XIII. V srdci evangelního svědectví

1) Cyklus našich katechezí o Ježíši Kristu se postupně přiblížil ke svému jádru, přičemž zůstal stále v těsné návaznosti na článek Vyznání víry, v němž vyznávám: Věřím v ...Ježíše Krista, Syna jeho (Božího) jediného. Předchozí katecheze nás připravily na tuto základní pravdu, když nám ukázaly mesiášský charakter Ježíše Krista. A opravdu, příslib Mesiáše, který je přítomen v celém starozákonním zjevení jako jeho primární obsah, nachází své naplnění v tom, který se obvykle nazýval Syn člověka.

Ve světle Ježíšových slov a skutků je stále zřetelnější, že on je zároveň také pravým Božím Synem. To je pravda, kterou mohl jenom velmi obtížně přijmout někdo vychovaný v atmosféře strohého monoteismu. A přesně taková byla také mentalita židovských současníků Ježíše z Nazareta. Naše katecheze nyní vstupují do oblasti uvedené pravdy, která zásadním způsobem determinuje esenciální novost evangelia. Zde se také rozhoduje o originalitě křesťanství, které je náboženstvím založeným na víře v Božího Syna, který se stal člověkem.

2) Vyznání víry se soustředí na tuto základní pravdu ohledně Ježíše Krista. V apoštolském krédu vyznáváme: Věřím v Boha, Otce všemohoucího ... a v Ježíše Krista, jeho jednorozeného Syna. Pouze následně apoštolské krédo zdůrazňuje skutečnost, že jednorozený Syn Boha Otce je tentýž Ježíš Kristus jakožto Syn člověka, jenž byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.

Nicejsko-konstantinopolské vyznání vyjadřuje totéž poněkud jinými slovy: Pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny.

Ještě předtím však totéž vyznání víry šířeji popisuje pravdu Božího synovství Ježíše Krista, Syna člověka: Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, ... Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světa, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. Tato poslední slova ještě důrazněji podtrhují skutečnost, že Syn je spolu s Otcem stvořitelem nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.

3) Vyznání víry vyjadřují sevřeným způsobem víru církve, ovšem právě díky své sevřenosti zvýrazňují ty pravdy, které jsou pro křesťana esenciální, pravdy, které představují jakoby životodárnou mízu křesťanské víry, plnost a vrchol Božího sebezjevení. Podle autora listu Židům Bůh dříve hovořil k lidem mnohokrát a mnoha způsoby, nakonec však promluvil k lidem skrze svého Syna (srov. Žid 1,1-2). Jen těžko bychom mohli říci, že právě zde není poukázáno na autentické vyvrcholení celého zjevení. Bůh nejenže hovoří o sobě skrze lidi, kteří jsou povoláni, aby hovořili v jeho jménu. V Ježíši Kristu Bůh hovoří o sobě samém a stává se tak podmětem slova, kterým se zjevuje. Jeho slovo obsahuje sebezjevení Boha sebezjevení ve vlastním slova smyslu, bezprostřední sebezjevení.

4) Takové sebezjevení Boha představuje radikální novost a originalitu evangelia. Když církev vyznává víru pomocí textů, ať už apoštolského, nebo nicejsko-konstantinopolského kréda, čerpá tak plnost evangelního svědectví a dostává se k jeho esenciální hlubině. Ve světle tohoto svědectví církev vyznává Ježíše Krista, dosvědčuje svoji víru v něho jako Syna, který je soupodstatný s Otcem. Jméno Syn Boží mohlo být užito také a také bývalo v širším slova smyslu, jak to ukazují některé starozákonní texty (např. Mdr 2,18; Sír 4,11; Ž 82,6; jasněji 2 Sam 7,14; Ž 2,7; Ž 110,3). Nový zákon a zejména evangelia hovoří o Ježíši Kristu jako o Božím Synu v užším a plném smyslu slova. On je zrozený, nestvořený a soupodstatný s Otcem.

5) Nyní budeme věnovat naši pozornost této ústřední pravdě křesťanské víry a budeme analyzovat evangelium právě z tohoto hlediska. Jedná se především o svědectví, které vydává Syn o svém Otci, a zejména o svědectví ohledně toho synovského vztahu k Bohu, který je vlastní jedině Ježíši Kristu.

Ježíšova slova mají opravdu výše zmíněný význam: A nikdo nezná Syna, jenom Otec (Mt 11,27) Otec tedy opravdu zná svého Syna. Ježíšova slova v daném kontextu zasluhují naši obzvláštní pozornost: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, zjevil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. (Mt 11,25; srov. Lk 10,21-22) Evangelista podotýká, že tato slova Ježíš pronesl s obzvláštní radostí srdce: zajásal v Duchu svatém (srov. Lk 10,21).

6) Pravda o Ježíši Kristu, Božím Synu, patří tedy k samotné podstatě zjevení Trojice. V této pravdě a skrze ni Bůh zjevuje sebe samotného jako jednotu v neprobadatelné trojičnosti Otce, Syna a Ducha svatého.

Tak tedy prvním pramenem svědectví, které evangelia a celý Nový zákon vydávají o Ježíši Kristu jakožto Božím Synu, je samotný Otec. Je to Otec, který dokonale zná Syna a sebe sama v Synovi. Syn, který zjevuje Otce, nám v určitém slova smyslu dává podíl na tom poznání, které má Otec sám o sobě ve svém věčném a jednorozeném Synovi. Skrze toto věčné synovství je Bůh opravdu věčně Otcem. V duchu víry a s radostí, úžasem a pohnutím přijímáme vyznání Ježíše Krista: Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. (Mt 11,27)
 

XIV. Otec vydává svědectví Synovi

1) Evangelia a celý Nový zákon vydávají svědectví Ježíši Kristu jakožto Božímu Synovi. To je také ústřední pravda křesťanské víry. Když církev vyznává Ježíše Krista jako Syna, který je soupodstatný s Otcem, věrně tím následuje evangelní svědectví. Ježíš Kristus je Božím Synem v úzkém a přesném slova smyslu. Je tedy zrozen v Bohu a není stvořen jako syn, který by byl někdy následně adoptován. Toto svědectví evangelia a celého Nového zákona, na němž se zakládá víra všech křesťanů, má svůj poslední základ v Bohu Otci, který vydává svědectví Kristu jako svému Synovi.

V předchozí katechezi jsme již o této záležitosti hovořili na základě textů z evangelia podle Matouše a Lukáše. A nikdo nezná Syna, jenom Otec. (Mt 11,27) A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec. (Lk 10,22)

2) Toto jedinečné a zásadní svědectví, které pochází z věčného tajemství trinitárního života, nachází svůj obzvláštní výraz v synoptických evangeliích, nejprve v popisu Ježíšova křtu v Jordánu a posléze ve vyprávění o Ježíšově proměnění na hoře Tábor. Obě události si zasluhují, abychom jim věnovali obzvláštní pozornost.

3) V Markově evangeliu čteme: V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení. (Mk 1,9-11) Podle Matoušova evangelia se hlas z nebe obracel nikoli přímo k Ježíšovi, nýbrž k těm, kdo byli události křtu v Jordánu přítomni: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení. (Mt 3,17) V textu Lukášova evangelia (srov. Lk 3,22) se slova z nebe obracejí na téhož adresáta jako v evangeliu podle Marka.

4) Stojíme tedy před trinitární teofanií. Hlas z nebe, který se obrací na Syna ve druhé osobě: Ty jsi..., je hlasem Otce, který určitým způsobem představuje svého vlastního Syna lidem, kteří přišli k Jordánu, aby naslouchali Janu Křtiteli. Nepřímo tak Ježíše představuje celému Izraeli: Ježíš je ten, kdo přichází v síle Ducha svatého, je tedy Mesiáš Kristus. On je Syn, v němž Otec nalezl zalíbení, je milovaný Syn. Tato láska ukazuje na přítomnost Ducha svatého v tajemství trojjedinosti, i když v teofanii na řece Jordánu se to neprojevuje dostatečně jasně.

5) Svědectví obsažené ve slovech z nebe, tedy shůry, se uskuteční právě na počátku mesiášského poslání Ježíše z Nazareta. Bude se opakovat v okamžiku, který předchází jeho utrpení ve velikonočním dramatu, jímž se uzavírá celé poslání, opakuje se tedy v události proměnění. Přes podobnost mezi oběma teofaniemi existuje mezi nimi také jasný rozdíl, který závisí převážně na kontextu obou vyprávění. Při křtu v Jordánu je Ježíš prohlášen Božím Synem přede vším lidem. Teofanie proměnění je určena pouze pro několik předem vyvolených osob, a nebyli to ani všichni apoštolové jako skupina, přesněji řečeno se jedná o tři z nich, tedy o Petra, Jakuba a Jana. Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn... Toto proměnění je doprovázeno zjevením Eliáše a Mojžíše, kteří rozprávěli s Ježíšem. A když tři apoštolové překonali strach vyvolaný takovou událostí, vyjádřili přání, aby to vše trvalo ještě dál, aby to nepřestalo (Mistře, je dobře, že jsme tady.). V tom okamžiku: ...se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! (srov. Mk 9,2-7) Tak tedy popisuje událost evangelista Marek. Podobně hovoří také Matouš: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte! (Mt 17,5) Naproti tomu Lukáš píše: To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte! (Lk 9,35)

6) Událost popisovaná v synoptických evangeliích se odehrála v době, kdy se Ježíš již dal Izraeli poznat prostřednictvím svých znamení (zázraků), svých skutků a svých slov. Otcův hlas z nebe představuje tedy potvrzení shůry toho, co již zrálo ve vědomí učedníků. Ježíš si přál, aby se na základě jeho znamení a slov zrodila v srdcích jeho posluchačů víra v jeho božské poslání a v jeho Boží synovství právě díky intimnímu zjevení, které jim dá sám jeho Otec.

7) Z tohoto hlediska je obzvláště významná odpověď, kterou dal Šimon Petr Ježíšovi při svém vyznání v okolí Cesareje Filipovy. Petr tehdy řekl: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. (Mt 16,16) Ježíš odpověděl: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. (Mt 16,17) Je dobře známo, jakou důležitost má právě připomenuté vyznání, které vyšlo z Petrových úst. Je však nesmírně důležité si uvědomit, že vyznání víry ohledně Božího synovství Ježíše z Nazareta Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha pochází přímo od Otce. Pouze Otec zná Syna (srov. Mt 11,27), jedině Otec ví, kdo je Syn (srov. Lk 10,22), a jedině Otec může dát toto poznání člověku. Právě toto stvrzuje Ježíš v odpovědi dané Petrovi. Pravda ohledně Ježíšova Božího synovství, kterou vyřkla jeho ústa a která nejprve zrála v jeho vědomí, pochází z hlubiny Božího sebezjevení. V tomto okamžiku dochází k rozhodnému překonání všech pouze analogických významů výrazu Syn Boží, které známe ze Starého zákona. Kristus je Syn Boha živého, Syn ve vlastním slova smyslu, je skutečně Bůh z Boha.

