Po úklidu vyprázdněné školní budovy se všechny sestry shromáždily u večeře. Byly značně povadlé. Nejen únava z namáhavé práce, ale také obava z příštích dnů jim ubírala na tělesné i duševní svěžesti. Co teď bude s námi? Ptají se tak jen v tichu duše, až jedna z nich si dodala odvahy a vyslovila tuto otázku nahlas. Místo odpovědi otvírá představená dopis z Prahy a jeho obsah shrne do stručných vět.
„Milé sestry, mateřinec nás prosí o výpomoc do nemocnice ve Slaném. Nutně tam potřebují výpomoc. Posílit štáb ošetřovatelek.“
Chvíli je ticho. Pak vstává sestra Vojtěcha. „Prosím, já - já bych tam šla docela ráda. Napište mně, moc o to prosím.“
Ostatní sestry jsou udiveny a trochu zahanbeny, že ony tu odvahu nemají. Jsou učitelky, profesorky, s nemocnými by to neuměly. I Matka představená se diví.
„Uvědomujete si, sestro Vojtěcho, že nemocnice není škola? Vy jste přece u nemocných nikdy nepracovala.“ „Všechno se dá s pomocí Boží naučit. Půjdu do nemocnice ochotně a budu se snažit, abych ty pacienty měla ráda, jako jsem měla ráda své žáky.“
„Máte pravdu, sestro Vojtěcho,“ řekla Matka představená. „Když člověk chce, všecko jde.“ A bylo jí divné, že sestře Vojtěše zahrál v obličeji takový šibalský úsměv. Nemohla vědět, že při jejích slovech vzpomněla Vojtěcha na sestru Johanu. V duchu jí zaznělo - Musíš se smažit a mít dobrý vůl.
Za krátkou dobu měla okresní veřejná nemocnice ve Slaném novou ošetřovatelku, milosrdnou sestru boromejku. Byla to doba válečná, takže úřední šiml přivřel obě oči nad tím, že sestra Hasmandová nemá zdravotnické školní vzdělání. Každé ochotné ruky bylo naléhavě zapotřebí.
Většinou každé pracoviště má svou hantýrku. Vždyť ji mají i boromejky. Když jsou přeloženy do jiného kláštera, říkají, že jdou na šaret. Je to počeštěné francouzské slovo, které se píše „charrette“ a znamená káru o dvou kolečkách. Asi v dobách, kdy řeholnice cestovaly jen po svých jako Pán Ježíš, své nejnutnější věci táhly s sebou na káře. Těžká ta kára asi nebyla, řeholní chudoba se starala, aby břímě bylo lehké. Teď už boromejky jezdí vlakem, autobusem nebo autem, své svršky, stále skrovné, vkládají do tašek anebo cestovního kufříku, ale šaret jim zůstal a pro leckterou sestřičku, která nerada mění kláštery, je toto slovo v její duši něco jako strašidýlko.
Nelze říci, že by sestra Vojtěcha šaret milovala. Ale dovedla strašidýlko v duši zkrotit a statečně vždy vyrazila, kam ji představená poslala.
Že i zdravotníci mají svou hantýrku, o tom se Vojtěcha brzy přesvědčila.
Byl zrovna den, kdy se operovalo. Nemocniční zřízenec neboli lapiduch Jaroušek, který nemocné na vozíku převážel, přijel s lehátkem pro pacienta na oddělení, kde právě sloužila sestra Vojtěcha.
„Kde máte, sestři, toho pacienta, co půjde na kudlu?“ „Včera jsem neměla službu, tak nevím, kdo byl připravován. Jak se jmenuje?“
Jaroušek, z jehož vzezření bylo možno uhádnout, že nebyl v dětství krmen vtipnou kaší, se chvíli rozpomínal a potom vyhrknul - „Kůň.“
„To jste na špatném oddělení. Takové jméno se tu nevyskytuje.“
Lapiduch se zadumal a pak jel s lehátkem zpátky pro bližší informace. Zakrátko tu byl opět.
„Sestřičko, honem mi dejte toho koně, musí tu být. Prý ho sem přivezli včera v noci po úraze.“
Vojtěcha prohlíží seznam pacientů ...“ V noci byli na naše oddělení přivezeni dva pacienti, ale žádný z nich se nejmenuje pan Kůň.“
Jaroušek projevil svou nespokojenost zaklením, kterému asi sám nerozuměl. „Heršvec donerveter!“, a táhl vozík zas k operačnímu sálu. Zpátky přicválal poklusem.
„Sestři, beru na sál pacienta Vodrážku,“ a hrne se k lůžku nemocného.
Sestra Vojtěcha se pokouší protestovat. „Ale ten se přece nejmenuje - „, zřízenec Jarouš jí do řeči vpadl tónem laskavého učitele, který poučuje žákyni.
„Hele, sestři, tady se jmenuje každý podle toho, co se u něho operuje anebo proč se operuje, víte? Nevíte. Tak proto, že jo, jste mi nerozuměla. Pana Vodrážku včera kopl kůň. Už je vám to jasný? Ne-é? Tak podám vysvětlení. Instrumentářka mi řekla - Jaroušku, přivez toho koně. No, já to říkal dobře. Ale vy jste nechápala, víte? Nevíte, že jo. Tak pa, sestři,“ a ujížděl se svým „koněm“ k operačnímu sálu.
Jaroušek ovšem o tomto nedorozumění nemlčel. Doktoři a sestřičky na operačním sále byli veselí z toho, jak sestra Vojtěcha hledala mezi pacienty pana Koně. Sestra Vojtěcha se smála také, když jí to někdo připomenul.
Na ortopedickém oddělení slánské nemocnice byly pokoje velké o mnoha lůžkách. Když už je pacient jednou nohou doma, stoupne mu dobrá nálada a začne vymýšlet všelijaké legrácky. Tak se stalo, že si sestra Vojtěcha povšimla většího ruchu na jednom nemocničním pokoji. - Asi se ti dva, co půjdou domů, s ostatními již loučí pomyslila si a více si toho nevšímala. Je před vizitou, honem, honem, ještě přehlédnout očima, je-li všude pořádek, nic zbytečného na nočních stolcích. A již vchází pan primář se svým konvojem. Nemocniční vrchnost se tváří vážné, při velké vizitě nemá pan primář rád zbytečné řeči. Přichází k prvnímu lůžku. „Tak jak se cítíte, pane Skřivan.“
U druhého lůžka postojí o vteřinu déle. „A vy, pane Vrána, ještě máte bolesti?“
Když se u dalšího lůžka zeptal pana Drozda, jak mu je, leckomus v primářově doprovodu to zacukalo kolem úst. Jenže pak přišel na řadu pan Slavíček, pan Vrabec a Holub. U Hrdličky se rozesmál i pan primář.
„Tedy, sestřičko Vojtěcho, to se vám povedlo. To jste narafičila, abyste mě rozesmála, že?“
Sestřička se ani hájit nemusela, pacienti si nechtěli nechat vzít zásluhu o rozesmání vždy vážného pana primáře a hned se přiznali, že oni sami zorganizovali ptačí voliéru, když se jich tolik sešlo na jednom sále s opeřenými jmény.
Ale nebylo vždy veselo, i když sestra Vojtěcha sloužila nemocným s milým úsměvem a s velkou ochotou. Pacienti si šeptali o válečných hrůzách, o stovkách poprav po atentátu na Heydricha, o vypálených Lidicích a koncentračních táborech. Jenom šeptali, neboť i mezi pacienty mohl být udavač.
Přišel slavný květen 1945. Německé okupační vojsko se do poslední chvíle bránilo, ač už mohlo být jasné i těm nejzatemnělejším náckům, že válku prohráli, když se jejich veliký vůdce sám popravil sebevraždou v podzemním bunkru. I ve Slaném se ještě bojovalo. Nemocnice byla plná raněných a pohled na ně zaléval sestře Vojtěše oči slzami. Zvláště když viděla těžké zranění u mladých hochů, vzdálila se do kuchyňky. Ne aby si uvařila šálek kávy na posilněnou, ale aby se tam beze svědků vyplakala. Pak se zase vrátila mezi pacienty, v duchu se modlila za ty, kteří umírali, i za ty, kteří od velkých bolesti nahlas naříkali. Trpěla s nimi, bylo to příliš zdrcující pro její citlivou duši.
„Pane Ježíši, proč je tolik zla ve světě? Proč tolik utrpení?“ Potom ji napadá - kdybychom se my, řeholnice, neobětovaly, bylo by toho zla ve světě pravděpodobně mnohem více. Bůh nakonec i to zlo může proměnit v dobro, jenže my už obvykle tu proměnu nevidíme. Vidíme jen krátké úseky lidských životů. Život jedince v celém jeho průběhu od zrození do smrti může shlédnout v jediném okamžiku jenom Bůh. - Tak meditovala, když po práci poklekla k modlitbě.
Přijeli sovětští vojáci, město Slaný bylo osvobozeno. Mnoho německých vojáků muselo být dopraveno do nemocnice. Nosiči je složili pouze na chodbu na zem chirurgického oddělení. Sestry šly touto chodbou k obědu. Vojáci k nim vztahovali ruce a prosili o trochu vody. Avšak v nemocnici byl vydán přísný rozkaz, že raněným Němcům nikdo nesmí posloužit. Byl to zákaz nehumánní, zvláště od lékařů nesprávný. Vždyť zdravotnictví je mezinárodní, raněný nepřítel je pouze bezbranný člověk. Sestra Vojtěcha měla tohle všechno vepsáno ve svém srdci, jen ona, když ty raněné Němce slyšela prosit o vodu, ihned se obrátila a spěchala k vodovodu. Jen ona slyšela ve svém srdci slova: „Byl jsem žízniv a napojila jsi mne.“ Sestry, když viděly její statečnost, se zastyděly. Naše Vojtěcha je daleko před námi ve své křesťanské dokonalosti - řekla si nejedna jen tak pro sebe.
Také někteří sovětští vojáci potřebovali ošetření. Těm se ovšem věnovala v nemocnici všecka péče. Dokonce byly sestry nabádány k tomu, aby se učily rusky kvůli dorozuměni s těmito pacienty. Nejlíp se s nimi dohovořila sestra Vojtěcha. To asi rozněžnilo jednoho Voloďu tak, že se pokusil ji obejmout. Vojtěcha mládence rázně odstrčila. Pak ukázala na kříž, který visel na stěně, a důrazná řekla: „Voloďo, já patřím tam Tomu.“
Pochopil, skoro zbožně se na sestru Vojtěchu podíval a polohlasitě řekl: „Vot, eto Madona.“ Voják, ležící na nejbližší posteli, přisvědčil se vší vážnosti: „Da, da, eto Madona.“ Od tohoto dne byli všichni Rusáčkové k sestře Vojtěše velmi uctiví.
Psal se rok tisíc devět set čtyřicet pět. Hrozná válka byla ukončena a život zajížděl do normálních kolejí. Sestra Vojtěcha ukončila svou zdravotnickou službu ve Slaném a poslušnost jí velela nastoupit na nové pole činnosti. Byla přece učitelkou, patřila do školy. Tentokráte do Líšně u Brna. Tehdy to byla obec samostatná, dnes je součástí moravské metropole.
Jak byla tato řeholnice ve všem důkladná, seznámila se ještě před odjezdem na nové působiště s historii jejich tamější klášterní školy. Vznik líšeňské výchovné instituce byl zajímavý. Začalo to již před sto lety. Tehdy byl v Líšni nejvyšší světskou autoritou pan hrabě Egbert Belcredi. Byl to věřicí katolík. I rozpomněl se, že je psáno: „Blaženější je dávat nežli brát.“ On toho od Pána Boha dostal mírou vrchovatou, zdarma a bez zásluh. Nutno tedy nějaké získat alespoň na sklonku životního večera. U vědomí, že cokoliv dá chudým, dává Pánu Ježíši, nespokojil se jen s vánoční nadílkou šatstva a obuvi pro místní mládež. Zauvažoval o daru trvalém, který by líšeňskou mládež obohatil na celý život. Přibral moudře na pomoc Ducha svatého, aby řídil jeho kroky podle vůle Boží, což vedlo ke šťastnému setkání s generální představenou milosrdných sester svatého Karla Boromejského, Matkou Eufemií Němcovou. Pohovořili spolu a potom poslal pan hrabě Matince Eufemii dopis, ve kterém jeho písař tlumočil krasopisným rukopisem plány svého pána.
Dopis měl datum dvacátého třetího srpna osmnáct set šedesát dva. V něm hrabě sděloval, že hodlá boromejkám věnovat starší hospodářskou usedlost s přilehlými pozemky. Budovy jsou ovšem zanedbané, ale dají se přestavět na nemocnici i školu. Také by tam pan hrabě rád viděl sirotčinec, popřípadě i mateřskou školku. Sestry představené v Praze daly hlavy dohromady, zauvažovaly, zda pro takový dar, vyžadující značné finanční náklady, mohou sáhnout do společné pokladny. Nakonec vše vložily do mocných přímluv svého svatého Zakladatele. On se již postará, aby pokladna neměla prázdné dno. I přijaly dar pana hrabě Belcrediho a ještě téhož roku se kongregace odvážně pustila do stavění i přestavování. Nejdříve byl zřízen velký dům, ve kterém bylo dost místa pro základní dívčí školu i pro dětskou opatrovnu. V dalším roce byla dostavěna menší domácí kaple.
Doposud nebyla v Líšni vůbec žádná škola. Pan hrabě orodoval u sester, aby přijaly do své školy i chlapce. Přece nemohou být děvčata vzdělanější nežli hoši, odůvodňoval dobrodinec své přání. Chlapci sice mohli chodit do školy v sousední obci, ale jejich docházka byla problematická. V zimě jim bylo omluvou chatrné oblečeni a značná vzdálenost, v létě se zase některým rodičům zdálo pasení dobytčat důležitější nežli násobilka.
