Marek 10, 43-44

Při setkání s Matkou Vojtěchou jsem měl vždycky takový vznešený a slavnostní pocit. Když nyní přemýšlím proč a z čeho, uvědomuji si, že pramenil z bezprostřednosti, laskavosti a radostnosti ženy, u které jsem cítil, že patří Bohu a proto patří nám všem.

Jednou jsme spolu hovořili o panenství; na ní jsem zřetelně viděl a obdivoval krásu a plodnost panenství žitého pro Boha a pro bližní.

/I./ RODIČE A DĚTI

Uplynulo již hodně vody od té doby, co Florian Hasmanda z Huštěnovic na Moravském Slovácku úspěšně vykonal tovaryšskou zkoušku cechu řeznického. Byl to šohaj pohledný, nejedna dívčina se na něho podívala se zalíbením, ale on nedbal. Měl v srdci jen jednu a tu mu nedovolili si vzít. Sestřenici. Sňatky mezi blízkými příbuznými nebyly dovoleny. Tož když ne tu, tak žádnou - trucoval Floryš. Ten truc mu vydržel dlouho. Zatím Pán Bůh odsunul jeho rodiče na věčnost a sestry se vyvdaly. Jedna z nich mu domlouvala.

„Nemůžeš zůstat sám, Floryši. Nejvyšší čas, aby ses oženil. Už ti do vlasů napadaly stříbrné nitky, ale dědice našeho jména ještě přivést na svět můžeš.“

„Která by chtěla starého mládence?“ ušklíbl se Floryš. „Já ti jednu předvedu. Přidej se k nám, až s ní v neděli půjdu z kostela. Jestli by tě chtěla, to ještě nevím. Nejdřív se podívej, jestli bys ji chtěl ty. Ostatní už nech na Pánu Bohu a na mně.“ Rázná Julča ráda organizovala.

Floryš neřekl ani ano, ani ne. Sestře to stačilo, věděla, že bratr vždycky více přemýšlí nežli mluví, však on si to do neděle v té paličaté hlavě probere.

V neděli po bohoslužbě postál Hasmanda před kostelem s místními tatíky a očima hlídal dveře. Už vidí kurážnou Julinku. S kým to jde, pro pánečka! S Rozárkou Chrástkovou. S takovou růžičkou, sotva vykvetlou, vždyť je jí asi dvacet. Sestra na něho mrkla. Šinul se k nim pomalu, rozpačitě. Má ta naše děvčica rozum, mně plesnivému čtyřicátníkovi namlouvat takové děcko? Přesto přidal do kroku s nesmělým pozdravem. Rózinka se na něho usmála, neviděla v jeho doprovodu nic zvláštního. Floryš má oběd u vdané sestry, tož jde s nima.

U oběda se Julka smála. „Líbí se ti, to věřím. A je to děvče hodné, velmi zbožné.“

„Že by ji šohaji doposud nechali na pokoji?“ divil se Floryš. „Je jako voňavé kvítí.“

„Rozálie se po chlapcích neohlíží. Chtěla do kláštera, ale Chrástkovi nedovolili. To víš, mají pekárnu, krám, mladé ruce jsou u nich potřebné.“

„Tož by mi ji nedali,“ říká Floryš posmutněle.

„Nech to na mně. Přece ji pořád nemohou držet doma, už má také čas na svatební věneček, jestli z ní nechtějí mít starou pannu.“

Floryš nic nenamítal a sestra jednala. Nejdříve si oťukala tetičku Chrástkovou. Ta pak rodinnou záležitost vpletla do ranního pletení housek a než se tyto upekly, bylo rozhodnuto předložit celou záležitost dcerce.

„Nutit ji nebudeme,“ řekla tetička Chrástková trochu lítostivě, protože pomyšlení na možný odchod nejmilejší dcerky z domova jí nebylo příjemné. Jenže s mladým děvčiskem je to jako s těstem. Nesmí se nechat překynout. S koláčem včas do pece a s děvčicou do manželství. Jinak oboje zkysne. Strýček Chrástek přikyvuje k manželčiným úvahám - tak, tak, jednou to být musí. Pán Bůh nám děti jenom půjčuje. Nevychováváme je pro sebe, ale pro jejich další potomky.

Rozálie Chrástková, vychovaná v poslušnosti a lásce k rodičům, nepochybovala, že ji radí dobře. S myšlenkou na klášter se už dávno rozloučila, nezbývá nic jiného než se ochotné smířit s pomyšlením na vlastní rodinu. Snad v ní vychová Pánu Bohu náhradu za sebe. Navíc se jí řeznický mistr Floryš Hasmanda líbil. Nevedl hloupé řeči jako mládenci, kteří se někdy pokoušeli k ní přitočit. U nich v krámě se dovídá Rózinka všecky dětinské pletky, zákaznice semelou páté přes deváté, ale o Floryšovi, když na něho přijde řeč, každá má slova pochvaly.

Když Floriánkovi jeho rodná sestra uhladila cestu k Chrástkovým, přišel v neděli odpoledne poprosit o jejich voňavou růžičku sám. Budoucí nevěsta se červenala, ale úsměv neopouštěl její pěkně krojené rty, když vložila svou ruku do široké dlaně budoucího manžela.

„Chceš si mě, Rózičko, vzít, i když mám čtyři křížky na zádech?“

„Ano,“ řekla pevně. A dodala tiše: „Na letech nezáleží, ale na Božím požehnání.“

Kostel svaté Anny v Huštěnovicích, ve kterém Rozálie opakovala své ano před knězem, byl prostý, jednolodní. Na oltářním obraze poučovala svatá Anna svou dcerušku Marii o Bohu, k čemuž přihlížely sochy čtyř andílků. Boží dům stál na návsi, před nim byl pruh trávníku, jako by tam někdo položil zelený koberec. Svatební průvod šel pěšky, neměli to do kostela daleko. Přizemní domky se tiskly k sobě, ne nadarmo se dědina jmenuje Huštěnovice. Mladé nevěstě slušel věneček z myrty, propletený bílými kvítečky, který korunoval její hlavu s pletencem hustých vlasů. Ženich měl překrásně vyšívané rukávce u běloskvoucí košile, také mu to slušelo, ač věkový rozdíl se tou líbeznou parádou ztlumit nedal. Každý si mohl vypočítat, že Florian Hasmanda byl už tovaryšem, když jeho nevěsta ještě poplakávala v plenkách.

Svatba byla po mši svaté. Nevěsta měla dosti času pozdravit svatou Annu. Při pohledu na děvčátko u chrámové patronky se maně v mysli nevěsty vynořila otázka - Budu mít také dcerušku anebo chlapce? A rozvinula monolog s matkou naší Matky.

„Svatá Anno, tvá dceruška se zcela zasvětila Bohu. Já jsem také chtěla patřit jen jemu. Ale naši mi to nedovolili. Prý sami na práci nestačí, když starší sourozenci si založili svou domácnost. A teď budou muset na všechno stačit, když mé ochotně dali Floryšovi.“ Jenom stranou se na svého nastávajícího muže podivala. Měl soustředěný výraz v obličeji. Asi se také modlil.

Rózinka v duchu pokračovala: „Svatá Anno, tys byla také vdaná. Prosím, přimlouvej se za mne, abych byla dobrou manželkou podle vůle Boží. Ty jsi jistě žila se svým manželem ve věrné lásce a v rodinné pohodě. Ty víš, jakých milostí je k tomu zapotřebí. Vypros je nám oběma!“

Pak se její mysl přesunula k Dívence, něžně přitulené k svaté Anně. „Panno Maria, když jsem se nesměla připodobnit způsobem života tobě, vypros mi u svého Syna, aby se aspoň jedno z mých budoucích dětí zasvětilo zcela Bohu.“ Jako odpověď na tuto její prosbu se Rozárce uhostil v duši pocit blaženého klidu. Pak své ano řekla knězi na jeho otázku hlasem jasným, jako by to říkala samému Pánu Bohu.

Psal se zrovna šestý listopad, rok tisíc devět set jeden, když se Rozálie Chrástková vdávala. A pak se ujala vlády v nové domácnosti. Na dvorku už shazovaly stromy pestrobarevné listí a po obloze se válely šedivé duchny, ale v domku u Hasmandů bylo útulno. Hřála tam nejen dubová polena v kachlových kamnech, ale také vzájemná láska, která se mezi oběma manžely rozhořela.

Mladá maminka Hasmandová opakovala pokaždé své svatební přání před oltářním obrazem, obklopeným andílky, kdykoliv byl v kostele pokřtěn některý její andílek, neboť Bůh jim bohatě žehnal na dětech. Jen jedno nemluvně brzy odcupitalo do nebe, šest dětí jak šest vlaštovek švitořilo v jejich rodinném hnízdečku, plném tepla vzájemné lásky. První děvčátko, pojmenované po Dívence na oltářním obraze, se narodilo až za dva roky po svatbě. Pak za rok po něm přišel Gustík. Další léta postupně obdařila rodinu dívenkami - Tynuškou, Fanynkou, Aničkou a Tonečkou. Celá rodina se denně společně modlila a Boží láska provanula domácí ovzduší pokojnou pohodou.

/II./ MAMINKA ODEŠLA

V devatenáctém roce šťastného manželství porodila Rózinka své osmé dítě, chlapečka, kterému děvčata vyprosila jméno Vojtíšek. To už bylo Mařence sedmnáct let, Gustíkovi šestnáct. Čtrnáctiletá Tynuška a dvanáctiletá Fanynka se také těšily, jak budou bratříčka kolébat a zpívat mu pěkné písničky. Nejmladší děvčátka, osmiletá Anička a šestiletá Tonečka, se pořád pletly kolem kolébky, jen jim bylo divné, že maminka zůstává v posteli a tatínek jí každou chvíli klade dlaň na čelo. Tváří se při tom starostlivě. Potom přišel pan doktor a tatínek řekl těm dvěma nejmladším:

„Děti, jděte si hrát někam ven. Tady byste jen překážely.“

Poslechly rády, Tonečka popadla svou hadrovou panenku a její sestřička míč.

„Pojďme do kůlny,“ navrhuje Tonečka. „Ustelu panence na žebřiňáku a potom si budeme házet míčem.“ Anička si vzpomněla, že umí prolézat na žebřiňáku jednotlivými příčkami. „Ukážu ti, jak se spustíš dolů a zase vyšvihneš dál.“

Jenže malá Tonečka se musela na žebřinový vůz pracně šplhat, brzy ji to omrzelo. Raději uspávala panenku. Když se Aničce zakutálel míč pod kůlnu, viděla, že tatínek již doprovází lékaře na nádraží.

„To zas budeme muset do světnice, Tonečko. Pojď, schováme se pod vůz, aby nás nenašli.“

Tatínek neměl pomyšlení děti hledat. Vrátil se od nádraží hluboce zarmoucen. Pořád mu v duši zněla ta hrozná slova - Pane Hasmanda, už mě nevolejte. Tady je lidská pomoc zbytečná. Proti poporodní sepsi nemáme léky. Smiřte se s tím jako věřící muž. Pravda, kterou vám říkám, je krutá, ale je to má povinnost připravit vás na to nejhorší. Pro nemocnou to bude vysvobození. - Mluvil chlácholivě, Hasmanda lékaři nezazlíval, že mu nedává naději. Ale moc to bolelo. Nemohl hned vejít k nemocné. Zašel do kůlny a jeho bolest propukla v hlasitý pláč.

Děvčátka se polekala. Vylezla zpod vozu a nesměle se přiblížila k otci. Tatínek pláče! To ještě nikdy nezažila. Co se to děje?

Příchodem dětí se otec vzpamatoval. Utřel si oči a bolestným hlasem vyslovil krutou pravdu.

„Maminka nám umírá. Děti, modlete se, modlete,“ další proud slz mu zatrhl hlas. Rychle odešel.

„Musíme se modlit, aby maminka neumřela,“ řekla Anička. „Ale tak moc, aby nás Pán Bůh vyslyšel.“ Tonečka přemýšlí dětským rozoumkem, jak se modlit nejlíp. Pravda, Pán Bůh nás musí slyšet, aby nás vyslyšel. V kostele slyší, je tam ve svatostánku - uvažuje nahlas - ale tady svatostánek nemáme.

Anička podlehla jejímu rozumování. „Já si vylezu na vrata, to je dost vysoko, aby mě Pán Bůh slyšel.“ A slova hned mění ve skutek.

Tonečce se to zdá málo. Rozhlíží se kolem i nahoru, už to má. Vylezla až ke štítu kolny, je tam vikýř. To je opravdu hodně vysoko, ne zrovna u nebíčka, ale přece jen blíže modré obloze, za kterou je milý Pán Bůh. Všecka šťastná, že nalezla vhodné řešení, pokleká ve vikýři, spíná ručky a opakuje otčenáš, jak ji to naučila maminka, a v pozadí slov je prosba - uzdrav nám naši maminku.

Fanynka šla na dvorek pro polínka, když tu slyší odněkud slova modlitby, pronášená úpěnlivě dětskými hlásky. Nejdříve objevila Aničku na vratech, potom Tonečku na okraji vikýře. Až se ji dech zarazil strachem.

„Tonečko, pojď honem dolů, vždyť bys mohla spadnout! A ty, Aničko, slez z těch vrat také. Tatínek to nemá rád, když se na nich někdo vozí.“

„Já se nevozím,“ uraženě se ohradila Anička. „Já se na nich modlím.“

„Proč právě na vratech?“

„Přece aby nás Pán Bůh lépe slyšel,“ vysvětluje Tonečka, která zatím hbitě sešplhala z vikýře dolů. Fanynka má už dvanáct, ve škole z náboženství jedničku, může děti poučovat jako dospělá.

„Ó vy hlavičky makové! Pán Bůh přece není hluchý. K němu se můžeme modlit kdekoli, třeba i docela potichu. On nás slyší vidy a všude.“

Děvčátka Fanynce věří, ale přesto jsou ráda, že udělala pro maminku něco navíc.

Ani ta nejupřímnější modlitba není vždy vyslyšena, pokud se úmysl neshoduje s vůlí Boží. Maminka dotrpěla. Pán si tuto růžičku, voňavou dokonalostí matky a manželky, přesadil do své zahrady rajské blaženosti a převzal starost o její rodinu sám.

První dny po matčině odchodu bylo všem smutno, ale zbožný otec každodenní modlitbou statečně bojoval proti zármutku.