8) Hlas, který tři vyvolení apoštolové slyšeli v průběhu proměnění na hoře, kterou pozdější tradice ztotožní s horou Tábor, potvrzuje přesvědčení vyjádřené Šimonem Petrem v končinách kolem Cesareje Filipovy (podle Mt 16,16). V určitém slova smyslu tento hlas zvenku potvrzuje to, co již Otec zjevil abychom tak řekli zevnitř. Jestliže v daném okamžiku Otec potvrzuje niterné zjevení o božském synovství Ježíše Krista: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!, pak se zdá, jako kdyby chtěl připravit ty, kdo již uvěřili v Ježíše, na nastávající velikonoční události, tedy na ponižující smrt na kříži. Není bez významu, že během sestupu z hory jim Ježíš nařídil: Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nepřijde Syn člověka vzkříšený z mrtvých. (Mt 17,9; stejně i Mk 9,9; v určitém slova smyslu rovněž Lk 9,21). Teofanie na hoře proměnění Páně se tak nachází v úzkém spojení s Kristovým velikonočním tajemstvím.

9) V tomto smyslu je rovněž možno rozumět významu jednoho úryvku z Janova evangelia (srov. Jan 12,20-28), v němž se vypravuje o události, k níž došlo po vzkříšení Lazara, když na jedné straně vzrůstá úžas nad Ježíšem a z druhé strany narůstá zloba těch, kdo mu ukládají o život. Kristus tehdy hovoří o zrnu, které musí zemřít, aby vydalo hojnou úrodu. Nakonec uzavírá: Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od této hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno! Tu se ozval z nebe hlas: Oslavil jsem a ještě oslavím. (Jan 12,27-28) Tento hlas z nebe znamená Otcovu odpověď, která potvrzuje předešlá Ježíšova slova: Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. (Jan 12,23)

Syn člověka, který se blíží ke své velikonoční hodině, je právě ten, o němž hlas shůry při křtu řekl: Můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení ... vyvolený. V těchto slovech je obsaženo Otcovo svědectví ohledně jeho Syna. Pisatel druhého listu Petrova zaznamenal očité svědectví prvního z apoštolů a píše pro povzbuzení křesťanů v době těžkého pronásledování: (Ježíš Kristus) přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení. Tento hlas pocházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. (2 Pt 1,17-18)
 

XV. Prolog Janova evangelia syntéza víry apoštolské církve

1) V předešlé katechezi jsme na základě synoptických evangelií ukázali, jak se víra v Boží synovství Ježíše Krista postupně díky Otcovu zjevení potvrzovala ve vědomí jeho učedníků a posluchačů, především ale ve vědomí apoštolů. K vytvoření přesvědčení, že Ježíš je Božím Synem v úzkém a plném slova smyslu (nikoli pouze v metaforickém smyslu), přispívá zejména svědectví Otce, který zjevuje v Kristu svého Syna (můj Syn) při teofaniích, které se odehrály při křtu v Jordánu a při proměnění na hoře. Viděli jsme rovněž, jak díky Otcovu vnitřnímu působení dospěly k pravdě o Ježíšově Božím synovství mysli a srdce apoštolů, jak vyplývá z Ježíšových slov vůči Petrovi: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec (Mt 16,17).

2) Ve světle této víry v Boží synovství Kristovo tato víra po vzkříšení získala mnohem větší konzistenci a sílu je také třeba číst celé Janovo evangelium a zejména jeho slavný Prolog (srov. Jan 1,1-18). Je to jedinečná syntéza víry církve apoštolské doby, tedy oné první generace učedníků, jíž bylo dopřáno, aby mohla mít přímý kontakt s Kristem, a to jak bezprostředním způsobem, tak prostřednictvím apoštolů, kteří hovořili o tom, co osobně viděli a slyšeli, a kteří v Ježíši odhalili uskutečnění všeho toho, co předpověděl Starý zákon o Mesiáši. To, co bylo zjeveno dříve, bylo jistým způsobem zahaleno. Nyní, ve světle událostí Ježíšova života a zejména na základě velikonočních událostí, toto tajemství nabylo na průzračnosti, stalo se jasnějším a srozumitelnějším. Tímto způsobem Janovo evangelium, které bylo napsáno jako poslední ze čtyř evangelií, představuje z určitého hlediska nejkompletnější svědectví o Kristu jakožto Božím Synu Synu, který je soupodstatný s Otcem. Duch svatý, jehož Ježíš přislíbil svým apoštolům, který je měl naučit všemu (srov. Jan 14,26), dovolil evangelistovi, aby skutečně zkoumal hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10) a aby to vyjádřil v inspirovaném textu Prologu čtvrtého evangelia.

3) Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest (Jan 1,1-3). A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (Jan 1,14). Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali (Jan 1,10-11). Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z muže, ale z Boha (Jan 1,12-13). Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm vydal svědectví (Jan 1,18).

4) Prolog Janova evangelia je bezesporu klíčovým textem, v němž je plně vyjádřena pravda o Ježíšově Božím synovství. Ten, který se v čase stal tělem, tedy člověkem, je od věčnosti samo Slovo, tedy Jednorozený Boží Syn, Bůh, který spočívá v Otcově náruči. Je Synem, který má tutéž podstatu jako Otec, je Bohem z Boha. Od Otce dostává plnost slávy. On je Slovo, skrze něž všechno povstalo (srov. Jan 1,1), a proto všechno, co existuje, má v něm svůj počátek, jak říká kniha Genesis (srov. Gn 1,1), tedy počátek díla stvoření. Věčný Syn, když přichází na svět, vezme na sebe tělo, a tak přináší lidstvu plnost milosti a pravdy. Přináší plnost pravdy proto, že nás zpravuje o pravém Bohu, jehož nikdo nikdy nespatřil. Přináší plnost milosti, poněvadž všem těm, kdo jej přijímají, dává, aby se znovu zrodili z Boha, tedy aby se mohli stát Božími syny. Bohužel, jak konstatuje evangelista, svět ho odmítl; i když přišel mezi svůj lid, mnozí jej nepřijali.

5) Pravda obsažená v Prologu Janova evangelia je tatáž pravda, kterou nalézáme v ostatních knihách Nového zákona. Tak například v listu Židům čteme, že Bůh: V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti (Žid 1,2-3).

6) Prolog Janova evangelia, stejně jako list Židům, tedy vyjadřuje pomocí biblických narážek to, že v Kristu se naplnilo všechno, co bylo přislíbeno v knihách Starého zákona, počínaje knihou Genesis, přes Mojžíšův zákon (srov. Jan 1,17) a proroky až po mudroslovné knihy. Výraz Logos, který byl na počátku u Boha, odpovídá hebrejskému výrazu dabar. I když evangelium hovoří řecky a používá výrazu Logos, pozadí celého hymnu je jednoznačně starozákonní. Ze Starého zákona si vypůjčuje dvě dimenze: Rozměr odpovídající hochma, tedy moudrosti pojímané jako Boží záměr ohledně stvoření, a dimenzi dabar (slova), které označuje naplnění tohoto záměru. Souzvuk s výrazem Logos, který používala rovněž řecká filozofie, usnadnil přiblížení těchto pravd myslím formovaným řeckou filozofií.

7) Zůstaňme však v oblasti Starého zákona a připomeňme si to, co stojí v knize proroka Izaiáše: Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal (Iz 55,11). Zde se objevuje výraz dabar slovo, které není pouze výrokem, nýbrž také činem, skutkem. Lze říci, že již ve starozákonních knihách je patrná určitá personifikace Slova, totéž platí o Moudrosti.

V knize Moudrosti můžeme číst: (Moudrost) je zasvěcena do Božího vědění a řídí volbu jeho skutků. Na jiném místě stojí: S tebou je Moudrost, která zná tvoje díla a byla při tom, když jsi tvořil svět. Ona ví, co se líbí tvým očím a co je správné podle tvých přikázání ...Sešli ji ze svatých nebes, od trůnu své slávy ji pošli, aby byla se mnou a pracovala, abych poznal, v čem máš zalíbení (Mdr 9,9-10).

8) Jsme tak velmi blízko slovům Prologu Janova evangelia. Ještě blíže jsou pak výroky knihy Moudrosti, které říkají: Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení a noc ve svém běhu byla v půli cesty, tvé všemohoucí slovo se náhle sneslo jako nelítostný bojovník z královského trůnu na nebesích doprostřed země odsouzené k záhubě. Jako břitký meč přinášelo tvůj neodvolatelný rozkaz (Mdr 18,14-15). Toto Slovo, na něž narážejí mudroslovné knihy, a ona Moudrost, která byla od počátku s Bohem, jsou nahlíženy ve vztahu ke stvořenému světu, který řídí (srov. Přísl 8,22-27). Slovo v Janově evangeliu není pouze počátkem, nýbrž je zjeveno jako stále obrácené čelem k Bohu (pros ton Theon) a jako samotný Bůh. A to Slovo byl Bůh. On je jednorozený Syn, který spočívá v Otcově náruči tedy Bůh Syn. Je Osobou, která vyjadřuje Boha, odlesk jeho podstaty (srov. Žid 1,3), soupodstatný s Otcem.

9) Právě tento Syn Logos se stal tělem. Je to ten, komu vydává na březích řeky Jordán svědectví Jan Křtitel. O tomto muži v Prologu čteme: Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle,... (Jan 1,6-7) Tím světlem je Kristus jakožto Logos. V Prologu se o tom výslovně říká: V něm byl život a ten život byl světlem lidí (Jan 1,4). To je ono pravé světlo, které osvěcuje každého člověka (Jan 1,9). Je to světlo, které září v temnotách a temnota je nepohltila (Jan 1,5).

Tak tedy podle Prologu Janova evangelia je Ježíš Kristus Bohem, protože je jednorozeným Synem Boha Otce, věčným Slovem. Přichází na svět jako pramen života a svatosti. To vše představuje opravdu ústřední a rozhodující bod našeho vyznání víry: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14).
 

XVI. Ježíš Kristus Syn poslaný Otcem

1) Prolog Janova evangelia, jemuž byla věnována předchozí katecheze, hovoří o Ježíšovi jako o Slovu, Božím Synu, a tak vyjadřuje bez jakéhokoli stínu pochybnosti to nejpodstatnější z pravdy, již obsahuje sebezjevení Boha v Novém zákoně, a jako takovou tuto pravdu také církev slavnostně vyznává. Je to víra v Syna Božího, který je téže podstaty jako Otec a který je jakožto Slovo věčně plozen, Bůh z Boha, světlo ze světla. On rozhodně nebyl stvořen nebo adoptován. Prolog navíc jasně ukazuje na tajemství božské preexistence Ježíše Krista, jednorozeného Syna, který je v Otcově náruči. Na tomto základě pak stojí pravda ohledně příchodu Boha Syna do světa (A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jan 1,14), aby naplnil jedinečné poslání, které mu svěřil Otec. Toto poslání (missio Verbi) má v Božím plánu spásy nezastupitelné místo. V tomto poslání je totiž obsaženo nejvyšší a definitivní naplnění Božího plánu spásy vzhledem ke světu a člověku.

2) Celý Nový zákon hovoří o poslání Syna Otcem. Toto poslání se konkretizuje v mesiášském poslání Ježíše Krista. V tomto ohledu jsou velmi důležité některé výroky Janova evangelia, o nichž je třeba se zmínit na prvním místě.

Když Ježíš hovoří před svými učedníky i před svými odpůrci, tvrdí: Já jsem vyšel od Boha a od něho přicházím (Jan 8,42). Nejsem sám, ale jsem já a můj Otec, který mě poslal (Jan 8,16). Já jsem to, kdo svědčí sám o sobě, a svědčí o mně Otec, který mě poslal (Jan 8,18). Poslal mě ten, který je pravdivý. Vy ho neznáte. Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal (Jan 8,28-29). Právě ty skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal (Jan 5,36). Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo (Jan 4,34).

