ZÁZRAČNÁ LAMPA (Felice Dupanloup)

Milý biskupe a člene francouzské Akademie!
Kdosi Vás charakterizoval jako "žhavé uhlí rozdmýchané vichrem povahy i vichrem milosti". Mám dojem, že "vichr milosti" ve Vás dul silněji než "vichr povahy". I když jste vybojoval své velké zápasy v novinách, ve francouzském národním shromáždění, v senátě anebo na prvním vatikánském koncilu, zůstal jste stále mužem hluboké víry, poctivosti a upřímnosti. Řídil jste seminář. Dokonce Renan, Váš někdejší žák, Vás označil za "vychovatele, který nemá sobě rovného". V kampani za svobodnou školu jste stál na straně Lacordaira, Montalemberta a Fallouxe a podílel jste se s nimi na boji i vítězství.
Zveřejnění "Syllabu" Pia IX. vyvolalo v širokých masách bolestnou reakci. Napsal jste tehdy k tomu umírněný a moudrý komentář, což způsobilo, že bouře částečně opadla. Sklidil jste za to potlesk šesti set biskupů a uznání Pia IX. Talleyranda. Tohoto velkého hříšníka a odpadlíka považovali všichni za ztraceného. Bůh si ho však získal zpět a použil k tomu Vaší osoby, Vašeho taktu, Vašeho porozumění a Vaší trpělivosti.
Vaše osobnost se vyznačovala neobyčejnou učeností a podrobnou znalostí všech duchovních proudů Vašeho století. Mně je však nejsympatičtější Vaše zanícení pro katechezi. Začal jste jako mladý klerik s výukou malých dětí. Později Vás přicházela poslouchat celá Paříž jako mladého kněze. A když jste se stal biskupem, věnoval jste katechezi první místo. O ní pojednává většina Vašich knih. Napsal jste si do deníku: "Sotva mi přidělili třídu, byl jsem hned zanícen zápalem pro katechezi. Od té chvíle ztratilo v mých očích význam všecko, co nebylo katechezí, co nebylo čistým působením minulosti v duších. Malý literát, který ve mně vězel, uvolnil místo katechetovi a cele se postavil do jeho služeb." A dále píšete: "Nejkrásnější úřad je úřad pastýřský. Ale katecheze se mi jeví ještě vznešenější. Je nádherným ideálem v Božím srdci a nic se s ní nedá srovnat. Je to služba nejčistší a nejobětavější."
Vaše vášnivé přesvědčení mně tanulo na mysli, když jsem četl text "Katechismus pro děti", který má být v Itálii vyzkoušen od října příštího roku. Zdá se, že je to dobrý text. Ale co pomůže text, když chybí hlavy a srdce katechetů? Jako mladý kněz jsem slýchal: "Text je jen malá pracovní pomůcka, směrnice, vodítko a ne nějaké křeslo, do něhož se katecheta uvelebí." - "Sebelepší text zůstane něčím mrtvým, pokud ho katecheta neoživí." - "Vyučování má takovou cenu, jakou má příprava." - "Malé nepoučujeme o tom, co všecko známe a víme, protože si víc všímají, co jsme. Nic nepomohou krásná slova z úst katechety, když jeho chování říká něco jiného a vlastní slova ho usvědčují ze lži."
Jednou mi někdo vyprávěl příhodu o divokém chlapci Pietru Ribadeneirovi, kterého si sv. Ignác vzal ze Španělska do Říma. "Dělej pořádně znamení svatého kříže!" napomenul ho jednou sv. Ignác. "Ale, Otče, já ho dělám přesně tak jako Vaši jezuité." "Co to povídáš? Moji jezuité dělají kříž, jak se patří." Hoch neodporoval, ale zosnoval plán. Jezuité vstávali velmi záhy a přecházeli ve svých černých talárech a rochetkách temnou chodbou do kaple. Pietro naplnil kropenku místo svěcené vody černým inkoustem. Jezuité při přecházení nořili prsty do kropenky, pokřižovali se a zasedli do lavic k meditaci. Potom odložili rochetky v sakristii. Pietro je sebral a donesl sv. Ignáci: "Podívejte se, Pater, a přesvědčte se, jak Vaši milí jezuité dělají kříž." Inkoustové skrvny prozradily, že i jezuité dělají kříž ledabyle.
V duchu defiluje přede mnou řada laických katechetů. Především rodiče. Ti jsou prvními hlasateli Slova Božího, říká koncil. Pomocí náboženských obrazů v domě, pomocí společné modlitby, pomocí výchovy, jaké se dětem dostává, a úcty, jaká se v rodině prokazuje kněžím a posvátným obřadům, mohou děti prožívat pocit bezpečí a teplo přirozené víry. Ale stačí to?
Německého státníka Windhorsta se tázala jedna dáma, v jaké póze by se měla dát vyfotografovat. Řekl jí: "Milostivá paní, nejlépe s katechismem v ruce, jak poučujete své děti." Rodiče jsou vlastně první náboženskou knihou, v níž děti čtou. Je v tom jistě něco dobrého, řekne-li otec synovi: "V kostele dnes kněz zpovídá, neměl bys využít té příležitosti?" Mnohem lepší však je, řekne-li:" Jdu se zpovídat, nemáš chuť jít se mnou?" Bohužel, dnes narážíme na prapodivné názory rodičů. Považují se za křesťany a odkládají křty svých dětí. Prý na syna nechtějí vykonávat nátlak. Až mu bude dvacet roků, ať se sám rozhodne. Na takovou výmluvu a námitku jste, kolego Dupanloupe, svérázně odpovídal: "Ve dvaceti letech! Právě v době, kdy propukají všechny vášně! Ve věku, kdy Váš syn nutně potřebuje pomoci. Jak se má takový dvacetiletý mladík rozhodnout pro to, či pro ono náboženství - a kolik jich jen je - když žádné před tím nepoznal? A jak se může o ně zajímat, když svůj čas vyplňuje studiem, radovánkami a přátelstvím? Aby někdo dosáhl velkého dědictví, musí se nejdřív narodit. Zdědit bohatství je ve skutečnosti velkým štěstím. I když dítě si ještě nedovede uvědomit, že je dědicem velkého majetku, přece přijde doba, kdy se bude nesmírně těšit ze štěstí, které mu spadlo do klína. Kdyby byl otec pořádným křesťanem, věděl by, jaké je to nepředstavitelné štěstí stát se na křtu dítětem Božím a bratrem Kristovým. Proč by to měl upírat svému dítěti?"
"Ano," namítne někdo, "ale s tím štěstím jsou spojeny i těžké morální povinnosti, které nesmí mého syna zatěžovat bez jeho souhlasu." I na tuto námitku jste, Dupanloupe, odpověděl: "Považte, kolik toho musíte vynakládat na děti bez jejich souhlasu. Aniž jste se jich ptali, postavili jste je do světa. Jméno, rodina, prostředí, sociální poměry, první rok ve škole - to všechno na ně přechází, aniž se "postižených" kdo ptá a prosí. Copak je neštěstím, když se syn má řídit podle dobrých křesťanských zásad? Copak dal Bůh lidem svá přikázání z nějaké rozmarné nálady nebo jen k svému prospěchu? Nerealizuje člověk sám sebe a nedělá ho šťastným vědomí, že má své povinnosti i své hranice? Svoboda nespočívá v tom, že si každý může dělat, co chce a co si přeje, ale že má možnost dělat to, co se od něho vyžaduje."
Po rodičích jsou prvními katechety učitelé. Velmi jemně a taktně jste popisoval své první učitele. Také rád vzpomínám na své učitele a souhlasím s Ottou Ernstem: "Pro mne není nic většího nad učitele v základní škole." Vidím se, jak sedím jako malý chlapec v lavici naší školy v Canale a prožívám dojmy, jak je popisuje Goldschmidt: "Žáci sedí plni úžasu s otevřenou pusou před svým učitelem a nejde jim na rozum, jak z takové malé hlavy mohou vycházet tak divné věci".
Abychom si rozuměli. Nejsem zas tak naivní, že bych chtěl z dětí a učitelů vytvořit nějaký mýtus. Znám i rub této medaile. Děti bývají nevinné jako andělé, ale často i pyšné jako princové, smělé jako hrdinové, divoké jako hříbata, tvrdohlavé jako osel, nestálé jako slunečnice. Ale v každém případě je tato fáze jejich života velmi drahocenná, neboť je nesena optimismem a touhou po vědění.
Co se týče učitelů, jsou i takoví, kteří se dovedou snížit ke svým žákům, vycházet vstříc jejich potřebám a přesvědčit je svou autoritou a sympatickým vystupováním. Ale jsou i takoví, kteří jsou žáky ovládáni a drženi na uzdě, místo aby byli sami pány situace a zvládli žactvo. O jedné takové učitelce z první třídy píše náš Mosca. "Mají koně patnáct noh?" "Ne," odpověděli žáci sborově. "Mají jich snad dvanáct?" "Ne." Se snižujícím počtem noh koní se došlo až k jejich správnému počtu. "Mají čtyři?" "Ne," odpověděli žáci nadšeně. "Ubohá učitelko!"
Onen zmíněný Mosca byl z jiného těsta. Jak se mu vůbec podařilo získat obávanou třídu na svou stranu? Sympatie svých čtyřiceti kluků si dobyl zcela jednoduše. Sám přiznal jak: "Mou záchranou byl tlustý čmelák. Vlétl do třídy a svým bzukotem upoutal pozornost celé třídy." Jiný učitel by snad řekl: "Tak dávejte pozor na mne a ne na čmeláka!" Mosca se jednoho žáka zeptal: "Troufáš si prakem trefit čmeláka?" - "To je hračka pro děti," odpověděl sebevědomě. Vystoupil z lavice, zamířil prakem na čmeláka, ale nezasáhl ho. "Půjč mi ten prak," řekl Mosca. Namířil, natáhl, spustil a čmelák padl mrtvý k jeho nohám. Tento přesný zásah mu zajistil spontánní úctu a změnil dosud nedůvěru chování žáků. "Kdybyste měl aspoň knírek," řekl Moscovi ředitel školy, který do něj nevkládal velké naděje pro jeho mladý věk. Jako by jeho schopnosti nebyly cennější nad knírek!
Neocenitelné dobro může vykonat v dětech učitel náboženství. Ovšem za předpokladu, že jim věrně tlumočí nefalšované Boží slovo a nikoliv své vlastní názory. Mnohdy se zaměňuje pravda za pokrok. Opovrhuje se učitelským úřadem církve, protože se hledá něco nového namísto starého. Tato náhrada je oprávněná, účelná, ano i nutná, jedná-li se o druhořadé a překonané aspekty církve. Jinak může být velmi nebezpečná.
Učitelé ve škole rádi vyprávějí žákům pohádku o Aladinovi a jeho zázračné lampě, kterou ukradl jednomu kouzelníkovi. Kouzelník se však pomstí. Prochází ulicemi a volá: "Vyměním nové lampy za staré!" Lehkomyslná žena Aladinova naletí na tento trik. Když její muž není doma, jde na půdu, vezme lampu, jejíž zázračnou moc nezná, a dává ji kouzelníkovi. Tento dává za ni všecky své lampy z lesklého, ale bezcenného plechu.
Takového triku se dopouští i škola, když v ní nějaký "kouzelník" nabízí výměnný obchod. Pozor! Myšlenky nabízené určitými kouzelníky jsou jen plech, i když se leskne. Myšlenky, které jsou jen lidským výplodem, jednoho dne vezmou za své. Kolikrát bývají označovány za staré a překonané také ideje Boží, o nichž Kristus prohlásil, že nikdy nepozbudou ani čárky.
Milý Dupanloupe, téměř jsem na Vás zapomněl, když jsem se rozepsal o katechetech a učitelích. A právě katechetům a učitelům byste měl co říci, aby věrnost k Bohu spojili s důvěrou v pravé hodnoty moderní společnosti a v trvanlivé mládí církve - tak jak jste to vzorně dovedl Vy sám.

