1) Kristovo vzkříšení má charakteristiku události. Jedná se o přechod ze smrti do života. Je to jedinečná událost, která je jakožto přechod (Pascha) vepsána do velikonočních slavností, v jejichž průběhu si každoročně synové a dcery Izraele připomínali vyvedení z Egypta. Vzdávali přitom díky za osvobození z otroctví, a proto velebili Pána Boha, který se v onom prastarém osvobození jasně projevil. Kristovo vzkříšení je novým Přechodem, novou Paschou, kterou je třeba vykládat na základě staré Paschy, jež byla předobrazem Kristova přechodu. Tak byl Kristův přechod nazírán v křesťanské komunitě v souvislosti s tím, jak vykládali tento Kristův přechod apoštolové a evangelisté na základě slov samotného Ježíše.
2) Na základě toho, co nacházíme v oněch prastarých pramenech, můžeme vidět vzkříšení především jako historickou událost. Naplnilo se totiž v přesně určené době a na přesně vymezeném místě, bylo to třetího dne po ukřižování v Jeruzalémě, v hrobce, kterou dal k dispozici Josef z Arimatie (srov. Mk 15,46). Právě v tomto hrobě bylo uloženo Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže. Tento hrob pak byl nalezen prázdný na úsvitu zmíněného třetího dne. Ježíš sám předpověděl své vzkříšení třetího dne (srov. Mt 16,21; 17,23; 20,19). Ženy, které onoho rána šly k hrobu, potkaly anděla, který jim řekl: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl (Mt 28,5-6). V evangelijním vyprávění je údaj o době vzkříšení - „třetího dne“ - položen do souvislosti s židovským slavením soboty, což vylučovalo práce a přecházení na delší vzdálenosti, a to již od večera předešlého dne. Z tohoto důvodu také balzamování těla, jak to bylo tehdejším židovským obyčejem, muselo být odloženo na první den po sobotě.
3) I když se jedná o historickou událost, která je chronologicky a prostorově determinována, vzkříšení překračuje historickou rovinu. Nikdo z lidí neviděl událost samotného vzkříšení. Nikdo tedy není očitým svědkem této zásadní události. Mnoho lidí vidělo umírání a smrt Ježíše z Nazareta na Golgotě. Několik lidí se účastnilo uložení Kristova těla do hrobu, který byl zapečetěn a opatřen strážemi. To vše si zajistili kněží a farizeové od Piláta, protože si pamatovali, že Ježíš hovořil o svém zmrtvýchvstání po třech dnech od smrti. Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: Po třech dnech vstanu z mrtvých. Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: Vstal z mrtvých. Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než ten první (Mt 27,63-65). Avšak učedníci neměli ani pomyšlení na nějakou podobnou akci. Byly to ženy, které šly zrána k hrobu s aromatickými látkami, kdo objevil, že hrobka byla prázdná a kámen odvalen. Spatřily přitom mladíka oděného do bílého oděvu, který k nim hovořil o Ježíšově vzkříšení (srov. Mk 16,6). Je nesporné, že Ježíšovo tělo se již nenacházelo na zmíněném místě. Následně pak mnozí lidé Ježíše spatřili jako vzkříšeného. Ovšem nikdo z lidí nebyl očitým svědkem vlastního zmrt_výchvstání. Nikdo z lidí nemohl říci, jak se to vše vlastně odehrálo. Nejhlubší povaha Ježíšova přechodu k novému životu prostě nebyla přístupná schopnostem lidských smyslů. Právě v tom spočívá metahistorická povaha vzkříšení, jemuž musíme věnovat pozornost, pokud si chceme uvědomit hloubku tajemství oné historické skutečnosti, která je zároveň transhistorická, jak zakrátko uvidíme.
4) Kristovo vzkříšení totiž nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo kupříkladu při vzkříšeních, k nimž došlo v předvelikonoční epoše a která vykonal sám Ježíš na Jairově dceři, na mladíkovi z Naimu a v Lazarově případě. Tam se jednalo o zázračné události (tedy mimořádné události), ovšem zmíněné osoby od Ježíše obdržely zpět svůj normální pozemský život. Musely však v jistém okamžiku zemřít znovu, jak na to nezřídka upozorňuje Augustin. V případě Kristova vzkříšení se jedná o zásadně jinou záležitost. Ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti k novému životu. Je to mimočasový život, život nadpozemský. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha Svatého, a tak se stává účastným na božském životě ve stavu slávy, takže spolu s Pavlem můžeme říci, že vzkříšený Kristus je člověk z nebe (srov. 1 Kor 15,47n.) Právě v tomto smyslu slova se Kristovo vzkříšení nachází za hranicemi čistě historické události. Je to událost, která patří do metahistorické sféry, a proto také uniká kritériím čistě empirického pozorování. Je nespornou skutečností, že Ježíš se po svém vzkříšení zjevil svým učedníkům, jednal s nimi, dokonce s nimi pojedl, vyzval Tomáše, aby se Ho dotkl a aby se tak ujistil o Jeho identitě. Avšak tato reálně lidská dimenze Jeho nynější existence v sobě skrývá nový život, který Mu od nynějška patří, a tak se na Něj nevztahují běžně platné zákony času a prostoru a Vzkříšený patří do oblasti tajemství.
5) Další prvek tajemnosti Kristova vzkříšení spočívá ve skutečnosti, že tento přechod ze smrti do nového života se odehrál díky zásahu Otcovy moci, který vzkřísil (srov. Sk 2,32) Krista, svého Syna, a tak dokonalým způsobem uvedl Jeho lidství, tedy i Jeho tělo, do trinitárního společenství, takže se Kristus definitivně zjevil jako Boží Syn s mocí podle Ducha, a to právě prostřednictvím vzkříšení z mrtvých (srov. Řím 1,3-4). Svatý Pavel pak klade důraz na to, že vzkříšení je projevem Boží moci (srov. Řím 6,4; 2 Kor 13,4; Fil 3,10; Kol 2,12; Ef 1,19n.; srov. také Žid 7,16) a působením Ducha Svatého, který navrátil Ježíšovi život a uvedl Ho do oslaveného stavu Pána (Kyrios). V tomto stavu oslavení si Kristus definitivně zasluhuje, a to i jako člověk, ono jméno Božího Syna, které Mu patří od věčnosti (srov. Řím 8,11; 9,5; 14,9; srov. také Žid 1,1-5; 5,5 atd.)
6) Je velmi významné, že mnoho novozákonních textů ukazuje Kristovo vzkříšení jako vzkříšení z mrtvých, které se uskutečnilo mocí Ducha Svatého. Zároveň však existují také výpovědi, podle nichž se zmrtvýchvstání odehrálo tak, že Kristus vstal z mrtvých svou vlastní silou (řecky aneste), jak to ostatně indikuje v mnoha jazycích slovo vstát z mrtvých. Tento aktivní význam slovesa či podstatného jména se nachází také v předvelikonočních výpovědích Ježíše z Nazareta, například v předpovědích utrpení, kde se říká, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a pak vstane z mrtvých (srov. např. Mk 8,31; 9,31; 10,34). V Janově evangeliu Ježíš výslovně tvrdí: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout (Sk 10,17-18). Rovněž Pavel ve svém prvním listu do Soluně píše: Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých (1 Sol 4,14). V knize Skutků se často opakuje, že Bůh vzkřísil Ježíše (srov. 2,24.32; 3,15.26 atd). Ovšem zároveň se v této knize hovoří o Kristově vzkříšení v aktivním významu, tedy že Ježíš vstal (srov. např. 10,41). Právě v tomto smyslu také shrnuje své kázání svatý Pavel v soluňské synagoze, kde Pavel dokládá, že Kristus musel zemřít a vstát z mrtvých (srov. Sk 17,3). Z tohoto přehledu textů jasně vysvítá trinitární charakter vzkříšení, které je společným dílem Otce, Syna i Ducha Svatého, takže událost vzkříšení v sobě jistým způsobem obsahuje tajemství trojjediného Boha.
