Uplynul první válečný rok, nastal druhý a rychlíky chrlily další lidské oběti do kasáren a na frontu. Ve vlaku, který jel z Kroměříže, seděli rekruti z okolního venkova. Trochu si na kuráž popili a byli veselí víc, než se slušelo. Zvláště jednomu mládenci, který měl již na hlavě menší pleš, navíc zdobenou bradavicí, bylo moc do řeči a smíchu.
Do oddělení přistoupili dva kněží. Veselý rekrut zaměřil své neomalené vtipy na ně. Kněží si jeho tlachání nevšímali. Starší branec, který se jejich hrubého žertování nezúčastnil, si pojednou uvědomil, že ten silnější pán je přece kroměřížský probošt a poslanec doktor Stojan.
„Tak už přestaňte plkat,“ potichu napomenul vtipálky. „To je přece Stojan.“
Mladík s bradavicí na hlavě se rozjařil ještě více. „Francku, Francku,“ poplácával vedle sedícího kamaráda, „už v tom lítáme a nepomůže nám ani Pánbů s tou jeho Panenkou.“
„To nepomůže,“ chechtal se Francek. „Ani kdybysme chodili na Hostýnek a ušoupali si tam nohy až po zadek.“
Řehonili se a pokukovali po Stojanovi, co pan probošt na to. Pan probošt nic, pan probošt se modlil z brevíře.
Uplynul další rok. Válka zuřila stále. Do proboštovy čekárny vstoupil nesměle starší vojín. Bylo tam již mnoho jiných čekatelů, ale na lavici u zadní stěny se našlo místo i pro jeho erární kalhoty. Usedl a přemýšlel. Je uznán zbraně neschopen. Má sloužit v zázemí. Ale potřeboval by jít domů. Dát se vyreklamovat. Snad pan probošt poradí, jak na to. Všichni říkali - Matěji, dojdi v Kroměříži na proboštství, pan poslanec ti pomůže. Tak tu je. Pomůže pan doktor opravdu?
Otevřely se dveře a vstoupil další voják. Byl ještě mladý, ale přepadlý, měl smutné oči. Matěj mu uhnul na lavici, lepší špatně sedět nežli dobře stát, když se musí dlouho čekat. Smutné oči se trochu vyjasnily, děkuju, rád si sednu, nejsem ve své kůži. A hned se svěřuje. Na ruské frontě ho pořádně pocuchali, ještě štěstí, že na doléčení ho převezli do kroměřížské nemocnice. Před půl rokem mu zemřel otec a na statku je plno práce, tak ho matka reklamuje prostřednictvím pana poslance.
„Jestli mi ten nepomůže, budu muset zase na frontu.“ Oči mu opět posmutněly, sklesle složil hlavu do dlaní. I hleďme, takový mladý muž a už má pleš! Uprostřed pleše bradavička, Matějovou pamětí se mihly obličeje rozchechtaných rekrutů. Zhurta z něho vylítlo, co si myslil.
„To se nestydíte pana probošta ještě obtěžovat?“
„Proč? Jak to ještě?“
„Vy mě nepoznáváte, ale já vás ano.“
„Kde jsme se viděli?“ vyjevil se Janek s bradavicí.
„Před rokem ve vlaku. Oba jsme rukovali do Brna. Pan probošt seděl v oddělení s námi. Už jste zapomněl, jaké vtipy jste dělal na kněze a náboženství?“
Plešatý mlčel. Jen si trochu odsedl. Matěj vešel do Stojanovy pracovny pln rozhořčení. Nemohl se udržet, musel si ulevit nahlas.
„V čekárně sedí chlap, před rokem jel s námi ve vlaku. Rouhal se, až zle poslouchat. Jistě si, pane poslanče, na ty sprosté rekruty vzpomínáte, bylo to ve vlaku na Brno. A tamten byl z nich nejhorší.“
„Pamatuji, pamatuji si,“ usmál se pan poslanec. „Už na něho čekám s dobrou zprávou, na Janka. Byl vyreklamován.“
Matěj zůstal jak opařený, málem mu překvapením vypadla čepice z ruky. Pan probošt ji včas zachytil.
„To nic. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem, příteli. Jsme přece křesťané, ne?“
Matěj se tak snadno nesmířil. Vyřídil si své a počkal na chodníku před železnou brankou proboštství. Možná že monsignor jen žertoval, možná že plešatý nakonec vyjde s nepořízenou. Ale ne, Janek vyšel z domu vesele, div si neposkočil, když hlásil svou novinu. „Už je to jisté, půjdu do civilu.“
„A zase se budete rouhat, dělat vtipy na kněze a svaté, co?“ píchl Matěj aspoň slovem.
„Nikdy víc,“ mládenec zdvihl ruku jako v přísaze. „Ať mě postihne trest Boží, jestliže něco takového ještě vypustím z huby.“
Ve volných chvílích, jak jen se mohl Stojan uvolnit z povinností, zaběhl do nemocnice, aby utěšoval raněné vlídným slovem. I tam se musel učit, že opatrnost je matka moudrosti. Jistý vojáček lamentoval, jeho rána je už zahojena, jestli ho zase pošlou na frontu, jistě tam někde již zůstane.
„Jen důvěřujte v Boha,“ povzbuzoval ho Stojan. „Brzy bude dobře. Vy už asi na frontu nepůjdete.“
Potěšený voják opakoval slova před kamarády, k dalším uším šla verze pozměněná - probošt říkal, že už bude brzy konec. Rakousko, Rakousko, už je ti ouzko. A změněná slova doputovala k úředním uším jako výrok velezrádný. Začalo vyšetřování a honění paragrafů. Záležitost se táhla po několik měsíců a přidala starosti jak Stojanovi, tak jeho přátelům. Stojan měl příležitost ověřit si hloubku své víry, svou odevzdanost do vůle Boží. Zkouška stačila, vyšetřování bylo zastaveno, vše se vysvětlilo jako nedorozumění. Od té doby Stojan svá slova více vážil.
Sotva se zbavil trápení vlastního, hned se staral, jak pomoci jiným. Pan učitel T. měl trápení také, a nemalé. Jednak ho sužovala bytná nežádoucími sympatiemi, jednak císařpán svým zájmem. Také nežádoucím. Učitel byl svobodný mládenec a bytná zas vdavekchtivá vdovička. Pan učitel byl záložním důstojníkem a císařpán si umínil vést válku. Bytnou dokázal pan učitel udržet v patřičné vzdálenosti od těla, s mocnářem to tak jednoduché nebylo. Císařpán se o učitele neucházel povidlovými buchtami a nápadným výstřihem u blůzičky, František Josef poslal příkaz a pan učitel byl povolán do zbraně. Po pravdě řečeno, nějaké nadšení bránit vlast a císaře, pan učitel nevlastnil nikdy, tož teď se jeho hořkost vylila na třech nevinných vázičkách. Vázičky stály na poličce s knihami, kdož by si pamatoval, kdy a od koho je kantor dostal. Tu a tam se v některé z těch nádobek objevila kytička od hodných dítek, školou povinných, tu a tam od paní bytné, která neztrácela naději, že jednou ledové srdce svého ideálu přece jen rozehřeje.
Na vázičkách byli zvěčněni tři mocnáři. Na modré se dobrotivě usmíval František Josef I., nakreslený i s císařskými vousy do zlatého oválu. Na žluté vázičce se tvářil velmi přísně Vilém, pán německé říše, a na té žluté se rozjařeně díval zpod turbanu sám turecký sultán, jak pan učitel rozčileně přechází od okna ke dveřím, od dveří k oknu. Paní bytná oprašuje nábytek, je posmutnělá, už tu zlou novinu slyšela. Pan učitel bude rukovat. V roztržitosti zavadila prachovkou o sultána, ještě že ho zachytila před pádem na podlahu. Pan učitel se vytrhl ze zasmušilých myšlenek, podíval se nevraživým okem na tureckého potentáta i dva zbývající a vztekle vybuchl.
„Prosím vás, ještě tu sebranku oprašujte. Hoďte ty kašpary do smetí.“
Paní bytná nebyla zvyklá na tolik temperamentu u pana učitele. Vida, jak se umí rozohnit! Její zájem stoupl.
„Prý půjdete do Srbska, pane učiteli. Je to pravda?“ „Bohužel,“ přikývl podnájemník a podíval se na vdovu vlídněji. Tak jí, chuděrce, její plány nevyjdou, za pár dní ho už neuvidí a možná už nikdy. Hnulo se v něm cosi jako soucit, bezděky se na svou ctitelku usmál. Považovala to za povzbuzení, honem mu chtěla říci něco pěkného.
„Vy jste statečný muž, pane učiteli, vy tam těch Srbů jistě postřílíte hodně.“ Lichotka nevyšla, kantor vybuchl jako sopka. „Vy jste ale husa pitomá! Já a střílet do Srbů? To bych byl pěkný Slovan, kdybych vraždil bratry.“ Nato práskl dveřmi a byl ten tam.
Vdovička je z toho jako solný sloup. Ona že je husa pitomá? Učitel má v Srbsku bratry? A co jsou to zač ti Slované, že i pan učitel k nim patří? Nu dobrá, na ty Slovany se zeptá paniček, až se zase sejdou u paní notářové na kafíčku.
Jenže paničky toho moc o Slovanech nevěděly. Za to však byla mezi nimi uvědomělá rakousko-uherská vlastenka, která považovala za svou povinnost ventilovat podivné řeči pana učitele se slavnými c.k. úřady.
Pan učitel byl obviněn z velezrady. Vojenský úřad sepsal protokol a záležitost předal k dalšímu přísnému vyšetření zemské školní radě. Zamilovaná vdova rázem ztratila paměť a při vyšetřování už nevěděla přesně, co vlastně pan učitel řekl. Asi ta dáma špatně pochopila, co jsem ve společnosti vyprávěla. On ten turecký sultán se pádem natloukl, takže se to vztahovalo na střepy, že mají přijít do smetí a s tím střílením, to tedy si už nepamatuji vůbec.
Okresní školní rada v Olomouci byla z celé záležitosti nesvá. Jen jeden z jejích členů se vyjádřil zásadně: „Pana učitele musíme zachránit.“ Byl to kroměřížský probošt dr. Stojan. „Dáte-li mi k tomu souhlas, pojedu k zemské školní radě a celou záležitost se pokusím vyřešit kladně.“
Nu, chce-li si Stojan pálit prsty, okresní školní rada to schválit může, ať si jede, za to přece nikdo trestán být nemůže. „Jenže jeden z vás musí jet se mnou jako svědek, pánové.“ To už bylo horší. Kdo má nastavovat vlastní kůži za prostořekého kantora? Ale našel se dobrý člověk. Poslanec Pastyřík z Hulína se obětoval. Společnost poslance Stojana mu dodávala odvahu.
Jednoho dne se oba poslanci rozjeli do Brna k místodržiteli. Raději rovnou k nejvyšší instanci. A tou byl baron Bleyleben. Stojana přijal vlídně, znali se z Vídně. Pan baron se moc podivil, že Stojan svou perfektní, elegantní němčinou obhajuje nějakého českého velezrádce. Stojan na to řekl, že mu jeho svědomí nedovoluje, aby v okresní školní radě hlasoval pro potrestání člověka, ať je jakékoliv národnosti, jehož vina není jasně prokázána. Je pochopitelné, že je člověk rozrušen, když se dozví, že musí na frontu. V takovém rozčilení učitel řekl pár slov, na něž si už přesně nepamatuje ani on, ani svědkyně. Kromě těch dvou třetí osoba u toho nebyla, aby výrok obviněného potvrdila. Jsou zde dobrozdání vážených osob, že bytná je hloupá povídalka, navíc do obviněného beznadějně zamilována. Za těchto okolností není svědkyně věrohodná.
Pan baron vyslechl obhajobu pozorně, obtloustlý probošt se mu líbil, v dobromyslném kněžském obličeji jsou sice dětské oči, ale jen začne monsignor mluvit, hned z něho vyzařuje energie celého muže, který ví, co chce. Aby se nezdálo, že místodržitel snadno ustupuje, pan baron důrazně zaklepal stříbrnou tužkou na desku psacího stolu.
„Mocnář nepatří do smetí, i když by to byl jen panovník spojenecké říše turecké. A Srbové jsou ksindl, pane poslanče, zavraždili následníka trůnu. Kdo je považuje za bratry, je velezrádce.“
Pan poslanec zahrál na jinou strunu. „Excelence, ten člověk má ještě stařičké rodiče. Žalem by zemřeli, kdyby měl jejich syn pro takovou nerozvážnost tvrdě trpět. Račte vzpomenout na vlastní pány rodiče!“
Pan baron vskutku vzpomněl, co se v mládí naprováděl nerozvážností. Rodiče se rmoutili, ale odpouštěli znova a znova. Teď už má sám dospívajícího syna. Pan baron sundal z oka monokl, pečlivě otřel sklo hedvábným šátkem, jako by stíral slzu, kterou mu etiketa nedovoluje uronit.
„Pošlete mi toho zpropadeného kantora, pánové. Osobně se mu podívám na zoubek.“
To už byl úspěch. Za nějaký den český vlastizrádce vystupoval po koberci na schodišti místodržitelství. Byl pobledlý a kolena se pod ním podlamovala. Kupodivu, pan baron ho přijal vlídně, dokonce mu vhodnými otázkami napomáhal k vyžehlení kostrbaté záležitosti.
Místodržitel nechal poznenáhlu a nenápadně celou záležitost zajít na zdlouhavost úřední mašinérie. Nežli příslušná hromádka protokolů došla k poslednímu rozhodujícímu projednání, válka byla u konce a pan učitel mohl jet do Olomouce, aby poděkoval kanovníku Stojanovi za to, že ho zachránil před šibenicí a vlastně i před frontou.
Ano, došlo na prorocká slova pana hejtmana, kdysi pohoršeného holou bradou jednoročáka Stojana. Pan probošt už nebyl proboštem, ale kanovníkem v Olomouci. Jmenování dostal v roce 1917, z Kroměříže se stěhoval teprve v dubnu následujícího roku.
Jednoho dne zavolal Stojan hospodyni do svého pokoje. Zůstala na prahu nechápavě stát. Strýčkova pracovna byla plná krabic, beden, kufříků. Regály na úřední papíry byly prázdné, zato leželo plno krámů na stole i na podlaze. Mezi tím vším stál bezradně strýček.
„Prosím tě, Marie, spakuj ty krámy! Až to všechno zabalíš, přijeď za mnou do Olomouce. Stěhujeme se.“
Dořekl, popadl vlňák a byl ze dveří. Jen aby v domě nikoho nepotkal, než se neteř vzpamatuje a strhne poplach. Šťastně vyklouzl z proboštství, zastavil se v chrámových dveřích u svatého Mořice, očima pohladil oltářní obraz, goticky lomený jak sepjaté dlaně. Bezděky také sepjal ruce, usmál se na kamenné krajkoví tří věžiček, vztyčených nad obrazem. Vždy mu připomínaly tři hlavní ctnosti - víru, naději, lásku. Všechno tu chválilo Boha a on se přidal. Díky, Pane, za dny, které jsem zde v Tvé přítomnosti prožil.
