PROZÍRAVOST (Bernard z Clairvaux)

Otci Bernardu, opatu z Clairvaux
Vděčně jsem přijal tyto Vaše rady - ověřit si pokaždé situaci, chránit se nečinnosti a nevyhýbat se nutným reformám. Souhlasím, že by se těmito radami měla řídit církev, stát i každá obec.
Kdysi přišel ke mně starosta jedné obce a povídá: "Představte si, co se u nás stalo. Nový člen naší obecní rady si všiml, že náš strážník nemá nic jiného na práci, než hlídat několik laviček v parku. Kdyby hlídal banku, bylo by to pochopitelné, ale několik laviček? Když jsem si případ ověřil, víte, co jsem zjistil? Před lety byly lavičky natřeny novou barvou a aby nikdo nepoškodil čerstvý nátěr, postavili k nim strážníka. Pak se na to opatření zapomnělo, a tak strážník zbytečně dál vykonával svou funkci."
Otče opate, nezdá se Vám v souvislosti s tímto případem, že ti, kdo vydávají nějaký příkaz, by měli být obezřetní a prozíraví? Platón nazval prozíravost "kočím všech ctností". Kočí chce dorazit do cíle s živým koněm. Je-li třeba, použije i biče, šlehne koně, jen aby dorazil včas. Jinými slovy - dynamická prozíravost je opakem nečinnosti, lenosti, ospalosti, pasivity. Prozíravost vylučuje slepou horlivost a ztřeštěnou opovážlivost. Vyžaduje však rozhodný, otevřený, někdy i neohrožený postup. Jednou brzdí, podruhé zrychluje. Jednou se šetří, podruhé pracuje za dva. Jednou drží jazyk za zuby, potlačuje vášeň, podruhé jim popustí uzdu a dá jim vzplanout. V době, kdy Cavourovi emisaři pracovali v Romagni, přišel do Turína známý dramaturg Paulo Ferrari a řekl Cavourovi: "Pane hrabě, už nevíme, komu máme věřit. Moncompagni nám doporučí, abychom postupovali opatrně, Lafarína radí opak, máme prý postupovat odvážně. Kdo z nich vlastně tlumočí vaše přání? Kdo je pravým emisarem?" "Oba," řekl Cavour, "protože je třeba odvážné opatrnosti stejně jako rozvážné odvahy."
Očekávám Vaši podrobnější odpověď.
Váš Albino Luciani

Benátskému patriarchovi
Třeba máme určité výhrady k výroku Cavourovu, souhlasím s Vámi, že prozíravost má být dynamická a podněcovat k činu. V tomto směru musíme rozeznat tři stupně: věc uvážit, rozhodnout, uskutečnit.
Uvážit - znamená hledat prostředky, které vedou k cíli. Nejednat dřív, dokud případ nepromyslíme, s někým se neporadíme a důkladně nerozebereme. Pius XI. často říkal: "Nechte mě, ať si to rozmyslím." Lidové rčení to vyjadřuje plasticky: "Čtyři oči vidí víc než dvoje." - "Práce kvapná, málo platná." - "Dvakrát měř, jednou řež!"
Rozhodnout - znamená prozkoumat různé možné prostředky a pak z nich vybrat takový, který je nejpřiměřenější a dá se snadno uskutečnit. Není prozíravé stále váhat a kolísat, protože se tím v duši zvyšuje nejistota a napětí. Ani není moudré čekat, až se naskytne nejvhodnější příležitost. Říká se, že dobrá politika je umění možnosti. A v jistém smyslu je to pravda.
Uskutečnit, co bylo promyšleno a rozhodnuto, je nejdůležitější ze tří uvedených etap. Prozíravost musí být spojena s pevnou vůlí neustupovat před těžkostmi a překážkami. Právě tím se prokáže, že dovedeme být pány situace a vskutku vedoucími činiteli. Na to narážel Filip Makedonský, když prohlásil: "Lepší je vojsko plachých jelenů vedených lvem než vojsko statečných lvů vedených jelenem. "
Protože jsem mnich, musím zdůraznit, že prozíravost je ctnost, která sleduje jen šlechetné cíle a používá čestných prostředků, např. bystrosti, důvtipu. Bystrý člověk se nedá zaslepit vnějším zdáním ani lichocením. Uhádne povahu člověka z výrazu jeho tváře a jeho gest. Naléhají-li na bystrého, aby okamžitě zasáhl, neudělá to, protože ví, že není vhodná doba. Radí-li mu, aby se neunáhlil a ještě počkal, vycítí svým "šestým smyslem", že je třeba rychle jednat. A budoucnost dá mu za pravdu.
Při rozhodování se musíme řídit jen ověřenými fakty, ne domněnkami nebo planými řečmi. To podtrhuji. Jsem-li veřejný a zodpovědný činitel, musím vážit nejen to, co je dobré pro mě , ale co prospívá všem, abych zítra obstál v ohni kritiky. Řeknu-li, že je něco tak jisté, jako dvě a dvě jsou čtyři - chci tím naznačit, že jsem si věc dobře ověřil a že o ní přestává jakákoliv diskuse.
Ve středověku byla v oblibě zásada: "Často rozlišuj!" Na dvoře Ludvíka XIV. jistá dáma dovedla pozdravit jedinou úklonou hlavy deset osob. Úklona byla jen jedna, ale zrakem přitom uměla vyjádřit každé z desíti osob něco osobního, něco, co si zasloužila. Rozlišovat - znamená uvědomit si, že věc je opravdu důležitá, nesnese odkladu, tato je naopak méně důležitá.
Snad by nám také posloužila zásada starých Římanů: "Rozděl a panuj !" Práci si rozdělme do několika úseků. Důvod? Nemůžeme stejně dobře vykonat několik věcí najednou. Toto "rozděl" dá se uplatnit i na pracovišti. Rozdělit úkoly různým spolupracovníkům, a tak využít jejich tvůrčích schopností.
Mohu Vám ještě něco doporučit, na čem závisí úspěch? Na předvídavosti. Než Napoleon roku 1800 vytáhl z Francie do Itálie, zapíchl na mapě špendlík na jedno místo mezi Alessandrií a Tortonou a prohodil: "Patrně tady se Rakušané seskupí." Mluvil jako prorok, protože rakouská armáda se seskupila přesně tam, u Marenga. Takovou prorockou předvídavostí neoplývá každý. Stává se, že i při veškeré dobré vůli se dílo nedaří. Odpovědný činitel se připraví i na takovou možnost. Rolník musí počítat i s případným krupobitím a pojistí se. Generál udělá všecko, jak nejlépe zná a dovede, aby zvítězil. Učiní však i opatření pro případ porážky a ústupu. Plutarcha vypravuje, že Demostenes jednou prosil o almužnu mramorovou sochu. Nedostal od ní ani haléř, třebaže vytrvale dál naléhal. "Neztrácíš zbytečně čas?" ptali se ho. "Neztrácím," odpověděl, "zvykám si na odmítnutí a neúspěchy." I to byla předvídavost.
A ještě Vám radím. Nepodléhejte nikdy malomyslnosti. Někdo si stěžuje: "Roky jsem dělal, co bylo v mých silách. A co z toho mám? Nikde nenajdu trochu porozumění a vděku. Nejlépe, když všeho nechám a o nic se nebudu starat." Takové pokušení bývá silné, ale není moudré mu podlehnout. Je samozřejmé, že v úřadech a na pracovištích se musí lidé měnit, střídat. Veřejné dobro vyžaduje, aby ten, kdo se zařadil do nějakého pracovního úseku, měl možnost v práci se zdokonalit. Nebojme se oprávněné kritiky, vždyť nikdo není neomylný. Ani Kristus neuspokojil všechny lidi. Kdo pracuje pro veřejné dobro, nesmí očekávat jen uznání a potlesk. Spíš se musí připravit na kritiku a na nedocenění své práce. Aristid Briand byl několikrát francouzským ministerským předsedou. Proto mohl na základě svých zkušeností napsat: "Když se do obchodu s porcelánem vřítí šílenec a začne holí všecko rozbíjet, seběhnou se lidé a diví se, jak se mohl opovážit. Když však tam později přijde jiný člověk a s andělskou trpělivostí začne střepy slepovat, nikdo si ho ani nevšimne."
Váš Bernard z Clairvaux

Bernard z Clairvaux (1090 - 1153), mnich v Citeaux, založil r. 1115 klášter v Clairvaux, po němž tento světec a církevní učitel byl pojmenován. Ve své době měl sv. Bernard neobyčejný vliv na císaře, papeže a knížata. Napsal řadu asketických knih. Je nazýván "doctor mellifluus", tzv. výtečný řečník, jemuž se linula slova z úst jako tekoucí med.
 

RADY MATČINY (Marie Terezie)

