K HODŮM MILOSTI (Trilussi)

Milý Trilussi,
ve svém životopise se zmiňuješ, jak jsi jednou v noci zabloudil v lese a náhodou se střetl se slepou stařenou. "Jen pojd' za mnou, znám dobře cestu," vyzvala Tě. Stál jsi zaražen a nešlo Ti do hlavy, že by Tě měl vést, kdo vůbec nevidí. Slepá však Tě vzala za ruku a vybídla: "Tak už jen pojd'!" K té slepé ženě, která šla před Tebou, přirovnals víru.
Souhlasím, ale jen částečně. Víra je sice dobrým průvodcem, která nás, jako ona stará žena, vyzývá: "Vydej se za mnou a přestaneš bloudit!" Třeba zní tato výzva velmi vábně, má jeden háček. Nikdo se přece nevydá na nějakou životní cestu bez důvěry a přesvědčení, že se po ní dostane k vytčenému cíli. Podobně, dokud víra nepřejde v přesvědčení a nezapustí kořeny v myšlení a jednání člověka, nikdo se neodváží vydat cestou víry, která není romantickou procházkou lesem, ale velmi těžkou, dramatickou, ba dokonce cestou záhadnou. Vždyť už je obtížné věřit druhým lidem, že mluví pravdu. Žák se dovídá od učitele, že Země je vzdálena od Slunce 148 miliónů kilometrů. Jak se má o tom přesvědčit? Musí věřit, že učitel je čestný člověk, který má potřebné znalosti, a důvěřovat mu. Matka vypráví synovi o obětech, které pro něho přinesla, když se o něj v nemoci starala a celé noci probděla u jeho lůžka. "Věříš mi to? Vzpomeneš si někdy, co všechno jsem z lásky k tobě vytrpěla?" A syn jí odpoví: "Jak bych ti nevěřil? Učiním všechno, abych tvou lásku nesplatil nevděkem." Kdyby syn vedle důvěry nepociťoval lásku a soucit s matkou, sotva by se v něm ozvala touha, aby pro svou matku podstoupil nejtěžší oběti. Podobně je tomu s vírou v Boha. Víra je jako dětské Ano, které říkáme Bohu, když nám dá trochu nahlédnout do svého vnitřního života. Ano k tomu, co říká Bůh a současně Ano tomu, kdo to říká. Kdo vyřkne toto Ano, musí mít vedle důvěry i citlivou mysl, která ho vede k pokornému doznání: Nejsem přece Bůh, který všechno ví a všechno může prozkoumat. Snad jsem si navykl dospět k vědeckým poznatkům cestou výzkumných údajů. Zde se ovšem musím spokojit s nevědeckou jistotou, která však odpovídá zdravému lidskému rozumu. Ba co víc, svěřím-li se Bohu, musím počítat s tím, že zasáhne do mého života, že ho může nejen řídit, ale i změnit.
AUGUSTIN ve svých "Vyznáních", v nichž popisuje svou cestu k víře, prozrazuje mnohem víc dojímavých vnitřních zápasů, než by se dalo čekat. Dřív, než řekl Bohu své upřímné Ano, obcházela ho hrůza a trpěl vnitřními konflikty. Z jedné strany ho zval Bůh, z druhé strany staré návyky potměšile našeptávaly: "Ty se nás chceš, Augustine, vzdát? Nezapomeň, že potom už nikdy nebudeš moci dělat to či ono!" Bůh ho nutí ke spěchu, ale Augustin žebrá: "Ještě teď ne, ještě chvilku počkej!" Moří a mučí se tak dlouho, dokud mu Bůh neuštědří potřebnou ránu. Vzal si ji k srdci a definitivně se rozhodl.
Jak sis jistě všiml, Trilussi, do dramatu lidské víry vstupuje záhadný činitel: zásah Boží. Pavel z Tarsu ho zažil na cestě do Damašku. Doznává: "Tehdy se mne zmocnil Bůh. Milostí Boží jsem, co jsem."
Teď jsem dospěl k stěžejní otázce: V čem je milost Boží a jak působí? Ani netušíš, jak těžká je na to odpověď. Ty jsi, Trilussi, tvrdil, že nevěřící se podobá spícímu člověku, jemuž Bůh praví: "Vstaň!" Nebo nemocnému, jemuž Bůh dává do rukou lék a vyzývá ho: "Vezmi si!" Je také pravda, že se nevěřící někdy přistihne, že se zabýval vírou a nabyl dojmu, jako by nic nestálo v cestě, aby víru přijal. Čím to je? Bůh si vyhradil právo zasahovat do našeho života "bez našeho přičinění", a když zasáhne, mění taktiku. Chce v nás vytvořit předpoklady, abychom svobodně s ním spolupracovali. Spícího Bůh probouzí. Zda spáč vstane, je už jeho věcí. Milost Boží je nesmírně účinná a mocná, ale nijak se nevnucuje. Její svatá síla nás vede k tomu, abychom si pravdu zamilovali, ale přitom neztratili svobodu. Může se stát, že ten, kdo byl probuzen, obrátí se na druhou stranu a řekne: "Nech mne dál spát!"
Podobné případy známe z evangelia. "Pojď a následuj mne!" říká Kristus a Levi opouští hned celnici a jde za ním. Jiný naopak klade si výhradu: "Dovol, abych nejdřív pochoval otce." A už nepřišel. O takových jedincích řekl Ježíš, že položili ruku na pluh, ale ohlížejí se zpět. Z toho je patrné, že co se týká víry, je dost lidí, počínaje těmi, kteří víru nikdy neměli, přes ty, kteří ji přijali jen zběžně a povrchně, až po ty, kteří živou a konkrétní víru projevují celým životem.
Proč někteří lidé nevěří, nedá se dobře vysvětlit. Bůh jim nedal milost víry. Proč jim ji nedal? Protože neposlechli jeho hlasu. Proč neposlechli? Protože jsou svobodní a své svobody zneužili. Proč ji zneužili? To je velká záhada, milý Trilussi, zde se vzdávám dát správnou odpověď.
Lépe je myslet na budoucnost než na minulost a vzít si k srdci výzvu sv. Pavla: "Napomínám vás, abyste nepřijímali milost Boží nadarmo."
Milý Trilussi, Manzoni nazývá návrat k víře "radostným zázrakem, hostinou milosti". Dobře to vystihl, vždyť sám byl z těch, kdo se k víře vrátili. Hostina milosti Boží je stále připravena pro každého a pro všechny. Sám se snažím denně znovu dát do pořádku a posunout trochu výš život víry, který jsem včera svými hříchy zpomalil nebo zpřevracel. A nepřeji si nic jiného, než aby všichni křesťané, kteří - podobně jako já - se netají, že jsou jednou dobří, jindy zas hříšní, rozhodli se přijmout pozvání k hodům milosti Boží.

V září r. 1971 napsal Albino Luciani, pozdější papež Jan Pavel I. dopis spisovateli Trilussimu (pseudonym Karla Alberta Salustriho, l871 - 1950), známému svými bajkami a epigramy z všedního života římského prostředí.
 

BEZ HNĚVU A ZÁŠTI (Nikolaj Vasiljevič Gogol)