3) Jak vidno, Ježíš hovoří o sobě v první osobě jako o někom, koho poslal Otec. Tatáž pravda se objevuje jedinečným způsobem v Ježíšově velekněžské modlitbě, kde Ježíš odporoučí Otci své učedníky a zdůrazňuje: Oni ...skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal (Jan 17,8). Když pak Ježíš v předvečer svého utrpení pokračuje ve stejné modlitbě, říká: Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (Jan 17,18). Jakoby v přímém vztahu k těmto slovům velekněžské modlitby zaznívají slova vyřčená večer dne vzkříšení, která znějí: Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás (Jan 20,21).

4) I když pravdu o Ježíši Kristu jako Synu, jehož poslal Otec, podtrhují zejména janovské texty, přece je obsažena také v synoptických evangeliích. Čteme tam například: Také jiným městům musím hlásat radostnou zvěst o Božím království, protože k tomu jsem byl poslán (Lk 4,43). Velmi důležité je v tomto ohledu podobenství o zlých vinařích. Ti vinaři se zachovali velmi špatně k poslům, kteří od nich měli vybrat výtěžek z vinice, a mnohé z nich zahubili. Nakonec majitel vinice rozhodl, že k nim pošle svého vlastního syna. Měl ještě jednoho, svého jediného syna. Toho k nim poslal naposled; myslel si: Na mého syna budou mít ohled. Ale vinaři si mezi sebou řekli: To je dědic. Pojďme a zabijme ho, a dědictví bude naše. A popadli ho, zabili, a vyhodili ven z vinice (Mk 12,6-8). Když pak Ježíš komentuje toto podobenství, odvolá se na Žalm 117/118, který hovoří o kameni, který stavitelé zavrhli, avšak právě tento kámen se stal kvádrem nárožním (srov. Ž 117/118,22).

5) Podobenství o zlých vinařích se nachází ve všech synoptických evangeliích (srov. Mk 12,1-12; Mt 21,33-46; Lk 20,9-19). Z tohoto podobenství můžeme jasně vyrozumět pravdu o Ježíši jakožto Synu, jehož poslal Otec. Ba co víc, je tu jasně zdůrazněn obětní a vykupitelský charakter tohoto poslání. Syn je opravdu ten, jehož Otec posvětil a poslal na svět. Tak tedy Bůh k nám skutečně nejen hovořil v těchto posledních dnech skrze svého Syna (srov. Žid 1,1-2), ale také tohoto svého jediného Syna za nás dal v úkonu lásky pro nás nepředstavitelném, když ho poslal na svět.

6) Tímto způsobem se vyjadřuje opět evangelista Jan: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Pak Ježíš dodává: Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen (Jan 3,17). Na jiném místě Jan píše: Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,8-10). Proto také Jan může dodat, že když přijmeme Ježíše a jeho evangelium, jeho smrt a vzkříšení, pak platí, že: My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm (1 Jan 4,16).

7) Pavel vyjadřuje tutéž pravdu v listu Římanům: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní (Řím 8,32). Kristus tedy byl dán za nás, jak to čteme v Jan 3,16, on byl dán jako oběť za nás za všechny (Řím 8,32). Otec poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,10). Vyznání víry vyjadřuje tutéž pravdy slovy: On (Slovo) pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.

8) Pravda o Ježíši Kristu jakožto Synu Božím, který byl poslán kvůli vykoupení světa, kvůli spáse a osvobození člověka, který je vězněm hříchu, tedy mocností zla, představuje ústřední obsah radostné zvěsti. Ježíš Kristus je jednorozený Syn (Jan 1,18), který při naplňování svého mesiášského poslání: Nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (Fil 2,6-8). V této situaci pak svobodně prohlašoval: Otec je větší než já (Jan 14,28). Jinde pak řekl: Já stále konám to, co se mu líbí (Jan 8,29).

Právě tato svobodně přijatá poslušnost vůči Otci, toto podřízení se Otci, je protikladem neposlušnosti prvního Adama, a proto zůstává výrazem nejhlubší jednoty mezi Otcem a Synem, odrazem toho, co je v Nejsvětější Trojici. Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal (Jan 14,31). Ba co více, tato jednota vůle kvůli spáse člověka zjevuje definitivním způsobem pravdu o Bohu, samotnou esenci této pravdy: Bůh je láska. Současně pak tato poslušnost zjevuje původní pramen spásy světa a člověka: Život, který je světlem lidí (srov. Jan 1,4).
 

XVII. ABBA, OTČE: Celá pravda o vnitřním životě Boha v hlubinách Trojice

1) Zřejmě neexistuje žádné jiné slovo, které by dokonaleji vyjadřovalo sebezjevení Boha v jeho Synu, jako je slovo ABBA OTČE. ABBA je aramejské slovo, jež zůstalo uchováno v řeckém textu Markova evangelia (srov. Mk 14,36). Objevuje se přesně v okamžiku, když se Ježíš v modlitbě obrací na svého Otce. Byť se toto slovo dá přeložit do každého jazyka, přece však pouze v Ježíšových ústech má ten pravý, jedinečný a neopakovatelný význam.

2) ABBA vyjadřuje nejenom obvyklou chválu Boha: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země. (srov. Mt 11,25) V Ježíšových ústech vyjadřuje zároveň vědomí ohledně jedinečného a výlučného vztahu, který existuje mezi ním a Otcem, mezi Otcem a jím. Ono slovo vyjadřuje tutéž skutečnost, na niž Ježíš naráží tak prostým a zároveň výjimečným způsobem slovy, jež jsou uchována v evangeliu podle Matouše (srov. Mt 11,27) a také v evangeliu podle Lukáše (srov. Lk 10,22): Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Tak tedy slovo ABBA nejenže zjevuje tajemství vzájemného vztahu mezi Otcem a Synem, ale také v sobě určitým způsobem shrnuje celou pravdu o vnitřním životě Boha, o hlubinách samotné věčné Trojice. Jedná se o ono vzájemné poznání Otce a Syna, z něhož pak vychází věčná Láska.

3) Slovo ABBA patří k rodinné mluvě a je výrazem obzvláště důvěrného poměru mezi danými osobami, jak je tomu právě mezi otcem a synem, který z otce pochází, mezi synem, který miluje otce a je otcem milován. Když Ježíš používal tohoto výrazu při svém mluvení k Bohu, musel tím uvádět v úžas i v pohoršení ty, kteří mu naslouchali. Izraelita by takového slova v modlitbě nepoužil. Pouze ten, kdo si byl vědom svého synovství ve vlastním slova smyslu, mohl si dovolit hovořit k Bohu jako k Otci. ABBA, tedy můj Otče, Tatínku.

4) V jednom úryvky z knihy proroka Jeremiáše se hovoří o Bohu, který chce být vzýván jako Otec: Domníval jsem se, že mě budeš nazývat Otcem a nebudeš se ode mne odvracet. (Jer 3,19) Je to jakoby proroctví, které se naplní v mesiášských dobách. To vše uskutečnil a ještě překonal Ježíš z Nazareta, když zjevoval svůj vztah k Bohu jako ten, kdo zná Otce, a používal při tom výrazu ABBA. Ustavičně o sobě hovořil jako o někom, kdo má plné právo obracet se na Boha prostě výrazem ABBA můj Otče.

5) Toho si pochopitelně nemohli nepovšimnout evangelisté. Zejména v Markově evangeliu čteme, že při modlitbě v Getsemanech Ježíš zvolal: ABBA, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš. (Mk 14,36) Paralelní místo u Matouše zní: Otče můj, tedy ABBA, i když tento výraz se zde přímo neobjevuje (srov. Mt 26,39-42). Byť se v evangelním textu hovoří pouze o Otci (srov. například Lk 22,42 a v jiném kontextu Jan 12,27), základní obsah je týž.

6) Ježíš chtěl, aby jeho posluchači pochopili, že když říká Bůh, a zejména když říká Otec, míní tím ABBA můj Otče. Tak tomu bylo již od Ježíšova raného věku, kdy jako dvanáctiletý v chrámu říká svým rodičům, kteří ho po tři dny hledali: Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49) V závěru svého života při velekněžské modlitbě, jíž zakončuje své poslání, s naléhavostí prosí svého Otce: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. (Jan 17,1) Zachovej ve svém jménu ty, které jsi mi dal. (Jan 17,11) Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal... (Jan 17,25)

Již tehdy, když prostřednictvím podobenství o posledním soudu ohlašuje poslední skutečnosti, se Ježíš projevuje jako ten, kdo volá: Pojďte, požehnaní mého Otce... (Mt 25,34) Na kříži pak pronáší svá poslední slova: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46) Po vzkříšení konečně oznamuje svým učedníkům: Hle, já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. (Lk 24,49)

7) Ježíš Kristus, který zná tak nesmírně hluboce svého Otce, přišel proto, aby zjevil jeho jméno lidem, které mu Otec dal ze světa (srov. Jan 17,6). Výjimečným okamžikem tohoto zjevování Otce je Ježíšova odpověď na požadavek učedníků, aby je naučil modlit se (srov. Lk 11,1). Tehdy Ježíš pronese modlitbu, která začíná slovy Otče náš (srov. Mt 6,9-13) nebo prostě slovem Otče (srov. Lk 11,2-4). Díky této modlitbě učedníci odhalují svůj zvláštní podíl na Ježíšově božském synovství, o němž pak Jan v Prologu svého evangelia napíše: Všem, kdo ho přijali (tedy těm, kdo přijali Slovo, které se stalo tělem), dal (Ježíš) moc stát se Božími dětmi. (Jan 1,12) Po právu se tedy tito učedníci podle Ježíšova učení modlí: Otče náš.

8) Ježíš však stále jasně rozlišuje mezi můj Otec a váš Otec. Ještě po vzkříšení řekne Marii z Magdaly: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu. (Jan 20,17) Kromě toho je třeba připomenout, že žádný evangelní text nehovoří o tom, že by Ježíš měl své učedníky k tomu, aby při modlitbě používali tak jako on výrazu ABBA. Toto slovo vyjadřuje výlučně Ježíšův osobní vztah k Otci. Současně však platí, že Ježíšův ABBA je tím, kdo je také náš Otec, jak to jasně plyne z modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Naším Otcem je díky našemu podílnictví na Ježíšově synovství, anebo lépe řečeno je to díky adopci, jak to budou tvrdit teologové ze školy svatého Pavla. Ten totiž ve svém listu adresovaném Galatským píše: ... poslal Bůh svého Syna, ... Tak jsme byli přijati (adoptováni) za syny. (Srov. Gal 4,4; STh III, q. 23, a. I  II)

9) V tomto smyslu je třeba číst a vykládat rovněž následující slova z listu svatého Pavla Galatským: A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá ABBA, Otče! (Gal 4,6) Totéž platí o výroku z listu Římanům: Nedostali jste přece ducha otroctví ... Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat ABBA, Otče! (Řím 8,15) Když tedy jakožto adoptivní synové (adoptovaní v Kristu), synové v Synu (srov. Řím 8,29) vzýváme Boha jako Otce, když voláme Otče náš, pak se obracíme na téhož Boha, jehož Ježíš s nepřekonatelnou niterností vzýval jménem ABBA můj Otče.
 

XVIII. Ježíš Kristus: Syn niterně sjednocený s Otcem

1) ABBA můj Otče. Všechno to, co jsme řekli v předešlé katechezi, nám dovoluje, abychom hlouběji pronikli do jedinečného a výjimečného vztahu Syna k Otci, jak se o něm hovoří v synoptických evangeliích, v Janově evangeliu i v ostatních novozákonních knihách. Jestliže se v Janově evangeliu nachází celá řada výroků, které jasně vyjadřují tento vztah (řekli bychom jakoby v první osobě), pak u synopticích (Mt a Lk) se setkáváme s frází, která představuje jakýsi klíč k danému tajemství: A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,27; Lk 10,22).