A pak pospíchal přes obdélníkové náměstí k nádraží. U městské kašny se bělely křídlaté čepce vincentek. Sestřičky se vracely s vystěhovaleckou drobotinou z vycházky. To nemohu udělat, abych se na ty děti naposled neusmál - pomyslil si pan kanovník a zamířil ke kašně. I děti již Stojana zahlédly.
„Jéje, tatíček Stojan, já mu dám svou kytičku,“ jásala malá Darica starému pánu vstříc. Stojan k fialkám jen přivoněl. Prohodil několik slov se sestrou Klárou a raději hned přiznal dětem pravdu.
„Buďte tu hodné, děti, poslouchejte sestřičky. Loučím se s vámi, odjíždím z Kroměříže natrvalo do Olomouce.“
Několik dětí se dalo do pláče. Větší dívenky spolkly slzičky a podávaly panu kanovníkovi prvosenky a sasanky, kytičky neurovnané, jak je v polích natrhaly, ale podávané z lásky.
„Kampak bych ty kytičky dal?“ staral se Stojan. „Vždyť ani nemám tolik kapes.“
Darica měla nápad. Dojatému tatíčkovi se sypou fialky k nohám, také petrklíče a sněženky se rozbíhají před ním po dláždění. Sestřičky měly oči orosené. Než si je kapesníkem otřely, přítel drobotiny zmizel již za rohem. Jen to polní kvítí na zemi značilo směr jeho útěku.
Rezidence, kterou nový olomoucký kanovník dostal k obývání, byla jednopatrová prostá budova bez vnějších výzdob. Průčelím se dívala do živé ulice, zadní stranou směřovala ke katedrále svatého Václava, takže Stojan opět neměl daleko do chrámu. Kousek před katedrálou, uprostřed akátů a lip, přebýval kamenný světec, milý Jan Nepomucký. Včely mu bzučely kolem hvězdnaté svatozáře a pan kanovník si s ním vždy trochu popovídal, když šel kolem něho cestou do chrámu. Nezapomeň, milý Jene, že potřebujeme tvou přímluvu, abychom českým jazykem mohli oslavovat Boha a byli stateční ve víře, jako jsi byl ty.
Vysoká mříž, která v katedrále oddělovala kněžiště od věřícího lidu, se panu kanovníkovi nezamlouvala. Nejraději by ji byl odstranil, aby mezi oltářem a věřícími byl jen Bůh. Ale zde za touto mříží ležel před lety tváří k zemi novosvěcenec Antonín Cyril Stojan z Beňova. Zde si umiňoval odevzdat se Bohu bezvýhradně, zde si může každodenně tyto dobré úmysly připomínat a zpytovat svůj dlužní úpis, nakolik jej už Bohu splatil.
Stojan zabydlel na kanovnictví levý roh v prvním poschodí. Ve větším pokoji si zařídil pracovnu, vybavenou několika skříněmi a stoly, neboť písemností bylo stále víc než dost. Brzy tyto skříně nestačily, fascikly spisů se hromadily na skříních, na oknech a v čas nouze i na podlaze. Na první pohled se zdálo nemožné, aby se v tomto papírovém zmatku našlo, co bylo právě zapotřebí. Jen Stojan věděl přesně, kam co uložil. Nepotřeboval hledat, sáhl vždy najisto. Měl fotografickou paměť. Zle bylo, když se někdo pokoušel jeho papíry urovnat.
Pracovnu svěřil Stojan pod ochranu Srdce Ježíšova a jeho sochu umístil na čestném místě. Ze široké chodby se vcházelo do přijímacího pokoje, který sousedil s pracovnou. Hned vedle pracovny byla Stojanova ložnice. Tam se nad postelí spícího Antonína usmíval z obrazu svatý Antonín Paduánský.
Stojanova neteř obvykle přinášela jídlo strýčkovi do této malé ložnice, protože pan kanovník dával přednost stolování o samotě. Při nasycování útrob sytil současně svou paměť ciframi a daty z dopisů, žádostí a reklamací. Mimo to stačil mezi dvěma chody jídel prolistovat troje noviny. Když přišli hosté, pan kanovník odstrčil papírové stravování stranou a sestoupil do jídelny vedle kuchyně, aby utužil křesťanské společenství u stolu.
Stojan měl nejraději jídla prostá, připravovaná po hanácku. Nepotrpěl si na alkohol, ale hosty rád počastoval slivovicí. Jen ve Vídni si někdy dopřál skleničku piva s rozmíchaným žloutkem. Věřil, že je to lék proti záduše. Později přenesl svou důvěru na ovesný odvar, aby zaháněl zažívací potíže.
Kanovnický dům v Olomouci byl příliš velký pro Stojanovu skromnost. Jak by mohl ponechat tolik místností prázdných, když někteří lidé neměli kde bydlet? A tak se brzy na kanovnictví setkali jako sousedé profesor Hudec, kapitán Krátký, katecheti P. Hrdý a P. Roháček, paní Táborská, později paní Haníková s dcerou. Jejich blízkost měla velkou výhodu. Když bylo třeba, ochotně se zapojili do písemné agendy poslance Stojana, aby splatili, co dlužili kanovníku Stojanovi. Vše se tehdy psalo ručně a pan kanovník měl na pravé ruce mozol od držení násadky s pérem.
Přemístěním do Olomouce si kanovník Stojan finančně nikterak nepolepšil. Jeho podivuhodné účetnictví vykazovalo vždy větší vydání nežli příjem, v tom byl nepolepšitelný. Poučení babičky Němcové o peříčku za plotem Stojan ignoroval, byl spíše ochoten hodit za plot celou peřinu, kdyby ji tam někdo nutně potřeboval.
Někdy nebylo v kanovnickém domě ani na poštovní známky. Frankování korespondence nebyla pro Stojana položka malá. Dopisů a spisů se denně z rezidence odesílaly na poštu celé balíky.
Když byl Stojan doma, snažil se dodržovat osm hodin spánku. Proto již v devět hodin večer uléhal. Do katedrály chodíval brzy, na trávě kolem sochy svatého Jana se ještě třpytila ranní rosa. Někdy rovnou od bohoslužby spěchal na vlak. V sakristii čekal na něho kostelník s civilním oblekem a nezbytným vlňákem. Stojan se rychle převlékl a uháněl na nádraží, pro jistotu si dal již předem koupit jízdenku. Ale také se stalo, že zapomněl doma peněženku i s jízdenkou. Naštěstí byl pro železničáře známou sympatickou osobností, jízda na černo mu prošla bez potíží. Ne tak snadné to bylo s penězi. Ale Stojan si nepotrpěl na planý ostych.
„Prosím vás, půjčte mi dvacet korun,“ obrátil se na staničního úředníka, který byl zaměstnán na nádraží nedlouho a pověstného kanovníka ještě neznal. Udiveně se zadíval na neznámého prosebníka v kolárku a nikterak se neměl k tomu, aby sáhl do kapsy.
„Honem, než mi mašina ujede. Vždyť já su doktor Stojan.“ To by mohl říci leckdo, pomyslil si úředník, nebyl zrovna z těch, kteří rádi rozdávají. Vtom se u kanceláře objevil Stojanův známý.
„Vy jste moje záchrana,“ vrhnul se poslanec k němu. A dvacet korun dostal. Stačil si ještě koupit žemli, aby ve vlaku dohnal, co byl žaludku dlužen. V poslední chvíli naskočil do vagónu, málem mu průvodčí přiskřípl vlňák ve dveřích, které za udýchaným Stojanem zabouchl. Hlavně že mu vlak neujel. Měl ve Vídni schůzku v parlamentní kavárně, nesměl ji zmeškat.
Schůzka byla s jistým majitelem statku, který prožíval trudné dny. V posledním roce války ho nějaký závistivec udal, že je protirakouského smýšlení. Nic určitého, žádný protistátní čin, ale je nespolehlivý, nejlíp bude poslat ho na frontu. Příkaz vyšel přímo z ministerstva války. Postižený sedlák měl padesátku na zádech a v kolenou revma. S takovou zátěží si netroufal vyhrát válku. Obrátil se o pomoc na několik poslanců své politické strany, ale žádný z těchto zástupců venkovského lidu si nechtěl kazit svůj vlastenecký profil. Až doktor Stojan ze strany opoziční se smiloval. Teď tu spolu sedí v kavárně a probírají závažné okolnosti a různé možnosti.
„Jděme nejdříve na ministerstvo zemědělství,“ rozhodl Stojan. Přestože mu bylo již šedesát šest let a měl přes váhu, uháněl vídeňskými ulicemi tak, že štíhlejší padesátník ztrácel dech, když chtěl svému průvodci stačit.
Ve vrátnici ministerstva seděl Čech. K poctě pana poslance se ihned zvedl a ochotně sděloval, kde v kterých dveřích mají hledat příslušnou veličinu. Do označené kanceláře vrazil Stojan s poněkud vyjeveným společníkem bez ohlášení. Zcela po stojanovsku přehlédl společenské ceremonie a čile panu sekčnímu šéfovi sdělil, že vojenští páni dělají pořádné koniny, aby poškodili resort ministerstva orby. Copak tenhle padesátiletý zemědělec patří jim, anebo vám?
Pan sekční šéf byl Stojanovými předešlými intervencemi už otužilý, zbytečně se nedivil, vzal do ruky telefon a pustil se s ministerstvem války do války slovní, načež oběma žadatelům sdělil, že mohou klidně jet domů. Než tam dojedou, bude na postaršího rekruta již čekat telegrafické sdělení, že je vojenské povinnosti zproštěn. To se splnilo do písmene. A Stojan si mohl před spaním vděčně vzdychnout - děkuji Ti, Pane, že jsem dnes měl možnost opět být nástrojem Tvé velké dobroty.
V roce 1918 vyzval papež Benedikt XV. věřící v celém světě, aby svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, 29. červen, byl dnem modliteb za světový mír. Nato 4. července byly na Velehradě zahájeny cyrilometodějské oslavy, kterých se účastnilo třicet tisíc poutníků. Uvítací proslov měl kanovník Stojan a ten nadšenými slovy vyzval přítomné, aby se modlitbami připojili k úmyslu Svatého otce a celou pouť zasvětili prosbám za brzké ukončení válečného vraždění. Za tři měsíce byly tyto prosby věřících vyslyšeny.
Po státním převratu v roce 1918 se stal poslanec Stojan členem československého zákonodárného sboru. Tehdy se začal ve veřejném životě projevovat silný protikatolický tlak a Stojan svou činnost zaměřil na ochranu věřících. Byl i nadále funkcionářem v krajském školském výboru, ale vracíval se odtamtud hluboce zarmoucen nad nenávistí k církvi, se kterou se u některých činitelů setkával. Měl pak ztrápený výraz v obličeji a cítil se duševně i tělesně vyčerpán. Napadaly ho malomyslné myšlenky, ale nedal se jimi odradit od další veřejné činnosti. Nebyl z těch, kteří snadno ustupují.
I v době politických šarvátek nezapomínal na službu lásky k bližnímu, ať byl potřebný člověk z toho či onoho konce republiky.
V Košicích na Slovensku žil cikánský primáš s početnou rodinou. Byli to slušní lidé. V jejich pěkném bytě visel na stěně kříž i obraz Panny Marie. Od souseda Čecha, také houslisty, odposlouchal mnoho českých a moravských písniček a pak se zpod jeho snědých prstů občas vyřinula i velehradská melodie Bože, cos ráčil...
Cikánská rodina se vkusně oblékala, mistr houslí na to vydělal, i v bance měl uloženy úspory. Po válce se kolkovaly peníze. Cikáni byli z toho smutni. Primáš měl nabídku na umělecké turné po Americe, ale banka mu nechtěla z jeho úspor uvolnit potřebnou částku na cestování. Prý mu mohou vyplatit jen polovinu, na druhou půlku peněz dostane stvrzenku o kolkování.
„Za stvrzenku nic nekoupím,“ postěžoval si primáš českému kolegovi. A ten poradil. „Na Moravě je v Olomouci jeden kněz poslanec, je to zlatý člověk, napiš mu, popros o pomoc.“
Cikán snáší psací náčiní, aby mu soused žádost sestavil, paní primášová došla s dopisem na poštu a neopomenula zastavit se cestou v kostele. Měla velkou důvěru v přímluvu Matky Boží. Nebude zklamána?
Čas plynul, odpověď z Olomouce žádná a všichni nedočkavě čekajícímu primáši tvrdili, že jeho záležitost je beznadějná. Také český houslista nad celou záležitostí udělal kříž. Co na tom, když cikán zůstane na Slovensku, zle mu doma není.
Jednou časně zrána probudila českého houslistu temperamentní hudba, znějící pod jeho okny. Vystrčil rozcuchanou hlavu ven, aby zjistil, kdo mu přetrhl sny.
Cikánská kapela v čele s primášem vyhrávala české i slovenské písně, všechna okna v domě i v sousedství byla obsazena probuzenými zvědavci. Když bylo obecenstvo pohromadě, primáš udělal přestávku a zavolal na českého kolegu z plna hrdla: „Eljén! Ať žije dobrý otec Stojan! Eljén!“ Ze všech oken zaznělo sborově Eljén, i když většina zvědavců nevěděla, kdo to ten otec Stojan je. Ale primášova radost byla nakažlivá.
Stojan pomohl, banka primáši vyplatila všechny peníze, aby mohl do Ameriky odjet i s rodinou.
„Copak vám vlastně pan poslanec Stojan napsal?“ neodolal zvědavostí český soused.
„Všechno dobré vám na Pánu Bohu vyprošuje A.C. Stojan. Takový pán a pro mne, neznámého cikána, nelitoval času. Však my na Pána Boha nezapomeneme,“ sliboval primáš. Slovo dodržel. Příští neděli byl kostel u dominikánů při mši plný cikánů. V přední lavici seděla primášova rodina. Vděčně se loučila s Košicemi a celou starou vlastí.
Je kupodivu, jak mohl poslanec Stojan přibírat na váze při svém pohyblivém a nepohodlném způsobu života. Co kilometrů se našlapal pěšky! Jako v roce 1919, kdy šel zjistit katastrofální následky velké povodně na vlárské trati. Dědina Šumice vypadala, jako by se přes ni přehnala válečná fronta. Sedmdesát domků bylo zničeno úplně, devadesát dvě stavení byla velmi poškozena. Poslanec Stojan se do Šumic vydal pěšky z Uherského Brodu, protože žádný vlak nejel, jak byla trať poničena. Stojanovi bylo tehdy šedesát sedm let.
Řeka Olšava se vyhoupla do šumického kostela, ač stál od jejího břehu značně daleko. Oltář byl z vody ještě vidět, ale paramenta ze sakristie uplavala. Obyvatelé z fary osídlili školní budovu, do třídy prvňáčků postavil pan farář postel a psací stůl, čímž změnil školní místnost ve svůj příbytek. A do toho uvítal kanovníka Stojana.
„Jste první z poslanců, kdo má zájem nám trochu pomoci, monsignore. Ale přenocovat budete muset jen tady mezi školními lavicemi.“
„Aspoň se mi bude zdát, jak se učím násobilku,“ pochvaloval si pan poslanec sladké sny předem. „Zlatá doba, kdy jsem v takové lavičce sedával.“
Ráno zvesela referoval. „Tak dobře jsem se ještě nikde nevyspal jako u vás.“ Snad ani nepozoroval, že má ochraptělý hlas. Vlhkost vody prosákla i stěnami školní budovy. Po mši si Stojan vypůjčil povoz s kočím, protože puchýře na patě mu další pěší turistiku překazily. Měl v plánu prohlédnout si všechny poškozené obce, sepsat škody, aby mohl ve sněmovně referovat a urgovat o pomoc.