„Maminka se modlí v nebi s námi, děti,“ řekl a všem bylo, jako by se v jizbě rozsvítilo tajemné světlo. Cítili, že je maminka s nimi a tíseň opadla.

Malého Vojtíška převzala do péče tetička Chrástková. Byla to švagrová zesnulé Vojtíškovy maminky. Nevadilo jí, že už má doma pět vlastních křiklounů. Půl tuctu dětí v rodině byla tehdy běžná záležitost, kterou žena statečně zvládala u vědomí, že s každým dítětem přichází do rodiny sám Pán Ježíš. Copak neřekl - Kdo přijme jedno dítě pro mé jméno, mne přijímá?

„Moc neděkuj,“ řekla tetička Chrástková, když dojatý Hasmanda kreslil děcku křížek na čelíčko na rozloučenou. „Poděkuje mi sám Pán Bůh, o tom nepochybuji. Až začne Vojtíšek běhat, přivedu vám ho zpátky,“ slibovala.

Také děvčata i Gustík se s bratříčkem loučili po křesťansku. Těch křížků už bylo na malého trochu moc. Dal se do pláče a tetička se raději s ranečkem v náručí hrnula ze dveří. Musí na vlak, je ze Sušice. Všichni ji vyprovázeli na nádraží, jen tatínek nemohl. Volali ho k nějakému nešikovi, který si zlomil nohu. Tatínek Hasmanda uměl zlomeniny napravovat.

Za nějaký den se ozvala další dobrá duše z příbuzenstva. Také tetička Chrástková, ale z Moravičan, si chtěla udělat dobrý skutek. Na řadě byla nejmladší Tonečka. „Cesta do světa“ se děvčátku moc nezamlouvala. „Bude se mi po vás stýskat,“ namítala. Ale tatínek ji chlácholil. „Liduška Chrástková je stejně stará jako ty. Budete kamarádky, pěkně si spolu budete hrát.“ Moc mu to chlácholení nešlo od srdce, jenom nerad se loučil s nejmilejším dítětem, ale bude to přece pro jeho dobro.

Tetička Chrástková si pro Tonečku přijela, pomohla poskládat její prádlo a šaty do proutěného zavazadla, vzala do kapsy pár jablíček, aby bylo ve vlaku do čeho zakousnout a Tonečku odvedla. Anička je doprovázela na nádraží. „Brzo se vrať,“ zašeptala Tonečce do ucha. Ani nemusela, malá cestovatelka svůj vandr nebrala příliš vážně. Dojely, došly, dvě sestřenky se seznámily. Liduška hned ochotně snáší hračky. Tonečka si hračky prohlédla, zašla s Liduškou i na zahradu, podívala se na bílé králíčky a zdálo se jí, že to stačí.

„Tak já bych už mohla jít zase dom,“ prohlásila Tonečka.

„Teď jsi doma tady, Tonečko,“ řekla tetička laskavě. „Pročpak bych se byla tahala s tím košíkem tvých hadříků, kdybys tu byla jen tak nakrátko?“

Tonečka se dala do pláče. S pláčem uléhala do postýlky vedle Lidušky, která ji hladila po kudrnatých vláscích, se slzami ráno vstávala. Ani Liduščin soucit ji neuklidnil. Kde se vzalo tolik vody v těch čistých studánkách dětských očí, co jí Tonečka vyplakala? Nechala se Liduškou vodit po zahrádce, pohladila chundelatého Hafana, vzala kočičku Micku na klín, ale přitom myslela na tatínka, na Aničku, na jejich Reka u boudy, kterému nosívala zbytky od oběda, na jejich kočičího Mourka, který jí pěkně předl, kdykoliv ho vzala na klín tam u nich doma a nový proud slz smáčel její vzpomínky. Zbytečně ji tetička Chrástková nutila ochutnat povidlový koláč, Tonečka přestala jíst, každé sousto jí rostlo v ústech. „Marné, matko,“ rozhodl strýček Chrástek, „to Rózinčino děcko by nám tu zvadlo. Je tu tři dny a už ztratilo barvu.“

„Pánu Bohu poručeno,“ povzdechla tetička. „Odvezu ji zpátky.“

Tak se stalo, že se jednou vpodvečer otevřely dveře a Tonečka vběhla rovnou do tatínkovy náruče. „Tak su tu, můj drahý tatínečku,“ šťastně hlásila.

„Nebyla k udržení;“ omlouvá se tetička Chrástková, že nemůže dobrý skutek dokonat. „Ona by u nás steskem umřela. Co jsem mohla dělat?“

„Dobře jsi udělala, žes nám Tonečku vrátila. I nám se tu všem po ní ukrutně stýskalo.“ Že se nejvíce stýskalo jemu, to Hasmanda nahlas neřekl. Otec si uvědomil teprve za nepřítomnosti děvčátka, jak hluboce má právě toto dítě rád.

/III./ PILNÁ ŠKOLAČKA

Mařenka se provdala za čtyři roky po matčině smrti. Jmenovala se nyní Marie Vojtěšková, ale neměla to daleko a tak i nadále pečovala o tatínkovu domácnost.

Prvního září 1920 časně zrána probudila své dvě nejmladší sestřičky. „Alou z postele! Dnes je pro vás velký den. Začíná škola.“

Anička to vzala na vědomí klidně, byla už otrkanou školačkou, ale Tonečka prvňačka se cítila slavnostně. Půjde do školy. Společně s Aničkou. Bude mít písanku a slabikář. Těšila se na to.

Obě děti poklekly vedle sebe u postele s pruhovanou duchnou, nad kterou visel na stěně kříž. Pozdravily Otce na nebesích i Pannu Marii a svěřily se do ochrany anděla Strážce. To už byly na stole hrníčky s žitnou kávou a rohlíky. Ty nebývaly každé ráno ve venkovských chalupách, ale dnes to byl výjimečný den. Mařenka jej chtěla sestřičkám trochu oslavit. Po snídani pomohla dívenkám načechrat naškrobené rukávce, samozřejmě půjdou dnes všechny děti do školy ve svátečním slováckém kroji. Vždyť půjdou nejdříve na mši svatou, kterou se školní rok zahajuje. To se to zapestřilo v kostele svaté Anny barevnými sukničkami, květovanými fěrtošky a kordulkami s krajkou! Andílci nad oltářem se na tu dětskou parádu usmívají, však není pro pýchu, ale k oslavě Boží. Sváteční šaty hlásají, že i duše je dnes ve sváteční náladě, protože si přišla vyprosit požehnání pro celý školní rok.

Tak nějak to chápaly Anička s Tonečkou, ačkoliv slovy by to neuměly povědět.

Slabikář Tonečce učaroval. Pomocí Aničky předběhla spolužačky ve čtení, pěkné verše pod barevnými obrázky uměla zpaměti dřív, nežli je ve třídě děcka začala číst. Paní učitelka Tonečku chválila. Byla s nejmladší Hasmandovou velmi spokojená. Méně spokojený byl tatínek, když Tonečka ohrnula nosík nad rajskou omáčkou.

„Tatínku, rajskou já nemůžu. Bylo by mi po ní špatně.“ Že nemá hlad, protože se najedla hrušek, to nepřiznala. Tatínek neřekl nic, omáčku odnesl a nenabídl Tonečce nic jiného. Tonečka také nic nežádala a tatínek si domyslil, proč. Jako dobrý vychovatel nehuboval, nepřemlouval, nevyzvídal, ale vyčkával na vhodnou příležitost. A ta přišla.

Jednou přiběhla Tonečka ze školy a hned chtěla oznámit, jaký má ukrutný hlad, jenže nikdo nebyl doma. Lísteček na stole hlásil - Jídlo máš v troubě, nech trochu Aničce.

Tonečka vytáhla z trouby nejdříve hrnek s bramborami a potom kastrůlek s rajskou omáčkou. Dokonce jí pěkně zavoněla. Ochutnala a naložila si plný talíř brambor, bylo jich v hrnci dost. Důkladně brambory na talíři polila tou voňavou omáčkou, škoda, že jí nemůže nalít více, musí nechat Aničce. Pak s náramnou chutí talíř vyprázdnila.

Večer se tatínek pojednou Tonečky dotazuje, zdali jí nebylo po omáčce špatně.

„Nebylo. Proč?“ Zřejmě na hrušky už zapomněla, ale tatínek ne. Byla to tehdy lež? I nebyla. Tehdy by jí bylo určitě špatně, protože hruškami přeplněný žaludek by omáčku už nesnesl. Kdyby byl tatínek tehdy na ni hartusil, že jíst musí, k dobrému by to nebylo vedlo. Umění dobře vychovávat je dar Ducha svatého. V knihách je možno se o tom poučit, ale nikoliv naučit. Je to dar těm duším, které žijí ve spojení s Bohem.

Dny prchaly jak listí ve větru, nastala postní doba. „S maminkou jsme se v postu denně modlívali růženec,“ vzpomíná Gustík, statný výrostek.

„Budeme se ho modlit i bez ní,“ tatínek je při vzpomínce na zemřelou vždy vážný. „Ona bude mít radost, vidyť nás z nebe vidí.“

Nežli se setmělo, školačky měly úkoly již napsány a Tynuška obvykle zašívala prádlo a vyspravovala roztrhané punčochy. Tatínek s Gustíkem dokončili práci chlapskou, načež se všichni sešli na černou hodinku. Potmě si celá rodina klekla na čistě vydrhnutou podlahu a modlila se růženec. Tatínek předříkával, sbor mladých hlasů vzýval svatou Pannu, aby za ně prosila nyní i v hodinu jejich smrti. Školačky by si nejraději sedly na paty, tatínek by to ve tmě nezpozoroval, ale maminka se přece na ně dívá z nebe, té by se to určité nelíbilo. A z lásky k ní děvčátka statečně vydržela.

Stalo se, že znenadání přišel Gustíkův kamarád, protože se chalupy na dědině nezamykají, dokud rodina není zachrupaná v kanafasu. Vešel do temnoty světnice, slyšel modlitbu a zdálo se mu, že to odkudsi andělské hlasy opakují chválu svaté Panně, tak to bylo tajemné a krásné. Kdepak, aby ohlásil svou přítomnost. Anděly rušit není dovoleno, lze jim jen naslouchat a vsávat do sebe tu blaženost, která probleskuje neviditelnými jiskrami. Je tma a přece je tu plno neviditelného světla, napadá chlapci a tiše stojí dál, dokud se rodina nedomodlila. Potom strýček Hasmanda rozsvítil petrolejovou lampu a kouzlo zmizelo.

Náboženství učil v huštěnovické škole pan farář Jakub Hudeček. Jeho nejmilejší žákyní byla Tonečka Hasmandová. Na všechny jeho otázky uměla správně odpovědět, ale kladla mu také otázky své.

„Je to zvídavá dívenka, je vidět, že ji náboženství zajímá,“ chválil pan farář otci Hasmandovi jeho nejmladší ratolest, když měl příležitost s ním hovořit.

Tonečka byla už ve třetí třídě, když pan farář oznámil, že se budou děti připravovat na první svaté přijímání. To byla radostná novina. Tonečka s ní hned běžela k provdané sestře.

„Mařenko, půjdu k prvnímu svatému přijímání. Moc se těším.“

„A kdy to bude?“

„Dvanáctého května. Pán Ježíš přijde ke mně,“ dodala zasněně. U domku Hasmandových bylo několik bezových stromů. V měsíci květnu se měnily v překrásné bílé kytice, které provoněly celé okolí. Jako by ta jejich vůně naplnila i duši Tonečky, tak bylo děvčátku blaze v to nedělní ráno, když se svátečně vystrojená ubírala ke škole. Tam už se to hemžilo dívčími hlavičkami, ozdobenými věnečky z kvítí, i klukovskými kloboučky s kosárkem. Ale švitoření dětských hlásků tentokráte bylo tlumenější nežli jindy. Děti měly už na mysli, že je čeká první setkání s Pánem Ježíšem. Průvod se řadil na školní chodbě, než vycházel na ulici. Nejdříve šla děvčátka a držela se po dvou za ruce, pak teprve chlapci, v čele děvčátek paní učitelka, u chlapců pan učitel.

Školní budova stála na návsi nedaleko kostela, děti stačily zazpívat jednu sloku zbožné písně a už byly u kostelních dveří, kde se tísnili dospělí. Maminky, tetičky, stařenky, otcové, strýčkové a stařečkové, všichni chtěli vidět drobotinu ve velké sváteční chvíli. Teprve když dětský průvod zaplnil prostor před mřížkou, posedali dospělí v lavicích a větší školáci se vhrnuli do kostela.

Co řekla Tonečka Hasmandová svému vzácnému Hosti a co jí řekl On, to zůstalo tajemstvím. Doteky milosti Boží v dětské duši jsou tak jemné, že tato je vnímá jen v rajském prajazyce, který se nedá do pozemských slov přetlumočit.

Z kostela domů šla Tonečka s Aničkou, ale doma jen zhltla snídani a ztratila se. Zprvu si toho nikdo nevšímal, Tynuška s Fanynkou probíraly ustrojení kamarádek, Gustík s tatínkem plánovali zítřejší práci na opravě domku. Anička si dočetla pohádkovou knížku a vzpomněla si zalít muškáty za oknem. Jeden je její, jeden Tonečky. Ale kde je Tonečka? Nikdo neví. A pomalu je čas k obědu. Tynuška i Anička hledají v komoře, na půdě, na dvorku. Tonečka nikde. Tak volají. A hle, odkudsi z výše se ozývá Toneččin hlásek.

„Já jsem tady.“ Seděla v koruně rozkvetlého bezu. A moc jí to tam slušelo.

„Vypadáš jako víla Jasanka z pohádky, kterou jsem právě dočetla,“ volá Anička na sestřičku.

„Tak už slez dolů, královno vil,“ přidala se Fanynka, která vyběhla ze dveří. „Oběd je na stole.“

Ach, jak nerada slézá Tonečka z té voňavé krásy kolem ní, která se usídlila i v ní. Bylo jí v těch květech tak blaženě! Vždyť tam nebyla sama. Byl tam s ní Pán Ježíš.

/IV./ VELKÉ PŘÁTELSTVÍ

Pokud je více dětí v rodině, hrají si společně a nepotřebují se družit s dětmi jinými. Ani Tonečka Hasmandová neměla důvěrnou kamarádku ve škole. Byla milá a vždy ochotná ke spolužačkám ve třídě i na školním dvorku, ale kromě o učení si s nimi neměla o čem povídat.