7) Výraz „podle Písma“, který se nachází v prvním listu Korinťanům (srov. 15,3-4) i v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry, ukazuje na eschatologický ráz události Ježíšova vzkříšení, v němž docházejí naplnění starozákonní přísliby. Sám Ježíš, když hovořil s učedníky na cestě do Emauz o svém utrpení a oslavení, jak nás o tom zpravuje evangelista Lukáš, tyto učedníky káral pro jejich liknavost ve víře v slova proroků. Posléze začal od Mojžíše, probral všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něho vztahuje (Lk 24,26-27). K tomu došlo i při posledním setkání s apoštoly, když jim Vzkříšený řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc Jeruzalémem, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ (Lk 24,44-48) Jednalo se o mesiášskou interpretaci Starého zákona, která pochází od samotného Ježíše, který hovořil o souboru textů vztahujících se zvláštním způsobem k velikonočnímu tajemství. Jednalo se o texty proroka Izaiáše, které hovoří o ponížení Služebníka Božího a o Jeho povýšení (srov. Iz 52,13-53-12). Jednalo se i o Žalm 109 (110). Na základě této Ježíšovy eschatologické interpretace, která propojovala velikonoční tajemství se Starým zákonem a vrhala tak světlo na budoucnost, jedná se o hlásání evangelia všem národům, také apoštolové a evangelisté hovořili o vzkříšení po_dle Písma, a tak byla také později stanovena forma vyznání víry. Jedná se o další dimenzi tajemství vzkříšení.
8) Z toho, co jsme právě řekli, vyplývá, že Kristovo vzkříšení
je největší událostí dějin spásy, poněvadž tato událost dává definitivní
smysl celému světu, tedy celým dějinám lidstva. Celý svět krouží kolem
Kristova kříže, ovšem jedině ve vzkříšení kříž dosahuje svého plného významu
spásonosné události. Kříž a vzkříšení tak představují jediné velikonoční
tajemství, v němž celé dějiny světa nacházejí svůj střed. Proto jsou Velikonoce
také tou největší slavností církve, která každoročně slaví a obnovuje toto
tajemství a tuto událost, která je naplněním starozákonních příslibů, počínaje
proto_evangeliem o vykoupení. Ve vzkříšení se naplňují všechny naděje a
všechna eschatologická očekávání směřující k plnosti času, jež nadešla,
když Boží království definitivně vstoupilo do dějin člověka, které se staly
univerzálními dějinami spásy.
LXXX. Kristovo vzkříšení jako Vrchol zjevení
1) V prvním listu svatého Pavla Korinťanům, který jsme vícekrát připomínali v průběhu našich katechezí věnovaných Kristově vzkříšení, můžeme číst tato apoštolova slova: A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra (1 Kor 15,14). Je evidentní, že Pavel vidí ve vzkříšení základ křesťanské víry a jakýsi klíč k celé budově nauky a života podle zjevení, poněvadž se jedná o definitivní stvrzení veškeré pravdy, kterou přinesl Kristus. Z uvedeného důvodu se veškeré kázání církve, a to již od apoštolských dob a napříč všemi staletími dějin církve a všemi generacemi pokřtěných až podnes, stále odvolává na Kristovo vzkříšení a čerpá z něho přesvědčivou moc a sílu. Není obtížné chápat, proč je tomu tak.
2) Vzkříšení nejprve představuje potvrzení všeho toho, co Kristus vykonal a čemu učil. Vzkříšení je božská pečeť, která je vtisknuta v Jeho slovu a Jeho celém životě. On sám ukazoval učedníkům i svým odpůrcům, že vzkříšení je definitivním znamením Jeho pravdy. Anděl u prázdného hrobu to připomněl ženám onoho rána prvního dne po sobotě: Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl (Mt 28,6). Jestliže toto Mistrovo slovo a Jeho příslib se ukázaly být pravdivé, pak také všechna ostatní Jeho slova a přísliby mají moc pravdy, která nepomíjí, jak to On sám prohlásil: Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou (Mt 24.35; srov. Mk 13,31; Lk 21,33). Jasnější znamení, silnější znamení, rozhodnější znamení než vzkříšení z mrtvých si pros_tě a jednoduše nikdo nedovede představit ani požadovat. Všechny pravdy, a to i ty nejobtížnější pro lidskou mysl, nacházejí své ospravedlnění před lidským rozumem tím, že Kristus vstal z mrtvých, a tak prokázal podle svého slibu svou božskou autoritu.
3) Ježíšovo božství je potvrzeno již Jeho vykupitelskou smrtí: Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem. (Jan 8,28.1). Ti, kdo naslouchali těmto Ježíšovým slovům, se chystali Ho kamenovat, protože ono „Já jsem“ pro židy znamenalo nevýslovné Boží jméno. Když potom žádali na Pilátovi, aby Ježíše odsoudil na smrt, předložili jako hlavní bod obžaloby to, že se vydával za Božího Syna (srov. Jan 19,7). Ze stejného důvodu byl Ježíš odsouzen při nočním zasedání synedria, když bylo ohodnoceno jako rouhání to, co Ježíš odpověděl na dotaz velekněze a prohlásil se za Krista a Božího Syna (srov. Mt 26,63-65; Mk 14,62; Lk 22,70). Ježíš se projevil nejen jako pozemský Mesiáš podle dobových židovských očekávání, ale jako Mesiáš - Pán, jak Ho ohlašoval žalm 109/110 (srov. Mt 22,41nn.), jako tajuplná osoba předznamenaná v knize Daniel (srov. 7,13-14). Právě to bylo hodnoceno jako velké rouhání, za něž byl Ježíš uznán za hodna trestu smrti, vždyť se prohlásil otevřeně za Božího Syna. Právě vzkříšení z mrtvých potvrdilo pravost Jeho božské identity, a tak bylo legalizováno to, že si Ježíš před Velikonocemi přivlastňoval Boží jméno a Boží atributy, jako například věčnost: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem (Jan 8,58). To bylo pro židy pokynem ke kamenování (srov. Lk 24,16). Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu (Jan 8,59). Jestliže v daném okamžiku Ho nedokázali kamenovat, později Ho dokázali vyvýšit na kříž. Tak tedy vzkříšení Ukřižovaného dokládá, že Ježíš je opravdu Boží Syn, ten který je.
4) I když Ježíš sám se nazýval Synem člověka, prohlásil se zároveň za pravého Božího Syna. Ve Večeřadle před svým utrpením pak dokonce prosil Otce, aby zjevil, že Kristus a Syn člověka je opravdu Jeho věčným Synem: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe (Jan 17,1). .Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět (Jan 17,5). Velikonoční tajemství představuje vyslyšení této prosby a je potvrzením Ježíšova Božího synovství. Jedná se dokonce o prozáření tou slávou, kterou měl jako Syn u Otce ještě předtím, než povstal svět. Je to opravdu sláva jediného pravého Božího Syna.