Když sestry začaly vyučovat děvčata, měly dvě stě třicet šest žákyň školou povinných. Za rok se počet dívek zvýšil na čtyři sta dvacet pět. Učilo se bez práva veřejnosti, neboť se pan hrabě obával, že v opačném případě by rodiče museli platit školné. To by pak ty, kteří většinou vlastnili prázdnou kapsu, utvrdilo v názoru, že hlídání koz na pastvě je užitečnější nežli školní docházka. Teprve v roce tisíc devět set osm kongregace přece jen právo veřejnosti pro líšeňskou školu získala a rozšířila vyučování na šest tříd. Sociální poměry se poněkud zlepšily a v roce tisíc devět set třicet pět líšeňští tatíkové v obecní radě rozhodli, že zřídí školu tak zvaně měšťanskou, která měla tři ročníky jako nástavbu na školu základní. Třetím ročníkem měšťanky se pak povinná školní docházka ukončila. Ovšem, v případě, že měla žákyně či žáček na vysvědčení pestrou směs známek s vyššími ciframi, chodil do základní školy až do čtrnácti let. Sestřičky zrušily šestou třídu a vyučovaly opět jen na pětitřídce.
Evropa se začala otřásat pod rázným pochodováním hitlerčíků. V roce tisíc devět set třicet osm nacisté okousali naše hranice na severu, Poláci se přiživili záborem Těšínska a jak čas zběsile cloumal Evropou, Slováci si pod záštitou klamných slibů führerových vytvořili svůj štát.
Jednoho studeného březnového jitra, vítáni jen sněhovou chumelenicí a zamračenými tvářemi, připochodovali nacisté i k nám. V Praze i v Brně rozestavili na ulicích polní kuchyně a nabízeli našim prý „vyhladovělým“ občanům jídlo zvané Eintopf. Ale Pražané se k nim nehrnuli, svou zeleninovou míchanici s kousky masa museli náckové sníst sami. Bylo jim to divné, vždyť jim velitel řekl, že jedou na pomoc hladovějícím a trpícím soukmenovcům.
Ve školství to přituhovalo. Hitler neměl zájem na vzdělávání nižší rasy. A tak byly v roce tisíc devět set čtyřicet tři soukromé školy zavírány. Sestry boromejky byly z líšeňské školy odvolány, na jejich místo nastoupily laické učitelky. Pouze jedné sestře bylo dovoleno zůstat na tamější škole, aby vyučovala náboženství.
Jak válka pokračovala, v Líšni se v klášterních budovách střídali vojáci různých národností a všichni brali, co se dalo. Z hospodářství zmizely vozy, do neznáma odklusali koně. V roce tisíc devět set čtyřicet pět byl klášterní sklep bezpečným úkrytem pro líšeňské obyvatelstvo, které v dubnu toho roku prožívalo hrozné chvíle. Na klášter a blízké okolí dopadlo patnáct bomb. Ranění leželi na chodbě, lékař měl ordinaci ve sklepě. Ale i dny hrůzy pominuly, mír voněl rozkvetlými šeříky.
Sestra Vojtěcha Hasmandová, zhruba seznámena s historií školy, na kterou byla poslána, začala v Líšni působit od prvního záři tisíc devět set čtyřicet pět, a to nejdříve jako literní učitelka, aby za dva roky již zastávala funkci ředitelky. Jako všude, kde tato sestřička působila, i tady její úsměv a teplá slova získávaly dětská srdíčka pro vše dobré a krásné. Nacvičovala s děvčaty malými i velkými besídky se zpěvy, recitacemi básní a tanečky v krojích. Pozvaní rodiče se na tyto besídky velmi těšili a rádi utrousili dobrovolné vstupné, které bylo jediným příjmem školy. A což teprve, když se ta milá sestra ředitelka pustila do nacvičování náročné divadelní pohádky „Šípková Růženka“! Divadelní kostýmy podle návrhu režisérky ochotně ušily maminky z krepového papíru, aby jejich malé herečky vypadaly co nejpůvabněji. To bylo vždy při zkouškách vzrušení mezi dětmi! Byla v tom radost, ale i žalost, když některá divadelní hvězdička ne a ne vydolovat z děravé paměti kousek úlohy anebo jiná by zase chtěla hrát raději prince nežli kuchtíka. Všechno dokázala srovnat milá sestra ředitelka, slzičky osušit, hašteření usmířit. A pak bylo krásné představení. Šípková Růženka spala za plůtkem opleteným papírovými růžemi, princ měl dřevěný meč, kterým ty růžinky osekával tak udatně, že celý plot spadl na spící Růženku. Ale ta to vydržela bez hnutí stejně udatně, přece ji nemůže probudit nic než princovo políbení. Princ chvíli s dřevěnou překážkou zápolil, aby ji s Růženky sundal, pak se rozpomenul na svou roli a vykřikl - Ach, ta je krásná! - Potom poklekl k lehátku, také ozdobenému růžemi, a políbil zakletou princeznu na čílko. Ta se probudila tak čile, že ťukla hlavičkou o hlavu svého osvoboditele a shodila mu s hlavy brokátovou čepici s pérem.
„Děkuji ti, žes mě osvobodil ze zakletí,“ zašveholila a pohotové mu vrazila baret na hlavu. Pero zavlálo na místě nepatřičném, bylo z toho v hledišti trochu smíchu, ale malé herečky to nepřivedlo z míry a pohádka pokračovala, aby nakonec sklidila bouřlivý potlesk. Ještě po letech se k sestře Vojtěše hlásila mladá maminka s kočárkem.
„Nepoznáváte mne? Já jsem přece vaše Šípková Růženka.“ Pozvala sestru Vojtěchu do rodiny, ne kvůli kávě s bábovkou, ale kvůli bratrovi, který značně ochaboval ve víře. Pohovorů pak bylo více a Vojtěše se podařilo víru pochybovače oživit.
Sestra ředitelka vyučovala v Líšni také ruštinu. Měla k této řeči zvláštní nadání. Děti však neměly chuť se tomuto jazyku učit. Když tuto antipatii k ruštině objevila u řádové čekatelky, podivila se.
„Ty se nechceš učit rusky? A co když tě jednou představená pošle do Ruska na misie?“
Sestra Vojtěcha totiž v duchu živě prožívala sjednocení dvou největších Církví a denně se na ten úmysl modlila sekvenci „Stabat Mater.“
Líšeňská sestra ředitelka při vší práci s dětmi stačila ještě být posluchačkou Vysoké školy pedagogické v Brně, ale absolvovala jen dva semestry. Těch povinností bylo přece jen příliš i na její čilost. Soustředila se tedy více na výchovu mládeže nežli na další sebevzdělání. A měla blaženou jistotu, že nejen ona miluje děti jí svěřené, ale že ony také milují svou sestru ředitelku.
Jenže vše krásné jednou končí. Skončila i líšeňská idyla. Otřesný rok tisíc devět set čtyřicet osm signalizoval změny v životě národa i jednotlivců. V únoru tisíc devět set čtyřicet devět nadělila komunistická vláda Církvi uzavření všech klášterních škol. I v Líšni byla škola boromejek zestátněna a laické učitelky nastoupily na místa řeholnic. Sestry, které tam zůstaly, se směly stáhnout do klauzury a kaple, jinak měly pocit, že ve vlastním domě překážejí. Hned v únoru se na přání generální představené vrátila sestra Vojtěcha do Prahy. Alespoň se nemusela dívat, jak jsou sestry od laických učitelek přezírány.
O prázdninách potkal ředitel školy líšeňskou představenou Matku Christoforu a zastavil se s ní.
„Slyšel jsem, že se už brzy budete všechny od nás stěhovat. Kam půjdete?“
„To ještě nevíme. To vědí jen naši nepřátelé. Jen Pán Bůh zná jejich úmysly.“
Ředitel se obával k tomu něco dodat. Představená mu pomohla překonat rozpaky.
„My jsme, pane řediteli, vždy a všude na Boží dlani. Tam je každému dobře.“
Jak jste šťastna, že máte víru,“ povzdechl si ředitel.
Byl ve straně jen jednou nohou a druhou ještě váhal odkopnout vše, čemu věřil dříve.
Psal se dvacátý devátý srpen devatenáct set čtyřicet devět, když představená zdobila klášterní kapličku za asistence sakristánky.
„Jak dlouho tu ještě budeme uctívat Pána?“ zašeptala sestřička Libuše.
„Mám dnes od rána neblahou předtuchu, že již dlouho ne.“ Představená dokončila úpravu květin ve váze a dodala: „Půjdu do hospodářství podívat se na králíky. Ale nebudu tam dlouho, kdyby mě někdo hledal.“
Tušení ji nezklamalo. Ovšemže ji hledali a těch nevítaných hostů bylo hned sedm. Dva znala Christofora z místního národního výboru, pět se jich představilo hromadně jako „komise“. Jejich vedoucí podal sestře představené listinu. „Je to ze státního církevního úřadu.“
Zatímco Christofora lovila v hlubinách své řeholní kapsy brýle a pak pomalu četla, co jí ten státní pečovatel o Církev píše, nastalo trapné ticho, které přerušil jeden z mužů ještě trapnější otázkou:
„Tak co tomu říkáte?“
„Je to smutná zpráva pro sestry, které tu působily řadu let. A není pravda, jak se tu píše, že místnosti jsou nevyužity. Dostala je přece k dispozici státní škola. Sestry se zde uskrovnily jenom na nejnutnější prostor.“
„Nejsme tu proto, abychom s vámi debatovali,“ vedoucí komise byl netrpělivý.
„Je to pro nás vlastně vyznamenání, že smíme trpět pro svou víru,“ představená se dívala přímo na vedoucího.
„Ale to přece není pro víru,“ snažil se předseda MNV uhladit situaci.
„Politikou se nezabýváme, tak budeme trpět jen pro víru,“ trvala na svém Matka Christofora. „Ať to je nám ke cti.“
Potom pokojně řekla, že zatelefonuje generální představené do Prahy o souhlas, neboť sama nemůže o vystěhování rozhodovat. Soudruzi odešli již méně pánovitě nežli přišli, statečná slova řeholnice utlumila jejich revoluční elán. Přesto však poslali sestrám na noc zmocněnkyni, aby je hlídala. Proti komu anebo proti čemu? Přece jim sestry neuprchnou. Ale hlídání mělo tehdy zelenou, hlídali kdekoho, jenom zloděje neuhlídali. Lidová anekdota hlásala - SNB jde s lidem, proto kradem s klidem.
Ráno sloužil sestřičkám poslední mši svatou místní pan farář. Přišli i jiní věřící, protože zpráva o náhlém odsunu sester letěla ještě večer od dveří ke dveřím.
Když řekl kněz - Ite missa est, bylo právě šest hodin ráno. Ale před klášterem již bylo shromážděno mnoho lidí, což vzbudilo nelibost přítomné komise. Její počet se rozmnožil na čtrnáct ostrých soudruhů. Asi StB v civilu. Co kdyby se sestřičky vzbouřily za podpory místních občanů! Strach má velké oči. A ten měla komunistická strana od začátku své vlády až do jejího konce. Ale když komise viděla důstojný klid sester a pláč lidí, kteří se s řeholnicemi upřímně loučili, byla jaksi zkrotlá.
„My musíme plnit rozkaz, na nás se nezlobte,“ omlouval se jeden soudruh.
Osobní věci sester byly naloženy na nákladní auto. Poslední sbohem, poslední stisk přátelských rukou a sestry nasedly do velkého osobního auta, které bylo pro ně soudruhy pečlivě připraveno, aby se tam vešly i se soudružkou zmocněnkyní. Ta jim měla dělat gardedámu až do soustřeďovacího kláštera v Albrechticích. Stalo se tak třicátého srpna tisíc devět set padesát.
Sestra Vojtěcha se vrátila z Líšně do Prahy již v únoru. Zapojila se v mateřinci do práce všude, kde toho bylo zapotřebí. V budově, zvané Notburka, byla ještě jejich škola. Tam se Vojtěcha mohla věnovat dětem. V přijímací kanceláři nemocnice ji také rádi viděli u psacího stroje, navíc byly pod Petřínem čekatelky, které ve škole zápolily s ruštinou. Těm byla kdykoliv k dispozici, aby vylepšila jejich úkoly. Nejedna jednička byla kandidátkám ve škole nadělena zásluhou sestry Vojtěchy. Nikdy nedala na sobě znát, že by litovala ztráty své ředitelské funkce v Líšni. Měla ve zvyku říkat, že je všude ráda, kde ji chce Pán mít. Ale kupodivu, za jejím lůžkem bylo zavazadlo skoro tak plné, jak je z Líšně přivezla. Nejedna sestřička se o ně otřela mrštným jazýčkem:
„I hleďme, sestra Vojtěcha se chystá zase na šaret.“ „Co to, že nevybalujete? Nemáte zaječí úmysly?“ Vojtěcha se jen usmívá. Ať si sestřičky žertují na její účet, to jí nevadí. Ona ví své.
Zpráva o záhadě nevybaleného zavazadla se donesla ke sluchu vikářky, sestry Theofory. Když si jednou při večerní rekreaci sestřičky o lecčems povídaly, přepadla Matku Theoforu zvědavost.
„Sestro Vojtěcho, mateřincem poletuje pověst o jednom svéhlavém zavazadle, které se nehodlá vzdát svého obsahu. Nevíte o tom něco bližšího?“
Sestra Vojtěcha poněkud zrůžověla. „Vím o něm vše, sestro vikářko. Drží službu za mou postelí.“
„Ale, ale, copak jste ty líšeňské vzpomínky z něho ještě nevybalila?“
Vojtěcha se vzmužila. Poví čistou pravdu, i když bude všem k smíchu.
„Sestro vikářko, mně nejde o Líšeň. Ale já se hrozně bojím šaretu. Když se podívám na zavazadlo, cvičím se ve statečnosti.“
Místností zahlaholil smích. „Ona se, chudinka, otužuje předem, jako když se někdo polévá studenou vodou, nežli do ní skočí.“
To si jedna soucitná duše vzpomněla na své dětství. Tatínek ji studenou vodičkou přečasto otužoval. Hlavní věc však vyslovila vikářka:
„Jen se klidně vybalte, sestro Vojtěcho. Prozatím šaret nemáte. Nebo vám to mám dát písemně?“
Hezká tvář sestry Vojtěchy se vyjasnila. „Moc jste mě potěšila, sestro vikářko. Slibuji, že zavazadlo hned zítra vybalím.“
Vybalila a v kostele svatého Karla Boromejského, který byl přímo u mateřince, vroucně Pánu ve svatostánku za to děkovala. Má před sebou krásné dny šťastného soužití s milými sestřičkami v mateřinci i s dětmi v Notburce.
