1. Církev je svatá a všichni její členové jsou povoláni ke svatosti. Laici se podílejí na svatosti církve, protože jsou v plném smyslu členy křesťanského společenství. A tento, můžeme říci ontologický podíl na svatosti církve, znamená také pro laiky osobní mravní snahu o svatost. V této způsobilosti a povolání ke svatosti jsou si všichni členové církve rovni (viz Gal 3,28).
Stupeň osobní svatosti nezávisí na postavení, které člověk ve společnosti nebo v církvi zaujímá, nýbrž jedině na míře lásky k bližnímu (viz 1 Kor. 13). Laik, který ochotně přijímá do svého srdce a života božskou lásku, je blíže svatosti než ten farář či biskup, který ji přijímá s menší ochotou.
2. Křesťanská svatost má své kořeny ve spojení s Kristem ve víře a ve křtu. Křest tak stojí na počátku církevního společenství ve svatosti, jak to nacházíme ve slovech sv. Pavla: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest” (Ef 4,5), citovaných II. vatikánským koncilem. Z těchto slov je pak odvozena výpověď o vzájemnosti, spojující křesťany v Kristu a v církvi (LG 32). Z účasti na životě Kristově prostřednictvím křtu pramení ontologická, eklesiologická a etická svatost každého věřícího, ať klerika, nebo laika.
Koncil zdůrazňuje: „Kristovi následovníci, povolaní od Boha a ospravedlnění v Pánu Ježíši, ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, při křtu víry se stávají opravdovými Božími dětmi, které mají účast na Božím životě, a proto jsou skutečně svatí” (LG 40). Svatost je příslušnost k Bohu. Tato příslušnost se uskutečňuje ve křtu, kdy se Kristus ujímá člověka a dává mu „účast na božské přirozenosti” (2 Petr 1, 4), což je umožněno díky vtělení (Summa Theol. III,k.7, o.13; k.8, o.5). Tak se stává Kristus, jak bylo řečeno, „životem duše”. Svátostné znamení, které bylo člověku prostřednictvím křtu vtisknuto, je znamením posvěcení a svazku s Bohem. Proto Pavel mluví. o pokřtěných jako o „svatých” (Řím 1,7; 1 Kor 1,2; 2 Kor 1,1).
3. Ale z této ontologické svatosti vyrůstá, jak již bylo řečeno, snaha o mravní svatost. Všichni mají, jak koncil zdůrazňuje, „ve svém životě s pomocí Boží uchovávat a zdokonalovat toto posvěcení” (LG 40). Všichni mají po svatosti toužit, neboť v sobě již nesou její zárodek, všichni mají tuto propůjčenou svatost rozvíjet, všichni mají žít, „jak se sluší na svaté” (Ef 5,3 - Kral). „Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní, projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost” (Kol 3,12). Svatost, kterou máme, nás nechrání před pokušením a hříchem, neboť i u pokřtěných přetrvává stálá slabost lidské přirozenosti v pozemském životě. Koncil tridentský k tomu zdůrazňuje, že se „nikdo, během celého svého života, nemůže bez mimořádné milosti vyhnout žádným, ani všedním hříchům, jak to církev svatá učí o blahoslavené Panně” (DS 1573). To nás vybízí k modlitbám, abychom si od Pána vyprošovali nové a nové milosti, vytrvalost v dobrém a odpuštění hříchů: „Odpusť nám naše viny” (Mt 6,12).
4. Podle koncilu jsou všichni Kristovi následovníci, i laici, povoláni k dokonalé lásce (LG 40). Úsilí o dokonalost není privilegiem několika jednotlivců, nýbrž úsilím všech údů církve. A toto úsilí znamená vytrvalý růst ve svatosti. Tak to říká koncil: „Pán Ježíš, učitel a vzor každé dokonalosti, hlásal všem, i jednotlivým svým učedníkům jakéhokoli stavu, svatost života, kterou jedině on uskutečňuje a dokonává - „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec” (Mt 5,48)(LG 40). A proto „všichni křesťané, jakéhokoli stavu a druhu, jsou povoláni k plnosti křesťanského života a k dokonalosti v lásce” (LG 40). Právě prostřednictvím svatosti každého jednotlivce se vnese nová lidská dokonalost do pozemské společnosti. Služebnice Boží Elisabeth Leseur říká: „Každá duše, která se pozvedne, pozvedá s sebou také svět”. Koncil učí, že „tato svatost podporuje i v časné společnosti lidštější způsob života” (LG 40).
5. Zde je nutné poznamenat, že ono nekonečné bohatství Kristovy milosti, sdílené lidmi, se realizuje v množství a rozmanitosti darů, s nimiž každý může sloužit a činit dobře těm druhým uvnitř církve. Petr povzbuzoval ke svatosti křesťany roztroušené v Malé Asii a doporučoval jim: „Navzájem si pomáhejte podle míry Božích darů jako dobří správcové rozmanité Boží milosti” (1 Petr 4,10). Také II vatikánský koncil říká, že „jediná svatost je uskutečňována v různých způsobech života a povoláních ode všech, kteří jsou vedeni Duchem Božím” (LG 41). Připomíná cestu svatosti pro biskupy, kněze, jáhny, seminaristy, kteří se chtějí stát služebníky Božími a pro „všechny Bohem vyvolené laiky, kteří jsou povoláni biskupem, aby se úplně věnovali apoštolské práci” (LG 41). Výslovně však přihlíží k cestě svatosti křesťanů, žijících v manželství: „Křesťanští manželé a rodiče, jdouce vlastní cestou ke svatosti, ať se po celý život udržují navzájem věrnou láskou ve stavu milosti a vštěpují křesťanskou nauku o evangelní ctnosti svým dětem, které ochotně přijmou od Boha. Takto dávají všem příklad vytrvalého a velkodušného milování, budují bratrské společenství lásky, vydávají svědectví o plodnosti Matky církve a spolupracují s ní a jsou znamením oné lásky a podílejí se na té lásce, kterou Kristus miloval svoji snoubenku a obětoval se za ni” (LG 41).
