XXVI. Ježíš Kristus věčné Otcovo Slovo

1) V předchozí katechezi jsme věnovali obzvláštní pozornost těm tvrzením, v nichž Kristus hovoří o sobě samém a používá při tom výrazu JÁ JSEM. Kontexty, v nichž Ježíš tohoto výrazu používá, což platí zejména pro Janovo evangelium, nám dovolují pomýšlet na to, že tímto způsobem Ježíš skutečně narážel na jméno, jímž sebe samého označoval Bůh ve Starém zákoně, když se představoval Mojžíšovi v okamžiku, kdy mu svěřoval poslání, k němuž byl povolán: Bůh řekl Mojžíšovi: JSEM, KTERÝ JSEM. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám (Ex 3,14).

Ježíš hovoří o sobě tímto způsobem v kontextu řeči o Abrahámovi: Dříve než byl Abrahám, JÁ JSEM (Jan 8,58). Tento výrok nám jasně dovoluje postihnout skutečnost, že Syn člověka tu jasně naráží na svou božskou preexistenci. A takový výrok není v evangeliích čímsi nezvyklým.

2) Ježíš hovoří vícekrát o tajemství své osoby a výrokem, který nejplněji shrnuje toto tajemství, se zdá být tento: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci (Jan 16,28). Ježíš adresoval tato svá slova apoštolům při své velké řeči na rozloučenou v předvečer velikonočních událostí. Tato slova zcela jasně ukazují na to, že před tím, než přišel na svět, Kristus byl u Otce jako jeho pravý Syn. Tato slova tedy hovoří o Ježíšově preexistenci v Bohu. Ježíš nám dává zcela jasně pochopit skutečnost, že jeho pozemský život nelze chápat odděleně od jeho preexistence v Bohu. Bez této preexistence nelze správně porozumět Ježíšově osobní identitě.

3) Podobné výroky jsou poměrně četné. Když Ježíš mluví o svém příchodu na svět od Otce, jeho slova obvykle narážejí na jeho božskou preexistenci. Toto je velmi zřetelně patrné v Janově evangeliu. Před Pilátem Ježíš tvrdí: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě (Jan 18,37). Možná že není bez významu skutečnost, že Pilát se ho později otázal: Odkud jsi? (Jan 19,9) Ještě předtím můžeme číst: Když já svědčím sám o sobě, je mé svědectví právoplatné, protože vím, odkud jsem přišel a kam jdu (Jan 8,14). Ohledně onoho Odkud jsi? můžeme slyšet významné prohlášení patřící k nočnímu rozhovoru Ježíše s Nikodémem: Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka (Jan 3,13). Tento sestup z nebe, tedy od Otce, ukazuje na Ježíšovu božskou preexistenci, a to i vzhledem k jeho výstupu k Otci. Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? (Jan 6,62) Tato otázka zazní v kontextu eucharistické řeči poblíž Kafarnaa.

4) Celá Ježíšova pozemská existence jakožto Mesiáše vyplývá z onoho předtím a snoubí se s ním jako se základním rozměrem, podle něhož je Syn v dokonalé jednotě s Otcem. Jak výmluvná jsou v tomto ohledu slova velekněžské modlitby ve Večeřadle: Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět. (Jan 17,4-5)

Rovněž v synoptických evangeliích se na řadě míst hovoří o příchodu Syna člověka pro spásu světa (srov. například Lk 19,10; Mk 10,45; Mt 20,28). Nicméně právě texty Janova evangelia obsahují obzvláště jasný poukaz na Kristovu preexistenci.

5) Nejúplnější syntézu této pravdy obsahuje Prolog čtvrtého evangelia. Lze říci, že v tomto úryvku nabývá pravda o božské preexistenci Syna člověka dalšího jasného vyjádření, které je v určitém ohledu definitivní. Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotách a temnota ho nepohltila (Jan 1,1-5). V tomto úryvku Jan potvrzuje to, co je obsaženo v Ježíšových slovech: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět (Jan 16,28). Potvrzuje také slova Ježíšovy modlitby, v nichž Otce žádal, aby ho Otec oslavil tou slávou, kterou od něho měl ještě předtím, než povstal svět (srov. Jan 17,5). Synova preexistence se úzce snoubí se zjevením trinitárního tajemství samotného Boha. Syn je věčným Slovem, je Bohem z Boha, je soupodstatný s Otcem, jak to později vyjádří Nicejský koncil v textu Vyznání víry. Koncilní formulace v sobě dokonale odráží text z Prologu Janova evangelia: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh (Jan 1,1). Tvrzení o Ježíšově preexistenci se rovná tvrzení o jeho božství. Jeho podstatě, stejně jako Otcově podstatě, přísluší věčnost. Stejně jako věčně existuje Otec, tak také věčně existuje jeho Syn.

6) Prolog Janova evangelia obsahuje díky zjevení pravdy o věčném Slovu definitivní doplnění toho, co řekl Starý zákon o Moudrosti. Je třeba odkázat na následující texty: Před počátkem věků mě stvořil a nepominu na věky (Sir 24,9). Tehdy mi Stvořitel všehomíra dal příkaz, ten, který i mne stvořil a našel místo pro můj stan, mi řekl: V Jákobovi přebývej a v Izraeli měj své dědictví! (Sir 24,8) Moudrost, o níž hovoří Starý zákon, je stvořená a současně má takové vlastnosti, které ji staví nad všechno ostatní stvoření: Je jediná, ale může všechno, setrvává v sobě samé, a přece vše obnovuje (Mdr 7,27). Pravda o věčném Slově, obsažená v Prologu Janova evangelia, v jistém smyslu slova potvrzuje zjevení ohledně Moudrosti, jak toto zjevení nalézáme ve Starém zákoně, současně však toto zjevení rozhodným způsobem překračuje: Slovo nejenže je u Boha, toto Slovo je Bůh. Když toto Slovo přichází na svět v osobě Ježíše Krista, přichází do svého vlastního lidu, protože svět byl stvořen skrze toto Slovo (srov. Jan 1,10-11). Přišel do svého vlastního, protože je světlem, které osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9). Sebezjevení Boha v Ježíši Kristu spočívá v tomto příchodu Slova na svět, v příchodu věčného Syna do toho, co je jeho vlastní.

7) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (Jan 1,14). Ještě jednou opakujeme to, že slova Prologu Janova evangelia jsou ozvěnou Ježíšova výroku: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět (Jan 16,28), a jeho slov, jimiž se modlí k Otci za to, aby ho oslavil tou slávou, kterou měl ještě předtím, než povstal svět (srov. Jan 17,5). Evangelista má před očima to, co říká Starý zákon o Moudrosti, a zároveň také velikonoční události, tedy Ježíšův odchod prostřednictvím kříže a vzkříšení. V těchto událostech se pravda o Ježíši Kristu, Synu člověka a zároveň pravém Bohu, stala obzvláště zjevnou pro ty, kdo byli jejich očitými svědky.

8) Zjevení ohledně věčného Slova, tedy ohledně božské preexistence Kristovy, nachází určité potvrzení v pravdě o Emanueli. Toto slovo, jež dle vzniku vzato znamená Bůh s námi, naráží na obzvláštní druh osobní Boží přítomnosti ve světě. Ono Kristovo JÁ JSEM ukazuje na tuto přítomnost, již předzvěděl prorok Izaiáš (srov. Iz 7,14), a jeho slova jsou připomenuta v Matoušově evangeliu (srov. Mt 1,23). To vše pak potvrzuje Prolog Janova evangelia: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Řeč evangelií je mnohotvárná, ovšem pravda, kterou jejich slova vyjadřují, je pouze jediná. V synoptických evangeliích pronáší Ježíš svoje Já jsem s vámi zejména v obtížných okamžicích: kupříkladu srov. Mt 14,27; Mk 6,50; Jan 6,20 jedná se o utišení bouře. Podobně se Ježíš vyjadřuje tehdy, když je na obzoru apoštolské poslání církve: A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,20).

9) Ježíšův výrok: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět (Jan 16,28) má velký spasitelský, soteriologický význam. O tom hovoří všichni evangelisté. Prolog Janova evangelia to vyjadřuje slovy: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Dává jim tedy možnost, aby se narodili z Boha (srov. Jan 1,12-13).

To je také ústřední pravda celé křesťanské soteriologie, která se organicky snoubí se zjevenou pravdou o Bohočlověku. Bůh se učinil člověkem proto, aby člověk mohl mít reálný podíl na Božím životě, aby se člověk v jistém smyslu slova mohl stát Bohem. Již dávní církevní Otcové si tuto záležitost plně uvědomovali. Stačí připomenout svatého Ireneje, který povzbuzuje k následování Krista jakožto jediného pravého a spolehlivého Učitele a který přitom tvrdí: Ze své nesmírné lásky se učinil tím, čím je člověk (srov. Adversus haereses, V., Praef.; PG 7, 1120). Tato pravda otevírá před námi ve světle víry v Krista, Božího Syna, věčné Otcovo Slovo, neomezené horizonty křesťanského života.
 

XXVII. Já jsem Cesta, Pravda a Život

1) Seriál katechezí o Ježíši Kristu má jako ústřední téma zjevenou pravdu o Bohočlověku. Ježíš Kristus je pravým Bohem i pravým člověkem. Tato skutečnost se důsledně vyjadřuje pravdou o nerozdílné jednotě Kristovy osoby. O této pravdě nesmíme pojednávat neuspořádaným způsobem a ještě méně tak, že bychom oddělovali Ježíšovo božství od jeho lidství. Nicméně analytický a postupný charakter našeho lidského poznávání vyžaduje, abychom nejprve poukázali na to, co dokládá Ježíšovo božství, a potom také na to, co vypovídá o pravém lidství jediného Krista. Tentýž požadavek vyplývá i z toho, jakým způsobem je podána tato skutečnost v samotném prameni zjevení, tedy v Písmu svatém.

2) Ježíš Kristus je pravým Bohem. Je Synem, který je jakožto Bůh soupodstatný s Otcem (i s Duchem svatým, pochopitelně). Ve výroku JÁ JSEM, který Ježíš používá ve vztahu ke své vlastní osobě, nacházíme ozvěnu onoho jména, jímž se Bůh představil, když hovořil s Mojžíšem (srov. Ex 3,14). Poněvadž Ježíš na sebe vztahuje totéž JÁ JSEM (srov. např. Jan 13,19), je vhodné připomenout, že toto jméno popisuje Boha nejen jako absolutní bytí (samo Bytí od sebe a pro sebe), ale také jako toho, kdo uzavřel smlouvu s Abrahámem a jeho potomstvem a kdo v síle této smlouvy posílá Mojžíše, aby osvobodil Izraele (tedy Abrahámovy potomky) z egyptského otroctví. Tak tedy ono JÁ JSEM má rovněž soteriologický obsah, hovoří o Bohu smlouvy, který je s člověkem (jako s Izraelem), aby ho spasil. Nepřímo tak naráží na Emanuele (srov. Iz 7,14), který je Bůh s námi.

3) Kristovo JÁ JSEM (zejména v Janově evangeliu) je třeba pojímat stejným způsobem. Tento výraz bezpochyby ukazuje na božskou preexistenci Slova Syna, o čemž jsme hovořili v předešlé katechezi, ale zároveň také naráží na naplnění Izaiášova proroctví o Emanueli, o Bohu s námi. Ono JÁ JSEM tedy znamená jak v Janově evangeliu, tak v synoptických evangeliích rovněž Já jsem s vámi (srov. Mt 28,20). Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. (Jan 16,28) Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10) Pravda ohledně spásy (soteriologie), která je přítomna ve zjevení Božího jména již ve Starém zákoně, je znovupotvrzena a vyjádřena až do posledních důsledků v sebezjevení Boha v Ježíši Kristu. Právě v tomto smyslu je tedy Syn člověka pravým Bohem. Je Synem, který je soupodstatný s Otcem, jenž chce být Bohem s námi, aby nás spasil.