Pane Čičikove,
na vizitce, kterou jste za svého pobytu v zájezdním hostinci dal sluhovi bylo, že jste "kolegiálním radou", což je titul odpovídající hodnosti poručíka carské armády. Podle Gogola nebyl jste ani krásný ani ošklivý, ani štíhlý, ani starý, ale ani zrovna mladý. Nutno však uznat, že jste si dovedl vymýšlet husarské kousky. Tak třeba jste si řekl: "Vláda dává půdu těm, kdo prokáží, že mají značnější počet nevolníků, čili "duší." Nedávno řádila epidemie a Bohu díky vyžádala si životy většího počtu nevolníků, kteří jsou stále ještě zaregistrováni jako živí. Vím, co udělám. Odkoupím je od bývalých majitelů jako "živé duše", třebaže ve skutečnosti jsou to "mrtvé duše". Předložím jejich seznam vládě a požádám o příděl půdy a takřka přes noc nesmírně zbohatnu." Sotva jste v hostinci odložil zavazadla, začal jste s prvními návštěvami. Gubernátorovi jste podotkl jen tak mimochodem, že se v jeho kraji musí každý cítit jako v nebeském království, že silnice jsou tu jako ze sametu a těm, kteří se o tento kraj zasloužili, by se měl postavit pomník. Náčelníku policie jste se zalichotil, když jste nešetřil chválou na městskou gardu. Za rozhovoru se zástupcem gubernátora a s prezidentem soudu uklouzl Vám titul "Excelence", což se oběma velice zamlouvalo. Podle toho také vypadal výsledek. Gubernátor Vás pozval ještě tentýž večer do rodinného kruhu. Drazí úředníci Vás čekali v nejbližších dnech, jeden na oběd, druhý na partičku karet, třetí na šálek čaje. A už jste na koni, Čičikove. Vaše bezostyšná a nehorázná lež Vám zajišťuje slibný úspěch. Co nevidět uzavřete výnosné obchody, ovšem na úkor druhých. A v tom je právě kámen úrazu. Jste skvělý chlapík, máte originální nápady a přece jste podvodník. Ba ještě víc. Jste zloděj v bílých rukavičkách. Vaše lži jsou duchaplné a vtipné, společnost se Vám dvoří a poklonkuje Vám.
Bohužel nebyl jste v tomto směru jediný. Takových "odborníků" bylo víc. Počínaje Talleyrandem, který prohlásil, že slovo je dar Boží, za který "se dají skrýt vlastní myšlenky", dále přes Byrona, podle něhož "lež je zamaskovaná pravda", pak přes Ibsena, který lež hájí a tvrdí, že ji prostí lidé nutně potřebují k životu, až k Andrevovi, který s lítostí zjistil, že pravda vlastně neexistuje. Známé jsou životní názory některých lidí, kteří se dívají na lež a podvod jako na projev inteligence a schopnost zvládnout situaci. Se svou "troškou do mlýna" přicházejí někteří filozofové, kteří tvrdí, že řeč není schopna vyjádřit myšlenky, že pravda je jen relativní. To znamená, že se mění podle doby a lidí. Z toho vyplývá, že mnoho lidí nedůvěřuje lidskému rozumu a síle úsudku. Spokojují se pouhým faktem a dojmem, který přijímají zcela nekriticky. Co jednomu je pravdou, druhému je lží. Pravda a lež obdržely stejné občanské právo. Není to pořádný políček lidské důstojnosti o Boží dobrotě , která přece stvořila člověka tak, aby se mohl dopátrat jistoty a pravdy?
Tento stav bohužel přešel i do náboženského života. Často slýcháme: "Dnes je každý s pravdou na štíru." Dřív jsme ji přijímali tak, jak ji podával učitelský úřad církve, dnes si ji chce každý najít sám. V přístupu k náboženským pravdám zavládl teď pluralismus. Jenže víra není pluralistická. Můžeme připustit zdravý pluralismus v teologii, v liturgii a jiných oborech, nikdy však ve víře. Je-li jisté, že Bůh zjevil nějakou pravdu, a pak ji zjevil pro všechny lidi všech dob, je nutno ji přijmout bez jakéhokoliv "kdyby" nebo "ale". S veškerou rozhodností musíme zamítnout názor, že pravdy víry jsou odrazem svědomí a života. Věroučné pravdy platí stále, i když se nevylučuje možnost, že budou stále lépe a hlouběji chápány a vyjadřovány novými a vhodnějšími formulemi. Autoritu učitelského úřadu církve - v daných mezích - nemůžeme dnes brát na lehčí váhu než včera, jinak by církev přestala být "apoštolská". A pak by také nebylo pravdou, že "Kristus je týž včera, dnes i na věky".
Ve srovnání s dnešními pochybovači a skeptiky byl jste si, Čičikove, svou věcí jist. Aniž jste pohnul brvou, házel jste kolem sebe ciframi, soustavně se zapřísahal a zdolával všechny překážky. Mnozí lidé se Vám po té stránce podobají. Halí se do pláště proroka a zvedají výstražně prst na lidi a na každou organizovanou společnost.
Tato "prorocká kritika" se dnes objevuje i v samé církvi. Třebaže mnohý stoupenec této kritiky jedná čestně a sleduje blaho církve, jsou i takoví, kteří svými řečmi a diskusemi chtějí úmyslně vyvolat bouři. "Bez hřmění a dělových ran není možno některé lidi probudit," říkají. Ale svatý Pavel byl jiného mínění: "Kdyby i můj pokrm měl pohoršovat mého bratra, nebudu tento pokrm nikdy jíst." Světci, kteří jsou ve Vaší ruské zemi uctíváni, jako např. sv. Mikuláš, volili obvykle jinou cestu. Hledali chyby spíš na sobě než na druhých, protože se báli, aby neporušili lásku k bližnímu.
Magdalena Lamoignon, vzdělaná řeholnice 17. století, četla satiry básníka Boileaua a vytkla mu, že píše příliš štiplavě. "Příště budu respektovat Vaši připomínku," odpověděl, "ale dovolte, abych mohl aspoň tak psát proti úhlavnímu nepříteli církve, tureckému sultánu." "Ne," prohlásila řeholnice, "je to vladař a jeho autorita musí být respektována." "Dovolte mi tedy, abych napsal satiru na ďábla," naléhal básník s úsměvem, "nebudu přece popírat, že si to zaslouží." A zbožná řeholnice odvětila: "Ďábel je už dost potrestán. Snažme se nemluvit o nikom špatně, abychom se mohli bez obav postavit před každého člověka."
Jednali snad podle této zásady lidé, když Vám, Čičikove, všestranně důvěřovali a báli se Vám upírat pravdu? Jiní nebyli tak šťastní jako Vy, nevěřilo se jim, i když mluvili pravdu. Stalo se, že jeden voják byl raněn do nohy a prosil kamaráda, aby ho odnesl do lazaretu. Cestou na obvaziště utrhl granát zraněnému hlavu, aniž si toho soucitný pomocník všiml. Když došel se svým břemenem k chirurgovi, ten se ho zeptal: "Prosím tě, co mám dělat s člověkem, kterému chybí hlava?" Teprve teď se voják podíval na zraněného a vybuchl: "Sprostý lháři, tys mi přece říkal, že máš zraněnou jen nohu ! "
Myslím, že je třeba vždy volit střední cestu - ani slepě důvěřovat každému slovu a činu člověka, ani bezdůvodně podezírat každého ze lži. Nebudeme přece vytýkat policejnímu inspektorovi, že neměl bezmeznou důvěru k dvěma chlapíkům, které dal zatknout, když nakládali v pracovních kombinézách na kamion olověné roury. "Podle čeho jste poznal, že jsou to zloději a ne dělníci?" ptali se policisty. "Na dělníky pracovali příliš rychle," odpověděl. Přehnanou nedůvěru projevil zas jistý lékař, který řekl svému kolegovi: "Nepůjčím ti peníze, protože nikomu nevěřím. I kdyby přišel svatý Petr z nebe a požádal mě o deset tisíc lir, nedal bych mu ani vindru."
Pane kolegiální rado, Gogol napsal, že jste se podle ruského zvyku vždy pokřižoval, než jste se pustil do svých vyloženě prohnaných kousků. Před tím, než jste začal lhát a šidit, vzýval jste toho, který "přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě" (Jan 18, 37); toho, který je Pravda a který řekl: "Vaše řeč budiž ano-ano, ne-ne." (Mt 5, 37). V příkrém protikladu jste, Čičikove, míchal pravdu se lží. V tom tkví největší bolest Vašich historek plných lží a podvodů. My, kdo usilujeme o hodnověrné křesťanství, snažíme se dělat opak toho, co jste dělal Vy. Jsme pro život bez podvodů a přetvářky. To jsem Vám chtěl říci bez hněvu a zášti.

Nikolaj Vasiljevič Gogol, který zemřel před 130 lety (1809 1852), líčí ve svém románě "Mrtvé duše" satirickou formou tvrdý a nelítostný způsob života tehdejší ruské společnosti. Groteskní postavou románu je podvodník Pavel Ivanovič Čičikov.
 

BŮH JE DOCELA JINÝ (Chesterton)

Milý Chestertone!
Jistě jsi slyšel u vás v Anglii, jako já v Itálii, že víra v Boha a náboženství překáží člověku, aby si vybudoval ráj na zemi, protože všechny své naděje a síly vkládá jen do posmrtného rajského života. Podle směrnic posledního koncilu musí křesťan právě proto, že je křesťanem, zasazovat se víc než jindy o pokrok, pokud slouží dobru celku, a o sociální rozvoj, pokud prospívá všem. Ale to na věci nic nemění, namítají někteří. Vy křesťané považujete svět za pomíjivý a čekáte na věčný život v ráji, o němž nic nevíme. Chceme ho zde na zemi a to je cílem všeho našeho snažení. Už ho vidíme, jak se pomalu rýsuje na obzoru, zatímco o vašem Bohu tvrdí znalci náboženství, že je "mrtev". Dáváme zapravdu Heinrichu Heinovi, který napsal: "Slyšíte zvony? Padněte na kolena! Přinášejí umírajícímu Bohu poslední pomazání."
Milý Chestertone! Ty i já samozřejmě také poklekáme, ale jedině před takovým Bohem, který je přiměřený a časový i v dnešní době. Jen tento Bůh může dát uspokojivou odpověď na nejpalčivější otázky, které sužují každého člověka: "Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Kam jdu?"
Pokud by si chtěl někdo užít nebe na zemi a jen na zemi, odkázal bych ho na někoho, kdo se v této věci vyzná snad lépe než já a také lépe než Ty - totiž Dostojevský. Znáš jeho román "Bratři Karamazovi"? Ivan sice v Boha nevěří, ale celou silou své nevěry vzpírá se takovému ráji na zemi, kterého má být dosaženo za cenu utrpení a martyria nesčetných generací. Země je nasáklá lidskými slzami od povrchu až do středu. Že budou naši potomci sťastni proto, že jejich předkové byli nešťastní? Kdyby se to dálo, bude předkům ublíženo. Vždyť za své utrpení nezakusili ani trochu štěstí. Často je ani nenapadlo, že by z pekla, které sami prožili, mohl vzejít na světě nějaký ráj. A bylo by je to jistě potěšilo a dodalo jim to sebedůvěry. Což jen proto bylo obětováno nesčetné množství lidí, aby zúrodnili půdu pro nové stromy života? "Ne, to není možné", říká Ivan, "to by byla strašná a krutá nespravedlnost!"
Má pravdu. V každém člověku, ať má jakýkoliv názor, je smysl pro spravedlnost. Ten vyžaduje, aby dobro bylo odměněno a utrpení odškodněno, aby byl ukojen hlad po životě, který se ozývá v každém člověku. Kdy a jak toho může být dosaženo, ne-li v jiném životě? Kdo vůbec může spravedlivě odměňovat, ne-li Bůh? A který Bůh, ne-li ten, o němž sv. František Saleský napsal: "Nemějte strachu před Bohem, ten Vám nijak neublíží. Naopak, milujte ho a uvidíte, kolik dobra vám prokáže." Proti čemu mnozí brojí, není pravý Bůh, ale falešná představa Boha, který podporuje bohaté, stále od nás něco chce a závistivě hledí na náš rostoucí blahobyt, představa Boha, který vytrvale slídí jen po našich hříších a má potěšení, může-li trestat.
Milý Chestertone! Víš dobře, že Bůh není takový. Bůh je dobrý a spravedlivý. Je otcem ztracených synů, které neponechává na pospas jejich žalostnému a bídnému stavu, ale dává jim možnost a schopnost, aby zvládli svůj osud. Náš Bůh rozhodně není soupeřem, ale činí všecko, aby v člověku našel dokonce svého přítele, jenž by se podílel na jeho věčném blahu. Dojem, že Bůh klade na člověka náročné a přehnané požadavky, není správný. Naopak se spokojuje s málem, neboť dobře ví, že toho moc nemáme.
Jako Ty, stejně i já jsem přesvědčen, že tento Bůh bude jednou všemi uznáván a milován. I těmi, kteří ho dosud odmítají. Ne snad, že by byli špatní (jsou možná lepší než my oba), ale protože Boha dosud náležitě nepoznali. I když nadále v něj nevěří, Bůh je přesto ujištuje: "Ale já vám věřím."

Chesterton je známý anglický spisovatel (1874 - 1936), pocházel ze zámožné protestantské rodiny a r. 1922 vstoupil do katolické církve. Některé jeho spisy vyšly i v českém překladu.
 

ČTYŘI LETORY (Hippokrat)

