Matka Boží

Byla ještě tma, když se řízný zvuk budíku smísil s okolním hlukem. Aňa vyskočila. Potřebovala chvilku, aby "přistála" v těžké skutečnosti. Vždyť se jí právě zdálo, že kdesi v horách lyžuje. Sníh jiskřil, vítr hvízdal v uších ve chvíli, kdy ohýbala kolena a chystala se skočit... Ale teď to nebyl vítr, ale odporný budík. Protřela si oči, opilé spánkem. Ano, opravdu, už jsou tři hodiny, její kolegyně čekají na vystřídání. Je jich na celý lazaret jen pět.
Přes tenkou stěnu sem doléhaly různé hlasy. Sténání bylo podobné šumu moře: občas příliv výkřiků jitřících duši, pak jakési ztišení před novým záchvatem. Jak dobře to všechno znala! Jak uměla rozeznat mezi všemi těmi zvuky volání, po okamžité pomoci. V oddělení amputovaných opakoval slabý hlas od včerejška jen jediné slovo: "Maminko!" Jakmile nemocní začínali blouznit, opouštěl je lživý stud. Ve všech sálech bylo slyšet stále stejné volání, ať už nemocní byli jakékoliv národnosti - volání o pomoc ke vzdálené, věrné a nezapomenutelné mamince.
"Každý nemocný se stává dítětem," pomyslela si Aňa, když nořila obličej do umyvadla, naplněného kalnou vodou. To bylo jedno z velkých trápení v narychlo vybudovaném lazaretu: Vodovod byl rozbitý při bombardování a nejdrahocennější tekutiny se nedostávalo. A kdyby se nedostávalo jen tohle! Včera večer řekl vedoucí lékař Šmel, že v lékárně lazaretu už nejsou léky. "Pomozte si, jak chcete," řekl milosrdným sestrám, "ke zlepšení nálady nemocných je někdy stačí pošplíchat vodou." Aňa k němu s údivem přistoupila: "Ale co nemocní, kteří mají tetanus? Už mi docházejí ampulky!"
Doktor Šmel uhnul očima, zarudlýma od nevyspání: "Už nemám žádné zásoby a není naděje, že bychom ampule dostali od bolševiků."
Když padla Varšava, rozhodla se konečně Rudá armáda postoupit a obsadila jedno z měst na břehu Visly. Po tři dni stále přicházeli ranění a nemocní Rusové do lazaretu, již beztak přeplněného partyzány, a personál nevěděl, co má dělat. Ačkoli přísná pravidla etiky vyžadovala, aby se mezi nemocnými nedělal žádný rozdíl, Aňa se na nezvané hosty dívala nevlídně. A absolutní nedostatek nejnutnějších léků před ni teď stavěl těžké úkoly. V rozpacích se znovu obrátila na lékaře: "Ale ampule docházejí, a když budou stejně potřební, komu mám dát přednost?"
Tentokrát se jí lékař podíval přímo do tváře: "Jste milosrdná sestra? Chápete, co to znamená? Nevyhýbejte se zodpovědnosti."
Aňa byla pobouřena a chtělo se jí křičet. Cožpak lékař nechápe, že v daném případě musí vynést rozsudek smrti? I kdyby udělala nevím co, stejně bude jeden z nemocných odsouzen k velmi mučivé agónii.
Šmel svou štíhlou rukou chirurga pohladil jemně sestřičku po šátku.
"Dítě," řekl, já vím, v kursech vás na podobná rozhodování nepřipravovali... Žijeme v tak neobvyklých podmínkách! To nemohla předvídat ani jedna učebnice etiky. Nemám právo vám dávat odtažité pokyny. Zabývejte se konkrétními případy a poručte všechno Boží Prozřetelnosti."
Toto vše ji teď napadlo s neúprosnou krutostí. Pročísla si hřebenem své kudrnaté vlasy - jen abych nechytla vši, pomyslila si - uvázala si šátek a chystala se vyjít... Poslední lékařova slova jí vytanula zvlášť živě.
"Bože," modlila se, když ustýlala svou skládací postel, "Bože, nedopusť, abych někoho zabila! Bože, stvořil jsi mě jako ženu a úkolem ženy je dávat život, nikoli smrt."
Ačkoli byl takový nedostatek místa, nemocné tetanem uložili zvlášť. Jejich křeče působily na nemocné depresivně. Leželi spolu v maličké místnosti: polský sedmnáctiletý povstalec a Rus středních let. Třebaže si Aňa už na nemocné zvykla, nemohla se lhostejně dívat na tyto strašné záchvaty. Když se těla napínala a ohýbala jako pevně napnutý luk, celá se třásla. Avšak za několik minut už zase bude muset být u hlav jejich lůžek.
Věděla, jak tato nemoc postupuje a jak krutě končí. Tetanici neztráceli ani na minutu vědomí. Dokonce ani když už nemohli mluvit, dívali se po vás jasným, vnímavým pohledem... Aňa přepočítala ampulky. Stačily pro jednoho, ne pro dva. Koho z nich má vybrat?
Podívala se na hodiny a úplně vysílená klesla na stoličku. Každým nervem svého srdce už volbu provedla.
Janka, mladého modrookého chlapce, jí přivezli ve stavu, že by nad ním člověk zaplakal. Jeho rány však nebyly nebezpečné a už si mysleli, že je zachráněn, když u něho náhle před dvěma dny propukl tetanus. Jak chtěl žít, jak s každým záchvatem bojoval zoufale o život! Minulého večera začalo dík lékům nebezpečí mizet. "Dostanu se z toho, uvidíte," řekl s vítězoslavným pohledem. "Ještě několik injekcí a zatančíme si spolu valčík."
Aňa ohmatala svůj váček, zavěšený na řemeni. Zůstalo ještě několik ampulí... ano... ale vždyť vedle něho ležel druhý nemocný - Petr Ivanovič. To byl hromotluk s hrubými rysy ve tváři a s vlasy jako sláma, krátce ostříhanými. Mluvil jen rusky a velmi malá slovní zásoba mluvila o jeho nevzdělanosti. Mluvil málo a nikdy si nestěžoval. Když se dostal do lazaretu, ukázal Aně malou ikonku zázračného obrazu Přesvaté Bohorodičky. "Co je to za ženu?" zeptal se, "našel jsem ji na zemi." Aňa se rozzlobila. Tady to máte, kam až se dostal ruský lid vlivem ateismu! "Ta žena," řekla s důrazem na každém slově, "ta žena, to je přesvatá Panna." Potom, když viděla udivený pohled nemocného, připojila: "Vy mi nerozumíte? To je Matka Boha, Matka Boží." Člověk opakoval: "Matka Boží." Tím jako by to skončilo.
Aňa pozorovala výraz nemocného. Zdál se jí úplně nesmyslný. "Ten nešťastník ani nechápe, co to znamená!" pomyslela si soucitně. Ale teď není čas učit někoho náboženství. Petr Ivanovič to však ani nežádal... A ona musí teď volit mezi tímto hrubým člověkem a Jankem, nebo dopustit, aby zemřeli oba.
Aňa znovu přepočítala své ampulky. Stačily pro jednoho, ale ne pro dva! Rozdělit je na polovinu - to bude spravedlivé, ale zemřou oba. Dát přednost jednomu z nemocných a připravit o život druhého - to znamenalo zatížit těžce své svědomí-zabít jednoho z nich. S hrůzou pochopila, že její srdce zvolilo, ale svědomí se trápilo v nepopsatelném zmatku. Klekla si: "Matko Boží Čenstochovská, smiluj se nade mnou!" poprosila Aňa a vyšla z místnosti. V dáli zakokrhal kohout.
Šla tmavou chodbou, ve které to páchlo chloroformem. Pootevřenými dveřmi sálů vycházel těžký a ostrý pach potu, rozkládající se krve a špinavého prádla. Aňa se usmála při vzpomínce na pravidla hygieny a prevence, kterým je učil lékař v kursech pro milosrdné sestry. Kdyby bylo pravdivé všechno, co říkal, pak by se ani jeden z raněných nemohl v těchto podmínkách uzdravit. Avšak rány se hojily navzdory všemu a příroda vítězila tam, kde bylo lékařské umění slabé.
Přece však bylo v této nešťastné válce mnoho obětí. K ránu síla odolnosti nemocných slábla. Chroptění umírajících a křik blouznících nemocných se mísily se srdcervoucími nářky ostatních pacientů. "Jako pták v kleci hledá moje duše východ," říkal jeden z umírajících. "bije sebou v této kleci a nemůže ven." Aňa se zachvěla. Ve velké parádní, sotva osvětlené chodbě, bylo prázdno. Z třetího sálu vyšla Tereza s vědrem v rukou. "Tak jak je?" zeptala se Aňa. "Stasik právě umřel," řekla Tereza.
Aňa si oblékla nemocniční plášť, visící na hřebíku, než vešla k tetanikům. Leželi na konci sálu, oddělení od ostatních nemocných tenkou přepážkou. Mladičká dívka dřímala na židli mezi dvěma postelemi, s injekční stříkačkou v ruce.

"Jdi spát, Jolando," řekla Aňa, "teď tu budu já." "Přineslas ampulky?" zeptala se Jolanda, mně zůstala jen jedna." "Jdi spát," řekla Aňa poněkud netrpělivě, já vím, co mám dělat." Jolanda se na ni kradmo podívala, potom se otočila k nemocnému, který ležel vlevo, a řekla: "Drž se, Janku, teď je tu Aňa a všechno bude dobré." "A co ten druhý?" zeptala se Aňa. "Spí," odpověděla Jolanda.
Když Aňa zůstala sama, vyňala mechanicky z kapsy krabičku ampulek. Janek ji sledoval očima. "Už je čas dávat injekce," řekl, "lékař nařídil, aby se injekce dávaly po dvou hodinách." "Lékař, lékař... ," řekla Aňa a snažila se usmát, "ne ty, ale já musím vyplnit jeho pokyny. Intervaly je možné prodloužit."
Janek na posteli nadskočil. "Sestro, řekni mi pravdu, ampulek není dost?" Aňa takovou přímou otázku nečekala, začervenala se jako mák a předstírala, že se dívá do zápisníku. "Nemluv hlouposti," řekla přísně, aby zamaskovala svoje rozpaky, "mám všechno, čeho je zapotřebí." Ale Janek se nedal; "Podívejte, sestřičko Aňo, jestli nemáte ampulí dost, musíte mi o tom říct. Raději to chci vědět. Nechci se setkat s hodinou své smrti nepřipravený. Už jsem se díval smrti do očí a obětoval jsem svůj život. Maminka také. A proto mi to řekněte přímo." Jeho hlas zněl prosebně: "Vím, že si vědomí uchovám až do konce. Nechci si v poslední minuty života uvědomit, že jste mi lhala. Řekněte mi pravdu, sestřičko Aňo, chci raději znát pravdu."
Zcela zaražená sklonila Aňa hlavu. Nadarmo se jí v paměti honily otřelé mravní předpisy. Teď nebyl čas užívat prázdných frází. Neměla odvahu zalhat tomu chlapci, jenž se na ni dívat prosebným pohledem. Ne, nemá právo ho klamat. A potom - nesmyslná naděje pronikla jako blesk její vědomí. Konec konců, kostky ještě nebyly vrženy.
Nenápadně se podívala na druhého pacienta, aby se ujistila, zda spí. Oči měl zavřené a nehýbal se. "Ano," řekla dutým lasem, "ampulek je dost pro jednoho, ale ne pro dva."
Janek klesl na polštář, jako by ho střela zasáhla přímo do prsou. "V takovém případě," řekl téměř neslyšně, "v takovém případě - koho zvolíte?"
Aňa se vzpamatovala. Jak jen toto strašné přiznání vypustila z úst? Co to udělala? A jak má teď situaci zachránit? Zamumlala několik omluvných slov a snažila se vycouvat. Ale Janek se nevzdával. Se znetvořeným obličejem a šílenýma očima se stále znovu a znovu ptal: "Ale jak jste se rozhodla?"
Aňa si zakryla tvář rukama a rozvzlykala se. Únava, nevyspáni, nervové napětí - všechno to bylo příliš těžké! Potom začala připravovat injekci "No tak," řekla, "dám ti injekci a pak se uvidí."
"A jemu?" zeptal se Janek. Aňa na okamžik zaváhala. "Jemu? I jemu dám injekci. Ale jen se uklidni!" Teď měla v hlavě jen jedinou myšlenku: stůj co stůj předejít záchvatu, který už začínal ochromovat Jankovy ruce a krk. Účinek injekce byl okamžitý. Anebo to snad bylo jen uklidnění nervů? Otočila se ke druhé posteli se stříkačkou v ruce. Rus otevřel oči, podíval se na ni a řekl: "Ne." Jen taktak neupustila z ruky ampulku, kterou se chystala otevřít. Člověk se na ni díval zcela jasným pohledem. "Ne," řekl znovu silným hlasem.
Aňa ruštině rozuměla, ale rusky mluvila špatně. Co znamenalo to nečekané "Ne"? Dosud byt Petr Ivanovič nejposlušnějším pacientem.
Přiblížila se k posteli, aniž odložila injekční stříkačku.
Prudkým pohybem jí stříkačku vytrhl z rukou. "Ne," řekl potřetí. "Co je to s tebou?" zvolala Aňa vzrušeně. "Nic," řekl a držel stříkačku ve své obrovské ruce. "Nic. Rozuměl jsem. Nemáš dost ampulí pro dva. A je ti těžko volit. On je mladý," ukázal hlavou na Janka. "Já jsem už starý. On má matku. Já už nemám ani otce, ani matku, jsem úplný sirotek. On chce žít a mně je všechno jedno. Proto injekci nepotřebuji. Nač? Nemáš dost ampulí pro dva a je ti těžko udělat výběr. Tak jsem ho udělal za tebe."
Nikdy toho ještě tolik nenamluvil. Aňa poslouchala, ale špatně mu rozuměla. "No tak, Petře Ivanoviči, poslechni!" Místo odpovědi si přetáhl prostěradlo přes hlavu a obrátil se ke zdi. Když řekl s námahou všechno, co říci chtěl, považoval záležitost za ukončenou. Marně se ho Aňa snažila přemluvit. Pokaždé, když se blížila se stříkačkou, zadržel jí ruku a říkal: "Ne!"
Ohromený Janek nejprve také následoval jeho příkladu "Jestli ty odmítáš, já také odmítnu," říkal. Tehdy Rus otevřel oči a houkl na něho. "Ty jsi ale hlupák." A po chvilce hlubokého přemýšlení pokračoval. "Tvoje máma na tebe čeká, že? A já nikoho nemám. No tak!"
Hodiny ubíhaly jako krev vytékající z otevřené rány. Každá hodina s sebou přinášela buď život nebo smrt. I když Aňa ošetřovala ostatní pacienty, nezapomínala se pravidelně vracet k tetanikům se stříkačkou a drahocennými ampulemi. Petr Ivanovič je stále odmítal a následky na sebe nedaly čekat.
Záchvaty se opakovaly stále častěji a odpoledne, kolem třetí, řekl tiše doktor Šmel Aně: "Zahynul." Potom se na ni pozorně podíval a dodal: "Nemusíte si nic vyčítat. Vždyť jste volbu neprovedla vy." Nemohla mu odpovědět. Dusila se pláčem.
Zároveň s tím, jak byly záchvaty stále častější a mučivější, jako by Petr Ivanovič ožíval. Dokonce se občas usmíval a mumlal těžko srozumitelná slova. Po každém záchvatu se otáčel k Jankovi a říkal: "To nic."
Večer Aňa odmítla vystřídání. Chtěla zůstat do konce. K jedenácté, když obešla všechny sály, vrátila se k tetanikům a sedla si na stoličku mezi obě postele. Vysílený Janek spal. "Je zachráněn, ale za jakou cenu?" pomyslela si Aňa.
Rus se potýkal s tuhnutím, které zachvacovalo celé tělo jako kleště. Rozumnýma očima sledoval každý pohyb milosrdné sestry. Chtěl se na ni usmát, ale už nemohl - úsměv se změnil v grimasu. Aňa si na chvilku únavou zdřímla. Probudil ji lehký hluk. Petr Ivanovič seděl na posteli a široce rozevřenýma očima se díval do rohu pokoje.
V návalu bláznivé naděje vyskočila Aňa ze židle. Zdálo se být nemožné, aby hrozná ztuhlost, která ohýbala několik hodin jeho tělo jako duhu, před smrtí zmizela! Vtom zpozorovala, že ji Rus nevidí, anebo přesněji, že mu kohosi zaclonila. Pohybem ruky jí naznačil, aby uhnula. Jeho oči, čím dál zářivější, se dívaly do jednoho bodu. Aňa se podívala do rohu, ale nic neviděla. Pak přistoupila k lůžku... Tu začal Petr Ivanovič mluvit zpěvavým hlasem: "Jak je krásná! Jak září! Jak je milosrdná! Podívej se, ona se na mne usmívá! Podívej se, ona mě volá! Ale kdo jsi? Ano, ano, já jdu..." Nastala chvíle mlčení, jako by poslouchal, potom sebral zbytek sil a vydechl: "Matka Boží!" A s těmito slovy vypustil duši.
 

Ikona

Náhle mu byla krajina známá. Tři jedle nad hřbitovem hlídaly jako kdysi nedozírnou rovinu. Nejednou za sněhových bouří hledal znepokojeně na horizontě tento záchytný, záchranný bod. Jednou večer před Narozením Páně tu málem uvázl, motal se v saních na jednom místě, až se konečně ze zasněžených krajek vynořily tři siluety. Jako dítě na ně rád lezl, aby "byl na stráži". Snil o cestování. Pán splnil jeho přání zvláštním způsobem. Vždyť se vracel po patnáctileté nepřítomnosti. Koho najde ve své vesnici? Kdo z jeho rodiny ještě žije?
Poslední dopis mu žena napsala před devíti lety. Pak ho přesunuli do jiného tábora. Ale odesílali dopisy, kam měli? Srdce mu zrychleně tlouklo, když vystupoval po známém svahu, který zakrýval pohled na vesnici, ležící v úžlabině. Jeho dům byl na kraji lesa. Ještě jedna zatáčka a už ho uvidí.
Země krásně voní, napravo roste husté žito. Leckde ještě leží sníh, provrtaný četnými otvory. Jarní slunce ho nenasytně pohlcuje a uvolňuje s každým douškem nové rostlinky ze zimního spánku. Jaro se tuží.
Ještě musí ujít jednu verstu. Poutníka zalila vlna vzpomínek. Kdysi rád poslouchal, jak roste tráva. Jednou ráno, když se rozednívalo, mu otec řekl: "Pojďme." Jeho víčka byla ještě přivřená spánkem. Šel vrávoravě, svoji ručku vloženou do velké otcovy dlaně. "Poslouchej," řekl otec a on se zachvěl neočekávaným zážitkem.
Z černé a vlhké země stoupal tichý šepot. Nesčetná zrnka brázdy se prořezávala jakoby ostřím perořízku. Neviděl, jak se dostávají na povrch, ale slyšel je. "Poslouchej, jak roste žito," řekl otec. "Letos bude pěkné."
Země se nezměnila. Žito se nezměnilo. Změnili se lidé. Radost zmizela. Pod tíhou rance se mužova záda ještě více ohnula. Na čele se objevily dvě vrásky. Je to těžké pochopit. Marně se po celá léta snažil porozumět: proč všechno to neštěstí? Odkud tolik hoře? Ale vždyť to jsou velikonoce! To musí být velikonoční doba.
S ostychem pomyslel na zvony... Odtud by se měla na obzoru objevit špička věže. Silný nepokoj se zmocnil jeho srdce. Přidal do kroku.
Ach, rána přímo do srdce. Ta rána ho div neporazila. Ježíši Kriste, copak je to možné? Nohy, jeho nohy mu vypovídají službu. Rozechvělý sbíhá ze svahu, sedá si, dívá se...
Kostel tam není. Jeho dům tam není. Z rodné vesnice zůstalo jen několik ohořelých stěn. Tam, kde dříve bývala louka, jsou dlouhé a tmavé stavby. Dříve byl les docela blízko, teď jako by ustoupil do pozadí.
Aby to neštěstí zažil, k tomu potřeboval čas. Hodina, druhá... Slunce už bylo vysoko, když posbíral své krámy. Musí se podívat blíž. Musí se informovat.
Cesta vede podél potoka, přetíná ji most u mlýna. U hromady kamení, v zatáčce, vede cesta vzhůru, tam, kde býval jeho dům. Ohořelá stěna s velkými otvory - to je vše, co tu zbylo. Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou! Matko Boží, pomoz!
Šumění vody ho přinutilo vzhlédnout. Praly tam ženy. Jedna, dvě, tři... Tlouky na máchání prádla se rychle pohybovaly a jazyky také nezahálely. "Pochválen buď Ježíš Kristus," řekl. Ženy v podkasaných sukních, po kotníky ve vodě, se vzpřímily. Jen jedna, nejstarší z nich, odpověděla: "Amen." Všechny se na něho zvědavě zahleděly.
"Tady je přece Krásno?" zeptal se, aby něco řekl. "Samozřejmě Krásno," odpověděly pohlížejíce na něj nedůvěřivě. "A odkud jsi ty?" "A co Tekla, Alexejova žena, co se s ní stalo?" Jedna se po druhé rozpačitě podívaly. Tu ta nejstarší pustila z rukou tlouk a chytla se oběma rukama za hlavu: "To jsi ty, Alexeji? Je to možné?"
Stál beze slov, srdce sevřené v hrudi a napjatě čekal. "Potěš tě Pán Bůh," řekla stařena. "Zemřela?" zeptal se suchým hlasem. Souhlasně přikývla. "A dítě?" - "Odvezli je." - "Kam?" - "Bůh ví."
Jako se strom pod sekyrou drvoštěpa nejdřív zachvěje a pak naklání a náhle klesá, tak padl i on. Schoulil se jako divoké zvíře, hlavu zakryl rukama a tiše sténal: "Bože, smiluj se! Bože, smiluj se!"
Ženy posbíraly jedna po druhé prádlo, položily je do kbelíku, doprostřed zasunuly tlouk a odcházely. Nesluší se mluvit se zločincem. Komisař má jemný čich a není pro něho žádný problém vypořádat se s někým. Jen stařena se zdržela, předstírajíc, že hledá kus prádla, které voda unášela.
Když zůstali sami, procedila skrz zuby, aniž zvedla hlas: "Víš, tvoje ikona je zakopaná." - "A kde, teta?" -"Vedle sklepa, napravo od pece, pod kamenem. Nasypala jsem nahoru hlínu." Potom se znepokojeně zeptala: "Ale neudáš mě, Alexeji?" - "Bůh uchovej, teta!"
Vyždímala konečně nalezené plátno, přikryla jím kbelík, zvedla ho, a aniž otočila hlavu, zašeptala: "Dimitrij je úplný pes. Dávej si pozor. Donáší o všem. Abys mohl jít do práce, potřebuješ průkaz. Nedráždi ho." - "Zaplať ti to Pán Bůh, Gerpino. Budu opatrný."
Už se k němu otočila zády, když si vtom vzpomněla: "Christós voskrése!" řekla přes rameno. "Zítra jsou Velikonoce." - "Voistinu voskrése!" odpověděl srdečně. "V táboře jsme se modlili." - "Zde se lidé modlí k Bohu tajně, v duchu. Kostel spálili a kněze... Přibili ho na kříž k vratům sýpky, potom vrata otevřeli. Znáš to..." - "Ano, znám."
Rychle se vzdálila, aby dohnala své společnice, které se zdržely na cestě. Jejich siluety se postupně zmenšovaly a mizely ve večerním soumraku. Alexej přisedl na hroudu a poddal se svému trápení. Zadržované slzy vytryskly a on plakal tak, jako by se loučil se svou duší.
Měsíc už vyšel nad borovicemi. když ho chlad, který se táhl od vlhké země, přivedl k vědomí. Třásl se zimou, jektal zuby. Těžce vstal a tloukl se rukama, aby se zahřál. Potom si hodil pytel na záda a dal se k rozvalinám svého domu. Vzpomínky se na něj valily nezadržitelným proudem.
Tady u plotu jí vyznal lásku. Jak byla krásná! Její nádherné černé oči se leskly jako drahokamy. Ve svatebních šatech byla jako princezna. Žili šťastně, jako v ráji. Maličký Vasilij byl celý otec. Smělý klučina jezdil v pěti letech na koni, pouštěl jej cvalem a smál se přitom radostí i strachem. Jako klíště se držel hřívy a volal: "Jedu se podívat, co se děje za horami a dolinami u oceánu s velrybou." Stál na zápraží, obdivoval se synkovi a byl na něho pyšný, ale Tekla se strachem křižovala. Byli šťastni až do dne, kdy vypukla válka.
Jejich dům nebyl hliněný, ale cihlový, proto část stěny ještě vydržela. Ale vesničané zřejmě zbytek rozebrali. Cihly jsou drahé. Shýbl se, zvedl kousek rezavého železa, položil pytel na nejbližší výstupek a še1 k místu, kde bylo kdysi ohniště, doprostřed domu.
Měsíc se v tu chvíli vyhoupl na oblohu a zahalil zemi mléčnou, průhlednou pokrývkou. Noční sovy létaly ve vzduchu s tesklivým houkáním. Lehce to místo našel. Rozhrábl smetí, zvedl plát. Úrodná, vlhká půda se mu lepila na prsty. Pod deskou byla jen hlína, páchnoucí plísní.
Ztratil odvahu, zarazil se. Nač kopat hlouběji? Už určitě shnila. Patnáct let pod zemí udělá své. I jediný rok stačí, aby deska shnila.
Už kdysi nemohl rozeznat ani obrysy, ani tváře uctívané ikony, která se po staletí dědila v jejich domě z otce na syna. Říkalo se, že je to zázračná ikona, ale copak se tohle nemůže říct o každé ikoně?
Visela v "čestném koutě" a dům byl jejím královstvím. Ale časem zčernala od sazí lampičky, která před ní svítila ve dne v noci. Upřímně řečeno, nikdo nebyl zvědavý na to, co se skrývá pod těmi sazemi, jež se tu za ta staletí nahromadily. Nepřetržitá tradice měla větší význam než kritické zkoumání. A kromě toho je známo, že v ikoně lidé neuctívají zobrazení, ale duchovní podstatu, která se za ní skrývá. Viditelné zobrazení není nic ve srovnání s tou skutečností, kterou symbolizuje a oživuje. Alexej tohle všechno věděl, třebaže by to nedovedl vyjádřit slovy; i v sibiřské káznici jeho srdce stále lpělo na této černé a staré ikoně - rodinné svatyni.
Jeho prsty dál rozrývaly měkkou půdu. Teď už si byl jistý, že o ni nenávratně přišel, a jeho srdce sevřel palčivý smutek. Kdyby mu jen zůstaly aspoň vzpomínky na ikonu! Podržet je v paměti jako nedocenitelný poklad, velikost podoby a odlesk oslaveného těla. Představit si slunce, jak se odráží na zlatě ikony a jasně ozařuje nevypověditelné zjevení!
Jeho ztuhlé prsty narazily na nějakou překážku. S údivem přejel po hladkém povrchu. Neočekávaná naděje a obrovská radost ho vzrušily až do hloubi duše. Aby rozšířil otvor, jal se ho zimničně zbavovat smetí. Hmatem určil rozměry zahrabané desky. Ne, to není ikona! Kousek desky. A velice malý. Opatrně přejel rukama po jejích okrajích. Okolo nich bylo něco jako hrubý písek. Třásl se vzrušením; pot stékal po velkých kapkách po jeho tváři. S nesmírnou opatrností vklouzly jeho ruce pod desku a nadzvedly ji. Klečel celý shrbený a díval se. Před ním byla ikona bez pozlaceného rámu, ale jasná a zřetelná. Ve slabé měsíční záři se třpytily a zářily poněkud vybledlé barvy. Na zlatém pozadí vystupovala tvář s velkýma očima, které se na něho dívaly vševědoucím pohledem, - tvář věčnosti.
Radostí i bolestí bez sebe padl tváří k zemi. Ve svých ztuhlých a natažených rukou držel svou ikonu. jež ho oslepovala. "Bože, smiluj se! Bože, smiluj se!" opakoval, jako by žaloval.
To byl On, Spasitel, Hospodin, tajemně přítomný ve svém obraze, odrážeje svou slávu ve třpytu barev, symbolizujících odvěké světlo. Alexej se díval do jeho očí, klidných jako hladina vody, a ztratil pojem času. Trápení celého jeho života se nyní soustředilo v jediném bodě - ve středu ikony kde se stýkala věčnost se současností a zdálo se, že on, negramotný, četl v Kristově srdci smysl všech věcí i svého vlastního osudu. Byli tu i jeho otec a matka, i jeho žena. Byli tu přítomní ne ve vidinách, ne v rozmluvě, ale v mlčení.
Velké vody věčnosti pohltily požáry událostí - i zlých i jedinečných. Všechno se slilo v jednu harmonii, všechno znělo, dokonce i hvězdy zpívaly. Postupně čas vystupoval z mizejícího oceánu věčnosti. Pro ni tady není místo, ale nezahladitelné stopy vyprávěly o přítomném, jako vodní rostliny vyprávějí odlivu o hlubinách. Alexej vstal jako člověk procitnuvší z hlubokého spánku. Překypoval radostí a zvolal: "Christós voskrése!" Kristus vstal z mrtvých.
Položil drahocenný nález na okraj studny a začal sbírat suché větve. Jedle, rozštípnutá bleskem, dala mnoho větví s vůní pryskyřice. Když už se zdálo, že je hromada dost velká, vyňal z pytle sirku, škrtl jí o stěnu a zapálil. Jako zlatí mravenci se rozběhly jiskry po jehličí a brzy se plamen rozevřel jako jasný vějíř. Klečel před ohněm a díval se na svoji ikonu, která se náhle rozzářila jako svítání, předzvěst slunce. To, co dávalo tušit světlo měsíce, náhle zazářilo. Průzračné zlato a purpur, smaragdy a safíry věnčily tvář, vyzařující veškerý lesk milostného jasu. Ne, nedávné vidění nelhalo.
Jako dětská kulička plul měsíc pomalu po nebeské báni. Nabíral víc a víc rudé barvy, ztrácel svůj jas a na východě se nebe zbarvilo jemným zelenavým světlem. A oheň pomalu dohoříval. Alexej si vzpomněl na zvony... Ano, vždy byly Velikonoce na nebi i na zemi. Někdejší vyzvánění nahradilo hrobové ticho. Ale to mu zármutek nepůsobilo. V tuto svatou noc mělo všechno svůj význam: těsně byly spjaté smutek a radost, ponížení a sláva, blízkost kříže i vzkříšení. Zimní kůra praskla pod náporem živé vody. Čím může svět zahradit cestu jaru?
Svýma rukama, zhrublýma prací, zvedl Alexej ikonu, zabalil ji do čisté košile, schoval trochu hlouběji do svého pytle a uchopil svou poutnickou hůl.
Teď musí najít syna, když mu řekli, že žije. A odcházel s pokojem v duši, když si znovu a znovu zpíval velikonoční melodii: "Kristus vstal z mrtvých!"
 

