Vztah muže a ženy je dnes prostorem, ve kterém se rozhoduje o životě většiny lidí. Buď muž a žena v tomto vztahu najdou cestu k sobě samotným, k bližním a k Bohu, a nebo v něm zůstanou nedospělí, takže nakonec vnitřně umírají. To platí právě tak pro ženaté muže a vdané ženy, jako pro ty, kdo zůstávají svobodní. A pro obě skupiny existuje společný recept:
Láska ovládá obě pohlaví a Bůh ovládá všechnu lásku.
Tuto větu se pokouší vysvětlit naše kniha o manželství. Chce objasnit jeho problémy do všech podrobností všedního dne. Chce se vyjadřovat střízlivě a rozvážně a pojmenovávat věci pravými jmény, aby tomu nevzdělaní i vzdělaní stejně dobře rozuměli. Při tom všem však nechce opustit jasnou linii, která je základem manželství a která v něm dostává teprve správný smysl.
„Věda o manželství“ jako vědecké a teologické učení je ještě ve stadiu vzniku, a proto se mnohé názory během těchto desetiletí měnily a mění. Zejména se zdá, že se stále zmenšuje protiklad mezi protestantským a katolickým pohledem na manželství. Řekl bych dokonce, že dnes existuje jednotné křesťanské chápání manželství s malými konfesijními rozdíly v detailech. Obě učení se měnila, ale jako protestanti chceme čestně přiznat, že jsme se museli mnoho podstatného naučit od našich katolických bratří. Přesto ale: všichni jsme teprve na cestě.
I manželství se vyvíjí. Nejen směrem k lepšímu manželství, ale především v tom smyslu, že samo manželství není cílem, není posledním cílem. Ono jej jen formou našeho pominutelného a nedokonalého lidského života. Je ale též tajemstvím té lásky, která byla od počátku, na kterou dnes čekáme a která trvá v věčnosti.
A to právě představuje neobyčejnou aktuálnost vědy o manželství. Dnes nejde jen o to, aby některá manželství byla šťastnější – třebaže i to je důležité – nejde jen o to, zamezit pohlavnímu chaosu naší doby; jde o to, abychom dnes uslyšeli poselství, které nám Bůh prostřednictvím manželství neustále předkládá, a to nejen křesťanům a židům, ale i všem ostatním. Ano i těm, kteří si ještě dnes myslí, že musí existenci Boží popírat. Manželské, rodinné a pohlavní problémy se dotýkají všech lidí stejně a zajímají osobněji a intenzivněji než cokoliv jiného. Na způsobu jakým se s těmito problémy vyrovnávají, závisí do značné míry štěstí a zdraví jich samotných, jejich dětí, společnosti, i připravenost k míru. V manželství posledního člověka z ulice se rozhoduje právě tak o světové politice jako v manželství profesionálního politika. V manželství potká muž a žena určitě toto velké tajemství, před kterým se budou sami rozhodovat.
Pozorujeme tři manželské páry:
1. Dva nedávno zamilovaní lidé: nevědí o sobě téměř nic, ale
jeden považuje druhého za nejkrásnější ho a nejčestnějšího člověka pod
sluncem a čestně jsou přesvědčeni, že ještě nikdy nemiloval mladík dívku
ta dokonale.
2. Manželský pár ve čtyřicítce: iluze jsou za horami a oni se
navzájem vidí nemilosrdně střízlivě. Jako zpočátku po sobě silně toužili,
stejně důkladně teď v sobě vyvolávají odpor. Každé ženino slovo leze
manželovi na nervy a na to málo co on utrousí o svém zaměstnání, ona reaguje
ironickým a unaveným úsměvem. Kvůli dětem zachovávají jakési příměří, každý
však má svůj vlastní životní prostor a své osobní zájmy. Dokonce na sebe
ani nežárlí a své jednání nazývají rozumným a velkorysým.
3. Třetí manželský pár mezi čtyřicítkou a padesátkou: i oni ztratili
iluze, ale naučili se navzájem milovat takoví, jací jsou ve skutečnosti.
Ano, jeden se tak dobře vžil do druhého, že chápe jeho postavení lépe než
on sám a pomáhá mu správně se rozvíjet. Nebylo to vždy snadné. Dnes však
milují právě takovéto bytí druhého, i když proti svým vlastním přáním.
Stojí bezvýhradně vedle sebe – navenek, ale dokonce i proti pokušení toho
druhého, být nevěrný sám sobě. A třebaže i v tomto věku je to pro
ně občas obtížné, tvoří pár.
Problém každé ho mladého manželství spočívá v tom, aby se vyvinulo podle třetího ne podle druhého příkladu. To však nepřijde samo od sebe. Vyžaduje to rozhodnou práci, radostnou sice, ale často plnou odříkání. A problémem manželského poradce je stát poblíž manželského pár v této práci a ukázat jim, na čem záleží a čeho se musejí vzdát.
Kde kdo podával už návody na šťastné manželství z nejrozličnějších hledisek: bojuje se o lepší hospodářské postavení rodiny, studuje se a porovnává psychologie muže a ženy, zkoumá se do nejmenších podrobností účast pohlavnosti a podávají se praktické pokyny pro soulad co nejdokonalejší.
To všechno jsou velmi užitečné věci. Ale v názoru, že manželské štěstí skutečně závisí na takové omezené oblasti a z jejího hlediska se uskuteční, spočívá velké nebezpečí. Připomíná to pokusy o zabezpečení lidského štěstí vitaminosovanou stravou nebe národním pojištěním. Přehlédl se zde totiž důležitý fakt: manželství není pouze hospodářské nebo čistě jen psychologické ani jen pohlavní společenství. Manželství je celistvým životním společenstvím, které zahrnuje všechny oblasti lidského bytí a dalekosáhle je proměňuje.
Manželství proto také není jen záležitostí muže a ženy, je to živý článek lidské společnosti. Jaké jsou vztahy mezi manžely, takové jsou i uvnitř velkého společenství. A tak, jako vypadá výchova dětí, tak bude vypadat budoucnost společnosti.
Manželství se proto nevyvíjí samozřejmě z pudů a pocitů, ale vyžaduje soustavnou proměnu všech stránek života. přeměnu k nové formě existence. Manželský život se podobá životu rostoucí bytosti: nepřetržitá látková výměna, stálá změna postavy, nekončící vývoj. Když si manželé začnou myslet, že nepotřebují další přeměny, začne manželství rychle odumírat.
Životní společenství – uvnitř společenství lidí – jeho vývoj: tyto tři linie manželství vzájemně pevně souvisí. Pokusíme se proto sledovat tuto souvislost v jádru klasických manželských problémů. Ony se tak běžně objevují, pokusíme se tedy nacházet a objevovat nové vztahy a neočekávaná řešení. Začneme vždy tak, že podrobíme rozboru základní pojmy a budeme hledat jejich význam pro celek.
Nejpůvodnější vztah mezi dvěma lidmi je vztah matky a dítěte. První pocit, který matka chová vůči dítěti, není ještě osobní láskou, dítě ještě není osobním já, stojícím proti ní je ještě mnohem spíše součástí matky samotné. Matka miluje v dítěti nejprve sebe samu. Dokonce ještě víc – vkládá do dítěte to, čím se chtěl stát ona sama. Dítě může být jejím pokladem, jejím výtvorem, nebo dokonce jejím bohem, ale není jejím partnerem. A naopak, matka je pro dítě domovem, půdou pod nohama, pramenem života. Je s ní spojeno všemi pojítky, ale nemiluje ji jako osobní „ty.“ Matka a dítě tvoří původní jednotku, jsou spojeni vzájemně jako tělo a údy.
Tento jedinečný vztah se však naplňuje jen v prvních letech života. později se musí postupně měnit, aby dítě mohlo vyrůst v osobnost. Do té míry, do jaké matka dokáže pohlížet na své dítě jako na samostatnou osobu a jednat s ním podle toho, natolik se mění závislost v lásku.
Závislost jako by nebyla nikdy dost velká: matka by své dítě samou láskou „snědla“ a podvědomým přáním dítěte je vrátit se zpět do matčina těla. Naopak láska, aby se projevila, potřebuje odstup. Musí partnera uvolnit, aby byl milován na základě své osoby. V připoutanosti bychom se chtěli jeden druhému připodobnit, jako se sobě podobají matka a dítě a jako se mají rádi i malí sourozenci, když mají stejné oblečení. Láska však vyhledává osobní svéráz druhého a podporuje jej. Tvoří spolehlivý prostor pro spolužití, ve kterém se může partner stát sebou samým.
Čím déle v životě trvá připoutání, které mělo již uvolnit místo pro lásku, tím více je pociťováno jako pouta. Z toho vznikají protichůdné pocity radosti z připoutání a touhy po uvolnění: matka se synem jsou na sobě úplně závislí, a přece se stále hádají. Nedokázali by si vzájemně způsobit ani nejmenší bolest, a přece jeden nesmírně trpí pro druhého, neustále se o sebe starají a strachují a skrývají v sobě nejnesmyslnější obavy o zdraví. A přece si nedokáží nezištně udělat radost, dokonce si ani vzájemně osobní radost nepřejí. Tento stav bychom znamenitě pojmenovali nenávistnou láskou.
Takovéto neuvolněné připoutání může existovat nejen mezi matkou a synem, ale i mezi otcem a dcerou nebo mezi sourozenci. Pro manželství se to stává obtížnou překážkou: nejsme volní pro manželského partnera, jestliže matka, sestra nebo bratr neustále mezi manžele zasahují. Nezřídka bývají oba manželé vázáni na své rodiny (rodiče), a pak si to vzájemně předhazují a vyčítají. Argumentuje se přitom všelijakými ušlechtilými důvody: dojemnou láskou, dětskou vděčností, soucitem s ubohou matkou, oporou svobodné sestře, úctou k neobyčejnému otci, starostí o bratra, který je, ach, tak nesamostatný, a tak dále.
Kdybychom i chtěli omluvit připoutání manželského partnera k jeho původní rodině, na všechny tyto dojemné pocity existuje jediná odpověď, která je strašně nesentimentální: „Proto opustí muž otce i matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.“ Nikdo není povinen se ženit, jestliže se však oženíme, pak musíme splnit tento základní požadavek manželství. Jinak pravé manželství nemůže vzniknout. Závislost mladého muže na jeho matce a zásahy tchyně mezi mladé bývají jednou z nejčastějších příčin manželských neshod. Jedním z nejdůležitějších základních pravidel manželského života je toto: Ať už nikdy žádný z manželů nepoužije výrazu „moje“ a „tvoje“ rodina. Tyto svazky se manželstvím rozvázaly, už existuje pouze „naše“ rodina. Kromě toho, takové kolektivní označování je zásadně nesprávné a je dobré leda k vyprovokování zlosti.
Matka dosáhne nejvyššího vychovatelského úspěchu, podaří-li se jí proměnit závislost svého syna v lásku, a právě prostřednictvím této lásky ho uvolnit pro jeho budoucí manželku. I když je pak syn vůči ní poněkud méně sentimentální a dokonce jí někdy i trochu tvrdě odpoví, jeho láska k ní zůstane ryzejší a jeho vděčnost bude trvalejší.
Velmi neblaze se závislost projevuje tehdy, když se z matky či sestry, případně bratra či otce, přenese na manžela. Ten pak není milován manželsky, ale jaksi „příbuzensky“. Hlavní znaky této lásky jsou asi tyto: manželé jsou nerozlučitelní, a přesto si stále něco vzájemně vyčítají. Myslí si, že jsou povinni své lásce mít ve všem shodné názory a nestrpí vlastní názor partnerův. Navíc, aby donutil toho druhého k ústupku, je deprimovaný. Druhý pak - smutně - ustoupí, jen aby partner nebyl smutný. Přitom si představují všechny možné nešťastné náhody, které by se mohly druhému přihodit, a s ustrašenou péčí ho utlačují. Naopak, láska snese i dlouhé odloučení. Vždyť ona tím jen roste, a chvíle setkání se stane velkým svátkem. Láska ponechává druhému jeho názor a žije z harmonie protikladů, láska má víru v partnera, důvěřuje mu, provází ho dobrými myšlenkami a váží si jeho svobody jako nejvyššího dobra.