Drahý Hippokrate,
byl jste první, kdo z hlediska lékařského rozdělil lidi podle povah na čtyři skupiny: sangviniky, flegmatiky, choleriky a melancholiky. I když se po Vás mnozí pokoušeli o nové, vědečtější rozdělení, Vaše známé rozlišení povah přetrvalo 25 století.
Pokusme se na jednom a témže případu ukázat nápadný rozdíl mezi těmito čtyřmi letorami. Dejme tomu, že každá má zdolat výstup na nějakou skalní stěnu.
S a n g v i n i k se zadívá na skálu a prohodí: "To je dětská hračka, kterou lehce zvládnu." A také hned na ni zaútočí s ohnivým nadšením. Protože však předem nic neplánoval, ani si nezaopatřil potřebnou výstroj, naráží brzy na nepředvídané potíže a nakonec zjistí, že nadšení ani svaly samy o sobě nestačí. Prvotní nadšení změní se v opak: "Mám už toho dost, to není pro mne!" Sangvinik se podobá známému Tartarinovi z Tarasconu, u něhož se rytířské nadšení zvrhlo v bezduché tlachání. "Vypravím se do Afriky na lov lvů a pardálů," holedbal se, ale za půl hodiny mluvil jinak. "Raději zůstanu zde, co mám z Afriky?" A za chvíli: "Tartarine, přioděj se slávou!" A potom: "Co bych měl z falešné slávy? Raději se přioději flanelem." - "Ať žije hon v Africe! Dejte sem dvouhlavňovou karabinu, meče, lasa a mokasiny!" A hned nato: "Podejte mně flanelovou vestu, chrániče na kolena a teplou čepici! A ať má malá Jana přinese horké kakao!" Objeví se Jana s horkým nápojem. Tartarin se dá do smíchu, ale to už ho také přešly jeho smělé plány. - Tak je tomu se sangvinikem. Rychle se nadchne, rychle opadne. Je optimista, který si mnoho slibuje od svých schopností, ale je příliš závislý na svých citech a fantazii. Má dobré předpoklady, aby mohl v životě něčeho dosáhnout, ale většinou tomu tak nebývá, protože předem věc řádně nepromyslí a neplánuje.
Jak se zhostí svého úkolu f 1 e g m a t i k ? Podívá se jednou, podruhé, několikrát na skálu a řekne si: "Tuhle horolezeckou túru si musím pořádně promyslet, každý pohyb dvojnásob zvážit, vždyť polezu na ledovou plochu!" Rozestře si mapu, vyznačí na ní opěrné body, obstará si lana, lopatu, kladivo, tlumok, klíny a dobře okované boty. Všechno obstará cílevědomě, bez zbytečného spěchu a spokojeně brouká: "Snad to dokáži, snad se mně to podaří." A opravdu, navzdory všem překážkám, se mu to podaří. Flegmatická povaha je šťastná letora, ale má i svůj rub. Flegmatik má totiž sklon k lhostejnosti, necitelnosti, nesdílnosti. Trochu víc zájmu o druhé lidi by ho učinilo mnohem laskavějším a sympatičtějším.
Další pokus podnikne c h o 1 e r i k. Sebevědomě prohlásí předem: "Jaképak překážky? Ty jsou přece k tomu, aby se překonávaly." Prudce se vrhne na skalní stěnu jako na nepřítele. Nešetří silami a pouští se do úporného boje. Často dosáhne vynikajících dílčích úspěchů, ale málokdy dosáhne vrcholu. Cholerik se vyznačuje neobyčejně živou podnikavostí, dovede se rychle rozhodnout a houževnatě věci řešit. Chybí mu však více klidu a rozvahy, aby se nedal strhnout přílišným nadšením nebo nepropadl pesimismu. Etiopan Ras Tafari by mu řekl: "Máš sice dvě nohy, ale můžeš jimi šplhat jen na jednom stromě." Cholerik dovede pro maličkost vyvolat celou bouři. Vedle dobrých vlastností má jednu neblahou - svou nespoutaností a neukázněností si znepřátelí mnoho lidí. Obvykle nemívá štěstí, aby se setkal s lidmi, kteří by měli trpělivost s jeho prchlivostí, jakou měl Sokrates se svou prchlivou ženou Xantipou. Sokrates o ní řekl: "Oženil jsem se s Xantipou jen proto, že je tak hrubá a nevlídná. Řekl jsem si, že když to vydržím já, vydrží to po mně i jiní." Jednou se Sokrates vytratil z domu, aby neslyšel Xantipu řádit. Posadil se na zápraží. To Xantipu popudilo ještě víc. Vzala džber vody a vychrstla ji z okna na nic netušícího Sokrata, který chladnokrevně prohodil: "To jsem si mohl myslet, že po silném hřmění přijde déšť."
M e 1 a n c h o 1 i k proti prudkému a prchlivému cholerikovi je povahově zádumčivý a rád se podceňuje: "Copak nevidíte, že je nemožné zdolat takovou stěnu? Chcete, abych se zřítil?" Jako rozený pesimista se hned od počátku dá odradit od činu jakýmikoliv překážkami. Patří k těm, kteří naříkají nad půlí lahve vína: "Poprvé v životě jsem dostal chuť něčeho se napít a mám jen před sebou poloprázdnou láhev. Jsem opravdu nešťastný smolař." Místo lamentování by si měl raději říci: "Vida, zůstala tu ještě půlka láhve vína."
V každém případě by se měli křesťané dívat na věci vždycky z té lepší stránky. Je-li pravda, že evangelium je radostná zvěst, pak musí být i křesťan člověkem, který šíří radost. Sv. Filip Neri říkával: "Smutné obličeje nemají místo v nebi."
Jak vidíte, vážený Hippokrate, dostal jsem se z rozlišování a popisování povah až do nebe. Musíme se snažit dostat se do nebe, ať jsme zdědili po rodičích temperament jakéhokoliv typu. Záleží jen na nás, abychom si z něho vytvořili dobrý charakter. Vždyť v nebi je takový sv. Tomáš flegmatik, který nepřestal studovat, i když mu do jeho světničky vlezl vůl. Je tam i sv. Jan Eudes, kterému vřela krev v žilách, když viděl bludaře. Je tam sv. František Saleský, světec s vybraným chováním, mistr slova i pera. V nebi je také sv. farář arský, Jan Vianney, vítěz nad sebou a specialista v konzumaci polozkažených brambor, které si před týdnem uvařil. Nebeský klíčník sv. Petr jistě spravedlivě posoudí naše skutky a jsem přesvědčen, že přihlédne i k potížím a překážkám, které vyvěraly z naší víceméně nešťastné povahy. Nevím, zda sv. Petr je stoupencem Vašeho rozlišování lidských povah nebo stoupencem Dona Cojazziho, který třídil lidi podle jiných měřítek.
Cojazzi tvrdí, že povaha člověka se nejlépe pozná v hostinci. Dejme tomu, že si tam host objedná pivo. Když je dostane, zpozoruje, že v něm plave moucha, která tam zápasí o svůj život. Je-li host Angličan, klidně zavolá číšníka: "Přineste mi, prosím, jiné pivo - čisté!" Když je vypije, klidně odejde. Klidný však nezůstane číšník. Ne kvůli mouše, ale že přišel o spropitné. Objeví-li v pivě mouchu Francouz, zrudne v obličeji, pivo rázně odstrčí, vynadá všemu hostinskému personálu, bouchne dveřmi a nepřestane láteřit ani venku. Vidí-li Ital v pivě mouchu, vytáhne ji opatrně prstem přes okraj sklenice a žertovně řekne pikolíkovi: "Objednal jsem si něco k pití a tys mi přinesl i jídlo." Vypije, odejde a nezaplatí. A Němec? Když ten spatří mouchu, zvedne sklenici až k nosu, svraští čelo, zavře oči, zvrátí poněkud hlavu a s německou důkladností a ukázněností vypije pivo jedním tahem až na dno - i s mouchou. Dán si zase s mouchou v pivě bude hrát tak zaujatě a vytrvale, že zapomene na pití, až si toho všimne vrchní a s tisícerými omluvami mu pivo vymění. A co udělá Eskymák? V domnění, že je poctěn nějakou místní specialitou, mouchu sní a pivo vylije.
Promiňte, vážený Hippokrate, že jsem zařadil tyto anekdoty do sféry vysoké vědy, kterou reprezentujete. Možná, že to vypadá jako znehodnocení Vaší vědecké činnosti. Ale myslím, že je to užitečné. Jak je vidět, zdravý lidský cit dovede vytušit, kolik směšného je někdy v primitivní, nekontrolovatelné a nenapravitelné lidské povaze.

Hippokrat byl věhlasný starověký lékař (460 - 377 př. Kr.).
 

UŠLECHTILOST ZAVAZUJE (Johann Wolfgang Goethe)

Slavný básníku!
Poslední filmový festival, který byl opěvován v nejvyšších tóninách, mi připomněl Vás - ani nevím dobře proč. Patrně ho vybavily dojmy, které se vynořily z mého podvědomí. Při četbě festivalových zpráv jsem musel myslit na Vás jako estéta, umělce a kritika.
Byl jste velký estét, který byl schopen přijímat širokým srdcem všecku tu "přirozenou krásu" roztroušenou ve světě. Počínaje přírodními úkazy a konče prudkými vášněmi v lidském srdci. Byl jste velký umělec schopný odhalit úspěšně jiným viditelnou krásu i neviditelný duševní stav, jímž jste krásu vnímal. Byl jste znamenitý kritik umění, který se dovedl s porozuměním a vášnivým zaujetím sklánět nad uměleckými díly.
Neobdivovalo Vás Německo jako dlouholetého ředitele divadla ve Výmaru? Nenazval jste druhým zrozením den, kdy Vaše noha stanula v antickém Římě? Neomdléval jste přímo štěstím, když jste se díval na Apolla z Belvederu?
Škoda, že jste nemohl zhlédnout festivalové filmy, a proto neznám Váš názor na ně. Jako estét objevil byste na festivalu mnoho krásných věcí, které by byly pro Vás novinkou. Filmové představení, vytvořené souhrou světla, pohybu, barev, hudby a děje, je samo o sobě skvělá věc. Sedíte před plátnem a je-li filmová montáž dobře skloubena, strhne Vás celý děj do události, že Vám hodina uběhne jako minuta. Záběry, na nichž je zachycena pouze tvář, přiblíží Vám netušeným způsobem postavy zmítané hlubokými emocemi. Tím se vytváří mezi Vámi a herci důvěrný vztah. Co jste obdivoval u Mantegna a Ceravaggia v malém, můžete tu vidět díky snímací technice obrovsky zvětšené. Dejme tomu, že záběr zachytí tvář podvodníka zespodu, znetvoří ji zleva stínem a už vidíte člověka, z něhož jde strach. To uvádím proto, abych Vám objasnil některé základní věci.
Jste asi zvědav, lze-li na filmu najít také uměleckou stránku. Určitě. Kritik umění, jakým jste Vy, musí být připraven i na překvapení. Ve svých úvahách byl jste zvyklý pohybovat se ve vyšších sférách, zajímal Vás především klasický výraz umělcovy vášně, naslouchal jste řeči, kterou k Vám promlouvala architektura, mramor, fresky, miniaturní rukopisy. Vaše kritika byla proto vždy zaměřena na jednotlivce, na určitého stavitele, malíře, herce. Naproti tomu se ve filmu společně podílejí různí umělci: scénárista, technik, režisér, herec. Každý pracuje v souladu s druhými, a tak společně vytvářejí film. Proto je velmi obtížné zjistit, v čem tkví pravý umělecký výraz celého díla. U každého filmu je tomu jinak. Umění, dokonce velmi vysoké, nedá se dobře vtěsnat do té či oné filmové části, protože prolíná všemi částmi. Filmové umění je svým způsobem ojedinělé, nazývá se také "desátou múzou". Svým dalekosáhlým vlivem stal se film "pátou velmocí" po parlamentu, vládě, administrativě a tisku. Se zřetelem k široké oblibě, jíž se těší, mohl by se nazvat "první velmocí". Podle výpočtů některý film v několika letech ovlivnil miliardy diváků.
Film je především odkázán na průmysl a obchod, tedy na peníze. Režisér i herci si často přejí produkci filmů s vysokou uměleckou úrovní, která by jim umožnila uplatnit jejich talenty. Ale výrobce, který potřebuje z filmu vytěžit co nejvíc peněz, počítá obráceně. Chce film,jehož úspěch se projeví především v pokladně. Kdyby tak existoval kouzelník, jakým byl třeba Váš doktor Faust, nebo přímo Mefisto, který by kouzelnou hůlkou předem zaručil finanční úspěch uměleckého filmu, pak by byl výrobce ochoten takové filmy natočit. Protože mu takoví kouzelníci chybí, musí hledat jiné cesty. Jaké?
Svého času byl Terentius hořce zklamán, když viděl, jak diváci opouštějí jeho umělecké veselohry a odcházejí na produkce provazolezců a šašků, kteří provozovali svá představení nedaleko jeho divadla. Tento zlořád se opakuje dodnes. Filmoví producenti natáčejí normálně takové filmy, které vyhovují méně ušlechtilým zájmům diváků, kteří nechodí do kina, aby se kulturně pozvedli, ale aby se pobavili. A to by takového kritika, jakým je Goethe, rozhodně na filmovém festivalu nepotěšilo. Zvláště kdyby zjistil, že byly v dosahu prostředky i osoby pro vytvoření mistrovského díla. Dala se ale přednost podprůměru, protože hlavní slovo měly zájmy hospodářské.
Ještě jiné věci byste však mohl zjistit. V některých filmech najdete sice pravé umění, ale též pravou nemravnost. Asi se podivíte, jak mohu mluvit o filmech, které jsou nemravné a současně umělecky cenné. Přídavné jméno "umělecký" a "cenný" se vztahuje na dílo, "nemravný" na umělce. Některé nemravné novely Boccaciovy jsou umělecky krásné, ale když je Boccacio psal, dopouštěl se činu mravně špatného, který měl škodlivý vliv na mnoho čtenářů. Když jste napsal "Utrpení mladého Werthera", byl jste celý nesvůj a vyveden z míry, když jste zjistil, jaký zhoubný vliv měla Vaše knížka na blouznivou a výstřední mládež.
Ale jak si jen mohu dovolit kritizovat takového Goetha, který napsal o jednom svém kritikovi: "Jako každá růže, tak i každý umělec má svůj hmyz. Já mám Tiecka." Nuže, kromě něho máte ještě teď mne, který sice obdivuje Vašeho génia, ale nesdílí některé Vaše názory, třebaže umění má vycházet z holé skutečnosti. Že umělec může legitimně a svobodně líčit a popisovat všecko - i to - co je špatné.Samozřejmě může. Ale tak, aby to špatné nebylo považováno za dobré, aby nebylo přikrašlováno, aby nepodněcovalo k napodobování, ale odvracelo od zla.
Ústředním tématem Sofoklova "Krále Oidipa" je krvesmilství. Sofokles je sice vylíčil drsným a nevybíravým způsobem, ale tak, že od začátku do konce tento děsný čin vzbuzuje odpor. Tresty, jimiž byli stiženi provinilci, byly tak kruté, že čtenář po dokončení četby je nadšen vším, jenom ne krvesmilstvím. Řekl jsem, že čin byl vylíčen tak, že budil odpor od začátku do konce. Dnešní režiséři a kritikové se domnívají, že v pornografickém filmu stačí jedna jediná mravnostní poznámka nebo mravnostní závěr, aby film nebyl posuzován jako "mravně závadný".
Ještě jeden Váš názor nesdílím. Že totiž geniální člověk je bezmála polobohem, který je povznesen nad všechnu mravnost. Tuto myšlenku jste vyřkl v době, kdy jste s paní von Steinovou studovali Spinozu a hledali Boha ve vesmíru. Věřili jste, že čím víc se inteligentní člověk kulturně zdokonaluje, tím víc je prostupován a pohlcován Bohem, až s ním splyne a bude sám sobě naprostým pánem.
Dnes tento Váš názor sdílí nemálo lidí. Aspoň v praxi. Bohužel! Každý člověk, i ubohý, nevzdělaný a nemocný, dostal od Boha velké pověření a nesmírné možnosti. Bůh si přeje, aby všichni lidé byli jeho dětmi a aby se v jistém smyslu podíleli na jeho životě. To se nám podaří, budeme-li se s pomocí Boží vnitřně zdokonalovat a zachovávat Boží zákony, které zavazují všechny lidi. Velké i malé, ale také umělce, i Vás, velký básníku, všechny umělce, kteří byli zastoupeni na festivalu svými díly, i nás, prosté lidi z nejnižších vrstev, kteří neoplývají mimořádnými dary. Po této stránce jsme si všichni před Bohem rovni. Kdo byl obdařen darem umění, popularity a bohatství, má tím větší povinnost projevovat svou vděčnost Bohu správným životem. Být jedním "z velikánů" je vskutku darem Božím. To ale  nesmí člověku vstoupit do hlavy, ale naopak vést ho ke skromnosti. Ušlechtilost zavazuje!

Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832) byl velký básník, jenž v německé poezii znamená vrchol klasicismu.
 

RADOST VYVĚRÁ Z LÁSKY (Sv. Terezie z Lisieux)

Milá malá Terezie,
v sedmnácti letech jsem poprvé četl Tvůj životopis, který jsi nazvala "Dějinami malé květinky". Já bych ho spíš nazval "Dějinami pevné oceli", protože z každé řádky promlouvá silná vůle, pevná odhodlanost a mužná statečnost. Od chvíle, kdy sis zvolila cestu naprostého sebeobětování Bohu, nic Tě na ní nezastavilo. Ani vnější ani vnitřní překážky a potíže.
Vzpomněl jsem si na to, když mě jednou lékař poslal do nemocnice. Tehdy ještě neexistoval penicilin ani antibiotika. Pacient musel víceméně počítat se smrtí. Také mne se zmocnil strach, ale zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, že Terezie ve svých 23 letech, kdy se těšila plnému zdraví a životnímu elánu, dostala chrlení krve. Nezalekla se této zákeřné choroby, spíš ji radostně přivítala jako příležitost k větším obětem. Vymohla si dokonce povolení, aby i v nemoci mohla pokračovat a dokončit půst o chlebě a vodě. A ty se třeseš? To jsi kněz? Vzchop se a nebuď slaboch!
Když znovu pročítám Tvou knihu u příležitosti stého výročí Tvého narození (1973), jsem ještě víc ohromen, jak jsi dovedla milovat Boha a lidi. Sv. Augustin napsal: "K Bohu se nepřibližujeme kroky, ale láskou." Tys také nazvala svou cestu k Bohu "cestou lásky". Kristus řekl: "Nikdo nepřichází k Otci, nepřipoutá-li ho můj Otec." Podle těchto slov cítila ses "malým bezmocným neopeřeným ptáčetem, k němuž přiletěl orel - Bůh, aby je vynesl do výše na svých křídlech". Milost Boží nazvalas "výtahem", který nás rychle a bez námahy dopraví k Bohu. Cítila ses "příliš malá a slabá, abys mohla sama vystupovat po příkrém schodišti dokonalosti".
A přece se ani u Tebe tento "výstup" neobešel bez těžkostí. V posledních měsících života se Ti v duši náhle zatemnilo, že jsi neviděla už nic z toho, co Ti dřív bylo jasné. "Víra už není závoj, ale zeď," napsala jsi. Tělesné bolesti vystoupily natolik, že jsi doznala: "Kdybych neměla víru, vzala bych si život." Tvá oddanost Bohu v závrati utrpení se tím jen vzmáhala. "Mou cestou je oddanost dítěte, které bez bázně usíná v náruči Otcově." Tvé poslední slovo bylo: "Můj Bože, miluji Tě."
Nabídla ses Bohu jako oběť lásky. To vše Ti však nebránilo, aby ses neradovala z krásných a dobrých věcí světa. Před svou poslední nemocí jsi ráda malovala, psala básně a drobné divadelní scénky a svůj herecký talent jsi nejednou uplatnila na jevišti. Když se Ti v nemoci ulevilo, prosilas o čokoládový zákusek. Když jsi někdy při rozjímání únavou usnula, neupadalas do malomyslnosti pro svou nedokonalost. "Děti se líbí matce, i když spí."
Lásku k bližnímu projevovalas konáním drobných a všedních služeb především těm sestrám, za jejichž méně sympatickou tváří jsi viděla tvář Kristovu. A dělalas to všecko tak nenápadně a samozřejmě, že představená o Tobě napsala: "Jako se dovede ponořit do Boha při modlitbě i při práci, stejně tak dovede žertovat a vtipkovat při rekreaci, že nás všechny rozesměje."
Láska k Bohu vyžaduje pevné odvahy, která se musí častěji obnovovat. Tvůj krajan, maršál Foch, telegrafoval za bitvy na Marně: "Střed armády povoluje, levé křídlo se probíjí k ústupu, ale já přece útočím." Trochu bojovnosti a chuti riskovat neuškodí ani v lásce k Bohu. Ne nadarmo jsi považovala Janu z Arku za svou "sestru ve zbroji". Kristu se 1íbí naše skutky, vycházejí-li z milujícího srdce. Kristu se nelíbily půstem vyhublé tváře farizeů, protože srdcem byli daleko od Boha. "Láska nesmí spočívat v citech, ale v činech. Bůh nepotřebuje naše skutky, ale naši lásku!" To jsi výborně napsala.
Současně s Bohem můžeme milovat mnoho jiných věcí, ale pod podmínkou, že je nebudeme milovat proti Bohu, či stejně jako Boha, nebo víc než Boha. Jinými slovy - láska k Bohu nevylučuje jinou lásku, ale musí mít před ní přednost. Aspoň podle stupnice hodnot. Jakub se zamiloval do Rachel. Sedm roků se o ni ucházel a Písmo praví, že mu to připadalo "jako několik dní". A Bůh proti tomu nic nenamítal. Naopak! Schvaloval to a Jakubovi žehnal. To ale neznamená, že všechny lásky světa by se měly požehnat a pokropit svěcenou vodou. Někteří moralisté by rádi posvětili tzv. "novou sexuální morálku". Chtějí-li však křesťané předejít zmatku a rozkladu, ať pozorně naslouchají učitelskému úřadu církve, který za přispění Ducha sv. dbá, aby neporušené Kristovo učení dalo se vhodně uplatnit i v dnešní době.
Hledat Kristovu tvář ve tváři bližního je zárukou, že to s láskou k bližnímu myslíme vážně, že se neohlížíme na antipatie a různost názorů a nesklouzneme na pouhou lidumilnost. Kdo miluje Boha opravdově, nemůže nemilovat lidi, kteří náleží do Boží rodiny. I když jsou protivní, zlí a nudní, láska si je dovede proměnit. Láska má často cenu nejen velkých bankovek, ale i drobných mincí. Neměl jsem nikdy možnost vrhnout se do rozbouřených vln, abych zachránil tonoucího. Ale často jsem byl požádán, abych někomu něco půjčil, napsal dopis nebo poradil. Nikdy jsem nepotkal vzteklého psa, ale často mne napadaly mouchy a komáři. Nikdy jsem nebyl pronásledován a bit, ale často jsem byl rušen křikem z ulice, naplno zapnutým rádiem, ba i mlaskáním při společném jídle. Nerozčilovat se, mít pochopení a udržet si klid a úsměv za takové situace, znamená milovat bližního bez velkých slov, opravdově a upřímně. Takovou láskou vynikal Kristus. Jak jen byl trpělivý, když se dohadovali apoštolové. Stále připravený někoho povzbudit a pochválit. "Nenašel jsem takovou víru v Izraeli," řekl setníkovi a ženě kananejské. A apoštolům: "Vytrvali jste se mnou v mých zkouškách." Hájil hříšníky jako Zachea, cizoložnou ženu, Máři Magdalenu. Dovedl se vžít do jejich situace, trpět s nimi. Následovala jsi Kristův příklad v Lisieux, my ho musíme následovat ve světě.
Carnegie vypráví, jak jistá žena připravila svému muži a dětem prostřený stůl ozdobený květinami, ale na každém talíři byla jen hrstka sena. "Dnes máme seno?" - "Hned vám přinesu jídlo. Nejdříve vám však něco povím. Léta vařím a snažím se, aby jídlo nebylo jednotvárné. Jednou je rýže, podruhé hovězí se zeleninou, jindy pečeně na rožni. To nám to chutná! Jsi výtečná kuchařka! Taková slova jsem od vás ale nikdy neslyšela. Uvažte, že nejsem přece z kamene a že se nedá pracovat bez slova uznání a povzbuzení. Jen tak pro "krásné oči".
Ke křesťanské lásce náleží radost. O tom už zpívali andělé v Betlémě. Radost je podstatou evangelia, radostné zvěsti. Sv. Terezie z Avily soudila: "Smutný svatý je opravdu smutný svatý." A Dominik Savio: "Staňme se svatými s radostí." Radost se stává projevem lásky, rozdáváme-li ji. Uměla jsi ji výtečně rozdávat ve chvílích rekreace na Karmelu v Lisieux.
Podle legendy zemřel náhle jistý Ir a objevil se před soudem Božím. Srdce se mu sevřelo, když pomyslil, že bilance jeho života je značně hubená. Postavil se před Krista do řady a poslouchal, jak probíhá soudní řízení. Kristus nahlédl do silné knihy a povídá prvnímu: "Měl jsem hlad a dals mi najíst. Výborně! Běž do nebe!" Druhému: "Měl jsem žízeň a dals mi napít." Třetímu: "Byl jsem v žaláři a navštívils mě." A tak to pokračovalo. Pokaždé, když někdo odcházel do nebe. Iru bylo stále úzkostněji. Nedal nikomu ani jíst, ani pít, nenavštívil žádného nemocného. Konečně přišla řada na něho. Celý se chvěl, když viděl, jak Kristus otvírá knihu jeho života. Ale Kristus pozvedl oči a říká mu: "Moc toho tu napsáno není, ale přeci tu něco je. Byl jsem smutný, skleslý a tys přišel a vyprávěl jsi mi veselé příběhy, abys mě rozesmál a pozvedl mou náladu. Tak jdi do nebe!" Je to jen vtipná legenda, ale dobře postihuje, že nemáme opomíjet a podceňovat žádný způsob lásky k bližnímu. Terezie, Tvá láska k Bohu (a pro Boha k bližnímu) byla opravdu Boha důstojná. Naše láska se jí musí podobat. Kéž je to tedy plamen lásky, který rozžehne všecko, co je v nás veliké a čisté a odstraní a spálí všecko, co je v nás nízké a vzpurné.

