LXIX. Smysl utrpení ve světle Kristova utrpení

1) Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek (Jan 12,24). Vykoupení uskutečněné Kristem za cenu utrpení a smrti na kříži představuje rozhodující událost celých dějin lidstva, a to nejen proto, že se tak naplňuje svrchovaný Boží úradek plný spravedlnosti a milosrdenství, ale také proto, že odhaluje lidskému vědomí nový význam utrpení. Víme, že neexistuje větší problém, který by více zatěžoval lidskou mysl, což se týká také a především otázky vztahu k Hospodinu. Víme také, že na řešení problému utrpení závisí hodnota lidské existence na zemi. Víme rovněž, že tento problém jistým způsobem souvisí s problémem zla, jehož přítomnost v tomto světě je tak obtížně přijatelnou skutečností. Kristův kříž a jeho utrpení vrhá na tento problém zcela nové světlo a zároveň dává lidskému utrpení zcela nový význam.

2) Ve Starém zákoně je – obecně vzato – utrpení nahlíženo jako trest, který člověk musí snášet. Tento trest je z Boží strany čímsi spravedlivým, protože člověk je hříšník. Nicméně pokud se člověk pohybuje v tomto myšlenkovém rámci, založeném na počátečním zjevení Božím, není pro člověka právě snadné nalézt zdůvodnění pro případ, že trpícím je někdo je bez viny a nedopustil se pokřiveností. Jedná se o strašlivě tíživou otázku, která nachází své klasické vyjádření v knize Job. Je však třeba připomenout, že již v knize proroka Izaiáše je tato otázka pojímána v novém světle, poněvadž postava trpícího Služebníka Hospodinova představuje obzvláště významnou a účinnou přípravu na velikonoční tajemství, v jehož středu nalezne místo vedle Muže bolesti, tedy Krista, také trpící člověk všech dob a všech národů. Trpící Kristus je – jak to vyzpíval moderní básník – „Svatý, který trpí“, Nevinný, který trpí, a právě proto také jeho utrpení má nesrovnatelně větší hloubku než bolest všech ostatních lidí i všech Jobů i těch, kdo ve světě trpí bez vlastní viny. Vždyť Kristus je jediný, kdo je opravdu bez hříchu, a kdo dokonce ani hřešit nemůže. Je tedy Tím jediným, kdo absolutně nezasluhuje utrpení. A přesto je také Tím, kdo je přijímá nejdokonalejším a nejrozhodnějším způsobem, přijal je zcela svobodně a z lásky. To je také jeho přání a jakési niterné napětí zaměřené na to, aby úplně vypil kalich bolesti (srov. Jan 18,11), a to vše nejen kvůli našim hříchům, ale také kvůli hříchům celého světa, jak to jasně vykládá apoštol Jan (srov. 1 Jan 2,2). V tomto zaměření přečisté duše bez jakékoli poskvrny provinění se nachází kořen vykoupení světa prostřednictvím kříže. Vykupitelská moc utrpení spočívá v lásce.

3) A právě tímto způsobem díky Kristovu dílu dochází k radikální proměně smyslu a významu lidského utrpení. Není již dostačující vnímat ho pouze a výhradně jako odplatu za hřích. Nyní je nutno v utrpení odhalovat vykupitelskou a spasitelskou sílu lásky. V tajemství Kristova vykupitelského díla je překonáno zlo utrpení a každopádně je proměněno. Utrpení přijaté s láskou se stává silou osvobozující od zla a přivádějící k vítězství dobro. Každé lidské utrpení nesené v hlubokém sjednocení člověka s Kristovým utrpením doplňuje to, co ještě schází do plné míry Kristových útrap, obrací se to ku prospěchu Kristova těla, tedy jeho univerzální církve (srov. Kol 1,24), která je všeobecným společenstvím spásy.

4) Ve svém učení, které se dnes obvykle označuje jako předvelikonoční, Ježíš dal vícekrát na srozuměnou, že utrpení pojímané výlučně jako trest za provinění je čímsi nedostatečným, a dokonce nepřiléhavým. Tak kupříkladu, když se dozví o Galilejcích, jejichž krev nechal Pilát smísit s krví obětních zvířat, Ježíš klade otázku: Myslíte si, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? … Anebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? (Lk 13,2.4). Ježíš za takovýto způsob myšlení, který byl tehdy rozšířen a obecně přijímán, zcela evidentně klade otazník. Dále dává jasně na srozuměnou, že neštěstí, které s sebou utrpení přináší, nesmí být pojímáno výlučně jako trest za osobní hříchy. Ježíš dodává a jasně prohlašuje: Ne, říkám vám: když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete (Lk 13,5). Když konfrontujeme tato slova s kontextem, pak je snadné odhalit, že Ježíš chce podtrhnout nezbytnost vyloučit hřích, poněvadž to je pravým zlem, zlo samo o sobě. Vzhledem k solidaritě, která spojuje všechna lidská stvoření, je evidentní, že právě hřích je posledním důvodem veškerého utrpení. Přitom ale nestačí vyhýbat se hříchu pouze ze strachu z trestu, který z toho může vzejít člověku, který se hříchu dopouští. Je třeba skutečně se obrátit k dobru, aby tak zákon solidarity mohl působit v opačném smyslu, a to díky spojení s Kristovým utrpením, aby tak obrácení k dobru mělo pozitivní vliv na všechny ostatní příslušníky velké lidské rodiny.

5) V tomto smyslu zaznívají rovněž Ježíšova slova u příležitosti uzdravení slepce od narození. Když se ho učedníci dotázali: Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? (Jan 9,2), Ježíš jim odvětil: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky (Jan 9,3). Když daruje zrak slepému, Ježíš dal poznat Boží díla, která se měla zjevit na tomto handicapovaném člověku, a to ku prospěchu toho člověka i všech ostatních, kdo se o tom dozvědí. Zázračné uzdravení slepého bylo znamením, které přivedlo uzdraveného slepce k víře v Krista a vložilo do duše ostatních lidí spasitelné zrno znepokojení (srov. Jan 9,16). Ve vyznání víry zázračně uzdraveného se projevuje esenciální dílo Boží, je to spasitelný dar, který obdržel společně s darem zraku: „Věříš v Syna člověka?“ … „A kdo je to, abych v něho uvěřil?“ … „Viděls ho, je to ten, kdo s tebou mluví.“ … „Věřím, Pane!“ (Jan 9,35-38).

6) Na základě zmíněné události můžeme zahlédnout některé aspekty pravdy o bolesti ve světle Kristova kříže. Úsudek, který vidí utrpení výlučně jako trest za hřích, je v protikladu k lásce vůči člověku. Totéž jistým způsobem vyplývá z případu Jobových přátel, kteří s ním rozprávěli o jeho utrpení a obviňovali ho na základě trestajícího pojetí spravedlnosti, kterému schází jakákoli otevřenost vůči lásce (srov. Job 4nn.). To je patrné ještě názorněji v případě slepce od narození: Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? (Jan 9,2). Takový způsob uvažování je jakoby namířením prstu na toho druhého. Je to odsouzení, které přechází od utrpení pojímaného jako fyzická strázeň k takovému pojetí, které utrpení vnímá jako trest za hřích: Někdo prostě musel zhřešit, buď postižený, nebo jeho rodiče. Je to mravní pohanění: Trpí, protože se někdo musel provinit! Aby byl učiněn konec tomuto omezenému a nespravedlivému způsobu uvažování, bylo nutno zjevit v celé nahotě tajemství utrpení Spravedlivého, Svatého, Muže bolestí! Od okamžiku, kdy Kristus zvolil cestu kříže a položil svůj život na Golgotě, všichni ti, kdo trpí, zejména pak ti, kdo trpí bez vlastního zavinění, se mohou setkat s tváří Svatého, který trpí, a nalézat v jeho utrpení plný význam a pravou povahu i důležitost utrpení, plnou pravdu o utrpení.

7) Ve světle této pravdy se pak všichni ti, kdo trpí, mohou cítit povoláni k tomu, aby brali podíl na díle vykoupení, uskutečněného Kristem prostřednictvím kříže. Mít podíl na Kristově kříži znamená věřit ve spasitelskou moc oběti, již každý věřící může přinést spolu s Vykupitelem. Tak je utrpení osvobozeno z temnot absurdity, která jako by ho pokrývala, a nabývá hlubinnou dimenzi, odhaluje svůj pravý význam a tvořivý potenciál. Lze tedy říci, že se mění scénář existence, od níž se stále více vzdaluje destruktivní potence zla, a to právě proto, že utrpení přináší své bohaté plody. Sám Ježíš nám to zjevuje a slibuje, když praví: Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek (Jan 12,23-24). Křížem ke slávě!

8) Další aspekt pravdy o utrpení je třeba uvést ve světle evangelia. Matouš nám podává zprávu, že Ježíš pak obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o Božím království a uzdravoval každou nemoc a chorobu (Mt 9,35). Vedle toho Lukáš vypravuje, že když se Ježíše otázali na pravý význam přikázání lásky, Mistr odpověděl podobenstvím o dobrém Samaritánovi (srov. Lk 10,30-37). Z uvedených textů jasně vysvítá, že podle Ježíše utrpení musí vzbuzovat v učedníkovi obzvláštním způsobem lásku k bližnímu a k vlastnímu nasazení, aby postiženému posloužil v tom, co je nezbytné. Taková láska a takové služby poskytnuté v jakékoli dostupné podobě představují základní mravní hodnotu, která provází utrpení. Nadto nesmíme zapomínat, že když Ježíš hovořil o posledním soudu, obzvláštním způsobem položil důraz na skutečnost, že jakákoli služba lásky prokázaná trpícímu člověku je vlastně adresována samotnému Vykupiteli: Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně (Mt 25,35-36). Na těchto slovech se zakládá celá křesťanská etika služby i sociálních služeb a také definitivní hodnocení utrpení přijímaného ve světle Kristova kříže. Nebylo by možné právě odtud vyvodit tu odpověď, na niž netrpělivě čeká lidstvo i dnes? Tuto odpověď můžeme obdržet jedině od ukřižovaného Krista, Svatého, který trpí a který může proniknout až do srdce těch nejpalčivějších problémů člověka, poněvadž již stojí vedle všech těch, kteří trpí a prosí ho o to, aby jim dal novou naději.
 

LXX. Poslední slova Kristova na kříži: „Otče, odpusť jim …“

1) Všechno to, čemu Ježíš učil, a to, co konal v průběhu svého smrtelného lidského života, dosahuje vrcholu pravdy a svatosti právě na kříži. Slova, která pronesl Ježíš na kříži, představují definitivní poselství a zároveň také potvrzení Jeho svatého života, který se uzavřel totálním sebedarováním v poslušnosti Otci kvůli spáse světa. Ta slova, která uchovali v paměti Jeho Matka a učedníci, kteří byli přítomni na Kalvárii, byla předána prvotní komunitě a také všem budoucím pokolením, aby tato slova vrhala světlo na Ježíšovo vykupitelské dílo a inspirovala Kristovy následovníky v době jejich pozemského života a v okamžiku jejich umírání. Rozjímejme tedy i my nad těmito slovy, jak to činili mnozí křesťané všech dob.

2) První věc, kterou odhalujeme, spočívá v tom, že v těchto slovech se skrývá hluboké poselství o odpuštění. Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí (Lk 23,34). Podle Lukášova vyprávění jsou právě tato slova tím prvním, co Ukřižovaný pronesl. Ihned si položme otázku: Nejedná se snad právě o to slovo, jež jsme měli zapotřebí slyšet právě my? Ale za těch okolností a v dané situaci po známých událostech a právě před těmi lidmi, kteří nesli vinu za to, že požadovali Ježíšovo odsouzení, a za to, že byli naplněni takovou záští a zuřivostí proti Ježíšovi, kdo by tedy v takové situaci a za takových okolností čekal, že z Ježíšových rtů vyjde takovýto zcela překvapivý výrok o odpuštění? A přece evangelium nám dává jistotu: Z výšin kříže zaznělo slovo odpuštění!