Když bylo Tonečce osm let, dovolil jí tatínek, že může chodit do katolické tělocvičné jednoty zvané Orel. To bylo radosti! Vždyť její sestry tam také chodily. Ona bude spolu s Aničkou mezi žačkami, jak se nazývaly nejmladší cvičenky. Od čtrnácti let pak jsou dorostenky, k těm chodí Fanynka. Tynuška a Gustík cvičí již s dospělými Orly. Antonie Habáňová byla vedoucí nejmenších Orlat. Říkali jí také Tonečka, protože se takto oslovovaly všechny jmenovkyně svatého Antonína Paduánského. Řízením Božím padla Tonečka Habáňová do oka i do srdce Tonečce Hasmandové. Cvičitelce bylo osmnáct, ale rozdíl deseti let nikterak nepřekážel velkému přátelství, které se mezi oběma Tonečkami začalo rozvíjet. To se stává, že děvčátko, mimořádné inteligentní, hledá vědomě či nevědomě ideál své budoucí osobnosti u starší přítelkyně. Tonečka Hasmandová přicházela za svou velkou přítelkyní každý den, když měla volno. Tonečka Habáňová měla se svou malou přítelkyní vždy si co povídat. Ne o cvičení těla, ale duše. Velká kamarádka hodně četla katolické knihy a malá přítelkyně přímo vsávala do sebe její vyprávění o životě světců anebo vynikajících katolických osobností. Na dědině nic neujde pozornosti povídavých tetiček.

„Cože ta nejmladší Hasmandová pořád běhá k Habáňům?“

„No baže se to nehodí, aby se děcko kamarádilo s dcerkou na vdávání.“ Tatínek Hasmanda se zprvu jen divil, jaké to nezvyklé přátelství si Tonečka vybrala, ale pak zakročil.

„To už je slečna a ty jsi ještě děcko. Jenom u Habáňových překážíš. Oni ti to neřeknou, ale ty to musíš uznat sama. Tak konec těm tvým návštěvám u nich.“

Tonečka svěsila hlavu, až jí kučery spadly do čela. Ale poslechla. Až v Orlu se cvičitelce svěřila, že k ní už nesmí, tatínek zakázal. Velká Tonečka zesmutněla také. Ale nevzdala se. Jednou potkala otce Hasmandu na návsi a zastavila ho.

„Strýčku, proč jste zakázal Tonečce, aby k nám chodila?“

„Tož proto, že sa to nehodí, aby u vás překážela.“ „U nás ji všichni máme rádi, nikomu nepřekáží a myslím, že to naše přátelství je ve shodě s vůlí Boží.“ Dívala se tak prosebně, že strýček změknul.

„A tož nech je, jak Pán Bůh chce!“ A pokračoval v cestě k bednářovi pro opravený škopek. Vrátil se domů, když Tonečka právě dopisovala úkol.

„Možeš zase k Habáňům, Tonečko.“ Hned měl dcerku na krku. Bouřlivě ho objala, děkuju, děkuju, zahlučela a byla ze dveří. Tatínek se za ní díval oknem a byl rád, že dítěti způsobil tak velkou radost.

Jednou navrhla velká Tonečka své malé přítelkyni, že by se mohly modlit za to, aby jednou cele patřily Bohu. „Co to znamená - cele patřit Bohu?“

„Neprovdáme se, budeme spolu bydlet někde jinde, budeme pomáhat nemocným a starým lidem. A také budeme zdobit oltáře v kostele.“

Tonečka Hasmandová souhlasí. Není jí jasné, kde jinde by mohly bydlet, ale hlavně že budou spolu. A kostel by přece mohla zdobit hned. Je pravda, tetičky, které se o kostel starají, ho již mají vyzdobený, ale Tonečka si všimla, že na bočním oltáři svatých věrozvěstů i na oltáři blahoslavené Anežky České jsou květiny papírové. Možná, že svatým mužům na květinách moc nezáleží, ale dcera královská jistě milovala všechno, co stvořil Pán Bůh a ne ruce nějaké tetičky, byť šikovné. Tam musím opatřit květiny pravé, rozhodla se Tonečka. Dovolila se kostelních tetiček a v sobotu přinesla s Aničkou jejich muškáty na oltář blahoslavené Přemyslovny. Pro svaté bratry z Velké Moravy si vyprosila květináče od jejich Mařenky. A v neděli při bohoslužbě se jí zdálo, že se ti ozdobení světci na ni od svých oltářů usmívají. Květiny měnila. Vypůjčovala si pelargónie, azalky a jiné krásky z vonné říše květin, jak je viděla za okny domků. Mile poprosila, lidé jí vyhověli. Těm, co do kostela chodili málo, řekla, aby se v neděli přišli podívat, jak to jejich květinám na oltáři sluší. A když vypůjčené přinesla zpátky, ptala se, zdali měli v kostele radost, že jejich květiny také chválí Pána Ježíše.

„Měli, Tonečko, měli. Květiny v pořádku neseš zpátky, tož přindi zas!“

V rodině Hasmandově plynuly dny v pohodě. Zimy se míjely s jarními dny, děti dospívaly, tatínek šedivěl a Vojtíšek byl už dávno zase doma. Zato Fanynka se rozhodla pro odchod, a to trvalý. Maminka se v nebi zaradovala, že se její svatební přání konečně plní. To už Tonečka chodila do měšťanky v nedalekých Babicích. U Vojtěšků přibyla další ratolístka, dali jí jméno po mamince, Mařenka. Tonečka ráda nemluvně chovala, i převinout je uměla. Tatínek ji při tom jednou pozoroval. „Z Tonečky bude jednou dobrá matka.“

Tatínkova slova zasáhla jedenáctiletou dcerku nemile. Vdávat se nebudu a nebudu, říkala si v duchu. Vždyť se za to s Tonečkou Habáňovou modlíme, že chceme cele patřit Bohu.

Jenže u Habáňů již velkou Tonečku nenašla. „Odjela do Opavy za svou sestrou.“

„Za tou sestřičkou Helenou? A kdy se vrátí?“

„Naše Tonečka se už nevrátí. Tady ti nechala obrázek.“

Na zadní straně obrázku je jen stručná prosba - Modli se za mne.

Tonečka pochopila. Slzy jí vhrkly do očí, ale statečně je setřela dlaní. „Ona už odešla cele se dát Bohu. A beze mne. A nic mi, tatínku, neřekla. Přece se mi měla svěřit, ne?“

„Jsou věci, které se nesvěřují ani v tom nejlepším přátelství. Chtěla tě ušetřit bolestného loučení, víš?“

Tonečka pochopila. Její přítelkyně dala sebe Pánu Bohu cele, tedy i to jejich přátelství mu odevzdala beze zbytků.

I po čase přišla zpráva, že jejich Fanynka je už v Praze milosrdnou sestrou svatého Karla Boromejského a přijala řeholní jméno Marie Simeona. Tonečka večer vyzvídala na tatínkovi, kde vlastně Fanynka v té Praze bydlí.

„V klášteře pod Petřínem na Malé Straně. Je tam také nemocnice, protože Boromejky v ní ošetřují nemocné.“ Praha je hodně daleko,“ uvažuje Tonečka nahlas. „Jak to může Fanynka vydržet bez nás? Copak se jí nestýská? Já bych, tatínku, bez vás umřela.“

„Ty bys byla třetí den zpátky. Jako tenkrát, když tě po maminčině smrti odvezla tetička do Moravičan, pamatuješ?“  „Moc dobře. To bylo tenkrát hrozné,“ vzpomíná Tonečka a povídání končí oboustranným ujišťováním, že Tonečka nikdy z domova neodejde.

/V./ ROZHODNUTÍ ZRAJE

Sestřička Simeona psala zřídka, ale zato dlouze a krásně. Jenže každý její dopis vyvolal v rodině Hasmandově stesk po Fanynce. Neuměli si ji představit jako řeholnici. Tatínek rozhodl, že by měl někdo Fanynku navštívit. No přece Tynuška. Ta už je dospělá děvčica, která se v Praze neztratí. Vezme si s sebou společnici, s kamarádkou se jí bude cestovat veseleji.

„Co ti mám z Prahy přivézt, Tonečko?“

„Šilháčka,“ vyhrkne tázaná bez rozmýšlení. „Dobře, tak šilháčka. A co ještě?“

„Už nic, jen toho šilháčka.“ Tonečka byla srdcem stále ještě dítě a měla ráda hračky. Šilháček, jinak zvaný plaváček, byl kaučukový panáček s namalovanýma očima, jedno šlo trochu stranou. Tonečka uměla básničku o šilháčkovi, občas si ji říkala, zatímco toužebně očekávala návrat Tynušky z Prahy. Gusta párkrát zažertoval, že je Tonečka zamilovaná do šilháčka.

„Čeká na toho panáčka nedočkavě jako na ženicha.“ Konečně Tynuška přichází. Jen po křesťansku pozdravila, už se dívčí hlas nedočkavá ozývá. „Neseš mi šilháčka?“

Tynuška vytahuje z brašny hezkou panenku v pestrých šatičkách. Ale není to šilháček. Tonečka je zklamaná.

„Tonečko, šilháček nebyl nikde k dostání. Opravdu nemohu za to, že jsem tě zklamala.“

Tonečka vidí, že je Tynce z toho smutno. Chtěla mi udělat radost a já jí dělám zármutek, proběhlo dívence myslí. Honem se vzpamatovala, vzala hračku a přinutila se k úsměvu.

„Panenka je pěkná. Pán Bůh zaplať, Tynuško!“ Usedla na malou stoličku u tatínkových nohou a poslouchala, co vše Tynuška zažila v Praze. Sestry boromejky přijaly obě návštěvnice mile, Fanynka, totiž sestra Simeona je u nich šťastná a vypadá dobře. I ta nejvyšší představená k nim přišla, říká se jí velebná Matka. Dovolila, aby je klášterní švadlena provedla po Praze. To vám je krása! Nádherné kostely, katedrála svatého Víta, to je kamenná pohádka a těch obchodů co je v Praze! „A šilháčka neměli!“ ozvalo se vyčítavě Tonečce v srdci. Ale pak zpozorněla. Tynuška vypráví, že na Hradčanech u sester karmelitek je neporušené tělo blahoslavené Elekty.

„Mají tam Jezulátko, kterému šijí sestřičky každý rok nové botičky. Prý je roztrhá, jak chodí za svými nevěstami.“

Tonečka užasla. Ježíšek má roztrhané botičky? A chodí za nevěstami. Ve své dětské naivnosti brala sestřino vyprávění doslova.

„Kdo jsou to ty Ježíškovy nevěsty?“

„Přece sestřičky v klášteře. Nevdávají se, volí si za ženicha Pána Ježíše a celý život mu slouží.“

Šilháček je zapomenut. Tonečku teď zajímají jen ty klášterní nevěsty. Vzpomněla na Tonečku Habáňovou. Také se nechtěla vdávat. A šla do kláštera.

„Naše Fanynka je také Ježíškovou nevěstou?“ „Samozřejmě, vždyť je v klášteře,“ Tynka je už netrpělivá.

„Není těm sestřičkám v klášteře smutno, když tam nemají tatínka a vůbec svou rodinu?“

„Mají tam svou rodinu. Všechny sestřičky dohromady jsou jedna rodina, takže jim smutno není. A dej už pokoj, ať mohu dát Vojtíška spát!“ Tynuška vedla nejmladšího Hasmandu k umývadlu.

Ale Tonečka pokoj nedá, protože nemůže. Moc ji pálí myšlenky, které se najednou v její hlavičce vyrojily. „Může každá dívka do kláštera?“

„Kdepak! Jenom ty moc hodné.“

„A já - já bych taky mohla?“ Otázka vyklouzla z úst nečekaně, sama se tomu podivila. Ostatní se dali do smíchu.

„Kdepak! Ty vůbec ne.“

„A proč ne?“ To se už děvče postavilo do bojovné obrany.

„Protože nejsi zrovna moc hodná,“ ujal se slova Gusta. „Pořád někde lítáš, skáčeš přes příkopy, v hlavě máš jenom šilháčka a vůbec -“

Tatínek mu skočil do řeči, aby to zamítnutí trochu uhladil.

„- a vůbec jsi přece dítě školou povinné a životu v klášteře bys ještě nerozuměla.“

Tatínek měl pravdu, ale Tonečku myšlenka na Kristovy nevěsty již neopustila. Blikala v duši jak věčné světélko před oltářem, rozhořela se plným jasem druhého dne na cvičení v Orlu. Když nástupkyně Tonečky Habáňové procvičila se žačkami prostná a nechala je pohoupat se na kruzích, sesedla se děvčata na žíněnce kolem Tonečky Hasmandové. Napjatě naslouchala vyprávění, co vše Tynuška viděla v Praze, o roztrhaných botičkách malého Ježíška včetně. Tonečka končí své vyprávění prohlášením: „Děvčata, půjdu do kláštera.“

Dvě další nadšené dušičky hlásí, že by šly také.

„Já to zařídím u Fanynky, totiž sestřičky Simeony, jak se teď jmenuje,“ slibuje Tonečka. Snadno se slibuje, hůř se plní. Když sestře do Prahy napíše, její odpověď přijde tatínkovi do rukou a ten se bude zlobit. O nápady nebylo u Tonečky nouze. Požádá Simeonu, aby na obálku napsala adresu Tonečky a připsala - Jen do vlastních rukou. Dopis zhotovila krasopisně s prosbou, aby sestra zařídila pro ni a její dvě kamarádky přijetí do kláštera. Ještě došla za strýčkem listonošem. „Dostanu z Prahy dopis s poznámkou - Do vlastních rukou - Tak ho dáte jenom mně, strýčku, ano?“ „No bať, Tonečko, do rukou, do rukou,“ strýček se potutelně usmíval. Tonečce se zdálo, že se čas loudá, každý den toužebně čeká a nic. Konečně dopis přišel, ale hrůza! Je adresován na tatínka. Teď ho všichni čtou, všichni teď vědí, že Tonečka chce do kláštera a že sama napsala Fanynce. Nastává to, čeho se ubohé děvčátko obávalo. Všichni v rodině, kromě sedmiletého Vojtíška, mají plno řečí. Každý přihodí polínko na ohníček přísné kritiky, jaká Tonečka je a jaká být nemá, načež se všichni shodnou, že se Tonečka do kláštera nehodí. Jenom tatínek mlčí, cítí se svou nejmilejší dcerečkou, je mu jí líto a je mu líto i sebe, že by mohl Tonečku ztratit. Ukončí proto rodinnou debatu konejšivými slovy: „Jsi ještě dítě, Tonečko. Musíš počkat, časem se to vyřeší.“

„A trpělivost nese růže,“ dodala Anička, která v koutku duše začínala pomýšlet na klášter také.