Syn tedy zjevuje Otce jako ten, kdo ho zná, a jako toho, který Syna poslal, aby skrze něho definitivním a rozhodujícím způsobem promluvil k lidem (srov. Žid 1,2). Ba co víc, Otec vydal tohoto svého jednorozeného Syna pro spásu světa, aby člověk v něm a skrze něho dosahoval věčného života (srov. Jan 3,16).

2) Ježíš dával mnohokrát, zejména při poslední večeři, zřetelně najevo svým učedníkům, že mezi ním a Otcem existuje jedinečný vztah a že jsou hluboce niterně sjednoceni. Když se Ježíš loučil se svými apoštoly před tím, než se vydal cestou utrpení, v průběhu své velekněžské modlitby pronesl tato slova: Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé (Jan 17,10). Současně vyprošoval jednotu pro své učedníky jak přítomné, tak budoucí. Tato jednota či společenství má úzký vztah k oné jednotě, která panuje mezi Otcem a Synem. Ježíš tedy prosí: Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako i my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne (Jan 17,21-23).

3) Když se modlí za jednotu mezi svými učedníky a svědky, Ježíš současně ukazuje, jaká jednota a jaké společenství existuje mezi ním a Otcem: Otec je v Synu a Syn je v Otci. Toto obzvláštní přebývání v druhém a vzájemné pronikání jakožto výraz společenství osob ukazuje míru vzájemného darování se a niternosti vztahu mezi Otcem a Synem. Ježíš osvětluje toto společenství výrokem: Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé (Jan 17,10). Jedná se o společné vlastnění téže esence a současně se jedná o vztah obdarování. Vždyť Ježíš říká: Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe (Jan 17,7).

4) V Janově evangeliu můžeme pozorovat známky pozornosti, úžasu a usebranosti, s nimiž apoštolové naslouchali těmto Ježíšovým slovům, když byla pronášena ve večeřadle, v Jeruzalémě, v předvečer velikonočních událostí. Hlubokou pravdu obsaženou ve velekněžské modlitbě Ježíš určitým způsobem vyjádřil již dříve o dni slavnosti posvěcení chrámu. Na otázku těch, kdo se shromáždili: Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně (Jan 10,24), Ježíš odpověděl: Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, vydávají o mně svědectví (Jan 10,25). Dále pak Ježíš tvrdí, že ti, kdo mu naslouchají a věří, patří do jeho ovčína, a to díky daru, který má svůj původ v Otci: Moje ovce slyší můj hlas a já je znám... Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme (Jan 10,27-30).

5) Reakce Ježíšových protivníků byla v tomto případě násilnická: Židé opět brali kameny, aby ho kamenovali (Jan 10,31). Když se Ježíš dotazuje, pro který skutek pocházející od Otce jej chtějí kamenovat, tito lidé odpovědí: Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi člověk, a děláš ze sebe Boha (Jan 10,33). Ježíšova odpověď je naprosto jednoznačná: Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci (Jan 10,37-38).

6) Povšimněme si dobře významu tohoto klíčového bodu Kristova života a jeho zjevení. Proti pravdě ohledně jedinečného vztahu a obzvláštní jednoty mezi Otcem a Synem se stavěli židé: Pokud jsi Božím Synem v tom smyslu, jak to vyplývá z tvých slov, pak ze sebe ty, člověk, činíš Boha. V tomto smyslu se tak dopouštíš největšího myslitelného rouhání. Posluchači tedy velmi dobře pochopili pravý význam Ježíšových slov: jakožto Syn je Bohem z Boha je soupodstatný s Otcem. Ale právě kvůli tomu nepřijali jeho slova, ba co více, postavili se proti těmto slovům velmi rezolutně. I když v této situaci nedošlo ke kamenování (srov. Jan 10,39), den po pronesení velekněžské modlitby pronesené ve večeřadle byl Ježíš odsouzen k smrti na kříži. Při této příležitosti pak přítomní židé volali: Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže! (Mt 26,40) a posmívali se Ježíšovi: Spoléhal na Boha, ať ho vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží Syn (Mt 27,43).

7) Rovněž v hodině Kalvárie Ježíš potvrzuje svoji jednotu s Otcem. Jak můžeme číst v listu Židům: Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti (Žid 5,8). Ovšem tato poslušnost až k smrti na kříži (srov. Flp 2,8) představuje poslední a neodvolatelné vyjádření Ježíšovy niterné jednoty s Otcem. Ve tři hodiny Ježíš zvolal mocným hlasem Eloi, Eloi, lema sabachthani? to je v překladu Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? (Mk 15,39) Tento výkřik i když slova hovoří o opuštěnosti, jakou ve svém lidském nitru zakoušel trpící Ježíš vyjevuje niterné spojení Syna s Otcem při naplňování úlohy, kterou mu Otec svěřil: Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych vykonal (Jan 17,4). V tomto okamžiku se projevila jednota mezi Otcem a Synem ve své definitivní božsko-lidské hloubce tajemství vykoupení světa.

8) Ještě ve večeradle Ježíš říká svým apoštolům: Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho. Filip mu řekl: Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí. Ježíš mu odpověděl: Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. ... Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec že je ve mně? (Jan 14,6-10) Kdo viděl mne, viděl Otce. Celým Novým zákonem proniká tato hluboká pravda evangelia. Syn je odleskem jeho, tedy Otcovy slávy a výraznou podobou jeho podstaty (srov. Žid 1,3). Je obrazem neviditelného Boha (srov. Kol 1,15). Je sebezjevením Boha. Když se stal člověkem a vzal na sebe podobu služebníka a stal se poslušným až k smrti (srov. Fil 2,7-8), stal se zároveň pro všechny, kdo mu naslouchají, cestou vedoucí k Otci a tím zároveň také pravdou a životem (srov. Jan 14,6).

Věřící při nelehkém úsilí o to, aby se připodobňovali Kristu, jak říká Pavel: oblékají nového člověka a obnovují se kvůli plnému poznání Boha (srov. Kol 3,10), a to vše k obrazu Toho, kdo je jejich vzorem. Na tom všem bezpečně stojí křesťanská naděje.
 

XIX. Ježíš Kristus: Syn, který žije pro Otce

1) V předchozí katechezi jsme věnovali pozornost Ježíši Kristu jakožto Synu, který je niterně sjednocen s Otcem. Toto sjednocení mu nejen dovoluje, ale dokonce přikazuje, aby řekl: Otec je ve mně a já jsem v Otci. Takovýmto způsobem se Ježíš vyjadřuje nejenom ve večeřadle, ale také při svém veřejném prohlášení v průběhu slavnosti stánků (srov. Jan 7,20-29). Později se Ježíš vyjádří ještě jasnějším způsobem: Já a Otec jedno jsme. (Jan 10,30) Posluchači posuzují tato slova jako rouhání, což vzbuzuje násilnickou reakci u okolostojících: Židé opět brali kameny, aby ho kamenovali. Vždyť podle Mojžíšova zákona bylo nutno rouhání ztrestat smrtí (srov. Dt 13,10-11).

2) Nyní je důležité uznat, že existuje hluboká a organická vazba mezi pravdou o tomto hlubokém niterném sjednocení mezi Synem a Otcem a skutečností, že Ježíš Syn žije totálně pro Otce. Vždyť dobře víme, že celý Ježíšův život, celá jeho pozemská existence je ustavičně zaměřena k Otci a že Ježíš všechno bez jakýchkoli výhrad daruje Otci. Když měl Ježíš, Mariin syn, dvanáct let, vyjádřil své jasné vědomí ohledně svého synovského poměru k Otci a choval se podle této své hluboké vnitřní jistoty. Proto také na výtku své Matky, která ho spolu s Josefem hledala po tři dlouhé dny, odpověděl: Proč jste mně hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49)

3) Rovněž v této katechezi se budeme odvolávat zejména na čtvrté evangelium, protože vědomí a chování, jak je projevil dvanáctiletý Ježíš, nacházejí své plné vyjádření v tom, co čteme na počátku velké řeči na rozloučenou, již podle Jana Ježíš pronesl v průběhu poslední večeře na sklonku svého života, když se chystal naplnit své mesiášské poslání. Evangelista o něm říká: Ježíš věděl, že přišla jeho hodina... Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. (srov. Jan 13,1.3)

List Židům podtrhuje tutéž pravdu tak, že jistým způsobem hovoří o preexistenci Ježíše jako Božího Syna: A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy. (Žid 10,5-7)

4) Konat Otcovu vůli znamená v Ježíšových slovech a v jeho skutcích žít bezvýhradně pro Otce. Jako mne poslal živý Otec a já žiji pro Otce... (Jan 6,57), říká Ježíš v souvislosti své zvěsti o ustanovení Eucharistie. To, že naplňování Otcovy vůle představuje pro Krista celý jeho život, potvrzuje on sám svým učedníkům po rozhovoru se samařskou ženou: Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. (Jan 4,34) Ježíš žije z Otcovy vůle, a to je také jeho pokrmem.

5) Ježíš žije tímto způsobem, tedy totálně zaměřen k Otci, protože vyšel z Otce a k Otci se vrací, přičemž ví, že Otec mu dal do rukou všechno (srov. Jan 3,35). Ježíš se nechává vést tímto vědomím a prohlašuje před syny Izraele: Já však mám svědectví větší než Janovo (tedy než to, které o něm vydal Jan): totiž skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Právě ty skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal. (Jan 5,36) V témž kontextu Ježíš říká: Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn. (Jan 5,19) A dále dodává: Neboť jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. (Jan 5,21)

6) Výrok z eucharistické řeči (srov. Jan 6), který jsme připomenuli o něco výše: Jako mne poslal živý Otec a já žiji pro Otce... (Jan 6,57), bývá někdy překládán jiným způsobem: ... já žiji z Otce... Slova z páté kapitoly Janova evangelia, která jsme před okamžikem přivolali, dobře ladí s touto druhou interpretací. Ježíš žije z Otce v tom smyslu, že všechno ve svém životě podřizuje Otcově vůli, tedy tomu, co koná Otec. Právě proto lidský života Božího Syna i všechno, co koná, tak dokonale směřuje k Otci. Ježíš tedy žije plně pro Otce, protože pramenem všeho, co je v Něm, je právě jednota s Otcem: Já a Otec jedno jsme. (Jan 10,30) Ježíšova díla jsou důkazem nejužšího společenství, které panuje mezi Božskými osobami. V těchto osobách se božství projevuje jako jednota Otce a Syna. To je ta pravda, která vyprovokovala takový odpor mezi Ježíšovými posluchači.

7) Jako kdyby předvídal pozdější důsledky tohoto odporu svých posluchačů, Ježíš říká v dalším dějství svého sporu s Židy: Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM a že ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí. (Jan 8,28-29)?

8) Ježíš naplňoval Otcovu vůli až do posledního okamžiku svého života. Svým utrpením a svou smrtí jasně dosvědčil, že koná vždy to, co se Otci líbí. Naplnil spasitelskou vůli zaměřenou ke spáse světa, v níž jsou Otec a Syn dokonale zajedno právě proto, že věčně jsou pouze jedno (srov. Jan 10,30). Když se přibližoval okamžik jeho smrti na kříži, Ježíš zvolal mocným hlasem: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46) Tato jeho slova dokládají, že celá jeho pozemská existence byla až do konce zaměřena k Otci. Když jakožto Syn žil z Otce, znamenalo to, že také totálně žil pro Otce. A Otec, jak Ježíš předpověděl, ho nenechal samotného. Ve velikonočním tajemství smrti a vzkříšení se naplnila slova: Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM. Toto JÁ JSEM představuje jasnou narážku na způsob, jakým se kdysi Hospodin Bůh živý představil Mojžíšovi, který se dotazoval na jeho jméno (srov. Ex 3,13n.).