Sv. Terezie z Lisieux (1873 - 1897), karmelitka. Známý spis "Dějiny duše" je její autobiografií.
 

POSLÁNÍ SLUŽBY (Gonzalo Fernandes de Cordoba)

Vážený pane Gonzalo,
znám Vás jen z Manzoniho románu "Snoubenci". Byl jste španělským místodržitelem v Miláně v době, kdy se město zapletlo do války s Casale a kdy tam vypukl mor. Při pohledu na Váš znak, na němž bil do očí maurský král s řetězem okolo hrdla, prohodil vzbouřenec Renzo: "Tenhle erb znám a vím, co znamená ten kacíř s řetězem kolem krku." Chce říci: "Rozkazuje kdekdo a poslouchá, kdo chce." Chudák Renzo! Brzy nato byl dopaden a dostal se do rukou žoldnéřů. Když se mu podařilo přes všechny těžkosti uprchnout, dal jste po něm pátrat jako po spiklenci a vzbouřenci.
Dnes by tomu bylo jinak. Kdyby dnes prohodil taková slova, byl by považován za proroka, charismatika nebo teologa. A Vám, vážený pane Gonzalo, by se spílalo jako utiskovateli, který pošlapává lidskou důstojnost a svobodu.
Dnes má člověk dojem, jako by někteří filozofové a teologové chtěli vyzvánět umíráčkem jakékoliv autoritě, ale svobodě a revoluci by nejraději zvonili všemi zvony. Váš vrstevník Bossuet by na to asi řekl: "Kde všichni dělají, co chtějí, tam nedělá nikdo nic; kde nikdo neporoučí, tam poroučejí všichni; kde každý poroučí, tam neporoučí nikdo." Ale koho by dnes Bossuet ještě zajímal?
Teď se tvrdí, že Palestina za časů Kristových byla územím bojových guerill. Těmi prý byli zéloté, kteří bojovali proti Římu. Římané jim to opláceli křižováním. Kříž byl nejvíce odstrašujícím znamením římského násilí. Ježíš, zbaven Římany občanských práv a nepochopený Židy, nemohl prý být ničím jiným než revolučním živlem. Že o tom evangelisté nemluví, dá se vysvětlit tím, že svá evangelia psali až po potlačení národní vzpoury proti Římu. A Marek, který se ve svém evangeliu obracel na Římany, přizpůsobil prý svůj text ve prospěch Římanů. Pavel, římský občan - příliš tedy ovlivněn Římem - nepodává o Ježíšovi věrohodné zprávy, a tak nezbývá, než jeho slova - a podobně i slova Kristova - nově vyložit a objasnit. Tak třeba čteme Ježíšův výrok: "Dávejte císaři, co je císařovo." Správně mu musíme rozumět takto: "Císaři nic nedávejte, protože Palestina patří Bohu." Nebo Kristus říká: "Blažení tvůrci pokoje"; "jdi a usmiř se se svým bratrem"; "kdo mečem zachází, mečem schází"; "nastav svou pravou tvář"; "milujte své nepřátele!" Taková slova přece musela znít absurdně a zbaběle v uších lidí, kteří se pokoušeli svrhnout římskou nadvládu a dobýt politickou nezávislost.
Co k tomu říci? I kdyby Kristus nebyl na nikom závislý, ani na Otci, přece je vzorem úcty k lidské autoritě. V Nazaretě byl poddán Marii a Josefovi, v Kafarnaum vykonal dokonce zázrak, aby se mohla zaplatit chrámová daň.
Kristův vztah k synagoze se nedá srovnat s naším vztahem ke státní či církevní autoritě. Kristus jako Syn Boží byl "pánem zákona" nad zákonem, kdežto synagoga do jisté míry jen příjemcem zákona. V konfliktu s ní se Kristus neodvolával na právo a zákon, ale na svou povinnost poslouchat Otce. I když vyhnal prodavače z chrámu, jednal uváženě. Nikoho nezranil, nezabil, chrám nezapálil. Z jeho vystoupení plyne poučení. Ježíš tím nechtěl nikomu připravit nepříjemnosti, chtěl jen v lidech prohloubit úctu k Božímu domu.
Poslední koncil zdůraznil, že Boží lid netvoří jen hierarchie, ale celé společenství věřících. Když Kristus zakládal církev, myslel především na lidi, jimž bylo určeno jeho spásné dílo. Apoštolové a biskupové, kteří byli vybaveni zvláštní plnou mocí, měli sloužit lidem. Aby se zaručilajednota biskupů, ustanovil Petrův úřad. Papež a biskupové nestojí nad lidem, ale ve službách lidu. V konstituci o církvi se říká: "Biskupové jako Kristovi náměstkové a vyslanci vedou svěřenou církev radou, přesvědčováním, příkladem a též autoritou a posvátnou mocí ... Následkem této moci má biskup právo a povinnost před Bohem dávat pro své poddané zákony, soudit a řídit vše, co náleží k bohoslužbě a pastorační práci." (Světlo národů 27). Správně používat této autority je obtížné. Nejednou činila hierarchie chyby, jež se patrně budou opakovat. Když koncilní otcové hovořili o "malomocné" nebo "ochrnuté" církvi, dotkli se jen otevřené rány. Ta otevřená rána souvisí s naší lidskou nedostatečností. Můžeme se sice starat, aby se hojila, ale úplně vyléčit a odstranit se nedá. Na to by neměli zapomínat kněží i laikové, kteří ze samé starosti o církev občas hlučně protestují, kritizují a zapomínají, že planým kritizováním ničí předem zárodky budoucího vývoje církve.
Podobně je tomu s ohleduplností. Biskupové nesmí s ohledem na názory a přání jednotlivců zanedbávat všeobecné dobro církve a přehlížet nedisciplinovanost, nekázeň a nezákonnost. Sv. Augustin praví: "My, biskupové, jsme jen tehdy představení, když sloužíme." A dodává: "Biskup, který neslouží všeobecnému blahu a pokoji, podobá se strašidlu, které stojí ve vinici, aby ptáci nezobali hrozny." Někteří tvrdí, že církev dnes potřebuje víc ducha, víc charismat, ale méně institucí. Budiž. Jenže některé instituce pocházejí od samého Krista a nelze se jich zříci, aniž by se nezměnila podstata církve. To platí především o papežském primátu, biskupském kolegiu a o služebném kněžstvu.
Jiné instituce jsou lidské povahy a čas od času se musí změnit, zvláště jsou-li překonány. Pro biskupa z toho plyne vědomí, že nic lidského není neměnitelné. Někdy dokonce ani praxe křesťanské poslušnosti. Nikdo by se ovšem neměl domnívat, že běh dějin se dá urychlit netrpělivými rebeliemi. Bertoldino měl naspěch s vyklubáním kuřátek na svět; odehnal kvočnu z vajíček a sám si na ně sedl. Dosáhl jen toho, že měl na kalhotách vaječný svítek.
Volá se: "Více svobody, méně zákonů!" Kristus přikládal význam nitru a odsuzoval fanatickou věrnost zákonům, jak ji praktikovali farizeové. Pavel velebí svobodu ducha. Ale nezapomíná, že mince má líc i rub, když napomíná: "Byli jste povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, vracet se k starým způsobům." Proto Kristus ustanovil v církvi autoritu, aby se jeho příkazy dodržovaly.
Mluví se hodně o spoluodpovědnosti. Koncilní Otcové zdůrazňují, že dílo církve není svěřeno jen biskupům, nýbrž že právě laici mají spoluúčast v rozhodování. Pochopitelně, že vědomí spoluodpovědnosti se nesmí omezit jen na nějaký pohodlný protest. Pod vedením učitelského úřadu mají laici podávat návrhy a sami spolupracovat na jejich uskutečnění. Učitelský úřad bude si pak jistě vážit všech darů a charismat a bude je uznávat.
Ještě slovo o dialogu. V koncilních dokumentech se toto slovo vyskytuje téměř padesátkrát. Dialog musí být veden na všech stranách s dobrou vůlí. Biskupové nesmějí naslouchat jen sami sobě. Svá rozhodnutí musí vydávat až po společné poradě a prozkoumání. Věřící mají právo, aby při veškeré svobodě, úctě a lásce předkládali své žádosti a prosby. Dialog ovšem není kouzelný proutek. Je dobrý a užitečný tehdy, je-li veden v ovzduší vzájemné důvěry a s respektováním všech příslušných pravidel.
Vážený pane Gonzalo, lidé, kteří tvrdí, že vysvětlují nové evangelium, jak jsem se shora zmínil, hledají usilovně svobodu. Bohužel, není to svoboda Kristova, které nás učil modlit se: "Otče náš ... zbav nás od zlého." A není to ani svoboda, o které říká sv. Augustin: "Budeš svobodný, budeš-li služebníkem svobodným od hříchu, služebníkem spravedlnosti."

Gonzalo Fernandes de Cordoba byl španělským místodržitelem v Miláně (1785 - 1873). Zmiňuje se o něm Manzoni ve svém románě "Snoubenci". Při povstání proti správci zásobování v Miláně padne Renzo jako revolucionář do rukou pochopů.
 