Přijď, Ježíšku

Řeknu vám čistou pravdu. Jen mi dovolte, abych změnil jména a zahladil stopy. Vždyť jde o Maďarsko, kde se za pravdu platí krví.
Stalo se to v malém městečku, kde žije 1500 obyvatel. Učitelka obecné školy byla zapřísáhlá ateistka. Vyučovala zcela podle základních tezí dialektického materialismu, jenž neuznává Boha. Využívala každé vhodné příležitosti, aby ponížila a zesměšnila naši víru, aby sejí vysmála. Její program byl prostý: vychovat malé ateisty.
Zastrašené děti se neodvažovaly bránit. Avšak jejich rodiny byly věřící a hluboce oddané víře a náboženským zvyklostem. Byl jsem tam farářem, na vyučování náboženství jsem shromažďoval drobotinu v kostele. V Maďarsku, podobně jako v jiných komunistických zemích, se vyučování vede ve dvou protikladných směrech. Jak potom chcete, aby se v tom nevinné dětské duše vyznaly? Ale právě v takových chvílích působí milost a v případě potřeby pomáhá zvláštním způsobem.
Na naše děti neudělaly celkem dojem ty povídačky, které jim neustále opakovala paní Gertruda. Tak se učitelka jmenovala.
Já jsem dělal, co bylo možné, abych je utvrdil ve víře. Radil jsem jim, aby častěji chodily ke sv. přijímání. Bylo to zvláštní, Gertruda snad byla obdařena jakýmsi zvláštním tajemným citem, který přesně odhaloval, které z dětí bylo u sv. přijímání. Doslovně je napadala, byly jejími obětními beránky. Samozřejmě ji mohl upozorňovat nějaký donašeč, ale tady si musíme uvědomit, že je k tomu nutná určitá doba. Díky novým předpisům o postě před sv. přijímáním mohly děti pojíst doma něco teplého před tím než cestou do školy navštívily kostel. Některé ke sv. přijímání přistoupilo, jiné ne. Ale Gertruda je rozeznala jediným pohledem hned v první hodině. Kdo jí mohl ukázat tyhle děti za takový krátký časový úsek? Co se týká nás, nepovažovali jsme tuto možnost za reálnou. Farnost byla svorná, zvláště děti...
Ve 4.A byla malá desetiletá dívenka, jmenovala se Angelina. Byla velice šikovná, nadaná, vždy první ve třídě. Přítelkyně ji nezáviděly, protože měla zlaté srdce a snažila se jim pomoci, jak jen mohla.
Jednou za mnou přišla a prosila mě, abych jí dovolil přijímat denně. "Chápeš, co na sebe bereš?" zeptal jsem se jí. Rozesmála se jako dítě, hodlající provést nezbedný kousek. "Otče, jí se nepodaří, aby mě dostala, ujišťuji vás. Budu pracovat ještě líp. V ty dny, kdy jdu ke sv. přijímání, se cítím silnější. A vy mi říkáte, že musím dávat dobrý příklad. K tomu potřebuji mnoho síly." Souhlasil jsem, ale v duši jsem cítil jakési znepokojení.
Od té doby se 4.A stala malým peklem. Angelina uměla výborně zadané úkoly, ale učitelka ji začala nenávidět a stále ji hubovala. Dítě se drželo, ale znatelně bledlo. "Angelino, vždyť je to velice těžké." "Ale ne, otče. Pán trpěl ještě víc, když po něm plivali. A mně to ještě nikdo neudělal." V hloubi duše jsem byl jejím hrdinstvím nadšen. Angelina si na špatné zacházeni nestěžovala, ale řekly mi to její spolužačky. Každý den mi se slzami vyprávěly o Gertrudiných "činech". Nemohla se jí dostat na kobylku kvůli učení, a proto se snažila otřást vírou dítěte.
Síly byly nerovné a utrpení kruté. Angelina nenalézala odpověď na každý Gertrudin argument - ta zapomínala plán učiva a seznamovala třídu co nejúplněji s ateismem. Děvče stálo mlčky se sklopenou hlavou a potlačovalo vzlykot. Její víra byla neotřesitelná, ale jak ji bránit?
Od listopadu se hodiny ve 4.A změnily v soustavný boj mezi učitelkou a tímto desetiletým dítětem. Navenek první vítězila a měla vždy poslední slovo. Takže, proč ta sveřepá vytrvalost? Angelinino mlčení ji zřejmě dopalovalo. Přestrašená děvčata přišla za mnou s prosbou o pomoc. Co jsem mohl dělat? Jen bych situaci zhoršil. Bohu díky, Angelina se držela statečně. Zbývalo jen se modlit a modlit, co síly stačí.
Zvěst o tom se rozšířila po městečku i v okolí. Rodiče mi nikdy nevytkli, že jsem Angelině dovolil přijímat denně. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že v tomto křehkém děvčátku sáhla učitelka na společný majetek, na poklad naší víry. I rodiče Angelinu podporovali. Stala se v místě slavnou. Všichni oceňovali její pevnost, ale ona to nechápala a cítila se pokořená, že se nemohla zastávat své víry.
Několik dní před Vánocemi začala Gertruda s promyšlenou krutou hrou, která podle jejího mínění musela zasadit rozhodující ránu všem babským předsudkům, které nakazily školu. Scéna si zaslouží, aby byla předvedena v úplnosti.

"Co, děvče, uděláš, když tě rodiče volají?" "Jdu k nim," nesměle odpovídá dítě.
"Výborně! Slyšíš, že tě volají a hned jako poslušné děvče jdeš. A co se stane, když tvoji rodiče zavolají kominíka?"
"Přijde," říká Angelina. Její ubohé srdéčko bije zrychleně, tuší léčku, ale nechápe, v čem tkví.
A Gertruda pokračuje. "Oči jí svítily jako kočce, když si pohrává s myší," vyprávěla mi jedna z jejích malých spolužaček. "Její obličej byl zlý, strašně zlý."
"Velmi dobře, dítě. Kominík přijde, protože existuje." Chvíle mlčení.
"Ty přijdeš, protože existuješ. Ale dejme tomu, že tví rodiče zavolají tvou zemřelou babičku. Přijde?"
"Ne. myslím že ne."
"Bravo. A jestli zavolají babu Jagu? Nebo Červenou Karkulku nebo vodníka? Máš ráda pohádky? No tak, copak se stane v tomto případě?" "Nikdo nepřijde, protože to jsou pohádky."
Angelina zvedne své jasné oči, ale hned je sklopí. "Bylo mi zle z jejích oči." řekla mi potom naivně. Dialog pokračuje:
"Výborně, výborně," triumfuje učitelka, "člověk by si myslel, že jsi dnes zmoudřela. Tak vidíte, děti, že živí na zavolání odpovídají. A naopak ti, kdo nedopovídají, nežijí nebo přestali existovat. Je to jasné, že?"
"Ano," odpověděla třída sborem. "Teď si uděláme malý pokus."
Pak se obrátila k Angelině a řekla: "Jdi ven, dítě." Děvčátko váhá, potom vyjde z lavice. Dveře se těžce zavřou za její křehkou postavičkou. "A teď ji, děti, zavolejte." "Angelino! Angelino!" volá třicet dětských hlásků. Všichni si vážně myslí, že je to hra. Angelina vchází celá rozpačitá. Učitelka se snaží mírnit své uspokojení z tohoto efektu.
"Zřejmě jste téhož mínění," říká. "Jestliže zavoláte někoho, kdo existuje, pak přijde. Jestli zavoláte někoho, kdo neexistuje, nepřijde a ani přijít nemůže. Angelina je zde. Žije, slyší, a když ji zavoláte, přijde. A teď předpokládejme, že zavoláte Ježíška. Věří někdo v Ježíška?" Nastává chvíle mlčení. Potom několik nesmělých hlasů odpovídá: "Ano, ano..."
"A ty, dítě, ještě věříš, že Ježíšek slyší, když ho voláš?"
Angelina náhle pocítila ulehčení. S náhlým nadšením odpověděla: "Ano, věřím, že mě slyší."
"Velmi dobře. Uděláme pokus. Viděli jste právě, jak Angelina vstoupila, když jste ji zavolaly? Jestli Ježíšek existuje, uslyší vaše volání. Zavolejte ho všechny naráz a hodně hlasitě: "Přijď, Ježíšku!" raz, dva, tři, všechny naráz!"
Děvčátka sklopila hlavy. Do těžkého, teskného mlčení se ozýval zlomyslný smích: "To je to, k čemu jsem vás chtěla přivést! Tady je můj důkaz! Vy si netroufáte zavolat proto, že víte, že nepřijde, ten váš Ježíšek! A jestli vás neslyší, je to proto, že neexistuje, jako neexistuje baba Jaga a vodník. Protože je to pouze mýtus... historka pro hloupé ženy brumlající modlitby. Nikdo to nebere vážně, protože to není pravda!"
Rozpačitá děvčata státe mlčela. Tento sprostý, zdánlivě pádný důkaz, byl ranou přímo do jejich srdce.
Člověk by nesměl vědět nic o dětské psychologii, kdyby patřičně nedocenil vliv argumentů založených na konkrétní zkušenosti. Jedna, druhá, později se mi přiznaly - začaly pochybovat. To je přece pravda, jestli Ježíšek existuje, proč ho ony nevidí?
Angelina stála bledá jako smrt. "Bála jsem se, že spadne," řekla mi jedna z jejích přítelkyň. Učitelka zřejmě vychutnávala rozpačitost dětí. Konečně zvítězila, zničila nenáviděného Boha!
Tu se stalo něco docela neočekávaného. Angelina vyskočila, šla doprostřed třídy a s planoucíma očima zvolala: "A tak my ho zavoláme! Zavoláme všechny naráz: "Přijď, Ježíšku!" Všechna děvčata okamžitě vstala, sepjala ruce k modlitbě a se srdcem plným nesmírné naděje začala volat: "Přijď, Ježíšku!"
Tohle učitelka nečekala. Instinktivně couvla, ale oči z Angeliny nespustila. Nejprve chvilka mlčení, těžkého jako agónie, a pak jasný hlásek znovu pronesl: "Ještě!" "Byl to křik, který boří stěny", vyprávělo mi jedno z děvčat. Strach, netrpělivost, pochybnosti na chvíli potlačené, ale schopné znovu se objevit, pocit solidarity, vzbuzený prudkým hnutím jedné z nich, která se osvědčila jako vůdce, všechno tu bylo, kromě očekávání "zázraku".
"Volala jsem, ale nečekala jsem nic zvláštního," přiznala se mi Gizela. Ale právě tehdy přišla odpověď z nebe. Takhle mi o tom vyprávěla děvčata, jichž jsem se dotazoval jedné po druhé. Některé formulace se mi nesmazatelně vryly do paměti. Byl jsem tehdy knězem, který ještě potřeboval znamení z nebe, vždyť podmínky tehdejšího života nebyly nijak lehké.
Nedívaly se ke dveřím, ale na zeď před sebou a na tomto bílém pozadí na Angelininu tvář. Ale náhle se dveře tiše otevřely: "Jako by tam vnikalo denní světlo. To světlo stále sílilo, až se z něho stala ohnivá koule." Tehdy je "zachvátil strach", ale trval tak krátce, "že ani neměly čas zakřičet." Koule se rozevřela a v ní se objevilo Děťátko, "okouzlující, jaké jsme ještě nikdy neviděly." Toto Děťátko se na ně mlčky usmívalo. Jeho přítomnost byla "nekonečně sladká." Už se nebály, "pouze se radovaly." Trvalo to... minuty, čtvrt hodiny, hodinu? Zde se svědectví rozcházejí. V žádném případě netrvalo zjevení déle než jednu vyučovací hodinu. Děťátko "bylo oblečené do bílého a podobalo se malému slunci," Od Něho "vycházelo světlo". Denní světlo "vedle Něho vypadalo jako černé." Některá děvčata jím byla oslněna. "Působilo to bolest očím." Jiná se na Ježíška dívala bez bázně. Ten neříkal nic, jen se usmíval, pak se skryl ve světelné kouli a ta se "postupně rozplývala." Dveře se tiše "samy od sebe" zavřely. Nadšená, se srdcem přetékajícím radostí", nemohla děvčata promluvit ani slovo.
Tu ticho přerušil ostrý křik. Učitelka otřesená, s očima lezoucíma z důlků, zaúpěla. Práskla dveřmi a "utekla".
Angelina jako by se probudila ze sna. "Právě to řekla, vidíte to! Co existuje. A teď mu poděkujeme!" Všechny si poslušně klekly, modlily se Otče náš, Zdrávas a Sláva Otci. Potom vyšly ze třídy protože zazvonilo a byla přestávka.
Zpráva o tom, co se stalo, se přirozeně rozšířila. Přicházeli ke mně rodiče. Dotazoval jsem se děvčat jedné po druhé a mohu odpřísáhnout, že jsem v jejich výpovědích nezjistil žádné nesrovnalosti. Ale zvlášť mě ohromilo, že to, co se stalo, jim nepřipadalo nijak zvláštní.
"Byly jsme v nesnázích, tak nám Ježíšek musel pomoct." "A co učitelka?" zeptal jsem se.
Gertrudu dali do blázince. Páni celou věc ututlali. Ona asi stále křičí: "On přišel! On přišel!" Chápete, že za takové situace nemohla zůstat ve škole. Chtěl jsem ji navštívit. Marně. Do toho ústavu pro duševně choré odmítali kněze kategoricky vpustit. Uvědomte si, že případů náboženské pomatenosti není málo. Ti, kdo špiní naši církev, končí skoro všichni šílenstvím. Teď se denně za Gertrudu při mši sv. modlím.
A Angelina? Ukončila školu a pomáhá mamince. Aha, já jsem vám zapomněl říci, že je nejstarší v rodině s mnoha dětmi. Myslím si, že půjde do kláštera, ale od té doby, co jsem naposled odjel, o ní nemám zprávu.
 

Velikonoční noc

Stalo se to kdesi v Polsku v dubnu r. 1955, v sanatoriu "přátelé dětí." Veškerý personál se skládal z ateistů. Všichni zaměstnanci byli ateisté. Všichni věděli, že skutečným cílem existence této přísně marxistické organizace, široce podporované vládou, je formovat na objednávku malé ateisty. Vědecké výzkumy ve vyšších sférách s maximální věrohodností dokazovaly, že spojené úsilí těchto výchovných center povede do deseti let k vymýcení kapitalismu, včetně náboženství. Jednomu naivnímu návštěvníku prohlásil ředitel školy s hrdostí: "Zde se formuje nový člověk."
Plánu nelze nic vytknout. Ale vyčkejme žní...
S rozechvělou duší odvážela Terezčina matka děťátko do tohoto sanatoria na doporučení lékaře, který se bál "vážných komplikací" po nedávném zápalu plic. Vybírat si nebylo možné. Bylo nutno říci "ano".
Ve dvanácti letech se Terezka vytáhla jako stromek. Bylo to štíhlounké děvčátko s modrýma očima, ohrnutým nosíkem a dvěma silnými světlými copy. Samá ruka, samá noha - ani nevěděla, co si s nimi počít. Právě se dostala do věku pro děvčata tak nevděčného, kdy mají pocit, že nejsou hezké, červenají se pro hlouposti a lehce se rozpláčou. Poprvé šla od rodičů. Třebaže to na sobě nedávala znát, bylo jí velice těžko, vždyť to bylo ještě dítě, které velice lnulo k rodičům.
Před odjezdem maminka s Terezkou několikrát dlouho rozmlouvala. Jen s ní, jako s velkou. Mladší bratr Petřík byl tak zvědavý, že se několikrát úmyslně uhodil o dveře kuchyně, kde tyto porady probíhaly.
V sanatoriu jí ředitelka nabídla sladkosti, popřála ji, aby co nejdříve zesílila a přidělila ji do sálu D, kde vládla Irma - milosrdná sestra. Byla tam jediná volná postel, právě pro Terezku. Jedenáct hlaviček se hbitě otočilo směrem k nové příchozí. Hnědé, modré a černé oči si ji pozorně prohlížely, ale ani slovo nepřerušilo mlčení. Irma představila Terezku: "Doufám, děti, že jí přijmete s tím pocitem solidárnosti, který vám nepřestává vštěpovat naše rodné Polsko. Ona se musí také co nejdříve uzdravit, aby sloužila naší zemi a připravovala příchod nového světa. Budoucnost patří dorůstajícímu pokolení." Každou frázi oddělila, jako by to byla naučená úloha.
Děvčátka mlčela dál. "Jestli budete něco potřebovat, zazvoňte. A teď dobrou noc," řekla Irma unaveným hlasem. "Ať žije lidové Polsko!" "Ať žije lidové Polsko!" odpověděly děti sborem.
Dveře se tiše zavřely. Jedenáct malých děvčátek sedělo na svých postýlkách a nespouštělo oči z Terezky. Tu se jedna z nich beze slova pomalu a vážně pokřižovala. Terezka, trochu znepokojená a nic nechápající, postavila svůj kufr na místo, zvedla ruku, dotkla se čela... hned na to všechny bílé postýlky ožily. "Je taková jako my," řekla dívenka, která se právě pokřižovala. "Ale poslouchej: Chraň se, jestli se přetvařuješ a budeš nás špehovat..."
Trochu zaražená takovým nečekaným uvítáním lehla si Terezka do postele a dívala se, co bude dál. V okamžiku se ložnice změnila v úl. Jedna přes druhou mluvily přitlumenými hlasy, bylo slyšet odemykání. Mnohá děvčátka vytáhla zpod postelí své kufry, otevřela je, vyňala různé věci v nich schované a začala je rozkládat po postýlkách.
"Můžeš začít," řekla jedna z nich. Tehdy ta, která přivítala Terezku znamením kříže, sepjala ruce a s očima upřenýma na obraz, ležící na kolenou, začala: "Otče náš."
Sál D konal večerní modlitbu.
"Vy se nebojíte, že nás Irma uslyší?" zeptala se ráno Terezka. "Co si myslíš?" odpověděla Jadwiga, "každý večer odchází se svým přítelem. Zvonek, ten je tu jen pro smích." - "A co když se někomu opravdu udělá špatně?" - "Moje milá," netrpělivě namítla Jadwiga. "Ty vůbec nic nechápeš. Kdyby nebylo přítele, nemohly bychom se modlit."
Od té doby Terezka, přijatá do skupiny svých vrstevnic, vstoupila do světa dětské partyzánštiny. Zde děvčátka směle kladla odpor ateistům přímo v jejich citadele. To, co odtud vynesla, by mohlo dát materiál na velkou knihu. Kromě sálu D byly ještě sály A,B,C... a další skutečné buňky věřících a modlících se dětí.
Popravdě řečeno - ve smutném postavení byly ty děti, které se modlit neuměly. Byla jich menšina, byly obléhány a nakonec se nepříteli vzdaly, tj. také se začaly modlit. Je velmi pravděpodobné, že se ani v jedné kapitalistické zemi nenajde sanatorium, kde by se děti tak vroucně modlily, jako v tomto semeništi ateismu. Vždyť jim zbývalo jenom tohle. Žádný kněz neměl právo vstoupit do sanatoria. Neexistoval kostel, neexistovala bohoslužba. Terezka se s hrůzou dozvěděla o smrti malé holčičky, která do poslední chvíle volala: "Chci se vyzpovídat, chci svaté přijímání, přiveďte mi kněze!"
"Dala jsem jí svůj obrázek Čenstochovské Matky Boží," svěřila se Terezce Vanda. "Tu se začala pomalu uklidňovat a na druhý den umřela." Zítra jsou Velikonoce (Hod Boží velikonoční). Irma velmi pospíchá a zavírá sál o půl hodiny dřív. Celý týden se děti tajně radily. Za čtvrt hodiny všechny vstaly z lůžek.
"To je škoda, že jsme děvčata," řekla Kateřina, "ani kázání nemůžeme proslovit." -"Tím hůř pro kázání," odpověděla Jolanda, "ale vždyť můžeme pronést proslov."
-"Ale máme právo křtít," správně poznamenala Žofie. -"Co z toho," vzdychla si Katka, "všechny jsme pokřtěné."
Tu se ozval slabý, bojácný hlásek: "Já nejsem pokřtěná," řekla Kristýna.
Všechny se obrátily směrem k malé pohance. Ta zčervenala až ke kořínkům vlasů a rozpačitě sklopila oči. "Tatínek je ateista, a proto, a proto..." Všechny chápou, že je jí těžko, a proto se jí nevyptávají. Takových jsme viděly myslí si, ale co je teď třeba - to je pokřtít ji.
Všechno bylo naplánováno, kromě tohoto obřadu.
"Ty huso," říká Maryška, "proč jsi nás neupozornila dřív? Mohly jsme si všechno připravit."
Ale proč si dělat těžkou hlavu? Vždyť je Velká noc. Kristýna musí být pokřtěna. Jadwiga prohlašuje jistým tónem: "Neztrácejte odvahu, děvčata, z těch těžkostí se dostaneme. Vždyť je to velice jednoduché: lít jí na hlavu vodu a říkat: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. A to všechno."
"A co sůl?" zeptala se Františka, "na sůl jsi zapomněla?" Jadwiga chvilku váhala. "Obejdeme se bez soli," řekla s rozhodností. "Když není, tak se bez ní obejdeme. A kromě toho mi maminka říkala, že v krajních případech stačí pouhá voda. A vodu máme."
"A kdo ji bude křtít?" zeptala se Jana. "Já," řekla Jadwiga. "Já," řekla Terezka. "Já," prosila Kateřina. "Já, já, já..." Jadwiga se zamyslela, s prstem v ústech. "No tak co," prohlásila po chvíli přemýšlení, "vždyť není tak zle, budeme ji křtít všechny."
Tato noc nebyla jako jiné noci. Na každé posteli ležely kromě improvizovaného analoje se svatými obrázky také kraslice, velikonoční vejce, bonbony, perníky a cukroví. Všechno bylo přísně a spravedlivě rozděleno.
Jadwiga se postavila v pyžamu ke své posteli, opřela se o pelest, přidržovala se "šibeničky"... "Děvčata," začala, "nejsem kněz a nemohu kázat, ale přece vám řeknu několik slov. Dnes je Velká noc vzkříšení, protože Kristus vstal z mrtvých. V pátek zemřel. Tehdy byli přesvědčeni, že skutečné umřel. Dokonce ho dali do hrobu pod velký kámen. A všichni si mysleli, že je to už konec. Kromě jeho Matky. A potom třetího dne ráno se blýskalo, hřmělo, bylo zemětřesení - a On, zářící (oslavený) vyšel z hrobu. Stráž, která ho hlídala, omdlela strachem. A Pán vzal do rukou prapor a zjevil se učedníkům jako vítěz. To dokazuje, že je Bůh. Protože jak jinak by mohl vstát z mrtvých? Člověk tohle udělat nemůže. A jestli je Bůh, pak v něj člověk musí věřit. Ateisté si myslí, že zemřel, ale my víme, že žije."
Jadwiga se odmlčela, jista dojmem, jaký udělala.
"A teď ji musíme pokřtít," řekla nesměle Jana. "Ano, ano," zakřičela všechna děvčata jedním hlasem.
"Každá si naplňte svou sklenici vodou," zavelela Jadwiga. Potom se
vrátila ke katechumence. "Uvědom si, děvče, že po křtu nesmíš Krista zapřít. Jestli to bude těžké, tím hůř pro tebe. Ale Kristus z tebe udělá nové stvoření a pomůže ti. A teď se připrav."
Kristýna, velice vzrušená, seskočila v bílé noční košilce z postele a postavila se doprostřed ložnice, obklopená girlandou jedenácti děvčat. Jedenáct ruček se zvedlo nad její hlavu se sklenicemi naplněnými vodou, jedenáct hlásků výrazně a slavnostně proneslo posvátná slova obřadu: "Kristýno, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého."
Nastala chvíle mlčení. Děvčátka se chvěla vzrušením. Z Kristýniných očí se hrnuly slzy celými proudy a voda z ní crčela jako z vodovodního potrubí.
"Podívejte se," řekla vždycky duchapřítomná Jadwiga, "z křestní vody se utvořila louže, musíme ji utřít, ale copak ji můžeme utírat hadrem na zem?" - "Utřeme ji kapesníky," řekla Jana.
Nyní všech dvanáct na kolenou pečlivě a zbožně utíralo "křestní vodu". Potom šly spát. Bylo pozdě a všem se chtělo spát. Oslavení konce postu odložily na příští den.
Tuto hodnověrnou historku mi vyprávěla matka jednoho z děvčátek. Jako něco drahocenného uchovávala "křestní kapesník" a ukázala mi ho. "Je špinavý jako Svatá země (polské pořekadlo), ale co chcete, je to skutečně relikvie. Moje děvčátko se vrátilo z bezbožeckého sanatoria ještě hlouběji věřící a horlivější, jako po týdnu postu a přípravy na svaté přijímání."
"A Kristýna?" zeptala jsem se. "Ta obrátila své rodiče."
 