4) Tyto předběžné úvahy je třeba mít na paměti, když chceme z evangelia vytěžit to, co se týká zjevení Kristova božství. Nyní uvedeme některá význačná místa, týkající se dané tématiky. Jedná se zejména o poslední rozhovor Mistra s apoštoly v předvečer jeho utrpení, když Ježíš hovoří o Otcově domě, kam odchází, aby tam připravil místo pro své učedníky (srov. Jan 14,1-3). Když se ho Tomáš táže na cestu, Ježíš odpovídá: Já jsem ta cesta, pravda i život. (Jan 14,6) Ba, ten, kdo vidí Ježíše, vidí zároveň také Otce (srov. Jan 14,9). Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? (Jan 14,10)

Je sdostatek snadné uvědomit si, že v daném kontextu prohlásit se za pravdu a život znamená přisvojit si ty vlastnosti, které patří božskému bytí: Bytí Pravda, Bytí Život.

Na druhý den pak Ježíš řekne Pilátovi: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. (Jan 18,37) Svědectví pravdě může vydávat člověk, ale být pravdou, to je výhradní vlastnost Boží. Když Ježíš jakožto pravý člověk vydává svědectví pravdě, pak takové svědectví pramení ze skutečnosti, že on sám je Pravda, subsistující Pravda Boží. Já jsem ... pravda. Proto také Ježíš může říci, že je světlem světa, takže ten, kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (srov. Jan 8,12).

5) To platí obdobně i o jiném Ježíšově výroku: Já jsem... život (Jan 14,6). Člověk jakožto tvor může mít život, může tento život také dát ve smyslu položit ho za někoho nebo pro něco. V tomto smyslu tedy Ježíš dává svůj život za spásu světa (srov. Mk 10,45). Když Ježíš hovoří o tom, že dává pokládá svůj život, pak se vyjadřuje jako člověk. On je život proto, že je opravdu Bohem. To tvrdí sám Ježíš před tím, než vyvede z hrobu Lazara, když praví k Lazarově sestře Martě: Já jsem vzkříšení a život. (Jan 11,25) Ve svém vzkříšení pak definitivně potvrdí, že život, který má jakožto Syn člověka, není podřízen smrti. Vždyť on je život, a proto také Bůh. Jestliže je cestou, pak může tento život udělovat i ostatním: Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (Jan 11,25) Kristus se tedy může v Eucharistii stát chlebem života (srov. Jan 6,35.48), živým chlebem, který sestoupil z nebe (srov. Jan 6,51). Ve stejném smyslu se pak Ježíš přirovnává k vinnému kmeni, který dává život výhonkům vyrůstajícím z něho (srov. Jan 15,1). Jedná se o všechny ty, kdo patří k jeho mystickému tělu.

6) K těmto tak zřejmým výrokům ohledně tajemství božství Syna člověka můžeme připojit některá další tvrzení, v nichž je tatáž skutečnost označována pomocí obrazů připravených již ve Starém zákoně a zejména v knihách proroků, tyto obrazy pak Ježíš vztahuje na sebe samého.

Je to například obraz pastýře. Jedná se například o velmi dobře známé podobenství o dobrém pastýři, v němž Ježíš hovoří o sobě samém a o svém spasitelském poslání: Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce (Jan 10,11). V knize proroka Ezechiela čteme: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat ... Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat ... Ztracenou [ovci] vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, poraněnou ovážu a nemocnou posílím... (Ez 34,11.15-16). Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já budu vaším Bohem (Ez 34,11). Podobný obraz nacházíme i u proroka Jeremiáše (srov. Jer 23,3).

7) Když Ježíš o sobě hovoří jako o dobrém pastýři, ukazuje tím na své vykupitelské poslání (A svůj život dávám za ovce Jan 10,15). Současně však se obrací na své posluchače, kteří dobře znali Ezechielovo a Jeremiášovo proroctví, a poukazuje tak dostatečně srozumitelně na skutečnost, že je tím, kdo o sobě ve Starém zákoně hovořil jako o starostlivém pastýři a zároveň prohlásil: Já jsem váš Bůh (srov. Ez 34,31). Bůh Starého zákona se v učení proroků rovněž představil jako ženich Izraele, svého lidu. Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je svatý Izraele (Iz 54,5; srov. Oz 2,21-22). Ježíš ve svém učení naráží vícekrát na toto podobenství (srov. Mk 2,19-20 par.; Mt 25,1-12; Lk 12,36; Jan 3,27-29). Tento obraz pak následně rozpracuje svatý Pavel, který ve svých listech představuje Ježíše jakožto ženicha Církve (srov. Ef 5,25-29).

8) Všechny tyto a jim podobné výroky, jichž Ježíš užívá při svém učení, nabývají svého plného významu, když je čteme v souvislosti s tím, co Ježíš konal a říkal. Jedná se o tématické celky, které je třeba při těchto katechezích mít na paměti společně s meditacemi o Bohočlověku.

Kristus je pravým Bohem i pravým člověkem. JÁ JSEM jakožto Boží jméno odkazuje na Boží esenci, jejímiž vlastnostmi či atributy jsou: Pravda, Světlo, Život, a rovněž to, co je vyjadřováno pomocí obrazů jako dobrý pastýř nebo ženich. Ten, který o sobě prohlásil: JSEM, KTERÝ JSEM (Ex 3,14), se představil rovněž jako Bůh smlouvy, jako Stvořitel a zároveň vykupitel, jako Emanuel, tedy Bůh, který zachraňuje. To vše nachází své potvrzení i své naplnění ve vtělení Božího Syna, v Ježíši Kristu.
 

XXVIII. Ježíš přináší Ducha svatého církvi a lidstvu

1) Ježíš Kristus, Boží Syn, kterého poslal Otec na tento svět, se v lůně Marie, Panny z Nazareta, stal člověkem díky působení Ducha svatého. Ježíš Kristus, Boží Syn, dále v moci Ducha svatého naplňuje jako člověk své mesiášské poslání, které vrcholí v hodině kříže a při vzkříšení.

Vzhledem k této pravdě, která představovala předmět předchozí katecheze, je vhodné připomenout jeden text z pera svatého Ireneje: Duch svatý sestoupil na Syna člověka, a tak si v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem, a tak v nich naplňovat Otcovu vůli a proměňovat jejich starobu v Kristovu novost. (Adv. haer. III, 17,1) Je to velmi významný úryvek, který jinými slovy opakuje to, co jsme přijali z Nového zákona, tedy že Boží Syn se stal člověkem díky působení Ducha svatého a v jeho moci pak naplňoval své mesiášské poslání, aby tak připravil vyslání toho Ducha, který zkoumá i skryté hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10), a jeho vstup do lidských duší. Takovým způsobem chtěl obnovit jeho přítomnost a jeho posvětitelské působení v životě člověka. Velmi zajímavé je to, jak svatý Irenej tvrdí, že Duch svatý, který působil v Synu člověka, si v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem.

2) V Janově evangeliu čteme: V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo, z jeho nitra potečou proudy vod. To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože Ježíš nebyl ještě oslaven. (Jan 7,37-39) Ježíš zvěstuje příchod Ducha svatého a používá za tímto účelem metaforického výrazu o živé vodě, protože ten, kdo dává život, je Duch svatý (srov. Jan 6,63). Učedníci obdrží tohoto Ducha od Ježíše v příhodný okamžik, a to tehdy, až bude Ježíš oslaven. Evangelista má na mysli velikonoční oslavení skrze kříž a vzkříšení.

3) Když je ten čas (tedy Ježíšova hodina) blízko, při velké řeči ve Večeřadle při Poslední večeři Kristus se vrací ke své zvěsti ohledně Ducha svatého a vícekrát apoštolům přislibuje příchod Ducha svatého jako nového Utěšitele (Parakleta).

Ježíš říká: A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás (Jan 14,16-17). Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já (Jan 14,26). A o něco dále můžeme číst: Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví (Jan 15,26). Ježíš uzavírá takto: Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu (Jan 16,7-8).

4) V uvedených textech je velmi hutným způsobem obsažena pravda o Duchu svatém, který vychází z Otce i Syna. (Této záležitosti jsem věnoval značný prostor v encyklice Dominum et vivificantem.) Souhrnně řečeno: Když Ježíš hovořil ve Večeřadle k apoštolům v předvečer svého utrpení, spojuje svůj neúprosně se blížící odchod ze světa s příchodem Ducha svatého. Pro Ježíše je mezi oběma událostmi příčinná souvislost: On musí odejít prostřednictvím smrti na kříži a vzkříšení, aby pak Duch svatý mohl sestoupit na apoštoly i na celou církev jako Utěšitel. Tehdy sešle Otec Ducha v Synově jménu, sešle ho v moci tajemství vykoupení, které se má naplnit skrze Syna, Ježíše Krista. Proto je správné tvrdit, jak to činí Ježíš, že rovněž Syn tohoto Ducha sesílá: Duch, kterého vám pošlu od Otce, ... (Jan 15,26).

5) Tento slib, který dal apoštolům v předvečer svého utrpení a své smrti, Ježíš naplňuje hned o dni svého vzkříšení. Janovo evangelium nás totiž zpravuje o tom, že když se Vzkříšený představil svým učedníkům, kteří byli ještě uzavřeni ve Večeřadle, nejprve je pozdravil, a zatímco byli celí zkoprnělí nad tak jedinečnou a nečekanou událostí, dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,22).

V Janově textu je jeden teologický důraz, na nějž je třeba upozornit: Vzkříšený Kristus je ten, kdo se představuje apoštolům a kdo jim přináší Ducha svatého, je ten, kdo jim tohoto Ducha dává prostřednictvím znaků odkazujících na jeho smrt na kříži (Ukázal jim ruce a bok Jan 20,20). A protože se jedná o Ducha, který dává život (srov. Jan 6,63), apoštolové dostávají spolu s Duchem svatým také moc odpouštět hříchy.

6) To, co se odehrálo tak vynikajícím způsobem o dni vzkříšení, ostatní evangelisté posouvají na další dny, v nichž Ježíš pokračuje v přípravě apoštolů na velikou událost, při níž v síle jeho odchodu sestoupí Duch svatý na apoštoly definitivním způsobem, takže jeho příchod se stane čímsi zjevným před tváří světa. Tato událost bude také okamžikem zrodu církve?: Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8). Tento příslib, který se bezprostředně týká Parakletova příchodu, se naplnil o dni Letnic.

7) Souhrnně můžeme říci, že Ježíš Kristus je ten, kdo pochází z Otce jakožto věčný Syn, je ten, kdo od Otce vyšel a učinil se člověkem působením Ducha svatého. A když dokonal své mesiášské poslání, jakožto Syn člověka v síle Ducha svatého odchází zpět k Otci (srov. Jan 14,12). Když odchází jako Vykupitel světa, daruje svým učedníkům a celé své církvi pro všechny věky toho Ducha, v jehož síle on sám působil jakožto člověk. Tímto způsobem Ježíš Kristus jako ten, kdo vyšel od Otce, skrze Ducha přivádí k Otci všechny ty, kdo ho následují a budou následovat v průběhu všech staletí.

8) Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte (Sk 2,33). Tak to vyjadřuje apoštol Petr o dni Letnic. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče! (Gal 4,6) Tak píše apoštol Pavel. Duch svatý, který vychází z Otce (srov. Jan 15,26), je současně Duchem Ježíše Krista, tedy Duchem Syna.

9) Bůh daroval Kristu Ducha svatého bez jakýchkoli omezení, tak to vyplývá ze slov Jana Křtitele podle čtvrtého evangelia. Svatý Tomáš Akvinský vysvětluje ve svém skvělém komentáři, že proroci obdrželi Ducha svatého podle určitého měřítka, a proto také částečně, proto také prorokovali pouze částečným způsobem. Kristus však má Ducha svatého bez jakékoli míry: A to jednak jako Bůh, nakolik mu Otec prostřednictvím věčného plození dává moc věčně vydechovat Ducha; jednak jako člověk, nakolik ho skrze plnost milosti Bůh naplnil Duchem svatým, aby tohoto Ducha vylil na každého věřícího (srov. Super evang. S. Ioannis lectura, c. III, 1.6, nn. 541-544). Andělský doktor se odvolává na text Janova evangelia (Jan 3,34): Vždyť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; Bůh mu totiž dává Ducha v míře neomezené. (Podle překladu navrhovaného vynikajícími biblisty).