Do Šumic se vrátil pozdě večer. Kočímu se zajiskřilo v očích, když dostal spropitné padesát korun a navíc štědrý host poslal ještě farskou děvečku do hospody pro cigára. Stojan vždy šohajům rozdával cigára, i když sám byl nekuřák. Pak si dopřál dobrého vyspání ve škole, a že byla příštího dne neděle, měl ráno v odvodněném, vlhkém kostele kázání, po kterém skleslí vesničané pozvedli hlavy. Kazatel dovedl potěšit, povzbudit, jeho slova, povznášející k Bohu, měla pevné kořínky na zemi. Kazatel neopomněl varovat, aby občané nepili vodu ze zaplavených studní, bahnem znečistěných. Dopuštění Božímu je nutno i preventivně předcházet. Ať se sousedé dohodnou, on s nimi zajede do Kunovic pro železné pumpy. Ty se zarazí do země a bude pitné vody dost. Po snídani byla sousedská deputace připravena k odjezdu. I pan poslanec nasedl na obyčejný deskový vůz, na kterém se pumpy měly přivézt. Pan farář Březovský ho přemlouval, že může mít k dispozici kočár.
„Nechci žádné výhody,“ rázně to Stojan odmítl. „Vesničané byli těžce postiženi a ještě mají jet hůř než já?“
„Tím přece nikomu nepomůžete.“
„Hmotně ne, ale duševně ano. Vycítí, že jsem zcela s nimi.“ Za nějaký čas jelo zpustošeným územím vojenské auto. Seděl v něm velitel vojenské brigády a jeho pobočník. Na konci dědiny hlásala tabule u silnice, že projeli Novou Vsí. Pobočník si to stačil přečíst, když se mihli kolem hromady štěrku, na které kdosi seděl. V jedné ruce držel pomačkaný klobouk značné šíře, druhou si otíral čelo pestrým šátkem. Tři vesničané stáli u sedícího v živém hovoru. Polední slunce pražilo, nebylo divu, že postarší pantáta si k popovídání sedl. Ale ten obličej!
„Pane plukovníku,“ vyrazil pobočník ze sebe. „To je přece poslanec Stojan na tom štěrku. Asi byl obhlédnout škody po katastrofě.“ Zpomalil jízdu. „Neměli bychom ho svézt? Ve Vídni k němu vojáci chodili jako k svatému patronovi. Uměl za ně orodovat u všech instancí.“
„Slyšel jsem o něm,“ souhlasil velitel, aby auto udělalo čelem vzad. Než dojeli ke skupině u štěrku, mihla se pobočníkovou pamětí vzpomínka na vojáky, které viděl pojídat hrušky na dvoře kroměřížských kasáren. Na trhu tehdy hrušky vidět nebylo, důstojník spustil zhurta na vojáky, kde a komu hrušky ukradli. Ti se ale dušovali jeden přes druhého, že hrušky natrhali v zahradě probošta Stojana s jeho svolením. Procházeli městem, došli k proboštství a potkali kulaťoučkého, usměvavého faráře. Hned se dal do řeči, vojáčkové, copak bylo k večeři? Špinavá břečka, které se nadává káva, poctivě ho informovali a velebníček na to - pojďte se mnou, chlapci, vylezte si na strom, však parádní gatě nemáte. A dejte si, co hrdlo ráčí. Jenom nesmíte polámat haluze, ty mi nepatří. Ty musím jednou předat svému nástupci. A chlapci si dali nejen do hrdla, ale i do kapes. Pobočníkovi ještě zní ve vzpomínce hlasy vojáků, když zabrzdil auto u štěrku. Vesničané se rozestoupili.
Trochu směšná situace. Z auta vystupují důstojníci a salutují důstojnému pánu, který tu zcela nedůstojně sedí na kamení, uprášený, upocený a nemotorně se snaží postavit na unavené nohy.
„Pane poslanče, bude nám potěšením, přisednete-li do našeho vozu.“
Stojanova tvář se rozzářila. „Vidíte, strýcové, neříkal jsem vám, že se někdo nade mnou slituje? Já čekal trakař, a zatím si mě dva rytíři povezou jako prince. Moc uctivě děkuji, pánové, ale vaši laskavost využít nemohu. Musím obejít ještě několik zdejších strýčků a tetiček. Rád bych vymohl jejich synkům dovolenou z vojenské služby, aby doma přiložili ruku k dílu, když je u nich naděláno tolik škody. To mi zabere ještě dvě hodiny času.“
Pan plukovník se díval na tribuna lidu jako na dobré zjevení, při kterém je člověku teplo u srdce. V rozpacích si potahoval knírek, rovnal kabát a pak uctivě, jako by mluvil s generálem, navrhl, že se auto za dvě hodiny pro pana poslance zastaví. Bude jim velkou ctí, jestliže pan poslanec ráčí s nimi poobědvat v důstojnickém kasinu. Pan poslanec zajásal radostí malého chlapce.
„To je úplná nádhera. Jak se vám odměním? Když už jste tak hodný, pane veliteli, a chcete mé tělo šanovat před námahou, odvezte mě za dvě hodiny, ale rovnou do Bzence na nádraží, ano? Je to osm kilometrů a já bych rád chytil odpolední rychlík do Prahy, abych byl zítra ráno již v parlamentě.“ A hned si dále vymýšlel jako malý chlapec. „Víte co? Auto neposílejte. Kdybyste mi dal zapřáhnout nějaké klisny. Koníčky - to je moje! A pak, tetky by si kvůli autu myslely, že jsem se popanštil. Ten oběd mi odpustíte, viďte? Já si ho vždycky nosím s sebou.“ Ukázal jim balíček, omotaný motouzem. Balíček odmotal a z něho se na důstojníky usmívají švestkovými kukadly čtyři velké koláče.
„Ty jsou od tetky Zdražilky z Kunovic. Jsou ještě teplé, šly rovnou z trouby do kapsy. Tak si, pánové, poslužte!“
Dělení bylo trochu problematické, čtyři koláče pro šest mužských žaludků. Ale Stojan zvládl tuto vyšší matematiku. Důstojníkům vnutil po koláči, sám si nechal k obědu zbývající dva a pro chalupníky našel v druhé kapse doutníky. „Vy se najíte doma,“ usoudil věcně a spokojenost byla všeobecná.
Ke druhé hodině odpolední čekal u novoveské kapličky kočár s párem hnědáků. Na kozlíku seděl voják jako svíce. Stojan šel ke své ekvipáži coby velmož, obklopený houfem poddaných. Věrní Novoveští pana poslance doprovázeli.
„Tak vidíte, lidičky, jak jsou vojáci hodní. A vy pořád proti nim něco máte. Nebýt vojáků, zůstal jsem vám tu na krku, jak už mám nohy ušoupané. Co byste si tu s takovým tlustým farářem počali?“ Poplácal jednoho z koní po širokém zadku. „My dva se za sebe stydět nemusíme, co?“ Pak se zeptal vojáka, nebude-li se hanbit, že veze velebníčka, a vrazil mu do ruky úplatek ve formě kuřiva.
„Zapal si viržinku, šohajku, aby děvčata viděla, že víš, co se na Slovácku patří.“
Cestou, jak kočár projížděl vesnicemi, Stojan volal na každého, koho potkali.
„Strýčku Štěrbo, už vám tu žádost vyřídili?“
„Teto Cagaško, daň vám bude letos snížená, už je to na dobré cestě.“
„Tondo, vyřiď tatínkovi, že za týden máte Frantíka z vojny doma.“
„Andulo, co se ti stalo, že kulháš?“
Věrnost jeho paměti byla obdivuhodná. Vybrousila se do krajní přesnosti neustálým stykem s lidmi, denním zapojováním jejich zájmu do vlastního životního prostoru. Žil pro ně, všichni byli jeho velkou rodinou.
U zámku v Uherském Ostrohu čekal velitel brigády se štábem důstojníků. Pan poslanec upřímně posmutněl.
„Ale pánové, to jste mi neměli dělat, takhle mě doběhnout. Vždyť já vám nemám co dát.“ Pro všechen případ si začal prohledávat kapsy. K vlastnímu překvapení a k veselí ostatních vytáhl dvacet cigaret, zabalených v novinovém papírku. „Tak přece něco,“ uklidnil se a podělil mužstvo cigaretami. Museli si ihned zapálit. „Sám nekouřím, ale jiným nezazlívám, jen si nechte chutnat.“ Pro jistotu obrátil naruby ještě jednu kapsu.
„Nic. Jsem čistý jako oficír poslední den před gáží,“ liboval si Stojan, ale hned si povšiml, že důstojníci mají čepice francouzských legionářů. Nelíbily se mu.
„To asi ve Francii nějaký chytrák našil do zásoby plácaček na tři facky a pak pro ně hledal po celém světě hlavy, až našel ty naše české kulaté lebky.“
Stojanovi plynou veselá slova tak přirozeně, že humor jiskří přímo z celé jeho osobnosti. Důstojníci se nepřestávají smát, milý zjev kulatého pána v kolárku je srdečně rozveseluje. Ne že by pan poslanec byl směšný. Ale nečekaný způsob jeho jednání i mluvení působil jako injekce dobré nálady. Všichni se smáli z přemíry radosti, že dobrý člověk již pouhou svou přítomností rozjasňuje svět. I jeho cigareta důstojníkům chutnala líp nežli ty, které kouřili jindy.
Na olomouckém kanovnictví, kterému se žertovně říkalo Hotel Stojan, byl jednoho lednového večera čilý ruch. V kuchyni se motalo plno známých, hospodyně je krmila preclíky, páter Hrdý stál u okna a číhal, zdali už jede kočár, slíbený z arcibiskupské rezidence. Kočár se neobjevoval.
„Tak ať jede uvítací delegace na nádraží tramvají. Kočár tam dojede za ní.“
Kočár nedojel. Vrátný z arcibiskupské rezidence měl toho dne hlavu v oblacích. Ženil se a na vše ostatní zapomněl. Tedy i na kočár, který měl čekat nového olomouckého arcibiskupa u půlnočního rychlíku. Neboť 11. ledna 1921 bylo úředně oznámeno, že na cyrilometodějský stolec byl dosazen olomoucký kanovník doktor A.C. Stojan.
Dvoučlenná delegace u východu olomouckého nádraží se tvářila zklamaně. Očekávaný arcibiskup z Prahy nedojel. Všichni cestující z půlnočního rychlíku byli již na stanici tramvaje, Stojana mezi nimi vidět nebylo. Asi zůstal v Praze. Tak jedeme domů bez něho.
Tramvaj dala znamení k odjezdu zvučným zacinkáním, vtom se na ulici strhl pokřik. „Človíčku, počkejte, svezte mě také!“ Človíček počkal a do tramvaje se už vsouvá uřícený obličej pod širokým kloboukem, za ním vlňák přes ruku. Zkoprnělá delegace vyskočí, aby pomohla vtáhnout zbytek Jeho Excelence dovnitř vozu. Místo připravovaného uvítacího proslovu vyhrklo z jednoho delegáta: „Kde jste byl, že jsme vás na nádraží neviděli?“
Stojan mlčel. Jen se na tazatele káravě podíval - to se nedovtípíš? I arcibiskup je jenom člověk.
Páter Hrdý se konečně u okna dočkal. Ve svitu pouliční lampy zahlédl tři známé postavy, jak míří od zastávky k hotelu Stojan. „Už jsou tu!“
Všechno osazenstvo domu utíkalo na chodbu, zatímco už řinčel domovní zvonek. Sotva se Stojan objevil na prahu, kdosi vykřikl: „Vivat, pan arcibiskup! Vivat! Vivat!“ rozléhalo se domem z mnoha hrdel. Oslavenec přijal jejich nadšení s klidem.
„Prosím vás, lidičky, nedělejte mi tu v noci rámus. Je přece půlnoc pryč, ještě nás sebere policajt.“
Jen vešel do jídelny, hned se staral. „Je to sice pěkné, že tu na mne čekáte, ale co vám dám k jídlu?“ Jako by tu nebyla pečlivá hospodyně. Už nese mísu koláčů a pití se našlo také. Pan arcibiskup se převlékl z uprášeného cestovního pláště a teď se s úsměvem usadil mezi hosty.
„Svěcení na arcibiskupa bude velkou slavností, celá Morava bude v Olomouci,“ jásal předem profesor Hudec.
„Ja, vy budete vymýšlet jakési parády, a zatím mi lidé odpadají od církve. V semináři mám všeho všudy tři průsvitné bohoslovce. Takový selský synek jako jsem já nepotřebuje slávu.“ Co potřebuje, to Stojan neřekl. Orat, sít a vidět klíčit setbu, i kdyby pak žeň sklízel jiný.
Ke Stojanovu jmenování na tak význačnou hodnost se hrnula do rezidence blahopřání ze všech končin. Přicházely gratulační telegramy z Itálie, Francie, Jugoslávie, Polska. A také ze státních úřadů. Všude měl Stojan upřímné přátele. Ale náhlá sláva ho nikterak nemění, oslavenec podle starého zvyku šlape pěšky polní zablácenou cestou ze Starého Města na Velehrad. Aby tam za vše poděkoval.
Svěcení nového arcibiskupa bylo stanoveno na třetího dubna 1921. Sto tisíc věřících přišlo do slavnostně vyzdobené Olomouce, aby veřejně projevili úctu a lásku tatíčku Stojanovi.
Již v sobotu dopoledne se olomoucké ulice proměnily v pestré, pohyblivé stuhy všech barev. Ze stožárů i z domů vlály červenomodrobílé prapory, od lampy k lampě se pohupovaly zelené girlandy chvojí, od nádraží přicházely skupiny účastníků s vlastními vlajkami. Jindy šedivé dláždění ulic se rozveselilo pestrostí slováckých i hanáckých krojů. Také koně banderií měli hřívy propleteny pestrými pentlemi a nade vší tou barevnou krásou se modralo jasné jarní nebe. Morava předváděla, co měla nejkrásnějšího.
Odpoledne byl uspořádán mohutný průvod. Bývalí Stojanovi farníci ze Svébohova byli v něm s vlastní kapelou. Páter Antonín míval přece jejich dechovku rád. Průvod směřoval k nádraží, aby uvítal příjezd papežského nuncia Msgr. Micary. Prostor před nádražím se podobal barevnému moři. Místo vody se tu vlnily šátky, čepice, čepce a klobouky. Když se zástupce Svatého otce objevil u východu nádraží, nadšený jásot davu byl současně manifestačním projevem víry a vděčnosti k církvi.
Večer se konal průvod s lampióny. Desetitisíce světélek různých barev se pohupovalo temnými ulicemi od Žerotínova náměstí k rezidenci. Byl to úchvatný pohled. Stíny se v šeru proplétaly se záblesky světel na vlnách pestrých krojů národních i orelských. Gigantický průvod, rytmicky se pohybující při zvucích pochodové hudby, se zdál být jednolitým tělesem, zhmotněnou myšlenkou, postupující za světlem proti tmě.