3) Nyní se pokusíme vystihnout základní aspekty onoho poselství o odpuštění. Ježíš nejenže sám odpouští, On dokonce vyprošuje odpuštění od Otce pro ty, kdo Ho vydali na smrt, proto také pro nás pro všechny. To je také výraz totální Kristovy upřímnosti a lásky, z níž toto odpuštění vychází. Je to úplně nová událost v dějinách lidstva i v dějinách smlouvy. Ve Starém zákoně čteme řadu textů pocházejících od žalmistů, kteří žádali odplatu nebo potrestání od Pána pro své nepřátele. Tyto texty se často opakují v křesťanské modlitbě, i liturgické, musíme je ale interpretovat ve světle Ježíšova učení o lásce k nepřátelům i ve světle Jeho příkladu, vždyť Ježíš miloval i své nepřátele. Totéž lze říci o některých výrocích proroka Je­remiáše (srov. Jer 11,20; 20,12; 15,15) a o mučednících z Druhé knihy Makabejské (srov. 2 Mak 7,9.14.17.19). Ježíš převrací takové pojetí přímo před Boží tváří a pronáší docela jiná slova nežli ostatní. Vždyť Ježíš připomenul těm, kdo mu vytýkali Jeho styky s hříšníky, že již ve Starém zákoně podle svědectví inspirovaného Božího slova chce Bůh milosrdenství (srov. Mt 9,13).

4) Je třeba dále upozornit na to, že Ježíš odpouští bezprostředně, i když se zatvrzelost odpůrců nepřestává projevovat. Odpuštění je Jeho jedinou odpovědí na tuto zatvrzelost v nenávisti. Ježíšovo odpuštění je adresováno všem těm, kdo z lidského hlediska byli odpovědní za Jeho smrt, tedy nejen vykonavatelům rozsudku, ale také všem nablízku i v dáli, viditelným i skrytým, kteří mají svůj podíl na procesu, který Ho přivedl k odsouzení na dřevo kříže. Pro ty všechny Ježíš vyprošoval odpuštění, takže apoštol Jan, když nejprve napomenul křesťany, aby nehřešili, může dodat: Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše hříchy, ale i za hříchy světa (1 Jan 2,1-2). Ve stejné linii hovoří i apoštol Petr, který v řeči před jeruzalémským lidem na všechny vztáhne polehčující okolnost nevědomosti (srov. Sk 3,17; srov. 23,34) a ohlašuje nabídku odpuštění (srov. Sk 3,19). Je opravdu povzbudivé vědět, že podle listu Židům ukřižovaný Kristus, věčný velekněz, zůstane stále Tím, kdo se přimlouvá ustavičně za hříšníky, kteří skrze Něho přistupují k Bohu (srov. Žid 7,25). On je tedy Přímluvcem, Obhájcem, Parakletem (srov. Jan 2,1), který na kříži místo obžalovávání provinění svých křižovatelů vše zmírňuje a říká, že si neuvědomují, čeho se vlastně dopouštějí. Je to dobrotivost soudu, ale také soulad s realitou, s pravdou, již pouze On sám může vidět v nitru svých protivníků i všech hříšníků, proto platí, že mnozí mohou být méně vinni, než by se na první pohled mohlo zdát (srov. Mt 7,11). Právě na Kalvárii se Ježíš stává před Otcem přímluvcem za hříšníky i jejich zastáncem.

5) Toto odpuštění ze dřeva kříže je obrazem a počátkem onoho odpuštění, které Ježíš chce přinést celému lidstvu prostřednictvím své oběti. Aby zasloužil toto odpuštění a také milost, která očišťuje a přináší do srdce člověka božský život, Ježíš se heroicky obětoval za celé lidstvo. Všichni lidé, každý člověk v konkrétnosti svého vlastního já, svého dobra i svého zla, tedy všichni jsou potenciálně, a spíše lze říci vědomě, zahrnuti do Ježíšovy modlitby obrácené vůči Bohu Otci: „Odpusť jim.“ Tato prosba o smilování, mírnost a o jakési téměř nebeské porozumění se vztahuje bezesporu i na nás: „Vždyť nevědí, co činí.“ Snad žádný z hříšníků úplně neunikne oné nedokonalosti poznání, a proto paprsek této prosby o odpuštění, která vyvěrá z něhou přeplněného Ježíšova srdce, toho Ježíše, který umírá na kříži. To však nesmí nikoho vést k domněnce, aby zneužíval tohoto bohatství dobroty, tolerance a trpělivosti Boží, protože to všechno má hříšníka přimět k obrácení (srov. Řím 2,4). Takový člověk, který by se odmítal obrátit, by si zatvrzelostí svého srdce pro sebe nashromáždil Boží hněv pro den, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud (srov. Řím 2,5). A přece i za takového člověka umírající Kristus vyprošuje od Otce odpuštění, byť by pro obrácení takového člověka bylo zapotřebí speciálního zázraku. Vždyť ani on vlastně přesně neví, čeho se dopouští!

6) Rozhodně není nezajímavé, že již v okruhu prvních křesťanských komunit poselství o odpuštění bylo přijato a že podle něho jednali první mučedníci pro víru, kteří opakovali Ježíšovu modlitbu k Otci a opakovali přitom téměř stejná slova jako Ježíš. Tak jednal prvomučedník Štěpán, který po­dle knihy Skutků v okamžiku své smrti prosil: Pane, nepřičítej jim tento hřích (Sk 7,60). Rovněž svatý Jakub podle toho, co říká Eusebius z Caesareje, následoval Kristova příkladu a podobnými slovy jako Mistr vyprošoval během svého umučení odpuštění (srov. Historia Eccles. II, 23, 16). Tak mučedníci uváděli do života Mistrovo naučení, v němž praví: Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují (Mt 5,44). K tomuto naučení Ježíš připojil ve vrcholném okamžiku svého života svůj příklad a Jeho první následovníci se Mu připodobňovali v tom, že odpouštěli a vyprošovali Boží odpuštění pro ty, kdo je pronásledovali a zabíjeli.

7) První Kristovi následovníci pamatovali rovněž na další událost, která se odehrála na Kalvárii a která zapadá do rámce Kristova kříže jako posel­ství o odpuštění. Ježíš totiž řekl jednomu ze zločinců, kteří byli ukřižováni spolu s Ním: Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji (Lk 23,43). Je to velmi dojemná událost, v níž můžeme vidět jak působí všechny rozměry díla spásy, jež se konkretizuje v odpuštění. Onen zločinec předtím uznal svoji hříšnost, když napomínal v okamžiku exekuce svého druha, který se Ježíšovi posmíval: Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého (Lk 23,40-41). Pak prosil Ježíše, aby na něj nezapomněl: Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království (Lk 23,42). Ten muž jasně vnímal, že Ježíšovo odsouzení bylo čímsi hrubě nespravedlivým, poněvadž Ježíš se nedopustil ničeho zlého. Z tohoto důvodu také tento muž nepřitakával posměškům druhého zločince ani posměškům okolo­stojících. Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás! (Lk 23,30), to jsou slova nekajícího se lotra. Členové velerady Ježíšovi říkali: Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený! (Lk 23,35). Vojáci ho uráželi slovy: Když jsi židovský král, zachraň sám sebe (Lk 23,37). Kající lotr prosil Ježíše, aby se na něj rozpomenul ve svém království, a tak vlastně vyznal víru ve Vykupitele. V okamžiku své smrti nejen přijímá svoji smrt jako spravedlivou odplatu za to, čeho se dopustil, ale také se obrací na Ježíše, aby Mu sdělil, že v Něho skládá veškerou svoji naději. To je také nejevidentnější vysvětlení epizody, kterou nám vypravuje Lukáš. Ukazuje se, že z psychologického hlediska na proměnu lotrova smýšlení silně působil Ježíšův příklad, tedy to, jak Kristus přijímal své vlastní utrpení; byť byl zcela nevinný, umíral se slovem odpuštění na rtech. Nejhlubším a tajemným kořenem tohoto obrácení však byla milost Vykupitele, který „obrací“ tohoto člověka a uděluje mu Boží odpuštění. Ježíšova odpověď je totiž zcela bezprostřední. Ježíš přislibuje kajícímu a obrátivšímu se lotrovi to, že bude spolu s Ním v ráji, a to ještě téhož dne. Jednalo se tedy o úplné odpuštění. Ten, který se dopustil loupeží a dalších zločinů, což jsou velké hříchy, se v posledním okamžiku svého života stává svatým. Dalo by se říci, že v tomto Lukášově textu máme doloženu první kanonizaci v dějinách. Vykonal ji sám Ježíš ve prospěch jednoho lotra, který se na Něj obrátil v onom velmi dramatickém okamžiku. To dokládá, že lidé mohou díky Kristovu kříži obdržet odpuštění všech svých provinění i celého zkaženého života také v posledním okamžiku, pokud se odevzdají milosti Vykupitele, který je obrací k sobě a zachraňuje. Ježíšova slova obrácená ke kajícímu lotru obsahují rovněž příslib dokonalé blaženosti: Dnes budeš se mnou v ráji (Lk 23,43). Vykupitelská oběť tedy lidem otevírá bránu věčné blaženosti. Je to dar spásy, který je bezesporu úměrný hodnotě oběti, a to navzdory evidentnímu nepoměru mezi prosbou lotra a obrovitostí odměny. Překonání této disproporce mezi prosbou lotra a odměnou je dílem oběti Krista, který zasloužil nebeskou blaženost celou hodnotou svého života a své smrti. Epizoda, kterou nám vypravuje Lukáš, nám připomíná, že ráj je nabídnut celému lidstvu, každému člověku, když se podobně jako kající lotr otevře milosti a když položí veškerou svoji naději v Krista. Jedná se o okamžik pravého obrácení, okamžik milosti, který má větší hodnotu než celý stvořený svět, jak tvrdí svatý Tomáš Akvinský (srov. STh I-II, q. 113, a.9, ad 2). Proto také tato milost může vyrovnat účty celého lidského života a může v člověku, a to v kterémkoli člověku, uskutečnit právě to, co slíbil Ježíš svému druhu v utrpení: „Dnes budeš se mnou v ráji.“
 

LXXI. Poslední Kristova slova na kříži: „To je tvoje matka …“

1) Poselství Kristova kříže obsahuje některá slova vyjadřující neskonalou lásku. Jsou to slova, jimiž se obrací na svou Matku a na toho učedníka, jehož obzvláštním způsobem miloval, tedy na Jana. Obě tyto osoby byly přítomny na Kalvárii pod Ježíšovým křížem. Jan evangelista připomíná, že pod Ježíšovým křížem stála Jeho Matka (srov. Jan 19,25). Byla to přítomnost jedné Ženy, která byla již řadu let ovdovělá a která právě ztrácela svého jediného syna. Každé vlákno její bytosti bylo hluboce otřeseno tím, co mohla spatřit ve dnech, které vyvrcholily o Velikonocích. Otřásalo jí všechno, co viděla a slyšela i co jaksi dopředu vyciťovala. Nyní stála pod patibulem. Jak by bylo možno bránit jí v bolesti a v pláči? Křesťanská tradice porozuměla dramatické zkušenosti oné Ženy plné důstojnosti a ctihodnosti, ale také Ženy s rozedraným srdcem, a tak ji tato křesťanská tradice kontemplovala s vnitřní účastí na její hluboké bolesti: „Stabat Mater dolorosa – iuxta crucem lacrimosa – dum pendebat Filius.“ Nejednalo se pouze o otázku „těla a krve“ ani o bezesporu vznešený citový a čistě lidský vznět. Mariina přítomnost pod křížem dokládá její aktivní a totální spoluúčast na vykupitelské oběti jejího Syna. Maria chtěla mít podíl až do konce na Ježíšových útrapách, poněvadž od sebe neoddálila meč, který byl předpovězen Simeonem (srov. Lk 2,35). Maria tedy spolu s Kristem přijala tajuplný Otcův záměr. Ona se stala první podílnicí na Kristově oběti a navěky zůstane dokonalým vzorem pro všechny, kdo bezvýhradně přijmou to, aby se přidružili k vykupitelské oběti.

2) Na druhé straně mateřské soucítění, jež bylo vyjádřeno onou přítomností u paty kříže, činilo drama Kristovy smrti ještě hlubším a pohnutějším. Maria je tak blízko dramatům všech rodin, tolika matek a tolika dětí, které se znovu scházejí u příležitosti úmrtí, po dlouhých úsecích času v odloučení z pracovních důvodů, kvůli nemoci, kvůli násilí na jednotlivcích nebo celých skupinách lidí. Ježíš, který vidí svoji Matku poblíž kříže, si vzpomíná na epizody ze společného života v Nazaretě, událost z Kány, příhodu z jeruzalémského chrámu, možná si připomenul okamžiky Josefova odchodu z tohoto světa i chvíle loučení s Matkou, uvědomoval si její samotu posledních několika let, a tato samota se nyní měla ještě vyhrotit. Maria pak ze své strany vzpomíná na všechno to, co po léta uchovávala ve svém srdci (srov. Lk 2,19.51), a nyní tomu všemu rozumí ve světle kříže. V její duši se bolest a víra slévají v jedno. A nyní se k ní obrací z výšin kříže pohled, je to Ježíš, kdo na ni pohlédl.

