod nohama sestřiček stařecky vrzaly, chrochtaly a praskaly. Zjednaní řemeslníci byli manželé, kteří to vzali jako druhou šichtu, tudíž pracovali v noci, kdy byl na chodbách klid. Kytaru u toho neměli, takže celkem spánek sestřičkám nerušili.
Jen byl xylolit na chodbách položen, nastal větší frmol. Bylo nutno položit nové podlahy v ložnicích, a to z dřevotřísky. Tož bylo nutno ložnice uvolnit a sestřičky měly při tom stěhování o pohyb postaráno. Copak ty mladší! Ty to zvládly čile. Ale stařenkám ta změna prostředí, byť dočasná, poskytla hodné příležitosti k sebezáporu a ke cvičení se v pravé odevzdanosti do vůle Boží.
„Mám dojem, že pan Rybnikář má nějaké velké starosti,“ přemýšlela Matka Vojtěcha nahlas při jedné jízdě autem, které toho dne řídil posvěcený šofér. „Poslední dobou má zachmuřený obličej. A najednou mi zničehonic povídá - Matko Vojtěcho, měla byste si najít jiného taxikáře. - Pokusila jsem se zažertovat. - Jsem spokojena s tím, kterého mám. - Neusmál se, jen něco zabručel a potom už jen mlčel. Tak jsem se začala tiše modlit za něho růženec, ať už ho trápí něco v rodině či jinak, aby z toho vybruslil.“
„Prý ho poslední dobou otravuje Bezpečnost,“ ozval se pan děkan. „Naznačil mi to jen tak na půl huby, ale proč, to snad sám ještě nevěděl.“
„Tak už ho chápu. Naše pečlivá Bezpečnost dovede člověku bezpečně zachmuřit náladu. Znám to z vlastní zkušenosti.“
„Snad nám Rybnikáře nezabásnou,“ staral se pan děkan, ale naskočila zelená, tak se zase soustředil na jízdu. Matka Vojtěcha se rozhodla pro růženec, tentokráte na úmysl, aby páni františkáni ponechali boromejkám ve Vidnavě pátera Anselma. Moc ho jejich komunita potřebuje jako duchovního otce. Pan děkan jim sice také denně jednu mši svatou odslouží, jenže všechny sestry se do jedné malé kaple nevejdou. I pořídily si kaple dvě, každou v jiném domě. Mají tedy dvě mše svaté ve stejnou ranní dobu, ale nikoliv u stejného oltáře.
Po čase potřebovala Matka Vojtěcha navštívit v Praze malou komunitu, která v civilních šatech obývala domek na Malé Straně. Pan děkan tentokráte nebyl volný, i vytočila číslo pana Rybnikáře. Ozvala se jeho manželka.
„Matko Vojtěcho, manžel je po smrti. Už nikdy s vámi -“ další slova jí utonula v slzavém vzlyknutí.
Matka Vojtěcha byla touto zprávou otřesena. Vždyť to byl člověk zdravý, v plné síle. Že by infarkt? Cestování musela odložit na den, kdy byl pan děkan volný.
Hned v Jeseníku zastavil páter Nowak u tamější fary. Dověděli se málo. Rybnikářův soused šel ráno do práce kolem taxikářovy garáže. Bylo mu divné, že již tak časně hlučí Rybnikářův motor. Chtěl se jen tak po sousedsku s Rybnikářem pozdravit a zeptat se, kamže má tak časné zrána namířeno. Jen pootevřel vrata, udeřil ho do nosu zápach plynu. Za otevřeným okénkem seděl u volantu Rybnikář a na sousedův pozdrav neodpověděl. Pro pánajána, on tam usnul! Ovšem, jenže na věky.
„A tak se neví,“ dokončil jesenický pan farář svou informaci, „zdali je to nešťastná náhoda anebo dobrovolný odchod z tohoto světa.“
Druhého dne sloužil pan děkan v kapličce, která byla v domě zvaném Soud, mši svatou za duši nebohého taxikáře a totéž učinil otec Anselm v kapličce bývalého Hotelu. Tato kaple byla sice větší, ale všechny sestry by se stejně do ní nevešly. Hlavně ty špatně chodicí sestřičky si libovaly, že mají v Soudu kapličku blízko svých ložnic.
Pan děkan Nowak, který se vždy všechno dověděl, zjistil, že rodina Rybnikářova netrpí po smrti hlavy rodiny nějakou nouzi. Naťukl nenápadnou otázkou tu i tam v Jeseníku, načež se dověděl, že Rybnikář měl někde uschován větší obnos peněz. Manželka se o tom dověděla až z písemné zprávy, kterou zemřelý zanechal v kapse kabátu. Copak před nepředvídanou smrtí někdo oznamuje pozůstalým, kde mají hledat jeho utajené peníze?
Nějaký měsíc uběhl, když pan děkan dostal návštěvu z Jeseníku. Byl to človíček poněkud diskutabilní, ale pan děkan soudil, že to asi myslí dobře. Ten čipera byl u komunistů, ale srdcem někde jinde. Ochomejtal se okolo tamější Bezpečnosti a leckoho mohl nenápadně včas varovat. I pana děkana upozornil, aby při jízdě s Matkou Vojtěchou nikomu nezastavoval. A vyřknul slova, která osvětlila Rybnikářovu smrt jako náhlý záblesk reflektoru.
„Chtěli na Rybnikářovi, aby s Matkou Vojtěchou havaroval. Ale byl to férový chlap. Nic jsem neřekl, pane děkane, že ano? Berte to jako naše společné tajemství.“
Toho večera pan děkan těžce usínal. - Tak on se obětoval - honilo se mu hlavou. Dali mu prachy, ovšemže předem, vždyť při havárce by riskoval vlastní život. Tak nic neriskoval, šel vstříc smrti rovnou, ale s čistým svědomím, že Matce Vojtěše neublížil. Neublížil své rodině? Neměl na vybranou. Bůh mu buď milostiv, sebevraždu nemohu schvalovat, ale vraždu, inscenovanou Bezpečností, také ne. Pane Bože, prosím tě, přijmi duši Rybnikářovu mezi své spravedlivé, moc tě prosím. Odpusť mi mou troufalost, Pane, ale já bych to na tvém místě udělal.
Bezpečnost nezahálela. Někdo s bujnou fantazií vymýšlel další nástrahy na likvidaci Matky Vojtěchy. Jednoho dne číhali zjednaní chlapíci na silnici u prudké zatáčky na klášterní auto značky Cortina. Jen Bůh ví, co zamýšleli. Jenže toho dne si sestra Vojtěcha musela vypůjčit Ladu, Cortina nebyla pojízdná. Takže Jánošíci, čekající na černou Cortinu, nechali červenou ladu projet bez povšimnutí.
Jindy se boromejky vracely z Prahy. Šoféroval pan děkan. Bylo už k večeru. U silnice, která vedla dále lesem, zahlédl řidič u hospody venku popíjet dva esenbáky. Když vjeli do lesa, po straně cesty stála dvě auta, u jednoho ležel na zemi člověk.
„Musíme zastavit,“ zvolala Matka Vojtěcha.
„Musíme honem odsud,“ odpověděl páter Nowak, pamětliv upozornění svého informátora z Jeseníku. „Ten člověk nemůže být raněný, to by ti sonyboyové nepopíjeli nablízku klidně pivčo. To drama naplánoval nějaký špatný režisér.“
„Co tím myslíte?“
„Jen hádám, zdali měl ten zdánlivě raněný na vás, Matko, vystřelit a pak zmizet v lese? Anebo vás, když byste se nad ním soucitně skláněla, strhnout k zemi a pokusit se o zneuctění?“
„Copak byste mě vy a mé dvě asistentky, které jedou s námi, neubránili?“
„Možná, že k sadistické radosti toho, kdo takové nástrahy inscenuje, by stačilo, že by se řeholnice notně vystrašily. Doufá, že byste přestaly jezdit po světě.“
Soucit Matky Vojtěchy byl silnější nežli strach.
„Co když ten člověk byl opravdu raněný anebo nějak nemocný?“
„Leda raněný slivovici,“ ušklíbl se pan děkan. Přece nemůže sestřičkám vykládat o svém informátorovi, když mu slíbil mlčení.
Asistentky jsou slovy pana děkana přece jen trochu vylekány. Jedna z nich navrhla - což pomodlit se alespoň za spásu duše toho zdánlivě raněného?
„A hlavně za to, že jsme unikli nastražené pasti,“ zabručelo to od volantu.
V roce tisíc devět set sedmdesát končilo funkční období generální představené Matky Bohumily. Nové volby do generálního vedení sester boromejek byly stanoveny na osmého července. Tehdy byly menší řeholní komunity rozmístěny po celých Čechách i Moravě, a to v nenápadných domcích. Sestry nosily civilní oděv a pracovaly v různých zaměstnáních, pokud ještě nebyly v důchodovém věku. Svou příslušností ke kongregaci se zbytečně nechlubily, aby nedráždily žlučník příslušných soudruhů, kteří byli na vše náboženské alergičtí.
Na generální volby vyslala každá komunita svou zástupkyni na Hradiště u Znojma, kde bylo oficiální sídlo sester svatého Karla Boromejského. Za Vidnavu měla jet na volby samozřejmě Matka Vojtěcha. Mnoho dní předtím se všechny sestřičky společné modlily, aby Duch svatý osvítil volební společenství a dal všem účastnicím jasně poznat, kterou z navržených kandidátek by měly zvolit za generální představenou.
Nežli Matka Vojtěcha odjela k této významné události, navštívila oba vidnavské kostely. Ve farním oslovila svatou Kateřinu Alexandrijskou, která tu vévodila na oltářním obraze s palmou vítězů v ruce. Poděkovala slavné mučednici za všechny přímluvy a doporučila řeholní kolektiv i celou farnost do další ochrany statečné panny z daleké africké země. Potom v kostele svatého Františka z Assisi poklekla u nohou Dobráčka Božího, neboť sochař ztvárnil milého světce podobně jako kdysi jeho slavný kolega svatou Luitgardu na Karlově mostě v Praze. Také si Ukřižovaný jednu ruku z kříže uvolnil a naklonil se k Františkovi. Sousoší sice nikoliv originální, ale výmluvné, neboť beze slov hlásalo všem, že láska k Bohu je vždy opětována.
„Ach, milý svatý Františku,“ bezděky si Vojtěcha povzdechla. „Už jsem ve Vidnavě desátý rok. A jsem tu ráda. Budu zde ještě dlouho? Podivná tíseň se mi vkrádá do duše. Nečeká mě snad šaret?“ Bezděky se svým myšlenkám usmála. To by nebyl pouhý šaret, nýbrž velká, převeliká povinnost. Ale nebudu se starat o zítřek. Pán řekl - Dosti má den na břemeni svém. Svatý Františku, pros za mne, abych se z Hradiště opět šťastně vrátila do našeho vidnavského ústraní!
Svatý František jistě prosil, ale neuspěl. Vůle Boží byla jiná.
Byl krásný letní den. Do oken svatého Hippolyta na Hradišti se draly sluneční paprsky, když odstupující generální představená, Matka Bohumila Langrová, očekávala příjezd jeho Excelence Karla biskupa Skoupého. Kněží z blízkého okolí se shromáždili okolo ní, aby svou přítomností dodali následující slavné bohoslužbě patřičný lesk. Otec biskup jako hlavní celebrant pak svolával na přítomné Ducha svatého, Dárce moudrosti. Všichni měli při zbožných zpěvech a modlitbách na mysli jedno - a to správnou volbu nové generální představené. Tato jednotící myšlenka neviditelně vibrovala posvátnou chrámovou prostorou, vnášela do srdcí všech přítomných blažené dojetí, jako by vanutí Ducha svatého přímo cítili. I sestra Vojtěcha je uchvácena touto chvílí. Zcela zapomněla na Vidnavu, zapomněla na svou prosbu před sousoším svatého Františka. Přijď, Duchu svatý, a naplň srdce svých věřících! Již přišel, je zde mezi námi, cítím jeho oblažující přítomnost. Co na tom záleží, kde budu zítra, jen když to bude podle Jeho vůle.