Náhrada lásky závislostí je též nejčastější příčinou sexuálních poruch. Kdo miluje svou ženu tak, jako miloval svou matku či sestru, nemůže k ní mít normální erotický vztah. Impotence nebo předčasný výron semene jsou běžné následky nevědomé závislosti. A naopak, žena se nemůže svému muži oddat, je-li k němu poutána jako k otci neb bratru. Skutečná pohlavnost se takovouto „láskou“ - závislostí - rozštěpí. a už nevytváří osobní vztah, ale jen věcný. Muž „bere“ či „použije“ ženu jako objekt, žena „snáší“ nebo „trpí“ manžela. Sexuální vztahy probíhají krátce a věcně jako automat a oba se stydí mít při tom erotické pocity. Muže připoutaného ke své ženě může náhle přepadnout prudká „živočišná“ žádostivost vůči jiným ženám, a to bez jakéhokoliv osobního vztahu. To jsou ti muži využívající prostituce, kteří propadli „ženě bez tváře“ nebo jiné „prodejné lásce“, striptérce či modelce. Ženatý muž nemůže svést cizí ženu, které si váží, nemůže si vážit ženy, kterou, či která, ho svádí.
Závislost spoutává, láska osvobozuje. Závislost chce druhého usměrňovat, láska mu umožňuje stát se sebou samým. Závislost je neosobní, a proto bez erotiky, láska je však osobní a může být i erotická. Závislost visí na druhém, chce ho mít pro sebe, nejraději by ho celého snědla, nikdy mu není dost blízko a dost dlouho vedle něj, ale láska miluje.
Mluvíme-li o lásce, musíme se zmínit o třech jejích aspektech, které se - bohužel - často směšují , anebo stavějí proti sobě. Tak, jako v každém člověku rozlišujeme tělesný, duševní a duchovní rozměr, tak i na „osobě manželství“, na živém organismu manželské lásky, můžeme rozlišit tři rozměry: sexus, eros a agapé.
Tělesný aspekt označujeme jako sex. Zahrnuje bezprostřední biologické funkce a pocity od oplodnění až po narození, zejména s tím související reflexy, jako erekce (ztvrdnutí údu), ejakulace (výron semene), orgasmus (vyvrcholení rozkoše) atd. Jako všechny biologické funkce, sex není zaměřen na osobu, ale na všeobecný objekt vzruchu. Tak jako se mi při pohledu na jablko seběhnou sliny bez ohledu na to, je-li jablko moje nebo sousedovo, tak snadno vznikne v muži při pohledu na obnaženou ženu určité vzrušení, zcela nezávislé na tom, je-li to jeho manželka nebo cizí žena, a nezávislé na tom, zdali ji miluje nebo ne, a třeba ani zdaleka nepomýšlí na to, že by si s ní něco začal. To, co dráždí mužský sex, není osobní sympatie, ale zcela všeobecně ženský sex; vyjadřuje to slovo „sexappeal“.
Sex vychází od jednotlivce, má zdroj v něm. Cílí však nad jednotlivce, k potomstvu, a potřebuje k tomu partnera druhého pohlaví. Jeho bezprostředním motivem je však egoistické ukojení touhy po rozkoši, tedy žádostivost. Partner se stává jen prostředkem tohoto ukojení. Co ten druhý prožívá, o to se sex nestará. Proto se dá sex snadno oklamat i tím, že se jeho žádostivost nasytí na vlastním těle. Takzvané sebeukájení přivádí neosobní mechanismus čirého sexu ad absurdum.
Bylo by však nesprávné, kdyby to sex v našich očích znehodnocovalo. Sex je nositelem příkazu: „rozmnožujte se“, odpovídá tvoření a je právě tak jako jiné vegetativní funkce - výživa, dýchání a krevní oběh - v Božím plánu, je součástí jistého celku; působí nepřirozeně, jestliže se vzrušuje a vyžívá jen sám v sobě. Kdo sexu nerozvážně používá, místo zdokonalování se ničí. Neosobnost sexu i propůjčuje vzácnou stabilitu. Staví ho nad duševní výkyvy nálad, a je na manželské lodi často kotvou, která jí za velkých bouří poskytuje oporu. Zároveň je vždy sex díky své neosobnosti slepý a hluchý.
Eros na rozdíl od tělesného sexu se zaměřuje na duši partnera. Muže nepřitahuje eroticky „to ženské“ jako takové, ale výraz určité ženy toho či onoho typu. Zatímco mužův sex se podráždí pohledem na některé části těla, eros se probouzí úsměvem, pohybem ruky nebo tónem hlasu, které odhalují ženinu duši. Protože erosu záleží na odhalení duše, miluje více, co je zahalené, než odkryté. Takový protiklad mezi sexem a erosem se projevuje například v rozdílu mezi tancem striptérek a andaluzských tanečnic, kde se vyjadřuje největší vášeň pohybem kastanět a bohatých sukní, ne podupáváním podpatků. Eros se pokouší vyjádřit specificky ženský, případně specificky mužský, svéráz osoby. Přízeň a půvab ženy - šarm a graciéznost na straně jedné; rytířskost, odvaha a postoj gentlemana, úslužnost na straně druhé, to jsou erotické postoje v nejlepším smyslu.
Protože eros má účast na duši, představuje vždy vztah mezi partnery. Nikdy mu nejde o uspokojení individuální rozkoše, ale vždy o vytvoření vytouženého vztahu. Sebeukájení je záležitostí osamělého sexu, osamělý eros neexistuje, protože ten žije ze vztahu dvojice. Eros svůj smysl naplňuje v milostném vztahu. To, co přináší rozkoš oběma partnerům současně, vzájemné darování sebe, rozplynutí jednoho v druhém, vyhasnutí sebe pro druhého, to je eros. Eros však nevidí nic více kromě páru. Dokáže sice rozbít skořápku jednotlivce, přece však může vytvořit o to tvrdší ohradu kolem páru. Egoismus ve dvojici je velkým pokušením erosu.
Tento zvláštní charakter erotiky z ní činí současně umění i hru. Umělecké dílo nebo hra nesledují nějaký cíl, jsou zde samy pro sebe, na rozdíl od technické práce, která je jen prostředkem dosažení cíle. Proto se mluvívá o umění lásky a o hře lásky. Někteří moralisté se právě nad těmito výrazy pozastavují a vyvozují z nich závěry, že eros je jaksi neseriózní a tedy zavrženíhodný. „Omlouvají“ jen sexus, protože slouží k rozmnožování, je tedy svým způsobem technickou prací. Tu je nutno uvážit, co je člověk. Uvážit, že zvířata netvoří umělecká díla a v dospělosti si sotva hrávají, a stejně eros ve smyslu hry lásky je pro ně neznámý podobně jako řeč. Takže řeč, umění hra a eros jsou podstatné znaky, které odlišují člověka od zvířat. Uvedení moralisté jsou však ochotni uznat jen „zvířecí vážnost“, se kterou pes okusuje kost a býk se stará o své potomstvo. My se však přidržíme Šalamounovy Velepísně: „Do svojí komnaty mne uveď, králi: Tam se budu těšit a radovat z tebe a lásku tvou chválit víc než víno. Postůj, postůj, Sulamit! Postůj, postůj, ať si tě prohlédneme! Jak ladný je tvůj krok ve střevíčku, knížecí dcero! Polož mne jako prsten na srdce svoje, jak prsten pečetní na svoje rameno. Vždyť láska je mocná jako smrt a touha lásky tvrdá jak hrob. Její žár jak plápolající oheň, její plameny – toť boží plameny!“.
Velkým nedostatkem naší doby je, že eros bývá, zejména mužům, neznámý, a zaměňuje se sexem. Většina toho, co se proklamaticky označuje jako „erotické“, je jen sexuální, stejně jako to, co někteří moralisté zatracují jako erotické, není vůbec erotické, ale sexuální. V morálce s klapkami na očích nechávali mladého muže bojovat se svým pudem, a proto se málokdy dostal nad pudově-sexuální stupeň lásky. Je však nezbytné prostřednictvím sexu ho vychovávat k erosu. Je nutné mu ukázat, že to tělesné na ženě, co tak bezprostředně poutá jeho zájem, není sice nic zlého nebo méněcenného, ale ani zdaleka to není tak zajímavé jako její duše. Tento fakt však vysvitne teprve po ovládnutí sexu. Většina tzv. perverzit, jako sebeukájení, ukájení se pohledem, exhibicionismus, fetišismus, sadismus, atd. není nic jiného, než ustrnulý boj s izolovaným a víceméně potlačovaným sexem. Dají se překonat jedině tak, že nejprve sex zcela přijmeme a uznáme, ale zároveň jej ihned spojujeme s erotikou. Tak vidíme, že většina mladých lidí nechá sebeukájení, když se zamilují do skutečného děvčete a není nebezpečí, že nějaká perverzita bude rušit eroticky šťastný vztah.
V manželství je nevyvinutá erotika snad nejčastější chorobou tělesného vztahu. Většina mužů jsou sexuální siláci a nafoukanci, ale přitom erotičtí idioti. Ženy však, protože žijí víc z erosu než ze sexu, jsou těmito muži zklamány a proto i tělesně neuspokojeny. Takzvaná pohlavní chladnost (frigidita) žen je téměř zrcadlovým obrazem neeroticky sexuálního postoje muže; aby se vyléčila frigidita, musí se nejprve změnit chování manžela.
Tzv. pohlavní poučení se příliš často omezuje na anatomii, fyziologii a patologii a zapomíná se na psychologii. Stará se výlučně o sex a nic neví o erotice. Totéž platí o zkušenostech s dívkami pro každého, které o pohlavních vztazích poskytují nesprávný obraz, protože eros v nich prakticky nemá místo.
V kamarádském vztahu s děvčaty, ano i v rozhovoru s moudrou zralou ženou najednou mladý muž objeví, že správné erotické napětí nutně potřebuje sexuální zdrženlivost. Tlak vody v potrubí může vzniknout jen tehdy, když jsou přehradní splavy v pořádku a výška erotického potenciálu závisí na dobré izolaci vedení. Když vznikne zkrat, tj., když proud protéká téměř bez odporu, potenciál klesne skoro k nule. Tam, kde se muž neumí ovládat a sebeukájením, nebo sexuálním splynutím v nevhodném čase vytvoří zkrat, klesne jeho erotické napětí brzy k nule. Mladý, ale i starší muž musí proto vědět, že ovládání pudu není nutné proto, že by on sám v sobě byl špatný, či snad proto, že by ho příliš silná sexuální činnost tělesně ničila, ale mnohem spíše proto, že musí vytvořit co nejvyšší erotické napětí, aby sám se svou partnerkou užil co nejvyšší uspokojení. Puritánská kázání, která zatracují pud, předkládají úplně nesprávný pohled na problém a mladí lidé je také negativně přijímají. Ve skutečnosti jde zde o to, naučit se pravému umění lásky, která je též v Božím plánu. A platí zde, jako všude jinde, že není umění bez disciplíny.
Láska má však ještě třetí, duchovní aspekt, který označíme z nedostatku vhodnějšího výrazu jako agapé. Těžiště sexu bylo v „já“, těžiště erotiky v „my“, v páru, těžiště agapé leží mimo pár. V agapé jde tedy o zodpovědnost jednoho partnera vůči druhému a obou vůči třetímu. Agapé zachovává partnerovi bezpodmínečnou věrnost, i kdyby ji on již nechtěl a sám bych ji též nechtěl. „Jen když mám tvoji lásku, věrnost nepotřebuji.“, tak zpívá eros. Agapé naproti tomu ví, že i v nejlepším manželství mohou být období, kdy má láska odliv a tehdy musí věrnost postavit most.
Agapé miluje druhého, protože je zde a ne proto, že je takový (Brunner). Muž miluje ženu samu, nejen její pěknou tvář, žena miluje muže samého, nejen jeho inteligenci. Proto agapé není jako eros a sex vázána na pohlavní rozdílnost. „Tu není muž ani žena, ale všichni jsou jedno v Kristu Ježíši.“ Proto je agapé základem přátelství. Montaigne řekl o svém příteli La Boetie: „Když mne nutíte říci, proč jsem ho miloval, cítím, že se to nedá vyjádřit jinak než odpovědí: protože to byl on, protože jsem to byl já.“ Bylo by však zásadně nesprávné stavět agapé proti erosu, jako by to byly dva protiklady, které se vylučují anebo jako by agapé byla šlechetnější a „křesťanštějští“ než eros. K dobrému manželství nevyhnutelně patří obojí. Každé dobré manželství musí být i přátelstvím, muž a žena si musí druh druha právě tak vážit, právě tak osobně milovat a musí se umět vzájemně právě tak dobře pobavit jako dva dobří přátelé. Ale běda, je-li manželství jen přátelství, jen agapé.
V dobrém manželství se musí muž a žena právě tak vášnivě milovat, vždy se vzájemně znovu obšťastňovat a být jeden druhému vždy překvapením, jako to bylo kdysi u „divokého“ zamilovaného páru. Ale běda, stane-li se manželství jen náruživostí, jen erosem. to, že manželství má být i sexem, a nejen sexem, se nemusí blíže rozvádět.