3) Když Ježíš uviděl svou Matku, a jak při ní stojí učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvoje matka.“ (Jan 19,26-27) Jedná se o úkon něhy a synovské úcty. Ježíš si nepřeje, aby Jeho Matka zůstala sama. Místo sebe jí nechává učedníka, jehož Maria znala jako toho, kterého Ježíš obzvláště miloval. Tak Ježíš svěřuje Marii novou formu mateřství a žádá ji, aby jednala s Janem jako se svým synem. Ovšem slavnostní způsob svěření úkolu („Ženo, to je tvůj syn.“), který se nachází v samotném srdci dramatu kříže, střídmost a prostota slovního vyjádření, jež je téměř jakousi svátostnou formulí, to vše dává tušit, že mimo řád rodinných poměrů a vztahů je tato událost součástí díla spásy, v němž Žena – Maria byla po boku Syna člověka při Jeho mesiášském poslání. Na samém závěru svého díla Ježíš prosí Marii, aby definitivně přijala to, že On sám se činí obětí za vykoupení světa, a to vše je spjato s tím, že Maria má od nynějška přijmout Jana jako svého syna. Onu novou formu mateřství dostává Maria za cenu své vlastní mateřské oběti pod křížem.

4) Toto synovské gesto, které je naplněno mesiášským významem, značně překračuje osobu milovaného učedníka, který byl označen jako Mariin syn. Ježíš chtěl tímto gestem svěřit Marii mnohem četnější potomstvo. Chce tu Marii ustanovit Matkou každého člověka, který se stane Jeho následovníkem, a to od toho okamžiku navždy, jedná se o učedníky všech dob. Nejedná se tedy pouze o rodinnou záležitost, o gesto syna, který by měl starost o svou vlastní matku, je to gesto Vykupitele světa, který Marii svěřuje jakožto Ženě mateřskou úlohu vzhledem ke všem lidem, kteří jsou povoláni k tomu, aby se sjednotili v církvi. V onom okamžiku byla tedy Maria z výšin kříže ustanovena a jaksi „konsekrována“ jakožto Matka Církve.

5) V tomto daru Janovi a v něm také všem Kristovým následovníkům i všem lidem spočívá jakési doplnění toho daru, jejž činí Ježíš sám ze sebe prostřednictvím své smrti na kříži. Maria představuje spolu s Ježíšem dokonalou jednotu nejen proto, že jsou matka a syn po­dle těla, ale proto, že podle věčného Božího úradku jsou určeni, aby zaujímali ústřední postavení v dějinách spásy. Z těchto důvodů také Ježíš cítí povinnost zapojit svoji Matku nejen do svého vlastního darování se Otci, ale rovněž do svého darování se lidem. Maria je ze své strany v dokonalém souladu se svým Synem v tomto úkonu sebedarování a sebeobětování, což představuje jakési prodloužení onoho FIAT, jež pronesla při zvěstování. Ježíš ve svém utrpení je dokonale oproštěn od všeho. Na Kalvárii Mu zůstává pouze Jeho Matka, a tak úkonem svrchovaného sebeoproštění daruje rovněž ji celému světu ještě předtím, než definitivně naplní své poslání obětováním vlastního života. Ježíš je si vědom toho, že se přiblížil okamžik naplnění všeho, jak to říká evangelista: „Potom, když Ježíš věděl, že je všechno dokonáno, …“ (Jan 19,28) Proto si přeje, aby mezi těmito dokonanými záležitostmi byl zahrnut i dar Matky církvi a světu.

6) Jedná se bezesporu o duchovní mateřství, která se uskutečňuje podle křesťanské tradice a nauky církve v řádu milosti. Druhý vatikánský koncil Marii nazývá Matkou v řádu milosti (srov. LG 61). Je to tedy mateřství, jež je svou vlastní povahou duchovní a nadpřirozené, jež se včleňuje do oblasti, kde působí milost plodící v člověku božský život. Toto mateřství je tedy předmětem víry stejně, jako k tomuto předmětu víry patří také milost, s níž je spjata. Toto mateřství vede k velkému myšlenkovému bohatství a k sladkým a něžným prožitkům naděje, důvěry a lásky, které tvoří součást Kristova obdarování. Ježíš, který zakusil mateřskou Mariinu lásku a poznal její nesmírnou hodnotu ve svém vlastním životě, si přál, aby rovněž jeho učedníci mohli zakoušet tuto mateřskou lásku jako součást vztahu k Němu po celou dobu svého vlastního duchovního vzrůstu. Jedná se o to, aby učedník vnímal Marii jako Matku a aby se k ní choval jako ke své Matce a aby jí dovolil to, že ho bude formovat ve smyslu pravé otevřenosti vůči Bohu a k pravému sjednocení s Kristem i k pravé lásce vůči bližnímu.

7) Lze tedy říci, že rovněž tento aspekt poměru k Marii je součástí poselství Kristova kříže. Evangelista v tomto ohledu tvrdí, že Ježíš dále pravil: »Potom řekl učedníkovi: „To je tvoje matka.“« (Jan 19,27) Když se obrací na svého učedníka, Ježíš ho prosí, aby se choval k Marii jako ke své vlastní matce. Mateřské lásce Mariině musí odpovídat synovská láska učedníka. Poněvadž učedník má zaujmout Ježíšovo místo vedle Marie, je vyzván, aby ji opravdu miloval jako svoji vlastní matku. Jako kdyby mu Ježíš říkal: „Miluj ji!“ To vše je ve zvláštním souladu s odkazem lásky, který Ježíš zanechal svým učedníkům ve Večeřadle. Tento požadavek platí nejen pro Jana, ale také pro všechny Kristovy učedníky všech dob. Těmito slovy sám Ježíš zakládá mariánský kult církve, jíž dává prostřednictvím evangelisty Jana na srozuměnou svoji vůli, aby Maria, která je z jeho rozhodnutí Matkou každého učedníka, od každého z učedníků obdržela pravou synovskou lásku. Důležitost mariánského kultu, jak si ho církev vždy přála, se vyvozuje ze slov pronesených Ježíšem v hodině jeho smrti.

8) Evangelista uzavírá celou epizodu slovy: A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. (Jan 19,27) To znamená, že onen učedník bezprostředně odpověděl na Ježíšovo přání: od toho okamžiku přijal Marii do svého domu, prokazoval jí synovsko lásku a všestranně o ni pečoval, takže mohla žít v usebranosti a v pokoji očekávat okamžik, kdy se bude moci připojit ke svému Synovi. Díky tomu pak Maria mohla sehrávat svoji roli v rodící se církvi, a to jak při Letnicích, tak v dalších okamžicích jejích dějin. Ono Janovo gesto bylo splněním Ježíšova odkazu vzhledem k Marii, mělo však také symbolickou hodnotu pro každého Kristova učedníka, který je vyzván k tomu, aby přijal Marii k sobě a dal jí příslušné místo ve svém vlastním životě. Vždyť podle slov umírajícího Ježíše každý křesťan musí nabídnout patřičný prostor ve svém životě, a tak v něm Maria nemůže být nepřítomna. Můžeme tedy uzavřít toto zamyšlení a tuto katechezi o poselství kříže výzvou určenou každému, aby přijal Marii do svého domu, do svého života. Je třeba připojit výzvu, aby si každý stále více cenil daru ukřižovaného Krista, který nám daroval Marii za Matku.
 

LXXII. Poslední Kristova slova na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

1) Podle toho, co říkají synoptická evangelia, Ježíš zvolal na kříži dvakrát (srov. Mt 27,46.50; Mk 15,34-37). Pouze Lukáš nás seznamuje s obsahem druhého Ježíšova zvolání. V prvním zvolání se vyjadřuje hloubka a intenzita Ježíšova utrpení, jeho vnitřní bolest, jeho duch sebeobětování a rovněž také jeho vlastní prorocko-mesiášská interpretace jeho vlastního dramatu na základě biblického žalmu. Je jisté, že první výkřik ukazuje na prožitek žalu a opuštěnosti, které Ježíš hluboce prožíval a vyjadřoval počátečními slovy žalmu 21/22: Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Eloi, Eloi, lema sabachthani? To je v překladu: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mk 15,34; srov. Mt 27,46). Marek přináší tato Ježíšova slova v aramejštině. Lze předpokládat, že onen křik byl čímsi tak charakteristickým, že přímí svědci celé kalvarské události považovali za svrchovaně vhodné opakovat Ježíšova slova v aramejštině, tedy v jazyce, jímž Ježíš hovořil a jímž hovořila většina Izraelitů v Ježíšově době. Markovi tato slova mohl sdělit přímo Petr, jak tomu bylo se slovem ABBA – Otče (srov. Mk 14,36), které Ježíš použil při své modlitbě v Getsemanech.

2) To, že Ježíš při svém prvním zvolání na kříži použil počáteční slova žalmu 21/22, je z mnoha hledisek velmi významné. Je v duchu Ježíše, který měl ve zvyku modlit se prostřednictvím posvátných textů, uchovat mnohá slova takových modliteb a mnoho vět, které se mu vtiskly do mysli, poněvadž skvěle vyjadřovaly potřeby člověka ve stavu úzkosti vzhledem k Bohu a poněvadž narážely na situaci Toho, kdo na sebe bere veškerou naši nepravost (srov. Iz 53,11). V hodině utrpení na Kalvárii tedy bylo pro Ježíše čímsi spontánním přivlastnit si onu prosbu, kterou žalmista adresoval Bohu, když se cítil hluboce zasažen utrpením. Ono „proč“ na Ježíšových rtech adresované Bohu představovalo rovněž velmi účinné vyjádření utrpení plného podivu nad onou trýzní, která neměla prostého lidského vysvětlení, protože představovala mysterium, k němuž měl klíče pouze Otec. Přestože se tento výkřik zrodil ze vzpomínky na žalm, který se čítával a recitovával v synagoze, tato prosba v sobě obsahovala teologický význam s ohledem na oběť, jejímž prostřednictvím Ježíš v plné solidaritě s hříšným člověkem zakoušel opuštěnost Bohem. Pod vlivem oné strašlivé vnitřní zkušenosti umírající Ježíš nachází sílu, aby propukl v ono velké zvolání. A v oné zkušenosti, v onom křiku, v onom „proč“ obráceném k nebi Ježíš ustanovuje také nový způsob solidarity s námi, kteří jsme tak často přivedeni k tomu, abychom pozvedali oči k nebi, abychom vyjádřili své stížnosti, a někdy dokonce i svoje zoufání.

3) Když slyšíme Ježíše pronášet ono „proč“, učíme se tím tomu, že také trpící lidé smějí volat „proč“, ale musí to být spojeno se stejnou vnitřní dispozicí důvěry a synovské oddanosti, čehož je Ježíš skutečný mistrem a vzorem. V Ježíšově „proč“ není obsažen pocit odporu nebo vzpouzení se, které by se obracely ve vzdor nebo v zoufalství. Není v tom obsažen ani stín výčitky vůči Otci, jedná se o zkušenost křehkosti, samoty, opuštěnosti, a právě to Ježíš zakusil místo nás. On, který se stává prvním Opuštěným – desamparados, jak to vyjadřují Španělé, nám zároveň říká, že nad všemi těmito ubohými Evinými dětmi bdí dobrotivý zrak Boží Prozřetelnosti, která pomáhá.

4) Ježíš zakouší pocit opuštěnosti Otcem, on však zároveň dobře ví, že tomu tak není. Vždyť On sám pravil, že je s Otcem dokonalou jednotou (srov. Jan 10,30). Když hovořil o svém nastávajícím utrpení, jasně řekl: Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou (Jan 16,32). Ve vrcholné vrstvě svého ducha měl Ježíš jasné patření na Boha a jistotu své jednoty s Otcem. Ovšem ve vrstvách hraničících se smyslovou stránkou existence člověka, které jsou více náchylné k dojmům, pocitům a prožitkům momentálních zkušeností vnějšího i vnitřního utrpení, je Ježíšova duše proměněna v poušť a On nezakouší Otcovu přítomnost, a tak zakouší tragickou skutečnost té nejúplnější bezútěšnosti.