Po bohoslužbě se delegátky odebraly do kapitulní místnosti, kde se volba konala za předsednictví otce biskupa. Nikdo nepovolaný tam neměl přístup.
Pan biskup v úvodním proslovu poděkoval odstupující Matce Bohumile Langrové za vše, co pro kongregaci boromejek vykonala a vytrpěla. Připomenul, co stejně všechny přítomné sestry věděly, že jejich nejvyšší představená je vždy volena na období šesti let, což se může opakovat u jedné řeholnice až třikrát.
Některé sestřičky jsou zvídalky, které by rády věděly všechno trochu dříve nežli ty druhé. Dveře do kapitulní místnosti jsou zavřeny, ale nejedna důmyslná hlavička pocítila nutkáni jít kolem nich do další místnosti, ovšemže potichoučku a pomaloučku, aby zaslechla alespoň slůvko skrze dveřní bariéru. Ba ano, nějaké slůvko se prodralo klíčovou dírkou, to mluví pan biskup, tož volba ještě neprobíhá. Ale počkat, asi ano. Zvídalka popojde pár kroků, popadne ve vedlejší místnosti ručník na výměnu a není to přec její vina, že se pan biskup někoho zrovna ptá silným hlasem.
„Přijímáte?“ „Ano, přijímám - jako kříž.“ To je přece hlas Matky Vojtěchy z Vidnavy! Zvídalka honem kluše do kaple, kde se většina sester ještě modlí za správnou volbu. Hlasatelka noviny se neudrží. „Matka Vojtěcha Hasmandová!“ Z kapitulní síně bylo slyšet silný potlesk, který sestřičkám zprávu zvídalky dopověděl.
Již přichází do kaple otec biskup, bývalá i nová představená a všechny delegátky. Za příslušných modliteb složí nová generální představená přísahu věrnosti do rukou nejvyšší hlavy diecéze. Matka Vojtěcha se modlila jasným hlasem vyznání víry. Nemyslela přitom na nic než na to, co vyslovovala. Celým srdcem to vyznávala a jasně cítila, jak je Bohu za tuto víru vděčná. Teprve při slovech přísahy si uvědomila veliký závazek, který na ní nyní spočívá. Přijala to a přijímá jako kříž. Nevidí v tom žádnou osobní oslavu či výhodu. Ach, jak blaze jí bylo ve Vidnavě mezi stařičkými sestřičkami, jak ráda jim sloužila. Byla to záležitost čistě mezi ní a jejím Pánem, sloužila Jemu v těch nemocných a stačila na to. Teď to bude jiné. Ponese břemeno starosti nejen za jeden ústav, ale za celou kongregaci svatého Karla Boromejského, za každou jednotlivou sestru i za všechny záležitosti hmotné, bude se muset dohadovat s úřady a jejich pohůnky, kterým se běžně říká „církevňáci“. Zvládne to všechno? S pomocí Boží ano. I slova přísahy pronáší hlasem pevným. Potom zaznělo slavnostně Te Deum. Díkůčinění stoupá k nebi všem přítomným upřímně od srdce. Všechny sestry dobře znaly Matku Vojtěchu, všechny se shodly v názoru, že je Duch svatý vskutku vyslyšel a dal jim v nové generální představené veliký dar.
Po společné večeři pobyla Matka Vojtěcha i Matka Bohumila chvíli mezi sestřičkami v rekreaci, ale pak se obě stáhly do ústraní. Musely si ujasnit program na další den, kdy bývalá představená musí své nástupkyni leccos vysvětlit.
Ve večerní hodině před spaním klečela Matka Vojtěcha ještě v tichu kaple. - Pane, chci plnit tvou vůli, ať je jakákoliv. Jsem slabá, ale ty jsi silný, jsem pošetilá, ty jsi moudrý. S tvou pomocí zvládnu vše, co budeš po mně požadovat.
A také zvládla, i když denní program generální představené byl napěchovaný záležitostmi uvnitř kongregace i mimo ni. Dveře k boromejkám na Hradiště byly dokořán. Přijížděli známí i cizí pro dobrou radu, pro útěchu i pro pouhou radost ze setkání s někým, jehož lahodný hlas vybavuje představu anděla. Také Česká katolická charita si jednou vzpomněla, že její výroční schůze by se zpestřila pobytem u sestřiček na Hradišti. Pro pány z předsednictva Charity to bylo příjemné, méně příjemné to připadalo upachtěným kuchařinkám, které i bez takových náročných hostů měly v kuchyni práce až až. Tehdejší ředitel Charity si vyžádal pro schůzování dvě místnosti a pohoštění, jinak se jejich zasedání sester netýká, jen ať si hledí svého. - Tož to pr! - pomyslila si Matka Vojtěcha, ale zatím spolkla, co ji svědilo na jazyku. Vyčkala vhodné chvíle, aby z nepříjemné situace vytěžila něco užitečného.
Když se účastníci zasedání o přestávce shromáždili ve velké hovorně na přesnídávku, oslovil je uvítacím projevem vedoucí charitního domova, dosazený na Hradiště státem. Tento soudruh se cítil být hlavním pánem v domě, což rád dával najevo. I nyní řečnil jako vlídný pan domácí, který ale neví, o čem se s podnájemníky bavit. Když své brepty ukončil, oddychl si on i přítomní. Vzápětí je překvapila Matka Vojtěcha. Přihlásila se o slovo a dala jemně najevo, že i ona je tu paní domu. Její příjemný hlas všechny přítomné upoutal, takže rázem ztichli.
Matka Vojtěcha pořád ještě vypadala mladě. Věznice jí nikterak nezamřížovala obličej vráskami, měla pleť sice bledou, ale hladkou. Úsměv, který zjasňoval její tvář, oslovil každého víc nežli slova. Vítá je všechny pod jejich sesterskou střechu, pod kterou by se vešlo mnohem více řeholnic. Proto si dovoluje vznést na přítomné pány naléhavou prosbu. Přičiňte se, abychom nejen my, ale všechny kongregace mohly přijímat řeholní dorost.
Soudruh správce nervózně pomžikoval očima - co si to ta generální dovoluje? Ta má kuráž, ale já za to nemohu - ne - já s tím nesouhlasím - já nic. Ale hlásit to budu muset.
Matka Vojtěcha zatím pokračovala klidně, ale rozhodně, jako by žádala o věc samozřejmou. Kdežto všichni ostatní si mysleli, že žádá o věc nemožnou. Ale nikdo ji nepřerušil. Když Vojtěcha skončila, chvíli bylo rozpačité ticho. Potom se přece jen sekretářka pana ředitele rozpomněla na dobré chování a zatleskala. Ostatní se přidali a to bylo vše. Nikdo neměl odvahu k Vojtěšině žádosti něco přidat anebo ubrat. Řeholní dorost? Copak nevíme, jak to s ním dopadlo po osmašedesátém?
„Do protokolu to nezapisujte,“ tiše řekl šéf své sekretářce. „Neměli jsme to v programu.“
Matka Vojtěcha vedla někdy rozhovory, které jí působily potěšení. To když přijímala mladé kandidátky, ovšemže na černo. Na splnění své žádosti k pánům z Charity nespoléhala. Přišla k ní copatá Mařenka Kořínková. Bylo jí čtrnáct let. Velmi pěkně na ni působila Matka představená v Albrechticích, která si Mařenku také oblíbila. Mařenka jednou řekla doma mamince, co cítí.
„Jestlipak víš, maminko, že se o mne dělíš? Přece mám ještě jednu Maminku v nebi a další na zemi kromě tebe - sestřičku Alenu.“
Maminka nežárlila. Po čase přenechala svou dcerušku ještě mamince další - Matce Vojtěše.
Matka Vojtěcha žertem popotahuje dívčinu za copánek, ale při tom jí klade otázku vážnou. „Proč vlastně chceš, Mařenko, jít do kláštera?“
Dívenka takovou otázku zřejmě čekala, protože má odpověď pohotově připravenou. „Protože mám ráda Pána Ježíše.“
Matka Vojtěcha není zcela spokojena. „Jistě je tento důvod důležitý, ale přidej si k němu další.“
Mařenka je na rozpacích Nemusí dlouho přemýšlet, Matka Vojtěcha jí napoví. „Řekni si - chci být svatá.“
„Chci být svatá,“ poslušně opakuje děvčátko a oči mu zazáří. „Ano, to je správná odpověď,“ souhlasí.
Mařenka byla přijata za čekatelku, ale na Hradišti zůstat nemohla, byla by tu nápadná. Přesunula se do Prahy, kde měly boromejky domek a v něm malou komunitu na černo. Sestry chodily do zaměstnání v civilu. Mařenčin pobyt u tetiček nebyl nikomu nápadný. Při odchodu z Hradiště se Mařenka šla rozloučit s Matkou Vojtěchou, kterou si v duchu již adoptovala za svou čtvrtou maminku. Trochu se jí hlásek slzičkami zachvíval, když své děkování ukončila otázkou:
„Když chci být svatou, jak to mám dělat?“
„Utři si oči, Mařenko, tady máš kapesník. A nosánek taky. Svatou se staneš, když budeš plnit vzorně všechny své povinnosti, hlavně zachovávat věrně Konstituce a Stanovy.“
Udivený pohled dívčinky Matku Vojtěchu vzpamatoval. Vždyť to dítě ještě nic o Stanovách a Konstitucích neví. To jsem ale popleta! Povzbudivě se na mladičkou čekatelku usmála.
„To nic, to pochopíš až později, tím si nelam hlavičku.“ Udělala Mařence křížek na čelo. „Pán Bůh ti žehnej, Mařenko! Uvidíme se v Praze, brzy tam přijedu.“
To byla slova útěšná, Mařenka si otřela oči, vyčistila nos a pokojně odcházela. Těšila se do Prahy.
Ano, Konstituce, ty nedaly nové generální pokoj, dokud je nepřepracovala podle pokoncilních pokynů. Ovšemže to muselo putovat na římskou kongregaci pro řeholníky. Přepracování boromejek z Hradiště získalo v Římě pochvalu, neboť odpovídalo jak duchu zakladatele, tak současným potřebám církve.
Matka Vojtěcha žila nejen v Církvi, ale i s církví celou svou duší. Shromažďovala všechny dostupné dokumenty a podle možnosti jimi zásobovala spolusestry. Každá boromejka měla od ní vlastní dekret o dokonalé lásce pro řeholníky, zvaný latinsky Perfectae caritatis. Když vyšel v Římě Kodex kanovnického práva, zahájila kampaň na získání ochotných latinářů, kteří by Kodex přeložili do češtiny. Ach, to byla práce úmorná!
Brzy po volbách byla Matka Vojtěcha pozvána Federací boromejek do Říma. Na svou první cestu do zahraničí si vzala za společnici sestru Ludmilu Plevovou. Bylo to v říjnu (1970), v Itálii vládlo ještě letní počasí, ale sluníčko již nedoráželo palčivými paprsky, jak tomu bývá v létě, kdy obyvatelé, pokud na to mají, prchají z věčného města někam do věčné přírody. Obě řeholnice se účastnily zakládajícího shromáždění Federace, kde byl pamětní dokument ozdoben také podpisem Matky Vojtěchy Hasmandové. Potom navštívily římské kostely. V nádherném chrámu svatého Petra poklekly u hrobu tohoto velkého apoštola, aby mu v modlitbě beze slov odporučily do ochrany celou církev. Neméně vroucně se pak modlily u oltáře svatého Václava v poboční kapli. Vévodo české země, pros, aby z tvého lidu vyšlo hodně služebníků a služebnic Božích, kteří obětavě zasvětí svůj život Bohu a bližním. Na svou boromejskou rodinu myslela Matka Vojtěcha zvlášť naléhavě, aby i přes nepřízeň doby a zákazy komunistů slyšela čistá dívčí srdce volání Ženicha. Sestra Ludmila zahlédla, jak zpod sklopených víček Matky vyklouzly dvě slzy.