Katčino první svaté přijímání

"Nic ji není," prohlásil lékař a pokrčil rameny, "pokud nepovažujeme za nemoc utkvělou myšlenku. Nepozorovali jste v poslední době nic v jejím chování? Chci říci - nic zvláštního? Nemá nějaké nepříjemnosti ve škole?"
Pan X se podíval na svou ženu, ta mu dala sotva znatelné znamení, položila prst na ústa. "Pokud vím, nic," procedil mezi zuby. "Ale přece jen musíme najít nějaké východisko z této situace. Děvče je v takovém věku, kdy je velmi nutné dbát na duševní rovnováhu. V takovém případě mohou maminky udělat víc než lékař. Především se uchýlit k psychoanalýze. Radím vám, vynaložte veškerý svůj vliv, využijte své něhy, abyste dosáhla toho, že se vám svěří, proč drží hladovku. Vždyť už tři dny nic nejedla, tak to nemůže jít dál. Kdyby byla skutečně nemocná, neodmítala by umělou výživu a nesnažila by se vší silou vyprostit svou ruku z mé, jak jste to právě viděli. Pevně se rozhodla, že nebude nic jíst, o tom jsem přesvědčen. A dělá to z příčiny, která je jí známa a kterou musíme stůj co stůj zjistit. Zatelefonujte mi, jestli se něco změní. Na shledanou zítra v tuto dobu. Spoléhám na vás, paní." Když lékař odešel, rodiče se mlčky podívali jeden na druhého.
"Tak co?" řekl pan X. "Tak co?" odvětila jeho žena.
"Nesnesitelná holka se všemi svými kněžími a všelijakými výmysly," vyrážel tiše a vztekle, "to si odskáčou. Ale zatím je v nebezpečí její zdraví. Pokud je pravda, že tři dny nic nejedla. Nejí třeba potají?" - "Ani bych neřekla. Nehne se z postele. Spíž je zamknutá. A když uklízím její pokoj, nenajdu ani drobeček. Ale ona je tvrdohlavá jako mezek, je po tobě."
Pan X přešel mlčením tento neuralgický bod a znovu se zeptal: "Ale co máme dělat?" - "Na to se i já v duchu ptám," povzdychla si paní X. "Ale to jí nemůžeme dovolit, to uškodí tvé kariéře." Pan X chodil nervózně po pokoji a občas ze sebe vyrážel přitlumené kletby. Paní X se dala do pletení, aby se uklidnila, ale tvář i ruce prozrazovaly její hluboké rozpaky. "Ona na to zemře," vzdychla.
Pan X se otočil na podpatku a zastavil se přímo před svou ženou. "To by tak scházelo!" řekl tlumeně. "A konec konců je to tvoje vina. Proč jsi na ni nedávala větší pozor?" Paní X se zatvářila jako uražená ctnost: "Kazimíre, Kazimíre, to je už příliš. Kdo vybral školu, ty nebo já? Nedal jsi ty sám přednost této státní škole, prosté všech náboženských předsudků? Všechny učitelky jsou přesvědčené marxistky žádný kněz si tam netroufne vkročit. Jak se mohla setkat s knězem? Kde? Víš dobře, že ze školy ji vodím domů já sama." - "Ale pak, co se to s ní stalo?" - "Na to se ptám sama sebe taky," nervózně řekla paní X.
Pan X pokračoval smířlivějším tónem: "Slyšela jsi, co řekl doktor? Musíš rozetnout ten uzel. Tak nějak to řekl." - "Rozetnout, rozetnout," řekla pomalu. "Nevím, jak se do toho dát. Vždyť ona bude trvat na svém. Zkus to ty, vždyť jsi otec. Já nemohu být tak tvrdá."
Nevěřil svým uším. "Jakže, ty, Anno, taková zapřísáhlá ateistka. A ty připouštíš tuhle komedii?"
Vstala a narovnala se. "Právě proto," odsekla. "Jestliže je to obyčejný rozmar, nebude mít žádné následky. Přesvědčí se, že "po" bude stejné jako "před". Vysokoškolské vzdělání pak dokončí ostatní. Ale teď ji musíme zachránit. Znám ji dobře. Neustoupí. To bude raději ochotná umřít." - "Takže musíme ustoupit? Uvědom si, že svět je vzhůru nohama." - "To si uvědomuji, ale vidíš jiné východisko?"
Pan X zaujímal významné místo ve straně, které bylo spojeno s velkou politickou odpovědností. Jako přesvědčený marxista byl až do tohoto nezapomenutelného dne zajedno se svou ženou Annou, která pracovala v oddělení boje proti náboženským pověrám. Oba dosahovali uspokojivých výsledků díky podpoře policejního aparátu a hroznému stínu SSSR na obzoru. A tu najednou jednoho krásného dne vybuchla bomba. Kateřina, jejich jediná jedenáctiletá dcera, rozhodně prohlásila, že chce jít k prvnímu svatému přijímání. Když jí to kategoricky zakázali, lehla si do postele a vyhlásila hladovku. Nejprve je to neznepokojovalo, domnívali se, že je to takový dětský vzdor, ale už to trvalo tři dny a dítě sláblo.
Ani lékaři, rodinnému příteli, se neodvážili prozradit příčinu této zvláštní nemoci, ale jak čas běžel, jejich neklid a rozpaky rostly. Právě uvedený rozhovor se podobal kapitulaci.
A zrovna v této chvíli snila Katka o kuřeti s hráškem. Jaký má hlad, to se nedá vydržet. Ale přece jen se drží. Udělala slib. A pak se to vyřeší. Půjde k prvnímu svatému přijímání s Jankou, Evou, Vandou, Tolou a ostatními. Učily ji katechismu. Opakuje si ho, aby se rozptýlila. Není lehké pro zdravého člověka ležet v posteli. Pak se modlí, opakuje stále znovu Otče náš a Zdrávas na svém skautském růženci. "Co to máš na prstech?" zeptala se jí maminka podezíravě. "Mexický totem," odpověděla s úsměvem, "chrání od moru, cholery a malomocenství." - "A ty těm hloupostem věříš?" rozhořčila se paní X. Ale Kateřina ji působila vážnější starosti. Teď nebyl čas všímat si toho kolečka s výbrusy, jehož význam nechápala.
Katka zahnala hlad sklenicí vody a dále se modlila růženec, připojujíc svoji modlitbu: "Přesvatá Panno, Matko Boží, přinuť co nejrychleji tatínka a maminku, aby ustoupili, jinak zemřu hladem. Abych řekla pravdu, vůbec netoužím po smrti. Jestli je to však třeba, pak umřu. Ale abych ustoupila to neustoupím ani za nic. Ale jestli musím umřít, pros za mne v hodinu mé smrti, Přečistá. Byla bych raději, kdybys změnila srdce tatínka a maminky, Já tě mám tak ráda, moje Nebeská Matko, a tolik v tebe doufám."
Dveře se tiše otevřely a v nich se objevily dvě siluety, výrazně se rýsující na pozadí jasného a silného světla, vnikajícího sem z předsíně. Pán a paní X se nerozhodně postavili na prahu.
"No tak, jak je, moje koťátko?" zeptal se otec. "Nemáš hlad?" pokračovala vemlouvavě matka. "Ano, mám hlad," vybuchla Kateřina. "Samozřejmě že mám hlad. Snědla bych celý talíř "žlutého nebezpečí" (tak nazývala kaši z kukuřičné mouky, kterou nemohla ani vidět), takový mám hlad. Snědla bych všechny kůrky, které lidé házejí do popelnic. Snědla bych i syrové bramborové slupky. Ale řekla jsem ne, tak tedy ne. Mám hlad, ale jíst nebudu nic. A umřu. Však to uvidíte, umřu hladem. A na můj hrob napíšete: "Umřela hladem naší vinou, právě to tam napíšete. Vždyť je to pravda, čistá pravda. Jestliže umřu, bude to vaší vinou, protože nepřístupně říkáte ne."
Pán a paní X se na sebe udiveně podívali. Poprvé se Kateřina přiznala, že má hlad. Zřejmě je dítě zoufalé a nervy má mimořádně pocuchané. Nebylo by možné využít této okolnosti, aby ji přivedli k rozumu?
Pan X začal slavnostně a s vážnou tváří: "Dítě moje, chceme jen tvé dobro. Ten obřad, kterého se chceš zúčastnit, ti nedá nic, absolutně nic, kromě velkého rozčarování. Copak jsi tak hloupá a věříš, že v kousku nekvašeného chleba je přítomen Bůh? Spolkneš ho a zůstaneš taková, jaká jsi byla dosud. A poškodíš tím moji kariéru i kariéru své maminky. Soudruzi mi nikdy neodpustí, jestli ti dovolím, aby ses řídila těmito směšnými zvyky. Chápeš mě? Máš ráda své rodiče? Začínám si myslet, že nás vůbec nemáš ráda."
Kateřina poslouchala mlčky, s hlavou schovanou pod pokrývkou. Ale při posledních slovech vyskočila s planoucíma a uslzenýma očima: "Cože, já že vás nemám ráda? Já že vás nemám ráda? Co jste si to jen vymysleli! Tatínku a maminko, tak abyste to věděli, říkám vám "ne" právě proto, že vás mám ráda. To není moje vina, že nevěříte v Boha. Já, já věřím a budu věřit až do smrti. A až zemřu, budu se tak usilovně za vás modlit, že i vy uvěříte."
"Ale, hlupáčku malý, jak můžeš jít k přijímání, když ani nejsi pokřtěná?" řekla matka. Vyznala se v těchto otázkách víc než muž, protože byla vychována řeholnicemi.
"Jsem! Jsem!" vykřikla Kateřina s vítězným výrazem, "děvčata mě pokřtila." - "Děvčata? Jaká děvčata?" Panu a paní X bylo, jako by spadli z nebe. "Moje přítelkyně, samozřejmě. Aspoň tohle mohly udělat." - "To ony ti vtloukly do hlavy takové hlouposti?" - "Zaprvé to nejsou hlouposti a pak, jsou to vynikající děvčata a já vám zakazuji, abyste o nich mluvili špatně." - "Nech ji," přimlouvala se paní X, "vidíš, do jakého stavu se dostala." - "To ještě nic není," řekla Kateřina. "Pokud nepovolíte, bude stále hůř a hůř a nakonec umřu."
Paní X se zase uchýlila o pomoc k těm náboženským předsudkům, kterým se učila u sestřiček. "Když už máš takové znalosti, tak bys měla vědět, hlupáčku, že tvůj Bůh ti přikazuje, abys poslouchala otce a matku." - "Mami, tos trefila vedle," namítlo děvčátko vítězoslavně. "V dobrém vás musím poslouchat. Ale když trváte na něčem špatném, pak mám povinnost říci vám "ne" . O tom se mluví v evangeliu. Boha si musím vážit víc než otce a matky. To, co mi přikazujete, není správné, protože tím, že mi nechcete dovolit jít ke svatému přijímání, mě vzdalujete od Boha. Moje povinnost je říci vám "ne". "Ne, ne a ne!"
Teď Kateřina plakala z hladu, podráždění, vzrušení, ale i z taktických důvodů. Věděla, šelmička, že otec jejím slzám neodolá. A skutečně. Sedl si na okraj postele a chtěl jí obejmout, ale ona před ním uhnula jako užovka. "Ne, tatínku, já ti nedám pusu, dokud nebudeš souhlasit."
"Ale, to už je příliš," řekl, "my pracujeme, abychom vybudovati lepší svět a děti naše úsilí maří. Jestli řeknu "ano", co tím získáš, hlupáčku?" Usmála se skrze slzy. "Samozřejmě že získám, tati! Nejdřív se hned najím, věř mi, tati, že mám veliký hlad. Potom půjdu s ostatními k prvnímu svatému přijímání v dlouhých bílých šatech. A budu se za vás modlit, jak jen mohu. Pán Ježíš nic neodmítá dětem, které jdou k prvnímu svatému přijímání. Možná i vy se mnou půjdete do kostela jako otcové a matky ostatních děvčat."
"To by tak ještě scházelo," rozzlobil se pan X. "Poslyš, Anno, tvoje dcera je opravdový zuřivý blázen." - "Je zrovna tak tvoje dcera jako moje," namítla paní X. "Domnívám se, že už bychom měli tuto komedii ukončit. Jestli máme ustoupit vrtochům tohoto dítěte, udělejme to hned a skoncujme s tím."
"To se lehko řekne," vzdychl si pan X, "ale co bude s námi, až se to rozkřikne? V Katčině třídě navštěvuje hodiny náboženství menšina děvčat. A ostatní? Dcery A., D., L., P ... dcery soudruhů, kteří své děti uměli vychovat. Dovedeš si představit, jak se budou tvářit, až se dozvědí, že se Kateřina připravuje k prvnímu přijímání?"
"Budou se tvářit stejně jako ty," zaradovala se Kateřina, "protože všechna děvčata z naší třídy se připravují k prvnímu svatému přijímání. Všechna, rozumíš? Jen já jediná jsem měla těžkosti a musela jsem si vymyslet silný prostředek. Ony nemusely tolik vytrpět. Donašeči nebudou, všechno bude jako v rodině. Tati, mami, jak jste milí a jak vás mám ráda!
"Počkej, třeštidlo," zaprotestoval pan X a snažil se zakrýt své dojetí. "Když už jsme k sobě začali být tak otevření, tak mi řekni, jak ses naučila katechismus, ty i ostatní. Vždyť jste nechodily do kostela, kde se tomu učí?" - "Ale, tati, to je velice jednoduché. Ty, co chodily do kostela, učily ty, které nechodily, dokonce nás známkovaly." - "A ty si myslíš, že při tomto způsobu výuky něco umíš" - "Vyzkoušej mě, jestli chceš," navrhla Katka vyzývavě. "Ale nejdřív mi dej něco k jídlu. Tedy "ano"? "Neodvoláš své slovo?" - "Kateřino," řekla pobouřeně matka, jak můžeš takto mluvit s otcem?!" - "To proto, že mám svého tatínka ráda! Hurá! Konec hladovce! Dejte mi co nejrychleji najíst! Řízek, fazole, cokoliv!" - "Nejdřív dostaneš jen vločkovou polévku," řekla matka. "Měj trochu strpení." Odešla do kuchyně a otec za ní.
"No tak," řekl. "No tak," odpověděla. "Nikdy bych si nebyl pomyslel, že to dojde až tak daleko. Jsem dokonale poražen." - "Já taky. Ale uznej, to děvče je jako křemen!" - "A po kom to má?" - "To je jasné, po mně."
V té chvíli se modlila na kolenou ve své postýlce: "Děkuji ti, Nebeská Matko. Bylo to perné. Kdybys mi nebyla pomohla, nikdy bych to nevydržela. A teď zapůsob na tatínka a maminku, aby šli k přijímání spolu se mnou. Ty můžeš všechno, protože tobě Pán nic neodmítne. Nebeská Matko, spoléhám se na Tebe!"
 

Poslední svaté přijímání

"Teď je vhodná doba, otče Františku, odjeli na venkov na schůzi!" Děvče se zastavilo u dveří, stěží popadajíc dech. Prameny jejích světlých vlasů vykukovaly pod vlňákem. Na černém plášti se třpytily vločky. Hořela netrpělivostí. "Pospěšte si, už dlouho nevydrží!"
Kněz položil na stůl modlitební knihu a usmál se. "Uklidněte se, už jdu. Posaďte se, než se vypravím." - "Ne, raději postojím, mám mokré boty." "A vy budete raději stát nade mnou jako kat nad hříšnou duší?" Dobíral si ji, ale sám dobře věděl, že si musí pospíšit.
Do staré aktovky naskládal štolu, obřadní knihu a všechno potřebné k zaopatřování. "Ale teď jdu, Aňuto, do kostela pro Nejsvětější Svátost. Pojďte se mnou."
Na ulici padaly velké vločky sněhu, město vypadalo jako zabalené do silné vrstvy vaty. Dopravní ruch se snížil na minimum. Lidé i příroda byli pohrouženi v mlčení, tak charakteristické pro sněžení. Otec si oblékl šedý plášť a podkasal si kleriku. Šála skryla jeho kolárek. Čepice mu dodávala vzhledu dělníka.
"Pojedeme tramvají?" zeptal se Aňuty. "V tuto dobu jezdí tramvaje ve velkých intervalech. To dojdeme dřív pěšky." - "Pojďme rychleji. Teď mi můžete povykládat, co se stalo. Bude se nám líp mluvit."
Ve Varšavě je kněz, který nese Nejsvětější Svátost nemocným do zakázané zóny, rád, když s ním někdo jde až k domu, kam jakoby zázrakem proniká Pán, a hovoří s ním.
"Včera večer se jí udělalo špatně. "Aňuto," řekla mi, "udělejte, co můžete, jen aby si rodina nevšimla mého stavu." Než přišli, dala jsem jí injekci. Andrej se mě ptal: "Myslíte si, že vydrží, než se vrátíme?" - "Určitě ano," odpověděla jsem. "Dobře," řekl, "ale pamatujte si: Kutna se tady nesmí v naší nepřítomnosti objevit! Jinak..." ukázal pěst. Ihned po jejich odjezdu ztratila nemocná vědomí. V noci se jí to stalo ještě čtyřikrát. Neodvážila jsem se zavolat doktora, protože jsem se bála, že by uvědomil syna. Ale teď se zase bojím, že už ji nezastihne živou."
Vešli do postranní uličky, kde ještě nikdo nepřešel po sněhu, napadaném nedávno. Protože se otec František cítil bezpečnější, zmlkl.
Už dávno začalo drama, jehož rozuzlení se teď blížilo ke konci. Paní N. byla jeho farnicí. Její syn zaujímal význačné místo ve straně a byl ženatý. Oba byli zapřísáhlí ateisté. Otec František sám poradil paní N., aby žila u svého syna. "Snad ho zachráníte," řekl jí.
Od té doby začala její křížová cesta. Ubohá žena si každým dnem víc a víc uvědomovala svou naprostou bezmocnost. Srdce ji bolelo, když systematicky vzdalovali děti od jejího "zhoubného vlivu". Ve čtvrti obydlené členy strany se na ni dívali jako na přežitek nenávratné minulosti.
Dokud se cítila dobře, chodila do kostela. Ale od doby, co onemocněla. byla zbavena jakékoliv duchovní útěchy. Před měsícem se její zdravotní stav neočekávaně zhoršil natolik, že začala svého syna prosit, aby zavolal kněze. Odpověděl nevlídným a kategorickým: "Ne." Snad by souhlasil, kdyby se nebál soudruhů a... své ženy.
Ubohá žena měla rakovinu a potřebovala stálou péči. Najali ji ošetřovatelku Aňutu a ta si brzy získala důvěru nemocné. Znala otce Františka. Prozřetelnost všechno zařídila.
A tak 25. ledna, díky příznivé souhře okolností, pronikal otec do zakázané zóny. Otec František, v čepici a s cigaretou v ústech, a Aňuta vypadali jako opravdoví "soudruzi". V podjezdu se na ně vrátný podíval a mlčky je vpustil.
Nemocná na ně čekala. Oči neodvracela od dveří a snažila se zaslechnout sebemenší hluk. V očích se jí už tmělo, uši stěží zachycovaly tikání hodin. Chlad se šířil od nohou, jež byly pomalu jako cizí. Když byla Varšava obsazena, pracovala jako milosrdná sestra... Kolika nemocným pomohla při cestě na věčnost! A teď cítila, že sama umírá.
"Bože, jen aby přišli včas! Pane Ježíši, smiluj se nade mnou!" Tu se dveře otevřely a známý hlas řekl: "Pokoj tomuto domu." - "Otče Františku, to jste vy! Díky Bohu!"
Aňuta hlídala dlouho v sousedním pokoji a vnímala každé šustnutí. Konečně po půldruhé hodině zavřel otec František dveře pokoje, kam přinesl svaté přijímání. "Pojďte sem, dítě moje! Pomodleme se u jejího smrtelného lože. Všechno je skončeno. Zemřela v pokoji..."
Rysy zemřelé vyjadřovaly zvláštní klid, na rtech utkvěl úsměv. "Je čas, abych odešel. Zatelefonujte lékaři." - "Ale, otče Františku, vždyť ji pochovají jako psa. Do neposvěceného hrobu. Copak je to možné?" - "Uvidíme. Teď musím jít. Moje přítomnost by vás mohla zkompromitovat. Vzmužte se, Aňuto!" Těžce dýchal, byl unavený, ale zdálo se, že je šťastný.
Všichni straníci, kteří byli ve městě, považovali za svou povinnost zúčastnit se pohřbu. Ne že by o to stáli, ale co by neudělali pro soudruha. Šli pomalu a tvářili se zamračeně a slavnostně. Naštěstí nebyla tato nepříjemná povinnost časově náročná. Jeden z Andrejových soudruhů se uvolnil, že pronese nad hrobem řeč. Za hodinu snad bude všechno hotovo.
Na hřbitově se nohy bořily hluboko do mokrého sněhu. Oteplení už bylo cítit ve vzduchu a starší soudruzi, trpící revmatismem, měli špatnou náladu. Mladí se také na vše dívali jako přes černé brýle. Smrt nikoho netěší, zvlášť když po ní člověk nic neočekává...
Pohřební vůz se zastavil u hřbitovní brány. Soudruzi nesli rakev na rukou do čerstvě vykopaného hrobu. Na programu zůstávat už jen projev nad rakví. Jeden ze soudruhů poklepal řečníkovi na rameno. "Tak honem, začni!" - "Neměj strach, budeme s tím rychle hotovi!"
A právě v té chvíli se stalo něco nepředvídaného.

Ke hrobu se blížila dlouhými kroky vysoká postava. Andrej sebou hrůzou trhl. Co od nás chce ta vrána?
"Počkejte!" řekl kněz hromovým hlasem, který soudruhy, chystající se spustit rakev do hrobu, přímo přikoval na místo. "Nemáte právo pochovat ji jako psa!"
V okamžiku, ještě než se mohli překvapení soudruzi vzpamatovat ze své ztrnulosti, vyšvihl se na čerstvě navršenou hlínu u hrobu a začal: "Tato žena nezemřela jako nevěrec. Zaopatřil jsem ji. Jak? Kdy? To je moje věc a věc Boží. Je tedy správné, abych ji vyprovodil na její poslední cestě a využil této příležitosti, abych vám připomněl několik spasitelných pravd. Před Bohem utéci nelze. Vy," obrátil se k Andrejovi, který na něho hleděl se vztekem, jste udělal všechno možné, aby váš dům byl nedobytně zavřený. Ale On do něho přesto vešel. Vy všichni zde přítomní zavíráte své duše, ale Bůh se vašim barikádám směje! Bůh je silnější než vaše úklady. Konec konců mu sloužíte.
Vidíte tuto rakev? Kdyby nebylo vás, žena, která v ní leží, by teď nebyla tak blízko Bohu. Když jste jí znemožnili přijmout svátost nemocných a svaté příjímání, jen jste v ní posilovali její touhu a její hlad. Přátelé, Bůh chce, aby po něm člověk toužil. V naší době je v Polsku víc duší toužících po Bohu a hledajících Ho, než tomu bylo kdykoli dřív! Právě proto, že jste zde vy. Dříve jsme byli zvykovými křesťany, téměř automaty, křesťanskými konzervami. Podřimujícími pastýři. Přišli jste nám připomenout smysl naší víry! Od té doby, co jste se zmocnili vlády, stále "vyrábíte" světce. Právě proto jsem vám přišel říct, že sloužíte Bohu!
A vy sami? Copak si myslíte, že jste v krytu, nepřístupném Jeho lásce a Jeho milosrdenství? Dřív nebo později na vás čeká táž jáma. Nebude zrovna lehké setkat se s ním sám. A umírající je velmi osamělý. Ani strana mu nepomůže. Strana se v takové chvíli drží dál. Umírající ji uvádějí do rozpaků, dokonce ji dráždí. Protože smrt, přátelé, to není kolektivní podnik. Do hrobu nespouštějí kolektiv. V takové chvíli se stává technický pokrok i zemský ráj zcela lhostejným... pro pozůstalé. Každý pociťuje před smrtí a nebytím hrůzu, každý se drží zoufale života. Ani člen strany není před tváří smrti silnější než druzí lidé. Viděl jsem, jak umírají straníci. A víte co?" Na chvíli se odmlčel, aby nabral dech.
"Bůh často využívá poslední hodiny, aby zaklepal na dveře duše a zlomil její odpor. Nechová se ovšem jako lupič! Ale umírajícímu, moji drazí, otvírá hořký smrtelný zápas oči. Tehdy se ukáže, zač stojí přátelé. Kde jsou věrní přátelé? Ani mezi nejbližšími příbuznými... A vy", obrátil se na Andreje. Ten sebou trhl, jako by ho někdo udeřil. "Co jste udělal, abyste ulehčil umírání této ženě, své matce? Jestli je celé učení církve pouze výmyslem, proč jste se do vašeho domu tak bál zavolat kněze? Jestli máme zmizet, proč byste se k nám nechovali jako ke zkamenělinám? Ale jestli vám připadáme tak nebezpeční, pak je to možná proto, že vítězíme v tom, co představuje vaše omezení - ve smrti...
Člověk se nerodí proto, aby zemřel, ale aby žil. Člověk, každý člověk, zakouší hrůzu před smrtí. Ale Bůh nám přináší život, svůj vlastní život... Viděli jste radostnou a usmířenou tvář této ženy? Není v černé jámě, ale v Božím náručí!
A teď už mě nechte dokončit mou práci..."
Nikdo se ho neodvažoval přerušit. Jako automaty přešlapovali z nohy na nohu v tajícím sněhu a otec František klidně dokončil pohřební obřady. Hrobníci se dokonce při výkropu svěcenou vodou pokřižovali, Ruka jednoho ze soudruhů se zvedla, aby udělala znamení kříže, ale rychle klesla zpět.
Když na rakev hodil první hrst hlíny, obrátil se otec František ke všem přítomným. "A teď na shledanou u naší sestry, smrti. Není hrozná, jestli se jí člověk dívá přímo do tváře. Je pouze vykonavatelkou Božích příkazů a Božího milosrdenství." Rychle se vzdálil směrem k oddělení varšavských povstalců.
Něco takového nebylo možno nechat bez trestu. Začali s dotazy podle všech pravidel. Pak objevili nějaké nežádoucí spoluúčastníky a rozhodli se s celou záležitostí skoncovat.
Ale otec František získal noční klientelu - někteří z jeho hřbitovních posluchačů se rozhodli pohovořit si s ním mezi čtyřma očima. Bohužel nikdo nebyl svědkem rozhovorů a kněží mají ústa na zámek.
Když Aňutu přitiskli ke zdi, přiznala se ke všemu. Řekla, že se řídí nepsaným kodexem milosrdných sester. Jejich povinností je ulehčovat umírání nemocných. "Jestli jsou to všechno výmysly, prč vám to není všechno jedno?" odvážila se říci. "Splnila jsem svou povinnost. Zemřela v pokoji."
Poslali ji na měsíc do trestního oddílu, ale otec František se za ni přimluvil a ona se brzy vrátila.
Ví víc, než říká. A je to tak lepší.
 

Kříže

"Ale copak já vím!" odpověděla Petronila a zatvářila se jako uražená ctnost. "Co ode mne chcete, co je mi do těch křížů? Včera tu byly a dnes nejsou. Někdo je uklidil. V žádném případě jsem to nebyla já."
Veškerý personál sanatoria, včetně samého ředitele, se k Petronile choval s úctou smíšenou s určitou dávkou bázně. Vítězství dělnické třídy v ní vzbudilo sebedůvěru, která v těch, kdo podléhali převýchově, mimoděk vyvolávala stesk po zmizelém řádu. Tenkrát aspoň dovedli zarážet nabubřelé krasořečnění služebnictva. Od té doby, co bylo vytvořeno lidové Polsko, byly všechny přehrady strženy. Když se otočilo kohoutkem, musel se člověk sklonit pod sprchu - Petronila povykládala až do konce všechno, co chtěla říci.
To ráno spustil proud slov sám ředitel Sarnecký tím, že se zeptal na kříže, které v noci zmizely. S rukama v bok, s účesem na stranu a s rudými tvářemi už končila svůj monolog, když se konečně Sarneckému podařilo dostat ke slovu: "Soudružko Včelková, vaše řeč mě přesvědčuje, ale neřeší úkoly. Kam, k čertu, zmizely ty kříže?" Petronila otevírala ústa, ale vtom se ozvalo zaklepání a sestra Olga vpadla do místnosti jako smršť. "To je zřejmá vzpoura," zakřičela celá bez sebe, "děti odmítají vstát a obléci se."
Petronila triumfovala. "Tak vidíte, soudruhu řediteli. Vsadím se, že to jsou úskoky amerických imperialistů. Slyšela jsem v rádiu..." Nespokojeně pokrčila rameny. Sarnecký, doprovázený Olgou, vyšel z pokoje.
Den věštil bouři. Očekávali inspektora z Varšavy. Aby důstojně oslavili jeho příjezd, bylo rozhodnuto zničit jednou provždy všechny náboženské předměty zanechané zde řeholnicemi, jimž kdysi sanatorium patřilo. Všechny obrazy odklidili. Zůstaly jen kříže, visící v každém sále na čestném místě. Vrátný Celestýn dostal příkaz uvést všechno do náležitého pořádku. Ale ráno nenašli ani jeden kříž. A teď ještě tahle vzpoura dětí...
Ředitel vstoupil do nejbližšího pokoje. Všech osm postýlek bylo obsazeno. Děti byly zakryté pokrývkami po bradu a ani se nehýbaly.
"Co to znamená?" zahřměl Sarnecký. Žádná odpověď. Osm párů očí ho přímo provrtávalo. "Co se to s vámi stalo?" pokračoval už klidněji. "No tak. Voda je teplá. Proč se nechcete umýt?"
Pokoj jako by oněměl. Ani jedno dítě neodpovědělo.
Náhle bylo slyšet skřípot písku před vchodem a za ním známé zvuky. Petronila vběhla do pokoje jako vítr. "Pan inspektor."
To tak ještě scházelo! Čekali ho kolem poledne. Rozzlobený Sarnecký chytil prvního asi osmiletého kloučka. Ten začal řvát a snažil se mu vytrhnout jako pravý čertík.
Sotva ho pozvedl, rozlehl se křik Ve snaze vyprostit se ho dítě kouslo do ruky.
"Co se to tu děje?" ozvalo se za jeho zády. Inspektor uslyšel z dálky hluk a vešel do pokoje.
Sarnecký byl úplně bez sebe. "To, to... děti odmítají vstát a odpovídat na otázky. To je výsledek zaostalé výchovy. Jestli rodiče..."
Inspektor přistoupil k chlapci, který si vybojoval nezávislost, a chtěl si sednout na pelest jeho postele. "Nedotýkejte se mě!" zakřičelo dítě, házejíc sebou na posteli. "To není vzdor, to je usnesení. My všichni, chlapci i děvčata, jsme se rozhodli, že zůstaneme na místě, nehneme se, dokud nebude splněna naše žádost. Máme demokracii a je nás většina."
"Oč žádají?" zeptal se inspektor a obrátil se na Sarneckého. Ten ve vzteku ze sebe chrlil hrozby. Hbitě uchopil chlapce i s plachtou a pokrývkami, třebaže dítě zoufale kopalo.
Osm dětí začalo hrůzou křičet, pak se ozval tupý zvuk, jak cosi padlo na zem - to spadl velký kříž.
Sarnecký dítě okamžitě pustil. Inspektor se na něho tázavě podíval. Rychlostí blesku zvedl chlapec matraci, položil kříž na postel a zakryl se pokrývkami.
Ředitel zbledl vztekem a zahrozil: "Teď vím, kam se poděly kříže. Malí darebáci, to vám přijde draho!" Inspektor mu pokynul, aby mlčel, a položil ruku na hlavu dítěte, jež se chvělo vzrušením. "Tak už dost, děťátko, jak se jmenuješ?" - "Jurek, jmenuji se Jurek." - "A teď mi řekni, proč jsi schoval pod matraci tu věc."
Dítě sklopilo hlavu. Z druhého pokoje volal dětský hlas: "Mlč!" Petronila vešla potichu s koštětem v ruce. Jurek se tím směrem významně podíval a výhružně ukázal prstem na ředitele: "Nechceme, aby nám brali kříže!" řekl s důrazem na každém slově. Hlučný potlesk přivítal jeho prohlášení. Všechny děti se zvedly na postýlkách a tleskaly.
Jurek, tím povzbuzený, pokračoval: "My jsme křesťané. Známe katechismus. Modlíme se. A je nás většina. Tak jsme se rozhodli, že kříže mají zůstat ve všech pokojích. A protože nám je dnes chtěli vzít, schovali jsme je pod matrace. Jestli chcete, abychom vstali, slibte nám, že kříže zase budou na svých místech. Když ne, nehneme se."
Ted' se potlesk ozýval ve všech pokojích a jako ozvěna se rozléhal pod stropy chodeb. Jako by sanatorium poslouchalo a vyjadřovalo svůj souhlas.
Inspektor se ve zřejmých rozpacích tahal za knírek. "Dobře, dobře, Jurku, vaše kříže budou pověšeny. Jste příliš malí, abyste chápali... později pochopíte..."
"Co?" ozval se slabý hlásek na druhém konci pokoje. "Zítra jako dnes, kříž je vždycky kříž. Copak pochopíme?!" - "Uklidněte se, děti! Budou vám vráceny. A teď buďte rozumné a dejte se do oblékání. Na shledanou!"
Petronila na ně udělala za jejich zády dlouhý nos. Tiše zavřela dveře a zastavila se před Jurkem. "Poradila jsem vám dobře?" Jurek ji objal kolem krku: "Petronilo, vy jste učiněná perla!" - "Tiše," řekla a vyvinula se mu z objetí, "dopadne to tak, že mě prozradíte."
Ale rozhovor v ředitelově pracovně dostával dramatický charakter. "Copak, soudruhu, nevidíte, že nátlakem jen posilujete jejich pověry? Zmizí o mnoho rychleji a samy sebou, jestli si jich nebudeme všímat. Jdeme nesprávnou cestou, jestliže z lidí děláme mučedníky." - "Ale pak," namítl ředitel, "jim budeme muset dovolit nejen kříže, ale i všechno ostatní: kněze, mši, zpověď, přijímáni a veškeré obřady!? A kam až nás to dovede? A snad nakonec i mě samotného pošlete do kostela?" - "Kdo ví?" řekl zamyšleně inspektor. "Abychom je zpracovali, k tomu potřebujeme tajné buňky. Tvrdých opatření se má užívat jen málokdy. Čím víc bude naše působení zamaskováno, tím máme větší šanci na úspěch. Končíme s rozpracováním zdokonaleného programu. Jste si jist vaším personálem?" - "Jako sám sebou." - "Výborně. Čas pracuje pro nás." Inspektor se na něho upřeně zadíval a v duchu si udělal poznámku: soudruh Sarnecký má blízko k poraženectví.
 