Opravdu můžeme v hlubokém vnitřním pohnutí zvolat spolu s evangelistou: Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí (Jan 1,16). V Duchu svatém jsme se opravdu stali účastni Božího života.

A vidíme, jak se nad tímto světem synů prvního Adama, kteří jsou určeni pro smrt, mocně tyčí Kristus, poslední Adam, který se stal oživujícím duchem (srov. 1 Kor 15,45).
 

XXIX. Ježíš Kristus má moc odpouštět hříchy

1) Vzhledem k moci soudit, o níž jsme hovořili v předešlé katechezi, se Ježíš Kristus hlásí k moci odpouštět hříchy. Evangelisté to zřetelně dokládají, nejjasněji o tom hovoří evangelista Jan. Viděli jsme, že božská moc soudit každého člověka a všechny lidi, jak to podtrhuje zejména apoštolský obraz posledního soudu, je velmi úzce spjata s Boží vůlí spasit člověka v Kristu a skrze Krista. Prvním momentem při uskutečňování tohoto Božího záměru je odpuštění hříchů. Lze směle říci, že všechno to, co říkají evangelia o božské moci soudit, má svoje pokračování v tom, co se v evangeliích tvrdí o moci odpouštět hříchy. Tato moc přísluší pouze Bohu. Jestliže Ježíš Kristus, Syn člověka, má tutéž moc, pak to znamená, že je opravdu Bohem. Což je dokonale v souladu s tím, co tvrdí Ježíš: Já a Otec jedno jsme (srov. Jan 10,30). Ježíš se od počátku svého mesiášského poslání neomezuje pouze na to, aby ohlašoval nezbytnost obrácení Obraťte se a věřte evangeliu (Mk 1,15) a aby hlásal, že Otec je ochoten hříchy odpouštět, ale hlásá zároveň také, že On sám odpouští hříchy.

2) Právě v takových okamžicích nejjasněji zazáří moc, kterou Ježíš podle vlastních slov má. Ježíš připisuje tuto moc odpouštět hříchy sobě samému, a to bez jakéhokoli stínu zaváhání. Kupříkladu tvrdí: Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy (Mk 2,10). Tak se vyjadřuje vůči znalcům zákona přítomným v Kafarnaum, když k němu přinesou ochrnutého člověka, aby ho uzdravil. Evangelista Marek píše, že když Ježíš viděl víru těch, kdo přinesli ochrnutého a kdo dokonce odkryli střechu, aby mohli lůžko s nemocným spustit dovnitř, kde Ježíš pobýval a rozmlouval, když tedy Ježíš viděl tuto jejich víru, řekl ochrnutému: Synu, odpouštějí se ti hříchy. (Mk 2,5) Přítomní znalci zákona, když to zaslechli, uvažovali ve svém srdci: Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh. (Mk 2,7) Ježíš, který uměl číst v lidských srdcích, je přímo oslovil: Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, nebo říci: Vstaň, vezmi své lehátko a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy, řekl ochrnutému: Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů! (Mk 2,8-11) Lidé, kteří viděli zázrak, byli ohromeni a říkali: Něco takového jsme ještě nikdy neviděli! (Mk 2,12) Úžas nad oním mimořádným uzdravením je zcela pochopitelný. Pochopitelná je i bázeň a úcta, která se podle Matouše zmocňovala zástupů, když se projevovala ona uzdravovatelská moc, kterou dal Bůh lidem (srov. Mt 9,8). Lukáš v této souvislosti hovoří o čemsi podivuhodném (srov. Lk 5,26). Ovšem ti, kdo přemítají o průběhu celé události, chápou, že uzdravení se jeví jako znamení, které potvrzuje pravdu, kterou Ježíš prohlásil. Tuto pravdu tušili a odmítali znalci zákona. Jedná se o to, že Syn člověka má opravdu moc odpouštět hříchy na zemi.

3) Je třeba připomenout Ježíšovu důslednost ve vztahu k moci odpouštět na zemi hříchy. Jedná se o moc, kterou Ježíš vykonával již v době svého pozemského života, když jakožto Syn člověka chodil po Palestině od městečka k městečku, a ne pouze o moc, kterou by vykonával až od okamžiku eschatologického soudu poté, co jeho lidství došlo oslavení. Již na zemi byl Ježíš Bůh s námi, Bohočlověk, který odpouští hříchy. Zároveň je ale také třeba podtrhnout skutečnost, že v každém případě, kdy Ježíš hovořil o své moci odpouštět hříchy, přítomní lidé projevovali odpor a ukazovali, že jsou pohoršeni. Tak je tomu i v případě příhody o hříšnici, která se přiblížila k sedícímu Mistrovi, který byl u stolu význačného farizeje. Ježíš hříšnici řekl: Jsou ti odpuštěny hříchy. (Lk 7,48) Příznačná je reakce spolustolovníků: Kdo je to, že i hříchy odpouští? (Lk 7,49)

4) Rovněž v epizodě hovořící o ženě přistižené při cizoložství, kterou farizeové a znalci zákona přivedli k Ježíšovi, aby vyprovokovali jeho soud na základě Mojžíšova zákona, nacházíme významné detaily, které chtěl svatopisec zaznamenat. Velmi zajímavá je již první odpověď, kterou dal Ježíš žalobcům: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první! (Jan 8,7) Ježíš zde ukazuje, že vnímá velmi realisticky situaci člověka, a to počínaje od těch, kdo s ním hovořili. Tito lidé se pak vytratili jeden po druhém. Povšimněme si rovněž hluboké lidskosti, s níž Ježíš řeší tuto choulostivou situaci. Rozhodně přitom neschvaluje ženino pochybení. Vždyť jí říká: Jdi a od nynějška už nehřeš! (Jan 8,11) Na druhé straně na této ženě nenechá ležet tíhu odsouzení bez možnosti nápravy. V Ježíšových slovech můžeme zahlédnout znovupotvrzení jeho moci odpouštět hříchy a také přesahu jeho božského Já. Když Ježíš položil ženě otázku: Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?, dostalo se mu odpovědi: Nikdo, Pane. Pak sám prohlašuje: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! (Jan 8,10n.) V onom Ani já pociťujeme moc soudit i sílu odpuštění, jež má Slovo společně s Otcem a jež vykonává při svém vtělení pro spásu každého z nás.

5) To, co je pro nás důležité v této ekonomii spásy a v tomto odpuštění hříchů, je, abychom celou duší milovali toho, který k nám přichází s věčnou vůlí lásky a odpuštění. Tomu nás učí sám Ježíš. Když totiž Ježíš seděl u stolu spolu s farizeji a když viděl, jak se pohoršují nad tím, že přijímal projevy úcty od hříšnice, vyprávěl jim podobenství o dvou dlužnících. Jeden z nich dlužil věřiteli pět set denárů, druhý padesát. Věřitel odpustil dluh oběma. Ježíš pak položil následující otázku: Kdo z nich ho tedy bude mít více rád? (Lk 7,42) Šimon farizej odpověděl: Mám za to, že ten, komu odpustil více. Ježíš na to: Správně jsi usoudil... Vidíš tu ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na mytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mne na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy... Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje. (Lk 7,42-47) Velmi komplexní psychologie poměru mezi věřitelem a dlužníkem, mezi láskou, která obdrží odpuštění, a odpuštěním, které plodí novou lásku, mezi strohou mírou dát a obdržet na jedné straně a štědrostí vděčného srdce, které směřuje k tomu, darovat bez míry, na straně druhé, to vše se soustředí v těchto Ježíšových slovech, která pro nás zůstanou výzvou k tomu, jaký postoj máme zaujmout vůči Bohočlověku, který vykonává svoji moc odpouštět hříchy, aby nás tak zachránil.

6) Poněvadž jsme všichni Božími dlužníky, Ježíš vkládá do modlitby, které naučil své učedníky a kterou pak oni předali všem věřícím v Krista, onu základní prosbu vůči Otci: Odpusť nám naše viny (srov. Mt 6,12). Tato prosba v Lukášově redakci nabývá podoby: A odpusť nám naše hříchy (Lk 11,4). Ježíš nás chce ještě jednou uvést do pravdy, že pouze Bůh má moc odpouštět hříchy (srov. Mk 2,7). Zároveň však Ježíš vykonává tuto moc v síle pravdy, které rovněž učil rovněž, totiž že Otec nejen odevzdal veškerý soud do rukou Synovi (srov. J 5,22), ale že mu také udělil moc odpouštět hříchy. Pochopitelně se nejedná o prostý výkon služby svěřené člověku Bohem. Význam Ježíšových slov, v nichž hovoří o své moci odpouštět hříchy a v evangeliích Ježíš odpouští hříchy relativně často je silnější, a proto zasahuje inteligenci těch, kdo mu naslouchají, proto ho také nepřijímají a odmítají to, že ze sebe dělá Boha, a obviňují ho z rouhání. Tato obvinění byla tak ostrá, že nakonec Ježíše přivedla až na kříž.

7) Službu odpouštět hříchy nakonec Ježíš svěří svým apoštolům a jejich nástupcům, když se před nimi objeví po svém slavném vzkříšení. Tehdy řekne zcela jasně: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (Jan 20,22n.) Jakožto Syn člověka, který je zároveň Božím Synem, Ježíš opravdu odpouští hříchy vlastní mocí, kterou mu udělil Otec v tajemství života Nejsvětější Trojice a kterou má díky hypostatické unii. Jakožto Syn člověka, který ve své lidské přirozenosti trpí a umírá pro naši spásu, Ježíš podává náhradu za naše hříchy, a tak nám získává jejich odpuštění od trojjediného Boha. Jakožto Syn člověka, který v průběhu svého mesiášského poslání musí prodlužovat své spásonosné působení až do konce časů, Ježíš uděluje apoštolům moc odpouštět hříchy, aby tak lidem pomáhal žít v souladu s vírou a aby tak mohli jednat v souladu s věčnou vůlí Boha Otce, který je bohatý milosrdenstvím (srov. Ef 2,4). Na tomto nekonečném milosrdenství Boha Otce, na Kristově oběti, na oběti Syna Božího a Syna člověka, který zemřel za nás, na jednání Ducha svatého, který prostřednictvím služby církve ustavičně působí ve světě odpuštění hříchů (srov. encyklika Dominum et vivificantem), na tom všem stojí naše naděje ve spasení.
 

XXX. Ježíš Kristus, Boží zákonodárce

1) V evangeliích nacházíme ještě další skutečnost, která dokládá Ježíšovo vědomí ohledně jeho vlastní božské autority a která je zároveň projevem toho, jaké přesvědčení o této Ježíšově autoritě měli evangelisté a první křesťanská komunita. Synoptičtí evangelisté jsou zajedno, když tvrdí, že Ježíšovi posluchači žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona (Mk 1,22; srov. Mt 7,29; Lk 4,39). Jedná se o velmi vzácnou informaci, kterou nám Marek poskytuje již na počátku svého díla. Tato informace nám dokládá, že lidé ihned pochopili rozdíl mezi Ježíšovým učením a tím, jak je učili izraelští znalci Zákona. Tento rozdíl se netýkal pouze způsobu podání, ale také podstaty toho, co bylo sdělováno. Znalci Zákona stavěli své učení na textu Mojžíšova Zákona, který interpretovali a glosovali. Ježíš rozhodně nepostupoval podle metody učitele nebo komentátora prastarého Zákona, nýbrž vystupoval jako zákonodárce, tedy jako ten, kdo má autoritu nad Zákonem. Ježíšovi posluchači dobře věděli, že se jedná o Boží Zákon, který byl Mojžíšovi dán v síle jeho moci, kterou mu udělil sám Bůh jakožto svému představiteli před izraelským lidem a prostředníku mezi sebou a tímto lidem.