První boromejky přišly do Prahy z francouzského města Nancy. Bylo to v roce tisíc osm set třicet sedm. Nyní se v tomto městě konalo mezinárodní shromáždění boromejek, aby propracovaly a schválily stanovy Federace a spisek zvaný Základní pravidla.
Do Nancy provázela Matku Vojtěchu její sekretářka, sestra Inviolata Krupková. Stalo se tak v roce tisíc devět set sedmdesát jedna. Sestra sekretářka byla pro generální představenou neocenitelnou pomocnicí, neboť mluvila dostatečně francouzsky. I bylo setkání francouzských sester s Češkami velmi srdečné a týden ve společných modlitbách a společné práci uběhl k žalu všech příliš rychle. Au revoir, chéres soeurs! Na shledanou, drahé sestry! Loučení bylo oroseno nejednou slzičkou.
K tomu „revoir“ došlo až za šest let, protože na dvě zasedání Federace, která se konala v Trevíru a v Grafschaftu, nedostala Matka Vojtěcha od mocipánů z příslušného ministerstva povolení k vycestování. Jen seďte doma a koukejte co nejdříve vymřít! Je to v plánu. Všechno je naplánováno, i pohřební ústavy musejí mít naplánováno, kolik nebožtíku hodlají obsloužit. Jak ten plán dokázali splnit, je mi dodnes záhadou.
Řeholnice nevymíraly dost rychle, a tak v roce tisíc devět set sedmdesát sedm žádá generální představená boromejek opět o povolení cesty do Nancy, kde se oslavovalo tři sta dvacáté páté výročí založení Kongregace. Nějaká hlava méně zatemnělá prohlásila na ministerstvu pro církevní záležitosti, že by se povolení Matce Vojtěše dát mělo. Výjezd dvou jeptišek do ciziny nikterak nezvrátí marx-leninismus u nás a za hranicemi nám to trochu vylepší reputaci. Takže generální představená Vojtěcha mohla se svou sekretářkou vycestovat. Přesnou zprávu o svém příjezdu do Nancy nemohly zaslat, nebylo jisté, zda chytnou spoj anebo budou někde dlouho čekat. A také ano, dojely do Nancy s velkým zpožděním. Na nádraží se dlouho domlouvaly s taxikářem. Kroutil hlavou nad adresou, kterou mu udávaly. Nakonec měla sestra sekretářka dobrý nápad.
„Je to ulice, kde mají klášter sestry svatého Karla Boromejského.“ Varhánky na tvářích starého řidiče se roztáhly k úsměvu. „Sestry svatého Karla? To jste měla říct hned. To znám.“ A jelo se. Když české sestřičky vstoupily do vrátnice, bylo časné ráno a mše svatá v kapli začínala. Varhanice sestra Cecílie se na shledání s českými sestrami těšila. Minulý večer se v kapli přimlouvala za šťastný příjezd sestry Inviolaty, s kterou si může pěkně francouzsky popovídat o době mládí, kdy sestra Inviolata studovala na francouzském gymnáziu v St. Germain. Matka Vojtěcha každého potěší svým milým úsměvem. Francouzsky neumí, ale dohovoří se německy a naslouchat hlasu Matky Vojtěchy je příjemné, jako by naslouchal člověk ptačímu zpěvu. Není to nějaké švitoření či štěbetání, ale něco v tom hlase zpívá, je to zvuk dvojhlasý, říká si hudebnice od varhan. První hlas jsou mluvená slova, druhý je tlumený tónový odstín, jakoby ozvěna nějaké tajemné písně na dně duše. Ale večer české sestry nedojely, co je s nimi?
Zvonek svolává přítomné k hostině Beránkově. Sestra Cecílie pokračuje ve hře, neboť přijímajících je hodně, chvíli to potrvá. Varhanice chce letmo zjistit, kolik je ještě komunikantek, než bude řada na ní a hle - prsty jí ztuhly, údivem přestala hrát a v půli sloky zpěvačky ztratily doprovod.
„Ony jsou tady. Ony dojely. Pán mě vyslyšel.“ To vykřikuje sestra Cecílie jen v duchu. Později se přiznala, že to bylo poprvé v její varhanické funkci, že vypadla ze své úlohy.
„Ale když já měla tak ukrutnou radost, když jsem je zahlédla u přijímání, radost, že přece dojely.“
Radost měli zřejmě všichni, neboť i kněz na ukončení mše svaté si neodpustil poznámku, doprovázenou širokým úsměvem.
„Gráce á Dieu! Bohudíky, Znojmo je tady. Rodina je celá.“
Za dva roky poté dráždila Matka Vojtěcha opět žlučník příslušného referenta na ministerstvu, aby směla vyjet do Říma na Federální zasedání. Tentokráte se oslavovalo třistaleté jubileum složení slibu milosrdenství. Soudruh referent se radil s nadreferentem a ten zase s dalším šéfem, zdali mají pustit tu znojemskou štiku do proudu mezinárodního náboženského dění. Vždyť podle plánu už má být vše náboženské u nás mrtvé. Jenže kdyby nebylo živých řeholnic, nebyla by ani teplá místečka na ministerstvu, neboť nad obyvatelkami hřbitovů nelze úřadovat. Tak ji cestu povolme, ať na Západě vidí, že je u nás náboženská svoboda, že ano.
Opět sestra sekretářka kluše na pasové oddělení a pak na italské vyslanectví pro vízum, samozřejmě pro ni také. Italské vyslanectví je na Malé Straně, ach, tak blízko jejich bývalého milovaného mateřince. Sestra Inviolata neodolala a prošla se Vlašskou ulici. Kostel svatého Karla Boromejského byl ovšem uzavřen, prý z něho udělali skladiště lékařských knih.
Matka Vojtěcha se se svou společnicí dostala do Říma v druhé polovině července. Na uvítanou jim věčné město nadělilo plnou náruč žhavých paprsků slunečních, ale vědomí, že mají před sebou několik krásných dnů, plných nových dojmů, jim dávalo sílu.
Tentokráte dostala Matka Vojtěcha soukromou audienci u Svatého Otce Jana Pavla II. Sestra sekretářka ji směla doprovázet jen ke dveřím audienční místnosti, rozhovor se Svatým Otcem byl důvěrný. Nevíme, co si ty dvě vyvolené duše řekly, jen maličko z toho Matka Vojtěcha prozradila.
„Svatý Otec mi řekl mimo jiné - boromejky, buďte tím, čím jste. - To znamená, že máme být vpravdě milosrdnými sestrami.“
Na zpáteční cestě musely obě cestovatelky přejít ve Vídni z jednoho nádraží na druhé. Už ve vlaku si Matka Vojtěcha vzpomněla, že mají ve Vídni sestřičky, které kdysi bývaly v Praze. „Navštívíme je alespoň krátce. Budou mít radost.“
Po výstupu z rychlíku zatelefonovaly vídeňským boromejkám, zdali je smí navštívit. Uvítaní rakouských sester bylo dojemné. Nejedna z nich byla kdysi čekatelkou v pražském mateřinci, než je po válce odsunuli kvůli německé národnosti. Představenou vídeňských boromejek byla Matka Verena Korgerová. Uvítala české sestřičky velmi srdečně. Když pak bylo v komunitě čtení, směla Matka Vojtěcha číst česky, přičemž leckterá vídeňská sestra utrousila slzičku. Ještě jí čeština zněla srozumitelně.
Generální představená Matka Vojtěcha Hasmandová neuměla zahálet. Jen byly vypracovány pokoncilní Konstituce, začala propracovávat Stanovy a Direktář za pilné pomoci sester asistentek Ludmily a Fabioly. Pro exercicie sestavila Matka Vojtěcha úvahy, které nazvala „Zamyšlení“. Každá sestra dostala jeden exemplář. Také stanovy Federace rozdala všem a za rok měly všechny i Základní pravidla, což byly směrnice řeholního života boromejek. Pak se pustila spolu se sestrou Inviolatou do překladu Federálního direktáře. Matka Vojtěcha jej překládala z němčiny a její sekretářka z francouzštiny. To byla práce lopotná. Pak předala generální představená tento překlad své kongregaci jako dárek z lásky, a to v den svatého Václava v roce tisíc devět set osmdesát sedm. Tehdy se slavilo sto padesáté výročí příchodu prvních boromejek z Nancy do Prahy.
Ale vraťme se ještě o nějaký rok zpátky. V roce tisíc devět set sedmdesát čtyři získala Vojtěcha nový překlad žaltáře, pořízený otcem Bártou. Bylo to ovšem vydáno jako samizdat, sestřičky samy svazovaly objemné knihy, kterým žertovně říkaly „cihly“. Rozhodly se poslat jednu „cihlu“ také do Vídně, ať německé spolusestry vidí, z čeho se u nás modlíme. O tři roky později byl žaltář vydán také tiskem, ale jen pro řeholnice, a ještě k tomu jim byl dodán ve formě nerozřezaných osmilistů. Na Hradišti měly pilné ruce co dělat, aby z toho potištěného papírového zmatku udělaly úhledné knihy.
V roce tisíc devět set osmdesát čtyři uplynulo čtyři sta let od úmrtí svatého Karla Boromejského, což byl dostatečný důvod, aby se opět vyjednávalo s příslušnými dozorci nad církví a jelo se do Nancy. Matka Vojtěcha i její věrná sekretářka Inviolata se velmi těšily na setkání s milými francouzskými spolusestrami. Tentokráte dojely včas a každý den byl pro ně sváteční. Nazpátek jely české boromejky s odbočkou. Matka Vojtěcha zatoužila spatřit místo, kde se narodil a kde je pochován jejich milý svatý Karel. Francouzské sestry naplánovaly Češkám přesné cestování přes Švýcary do severní Itálie. A také jim podrobně vypsaly, jak se dostanou k milánským salesiánkám na nocleh. Matka Vojtěcha se ještě shání po pohlednicích, aby je napsala a odeslala z Francie. Posílala vždy pozdravy odevšad, kam dojela, a to všem jejich komunitám, ať sestřičky vědí, že i v cizině na ně s láskou myslí.
Milán je krásné město s katolickou univerzitou a bílým mramorovým chrámem, který se zdál být upletený z kamenných krajek. V katedrále hned po pozdravení svátostného Pána se matka Vojtěcha obrátila k hrobce svatého Karla Boromejského, ohražené kovovou mříží.
- Svatý Karle, tvé věrné dcery z daleké země svatováclavské tu klečí, aby ti poděkovaly, že jsi přijal naši kongregaci za svou, žes nám vyprosil řeholní povolání a že jsme sem mohly přijet. Do tvých rukou vkládáme své díky a ty přednes našemu milovanému Otci. A přimlouvej se nejen za nás obě, ale za všechny boromejské sestry na celém světě. Kdybychom mohly, jmenovaly bychom každou zvlášť, ale ani všechna jejich jména neznáme. Pro tebe je to úkol snadný, v zrcadle nebeského patření je ti jistě každá boromejka důvěrně známá. Pros za nás za všecky. Amen.
U italských hostitelek se dorozuměly jak francouzštinou, tak němčinou. Dověděly se, že slavný obraz „Poslední večeře“ od Leonarda da Vinciho není teď přístupný ke shlédnutí. Je značně poškozen vlhkou dlaní času, musí být restaurován. Ale to české boromejky netrápí. Hlavně že mohou druhého dne jet do rodiště jejich velkého světce, do Arony. Byl to nádherný den. Na obě řeholnice zapůsobila krása jezera Lago Maggiore, u něhož Arona leží. Veliká lesknoucí se plocha modrozelenavé vody zapůsobila na Matku Vojtěchu i na její vikářku Inviolatu hlubokým dojmem. Byl to symbol věčnosti - nedozírná hloubka Ducha, nad tím čistý obzor, protkaný paprsky slunce a bílými křídly vodních ptáků, to vše jim oběma připomínalo krásu Boží, přítomnou v čisté kráse pozemské.