Totéž může a má platit pro situaci lidí, kteří se svobodně rozhodli pro celibát nebo zůstali sami vlivem zvláštních událostí a okolností, jako vdovy a vdovci, jako rozvedení či jako v odloučení žijící osoby. Boží volání ke svatosti, uskutečňované láskou k bližnímu, platí pro všechny. A toto volání může a má být rozšířeno i na ty, kteří v běžném zaměstnání pracují podle vzoru Ježíše dělníka pro dobro spoluobčanů a pokrok společnosti, tak jak o tom hovořil biskupský synod v r.1987 (CHL 17). A totéž konečně může a má platit také, jak vyznívá ze závěrů koncilu, pro „všechny ty, kteří jsou tísněni chudobou, slabostí, nemocí a různými nesnázemi, nebo snášejí pronásledování pro spravedlnost”, neboť oni „jsou zvláštním způsobem spojeni s Kristem trpícím pro spásu světa” (LG 41 ).
6. Křesťanská svatost má tedy rozmanité aspekty a formy a otvírá se laikům v různorodých životních podmínkách, všude tam, kde uskutečňují povolání následovat Krista a kde přijímají nezbytné milosti pro naplnění svého poslání ve světě. Všichni jsou voláni jít cestou svatosti a přivádět na ni své spolubratry a spolupracovníky.
O.R. 25.11.1993
1. Zvláštní úloha laiků v církvi od nich vyžaduje hluboký duchovní život. Za účelem pomoci jim skutečně jej vést a dále rozvíjet byla zveřejněna teologická a pastorační díla o spiritualitě laiků, která jsou založena na předpokladu, že každý pokřtěný je volán ke svatosti. Způsob, jakým je toto volání uskutečňováno, se mění podle povolání jednotlivců, jejich životních a pracovních podmínek, schopností a sklonů, podle osobních předností toho či onoho mistra modlitby a apoštolátu, podle toho či onoho zakladatele řádu či církevního zařízení. Tak se to ostatně v dějinách vždy dělo a děje a takto se vytváří prosící, činná a do Božího království putující církev. Druhý vatikánský koncil ukazuje právě ty linie zvláštní laické spirituality, které jsou platné ve všech oblastech života církve.
2. Základem každé křesťanské spirituality musí být Ježíšova slova o nezbytnosti živoucího spojení s ním: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic” (Jan 15,4,5). Text naráží na významné rozlišení mezi dvěma aspekty onoho spojení. Jednak jde o přítomnost Krista v nás, kterou si máme přát přijímat a poznávat stále intenzivněji, s radostí nad tím, že ji lze občas pociťovat i velmi silně. A dále jde o naši přítomnost v Kristu, kterou máme rozvíjet prostřednictvím víry a lásky.
Toto spojení s Kristem je vléváno do duše jako dar Ducha svatého, je přijímáno a podporováno rozjímáním Božích tajemství a apoštolátem, který usiluje sdílet světlo jak v osobní, tak v sociální oblasti (viz Tomáš Aquinský, Summa Theol.II-II,k.45,o.4). Laici jsou povoláni učinit zkušenost tohoto spojení stejně jako každý jiný člen Božího lidu. Koncil k tomu připomíná: Laici mají „při řádném plnění světských povinností v běžných životních podmínkách neoddělovat své spojení s Kristem od svého života” (AA 4).
3. Protože jde o dar Ducha svatého, má se o toto spojení prosit v modlitbách. Jestliže se úkoly plní tak, jak to odpovídá Boží vůli, jde nepochybně o něco „Bohu libého” a je to již jedna z forem modlitby. Takto se stává i to nejjednodušší jednání vzdáváním holdu ke cti Boží, v kterém Bůh nachází zalíbení. Ale je také pravda, že jen toto nestačí. Je nutné věnovat se výslovně modlitbě ve zvláštních chvílích, podle příkladu Ježíše, který se uchyloval k modlitbě uprostřed intenzivní mesiášské činnosti (Lk 5,16).
To platí pro všechny, tedy také pro laiky. Formy a způsoby takové „modlitební pauzy” mohou být různorodé. Ale v každém případě platí princip, že modlitba je nezbytná jak pro osobní život, tak pro apoštolát. Jedině intenzivním modlitebním životem mohou laici nacházet uprostřed těžkostí a překážek inspiraci, sílu, odvahu, vyrovnanost, chuť k další činnosti, vytrvalost a nové oživení.
4. Modlitební život každého věřícího, a tím také laiků, je nepředstavitelný bez účasti na liturgii. Přijímáním svátosti smíření a především slavením eucharistie se svátostné spojení s Kristem stává zdrojem onoho vzájemného obývání mezi duší a Kristem, jak to on sám zvěstoval: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm” (Jan 6,56). Eucharistická hostina nabízí každému duchovní potravu, která má přinášet bohaté plody. Křesťané - laici jsou proto také povoláni a pozváni k intenzivnímu eucharistickému životu. Účast na nedělní mši má pro ně být pramenem duchovního života a apoštolátu. Štastní jsou ti, kteří se nedělní mší a přijímáním cítí být přitahováni a puzeni k přijímání stále častějšímu, jak to doporučuje tolik světců obzvlášť v ranném období, kdy se laický apoštolát velmi rozvíjel.
5. Koncil laiky upozorňuje na skutečnost, že spojení s Kristem může a má zahrnovat všechny aspekty jejich pozemského života: „Podle apoštolových slov ’Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista a skrze něho děkujte Bohu Otci’ (Kol 3,17) nemají ani rodinné starosti, ani jiné světské záležitosti zůstávat vně duchovního života” (AA 4). Veškerá lidská činnost získává v Kristu vyšší smysl. Zde se otvírá další a jasnější pohled na význam pozemské skutečnosti. Teologie zdůraznila to pozitivní na všem, co existuje a co se děje, skrze podíl na Životě, Pravdě, Kráse a Dobru, to znamená na Bohu, který je „Stvořitelem a Pánem nebe a země”, to jest celého vesmíru a každé malé i velké skutečnosti, jež k vesmíru náleží. To byla jedna ze základních tezí obrazu světa u sv. Tomáše (viz Summa Theol.I.k.6,o.4; k.16,o.6; k.18,o.4; k.103,0.5-6; k.105.0.5; aj.), kterou postavil na knize Genesis a mnohých dalších biblických textech a kterou dále potvrzuje věda svými úžasnými objevy o mikro- a makrokosmu: Všechno má svou vlastní identitu, všechno se pohybuje a vyvíjí podle svých vlastních schopností, ale všechno poukazuje také na vlastní ohraničenost, na svou závislost a na svou vlastní finalitu.