Vztah mezi nimi je tedy asi takovýto: jako rozvoj erotiky vyžaduje ovládnutí sexuality, rozvoj agapé nevyhnutelně potřebuje ovládání erosu. Erotická harmonie může nadlouho klamně zastírat hlubší rozpory mezi mužem a ženou, dokonce někdy i duchovní prázdnotu v nich vládnoucí. Může být proto zdravé, ponechají-li se někdy na krátký čas erotické vztahy stranou, aby se správně objevila a prožila plnost agapé mezi mužem a ženou.
Potom se stává manželství něčím mnohem větším než sex, větším než eros a větším než agapé. Je dokonce větší než součet všech tří složek. Vždyť celek je vždy víc, než suma jeho částí.
Láska není jen duchovní, je i z masa a krve, není jen uměleckým dílem z pocitů, roste i ve skutečnosti, slouží nejen k rozmnožování, ale i sama sobě. Manželství je celistvé společenství muže a ženy, ale je to nejen společenství takových, jakými jsou dnes, nýbrž i jakými byli v celém minulém životě a jakými se stanou v budoucnosti. Je nejen společenstvím samotného muže a samotné ženy, ale i společenstvím v jejich bytí před Bohem.
Manželství se nezakládá na velkých slovech, není unášeno vášnivými myšlenkami a živeno vzrušenými pocity, ono roste ze skutečného živého společenství všedních dnů.
Když se muž a žena jednou skutečně rozhodnou prožít život spolu a veřejně to oznámí, začíná manželství. Je však teprve jako právě narozené dítě: už je celou osobou, ale je slabé a potřebuje se rozvinout. A bude trvat léta, než se jeho osobnost rozvine naplno. Ani manželství, podobně jako dítě, není poskládáno z části, sexu, erosu, věrnosti atd., ale je už od začátku celkem. Roste však každým dnem a vždy bude něčím více. Tak to ustanovil Bůh.
Muž a žena spolu putují prosluněnými horskými stráněmi, naráz je překvapí burácející bouře a oni se bez dechu drží za ruce, a třeba že jim unikla největší slast lásky, pohlížejí na sebe šťastně. Naopak, opět stojí vedle sebe při každodenní práci. Společně přijmou dar, dítě, užaslí stojí nad kolébkou, z rukou matky k otci udělá dítě prví krůčky. Pak se spolu sklánějí nad dítětem v horečce, a jeho dech se pohybuje rychle a ztěžka, stejná úzkost jim svírá hrdlo a stejně vroucně se modlí k Bohu. Když jeden z nich onemocní, zastane druhý jeho místo tak dobře, jak to jen dokáže. Přijde-li nezaměstnanost, pomáhají si vzájemně v šetření a hledají východisko. Muž a žena však občas ne sebe i tvrdě narazí. Neumí pochopit, uznat a ustoupit, a proto padají tvrdá slova, oba se cítí nekonečně osamělí a ubozí i špatní. Potom však pocítí, že jenom ten druhý jemu může pomoci, že je jejich oporou a domovem. Tehdy přijde jeden za druhým a stydí se za své nafoukané „já“ a kus z něho opět zahodí, navždy. Manželství roste z každého posvátného pocitu úcty, který pronikl muže a ženu – venku v přírodě, při poslechu hudby nebo při čtení Bible; z každého vykupujícího slova, které se vysloví ve chvíli úzkosti, z dětského zasmání, které protrhuje mraky chmur jako sluneční paprsek. Nejen minulost, ale i budoucnost mají manželé společnou: společné plány, naděje a starosti a společnou nejistotu, ve které ráno nevědí, jestli budou ještě večer spolu. Bůh je drží pospolu ve svých rukou.
To je nerozlučné manželství. Třebaže bys je momentálně jakkoliv rád zrušil, i přesto, že to zákon dovoluje, soudce vynáší rozsudek a celý svět přisvědčí, nedokážeš zrušit existenci tohoto společného příběhu a rozvázat uzel, který vznikl. Jsi v něm protkán všemi vlákny a tvůj partner s tebou.
Takové manželství zůstane platné, i když na zemi dolehne zkáza, válka. Pro muže na bojišti nebo v zajetí, pro ženu v továrně i pro dítě v cizině zůstane oporou a záštitou. I kdyby se na tomto světě už neměli vidět, toto manželství je věčné.
Mírná a ohnivá, svatá a vášnivá, něžná a tajemná, pokorná a královská, smrtelně vážná i plná radosti ze života, vonící výškami i zemí, taková je manželská láska.
Muž a žena společně vyjadřují věrnou podobu Boha: „I stvořil Bůh člověka k svému obrazu, muže a ženu je stvořil.“ (Gen 1,27). A jejich láska slouží k porovnání lásky Boha k člověku: „Jako si vezme mladík pannu, tak si tě vezme tvůj Stvořitel, a jako se raduje ženich z nevěsty, radovat se bude tvůj Bůh.“ (Iz 62,5).
„Tehdy si tě zasnoubím, za pravdu a právo si tě zasnoubím, za lásku a slitování si tě zasnoubím, zasnoubím si tě za věrnost, takže poznáš Pána.“ (Oz 2,18). Ježíš sám sebe znovu označuje jako ženicha a Pavel vztahuje tajemství manželství na něho (Ef 5,32). Síla naší manželské lásky ukáže, jestli je obrazem Boží lásky nebo ne. Na mé lásce a věrnosti záleží, jaký obraz nabude můj manželský partner o Boží lásce a věrnosti. Mohu se jen hluboce stydět, když si to všechno uvážím. Ale přece má naše manželství – láska význam časový i věčný.
Muž a žena se od sebe neliší jen některými tělesnými a duševními znaky, ale jsou od základů a do všech podrobností odlišní, asi jako se liší Rembrantův a Rafaelův obraz. V manželství pak nejde o připodobnění, ale o oboustranné doplnění, ne o unisono, ale o harmonii. Perspektivní pohled na hloubku krajiny se vytváří tím, že pravé oko vnímá trochu jiný obraz než levé. Společně vidí plasticky, přimhouří se jedno oko a obraz se zploští. Tak spolupůsobí muž a žena v manželství.
Hlavním úkolem ženy je rodit a vychovávat děti, proto má žena přirozený vztah ke všemu životodárnému a formujícímu duši. Má sklon pohlížet na neživé věci jako na živé a tím drží v rukou klíč ke světu pohádek. Muž však, protože jeho povoláním je živit a ochraňovat, má zvláštní vztah k věcem neživým, které se dají libovolně rozebírat a spojovat. Proto má sklon i živé bytosti chápat jako stroje.
Žena chápe i souvislost jako celek, jako přirozeně rozvinuté a dané. Proto má udržovací, často konzervativní rysy. Muž však vidí všechno jakoby složeno ze součástek, takže se to dá rozmontovat a změnit. Správný muž chce obnovit a zlepšit existující, má sklon k revolučnosti. Tato schopnost tvořit a rozkládat je založena na specificky mužské logice. Pro muže 2 x 2 = 4 platí vždy a všude. Pro ženu naopak 2 x 2 není vždycky jenom 4, ale podle okolností, jednou 3,9, jindy 4,1 nebo 4,15. Muž ji proto považuje za nelogickou, ona má však ve svém světě se svou matematikou pravdu, protože každý biolog ví, že v živé přírodě 2 x 2 není nikdy přesně 4. To je pravda jen ve světě neživé mechaniky, který je právě mužským světem.
I celou svou osobu prožívá žena jako celek. Tělesná únava, nevolnost nebo vliv počasí lehce zapůsobí na její duševní náladu a opačně duševní stresy vyvolávají často migrénu, srdeční potíže apod. I její měsíční cyklus ovlivňuje duši a je jí ovlivňován. Muž to rád označuje jako hysterické. Když si to však blíže rozvážíme, projevuje se tato tělesně-duševní harmonie ženy jako účelná ochrana. U muže je to opačně, protože je u něho rozdíl mezi „duší“ a „tělem“ silnější, může se tělesně zruinovat, aniž si to duševně připustí. Podobně v duševním životě se může pohybovat největšími scestími a tělesně netrpí. Chybí mu vnitřní varovná a brzdící zařízení. Takto má žena i instinktivní poznání, kterého se muži obvykle nedostává. Určité věci, které musí muž s námahou redukovat rozumem, chápe žena úplně samozřejmě. V kritických situacích bývá žena rychlejší reakce než muž, který příliš závisí na stanoveném programu.
Tento nedostatek instinktivní jistoty dává muži specifický pocit méněcennosti. Cítí, že žena je více uzemněná a zakořeněná, že vlastní celek, a on z něho zná jen části. Touto stránkou muže a ženy, dosud opomíjenou, se budeme zabývat jinde.
Muž a žena slouží Bohu každý svým způsobem. Žena prožívá tvořitelskou činnost na svém těle v tvořícím se dítěti. Je zde k tomu, aby ochraňovala a posvěcovala život, o kterém ví, že je darem Božím, a že my jej svou vůlí nemůžeme vytvořit. Proto se zaměřuje na život a zavazuje se za něj celou svou bytostí. Stále opakuje: „Hle jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Naproti tomu muž, který směřuje vždy naopak, který se chce vyvléci z přirozeně vytvořených pout a chce tvořit nová, který musí následovat vnitřní obraz a uskutečnit jej navzdory všem překážkám, který je kdykoliv připraven přerušit stavbu, aby postavil něco lepšího a většího, tento muž je jako „hladový šíp v Božím toulci.“ A Bůh vystřelí šíp k cíli, který si stanovil.
Tyto typy se nedají chápat jako absolutní protiklady. Každý muž a každá žena má i zárodky druhého pohlaví; až ve dvojici se póly natolik zvýrazní, že spolu mohou tvořit celek.
Kromě protikladů mezi mužem a ženou, které vyplývají z pohlaví, jsou ještě takové. Které spočívají ve struktuře povahy. Protože skutečnost ukazuje, že se protiklady přitahují, a že manželé, kteří se k sobě hodí, bývají často polárně odlišní, krátce se o tom zmíníme (blíže kniha Plattnerova).
První protikladnou dvojicí jsou lidé zaměření navenek (extrovertní) a dovnitř (introvertní). Introvert se bojí přiblížit příliš blízko k bližnímu, je zdrženlivý a působí na pohled chladně. Má více taktu než kontaktu. Kontakt je doménou extroverta, který vždy musí vyjádřit, co si myslí a cítí, proto si též snadněji získává náklonnost a zdá se „sympatický“. Extrovert je z jednoho kusu, má „srdce na dlani“, introvert má povrchní i hluboký základ, obal a jádro.
S uvedeným se částečně shoduje i chápání protikladné dvojice
podle Kreschmena, tzv. cyklidní typy (lidí), které zařazujeme do tří skupin:
1. Společenský (družný), dobrosrdečný, přátelský, příjemný.
2. Veselý, humoristický, živý, ohnivý (vznětlivý), vášnivý, prudký.
3. Tichý, klidný, těžce přijímající, měkký.
Proti nim stojí typy schizoidní:
1. Nespolečenský, tichý, zdrženlivý, vážný (bez humoru), „divný“.
2. Ostýchavý, plachý, jemnocitný, vznětlivý, nervózní, rozčilený,
přítel přírody a milovník knih.
3. Poddajný, dobromyslný, poslušný, klidný, tupý, hloupý.
Nutno dodat, že cykloidnímu temperamentu většinou (ne vždycky) odpovídá svalnatá, zaokrouhlená stavba těla, schizoidnímu typu naproti tomu úzký, dlouhý vzrůst.
C. G. Jung rozlišuje vedle dvou základních postojů – introverze a extroverze – dvě dvojice typů, které se s nimi kombinují: protiklad myslícího a cítícího typu a typu induktivního a vnímavého.
Protože se protiklady přitahují, provdá se často žena extrovertního cítícího typu za muže introvertního myslícího, a nebo žena introvertní induktivní za muže extrovertního vnímavého. Tento rozdíl způsobuje zpočátku určité ztížení oboustranného pochopení, ano, dokonce si čas od času pravidelně „půjdou na nervy“. Je proto důležité si uvědomit, že protiklad charakterů je obecným pravidlem a dobrým znakem pro manželství, že tu jde, jako u rozdílů pohlavních o to, oboustranně se doplnit, vytvořit harmonii protikladů.