5) V předvelikonočním období Ježíš podle Janova evangelia vícekrát činil na_rážky na své budoucí oslavení, které se mělo naplnit ve velikonočním dramatu Jeho smrti a vzkříšení. Učedníci porozuměli těmto slovům až poté, co se předpovědi naplnily. Můžeme číst, že v průběhu prvních Velikonoc, které učedníci strávili s Ježíšem v Jeruzalémě, Ježíš vyhnal z chrámu směnárníky a židé po Něm žádali znamení, které by Ho opravňovalo k takovému jednání. Tehdy nazaretský Mistr odpověděl: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím! . On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl (Jan 2,19-22). Rovněž odpověď poslům Lazarových sester, které Ho prosily, aby přišel navštívit jejich nemocného bratra, narážela na velikonoční události: To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn (Jan 11,4). Ovšem pravé Ježíšovo oslavení nastalo až s Jeho vyvýšením na kříž (srov. Jan 12,32). Učedníci tomu všemu porozuměli až po vzkříšení z mrtvých.
6) Velmi zajímavá je nauka apoštola Pavla o hodnotě Kristova vzkříšení, které představuje základní kámen christologie. Toto Pavlovo učení má vztah k jeho vlastní osobní zkušenosti setkání se Vzkříšeným. Tak na začátku listu Římanům se můžeme dočíst: Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán (Řím 1,1-4). To znamená, že Ježíš byl od prvního okamžiku početí svého lidství věčným Božím Synem, který se stal člověkem. Ovšem ve vzkříšení se toto Boží synovství zjevilo v celé své plnosti, a to díky moci Boha, který působením Ducha svatého navrátil Ježíšovi Jeho život (srov. Řím 8,11) a ustanovil Ho na rovině oslavení za Pána - Kyrios (srov. Fil 2,9-11; Řím 14,9; Sk 2,36). Proto také Ježíš plně zasluhuje, aby byl označován novým mesiášským titulem, který odráží oprávněnost kultu, který přísluší věčnému Božímu Synu (srov. Sk 13,33; Žid 1,1-5; 5,5).
7) Pavel předložil tutéž na_uku rovněž v synagoze v Pisidské Antiochii při sobotním shromáždění, když ho představení vyzvali, aby promluvil. Tehdy se Pavel ujal slova a zvěstoval, že vrcholem ekonomie spásy, která se naplnila mezi světly a stíny dějin Izraele, je skutečnost, že Bůh vzkřísil z mrtvých Ježíše z Nazareta. Ten se pak po řadu dní zjevoval těm, kdo spolu s Ním přišli z Galileje do Jeruzaléma. Tito lidé se pak stali Jeho svědky přede vším lidem. A my vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno v druhém žalmu: Ty jsi můj Syn, já jsem tě zplodil (Sk 13,32-34; Ž 2,7). Podle Pavla tedy existuje velmi úzká spojitost mezi Kristovým vzkříšením a Jeho věčným Božím synovstvím, které se definitivně a naplno zjevuje právě ve vítězném završení Jeho mesiášského poslání.
8) Ve slávě Pána - Kyrios - se zjevuje moc vzkříšeného Bohočlověka, což vše Pavel zakusil na vlastní kůži při svém obrácení na cestě do Damašku, když pocítil, že i on je povolán k tomu, aby se stal Jeho apoštolem - byť nepatřil mezi Dvanáct -, protože byl očitým svědkem živého Krista. Právě od Něho obdržel sílu k tomu, aby obstál ve všech těžkostech a svízelích tohoto svého apoštolského poslání. Pavlův duch byl tak hluboce poznamenán zmíněnou zkušeností, že ve své nauce a ve svém svědectví upřednostňoval myšlenku moci Vzkříšeného před participací na Kristově utrpení, byť i tato druhá idea mu byla nesmírně drahá. Ano, vůbec všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získává zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznávám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých (Fil 3,8-11). Na tomto místě se pak Pavlovy myšlenky obracejí ke zkušenosti, kterou učinil na cestě do Damašku: . protože mne samého uchvátil Kristus Ježíš (Fil 3,12).
9) Jak je to patrné z připomenutých textů, Kristovo vzkříšení
je velmi těsně spjato s tajemstvím vtělení Božího Syna. Je to jeho naplnění
v souladu s věčným Božím záměrem. Je to dokonce korunovace a dovršení toho
všeho, co Ježíš vykonal a zjevil v celém svém pozemském životě od okamžiku
svého narození až po dokonání svého utrpení mocnými skutky, zázraky, učením,
příkladem dokonale svatého života a zejména svým proměněním na hoře. Ježíš
totiž nikdy tak přímo nezjevil onu slávu, kterou měl u Otce ještě předtím,
nežli povstal svět (srov. Jan 17,1). On tuto svoji slávu skrýval ve svém
lidství, a to až do okamžiku svého definitivního sebezmaření v hodině kříže
(srov. Fil 2,7-8). Ve vzkříšení se zjevila skutečnost, že v Kristu tělesně
přebývá veškerá plnost božství (srov. Kol 2,9; srov. Kol 1,19). V tomto
smyslu tedy vzkříšení naplňuje zjevení vlastního obsahu vtělení. Z uvedeného
důvodu lze rovněž říci, že vzkříšení představuje plnost zjevení. Vzkříšení
proto také zaujímá - jak jsme již řekli - ústřední místo v křesťanské víře
a v křesťanském hlásání.
LXXXI. Spasitelská hodnota Kristova vzkříšení
1) Jestliže osou křesťanské víry a hlásání církve je Kristovo vzkříšení jakožto definitivní potvrzení a naplnění zjevení, jak jsme to viděli v předchozí katechezi, je třeba také dodat, že vzkříšení jakožto součást velikonočního tajemství je také pramenem spasitelské moci evangelia a církve. Podle Pavla se totiž Ježíš Kristus prostřednictvím vzkříšení z mrtvých zjevil jako Boží Syn v moci ustanovený podle Ducha svatosti (srov. Řím 1,4). A vzkříšený Kristus předává lidem právě tuto svatost, poněvadž . byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění (Řím 4,25). Existuje tedy dvojí tvářnost jediného velikonočního tajemství: Smrt se týká našeho osvobození z hříchu, vzkříšení pak znamená otevření přístupu k novému životu. Je nesporné, že velikonoční tajemství stejně jako celý Ježíšův život i Jeho dílo je hluboce sjednoceno vzhledem ke své vykupitelské funkci a ve svém vykupitelském působení, to ale neznamená, že bychom nemohli rozlišovat jeho jednotlivé aspekty s ohledem na jejich působnost ve prospěch člověka. Proto také ono spojení efektu nového života s tajemstvím Kristova vzkříšení, jak tomu učí svatý Pavel.