6. Spiritualita, založená na tomto pravdivém pohledu na věci, je otevřená pro nekonečného a věčného Boha, který je hledán, milován a kterému je celý život slouženo. Tento Bůh je odhalen a poznán jako světlo, což ukazují události dějin a světa. Víra zakládá a zdokonaluje takovéhoto ducha poznání a pravdy a umožňuje vidět obraz Kristův ve všem, i v takzvaných „časných” věcech. Víra a poznání odhaluje pak jejich vztah k Bohu, neboť „v něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme” (Sk 17,28; viz též AA 4). Vírou také poznáváme v časném řádu uskutečňovaný Boží spasitelný plán lásky a v osobním běhu života pak Ježíšem zjevovanou stálou starostlivost Otce, to jest zásahy Boží prozřetelnosti jako odpověď na prosby a lidské potřeby (viz Mt 6, 25-34). Laikům uvádí tento pohled víry věci všedního dne do pravého světla, v dobrém jako ve zlém, v radosti i v bolesti, v práci i v odpočinku, v rozjímání i v činnosti.
7. Jestliže víra působí nový pohled na věci, naděje pak daruje novou sílu pro nasazení v časném řádu (viz AA 4). Tak mohou laici dosvědčovat, že spiritualita a apoštolát neochromují snahu zdokonalování časného řádu věcí. Zároveň ukazují mimořádnou výšku cílů, které sledují, a naději, která je oduševňuje a kterou chtějí sdělit dalším. Je to naděje, která nevylučuje trápení a zkoušky, ale která nemůže zklamat, protože je založena na velikonočním tajemství, na tajemství kříže a vzkříšení Krista. Laici vědí a dosvědčují, že účast na oběti kříže vede ke spoluúčasti na radosti zprostředkované oslaveným Kristem. Tak září v tomto pohledu na vnější a časná dobra vnitřní jistota toho, kdo je vidí jako prostředek a cestu k dokonalosti věčného života a respektuje tím jejich nejvlastnější určení. To vše se děje láskou, kterou vlévá do duše Duch svatý (viz Řím 5,5), abychom již na zemi měli podíl na Božím životě.
O.R. 2.12.1993
1. V předešlých katechezích o laicích jsme vícekrát zdůraznili službu chvály Boha a další úlohy uctívání, které laikům náleží. Dnes se chceme tímto tématem zabývat blíže a budeme vycházet z textů II. vatikánského koncilu, kde čteme: „Ježíš Kristus, svrchovaný a věčný velekněz, chce pokračovat ve svém svědectví a ve své službě i prostřednictvím laiků, a proto je oživuje svým Duchem a neustále je vede ke každé dobré a dokonalé činnosti” (LG 34). Tímto vlivem Svatého ducha se v laicích rodí účast na kněžství Kristově v té formě, kterou jsme svého času označovali jako všeobecnou pro celou církev a ve které jsou všichni, včetně laiků, povoláni prokazovat Bohu duchovní úctu. „Zapojuje je niterně ve svůj život a ve své poslání, a proto jim dává účast i na svém kněžském úřadu, aby vykonávali duchovní bohoslužbu k oslavě Boha a ke spáse lidí. Z toho důvodu laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodným způsobem povoláni a poučováni, aby Duch v nich mohl uskutečňovat stále hojnější plody” (LG 34).
2. Vidíme, že koncil se neomezuje pouze na uznání účasti laiků „svým vlastním způsobem na kněžském, učitelském a královském úřadu Kristově” (LG 31), nýbrž jasně říká, že Kristus sám pokračuje ve vykonávání svého kněžství v jejich životech. Tím se naplňuje účast na všeobecném kněžství církve z příkazu a působením Krista, věčného a jediného nejvyššího velekněze.
A dále pak je toto kněžské působení Kristovo v laicích dokonáváno prostřednictvím Ducha svatého. Kristus „je oživuje svým Duchem”. To Ježíš přislíbil, když zvěstoval, že Duch oživuje (Jan 6,63). Ten, který byl o letnicích poslán tvořit církev, má trvalou úlohu rozvíjet v církvi kněžství a kněžskou činnost také v laicích, neboť jsou křtem v plném smyslu členy Těla Kristova. Neboť křtem se počíná přítomnost a kněžské působení Kristovo v každém údu jeho Těla, do nějž Duch svatý vlévá milosti, vrývá nesmazatelné znamení a uschopňuje věřící živě se podílet na bohoslužbě, uskutečňované Kristovou církví ke cti Otce. Při biřmování jim uděluje schopnost nasazovat se zralým způsobem ve službě svědectví a šíření evangelia, kteréžto poslání církvi náleží (viz Summa Theol.III,k.63,o.3; k.72,o.5-6).
3. Tímto zprostředkováním svého kněžství daruje Kristus všem svým údům, také laikům (viz LG 34), schopnost realizovat ve svých životech onu bohoslužbu, kterou On sám nazývá „uctívání Otce v duchu a v pravdě” (Jan 4,23). Účastí na takovéto bohoslužbě má věřící, proniknutý Duchem svatým, podíl na oběti vtěleného Slova a na jeho poslání velekněze a spasitele světa.
Podle koncilu jsou laici povoláni přinášet celý svůj život v této transcendentní kněžské skutečnosti Kristova tajemství jako duchovní oběť a spolu s církví tak spolupracovat na Spasitelově neustálém vykupování světa. To je významné poslání laiků: „Všechny jejich skutky se stávají duchovním obětním darem, který je milý Bohu pro zásluhy Ježíše Krista (sr. 1 Petr 2,5); modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, tělesné i duchovní osvěžení, je-li prováděno ve spojení s Duchem, a též těžkosti života, jsou-li trpělivě snášeny. Tyto skutky jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Kristova, když se slaví eucharistie. Takto i laici zasvěcují celý svět Bohu, když se všude klanějí Bohu a jednají svatě (LG 34; KKC č.901).