Krev za krev

Stalo se to kdesi v Číně.
Farní škola. Drobotina se žlutou pletí a šikmýma očima pronáší slova modlitby. Modlí se z celého srdce, sledujíc každé slovo. Pružný rytmus čínštiny zní z dětských úst melodicky.
"Možná, že se všichni společně nahlas modlíme naposledy," myslí si malá Li. "Vždyť nikdo neví, co s námi bude..." A s ještě větší pozorností myslí na to, co říká. Proniká do smyslu toho: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes."
Li jí chléb jen málokdy. Denně jí ráno, v poledne a večer rýži. "Sestřičko," zeptala se jednou, "proč Pán Ježíš Kristus neřekl: Dej nám každý den rýži?" Překvapená sestra Eufrosina, špatný teolog, ale člověk zlatého srdce, jí to vysvětlila: "To proto, že chléb znamená Eucharistii. Prosíš Krista o denní svaté přijímání, moje malá. Tvoje tělo potřebuje rýži, ale tvá duše, ta je mnohem dražší než tvé tělo, touží po tomto Chlebě, který je Chlebem života."
V květnu byla Li u prvního svatého přijímání. Řekla Ježíškovi v hloubi své duše: "Dávej mi každý den tento chléb, aby má duše žila a byla zdráva." Od té doby přistupovala Li ke svatému přijímání denně. Celkem 47x. A tak teď prosí Krista, ať nepřipustí, aby jí zlí lidé znemožnili přijímat. "Co budu dělat daleko od Tebe?" říká s bolestí v srdci Pánu.
Náhle se otevírají dveře a děti hrůzou umlkají. Ve dveřích stojí komisař v doprovodu čtyř milicionářů. Vytáhne listinu, ostrým hlasem přečte několik vět a zamíří ke kříži, visícímu na zdi. Strhne ho, hodí na zem, dupe po něm a křičí: "Nová Čína nemůže už trpět takové hrozné pověry." Pak se obrací k dětem: "Ihned mi dejte všechny své idoly!"
Li velmi dobře chápe, co tím komisař míní. Všechny děti farní školy mají své obrázky. I tohle bylo nebezpečné pro novou Čínu a vzbuzovalo v komisaři zuřivost. Musí je odevzdat, aby se vyhnuly těžším represím.
Děti se dívají na sestru. Ta je němá jako socha. Proto nerady poslechnou. Měly velice rády své obrázky, byly takové krásné. Malá Li by si ráda ponechala obrázek Dobrého pastýře. Vždyť je to památka na její první svaté přijímání. Ostatní snad, ale tento obrázek je jí zvlášť drahý. Snaží se ho schovat na prsou, ale tu dostane takovou facku, až se zapotácí. "Ty jedna zmije, tak ty budeš klamat republiku!? Přiveďte otce toho dítěte!"
Za čtvrt hodiny vešli Li i její rodiče, oba s rukama svázanýma za zády, v doprovodu policistů do chrámu, naplněného k prasknutí. Policie sem nahnala všechny obyvatele vesnice na jakési nové kázání, které podle komisařova mínění "skoncuje s hloupostmi jednou provždy."
Komisař vystoupil na stupně oltáře a s křikem a silnou gestikulací se snažil dokázat, že tak jasné, jako že 1+1=2, je i to, že je misionáři, agenti amerického imperialismu", klamali, aby "z nich vymámili peníze."
Potom hromovým hlasem přikázal policistům, aby rozbili svatostánek a obrátiv se k množství lidu, řekl: "Teď uvidíme, zda se umí ten váš Kristus bránit. Podívejte se, co s ním udělám. Tady vidíte "přítomnost Krista v hostiích", úskoky Vatikánu, aby vás snadněji vykořisťoval." S těmito slovy vyhodil z ciboria na zem všechny hostie. Ohromený dav ustoupil.
Li potlačila výkřik. Co to udělali s jejich Chlebem? Nečekala jako ostatní. že se z nebe ozve hrom. Nepotřebovala důkazy. Její malé čisté srdéčko se zalilo krví, když viděla hostie na zemi.
Komisař se zlostně rozesmál: "Vidíte, že vaše náboženství jsou jen povídačky. Kdyby váš Kristus byl v tomto chlebě, nedovolil by mi, abych se mu vysmíval."
"I Pilát se mu vysmíval," myslela si Li, "ale Kristus ho nezabil. Pan komisař dělá to, co Pilát. A Chléb na zemi, to je Kristus před soudem. Jenže ve Chlebě není krev, kterou by mohl prolít. Tedy nemůže umřít, jako umřel Kristus na kříži. Trpí? Jsem přesvědčena, že trpí." Li cítí, jak jí po tváři tečou slzy až ke rtům. Jsou slané. Jestli Kristus trpí, tedy trpí i ona. Vzdychá: "Všechen Chléb zahynul."
"Rozumíte?!" křičí komisař. "A teď zmizte." A běda tomu, kdo se odváží vrátit se do této jeskyně tmářských pověr!"
Za několik minut byl kostel prázdný. Byl však skutečně prázdný? Kromě andělů, klanějících se a plačících nad Tělem Páně, ležícím na zemi, tu byl ještě jiný svědek a ten nám vyprávěl o tom všem, co se stalo. Otec Lukáš, misionář, který se schoval na kůru v komoře, v níž byl větrací otvor do kostela. Ve svém útulku čekal, až bandy teroristů odejdou, a usilovně se modlil, dokud by nebylo možné sejít dolů a posbírat svaté hostie. O svůj život se nebál, ale šlo o životy jeho farníků, kteří ho schovali.
"Pane Ježíši, buď milostiv sám k sobě," modlil se otec Lukáš s rozechvělou duší, "nedopusť svatokrádež, Ježíši!"
Náhle se otevřely dveře. Malá, asi desetiletá holčička vešla do kostela, poklonila se až k zemi, přiblížila se k oltáři, nahnula se a jazykem zvedla jednu hostii. Po krátké děkovné modlitbě odešla zase tak tiše, jak přišla.
"To je Li," pomyslel si otec Lukáš s údivem. To od ní nečekal. "Pane Ježíši, jen aby ji nechytili."
"Čistka" pokračovala. Pohyblivý oddíl odboru veřejného pořádku nové Číny prohledával okolí vesnice, v níž si zřídili sídlo štábu. Ustrašení rolníci se poschovávali ve svých chýších. Nikdo se neodvážil pohnout.
Každé ráno, když svítalo, viděl misionář, skrývající se v kostele, jak se opakuje stejná scéna: Malá holčička vešla, poklonila se k zemi, zvedla jazykem hostii a stejně tiše odešla. "Jen aby mohla posbírat všechny, copak neví, že jich může posbírat zaráz několik?" Ne, to nevěděla. Sestra Eufrosina jí jasně řekla: "Jedna hostie denně stačí." A pak, tolik chtěla prodloužit své štěstí.
Na zemi už zůstala jen jedna hostie. Za úsvitu, tak jako vždy, vešla Li, přiblížila se k oltáři a klekla si. Otec Lukáš stěží zadržel výkřik. V otevřených dveřích stál policista, který mířil revolverem. Suchý zvuk a za ním následoval smích: "Tu máš, ty malá mizero!"
Dítě upadlo. Otec Lukáš si pomyslel, že je zabitá, ale tu viděl, jak se pohnula k hostii a přitiskla k ní rty. Několik křečovitých pohybů a po nich nastal klid. Li umřela.
Zachránila všechny hostie.
 

Tváří v tvář

Karmelitánský klášter, ztracený v zapadlém místě Číny, byl už několik týdnů ve stavu obležení. Blízkost smrti zvyšuje horlivost vyvolených duší. Nikdy se ještě vonný dým modlitby nevznášel k nebi tak čistě a přímo jako v tyto děsné dny.
Karmelitánky, žijící v klausuře, si stále hlouběji uvědomovaly mimořádnou a aktuální potřebu modlitby, která skládá všechnu naději v Boží pomoc. Vrátné se měly jako první setkat s těmi, kdo je obléhali. Nebojácná sestra Marta vykonávala všechny těžké práce a riskantní úkoly, když ji ukazovala nutnost, že je to Boží vůle. Její svědomí, posílené přijetím Eucharistie, bylo klidné a ona se denně dívala bez bázně smrti do očí. Vždyť musela nasytit Boží "holubník" a získat potraviny bylo stále těžší.
K jakým chytristikám se to jen musela uchylovat, aby všechny podělila porcemi rýže, nutnými k tomu, aby se "bratři osli" udrželi při životě. To bylo tajemství sestry Marty. Ve dnech hladu se bez rozmýšlení vydávala přímo do vlčí jámy. Prostě a pokorně se tehdy odevzdávala do ochrany nebešťanů a byla přesvědčena, že andělé jsou zárukou bezpečí člověka.
Ve dne v noci nosila sestra Marta u sebe velký svazek klíčů, přivázaný k pasu. Cítila zodpovědnost nejen za řeholnice, zajatkyně, ale i za Beránka Božího, který na sebe vzal hříchy světa a přebývá pro nás v tajemství Eucharistie. Kostel - to byla její starost. Kněz, ještě než odešel, jim nechal posvěcené hostie. A všude kolem kláštera zuřila vzpoura. Karmelitánky dostaly povolení, že smí v případě přímého nebezpečí přijmout všechny hostie, ale nespěchaly s tím, protože doufaly v nečekanou pomoc. Sestra Marta si nedělala žádné iluze, ale jak připravit sestry o svaté přijímání v hodinu smrti? Proto spala v noci na rohoži před zamčenými dveřmi jako hlídací pes. Jestliže přijdou, nedostanou se dovnitř, jedině přes její mrtvolu.
Tuto noc bylo nebe, podobně jako ostatní noci, poseto hvězdami. Sotva si sestra Marta, padajíc únavou, lehla, už ji rány pažbou přinutily vstát. "Otevři, potvoro," řval opilý hlas.
V okamžiku byla na nohou a otočila se směrem ke svatostánku; "Pane Ježíši Kriste, postarej se o nás. Moje svěřenkyně jsou v nebezpečí. A zdá se, že i Ty sám, Pane, jsi ve svatostánku bezbranný. Odvrat' hřích a svatokrádež!"
Údery pokračovaly s dvojnásobnou silou. Sestra Marta se pokřižovala a strčila klíč do zámku. Dveře se s rachotem otevřely a mezi nimi se objevil policista s revolverem v ruce: "Prohlídka nařízená zákonem! Svolej řeholnice!"
Ve slabém světle pouliční svítilny uviděla sestra Marta obličej zkřivený nenávistí a oči lesknoucí se jako kocouří. Nezvaný host jí hned přiložil revolver na prsa: "Vyplň moje příkazy! Nebo..."
Sestra Marta, která byla zvyklá na takové hrozby, neztratila duchapřítomnost. Situaci zhodnotila zcela přesně. Od lidí nemohla nic čekat, spása mohla přijít jen od Boha.
"Hej, vy tam, počkejte!" zavolal policista na skupinu stínů, tiše se pohybujících. Ty se hned zarazily na místě, dva metry od vchodu.
Potom se otočil k sestře Martě, a když na ni vychrlil proud nadávek, zeptal se jí: "No, stará cholero, tedy tady žije tvůj Bůh?"
Sestra Marta cítila, že pod ní klesají nohy jako dvě bambusové tyčky. Okamžitě pochopila nebezpečí i svou vlastní slabost. Pane, co má odpovědět, co má říci? Nezalhala. "Ano, je zde. V té kovové krabici. Ano, v ní." Policista se ohýbal smíchy: "Tvůj Bůh nezabírá mnoho místa! Není zrovna objemný! A co se stane, když na něj vystřelím?!"
Sestře Martě se pomalu vracel klid. Zasunula ruce do rukávů, stála přímo před policistou a dívala se stejně jako on na svatostánek. "Ano," odpověděla pomalu, "můj Bůh se chtěl sám tak zmenšit a zabrat tak málo místa. Ale pamatuj si. Třebaže je tak malý, je silnější než ty a celý svět! Nemůžeš proti němu udělat nic!"
"Ale, myslíš? Opravdu si tohle myslíš? No, uvidíme!" A namířil na svatostánek. Sestra Marta padla na kolena. "Uvidíme, jestli se dovede ubránit," řval policista. "Uvidíme, zda je ze všech nejsilnější!" A spustil kohoutek.
Roztříštěný svatostánek se ranou rozevřel a několik hostií vypadlo z rozbitého ciboria na oltářní přikrývku.
Tohle sestra Marta nečekala. Do poslední chvíle doufala, že se Pán ochrání. Teď smutná hořce zaplakala tváří v tvář dokonalé svatokrádeži. Poprvé za celou dobu války ji opustila statečnost.
Policista stál jako přikovaný. Jeho ruka, svírající revolver, pomalu klesla. Nespouštěl oči... Milosrdný Bože! Co to je? Co se děje?
Sestra Marta vyčkala minutu, dvě. Potom rychle vstala. Policista jako by nevnímal její přítomnost. Byl nehybný jako solný sloup. Tu ho pomalu obešla. Copak je to týž obličej, který byl nedávno rozpálen nenávisti?!
Rysy obličeje ztuhly jako v nepopsatelném údivu. Do široka rozevřené oči se dívaly na svatostánek. Ústa měl otevřená, jen zakřičet. Náhle padl celou vahou dopředu a rozhodil do široka ruce, jako by ho někdo uhodil a přitahoval k sobě. Sestra Marta viděla příliš mnoho zastřelených a zemřelých na mrtvici, aby nevěděla, že v takových případech náhlé smrti padají lidé naznak.
Klekla si a počkala několik okamžiků. Muž se nehýbal, zvedla tedy jeho hlavu. Život už odešel, ale mrtvá tvář v sobě podržela stopy nepopsatelného otřesu. "Kriste Pane, oni nevědí, co činí. Smiluj se."
Pak přistoupila k otevřeným dveřím a zavolala: "Vezměte si a odneste svého velitele! Náhle umřel."
Lékař zjistil, že smrt nastala v důsledku bleskové embolie. Proto dali Karmelu pokoj. Od toho památného dne se prohlídky prováděly s větší opatrností a ne tak často.
 

Ve svatvečer Božího narození

Paraša vyšla na práh chalupy, obrátila mrtvé oči k zapadajícímu slunci a zaposlouchala se... Kolem ní vládlo hluboké a měkké sněžné ticho. Vysoký les jako by znehybněl v očekávání. Planoucí nebeský kotouč bělobou žíhal pole fialovými odstíny. Hejno vran vytvářelo na zasněžené cestičce krajkové vzory, chalupa byla zpola zasypána sněhem. Z doškové střechy visely těžké rampouchy. Bledé zimní slunce nemělo sílu je rozpustit... Nadcházela mrazivá noc.
Paraša na sobě měla kožich ze špatně vyčiněné ovčí kůže, holinky a na hlavě černý vlňák. Její vrásčitý obličej vypadal jako pečené jablko. Jako všichni slepci měla v rukou velkou sukovitou hůl. Těžko by někdo odhadl její věk. Vrásky neharmonovaly s výrazem obličeje, v němž nebylo možno spatřit sebemenší zatrpklost, ani se zuby, podobajícími se perlovému náhrdelníku.
Náhle pod něčími kroky zaskřípěl sníh. "Pochválen buď Ježíš Kristus," řekl mužský hlas. Paraša otočila směrem k němu tvář, která se rozzářila nenadálou radostí. "Na věky věků," odpověděla. "Bála jsem se, že se ti něco stalo. Hodně ses opozdil, Vasiliji." - "Těžko jsem se sem dostával, ale teď je všechno hotové," odpověděl muž, "zbývá jenom připravit chlév."
Vysoký a rozložitý Vasilij měl tvář dítěte. Velký pramen vlasů mu padal až k obočí, pod nímž bylo vidět jasné modré oči. Tváře měl červené jako mák.
Zamířili k chlévu. Nohy se jim bořily do sněhu. "Dej mi lopatu, maminko, abych proházel cestu," požádal Vasilij a začal vesele vyprávět: "Pověsili se mi na paty jako smečka psů. Pozval jsem je do krčmy a nabídl jim po skleničce vodky. Fjodor drží s námi. Přidal jim cosi do sklenic a mně nalil prostě vodu. Oni teď budou spát jako dudci až do rána. Káťa slíbila, že je ohlídá. A tak je, matko, všechno v pořádku."
"A otec?" zeptala se Paraša a otevřela dveře chléva. "Je u Gorpiny, mimo nebezpečí. Přijde převlečený do ženských šatů."
Ostrý a vlhký pach chléva na ně dýchl. Dvě krávy pokojně přežvykovaly u jeslí. Část chléva byla zaplněna senem. Svítilna, zavěšená na hřebíku, vrhala podivné stíny. Chlév byl pečlivě zametený.
"Vidíš okénko?" Zeptala se Paraša. "Jestli přijdou nezvaní hosté, bude možné zachránit se okénkem... kromě těch, kdo se obětují. Kdo zůstane?" - "Já, Grigorij a Váňa," řekl rozhodně Vasilij, "ale tebe, maminko, odvedeme." - "Ať tě to ani nenapadne! Bude lepší, když zůstanu... a dokonce bude lépe, když budu hlídat já a mši budu poslouchat na prahu chalupy. V případě nebezpečí uhodím do dveří žehličkou. To bude znamení. A otec mi podá svaté přijímání potom. Já už jsem stará. Musíme myslet na mladé."
Vasilij zamyšleně zavrtěl hlavou. "Nechci se s tebou přít, matičko, ale bylo by ti smutno, kdybys měla zůstat bez mše svaté. A ještě k tomu ve svatou noc! Když se nám dostalo takového štěstí, najdeme někoho jiného, kdo by hlídal."
Paraša se zasmála: "Říkáš to, čemu sám nevěříš. Pán mé ráčil zbavit zraku, ale dal mi jemný sluch. Nikdo neslyší zvuk z takové dálky jako já. Víš, že když mi zabili syna, měla jsem povinnost modlit se za zrádce Jidáše. Bůh ode mne žádá zúčtování za tyto duše. A jak je těžké nosit je v srdci... Ne, myslím si, že lepší bude postavit oltář na toto místo. V tomhle rohu jsem schovala stolek, na něj můžeme postavit obraz Matky Boží, sem jsem zatloukla hřebík. Běž rychle, chlapče, času je málo a brzy bude tmavá noc."
Pracovali mlčky, rychle, svorně a pečlivě. Pamatovali na všechny maličkosti. Na obě strany oltáře postavil Vasilij čerstvě pokácené voňavé jedličky. Podlahu pokryl vrstvou jedlových větví.
"Od krav jde teplo," řekla Paraša, "pomyslil jsi na to, synku, že to bude jako při narození Páně na světě? Bohorodička se tu nebude cítit jako v cizím prostředí."
Táhlý křik způsobil, že sebou trhli. "To je sova," řekl Vasilij, "tak to tedy přicházejí! Jdi přivítat otce. A já zatím dokončím přípravy."
Nebylo to poprvé, co přijímala Paraša ve svém domě účastníky tajných shromáždění. Její muž byl lesníkem. Padl ve válce. A její jediný syn byl partyzánem. Jeho druh ho zradil nepřátelům a ti ho oběsili.
Od té doby se říkalo, že se Paraša hořem zbláznila. To bylo užitečné. Stařena žila osaměle a celé dny trávila na modlitbách. Po strašné krizi zoufalství ji Pán osvítil. Vědomí Boží přítomnosti ji neopouštělo ani na chvíli. Zdálo se jí, že ji Pán vede křížovou cestou na Golgotu. V tu noc, kdy jí přinesli mrtvé tělo jejího syna, jí říkal jeden hlas: "Reptej proti Bohu, rouhej se" a druhý: "Modli se za katy."
"Chvíli jako by mě byl trhal někdo na kousky," říkala, "dokud jsem si nevybrala." V těchto slovech bylo obsaženo celé Parašino drama a jeho rozuzlení. Neměla, co by k tomu dodala. Od té doby se celý její život stal modlitbou.
Na cestě, vedoucí k chalupě, na ni čekaly dvě ženy. "Buď nám milostiv," řekla Paraša. "Spas nás," odvětil hluboký hlas. Paraša si pokorně klekla a objala kolena jedné z návštěvnic. "Pán vám žehnej, otče! Pojďme se aspoň trochu ohřát do chalupy."
Vešli. V peci vesele praskalo dříví. "Počkejte, zapálím svíčku," řekla se smíchem Paraša, "se svíčkami to umím líp než vy všichni, protože je nepotřebuji."
Přestrojeného otce Dimitrije s jemnými a pravidelnými rysy hubeného obličeje nebylo těžké považovat za ženu. Dokonce se naučil, samozřejmě že ne zrovna lehce, mluvit stařeckým falsetem a podařilo se mu získat průkaz totožnosti ženy. "Ve svirilovském lese je hodně vlků," řekl, "bylo těžké tudy projít." Několik minut držel nad ohněm své bílé jemné ruce. "Kde budu, matičko, zpovídat? Je všechno připraveno?"
"Ano," odpověděla, "Vasilij půjde hlídat na rozcestí. A zatím, prosím, vyzpovídejte, otče, mne." Gorpina se chtěla vzdálit. "Zůstaň, Gorpino," řekla Paraša, "nemám žádné tajnosti. A skutečně nevím, otče, jak se mám zpovídat. V mé duši je takový jas. Nevidím nic, ale vidím všechno v Bohu. Tohle nic a tohle všechno, v tom je celý můj život. Zlo je ode mne a dobro je od Něho. Ale dobro je silnější, láska je silnější. Čím víc jsem smířená, tím víc mi On dává všeho hojnost... Vidíte, otče, žiji sama a nemám příležitost hřešit." - "A nechováte odpor k těm, kdo vám ublížili?" - "Ne, umínila jsem si, že se budu modlit právě za ně. Matka Boží mi to odhalila se slzami v očích. Tehdy se moje srdce přímo znovuzrodilo. Ne, není v něm žádná zloba. Oni jsou ubohé, zbloudilé děti! Na pravou cestu je může přivést jen síla lásky... Boj, který s nimi vedeme, je bojem lásky. Cítím svou vinu, otče, v tom, že dosud nemiluji dost."
Za hodinu byl chlév přeplněný. Zápach špatně vyčištěných kůží, potu a dehtu z holínek vytvářel dusnou atmosféru. Ale modlící se to nepozorovali a opakovali neúnavně, třebaže tichým hlasem: "Pane, smiluj se! Pane, smiluj se!"
Než začal sloužit mši svatou, obrátil se otec Dimitrij k přítomným s těmito slovy: "Milovaní bratři, přišel čas radosti. V tuto svatou noc se narodil náš Spasitel ve chlévě stejně chudém, jako je ten náš. Zvířata ho zahřívala svým dechem. A nemyslete si, že se to stalo jen jednou, před 1950 lety. Pán Ježíš se stále znovu rodí v našich duších. Milující Bůh má stále narozeniny. Stačí, když mu řekneme: "Přijdi!" a on přijde. Dokonce i tehdy, když je tvoje duše černá a hříšná. On neztrácí trpělivost: Přichází, aby ve tvé duši dal všechno do pořádku. Přináší lásku, stále více lásky. A to nás obohacuje a obšťastňuje. Musíme z celého srdce litovat ty, kdo přestali milovat. Naši nepřátelé, ti, co nás pronásledují, jsou mnohem ubožejší než my...
Ženy začaly vzlykat, jak se sluší, když jde o kázání "na tělo", některé začaly posmrkávat a plakat. Muži si také občas kradmo utřeli slzy, ale snažili se to dělat nenápadně, protože jejich slzy nebyly "na programu". Ale hodina to byla slavnostní. Na všechny se neobyčejně vylévala milost. Pro kolik z nich může být tato mše svatá poslední?
Otec Dimitrij se na chvíli odmlčel, aby se lidé mohli uklidnit.
Paraša v té chvíli hlídala na prahu chalupy. Otec s ní souhlasil. Její úkol byl hlídat. I když nemohla rozeznat slova, přece jen jí zvuk hlasů dovoloval sledovat bohoslužbu. Chlév byl ve vzdálenosti sta metrů. Tak teď začíná kázání. Sklonila se na prahu a pohroužila se do svého drahého vnitřního světla.
Náhle se roztřásla na celém těle. Někdo se k ní blížil. Než mohla dát znamení, dopadla jí těžká ruka na rameno a druhá jí zakryla ústa "Mlč, stará čarodějnice, tak to je to tvé šílenství! Pojď se mnou!"
Hrubě do ní strčil, až upadla na zem. Muž pečlivě zavřel dveře a začal se jí vyptávat: "Chytla ses jako do pasti. Teď mi zazpíváš. No tak, pověz, odkud přišel ten kněz?"
Paraša se vzpamatovala. Ve vykloubeném rameni cítila strašnou bolest. Jak to, že nic neslyšela? "Matko Boží, zachraň je! Matko Boží, smiluj se nad nimi! Matko Boží, vezmi si můj život, ale z nich ať nezahyne nikdo!"
"Moji milicionáři tu budou za hodinu," řekl člověk a mnul si ruce. "Ale zatím si můžeme pohovořit, že ano?! Řekni mi, cos dělala tady u dveří?" Paraša uslyšela v nitru zřetelně slova, která měla říci, a poslušně je opakovala: "Modlila jsem se za tebe." Mužem to trhlo. "Á!" protáhl sarkasticky, "tak takovou čest jsem nečekal! Ty ses za mě modlila, stará čarodějnice! Za mě, třebaže ti mohu zakroutit krkem. Takhle, hned, jestli budu chtít."
Ucítila, jak jí ruce svírají hrdlo jako kleště. Ale nepolekala se. Jenom poslouchala vnitřní hlas a opakovala slovo za slovem to, co jí říkal. Kleště náhle povolily. "Lítost si nezasluhuji já, ale ty! Proč ti není líto tvé ubohé duše?!" - "Mé duše? Nemám duši!" - "Jen se na ni podívej, copak ji nevidíš?" - "Čarodějnice, dej mi pokoj!" - "Já nejsem čarodějnice, to je tvoje duše. Ty ji nevidíš? Je jako svázané dítě, jako hladové dítě. Slyšíš, jak pláče? Smiluj se nad svou duší!"
Do muže jako by uhodil hrom. Oba stáli u ohně. Ona zády k němu, on v plném světle. Jeho napjatá tvář vyjadřovala údiv. Třásl se a jektal zuby.
"Vidím tvou duši," řekla s mocí, jí samotné neznámou. "Tvoje ubohá duše vězí v bahně. A obraz tvého Boha v tom bahně utonul. Kolik bahna, Pane Ježíši, kolik bahna! Poslouchej...
Ona prostě opakovala to, co jí napovídal vnitřní hlas. Při tomto vědění ztratila vědomí nebezpečí a pojem času. Viděla hříchy tohoto člověka se všemi jejich podrobnostmi a okolnostmi, za nichž se jich dopustil. Jako strašný film jí probíhaly před očima. I kdyby chtěla mlčet, nic na světě ji nemohlo k mlčení přinutit. Viděla hříchy, jeden za druhým, v takových strašných a temných obrazech, až se bála, že ztratí vědomí.
"Tak tohle jsi udělal, když ti bylo dvanáct, šestnáct, dvacet let..." Náhle vykřikla a zapotácela se. Všechna krev se jí nahrnula do hlavy. "To jsi ty, Jidáši, za kterého se modlím! To ty jsi oběsil mého syna," řekla hluchým hlasem. Viděla, jak se to stalo a i o tom musela vyprávět.
Její Váňa, její milované dítě, její jediný syn... co jen to s ním udělali?! Váňa, celý k nepoznání dotlučený, s obličejem opuchlým a znetvořeným. Když ho mučili, žalostně volal svou maminku. Pověsili ho na bříze. Jeho tělo sebou několikrát trhlo a všemu byl konec. A člověk, který je teď před ní, ztuhlý hrůzou, to je Jidáš. Ten ho zradil... Stál vedle břízy a zle se vysmíval umírajícímu.
Celá se třásla, ale panovačný hlas neumlkal. Smrt syna byla jen jednou z epizod tohoto hříšného člověka. Tu nová děsivá scéna... Musí pokračovat. Nedávno svedl krčmářovu ženu. Nevěděla, co má strachem dělat, a podle rozkazu špehovala svého muže. Předala mu rozvrh schůzek a seznam věřících. Doufal, že po tomto "hrdinském činu" dostane povýšení. Chtěl, aby tato čest patřila jen jemu samotnému... Jeho milicionáři nepřijdou sami, čekají u uhlířova domu, až jim dá signál, oznamující, že ptáčci jsou pochytáni. Aby splnil až po okraj pohár svých přestupků, k tomu chybí už jen hvizd...
Vyčerpáním zmlkla. Muž vzlykal u jejích nohou. Tu pocítila, jak z hloubi její duše tryská nevýslovná radost, podobná mohutnému proudu, který na své cestě všechno strhává. Pán ji vyslyšel, Jidáš se jí vydal do rukou. Pomalu se k němu naklonila a objala ho. "Pokoj s tebou, dítě moje! Dnes je noc pokoje!" Obrátil k ní svůj dosud mladý, uslzený obličej. "Co mám dělat?" řekl.
"Pojď se mnou," řekla mu, "pojďme, jsi očekáván." Vedla ho za ruku ke chlévu a otevřela dveře. Otec Dimitrij se okamžitě odmlčel a všechny oči se obrátily k novým příchozím. "Přišel jako Jidáš," řekla prostě, "ale já ho k vám přivádím jako bratra."
 