ČAS VELKÝCH DARŮ (Casella z Pistoie)

Milý hudebníku a příteli Dantův!
Co jsi vyprávěl Dantovi na úpatí Hory očistcové, znovu se opakuje v naší době. Bylo velkým Dantovým překvapením, že Tě tam viděl přistávat mezi dušemi, které anděl přivážel na člunu do očistce. "Můj Casello," zvolal pln údivu, "od Tvé smrti uplynul už nějaký čas. Jak to, že ses už dávno nedostal do očistce, kam jsi byl odsouzen?" A tys řekl: "Hned Ti to vyložím. Duše, které se musí ještě očistit - sotva opustily tělo - dostanou se nejprve do předsíně očistce, to znamená do Ostie při ústí Tibery. Tam přijíždí anděl se svou loďkou, a kdo se mu podle vůle Boží zalíbí, toho naloží. Několikrát jsem se dostal do jeho blízkosti, ale nic naplat. Na štěstí od té doby, co papež Bonifác VIII. vyhlásil Milostivé léto, bere s sebou anděl už tři měsíce všechny, kdo s ním chtějí jet. Nadešla doba mimořádné štědrosti a milosrdenství, z níž jsem i já těžil, a proto jsem zde."
Dnes je papežem Pavel VI. Také on vyhlásil Milostivé léto, i když za poněkud jiných podmínek než Bonifác VIII. v roce 1300. Tento Tvůj papež neměl ještě za sebou takovou pravidelnou tradici ve slavení jubilejních let. Slýchal sice o dřívějších jubileích, ale nic konkrétnějšího zjistit nemohl. Žijících svědků bylo málo. Jistý 107 letý Savojec vyprávěl, že jako sedmiletý chlapec přišel r. 1200 se svým otcem do Říma a tam musel slíbit otci, že bude-li ještě sto let živ, znovu navštíví Věčné město. Také dva jiní letití, ale přitom statní poutníci z Beauvais tvrdili, že r. 1200 byly vyhlášeny generální odpustky. A tak si papež Bonifác VIII. řekl tradice - netradice, vyhověl přání mnoha lidí a podepsáním bully r. 1300 vyhlásil každý stý rok Milostivým létem.
Celá Evropa si tehdy r. 1300 dala dostaveníčko v Římě. Lidé se hrnuli do Říma pěšky i koňmo, staří i nemocní na vozících. Baziliky sv. Petra a Pavla byly ve dne v noci otevřeny. Dokonce kardinálové navštěvovali časně zrána všech třicet předepsaných římských chrámů. Mezi poutníky byl i Tvůj krajan z Toskánska Giovanni Villani, který popsal své dojmy z Říma takto: "Bylo něco nevídaného, co tam člověk zažil. Během celého roku Řím mimo vlastní obyvatele hostil stále dvě stě tisíc poutníků, nepočítaje ty, kteří přicházeli a odcházeli. Lidé i koně měli dostatek zásob, všecko se dálo v klidu, bez křiku a rámusu. Mohu to dosvědčit, protože jsem při tom byl. Poklad církve vzrůstal dary poutníků a Římané bohatli prodejem potravin." (Cronaca VIII. 36).
Na rozdíl od Bonifáce VIII. měl Pavel VI. za sebou dlouhou tradici Milostivých let. Bonifácem zavedený turnus slavit jako jubilejní rok každý stý rok se brzy změnil. Nejprve to byly intervaly 50 a pak 25 let, aby každý, kdo chce, aspoň jednou za život se mohl zúčastnit těch velkých milostí. Dnes mohou auta, vlaky, letadla dopravit do Říma miliony poutníků. A přece ve Svatém roce 1950 jich přišlo do Říma deset tisíc pěšky, na kole, na koni i na kanoi, se psím spřežením na saních i na vozících pro nemocné. Jeden finský student vyšel z Helsinek v červenci a v listopadu došel do Říma. Pavel VI. vyzývá tentokrát ke smíření mezi námi a Bohem i bližním v osobních i sociálních vztazích.
Smířit se s Bohem a opustit široké cesty vedoucí do záhuby, to je opravdu líbezná hudba. Na těch širokých cestách tryskem pádí všechny možné lidské vášně - apokalyptičtí jezdci chlípnosti a chamtivosti, kteří nikdy nemají dost peněz a rozkoší. Na této cestě se nikomu dobře nedaří.
Velký Tolstoj píše kdesi o tvrdohlavém koni, který se zastavil v půli cesty a řekl si: "Mám už dost toho táhnout kočár a ještě poslouchat kočího, zůstanu stát." Bylo to imponující rozhodnutí, ale za drahý peníz. Od této chvíle se všecko spiklo proti němu. Kočí mu napráskal, kočár se mu valil na zadní nohy a sedící naň křičeli a nadávali.
Když se dáme na šikmou dráhu a vzepřeme se Bohu, narušujeme stanovený řád. Ničíme svazek s Bohem, protože odmítáme jeho lásku. Pak jsme vnitřně rozerváni, nespokojeni se vším, co jsme vykonali a mučeni výčitkami svědomí. Jistě, milý Casello, někdo řekne, že se na takové cestě dá dobře zpívat a hrát. Člověk takového názoru odhodí rozhořčeně Tolstého román a bude tvrdit, že ve hříchu se cítí volnější a svobodnější než jindy. Dovoluji si mu odporovat a ukáži mu, že se dostal do spárů tyranie a zákeřné nemoci. Ať už chce nebo ne, hřích se stává tyranem hříšníka. Je sice možné, že se zpočátku halí do komplimentů a laskavosti, ale hříšník se nezadržitelně stává jeho otrokem a dříve nebo později ucítí jeho vládu nad sebou jako ránu. Nemoci, jež známe, jsou dvojí: skryté a zjevné. Zjevná rána může bolet, ale člověk ví kde je a dělá všecko, aby se zahojila. Máš-li však nějaký skrytý nádor, zvětšuje se ti a rozšiřuje, zatímco žiješ v domnění a svým přátelům tvrdíš, že se ti daří skvěle. Pak se najednou objeví metastázy, což znamená, že choroba je nevyléčitelná. A přesně taková je i situace otroka hříchu, který popírá, že by měl nějaké hříchy. Proto je lepší tíži hříchů přiznat a vážně se rozhodnout, dát se jinou cestou a vrhnout se do náručí Boží. Není to líbezná hudba, milý Casello? Hudbou je také usmíření s bližními. Za Tvých dob bojovali Velfové proti Gibelínům, "bílí" proti "černým", Montecové proti Cappuletům a nevím, kdo ještě. Tvůj přítel Dante poznamenal o nich trpce, že "rozvracejí a ničí svými sváry celá města a kraje Itálie".
Dnes, milý Casello, se děje totéž. Blok proti bloku, národ proti národu, strana proti straně, systém proti systému, soused proti sousedu. Často čteme o atentátech, únosech letadel, přepadeních bank, o výbuchu bomb, které jsou vrhány na bezbranné a nevinné. Všude je anarchie, velebí se násilí, k němuž je vedena a vychovávána i mládež. Smír mezi lidmi uprostřed tohoto všeobecného a nesmyslného zmatku by byl tou nejpožadovanější a nejpotřebnější hudbou. K tomu právě Svatý rok dává podnět: "Smiřte se nejdříve s Bohem, obnovte svá srdce, místo nenávisti nastolte lásku, místo hněvu mírnost a místo chamtivosti skromnost. Pak uvidíte svět jinýma očima a shledáte, že se změnil."
Je zajímavé, milý Casello, jak se tento svět svými problémy, situacemi a lidmi dovede zcela změnit, jakmile se lidé usmíří a vnesou mezi sebe lásku a pokoj, které jim předtím chyběly. O tom nás poučí příběh jistého korejského generála. Po své smrti měl přijít do nebe, ale vyprosil si u nebeské brány na Petrovi, aby aspoň na chvilku mohl nahlédnout do pekla a udělat si představu o tomto velmi smutném místě. "Beze všeho," řekl Petr. Šel tedy k pekelné bráně. Za ní uviděl obrovský sál s mnoha dlouhými stoly. Na stolech stály mísy se znamenitě připravenou a lákavě vonící rýží. Hosté tam seděli hladoví - po dvou proti sobě u každé mísy. Aby mohli jíst, měli na rukou připevněné tyčinky. Ale ty byly tak krátké, že ani při největším naklonění nad mísu nedostali ani zrnko rýže do úst. To bylo tedy peklo. "To stačí, všecko jsem pochopil," řekl generál a vrátil se k nebeské bráně. Když tam vstoupil, uviděl týž sál, tytéž stoly, stejně dlouhé tyčinky v rukou hostí, kteří se vesele bavili a sytili. Jak to bylo možné? Každý host totiž podával tyčinkou rýži hostu sedícímu naproti, a tak probíhala hostina bez potíží.
Příběh chce říci, že myslet na druhé místo na sebe, dovede změnit peklo v nebe. Pěkné poučení, viď, milý Casello? Budeme-li se snažit, abychom konali dobro, místo abychom je jenom přijímali, bude se nám všem dařit lépe.

Casella z Pistoie, hudebník, skladatel a zpěvák 13. století, zhudebnil některé sonety a básně svého přítele Danta Alighieriho. Dante se s ním ve své "Božské komedii" potkává v očistci.
 

CO SE LÍBÍ BOHU (Mark Twain)