4. Duchovní bohoslužba s sebou přináší účast laiků na eucharistii, která je jádrem vší ekonomie vztahů mezi člověkem a Bohem v církvi. V tomto smyslu „laikové mají účast na kněžském úřadě, v němž Ježíš k slávě Otce a k spáse celého lidstva sám sebe na kříži obětoval a stále se obětuje při slavení eucharistie (CHL 14). Laici se na eucharistii aktivně podílejí přinášením sebe sama v jednotě s Kristem, který je knězem i obětí; a toto jejich obětování má církevní význam silou křestního vštípení, jež je uschopňuje přinášet oběť Bohu skrze Krista oficiální bohoslužbou křesťanského náboženství (viz Tomáš Aquinský, Summa Theol.III, k.63,o.3). Svátostná účast na eucharistické hostině posiluje a zdokonaluje jejich obětní dar, přičemž se vlévá svátostná milost, která jim pomáhá žít a působit tak, jak to odpovídá požadavkům této Kristem a církví dokonané oběti.
5. Zde musíme zdůraznit význam církví předepsané účasti na nedělní bohoslužbě. Je pro všechny nejvyšším aktem bohoslužby při naplňování všeobecného kněžství, tak jako svátostná oběť mše svaté při naplňování kněžské služby pro kněze. Účast na eucharistické hostině je pro všechny předpokladem k živoucímu spojení s Kristem, jak on sám řekl: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život” (Jan 6,53).
Katechismus katolické církve připomíná všem věřícím význam nedělní účasti na eucharistii (viz KKC,č.2181-2182).
Zde chci zakončit známými slovy z prvního listu svatého apoštola Petra, který popisuje roli laiků v účasti na církevním tajemství eucharistie: „A vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista” (1 Petr 2,5).
O.R. 15.12.1993
1. Podle II.vatikánského koncilu mají všichni v církvi, mystickém těle Kristově, účast nejen na důstojnosti a poslání Krista, věčného a nejvyššího velekněze, jak jsme slyšeli v katechezi „Účast laiků na kněžství Kristově”, ale také na jeho důstojnosti a poslání „největšího proroka”. A nad tím se chceme zamyslet právě v této katechezi.
Nejprve si přečtěme text konstituce Lumen gentium, kde Kristus „prorocké poslání vykonává - až do okamžiku, kdy úplně zjeví svoji slávu nejenom prostřednictvím hierarchie, vyučující jeho jménem a mocí, ale též s pomocí laiků: ustanovil je svými svědky a nadal je citem víry a milostí hlásat jeho slovo (sr.Sk 2,17-18; Zj 19,10), aby síla evangelia zazářila v každodenním životě, rodinném i společenském” (LG 35; KKC č.904).
2. Jak je zřejmé z textu, jde o nasazení prostřednictvím samotného Krista, který laiky „ustanovuje svými svědky” a vyzbrojuje je „citem víry a milostí hlásat slovo” pro čistě církevní a apoštolské poslání. Účelem svědectví a nasazení je působit, aby Kristovo evangelium zazářilo „ve světě”, to znamená v různých oblastech, kde všude žijí laici a plní své pozemské úkoly. Koncil dále praví: „Toto šíření evangelia hlásá poselství Kristovo svědectvím života a slovem, a má svůj vlastní ráz a zvláštní účinnost, protože je uskutečňováno v obyčejných okolnostech života” (LG 35; KKC č.905). Takže toto je známka povolání laiků, podílejících se na prorockém úřadu Krista, toho svědka hodného víry (viz Zj 1,5): ukazovat, že nevzniká žádný rozpor mezi následováním a plněním úkolů, které před laiky staví jejich situace „ve světě” a že ono „ano” věrnosti evangeliu slouží také dobru a zlepšení pozemských institucí a struktur.
3. Zde je však podstata svědectví víry a řekněme „proroctví” laiků určena podle koncilu křesťanskému společenství jako celku. Ježíš o tom hovoří, když svým učedníkům před nanebevstoupením říká: „Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky” (Sk 1,8). Tak jako pro vykonávání všeobecného kněžství, tak i pro naplnění onoho prorockého poslání je nezbytné uschopnění Duchem svatým. Není to jen otázka prorockého daru, který je vázán na zvláštní „charisma” přirozenosti, jak je to mnohdy chápáno v běžné řeči moderní psychologie a sociologie. Je to spíš otázka proroctví nadpřirozeného řádu, jak je naznačeno ve výroku proroka Joela (3,2), který citoval Petr o letnicích: „V posledních dnech ...budou vaši synové a vaše dcery prorokovat” (Sk 2,17). Jde o to, zvěstovat, sdílet a vnášet do srdcí zjevené pravdy, které přinášejí nový, Duchem darovaný život.
4. Proto koncil podotýká, že laici jsou ustanoveni jako svědci a že jsou „nadáni citem víry a milostí hlásat slovo” (LG 35). A apoštolský list Christifideles laici k tomu dodává, že jsou uschopněni a zavázáni, „aby ve víře přijímali evangelium, slovy a skutky je hlásali a neváhali poukazovat na zlo ve světě” (CHL 14). To vše je možné, protože přijímají od Ducha svatého milosti vyznávat víru a nalézat pro každého nejlepší způsob jejího vyjádření a sdílení.
5. Křesťané - laici jsou jako „synové a dcery zaslíbení” povoláni k tomu, aby ve světě dosvědčovali velikost a plodnost té naděje, kterou nesou v srdcích. Naděje založené na učení a díle Ježíše Krista, jenž zemřel a vstal z mrtvých ke spáse celého světa. Toho světa, který přes všechno opačné zdání tak často žije ve strachu na základě stále nových zklamání z omezenosti, nedostatků a dokonce jalovosti mnohých struktur, jež byly na zemi vybudovány pro blaho lidstva. V tomto světě je svědectví naděje obzvlášť nutné, aby připomnělo lidem relativní cenu pozemských věcí při hledání budoucího života. V tom mají laici zvláštní význam, protože stojí ve službách evangeliu „ve strukturách pozemského života”. Ukazují, že křesťanská naděje neznamená útěk ze světa nebo zřeknutí se uskutečňování pozemského bytí, nýbrž jeho otevření se transcendentální dimenzi věčného života, která jediná uděluje tomuto bytí pravou hodnotu.