Ještě začátkem března byl Petřín zasněžený, v kostele při mši svaté sestrám křehly ruce, cestou do Notburky vítr cloumal křidélky u řeholního čepce, ale to nic, hlavně že ve škole dýchají kamna teplem, hlavně že je Vojtěcha tady doma.
Každý večer se Vojtěcha šla poklonit svátostnému Ježíši v kostele. Děkovala Mu za vše a prosila za mnohé. Podle zjevení Panny Marie ve Fatimě věřila, že se Rusko jednou odvrátí od satanských bludů ateistického materialismu a také že jednou dojde k sjednoceni tamějších věřících s námi. Za to se denně vroucně modlila, a to s pažemi rozpjatými, aby se tak přiblížila a připodobnila Ukřižovanému. Aby napodobila Mojžíše, když pomáhal Izraelitům v boji. Rozepjaté paže zmohou více než jen sepjaté dlaně, myslívala si. Člověk přidává k modlitbě i kousek bolesti, která se zmocňuje paží. - Proti tvým bolestem, Pane, je to jen kapka v moři, ale ty víš, že jsem malá a nepatrná, ty od vrabčáka nevyžaduješ, aby zpíval jako skřivánek. Ale i ta moje kapka, i to mé cvrlikání má u Otce hodnotu, když to spojím s tvým utrpením.
Šaret přece nastal, ale Pán dopřál sestře Vojtěše čas klidu a radostného oddechu pod Petřínem. I svůj svátek ještě mohla oslavit dvacátého třetího dubna v kruhu spolusester. To už po sněhu na Petříně nebylo památky a v zahradě se žlutily petrklíče. Vděčné kandidátky jí podaly kytičku jarních květů i duchovní kytičky, které zaznamenávaly na pěkně omalovaných kartičkách počet mší svatých, svatých přijímání a pomodlených růženců, duchovních to květů, jejichž vůni vystlaly kandidátky již předem za svou milovanou pomocnici v trampotách ruského jazyka. Byl to radostný den. Svatý Vojtěch také nepřišel zkrátka, jarní kytičku postavila Vojtěcha do vázičky u jeho obrázku a tu duchovní darovala svému Snoubenci skrze ruce svého svatého patrona. Toho dne si zvlášť radostně uvědomila, jaká to milost, že dostala tak vzácné jméno, vzácné pro každého věřícího u nás. Jméno, které vyjadřuje útěchu nebeského vojska. Voj duší čerpá útěchu z jeho přímluv, když na ně doléhají doby zlé. Ó Vojtěchu, svatý biskupe český, ty svůj vzpurný národ znáš. Za svého života sis s ním nevěděl rady, ale teď, když jsi mezi Vítězi, teď zmůžeš více. Opět se vzedmula pohanská vlna u nás a snaží se potopit národ v kalných vodách nevěry. Nedej zaniknout víře, kterou jsi hájil za cenu velkého utrpení duševního i za cenu mučednické smrti. - Tak se vroucně o svém svátku modlila sestra Vojtěcha. Netušila, že i ona bude nucena vložit svůj peníz do společné pokladnice utrpení, aby jako chudá vdova dala vše, co měla - své zdraví, svou osobní svobodu. Ale zatím ji čekala jen bolavá zpráva, které se vždycky tak bála. Dostala šaret. S těžkým srdcem plnila opět své zavazadlo nutnými věcmi. Bud vůle Tvá! - opakovala si několikráte, nakonec pohodila hlavou. Však si zvyknu. Ty přece budeš i tam se mnou. Tak tedy díky, Pane!
V Prachaticích se narodil dvacátého třetího března tisíc osm set jedenáct svatý Jan Nepomucký Neumann, biskup filadelfský. Jeho rodný dům obdržela kongregace milosrdných sester svatého Karla Boromejského již v minulém století, a to od světcovy rodné sestry, Johanky Neumannové. Byla jednou z prvních čekatelek a řeholním jménem se pak jmenovala Marie Karolína. Dům byl nazván Neumanneum a po druhé světové válce se stal domovem důchodců ve správě Katolické charity.
Sestra Vojtěcha Hasmandová nastoupila službu v Neumanneu třicátého dubna tisíc devět set padesát jako představená. Bylo jí třicet šest let a byla plna elánu pro službu Pánu, neboť v každém starém člověku viděla Pána Ježíše. Jako vedoucí ústavu to neměla lehké. Budovy byly zanedbané, střechy volaly po řemeslnících. Tento domov důchodců byl rozsáhlý, zdobila jej čtyři domovní čísla, neboť k rodnému domu světce byly časem přikoupeny další tři. V tom posledním, natřeném na zeleno, bydlel ústavní kněz.
Na dvoře kdákala hejna slepic, kejhaly husy a kolébaly se kachny. Když to drůbeži hemžení sestra Vojtěcha prvně viděla, měla dojem, že se snad omylem octla na selském dvoře. Pernatá havěť vyžadovala své a sestry, které pečovaly současně o staré lidi i o tu drůbež, měly opravdu co dělat od časného rána.
U sester, které byly v Neumanneu zaměstnány, se zprvu zdála být pro sestru Vojtěchu situace zapeklitá. Byly tam ovšem původní boromejky, ale po zrušení ústavu v Českých Budějovicích šoupla vyšší úřední moc tamější sestry do Prachatic. Přišla s nimi i jejich představená, Matka Ilona Richtrová. Byla mnohem starší nežli sestra Vojtěcha a budějovické měly svou Matku rády. Nebude z toho třenice? Jedna anekdota říká, že několik kol dohromady tvoří soukolí, několik žen pohromadě je možno nazvat soužení. Ale v Neumanneu tomu tak nebylo, soužení nenastalo. Mladá představená, plná Ducha svatého, vytvořila místo soužení soulad. Hned prvního dne dala najevo, že si zkušenější sestry Ilony velmi váží.
„Když si nebudu vědět rady, což asi bude často, obrátím se na vás, milá sestro Ilono.“
A vskutku, i když by si byla poradila sama, každý den se svěřovala staré Matce se svými starostmi. Toho si budějovické sestřičky vážily a brzy si Vojtěchu oblíbily. Uměla také s každou sestrou probrat její osobní těžkosti, a to tak, aby ji nezarmoutila.
Stalo se, že mladá sestřička Doloris byla pokárána, že se k jedné babičce nezachovala správně, babička to oplakala a vylila svou bolístku paní představené. Matka Vojtěcha své pokárání pronesla slovy laskavými, nicméně Doloris, která svou citlivostí byla hodna svého řeholního jména, vhrkly slzy do očí a hlasem, ve kterém se třepotal pláč, slíbila, že se polepší. Uznává svou vinu. Druhého dne se Doloris svěřovala sestřičce Petrině.
„Včera večer jsem byla moc překvapena. Už jsem byla na lůžku, když ke mně přišla Matka představená.“
„Tak pozdě večer? A co chtěla?“
„Prosila mě za odpuštění, že mě odpoledne zarmoutila svým pokáráním.“
„No, to mě podržte, svatí andělé. Jak je to možné?“
„Nu, byla jsem při té její důtce smutná, ale bylo to vše moje vina, ne její.“
„Matka Vojtěcha je vynikající,“ uznává Petrina.
„Mne ta pokora Matky Vojtěchy tak dojala, že jsem pak strčila hlavu pod pokrývku a brečela dojetím nad její duchovní velikosti a nad svou slabostí. Už nikdy bych ji nechtěla zarmoutit.“
„Je tak dobrá, na vše myslí, i na naše zdraví. Už několikrát nám říkala - jděte se, sestřičky, proběhnout do lesa, máte ho za plotem. Nadýchejte se zdravého vzduchu, lesní ozón vám namaluje líčka na růžovo. Tomu malování líček jsme se zasmály.“ Sestra Petrina se zasmála i nyní.
„Vyprávěla mi sestřička Primosa,“ vzpomíná Doloris , „jak tu byla na dovolené. Byly tu ty sestry dvě, už si nevzpomínám na tu druhou. Ale to nevadí. Také je Matka Vojtěcha denně posílala na procházku do lesa. Nabalila jim tašku s jídlem a láhev mléka. A první den je napomenula, aby se včas vrátily k obědu, jinak budou vyškrabovat zbytky z kastrůlku.“
„To by musely vyškrabovat kotel,“ smála se sestra Petrina. „Kde by se tu vzaly kastrůlky.“
„Však ty mladé sestřičky pochopily, že Matka představená jenom žertuje. Je vynikající i tím svým smyslem pro humor, já ji mám fakt ráda,“ sestra Doloris je spokojena, že si mohla s někým popovídat o svých včerejších dojmech.
Cenu Matky Vojtěchy si uvědomili v Neumanneu všichni, když ji nemoc na čas odstranila z jejich společenství.
Poblíž Znojma se zřizoval nový charitní ústav Plaveč. Chtělo to dobrou organizátorku. Vikářka Theofora vybrala k tomuto účelu vždy ochotnou Matku Vojtěchu, prý alespoň na týden, aby se obětovala pro nový ústav.
Jenže Vojtěcha se pak vrátila až za týdnů vícero, což zavinila nečekaná nemoc. Přivezli drátěné matrace do postelí na nákladním autě. Sestra Vojtěcha, pracant vždy a všude, se vrhla na odnášení drátěných vložek, což byla práce těžká. Tou námahou se ji v ledvinách uvolnil utajený kamínek. Způsobil Vojtěše těžký záchvat, a to tím, že se zasekl v ureteru. Odvezli ji do nemocnice v Pelhřimově. Operace nebyla vhodná, neboť pacientka měla vysoké teploty. Intenzivní péči lékařů se podařilo kamínek uvolnit, operace již nebyla nutná, i když teploty poklesly. Pacientka však byla velmi oslabená, návrat do Prachatic byl odložen.
„Musíte zesílit, přibýt na váze, nežli vás pustíme z dohledu. Vydržela jste statečně bolesti, vydržte stejně statečně to nicnedělání u nás,“ zažertoval pak doktor.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Nemoc Matky Vojtěchy velmi přispěla k utužení sesterského společenství v Prachaticích. Všechny sestřičky těžce nesly její nepřítomnost. Všem se stýskalo po jejím veselém úsměvu. Nejvíce tesknila stará Matinka Ilona. Všechny se společně modlily za šťastný návrat Matky Vojtěchy. Rozdíl - my z Budějovic - my z Prachatic - se úplně setřel.
Konečně přijela! To bylo radosti, to bylo objímání! Nejvíce zářila vrásčitá tvář sestry Ilony Richtrové. Stařičká řeholnice se potom ještě rok těšila z ušlechtilého přátelství mladší představené, nežli zemřela doslova v její náruči. Stalo se tak na podzim, kdy stromy stlaly cestičky barevným listím a vítr hvízdal v komíně. Jeho hlasem řekla kmotřička Smrt povadlé Matce Iloně - Pojď!
Sestra Vojtěcha ráda chodívala do kostela svatého Jakuba přes hrbolaté náměstí. Střed města byl totiž vydlážděn už v době, kdy husité dobyli Prachatice v roce čtrnáct set dvacet. A to se dláždilo „kočičími hlavami“, kamením, které vydrželo šlápoty chodců po mnoho staletí. Matka Vojtěcha nejednou o některou kamennou kočičku zakopla, když se příliš pozorně zahleděla na staré domy, bohatě ozdobené sgrafity. Uměli naši předkové vnášet krásu do každodenního života! Věž na nové radnici se dokonce honosila velkým obrazem, nad kterým si jednou lámala hlavu Matka Vojtěcha se sestřičkou Edignou. Ta tvrdila, že je to určitě svatý Václav na koni, zatímco Matka Vojtěcha, zběhlá v dějinách, mínila, že Václavův kůň by asi do husitských Prachatic nedoklusal.
„Bude to nejspíš Jan Žižka,“ mínila. Ale Edigna se nedala.
„To tedy musel dojet do Prachatic, dokud měl ještě obě oči. Typická páska přes jedno oko mu chybí.“ Rozsoudil je vousatý tatík, který natahoval zvědavé uši, o čem si to ty černé panenky povídají.
„Promiňte, sestřičky, že se vplétám do vašich domněnek. Ten obraz představuje poselstvo od krále Václava IV. Poslové prý přivezli městu velmi důležitou listinu, potvrzující jistou výsadu čili privilegii.“
„Výsadu, že vaše město může obchodovat s bavorskou solí,“ rozpomněla se Matka Vojtěcha a občánek na ni překvapeně zíral. Hele, tak ony ty klášterní panny znají něco víc než jen modlení!
Jistě, sestra Vojtěcha vždy věděla něco víc, hlavně o místě, kde působila. Tudíž mohla sestře Edigně povědět cestou ke kostelu, že svatého Jakuba začali stavět již koncem čtrnáctého století, ale teprve začátkem šestnáctého se začal tvářit jako pozdní gotika. „Všimněte si, sestřičko, že se jeho věž nápadně podobá mohamedánskému minaretu.“
Uvnitř chrámu vnímala citlivá Vojtěcha dávné modlitby zbožných předků, jako by chrámové stěny byly nasáklé vůní té staleté zbožnosti. Nejraději se zastavovala u bočního oltáře svatého Jana Nepomuckého. Byl z doby barokní jako oltář hlavní, ale to vnímala jaksi mimochodem, hlavně jí oči ulpěly na křtitelnici, která stála u tohoto vedlejšího oltáře. Umí si živě představit, jak zbožný kmotr drží děťátko nad ní a kněz lije vodu na tvářičku pozdějšího amerického biskupa. Ano, tady byl před sto jednatřiceti léty pokřtěn Jan Nepomucký Neumann. K němu se Matka Vojtěcha obracela o pomoc, když mezi starými obyvateli ústavu nebylo něco v pořádku.