Průvod se zastavil. Náměstí před arcibiskupským palácem nestačilo pojmout všechny přítomné. I v postranních ulicích se tísnily davy, když pan arcibiskup a vzácní hosté vyšli na balkón. Hudba se ztišila a pěvecké sbory uspořádaly menší koncert na dobrou noc. Oslavenec všem požehnal, tu kdosi vykřikl po staru: „Ať žije náš tatíček Stojan!“ Stejné volání zaburácelo prostranstvím jako hromová ozvěna a neslo se městem. I holubi, podřimující na římsoví budov, vyletěli na náměstí a bílými křídly třepotali svůj pozdrav.
Na svou intronizaci poslal Stojan pozvánku všem poslaneckým klubům. Z každého klubu přijel zástupce, takže na slavnostní hostině v paláci bylo vzácných hostí víc než dost. Po jídle pronesl brněnský biskup Klein dlouhou latinskou řeč, při které ubozí poslanci museli potlačovat zívání, neboť většina z nich tomu nerozuměla. Nuncius si také zařečnil latinsky a byli by další a další mluvili na pokračování, jenže Stojanovi bylo nelatinských kolegů líto. Tak to slavení docela jednoduše přetrhl prohlášením, že všem moc děkuje, ale teď musí již odejít. Že při jejich chválách je mu tak trochu jako tomu Hanákovi při synových primicích. A hned hostům anekdotu vysypal, humor byl Stojanovi bližší než nadnesené řečnění.
„Tož poslouchejte. Syn jednoho stréčka byl vysvěcen na kněze a měl primiční kázání. Novosvěcencův tatíček neradi chodili mezi lidi a tak otáleli, otáleli, až přišli do kostela, když už jejich velebníček stál na kazatelně a právě citoval slova Kristova V domě Otce mého je mnoho příbytků.
Tatíček se na prahu kostela zarazili, ohlédli se a viděli, že za nimi stojí jejich pes. I povídají potichu - Pojď, Alíku, půjdem radši dom, tady se nám smějó, vždyť já su enom chalupník a mám enom jeden příbytek.“ Stojan se své anekdotě zasmál. „Když vás tu slyším, jak mě chválíte, zdá se mi také, že se mi jen smějete, tož já jdu pryč.“
A šel. A to do městského chudobince, aby se podíval na další hosty. Dal tam sezvat chudé farníky a vystrojil hostinu pro šest set dvaašedesát bratří Ježíše Krista.
Za čtrnáct dnů po vysvěcení jel arcibiskup Stojan do Prahy. Dojel tam v noci v neděli 17. dubna. Chtěl vykonat několik oficiálních návštěv u význačných osobností. Na nádraží ho očekávali dva kněží. Špatně se domluvili, spoléhali se jeden na druhého a nikdo z nich neobjednal povoz. Pan arcibiskup měl novou pelerínu a římský klobouk. Přesto nevypadal nijak vznešeně, neboť pod jednou paží tiskl objemný balík a pod druhou starý vlňák. Balík mu průvodci odebrali, ale vlňák si vzít nedal. V dešti čekali čtvrt hodiny, než přijela tramvaj. Zmoklý senátor měl elektriku zdarma, a tak nejen Stojanův zjev, ale i jeho legitimace vzbudila zájem spolucestujících. Nějaký zvědavec to nemohl vydržet a šeptem se vyptával Stojanova průvodce, kdože je ten pán v tom divném širáku, že nemusí platit.
„Olomoucký arcibiskup.“
„Nedělejte si legraci. Takový pán by přece nejel v tramvaji.“ „Nedělám. Já přece musím vědět, kdo to je.“
„To je tedy ňákej divnej arcibiskup,“ usoudil český človíček.
Tři cestovatelé se jedničkou dohrkali na Vinohrady ke kostelu svaté Ludmily, místo aby vystoupili už na Tylově náměstí. Ale i tam bylo možno přestoupit na dvojku. Jenže ta jim jako na truc nejela. Tak jeli po svých, i když jim rozplakaná obloha důkladně kropila klobouky. Cestou se arcibiskup svěřoval svým průvodcům, kam všude musí druhého dne, a prosil, aby nezapomněli objednat povoz. Hned však připomněl - ne, aby to moc stálo, nemám na to.
Konečně došli do Ječné ulice. Tam je otcové Tovaryšstva Ježíšova, kteří bydleli u kostela svatého Ignáce, srdečně uvítali, přestože smeknuté klobouky hostů byly v tekutém stavu a dělaly na koberci loužičky.
Příštího rána očekával pana arcibiskupa před domem uzavřený kočár s párem běloušů a kočím v livreji. Strahovský opat se vyznamenal a poslal příteli povoz, aby Stojan přijel reprezentativně nejen k němu, ale také k pražskému arcibiskupovi, nunciovi a k ministrům. To se to jelo!
Na všech oficiálních návštěvách rozdával Stojan docela neoficiálně dárečky, počínaje slivovicí až po růžence. Zastavil se také v pražské katedrále u hrobu svatého Václava a neopomenul pokleknout u stříbrného náhrobku Jana z Nepomuku, byli si přece blízcí z každodenního setkání před olomouckým dómem. U svatého Mlčenlivého si musí zajistit ustavičnou přímluvu.
Také jeli složit poklonu ministru železnic, však v jeho vlacích byl Stojan jako doma. Ve staré ministerské budově je vedl spletitými chodbami úředník, který stále pokukoval po vzácném hostu a pak pošeptal Stojanovu společníkovi: „To jsem rád, že konečně pana arcibiskupa poznávám. Ten snad nemá nepřátele, jak je všude oblíben.“
Mezitím Stojan kroutil hlavou nad dlouhou, spletitou cestou, a sotva si s ministrem podali ruce, řekl arcibiskup místo společenských frází jen to, co si právě myslel.
„Vy to tu máte jako v kurníku, pane ministře. Odpusťte, ale úřadovat v takové barabizně, to je pro ministra nedůstojné.“ Pan ministr si myslel totéž, ale byl rád, že to nahlas řekl někdo jiný.
Nový arcibiskup nemohl odříci návštěvu svým beňovským rodákům. Slíbil jim, že přijede desátého července. Vlakem dojel na zastávku v Moštěnici u Přerova již v sedm hodin ráno. Tam ho uvítalo opentlené banderium. Pak nasedl do kočáru a všichni jeli do Beňova, kde se Stojan narodil a prožil své dětství v malém domku u silnice. Cestou zahlédl ve dveřích jednoho stavení starého výměnkáře.
„Floriánku, pozdrav tě Bůh!“
Výměnkář se dobelhal o holi ke kočáru, aby políbil arcibiskupský prsten.
„Jak se máš?“ Ze Stojanových očí svítí radost i živý zájem. „Dnes na to nebude čas, ale až přijedu příště, Floriáne, zastavím se u tebe na kus řeči.“ Vždyť to byl kamarád z obecné školy.
Podruhé dal pan arcibiskup zastavit u kapličky na okraji vesnice. Vystoupil a pomodlil se. Vzpomněl, že u této kaple se zastavovali rodáci s každým pohřbem, když nesli mrtvého na hřbitov v Moštěnici. I Stojanovy příbuzné tady nesli. A za nimi za všemi letěla jeho modlitba.
Rodná chaloupka byla ozdobená chvojím, před ní stála slavobrána. Všichni vesničané se shromáždili, aby uvítali slavného rodáka, vždyť ta sláva příjemně hladila jejich lokální hrdost. A proto se řečnilo. Pan arcibiskup si pokojně vytrpěl proslovy kněží i místního starosty, jen malý chlapec v hanáckém kroji, který odříkával své veršované uvítání zajíkavým hláskem, Stojana dojal. Chlapeček se na konec rozplakal a slzy se kutálely i po tváři oslavencově. Pak se lidé seřadili a průvod se hnul ke kostelu.
Pan arcibiskup s nimi nešel. Zašel nejdříve do rodné chalupy. Musel sehnout hlavu, aby mohl vejít nízkými dveřmi. Rozhlédl se po světnici, u stolu poklekl na obě kolena, položil hlavu do dlaní a plakal. Přítomní příbuzní plakali s ním. Tady se narodil, tady prožil tolik šťastných chvil v kruhu milé rodiny, sem se rád vracíval ze studií. Díky, Pane, za vše, co bylo a co ještě bude.
Potom Antonín požehnal místnost i přítomným v ní a šel za ostatními do kostela, který tu v Beňově za jeho dětství ještě nestál.
Lidu bylo hodně, všichni by se nebyli vešli do chrámového prostoru, proto byla kazatelna postavena venku. Arcibiskup na ni vystoupil, oblečen do biskupského roucha. Jeho proslov byl krátký. „Mívám ve zvyku, že kamkoliv přijdu, nejdříve poděkuji za milé přivítání. Dnes však, drazí rodáci, odpusťte, že jen krátce k vám volám - Pán Bůh vám zaplať! Mé srdce je přeplněno city, opravdu nemohu dlouze mluvit.“ Otřel si slzy a sestoupil z kazatelny. Řekl tím víc než dlouhou promluvou.
Nato bylo svěcení dvou zvonů, pak přistoupil arcibiskup k oltáři a vroucně sloužil mši svatou, neboť jeho duše byla plna vděčnosti a lásky. Po mši uděloval biřmování, po biřmování světil na hřbitově pomník padlých vojínů. Když se průvod s panem arcibiskupem vracel ze hřbitova zpátky do kostela, nové zvony vyzváněly poledne.
Na výroční korunovační slavnosti v roce 1921 nikdo na Hostýně Stojana nečekal, neboť bylo v novinách oznámeno, že olomoucký arcibiskup bude čtrnáctého a patnáctého srpna v Českých Budějovicích. Opatrný duchovní správce poutního místa objednal pro všechen případ povoz na neděli, aby čekal v Bystřici pod Hostýnem u každého vlaku. Čekal zbytečně. Arcibiskup nepřijel, zato poutníků bylo přemnoho. Svátek Nanebevzetí připadl až na pondělí, nebyl to pracovní den, proto mohlo být poutníků hodně.
Po osmé hodině ranní se Hostýnem šířila zpráva, že arcibiskup Stojan jde z nádraží pěšky. Později doputovala další procesí a poutníci potvrdili, ano, pan arcibiskup vyšlapuje v lese kopec, ale nestačil s námi, zůstal pozadu.
Představený kláštera a jeden z přítomných kanovníků spěchali Stojanovi naproti. Nohy mu tím nikterak neušetřili, ale za projevenou pozornost jim pan arcibiskup svěřil, že odjel z Brna již večer. Jenže v Přerově musel čekat na nádraží skoro celou noc, než ho vzal další vláček přes Hulín do Bystřice. V pondělí už na něho povoz na nádraží nečekal. Přednosta stanice, který arcibiskupa poznal, ochotně navrhl, že mu povoz dodatečně objedná. Ale Stojan odmítl čekat, pouť je pouť, na tu se má chodit pěšky, tak to zkusí, zdali ho staré nohy na horu ještě donesou. Byl nevyspalý, ale zvládl to ke cti Matky hostýnské i s vlňákem přes ruku.
U kaple se třemi prameny vody se arcibiskup se svými průvodci zastavil, aby si oddechl, namočil šátek do hostýnského pramínku a osvěžil si opocenou tvář.
Byl rád, když se octli na schodišti, které vede k vrcholku hory. Z dálky ho vítají sochy jeho oblíbených světců Cyrila a Metoděje, z mozaiky na kostele svítí do jasného dne krásný obraz Panny Marie. Po stranách hostýnských schodů, po kterých někteří poutníci vystupovali vkleče, se košatily staré stromy. Zelená báň chrámu korunovala lesnatý vrch.
Došli do kláštera. Stojan si dal poradit, aby popřál do půl jedenácté unaveným nohám odpočinek. Pak měl k radosti všech přítomných slavnou mši. V poledne vykonal svatební obřad, při kterém byla náramná tlačenice. Někdo byl zvědav na arcibiskupa, někdo na nevěstu. Jak rád by se byl Stojan po obědě prospal, třebas někde na louce u křížové cesty, kde si dávali pohodlíčko poutníci a poutnice i s dětmi. Ale velcí páni mají i velké povinnosti. Ve tři hodiny musel odjet. Tentokráte ho alespoň odvezli na nádraží. Však jeho nohy netrápila jenom únava, ale i revmatismus.
Ještě téhož roku v srpnu se rozjel léčit rozvrzané klouby do Pieštan. Přijel tam na zapřenou. Při procházkách si pomaloučku vyšlapoval do nedaleké vesničky, sem tam se zastavil s místními lidmi, a těm se přívětivý pan farář velmi páčil. I dodali si odvahy a požádali ho, aby měl v jejich filiálním kostelíku v neděli mši a kázání. Pan arcibiskup ochotně řekl, tož ano. Věřící pak byli s jeho kázáním spokojeni a nic se neurazili, když jim paterko řekl, že jejich kostelík je zanedbaný, měli by staré zdivo rozebrat, přikoupit nový materiál a postavit si slušný kostel. Nadšení farníci se rozhodli, že poslechnou, jen chtěli, aby jim paterko slíbil, že jim pak přijede kostel posvětit. Proč ne? Slíbil.
Žádné tajemství se dlouho neudrží. Najednou se v Piešťanech rozkřiklo, je tu mezi námi olomoucký arcibiskup. Dvacátého osmého srpna mu Slováci připravili hold lidu. Stojanovo jméno bylo velmi dobře známo po celém Slovensku. Této lidové manifestace se účastnilo sedm tisíc lidí v malebných krojích s prapory a čtyřmi hudbami. I když si tehdy po stránce politické neleželi Slováci a Češi zrovna v náručí, Stojan byl jejich, byl předvojem míru.
Jen bylo revma jakž takž zahnáno, již je na programu velká pouť československých katolíků do Říma, první děkovná pouť po nabytí státní samostatnosti. Kdo jiný by mohl být vedoucím, ne-li olomoucký arcibiskup Stojan. Pouti se zúčastnilo několik biskupů a sedm set věřících. Putovali se zastávkou u svatého Marka v Benátkách, vykoupali se na Lidu a jeli do Padovy ke hrobu svatého patrona pana arcibiskupa. Tam sloužil mši budějovický biskup Bárta. Italští ministranti byli kluci neposední a roztržití, jejich chování u oltáře se Stojanovi nelíbilo. Mírně dopálen kývl na ně, aby mu předali zvonek a stáhli se do pozadí. Ministroval sám. Jeho svatý patron měl z toho jistě radost.
Poutníci navštívili také hrob svatého Dominika v Bologni a odbočili do Assisi, neboť tamější světci František a Klára měli již před staletími v českém království osobní přátele. Po těchto návštěvách u různých svatých dorazila výprava konečně do Říma. Měli na to putování času dost, a to od třináctého září do jedenáctého října. V Římě na hlavním nádraží stazione Termini je uvítali nuncius Msgr. Micara, československý vyslanec u italské vlády doktor Krofta a náš vyslanec u Vatikánu doktor Kybal. Druhého dne byl arcibiskup Stojan již v devět hodin ráno v bohoslužebném rouchu v chrámě svatého Petra, kde je v postranní kapli oltář svatého Václava. Ze všech národů jedině Češi mají tu výsadu, že v největším křesťanském chrámě svatého Petra je také oltář jejich národního patrona. Když poutníci obnovovali po mši u tohoto oltáře spolu se svými biskupy slib věrnosti ve víře, všichni byli hluboce dojati. Zde u oltáře našeho knížete míru cítili dvojnásob svou sounáležitost jak k českému národu, tak ke své církvi. Jako by svatý Václav mluvil z mozaikového obrazu přímo k jejich srdcím - milujte, co jsem miloval, buďte věrni všemu, čemu jsem byl věrný až k smrti. Zachovávejte mír a bratrskou lásku!