„Jako by tu poletovali andělé,“ zašeptala Matka Vojtěcha dojatě.
Bylo to druhého října, den narozenin svatého kardinála. Podzimní slunce vylévalo všecku svou záři na sochu světcovu, vysokou třicet pět metrů. Matce Vojtěše se zdá, že svatý Karel shlíží ze své výše na ně, lidské drobinky, s úsměvem, jako by říkal - Vím o vás, jste moje dcerušky - berušky boromejské, neopustím vás.
Sestra Inviolata mlčela. Každé slovo by tu znělo všedné a rušilo kouzlo této chvíle. A tak jen mlčky se zvolna obě řeholnice procházely kolem různých památek po velkém Božím člověku. Nakonec opět stanuly u jeho sochy a loučily se láskyplným pohledem s jeho pomyslnou přítomností v bronzové soše. Teprve když ušly kousek cesty, Matka Vojtěcha vyslovila, co sestra vikářka cítila beze slov:
„Jako by tu byl přítomen. Tak je zde všechno provanuto jeho silnou osobností. Ta krása jeho rodného kraje byla vždy v něm, zněla v jeho myšlenkách i činech jako refrén dávné písně.“
„A také on je v té krajině stále, i když současně v nebi,“ dodala sestra Inviolata. „Budeme mít o čem vyprávět našim sestřičkám.“
Matka Vojtěcha se v myšlenkách také vrátila ke svým početným ovečkám, porůznu rozmístěným. „Musíme ještě koupit hodně pohlednic a odeslat je ihned z Milána.“
„Těch si budou ve všech našich komunitách obzvláště vážit,“ těší se předem sestra vikářka z radosti spolusester.
Obě cestovatelky se šťastně vrátily domů, za což hned šly poděkovat do kapličky. Matka Vojtěcha pak zahnula do nemocničky, aby pozdravila pacientky a každé z nich vyřídila také pozdravení od svatého Karla ve formě křížku na čelo. I byla z toho na každém nemocničním lůžku radost veliká. Bolesti byly na chvíli zapomenuty.
Do Polska přišly první řeholnice řádu svatého Karla Boromejského v roce tisíc osm set šedesát jedna. Když uplynulo sto dvacet pět let od tohoto významného dne, chtěly to polské boromejky slavně oslavit, a to v místě, kde bylo jejich generální vedení. Byla to Třebnice. V tomto městě byl kdysi založen jejich první klášter v Polsku. Sestry rozeslaly pozvánky na všechny strany a jedna z nich došla i na český generalát do Znojma. Matka Vojtěcha nezaváhala ani okamžik. Mají si s polskými sestrami co říci, je třeba utužit řeholní jednotu a lásku, která byla nejednou v dřívější době politickými poměry narušena. Matka Vojtěcha svolala na to radu. Když sestrám vysvětlila, oč se jedná, a viděla, že její rádkyně nejsou proti návštěvě polského společenství, překvapila je návrhem.
„Což abychom jely všechny, jak tu sedíme? Třebnice není daleko, dojedeme tam autem. A navštívíme také hrob Matky Heleny Tiché, která se přičinila o vytvoření polské boromejské komunity, a to s velkými potížemi. Ale více si povíme o této vzácné duši až někdy jindy.“
Bylo to desátého října devatenáct set osmdesát šest, kdy se vypravila na cestu do Polska celá generální rada s Matkou Vojtěchou v čele. Pobyt byl plánován na tři dny.
České sestry se vroucně modlily na slavných bohoslužbách, polština jim byla dosti srozumitelná.
„Je to jako staroslovanština,“ řekla Matka Vojtěcha, když sestry vyšly z kostela. „Naši dávní předkové by si asi s Poláky zcela rozuměli.“
„Neměli Husa, aby jim škrtnul spřežky jako nám,“ zažertovala sestra Inviolata.
Ale i bez prapředků si Češky s Polkami dobře rozuměly, až na nějaké to slůvko, které znělo stejně jako naše, ale mělo jiný význam. Naše láska je u nich miłošč a milost je v polštině łáska. Ale laska s obyčejným l je také hůl.
V říjnu roku tisíc devět set osmdesát sedm byla Matka Vojtěcha pozvána do Vídně na zasedání Federace. Sestry z této organizace si Matky Vojtěchy velmi vážily, její slova měla vždy kladný ohlas. I tam při zasedání vyzařovala silná osobnost české generální představené fluidum sympatie.
Matka Vojtěcha se začala pečlivě připravovat na návštěvu Vídně, ale ukázaly se první náznaky zákeřné choroby. Domnívala se zprvu, že je to přechodná nevolnost a slabost. Uznala, že to nesmí přemáhat, že bude moudřejší zůstat doma a udělat ještě kus práce. Přehlédne, zdali se nevloudila nějaká chyba do překladu Direktáře, který sestry přeložily z francouzštiny a němčiny. Byla to práce velmi náročná.
Matka Vojtěcha se právě obírala Direktářem za přítomnosti své vikářky, která jí vysvětlovala, proč přeložila z francouzštiny jistou větu tak a ne jinak, když někdo zaklepal na dveře. Vstoupila sestřička z kuchyně, že by se chtěla s něčím Matce Vojtěše svěřit.
Sestru Inviolatu to nemile vyrušilo. „Vidíte, sestřičko, že máme s Matkou Vojtěchou důležitou práci.“ Představená jí skočila do řeči. „Pojďte vedle, sestřičko, abychom sestru vikářku nerušily. Vypovíte mi v klidu, co vás trápí.“
Když se Matka generální za chvíli vrátila, vikářka se neudržela. „Obdivuji vás, Matko Vojtěcho, jak klidně snášíte takové vyrušování z práce.“
„Ale sestřičko vikářko, vždyť jsme tu přece od toho, abychom sestrám sloužily, ne?“ Po chvíli dodala: „Ta sestřička si zasloužila mou pozornost také proto, že měla odvahu přiznat mi chybu. Když má člověk úspěch a vše se mu daří, to hlásí rád představené. Ale když pak řeholní človíček zakopne a duchovně si narazí nos, k tomu se přiznat je věru záležitost těžká. Taková upřímnost stojí za pochvalu.“
Sestra Hermina, která ošetřovala nemocné sestřičky, ráda vždy sledovala ranní návštěvy paní generální představené v nemocničce.
„Vaše milé oslovení a křížek na čele posílí pacientky víc než léky, které jim přichystám.“
Sestřičko Hermino, smím vám něco poradit, co také pomáhá víc než tabletky? Při chystání léků vždy každé nemocné sestře darujte střelnou modlitbu - Pane, dej, ať je zasažena tvou milostí! - Když jsem byla ve státní převýchově, jednu dobu jsme nalepovaly obrázek Kremlu na kartony. Bylo to určeno na vývoz do SSSR. Nad každým obrázkem jsem v duchu „vystřelila“ tuto modlitbu. Zapůsobila u někoho? To nevím. Ale je zajímavé, že se nám v kriminále později dostaly do rukou řízením Božím noviny, kde byl článek „Nedbalost sovětských vychovatelů“. Rozhořčený autor článku se zlobil, že v jednom sovětském internátě, vedeném v ateistickém duchu, pojednou zjistili, že jejich mládež uctívá „neznámého Boha“.
Za pobesedování s představenou, byť i krátké, byla sestra Hermina velmi vděčná, neboť potom vždy odcházela ke své ošetřovatelské práci s větší ochotou a láskou.
Při jednom takovém popovídání ve stoje si sestra Hermina postěžovala Matce Vojtěše sama na sebe. Nějak se jí moc nedaří na cestě ke svatosti. „Udělám dva kroky dopředu a hned jeden zpátky.“
Matka generální se usmívá. „Gravitace je lehká, výstup těžký.“
„Někdy si myslím, že se zbytečně namáhám. Každý přece nemůže být virtuosem.“
„Tož když jste vzpomněla na virtuosy, něco vám povím. Mozartovi bylo sotva pět let a tatínek ho již honil ke klavíru. To proto, že poznal u kloučka velký talent. Kdyby chlapec necvičil denně, tak při svém nadání by se naučil obstojně hrát a jako dospělý by někde v kapele šumařil. Ale že musel malý Amadeus denně několik hodin cvičit prstíky, vyrostl z něho génius. I my musíme na sobě denně pracovat a chyby překonávat stálým cvičením se v dokonalosti.“
Sestra Odilie trpěla těžkou chorobou. Mívala bolesti. Matka Vojtěcha ji každodenně potěšila svým zájmem o její zdravotní stav.
„Chápu, že vás nemoc zatěžuje i duševně. Milá sestřičko, dejte to vše, co vás bolí a co vás tíží, našemu Pánu. Přidejte to k jeho utrpení. A když to nejde radostně, tak alespoň s velkou ochotou. Máte mu co nabídnout. Tak nabízejte a buďte si vědoma, že jste Pánu velmi užitečná.“
Po takových slovech útěchy byla sestra Odilie velmi posilněná vnitřně, i tělesné bolesti snášela lehčeji. Uvědomovala si, že jsou cennou hodnotou pro nebeského bankéře. Ale jednoho dne se Matka Vojtěcha tvářila velmi vážně.
„Sestřičko, byla jste včera na lékařské prohlídce, viďte?“
„Ano, Matko Vojtěcho. Přiznávám, že mě to velmi unavilo.“
„Už to bylo naposled, milá sestřičko.“
„Jak tomu mám rozumět, Matko Vojtěcho?“
Matce Vojtěše se objevily slzy v očích. „Drahá sestro, všichni půjdeme jednou k lékařské prohlídce naposled.“ „Tak je to moc zlé,“ pochopila nemocná.
Matka Vojtěcha ji vzala za ruku. „Sestřičko Odilie, proto jsme se všichni narodili, abychom jednou navždy odešli. Proto jsme my, sestry, vstoupily do řádu, abychom jednou vstoupily také do blažené věčnosti. Nemáte se čeho bát.“
„Je to tedy rakovina, Matko Vojtěcho?“ Oslovená jen mlčky přikývla. Lhát se nemá ani z milosrdenství.
„A jak dlouho ještě?“
„Půl roku snad, sestřičko Odilie. To ještě dáte Pánu mnoho, mnoho záslužných darů. Nezarmoutila jsem vás?“
„Ne, ne, Matko Vojtěcho, nezarmoutila. Děkuji vám za upřímnost.“
Matka představená objala nemocnou se slzami v očích.
Zjištění, že milánský světec nebyl zakladatelem boromejek, je překvapující. Tyto řeholnice zdědily po svatém Karlu Boromejském jenom jeho jméno a to jim vlastně bezděky udělili občané francouzského města Nancy. Vše začalo jakoby na důkaz, že něco zlého je k něčemu dobré.
V roce šestnáct set padesát dva vypukl v Nancy mor. Ač byla nemoc nekažlivá, našlo se pět statečných dívek, které ošetřovaly nemocné pod vedením obětavého advokáta Emanuela Chauvenela. Jeho syn Josef byl lékárníkem a dobrovolným ošetřovatelkám dával léky zdarma. Nakonec se i dobrý lékárník stal obětí oné hrozné epidemie. Před smrtí prosil Josef svého otce, aby těm obětavým dívkám daroval jeden ze svých domů. Otec splnil přání umírajícího tím, že ošetřovatelkám daroval dům, jehož průčelí zdobila socha svatého Karla Boromejského.