9) V listu Židům čteme výroky, které nám dávají nesmírnou posilu: Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval (Žid 7,25). Ten, který je jakožto Syn soupodstatný s Otcem a žije z Otce, zjevil člověku cestu věčné spásy. Vydejme se i my touto cestou a pokračujme v putování po této cestě, mějme podíl na tomto životě pro Otce, jejíž plnost zůstává navěky v Kristu.
 

XX. Syn se obrací v modlitbě na Otce

1) Ježíš Kristus je jakožto Syn niterně sjednocen s Otcem, je Synem, který žije úplně pro Otce (srov. Jan 6,57). Je Synem, který celou svoji pozemskou existenci bezvýhradně daruje Otci. K těmto tématům, o nichž jsme hovořili v předchozí katechezi, se úzce pojí téma Ježíšovy modlitby, která představuje námět dnešní katecheze. Právě modlitba totiž představuje jedinečný výraz toho, že Syn je niterně sjednocen s Otcem a že se Otci kompletně daruje, že je k Otci ustavičně zaměřen celou svou lidskou existencí. To znamená, že téma Ježíšovy modlitby je již zavinutě přítomno v předchozích katechezích, takže lze velmi dobře říci, že Ježíš se modlil stále a neúnavně (srov. Lk 18,1). Modlitba byla životem jeho duše, celý jeho život byl modlitbou. Dějiny lidstva neznají žádnou jinou osobnost, která by se takovým způsobem a tak hluboce zdržovala v modlitbě s Bohem, jako Ježíš z Nazareta, Syn člověka a zároveň Syn Boží, soupodstatný s Otcem.

2) V evangeliích se nacházejí úryvky, které věnují obzvláštní pozornost Ježíšově modlitbě. Otevřeně se v těchto úryvcích říká, že Ježíš se modlil. K takové modlitbě docházelo v různých denních a nočních hodinách i za rozličných okolností. Uveďme některá z těchto míst: Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil (Mk 1,35). Ježíš se nemodlil pouze zrána (ranní modlitba), ale také během dne a zejména v noci. O tom můžeme číst: Lidé se scházeli v celých zástupech, aby ho slyšeli a byli uzdraveni od svých nemocí. On se však uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil (Lk 5,15-16). Na jiném místě: Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám (Mt 14,23).

3) Evangelisté podtrhují skutečnost, že modlitba provázela ty nejdůležitější události Ježíšova života: Když se všechen lid dával pokřtít, byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe... (Lk 3,21). Pak následuje popis teofanie, která se odehrála v průběhu Ježíšova křtu v Jordánu. Modlitba představuje podobným způsobem úvod teofanie na hoře proměnění: ...Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz jeho tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel (Lk 9,28-29).

4) Tak tomu bylo před Petrovým vyznáním poblíž Caesareje Filipovy: Když se jednou o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: Za koho mě lidé pokládají? Odpověděli: Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků. Zeptal se jich: A za koho mě pokládáte vy? Petr odpověděl: Za Božího Mesiáše! (Lk 9,18-20)

5) Hluboce dojímavá je modlitba před znovuoživením Lazara: Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal (Jan 11,41-42).

6) Modlitbu během Poslední večeře (takzvanou velekněžskou modlitbu) by bylo třeba uvést na tomto místě celou. Pokusíme se zde připomenout alespoň ta místa, která nebyla zatím citována v předešlých katechezích: Po těch slovech pozvedl Ježíš oči k nebi a modlil se: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal (Jan 17,1-2). Ježíš se modlí za to, co představuje primární záměr jeho poslání, tedy za Boží slávu a spásu lidí. Pak dodává: Věčný život pak je v tom, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět (Jan 17,3-5).

7) Když pak pokračuje v modlitbě, Syn jako kdyby skládal Otci účty ze svého pozemského poslání: Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe... (Jan 17,6-7). Dále pak Ježíš dodává: Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji (Jan 17,9). Jsou to ti, kdo přijali Kristovo slovo; ti, kdo uvěřili tomu, že Otec ho poslal. Ježíš se modlí především za ně, protože ...oni jsou ve světě a já jdu k tobě (Jan 17,11). Modlí se, aby byli jedno, aby v sobě měli plnost jeho radosti (srov. Jan 17,13).

Učedníci budou muset zůstat ve světě a budou také vystaveni nenávisti, protože nejsou ze světa, podobně jako jejich Mistr, a tak v perspektivě svého odchodu se Ježíš modlí: Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého (Jan 17,15).

8) Stále v modlitbě ve Večeřadle Ježíš prosí za své učedníky: Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě (Jan 17,17-19). Dále pak Ježíš do své modlitby zahrnuje i budoucí generace svých učedníků.

Především se Ježíš modlí za jednotu, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne (Jan 17,23). Ke konci své modlitby se Ježíš vrací k zásadním myšlenkám, které zazněly již dříve, a tak podtrhuje ještě více jejich důležitost. V této souvislosti prosí za ty, které mu Otec dal: Otče chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa (Jan 17,24).

9) Ježíšova velekněžská modlitba je opravdu shrnutím sebezjevení Boha v Synu, jež představuje jádro evangelií. Syn hovoří k Otci ve jménu oné jednoty, již vytváří spolu s ním (srov. Jan 17,21 ...ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni jsou v nás... Současně se Ježíš modlí za to, aby se mezi lidmi rozšířily plody jeho spasitelského poslání, kvůli němuž on sám přišel na svět. Ježíš tak zjevuje Mysterium Ecclesiae (tajemství církve), která se rodí uprostřed světa. Ježíš také otevírá horizont slávy, k níž jsou spolu s ním povoláni všichni ti, kdo přijmou jeho slovo.

10) Jestliže v modlitbě u příležitosti Poslední večeře je patrné, že Ježíš hovoří k Otci jako jeho Syn, který je s ním soupodstatný, pak v modlitbě z Getseman, která následuje posléze, vystupuje do popředí zejména pravda o Ježíši jakožto Synu člověka. Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte! (Mk 14,34) Tak Ježíš promlouvá ke svým učedníkům, když společně vstupují do Olivové zahrady. Pak se vzdálí a sám se vrhá na zem, slova jeho modlitby prozrazují nesmírnou hlubinu prožívaného utrpení. Ježíš říká: Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak ne, co já chci, ale co ty chceš (Mk 14,36).

11) Zdá se, že zejména k této modlitbě z Getseman se vztahují slova z listu Židům: V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc od smrti ho vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu (Žid 5,7). Modlitba v Getsemanech byla vyslyšena, protože i v ní spolu s hlubokou pravdivostí lidského postoje tváří v tvář vlastnímu utrpení zaznívá především motiv Ježíšovy jednoty s Otcem ohledně vůle spasit svět, a tato vůle stojí u kořene jeho spasitelského poslání.

12) Ježíš se jistě modlil při různých příležitostech, které pramenily z tradice a z náboženského zákona Izraele. Tak tomu bylo kupříkladu tehdy, když ve svých dvanácti letech spolu se svými příbuznými vystoupil do jeruzalémského chrámu (srov. Lk 2,41nn). Bylo tomu tak i tehdy, když jak nás o tom zpravují evangelisté vstupoval podle svého zvyku v sobotu do synagogy (srov. např. Lk 4,16). Zvláštní pozornost si však zasluhuje to, co nám evangelia říkají o jeho osobní modlitbě. Církev právě na tohle nikdy nezapomněla a v Kristově osobním dialogu s Bohem nacházela vždy pramen, inspiraci i sílu pro svoji vlastní modlitbu. V modlícím se Ježíši se vskutku vyjadřuje tajemství Syna, který žije zcela pro Otce a žije rovněž v hluboce niterném sjednocení s ním.
 

XXI. Syn žije z díkůvzdání Otci

1) Modlitba Ježíše jakožto Syna, který vyšel od Otce, jedinečným způsobem vyjadřuje skutečnost, že je také Synem, který směřuje k Otci (srov. Jan 16,28). Vrací se k Otci a spolu s sebou přivádí všechny ty, které mu Otec dal (srov. Jan 17). Všem pak zanechává jako trvalé dědictví své synovské modlitby: Vy se tedy modlete takto: Otče náš... (Mt 6,9; srov. Lk 11,2). Jak ukazuje tato formulace, jíž nás učí Ježíš, jeho modlitba k Otci má některé základní charakteristiky: je to modlitba plná chval, plná bezvýhradného vydání se Otcově vůli, pokud se týká nás, pak jsou v této modlitbě obsaženy úpěnlivé prosby i výrazy upřímné touhy po odpuštění. Do tohoto kontextu obzvláštním způsobem vstupuje modlitba díkůčinění.

2) Ježíš říká: V ten čas se Ježíš ujal slova a řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým... (Mt 11,25). Výrazem Velebím tě Ježíš naráží na vděčnost za dar Božího zjevení, poněvadž nikdo nezná Syna než Otec, a nikdo nezná zná Otce než Syn a ten, komu by to chtěl Syn zjevit (srov. Mt 11,27). Rovněž velekněžská modlitba, kterou jsme analyzovali v předešlé katechezi, jednak vykazuje znaky velké prosby, s níž se Syn obrací na Otce, jednak je plně proniknuta hlubokým smyslem pro díkůčinění. Lze dokonce tvrdit, že díkůčinění představuje podstatný obsah nejenom Ježíšovy modlitby, ale také jeho bytostné a niterné jednoty s Otcem. V jádru všeho, co Ježíš koná a co říká, nalézáme hluboké vědomí obdarovanosti: všechno je Božím darem, darem Otce, Stvořitele. Odpovídající odpověď na obdarování je vděčnost a díkůčinění.

3) Je třeba věnovat pozornost těm úryvkům evangelia, zejména z Janova, kde se takové díkůvzdání výslovně objevuje. Takovým příkladem je modlitba u příležitosti Lazarova znovuoživení: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel (Jan 11,41). Při rozmnožení chlebů poblíž Kafarnaa Ježíš rovněž vzdává díky: Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl (Jan 6,11). Nakonec je třeba podtrhnout skutečnost, že Ježíš před tím, než pronesl slova ustanovení Eucharistie nad chlebem a vínem, vzdal díky (srov. Lk 22,17; Mk 14,23; Mt 26,26). Tento výraz je užit nad kalichem vína, zatímco nad chlebem se hovoří rovněž o požehnání (srov. Mt 26,26). Podle Starého zákona má výraz žehnat Bohu kromě významu chválit Boha a vyznávat Boha rovněž smysl díkůvzdání.

4) V modlitbě díkůčinění se prodlužuje biblická tradice, která nachází svůj jedinečný výraz zejména v žalmech. Dobré je chválit Hospodina, opěvovat jeho jméno, Svrchovaný! ...Neboť mi působíš radost, Hospodine, svými činy, z díla tvých rukou se veselím (Ž 92/91,2.5) Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Tak ať mluví vykoupení Hospodinem, ti, které vykoupil z nepřátelské moci. ... Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí; nechť ho oslavují v shromáždění lidu, nechť ho velebí ve sboru starších (Ž 107/106,1-2.21-22). Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. ... Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou. ... Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! (Ž 117/116,1.21.28). Čím odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal? ... Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno (Ž 116/115,12.17). Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla (Ž 139/138,14). Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky (Ž 145/144,1).