„Je to přece tvůj rodný dům, služebníku Boží, Jene Nepomucký Neumanne. Ty jsi zde prožíval slunné dětství v pokojné rodině. Vypros tedy i nynějším obyvatelům, aby žili mezi sebou v míru a vzájemné úctě.“
Sestra Vojtěcha si Prachatice zamilovala. Bylo to město obdivuhodné. Milovníci starých staveb a sgrafit měli tam pořád co obdivovat. Jenže sestry boromejky tu nebyly na turistické rekreaci, ale na pilné práci. I mohly jen letmo tu a tam obdivovat krásná sgrafita na Haydlově domě, pohladit očima Sitrův líbezný dům, na kterém předvedl své umění malíř Šebestián Hájek již začátkem sedmnáctého století.
Na tak zvaném Knížecím domě namaloval svá poučná sgrafita malířský čtverák ze šestnáctého století. Jako by chtěl lidem vyprávět o spletitém mumraji světa, namíchal barvu na všeliké výjevy biblické i válečné, lovecké, navíc alegorické. A že jsou lidské chyby stále stejné, i když jejich nositele čas vyměňuje, to malíř zvěčnil satirou. Je tu čert a jsou tu klepny. Drbničky zřejmě vypočítávají hříchy svých sousedů a rohatý je pečlivé zapisuje na oslí kůži.
„Na oslí kůži se těch pomluv ani moc vejít nemohlo,“ míní sestra Edigna. „Dnes by je nestačil zapisovat ani na psacím stroji závodní rychlostí, zvláště těch pomluv na Církev a kněze.“
Sestra Vojtěcha na ni mrkla, aby svou hořkost raději spolkla mlčky. Ovšemže měla sestřička Edigna pravdu. Chudák páter Toufar, obviněný z podvodného zázraku, chudáci opati, představení řádů a vynikající řeholnici, kteří byli zatčeni a proces s nimi se připravuje pomluvami a lživým hanobením v novinách. To vše Matka Vojtěcha ví a modlí se s celou komunitou za nevinné souzené, ale za umučeného otce Toufara se nemodlí. Ač soudruzi jeho smrt tají, ví se mezi věřícími, že už odešel k Otci. Za toho se nemodlí, protože se modlí k němu. Vypral roucho své duše v krvi Beránkově. Novodobý mučedník za víru. Ne my za něho, ale on se přimlouvá za nás, myslí si sestra Vojtěcha.
Od ústavu boromejek se šlo na náměstí a zpět úzkou uličkou, obývanou Romy snědé pleti. I ta ulička připadala sestřičkám snědá, snažily se ji přejít spěšně, ačkoliv se jim nikdy nestalo, že by je cikáni nějak obtěžovali. Spíše bylo sestrám líto těch umouněných dětských tváří, které se nekamarádily s vodou a mýdlem. Ony by se raději kamarádily s bonbónem anebo cinkavými penízky. Jenže sestřičky měly prázdné kapsy, to cikáňata věděla a své ušmudlané ručky k nim nevztahovala. Některé černooké děvčátko stálo o křížek na čelo, které mu Matka Vojtěcha udělila i s pohlazením.
Generální představená Matka Bohumila vtiskla sestře Vojtěše do ruky malý obrázek Pána Ježíše s ovečkou. Na zadní stranu napsala významná slova - Věrná Ježíši až k smrti. Když to Vojtěcha přečetla, pomyslila si - jistě věrná až do smrti. Ale až k smrti? Je v tom nějaký rozdíl? Generální představená ji nenechala dlouho na pochybách. Jen jí vysvětlila, co po ní žádá a sestra Vojtěcha ten rozdíl pochopila.
Předcházelo tomu nemálo rozruchu v Neumanneu, když Matka Vojtěcha oznámila svým sestřičkám, že je volána do Prahy. Proč, to neví. Neznamená to šaret pro ni? Jen to ne, celá komunita se polekala, že by mohla o svou milovanou představenou přijít. Také Vojtěcha jela do Prahy zneklidněna. Už si v Prachaticích zvykla, těžko by se loučila.
Nyní již ví, že tu o šaret nejde. Klečí před nejvyšší představenou a nechává volné kanout slzám dojetí. Byla vybrána k zvláštnímu úkonu, který je zkouškou křesťanské lásky a statečnosti. Cítí to jako vyznamenání, když jí Matka Bohumila vysvětluje, že má ubytovat v Neumanneu tajně kněze, který se skrývá před policií.
„Může dávat sestrám duchovní cvičení. Ale uvědomujete si, sestro Vojtěcho, že tu jde také o vaši bezpečnost?“
„Ano, Matko Bohumilo. Až je vše, jak chce Pán.“ „Uvědomujete si také, že vás pak bude policie podezřívat, popřípadě veřejně ostouzet, že jste měla intimní vztah k tomu knězi? Půjde tu nejen o vaši osobní svobodu, ale také o vaši čest.“
„Chci to riskovat, Matko Bohumilo. Nechť je, jak chce Pán.“
Vrátila se do Prachatic. Sestry si oddychly, když jim sdělila, že tu o žádný šaret nejde. Po krátkém odmlčení pokračovala tlumeným hlasem. Jedná se o velmi závažnou záležitost, proto chce slyšet také jejich názor, jejich souhlas. A celou záležitost jim vysvětlila.
Chvíli bylo napjaté ticho. Sestry pochopily, že tu jde o velmi nebezpečné riziko. Ticho bylo protrženo hlasem skoro radostným.
„To budeme mít exercicie, sláva!“
Ano, ano, všechny teď souhlasily, potěšeny nadějí na záležitost pro řeholnice velmi radostnou. Duchovní cvičení jsou vždy žádoucí.
Utajovaný řeholník dostal pokoj na poschodí v klauzuře. Hned naproti byly dveře do oratoře, ze které bylo malými okénky vidět dobře do kaple na oltář. Kaple byla totiž rozdělena na dvě části. V první byl oltář a lavice pro sestry, v zadní části pak lavice pro ústavní chovance, pokud se chtěli mše svaté účastnit. Na oratoř neviděli, zatímco kněz mohl u okénka sledovat obřad zcela dobře.
Duchovní cvičení mohl dávat sestrám, které z jiných klášterů přicházely do Neumannea na „dovolenou“. Přicházely v malém počtu, aby se k nim mohla střídavě připojit i některá místní sestra, aniž by to bylo nápadné. Řeholník ve dne z domu nevycházel, zdálo se být nemožné, aby se o něm někdo nepovolaný dověděl. Sestry mu říkaly otec František, ne že by se tak jmenoval, ale že patřil do řeholní rodiny svatého z Assisi.
Otec František leckdy po vykonání povinného meditování rozjímal ještě navíc.
Utekl jsem před vězením do vězení. Vždyť nesmím ven právě tak, jako moji spolubratři tam někde v pracovním táboře. Ale mám tu teplo, najím se dosyta, zatímco oni při těžké práci mrznou a kručí jim v žaludku. Dozorci na ně řvou, na mne se tu sestřičky usmívají. Asi bych měl trpět se spolubratry. Ale kdo by tu dával sestřičkám duchovní posilu? Ony jsou za exercicie tolik vděčné! Pane, jsem tu spokojen a nejsem. Jak dlouho mě tu ponecháš opuštěného bez mé řeholní rodiny? Stýská se mi také po mamince, stříbrovlasé starušce. I ona jistě na mne myslí se steskem v duši. Nejsem ve vězení, ale netroufám si jet za ní. Nic o mně neví, chuděra. A mne trápí právě to, že ona se trápí. Co kdybych za ni zajel někdy večer, když je tma, když lidé sedí doma a nestarají se, kdo tak pozdě zazvonil u jejich dveří?
Otec František dlouho odolává pokušení. Pak si vyžádal alespoň jízdní řád vlaků, jen tak, z dlouhé chvíle si bude v něm listovat. Podej pokušení špičku prstu a za chvíli tě drží pevně za celou ruku.
Otec František překvapil matku jednou pozdě večer, když se modlila už kdoví kolikátý růženec. Za syna. A on je náhle tady. Byla přešťastná, že ho vidí zdravého a volného. Královna posvátného růžence ji vyslyšela.
František se zdržel celý příští den, měli si mnoho co povídat. Neprozradil, kde se skrývá, ona nevyzvídala. Matčinu srdci stačilo ke štěstí, že se smí na milovaného syna dívat. Také se spolu modlili za ukrácení zlých časů, nežli se večer opět rozloučili. Když se pak v noci vracel a na prachatickém náměstí klopýtal po kočičích hlavách, šeptal modlitbu díků za uplynulé hodiny. Zahnul do vedlejší ulice, která vedla k lesu. Odtamtud se pak zadem přes ústavní zahradu dostal na dvůr. Měl klíč od zadních dveří, také od klauzury. Šťastně si oddechl, když otevřel dveře svého pokoje. Jen odložil plášť, šel naproti do oratoře. „Děkuji ti, můj milovaný Pane, děkuji ti,“ šeptal vděčně.
Dny plynuly klidné, sestřičky se těšily z duchovní posily, kterou jim exercitátorovy promluvy dodávaly, a otec František pokušení opět neodolal. Marně ho Matka Vojtěcha varovala. Nějak pozapomněl, že Ježíš řekl slova, platná dodnes - Vezmi kříž svůj a následuj mě! - Pán mu to připomněl.
V tu dobu měla Matka Vojtěcha milou návštěvu. Přijela za ní její rodná sestra Anička, která měla řeholní jméno Emilie. Zavzpomínaly společně na krásné dětství v Huštěnovicích, zasmály se tomu, jak Tonečka kdysi vylezla až do vikýře stodoly, aby její modlitbu za uzdravení maminky Pán Bůh lépe slyšel.
„Ty jsi se svým pohovorem do nebe vylezla jen na vrata,“ usmívá se bývalá Tonečka na svou sestru, starší o dva roky. A společně se pomodlily za rodiče, dej jim Pán Bůh hodně blaženosti za to, že své děti vychovali ve víře. I za živé příbuzné se společně pomodlily, za Mařenku, provdanou Vojtěškovou, za bratra Gustu, také již ženatého, za Týnečku, provdanou Hrňovou, za Fanynku nyní sestru Simeonu a samozřejmě za Vojtíka, nejmladší ratolest jejich rodu. Jména těch drahých bytostí jim oběma sládla na rtech, vzpomínaly a jmenovaly i děti svých sourozenců. Bude jich v nebi jednou pěkná hromádka, jestli se tam všichni dostanou. Právě za to se obě modlí, velká naděje svítí v duši jasně, takže se obě, Vojtěcha i Emilie, cítí tak blažené. Tato nádherná pohoda v duši byla láskyplným darem od Boha před jejich vstupem do brány utrpení.
V kanceláři Neumannea ukazoval nástěnný kalendář datum desátého září roku tisíc devět set padesát dva. Sestra Edigna zahájila svou ranní práci znamením kříže a začala se probírat v osobních papírech chovanců. Sestra Doloris klepala na psacím stroji potřebné údaje pěti nových mladých sester, které se po rozpuštění mateřince v Praze přesunuly do Prachatic.
Někdo rázně zaklepal na dveře. Sestra Edigna nestačila říci vstupte, už se do místnosti hrnou čtyři ramenatí muži. Kancelář byla místnost poměrně velká, ale příchodem těch nezvaných hostů se jaksi zmenšila, jako by se schoulila do sebe, napadlo sestře Edigně, která byla zvyklá vítat v kanceláři návštěvníky obvykle v čísle jednotném. Sestra Doloris přerušila klepání na stroji. Zarazil ji panovačný mužský hlas.
„Chceme mluvit s paní představenou.“
Nějak zapomněli na pozdrav, šlehlo myslí Doloris, přesto se ochotně zvedla ze židle.
„Hned ji zavolám. Počkejte tady, prosím.“
Sestra Edigna chtěla pánům přistavit židle, ale páni nemínili počkat. Ve čtyřstupu pochodovali za sestřičkou Doloris přes místnost, která spojovala kancelář s chodbou. A to si milá sestra Doloris už uvědomila, že něco není v pořádku. Hned u dveří, ze kterých vyšli, bylo schodiště se zvonkem. Sestřička třikrát prudce a krátce zazvonila. Bylo to smluvené znamení pro otce Františka. Schodiště vedlo ke klauzuře. Doloris chvíli počkala, pak se obrátila na svůj doprovod.
„Možná, že Matka představená zvonění neslyšela, jestli je v koupelně. Podívám se za ní do klauzury.“ Vystupovala po schodech a v hlavě se jí plašily myšlenky. Slyšel otec František výstražné znamení? Není zahloubán v meditaci na oratoři? Co teď? A co potom?
„Tady je klauzura, muži tam nesmějí,“ zvolala, když se jeden z hromotluků dral do dveří za ní. Bránila mu houževnatě, oba na okamžik cloumali dveřmi, než se Doloris přece jen podařilo je přibouchnout. Vzteklé zaklení za dveřmi jí napovědělo, že šohaj od StB včas prsty neucuknul, ale nedbala na to. Hodně hlasitě volala Matku Vojtěchu. Představená vyšla z pokoje, kterému se stále ještě říkalo „U Matinky Ilony“, ačkoliv Matka Richtrová byla již rok na věčnosti. Matka Vojtěcha v tom pokoji skladovala různé sesterské věci, které tam toho rána prohlížela. Sestra Doloris rychle sdělila Matce Vojtěše Jobovu zvěst. Vojtěcha vyšla z klauzury a pozornost chlapíků se zcela upoutala na ni. A tak mohla sestra Doloris vklouznout do vedlejších dveří klauzury, za kterými byl pokoj otce Františka.
„Otče, je zle. Jsou tady.“
Kněz ihned shodil kleriku, popadl kufřík, stále připravený pro rozhodnou chvíli. Seběhl přes pracovnu sester do přízemí a zadními dveřmi na dvůr. Toho času tam nikdo kromě drůbeže nebyl. Ta ovšem prchala stejně poplašeně jako otec František. Namířil si to přes stodolu na cestu k lesu, jak to měl předem naplánováno.