Felice Dupanloup (1802 - 1878), biskup orleánský, proslavil se jako vzdělavatel kněžstva, vychovatel mládeže, výtečný katecheta a autor pedagogických knih. Podílel se na politickém životě Francie jako přední bojovník za svobodu vyučování a bádání.
 

ÚKOLY VÝUKY (Marcus Fabius Quintilián)

Velectěný Quintiliáne,
byl jste vyhledávaným advokátem, mistrem rétoriky, především však vášnivým vychovatelem. Vaším žákem byl Plinius mladší. Císař Domitián Vás pověřil výchovou svých synovců. První z Vašich dvanácti knih pojednávajících o rétorice těšila se velké oblibě a vlivu ve středověku a ještě donedávna. Před časem jsem v ní pročetl některé Vaše zásady:
1. Učitel nemá žádat po dítěti, čeho je schopen mladík, a po něm zase, co se dá čekat od dospělého. Když se žák dobře učil, má ho pochválit, ale hned i připomenout, že mohl umět ještě lépe. Tím ho povzbudí a dodá mu naději.
2. Učitel by neměl mít jen jednoho žáka. Nemůže-li se žák srovnávat s druhými, je nebezpečí, že bude pyšný a domýšlivý. Také učitel jednoho žáka nemá možnost vydat ze sebe to poslední. Ve třídě vládne zdravé soutěžení, které podněcuje žáky k učení a které pomáhá víc než výzvy učitele a prosby rodičů.
3. Učitel má napomínat bez přísnosti, aby nebral ustrašeným snahu i odvahu. Na živější žáky zase přísnost působí opačně - stávají se divočejší nebo zahájí pasívní odpor. Učitel má být jako otec, nepropadat špatnostem, ale ani je netrpět. Má být přísný, ale ne tvrdohlavý, vlídný, ale i rozhodný. Musí si dát pozor, aby svou přísností nevyprovokoval nenávist a aby svou povolností neztratil autoritu.
Při pročítání těchto zásad jsem vedle obdivu pocítil i smutek. Kdybyste se, milý Quintiliáne, vrátil po devatenácti stoletích, musel byste se hodně přičinit, abyste jako učitel mohl znovu nastoupit. Dnes se pokoušejí moderní pedagogové řešit otázky, které by se Vám snad nelíbily, které lze ale velmi dobře uvést v soulad s Vašimi zásadami.
Znamenitou věcí je např. tzv. pracovní tým, který jste ještě neznal. Pracuje-li nějaká skupina výtečně, znamená to, že inteligence každého z této skupiny příspívá k novým podnětům. Co pochopil druhý, snažím se pochopit i já, jeho světlo může i mně pomoci k novému poznání. Na druhé straně mě takový pracovní tým pobízí, abych byl víc aktivním, víc dárcem než příjemcem. Při učení nejsem sám, sdílím s jinými své myšlenky a to i jiné obohacuje. Dnes se klade velký důraz na správnost výměny zkušeností a na laskavou pozornost vůči druhým.
Od učitele se očekává, že výukou povede mladého člověka k samostatnosti. Rozum není původcem pravdy, ale musí se před pravdou sklonit. Ať pochází odkudkoliv. Nestaví-li jedna nauka na druhé, ztratí se mnoho času pátráním po pravdě, která zde už dávno byla. Nelze dělat stále nové objevy. Často stačí vzít kriticky pod lupu staré objevy, aby se dalo jistěji postupovat. Konec konců i učenlivost je užitečnou věcí.
Toho si byl vědom i onen universitní profesor, jehož hospodyně prosila, aby si mohla dát do žehličky trochu řeřavého uhlí z kamen. "Prosím Vás, kde vezmete nádobku, do které byste vložila uhlí?" zeptal se. "Tady," pravila a ukázala na holou dlaň. Dala si nejdříve na dlaň studené uhlí a na ně položila dva uhlíky žhavé a s díky odcházela. "Heleďme," řekl profesor, "při veškeré své učenosti bych na to nepřišel."
Nelze se domnívat, že žáci, kteří naslouchají učiteli, zůstanou nečinnými a pasivními. Hledají-li skutečnou pravdu, nebudou se nikdy podobat mísám, do kterých učitel nalévá filozofickou polévku, zatímco vařečkou pilně promíchává své poznatky. Dante, Leonardo, Galilei nezaložili ruce v klín, když se učili. Také sv. Tomáš žádal,aby žáci při vyučování byli aktivní. Říkával, že učitel má látku tak předkládat, aby žáku chutnala. Když se žák při dobré vůli podvolí této pomocné metodě učitelově, dojde brzy k poznání pravdy. Na druhé straně se ptám, zda není lepší dát se uchvátit velkými myšlenkami než originálními autory s průměrnými myšlenkami.
Jistě se musí brát ohled na nejslabší žáky. Nesmí se však při tom zapomínat na jedno. Škola připravuje na život, který je u každého jiný. Co by to bylo za sport, který by mladým přinášel jen radosti, ale kdyby v něm nebylo soutěžení a vzájemného předhánění? Škola bez primuse a posledního žáka by nebyla realistická ani žádoucí. Podobala by se stádu ovcí.
Velký vychovatel Don Bosco napsal: "Domnívám se, že je povinností každého učitele, aby bral ohled na ty nejslabší ve třídě, častěji je vyvolával a věnoval jim víc času při výkladu látky. Musí s nimi stále opakovat, až látku pochopí. Úkoly a výuku musí přizpůsobit jejich schopnostem."
Názorné vyučování je dnes velkým pokrokem. Žákům se umožňuje zájmová činnost. Vedle slovníků se používá jazykových kurzů a magnetofonových pásků. V dějepise se dává přednost pokroku a sociálním poměrům. Fyzika a jiné přírodovědné disciplíny se vyučují názorně pomocí pokusů v laboratořích. Žáci se zajímají s rostoucí měrou o události ve své zemi a ve světě. Říkám "s rostoucí měrou", neboť jsem přesvědčen, že žáci mohou mezi sebou diskutovat, i když třeba nenacházejí ještě správný styl. Zásadně se mi však nelíbí, když se chovají k učiteli bez respektu a když si v jeho přítomnosti počínají hrubě a urážlivě. I když náš stát a druhý vatikánský koncil přiznává právo na stávku, nelíbí se mi, když mladí právo uplatňují rozbíjením oken a ničivými akcemi, v nichž se mohou vyzuřit.
Velectěný Quintiliáne, dělí nás hodně staletí. Po Vás přišlo hodně filosofů a pedagogů. Humanismus, který jste zastával, je dnes překonán vědami, které ovládají atomový věk a století techniky. A přece Vás Teodor Mommsen, protestantský romanista, považoval za muže správného vkusu a úsudku. Před padesáti lety komunista Concetto Marchesi označil pochvalně Vaši kulturu za duchovní kulturu.
Doufám, že Vaše mravní zásady ovlivní i vychovatele naší doby. Kéž by si zapamatovali aspoň jednu větu! "Non multa, sed multum". Nehovořit o mnoha věcech, ale mnoho o jedné. Což Don Bosco vyjádřil podobným způsobem: "Mnoho dělá, kdo sice málo dělá, ale dělá to, co dělat má. Nic nedělá, kdo sice mnoho dělá, ale nedělá, co dělat má". Tedy dělat hodně a pořádně a nepřehánět to na způsob Anatola France, který navrhoval, jak chuť olivy vychutnat do poslední kapky. Navrhoval tento postup: Olivu vložit do skřivana, toho do holuba, holuba do krůty, tu opět do prasátka, prasátko do telátka a to pak upéci na rožni. Nejlepší šťáva z telátka se sleje se šťávou z prasátka, krůty, holuba a skřivana. Tím dostane oliva zvláštní - jemnou příchuť. Děkuji pěkně! Takové labužnictví by si vyžádalo masové zabíjení zvířat.
Vaše zásada: "Non multa, sed multum" jistě neměla na mysli masové ničení hodnot. To by si nikdo od dnešní školy ani nepřál.

Marcus Fabius Quintilián, římský řečník a vychovatel (kolem r. 35 - 96), byl první veřejný učitel placený státem. Proslavil se svou knihou o řečnictví "Institutio oratoria".
 

NEJLEPŠÍ ĎÁBLOVA LEST (Christopher Marlove)