Zakladatelkami řádu byla tedy ta odvážná děvčata, která se po skončení epidemie rozhodla, že celý svůj život zasvětí ošetřování nemocných. Když obyvatelé města mluvili o dívkách, které v tom domě bydlely, říkali prostě - No, ty sestřičky od Boromejského - anebo - Ty milosrdné od svatého Karla. Jak čas běže1 a mluva zestručněla, pojmenování se zkrátilo na boromejky, neboť dům svatého Karla se mezitím naplnil dalšími zbožnými dívkami. Všechny vděčně přijaly za svého patrona milánského světce. Pod jeho ochranou se řád rozkošatil a nesl ovoce i v jiných zemích. Do Prahy přijely první milosrdné sestry svatého Karla Boromejského v roce tisíc osm set třicet sedm. Bylo jich také jen pět, ale jejich počet utěšeně rostl. Za totalitního režimu v našem století byl sice tento řád pronásledován, ale nikoliv oslaben. O to se z velké části zasloužila Matka Vojtěcha.
Komunisté zakázali všem řeholím přijímat dorost. Matka Vojtěcha tento zákaz ignorovala. Kupodivu, léta věznění v ní neuhasila odvahu riskovat. Byla to odvaha, která ji nutkala činit za všech okolností vše, co jí přikazuje svědomí a láska ke kongregaci. Byla to statečnost všedního dne, kdy není třeba vykonat nějaký velký skutek s gloriolou v pozadí, spíše je zapotřebí drobné, ale houževnaté práce. Bylo třeba rozvahy a úvahy, koho přijmout „na černo“ a jak to zamaskovat před nebezpečnou státní zvídavostí. I byly zvány dívky z dobrých katolických rodin na brigádu ke sklizni ovoce v klášterní zahradě a přitom se sklízela hlavně úroda plodů duchovních. Tajné exercicie probudily v nejedné dívce řeholní povolání. Matka Vojtěcha dovedla vidět do nitra žadatelek, dovedla rozeznat trvalé volání Pána od chvilkového vzplanutí. Určila, která sestra bude pečovat o tu kterou čekatelku po stránce řeholní formace a zásobovala tuto sestru potřebnou duchovní četbou. Nejdříve ovšem sama pročetla literaturu, zdali je či není vhodná pro duchovní růst řeholního mládí. Výuka čekatelek byla rozvržena na dva roky, podle potřeby i na déle. Úspěšné čekatelky se pak staly postulantkami a teprve z těch se vyklubaly novicky. Ty se musely zvlášť pilně vzdělávat ve spiritualitě kongregace. Určitě netrpěly dlouhou chvílí. Jelikož obvykle při tom ještě studovaly na zdravotnické škole, musely kromě Konstitucí a jiných řeholních knih zvládnout také vědomosti o složení lidského těla a péči o jeho zdraví. Matka Vojtěcha nezapřela v sobě výbornou učitelku, dovedla své studentky zkoušet s pedagogickým umem, což obvykle dopadlo k oboustranné spokojenosti. Matka Vojtěcha se z těchto řeholních „mláďátek“ upřímně radovala, jako by to byly její vlastní dcerky.
Mladým sestrám se říkalo juniorky, ty měly ještě k posílení duchovního růstu pročíst a promeditovat od P. Urbana „Vzrůst ke Kristu“. Matka Vojtěcha věnovala mnoho času přezkoušení vědomostí ať už těch nejmladších čekatelek anebo již dozrávajících novicek. Mluvívala s nimi nejen o učivu, ale i o jejich bolestech či bolístkách. Nelitovala času ani pro starší sestry, měly přístup do jejího pokoje v každé denní době. Některá starostlivá sestra upozornila Matku Vojtěchu, že by měla více šetřit časem i zdravím. Na podobné rady měla Matka vždy stejnou odpověď: „Vždyť jsme tu přece proto, abychom sestrám sloužily.“
Boromejky měly v Čechách i na Moravě více filiálek. Byly to minikomunity v malých domcích. Pokud tam byly sestry ještě v produktivním věku, chodily do zaměstnání v civilním oblečení. V nenápadném předměstském domečku mohla klidně bydlet jako v podnájmu některá studentka - čekatelka. Představené z těchto filiálek občas přišly generální představené referovat o situaci svých oveček. Matka Vojtěcha je vždy vřele na Hradišti vítala.
„Sestry představené jsou mojí velikou láskou,“ nejednou opakovala.
Do své něžné pozornosti zahrnovala také sestry zemřelé. I když se pohřeb konal někde daleko za nepříznivého počasí, jela tam.
„Sluší se, aby za rakví dcery šla matka,“ odmítala všechna varování.
Mladý kněz, otec Karel, pěstoval duchovně užitečné přátelství se skupinou chlapců. Když si nevěděl rady, jak udržet v bezpečné vzdálenosti zvědavost církevního referenta, přišel na Hradiště za Matkou Vojtěchou. Když potřeboval finanční injekci pro klukovský letní tábor, šel pro ni na Hradiště.
Jednou byl páter Karel s kluky na pochodu celý den a k večeru zabrousil i se svou partou na Hradiště. Ovšemže byli všichni hladoví, to Matka Vojtěcha věděla i bez optání, sama je v jídelně obsluhovala. S plnými žaludky stoupla chlapcům nálada, po jídle zazpívali při kytaře díkučinění Pánu. Matka Vojtěcha se radovala ze zbožnosti mladých.
„Otče, co byste ještě pro své chlapce potřeboval?“ Otce to dojalo. „Tak to slyšíte, hoši. Já vám to říkal, že na Hradiště může potřebný člověk vždycky přijít a nikdy se nezklame.“
Také bohoslovci se nejednou rozjeli pro radu a vlídné slovo k Matce Vojtěše. Zvláště jeden kandidát kněžství ji svým doznáním potěšil.
„Matko Vojtěcho, chtě1 jsem vás osobně poznat, protože jste nepřímo zaťukala na mé srdce a vyvolala v něm kněžské povolání.“
„To tedy bylo ťukání na dálku,“ usmála se Matka. „Ani jsem o vás nevěděla. Ale za kněžská povolání se samozřejmě modlím.“
„Dostal jsem breviář. Byl v něm jako záložka obrázek, totiž fotografie Hradiště a na druhé straně napsáno Kdo daroval svůj život Bohu, daroval sobě i mnoha jiným nebe. A pod tím byl váš podpis. Ta krásná myšlenka mě silně oslovila. Darovat sobě i jiným nebe, to je životní náplní kněze. Prosím vás o duchovní pomoc, abych tento krásný úkol dobře splnil.“
Matka Vojtěcha měla zvláštní charisma. Jako by telepaticky náhle věděla, kdo nutně potřebuje její pomoc. Pojednou měla před svým duchovním zrakem kamarádku z trestnice. Zarmoucenou, smutnou. Trápí se, má velkou nouzi, s určitostí ví Matka Vojtěcha, ač její jistota není podepřena žádnými slovy vnitřního hlasu. Je to jistota, kterou by nedovedla nijak vysvětlit. Naštěstí nemusí nikomu nic říkat a smí jednat.
Toho dne, kdy paní Marta byla již na pokraji zoufalství, doručovatelka jí přinesla peníze. Pět set korun!
„Kdo mi to posílá?“ žasne Marta. Musí si utřít zaslzené oči, aby mohla přečíst ústřižek poukázky.
„Vojtíšek! Můj drahý Vojtíšek! Jak jen mohla vědět, že mám velkou bídu?“
Ano, jak to mohla vědět? Jak? To ona sama dobře nechápala. Charisma je dar Ducha svatého, který nelze slovy rozpitvat na vědecký rozbor.
Někdy prchala i nemoc před modlitbou a dotekem Vojtěšiny ruky. Jednoho dne přišel dopis, zpáteční adresa ohlašovala Milenu Markovou z Polné. To jméno vyvolalo Vojtěše vzpomínku na Pardubice. Opět se vidí ve vězeňské umývárně se dvěma mladými ženami.
„Já jsem Milena a to je moje sestra Jiřka,“ slyší Vojtěcha v duchu známý hlas. Spřátelila se s oběma sestrami a byla jim jakousi duchovní matkou, neboť obě děvčata se k ní obracela se svými otázkami i potížemi. Tehdy teprve hledala cestu k Bohu.
Copak mi dnes Milena svěřuje? Asi nic radostného. Matka Vojtěcha uhádla obsah dopisu dřív, nežli ho otevřela. Jistě je s Jiřinou zle.
Ano, dopis žaluje, že Jiřina leží v nemocnici a lékaři nedávají naději na uzdravení. Vojtíšku, pomoz! Tys nám vždy dodávala sílu, přijeď!
Matka Vojtěcha se zamyslila. Obě sestry bydlí v Polné. Vždyť tím směrem pojedeme s vikářkou něco zařizovat. Zastavíme se v Polné pro Milenu a společně pojedeme do nemocnice. Autem se to dá všechno stihnout.
Pacientka ležela na jednotce intenzivní péče. Byla pod kyslíkovou bombou ve spleti různých hadiček jak Šípková Růženka v trní. Návštěva byla povolena jen váhavě a pod vlivem lékařovy domněnky, že pacientka stejně má už dny sečteny, už jí vlastně nic neuškodí.
Matka Vojtěcha držela v ruce lahvičku s lurdskou vodou. Když se nad nemocnou naklonila, nemocná otevřela oči a usmála se. Poznala vzácnou návštěvu. Vojtěcha jí potřela čelo lurdskou vodou a pak přitiskla své dlaně na horečkou rozpálené spánky.
„Jiřinko, u Boha není nic nemožného. Panna Maria ti pomůže svou mocnou přímluvou. Jen musíme mít pevnou důvěru.“
„Vojtíšku, tvé ruce jsou jako lék. Cítím úlevu. Prosím, pobuď tu ještě!“
„Ráda bych, Jiřinko, ale nesmím. Pan doktor nám povolil návštěvu výjimečně, a to jenom na pět minut.“ Matka Vojtěcha udělala nemocné křížek na čelo a tiše se při tom modlila.
Milena svou sestru políbila. „Přijdu, Jiřinko, opět brzy. Tak na shledanou!“ V duchu jí napadá - budeš-li ještě na živu. Snažila se usmívat, ale slzy, které Mileně vhrkly do očí, úsměv uhasily.
Mileniny obavy se nesplnily. Jiřině se vskutku ulevilo tak, že při večerní vizitě jí odňali kyslíkovou bombu. Embolie se zastavila. Příštího dne mohla být pacientka přeložena již na internu. Lékaři i ošetřovatelky si zvědavě prohlíželi lahvičku na jejím nočním stolku. Nic zvláštního neviděli. Voda, obyčejná voda. Kroutili nechápavě hlavou, co vlastně pacientku vyrvalo z náruče Zubaté?
Ovšemže ne jenom lurdská voda. Zázrak je vždy složitá záležitost, i když výsledek vypadá velmi jednoduše. Lurdská voda u Jiřiny působila léčivě ve spojitosti s vroucí modlitbou a charismatickým dotekem rukou Matky Vojtěchy. Milena si mohla odvézt svou sestru z nemocnice zcela uzdravenou. Jiřka žila pak ještě sedm let, než ji Pán definitivně povolal na věčnost.
Bylo to asi v roce tisíc devět set osmdesát tři, kdy sestru Alenu Bártovou postihla velká svízel. Dostala na obě ruce ošklivý ekzém. Lékař zjistil, že je alergická na molitan, chemlon a čistící prostředky. V zimě dostala neschopenku, protože zvláště pravá ruka byla na dlani obnažena do živého masa. Sestřička Alena měla nastoupit do nemocnice v Českých Budějovicích. Ale právě v tu dobu se konaly na Hradišti exercicie, na které se postižená sestra moc těšila. A tak své malé komunitě oznámila, že místo do nemocnice odjíždí na duchovní cvičení.
Samozřejmě na Hradišti měla také pohovor s generální představenou. Matka Vojtěcha si povšimla jejích obvázaných rukou.