Nejen, že si bereme bytost druhého pohlaví s jejím vlastním charakterem, ale též promítáme na partnera představy, které nepocházejí z něho, ale z naší vlastní duše. Jak už bylo naznačeno, muž vkládá do své manželky něco ze své matky. Když potom zjistí, že jeho žena je ve skutečnosti jiná než maminka, totiž že je sama sebou, bývá zklamán. Totéž platí i obráceně. Musíme však dodat, že v dobrém manželství jsou si muž a žena též trochu „otcem“ a „matkou“.
Kromě skutečných osob, jako jsou matka, sestra, otec atd., promítá každý na svého partnera ideální představu, kterou si odedávna o něm vytvářel – ještě dříve, než se poznali. Každý mládenec sní o ideální dívce, a když potká děvče, které by této představě mohlo přibližně odpovídat, myslí si, že našel jedinou vyvolenou a hned si na ni promítne všechny ctnosti své ideální představy. To je tzv. láska na první pohled. Ve skutečnosti ještě vůbec nemiluje tuto konkrétní dívku, kterou ještě ani nezná, miluje představu, kterou nosil v srdci. Nazývá se „anima“. Tak přiznává Goethe Eckermannovi: „Moje představ o ženách není abstrahována ze skutečného zjevu, ale je ve mně, snad vrozená, snad vzniklá, sám Bůh ví jak.“ Právě tak Don Juan nikdy nevěděl, čím žena je ve skutečnosti; jen zoufale hledal svoji „animu“ mezi tisícovkou žen, aniž by ji objevil a našel.
Anima je jakási „ženskost v čisté kultuře“, taková, jak si ji ten který muž představuje. Když muž nečekaně objeví za projekcí animy skutečnou ženu, může se stát, že je zklamán, a dokonce jí – paradoxně – vyčítá „neženskost“, protože se odlišuje od jeho ideálu ženskosti. Je-li však zralým člověkem, poděkuje nebesům, že objevil ve své ženě bytost, která je proň skutečně nová, a která úplně převyšuje jeho sen.
Existují ženy hereckého typu, které ať vědomě nebo podvědomě se zaměřují na to, aby hrály úlohu animy podle mužova očekávání – aby si ho totiž získaly. Fungují jako projekční plátno pro jeho obrázek animy, zatímco jejich vlastní osobnost ustupuje do pozadí. Naivní muž pokládá takovou ženu za zvlášť ženskou, něžnou či „ohnivou“. Protože literaturu píší většinou muži, může takto vytvořený typ animy vytvářet pro široký okruh čtenářů, dokonce i čtenářek, nesprávnou představu o ženě. Je to typ ženy, velmi často narušující manželství, ve kterém muž není dost zralý, aby dokázal milovat svou ženu takovou, jaká je ve skutečnosti.
Animu je možné považovat i za ženské vlastnosti muže, které jsou u něj potlačeny v podvědomí. Čím více si myslí, že je „stoprocentní muž“, tím menší je naděje, že pozná tuto animu v ženě jako svoji vlastní projekci; a tím úplněji jí podlehne.
Shodně pak označujeme jako „animus“ mužské vlastnosti zatlačené do podvědomí ženy. Stejně můžeme pozorovat u ženy analogické projekce na mužích. Ale právě proto, že jde o mužské vlastnosti, tvoří zde podstatu spíše přesvědčení a názor, než pocity. Tak často vidíme, že i inteligentní žena nekriticky trvá na předem utvořeném názoru na muže, jak to diktuje její animus; přesně tak, jako muž považuje svoji projekci animy za zcela ideální ženu.
Animus a anima jsou fascinující obrazy. Existuje však též projekce negativní, odpuzující: jak je známo, potlačujeme svoje vlastní negativní vlastnosti – to čím bychom nechtěli být – do podvědomí a ono vytvoří tzv. „stín“. Tento stín je přesným opakem ideálu o sobě. Instinktivní muž, který se snaží o vysoce mravný život má silný pudový stín; temperamentní žena, která vydrží být celý den trpělivá a dobrotivá, mívá často velmi silný stín agrese. Protože proti tomuto stínu v sobě samých bojujeme, lehce jej promítneme na partnera a kritizujeme jej u něho. Tak často pozorujeme, že si manželé vytýkají právě ty chyby, které odpovídají jejich vlastnímu stínu. Podaří-li se jim uvědomit si svůj vlastní stín, budou žít čestněji a pokorněji a přestanou vidět svoje potlačené „chyby“ na partnerovi.
Všude tam, kde manželé beznadějně narážejí na chyby toho druhého a vidí ho úplně jinak, než on se sám cítí, bude dobře za pomoci manželského poradce zkoumat oboustranné podvědomí projekce.
„Muž je hlavou společenství“, vysvětluje švýcarský zákoník a opírá se při tom o biblické pojetí. Většina mužů si na této hodnosti zakládá a ženy se tím většinou cítí zatlačeny do pozadí a uraženy. V době „rovnoprávnosti“ zní tato věta značně přehnaně. Ve skutečnosti se jí však nemyslí rozdíl v právech, důležitosti nebo hodnostech, ale jedině rozdíl ve funkci.
V manželství vytvářejí muž a žena společně jednu bytost, jednu osobu, živý celek, a každý z nich v něm představuje jeden orgán. Označením být hlavou v manželství se přisuzuje muži řada konkrétních úkolů, před kterými nesmí uhýbat.
Kromě hlavy má však organismus manželství i srdce, a tím je žena. „Stojí po boku muže radou a pomocí, vede domácnost.“ S klidem můžeme dodat: ona v podstatě vychovává děti. Muž vybuduje formu, žena ji naplní, muž řídí člun, žena v něm pečuje o cestující, muž je ohništěm, žena je v něm plamenem.
Když tento vztah správně pochopíme, neměl by ani vzniknout nějaký „boj o moc“ mezi mužem a ženou, ale každý by mohl být šťasten, že za pomoci druhého plní svůj úkol. Kořeny hádek o nadvládu, které bývají přece tak časté, dosud neznáme a pokusíme se je zkoumat.
Už v úvodu této kapitoly jsme si řekli, že muž má před ženou většinou pocity méněcennosti, protože ona je instinktivnější než on. Je proto až přecitlivělý na její kritiku, mnohem citlivější než si to oba uvědomují. Aby případné kritice předešel, muž se často odtahuje od své úlohy kormidelníka a přenechává zodpovědnost ženě. Svoji citovou zbabělost kompenzuje panovačným vystupováním a diktátorskými manýry. Ale také žena má před mužem pocity méněcennosti, které souvisí s výchovou a někdy i s vládnoucí konvencí. Čím více se tyto pocity méněcennosti potlačují, tím spíš se žena pokouší kompenzovat je kritikou, malichernými výčitkami a snižováním mužů vůbec a hlavně manžela. A jsme u boje o moc.
Čím opravdověji však muž přijímá svoji odpovědnost a v nejlepším smyslu je hlavou společenství, tím lepší je to pro ženu a tím lépe také ona hraje svoji úlohu srdce. Ale ona je to, kdo musí dodat muži sebejistotu, kterou ho příroda nevyzbrojila, musí mu důvěřovat, i kdyby zpočátku selhal; ona ho musí svou láskou a chválou přímo „nafouknout“, inspirovat, aby správně splnil svoje poslání kormidelníka.
Jestliže žena zanedbá tuto chválu, toto soustavné povzbuzování svého muže, nebo když ho dokonce shazuje, dosáhne toho, že on se cítí v postavení dítěte a dříve nebo později si najde jinou ženu, která se na něj dívá správně a před kterou se cítí být mužem.
Nebezpečí vážné nevěry je zde velké a většina ztroskotavších manželství koření v tom, že muž si před ženou připadal méněcenný a zatímco ona ho v tom utvrzovala, jiná žena z něj dokázala udělat „hlavu“.
Obecně nepoměr sil mezi mužem a ženou je jedním z nejčastějších důvodů manželské roztržky. Je-li žena silnější, moudřejší, zkušenější, temperamentnější než muž, a když mu to dává pociťovat, pak bývají obvykle oba nešťastní a vzájemně si na sebe stěžují.
Když však muž převezme plnou zodpovědnost jako hlava, a když žena jako srdce celou rodinu naplňuje pulsujícím duševním teplem, potom je vytvořen pro manžele i pro děti nejlepší základ šťastného vývoje.
Když zauvažujeme nad všemi předpoklady, které by si vyžadovalo dobré manželství, zdá se volba partnera neobyčejně vážným problémem. Naštěstí pokud neustále myslíme na to, že uzavřené manželství představuje jeden z nejdůležitějších projevů poslušnosti vůči Bohu, máme pak většinou v nejhlubším nitru správný „kompas“ pocitu „co je správné“, který dokáže odolávat jak momentální zamilovanosti, tak i přehnaným rozumovým důvodům.
Proto v krátkosti naznačíme nejdůležitější stránky problému. Pouze erotická láska, zejména „láska na první pohled“, k uzavření manželství nestačí: ona vidí jen část osoby a navíc ještě s kdejakými projekcemi a nemá dlouhé trvání, není-li živena totální láskou.
Manželství z rozumu, z rodinných důvodů, z důvodů povolání, oboustranných zájmů, musíme zamítnout, není-li v nich erotický cit. Často však vídáme „rozumně“ uzavřená manželství, ve kterých dodatečně roste erotický cit, a která se stávají dobrými manželstvími, zatímco výslovně „nerozumně“ uzavřená manželství z lásky většinou dobře nekončí. Tagore píše o pozemské lásce: „Vzhledem k poslání manželství se nedá spoléhat na spontánní lásku, proto se dívkám od útlého mládí připomíná myšlenka na manžela. Jde o to, vychovat přirozenou vášeň pohlavní lásky k zodpovědnému chápání lásky manželské.
Žena musí svého muže obdivovat a cítit se u něj v bezpečí. Proto není obecně výhodné, je-li žena silnější, vášnivější, chytřejší, vzdělanější, zkušenější, nebo podstatně starší než muž. Naopak, muž musí umět uctívat duši své ženy. Je proto dobré, má-li ona více něžné dobroty, jemnocitu, estetického vkusu a intuice než muž. Muž se má ptát, jestli se tato dívka skutečně může stát srdcem jeho rodiny, děvče ať zase zkouší muže, je-li schopen být hlavou. Bezhlavé, stejně jako dvojhlavé manželství není života schopné.
Nesmíme se ženit a vdávat se ve „slepé“ lásce, nebo zase v lásce příliš „vidoucí“. Chraňme se proto všech projekcí (anima, sestra, princ z pohádek atd.) a idealizací (chci na něm vidět jen to nejlepší), chtějme vidět toho druhého takového, jaký je ve skutečnosti. Proto se ani sami nesmíme partnerovi předvádět jen ve svátečním, ale i nenuceně, v přirozených a všedních situacích a náladách.
Nepodceňujme všední návyky – jídlo, oblečení, zábavy, všechno, co zahrnuje pojem „dobrá výchova“, vždyť to se už sotva změní. „Láska přemáhá smrt, ale špatný návyk může přemoci lásku.“ (Maria von Ebner- Eschenbach)
Je dobré, aby se snoubenci viděli i ve špatné náladě a při hádce, protože tehdy se člověk projevuje často úplně jinak. Reines píše ve svém Slabikáři milenců: „Mladý muž, který své nevěstě vylije sklenici červeného vína na nové šaty a nebo prudce rozsedne její nový klobouk, zjistí toho o jejím charakteru víc než po deseti nocích lásky.“
Ze soucitu můžeme za někoho položit svůj život, ale oženit se s ním nesmíme. To ať si pamatují hlavně dívky. Ženitba nebo vdavky ze soucitu jsou předstíráním nesprávných skutečností, což se vždycky vymstí, a to na obou dvou.
Nesmíme se provdat (oženit), nepociťujeme-li k partnerovi (partnerce) erotickou lásku, i kdyby ideální láska byla jakkoliv veliká.
Nesmíme se oženit (provdat), když se s ním nudíme, a nebo když se obáváme, že by to mohlo být nudné.
Nesmíme si ho vzít, když nesdílí naše nejsvětější přesvědčení a touhy – nebo my jeho.
Nesmíme se oženit (provdat), v naději, že ta či ona nepříjemná vlastnost se léty napraví: buď s partnerem souhlasíme - takovým, jaký je dnes - nebo se ho zavčas vzdejme. Jedna moudrá a zbožná žena řekla svému manželovi: „Miluji tě takového, jaký jsi, ale bojuji o to, abys ses stal takovým, jakým tě chce mít Bůh.