Evangelisté a první křesťanská komunita, když rozvažovali nad postřehy Ježíšových posluchačů ohledně Mistrova učení, si mohli ještě mnohem hlouběji uvědomovat pravý význam toho všeho, protože to mohli srovnávat s následným zjevením Kristova tajemství. Pro synoptické evangelisty a pro čtenáře jejich spisů bylo proto vcelku logické přejít od tvrzení o moci nad mojžíšovským Zákonem a nad Starým zákonem k vnímání přítomnosti božské autority v Kristu. A tato božská autorita nebyla v Kristu přítomna stejným způsobem jako v nějakém Božím poslovi, jako tomu bylo například v Mojžíšově případě. Když Kristus projevoval moc doplňovat a autenticky interpretovat tento Zákon, nebo dokonce dávat novým způsobem Boží Zákon, pak tímto prokazoval své vědomí, že je roven Bohu (srov. Fil 2,6).

2) To, že Kristova moc nad Zákonem v sobě skrývá božskou autoritu, dokládá skutečnost, že on nevytváří nějaký nový zákon, který by znamenal odvolání onoho původního: Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. (Mt 5,17) Je jasné, že Bůh by nemohl zrušit Zákon, který on sám dal. Může však jak to dělá Ježíš Kristus objasnit plný význam tohoto Zákona, dát lidem pochopit jeho hlubší smysl, opravit nesprávné interpretace tohoto Zákona a upozornit na svévolné aplikace norem, k čemuž všemu dospěli jak lid, tak jeho učitelé a vůdci, když ustoupili lidské slabosti a omezenosti.

Z těchto důvodů Ježíš zvěstuje a požaduje vyšší spravedlnost, než je spravedlnost zákoníků a farizeů (srov. Mt 5,20). Je to spravedlnost, kterou požaduje Bůh za tím účelem, aby zachovávání Zákona podle jeho ducha mířilo přímo k příchodu království nebeského. Syn člověka tedy jednal jako Bůh, který obnovuje to, co si Bůh přál a co Bůh ustanovil jednou provždy.

3) Vždyť on sám prohlašuje o Božím Zákonu: Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona (Mk 5,18). Je to drastické tvrzení, jímž Ježíš chce jednak stvrdit podstatnou neměnnost mojžíšovského Zákona, jednak mesiášské naplnění, jehož se tomuto Zákonu dostává díky jeho vlastnímu slovu. Jedná se o naplnění prastarého Zákona, jež spočívá zejména v lásce k Bohu a k bližnímu: Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mt 22,10). Tomu Ježíš učí s plnou autoritou. Je to naplnění Zákona, které plně odpovídá duchu, který prosvítá ze slov Starého zákona. Tohoto pravého ducha Zákona pak Ježíš vystihuje, syntetizuje a předkládá s autoritou toho, kdo je Pánem i nad Zákonem. Přikázání lásky a také víry, která plodí naději opírající se o mesiášské dílo, Ježíš přidává k prastarému Zákonu, a tak vyslovuje jeho vlastní obsah a rozvíjí to, co je v tomto Zákoně skrytě přítomno. To je jedna z podob dovršení mojžíšského Zákona.

Ježíšův život je modelem tohoto naplnění, takže Ježíš může říci svým učedníkům nejenom: Následujte můj Zákon, nýbrž přímo: Následujte mne, kráčejte ve světle, které vyzařuje ze mne.

4) Horská řeč, jak ji nacházíme u evangelisty Matouše, je tím místem Nového zákona, kde se jasně potvrzuje Ježíšova moc nad Zákonem, který Izrael obdržel jako základ Smlouvy. Právě v horské řeči Ježíš tuto svou moc také přímo vykonává. Právě na tomto místě Ježíš nejprve potvrdí trvalou platnost Zákona a povinnost zachovávat ho (srov. Mt 5,18-19). Pak Ježíš přistupuje k tvrzení, že je nezbytná vyšší spravedlnost, než je ta, kterou hlásají znalci Zákona a farizeové. Jedná se o zachovávání Zákona prodchnuté radostnou zvěstí o lásce a upřímnosti.

Konkrétní příklady, které Ježíš na tomto místě uvádí, jsou všeobecně známy. Nejprve je nutno překonat hněv, roztrpčení a nevraživost, které se tak snadno zahnízďují v lidském srdci, a to i v případě, že se člověk může prokazovat vnějším zachováváním mojžíšovských předpisů včetně toho, který praví: Nezabiješ. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni (Mt 5,21-22). Totéž platí pro toho, kdo by svého bližního urazil potupnými slovy, posměchem a zlehčováním. Jedná se o odsouzení každého sklonu k zášti, který je přinejmenším potenciálně přestupkem proti lásce, a dokonce v jistém slova smyslu vraždou, alespoň duchovně vzato, poněvadž tato zášť se staví proti řádu lásky, proti řádu mezilidských vztahů, a tak působí zlo druhým lidem. Tuto zášť Ježíš odsuzuje podle Zákona lásky, která člověka očišťuje a uvádí do pořádku i co do nejskrytějších myšlenek a hnutí jeho ducha. Z věrnosti tomuto Zákonu lásky Ježíš činí neopomenutelnou podmínku náboženských praktik: Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar (Mt 5,23-24). Když se jedná o Zákon lásky, je dokonce bezvýznamné, kdo je tím, proti komu člověk ve svém srdci něco má. Láska, kterou hlásá Ježíš, klade všechny na stejnou rovinu a sjednocuje je v tom, aby chtěli dobro, aby usilovali o obnovení harmonických vztahů s bližními, a to dokonce i v případech vážných sporů a soudních procesů (srov. Mt 5,25).

5) Dalším příkladem zdokonalení Zákona je to, co Ježíš tvrdí ohledně šestého přikázání Desatera, v němž Mojžíš zakazoval cizoložství. Ježíš používá hyperbolických a dokonce paradoxních obratů, které byly s to upoutat pozornost posluchačů a otřást jejich vnitřními jistotami. Ježíš tedy tvrdí: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Ale já vám říkám... (Mt 5,27-28). Pak odsuzuje dokonce i nečisté pohledy a nečisté myšlenky a doporučuje, aby člověk prchal před příležitostí k hříchu, povzbuzuje odvahu k umrtvování, k tomu, aby člověk všechny své úkony a všechna svá přání podřizoval dosažení spásy duše a spásy celého člověka (srov. Mt 5,29-30).

K tomuto případu se určitým způsobem připojuje jiný, o němž Ježíš hovoří dále: Také bylo řečeno: Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list. (Mt 5,31) Ježíš ale prohlašuje za cosi úpadkového to povolení, které Zákon dával vyvolenému národu pro tvrdost jejich srdce (srov. Mt 19,8). Ježíš pak zakázal i toto porušování Zákona lásky, a tak znovu ustanovil nerozlučitelnost manželství (srov. Mt 19,4-6.9).

6) Stejným způsobem Ježíš staví proti starému zákazu křivě přísahat nový příkaz vůbec nepřísahat (srov. Mt 5,33-38). Důvodem tohoto nařízení je zcela evidentně znovu požadavek lásky: Není správné nedůvěřovat bližnímu a pochybovat o něm, pokud je běžně přímý a věrný. Je naopak třeba, aby jeden i druhý člověk při svém vzájemném rozhovoru zachovávali následující zásadu: Ale vaše řeč ať je: ano, ano ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého (Mt 5,37).

7) Dále Ježíš říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému... (Mt 5,38-39). Pomocí metaforické mluvy pak Ježíš učí, aby člověk nastavil i druhou tvář, aby druhému nechal nejen šaty, ale i plášť, aby na útlak ze strany někoho jiného neodpovídal násilím. Především pak platí: Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej (Mt 5,42). Jedná se o radikální vyloučení zákona rovnocenné odplaty v osobním životě Ježíšova učedníka, i když povinností společnosti je chránit vlastní členy před zločinci a trestat ty, kdo se provinili porušováním práv občanů a práv státu.

8) Nyní se dostáváme k definitivnímu zdokonalení, které představuje ústřední bod, kolem něhož se uskupují ostatní Ježíšova nařízení: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny nebeského Otce, neboť on dává vycházet slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým (Mt 5,43-45). Proti lidové interpretaci Zákona, která identifikovala bližního s Izraelitou, a spíše se zbožným Izraelitou, Ježíš staví autentickou interpretaci Božího přikázání a připojuje k tomu náboženský rozměr příkazu poukazem na nebeského Otce plného milosrdenství, který zahrnuje svými dary všechny lidi bez rozdílu, a tak je nejvyšším příkladem univerzální lásky.

Ježíš tedy uzavírá slovy: Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48). Ježíš tak od svých následovníků požaduje dokonalost lásky. Syntézou Ježíšova Zákona je láska. Tato láska vede k tomu, aby člověk ve svých vztazích k druhým překonal klasický protiklad mezi přítelem a nepřítelem, dále vede k tomu, aby v srdcích lidí nabírala odpovídajících podob sociální, politické a institucionalizované solidarity. V dějinách bude mít toto Ježíšovo nové přikázání velký význam a značné důsledky.

9) V tomto okamžiku máme na mysli zejména to, že v důležitých úryvcích horské řeči se stále opakuje protiklad: Slyšeli jste, že bylo řečeno ... Ale já vám říkám. Nejedná se o zrušení božského Zákona Staré smlouvy, nýbrž o jeho dokonalé naplnění, přesně podle toho, jaký smysl chtěl dát přikázáním sám Bůh Zákonodárce. Ježíš tedy vrhá na Zákon nové světlo a vysvětluje tak úplným způsobem sílu toho Zákona, který je schopen dát nový život a plodit nové dějiny. Ježíš si přitom přisvojuje autoritu, která se rovná autoritě samého Boha Zákonodárce. Lze říci, že v onom dobře šestkrát se opakujícím obratu Ale já vám říkám... můžeme zaslechnout ozvěnu nám již dobře známého Ježíšova sebeztotožnění s Bohem, které v jeho ústech zaznívá, když používá výrazu Já jsem (srov. J 8,58).

10) Konečně je nutno připomenout odpověď, kterou dal Ježíš farizeům, kteří vytýkali jeho učedníkům to, že trhali klasy na lánech plných obilí, aby se tak nasytili v sobotu, protože tímto způsobem přestupovali mojžíšovský Zákon. Ježíš nejprve uvádí jako příklad krále Davida a jeho druhy, kteří se nerozpakovali pojíst z chlebů předkládaných ve stánku úmluvy, aby tak zahnali hlad. Dále uvádí příklad kněží, kteří v sobotní den nedodržují Zákon odpočinku, protože vykonávají svou službu v chrámu. Nakonec uzavře svou odpověď dvěma pádnými tvrzeními, která musela být pro farizeje čímsi neslýchaným: Říkám vám, že zde je někdo víc než chrám (Mt 12,6). Neboť Syn člověka je pánem nad sobotou (Mt 12,8; srov. Mk 2,27-28). Tato prohlášení jasně odhalují Ježíšovo vědomí ohledně jeho vlastní božské autority. Když o sobě tvrdí, že je kýmsi větším než chrám, pak se jedná o jasnou narážku na jeho božskou nadřazenost. Když se následně prohlašuje pánem nad sobotou, tedy nad Zákonem, který byl Izraeli dán samotným Bohem, pak se jedná o otevřené prohlášení vlastní autority, která přísluší panovníkovi mesiášského království a tomu, kdo vyhlašuje nový Zákon. Nejednalo se tedy o prostá omezení závaznosti mojžíšovského Zákona, která v určitých, zcela výjimečných případech připouštěli rovněž rabíni. Jednalo se naopak o jeho obnovení, doplnění a naplnění, a to vše je podle vlastních Ježíšových slov nezrušitelné: Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou. (Mt 24,35) To, co pochází od Boha, je věčné stejně, jako je věčný sám Bůh.
 

