Třetí část - Příležitostná témata

V druhém bodě společných zásad vyjmenovaných v úvodě se připomíná, že je třeba citlivě reagovat na momentální situaci a využít příležitosti, kterou nám nabízejí zvláštní okolnosti. Několik nejběžnějších situací uvádíme na ukázku.
Jsou to však opravdu jen ukázkové texty. Není možné předvídat všechny situace, které se mohou vyskytnout. Využívejme především podobenství z evangelií. Například o hřivnách při předáváni vysvědčení, při projevech vyvyšování se po úspěchu, nebo při skleslosti po neúspěchu. Podobenství o hostině, kde se pozvaní vymlouvají na jiné povinnosti, můžeme použít, když se dětem nechce jít do kostela, protože mají lákavější program. Podobně se může stát aktuálním podobenství o ztracené ovci nebo o dvou synech, o drahocenné perle a podobně.
Kdo chce přivést děti k Bohu, může s plnou důvěrou počítat s působením jeho Ducha. "Duch svatý ho poučí, co má říkat" (srv. Lk 12,12).

Štědrý den

Situace: Nemusí to být právě na Štědrý den, ale i dříve, když už je patrné, že děti jsou v atmosféře velkého očekávání. Necháme si vyprávět, na co se kdo nejvíc těší, kdo jaký dárek očekává.

Že je to krásné, takto se těšit? Jen aby to už bylo tu! Myslím, že byste i čas posunuli, aby už co nejdřív nastal ten očekávaný večer, kdy konečně budete pod rozsvíceným stromečkem prohlížet dárky! Jen aby se do té doby něco nestalo, abyste si to nějak nepokazili!
Divíte se, co by se mohlo stát? Nu, povím vám takový příběh. Poslouchejte:
Staník a Zdenka byli spolužáci a bydleli ve stejném domě. Když šli ze školy naposledy před vánočními prázdninami, samozřejmě, že si vyprávěli o dárcích. Zdenka říkala, jak velmi touží mít pod stromečkem chodící a mluvící panenku. A že ji zřejmě dostane, protože zaslechla, jak se maminka s tatínkem o tom domlouvali. Staník měl již autodráhu jistou. Dokonce ji objevil schovanou v garáži. Když se na schodech rozešli, zakřičel ještě Staník na Zdenku, že oni si už ani nemusí přát pěkné vánoce, protože je už vlastně mají jisté.
Ale co se stalo! Staník si na Štědrý den dopoledne šel ještě zahrát s chlapci hokej. Ale dnes se mu nějak nedařilo. Byl v bráně. Když pustil třetí gól, začali mu kamarádi nadávat. Staník se rozzuřil a rozehnal se hokejkou na nejbližšího. Ten se chtěl uhnout, ale tak nešťastně, že ho úder zasáhl do čela. Musela přijet záchranka a chlapce odvezli do nemocnice. Vyšel z toho sice bez následků, ale hned po úraze to vypadalo hrozivě.
Staník se velmi lekl. Nebyl schopen na nic jiného myslet. Velmi se bál, co bude s raněným kamarádem. Nebál se trestu, byl by vděčně snesl výprask, jen kdyby věděl, jak to skončí. Ještě navečer telefonoval otec do nemocnice. Lékař však řekl, že až po třech dnech bude moci povědět, jestli je už chlapec mimo nebezpečí. Kdyby ho ale prý zasáhl jen o kousek dál, mohlo ho to zabít.
Staník měl ještě tři mladší sourozence, kteří nechápali, co se stalo, a těšili se na vytoužený večer. Kvůli nim bylo večer všechno jako obvykle. Rozzářený stromeček, dárky, krásně prostřený stůl a výborná večeře. Staník měl pod stromečkem autodráhu, ale ani ji neotevřel. Stále měl před očima zakrvácenou tvář, nosítka, sanitku. Rodiče ani nepromluvili. Všiml si, jak se otcovi třese ruka, když se pokoušel jíst. A maminka si každou chvíli utírala slzy. Jen ti nejmenší nic nepozorovali a těšili se z hraček. Byl to velmi smutný večer. Před
pár hodinami si Staník myslel, že krása Štědrého večera závisí na vytoužené autodráze. Nyní autodráhu měl, ale radost ne.
Ani Zdence to nevyšlo. Mrzelo ji, že Staníkovi se podařilo objevit skrýši dárků. A tak, když byla v bytě sama, začala se přehrabovat ve skříních. Nenašla sice, co hledala, ale podařilo se jí shodit z police maminčinu oblíbenou vázu. Rozbila se na kousky. Co nyní? Za chvíli přijde maminka domů. Jak jí vysvětlí, co tam vlastně hledala? Když to vyjde najevo, docela určitě panenku nedostane, to je jasné. Rychle se rozhodla. Pečlivě posbírala a uklidila střepy. Dnes maminka určitě nebude vázu hledat. Kdy až budou květiny! To je ještě daleko. Potom už snese nějaké pokárání. Ale panenku už bude mít, a o to nyní jde!
Dostala ji. Takovou tu krásnou, o jaké snila. Ale nějak se z ní nemohla radovat. Nebyl to pro ni takový kouzelný večer, jako měl být, přestože navenek bylo všechno jako jindy. Svíčky, prskavky, hudba, všechno se třpytilo, vonělo, maminka vůbec nevypadala unaveně, tatínek nebyl ani trochu nervózní. Opravdu šťastný večer. Ale pro Zdenku ne. Ještě nikdy před rodiči nic nezatajila. Udělala to kvůli panence. Má ji. Jenže neupřímností ztratila cosi vzácnějšího. I ona pocítila, jako Staník, že krása Štědrého večera nezávisí jen na dárcích.
Takže pozor, děti, abyste si to ještě nepokazily! Že se budete velmi snažit? A ne proto, aby pod stromečkem bylo to, po čem toužíte. Ale proto, aby ten večer byl opravdu krásný. Protože jistě chápete, že to nejkrásnější, to nejsou ani dárky, ani dobroty, ani stromeček, ale to, když je v tento večer celá rodina pohromadě. Když jsou k sobě všichni dobří, pozorní, nikdo není nervózní, nikdo nekřičí, nenadává, nezlobí se, ale každý chce udělat tomu druhému radost. Když je tomu tak, pak je to opravdu nejkrásnější večer v roce. Jen škoda, že trvá tak krátce! A nejen ten večer. Ani se nenadějeme a je po prázdninách. Stromeček uschne, cukroví a čokoláda ze stromečku se sní. Hračky se pokazí, a i když ne, zevšední, přestanou být vzácné. A zase je zde všední život, škola, úlohy, zkoušení, každý spěchá, je nervózní, podrážděný - jak jsme vzdáleni od pohody Štědrého večera!
A víte, že jednou zažijeme něco ještě krásnějšího, než je ten nejkrásnější Štědrý večer? Kdy a kde? Jednou v nebi. Tam budeme mít právě to, co je nejkrásnější z Vánoc: radost, že jsme všichni spolu a že se máme rádi. Ale nejen na chvíli, na pár hodin. To už nikdy nepřestane. Jenže i to můžeme pokazit. Tak jako Staník a Zdenka Štědrý večer, protože kdo má nějakou vinu, nemůže být šťasten. A co myslíte, že se vyplatí dávat si pozor i kvůli jedinému večeru! Vím určitě, že vy si už nic nepokazíte. Ale ještě víc se vyplatí dávat si vždy pozor tak, abychom si nepokazili věčný Štědrý večer!
 

Odvaha

Situace: Zjistíme, že se dítěti smějí pro jeho dobrotu. Anebo když musíme předpokládat, že se mu budou smát při jeho delším pobytu mimo domov, například v dětském táboře.

Děti, kdo se vám více líbí, člověk odvážný, anebo bojácný, který se čehokoliv poleká? Kdo z vás by chtěl být takovým ustrašencem? Že nikdo? Určitě nejvíc proto, protože se stále ustrašenému každý vysměje. A výsměch je nepříjemný, bolí. Ale dovedete vůbec rozeznat odvážného od bojácného? Smějete se, že to je lehké. Ale opravdu není. V tom se často zmýlí i dospělí. Poslouchejte a posuďte sami.
Bylo to několik roků po válce. Chlapci si hráli venku na louce. Našli nějaký divný předmět, vypadal jako mina. To byl ale objev. Právě si totiž hráli na vojáky. Nyní se tedy cítili, jako kdyby to bylo doopravdy. Nejstarší, Jožka, začal hned mudrovat, že si to odnesou do tajného bunkru a všichni jim budou závidět. Ať se nyní odváží ještě přijít nepřátelská banda z horního konce vesnice!
Všichni nadšeně souhlasili. Jen Dušan radil, aby se toho nedotýkali, ale aby to šli oznámit dospělým. Ostatní se mu však začali posmívat, že je strašpytel. Ať tedy běží domů schovat se mámě za sukni, když je tak ustrašený.
Na posměch byl Dušan háklivý. Nesnesl ho. Aby dokázal, že nemají pravdu, sám vzal minu do ruky. Vybuchla. Všichni utrpěli těžká zranění, Jožkovi to utrhlo nohu a Dušan za pár hodin v strašných bolestech zemřel.
Posuďte sami, byl odvážný? Ne, byl zbabělý, protože se polekal posměchu, a proto udělal něco, co nepovažoval za správné. Konal proti svému přesvědčení, ze strachu.
Jiný příklad. V restauraci obědvá společnost. Po jídle si všichni objednají pivo. Jeden z nich si přeje sodu, protože je řidič. Ale ostatní se mu začnou smát, že kdo to kdy viděl, takto úzkostlivě dodržovat předpisy! Čeho se bojí, vždyť už nemá před sebou dlouhou jízdu, a na tom kousku prý určitě nebude žádná kontrola. Řidič byl též zbabělý člověk, lekl se posměchu. Dal si jedno pivo, potom druhé a skončilo to rozbitým autem a těžkými zraněními všech čtyř. Byla to pravá odvaha?
Luis Pasteur byl slavným vynálezcem. Vynašel způsob, jak zachránit lidi, které pokousalo vzteklé zvíře. Po takovém pokousání dosud každý zemřel a byla to strašná smrt. Když Pasteur začal s pokusy, všichni nejučenější lékaři se mu vysmívali. Veřejně, před celou vědeckou společností ho vyhlásili za podvodníka, za blázna, ba za nebezpečného člověka. Kdyby byl býval Pasteur zbabělcem, byl by přestal dělat
další pokusy. Potřeboval opravdu mnoho odvahy k tomu, aby nic nedbal na všechny ty posměšky, ale aby dál tvrdě pracoval. Kdyby se však byl lekl, dodnes by lidé umírali na tuto strašnou infekci.
Chápete už, kdo je skutečně odvážný? Přece ten, kdo si dokáže obhájit a prosadit svůj správný názor, kdo se drží svého přesvědčení, i když se mu ostatní smějí. Protože posměchu se lekne jen zbabělec. Moudrý člověk nejdřív uvažuje a potom jedná. Hlupák udělá všechno, co si myslí a chtějí ostatní.

Ke každému, kdo se ke mně bude znát před lidmi, budu se i já znát před svým Otcem v nebi, ale kdo mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi (Mt 10,32-33).
 

Zachránce

Situace: Děti se chovaly v kostele velmi nevhodně. Nejde o běžnou dětskou neposednost. Když jsou obřady dlouhé a když jim děti nerozumějí a nemají možnost zapojit se, musíme jim uznat, že nedokáží způsobně v klidu tiše sedět.
Uvedeného textu bylo ve skutečnosti použito u sedmiletého chlapce, který chodil už delší čas k svátostem, obřadům rozuměl a přesto býval neposedný. Tentokrát byl malátný, bez zájmu, nechtěl se zapojit ani do hlavních částí mše svaté s odůvodněním, že je velmi ospalý. Ale hned po příchodu domů ožil a celý večer byl čilý. Před spaním se dožadoval pohádky. Pozorně poslouchal. Na konci se rozplakal a ve své improvizované večerní modlitbě úplně spontánně litoval svého chování. Je třeba podotknout, že aplikaci na sebe si udělal úplně sám. Tohoto textu je možno použít jen u dětí, které už znají Ježíšovo vykoupení a souvislost s eucharistickou obětí.