„Co se vám stalo, sestřičko Aleno?“
„Matko Vojtěcho, jsem úplný lazar, nic nemohu dělat, i ruku někomu podat je pro mne utrpením.“
Matka Vojtěcha měla velký zájem. „Jak vám to léčí na kožním? Jde to k lepšímu?“
„Vůbec ne, Matko Vojtěcho. Měla jsem jít do nemocnice, ale dala jsem přednost exerciciím. Nemocnice mi neuteče.“
„Ale vy utečete jí,“ usmála se paní generální. „Nastavte mi ty zlobivé ručičky.“ Udělala na každé dlani křížek a tiše se modlila střelnou modlitbičku, protože modlení netrvalo déle nežli to malování křížků.
Druhého dne ráno si chtěla sestra Alena obvazy vyměnit, dokázala to vždy sama pomocí zubů. Jen gázu sundala, zůstala jak Lotova žena. Kůže na dlaních, včera ještě ekzémem rozežraná, byla hladká a čistá jako u novorozeněte. Alena by nejraději byla ihned pelášila za Matkou Vojtěchou, aby jí ten div ukázala. Jenže bylo přísné mlčení, exercicie toho dne začínaly. Děkovala tedy Matce Vojtěše až na konci duchovních cvičení. Matka Vojtěcha si zahojené dlaně s potěšením prohlédla, ale díky odmítla. „To přece způsobil Pán Bůh, ne já.“
Jenže za několik měsíců se ekzém u sestry Aleny opět objevil. Naštěstí brzy nato přijela do jejich komunity generální představená. Promluvila se všemi sestrami pohromadě i jednotlivé, jak už to při visitacích bývá, aby duchovní Matka poznala radosti a starosti svých dcer. Alena si dodala odvahy a nastavila Matce Vojtěše své ruce, opět ovázané.
„Moc prosím, Matko Vojtěcho, udělejte mi zase takové léčivé křížky jako na Hradišti, ano?“
Matka Vojtěcha se zamyslila. Asi se modlí - napadlo sestře Aleně. Honem připojila alespoň střelnou modlitbu - Pane, dej, ať jsem zdráva, a to na těle i na duši!
Matka generální pohlédla na Alenu mile, jako by četla její myšlenky. Potom pomalu nastavené ruce požehnala. Alena cítila, že představená kreslí ty křížečky s láskou, a byla dojata. Matka Vojtěcha udělala ještě malé znaménko spásy Aleně na čelo.
„Jděte v pokoji a děkujte Pánu za jeho dobrotu.“ Pro sebe Matka Vojtěcha poděkování nechtěla, rychle vyšla z pokoje.
I tentokráte ekzém sestře Aleně zmizel a již nikdy se nevrátil. Dříve tak těžce postižená mohla nyní pracovat normálně a používala při úklidu čisticí prostředky, aniž by musela mít ochranné rukavice.
Čas od času byla generální představená nucena posílat do filiálek oběžníky. Kromě oznámení praktického rázu vnášela do nich také duchovno svými myšlenkami, které byly plody jejích meditací. V jednom oběžníku dává sestrám velmi cenné rady.
- Musíme vyjít z rámce prostřednosti za každou cenu. Gravitace k zemi je snadná, milé sestry, ale výstup je těžký. Nestačí mít ideál, je nutno za něj také bojovat.
Láska se neohlíží na to, co se musí, láska si umí odříci i dovolené. Svatost, to není průměrná zbožnost. Svatost je hrdinství. Ve všech nejistotách dneška chovám pevnou a radostnou důvěru v budoucí růst naší kongregace.
Čas ukázal, že její důvěra nebyla marná. Jistě je blaženost Matky Vojtěchy na věčnosti zvýšená vědomím, že její dcery, rozmnožené početně o mladou generaci, opět uplatňují milosrdenství v Praze v nemocnici Pod Petřínem.
Ach, ano, nedočkala se toho v pozemském životě. Že s jejím zdravím není něco v pořádku, pocítila poprvé v září roku tisíc devět set osmdesát sedm, a to při exerciciích, kdy ji trápil úporný kašel. Jako obvykle přicházely exercitantky k rozmluvě. Kvůli kašli musela některou rozmluvu přerušit. Ovšemže jí ochotné spolusestry připravily hned všechny možné léky, jakými se zahání nachlazení. Jenže ani bylinky ani pilulky nepomáhaly. Když poslední účastnice duchovních cvičení odjela, přemluvily sestry asistentky Matku Vojtěchu, aby navštívila OÚNZ ve Znojmě a nechala si udělat snímek plic. Kašel poněkud polevil, tak poslechla. Ještě nepřišel výsledek rentgenu, když se v noci udělalo Matce Vojtěše velice zle. Bylo to ze čtvrtého na pátý říjen, tenkráte poprvé v životě probudila asistentky, aby je požádala o pomoc. „Mám zavolat pohotovost?“ zeptala se polekaná sestra Inviolata.
„Jenom to ne. Pro trochu kašle ještě neumírám,“ uklidňovala pacientka své pomocnice.
„Tak uvaříme ten dobrý čaj na dýchací cesty.“ Nemocná souhlasí. „Mně je už lépe. Stačí, milé sestřičky, že vás vidím u sebe, vy jste moje medicína.“ Čaj přece jen vypila. Ale nezdálo se, že by pouhá přítomnost ochotných asistentek byla léčivá. Ráno stoupla rtuť na teploměru pod paží Matky Vojtěchy na 39 stupňů. Telefon drnčel pro pana doktora Trávníčka. Lékař přijel brzy a zjistil u pacientky zápal plic. Naordinoval jí antibiotika a na její nesmělou poznámku, že má před sebou cestu do Vídně na zasedání Federace SCB, mávnul jen rukou. „O tom si povíme až někdy jindy, vážená paní generální. Zatím smíte všechny Federace na světě klidně zaspat.“
Ještě téhož dne připomnělo Matce Vojtěše cestu do Vídně místní VB, oddělení pasů a víz. Má prý si přijet osobně pro pas, ve kterém jsou jakési nesrovnalosti. A kdyby ze zdravotních důvodů nemohla, přijde na Hradiště za ní pracovník VB s jejím pasem. Po zralé úvaze a se svolením Matky Vojtěchy sestra vikářka zatelefonovala soudruhům, že záležitost s vízem nespěchá, jelikož žádost o výjezd do Vídně se ruší. Sestry nemíní na konferenci jet. Škrtly tím podezřelé plány Bezpečnosti, která jistě chtěla klást Matce Vojtěše nějaké špinavé podmínky pro povolení výjezdu. Matka Vojtěcha už do Vídně nikdy nepojede. Právě vyjela z vůle Boží na svou křížovou cestu.
V horečnatém stavu odvezla sanitka Matku Vojtěchu na plicní oddělení, aby se tam podrobila snímkování. Ukázalo se, že má vážný nález ve středním laloku pravé plíce s infiltrátem celého horního plicního pole. Hlavní ložisko bylo v jizvě po zahojené TBC, lékaři doufali, že se jedná jen o návrat tuberkulózy. Nasadili Matce Vojtěše léky, jakými se léčí tuberáci. Jenže tělo odporovalo těmto medikamentům, a to nechutenstvím a úpornou kopřivkou. Celý měsíc říjen trpěla nemocná nepříjemným svěděním ve dne v noci a spolusestry se lekaly, že to asi není TBC, ale něco horšího.
„Nevidím zlepšení,“ konstatoval doktor. „Navrhuji udělat bronchoskopii. Souhlasíte, Matko Vojtěcho?“ Souhlasila. Věděla, že bronchoskopie není záležitost příjemná, vyšetření se koná ústy při místním umrtvení. Jenže ona to vše brala jako příležitost k oběti z lásky k Ježíši a duším. Když po skončeném vyšetření vyšla z ordinace, zavolal si primář sestru vikářku Inviolatu. Matka Vojtěcha řekla, že na ni počká v čekárně. Byly tam také dvě asistentky, Ludmila a Fabiola. Těm se zdála být jejich představená zcela klidná, tím více je překvapila její slova. „Bude to rakovina.“
Jasnovidnost je charisma, které může být také nepříjemné. Je lépe nevědět předčasné to zlé, co nás čeká. Avšak silná duše to unese a zlo promění v dobro, když se zcela odevzdá do vůle Boží a svým utrpením chce splácet dluhy jiných duší.
Lékař informoval sestru Inviolatu, že zdravotní stav dýchacích orgánů, zvláště plic u Matky Vojtěchy je neutěšený, ale nelze říci nic definitivního, dokud nebudou mít výsledek z histologie. Sestra vikářka ví, co to znamená, vždyť je zdravotnice. Při bronchoskopii vzali lékaři pacientce kousek tkáně, aby pak na histologii mikroskop ukázal, zda jsou ve tkáni rakovinné buňky. Sestra Inviolata byla zarmoucena. Taková špatná zpráva zrovna den před svátkem jejich nebeského ochránce, svatého Karla Boromejského! Ano, ano, bylo to třetího listopadu tisíc devět set osmdesát sedm.
Po únavném vyšetření na bronchoskopii měla Matka Vojtěcha ležet, vždyť byla od rána lačná, po umrtvení dýchacích cest nemohla se ničím občerstvit. Šla si lehnout, ale odpoledne bylo slyšet z jejího pokoje klepání psacího stroje. Vikářka vešla dovnitř, aby nemocnou zase nasměrovala do postele.
„Ale sestro vikářko, vždyť to vyšetření ráno nebylo tak zlé, že bych musela zahálet,“ bránila se nemocná a přidala ke slovům úsměv.
Bohužel, bylo to zlé. Mikroskop na histologii potvrdil neblahé tušení Matky Vojtěchy. Byla to rakovina. Zvláštní, že tento ortel vyřkla nad sebou již v čekárně nemocnice, a to před spolusestrami, když vyšla z ordinace. Vyřkla jej klidně s naprostou odevzdaností do vůle Boží, jakoby se jednalo o cestovní vízum. Jenomže tentokráte ne do Vídně.
Primář sdělil sestře vikářce, že se jedná o „ca pulmonum“, ať to své představené šetrně sdělí, uzná-li za vhodné.
Matka Vojtěcha o šetrnosti nestála. Chtěla slyšet pravdu, zda se ve své diagnóze nemýlila. „Nemýlila jste se, Matko Vojtěcho. Je mi to nesmírně líto.“
„Já to beru. Ano, Pane, přijímám vše, co ty chceš.“ Byla klidná, šla s obvyklým úsměvem do hovorny, kde na ni čekal její lékař MUDr. Havlík. Začal v rozpacích zdaleka ze široka, že nic není tak zlé, jak to vypadá, ale Matka Vojtěcha mu přetrhla zašmodrchané výmluvy.
„Pane doktore, vy víte, že je to rakovina, já to vím také. Tak mluvme na rovinu.“
Doktor si utřel šátkem pot z čela. „Už se stalo, že i na histologii se spletli,“ vnucoval Matce Vojtěše chabou útěchu. Rázně mu to zatrhla.
„Pane doktore, nebojte se říkat mi pravdu. Vždyť já jsem v rukou Božích, nemám se čeho bát.“
Lékař byl nevěřící, tudíž ho slova nemocné velmi překvapila. Její klid mu byl nepochopitelný. Odcházel z hovorny rozrušen. Je snad přece jen Bůh, který dává věřícím vnitřní pohodu i za přetěžkých okolností?
Matka Vojtěcha si byla vědoma, že je na začátku křížové cesty. Pán jí tou nemocí řekl - Vezmi kříž svůj a následuj mě! Ano, Pane, chci za tebou, jako vždy. Dříve jsem šla za tebou také, většinou radostně. Nyní to bude bolet. Pane, dej mi sílu, abych ten těžký kříž nesla také ráda jako spoluúčast na tvém kříži.
I ta nejzbožnější duše křesťanská je zvědavá na konec svého pozemského putování. Tak i Matka Vojtěcha se občas dotazovala sester, které z ošetřování těžce nemocných měly zkušenosti.