XXXI. Věříte v Boha, věřte i ve mne

1) Skutečnosti, které jsme analyzovali v předešlé katechezi, ve svém celku výmluvně dokládají Ježíšovo vědomí ohledně jeho vlastní božské důstojnosti. Ježíš toto své vědomí projevuje, když na sebe vztahuje Boží jméno, když si přisvojuje Boží vlastnosti, moc posledního soudu nad jednáním každého člověka, moc odpouštět hříchy, moc nad samotným Božím zákonem. To všechno jsou jednotlivé aspekty jediné pravdy, kterou Ježíš neustále stvrzuje, totiž to, že on je pravým Bohem, že on a Otec jsou v dokonalé jednotě. To pak jasně vyřkne, když rozmlouvá s židy v chrámě v den slavnosti posvěcení chrámu: Já a Otec jsme jedno (Jan 10,30).

Nicméně, i když si Ježíš zcela zřetelně přisvojuje to, co přísluší Bohu, hovoří o sobě zároveň jako o Synu člověka. To proto, aby podtrhl osobní jednotu Boha a člověka v sobě samém a aby podle předem zvolené pedagogie vedl postupně své učedníky jakoby za ruku k vrcholům a hlubinám tajemství pravdy o své vlastní osobní identitě. Jakožto Syn člověka neváhá požadovat: Věříte v Boha, věřte i ve mne (Jan 14,1).

2) Těmto slovům je třeba rozumět v kontextu rozhovoru mezi Ježíšem a jeho apoštoly v průběhu poslední večeře. Tento rozhovor nacházíme ve čtvrtém evangeliu. Ježíš tvrdí, že odchází k Otci, aby svým učedníkům připravil místo v Otcově domě (srov. Jan 14,2-3). Když se ho Tomáš ptá na cestu, která vede k onomu domu, k onomu novému království, Ježíš mu odpovídá, že on sám je ta cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). Když ho Filip žádá, aby učedníkům ukázal Otce, Ježíš odpovídá naprosto jednoznačně: Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš řici: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. (Jan 14,9-11)

Toto Ježíšovo prohlášení působí na lidský intelekt zcela jednoznačně, pokud ovšem člověk nechová ve svém srdci nějaký předsudek ohledně Boží existence. Těm, kdo uznávají Otce, Ježíš ukazuje sebe sama a praví: Hle, Otec je ve mně!

3) Aby nabídl další důvody, proč uvěřit výše uvedenému prohlášení, Ježíš připomíná svá díla, tedy všechno to, co vykonal před zraky svých učedníků a před zraky všeho lidu. Jednalo se o svatá díla a často o zázraky, které měly funkci znamení ohledně plné pravdy o Ježíši. Právě z tohoto důvodu si Ježíš zasluhuje, aby v něj lidé věřili. Ježíš to tvrdí nejen v okruhu svých apoštolů, ale také před veškerým lidem. Vždyť můžeme číst, že v den Ježíšova slavnostního a triumfálního vstupu do Jeruzaléma velký zástup lidu, který přišel na velikonoční slavnosti, rozprávěl o Ježíšovi a že většina z nich v něho nevěřila, byť před jejich zraky vykonal četná znamení (srov. Jan 12,37). V určitém okamžiku Ježíš zvolá mocným hlasem: Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, který mne poslal (Jan 12,44). Lze tedy říci, že Ježíš se ztotožňuje s Bohem jakožto obsahem víry, která je požadována a předkládána jeho učedníkům. Pak jim vysvětluje: Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec (Jan 12,50). Jedná se o průzračnou narážku na to, jak Otec věčně vyslovuje Slovo, a tak plodí Slovo - Syna ve vnitřním trinitárním životě.

Tato víra, která je spjata s Ježíšovými skutky a s jeho slovy, je logickým důsledkem nepředpojatého naslouchání Ježíšovi, vnímání jeho skutků a meditace nad jeho slovy. Zároveň však je tato víra nezbytným předpokladem, který Ježíš vyžaduje od těch, kdo se chtějí stát jeho učedníky a mít užitek z jeho božské moci.

4) V této souvislosti je významné to, co říká Ježíš otci chlapce postiženého epilepsií, který byl již od svého mládí postižen němým duchem, jenž ho velmi skličoval. Ubohý otec úpěnlivě prosil Ježíše: Ale můžeš-li něco, měj s námi slitování a pomoz nám! Ježíš mu odpověděl: Můžeš-li? Všechno je možné tomu, kdo věří! Otec toho chlapce hned zvolal: Věřím! Pomoz mé slabé víře! (Mk 9,22-24) Nato Ježíš vykonal zázrak a uzdravil onoho nešťastníka. Vyžadoval však přitom od otce onoho chlapce otevřenost srdce pro víru. S touto dispozicí se v průběhu staletí mnozí pokorní a zarmoucení lidé obrátili na Ježíše stejně jako otec onoho epileptika, aby ho prosili ve svých časných potřebách a zejména v duchovních těžkostech.

5) Když se však lidé jakéhokoli společenského postavení a jakékoli kulturní úrovně z důvodu pýchy a nevěry stavějí k Ježíšovi odmítavě, pak Ježíš trestá tento jejich postoj tím, že jim upírá dobrodiní vyplývající z jeho božské důstojnosti a moci. V tomto ohledu je velmi významné to, co se tvrdí o obyvatelích Nazareta, mezi něž se Ježíš vrátil po počáteční etapě svého veřejného působení, kdy vykonal první velké zázraky. Nejenže se podivovali nad jeho učením a nad jeho skutky, ale dokonce se nad ním pohoršovali, a proto o něm hovořili a jednali s ním s nedůvěrou a nepřívětivostí, jako kdyby byl pro ně nežádoucí osobou. Ježíš jim řekl: Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině. A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. (Mk 6,4-6) Zázraky jsou znameními Ježíšovy božské moci. Pokud existuje zatvrzelé odmítání víry v tuto Ježíšovu moc, zázrak pozbývá smyslu, protože nemůže sloužit tomu, co je jeho nejvlastnějším důvodem. Ostatně i učedníkům, kteří se po uzdravení epileptika dotazovali Ježíše, proč oni, když předtím od Ježíše obdrželi moc uzdravovat, nebyli s to vyhnat onoho démona, Ježíš odpovídá: Pro svou malou víru. Amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: Přesuň se odtud tam!, a přesune se; a nic vám nebude nemožné. (Mt 17,19-20) Jedná se o hyperbolickou a obraznou mluvu, jíž chce Ježíš svým učedníkům vštípit to, jak velkou moc má víra.

6) Totéž Ježíš podtrhuje po vykonání zázraku uzdravení slepého od narození, když se s ním setká a žádá ho: Věříš v Syna člověka? Odpověděl: A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil? Ježíš mu odpověděl: Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví. On na to řekl: Věřím, Pane! A padl před ním na kolena. (Jan 9,35-38) Je to úkon víry pokorného člověka, obraz každého člověka, který upřímně hledá Boha (srov. Dt 29,3; Iz 6,9; Jer 5,21; Ez 12,2). Tento člověk proto obdrží nejen milost smyslového zraku, ale také duchovního vidění, poněvadž uznává Syna člověka. Odlišuje se tak od těch, kdo se považují za soběstačné a odmítají světlo přicházející shůry. Tito druzí se tak před Bohem a před Ježíšem sami odsuzují k duchovní slepotě (srov. Jan 9,39-41).

7) Rozhodující význam víry se ještě jasněji projevuje v dialogu mezi Ježíšem a Martou, který se odehrál před Lazarovým hrobem: Ježíš jí řekl: Tvůj bratr vstane. Marta mu odpověděla: Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den. Ježíš jí řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Odpověděla mu: Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět. (Jan 11,23-27) Poté Ježíš vzkřísil Lazara na znamení vlastní božské moci, díky níž nejen křísí mrtvé, poněvadž je Pánem života, ale také vítězí nad smrtí. Vždyť on je, jak to řekl Martě, vzkříšení a život!

8) Ježíšovo učení ohledně víry, která je podmínkou pro účinnost jeho spasitelského působení, je shrnuto a stvrzeno v jeho nočním rozhovoru s členem židovské velerady, Nikodémem, který byl vůči Ježíšovi otevřený a který byl ochoten uznat jej jako Mistra poslaného Bohem (srov. Jan 3,12). Ježíš s ním dlouho rozprávěl o novém životě a v zásadě také o nové ekonomii spásy založené na víře v Syna člověka, který musí být vyvýšen, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,15-16) Víra v Ježíše Krista je tedy základní podmínkou spásy, základní podmínkou pro dosažení života věčného. Je to víra v jednorozeného Syna, který je soupodstatný s Otcem, v Syna, v němž se zjevuje Otcova láska. Vždyť Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět skrze něho byl spasen (Jan 3,17). Soud je ve skutečnosti přítomen již v rozhodnutí pro víru v Krista nebo proti ní: Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího (Jan 3,18).

Když Ježíš hovoří s Nikodémem, ukazuje na to, že jádrem víry, která člověka zachraňuje, je velikonoční tajemství: Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný (Jan 3,14-15). To je také jakýsi kritický bod víry v Ježíše Krista. Kříž byl definitivní zkouškou víry apoštolů a Ježíšových učedníků. Tváří v tvář tomuto vyvýšení nemohli učedníci nezůstat šokováni, jak se to také stalo. Ovšem skutečnost, že Ježíš třetího dne vstal, jim dovolila vyjít vítězně z této vrcholné zkoušky. Rovněž Tomáš, který byl poslední, kdo překonal velikonoční zkoušku víry, během svého setkání se Vzkříšeným zvolá ono úchvatné vyznání víry: Pán můj a Bůh můj! (Jan 20,28) Jako Petr u Cesareje Filipovy (srov. Mt 16,16), tak také Tomáš při tomto velikonočním setkání nechá propuknout onomu radostnému křiku víry, která má svůj původ v Otci: Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je Pán a Bůh!

9) Ihned potom, co uvedl toto Tomášovo vyznání víry i Ježíšovu odpověď, v níž jsou prohlášeni za blažené ti, kdo neviděli a uvěřili (srov. Jan 20,29), evangelista Jan píše první závěr svého evangelia: Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,30-31)

Tak tedy všechno to, co Ježíš vykonal a čemu učil, všechno to, co hlásali apoštolové a co také dosvědčovali a co evangelisté zaznamenali, všechno to, co církve uchovává a opakuje z jejich učení, to všechno musí sloužit víře, díky níž se dochází spásy. Spása, tedy věčný život, úzce souvisí s mesiášským posláním Ježíše Krista, z něhož vyplývá veškerá logika a ekonomie křesťanské víry. Totéž tvrdí sám evangelista Jan v prologu svého evangelia: Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. (Jan 1,12)
 

XXXII. Kdo ztratí svůj život pro mne a pro evangelium, ten si ho zachrání

1) Při našem zkoumání toho, jak se v evangeliích projevuje Ježíšovo vědomí ohledně jeho božské osobní identity, jsme v předešlé katechezi položili důraz na požadavek, který Ježíš klade na své učedníky: Věříte v Boha, věřte i ve mne. (Jan 14,1) Takový požadavek může vyslovit jedině sám Bůh. Tuto víru Ježíš požaduje, když projeví božskou moc převyšující jakoukoli přirozenou sílu, například při vzkříšení Lazara (srov. Jan 11,38-44). Tutéž víru požaduje v hodině zkoušky, má to být víra ve spasitelskou moc kříže, jak to on sám prohlašuje již od rozhovoru s Nikodémem (srov. Jan 3,14-15). Dále je to víra v jeho božství, kterou požaduje, když sám říká: Kdo viděl mne, viděl Otce. (Jan 14,9)

Víra se vztahuje k nějaké neviditelné skutečnosti, která přesahuje smysly a běžnou zkušenost a která rovněž přesahuje schopnosti lidského intelektu. Je to argumentum non apparentium Víra je podstatou toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme (Žid 11,1). Víra se vztahuje, jak říká svatý Pavel, k tomu co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9). Ježíš požaduje právě takovou víru, když v den, který předcházel jeho potupné smrti na kříži, říká svým apoštolům, že odchází, aby jim připravil místo v Otcově domě (srov. Jan 14,2).