Vážený básníku,
poprvé jsem se s Vámi setkal při četbě básníka Carducciho. Předstíral, jak sedí v kočáře a sleduje proud nějaké toskánské řeky. Vyhublí koně pádí krajinou, tma narůstá, poprchává a básník je zahloubán do jedné z Vašich knih. Dostal z ní asi halucinace, protože napsal: "Z té hnusné četby vychází pachuť děsivého smutku jako z úst spícího muže, který vypil hodně piva." Na jednom místě se mu četba tak zprotivěla, že hodil Vaši knížku velkým obloukem do vody a zvolal: "Táhni k čertu, Marlove!" Tehdy jsem byl ještě mladý a hrozně mě zajímalo, co asi v knize bylo napsáno. Z vody jsem ji nemohl vytáhnout, ale snad ji vylovím v některé knihovně. A také se mi podařilo dostat do rukou Faustovu tragédii.
Opravdu, něco hrozného a otřesného. Už na prvních stránkách jsem se dočetl o smluvních podmínkách mezi Faustem a ďáblem. Faust se upsal magii a může v budoucnu vystupovat jako duch v lidské podobě. Mefisto mu bude ve všem k službám a obstará mu všecko, co se mu zachce. Přitom ve Faustově světnici a domě zůstane neviditelný. Zjeví se mu v každé době a takovým způsobem, jak si bude přát.
"Já, Jan Faust, upisuji duši i tělo Luciferovi a jeho vyslanci Mefistovi. Mimo to přenechávám Vám právo, že po uplynutí 24 let si můžete odnést Jana Fausta s tělem i duší a se vším, co má, na kterékoliv své místo. Jan Faust, vlastní rukou."
Když jsem drama dočetl, napadlo mě: Marlov je nepochybně nadaný básník, který dovede vyděsit, ale není jeho ďábel příliš hloupý a jeho Faust příliš ztřeštěný, že přistoupili na takovou smlouvu? Dnes už to vím. Ďábel byl opravdu hlupák a Faust ztřeštěnec. Ještě štěstí, že taková smlouva nikdy neexistovala. Ale jsou i takoví, kteří říkají: "Štěstí, že ďábel neexistuje."
Vás, Marlove, bude toto moderní popírání ďábla pramálo zajímat. Pokud jsem správně rozuměl, přikláněl jste se k tomu už před 450 1ety. Mně to však vůbec není lhostejné. Souhlasím s básníkem Baudelsirem - který stejně jako Vy nebyl upečen z mouky, z níž se připravují hostie - že "nejlepší ďáblova lest spočívá v tom, že namlouvá lidem, že vůbec neexistuje". Jako jeden z hlavních aktérů dějin snaží se ďábel inkognito procházet světem, dává se lidmi popírat, aby tím víc podněcoval vůči Bohu. Částečně se mu to daří.
Důkazem toho je následující případ. Před časem papež velmi vážně upozornil na existenci ďáblovu, když prohlásil, že ďábel existuje nejen jako zlo takové, ale jako osobní zlo. Sice neviditelné, zato však velmi aktivní, které využívá každé příležitosti lidem co nejvíc uškodit. Řeč papežova vyvolala hlasitou odezvu. Některé noviny a časopisy, které se najednou povýšily na teologickou literaturu, usoudily, že není třeba papeže brát vážně, vytahovat středověké mýty a klást meze pokrokové teologii, která vymezila ďáblovi místo v nepatrném "kulturním" koutku. Dokonce vyšla kniha "Papež a ďábel", v níž ďábel je opravdu jen přívěskem. Hlavním tématem je služba Pavla VI. církvi a světu, doložená sice několika daty a objektivními výsledky bádání, ve skutečnosti však kniha prozrazuje naprostou neschopnost autora rozumět věcem církve. Zcela povrchním a tendenčním líčením snaží se vemlouvat se lidem a vnucovat jim své falešné názory.
Pozitivněji dopadla reakce "velkorysých teologů", kteří prohlásili, snad se zaťatými zuby, že katolík nemůže popírat existenci ďáblovu, když o něm mluví bible tak zjevně. A o to právě běží. Bible k tomuto tématu má jediná co říci správného. Je až zarážející, jak Starý zákon věnuje málo místa ďáblovi, ačkoliv orientální náboženství překypují naukou o démonech. Snad se svatopisci obávali, aby neoslabili monoteismus a nebo nezfalšovali problém zla. V Novém zákoně se častěji setkáváme s pojmy "démoni", "zlí duchové", "nečistí duchové", "zlo", "pokušitel". Tito "duchové" se staví proti příchodu Božího království a uvádějí lidi v pokušení jako kdysi Krista na poušti.
Podle sv. Jana je Ježíšovo utrpení jedinečným bojem proti ďáblu. Ve Skutcích apoštolů se píše, že jejich kázáním boj mezi královstvím Božím a satanovým pokračuje. Ježíš a jeho posluchači označují ďábla za původce slepoty, němoty a hluchoty, ochrnutí a duševních chorob. Ježíš neléčil tyto nemoci magickými nebo zaklínacími formulkami, nýbrž pouhým gestem. Sv. Pavel často hovoří o moci ďáblově, který pokouší různým způsobem- přeměňuje se v anděla světla, aby lépe mátl křesťany. Pavel sám se cítí poličkován andělem satanovým, kterého blíž nepopisuje. Ale neleká se, protože moc temnoty nás nemůže odloučit od lásky Kristovy. Praví, že Ježíš nás osvobodil od moci ďábla a že na konci budou křesťané soudit anděly.
Ještě barvitěji líčí démony kniha Zjevení. Popravdě řečeno, boje a vítězství andělů nad démony nelze snadno vyložit. Tato kniha poznamenala naukou o démonech první křesťanská staletí. Hovoří často o "lsti". Bůh skryl své božství v lidské přirozenosti Kristově. "Ďábel to netušil a dal se chytit jako hloupá ryba na udici," praví papež Řehoř. "Chytil se jako mlsná myš do pasti kříže," říká svatý Augustin. Sv. Cyril jerusalemský mluví o jedu, který ďábel polkl a který ho nutí, aby vyplivoval duše, které zajal.
Tématu svůdného a podvodného ďábla se ujali také umělci. Vám se jejich téma, Marlove, nezamlouvá, protože jste svého Fausta nechal navěky ve spárech ďáblových. Ale docela jinak je tomu u Danta a Goetha.
U Danta nacházíme postavu exkomunikovaného Buoconta de Montefeltro, jak na něj ďábel čeká jako na svou kořist. Ale Buoconte před smrtí dostal spásnou myšlenku. Začal vzývat Pannu Marii. Anděl se ujímá jeho duše a ďáblovi nezbylo než zavolat: "Ty tam z nebe, proč mi ho bereš?"
U Goetha je Mefisto, který se po léta snažil vyhovět mladému i starému Faustovi, také voděn za nos. V poslední chvíli sestupují andělské kůry, přemohou vojsko ďáblovo a zachrání Fausta. Mefisto rozčileně křičí: "Hanebně jste mě obrali o skvělou duši, kterou jsem měl v zástavě."
"Bůh nikoho nepodvádí", říkával Mefisto. Ale Mefisto se svou družinou nepřestává podvádět. Tímto tématem se obírali v prvních stoletích církve Otcové pouště. Poušť byla pro ně útočištěm před korupcí světa, v tichu a samotě mohl Bůh lépe promlouvat k jejich srdci. Poušť byla pro ně bojištěm, kde měřili své síly s ďáblem, aby ho odehnali, jak to udělal kdysi Ježíš. Domnívali se, že si ďábel činí nároky na poušť jako na své pravlastní obydlí. "Táhni z našeho území!" křičeli démoni na sv. Antonína a stavěli mu do cesty stovky překážek, aby se nedostal do jejich posledního útočiště a nemohl zde zabydlit mnichy. Proslavili se nehoráznými činy, které natropili sv. Antonínovi. Byli denním chlebem každému poustevníkovi. S údivem o nich naslouchali zbožní poutníci, kteří navštěvovali Otce pouště. Např. když sv. Pachomius poklekal k modlitbě, ďábel před ním začal kopat jámu, když pracoval, ďábel se před něj postavil v podobě kohouta a kokrhal mu přímo před nosem, když se modlil, vyskakoval na něho s řevem vlka nebo lišky. Sv. Makarius si na cestě k pohanskému chrámu zastrkával do písku větvičky, jimiž si poznamenával zpáteční cestu. Zatím co spal, ďábel mu je vytrhal a podložil pod jeho hlavu jako polštář.
Jednoduše řečeno: "Mnich vítězí nad ďáblem,jen když bdí a modlí se." I když nejsou příběhy v životopisech poustevníků historické, spíš poučné, někteří věřící je přesto považovali za historické a opět za výlučně legendární, což vedlo nakonec k zlehčení víry v ďábelskou moc a lest.
Ve středověku zas připisovali ďáblovi všechny možné neplechy, jimiž sužoval hlavně lidi Bohu zasvěcené. Řeholnice uzří v bedně místo nasbíraného salátu sedět ďábla. Řeholník se kochá zpěvem ptáka a v písni vězí ďábel. Dokonce v obrázcích v modlitebních knihách se uhnízdil ďábel. I v cingulu, kterým je mnich přepásán. Ba co víc! Ďábel znásilňuje panny a plodí v nich proklaté syny. Náboženství středověku často překračuje hranice únosnosti a přivádí k pověrám.
Robert I., normanský kníže, dostal přezdívku "ďábel", protože se věřilo, že jeho válečná vášeň se zrodila z ďábla. Přes všechny výstrahy a zákroky církve se často v dějinách spojovala víra s magií. V 16. a 17. století se dokonce ještě věřilo v čarodějnictví. Čarodějnice prý mohou rozpoutat pekelné síly proti svým nepřátelům. Posedlé ženy, které v noci zmizely, se prý zúčastňovaly ďábelských bohoslužeb.
Jak si to vše vysvětlit? Nebyla v tom jen lidská zloba, spíš nevědomost z nedostatku víry. Přesněji řečeno, naivita pisatelů, kteří lehkovážně přejímali nezaručené a neověřené zprávy a pověrečnými představami podkládali Boží slovo. Byly to psychologické a patologické jevy, které byly posuzovány očima víry místo vědy. Nelze však s těmito výstřelky, přehmaty a bludy odmítat všecko.
Existence ďábla jako neviditelné bytosti není větším problémem než existence Boha a andělů. Nemusíme se obávat, že ďábel má moc nad člověkem, který věří, že Kristus nad ďáblem zvítězil. Na kříži jeví se Kristus poražen, ve skutečnosti zvítězil. Dokázal to svým zmrtvýchvstáním. Nejsme v podobné situaci? Mnohá pokušení, zkoušky a potíže doléhají tvrdě na nás a srážejí nás k zemi. Ale s pomocí Boží můžeme zvítězit.

Christopher Marlove, anglický dramatik (1564 - 1593), předchůdce Shakespeara, zdramatizoval německé lidové vyprávění o doktoru Faustovi z Wittenberka, který upsal svou duši ďáblu.
 

SVORNOST (Andreas Hofer)