2) S ohledem na tuto Pavlovu nauku je třeba udělat několik poznámek a upozornit na spojitosti s dalšími místy Nového zákona, abychom si tak mohli lépe uvědomit její hlubokou pravdivost a také její nádheru. Především můžeme říci, že vzkříšený Kristus je pramenem a počátkem nového života všech lidí. To je patrné z Ježíšovy modlitby v předvečer Jeho utrpení, jak nás s ní seznamuje evangelista Jan: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal (Jan 17,1-2). Do této své modlitby Ježíš zahrnuje především své učedníky, které zpravil o tom, že se přibližuje bolestné odloučení kvůli Jeho utrpení a kvůli Jeho smrti. Těmto učedníkům však zároveň přislíbil: Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi (Jan 14,19). To znamená, že učedníci budou mít podíl na Ježíšově životě, jak se projeví v Mistrově vzkříšení. Ovšem Ježíšův pohled se upíná k univerzálním horizontům: Prosím nejenom za ně (tedy za tyto přítomné učedníky). Ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne (Jan 17,20). To znamená, že všichni věřící mají vytvořit jednotu vzhledem k účasti na plnosti Boží slávy ve vzkříšeném Kristu. Nový život, kterým jsou obdařeni věřící díky síle Kristova vzkříšení, spočívá ve vítězství nad hříchem a na novém podílnictví na Boží milosti. Přesně a velmi lapidárně to tvrdí svatý Pavel: Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem (Ef 2,4-5). Podobně učí svatý Petr: Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé (1 Petr 1,3-4). Stejná pravda se odráží v Pavlově nauce o křtu: Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem (Řím 6,4).
3) Tento nový život, život podle Ducha, představuje přijetí křesťanů za syny, a to je další klasický Pavlův pojem, který má v křesťanském myšlení zásadní význam. V tomto ohledu je čímsi klasickým následující výrok z listu Galaťanům: Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme přijati za syny (Gal 4,4-5). Tato božská adopce činí učedníky podobnými Kristu: neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové (Řím 8,14). V listu Galaťanům se Pavel odvolává na zkušenost, kterou činí křesťané s novým způsobem života: A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého syna, který volá: Abba, Otče! Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha (Gal 4,6-7). V člověku se tedy nachází první účinek vykoupení, je to osvobození z otrockého stavu; svobody člověku se dostává spolu s adopcí za syna. Nejedná se tolik o rovinu práva na dědictví, jako spíše o skutečný dar nového života, jejž všechny tři osoby Trojice vlévají do člověka (srov. Gal 4,6; 2 Kor 13,13). Pramenem tohoto nového života Boha v člověku a člověka v Bohu je právě Kristovo vzkříšení. Podíl na novém životě rovněž působí to, že se stáváme Kristovými bratry. Vždyť sám Vzkříšený nazývá své učedníky „bratry“ (srov. Mt 28,10; Jan 20,17). Nejedná se pochopitelně o bratry na základě božské přirozenosti, nýbrž na základě milosti. Adopce za Božího syna nebo dceru dává člověku skutečný podíl na životě jednorozeného Božího Syna, jehož plnost se zjevuje v Kristově vzkříšení.
4) Kristovo vzkříšení, ba spíše vzkříšený Kristus sám, představuje konečně základ a pramen našeho budoucího vzkříšení. Když předznamenával ustanovení Eucharistie, sám Ježíš o ní hovořil jako o svátosti věčného života, budoucího vzkříšení: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den (Jan 6,54). Poněvadž posluchači reptali, Ježíš jim dále řekl: Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? (Jan 6,61-62). Tímto způsobem chtěl Mistr naznačit, že pod svátostnými způsobami Eucharistie se přijímajícím dává podíl na Těle a Krvi oslaveného Krista. Rovněž svatý Pavel podtrhuje souvislost mezi Kristovým vzkříšením a naším vzkříšením: Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze jednoho člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu (1 Kor 15,20-22). Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost. A až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: Vítězně je smrt navždy zničena (1 Kor 15,53-54). Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista (1 Kor 15,57). Toto definitivní vítězství nad smrtí již uskutečnil a přinesl Kristus a On dává na tomto svém vítězství podíl lidstvu v té míře, v jaké lidstvo přijímá plody Jeho vykoupení. Je to proces připuštění k novému životu, k životu věčnému. Díky tomuto procesu se v průběhu staletí formuje nové lidstvo, vykoupený Boží lid, který je shromážděn v Kristově církvi, a ta je skutečnou komunitou vzkříšení. Na konci dějin pak všichni vstanou. Ti, kdo budou patřit ke Kristu, budou mít také plnost života ve slávě, a to bude definitivní uskutečnění společenství vykoupených v Kristu, a tak Bůh bude skutečně všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28).
5) Apoštol Pavel dále učí, že tento vykupitelský proces, který vyvrcholí vzkříšením mrtvých, se uskutečňuje v nevýslovnosti nové duchovnosti, která překonává veškerou lidskou představivost a také schopnosti samotného člověka. Pavel totiž na jednom místě říká: Říkám vám, bratři, toto: člověk, jak je, nemůže mít účast v Božím království, ani člověk s tělem porušitelným nemůže mít účast v neporušitelnosti (1 Kor 15,50). Jedná se o konstatování naší přirozené neschopnosti vzhledem k novému životu. Na druhé straně pak v listu Římanům tentýž apoštol tvrdí: A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás (Řím 8,11). Jedná se o tajuplný proces zduchovnění, které v okamžiku vzkříšení zasáhne rovněž lidské tělo. To vše se odehrává díky působení téhož Ducha svatého, který uskutečnil Kristovo vzkříšení. Jedná se bezpochyby o skutečnosti, které unikají našim schopnostem chápat a rozumově dokazovat, a proto jsou také předmětem naší víry, která se zakládá na Božím slově. Prostřednictvím Pavlových výpovědí je nám tedy dopřáno pronikat do tajemství, které překonává všechny hranice času a prostoru: První člověk, Adam, se stal živou bytostí, poslední Adam však bude oživujícím duchem (1 Kor 15,45). My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe (1 Kor 15,49).
6) V očekávání definitivního procesu spásy vzkříšený Kristus tajemně přebývá v srdcích svých učedníků a následovníků a představuje v Duchu svatém pramen jejich posvěcení, pramen jejich božského života a jejich přijetí za Boží syny, pramen budoucího vzkříšení. Tato jistota vede svatého Pavla k tomu, že v listu Galaťanům tvrdí: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20). Stejně tak každý křesťan jako apoštol Pavel, byť žije ještě v těle (srov. Řím 7,5), přesto zároveň žije duchovně ve víře (srov. 2 Kor 10,3), poněvadž živý Kristus, vzkříšený Kristus se stal pravým podmětem všeho jeho jednání. Opravdu můžeme říci, že Kristus žije v nás (srov. Řím 8,2. 10-11; Fil 1,21; Kol 3,3). Jedná se o pravý život v Duchu. Apoštol Pavel má tuto pravdu za cosi naprosto jistého a totéž smýšlení musí být v každém křesťanu, který se nachází uprostřed těžkostí a utrpení přítomného života, jak to doporučoval Pavel učedníkovi Timoteovi v jednom úryvku z listu, který mu adresoval. Právě touto myšlenkou chceme jaksi zpečetit naši katechezi o Kristově vzkříšení: Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2 Tim 2,8-13).
„Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých.“
- Právě toto apoštolovo slovo je klíčem naděje pro pravý život v čase i
ve věčnosti.