Dnes ti budu vyprávět jedno dobrodružství, jako kdyby se stalo tobě. Tak si přitom představuj, že jsi to opravdu ty, že to opravdu prožíváš.
Jdeš domů ze školy. Je to v zimě, už je tma. Najednou se ti zdá, že slyšíš nějaké vzdychání. Jako kdyby vycházelo ze strouhy u cesty. Co to může být? Máš strach, jenže co když někdo potřebuje pomoc? Dodáš si odvahy, jdeš za hlasem, a co vidíš! Ve strouze leží chlapec od sousedů, celý zakrvácený, tváří v blátě. Zřejmě ho srazilo auto, odhodilo do strouhy a řidič ujel. Co nyní? K nejbližšímu domu je ještě daleko a pomoci je potřeba rychle. Vždyť chlapce už téměř není slyšet. Nemyslíš na sebe, na svůj strach. Vždyť když chlapec takto zůstane, určitě zemře. Skočíš tedy do strouhy, otočíš ho, vyčistíš mu ústa a nos a zjistíš, že dýchá. Přitom stále křičíš o pomoc, takže kdosi doběhl a zavolal sanitku. Lékař zjistil, že bez tvého zásahu by se byl chlapec zadusil blátem.
Co myslíš, jak se bude k tobě chovat ten chlapec, až se uzdraví? Že ti bude vděčný a bude tě mít rád?
A představ si, že jsi takto zachránil ještě více lidí. Byl bys například při tom, když spadlo malé dítě do vody. A ty bys skočil za ním, nedbal bys na to, že se zmáčíš a že je voda studená, a zachránil bys to dítě. Jak by ti byla jeho matka vděčná. A až to dítě vyroste, určitě by tě vždy pěkně pozdravilo, protože by vědělo, že jsi jeho zachránce.
A možná bys byl ještě někdy u požáru. V hořícím domě by spalo dítě a nikdo by se neodvážil jít pro ně. Ty bys vběhl dovnitř, vzal dítě a vynesl ho přes plameny a dým. Celý bys byl popálený, dlouho bys ležel v nemocnici ve velkých bolestech, ale dítě by bylo zachráněno.
Potom by tě jednou napadlo, jaké by to bylo milé setkat se se všemi, které jsi zachránil. Připravil bys jim hostinu s všelijakými dobrotami a pozval bys je na ni. Přišli by, ale bylo by na nich vidět, že se jim nechce. Sedli by si, ale vůbec by si tě nevšímali, neposlouchali by tě, dřímali by, jen tak z přinucení by si něco vzali z připravených pochoutek. Potom by rychle utekli domů, a ty bys z okna viděl, jak už po cestě vesele skáčou, už vůbec nejsou ospalí, jak jsou rádi, že jsou konečně venku.
Dovedeš si představit, jak by ses při tom cítil?
 

Potopa

Situace: Dítě vidí obrázek biblické potopy, anebo otřesné záběry v televizi z nějaké živelné pohromy a začne to dávat do souvislosti s Boží dobrotou. Tuto souvislost můžeme i vyprovokovat. Navrhovaný text začíná právě takovou provokací. Tento text můžeme použít jen pro děti, které už probraly první část příručky.

Že je to strašné! Tolik lidí přijde o život! I malé děti! Možná to bylo v noci, všichni spali a najednou strašný hukot a už se prudce valila voda, všechno strhla a nemilosrdně brala s sebou. Kameny, stromy, mosty i domy . . .
Takových neštěstí se stává mnoho. Někdy přijde zase velikánský vítr, říká se tomu větrná smršť, anebo cyklón, orkán, tajfun. Vyvrátí z kořenů i velké stromy, jako kdyby to byly zápalky. A domy bortí, jako kdyby byly postavené z karet.
Anebo když je zemětřesení, za několik vteřin je celé město v troskách. Lidé, kteří nezahynou, zůstanou bez přístřeší, bez jídla a bez vody. Zůstane jim jen to, co mají na sobě.
Říkali jsme si, že Bůh stvořil svět dobrý a krásný, aby v něm mohl být člověk šťasten. Neštěstí, bolest a utrpení způsobil hřích. Hříchem se svět pokazil. Bohu se to však nelíbí, když lidé kazí svět, protože potom už nemohou v něm být šťastni. Bůh chce, aby lidé všechny svoje schopnosti a síly použili k odstranění zla ze světa. Aby to mohli dokázat, dal jim na to rozum, schopnost přemýšlet, ale i sílu a zručnost, aby dovedli udělat to, co vymyslí. Jenže to zlo, ten hřích je právě v tom, že se lidem nechce, anebo že používají svoje schopnosti ke špatnostem, na to, aby bylo na světě ještě víc neštěstí, aby lidé ještě víc trpěli. A to je strašný hřích.
Povím vám, co je o tom napsáno v Písmě svatém.
Kdysi velmi, velmi dávno žil na světě dobrý a spravedlivý člověk. Jmenoval se Noe. Byl i velmi moudrý a hlavně ochotný udělat všechno, co si přeje Bůh. Věděl, že Bůh chce, aby lidé byli dobří a šťastní. Ale viděl okolo sebe jen samé zlo. Lidé mysleli jen na sebe, na svou zábavu. Přitom si ubližovali a ztrpčovali si život. Noe tak nejednal. Pomáhal, kde mohl, a zachraňoval, jak nejlépe dovedl. Všechny své schopnosti a síly používal jen na to. Tak plnil to, k čemu ho Bůh určil.
V Písmě svatém se píše, že Bůh pověřil Noeho, aby postavil koráb. Mělo to být něco jako loď, v čem by se lidé mohli zachránit před velkým přívalem vod. To ale nebylo nic lehkého. Vymyslet, aby to bylo dost velké a pevné, ale zároveň dost lehké, aby se to udrželo na vodě.
Musel to zhotovit tak, aby nikde nevnikala voda. A co to dalo práce! Skácet stromy, rozřezat, poskládat. Ještě i dnes, když máme všelijaké stroje, byla by to těžká úloha. Nu, Noe se tedy napracoval! Sám by to ani nebyl dokázal. Určitě mu pomáhala celá rodina. Pomáhali mu proto, že i oni chtěli splnit Boží vůli.
Ostatní lidé se však Noemovi jen vysmívali. Co ho to jen napadlo, takto se mordovat! Proč raději neužívá života jako oni! Dělají jen to nejnutnější a potom lenoší a baví se. Jak mu jen mohla napadnout taková hloupost, že by je mohla ohrozit voda! Blázen je ten Noe, když stále vymýšlí všelijaká neštěstí! Dnes se máme přece dobře, svití sluníčko, nač se máme trápit kvůli zítřku!
Noe se však nedal odradit. Usilovně pracoval, až byl jednoho dne koráb hotov. A dobře, že ho udělal, protože začaly tak strašné deště, že voda stoupala stále víc, až zaplavila všechno široko-daleko.
Noe, jeho rodina, ba i všechna jeho zvířata se zachránila. Ti ostatní doplatili životem na svou lehkomyslnost. I malé děti. Ony se samy nedovedly zachránit a jejich rodiče mysleli jen na zábavy.
A tak je to vždy, když lidé neposlechnou Boha, když jsou lehkomyslní a leniví. Myslí si "ale co, vždyť se snad nic nestane, proč se budem trápit a namáhat se". A tak místo toho, aby vymýšleli, jak se ubránit před živelnými pohromami a přírodními katastrofami, raději se baví. To je totiž mnohem lehčí. Lenošit je vždy lehčí než pracovat. Myslet na hlouposti a na to, jak se lépe bavit, je též lehčí než vymýšlet způsob ochrany před vichřicí, záplavami a zemětřesením. Ale Bůh chce, abychom udělali všechno pro krásnější a šťastnější život. On to nežádal jen tehdy dávno od Noeho, ale žádá to i dnes od každého schopného a silného člověka.
Každý, kdo nevyužívá svůj rozum a sílu, anebo dokonce je používá k ničení, k trápení lidí, se velmi těžce proviňuje proti Božímu plánu se světem, protože Bůh si přeje, aby schopnosti, které on dal lidem, využívali k dobru.
 

Abrahám

Situace: Abrahámova oběť je pro děti příliš těžká a drastická. Ale přesto bývá zařazena do vyučování a je i v obrázkové Bibli pro děti. Musíme se tedy pokusit o přiměřené vysvětlení, když se děti s tímto biblickým příběhem setkají.
Může však nastat i situace, ke které se právě hodí Abrahámův příklad ochoty a důvěry. Vím, že i děti mohou být postaveny před těžké rozhodováni, když jim ze zachování Božího přikázání hrozí nějaká velká ztráta.

V Bibli je mnoho krásných a poučných příběhů. Povím vám z nich jeden napínavý, ano? Je to příběh o Abrahámovi a jeho neobyčejné důvěře v Boha.
Abrahám byl už stařec, když se změnil jeho život na dobrodružný. Do té doby žil ve svém rodném kraji s manželkou Sárou. Protože neměli děti, vzali si k sobě synovce Lota. Žili si pokojně, starali se o hospodářství a byli přesvědčeni, že to tak bude do smrti. Tehdy však rozkázal Bůh Abrahámovi, aby se odstěhoval daleko pryč. Jen si představte! Po tolika letech odejít do neznámého kraje, podstoupit namáhavou a nepohodlnou cestu a zvykat si na nové prostředí a cizí lidi! Bůh však slíbil Abrahámovi, že ho udělá otcem velkého a slavného národa. Jeho, starého bezdětného člověka! Vždyť je to nemožné!
Málokdo by asi poslechl. Ale Abrahám odešel do nové vlasti, jak si to Bůh přál. Jak byl Abrahám dobrý, je vidět i z toho, jak se zachoval k Lotovi, který se chtěl osamostatnit. On, starý člověk, nechal Lota, aby si první vybral, a tak Abrahámovi zůstalo to horší. Ale i tak se mu tam dobře vedlo.
Jenže přešla léta, oba se Sárou byli už velmi staří a Boží přislíbení se neplnilo. A tehdy Bůh řekl Abrahámovi, že Sára porodí syna. A tak se i stalo, přestože staří lidé už přece nemívají děti. Narodil se chlapeček, kterému dali jméno Izák.
Abrahám se takto přesvědčil, že ho Bůh opravdu udělá praotcem celého národa, vyvoleného Božího národa, který bude vyznávat víru v jednoho Boha. Abrahám dobře věděl, jaké poslání má mít jeho syn, a proto ho vychovával k velké víře a důvěře v Boha. Nebylo to lehké, protože tamější obyvatelé se klaněli množství všelijakých model a věřili různým kouzlům a pověrám.
Stařičký Abrahám jistě velmi miloval Izáka. Vždyť to byl jeho toužebně očekávaný syn, jeho jediná naděje. A ještě jaká naděje! Vždyť na Izáka se vázalo velké Boží přislíbení. Každému rodiči je dítě milejší než vlastní život, ale Abrahámovi jistě ještě víc. A tu najednou přišel nejnepochopitelnější Boží příkaz: "Obětuj mi svého syna Izáka!"
Co to má být? Jak tomu má rozumět? Obětovat přece znamená vzdát se. Když se vzdá syna, vzdá se i všeho toho, co měl Izák vykonat. Jak potom vznikne národ věřících? Vždyť to přece chtěl Bůh! A jak ho má obětovat? Když obětuje zvíře, musí se zabít, chce snad Bůh, aby zabil vlastního syna? Aby udělal to, co lidé, kteří neznají pravého Boha? Tehdy totiž lidé často zabíjeli i děti a obětovali je svým vymyšleným modlám.
Jak strašně se musel cítit chudák stařeček! Jak se v něm všechno bouřilo! Určitě ho velmi pokoušelo tentokrát odepřít Bohu poslušnost. Ale přece se podřídil. Vzal Izáka a spolu šli na místo, kde se měla vykonat oběť. Bylo to dost daleko. Putovali tři dni. Když tam došli, postavili oltář a Abrahám vysvětlil Izákovi, co se musí stát. Izák byl mladý, ještě chlapec. Člověk by čekal, že po takové hrozné zprávě se sebere a uteče. Vždyť stařičký Abrahám by ho nebyl dohonil. Izák však zůstal, byl ochoten podrobit se Božímu rozhodnutí, přestože mu též nerozuměl. A jistě se s tím jen tak lehce nesmířil, že má zemřít.
Tehdy Bůh zasáhl. Nechtěl Izákovu smrt. Chtěl oběť od obou dvou, od Abraháma i od Izáka. Ale stačila mu oběť poslušnosti a ochoty. Byl to důkaz, že Izák je opravdu vhodný pro úlohu, kterou mu Bůh určil. Bůh potřeboval takového oddaného člověka. Vždyť jeho potomci měli ostatním lidem ohlašovat, že se nemají klanět a opětovat všelijakým vymyšleným modlám, protože je jen jeden Bůh, od kterého všechno pochází. Jen jemu je třeba věřit, jeho poslouchat, jemu se klanět.
Co Bůh slíbil, stalo se. Z Izákova potomstva vznikl národ, který si zachoval víru v jediného Boha, i když všechny okolní národy se příslušníkům tohoto národa posmívaly, nenáviděly je a pronásledovaly je. Abrahám uvěřil Bohu, když mu slíbil potomstvo. Byla to velká víra, protože rozum mu říkal, že to přece není možné, když je už starý. A Bůh splnil ještě o mnoho víc, než se Abrahám odvážil věřit. Z tohoto národa totiž pocházela i Ježíšova matka, a tak i sám Boží Syn jako člověk patřil do Abrahámova a Izákova rodu, což je jistě nejvyšší vyznamenání.
Každý člověk, který věří Bohu, je v životě nejednou postavený před vážnou zkoušku. Když se rozhodne poslechnout Boží příkaz, přestože mu možná též nerozumí a splnit ho se mu zdá nesmyslné a i velmi těžké. Po čase se však přesvědčí, že Bůh mu připravil něco vzácnějšího.

Když se toto téma použije při nějakém konkrétním problému, je úlohou vyučujícího udělat přiléhavý závěr. Kdo by se bál ujistiti pochybujícího a tápajícího, že Bůh mu věrnost mnohonásobně vynahradí, ať přemýšlí, jestli má sám dostatečně silnou víru. Člověk nikdy nesmí zapomenout, že Bůh vidí dál než my a že naše představy o tom, co je pro nás nejpříznivější, se často velmi odlišují od Božího objektivního názoru.
Při této příležitosti je třeba ještě připomenout, že už od dětství máme budovat správný postoj k modlitbě. Nemáme mít příliš konkrétní prosby. Bůh není automat na pěkné počasí, když chceme jít na výlet, ani na to, aby se nezkoušelo, když jsem se nenaučil. A ani na to, aby vždy všechno hned dopadlo tak, jak to chci. Modlitba musí být projevem důvěry, že Bůh nejlépe ví, co potřebujeme.
 