Sestra Doloris se vrátila ke svému psacímu stroji, ale na povinné papírování neměla ani pomyšlení. Sestra Edigna seděla na své židli také jako hromádka neštěstí, u druhého stolu kladl jeden z mužů Matce Vojtěše nepříjemné otázky. Jeho tři kolegové se prohrabovali v šuplatech a skříních. Sestra Doloris se postavila k oknu. Bylo sice nízké, ale ona se nechtěla dívat na ulici. Chtěla se jen soustředit na modlitbu za uprchlíka, aby se šťastně dostal do lesa. Jenže její prosba zřejmě nebyla v souladu s Božími plány. Za chvíli vešel další estébák, který v kanceláři ještě nebyl.
„Tak už ho máme,“ hlásil vítězně. „Chtěl zmiznout zadním vchodem.“
Sestře Doloris vhrkly slzy do očí. Podívala se na Matku Vojtěchu. Obličej představené byl v tu chvíli bílý jako její pracovní zástěra. Ne že by měla strach o sebe, ale tušila, že sestry budou také vyšetřovány, otec František jistě přísně souzen. Policie obklíčila celé Neumanneum, to znamená, že šla najisto. Musela být někým informována, nežli se vydala na zátah. Lov se podařil, lidský zajíc vběhl lovcům rovnou do rány.
Prohlídka v kanceláři pokračovala, když tam vstoupila sestra Emilie. Přišla sem za celý sesterský kolektiv, poplašený cizími muži v domě.
„Sestřičko Vojtěcho, co se to tu děje? Snad vás nechtějí zavřít?“ Hlas jí selhal lítostí.
Náčelník čmuchalů ji okřikl. „Nedělejte nám tu tyátr a zmizněte!“
Matka Vojtěcha se Emilie zastala. „Je to moje rodná sestra, přijela mě navštívit až z Moravy.“
„Tady ji nemůžeme potřebovat, ať odejde.“
Odešla s pláčem, aby sestřičkám referovala. Ty se shromáždily v kapli a modlily se v pláči, neboť ještě následovala domovní prohlídka, která se prodloužila na několik hodin. To už se poplašná zpráva o policii dostala i mezi ostatní obyvatele ústavu. Sestry naléhaly, aby se mohly s představenou rozloučit, babičky, shromážděné na chodbě, volaly, že chtějí vidět Matku Vojtěchu. Estébáci uznali za vhodné nebouřit ústavní lid, a proto přivedli zajatkyni do kaple, kam se vhrnuli i dědečkové a babičky.
Kdo zavolal duchovního otce sestřiček, pana radu Praxla, aby přišel do kaple, to si už dodatečně sestry ani nevzpomněly. Ale naštěstí byl doma, okamžitě svůj zelený domeček opustil a se srdcem zarmouceným přistoupil k oltáři, aby podal Matce Vojtěše svaté přijímání. I v těžké chvíli se jí duše naplnila láskou a vděčností k Tomu, který ji posílil, takže hlasem pevným a krásným zazpívala první sloku písně „Matičko Boží, obětuj milosti své mi zář, zbožně chci klásti život svůj Lásce tvé na oltář. Když se mé cíle zašeří, v temnu mne hrůzy jmou, obejmi v lokty mateří, opatruj duši mou.“
Všechny sestry tuto píseň znaly, ale nepřidaly se ke zpěvu. Nemohly, pláč jim dusil slova v hrdle.
V tu chvíli byli muži z tak zvané Bezpečnosti zcela bezmocní. Byli zvyklí zatýkat lidi, ale ještě jim nikdo před odchodem do vazby nezazpíval krásné sólo. Ano, plakali příslušníci rodiny zatčeného, ale neplakalo celé shromáždění starých i mladých, ne, to hoši od StB ještě nezažili. A tak se stalo, že Matka Vojtěcha mohla k přítomným sestrám promluvit několik hřejivých vět a dát jim požehnání.
Pak už nezbývalo než vstoupit do policejního auta. Od domovních dveří ji doprovázelo volání posledních pozdravů.
„Vraťte se nám! Na shledanou brzy, Matko Vojtěcho, budeme na Vás myslet!“
Zaklapnutím dvířek od auta se uzavřela jedna kapitola z životního románu Matky Vojtěchy Hasmandové.
Matka Vojtěcha si chvílemi připadala jako v jakémsi neskutečnu. Dotěrné otázky při sepsání vstupního protokolu zodpověděla mechanicky, uštěpačné poznámky se odrážely o její klid. I tady v chladné kanceláři se zamřížovaným oknem cítila, že Pán je s ní.
„Řeholnice přece rády meditují, tak vám dáme samotku,“ ušklíbl se vyšetřovatel. Velmi by se byl podivil, kdyby ji mohl jasnovidně do té samotky sledovat. Sestra Vojtěcha ihned poklekla, jakmile za ní dveře cely zapadly, a polohlasitě zazpívala Te Deum. Cítila se klidná, smířená se vším, co se stalo a co ještě přijde. Přemýšlela pak, zdali byly zatčeny také jiné sestry. Časem pak zjistila, že je pod jednou střechou se sestřičkou Edignou Bílkovou a Doloris Janákovou. Později tam přibyly všechny představené z vedlejších klášterů boromejek. Z Hrabic sebrali sestru Placidu Gabrielovou, z Písku Metodu Vodrážkovou, ze Strakonic sestru Kristianu Houštovou, z Českých Budějovic Hermelu Motáčkovou. Byl to velký zátah na ovečky Boží.
Vojtěcha využívala nucené nečinnosti k oslavě Boží. I když neměla s sebou žaltář, znala povinné modlitby zpaměti za ta dlouhá léta požehnaného řeholního života. Modlitby střídala s kostelními písněmi, hovořila se svým andělem Strážným a svěřovala mu své modlitby, aby je očištěné donášel k trůnu Nejvyššího. Napadalo ji mnoho krásných duchovních myšlenek, které by v kolotoči denní práce občas jen zajiskřily, ale hned zhasly. - Věřím, Pane, že tys mě sem uvedl do úplné samoty, abych prohloubila svůj duchovní život. Z lásky k tobě budu přijímat bez reptání vše, co mě tu čeká.
Samotu narušily občasné výslechy. Okénko ve dveřích, zvané špehýrka, ji nechávalo klidnou, ačkoliv se v něm často objevovalo něčí zlé oko. V cele nebyly hodiny, nebyl kalendář. Jen cinkot plechových šálků s nechutným jídlem rozkrajoval den na ráno, poledne a večer.
„Ta Hasmandová vyjde z toho celkem s nízkým trestem. Kromě toho pátera už nic jiného na ni nemáme,“ uvažoval nahlas vyšetřovatel, když srovnával protokoly výslechů.
„Něco se už najde,“ uklidňoval ho nadřízený.
A našlo. Neboť fantazie soudruhů měla zelenou. I rozjela se svižným tempem.
Při nejbližším výslechu vyšetřovatel Vojtěchu nabádal, aby upřímně vyznala, jak to bylo s tím dopisem do Vatikánu.
Sestra Vojtěcha se podivila, cože to má být? „Nezapírejte. Vaše generální představená Langrová přece vám svěřila dopis, abyste ho předala na francouzské vyslanectví, a byl určen do Vatikánu.“
„Na francouzském vyslanectví jsem nikdy nebyla, o žádném dopisu do Vatikánu nevím, to musí být omyl.“ „Žádný omyl. Tady se Bohumila Langrová přiznává, že vám ten dopis svěřila.“ Estébák podal Matce Vojtěše listinu s podpisem Matky Bohumily Langrové. Sestra Vojtěcha čte a nemůže uvěřit. Čte podruhé, potřetí a listina se ji v ruce chvěje. Poznává podpis, ale jak něco takového mohla Matka Bohumila přiznat? Je zmatená, mlčí a uvažuje. Vyšetřovatel na ni kupodivu nespěchá. Jen podotýká, ať dobře uváží, zda není lépe vinu přiznat, je to polehčující okolnost.
Vojtěše napadá, že Matka Bohumila asi nechce jinou sestru, která je ještě na svobodě, označit. Chce, abych to vzala na sebe, důvěřuje mi, stejně už zavřená jsem. Kdož ví, jaký to má kvůli tomu dopisu průšvih. Nesmím ji zklamat. Tak dobrá, vezmu to na sebe, ušetřím tu druhou sestru, ať už to byla kterákoliv.
Vyšetřovatel se zaradoval radostí ďábla nad zavrženou duší. Hasmandová se přiznala a může být souzena pro velezradu.
Teprve po shledání s Matkou Bohumilou v pardubické trestnici se Vojtěcha dověděla, že naletěla na léčku. Listina s přiznáním Matky Bohumily byla podvrh, její podpis dokonale napodoben. Opět jedna trpká zkušenost o zlobě světa.
Ale než se Vojtěcha octla v Pardubicích, byla její celoroční samovazba přerušena soudem, který se konal v Písku devatenáctého září 1953. Přelíčení trvalo tři dny, neboť sestra Hasmandová nebyla jedinou figurkou v tomto tyátr-procesu s řeholnicemi. Představení mělo přesnou režii, předem pečlivě připravenou i s výší trestů. Příbuzní se mohli této podívané účastnit. Kroutili ovšem hlavou, nechápali, nerozuměli, jaké to velezrady se ty milé jejich sestřičky mohly dopustit.
Po skončení soudu směli příbuzní s Tonečkou pohovořit. Byli tu oba její bratři, sestry Emilie a Tynuška, navíc několik bratranců, kteří rádi se trmáceli dlouhou jízdou z jižní Moravy do Písku, jen aby jejich drahou Tonečku viděli.
„Osm let za nic,“ rozhorlovala se Tynuška bez ohledu na dozorce, který jejich povídání v soudní hovorně hlídal. Jak to vydržíš?“ Slzy jí stékaly po tvářích.
„Neplač, Tynuško,“ utěšovala trestankyně sestru. „A nikdo z vás ať se nade mnou nermoutí, moji drazí. Netrpím pro nějakou skutečnou vinu, ale pro věci Boží. A to je vlastně vyznamenání. Ježíš mi dovoluje, abych své utrpení spojila s jeho, to je velká čest.“ Mluvila klidně, s úsměvem, který je přesvědčoval víc nežli slova. Všichni příbuzní odjížděli z Písku s jakousi hrdostí, že jednu z jejich rodu si Ježíš vyvolil za spolutrpitelku.
Vězeňský anton odvážel odsouzené sestřičky z Písku do Pardubic. Kupodivu se všem ulevilo, jak si odsouzenkyně navzájem přiznávaly. Byly rády, že mají soudní přelíčení za sebou a také si už nemusely lámat hlavu nad otázkou, na kolik let jim Pán určil zkoušku pravé odevzdanosti do Jeho vůle. Už to věděly. Sestra Vojtěcha to měla vyčísleno na osm let coby vatikánská špiónka, sestra Edigna a několik účastnic exercicií bylo poctěno třemi léty státní péče, jen sestra Doloris si koupila k těm třem letům půl roku navíc za ty přiskřípnuté estébácké prsty.
Z Písku odvezli dozorci vězeňkyně nejdříve do matičky Prahy, která jim poskytla pohostinství na Pankráci jen na jednu noc. Při vystupování z policejního vozu si Vojtěcha povšimla na jedné vězeňské budově nevelké věže s hodinami. Jenže věže se nestavějí pro hodiny, ale jako znamení, že pod ní je příbytek Boží. „Měli tu dříve kapli,“ šeptala sestře Doloris. „Svátostný Pán tu přebýval mezi trestanci.“
„ Kapli už určitě zrušili,“ správně usoudila Doloris. Ráno, po chudé snídani, sestry opět nasedly do policejního autobusu, tentokráte poněkud většího nežli byl písecký anton. Však také cestujících bylo více. Několik dalších sester a čtyři trestanci kromě několika hlídačů. Tito byli v dobré náladě, netajili před osazenstvem, že cílem jejich cestování jsou perníkové Pardubice.
„Perníková chaloupka to zrovna nebude,“ zasmál se dozorce, ale bez škodolibosti.
Jeden z trestanců si dovolil žert dokončit. „Perníček tam loupat nebudeme, spíše pernou práci.“
„Tak se zatím můžete trochu pobavit,“ dozorce milostivě dovolil, aby si sestry přesedly, ke komu chtějí, a povídaly si. Trestanci zarecitovali latinsky kousek žalmu, dál se už sestrám nemuseli svěřovat s datem svých primicí. Byla tu krásná příležitost ke zpovědi. Cesta byla dlouhá, mohly se kajícnice vystřídat všechny.
Anton projížděl švestkovou alejí. Větve stromů se prohýbaly pod bohatstvím modrofialových plodů. Dozorcům se sbíhaly sliny v ústech. K údivu všech dal jejich vedoucí příkaz, aby šofér zastavil. Otevřel dveře a vyzval dvě sestřičky, aby vystoupily a natrhaly švestky. „Ale ne do pusy. Pro nás pro všecky,“ dělal přísného. Pak se usmál. „Švestky jsou sice státní majetek, ale vy jste koneckonců také ve státním držení, tak co!“ Jeho kolega se zrovna díval na sestru Vojtěchu, které se zpod šátku na hlavě draly do čela hnědé kučery.
„Z vás by byla pěkná maminka.“ Nebyla v těch slovech mužská drzost, spíše jakási lítost, že tou maminkou není. Vojtěcha to pochopila, neodvrátila tvář od jeho očí. „Já jsem maminkou, ale duchovní pro své dcery. Ale tomu nemůžete rozumět.“
Zatím sestřičky natrhaly švestek plné dva šátky a mohly podělovat. Na každého se dostalo, i když ne mnoho, a vozidlo se zas rozjelo. Sestra Doloris přisedla k Vojtěše a vyprávěla, jak pro ni přišli za tři týdny po zatčení Vojtěchy. A z Českých Budějovic ji vezli do Písku s koženými brýlemi na nose.