„Jak umírají lidé s rakovinou plic, sestřičko?“ „Těžko povědět. To není u každého stejné.“
Jistě, uvažuje Matka Vojtěcha, záleží to nejen na celkovém zdravotním stavu ostatních orgánů, ale také na síle víry a na lásce k trpícímu Pánu Ježíši.
Jenže smrt je doposud jenom na číhané. Ještě ji zaháněli do neurčita, a to ozařováním Matky Vojtěchy kobaltem. Na onkologii dojížděla pacientka ambulantně. Všechny sestry na Hradišti, stísněny vážnou nemocí nejvyšší představené, byly rády, že ji aspoň mají doma a nikoliv v nemocnici. Utěšovaly se mezi sebou slovy naděje: „To ozařování by mohlo zhoubný nádor zlikvidovat.“
„Kdyby to alespoň zpomalilo proces bujení, také by nám to Matku Vojtěchu déle zachovalo.“
Zatímco si milé sestry takto mezi sebou špitaly, pacientka zdánlivě bezstarostně pracovala. Upravovala Kapitoly obnovy, připravovala již Novoroční oběžník a vyřizovala korespondenci jako dříve. Také všem svým příbuzným a přátelům napsala vánoční gratulace. Pak se, doprovázena sestrami asistentkami, vypravila do Brna. Boromejky navštívily nejdříve otce preláta Ludvíka Horkého, který stál v čele brněnské diecéze. Matka Vojtěcha si mu postěžovala, že dosud nemá odpověď na žádost, kterou poslala do prezidentské kanceláře.
„Žádala jsem, aby nám bylo povoleno přijímat mladé čekatelky, neboť brzy už nebudeme schopny samy své přestárlé sestry ošetřovat. Dorost je nutný.“
Pan prelát přikyvuje. „Podejte urgenci, Matko Vojtěcho. Napište ji ihned po Novém roce.“
Matka Vojtěcha se spokojila s ústním schválením pana preláta, že urgenci podat smí. Bude-li to co platné, to je ve hvězdách.
„Ale udělám, co mi říká svědomí, že udělat mám, ostatní ponechám Pánu Bohu.“
Potom se Matka generální zastavila se sestřičkami v Charbulově ulici, kde chválila Boha řeholním životem jedna z jejich minikomunit. I ve společenství malém může nastat radost veliká. Tak se i stalo, Matka Vojtěcha a její asistentky byly uvítány s upřímnou láskou a zahrnuty vším, co bylo v domě nejchutnějšího. Jenže chudinka Vojtěcha do všeho jen trochu zobla. Nemohla jíst, už zase trpěla nechutenstvím. Pochopitelně mělo nechutenství negativní vliv na její celkový zdravotní stav. Cítila, jak slábne. Nechtěla se tomu poddat. Každé ráno byla přítomna na mši svaté, po snídani dala všem sestřičkám požehnání. Snažila se být přítomná u společného oběda, i když se k jídlu musela velmi nutit.
Od osmého listopadu do devátého prosince tisíc devět set osmdesát sedm dostala Matka Vojtěcha celkem dvacet čtyři dávky ozáření. Lékaři i ostatní ošetřující personál se rádi zaobírali touto bledou, ale vždy usměvavou pacientkou, která měla tak lahodný hlas, že bylo milo jí naslouchat, i když si stěžovala.
„Pane doktore, bolí mě pravá noha od shora až dolů. Není to ischias.“
Bručoun doktor by jiné pacientce řekl obvyklou výmluvu:
„Ale, ale, vážená paní, máte už léta, tak přece nemůžete mít nohy na jedničku.“
Na tuhle milou řeholnici nebručí. Ta není stará, i když už má také léta. Vyzařuje z ní duševní jaro, napadá ho, když nedobrou nohu vyšetřuje.
„Ischias to není, ale neuškodí nohu šetřit. Nějaké mazání vám předepíšu, ale docela to asi nevyženeme.“ Snaží se přidat úsměv, jenže se mu to moc nedaří. Je mu líto, že tato milá pacientka bude mít brzy bolesti v celém těle.
V sobotu před první nedělí adventní ukazoval nástěnný kalendář datum dvacátého osmého listopadu tisíc devět set osmdesát sedm. Toho dne se na Hradišti konala velká oslava k stopadesátému výročí příchodu prvních boromejek do Prahy, což bylo dvacátého osmého září tisíc osm set třicet sedm. Na programu bylo divadelní představení, ve kterém se předvedla celá historie boromejské kongregace v Čechách. Sestry, většinou ty mladé, ale i některé z dříve narozených, si oblékly vkusné dobové kostýmy a s chutí hrály, jak nejlépe uměly, co vše jejich kongregace v poklusu sto padesáti let vykonala i vytrpěla k oslavě Boží.
Matka Vojtěcha zapomněla na svou nemoc, radovala se z krásné atmosféry celé slavnosti a její nadšení vyvrcholilo zvoláním:
„Už se nebojím o naši kongregaci. Bude žít a rozkvétat v tomto radostném duchu.“
Byla to slova prorocká. Duch Svatý dal charismatičce alespoň letmo nahlédnout do budoucnosti.
Choroba ohlašovala svou přítomnost každého dne, a to zvýšenou teplotou. A tak nebylo možno svolat poradu představených na Hradiště. Místo hromadného setkání svolávala Matka Vojtěcha jednotlivé představené k sobě, aby vyslechla jejich problémy, promyslela je a poradila. Věnovala se každé představené s velikou péčí bez ohledu na svou únavu. Věděla, že s takovou poradní návštěvou dává každé té představené kromě rady také kousíček svého zdraví, ale dávala je Pánu Ježíši, a proto ráda.
Za okny Vojtěšina pokoje již hvízdal podzimní vítr, někdy zanesl na římsu okna barevný list, urvaný ze stromu. Matka Vojtěcha sledovala počasí alespoň pohledem z okna, když už sama nevycházela. Nesměla, nemohla, a přece ji zajímalo, co a jak je venku, ještě patří k tomuto pozemskému životu, ještě alespoň v duchu provází sestry asistentky, když autem vyjíždějí zařídit leccos místo ní.
Svatý Mikuláš přinesl sněhovou nadílku. Matka Vojtěcha ráda pozorovala rej sněhových hvězdiček a v duchu chválila Pána po způsobu svatého z Assisi, že nám dal sníh, aby pod ním teple usínalo osení, že nám dal mráz, aby kreslil ledové květy na okna nemocných, kteří se možná jarních květů nedočkají. Čas plynul rychle v meditacích, modlitbách a trpělivé odevzdanosti do vůle Boží. Matka Vojtěcha také promýšlela problémy jednotlivých sester, které se jí stále s důvěrou svěřovaly, přemýšlela, co zlepšit ve filiálkách a denně s asistentkami projednávala, co by měly za ni zařídit.
A byl tu advent. Jen v duchu si zpívala - Rosu dejte, nebesa - Ona tu Boží rosu cítila v duši, kdykoliv se jí zastesklo, že krásné adventní písně už není schopna hlasitě zpívat s ostatními sestrami pro celkovou slabost. Jako by cítila bodnutí u srdce, když ji zabolela jistota, že toto je její poslední advent, toto budou její poslední Vánoce. Uměla však smutek zahnat. „Jak ty chceš, Pane, tak ať se stane!“
Odevzdanost do vůle Boží je příliš drahocenný poklad, než aby jej duše mohla lehce získat. I světci museli o tuto velkou křesťanskou ctnost bojovat s vůlí vlastni, která chce být nezávislá, chce to, co sama chce, a odevzdat svou svobodnou vůli bezvýhradně, to bolí. Pokud však je tento boj vítězně vybojován a duše odevzdává z lásky svou vůli Bohu, získává více, než darovala. Otec nebeský se nikdy nenechá překonat ve štědrosti. Taková duše se cítí v náručí milovaného Otce šťastná a bezpečná. Ničeho se neleká, vše přijímá s klidem. Trvalý mír, jaký svět dát nemůže, ji činí klidnou za všech okolností.
Matka Vojtěcha musela také bojovat o přeměnu své vůle v pravou odevzdanost do vůle Boží. Ovšemže celý život chtěla plnit a plnila vůli Boží. To je velmi záslužné. A přece to ještě není poslední krok při výstupu na horu dokonalosti. Sjednotit svou vůli s vůlí nejvyšší tak, že se v ní zcela ztratí, to je přímá cesta ke Světlu, byť i přes utrpení, jak nám to ukázal Ježíš na hoře Olivetské.
„Otče, ne má, ale tvá vůle se staň!“
Jsou lidé, kteří se zcela bezvýhradně oddávají některé vášni. Ztrácejí svou svobodnou vůli nedobrovolně a stávají se ubohou kořistí zla. Nepřítel duší se opičí po Bohu. Chce mít své mučedníky. A má úspěch. Jenže své oběti neodměňuje mírem v duši, ale naopak.
O tom všem Matka Vojtěcha přemýšlela v bezesných nocích. Stále více chápala smysl bolestí, spojených s výkupným utrpením Kristovým. V duchu smíru a kajícnosti za duše, spoutané zlem, se připravovala na svátky vánoční.
Štědrý večer mohla Vojtěcha prožívat uprostřed svých milých spolusester. Byla to přece její rodina. Byla s nimi spojena nejen stejným řeholním šatem, ale i vzájemnou sesterskou láskou. Každá z nich je buňkou jednoho celku, a to Kongregace, bez něhož by se cítila ztracena.
Před štědrovečerní večeří Matka Vojtěcha přečetla úryvek z evangelia a také svůj Oběžník a své vánoční poselství. Po družném povídání sestřiček šťastna usedla v kapli, aby byla s ostatními přítomna půlnoční mši svaté. Po bohoslužbě mohla ještě adorovat Božímu Děťátku, které symbolicky představovala soška Jezulátka v jesličkách, postavených před oltář. Ach, jak se při tom cítila šťastná! Ovšemže byla tělesně slabá, ale to nic, to se vydrží. Díky, Pane, že mi dopřáváš možnost být tak blízko tvému svatostánku. Prosila Pána Ježíše, kterého si představovala v podobě nemluvněte, v tuto chvíli slabého, odkázaného na péči lidských rukou, aby posílil její slabost, aby vydržela a náhlým kolapsem nezkazila sestrám vánoční radost.
Byla vyslyšena. Při odchodu z kaple se zavěsila do sestry Inviolaty a pomaloučku došla do svého pokoje. Ale cítila, že je na pokraji svých sil. Dopadla na lůžko a chvíli musela odpočívat, nežli ji sestra vikářka mohla pomoci při svlékání. Sama by to asi nesvedla.
Na svátek svaté Rodiny, dvacátého sedmého prosince, chtěla opět do kaple. Ostýchavě prosila sestru asistentku Fabiolu, aby jí pomohla s oblékáním. Připadala si hned po ránu jako povadlá. Paže jí přestaly sloužit, nechtěly se zvednout.
„Nejste odpočinutá, Matko Vojtěcho, asi jste špatně spala.“
Matka Vojtěcha mlčí. Špatně spí skoro každou noc, tím to není - Pane, přijmi mou nemohoucnost jako smír za některou nekající duši. - ví, že je užitečnější mluvit s Pánem než s lidmi o svých trampotách.
Při mši svaté zůstala sedět, zatímco sestry přistupovaly k přijetí Těla Páně. Kněz pochopil a přinesl jí svatý Pokrm do lavice. Po bohoslužbě došla Matka Vojtěcha ještě do refektáře, aby všem přítomným sestrám požehnala. Náhle tu byla opět ta povadlost. Poprosila sestry asistentky, aby ji dovedly na lůžko. Bylo jí, jako by vlekla na nohou balvany. Sotva vstoupila do pokoje, zastavila se u dveří, opřela si hlavu o veřeje a rozplakala se.