5) Na tomto místě lze načrtnout rámec Ježíšovy psychické situace s ohledem na jeho vztah k Bohu. Vnější běh událostí po­dle všeho zdánlivě naznačuje nepřítomnost Otce, který dopouští ukřižování svého Syna, byť disponuje legiemi nebeských andělů (srov. Mt 26,53), přesto nezasáhne, aby zabránil Jeho odsouzení na smrt, a to na smrt kříže. V Olivové zahradě Šimon Petr tasil svůj meč, aby Ježíše bránil, ovšem samotný Ježíš ho okamžitě v jeho konání zarazil (srov. Jan 18,10n.). Před místodržitelským palácem se Pilát vícekrát pokusil Ježíše osvobodit (srov. Jan 18,31.38; 19,4-6.12-15), ovšem nebeský Otec v této chvíli mlčí. Ono mlčení leží na Ukřižovaném jako nejtěžší trýzeň, doléhá na Něj o to víc, že nepřátelé vnímají toto Otcovo mlčení jako Ježíšovo zavržení: Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží Syn! (Mt 27,43). V oblasti prožitků, pocitů a zakoušení představovala tato absence Otce tu nejtěžší trýzeň pro Ježíšovu duši, která čerpala svoji radost a svoji sílu právě ze sjednocení s Otcem. Tato trýzeň umocňovala všechna ostatní zakoušená utrpení. Onen nedostatek vnitřní posily představovala opravdu tu nejstrašnější Ježíšovu trýzeň.

6) Ovšem Ježíš dobře věděl, že tímto svým extrémním utrpením, které zasahovalo i ta nejintimnější vlákna Jeho srdce, naplňoval dílo nápravy, které bylo účelem Jeho oběti za hříchy lidstva. Jestliže hřích je oddělením člověka od Boha, Ježíš musel zakusit v krizi svého sjednocení s Otcem bolest, která by byla úměrná onomu oddělení hříšníka od Boha. Když však Ježíš citoval počáteční slova žalmu 21/22, jejž se možná ve své mysli modlil celý v době svého umučení, jistě neopomíjel jeho závěr, kde se utrpení proměňuje v hymnus díků za osvobození a ve zvěst spásy Boží nesené všem. Zkušenost opuštěnosti je tedy pouze přechodnou záležitostí, která musí udělat místo osobnímu osvobození a univerzální spáse. V Ježíšově ztýrané duši taková perspektiva jistě živila naději. Vždyť On sám vždy prezentoval své nadcházející utrpení jako cestu ke vzkříšení a k pravému definitivnímu oslavení. Z této myšlenky pak Ježíšova duše těží sílu a radost, protože ví, že toto oslavení a definitivní vítězství je blízko, a to právě v okamžicích, kdy kulminuje drama kříže.

7) Nicméně několik okamžiků nato, snad podle impulsu žalmu 21/22, který měl Ježíš na paměti, Ježíš pronese další slova: Žízním. (Jan 19,28). Je velmi snadno pochopitelné, že Ježíš těmito slovy vyjadřuje svoji tělesnou žízeň, velkou trýzeň, která patří ke trýzním ukřižování, jak to vysvětlují odborníci v této oblasti. Lze také říci, že projevením své žízně Ježíš projevil svoji pokoru, vždyť se jednalo o tělesnou potřebu, kterou by projevil každý jiný člověk. Rovněž tímto způsobem se Ježíš činí solidární se všemi ať živými, nebo umírajícími, zdravými, nebo nemocnými, malými i velkými, tedy se všemi těmi, kdo prosí alespoň o trochu vody. … (srov. Mt 10,42). Pro nás je velmi krásné pomyšlení, že jakákoli pomoc poskytnutá kterémukoli umírajícímu člověku je zároveň poskytnuta ukřižovanému Ježíši!

8) Nesmíme však opomenout poznámku evangelisty, který píše, že Ježíš užil výroku „Žízním“ proto, aby se naplnila Písma: Tak se mělo splnit Písmo (Jan 19,28). Tak tedy i v těchto Ježíšových slovech je kromě oné lidské a tělesné dimenze ještě dimenze teologická. V pozadí stojí opět žalm 21/22: Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru (Ž 21/22,16). Rovněž v žalmu 68/69, verš 22 můžeme číst: Když jsem žíznil, dali mi pít ocet. V žalmistových slovech se jedná o tělesnou žízeň, ovšem na Ježíšových rtech tato žízeň vstupuje do oblasti mesiášského poslání a do mesiášského významu jeho kříže. Ve své žízni umírající Ježíš hledá zcela jiný nápoj než vodu či ocet. Je to podobné jako při rozhovoru se Samařankou u studny poblíž Sycharu, když ji Ježíš požádal, aby mu dala napít (srov. Jan 4,7). Tělesná žízeň tedy byla symbolem jiné žízně, žízně po obrácení oné ženy. Nyní na kříži má Ježíš žízeň po novém lidstvu, jež má vzejít z jeho oběti jako naplnění Písem. Právě proto spojuje evangelista Ježíšovu žízeň s naplněním Písem. Žízeň kříže na rtech umírajícího Krista je posledním vyjádřením oné touhy po křtu, v nějž má být Ježíš ponořen, a po ohni, který má být vržen na svět, jak to vyjadřoval v době svého pozemského života. Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! (Lk 12,49-50). Nyní se toto přání naplňuje a právě slovem „Žízním“ Ježíš vyjadřuje svoji žhavou lásku, s níž si přál přijmout onen nejvyšší křest, aby tak pro nás pro všechny otevřel prameny vody, která opravdu zahání žízeň a která zachraňuje (srov. Jan 4,13-14).
 

LXXIII. Poslední Kristova slova na kříži: „Dokonáno je!“ - „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“

1) Dokonáno je! (Jan 19,30). Podle Janova evangelia pronesl Ježíš tato slova krátce předtím, než naposledy vydechl. Byla to opravdu poslední slova, která vyjadřují Ježíšovo vědomí, že až do posledního důsledku vykonal dílo, pro které byl poslán do tohoto světa (srov. Jan 17,4). Dávejme pozor: Nejedná se tolik o to, že Ježíš by realizoval své vlastní záměry a plány, ale o to, že naplnil Otcovu vůli v poslušnosti, která se nezalekla ani kompletního sebezmaření na dřevě kříže. Právě proto se nám umírající Ježíš jeví jako opravdový vzor pro každého umírajícího člověka. Smrt každého z nás by měla být závěrem všech děl, která každému z nás svěřil k naplnění Bůh ve svých úradcích. Podle křesťanského pojetí života a smrti jsou lidé povoláni k tomu, aby až do posledního vydechnutí plnili Otcovu vůli, a právě smrt je posledním úkonem, definitivním a rozhodujícím úkonem plnění této svaté vůle. A tomu nás učí Ježíš na kříži.

2) Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46). Těmito slovy Lukáš vyjadřuje obsah druhého výkřiku, který Ježíš ze sebe vydal jen několik okamžiků před svým skonem (srov. Mk 13,37; Mt 27,50). Při prvním výkřiku Ježíš zvolal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mt 27,46; Mk 15,34). Tato slova jsou doplněna druhým výrokem, který představuje plod vnitřní reflexe, jež se odehrála v Ježíšově modlitbě. Jestliže v jistém okamžiku Ježíš nesmírně trpěl kvůli dojmu, že Otec Ho opustil, nyní Jeho nitro reaguje tím jediným způsobem, který - jak On sám velmi dobře ví - přísluší člověku, jenž je milovaným Božím Synem, to znamená, že se cele vydává do Otcových rukou. Ježíš vyjadřuje své pocity prostřednictvím slov žalmu 30/31, je to žalm zarmouceného, který předvídá své vysvobození a děkuje Bohu za to, že se k takovému osvobození chystá: Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný (Ž 30/31,6). Ježíš se u vědomí svého posledního smrtelného zápasu rozpomíná na verše onoho žalmu a recituje ho tak, jak to míval ve zvyku v době svého pozemského života. Pokud ale čteme evangelistovo vyprávění pozorně, musíme si uvědomit, že v Ježíšových ústech nabývá výrok žalmu nového významu.

3) Zvoláním „Otče“ (Abba) dává Ježíš svému vydání do Otcových rukou zabarvení synovské důvěry. Ježíš umírá opravdu jako Boží Syn. Umírá v dokonalém souladu s Otcovou vůlí kvůli zaměření lásky, jež Mu Otec svěřil a které Syn dokonale zná. Podle žalmisty člověk postižený neštěstím a proniknutý bolestí odevzdává svého ducha do Božích rukou, aby tak unikl smrti, která mu vážně hrozí. Ježíš naproti tomu přijímá smrt a odevzdává svého ducha do Otcových rukou, aby Mu tak dokázal svou poslušnost i důvěru v nový život. Jeho odevzdanost a vydanost je tedy plná a mnohem radikálnější, rozhodnější, definitivnější a plnější je vůle obětovat se.

4) Dále pak je tento poslední výkřik jakýmsi doplněním onoho prvního, jak jsme to již poznamenali výše. Připomeňme si nyní opět oba zmíněné texty a podívejme se na jejich srovnání, zejména z lingvistického hlediska. Termín „Bože“ ze žalmu 21/22 je v prvním zvolání převzat jako invokace, která může znamenat jakési ztracení se člověka ve vlastní nicotě při prožitku opuštěnosti ze strany Boha, nazíraného v jeho transcendenci a zakoušeného ve stavu jakéhosi odloučení od člověka (Svatý, Věčný, Nezměnitelný). V druhém Ježíšově zvolání se setkáváme se žalmem 30/31, kde je jméno „Bože“ nahrazeno výrazem „Otče“, jedná se tedy o jméno, které Ježíš obvykle používal a v němž se dobře projevuje rodinnost vzájemné výměny otcovské vřelosti a synovské věrnosti. Dále pak v prvním zvolání Ježíš vyjadřuje ono „proč“ adresované Bohu, jistě s respektem vůči Boží vůli, Jeho moci, nekonečné velikosti, ale bez toho, že by byl popřen smysl lidského úděsu, který nemůže nevzbuzovat smrt tohoto typu. Nyní ale v tomto druhém zvolání zaznívá důvěryplné odevzdání se do Otcových rukou, do rukou moudrého a dobrotivého Otce, jenž všechno řídí a dopouští s nezměrnou láskou. V jistém okamžiku se Ježíš cítil jakoby bez opory, cítil se opuštěn ode všech, dokonce i od Boha, a prožíval tíseň. Byl to strašlivý okamžik, který však Ježíš překonal s pomocí důvěrného sebeodevzdání do rukou Otce, jehož bezprostřední a láskyplnou přítomnost si Ježíš uvědomuje v nejhlubších vrstvách svého vlastního Já. Vždyť Otec je v Něm, stejně jako On je v Otci (srov. Jan 10,38; 14,10n.), a to i na kříži.

5) Pokud chceme porozumět Ježíšovým slovům a Jeho zvoláním na kříži, musíme je nahlížet ve světle toho, co On sám zvěstoval v předchozím období svého pozemského života, v předpovědích ohledně své smrti a v učení ohledně zaměření člověka k novému životu. Smrt je pro všechny lidi přechodem k existenci jiného typu. Pro Ježíše je smrt dokonce předpokladem vzkříšení, k němuž dojde třetího dne. Smrt má tedy vždy charakter rozkladu lidského tvora, a to provokuje odpor. Po prvním výkřiku Ježíš s velikým pokojem svěřuje svého ducha do Otcových rukou, protože ví o novém životě, a dokonce o vzkříšení z mrtvých, jež bude vyvrcholením a korunou velikonočního tajemství. Tak tedy po všech přestálých utrpeních tělesných i morálních Ježíš přijímá smrt jako vstup do pokoje, do onoho s ničím nesrovnatelného pokoje Otcovy náruče, k níž byl zaměřen celý Jeho život.

6) Svou smrtí Ježíš zjevuje, že na konci svého života člověk není určen k tomu, aby zmizel v bezedné temnotě, v existenciální prázdnotě, v propasti nicoty, nýbrž že je pozván k setkání s Otcem, směrem k němuž putoval na své životní cestě víry a lásky a do jehož rukou se vrhl ve svaté odevzdanosti v hodině smrti. Je to odevzdanost, která jako v Ježíšově případě znamená totální odevzdání se ze strany duše, jež přijímá, že bude zbavena svého těla a pozemského života, která ale ví, že v Otcových rukou a v Jeho srdci nalezne nový život, život jako podílnictví na samotném Božím životě v hlubině trojičního tajemství.

7) Prostřednictvím nevýslovného tajemství smrti dosahuje duše Syna toho, že se těší z Otcovy slávy ve společenství Ducha (Lásky Otce a Syna). A právě tohle je věčný život spočívající v poznání a lásce, v radosti a nekonečném pokoji. Evangelista Jan o Ježíšovi říká, že vydal svého ducha (srov. Jan 19,30). Matouš praví: „Vypustil ducha.“ Marek a Lukáš hovoří o tom, že ukřižovaný Ježíš vydechl (srov. Mk 15,37; Lk 23,46). Jedná se o Ježíšovu duši, která vstupuje do blaženého patření v lůně Trojice. V tomto světle věčnosti lze pochopit něco z tajuplného poměru mezi Ježíšovou duší a Nejsvětější Trojicí, jak to naznačuje list Židům, jehož autor hovoří o Kristově krvi, jejíž hodnota je neporovnatelně vyšší než krev starozákonních obětí, a zároveň říká, že Kristus se ve své smrti nabídl Otci jako neposkvrněná oběť prostřednictvím věčného Ducha (srov. Žid 9,14).
 