Samson

Situace: Dítěti se nechce učit, nevydrží při úloze, vyrušuje, nedovede se ovládat.

Co myslíte, děti, které zvíře je asi nejsilnější (medvěd, vlk, slon, tygr, lev). Potkat tak někde rozzuřeného tygra anebo lva a nemít pušku, tak co by se stalo? To by se každý polekal. A právem. Vždyť to by byla jistá smrt. Co by si člověk počal proti takovému nebezpečnému zvířeti. Vždyť i ke zlému psovi aby se člověk raději nepřibližoval. A takový lev, ten by každého roztrhal svými silnými zuby a drápy.
A co byste řekli na to, kdybyste viděli, že někdo je tak silný, že by i lvy přemohl holýma rukama? To by byl silák!
O jednom takovém vám něco povím. A je to příběh z Bible. Tam je napsáno, že jednou velmi dávno žil člověk, který se jmenoval Samson. Ten vám dokázal věci! A právě takového jednoho rozzuřeného lva zaškrtil a roztrhal sám, jen tak, rukama. Vždyť tehdy ještě ani pušky neexistovaly. Samson zabil ve válce sám mnoho nepřátel. Koho jednou udeřil, hned bylo po něm. Když ho nepřátelé zajali, celého ho svázali silnými provazy. Ale on je potrhal, jako kdyby to byly tenké nitky. Potom ho zase nepřátelé přemohli, přivázali ho ke sloupům obrovského domu. Ale on se vzepřel, takže ty sloupy vyvalil a celý dům se zřítil. Všechny v tom domě to zavalilo. Zabili se tedy nejen jeho nepřátelé, ale i on s nimi.
To už tedy byl silák! Ten se nemusel ničeho bát. A přece to s ním nedopadlo dobře. Víte proč? Protože on přece jen nebyl tak velmi silný. Přemoci lva, zbourat dům, k tomu je potřeba mnoho síly. Ale k něčemu je třeba ještě víc. Kdyby se byl Samson naučil přemoci ještě i to, nemusel tak špatně skončit.
Existuje snad ještě mocnější zvíře, než je lev? No zvíře to sice není, ale přemoci ho, to je ze všeho nejtěžší. A právě to Samson nedokázal. Vždyť jak se vůbec mohlo stát, že se nechal zajmout tak silný člověk? Jak ho mohli zajmout nepřátelé? No, opili ho. A on se dal, neodolal, opilý usnul a už se nemohl bránit. Nedokázal tedy PŘEMOCI SEBE!
Kdo z vás by nechtěl být silný, stát se hrdinou? Ukázat se před druhými, koukejte, co já dokážu! To je správná touha. Ale v té vzácné knize se proto píše o siláku Samsonovi, abychom se naučili být ještě silnějšími než Samson. Málo mu pomohla obrovská síla, když nedokázal přemoci sebe.
Co je tedy nejdůležitější? Koho je třeba nejvíc obdivovat? Toho, kdo přemůže to, co je v něm silnější než lev. A to může být ledacos.
Nechce se mi učit, když je venku pěkně. Nechce se mi psát úlohu, když mám chuť jezdit na kole. Těžké je pro mne cvičit na klavír, když mám rozečtenou zajímavou knížku. Nedokážu ráno vyskočit z postele, a potom nemám na nic čas. Leknu se posměchu kamarádů, když mi snad nabízejí cigaretu. Neodolám vzít si sem-tam nějaké drobné doma, když chci jít tajně do kina. Nedovedu se hrdinsky přiznat, a raději lžu. Nevydržím mlčet a tiše sedět, když se mi chce smát a pokoušet souseda v lavici.
To všechno jsou takoví strašní silní lvi v nás, které je třeba zkrotit, zadávit, roztrhat. Skutečně silný hrdina to dokáže! Ale musí trénovat.
 

David a Goliáš

Situace: Překonání strachu, pocitu méněcennosti v nevěřícím prostředí, podporování víry v sílu modlitby.

Dnes vám povím zajímavé dobrodružství, o kterém se píše v Bibli. Stalo se to velmi dávno. Zlí Filištínci napadli maličký národ Izraelitů. Izraelité věřili v Boha, ale Filištínci ne. Filištínců bylo velmi mnoho a byli silně ozbrojeni. Proto se vlastně ani nezačalo bojovat. Izraelité se totiž báli. Mezi Filištínci byl jeden obr, jmenoval se Goliáš. Byl dvakrát tak velký než ostatní lidé. Celý byl v železném brnění. A ten velikánský meč co měl! Ten by nahnal strach komukoliv. Goliáš navrhl Izraelitům, že nemusí být válka, nemusí se všichni bít. Stačí, když se mezi nimi najde jeden, který by šel bojovat s ním. Když ho přemůže, odejdou Filištínci a dají Izraelitům pokoj. Každý den vykřikoval na chudáky Izraelity, kdy už konečně pošlou proti němu nějakého hrdinu a pokaždé se jim škaredě posmíval. Co však měli Izraelité dělat? Kdo by se odvážil proti takovému dobře vyzbrojenému obrovi! A tak se Izraelité každý den více třásli strachem, co jen s nimi bude.
A tu se přihlásil pastýř David, ještě jenom chlapec. On že se nebojí bojovat s Goliášem. Všichni ho přemlouvali, aby si to rozmyslel, protože zle skončí. Když se nenechal přemluvit, dal mu král své brnění i meč, jenže to bylo tak těžké a velké, že by to chlapec nemohl ani unést. Tak to tam nechal a šel do tohoto nerovného boje bez brnění a bez meče. Každý ho už viděl na kousky rozsekaného. Obr Goliáš ani svým očím nechtěl věřit, když se mladý David postavil proti němu.
Ale David se nebál. Řekl to i všem ustrašeným Izraelitům: "Nic se o mě nebojte. Goliáš je sice mocný, vycvičený, má železné brnění a těžký meč, ale mně bude pomáhat Bůh, v kterého věřím, a ten je přece mocnější."
No a měl pravdu. Představte si, že David porazil obra Goliáše. Marně se Goliáš smál, že se proti němu postavil slabý chlapec. Prý ho chce přemoct obyčejným chlapeckým prakem? Jeho, nepřemožitelného siláka! Může mu snad ublížit kámen, když je celý schovaný v železném brnění? Jsou ti Izraelité jen hloupí, anebo se mu chtějí i posmívat?
Jenže nadarmo byl Goliáš celý obrněný. Na čele měl malé nechráněné místečko, a právě tam ho David trefil. Byla to taková prudká rána, že Goliáš spadl na zem, meč mu vypadl z ruky a byl přemožen. Když to viděli Filištínci, lekli se a utekli. Izraelité se radovali a oslavovali Davida.
Co myslíte, proč se Davidovi podařilo porazit takového mocného obra? Byla to Davidova zásluha, jeho šikovnost? Jistě i to. Ale bez zázračné Boží pomoci by nemohl zvítězit. A zřejmě proto je to zapsáno v té krásné Svaté knize. Proto Bůh chtěl, abychom se i my dnes dověděli tento příběh. Jistě ne proto, abyste se učili střílet z praku a házet kameny.
Víte, že na světě je všelicos, co se Bohu nelíbí. Že lidé svět stále kazí. Stále jsou na světě takoví, kteří Boha neposlouchají, nevěří v něho, vraždí, vedou války, trápí druhé. I takoví, co se posmívají dobrým lidem, věřícím.
Proto je příběh o Davidovi a Goliášovi v Bibli, a proto je důležitý i pro nás dnes. Neboť je to tak, že Bůh je vždycky nejmocnější. A kdo mu důvěřuje, nemusí se bát nikoho, i kdyby byl tak silný a ozbrojený jako Goliáš. Vždyť co je kamínek proti takové přesile! Každý člověk, který jen trochu rozumí boji, by se s kamínkem neodvážil jít do takového zápasu! A raději by se přidal k dobře vyzbrojeným Filištíncům. Vždy je mnoho takových, co si myslí, že slabší musí být poraženi. A proto se přidají k mocnějším. K těm, kterých je víc a kteří mají lepší zbraně. A nepřemýšlejí, na čí straně je Bůh.
Ale kdo se může spolehnout na mocného Boha, ten zvítězí i beze zbraní. Víte čím? Víte, co je pro nás takovým kamínkem, který trefí nepřítele rovnou do čela? Modlitba. Tomu, kdo vytrvale a s velkou důvěrou prosí svého přítele, nejmocnějšího Boha, tomu Bůh pomůže zvítězit. Ale nesmí se bát, nesmí utéct a nesmí se přidat k těm silným nepřátelům.
 

Očistec

Situace: 2. listopadu, případně po návštěvě hřbitova, anebo kdykoliv, kdyby spontánně vznikla otázka o očistci.

Chcete vědět, co je to očistec? Tedy dávejte pozor, povím vám několik příběhů, z kterých to pochopíte.
Malý Vláďa šel poprvé do opravdového divadla. Velice se na to těšil, protože mu o tom sestra vyprávěla hodně krásného. Nemohl se dočkat, kdy už bude konečně sedět mezi ostatními dětmi, kdy se zdvihne opona a opravdoví herci budou hrát krásnou pohádku. Cestou do divadla však našel na chodníku kus plechu, jakousi součástku z traktoru. Bylo to velké, velmi špinavé, zaolejované a zablácené. Vláďa si však nadevšechno rád hrával se všelijakým starým železem. A tak neodolal a vzal si to. Přišel do divadla a chtěl vejít do sálu. Ale s tím neforemným špinavým kusem plechu ho dovnitř nepustili. Paní u vchodu mu to vzala z ruky a vyhodila. Vláďa se strašně rozplakal. Ale takový plačící zase nemohl vejít dovnitř. Musel se napřed smířit s tím, že ten špinavý kus plechu v divadle nemůže mít. Pokud neuznal, že je mu to i tak na nic, že to vlastně nepotřebuje, že se od toho jen zašpinil, zbytečně by byl vešel dovnitř. Ani by nebyl vnímal divadlo, byl by stále myslel jen na to, co ztratil. Ostatní děti by se radovaly, výskaly by nadšením a on by plakal kvůli nějakému haraburdí. Když chtěl mít i Vláďa krásný zážitek, musel počkat venku, dokud vše neuznal a nepřestal mít zájem o něco jiného než o divadlo.
Tak nějak je to s člověkem, který by měl přijít do nebe. Má rád Boha, těší se na setkáni s ním, ale do nebe se jde přes smrt. A to přece už víte, že tehdy musí člověk opustit všechno. Nemůže si vzít s sebou nic z toho, co měl na světě rád. Marně si nashromáždil mnoho peněz, mohl mít kdoví jaké drahé hodinky a prsteny, krásné šaty, přepychové auto - všechno je jen haraburdí v porovnání s tím, co ho čeká v nebi. Jenže když to měl příliš rád, nedovede se smířit s tím, že to je nenávratně pryč. Dokud je pro to nešťastný, nemůže jít do nebe. Musí tedy počkat, dokud neuzná, že to všechno, co nechal na světě, nemá vlastně žádnou cenu. Že nestojí za to kvůli tomu se trápit. Potom se už může svobodně radovat v nebi. Říkáme, že prošel přes očistec.
Kdo zemře jako Ježíšův přítel, má připraveno místo u Boha ve věčné radosti. Ale když má ještě příliš rád věci, které musel smrtí opustit, musí se nejdřív této náklonnosti zbavit.
Ale nejen to. Řeknu vám jiný příklad. Katka byla pozvána na oslavu narozenin své sestřenice. Když však vešla do předsíně, uviděla na věšáku známý kabát. Bylo by to možné, že je zde i Soňa, kterou nesnáší? To tedy ne! Raději se zřekne zábavy, ale se Soňou u jednoho stolu sedět nebude! Nebude se celý večer na ni dívat a poslouchat její řeči. Už-už chtěla odejít, ale když slyšela z místnosti radostný smích, zamrzelo ji, že by tam neměla být. Zastavila se a začala uvažovat. Co jí vlastně vadí na Soni? Když ji pozvali do tohoto domu, nemůže být přece zlá. Mohla se změnit. Otevřely se dveře a Katka zpozorovala, jak si její dobrý strýc důvěrně vykládá právě se Soňou. S tou nenáviděnou Soňou. Až ji to bodlo! Kdyby její dobrý strýc věděl, jaký má k Soni špatný vztah!
Jak tam stála, plná touhy jít dovnitř, cítila, že jí v tom brání jen odpor k Soni. Pochopila, že je sama vinna. Už dávno měla zapomenout na jejich někdejší hádku. Už dávno jí měla všechno odpustit a navázat s ní zase přátelství. Věděla, že dokud se z duše neztratí tento odpor, nemůže vejít. Nemůže se tam radovat. Pokazilo by to náladu i ostatním. Byla tedy dočasně vyloučena ze slavnosti, a zavinila si to sama.
I toto je očistec. V nebi je každý šťastný. A tak tam nemůže vstoupit nikdo, kdo někoho z přítomných nemá rád. Musí tedy čekat dotud, dokud nenapraví svůj vztah ke všem, aby se mohl se všemi těšit.
Ale to není všechno. Nyní vám řeknu něco, co se opravdu stalo. Víte, že v Africe je velké horko, ale noci tam bývají studené. Jeden cestovatel vyprávěl, že jednou večer viděl v malé africké vesnici ležet ubohého stařečka bez přikrývky. Celý se třásl zimou. Cestovatel měl s sebou dvě přikrývky a i jeho napadlo, že by se s tím starcem měl podělit. Bál se však, že jemu samému potom bude zima, když mu jedna deka nebude stačit. Když usnul, zdálo se mu, že ho zavalil velký balvan. A v tom snu viděl toho ubohého starce třást se zimou. Moc rád by mu chtěl dát přikrývku, ale už se nemohl pohnout, protože byl zavalen. Byl to jen sen, ale cestovatel vzpomíná, že tehdy pochopil, co je očistec.
Budeme vidět bídu, okolo které jsme prošli nevšímavě, bez poskytnutí pomoci. Chtěli bychom to napravit, ale už nebudeme moci. Smrtí ztratíme všechno, i možnost pomáhat. Nebudeme mít už žádné peníze, které bychom mohli rozdat. Nebudeme mít ruce, kterými bychom mohli pomoci slabším. Marně bychom chtěli potěšit smutného, nepůjde to, protože náš hlas už nikdo nebude slyšet.
Tomu, kdo takto trpí, se uleví, když vidí, že někdo druhý přece pomohl. Že se tedy už chudák netřese zimou, protože někdo mu tu přikrývku dal. Někdo uklidil byt nemocné ženě. Někdo vyslyšel a potěšil opuštěného. Takže když uděláme dobrý skutek, možná tím pomůžeme i někomu v očistci. Možná je rád, protože jsme udělali právě to, co on neudělal a proč se on nyní trápí.
Zemřelým v očistci můžeme pomoci i modlitbou. Prosíme za ně, aby se dokázali co nejdříve zbavit toho, co jim brání, aby mohli vejít do nebe. Aby byli co nejdříve schopni svobodně se radovat s Bohem a s ostatními obyvateli nebe.