LXXXII. Nanebevstoupení: Hlásané tajemství
1) Nejstarší vyznání víry po článku víry, který ohlašuje Kristovo vzkříšení, vypovídají o pravdě Jeho nanebevstoupení. Vzhledem k tomu evangelijní texty říkají, že vzkříšený Kristus se po čtyřicet dnů vícekrát na rozličných místech a za různých okolností zjevoval učedníkům, poté se definitivně stáhl ze zákonitostí času a prostoru, aby vystoupil na nebesa, aby tak dokonal svůj návrat k Otci, který započal již vzkříšením z mrtvých. V této katechezi se budeme zabývat tím, jak Kristus předpověděl svůj výstup nebo návrat k Otci při své rozpravě s Magdalenou a s učedníky v předvelikonoční a povelikonoční době.
2) Při setkání s Magdalenou, k němuž došlo po vzkříšení, jí Ježíš Kristus sděluje: Nezadržuj mě! Neboť jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu (Jan 20,17). Tutéž zvěst sdělil Ježíš vícekrát svým učedníkům v předvelikonoční době. Učinil to zejména v průběhu Poslední večeře: Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu (Jan 13,1-3). Ježíš měl bezesporu na mysli blížící se smrt, a přece obracel oči k mnohem širším horizontům a prohlašoval vše s ohledem na svůj nastávající odchod prostřednictvím nanebevstoupení. Nyní jdu k tomu, který mě poslal (Jan 16,5). . Odcházím k Otci a už mě neuvidíte (Jan 16,10). Učedníci tehdy nepochopili to, co měl Ježíš na mysli, a to i z toho důvodu, že Mistr hovořil tajuplně. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a zase k vám přijdu. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já (Jan 14,28). Po vzkříšení se tato slova stala pro učedníky srozumitelnějšími a průhlednějšími. Mohli si uvědomit, že se jednalo o předpověď nanebevstoupení.
3) Pokud chceme stručně shrnout a analyzovat obsah uvedených výroků, můžeme si v první řadě povšimnout toho, že nanebevstoupení představuje poslední úsek pozemského putování Krista, Božího Syna, který je soupodstatný s Otcem a učinil se člověkem kvůli naší spáse. Kristus vyšel od Otce (srov. Jan 16,28) a prostřednictvím vtělení přišel na svět, nyní po uzavření svého poslání opouští tento svět a vrací se k Otci (srov. Jan 16,28). Celý pohyb směrem ke světu je jakoby sestupem a návrat k Otci zase výstupem. Pouze ten, kdo jako Kristus vyšel od Otce a sestoupil, může se zase vrátit k Otci a vystoupit k Němu jako Kristus. Sám Ježíš to podtrhává ve svém rozhovoru s Nikodémem: Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka (Jan 3,13). Pouze On má božskou „energii“ a také oprávnění k tomu, aby vystoupil na nebesa. To neplatí o nikom jiném. Lidství ponechané samo sobě a svým pouze přirozeným schopnostem nemůže vejít do Otcova domu (srov. Jan 14,2) a mít podíl na Boží blaženosti. Jedině Kristus může před člověkem otevřít tuto přístupovou cestu, protože je Syn, který sestoupil z nebe a vyšel opravdu od Otce. Prvním výtěžkem naší analýzy je to, že nanebevstoupení představuje integrální a finální součást tajemství vtělení.
4) Kristovo nanebevstoupení je tedy velmi úzce spjato s ekonomií spásy, která se vyjadřuje v tajemství vtělení a především v Kristově vykupitelské smrti na kříži. Právě v rozhovoru s Nikodémem sám Ježíš naráží na symbol hada vyvýšeného na kůl, jak to můžeme číst v knize Numeri (srov. Nm 21,4-9), a výslovně tvrdí: Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný (Jan 3,14-15). Ke konci svého pozemského putování těsně před Velikonocemi Ježíš jasně opakuje, že právě On má otevřít lidstvu přístup do Otcova domu, a to za cenu kříže: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě (Jan 13,32). Vyvýšení na kříž je obzvláštní znamení, které je znamením onoho dalšího a definitivního vyvýšení, k němuž dojde při nanebevstoupení. Janovo evangelium vidí právě toto vykupitelské vyvýšení a povýšení již v hodině kříže na Golgotě. Kříž je tedy počátkem Kristova povýšení.
5) V listu Židům se střetáváme se stejnou pravdou na místě, kde se hovoří o tom, že Ježíš Kristus je jediným veleknězem nové a věčné smlouvy, protože .nevešel do svatyně zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha (9,24). A Ježíš vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení (Žid 9,12). Vstoupil do této svatyně jakožto Syn, který je odleskem božské podstaty, On také všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti (srov. Žid 1,3). Jsou to podobné myšlenky, s nimiž se setkáváme v Ježíšově rozhovoru s Nikodémem. Oba zmíněné výroky se shodují ve svém podstatném obsahu, tedy v tvrzení ohledně vykupitelské hodnoty nanebevstoupení jakožto kulminace ekonomie spásy. Základní pravidlo stanovuje sám Ježíš, totiž že nikdo nevystoupil na nebesa kromě Syna člověka, který z nebe sestoupil (srov. Jan 3,13).
6) I další slova, pronesená Ježíšem ve večeřadle, se vztahují k Jeho smrti a mají jako perspektivu nanebevstoupení: Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale jak jsem řekl židům, říkám i teď vám: Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete (Jan 13,33). Dále pak Ježíš řekne: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? (Jan 14,2). Jedná se o řeč určenou primárně pro apoštoly, ovšem její zaměření značně přesahuje tento první kruh jejích posluchačů. Ježíš jde k Otci, vrací se do domu svého Otce, a to proto, aby tam uvedl lidi, kteří by se tam bez Něho nemohli nikdy dostat. Pouze On může otevřít přístupovou cestu do tohoto domu, protože jedině On sestoupil z nebe (srov. Jan 3,13), když vyšel od Otce (srov. Jan 16,28). Právě On se nyní vrací k Otci, a to s vlastní krví, aby pro nás získal věčné vykoupení (srov. Žid 9,12). Ježíš sám totiž výslovně tvrdí: Já jsem cesta, pravda a život (Jan 14,6).
7) Proto také Ježíš téhož večera ještě řekl: Je to pro vás dobré, abych já odešel (Jan 16,7). Ano, je to nejenom dobré, ale také nezbytné z hlediska věčné ekonomie spásy. Ježíš to pak apoštolům velmi názorně vysvětluje: Ale já vám říkám pravdu: je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže já totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7). Ježíš tedy musí ukončit své pozemské poslání a svou viditelnou přítomnost v tomto světě, aby mohl setrvat v tomto světě neviditelně v síle Ducha pravdy, Utěšitele - Para_kléta. A proto také opakovaně přislibuje: Odcházím . zase přijdu (Jan 14,1-3.28). Stojíme tak před dvojím tajemstvím: Jedno se týká věčného Božího úradku, který stanovuje způsoby, doby a rytmy dějin spásy, které jsou podivuhodným projektem Božím, který je neprobadatelný, druhé se týká Kristovy přítomnosti ve světě lidí prostřednictvím Ducha Svatého, Posvětitele a Oživovatele. To, jak působí Kristovo lidství ve světě lidí a v lidských duších prostřednictvím Ducha Svatého, což je pravda, jíž zcela jasně učil Ježíš, to tedy zůstane tajemstvím zahaleným v nesmírném jasu trinitárního a christologického mysteria, a proto si vyžaduje moudrého a pokorného přijetí silou naší víry.
8) Neviditelná přítomnost Kristova v církvi se uskutečňuje také
svátostným způsobem. Uprostřed tajemství církve se nachází Eucharistie.