LXXIV. První znamení plodnosti Kristovy vykupitelské smrti

1) Evangelista Marek, když popisuje Ježíšovu smrt, tvrdí, že setník, který stál pod křížem a který Ho viděl naposledy vydechnout oním neopakovatelným způsobem, pravil: Tento člověk byl opravdu Syn Boží (Mk 15,39). To znamená, že v onom okamžiku měl onen římský setník jasnou intuici ohledně Kristova tajemství, jakýsi prvotní vjem základní pravdy víry. Onen setník jistě předtím slyšel nadávky a urážky adresované Ježíšovi jeho protivníky a zejména posměch spojený s titulem Syn Boží, který na sebe vztahoval Ten, který nyní visel na kříži, z něhož nemohl sestoupit, a nemohl učinit rovněž nic pro to, aby se zachránil. Když hleděl na ukřižovaného Krista pronikavěji možná již v průběhu předsmrtného zápasu, a jistě pozorněji a pronikavěji v okamžiku jeho smrti, možná se při tom setkal s Ježíšovým pohledem, tak tedy po tom všem tento setník pocítil, že Ježíš má pravdu. Ano, Ježíš je člověk, vždyť umírá, ale je v Něm cosi mnohem většího než pouhé lidství, je to člověk, který je - jak On sám řekl - pravým Božím Synem. Onen způsob přijímání utrpení a smrti, ono odevzdání ducha do rukou Boha Otce, ono evidentní sebedarování a sebezmaření kvůli tomu nejvyššímu cíli, jemuž zasvětil celý svůj život, to vše tajuplně působí na zmíněného vojáka, který dospěl na Kalvárii po dlouhé a dobrodružné cestě vojenského života i po dlouhém duchovním hledání, jak si někteří spisovatelé představovali, a který jistým způsobem může představovat každého pohana hledajícího nějakého Božího svědka a zjevitele pravého Boha.

2) Jedná se rozhodně o pozoruhodnou epizodu i proto, že v tom okamžiku Ježíšovi učedníci byli plni strachu a projevila se slabost jejich víry (srov. Mk 14,50; Jan 16,32). Setník naproti tomu právě v oné hodině představuje prvotinu pohanů, kteří se zanedlouho budou snažit o to, aby byli přijati mezi učedníky onoho člověka, v němž - zejména po jeho vzkříšení - uznají Božího Syna, jak to dokládá kniha Skutků. Setník z Kalvárie nečeká na vzkříšení, postačuje mu Ježíšova smrt, jeho slova, jeho pohled, aby tak dospěl k vyjádření svého úkonu víry. Jak by bylo možno nevidět v tom zásah Boží milosti, kterou obdržel onen voják od Krista Spasitele v okamžiku dokonání jeho oběti? Setník pak ze své strany měl nezbytnou dispozici k přijetí milosti víry: Jedná se o objektivitu, která je vlastně jakousi první podobou věrnosti. Hleděl a viděl, nechal se přemoci realitou události, a právě proto je s to uvěřit. Nepropočítával si výhody vyplývající z toho, že by stál na straně synedria, ani se nenechal zastrašit jako Pilát (srov. Jan 19,8). Hleděl na osoby a na události a jako nestranný svědek asistoval Ježíšově smrti. Jeho duše přitom byla čistá a otevřená pravdě. Proto byl jakoby zasažen silou pravdy, a uvěřil. Rovněž neváhal prohlásit, že tento člověk byl Boží Syn. Tak se stal vlastně prvním svědkem Vykoupení, k němuž došlo.

3) Další znamení zapsal evangelista Jan, který nás zpravuje o tom, že: . jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34). Nezapomínejme, že Ježíš byl již mrtev. Zemřel dříve než dva zločinci, kteří byli ukřižováni spolu s Ním. To dokládá intenzitu jeho utrpení. Rána kopím proto není další formou Ježíšova utrpení, nýbrž slouží spíše jako znamení totálního sebedarování. Je to znamení vepsané do Kristova těla ranou kopí v boku. Lze dokonce říci, že otevření Ježíšova srdce je symbolickým projevem té lásky, díky níž Ježíš dal, stále dává a bude i nadále dávat lidstvu všechno.

4) Z oné rány v boku a v srdci vyprýštila krev a voda. Tuto skutečnost lze vysvětlovat fyziologicky. Ovšem evangelista uvádí tuto událost právě pro její symbolickou vypovídací hodnotu, je to znamení a zvěst o plodnosti oběti. Evangelista přikládá této události a její vypovídací hodnotě velmi velký význam, protože ihned po popisu skutečnosti dodává: Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili (Jan 19,35). Jan se tedy odvolává na přímé svědectví, které činí on sám, aby tak podtrhl, že se jedná o událost s velkou vypovídací symbolickou hodnotou pokud jde o motivy a účinky Kristovy oběti.

5) Evangelista tedy uznává, že v této události došlo k naplnění toho, co bylo předpovězeno ve dvou prorockých výrocích. První se týká velikonočního beránka židovských Velikonoc, jemuž nesmí být zlomena žádná kost (srov. Ex 12,46; Nm 9,12; srov. Žl 34,21). Pro evangelistu je tedy ukřižovaný Kristus velikonočním beránkem, „vykrvácený beránek“, jak ho označuje svatá Kateřina Sienská, beránek nové smlouvy, který byl předznačen paschou ve Starém zákoně, je „účinným znamením“ nového osvobození nejen Izraele, ale také celého lidstva z otroctví hříchu.

6) Další biblická citace na tomto místě Janova evangelia je nejasným výrokem připisovaným proroku Zachariášovi, který tvrdí: Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli (Zach 12,10). Proroctví se vztahuje na osvobození Jeruzaléma a Judeje nějakým králem, kvůli jehož příchodu národ uznává vlastní provinilost a naříká nad tím, jehož probodla, jako se naříká nad jediným ztraceným synem. Evangelista aplikuje tento výrok na Ježíše ukřižovaného a probodeného, jehož nyní nazírá ve světle lásky. Po hněvivých pohledech nepřátel následují pohledy kontemplativní a naplněné láskou těch, kdo se obracejí. Tato možná interpretace slouží k porozumění prorocko-teologického hlediska, z něhož evangelista nahlíží historii, jejíž další běh vnímá od otevřeného Ježíšova srdce.

7) Krev a voda byly v dějinách teologie a spirituality interpretovány rozličnými způsoby. V Janově evangeliu lze postihnout poměr mezi vodou, která prýštila z Ježíšova boku, a Ježíšovou výzvou při Slavnosti stánků: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra (Jan 7,37-38; srov. 4,10-14; Zj 22,1). Evangelista ihned podotýká, že Ježíš měl na mysli Ducha, jehož měli obdržet věřící v Krista (srov. Jan 7,39). Někteří autoři interpretovali krev jako symbol odpuštění hříchů prostřednictvím vykupitelské oběti a vodu jako symbol očištění. Jiní autoři dávali krev do vztahu k eucharistii a vodu do spojitosti se svátostí křtu. Evangelista nezanechal dostatečně jasné indikace pro jednoznačnou interpretaci. Zdá se však, že jistá indikace významu krve a vody prýštící z Ježíšova probodeného boku se v jeho textu přece jenom nachází: Jedná se o vylití milosti pocházející z oběti, jak to on sám hned na počátku svého evangelia říká o vtěleném Slovu: Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí (Jan 1,16).

8) Na závěr si přejeme upozornit na to, že svědectví milovaného učedníka nabude svého plného významu, když si uvědomíme, že tento učedník položil svoji hlavu na Ježíšovu hruď v průběhu Poslední večeře. Nyní viděl tuto hruď probodenou, proto také pociťoval nutnost podtrhnout tento symbol bezvýhradné lásky, kterou odkryl v onom srdci, a tak zve čtenáře svého evangelia i všechny křesťany, aby nazírali ono srdce, které milovalo lidi až do té míry, že přineslo sebe samo v oběť.
 

LXXV. „Sestoupil do pekel“: Moc Kristovy obětní smrti

1) V posledních katechezích jsme vysvětlili s pomocí biblických textů ten článek Apoštolského vyznání víry, který o Ježíšovi vypovídá, že trpěl pod pontským Pilátem a byl pohřben. Nešlo nám pouze o to, abychom vypravovali historii Ježíšova utrpení, nýbrž spíše o to, abychom pronikli hlouběji do pravdy víry, kterou v Apoštolském symbolu vyznáváme, totiž že Kristus vykoupil svým utrpením na kříži lidský rod. Pozastavili jsme se zejména při pohledu na Ježíšovo umírání a na jeho slova, která pronesl z kříže v průběhu svého smrtelného zápasu na dřevě kříže, jak nás o nich zpravují evangelisté. Tato slova nám pomáhají odhalit a náležitěji proniknout do hloubky ducha, v němž se Kristus obětoval za nás. Zmíněný článek víry se uzavírá slovy o Ježíšově pohřbu. Někomu by se mohlo zdát, že se jedná o pouhý historický údaj. Jde ale o údaj, jehož význam proniká do širšího horizontu celé christologie. Ježíš Kristus je Slovo, které se stalo tělem, aby tak na sebe vzalo situaci lidského života a aby se učinil nám podobným ve všem kromě hříchu (srov. Žd 4,15). Opravdu se stal jedním z nás (srov. GS 22), aby tak mohl naplnit dílo našeho vykoupení prostřednictvím hluboké solidarity s každým členem lidské rodiny. V reálné lidské situaci opravdu zakusil celý osud člověka, a to až po smrt, po níž běžně následuje pohřeb, alespoň v kulturním světě a v náboženském světě, do něhož byl včleněn a v němž také žil. Kristův pohřeb je tedy článkem naší víry v tom smyslu, v němž nám předkládá tajemství Božího Syna, který se stal člověkem, a to až po extrémní situaci lidské smrti a pobytu v hrobě.

2) K těmto závěrečným slovům článku víry, která hovoří o Ježíšově utrpení a o jeho smrti na kříži, se jistým způsobem přiřazuje následující článek, který hovoří o Ježíšově sestupu do pekel. V tomto článku víry se jistým způsobem odrážejí některé výroky Nového zákona, o nichž budeme záhy hovořit. Je však vhodné připomenout, že jestli v období kontroverzí s ariány se výše připomenutá formulace nacházela v textech těchto heretiků, pak byla rovněž včleněna do tak zvaného Aquilejského symbolu, který byl tehdejším vyjádřením katolické víry redigovaným ve čtvrtém století (srov. DS 16). Tato formulace pak definitivně vešla do učení IV. lateránského koncilu (1215) a II. lyonského koncilu ve Vyznání víry Michaela Paleologa (1274). Dále je nutno hned na začátku objasnit, že výraz „pekel“ neoznačuje stav zavržení, nýbrž stav či místo, kde přebývali zesnulí, jedná se tedy o podsvětí, jak to vyjadřuje hebrejské slovo sheol a v řeštině hades (srov. Sk 2,31).

3) Novozákonní texty, z nichž vychází výše připomenutá formulace Vyznání víry, jsou četné. První se nachází v Petrově řeči o dni Letnic, který se odvolává na žalm 16, aby tak potvrdil zvěst o Kristově vzkříšení z mrtvých. Tak tedy Petr na základě žalmu 16 tvrdí, že David prorocky: Viděl tedy do budoucnosti, a když řekl, že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání (Sk 2,31). Podobný význam má otázka, kterou klade apoštol Pavel v listu Římanům: Kdo sestoupí do propasti? - aby totiž Krista vyvedl z mrtvých... (Řm 10,7). Rovněž v listu Efezanům se nachází jeden text, který ve vazbě na výrok žalmu 68 Vystoupil jsi na výšinu, ty, kdo byli v zajetí, jsi vedl, mnohé z lidí přijals darem (Žl 68,19), říká: Proto se praví: Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary. Když však vystoupil, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil (Ef 4,8-10). Tímto způsobem jako by autor listu spojoval Kristův sestup do propasti, tedy mezi mrtvé, o čemž hovoří list Římanům, s jeho vystoupením k Otci, který znamená počátek eschatologické plnosti v Bohu všeho, co jest. Tomuto kontextu odpovídají rovněž slova, která jsou vložena do Kristových úst: Nic se neboj. Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živý na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí (Zj 1,17-18).