„Připadala jsem si jako kůň s klapkami na očích. To abych neviděla, s kým mě vezou.“
„Asi jsme seděly společně v jednom antonu, ale promluvit nebylo dovoleno, tma na očích, tak jsme o sobě nevěděly,“ uvažuje Matka Vojtěcha.
„Škoda, že nás nedali na společnou celu, ale výslechy už nebyly, tak proč nás tam drželi?“
„Čekali na převezení další skupiny sester, které pak byly s námi souzeny.“
„Vlastně na ty, které teď s námi jedou, že? Nevíte, Matko Vojtěcho, proč jsme byly před porotou v trestaneckých šatech? Obvykle jsou přece obžalovaní před soudem v šatech civilních.“
Sestra Vojtěcha se jen usmála. „Asi v té úschovně civilních šatů si s naším řeholním oblečením nevěděli rady.“
„Možná tušili, s jakou radostí bychom je oblékaly, a to potěšení nám nechtěli dopřát,“ míní Doloris. A s obavou se dívá na bledou, vyhublou tvář své představené. Jak ta se, chuděra, změnila - myslí si Doloris a netuší, že tutéž myšlenku zatlačuje do pozadí Matka Vojtěcha - Pane Bože, nedej, aby sestra Doloris onemocněla. Vypadá moc špatně.
Sestra Edigna si k nim přisedla. „Nejde mi z mysli, proč ta komedie s koženými brýlemi na očích, když nás vezli do Písku. Vždyť po soudu nás dali do společné cely.“
„To že bylo už po soudu. Záležitost byla ukončena, už se soudruzi neobávali, že bychom se na nějaké výpovědi smluvily,“ Vojtěcha má vysvětlení hned po ruce.
„Když nás vezli z Českých Budějovic do Písku, to vzduch voněl jarem,“ vzpomíná dále sestra Edigna. „Jak dozorci mezi sebou mluvili, pochopila jsem, že je osmého května. Těšila jsem se z toho, že vím datum. Taková maličkost, ale pro nás velký objev, viďte?“
Matka Vojtěcha souhlasí. „Abychom se naučily těšit se z věcí malých, musel nám Pán vzít věci, které jsme považovaly za důležité. Čím méně toho člověk vlastní, tím více se přibližuje Bohu, který s láskou tvořil pro nás i věci nepatrné.“
„Já jsem v této chvíli docela šťastná,“ říká Doloris a potvrzuje svá slova úsměvem. „Stačí, že mohu mluvit s vámi, Matko Vojtěcho, a sedět ve společnosti sestřiček. Věříte, že ani ti dozorci mi tu nevadí?“
Když sestřičky dojely do pardubické věznice, potkaly na svém bloku generální představenou Matku Bohumilu a dvě boromejky, sestru Priscilu a sestru Hubertu. Radost veliká. Tehdy bylo v pardubické trestnici asi tři sta vězňů. Sestra Vojtěcha se dostala do cely s dvojlůžkovým vybavením a k její radosti byla s ní sestra Doloris. Obě byly přiděleny na práci do „šijovny“, kde se zhotovovaly cajkové obleky pro vězně. Bylo tam asi dvacet řeholnic z různých řádů. Aby je izolovali od normálních vězeňkyň, dali je na blok těch nejtěžších zločinců, totiž politických. A tak se milé boromejky setkaly s intelektuálkami všeho druhu - doktorkami, profesorkami, poslankyněmi. Všechny měly na kontě trestů vesměs dvacet i více let. A milá sestřička Doloris, která byla po stránce politické úplné embryo, se tam doškolila ve vědomostech, kdo je prezidentem v USA, ve kterém státě vládnou komunisté a ve kterém je demokratický režim. Na tomto oddělení byly tři velké společné místnosti a pak na spaní „dvojáky“. Při takovém množství vězeňkyň nazvaly ženy svého velitele Sultánem.
Nějakým omylem přišla na jejich blok stará Slovenka. Naříkala, že je jí v noci zima. Kterási trestankyně jí dala dobře míněnou radu, aby požádala Sultána o dovolení napsat si domů o svetr. Při následující přehlídce ubikací rozvinula se mezi tou ženičkou a soudruhem velitelem roztomilá rozprava.
„Prepáčtě, pán Sultán...“ začala dialog stará paní. Velitel zařval: „Cože?“
„Já by som len potrebovala, pán Sultán -“
„Co to povídáte?“ přetrhl jí velitel větu a zamračil se, zatímco ostatní přítomné ženy se usmívaly. Polekaná Slovenka se už nezmohla na víc, než na omluvu.
„Prepáčtě, pán Sultán a něhněvajtě sa.“ To už ostatní ženy musely násilím potlačovat smích. Velitel se raději otočil a odpochodoval.
I stalo se jindy, že Sultán přišel neočekáván a přistihl sestřičky při společné modlitbě. To mu nesedělo, proto spustil přísně, že tady je modlení zakázáno.
Matka Vojtěcha byla pohotová. „Pane náčelníku, mohl byste nám to dát písemně?“
„To mohu,“ nafoukl se, „a také vám to dám.“ Ale nedal. Nedočkaly se, a tak sestřičky ve společné modlitbě bez bázně pokračovaly dál. Zvláště při každodenní procházce po vězeňském dvoře se boromejky společně modlily oficium. Tehdy bylo latinské. Sestra Vojtěcha měla vynikající paměť. Chodila uprostřed sester, aby mohla v případě potřeby napovídat oběma chórům.
Byla doba, kdy se sklízela řepa a na tuto těžkou práci byly poslány i boromejky. Jenže Vojtěcha byla ve velmi špatném zdravotním stavu, při práci omdlévala a musela být proto vyřazena. Několik dní jí bylo dovoleno odpočívat i ve dne na lůžku, pak byla přeložena na pletárnu. Tam byl jednosměnný provoz, práce méně vysilující a pak, pracovala tam také Matka Bohumila a sestřička Priscila.
Sestra Doloris připomněla Matce Vojtěše, že na svobodě by nyní skládala věčné sliby.
„A proč ne tady?“ řekla na to Vojtěcha. „Generální představená je zde, Nejsvětější Svátost máme taky, takže nic neschází.“
Ano, vynalézavé sestřičky tam měly všecko. I ranní mši svatou. Jakže? Inu, musely si na to přivstat ještě před příchodem dozorkyně. Matka Bohumila recitovala zpaměti všechny mešní modlitby a pak měly svaté přijímání. Hostie se ovšem nepodobaly těm v kostele. Měly podobu suchých dortových oplatek, které se ovšem daly lámat na kousky. Přicházely do trestnice v balíčcích, které směla sestra Vojtěcha dostávat vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu. Balíčky jí posílala sestra Emilie. Nevíme, jakým způsobem se tyto dvě rodné sestry domluvily na dálku, jistě nějakým náznakem v dopise, také intuicí, zbystřenou velkou sesterskou láskou. Sestřičky nosily posvěcené hostie v plátěném pytlíčku stále u sebe a moc se strachovaly, aby je bachařka při prohlídce nenašla. Jen jednou se stala tato smutná nehoda, a to sestře Evaristě. Kolik slz lítosti potom prolila u nohou Matky Bohumily, s tváří v jejím klíně! Spasitel byl zneuctěn, i když bachařka považovala Hostie za kousky obyčejné oplatky, kterou vězeňkyně měla u sebe nedovoleně.
Na Štědrý den v roce 1953 si boromejky udělaly půlnoční slavnost. Neměly tam hodiny, nemohly načasovat půlnoc přesně, ale utěšovaly se tím, že na věčnosti také žádné hodiny nejsou. Sestry i z jiných řádů se oslavy zúčastnily. Na cele Matky Bohumily u její postele byla umístěna nízká stolička, prostřená bílým ubrouskem, na kterém ležela svatá Hostie. Sestra z řádu sv. Vincence kdesi objevila malou vánoční svíčičku. Ani ne celou, už si s ní někdo posvítil. Ale dodávala stolečku vánoční náladu. Hlavní osobou slavnosti byla sestra Doloris. Bude skládat věčné sliby do rukou generální představené za přítomnosti spolusester. Oslavenkyně měla na sobě ošoupané kalhoty, modrou záplatovanou kazajku a na nohou pantofle. Vše bylo chudičké a přece kouzelné. Všechny přítomné byly dojaty, slzy prolévala i sestra Doloris, ale byly to slzy hluboké vnitřní radosti.
V lágru se tomu uzavřenému oddělení říkalo Hrad, jelikož prý tam sídlí vznešená společnost.
Trestankyně, které pracovaly na pletárně, dostávaly za odvedenou práci určitou odměnu, nikoliv peněžitou, ale ve formě poukázek, za které bylo možno si v kantýně něco koupit. Nebylo toho mnoho, ale i to málo se zdálo náčelníkovi moc. Jednoduše práci na pletárně zrušil. Nezaměstnané ženy byly následkem toho zavřeny na celách po celý den. Proč neměly přístup na WC, to nikdo nevěděl. Že by jen zlý rozmar soudruha náčelníka? I objevily se na bloku hrnce, vždy pro dvaadvacet trestankyň jeden. Bylo to příšerné, nelidské, nedalo se to vydržet. Ženy na celém bloku zahájily hladovku. Po tři dny odnášeli dozorci netknuté šálky. Náčelník byl touto solidaritou vězeňkyň zahnán do autu. Přijela vyšetřující komise z Prahy, zahájila jednání se zástupkyněmi hladovějících žen. Mezi těmito byla i sestra Vojtěcha. Komise uznala oprávněné stížnosti a nařídila nápravu. V rámci toho vylepšení se řádové sestry stěhovaly o poschodí výše do velkého sálu. Dole zůstaly jen případy civilně politické. Začalo se jim hromadně říkat „Hrad“, kdežto těm nahoře „Vatikán“. Tyto přezdívky se vžily tak, že i pošta byla dirigována tímto označením. Dokonce i náčelník se jednou spletl. Měl ukončit pravidelnou vycházku trestankyň na dvoře. Protože tam po celou dobu nebyl, zeptal se sestry Vojtěchy, kdo je na řadě k odchodu. Odpověděla bezděky, že Hrad. Soudruh náčelník informaci převzal také automaticky a vydal rozkaz, který všechny pobavil.
„Hrad - odchod! Vatikán - zůstává!“
Vojtěcha se dověděla, že dvě mladé řádové sestry z jiného bloku pracují v suterénu v době, kdy Vojtěšin blok byl na vycházce. Okno v pracovně bylo vysoko, ale na dvoře bylo nízko u země. U tohoto zamřížovaného okénka si sestra Vojtěcha pokaždé zavazovala tkaničku u boty. Než si ji zavázala, pronesla do otevřeného okna některou větu z evangelia. Ovšemže sestřičky poselství zaslechly a denně nedočkavě očekávaly tuto duchovní posilu. Která řeholnice je tím poslem shůry, odkud viděly jen přecházející nohy, nevěděly s jistotou. Okénko bylo vysoko, tvář v něm nemohly na dálku rozeznat, ale zvuk hlasu k nim doletěl jasně jako poselství z nebe. Nu, později se dověděly, že tento duchovní dárek pro ně si vymyslela Matka Vojtěcha.
Pokud ještě byla sestra Vojtěcha v pletárně, napadlo některou trestankyni, že by se měl čas využít také ke vzdělání, když mají mezi sebou kapacity. Vznikl kroužek těsnopisu, kroužek cizích jazyků. Sestra Doloris a Vojtěcha se začaly učit francouzsky. Univerzitní profesorka Růžena Vacková jim dělala přednášky z filozofie. Večer jim vyprávěla spisovatelka Nina Svobodová historické události, neboť měla vynikající paměť na letopočty. Byla mezi nimi také herečka Jiřina Štěpničková, ta je bavila recitováním divadelních rolí. Všechny si tykaly a sestře Vojtěše říkaly Vojtíšku, neboť ji všechny měly rády. Jednou se Doloris svěřila Vojtěše:
„Už jsem si tu zvykla. Život by byl i tady snesitelný, jen kdyby Sultán neměl roupy.“
Po zakročení komise z Prahy mohly vězeňkyně jak na Hradě, tak ve Vatikánu opět pracovat, opět byla možnost něco málo si za vydělané poukázky koupit. Jednou si Vojtěcha s Doloris koupily švestky. Vojtěcha je vysypala na houni na svou postel, aby je spočítaly a rozdělily. A každá hleděla, jak té druhé přisunout tajně o švestku víc. Naneštěstí nezpozorovaly, že s ovocem přinesly i škvora, který zalezl pod podhlavník. A v noci do ucha sestry Vojtěchy. Noc se změnila v hodiny utrpení. Marně se pokoušela sestra Vojtěcha malého, ale nebezpečného vetřelce vypudit. Prožívala muka statečně po dlouhé hodiny, ale když už se jí zdálo, že to nevydrží, volala o pomoc. Za mřížemi okna již svítalo. Sestra Christiana se ujala neobvyklého léčebného zákroku. Vzala do svých rukou hlavu Matky Vojtěchy a klepala s ní na straně postiženého ucha tak dlouho, až to škvora přestalo bavit a vypadl. I když utrpení skončilo, Vojtěcha byla rozrušená, celá se chvěla. Po snídani šla k vězeňskému lékaři. Dal ji něco na uklidnění a řekl, že kdyby se škvor dostal k mozku, mohla by zešílet, že o takových případech ví. S velkou vděčností pak děkovala svému Ježíši, že to nejhorší nedopustil.
Ale zdráva nebyla. Vězeňský rentgen zjistil nález na plicích a tak mohla Vojtěcha dostávat navíc příděl mléka. Jak už měla srdce naplněno láskou ke všem kolem sebe, vždy se podělila s některou spoluvězeňkyní, o které se domnívala, že to také potřebuje.
Vojtěcha často při vycházkách mluvívala s Libuší Bulínovou, která sice nebyla řeholnicí, ale dostala se také na „Vatikán“. Velmi ráda naslouchala sestře Vojtěše. „Vojtíšku, ty máš andělský hlas. Takový lahodný na poslech. Je mi líto, že tu nemám magnetofon, hned bych si tě natočila.“
Vojtěcha se tomu jen zasmála a dále pokračovala v hovoru o vážnějších věcech, nežli je její hlas. Libuše byla věřící, ale „jako nemluvně v plenkách“, což řekla sama o sobě.