Uzavření manželství nábožensky smíšeného přináší s sebou řadu závažných problémů. Nábožensky lhostejného člověka je nutné od takového manželství odradit, protože neví, co dělá. Ještě spíše je nutno odradit člověka nábožensky tvrdošíjného, který dokáže vidět druhou konfesi jen jako pověru a mylné učení - protože na takové půdě není možné společenství ve víře. Jenom tam, kde Kristus vytváří živý střed, takže oba partneři bez popření vlastního náboženství prožívají vážně a dokonce jako obohacení i to druhé, tam může vzniknout plodné společenství. Vážný problém se však projeví ve výchově dětí, která podle katolického církevního práva musí být vždy katolická. Toto si musíme před svatbou dobře rozmyslet a prodiskutovat to s duchovními obou církvi. Dnes se ukazuje, že ustanovení o smíšeném manželství budou v souvislosti s 2. vatikánským koncilem pravděpodobně stále pružnější, což ulehčí osobní rozhodování podle víry.
Kaufmann požaduje pro dobrá manželství vytvoření těchto čtyř zájmových sfér: společenství duchovních zájmů a citů, sexuální společenství, hospodářské společenství a rodinné společenství (děti a rodiče). Hledáme-li důvody vedoucí k rozvodům, objevíme, že manželství není nikdy ohroženo, jsou-li tato společenství rozvinutá a snad jedno z nich méně, ale že manželství se potápí, existuje-li malé nebo žádné zájmové společenství ve dvou a více oblastech.
Existují psychologické testy, které umožňují správně se rozhodnout při volbě partnera, Někdy je snad možno pomocí dobré grafologické analýzy nebo Szondiho testu, či též z rozhovoru se zkušeným manželským poradcem pochopit, proč jsou dva lidé k sobě navzájem přitahováni a přece se tímto způsobem snad dají rozuzlit jisté pochybnosti, proč se k sobě nehodí. Ale povědět, že dva lidé se k sobě hodí a budou zaručeně šťastní, to možné není. Chraňme se zde hlavně levných horoskopů a předpovědí.
Podle Modera je volba partnera výsledkem dědičných dispozic, konfliktů z dětství a sociálně-kulturních faktorů. Podobné dědičné dispozice se přitahují, což může být osudným u dědičných chorob. Z vlastních zkušeností odhadneme, že si volíme partnera, který je nám podobný nebo se podobá našemu ideálů (narcistická volba), dále takového, který je podobný blízkému příbuznému (incestuozní závislost) nebo je právě jeho opakem (incestní útěk), nebo konečně partnera, který vyhovuje poruchám (sklony sadistické, masochistické nebo hoerotické). Sociálně můžeme být více či méně ovlivněni společenským prostředím. Čím zdravější jsme, tím méně budeme muset slepě konat podle podvědomých motivů volby. V extrémních případech zapříčinila nejednou neurotická volba ztroskotání vztahu k partnerovi. Zkušený psycholog proto v nejistém případě může neurotické motivy volby odkrýt. (Literatura pojednávající o volbě partnera: Meyerhoff - Setkání, láska, připoutání).
V období zásnub je již nutné se dívat na manželské společenství beze všech zábran. Je nutno se poznat co nejhlouběji. Vyskytnou-li se přitom nepřeklenutelné protiklady nebo povážlivé pochybnosti, neváhejme zasnoubení zrušit. Udělejme raději tento obtížný krok, než riskovat špatné manželství a dokonce rozvod. Většinou by se špatná manželství nikdy neuzavřela, kdyby oba poslouchali své nejhlubší pocity v období zásnub. Už proto je nutno varovat před předmanželskými pohlavními styky, ty totiž zbavují svobody. Erotickou harmonii si není možno před svatbou vyzkoušet, právě tak jako nemůžeme zkoušet padák při seskoku z 10 m výšky.
Přes všechny rozumové úvahy a při vší lásce zůstává svatba rozhodnutím, odvážný činem, skokem do Boží náruče. A když jsme jenou skočili, uvědomme si Alsinova slova: „Zavázal jsem se na celý život, volil jsem. Od nynějška nebude mým cílem rozhodovat, kdo se mi má líbit, ale sám se líbit té, kterou jsem si zvolil.“ I při úplně nesprávné volbě partnera se může manželství stát vynikajícím, dá-li k tomu Bůh svoji milost. Nezáleží tolik na tom, jací jsme v okamžiku svatby, avšak na naší schopnosti a ochotě soustavně se měnit. Nejdůležitější předpokladem proto je pokora. Tak zakončíme tuto kapitolu důraznou připomínkou, že na pokoře záleží víc než na celé psychologii. Roland de Pury porovnává manželství s tancem na vysuté hrazdě. Všichni jednou spadnou, říká, zatímco však jedni si zlámou vaz, věřící manželé padnou do sítě Boží milosti. Tam se zastaví opět u sebe a mohou znovu vystoupit na hrazdu.
Jedním z nejvelkolepějších zázraků v Božím stvoření je to, že Bůh nám vložil do těla rozkoš proto, abychom poslouchali jeho nejstarší přikázání. Plodnost a spojení v jedno tělo s partnerem nejsou pro člověka ani morálním požadavkem svědomí, ani podvědomým pudem jako instinkty zvířat, ale jsou pro něj vědomě spojeny s nejvyšší duševní slastí. Tak může člověk radostně plnit Boží příkazy.
Pro všechny časy bylo pro člověka velkým pokušením tyto dvě věci od sebe oddělit: přikázání a rozkoš. Člověk buď hledá rozkoš bez lásky a plodnosti, nebo vidí jen přikázání jako povinnost, oběť a rozkoš chápe jako hřích. Tak si člověk vymyslel „pozemskou“ a „nebeskou“ lásku a ocitl se tak v nepřekonatelném rozpolcení. Je to bezprostřední výhonek praviny (prapůvodní viny), kdy člověk sám posuzoval, co je dobré a co špatné. Pojmy dobra a zla použil nejprve v oblasti pohlavní a od toho okamžiku se začal stydět za svoji nahotu.
Ve skutečnosti lidé, kteří nejostřeji rozlišují mezi „pozemskou“ a „nebeskou“ láskou, postrádají přítulnost a něžnou lásku, zatímco se jich nezřídka zmocňují i obtížné a většinou perverzní sexuální představy, které mají více charakter náruživosti a zla, než rozkoše. O těchto lidech platí Pascalova slova: „Člověk není anděl ani zvíře. Neštěstí je, že když se chce stát andělem, stává se zvířetem.“
My však chceme hledat lidský střed, kde se země a nebe dotýkají a kde se duch stal tělem. Chceme ohlašovat zázrak, že Bůh učinil plnění svého přikázání radostným, a že zplození dítěte i vytvoření manželského společenství je realizováno tím, že muž a žena se stanou jedním tělem. Tehdy je láska celistvým zážitkem, plnou existencí, protože rozohní celého člověka. V pocitu nejvyšší síly se chvěje jako osikový list, srdce mu tluče radostným očekáváním, jako by se chtělo rozskočit v majestátním vzletu, člověk se zdvíhá nad zem, v nikdy netušeném osvobození prožívá vrchol, ztrácí smysly a chce se mu umřít. A potom se „já“ otevře do svého nejhlubšího nitra a zůstává otevřeno pro „ty“, dva životy skutečně protékající do sebe, a oba se stanou jedinou osobou.
Kdo se pokusí provést tento akt bez lásky, napodobí sice některé jeho fáze, chybí mu však to rozhodující: otevření „já“ pro „ty“ a tím splynutí v jedno tělo. Toho se ani zdaleka nedosáhne vnějším spojením dvou pohlavních orgánů, ale jen milujícím sjednocením dvou zralých osobností. To by měli vědět jak „morální“ lidé, kteří už v mechanismu manželského styku vidí manželskou dokonalost, tak i „nemorální“ lidé, kteří věří, že tzv. „sexuálními zkušenostmi“ se mohou připravit na manželství. Těmto druhým hrozí mnohem větší nebezpečí, že nedosáhnou nikdy rozhodujícího zážitku, protože jejich „já“ otupí k erotice. Hlavním úkolem všech budoucích snah o manželství je jasně zdůraznit první erotický zážitek a ostře jej oddělit od pudově-automatického pohlavního styku typického pro zvířata. (Doporučujeme: Gagerd - Manželské partnerství, Leist - Láska a pohlaví.)
Čím více se osvobodí erotický zážitek od čirého sexuálního aspektu a stane se věcí celé osobnosti, tím méně se můžeme spoléhat na svůj „přirozený“ instinkt. Přece se však snažme tento instinkt přerůst, vždyť představuje jen zaběhaný postup minulých vývojových etap. Specificky lidský erotický zážitek je svobodný, schopný vytvářet nové hodnoty a od živočišného pohlavního styku se odlišuje stejně jako architektonické veledílo od ptačího hnízda nebo krtčí chodby: i erotické společenství je uměleckým dílem.
Každému umění je třeba se naučit. Pták se může nechat vést při stavbě hnízda instinktem, architekt nikoliv. A nemůže si to dovolit ani muž, který chce vytvořit ze svého manželství umělecké dílo. Někomu se snad zdá nemístné o tom mluvit, ale přece většina mužů, kteří si myslí, že se mohou spolehnout na svou „přirozenost“, zůstává nedouky a jejich manželky velmi brzy zpozorují, že tato vychvalovaná přirozenost je – jako všechno instinktivní – prostě živočišnou.
Umění lásky vyžaduje už předem dva základní poznatky:
1. Elementární vědomosti o stavbě a funkci pohlavního ústrojí
2. Poznání, že manželství je něčím mnohem větším, než jen záležitostí
pohlaví.
Tyto poznatky je nutno získat už v období zásnub, před prvním pohlavním sblížením, a v první řadě je má získat muž, který se přece má stát „kormidelníkem“.
V následujících odstavcích shrneme nejdůležitější znalosti o této problematice. Uděláme jen dobře, když si něco přečteme. Nic ovšem nenahradí osobní poznávání osob druhého pohlaví, které je možné kamarádsky ve smíšených mládežnických skupinách nebo snad v přátelství muže a ženy, zralé ženy. Výslovně zdůrazňuji, že tím nemyslím tělesný pohlavní styk, ale jen duševní přátelství či kamarádství. Právě bezpodmínečně ovládnutí sexu, které takové poznávání vyžaduje, nás přivádí k druhému předpokladu umění lásky, který bych chtěl zvlášť zdůraznit.
V umění lásky je nejdůležitější poznatek, že neexistuje sexuální obšťastnění bez erotiky, že se nevyčerpá v technice, a že není erotické harmonie bez lásky. Není žádné umění najít ukojení vlastního pudu, dosáhnout, aby oba partneři spolu prožili co možná největší štěstí a tím se sblížili v nejhlubším nitru. Umění neznamená jen naplnění přirozenosti, ale víc: vytvoření nové hodnoty osobní, jaká tu ještě nikdy nebyla.
Pro muže tento požadavek prakticky znamená, že nemá žádat něhu od manželky, když není duševně v takové náladě, aby jí to způsobilo radost, že nemá žádat pohlavní spojení, dokud může předvídat, že bude pro jeho ženu zklamáním, že nemá přistupovat k samotnému aktu, dokud i ona není ve správném duševním rozpoložení (to bys měl navodit už několik hodin předem). Nespojuj se s ní, dokud ji předehra dostatečně nevzrušila, zadrž semeno co možná nejdéle, aby se u obou co nejvýše vystupňovala rozkoš, neusni hned potom, ale zůstaň až dokonce něžným milencem své ženy. Před svou nevěstou pokud možno ovládni každé sexuální vzrušení, protože jí to nedělá dobře. Vůči cizí ženě ovládni erotické vzrušení tak, aby je nezpozorovala, protože to může člověku přivodit jedině neštěstí.
Takto chápané umění lásky může v manželství znamenat i úplnou zdrženlivost na delší dobu, např. během nepřítomnosti nebo nemoci partnera, nebo po dohodě pro vnitřní soustředění a uzrání. Umění lásky představuje co možná největší osvobození od animální žádostivosti a její náhradu milostným obšťastněním. Umění lásky může někdy za jistých okolností též znamenat dobrovolné zřeknutí se bezpodmínečného požadavku ukojení – nemyslím už na naléhavý charakter pudu – a odevzdání naši pohlavnosti Bohu, aby z ní spolu s námi vytvořil něco nového.