4) Jak je vidno, z připomenutých textů vyplývá, že článek víry obsažený ve Vyznání víry, který zní: Sestoupil do pekel, má opravdu základ ve výrocích Nového zákona ohledně Kristova sestupu po jeho skonu na dřevě kříže do hájenství smrti, do míst, kde pobývají zesnulí, což bývá terminologií Starého zákona označováno jako propast. Jestliže v listu Efezanům se říká, že sestoupil na zem, a dokonce podle řeckého textu do nejnižších vrstev země, pak je třeba si uvědomit, že do země ____se ukládá lidské tělo po smrti, proto také bylo do země pohřbeno Kristovo tělo po jeho skonu na kříži, jak to popisují evangelisté (srov. Mt 27,59n. par.; Jan 19,40-42), pak to ukazuje na jeho sestup do podsvětí. Kristus prošel autentickou zkušeností smrti, a to včetně finálního aktu, tedy uložení do hrobu. To dotvrzuje, že jeho smrt byla reálná, opravdová, a nikoli pouze zdánlivá. Jeho duše byla oddělena od těla, byla oslavena v Bohu, ovšem tělo leželo v hrobě ve stavu mrtvoly. Během tří dnů (nikoli kompletních), které proběhly od okamžiku, kdy vydechl naposledy (srov. Mk 15,37), a vzkříšením, Ježíš zakusil stav smrti, tedy oddělení duše a těla, přesně tak jako ostatní lidé. To je také první význam slov Vyznání víry o Kristově sestupu do pekel, která jsou spojena s tím , co sám Ježíš říkal, když hovořil o Jonášově příběhu. Přesně řekl toto: Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci (Mt 12,40).

5) Právě o to jde: v nitru nebo v srdci nebo v hlubině či náruči země. Když zemřel na kříži, Ježíš odevzdal svého ducha do Otcových rukou: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46). Jestliže smrt s sebou nese oddělení duše od těla, pak z toho vyplývá, že pro Ježíše platilo jednak spočinutí ve stavu smrti, stal se mrtvolou, jednak jeho duše byla oslavena na nebesích od prvního okamžiku po jeho zesnutí. První Petrův list hovoří o této podvojnosti, když hovoří o smrti, kterou Kristus zakusil kvůli hříchům, tak říká: Vždyť Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život (1 Pt 3,18). Duše a tělo se tedy nacházejí v posmrtné situaci odpovídající jejich přirozenosti, i když na ontologické rovině duše je zaměřena k tomu, aby obnovila jednotu s tělem. Apoštol ale dodává: V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným (1 Pt 3,19). Zdá se, že tento výrok představuje metaforické vyjádření rozsahu moci ukřižovaného Krista, ta se totiž vztahuje rovněž na ty, kdo zemřeli před ním.

6) Přes svoji nejasnost petrovský text potvrzuje další výroky Nového zákona pokud se jedná o pojímání Kristova sestupu do pekel jakožto úplného naplnění evangelijního poselství spásy. Kristus uložený tělesně v hrobě a oslavený ve své duši, která má přístup k plnosti blaženého patření na Boha, a tak může sdělovat stav blaženosti všem těm spravedlivým, s nimiž Kristovo tělo sdílí jejich stav smrti. V listu Židům nacházíme popis díla osvobození spravedlivých, které naplnil Ježíš Kristus: Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí (Žd 2,14-15). Jakožto mrtvý - a zároveň jakožto ustavičně živý - má Kristus moc nad smrtí a nad podsvětím (srov. Zj 1,18). Právě v tom se projevuje a realizuje spasitelská moc obětní smrti Kristovy, která působí vykoupení všech lidí, a to i těch, kdo zemřeli před Kristovým příchodem na svět a před jeho sestupem do pekel - do podsvětí a kdo byli zasaženi jeho ospravedlňující milostí.

7) V prvním Petrově listě můžeme dále číst: Neboť proto byla i mrtvým hlásána radostná zvěst, aby mohli být souzeni podle těla jako lidé, ale žít podle ducha jako Bůh (1 Pt 4,6). I tento verš, byť jeho interpretace není právě snadnou záležitostí, podtrhuje skutečnost Kristova sestupu do podsvětí jakožto poslední fáze Mesiášova poslání. Tato poslední etapa je jaksi nahuštěna do nemnoha dní, jak to vyplývá z textů, které se pokoušejí dát přístupný popis daného tajemství těm, kdo jsou navyklí uvažovat a vyjadřovat se v časových a prostorových metaforách. Nicméně toto tajemství sestupu mezi mrtvé má nesmírný význam pokud se jedná o rozsah vykupitelského díla, které zahrnuje všechny lidi všech historických epoch. Vykupitelské dílo Kristovo se tedy týká rovněž těch, kdo v době Kristovy smrti a jeho pohřbu již sami pobývali v „říši zemřelých“. Slovo evangelia a kříže zasahuje všechny lidi tedy i ty, kdo patřili k těm historicky do minulosti nejvzdálenějším generacím, protože všichni, kdo dosáhli spásy a mají účast na vykoupení, dosáhli dříve a dosahují tohoto vykoupení jedině díky Kristově oběti na Golgotě. Jistý druh koncentrace jejich evangelizace a jejich vykoupení do dnů Kristova pobytu v hrobě pouze podtrhuje to, že v historické události Kristovy smrti se jaksi vštěpuje metahistorické tajemství výkupné příčinnosti Kristova lidství, jež je „nástrojem“ Boží všemohoucnosti. Právě ve vstupu Kristovy duše do blaženého patření v lůně Nejsvětější Trojice nachází své vysvětlení a odůvodnění ono osvobození z vězení těch spravedlivých, kteří sestoupili do říše mrtvých před Kristem. Skrze Krista a v Kristu se před nimi otevírá definitivní osvobození života v Duchu, jež je podílem na Životě samotného Boha (srov. Tomáš Akvinský, STh III, q. 52, a. 6). To je ona pravda, již můžeme vytěžit z biblických textů, jež jsme právě citovali, a která je vyjádřena v článku Vyznání víry hovořícím o Kristově sestupu do pekel - podsvětí.

8) Můžeme tedy říci, že pravda vyjádřená v Apoštolském vyznání víry slovy „sestoupil do pekel“ jednak obsahuje potvrzení reality Ježíšovy smrti, jednak proklamuje počátek jeho oslavení. A nejen jeho oslavení, nýbrž také všech těch, kdo prostřednictvím jeho vykupitelské oběti dorostli k účasti na jeho slávě a na blaženosti Božího království.
 

LXXVI. Vzkříšení: Historická událost a stvrzení víry

1) V této katechezi jsme postaveni před vrcholnou pravdu naší víry v Krista, jak ji dokládá Nový zákon a jak ji vírou přijímali a prožívali první křesťanské komunity, jak ji předává tradice coby základní pravdu víry; křesťané tuto pravdu nikdy nezneuznávali, dnes její porozumění prohlubují, zaobírají se jí a hlásají ji spolu s Kristovým křížem jako podstatnou součást velikonočního tajemství: Ano, jedná se o Kristovo vzkříšení. Apoštolské vyznání víry o Něm totiž jasně učí, že třetího dne vstal z mrtvých. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry upřesňuje, že Kristus vstal třetího dne podle Písma. Jedná se o dogma křesťanské víry, které se zakládá na historiské události a na doložené události. Budeme se snažit o tomto tajemství hlásaném jako dogma a založeném na historické skutečnosti bádat takovým způsobem, „že naše mysl bude na kolenou“. Započneme pochopitelně biblickými výpověďmi, které tuto událost dosvědčují.

2) První a nejstarší psané svědectví o Kristově vzkříšení se nachází v prvním listu Korinťanům svatého apoštola Pavla. V tomto spisu Pavel připomíná adresátům (bylo to okolo Velikonoc roku 57): Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče (1 Kor 15,3-8). Je patrné, že apoštol Pavel zde hovoří o živé tradici ohledně Kristova vzkříšení, o níž se Pavel dozvěděl po svém obrácení poblíž bran Damašku (srov. Sk 9,3-18). Při své cestě do Jeruzaléma se setkal s apoštolem Petrem i Jakubem, jak to podrobně popisuje Pavel v listu Galaťanům (srov. Gal 1,18n.), která oba zmíněné apoštoly uvádí jako primární svědky Kristova vzkříšení.

3) Je třeba rovněž poznamenat, že v dlouhém výše citovaném textu Pavel nehovoří pouze o skutečnosti vzkříšení, k níž došlo třetího dne podle Písem (tento odkaz na Písma se již týká teologické dimenze události), ale že také uvádí svědky, jimž se vzkříšený Kristus osobně ukázal. To znamená, že víra prvotní komunity věřících vyjádřená v prvním Pavlově listu Korinťanům se zakládala na svědectví konkrétních lidí, kteří byli ostatním křesťanům známí, a většina z nich v té době byla ještě naživu. Těmito svědky Kristova vzkříšení bylo v první řadě Dvanáct, avšak nejenom oni. Pavel totiž hovoří dokonce o pěti stech osobách, jimž se Kristus zjevil najednou kromě zmíněného setkání Vzkříšeného s Petrem, Jakubem a se všemi apoštoly.

4) Tváří v tvář tomuto pavlovskému textu se stávají naprosto nepřípustnými všechny ty teorie, které se rozličnými způsoby snaží interpretovat Kristovo vzkříšení jaksi nezávisle na reálnosti této události, a tak chtějí popírat historicitu Kristova vzkříšení. Jedná se kupříkladu o teorii, podle níž by zvěst o vzkříšení nebyla ničím jiným než jistý druh výkladu toho stavu, v němž se Kristus nachází po své smrti, to by ale byl stav smrti, a nikoli stav života. Jiná z takových teorií tvrdí, že vzkříšení by byl pouhý vliv, který má Kristus po své smrti a kterým nepřestal působit, ba působí jaksi silněji a zcela nově na své učedníky. Takové hypotézy implikují podle všeho předsudek vůči možnosti tělesného vzkříšení, a proto považují zvěst o vzkříšeném Kristu za pouhý výplod prostředí nebo prvotní jeruzalémské komunity. Takové interpretace a takové předsudky ovšem nemají opodstatnění v historické realitě. Svatý Pavel ve svém svědectví v prvním listu Korinťanům mluví o očitých svědcích konkrétních událostí, proto také jeho víra má svůj základ v historické zkušenosti. Tato víra je vázána na argumenty pocházející z událostí - ex factis, jak to dokládají apoštolové v první jeruzalémské komunitě. Tak tedy, když se jednalo o zvolení Matěje, který patřil mezi Ježíšovy horlivé učedníky, aby se doplnil počet Dvanácti kvůli Jidášově zradě a smrti, apoštolové požadovali jako podmínku pro kandidaturu to, aby ten, kdo má být zvolen, byl jejich druhem z doby, kdy Ježíš veřejně působil a učil v předvelikonoční době. Ovšem to nejdůležitější bylo, aby byl rovněž očitým svědkem vzkříšení díky zkušenosti ve dnech, které předcházely okamžik, kdy byl vzat z jejich středu a přijat do nebe (srov. Sk 1,22).

5) Je tedy nepřípustné představovat Kristovo vzkříšení jako produkt první komunity, což je patrné v některých výše uvedených hypotézách, které mají jen velmi malý respekt k tomu, co říká Nový zákon. Pravda o vzkříšení Ježíše Krista rozhodně není výplodem apoštolů a dalších učedníků z předvelikonoční nebo povelikonoční podoby. Z textů spíše vyplývá, že předvelikonoční víra Kristových učedníků byla vystavena radikální zkoušce právě Kristovým utrpením a jeho smrtí na kříži. Ježíš sám tuto zkoušku předpovídal, zejména se to projevilo ve slovech adresovaných Petrovi: Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici: ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry (Lk 22,31-32). Náraz způsobený Kristovým utrpením a jeho smrtí byl tak velký, že učedníci (alespoň někteří z nich) zpočátku nevěřili zprávě o Kristově zmrtvýchvstání. Svědectví o tom vydávají všechna evangelia. Zvláště Lukáš nás zpravuje o tom, že když se ženy vrátily od hrobu, tedy od prázdného hrobu, zvěstovaly to všechno Jedenácti a všem ostatním. Taková zvěst se jim ale zdála být jako plané řeči a nevěřili jim (srov. Lk 24,9.11).

6) Hypotéza, podle níž by měla být zvěst o vzkříšení produktem víry učedníků, se ukazuje být čímsi nepřijatelným vzhledem k tomu, že když se Vzkříšený objevil uprostřed svých učedníků a pozdravil je „Pokoj vám“, tak mnozí měli za to, že vidí nějaký přelud. V takové situaci musel Ježíš sám překonat jejich pochybnosti a obavy a přesvědčit je, že se skutečně jedná o něho. Dotkněte se mě a přesvědčte se: Duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně! Poněvadž však pořád ještě nemohli uvěřit, Ježíš je poprosil, aby mu dali něco k jídlu. Vzal si a před nimi pojedl (srov. Lk 24,36-43).