Drahý Marku Twaine!
Byl jste z nejoblíbenějších autorů doby mého dospívání. Ještě mám v hlavě žertovná "Dobrodružství Toma Sawyera", která jsou dobrodružstvím Vašeho dětství, drahý Twaine. Stokrát jsem vyprávěl některé z Vašich bystrých postřehů. Např. jakou hodnotu mají knihy. Mají hodnotu neocenitelnou - odpověděl jste dívence, která se Vás na to ptala - ale různou. Kniha vázaná v kůži se jedinečně hodí k obtahování břitvy; kniha malá, stručná - jaké dovedou psát Francouzi - skvěle poslouží k vypodložení krátké nohy u stolku; kniha tlustá jako slovník je výbornou střelnou zbraní proti kočkám a takový atlas se širokými listy má papír, který se nejlépe hodí k opravě okenních tabulí.
Mých bohoslovců se zmocňovalo vzrušení, když jsem oznámil: "A teď Vám zase něco povím od Marka Twaina." Ale bojím se, že moji diecezani se pohorší. Biskup, který cituje Marka Twaina! Těm by snad bylo lépe napřed vysvětlit, že jako jsou různé knihy, tak jsou i různí biskupové. Někteří se totiž podobají orlům, kteří se svými mistrovskými dokumenty vznášejí na vysoké úrovni, jiní však jsou slavíci, kteří podivuhodným způsobem zpívají chvály Pánu, ale další jsou ubozí střízlíci, kteří na poslední větvi stromu církve pouze cvrlikají ve snaze říci alespoň nějakou myšlenku na témata obrovsky rozsáhlá.
Já, drahý Twaine, patřím do této poslední skupiny. Proto si dodávám odvahy a podotýkám, že ty jsi jednou poznamenal: "Člověk je složitější, než se zdá. Každý dospělý člověk v sobě uzavírá ne jednoho, ale tři různé lidi." "Jak to?" ptali se Tě. A Ty na to: "Vezměte kteréhokoliv pana Jana. V něm je Jan I., to je člověk, který si myslí, že je; pak je Jan II., to je ten, za kterého ho pokládají lidé; a konečně Jan III., to je ten člověk, jímž ve skutečnosti je."
Kolik pravdy je, Twaine, ve Tvém žertu! Tak například Jan I. Když nám přinesou fotografii skupiny, s níž jsme byli vyfotografováni, kterou pak sympatickou, přitažlivou tvářičku hledáme? Člověka to bolí říci, ale - je to ta naše. Protože se milujeme bezmezně a dáváme si přednost před ostatními. Protože se tolik máme rádi, vede nás to k tomu, abychom zveličovali své zásluhy a zmenšovali své viny, abychom užívali jiných měr a vah u bližních než u sebe. Zveličování zásluh? To popisuje tvůj kolega Trilussa. Slimáček domýšlivosti, který vylezl na obelisk, se podíval na stopu za sebou a řekl: "Už je mi jasné, že jsem se zapsal do historie."
To jsme my, drahý Twaine. I trošku slizu, je-li náš a protože je náš, způsobí, že se nadýmáme a že nám to stoupá do hlavy!
Zmenšovat chyby? "Sem tam si vypiji nějakou tu skleničku," říká někdo. Druzí však tvrdí, že saje jako houba, že má věčně vyprahlo v krku, oddaný ctitel sv. Pijatyky s rukou neustále zvednutou. Ona řekne: "Jsem trošičku nervózní, leckdy se trochu dopálím." Pěkně děkuji. "Pěkně dopálím?" Lidé říkají, že je vyzývavá, zlostná, mstivá, povaha úplně nemožná, hotová saň!
V Homérovi chodí bohové světem zahaleni do oblaku, který je skrývá před zraky všech; nás skrývá před našima vlastníma očima mrak. František Saleský, biskup jako já a humorista jako ty, napsal: "Obviňujeme bližního pro maličkost a sebe omlouváme ve věcech velikých. Chceme velmi draze prodávat a lacino kupovat. Chceme, aby se u druhých zjednávala spravedlnost, ale u nás se užívalo milosrdenství. Chceme, aby se naše slova vykládala v lepším smyslu a jsme choulostiví na slova druhých. Jestliže někdo z našich podřízených se k nám nechová pěkně, chápeme pak ve zlém všechno, co dělá. A je-li nám někdo sympatický, omlouváme ho, ať dělá cokoli. Svá práva vyžadujeme přísně a naopak chceme, aby druzí byli ohleduplní v požadování svých práv."
O Janu I. už dost. Přejděme k Janovi II. Zde, drahý Twaine, se mi zdá, že nastává dvojí případ. Jan si přeje, aby si ho lidé vážili, nebo se trápí, protože ho lidé ignorují a pohrdají jím. V tom ještě není nic zlého. Snaž se jen nepřehánět. Ani jedno - ani druhé. "Běda Vám," řekl Pán, "kteří rádi sedíte v prvních stolicích v synagogách a jste rádi, když se vám lidé klaní na náměstích... Protože všechny tyto skutky děláte, aby vás lidé viděli." Dnes by se řeklo: "Šplháte na vysoká místa a na tituly za cenu širokých loktů, ústupků, odříkání a šílíte po tom, aby se o vás psalo."
Ale proč "Běda vám?" Když roku 1938 projížděl Hitler Florencií, město bylo pokryto hákovými kříži a oslavnými nápisy. Bargellini řekl Dalla Costovi (tehdejšímu kardinálu - arcibiskupu florentskému): "Vidíte to, Eminence, vidíte to?" "Nebojte se!" odpověděl kardinál. Jak to dopadne, je naznačeno už v žalmu 37: "Viděl jsem zpupného bezbožníka, vypínal se jako košatý cedr. Přišel jsem a hle, už ho nebylo." Někde to "běda" neznamená Boží trest, ale pouze lidskou směšnost. Může to dopadnout jako s oslem, který se oblékl do lví kůže a všichni říkali: "To je, panečku, lev!" Lidé i zvířata se dávali na útěk. Ale zafoukal vítr, kůže se nadzvedla a všichni spatřili osla. Plni zuřivosti přiběhli a dali zvířeti spásonosný výprask. I Shaw říkal: "Jak komická je pravda!" Což znamená - člověk se musí smát, zjistí-li se, jaká nicota se leckdy skrývá pod slavnostní okázalosti. A přihodí-li se opak? Smýšlí-li lidé špatně tam, kde je dobro? Zde nám pomáhá jiné Kristovo slovo: "Přišel Jan, nejedl ani nepil a říkají: "Má zlého ducha." Přišel Syn člověka, který jí a pije a říkají: "Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků." Ani Kristus neuspokojil všechny. Nedělejme si tedy z toho tolik, nepodaří-li se to nám.
Jan III. byl kuchařem. To nevyprávíš ty, Twaine, ale Tolstoj. Na prahu kuchyně byli nataženi psi. Jan zabil tele a vnitřnosti vyhodil na dvůr. Psi je popadli, sežrali a říkali: "Výborný kuchař, dobře vaří." Jindy ale Jan vylupoval hrách z lusků a loupal cibuli. Slupky vyhodil na dvůr. Psi se na to vrhli, ale hned začali odvracet čumáky a řekli: "Kuchař se změnil, už nestojí za nic." Jan ale nebyl nijak dojat tímto úsudkem a řekl: "Pán musí hodnotit můj oběd, nikoliv psi. Mně záleží na tom, aby byl pán spokojen." I Tolstoj to řekl výborně. Ale já se ptám: "Co chutná našemu Pánu? Co se Jemu na nás líbí?" Když jednou kázal, řekl mu kdosi: "Hle, tvá matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." On však ukázal rukou na své učedníky a řekl: "Hle, má matka a moji bratři; neboť kdo plní vůli Otce mého, jenž je v nebesích, to je můj bratr, má sestra, má matka. "
Zde tedy máme, kdo se mu 1íbí. Ten, kdo plní jeho vůli. Líbí se mu, když se k němu modlíme, ale velmi se mu nelíbí, stávají-li se modlitby záminkou, abychom se vyhnuli námaze dobrých skutků. "Proč mi říkáte Pane, Pane a nekonáte to, co vám říkám?" Konat to, co se říká!
Možná je to závěr s morálním naučením. Ty jako humorista bys toto naučení z toho nevyvodil. Ale já je musím vyvodit, protože jsem biskup a protože svým věřícím doporučuji: "Zamyslíte-li se znovu nad třemi Jany, Jakuby nebo Františky, kteří jsou v každém z nás, pak si všimněte zvlášť toho třetího - toho, co se líbí Bohu."

Mark Twain - vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens, americký spisovatel (1853 - 1910). Typograf, lodivod na Mississippi, novinář. Jeho mistrovská díla jsou: "Dobrodružství Toma Sawyera" a "Dobrodružství Huckleberryho Finna". Vynikají svěžestí a humorem.
 

VOLÁNÍ O POMOC (Manutius Aldus)

Vážený knihtiskaři a humanisto,
právě jsem se vrátil z krátké návštěvy výstavy "Benátky, město knihy". Viděl jsem velice zajímavé věci. S velkým požitkem jsem prodléval před skříní, kde byly vystaveny knihy z 16. století z Vaší slavné knihtiskárny. Obdivoval jsem znovu typy Vašich písmen. Jsou úzké, výrazné, s kresbou mírně šikmou doprava. Viděl jsem také Vaši pečeť s kotvou a delfínem a s Vaším heslem: "Pospíchej pomalu!"
V Benátkách 16. století bylo asi 500 tiskáren a knihkupectví, ale Vám se nikdo nevyrovnal. Vaše práce se vyznačovala láskou ke kultuře a umění. Sám jste zemřel takřka v bídě, zato Vaši kolegové dělali výborné obchody. Např. Janson, o němž napsal Marin Sanude, že mu celý jeho majetek vypadl z tiskařského stroje. Mrzelo mě, že jedna Vaše knížka byla vystavena hned vedle zlodějského knihtisku florentského tiskaře Giunty. Kopíroval Vaši tvorbu v Lyoně a škodil Vám svými plagiáty a nekalou konkurencí. Jak vysvítá z knih starých čtyři sta let, už tehdy se lidé obohacovali nečistými obchody a peněžní hrabivostí.
Při prohlídce vystavených knih se člověk také dovídá, jaké zájmy měli tehdejší čtenáři. Když jsem prohlížel v jednom sále knihy z 18. století, které vydával neméně slavný Remondini, řekl mi průvodce: "Před Vámi je Remondiniho přeložený román od Lesageho "Gil Blas", který byl v okamžiku vyprodán. Remondini, povzbuzen tímto zájmem, vydal později knihy "Nový květ ctnosti" a "Den křesťana", ale nikdo je nekupoval." Řekl jsem si: "Jak musí být teprve těžké člověku a křesťanu ve 20. století, aby se polepšil."
Milý Manutio, rád bych Vás jednou provedl moderní tiskárnou. Váš tiskařský lis produkoval tři sta stránek denně, dnešní tiskařské stroje vychrlí za hodinu desetitisíce novin. Za Vašich let byly knihy tak cenné, že byly v regálech knihoven přivazovány řetězy. Málokdo si je tehdy mohl opatřit. Dnes se přečtené noviny zahazují v tunových nákladech. V Americe si mladí lidé knihy ani neschovávají. Každou přečtenou stránku knihy vytrhnou a zahodí. Nakonec zůstane jen vazba, která skončí také v odpadu.
Patrně namítnete: "To znamená, že Vaše knihy nemají cenu." Nelze to tak o všech říci. Máme knihy s dobrým i špatným obsahem, knihy hned rozebrané i knihy "ležáky". Ovšem Vámi vytištěné dílko "Poliphili" - po typografické stránce nejkrásnější kniha světa - budí dojem, jako by to byla modlitební kniha pro řeholní sestry.
Jako humanista si jistě vzpomenete na třetí kapitolu osmé knihy Platonovy "Stát", v níž popisuje začátky rozpadu demokracie. Vládnoucí jsou poddanými trpěni jen potud, pokud jim dovolují nejhorší prostopášnosti. Plní-li kdo zákony, platí za hlupáka. Občané se bojí vychovávat své děti. Děti tupí své rodiče, "chtějí být svobodné", jak ironicky poznamenává Platon. Učitel má strach z žáků a žáci zase učitelem opovrhují. Mladí chtějí budit zdání, že jsou už dospělí a staří se opičí po mladých. Ženy se oblékají jako muži atd. Znáte tu kapitolu, není-liž pravda? V některých našich knihách se takřka doporučuje, před čím Platon varoval, ba dokonce se to podává jako teologická směrnice pro život. Mladým lidem, kteří se nemohou dočkat dozrání sexuálního vývoje se namlouvá, že mravní čistota je nezdravým potlačováním přírody, že je přežitou středověkou praxí a že dnes se revoluce žene vpřed i po stránce sexuální. V těle ženy prý vzniká život nešťastnou náhodou. Na základě vysoce "vtipného" rozlišování mezi "životem člověka" a "životem, z něhož se stává člověk", je prý možno bez skrupulí lidský život přerušit, dokud ještě nezačal být člověkem.
Protože děti neposlouchají, nemají je prý rodiče trápit příkazy a pokyny. Protože žáci se nechtějí učit některým předmětům, měly by se školy odstranit. Stačila by škola, která bez učitele, pouze diskusí o sociálních problémech, by je připravila do společenského života. Protože studenti nejsou spokojeni se známkami z prospěchu, mělo by se známkování odstranit. Už proto, že je to diskriminace, která se nehodí do společnosti, kde jsou si všichni rovni. Také by se nemělo nikomu zakazovat, aby byl lékařem, když byl šest let zapsán na univerzitě - bez ohledu, zda složil zkoušky a osvojil si potřebné znalosti.
Rád bych Vás ušetřil dalších příkladů, aby Vám hrůzou nevstávaly vlasy na hlavě. Spíš bych si přál, abyste se jako uznávaný humanista podíval trochu do našich novin a časopisů, které byly ještě ve Vaší době jen v zárodku. Tehdy stála a dodnes stojí na jednom malém benátském náměstí trpasličí figurka, na níž se připevňovaly plakáty. Lidé na nich zvědavě čítali nejnovější zprávy a vtipy. Byly to jakési "mini noviny" pro "mini kroužek čtenářů".
Kdybyste viděl, v jakých zástupech dnes lidé proudí k novinovým stánkům, a mohl si prolistovat některý z ilustrovaných časopisů nebo si přečíst denní noviny, musel byste přiznat, jak ohromný krok jsme udělali od Vaší doby. Nejen několik kusých informací, ale celé laviny zpráv přináší denní tisk. Benátská republika se chlubila, že do tří měsíců podá zprávu o každé události ve Středomoří. Dnes můžeme hravě sledovat současné přistání astronautů na Měsíci. Na druhé straně zase záplava zpráv je tak veliká, že se nestačíme nad nimi zamyslet, a tak nám unikají i mnohé důležité věci.
Abyste si mohl lépe představit, jak nás informace ovlivňují, odkáži Vás na Ameriku. Tam jsou na univerzitách katedry pro nábory a získávání lidí. Učí se tam, jak se zmocnit skrytých tužeb spotřebitele a jak lze přímo zapůsobit na jeho nervový systém a tvůrčí představivost. Jde to tak daleko, že jedinec nakonec stojí před rozhodnutím: "Buď ten výrobek za každou cenu musím dostat, nebo se mohu jít oběsit."
Jiný případ. V časopise vidíte sympatickou slečnu Ráchel. Je krásná, půvabná a přece s ní nikdo nechce tančit. Důvod? Ráchel ho náhodně zaslechne: "Měla by jít k zubnímu lékaři, strašně jí páchne z úst." Ihned ho také vyhledá a ten jí poradí: "Váš problém se dá snadno a rychle odstranit. Stačí, když budete používat zubní pastu značky XY." Ráchel poslechne a hned se těší obdivu a zájmu ze všech stran. Tento případ je typický pro konzumní společnost, ale mohl bych uvést i jiné příklady z politiky nebo hospodářství, kde ideologická propaganda a řečnické umění v přemlouvání a lákání slaví své triumfy.
Milý Manutio, kdyby dnešní vydavatelé knih měli Váš mravní charakter, nepomíjeli by ze senzacechtivosti povinnost lásky a spravedlnosti jak vůči jedinci, který je bezbranně vydán tisku, tak vůči společnosti. Nemůže každý reagovat na útok v novinách jako žurnalista Thiers: "Jen si klidně pište, já jsem starý deštník, na který už přes čtyřicet let prší jen nespravedlnost, na nějaké té kapce více nebo méně nezáleží."
Za Vaší doby byla v Benátkách cenzura, která zkoumala Vaše knihy. Dnes cenzura není, ale neškodilo by trochu vlastní sebecenzury. Záleží také na čtenářích. Kdyby projevili víc vybranějšího vkusu, automaticky by stoupla také sebecenzura a zlepšila by se i kvalita tiskovin.
Když Mark Twain kdysi vydával noviny, staral se nejen o jejich obsah, ale i o reklamu, aby si získal co možná nejvíce čtenářů. Jednou se v novinách objevil obrázek osla na dně studny s nápisem: "Ví někdo, proč tento nešťastný osel zašel na dně studny?" Za několik dní pod tímž obrázkem stálo: "Nešťastný osel zašel proto, že nekřičel o pomoc."
Milý Manutio, tím ubohým oslem jsem já a volám: "Pomáhejte dobrému tisku!"

Manutius Aldus, benátský humanista a knihtiskař, proslavil se po stránce typografické vynálezem drobné kurzivy vynikající krásy (tzv. aldinky). Knížky jím vydávané tímto druhem tiskového písma byly hlavně pro svou obsahovou formu, v níž se snoubila moudrost se smyslem pro krásu, čteny v celé Evropě. (Benátský patriarcha Albino Luciani, pozdější papež Jan Pavel I., adresoval tomuto slavnému benátskému knihtiskaři roku 1973 tento fiktivní dopis).
 

PROVŽDY VĚRNI (Penelopa)

Ctěná královno,
šťastné a vzorné bylo Vaše manželství s Odysseem, králem kamenné Ithaky. Ale ani ono nebylo ušetřeno tvrdé zkoušky. Váš manžel se musel vypravit do dlouhodobé trojské války. Díky proslavenému trojskému koni, kterého rafinovaně sestrojil, válka skončila a Váš manžel pak dlouhá léta bloudil po světových mořích. Po nesčetných dobrodružných příhodách podařilo se mu vrátit se na rodnou Ithaku, k Vaší lásce, kterou jste za jeho nepřítomnosti bezúhonně střežila.
Dotěrní a podlézaví nápadníci trůnu, kteří sedávali ve Vašem domě a vesele hýřili na Váš účet, naléhali na Vás, abyste si někoho z nich zvolila za královského manžela, ale Vy jste vytrvale odmítala. Nápadníci pobývali v dolních komnatách královského paláce, zatím co Vy jste se svými služebnými v hořejším poschodí tkala denně vzácné tkaniny. Co jste ve dne utkala, v noci jste rozpárala, abyste tak oddalovala slíbené rozhodnutí a uchránila lásku a věrnost Odysseovi. Srdce i sny Vám napovídaly, že se manžel jistě vrátí. Kdo by si také mohl činit nárok na podušky, na nichž spával Odysseus, kdo by se opovážil pít ze šálku, z něhož pil on, kdo poroučet jeho dospívajícímu synu, kdo by se mohl odvážit sednout na jeho koně, kdo zavolat jeho psa?
Odysseus se vrátil a dolézavé nápadníky dal popravit. Vaše věrnost byla po zásluze odměněna. Nic nestálo v cestě, aby manželská láska znovu vzkvétala. Tato láska, vzácná královno, která Vám byla tak svatá, je nám křesťanům ještě svatější. Bolí nás, když ji někdo zlehčuje nebo ji zesměšňuje.
Druhý vatikánský koncil s uspokojením konstatoval, že mnoho lidí v naší době "přisuzuje pravé lásce mezi mužem a ženou velkou cenu". V biblických textech, které v této souvislosti koncil cituje, najdeme i taková místa, která jako by byla psána pro vracejícího se Odyssea. "Těš se z ženy svého mládí, z půvabné laně, gazely rozmilé... její láska ať stále tě blaží." (Př 5,18 - 19).
O vaší manželské lásce platí slova koncilu, že "se projevuje v nerozlučné věrnosti, která ve štěstí i neštěstí zavazuje tělo i duši a je neslučitelná s jakoukoliv nevěrou a rozlukou". Tohoto cíle jste dosáhli oba tím, že jste se cvičili "v ctnosti, věrnosti a v duševní velikosti a obětavosti", jak doporučuje koncil. Tím se vám podařilo překonat mnohé překážky, které se staví do cesty lásce manželské.
První překážkou je malé lidské srdce, které je nestálé a nevypočitatelné. Jen prozíravý manžel je může udržet pod kontrolou. Stačí malá nepozornost a už pokušení láká a vábí pod známou výmluvou: "Nechci opustit svou ohradu, jen bych se tak rád na chvilku podíval přes plot, co se děje venku." Když se jednou v plotě objeví otvor, pak může být z chvíle hodina, z hodiny zrada. Sv. František Saleský varuje: "Toužíš po lásce? Dej si pozor, abys přitom nepřišel o svobodu, neboť při této hře stává se zajatcem ten, kdo bere. Možná namítneš, že by sis  chtěl vzít jen trochu, ne moc. Nezapomeň, že oheň lásky je příliš živelný a nebezpečný. Chceš jen jiskru a tvé srdce se náhle octne v žáru, v němž shoří tvá pověst a z tvých předsevzetí zůstane jen hrstka popela."
Druhou překážkou bývá nuda. Oba manželé denně vyčerpává starost o domácnost nebo jednotvárná práce v zaměstnání. Manžel se obává, že by ho přátelé považovali za slabocha, kdyby si s nimi nezahrál karty a místo toho se věnoval manželce. Ona se zase domnívá, že by zbytečně ztrácela čas, kdyby na chvíli odložila práci a bavila se s manželem. Nakonec oba zjistí, že už k sobě nic vzájemně necítí. Jejich láska se omezuje jen na vzpomínky z minulosti. To je nebezpečné údobí čtyřicátníků, kteří mají dojem, že si lépe rozumějí s kolegou nebo kolegyní než se svým životním partnerem.
Jiného zase napadne zvědavost. Rád by zkusil, je-li ještě dnes tak vábný a atraktivní jako za mladých let. Na takovou zvídavou zkušenost obyčejně doplatí. Kdo nemá zdravou a pevnou vůli, snadno se dá ovlivnit běžnými názory: "Vždyť to všichni tak dělají. Že podvádím manželku? Copak se tomu hned musí říkat podvádění? Vždyt je to jen malé "odskočení". Proto ještě neubude lásky k mé ženě a matce mých dětí, když si dám jednou dostaveníčko se známou."
Je nějaký prostředek proti tomuto nebezpečí? Domnívám se, že jen silným vědomím vlastní závislosti na Bohu a vytrvalou modlitbou dosáhneme toho, co ve své slabosti postrádáme.
Třetí překážkou je žárlivost. Není ničím šlechetným, jak se dřív soudilo, nýbrž lásku ponižuje a kazí. Je dobré si připomenout slova sv. Františka Saleského: "Bylo by pošetilé chlubit se, že muž je žárlivý. Žárlivost sice prozrazuje velikost a sílu lásky, ale ne její hloubku, čistotu, dokonalost. Kdo má dokonalou lásku, pevně důvěřuje, že milovaná osoba je čestná a věrná." Žárlivost, která soustavně vyvolává rozpory a názorové rozdíly, v podstatě lásku ničí.
Rozpory a nesrovnalosti jsou čtvrtou překážkou manželské lásky. I u sebelepších manželů dostaví se chvíle únavy, zevšednění a špatné nálady. Aby se zajistil klid a pokoj, musí se povahy vyrovnávat. Když se manžel rozzlobí a mračí se na celý svět, musí manželka zůstat ohleduplná. Je-li ona nervozní a unavená, musí manžel zachovat klid a čekat, až zas vyjde sluníčko. Důležité je, aby oba nepropadli nervozitě současně. Jinak to skončí zkratem, létají jiskry, jedno slovo vyprovokuje druhé a je zle. Nekontrolovatelná slova často vysloví krutou pravdu a zanechají pak zklamání, hněv a skryté rány. Aby byl dán průchod spravedlnosti, měli by se manželé ve své špatné náladě "střídat", když se jí už nedovedou vyhnout. Možná, že jeden z nich má na špatnou náladu výlučný monopol. Pak nezbývá, než aby si druhá strana si osvojila monopol trpělivosti.
Vážená princezno, snažil jsem se spojit lásku a věrnost, kterou jste se, ač nekřesťanka, z vrozeného citu tak vyznamenala, že jste vešla do dějin. Pomohou aspoň trochu tyto řádky dnešním manželům, kteří nesporně musí zápolit s velkými potížemi, aby udrželi manželské soužití? Tolik bych si přál, aby jim pomohly!

Penelopa, manželka bájného Odyssea, královna, bývá uváděna jako vzor manželské věrnosti. Za dvacetileté válečné nepřítomnosti manželovy odmítala podat ruku kterémukoliv z mnoha nápadníků. Vymlouvala se, že se rozhodne, až dokončí práci na vzácné tkanině. Co však ve dne utkala, v noci rozpárala, jen aby rozhodnutí oddálila.