6. Víra a naděje rozšiřují vlivem lásky svoje svědectví na celý život, i na oblast práce. A laici jsou povoláni usilovat, „aby síla evangelia zazářila v každodenním životě, rodinném i společenském” (LG 35). Je to „síla evangelia”, která vychází najevo ve „stálém obracení se” duše k Pánu v boji proti moci zla, působícího ve světě, a v úsilí napravovat škody, zapříčiněné viditelnými i neviditelnými silami, jež chtějí odvádět lidi od jejich určení. Je to „síla evangelia”, která prozařuje každodenní počínání, když zůstaneme v každé situaci a za jakýchkoli okolností odvážnými křesťany, kteří nemají strach vyjádřit své přesvědčení podle Ježíšových slov: „Kdo by se však styděl za mne a za má slova, za toho se také bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své i Otcově i svatých andělů” (Lk 9,26; viz Mk 8,38). „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i Syn člověka se přizná před Božími anděly (Lk 12,8). Je to „síla evangelia”, která se stává zjevnou, jestliže člověk ve zkouškách osvědčí pokoru a počíná si jako svědek Kristova kříže.
7. „Síla evangelia” není žádána jen od kněží a řeholníků, při jejich poslání služebníků slova a milostí Kristových; ona je rovněž tak nezbytně nutná pro laiky při evangelizaci prostředí a časných struktur, ve kterých se odehrává jejich každodenní život. V těchto světských oblastech má jejich svědectví ještě větší a možná neočekávaný účinek, počínaje prostředím „manželského a rodinného života”, jak říká koncil (LG 35).
Pro ně a pro všechny Kristovy následovníky, povolané být proroky víry a naděje, vyprošujeme sílu, kterou lze obdržet od Ducha svatého jen stálou a horlivou modlitbou.
O.R. 27.1.1994
1. K úřadům, které jsou Kristu vlastní a které jsme si svého času vykládali v christologických katechezích, patří také úřad královský, jak je to ostatně přítomno, předvídáno a zvěstováno v mesiánské tradici Starého zákona. Jak zaznělo v eklesiologické katechezi, dává Kristus jím založené církvi účast na svém kralování. Chceme a musíme nyní vztáhnout na laiky toto učení o církvi, která jako mystické a pastorační společenství trvale vykupuje svět. Jestliže jsou laici částí církve, ostatně oni jsou církev, jak to Pius XII. zdůraznil ve známém proslovu v r.1946, tak z toho vyplývá, že jsou spojeni s nejvyšším Pastýřem církve i při jeho kralování.
2. Jak připomněl II. vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium, Ježíš Kristus, Boží Syn, který se pro naši spásu stal člověkem, na kříži se obětoval a svým vzkříšením završil zde na zemi dílo vykoupení, před svým nanebevstoupením svým učedníkům řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi” (Mt 28,18).
A na potvrzení toho navazuje on sám přenesením poslání a předáním plné moci svým učedníkům evangelizovat všechny národy a všechny lidi a učit je zachovávat jeho přikázání (viz Mt 28, 20). A v tom spočívá jejich účast na jeho kralování.
Kristus je skutečně král, neboť zjevil Pravdu, přinesl ji z nebe na zem (viz Jan 18,37) a apoštolům a církvi svěřil její šíření v průběhu dějin do celého světa. Žít v pravdě, přijaté od Krista a šířit ji ve světě je tedy povinností a úlohou všech členů církve, tedy i laiků, jak to koncil potvrdil (viz. LG 36) a jak to zdůrazňuje apoštolský list Christifideles laici (viz CHL 14).
3. Laici jsou povoláni žít „křesťanské království” vnitřně uskutečňováním pravdy vírou a navenek svědectvím lásky (CHL 14), a přitom usilovat o to, aby se víra a láska stávaly jejich prostřednictvím kvasem nového života pro všechny. Jak čteme v konstituci Lumen gentium: „Kristus chce totiž i prostřednictvím věřících (laiků) rozšířit své království, totiž království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje” (LG 36).
Podle koncilu se rozvíjí tato účast laiků na rozšiřování království zvláště prostřednictvím jejich přímé a konkrétní činnosti v časném řádu. Zatímco kněží a řeholníci se věnují především spirituálním a náboženským oblastem k obrácení lidí a k růstu mystického těla Kristova, jsou laici povoláni usilovat o rozšíření Kristova vlivu v časném řádu tím, že jej přímo budují (víz AA 7).
4. To předpokládá u laiků a v celé církvi takovou názorovou orientaci a zvláště schopnost takového úsudku ve vztahu k lidským skutečnostem, který současně rozpoznává jejich pozitivní hodnotu i náboženský rozměr. Tak je to řečeno již v knize Moudrosti: „Ve své moudrosti jsi vytvořil člověka, aby vládl nad tvory, kterým jsi dal vzniknout, a aby spravoval svět v svatosti a spravedlnosti a konal soud s upřímnou duší (Mdr 9,2-3).
Časný řád nesmí být nahlížen jako do sebe uzavřený systém. Toto na svébytnosti trvající „světské” pojetí, neudržitelné na filozofické rovině, bylo křesťanstvím rozhodně odmítnuto. Již svatý Pavel, hlasatel Ježíšův, podával učení o uspořádání a finalistickém dynamismu stvoření. „Všecko je přece vaše,” psal apoštol Korinťanům, aby vyzvedl zároveň novou křesťanskou důstojnost a plnou moc. Ale hned k tomu dodává: „Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu” (1 Kor 3,22-23). Tento text můžeme parafrázovat, aniž bychom jej zfalšovali, a může říci, že touto sounáležitostí k Bohu je vázáno směřování celého vesmíru.