Po tématu o očistci by mělo následovat téma o Mystickém těle, protože na ně navazuje.

Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak, jak to dělají ostatní, kdo nic nevědí o naději. Protože věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem Bůh přivede i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. - A pak už budeme s Pánem navždycky (1 Thes 4,13-14;17).
 

Mystické tělo

Když jsme si vyprávěli o očistci, skončili jsme tím, jak můžeme pomáhat zemřelým v očistci, co můžeme místo nich udělat. Ale je to možné? Ve škole si musí každý sám udělat úlohu. Tam se to považuje za podvod, kdyby někdo udělal úlohu druhému. U Boha ne? U něho se to smí?
Nejenže se to smí, ale Bůh to má rád, líbí se mu to. Zkusím vám to vysvětlit podle Písma svatého. Tam se totiž píše, že my všichni patříme dohromady, podobně, jako patří dohromady jedno tělo.
O lidském těle jistě víte už mnoho. Jak mozek všechno řídí, rozkazuje rukám i nohám, zaznamenává do paměti, co oči vidí a uši slyší. Srdce zase posílá krev do celého těla. Plíce dýchají a žaludek pracuje též pro celé tělo. Z chutného jídla má požitek hlavně jazyk a i v hladovém žaludku je z toho příjemný pocit. Ale užitek má celé tělo, protože výživu z jídla dostanou i vlasy na hlavě. Když se dostane do těla nějaká nákaza, onemocní celé tělo a hned se celé začne bránit. Začne vyrábět víc bílých krvinek, které jako vojáci potom bojují s nákazou. Srdce pracuje rychleji, aby krev mohla lépe proudit. Neřekne "co je mi po krku, ať jsou v něm bacily, já se přece nebudu proto namáhat." A ani mozek nevyšetřuje, kdo co zavinil, ale nařizuje všem ostatním orgánům v těle - urychleně pomoci! Protože kdyby se nezačal boj hned, nákaza by se rozšířila do celého těla. Víte přece, že když dostanete angínu nebolí vás jen krk, ale i hlava a celé tělo je malátné, nemůžete chodit, pálí vás oči, třese vámi zimnice. Takže všechno dobré i zlé, co je v kterékoliv části těla, zasáhne celé tělo.
Vy už víte, že z hříchu jednoho člověka pocházejí zlé následky i pro jiné. Ale stejně ani dobro nezůstává jen u toho, kdo ho vykoná. A to platí pro všechny zlé i dobré skutky, i pro ty, o kterých nikdo neví. Když někdo zaviní havárii, někoho přitom zabije a zraní, způsobí žal ještě i všem pozůstalým. Ale i když někdo jen v sobě pěstuje nenávist, šíří se okolo něho nákaza, protože jsme navzájem neviditelně spojeni natolik, jako jedna ruka s druhou. Nikdo nemůže být dobrý anebo zlý, jen sám pro sebe. Je to asi tak, jako kdyby zlo zapáchalo a dobro vydávalo příjemnou vůni. A to by zasáhlo každého.
Všichni pokřtění jsou spojeni nejen mezi sebou, ale i s Ježíšem do jednoho těla. Bez ohledu na to, kde se nacházejí. Proto může i dobrý skutek anebo modlitba pomoci někomu, kdo už zemřel. Spojení mezi těmi, co patří k Ježíšovi, se totiž nepřetrhne ani smrtí. Nepřekáží mu ani žádná vzdálenost. Když tedy slyšíme o zemětřesení anebo povodni někde v daleké Asii, přestože tam nemůžeme jít pomáhat, vždy můžeme něco pro postižené udělat. Modlitba, to je přece spojení s Ježíšem.
A když je Ježíš hlavou těla, do kterého patří i ti postižení i my, musí jim moje spojení s Ježíšem, moje starost o ně, moje ochota a moje prosba nějak pomoci.
Ježíš jako naše hlava vždy chce, aby celé tělo pomáhalo té části, která potřebuje pomoc. A proto má radost, když si všímáme ubohých, a i když nemůžeme přímo pomoci, tak za ně prosíme. Z tohoto totiž vidí, že se máme rádi, a to je podobné, jako když v žilách koluje krev, bez které přece nemůže být život.
Co si však přeje od nás Ježíš, jak se máme chovat, když vidíme nějaké zlo, hřích? Určitě ne odsuzování, pohrdání, nadávání. Když si uvědomíme, že patříme k sobě, že jsme jedno tělo, měli bychom odprošovat Boha i za ty, kteří se nechtějí změnit. Měli bychom za ně Bohu něco nabídnout. Pokusit se nahradit to, co oni pokazili. Tak, jak to dělají dobří sourozenci. Když jeden mamince odepře něco udělat, druhý skočí a udělá to za něj. Takto může být každý užitečný.
Například nemocný může své bolesti snášet trpělivě namísto těch, kteří svou nervozitou ztrpčují život svému okolí. Můžeme se i naučit nevybírat si v jídle, sníst všechno bez brblání, že to anebo ono nemám rád a myslet přitom na hladové. Anebo si obleču bez připomínek to, co mi maminka připraví, i když se mi to nelíbí. Mnoho je totiž takových, co pro parádu jsou schopni i krást.
Čím víc dobra budeme konat, tím zdravější krev bude proudit celým tajemným tělem, do kterého od křtu patříme. A tím lépe bude na světě.

Tělo je taky jen jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy - přestože je jich mnoho - tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Vždyť přece z nás ze všech - ať už jsme židé nebo pohani, otroci nebo svobodní - stalo se jedno tělo, když nás tentýž Duch všechny dovedl ke křtu a všichni také jsme v hojnosti přijali stejného Ducha. (1 Kor 12,12-13)
 

Osobní a poslední soud

Situace: Jakákoliv příležitost, když se připomene Boží soud. Například při modlitbě Věřím v Boha, při nějaké zprávě o smrti a podobně.

Víte, co je to skrytá kamera? Bývá to ve velkých obchodních domech. Někdo si myslí, že ho nikdo nevidí, nějaké zboží namísto do košíku dá do kapsy a večer se uvidí v televizi. Nejen on, ale všichni, co se dívají na program.
Bůh má takovou skrytou kameru. Když zemřeme, uvidíme, co jsme kdy čím pokazili. Ale nejen to, Bůh nám ukáže, jak to mohlo být, kdybychom se byli drželi svého svědomí. Všelicos by se bylo možná jinak vyvinulo. Oč méně trápení bychom byli měli, i lidé okolo nás. Bude to film našeho života, kde ale uvidíme, i jak to bylo, i jak to mělo být. A to bude náš soud.
Když si zpytujeme svědomí, děláme něco podobného. Zkoumáme, v čem jsme se odklonili od hlasu svědomí, od Božích příkazů. A když se vyznáváme ve svátosti pokání, to je už docela to stejné, protože se každý sám soudí před Bohem, žaluje na sebe. Když mu potom Bůh odpustí, je to jako vymazáno. Takže po smrti před Božím soudem uvidíme i zázraky velkého Božího milosrdenství, jak se všechno změnilo svátostí pokání. Kdo se pravidelně a upřímně vyznával v této svátosti, bude před soudem jen děkovat ve velkém štěstí.
Každý člověk za života něco hříchem pokazil, proto je svět tak plný neštěstí a bolestí. Když už zemře i poslední člověk, Bůh ukáže nám všem velmi zajímavý film. Ukáže nám všechno, jak to bylo. Od stvoření až do konce světa. A uvidíme, co všechno způsobil hřích. I to, kdo to jak napravoval. Poznáme, jak mohl svět vypadat, kdyby se všichni lidé byli drželi Božích příkazů. Jak měl vypadat podle jeho plánů.
To bude poslední soud, kde se jasně ukáže, co je dobro a co zlo. Kde se navždy oddělí dobří od zlých.
Bude to velká slavnost. Ježíš se ukáže v celé své velebnosti. Už ne jako chudé dítě, ani jako popravený zločinec, ani ne jako kousek chleba, ba ani ne jako kterýkoliv ubožák, co potřebuje pomoc. Ukáže se jako vítěz a vládce vesmíru. Každý ho uvidí a bude ho muset uznat za Pána.
Ti, co ho poznali i v bídné podobě, co mu pomáhali, když se skryl do podoby chudáků, přivítají ho s jásotem. Ale jeho nepřátelé budou zuřit v bezmocném zoufalství.
My jsme Ježíšovými přáteli a chceme jimi zůstat navždy. A tak se na tu konečnou velkolepou Ježíšovu oslavu můžeme těšit. Protože s ním budeme oslaveni i my.

Ježíš řekl: "To je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den." (Jan 6,40).
 

Světci

Situace: V 63. lekci o svátosti biřmování uvádíme, že život s Duchem svatým je velké dobrodružství, protože člověk dokáže všelicos, čeho by se sám nikdy neodvážil. Dokazují to právě životy svatých.
Uvedené příběhy mají být ukázkou, jak by se měly dětem podávat životy svatých. Jde nám přece o to, abychom svatost udělali přitažlivou. Musíme vynechat mimořádná zjevení a extrémní kajícnost. V každém dítěti je touha po dobrodružství a hrdinství. To je vhodná půda pro povzbuzení touhy po svatosti, když to uděláme dost přitažlivě, a přitom pravdivě.