Jak ožívají zahynulé duše

"Ona spolykala celou krabičku prášků," řekla sestra Olga muži, který na zahradě okopával záhonky. "Našli ji dnes ráno na chodbě u schodů v bezvědomí. Dokonce už ani nedýchala. Sestra Anežka hned učinila příslušná opatření a zdá se, že úspěšně. Srdce jí začalo tlouci. Ale jak jsme se všechny rozrušily. Představte si, otče Jiří, co by nás čekalo, kdyby umřela. Nikdo by neuvěřil, že spáchala sebevraždu. Vždyť sloužila v armádě! Hned by nás obvinili ze spojení s diverzanty a špiony. A vy sám víte, jak se trestají teroristické akce!"
Sestra Olga nemohla nijak přijít k sobě. Dokonce jí i řeholní závoj seděl nakřivo. A ona bývala obvykle taková klidná a vyrovnaná!
Muž přestal okopávat a pomalu si otřel ruce o modrou zástěru. "Já k ní půjdu," řekl polohlasem. Sestra Olga se mu postavila do cesty: "Co vás napadá? To je přesně totéž jako vlézt do tlamy drakovi. Tady nikdo neví, kdo jste, a vy nemůžete nijak pomoci té nešťastné ženě, která z náboženských otázek nic nechápe. Sestra Vanda umí rusky a před několika dny s ní dlouho hovořila. Rudoarmejka se zvědavě vyptávala na náš život a kladla dětinské otázky: Zda existuje Kristus, proč nosíme řeholní šat, prsteny a co je to křest? V těch dnech si prohlížela sochu Panny Marie Lurdské a řekla sestře Žofii: "Ta žena je podobná vám. Ale co je to za mauzoleum? Věřte mi, otče Jiří, jenom s ní budete ztrácet čas. Musíme ji zachránit a pak ať odtud odejde co nejdříve a co nejdále."
"No právě! Musíme ji zachránit! Pojďme!" Muž rozhodným pohybem odložil lopatu a hrábě a dlouhými kroky zamířil k domu Sestra Olga ho následovala a utírala si slzy.
Otec Jiří mohl svou pastýřskou službu vykonávat dále jen tajně, v převlečení za zahradníka. Na jeho hlavu vypsali Němci velkou odměnu. A nyní sovětská vojska bez milosti likvidovala kněze, řeholníky a řeholnice. Sestry, které poskytly otci Jiřímu útulek, to riskovaly za nesmírný dar denní účasti na mši svaté. Přesto, myslela si sestra Olga, by se nemělo dělat složitějším postavení již beztak těžké. A tento svatý otec se rychlými kroky přibližuje k okraji propasti. Vždyť tyhle ženy jsou horší než vojáci. Hrubé, nemravné, poddávající se špatným hnutím až k sadismu. Sestra Olga, vrátná, věděla, co je to za ptáčky! Ona už dávno přinesla svůj život v oběť Bohu, ale přesto se domnívala, že není třeba dobrovolně vyhledávat svoji zkázu.
Otec Jiří vyšel zadýchán do kuchyně, kde sestra Jadwiga loupala brambory. "Kde je?" zeptal se sestry. Stařenka mu ukázala přes rameno. Její rty se tiše pohybovaly: "Svatá Maria, pros za nás nyní i v hodinu smrti naší. Amen." Sestra Anežka tu ženu umístila v nemocničním pokoji. "Ubohá duše! Ať se nad ní Bůh smiluje!"
Na chodbě na otce Jiřího čekala sestra Anežka: "Viděla jsem vás oknem. Udělal jste dobře, že jste přišel. Právě se probrala z bezvědomí. Nevím, jak ji mám uklidnit. Vzlyká jako Maří Magdaléna. Pojďme."
Za zavřenými okenicemi v nemocničním pokoji rozeznal otec Jiří nejdříve jen bílou postavu, křečovitě se otřásající vzlyky, které ji dusily. Tvář měla schovanou v polštáři. Celé tělo neznámé, skrčené pod pokrývkami, se podobalo raněnému zvířeti.
"Jaká nešťastná bytost," řekl si v duchu pro sebe otec Jiří. Pak se přiblížil k posteli a položil tiše ruku na její hlavu. Žena prudkým pohybem hlavu zvedla. Její očí byly kalné. "Neboj se," řekl kněz rusky, "přišel jsem tě zachránit. Jak se jmenuješ?"
Podívala se na něho nedůvěřivě. "Kateřina," odpověděla, "říkají mi Káťa. Ale co je tobě do toho?" - "Lépe se nám bude mluvit, když se seznámíme. Mně říkají otec Jiří. Jsem kněz."
Ženiny šilhavé oči se zúžily jako dvě čárky: "Víš, že tě mohu dát zavřít?" - "Ano, vím."

Sestra Anežka se sklonila nad nemocnou a počítala puls. "Je jí líp," řekla stručně, "nechám vás o samotě."
Dveře se tiše zavřely. Otec Jiří stál u postele a pozoroval nemocnou. Byla to žena ještě zcela mladá. Její široce rozevřené oči se horečně leskly a ruce, zhrublé od práce, se třásly.
"Co je to? Proč jsi to, Káťo, udělala?" Zeptal se kněz. Žena si zakryla tvář prostěradlem. "Protože se stydím," řekla. "Zprotivila jsem se sama sobě."
Sepjal ruce, modlil se v hloubi duše a čekal. Překvapená jeho mlčením odhalila tvář, podívala se na něho a pokračovala: "Víš, kdo jsem? Nevěstka! Bavila jsem se s vojáky ve dne v noci. Ve dne i v noci, rozumíš! Když mi bylo deset roků, snila jsem o rodině a dětech. Ale to všechno je pryč. Zkazili mě. Do té doby, než jsem přijela sem, jsem si myslela, že to je život. Nevěřila jsem, že ještě existuje čistota. Poručili mi, abych na vás dohlížela, a tak dohlížím, dívám se... A vidím tváře, v nichž není nic nečistého. Pokoj duše. Vysvětlili mi, kdo je Matka Boží. Byla jsem ve vašem kostele, v ložnici, všude. To vše je svět mně neznámý. Nevěděla jsem, že je něco takového možné. Tehdy se mi udělalo zle. Chtěla jsem zničit sama sebe. Teď o všem víte."
"Buď pochválen Pán," řekl otec Jiří jasným hlasem. "Nic není ztraceno, Káťo. Ještě můžeš být, jestli budeš chtít, tak čistá jako tyto řeholnice. Chtělas spáchat sebevraždu, protože ses zprotivila sama sobě? Ale jestlipak víš, co je to křest? Jsi pokřtěná?"
Záporně otočila hlavou, ale oči se jí nenadále naplnily slzami.
"Křest, Káťo, to je také smrt. Smrt hříchu. Všechna naše špína mizí ve vodě. Ta voda nás očišťuje, protože Kristus za nás umřel. Umřel, aby nám dal život. Jenom na tobě samotné záleží, zda se chceš zbavit této tíže. Chápeš moje slova?"
Pomalu sepjala ruce a polohlasem řekla: "Bože, smiluj se! Babička stále říkala Ježíšovu modlitbu, ale my jsme si mysleli, že je šílená. Říkali nám, že Bůh zemřel. Tedy to není pravda?" Sedla si na posteli. Výraz její tváře vyjadřoval napětí: "Řekni, otče, existuje Bůh?!"
"Kdyby neexistoval, mohli by existovat řeholníci, řeholnice a kněží? Copak by jejich život měl smysl? Myslíš si, Káťo, že by čistota byla možná, kdyby nebylo Boha?"
Zamračila se a zamyslela se. "Zdá se mi, že máš pravdu. Ale co mám dělat?" Teď se mu dívala do očí s prosebným výrazem. "Udělám všechno, co mi řekneš."
"Děkuji, přesvatá Panno," řekl v duchu otec Jiří. Potom se obrátil k nemocné: "Zůstaň ještě tady, Káťo, a řekni, že jsi nemocná. Budu tu o tebe pečovat. O tělo i o duši. Za týden jsou Velikonoce. Víš, co to znamená Velikonoce?" -"Christós voskrése!" řekla tiše. "Babička říkávala Christós voskrése a my dva s bratrem jsme se jí smáli."
"No tak vidíš, Káťo, teď budeš pokřtěna na Bílou sobotu. Všechna špína, za kterou se nyní stydíš, se smyje křestní vodou. Ale nejdříve ti musím vyprávět o Bohu, o tom, jak se k Němu máme modlit a jak Ho milovat. Vždyť ty o něm nic nevíš."
Káťa svěsila hlavu a zakryla tvář rukama. "Co ještě?" zeptal se otec Jiří, trochu znepokojený. Podívala se na něho úkosem: "Myslíš si, otče, že budu moci někdy být taková jako ony?" - "Jako kdo?" - "Jako řeholnice." Hlasitě se rozesmál. Sestra Anežka, která hlídala na chodbě, přišla a s údivem pootevřela dveře. "Sestro Anežko," řekl otec Jiří, "dovolíte mi, abych vám představil novou novicku? Ale nejdříve ji musíme pokřtít!"
 

Podzemní klášter

Na obzoru zalévalo slunce rudou krví malé bílé obláčky, které k němu spěchaly. Za nimi se valil proud červených vln, zatímco od východu i od západu postupovaly v sevřeném útvaru obrovské černé mraky, orámované na okrajích purpurovými třásněmi. Ještě jeden krátký záblesk a celé nebe se skrylo do mraků. Země se zachvěla hrůzou.
Vzápětí prořízla sněhová metelice noc fosforeskujícími trychtýři, v nichž vířily sněhové vločky. Náraz větru byl tak silný, že se dvě ženy, jež šly ve sněhové stopě, hluboce sehnuly. Byly ve vysokých botách, zabalené do tlustých vlňáků. Zřejmě šly zdaleka. Jejich tváře byty promodralé chladem a byly oblepeny jíním jako stalaktity. Trochu si oddechly a zrychlily krok. Tu v dálce zavyl nový nápor větru. Sněhová bouře je dostihla a zalepila jim oči i hrdlo ostrými ledovými jehlami. Ušly ještě několik kroků a zastavily se. Stopa zmizela.
"Sestro Kingo," ozval se žalostný hlásek, "sestro Kingo, já vidím jenom roj malých rudých teček. A co vy?" Druhá poněkud zrozpačitěla. Svou dlouhou holí zašmátrala po navátém sypkém sněhu, rukou v palčácích si protřela své unavené oči, zahleděla se do tmy a odpověděla s důrazem na každém slově: "Sestřičko Gertrudo, nebojte se. Já nevidím také nic, ale Pán vidí i za nás."
Když je brzy ráno posílal velitel tábora do Krasnojarsku s celou řadou příkazů a s třiceti rubly, vůbec to nevzbudilo závist ostatních uvězněných. Dokonce i na nucených pracích se k nim jako k "jeptiškám" chovali s určitou laskavostí a velitel tábora jim důvěřoval. Když dorazily na místo vyhnanství, domnívaly se, že je zde očekává mučednický konec, ale přežily a brzy se objevily široké možnosti pro misijní práci. Ale v tuto noc z pátého na šestého ledna se zřejmě blíží konec jejich celé překrásné práce. "Jestli se nestane zázrak," myslela si sestra Kinga, "zahyneme."
K večeru, když se vracely, začalo se počasí kazit. Tmavě rudý sluneční kotouč nevěstil nic dobrého, stejně tak i mrazivé praskání v průzračném vzduchu. Znepokojené touto zvěstí sněhové bouře, šly rychleji, ale metelice se hnala za nimi a předběhla je. Tábor byl už blízko, snad ve vzdálenosti několika verst, ale jak se k němu dostat? Clona z vloček, vznášejících se ve větru, umožňovala vidět pouze nedohledný, jednotvárný a rovný příkrov.
Nastala noc a ony riskovaly, že narazí na smečku vlků, toulajících se ve stepi. Setra Kinga, jakožto starší a energičtější, uvážila jejich zcela nepatrné možnosti zachránit se před buranem (tj. silná vichřice ve stepi s metelicí). Nebylo možno se zastavit nebo se poddávat zrádné ospalosti, která se jim věšela na víčka a ponoukala je, aby si třeba jen na chvilku sedly do měkkého sněhu. A hlavně - nesměly přešlapovat na jednom místě.
Sestra Kinga se přežehnala velkým křížem. Položila svou hůl na zem, vzala hůl své společnice a položila ji v témž směru. Potom vzala svou, a tak se stále pohybovaly krok za krokem kupředu po trase vytyčené tímto způsobem. Pomalost takového pohybu byla vynahrazena jistotou, že jdou přímým směrem. Jakmile přijely do tábora, byly totiž upozorněny na nebezpečí chození kolem dokola na jednom místě, jak tomu podléhají poutníci, kteří zabloudilí ve sněhové bouři. V takových případech pomáhají dostat se z nebezpečí jen hole. Hlavní je znát směr. Sestra Kinga své společnici neřekla, že už dávno ztratila orientaci. Proč by měla "malou" znepokojit? Vždyť si pozvala na pomoc jejich anděly strážné, když hodila hůl nazdařbůh. Budou se rvát až do konce, ale jestli přijde smrt, no co, pěkně vítáme, sestřičko smrti!
Modlila se z hloubi duše, beze slov. Popraskané rty nepropouštěly ani hlásku. Vítr jí bral dech, řemeny batohu se zařezávaly do ramen. Před očima se jí rojily dotěrné červené malé mušky. Když vítr nakrátko utichl, slyšela za zády přerývané dýchání sestry Gertrudy, jež už byla zřejmě zcela vyčerpaná.
"Sestro Kingo, já už dál nemohu. Odpočiňme si trochu." Chtěla odpovědět, ale vítr odnesl její slova stranou. Tehdy sevřela pěsti a začala sestru Gertrudu bít. Ta se nejdřív divila, chráníc se rukou, ale pak se rozhorlila a začala jí to vracet. Chytly se do křížku, upadly na zem a rvaly se jako opilé. Ztuhlost se začala pomalu vytrácet a ve svých palčácích už cítily prsty. Sestra Kinga se zvedla, táhla malou za sebou, naklonila se až k jejímu uchu a řekla: "Jestli se zastavíme, zahyneme."
Pak rychle zvedla hůl, napolo zasypanou sněhem, a dál se posouvala přímo jako automat. Neopouštěla ji myšlenka jít stále přímo, ať to stojí cokoli, i když cítila na každém kroku pokušení uhnout stranou.
Minuty jí připadaly jako hodiny a hodiny jako staletí. Čas se vymkl jakékoliv kontrole a zdálo se, že se vysmívá hodinám. Když zavřela svá ztěžklá víčka, viděla během vteřiny jako ve filmu svůj život, rozevírající se před ní jako vějíř. Zdálo se, že se ty nejnepatrnější události soustřeďovaly v emocionálním centru tohoto okamžiku, naplněného věčností.
Neočekávané volání uslyšela ve své duši v osmnácti letech. Neobešlo se to bez váhání. Avšak volání bylo silnější. Pak odpor rodičů, ohromených těmito "kapricemi". Nevzdávala se, ať to bylo sebe těžší. Začal noviciát, setkání se sestrou Konstancií, postřižiny, proud Božích milostí. Srdce se zastavovalo při oněch vzpomínkách na mystické zásnuby. Radostná tajemství ale zanikla ve stínu kříže. Přišla válka, vyhnanství, spousta zkoušek. Tu u východu poslouchají poslední pokyny sestry Konstancie, magistry novicek. Venku na ně čekal kamion.
"Děti moje, jestli budete muset umřít, umírejte tak, jak se sluší na řeholnice. Jste sice ještě novickami, ale jestliže je vaše povolání pravé, pak máte před tváří smrti právo složit v duchu řeholní sliby. Z celé duše si přeji, abych vás zase uviděla živé, ale jestli se nevrátíte, přijměte smrt tak, jako Kristus přijal kříž. A jako novickám vám ukládám misionářskou práci. A vy, sestro Kingo, se starejte o malou. Svěřuji vám ji."
Umučené nebyly. Ale místo toho musely den co den snášet celou řadu drobných zkoušek - zimu, práci, špínu. Nekonečná cesta v nákladních vagónech ve strašné zimě.
Nebylo lehké vpravit se do fyzické práce, smířit se s osudem lidí odsouzených na nucené práce. Bez liturgie, bez svátostí, v těžké duchovní opuštěnosti. Během dvou let ani z dálky neviděly kněze.
Sestra Kinga, která byla odolnější, se celkem lehce přizpůsobila takovému sparťanskému režimu, ale bála se o svou společnici, slabou a neduživou.
Lidé na Sibiři k nim byli velmi pozorní, nevysmívali se jim proto, že jsou jeptišky naopak, řeholnictví kolem nich vytvořilo nepropustnou bariéru. Dokonce ani hezká sestra Gertruda se nikdy nemusela bránit. Jednou, když do baráku vtrhl nový oddíl vojáků, kteří právě přijeli, stačilo říci jediné slovo "jeptišky" a vojáci rozpačitě vycouvali. Pověrčivá bázeň? Magické záření? "Dotknout se jeptišky," říkali, "to přináší neštěstí."
Velmi brzy začaly noční návštěvy. Jak byly vysílené únavou, rozespalé, jen s námahou otvíraly oči, když kolem půlnoci někdo potichu otevřel a klepal na jejich dveře. Aby se rychleji probrala, stavěla si sestra Kinga ke své posteli vždy džbán studené vody a tou se vydatně polévala. Sestra Gertruda nebyla s to probudit se a tiše sténala.
Poprvé jim bylo hrozně, když uviděly beztvaré postavy zahalené do vlněných přikrývek, pohybující se tak tiše jako vidění. Tu začala křičet nemluvňata, která však vidět nebylo. "Pochválen buď Ježíš Kristus," zašeptala v rozpacích sestra Kinga. "Hospodi, pomiluj," následovala odpověď, ne zrovna podle pravidel, ale tak mohl dialog mezi Polskem a Ruskem začít.
Návštěvnice nevysvětlovaly hned, proč přišly. Čekaly, až budou tázány. Sestra Kinga tento zvyk neznala, proto ze začátku mlčela. Pak už hned přistoupila k věci. "Kolik jich je?" zeptala se. Tu jí ukázaly počet dětí a dospělých, kteří měli být pokřtěni. Nejdřív se bála křtít ponořením do vody. Děti žalostně plakaly, voda byla ledová. Ale rodiče nechtěli ani slyšet, že by se mohlo křtít poléváním. A tato studená voda nikdy nezpůsobila, že by se někdo nachladil. Co se týká dospělých, ti se, ženy v košilích a muži přepásáni ručníkem, v létě ponořili do sudu s dešťovkou a v zimě k tomu účelu sloužil husí rybník, v němž předem sekerou vysekali led.
Po tomto obřadu ženy krmily děti, aby je utišily, stařečci hlasitě smrkali a pak řekli, když si odkašlali: "A teď nám vyprávěj o Bohu." A tu začínala hodina náboženství. Vesničané v podřepu mlčky poslouchali. Sestra Kinga se někdy ptala sama sebe, zda si pamatují to, co jim bylo řečeno, ale když jim kladla otázky, odpovídali zcela správně. To trvalo asi tak do dvou hodin. Když se ozval kohouti zpěv, všichni vstávali, hluboce se klaněli k "posvátnému koutu", kde visel obraz Čenstochovské Matky Boží, který tam přišpendlila sestra Kinga, a odcházeli jeden po druhém do temné noci a v ní mizeli.
Dlouhou dobu se sestry domnívaly, že se jejich "katechumenům" podařilo obelstít stráže, ale pak zjistily, že i strážní byli s nimi zajedno. Fjodor, jejich velitel, jednou obklopil jejich barák strážemi jen proto, aby mohl sám přijít se svým novorozeným synem. "Jestli mu to nepomůže, tak rozhodně neuškodí," zafilozofoval si. "No tak, ponoř Váňu."
Jak se jim těžko vstávalo v pět hodin po takových bezesných nocích. To byly zkoušky, o kterých neměla sestra Konstancie ani tušení. Ale jaká to byla zároveň radost! Za osmnáct měsíců prožitých v táboře pokřtily tři sta dvacet sedm osob.
Co se týká svateb, to bylo jednoduché. Mladí třeli prsteny o babiččin posvěcený snubní prsten. Prý se tak požehnání předává.
Ale už by měly slyšet Lajku, hlídacího psa z tábora. Jestli jdou správným směrem, měly by už cestou narazit na baráky...
Jedna hůl leží, druhá ji nadstaví, pak za ní následuje zas první... Kolikrát mechanicky opakovaly tentýž pohyb a myslely na jedno jediné - jít přímo a neztratit z dohledu svou společnici.
Sestra Gertruda náhle upadla: "Nechte mě umřít, sestru Kingo. Vy jste silnější než já, vy dojdete."
Tak to byl zřejmě konec. Tohle se muselo stát. Samozřejmě neodejde sama. Když umírat, tak společně. A už si sedla vedle své družky, už se vzdávala dalšího boje.
Nečekaně nahmátla pod sněhem cosi tvrdého. Nejdřív ohmatala to místo rukou v palčácích, pak rukavici sňala a znovu hmatala. Bože, vždyť to byl kamenný poklop studny! A jestli je tu studna, pak musí být blízko i dům. Vyskočila a začala třást svou společnicí jako švestkou. "Sestro Gertrudo, jsme zachráněny, právě jsem našla studni." Ale sestřička už nereagovala. "Mně je vše jedno, já už dál opravdu nemohu. Nechte mě!"
Sněhová bouře utichla a sestra Kinga už mohla rozeznat stopy svých kroků. Jestli je tu dům, musí být zcela blízko.
Nenadále narazila na zeď, šla podél ní až našla dveře, do poloviny zasypané sněhem. Nejprve se neodvážila ani zaklepat, jak byla vzrušená. Dokonce si pomyslela, že to jsou halucinace. Proto si svlékla rukavici a štípla se do ruky. Ale dveře zůstaly na svém místě. Tu začala tlouci, co měla síly.
Za dveřmi bylo slyšet hluk. Potom vše utichlo a za několik minut se klíčovou dírkou zeptal ženský hlas: "Kdo tam?". Bez rozmýšlení řekla sestra Kinga spásné slovo: "Řeholnice, rychle otevřete?" Dveře se skřípavě pootevřely a tentýž hlas se zeptal: "Jste sama?" - "Moje společnice je tu blízko ve sněhu."
Žena se beze slova vrátila a dveře nechala pootevřené. Za nějakou dobu se vrátila s lucernou a šla za sestrou Kingou, která kráčela po dosud viditelných stopách. Sestra Gertruda byla skrčená jako malé raněné zvířátko a nehýbala se Žena ji zakývala lucernou před obličejem. "Žije," řekla, "ale spí. Ubohé dítě, to ještě není její poslední spánek. No tak, zvedni ji!" Ve dvou dotáhly sestru Gertrudu ke dveřím domu. Tam už na ně čekala druhá žena, mladší. "Položte ji na lavici, já jí ohřeji trochu mléka," řekla stařena, těžce oddychujíc. Sestře Kinze se všechno zatočilo před očima, zachytla se truhly a ztratila vědomí.
Když přišla k sobě, ucítila v nose a v krku vůni vodky. Kýchla. "Zaplať Pán Bůh," řekla stařena a rychle sejmula kousek látky, navlhčený vodkou. "Teď si zuj boty, musíme ti rozmasírovat nohy."
Sestra Gertruda, tváře zrůžovělé a oči jiskrné, radostně zatleskala. "Konečně jste se probrala. Já jsem se tak polekala. Ale jak jen jsme se dostaly sem?" Sestra Kinga se těžce zvedla. Uklidnění bylo příliš náhlé a záchrana nenadálá. Těžké gymnastické cvičení se ozývalo ve všech svalech.
Sestra Gertruda, zabalená do kožichu, štěbetala jako ptáček: "Víte, jsme asi třicet verst od tábora. Šly jsme opačným směrem. Tyhle ženy žijí v předměstí G." Mluvila polsky a ženy jí zřejmě rozuměly. Mlčky pozorovaly své nečekané hosty. Ta, co byla starší, se náhle zeptala: "Skutečně jste řeholnice?" - "Ovšem. A vy?" - "My pracujeme v závodě X."
Krátce se odmlčely, starší žena vstala, otevřela truhlu, vyňala odtud jakousi věc, zabalenou do šátku, a sňala ho. "Můžete přísahat při této ikoně. že jste skutečně řeholnice a že nás neudáte?" Se zvláštním důrazem vyslovila slovo "skutečně" a zvedla se zbožnou úctou černou ikonu, na níž nebylo možné nic rozeznat. Sestra Kinga ihned vstala a položila prsty na ikonu tak, jak se to dělá, když se přísahá, s prsty položenými na kříži. "Beru si za svědka Boha, jediného ve třech osobách, a Jeho Matku, přesvatou Pannu, že jsme skutečně řeholnice, netajíme se tím a otevřeně vyznáváme svou víru."
Stará žena pohlédla na svou družku a ta jí odpověděla sotva viditelným znamením. "Vy jste Polky a katoličky, to je dobře," řekla tiše. "Ale, kdyby nás zastihli, tak je konec. Lépe je být opatrný a nevěřit všem. A teď pojďte za mnou."
Energickým pohybem zvedla poloprázdné pytle, které pokrývaly podlahu u pece, odkryla schody, poodstoupila a řekla: "Jděte dolů." Sestra Kinga v rozpacích zaváhala. Stařena se usmála: "Nebojte se, neuděláme vám nic zlého."
Sestra Kinga se podívala dolů a zpozorovala, že sklep je osvětlen. Schody byly strmé a zřejmě přistavovací, bylo je možno lehce vytáhnout nahoru. Její srdce se zrychleně roztlouklo, když se před jejíma očima začal postupně objevovat zcela nečekaný obraz: Sklep byl přeměněn na kapli s překrásným ikonostasem, ozářeným svíčkami a červenými lampičkami. Uprostřed byly na dvou analojích ikony Spasitele a Matky Boží, rovněž osvětlené. Před nimi, na jakémsi pultíku, ležela velká otevřená kniha. Pět žen klečelo a modlilo se.
Sestra Gertruda, která sestupovala za ní, se neudržela a vykřikla. Jedna z žen tiše pootočila hlavu, ostatní se ani nepohnuly. Sestra Kinga se hluboce poklonila před Ikonami, zbožně je políbila, požehnala se velkým křížem a začala se modlit. Sestra Gertruda chtěla následovat jejího příkladu, ale její pozornost upoutala velká kniha. Zvědavě se na ni podívala a otočila stránku. "To je bible," řekla stará žena, která také sestoupila za nimi. "Máme jen jednu jedinou bibli." V jejím hlase zazněl smutek.
Byly příliš unavené, nemohly se dlouho modlit. Sestra Kinga měla dojem, že sejí to všechno zdá. Sestra Gertruda objala oběma rukama starou ženu okolo krku jako malé děvčátko a přitom jí řekla: "Vy jste takové jako my." Když se vrátily nahoru, zavřela stará žena pečlivě schody nahoru položila pytle, sedla si na lavici a řekla: "Sám Pán Bůh vás poslal, moje děti. Čtyřicet let jsme neviděly ani jednu pravou řeholnici. Před dvaceti sedmi lety tu byl naposled kněz. Po revoluci jsme se tu schovaly a Bůh nikdy nedopustil, aby se mu v tomto domě přestala vzdávat chvála. Staré umíraly, ale na jejich místa nastoupily mladé. Teď je nás sedm. Ale, děti moje, naše paměť je slabá a není přesná. Máme obavy že se k Bohu nemodlíme tak, jak se patří. Všechno, co známe, si s vámi zopakujeme, a jestli něco nebude podle církevních předpisů, vy nás opravíte. Jednou nás ďábel nechá na pokoji a svatá Rus se probudí. A pro tu dobu musíme být připraveny..."
"Vidíte," řekla nakonec sestra Kinga, když mi všechno vyprávěla, "tak proto jsme tu noc nezamhouřily oka. Příští den ráno jsme se musely vrátit do tábora. Nebylo možné ztrácet čas. Ale Pán dává v takových případech zvláštní milost. Dokonce i sestra Gertruda to vydržela. Prozkoušely jsme je podle všech pravidel. Naštěstí jsem se za našeho vyhnanství seznámila s východním mnišstvím...
Vyprávěly nám o svém životě. Ve dne továrna a od večera žily jako v klášteře. Ve své podzemní svatyni si oblékaly něco jako hábit a modlily se dlouho do noci. Proto nás uslyšely, i když byl silný vítr a sněhová bouře. Všech sedm se shromáždilo kolem nás dvou a hovořily jedna po druhé.
Každá se svěřila s tím, v čem si nebyla jistá. Někdy to bylo naivní, např. jak si zavazovat hlavu nebo jak zametat kostel.
Neuvěřitelné. Po dvacet let opatrovaly svěcenou vodu a stále ji ředily. V r.1934 je přišel navštívit kněz a odsloužil jim poslední bohoslužbu. A pak už nic, jen trpělivé čekání a nezdolná naděje, že jednoho krásného dne bude trápení konec.
Až na drobné nepřesnosti bylo jejich učení pevné a správné. Ale co říci o jejich duchovní vroucnosti! Zdálo se mi, že jsem se ocitla v katakombách. Mluvily o mučednictví jako o věci zcela normální a možné. Dozvěděla jsem se, že mnohé byly uvězněny, když se poznalo, co jsou zač. Nikdo se už o nich nedozvěděl, ale ony nikoho neprozradily. Proto "klášter" existoval dál.
Ujišťuji vás, že jsme se před takovou neotřesitelnou odvahou cítily úplně malé. To byla jedna z nejkrásnějších nocí v mém životě."
"Setkaly jste se ještě někdy?"
"Ne, nikdy. Druhý den ráno jsme záměrně udělaly velkou okliku, než jsme se vydaly do tábora."
 