5. Pohled na svět, odvíjející se od Kristova kralování, na němž má církev účast, vytváří základ autentické teologii laiků ve vztahu k jejich křesťanskému nasazení v časném řádu. V konstituci Lumen gentium čteme: „Věřící mají uznávat vnitřní podstatu celého stvoření, jeho hodnotu a zaměření k oslavě Boha, a mají si vzájemně pomáhat i při časné činnosti k dokonalejšímu životu, aby svět byl prostoupen duchem Kristovým, a ve spravedlnosti, lásce a pokoji dosáhl snadněji svého cíle. Hlavním posláním laiků je, aby se všeobecně dosáhlo tohoto úkolu ve světě. Jejich odborné znalosti ze světských oborů a jejich činnost, vnitřně povýšená Kristovou milostí, přispívají k tomu, aby podle řádu daného Stvořitelem a ve světle jeho Slova lidská práce, technika a civilizace zpracovávaly stvořené hodnoty ku prospěchu všech lidí, lépe je mezi nimi rozdělovaly a přispívaly podle svých možností ke všeobecnému pokroku v lidské a křesťanské svobodě. Takto prostřednictvím členů církve Kristus bude stále více osvěcovat svým spasitelným světlem celou lidskou společnost” (LG 36).
6. A dále: „Jestliže snad společenské zřízení nebo životní podmínky svádějí ke hříchu, laici je mají, i spojenými silami, ozdravovat, aby byly ve shodě s požadavky spravedlnosti a spíše přispívaly ke ctnostnému životu, než aby mu byly na překážku. Tato činnost naplní kulturu i lidská díla mravními hodnotami” (KKC č.909).
„Všichni laici musí být před světem svědky zmrtvýchvstání a života Pána Ježíše a znamením živého Boha. Všichni společně a každý jednotlivě má sytit svět duchovními plody (viz Gal 5,22) a šířit v něm ducha, který oživuje ony chudé. tiché a pokojné, které Pán blahoslavil v evangeliu (viz Mt 5,3-9). Jedním slovem: Křesťané mají být pro svět tím, čím je duše pro tělo” (LG 38).
O.R. 10.2.1994
1. Účast laiků na rozvíjení Kristova království je již dějinnou skutečností. Od shromáždění v apoštolských dobách, přes křesťanské obce v prvním století, přes skupiny, hnutí, spolky, bratrstva a společenství středověku a novověku dojdeme až k aktivitám jednotlivců a sdružením minulého i našeho století. Věřící laici tímto způsobem podporovali církevní pastýře v obhajobě víry a mravů jak v rodině, tak ve společnosti a rovněž v sociálních oblastech a vrstvách, přičemž čas od času někteří z nich zaplatili toto svědectví svým životem. Zkušenosti těchto činností 19. a 20. století, mnohdy iniciovanými světci a schvalovanými biskupy, nevedly jen k živoucímu vědomí poslání laiků, nýbrž také ke stále jasnějšímu a promyšlenějšímu pojetí této misie jako skutečného, pravého „apoštolátu”.
Byl to Pius XI., který mluvil o „spolupůsobení laiků na hierarchickém apoštolátě” v souvislosti s Katolickou akcí. A to byl jeden z rozhodujících okamžiků v životě církve. Nato se rozběhl pozoruhodný vývoj dvěma směry: jednak to byl organizační rozvoj, uskutečňovaný především v Katolické akci, a jednak to bylo neustálé prohlubování pojetí a učení, což vyvrcholilo v prohlášení II. vatikánského koncilu o apoštolátu laiků jako o „účasti na samém spasitelném poslání církve” (LG 33).
2. Dá se říci, že koncil jasně formuloval církevní zkušenost, jež má kořeny v den letnic. Tehdy všichni, kteří přijali Ducha svatého, cítili povinnost zvěstovat evangelium pro založení a rozvoj církve. V následujících staletích potom teologie svátostí ozřejmila, že všichni, kteří byli křtem včleněni do církve, dávají s pomocí Ducha svatého svědectví víry a rozšiřují Kristovo království. Jejich nasazení je pak posíleno svátostí biřmování, protože tato svátost je „dokonaleji připoutává k církvi, obohacuje je zvláštní silou Ducha svatého, a proto jsou pak mnohem více zavázáni slovy i skutky šířit a bránit víru jako opravdoví Kristovi svědkové” (LG 11). Rozvíjení eklesiologie v prvotní církvi vedlo k takovému chápání nasazení laiků, které vychází nejen ze vztahu k oběma svátostem křesťanské iniciace, nýbrž je reflektuje jako výraz vědomého podílu na tajemství církve v Duchu letnic. A to je další základní kámen teologie laiků.
3. Teologický princip, podle kterého „apoštolát laiků vyvěrá přímo z jejich křesťanského povolání a nemůže v církvi nikdy chybět” (AA 1), činí nutnost angažovanosti laiků v dnešní době zřetelnější a viditelnější. Tato nutnost je podtržena některými okolnostmi, příznačnými pro naši dobu. Je to například růst obyvatelstva v městských čtvrtích, kde se zmenšuje počet kněží; dále pro moderní společnost tak typický vysoký stupeň mobility v oblasti práce, školy, volného času atd.; autonomie mnoha společenských skupin, která ztěžuje podmínky etického a náboženského řádu a tím činí nutnější ono působení zevnitř ven; společenská neúčast kněžstva v mnoha kulturních a pracovních oblastech. Tyto a další důvody vyžadují nasazení laiků v evangelizaci. Na druhé straně rozvoj institucí a demokratické mentality učinil a dále činí samotné laiky vnímavější k požadavku angažovat se pro církev. Rozšíření a pozvednutí průměrné kulturní úrovně uschopnilo mnohé působit v širokém měřítku pro blaho společnosti i církve.