Vaše císařská a královská Výsosti!
Znám Vás jen z knih jako typickou vládkyni v "osvícenské době". Nazývala jste se "matkou" svých zemí. Patrně Vám záleželo na tom, abyste ze "svých dětí" vychovala především poslušné poddané. Na tom není nic divného. Ani od panovnice se nedá očekávat, že by předvídavým způsobem předběhla svou dobu. Přesto však mezi panovníky své doby jste byla snad jediná, o níž se nedalo říci, že by byla vystupovala jako směšná figurka v roli dirigentky velkého státního orchestru, aniž ovládá všechny nástroje.
Ještě lépe jste však ovládala své úkoly jako manželka a matka. Milovala jste svého manžela a jeho smrt upřímně oplakala, ačkoliv Vám byl mnohdy nevěrný. Vaše rezidence byla jako skleněný palác, ve kterém poddaní mohli sledovat bezúhonný mravní život své panovnice. K šestnácti dětem patřil i pozdější císař Josef II., kterého nazval pruský král "kostelníkem sv. církve", a nešťastná Marie Antoinetta, pozdější královna francouzská. Jí jste adresovala s jemnocitem dámy a matky několik dopisů, jak se má důstojně a vkusně oblékat.
V Paříži se o ní šeptalo, že vůbec nedbá o svůj zevnějšek. Když jste se toto ve Vídni dověděla, napsala jste jí varovně: "Slyším, že se nevkusně oblékáte a že Vaše dvorní dámy se neodvažují Vás na to upozornit." Později královna Marie Antoinetta upadla do druhého extrému. Poslala Vám malbu, na níž byla zobrazena s obrovským "katafalkem" na hlavě, který sestával z květů, ovoce, per a dobrých deseti metrů látky. Tehdy jste jí napsala: "Nemyslím, že by královna velkého národa měla se tak oblékat. Musíme jít s módou, ale nepřehánět ji. Hezká královna nemá vůbec zapotřebí nosit na hlavě takové hlouposti." Promluvila z Vás velká moudrost: "Krása se neprojevuje tím, že se člověk ztřeštěně obléká."
Veličenstvo, nebudete mně snad věřit, ale mám kolegu, který se v oboru oblékání vyzná ještě lépe než Vy. Sv. František Saleský. Tento muž byl neobyčejně shovívavý k určitým lidským slabůstkám, kterým se nelze ubránit a které dohánějí především ženy, aby stále vymýšlely nové vzory a střihy šatů. Zvlášť velkorysý se projevil ke koketní dámské eleganci. "Tyto dámy", napsal, "cítí vrozenou potřebu, aby se jiným 1íbily. Nic proti tomu, že se chtějí líbit mužům, sledují-li, aby se za některého dobře provdaly." Jako biskup musel mírnit přísnost hraběnky de Chantal, která velice pečlivě dohlížela na odívání svých dcer. Psal jí: "Co se Vám pořád nelíbí? Vždyť je vhodné, když na sebe dívky dbají a hezky se oblékají."
Stejná zdrženlivost v módě platí pro ženy i muže. Syn paní Charmoisy byl hrozně nešťastný, že jeho kamarádi jsou lépe oblečeni než on. Světec matce napsal: "Nejednáte správně. Protože žijeme ve světě, musíme se řídit zákony světa ve všem, co není hřích." Paní Le Blanc de Mions měla jinou skrupuli - může-li si jako věřící žena napudrovat vlasy podle poslední módy. "Můj Bože," psal jí světec, "jen si vlasy klidně pudrujte, vždyť i páv si musí čistit peří." Svými v křesťanském duchu sdílenými radami chtěl František Saleský křesťanskému životu uchovat růže, aniž je zbavoval trní. Bohužel, nebyl vždy správně pochopen. Sám velký Bossuet se o něm vyjádřil, že svými typickými radami jen podstrkuje polštáře pod lokty hříšníků. Jeden řeholník hřímal dokonce proti jeho knížce "Úvod do křesťanského života" a ke konci kázání veřejně knihu vytáhl ze své kutny, přiložil pod plamen svíčky a její popel rozsypal na všechny světové strany.
Veličenstvo, nestraním tomu mnichu, ale spolu s Vámi a s Františkem Saleským jsme toho názoru, že nechybí, kdo se drží střídmé a vkusné módy, protože jen v takové módě je krása. A spolu s Vámi odsuzuji také všechny ztřeštěné nápady a výstřednosti v odívání, jakých jsme svědky v naší době. Vaše Marie Antoinetta nosila na hlavě deset metrů látky a desítky metrů potřebovala na šaty a vlečku. Dnes vidíme pravý opak. Ve velmi nedostatečném úboru dávají se ženy fotografovat, vystupují na divadelním jevišti a na plátně biografu, ba dokonce se ani neostýchají překročit tak práh kostela.
Dřív matky provázely své dcerky k večerním zábavám a na kulturní pořady. Dnes mnohá dcerka z dobré rodiny se toulá celý den mimo domov. Kde je? Na cestách se svým "přítelem", sama s ním v autě, v hotelu. U nás v Itálii bývají někdy rozesílány pozvánky na ples s poznámkou: "Bez velkého přívěsu". Míněni jsou rodiče. A kolika rodičům popletly autostopařky hlavu, to se dovídáme z nejedné soudní dohry, která pro manžely mívá ještě pokračování v "neveřejném přelíčení" - doma mezi čtyřmi stěnami.
Veličenstvo, velmi správně jste napsala: "Žena nepotřebuje mnoho, aby se jiným líbila." Záleží jen na tom, komu se chce líbit a jaký má úmysl. Soudím, že mladá žena by se měla 1íbit především svým rodičům, bratřím a sestrám. Pak ovšem muži, který je jejím manželem a otcem jejích dětí.
Veličenstvo, promiňte, že jsem před Vámi otevřel své srdce. Chtěl jsem si s Vámi pohovořit, protože jste stejného mínění jako já. Tím nechci říci, že by dnes už nebyly ženy, které by s námi nesdílely náš názor. Ale je mnoho žen, jimž připadá překonaný a zastaralý. Dobře víte, že mravnost se neřídí módou, ale je neměnná, protože se v ní zračí myšlenky Boží.
V tom smyslu mohl apoštol Pavel před dvěma tisíci lety napsat slova platná i dnes: "Ženy mají dbát, aby se chovaly důstojně. Ať pečují o svůj zevnějšek, ale počestně, cudně a bez přehánění."

Marie Terezie, rakouská císařovna (1717 - 1780), pro svou upřímnou otevřenost a neskrývané mateřství byla oblíbena v širokých kruzích. Manželství s Františkem I. bylo požehnáno 16 dětmi, mezi nimi i Marií Antoinettou, pozdější královnou francouzskou, s níž Marie Terezie udržovala čilou korespondenci.
 

ZLO S MASKOU CTNOSTI (Walter Scott)

Vážený pane,
kolik jste vlastně napsal románů? Ve své době jste získal úžasné úspěchy, dnes už se tolik Vaše knihy nečtou. Ještě dnes si vzpomínám, jak mne jako chlapce Vaše vyprávění okouzlovalo. Zaujal mě Váš prostý sloh, Vaše schopnost vykreslit charaktery na historickém pozadí středověku nebo 17. století.
Kolik jste jen popsal turnajů, obléhání měst a hradů, kolik Vašich rytířů projíždělo horami i dolinami, nesčetným ženám poskytovalo ochranu, bránilo a vysvobozovalo je! Kolik prostých řemeslníků a mužů z lidu jste přiřadil po bok šlechticů! Kolik jen pohádkových scén jste spojil se všedním životem! Ať to byli trpaslíci, hvězdopravci, kouzelníci, věštkyně, cikáni. Vaše spisy se jen hemží zaklínadly, tajemnými zprávami, předpověďmi budoucnosti, zamotanými případy a jejich šťastným rozuzlením. A všechno jste líčil napínavě a po stránce mravní nezávadně. Vaše knihy mohly děti klidně brát do rukou. Čest Vaší památce, autore historického a čistého románu!
Když jsem zas jednou pročítal Vašeho "Karla Smělého", napadlo mne několik věcí. Jedna z hlavních postav, mladý a nebojácný Artur, jede se svým průvodcem Tibaldem na zámek. Tibaldo, vnuk trubadurů a vášnivý milovník milostných písní, zpívá si za jízdy písničku tohoto obsahu: Vilém miluje Markétu, ženu barona Raimonda. Baron odhalí milostnou aféru, zabije Viléma, vyrve mu z těla srdce, které dá připravit k jídlu a předložit nic netušící manželce Markétě. Sotva spolkla poslední sousto, prozradí jí, co jedla. Markéta hrdě odpoví: "Toto jídlo mně tak chutnalo, že od nynějška se moje rty nedotknou žádného pokrmu." Co si umínila, také splnila - zemřela vyhladověním.
Tím písnička nekončí. Další sloky srdcervoucím způsobem oplakávají osud milenců, zatracují krutého manžela a rozhořčeně končí. Všichni stateční rytíři Francie podnikli útok na baronův zámek, dobyli ho, tyrana se zmocnili a potupně ho usmrtili. Artur naslouchá této písni a pak rozhorleně prohlásí: "Nezpívejte takové písně, neboť nic nekazí srdce křesťanovo víc, jako když se spojí soucit s neřestí a když se oslavuje zlo. Váš baron je hrůzystrašná zrůda, ale vaši nešťastní milenci nejsou o nic lepší. Stačí jen dát špatnému jednání líbivé a zvučné jméno a jsou tím svedeni ke hříchu i ti, kteří dosud měli hrůzu před každou neřestí. A v této písni se jim zlo představuje pod maskou ctnosti." Tibaldo se však ohrazuje: "Tato balada je mistrovské dílo, které oslavuje životní radost. Když jste tak přísný už jako mladý člověk, jak neoblomný budete, až zestárnete." Nato Artur odpovídá: "Těžko se ve stáří dočká úcty muž, který ve svém mládí prováděl hlouposti."
Slova, která jste vložil do úst svému Arturovi, mohl by klidně vyslovit i papež. Ovšem Vy máte daleko větší pole působnosti než papež. Papež především káže a kazatelé u svých posluchačů, bohužel, nemají valného úspěchu. Vy však naproti tomu ve svých románech poskytujete lidem zábavu a rozptýlení. Píšete tak, jak se to lidem 1íbí, máte prostě publikum na své straně. Mimo to jste velmi moudře vložil do úst hrdinovi, kterému právě patří všechny sympatie čtenářů, velké mravní zásady. Je to prastará taktika Horáciova - umět spojit užitečné s příjemným.
Mám dojem, že by se dnes tato Vaše taktika netěšila tak velké vážnosti a oblibě. V současné literatuře se neobjevují hned tak snadno hrdinové, kteří by pomáhali slabým a utlačovaným, jak to dělali Vaši hrdinové. Spíš vystupují hrdinové, jak se říká negativní, kteří si jsou jisti svým vítězstvím a slávou. Také by bylo bezvýsledné hledat v dnešních románech stydlivé a mravně čisté princezny, kterým stateční hrdinové kladou k nohám svá srdce se vším, co jsou a co mají. Dnešní hrdinky bývají nejen korupční, ale i cynické a krvelačné.
V jednom takovém románu jedná milenec s otcem svého děvčete velmi hrubě, bije ho surově pěstmi, až padne na zem se zkrváceným obličejem. Dceruška však ponouká svého milence: "Jen mu ještě přidej!" V jiném podobném románě si děvče říká: "Musím okrádat chudé, protože s bohatými nejsou žerty."
Ptáte se, proč se tedy takové nesmysly píší a vydávají? Tak se ptám i já. Možná, že někdo čte tyto příběhy jen proto, aby unikl jednotvárnosti všedních dnů. Ovšem to je pochybný prostředek podobný drogám, které se musí užívat ve stále silnějších dávkách, aby poskytly větší požitek a přinesly vyšší zisk. Kdo jim propadne, začne opovrhovat studiem a prací. Slyšel jsem kdysi kazatele, který hovořil na toto téma s jadrným vtipem: "Jste hloupější než myši. Ty sice lezou do pasti, ale za vstup nic neplatí. Vy naproti tomu, když čtete mravně závadné věci, lezete do pasti a ještě za to platíte."
Dopravní signalizační zařízení chrání před nehodami. Žádný uživatel silnice proti nim neprotestuje. Nikdo bláhově netvrdí, že člověk je inteligentní a natolik vyspělý tvor, aby dovedl všechny eventuality v dopravě sám bezvadně zvládnout. Proč bychom neměli přijmout i "mravní signalizační zařízení" s pokorným vědomím, že také na duši číhá nebezpečí na našich životních cestách?
Jednoho dne jste zažil trapnou příhodu. Šel jste se svou paní loukou, na které se páslo stádo ovcí s mladými beránky. Nadšeně jste zvolal: "Pohleď, jak jsou krásní!" A ona odpověděla: "Ano, když jsou připraveni na dobře okořeněné omáčce, jsou znamenití." Tehdy jste si opravdu nerozuměli.
Doufám však, že my si oba dobře rozumíme, i když mám malou výhradu k Vašim postranním narážkám, kterými jste se občas dotkl katolické církve. Nelze Vám to mít za zlé, protože jste nebyl katolík a jako presbyterián byl jste poplatný své době. Přesto zanechaly ve mně tyto narážky určité znepokojení, protože svou církev upřímně miluji. Nicméně dobro, které jste vykonal, zůstává. Stejně jako Váš vzorný život. Patří Vám tedy má úcta i uznání.
Přál bych si, aby křesťané, hlavně ti mladí, Vám rozuměli a následovali Vás do veselého království ducha a fantazie, ve kterém jste se tak rád pohyboval a do něhož jste tak často vedl i své čtenáře.