MARIE - JEŽÍŠOVA MATKA
Jistě jste už viděli mnoho jejich obrazů a soch, kde je vždy v krásných dlouhých šatech, se zlatou korunou na hlavě, jako královna. Jenže ona tak nevypadala. Bylo to obyčejné chudé děvče. Oblékala se jako ostatní děvčata a nikdy ji nenapadlo, že bude mít nějaký jiný život.
Vy už víte, jak to bylo. Jednou jí Bůh oznámil, že si ji vybral za matku svého Syna. Ptal se jí, jestli souhlasí. Byla velmi překvapena, a proto se Božího posla - anděla zeptala, jak se to stane. Tehdy totiž ještě neměla manžela. Anděl jí řekl, že to všechno se stane z moci Ducha svatého. Marie souhlasila. A nyní se začalo v jejím životě největší dobrodružství, jaké nikdy žádná jiná žena nezažila.
Protože co je to vlastně dobrodružství? Je to něco neobyčejného, co se nestává každý den. Bývá to však spojeno s nebezpečím, je to náročné a namáhavé, takže vše dokáže překonat jen člověk odvážný a zdatný.
Maria měla snoubence Josefa. I jemu Bůh mimořádným způsobem oznámil, že si má vzít Marii k sobě a starat se o ni i o jejího syna Ježíše, jako kdyby mu byl skutečným otcem. Začali tedy spolu žít a jistě se těšili na Ježíšovo narození. Ani jeden z nich však netušil, co je čeká.
Těsně před tím, než se měl Ježíš narodit, když už bylo Marii jistě těžké se pohybovat, přišel úřední rozkaz, že musí odcestovat do Betléma. Tam se měli dát zapsat, protože odtud pocházel jejich rod.
V té době se těžko cestovalo. Nebyly vlaky ani autobusy. Josef a Maria byli chudí, měli jen jednoho oslíka, což bylo zajisté málo pro dva i se zavazadly. Museli přece vzít s sebou nějaké věci na tak dalekou cestu. Bylo to asi 130 kilometrů. Pro nás je to dnes maličkost. Autem bychom tam byli za dvě hodiny. Ale oni šli asi čtyři dny.
Kdyby tak byl mohl někdo filmovat jejich cestu! Pro nás by to byl zážitek, dívat se na to v pohodlí. Ale oni celý den šli po skalnatých a zaprášených cestách! A když začalo pršet, nebylo kde se schovat. Jídla měli určitě málo a bylo velmi jednoduché. Vždyť kolik si toho mohli vzít s sebou! A cestou nebyly obchody anebo restaurace. A kdo ví, jak nocovali! V té době bylo takové putování i nebezpečné. Mohla je napadnout divoká zvířata anebo loupežníci. Nebyla to lehká cesta. Zkuste se vžít do jejich situace. Hladoví, špinaví a strašně unavení. Věděli, že se jim brzo narodí dítě. Kam ho dají, co si počnou? A nemá to být obyčejné dítě, ale sám Bůh. Tvůrce vesmíru jim svěřil svého vlastního Syna. Mají se o něj postarat. Ale v takových strašných podmínkách? Copak Bůh zapomněl na ně a na svého Syna?
Pochybnosti, to bylo asi jejich největší nebezpečí. Ale oba dokázali, že jsou hrdinové. Nelekli se ničeho, žádných těžkostí. Nepřestali věřit, že Bůh o nich ví. Začali chápat, že toto velké Boži vyznamenání neznamená pro ně slávu a pohodlí, ale naopak, velké vypětí sil.
Konečně došli do Betléma. To se jim ulevilo! Už jsou na místě. A je to přece dost velké město, zde si určitě najdou slušný nocleh, kde se budou moci umýt i najíst. Nejvyšší čas, protože Marie začala cítit, že se dítě každou chvíli narodí. Tak rychle, jen aby byli už ubytováni.
Víte, jak to dopadlo. Všude bylo plno hostů, protože kvůli sčítání obyvatelstva tam museli mnozí přicestovat. Pro naše poutníky se nenašlo místo ani v hostinci, ani v žádném domě. Museli se uchýlit do útulku pro zvířata. Byla tam zima, špína, zápach, právě že měli jen střechu nad hlavou.
A tam se jim narodil Ježíš. Největší událost, jaká se kdy stala! Mocný Bůh přišel k lidem jako malé bezmocné děťátko. Nikdo o tom neví, jen tito dva - Maria a Josef a jsou tak chudobní a docela bezmocní v tomto cizím městě, že nemohou obstarat pro toto vzácné dítě ani to nejpotřebnější. Dokázali věřit ještě i v této zoufalé situaci, že je to opravdu Boží Syn? Musela to být strašná zkouška!
Najednou však začali přicházet pastýři s dary. Jak se musela Marie radovat z teplého mléka, sýru, kožešiny. A hlavně z toho, jak se pastýři chovali. Klaněli se tomuto chudobnému děťátku, na kterém přece nemohli nic zvláštního vidět. Zřejmě tedy i jim oznámil Bůh, jaké velké tajemství, jaký úžasný zázrak se stal. Bůh se stal člověkem.
A už se všechno začalo měnit. Našlo se pro ně ubytování i jídlo. Zanedlouho se dokonce přišli poklonit Ježíškovi i bohatí učenci z dalekých krajin. Donesli vzácné dary, jaké se dávají jen králům. Josef a Marie nic takového nikdy neměli a ani nevěděli, co s takovými poklady mají dělat. Ale jak se jim hodily! Protože zanedlouho je čekala další cesta, ještě nebezpečnější. Museli utéci do ciziny, do dalekého Egypta. Dověděli se, že zlý král se rozhodl Ježíše zabít, protože se lekl, že Ježíš bude chtít být králem. Poslal do Betléma oddíl ozbrojených vojáků. Josef tedy vzal Marii a dítě a rychle, tajně v noci odešli do zcela neznámé krajiny. Tak, jak byli z domu vypraveni jen na pár dnů, museli odejít na několik roků.
To byla jistě cesta plná nebezpečí a velmi namáhavá. Ještě že měli zlato a mohli si cestou za ně koupit, co potřebovali. A když se konečně po dlouhém, namáhavém putování dostali do kraje, kde nevládl ukrutný Herodes, mohli se usadit, pronajmout si nějaký domek a začít pracovat.
V Písmě svatém nejsou žádné podrobnosti o tom, jak žila tato rodina ve vyhnanství. Můžeme si však domyslet, že to nebylo lehké. Ale překonali všechny překážky, uživili se, vydrželi tam dokud se nedozvěděli, že jim už doma nehrozí nebezpečí. Zase museli podniknout těžkou a namáhavou cestu a kdo ví, co našli doma. Určitě byl jejich domek zpustlý, když v něm tak dlouho nikdo nebydlel. Zase museli začít znovu. Museli žít velmi skromně a mnoho pracovat, aby se uživili. A přitom věděli, že jejich dítě je sám Boží Syn! Sotva rozuměli tomu, proč chtěl Ježíš žít v takových těžkých podmínkách, proč jim neulehčil život svou božskou mocí. Ale pokaždé, když překonali nějakou těžkost, přežili nebezpečí, cítili se silnějšími, otužilejšími, schopnějšími.
Byla by se Marie sama odvážila k této úloze? A přece to dokázala! Dokázala ještě víc! Byla schopná stát vedle Ježíše při jeho umučení. Musela tehdy strašné trpět. Ale chovala se tak, jako Ježíš. Ani ona neproklínala, nebylo v ní nenávisti, nesvolávala na nikoho Boží trest, protože pochopila poslání svého Syna, pochopila, jak velmi touží každého zachránit.
A právě tehdy, když stála pod křížem, povýšil ji Ježíš na Matku všech lidí. Byla zahrnuta velkou slávou, vždyť není kostela, kde by nebyl její obraz anebo socha. Každý, kdo věří v Ježíše, ctí i ji.
Nikdy žádný člověk nedosáhl toho, čeho ona. Na světě už bylo mnoho slavných žen, ale jejich sláva trvala jen pár let. A téměř každou matku její děti milují. Ale Marie je oslavována už dva tisíce roků. A jako matku ji milují miliony a miliony lidí.

PETR - JEŽÍŠŮV PRVNÍ NÁSTUPCE
Šimon byl chlapec jako všichni ostatní. Jenže nevynikal velkou odvahou. Právě naopak, když cítil, že mu hrozí nebezpečí, hned se polekal. Zato se rád vychloubal. Pokud se o něčem jen vyprávělo, míval silácké řeči, co všechno on dokáže. Ale když k něčemu došlo, ukázal se často jako slaboch. Žil v rybářské osadě, jeho otec i otcové jeho kamarádů byli rybáři. Věděl, že ani on nebude ničím jiným než rybářem. Možná toužil po tom, aby skutečně dokázal být takovým smělým, jak o tom mluvil. Ale určitě netoužil žít nikde jinde, stát se někým větším. Ani se mu nezdálo, kam se dostane, čeho bude schopen.
Vyrostl a opravdu se z něho stal rybář. Noc co noc vyplouval i s ostatními na jezero, aby měla rodina z čeho žít. Byl věřící Žid. Zachovával Mojžíšův zákon, znal Bibli, modlil se a jako všichni Izraelité, čekal i on, kdy konečně pošle Bůh Mesiáše - zachránce a vysvoboditele. Možná si v duchu představoval, jaké to bude, když přijde a udělá z nich všech vládce nad ostatním světem. Nebudou muset těžce pracovat, ale budou rozkazovat druhým. Možná si pomyslel: "Kdyby se tak stalo ještě za mého života!" A ani nevěděl, že Mesiáš je už na světě a žije nedaleko.
Zanedlouho se s ním i seznámil. Nevíme přesně, jak to bylo. Ale víme, že Šimon byl mezi prvními, kteří Ježíše horlivě poslouchali. Na první zavolání nechal všeho a následoval Ježíše. Stalo se to po zázračném rybolovu, o kterém víte. Od té doby Šimon slyšel každé Ježíšovo slovo a byl při každém jeho zázraku. Ježíš mu dal nové jméno - Petr, což znamená "skála".
Ze všeho, co Šimon Petr každý den zažil, začalo v něm stále víc růst přesvědčení, že Ježíš je ten očekávaný Mesiáš. On byl první, který to řekl nahlas. Jednou se Ježíš ptal apoštolů, co se o něm říká mezi lidmi, za koho ho pokládají. A potom se ptal, za koho ho pokládají oni, apoštolové. A tehdy mu Petr řekl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha."
Jenže hned po této události se stala jiná, která nám ukazuje Petra z jiné strany. Ježíš se svým přátelům svěřil, jaké velké utrpení ho čeká. To Petra pobouřilo. On totiž snil o slávě a ne o utrpení. Začal tedy Ježíši domlouvat, že se nic takového nesmí stát. A tehdy ho Ježíš přede všemi velmi ostře napomenul.
Petr se tedy rychle nadchl, ale neuměl vydržet, když se ukázalo nebezpečí. Například jednou večer odešel Ježíš od učedníků, protože se chtěl sám modlit. Oni sedli na loďku a vezli se na druhý břeh jezera. Najednou uviděli, jak k nim po vodě kráčí lidská postava. Nejdřív se lekli, ale potom poznali Ježíše. Petrovi se to líbilo - kráčet po vodě! Zakřičel tedy na Ježíše, jestli to může zkusit i on. Ježíš ho zavolal: "Pojď" a tak Petr vystoupil z loďky a kráčel. A když už byl blízko Ježíše, zpozoroval, že začíná vítr a voda se vzdouvá. Lekl se. Přestal věřit, že toho, kdo mu dal moc chodit po vodě, poslouchá voda i vítr. Jen co ztratil víru, začal se topit. Ježíš ho však chytil za ruku a vytáhl ho.
Jak se Petr zachoval při Ježíšově umučení, to víte. Ale při poslední večeři měl ještě silácké řeči. Ježíš totiž vyprávěl, co se stane. Řekl i to, že jeden z nich ho zradí a ostatní ho opustí. A tehdy se začal Petr vytahovat, že druzí možná, ale on tedy nikdy! Ježíš ho napomenul a docela přesně mu předpověděl, že právě on, Petr, zapře Ježíše až třikrát za sebou. A že se to stane dřív, než kohout zakokrhá, tedy do rána. Tak se i stalo. Petra nikdo úředně nevyšetřoval, nikdo mu nevyhrožoval, nic mu vlastně nehrozilo, ale on se přece neodvážil přiznat, že Ježíše zná. Dokonce přísahal, že nikdy Ježíše neviděl. A když se to stalo potřetí, bylo slyšet odněkud kokrhání.
Takový byl Petr. A přesto ho Ježíš ustanovil za svého nástupce, určil ho hlavou ostatních. Jemu dal nejvyšší moc, jakou člověk může dostat, protože pod jeho pravomoci podřídil i všechny ostatní apoštoly. Petr měl o všem rozhodovat. Ježíš řekl totiž Petrovi: "Tobě dám klíče od Božího království, cokoliv svážeš anebo rozvážeš na zemi, bude svázané anebo rozvázané i na nebi." To znamená, že Ježíš už dopředu dal souhlas ke každému Petrovu rozhodnutí.
Jak mohl svěřit tak velkou zodpovědnost takovému nestálému člověku? Vždyť nebyl pro to schopen!
A přece to Petr dokázal, a dokázal to velkolepě. Jen co ho pronikl Duch svatý, přestal se bát. Vyšel mezi lidi a tisícům neohroženě vyprávěl o Ježíšovi. Nebál se vyprávět ani před těmi, kteří ještě před nedávnem dali Ježíše ukřižovat. Nepolekal se, když ho chytili, svázali, předvedli před nejvyšší kněze, tam ho před množstvím lidí zbili a zakázali mu mluvit o Ježíšovi. Ale on kázal dále. Získával mnoho lidí pro Ježíše. A vždy moudře rozhodoval, když vznikl nějaký spor.
Všechno to, co dokázal, nebylo z jeho vlastních sil. On sám byl schopen zůstat jen obyčejným rybářem a slabochem. Odevzdal se však Bohu, dal se do jeho služeb a Bůh ho naplnil svým Duchem moudrosti i odvahy, takže dokázal neslýchané věci. Ten, který se kdysi polekal posměchu, nelekl se ukřižování, protože Petr zemřel stejně tak, jako jeho Pán - na kříži.