4. Z historického hlediska nejsou proto nové formy činnosti laiků nijak zvláštní. Z popudu moderních sociokulturních podmínek se mimoto s větší pozorností uvažovalo o eklesiologickém principu, který dříve zůstával poněkud ve stínu. Mnohotvárnost služeb v církvi je živoucím požadavkem mystického těla, jež všechny své údy potřebuje k tomu, aby se rozvíjelo a aby se odpovídajícím způsobem uplatnil příspěvek všech různorodých obdarování každého jedince. „Z něho (Krista) celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřené každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky” (Ef 4,16). Je to „svépomocná výstavba”, závisející na hlavě toho těla, na Kristu, který ale požaduje spolupráci každého údu. Takže v církvi existuje mnohotvárnost služby, ale jednota poslání (AA 2). Rozdílnost jednotě neškodí, nýbrž ji obohacuje.
5. Zásadní rozdíl je mezi úřady svátostnými a nesvátostnými, jak jsem měl možnost vyložit v katechezi o kněžství. Koncil učí, že všeobecné kněžství věřících a svátostné neboli hierarchické kněžství se liší podstatou a nikoli pouze stupněm (LG 10). Apoštolský list Christifideles laici poukazuje na to, že svátostné úřady jsou vykonávány na základě kněžského svěcení, zatímco nesvátostné úřady, služby, úkoly a funkce laiků „mají svůj svátostný základ ve křtu, biřmování a často také i v manželství” (CHL 23). Tato poslední zmínka je zvlášť cenná pro manžele a rodiče, kteří jsou povoláni ke křesťanskému apoštolátu také a především ve své rodině (viz KKC 902). Tentýž apoštolský list tvrdí, že „pastýři musí uznat a podporovat služby, úkoly a funkce laiků” (CHL 23). Duchovní pastýř se nemůže domnívat, že ve farnosti jemu svěřené zvládne všechno sám. Rovněž si musí co možná nejvíce a upřímně vážit činnosti laiků pro jejich věcné znalosti a připravenost. Jestliže je pravda, že laik nemůže nahradit pastýře v té službě, která vyžaduje kněžské svěcení, pak je také pravdou, že pastýř nemůže nahradit laiky v těch oblastech, kde jsou většími odborníky než on. Proto má vyžadovat naplnění jejich role a podněcovat je k podílení se na poslání církve.
6. V té věci je zachováno, co stanoví Kodex kanonického práva, když laikům svěřuje určité úkoly kléru, „jestliže to vyžaduje potřeba církve” (CIC 230,§3). A v apoštolském listě Christifideles laici k tomu čteme: „Plnění těchto úkolů však nedělá laika pastýřem....Úkol plněný v zastoupení odvozuje svou legitimitu formálně a bezprostředně od oficiálního pověření pastýřem. Jeho konkrétní plnění podléhá řízení církevní autority” (CHL 23).
Ale nutno zároveň dodat, že činnost laiků není omezena na zastoupení „v situaci akutní či trvalé nouze”. Existují oblasti církevního života, kde je vedle úlohy hierarchie žádoucí též aktivní zastoupení laiků. Takovou prvořadou úlohou je liturgické shromáždění. Nepochybně požaduje slavení eucharistie spoluúčast kněze, který svátostí svěcení přijal zmocnění přinášet oběť na místě Krista. Ale podle apoštolského listu Christifideles laici „liturgická slavnost je svatý úkon, který nekoná jen klérus, ale celé shromáždění”. Jde o společné jednání. „Je proto správné, aby úlohy, které specificky nepřísluší posvěceným nositelům úřadu, přejímali laikové” (CHL 23). A jak mnoho laiků, velkých a malých, mladých a starých, plní v naší církvi znamenitě své úkoly modlitbami, četbou, zpěvem a jinými službami uvnitř kostela i venku! Děkujeme Pánu za tuto skutečnost naší doby. A musíme se modlit, aby jejich počet i jejich kvality stále rostly.
7. Laici mají vlastní úlohu při zvěstování slova Božího i mimo liturgickou oblast, neboť jsou dosazeni do Kristova prorockého úřadu, a tím jsou odpovědni za evangelizaci. Za tím účelem mohou dostat rozličné úkoly i pověření, například v katechezi, ve škole, ve vedení a v redakci náboženského tisku, v katolickém nakladatelství, v různých iniciativách a činnostech, které církev podporuje v zájmu šíření víry (viz KKC č.906).
V každém případě se jedná o účast na poslání církve, na vždy nových letnicích, které chtějí vnášet do celého světa milost Ducha, jenž sestoupil do jeruzalémského večeřadla, aby zvěstoval všem národům velké činy Boží.
O. R. 3.3.1994
1. V předcházející katechezi jsme zdůraznili svátostný základ služby a úkolů laiků v církvi: křest, biřmování a pro mnohé svátost manželství. To je bod teologie laiků, kterým jsou bytostně napojeni na svátostnou strukturu církve. Nyní však musíme dodat, že Duch svatý, dárce všech darů a původce životní síly církve, nepůsobí pouze prostřednictvím svátostí. On rozděluje, podle svatého Pavla, jednomu každému svoje zvláštní dary, jak sám chce (viz 1 Kor 12,11), vylévá na Boží lid velké bohatství milostí k modlitbě, rozjímání i k práci. To jsou charismata. Také laici je přijímají, zvláště se zřetelem na jejich církevní a sociální poslání. Toto potvrdil II. vatikánský koncil v návaznosti na slova svatého Pavla: Duch svatý „rozděluje mezi věřící všech stavů zvláštní milosti, kterými se stávají schopnými a pohotovými k přijetí různých úkolů a poslání užitečných k obnově a růstu církve podle slov (sv. Pavla): Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný” (1 Kor 12,7) (LG 12).
2. Svatý Pavel vyzdvihl mnohotvárnost a různorodost charismat v prvotní církvi. Některé jsou mimořádné, jako dar uzdravování, dar prorocké řeči nebo dar jazyků. A další, ty jednodušší, jsou propůjčeny k řádnému plnění povinností, přidělených ve společenství (1 Kor 12,7-10).