Před 150 lety zemřel Walter Scott (1771 - 1832), skotský spisovatel známý romantickým vyprávěním. Goethe ho nazýval prvním evropským spisovatelem s moderním smyslem pro skutečnost.
 

OČEKÁVÁNÍ V JISTOTĚ (Charles Péguy)

Milý Péguy,
vždy se mi 1íbilo, s jakým vášnivým nadšením jsi burcoval a usměrňoval lidi. V některých svých literárních výtvorech vystupuješ proti lidským chybám a dobovým poblouzněním místy s dávkou břitké ironie, místy s přehnaným zápalem. V Tvých náboženských dílech jsou některá místa, která se Ti po stránce básnické opravdu vydařila, např. když dáváš Bohu promluvit o naději.
"Nijak mě nepřekvapuje víra člověka," říká Bůh. "Jsem ve svém stvoření tak přítomen, že lidé by museli být opravdu slepí, aby mne nenašli. Ani lidská láska mě nijak neudivuje. Lidé jsou tak neštastní, že jim nezbývá - pokud nemají srdce z kamene - než aby se měli rádi. Co mě však na lidech udivuje, je jejich naděje."
Naprosto s Tebou souhlasím, milý Péguy, že naděje opravdu vyvolává úžas. Dante měl pravdu, když řekl, že naděje je "očekávání v jistotě". Věřím také tomu, co bible vypravuje o těch, kdo se vyznačovali nadějí. Abrahám nevěděl, proč má na přání Boží zabít svého jediného syna Izáka. Nechápal, kde by se vzalo četné potomstvo, které mu bylo Bohem slíbeno. Přesto očekával s jistotou.
David dobře věděl, že pět kaménků do praku je trochu málo na obra Goliáše oděného v rytířské brnění. Nicméně očekával s jistotou, že zvítězí, a proto zavolal na obrněný kolos: "Přicházím ve jménu Páně. Za chvíli ti oddělím hlavu od těla."
Když se modlívám žalm 26., cítím se jakoby změněn v člověka, který umí čekat s jistotou. "Pán je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Kdyby mě obklíčilo vojsko, mé srdce to nevyděsí. Kdyby proti mně i bitva vzplála, pořád budu doufat v Pána."
Velké chyby se dopouští, kdo se vzdává naděje. Jidáš provedl velkou hloupost, když zradil Ježíše za třicet stříbrných. Ale ještě hloupěji si počínal, když si myslil, že jeho hřích je tak hrozně veliký, že mu nemůže být odpuštěn. Žádný hřích není příliš veliký. I když je zloba a ničemnost sebevětší, vždycky nekonečné Boží milosrdenství ji může zahladit.
Nikdy není pozdě. Bůh je stále připraven obejmout nás a pozvednout jako otec marnotratného syna. Nesmíme se nikdy vzdávat naděje v odpouštějící lásku Otcovu snad pro svou špatnou minulost. Chyby minulosti mohou být v přítomnosti k něčemu dobrému, když nás dovedou k polepšení. Mohou se stát klenoty, darujeme-li je Bohu, který se raduje, prosíme-li o odpuštění.
Evangelium uvádí mezi předky Ježíšovými také čtyři ženy, které nevynikaly zrovna příkladným životem. Rahab byla kurtizánou, Tamar měla syna Pereze se svým švagrem Judou, Betsabe hřešila s králem Davidem. Je to tajemství poníženosti Ježíšovy, že jeho příbuzné byly pojaty do jeho rodokmene. Domnívám se, že nám tím Bůh chtěl říci, že se můžeme stát svatými bez ohledu na minulost svých rodinných předků, bez ohledu na temperament, jaký jsme zdědili, a bez ohledu na to, jaká byla naše vlastní minulost.
Milý Péguy, nebylo by správné, kdybychom stále jen čekali a všecko odkládali. Kdo se chystá na cestu "pozdější", skončí na cestě "nikdy". Znám nejednoho člověka, který si ze svého života udělal čekárnu. Vlaky přijíždějí a odjíždějí a on stále jen sedí a říká: "Pojedu až příštím vlakem. Obrátím se až na konci života." Zapomíná, že na konci to půjde mnohem hůř než nyní. Opakované hříchy se mu stanou návykem, řetězem, ze kterého se jen stěží vyprostí. Co můžeš učinit dnes, neodkládej na zítřek, říká moudré přísloví.
Milý Péguy, dobře víš, že správné očekávání se opírá o Boží dobrotu, která se ukázala tak výrazně na Ježíši, "příteli hříšníků". Šíře jeho lásky je známa. Ztratí-li se jedna ovečka, Pán ji neúnavně hledá, dokud ji nenajde. Když ji nalezne, dává si ji s radostí na ramena, odnese ji domů a všem řekne: "V nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který svého poblouznění lituje, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří nepotřebují životního obrácení."
Každého z nás hledá Kristus stejně, jako hledal samaritánku, cizoložnici, Zachea, lotra po pravici na kříži, ochrnutého, a když nás najde, zachází s námi stejně jako s nimi. I to musí vyvolat nutně údiv a překvapení.
Rovněž čekání v jistotě na budoucí slávu, jak říká Dante, budí úžas. Naše jistota pramení z důvěry v Boha. Vzorem je nám Abrahám, jemuž Bůh přislíbil úrodnou zemi. Abrahám jako poslušný poutník "vystěhoval se, ačkoliv nevěděl, kam jde" /Žd 1 l, 8/. Naši situaci vystihl Jan slovy: "Už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé" /1 Jan 3,2/. Manzoni vkládá Napoleonovi do úst slova, že "jsme se odvážně vydali na kvetoucí cesty naděje", třeba dobře neznáme zemi, do níž ty cesty vedou.
Neznáme ji aspoň přibližně? Nebo si jen vymýšlí Dante, když tuto zemi líčí jako světlo, lásku, radost? Jako "světlo ducha", protože náš duch tam lépe pozná, co zde na zemi jen tuší. Boha. Jako "lásku k pravému dobru", protože dobra, která zde milujeme, jsou jen kapky, drobty, úlomky. Ale Bůh je zcela svrchované dobro. Jako "radost, která převyšuje všecky radosti", protože neexistuje žádné srovnání mezi krásou tohoto a onoho světa.
Sv. Augustin je stejného názoru, když nazývá Boha "věčně starou a věčně novou krásou". Prorok Izaiáš to vyjádřil známými slovy: "Volej! - Co mám volat? - Každý člověk je jako tráva a jeho krása jako polní květina. Tráva uschne, květina zvadne." S těmito výroky naprosto souhlasíme, milý Péguy, i když nás za to někdo bude nazývat snílky a fantasty. Odpovíme mu, že jsme dětmi naděje a že pro svou naději vyvoláme dokonce obdiv u Boha.

Francouzský básník Charles Péguy (1873 - 1914), novinář a čelná osobnost náboženského života Francie.
 

ŽENY PRAKTICKÉHO ŽIVOTA (sv. Terezie z Avily)