„To už nikdy nebudu chodit? To je hrozné.“
Z očí se jí řinuly slzy, jedna sklouzla po tváři a zastavila se na hořejším rtu. Matka Vojtěcha si ji chtěla setřít, jen chabě zvedla ruku, která jí hned zase poklesla. Sestra Ludmila pohotově vytáhla kapesník a jemně Matce představené utřela slzy. Ve chvíli neskrývaného zármutku ji Matka Vojtěcha připadala jako malé bezbranné děvčátko, které pláče, že se ztratilo. Bylo jí představené líto, takže i jí vhrkly slzy do očí.
„Matko Vojtěcho, to přejde. Odpočinete si a nohy vám zase budou chodit.“ Přesvědčuje tak i sama sebe, moc by si přála, aby se jejich přemilá Matka Vojtěcha uzdravila. To není jen klamná útěcha, vždyť u Boha je všechno možné.
Matka Vojtěcha naslouchá, ale zatlačuje svou vůli do pozadí. „Jak Pán Bůh chce, tak ať vždy je.“ Uklidnila se. Snad to byl poslední útok v boji za pravou odevzdanost. Pak už si nikdy na nic nestěžovala.
Zdravotní stav Matky Vojtěchy se každým dnem horšil. Sama si řekla o svátost nemocných. Posloužil jí její zpovědník, MUDr. Otto Opálka, a to dvacátého devátého prosince devatenáct set osmdesát sedm. Nemocná byla při vědomí a na příslušné modlitby sama odpovídala. Na knězi bylo vidět hluboké dojetí. Navštívil ji potom ještě dvakrát, setkání těch dvou vynikajících duší, zasvěcených Bohu, byla vždy oboustranně obohacující. Do kaple již nemohla, ale slyšela mši svatou domácím rozhlasem. Stalo se jednou, že po bezesné noci usnula ráno během mše svaté tak tvrdě, že sestra asistentka Ludmila si netroufala její spánek přetrhnout. Ostatně, večer měla být ještě jedna bohoslužba, takže to nepovažovala za nutné. Když se pak Matka Vojtěcha probrala sama ze spánku a uvědomila si, co se stalo, dala se do usedavého pláče.
„Ale, drahá Matko, vždyť budete mít mši svatou večer.“ „Mohla jsem být účastna na obou mších,“ utřela si Matka Vojtěcha slzy. „Když to Pán Bůh dopustil, asi mi jeho dobrota chtěla ten spánek dopřát,“ uvažovala nahlas. A po krátké pomlce vzala svou ošetřovatelku za ruku. „Přesto mi slibte, prosím, že mě vždy probudíte, kdyby se to mělo opakovat.“
Těžce nemocnou přispěchali navštívit příbuzní. Vždyť jí vděčili za její modlitby, kterými jim denně vyprošovala Boží požehnání. Přijeli z dalekých Huštěnovic i z Prahy, přijela z filiálek rodná sestra Emilie, které kdysi říkali Anička, a sestra Leona, neteř, kterou tak ráda chovala jako nemluvně tam doma, malou Mařenku Vojtěškovou. Už tehdy o děcku v peřince prohlásila, že jednou bude sestřičkou. A stalo se.
Pacientka byla pohublá, pobledlá, slabostí ani moc mluvit nemohla, přesto všechny ráda viděla, z očí jí vyzařovala něžná láska. Všichni to cítili a nechtělo se jim loučit se. Tušili, že je to naposled, co si stisknou ruce. Ale nikdo se neloučil s pláčem. Z nemocné vyzařoval takový klid, jako by jim beze slov slibovala - Vždyť se v nebi určitě zase uvidíme.
Naposled přijely ještě dvě praneteře s manžely. Kupodivu, byla zrovna v tak dobrém stavu, že se s mladými příbuznými mohla rozhovořit. Byla to slova povzbudivá, duchovně užitečná, na která se nezapomíná. Přijel ji navštívit známý kněz a sloužil mši svatou přímo v jejím pokoji. Bylo to sedmého ledna roku tisíc devět set osmdesát osm. Sledovala obřad s vroucností, přijala Tělo a Krev, načež její duše jásala tak, že všichni přítomní mohli vidět na její tváři odlesk vnitřního štěstí. Byla jako proměněná, krásná i ve svém zuboženém zdravotním stavu. Při pohledu na její tvář, duchovně prozářenou, napadá kněze - vstaneme v těle oslaveném - Matka Vojtěcha je pro tuto chvíli již oslaveno má, a to krásou nehmotnou, a přece viditelnou.
Na ukončení vánoční doby oslavily sestry na Hradišti svátek křtu Páně radostným způsobem. Po večerní modlitbě přinesla sestra sákristánka do pokoje Matky Vojtěchy sošku Jezulátka a položila ji na pokrývku, aby ji měla nemocná hned po ruce. - Ach, Děťátko předrahé, kéž tě brzy již uvidím v nebi - šeptala si Vojtěcha, když k ní z chodby zaznívala koleda - Chtíc, aby spal - To přicházely v průvodu všechny sestřičky. Jak za zpěvu vánoční písně přecházely kolem lůžka nemocné představené, tato zvedla sošku a všem zvolna žehnala usmívajícím se Jezulátkem. Paže jí toho večera sloužily, sílu jí dodávala radost, kterou jí Boží Dítě naplnilo srdce. Její duše se tiše modlila.
„Jsem ubohá, ale jsem šťastná, že mám lásku tvou a lásku spolusester. Díky, Pane, za vše!“
Sotva uplynul týden, duše Matky Vojtěchy se chystala k odletu do Boží náruče. Zřetelný start se ohlásil osmnáctého ledna. Byl svátek Matky křesťanské jednoty. Vojtěcha, která vroucně milovala Pannu Marii, vždy na každý její svátek chystala svaté Panně duchovní kytičku. A teď jako by si toho svátku nebyla vědoma, ležela apaticky, jen chvílemi se rozkašlala a bylo vidět, že jí kašel působí bolesti. Jako by své okolí nevnímala, na slova sestry vikářky neodpovídala. Nebylo myslitelné, že by mohla přijmout svatou Hostii. Snad právě to byla nyní její duchovní kytička, kterou beze slov podávala Matce Unie. Byla s ní určitě spojena vnitřní modlitbou, když v hloubi duše skrze Marii obětovala Pánu své utrpení.
Lékař řekl oběma asistentkám, že se blíží konec. „Matka Vojtěcha má metastázu již v páteři a v centrálním nervstvu. Pozorovaly jste, jak je pro ni bolestivý sebemenší pohyb hlavy?“
„Ano. Každý dotek krční páteře ji také bolí. Stačí se dotknout její pokožky a už zasténá,“ vzdychá vikářka Inviolata. „Teď už ani nemluví a nemůže se sama pohnout, chudinka.“
Po odchodu lékaře svolala sestra vikářka všechny sestry.
„Milé sestřičky, domnívám se, že nám Matka Vojtěcha dnes odejde na věčnost. Pojďme se s ní rozloučit společnou modlitbou u jejího lůžka.“
V pokoji umírající je čekalo překvapení. Ačkoliv ještě před chvílí ležela Matka Vojtěcha nehybně, náhle rozhodila paže, takže její tělo bylo živým symbolem kříže. Obrátila oči vzhůru, jako by někoho nad sebou viděla. Ta, která doposud nemohla pronést slůvko, pojednou k úžasu všech jasným hlasem třikrát opakovala střelnou modlitbu.
„Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše! Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše! Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše!“ Povzbuzena radostným výrazem Vojtěšiny tváře, ze které vyzařovalo vnitřní světlo, vikářka Inviolata se Matky Vojtěchy zeptala, zdali by mohla přijmout Tělo Páně. „Přineste je, rychle, rychle!“
Po svatém přijímání umírající obnovila své řeholní sliby. Všechny sestry připojily svůj hlas k jejímu. Pak došlo k pomlčce, když se mělo vyslovit jméno. Sestry neměly odvahu říci to její. Jazyk jim klopýtl uprostřed věty Já, sestra Marie - ale nemocná hlasitě zvolala - Marie Vojtěcha Hasmandová -
Jelikož byla nemocná při plném vědomí, sestřičky zpívaly její oblíbené písně. Nakonec se celá komunita s umírající rozloučila zpívaným žalmem - Laudate Dominum omnes gentes.
Sestry odešly ke svým povinnostem, u Matky Vojtěchy zůstaly jen její věrné asistentky. Chvíli se na ně jejich představená dívala s milým úsměvem.
„Budu s vámi duchem stále.“ Pak usnula. Ale ještě ne navždy. Sestra vikářka se mýlila, když považovala za nutné svolat komunitu k lůžku umírající. To ještě nebyl konec, to byl začátek toho nejhoršího utrpení. Neboť z vůle Boží mělo být utrpení jejího těla úměrné velikosti její duše.
Objevil se třes celého těla, postupně ochrnula jedna končetina po druhé. Nastalo ztrnutí šíje. Ráno bolesti vždy trochu polevily, takže mohla spolknout částečku Těla Páně. Nemohla jíst, nemohla pít, nemohla mluvit. Jen něco zašeptala, což obvykle znělo jako modlitba. Často říkala - ano, ano - sestřička, která u ní bděla, se domnívala, že Matka Vojtěcha něco chce.
„Mám vám něco přinést?“
„Ne, ne,“ šeptala nemocná. „Já jen říkám Pánu, ano, ano na vše, co mi posílá.“
Ve středu dvacátého ledna ji přijela navštívit sestra Joachima, představená z Albrechtic. Matka Vojtěcha svou bývalou asistentku poznala a uvítala ji sice beze slov, ale s úsměvem. Joachima zůstala u lůžka generální představené nejen celé odpoledne, ale i v noci. Své noční bdění chtěla věnovat Matce Vojtěše jako poslední projev lásky. Ve čtvrtek na svátek Anežky římské se opět zdálo, že už nastává chvíle odchodu. Nemocná počala s námahou dýchat. Opět stály všechny sestry u jejího lůžka. Přišel Otec Lepka, dal umírající rozhřešení a požehnal jí na cestu do Nenávratna. Matka Vojtěcha ležela už klidně, na okolostojící se dívala zpod přivřených víček. Pak se její řasy položily na tvář, aby se už nepozvedly.
Kupodivu, po všech těch krutých bolestech byly rysy v obličeji zemřelé Matky Vojtěchy vyrovnané, měla pokojný výraz spícího dítěte. Vždyť Matka Vojtěcha byla dítětem celým svým životem, a to dítětem Božím. Tak ji naposled viděly i ležící sestřičky v nemocničce, neboť ta, která je za svého života denně navštěvovala, musela se s nimi rozloučit i po smrti. Rakev s milou Matkou Vojtěchou na pojízdném vozíku projela kolem všech lůžek.
„Brzy přijdeme za vámi, Matko Vojtěcho. Na shledanou v nebi!“ zvolala jedna řeholnice stařenka.
Matka Vojtěcha se odebrala do blažené blízkosti svého Ježíše ve třináct hodin dne dvacátého prvého ledna tisíc devět set osmdesát osm.
Pohřeb zesnulé byl slavný. Mnoho církevních veličin, nespočet řeholnic a kněží přijelo doprovodit její tělo do hrobu. V průvodu spolusester šla za rakví také sestra Alena Bártová. V duchu promlouvala k zemřelé.
„Drahá Matko Vojtěcho, už je tomu pět let, co jste uzdravila mé ruce. Dodnes jsou čisté, ekzém se už neobjevil. Prosím, moc prosím, Matko Vojtěcho, přimlouvejte se za mne v nebi, aby se mi ta ošklivá vyrážka už nikdy nevrátila. Ale vyprošujte mi nejen čisté ruce, také čistou duši, abych ji měla jako nemluvně, jako jsou teď čisté mé dlaně.“
Neprosila marně. Matka Vojtěcha se i po svém odchodu k Pánu projevuje jako pečlivá matka, a to nejen pro své řeholní dcery. Pomáhá každému, kdo ji o přímluvu prosí.
Konec vyprávění „Matka Vojtěcha“.
Napsala Marie Holková.