PAVEL
Šavel byl židovský chlapec. Jeho rodina však nežila v židovské krajině, ale v cizině. Byl velmi bystrý a moudrý, a proto ho rodiče poslali na studie do Jeruzaléma. Bylo to několik let po Ježíšově ukřižování. Šavel tedy Ježíše neznal. A když se pohyboval ve společnosti Ježíšových odpůrců, nikdy o něm neuslyšel pravdu. Říkali mu, že Ježíš byl buřič, neboť prý přemlouval lidi, aby nezachovávali Mojžíšův zákon. A jestliže je Mojžíšův zákon zákonem Božím, tedy Ježíš zřejmě pobuřoval lidi i proti Bohu. Šavel byl velmi zbožný a horlivý. Chtěl zasvětit svůj život práci pro Boha. A když viděl, kolik starostí mají jeruzalémští kněží proto, že se Ježíšovo učení tak rychle šířilo, pustil se do boje. Slídil mezi lidmi, hlídal, kdo by mohl patřit mezi přívržence Ježíšova nového nebezpečného náboženství a potom je udával u kněží. Věděl, co se stane s těmi, které udá. Dovlečou je před veleradu a dají je veřejně zbičovat. Šavlovi jich však nebylo líto, protože si myslel, že si to zaslouží. A že jim to možná pomůže, aby se vrátili k pravému židovskému náboženství.
Šavel nadělal mnoho zla. Mezi věřícími křesťany byl postrachem. Každý se ho bál, protože neměl slitování. Bůh však viděl, že on vlastně neví, co dělá. Dělal to z horlivosti pro Boha. Nepoznal pravdu. Ale jak mohl tu pravdu poznat? Vždyť mu ani nenapadlo pochybovat, že snad nemá pravdu. Proč by se on měl zajímat o Ježíšovo učení!
Bohu se líbila Šavlova horlivost. Právě takového zapáleného a nadšeného apoštola potřeboval. A tak zasáhl mimořádným způsobem. Šavel byl na cestě do Damašku, kde měl dát pochytat a potrestat tamější křesťany. Cestou se před ním najednou objevil Ježíš v prudké oslepující záři. Šavel se lekl, až spadl na zem. Tehdy ho Ježíš oslovil: "Šavle, proč mě pronásleduješ?"
Toto jediné setkání s Ježíšem stačilo Šavlovi, aby pochopil, kde je jeho místo. Dal se pokřtít, přijal jméno Pavel a od té chvíle celou svou horlivost obrátil na získávání lidí pro náboženství, které předtím tolik nenáviděl. Poznal, kde je pravda. Přesvědčil se o tom a podle toho jednal. Nechal se úplně proniknout Duchem Božím a stal se největším z apoštolů.
Říkáme mu apoštol národů, protože sám přinesl víru do mnoha zemí. Procestoval vlastně celý tehdy známý svět a všude ohlašoval Ježíšovu nauku.
Ale co ho to stálo! Trvalo dlouho, než mu lidé uvěřili. Báli se ho, nedůvěřovali mu. Mysleli si, že se jen tak přetvařuje, aby je mohl lehčeji pochytat. Ale on se nezastavil před žádnou překážkou. Sám píše v jednom listě, co všechno prožil. Přečtu vám to: "Od Židů jsem dostal pětkrát čtyřicet ran bičem bez jedné, třikrát mě bičovali, jednou kamenovali, třikrát jsem prožil ztroskotání, den a noc jsem strávil na otevřeném moři. Při častém cestování jsem byl mnohokrát v nebezpečí na řekách i před lupiči. Nebezpeční mi byli moji nejbližší i pohani. Mnoho nebezpečí jsem prožil ve městech i v pustině i na moři i mezi falešnými bratry. Žil jsem v trápení a v námaze, mnoho nocí jsem probděl, často jsem byl o hladu a žízni, v zimě nedostatečně oblečený."
Když toto Pavel psal, nejhorší ho ještě čekalo. Při návštěvě Jeruzaléma ho poznali, chytili a jen tak tak, že ho nezabili. Dali ho do vězení a po dvou letech ho poslali k výslechu do Říma.
Když ho jako vězně převáželi lodí do Říma, byla to strašná cesta. Několik dní se plavili v prudké mořské bouři. Na lodi bylo mnoho cestujících, kteří se strašně báli. Pavel, přestože byl vězněm, převzal velení a udržoval na lodi pořádek. Povzbudil cestující, aby se nebáli, že se nikomu nic nestane. Loď ztroskotala, ale všichni se zachránili a na deskách a všelijakých zbytcích rozbité lodi se dostali na blízký ostrov. Byli promočení, a proto si šli rozdělat oheň. I Pavel sbíral roští. Přitom se mu pověsila na ruku zmije. Pavel ji klidně setřásl do ohně. Všichni s napětím čekali, co se stane, kdy se začnou na něm objevovat příznaky otravy, ale nic. Potom tam ještě uzdravil náčelníkova otce a další, kteří přicházeli za ním.
V Římě byl potom vězněn ještě dva roky. Ale protože byl ubytován odděleně od ostatních vězňů se zvláštním strážcem, i ve vězení vyučoval a kázal. Lidé tam chodili za ním. Po výslechu ho propustili a potom ještě pět roků chodil po světě a získával lidi pro Ježíše. Když se vrátil do Říma, právě tam bylo největší pronásledování křesťanů. Chytili ho a popravili. Třicet roků však neúnavně, s největším vypětím sil rozšiřoval to náboženství, které předtím tak horlivě pronásledoval, a dal se i zabít za to, co kdysi odsuzoval.
Málokterý cestovatel zažil tolik dobrodružství jako on. Ale ne z nějaké lehkomyslné touhy po dobrodružství. On jen chtěl co nejvíc rozšířit Ježíšovu nauku a nelekl se přitom žádného nebezpečí, protože v něm byla síla Ducha Božího.

MONIKA
Monika byla křesťanka, ale její manžel byl pohan. Narodil se jim syn Augustin. Monika ho chtěla vychovávat ve víře, ale on dal víc na to, co mu říkal otec. Chlapec byl velmi nadaný, výborně se učil. Když odešel na studie, dostal se do špatné společnosti a pokazil se. Žil hýřivým, nemravným životem. Monika byla z toho nešťastná. Cítila se bezmocná. Na její domlouvání Augustin nic nedal. Co mohla ještě dělat?
Kdo je sám bezmocný, hledá pomoc u druhého. A Monika měla nejmocnějšího přítele - Boha. Toho tedy prosila velmi úpěnlivě a vytrvale. Celých dvacet roků prosila marně, protože se nic nezměnilo. Ale ji to neodradilo. Důvěřovala Bohu. Prosila jen o to, aby její syn uvěřil v Boha a začal žít podle Božích přikázání.
Prosila dlouho, ale nakonec přece jen ne nadarmo. Když měl Augustin 33 let, uvěřil a dal se pokřtít. Ale nejen to. Od křtu věnoval všechny své schopnosti Bohu. Stal se biskupem. Napsal mnoho tak moudrých a krásných knih, že je ještě i my dnes obdivujeme, ačkoliv od té doby uplynulo už tisíc pět set let.
Vyplatilo se tedy Monice důvěřovat, i když za ta dlouhá léta jí jistě nejednou muselo napadnout, že je to všechno zbytečné. Naděje, že bude vyslyšena, byla stále menší. A přitom jí Bůh připravil mnohem víc, než prosila. Nikdy by se nebyla odvážila tolik chtít. Ale Bůh dává vždy víc, než si troufáme prosit, když mu důvěřujeme.

TOMÁŠ BECKET
Byl kancléřem anglického krále Jindřicha II. Kancléř byl nejvyšší královsky úředník. Po králi měl nejvyšší moc v zemi. Tomáš byl moudrý a vzdělaný člověk. Ale byl i velmi lehkomyslný. Nejraději se jen bavil a hodoval. S králem si výborně rozuměli, protože i král měl raději hostiny, pitky a lovy než vážnou práci. A když si ani jeden nedělal starosti se spravováním země, ledacos nebylo v pořádku. Ale kdo by se byl odvážil jim něco vytýkat? Jediný, kdo se odvážil a kdo neschvaloval jejich chování, byl arcibiskup - nejvyšší kněz v Anglii. Samozřejmě, že ho za to neměli v lásce. Velmi se tedy radovali, když přišla zpráva, že arcibiskup zemřel. Tehdy dostal král ohromný nápad. Co kdyby se arcibiskupem stal Tomáš? To už by si mohli dělat, co by jen chtěli. Potom by je už neměl kdo napomínat.
Tehdy měli králové velkou moc. Jindřichovi se tedy podařilo zařídit, co si umínil. Tomáš přijal biskupské svěcení. Ale tehdy se v něm něco změnilo. Do té doby byl jeho pánem král a tomu sloužil, jak si to sám přál. Byl i jeho přítelem - i ve hříchu. Nyní se stal jeho pánem Bůh, a tedy jemu začal sloužit opravdu věrně.
Král se zpočátku smál, myslel si, že se Tomáš přetvařuje. Po čase však zjistil, že to Tomáš myslí vážně. A to nedovedl snést. Ztratil nejlepšího přítele, ba stal se z něho odpůrce. Tomáš už nemohl mít takové názory jako Jindřich a z toho musel dřív nebo později vzniknout spor. A byl. A velký. Jindřich zuřil, vyhrožoval, pokoušel se všelijak falešně obvinit Tomáše, ale nic to nepomohlo. Tomáš zůstal neoblomný. A neměl to lehké. Vždyť jaký to byl strašný skok - z lehkovážného člověka, kterému nebylo nic svaté, začal úplně jiný život. Žádné zábavy, žádné hostiny, opíjení, hony, ale modlitba a skromný, odříkavý život. Přitom se Tomáš neměl mezi lidmi o koho opřít, protože všichni si velmi dobře pamatovali, jaký život donedávna vedl. Nevěřili mu. Tomáš se však vážně oddal Bohu. A Duch Boží byl s ním, takže vydržel všechno.
Musel odejít z Anglie a skrývat se v jakémsi zastrčeném klášteře ve Francii. Tam dlouho žil jako obyčejný mnich, konal nejpodřadnější práce a v okolí nikdo netušil, že je arcibiskupem. Ale každým dnem se stával silnějším a odhodlanějším zůstat věrným Bohu za každou cenu.
Nebyla to malá cena. Když král Jindřich dovolil, vrátil se Tomáš do Anglie. Vítaly ho nesmírné zástupy lidí. Mezitím se už totiž přesvědčili, že Tomáš se skutečně změnil. Tomáš však věděl, že si jde domů pro smrt. A opravdu. Zanedlouho ho dal Jindřich zavraždit.
Jenže zvítězil přece jen Tomáš. Jindřich po čase uznal svou vinu a veřejně všechno odvolal. Když klečel u Tomášova hrobu a odprošoval ho, vzpomínal na časy, kdy ještě spolu žili lehkomyslným a hříšným životem. Kdo by si byl tehdy pomyslel, že se to jednou takto skončí!

KATEŘINA SIENSKÁ
Kateřina se narodila v rodině obyčejného řemeslníka v italském městě Sieně. Měla mnoho sourozenců. Do školy nechodila. Tehdy se děvčata učila vykonávat jen práce v domácnosti, a nikoho ani nenapadlo, že Kateřina bude jednou dělat něco jiného než vařit, prát, starat se o děti.
Bůh si ji však vybral pro velké věci. Žila v době, kdy se lidé velmi odklonili od Boha. Hledali jen bohatství, přepych a zábavy. A to je vždy tak, že potom chce mít každý více. Proto vznikají mezi lidmi spory. Tehdy se při každé hádce hned vytahovaly šavle a dýky. A tekla krev. Bojovali mezi sebou sousedé, rodiny i města. Lidé sice chodili do kostela, ale vůbec nežili podle Božích přikázání. Ani někteří kněží nežili jinak. I oni shromažďovali majetek, strojili hostiny a skutečně i oni chodili ozbrojeni a bojovali. To velmi uráželo Boha a pohoršovalo lidi. Kdo viděl špatný příklad u kněží, myslel si, že i on může hřešit.
Ne však Kateřina. I ona viděla nepořádky, ale ji to trápilo. Hodně se modlila za ty, co tak velmi uráželi Boha. Sama se snažila žít přesně podle Ježíšova vzoru. Kde mohla, pomáhala. Neštítila se ani nejodpornějších nemocných, ale chodila je ošetřovat s velkou láskou, protože v nich viděla Ježíše. Lidé se jí zpočátku vysmívali, ale potom ji začali vyhledávat, protože každému dovedla dobře poradit, pro každého měla slova útěchy.
Její touha napravit zlo ve světě stále rostla a Duch svatý jí dával stále víc moudrosti a odvahy. Vzala na sebe nejtěžší, téměř nemožné úkoly. Nebála se jít do Florencie, aby smířila znepřátelená města. Každému řekla přímo do očí pravdu. I vysoko postaveným lidem. A co bylo nejpodivnější, odvážila se napomínat i biskupy a dokonce papeže. Psala mu dopisy, šla za ním a dosáhla, že papež, který byl ve Francii, se vrátil do Říma.
Dosáhla toho, co se nikomu jinému nepodařilo. Nejučenější lidé obdivovali její schopnosti. A přitom zůstala jednoduchá a skromná, protože věděla, že všechno, co má a co ví i co dokázala, dostala od Boha.

ALŽBĚTA UHERSKÁ
Alžběta byla dcerou uherského krále Ondřeje. Vychována byla jako princezna, která musí umět krásně se oblékat, přijímat hosty, pohybovat se ve vznešené společnosti, rozkazovat služebnictvu. Byla určena pro takový život. Byla velmi mladá, když se vdala, a měla teprve dvacet roků, když její manžel zahynul ve válce. Zůstala sama s malými dětmi. Bratr jejího zemřelého manžela ji nenáviděl a vyhnal ji i s dětmi z hradního sídla.
Jak dokázala žít v bídě taková urozená a jemná princezna? Alžběta byla oddána Bohu. Nedala se rozmazlit. I když žila v přepychu, měla otevřené oči pro bídu okolo sebe. Chodila k chudým, nemocným a starým v okolí hradu, starala se o ně, nosila jim jídlo a sama je ošetřovala. Dala postavit nemocnici, což bylo v té době něco neobyčejného. Právě její dobročinnost byla trnem v oku švagrovi. Bál se, že by všechen majetek rozdala.
Alžběta se nezalekla bídy. Ujali se jí ti, kterým tolik pomáhala. A zakrátko se o jejím osudu dověděl její strýc biskup Ekbert. Postaral se o ni i o děti. Jistěže se její život velmi změnil, ale ona raději opustila pohodlí hradu, než by se měla stát tvrdou, nemilosrdnou a skoupou hradní paní. Ji tedy život s Bohem též zavedl docela jinam než předpokládala. A s Bohem dokázala takové věci, které by od ní nikdo nečekal.