Drahá svatá Terezie,
říjen je měsíc Vašeho svátku. Myslel jsem si, že mi dovolíte, abych si s Vámi pohovořil dopisem.
Kdo se dívá na známé Berniniho sousoší, které Vás znázorňuje probodenou šípem serafína, vzpomene na Vaše vidění a extáze. Správně. Mystická Terezie spojena s Bohem u vytržení, je skutečná Terezie. Ale skutečná je také Terezie jiná, která se mi líbí více, která je nám bližší, ta Terezie, již známe z jejího vlastního životopisu a z jejích dopisů. Je to Terezie praktického života. Narážela v něm na stejné potíže jako my a dovedla je překonávat s důvtipem. Terezie, která se usmívala a dovedla rozesmát i jiné. Pohybovala se v tomto světě obratně, byla pohotová v každé situaci díky velkým přirozeným vlohám. A hlavně díky jejímu stálému spojení s Bohem. Právě v její době došlo k protestanské reformaci. Postavení církve v Německu a Francii bylo kritické. Uvědomovala jste si to a napsala jste: "Tisíckrát bych byla obětovala svůj život, jen abych zachránila jednu z těch mnoha duší, které tam bloudily. Ale byla jsem jen žena."
Ano, žena. Ale žena která vydala za dvacet mužů, která vyzkoušela všechny možné prostředky, žena, které se podařilo uskutečnit velkolepou vnitřní reformu a svým dílem a spisy ovlivňuje celou církev. První a jediná žena, která byla se svatou Kateřinou prohlášena za učitelku církve.
Vyjadřovala jste se ryzím jazykem. Vaše pero bylo uhlazené, ale ostré. Měla jste vysoké pojetí o poslání řeholnic, přesto však jste napsala otci Gracianovi: "Pro lásku Boží, dejte pozor na to, co děláte. Nevěřte nikdy řeholnicím, protože když ty něco chtějí, použijí všech možných prostředků." - Když jste odmítala jednu postulantku, řekla jste otci Ambrožovi: "Musím se smát, když mi říkáte, že vám stačilo tu dívku vidět, abyste ji pochopil. Tak snadné není vyznat se v ženách." Od Vás pochází výstižná definice ďábla: "Ten ubohý nešťastník, který nemůže milovat." - Donu Sancho Davilovi svěřujete: "I na mne přichází roztržitost při modlitbě breviáře. Zpovídala jsem se z toho otci Dominikovi (Benez, známý teolog) a ten mi řekl, abych si toho nevšímala. Opakuji vám totéž co řekl on, protože je to zlo nevyléčitelné."
Nepřekonatelná jste však byla v době boje. Nuncius Vás dal zavřít do toledského kláštera a prohlásil Vás za ženu "neklidnou, potulnou, neposlušnou a vzpurnou". Vaši poslové, vysláni z kláštera ke králi Filipovi II., k vévodům a prelátům, celou spletitou záležitost vyřešili. Učinila jste z toho závěr: "Terezie sama o sobě nic neznamená. Terezie a jeden haléř je méně než nic. Ale Terezie, haléř a Bůh společně dokáží všechno."
Podle mého názoru jste byla výrazným příkladem jevu, který se pravidelně v životě katolické církve opakuje. Ženy samy o sobě v církvi nevládnou. To je úkolem hierarchie. Ale velmi často ji inspirují, podněcují a někdy i řídí. Na jedné straně Duch svatý vskutku vane, kam chce. Na druhé straně je žena nábožensky citlivější a schopnější obětovat se velkodušně velkým cílům. Proto má církev mnoho světic. K těm všem by bylo třeba připočíst i ženy, které uvedly do pohybu asketickoteologická hnutí, jež měla rozsáhlý vliv. Patricijka Marcela, která vedla na Aventinu jakýsi druh kláštera pro zámožné a vzdělané Římanky, spolupracovala se svatým Jeronýmem na překladu bible. Madame Acarie ovlivňovala významné osobnosti a samého Františka Saleského i mnoho jiných. Měla vliv na celou francouzskou spiritualitu začátku 17. století. Princezna Amálie Galitzinová šířila ze svého "Múnsterského kroužku", který oceňoval i Goethe, v celém severním Německu nový proud intenzivního duchovního života.
Mohl bych uvést ještě další příklady, ale vrátím se raději k Vám. Spíše než duchovní dcerou byla jste svatému Janu z Kříže a prvním reformovaným karmelitánům duchovní matkou. Dnes je to vše jasné a samozřejmé, ale ve Vaší době z toho vznikla srážka, o které jsem se zmínil výše. Na jedné straně jste byla Vy, bohatá charismaty a s osvícenou energií plnou zanícení, kterou Vám Bůh dal pro církev.
O charismatech a hierarchii se mnoho mluví i dnes. Byla jste v tomto ohledu odbornicí, a proto si dovoluji čerpat z Vašich děl tyto zásady: Charismatické dary nejsou revírem vyhrazeným jen některým osobám. Mohou být udělovány všem, kněžím i laikům, mužům i ženám. Avšak jiná věc je možnost mít dary, jiná pak mít je skutečně.
Nemyslete si, že jsem snad pesimista. Věřím, že je to pouze přechodný úkaz vidět ve všem a všude charismatické dary. Avšak vím také, že opravdové dary Ducha svatého byly zneužívány a falšovány. Přece církev stále postupovala vpřed. Na příklad mladá korintská církev zaznamenala velký rozkvět charismatických darů, ale svatý Pavel se spíše obával případů, kdy byly zneužity. To se totiž opakovalo stále nápadněji. Dvě ženy, Priscilla a Maximilla, které podporovaly a financovaly montanismus v Asii, začaly "charismaticky" hlásat velmi přísnou morální obrodu, úplné zřeknutí se manželství, absolutní připravenost k mučednictví. Skončily tím, že stavěly proti biskupům "nové proroky", muže i ženy, kteří" naplněni Duchem svatým" kázali, udělovali svátosti, očekávali příchod Kristův, který měl v nejbližší době zahájit tisícileté království.
V 17. století to byly řeholnice z Port Royal. Jejich abatyše, matka Angelika, sice dobře začala tím, že charismaticky reformovala sebe i klášter, do klauzury nevpustila ani rodiče. Měla velké nadání, byla přímo zrozena pro ovládání jiných, avšak stala se duší jansenismu, až do konce neústupná vůči církevní autoritě. O ní a jejích řeholnicích se říkalo: "Čisté jako andělé, pyšné jako ďáblové."
Vašemu duchu jsou tyto věci velmi vzdáleny. Jaká propast mezi Vámi a oněmi ženami. Vám se nejlépe líbilo jméno "dcera církve". Šeptala jste je na úmrtním lůžku, zatímco živa jste pracovala pro církev a s církví, ochotna také něco od církve snášet. Kéž byste dnešním prorokyním tak trochu vštípila svou metodu!

Terezie z Avily (1515 - 1582) byla šlechtického původu. Ve 21 letech svého života vstoupila do kláštera karmelitánek v Avile. Současně se sv. Janem z Kříže byla reformátorkou řádu. Tato světice byla prohlášena za církevní učitelku.
 

TAKÉ DAR BOŽÍ (Lemuel)

Drahý Lemueli,
podle Bible jste autorem oslavné básně na ideální ženu. Víc o Vás nevíme. Lze však říci, že jste pravým opakem Kornelie, matky bratří Gracchů. Když ta ukázala některým přítelkyním své syny, s chloubou zvolala: "To jsou moje poklady." U Vás je tomu naopak. Ukazujete na matku slovy: "Její synové jí blahořečí, též její manžel ji chválí." Vaše óda na matku je vysoce aktuální v naší době, kdy postavení ženy je ožehavým problémem.
Zdá se, že ve srovnání Vaší velkolepé básně na ženu s názorem Pavla neměl náš svatý příliš široké srdce, když nařídil: "Ať ženy ve shromáždění mlčí!" Domnívám se, že Pavel vydal tento zákaz jen pro korintské ženy a v tehdejší situaci. V Korintě se totiž neobyčejně hojně vyskytovaly charismatické dary. Mnoho mužů a žen při bohoslužbách povstalo a naplněno Duchem svatým promlouvalo, nebo se hlasitě modlilo. Možná, že povstala i některá žena bez opravdového charismatu a svým projevem vnášela do shromáždění jen zmatek a neklid. Aby k tomu nedocházelo, rozhodl Pavel odebrat ve shromáždění slovo všem ženám. V témže listě ke Korintským však Pavel připouští, že i ženy mohou prorokovat pod podmínkou, že si pokryjí hlavu. Když se jednou zdržoval v Césareji, bydlel s Lukášem několik dní v domě jáhna Filipa a nijak mu nevadilo, že Filipovy čtyři dcery prorokovaly (Sk 21,8 - 9). Konečně ve svých posledních letech doporučoval Titovi, aby vzdělával starší ženy, aby byly "učitelkami v dobrém" (Tit 2,3). Neohlašoval ostatně prorok Joel, že v mesiášském údobí budou prorokovat synové i dcery izraelské? A neprohlásil Petr den před letnicemi, že se naplňuje, co předpověděl Joel: "Sešlu svého Ducha na své služebníky a své služebnice" (Sk 2,18)?
Také před příchodem Kristovým zastávaly některé ženy úřad prorocký. Kněžími bývali sice muži, ale prorocký plášt nejednou spočinul i na ramenou žen. Miriam, sestra Mojžíšova i Áronova, nazývaná v bibli prorokyní, řídila při náboženských slavnostech zpěvy žen s bubínkem v ruce a později se dovolávala svědectví lidu, že Bůh s ní rozmlouval. Debora v době soudce Baraka byla jakousi podobou Jany z Arku, když kázala svatou válku a předpovídala jisté vítězství. Seděla pod "Debořinou lampou" a udílela audience "Izraelitům, kteří k ní přicházeli se svými spory" (Sd 4,4 - 5). Velekněz Chilkijáš r. 621 př. Kr. odebral se z příkazu krále Josijáše k prorokyni Chuldě, která bydlela "v Jeruzalémě - Novém městě". A prorokyně hovořila podle zvyku proroků: "Toto praví Hospodin" (2 Kr 22,14 - 20). Také Anna, 84 letá vdova, která přišla do chrámu, když tam byl přinesen malý Ježíš a která, kudy chodila, o Ježíši vyprávěla, je v Písmu nazývána prorokyní.
Vaše ideální žena je pracovitá, neúnavná, pravá Marta, která "bedra si přepásá silou a posiluje své paže ... ještě za noci vstává ... její svítilna nehasne ani v noci". Svou práci koná s radostí. "Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou ... o zisk nemá nouzi ... s úsměvem hledí vstříc příštím dnům". Projevuje tím vzácnou vlastnost - veselost, která je sestrou dobroty, něžnosti, pracovitosti a lásky. Však také její manžel se těší její veselostí, když přichází domů unaven z práce. Také její synové ji potřebují, neboť radost je nutným předpokladem zdárné výchovy. Zachovat si veselou mysl i v kritických dnech, když nás trápí časné starosti, když je nám do pláče, je známkou křesťanské vytrvalosti, jistým druhem pokání, které se mnohdy vyrovná odříkání a dlouhým modlitbám mnichů.
Takové radosti nic nebrání, aby si počínala prozíravě a obezřetně. "Vyhlédne si pole a získá je, z ovoce svých rukou vysází vinici ... zhotovuje plátno na prodej a pásy dodává kupci". Vskutku o jejím domě nelze říci, že je to "loď bez kormidelníka". To je také důvod, proč jí muž svěřuje s plnou důvěrou klíče od spíže a sklepů. Protože je přesvědčen, že všechno povede dobře. Takový manžel se podobá skotskému králi Malcomovi, který sice neuměl číst, ale líbal modlitební knihu své svaté manželky Markéty se slovy: "Toto je kniha, ze které Markéta čerpá moudrost a dovednost."
Vaše ideální žena se vyznačuje i sociálním cítěním. "Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chuďasovi". Ukládá práci svému služebnictvu, ale je první, kdo přikládá ruku k dílu. Nedopustí, aby jim něco chybělo. Za kruté zimy vytahuje z truhlic teplé šatstvo, aby "celý její dům byl oblečen do dvojího šatu".
Dnes, slavný králi Lemueli, se musí spravedlnost a sociální láska praktikovat docela jinak. Naše ženy jsou převážně zaměstnány. Kromě vedení domácností pracují ještě jako dělnice nebo úřednice. Angažují se ve všech společenských oblastech, v administrativě, zkvalitňování práce. Sotva by považovaly za chválu slova: "Zůstává doma a přede len a vlnu." Za Vašich dob žena chránila děti a rodinu v prostředí domova. Dnes je nutno chránit a bránit rodinu ve veřejném životě, ve společenských organizacích. Od žen, které pracují ve veřejném životě, se požaduje, aby své úkoly plnily stejně dobře jako muži. Navíc mají vnést do své práce svědomitost, takt a jemnost, která je vlastní ženám. Kdyby ještě dnes Napoleon Bonaparte prohlásil, že se mu nelíbí, když se ženy společensky angažují, nenašla by se jedna, ale tisíce žen, které by mu pohotově odpověděly slovy Madame de Staél: "Generále, republika sráží hlavu i ženám; je tedy víc než oprávněné, aby se ženy ptaly, proč i jim se hlavy stínají."
Vzpomínám si na papeže Sixta, který prý řekl: "Přived'te mi manžela, který si nikdy nestěžoval na svou manželku, a já tu ženu hned prohlásím za svatou." Žena se posvěcuje nejen v rodině, ale společně s celou rodinou tím, že vede k Bohu manžela a děti. Když jsem se dověděl, že byl zahájen proces blahořečení rodičů sv. Terezie od Dítěte Ježíše, nadšeně jsem zvolal: "Konečně také jeden svatý manželský pár!" Sv. Ludvík IX. je svatý bez své Markéty, sv. Monika bez svého Patricia. Zelia Guérin naproti tomu bude svatá se svým manželem Ludvíkem Martinem a svou dcerou Terezií.
Ideální žena, jak víte, si potrpí na eleganci, půvab a komfort. "Z jemného plátna a šarlatu je její oděv. Síla a důstojnost je jejím šatem." A sám dodáváte: "Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu."
Také krása je darem Božím. Umět se vkusně a elegantně oblékat je chvályhodné. Zvláště u ženy. I kosmetická úprava je v mnoha případech vhodná. To všechno jsou však věci pomíjivé. Ale být Božím přítelem, být spojen s Bohem dobrým životem a zdravou zbožností, to je věc trvalá. Usilovat o tyto vlastnosti je mnohem hodnotnější než pečovat o zevnějšek. Něco podobného řekla mladá, půvabná a vzdělaná královna neapolská Marie Kristýna Savojská v jedné své básni:
"Jsem zdravá, bohatá, krásná - ale co potom? Mám zlaté a stříbrné poklady - ale co potom? Dostalo se mi štěstí nejvyšší měrou - ale co potom? Jsem moudrá a učená jako málokdo - ale co potom? Kdybych žila šťastně třeba tisíc let - co potom? Smrt přichází nečekaně a ze všeho ti nezůstane nic . Služ Bohu a budeš mít všecko - potom!"
Snad mohou tyto myšlenky mladé královny působit poněkud tísnivě. Jistě však se mnou souhlasíte, králi Lemueli, že jim nelze upřít pravdu.