Milý Andreasi Hofere,
na obchůzce Innsbruckem jsem zavítal do františkánského chrámu postaveného v renesančním slohu podle plánu našeho Andrea Civelli. V chrámové lodi vlevo jsem našel Váš náhrobek. Blízko Vás jsou tam ještě pochováni Josef Speckbacher a kapucín Joachim Haspinger, oba druhové Vašich bojů.
Vy, povoláním hostinský "U St. Leonharda" v údolí Passeier, jste vybojoval vlastně dvě bitvy. Jednu jako řadový voják ve válce proti Francouzům 1796 - 1805; druhou jako velitel partyzánů při tyrolském lidovém povstání proti Bavorům a Francouzům v roce 1809. Neuvěřitelně šikovné a odvážné vedení těchto partyzánských bojů budilo obdiv u samých přívrženců Napoleonových a Vám vydobylo místo hrdiny v srdci tyrolského lidu.
Všecko začalo tím, že ministr bavorského krále, hrabě Montgelas, bez předběžného oznámení a zdůvodnění rázem zakázal roku 1809 všechny katolické obřady. Nesměly se konat průvody, svatby, pohřby, nesmělo se zvonit. Montgelas neměl ponětí o síle odporu naskrze katolického tyrolského lidu. Tento zprvu prosil, aby bavorský král odvolal tento "bezbožný a svobodu olupující dekret", ale marně. Tak došlo k masovému povstání. Zatím co zvonily zvony na poplach a zněly od údolí k údolí, sbíhali se pod vedením Vaší vysoké postavy ze všech domů a vesnic sedláci ozbrojeni kosami, vidlemi a starými puškami. Dvakrát porazili bavorské vojsko. Když mu přitáhli na pomoc Francouzi a Sasové se svou desetitisícovou posilou, byli jste nuceni stáhnout se do hor a odtud vést dál lokální válku. Bohužel, dva lumpové Vás zradili za bídných "30 stříbrných". Francouzům, kteří Vás vyslídili v chatrči, jste řekl: "Dělejte se mnou, co chcete, ale mějte ohled na mou manželku a děti; ti jsou bez viny." Vévoda Eugen Vás chtěl omilostnit, ale Napoleon nařídil zastřelit. Před popravou v Mantue jste žehnal kolem klečícím kamarádům jako nějaký farář. Odmítl jste zavázání očí a vstoje jste čekal kulku. Na hoře Iselu nad Innsbruckem Vám postavili pomník, na jehož podstavci je nápis: "Za Boha, císaře a vlast".
Císaře teď ponechme stranou. Přál bych si, aby Vaše lidské a křesťanské hrdinství působilo i mimo Tyroly. Nechci partyzánské boje a války, ale chtěl bych, aby Vaše křesťanská víra tak jednolitá přispívala vytvářet i jednotu celého národa, jak jste ji dosáhli s Haspingerem v hodině nebezpečí.
Prorok Eliáš volal k národu: "Jak dlouho budete ještě kulhat na obě nohy? Je-li Bůh vaším pánem, následujte ho; je-li vaším pánem Baal, jděte za ním!" Žádal jasné rozhodnutí a dal na srozuměnou, že se k Bohu nedostane, kdo se neodtrhne od zla, že nelze tančit současně na dvou svatbách. Na nějaké nejisté "Kdo ví" a "Kdyby ale" by Vaši Tyroláci nenaletěli. Ve Vašem skromném hostinci hráli, bavili se. Když však přišli domů, modlili se s celou rodinou společně večerní modlitbu. Když šli na nedělní mši, zastavovali se u hrobů svých zesnulých na hřbitově kolem kostela. Zbožné zvyky a prostředí pomáhaly vytvářet jejich vědomí, které vyústilo v pevné odhodlání, jak je zachytil malíř Egger - Lienz - tyrolští partyzáni seřazeni k boji a na čele Haspinger s křížem v ruce.
Nám dnes schází klid a možnost, abychom se mohli zamyslet. Jsme denně deptáni rychlým životním tempem. Snad je to jedna z příčin, proč jsou mnozí nervozní a nerozhodní. Haspingera, zaníceného kazatele věčných pravd, dnes neslyšíme. Rádi bychom však slyšeli nějaký mírnější hlas. Velký zvon, který vyzvání do daleka, už nesnášíme. Ještě snad tak domácí zvonek.
Takovým slabě znějícím hlasem a zvonečkem byl např. bratr Candidus od Školských bratří. Žil asi sto let po Vás. Jednoho dne jel ve vlaku a studoval jízdní řád. Chlapec vedle něho pošilhával zvědavě po knize a po bratrovi, který v ní listoval. "Znáš tuto knížku?" ptal se Candidus. "Ne? A chtěl bys vědět, k čemu je dobrá a jak se používá?" A už vysvětloval chlapci, jak se hledají odjezdy a přípoje vlaků. Chlapec se o to živě zajímal, sám to zkoušel, rychle chápal a měl z toho radost. Cestující se bavili rozhovorem této dvojice. Nakonec se zeptal bratr Candidus: "Mám ti také ukázat jízdní řád do nebe?" Hoch i cestující ztichli. Candidus vytáhl z brašny lístek s poznámkami a vysvětloval: "Vidíš, tady je vyznačena trať do nebe. Místo odjezdu - kterékoliv místo na zemi. Čas odjezdu - každou chvíli. Čas příjezdu - nikdo neví. Jízdenka - život v Božím přátelství. Revizor - zpytování svědomí. Upozornění cestujícím - pozor na zavazadla dobrých skutků. Případnou ztrátu hlaste při svátosti pokání. Při havárii pomůže dokonalá lítost."
Když s úsměvem dokončil vysvětlování, rozdal chlapci a spolucestujícím tento jedinečně vzácný jízdní řád do nebe. Snad někoho z nich pohnul k lítosti a dobrému předsevzetí. Jistě mně teď řeknete: "Tenhle řeholní bratr je ubohým zmenšeným vydáním mého mocného Haspingera." Nedivte se! Naše doba je tak nábožensky vlažná, že se musí začít s novými metodami. Důležitý není způsob, ale cíl. Přivést lidi k zamyšlení.
Nesmírně důležité je nejen křesťany, ale všechny občany přivést k jednotě a svornosti. Křesťané by si měli vzít k srdci i slova pohanského básníka Rutilia. Když jednou hrozná rozmíška mezi protichůdnými stranami nebrala konce, řekl: "Milí přátelé, jak vidíte, jsem velice tlustý a moje žena ještě víc. Když si dobře rozumíme, stačí nám jedna postel, když se pohádáme, je nám celý dům malý a těsný."
Když už nedovedeme být jednotni z ohledu na blaho společnosti, měl by nás k tomu pobádat aspoň strach před možnými následky. Voltaire říkával: "Dvakrát jsem byl na pokraji záhuby. Poprvé, když jsem prohrál spor, podruhé, když jsem to vyhrál." Neměli bychom zapomínat, že když se dva přou, třetí se z toho raduje. Bulver, autor románu "Poslední dny Pompejí", píše: "Advokát je člověk, který když se dva přou o ústřici, vezme ji, otevře, obsah sní a každému z těch dvou dá poloviny skořápky." Zní to sice tvrdě, ale pisatel má pravdu. Síla našeho protivníka spočívá v naší vlastní slabosti, která je zase příčinou našich svárů.
Výjimku netvoří ani věřící v katolické církvi. Kristus, její zakladatel, se obával rozštěpení církve a proto jí dal pevný základ. Řekl: "Přeji si, aby moji učedníci byli zajedno, aby byl jeden ovčín a jeden pastýř." Za tím účelem vyvolil z davu dvanáct mužů a řekl jim: "Kdo Vás poslouchá, mne poslouchá." Protože předvídal roztržky i mezi nimi, chtěl, aby jeden z nich byl jejich hlavou, jejich starším bratrem. Proto řekl Petrovi: "Pas ovce mé a posiluj své bratry!" Jsou-li věřící, kněží, řeholníci a biskupové těsně semknuti kolem papeže, nehrozí církvi žádné rozštěpení.
Váš kapucín Haspinger, milý Hofere, znal dobře tyto věci. Byly až příliš očividné. V době Vašeho povstání přecházeli mnozí biskupové ze strachu nebo z prospěchu na stranu Napoleonovu. Naopak, Vy Tyroláci, jste povstali proti Napoleonovi a jeho přátelům a postavili jste se za papeže Pia VII., který právě v roce 1809 Napoleona exkomunikoval. Francouzi byl zajat a odvlečen do vyhnanství do Savony. Na to by se nemělo zapomínat. Je nutné, abychom si počínali vždy tak, aby nemuselo mezi námi docházet k svárům a hádkám, které nás bolí a kterými dáváme pohoršení. Pak budeme moci opět nastolit jednotu v církvi a ve své zemi. Bojujme o to, "za Boha a za vlast", jak je napsáno na hoře Iselu.

Andreas Hofer /1767 - 1810/ vedl roku 1809 povstání tyrolské na obranu země. Po mnoha úšpěšných bojích byl vyslíděn v horské chýši a v Mantue podle stanného práva popraven.
 

DOVOLTE, ABYCH VÁS INFORMOVAL (sv. Bonaventura)

Vysoce učený světče!
Ze všech Vašich knih si nejvíce cením "Život sv. Františka". Je to mistrné dílo i po stránce literární; psáno planoucím srdcem a stylem vznešené malířské krásy. Již tehdy, když jste psal tuto knihu, chválil Vás Váš přítel sv. Tomáš: "Světec píše o jiném světci." Už tímto hodnocením přímo předpovídal velký duchovní užitek této knihy.
Vy ani on jste však netušili, jak si bude vykládat život sv. Františka jeden univerzitní student, s kterým jsem hovořil: "My mladí dneška se držíme linie sv. Františka." - "To je báječné," odvětil jsem. "Jako sv. František odporoval otci a hodil mu své šaty na hlavu, tak házíme na hlavu této zaneřáděné konzumní společnosti všecko, co nám dala, lépe řečeno, k čemu nás přinutila."
V době, kdy jste jako prostý laik studoval, bylo v Paříží na deset tisíc univerzitních studentů. Diskutovali, spouštěli povyk, dělali rámus a často i protestovali. Dovolte, abych Vás trochu informoval o stylu a problematice naší protestující mládeže.
Také za Vašich časů mladí neradi něco poslouchali o minulosti. Dnes hlásají někteří z mladých, že je třeba radikálně skoncovat s minulostí. Zavrhují jedním dechem společnost, rodinu, manželství, školu, morálku a náboženství.
"Chcete všecko odstranit," řekl jsem svému partnerovi, "ale co postavíte místo zbouraných institucí?" A on na to prohodil cynicky: "To je ale měšťácká otázka!" Naši mladí sice protestují, avšak sami nemají nijaký program. Třeba namítnete, že jsou to snad chudí, zanedbaní mladíci, kteří sní o životě důstojnějším člověka. Naopak, jsou to děti měšťáckých rodin, které mají všecko, co potřebují k životu, ale nemají žádné ideály, pro něž by žily. Snad se mě zeptáte, zda se najdou aspoň důvody, které by omlouvaly danou situaci. Pokusím se o to.
Dnes jsou brány vysokých škol a univerzit dokořán otevřeny. V Itálii jimi prochází statisíce mladých, ale nenacházejí v nich, co by tam měli najít. Mimo to není zdravý poměr mezi počtem těch, kteří do těchto škol vstupují, a počtem, kteří je opouštějí a nastupují na místa. Mladí lidé s diplomem a promocí nenacházejí přiměřená zaměstnání a dá se čekat, že v nejbližší době znatelně stoupne počet nezaměstnaných. Společnost nepředvídala tuto svízelnou situaci a teď se jí mladí za to mstí.
To ještě není všecko. V naší společnosti vládne hrozivá morální a náboženská prázdnota. Všichni křečovitě usilují jen o hmotný zisk - vydělat si, investovat, komfortně se zařídit a dobře si žít. Málo jich myslí na to, aby konali dobro. Bůh, který by měl naplňovat náš život, je lidem velmi vzdálen, jen v některých chvílích si naň vzpomenou. Domnívají se, že jsou zbožní, když si zajdou do kostela, a že mimo kostel mohou vést život jako mnoho jiných. S malými či velkými podvody, nespravedlnostmi a prohřešky proti lásce. Dnešní člověk nejedná totiž důsledně.
Protože naše mládež požaduje ryzost, poctivost a upřímnost v jednání, bouří se proti opaku, jehož je svědkem. V církvi nachází jisté protiklady a s nimi odmítá i samu církev. A protože něčemu musí věřit, navěsí se na méněcenné módní ideologie a kult sexu, který pod vlajkou "sexuálního a erotického osvobození" je pravým opakem náboženství.
Ale to není ještě všecko. Měl byste slyšet, jak mladí propagují dnes kult naprosté svobody: "Já sám rozhoduji, co je dobré a špatné. Chci mít možnost prosadit se bez závislosti na nějakém závazném zákoně. Kdo se staví proti mým záměrům, uráží mou osobu. Jakákoliv autorita je útlakem, jakákoliv struktura vězením, každý představený je otrokář!"
Naše mládež nemá jen stinné, ale i dobré stránky. Sympatizuje s chudými, opuštěnými, vyloučenými ze společnosti. Staví se proti všem sociálním bariérám, proti třídní a rasové diskriminaci, rebeluje proti nejhorším nespravedlnostem. Slyší o národech, které se sice nazývají křesťanskými, přitom ale dovolují za určitých okolností i týrání lidí, jen aby potlačily revoluční ideje. Vidí dělnické rodiny, které musí vystačit se skrovnou měsíční mzdou, zatímco taková šansonierka si přijde za jeden večer na dvojnásobný měsíční výdělek dělníka a prodejem gramofonových desek se stane milionářem. Mladí se dovídají o subvencích, které se poskytují "třetímu světu". Brzy však zjistí, že jsou to jen kapky na rozžhavený kámen. Výdaje, které se investují do výzbroje jsou podstatně vyšší než subvence "třetímu světu", kde ostatně utrpení a umírání pokračuje dál. A takových věcí je víc, za něž bychom se měli stydět.
Všichni mladí nejsou stejní. Mnozí se nestydí těžce pracovat a s velkou vážností se připravují na život. Ale ti, bohužel, mlčí. Ti, kdo protestují, čekají od dospělých jasnou a přímou odpověď a jsou zklamáni, když se jim dostane odpovědi mlhavé a vyhýbavé. Mladí lidé potřebují konkrétní rady.
Chcete svobodu? Ale ne bez Boha! Věda stále víc a víc objasňuje, jak byl svět stvořen, ale proč jsme na světě, říká jedině učení Kristovo. Chcete, abychom Vám nabídli model. Nuže, rozhodněte se pro Krista, to se vždy a všem vyplatí. Ježíš šel vlastní cestou a vyzýval: "Následuj mě!" Je to sice cesta úzká, ale zato osvědčená a schůdná, cesta lásky, na níž mají přednost prostí a chudí, cesta, která ústí do slávy Boží, do níž Bůh pozvedne všechny, kdo se hlásí ke Kristu.
Chcete zlepšit svět? Zasadit se o větší spravedlnost? Bojovat proti tyranům? Správně. Ale začněte každý u sebe. Pak neutoneme v nějakých naivních utopiích. Nedostatky budou vždy v každém systému. Nelze šmahem odsuzovat ty, kdož se nemohou bránit. Nelze vést dělící čáru mezi lidmi dobrými a zlými, spravedlivými a násilniky, pokrokovými a zaostalými. Život je velmi složitý. I dobří mají své chyby a špatní své dobré stránky.
Jeví se Vám církev jako nevěrohodná? Tak nějak ji pojmenovali už i církevní Otcové. Nazývali ji nevěrná svatá církev. Protože se skládá z hříšníků, je církev jistě hříšná, ale kdo má k ní důvěru, tomu poskytne vydatnou pomoc. Musíme si také prošetřit, zda se skutečně dopustila veškeré té nevěry, která se jí předhazuje. Něco jiného je církev, jaká existuje v čisté lidské představě, a něco jiného je církev, jaká skutečně existuje mimo lidskou představu.
Můj milý světče, Vaši současníci, kteří měli štěstí Vám naslouchat, napsali: "Mluvil andělským jazykem." Přál bych si, abyste stále mluvil jako anděl - k rodičům, vychovatelům, politikům, ke všem, kteří mají dnes zodpovědnost za mládež. Přál bych si, abyste jim řekl: "Nebojte se námahy, zdravé reformy, dialogu, abyste mladým pomohli. Je to nutné pro Vaše i jejich blaho. Kdo se dnes bojí námahy a výloh, zítra za to zaplatí dráž." Patrně tuto výstrahu chtěl podtrhnout Tolstoj v této povídce.
V malém knížectví monackém odsoudili před lety nějakého pobudu k trestu smrti guillotinou. Pak však zjistili, že v tak malém knížectví nemají guillotinu ani kata. Obrátili se na sousední Francii, zda by jim obojí nepůjčila. Když uslyšeli o ceně půjčovného, zalekli se: "To je moc drahé." Rovněž poplatek od krále sardinského se jim zdál příliš vysoký. Odsouzenec k smrti zůstal tedy ve vězení. Ale na dozorce, kuchaře a jídlo pro vězně padlo hodně peněz. Proto soudci rozhodli: "Otevřete vězení, ať odsouzený vezme do zaječích." Jenže tento se vrátil po krátké procházce na mořském pobřeží v poledne do knížecí kuchyně a hlásil se o svůj oběd. Tak to opakoval dva, tři, mnoho dní. Celá záležitost hrozila, že výdaje na vězně značně zatíží státní pokladnu. Proto si páni zavolali odsouzence. "Copak jsi nerozuměl, že jsme ti dali příležitost beztrestně prchnout?" - "Já bych opravdu šel, ale kolik mi zaplatíte?" Nezbývalo, než mu ještě dát peníze, aby se ho zbavili. A tak pod záminkou, že je to "příliš drahé", bylo nakonec ještě o jednoho zločince víc, který ohrožoval pokojné lidi.
Ať tedy nikdo neříká: "Je to příliš nákladné." Nechceme-li, aby divoké a proti všemu protestující elementy ohrožovaly a znepokojovaly dnešní svět, nesmíme se vyhýbat řešení problémů, bát se výloh a dialogu. Mluvme s mladými. Pokusme se jim pomáhat metodami vhodnými pro naši dobu, ale dělejme to s touž horoucí láskou, s jakou jste svého času, drahý světče, sám mladým pomáhal.