DON BOSCO
Jaké dětství měl Jeník Bosko, to si už sotva budete umět představit. Žil ve vesničce, která neměla ani dvacet domů. Otec mu zemřel, když měl dva roky. Jaký život ho čekal? Byl sice velmi nadaný, ale do školy chodit nemohl, protože musel pracovat. Když mu bylo třináct roků, šel do služby k cizím lidem. Pracoval na poli, a staral se o dobytek. Byl veselý a šikovný. Naučil se všelijakým kouzlům a trikům a tím obveseloval děti, proto ho vždy rády vyhledávaly.
Jeník však velmi toužil studovat. Číst a psát se naučil sám. Potom přečetl všechno, k čemu se mohl dostat. Konečně jako sedmnáctiletý se dostal do školy. Všichni se mu smáli, že je už starý. A také proto, že bylo vidět, jak je chudobný. Byl velmi směšně oblečený. Matka mu nemohla nic koupit, a tak musel nosit, co mu kdo daroval.
Musel překonat mnoho těžkých překážek, než se dostal k vytouženému cíli. Vystudoval a stal se knězem. Chtěl se věnovat opuštěným dětem. Žil ve velkém městě Turíně, kde bylo mnoho zanedbaných chlapců. Pracovali na stavbách a v továrnách. Ale nikdo se nestaral o to, jestli mají slušné bydlení. Nikdo je neučil, nikdo se jim nevěnoval. Donu Boskovi jich bylo líto a chtěl jim pomoci. Chtěl, aby z nich byli pořádní lidé. Ale co mohl udělat? Tito chlapci potřebovali internáty, klubovny, hřiště. Ale Don Bosko byl chudý. Měl však ty chlapce rád. A tak se začal s chlapci scházet ve staré kůlně. A když už nestačila, pustil se do stavby. Pomyslel si, že Bůh přece má dost peněz.
Životopis Dona Boska se čte jako nejnapínavější dobrodružný román. Když ve 72 letech umřel, po celém světě byly už krásné velké ústavy pro mládež, které on vybudoval. Neměl nikdy ani haléře, ale přece se postaral o tisíce opuštěných a zanedbaných chlapců. Chtěl jim pomoci, chtěl je zachránit a věděl, že i Bůh to chce. Proto se na něj spoléhal. A nezklamal se. Kolikrát se stalo, že nebylo za co koupit jídlo pro takových pět set chlapců. Ale vždy v poslední chvíli donesl někdo přesně tolik, kolik potřebovali.
Takto stavěl Don Bosko domy, kostely, hřiště. Takto získával pro svoji práci nejen peníze, ale i spolupracovníky. Měl jich stále víc. Tolik, kolik potřeboval pro své dílo.
Don Bosko dokázal neuvěřitelné věci. Lidé se mu smáli, když ještě jako malý chudobný pasáček tvrdil, že se stane knězem. Stejně se mu smáli, když začal z ničeho stavět první dům. Vždy se našli lidé, kteří pochybovačně kroutili hlavami, když začínal bez haléře nějaké dílo. Měli ho za blázna. Ale tito lidé nevěděli, že je s nim dobrý a bohatý Bůh.

DAMIAN DE VEUSTER (čti Vustr)
Když se sedlákovi v malé vlámské vesničce narodilo sedmé dítě, napsal do rodinné kroniky, že z toho chlapce bude sedlák jako je on, aby dále obdělával půdu, která od nepaměti patří jejich rodu. A z chlapce opravdu rostl zdravý a statný rolník. Měl rád hospodářství a práci v něm. Bránil se, když ho otec poslal do města do školy. Nechtěl se učit. Ale byl to tvrdý chlapec, ničeho se nezalekl, a proto ve škole vydržel. Všechno ho to však lákalo zpět na pole.
Bůh ho však volal jinam. Chlapec se dlouho vzpíral, ale nakonec poslechl Boží volání. Vrátil se znovu do školy. Ani ho nechtěli přijmout, že se na studium nehodí, protože je už starší, ale on se nedal. Dokázal to, stal se knězem a odešel na Havajské ostrovy, aby tam získával lidi pro Ježíše. On, který velmi miloval rodnou zem, odešel navždy tak daleko.
A to nebylo všechno. Dověděl se o ostrově smrti - Molokai. Tam odváželi malomocné, aby se tato hrozná choroba nerozšiřovala. Ale jak strašný život tam měli tito ubožáci, odsouzeni na pomalé umíráni! Žili bez pomoci, bez ošetření, úplně nelidsky. Zdravý člověk se tam bál vkročit nejen proto, že je to nakažlivá nemoc, ale vzhled malomocných je hrozně odpuzující. Celé tělo mají úplně znetvořené.
To bylo místo, kam volal Bůh kněze Damiána. A on šel. První dni chtěl utéct, protože mu bylo špatně, když se na ty nešťastníky jen podíval. Ale vydržel. Téměř dvacet let sloužil těmto nejbědnějším. Ošetřoval jim rány, učil je, utěšoval, uděloval svátosti, ba stavěl jim i domy. Byl jim nejen knězem, ale i lékařem, ošetřovatelem, soudcem, přítelem a opravdu otcem. Byl zdravý, silný a smělý. Ale přece onemocněl. I on dostal tuto strašnou nemoc a zemřel na ni.
Obětoval všechny své síly, zdraví i život. Ale kolika pomohl! Nežil nadarmo. Byl hrdinou, jakých se najde málo. A to všechno dokázal silou Božího Ducha.
 

Příprava na svátost pokání

Co udělám, když najednou zjistím, že jsem ztratil něco důležitého, například klíče? Začnu prohlížet kapsy, vybírat všechno z tašky a nikde nic. Co nyní? Kde jsem je jen mohl nechat? Co jsem dělal, kde všude jsem byl? Vrátím se a hledám. Posvítím si do každého koutu. Když to už nejde, vracím se aspoň v duchu zpět a snažím se vzpomenout si co nejpřesněji na průběh celého dne.
Něco podobného děláme při zpytování svědomí. Vracíme se ve vzpomínkách zpět. Kde jsme byli, s kým jsme se potkali, o čem vyprávěli, jak jsme se chovali, co jsme si mysleli, co jsme chtěli. Ale ne jen ledabyle. Alespoň tak důkladně, jako když hledáme stopu po ztraceném klíči. Nyní hledáme stopy po hříchu. Chceme si vzpomenout, kdy jsme čím porušili přátelství s Bohem, kdy jsme se zachovali jinak, než si to on přál.
Takové hledání, to není lehká úloha. Bylo by dobře, kdyby nám někdo pomohl. Co myslíte, kdo by to nejlépe dovedl? Nu ten, kdo zná všechny naše hříchy, kdo všechno ví a všechno vidí. Koho tedy poprosíme nejdřív o pomoc? Samozřejmě Boha. On přece chce, abychom všechno poznali, litovali a mohli napravit. A tak nám ochotně dá do duše dost světla, aby se nám lehčeji hledalo.
Povězme tedy nejprve Bohu asi toto:

Bože, Ty všechno víš. Ty nejlépe znáš moje hříchy. Prosím Tě, pomoz mi, abych si vzpomněl, čím jsem Tě urazil, co se Ti na mně nelíbilo. Dej mi dost světla, abych všechno poznal, a odvahu, abych se nevymlouval, ale uznal svoji vinu.

Dobré je připravit si papír a tužku a poznačit si, co nám napadne. Nejdřív si zapíšeme, co je nejčerstvější, takže si to ještě jasně pamatujeme. A potom se pomalu vracíme zpět.
Co bylo včera, minulý týden, předtím. Doma, ve škole, na ulici, v kostele.
Když už si na nic jiného nevzpomeneme, přečteme si pozorně tyto otázky a zapíšeme si, v čem se cítíme vinni:
Věřím, že Bůh opravdu je, že je dobrý a má mě rád? Těším se, že o tom vím?
Rád mluvím s Bohem?
Modlil jsem se jen z přinucení?
Myslel jsem na to, co říkám při modlitbě? Poslouchám ochotně vyprávění o Bohu? Mluvil jsem o Bohu neuctivě?
Používal jsem jeho jména jako nadávku? Vysmíval jsem se náboženským pravdám? Byl jsem pověrčivý?
Chodím rád do kostela? Jak se tam chovám? Jak světím neděli?
Jak se chovám vůči rodičům? Snažím se jim dělat radost? Poslouchal jsem je ochotně? Pomáhal jsem jim?
Byl jsem k nim drzý, neposlušný, nadával jsem jim, odmlouval? Přál jsem jim zlo? Jak jsem se choval k ostatním lidem?
Všímal jsem si, kdo potřebuje pomoc? Pomáhám druhým lidem ochotně?
Ublížil jsem někomu schválně?
Hněval jsem se, zuřil jsem, vyhrožoval jsem, chtěl jsem se pomstít? Dovedu se ovládat, když mě někdo rozzlobí?
Dovedu odpustit urážku? Trápil jsem zvířata?
Chráním si zdraví?
Nevystavuji se nebezpečí úrazu z neopatrnosti a lehkomyslnosti? Snažím se předvídat následky svého jednání?
Kouřil jsem? Fetoval jsem?
Mám úctu ke vzniku života a k pohlavním otázkám?
Dělal jsem si vtipy z lásky muže a ženy, z manželství, z narození dětí?
Hrál jsem si s pohlavními orgány, sám, s jinými?
Myslím jen na sebe a na své touhy? Chci mít pro sebe vždy to nejlepší? Vzal jsem něco, co mi nepatří? Vrátil jsem, co jsem si půjčil? Ponechal jsem si cizí věc?
Poškodil jsem něco úmyslně? Záviděl jsem?
Dovedu se rozdělit o své věci? Ochotně půjčuji a daruji? Všímám si, co potřebují druzí? Mluvím pravdu?
Lhal jsem ze strachu, z vypočítavosti, abych někoho úmyslně poškodil?
Roznášel jsem chyby jiných? Žaloval jsem se zlým úmyslem? Těšil jsem se ze škody druhého? Byl někdo potrestán kvůli mé vině? Dovedu se přiznat?
Dovedu se zastat druhého? Posmíval jsem se?
Naváděl jsem někoho ke špatnostem?
Přemáhám lenivost?
Učím se podle svých schopností?
Vyvyšoval jsem se nad druhé při vlastním úspěchu? Považuji se za lepšího než jsou druzí?
Byl jsem příliš skleslý, když se mi něco nepodařilo?
Chci se polepšit?
V čem jsem se změnil od posledního svátostného vyznání? Udělal jsem všechno, co mi kněz tehdy uložil?
Jak chci nyní napravit své hříchy?
Čím nahradím škodu, bolest a smutek, který jsem způsobil?
Při této poslední otázce zpytování svědomí se vraťme k příběhům o Zacheovi a o špatné ženě. Snad si to ještě pamatujete. Vzpomeňte si, co slíbil Zacheus Ježíšovi. Ale představme si, že by si byl Zacheus po Ježíšově odchodu pomyslel: "Dnes jsem už unaven, udělám to zítra." Potom by mu bylo napadlo, že nemusí peníze vrátit čtyřnásobně, že stačí méně. Mezitím by se mu nabídla nějaká výhodná koupě a tak by vrácení peněz zase odložil. Uklidnil by se tím, že už dále nic víc neukradne. Ale zanedlouho by i na tento slib zapomněl. A tak by se vlastně nic z jeho předsevzetí neuskutečnilo.
Jistě si vzpomínáte, jak byli lidé pohoršeni, že Ježíš navštívil právě známého zloděje. Kdyby nebyli viděli změnu v jeho životě, byli by uvěřili Ježíšovi? Podobně by tomu bylo i v případě špatné ženy, kterou Ježíš zachránil před ukamenováním. Ale přikázal jí, že se musí změnit. Kdyby však dále žila stejně hříšně, kdo by byl mohl Ježíšovi uvěřit?
Myslíte, že může svět okolo nás uvěřit Ježíšovi, když se v našem životě po odpuštění nic nezmění? Proto je potřebné rozhodnout se po zpytování svědomí, co a jak změním a napravím.
A nyní to nejdůležitější, vzbuzení lítosti.
Kdo se snažil docela upřímně odpovídat na všechny otázky, určitě na sobě našel mnoho nepěkného. Snad se zhrozil sám nad sebou. Aspoň tak, jako kdyby zjistil, že má na šatech hroznou skvrnu. Toto je však horší než zašpiněné šaty. Toto jsem já. Takový jsem. Stydím se za to, ale co mám dělat? Kam se schovám? Jak bych mohl toto všechno skrýt? Vždyť Bůh mě vidí a dobře ví, jaký jsem!
A přece mě má rád, volá mě k sobě a nabízí mi, že všechno to zlé a škaredé úplně odstraní. V jeho očích budu zase takový, jako kdybych byl vždy dobrý. Přece se však bojím a stydím. Ke komu se mám obrátit, abych se v této chvíli přestal bát? Kdo mě chytí za ruku a dovede k Bohu? Inu Ježíš, Bůh Syn, můj dobrý Přítel a Bratr, který se proto stal člověkem a přetrpěl muka ukřižování. Řeknu mu třeba toto:
Můj drahý Ježíši, velmi Tě potřebuji. Poznal jsem na sobě mnoho nepěkného a zlého. Ty chceš, aby svět byl krásný a aby byl každý šťasten. A já jsem všelicos pokazil a mnohým jsem způsobil bolest a smutek. Stydím se za to a velmi mě to mrzí. Mám Tě rád, a proto toho opravdu lituji. Chci napravit, co se dá, chci se změnit, abys byl se mnou spokojen. Věřím, že mi v tom pomůžeš. Udělám všechno, co mi poradíš ústy kněze. Upřímně mu vyznám své hříchy, abych mohl z jeho úst slyšet, že všechno zlé a škaredé je ze mne pryč.
Držím se Tě za ruku, Ty můj dobrý a mocný Příteli. S Tebou se nebojím ničeho. Ty mi dáš odvahu překonat zahanbení z vyznání a dáš mi sílu opravdu se polepšit.
Formuli na projevení lítosti při samotné svátosti neuvádíme. Ať si ji určí sám zpovědník. Když na ní netrvá, veďme děti, aby litovaly vlastními slovy. Má to výhodu v tom, že dítě je nuceno myslet na obsah slov. Každé dítě dokáže projevit lítost dostatečným způsobem (někdy až mimořádně krásně), když ji opravdu pociťuje. Naučená formule může byt teologicky dokonalá, ale je zde nebezpečí bezmyšlenkovitého odrecitováni.
Návrhy na formuli lítosti:
Bože, opravdu lituji všeho, čím jsem Tě urazil(a). Odpusť mi, chci se polepšit.
Můj drahý Ježíši, ty jsi zemřel za mne na kříži. Vezmi tyto moje hříchy a znič je. Pomoz mi, abych se polepšil(a).
 