Veřejná zpověď

"Otče Matyáši, kdosi se po vás ptá," hlásila malá, ramenatá Jefrosinja, s obličejem kulatým a lesknoucím se potem, a utírala si své červené ruce do zástěry se širokými záhyby. Celá její bytost byla ztělesněním pořádku, ale to jí nebránilo, aby nebyla zvědavá.
"Kdo se po mně ptá?" - "Bůh ví. Vypadají jako z města." V Jefrosinjiných ústech tohle pochvala vůbec nebyla. Zůstala stát u otevřených dveří, takže svou masivní postavou zatarasila vchod. Nástěnné hodiny začaly skřípět a vrzat, než se zřejmou námahou odbily sedm ostrých úderů.
Mlčení otce Matyáše ji znepokojilo. "Otče, nemám upozornit Filipa?" Kněz se vzpamatoval: "Ale kde, zadržte, ať jdou dál." Ustoupila stranou a vpustila dva muže s oholenými tvářemi, z nichž se nedalo nic vyčíst.
Otec Matyáš stál za prostým psacím stolem a přejel je pohledem, jemuž chtěl dodat přísnosti, ale jeho ruka na modlitební knize se chvěla. Neznámí nečekali na pozvání. Starší z nich, zřejmě ten hlavní, se usadil v křesle proti knězi, natáhl nohy, zapálil si cigaretu a zeptal se: "No tak, jak jste se rozmyslel?"
Jeho společník si vylezl na schůdky před knihovnu a pohvizdoval si. Náhlý závan větru s deštěm udeřil do okna. Jefrosinja se zavřela ve svém pokoji a huhňavým hlasem prozpěvovala chvály k poctě Matky Boží. "To aby si dodala odvahy," pomyslel si otec Matyáš. Stále mlčel.
"No tak," naléhal neznámý. Přemlouvavým tónem pokračoval: "Poslyšte, vždyť jednání je jednoduché a to, co vám nabízíme, je pro vás výhodné. Konečně, co po vás kdo chce? Jen váš podpis na listině, kde budete ve velmi dobré společnosti. Stát se členem "Národní fronty", to není žádná hanba. Všichni bojujeme za mír, každý svými prostředky. Copak vaše evangelium nehlásá pokoj lidem dobré vůle? Je to tak prosté! Ale jestli odmítnete..." Odmlčel se, aby vychutnal účinek svých slov. Na tváři otce Matyáše nebylo vidět vzrušení, ale jeho ruka, na kterou si nedával pozor, se třásla víc a víc. "Jestliže odmítnete," pokračoval návštěvník, "pak bude skandál. Já vím, že posledních dvacet pět let vašeho života je bezúhonných a že vás vaši farníci zbožňují. Ale oni neznají některé podrobnosti z vaší bouřlivé mladosti. Představte si, že si někdo dá tu práci a povykládá jim o tom. Hned vás shodí z vašeho piedestalu! Jejich svatý otec, přísný asketa, ochránce vdov a sirotků, a v jakém bahně se to válel! Vím velmi dobře, že vaše církev nechává raději upadnout v zapomenutí některé hříchy slabého těla. Ale lid se k tomu staví jinak. Lid žádá pravdu! Když ji pozná, pak soudí. Lid nemá rád obílené hroby, ani fasády, které skrývají nečistotu!"
Otec Matyáš, bledý jako stěna, oči sklopené, stále mlčel. Mladší z návštěvníků nechal prohlížení knih a snažil se podpořit svého druha, který nevěděl, co by ještě řekl.
"Nebudeme ztrácet čas," řekl s důrazem na každém slově. "Byla vám navržena dohoda. Buď podepíšete a vaše reputace bude zachráněna, nebo budou vaši farníci seznámeni s ženou, kterou jste svedl, a s dosti nepodařeným plodem vaší lásky. Copak to není jasné? Musíte si vybrat."
Velké kapky potu vystupovaly na čele kněze. Třes z jeho rukou přešel do celého těla. Zdálo se, že dostal tanec svatého Víta. Otevřel ústa, ale nemohl ze sebe vypravit ani slovo. V jeho mozku se honily myšlenky jako v rozbouřeném proudu. Jako uštvané zvíře popošel několik kroků a opřel se o stěnu. Z hloubi podvědomí se vynořilo divné přání: "Raději smrt! Ať mě dorazí!"
Prudká bolest sevřela jeho srdce jako do kleští a vyrazila mu dech. Potom blesklo osvícení: "Bože můj, Bože můj, smiluj se nade mnou!" Nával začal opadávat, rozbíjel se o nečekané a nepředvídané skály. Zachycený mohutnou vlnou, nekonečně něžnou a spásnou, vynořil se z propasti. Zastřeným hlasem kněz řekl: "Zítra po hrubé vám dám odpověď." Neznámí se po sobě podívali: "Dobře, počkáme."
Nadarmo chodila Jefrosinja sem a tam kolem dveří pracovny, kam uvedla ty pány. Smysl pro vlastní důstojnost jí nedovoloval, aby poslouchala u klíčové dírky, ale zvědavost byla příliš velká a nechtěla propást možnost, že "náhodou" uslyší informativní úryvek rozhovoru. Ale všechno bylo marné, zbývalo jí jenom, aby vyprovodila návštěvníky ke dveřím, aniž zjistila, oč šlo.
"Na shledanou zítra," řekli. Zřejmě to tedy nebyl konec.
Při večeři nepochválil otec Matyáš její kuchařské umění. Byl roztržitý a ustaranější než jindy. Vypil pouze sklenici čaje a pod záminkou "náhlé únavy" odešel opět do svého pokoje. Jefrosinja sklidila ze stolu, zabalila se do tlustého vlňáku a odebrala se do vesnice, aby informovala, koho třeba. "Můj čich," říkala, "mě málokdy oklamal." Byla ochotná dát za to krk, že to byli policajti, kteří přišli otce Matyáše zavřít.
Za hodinu byla celá vesnice o tisíci pěti stech obyvatelích vzbouřena. "Buďte klidná, Jefrosinjo," řekl starosta, "nezavřou ho."
Farníci chodili do kostela o nedělích vždycky, ale tentokrát jich bylo víc než kdy jindy. Do kostela přišli všichni: muži, ženy i děti. Doma zůstali jen těžce nemocní a invalidé: Brzy byl dům Páně přeplněný do nemožnosti. Ti, kdo přišli poslední, se usadili na stupních kazatelny. Nezbední kloučci seděli na zábradlí a snažili se udržet svou vratkou rovnováhu. Muži se tvářili vážně a odhodlaně. Všichni nepozorovaně pokukovali po dvou neznámých v nepromokavých pláštích, kteří stáli u kazatelny. Ženy se daly do zpívání chval ke cti Matky Boží, kněz zpovídal dlouhou řadu kajícníků.
Konečně začala mše svatá. Věřící zpívali z plných plic mešní píseň. Přítomnost neznámých znásobovala jejich horlivost. "To je pro ně výstraha, proč pronásledují našeho otce Matyáše," říkal si každý v duchu. Všichni ho měli rádi a někteří byli ochotni dát se pro něho rozkrájet na kousky.
Po evangeliu svlékl kněz ornát a vystoupil na kazatelnu. Nějakou dobu trval obvyklý hluk: jedni si sedali, druzí kašlali, smrkali, vzdychali, už předem se znepokojovali. Nejdříve ženy a pak i muži si s pohnutím povšimli, že jejich drahý otec má oči zarudlé od nevyspání a že jeho tvář svědčí o mimořádné únavě. Konečně všechno zmlklo a nastalo takové ticho, že bylo slyšet, jak letí moucha. Otec Matyáš přeběhl pohledem svoje ovečky, uviděl udavače, stojící u sloupu, pokřižoval se a řekl: "Moje drahé duchovní děti! Dnes nebudu kázat jako obvykle. Tuto noc jsem učinil velmi těžké rozhodnutí. Jsem váš farář, tedy váš duchovní otec. Mám vás rád jako své děti a vy mi odplácíte stejně. Chováte se ke mně jako k otci. Proto je správné, abyste o mně znali celou pravdu. Přiznávám se, že se mi nemluví lehce, a proto se nejdřív pomodleme k Panně Marii."
Zmatený a ohromený lid se zavlnil jako pšenice ve větru. Ještě nikdy nebyla pod klenbou starého kostela vysílána tak vroucí modlitba. Potom nastalo hrobové ticho. Otec Matyáš se opřel rukama o okraj kazatelny a začal:
"Moje děti, považujete mě za svatého a jako takového si mě vážíte. Ale já nejsem svatý. Myslím si, že kdybyste mě viděli takového, jak teď vidím sám sebe, hrůzou byste se odvrátili. Já nejsem svatý. Jsem hříšník, velký hříšník. To není obyčejná bolest nad hříchy, to není nic neříkající fráze. Rozhodl jsem se dnes k veřejnému pokání."
Náhlý vzlykot přerušil mlčení, potom další... "Ježíši Kriste!" vykřikl kdosi. Jako by se pohnula vlna ke kazatelně, aby ji chránila. Všechny pohledy byly upřeny na klečícího kněze.
"Děti moje, v prvních dobách církve bylo zvykem zpovídat se veřejně. Potom se od toho zvyku upustilo. Ale v některých případech to ani Pán ani církev nezakazují. Mám vážný důvod mluvit s vámi dnes ráno tak, jak mluvím. Vyslechněte mě až do konce...
Jeho hlas, který byl nějakou dobu zastřený, nabral na síle. Pomalu zvedl své oči ke kříži, visícímu proti kazatelně.
"Chtěl bych, drazí bratři a drahé sestry, abyste mě viděli takového, jak mě vidí Bůh, a moji duši takovou, jak mi ji ukazuje On. V den posledního soudu vyjde vše najevo. Když se vám dnes zpovídám, myslím na soudný den. Vážíte si mě jako kněze. Ale, mí drazí, kdysi jsem těžce zhřešil jak proti milosti, tak proti svému kněžství. Přestoupil jsem své kněžské sliby. Zhřešil jsem sám, vtáhl do hříchu další duši a snad se stal příčinou jejího zoufalství. Moje odpadlictví dalo život dítěti, bytosti duševně choré. Toto zaslepení, toto šílenství trvalo jen několik týdnů. Ale stačí k tomu, abych je oplakával krvavými slzami až do nejdelší smrti. Můj biskup zachránil mne i moje kněžství. Postaral se o matku i dítě. Pro mě byl tehdy ztělesněním Milosrdenství. Díky němu jsem lépe pochopil milosrdenství Boží. Nejdříve jsem chtěl jít do kláštera, ale tolik jsem toužil po kněžské službě, že mi biskup svěřil farnost, vaši farnost. Dvacet pět let žiji mezi vámi, trpím, pláči, raduji se. Snažím se vám co nejlépe sloužit, ale dodnes jste mě ještě neznali. Styděl jsem se vám říci pravdu. Byl jsem příliš hrdý, abych odmítl projev úcty a vážnosti, jež jste mi prokazovali. Ale Bůh rozhodl jinak. Vidíte tam ty pány u sloupu? Dali mi na vybranou: buď podepsat listinu, která se neshodovala s mou ctí duchovního, nebo zažít ostudu. Přitiskli mě ke zdi. A přiznám se vám, že jsem byl nejdřív v pokušení podepsat. Ale modlil jsem se a prosil Boha, aby se nade mnou smiloval. Vyznávám se před vámi zcela svobodně bez přinucení ze svého odpadlictví a ze svého hříchu. Dvacet pět let jsem byl jako "obílený hrob". Teď víte všechno. Jsem starý, biskup mě neodmítne, když ho požádám, aby mě odvolal. Chtěl bych konec svého života prožít v kajícnosti a oplakávat své hříchy. Ale nejdřív prosím o odpuštění vás."
Musel se odmlčet, protože stále silnější a silnější vzlykot přerušoval jeho řeč. Celý kostel plakal. Ženy nepokrytě a muži úkradkem si utírali oči manžetami svých rukávů. Děti také plakaly, i když nechápaly, oč jde, ale rády se začlenily do všeobecného vzrušení. Tu jakýsi hlas zakřičel: "Zadržte ty darebáky!" Neznámí totiž využili všeobecného vzrušení a prodírali se mezi sloupy k východu. Nadávky se jen sypaly a nebýt na svatém místě, skončilo by vše rvačkou. Ale zvučný hlas otce Matyáše zarazil všechny snahy o lynčování: "Moji milí, což se nebojíte Boha? Myslíte, že jsem se před vámi zpovídal z touhy po pomstě? Copak nechápete, že ti dva muži jsou mí dobrodinci? Bez jejich zásahu bych se nikdy nezbavil této tíže a nikdy bych neměl dost odvahy promluvit s vámi."
"Pane faráři, neopouštějte nás!" zvolal kdosi hlasitě. Všichni přítomní se k němu přidali. Od toho volání se třásla okna: "Snažně vás prosíme. Otče, neopouštějte nás!"
Starosta se vysmrkal a zvedl hlavu ke knězi: "My vás nepustíme a basta. Půjdeme k otci biskupovi a vysvětlíme mu všechno, co se stalo! Jestli si myslíte, že vás teď nemáme rádi, tak to se mýlíte. Teď vás máme rádi ještě mnohem víc než předtím. A naše důvěra bude ještě větší. Tělo je slabé, ale milosrdenství Boží je silnější."
Filip nebyl žádný řečník a v kostele se osmělil mluvit nahlas poprvé, proto se z něj pot zrovna lil. Ale úspěch byl dokonalý a žádné námitky nebyly. Jako stádo kolem pastýře, tak se lidé tlačili kolem otce Matyáše, který sestoupil z kazatelny a kráčel k oltáři. Ten ho vzal za ruce, ten ho objímal, jiný zas líbal jeho roucho. Dojatý a šťastný vystoupil otec Matyáš s úlevou na stupně oltáře.
Než si oblekl ornát, obrátil se k lidu a s rozechvělým hlasem řekl: "Teď bude mše svatá pokračovat. Poklekněme!"
 

Klesal do záhuby, ale našel se

Čajník začal vařit. Otec Pavel rozsvítil. Potom se celý promoklý a prostydlý svezl na křeslo, jehož vytahané pružiny zasténaly pod jeho tíhou. Vítr hučel stále silněji a sněhová vichřice burácela v temné noci. Špatně zavřená okenice bouchla jednou, dvakrát. Otec Pavel vyskočil: "Vstupte," vzkřikl ostrým hlasem. Nikdo neodpověděl, jen skučení větru ještě zesílilo. "Jako by sténala něčí duše," zamumlal otec Pavel, protahuje si své dlouhé nohy. V pokoji bylo velice chladno, ale on byl příliš unavený, než aby se hýbal. "Kéž moje únava přejde co nejdřív," vzdychl si.
Už v semináři mu říkali "řečník" pro jeho zvyk mluvit sám k sobě. "No co," odpovídal těm, kdo ho špičkovali, "když člověk mluví nahlas, nemůže někoho tak lehce oklamat." Když byl jmenován vikářem, neměl se už před kým ostýchat. "Rozmlouvá se svým andělem strážným," prozradila jeho posluhovačka kmotrám. A farníci tomu uvěřili... Kdy to bylo? Od té doby uběhlo patnáct let! Otec Pavel na to vzpomínal, usmál se a začal hovořit: "Jestli je to pravda, můj nebeský příteli, poprosím tě teď, abys za mě uvařil šálek čaje, protože já už skutečně nemám sil a za několik hodin mám sloužit mši svatou."
Ještě zbývaly čtyři hodiny do štědrovečerní půlnoční mše. Právě se vrátil z jedné jemu svěřené sousední farnosti a v tu dobu už v kostele u zpovědnice stála řada lidí.
Když si na to vzpomněl, jako by pocítil příliv nových sil: "No tak, stará želvo, hni sebou!" Když byl jeho posluchačem jenom anděl strážný, nebyl jeho sloh vždy vybraný. "On mi rozumí," říkal si otec Pavel s úsměvem, "cožpak není stvořen mně na míru?" Protáhl se tak, až to v jeho kostech zapraštělo, a v okamžiku už byl na nohou. Na jeho dlouhém a hubeném těle visela klerika jako na věšáku. "Když se napiji čaje, hned se budu cítit líp," procedil skrze zuby. "Nevydržet tuto noc, to by bylo příliš hloupé. No tak se pohni, starý blázne, cožpak nevíš, že na tebe čekají? Možná se do sítí chytí i "velké ryby" - tato noc není taková jako všechny ostatní."
"S kým to mluvíte?" ozvalo se za jeho zády. Otec Pavel se rychle otočil. Bouchání okenice přehlušilo skřípot dveří. Kdosi k němu vešel bez zaklepání a hleděl na něho nepřátelsky: "Kdo je tu s vámi?!" zeptal se neznámý znovu zuřivým hlasem. Otec Pavel se vzpamatoval. Dříve nebo později se to stát muselo. "Se mnou je můj anděl strážný!" odpověděl. "Co si ode mne přejete?"
"Nějaké vysvětlení, drahý otče, abych vás odnaučil vysmívat se mi. Vezměte si potřebné věci a já zatím provedu malou prohlídku."
Otec Pavel znal toho člověka od vidění, ale ještě víc z doslechu. Díky jemu stovky "reakcionářů" pykaly ve vězeních. Měl pověst mistra ve vedení výslechů a pohrával si se svými obětmi jako kočka s myší. Všichni obyvatelé toho kraje ho nenáviděli a považovali ho za největšího bídáka a on se kochal tím, jak umí na každém kroku šířit paniku. Vedení tajné policie mu svěřovalo nejtěžší záležitosti v naprosté jistotě, že orgán zvaný srdce je u něho opravdu jen orgánem krevního oběhu. Obrněný pancířem před citem lítosti požíval plné důvěry tajné policie. Tak takový byl Antonín Tryk, který ho přišel zatknout. Strach prvního okamžiku vystřídal jiný, silnější pocit. Nebude moci sloužit půlnoční! Lidé, kteří stojí u zpovědnice, budou čekat nadarmo. "Královno Jasné Hory, přijď na pomoc!" modlil se kněz.
Tryk otvíral postupně okna a dveře. Teď prohlížel zásuvky, házel na zem na hromadu křestní listy, hostie, zbytky svíček, obálky atd. Pečlivě pobral všechny dopisy a vložil si je do obrovské aktovky. Potom se nechápavě zarazil: "Kde spíte?"
Skutečně bylo třeba tuto otázku položit. V jediném knězově pokoji, ve starém dřevěném baráku, nebyla postel. Za jiných podmínek by si Tryk neodpustil aby nevyužil příležitosti a neudělal nějaký peprný vtip s ďábelským smíchem, kterého se jeho oběti tak bály. Ale na otce Pavla, proslulého asketu, by to nemohlo zapůsobit. Tryk byl skutečně zvědavý: "Kde spíte?" zeptal se znovu.
Otec Pavel pokrčil rameny: "Kde se dá! V tomhle křesle nebo na zemi. Ještě jsem neměl čas pomýšlet na postel..." Zatímco odpovídal Trykovi, nepřestával vysílat v duchu modlitby: "Kéž bych mohl odsloužit ještě tuto mši!"
Tryk si sedl do křesla, aby vyzkoušel, jak je pohodlné. Staré pružiny zasténaly, on nadskočil a zavrčel: "Ty nejsi rozmazlený buržoust." "Chcete šálek čaje?" zeptal se mírným hlasem otec Pavel. Tryk chviličku váhal. Při plnění služebních povinností neměl právo cokoliv přijímat od budoucích trestanců. Ale bylo tak chladno a pak... Ta noc se nepodobala ostatním. I ničema by raději neplnil takové úkoly o Štědrém večeru. "Jsem pro," zasyčel. Otec Pavel zasunul zástrčku, připravil šálky, cukr a vyňal z plechové krabičky několik placet: "Máte rád silný?" zeptal se. "Ano, silnější!" odpověděl Tryk. Nedůvěřivě sledoval každý knězův pohyb. Tu viděl na podlaze téměř u svých nohou vánoční oplatku. Mechanicky ji zvedl a v jeho paměti se začaly vynořovat vzpomínky...
Maminka, jediná bytost, která ho skutečně milovala... Když byl ještě malý chlapec, lámali o Štědrém večeru tento chléb. Pak za zvuku zvonků jeli na saních do kostela na půlnoční... Ztěžka se vymotával ze všech těch kamizol a šátků, do nichž ho balily něžné maminčiny ruce. "Jen ať se nenachladíš," říkala, když odcházel.
Otec Pavel Tryka pozoroval. "Nechcete ji rozlomit?" zeptal se neočekávaně. (V Polsku se odedávna při štědrovečerní večeři láme a dělí mezi stolující vánoční oplatka na znamení odpuštění, smíření a bratrské lásky.)
Tryk sebou trhl, jako by ho někdo odhalil.
"K čertu s vašimi pověrami!" procedil skrz zuby. Když bral šálek, který mu otec Pavel s úsměvem podával, zeptal se: "Považujete mě za netvora jako všichni?" Otec Pavel se na chvíli zamyslel. "Za netvora? Ne. Ale za nešťastného člověka, který se domnívá, že ho nikdo nemá rád."
Tryk se rozchechtal: "Ne, stará vráno, to nedokážeš, abych si myslel, že jsem ti sympatický." Kněz seděl na stoličce proti němu a zamyšleně míchal cukr ve svém prasklém šálku. "To je pravda," odpověděl a tím nás právě Bůh tak překvapuje. Milovat takové individuum, jako jste vy, ohó! A přece je to pravda a nelze o tom pochybovat. On vás miluje, dokonce si dovolím říct, že On vás obzvlášť miluje." - "Jak si dovolujete se mi vysmívat?" zařval Tryk a vztyčil se. "Pozor neupusťte šálek," řekl místo odpovědi otec Pavel. "Vždyť vám to říkám docela vážně. Nemusíte tomu věřit. Ale já to vím bezpečně. Kvůli takovým darebákům, jako jsme my dva, se snesla na zem noc Božího narození. Bůh k nám nepřišel proto, že jsme byli čistí jako ministranti, když přisluhují, ale proto, že jsme vězeli v bahně. A dovolím si říci, že čím jsme špinavější, tím více máme právo spoléhat na Boží milosrdenství."
Prokletá paměť se otvírala víc a víc. Pronikly ji nové vzpomínky. Tryk se náhle necítil ve své kůži: "Jedním slovem, vy mě považujete za zločince, ale já jen plním svou povinnost. A já tomu věřím. Dokud nezničíme všechny reakcionáře a fetišisty, jako jste vy, Polsko nedosáhne rozkvětu. "Nejsem žádný zloděj, já...
Otec Pavel ho poslouchal a pohyboval rty. V jeho modrých očích se náhle zablesklo: "Ne, vy jste zloděj," zvolal. "To je dokonce váš hlavní zločin!"
Tryk vyskočil, bledý vztekem. "Vy si dovolujete," zařval, "vy máte tu drzost..." Potom se upřeně zahleděl na kněze a vyzývavě se zeptal: "A koho jsem okradl?!" - "Boha!" Ruka, která držela rukověť revolveru, se rozevřela, policista se zachvěl překvapením nad nečekanou odpovědí. Jeho výraz prozrazoval naprostou rozpačitost. Padl do křesla a stále se upřeně díval na otce Pavla. "Boha?" opáčil, já jsem okradl Boha? A řekněte mi, prosím vás, co jsem mu ukradl?"
"Své hříchy," promluvil kněz, stoje před ním jako soudce před obžalovaným. "Vždyť On nesestoupil na hříšnou zem jen pro nic za nic, ale proto, aby vykoupil naše hříchy. Moje, vaše, celého světa! Jestliže Mu je odmítáte dát, okrádáte Ho a Narození Páně ztrácí veškerý smysl. Cožpak se vám nikdy nestalo, že byste se cítil tak špinavý, že vám bylo zle až k zhroucení? Nestalo se vám, že byste opovrhoval sám sebou jako ničemou a tím skutečně jste. No tak! Bůh chtěl na sebe tuto špínu vzít, On vykoupil naše hříchy. Ale je ještě třeba, abychom souhlasili my. Máte svobodu říci "ano" nebo "ne". A víte, co znamená říci "ano"? To je narození Páně v srdci a na zemi, můj synu! Tím se navrací naše nevinnost. To je svět pro lidi dobré vůle, to je přítomnost Jezulátka v naší duši! Měl jste maminku? Nebyl jste taky malým a šťastným chlapcem? Vidíte, tohle přináší Narození Páně. Stačí jen říci "ano"!"
Zcela přemožený díval se Tryk v údivu nejistýma očima na štíhlou siluetu kněze. "A jestli řeknu "ano", co se stane?" - "Kajícně se ze svých hříchů vyznáte ve zpovědi."
Nábožné dámy, které zpytovaly svá jemná svědomí, už začínaly být netrpělivé, když kolem jedenácté otevřel otec Pavel hlučně dveře sakristie a dlouhými kroky rychle mířil ke zpovědnici. "Ještě jedna soukromá audience," zašeptala madam X s důstojným a rozhořčeným vzezřením. "Shromažďuje tolik tuláků, že zapomíná na věrné."
Její údiv se změnil v pocit uražené důstojnosti, když kněz vyšel ze zpovědnice a nahlas řekl: "Uvolněte cestu celníkům! V takovouto noc mají přednost vzácní hosté." Širokým pohybem ruky rozhrnul shluk lidí. "A co my?" zeptala se rozhněvaná madam N, "podám o tom zprávu biskupovi."
Otec Pavel, radostí bez sebe, děkoval Bohu. Malý význam pro něj mělo to, že to byl jen odklad uvěznění. Do jeho rukou se dostala "velká ryba" a on věděl, že teď Tryk v přítmí chrámové předsíně, zahalený do pláště, aby se skryl před zvědavýma očima, pláče štěstím!
"Pane Ježíši, udělal jsi dobře, že jsi přišel k nám," řekl tiše, když zavíral okénko zpovědnice, aby se naklonil ke druhému, "bez tebe bychom zahynuli."
Vánoční pokoj a radost naplnily srdce kněze i kajícího hříšníka.
 