2) Tyto tajuplné záležitosti, tyto neviditelné skutečnosti se ztotožňují s nekonečným Dobrem, se samým Bohem, který je věčná Láska a který si opravdu zasluhuje, abychom ho milovali nade vše. Proto také spolu s požadavkem víry Ježíš vznáší požadavek lásky, učedník tedy má milovat Boha nade všechno. Jedná se o přikázání objevující se již ve Starém zákoně, Ježíš je ale nejen opakuje a potvrzuje, nýbrž také vyslovuje v novém světle. Je pravda, že když odpovídá na otázku: Mistře, které z přikázání je v Zákoně největší?, Ježíš opakuje doslovné znění mojžíšovského Zákona: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdce, celou svou duší a celou svou myslí. (Mt 22,37; srov. Dt 6,5) Ovšem plný smysl tohoto přikázání, jehož se mu dostává v Ježíšových ústech, se stává zjevným v souvislostech a v kontextu Ježíšova veřejného působení. Ježíš nepochybně chce vštípit svým posluchačům to, že jedině Boha mají milovat nade vše stvořené. Jedině Bůh může po člověku požadovat takou nesmírnou lásku. Pouze Bůh tedy může vzhledem k tomuto požadavku radikální, naprosté a bezvýhradné lásky volat člověka k tomu, aby ho stejně bezvýhradně následoval, jak to čteme již ve Starém zákoně: Hospodina, svého Boha, budete následovat a jeho se budete bát, budete dbát na jeho přikázání a poslouchat ho, jemu budete sloužit a k němu se přimknete. (Dt 13,5) Vždyť jenom Bůh je dobrý v plném smyslu slova (srov. Mk 10, 18; Mt 19,17). Jedině On je svou vlastní povahou Láska, a proto je třeba říci, že On je Láska (srov. 1 Jan 4,16). To je tedy ono nové a překvapující světlo, v němž se díky Ježíšovu životu a jeho učení objevuje před našima očima největší z přikázání Starého zákona.

3) Ježíš povolává učedníky k tomu, aby následovali jeho osobu. Lze říci, že tato výzva představuje jádro celého evangelia. Z jedné strany Ježíš volá k následování, z druhé strany evangelisté hovoří o lidech, kteří za Ježíšem opravdu jdou, a dokonce o lidech, kteří kvůli němu opouštějí všechno, co mají.

Zamysleme se nyní nad některými z těch povolání, o nichž nám evangelisté podávají zprávu. A jiný, jeden z jeho učedníků, mu řekl: Pane, dovol mi, abych napřed šel a pochoval svého otce. Ale Ježíš mu odpověděl: Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. (Mt 8,21-22) Jedná se o velmi drastický způsob, jak říci: Nech ihned všeho kvůli mně. Tak zní Matoušova verze, Lukáš doplní apoštolské zaměření celého povolání: Ale ty jdi a zvěstuj Boží království! (Lk 9,60) Jiné povolání nám připomíná Matouš. Ježíš šel kolem Matoušovy celnice a řekl mu: Pojď za mnou! (Mt 9,6; srov. Mk 2,13-14)

Následovat Ježíše s sebou často nese nejen opuštění práce a přetnutí vazeb, které má člověk v tomto světě, ale nese to s sebou také opuštění výhodného postavení, které člověk má, a chce se po něm, aby rozdal svůj majetek chudým. Zdaleka ne všichni jsou s to učinit tak rozhodný krok. Takový byl bohatý mladík, který sice od svého dětství zachovával Zákon a který zřejmě také zcela upřímně toužil po dokonalosti. Když však po něm Ježíš požadoval, aby rozdal svoje jmění chudým, odešel zarmoucen pryč, protože vlastnil veliký majetek (srov. Mt 19,22; srov. Mk 10,22). Jiní nejenže přijímají ono Následuj mě, ale jako Filip z Betsaidy pociťují potřebu sdělovat ostatním své přesvědčení, že nalezli Mesiáše (srov. Jan 1,43nn.). Šimon zaslechne již při prvním setkání s Mistrem: Budeš se jmenovat Kéfas, což znamená Petr (srov. Jan 1,42). Evangelista Jan poznamenává, že Ježíš se na něj zahleděl. V onom do hloubi srdce pronikajícím pohledu bylo obsaženo velmi silné a lákavé Následuj mne! Zdá se však, že Ježíš vzhledem k Petrově jedinečnému povolání a zřejmě také s ohledem na jeho přirozený temperament chtěl nechat postupně dozrávat jeho schopnost správně zhodnocovat a přijímat onu zásadní výzvu. Slovně Petr zaslechne onu výzvu Následuj mě! až v souvislosti s mytím nohou u příležitosti poslední večeře (srov. Jan 13,36) a posléze tuto výzvu Petr zaslechne definitivně po Ježíšově vzkříšení při setkání s ním na břehu Tiberiadského jezera (srov. Jan 21,19).

4) Není pochyb o tom, že Petr a ostatní apoštolové, kromě Jidáše, chápali a přijali povolání k následování Ježíše jako něco, co je nevyhnutelně spjato s bezvýhradným sebedarováním dílu hlásání Božího království. Tito mužové také Petrovými ústy Ježíšovi připomenou: My jsme opustili všechno a šli za tebou. Co tedy budeme mít? (Mt 19,27; srov. Lk 18,28) Ježíš sám jako kdyby upřesňoval, o které záležitosti se vlastně jedná, když Petrovi odpovídá: Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby nedostal mnohokrát víc v tomto čase a v budoucím věku život věčný. (Lk 18,29-30) Matouš se zmiňuje také o opuštění sester, matky, polí kvůli Ježíšovu jménu. Kdo tohle vše opustí pro Ježíše a jeho věc, tomu Mistr slibuje, že v tomto životě obdrží stokrát víc a bude mít věčný život za dědictví (srov. Mt 19,29). U Marka nacházíme další upřesnění ohledně opuštění všeho kvůli evangeliu a ohledně odměny: Ten, kdo to vše opustí, dostane stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný (Mk 10,30). Nyní se nebudeme zabývat obraznou Ježíšovou řečí, protože nás zajímá otázka: Kdo je vlastně ten, co volá druhé k tomu, aby ho následovali, a slibuje tak nesmírné věci, a dokonce věčný život? Může pouhý Syn člověka slibovat tak veliké věci? Je možné, aby mu lidé naslouchali a šli opravdu za ním? Jak je možné, že tento Syn člověka oslovil nejen ony šťastné učedníky, ale také tolik milionů lidí v dějinách?

5) Učedníci si opravdu dobře zapamatovali autoritu, s níž je Ježíš povolal, aby ho následovali. Pamatovali si velmi dobře rovněž to, že po nich vyžadoval radikální sebedarování a že se přitom vyjadřoval slovy, která na první pohled mohla někomu připadat poněkud paradoxní, jako když pronesl slova, že nepřinesl pokoj, ale meč, to znamená, že jeho příchod a jeho požadavky budou příčinou rozdělení v rodinných vztazích. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden; a kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mě hoden. (Mt 10,37-38) Ještě ostřejší a poněkud tvrdší je formulace, s níž se setkáváme v evangeliu podle Lukáše: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. (Lk 14,26)

Když slyšíme tato Ježíšova slova, nemůžeme neuvažovat o velikosti a náročnosti křesťanského povolání. Není pochyb o tom, že Kristus konkrétní formy následování své osoby odstupňovaně přizpůsoboval podmínkám, možnostem, posláním, charismatům jednotlivých osob i společenských skupin, z nichž tyto osoby pocházely. Jak říká Ježíš sám, jeho slova jsou duch a život (srov. Jan 6,63), a proto není možné, aby je všichni realizovali naprosto stejným způsobem. Ovšem podle svatého Tomáše Akvinského platí, že evangelijní požadavky heroického odříkání, jako například evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti a sebezapření při následování Ježíše, zavazují všechny secundum praeparationem animi (srov. S.Th. II II, q. 184, a. 7, ad 1). To znamená podle dispozice ducha k naplnění toho, co je požadováno v okamžiku, v němž bychom k tomu byli povoláni. Z tohoto povolání pak pro všechny plyne povinnost vnitřního sebezřeknutí, obětavosti a sebedarování Kristu, bez čehož není možno hovořit o pravém duchu evangela. Totéž by mělo platit dokonce i o sebeobětování až po krvavé mučednictví v případě, že by se tím mělo zamezit zradě víry a opuštění cesty následování.

6) Ze samotného evangelia vyplývá, že existují zvláštní povolání, která závisejí na speciálním Kristově vyvolení. Jako příklad lze uvést povolání apoštolů a řady učedníků, což velmi jasně ukazuje Marek, když píše: Potom vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct ... (Mk 3,13-14) Ježíš sám podle Janova evangelia svým apoštolům při řeči na rozloučenou říká: Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás... (Jan 15,16)

Nezdá se, že by sám Ježíš definitivně zatratil toho, kdo by nepřijal povolání následovat ho v totálním sebedarování věci evangelia. Zde je možno uvést jako příklad onoho bohatého mladíka (srov. Mk 10,17-27). V takových případech vstupuje do hry vedle povolání také svobodná štědrost jednotlivce. Je však naprosto jisté, že povolání ke křesťanské víře a lásce je všeobecné a zavazující. Jedná se o víru v Ježíšovo slovo, o lásku k Bohu nade vše a o lásku k bližnímu jako k sobě samému. Vždyť ten, kdo nemiluje svého bratra, jehož vidí, nemůže milovat Boha, jehož nevidí (srov. 1 Jan 4,20).

7) Když Ježíš hovoří o náročnosti odpovědi na povolání k následování, nezastírá před nikým, že toto následování je úzce spjato s obětí, a to relativně často také s obětí nejvyšší. Svým učedníkům říká zcela otevřeně: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho ... (Mt 16,24-25)

Marek podtrhuje, že Ježíš spolu s učedníky zároveň povolal také zástup, že ke všem hovořil o požadavku sebezapření, které zavazuje každého, kdo se rozhodne jít za ním. Mluvil o přijetí kříže a o ztracení vlastního života kvůli Ježíšovi a kvůli evangeliu (srov. Mk 8,34-35). To všechno Ježíš říkal poté, co hovořil o svém nadcházejícím utrpení a o své blížící se smrti (srov. Mk 8,31-32)!

8) Současně Ježíš vyhlašuje za blahoslavené ty, kdo jsou pronásledováni kvůli Synu člověka (srov. Lk 6,22). Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu, tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi. (Mt 5,12)

A my se ještě jednou ptáme: Kdo je ten, který s takovou autoritou volá, abychom ho následovali, který předpovídá, že budeme muset snášet urážky, nenávist a pronásledování nejrůznějšího druhu (srov. Lk 6,22), a který zároveň slibuje nebeskou odměnu? Takto mohl hovořit jedině Syn člověka, který měl zcela jasné vědomí toho, že je Božím Synem. V tomto smyslu mu také porozuměli jeho apoštolové a učedníci, kteří nám vyprávěli jeho životní příběh a sdělili nám jeho zjevení i jeho poselství. V tomto smyslu mu chceme porozumět i my, a proto opakujeme spolu s Tomášem: Pán můj a Bůh můj!
 

XXXIII. Připravuji pro vás království, jako ho pro mne připravil Otec

1) Na začátku této katecheze si znovu připomeneme témata katecheze o Ježíši jako Synu člověka, který je ale zároveň také Synem Božím: Já a Otec jedno jsme (srov. Jan 10,30). Viděli jsme, že Ježíš vztahoval na sebe samého jak jméno, tak vlastnosti Boží. Hovořil o své božské preexistenci v jednotě s Otcem (a s Duchem svatým, což osvětlíme v nějakém příštím cyklu katechezí). Přisvojoval si moc nad Zákonem, který Izrael přijal kdysi od Hospodina skrze Mojžíše. Tuto moc Ježíš projevuje zejména v horské řeči (srov. Mt 5). Zároveň také projevoval moc odpouštět hříchy (srov. Mk 2,1-12; Lk 7,48; Jan 8,11) a pronášet poslední soud nad svědomím a skutky všech jednotlivých lidí (srov. například Mt 25,31-46; Jan 5,27-29). Konečně je třeba připomenout, že učil jako vybavený autoritou, a proto také požadoval, aby lidé uvěřili jeho slovu. Vyzýval druhé, aby ho následovali až na smrt, a sliboval jim odměnou věčný život. V tomto okamžiku tedy máme k dispozici všechny potřebné údaje a všechny důvody k tomu, abychom mohli zodpovědně tvrdit, že Ježíš Kristus zjevil sebe sama jako toho, kdo ustanovuje Boží království v dějinách lidstva.