Sv. Bonaventura (1221 - 1274), generální představený františkánského řádu, později kardinál, proslul jako profesor na sorbonské univerzitě. Vedle sv. Tomáše Akvinského je tento "Serafínský doktor", jak ho nazývali, považován za jednoho z velkých učitelů scholastiky. Je autorem významných duchovních děl.
 

SLOVA, SLOVA, SLOVA ... (Giuseppe Giocchino Belli)

Milý básníku,
ve svých verších jste dost nepříznivě vykreslil mého krajana, papeže Řehoře XVI. To mi však nevadí, abych neocenil Vaše zásluhy. Zanechal jste nám přes dva tisíce sonetů napsaných římským dialektem. Názorně a trefně popisujete římský lid, jeho řeč, mentalitu, zvyky a mravy, jeho stinné i světlé stránky. Popravdě řečeno, mnohdy Vám však pero uklouzlo. Žil jste však spořádaným životem, jak sám jste říkával: "Píšeme hříšně, ale žijeme ctnostně."
Měl jste řadu podařených nápadů. Např. tento: "Netvrdím to, že bych se chtěl chválit, ale dnes je opravdu nádherný den." Některé Vaše sonety jsou žánrové obrázky z denního života, v nichž živě vystupují hovorní řemeslníci, ženy z lidu, spiklenci, obchodníci, preláti a prostí kněží. Mezi nimi např. Francesco Cancellieri. Představil jste ho ve verších a pak komentoval v próze: "... začal mluvit o ředkvičkách, od ředkviček přešel ke karotce, od karotky k lilku a skončil požárem Tróje." Škoda, že tak dobrý opat svou nesouvislou řečí udělal tak špatnou reklamu družné rozmluvě a zábavě.
Rozhovor nás totiž sbližuje s druhými, přispívá, že si vzájemně rozumíme, poskytuje nám uvolnění při našem vypětí, dává zapomenout na starosti, rozvíjí naši osobnost a obohacuje nás novými myšlenkami. Jsem-li smutný, potěší mne náklonnost toho, kdo se mnou hovoří. Trpím-li samotou, zaženu ji rozhovorem. Při důvěrném rozhovoru jsem šťastný, že druhý mi otvírá své nitro. Jedná-li se o důležité věci, cítím se poctěn, že si někdo váží mého úsudku. Mluvím-li s někým poprvé, mám dojem, jako bych putoval neznámou krajinou. Při druhém, třetím a čtvrtém rozhovoru se mi zdá, jako bych se vracel na známá místa, jejichž krajinnou krásu jsem dosud plně nepoznal. Každý rozhovor mě obohacuje. Je krásné mít pevné přesvědčení, ale ještě krásnější je podělit se o ně s někým, kdo je přijme a váží si ho. Je-li nějaká věc jasná, stane se ještě jasnější, když ji s někým prohovořím. Naleznou-li mé city u druhého odezvu, vrátí se mi ještě silnější.
I Ježíš nacházel v rozhovoru radost a útěchu. Stačí jen číst u sv. Jana, jak Ježíš důvěrně rozmlouval s apoštoly při poslední večeři. Ježíš předával své učení často při rozhovoru. Promlouval, když šel po cestách pod Šalomounovými arkádami, hovořil s lidmi v domech, s Marií, která usedla u jeho nohou, nebo s Janem, který položil svou hlavu na jeho prsa.
Často jsem si říkal, proč Ježíš pronášel nejvyšší pravdy právě u stolu? Snad proto, že lidé odkládají při jídle strohé chování a jsou klidnější, otevřenější a volnější. U stolu se snižuje nebo vůbec mizí chvat a neklid. Lidé zasedají ke stolu bez úmyslu polemizovat, jsou k sobě vlídnější a ochotnější přijímat cizí názory.
Však právě také u stolu se mi předevčírem téměř podařilo přesvědčit jednoho mého hosta. Během jídla, kdy jsme se oba usmívali, vyšlo najevo, že je stoupencem pluralismu ve věroučných otázkách. Pravil: "Je mi jasné, že nikdo nemá celou křesťanskou pravdu v malíčku. Každý z nás z ní má jen malý kousek a měl by se z toho klidně radovat. Jednotu tvoří jen Bůh, když posbírá jednotlivé kousky a vytváří z nich celek." Odpověděl jsem: "Ach, promiňte, ta Vaše představa o Bohu a o pravdě mně připadá jako ta pravda indických slepců." "Jakých slepců?" "Počkej, malý moment!"
Vstal jsem a vyňal z knihovny povídku Lva Tolstého "Královi sloni". Jeden indický král dal svolat všechny slepce, aby jim ukázal své slony. Jeden slepec ohmatával nohu, druhý ocas, třetí chvost, čtvrtý břicho, pátý záda, šestý uši, sedmý zuby a osmý chobot. Pak se jich král zeptal: "Komu se podobají moji sloni?" "Tvoji sloni se podobají sloupům," řekl ten, který ohmatával nohy. "Podobají se větvi," řekl ten, který ohmatával ocas. "Podobají se koštěti," řekl ten, který ohmatával chvost. Ten, co ohmatával břicho, řekl: "Tvoji sloni se podobají hromadě země." Ten, co ohmatával boky, se domníval, že se podobají zdi. Ten, co sahal po hřbetu, říkal, že se podobají hoře. Ten, co ucítil pod rukama kly, vysvětloval, že se podobají rohům. Ten, co jezdil rukou po chobotu, tvrdil, že se podobají silnému lanu. A všichni slepci začali mezi sebou diskutovat a přít se.
Odložil jsem knihu a povídám: "Poslyš, nedovedu si představit, že by Bůh poslal svého Syna, který řekl: "Já jsem cesta, pravda a život" a pak nás ponechal v takové situaci, v jaké byli ti slepci. Že by každý měl v hrsti jen kousek pravdy, která se liší od kousku pravdy druhého. Připouštím, že pravdy víry poznáváme jen analogií, ale že bychom měli být na tom jako ti slepci, zdá se mi nedůstojné nejen rozumu Božího, ale i našeho." Tato neobvyklá teologie s nohama a hřbety slonů mého hosta sice zcela nepřesvědčila, ale zavdala mu podnět k zamyšlení. "Tohle mi ještě nikdo neřekl," podotkl. Odpověděl jsem: "Víš, někdy to bývají husy, které vodí kačeny napájet. Tam, kde Rahner nevystačí se svými tlustými teologickými knihami, zaskočí Tolstoj se svými bajkami."
Od Rahnera a Tolstého, milý Belli, vrátím se k Vám. Podotýkám, že i rozhovor má, jako každá mince, líc a rub. Plané povídání Vašeho opata Cancellieriho prozrazuje jen jedno z velkých nebezpečí. Jaká ta nebezpečí jsou, víme zcela dobře - zvlášť zde v Benátkách, neboť tu popsal Goldoni zla, která vzešla ze žvanění. V jednom divadelním kuse prozrazují si přítelkyně přísná tajemství jen proto, aby se celá věc dostala mezi lidi. Že něčemu z toho rozumíte i Vy, milý Belli, prozrazují tyto řádky Vašich sonetů: "Tak tedy přemýšlím, o čem jsem slyšel. Nana svěřila tajemství Vicenze, ta to řekla Nině a ta Sapienze. Nina ho důvěrně ještě sdělila Tutě. Tak se to dostalo k sluchu Klemancie, která honem běžela k té s tím knírkem. A vy jste, moje přítelkyně, dnes přišla, od vás jsem se všecko důvěrně dověděl mezi čtyřma očima. A když ti teď něco prozradím, vím určitě, že jsi žena, která si nechá v srdci mé tajemství jako zpovědní. Probůh, má přítelkyně, kdyby tě pokušení mučilo, abys to řekla dál, neříkej nikomu, že jsem ti to prozradil já."
Rozhovor nikdy nemá probíhat na úkor lásky, pravdy, práce, studia. Nedopusťme, aby se jednou na náš náhrobní kámen hodil nápis: "Zde odpočívá velký žvanil, před nímž sis svou čest nezachránil."
Je dobré bavit se. Ale když se mnoho žvaní, nepozorovaně se přejde na příběhy ze života jiných a lidé, místo aby si upřímně otvírali své nitro, zavírají ho tím, že se baví na účet druhého. Četl jsem o Tomáši Morovi, jak jednou šel v Holandsku kousk řeči a také že sám duchaplně vyprávěl. Když na jednu otázku odpověděl velice bystře a trefně, nezdržel se Tomáš a prohodil: "Člověče, Vy jste buď ďábel nebo Erasmus Rotterdamský." "Ďábel nejsem," odvětil, "ale Erasmus jsem."
Tento příklad ukazuje, že v rozhovoru se zrcadlí, jací jsme. Vyprávějme vždy něco poučného, zajímavého nebo příjemného. Bez poučujícího tónu, bez povýšení a jiné pózy, bez vybraných a honosných slov. Honosná slova se ani Vám, milý Belli, nelíbila a řekl jste to otevřeně. Kdybyste mezi nás dnes přišel, nastavoval byste uši a žasl nad "krásnými výrazy", kterých používáme. Např. "být konfrontován se Slovem Božím", "usmíření víry s dějinami", "strukturalismus", "varifikace" a jiné. Je humorné poslouchat, jak lidé, kteří chtějí být nekonfrontní, přejímají takové výrazy jen proto, že jich použili velcí intelektuálové. Nechápal jste, jak lidé za Vašich časů mohli tak mluvit. Já tomu dnes také nerozumím. Nebo tkví vina v tom, že chtějí být moderní? Kdosi definoval módu jako "strach z poslední doby", jako "macechu a trýznitelku dobrého vkusu".
Jak by to bylo krásné, kdybychom ve svých projevech neužívali šroubovaných vět a moderních výrazů, ale volili prosté a srozumitelné slovní obraty.