Téhož dne o čtvrt na dvanáct byl Stojan u soukromé audience, po něm byli k Svatému otci pozváni někteří význační katoličtí činitelé z výpravy. Zatím si ostatní vykonali pobožnost v překrásné bazilice svatého Pavla za hradbami, a když se zase všichni sešli, přišla na řadu důkladná prohlídka Věčného města.
Druhého dne v poledne byla společná audience. Někteří poutníci a poutnice se oblékli k této příležitosti do národních krojů. Dobře udělali, papež je velmi obdivoval. Konzistorní sál byl plný, poslanci a senátoři stáli po stranách papežského stolce. Když Benedikt XV. vystoupil na trůn, všichni shromáždění provolávali slávu a zazpívali papežskou hymnu. Za československé poutníky mluvil arcibiskup Stojan latinsky, Svatý otec mu velmi živě odpověděl, že má opravdovou radost z jejich příchodu, vzpomněl na naše světce a byl překvapen dary, které mu poutníci přinesli. Šohaj mu podal slovácký džbán, lidovou keramiku, děvčice křišťálovou vázu. Statný orel mu nabídl krásné album z Velehradu, svižná orlice měla pro Svatého otce pestré lidové výšivky. Pak se tu objevila objemná láhev slivovice a mísa hanáckých koláčů. Vypadaly tak vábně, že hlava církve neodolala a jeden koláč ochutnala hned na místě. To bylo nezvyklé porušení ceremoniálu, ale tam, kde byl Stojan, měla etiketa vratké postavení. V jeho přítomnosti se vždy poněkud nabourala. Audience se protáhla do jedné hodiny. Všichni odcházeli blaženi z tohoto setkání. Nelitovali peněz, nelitovali dlouhé, nepohodlné cesty vlakem. Jsou silné dojmy, které vyváží všechny útrapy, jsou chvíle nadšení, které lze prožít jen jednou v životě.
Koncem října téhož roku se pan arcibiskup rozjel do Horní Moštěnice, aby také tam poděkoval Bohu za duchovní dary, neboť v moštěnickém kostele se mu kdysi u křtitelnice dostalo přijetí do rodiny Boží. Tam také poprvé přijal Tělo Páně. Čím je člověk starší, tím více ho vzpomínky vábí k návratu na místa šťastného mládí. Když Stojan v Moštěnici vystoupil ke kostelním dveřím, přemohlo ho dojetí tak, že mu poklesla kolena, sklonil se nízko k zemi, nejraději by byl práh kostelní brány políbil. Vroucně přitiskl rty alespoň na kříž, srdce naplňovala vděčnost, jakou může prožívat jen člověk žijící hlubokým duchovním životem.
Arcibiskup měl v kostele krásné kázání a po něm udílel svátost biřmování. Bylo to v neděli za sychravého počasí, z kostelních stěn již čišel chlad. Při odpolední modlitbě růžence poklekl Stojan na chladný oltářní stupeň, ačkoliv vedle bylo připraveno sametové klekátko. Předříkával věřícím tajemství růžence. Bylo po požehnání, ale starému pánovi se z kostela nechtělo. Přecházel od oltáře k oltáři a nahlas vzpomínal, jaké to tu bylo za jeho chlapeckých let. Žádná změna mu neušla. Pak se obrátil na přítomné děti.
„Víte, kdo to byl kudláč?“ Děti nevěděly.
„Za mého dětství byl vždy jeden z věřících dozorcem nad dětmi v kostele. Když některý kluk při mši zlobil, dozorce mu na místě vykudlil za vlasy. Před kudláčem jsme měli respekt. Dnes si myslím, že to nebylo tak docela správné, ale tehdy platilo přísloví - metla vyhání děti z pekla. Tož co vy, děti, nepotřebovaly byste také někdy takového kudláče?“
Děti horlivě vrtěly hlavami, že ne, ale některý kluk se raději přikrčil vzadu, aby nebylo vidět, že se začervenal.
Arcibiskup pak obšťastnil ministranty pěti stovkami, na kostel daroval tři tisíce korun. Navštívil ještě bývalé spolužáky, Floriána Plačka a starostu Petříka. Když se s Moštěnicí loučil, všemi doprovázen, měl slzy v očích. Snad cítil, že se kruh jeho života uzavírá. Prvně zde byl přinesen jako nemluvně, nyní odchází odsud jako stařec naposled, aby se už nikdy nevrátil.
A. C. Stojan byl superiorem kláštera uršulinek v Přestavlkách. Tuto funkci zastával rád, i když už byl hlavou olomoucké diecéze. Zemřela-li některá sestra, přijel na její pohřeb, aniž byl o to požádán. Řeholnice si samy netroufaly obtěžovat starého pána s takovou žádostí, neboť jejich hřbitov byl až ve Staré Vsi, od kláštera vzdálené půl hodiny.
Kdysi měla být obláčka postulantek a pan arcibiskup slíbil, že přijede obřad vykonat. Kostel již tonul v záři světel a vůni květin, vzrušené postulantky čekaly, oblečeny v bílém se závoji na vlasech, jen hlavní osoba scházela. Nastal zmatek a obavy, zdali se milému superiorovi cestou něco nestalo, při jeho pokročilém věku by nebylo divu. Tu se ozval telefon. Počkejte s obřadem, biskup brzy dojede. Copak ho zdrželo? Maličkost. Pan arcibiskup ve vlaku usnul. Přejel a dojel až do Hulína. Naštěstí ho železničáři měli rádi, a tak mu narychlo vypravili zvláštní vláček, aby se v Přestavlkách dočkali. Jak by nezaspal, když den před tím běhal v Praze po úřadech, v noci cestoval zpátky do Olomouce, tam jen něco zařídil a zase už bez odpočinku pokračoval v cestování. Nu, postulantky se dočkaly jak přijetí do noviciátu, tak i arcibiskupské mše s krásným kázáním.
U oběda se Stojan dlouho nezdržel, jen chvatně něco pojedl a už pospíchal do refektáře sestřiček, aby se svých svěřenek pozeptal po zdraví a eventuálních těžkostech. Když tak chodil po refektáři od sestřičky k sestřičce, vzal jedné staré uršulince lžíci z ruky a ochutnal polévku z jejího talíře.
„Musím se přesvědčit, jestli si sestřičky nepodstrojují a mne jen neodbývají,“ žertoval při tom, ale jen šeptem, protože zrovna jedna ze sester předčítala zbožné čtení. Lektorka měla hezký přednes a text byl pěkný také. Ale když autor četby ústy předčitatelky poučoval, že duchovní osoba, která ustavičně jezdí po světě, se nemůže dobře soustředit a nemůže mít hluboký vnitřní život, to panu arcibiskupovi pěkně neznělo. Přistoupil k pultíku, na kterém byla kniha rozevřena, znovu onen úryvek přečetl a pak rázně prohlásil: „Tož, sestřičko, to není pravda. Já jsem víc na cestách než doma, ale nemohl bych o sobě říci, že se nesoustředím. A vnitřní život také nezanedbávám.“
Jednou večer Stojan psal něco v klášterním pokojíku při petrolejce. Tehdy ještě nebyla elektrika v Přestavlkách zavedena. Byl s prací hotov dřív, než sestřičky předpokládaly a tak, když vyšel z pokoje, podobaly se chodby černým tunelům. Taková klášterní chodba je dosti spletitá i za dne, natož když je pohroužena do tmy. Host opatrně tápal podél stěn, tu zahlédl ve tmě světélko. Jedna stará sestřička nesla v ruce svítilnu.
„Sláva, tady jde lucifer!“ vesele zvolal Stojan. Mínil tím světlonoše, ale ubohá sestřička znala jen jeden význam tohoto hrozného slova. Zůstala stát, div jí lampa z ruky leknutím nevypadla. Ona je v očích pana arcibiskupa Luciferem? Domnívala se, že žije bohumile jako andílek a zatím... Pan arcibiskup vyčetl z jejího polekaného výrazu, že způsobil v její mysli zmatek, ale šibalsky se usmíval, jen trochu přemýšlej, dušičko zbožná, co znamená slovo lucifer. Až paní představená se smilovala nad hlavičkou ne příliš bystrou a vysvětlila polekané sestřičce, že tímto slovem nebyl klasifikován stav její duše, nýbrž momentální stav její činnosti.
Kromě takových drobných žertíků byl pan arcibiskup k sestřičkám, hlavně starým, velmi pozorný. Na klášterní zdi byl upevněn telefonní drát, který spojoval Přestavlky s Moštěnicí. Nešťastný drát drnčel na okno, za kterým spala stařičká uršulinka. Jednou se jí pan superior zeptal, jak se jí vede.
„Ušlo by to, kdyby nebylo toho drátu. Jeho drnčení mi nedá spát.“
Stojan jen něco zabručel, dobrá, dobrá, z čehož si ubohá stařenka vybrala pokárání, ty seš dobrá, taková maličkost ti vadí? Ale jaké bylo její překvapení, když za několik dnů se u klášterní zdi objevili dělníci a udrnčený drát přemístili. Prý je poslal pan arcibiskup. Pak už stařenka spala dobře.
Představená kláštera v Přestavlkách zakoupila portrét pana arcibiskupa a umístila jej na čestném místě v hovorně. Byla to pěkná olejomalba. Pan arcibiskup opět jednou přijel, zastavil se v hovorně před obrazem a pozorně si vlastní portrét prohlížel.
„Jste na obraze jako živý,“ chválila představená.
„Ne, to není výstižné,“ kroutil Stojan hlavou. „Mám přece na obličeji bradavici a tady na obraze není.“
Jednou přijel Stojan na jakousi slavnost do Přestavlk dříve, nežli bylo smluveno. Aby předčasným zvoněním u fortny nerušil sestry z modlení, šel rovnou k páteru spirituálovi, který bydlel mimo vrátnici. Náhodou byl jeho byt otevřen, asi jej posluhovačka zapomněla zamknout. Spirituál byl zrovna v kapli. Tím se host netrudil. Udělal si pohodlí jako doma, natáhl znavené údy na pohovku a v minutě byl v říši snů. Páter spirituál zatím ukončil ranní modlení a rovnou šel zařídit, aby vyjel kočár na nádraží naproti panu arcibiskupovi. Ještě šel smluvit se sestřičkami, kdo, kdy a jak bude vzácného hosta vítat, až dojede, a pak spěchal domů se převléct, aby byl ve svátečním. V samém spěchu mu dveře vylítly z ruky tak prudce, že se zabouchly hromovou ranou, ale ani ta spáče na pohovce neprobudila. Jen domácí pán tu stojí všecek zkoprnělý. Kočár jede na nádraží a host zatím spí u něho. Než se prázdný kočár vrátil zpátky, pan arcibiskup už čile rozmlouval se sestřičkami v hovorně.
Stojan se také uměl dopálit, když vše nevyšlo podle jeho přání. Jednou, ještě jako probošt, se rozjel do Přestavlk a na nádraží se marně rozhlížel, kde je objednaný povoz. Čelo se mu zakabonilo. Slunce toho dne nešetřilo žárem a šlapat po zaprášené silnici nebyla žádná slast. Copak jsem do kláštera nenapsal včas, že přijedu? Napsal. Spirituál to měl zařídit. A nezařídil. Ale já mu to vyříkám!
Doktor Suchý, spirituál kláštera v Přestavlkách, se právě modlil brevíř, když mu někdo zhurta zaklepal na dveře. A hned se do pokoje hrne probošt z Kroměříže.
„Cože jste pro mne neposlal kočár na nádraží, doktore?“ vylévá Stojan hořkost svého srdce místo pozdravení. „Víte, jak zápolím s časem. Ještě dnes musím odjet na zasedání a vy mě necháte se plahočit pěšky takovou dálku. To jste pěkný bratříček v Kristu.“
Bratříček v Kristu je z toho zkoprnělý. „Jak jsem mohl vědět, že přijedete?“ vyzvídá opatrně, aby nepřilil olej do ohně a také dokázal, že je v tom nevinně. „Jak se to pozná na dálku?“
Stojan dopadl ztěžka na židli, nohy si žádaly odpočinku. „Pozná se to, když se čte dopis.“
„Jaký dopis?“
„Který jsem vám včas poslal.“
„O tom nic nevím. Počkat -“
náhle se spirituál zarazil a začal ze šuplete vyhazovat různé papíry. „Hned to najdu. Totiž nějaký záhadný dopis bez podpisu došel před několika dny. Zprvu jsem vás podezříval, že byste mohl být jeho autorem, ale co je v něm psáno, to jsem nerozluštil. Nejsem odborník na hieroglyfy.“
Rozhořčení pana probošta taje v rozpaky. „Prosím vás, ukažte mi to.“ Chvíli se díval na papír, počmáraný záhadnými klikyháky, a kroutil hlavou. „To že jsem psal já? Už asi ano, jenže já to taky nepřečtu.“ A oba se dali do smíchu.
Stojan se pak doktoru Suchému omluvil, že přišel poněkud nevlídně, moc ho to teď mrzí. Nyní by mohl spirituál ohlásit sestřičkám, že probošt bude sloužit mši, ať sakristiánka zařídí vše potřebné. „Přijďte mi říct, až bude vše hotovo. Zatím si tu budu číst v brevíři.“
Sestřička sakristiánka si pospíšila, spirituál byl v deseti minutách zpátky. Brevíř ležel na podlaze a host na pohovce. Schoulený do vlňáku pokojně spal. Tak pokojně s blaženým mírem v obličeji, že doktoru Suchému bylo líto Stojana budit. Mám, nemám? Chce brzy odjet, tak musím.
„Pane probošte, vstávejte!“ Marné volání, marné třesení, spáč nebyl k probuzení. Chudák, kdo ví, jak dlouho před tím nespal. Tak ho nechám. Spirituál šel sloužit mši sám. Po bohoslužbě vstupoval do pokoje po špičkách, ale to už nemusel. Spáč byl vzhůru a rámusil.
„To jste mě musel zamknout, doktore? Jak jsem se měl dostat do kaple, když neumím šplhat po okapové rouře.“
„Vy jste tak parádně spinkal, carissime, nechtěl jsem, aby vás někdo rušil.“
„Měl jste mě vzbudit, přece jsem chtěl jít k oltáři.“
„Budil jsem, budil, ale marně. Nepomáhalo volání, třesení, ťukání na čelo, jenom sprchu jsem nezkoušel,“ poťouchle se omlouval spirituál.