/VI./ ČEKATELKA ROMANKA

Ke konci školního roku 1927 přijela do Huštěnovic Mařenka Vávrová z Tupes. Byla již kandidátkou u boromejek ve Frýdlantu nad Ostravicí. Představená Matka Pia ji poslala do Huštěnovic zjistit, která tři děvčata odtamtud touží jít do kláštera. Mařenka se bude vracet do Frýdlantu začátkem července. Tak jestli děvčata chtějí, mohou se k ní připojit ve vlaku, a to ve Starém Městě. Dvě Orlice to měly celkem snadné, ale u Hasmandů nastal boj jedné proti všem, ve kterém to malá bojovnice Tonečka prohrála. Ty dvě její kamarádky odjely, Tonečce zbyly jen oči pro pláč. Doma se na ni všichni zlobili. Třináctileté děcko chce rozhodovat o svém celém životě, kdo to kdy slyšel! Ty druhé dvě jsou starší, školu mají za sebou, ty nemůžeš počkat? Také tatínek, který nerad viděl oči oteklé od pláče, vysvětloval, utěšoval, chlácholil. Všechno marné. Tonečka pobledla, zesmutněla. Jednoho dne jí vyklouzla z úst bolestná slova.

„Kdyby maminka žila, ta by mě určitě do kláštera pustila.“

Tatínek se dal do pláče. Rána v srdci, způsobená ztrátou Rózinky, byla ještě živá. Aby překonal dojetí, tatínek poručil:

„Dones na pole svačinu!“ Měli najaté pracovníky. Tonečka vzala tašku s jídlem do jedné ruky, na druhou si zavázala povijan, ve kterém nesla čtyřměsíční neteřinku.

Jak šla dědinou, na maličkou padaly proudy slz. Nějaká tetička ji zastavila.

„Ale Tonečko, co z té malé Mařenky bude, když ji tak zaléváš?“

„Sestřička z ní bude. Půjde do kláštera,“ odpověděla rázně malá chůva. Netušila, že bezděky předpověděla Mařenčinu budoucnost. Když dospěla, vstoupila skutečně Marie Vojtěšková do kláštera ve Frýdlantu a dostala řeholní jméno Marie Leona.

Když se večer objevili u rodinného stolu také Vojtěškovi, rozvířila se opět debata okolo Tonečky. Nakonec švagr Vojtěšek řekl:

„Pusťte ji, tatínku, však ona se vám do tří dnů vrátí, ta nikde bez vás nevydrží.“ Tatínek se zamyslil a pak dal svolení chvějícím se hlasem.

„Tož si, Tonečko, jeď! Maminka by tě asi také pustila. Ale neboj se přijet zpátky. Budu na tebe čekat.“

Proud slzí vytryskl děvčátku z očí, tentokráte to byly slzičky radosti a vděku. Nastaly přípravy. Tynuška i Anička pomáhají balit výbavu a tatínek ji s tetičkou Chrástkovou doprovázejí na hřbitov. Jde si pro maminčino požehnání.

Šestého července nastoupila Tonečka do vlaku s tatínkovým křížkem na čele a s tetičku Chrástkovou po boku.

Kandidátky ve frýdlantském klášteře vedla sestra Pia. Když zjistila, že sice přijela Hasmandová, ale ne patnáctiletá Anička, nýbrž třináctiletá Tonečka, dítě školou povinné, zůstala překvapená.

„Tonečko, musíš ještě do školy, tak tě umístíme u nás mezi chovankami, které tu chodí do měšťanky, ano?“ Tonečka měla opět slzy na krajíčku. „Já chci být sestřičkou.“ V jejích očích byla tak úpěnlivá prosba, že sestra Pia je dojata. Přináší Tonečce černou pelerínku kandidátek a medailku na šňůrce. Takový je ústroj čekatelek, to už Tonečka ví a proto teď její oči září, jako by v nich bylo ukryto sluníčko.

V kandidatuře je už povícero Toniček, Toneček, Tonek, proto se Tonečka Hasmandová mění v Romanku. To jméno používala také její sestra Fanynka, pokud byla čekatelkou. S bílým límečkem u krku a černou pelerínkou přes ramena, tak je Romanka Hasmandová uvedena mezi ostatní čekatelky. Je uvítána s jásotem.

V Huštěnovicích se u Hasmandů všichni cítí jako po vyhoření. Nikomu není do smíchu, jenom Vojtíšek štěbetá jako jindy, nepřítomnost Tonečky ještě nevnímá vážně. Tatínek se ubezpečuje - ona se vrátí. Uvidíte, že se vrátí.

Čas ubíhá s mraky na obloze, Tonečka se nevrací. Tatínek chodí k zadním vratům, vystupuje na špičky, aby přes okraj viděl na cestu od nádraží. Chodí po ní lidé od vlaku, ale Tonečka mezi nimi není.

„Zase nepřijela. Neměl jsem ji pouštět. Je to ještě dítě.“

Při jídle tatínkovi najednou vyklouzne otázka. „Copak asi má k obědu Tonečka? A co Fanynka v Praze? Ach, mé drahé děti, proč jsem vás pustil tak daleko od nás!“

Musíme přiznat, že Tonečce bylo také všelijak. První velká radost z černé pelerínky pominula. Když vyšla na klášterní zahradu, na obzoru se tyčily vysoké hory. Tam u nich byla krajina rovná. Na společné vycházce jí starší kandidátky pověděly, že Lysá hora se tak jmenuje proto, že má temeno holé, zatímco Ondřejník se výhružné černá svými hustými lesy. V těch se kdysi skrývali zbojníci, vedení Ondrášem. Bylo to v dávných dobách roboty, kdy panstvo na hradě Hukvaldech uvrhlo Ondrášova otce nespravedlivě do hladomorny. Ondráš sběhl ze studií a umínil si otcovu smrt potrestat tím, že se skupinou stejně odbojně smýšlejících mladíků přepadal pány, oloupil je, pak chudým lup rozdával. Lidé ho měli pochopitelně rádi a chránili ho před panskými zbrojnoši. Jeden ze zbrojnošů, jménem Juráš, záviděl Ondrášovi přízeň hezkého děvčete. Ze žárlivosti Ondráše zradil. Páni ho pověsili, ale prostý lid si o něm dlouho vyprávěl jako o dobrém ochránci chudiny.

Romanka poslouchá a je jí líto chudáka v hladomorně i těch lesních mládenců. V duchu se za ně i za Ondráše pomodlila, dej jim všem Pán Bůh lehké odpočinutí. Ondráš to jistě myslel dobře, i když ne správně. Romanka ví, že odplácet zlé zlým není křesťanské. Ještě druhého dne se těmito myšlenkami zabývala a najednou ji přepadla touha utéci od těch černých lesů, nevidět ty výhružné hory, raději obejmout očima jejich pěknou huštěnovickou rovinu s nedalekým Velehradem. Vyběhla do zahrady. Byly tam husté keře hlohu, v těch se ukryla a plakala. Tatínečku drahý, jak ráda bych byla zase u vás! Ale ne, nechci odsud odejít. To nikdy, chci být sestřičkou; chci a chci. Říkala si to polohlasitě, vždyť ji nikdo nemohl slyšet a ona tolik potřebovala rozmotat to zašmodrchané klubíčko citů. Mám hrozně ráda tatínka a všechny u nás, Pane Ježíši, ale já ti je obětuji, protože tebe mám ještě raději, nade všecky. Chci být celá tvá, proto tu musím vydržet, přesvědčovala malá čekatelka sama sebe, utřela si slzy a vrátila se mezi ostatní. Ještě mnohokráte svěřovala Romanka všem keřům v klášterní zahradě svůj stesk a zalévala trávník slzami. Naštěstí všechny čekatelky byly veselé a Tonečce slz ubývalo.

Jednou přišla představená k čekatelkám, aby jim před spaním udělala křížek na čelo. Romanka poděkovala: „Zaplať Pán Bůh! To se mi bude jistě dobře spát,“ zasmála se, ale představená se ulekla.

„Romanko, tobě schází vpředu zub. Proč jsi neřekla, že je špatný? Zubař jej mohl dát do pořádku.“

Malá čekatelka neztrácí dobrou náladu. „Vždyť mi zub naroste. Zatím mi vždy ztracený zub nahradil zoubek nový,“ svěřuje se s dětskou důvěrou.

Představená pochybovačně pokyvuje hlavou. „Až ti ten nový zub poroste, přijď mi jej ukázat.“

Vskutku, za nějakou dobu Romanka za představenou přišla.

„Tak už mi roste, velebná Matinko, podívejte se!“ Roztáhla pusu jak nejvíc mohla, aby představená dobře viděla ten malý zázrak. Matka Pia je spokojená, i když poněkud udivená.

„To jsem ještě nezažila - řeholní kandidátka u nás s mléčným zubem!“

Nastal školní rok. Romanka byla zařazena do třídy měšťanky, škola byla pod klášterní střechou. Žákyně byly jednak chovanky klášterního pensionátu, jednak docházely z městečka, kde bydlely. Sestra třídní byla velmi příjemná, se smyslem pro humor, spolužačky byly k Romance také milé, i když se od nich lišila tou černou pelerínkou. Byla proto zajímavá, neboť žádná jiná kandidátka do školy už nechodila. Také někdy na ni děvčata dotírala otázkami, odkud je a proč chce být sestřičkou a proč a proč. Romanka neměla takové otázky ráda, ale odpovídala na ně, aby neporušila jejich vzájemný soulad. Vyprávěla o přestávce děvčatům o Huštěnovicích, o malém Vojtíškovi, jak spadl do škopku dešťové vody, o velkém Gustovi, jak ho tatínek zaučuje narovnávat zlomeniny u lidí i dobytčat. A také o sestrách. Mařenka už má svou rodinu a Tynuška se bude brzy vdávat.

„Tynuška mi psala a zve mě na svatbu,“ svěřuje se Romanka spolužačkám. Ale to už byla ve čtvrté měšťance.

Na svatbu Tonečka skutečné jela. Matka představená a ředitelka školy se shodly, že školačka Hasmandová neboli čekatelka Romanka si zaslouží svou pílí dovolení, aby opustila školu i klášter na pár dní. Ať se potěší se svým tatínkem a on s ní! Tonečka vletěla otci do náruče, jak to dělávala dříve. Tak dlouho se neviděli! Jak je u něho blažená! Všichni vidí její velkou radost ze shledání, ale všichni také vědí, že je zase opustí. Tonečka své pevné rozhodnutí - stát se sestřičkou - nikdy nezmění.

Byl měsíc máj, na dvorku u Hasmandů opět kvetl bez. Tonečka natrhala krásnou kytici a postavila ji na stůl do pokoje, kde se scházeli svatebčané. Tynuščina svatba se konala odpoledne. Tetičky z příbuzenstva ochutnávaly domácí cukroví a koláčky, strýci si dopřávali kalíšek pravé slovácké slivovice. Kdo měl chuť na víno, stál ho na stole plný džbánek.

Tonečka se také oblékla do kroje, vždyť šla nevěstě za družičku. Tynušku oblékaly tetičky v komůrce, aby se objevila před svatebčany ve vší pestré slovácké kráse, až pro ni přijdou muzikanti se ženichem. Přišli, hudba hrála pod okny, ženich s nevěstou si klekli před tatínka a ten jim dal chvějícím se hlasem požehnání. I tetičky slzely dojetím, když strýček Hasmanda pronášel své přání, pěkně sestavené, aby snoubenci vykročili na společnou cestu s Božím požehnáním, aby v lásce a svornosti plnili vždy vůli Boží. Tak budou šťastni na zemi i na věčnosti. Pak musel už vytáhnout kapesník, aby si utřel oči i nos. Potom se ženichova matka postavila vedle svého syna do čela průvodu, za nimi nevěsta s tatínkem a řada družiček malých i velkých, všechny krojované, jedna hezčí než druhá. Do kostela šli pěšky, bylo to kousek a hudba všem vesele vyhrávala, že i ty šmatlavé tetičky cítily v nohou kuráž do pochodu.

Po svatebním obřadu se šlo na hostinu a tanec do hospody, to dá rozum. Kdežpak by se tolik lidu vešlo do Hasmandova domku! A pak každou svatbu přece prožívá s sebou celá dědina, a to až po nasycení příbuzných hojným pokrmem. Pak se přihrnou k tanci děvčice i šohaji bez pozvání, to se rozumí samo sebou. Tonečka má trhání odejít domů, pro ni hospoda není vhodné prostředí.

„Aspoň chvíli tu s námi pobuď,“ přemlouvá ji Gusta. „Sedneš si vedle novomanželů a budeš se dívat na tanec, to přece není nic zlého.“

„Myslím, že není. Chvíli se dívat mohu.“ Jenže nezůstalo jen při dívání. Toneččina čistá, půvabná tvář přitahovala všechny zraky.

„Pojď, skočíme si jednou do kola spolu, jsme přece příbuzní,“ přemlouvá Tonečku jeden z početných synů tetičky Chrástkové. Odmítnout nelze, urazila by tím tetičku. Jenže v kole ji přebírá jiný šohaj, to se Tonečce nelíbí. Třetím tanečníkem byl švarný úředník z nádraží, ten po tanci prosí, zdali by směl Tonečku doprovodit domů, až bude po zábavě. To už dívčina nevydržela. Bez odpovědi odběhla z kola a rovnou k bratrovi.

„Gusto, já tu nebudu. Já su Pánu Bohu zasvěcená, to sa nehodí, abych tu trdlovala. Du dom.“ A šla. Ne, běžela, utíkala. Doma nikdo nebyl, až za chvíli přišla za ní Anička, která si na tanec také nepotrpěla. Našla svou mladší sestru v slzách. „Aničko, já tu nebudu. Chci hned zpátky do Frýdlantu.“ „Tonečko, teď hned nemůžeš. Vždyť je pomalu večer. Přece nepojedeš sama vlakem na noc.“

„Jsem už velká, můžu jet sama. Musím tam, kam patřím.“ A nový proud slz se řine po růžových líčkách. „Počkej chvíli, půjdu pro tatínka. Přece nemůžeš odejet bez rozloučení s ním.“

Ne, to by nemohla. Počká na tatínka, přikyvuje a nestačí utírat slzy. Tatínek přišel brzy, i Gusta přiběhl. „Co ti to napadlo, Tonečko. Sama jet vlakem, ani nevíme, kdy jaký jede. A jak budeš večer přestupovat, ještě se ti něco stane,“ stará se tatínek.