5) Rovněž v knize Sirachovcově můžeme číst: Šiřte svou vůni a zpívejte píseň chvály, dobrořečte Hospodinu za všechny jeho skutky! ... Velebte ho těmito slovy: Všechna díla Hospodinova jsou velmi krásná a na jeho rozkaz se všechno děje v pravý čas. ...Nelze říkat: Nač je toto a k čemu zas ono? Všechno totiž bylo stvořeno ke svému účelu (Sir 39,14-15.21). Sirachovcovo povzbuzení k tomu, abychom velebili Hospodina abychom žehnali Hospodinu, má zřetelně didaktický smysl.

6) Ježíš přijal toto dědictví, které je tak příznačné pro Starý zákon, a vyjadřoval ve své modlitbě velebení žehnání vyznávání chvály díkůčinění. Z toho, co jsme řekli, vyplývá, že tato biblická tradice vrcholí při Poslední večeři, když den před tím, než své Tělo a svou Krev obětoval na oltáři kříže, Kristus ustanovil svátost svého Těla a své Krve. Jak píše svatý Pavel: Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku (1 Kor 11,23-24). Synoptičtí evangelisté hovoří i o díkůvzdání nad kalichem: Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: To je má krev, krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny (Mk 14,23-24; srov. Mt 26,27; Lk 22,17).

7) Řecký originál výrazu vzdávat díky je eucharistésa (z eucharistein) zde je také původ slova Eucharistie. Tak tedy oběť Těla a Krve ustanovená jako Nejsvětější svátost představuje naplnění a také překonání obětí požehnání a chval, o nichž se hovoří v Žalmech (Zebah todah). Křesťanské komunity od těch nejstarších dob spojovaly eucharistickou slavnost s díkůvzdáním, jak to dokazuje text z Didaché (sbírka sepsaná koncem prvního století nebo na počátku druhého století, pravděpodobně v Sýrii, možná dokonce v samotné Antiochii):

Vzdáváme ti díky, Otče náš, za svatý život Davida, tvého služebníka, který jsi nám odhalil skrze Ježíše Krista, tvého služebníka... Vzdáváme ti díky, Otče náš, za život a za poznání, jež jsi nám zjevil skrze Ježíše Krista, tvého služebníka ...Vzdáváme ti díky, Otče svatý, za tvé svaté jméno, jež jsi nechal přebývat v našich srdcích, a také za poznání, víru a nesmrtelnost, jež jsi nám zjevil skrze Ježíše Krista, tvého služebníka (Didaché, 9,2-3; 10,1).

8) Zpěv díkůčinění církve, který provází slavení Eucharistie, se rodí v hlubinách jejího srdce a zejména v hlubinách Srdce samotného Božího Syna, který jako člověk žil z díkůčinění. Lze říci, že jeho modlitba a celá jeho pozemská existence se stala zjevením té základní pravdy, kterou nacházíme v Jakubově listu: Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel... (Jak 1,17). Tím, že žije z díkůvzdání, Kristus, Syn člověka, nový Adam, přemáhá v samém kořeni hřích, který pod vlivem otce lži vzal svůj počátek v duši prvního Adama (srov. Gn 3). Díkůvzdání navrací člověku vědomí daru, který Bůh uděluje již od počátku světa, a současně toto díkůvzdání vyjadřuje schopnost na dar odpovědět: darovat Bohu s nerozděleným srdcem sebe samého a také všechno ostatní. Je to jakási restituce, poněvadž všechno má v Bohu svůj počátek a pramen.

Gratias agamus Domino Deo nostro. (Vzdávejme díky, Bohu, našemu Otci.)? To je výzva, již církev klade do středu eucharistické slavnosti. Objevuje se tu ozvěna onoho díkůčinění, z něhož žil v době svého pozemského putování Boží Syn. A hlas Božího lidu odpovídá tím, že pokorně a zároveň s chórovou mohutností dosvědčuje: Vere dignum et iustum est. (Je to důstojné a spravedlivé.)
 

XXII. Ježíš Kristus přichází v síle Ducha svatého

1) Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci (Jan 16,28). Ježíš Kristus si je vědom toho, že jeho původ je v Otci, je Synem proto, že pochází z Otce. Jakožto Syn přišel na svět, když ho Otec vyslal. Toto poslání (missio) má svůj poslední základ ve věčném původu Krista Syna v Otci, a toto poslání je v něm také zakořeněno. Proto v tomto poslání Otec zjevuje Syna a vydává Kristu svědectví jakožto svému Synovi, stejně tak Syn zjevuje Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,27). Syn, který vyšel od Otce, vyjadřuje a zjevuje své synovství právě tím, že zjevuje před světem Otce. Toto dílo naplňuje nejen prostřednictvím svých slov, ale také celým svým životem, protože bezvýhradně žije pro Otce, a tento život pro Otce je vrcholně vyjádřen obětí na kříži.

2) Toto spásonosné poslání Božího Syna jakožto člověka se naplňuje v síle Ducha svatého. To dokládají četné výroky evangelií a celého Nového zákona. Ve Starém zákoně byla pravda o úzké vazbě mezi posláním Syna a příchodem Ducha svatého (a tento příchod je rovněž jeho posláním misí) zahalena, i když zároveň byla tato pravda ve Starém zákoně určitým způsobem zavinutě zvěstována. Jedinečnou předpovědí jsou v tomto smyslu slova proroka Izaiáše, na něž se Ježíš odvolává na počátku svého mesiášského působení: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně (Lk 4,17-19; srov. Iz 61,1-2). Tato slova se vztahují na Mesiáše, tedy na toho, kdo je posvěcen pomazáním, tedy na Pomazaného. Je to ten, kdo přichází v moci Ducha Páně. Ježíš před obyvateli svého města prohlásil, že tato slova se vztahují právě na něj: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli (Lk 4,21).

3) Tato pravda o Mesiáši, který přichází v moci Ducha svatého, je jasně potvrzena při Ježíšově křtu v řece Jordán, opět na počátku Ježíšova veřejného působení. Obzvláště hutný je text Janova evangelia, v němž k nám promlouvá Jan Křtitel: Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Boží Syn. (Jan 1,32-24)

Ježíš je tedy Boží Syn, ten, kdo vyšel od Otce a přišel na svět (srov. Jan 16,28), a to vše proto, aby přinesl Ducha svatého, aby křtil Duchem svatým (srov. Mk 1,8), přišel tedy proto, aby Adamovým synům a dcerám, kteří byli obtíženi hříchem, dal možnost znovuzrození z Boha. Příchod Božího Syna na svět, jeho lidské početí a jeho panenské zrození se naplnily díky působení Ducha svatého. Boží Syn se učinil člověkem a narodil se z Panny Marie díky působení Ducha svatého a díky jeho moci.

4) Svědectví, které o Ježíši z Nazareta jakožto Božím Synu vydává Jan Křtitel, se velmi úzce snoubí s textem Lukášova evangelia, kde čteme, že při zvěstování Maria uslyšela, že počne a porodí syna, který bude nazýván Synem Nejvyššího (srov. Lk 1,31-32). A když žádá: Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám! (Lk 1,34), dostává se jí odpovědi: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží (Lk 1,34-35).

Jestliže tedy vyjití od Otce a příchod na svět (srov. Jan 16,28) Božího Syna jakožto člověka (Syn člověka) se odehrálo v síle Ducha svatého, pak se jedná o zjevení života Boží Trojice. A tato oživující moc Ducha svatého je u díla již od samého počátku mesiášského Ježíšova poslání, jak nás o tom zpravují synoptická evangelia (srov. Mk 1,10; Mt 3,16; Lk 3,22) i Janovo evangelium (srov. Jan 1,32-34).

5) Již v evangeliích popisujících Ježíšovo dětství se říká, že Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním (Lk 2,40), a tak se nepřímo naráží na posvěcující přítomnost Ducha svatého. Od okamžiku Ježíšova křtu v Jordánu pak evangelisté hovoří mnohem jasněji o Ježíšově působení v moci Ducha svatého. A hned [po křtu] Duch vyvedl Ježíše na poušť... (Mk 1,12). A na poušti po čtyřiceti dnech postu Duch Boží dovoluje, aby byl Ježíš pokoušen duchem temnot takovým způsobem, aby tak Ježíš nad ním získal první mesiášské vítězství (srov. Lk 4,1-14). Rovněž v průběhu svého veřejného působení Ježíš vícekrát projevuje tutéž moc Ducha svatého při vymítání zlých duchů z posedlých. Ježíš sám na to upozorňuje, když říká: Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království (Lk 12,28). Vrcholem celého tohoto mesiášského boje proti silám temnot byly velikonoční události, tedy smrt na kříži a vzkříšení toho, který vyšel od Otce, v moci Ducha svatého.

6) Rovněž po svém nanebevstoupení Ježíš zůstal ve vědomí svých učedníků jako ten, jehož Bůh pomazal Duchem svatým a mocí (Sk 10,38). Rozpomínali se na to, že díky této moci lidé, kteří naslouchali Ježíšovým slovům, chválili Boha a říkali: Veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid (Lk 7,16).

Žádný člověk nikdy tak nemluvil (Jan 7,46). Učedníci dokládali, že díky této moci Ježíš konal mocné činy, divy a znamení (srov. Sk 2,22), takže každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny (Lk 6,19). Ve všem, co Ježíš z Nazareta, Syn člověka, konal a čemu učil, docházela naplnění slova proroka Izaiáše (srov. Iz 42,1) o Mesiáši: Hle, můj služebník, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, v němž jsem našel zalíbení. Vložím na něho svého Ducha... (Mt 12,18).

7) Tato moc Ducha svatého se projevila až na dno ve vykupitelské oběti Kristově a při jeho vzkříšení. Ježíš je opravdu Syn Boží, jehož Otec posvětil a poslal na tento svět (srov. Jan 10,36). Když Ježíš odpovídá Otcově vůli, nabízí Bohu sebe samého v plamenné síle Ducha svatého jako obětní dar bez poskvrny, a tento obětní dar očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému (srov. Žid 9,14). Tentýž Duch svatý, jak dosvědčuje apoštol Pavel, vzkřísil Ježíše z mrtvých (srov. Řím 8,11), a právě prostřednictvím tohoto vzkříšení z mrtvých se Ježíši Kristu dostává plnosti mesiášské moci, a tak ho Duch svatý definitivně zjevuje jako Božího Syna v moci. Doslovně můžeme v listu Římanům číst: Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna. (Řím 1,4)

8) Tak tedy Ježíš Kristus, Boží Syn, přichází na svět díky působení Ducha svatého a jakožto Syn člověka naplňuje až do konce své mesiášské poslání v síle Ducha svatého. Jestliže ale Ježíš Kristus jedná v síle této moci v průběhu svého spasitelského působení a jestliže tento Duch je u díla při Ježíšově utrpení a vzkříšení, pak platí, že Duch svatý zjevuje, že Ježíš je Božím Synem. Takže dnes díky Duchu svatému před celým světem září pravda o božství Syna, Ježíše z Nazareta, celému světu. A nikdo nemůže, jak čteme u svatého Pavla, vyznat, že Ježíš je Pán, pokud není pod vlivem Ducha svatého (srov. 1 Kor 12,3).
 