Když Ježíš poprvé předznamenal její ustanovení, mnozí se nad tím pohoršili
(srov. Jan 6,61), poněvadž Ježíš hovořil o svém těle jako o pokrmu a o
své krvi jako o nápoji. Tehdy Ježíš odvětil: Nad tím se pohoršujete? Co
teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává
život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou
duch a jsou život (Jan 6,62-63). Ježíš na tomto místě hovoří o svém nanebevstoupení.
Až Jeho pozemské tělo bude vydáno smrti kříže, pak se projeví Duch, který
je Dárcem života. Kristus vystupuje k Otci, aby mohl přijít Duch. To se
stane o Velikonocích, když Duch Svatý oslaví Kristovo tělo při vzkříšení.
O dnu Letnic Duch Svatý sestoupí na apoštoly a na církev, abychom - když
obnovujeme při slavení Eucharistie památku Jeho smrti - mohli mít účast
na novém životě Kristova oslaveného těla a abychom se tak mohli připravovat
na vstup do věčných sídel, kam nás předešel náš Vykupitel, aby nám připravil
místo v domě svého Otce.
LXXXIII. Nanebevstoupení: Naplněné tajemství
1) Již předpovědi nanebevstoupení, které jsme zkoumali v předchozí katechezi, vrhají mnoho světla na pravdu vyjadřovanou v prastarých vyznáních víry slovy: Vstoupil na nebesa. Již jsme upozornili na to, že se jedná o tajemství, které je předmětem víry. Toto tajemství v sobě určitým způsobem zahrnuje samo tajemství vtělení a je uzavřením a vyvrcholením mesiášského poslání Božího Syna, který přišel na naši zemi, aby naplnil dílo našeho vykoupení. Je to ale také událost, kterou vrcholí zprávy o Ježíšově životě a Jeho působení, jak je nacházíme zaznamenané v evangeliích.
2) Přistupme nyní k lukášovým textům. V první řadě k onomu, jímž se uzavírá Lukášovo evangelium: Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi (Lk 24,50-51). Apoštolové tedy vnímali nanebevstoupení jako určitý pohyb celé Ježíšovy postavy, která se oddělovala od země. Skutečnost, že Ježíš v tomto okamžiku apoštolům žehnal, poukazuje na spasitelský význam celé události Ježíšova odchodu, v němž je - stejně jako v Jeho celém mesiášském poslání - jaksi obsaženo a darováno světu veškeré duchovní dobro. Pokud bychom se drželi jenom tohoto Lukášova textu, měli bychom dojem, jako kdyby k nanebevstoupení došlo téhož dne, kdy Ježíš vstal z mrtvých a poprvé se zjevil apoštolům (srov. Lk 24,36-49). Pokud ale pozorně čteme širší část textu, je patrné, že evangelista chce určitým způsobem shrnout závěrečné události Ježíšova života. Lukáš chtěl popsat Kristovo spasitelské poslání, které se uzavřelo Mistrovým oslavením. Další podrobnosti oněch posledních událostí Kristova viditelného působení pak tentýž autor popíše v jiné knize, která v jistém slova smyslu doplňuje jeho evangelium. Jedná se knihu Skutků, která navazuje na vypravování obsažené v evangeliu a popisuje události z prvních let života církve.
3) Na začátku knihy Skutků nalézáme jeden Lukášův text, hovořící poněkud určitějším, byť souhrnným způsobem o zjeveních vzkříšeného Ježíše Krista a o Jeho nanebevstoupení: Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království (Sk 1,3). Tento text nám tedy poskytuje údaj ohledně data nanebevstoupení: bylo to čtyřicet dní po vzkříšení. Za okamžik zjistíme, že se v něm nalézá rovněž údaj místa nanebevstoupení. Pokud jde o datum, není patrné, proč by mělo někomu činit potíže to, že se Ježíš opakovaně zjevoval svým učedníkům v období čtyřiceti dní, jak je to řečeno v knize Skutků. Biblická symbolika nám říká, že perioda čtyřiceti dní ukazuje na dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle. Počet čtyřiceti dní se objevuje v Ježíšově životě již na počátku Jeho veřejného působení, když se odebral právě na tuto dobu do ústraní na poušti. Nyní se tedy po čtyřicet dní zjevoval na zemi před tím, nežli se definitivně vrátil na nebesa. Je nepochybné, že časová měřítka vzkříšeného Ježíše jsou jiná než naše. Vzkříšený se již nachází ve věčnosti, která neobsahuje nějaké potom a nějaké změny. Ovšem vzhledem k tomu, že tento Vzkříšený působí ještě ve světě, učí apoštoly a klade počátky církve, ono věčné nyní se včleňuje do našeho času, to vše kvůli zcela nepochopitelné a nezměrné lásce. Tak se tedy tajemství poměru mezi časem a věčností jaksi koncentruje do období přebývání vzkříšeného Krista na této zemi. Tajemství však rozhodně nepopírá Jeho skutečnou přítomnost na naší zemi a v našem prostoru. Naopak, tento dotyk věčnosti povznáší na docela novou rovinu věčných hodnot všechno to, co Vzkříšený koná, říká, čeho se dotýká, k čemu vybízí, čemu učí. Tím je také povznesena do nového řádu hodnot Kristova církev. Opět tedy říkáme Věřím, ovšem bez toho, že bychom unikali z reality, o níž nás zpravuje Lukáš. Je evidentní, že v okamžiku Kristova nanebevstoupení se toto těsné propojení času a věčnosti jaksi rozpouští a otevírá se doba církve, putující tímto světem a jeho dějinami. Kristova přítomnost je od onoho okamžiku nadčasová podobně jako působení Ducha Svatého v lidských srdcích.
4) Podle knihy Skutků Ježíš vystoupil na nebesa (srov. Sk 1,2) na Olivové hoře (srov. Sk 1,12). Odtud se pak apoštolové vrátili do Jeruzaléma po zážitku onoho nanebevstoupení. Předtím však Ježíš dal svým apoštolům poslední ponaučení. Například jim nařídil, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma před tím, než se na nich naplní Otcovo zaslíbení (srov. Sk 1,4). Naplněním tohoto příslibu bylo seslání Ducha Svatého: . vy budete pokřtěni Duchem Svatým za několik málo dní (Sk 1,5). Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8). Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí (Sk1,9). Olivová hora byla místem, kde se odehrál Ježíšův duchovní zápas před Jeho utrpením. A toto místo bylo jediným spojujícím bodem mezi Vzkříšeným a Jeho učedníky v okamžiku Kristova nanebevstoupení. K tomu došlo poté, co Ježíš znovu přislíbil seslání Ducha Svatého, díky jehož působení bude tato malá skupina lidí proměněna v církev, která se pak vydá po cestě svého putování dějinami. Nanebevstoupení je tedy závěrečná epizoda Kristova pozemského života a Jeho veřejného působení na této zemi. Letnice pak budou prvním dnem života Jeho těla, jímž je Církev (srov. 1 Kor 1,24). To je také základní význam nanebevstoupení, jak ho můžeme vyčíst z okolností a symbolických prvků, do nichž je jaksi zarámováno.