Ve starozákonní Knize přísloví nalézáme oslavnou báseň na ženu, která se připisuje králi Lemuelovi.
 

POKOJ LIDEM (sv. Lukáš)

Milý svatý Lukáši,
z Vašeho evangelia přímo vyzařuje nekonečná dobrota Ježíšova. Ukázal jste zcela zvláštním způsobem, jak Bůh miluje hříšníky a že Ježíš věnoval téměř demonstrativně svou pozornost těm, kterých si svět ani nevšiml. Vy jediný jste popsal události kolem narození a dětství Páně, které vždy s novým pohnutím pročítáme o každých Vánocích. Mně se zvlášť 1íbí Vaše poznámka, že Marie své dítě "zavinula do plének a položila do jeslí". Tato věta inspirovala mnoho malířů k uměleckému zachycení tohoto výjevu na plátně a dala podnět k postavení betlémů na celém světě. Když u vánočního betléma zpíváme koledu "Vůl a oslík nad ním stáli a svým dechem zahřívali lidské nemluvňátko, slavné Boží pacholátko," říkám si: "Když Kristus zaujal to nejponíženější místo na světě, jaké bychom měli sami zaujmout?" Dovolte, abych Vám vyjádřil svůj názor na tuto otázku.
Při styku s Bohem se podobáme Abrahámovi, který řekl: "Neodvažuji se k svému Bohu ani promluvit, vždyť jsem jen prach a popel." A nebo celníkovi, který stál u chrámového vchodu a neodvažoval se ani oči k nebi pozdvihnout, protože si byl vědom své hříšnosti. Před nekonečným a všemocným Bohem zbývá jen doznat, že jsme docela malí. Musíme v sobě potlačovat neblahé sklony, které nám brání bezpodmínečně se podřizovat Bohu. Bůh chce, abychom ho v některých věcech následovali, zatím co v jiných zůstává jedinečný a nedostižný. Praví: "Učte se ode mne být pokornými a tichými. Bud'te milosrdní, jako můj Otec je milosrdný." Ale také říká: "Jedinému Bohu přísluší čest a sláva. Jen Bůh je absolutně nezávislý."
Naproti tomu bychom velice rádi zaměnili pozice; rádi bychom byli samostatní, nezávislí, všemi ctění a vážení a nijak nám nepůsobí radost, jsme-li závislí, pokorní, trpěliví. Odvoláváme se na moderní filosofii (která zítra už může být zastaralá) a kulturu. Pokrok nás ovládá. Rozkládáme atomy, zkoumáme kosmické prostory, žijeme komfortněji. Že naše možnosti nejsou neomezené, připomněli nám nedávno orientální šejkové. Zásoby pohonných hmot vystačí asi tak na třicet let. Kdo je chce mít, ať pořádně za ně zaplatí. Nezbývá, než se omezit, dokud se nenajdou nové energetické prameny.
Toto varování, jakkoli nepříjemné, může být velmi užitečné. Jednak pobízí k novému bádání a novým cestám pokroku, jednak připomíná ohraničení každého lidského podnikání a příkaz, abychom všechnu svou naději vkládali v Boha. Slyšel jsem jednoho "kritického křesťana", jak říká: "Už je konec s maloměšťáckým náboženstvím, které hovořilo jen o nebi a spasených duších. Zavání to kapitalistickým individualismem a odvádí to pozornost chudých od velkých sociálních problémů."
Pravdivé na těch slovech je, že se křesťan musí zaměřit na velké sociální problémy. Čím víc je kdo nadšen nebem, tím víc musí přiložit ruku k odstranění nespravedlnosti na zemi, třeba že tato země není pro křesťany konečným životním cílem. Jako věřící v Krista putujeme společně a každý se svým vlastním osudem k nebi. Kdo nevěří v nebe, je nešťastný,je "bez naděje", jak říká sv. Pavel, nenašel pravý smysl své existence.
Člověk může mít trojí vztah k lidem. Záleží na tom, jedná-li se o představené, rovnocenné nebo podřízené.
Dá se však dnes hovořit ještě o představených? Žádat dnes od dětí, aby své rodiče poslouchaly, ctily a milovaly? Žáci své učitele? Občané státní autoritu? V 17. století konával se v Benátkách proslavený karneval. Zdálo se, že se lidé v těch dnech zbláznili. Dělali si, co chtěli, vyváděli pod ochranou masek věci, které se příčily zvykům a zákonům. Jako by chtěli dohonit, oč přišli celou předchozí dobu svou šetrností a poslušností. Mám dojem, že se dnes děje něco podobného. Nemyslím atentáty, krádeže, loupeže, únosy a vraždy. To vždycky bylo na světě. Ale větší hrůzu mi nahání způsob, jak lidé reagují na tyto zločiny. Zákony a normy se považují za útisk a omezení svobody. Dokonce budí radost, když se zákony zesměšňují. Říká se, že "jediné, co je dnes zakázané, je něco zakazovat".
Také v církevní oblasti začalo se pomalu jednat podle zásady: "Dělej, co jen můžeš." Šíří se víceméně názory, které všecky končí stejným konstatováním. Lidé v dané situaci, jste nešťastni. Chceteli být šťastni, musíte všecko změnit a obrátit naruby. K tomu se přibere na pomoc psychologie, která se obírá životními projevy a omlouvá je. Za cizoložníky, sadisty a homosexuály prý mohou výlučně rodiče, protože jim v mládí nevěnovali náležitou lásku. Volá se po neomezené regulaci porodů, po přerušení těhotenství na přání matky, po libovolné manželské rozluce, po předmanželských stycích, homosexualitě, volném užívání drog.
Ocitli jsme se přímo ve větrné smršti, milý svatý Lukáši. Co může proti tomu učinit ubohý biskup? Může nejvýš připustit , že v minulosti byl zákon jakýmsi oltářem, na kterém často byl člověk obětován. Může doznat, že mnohdy rodiče povolují dětem uzdu, aby se prý jednou měly lépe, než se měli oni. Biskup dobře ví, že k tomu, aby si zjednal autoritu, musí jiným sloužit. Stále mu znějí slova sv. Petra: "Jednejte jako lidé svobodní, ne však jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, nýbrž chovejte se jako Boží služebníci"(1 Petr 2,16). Tato slova vylučují tzv. "moc" a předpokládají takovou autoritu, která podporuje svobodu. Nevymáhají otrockou poslušnost, ale aktivní a odpovědnou.
Co by mohl biskup ještě víc učinit? Pouze spoléhat se na Boha a připomínat stále slova Boží: "Kdo se bojí Boha, ctí otce ... synu můj, cti svého otce slovy i skutky." (Sir 3,7 - 8). "Vy, děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů." (Kol 3,20). "Každý se má podřídit vrchnosti, která vládne. Vždyť není vlády, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny. Když se tedy někdo staví proti vládě, staví se proti řádu, který dal Bůh." (Řím 12, l. - 2). "První věc, ke které tě vybízím, je, ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za všecky ty, kdo zaujímají zodpovědné postavení." (Tim 2,1). "Své představené poslouchejte a podřizujte se jim! Oni bdí nad vaší duší a budou jednou za ni zodpovídat. Ať to mohou dělat s radostí, ne aby při tom museli vzdychat." (Žid 13,17).
Jak se máme chovat k lidem, kteří jsou s námi rovnocenní? Naší povinností je vystříhat se každého přehlížení a podceňování, stejně jako přehnané snahy za každou cenu nad ně vyniknout. Často býváme nakloněni nedělat to, co jiní dělají a dělat to, co jiní nedělají. Odporovat jejich názorům, opovrhovat tím, co oni obdivují a obdivovat, čím oni opovrhují. Jeden chce být nápadný elegancí, přepychem a výstředním oblečením, druhý originální a s vybranou řečí. Prsten na ruce, zvlněné vlasy, lesklý náhrdelník podporuje neuvěřitelně pýchu člověka. Všechno to není samo o sobě špatné, ale bývá to často jen příležitostí, aby člověk na sebe upozornil, aby si ho lidé všímali, obdivovali jej a nedomnívali se, že je "jen obyčejný, tuctový člověk".
Naproti tomu člověk prostý a otevřený netouží, aby ho lidé považovali za zámožnějšího, učenějšího, zbožnějšího, než ve skutečnosti je. Proto vystupuje, strojí se a hovoří vždy nenápadně, bez úmyslu vyniknout nad jiné. Ježíš takové jednání schvaloval a doporučoval a Vy, milý svatý Lukáši, jste nám napsal tato jeho slova: "Mějte se na pozoru před vykládači Písma! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na veřejných místech, přední sedadla v synagogách a čestná místa při hostinách." (Lk 20,46).
Nakonec několik slov o poddaných, lépe řečeno o těch, kteří jsou na tom hůř než my, poněvadž jsou nemocní nebo chudí, žijí v bídě nebo ve hříchu. Jim zvlášť musíme projevovat účinnou službu lásky, která se věnuje každému jednotlivci, ale také potírá chudobu. Tím nejkrásnějším výrokem, jaký jste kdy, svatý Lukáši, mohl zaznamenat: "Na zemi pokoj lidem, v nichž má zalíbení Bůh."