XXIII. Ježíš přináší Ducha svatého církvi a lidstvu

1) Ježíš Kristus, Boží Syn, kterého poslal Otec na tento svět, se v lůně Marie, Panny z Nazareta, stal člověkem díky působení Ducha svatého. Ježíš Kristus, Boží Syn, dále v moci Ducha svatého naplňuje jako člověk své mesiášské poslání, které vrcholí v hodině kříže a při vzkříšení.

Vzhledem k této pravdě, která představovala předmět předchozí katecheze, je vhodné připomenout jeden text z pera svatého Ireneje: Duch svatý sestoupil na Syna člověka, a tak si v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem, a tak v nich naplňovat Otcovu vůli a proměňovat jejich starobu v Kristovu novost (Adv. haer. III, 17,1). Je to velmi významný úryvek, který jinými slovy opakuje to, co jsme přijali z Nového zákona, tedy že Boží Syn se stal člověkem díky působení Ducha svatého a v jeho moci pak naplňoval své mesiášské poslání, aby tak připravil vyslání toho Ducha, který zkoumá i skryté hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10), a jeho vstup do lidských duší. Takovým způsobem chtěl obnovit jeho přítomnost a jeho posvětitelské působení v životě člověka. Velmi zajímavé je to, když svatý Irenej tvrdí, že Duch svatý, který působil v Synu člověka, si v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem.

2) V Janově evangeliu čteme: V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo, z jeho nitra potečou proudy vod. To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože Ježíš nebyl ještě oslaven (Jan 7,37-39). Ježíš zvěstuje příchod Ducha svatého a používá za tímto účelem metaforického výrazu o živé vodě, protože ten, kdo dává život, je Duch svatý (srov. Jan 6,63). Učedníci obdrží tohoto Ducha od Ježíše v příhodný okamžik, a to tehdy, až bude Ježíš oslaven. Evangelista má na mysli velikonoční oslavení skrze kříž a vzkříšení.

3) Když je ten čas (tedy Ježíšova hodina) blízko, při velké řeči ve večeřadle při poslední večeři, Kristus se vrací ke své zvěsti ohledně Ducha svatého a vícekrát apoštolům přislibuje příchod Ducha svatého jako nového Utěšitele (Parakléta).

Ježíš říká: A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás (Jan 14,16-17). Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já (Jan 14,26). A o něco dále můžeme číst: Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví (Jan 15,26). Ježíš uzavírá takto: Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu (Jan 16,7-8).

4) V uvedených textech je velmi hutným způsobem obsažena pravda o Duchu svatém, který vychází z Otce i Syna. (Této záležitosti jsem věnoval značný prostor v encyklice Dominum et vivificantem.) Souhrnně řečeno: Když Ježíš hovořil ve večeřadle k apoštolům v předvečer svého utrpení, spojuje svůj neúprosně se blížící odchod ze světa s příchodem Ducha svatého. Pro Ježíše je mezi oběma událostmi příčinná souvislost: On musí odejít prostřednictvím smrti na kříži a vzkříšení, aby pak Duch svatý mohl sestoupit na apoštoly i na celou církev jako Utěšitel. Tehdy sešle Otec Ducha v Synově jménu, sešle ho v moci tajemství vykoupení, které se má naplnit skrze Syna, Ježíše Krista. Proto je správné tvrdit, jak to činí Ježíš, že rovněž Syn tohoto Ducha sesílá: Duch, kterého vám pošlu od Otce... (Jan 15,26).

5) Tento slib, který dal apoštolům v předvečer svého utrpení a své smrti, Ježíš naplňuje hned o dni svého vzkříšení. Janovo evangelium nás totiž zpravuje o tom, že když se Vzkříšený představil svým učedníkům, kteří byli ještě uzavřeni ve večeřadle, nejprve je pozdravil, a zatímco byli celí zkoprnělí nad tak jedinečnou a nečekanou událostí, dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,22).

V Janově textu je jeden teologický důraz, na nějž je třeba upozornit: Vzkříšený Kristus je ten, kdo se představuje apoštolům a kdo jim přináší Ducha svatého, je ten, kdo jim tohoto Ducha dává prostřednictvím znaků odkazujících na jeho smrt na kříži (Ukázal jim ruce a bok Jan 20,20). A protože se jedná o Ducha, který dává život (srov. Jan 6,63), apoštolové dostávají spolu s Duchem svatým také moc odpouštět hříchy.

6) To, co se odehrálo tak vynikajícím způsobem o dni vzkříšení, ostatní evangelisté posouvají na další dny, v nichž Ježíš pokračuje v přípravě apoštolů na velikou událost, při níž v síle jeho odchodu sestoupí Duch svatý na apoštoly definitivním způsobem, takže jeho příchod se stane čímsi zjevným před tváří světa. Tato událost bude také okamžikem zrodu církve: Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8). Tento příslib, který se bezprostředně týká Paraklétova příchodu, se naplnil o dni Letnic.

7) Souhrnně můžeme říci, že Ježíš Kristus je ten, kdo pochází z Otce jakožto věčný Syn, je ten, kdo od Otce vyšel a učinil se člověkem působením Ducha svatého. A když dokonal své mesiášské poslání jakožto Syn člověka v síle Ducha svatého, odchází zpět k Otci (srov. Jan 14,12). Když odchází jako Vykupitel světa, daruje svým učedníkům a celé své církvi pro všechny věky toho Ducha, v jehož síle on sám působil jakožto člověk. Tímto způsobem Ježíš Kristus jako ten, kdo vyšel od Otce, skrze Ducha přivádí k Otci všechny ty, kdo ho následují a budou následovat v průběhu všech staletí.

8) Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte (Sk 2,33). Tak to vyjadřuje apoštol Petr o dni Letnic. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče! (Gal 4,6) Tak píše apoštol Pavel. Duch svatý, který vychází z Otce (srov. Jan 15,26), je současně Duchem Ježíše Krista, tedy Duchem Syna.

9) Bůh daroval Kristu Ducha svatého bez jakýchkoli omezení, tak to vyplývá ze slov Jana Křtitele podle čtvrtého evangelia. Svatý Tomáš Akvinský vysvětluje ve svém skvělém komentáři, že proroci obdrželi Ducha svatého podle určitého měřítka, a proto také částečně, proto také prorokovali pouze částečným způsobem. Kristus však má Ducha svatého bez jakékoli míry: A to jednak jako Bůh, nakolik mu Otec prostřednictvím věčného plození dává moc věčně vydechovat Ducha; jednak jako člověk, nakolik ho skrze plnost milosti Bůh naplnil Duchem svatým, aby tohoto Ducha vylil na každého věřícího (srov. Super evang. S. Ioannis lectura, c. III, 1.6, nn., 541-544). Andělský doktor se odvolává na text Janova evangelia (Jan 3,34): Vždyť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; Bůh mu totiž dává Ducha v míře neomezené. (Podle překladu navrhovaného vynikajícími biblisty.)

Opravdu můžeme v hlubokém vnitřním pohnutí zvolat spolu s evangelistou: Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí (Jan 1,16). V Duchu svatém jsme se opravdu stali účastni Božího života.

A vidíme, jak se nad tímto světem synů prvního Adama, kteří jsou určeni pro smrt, mocně tyčí Kristus, poslední Adam, který se stal oživujícím duchem (srov. 1 Kor 15,45).
 

XXIV. Ježíš Kristus zjevitel Trojice

1) Katecheze o Ježíši Kristu mají své jádro právě v této ústřední tematice, která vychází ze zjevení: Ježíš Kristus, člověk narozený z Panny Marie, je pravým Božím Synem. Všechna evangelia i všechny ostatní knihy Nového zákona dokumentují tuto základní křesťanskou pravdu, již jsme se snažili v předešlých katechezích osvětlit a jejíž některé aspekty jsme se pokusili rozvinout. Svědectví evangelií představuje základnu, na níž stojí slavnostní učení církve vyjádřené na koncilech, jak se to odráží v textech vyznání víry, zejména v nicejsko-cařihradském, a pochopitelně zároveň také v nepřetržitém řádném magisteriu církve, v její liturgii, v modlitbě a v duchovním životě, který církev podporuje a řídí.

2) Pravda o Ježíši Kristu, Božím Synu, představuje v Božím sebezjevení klíčový bod, díky němuž se odhaluje nevýslovné tajemství jediného Boha v Nejsvětější Trojici. V listu Židům můžeme číst: V této poslední době však k nám [Bůh] promluvil skrze svého Syna (Žid 1,2). Takto Bůh odhalil skutečnost svého vnitřního života, v němž zůstává dokonale jediným božstvím a současně je Trojicí, tedy božským společenstvím tří Osob. O tomto společenství vydává svědectví Syn, který vyšel od Otce a přišel na svět (srov. Jan 16,28). Starý zákon, tedy když Bůh hovořil prostřednictvím proroků (srov. Žid 1,1), neznal toto tajemství vnitřního Božího života. Je nesporné, že některé prvky tohoto starozákonního zjevení představují přípravu na evangelní zjevení, protože pouze Syn nás mohl uvést do tohoto tajemství. Vždyť Boha nikdo nikdy neviděl, nikdo tedy nemohl poznat tajemství jeho vnitřního života. Pouze Syn má toto poznání: Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm vydal svědectví (Jan 1,18).

3) V průběhu předchozích katechezí jsme mohli rozvažovat nad hlavními aspekty tohoto zjevení, díky němuž se před námi pravda o Božím synovství Ježíše Krista objevuje ve svém plném jasu. Když uzavíráme tento okruh meditací, zdá se být vhodné připomenout si některé okamžiky, při nichž se nám vedle pravdy o Božím synovství Syna člověka, syna Marie, zjevilo tajemství Otce a Ducha svatého.

Chronologicky prvním okamžikem je zvěstování v Nazaretě. Podle andělova sdělení totiž ten, který se má narodit z Panny, je Synem Nejvyššího, Božím Synem. Tímto způsobem se Bůh zjevuje jakožto Otec, Syn je zjeven jako ten, kdo se má narodit díky působení Ducha svatého (Duch svatý na tebe sestoupí Lk 1,35). Takovým způsobem je tedy ve vyprávění o zvěstování zahrnuto tajemství Trojice: Otec, Syn a Duch svatý.

Toto tajemství je rovněž přítomno při teofanii, k níž došlo během Ježíšova křtu v řece Jordánu, když Otec prostřednictvím hlasu shůry vydal svědectví svému milovanému Synovi, a tento hlas je provázen Duchem svatým, který sestoupil na Ježíše v podobě holubice (srov. Mt 3,16). Tato teofanie je jakoby viditelným potvrzením slov proroka Izaiáše, na něž se odvolává Ježíš v Nazaretě na počátku svého mesiášského působení: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst... (Lk 4,18; srov. Iz 61,1).

4) Následně v době Ježíšova veřejného působení se setkáváme se slovy, jimiž Ježíš uvádí své posluchače do tajemství Boží Trojice. Jedná se kupříkladu o radostiplné prohlášení, jež se nachází v Matoušově (srov. Mt 11,25-27) a Lukášově (srov. Lk 10,21-22) evangeliu. Nazýváme ho radostiplné, poněvadž v Lukášově textu můžeme číst: V té chvíli [Ježíš] zajásal v Duchu svatém (Lk 10,21) a dále řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,25-27).

Hle, díky této Ježíšově radosti v Duchu svatém jsme uvedeni do hlubiny Boží do těch hlubin, jež zkoumá pouze Duch, tedy do vnitřního Božího života, do nevýslovného společenství Osob.