Od vydání Van de Veldeho knihy, která mohla být svého času dobrá, je rozšířen názor, že umění lásky je v ovládání co největšího počtu šikovných hmatů a variací erotického spojení i splynutí, v jejich soustavném střídání se vidí nejspolehlivější prostředek, jak manželství uchránit před nudou. My ale zdůrazňujeme, že určitě není možno nic namítat proti variacím a zjemněné technice. Běda však, jestliže se na ně spolehneme a chceme jimi udržet manželství při životě! Vysvětlíme to přirovnáním: je dobře, stará-li se domácí paní o co nejpestřejší stravu, ale lehce odhadneme, jak by dopadla, kdyby si chtěla manžela udržet jen tím. Vždyť právě doma zhýčkaný muž dostane čas od času o to větší chuť zajít si do restaurace na nějakou lahůdku. Když se však manželka postará u stolu o uvolněnou veselou náladu plnou humoru a lásky, může klidně svému muži předkládat brambory a mléko a on přesto nepocítí potřebu jíst někde jinde. (Samozřejmě ovšem že příliš často přesolené nebo polosyrové brambory, také mohou pokazit dobrou pohodu.)
Uměním lásky je rozeznat důležité od méně důležitého a to podstatné umět postavit na přední místo. To platí o erotice o penězích i o domácím hospodaření, které nikdy nesmí ohrožovat lásku.
Láska je spíše bytím něž činem, spíše zářením než mluvením, spíše milujícím spolubytím než něčím, co vychází jen z jednoho. Největším nepřítelem lásky je sobectví, které chce něco pro sebe a pro druhého používá jen ve svůj prospěch.
Erotický zážitek muže a ženy je tak rozdílný, jako celá jejich bytost: muž se pohybuje především v tělesné a duchovní rovině, žije tedy v sexu a agapé, žena se pohybuje ve střední duševní rovině, její formou zážitku je tedy eros. Tyto protiklady zajisté nejsou absolutní, ale prakticky jsou dosti důležité, abychom zde o nich pojednali.
Muž žije po největší část dne v atmosféře povolání a sotva myslí na lásku. Když se vrátí domů, potřebuje dosti dlouhou dobu, než se vnoří do erotické atmosféry, protože ta se vyvíjí jen pozvolna, jako všechno duševní. Sexuálně se však může i nepatrný podnět probudit velmi rychle a může pociťovat prudkou žádostivost, kterou většinou zaměňuje za pravou erotickou náladu. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že eros, jak jsme již viděli, je záležitost páru, působí proto nakažlivě a přenáší se snadno na druhého partnera. Sex je však proces biologický, který zachvátí jen jednotlivce. Když mu nepředchází eros a nepřipravuje cestu k duši ženy, jsou jeho projevy pro partnerku víc odstrašující. Eros okouzlí, osvobodí a obšťastní, holý sex může pouze znásilňovat. Tak se vytváří častá a smutná situace, ve které muž projevuje silnou tělesnou žádostivost a jeho žena je proto stále chladnější a odmítavější.
Problémy zaměstnání ani domácnosti ženu nikdy neovládnou tak, jako muže. V normálním manželství žije více méně trvale v myšlenkách na svého muže: „Ve svém srdci na tebe stále myslím.“ Obecně to způsobuje lehká erotická atmosféra, která čeká jen na partnera, aby se mohla rozvinout. Jsou-li tyto „myšlenky srdce“ negativní, vzniká naopak erotická zábrana, kterou není tak snadné překonat. Nálada, ve které zanechává muž ženu při ranním loučení, je často rozhodující pro úspěch milostných vztahů večer. Stejně důležité je, podaří-li se ženě navodit u muže erotickou náladu, ve které se pak sex uvede harmonicky do pohybu u obou. Čirou neerotickou sexuální žádostivostí však muž lehce usmrtí erotickou náladu ženy, namísto aby ji rozvinul.
Žena potřebuje především něhu. Pro ni toto slovo vyjadřuje cosi čistě duševního: tón manželovy řeči, když jí přeje dobré ráno, pohled, se kterým jí podává konvici na čaj, postoj, který zaujme, když ona potřebuje ochranu. Něžnost po které žena touží, je jako neviditelný plášť, do kterého ji muž zahaluje a ve kterém se cítí bezpečná. Něžnost je vůbec vše, co jí dává pocit, že je u manžela doma.
Když však o něžnostech mluví muž (on toto slovo užívá téměř výhradně v množném čísle), myslí na tělesné laskání, které obvykle znamená předehru k úplnému sjednocení. Nemá proto dokud neskončí pracovní den, „čas na něžnosti“, pak ho však tyto něžnosti rychle přivádějí k sexuálnímu aktu. Vidíme nesmírný rozdíl: něžnosti muže se dělají v určitém čase, jsou sexuálního charakteru a po utišení vášně velmi rychle přestanou. Něžnost ženy však zaplňuje všechen čas, je erotického druhu a tvoří nosný základ a nevyhnutelný předpoklad pro vznik sexuální vášně.
Proto musí každé milostné sjednocení vyrůst z erotické, tedy duševní atmosféry, má-li se žena přitom vůbec otevřít. Tato nálada se připravuje už celé hodiny předtím správným způsobem: maličkost, hrubé slovo, nebo dotěrné mužovo gesto, morální zklamání z něho nebo nějaký jiný hněv může erotickou náladu ženy náhle zničit.
Naopak, muž může toužit i bez erotické nálady. Ano, je „žádostivý“ právě proto, že nemá žádnou erotickou náladu. Jeho sexuální žádostivost probudí jakýkoliv vnější nebo vnitřní popud a on touží po ukojení – co možná nejdříve – a co možná nejrychleji. Proto tvrdošíjně kormidluje k cíli, prudkými a neovládanými pohyby dosáhne rychle vrcholu rozkoše, načež ona poklesne k nule anebo až do negativní fáze, kdy se muž cítí jako zbitý a snadno upadne do hlubokého spánku. Sotva existuje větší a rychlejší změna nálady muže před splynutím a po něm, byl-li jeho zdrojem pouhý sex.
Úplně jiný je požitek ženy. Její tělesně-sexuální pocity se vynořují z erotických jen zvolna. Toto narůstání, přibývání vášně je samo osobě nejvyšší rozkoší a chtěla by je proto co nejdéle protáhnout, vrchol orgasmu pro ni neznamená tak výlučně jako pro muže cíl celého aktu. Ani po vyvrcholení neklesnou pocity ženy hned k nule jako u muže, ale jen pomaloučku se uklidňují, a toto doznívání je pro ni zvlášť důležité a radostné. Takové je však samozřejmě jen tehdy, když je může prožívat spolu s mužem. Když muž hned usne nebo „skončí“ už během jejího vzestupu, cítí se žena okradena o důležitou část. Schématicky řečeno, sexuální křivka muže je strmá ve stoupání a ještě více v klesání po vrcholu, zatím co ženina křivka stoupá i klesá pomalu. Důležité je především, aby se v přibližně stejné době oba vrcholy setkaly. Neméně důležité je rozšířit křivku muže, tj. aby dokázal trvání sjednocení stále prodlužovat. Orientální národy, které jsou na tomto poli mnohem kultivovanější než národy Západu, vynakládají všechno své umění na to, aby sjednocení trvalo co nejdéle, kvůli co největšímu obšťastnění muže i ženy. V naší terminologii to znamená, že muž se má snažit prožívat spojení mnohem více eroticky než sexuálně, že musí dávat stále větší prostor něze, že i v jeho manželce se probudí plná sexuální vášeň, která není o nic menší než jeho, a tak se oba stanou eroticky a sexuálně jedním.
A opět, abychom této jednoty dosáhli, potřebujeme třetí prvek - agapé. Něžné a vášnivé sjednocení nemohou prožívat v noci jako něco, co se nesrovnává s jejich vědomím za bílého dne. Vždyť i zde, dokonce hlavně zde, „kráčejí před Bohem“ a přijímají rozkoš z jeho rukou.
Konkrétně: muž dokazuje svou rytířskost, vlastnost, kterou si ženy u mužů nejvíce cení, tím, že v každém okamžiku ovládá svoje vášně, dává je úplně do služeb společného zážitku. Právě tak často vznikne při živé náladě, při hře, hovoru nebo hudbě eroticky něžná atmosféra, u které vše skončí a oba manželé jsou šťastni a obohaceni, jako se mohou - u obou - probudit v této atmosféře dřímající vášně a pod stálým vedením lásky se úplně spojí.
Je uměním lásky nedat se strhnout slepým pudem, ale vytvořit ze spojení společný zážitek. Je to Boží zázrak, ve kterém se stává člověk člověkem z duše, těla a ducha, a to muž a žena se stávají jedním tělem.
Z toho, co bylo dosud řečeno, by mělo být jasné, že při spojení v lásce není rozhodující nějaká technika, ale duševní postoj, erotická atmosféra, milující bytí. Bez nich působí sebedokonalejší technika trapně.
Ze zkušenosti však víme, že pravou lásku může špatná technika narušit, takže spojení nevede k dokonalé jednotě, ale může se pro některého nebo oba partnery stát soužením a trápením. Proto uvedeme nejdůležitější věci, které musí každý muž už předem znát. Svatý Klement Alexandrijský k tomu říká: „Nesmíme se stydět označovat jménem věci, které se Bůh nestyděl stvořit.“
Když se novomanželé chystají strávit první společnou noc, bývají oba radostně napjatí v očekávání toho, co se nyní mezi nimi stane, ale často je radost zakalená i trochou obav. Mladý muž si nedůvěřuje, zda vykoná všechno správně, mladá žena zase většinou nemá úplně přesnou představu o tom, co se s ní teď má stát, možná se bojí, že se bude muset stydět nebo chovat hloupě, snad má i elementární tělesný strach z toho nového. Proto oběma důrazně klademe na srdce: to velké, co očekáváte, se v žádném případě nestane teď, v této noci. To je jen skromný začátek. Vůbec není důležité, jak daleko dnes dojdete. Vždyť celý život leží před vámi, abyste v něm pokročili dále. Zásadně důležité je správně začít.
Mladá žena musí být předem ujištěna, že její muž nebude bezpodmínečně hned „všechno“ po ní chtít, ale že se - v případě nutnosti - spokojí s tím, že bude vedle ní ležet, povídat si s ní a obdivovat ji. A to proto, že je rytířem, jehož první ctností je sebeodevzdání. Kdo však žádá od své manželky takový stupeň intimity. na který její srdce ještě není připraveno, ten ji znásilňuje, a kdo se jednoduše „na ní ukojí“ jako na nějakém objektu, ten hned na začátku potlačí erotický vztah a možná tím položí základy frigiditě, která pak trvá po celé manželství. Oba manželé mají vědět, že i když se hned napoprvé spojí, nemusí, a hlavně žena obvykle nedosáhne, hned vrcholu očekávání. Stejně dítě, které dostane k vánocům housle, nedojme přítomné k slzám svou hrou hned pod stromečkem.
Nezkušená dívka někdy prudce touží po něžnosti, celé její tělo může být erotizováno, ale sexuální pocity nemá ještě probuzené - potřebují několik týdnů nebo měsíců, aby dozrály. Mladý muž proto nesmí předpokládat to, co ještě není, nesmí přeskakovat jednotlivé stupně a musí si uvědomit, že každý požadavek v nevhodnou dobu vyvolá odpovídající obranu.
Sjednocení v lásce je možno rozdělit do tří fází, které se od sebe jasně odlišují: předehra lásky, pohlavní styk a dohra. Druhá fáze - navzdory rozšířenému přesvědčení v mužských řadách - není tou bezpodmínečně nejdůležitější, neboť každá z nich má svůj samostatný význam. Ani jedna nemůže existovat bez ostatních forem.
Bible se vyjadřuje o sjednocení v lásce takto: „Adam poznal svou ženu.“ Ve skutečnosti není ani výstižnější vyjádření: pokaždé se mají muž a žena znovu a hlouběji poznat a to tělesně i duchovně. Jestliže sjednocení nevede k tomuto poznání, zůstává pouhým drážděním a odreagováním pudu, laskavostí ze zvyku, která se občas projeví s manželskou povinností, vykonávanou navíc rezignovaně. Neplní tedy svůj účel a bylo by lepší takového spojení radši nechat.
Předehra lásky, vězí v postupném objevování manželského partnera, a to spíše duševně než tělesně. Hlavní odpor ženy nepřemáhá muž silou, ale rozvážným pokojem, sebeovládáním a pečlivou ochraňující láskou. Ne technické triky, ale celý jeho postoj má ženu získat, jestli se mu vzdálila. Ovšem tento postoj se objeví i v tělesných něžnostech, kterým je třeba postupně se naučit, a to s velkou něhou, taktem a oduševněním. Zde si povězme alespoň tolik, že ani jeden intimní dotyk a odevzdání se nedá samo osobně nazvat nemorálním či dokonce perverzním, jestliže nemá za cíl pouze vlastní uspokojení při pohrdání partnerem, ale jeho obšťastnění. Podstatný smysl předehry lásky je duševně erotický. Oba manželé mají cítit, že jsou si upřímně odevzdáni, že se navzájem celou svou bytostí mohou učinit šťastnými, a že jejich duše v tomto uměleckém výtvoru ze slov a pohybů stále více splývají v jeden celek.