Svatý Lukáš byl původně lékařem. V letech 50 - 51 provázel svatého Pavla na jeho misijních cestách. Je autorem evangelia a Skutků apoštolů.
 

O POKOŘE I VELKODUŠNOSTI (David)

Slavný králi, básníku a hudebníku!
Vaše jméno vyvolává v lidech nejrůznější představy. S harfou v ruce při pění žalmů, s prakem v ruce proti Goliášovi, jindy v královském majestátu s žezlem v ruce a jindy, jak v jeskyni Én-gedí potměšile odřezáváte králi Saulovi cíp pláště. Mladí obdivují Váš nerovný zápas s obrem Goliášem a všechny ty dobrodružné příhody, jimiž jste se vyznamenal.
Liturgie ve Vás vidí především úctyhodného předka Kristova. Bible Vás zase líčí z různých stránek. Jako skvělého básníka a hudebníka, vynikajícího důstojníka, miláčka lidu i hříšného krále, který se nešťasně zapletl do milostných historek a intrik, jež pak končily rodinnou tragédií. Přesto bible ve Vás vidí přítele Božího díky Vaší hluboké zbožnosti, z níž vyvěralo kající vědomí, že před Bohem pro své hříchy nic neznamenáte.
Tato poslední Vaše vlastnost je mi zvlášt sympatická a jsem šťasten, kdykoliv se s ní setkám. Např. v krátkém žalmu 131., který jste složil. Říkáte tam: "Pane, nemám domýšlivé srdce." Tato slova, slavný králi, rád po Vás opakuji. Bohužel, musel jsem je trochu pozměnit: "Pane, přeji si, aby mé srdce nebylo domýšlivé." Jistě řeknete, že biskup by měl mít větší nároky v modlitbě. Souhlasím, ale věřte mi, pokoušel jsem se nejmíň stokrát pohřbít svou pýchu. Namluvil jsem si, že už tlí aspoň dva metry pod zemí, když jsem tolikrát nad ní vyřkl "requiem", ale stokrát se vrátila, dokonce živější a náročnější. Najednou jsem pocítil, že se mi kritika právě tak nelíbí, jako se mi líbí pochvala. Že mně stále záleží na tom, co si o mně myslí lidé. Když mně někdo lichotí, musím myslet na oslátko, jež neslo Krista na Květnou neděli. Kdyby se to oslátko bylo nadýmalo pýchou, když slyšelo nadšený a rozjásaný dav provolávat slávu a kdyby se při tom uklánělo napravo a nalevo jako nějaká primadona, lidé by se popukali smíchy. A tak si říkám: Nedělej prosím ze sebe takovou směšnou figurku!
Smýšlím-li o sobě kritiku, musím zas myslit na bratra Kryštofa z Manzoniho románu "Snoubenci". Bratr Kryštof byl terčem vtipů a posměchu. Ale on to všecko klidně snášel a říkal si: "Bratře, pamatuj, že nejsi na světě jen kvůli sobě!" O tomto bratru čteme na jiném místě, jak varovně dovedl zvednout ruku, ukazováčkem zamířit na druhého a probodnout ho ohnivým pohledem. Takový postoj se dnes mnohým křesťanům zamlouvá. Rádi by slyšeli strašidelná proroctví, svolávání hromů a blesků pronášené s očima sršícíma hněvem. Mně se však líbí, co jste napsal Vy, králi Davide: "Nemám, Pane, povýšený pohled." Sv. František Saleský to vyjádřil šíře: "Kdyby mně nepřítel vypíchl pravé oko, mohl bych se na něho usmívat ještě levým. A kdyby mně vypíchl obě oči, zůstalo by mi ještě srdce, abych ho mohl milovat."
Ve svém žalmu dále píšete: "Neženu se za velkými věcmi, za tím, co mi nepřísluší." To je pravý opak honby dnešních lidí, kteří se snaží dostat se stále výš a výš. Chtěli bychom se vyrovnat těm, kteří jsou nad námi, převýšit ty, kteří jsou nám rovni a přitisknout ty, kteří jsou pod námi. Chceme vyniknout vzděláním, postavením, uměním, dovedností. Pokud jde o zdravou soutěž, která pohání práci a výzkumy, není na tom nic špatného. Ale běda, je-li to chorobná ctižádostivost. Když bezohledně osočujeme druhé a podrážíme nohy těm, kteří také touží po kariéře. Co z toho nakonec máme, když jsme si širokými lokty prorazili cestu k vyššímu postavení za cenu, že jsme druhým škodili, kde se to jen dalo? Každá hodnost vypadá zdálky zcela jinak než zblízka, když jí dosáhneme. V 52. žalmu přirovnáváte zlý jazyk k ostré břitvě, která neholí vousy, ale čest. Po holení vousy zase narostou a člověk s pošramocenou ctí a s potupeným jménem časem zas nabude na vážnosti. Proto je mnohdy moudřejší na utrpěné křivdy neodpovídat, být trpělivý a optimistický za každé situace. Čas hojí každou ránu.
To jste myslil, když jste v žalmu napsal: "Utišil a uklidnil jsem svou duši jako dítě na matčině klíně; tak je má duše ve mně." Důvěra v Boha by měla pronikat naše myšlení a jednání. Když se jen trochu zamyslíme, poznáme, že v našem životě existují vlastně jen dvě bytosti: Bůh a my. Když se na ně zadíváme, objevíme vždycky v Bohu dobrotu a v sobě bídu. Vidíme, že Boží dobrota je k naší ubohosti shovívavá a naše ubohost je předmětem Boží dobroty.
Váš optimismus vrcholí v radostném výkřiku na konci tohoto krátkého žalmu: "Doufej v Pána nyní i po věčné časy." Podle těchto slov soudím, že jste nebyl člověkem ustrašeným, ale smělý a odvážný, že jste zbavil své srdce sebedůvěry jen proto, abyste je naplnil důvěrou v Boha. Naznačil jste, že pokora jde ruku v ruce s velkodušností. Být dobrý je velké a krásné, ale i obtížné a těžké. Aby se duše nevzpínala překotně a divoce po velkých věcech, tomu slouží pokora; aby se nezalekla potíží, tomu slouží velkodušnost.
Vzpomínám sv. Pavla. Pohrdání, bičování a útrapy nedovedly zlomit jeho velké srdce. Stejně jako extáze, zjevení a popularita nepřivedly ho k domýšlivosti. Pokorně píše: "Jsem nejmenší z apoštolů." Velkodušně a odhodlaně doznává: "Všecko zmohu v tom, který mě posiluje." Je pokorný, ale když je třeba, dovede být i hrdý. "Jsou židé? Já také ... Jsou učedníci Kristovi? Jako pošetilý říkám - já víc." Pavel se necítil nadřazeným, ale když se jednalo o jeho apoštolské pověření, nedal se ničím odradit.
Loď, která ho veze, je vlnami vržena na skálu. Pohané, židé i nepraví křesťané ho pronásledují a vyhošťují. Je mrskán metlami, vsazen do žaláře, každý den je kandidátem smrti. Jeho nepřátelé nepochybovali, že ho tělesně i duševně zlomí a zničí. Ale on se pokaždé radostně vzchopí a volá: "Non augustiamur - neklesám na mysli." Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani věci přítomné nebo budoucí, ani výška nebo hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu."
To je vrchol křesťanské pokory, která nevede k malomyslnosti a nečinnosti, ale ke statečnosti, k podnikavé práci a k naprosté oddanosti Bohu.

David, izraelský král, učinil Jeruzalém asi r. 1000 př. Kr. hlavním městem své říše a přenesením archy úmluvy do města také náboženským střediskem. David vynikl jako hudebník a básník, který složil velký počet žalmů. Přes těžké provinění a pohoršení, které způsobil, dostává se mu po tvrdém pokání ujištění od proroka Nátana, že mu z jeho rodu vzejde zaslíbený Mesiáš.
 