2) Půda pro zjevení Božího království byla připravena již ve Starém zákoně, zejména pak ve druhé fázi izraelských dějin, jak ji zachycují díla proroků a texty žalmů, které přicházejí po exilu a po dalších bolestivých zkušenostech vyvoleného národa. Připomínáme zejména zpěvy žalmistů o Bohu, který je králem nad celou zemí, který panuje nad všemi národy (srov. Ž 46/47,8-9). Uvádíme také radostné uznání Pánovy moci: Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení. (Ž 144/145,13) Rovněž v knize Daniel se hovoří o Božím království, které nebude nikdy zničeno, které rozvrátí a zničí všechna ostatní království, zatímco ono samo bude trvat navěky (srov. Dan 2,44). Toto království, které ustanoví Bůh z nebes (království nebeské), zůstane navždy pod vládou samotného Boha a nebude nikdy odevzdáno jinému lidu.

3) Ježíš z Nazareta od samého počátku svého mesiášského poslání hlásal příchod Božího království: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu. (Mk 1,15) Přitom však zároveň navazoval na výše uvedenou starozákonní tradici a na starozákonní pojetí Boží vlády. Tímto způsobem se Ježíš dotýká jednoho z trvale přítomných motivů naděje, jež Izraele provázela v jeho putování dějinami. Dává však eschatologickou naději, která se projevuje v poslední fázi starozákonních dějin, nový směr, když prohlašuje, že počátek jejího naplnění je již zde na zemi, protože Hospodin je Pánem dějin. Jeho království je jistě zaměřeno, aby se naplnilo za hranicemi tohoto času, nicméně začíná se uskutečňovat již tady na zemi, tedy v jistém slova smyslu v dějinách. Z tohoto hlediska Ježíš zvěstuje a zjevuje, že se naplnil čas prastarých nadějí a očekávání, že tento čas je blízko, že se přiblížilo Boží království, ba že je již přítomno v Ježíšově osobě.

4) Ježíš tedy nejenom učí o Božím království, když z této pravdy činí ústřední motiv svého hlásání, ale také toto království v dějinách Izraele a v dějinách celého lidstva ustavuje. V tom se zjevuje jeho božská moc a jeho suverenita vzhledem ke všemu, co v tomto čase a v tomto prostoru na sobě nese znaky starého stvoření spolu s povoláním k tomu, aby se stalo novým stvořením (srov. 2 Kor 5,17; Gal 6,15). Díky Kristu a skrze Krista je v člověku a v každém tvoru přemoženo vše upadlé a pomíjející, a tak se odhaluje pravá velikost člověka a stvoření.

Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš se prohlašuje za nositele jedinečné a věčné moci, když na konci svého pozemského poslání před svými učedníky prohlašuje: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,19-20)

5) Ještě před tímto slavnostním a definitivním prohlášením a zjevením božské suverenity Syna člověka Ježíš často ohlašoval, že Boží království již přišlo na svět. Například při střetu s protivníky, kteří se opovažovali připisovat Ježíšovy zázraky démonickým silám, Ježíš vyvrací jejich argumenty a uzavírá slovy: Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království (Lk 11,20). V Ježíši a skrze něho se tedy Boží vláda stává čímsi viditelným a jaksi hmatatelným, Boží království vstupuje do dějin Izraele a do dějin celého lidstva. Ježíš je také schopen zjevovat toto království a prokazovat, že má moc rozhodnout o jeho naplnění. To vše Ježíš prokazuje, když osvobozuje lidi od démonů, a tak znovu dobývá pro Boha duchovní a psychologický prostor.

6) Rovněž definitivní poslání, které dal ukřižovaný a vzkříšený Ježíš svým apoštolům (srov. Mt 28,18-20), bylo po všech stránkách velmi dobře připraveno již před Velikonocemi. Klíčovým okamžikem této přípravy bylo povolání apoštolů: A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, a oni přišli k němu, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy (Mk 3,14-15). Mezi těmito dvanácti byl vzhledem k Božímu království zvláštním způsobem vyvolen Šimon Petr: A já ti říkám: Ty jsi Petr Skála a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi. (Mt 16,18-19) Kdo hovoří tímto způsobem, ukazuje, že si je vědom toho, že má království a že nad ním má svrchovanou moc, proto také může svěřit jeho klíče svému zástupci či zplnomocněnci, podobně jako by to mohl učinit nějaký pozemský král, kdyby svěřoval pravomoci svému prvnímu ministrovi nebo svému zplnomocněnci.

7) Toto zcela hmatatelné vnitřní Ježíšovo přesvědčení vysvětluje, proč Ježíš v průběhu svého mesiášského poslání hovoří o svém přítomném i budoucím působení jako o novém království vstupujícím do lidských dějin. Nejedná se pouze o nějakou zvěstovanou pravdu, nýbrž o živou realitu, která roste a rozvíjí se a prokvašuje veškeré lidské těsto, jak to můžeme číst v podobenství o kvasu (srov. Mt 13,33; Lk 13,21). Toto podobenství spolu s řadou dalších podobenství (srov. zejména Mt 13) dokládá, že idea Božího království byla ústředním tématem Ježíšova učení a představovala jakousi podstatu jeho mesiášského díla. Není tedy divu, že Ježíš si přeje, aby toto jeho dílo v dějinách pokračovalo i po jeho návratu k Otci prostřednictvím viditelné struktury, jejíž hlavou se měl stát Petr (srov. Mt 16,18-19).

8) Ustanovení takové struktury Božího království spadá vjedno s tím, že ho Kristus předává apoštolům, které on sám k tomu předem vyvolil: A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec (Lk 22,29). Předání, odevzdání, odkázání království představuje zároveň poslání: Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (Jan 17,18). Po svém vzkříšení při jednom ze zjevení Ježíš opakuje svým apoštolům: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás. ... Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (Jan 20,21-23) Je třeba si uvědomovat, že v Ježíšově myšlení i v jeho mesiášském díle, v jeho příkazu daném apoštolům je ustanovení Království v tomto světě úzce spjato s Ježíšovou mocí odpouštět hříchy, ničit satanovu moc nad světem a člověkem. Ustanovení Božího království je tedy spjato s Kristovým křížem a vzkříšením, Agnus Dei, qui tollit peccata mundi ..., a jako takové se proto Boží království rovněž strukturuje v historickém poslání apoštolů a jejich nástupců. Průnik Božího království má svůj základ v usmíření člověka s Bohem, které se naplnilo v Kristu a skrze Krista ve velikonočním tajemství (srov. 2 Kor 5,19; Ef 2,13-18; Kol 1,19-20).

9) Ustanovení Božího království v dějinách lidstva představuje pravý účel povolání a poslání apoštolů a tedy také církve do celého světa (srov. Mk 16,15; Mt 28, 19-20). Ježíš velmi dobře věděl, že toto poslání jeho učedníků stejně jako jeho působení se bude muset setkat s mnoha těžkostmi a že vyvolá ostře protikladné reakce. Od prvních dnů, kdy učedníci spolupracovali s Kristem jaksi na zkoušku, Ježíš své učedníky upozorňoval: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice (Mt 10,16). V Matoušově textu je shrnuto také to, co řekne Ježíš o údělu svých misionářů (srov. Mt 10,17-25). K tomuto tématu se Ježíš vrátí v jednom ze svých posledních polemických rozhovorů se znalci Písma a s farizeji, když výslovně řekne: Hle, proto k vám posílám proroky, lidi moudré a učitele Zákona. Některé z nich zabijete a ukřižujete, jiné budete ve svých synagogách bičovat a pronásledovat z města do města... (Mt 23,34) Tento úděl měli ostatně i proroci a jiné významné osobnosti Starého zákona, na něž naráží uvedený text (srov. Mt 23,35). Ježíš však svým učedníkům dal jistotu ohledně věčného trvání svého i jejich díla: Et portae inferi non prevalebunt... Navzdory všem těžkostem a pronásledováním, které ho budou provázet v dějinách, Boží království jednou provždy ustanovené v tomto světě prostřednictvím evangelia a velikonočního tajemství Božího Syna bude vždy nést znamení jeho utrpení, ale také pečeť jeho božské moci, která září jasem vzkříšení. To vše měla potvrdit budoucnost. Ovšem jistota apoštolů a všech věřících se zakládá na zjevení Kristovy historické, eschatologické a věčné božské moci, o níž Druhý vatikánský koncil učí: Kristus se stal poslušným až k smrti, a proto byl povýšen od Otce (srov. Fil 2,8-9) a vešel do slávy svého království. Jemu je všechno podřízeno, dokud on sám sebe i všechno stvořené nepodřídí Otci, aby pak Bůh měl svrchovanou vládu nade vším (srov. 1 Kor 15,27-28). (Lumen Gentium, 36)
 

XXXIV. Ježíš z Nazareta, muž, kterému Bůh vydal svědectví prostřednictvím zázraků a znamení

1) O dni Letnic poté, co se mu dostalo světla a síly Ducha svatého, Petr odvážně a svobodně vydával svědectví ukřižovanému a vzkříšenému Kristu: Izraelité, poslyšte tato slova! Bůh vám dal svědectví o Ježíši z Nazareta mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. (Sk 2,22-24)

V tomto souhrnném svědectví je shrnuto celé Ježíšovo mesiášské působení, jemuž Bůh vydal svědectví prostřednictvím mocných činů, divů a znamení. Toto svědectví rovněž představuje jakýsi nástin prvotní křesťanské katecheze, kterou nám nabízí sama hlava apoštolského kolegia, svatý Petr.

2) Po téměř dvou tisících let se současný Petrův nástupce při cyklu svých katechezí o Ježíši Kristu nyní musí zaobírat obsahem oné první apoštolské katecheze, která se odehrála o dni seslání Ducha svatého. Doposud jsme hovořili o Synu člověka, který prostřednictvím svého učení dával na srozuměnou, že je pravým Božím Synem, Bohem Synem, že je opravdu v dokonalé jednotě s Otcem (srov. Jan 10,30). Svá slova pak Ježíš z Nazareta provázel divy, zázraky a znameními. Tyto skutky provázely slova nejen tak, že by přicházely po nich, aby tak prokazovaly věrohodnost slov, ale také tak, že je předcházely, jak nám dává na srozuměnou autor knihy Skutků, v níž se připomíná Lukášovo evangelium jako dílo, v němž se hovoří o všem, co Ježíš konal a čemu učil (srov. Sk 1,1). Byla to ona mimořádná díla, projevy moci, znamení a zázraky, které prokazovaly, že Boží království se přiblížilo (srov. Mk 1,15), že díky pozemskému Ježíši z Nazareta toto Království vstoupilo do pozemských dějin člověka a usilovalo o to, aby mohlo vstoupit do každého lidského ducha. Zároveň tato znamení a tyto zázraky dokládaly, že ten, kdo je konal a kdo učil, je opravdu Božím Synem. Mělo by tedy být patrné, že je velmi vhodné propojovat tyto katecheze o Ježíšových zázracích s předchozími katechezemi, týkajícími se jeho božského synovství.

3) Ještě předtím, než přikročíme k analýze významu těchto mocných činů, divů a znamení (jak je velmi specificky definoval sám svatý Petr o dni Letnic), je vhodné konstatovat, že zprávy o nich patří k celku evangelia a zakládají se na svědectví očitých svědků. Opravdu nelze z textu a kontextu evangelií vypouštět zprávy o zázracích. Analýza textu evangelnií i historických souvislostí svědčí ve prospěch historického charakteru oněch svědectví, tedy že šlo o události, k nimž reálně došlo. Sám Kristus tedy opravdu zázraky konal. Kdo se k těmto zprávám přiblíží s intelektuální poctivostí a s vědeckou kritičností, nemůže danou problematiku přejít pomocí tvrzení, že vyprávění v evangeliích jsou pouhými pozdějšími fantaziemi a dodatky.