7) Kromě toho je známa příhoda svatého Tomáše, který nebyl spolu s ostatními apoštoly, když Ježíš přišel mezi ně poprvé skrze zavřené dveře večeřadla (srov. Jan 20,19). Když pak ostatní apoštolové při setkání s Tomášem tvrdili, že viděli Pána, Tomáš se tomu podivil a projevil ve své odpovědi nevíru: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící!“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“ (Jan 20,24-29). Výzva k víře bez toho, že by si člověk nárokoval vidět to, co je skryto v tajemství Boha a Krista, zůstává čímsi stále platným. Ovšem těžkosti apoštola Tomáše s tím, aby připustil Ježíšovo vzkříšení, aniž by sám zakusil přítomnost živého Ježíše, a konečně jeho oblomení tváří v tvář důkazům, které mu poskytl sám Mistr, to vše potvrzuje jistou zdrženlivost apoštolů vzhledem k Ježíšovu vzkříšení. Proto také nemůže obstát hypotéza, která tvrdí, že vzkříšení je jakýmsi výplodem víry nebo nevěry apoštolů. Jejich víra ve vzkříšení se zrodila pod vlivem Boží milosti z přímé zkušenosti se skutečností Kristova vzkříšení.

8) Sám Ježíš vstupuje po vzkříšení do styku se svými učedníky, a to proto, aby jim vysvětlil smysl celé velikonoční události a aby rozptýlil názory a mínění či obavy, že se jedná o přelud a že by se mohli stát obětí vlastních iluzí. Proto také jeho poměr k apoštolům a učedníkům je velmi reálný a živý, tedy je nechává, aby se ho přímo dotýkali. Tak tomu bylo v Tomášově případě, jak jsme to právě připomněli, ale také při setkání Vzkříšeného s učedníky popisovaném v evangeliu svatého Lukáše, když Ježíš říká zaraženým učedníkům: Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně! (Lk 24,39-40). Mi_str tak vyzývá své učedníky, aby se přesvědčili, že jeho vzkříšené tělo je reálné a že se jedná o totéž tělo, které bylo umučeno na kříži. Toto tělo však zároveň má nové kvality a schopnosti: Stalo se vpravdě duchovním a oslaveným tělem, a proto se na ně nevztahují ona omezení, jimž jsou poddána těla hmotných jsoucen, tedy i lidská těla. Ježíš přece vstoupil do večeřadla, i když dveře byly zavřeny. Objevuje se a mizí, kde chce, kdy chce a jak chce. Toto tělo je však zároveň naprosto reálné. V jeho materiální reálnosti pak spočívá průkaznost opravdovosti Kristova vzkříšení.

9) Setkání na cestě do Emauz, jak nám ho popisuje evangelium podle Lukáše, je událostí, která obzvláštním způsobem ozřejmuje to, že povědomí učedníků o Kristově vzkříšení postupně zrálo na základě přímého setkání se vzkříšeným Kristem (srov. Lk 24,15-21). Oni dva Kristovi učedníci, kteří byli na počátku cesty skleslí a smutní kvůli vzpomínce na to, co se přihodilo jejich Mistru v den ukřižování, a kteří také vůbec neskrývali své rozčarování a zklamání, poněvadž viděli, jak se zhroutily jejich naděje, že Ježíš osvobodí Izrael, právě tito učedníci posléze zakoušejí naprostou proměnu, když se před jejich zraky stává zřejmým, že onen neznámý, s nímž hovořili, je Kristus, jehož znali a s nímž chodili po cestách Palestiny. Tak si uvědomují, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Z tohoto vyprávění jasně vyplývá, že setkání se Vzkříšeným z nich prakticky udělalo nové lidi. Nejenom že se obnovila jejich víra v Krista, ale byli také hotovi ihned vydávat svědectví o pravdivosti Kristova vzkříšení.

Všechny tyto skutečnosti obsažené v textech evangelií dokazují skutečnost vzkříšení, která představuje základ víry apoštolů i základ jejich svědectví. Zvěst o vzkříšení ukřižovaného Ježíše je také jádrem jejich hlásání, jak to uvidíme v příštích katechezích.
 

LXXVII. Od prázdného hrobu k setkání se Vzkříšeným

1) Vyznání víry, které konáme, když v Krédu říkáme, že Ježíš Kristus vstal třetího dne z mrtvých, se zakládá na textech evangelií, které nám dávají poznat a předávají nám jistým způsobem prvotní hlásání apoštolů. Z těchto pramenů vysvítá, že víra ve vzkříšení je od samotného počátku přesvědčením, které se zakládá na skutečnosti a na reálné události. Nejedná se tedy o žádný mýtus nebo o jakýsi vynález apoštolů nebo o nějaký mentální produkt prvotní komunity, jež byla shromážděna po Velikonocích kolem apoštolů v Jeruzalémě a která by touto myšlenkovou konstrukcí měla překonávat rozčarování z Kristovy tragické smrti. Z textů vyplývá pravý opak, a proto, jak jsem řekl, výše uvedené hypotézy jsou z kritického hlediska historicky neudržitelné. Apoštolové a učedníci vzkříšení rozhodně nevymysleli a mělo by být naprosto jasné, že takové operace ani nebyli schopni. Ve zvěsti o Vzkříšeném se nenalézá ani stopa nějaké jejich exaltovanosti, která by je přivedla k osobním nebo skupinovým představám o takové události, již by si přáli a již by horlivě očekávali a kterou by pak proměňovali v názor a nakonec ve společný obsah vlastní víry, aby tak kompenzovali své vlastní zklamání. Nenalezneme zde ani stopu nějakého kreativního procesu z oblasti psychologie, sociologie nebo literatury, a to platí jak o prvotní komunitě, tak o autorech z prvních staletí křesťanství. I když na počátku měli jisté výhrady, jako první uvěřili v Kristovo vzkříšení apoštolové. Základem této víry se stala jejich vlastní reálná zkušenost se vzkříšením, o němž se mohli přímo přesvědčit, když se setkávalili s oslaveným Kristem v průběhu čtyřiceti dní před nanebevstoupením. Další generace křesťanů přijaly toto svědectví a projevily tak důvěru v apoštoly a v další Kristovy učedníky jako ve věrohodné svědky. Křesťanská víra v Kristovo vzkříšení je tedy založena na reálné události, která má přesné historické rysy.

2) Nicméně vzkříšení je taková pravda, která ve své hlubinné dimenzi patří k Božímu zjevení. Vzkříšení totiž bylo postupně předpovězeno Kristem v průběhu jeho veřejného působení. Ježíš vícekrát předpověděl, že po svém utrpení a po své smrti vstane z mrtvých. Tak tedy v Markově evangeliu je po Petrově vyznání poblíž Caesareje Filipovy řečeno, že Ježíš je začal učit o tom, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen staršími, velekněžími a zákoníky, že bude zabit a že nakonec vstane z mrtvých (srov. Mk 8,31-32). Opět v Markově evangeliu čteme, že když sestupovali z hory, nařídil jim, aby o tom nikomu neříkali, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých (srov. Mk 9,11). Učedníci zůstali zmateni nad tím, co by mělo ono předznačené vzkříšení znamenat, a otevřeli otázku týkající se návratu proroka Eliáše (srov. Mk 9,11). Ovšem Ježíš znovu potvrdil, že Syn člověka bude muset mnoho trpět a být v opovržení (srov. Mk 9,12). Po uzdravení posedlého epileptika na cestách Galilejí, kde se v té době Mistr pohyboval téměř na zapřenou, je začal znovu učit: Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit, ale po třech dnech vstane z mrtvých (Mk 9,31-32). Jedná se o druhou zvěst o utrpení a vzkříšení. Po něm následuje třetí taková zvěst: Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům a budou se mu posmívat a plivat na něj a zbičují ho, ale po třech dnech vstane (Mk 10,33-34).

3) Stojíme tu před jasným předzvěděním a před zřejmou předpovědí událostí, v nichž Ježíš naplní svou úlohu Zjevitele. Ježíš zde ukazuje, jak souvisí jeho smrt a jeho vzkříšení s vykupitelským zaměřením jeho poslání. To vše je pak podle Něj spojeno s Božím úradkem, podle něhož platí, že všechno to, co Ježíš předvídá a o čem předpovídá, se nakonec „musí“ naplnit. Ježíš tedy dává svým učedníkům, kteří byli zaskočeni a dokonce otřeseni, poznat cosi z teologického tajemství, jež je obsaženo v nastávajících událostech i v celém jeho lidském životě. Další známky tohoto tajemství se nacházejí v narážce na znamení proroka Jonáše (srov. Mt 12,40), jež Mistr vztahuje na sebe a aplikuje ho na dny své smrti a svého vzkříšení. Jindy Ježíš hovořil o zničení Chrámu (srov. Jan 2,19). Evangelista Jan pak dodává: On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl (Jan 2,21-22). Opět stojíme před vztahem mezi Kristovým vzkříšením a jeho slovem, jež zvěstuje tajemství skryté v Písmu.

4) Kromě Ježíšových slov vypovídá o Mistrově moci nad smrtí rovněž jeho aktivita, při níž naplňoval v předvelikonočním období svou moc křísit zemřelé. O této moci má Ježíš rovněž velmi jasné vědomí, což můžeme vidět v příhodě vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,39-42), vzkříšení mladíka z Naimu (srov. Lk 7,12-15), především pak při vzkříšení Lazara (srov. Jan 11,42-44), které je ve čtvrtém evangeliu představováno jako předzvěst nebo předobraz vlastního Ježíšova vzkříšení. Ve slovech adresovaných Martě při této posledně jmenované příhodě máme jasný projev Ježíšova sebevědomí ohledně jeho vlastní osobní identity jakožto Pána nad životem a nad smrtí. On má klíče od tajemství vzkříšení: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky (Jan 11,25-26). Tato všechna slova a všechny tyto události obsahují rozličným způsobem pravdu o vzkříšení, a to vše v předvelikonoční době.

5) První skutečností, která v okruhu velikonočních událostí dokládá vzkříšení, je prázdný hrob. Bezpochyby platí, že prázdný hrob není přímým důkazem této události. Nepřítomnost Kristova těla v hrobě, v němž bylo uloženo, by bylo možno vykládat i jinak, jak o tom také smýšlela nejprve Maria Magdalská, když spatřila prázdnou hrobku a domnívala se, že někdo Ježíšovo tělo odnesl (srov. Jan 20,13). Je třeba připomenout, že členové synedria se pokusili rozšířit zvěst, že učedníci ukradli Ježíšovo tělo, když vojáci na stráži spali. A tento výklad je rozšířen mezi židy až dodneška (Mt 28,15), jak poznamenává evangelista.

Navzdory tomu je prázdný hrob velmi výmluvným znamením pro všechny, tedy pro přátele i nepřátele. Pro osoby dobré vůle byl objev prázdného hrobu prvním krokem k tomu, aby uznaly skutečnost vzkříšení jakožto pravdy, kterou člověk nemůže odvrhovat.

6) Tak tomu bylo nejprve s ženami, které časně zrána přišly k hrobu, aby pomazaly Kristovo tělo. Ony byly první, kdo přijaly zvěst: Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům i Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl (Mk 16,6-7). U Lukáše čteme: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát (Lk 24,6-8). Je evidentní, že ženy byly překvapeny a zaskočeny (srov. Mk 16,8; Lk 24,5). Ani ony nebyly ochotny přijmout tak nebývale radostnou zvěst příliš lehkověrně, i když to vše Ježíš sám dříve předpověděl. Samy si to totiž nedovedly představit a rozhodně nelze hovořit o tom, že by si to mohly vymyslet. Ovšem díky jejich vlastní citlivosti - což se týká hlavně Marie z Magdaly - přijaly toto poselství a běžely za apoštoly, aby jim tuto radostnou novinu zvěstovaly. Evangelium podle Matouše (srov. Mt 28,8-10) nás informuje, že Ježíš sám jim vyšel vstříc, pozdravil je a obnovil příkaz, aby nesly tuto novinu bratřím (srov. Mt 28,10). Tak tedy právě ženy byly prvními nositelkami zvěsti o Kristově vzkříšení a hlásaly ji dokonce apoštolům (srov. Lk 24,10). Jedná se o výmluvné znamení důležitosti žen již ve dnech velikonočních událostí.