K samotnému spojení jen tolik, lidstvo by se nepřestalo rozmnožovat i bez zvláštních technik a různých prostředků. Kdo má v této oblasti potíže, jistě si najde odborné poradce, ať v lidech nebo v doporučené literatuře. Pokud jde o panenství, je nutno zdůraznit, že je to pojem mnohem spíše psychologický než anatomický. Jde o nezkaženost citů, ne o tělesnou neporušenost.
K dohře společných chvil dodáváme: manžel má pamatovat na to, aby se milovaná žena necítila opuštěná, když vzájemné sblížení vyvrcholilo (usnutí). Osamocenost v tomto případě plodí pramálo přátelských citů. Není divu, že ženy pak zpravidla mají špatnou náladu.
Po bouři vášně si oba milující snadno otevřou i nejhlubší nitro a mohou si vzájemně bezprostředně nahlížet do duše. Právě prožité štěstí naplňuje velkou vzájemnou vděčností a vděčností Bohu za partnera. Teď mohou jeden druhému prozradit i to, co by jinak nedokázali, problémy se řeší beze slov a právě nyní prožívají dokonalé společenství. V tomto okamžiku platí biblický výraz i duchovně: „Adam poznal svoji ženu.“ Nesmírná vitální energie spojení nevyšla nazmar, ale proměnila se v duševně-duchovní lásku, ano, k tomu, aby se uskutečnilo to neuvěřitelné, úplné společenství, byla potřebná všechna ta síla. Nejen v předehře, nejen ve vášnivém vzplanutí citů, nejen v orgasmu, ale též - a právě ve vznešeném pokoji, který po něm následuje - prožívají muž a žena nevyslovitelným způsobem ten jediný a jedinečný zázrak: „A oba budou jedno tělo.“
Mluvili jsme o důležitosti erotické nálady hlavně pro ženu. Znamená to, že sjednocení v lásce nemůže - jak by si to muž tak často představoval - sloužit jako prostředek usmíření po prudké hádce. Tak rychle se většinou žena není schopna přeorientovat a kdyby se k ní manžel přibližoval se svou touhou, propukne hádka znovu: „Nejdřív mě hubuješ a pak jsem ti k tomu dobrá dost. Jen kvůli tomu se chceš smířit.“ Láska tedy nemůže sloužit ke smiřování, ona má svůj smysl sama v sobě.
Ke správné náladě podstatně přispívá i vnější rámec. Ložnice má být vkusně zařízená, což však vůbec neznamená luxusně. Od ostatních místností musí být podle možností skutečně zvukotěsně izolována. Děti, ani malé, nemají nikdy spávat v ložnici rodičů. Pro ženu je to citelné vyrušování, když se obává, že ji děti, nebo dokonce tchýně tajně poslouchají. Pokoj má mít matné osvětlení. Pronikavé světlo působí na ženu rušivě, úplná tma naopak brání partnerům ve vzájemném pohledu a ochuzuje je tak zejména duševně. Zdůrazňujeme i osobní hygienu. Nepříjemný zápach neumytých nohou a pod. může zničit i nejlepší náladu, nemluvě o neoholené tváři.
Uvědomme si: samotná technika ještě nikdy nevytvořila manželské štěstí. Je dost i nešikovných manželů, kteří jsou přece šťastní. Všeobecně připomínáme, že vášnivější partner se má řídit podle klidnějšího. Vždyť i na procházce se dlouháni přizpůsobují těm s krátkýma nohama. Nikdy naopak.
Jak se manželství zdokonaluje a dozrává, opouští pud svoje vedoucí postavení v intimních vztazích. Spojení je stále častěji výrazem pravé osobní lásky vedené Bohem. Každé spojení, které nevychází z lásky, se pociťuje jako její nedostatek. Láska proto za jistých okolností může hledat i docela jiný výraz a dokonce vzdát se tělesného spojení. Nevede ji pak pud nebo svéhlavost, ale Bůh sám. Připouštíme, že nesnadnost postřehnout hlavně zde Boží vedení, není důvodem, abychom se o to nepokusili. Jednoduché recepty jsou však zde nebezpečné.
Obecně se má za to, že muž má být aktivní a žena vyčkávat v pasivitě. To je předsudek a nesmyslný. Samozřejmě, klasickou úlohou muže je být „dobyvatelem“, není však stejně klasickou úlohou ženy „svůdkyně“? V její moci je probudit a vypěstovat mužův eros. Mužova rytířskost je obrazem manželčiny grácie, zatímco přísnost a mentorování probudí v muži nanejvýš trucovitého chlapce. Mnozí muži si vysoce cení něžné laskání, zejména s přibývajícími léty. Ať žena nezanedbává mazlení, pozoruje-li, že manželovi je příjemné. Mnoho mužů - jak potvrzuje průzkum - cítí mezi čtyřicítkou a padesátkou úbytek pohlavních sil. Z toho vznikají komplexy méněcennosti, všelijaké typy znechucení, ztráta optimismu, infarkty. Příjemně je překvapuje když manželka je natolik důvtipná a šikovná, že jim pomůže překonat tyto stresy. A nikdo by netvrdil, že by bylo lepší nabrat sebevědomí v alkoholu.
Co se týče poruch v manželském spojení, zde účinně pomohou odborníci z manželských poraden či aspoň dostupná literatura. Podtrhujeme jen obecné pravidlo: je zbytečné z toho dělat tragédii. Přijměme však skutečnost, že erotické poruchy právě tak patří psychoterapeutovi nebo manželskému poradci, jako zlomená noha chirurgovi.
Jako eros vůbec, tak i eros „všedního dne“ není individuální záležitostí, ale patří do společenství dvojice. Každý náš krok, každý člověk na ulici, každá rozečtená kniha, každý rozkvetlý strom, který mne nadchl, není „mou soukromou záležitostí“, ale jistým způsobem se dotýká i mé ženy, a to ať pozitivně, tvořivě, či negativně rušivě. Právě proto nemůžeme jeden druhého k ničemu nutit. Nemohu předepsat své ženě, jaké má dělat kroky, koho má potkat, jaké knihy má číst a co ji má potěšit, nebo se z ní stane moje rozšířené „já“, namísto mého „ty“, které mne obohacuje. Každý pokus o uniformitu ničí bytí ve dvojici a z manželů se stávají dva osamělí lidé.
Totéž platí o menších chybách. Každá chyba mé ženy je odrazem mé chyby, a když sám pracuji na odstranění svého nedostatku, odstraňuji současně i chybu své manželky. Autoritativní, občas brutální muž mívá ženu, která mu vštěpuje pocity méněcennosti, žárlivá žena nemívá sice vždy záletného manžela, ale většinou ho poutají jiné věci a on jí věnuje jen velmi málo něhy. Žena, jejíž muž stále sedí v hostinci, často neumí manželovi připravit přitažlivý domov a muž hysterické ženy je téměř ze zásady nudný. Tyto dvojice se dají libovolně rozšiřovat. Každý by se měl někdy pokusit se vší vážností zkoumat sám u sebe, který jeho nesprávný postoj je příčinou či podporou obtížné chyby manželského partnera. Přemýšlejí-li manželé spolu, prosí Boha o světlo, obvykle najdou něco, co je překvapí.
Měly by nás jako důležité zajímat jen naše vlastní chyby, zatímco chyby partnera se týkají hlavně jeho. Přítel mi vyprávěl o svém manželském objevu, že 2 x 2 = 100. Pro můj údiv měl i vysvětlení: „Když se hádám se svou ženou, jsem přesvědčen, že z 98 % jsem v právu a ona si myslí totéž o sobě. Pokud ovšem každý z nás se pokusí dát do pořádku ta 2 % chyb, která přiznává u sebe a partnerovi se omluví, najednou hádka stoprocentně zmizí.“ Tato matematika je zcela přesná. Slůvko „lituji“ nebo „máš pravdu“ má v manželství převratný význam. Ovšem pouze tehdy, když je prožiji sám v sobě a ne, nutím-li druhého, aby konečně uznal svoji chybu a omluvil se.
Erotika ve dne se projevuje ve stovkách maličkostí, které rádi děláme pro druhého. Je ve styku, kterým se žen obléká, jak připravuje manželovi jídlo, jak je klade na stůl, jak zařizuje byt a přijímá hosty. je ve styku, jakým se muž stará o svou ženu, jak místo ní vykonává těžké práce, jak ji opětně potěší malým dárkem, jak dlouhodobě zajišťuje hospodářskou rovnováhu a dává své ženě pocítit, že v něm má pevnou oporu.
Vrcholně důležité je správné rozdělení času. Každý den má mít své kulminační body, na které se můžeme těšit: společné stolování, večer s hrou hudbou, nebo předčítáním, pokud možno malá procházka v podvečer, nebo večer. Ranní a večerní modlitba se čtením Písma svatého a tichým zamyšlením, které nás připravují na Boží volání, patří k základním pilířům dne, které se nesmí otřást za žádných okolností. I týden má své kulminační body, nejen konec týdne a neděle, ale uprostřed týdně má být nevšední večer. A hlavně i během roku, nepočítáme-li tradiční svátky, bychom si měli zpestřený čas kratší, nebo delší dovolenou turistickým výletem, nebo návštěvou, či malou rodinnou slavností.
Tajemství toho, kdo má stále čas spočívá v tom, že nedělá co chce, co považuje za dobré a samozřejmé, ale to a jen to, co Bůh od něho teď chce. A proto mu musí naslouchat a také ho poslouchat.
K umění užívat správně čas patří ještě něco: totiž nejen konat podle Boží vůle, ale dělat to také ve správnou dobu. Všechno má svůj vhodný a nevhodný čas. Když se muž vrátí domů unavený, nemá ho žena hned přepadnout velkým účtem, nebo oznámením, že se zvýšilo nájemné. Když zase žena právě prožívá radost z nových šatů, nebo z mísy na ovoce, nemusí ji manžel hned schladit připomínkou, že právě teď chtěli přece začít šetřit na důležitější věci. Když muž sedí nad těžkým dopisem, nebo žena právě počítá očka na začatém svetru, může nejněžnější projev partnerovy lásky někdy vyvolat neradostnou náladu. Vcelku jde o to, najít pravý okamžik pro každý svůj čin. Čas patří Bohu. On jediný zná jeho podobu a On jediný nám může ukázat vhodný čas, který nám sám daruje.
Erotické společenství je umění. Největší umění však spočívá ve vnitřním naslouchání Bohu. Každá technika je užitečná, není však přesto těžištěm. Ke hře na housle potřebujeme nástroj, pořádný smyčec a trochu kalafuny - rozhodující je však houslista. Právě tak rozhodující jsou dva milující, kteří chtějí společně splnit největší přikázání Boží a chtějí to udělat pod jeho stálým vedením.
Proti pozitivnímu hodnocení erotiky po všechny časy ve všech náboženstvích stával názor, který vyvyšoval zdrženlivost a panenství na první místo a dokonce někdy označoval eros za méněcenný, či dokonce za hříšný. Biblické poselství zaujímá většinou velmi pozitivní postoj k pohlaví. Na druhé straně však také Ježíš mluví o těch, kteří se i pro Boží království zvolili bezženství (Mt 19,12) a sv. Pavel uprostřed výkladu o manželství podotýká: „Byl bych rád, kdyby všichni lidé zůstali jako já.“ (1 Kor 7, 7) O tyto pasáže se v křesťanských konfesích opírá vysoké hodnocení panenství, čehož výrazem je také encyklika „Sacra Virginitas“. Jak se to shoduje s tím, co jsme o tělesné lásce řekli my?
Je nezbytné mít zde jasno, už proto, že velmi mnoho křesťanů, mezi nimi i početní duchovní, žijí v trvalém kompromisu. V podstatě považují smyslovou lásku, rozkoš za něco nízkého a hříšného, ale jsou přesvědčeni, že pro zdravý život je nezbytná - takže dávají nic neříkající radu, abychom se „mírnili“. Pohlavnosti užívají dále, ale se špatným svědomím (asi jako se mluvilo o příslušnících jedné sekty: „Hřeší, ale bez požitku.“
Za prvé vysvětlujeme: pohlavnost nikdy není nízký pud, ale naopak, nejvyšší lidský pud, totiž jediný, který proniká od „já“ k partnerovi a k dítěti. Odpovídá plnění Božího příkazu v ráji, nemůže tedy být sama o sobě hříchem. Máme ji odvážně a klidně přijmout a prožívat její projevy s klidným svědomím. Breinstein říká: „Nedá se křesťansky odůvodnit, jestliže někdo vidí i jen i jen mravní stopu ošklivosti v sexuálním aktu manželů.