4) Vzhledem k řečenému je vhodné dodat, že takové události nevypravují a nedokládají pouze Ježíšovi apoštolové a učedníci, ale v řadě případů tyto skutečnosti dosvědčují také Ježíšovi protivníci. Je velmi pozoruhodné, že tito protivníci a odpůrci nikdy nepopírali, že by Ježíš konal zázraky, ovšem vykládali to tak, že jeho moc pocházela od zlého ducha. Tito učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, kupříkladu doslovně tvrdili: Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů. (Mk 3,22) Jejich nesprávné a zlovolné hodnocení nás nyní nezajímá. Pro nás je cenné, že rovněž Ježíšovi protivníci nemohli popírat realitu jeho mocných činů, divů a znamení, to, že se jedná o historické události.

Výmluvné je také to, že Ježíšovi odpůrci upozorňovali na skutečnost, že uzdravoval v sobotu, aby ho tak obviňovali z nedodržování mojžíšovského Zákona. Tak tomu bylo například s uzdravením člověka s ochrnutou rukou (srov. Mk 3,1-2).

5) Je třeba připomenout odpověď, kterou dal Ježíš ne svým odpůrcům, ale poslům Jana Křtitele, kteří se jménem svého mistra přišli zeptat: Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného? (Mt 11,3) Ježíš jim tedy dává následující odpověď: Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. (Mt 11,4-5; srov. Lk 7,22) Ježíš se ve své odpovědi odvolává na Izaiášovo proroctví ohledně budoucího Mesiáše (srov. Iz 35,5-6). Tomuto proroctví by bylo možno porozumět i tak, že se bude jednat o obnovu a uzdravení Izraele i lidstva v duchovním slova smyslu. V kontextu, v němž se tato odpověď nachází v evangeliu, Ježíšova slova jasně narážejí na všeobecně známé události, takže Janovi učedníci v nich mohou opravdu vidět znamení Kristova mesiášství.

6) Všechna evangelia dokládají to, o čem hovoří Petr v den Letnic, tedy mocné činny, divy a znamení. Evangelia popisují mnohé jednotlivé zázraky, avšak někdy se spokojují se zobecňujícími formulacemi. Tak například Markovo evangelium: I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů (Mk 1,34). Podobně Matouš a Lukáš: Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu (Mt 4,23). Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny (Lk 6,19). Tyto výroky ukazují na velmi značný počet zázraků, které Ježíš vykonal.

V Janově evangeliu se nesetkáváme s mnoha výpověďmi tohoto typu. Je zde však sedm velmi podrobných zpráv o událostech, které evangelista nazývá znameními (nehovoří o zázracích). Tímto výrazem chce naznačit, že to nejpodstatnější na Ježíšových dílech je, aby takto bylo doloženo osobní Boží působení, které bylo v Kristu přítomno. Výraz zázrak odkazuje spíše na dimenzi neobvyklosti a podivuhodnosti, jakou měla tato Ježíšova díla v očích těch, kdo je přímo viděli, nebo v uších těch, kdo o nich slyšeli. Nicméně i Jan před vlastním závěrem svého evangelia cítí povinnost oznámit nám, že Ježíš před svými učedníky vykonal ještě mnoho dalších znamení, která však nejsou popsána v tomto spisu (srov. Jan 20,30). Pak dodává, proč popsal právě ta znamení, která nacházíme v jeho evangeliu: Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou, abyste měli život v jeho jménu (Jan 20,31). Jan i synoptikové mají tentýž záměr: Prostřednictvím zpráv o zázracích, které Ježíš skutečně vykonal, nám chtějí doložit pravdu, že Ježíš je Božím Synem, a chtějí nás pohnout k víře, která je principem naší spásy.

7) Když apoštol Petr o dni Letnic vydával svědectví o celém poslání Ježíše z Nazareta, jak to dosvědčil sám Bůh prostřednictvím mocných činů, divů a znamení, nemohl zároveň nepřipomenout to, že tento Ježíš byl ukřižován a že byl vzkříšen (srov. Sk 2,22-24). Připomíná tak velikonoční událost, která představuje nejúplnější znamení spasitelského a vykupitelského působení Boha v dějinách lidstva. V tomto znamení je zahrnut mohl by někdo říci anti-zázrak smrti na kříži a zázrak vzkříšení, zázrak zázraků, které se spojují v jediném tajemství. V tomto zázraku, znamení, tajemství, člověk může vnímat až na samé dno sebezjevení Boha v Ježíši Kristu. Když k tomuto tajemství člověk přilne živou vírou, pak může vkročit na cestu spásy.
 

XXXV. Děvče, říkám ti, vstaň!

1) Když zaměříme svou pozornost na mocné činy, divy a znamení, jimiž Bůh vydal svědectví Ježíši Kristu a jeho působení, jak o tom hovořil svatý Petr o dni Letnic v Jeruzalémě, pak je nutno konstatovat, že galilejský Mistr konal tyto zázraky znamení ve svém vlastním jménu a v plném přesvědčení o vlastní božské moci, zároveň však přitom projevoval vědomí svého těsného spojení s Otcem. I v tomto případě se tedy nacházíme před tajemstvím Syna člověka, který je pravým Božím Synem a jehož Já překračuje všechny meze lidské přirozenosti, přestože k ní svou zcela svobodnou volbou přísluší.

2) Prostý pohled na některé jednotlivé události, jak je zaznamenali evangelisté, nám dovolí uvědomit si onu tajuplnou přítomnost, v jejímž jménu Ježíš Kristus konal své zázraky. Tak například je velmi významné, jak Ježíš odpovídá na úpěnlivou prosbu jednoho malomocného: Chceš-li, můžeš mne očistit! Ježíš pohnut ve svém lidství soucitem pronáší nařizující slova, která v takovémto případě přísluší Bohu, a nikoli jenom pouhému člověku: Chci, buď čistý! A hned od něho malomocenství odešlo (srov. Mk 1,40.42). Podobným způsobem hovoří Ježíš v případě uzdravení ochrnutého, jehož spustili odkrytou střechou na lehátku dovnitř místnosti, v níž se Ježíš nacházel: Pravím ti: Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů! (srov. Mk 2,1-12) Rovněž v případě Jairovy dcery ve vyprávění evangelia čteme, že Ježíš vzal dívku za ruku a řekl jí: Thalita kum!, což znamená: Děvče, říkám ti, vstaň! (srov. Mk 5,41-42) V případě mrtvého mladíka z Naimu Ježíš říká: Mládenče, pravím ti, vstaň! (srov. Lk 7,14-15) Ve všech těchto epizodách zaznívají z Ježíšových úst slova, která jsou projevem vůle a moci, s níž Ježíš sám vnitřně disponuje s naprostou samozřejmostí. Ježíšova osoba má prostě moc navracet lidem zdraví a dokonce je křísit z mrtvých a dávat jim život.

3) Obzvláštní pozornosti si zasluhuje vzkříšení Lazara, jak ho velmi detailně popisuje čtvrtý evangelista. Čteme tam: Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal. Po těch slovech zvolal mocným hlasem: Lazare, pojď ven! Mrtvý vyšel... (Jan 11,41-44) V tomto velmi přesném popisu je nám jasně sděleno, že Ježíš vzkřísil přítele Lazara svou vlastní mocí a ve velmi úzkém sepětí s Otcem. Tím také dochází potvrzení jiný Ježíšův výrok: Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný (Jan 5,17). V případě Lazarova vzkříšení se zároveň jedná o  abychom tak řekli předběžný doklad toho, co Ježíš řekne svým apoštolům ve večeřadle při poslední večeři o svém vztahu k Otci a o své podstatné identitě s Otcem.

4) Evangelia ukazují na popisu různých zázraků znamení to, jak se božská moc působící v Ježíši Kristu vztahuje i na přírodu, nad níž má Ježíš díky své osobní identitě vládu. Významná je v tomto ohledu epizoda utišení bouře: Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se naplnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: Mistře, je ti to jedno, že hyneme? Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: Mlč! Buď zticha! A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? Padla na ně bázeň, veliká bázeň, i říkali si mezi sebou: Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře? (Mk 4,37-41)

Do tohoto druhu událostí patří rovněž zázračné rybolovy, které se odehrály na Ježíšovo slovo po neúspěšných předchozích pokusech něco ulovit (srov. Lk 5,4-6; Jan 21,3-6). Pokud se jedná o strukturu události, lze říci totéž i o prvním znamení, které Ježíš vykonal v Káně Galilejské, kde Mistr nařídil služebníkům, aby naplnili kamenné džbány vodou, a potom nařídil, aby vodu proměněnou ve víno přinesli správci svatby (srov. Jan 2,7-9). Stejně jako při zázračných rybolovech i nyní jednají lidé: v prvním případě jsou to apoštolové rybáři a ve druhém případě služebníci na svatbě, je však zcela jasně patrné, že mimořádný efekt celé akce nepochází od nich, ale od toho, kdo jim nařídil, aby vykonali to, čeho bylo třeba, a tak prokázal svoji božskou moc. Tuto skutečnost potvrzují reakce apoštolů, zejména pak reakce Petra, který se po zázračném rybolovu vrhl Ježíšovi k nohám a pronesl následující slova: Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný! (Lk 5,8) Tímto způsobem se projevují silné emoce bázně, která se zmocňovala jak apoštolů a Petra, tak zástupů, když pociťovali závan božského tajemství.

5) Jistého dne po nanebevzetí zachvátila stejná bázeň i ty, kdo spatřili znamení a divy, které se dály prostřednictvím apoštolů (srov. Sk 2,43). Kniha Skutků vypráví, že lidé přinášeli své nemocné, přáli si totiž, aby až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich (srov. Sk 5,15). Je však třeba podtrhnout, že tato znamení a tyto divy, které provázely počátky církve, konali apoštolové nikoli ve svém vlastním jménu, nýbrž ve jménu Ježíše Krista, jednalo se tedy o další stvrzení Ježíšovy božské moci. Na člověka velmi silně působí odpověď a nařízení, které dal Petr chromému, který ho prosil o almužnu u jedné z jeruzalémských chrámových bran: Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď! (Sk 3,6-7) Stejně působí i Petrova slova vůči chromému jménem Eneáš: Eneáši, Ježíš Kristus ti vrací zdraví! Vstaň a sám si ustel! (Sk 9,34)

Rovněž druhý kníže apoštolů, svatý Pavel, když v listu Římanům připomíná, kolik toho vykonal jako Kristův služebník mezi pohany, ihned dodává, že tato služba není jeho zásluhou: Mám se tedy čím chlubit skrze Ježíše Krista v tom, co se týká Božího díla. Neodvážím se mluvit o ničem jiném než o tom, co Kristus skrze mne vykonal, aby byli pohané přivedeni k ochotnému přijetí víry, slovem i skutkem, silou znamení a zázraků, konaných mocí Božího Ducha (Řím 15,17-19).

6) V prvotní církvi a zejména v souvislosti s evangelizačním dílem apoštolů mezi pohany se odehrávalo značné množství oněch mocných činů, divů a znamení, jak jim to sám Ježíš přislíbil (srov. Sk 2,22). Lze však říci, že tato znamení se stále opakovala v průběhu dějin spásy, zejména v rozhodujících okamžicích, když se jednalo o naplnění Božích záměrů. Tak tomu bylo již ve starozákonních dobách při exodu vyvedení Izraele z Egypta a při putování vyvoleného národa do zaslíbené země pod Mojžíšovým vedením. Když vtělením Božího Syna nastala plnost času (srov. Gal 4,4), tato zázračná znamení nabyla nové hodnoty a nové působnosti díky Ježíšově božské autoritě a díky jejich vztahu k Ježíšovu jménu tedy k jeho pravdě, jeho příslibům a jeho oslavení. V tomto jménu apoštolové konali zmíněná zázračná znamení a stejně tak činili mnozí svatí v dalších dobách církve. I dnes dochází k zázrakům a v každém z nich je patrná tvář Syna člověka Božího Syna a stvrzuje se dar milosti a spásy.