HOŘKÁ PŘÍCHUŤ (Francesco Petrarca)

Velectěný básníku,
v Itálii i mimo ni se uctí 600. výročí Vaší smrti. Kongresy a tisk hodnotí ten i onen rys Vaší osobnosti i Vaše nesčetná literární díla. I když jste zemřel před tak dávnou dobou, jste s námi stále živý, budíte náš zájem o spisovatele, subtilního psychologa, neúnavného cestovatele a zároveň kritického křesťana, jímž jste byl - i o tolik jiných rysů Vaší osobnosti. Snad se bude hovořit o Vás i jako o kajícím a znovu upadajícím hříšníku, jako o křesťanu, jenž sice usiloval o svatost, ale nebyl s to zříci se vášní a různých zálib. V žádném případě by se však nemělo zapomínat na Váš vztah ke zpovědi.
Proč jste se chodil zpovídat, velectěný Petrarco? Jednou jste psal z Říma svému příteli Boccaciovi, co se Vám přihodilo. Kůň Vás kopl do Vašeho vzácného kolena a následek: 14 dní krutých bolestí. "Všechno to chápu jako pokání za své hříchy," psal jste "a také jako náhradu za pokání, které mi příliš shovívavý zpovědník neuložil." Z Vašich knih je patrné, jak jste se snažil zkoumat své nitro do posledního koutku. Doznáváte, že jste měl zálibu ve svém nadání, výřečnosti, vzdělání, dokonce v tělesných přednostech. Vyčítáte si, že toužíte po slávě, pohodlí, bohatství a že často podléháte neřestem. Sténáte v okovech vášní, které nemůžete rozlomit, jste v moci zvrácených návyků a pod "hořkou příchutí" opětných pádů. Vysvítá to i z dopisu, který jste napsal svému bratrovi do kláštera. Stěžujete si na svou zálibu a touhu po nejelegantnějším oblékání, na strach, že "jeden vlas se octne na nesprávném místě a že lehký větérek Vám rozmetá pracně upravený účes". Železná natáčka na vlasy Vás rušila ve spánku a působila velké bolesti jako nějaký "hrozný pirát". Ale ještě se jí pro to nehodláte zříci. Svatému Augustinovi, svému imaginárnímu partnerovi, s nímž jste rád debatoval, jste kladl palčivou otázku: "Padnout do hříchu dovedu, ale povstat z hříchu je nad mé síly." Augustin na to: "I to povstání je ve tvých silách." Nicméně odporujete: "Vidíte přece, jak pláči nad svou ubohostí." A Augustin: "Pláč není tak důležitý, ale vůle." Na štěstí jste víru nikdy neztratil. "Bůh mě může zachránit bez ohledu na mé slabosti," doznal jste. Boží milosrdenství opravdu zahání strach a řeší mnohé problémy.
Zajímá mě tato otázka: Jsme my, kdo chodíme ke svátosti smíření o 600 let později, lepší nebo horší než Vy? Myslím, že jsme méně pohotoví uznat spáchané viny a chyby. Často se modlíváme: "Svatá Maria, pros za nás hříšné." - "Otče náš ... odpusť nám naše viny." "Beránku Boží, smiluj se nad námi," - ale všecko to vyslovujeme jen povrchně. Rádi se ospravedlňujeme podivnými výmluvami, že jsme "svobodní, samostatní, dospělí", dovoláváme se "potřeb přirozenosti, pudů, kultury a módy".
V knize "Přísloví" nám bible představuje cizoložnici takto: "Nají se a utře si ústa". Potom tvrdí: "Já jsem nic zlého neudělala." Tato žena, milý Petrarco, je symbolická postava. Charakterizuje notnou část naší uvolněné křesťanské civilizace.
Ani nám, stejně jako Vám, nechybějí dnes slzy, ale chybí nám, co kdysi i Vám - vůle. Často se stydíme za svůj hřích a dovedeme dokonce své hříšné jednání odsoudit. Ale nedovedeme už něco mnohem praktičtějšího - vyhýbat se příležitosti k hříchu. Jistě si vzpomínáte na případ Alypiův z knížky sv. Augustina "Vyznání", kterou jste si s sebou vzal při výstupu na Mont Ventoux.
Alypius byl statečný muž, který přišel z Afriky do Říma, aby čelil nejmocnějším senátorům. Měl odpor a nenáviděl gladiátory, protože se vzájemně vraždili pro potěšení a zábavu lidu. Někteří jeho přátelé mu navrhovali, aby se aspoň jednou zúčastnil zápasu. Alypius nejdříve odmítal, ale pak dodal: "Přijdu, ale budu tam sedět jako nepřítomný a odnesu si vítězství nad vámi i nad divadlem." V amfiteátru zavřel oči, aby nic neviděl. Bohužel, nezacpal si uši. Náhle k němu doléhal řev davu a on zvědavě otevřel oči. Vidět krev a zcela se vyžívat tou krutostí byl jedinečný zážitek! Nejen že neodvrátil pohled od podívané, ale přímo ji hltal očima a - aniž si byl toho vědom -jako by sál všecku tu zuřivost. Zachutnal mu boj a byl zpitý krvavou zálibou. Už to nebyl ten, kdo přišel; díval se a křičel, byl celý nesvůj a odcházel v horečném stavu, který ho přiměl, že sem docházel a přiváděl i jiné. Později se sice polepšil, ale trvalo to hodně dlouho.
Nemáme v sobě všichni trochu slabosti Alypiovy - pozdějšího biskupa a světce? Proto se modlíváme při každé zpovědi: "Umiňuji si, že se vyvaruji příležitosti ke hříchu." Ale bohužel ... Obávám se, že jsem na tom hůře, než jste byl Vy, pokud se týká důvěry v Boha. Jistě je Bůh otcem marnotratného syna, Ježíš zas dobrým pastýřem, který nese ztracenou ovečku do ovčince, který odpouští cizoložnici, Zacheovi a kajícímu lotrovi. Až potud jsme na tom všichni stejně, skoro všichni.
Někteří však říkají: "Já se spojím s Bohem sám a přímo." Ti už nedůvěřují tak jako Vy zpovědníkovi, který prostředkuje smíření mezi Bohem a hříšníkem podle Ježíšových slov apoštolům: "Komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny." Tito lidé nechápou, že zpovědník nejen prohlašuje odpuštění hříchů, ale rozhřešením také odpuštění uskutečňuje. Toto rozhřešení nelze ponechat náladě. "Jsi mi sympatický, proto tě rozhřešuji." To musí spočívat na solidních a dobře ověřených argumentech, které může poskytnout jen kajícník svým vyznáním.
Charakterizoval jste svého zpovědníka jako "příliš shovívavého". Dnes hledá ten, kdo se chce zpovídat, zpovědníky dobré, nikoliv "příliš laskavé". August Comte, slavný filozof, věnoval v jedné své knize celou kapitolu láskyplnému uznání svých zpovědníků. Sv. Jana de Chantal a jiní se velmi pozitivně vyslovovali o sv. Františku Saleském, který byl kajícníkům otcem a lékařem se zvláštním darem. Uměl dodávat odvahu. Říkával: "Svatost spočívá v potírání chyb, ale jak s nimi bojovat, když je nepozorujeme? Jak je odstranit, když je nevidíme? V tomto boji utrpět tu a tam zranění, ještě neznamená být poražen. Poražen je ten, kdo vzdá svůj život, kdo ztratí odvahu. Naproti tomu je vítězem každý, kdo se rozhodl, že se boje nevzdá."
Zpovědník, kterého dnes lidé hledají, je rozhodný a jemnocitný, milovník Boha, ale také všestranný znalec lidských problémů. Na přání církve se dnes neklade tak velký důraz na vyznání hříchů, ale na vnitřní obrácení kajícníka, které biblicky vyjádřeno - znamená vzdalovat se hříchu, přibližovat se Bohu a usilovat o spojení s Bohem. "Smiřte se s Bohem!" vyzýval sv. Pavel. Dnes se nejvíce zdůrazňuje a doporučuje před zpovědí duchovní četba a meditace Božího slova. K Bohu se dostaneme, když zaslechneme, že nás oslovuje, že nás volá. Je také žádoucí, aby Boží slovo nezasahovalo nás jako jedince, nýbrž jako shromážděnou obec.
Milý Petrarco! Ve středověku byla zpověď nejvýš soukromou a tajemnou záležitostí. Dnes se ohlížíme se steskem do dob, kdy na konci postního období biskup podal ruku prvnímu kajícníkovi, ten opět dlouhému řetězu dalších kajícníků, kteří tímto slavnostním smířením byli uvedeni do chrámu.
Nevím, jak často jste se zpovídal. Ve Vaší době se lidé zpovídali často, ale Tělo Páně přijímali zřídka. Dnes je tomu naopak. I zbožné duše jsou poněkud alergické k častějším zpovědím ze zbožnosti. To mi připomíná komorníka Jonathana Swifta. Po jedné noci v útulku pro pocestné pátral ráno Swift po svých střevících a udiveně zjistil, že jsou ještě zaprášené. "Jak to, že nejsou ještě vyčištěné?" ptal se. "Myslel jsem, že je to zbytečné," odpověděl komorník, "vždyť po několika kilometrech budou zase zaprášené." - "Nuže dobře, přistroj koně! " Za chvíli vyvedli koně ze stáje a Swift se chtěl vydat na cestu. "Ale nemůžeme přece odjet bez snídaně," řekl komorník. "Je to zbytečné," odpověděl Swift, "po několika kilometrech budeš mít zase hlad."
Milý Petrarco, jsem si vědom, že nikdo z nás nesdílí komorníkovu logiku. Ušpiní se znovu duše po svátosti pokání? Pravděpodobně ano. Opět ji očistit jí nejvýš prospěje. Svátost smíření nám poskytuje zvláštní sílu, abychom se chránili hříchu a rostli v přátelství s Bohem.

Francesco Petrarca, toskánský básník (1307- 1374), se proslavil svými "Canzoniere" (Kniha písní) jako jeden z největších italských lyriků. Jeho morálně-filozofické spisy vycházejí z řecko-římské filozofie a ovlivnily evropský duchovní život. Byl nadšen latinskými klasiky, sám latinsky básnil a stal se zakladatelem humanismu.
 