„Jsi čistého srdce, Líbo, Pán tě miluje. Nesmíš ho zklamat. Plenky už konečně odhoď!“
I Růžena Vacková nemálo přispěla k „odvinutí“ Libušky. A přišla chvíle, kdy vyznala svou víru již pevnou a radostnou.
Podivuhodné jsou cesty Boží milosti. Pán dopouští utrpení, odloučení od rodiny, od domova, od všeho, čemu člověk přivykl, jako jistou cestu k němu. Tak tomu bylo s Libuší Bulínovou, která teprve za mřížemi našla pravou radost, pevný životní cíl. A Vojtěchu Pán poslal do věznice jako svou užitečnou služebnici, která tam byla posilou slabých, útěchou zarmoucených.
Jak se potěšila sestra Vojtěcha, když ji tato nalezená ovečka požádala, aby místo kněze, který nebyl na dosah, vyslechla její kající životní zpověď. Vojtěcha jí nemohla dát rozhřešení, ale obě věřily, že v takovém případě dává rozhřešení sám Pán. Vojtěcha potom podala Libušce svátostné Tělo Páně.
Komunisté nazývali věznici nápravným zařízením a vskutku se tam nejedna duše napravila, jenže opačně, nežli jak si to soudruzi představovali.
Libuše se cítila jako duchovní dcera Vojtěchy. Svěřila se jí, že nyní, kdy nalezla Krista celým srdcem, je pro ni každý den krásný a vůbec jí to nevadí, že je ve vězení. Upřímnou radost z toho měla ovšem i Vojtěcha.
Jen jednou viděla Libuška svou duchovní matku nešťastnou. Tehdy přišlo nařízení, aby všechny sestry šly do lékařské ordinace na gynekologickou prohlídku. Řeklo se jim, že je to kvůli zjištění, zda některá nemá rakovinný nádor. Ale byla to jen záminka. Vrchnost chtěla vědět, zdali jsou řeholnice opravdu panny. A v kladném případě jim důkaz neporušenosti natrhnout. Je až k nevíře tato satanská zloba vůči řeholnicím. V ordinaci asistovala u toho lékařka v uniformě SNB. Po tomto zákroku sestra Vojtěcha nebyla schopna sama slézt z operačního stolu. Libuška jí pomohla. Vojtěcha byla vyčerpána nejen fyzicky, ale hlavně duševně. Považovala tento lékařský zákrok za velkou pohanu. V prvních chvílích nemohla přemoci pláč. Libuše ji vzala kolem ramen a konejšila její vzlykání - nakonec se jí to podařilo. Sestra Vojtěcha si utřela uslzenou tvář do rukávu, usmála se na Libuši zase tím svým zářivým úsměvem.
„Vidíš, Libuško, jak umím kropit slzami, než mi to dojde, že i takové utrpení přijme Pán rád na smír za hříchy těch, kdo v nás tupí Jeho.“
V jistou dobu musely vězeňkyně pracovat i v neděli. Některé řeholnice odmítly. Za trest musely jít „do díry“ čili do korekce. Byla to studená kobka, bez světla a bez topení. A jídlo skoro žádné. Vzhledem k tomuto tvrdému trestu Matka Bohumila přikázala boromejkám, aby se podřídily a v neděli nastupovaly do práce. Vojtěcha se tím netajila před Libuškou, že ji ten příkaz Matky Bohumily mrzí. Nakonec ji Bohumila před korekcí neuchránila.
Stalo se to tak. Generální tajemník Organizace spojených národů Dag Hammarskjöld přijel do Československa a právničky, vězněné na „Hradě“ v Pardubicích řádným způsobem v mezích zákona sestavily dopis, kterým ho žádaly o podporu svých oprávněných požadavků. S dovolením Matky Bohumily k dopisu připojila i Vojtěcha své přání, aby směla používat Misál a Písmo svaté. Dopis podaly řádnou cestou přes náčelníka, a přece žadatelky neuspěly. Žádné výhody, a všechny podepsané do korekce. Jenže každá sama.
Vojtěcha se třásla zimou. Měla na sobě jen kalhoty a halenu z tvrdé špinavé látky. Plachta na přikrytí na slamníku byla taktéž tvrdá, nehřála ani trochu. Pro vlhkou zimu nemohla usnout. A slzy přišly ji na pomoc jako kdysi malé Tonečce. Proč kdysi? Je opět malá, bezradná, navíc hladová, drkotá zuby a volá - Maminko! Maminko! Pojednou cítí něžné pohlazení po rameni, zdá se jí, že někdo zastrkává pokrývku kolem krku, aby se zahřála. Vskutku se začalo rozlévat v jejích údech mírné teplo a Vojtěcha usíná jako spokojené dítě u maminky. Když ráno vyšla z korekce, svěřila se Libušce se svým zvláštním zážitkem.
„Vyšla jsem z díry celkem v pořádku, Libuško. Opravdu. Pán Bůh mi poslal pro útěchu, ale také ku pomoci mou maminku. Nemusíš mi to věřit. Ale já cítila její něžné pohlazení. Nevím, jak to dokázala, že jsem se i pod tou pokrývkou tvrdou jako prkno dokázala zahřát. Já usnula, představ si, já docela pokojně celou noc spala.“
Vojtěcha velmi cítila s těmi sestrami, které pro odmítnutí nedělní práce musely strávit noc v díře. Svůj soucit ovšem nevyjadřovala slovy, ale skutkem. Ráno na potrestané trestankyně čekala s velkou nádobou horkého čaje. Byly nevyspané, zkřehlé, hladové, Vojtěšino přivítání jim všem bylo milé. Navíc každou tu tuplovanou trestankyni objala jako projev solidarity s jejím počínáním. Sama se pokorně podřídila zákazu své představené.
Rok tisící devítistý šedesátý přinesl politickým vězňům amnestii. Tehdy byla sestra Emilie zrovna v Pardubicích na povolené návštěvě, ale nazpět už jela v milém doprovodu své rodné sestry - Tonečky Vojtěchy.
„Tak ti odpustili jen čtyři měsíce,“ počítá sestra Emilie ve vlaku. „Máš pravdu. Strávila jsem ve státní péči celkem sedm let a osm měsíců. Buď i za to Bohu chvála!“
Sestra Vojtěcha přešla vězeňskou branou na svobodu jedenáctého května tisíc devět set šedesát. Doprovázela ji rodná sestra Anička Emilie a s nimi radostně vdechovala volný vzduch pod jarním nebem i Matka Bohumila. Jely nejdříve na Hradiště u Znojma, aby se osvobozená generální představená ujala opět své funkce, zatímco se Vojtěcha se sestřičkami jen přivítala a téhož dne pokračovala s milou sestřičkou Emilií na její pracoviště do Božic, aby si tam trochu oddechla a upevnila narušené zdraví.
Ach, ta první návštěva klášterní kaple po dlouhých letech! Vojtěcha nenalézala slov, kterými by Pánu vyjádřila svou vděčnost z návratu domů. Na ranní mši svaté v Božicích se jí oči zalévaly slzami dojetí. Připadala si jako v krásném snu, že smí bez překážky přistoupit k hostině Beránkově. Jaké štěstí, ó radujte se se mnou, andělé! Každý den v Božicích byl pro sestru Vojtěchu naplněn vnitřním štěstím, které vyzařovalo i z jejího zevnějšku. Tvář jí zrůžověla, oči zjasněly úsměvem, který z nich světélkoval na vše kolem. Sestra Vojtěcha hluboce prožívala vděčnou lásku nejen k Pánu, ale i k spolusestrám, že tvoří krásný řeholní domov, že patří k ní a ona patří jim. Někdy to cítila jako předtuchu blaženého společenství svatých v nebi. A pochopila, že může toto veliké štěstí prožívat jen díky těm těžkým chvílím ve vězení. To byl očistec, ze kterého se nyní ocitá na pokraji nebe.
Bylo však na čase sloužit opět Pánu. Sestra Vojtěcha dostala šaret do Vidnavy. Město leží na polských hranicích v blízkosti Jeseníků. Boromejky tam měly charitní domov pro své řeholní stařenky.
Sestra Vojtěcha seděla v rychlíku v koutku u okna. Pozorné sledovala, jak se kolem míhaly stromy, města, lesy i horské chalupy a cítila se blažená. Po mnoha letech opět vidí, jak je naše země krásná. Byl konec měsíce máje, pootevřeným oknem vzduch voněl jarem. Louky se pestřily pampeliškami, na kopcích cinkaly zvonce oveček, na stráních seděli ježatí kluci a mávali na vlak. Cestovatelka v řeholním šatě cítila, jak ten líbezný rytmus okolní přírody vlévá do jejích žil svěžest, jako by byla součásti krajiny, půvabného díla Stvořitelova. Ví už předem, že bude ve Vidnavě ráda. Stíny zamřížované minulosti zmizely, je volná volností ptáků Božích, kteří zpívají podle nápěvu zkomponovaného jejich Otcem. I ona chce měnit každý svůj den v oslavnou melodii na Tvůrce. Ó jak je dobré být Božím ptáčetem!
Na vidnavské nádraží bylo z charitního domova jen asi deset minut. Tam očekávaly sestru Vojtěchu dvě místní sestry. Vzájemné upřímné úsměvy, objetí líčko na líčko, jak se to v řeholní rodině praktikuje a již se vyptává sestřička Praxeda, jaká byla cesta. Také představená kláštera, Matka Tobie, uvítala sestru Vojtěchu mile. I ostatní osazenstvo řeholního domova mělo radost z přírůstku personálu, kterého nikdy nebylo nadbytek. Z těch mladších, které mohly ještě pracovat, tu byla sestra Anastázie, dále sestry Mervina, Božejka, Jolanda i jiné. Jako obvykle, na novém šaretu si sestra Vojtěcha prvního dne všechna jména hned nezapamatovala. Však je na to času dost.
Matka Tobie přidělila sestře Vojtěše důležitou funkci a to funkci uklízečky. Poněkud k tomu přispěla i dojemná péče soudruhů z bezpečnosti, kteří zaslali přípis, že propuštěná Vojtěcha Hasmandová má konat jen manuální práci. Matka Tobie k tomu přihlédla jen pro začátek, aby byl pokoj.
Nová vládkyně kbelíků a smetáků to brala vážně. Je přece důležité, aby v domově vládla čistota a pořádek jako základ hygieny a spokojenosti. O pilné ruce je nouze tam, kde je většina obyvatelek domu ve stáří kandidátek, zralých na vstup do nebe. Vzdělaná učitelka Vojtěcha se nikterak necítí ponížena v této funkci. Mokrý hadr na smetáku je pro ni něčím jako hra kdo z koho, když se pak vítězně rozhlíží po lesknoucích se plochách vytřených podlah.
Trochu horší je to s úklidem půdy, kam se léty nashromáždilo vše to, co mohly sestry odvézt z likvidovaných klášterů. Kupily se tu staré matrace na omšelém nábytku, vitríny s vycpanými ptáky a různými hlodavci, byly tu skříně praskající ve švech mapami a obrazy zvířat, což vše vydávalo svědectví, opředené pavučinami, o bývalé vyučovací činnosti boromejek ve svobodné minulosti. I to volalo po úklidu a pilná uklizečka dokázala div, a to proměnit půdu v úhledný kabinet učebních pomůcek a oddělený kout starého nábytku.
Sestra Vojtěcha, již poněkud unavená, zakopla na půdě a při pádu udeřila hlavou do trámu. To byla rána! Ztěžka se zvedala ze země - to nic, to přejde - dělala statečnou, ale nepřešlo. Hlava jí třeštila několik dní, žaludek se obracel naruby. To už nemohla zapřít. Matka Tobie zavolala lékaře. Konstatoval otřes mozku. Přikázal naprostý klid na lůžku alespoň čtrnáct dnů. Sestra Vojtěcha to v nečinnosti také déle nevydržela. Ale od toho nešťastného pádu se občasného bolení hlavy nezbavila. Také zbavit nechtěla. Odmítala utišující prostředky. Měl Pán Ježíš při trnové koruně nějaké pilulky?
Po nějakém čase byla sestra Vojtěcha přidělena do kanceláře jako pomocná síla. Uměla psát na stroji, znala těsnopis, škoda zakopávat takovou hřivnu v harampádí na půdě, řekla Matka Tobie a jako by na úřední diktát zcela zapomněla, dodala - a bude mou asistentkou. Je pravda, že se tím sestře Vojtěše ulehčil pracovní den. Přiznala, ač nerada, že ji úklid velmi namáhal. Obvykle si musela odpoledne někde v koutku lehnout na podlahu a napravovat unavenou páteř. Jenže se manuální práci nevyhýbala ani potom, když povýšila za psací stůl. Jakmile byla hlášena uhelná nebo bramborová brigáda, Vojtěcha byla na dvoře mezi prvními. Sestry uskladňovaly dovezené uhlí anebo brambory. Brambory se nejdříve vysypaly na dvoře, přebíraly a teprve potom odnášely do sklepa. Byla to práce špinavá, za chladného podzimního počasí nepříjemná. Při nakládání uhlí do kbelíků a vysypávání z nich ve sklepě, to bylo něco prachu. Sestra Anastázie měla starost.
„Sestřičko Vojtěcho, neměla byste být u práce, kde se práší. Vždyť jste se léčila na plíce.“
Oslovená se opřela o lopatu. „Dokonce ve státním sanatoriu. Když mě to tam nedorazilo, tady to uhlí zvládnu také.“ Po chvíli odmlčení dodala jakoby pro sebe. „Někdo tu špinavou práci dělat musí. Tak proč ne já?“
Sestra Anastázie dodatek slyšela. A byla těmi slovy tak překvapena, že si je na dlouho zapamatovala a v budoucnu nejednou zopakovala, kdykoliv se jí do nějaké práce nechtělo. Někdo to udělat musí. Tak proč ne já?