Giuseppe Giocchino Belli, římský básník (1791 - 1863), vydal v letech 1830 - 1836 téměř dva tisíce sonetů, v nichž tepal ostrým perem slabé a silné stránky, zvyky a vlastnosti Římanů.
 

NA BOŽÍ LODI (František Saleský)

Přemilý svatý!
Přečetl jsem knihu, která se týká Tebe. "Svatý František Saleský a naše lidské srdce". Napsal ji nedávno Henri Bordeaux, člen Francouzské akademie. Avšak Tys už dávno předtím napsal, že máš srdce lidské, které je schopno dojetí, má porozumění pro jiné a uvědomuje si skutečnost, že lidé nejsou pouzí duchové, ale bytosti cítící. Srdcem lidským jsi miloval četbu a umění. Sám jsi psal s citlivostí velmi jemnou, dokonce jsi dodával odvahy biskupu Camusovi, aby psal romány. Obracel ses na všechny, abys rozdával všem.
Již jako student v Padově ses rozhodl, že se nikdy nebudeš vyhýbat rozhovoru s osobou jakkoliv nesympatickou a nebo velmi nudnou, ani nebudeš takový rozhovor zkracovat. Chtěl jsi být skromný, nikdy ne drzý, svobodný, ne přísný, mírný, ne strojený, smířlivý, bez malicherných sporů. Dodržel jsi, co sis umínil. Když Ti Tvůj otec vybral hezkou a bohatou nevěstu, laskavě jsi odpověděl: "Otče, viděl jsem mademoiselle, ale ona si zaslouží něco lepšího nežli mne." Ať už jsi byl kněz, misionář či biskup, svůj čas jsi zasvětil jiným - dětem, chudým, nemocným, hříšníkům, měšťanům, prelátům a princům. Jako mnozí jiní setkával ses i Ty s nepochopením a odporem. Tvé lidské srdce tím trpělo, ale nepřestalo odpůrce milovat. Někde jsi napsal: "To nejcennější ve vesmíru je člověk. To nejvyšší v člověku je duch. Dokonalost ducha spočívá v lásce a dokonalost lásky vrcholí v lásce k Bohu."
Podle Tebe tedy vrcholná hodnota ve světě je láska k Tvůrci. Jsi přesvědčen, že Boha je třeba milovat především. Chce někdo polepšit lidi? Ať je učí milovat Boha! Jakmile zahoří v jejich srdcích tato láska, ostatní přijde samo. Moderní lékařská věda konstatuje, že nelze léčit nemoc lokálně, jestliže se neléčí celé tělo všeobecnou hygienou a posilujícími léky.
Jindy vysvětluješ: "Lev je mocné zvíře, má mnoho úkrytů. Může také spát na cestě, kudy chodí jiná zvířata, a bez obav, jako by spal ve skrytém doupěti." A z toho pak vyvozuješ: "Staňte se duchovními lvy. Naplňte se silou lásky k Bohu a nebudete se obávat "zvířat", totiž poklesků." Soudíš, Františku, že takový byl systém svaté Alžběty Uherské. Tato princezna byla povinna účastnit se plesů a dvorských radovánek. Místo, aby ve světské společnosti utrpěla ztrátu, měla z toho duchovní zisk. Proč? Protože ve větru (pokušení) velké plameny (lásky k Bohu) se rozhoří, zatímco malé plamínky uhasnou.
Milenci tohoto světa si často šeptají: "Tvé srdce je mým útočištěm." Později shledají, že útočiště je nevyhovující a chtějí je opustit, protože jejich srdce zchladlo. Napsal jsi jednou: "Sotva vyletí včelí královna do pole, hned ji obklopí celý její roj. Právě tak láska k Bohu nevstupuje do srdce jinak než s doprovodem jiných ctností, které se v něm usídlí." Domníváš se, že předepsat ctnost člověku, který Boha nemiluje, je jako bychom předepsali bez přípravy namáhavá cvičení vyčerpanému organismu. Posilnit organismus láskou k Bohu je naopak něco jako příprava horolezce, aby mohl bez nebezpečí vystupovat k vrcholům svatosti.
Ale o jakou lásku k Bohu se jedná? Existuje i taková, která spočívá ve vzdychání, zbožném poplakávání, v pohledech sladce upřených k nebi. A pak je ještě jiná, mužná, upřímná. Takovou měl Kristus na hoře Olivetské, když zvolal: "Ne má, ale tvá vůle se staň!" Ty, svatý Františku, doporučuješ jen tuto zbožnost. Kdo miluje Boha, musí nastoupit na loď svého Pána zcela rozhodnut, že souhlasí s přístavem, který byl určen na Pánův příkaz, že souhlasí se směrnicemi jeho zástupců, že přijímá všechny situace a okolnosti, které Pán dopustí.
Milý světče, vymyslil sis interview s královnou Markétou ve chvíli, kdy nastupuje na loď se svým manželem, svatým Ludvíkem, francouzským králem, aby odpluli na Východ. "Kam cestujete, Madame?" "Tam, kam jede král." "Víte přesně, kam král jede?" "Řekl mi zhruba, ale nemusím vědět, kam jede. Pro mne je hlavní, že jedu s ním." "Jestli jsem dobře rozuměl, Madame, vy o tom cestování vlastně nevíte vůbec nic." "Přesně tak. Jen to, že budu ve společnosti svého manžela, kterého miluji." "Váš manžel se odebere do Egypta, navštíví různá města a půvabné kraje. Máte v úmyslu také jet do oněch míst?" "Abych řekla pravdu, ani ne. Nemám totiž žádné úmysly, přeji se jen, abych byla u svého krále. Místa, která on navštíví, nemají pro mě význam, leda ve spojitosti s ním. Nejedu tam pro sebe, následuji manžela. Netoužím po cestování, ale jsem spokojena, že jsem s ním." Bůh je král a my jsme Markéta, jestliže milujeme Boha opravdu. Ach, Františku, kolikrát a kolika způsoby Tě napadla tato myšlenka: "Cítit se u Boha jako v matčině náruči. Nezáleží na tom, zdali nás nese na ruce pravé či levé, nechme, ať to dělá, jak On chce."
"Kdyby Panna Maria svěřila Ježíška nějaké řeholnici, co by ta sestřička dělala?", ptal ses sám sebe a dal sis odpověď: "Nechtěla by už dát to Děťátko od sebe. Ale to by byla chyba. Stařec Simeon přijal Dítě do své náruče radostně, ale také je zase radostně vrátil." Nesmíme příliš naříkat, když musíme odložit hodnost, místo, funkci, jestliže přišel čas a je to na nás požadováno.
V domě Božím neodmítejme žádnou práci. Kuchař nebo umývač nádobí, sluha, příručí nebo pekař, to je jedno. Jestliže se Králi zalíbí povolat nás do svého užšího poradního sboru, půjdeme, aniž bychom se tím vzrušovali. Víme přece, že odměna není závislá na umístění, ale na naší věrnosti ve službě. Takto jsi smýšlel Ty. Jsou však lidé, kteří v tom vidí jakýsi druh orientálního fatalismu. Ale nemají pravdu. "Lidská vůle je paní svých lásek, jako je mladá dívka paní svých nápadníků", píšeš. "Tou paní je potud, pokud se pro některého nerozhodne. Jakmile volila a provdala se, situace je opačná. Dřív byla paní a nyní je poddaná tomu, kdo se stal její kořistí. Vůle si také může zvolit předmět své lásky podle libosti. Ale jakmile se rozhodne, je v područí. Je ovšem pravda, že vůle má jinou svobodu než vdaná žena, protože vůle může svou láskou odstrčit, kdykoliv chce. Dokonce i lásku Boží, která vylučuje jakýkoliv fatalismus."
Kdyby Tě slyšeli politikové, kteří posuzují skutky podle úspěchu! Je to podnik úspěšný? Pak z toho plyne zisk.
I bezvýsledná činnost má cenu, byla-li podnikána z lásky k Bohu. Zásluha plynoucí z nesení kříže není závislá na tíži kříže, ale na způsobu, jak jej neseme. Proto může být záslužnější nést malý slaměný kříž nežli veliký kříž ze železa. Jíst, pít, procházet se z lásky k Bohu může mít větší cenu nežli půst a bičování. Zacházíš, můj svatý, ještě dále, když říkáš: "Láska k Bohu může v jistém smyslu měnit skutky indiferentní, dokonce riskantní ve skutky dobré." Jsou tím myšleny ony hazardní hry a plesy, samozřejmě ve Tvé době, jestliže se jim člověk věnoval ledabyle. Ne se zalíbením po krátkou dobu, ale ztřeštěně do únavy. Účastnil-li se jich častěji než zdrávo, protože potom hrozí, že se z nich stane zaměstnání místo zábavy.
Musíme hledět více na hodnotu svých činů nežli na jejich počet a velikost. Četl jsi popis zbožnosti, kterou přisuzuje téměř Tvůj  současník Rabellais Gargantuovi? "Dvacet sedm nebo třicet mší denně, celá sada Kyrie eleison, že by stačila pro šestnáct poustevníků..." Jestliže jsi to četl, dal jsi na to odpověď, když jsi poučoval své řeholní sestry: "Je dobré jít stále výš a výš, ale nikoliv v počtu zbožných úkonů, nýbrž v jejich zdokonalování. Loni jste se postily třikrát týdně. Letos to chcete zdvojnásobit. Tím pokryjete celý týden. A co příští rok? Budete se snad postit 9 dní v týdnu dvakrát denně? Pozor! Je to pošetilost, chce-li někdo zemřít mučednickou smrtí v Indii a přitom zanedbává své denní povinnosti." Jinak řečeno - necvičte se ve zbožných úkonech, cvičte se ve zbožnosti. Duše není cisterna k naplnění, ale fontána, ze které musí tryskat!
Nejedná se jen o duše řeholnic. Podle těchto zásad přestává svatost být výsadou klášterů a stává se uskutečnitelná, ba závazná pro všechny. Není to lehké (je to cesta křížová!), ale celkem normální. Někteří uskutečňují svatost činy a nebo heroickými sliby. Je však hodně těch, kteří ji realizují konáním běžných povinností všedního dne, ale dělají to nevšedním způsobem. Proč toužit po přísných klášterech, když tam nejsme povoláni? Nenapodobujme rozmarné lidi, kteří si na podzim přejí třešně a zjara hrozny vína. Buďme pozorní k tomu, co po nás žádá Bůh podle našeho stavu. Tak jsi, svatý Františku, napsal jisté paní: "Madame, je třeba trochu zkrátit modlitby, abyste nezameškala domácí práce. Jste vdaná, buďte zcela vdaná bez přemrštěného studu. Neunavujte svou rodinu tím, že se příliš zdržujete v kostele. Mějte takovou zbožnost, aby si ji oblíbil také váš manžel. To ovšem učiní jedině tehdy, jestliže bude cítit, že mu patříte."
Nuže, zde je ideál lásky k Bohu, žitý uprostřed světa. Nechť muži i ženy letí k Bohu na křídlech modlitby, ale ať mají také nohy na zemi, aby mohli přátelsky doprovázet jiné lidi. Ať nenosí pohřební obličeje, ale naopak se usmívají jako ti, kteří jsou na cestě k blaženému příbytku Pána.