5) Tento výrok zaznamenaný Matoušem a Lukášem dokonale ladí s mnoha Ježíšovými tvrzeními, která nám přináší Janovo evangelium, jak jsme měli možnost sledovat v předchozích katechezích. Nad všemi ostatními však trůní Ježíšův výrok, který odhaluje jeho podivuhodnou jednotu s Otcem: Já a Otec jedno jsme (Jan 10,30). Tato pravda se znovu objevuje a je rozvinuta ve velekněžské modlitbě (srov. Jan 17) i v celé řeči ve večeřadle, kterou Ježíš připravoval apoštoly na svůj odchod, jenž se odehrál při velikonočních událostech.

6) A právě při této příležitosti ve světle svého odchodu Ježíš pronáší slova, která definitivním způsobem zjevují tajemství Ducha svatého a vztah, v němž zůstává vzhledem k Otci a Synu. Kristus říká: Já jsem v Otci a Otec je ve mně, a současně praví: ...Duch pravdy, který vychází od Otce... (Jan 15,26). Ježíš dále dodává, že bude prosit Otce, aby poslal tohoto Ducha pravdy jeho učedníkům, aby s nimi zůstal stále jako Utěšitel (srov. Jan 14,16). Pak apoštoly ujišťuje, že Otec v jeho jménu pošle učedníkům Ducha pravdy (srov. Jan 14,26), aby mu vydával svědectví (srov. Jan 15,26). Ježíš pak uzavírá, že k tomu všemu dojde v důsledku jeho odchodu při velikonočních událostech, a to skrze kříž a vzkříšení: Odejduli však, pošlu ho [Ducha pravdy] k vám (Jan 16,7).

7) Toho dne budete vědět, že jsem v Otci..., tvrdí dále Ježíš, což znamená, že prostřednictvím působení Ducha svatého se plně vyjasní tajemství jednoty Otce a Syna: Já jsem v Otci a Otec je ve mně. Vždyť toto tajemství může objasnit pouze Duch, který zkoumá hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10), kde ve společenství Osob Trojice panuje jednota Božího života. Takovým způsobem se zároveň objasňuje také tajemství Synova vtělení vzhledem k věřícím a vzhledem k církvi, a to vše znovu díky působení Ducha svatého. Ježíš totiž říká: V onen den [až apoštolové obdrží Ducha pravdy] poznáte [nejen to], že já jsem ve svém Otci, [ale také to], že vy jste ve mně jako já ve vás (srov. Jan 14,20).

Vtělení tedy představuje základ našeho přijetí za Boží syny skrze Ježíše Krista a je základem tajemství církve, jež je Kristovým Tělem.

8) Na tomto místě je třeba podtrhnout skutečnost, že i když se vtělení přímo týká Syna, je zároveň dílem trojjediného Boha (IV. lateránský koncil). To přece dokládá již zvěstování (srov. Lk 1,26-38). Prostřednictvím svého učení Ježíš otevřel před lidským rozumem netušené horizonty (srovnej LG, č. 24). Jedná se o niterný Boží život v Trojici, život Otce, Syna a Ducha svatého. Konečně, když Ježíš naplnil své mesiášské poslání a definitivně odešel po čtyřiceti dnech po svém vzkříšení, naplnil až do posledního důsledku to, co dříve přislíbil: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás (srov. Jan 20,21). Vždyť svým učedníkům řekl: Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,19-20)

V těchto závěrečných slovech evangelia ještě předtím, než započalo velké putování církve lidskými dějinami, Ježíš Kristus odevzdal rodící se církvi nejvyšší pravdu celého zjevení: neviditelnou jednotu v Trojici.

A tehdy může církev, uchvácená a adorující, v hlubokém pohnutí spolu s evangelistou Janem vyznávat to, co stojí na konci Prologu jeho evangelia: Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v Otcově náruči, ten o něm podal zprávu (Jan 1,18).
 

XXV. Ježíš Kristus pravý Bůh a pravý člověk

1) Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky... Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Cyklus katechezí o Ježíši Kristu, který rozvíjíme, se neustále vztahuje k pravdě vyjádřené ve slovech Vyznání víry. Tato slova nám představují Krista jako pravého Boha, Syna Otce, a zároveň jako pravého člověka, syna Panny Marie. Předchozí katecheze nám již umožnily to, abychom se přiblížili k této základní pravdě naší víry. Nyní ale musíme věnovat pozornost prohloubení jejího základního obsahu: Musíme si položit otázku, co znamená být pravým Bohem a být pravým člověkem. Je to skutečnost, která se před očima naší víry objevuje prostřednictvím sebezjevení Boha v Ježíši Kristu. Je evidentní, že tato pravda, stejně jako všechny ostatní zjevené pravdy, může být přijata pouze vírou. Do hry tedy vstupuje ono rationabile obsequium fidei ona poslušnost rozumu víře. Ku prospěchu této víry mají sloužit následující katecheze, které se zaměřují na tajemství Bohočlověka.

2) Již v předešlých katechezích jsme se zmiňovali o tom, že Ježíš o sobě často hovořil jako o Synu člověka (srov. např. Mt 16,28; Mk 2,28). Tento titul se pojil se starozákonní mesiášskou tradicí a současně vyhovoval oné pedagogii víry, kterou Ježíš záměrně používal. On si totiž přál, aby jeho učedníci a posluchači sami došli k odhalení toho, že Syn člověka je zároveň Synem Božím. To nám odhaluje jedinečným způsobem Petrovo vyznání víry, k němuž došlo poblíž Caesareje Filipovy, o němž jsme hovořili v předešlých katechezích. Ježíš svými otázkami uvádí apoštoly do krize, a když Petr dochází k výslovnému uznání jeho totožnosti, Ježíš potvrzuje toto svědectví tím, že Petra chválí: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec (Mt 16,17). Je to Otec, kdo vydává svědectví svému Synu, poněvadž pouze Otec Syna zná (srov. Mt 11,27).

3) Navzdory diskrétnosti, s níž se Ježíš držel onoho pedagogického principu, o němž jsme se zmínili, pravda o jeho Božím synovství se postupně stávala stále zřejmější a zřejmější na základě toho, co říkal, a zejména na základě toho, co konal. Zatímco pro jedny to byla pravda víry, pro druhé se tato pravda stala příčinou jejich odporu vůči Ježíšovi a jejich žalob proti Ježíši. To se ukázalo definitivním způsobem v průběhu procesu před synedriem. Marek ve svém evangeliu vypravuje: Velekněz se ho znovu zeptal: Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného? Ježíš odpověděl: Já jsem! A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích (Mk 14,61-62). V Lukášově evangeliu je otázka formulována následovně: Ty jsi tedy Boží Syn? Odpověděl jim: Vy správně říkáte, já jsem! (Lk 22,70).

4) Reakce přítomných je jednomyslná: Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte? Odpověděli: Hoden je smrti. (Mt 26,65) Toto obvinění je, abychom tak řekli, plodem pouze materiální interpretace prastarého zákona.

Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje (Lv 24,16). Ježíš z Nazareta, který před oficiálními představiteli Starého zákona prohlašuje, že je pravým Božím Synem, se podle měřítek těchto lidí dopouští rouhání. Proto volají, že je hodem smrti. Trest je vykonán nikoli kamenováním, jak to požadovala starozákonní disciplína, nýbrž prostřednictvím ukřižování, jak to odpovídalo římskému zákonodárství. Nazývat sebe samého Boží Syn se rovnalo prohlašovat sebe samého za Boha (srov. Jan 10,33). To muselo vyvolávat velmi radikální odpor ze strany těch, kdo byli strážci starozákonního monoteismu.

5) To, k čemu dospěl záměrně inscenovaný proces proti Ježíši, ve skutečnosti hrozilo galilejskému Mistrovi již mnohem dříve, jak to ukazují evangelisté, zejména Jan. Vždyť tam relativně často čteme, že Ježíšovi posluchači ho chtěli vícekrát kamenovat, když z jeho úst slyšeli něco, co jim připadalo jako rouhání. Takové rouhání zjistili například v Ježíšových slovech o dobrém Pastýři (srov. Jan 10,27.29) a zejména v závěru celé řeči, kde Ježíš říká: Já jsem v Otci a Otec je ve mně (Jan 10,30). Evangelní vyprávění pokračuje takto: Židé opět brali kameny, aby ho kamenovali. Ježíš jim na to řekl: Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat? Židé mu odpověděli: Pro dobrý skutek tě kamenovat nechceme, ale pro rouhání: ty jsi člověk, a děláš ze sebe Boha. (Jan 10,31-33)

6) Podobnou reakci vyvolala Ježíšova slova: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem (Jan 8,58). Rovněž v tomto případě se Ježíš ocitá před podobnou otázkou i podobnou reakcí: Co ze sebe děláš? (Jan 8,53)Odpověď na uvedenou otázku měla za následek hrozbu kamenování (Jan 8,59).

Je tedy jasné, že ačkoli Ježíš o sobě hovořil především jako o Synu člověka, celek toho, čemu učil, a toho, co konal, dosvědčoval, že je opravdu Božím Synem v doslovném slova smyslu: Je tedy s Otcem dokonalou jednotou, a tak je nutno uzavřít, že je Bohem stejně jako Otec. O jednoznačnosti Ježíšovy výpovědi při této příležitosti svědčí jednak to, že někteří ho přijali a uvěřili v něj (srov. např. Jan 8,30), jednak ještě více to, že narazil u mnoha svých posluchačů na tvrdou opozici, která se projevovala obviněním z rouhání a i tím, že tito odpůrci byli hotovi ztrestat Ježíše tak, jak to nařizoval Mojžíšův zákon pro rouhače, byli tedy hotovi kamenovat ho.

7) Mezi Ježíšovými výroky, které se bezprostředně vztahují k jeho božství, nabývají značného významu ty, kde galilejský Mistr o sobě tvrdí JÁ JSEM. Kontexty, v nichž Ježíš pronáší tato slova, ukazují na to, že se jedná o narážku na odpověď, kterou dal Hospodin Mojžíšovi, když se ho dotazoval po pravém Božím jménu: Bůh řekl Mojžíšovi: JSEM, KTERÝ JSEM. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám (Ex 3,14). Ježíš Kristus používá výraz JÁ JSEM ve velmi významných kontextech. Takový je i ten, o němž jsme právě hovořili: Dříve než byl Abrahám, JÁ JSEM (Jan 8,58). S tímto výrokem se však nesetkáváme pouze na tomto místě. Například: Ano, jestliže neuvěříte, že JÁ JSEM, zemřete ve svých hříších (Jan 8,24). Dále: Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM (Jan 8,58). Na jiném místě: Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že JÁ JSEM (Jan 13,19).

Toto JÁ JSEM se nachází i na jiných místech a v synoptických evangeliích (například srov. Mt 28,20; Lk 24,39). Ovšem na místech, která jsme právě citovali, se narážka na Boží jméno z knihy Exodus jeví velmi zřetelná a jasná. Kristus hovoří o svém velikonočním povýšení prostřednictvím kříže a o následném vzkříšení, kdy začne v plnosti platit: ...tehdy poznáte, že JÁ JSEM (Jan 8,58). To znamená, že až k tomu všemu dojde, bude zcela jasné, že Ježíš je opravdu ten, komu plným právem náleží Boží jméno. Ještě před svým utrpením se Ježíš v modlitbě obrací na svého Otce: ...a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé (Jan 17,10), což není nic jiného, než jiný způsob, jak vyjádřit, že Ježíš a Otec jsou jedno (srov. Jan 10,30).

Tváří v tvář Kristu, vtělenému Božímu Slovu, se připojme i my k Petrovi a opakujme spolu s ním: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16).