Stojan viditelně zkrotl. Zhluboka povzdechl nad vlastní nanicovatostí, provinile se podíval na hostitele a přiznal chybu. „Bylo to opravdu proti mé vůli, bratříčku. Ale vyspal jsem se nádherně. Teď jsem zase fit do další práce.“
Člověk může dlouho zůstat mlád duchem, ale tělo se vzpouzí sloužit stále na plné obrátky. Antonín Cyril začal pociťovat tento rozpor. Měl ještě mnoho plánů, měl ještě mnoho vnitřního elánu, ale připadalo mu, že čas nyní ubíhá dvojnásob rychle. Častá únava zpomalovala nejen chůzi, ale i tempo myšlenek. Někdy ho to zneklidňovalo, nakonec se s tím smířil. Toho dne byl hostem na břeclavské faře u děkana Františka Adamce. Po večeři se mluvilo o ledasčem a tu si arcibiskup povzdechl.
„Ja, milý pane děkane, lidé čekají od Stojana divy, práce je stále nad hlavu, ale mé síly jsou u konce. Cítím to na sobě.“ Řekl to klidně, jen na okamžik se v jeho modrých očích mihl stín smutku, ale hned jej vystřídal úsměv. „Cítím to na sobě,“ opakoval. Tušil snad smrtelnou chorobu? Možná. Netušil však, že divy budou lidé od něho očekávat až po jeho smrti.
Nikdo se nevyhne občasné kritice, kterou pečliví spolubližní rádi provětrávají naše skutky. I přílišná dobrota může být někdy trnem v oku oněm křesťanům, kteří více dají na světskou opatrnost nežli na slova Písma. Také arcibiskup Stojan nejednou pocítil péči těchto kritiků, a tak si jednou postěžoval hospodáři Matice svatohostýnské.
„Někteří páni bratři se bojí, že rozházím arcibiskupské jmění. Ale já nic do paláce nepřinesl a nic také odtamtud neodnesu. Jenom bych ještě rád uskutečnil svůj úmysl, a to postavit poutníkům na Hostýně a na Velehradě slušné přístřeší na přenocování.“
Stojan necítil potřebu společensky se rozptylovat. Navazoval styky s vlivnými lidmi jen proto, aby mohl zase jiným, méně vlivným, pomáhat. A tak přijal pozvání na návštěvu k bohatému továrníkovi. Významný host byl nejdříve uveden do přepychově zařízeného salónku. Ze zdvořilosti se obdivoval vzácným obrazům starých mistrů, pochválil uměleckou sošku, umístěnou na krbu. Když panská v bílém čepečku ohlásila, že večeře je připravena, mohl pan arcibiskup zase obdivovat v krásné jídelně stříbro, křišťál a bohatě vybavené mísy jídel. Tu si žertovně povzdychl.
„Ach, ti bohatí lidé, ti se mají!“
Továrník hostu žert oplatil. „Toho času jste přece vy největším boháčem na Moravě, Excelence.“
Ted si arcibiskup povzdechl doopravdy. „Kdepak, pane továrníku. Nemám nic, jako jsem nikdy neměl. Onehdy jsem potřeboval tři tisíce korun. Víte, že v arcibiskupské pokladně nebyly? Pokladník mě odkázal na banku. A v bance mi řekli, že peníze na mém kontě právě také nemají. Tak jsem si musel na cestu vypůjčit aspoň tolik, abych měl dost peněz na útratu a na podělování.“ To podělování si odpustit neuměl.
V únoru 1921 přijel arcibiskup Stojan do Vsetína světit zvony. Toho dne byla pravá valašská zima, mráz, vítr, fujavice. Přesto se k uvítání vzácného hosta sešlo mnoho lidu a děti byly svátečně oblečeny ve valašských krojích. Když Jeho Excelenci podávali chléb a sůl na uvítanou, nakrojený bochník byl osolen i sněhem. Ale desetiletý Jozéfek statečně odříkal vítací básničku po našemu, ač ho zábly nohy i v papučích. Všecek se rozzářil, když ho pan arcibiskup za pěkné říkání pohladil po líčku. To pohlazení zpozoroval čtyřletý Karlík i přes to, že měl nosík zabořený do vlňáku, který mu maměnka otočila nejen kolem krku, ale i přes kabátek. Pan arcibiskup hladí i jiné děti. Karlík cítí v sobě odvahu pravého ogara, honem vytáhne ruce zpod vlňáku a dere se zástupem k cizímu strýčkovi. Konečně je u něho, ale špuntík je sotva vidět od země, pan arcibiskup si hošíka nevšímá. Karlík zatahá velkého strýčka za rukáv, dosáhne právě k němu. Zatahá podruhé, potřetí, a když konečně vzbudil pozornost, jasným hláskem radostně panu arcibiskupovi sděluje svou osobně důležitou zprávu.
„My máme doma pěknou kobylu Lucku. Pojďte se k nám na ni podívat!“
Jeho hlášení vzbudí všeobecné veselí, jenom pan arcibiskup přijímá Karlíkovo hlášení vážně. „Dobře, žes mi to řekl. Někdy se u vás zastavím.“
Ke cti vzácné návštěvy byl uspořádán ve Vsetíně slavnostní večírek. Neobešlo se to bez řečnění, pan farář vzletnými slovy opěvoval zásluhy pana arcibiskupa. Oslavenec se ke chvalozpěvu vyjádřil docela prozaicky.
„No, pane bratře, vy mě tu vyšperkujete jako valašskou nevěstu. To abych raději šel domů.“
Vskutku chtěl již v deset hodin odejít, únava mu klížila oči. Ale když ho stále zdržovali, dal si říci, že pobude ještě chvíli, jen co jim poví anekdotu. Vždycky měl nějakou v zásobě, vždycky jim vyprávěl zvolna, klidným hlasem Hanáka.
Víte, že jsou muži, kteří večer nemohou najít cestu k domovu. Tož jeden takový přišel domů hodně pozdě. Byla z toho rušná manželská debata, žena se zlobila, že byl dlouho v hospodě, on se bránil, že je teprve deset hodin. Vtom jako naschvál ponocný vytrubuje jednu po půlnoci. Manželka vítězně zahoří - vidíš, sám slyšíš, troubí jednu. Ale manžel hodil trumf. - „Jsi ty hloupá ženská! Přece nulu troubit nemůže. Je deset a dost řečí, jde se spát.“ Vypravěč se usmál. „Tož, jde se,“ a tentokráte se už zdržet nedal.
Když arcibiskup odešel, zjistilo se, že předem za všechny zaplatil útratu, takže vsetínští farníci byli hosty svého hosta.
Stojanovo přání, aby byl farářem v Ostravě, se nesplnilo. Přesto nikdy neztratil zájem o tamější dělníky. Bylo to jeho silné sociální cítění, co ho přitahovalo k největší průmyslové oblasti na Moravě. V době velké hospodářské krize Stojana velmi trápilo, že mnoho dělníků z ostravských železáren a uhelných dolů zůstalo bez zaměstnání. Senátor doktor Stojan urgoval na ministerstvu, aby byly konečně zahájeny nutné práce na regulaci řeky Odry, která v době rozvodnění nadělala v ostravském kraji mnoho škod. Při takové regulaci by našlo obživu mnoho nezaměstnaných z Ostravy a okolí.
Z ministerstva veřejných prací odpověděli na Stojanův návrh kladně a ministerstvo sociální péče bylo na Stojanovu urgenci ochotno zvýšit podporu nezaměstnaným o devět korun denně. I když to nebylo řešení uspokojivé, bylo to přece jen lepší než nic.
Vítr roztřásal zvadlé listí po Hostýně, říjnové jitro ovíjelo kostelní věže závojem mlh, ale nikterak neodradilo tisíce poutníků, aby nepřinesli oběť svou spoluúčastí na krásné dušičkové slavnosti. Toho roku 1922 pořádala slavnost moravská mládež, sdružená ve spolku Omladina. Šestého, sedmého a osmého října zde s velkou pietou pochovávali těla tří neznámých vojínů a to k uctění těch, kteří padli v první světové válce na všech frontách.
V pátek ráno vyšel pohřební průvod, v jehož čele jely ověnčené vozy s rakvemi, z dědiny Žeranovic. Ve vesnicích, kterými průvod s poutníky procházel, bylo vždy zastavení s uvítacími proslovy.
O třetí hodině odpolední, kdy povozy dojely na Hostýn, se rozezvučely zvony a na kněžském hřbitůvku bylo uloženo do země tělo prvního vojáka. Dojemného obřadu se účastnili dva opati a mnoho kněží. Druhého dne v sobotu, kdy byl stejným způsobem pochován vojín další, se mezi poutníky najednou roznesla zpráva, že přijíždí pan arcibiskup. Ale to přece není možné, namítali jiní, vždyť se říká, že je Stojan nemocen. Přijel. A nemocen byl také. Bylo to viditelné nejen na přepadlé tváři, ale i dech mu při chůzi vypovídal, do schodů již nemohl. Ubytovali ho na faře v přízemí.
„Zítra budu mít rekviem za ty padlé ubožáky já,“ prohlásil, jen co si trochu odpočinul.
Rektor, který vedl duchovní správu na Hostýně, se polekal. „Snad ne zpívané?“
„A proč ne? Vždyť si to ti vojáčkové zaslouží,“ Stojan nebral svou vyčerpanost vážně.
„Je v programu slavnosti, Excelence, že bude rekviem jen tiché,“ trval na svém rektor a nikterak si nevyčítal malou lež. V programu nebylo o rekviem nic podrobného, ale jak jinak přinutit arcibiskupa, aby se šetřil? Vždyť láska je víc než litera pravdy a jen láska má právo použít i malé lsti.
Rekviem bylo tiché. Tu neděli se všichni poutníci do chrámu Matky Boží nevešli. Sluníčko se slitovalo nad davem, který se tlačil na prostranství před chrámovými dveřmi i na schodech, a rozzářilo se tak, že ani vítr si netroufal cuchat vlasy na nepokrytých hlavách.
Odpoledne vedl průvod od kostela ke hrobu rajhradský opat, ale vykonání pohřebního obřadu si vymohl pan arcibiskup. I když se průvod pohyboval velmi pomalu, kousek cesty od svatyně ke hřbitovu znamenal pro Antonína Cyrila velký sebezápor. Oči tížila potřeba spánku a nohy byly olověné, ale při promluvě arcibiskup oživl. Slova mu plynula ze rtů prostě a vroucně, ba ještě vroucněji než jindy, cítil, že už je na milém Hostýnku naposled. Děkoval všem, kteří se o krásnou slavnost zasloužili, neboť tak přesvědčivě uplatnili svou víru ve společenství živých s mrtvými. Děkoval za pohřbívané, jako by děkoval za sebe, jako by patřil více k těm v zemi nežli živým na zemi.
Pěvecký sbor zazpíval píseň Tam nad hvězdami. Panu arcibiskupovi se zalily oči slzami. Nestyděl se za ně. Ke konci obřadu vyřizovala dívenka ze slovenské Omladiny pozdrav Slovenska bratrské Moravě a slib věrnosti Bohu i vlasti, jak je tomu vždy učil jejich společný tatíček Stojan. Při jejích slovech se vydralo z úst stařečka arcibiskupa hlasité zavzlykání. V tu chvíli celé shromáždění mělo jedno srdce a jednu mysl - všichni plakali. Nikdy nebyly u hrobu prolity slzy upřímnější, ne slzy žalu, ale lásky, která je krásná, i když bolí. Takovými slzami může člověk plakat jen jednou v životě a po celý život na to vzpomínat jako na vzácný den.
Koncem téhož měsíce se nemocný pastýř odvážil jet za ovečkami do Staré Bělé u Ostravy. Farnost byla dosti velká, měl být posvěcen nový hřbitov a zástup mládeže si žádal svátost biřmování. Vzácný host byl nedočkavě očekáván množstvím věřících pod starými košatými stromy, které držely stráž na návrší u kostela. Stromy byly současně deštníky se žlutými záplatami vadnoucího listí, protože se toho sobotního odpoledne spustil hustý déšť. Na faře, která se podobala více selskému statku nežli příbytku duchovního, marně snášely ochotné kuchařky všelijaké dobroty na stůl. Úroda na farských polích byla bohatá a stodola je Božím požehnáním napěchovaná, je z čeho uchystat hostinu. Jenže pan arcibiskup sotva uštípl z koláče, jen aby neurazil, a raději dal přednost odpočinku. Potřeboval nabrat sil. Jen on sám věděl, jak je s nimi na dně. Ale to by udělat nemohl, aby večer nešel mezi své děti, které mu chtějí připravit oslavný večírek. Ta radost je víc pro ně než pro něho, všichni se těší, že jako dobrý otec bude mezi nimi.
V sále Máchova hostince bylo živo jak v hledišti, tak i na jevišti. Hlavní host u slavnostního stolu zapomněl na stáří, na nemoc i únavu. Toho večera byl s mládeží mlád, nadšeně tleskal rytmickým sestavám orelských cvičenců, spokojeně pokyvoval hlavou při sborových zpěvech, hlasitě pochválil živý obraz, který symbolicky znázornil Kristova slova o církvi, že brány pekelné ji nepřemohou.
Na večírek také přijel poslanec Rypar, aby pozdravil za ostravský kraj církevní hlavu Moravy. Stojan zase žertovným způsobem přerušil jeho dlouhou oslavnou řeč.
„Tak dost té chvály, nebo půjdu domů.“
Nepřerušil však mladou orlici, která ho vítala a děkovala, že mezi ně přišel. Který milující otec by neposlouchal rád, když mu děti projevují lásku?
Toho večera nemoc ustoupila do pozadí, aby druhého dne tím důrazněji připomněla svou přítomnost.
V neděli v devět hodin ráno byla ve starobělském kostele pontifikální mše. Stojan ji sloužil pod tíhou velké únavy. Ještěže mu liturgie dovolovala občasné usednutí. Při kázání mu myšlenková soustředěnost dala zapomenout na potíže těla, duch opět zvítězil nad hmotou. Ale dvě stě šedesát biřmovanců vyčerpalo i nadlidský sebezápor starého člověka. Arcibiskup cítil, jak ho oteklé nohy začaly nesnesitelně bolet, Pane, pomoz, ať obřad dokončím! Dokončil s mlhou v očích. Jen tak tak došel do sakristie a svezl se polekanému faráři k nohám, ještě že nemocného včas zachytil. Arcibiskup omdlel. Svěcení hřbitova se už nekonalo.
Olomoucký arcibiskup patřil k lidem, kteří se snaží nemoc obelstít tím, že se vyhýbají lékaři. Stojan vždy přemáhal své zdravotní potíže silou vůle, nejednou nemoc ustoupila náporu jeho duchovní dynamiky, umocněné modlitbou. Když se choroba ani takto zahnat nedala, hledal ulehčení raději v bylinkách a domácím ošetřování. Když nával práce byl neúměrný pokročilému věku, přišel čas, kdy i domácí léky vypověděly službu. V očích starého arcibiskupa již zřetelně ležel stín smrti, ale on sám stále ještě odmítal považovat se za nemocného.
Stojanův přítel, děkan Hříva, si vymyslil přátelskou lest. Vzal s sebou do arcibiskupské rezidence lékaře, z opatrnosti však ho nechal v předsíni a vešel do Stojanovy pracovny sám. Těžký pacient seděl u stolu a psal.