Matka Boží předsedá klášterní radě

Proti všemu obyčeji neodešla generální představená z chrámu zároveň se sestrami. Zůstala, aby se ještě pomodlila k Pánu, než se sejde rada. Očekávaly se těžké debaty. Stručně řečeno, otázky, jež se měly projednat, vypadaly neřešitelně. Samozřejmě bylo nutné se jich dotknout, ale celá tato procedura neměla podle mínění představené smysl. "Hlavou zeď neprorazíš a kapesníkem stín nezastavíš" (tamní přísloví).
Od té doby, co byla jednomyslně zvolena generální představenou, matka Brigita často vzpomínala na Dona Quichota, který zápasil s větrnými mlýny. Byla to žena rozšafná a zdravého rozumu, uměla vládnout jiným a nevyhýbala se zodpovědnosti ani v nejchoulostivějších situacích. Ale od r. 1948 byly události rychlejší než ona. Jako dcera vojáka se nevyhýbala boji, ale s odkrytým hledím. Když byla novickou, modlila se z celého srdce za to, aby mohla položit život za Krista. Ani zastřelení by ji nezastrašilo. Ale Pán ji zkoušel touto válkou, válkou příšernou, která se nepodobala žádné jiné válce. Lidové Polsko mučedníky nepotřebuje. Potřebuje zkarikované řeholnice, loutky v hábitech. Co je směšné, to zabíjí bezpečněji než kulomet. Dáme je do výkladů, tyhle jeptišky v závojích, jako přežitek dávných dob. Odtrhneme je od života! Vzdálíme je od mládeže! Ať si umírají přirozenou smrtí. Ničivá vlna historie je dřív nebo později spláchne jako slámu.
"Pane, oni takhle mluví a jejich činy, tak ďábelsky vynalézavé, to, jak se zdá, potvrzují. Naše školy jsou zavřeny. Naše kliniky a sanatoria jsou v cizích rukou bez duchovních, bez náboženské útěchy. Celý náš apoštolát je smrtelně zasažen. Dokonce i ty kousky země, ze kterých jsme žily, byly nedávno zkonfiskovány. Tři z mých řeholnic jsou vězněné. Za to, že jsou řeholnice? Ale vůbec ne! Za spekulaci s valutami a za ukrývání povstalců. Provinily se porušováním zákonných ustanovení. Tyhle zaplatily za odpor, ale nepříteli se podařilo proniknout až do našeho domu.
Novicka; kterou bylo nutno propustit... Bůh jí odpusť. Vlastenecký kněz z R, pobuřující moje řeholnice, dokud jsem nedala všechno znovu do pořádku. Přesně řečeno, v podstatě jde o to, abychom se "přizpůsobily" a šly ve směru "nevratného vývoje historie". Všechna jejich hesla jsou jen hlouposti! Odpusť mi, pane! Nestvořil jsi mne jako porcelánovou panenku a jistě se nebudeš hněvat, že mluvím o tom, o čem přemýšlím, a že se odvracím od znamenitého pokroku, který dělá z lidí roboty. Za hodinu budeme tyto otázky posuzovat jednu po druhé. Posvítíme si na ně ze všech stran, budeme je prozkoumávat skrz naskrz. Ale odpověď, pane? Kdo nám dá odpověď?
Vím, že řekneš: "Bláznovství kříže!" Ano, kříž se stává slávou po dokonání..., třetího dne. Ale do té doby je to pouze potupná šibenice. Neprosím tě, Pane, abys nás ušetřil! Prosím tě o sílu, abychom vydržely. Za hodinu se shromáždí představené ze všech našich klášterů. Budou hltat každé moje slovo, protože předpokládají, že jim mohu dát prostředek proti všem nynějším nezdarům. Už předem vím, co mi která z nich řekne. Okamžitá a současná pomoc ve všem - to je kvadratura kruhu, Pane, kterou mi tvoje láska nabídla. Otevřené rány se nezacelí krásnými slovy. Moje řeholnice, Pane, nepotřebují slova! Cítím se tak ubohá, prázdná."
Matka Brigita klečela, ruce ukryté v širokých rukávech svého hábitu, a dívala se na svatostánek tak, jako by skutečně očekávala uklidňující odpověď, pro svou ztrápenou duši.
Po nějaké chvíli se podívala na hodinky a rychle vstala. Dnes se nesmí opozdit. Nedošla však ke dveřím, ale náhle zahnula doleva, stoupla si na židli a s velkou námahou sňala starou ikonu, zčernalou lety.
"Matko Dobré Rady," řekla, líbajíc ikonu, "ty budeš předsedkyní v radě. Cožpak jsem ti hned od prvního dne nedala svou funkci? Cožpak nejsi generální představenou našich společenství? Vzpomeň si na naši úmluvu.
Jestli tam budeš ty, pak se bez bázně postavím nebezpečí tváří v tvář."
V jídelně nevěřila sestra Teodora svým očím, když uviděla ctihodnou matku představenou, vždy takovou korektní, s velkým a těžkým rámem v rukou. Matka Brigita, celá zadýchaná, si sedla na své místo. Pak řekla mladé řeholnici, jež jí do šálku nalévala odvar z praženého ječmene, kterému říkala vznosně "káva": "Dítě moje, utřete ten obraz a zaneste ho do kapitulní síně." Teprve teď poznala sestra Teodora obraz černé Matky Boží z kostela, ale ne podle téměř nezřetelných obrysů, nýbrž podle řezbářské výzdoby rámu. Se zbožnou úctou utírala obraz, zatímco představená, zřejmě s velkým spěchem, pila mlčky svou kávu. Do zahájení zasedání zbývalo jen pět minut.
Oheň, praskající v kamnech, roztopených teprve před chvilkou, nemohl prohřát kapitulní síň, v níž byla teplota blízká nule. V r. 1953 se očekávala krutá zima a už na začátku prosince byl nedostatek uhlí. Je samozřejmé, že náboženské komunity dostávaly malé příděly, a to ještě po nekonečném shánění. "Ještě jedna otázka, kterou musíme probrat," pomyslila si matka Brigita, když mířila ke stolu, uprostřed něhož byla postavena ikona, očištěná od prachu. "Na malém stolku s ohnutými nožkami za její židlí stál kříž. Představená odhadla předem vzdálenost, vzala ikonu a postavila ji na stolek tak, že podstavec kříže byl ve výši rámu. Malými protilehlými okny pronikalo volné zimní světlo, zvláště jasné od sněhu, který nedávno napadl. Ale v tomto drobném osvětlení nebylo možno na ikoně rozeznat nic. Tento nedostatek zrakového vjemu, kde se mísila skutečnost s představou, doplňovala tradice. Ale s určitou jistotou bylo možné tvrdit, že se před tímto obrazem modlil král Jan Soběský, když se zastavil, aby si odpočinul při svém urychleném pochodu na pomoc Vídni.
"Moje drahé děti," řekla představená, zahajujíc zasedání. "Vy se zajisté domýšlíte, čím začnu. Situace je vážná! Vaše ubohá představená cítí, že nemá sílu ji zlepšit. Právě jsem se domodlila a prosila Boha, aby mě osvítil. Když jsem vycházela z chrámu, pomyslela jsem si, že udělám dobře, když svěřím předsednictví na tomto zasedání Nebeské Matce. Vždyť ona je naše nejvyšší představená. Ona zná všechny těžkosti, chápe naše znepokojení. Skrze tento uctívaný obraz nás podpoří svou přítomností, svými radami a vnuknutím Ducha Svatého, který ji naplnil. Než začneme, pomodleme se a každá pro sebe poprosme o tolik síly a pochopení, kolik potřebujeme..."
Po těchto slovech se Matka Brigita otočila k ikoně a všechny řeholnice, bylo jich dvacet sedm, následovaly jejího příkladu. Nějakou dobu bylo slyšet pouze praskání ohně, krákorání vran na okenních římsách a astmatické dýchání sestry Ambrosie.
Tu náhle vykřikla matka Petronila a po ní další tak svorně, že se matka Brigita, ač zamračená a připravená udělat pořádek, rozhodla podívat.
Ne bez zaujatosti, přiznala se pak. Všechno nadpřirozené jí bylo proti mysli a pod jejím vedením se nemohly rozvíjet ani "něžné povahy" (jak je nazývala sv. Terezie), ani fantastky. Zvlášť nyní, v boji s ateismem, který všude hledal příznaky náboženské exaltace. Neúprosně pronásledovala všechny projevy falešných zázraků "jako mor".
Když nám matka Brigita o této události vypravovala, zdůraznila svou zaujatost, doplněnou ještě lehkým skepticismem k jevům tohoto druhu. Se střízlivou hlavou na krku a pevnou půdou pod nohama byla při svém zdravém rozumu člověkem zcela vyrovnaným.
"A kdo by to byl jenom řekl, že se to muselo stát zrovna mně," vzdychla si a tvářila se napolo rozhořčeně a napolo nadšeně. Marně si protírala oči, marně vzývala apoštola Tomáše, patrona lidí rozvážných a přemýšlivých. Nadarmo se výhružně dívala na matku Ambrosii a matku hospodářku. Obě stály s otevřenou pusou a jako zkamenělé úžasem. Celá komunita se změnila v solný sloup "mimo čas a prostor", oči všech byly přikovány k ikoně. Matce Petronile se zdálo, že ikona ožívá. když náhle jako první zpozorovala zvláštní jev. Nahoře pod rámem se objevil zlatý pruh, široký pět centimetrů. Ale dole se nic nehýbalo, malba, kterou bylo možno rozeznat podle temnějších struktur, si uchovala hieratickou nehybnost. Zrakový klam byl vyvolám neznatelným pohybem světlého orámování, jež se rozšiřovalo milimetr po milimetru. Tu se uprostřed objevil temně modrý "hrbol". A za zlomek vteřiny, který by nemohl registrovat ani jeden chronometr, se uprostřed tohoto hrbolu objevila šesticípá hvězda a za ní třásně, ozdobené jemnou výšivkou. Potom vystoupila ze záhybů závoje nahnědlá skvrna a brzy ho prořízly dva velmi jemné oblouky, oblouky obočí. A právě v tuto chvíli přišla matka Brigita k sobě. Nečekaná podívaná nevypadala nijak jinak než dokonalá restaurace ikony. Shora dolů se letitý mour stáčel jako roleta a odhaloval původní barvy a rys obličeje - vizi slávy, vytušené umělcem při styku s nevypověditelným. Nyní se objevily oči, nekonečně smutné a laskavé. Zdálo se, že jejich pohled proniká tělesnou schránkou až k tajným hlubinám duše. Jakým technickým divem dovedl neznámý malíř spodobnit tuto všeobsáhlou mateřskou lásku, která se dává cele každému ze svých dětí, jako by v celém světě bylo jen ono jediné. Láska Matky, která si nevybírá, ale hýčká. Každá řeholnice se domnívala, že tento pohled plný něžnosti, ale i pronikavý jako meč, patří jedině jí. Matka Brigita musela vyvinout velké úsilí, aby odpoutala oči od ikony. Raději by byla zůstala se všemi svými sestrami před ní v mlčenlivé meditaci. Ale mít v dnešní době v Polsku povinnosti generální představené, to není žádná legrace. Vidění zmizí, ale je zapotřebí svědků, kteří by o tom uvědomili církev. Matka Brigita dobře věděla, co je to autosugesce a davová psychóza. Měla právo pochybovat, dokonce i tehdy, když byla při zázračném zjevení přítomná.
Hustý závoj klouzal pomalu dolů a odhaloval ovál tváře, ozářené neviditelným sluncem, i jemný rovný nos, když konečně matka Brigita přerušila mlčení: "Děti moje," řekla, "před sebou máte papír, inkoust a pera. Připomínám vám váš slib poslušnosti a přikazuji vám, aby každá napsala to, co viděla. Pro našeho biskupa potřebujeme hlášení, sestavené podle všech pravidel."
Nikdy ještě se jim slib poslušnosti nezdál tak těžký! Se zármutkem odtrhly oči od ikony, která se dále obnovovala. Matka Brigita se podívala na své hodinky: "Poznamenejte si: 15.12. 1953 ..." A aby dala příklad, sama začala ihned psát.
Obnovování trvalo padesát dvě minuty. Kolem jedenácté ukončili neviditelní umělci svou práci a připojili svůj podpis. Celý povrch ikony byl pečlivě očištěn, až na trojúhelník vpravo dole. Ten tam byl ponechán jakoby záměrně, jako ukázka původního koptu. Řeholnice si nejprve myslely, že je to jen přerušení, a dále čekaly na "konec čištění". Matka Brigita se neočekávaně rozesmála: "Děti moje, to už je konec. Cožpak nevidíte, že tím je předem vyvráceno každé podezření, že je místo naší ikony podvržena jiná? Tam na nebi jim to myslí."
Pod mateřským pohledem "obnovené" ikony verifikovalo shromáždění dvacet sedm svědeckých výpovědí. Až do nejmenších detailů byly shodné. Pak bylo sestaveno hlášení biskupovi. Potom začalo zasedání projednávat program...
"Ale, matko Brigito, proč jste po takovém vzrušení nedopřála svým řeholnicím aspoň malý oddech?" zeptala jsem se s údivem.
"To nebylo možné. Mnohé z nich musely odjet večerním vlakem. A náš program byl více než bohatý."
"A co diskuse, o které jste předpokládala, že bude tak těžká?" - "Vše šlo jako po másle. Situace zůstala stejně těžká, ale my jsme se nedívaly na ni, nýbrž přes ni."
Biskup přikázal, aby sestry zachovávaly o této událost naprosté mlčení až do lepších časů. Sestry se bály, aby jim jejich obnovenou ikonu nevzali. Kdyby šlo o církev, byly by ochotny k této těžké oběti, ale kdyby se záležitost ohlásila, tu by se církevní odbor (odbor kultu) dal do vyšetřování a ikonu by odvezli do muzea. Takových "případů" bylo už mnoho, a proto je lépe zachovat mlčení.
"Proto jsem, matko Brigito, tak pečlivě zametla všechny stopy."
 

Biskup klade otázky

Kleče pod křížem ve své domácí kapli, pohřížil se lvovský arcibiskup Twardovský do modlitby. Právě odsloužil mši sv. v sousední místnosti, která sloužila jako sakristie. Otec Štěpán, jeho sekretář, ukládal roucha. Pak vyšel, protože zaslechl zaklepání.
Když zůstal sám, sesunul se stařec na židli a hlava mu klesla. Vzlykot mu vycházel z prsou a srdce zalévala hořká vlna smutku. "Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?"
Ať se obrátíš kamkoli, všude hrozivý mrak. Arcibiskup se zachytil židle, jak se mu zatočila hlava. Všechno v něm mlčelo, úplná samota. Pán, kterého právě přinesl v oběť a přijal v tajemství Eucharistie, mlčel. A černá Matka Boží nad oltářem, která vždy přicházela na pomoc, se nyní jako by skryla. Přímo se k ní obrátil: "Cožpak Polsko není tvůj úděl? Cožpak jsi nebyla v mém dómě před třemi sty lety poprvé korunována? Tak ochraňuješ svůj lid? Vydáš nás do rukou bezbožníků?"
To se stalo 29.9.1939. Válka byla prohrána a Lvov, město orlíků, padl pod tlakem rudé vlny od východu. Hodinu za hodinou, den za dnem viděl starý arcibiskup, jak se dovršuje katastrofa. Čekat pomoc bylo marné a naděje spala tvrdým spánkem. Jak se k ní dostat tím měděným nebem? A když už by se k ní člověk dostal, jak ji probudit?
Během svého dlouhého života bez viny a naplněného prací stál arcibiskup Twardovský nejednou tváří v tvář bláznovství kříže, ale ještě nikdy nebyl v tak bezvýchodné situaci. Jeho vůle přijímala vůli Boží, ale všechno v něm, až na tajné hlubiny duše, odmítalo přijmout takovou nesmyslnou a krutou katastrofu. Díky své dlouhodobé zkušenosti předvídal smutné následky okupace. Vydrží křesťanský svět útlak bezbožectví, šířený všemi prostředky propagandy? Polsko bylo pevností před tváří Východu, ale nepodlehne i ono, nestane se obětí bludů a lstí?
Náhle se vzpřímil a utřel si kradmo oči. Nesluší se, aby lidé viděli lvovského arcibiskupa v slzách.
Otec Štěpán vešel, zavřel dveře a tiše řekl: "Otče, ptají se po vás." Stařec s námahou vstal a nedívaje se na svého sekretáře, aby si tento nevšiml jeho zarudlých oči, zeptal se: "A kdo?"
Mladý kněz pokrčil rameny. "Ruská vojačka. Už potřetí se po vás ptá. Snažil jsem se jí zbavit, ale naléhá a říká, že vám musí osobně něco předat. Bláznivá stařena. Vsadil bych se, že si přihnula." Arcibiskup se opřel rukou o rameno sekretáře a mlčky vyšel z kaple. "Nejdřív otče, posnídáte?"
Ten chvilku mlčel. "Ne, uveďte ji." Jeho kalich byl tak naplněn hořkostí, že kapka víc nebo méně už v něm nemohla nic změnit. V přijímacím pokoji,
téměř bez nábytku jako v klášteře, čekala žena. viděl jenom její záda. Byla v uniformě, rozložitá a v ochozených holínkách. Arcibiskup, aristokrat, pocítil intenzivní odpor ale hned ho potlačil.
Vojačka uslyšela, že se dveře otvírají a otočila se. Čekala, až vyjde otec Štěpán, který se po ní díval nepřátelsky. Pak klesla jako strom, podťatý dřevorubcem, a padla k arcibiskupovým nohám. "Otče," opakovala s pláčem, "otče!" Oběma rukama objala arcibiskupova kolena a znehybněla, rty přitisknuté k jeho rouchu.
Biskup Twardovský očekával všechno, ale ne takový nával citu. Proto přišel v prvním okamžiku do rozpaků. "Není šílená?" pomyslel si a snažil se vyprostit, uvolnit.
"No tak, vstaňte," řekl s trochou netrpělivosti ukrajinsky. Byl přísný asketa a neměl rád projevy přílišných ženských citů.
Žena těžce vstala. Bylo z ní cítit pot, kůži a špínu, ale ne vodku. Z její tváře, ošlehané nepohodou, nebylo možno vyčíst věk, ale pohled jejích modrých očí byl podivuhodně mladý. Když zpozorovala arcibiskupovo zdrženlivé chování (opatrnost), řekla mu naléhavým hlasem: "Pochopte, musela jsem vstoupit do armády, abych se dostala k vám!"
S ještě většími rozpaky ustoupil arcibiskup o krok zpět, jako by se chtěl vyhnout novým nemístným výlevům citů a chladným tónem se otázal: "Kdo jste?"
Žena stála před ním, hleděla mu přímo do očí a začala vyprávět: "Kdo jsem? To je dlouhá historie. Podle průkazu jsem Anna Nikolajevna N. Ve skutečnosti... ale proč byste měl znát mé jméno?! To by pro vás bylo ještě riskantnější. Mé jméno k historii nepatří." Odmlčela se, jako by čekala další otázky, Ale arcibiskup stál a mlčel.
"Jsem Běloruska," pokračovala, "dokonce jsem se narodila na zámku. Revolucionáři zabili mého otce, matku, sestry i bratry. Mne zachránil lesník, který mě ukryl v rákosí. Bylo mi tehdy šest let, ani víc ani míň. Zůstala jsem za polskými hranicemi. Když jsem viděla, že zůstanu sama, chtěla jsem se zabít. Tehdy mě vzal starý Dimitrij za ruku a přivedl mě k otci Sergejovi. To byl mnich. Také se skrýval a pracoval jako nádeník. Vzal mě pod svoji ochranu a po večerech mě učil náboženství. Byl ke mně tak dobrý jako otec. Jednou mi řekl: "Anno, až tady nebudu, budeš ty pokračovat v mé práci. Není správné nechávat si jen pro sebe to, co člověk dostal zadarmo! Máš víru, bylas v ní vyučena. Ted' je čas, abys učila druhé. Duše nepotřebují pozemskou potravu, ale víru! Rudí vyhnali Boha, všude před ním zavírají dveře, vrata i schodiště pro panstvo. A tu se on spokojí s vchodem pro služebnictvo. Ale musí se Mu pomáhat, aby vstoupil. Ty mu budeš pomáhat, že?"
"S pláčem jsem slíbila. Potom ho sebrali a odvezli neznámo kam. Ale ve své temnotě jsem měla hvězdu, která ukazovala cestu, slib daný otci a zavazující mě ve svědomí. A tak od té doby chodím víc než dvacet let po Rusku a učím náboženství. Také křtím, ale mši sloužit nemohu. Křtít mohu a využívám toho. Jenom..." náhle se začervenala, "tolik let jsem už neviděla kněze, a kdo ví? Možná jsem už zapomněla pravé Kristovo učení."
Odmlčela se a pokračovala přerývavým hlasem: "Přišla jsem, otče, abyste mě přezkoušel. Dala jsem přednost vám, to je jistější, vy jste biskup." Zmlkla a sklonila hlavu. Dveře se pootevřely: "Volal jste mne, Eminence?" zeptal se vzrušeně otec Štěpán.
"Hlídal u dveří," pomyslil si biskup, "a neslyšel rozhovor." - "Nechte nás," odpověděl tiše, "a ať nás nikdo nevyrušuje." - "A vaše snídaně?" - "Mám důležitější práci. Dnes ráno nikoho nepřijímám."
Udivený otec Štěpán zavřel dveře. "Jen aby se nic nestalo panu biskupovi," řekl si pro sebe a rozhodl se, že zůstane a bude hlídat u dveří. I když byl arcibiskup přísný, měli ho všichni rádi, jak dospělí, tak děti.
Když zůstal biskup se ženou sám, pokynul jí rukou "Půjdeme a pokloníme se nejdříve Pánu domu, který vás ke mně přivedl."
Když vešla do kaple, nemotorně si klekla. Potom padla tváří k zemi a celé její velké tělo se otřásalo vzlykotem.
"Pane," modlil se biskup, "Pane, odpusť mi mou malověrnost! Tvé myšlenky nejsou našimi myšlenkami a tvé cesty nejsou našimi cestami. Změnil jsi naše hranice proto, aby ona přišla ke mně. My jsme se bránili a ty z nás děláš misionáře. Nad nevěrou nezvítězíme barikádami. Ta žena, aniž o tom ví, mi přinesla tvou odpověď!"
A ona se modlila s takovým zápalem, že tato modlitba přetvořila její nevýrazný obličej. Biskup se dotkl jejího ramene: "A teď si promluvíme o Něm," řekl.
Nezadržitelná radost vyšlehla z temnoty, nebe se pootevřelo. Jak jí chtěl co nejdříve předat to, co sám dostal zadarmo! Celá plnost jeho kněžství se projeví skrze tuto ženu v nevědomých duších, které on už teď miluje jako otec. Osvítilo ho velké poznání: Hlad po Bohu je tak veliký, že jestliže ho odmítneme ukojit, tu sami hladoví násilím vtrhnou k nám.
"Já ji budu poučovat," přemýšlel arcibiskup, "ale ve skutečnosti tuto ubohou ženu bude skrze mne poučovat sám Pán."
"Pane Ježíši, buď ty sám mou živou odpovědí!"
 

Poslední mše svatá otce Michala

"Tento kandidát je zvláštní ptáček," řekl bratr Urban a utíral si ruce do modré zástěry. "Buďte opatrný, otče novicmistře," Odpověď nedostal, a tak ještě řekl: "Budu plet rajčata pod okny přijímacího pokoje a budu dávat pozor. Zavolejte mě. když bude třeba."
Otec Bruno zvedl oči, podíval se na něho přes horní okraj brýlí, zavřel knihu a s úsměvem odvětil: "Nemějte strach, bratře Urbane, ti, kdo se hlásí do řádu. nebývají vždy důvěryhodní. Mám s tím zkušenosti."
"To je na mne," řekl bratr zahradník a začervenal se. "Ale přece jen stojím za víc než tento typ. Nos má jako ertepli, člověk by si myslel. že je to boxer nebo ještě něco horšího. Takovou ozdobu mu nedala máma, ta byla udělána později. Tedy..."
Otec Bruno mu skočil do řeči: "Nechte toho, bratře. Uvidíme. Pán nás nesoudí podle nosů a v jeho Církvi bývali všelijací chlapíci."
Než otec Bruno vešel do přijímacího pokoje, zastavil se před zasklenými dveřmi. Bratr Urban měl pravdu. Člověk, který seděl ve vyplétaném křesle, vypadal opravdu jako bandita. Když se otevřely dveře, vyskočil, jako by měl v sobě ukrytou pružinu. Když uviděl kněze, nemotorně se uklonil a procedil skrze zuby "Bohdan Hrela, buďte zdráv."
"Pochválen buď Ježíš Kristus," řekl otec Bruno s úsměvem, "tak vy ani neumíte křesťansky pozdravit. Posaďte se a řekněte mi, co vás sem přivedlo." - "Až na věky věků. Už jsem se, otče, dávno s nikým křesťansky nepozdravil. Moji druzi by mi rozbili hubu... Díváte se samozřejmě na můj nos, ale to bylo účtování pro něco úplně jiného." - "To nic neznamená," lakonicky namítl otec novicmistr. "Nedívám se na váš nos, ale na vaši duši. Co si, příteli, přejete?"
Neznámý tiskl nervózně čepici ve svých upracovaných rukou s krátkými a širokými nehty. "Přemohl mě," řekl konečně. "Zbývá mi jen jediné, jít do kláštera." - "Kdo vás přemohl? Uklidněte se, máme dost času." - "Otec Michal. Znáte ho?" - "Ano, znám."
Otec Michal byl odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením za měsíc po vynesení rozsudku. Bylo naprosto nemožné mu poskytnout duchovní útěchu. Otec Bruno byl jedním z těch, kdo dělali všechno možné, aby byli vpuštěni do věznice, ale všechno úsilí naráželo na kategorické odmítnutí. Žádné propustky pro "duchovenstvo".
"Byl jsem jeho dozorcem v posledních třech týdnech před popravou. Dohlížel jsem na cely odsouzených k smrti."
V otci Brunovi se zatajil dech a pohnutím stiskl rty. V hrdle mu bouřilo potlačené vzlykání, ale srdce hřála vděčnost. Jeho přítel mu odpověděl z hrobu - tento člověk přinesl odkaz.
"Dal vám pro mne vzkaz?" zeptal se s třesoucím hlasem. "Ne-e-e... Vlastně ano i ne. Večer před popravou mi uložil, abych zašel za vámi a všechno vám pověděl. A tak jsem přišel. Ale než jsem šel sem, odřízl jsem si přístupovou cestu - zažádal jsem o důchod."
V duši otce Bruna vznikla pochybnost. Jeho společník byl neznámý a vypadal nanejvýš podezřele. Kdo to je? Provokatér? Nebo vyděrač? Od chvíle, co byl nastolen komunistický režim, mohl se každý kněz považovat za obléhanou pevnost. "Kdo mi zaručí, že na mne nechystáte léčku?" zeptal se trhaně.
"On sám. To bylo večer před smrtí: "Bohdane, jestli ti nebude věřit, připomeň mu náš rozhovor v koruně švestky, když nám bylo jedenáct roků. Náš rozhovor a naši přísahu."
Otec novicmistr se zapotácel, když mu byl připomenut tento rozhovor. Toho dne se oba dva rozhodli, že se stanou misionáři a že zemřou mučednickou smrtí. "A ten, kdo zemře jako první, dá o tom vědět druhému," řekl Michal. Potom plivli na zem a přísahali si, že o tom nikomu neřeknou.
"Pokračujte," řekl tiše. Bohdan Hrela stále nervózně tiskl svou čepici. "Tak mě nepřerušujte. Začalo to tehdy, když ho přivedli na moje oddělení. Košili měl přilepenou k tělu, tolik na ní bylo krve. Ale neklesal na mysli. To mě překvapilo, protože jiných se zmocňovalo zoufalství. Není zrovna lehké být dozorcem u odsouzených k smrti. Naříkají, rvou si vlasy, proklínají. A on - nic. A v jakém byl stavu! Jak ho zřídili! Viděl jsem jeho záda i prsa. Jako by to ani nebyl člověk, ale zebra. Tolik měl pruhů. Otec Michal se ke mně nechoval jako k nepříteli. Dokonce se na mne usmál. To vzbudilo mou zvědavost. Z jakého důvodu se na mne usmívá? Jednou večer, když byla rozdána polévka, jsem vešel do jeho cely. A tím to všechno začalo. Zeptal jsem se ho přímo: "Proč se na mne tak usmíváš? Za deset dní tě pověsí." Ale on mi odpověděl: "To není neštěstí, neštěstí je být v nepřátelství s Bohem." Tu jsem vybuchl: "Vykašli se na svého Boha, on se ani nepohne, aby tě zachránil." A on na to: "Jakže, co je mu do toho? Aby spasil nás, byl sám ukřižován," a zasmál se. To už na mě bylo příliš: "Spasil, spasil. To jsou povídačky pro jeptišky, ale ne pro takové lidi, jako jsme ty a já, třebaže ty jsi kněz. To je tvoje věc, že tě čapli. Ale já, to je něco jiného. Podívej se na tyhle ruce! Víš, kolik je na nich krve? Ne zrovna málo lidí jsem odkrágloval. Ani nevím, kolik jich bylo. Tak ten tvůj prokletý kříž není pro mne." - "Právě pro tebe," odpověděl, "Pán zemřel i za tebe."
Bohdan Hrela se na chvilku odmlčel, jako by se dusil vlastními slovy. "Myslel jsem si, že nemá v hlavě všechno v pořádku. A zapráskl jsem mu okénko přímo před nosem. Ale trápilo mě to. Druhý den jsem mu po polévce řekl: "Poslouchej, ten nesmysl jsi povídal žertem?" - "Jaký nesmysl?" zeptal se. Já jsem se rozčílil: "To s tvým prokletým Bohem a s tvým prokletým křížem. Kašlu na to!" - "Ale Bůh," řekl mi, "Bůh nekašle na tebe. Bůh tě má rád." - "To tak, říct, že mě má Bůh rád! Mě, mě!" Hrela se zběsile tloukl do hrudí, která zněla jako zvon. "Abych mu dokázal, že je to nemožné, vyprávěl jsem mu o svém nešťastném životě.
Nebyl pěkný, ten můj život. Nepatřím k úspěšným lidem. Pocházím z jedenáctičlenné rodiny. Otec byl zedníkem. A jednoho krásného dne byl "kaput": Srdce mu vypovědělo službu a on spadl z lešení. Posbírali ho do pytle. Mně bylo tenkrát šest let. Tehdy začala moje matka vydělávat na živobytí praním. Pamatuji se, že k večeru mívala ruce opuchlé jako houbu. Na nás děti neměla čas. Žili jsme na ulici. Moje sestry, byly to krasavice, poznaly život v patnácti letech. A já jsem se naučil krást. Bylo mi šestnáct let, když moje matka zemřela. Moc si toho vytrpěla, chuděra. "Bohdane," říkala mi, "přestaň se stýkat s tou zlodějskou sebrankou." Naštěstí zemřela, než mne chytili. S takovým řemeslem se dostaneš daleko. Je to jako sport. Nekradl jsem z hladu. Kradl jsem, abych kradl, jako jsem později zabíjel pro zabíjení samo. Krev stoupá do hlavy jako vodka. Těšilo mě, že mám ruce od krve. Abych v něm vzbudil odpor, vyprávěl jsem mu o svých zločinech. O stařeně, kterou jsem zardousil, o děvčeti, které líbalo moje ruce, tyhle ruce a prosilo: "Smilujte se nade mnou." Bylo třeba udělat konec. Policie nás vyslídila. A potom válka. Nevázaný život. Byl jsem ve Lvově za mřížemi. Bolševici mě osvobodili a žili jsme společně jako přátelé. A hned mi nabídli práci: "Oni tě dostali do lochu a teď ty je. Přeměna dekorací. Kašket a obušek..." Tehdy jsem se setkal s Marietou. Vzali jsme se. Trochu jsem se usadil. Miloval jsem ji, tu děvku. Oklamala mě. Zatmělo se mi před očima. Nezabil jsem ji ne proto, že bych ji nechtěl zabít, ale protože se jí podařilo vyklouznout. Tehdy jsem se rozhodl, že se budu mstít na všech. Ve vězení potřebují takové odborníky, jako jsem já. Dobře mi platili. Pokaždé, když přivedli odsouzeného na smrt, jsem si říkal: "Zase o jednoho méně.' Až do toho dne, kdy jsem se setkal s tím prokletým knězem. Vyprávěl jsem mu o svém životě popořádku, se všemi podrobnostmi. Záměrně, se zlomyslností. Zabralo to několik večerů po večerní polévce. Ale on ani nemrkl. Jednou večer se zeptal: "To je všechno, dítě moje?" Heleďte, co mi řekl - "Dítě moje." To mě ohromilo. "To ti ještě nestačí?" - "Krev Kristova může smýt všechno. Chceš, abych ti dal rozhřešení?" To jsem skutečně nečekal. Nejdřív jsem se rozesmál, pak jsem bulil jako tele. Poprvé za dlouhé roky se ve mně cosi hnulo. Cosi, co jako by bylo už dávno mrtvé. Pomyslel jsem si: "A jestli je to pravda?" Je těžké pochopit, že tě může mít někdo rád když sám k sobě cítíš odpor. Byl jsem přesvědčen, že mě měl otec Michal opravdu rád. Takového ničemu, no, chápete to? Od té doby jsem k němu začal chodit noc co noc a on mi vyprávěl o víře. Ve škole jsem do náboženství chodil, ale to bylo tak dávno. A to, co mi říkal on, bylo tak nové. Bylo vidět, že on tím žil. Večer před svou smrtí si mě zavolal: "Poslyš, Bohdane, nemohl bys sehnat trochu vína, nekvašeného chleba a vánoční oplatku? Rád bych odsloužil poslední mši svatou." Zašel jsem do obchodu, koupil láhev vína, sousedka mi dala kousek vánoční oplatky a ještě jednu z nekvašeného chleba, celou kulatou. To vše jsem přinesl. Před bohoslužbou mi dal rozhřešení a políbil mě. Zeptal jsem se ho: "Jak můžeš líbat takové zvíře, jako jsem já?" A on mi odpověděl: Jestliže já nejsem takový jako ty, to není má zásluha, ale chránila mě Boží milost. Ty i já, oba jsme spaseni nekonečným milosrdenstvím." Tak tohle mi doslova řekl. Nikdy na tu noc nezapomenu. Sloužil mši svatou naposledy. Jeho kalichem byl cínový džbánek. A potom, potom..." Bohdan si zakryl tvář: "A potom mi podal svaté přijímání. Mně!"
Vzlykot přerušil jeho vyprávění. Otec Bruno se nehýbal, sklopil oči a zasunul ruce do širokých rukávů hábitu. Srdce mu tlouklo tak, jako by mělo puknout. "Pane, teď vím, proč jsi ho vzal ode mne."
"Potom," pokračoval Bohdan Hrela, "mi dal vaši adresu a přikázal mi, abych vám všechno pověděl a udělal to, co mi řeknete. Ale styděl jsem se přijít, dokud jsem měl tu špinavou práci. Ihned po jeho smrti jsem žádal o důchod. Nechtěli mě pustit, vím toho příliš mnoho. Ale lékař řekl, že moje nervy jsou k ničemu. Tak mě pustili. Dobře chápali, že to nejsem já. A teď mi řekněte, co mám dělat. Jsem silný a práce se nebojím."
Otec novicmistr zavřel oči a chvílí mlčel. "Dítě moje," řekl konečně, "přijímám vás jako dar odkázaný poslední vůlí otce Michala. Ale zapamatujte si, že váš nešťastný život je potopen v Kristově krvi. Zakazuji vám ještě někdy o něm mluvit, s výjimkou svaté zpovědi před tváří ukřižovaného Pána. Zakazuji vám dokonce na něj myslet, kromě případů, kdy myšlenka na něj naplní vaše srdce vděčností za nesmírnou milost, jíž se vám dostalo." Přitom přistoupil k oknu a zavolal: "Bratře Urbane, bratře Urbane!"
Bratr ani nezaklepal. Vběhl s lopatou v ruce do přijímacího pokoje a strnul. Otec novicmistr se zasmál, když viděl jeho rozpaky. Nemusel nikoho zachraňovat, ale zato mu byla nabídnuta obtížnější činnost.
"Bratře Urbane," řekl otec Bruno, "to je bratr Bohdan, náš nový novic. Seznamte ho s pravidly modlitby, práce a mlčení." Toto poslední slovo vyslovil otec Bruno zvlášť jasně. Věděl, že bratr Urban, po všech stránkách vzorný mnich, nebyl vždy s to přemoci svou zvědavost a právě v dané chvíli hořel netrpělivostí, aby zvěděl všechny podrobnosti.
Otec Bruno položil ruku na Bohdanovo rameno a dodal: "Svěřuji vám ho, bratře Urbane, tak, jak byl svěřen mně."
 