František Saleský (1567 - 1622), světec a církevní učitel. Studoval v Paříži a v Padre, roku 1602 se stal ženevským biskupem. Roku 1610 založil spolu s Janou Františkou Chantal rozjímavý řád Navštívení Panny Marie (salesiánky). V nesčetných spisech zdůrazňoval spojení náboženství a světské kultury, humanismus a křesťanství.
 

MEZI ODJEZDEM A PŘÍJEZDEM (neznámý malíř)

Milý příteli, malíři!
Nepodařilo se mi, bohužel, zjistit Vaše jméno. Zato se mi velice líbily Vaše obrazy v sále starobylého zámku, do něhož vniká světlo gotickými okénky. Neupoutaly mě ani tak po stránce umělecké, ale spíše náměty uváděnými živou dramatickou formou.
První obraz představuje dětství. Plachetní člun právě opouští přístav. Uprostřed sedí dítě, které sleduje hru vln. Jen proto může sedět tak zamyšleně, že anděl před ním drží pevně kormidlo v ruce. Za ním sedí v hlubokém spánku temná postava a není třeba se strachovat, že by se tak brzy probudila.
Druhý obraz představuje mládí. Dítě z prvého obrazu dospělo v mladíka, který upírá svůj zvědavý pohled do neznámých dálek, v nichž tuší nedozírnou krásu. Kormidlo je stále v rukou anděla, ale vlny se mocně vzdouvají a temná postava už nespí. Její ponurý pohled nevěstí nic dobrého. Vše nasvědčuje tomu, že se schyluje k blízkému boji.
Třetí obraz znázorňuje zralý - mužný věk. V loďce stojí muž, který bojuje se zuřivým orkánem. Kormidlo však svírá ruka temné postavy, anděl je zatlačen do pozadí.
Na čtvrtém obraze sedí v loďce stařec. Bouře se utišila, přístav je na dohled. Anděl znovu převzal kormidlo, temná postava je pevně přikována.
Náš život je takovou cestou mezi odjezdem a příjezdem. V tom s Vámi plně souhlasím, vážený malíři. Našich dvacet, padesát či šedesát let značí jen jeden úsek mezi těmito dvěma body. Je zajímavé, že dovedeme stanovit délku životní cesty, kterou jsme urazili od odjezdu, ale vzdálenost cílového přístavu neznáme. Kolik roků ještě chybí do příjezdu? Je hodně moudrých lidí, kteří se vyznají v technice a fyzice, angličtině a matematice, ale tak důležitý detail, jako je doba, která nám ještě v životě zbývá, nezná nikdo. Při každé takové vzpomínce, kdy člověkem proběhne lehký záchvěv, bychom si měli říci: "Může to být ještě několik let, může však to být i jen několik měsíců a dní. Bože, dej, abych nepromarnil ani jedné minuty!"
Ale je tu ještě vážnější problém. Můžeme totiž doplout do dvou přístavů - do ráje nebo do pekla. Každý si přeje jistě dosáhnout prvního. A v tom je právě ten problém. Všecko ostatní ve srovnání s ním nemá význam. Byl jsem bohatý, byl jsem populární, dosáhl jsem úžasné kariéry? To všecko se nakonec zvrátí v katastrofu, nedosáhnu-li prvního přístavu. Souhlasím s Vámi, že chce-li někdo být dobrý, musí o to bojovat. Zvláště v nebezpečných situacích. Dvě nesmiřitelné mocnosti zápasí o kormidlo, o směr našeho života. Je nesporné, že svatost se musí dobývat v bojích, které jsou pokaždé až na ostří nože. Pravdu napsal apoštol Pavel: "Nebojujeme přece proti nějaké slabé lidské moci, nýbrž proti kosmickým silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla." Souhlasím s Vámi, že je k tomu třeba i taktiky, která počítá s lidskými vášněmi. Podle Danta je člověk na své životní cestě ohrožován třemi zvířaty: pardálem, lvem a vlkem.
Rychlý a svižný pardál je obrazem smyslnosti, která využívá každé příležitosti, aby v nás utlumila radost z duchovního života a rozdmýchala žár hříšných přání. Je nám stále v patách a brzy by se nás zmocnila, kdybychom se neopírali o ochranu a pomoc Boží.
Lev se svou vysoko zvednutou hlavou ztělesňuje pýchu. Někteří lidé zvedají tak vysoko hlavu, že nevidí ani na svou cestu, a není proto divu, že upadnou. Pýcha předchází pád. Pyšný člověk bývá nejednou terčem posměchu. V době Giuseppe Giustiho žil vysoký státní představitel, který s přehnanou horlivostí dovedl okázale vystupovat. Nosíval cylindr, který pečlivě odkládal při zasedáních vedle na křeslo. Jednoho dne si kdosi nedopatřením sedl na toto křeslo, což zavdalo básníkovi příležitost k žertovnému verši na zmačkaný klobouk: "Velké štěstí ještě bylo, že pod ním nic nevězelo." Jisté typy lidí se pyšní také před Bohem se svým "cylindrem". Všecko vědí a znají, tvrdí, že víra v Boha bere člověku osobní svobodu, nezávislost, rádi se bouří proti Bohu. Co za tím vším vězí? Nic jiného než nadutá pýcha.
Hubený vyhladovělý vlk představuje koloběh života, do jehož soukolí jsme se dostali návštěvy, schůze, zkoušky, obchody, sportovní podniky, divadla. To vše nás pohlcuje jako otevřená propast. A co Bůh, co duše? Nejsou to pro nás dvě podružné věci, jež ponecháváme stranou a jimž se zřídkakdy, případně jen povrchně věnujeme?
V tom Vám dávám zapravdu, milý malíři, že existuje naštěstí protiofenzíva ze strany dobrých sil, které používají opačné taktiky. Tak např. na smyslnost je nejlepší zbraní duševní prázdnota. Mnohdy Bůh na nás dopouští pocit vnitřní prázdnoty, abychom konečně pochopili, že je mnoho věcí pod naší důstojnost, které nás nestačí plně uspokojit. Podle básníka je štěstí "muška jenom zlatá, která zvečera kol tvé hlavy chvátá." Často nejde ani tak o štěstí, ale spíš o chvilkový požitek.
Sv. Augustin si vzpomíná na svých sedmnáct let nevázaného života slovy: "Byl jsem rozerván, byl jsem v té době trýzněn. To se, Pane, nikdy nedalo nazvat životem." Sv. Kamil napomínal sebe i jiné slovy: "Kdo páše zlo, může přitom prožívat radost, ale ta rychle mizí, zatímco zlo zůstane. Konat dobro stojí námahu, ale námaha přejde a dobro zůstane."
Proto pýše pomáhá evangelium: "Posaď se na poslední místo!" Pán byl mezi apoštoly "jako ten, kdo slouží". Učil: "I vy máte jeden druhému nohy umývat ... blaze vám, jestliže to také činíte."
Proti sklonům k světáctví napomáhá malá myšlenka opět z evangelia: "Co pomůže člověku získat celý svět, ztratí-li přitom duši? Anebo jakou dá výměnu za svou duši?"
Příteli, malíři, podařilo se Vám malbami rozehrát mnoho strun mé duše. Škoda, že teď začínám být mrzutý a nevrlý. "Proč?" zeptáte se mě. Řeknu Vám to upřímně. Bojím se, abych nerozladil své čtenáře. Někteří mne budou považovat za nostalgického vyvolávače duchů naivní zámecké romantiky, jiní četbu rychle odloží, jakmile v ní zjistí morálku.
Ale to už patří k pohromám, které mohou postihnout autora i jeho řádky.
 

ROZECHVĚLOU RUKOU (Ježíš Kristus)