5) Podle vlastních Lukášových slov: . byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí (Sk1,9). V právě uvedeném textu je třeba podtrhnout dva zásadní prvky: „vyzdvižen“, to poukazuje na vyvýšení, a „oblak jim ho vzal z očí“, to naznačuje vstup do oblasti neproniknutelného tajemství. První bod, na nějž jsme upozornili, odpovídá zkušenosti apoštolů jak z duchovního, tak smyslového hlediska vjemu, který měli. Ukazuje to na přechod ze země do nebe především jako znamení jiného přechodu: Kristus přechází do stavu oslavení v Bohu. První význam nanebevstoupení tedy spočívá v tom, že Vzkříšený vstoupil do nebeské intimity samotného Boha. To dokládá oblak, který představuje biblické znamení Boží přítomnosti a slávy. Kristus tedy mizí apoštolům z očí a vstupuje do transcendentní oblasti neviditelného Boha.
6) Rovněž tato skutečnost, jíž jsme si právě povšimli, potvrzuje význam tajemství nanebevstoupení Ježíše Krista. Syn, který vyšel od Otce a přišel do světa, nyní opouští svět a vrací se k Otci (srov. Jan 16,28). V tomto návratu k Otci se konkretizuje povýšení na Otcovu pravici, což je mesiášská pravda zvěstovaná již Starým zákonem. Když nám tedy evangelista Marek říká, že Pán Ježíš byl vzat na nebesa a zasedl po pravici Otcově (srov. Mk 16,10), pak v jeho slovech zaznívá jakási ozvěna proroctví, jak ho ohlašuje žalmista: Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnož k nohám (Ž 109/110,1). Zasednout po pravici Boží znamená mít účast na Jeho panovnické moci a na Jeho božské důstojnosti. Tak to předpověděl Ježíš: A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích (Mk14,62). Lukáš ve svém evangeliu pak zaznamenává podobná Mistrova slova: Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha (Lk 22,69). Rovněž první mučedník jeruzalémské církve, diakon Štěpán, spatří v okamžiku své smrti Krista po Boží pravici a řekne: Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici (Sk 7,56). Toto pojetí se tedy rozšířilo po prvních křesťanských obcích jako výraz Kristovy královské důstojnosti, které se Ježíšovi dostalo při nanebevstoupení.
7) Rovněž apoštol Pavel ve svém listu adresovaném do Říma vyjadřuje tutéž pravdu: Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás (Řím 8,34). V listu Kolosanům Pavel zase píše: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici (Kol 3,1; srov. Ef 1,20). V listu Židům můžeme číst: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti v nebi (Žd 8,1). Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu (Žd 12,2). Apoštol Petr ve svém prvním listu pak prohlašuje: On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly (1 Petr 3,22).
8) Tentýž apoštol Petr při své velké řeči o dni Letnic tvrdí, že Kristus byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha Svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte (Sk 2,33; srov. Sk 5,31). K pravdě o vzkříšení a nanebevstoupení je připojen další důležitý prvek, totiž zmínka o Duchu Svatém. Zamysleme se nad tím nyní chvíli. V apoštolském vyznání se praví, že Kristus vystoupil na nebesa, sedí po pravici Otce. To znamená inauguraci Mesiášova království, v čemž nachází své naplnění proroctví z knihy Daniel ohledně Syna člověka: Hle, s nebeskými oblaky přichází jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno (Dan 7,13-14). Petrova řeč o Letnicích nám dává na srozuměnou, že v očích apoštolů a v dalším novozákonním kontextu je ono Kristovo vyvýšení na pravici Boží úzce spjato se sestoupením Ducha Svatého. Petrova slova dokládají, že apoštolové byli přesvědčeni, že až při nanebevstoupení Ježíš obdržel Ducha Svatého od Otce takovým způsobem, aby Jej mohl vylít, jak to předtím slíbil.
9) Zmíněná Petrova řeč dále dokládá, že při sestoupení Ducha
Svatého dozrálo vědomí apoštolů ohledně Království, které Ježíš Kristus
zvěstoval od samotného počátku svého veřejného působení a o němž hovořil
i po svém zmrtvýchvstání (srov. Sk 1,13). Dokonce ještě tehdy se ho ti,
kdo Mu naslouchali, ptali na obnovení království v Izraeli (srov. Sk 1,6).
Tato idea byla velmi silně zakořeněna v myslích Ježíšových současníků a
byla spojena s vnitrosvětským pojímáním Mesiášova poslání. Teprve když
obdrželi moc shůry, moc Ducha Svatého, Ducha pravdy, stali se z nich svědci
Krista a jeho mesiášského Království, které se definitivně otevřelo v okamžiku,
kdy byl Kristus oslaven a usedl po pravici Otce. V spasitelské ekonomii
Boží tedy existuje velmi těsné sepětí mezi Kristovým povýšením a sestoupením
Ducha Svatého na apoštoly. Od onoho okamžiku se z apoštolů stávají svědci
Království, které nebude mít nikdy konec. Ve světle toho všeho můžeme rozumět
plně významu slov, která učedníci slyšeli po Kristově nanebevstoupení:
Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který
byl vzat od vás do nebe, přijde právě tak, jak jste ho viděli, že odchází
do nebe (Sk 1,11). Jedná se o předpověď konečné a definitivní plnosti,
která nastane v moci Kristova Ducha tehdy, až Boží záměr s lidskými dějinami
dosáhne svého uskutečnění.
LXXXIV. Plody nanebevstoupení: Uznání toho, že Ježíš je Pán
1) V první Petrově řeči, pronesené o dni Letnic, zaznívá slavnostní prohlášení: Toho Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha Svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte (Sk 2,32-33). Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali (Sk 2,36). Tato slova jsou adresována množství lidí, které bylo směsicí obyvatel Jeruzaléma a poutníků, kteří tam dospěli na svátky z nejrůznějších částí světa. Petr takto zvěstoval povýšení ukřižovaného a vzkříšeného Krista na pravici Boží. Toto vyvýšení nebo nanebevstoupení znamená spoluúčast na moci a autoritě samotného Boha. A právě tato spoluúčast na moci a autoritě trojjediného Boha se pak projevuje v seslání Utěšitele, Ducha pravdy, který na základě vykoupení, naplněného Kristem (srov. Jan 16,14), působí v srdcích lidí obrácení. Je nepopiratelnou skutečností, že již tenkrát onoho dne v Jeruzalémě, když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“ (Sk 2,37). Je také dobře známo, že v několika následujících dnech došlo k několika tisícům obrácení.
2) Všechny velikonoční události, o nichž hovořil Petr ve své řeči o dni Letnic, společně představují definitivní zjevení Ježíše jako Otcem posleného Mesiáše a jako Pána. Vědomí toho, že Ježíš je opravdu Pánem, nějakým způsobem vešlo do myslí apoštolů již v průběhu Ježíšova předvelikonočního veřejného působení. Sám Mistr na to narážel při Poslední večeři: Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: To skutečně jsem! (Jan 13,13). To také vysvětluje, proč evangelisté hovoří o Kristu jako o Pánu a předpokládají tak něco, co je pak v křesťanských obcích společně přijímanou skutečností. Není bez významu, že Lukáš vkládá onen titul již do úst anděla, který zvěstoval Ježíšovo narození pastýřům: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán (Lk 2,11). Tentýž evangelista pak užívá na řadě dalších míst téhož titulu (srov. Lk 7,13; 10,1; 10,41; 11,39; 12,42; 13,15; 17,6; 22,61). Je však zcela jasné, že velikonoční události definitivně stvrdily toto vědomí. Právě ve světle velikonočních událostí je také třeba číst titul Pán ve vztahu k předcházející aktivitě Mesiáše v předvelikonoční epoše. Prohloubení a vyjasnění pravého obsahu titulu „Pán“ je úzce spjato s vyvýšením a oslavením vzkříšeného Krista, tedy s jeho nanebevstoupením.