Soudruzi z místního národního výboru považovali ve své všemohoucnosti zdejší řeholnice za jakousi svou nemovitost, s kterou mohou nakládat jako se starým nábytkem. Budovu číslo 107, totiž klášter, určili mocipáni učňům a sestrám bylo sděleno strohým příkazem, aby se přemístily do budov sice nedalekých, ale zato velmi zbědovaných. I ozvaly se různé žalozpěvy mezi sestřičkami, které Vojtěcha chlácholivě tišila.
„Jen trpělivost, sestřičky. Domy si pěkně upravíme, uvidíte, že se nám v nich bude bydlet také dobře.“
Její slova působila jako hojivý balzám. Už ve vězení říkávala spolutrpitelka Libuška obdivné:
„Vojtíšku, ty máš andělský hlas. Pěkně se poslouchá.“ Sestry sice nic takového nahlas neříkaly, ale podvědomě to cítily a tomu hlasu také podléhaly. Stařenky už nehořekovaly a pracující sestřičky začaly vytvářet nový domov s chutí. Opět byla sestra Vojtěcha hybnou silou u těžké práce. Na snášení krámů z půdy a všeho nábytku byl ovšem najat pomocný dělník, jenže sám na vše nestačil, sestry musely pomáhat. Nejdříve se musely zabydlet v domě zvaném Soud. V téže ulici se budovy vinárna a hotel ještě musely všelijak upravovat, než se tam další část sester mohla přemístit.
Budova bývalého soudu byla jednoposchoďová, byly v ní ještě v přízemí vězeňské cely, ty posloužily sestrám za spižírnu a skladiště přebytečných krámů. Byly tu i dva dvorky, jeden z nich prý sloužil za popraviště. Katův špalek ani šibenice tam už nestrašily, přesto se tomu místu sestry vyhýbaly. Jen Vojtěcha tam občas šla modlitbou vzpomenout těch nešťastníků, kteří na tom dvorku nedobrovolně ukončili svou pozemskou bídu.
Že si ani doma nesmí být člověk jist pevnou půdou pod nohama, o tom se jednoho dne přesvědčila sestra Geruše. V novém bydlišti uklízela v prvním poschodí koupelnu. Pojednou něco pod ní křáplo a sestřička vidí, že nemá nohy. Zato se její řeholní sukně rozprostřela na podlaze jako černý deštník. Beznohá sestřička se chce vysoukat nahoru, ale běda, jen se opřela rukama o podlahu, už jí hlava letí za nohama a to rovnou na vanu v přízemí. Padák z řeholního šatu nebyl spolehlivý, konstatovala sestra Geruše s černým humorem a modrou boulí na čele.
Když se boromejky přestěhovaly i do dalších budov, soudruhy jim přidělených, brzy zjistily, že to byla výměna na úrovni koňských handlířů. Střechy volaly o pomoc zvláště v roce tisíc devět set šedesát tři, kdy několik dnů vytrvale pršelo. V budově bývalého hotelu byly ve třetím poschodí ve všech místnostech rozestavěny hrnce, kbelíky a nádoby všeho druhu, ale nic to nebylo platné. Jednoho dne, když byly sestry naštěstí v kapli a ne v ložnicích, zřítil se kus prohnilé střechy rovnou na postel sestry Moniky. Anebo to byla postel sestry Jolandy? V každém případě to už v ložnici útulné nevypadalo. Příslušník bezpečnosti zavolal havarijní četu, pokrývač prý už daleko široko nefunguje. Vhodné plechy na opravu střechy už sestry ve skladišti měly, četa se dala do zachraňování tím, že plechy položila na stávající díry ve střeše. Za tři dny se strhl vichr. Zinkové plechy lítaly po náměstí, sousedovi to uřízlo komín. Ukázalo se, že bezpečnostní četa plechy na střechu jen položila, aniž by je přibila. Asi to zachraňování odkoukali od Kocourkovských. Sestřičky, pokud mohly chodit, sháněly uprchlé plechy po celém městě. Střešní záplaty se našly, ale celé pokroucené, to se však dalo napravit. Jenže kdo je položí odborně na potrhanou střechu?
Příslušník místní bezpečnosti se dal s asistentkou Vojtěchou do družného pohovoru a po několika vedlejších větách vyslovil tu hlavní:
„No jo, udělali to amatérsky. Já to mohu posoudit nejlíp. Já byl vyučený pokrývač, než jsem vlezl do uniformy.“ Sestra asistentka honem zavedla řeč na číselnou hodnotu, kterou by sestry ocenily ochotu orgánu bezpečnosti, kdyby zajistil bezpečnost jejich střechy. Dohodli se a tentokráte byla oprava bezvadná.
Dny plynuly v modlitbách a všedních povinnostech. Klášterní zahrada se pestřila květinami, na stromech dozrávalo ovoce. Pak stromy vystlaly zahradní cestičky pestrým listím. A jen je zahradnice uklidila do dřevníku, byla tu zima, pěkně sněhová, jak se na předhůří patří. Čas plynul s duchnami oblak, dny a týdny se ztrácely v mlhách za polskými hranicemi.
Psal se rok tisíc devět set šedesát devět. Od prvního října je sestra Vojtěcha Hasmandová postavena v čelo vidnavských boromejek. Matka Tobie poslední dobou často postonává, už ráda složí břímě povinnosti na mladá bedra. Všechny sestry, včetně odstupující představené, jsou rády, že se vedení jejich komunity dostává do požehnaných rukou nejschopnější řeholnice.
Tou dobou Vojtěcha dokončila vzpomínky na své rané mládí pod názvem „Jak jsem přišla do kláštera“. Začala je psát v lednu toho roku, a to na přání Matky Tobie. Sama by si netroufala mařit čas pro své potěšení. Ovšemže to bylo potěšení vzpomínat na milé Huštěnovice a všecky upřímné lidičky v nich, hlavně na předobré rodiče a milované sourozence. Pisatelka nejednu řádku zalévala slzami. Pane Bože, dal jsi mi krásné dětství, po celý život ti nestačím za ně děkovat. - V této své životní zpovědi napsala krásné vyznání. - Všude jsem byla ráda, ani v nejtěžších chvílích jsem nelitovala, že jsem zvolila jít za nebeským Snoubencem cestou boromejské řehole.
V červnu téhož roku, když na klášterní zahradě dozrávaly třešně, sestra zahradnice vybrala ty zralé do malého košíčku, vyrobeného zručnými prsty jedné starušky na vozíčku, a po obědě je umístila v jídelně před Matkou Vojtěchou.
„I ty třešničky radostí zčervenaly, že naše Matka má opět o diplom víc,“ hlaholila sestra Bononie. „Vivat teologia!“
„Vivat Mater nostra!“ zaznělo sborem, neboť tu latinu si sestry připravily předem. Znělo to slavnostněji. Radovaly se, že jejich představená absolvovala soukromý teologický kurs na výbornou. Studovala podle „Malé teologie“ doktora Jana Bárty.
Matka Vojtěcha byla vždy ochotná pomoci, kde to bylo zapotřebí. Trpělivě odpovídala na všechny dopisy, kterými se na ni obracely mladé sestřičky ze Šluknova s dotazy. Sestry Petra a Leona dostaly za úkol studovat Malou teologii. V knize nebyly vysvětlivky, studentky si nevěděly s leckterou stránkou rady. Vzpomněly na Matku Vojtěchu, o té se ví, že ovládá teologii brilantně. Ta nám poradí. I sedly a vypsaly v několikastránkovém dopise své potíže. Matka Vojtěcha obratem odepsala, napsala poučení, vypsala, kde ještě je možno v té či oné knize nabrat rozumu. Když napsaly podruhé, opět odpověděla. Nic se nezlobila, že se neobrátí se svými dotazy na místního teologa ve Šluknově.
„Každý kněz má dost co dělat ve své farnosti,“ namítla sestře Mervině, která ji při psaní dopisu zastihla a utrousila poznámku, že té korespondence je trochu moc. Sestřičky by měly ve Šluknově na faru se svými dotazy blíž.
„Proč by obtěžovaly pana faráře, když smějí obtěžovat vás,“ uvažuje nahlas sestra Mervina. „Také se obávám, že se mu již určité vědomosti z hlavy vykouřily, kdežto vy jste úplný Naučný slovník.“
Matka Vojtěcha si na chválu nepotrpěla. Mávla jen rukou, jako by odháněla mouchu, a pokračovala ve psaní. I Sestry měly novou představenou opravdu rády. Snad si to ani neuvědomovaly, že tvoří uzavřený kruh upřímných sesterských citů. Vojtěcha je měla ráda všechny.
Odlesk jejích citů zasáhl každou duši žijící v její blízkosti a probleskoval mezi nimi jako duhový most, po němž se procházela jejich láska. Matka představená byla většinou veselá, úsměv neopouštěl její oči. Ovšemže někdy nastala situace, kdy byla nucena některou podřízenou ovečku pokárat, ale činila tak ohleduplně, aby se pokáraná necítila ponížená a měla blíž k slzám lítosti než k pláči nad pokáráním.
Den, naplněný pilnou prací, končila Matka Vojtěcha v kapli. Obvykle tam vydržela v tiché modlitbě s Pánem až do tři čtvrtě na devět, často i déle. To už byla v kapličce docela sama. Jak ráda upírala zraky na svatostánek, který věznil její Poklad. Vždyť se přičinila, aby ta malá věznice byla co nejkrásnější. Hned, jak byla zvolena představenou, dala vymalovat kapli a radila se s Matkou Tobií, kde a jak by měla dát zhotovit nový svatostánek. Jenže při důkladné prohlídce dodaného Božího domečku se přišlo na červotoče, kteří se již vloudili do dřeva. Vojtěcha dala zhotovit svatostánek jiný a jinde. Ten pak sedě1 v kapli na dvou kovových tyčích jako na nosítkách, neboť tyče vpředu přečnívaly asi o třicet centimetrů. Sestra Božejka kroutila hlavou nad vkusem příslušného výtvarníka.
„Co tím chtěl umělec říci?“ posměšně zarecitovala, ale pak ztichla. Má ona do toho co mluvit? Nemá. To je záležitost představené. Ale v duchu se přece jen ozývají myšlenky neučesané. Jak to, že Matka Vojtěcha takový nevkus strpí? Ona to snad pro svatou zbožnost ani nevnímá. Někdo by ji to měl říct. Ale kdo? Kdo si troufne? Když se estetické cítění sestry Božejky nechtělo uklidnit, troufla si sama. V poslední chvíli odhodlání si řekla - Možná, že mě představená pokárá, ale risknu to. Riskla a pokárána nebyla. Matka Vojtěcha se zadívala na svatostánek jinak nežli obvykle. Většinou při pohledu na něj myslila na Hosta uvnitř, zevnějšek s podrobnostmi jaksi unikal její pozornosti. Uznává, je to chyba.
„Myslíte, sestro Božejko, že by to bylo lepší bez těch tyči, že ano?“
„Určitě vkusnější, Matko Vojtěcho. Ty kovové tyče mi vybavují představu saní. Jenže náš Pán přece na saních nikdy nejezdil. Ty tyče tam nepatří, Matko představená,“ a hned omluvně dodala: „Totiž smím-li vám radit.“
„Toť se ví, že smíte,“ usmála se Matka Vojtěcha a hned dala příslušný příkaz. Za tři dny byl svatostánek zcela podle vkusu sestry Božejky. Při nejbližším setkání na chodbě u kaple řekla Matka představená Božejce povděčně:
„Svatostánek bez těch zbytečných tyčí je opravdu teď mnohem hezčí. Moc vám děkuji za dobrou radu, sestřičko!“ Sestra Božejka radostí zrůžověla a v duchu jen dodala: „A já vám, Matko Vojtěcho, děkuji za příklad pokory.“
Všude, kam Boží vůle poslala sestru Vojtěchu pracovat, vždy se její zvídavá duše zajímala o místní kulturní památky. Nezapřela v sobě učitelku ani ve Vidnavě. Farní kostel svaté Kateřiny Alexandrijské navštěvovala vždy v neděli. Pan děkan Nowak v něm sloužil mši svatou téměř už půl století. Druhý kostel svatého Františka býval většinou uzavřen, ale sestry měly od něho klíč. Pro hrstku místních věřících farní kostel stačil bohatě.
Vidnava byla založena jako opevněné město v době, kdy v Praze žila na Františku svatá řeholnice Anežka Přemyslovna. Matka Vojtěcha si v mysli dává dohromady historická data. Město Vidnava bylo postaveno v roce dvanáct set šedesát šest a naše Anežka Česká zemřela dvanáct set osmdesát dva. I farní kostel je prastarý, mnohokrát opravovaný. Má renesanční věž s ochozem a střílnami ze šestnáctého století. Z původní gotiky si kostel zachoval vzácný portál v západním chrámovém průčelí. Matku Vojtěchu zaujala také budova fojtství, která pochází ze šestnáctého století. Byla původně součástí městského opevnění, jak se dověděla Matka Vojtěcha od pana děkana, který paní představené, chtivé poučení, rád předával své historické vědomosti. Jako každé pohraničí trpěla Vidnava během staletí válkami, ať už to byli husité anebo Rakušané. Za druhé světové války byl ve Vidnavě zřízen tábor pro šest set zajatých anglických a francouzských důstojníků. Matka Vojtěcha se zastavila u pošty, aby si přečetla pamětní desku se jmény dvou zastřelených celníků, kteří se nelíbili zdejším henleinovcům. Ovšemže se za duše ubohých obětí nacistické zvůle pomodlila, neboť i občanská vědychtivost vždy u ní vyústila v duchovno.
„K hraniční čáře na kytičky nechoďte,“ vážně varuje pan děkan Nowak, ale šibalství mu kouká z očí. „Myslíte, že bych šlápla do Polska bez viza a by
la zabásnuta? Nic nového pro mne,“ usmívá se Matka Vojtěcha.
„Polákům by to ani nevadilo, ale botanici by zuřili, že chodíte na lup pro vzácné květinky. Rostou tu mnohé, zákonem chráněné. Taková rosnatka okrouhlolistá a jiné.“