Milý Ježíši!
Svými dopisy jsem si vysloužil nejednu kritiku. "Je biskupem a kardinálem," říkají, "píše kdekomu, div se nepřetrhne - Marku Twainovi, Péguymu, Casellovi, Penelopě, Dickensovi, Marlowovi, Goldonimu atd. Ale ani jedinou řádku Ježíšovi!"
Dobře víš, jak mně záleží na tom, abych mohl s Tebou stále rozmlouvat. Ale rozmlouvat s Tebou písemně, činí mi velké potíže. Nerad bych Ti psal o svých soukromých, bezvýznamných záležitostech. Ani se neodvažuji psát Ti po všech těch knihách, které o Tobě vyšly.
Ostatně máme evangelium. Jako blesk svým jasem převyšuje oheň a rádium všechny kovy, jako raketa letí rychleji než šíp obyvatel pralesa. Tak převyšuje evangelium všechny ostatní knihy.
A přece se pokusím napsat Ti. Sice neobratně, jako hluchoněmý, který se jen s velkou námahou může srozumitelně vyjadřovat. Cítím se jako prorok Jeremiáš, který se vymluvil na Tvou výzvu, aby kázal: "Nevím, Pane, jak bych mluvil. Jsem přece ještě chlapec!"
Když Tě Pilát předvedl lidu, zvolal: "Hle, člověk!" Domníval se, že kdoví jak Tě zná, a zatím neměl ani ponětí o Tvé dobrotě a odpouštějící lásce, kterou jsi nesčetněkrát projevil. Třeba vůči své Matce, jíž jsi v poslední chvíli života na kříži dal za syna Jana, aby se o ni staral, když jsi zvolal: "To je tvá matka!" S apoštoly jsi jednal jako s dobrými přáteli a trpělivě snášels jejich slabosti. Když matka dvou z nich žádala od Tebe přednostní místa pro své syny, řekls jí: "Nepřiděluji čestná místa, jen kříž." Těm, kdo bažili po předních místech a karieře, říkávals: "Snažte se být nenápadní a skromní, spokojte se i s posledním místem a nedávejte si posluhovat, ale sami služte všem." Při poslední večeři varoval jsi apoštoly: "Vy všichni dostanete strach a rozutečete se." Nevěřili Ti, nejhlučněji protestoval Petr, který Tě pak bez okolků třikrát zapřel. Přesto jsi Petrovi odpustil, když jsi mu třikrát řekl: "Pas ovce mé!" V 21. kapitole Janově se dočítáme, jak jsi odpustil i ostatním apoštolům. Když lovili ryby, Ty, Vzkříšený, připravovals jim dokonce na břehu jezera jídlo - pečenou rybu s chlebem.
Téměř na každé stránce evangelia nalézáme slova a scény, které prozrazují Tvou dobrotu a milosrdnou odpouštějící lásku. Stýkáš se s hříšníky, jíš s nimi, sám se pozveš k jejich stolu, když nemají odvahu pozvat Tě. Jednáš s nimi jako pastýř, který našel ztracenou ovci a celý šťastný odnáší ji do ovčince. Jako dobrý otec, kterému se vrátil ztracený syn a který ho s radostí objímá. Zdá se mi, že Ti víc záleží na bolesti, která pramení z hříchu, než na urážce, která byla Bohu způsobena hříchem. Dovedeš dát člověku takovou důvěru v odpouštějící milosrdenství Boží,jako bys ho ujistil: "Nedovedeš si představit, jak velikou radost mám z tvého obrácení!"
Tvé jednání prozrazuje nejen dobrotu srdce, ale i zdravý lidský rozum. Vždycky jsi posuzoval člověka podle jeho nitra. Tváře farizejů byly navenek zhublé dlouhým půstem, ale Tys jim viděl do srdce: "Vaše podoba se mi nelíbí, protože srdcem jste vzdáleni Bohu. Záleží na nitru člověka, srdce je měřítkem, podle něhož se soudí člověk. Z nitra, ze srdce vycházejí zlé myšlenky - prostopášnost, krádež, vražda, cizoložství, pýcha, pošetilost ať je ano - ano, ne - ne. Co je nad to, pochází od zlého. Když se modlíte, nebuďte mnohomluvní!" Nechtěl jsi, aby lidé všechno vyzvonili. "Když se postíš, posyp si hlavu a umyj si tvář. Když dáváš almužnu, ať neví tvoje levice, co dělá pravice." Uzdravenému malomocnému jsi důrazně poručil, aby ten div nerozhlašovali. Říkávals: "Nehledám svou vlastní slávu. Mým pokrmem je činit vůli Otcovu." Na kříži jsi ukončil svůj život slovy: "Je dokonáno." Vůbec vždy jsi dbal, aby nebylo nic polovičaté. Jednou Ti apoštolové připomínali: "Lidé jsou již dlouho s námi, pošleme je domů, aby se najedli." Ale byl jsi jiného mínění: "Proč bychom jim sami nedali najíst?" Když se nasytili zázračně rozmnoženým chlebem a rybami, řekl jsi: "Sesbírejte zbylé kousky, aby nic nepřišlo nazmar." Přísně jsi dbal, aby dobro bylo prokazováno do nejmenších podrobností. Když jsi vzkřísil dceru Jairovu, postaral ses, aby dostala hned najíst. Lidé o Tobě říkali: "Všechny věci dělal dobře."
Jaká moudrost vycházela z Tvých úst! Kdysi nepřátelé poslali k Tobě chrámovou stráž, aby Tě zatkla. Vrátila se s nepořízenou, "Proč jste ho nepřivedli?", tázali se. Stráž doznala: "Nikdy ještě nemluvil člověk tak jako tento!" Uváděl jsi lidi v nadšení. Od počátku o Tobě říkali: "Učí jako ten, kdo má moc! A nikoli jako naši vykladači Písma." Chudáci vykladači Písma! Spoutáni 634 předpisy Zákona tvrdili, že sám Bůh denně věnuje určitou dobu studiu Zákona a zajímá se v nebi o názory učitelů, aby byl o všem dobře informován. Říkal jsi však: "Slyšeli jste, že bylo napsáno ... Já však pravím ...!" Jsi Pánem Zákona a přisvojuješ si právo a moc zdokonalit jej. S velikou odvahou jsi tvrdil: "Jsem víc než Šalomounův chrám - nebe a země pominou, ale moje slova nepominou." Nikdy ses neunavil, ať jsi učil v synagogách, v chrámu, na náměstích, loukách, cestách, v domech, dokonce ani při jídle.
Naše doba je dobou dialogu. Jednou jsem počítal dialogy v evangeliu. Je jich 86, z toho 37 s Tvými učedníky, 22 s prostými lidmi, 27 s protivníky. Dnešní doba vyžaduje, aby se všichni podíleli na palčivých problémech. Jan Křtitel poslal k Tobě z vězení několik mužů s otázkou: "Kdo vlastně jsi?" Neztrácel jsi čas planými důkazy, ale prostě poukázals na nemocné, které k Tobě přinesli a které jsi uzdravil před jejich očima: "Jděte a řekněte Janovi, co jste viděli a slyšeli!" Nebyl jsem při tom, když jsi učil: "Blahoslavení chudí, blahoslavení pronásledovaní." Kdybych byl přítomen, byl bych Ti pošeptal: "Probůh, Pane, mluv přece o něčem jiném, chceš-li, aby Tě někdo poslouchal. Copak nevidíš, jak se všichni ženou jen za bohatstvím a pohodlím? Kato sliboval svým vojákům fíky z Afriky. Caesar poklady Gallie a víceméně měli úspěch. Ty však slibuješ chudobu a pronásledování. Myslíš, že někdo za Tebou půjde?"
Nedáš si říci. Slyším, že jednáš stále stejně a říkáš: "Jsem pšeničné zrno, které musí zemřít, aby vydalo užitek. Je třeba, abych byl povýšen na kříž. Jen tak připoutám k sobě všechny lidi." Tak se také stalo. Ukřižovali Tě a Tys použil kříže, abys rozepjal ruce a k sobě přitahoval lidi. Kdo by mohl spočítat, kolik lidí mělo útočiště u Tvého kříže? Když Petr vyznal: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého," s tímto vyznáním nejen souhlasils, ale Tys je i odměnil. Činil sis nárok na to, co Židé přisuzovali pouze Bohu. K jejich pohoršení jsi odpouštěl hříchy, nazýval ses Pánem soboty, učil jsi s nejvyšší autoritou a prohlašoval, že jsi roven Otci. Několikrát Tě chtěli kamenovat pro urážku Boha, když jsi tvrdil, že jsi Bohem. Když Tě potom zatkli a dovlekli do velerady, velekněz se Tě slavnostně otázal: "Jsi vskutku Boží Syn ?" Odpověděl jsi: "Ano, jsem a uvidíte mne po pravici Otcově!" Raději jsi podstoupil smrt, než abys zapřel, že jsi Bohem.
To je tedy můj dopis. Ještě nikdy jsem nebyl s obsahem tak nespokojen. Myslím, že to podstatné jsem o Tobě neřekl. A to, co jsem řekl, měl jsem vyjádřit lépe. Jsem však přesvědčen, že není tak důležité, aby lidé o Tobě dovedně psali, ale aby Tě milovali a následovali.
 

DOPIS JANU PAVLOVI I.

Milý a vážený příteli, Otče křesťanstva,
psal jsi mnohým velkým osobnostem minulé doby, a tak se nebudeš divit, když Ti pošlu dopis ke dni Tvých "narozenin pro nebe".
Když si na Tebe vzpomenu, jsem dojat. Stále mám na mysli Tvůj slibný úsměv plný dobroty a Tvou prostotu, která se ještě více vzdaluje od vnějšího lesku obou Tvých předchůdců. Bez ní bys ovšem nemohl nic dělat. Je to také v souladu s Tvým rozhodnutím vykonávat svou novu službu v církvi pod jejím patronátem. Byl jsi velkým příslibem. Snad břímě očekávání na Tebe vložené přispělo k tomu, žes tak rychle od nás odešel. Bez povšimnutí, v tichosti a skrytosti noci.
Byl jsi povolán k velké službě, přijal jsi ji pokorně a brzy nato jsi v poslušnosti následoval poslední volání. Zůstala nám vzpomínka na Tebe, vzpomínka na přátelského a dobrého člověka. Obraz papeže, jemuž se nedostalo času, aby zklamal, chyboval a byl kritizován. Zůstaly nám Tvé dopisy. V jednom z nich cituješ sv. Bernardina Sienského. "Mluv jasně a otevřeně. Tvůj posluchač ať odchází spokojeně a rozjasněně, ne zmaten." Jak jsou tato slova důležitá pro naši dobu! Jak mnohé svazky knih mluví, ale jejich řeč "není otevřená! Jak mnoho z nich mate! Ty sám sis uvedenou zásadu učinil pravidlem ve svých dopisech. Jejich řeč je prostá a jasná, zbavena všeho vyumělkovaného, což je často na škodu církevním spisům. To čtenáře mate, unavuje a nezřídka nudí.
Tvůj první dopis byl určen Charlesu Dickensovi. Píšeš mu pro jeho lásku k chudým, pro jeho hluboký soucit, který vychází z autorovy vlastní zkušenosti. Takřka by se chtělo uvěřit, že se cítíš být duševně spřízněn s Dickensem. Tvůj otec byl prostý zedník, Tvá matka nejprve dělnicí, potom služebnou. Ty znáš jako ona bídu, starost o práci, o zdraví a vzestup. Jsou to věci, které dnes hodně trápí lidi, nemocné, lidi bez práce a jen částečně zaměstnané.
Zlořády pranýřované Dickensem srovnáváš s tím, čeho dosáhli dělníci. "Dělníci, jednotlivě i roztroušeně jako písková zrnka, setkali se prostřednictvím svých odborů a různých socialistických organizací s písečnou bouří. Jim patří nepopíratelná zásluha, že se stali téměř všude hlavní hybnou silou při zlepšení postavení zaměstnanců." Nebo: "Jedná se o lásku k chudým - k jednotlivcům i celku. Když jsou odstrčeni jako jednotlivci nebo lid, cítí se třídou a spojují se vzájemně. Jim patří upřímná a otevřená sympatie křesťanů. Tak nás to naučil Kristus."
Ze všech Tvých dopisů vyzařuje smysl pro vše prosté, praktické a rozumné. Jednou Ti dal odpověď sám Bernard z Clairvaux. Napomínal Tě k moudrosti postavené na principech, ale ne strnulých! Moudrost musí být způsobilá poznat vše nové. K tomu je však třeba přizpůsobit principy a odložit formy. Kdysi sice důležité, ale časem prázdné a zbavené obsahu. Moudrost podle Tebe má být dynamická a nesmí být zaměňována s pasivitou. Musí vylučovat slepou horlivost i ztřeštěnou odvahu a přitom má mít za cíl svobodný a rozhodný čin.
Ve svém posledním dopise píšeš Ježíšovi: "Vedle dobroty srdce je Tvým hlavním znakem zdravý lidský rozum." V několika větách a výrazech nám znázorňuješ, v čem vidíš působení lidského rozumu. - "Především Ti záleželo na nitru člověka. - Neměls vůbec zalíbení v prázdných slovech. - Dbals o to, abys nedělal věci polovičatě. - Přál sis, aby se dobro provádělo do detailu. Po vzkříšení Jairovy dcery ses postaral, aby dostala ihned najíst."
Jak hluboká jsou Tvá slova, Svatý Otče, a jak mnoho prozrazují o Tobě, když mluvíš o vztahu Ježíše k hříšníkům. Kéž jako Tvůj pozdrav a přání jsou nám slova ze závěru tohoto dopisu: "Stýkáš se s hříšníky, jíš u jejich stolu, zveš se sám, když se to neodvažují učinit. Domnívám se, že se staráš spíše o bolest způsobenou hříchem než o hřích jako urážku Boha. Zprostředkuješ naději na odpuštění, jako bys chtěl říci: "Neumíte si představit, jak velkou radost mi působí vaše obrácení."

Jeden, který děkuje Bohu a Tobě, žes nám byl dán.