MÉNĚ SLOV, VÍCE ČINŮ (Guglielmo Marconi)

Slavný Marconi,
letos slavíme sté výročí Vašeho narození. Už jako chlapec jste se zajímal o fascinující problémy moderní fyziky, což při Vašem nadání znamenalo velké štěstí pro svět. Ve 21 letech bez promoce, ba dokonce bez dokončení gymnázia, jste objevil bezdrátovou telegrafii, přenášení elektrického signálu na dálku. V dalších letech se hrnuly jako lavina nové poznatky a objevy. V roce 1924 se Vám podařilo zdokonalit bezdrátovou telegrafii a přenést tak lidský hlas z Anglie do Austrálie. Krátkovlnné telegrafii jste dal základ k postupnému vývoji až po dnešní televizi.
Vzpomínám, s jakým zájmem sledoval celý svět Vaše objevy. Jako chlapec jsem už věděl, že díky Vašim vynálezům se mohla v roce 1912 zachránit většina cestujících Titanicu, který narazil na ledovou kru a v několika hodinách se potopil. Slyšel jsem o Vaší plující laboratoři Elektra, vyprávělo se o ní jako o strašidelné lodi. Bylo dojemné Vás vidět na fotografii společně s Piem XI. a naslouchat, jak na Váš prostý signál se rázem rozzářilo tisíce světel v Sydney, anebo jak jste pro své experimenty přeplul 87krát oceán. Zdálo se, že už to ani dál nemůže jít, ale pokrok šel kupředu. Kdybyste se vrátil do našeho světa, našel byste mnoho věcí, které byly objeveny až po Vaší smrti - barevné televizory, videokazety, tranzistory, umělé družice, radary, penicilin, reanimace atd. V továrnách jsou výrobní linky, které opracovávají zboží od začátku do konce, aniž by se jich lidská ruka dotkla. Kontrolní přístroje zkoumají výrobky přesně, automaticky se objeví i malá chybička a hned se opraví. Elektronické mozky registrují informace a provádějí v nejkratší době různé pracovní operace. Lidé již několikrát přístáli na Měsíci a plánují lety na další planety. Octli jsme se v meziplanetárním věku technologie.
"Tak Vám to jde všechno snadněji a lépe," řeknete. Nebyl jste jen velkým vynálezcem, ale i významným podnikatelem. Máte pravdu, mnoho věcí se nám daří, ale přinášejí s sebou i vážné následky, problémy a nebezpečí. Je proto nutné vhodně je korigovat a omezovat.
Pavel VI. např. mluvil o "hladových národech", které dnes dramaticky apelují na "blahobytné národy". Hněv chudých může vést k nedozírným následkům. Považte! V jedné třetině světa vládne enormní nadbytek a bezmezná marnotratnost a v druhých dvou třetinách stále narůstá bída do nevídaných rozměrů. Kdyby se škrtly jen nadbytečné výdaje a omezil se jistý luxus, mohl by celý svět dospět v poměrně krátké době k lepší hospodářské, sociální a kulturní úrovni. Nikdy jsme tak necítili, jak je svět malý, jako dnes. Hladovíme a žízníme po jednotě, ale jsme strháváni opačnými silami.
Jednotě napomáhá dalekosáhlá komunikační síť, která starým způsobem obepíná zemi, dále všeobecné úsilí o zachování míru, existence OSN a jiných mezinárodních organizací, spisy a díla elity myslitelů a politiků. Současně však jednotu narušují přehnané národní city, které se objevují sem tam u starých i nových národů, rozdělení dnešního světa na protikladné, velmocemi řízené bloky, sociální napětí mezi společenskými vrstvami, ale i mezi krajinami, mezi bohatými a chudými státy.
V této souvislosti se mě jistě zeptáte: "Proč církev nevyužívá úžasné oživující síly, která proudí z evangelia, aby obnovila sebe samu a šla s dobou?" Je to oprávněné přání. Koncil ve svém poselství k myslitelům a vědcům se s nimi ztotožnil: "Vaše cesta je naší cestou... Jsme přáteli Vašeho povolání jako badatelů, spojenci Vašeho úsilí, obdivovateli Vašich objevů, a je-li třeba, i těšiteli Vašich zklamání a neúspěchů." Jistě i Vám by se tato slova 1íbila. Nezůstává ovšem jen u nich, ale následují i činy. V církvi pokračuje vnitřní obnova a začal dialog se světem. Přitom všude narážíme na potíže. Jako biskup se cítím mnohdy v situaci syna francouzského krále Jana Dobrotivého, který v bitvě u Potiers rozdával pádné rány na všechny strany. Jeho syn, který mu bojoval po boku, chránil otce a občas vykřikl: "Tati, koukni vpravo, tati, pozor, koukni vlevo!" Mám podobně nezáviděníhodnou situaci. Církev si třeba přeje, aby v důstojném liturgickém slavení byl Bůh zbaven naivních a karikaturních představ, kterými ho oděla venkovská, nevědecká kultura. Jakmile se starý ritus nahrazuje novým, už to pravičáci nazývají bezbožností a svatokrádeží. Levičáci zase nekriticky prosazují novotu za novotou, celé dědictví minulosti hází přes palubu, obrazy a sochy odkládají do úschoven, ve všem vidí modloslužbu a pověru a dokonce tvrdí, že má-li se zachránit vznešenost Boha, musí se o něm mluvit jen odbornými výrazy a pojmy a někdy je lepší raději mlčet.
Slavný Marconi, na poli vědeckém jste právem požadoval fyzikální a matematickou přesnost a jasnost. V ostatních oborech jste se spokojil s jistotou zdravého důvtipu a lidského rozumu. Vím velmi dobře, že o Bohu nedovedu mluvit způsobem, jaký by si zasluhoval, ale přesto o něm hovořím jak jen dovedu. Dělám to jako matka, která porodila dítě ve vězeňské temnici. Dítě vyrůstalo ve vězení, aniž by vidělo slunce. Když mu bylo šest let, pokoušela se mu matka vysvětlit, jak slunce vypadá. Ukázala na hořící lampu dozorcovu se slovy: "Podívej se, slunce je jako tenhle plamen; svítí, hřeje. Ale je mnohem větší." Bylo to jen slabé přirovnání, ale lepší něco než nic.
Také v sociální a hospodářské oblasti naráží církev na těžkosti se svým přínosem. K řešení technických problémů ve vlastním smyslu nemá církev ani příkaz a kompetenci, ani prostředky. Proto si přeje, aby se věřící občané angažovali v odborech a politice v duchu evangelia.
Příspěvkem církve k jednotě světa je i vyjádření současného papeže Pavla VI.: "Jako znalkyně lidských problémů nabízí dnes církev světu - aniž by se míchala do politiky - to, co vlastní. Ucelený pohled na člověka a lidstvo." Tento pohled má své kořeny v bibli. Zdůrazňuje, že všichni lidé putují k jednomu cíli, že jsou vykoupeni jedním zachráncem, jenž je solidární s celým lidským pokolením a na nějž je přenesena úloha, "aby všechno, co je na zemi a na nebi, vzájemně usmířil" (Kol. 1,20).
Jonáš ve Starém zákoně nevěřil, že by se mohl dělit s jinými národy o privilegia vlastního národa. Byl poslán do Ninive, na východ, aby tam kázal, ale on se pokoušel prchnout na západ, protože obyvatelé Ninive nebyli židé. Bůh svým zvláštním systémem ho přivedl zas na východ. Zběsilá bouře na moři znemožnila Jonášovi zamýšlený útěk. Když potom kázal v Ninive, v duchu si myslel, že se obyvatelé beztoho neobrátí. Stal se však pravý opak a Bůh jim odpustil. Jonáš si počíná jako umíněný kluk: "Já to věděl, Pane! Ty se vždycky dáš pohnout soucitem a dovedeš odpustit i takové luze."
Bůh mu za to udělil s jemným humorem pořádnou lekci, aby si uvědomil, že všichni lidé patří k sobě. Jonáš si chce za městem udělat z větviček přístřešek proti žhavému slunci. Bůh mu pomůže tím, že dává rychle vyrůst ricinovému keři, který dává stín Jonášově hlavě. Jonáš spokojeně usíná. Když se ráno probudí, vidí keř uschlý a slunce ho pálí. Naříká si a Bůh mu praví: "Copak? Tys nespokojen kvůli ricinovému keři, který tě nic nestál, který vyrostl za jedinou noc a za jedinou také uschl a já se nemám slitovat nad Ninive, městem se 120 000 obyvateli, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice?"
Toto poučení o jednotě lidstva, o němž se dočteme také v proroctvích Izaiášových, Micheášových a v některých žalmech, přijal i Ježíš. K jeslím přicházejí s pastýři i nežidovští králové. Ježíš žehná a chválí kananejskou ženu i římského setníka. Zvlášť je to patrné na misijním poslání apoštolů: "Jděte a získávejte mi za učedníky všechny národy! " Tak mohl sv. Pavel shrnout božský plán spásy do této věty: "Skrze Krista a v Kristu bylo usmířeno všecko, co jest, jak na zemi, tak v nebesích, protože smíření přinesla jeho oběť na kříži" (Kol. 1,20).
V souladu s biblí pronesli poslední papežové rozhodná slova o významu jednoty a pokoje. Vydali se na nové cesty, lépe řečeno, přešli od mentality Viscontiho k mentalitě Petrarcově.
Visconti - zcela v duchu renesančních panovníků - nedovedl si představit vládu, která by nevedla války. Přimlouval se dokonce za to, aby kněžím bylo zakázáno při mši pronášet slova: "Pokoj Vám!" Petrarca byl opačného názoru. Jednou prý vedl rozhovor s nějakým nepříčetným člověkem, který viděl kolem pochodovat vojáky a zeptal se básníka: "Kam jdou?" "Do války," odpověděl Petrarca. "Ale neskončí ta válka jednoho dne mírem?" - "Zajisté." A ten blázen na to: "Tak proč neuzavřou mír, než začnou válku?" Petrarca melancholicky poznamenává: "Také já jsem stejného názoru jako ten blázen." Zdá se, že se tento názor šíří víc a víc v hlavách lidí. Jistě také zásluhou církve.
Slavný Marconi! Rád bych Váš intenzivní život do poslední chvilky plný bádání a technického rozvoje shrnul do věty: "Méně slov, více činů." Tím jste zanechal důkladné poučení nám, kteří se přikláníme víc ke slovům než ke konkrétním činům.

Guglielmo Marconi, italský rozhlasový technik (1874 - 1937), kterému se r. 1896 podařilo poprvé přenést bezdrátové signály. Vynalezl magnetický detektor, rotační oscilátor, vodorovnou směrovou anténu a duplexní radiotelegrafii. V r. 1907 byl poctěn Nobelovou cenou za fyziku.