„Už mi bylo patnáct, nepotřebuji doprovod,“ Tonečka si myslí, že by chtěli zase vypravit tetičku Chrástkovou jako její průvodkyni.

„Ráno je moudřejší večera,“ řekl tatínek a pohladil dcerušku po hnědých kučerách.

„Ale zítra odjedu určitě,“ trochu Tonečka ustoupila. Uznala, že by bylo nevhodné, aby do kláštera přijela v noci a sama.

„Škoda,“ zesmutněl Gusta, „všichni jsme se na tebe tolik těšili, že s námi trochu pobudeš.“

Tonečka mlčela. Je pravda, i ona by ráda pobyla s tatínkem a s ostatními déle, ale bála se, že by ji chlapci zase okukovali. Svou obavu před tím úředníkem z nádraží nahlas nevyslovila, ale obávala se, že by se k ní mohl zase nějak přitočit. Musela by mu dát najevo, že ji jeho blízkost obtěžuje a jeho by to mrzelo. Tonečka nerada někoho zarmucuje. Kdo uteče, ten vyhraje, řekla si na konec své tiché úvahy před spaním. Druhého dne už ji nikdo nepřemlouval. Doprovázená tatínkem zašla ještě na hřbitov.

Však nebyl daleko od jejich domku. Hrob byl pěkně osázen maceškami, sestry na maminku nezapomínaly. Tonečka poklekla na trávník u maminčina hrobu, potichu svěřovala mamince svou prosbu, aby se v nebi za ni přimlouvala. Chci zůstat věrná Pánu Ježíši, vyproste mi k tomu potřebnou sílu, maminko. Ať se jednou šťastně spolu v nebi shledáme. Potom se obrátila k otci.

„Tatínku, pomodleme se spolu tady aspoň jeden desátek růžence. Maminka se bude modlit v nebi s námi, takže to bude jako kdysi doma.“

Hasmanda byl dcerčinou prosbou dojat. Ano, jako to kdysi u nich bývalo. Udělal kříž a začal se modlit první desátek slavného růžence, zatímco Tonečka mu podala svůj růženec. „Který z mrtvých vstal...“ I my jednou vstaneme a pak už nebude bolestných loučení.

/VII./ DALŠÍ ODCHOD

Sedmnáctiletá Anička hospodařila nyní u Hasmandů sama. Měla na starosti prasátko, slípky, králíky a tři šohaje, jak žertem říkala. Někdy se při práci zasnila, ruce zůstaly v klíně nečinné a oči utkvěly kdesi v neskutečnu. Že by byla zamilovaná? Gusta jednou zažertoval.

„Na kterého šohaje sa ti srdéčko třepotá?“ Anička se na něho podívala udiveně. Gustík viděl, že střelil vedle. Tatínek se nepřímo Aničky zastal. „Kdo v té peci sedá, jiného tam hledá.“ Anička ničemu nerozuměla. Pochopila to teprve za nějaký den, když jí všetečka Vojtíšek důvěrně sdělil rodinné tajemství. „Náš Gusta má frajerku. Slyšel jsem, jak se s tatínkem radil o svatbě.“

„Že mně nic neřekli,“ durdila se Anička.

„Tak neříkej také nic. Chtějí tě překvapit. My chlapi umíme mlčet,“ dodal sebevědomě. Bezděky se postavil na špičky, aby také chlapsky vypadal.

Anička se tajemství dočkala, když ji jednou tatínek zastihl při jejím zasnění. „Myslíš na klášter, Aničko?“ Tatínek je vševědoucí. Chvíli mlčela, pak řekla nesměle: „Kdo by vám tu, tatínku, hospodařil? Co by si tu počali tři muži bez ženské ruky?“

Tatínek cítil, jak mu obětavost dcerky tlačí slzy do očí. Ale on chce, aby byla šťastná bez ohledu na něho. „Tož jen dva muži by tu zbyli, pokud považuješ špunta Vojtíška za mužského. Gusta brzy od nás odejde. Bude se ženit.“

Anička se neptá, kterou si vyvolil, to už Vojtík také zjistil a vytreperendil pod slibem mlčení.

„Zůstanete tu s Vojtíškem, no dobrá, ale co byste si beze mne počali? O zvířata nejde, ale vaření, praní a žehlení,“ nedořekla, otec ji rázně přerušil.

„Nedělej si starosti. My se s Vojtíkem odstěhujeme k Mařence, její manžel s tím souhlasí. Domek prodáme a ty můžeš jít do kláštera, kam tě srdce táhne.“ Řekl to rychle, aby už ty těžké věty měl za sebou. Nikdo nepochopí, co ho to stálo, i tuto svou dcerku poslat z domu.

Anička zazářila. Splní se, o čem tak toužebně snila při svých zamyšleních. „Ty jsi ten nejhodnější tatínek na světě,“ přitulila se k otci. Políbil ji na vlasy. Kdyby to dítě vědělo, jak těžko je mu u srdce! Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal - šeptal si v duchu - budiž Jeho jméno pochváleno!

Veliká radost zalila srdce kandidátky Romanky, když viděla na frýdlantském nádraží vystupovat z vlaku svou nejmilejší sestřičku. Anička bude také kandidátkou. Budou zase spolu aspoň na čas. Mají si stále co povídat, je jim krásně, že jsou obě v klášteře a že mají stejné černé pelerínky.

Blížil se konec školního roku 1929 a Romanka jela s čekatelkou Maruškou Pijáčkovou do Prahy, neboť představená usoudila, že z obou děvčat budou jednou vzorné řeholní učitelky na jejich soukromých školách.

„To už v Praze zůstaneš?“ strachovala se Anička.

„Ale ne. Musíme udělat přijímací zkoušku na učitelském ústavě a po ní se zase vrátíme do Frýdlantu.“ „To jsem ráda,“ utěšila se Anička. „Bude se mi po tobě stýskat.“

„Zvykej si,“ radila Romanka moudře, „i když budeme obě boromejkami, pořád ve stejném klášteře nebudeme.“

„Já vím,“ řekla Anička s povzdechem. „Podle vůle Boží půjdeme každá tam, kam nás představená pošle.“ „Aspoň budeme mít Pánu Bohu co obětovat, nemyslíš?“

Romanka s Maruškou šťastně dojely do Prahy na Willsonovo nádraží, kde je očekávala starší kandidátka Boleslava. Měla již před maturitou, nemusela do školy, držela tak zvaný „svatý týden“, což jsou volné dny k intenzivnímu studiu před maturitními zkouškami. Bolenka byla výborná studentka, těch pár hodin, které věnuje návštěvě z Frýdlantu, jí maturitu nezkazí. Dovezla nezkušené venkovanky tramvají na Malostranské náměstí. Když vystoupily, pohled dívek upoutala zelená kopule velkého chrámu.

„To je kostel svatého Mikuláše,“ poučuje své svěřenkyně Bolenka. „Teď kolem něho nepůjdeme. Jdeme do Vlašské ulice, chrám si můžete prohlédnout až po zkoušce, když budete chtít.“

Vešly do postranní ulice, která mírně stoupala a mířila na Petřin. Bolenka upozorňuje děvčata na budovu po pravé ruce.

„Po tomto domě je ulice pojmenována. Tady byly umístěny osiřelé děti po italských rodičích, kteří v Praze zemřeli. Itálii se kdysi říkalo Vlachy, takže Vlašská ulice.“

„Teď by se měla jmenovat Italská,“ soudí Maruška. „My to nepředěláme,“ zasmála se Bolenka a již jsou u kostela svatého Karla Boromejského. Je otevřen. Všechny tři nastávající duchovní dcery tohoto světce poklekly před oltářem, poklonily se svátostnému Ježíši a poprosili domácího pána tohoto Božího domu o jeho mocnou přímluvu. Aby jim všem dopadly zkoušky dobře, aby byly hodny vstoupit jednou do řádu, který nosí jeho jméno.

Hned vedle kostela byl vchod do kláštera, kousek dále se vcházelo do nemocnice zvané Pod Petřínem anebo lidově U Panen. Neboť tam jsou nemocní v láskyplné péči sester boromejek.

Romanka je s Maruškou umístěna v mateřinci mezi ostatními studentkami v černých pelerínkách. Druhého dne po mši svaté následovala snídaně a pak se houfec děvčat hrne na tutéž tramvaj, ale bez pelerínek. Ty nechaly v mateřinci, aby nebudily venku pozornost. Všechny jedou do Ječné ulice, kde je učitelský ústav U svaté Anny. Jen Tonička jede jinudy, studuje na státním učitelském ústavu, je sice také před maturitou, ale „svatý týden“ tam ještě nenastal. Několik německých studentek jde pěšky. Mají svůj učitelák nedaleko v Karmelitské ulici vedle chrámu, kde je uctíváno Pražské Jezulátko.

Romanka s Maruškou a několika kandidátkami, které studují již ve druhém ročníku, vstupují do velké budovy soukromého učitelského ústavu zvaného U svaté Anny. Je v polovině Ječné ulice. Ústav vedou školské sestry de Notre Dame, a to tak, že mají vždy jen dva ročníky čtyřletého studia. Jeden rok se tam vzdělává první ročník a třetí. Za rok je z prvního druhý a z třetího čtvrtý, což byl případ v roce 1929, když tam Romanka přišla dělat zkoušku. Čtvrtý ročník v červnu pak odmaturoval a Romanka s Maruškou nastoupily po prázdninách do prvního, zatímco dřívější druhý povýšil na třetí ročník. Většina laických studentek bydlela totiž v ústavním pensionátě a budova nebyla dosti prostorná pro čtyři ročníky najednou. Také je možné, že jejich profesorský sbor nebyl dosti početný. Skládal se z řeholních profesorek a kněze, který zastával funkci ředitele, profesora a duchovního otce současně.

Přijímací zkouška byla písemná i ústní. Romance připadala snadná, ačkoliv se leckterá dívčina zakoktávala.

„Z jedné žákyně lezly odpovědi jak žížaly ze země,“ kriticky zhodnotila Maruška loudavou uchazečku o kantorské vzdělání.

„Měla jistě trému,“ zastala se Romanka loudalky. „Já se zprvu také bála. Když pak přišel ten milý pan ředitel, strach mě přešel.“

„To byl pan doktor Beran,“ upřesnila Bolenka informaci. „Ale už s ředitelováním končí. My maturantky jsme jeho poslední žákyně. Odchází po prázdninách do semináře k bohoslovcům jako spirituál.“

To je škoda,“ litovala Romanka. „Je sice malé postavy, ale má pomněnkové oči a pokojný hlas. Je v něm něco otcovského.“

Maturantka se podívala na Romanku uznale. „Máš dobrý postřeh. Doktor Josef Beran je sice postavou malý, ale duchem velký. Vystudoval v Římě a má dva doktoráty. Umí několik jazyků. Učí nás nejen náboženství, ale také pedagogiku. A to je na učitelském ústavě jeden z hlavních předmětů,“ Bolenka se rozpovídala, když děvčata šlapala Vlašskou ulicí do vrchu. „Ano, pan ředitel má pokojný hlas. Buďto má vrozenou mírnou povahu, anebo se umí tak ovládat, to nevím. Vím jen, že za celá čtyři léta, co nás učil, jsme ho nikdy neviděly rozčileného anebo rozhněvaného, ač leckdy by důvod k tomu byl měl.“

„Koho budeme mít za ředitele my?“ vyzvídala Maruška. Bolenka pokrčila rameny. „Snad pana profesora Průšu. Aspoň se to mezi děvčaty povídá.“

„Je to také kněz?“

„To ano. Přátelí se s našim panem ředitelem, chodívá k němu na návštěvu, tak ho znám, ale jenom od vidění.“

Bolenka poví vše, co ví. Jinak je ráda, že ji učil pan doktor Beran a ne páter Průša. Nezdál se jí tak milý jako jejich „Beránek“. A to ještě nevěděla a nemohla vědět, že ten její pan ředitel bude arcibiskupem a kardinálem.

Zatímco dívky z Frýdlantu čekaly na výsledek přijímací zkoušky, dostaly povolení porozhlédnout se trochu po Praze. Doprovázela je tatáž civilní zaměstnankyně jako kdysi Tynušku. Děvčata chtěla především vidět Hradčany.

Mateřinec boromejek měl také školní budovu. Stoupalo se k ní přes klášterní zahradu trochu do kopečka, hlavní vchod do ní byl z Nerudovy ulice na opačné straně. Skrze tuto školní budovu se frýdlantské čekatelky dostaly se svou průvodkyní snadno a rychle na Hradčany. Viděly arcibiskupský palác, zahnuly vpravo a u vchodu na první hradní nádvoří zaujala jejich pozornost hradní stráž. Vojáci tam stáli strnule jak nehybné figuríny.

Tenkráte nebyla frekvence aut tak početná jako dnes. Slovo smog lidé ještě neznali. Fasády domů nebyly začouzené a katedrála svatého Víta svítila bělostí. Obě venkovská děvčata se nemohla dost vynadívat na kamenné krajky mohutných gotických zdí, na pitvorné chrliče připomínající pekelníky, na chrámové dveře, umělecky zdobené. Se zatajeným dechem vstupovala Romanka i Maruška do svatováclavské kaple, její stěny jsou pokryty českými polodrahokamy.

„Tatínečku, škoda, že tu nejste se mnou, abyste obdivoval tu krásu“ - Romanka se v duchu chce podělit o krásu s bytosti jí nejdražší. - „Aspoň se tu za vás pomodlím u svatého Jana Nepomuckého.“ - Romanka pokleká u mohutného stříbrného náhrobku. Šeptá vroucí prosbu, aby Bůh ukázal tatínkovi jednou v nebi i všechnu krásu stověžaté Prahy.

Když se octly opět na Hradčanském náměstí, rozpomíná se Romanka na někdejší sestřino vyprávění. „Kde je blahoslavená Elekta?“

„V kostele karmelitek. Zavedu vás tam,“ ochotně se nabízí jejich průvodkyně. Nebylo to daleko. Přešly kousek přes náměstí a vešly do nevelkého kostelíka. Bylo tam přítmí. Oratoř po straně oltáře měla mříže.

„Tam jsou karmelitky přítomny mši svaté,“ poučuje švadla děvčata.

„Za mřížemi?“ udivené šeptá Romanka a Maruška se přidává. „To jsem ráda, že budu boromejkou a ne karmelitkou. Ale kde je ta naše podivná světice?“

Blahoslavená Elekta byla opravdu podivná. V jednom kostelním výklenku seděla oblečena v řeholní roucho hnědé barvy, na kterém se odrážel bílý plášť. Obličej světice byl vyschlý a hnědý, jako by to byla egyptská mumie.

Ochotná průvodkyně uplatňuje své znalosti. „Když blahoslavenou Elektu vykopali z hrobu, zjistili, že je tělo neporušeno. Jen bylo umazáno od hlíny a prachu, tak je sestřičky chtěly očistit. Jedna z nich měla nešťastný nápad. Prý nebudou omývat světici obyčejnou vodou, zaslouží si bylinkovou koupel. Jenže se jim do toho připletla nějaká bylina nevhodná, která zbarvila pokožku mrtvého těla na hnědo. Tak ji oblékli a vystavili, jak byla. Čas a vzduch na ni zapracoval, vyschla, ale nepodlehla hnilobě, což je podivuhodné.“

„Vypadá jako mumie,“ řekla Maruška.

„Jenže ji mumifikoval sám Pán Bůh „ dodala Romanka.

Dívky shlédly také Loretu a její poklady. Nemohly se odtrhnout od přenádherných zlatých monstrancí, bohatě zdobených perlami a drahokamy. Moc děkovaly paní od šicího stroje, která jim také ukázala v ambitech vousatou svatou Starostu na kříži. Dcera královská, tajně pokřtěná, odmítala se provdat, poněvadž se zasvětila nebeskému Ženichovi. Otec naléhal, ženich přijel a princezna se celou noc modlila, aby ji Bůh zachránil před porušením slibu čistoty. Do rána zarostla krásná princeznina tvář mohutnými vousy. Ženich vousatou nevěstu nechtěl. Otec zuřil, a když zjistil, že je křesťankou, odsoudil ji k smrti na kříži. „Jak se původně princezna jmenovala, nevím. Věřící zjistili, že jsou vždy vyslyšeni, když ji prosí o přímluvu. Pomáhala jim v jejich starostech, tak jí začali říkat svatá Starosta.“

Romanka se s obdivem podívala na jejich průvodkyni. Taková prostá švadlena a kolik toho ví z náboženské oblasti!

Bolenka přinesla dívkám dobrou zprávu. Obě jsou do učitelského ústavu u svaté Anny přijaty. Sláva! A jede se zpět na Moravu. Do mateřince se obě vrátí až na začátek školního roku.

Bolenka měla pravdu. Od školního roku 1929-30 převzal vedení učitelského ústavu otec Průša. Za brejličkami v kulatém obličeji se usmívaly oči neurčité barvy, ale určitě vlídného výrazu. Romanka i Maruška si brzy na pana ředitele zvykly a milý pan doktor Beran je pro ně už jen matnou vzpomínkou. Třídní profesorka, sestra Ludmila Menclová, je mladá a hezká, ale přísná. Chce, aby studentky ovládaly zadané učivo doslova. Učila češtinu, zeměpis a dějepis. Na matematiku, fyziku a němčinu přicházela starší baculatá profesorka, sestra Zdislava. Když byla v dobré náladě, ráda utrhla z matematiky či jiného svého předmětu ždibek času, aby jej věnovala nějakému příběhu ze života, který ovšem končil výstrahou a varováním dívek před úklady tohoto ošidného světa. Děvčata měla její vyprávění ráda, zvláště ta studentka, která se zrovna toho dne necítila dosti silná v algebře. V přírodopise proháněla studentky sestra Rostislava, Melchiora je zaváděla do umění vyluzovat z housliček jakžtakž ladné zvuky. Další sestřičky se střídaly ve výuce tělocviku, kreslení, krasopisu, dokonce měly studentky i povinnou hodinu ručních prací. V pilném studiu čas rychle ubíhal. Romanka může podle potřeby jezdit po Praze sama, vždyť už studuje ve třetím ročníku. Kalendář ukazuje letopočet 1931 a obě starší Hasmandova děvčata jsou už řeholnicemi. Sestra Simeona působí v Piešťanech na Slovensku, sestra Emilie je novickou, tedy ještě v mateřinci, a mohou se s Romankou denně vídat. Jenže na nějaké dlouhé řeči jim nezbývá čas. Učení je hodně a Romanka chce mít vysvědčení s vyznamenáním. Doposud jí to vždy vyšlo.

V klášterní chodbě byla umístěna socha Neposkvrněné Panny. Romanka před ní ráda k večeru poklekala a při šeptání zdrávas obdivovala svatou Pannu, jako by se dívala do skutečné tváře Mariiny. Zvlášť vroucně zde pozdravila svou nebeskou Matku na její veliký svátek 8. prosince. Prosila ji za ochranu všech, kdo jí byli blízcí. Maria jí odpověděla tím, že vyprosila Romančinu otci šťastnou hodinu smrti.

„Přijeď, tatínek zemřel.“ Zpráva byla jako nečekaná rána do srdce. Romanka si balila cestovní brašnu velmi zarmoucena. Teprve doma, když jí Gusta vyprávěl, jak tatínek odešel na věčnost, si uvědomila, že jeho smrt byla velkou milostí. Jak se to stalo?

V pondělí 7. prosince zahájili v Huštěnovicích otcové dominikáni lidové misie. Samozřejmě se starý Hasmanda i jeho potomstvo účastnili každého dne bohoslužby s vynikající promluvou. Ve čtvrtek se misionář rozhovořil o náhlé smrti, která může postihnout kohokoliv, mladého i starého. Uváděl příklady ze života, které si pak doma u Vojtěšků opakovali a otec Hasmanda přikyvoval hlavou. „Všelicos může člověka potkat.“ Pak odešel do ústraní, aby se připravil na příští den k zpovědi. V pátek se neobyčejně důkladně umyl, jako by s čistou duší chtěl mít i čisté tělo. Převlékl si prádlo, oholil se a vyleštil boty. Při odchodu řekl tatínek Mařence, která ještě oblékala děti: „Tak s Pánem Bohem!“ A nečekaně povzdechl - Pane Ježíši Kriste - jako by ho něco zabolelo. Mařenka tomu v tu chvíli nevěnovala pozornost, vždyť otec odcházel jako jindy, rovně a rázným krokem. Považovala tatínkův povzdech za nedokončenou střelnou modlitbu.

V kostele se postavil starý Hasmanda ke zpovědnici až po kázání, které sledoval velmi pozorně. Však také misionář tu říkal myšlenky vzácné, o kterých se dalo uvažovat. Druhý dominikán seděl ve zpovědnici po celou bohoslužbu, při promluvě však neměl skoro žádnou klientelu, každý chtěl naslouchat zajímavé exhortě kazatele. Teprve po ukončení promluvy se několik kajícníků ohlíželo po bedýnce milosrdenství. Otec Hasmanda přišel na řadu první, vyšel z lavice svižněji nežli ostatní kající se stařečkové. Během bohoslužby se vždy zpovídala generace dříve narozených, mládež přešlapovala ve frontičce u staré zpovědnice již přede mší svatou, jak to přikazoval místní nepsaný zákon. Cestou z kostela se k Hasmandovi přidal strýček Směták, vždy naladěný na žertovnou notečku.

„Tak co, Floryšu, jak jsi vypral dušičku?“ roztáhl bezzubá ústa. „Šlo to ztuha?“

Floryš se usmál. „Co by! Šlo to docela dobře. Však si ju peru častěji. Měl bys to též zkusit, Janku.“ Janek raději odbočuje k dalšímu strýcovi, aby nemusel vyslechnout zbožné napomenutí do konce.

Když Hasmanda přišel domů, byla u nich jeho sestra. „Pěkně ta vítám, bratříčku, od svaté zpovědi.“ Velmi se podivila jeho odpovědi. „Ach,“ povzdechl, „snad to ani nevydržím.“ Než se stačila zeptat, co tím myslí, skácel se Floryš k jejím nohám. A byl na místě mrtev, jak potvrdil přivolaný lékař. Byla to smrt nečekaně náhlá, ale pokojná. Kupodivu, vlastně se sám do rakve umyl a oblékl, stačilo položit ho do ní tak, jak byl. Vypadal v rakvi přirozeně, všichni žasli, jak milý výraz měl v obličeji. Vyprávění příbuzných o tatínkově podivuhodném odchodu na věčnost Romanku uklidnilo. Její žal se utišil, když přemýšlela o všech podrobnostech, neboť došla k závěru, že se tatínkovi vlastně dostalo velké milosti. Vždyť se za tuto milost denně s dětmi modlil - za šťastnou hodinu smrti. Ta jeho byla opravdu šťastná. Předem očistil duši i tělo, posilnil se na poslední cestu Eucharistií. Jen jeho choré srdce asi v poslední chvíli prudce zabolelo, že se mu vydral ten povzdech - Snad to ani nevydržím. Tušil svůj konec a dalších bolestí byl ušetřen.

Romanka přestala plakat. Věřila, že se tatínek již shledal na onom světě s maminkou, jistě mu přišla naproti. A to přece není k pláči, spíše naopak.

Náhlý odchod Floryše Hasmandy hluboce zapůsobil na vesničany. Dominikánský kazatel rozvinul událost do hodinového rozjímání. Poukázal na řízení Boží Prozřetelnosti v životě i smrti těch, kdo věrně milují Boha. Starému Hasmandovi nikdo tuto věrnou lásku upřít nemohl a tak mnozí, kteří doposud váhali pokleknout u zpovědnice, odložili ostych a přijali svátost smíření. Smrt Romančina otce tak přispěla k duchovnímu užitku mnoha farníků. Romanka o tom všem napsala dlouhý dopis sestře Fanynce, nyní sestřičce Simeoně na Slovensko. Uzavřela dopis poděkováním Pánu, že se jejich tatínek dožil sedmdesáti sedmi let. Tím udělala tečku nad svým zármutkem a již pokojně odjela zpět do Prahy, aby pokračovala ve studijních povinnostech.

Dvanáctý červen roku 1933 byl jak pro Romanku, tak pro Marušku Pijáčkovou velkým dnem. S třesoucím se srdcem seděly ve třídě, kde se maturovalo za přítomnosti profesorského sboru a pana ministerského rady, který maturitě předsedal a měl právo klást otázky. Pan ředitel Průša pomrkával zasklenýma očkama, aby dodal studentkám odvahu. A dopadlo to dobře, ba výborně. Obě boromejské kandidátky odmaturovaly s vyznamenáním. Domů pod Petřín to přinesly pak černé na bílém, že jsou oprávněny vzdělávat dětské rozoumky jak v Čechách, tak na Moravě. Jeden z jejich cílů byl dosažen. A to byl důvod k díkůčinění Pánu a k těšení se na cíl další.

/VIII./ KONEČNĚ NOVICKOU

Tonečka Hasmandová byla u boromejek kandidátkou Romankou šest dlouhých let. Možno říci, že to byl časový rekord. Tím více se radovala s kamarádkou Maruškou, že konečně mají obě noviciát na dosah ruky. Rok 1933 byl rokem jubilejním, kdy si křesťané na celém světě připomínali, že uplynulo devatenáct století od nesmírně závažného dne, jedinečného v dějinách lidstva. Tehdy Syn Boží za nás trpěl a zemřel na kříži. I den určený pro obláčku obou novicek byl významný. Byl to předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie. Tedy čtrnáctého srpna si obě směly poprvé obléci řeholní šaty. Byl to pro ně nezapomenutelný zážitek, když s tlukoucím srdcem očekávaly, až je Matka představená osloví jejich novým řeholním jménem. Od toho dne se Maruška Pijáčková stala sestřičkou Marií Hubertou a Tonečka Hasmandová alias kandidátka Romanka je náhle sestřičkou Marií Vojtěchou. Jak se radovala, že má za patrona českého světce! Považovala to za zvláštní dar od Pána Ježíše. Dal jí za celoživotního průvodce svého věrného služebníka, biskupa z rodu Slavníkovců. Ten jí bude mocnou přímluvou vyprošovat všechny potřebné milosti, aby i ona byla věrnou služebnicí Boží.

Novicek bylo ovšem více. Nově oblečené boromejky se potom představily celé řeholní rodině. Nežli si s nimi všechny sestřičky vyměnily úsměvy a milá slova, jež se při takové příležitosti říkají, byl tu čas ke společné večerní modlitbě. Takže toho prvního dne novicky svých řeholních šatů ještě moc neužily, zato si jich tím více vážily, když je konečně před spaním u lůžka svlékaly. U postele je židle, na tu skládá sestřička Vojtěcha jednotlivé kusy oděvu. Velký růženec, který patří do pasu, podrží chvíli ve svých prstech. Nejsou ta jeho zrníčka drahocennější u Boha nežli pravé perly? Ó ano, Panna Maria Lurdská měla při svém zjevení v jeskyni Massabielské také takový velký růženec u pasu. Náhle napadá novicku Vojtěchu pošetilá myšlenka. Co kdyby mi někdo odcizil kvůli tomu perlovému růženci i řeholní šaty? Možná, že by zloděj považoval tu zrníčkovou šňůrečku za pravé perly, za cenný klenot? Ale to je hloupý nápad, kárá Vojtěcha samu sebe. Můj růženec není bílý a pravé perly nejsou tak tmavé jako můj růženec. Potom pohladí očima černý šat, který splývá ze židle, a ukládá se ke spánku.

Ložnice je společná pro několik sester, ale částečnou samotu jim tu střeží bílé záclony, lépe řečeno závěsy. Jsou nažehleny do varhánků, které celou postel i se židlí ohrazují. Novicka ještě v duchu odříkává díkůčinění za krásný den, tu se jí zdá, že se v tom šeru bílý závěs pohnul. Zprudka se posadila. Nechce jí někdo ty nové šaty vzít? Ach, ty popleto, zlobí se novicka sama na sebe, vždyť tady v sesterské ložnici se nekrade. Jenže záclonka u postele se opět pohnula, ba poodhrnula, a Vojtěcha vidí u svých řeholních šatů klečet starou sestřičku boromejku. Má sice hlavu hluboce skloněnou do dlaní, ale právě na těch rukou poznává Vojtěcha, že je to žena stará, která celý život pracovala manuálně. Ze skloněné postavy vyzařuje hluboká pokora. Kupodivu, Vojtěcha se jí nikterak nebojí, i když nechápe, kde se tu ta stará sestřička u jejího lůžka vzala, proč porušila její samotu. V odpověď jí pojednou v duši zazněl hlas: „Tato sestra ti vyprosila povolání.“ Hlas dozněl a vidění zmizelo. Vojtěcha je udivena, ale nikoliv ustrašena. Vždyť to vidění bylo tak pokojné! Novicka usíná s překvapující jistotou - neznámá sestra mi vyprosila řeholní povolání. Někdo jiný zaplatil za mne vstup do Ježíšova království.