„Excelence, cestou k vám jsem náhodou potkal svého bývalého spolužáka. Moc rád by vás pozdravil, a kdyby vám snad mohl být nějak užitečný, byl by šťasten.“
„Jak užitečný? Kdopak je to?“
„Vynikající lékař.“
„Ale mně nic není, carissime. Dejte mi pokoj s doktory.“
„Tak mu dovolte, aby vás směl poprosit o požehnání.“
„To mu nemohu odepřít. Ať vejde!“
Lékař nestačil pozdravit, arcibiskup hned hlásil, že nemocen není, jen žádné starosti, raději povídejte, odkud jste a máte rodinu? Z moravského Slovácka? To jste tedy můj. Pan arcibiskup očividně jihnul, Slovácko bylo jeho velkou láskou. A než se povídání o slováckých dědinách a různých společných známých skončilo, byl pacient ochoten dát se prohlédnout.
„Máte pravdu, Excelence, aspoň částečně. Váš organismus je zdráv, ale vyčerpán velkou přepracovaností. A také ochablý věkem. I církevní hodnostáři stárnou, Excelence,“ dovolil si doktor Glos připomenout s milým úsměvem.
Stojanovi se tato otevřenost líbila. „Pane doktore, přijďte brzy zase. S vámi si člověk opravdu pěkně popovídá.“
„Ale musíte se šetřit, Excelence. Více ležet, odpočívat.“ „Budu, budu,“ sliboval pacient horlivě jako malé dítě, ale stejně horlivě se po lékařově odchodu dal do práce. Až když arcibiskupovi ohlásili po čase další návštěvu doktora Glose, vzpomněl na rady a sliby. Honem odložil pero a ulehl na pohovku, i vlněnou pokrývku přitáhl k bradě, ať má doktůrek radost, jak si tu hovím.
Pan doktor projevil potěšení, jak je pacient poslušný, pacient byl rád, že je lékař rád, a pěkně si zase popovídali o kraji, za který pan arcibiskup kdysi poslancoval. Pak se nemocný nechal trochu oťukat, proklepat, změřit tlak, trpělivě vyslechl další důraznou radu, aby pokračoval v odpočívání, a vděčně za vše poděkoval. Když se za lékařem zavřely dveře, sedl Stojan za psací stůl, aby pokračoval ve vyřizování úředních spisů.
Šetřit se, když má udělat ještě kus práce? Šetřit se jen pro nicnedělání? Raději kousíček života, napěchovaného věrnou službou, nežli veliký kus, promrhaný naprázdno. V nebi si odpočinu. Ale budu chtít odpočívat? Bohu buď chvála, že i věčnost lze prožívat v činnosti, a to přímluvou sloužit bližním dále.
Po svátku Nanebevstoupení Páně, jedenáctého května 1923, v pátek v půl šesté přišla arcibiskupovi první pozvánka na vstup do věčnosti. Prudká bolest v hlavě podlomila nohy, ochrnula půlku těla. Už nestačilo ležet na pohovce, tentokráte se ložnice s obrázkem svatého Antonína proměnila v nemocniční pokoj. Síla vůle již nepomáhá. Pan biskup Wisnar přináší Tělo Páně a maže ochrnuté údy svatými oleji. Pacient je při vědomí, modlí se hlasem stále slabším. Po skončení obřadu musí biskupa vystřídat lékař, pacient upadl do bezvědomí.
A pak po celých pět měsíců se střídala naděje s beznadějí. Elektrizace ochrnulých údů byla úspěšná, pokud nepřišel nový záchvat mrtvice a po něm další. Kmotřička smrt to tentokrát neměla lehké. Pětkrát se musela rozehnat kosou, nežli se těžký klas položil k zemi. A mezi jednotlivými údery měl kandidát věčnosti ještě mnoho jasných chvil a ještě mnoho práce duchovní, když tělesná činnost už musela nadobro do propadliště. Ještě mohl duším sloužit modlitbou, jen myšlenkami šeptanou, pomáhat utrpením, snášeným s příkladnou odevzdaností a především převzácným darem - kněžským požehnáním. Požehnáním na dálku, bleskem Boží lásky, vloženým do posvěcených rukou k rozdávání dobra.
U lůžka nemocného se střídali přátelé, duchovní hodnostáři i lidé prostí.
Byl vlahý květnový večer. Pootevřeným oknem vanul do ložnice svěží májový vzduch. U lůžka nemocného seděl doktor Cinek a tiše se modlil z knihy žalmů. Pojednou zpozoroval, že přítel na lůžku otevřel oči, pohnul rukou. Chce snad něco říci? Teolog se svezl ze židle na kolena, přiklonil hlavu k tváři nemocného. Arcibiskup pootevřel ústa, ale slova zůstala na pozadí myšlenek, hlasivky odepřely vydat zvuk. Z očí nemocného vytryskly slzy bezmocnosti. Jen ruka se zmohla na pohyb, zprvu roztřesený, ale pak zřetelný - klečící ucítil na čele znamení kříže. Pak se z hrdla nemocného přece jen vydral chraptivý zvuk. Síla vůle vítězí nad malomocí těla a chropot se formuje v trhaná slova - žehnám - žehnám všem - bohoslovcům - vyřiďte. Pak ruka bezvládně padá na pelest. Vypětí sil je u konce, mlha mdloby zastírá vědomí.
Otevřely se dveře. Tiše vstoupil štíhlý bělovlasý stařec. Doktor Cinek rychle povstává, aby ustoupil vzácné návštěvě. Je to vysoký církevní hodnostář aristokratického původu. I on beze slova pokleká u lůžka, aby s umírajícím hovořil v modlitbě. Jemně modelovaná tvář se sklání nad bezvládnou selsky formovanou rukou a dlouze ji líbá. Pak ruku nemocného přeloží z pelesti na pokrývku. Prsty hostovy se bezděky dotknou něčeho tvrdého na arcibiskupově dlani. Mozoly od psaní. Stigmata hrdinství všedního dne. Návštěvník s úctou obrátil dlaň nemocného a přitiskl na ni rty.
Arcibiskup již s nemocí nesmlouvá. Trpělivě leží, nerozeznává večer od rána a bezesné noci se střídají se dny, propadlými v černotu bezvědomí. Čas se vleče a není již odkrajován hodinami, ale nožem bolesti, a to jak bolesti fyzické, jež prostupuje proleželé tělo, tak i bolesti duševní, že opouští pluh na poli nedooraném.
V červenci jsou na Velehradě opět velké slavnosti. Tentokráte je vede doktor Cinek. Před odjezdem se přišel rozloučit s tím, který býval duší všech dřívějších bohosloveckých sjezdů. Arcibiskup byl při vědomí. Ležel bez hnutí. Venku žhnulo parné letní odpoledne, horko se dralo oknem do pokoje, i když stažené záclony měly zajistit chladivý stín.
„Otče arcibiskupe, odjíždím na Velehrad.“
Nemocnému vytryskly slzy z očí. „Já už Velehrad neuvidím,“ zašeptal. Hlas se mu zlomil, ale přemohl pohnutí a namáhavě pokračoval. „Řekněte bohoslovcům.- že je prosím - jak prosil - Cyril bratra Metoděje - aby neopouštěli - náš dobrý lid.“
I když dříve Stojan nikdy nebral nemoc vážně, nebylo to proto, že by se smrtí nepočítal. A přece pomyšlení, že jako člověk již neuvidí místa, která vroucně miloval, Hostýn a Velehrad, mu vhánělo slzy do očí. Velehrade, Velehrade, vzlykal Stojan té noci i ze sna. Takové je lidské srdce. Neopouští rádo ani pro větší krásu to, k čemu je poutá vřelý cit a věrnost zvyku. A srdce Stojanovo bylo milujícím srdcem až do konce.
Stav nemocného se někdy značně zlepšil. A hned se mu vrátil humor. Jednoho srpnového dne navštívil pana arcibiskupa páter Odstrčilík. Byl vpuštěn k nemocnému, u kterého byl právě lékař a prováděl elektrickou masáž ochrnulé paže. Lékař se netajil obdivem, jak je pacient pokojný, a žertem dodal:
„To je asi proto, že vždy v duchu přeji panu arcibiskupovi pytel trpělivosti.“
„Cože? Jenom pytel? To je pro pana arcibiskupa málo,“ mínil otec Odstrčilík. „Při tak dlouhé nemoci aspoň vagón!“ Nemocný se srdečně zasmál. Toho dne mohl mluvit. „Poslyšte, když jsem se jednou na vídeňském zasedání sešel s jedním pokrokovým poslancem, řekl mi doslova - O některých lidech se říká, že jsou pytlem praštění, ale vy, pane kolego Stojane, vy jste praštěný celou lokomotivou.“ Stojan se opět dal do smíchu. Pak zvážněl: „Až budu zase zdráv, přátelé, pojedu na Hostýn. Tu ochrnutou ruku si dám přivázat ke kříži a tak budu žehnat, žehnat celé Moravě.“ V modrých očích zasvitla radost a naděje. Lékař odvrátil hlavu. Jen on věděl, jak je tato naděje marná.
Podzim přinesl zhoršení nemoci. Od třináctého září byl arcibiskup tak sláb, že celý týden prospal. Jenže stálým ležením se vyvinula další nemoc - zápal plic.
Dvacátého druhého září se arcibiskup z dlouhého spánku opět probral k plnému vědomí. Pozoroval ošetřovatele, s jakou péčí se o něho stará, a svou vděčnost vyjádřil nemocný prostými slovy:
„Kdybych tak měl věrtel jablek! Hned bych vám je dal.“ Souhlasil, aby mu přinesli Tělo Páně a měl velkou radost, když mu podali telegram z pražské nunciatury. Svatý otec mu uděloval papežské požehnání.
Zatím dojeli příbuzní. Přišli do arcibiskupské rezidence právě včas. V sobotu dvacátého devátého září roku 1923 v jednu hodinu sedm minut odpoledne se předobré srdce Antonína Cyrila Stojana navždy ztišilo. Věrní až do poslední chvíle stáli u jeho lůžka s modlitbou na rtech a se slzami v očích, arcibiskupova neteř a hospodyně Marie Hřívová, jeho sekretář monsignor Karlík a přítel doktor Mořic Hruban, místopředseda poslanecké sněmovny.
Olomoucké zvony se rozezvučely smutnou zprávou - Odešel velký syn Moravy.
Do olomoucké rezidence přicházely soustrastné telegramy od Stojanových významných přátel jak z ciziny, tak z domova, také od státních a vojenských úřadů, od předsedy vlády, ministrů a prezidentů zemských vlád. Celý národ si uvědomil, že odešel Někdo. I noviny odlišných světových názorů psaly o zemřelém s úctou. Čtenářům Lidových listů byl Stojan líčen v přirovnání jako francouzský biskup Bienvenu z románu Bídníci od Viktora Huga. Za jeho rakví - psal autor článku - půjde úcta celého národa, což je u nás zjev nezvyklý. Stojan rozdal vždy víc než měl. Pán Bůh vám to oplatí, měl ve zvyku říkat i z poslanecké tribuny, když odhlasovali zákon, na kterém mu záleželo. A nikomu to neznělo směšně, protože všichni věděli, že i Stojan dělá vše jen za Boží odplatu.
V nekatolickém časopise Obzor otiskli o moravském arcibiskupovi krásná slova - Odešel člověk dobrý, člověk zlatého srdce, odešel poctivý sluha Kristův. Není mnoho lidí v zemích československých, kteří by neměli nepřátel. Stojan však patřil k nim. Neměl požadavků pro sebe, byl prost všeho, co by mohlo vyvolat nelibost nebo nepřátelství. Byl v první řadě kněz a potom teprve tím ostatním. Politik v pravém slova smyslu nebyl. Nad rakví arcibiskupa Stojana se sklání dnes v hluboké úctě celý národ. Splácí jenom lásku za lásku. Stojan neměl skvělých politických vlastností a nebyl ani jinak pronikavým talentem. Ale pro tu dobrou duši a láskyplné české srdce se zapsal do českého života písmem nesmazatelným. Zemřel dobrý, dobrý český člověk.
Nekatolický novinář předobře vystihl Stojanovu osobnost. Antonín Cyril Stojan zazářil na českém nebi nikoliv jako hvězda vynikajícího intelektu, ale vynikajícího kněžského charakteru, jako obdivuhodný vzor křesťana, který přemáhá i nepřátele, protože jeho jedinou zbraní je láska.
Tělo zesnulého arcibiskupa bylo balzamováno a pak po celé pondělí vystaveno v arcibiskupské rezidenci. Zdálo se, že milá tvář arcibiskupova jen poklidně dříme v záři rozžatých svic a ve vůni zelených smrčků, které vytvořily kolem rakve malý háj. Blankytné košile orlů, kteří tu drželi čestnou stráž, zjasňovaly síň potaženou černým suknem a připomínaly, že nad pozemským smutkem křesťana je vždy naděje výšin. Přicházely dlouhé řady těch, kteří svého arcibiskupa znali, milovali a za mnoho mu vděčili. Příliš mnoho věnců bylo posláno od přátel, organizací, úřadů, nebylo kde je umístit. Uskladnili je ve výkladech květinářských obchodů.
K večeru přijel do Olomouce papežský nuncius Msgr. Marmaggi. Současně s ním dojel strahovský opat a také několik biskupů. Již na nádraží byli slavnostně uvítáni, na náměstí před arcibiskupským palácem je očekával hustý dav. Tentokráte to nebylo vítání jásavé, černý prapor, který vlál z arcibiskupské budovy, vrhal tmavý stín do všech srdcí.
V úterý v devět hodin ráno začaly pohřební obřady. Rakev s ostatky vykropil sám nuncius a pak odváželi v průvodu rakev velkého mrtvého do olomouckého dómu. Náměstí před chrámem bylo přeplněno davy, policie ve svátečních uniformách a krojovaní orli udržovali pořádek. Mnoho práce neměli, lidé byli ukáznění, šum hlasů byl tlumený a podobal se šumění větru v korunách stromů, do nichž byl zahleděn kamenný světec Jan Nepomucký, ochránce kněží a přítel Stojanův.
Pohřeb byl impozantní, působil na oči i srdce přítomných, ne tak pro pestrost krojů a květin, ale pro to neviditelné, nehmatatelné, co všechny spojovalo a celému obřadu dodávalo zvláštní, jímavé krásy, viditelné jen vnitřním zrakem. Byl to pohřeb neobyčejný, při kterém každý účastník cítil v duši smutek, protkaný svítivou nitkou blaženosti. Neboť i do zármutku se vkrádal pocit štěstí a hrdosti, že takový člověk žil mezi námi, že není smrti, která by umlčela jeho lásku. I když by byl zapomenut, on jistě nezapomene na lid, z kterého vyšel a pro který žil.
V čele průvodu byl nesen kříž. A za křížem šly děti, které zemřelý tak něžně miloval - děti ze sirotčince. Za sirotky se skláněly k zemi prapory dvaceti pěti spolků, pak šli členové orelského ústředí z Brna. Následovala nekonečná řada řeholních hábitů, a to černých, hnědých, šedých i bílých, milosrdné sestry, františkánky, křížové sestry, premonstrátky, dominikánky, vincentky, uršulinky, otcové Tovaryšstva Ježíšova, piaristé, redemptoristé, dominikáni, salvatoriáni, premonstráti, minorité, to byla přehlídka duchovní avantgardy na bojišti modlitby a sebezáporu. Pak šly čtyřstupy bohoslovců a kněží, pět set bílých rochet na černých klerikách, za nimi dómský pěvecký sbor zpívá vznešenou píseň duší, vstupujících na práh věčnosti - Miserere mei. Za zpěváky následuje profesorský sbor bohoslovecké fakulty, za nimi vikáři, kanovníci, celá kroměřížská kapitula.