Za druhé: u člověka není jako u zvířete pohlavnost jen ve službě rozmnožování, ale stále více a více i ve službách lásky. „Muž přilne ke své manželce a oba budou jedno tělo.“ Tato změna prvotní funkce pohlaví je podobná změně funkce úst, kdy se z orgánu přijímajícího potravu stává nástrojem řeči, nebo rukou, které se původně pevně přidržovaly, dnes však píší, modelují, modli se. Tak i pohlaví je zasazeno do určitého řádu lásky.
A protože je zde řád, vyskytuje se i možnost jeho zneužití jako je necudnost, smilstvo. Řekneme si to hned jasně: necudná je nejen touha, užívat si bez lásky, ale stejnou měrou i omezování lásky, kvůli nějakému lpění na principech. Kdo si jen „žádá“ své ženy, dělá z ní neosobní objekt a vyloučí se z lásky. Kdo však svou pohlavnost stále potlačuje, vytrhne ji z celku a povýší ji přímo na démonickou sílu.
Jde o mnohem více: pohlavnost je u člověka tajemstvím. „Úzkosti, kterými trpí moderní lidé, vznikly tím, že jsme se odnaučili mít bázeň před tajemstvím pohlaví.“ (Leist) Tajemství však znamená, že ve hře není jen muž a žena, ale také Bůh. (Odtud to „tabu“, což je v biblické řeči „nečisté“ i „svaté“, co lpí na pohlavnosti.)
Prakticky to znamená, že lidská pohlavnost není něčím, co je přirozené a samozřejmé, ale že sám Bůh si ji zvolil, aby vedl člověka ke svým závěrům. Máme sklon stavět proti sobě dvě alternativy: buď pohlaví ovládá nás, anebo my ovládáme jí vlastní vůlí. Obojí je stejně daleko od Božího tajemství. Bůh chce ovládat nás i naše pohlaví, ano, možná, že skrze naše pohlaví nás dalekosáhle ovládá. Pohlavnost prožívaná v poslušnosti se nazývá cudnost.
Dr. Briot říká: „Člověka bychom mohli definovat jako bytost schopnou cudnosti.“
Je v našem zájmu, aby naše pohlavnost stále dokonaleji sloužila lásce. Nejprve přeroste sex v eros, pak eros v lásku. cílevědomé pohlavní spojení se rozšíří na společenství lásky vůbec. Jen proto může mít někdy smysl zříkat se (v manželství na omezenou dobu) pohlavního obcování, abychom všechnu tuto sílu nechali působit v lásce k Bohu a k bližnímu.
K tomu je třeba soustavné zvláštní vedení u obou partnerů - ke zcela zvláštnímu cíli: protože pohlavní obcování v manželství je zcela přirozené, třebaže není absolutní biologickou nezbytností, máme se ho zříkat svobodně, když už, a ne z křečovitosti, potlačování pohlavnosti, nebo kvůli zákonu.
Je výhodné, když se můžeme na delší dobu zříci tělesné sexuality a tuto energii transformovat na duševně - duchovní lásku k partnerovi a k Bohu. Je to cvičení pro dobu nemoci, nebo odloučení a zároveň zkouška naší ochoty oddat Bohu celý svůj život, bez každé rezervy. Při takovém pokusu zpozorujeme, jak pevně jsme dosud připoutáni k tomuto zdánlivě „dobrému právu“, jací malověrní jsme ještě vůči Bohu. Chtěli bychom vlastně přát každé mladé dvojici, aby se vedle erotického umění naučila dokonalému mistrovství cudnosti, alespoň jako možnosti a svobodě po několik týdnů, či měsíců.
Nebylo by však nic méně správného, než chtít pěstovat takovou zdrženlivost za každou cenu, z nějakého příkazu, nebo i napodobovat z duchovní potřeby jako dobrou praktiku. Bylo by velmi špatné, takovým náhledem pohlavnost znehodnocovat - když už - tak jde o to, vzdá se něčeho vynikajícího. Vezměme si k srdci napomenutí sv. Pavla: „Neodpírejte si jeden druhému, nanejvýš po oboustranné dohodě na čas, abyste se mohli věnovat modlitbě. Potom zase žijte spolu, aby vás Satan nepokoušel v nezdrženlivosti.“ (1 Kor 7, 5)
Zdrženlivost jen pro ni samu vůbec není lepší, než prožitá pohlavnost, stojí morálně dokonce podstatně níže, zejména pokud se spojuje s farizejskou domýšlivostí. Jindy se stává, že delší zdrženlivost může způsobit u některých manželů křečovité napětí a odcizení.
Čistota a cudnost nemají se zdrženlivostí nic společného. Více znamená bezpodmínečné odevzdání svých citů, pudů a myšlenek Bohu. Ne však proto, a jim vládl a nám uděloval milost je používat podle své vůle.
Poslechněme si dva teology. Evangelík Dietrich Bonhoeffer říká: „Podstatné u cudnosti není vzdát se rozkoše, ale zaměřovat celý svůj život k jednomu cíli. Kde toto chybí, cudnost nutně vyzní směšně. Cudnost je předpokladem pro jasné a rozumné myšlenky.“ A katolík August Adam dokazuje v celé své knize, že významní teologové všech dob dávali přednost lásce, před zdrženlivostí. „Láska není cenná tím, že je cudná, ale cudnost tím, a jen do té doby má cenu, když je ztělesněnou láskou. Čiré zásadní potlačení pohlavní funkce není samo o sobě nic cenného. Kdo to vychvaluje jako absolutní hodnotu, zákonitě dojde k ideálu manichejců a indických fakírů“ (Primát lásky).
Láska v manželství i mimo ně obyčejně nebývá svobodná. Je omezená naším egoismem. Chtěli bychom milovat a být milováni, ale nesnažíme se už o to, abychom se plně odevzdali. Mé ctižádostivé plány, můj denní rozvrh, moje oblíbené návyky, moje povolání, můj osobní úspěch, moji přátelé a příbuzní, moje záliby a moje náruživosti – to všechno jsou věci, které k vůli manželskému partnerovi nejsem schopen obětovat. Dokonce ani tehdy, když se rozumí samo sebou, že ten druhý tyto věci kvůli mně obětuje. Já se však v konkrétním případě vždy bráním se jich zříci. „Žádej ode mne všechno, ale svého hokejového klubu se nevzdám.“ „Ty víš, že ti patřím celá, ale nemůžeš mi zakázat, abych byla pěkná a líbila se i jiným mužům.“ Nejde zde o to, zda máme či nemáme pravdu, ale o poznání, že některé věci si ceníme víc, než lásku a že se jimi necháme zotročovat.
Ještě více omezuje naši lásku vlastní žádostivost (to platí hlavně o muži). Touží-li muž silně po ženě, považuje za samozřejmé, že ji také miluje, Jestliže to žena z nějakého důvodu odmítá, mnohokrát ji hned po velké lásce stihnou trpká slova. Ještě divnější je, že mnozí muži, kteří mají u své ženy plné sexuální ukojení, přesto musí pohledem sledovat jiné ženy a často stačí manželčina nepřítomnost nebo jiná příležitost, aby se pokoušeli o dobrodružství s jinou ženou. Takoví muži tvrdívají, že jsou – bohužel – tak založení, že milují současně několik žen. Ve skutečnosti je jejich sexualita obecně zaměřena na více žen, a nezvládnutí toho je důvodem, proč vůbec nedokáží milovat – ani svou milenku, ani manželku.
Naše láska může být oboustranná připoutanost manželů. Mají pohled neustále upřený jeden na druhého a o nic jiného se nestarají. Důsledek: jeden se musí sklonit před tvrdohlavostí druhého a v jiných případech mu pak vnucuje zase svoji vůli. Dva otroci a ani jeden pán. Každému záleží na blahu druhého jen formou nesmyslných obav a strachu. Pro jeho dobro se mu zakáže plavání a lyžování, cestování a noční procházky, krmíme ho vitamíny a sladkou kávou, a aby se nějak neohrozil, omezíme se na jedno, nanejvýš dvě děti. Egoismus ve dvojici je egoismus na druhou. Skutečná láska vytváří bytí ve dvou, připoutanost působí, že každý zůstává sám a osamělý. Je to osamělost ve svazku jednoty. Skutečná láska však osvobozuje.
Muž a žena si zcela důvěřují a vědí, že všechny problémy i osobní pády a hříchy se lépe vyřeší s pomocí toho druhého, než když je řešíme sami. Jsou tedy jeden před druhým průhlední jako krystal.
Oba se snaží rozlišovat lásku a žádostivost: buď miluji toho druhého pro něho a to mi dělá radost, nebo po něm toužím kvůli sobě, abych ukojil egoismus. Rozkoš z lásky pokaždé znovu, nečekaně nás uchvacuje, a naopak rozkoš ze žádostivosti odpovídá mé představě, je to stará obehraná deska, která pokaždé skončí. Toužebné pohledy za jinými ženami, hra s vybájenými představami, to jsou právě takové obehrané desky.
V lásce se manželé rozhodují vzdát úplně vlastní tvrdohlavosti. Zní to velmi jednoduše: když jsem podrážděný vůči partnerovi, když se cítím nepochopený a plný soucitu nad sebou, když se unáhlím a myslím, že tomu rozumím lépe, když chci jeho štěstí proti jeho vůli, vždycky tehdy se projevuje moje nezlomná tvrdohlavost a utlačuje moji lásku. Tyto příznaky se objeví jen co nějaká věc zkříží cestu mé paličatosti a trvají tak dlouho, dokud není zmařená, lépe řečeno ukřižována.
Muž a žena se navzájem tak milují, že se odevzdali Boží lásce. Nepatří už jeden druhému, ale oba patří Bohu a společně slyší jeho hlas.
Muž a žena se navzájem tak milují, jeden druhému naslouchají. Když milujeme Boha, nasloucháme Bohu, a to tak, že denně se ztišíme, čteme jeho slovo a pokoušíme se porozumět, co nám pro ten den chce povědět. Pravá svoboda nespočívá v realizaci vlastní tvrdohlavé vůle, ale v uskutečňování vůle Boží. Pravá láska nám poskytuje tuto svobodu. My však zde nejčastěji selháváme. Ale přijmeme-li Boží vůli bezpodmínečně vážně, potom se i se selhání můžeme čestně vyznat, jak sobě, tak partnerovi. Pak jsou si muž a žena vzájemně připomínkou tohoto bezpodmínečného a jeden druhému jaksi udělují odpuštění. To je jejich vzájemná „kněžská“ služba. Luther řekl dokonce: „Máme být Kristem jeden druhému.“
Tento postoj lásky nesmíme zaměňovat se zákonem, je mnohem větší, je naplněním zákona. Zákon mohu splnit a svědomí mne netíží. Splnit však neumím konkrétní, osobní a bezpodmínečné Boží požadavky, které vyplývají z kázání na hoře a z celého Ježíšova života. To je přímá výzva, na kterou mohu odpovědět jedině slovy: „Pane, věřím, pomoz mé malé víře!“ Je to výzva, která není nijak omezená, ale zahrnuje v sobě úplně všecko, „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec!“ Když chce manželský pár dát odpověď na tuto výzvu, pak musí odložit do starého železa všechny „přirozené zákonitosti“, tvrdohlavosti a „důvěrné štěstíčko ve dvou“. Musí se spolehnout úplně na Boží milost a Ježíš je naplní svým pokojem.
Chápeme-li takto manželskou lásku, pak mezi ní a láskou člověka svobodného zmizí nepřeklenutelná propast rozdílů. Oba stavy, manželský i svobodný (celibátní), mají své zvláštní postavení a přísliby od Boha (1 Kor 7,23-38). Záleží jen na tom, jak poslušně plníme své poslání. Svobodný není prostě neženatý, je svobodný pro Boha a pro mnoho lidí, protože se nastal jedním tělem s jedním člověkem. Ženatý to mívá často těžší, dosáhnout pravé svobody se svým manželským partnerem. Když však ženatí i svobodní jasně poznají svoje poslání, a když se podle toho chovají, tehdy - a jen tehdy - si mohou prokazovat vzájemné přátelství, které nepatří jen jim jako jednotlivcům, ale dvojici.
Každá pravá láska, ať v manželství nebo za svobodna, je dar Boží. Není zákona, který by byl větší než láska, jakou nám daruje Bůh. Kdo miluje, je poslušný jako dítě a svobodný jako král. Proto říká sv. Augustin: „Miluj a dělej, co chceš.“