7) Mezi těmi, kdo přijali zvěst Marie z Magdaly, byli Petr a Jan (srov. Jan 20,3-8). Ihned a bez jakéhokoli váhání se vydali k hrobu, vždyť Maria k nim dříve mluvila o tom, že Kristovo tělo se ztratilo z hrobu (srov. 20,2). Když dorazili k hrobu, museli konstatovat, že tento hrob je opravdu prázdný. Pak uvěřili, když předtím nemálo pochybovali, poněvadž - jak říká evangelista Jan - ještě neporozuměli Písmu, že totiž měl vstát z mrtvých (srov. Jan 20,9). Řekněme si po pravdě: Jednalo se o zcela mimořádnou skutečnost a bylo to pro tyto lidi čímsi zcela nečekaným. Bylo to pro ně opravdu cosi příliš velikého a nepředstavitelného. Tato těžkost vyplývá i z toho, že jednotlivá vyprávění nejsou zcela kompatibilní, což je důsledkem převratnosti celé události i jejího zcela nečekaného dopadu na duševní schopnosti šťastných prvních svědků. Zmínka o Písmech je dokladem ne zcela jasného porozumění, které měli tito lidé v prvním okamžiku, když se nacházeli tváří v tvář tak převratné události a tak nesmírnému tajemství, na něž mohlo vrhnout poněkud více světla jedině Boží slovo.

8) Nyní musíme věnovat pozornost další skutečnosti. Jestliže prázdný hrob vyváděl při prvním pohledu lidi jaksi z míry a mohl v jejich myslích plodit jakési nejasné podezření nebo tušení, rozvíjení tohoto počátečního znamení - jak to poznamenávají evangelia - vedl nakonec k odhalení pravdy o vzkříšení. Je nám sděleno, že ženy a následně také apoštolové se nacházeli před velmi zvláštním znamením. Bylo to znamení vítězství nad smrtí. Jestliže hrob zavřený velkým kamenem naznačoval skutečnou smrt, pak prázdný hrob a odvalený kámen u vstupu znamenal jakousi první zvěst o tom, že právě na tomto místě byla poražena smrt. Rozhodně nás nemůže nepohnout konstatování stavu mysli oněch žen, které při východu slunce přišly k hrobu a říkaly si mezi sebou: Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky? (Mk 16,3). Když dorazily k hrobu, s velikým úžasem konstatovaly, že kámen byl již odvalen, ačkoli byl velmi velký (srov. Mk 16,4). Podle Markova evangelia v hrobě se ženy setkaly s někým, kdo jim zvěstoval, že Ježíš vstal z mrtvých (srov. Mk 16,8). Kdo by nedokázal porozumět jejich vzrušení? Konfrontace s paralelními zprávami v ostatních evangeliích dovoluje, abychom mohli říci, že - byť poněkud vystrašené - ženy nesly dále zvěst o vzkříšení, jehož byl odvalený kámen a prázdný hrob prvním výmluvným znamením.

9) Pro ženy i apoštoly se otevřela cesta znamením prázdného hrobu a jejím cílem bylo osobní střetnutí s oslaveným a vzkříšeným Kristem. Když k tomu došlo, jejich první a bázlivý dojem se stal hlubokým osobním přesvědčením, tedy vírou v Toho, kdo opravdu vstal z mrtvých. Tak došlo k tomu, že ženy, když spatřily Vzkříšeného, vrhly se mu k nohám a klaněly se mu (srov. Mt 28,9). Zejména Marie z Magdaly, která - když zaslechla své jméno z Ježíšových úst - mu odvětila obvyklým způsobem: „Rabbuni!“, což znamená „Mistře!“ (srov. Jan 20,16). Když byla osvícena Kristem ohledně velikonočního tajemství, celá rozzářená spěchala, aby donesla zvěst o vzkříšení učedníkům: Viděla jsem Pána! (Jan 20,18). I pro učedníky, kteří se shromáždili ve večeřadle večer onoho prvního dne po sobotě, platí, že když spatřili Pána, pocítili nevýslovnou radost a těšili se z nové jistoty, která naplňovala jejich srdce: „Zaradovali se“ (srov. Jan 20,19-20). Přímé setkání s Kristem rozněcuje jakousi jiskru, která zapaluje víru.
 

LXXVIII. Charakteristiky zjevení vzkříšeného Krista

1) Známe již dobře pasáž z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům, kde Pavel jako chronologicky první zaznamenává skutečnost Kristova vzkříšení: Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče (1 Kor 15,3-8). Jedná se tedy o předanou pravdu, přijatou a znovu předanou pravdu. Je to pravda, která patří zcela evidentně k pokladu zjevení, které Ježíš prostřednictvím svých apoštolů a evangelistů zanechal své Církvi.

2) Ježíš zjevoval postupně tuto pravdu v době svého předvelikonočního veřejného působení. Toto tajemství se pak naplnilo ve velikonočních událostech v Jeruzalémě. Tyto události jsou historicky zcela jisté a jsou také plné tajemství. Předpovědi i samotná skutečnost události se potvrdily především v setkáních učedníků se vzkříšeným Kristem, jak to dosvědčuje Pavel i evangelia. Je třeba konstatovat, že pavlovský text prezentuje tato setkání se Vzkříšeným v obecné a souhrnné podobě. Nakonec pak Pavel připomíná své vlastní setkání s Kristem před branami Damašku (srov. Sk 9,3-6). V evangeliích máme o těchto událostech k dispozici převážně zlomkovité zprávy. Není však obtížné uchopit některé charakteristické prvky, projevující se v každém z těchto zjevení. Tímto způsobem se můžeme ještě více přiblížit k odhalení významu této zjevené pravdy.

3) Na prvním místě můžeme konstatovat, že po vzkříšení se Ježíš představil ženám a učedníkům prostřednictvím svého proměněného těla, které bylo produchovnělé a mělo podíl na slávě jeho duše. Nebyla při tom patrná žádná triumfalistická gesta. Ježíš se prezentoval s velkou prostotou. Hovořil se svými učedníky jako s přáteli, s nimiž se setkával v běžných situacích svého pozemského života. Vzkříšený rozhodně nechtěl jít ke svým odpůrcům a nepřátelům a chovat se jako jejich přemožitel. Neměl zájem ukázat se jim a projevit svou vlastní nadřazenost nad nimi. Nevrhal na ně blesky hněvu. Nic nesvědčí o tom, že by se s nimi setkal. Všechno to, co nacházíme v evangeliích, svědčí proti tomu, že by se ukázal například Pilátovi, který ho vydal římským vojákům k ukřižování; nebo Kaifášovi, který si roztrhl šat, když Ježíš vyznal svou božskou osobní identitu (srov. Mt 26,63-66). Těm, kdo byli vyznamenáni jeho zjevením, se Ježíš nechal poznat ve své tělesné opravdovosti. Ukázal jim svoji tvář, své ruce, ony charakteristické rysy, které tak dobře znali, ukázal jim onen bok, který viděli probodený kopím, hovořil k nim hlasem, který tak dobře znali. Pouze při setkání se Šavlem před Damaškem světlo vyzařující ze Vzkříšeného téměř oslepilo zapáleného pronásledovatele křesťanů a srazilo ho k zemi (srov. Sk 9,3-8). Jednalo se o projev moci Toho, který již vystoupil na nebesa. Oslavený tak zasahuje člověka, z něhož si chce učinit vyvolený nástroj (srov. Sk 9,15). Pavel se měl stát misionářem a evangelizátorem.

4) Je třeba podtrhnout skutečnost, že Ježíš se zjevil nejprve ženám, které byly jeho věrnými následovnicemi, a to ještě dříve než apoštolům a ostatním učedníkům, které zvolil jako nositele svého evangelia ve světě. Ženám jako prvním svěřuje Vzkříšený tajemství svého zmrtvýchvstání a činí z nich tak první svědky této události. Možná tak chtěl odměnit jejich jemnost, jejich citlivost a vnímavost vůči poselství, které On sám nesl a hlásal, jejich pevnost a odvahu v hodině jeho smrti, jak ji projevily pod křížem. Možná tak chtěl projevit jeden z rysů své jedinečné lidskosti spočívající ve zdvořilosti a jemnosti, a tak se přibližoval rád k lidem, které tehdejší svět považoval za druhořadé nebo dokonce za nicotné. Připomeňme si teď jeden z textů Matoušova evangelia, který hovoří o setkání žen se vzkříšeným Kristem: Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: Buďte zdrávy! Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí (Mt 28,9-10). Rovněž epizoda zjevení Marii z Magdaly (srov. Jan 20,11-18) vykazuje rysy mimořádné taktnosti a jemnosti jak ze strany oné ženy, která byla horoucně oddána Ježíšovi, tak ze strany Mistra, který s ní jednal velmi jemně a dobrotivě. Tímto privilegiem adresovaným ženám se musí nechat inspirovat Církev, která v minulých staletích mohla počítat s jejich velkorysostí a oddaností a mohla se opírat o jejich modlitby a jejich oběti i jejich apoštolát.

5) Některé charakteristiky těchto setkání z nich činí modelové situace duchovního charakteru, jež nastávají tak často mezi člověkem a Kristem, když se učedník cítí být navštíven nebo povolán svým Pánem. Je tu především jistá obtíž v rozpoznání Mistra ze strany těch, k nimž Vzkříšený přichází, jak je to zřejmé v případě Marie z Magdaly (Jan 20,14-16), v případě učedníků na cestě do Emauz. Nechybí rovněž pocit bázně před Oslaveným. Kristus je milován, člověk ho hledá, ovšem v okamžiku přímého setkání učedník zakouší jisté váhání a nerozhodnost . Ale Ježíš postupně přivádí k plnému poznání a k víře jak Marii z Magdaly (srov. Jan 20,16), tak učedníky putující do Emauz (srov. Lk 24,25-48). To je typické pro Ježíšovu trpělivou a ohleduplnou pedagogii, a tak se to projevuje také při zjevení Vzkříšeného: Postupně člověka přitahuje, obrací, přivádí k plnému poznání bohatství svého srdce a plnosti spásy.

6) Velmi zajímavý je psychologický proces, jak je to patrné z popisu jednotlivých setkání se Vzkříšeným. Učedníci nejprve zakoušejí jakousi obtíž nejen uznat skutečnost vzkříšení, ale také rozpoznat identitu Toho, který před nimi stojí. Ježíš se jim jeví jako tentýž před Velikonocemi, ale zároveň jako jiný. Je to proměněný Kristus. Tuší, že je to Ježíš, avšak zároveň poznávají, že není ve stejném stavu jako předtím, proto při kontaktu s Ním zakoušejí bázeň a úctu. Když si posléze s jeho pomocí uvědomují, že se nejedná o někoho jiného, nýbrž o oslaveného Ježíše, vytryskne z jejich nitra nová radost a síla, nová schopnost porozumět, milovat a věřit. Tak vychází víra na horizontu vědomí. Viděla jsem Pána! (Jan 20,18). Od toho okamžiku ozařuje absolutně nové světlo před jejich očima rovněž událost ukřižování. Díky tomuto světlu odhalují pravý a úplný význam onoho tajemství utrpení a smrti, které se naplňuje ve slávě nového života. Toto světlo také bude představovat jeden ze základních prvků zvěsti o spáse, kterou apoštolové nesli od samého počátku nejprve hebrejskému lidu a posléze také všem národům.

7) Poslední charakteristikou těchto zjevení vzkříšeného Krista je to, že zejména v závěrečných setkáních Mistr svěřuje definitivně apoštolům a Církvi poslání evangelizovat celý svět. Apoštolové a Církev mají nést zvěst jeho slova a jeho milosti do celého světa. Připomeňme si zjevení učedníkům ve Večeřadle onoho prvního nedělního večera: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás (Jan 20,21). Pak uděluje apoštolům moc odpouštět hříchy. Na břehu Tiberiadského jezera po zázračném rybolovu, jenž symbolizuje a ohlašuje plodnost misie, Ježíš chce obrátit mysli svých učedníků k dílu, které na ně čeká (srov. Jan 21,1-23). Pak definitivně potvrzuje svěření zvláštního poslání Petrovi (srov. Jan 21,15-18): „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ . „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji“ . „Pas moje ovce!“ Jan poznamenává, že to bylo potřetí, co se Ježíš zjevil svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání (srov. Jan 21,14). Při této příležitosti nebyli učedníci pouze zaujati jeho osobní identitou, tedy že se jedná o Pána (srov. Jan 21,7), ale uvědomovali si rovněž, že to, co se odehrálo v oněch velikonočních dnech, se týkalo každého z nich, Petra se to ovšem týkalo obzvláštním způsobem: Měli budovat novou éru v dějinách lidstva. Počátkem toho všeho byly velikonoční události a velikonoční tajemství smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta.