ÚVOD

Papež Jan Pavel I., vlastním jménem Albino Luciani, se narodil dne 17. října 1912 v alpské vesničce severně od Benátek, ve Formo di Canale (dnes Canale ď Agordo). Jeho otec Giovanni byl zedníkem a sdílel osud mnoha svých krajanů, kteří v sezóně opouštěli domovy, aby si v cizině vydělali potřebné peníze. Otec pracoval ve Francii, Švýcarsku a Německu, kde se také stal členem socialistického odborového hnutí. Později našel trvalé možnosti výdělku ve svém kraji, nikoliv jako zedník, ale jako foukač skla v Murano. Matka papežova, Bartola Tancová, pracovala po tři roky v dílně na výrobu paličkovaných krajek v St. Gallen. Pak byla služebnou v jedné benátské nemocnici. Vdala se za Giovanni Lucianiho, mladého vdovce s dvěma dětmi. Bartola mu darovala čtyři děti, z nichž nejstarší byl Albino. Toto jméno dal dítěti otec sám na památku svého přítele - dělníka.
"Kariéra" Albina Lucianiho začala ve vesnické škole ve Formo di Canale. Vypráví se, že se jednoho dne zeptal učitel dětí ve škole, čím by chtěly být. Malý Albino se přihlásil jako první ze všech dětí a prohlásil bez otálení, že chce být knězem. "Ty a knězem? Prosím tě, jaký by z tebe mohl být kněz!" zvolal učitel udiveně. Patrně narážel na domácí náboženské poměry rodiny Luciani. Matka byla hluboce zbožná, zato otec se dlouhou dobu stavěl kriticky k církvi a ke kněžím. Albino zůstal při svém přání. V 11 letech nastoupil do chlapeckého semináře ve Feltre. Otec neměl námitek. A pak šlo vše hladce. Z chlapeckého semináře postoupil do kněžského v Belluno. V roce 1935 složil zkoušky s výtečným prospěchem a byl vysvěcen na kněze. Po dvouleté pastorační službě v rodné diecézi se vrátil do semináře jako vícerektor. V roce 1947 promoval na doktora teologie. Biskup mu svěřil řízení Katechetického úřadu diecéze bellunské a v roce 1948 ho jmenoval generálním vikářem. Dne 27. prosince 1958 přijal Albino Luciani v Římě biskupské svěcení z rukou papeže Jana XXIII. Byl 11 let biskupem ve Vittorio Veneto a 16. prosince 1969 se stal patriarchou benátským. Dne 5. března 1973 ho papež Pavel VI. povolal do sboru kardinálů. Papežem byl zvolen dne 26. srpna 1978.
Popravdě řečeno jméno Luciani před papežskou volbou nepatřilo k "velkým jménům". Sdělovací prostředky ho vůbec nezařadily mezi ty, kteří byli "papabiles" (kandidáti na stolec papežský). Po jednom z nejkratších konkláve, na němž byl Albino Luciani zvolen papežem, prozradili kardinálové: "Rozhodli jsme se zvolit za papeže osvědčeného duchovního pastýře." Když byl po volbě dotazován, jaké jméno přijímá, překvapil kardinály dvojím jménem, jež se dosud v dějinách papežů nevyskytlo: Jan Pavel I.. Zvolil si jména dvou svých bezprostředních předchůdců. První jméno po papeži Janu XXIII., který ho v bazilice sv. Petra vysvětil na biskupa a jehož byl nástupcem jako patriarcha v Benátkách. Druhé jméno si zvolil po papeži Pavlu VI., který ho jmenoval kardinálem a kdysi v Benátkách při návštěvě lodního přístaviště před tisícovými zástupy sňal ze sebe štolu a položil ji na ramena kardinála Lucianiho.
Hned od prvního okamžiku si nový papež získal srdce všech svým úsměvem, svou pokorou a jasnou mluvou. "Papež, který se usmívá", nazývali ho všichni. Heslem biskupa Albina Lucianiho bylo pouze jedno slovo, které si ponechal jako program i pro svůj nejvyšší úřad v církvi: "Humilitas", což lze přeložit slovem pokora nebo ještě lépe nepatrnost, drobnost. Papež Jan Pavel I. nebyl postavou veliký, spíš drobný. Však mu také Římané dali přezdívku: "Papa nostro piccolo" - "Náš malý papež". Sám o sobě řekl: "Jsem jenom prostý člověk, zvyklý na malé věci a ticho."
Druhý den po svém zvolení pronesl Jan Pavel I. rozhlasovou řeč, v níž rozvinul program svého pontifikátu: Uskutečňování závěrů druhého vatikánského koncilu, úsilí o církevní kázeň, evangelizaci, pokračování v ekumenických snahách, v trpělivém dialogu člověka k člověku, v podpoře dobrých iniciativ k zachování světového míru. - Co je však platný program, když Bůh rozhodne jinak?
Dne 29. září 1978 o sedmé hodině ranní se rozletěla světem neuvěřitelná zpráva, že papež Jan Pavel I. podlehl srdečnímu záchvatu. Pravděpodobně se tak stalo již 28. září kolem 23. hodiny.
Ke stopám, které po sobě Jan Pavel I. zanechal, patří i tato kniha zcela zvláštního obsahu. Jako benátský patriarcha psával smyšlené dopisy předním mužům a ženám, kteří svého času sehráli ve světě významnou roli. Některé z adresovaných postav ani nežily, jsou známy jen ze světové literatury. Každá z těchto postav jeví se v dopise pisateli důvěrně známá. Dopisy prozrazují jeho velkou literární znalost a sečtělost. V dopisech světcům a světicím se s nimi dělí o své radosti i starosti. Při tom vhodně a skromně hovoří i o sobě.
Tyto dopisy uveřejňoval od roku 1971 v jednom církevním měsíčníku. Později vyšly knižně. Od počátku budily pozornost a obdiv svým vtipným, zábavným a meditativním obsahem, který s nevšední samozřejmostí spojoval život s evangeliem.
Vybrané a zpracované části těchto dopisů, jak je uveřejňovaly Katolické noviny, které - poplatné své době - nemohly otisknout některé pasáže věnované mládeži a dětem, předkládáme čtenáři jako vzpomínku na "papeže úsměvu Jana Pavla I.". Byl papežem jen 33 dnů a ve svém programu měl heslo jen o jednom slově: "Humilitas - být malý před Bohem".

          P. Josef Dobiáš
 

ZA ODSTRANĚNÍ CHUDOBY (Charles Dickens)

Milý Dickensi,
jsem biskup, který vzal na sebe povinnost, že každý měsíc napíše pro časopis Posel sv. Antonína dopis nějaké slavné osobnosti. Před Vánocemi jsem nevěděl, koho vybrat. A hle, tu jsem zahlédl v časopise reklamu na Vašich pět slavných povídek. Hned jsem si řekl: "Ty se mi nesmírně líbily, když jsem je četl jako chlapec, protože jsou všechny proniknuty láskou k chudým a smyslem pro sociální přerod. Napíši Dickensovi." - A zde jsem, abych Vás vyrušil.
Výše jsem připomněl lásku k chudým. Cítil a vyjádřil jste ji skvěle, protože jste jako dítě mezi chudinou žil. Když Vám bylo deset let, šel jste pracovat do továrny na nátěry, protože Váš otec byl uvězněn pro dluhy a chtěl jste pomáhat mamince i mladším sourozencům. Od rána do večera Vaše dětské ručky balily krabice s leštidlem na boty pod dozorem nemilosrdného mistra.V noci jste spal v podkroví. Aby měl otec společnost, trávili jste celá rodina každou neděli ve vězení, kde se Vaše chlapecké oči, plny soucitu i pozornosti nad desítkami žalostných případů, rozevíraly údivem. Proto jsou všechny Vaše romány zabydleny chudými lidmi, kteří žijí v dojímavé bídě. Ženy a děti jsou nezodpovědně najímány na práci v továrně nebo v obchodě někdy také mladší než šestileté. Žádný syndikát, který by je bránil. Žádná ochrana proti nemocem a úrazům. Hladové mzdy a pracovní doba - prodloužená až na patnáct hodin denně - připoutávaly křehké bytosti se zoufalou jednotvárností k těžkým a hlučným strojům v prostředí fyzicky i morálně nezdravém.
To jsou ti utlačení. K nim směřuje všecka Vaše sympatie. Naproti nim stojí utlačovatelé, které zachycujete perem plným hněvu a ironie. Vytváříte jejich postavy jako masky z bronzu. Jednou z těchto postav je lichvář Scroog, hlavní představitel Vaší povídky "Vánoční zpěv prózou". Náhodou vešli do jeho kanceláře dva páni, v ruce jmenný seznam a pero. Domlouvající lichváři. "Jsou Vánoce a tisíce lidí nemají ani to nejpotřebnější, pane!" Odpověď Scroogova zní: "Nejsou zde vězení? Útulky pro žebráky nejsou otevřeny?" Nato mu odpověděli: "Jsou, ale mohou udělat jen málo, aby potěšily duši i tělo. Napadlo nás, že uděláme sbírku, za kterou bychom nakoupili pro chudé lidi potraviny, nápoje a otop. Jakou částku mohu napsat k Vašemu jménu?" "Žádnou. Nechte mne na pokoji! Neslavím Vánoce a nemohu si dovolit takový přepych, abych je nechal slavit povalečům. Jelikož platím daň na chudé, přispívám tím na útulky pro žebráky i na vězení. Kdo má nouzi, může se obrátit tam." - "Je mnoho těch, kteří tam jít nemohou. A mnozí by raději umřeli, než by hledali pomoc tam." - "Chtějí-li raději umřít, ať tak učiní rychle, aby se snížila přelidněnost. A pak, promiňte, tyhle věci se mě netýkají."
Tak jste vylíčil lichváře Scrooga, který se staral pouze o peníze a obchodní záležitosti. Ale když mluví o svých záležitostech k přízraku svého "duchovního dvojčete", zemřelého společníka Marleye, tu přízrak žalostně naříká: "Obchodní záležitosti. Být lidský, to mělo být mou záležitostí. Láska k bližnímu, šlechetnost, vlídnost, to vše mělo být mou záležitostí. Všeobecné blaho mělo být mou záležitostí. Proč jsem šel se zástupem mně podobných s očima upřenýma k zemi? Proč jsem je nikdy nepozvedl k požehnané hvězdě, která vedla Mudrce k jedné chýši? Což nebylo tolik jiných ubohých domů, ke kterým by mne bylo světlo oné hvězdy zavedlo?"
Od té doby, co jste tato slova napsal (r. 1843), uplynulo více než sto třicet let. Jste zvědav, zda-li a jak byl podán lék na situaci bídy a nespravedlnosti, na kterou jste žaloval? Hned Vám to řeknu. Ve Vaší Anglii a v průmyslové Evropě pracující značně svou pozici zlepšili. Mají k dispozici jedinou sílu - početnost. Vyvodili z toho důsledek. Staří socialističtí řečníci uváděli následující příměr. Velbloud procházel pouští. Jeho kopyta šlapala zrna písku a vítězný velbloud pyšně říkával: "Rozdrtím vás, rozdrtím!" Zrníčka písku se nechala drtit, ale zvedl se strašný vítr. "Vzhůru, zrnka, sjednoťte se" řekl, "utvořte spolu se mnou jedno tělo, napadneme to velké zvíře a pohřbíme je pod horou písku."
Dělníci, kteří byli rozděleni a rozptýleni jako zrnka písku, stali se jednolitým mrakem spojeným v odborech a různých socialismech, které mají nepopíratelnou zásluhu, že se téměř všude jejich přičiněním postavení pracujících zlepšilo. Od Vaší doby uskutečnili dělníci pokrok a vymoženosti na poli ekonomie, sociálního pojištění a kultury. Dnes prostřednictvím odborů často dokáží, že jsou slyšeni na vysokých státních místech, kde se ve skutečnosti rozhoduje o jejich osudu. To vše získali za cenu velkých obětí. Dělnická jednota na obranu jejich práv byla nejdříve prohlášena za nezákonnou, pak byla tolerována, nakonec právně uznána. Stát byl nejdříve "policejní stát", pracovní smlouvu prohlásil za záležitost zcela soukromou, zakazoval smlouvy kolektivní.
A nyní? Ach, ve Vaší době měly nespravedlnosti jediný terč. Dělníci ukazovali prstem na zaměstnavatele. Dnes velké množství lidí ukazuje žalujícím prstem. Zemědělští dělníci naříkají, že jsou na tom mnohem hůře než dělníci v průmyslu. Zde v Itálii Jih žaluje na Sever, v Africe, v Asii, v Latinské Americe žalují národové "třetího světa" na národy, které žijí v blahobytu. Ale i u národů posledně jmenovaných je mnoho nouze a nejistoty. Mnozí jsou nezaměstnaní nebo nemají zaměstnání zajištěno trvale. Nejsou všude dostatečně chráněni před úrazy, často mají pocit, že se s nimi zachází jako s nástroji výroby, nikoliv jako s jejími hlavními činiteli.
Myslelo se, že prameny nafty jsou jako bezedná studna svatého Patricia. Náhle se shledalo, že jsme takřka na dně. Věřilo se, že až se v daleké budoucnosti nafta vyčerpá, bude možno použít nukleární energii. Ale nyní se říká, že při její výrobě hrozí nebezpečí radioaktivních odpadů škodlivých člověku a jeho prostředí. Strach a znepokojení je značné.
Ten dnešní chudý "třetí svět" - říkají - brzy bude bohatý díky naftovým zdrojům, které využije pouze pro sebe. Konzumní blahobytný svět dostane benzín jen po kapkách a bude muset svůj průmysl a své potřeby omezit a zvyknout si na ústup z blahobytu. V tomto nahromadění problémů, starostí a napětí platí ještě stále Vaše principy v míře rozšířené a přizpůsobené. Láska k chudému. Ale nejen k jednomu chudákovi, nýbrž k chudým vůbec. Jelikož byli vykořisťováni jako jednotlivci i jako lid, nabyli třídní uvědomění a byli solidární. Podle Kristova příkladu mají křesťané bez váhání dávat přednost jim. A to zjevně a upřímně.
Solidarita: Jsme na jedné lodi plné národů, které se již k sobě přiblížily v prostoru i mravech. Jenže plujeme na moři velmi rozbouřeném. Nechceme-li jít vstříc velkým potížím, musíme se řídit pravidlem: "Všichni za jednoho, jeden za všechny." Trvat na tom, co sjednocuje, zanechat všeho, co rozděluje.
Důvěra v Boha: Ústy Vašeho Marleye předpovídáte, že hvězdy Mudrců ozáří chudé domy. Dnes je chudým domem celý svět, který má tolik zapotřebí Boha!

Charles Dickens, lidový anglický romanopisec (1812 - 1870), bojoval proti zlořádům své doby. Jeho humorné povídky byly rozšiřovány v desetitisícových malých, ilustrovaných sešitech. Nejznámější povídky: "Oliver Twist", "Klub Pickwicků", "David Copperfield".
 

UMĚNÍ STÁRNOUT (Lodovico Alvise Cornaro)

Mi1ý starý Benátčane,
proč Vám vlastně píši? Žil jste v Benátkách před čtyřmi sty lety a těšil se všeobecné vážnosti a sympatii. Napsal jste 1íbivým a prostým slohem knížku, která se tehdy čítávala s mimořádným zájmem. Propagoval jste v ní střídmý a zdravý způsob života. A sám jste sloužil jako vzor veselého starce.
Do svých čtyřiceti let jste trpěl "prostydlým žaludkem" a "pícháním v boku", "začínající dnou" a stem jiných nemocí. Jednoho dne jste zahodil všechny léky, když jste zjistil, že "kdo chce dobře žít, musí méně jíst", a zahájil jste přísnou dietu. Brzy jste se zbavil všech nemocí a klidně se mohl věnovat studiu, podpoře vědy a umění a architektuře. Vypadal jste skvěle a byl jste pořád dobré mysli. Mezi osmdesáti lety jste napsal "Hovory o střídmém životě", v nichž jste nám "dříve narozeným", dodal odvahy a přesvědčení, že i my můžeme udělat ještě něco užitečného.
Ve Vaší době nebylo tolik starých lidí. Nebylo ani potuchy o dnešní hygieně. Nebyly věci, které nám dnes život zpříjemňují a ulehčují. Některé nemoci byly tehdy nevyléčitelné. Nebyla chirurgie se svými moderními a technickými vymoženostmi a vynikajícími úspěchy. Ve srovnání s dneškem lidé v některých zemích nedosahovali středního věku sedmdesáti let.
Dnes počet starých lidí velmi vzrůstá. V Itálii je nás, kdo máme přes šedesát let, takřka celá pětina všeho obyvatelstva. Nazývají nás "třetím věkem". Už proto, že je nás tak velký počet, neměla by nám chybět odvaha a sebedůvěra. Místo toho nás svírá divný strach. Máme dojem, jako bychom byli odloženi, podobni kolečku, které už nikdo nepotřebuje. Anebo si připadáme jako cyklista, který při závodech ztratil spojení s hlavním pelotonem. Když odcházíme do důchodu, když se naše děti žení a vdávají nebo se rozprchnou do světa, máme pocit, jako bychom ztratili půdu pod nohama, a nevíme, čeho bychom se pevně přichytili.
Ubývá-li sil a dostavují-li se tělesné potíže, začínáme být mrzutí a nevrlí. Místo toho, abychom myslili na věci radostné, které nám vždy ještě Bůh poskytuje, propadáme trudomyslnosti a naříkáme, že jsme staří a opuštění. Situace se ještě zhorší, když je nám přes šedesát a musíme opustit svůj domov a jít do domova důchodců. I tam jich žije sice hodně a většinou se cítí dobře, ale někteří si připadají jako "ryba na suchu". "Mně tady nic nechybí," svěřil se mi jeden z nich, "mohla by tu být předsíň nebe, ale je tu hotový očistec."
Problém přestárlých je dnes mnohem složitější než za Vaší doby. Hledá se uspokojivé řešení ve prospěch klidně prožívaného stáří. Nabídl jste ten nejlepší prostředek přemoci jakýkoliv egoismus a pesimismus. "Snad mi zbývá ještě deset, dvacet let. A těch chci využít, abych dohonil promarněný čas tím, že budu pomáhat bližním. Zbývající život budiž naplněn láskou k Bohu. Věřím také, že svět potřebuje víc modlitby než války. Nuže, my postarší, můžeme Bohu obětovat své utrpení a snášet potíže stáří s veselou myslí. Tak můžeme ovlivňovat i velké problémy, s kterými lidé ve světě musí zápolit."
Tyto Vaše myšlenky se mi líbí. Zůstane-li nám ještě trochu energie a času, můžeme dělat dokonce i víc. Můžeme nabídnout své slabé síly k užitečné práci a službě ve farnosti, v kostele. Ve Francii vytvořili ti starší dokonce skupiny, jejichž členové se zavazují pěstovat přátelství a vést duchovní život, vykonávat apoštolát mezi starými lidmi, probouzet je z izolace a pocitu nedůvěry.
Nejste sám, milý Alvisi Cornaro, který jste psal své knihy ještě v osmdesáti letech. Goethe dokončil svého Fausta ve svých jedenaosmdesáti letech. Tizián namaloval svůj portrét, když mu bylo přes devadesát. Ostatně my jsme staří jen ve srovnání s těmi, kdo přišli po nás, ale pro ty kdo jsou s námi stejně staří, jsme vždy "mladí". S trochou ironie můžeme říci, že stáří lze srovnat s tahací harmonikou. Když Gounod ve čtyřiceti letech komponoval Fausta, ptali se ho: "Jak je starý váš Faust v prvním jednání?" "Bože můj," řekl Gounod, "je přece normálního věku - šedesát let." Za dvacet let bylo Gounodovi šedesát. Když mu dali znovu tu otázku, odpověděl: "Je přece normálního věku - je mu osmdesát let."
Tento dopis, který Vám píši, nebudou patrně číst mladí čtenáři a řeknou si: "To je pro staré lidi." Ale nebudou též jednou staří? Je-li umění, jak se uchovat do pozdějších let ještě výkonným a spokojeným, měli by se též už začít učit této metodě. Když jsem byl ještě mladým studentem, přišel profesor církevního práva v kodexu k odstavci, který pojednává o povinnostech kardinálů, metropolitů a biskupů a pravil: "Těchto paragrafů je zapotřebí jen zřídka, proto je přeskočíme. Kdyby náhodou někdo z vás dosáhl takové hodnosti, ať si to potom prostuduje." A tak, když jsem se stal biskupem a patriarchou benátským, nezbývalo, než si to pěkně od začátku důkladně prostudovat a dohnat to, co bylo zameškáno. I když se málo dnešních bohoslovců stane kardinály, přece jen všichni zestárnou. Proto je jejich povinností už teď se učit umění stárnout. Je-li mladík ve dvaceti letech z dvaceti procent nabručený, pak v šedesáti letech bude z něho šedesátiprocentní bručoun, když se hned nepolepší. Má se proto cvičit, aby byl vlídnější a laskavější.
Je dobré, aby dnešní mladí věděli, že mimo ně žijí i lidé, kteří se potýkají se svými problémy a potížemi. Timotejovi, mladému biskupovi, doporučoval sv. Pavel: "Nejednej se starším tvrdě, ale popros ho tak, jako prosíme Otce."
Při psaní těchto řádků jsem myslil především na nás staré. My totiž potřebujeme - jak jste napsal - aby nám lidé rozuměli a povzbuzovali nás. V tom, milý a šlechetný Cornaro, s Vámi souhlasíme, ale i s tím, co doporučoval šéfredaktor jedněch novin svým spolupracovníkům: "Pište také něco o starších lidech. Je tu například jeden stoletý člověk, který je tělesně i duševně čilý, nenechte si tu zprávu ujít a uveřejněte ji v novinách. Máme čtenáře také v pokročilém věku, kteří se potěší a řeknou: Našim novinám nic neujde, o všem nás informují." Byl bych rád, kdyby se to dalo říci i o novinách, které otiskují tyto mé řádky.

Lodovico Alvise Cornaro, benátský patricij a mecenáš (1467 - 1566), napsal ve vysokém věku oblíbenou knihu "Hovory o střídmém životě".
 

POUČENÍ Z JEVIŠTĚ (Carlo Goldoni)

Milý Goldoni,
koncem srpna jsem měl možnost vidět Vaši komedii "Grobiáni" a krátce na to Shakespearovo "Zkrocení zlé ženy". Aniž bych dlouho uvažoval, objevil jsem dva protiklady: Shakespeare je "antifeminista", Vy "feminista".
Shakespearova vzpurná Kateřina, dcera boháče z Padovy, je vznětlivá, krutá, nedá se zvládnout, jedná se zaměstnanci, že se jí vyhýbají, nikdo se s ní nechce oženit. Tu přichází Petruccio z Verony, kterého vábí bohaté Kateřinino věno. Uchází se o její ruku, a když ona odmítne, dělá jí všemožné poklonky. Čím víc ho mučí, tím víc ji ujišťuje, jak je okouzlující a roztomilá. Nakonec se vezmou. Petruccio přivádí svou paní do Verony a tam se list obrátí. Za trvalého laskání a ujišťování, jak ji má rád, nedovoluje jí jíst a spát. Prý se to na nevěstu nehodí. Beze stravy a spánku je nakonec Kateřina "zkrocená". Dělá všechno, co chce její muž, je ochotna vidět slunce v měsíci a naopak. Tvrdí, že je jasno, i když venku prší. Prohlašuje soukromě i veřejně, že povinností ženy je muže poslouchat, sloužit mu a sdílet jeho názory.
Ve Vaší komedii je tomu naopak. Čtyři "grobiáni" vytáhli jako dobyvatelé a vrátili se "zkroceni". A jejich ženy? "Raději ať sedí doma, aby je nikdo neviděl a na nic se nevyptával."
Lunardova dcera, dcera jednoho z těch "grobiánů", ani v den své svatby ještě nevěděla, jak vypadá její snoubenec, protože otcové snoubenců upekli sňatek v největší tajnosti. Sama si stěžovala nevlastní matce: "Já ubohá se nikdy nedostanu ani před dveře. Ani jednou mi nedovolí vyjít si na chvíli na balkón!" Nato manželky, podnícené rezolutní Felicií, vyvolají povstání. Když Felicie odhalila tajemství svatby a prozradila je, napadla nečekaně čtyři "grobiány" a vyčinila jim ohnivou řečí hodnou advokáta, že se nezmohli ani na odpor. Tento čtyřlístek, spíš poražený než přesvědčený, nakonec přiznal, že ženy a dcery se nedají "zkrotit" a že nezbývá, než je vyslechnout. Když jim muži toto právo odepřou, samy si je vynutí.
Mám-li volit mezi Shakespearovým poučným dějem a Vaším, milý Goldoni, dávám přednost Vašemu. Je lidštější, spravedlivější a odpovídá víc skutečnosti tehdejší a dnešní doby, i když Váš "feminismus" před dnešním "bledne". Ženy si dnes vydobyly taková práva, že se Vám o nich ani nesnilo. Dnes není rozdílu mezi šlechtičnou a ženou z lidu.
Doba a hlavně dvě příšerné války, v nichž se karty obrátily a důkladně promíchaly, změnily i sociální postavení ženy. Mladá děvčata už nejsou zavřena doma a i ty zámožné dívky studují nebo se připravují na povolání, které jim zajišťuje živobytí. Tu a tam dostane se jim snad poklony a políbení ruky, ale to jen mimochodem. Všeobecně si uvědomují, že jsou odkázány samy na sebe a že stejně jako muži musí prací a penězi přispívat na rodinu.
Ve Vašich komediích vyskytují se ženy v pěti kategoriích: šlechtičny, měštky, selky, hostinské a uklízečky. Dnes na to nevystačí ani celý slovník - prodavačky, studentky, dělnice, lékařky, dekoratérky, ošetřovatelky, učitelky, policistky, advokátky atd., nekonečná řada povolání až k poslankyním a ministryním. Váš Lunardo se chlubíval: "Moje dcera dovede všechno." Tím myslel plést punčochy, spravovat, háčkovat, vařit, hrát na piano. Dnes zahrnuje práce ženy všechny obory. I takové, které za Vás byly výsadou mužů. Setkáváte se s ženami při politických debatách, sportovních soutěžích, s ženami, které opovrhují každým vnějším náznakem náklonnosti nebo to aspoň předstírají. Ale v každé se asi skrývá srdce, které sní a pláče jako Vaší Rossaue, Lucietě a Kolumbině, i když navenek si dnes žena navléká masku lhostejnosti.
Jistě se mě zeptáte: "Myslíte, že je to dobré nebo špatné?" Jak se to vezme, milý Goldoni. Špatné je to, že dnes žije žena v nezdravém prostředí, které ohrožuje její náboženský a mravní život. Tak např. 26. července uveřejnily italské noviny tuto zprávu: "Včera prohlásila poslankyně N.N. na tiskové konferenci, že žena má právo žít vlastní sexualitou nejen v rámci manželství a rodiny, ale i mimo rodinu. A že toto právo nesmí si dát omezovat vědomím, že snad hřeší a proviňuje se."
Milý Goldoni, o Vás se nedá říci, že jste "svatoušek". O Bohu jste mluvil málokdy a jistého zástupce kléru jste obdařil dávkou ironie. Jako advokát a dramaturg jste poznal život. A jaký život! V divadle, v Benátkách, v 18. století, na dvoře Ludvíka XVI. Navzdory své vrozené galantnosti a neskrývané slabosti ke "krásnému pohlaví" jste věřil, jak velký význam má rodina, láska, manželská věrnost a důstojnost ženy. Vaše postavy "dobré matinky", "poslušné dcerky", dokonce i "chytré vdovy" (chytré vzhledem k počestnému druhému sňatku) by rudly, kdyby slyšely názory dnešních feministek. Ve Vaší době bylo nemyslitelné, aby provádění mimomanželské ženské sexuality bylo veřejně a bez studu a zábrany požadováno ve jménu všech žen jako jejich právní nárok. Neslýchané je i tvrzení, že hřích je jen záludným vynálezem, který stále svírá lidi pocitem viny a zbavuje je svobody rozhodování. Téměř všechny ženy Vaší doby, i když hřešily, přiznávaly, že nezávisle na nás je Bůh, který dal přikázání k dobru našemu a nikoliv svému. Ptám se, kolik žen stojí dnes za požadavkem oné poslankyně? Doufám, že ne mnoho, ale nevím to. Kdyby jich bylo hodně, pak by se nedalo mluvit o nějakém vzestupu feminismu, ale o sestupu ženskosti a záhubě lidstva.
Milý Goldoni, o mnohých výstřelcích "feminismu" bych mohl psát, ale pro dnešek to stačí. Přeji ženám, aby se zdárně uplatňovaly v nových oborech, které odpovídají jejich schopnostem a aby se duševně rozvíjely do té podoby, ve které je chtěl mít Bůh. Vaše komedie by jim v tom mohly pomoci. Oplývají bohatě zdravým rozumem, jsou plny mladých děvčat, která se třesou na vdavky, vdaných žen, které, i když touží po šťastnějším životě, chovají se přes své chyby slušně a řádně a jsou si vědomy svých povinností a cti.
Někteří feministé to všechno považují za zastaralé a překonané a z některých mravních zákonů si tropí smích a přijímají povrchní životní modely. Já bych jim dal za patronku sv. Starostu. Divné jméno s ještě divnější legendou, která vypráví, že se dala pokřtít bez vědomí rodičů a zasvětila život Pánu. Otec ji však slíbil za ženu sicilskému králi. Proto si vyprosila na Bohu znamení - její něžná dívčí tvář začala obrůstat hustým a hrozným vousem. Tím sešlo ze svatby. Zůstala sice svobodná, ale s vlastním otcem si vytrpěla martyrium.
Tím, že uvádím tuto legendu, nesleduji žádný špatný úmysl. Spíš jsem chtěl žertovně říci, že feministky, které se daly do boje s vousatými muži, potřebují i vousatou světici, která se šikovně dovedla zbavit muže.
Vaši početnou řadu představitelek ženských rolí, milý Goldoni, mohla by "vousatá Starosta" doplnit ještě o poslední ženský odstín.

Carlo Goldoni, italský dramatik (1707 - 1793), kladl podle vzoru Molierova v nové vyjadřovací formě na první místo pravdu a otevřenost. Jiskrnou náladu a vtip, který srší z jeho komedií, zmnohonásobuje běžná hovorová řeč a benátský dialekt.
 

VE SVĚTĚ EVANGELIA (Alessandro Manzoni)

Milý done Alessandro,
když jste - asi před sto lety - zemřel, říkali Vaši přátelé: "Ode dneška má nebe o jednoho světce víc." Když později byly podnikány kroky k Vašemu svatořečení, usiloval všemožně velkorysý Antonio Cojazzi, aby se Vám co nejdříve dostalo cti oltáře. Po pravdě řečeno, trochu přeháněl.
Nedávno jste se dočkal opaku, když Maria Luisa Astaldi se svými stoupenci lehkovážně tvrdila, že jste byl dědičně zatížen, nevyléčitelně nervově nemocen a soužen pochybnostmi ve víře.
Pravda je však docela jiná. I když jste trpěl tíhou jistých komplexů, tragických rodinných událostí a svého temperamentu, byl jste upřímným, přesvědčeným, praktickým katolíkem. Ještě ve stáří jste chodil denně do kostela a přijímal Tělo Páně.
Jaký byl Váš život, dá se soudit z úžasného bohatství myšlenek evangelia, jimiž se hemží Vaše díla. Tak třeba jste napsal: "Život není předurčen, aby byl pro většinu těžkým břemenem a pro menšinu slavnostním banketem. Pro všechny je stejně závažným úkolem, který nutno odpovědně splnit. Neštěstím není bolest nebo chudoba, neštěstím je páchat zlo. - Už sama myšlenka, že jsem schopen vyvolat nesvár, mě zarmucuje. - Bůh nikdy neodnímá radost svým dětem, jestliže jim nechce připravit radost mnohem větší". Z Vašeho pera srší jiskry křesťanské víry, protože Vaše mysl a Vaše srdce, které při psaní vedly Vaši ruku, byly naplněny křesťanským životem. O Vašem románu řekl jeden mnich, že by se dal klidně předčítat v chóru řeholnic za předsednictví Panny Marie.
Váš román je příběhem chudých lidí. Všecko je v něm chudé. Hory, jezera, země i Renzo s Lucií. Dva mladí sympatičtí lidé, kteří touží jen po jediném - aby se měli stále rádi. Renzo připraví pro svou milou útulný domov a těší se, že tam s ní stráví dlouhý, radostný život. Ale nepředvídané události smetou jejich plány a snoubence rozdělí. "Pán ví, že ho neopustím," říká Lucie v hluboké bolesti. "Bože co chceš, ať se stane!", prosí Renzo a nevzdává se čestného poctivého úsilí.
Také okolí této mladé dvojice tvoři prostí a čestní lidé, kteří žijí na vsi. V ní a mimo ni jste, milý Alessandro, vytvořil 255 postav, které se Vám podařilo vykreslit s celou složitostí jejich duševního života, často jen několika slovy nebo gesty. Mezi nimi jsou i mocní tohoto světa, které jste ve svém románu vylíčil buď jako příznivce nebo odpůrce chudých. Právě na pozadí bohatých postavil jste chudé do lepšího světla.
Byl jste šlechtického původu, ale pro Vás šlechtictví znamenalo sloužit chudým. Podle Vás nikdo nestojí nad svým bližním, ale jeden druhému má být k službám. Kardinál Bedřich, Pater Kryštof, dědic dona Rodriga, majetná obchodnice, to všechno jsou praví šlechtici, protože pomáhali chudým v jejich nouzi. Jinak jste se netajil, že se Vám nelíbí ti, kteří prosazují své záměry bez ohledu na to, že tím druzí trpí. O knížeti, který za každou cenu chce mít ze své dcery jeptišku, říkáte: "Srdci se příčí nazvat jej otcem." Hraběte Zia nazýváte otevřeně nafoukaným pokrytcem. Přiměly Vás k tomu jeho dvojsmyslné řeči, jeho sliby, které nikdy nedodržel. Dobře jste popsal i hraběte Attilia, který hájí tělesné tresty a tvrdí, že holí se ještě nikdo nepošpinil.
Násilí se Vám také vůbec nelíbí. Ani tehdy, když chudí se mu brání, protože jejich práva byla pošlapávána. Renzo rozhodnut, že si sám najde nebo vynutí právo, zvolá: "Konec konců musí být na tomto světě nějaká spravedlnost!" Ale Vy jste to hladce odbyl poznámkou: "Pravda, člověk zlomený bolestí už neví, co mluví."
Čím jste chtěl nahradit násilí? Odpuštěním. Bratr Kryštof prosí o odpuštění vlivného šlechtice, jemuž zavraždil bratra. Celý zbytek svého života nepropásl pak příležitost, kterou si uložil - urovnávat spory a nabádat lidi, aby si odpouštěli. Ve své kapse schovával slavný "chléb odpuštění", který před svou smrtí svěřil jako dědictví Renzovi a Lucii. Mají jej později dát svým dětem, které přijdou na tento smutný svět, do smutných časů, budou žít mezi násilníky a štváči. "Řekněte jim, aby vždycky všecko odpouštěli, vždycky a všecko!"
Před časem vyprávěl Otec Kryštof Renzovi, který hoří pomstou a hrozí zabitím donu Rodrigovi, že i on kdysi překypoval nenávistí k násilníku, kterého sám zabil. "Kdybych ti mohl vložit do srdce cit, který jsem od té chvíle měl a pořád ještě mám k člověku tak nenáviděnému! Víš přece, že od té doby nosím toto řeholní roucho. Bůh tě miluje víc než ty Jeho. Můžeš plánovat pomstu, ale On má dost síly a dost milosrdenství, aby ti v tom zabránil. Dovede zadržet ruku nejen násilníka, ale i mstitele. Myslíš, že ti dovolí udělat všecko, co chceš? Ne! Ale víš, co můžeš udělat? Můžeš nenávidět a zahubíš sama sebe. Můžeš od sebe odvrátit Boží požehnání, budeš-li mít v srdci takový cit. Pamatuj si, že všecko bude pro tebe trestem, dokud neodpustíš." Tato slova nevyzněla naprázdno. Renzo pohnut a zmaten odpovídá: "Vím, že jsem donu Rodrigovi nikdy doopravdy neodpustil. Teď s pomocí Boží odpouštím ze srdce." Když se později dovídá, že don Rodrigo zemřel na morovou ránu, stále mu zní v uších: "Já mu ze srdce odpustil."
Ještě jedna myšlenka prostupuje Vaším románem - důvěra v Prozřetelnost Boží. Když Lucie usedá na loď a loučí se se svými horami a rodným krajem, dá se do pláče. Uklidní ji však myšlenka: "Všude je Ten, který nás obklopil takovou krásou. Ten, který kalí radost svých dětí jen proto, aby jim připravil radost ještě větší a jistější." Když jí navrhují svatbu pomocí lsti, kterou má ošálit faráře, praví: "Dosud jsme jednali čestně, pokračujme i dále s důvěrou v Boha a On nám pomůže. Jen ho nechme jednat. On dovede najít lepší prostředek, aby nám pomohl, než my vším chytračením."
Zmožen hroznými událostmi dne, uléhá Renzo k spánku s modlitbou: "Děkuji Ti za všechna dobrodiní a za všechnu pomoc, které se mi dostalo tohoto hrozného dne." Když se mu klíží oči a hlavou se mu míhají různé myšlenky, uklidní ho tato: "Bůh dobře ví co dělá. Dělá to i pro nás. Budiž to pokáním za mé hříchy. Lucie je vtělená dobrota. Bůh ji nenechá dlouho trpět."
Po skoku na projíždějící pohřební vůz, kterým si Renzo zachránil život před vrahy, napolo zlomený a zničený děkuje, jak může, Boží Prozřetelnosti. Děkuje, že mohl uniknout tak těžkým útrapám, aniž musel zatížit své svědomí hříchem. "Byla v tom Boží Prozřetelnost", vysvětluje chudákům z Bergama, když jim dává poslední peníz. "Musím celý život děkovat Bohu a Panně Marii," doznává po návratu z lazaretu svému příteli.
Nakonec se snaží pochopit s Lucií smysl všech útrap a dospějí k závěru, že neštěstí, které přijde, ať z viny člověka nebo bez ní, dovede zmírnit a změnit v lepší život jen důvěra v Boha.
Souhlasím s Vámi, když vkládáte do úst kardinála Bedřicha slova: "Dělat, co se dá, snažit se navzájem si pomáhat a pak být spokojen." Souhlasím, milý done Alessandro, souhlasím se všemi lidmi, kteří skutečně žijí podle evangelia.

Alessandro Manzoni byl vynikající představitel italské romantiky a přesvědčený katolík (1785 - 1873). V r. 1826 napsal svůj nejvýznamnější román "Snoubenci", který byl několikrát vydán i v češtině. Líčí v něm osudy lombardských snoubenců za cizí španělské nadvlády. Ač byl sám šlechtického původu, věnoval se Manzoni jedinému úkolu - službě chudým.
 

DOPIS MEDVĚDOVI (Sv. Romedius)

Milý medvěde svatého Romedia,
říká se, že i od prohnaného lišáka může se člověk lecčemu naučit. Proto jsem si řekl, když jsem před měsícem projížděl nonským údolím: "Dva kilometry odtud na konci údolí mezi vysokými skalami, které připomínají kaňon v Coloradu, je poutní chrám sv. Romedia. Tvoji předkové tam putovali pěšky dvacet i více kilometrů. Máš auto, zajeď si tam." A tak jsem tam zajel.
Zapůsobila na mě svatyně se šesti kaplemi nad sebou a mohutná terasa vyčnívající nad hlubokou roklí. Zajímavá je tam především socha poustevníkova a vzpomínka na něj. Ale sympatický jsi i ty, milý medvěde. Sousoší, vytvořené Perathonerem, představuje světce, jak tě drží za obojek zkroceného a ochočeného. Vyprávěli mi, že podle legendy, se vracel Romedius z pouti do Říma a na tomto místě odpočíval se svými společníky Abrahamem a Davidem. Po krátkém oddychu řekl světec Davidovi: "Je čas, abychom se vydali na další cestu. Přiveď naše koně, pasou se na vedlejší louce." Společník se vrátil celý bez sebe. Nějaký medvěd si právě pochutnával na zbytku Romediova koně. Světec šel klidně k místu zločinu a řekl ti přívětivě: "Jak je vidět, měl jsi hlad a sežrals mi koně. Dobrá! Ale musím ti říci, že se nemíním vrátit domů pěšky. Budeš mi teď koně dělat ty!" Rozkaz a hotovo. Dal na tebe sedlo, uzdu a třmeny mrtvého koně, nasedl si na tvůj hřbet jako bys byl ten nejmírnější tvor na světě a hybaj do Tridentu! Nebudeš mi možná věřit, medvěde, ale když jsem se vracel z poutního místa, modlil jsem se takto: "Pane, zkroť také mě, abych byl více služebníkem a méně medvědem."
Nezlob se na mě, medvěde, za tuto modlitbu! Ale, vy medvědi, připadáte nám lidem, ať jste hnědí nebo černí, s tím svým dlouhým tělem, krátkýma nohama a huňatým kožichem trochu nešikovnými a neelegantními tvory. Ve srovnání s vámi se považujeme za bytosti neobyčejně ušlechtilé, hbité a štíhlé.
A přece jsem měl včera pokušení svou modlitbu z minulého měsíce obrátit: "Pane, dej, ať se všichni staneme medvědy!" Stalo se mi totiž, že jsem musel naslouchat ošklivým řečem a hrubému klení. Tak jsem si řekl: "Co je platné, když se někdo elegantně obléká, má pečlivě upravený účes a nosí boty a vázanku podle posledního výkřiku módy, když však jeho ústa pronášejí ty nejvulgárnější výrazy? Pak je lépe být nemotorný jako ten medvěd, než mít ústa plná tak ošklivých řečí." U Italů je klení rozšířeno jako epidemie. Patnáct milionů Italů kleje ze zvyku, denně je to aspoň miliarda kleteb.
Milý medvěde, patrně nevíš, že u nás zdomácněla ne právě zdařilá pojmenování pro všelijaké oplzlé řeči. Například klení se nazývá "moccoli", což jsou oharky svíček. Zbytky svíček dávají aspoň trochu světla, kdežto klení je jako páchnoucí stojatá voda, nebo smrdutý plyn. Oplzlé řeči žen se nazývají "mluva pradlen", i když těmi "pradlenami" jsou míněny vychovatelky, studentky, dělnice, úřednice, zdravotní sestry atd. O takových ženách se dříve říkalo: "Červenají se, protože se stydí." Dnes by se o některých dalo říci: "Stydí se, že se červenají." Také se říká: "Kleje jako Turek", ale to je pomluva. Ve Francii, v Německu a ve Švýcarsku se zase říká: "Kleje jako Talián", což je bohužel pravda.
Jakou diagnózu by bylo třeba stanovit na tuto rozšířenou nemoc? Jejím příznakem je především povrchnost. Kdo přemýšlí, nekleje. Kdo kleje, nepřemýšlí. Bůh, kterému se člověk rouhá, buď je, nebo není. Není-li, je rouhání zbytečné, je-li, pak je rouhání bláhové, protože "hýkání osla nebesa neprorazí". Jiné hříchy než rouhání dají se ještě pochopit. Zloděj si přijde na plnou peněženku, pijan na dobrou láhev vína, ale nač si přijde, kdo se rouhá Bohu?
Druhým příznakem je nedostatek smyslu pro odpovědnost. Kromě Boha jsou tu také přece bližní. Ty, milý medvěde, jsi pověstný svou něhou ke svým mláďatům. Měl bys tedy říci hlavám rodiny: "Když kleješ a spíláš, zarmucuješ svou ženu a dceru, pohoršuješ syna, který tě bude v pokušení napodobovat. Co z toho máš?"
"Já skutečně z toho něco mám," řekl mi kdosi, "svým proklínáním protestuji proti tomu, co se mi nedaří a svými slovy dávám volný průchod svému hněvu." Dobře, zaprotestuj si, ale jen bude-li to mít nějaký smysl a užitek! Když ti auto nechce nastartovat, myslíš, že chytne a rozjede se, když začneš urážet Boha? Chceš si ulevit slovy? Ale proč zrovna urážet Boha? Zvolej: "Aby to kozel vzal! Hrom do toho!" A tisíci jinými výrazy můžeš si ulevit a dát průchod své zlosti. Jeden důvtipný australský farář to předvedl svým venkovanům, když na poli popadl pluh, práskl bičem a zvučným hlasem zavelel: "Hyje, moji andílkové! Výborně, moji něžní cherubíni! Čehý, skvělí serafíni!" A zmatení volové se na tyto mysticky nebeské povely zvedli a začali pomalu táhnout. Máme-li být pány svých vášní, musíme je ovládat a nedovolit, aby hněv s námi věčně lomcoval.
Po stanovení diagnózy následuje terapie. Někdy může být "malá náplast" nebo "studený obklad" nejlepší odpovědí tomu, kdo se cítí, že má nad námi převahu. Ve vlaku jel řeholník podobný Tvému sv. Romediovi. Trapně a bezmocně musel naslouchat, jak dva nevychovaní mladíci soutěžili v hrubých a sprostých řečech. Jeden z nich se žertovně obrátil na mnicha: "Otče, musím vám sdělit bolestnou zprávu. Ďábel je mrtev." - "To je mi opravdu líto, přijměte moji soustrast." - "Soustrast? A proč?" ptali se mládenci. "Protože mám s vámi soucit, že jste se stali sirotky."
Odpověď mnicha zní trochu ironicky. Je lepší mladé rouhače nezesměšňovat, ale spíš mít pro ně porozumění a snažit se jim pomoci. Jsme-li jejich společníky, přáteli, představenými nebo příbuznými, upozorněme je přátelskou radou nebo taktní a jemnou výtkou, případně i vhodným trestem za jejich pohoršlivé řeči. Nejlepším lékem na to je, dovedeme-li sami bojovat proti tomuto zlozvyku. Nesmí se to ovšem dělat způsobem onoho zelináře, kterého popisuje Trilussa. Když se mu nedařila jen maličkost, už klel: "Sakra ... kruci ... čert aby to vzal!" Jednou, když tak klel, přišel čert, popadl ho za tu část kalhot, kterou nejvíc mají odřenou písaři, a už s ním vyletěl do vzduchu. Zelinář dostal strach a začal se modlit: "Bože, Ježíši Kriste! Panno Maria! Pomozte mi! Ó Madonna mia!" Po těch slovech ho také čert pustil. Zelinář dopadl měkce na kupu slámy, aniž si ublížil, a zvolal: "Himl hergot, to jsem měl k čertu štěstí!"
Milý medvěde sv. Romedia, Trilussa žertoval a chtěl jen říci, že je třeba činit opak. Slíbit, že už nebudeme klít a pak to opravdu dodržet. A teď, medvěde, rozevři svou tlamu a řvi, jak jen nejhlasitěji dovedeš z údolí Nonu na všechny Taliány, aby už definitivně přestali klít.

Sv. Romedius byl původem hrabě z Tauru a Innsbrucku. Ve 4. století se usadil jako poustevník u Sanzena v údolí zvaném "Valdi Non". Legendární medvěd, kterého si poustevník ochočil, byl prý jeho nerozlučným společníkem.
 

SEDMERO PRAVIDEL (sv. Bernardin ze Sieny)

Milý, usměvavý světče,
papež Jan XXIII. si tak cenil Tvých kázání, že Tě chtěl prohlásit Učitelem církve. Bohužel zemřel, a tak z toho sešlo. Dobrý papež si nevážil jen Tvých kázání latinských, dobře promyšlených, vyvážených a vypilovaných, ale především kázání, která jsi pronesl italsky a z nichž sršel vtip a humor, náboženský žár a praktická životní moudrost. Papež Jan by Tě jistě nazval "usměvavým učitelem" vedle "sladkomluvného" Bernarda, "andělského" Tomáše a "serafínského" Bonaventury.
Papež Jan se domníval, že v době, kdy se užívá nejsložitějších slovních obratů k vyjádření těch nejobyčejnějších věcí, jistě by neškodilo vrátit se k učiteli, který prohlašoval: "Mluv, jak ti zobák narostl, aby ten, kdo tě poslouchá, z toho něco měl a poučil se. Ne aby odcházel ještě zmatenější než dřív." Například studenti a profesoři sienské univerzity nebyli ani trochu zmateni po Tvém kázání v červnu r. 1427. Mluvil jsi o tom, jak se má studovat. Přednesl jsi jim "sedmero pravidel" a k tomu jsi dodal: "Budete-li toto sedmero pravidel svědomitě zachovávat, dopracujete to tak daleko, že si vás budou ostatní vážit." - Jistě nebudeš mít nic proti tomu, když Tvoje "pravidla" trochu zkrátím a přizpůsobím dnešním studentům. Jsou to hodní a sympatičtí lidé, kteří se nedají jen tak snadno obalamutit, protože se chtějí o všem sami přesvědčit a nabýt vlastní zkušenosti. Ani Tobě, ani mně se nelíbí příklady dobrého chování, z nichž je cítit na kilometry moralizování. Je docela možné, že studenti nebudou tyto mé řádky ani číst, ale já je přece napíši aspoň pro Tebe.
PRVNÍM PRAVIDLEM je úcta a respekt. Nikdo nedokáže vážně studovat, nemá-li ke studiu úctu. Nemá-li respekt před vzděláním, nikdy z něho nebude vzdělaný člověk. Vezměme si takového studenta, který věčně dřepí v knihách. Podle Tvého názoru není na tom nic špatného: "Aspoň nemá čas myslet na hlouposti jako jiní studenti, kteří ve škole jen zahřívají lavice, ale studium je nezajímá!" A dodáváš: "Zamiluj si knihy a poznáš v nich velikány minulosti. Hovoř s nimi a oni budou hovořit s tebou. Budete si navzájem naslouchat a z toho ti vzejde velký užitek." Naproti tomu nedbalý a líný student je podle Tebe jako prasátko v chlévě, které jen žere, chlastá a spí. Bude z takového studenta "pan budižkničemu", který to v životě nikam nedotáhne.
Abychom si dobře rozuměli - skutečné vzdělání předpokládá kromě knih a diskusí také práci v kroužcích, výměnu zkušeností. Všechny tyto věci podněcují k aktivitě. Pomáhají naučit se studovat a vyjadřovat vlastní myšlenky osobitým způsobem. Podporují pozornost i taktnost vůči druhým. Nikdy však nesmíme ztrácet úctu k velkým "mistrům". Je lépe důkladně se seznámit s velkými ideály a nevynalézat podprůměrné ideály. Velký myslitel Pascal říkal: "Kdo stojí druhému na ramennou, vidí dál než on, třebaže je menší."
DRUHÝM PRAVIDLEM je soustředění na studium. Sportovci si musejí mnoho odříci, aby byli ve formě. Studenti jsou také jakýmisi sportovci. A Ty, milý bratře Bernardine, jsi pro ně sestavil celý seznam "zakázaných" věcí. Uvedu z nich dvě - špatnou společnost a špatnou četbu. Stačí jeden bezuzdný nemrava mezi studenty a zkazí všechny stejně jako jedno shnilé jablko nakazí dobrá, s nimiž je uskladněno. Varoval jsi před četbou Ovidia a jiných knih, které podávají recepty, jak milovat. Dnes bys musel varovat před pornografií, před neslušnými filmy a omamnými jedy. Beze změn bys mohl nechat větu: "Otče, máš-li synka na studiích a uslyšíš, že se zamiloval, přestaň mu posílat peníze a poruč mu, ať se hned vrátí domů, neboť mimo milostné písničky se ničemu nenaučí." - Tento poslední prostředek, totiž "odříznout přísun", byl v Tvé době účinný. Ale dnes se neosvědčuje. Přestane-li dávat peníze otec, bude je dávat stát. Zbývá však jedna naděje, že si student uvědomí, kam to s ním spěje a bude si hledět pomoci sám, jak to dělávali všelijací podvodníci na poutích, když prodávali zázračné léky. Vypravuje se o jednom, že prodával mast dokonce proti oslímu kopnutí. Nějaký zákazník si však otevřel krabičku s mastí hned před ním a našel v ní jen dva metry provázku. Rozčiloval se, že je to podvod. "Jaký podvod?! křičel šarlatán. "Stůjte od každého osla tak daleko, jak je dlouhý provázek a určitě vás žádný nekopne." To je klasický a radikální prostředek, který platí pro všechny, ale zvláště pro studenty vystavené tisícerým nástrahám - distancovat se od všech oslů, kteří udělují mravní kopance.
TŘETÍM PRAVIDLEM je vnitřní klid. "Naše duše je jako vodní hladina. Je-li klidná, je klid i v myšlení. Když však ji něco zakalí, je zakaleno i myšlení." Správně jsi to řekl. Není možné mít hlavu plnou všech možných filmových hvězd, sportovců a rekordmanů a chtít, aby se do ní vešlo ještě všechno, co je nezajímavé ve školních učebnicích. Při studiu má zůstat mysl klidná a čistá. Radíš, abychom o to prosili Boha krátkou střelnou modlitbou: "Bože, uklidni mou mysl." Dnešní studenti se tomu budou asi smát, protože si zvykli na docela jiné "povzdechy". Přesto však zůstává pravdou, že trochu ticha spojeného s krátkou modlitbou nemůže uprostřed denního shonu a hluku nijak uškodit.
ČTVRTÉ PRAVIDLO se týká pořádku. Jít střední cestou v záležitostech tělesných i duchovních. Např. píšeš, že nemáme jíst ani příliš mnoho, ani příliš málo, poněvadž všechny extrémy škodí. Studium nesnáší prázdný ani přeplněný žaludek, protože potom dostane student souchotiny, nebo mu otupí mozek. Stejně je tomu se spánkem. Ani moc, ani málo. Nejlepší je jít včas spát a včas vstávat s jasnou hlavou. I duch potřebuje pořádek. Proto doporučuješ: "Hleď se naučit méně a snaž se, abys to nezapomněl. Biflování ani povrchnost nevedou k ničemu." Také radíš, aby si student oblíbil víc autorů a předmětů: "Važ si jednoho učitele víc než druhého a jedné knížky víc než druhé, ale nikdy nepohrdej!"
PÁTÉ PRAVIDLO požaduje vytrvalost. Moucha např. je velmi přelétavá, sotva si sedne, už letí pryč. Čmelák vydrží na květu déle a rád si při tom bzučí. Ale ne zas tak dlouho jako klidná a pracovitá včelička, která vysaje z květu nektar do poslední kapky a odnáší ho do úlu, aby z něho připravila med. Jistě souhlasíš se sv. Františkem Saleským, který napsal, že student nemá být chvilkový jako moucha nebo čmelák, nýbrž houževnatý a pevné vůle, která se dovede prosadit. Ve škole ani v životě nestačí pouhé přání. Nestačí jen chtít a začít, je třeba i pokračovat. Ale ani to nestačí. Musíme umět i znovu začínat, když jsme nevytrvali, když se dostavil neúspěch. Horší než děravá paměť je slabá vůle. Štěstí se spíš usměje na houževnaté a vytrvalé, než na ty, kdo jsou od přírody nadaní. Vůle však sílí v žáru Boží milosti a utvrzuje se velkými ideály a vzory.
ŠESTÉ PRAVIDLO vyzývá ke skromnosti. Umět správně odhadnout své možnosti a schopnosti. Kdo se dívá stále po příliš vysokých cílech, tomu se zatočí hlava. Nelze studovat mnoho věcí najednou a čekat, že výsledky se dostaví přes noc. Být prvním ve třídě je jistě lákavé, ale bez náležitého nadání nemožné. Raději se spokojím se čtvrtým nebo pátým místem, jen když si je poctivě a svědomitě zasloužím. A přestanu se učit hrát na kytaru, bude-li to na újmu mému studiu, aby se o mně nemuselo říci, že jsem honil současně dva zajíce - jeden mi utekl a druhého jsem nechytil.
SEDMÉ PRAVIDLO nabádá k radosti. Kdo nemá ke studiu chuť a nenachází v něm radost, marně vysedává nad knihami. Chuť ke studiu nepřichází hned, ale obdobně asi jako u jídla. S jídlem roste chuť. Nejprve je nutno překonat sklon k lenosti, zábavám, které člověka přitahují víc než knihy. Sama učební látka jeví se studentu napoprvé tak obtížná a nesrozumitelná, že mu bere chuť pokračovat ve studiu k dosažení vytčeného cíle. Překoná-li tuto potíž úsilím a snaživostí, dostaví se dříve či později chuť i radost ze studia. Píšeš: "Chceš-li se něčemu naučit, nemusíš jít rovnou na univerzitu. Můžeš se naučit i od kravky správnému postupu. Ta se nejprve pase, potom klidně přežvykuje, aby dobře trávu strávila. Přežvykováním kravka trávu vychutnává, jako by chtěla užít všechno, co je v ní dobré a výživné. Právě tak postupuj i při studiu, které je pokrmem a stravou ducha."
Drahý sv. Bernardine, Tvůj krajan Eneáš Piccolomini, pozdější papež Pius II., napsal, že po Tvé smrti nejvlivnější italské panstvo si rozdělilo všecko, co po Tobě zůstalo. Na ubohé Sieňany, kteří Tě měli tolik rádi, nezůstalo z Tebe nic. Jen oslík, na němž si jezdíval v posledních letech, když Tě už dlouhé cesty zmáhaly. Sienské ženy jednou viděly ubohé zvíře pobíhat, chytly ho, zabily, sedřely z něho kůži a uchovaly si její chloupky jako památku na Tebe.
Já jsem místo oslíka "sedřel" jedno z Tvých nejkrásnějších kázání. Jsem zvědav, zda všechny ty "sedřené chloupky" neroznese vítr na všechny strany, zda přece jen někdo některý z nich zvedne, a tak si některé z Tvých pravidel vštípí do paměti.

Sv. Bernardin ze Sieny (1380 - 1444) byl význačný kazatel, napsal nesčetná díla latinsky a italsky. Studentům ze Sieny předložil pro jejich studium r. 1427 "sedmero pravidel".
 

KONEČNĚ DOVOLENÁ (Pavel Diskon)

Vážený historiku,
když asi před dvanácti staletími přišli Langobardi do Itálie, byly jich statisíce. Napsal jste, že táhli po Via Postamila jako velká pochodující mraveniště. Co byste napsal dnes, kdybyste měl spočítat za třídenní víkend všechna italská a zahraniční vozidla, která křížem krážem projíždějí Itálií ve dne v noci v nekonečných kolonách? Myslím, že byste se udiveně ptal: "Kam se všichni tak ženou?" Inu, jedni k moři nebo na hory, druzí za památkami nebo do přírody. Potřebují čerstvý vzduch, zeleň, písčité pláže, chtějí prostě vypnout. Kde se ubytují? V hotelích, penzionech, stanových táborech, motelech, kempincích. Nebo se podívejte, jaký přívěsek táhne tamto auto. Je to malý obytný domek na čtyřech kolech.
Za Vašich dob, když jste si chtěli cestou odpočinout, zastavili jste koně a přivázali k nejbližšímu stromu. Dnes se takové auto s přívěsným domkem zastaví ve stinném lese u potoka, vytáhne se plynový vařič s přenosnou chladničkou, připraví se jídlo a zasedne se k němu do trávy. Je slyšet šelest stromů, bzukot včel a člověk si libuje přímý styk s přírodou, která má na něj tak blahodárný a uklidňující vliv. V obytných přívěsech jsou mimo jiné skládací lůžka s nafukovací matrací. Na nich se dá spát až do božího rána, dokud zpěvavé ptactvo nepřehluší spánek. Aspoň na nějakou dobu chtějí lidé užít volné přírody, zapomenout na své starosti, trampoty a především na své město z betonu a cihel.
Jistě si povzdechnete: "Jak se to všecko změnilo! Staré stěhování národů proti tomu ničím nebylo. Auta dnes za sebou táhnou obytné domky jako slepice kuřátka. Jiní zase přepravují na motorkách pěkně složenou barevnou celtovinu, z níž se dá postavit útulná světnička vybavená elektrickým světlem, rádiem, televizí a vším, co k tomu patří. V takovém stanovém městečku se mluví různými jazyky ... hotový Babylon."
Máte pravdu. Vzpomínám na jednoho italského turistu - na Petrarku. Stále byl na cestách doma i v cizině. Jeho společník se často zlobíval: "Přecenil jsi své finanční možnosti, takhle se ti kapsa nikdy nenaplní." Nerozhazuje se často o prázdninách, dovolených, víkendech za cesty víc, než si člověk může dovolit? Zvlášť když se neznají meze a promarní se všechny úspory? Často se takové cestování omlouvá tím, že člověk chce rozšířit svůj obzor poznáváním jiných krajin, jiných kultur, přírody. To je zcela správné za předpokladu, že cesta je dobře připravena, program omezen na nejdůležitější a nejužitečnější a že cestujeme s přiměřenými zastávkami. Tím se vytvoří předpoklady, že se můžeme stát mravně lepšími, skromnějšími v tom velikém a širém světě, vděčnějšími a Bohu bližšími a že můžeme navazovat kontakty se svými lidskými bratřími a sestrami.
Dovolená znamená odpočinek, zotavení. Někteří si dovedou odpočinout, jiní nikoliv. Je to asi jako s utíráním prachu. Nejedna hospodyňka myslí, že utřela všechen prach, ve skutečnosti jej jen pořádně rozvířila. Podobně je tomu s rodinou, která v době sezóny přijde do přeplněného hotelu a musí se namačkat v jednom pokojíku a spokojit se s přistýlkami, sestavenými stolky a křesly. Taková rodina se nezotaví. Naopak. Všichni se cítí unaveni a jeden druhému jde na nervy. Jiný zas uhání autem přeplněnou silnicí v neděli sto padesát kilometrů do Cortiny nebo Jesola. Tam se zúčastní i mše svaté. Malá procházka, oběd a pak se vrací domů za volantem zase v nekonečné koloně aut s ustavičně vyčerpávajícím pokusem někoho předjet, aby byl dříve doma. Proti jedoucím autům se jen tak tak vyhýbá, málem škrtá o blatníky a v nepřehledných zatáčkách projíždí s nezmenšenou rychlostí. Vrátí-li se živ a zdráv, měl by poděkovat Bohu. Může se pochlubit, že zdolal mimořádně silný provoz - ale ať se nechlubí, že si odpočinul.
Mnozí se vracejí z dovolených unavení a vyčerpaní, protože si vybrali příliš rušná a hlučná místa, nedovedli odhadnout počet výletů, případně se dostali do vleku lidí, kteří je strhli do bouřlivých zábav a únavných debat.
Zmínil jsem se o přeplněných silnicích, nebezpečných zatáčkách a riskantním předjíždění. To všecko jsou i problémy svědomí. Sotva však se najde řidič, který by při zpovědi řekl: "Riskoval jsem život vlastní i svých bližních." Nebo: "Při předjíždění jsem byl nepozorný a ctižádostivý." Je celá řada řidičů, kteří sotva uvidí daleko před sebou auto a už si přísahají: "Toho musím předjet." A pak sešlápnou plyn naplno, jako by šlo o závod v "mistrovství v předjíždění". Jiní usedají za volant dokonce v podnapilém nebo depresivním stavu, aniž si uvědomí svou odpovědnost za lidský život. Páté Boží přikázání se nevztahuje jen na škody způsobené na těle, ale i na duši špatným příkladem. Zvláště mladí pozorují turistu s obdivem a zvědavostí. Ten si obyčejně myslí: "Teď v cizím prostředí si mohu všecko dovolit." Měl by si ale říci: "Venku mě víc pozorují, proto si také musím dávat větší pozor než doma."
Mimo páté přikázání je v sázce i šesté. Připomínám tu způsob oblékání, společnou turistiku hochů a dívek, nevhodné zábavy v některých letoviscích, dlouhé výlety ve dvojici. Na oblékání mnozí řeknou: "Vždyť to nosí všichni." Co však není dobré, nestává se lepším, když to dělají všichni. Nebo říkají: "Vždyť je hrozné vedro." Ale je přece možné koupit si takovou lehkou látku, která chrání před žhavým sluncem, i když jsou šaty o píď delší.
A ještě něco o dlouhých výletech autem ve dvou. Není přece tajemstvím, že jsou příležitosti k hříchu. "Moje dcera je opatrná, ví, co si může dovolit," řekla mi jedna matka. "Milá paní, vaše dcera je slabá, jako jsme my všichni, a je nutné ji chránit před vlastní nezkušeností tím, že ji vzdalujeme nebezpečí."
A ještě k sedmému Božímu přikázání. Před časem se ohradil jeden biskup proti vykořisťování turistů. Měl pravdu. Nedávno jsem se doslechl, že jistá turistická kancelář se rozhodla zvýšit půvab krajiny tím, že dala umístit vedle frekventované silnice na zelené louce gumovou krávu jako lákadlo pro turisty. V takové "reklamě" je víc prostoduchosti než podvodu. Je pravda, že v některých oblastech stoupají v hlavní sezóně závratně ceny a hosté jsou posuzováni z finančního hlediska. "Když můžete jet na dovolenou, tak můžete také pořádně zaplatit." Bohužel často se zapomíná, že jsou lidé, kteří celý rok pracovali v továrnách, dolech, úřadech, ve městech zamořených smogem. Že ty tři - čtyři týdny dovolené opravdu potřebují pro čerstvý vzduch, zotavení, slunce. Zapomíná se, že i oni jsou našimi bratry, k nimž nás zavazuje opravdová láska a srdečná pohostinnost. Napsal-li apoštol Petr, že křesťané mají být k sobě pohostinní "bez reptání", možno dodat i "bez vydřidušství".
Poslední myšlenka. Jsme-li na dovolené, rozhodně není na dovolené Bůh. Bůh žádá, abychom i v tomto případě světili jeho den- neděli- k jeho cti a k svému dobru. "Jeho den" není jen částí dne, kdy jdeme do kostela. Křesťanská neděle je celý den, který lze posvětit mnoha náboženskými úkony - aktivní účastí na celé bohoslužbě, přijímáním svátosti, chvílí ticha věnované duši, náboženskému vzdělávání, četbě Písma svatého nebo jiné dobré knihy, navázáním styku s farní rodinou, projevem dobročinnosti, návštěvou nemocných. Tím vším dáváme jeden druhému dobrý příklad a povzbuzujeme se ve správném křesťanském životě. Kdo prožívá křesťansky neděli, zaručeně dobře prožije celý týden. Proto náš Pán klade takový důraz na neděli a je na nás, abychom ji lehkovážně nepromarnili. Turistika - neturistika, dovolená nedovolená, je tu především naše duše.
Co si myslíte, Pavle Diskone, o těch mých názorech? Zdají se Vám snad přehnané? I když jsou staré, jsou moudré a pravdivé a pomáhají nám, abychom se stali dobrými lidmi nebo jimi aspoň zůstali. A na tom přece mnoho záleží.

Pavel Diskon žil v VIII. století a napsal dějiny Langobardů, kteří přišli do severní Itálie v VI. století - v době stěhování národů. Benátskému patriarchovi ALBÍNU LUCIANIMU (pozdější papež Jan Pavel I.) připadal dnešní čilý turistický ruch jako moderní stěhování národů, které převyšuje ono staré nejen počtem lidí a technickými vymoženostmi, ale i počtem osobních a společenských problémů.
 

TVRDŠÍ NEŽ DIAMANT (Kronika Pickwickova klubu)

Vážení pánové,
byli jste mi vždycky sympatičtí svými šprýmovnými až ztřeštěnými nápady. Dickens z Vás vytvořil komické postavy, kterým se vždy s chutí zasměji. Dokonce chápu i onoho člověka, který na úmrtním loži prosil Boha, aby ho nechal ještě deset dní naživu, aby mohl dočíst Dickensův román až do konce.
Vzpomínám si třeba na příhodu, jak jste, pane předsedo Pickwicku, v záchvatu objevitelského zápalu padl na kolena před jakýmsi zvětralým kamenem a horečně jste z něho kapesníkem stíral prach. Tu se na povrchu objevila nějaká písmena. Nabyl jste hned dojmu, že jde o archeologický nález z velmi dávné doby. Zaplatil jste za kámen majiteli pozemku, na kterém kámen vyčníval ze země, a odnesl jste si jej jako vzácnou relikvii, abyste se pochlubil svým přátelům. Jásot a radost neznaly mezí, když jejich trpělivost a vytrvalou píli, mytí a oškrabování kamene korunoval úspěch. Kámen byl hrbolatý, nerovný, písmena křivá a rozházená, ale úryvek nápisu bylo možno rozeznat zcela jasně MEZN IKBI LAS TUM PSE! Potom jste ten poklad dopravili ve zbožném průvodu do Londýna. Tam byla svolána plenární schůze Vašeho klubu, na níž nejvážnější autority rozvinuly množství různých důmyslných a učených úvah o významu nápisu. Sám jste, pane předsedo, napsal odborné pojednání, v němž jste uvedl sedmadvacet různých výkladů nápisu. Však také za svou pozoruhodnou vědeckou práci dostalo se Vám náležité odměny. Šestnáct domácích a zahraničních učených společností Vás jmenovalo za Váš objev čestným členem.
Co však se nestalo? Z člena klubu Blottona se vyklubal pěkný závistivec. S velkou vervou pustil se do vyšetřování, vyslechl muže, který Vám kámen prodal, sám nápis vyryl a tvrdí, že všechna ta písmena neznamenají nic jiného než MEZNÍK BILLA STUMPSE. A protože pan Stumps nezná pravopis, zapomněl nad "i" čárku a v křestním jménu vynechal druhé "l". O tom se prý může každý přesvědčit.
Na tuto škodolibou pochybovačnost a uštěpačnost reagoval Váš klub bez váhání. Troufalého a zlomyslného nactiutrhače Blottona vyloučil ze svých řad a odhlasoval Vám, pane předsedo, jako dar klubu zlaté brýle na projev důvěry a úcty. Všech šestnáct určených společností vytklo zlovolnému Blottonovi, že se plete do věcí, kterým nerozumí.
Něco takového se může stát. Aby se to nestávalo častěji, napsal církevní učitel Tomáš Akvinský celé pojednání o klamech a podvodech - "De Fallaciis". Co se Vám přihodilo, pane předsedo, nazval by sv. Tomáš "mylným závěrem na základě chybné cesty důkazů". Něčeho podobného jsme svědky i dnes. Tu a tam dospívají k mylným závěrům lidé, kteří s dobrým úmyslem kritizují církev. Na jedné straně mě to bolí, protože mám rád pravdu. Na druhé straně se tak trochu utěšuji, že - jak věřím - nestaví se proti církvi jako takové, ale spíš proti představě, kterou si o církvi vytvořili. Předsudky budou stále kolovat a nejeden člověk jim naletí. Naštěsí přijde den, kdy sám Bůh vysloví svůj soud nad lidmi, které si důkladně prověřil, a jak věřím, spasí je i přes jejich mylné představy a názory.
Někteří ovšem vyslovují nesprávná tvrzení. Tu už nejde o omyl, ale o pomluvu. Přitom obyčejně rozhoduje mnoho nepěkných emocí. Především záměr zásadně každému odporovat. O něčem vyprávíš a druhý tvrdí hned pravý opak. Zatímco mluvíš, on přemýšlí, jak by prosadil svůj názor. Jako by bylo jeho povinností tvrdit vždy pravý opak. Jednou zůstal stát mezek na úzké lávce, která vedla přes divoký potok. Lidé se pokoušeli odtáhnout ho za uzdu. Marně. Přetáhli ho tedy holí po hřbetě. Ani to nepomohlo. Na obou stranách lávky čekali netrpěliví lidé. "Já to zkusím," pravil kdosi. Uchopil osla za ocas a tahal vší silou. Když zvíře ucítilo, že ho chce táhnout dozadu, vyrazilo jako blesk dopředu a uvolnilo cestu lidem. Tak tomu bývá někdy i s námi. Děláme právě to, co druzí nemají rádi, a neděláme, co od nás čekají. Není pak divu, že naše chování, myšlení a mluvení není ani správné, ani upřímné.
Neslyšel jste, pane předsedo, o slavném vědci Mohsovi, vynálezci "Mohsovy stupnice", která měří tvrdost materiálů? Postupuje od prachu a sádry až k tvrdosti diamantu. Jistě byste řekl panu Mohsovi, že nejedna hlava se zdá tvrdší než diamant. Zásadně se nepoddá a trvá zarytě na svém, i když všecko svědčí proti. Za každou cenu hlavou prorazit zeď. Jiné hlavy jsou zase super kritické. Najdou vždycky vlas v polévce, každému hledí na prsty, s nikým a ničím nejsou spokojeni. A opět jiní se domnívají, že jen oni musí mít pravdu.
Je známo, že lidé paličatí a přemrštění kritici mají zvláštní sklon k mylným úsudkům a vymyšleným závěrům. A opačně. Skromnost a ochota vyslechnout si cizí názor vedou k tomu, že se říká pravda. Tyto dobré vlastnosti měl Mochi, florentský cestovatel a Váš současník, pane předsedo, který říkával: "Paříž? Tu znám; je jako Florencie, jenže trochu větší. Několik Florencií dohromady by vytvořilo Paříž. Maseawa? Ano, znám ji, je jako Florencie, jenže trochu menší. Nemá pomníky ani Viale dei Colli ani noviny Nuovo Giornale." Opravdu, čím méně se někdo vytahuje, tím více je chráněn před nesprávnostmi a omyly.
Nejen osobní, ale i kolektivní pýcha může vést k falešným závěrům. Je vždy nebezpečné, když si člověk osvojí cizí mínění. Ne proto, že by je považoval za správné, ale že je to mínění větší skupiny lidí. Pak může lehce propadnout bludu, rasové nenávisti, nacionalismu, národnímu nebo církevnímu šovinismu. Také oportunistické smýšlení může vést k falešným závěrům, když někdo z pohodlnosti nebo vypočítavosti běží za druhými jako list ve větru. Do takové situace jste se dostal i Vy, pane předsedo, ve slavných volbách, ve kterých stáli proti sobě "modří" a "žlutí" kandidáti a voliči města zvaného Hodokvasy. Sotva jste ztratil vztah ke svým přátelům, obklopil Vás zástup "modrých", kteří se Vás ptali, jste-li pro jejich kandidáta Slunkeye. Cituji teď protokol Vašeho klubu: "Ať žije Slunkey!" jásají "modří". "Ať žije Slunkey!" opakoval pan Pickwick a zamával kloboukem. "Pryč s Fizkinem!" bouří "modří". "Pryč s ním!" křičel pan Pickwick a najednou se ozvalo zaburácení podobné řevu šelem, když přišel čas krmení. "Kdo je ten Slunkey?" zeptal se Tupman šeptem. "Pst! Na nic se neptejte!" odpověděl Pickwick taktéž polohlasně. "Za podobných okolností je vždycky nejlépe dělat to, co dělá dav." "Ale co když jsou davy dva?" namítl Snodgrass. "Tak křičte s tím větším!" odpověděl Pickwick.
Touto jednou větou jste toho pověděl víc, pane předsedo, než celou knihou. Když už to dojde tak daleko, že někdo křičí s tím, kdo křičí nejhlasitěji, tak jsou omylu dveře otevřeny dokořán. Často nebývá snadné napravit spáchané škody. Dobře sám víte, že stačí jeden ztřeštěnec, aby hodil do studny drahocenný náramek. A někdy potom nestačí ani dvacet různých pokusů, aby jej vytáhli.
Kéž všichni pochopili tuto lekci tak, aby si už nikdo nehrál na ztřeštěnce.

Slavný anglický humorista Charles Dickens (1812 - 1870) napsal román "Kronika Pickwickova klubu", jejímiž hrdiny jsou čtyři komičtí šibalové: Pickwick, Snodgrass, Tupman a Vikle.
 

K PROBLÉMU MLADŠÍ GENERACE (Figaro)

Milý Figaro,
se zájmem jsem sledoval na obrazovce Vaši svatbu. Byl jste opravdu dítětem lidu, které si mohlo dovolit jednat a zacházet s privilegovanými stejně jako se sobě rovnými. Se svou Zuzanou jste reprezentoval mládež, která zápasila o právo na život, lásku, rodinu a absolutní svobodu. Na pozadí Vašeho umělecky vtipného vystupování, jemuž nechyběla mladistvá prozíravost, jevila se šlechta v žalostném stavu jako odstavená třída, která je na nejlepší cestě k úpadku.
Naslouchal jsem pozorně Vašemu slavnému monologu, v němž říkáte asi toto: "Kdo a co jsem vlastně já, Figaro, proti těmto zabedněným šlechticům, těmto šosáckým advokátům? V podstatě nejsou ani lepší ani horší než já, lazebník, dohazovač nevěst, poradce vymyšlených diplomatů, člověk, který dovede všem přitakávat. Přece však jen cítím, že ve srovnání s nimi jsem něco velkého. Považují mě za jediného poctivce na tomto světě, v němž se to hemží podvodníky a uličníky. S tím ovšem nemohu souhlasit, to rozhodně popírám. Chci být konec konců jen správným občanem tohoto světa."
Onoho večera v pařížském divadle to vřelo. Zatímco prostý lid bouřil potleskem, šlechta si zacpávala uši. Jednou Vás král dokonce umlčel a vsadil do vězení. Ale z vězení, stejně jako z divadelního jeviště, jste dobýval veřejné uznání, když jste volal: "Pánové, hra skončila a začala revoluce!" A opravdu začala Francouzská revoluce.
Kdybyste se dnes vrátil, snadno byste shledal, že všude milióny mladých lidí dělají totéž, co jste dělal před dvěma sty lety. Staví si společnost pod lupu, mají ji za překonanou a bouří proti ní.
V Liverpoolu je na jednom lokále nápis: "Zde se zrodili Beatles. Zde všecko začalo". Pokud to nevíte, jedná se o čtyři zarostlé a rozcuchané hlavy, které se těšily velké oblibě. Byly to umělecké typy, stejně jako Vy. Anglická královna proti nim nezakročila, ale dokonce je vyznamenala státním řádem. Tito čtyři mládenci prodali milióny gramofonových desek a inkasovali spoustu peněz. Dali se oslavovat na jevištích, která byla významnější a větší než ta Vaše. Jejich zásluhou se vyrojily na světě nesčetné skupiny mladých zpěváků, kteří v ostré záři reflektorů a v doprovodu bicích nástrojů a elektrofonických kytar si mohli na pódiu vymknout údy a bičovali posluchače k záchvatům přímo extatickým.
Jen se rozhlédněte! Mnozí dnešní chlapci nosí vlasy jako Vy. Svou frizúru si pěstují přímo s ženskou pečlivostí, používají šampony a vodičky všeho druhu a dávají si u dámských kadeřníků čechrat vlny a kudrlinky. K tomu to pestré oblečení, opravdu slátanina starého s novým, ženského s mužským, východního se západním. Na nohou někdy punčochy jako z doby renesanční, vzdušné bundičky připomínají Napoleonovy oficíry s krajkami ze 17. století a boty jako biskupské sandály. Nosí kalhoty a košile křiklavých barev a oblékají široké cikánské kabáty. Často mívají šaty schválně roztrhané nebo nápadně zalátané. Děvčata si zase libují v minisukních, šortkách, v maxi i minipláštích a jiných výstřednostech.
Jak byste posuzoval tyto jevy? Osobně nejsem kompetentní odborně posoudit tyto výstřelky, které mi skýtají sice zábavnou podívanou, ale zde jsem trochu skeptický. Pozoruji, že obchod s gramofonovými deskami, na nichž je oblíbená hudba dnešních mladých, vynáší milióny starým mazaným obchodníkům. Mladí si činí nárok na originalitu. Ve skutečnosti jsou vypočítavě využíváni rafinovanými výrobci oděvů.
Mladí lidé jsou bouřliváci, sympatizují s revolučními změnami, od nichž očekávají vymýcení jakéhokoliv vykořisťování člověka člověkem. V revoluci vidí jedinou cestu k sociální spravedlnosti. Ve zcela výjimečných případech hází všechny skrupule přes palubu a souhlasí i s násilím.
Milý Figaro, tito mladí bouřliváci jsou dál než Vy a Vaši nástupci. Chtějí se v dobrém úmyslu za každou cenu proslavit a prosadit. Jsou však ovládáni druhými a nepozorují, že je utopií radikálně a spravedlivě oddělit dobro od zla, právo od bezpráví, pokrokové od konzervativního.
A přece je možné v něčem se přiučit od nich stejně jako od Vás. Musím dodat, že např. rodiče, vychovatelé, zaměstnavatelé i kněží nezacházeli vždy dobře s mladými lidmi. Práce s nimi je namáhavá a zdlouhavá a obyčejně se za ni nesklidí vavříny.
Jakýsi pomatenec kdysi rozbil okna a zdemoloval vnitřní zařízení jednoho obchodu. Hned se kolem něho sběhlo plno zvědavců, kteří nešetřili poznámkami a radami. Později vešel do obchodu muž s lepidlem pod paží. Svlékl kabát a trpělivě slepoval střepiny. Lidé se rozešli. O jeho práci nikdo nejevil zájem.
Podobně je tomu s mládeží. Tropí povyk, pořádá demonstrace a všichni na ni civí i láteří. Když pak rodiče a vychovatelé se snaží spojenými silami dát všecko do pořádku, nikdo to už nevidí a netleská tomu. Vůči mladým a jejich chybám je třeba se chovat rozvážně a upřímně a nic nepřikrášlovat ani nepřikrývat. "Běda vám, budou-li vás všichni lidé chválit, neboť právě tak jednali proroci s vašimi předky," pravil Kristus. Mladí lidé chtějí slyšet pravdu. Vycítí lásku ze slov, která jsou vyslovována laskavě, shovívavě, ale někdy i výstražně a káravě.
Přiznejme, že mladí jsou jiní než my starší. Soudí jinak, chovají se jinak, modlí se jinak. Stejně jako Vy, Figaro, mají i oni co říci světu. A jejich slovu by mělo být nasloucháno, měli bychom je respektovat. Na zlepšení života musí svorně pracovat staří i mladí. Na jedno však nesmíme zapomenout. Mladí šlapou víc na plyn než na brzdu. V žádném případě však nelze oddělit problém mladých od problému společnosti. Jejich krize bývá z části i krizí společnosti.
Figaro, měl jste velice ostrý jazyk, když se jednalo o pranýřování zlozvyků a chyb Vaší doby. Ale nebyl jste už tak úspěšný v předpisování léků, jak chyby odstranit. Vaše diagnóza společnosti - i když trochu přehnaná - minula se účinkem. Mladí lidé dneška, stejně jako včerejška, touží po bratrství. Kristus řekl: "Vy všichni jste bratři." Mladí lidé požadují upřímnost. Kristus odsuzoval jakékoliv pokrytectví. Mladí se staví proti svévolnému prosazení autority. Kristu byla autorita službou. Odmítají každý formalismus. Kristus se bránil mechanickému mumlání modliteb, bránil dobročinnosti stavěné na odiv, skutkům s postranními úmysly. Chtěl, aby se všichni domáhali pravdy, ale nevynucoval nic násilím. Dopustil zbabělost apoštolů, zapření Petrovo, pochybnosti Tomášovy. Jistě si přál, aby ho lidé uznali jako člověka a Boha, ale nikoliv ukvapeně, bez svobodného rozhodnutí.
Co soudíš, milý Figaro? Je nemyslitelné, aby se dal spojit protest Figarův s odpovědí Kristovou? Neprospělo by to mladší jako starší generaci? Osobně jsem o tom přesvědčen ...

Figaro (1732 - 1799) , vtipný a upovídaný lazebník z Beaumarchaisových veseloher, vystupoval jako mluvčí při vzpouře Třetího stavu. Světově byl proslaven operními dramaty "Lazebník sevillský" a "Figarova svatba".
 

NĚKOLIK RAD DO ŽIVOTA (Pinocchio)

Milý Pinocchio,
rád bych Ti dal několik rad k tak zvaným "kritickým létům", která mladí prožívají mezi 13 - 16 lety a před kterými jsi teď i Ty. Ta léta budou kritická nejen pro Tebe, ale i pro Tvé vychovatele.
Nejsi už dítě, protože také opovrhuješ četbou i hrami dětí. Ale nejsi ještě tak docela muž a proto se Ti zdá, že dospělými nejsi chápán a že jsi odstrkován. S údivem i rozpaky pozoruješ, jak rychle rosteš. Zdá se Ti, že máš nohy kilometr dlouhé, paže nemotorné a hlas nějak divný, změněný, takový chlapský. Jednak Tě přestalo vábit prostředí domova a školy, na druhé straně Tě to žene do podivných společností. Toužíš být nezávislý na rodičích, na druhé straně bys chtěl být závislý na svých vrstevnících. Jdeš, kam oni jdou, zdržuješ se, kde se oni zdržují. Žerty, fráze, záliby druhých přijímáš za své. Strojíš se jako oni se strojí, jeden měsíc běháte v pulovru a džínsách, druhý měsíc v kožených bundách a pestrých kalhotách. V některých věcech odmítáte přizpůsobit se, v jiných nemáte námitek, aniž si to uvědomujete. Dnes jsi veselý a milý jako desetiletý chlapec, zítra nabručený jako šedesátiletý morous. Dnes chceš být letcem, zítra hercem. Dnes jsi útočný a smělý, zítra ustrašený a plachý. Tušíš vůbec, kolik trpělivosti, ohledu a porozumění potřebuješ?
V letech dospívání objevíš ve svém nitru docela jiný svět. Budeš melancholický, budeš snít s otevřenýma očima. Tvá mysl bude stále roztěkaná a přecitlivělá. Možná, že se ve svých čtrnácti letech i "zamiluješ", třeba tak nešťastně jako David Copperfield. Poslyš jen, co o své lásce vypráví: "Miloval jsem miss Shephardovou, dívku s kulatým obličejem a kudrnatými vlasy. Často jsem cítil touhu vykřiknout její jméno. Tajně jsem podstrčil dvanáct oříšků, pak nějaké keksy a bezpočet pomerančů. Byla jedinečným zjevem, který mne zcela zaujal. Trvalo to však jen několik týdnů. Začalo se šuškat, že dává přednost Jonesovi. Jednoho dne, když miss Shephardová šla kolem mne, ušklíbla se a začala se chichotat se svou přítelkyní. Je teď konec všemu."
Co se stalo Copperfieldovi, může se přihodit i Tobě, Pinocchio. Snem Vás mladých není dnes jen auto, ale sníte o celém autosalonu. Stále vykřikujete slova: autoscelta (samovolba), autodecisione (sebeurčení), autogoverno (samospráva), autonomie (samostatnost), autoscuola (škola vedená žáky). Jistě máte plné právo na sebeurčení, ale zapomínáte, že ho můžete dosáhnout jen pozvolna, krok za krokem. Nelze z dneška (z úplné poslušnosti dítěte) přejít hned k zítřku (k úplné samostatnosti dospělého člověka). Ani dnes nelze všude užívat stejně tvrdých metod jako dřív. Čím budeš starší, Pinocchio, tím víc v sobě pocítíš touhu po samostatnosti. Je to dobře, jen ať v Tobě roste vědomí Tvých práv a povinností. Ale musí v Tobě stoupat též pocit odpovědnosti, abys získané samostatnosti dovedl správně využívat.
Na cestě k samostatnosti snad narazíš, milý Pinocchio, jako všichni mladí lidé mezi 17. a 22. rokem na tvrdé úskalí - na problém víry. Všude se setkáš s námitkami k náboženství. Bude-li Tvá víra jako hromada dobrého obilí, vrhne se na ni spousta myší. Bude-li Tvá víra oblekem, sto rukou se pokusí Tě z něho svléci. Bude-li Tvá víra domem, budou jej krumpáčem podkopávat kousek po kousku. V každém případě se budeš musit bránit. Z víry si udržíš, jen co si sám uhájíš. Na všechny námitky proti víře je jen jedna přesvědčivá odpověď. Neodhazovat víru. Velký Neumann říkával: "Desetitisíce potíží netvoří ještě pochybnost." Nezapomeň na dvě věci. Važ si především každé jistoty, třebas není matematicky prokázána. Že žil Napoleon, César, Karel Veliký, je tak jisté, jako že 2 a 2 = 4. A je to jistota lidská, historická. Stejně je jisté, že žil Kristus, o kterém apoštolové svědčí, že zemřel a vstal z mrtvých. Za druhé: Věz, že v nitru člověka je smysl pro tajemství. Pascal řekl: "O ničem víme všecko." Vím toho hodně o sobě, ale ne všechno. Nevím přesně, co je vlastně můj život, má inteligence, jaké je mé zdraví atd. Jak potom mohu chtít vědět a chápat všecko o Bohu?
Nejčastěji uslyšíš námitky proti církvi. Snad Ti pomůže tato epizoda. V Londýně v Hyde Parku mluvil kazatel pod širým nebem. Každou chvíli jej přerušoval jakýsi špinavý, neupravený chlapík a vykřikoval: "Dva tisíce let existuje církev a svět je stále plný zlodějů, nemravů a vrahů." "Máte pravdu," odvětil mu kazatel,"už dva milióny staletí je voda na zemi a podívejte se, jak vypadá váš límec." Jinými slovy: Ano, byli špatní papežové, kněží a věřící. Ale co to znamená? Že žili správně podle evangelia? Právě naopak, nežili.
Jsou zastánci uvolněné morálky. Je nutno dodat, že v minulosti byli lidé v některých mravních věcech příliš úzkoprsí, až přehnaní, takže docházeli k druhému extrému. V žádném případě nesmějí mladí lidé přijímat uvolněnou morálku. Jejich láska musí být ryzí a čistá, krásná jak květina, vzácná jak drahokam a nikoli bezcenná jako kousek rozbitého skla. Po této stránce vyplatí se přinášet oběti a stranit se osob, místa a zábav, které vedou ke špatnostem.
Snad se mě teď zeptáš: "Nemáte ke mně důvěru?" Ale ano, nepovažuj za projev nedůvěry, když Tě jen upozorňuji, že každý člověk je vystaven pokušením. Z lásky k Tobě a ve Tvém zájmu chci Ti odstranit z cesty aspoň zbytečná pokušení. Podívej se na řidiče. Potkávají se s policií, míjejí semafory, dopravní značky. Na první pohled to budí dojem, že řidič je v dopravě omezen a zbytečně zdržován. Ve skutečnosti to má své výhody. Řidič totiž může jet jistěji, klidněji, je chráněn před vlastní neuvážeností. Toho chci docílit, dávám-li Ti rady na cestu do života.
Až jednou budeš mít snoubenku, měj ji v úctě, chraň a braň ji před sebou samým. Přeješ si, abys našel děvče mravně čisté. Je to správné, ale takový musíš být i Ty pro ni. Nedbej svých přátel, kteří se chlubí svými "hrdinskými činy", aby stoupli v ceně pro svá dobrodružství se ženami. Zajímavý a silný je muž, který dobyl vítězství nad sebou a chce patřit k mladým, kteří se dovedou ovládat.
Po dobu vážné známosti musí se láska prohlubovat především ve svých duševních rozměrech. To se dá vyjádřit třeba něžnými pozornostmi s vědomím odpovědnosti, že čest a důstojnost druhého nebude narušena.
Tytéž rady platí i Tvé snoubence za předpokladu, že o ně stojí. Normálně je dívka v sexuálním ohledu schopna většího sebeovládání než mladík. Je-li muž tělesně silnější, je žena zase duševně silnější. Zdá se, že Bůh blaho muže učinil závislým na blahu ženy. Dívka proto musí mít zdravý rozum za dva, aby byla schopna říci v jistých věcech "NE", i když ji všecko zdánlivě svádí k tomu, aby řekla "ANO". Je-li její přítel správný chlap, bude jí ve svých nejkrásnějších chvílích vděčný a řekne si: "Moje drahá jedná podle svého dobrého svědomí. Jsem si jist, že i v budoucnu mně bude věrná." Lehkomyslná snoubenka tuto záruku nedává. Svou povolností zavdá jen příčinu, že později u jejího muže propukne žárlivost a nedůvěra.
Milý Pinocchio, dosud si měl rád víly z dětských pohádek. Jako mladý muž budeš mít rád přítelkyni, nebo nevěstu. Ne-li, odejdi raději na poušť jako poustevník. Ale k tomu, jak se mi zdá, nejsi povolán.

Pinocchio je hlavní postavou nejrozšířenější italské knihy pro děti od spisovatele Collodiho (1826 - 1890).