V hlubokém zamyšlení jde v čele kapituly probošt senátor Valoušek. Vzpomíná, jak jezdívali se Stojanem na zasedání, i starý vlňák se mu mihl pamětí - už jej nebudeš potřebovat, Antoníne, hřeje tě blažené patření na Boha. Budeš nám tu scházet. I když jsi po sobě nezanechal žádnou knihu s geniálními myšlenkami, zanechal jsi něco mnohem více - věčně živý příklad svatého kněžství.
Zanechal jsem také mnoho dluhů - jako by tichý hlas v duši skromně od sebe odsouval chválu. Ale to nic - odpovídá myšlenka myšlence - církvi bohatství spíše škodí, nežli prospívá. Nerozhazoval jsi peníze pro své potřeby, nepěstoval jsi nepotismus. Pro světské lidi jsou to ovšem velké dluhy, pro duchovního člověka se za negativními čísly skrývají poklady věčných hodnot, nemyslíš? Byl jsi celý život bez peněz a vykonal jsi dílo větší nežli my, kteří své peněženky opatrně hlídáme, aby v nich vždycky něco zbylo.
Tři páry černých, krásně lesklých koní vezly rakev, na které spočívaly odznaky biskupské hodnosti. Po stranách pohřebního vozu byla utvořena čestná stráž, skládající se z orlů, arcibiskupských úředníků a železničářů. Pohřební zřízenci nesli veliké svíce s arcibiskupskými znaky. Za rakví klopili hlavy nejbližší příbuzní a přátelé zesnulého. Ti, kdož zůstali stát podél cesty jako diváci, si se zájmem sdělovali jména význačných osobností v průvodu. Hleďte, ministr zemědělství zastupuje prezidenta republiky na pohřbu. Tamhle poslanci a senátoři, vede je místopředseda senátu, šedovlasý pán, to je učitel Kadlčák z Frýdlantu nad Ostravicí, výtečný řečník. A vedle něho jde místopředseda poslanecké sněmovny, doktor Mořic Hruban, toho měl arcibiskup rád. Teď pozor, pochodují důstojníci ve čtyřstupech a vedou je čtyři generálové. A ještě není konec. Ještě jdou řady kapitulních a také arcibiskupských úředníků, pak zase četa orlů. Teď se už valí jen dav lidu.
Špalíry se pohnuly, většina diváků se připojila k mohutnému průvodu. V ulicích hořela světla, dav šel tiše, všichni měli pocit, že se tu sešel celý národ ve svých zástupcích, aby svou úctou potvrdil duchovní velikost zemřelého. Nejednomu z těch, kteří sem přišli jen na velkou podívanou, se oči nečekaně zamžily vnitřním pohnutím. Bylo to divadlo pro přemýšlení. V prosté chalupě přišel na svět nenápadně, z paláce ho odnášejí s největšími poctami. Zesnulý nemyslel nikdy na sebe, o svou poctu neusiloval. A přece za života stoupal vzhůru lehce, jeho žebříčkem byla láska k Bohu, vytrvale uskutečňovaná v celoživotní práci pro bližního.
Průvod vešel do katedrály svatého Václava. Kolem oltáře se zapestřily prapory, u katafalku se rozestavila čestná stráž orlů. Na čestných místech se usadili hosté a hodnostáři podle stanoveného pořadí, nuncius poklekl na sametové klekátko a pražský světící biskup doktor Sedlák se v sakristii oblékal k započetí smuteční mše. Nuncius přešel na arcibiskupský stolec pod baldachýnem, chrámovými prostorami se rozezvučely varhany a sborový zpěv. Naposled prodlévá tělo Antonína Cyrila Stojana na posvátné půdě, na kterou před pěti lety vstoupil jako olomoucký kanovník. Pouhých pět let - jaká to krátká doba! Co vše bylo v ní vměstnáno, kolik starostí a tělesného utrpení, kolik sebezáporu a lásky! Teď tu ležel v prosté kovové rakvi, na které se mihotavě zrcadlily pablesky světel, vůně květin se mísila s vůní kadidla a barevným oknem nad oltářem pronikaly paprsky říjnového slunce a rozptylovaly se v duhovém oparu.
Na kazatelnu vystoupil strahovský opat, premonstrát doktor Zavoral. Zdálo se mu, že po dřevěných schůdkách vystupuje s ním i starý přítel, jak mnohokráte spolu nastupovali do vlaku, s vlňákem přes ruku. Opat se opřel o roubení kazatelny. Jako by přítomnost živého zemřelého dodávala kazatelovu hlasu nezvyklý jas, nebyla to slova truchlivá, která se mu vyřinula ze srdce. Byla to slova plná lásky, vděčnosti a chvály. Arcibiskup Stojan odjede nyní na Velehrad k trvalému působení. Na Velehradě vykonal velké dílo, tam se vždy utíkal v pohnutých chvílích svého života, kam jinam by mohl odejít k věčnému odpočinku, ne-li na půdu, posvěcenou jeho celoživotním úsilím? Antonín Cyril Stojan zůstane naším vzorem. Jeho životní cesta je obdivuhodná pro svou čistou prostotu, je v základě hodna následování, protože byla řízena ctnostmi, které jsou pro křesťana potřebné v každé době. Jsou to nezištnost, obětavá láska k bližnímu, vytrvalost v plnění povinností. Kněz chudý na pozemské statky a bohatý na hodnoty duchovní byl vždy, je a bude nejlepším hlasatelem Kristova učení.
Sbohem, dobrý otče Stojane! Odpočívej v pokoji na půdě velehradské, kterou jsi tolik miloval. Bůh vložil na tvou hlavu korunu slávy, ty se přimlouvej u Něho za nás se svatými Cyrilem, Metodějem a všemi milými českými patrony, aby Bůh nedal zahynouti nám ni budoucím!
Opat domluvil, ale jeho slova doznívala v duších přítomných zvláštním pohnutím. Všichni cítili závažnost těchto slov a velikost této chvíle. Prosba byla pronesena, odpověď na ni zazněla v každé duši tichou nadějí na jisté vyslyšení.
Po ukončení obřadů byla rakev vyzdvižena z černého katafalku a varhany tlumeně hrály velehradskou píseň - Bože, cos ráčil před tisíci lety... Ozvalo se první hlasité zaštkání, pak se objevily slzy na tvářích duchovních i prostých věřících, nikdo se za ně nestyděl, byly posledním darem a projevem lásky k velkému příteli.
Poznenáhlu se k melodii varhan přidávaly hlasy, a než průvod s rakví došel k chrámovým dveřím, již naplno zněl velebný refrén písně - K Tobě hlas prosby z této vlasti vane, dědictví otců zachovej nám, Pane!
Pohřební průvod se bral od katedrály hustě lemovanými ulicemi k nádraží. Po stranách chodníků stály školní děti, nad hlavami jim hořely plynové lampy, z domů vlály smuteční prapory. Diváci mlčeli v zahledění do tisíců vážných tváří, jež je míjely. Nebyla to zvědavost, co udržovalo jejich napětí, ale nečekaný pocit sounáležitosti. Stojí na chodníku, ale v duchu jdou s průvodem, jdou za rakví A.C. Stojana a jejich srdce cítí - vždyť on byl přece náš.
Před olomouckým nádražím stály husté davy a čekaly na poslední odjezd toho, který tak často odsud odjížděl a přijížděl. Dnes tedy naposled. Jeho poslední cesta. Podle zvyklosti chtěli rakev do železničního vagónu přenést pohřební zřízenci. Tu se k nim derou železniční zaměstnanci a staniční úředníci. Dochází k tiché, ale živé disputaci. Spor zakončuje jeden z průvodčích vlaku, nebere k tomu slova slavnostní, ale jdou od srdce.
„Podívejte se, hoši, my jsme se něco navozili chudáka arcibiskupa za jeho života! Byl mezi námi ve vlaku ve dne v noci. Tak si po smrti zaslouží, abychom mu při jeho poslední cestě projevili svou úctu touto službou.“ A rakev přenesli železničáři.
Toho úterka, druhého října, se shromáždilo na Velehradě třicet pět tisíc věřících. A nemenší zástupy lidu očekávaly vlak s tělesnými pozůstatky moravského arcibiskupa na nádraží v Uherském Hradišti. Když nádražní hodiny ukazovaly sedmnáct hodin třicet minut, přivezl dělnický vlak velkého dělníka Božího. Rakev vynesli z vagónu orli, postavili ji na připravený katafalk a pěvecký sbor zazpíval píseň Již úkol dokonán. Ano, dokonán v první etapě pozemského bytí, dokonán na jedničku, a proto může začít etapa druhá s úkolem neméně důležitým, a to být stálým přímluvcem svého lidu.
Nad hradem Buchlovem právě zapadalo slunce, u nádraží se na listech kaštanů třpytily kapky po dešti. Pak slunce zapadlo za obzor, zešeřilo se. Zaplály pochodně, rozkmitaly večerním šerem světlo a stíny. Kdosi zanotoval Stojanovu oblíbenou píseň a již celý dav zpívá Odpočiňte v pokoji po boji, věrné dušičky... Průvod se pohnul, povoz s rakví se rozjel směrem na Velehrad. Za dušičkovou písní následovala velehradská, lidé zpívali se zanícením, zdálo se, že i pole zpívají s nimi, jak se nápěv nesl krajem.
K sedmé hodině večerní došli na velehradské nádvoří. Velké shromáždění očekávalo mrtvého mlčky. Čekali dlouho a dočkali se, aby i jejich oči se omyly slzami.
Kovová rakev byla uložena do mariánské svatyně na katafalk. Čestná stráž orelské mládeže tu bude nehnutě stát po celou noc. Na bílém mramorovém oltáři se koří andělé Pánu ve svatostánku. Jak často se tu s nimi kořil i ten, který teď sám přijímá hold svého lidu. V ukázněném dvojstupu přistupují věřící, aby přešli kolem, anebo poklekli u rakve a projevili svou úctu a lásku předobrému pastýři duší. Z popředí chrámu zasněně hledí na tyto zástupy sousoší bratří, kteří sem před tisíci lety přinesli jiskru onoho ohně, kterým hořelo srdce arcibiskupovo. Jeho oblíbení světci. A stejně pozorně se dívá záhadnýma očima černá Paní Čenstochovská z hedvábné korouhve, daru to Poláků pro slovanský Velehrad. Jeho milovaná Paní, která nemocného příborského kaplana skrze kupcův sen pozvala do své polské svatyně, aby ho obdarovala zdravím.
Druhého dne vyhřívalo podzimní slunko velehradské prostranství, na kterém se opět pestřily kroje, prapory i korouhve. Z věží kostela i ostatních budov vlály prapory černé, ale ani hudba vyhrávající smuteční pochod nemohla zachmuřit jas toho rána. Ovzduším vibroval nevysvětlitelně krásný pocit míru a jednoty.
„Jako bychom tu byli na slavnosti, a ne na pohřbu,“ vyjádřil to jeden z orelských mládenců, když s kamarádem upevňoval na balkóně exercičního domu velký obraz. Mile se na něm usmíval arcibiskup Stojan.
„Připadá mi zrovna jako živý a málem bych se usmíval také.“
„Proč ne? Vždyť vlastně je živý,“ rozhodl se druhý šohaj pro odložení smutku.
V deset hodin měla být zádušní mše za přítomnosti církevních hodnostářů. Předcházela ji skromnější, ale neméně zbožně vyslechnutá bohoslužba v osm hodin ráno, a to v kapli Cyrilce. To mládež z Omladiny chtěla být duchovně spojena se svým tatíčkem jen mezi sebou, ve skromnějším prostředí.
Za asistence mnoha církevních hodnostářů sloužil rekviem ve velehradské bazilice prelát polské národnosti doktor Ledóchowski. Po této bohoslužbě opět dopravili rakev na nádvoří a za zvuků hudby byla ve velkém průvodu nesena k budově nového poutního domu. Vždyť tento dům byl splněním přání Antonína Cyrila - poskytnout přístřeší všem velehradským poutníkům. Proto dům nesl jméno Stojanov.
Zastavili se s rakví před balkónem. Pod kovovým příkrovem leží nehybně to, co zbývá z člověka, když se převlékl do nesmrtelnosti, ale z velkého obrazu na balkóně se arcibiskupova tvář usmívá jako živá. Je s námi. Je mrtev, a přece živ. Se slzami v očích naslouchá tisícihlavý zástup krásným slovům ocenění a loučení, které tu pronáší za sebe a za všechny poslance doktor Hruban. Sluneční paprsky stříbří okenní skla, vítr roztáčí zlato spadlého listí a vysoko nad střechou poutního domu poletují holubi. Nostalgie podzimu se podbízí smuteční náladou, ale marně, to není smutek hřbitovní, čím všechny tváře zvážněly, není to smutek beznaděje. Je to jen krásný stesk duší, kterých se dotýká závan nadpozemské blaženosti.
Již po kolikáté se rozeznívá píseň Bože, cos ráčil. Píseň opět vede průvod zpět do baziliky, tentokráte do kaple zvané Královská. Poslední pohřební úkon. Sarkofág přijímá rakev s mrtvým tělem k trvalému střežení. Zde bude arcibiskup očekávat své vzkříšení před ebenovým oltářem na evangelní straně, před oltářním křížem, pod kterým truchlí sochy Matky Boží a Miláčka Jana.
Zazněly hymny, nejdříve národní, pak papežská. Po ukončení zpěvu, ve chvíli hlubokého ticha, se každý v duchu ještě loučí sám. Pak je mlčení protrženo měkkou slovenštinou. Kdesi vpředu, ztracená očím zástupu, děkuje drobná dívčina dobrému otecku Stojanovi za všechnu slovenskou mládež a prosí o požehnání pro svou milovanou zemi. Po jemném dívčím hlase zazněl hlas mužský, také ve slovenštině. Tento mluvčí se očím ztratit nemohl. Byl vysoký, štíhlý a výrazný profil nepatřil již muži mladému. Bílé vlasy byly nezvykle dlouhé, spadaly mluvčímu až na ramena a s kolárkem pod krkem tvořily celistvý rámec výrazné hlavě. Byl to slovenský kněz a politik, známý jako odpůrce tehdejší politiky Čechů. Andrej Hlinka. Jenže Velehrad překlenul hradby nepřátelství. I tento řečník přede všemi vyznal - keby boli všetki ako Stojan, Božie královstvo by bylo blízko. K jeho proslovu váže svá slova řečník další a další, za bohosloveckou fakultu, za zemědělce, za vídeňské Čechy, za studenty a za moravské Slováky, které měl zemřelý tolik rád.
Dozněla prostá, vroucí slova, došeptány tiché prosby. Dvěma proudy odcházejí mlčky lidé z Královské kaple, jedněmi dveřmi do baziliky, druhými na nádvoří. Všichni odcházejí zahleděni do sebe, plni hlubokých dojmů. Cítí, že byli v prostředí vskutku královském. Ne proto, že v kapli je pochován také bývalý moravský markrabě, ale proto, že dnes do ní uložili duchovního vládce Moravy, vítěze království Božího, a to Antonína Cyrila Stojana.