Svatý Antonín, policie a koblihy

"Anežko, kde mám pantofle?" Otec Michal se vrátil domů z návštěvy nemocných promoklý až na kůži a zablácený až po uši. Naleštěné parkety v předsíni mu připomínaly některá přísná pravidla chování, zavedená jeho sestrou, která k němu nedávno přijela. Stál na podložce, na niž z něho stékala voda, a znovu hlasitě zavolal: "Dej mi, prosím, pantofle, nebo pak..."
Dveře kuchyně se pootevřely a objevila se hladce učesaná hlava, ale varovně vztyčený prst ho přibil na místo. "Tiše," řekla sestra. Pak ho s planoucími tvářemi a očima vytřeštěnýma strachem šeptem varovala: "Je tam!"
Otec Michal ztuhl. Jestli si Anežka nevšímala parket, pak to bylo z vážných důvodů. Jen členové policie měli moc dostat ji z obvyklých kolejí. Zeptal se: "Policista?" - "Ano." - "Přišel pro mne?" - "Ano." - "A tys ho nechala samotného v kuchyni?" - "Musela jsem tě varovat. Proto jsem mu řekla, aby mi pohlídal koblihy," odpověděla Anežka.
Otec Michal ucítil vůni vanilky. Ach ano, vždyť jsou ostatky. A nikdo na světě neumí dělat takové koblihy jako jeho sestra! Nemohl si ten bídák vybrat jiný den? "Svatý Tadeáši, pomocníku v beznadějných situacích," zabručel, když si zouval své zablácené boty. Policajt sem, policajt tam, jeho sestra přece jen neustoupila od stanoveného pravidla a podala mu pantofle. Otec Michal si dodal odvahy. Tichými kroky zamířil ke kuchyni, otevřel dveře a uviděl mladého muže, se sítem v ruce.
"Už začínají růžovět," řekl neznámý. Odpovědi se nedočkal, a tak otočil hlavu. "Dobrý večer, otče. To je dobře, to je dobře. Právě na vás jsem čekal. Tady máte, paní, vaši, abych tak řekl, zástěru. Pohlídejte si koblihy, už jsou skoro hotové. A teď potřebuji mluvit s vámi."
Když otec Michal zavíral dveře do kuchyně, viděl, jak jeho sestra mávala jednou rukou sítem a druhou dávala znamení, že snad bude všechno dobré. Určitě věc svěřila do ochrany sv. Antonínu, ke kterému se vždy obracela v těžkých případech, a byla klidná. Otec Michal pozoroval koutkem oka neznámého hosta. Nebylo na něm nic vyzývavého, jak to bývá u tajných. Stál, ruce v kapsách, a rozhlížel se po koutech špatně osvětleného pokoje.
"Vy jste sám?" - "Ano." - "Výborně, odvezu vás!" - "A proč?" - "Vše se dozvíte. Vezměte si kněžské potřeby a také svěcenou vodu!" Otec Michal cítil, jak mu nohy zrovna měknou. "Mám si vzít i kufr?" zeptal se a chytal se poslední naděje.
"Ten nepotřebujete," odpověděl policista se zvláštním úsměvem. "Ale dělejte rychleji. Spěchám."
Otce Michala se zmocnila náhlá slabost a musel si sednout do křesla. Už je to tak. Odvezou ho, aby vyprovodil na poslední cestě odsouzené k smrti a pak i jeho samotného někde zabijí, aby se zbavili svědka masové vraždy. Hrůzné případy se mu vynořily v paměti a srdce tlouklo v prsou jako kladivo.
"Svěcené vody je skutečně zapotřebí?" zeptal se, aby něco řekl. Čekista pokrčil rameny: "To byste chtěl, abych se vyznal ve vašich obřadech? Sám uvidíte na místě. Raději vezměte všechny potřeby."
Otec Michal už nepochyboval. Chystal se na poslední cestu. Když pootevřel dveře do kuchyně, podlamovaly se pod ním nohy. "Anežko," řekl slabým hlasem, "odjíždím s tím pánem." Hned vyšla, červená jako pivoňka. "A co moje koblihy?" zeptala se nespokojeně.
"Záležitost, která si vyžaduje přítomnost vašeho bratra, je důležitější než vaše koblihy," zarazil ji čekista. Anežka vykřikla: "Svatý Antoníne Paduánský! Cožpak nemáte srdce?" - "Nech toho, děvče," řekl otec Michal, "tvoje koblihy počkají. Připrav mi rychle epitrachil, felon a svěcenou vodu." - "A kropáč," dodal čekista.
Poněkud uklidněná se dala Anežka do práce. Otec Michal si dal do kapsy svou obřadní knihu a soustředil všechny své síly na kající modlitbu. Události celého jeho života se mu vynořovaly z paměti se závratnou rychlostí, počínajíce jeho raným dětstvím. Kdyby aspoň měl čas se vyzpovídat! "Smím uvědomit svého děkana?" zeptal se. "To by tak ještě scházelo! Absolutní mlčení. Jestli se někdy někdo doví o této mé večerní návštěvě, tak vás pošlu obratem k vašemu svatému Antonínu. Jste připraven?"
Otci Michalovi vyschlo v krku, a tak jen souhlasně kývl hlavou. Anežka ho objala a zašeptala mu do ucha: "Až se vrátíš, nezapomeň mě vzbudit." "Ubohá sestra nechápe, že už se nevrátím," myslel si otec s hořkostí. Neohlédl se a už šel za policistou, který v mžiku nasedl do auta. Když sešel ze schodů, zpozoroval, že si ve zmatku zapomněl obout boty. "Jsem v pantoflích," řekl, doufaje, že získá čas. "To vůbec nevadí," přerušil ho policista.
Auto se tiše rozjelo a hned nabralo velkou rychlost. Otec jel poprvé s takovým komfortem... a asi naposledy. "Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou," vzdychal.
"Co to říkáte," zeptal se čekista a stiskl řadící páku. "Poroučím svou duši Bohu," řekl otec záhrobním hlasem.
Policista se rozesmál a naklonil se na bok tak, že se auto div nepřevrátilo. "To potřebujete velmi nutně," poznamenal, "nechcete, abych vám pomohl zpytovat svědomí?"
Otec Michal pocítil nával hněvu. "Děkuji vám," odpověděl příkře, "váš morální kodex se od mého liší." "Tak, tak," vysmíval se čekista, "vy si můžete dovolit považovat svého bližního za smyslného a škodolibého tvora nebo za bezpáteřního vyvrhele? To všechno je ve vyšších sférách známo."
Auto se teď hnalo přes kaluže a hluboké výmoly rychlostí 120 km za hodinu. Za půl hodiny už otec Michal nesledoval ani směr. Copak to není jedno, kam cesta vede? Vždyť na jejím konci ho čeká smrt. Poté, co se o tom přesvědčil, poněkud se upokojil. "Nyní i v hodinu smrtí naší," opakoval vytrvale, přebíraje zrnka růžence.
Jako vítr proletěli centrem Varšavy a namířili na předměstí. "Tak my nejedeme na policii?" myslel si rozpačitě otec Michal. Náhle mu přejel mráz po zádech. Skoncují s ním bez vyšetřování. Se strachem čekal, že uvidí trestný oddíl na okraji lesa a u něj hluboko vykopaný hrob.
Tu se auto nečekaně zastavilo před jasně osvětleným domem, odkud nejasně zněly ritornely veselé polky, kterou hrála harmonika. "A ti netvoři se ještě veselí, když připravují o život čestné lidi," pomyslel si rozhořčeně otec Michal. Jeho společník otevřel mlčky dvířka, šel za ním a vyňal z kapsy klíč. "Vstupte," řekl a uctivě ho pustil dovnitř.
Otec Michal se překvapeně rozhlédl po předsíni a jeho údiv ještě vzrostl. Místnost se vůbec nepodobala policejní úřadovně. Pod věšáky s kožichy a nepromokavými plášti stály důstojně dámské a dětské botky a ve vedlejším pokoji doprovázel hudbu křik nemluvněte. Otevřely se dveře a mladá žena se vrhla čekistovi kolem krku: "Antošo, ty jsi ale skvělý! Všechno je připraveno, vstupte, otče," a s milým úsměvem mu podala ruku.
Otevřené dveře odhalily očím otce Michala zcela idylický obraz. Uprostřed pokoje stály kolem kolébky vyparáděné ženy a děti a dva výrostci, sedící na stole, hráli na harmoniky. Bylo to natolik neočekávané, že se mu v první chvíli zatočila hlava. Tak proto ho násilně odvezli tak zvláštním způsobem. Epitrachil, svěcená voda... Konečně pochopil. Na prahu se policista otočil, podíval se na něho tvrdým pohledem a řekl: "Jestliže řeknete jen slovo o tomto delikátním poslání, které je vám svěřeno, tak se v okamžení octnete v lůně Abrahámově. A teď pojďme. Pokřtěte mého kloučka."
Ačkoli se otce Michala zmocnilo vzrušení, přece ucítil příjemnou vůni, která se linula z hromady koblihů uprostřed stolu. Tu si vzpomněl, že od oběda ještě nic nejedl. "Snad nebudou mít tu drzost, aby mě pustili hladového," pomyslel si, když si oblékal felon. Paní domu se v tu chvíli zbožně křižovala a s nesouhlasem pokukovala po svém muži, který stál rovně jako svíce.
"No tak, Antoníne, je čas!" Policista se nešikovně pokřižoval a po něm všichni přítomní. Tělnatá žena vzala do náručí nemluvně. Jeden z hudebníků seskočil ze stolu a stoupl si nemotorně vedle ní. "Kmotr a kmotra," oznámila vzrušeně mladá žena.
"Jméno dítěte," zeptal se kněz v domnění, že se mu to všechno jenom zdá. "Antonín, jako jeho otec," řekla matka a podala mu solničku, "možná jste na sůl zapomněl."
Nedávný hluk byl vystřídán úplným tichem. Dokonce i dítě, jsoucí středem pozornosti a tiše kolébané na rukou kmotrů, zmlklo a dívalo se na lampu svýma černýma očkama, třpytícíma se slzami. "Co si žádáš, Antoníne?" zeptal se kněz. Hlasy vážně odpověděly: "Víru." V tomto sboru otec Michal rozeznal i zvučný hlas svého společníka, který hrál bezvadně roli kostelníka a hleděl s nadšením na svého potomka. To on mu podal svěcenou vodu a kropáč.
Anežka ještě nespala, když se ve dvě hodiny v noci před domem zastavilo auto. Nebála se o bratra, protože ho svěřila velkému svatému Antonínovi. To koblihy, které plnily pokoj sladkou vůní, jí nedávaly spát. "Až se Michal vrátí, bude mít určitě hlad jako vlk," myslela si, "a vzdá čest vrcholu mého kuchařského umění." Nebylo snadné dosáhnout dokonalosti při takovém vzrušení.
Otec Michal dlouho neotvíral dveře. Vyhlédla tedy z okna a div se nevyvrátila naznak. Jak vysvětlit, že se otec Michal a policista téměř objímali a srdečně si tiskli ruce? Sotva stačila spustit záclonu, vešel už bratr do pokoje a cosi si prozpěvoval. Nevypadal ani unaveně ani hladově. Anežka se nemohla vzpamatovat z údivu. "Podle nových předpisů můžeš teď ještě něco sníst před ranní mší," řekla s rozhodností. "Koblihy jsou velmi jemné, chutné. Sedni si a jez!"
Otec Michal rozpačitě odmítl nabídku: "Děkuji, ale nemám hlad." "Svatý Antoníne! Nenachladil ses?" - "Ne, ne! Za to může tvůj svatý Antonín." Anežka se na něj tázavě zahleděla. Otec Michal ucítil, že ztrácí půdu pod nohama a riskuje, že se prořekne. (Ach, ty ženy.) Musí ustoupit jako voják. "Moje milá," řekl pomalu, "zapomínáš, že nemohu všechno říct. Mohu mít s tvým svatým Antonínem své osobní záležitosti, do kterých nemáš právo strkat nos. A koblihy se mohou sníst zítra, tedy chtěl jsem říct, dnes ráno. Dobrou noc."
Anežka zhasla svíci, zavrtěla hlavou a zabručela: "Tentokrát jsi vyslyšel mou modlitbu příliš dobře." Jako Evina dcera nebyla ráda, když musela stát stranou od pozoruhodných událostí.
 

Otec Alexandr

"Hluboká propast odděluje vaše názory na zločince od našich," řekl Sergej a odložil noviny. "Západ vychází z římského práva. Společnost tu zločince odstraňuje ze svého středu podobně, jako se mrtvá tkáň odstraňuje od živé. Ze společenského hlediska je takové počínání zcela zákonité. Tím, že se nakažení posílají do leproserií, jsou zdraví chránění před onemocněním.
Pro nás je zločinec především hříšník, zřejmě nešťastný, který potřebuje duchovní pomoc před tím, než bude podroben lidskému soudu. Lidé se k němu chovají s úctou proto, že oživuje obraz Nevinného, který nesl naše hříchy a byl popraven jako zločinec. Zaslouží si trest za všemi uznávanou vinu, ale má právo i na milosrdenství. To je téma Dostojevského a jeho Zločinu a trestu."
"Přiznáváme se, že nás to poněkud šokuje," namítl jsem. "Není to příliš shovívavý vztah ke hříšníku a ke hříchu? K němu přece máme cítit nenávist." "Ke hříchu ano, ale k hříšníkovi ne. Vzpomeňte si, co o tom řekl svatý Augustin. Ani ten nejzatvrzelejší zločinec nemůže být ztotožňován se svým zločinem. Jeho drahocenná duše se mu vymyká a zachovává si schopnost obrátit se k Bohu. A někdy se stane, že sám hřích je odrazovým můstkem: "Hloubka volá hloubku." A Šavel by se možná nestal Pavlem, kdyby si nebyl shrnul na hlavu žhavé uhlí odpuštění mládence ukamenovaného za jeho spoluúčasti. Svatý Štěpán mu otevřel cestu do Damašku."
"Neděláte obecně platné pravidlo z toho, co bylo vzácnou výjimkou?" "Abych vám na to mohl odpovědět, musel bych mít možnost tak jako Bůh zkoumat hlubiny srdce. Co my víme o působení milosti na srdce ztvrdlá nenávistí? A nenávist? To je jen odklon lásky. Není lehké prorazit kůru, která obrůstá volnomyšlenkáře nebo licoměrníky. Zločincům a svatým je společné to, že ani jeden ani druhý nepatří k té kategorii vlažných, které Pán vyvrhne ze svých úst. Nezapomínejte, že on sám prohlásil za svatého zločince odsouzeného k smrti na kříži. Pokud vím, je to jediný člověk, jemuž byla absolutní spása zaručena Kristem, ukřižovaným spolu s ním: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."
Měl někdy někdo podobnou jistotu? Naše východní církve uctívají Moudrého Zločince jako patrona zločinců odsouzených na nucené práce nebo na smrt. Můžete nám po podobném precedentu vytýkat, že v nešťastném zločinci vidíme možného svatého?"
"To co říkáte, zavání paradoxem... a přece..."
"Ale křesťanství, to je řada paradoxů, a kříž zůstává potupou. Věřte mi, Dostojevský ani Bernanos neměli odvahu zajít ve svých konstrukcích až do konce. Událost s Moudrým Zločincem - to je výzva. Abychom z ní něco pochopili, nesmíme se k ní blížit zvenku jako diváci, ale zevnitř.
Tak můj otec Alexandr, to byl také Moudrý Zločinec. Tento nehodný kněz se před mýma očima povznesl až k vrcholkům skutečného hrdinství. Umřel za víru jako světec, jako pravý mučedník."
"V Petropavlovské pevnosti?"
"Ano, já jsem jeden z mála, kteří se zachránili z kasemat Trubeckého, kam nás nacpali stovky jako dobytek. V cele, kde jsem byl, jsme si nemohli všichni zároveň sednout. Museli jsme si sedat postupně, a to ještě do páchnoucí vody. Mráz byl takový, že pukaly kameny. Potrubí na jediném záchodě prasklo a my jsme plavali ve vlastních výkalech. Promiňte mi ty hrubé podrobnosti. Chci vám pouze vytvořit pozadí ke svému dalšímu vypravování. Čtyřicet osm hodin jsme stáli na nohou, ale i výdrž má své meze. Držel jsem se na svých berlách, ale nakonec jsem se jako ostatní svalil do smrdutého bahna. Dávali nám pouze vodu a obden uzeného sledě, po němž se naše střeva bouřila. A bez chleba. Stalo se, že jsme po pět dní neměli v ústech ani drobeček. Každou noc se střílelo. Vyvedli nás na dvůr vězení a tam zastřelili každého třetího nebo čtvrtého, podle fantazie oddílu, který plnil rozkaz. Když se dveře otevřely, nevěděli jsme, kdo je na řadě. To trvalo týdny. Aby přehlušili salvy, spouštěli silný motor nákladního auta. V té době ještě počítali s městským obyvatelstvem, ale to nemohli oklamat... Jakmile motor začal pracovat, modlilo se celé město za umírající. My sami jsme si pro sebe kopali společný hrob. Postavili nás před něj do řady, takže popravení do něho padali naznak. Pak ho zasypali tenkou vrstvou hlíny, v očekávání dalších obětí. Za dvacet čtyři hodin jsme ještě viděli, jak se hlína hýbe...
Mezi námi byl i otec Alexandr."
Sergej se na chviličku odmlčel, zapálil si cigaretu a pokračoval. "Kněz byl ženatý. Měl početnou rodinu a využíval všech dovolených i nedovolených prostředků, aby zajistil své potomstvo. A kromě toho pil kořalku. Často ho brzy zrána našli v kaluži nadobro opilého. Archijerej mu domlouval. "Už nikdy, Vaše Svatosti," vzlykal a bil se v prsa, jež duněla jako zvon, "ani kapku vodky, ať do mne hrom udeří, jestli lžu."
A druhý den začínal znovu. Měl ostudu v celé oblasti. Lidé se mu vysmívali. Děcka za ním běhala a pokřikovala: "Opilec, opilec!" Rodiče je hubovali. Vždyť ať už je jaký chce, je to přece jenom kněz. Ale to víte, jaké jsou děti. Byly u vytržení, když viděly, že je opilý a potácí se.
Byl jsem úplně ohromený, když ho jednou hodili do naší cely jako pytel brambor. Všichni jsme byli důstojníci, někteří z nás gardisté. Všichni se smyslem pro čest, zakořeněným hluboko v našich srdcích. To bylo to jediné, co nám zůstalo, protože víra většiny z nás byla slabá a v naší situaci málo účinná. Přání důstojně umřít v nás udržoval náš smysl pro čest. Co se týká mne, vyznával jsem jakési neurčité kantovství spolu s dětskými sympatiemi k obřadům a tradicím svaté Rusi, které mi vštěpovala moje kojná Gruša. Celá tahle směsice mi nemohla nijak v dané situaci pomoci. Síly mi dodávala moje přísaha. Tito "chlapíci" mě nepřinutí, abych se třásl "pod stěnou". To jsem přísahal. Co se týkalo mé duše, tedy tam jsem se už cítil méně jistý.
A tento nešťastný opilec vnesl disonanci do mlčenlivého souzvuku nás, hrdinných stoiků. Velmi brzy jsme zpozorovali, že jeho stav je k pláči. Polovinu plnovousu měl vytrženou a celá dolní část jeho obličeje krvácela. Oděv byl na cáry a přilepený krví. Seděl v koutě, těžce dýchal. "Také jeho syn Míša je uvězněný," řekl Georgij Ivanovič, "dali ho do cely na konci chodby. Chudák. Zdá se, že je na tom velmi špatně. Aspoň teď nebude pít vodku."
Pozoroval jsem ho koutkem oka. Skrčil se jako zvíře, tvář zakryl rukama a nehýbal se. K večeru, když se rozdávali další sledě, se konečně zvedl. Teprve pak jsme uviděli jeho strašně oteklý obličej, pokrytý zaschlou krví.
"Bratři moji, pomodleme se za ty kdo nás pronásledují!" Pomalu a klidně se začal modlit modlitbu Páně. Se zvláštním důrazem prodléval u prosby. "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům." Tak hluboce v nás byla zakořeněna úcta k hodnosti duchovního, že se nikdo neodvážil protestovat, i když moc nevěřil. Postupně jsme se všichni připojili k modlitbě. Co se týká mne, byl jsem otřesený. Ze všech mých spoluvězňů neznal ani jeden smutnou proslulost tohoto nešťastníka, jež se rozšířila po celém okrese.
Příští den ráno ho znovu odvedli před revoluční tribunál. Odtud se vrátil zřízený k nepoznání, s obličejem ještě opuchlejším a pokrytým oděrkami. Jeho šaty byly na cucky a bylo jimi vidět ubohé tělo, pokryté ranami. Avšak k našemu velkému údivu si vůbec nestěžoval. Kopancem ho vhodili do cely. Se sténáním se dovlekl do kouta, kde mu udělali místo. Protlačil jsem se k němu.
"Otče, proč jsou na vás tak krutí? Vždyť nejste ani šlechtic, ani důstojník. Z čeho vás obviňují?" Nikdy nezapomenu na ten výraz, s jakým odpověděl. "Z toho, že jsem duchovní."
Od toho okamžiku jsem chtěl znát podrobnosti. Především mě překvapovalo, že o svých katech neřekl nikdy nic zlého. Naopak, každý večer nás vyzýval, abychom se za ně modlili. Některé to dráždilo, jiní ochotně souhlasili, ale neprotestoval nikdo.
Druhý, den, když se vrátil ještě víc zohavený a zbědovaný, jsem to nevydržel a naléhavě jsem se ho zeptal: "Vytýkají vám, že jste kněz... Ale co po vás chtějí, že máte udělat?" - "Ale hlouposti," řekl s úsměvem, "pořád mi kladou jednu a touž otázku. A já jim odpovídám »Ne, ne a ne,« a pak mě tlučou." - "A na co se vás ptají?" - "Říkají mi: »Uznej, že křesťanství a komunismus" jsou totožné. Copak Kristus není přítelem chudých? A co děláme my, když dáváme majetek bohatých chudým? Postupujeme podle předpisů evangelia. Co nám můžeš vytknout?« Víte, Sergeji Vasiljeviči, nejsem vzdělaný. Nemohu se přít s těmi ďábly. Proto jim odpovídám stále totéž. »Ne,« říkám jim, »komunismus a křesťanství nejsou totéž, protože Kristus řekl: ?Dávejte? a vy říkáte: ?Berte.?« Pak mě znovu tlučou tak, že mě málem ubijí k smrti. A znovu začnou: »Řekni, že komunismus je totéž co křesťanství, a my tě necháme s pokojem.« Co jim mohu podle svědomí odpovědět? Skončí to tím, že mě ubijí, ale na tom nezáleží. Nemohu zradit evangelium."
Pokaždé se k nám vracel ještě zmučenější a pokaždé se stále víc stával pastýřem. Dokonce i jeho nos, červený jako rajče, zbledl. Cítili jsme, jaký má na nás vliv. Všichni jsme se s ním modlili. Když se venku rozléhal hukot motoru, modlil se za umírající a žehnal všem. Nám, obětem i katům.
Ještě jsme se drželi, ale byli jsme na konci sil. Zoufalství pronikalo jako jed do našich duší. Jednou večer se někteří přestali ovládat, vinili ze všeho Pána Boha a téměř se rouhali. Tu on prudce vstal a umlčel je velitelským gestem. Nikdy nezapomenu na jeho postavu, náhle obdařenou zvláštní velikostí. Připadal mi jako proměněný. Začal zpívat neobyčejně silným hlasem Otče náš, tak jak se zpívá v armádě při večerní modlitbě. Všichni jsme se k němu přidali. Zvlášť silně se snažili "volnomyšlenkáři". Řvali tak, že to bylo k ohluchnutí. Najednou se k nám připojili i z druhých cel. Vlna hlasů se zvedala, až zachvátila celou věznici. Okénkem jsme viděli rozpačité stráže, které pobíhali jako šílené. Klenby věznice odrážely zvuky jako v chrámě. Tisíce hlasů od cely k cele vpadalo do zpěvu. Na pokraji lidského zoufalství vystupovala věčná naděje jako úsvit. Utlačený lid vyznával ústy vězňů svou víru. Když jsme se dostali k prosbě za odpuštění, které dává Pán jen těm, kdo sami odpouštějí, stalo se něco naprosto nečekaného. Vězeňští dozorci se najednou zastavili, jako přikovaní údivem. Pomalu sňali své čapky a nehýbali se, dokud modlitba neskončila. Otec Alexandr přetvořil na několik okamžiků srdce našich katů.
Za několik dní mu oznámili, že jeho syn Míša byl zastřelen. Zakymácel se jako ve vichřici a pak se zeptal: "Zemřel, jak se sluší na křesťana?" "Ano," odpověděl očitý svědek, nejdříve se pokřižoval." - "To je dobře," řekl otec, "setkám se tam s ním."

Nyní jsme vyhledávali styk s ním. Chodili jsme k němu, abychom mu otevřeli svou duši. Neříkal nám nic zvláštního. Bylo jasné, že jeho teologické vybavení je ubohé. Ale evangelium znal nazpaměť. A držel se ho. "Je psáno, je psáno." Odpustíš svým pronásledovatelům, to mu připadalo úplně jednoduché, protože to přikázal Pán Ježíš. Ani ho nenapadlo, že je hrdina. A nezůstával u své smutné minulosti.
"Já jsem opilec," řekl mi jednou, ale Boží milosrdenství je větší než naše hříchy." A ani neměl čas zabývat se svou duší. Věnoval se nám a pomáhal nám umírat nejen jako "umytým", ale i s Bohem. Až do dne, kdy přišla řada na něho. A to právě poté, co řekl: "Pomodleme se za ty, kdo nás pronásledují." Provrtaný kulkami padl naznak do hrobu, který si před chvílí sám vykopal.
Zdálo by se, že je příběh u konce. A přece, víte, že za své obrácení vděčím otci Alexandrovi. Kdyby nebylo tohoto pravoslavného duchovního, nebyl bych teď katolíkem."
Nastalo mlčení. Sevřeným hlasem jsem se tiše zeptal: "A Moudrý Zločinec?"
"Otec Alexandr nebyl ovšem kriminálník, ale dovedete si představit hloubku jeho pádu. A neočekávaně musel čelit nátlaku. A jakému! Snad mu závrať na pokraji propasti dala pocítit přitažlivost výšek?! Taková smrt, jež korunovala takový život - musíte uznat, že to připomíná Moudrého Zločince!" - "Patrona odsouzených k smrti?" - "A přímluvce za katy."