3) Jedním z nejčastěji se opakujících prohlášení v Pavlových listech je to, které učí, že Ježíš je Pán. Je velmi dobře znám úryvek z prvního listu Korinťanům, v němž Pavel prohlašuje: Ale pro nás je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a my máme jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my (1 Kor 8,6; srov. 16,22; Řím 10,9; Kol 2,6). Velmi dobře známé je i místo z listu Filipanům, kde Pavel představuje, jak se Kristus ponížil až k smrti a jak byl povýšen, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán (Fil 2,10-11). Pavel také podtrhuje, že nikdo nemůže vyznat, že Ježíš je Pán, pokud by v něm nepůsobil Duch Svatý (srov. 1 Kor 12,3). Tak tedy také apoštol Tomáš byl pod vlivem působení Ducha Svatého, když vyznal: Pán můj a Bůh můj! (Jan 20,28). Totéž je nutno opakovat o svatém Štěpánovi, který při svém kamenování prosil: Pane Ježíši, přijmi mého ducha! . Pane, nepřičítej jim tento hřích (Sk 7,59-60). Konečně je třeba uvést knihu Zjevení, kde se běh posvátných dějů a zjevení uzavírá invokací Nevěsty a Ducha: Amen, přijď, Pane Ježíši! (ZJ 22,20). Jedná se tedy o působení Ducha Svatého, Ducha oživovatele, který ustavičně vkládá do srdcí lidí světlo, aby mohli uznat Krista jako Pána. Je to milost vnitřního života, díky níž můžeme v síle Ducha Svatého provolávat, že On a jedině On je Pán.
4) Ježíš Kristus je Pán, protože má veškerou moc na nebi i na zemi. Je to královská moc, která ční vysoko nad všechna knížata. Nad mocnosti, síly, panstva a jak se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím (srov. Ef 1,20-22). Zároveň je to také autorita velekněžská, o níž se hovoří zeširoka v listu Židům, kde se také uvádí žalm 109/110: Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu (Ž 109/110,4). Toto věčné Kristovo kněžství s sebou nese také posvětitelskou moc, proto také se Kristus „stal příčinou věčné spásy pro všechny, kteří Jej poslouchají“ (srov. Žd 5,9). Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval (Žd 7,25). Rovněž v listu Římanům čteme, že Kristus stojí po pravici Boží a přimlouvá se za nás (srov. Řm 8,34). Konečně svatý Jan nás ujišťuje: Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého“ (1 Jan 2,1).
5) Jakožto Pán je Kristus také hlavou Církve, která je Jeho tělem. To je ústřední myšlenka v listech svatého Pavla ve velké kosmicko-teologické fresce, jejímž prostřednictvím tento apoštol národů popisuje obsah věčného Božího záměru v listech Efezanům a Kolosanům: Ano, všechno podřídil pod jeho nohy. A jeho dal jako svrchovanou hlavu Církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá (Ef 1,22-23). Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti (srov. Kol 1,19). V Kristu tedy přebývá tělesně celá plnost Božství (srov. Kol 2,9). Kniha Skutků nás učí, že Kristus si získal svou Církev svou vlastní krví (srov. Sk 20,28; srov. 1 Kor 6,20). Rovněž Ježíš sám, když se chystal na svůj odchod z tohoto světa k Otci, řekl svým učedníkům: Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,20). Tím ohlašoval tajemství onoho těla, které trvale od Něho dostává veškeré životní energie, plynoucí z díla vykoupení. Je to trvalé vykoupení, které působí jakožto účinek Kristova oslavení. Je pravdou, že Kristus byl vždy Pánem, a to již od prvního okamžiku svého vtělení, poněvadž je Božím Synem, který je soupodstatný s Otcem a který se pro nás stal člověkem. Je však rovněž nepochybné, že se stal v plnosti Pánem právě proto, že se ponížil, zřekl sebe sama a stal se poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Fil 2,6-8). Oslavený a vyzdvižený na nebesa naplnil své poslání, a tak také zůstává v těle své Církve na zemi prostřednictvím vykoupení, které se uskutečňuje v jedincích a v celé společnosti působením Ducha Svatého. Právě vykoupení je zdrojem autority, kterou Kristus v síle Ducha Svatého vykonává nad Církví, jak to můžeme číst v listu Efezanům: Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost (Ef 4,11-13).
6) Jeho královská moc, která mu byla svěřena nad veškerou ekonomií spásy, se rozprostírá nad celým kosmem. Kristus je tedy Pánem nad celým vesmírem. Tak nám to hlásá další velkolepá slovní freska: Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všechno naplnil (Ef 4,10). V prvním listu Korinťanům svatý Pavel dodává, že mu bylo všechno položeno k nohám. Všechno totiž Bůh podřídil pod jeho nohy. Když však říká, že všechno je podřízeno, je samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil (1 Kor 15,27). Apoštol Pavel pak dále rozvíjí tuto myšlenku: A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28). Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech mocných knížat, mocností a sil (1 Kor 15,24).
7) Konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes věnovala pozornost tomuto uchvacujícímu tématu a stojí v ní například: Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb (GS 45). To vše můžeme shrnout tvrzením, že Kristus je Pánem dějin. Právě v Něm nachází dějiny člověka a lze říci také veškeré stvoření své transcendentální vyvrcholení. Tradice vyjadřovala tuto skutečnost výrazem recapitulatio, v řečtině anakefalaiósis. Toto pojetí nachází svůj základ v listu Efezanům, kde je popsán věčný Boží záměr: . seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy, že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi (Ef 1,9-10).
8) Nakonec musíme doplnit, že Kristus je rovněž Pánem věčného
života. Jemu přísluší poslední soud, o němž hovoří Matoušovo evangelium:
Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na
svůj slavný trůn, a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí
jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své
pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: „Pojďte, požehnaní
mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připraveno od
založení světa“ (Mt 25,31-34). Právo soudit definitivním způsobem dílo
každého z lidí a také jejich svědomí patří Kristu jakožto Vykupiteli světa.
On nabyl tohoto práva prostřednictvím kříže, proto také Otec vložil každý
soud do Jeho rukou (srov. Jan 5,22). Syn ale nepřišel především proto,
aby soudil, ale proto, aby spasil a aby rozlil do lidí onen božský život,
který je v Něm. Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi,
aby měl život sám v sobě, a obdařil ho mocí konat soud, protože je Syn
člověka (Jan 5,26-27). Soudcovská moc tedy splývá v jedno s milosrdenstvím,
které proniká Jeho srdce a prýští z Otcova srdce, z něhož také vychází
sám Syn, který se stal člověkem, a to pro nás a pro naši spásu. Ukřižovaný
a vzkříšený Kristus, který vystoupil na nebesa a usedl po pravici Boží,
se tedy tyčí nad světem a nad dějinami jako znamení nekonečné lásky zahalené
slávou. Spasitel světa si toužebně přeje, aby na Jeho lásku odpověděl každý
člověk, a tak aby každý takový člověk mohl obdržet od Něj dar věčného života.