Ráno se novicka probudila s živou vzpomínkou na noční vidění. Byl to jen sen? Ne, ne, vždyť tu řeholnici viděla do všech podrobností, ještě nyní si může živě vybavit její žilnaté ruce. Ale kdo by jí to uvěřil. Už v duchu slyší sestru Hubertu, jak tvrdí - to se ti zdál živý sen. Nemysli na to. Prosím tě, každé z nás přece někdo povolání vyprosil, nemyslíš?

Sestra Marie Vojtěcha se rozhodla, že si prozatím tu noční příhodu ponechá jako své tajemství. Snad někdy, až bude u konce svého života, ano, pak určitě musí vyznat všechny milosti, kterými ji Pán obdařil v řeholním životě. Pak toto své malé tajemství vyzná také. Je to obzvláštní dar Ježíšův, aby Jeho mladičká snoubenka byla utvrzena ve své věrnosti k Němu.

Toho roku bylo v noviciátě pod Petřínem třicet čtyři dívek čistých srdcí a veselých myslí. Nejednou se při rekreaci jejich místnost rozhlaholila smíchem, když některá z nich vyprávěla, jak se jí vědro s vodou záludně překotilo na nohy, protože se hadr a smeták současné ucházely o její nešikovné ruce. Anebo jak jiná uklouzla na mokré trávě a složila se rovnou na něco měkkého a příšerně vřeštícího. Novicka se svižné zvedla a neméně svižně zpod ní uháněla zrzavá kočka, která se někdy od sousedů zatoulala k nim do zahrady. O toulavé kocoury, kteří v zahradě číhali na nepozorného ptáčka, nebyla nouze. Veselá rekreace byla zakončením dne, prožívaného v noviciátě zvlášť intenzívně ve spojení s Pánem. Krásně bylo sestře Vojtěše při společných modlitbách i při soukromých hovorech s Pánem Ježíšem. Blaženě se zabydlovala v hlubině svého nitra.

Ráno sloužíval v kostele sv. Karla Boromejského mši svatou doktor P. Winter, který měl u sester v jejich školní budově svůj pokoj. Byl to sice vzdělaný pán, univerzitní profesor, ale Němec, který se česky nenaučil, ačkoliv se v Čechách narodil. Co přednášel na německé univerzitě, to novicky nevěděly, ale občas při jejich vederním štěbetání také o něho jejich jazýček zavadil. Jedna novicka, která ještě dávala přednost humoru před ukázněností jazyka, prohodila při besedování, že ji páter Winter bezděky svádí při mši svaté k roztržitosti. „Připomíná mi totiž Maryčku Magdonovou.“

Všeobecný údiv. „Jak to? Proč zrovna Maryčku Magdonovou?“

„No přece - Jeden skok nalevo, po všem je po všem, „ zarecitovala. Výbuch smíchu dokazoval, že přirovnání bylo dokonale pochopeno. Páter Winter byl totiž hubený dlouhán velmi rychlých pohybů. Jeho mílové nohy byly hned uprostřed před oltářem, hned na straně epištolní, při hbitosti jeho pohybu k tomu snad opravdu stačil jeden krok. Ornát, zřejmě pořizovaný na postavu střední výšky, občas zavlál prudkostí knězových pohybů a po mši bylo vskutku brzy.

„Snad bychom se neměly takhle smát, vždyť je to kritizování kněze, služebníka Božího,“ ozvala se jedna úzkostlivá dušička. Nastalo rozpačité mlčení, které přerušila moudrá rada nejstarší novicky.

„Pomodleme se za pátera Wintera a tím to napravíme. Aby mši svatou sloužil důstojněji.“

Všechny souhlasily a hned sepjaly ruce ke společnému otčenáši. Pán Bůh slyší, i když nevyslyší hned. Vroucí prosba čistých srdcí byla dlouho uložena v pokladnici milostí, nežli ji Královna kněží předložila milosrdenství Božímu ke splnění. Když nám Němci proměnili republiku v protektorát, tento kněz, více učený nežli zbožný, se přidal k nacistům a přestal sloužit mši vůbec. Podlehl velkému pokušení o vyvolené rase a po válce byl od nás odsunut. Po letech přišla zpráva o jeho kající smrti, kterou mu vyprosily asi právě ty snoubenky Kristovy, které ho nejdříve kritizovaly a pak se za něho modlily. Zvláště sestra Vojtěcha se pravidelně modlívala za všecky kněze, s kterými kdy přišla do styku. I její modlitba byla tou zlatou nitkou, která pobloudilého kněze uvedla opět na správnou cestu.

Velmi důležitým úkolem pro každou novicku bylo naučit se pravidlům Konstitucí čili svaté Řeholi. Nejen naučit se jim zpaměti, ale také jim rozumět. Novicky pak byly z toho zkoušeny sestrou novicmistrovou. Která z mladých sestřiček se nejvíce a nejúspěšněji snažila, dostala o Vánocích čestnou odměnu. Po půlnoční mši svaté byla do chóru přinášena soška Jezulátka, aby se pak před ní sestry soustředily k adoraci Ježíšova dětství. Přenos této sošky byl považován za funkci nanejvýš čestnou, tou byla pověřena novicka, která se projevila ve studiu Konstitucí jako nejpilnější. O svátcích v roce 1933 nesla tuto sošku do chóru sestřička Vojtěcha. Pochopitelně byla soška jen pouhá figurka, i když roztomilá, ale Vojtěše se zdálo, že drží v náručí opravdové Dítě Boží. Měla takovou radost, že neodolala a před vstupem do chóru políbila sošku na čílko. Ten letmý dotek rtů pak jako by cítila na vlastním čele, tak se jí srdce rozhořelo láskou, že bezděky zašeptala, když namočila prsty do kropenky - Svaté Dítě, miluji tě - a s očima štěstím rozzářenýma kladla Jezulátko před oltář do jesliček. Potom poklekla na své místo - každá sestřička měla v určené lavici své klekátko - v duchu pokračovala ve vyznání lásky svatému Dítěti a děkovala mu, že ji povolalo do svého stádečka oveček Božích, za to, že nosí řeholní roucho, že jako boromejka smí z lásky k němu sloužit lidem nezištně po celý život. V odpověď na její modlitbu jí Pán naplnil duši takovou blažeností, že by to slovy nedovedla vyjádřit. Na dané znamení se jenom nerada ubírala do ložnice. Ale řeholní poslušnost je více nežli osobní blaho. A sestra Vojtěcha chce být řeholnicí vzornou, tudíž poslušnou na slovo.

Ještě po letech ráda vzpomínala na šťastné dny noviciátu, ale tu svou vnitřní blaženost při adoraci Ježíška zamlčela, těžko by se to dalo vypovědět. Navlékej taková slova jak rosu na stéblo slámy, zůstanou ti jen mokré ruce.

/IX./ UČITELKOU V TŘEBONI

Krajina v jižních Čechách je líbezná, dívá se do oblak očima stříbrných rybníků. V Třeboni vládne nad vodní hladinou kníže Schwarzenberg a v tamním kostele překrásná gotická Madona. Kdo se jí jednou podíval do tváře, už na ni nikdy nezapomene. Před ní se vroucně modlila i sestra Vojtěcha, když přišla do Třeboně, aby zde zahájila své učitelské povolání.

„Matičko, vypros mi, abych děti, které budu učit, měla ráda a naučila je milovat tebe a tvého Syna.“ Krása středověké Madony jí přibližovala nebeskou krásu Matky a naplňovala jí srdce vroucností.

Na škole, tehdy zvané obecná, dostala třídu plnou dětské drobotiny. Jak se rozhlížela po těch plavovlasých, černovlasých, ale většinou hnědovlasých hlavičkách, cítila, že se její srdce naplňuje dosud nepoznanou něhou. Něhou mateřskou. Nebyly to její děti a přece byly její. Bůh jí tyto čisté dušičky svěřuje jako zahrádky neobdělané, aby v nich pěstovala květinky křesťanských ctností kromě světských vědomostí. Děti jsou vnímavé na city dospělých. Lásku oplácejí spontánně zase láskou. Ve třídě sestry Vojtěchy byla vždy vzorná kázeň. Děti ji poslouchaly na slovo, neboť její slovo bylo vždy laskavé a často veselé.

Jednou spolusestra, která měla kluky z páté třídy na tělocvik, si přišla Vojtěše postěžovat, že ty klacky nemůže někdy zvládnout. Nechtějí poslouchat, rošťáci, pořád vymýšlejí nějakou lumpárnu za jejími zády.

Vojtěcha z její žaloby vytušila, že chyba není jen u žáků, ale také u jejich učitelky. Neumí to s nimi, protože je nemá dost ráda. „Převezmu hodinu tělocviku. Všimnu si, které šídlo je popichuje, a pak se spolu poradíme, jak na to.“

Kupodivu, sestra Vojtěcha zapůsobila na kluky ihned, jakmile je oslovila. Byla to osobnost a ta vyzařuje do okolí sílu svého ducha, aniž by se moc namáhala. I to šídlo objevila brzy. Vzala kluka za ruku, vyvedla ho z řady ostatních, ale nic mu neříkala. Kluk nevěděl, na čem je. V duchu se potměšile těšil, jak sestřičku svým šaškováním dopálí, jak se bude zlobit, ale ona nic. Jen ho pořád drží za ruku. Její ruka je teplá, hřejivá. Ostatním žákům velí, jak a co mají cvičit a jeho pořád jen tak drží u sebe. Konečně se na něho usmála a povídá jako na omluvu: „Ty bys nedokázal jít po kladině rovně, tak tě nechám raději u sebe.“

Kluk je dotčen ve své ješitnosti. „Jak to, že bych nedokázal přejít kladinu?“

„Mohl bys uklouznout a spadnout, když jsi zvyklý dělat vždy šaškárny.“

„Ale ctihodná sestro,“ brání chlapec svou klukovskou čest, „co dokáží jiní, to já dokážu také.“ „Tak dobře. Uvidíme. Jdi!“ A darebáček poslušně vstoupí na kladinu. Opatrně klade nohu před nohu, velmi si dává pozor, aby úkon dobře zvládl. Sestřička učitelka ho pochválí. „To jsi mě překvapil, Jeníku. Vždyť ty jsi docela šikovný.“ A Jenda si radostně poskočil, pochvala učitelky ho blaží více nežli ty darebačiny, které dříve prováděl. Hodina tělocviku šťastně skončila, sestra Vojtěcha pospíchá do ústraní, opět je jí špatně od žaludku. Přitiskne buničinu k ústům, aby zadržela vrhnutí, nežli doběhne do sborovny k umývadlu. Ach, ty žaludeční potíže, ty ji v Třeboni potrápily!

Rýmy, kašel, chřipky, to byli často nevítaní hosté v třeboňské škole, když táhly krajem podzimní mlhy od rybníků. Ani učitelky nebyly uchráněny od nachlazení, kterému domlouvaly pod duchnou s teploměrem pod paždí. Tu za nemocnou učitelku musela suplovat zdravá, nežli se ta zdravá pro změnu také položila. Tak se stalo, že sestra ředitelka jednoho rána požádala sestru Vojtěchu, aby šla do první třídy zastoupit nemocnou sestru Albertinu.

„A co bych tam měla učit?“ „Můžete vzít hodinu náboženství.“

To sestře Vojtěše vyhovuje, náboženství učí ze všech předmětů nejraději. Aby to byla hodina radostná, vyprávěla dětem, jak se Pán Ježíš po svém vzkříšení zjevoval svým přátelům. Dětská kukadla byla pozorně upřena na vypravěčku, jako by ona sama byla u toho, o čem vyprávěla. Po hodině se mile s dětmi rozloučila, jenže ouha, druhého dne musela do téže třídy znovu.

„Sestra Albertina má ještě teplotu. Nedá se nic dělat, musíte ji, sestřičko Vojtěcho, zastoupit na tu hodinu, co máte okénko.“

„To mohu. Ale co tam budu vyučovat, prosím?° „Vezměte opět náboženství. Aspoň se přesvědčíte, zdali jste včera děti něčemu naučila.“

Vojtěcha jde poslušně do první třídy, ale v duchu je nabručená. Zdali jsem děti něčemu naučila! Toť se ví, že jsem naučila. O tom se přece nemusím přesvědčovat.

Děti tu milou sestřičku pozdraví radostně - Pochválen bud Pán Ježíš Kristus! - Ona odpoví - Až na věky a hned se s úsměvem pouští do povídání.

„Děti, včera jsme si vyprávěly, jak se Pán Ježíš po svém vzkříšení zjevoval. Vzpomínáte si, že k apoštolům přišel zavřenými dveřmi?“

„Ano,“ zahlaholí třída dětskými hlásky unisono. „Když Pán Ježíš přišel k apoštolům prvně zavřenými dveřmi, jeden z nich nebyl právě doma. Chyběl. Víte, jak se jmenoval?“

Chvíli je rozpačité ticho. Pak se vítězně zatřepetá ručka kučeravé Zdeničky.

„Tak nám to, Zdeničko, pověz, ano?“

„Sím ano. S ostatními apoštoly nebyl - sím - nebyl tam,“ Zdenička se horlivostí až zalyká, „nebyl s nimi pan Masaryk.“ To bylo překvapivé i pro malé špunty. No né, pan prezident mezi apoštoly? Děti se rozesmály. Zdenička je rozpaky rudá, už vidí, že řekla nějakou hloupost a nabírá do pláče. Ale hodná sestřička ji nedá. Pohladí povzbudivě kučeravou hlavičku.

„Zdenička si to trochu popletla, protože ten apoštol a pan prezident Masaryk mají stejná křestní jména.“ „Tomáš!“ vykřikla Zdenička už radostně a bylo po pláči. „Správně, apoštol Tomáš. Tak jsi to přece jen, Zdeničko, uhádla.“ Byla to pochvala, která zcela zatlačila do pozadí směšný omyl. Zdenička se opět usmívá.