S odvoláním na slova svatého Pavla byla charismata často pojímána jako mimořádné dary, zvlášť příznačné pro život prvotní církve. Druhý vatikánský koncil chtěl vyzvednout charismata jako dary, které patří k řádnému životu církve a nejsou bezpodmínečně něčím mimořádným a zázračným. Také apoštolský list Christifideles laici mluví o charismatech jako o darech a rozlišuje je na „mimořádná a skromná či jednoduchá” (CHL 24). Mimoto je třeba přihlédnout k tomu, že charismata nejsou přednostně či podstatně zaměřena na spásu toho, kdo je přijímá, nýbrž mají sloužit druhým a blahu církve. Nepochybně slouží také rozvinutí osobní svatosti a podporují ji, ale právě v té podstatně altruistické a společenské perspektivě, jež je do církve organicky vštípenou dimenzí v tom smyslu, že se týká růstu mystického těla Kristova.
3. Jak nám řekl svatý Pavel a koncil opakoval, taková charismata jsou ovocem svobodné volby a darem Ducha svatého a umožňují sdílet tu vlastnost Ducha svatého, být v oblasti trojjediného života tím prvním a základním darem. Jeden a trojjediný Bůh zjevuje zvláštním způsobem v darech svoji neomezenou moc, která není podrobena ani předem stanovenému pravidlu či zvláštnímu pořádku, ani jednou provždy neměnnému vzoru. Podle sv. Pavla uděluje každému své dary, „jak on chce” (viz 1 Kor 12,11). Je to věčná vůle milovat, jejíž svoboda a štědrost je zjevována tím, že Duch svatý jako dar naplňuje plán spásy. Na základě této nejvyšší svobody a štědrosti jsou charismaty, jak to dokazují dějiny církve (viz CHL 24), obdarováváni také laici.
Nelze neobdivovat bohatství darů, jaké je udělováno laikům jako údům církve i v dnešní době. Každý z nich má potřebnou schopnost převzít úlohy, ke kterým je povolán pro dobro božího lidu a pro spásu světa, jestliže je poddajně a věrně otevřený působení Ducha svatého.
4. Ale je nutné dát pozor na další bod učení sv. Pavla a církve, který platí zrovna tak pro všechny druhy služby, jakož i pro charismata: jejich rozmanitost a mnohotvárnost nemůže škodit jednotě. „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán” (1 Kor 12,4-5). Pavel podtrhuje, že máme respektovat tuto rozmanitost. Kdyby všichni lidé chtěli plnit jeden a týž úkol, bylo by to v rozporu nejen s plánem Božím a s rozmanitostí darů Ducha, ale i s elementárními zákony každé sociální struktury.
Ale apoštol podtrhuje také nutnost jednoty, která rovněž koresponduje s požadavky sociologického uspořádání a v křesťanském společenství má být odleskem Boží jednoty. Jeden Duch, jeden Pán. A proto jednotná církev!
5. Na počátku křesťanské éry se děly mimořádné věci vlivem charismat, avšak nejen těch mimořádných, nýbrž i těch takzvaně prostých, skromných a všedních. Tak se to v církvi vždy dělo a tak se to děje i v naší době. Většinou skrytě, ale pokud to Bůh někdy chce pro dobro církve, tak i způsobem nápadným. A tak jako v minulosti, tak i v těchto dnech přispívá mnoho laiků k duchovnímu a pastoračnímu rozvoji církve. Můžeme říci, že i dnes je bezpočet věřících laiků, kteří díky svým charismatům jsou dobrými svědky víry a lásky.
Je žádoucí, aby si všichni byli vědomi těchto transcendentních hodnot věčného života, které jsou obsaženy v jejich práci, jestliže ji vykonávají ve věrnosti svému povolání a poddajnosti Duchu svatému, který žije a jedná v jejich srdcích. Tato myšlenka může sloužit jako podnět, pomoc a motivace zvláště těm, kteří se ve svatém povolání dávají věrně do služeb všeobecného dobra na podporu spravedlnosti, zlepšení životních podmínek chudých a trpících, péče o postižené, přijímání uprchlíků a uskutečňování míru v celém světě.
6. V životě a pastorační praxi církve je vyžadováno uznání charismat, ale také jejich rozlišování, jak připomněli otcové na synodu v roce 1987 (viz CHL 24). Jistě, Duch svatý „vane, kam chce” a nelze se odvážit vnucovat mu pravidla a podmínky. Ale křesťanské společenství má právo na poučení od svých pastýřů ohledně pravosti charismat a důvěryhodnosti jejich nositelů. Koncil upozornil na nezbytnost obezřetnosti na tomto poli, zvláště pokud jde o charismata výjimečná (viz CHL 12).
Apoštolský list Christifideles laici také podtrhnul, že „žádné charisma nedispenzuje od zpětné vazby a podřízenosti vůči pastýřům církve” (viz CHL 24). To je velmi srozumitelné a prozíravé měřítko, platné pro všechny, jak pro kleriky, tak pro laiky.
7. Nyní chceme zopakovat s koncilem a s výše zmíněným listem, že charismata „musí být vděčně přijímána nejen těmi, kdo je dostávají, ale také celou církví” (CHL 24). Z přijetí těchto charismat „vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve” (AA 3). Právo se zakládá na obdarování Duchem a potvrzení církví. Povinnost vyplývá z podstaty daru samého, který s sebou přináší i odpovědnost a nezbytnost nasazení.
Dějiny církve dokazují, že pravá charismata jsou dříve či později uznána a může se pak uplatnit jejich konstruktivní a sjednocující působení. A toto působení, opakujeme to ještě jednou, které rozvíjí velký počet údů církve, kleriků i laiků, se uplatňuje skrytou silou každý den k našemu společnému dobru.
O.R. 10.3.1994
Přeloženo z německé mutace Ľ Osservatore Romano
Překlad Gusta Kalíšková a Jiří Kafka
Jazyková úprava PhDr.Alena Vaňková
Citované koncilní a pokoncilní dokumenty:
AA - Apostolicam actuositatem - Biskupství českobudějovické 1990
CIC - Codex iuris canonici - Zvon - 1994
LG - Lumen gentium
CHL - Christifideles laici - Zvon - 1990
KKC - Katechizmus katolické církve - pracovní překlad
Biblické texty citovány z liturgického překladu NZ - Česká liturgická komise - 1989, není-li uvedeno jinak.