Sestra Vojtěcha se usmívala také. Sama sobě. Vidíš, ty samolibá, cos děti naučila? Myslila sis, jak dětem tvé vyprávění utkví v paměti, jak výborně jsi jim vše vyložila. A výsledek? Nula od nuly pojde, jak říkávala stará profesorka Zdislava na učitelském ústavě. Nikdo ve třídě si jméno apoštola nezapamatoval a Zdenička jen popleteně. Výsledek mého učení se rovnal nule, protože já jsem nula. Pane Bože, když ty se postavíš před tu nulu, bude z ní pořádné číslo. Kéž tě mám vždy a všude před sebou!

V rekreaci se touto svou příhodou netajila, ať se také ostatní sestry pobaví na její účet. „Tak mě Zdenička poučila, jak moc jsem toho naučila. Nula od nuly pojde a na každou ješitnost dojde.“

Jednou se stalo, že si nesla do školy plnou náruč opravených sešitů. Na ulici jí zastoupil cestu neznámý pán. Podle oblečení se dalo soudit, že patří do lepší společnosti. Jako by se znali odjakživa, zeptal se Vojtěchy, kam tak pospíchá. Pak se představil, že je inženýr Richter, moc to tady nezná, ptá se na to i ono. Sestřička mu ochotně podává žádané informace o městě i okolí. Nakonec se starý pán zeptal, zdali zná někoho ze zdejšího panstva a co jsou to zač.

„Knížete Schwarzenberga a jeho rodinu osobně neznám. Jen vím, že jsou tu oblíbení, lidé je chválí.“ Vojtěcha se podívala na hodinky, ještě má čas říci starému pánu něco víc.

„Pokud vás to zajímá, Schwarzenbergové jsou starobylý rod, první jejich předkové jsou známí již ve dvanáctém století, ovšem ne u nás. Byli původně ve Francii, pak v Německu. Jestli mě paměť neklame, tak v sedmnáctém století koupil hrabě Jan Adolf Schwarzenberg hrad Křivoklát, Třeboň, Hlubokou a všude zaváděl nové metody hospodaření. Do knížecího stavu byl tento rod povýšen až roku šestnáct set sedmdesát, a to císařem Leopoldem I.“

„I pro pána Jána, sestřičko, vy jste úplný naučný slovník. Moc vám děkuji za poučení,“ starý pán potřásal Vojtěše rukou a ta odcházela do školy s pocitem uspokojení, že mohla poučit někoho, kdo o to opravdu stál.

Za krátkou dobu se někdo z knížecí rodiny odebral na věčnost. Sestra ředitelka dovolila, aby se učitelky s dětmi mohly na pohřební průvod alespoň dívat u cesty. Také sestra Vojtěcha se dívá se zájmem na pohřební vůz, bohatě zdobený věnci a kyticemi, v duchu se modlí za duši, jejíž tělo spočívá v té ozdobné rakvi, a pak její pohled sklouzl na účastníky pohřebního průvodu. Byla překvapená tak, že svůj údiv projevila nahlas: „Jak to, že za rakví jde první pan inženýr Richter? Vždyť o knížecí rodině nic nevěděl.“

Teď se zas diví sestra ředitelka. „Co to povídáte, sestro Vojtěcho, za zmatky? Vždyť za rakví jde přece sám kníže Schwarzenberg, žádný inženýr.“

„Vždyť jsem s tím pánem před několika dny mluvila a představil se mi jako inženýr Richter,“ brání se Vojtěcha.

„To on si kníže pán rád hraje na krále Ječmínka v přestrojení,“ zasmála se ředitelka a Vojtěcha se v duchu červenala, když si vzpomněla, jak knížete poučovala o jeho rodu.

„O čem jste s ním mluvila?“ neudržela svou zvědavost sestra Albertina.

„Vyložila jsem mu historii rodu Schwarzenbergů, jak jsem si to přečetla v Masarykově naučném slovníku, nežli jsem putovala sem na šaret. Učitelka má znát historické prostředí svého působiště, ne?“

„Aspoň poznal, že řeholní učitelky nejsou žádné husičky, které štěbetají jenom o zbožných věcech,“ pochválila ředitelka Vojtěchu.

„Také jsem mu řekla, že lidé Schwarzenbergy chválí, že tu jsou oblíbení,“ rozpomněla se Vojtěcha.

„To jste knížeti pánu bezděky mazala med kolem pusy,“ směje se Albertina už docela nahlas, protože pohřební průvod je u konce.

„Vaší zásluhou, sestřičko Vojtěcho, jsme získaly sympatie u panstva,“ zakončila debatu sestra představená.

/X./ ŘEHOLNÍ SLIBY

K prvním slibům řeholní poslušnosti, chudoby a čistoty přistoupila sestra Vojtěcha společně s dvaceti pěti novickami, a to na svátek Nanebevzetí Panny Marie v srpnu 1935. Na škole v Třeboni byly prázdniny. Vojtěcha se ráda vrátila do mateřince pod Petřínem, aby před složením slibů prodělala duchovní cvičení, kterým se říká exercicie. V ty dny duchovního soustředění je přísné mlčení, několikráte za den je promluva exercitátora, potom důkladná zpověď, popřípadě celoživotní. V tomto stavu duchovního pohroužení do vlastního nitra si novicka má znovu uvědomit, zda volila správnou životní cestu podle vůle Boží. Ještě může uhnout ze započaté dráhy, ještě může z noviciátu vystoupit a vrátit se do běžného života. I to se stává a nikdo odcházející nic nevyčítá, nikdo jí její rozhodnutí nerozmlouvá. Jestliže cítí, že ji Bůh volá do civilního života, je správné, když jeho hlasu uposlechne. Nic takového nenapadlo novicku Vojtěchu. Naopak, každým dnem, ba každou hodinou po dobu exercicií byla pevněji přesvědčena, že je na správné cestě, že Pán chce, aby mu sloužila jako boromejka.

Po prázdninách se sestra Vojtěcha opět objevila v třeboňské škole k velké radosti dětí, které svou usměvavou učitelku milovaly. Také ona měla svou štěbetavou drobotinu ráda a cítila se v Třeboni spokojena. Kdykoliv zavítal do jejich školy okresní inspektor, tvářil se přívětivě. Ve třídě sestry Vojtěchy dával dětem otázky sám a divil se, jak čiperně a správně děti odpovídaly. Dal si předložit sešity, vzorná úprava, pečlivě opravené chyby. Prohlížel také výkresy. Ty by mohly jít rovnou na výstavu pomyslil si dozorčí orgán a nahlas děti pochválil. V konferenci pak ocenil každou učitelku zvlášť, o Vojtěše jen prohodil tajuplnou větičku: „Sestra Hasmandová si zaslouží zvláštního ocenění.“

Teprve na začátku prázdnin, kdy sestra Vojtěcha opět přijela do Prahy na exercicie a obnovu slibů, došel za ní z Třeboně úřední přípis. Chvíli přemýšlela, co by ta velká obálka mohla skrývat za tajemství, ale pak ji otevřela. S podivem četla.

- Okresní školní výbor v Třeboni se usnesl na školním zasedání vyslovit jednomyslně pochvalu a uznání sestře Vojtěše Hasmandové, učitelce na obecné soukromé škole s právem veřejnosti v Třeboni, za velmi horlivé a úspěšné působení ve školní službě. Sdělujíce Vám s potěšením toto usnesení, očekáváme, že se stejnou láskou, nadšením a vytrvalostí budete dále ve škole pracovat k prospěchu dětí, které budou svěřeny Vaši péči.

V Třeboni 1. července 1938. Podepsán okresní školní inspektor a předseda okresního školního výboru.

Téhož roku měla naše republika hranice od Němců okousané, z pohraničí se stal Sudetenland. V březnu následujícího roku sestra Vojtěcha plakala s ostatními sestrami, když slyšela z rozhlasu, že Hitlerovi vojáci pochodují po Václavském náměstí v Praze a naše vlast se změnila v protektorát Böhmen und Mähren.

V srpnu roku 1939 odjížděla sestra Vojtěcha do Prahy s velkou lítosti, neboť věděla, že se do Třeboně brzy nevrátí. Měla před sebou důležité životní rozhodnutí složit věčné sliby. Znamenalo to, že chce až do smrti zůstat Pánu Ježíši věrná jako řeholnice v řádu boromejek. Takové celoživotní rozhodnutí je nutno si důkladně promyslet, zkoumat sebe i své okolí, zdali bude v něm spokojena a ochotna vždy plnit povinnosti, které těmito věčnými sliby na sebe bere. Přípravě, která věčným slibům předchází, se říká probace. Skupina probantek byla podřízena zvláštní ředitelce, kterou v oné době byla sestra Chrysologa Satinská. Byla to zkušená, vskutku Duchem svatým osvícená řeholnice, která dovedla dobře radit svým svěřenkám, jak řešit všechny jejich problémy. Možno říci, že vychovávala probantky k dozrání pro další duchovní život.

Jelikož doba probace byla delší, sestra Vojtěcha se zatím stala učitelkou na klášterní škole v Praze na Malé Straně na Úvoze, která patřila jako soukromá škola s právem veřejnosti sestrám svatého Karla Boromejského. Lidově se jí říkalo Křížovka, což nemělo nic společného s hádankářskou křížovkou, nýbrž spíše s křížem, který kdysi stál na místě, kde školní budovu postavili. A také její základní kámen byl položen na svátek Nalezení svatého kříže.

Mezitím vypukla druhá světová válka. U nás přituhovala hrůzovláda okupantů. Sestry s úzkostí sledovaly zprávy o častých zatčeních českých lidí, zvláště inteligence. Modlily se za uvězněné a odsunuté do koncentračních táborů. I z kněží mnohý jejich známý se ocitl v jejich modlitbách jako vězeň, ztracený neznámo kde. Bylo nutno hlídat svá slova, neboť udavačů a přisluhovačů „Heerenvolku“ bylo, bohužel, dost.

V březnu 1940 se i jaro uleklo válečné vřavy a přenechalo vládu ještě mrazivým dnům se sněhovými vánicemi. Ukázalo se, že není dost uhlí, bylo nutno šetřit. Školy dostaly uhelné prázdniny. V tu dobu, kdy nemusela vyučovat, uskutečnila sestra Vojtěcha i ostatní probantky své věčné odevzdání se nebeskému Snoubenci. S hlubokým procítěním a velkou vážnosti pronášela slova slibů ...že tuto kongregaci nikdy neopustím, v ní chci strávit celý svůj život, v ní i zemřít, chudým a nemocným sloužit podle konstitucí této kongregace... Toho dne stejně slibovalo devatenáct dalších probantek. Po složení věčných slibů byly z nich profesky. Sestra Vojtěcha po ukončení uhelných prázdnin pokračovala ve vyučování pražské drobotiny na Křížovce až do konce školního roku. A těšila se, že se zase vrátí do modrookého kraje třeboňských rybníků, do čistého ovzduší jižních Čech, že bude smět opět obdivovat zasněnou krásu třeboňské Madony. Stalo se tak 21. srpna 1941. Tentokráte byla bohatší o zlatý prstýnek, který potvrzoval její trvalé zasnoubení s Králem králů. Pohled na lesklý kroužek na prstě jí dodával sílu a důvěru v pomoc Toho, kterému cele patřila.

Ach ano, časy byly zlé a česká srdce svírala úzkost z budoucích dnů. I pod řeholními šaty bila srdce, věrná rodné zemi. Svou lásku a obavy o národ vkládaly řeholnice do vroucích modliteb, a to společných i soukromých. Věřily pevně, že budou vyslyšeny.

Sestra Vojtěcha byla skromná a nerada se chlubila svými znalostmi. Jenže sestře ředitelce musela ukázat vysvědčení, která si z Prahy přivezla.

„Je vidět, že jste byla v Praze pilnou včeličkou,“ usmívala se ředitelka a předčítala nahlas nadpisy jednotlivých vysvědčení. - Kurs katechetický - Dvouletý kurs pro učitelky měšťanských škol - Kurs tělesné výchovy - Kurs církevní hudby a zpěvu - „Jak jste to vše zvládla, milá sestro?“ upřímně se divila. „A vše s výborným prospěchem.“

„Hlavně s pomocí Boží,“ dodala Vojtěcha. „Bez ní jsem jen nicka a nula od nuly pojde,“ zasmála se.

Moc dlouho si sestřička Vojtěcha s třeboňskou Madonou nepovídala. V dubnu 1942 dostala příkaz odsunout se na školu do Frýdlantu nad Ostravicí, do kláštera, kde započala svou duchovní dráhu jako čekatelka Romanka. Ach, kam se poděly ty dětské slzy stesku, do hlohových keřů vyplakané! Čas je vysušil a láska Boží odvála i jejich pouhý opar. Sladký domove mého řeholního mládí - šeptala si v duchu, když přestoupila práh klášterní budovy. Skoro nic se tu za ta léta nezměnilo. Na obzoru se tyčil lesnatý Ondřejník i větry oholená Lysá hora, dům voněl čistotou a kaple měla oltář jako vždy vkusně květinami ozdobený. Žákyním, které v klášterním pensionátu bydlely, se říkalo chovanky. Měly stálou vychovatelku, rodem Němku, která se naučila pěkně mluvit česky. Někdy ji u děvčat zastoupila v rekreaci také některá učitelka. Ve Frýdlantě bylo více sester německého původu. Když se snažily mluvit česky, nedopadlo to vždycky na výbornou, spíše na zvýšení veselé nálady u chovanek. A tak se Vojtěcha dovídá při službě u děvčat, že velebná sestra Johana se jaksi nevelebně uřekla, když domlouvala žákyni s nevalným školním prospěchem.

„Musíš se smažit, děvče, všechno jít, když má člověk dobrý vůl. To musíš mít dobrý vůl a pětka nebýt.“

Zdali se pak žákyně smažila či nesmažila, to se už Vojtěcha nedověděla, ale srdečně se tomu zasmála a potom sestru Johanku omluvila. „Jen si, děvčata, představte, že vy byste měla nějak domlouvat žákyni německy. Však se tu německy učíte.“

„Ó jé, to by dopadlo ještě hůř,“ uznávají rozesmáté dívenky.

Sestra Vojtěcha nepobyla dlouho pod Beskydami. I když se ve všech třídách základní školy i na dvouleté škole obchodní učila němčina jako povinný předmět, nacistům se tento ústav nelíbil. Strohý úřední příkaz uzavřel základní klášterní školu dne 30. října roku 1942. Obchodní škola ještě existovala do konce června 1943.

Nebylo to lehké odeslat žákyně zpět k jejich rodičům, vyúčtovat ekonomické záležitosti a vyplnit úřední papíry.