Modlitby

Ráno
 Můj dobrý Pane, nevidím Tě, ale vím, že jsi zde. Klaním se Ti,
protože jsi všemohoucí Bůh, který stvořil celý vesmír. Mám Tě rád, protože jsi mým nejmilejším Přítelem. Požehnej celý svět a všechny mé drahé. Pomoz mi, abych Tě dnes ničím neurazil.

- O - Dobré ráno, můj drahý Ježíši! Těším se na nový den. Nevím, co mě dnes čeká, ale Ty to víš a budeš vždy při mně. Chci se celý den chovat tak, abys byl se mnou spokojen. Viď, že mi pomůžeš? Vždyť Ty jsi můj nejlepší Přítel! - O - Nehněvej se, Bože, že se mi nechce vstávat. Tak pěkné by bylo ještě si trochu pospat. Nechce se mi jít do školy, protože se bojím zkoušení. Raději bych si hrál. Ale vím, že se i dnes musím připravit na život, protože ode mě čekáš, že jednou ve světě vykonám mnoho dobrého a užitečného. Nechci Tě zklamat. Budu se snažit vykonat všechny své povinnosti co nejlépe, abys mohl mít ze mě radost. - O - Mám Tě rád, Ty jsi můj nejlepší Kamarád! - O - Požehnej mi, Pane, na začátku tohoto dne, abych všechno udělal tak, jak si to Ty přeješ. Zachraň mě i všechny mé drahé před každým hříchem a neštěstím.
- O -
Můj Ježíši, přijímám tento den jako Tvůj dar. Já Ti zase chci darovat mnoho dobrých skutků. Pomoz mi, abych dnes dokázal vidět v každém člověku Tebe a podle toho se choval.

Večer
 Děkuji Ti, Bože, za tento den. Zvláště za tyto radosti a pěkné zážitky (které?).
Odpusť mi všechno, co se Ti na mně nelíbilo. Nejvíc mě mrzí (co?).
Chtěl bych to zítra napravit (jak?).
Viď, že se už na mě nehněváš? Ani já se nehněvám na ty, co mi dnes ublížili (kdo, čím?).
Požehnej všechny mé blízké (koho?).
Pomoz všem trpícím, hladovým, nemocným a umírajícím.

-O - Dnes jsem velmi unavený a ospalý, můj drahý Ježíši. Vždyť to vidíš.
Ale než usnu, chci Ti aspoň povědět, že Tě mám velmi rád. Dej spokojenou noc všem lidem na celém světě.

Modlitba malých dětí
Můj drahý Ježíši, můj Bože a Pane, v Tebe já věřím, Tebe vyznávám. Že jsem byl zlý, velmi lituji, chci se však polepšit, to Ti slibuji.
Velmi Tě miluji, všechno Ti dám, bud' se mnou stále, to Tě žádám.
Požehnej všechny, které mám rád, Ty jsi můj Bratr, můj Kamarád!

Před jídlem
Dnešní děti se většinou stravují ve školních jídelnách. Neexistuje žádný příkaz modlit se před jídlem. Nezatěžujme děti povinností, kterou nemohou splnit. Bylo by však ideální, kdyby se děti naučily vzpomenout si v souvislosti s jídlem alespoň malou prosbou za hladové.
Měli bychom využít společného stolování v rodině a namísto formální, bezmyšlenkovitě odrecitované modlitby bychom se měli společně pomodlit za odstranění hladu, této velké hanby lidstva.
Bože, děkujeme Ti za toto jídlo. Prosíme Tě za ty, kteří hladoví. Dej, ať se najde způsob jak jim pomoci.

- O - Požehnej, Pane, všechny, kteří nám připravili toto jídlo. Dej, aby se mohli nasytiti všichni lidé na světě.

Před přijímáním
Klaním se Ti, velký a mocný Bože - Stvořiteli všeho. Vždyť já jsem jen tak jako prášek před Tebou. A přece vím, že mě máš velmi rád. Pro mě ses stal takovým člověkem, jako jsem já. A abychom se mohli docela spojit, stal ses mým pokrmem. Za chvíli budu s Tebou tak spojen, jako jsem byl s maminkou předtím, než jsem se narodil, když mě ještě živila vlastním tělem. Všechno jsem měl od ní, abych mohl nyní žít na tomto krásném světě.
I Ty mě voláš k sobě stejně tak blízko, všechno budu mít z Tebe. Dáš mi sílu a schopnost stát se lepším, vždy víc se Ti podobat. Ale mohu se k Tobě takto přiblížit? Vždyť jsem Tě tolikrát urazil a rozhněval! Tolikrát jsem se choval tak jak se nepatří na Tvého přítele. Odpusť mi to! Právě proto toužím být nyní s Tebou, abys mi pomohl.
Pane, nejsem hoden spojit se s Tebou, ale věřím, že Tvoje jediné slovo mě uzdraví, jako zázračně uzdravovalo těžce nemocné.

Po přijímání
Požehnej mě, Pane, vším Tvým dobrem. Ať je ze mě takový člověk, jako jsi ty. Ať tak ochotně pomáhám trpícím, ať tak dokážu odpouštět, ať mám tak rád každého jako Ty, protože Ty jsi můj Přítel a já se Ti chci ve všem podobat.
Vím, že to chceš i Ty. Vždyť proto jsi se vtělil do kousku chleba, aby ses mi mohl celý darovat. Těším se z toho, ale za chvíli odejdu a budu myslet na jiné. Toto naše krásné spojení přestane. Ty jistě chceš být se mnou navždy. Ale já se bojím, že na Tebe snad jednou docela zapomenu. Velmi Tě prosím, pomoz mi, aby se to nikdy nestalo. Chci zůstat s Tebou - navždy!

Společné modlitby
(Ukázka podle Tillmanna - možno vhodně obměňovat a přizpůsobovat podle okolností).
Na každé zvolání děti odpovídají: "Děkujeme Ti, Ježíši", - že jsi kvůli nám přišel na svět,
- že jsi nám přinesl pravdu,
- že jsi nám ukázal, jak je Bůh dobrý,
- že jsi za naše hříchy trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, - že chceš každého zachránit,
- že na nás stále myslíš, - že se o nás staráš,
- že jsi nám připravil místo v nebi.
Děti odpovídají: "Odpusť nám, Ježíši", - že tak málokdy s Tebou mluvíme,
- že zapomínáme, co jsi pro nás udělal,
- že chodíme okolo Tebe nevšímavě, když v druhých trpíš.

Děti odpovídají: "Věříme Ti, Duchu svatý", - protože jsi mocný,
- protože dáváš lidem nadšení a odvahu,
- protože nás miluješ víc než všechny matky na světě.
 

Otčenáš

Děti, kdo z vás se už umí modlit Otčenáš? A ví někdo z vás i to, kdo vlastně tuto modlitbu vymyslel? Nu, když nevíte, prozradím vám to. Naučil nás to sám Ježíš. Takže to by měla být ta nejkrásnější modlitba. A také je. Vždyť kdo může nejlépe vědět, co se Bohu líbí, když ne jeho Syn? Kdo tedy přijde s těmito Ježíšovými slovy k Bohu Otci, měl by si vždy získat jeho přízeň. A to by ani nebylo tak těžké. Naučit se těch pár vět a povědět je každé ráno a večer.
Co se však často opakuje, na to si zvykneme a už ani nevnímáme, co říkáme. Povím například: "Dobré ráno přeji!" a vůbec si neuvědomím, co říkám. A tak to řeknu myslím i tomu, komu právě v té chvíli nepřeji vůbec nic dobrého. Povím to, protože nemyslím na to, co říkám. Ale hodí se takto mluvit s Bohem, který zná každou moji myšlenku? On přece dobře ví, co opravdu chci, jeho přece nemohu oklamat. Ale on určitě ví i to, že mu chcete udělat radost, a proto říkáte slova nejkrásnější modlitby. Když nemyslíme přitom na jejich obsah, tak ne proto, že nechcete, ale proto, že tomu dost dobře nerozumíte. Není to tak?

Nyní si tedy zkusíme vysvětlit tuto modlitbu, ano?

OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH - to je oslovení. Když začínám s někým mluvit, musím ho nejdřív nějak oslovit. A musím si dát pozor, aby to bylo slušné a uctivé. Čím je ten člověk starší, moudřejší, čím má vyšší postavení, tím uctivěji ho musím oslovit.
Koho si mohu dovolit oslovit jako "můj, náš"? Jen někoho, kdo je mi známý, blízký, rodina, o kom vím, že mě má rád. Kdo to je "můj", "náš"? No můj bratr, naše maminka, můj kamarád, náš dědeček, naše teta. To, že smíme oslovit Boha "můj Otec, náš Otec", to je velká výsada. Znamená to, že mluvíme k někomu, komu se můžeme docela důvěrně svěřit.

POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ - co nejvíc chci, na čem mi nejvíc záleží, to obyčejně řeknu hned na začátku. Když nám Ježíš doporučil tuto prosbu jako první, chtěl, abychom opravdu toto chtěli nejvíc. Představte si, že byste jen tak mimochodem uslyšeli, jak někdo nadává na vašeho otce nebo maminku. Jistě by se vás to bolestně dotklo. A jistě víte, kolik lidí mluví škaredě o Bohu. Většinou je to proto, že ho neznají. Nás, kteří Boha známe, máme ho rádi a cítíme, že je opravdu naším dobrým Otcem, musí velmi trápit, když ho druzí urážejí. Velmi by nám na tom mělo záležet, aby to bylo první, co mu chceme povědět.

PŘIJĎ KRALOVSTVÍ TVÉ - co je Boží království? Nu, to je vlastně nebe. To je takový život, když je každý úplně dobrý. Tehdy je každý i šťastný. Nyní už vlastně prosíme o to, abychom všichni mohli byt šťastní.

BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI, TAK I NA ZEMI - vzpomínáte si, jak jsme se učili, proč vlastně stvořil Bůh celý svět? A proč nám ho dal? Nu, proto, abychom byli šťastní. To byla Boží vůle, to chtěl Bůh vždycky, a to chce i dnes. Ale víte, že my, lidé, si to sami kazíme. To se Bohu nelíbí. Velmi se mu však zalíbíme, když i my budeme chtít to co on. Ježíš proto dal tuto větu do své modlitby, abychom to opravdu chtěli, a ne proto, abychom to jen říkali.

CHLÉB NAŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES - kdybychom nejedli, nemohli bychom žít. A kdo nám dává potravu? Řeknete, že si ji kupujeme v obchodě. Ale vy víte, odkud se to vlastně dostalo do obchodu. Například chléb dovezli z pekárny, ale tam ho upekli z mouky, která je z obilí. A bylo by obilí, kdyby Bůh nebyl dal do obilných zrnek zázračnou sílu, že z jednoho zrníčka jich vyroste mnoho? Na kom tedy v první řadě závisí, jestli budeme mít co jíst? Jistěže na Bohu. Celý náš život závisí na něm. Na to se však lehce zapomene. A proto si to máme připomenout, když se obracíme k Bohu.

ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY - můžeme s Bohem mluvit, aniž bychom ho poprosili o odpuštění? Jenže pozor! Vy už víte, jakou podmínku nám dal Ježíš. Kdy nám Bůh odpustí. Vzpomeňte si na podobenství o dvou sluzích. Ježíš to myslel docela vážně. A abychom na to nezapomněli, vložil to do modlitby. Protože když chceme prosit o odpuštění, musíme docela vážně a upřímně říci i to další:

JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM - a nyní si představte, jak je to strašné, když si někdo zvykne jen tak odříkat večer Otčenáš a už si myslí, že s ním může být Bůh spokojen. A řekne ho celý, přestože se možná před chvílí s někým strašně pohádal a ještě se celý třese hněvem. Myslí jen na to, jak by se mohl pomstít, jak by mohl vrátit urážku. A přitom ústy říká, že každému odpouští. Lže Bohu přímo do očí.

A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ - víte, co je pokušení? Nu, to je taková chvíle, když nás nějaký hřích zvlášť láká. Bůh dovolí, aby nás lákalo i zlé. Protože jen tak si vyzkoušíme síly. A jen tak můžeme dokázat, že máme raději Boha než všechno ostatní. Ale musíme prosit o sílu odolat lákavým pokušením. Čím budete starší, tím víc poznáte, že pro dobrý život potřebujeme mnoho pomoci od Boha.

ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO - Vy už víte, co všechno je zlé, co je bolest a utrpení. Víte také, že si to všechno způsobujeme my lidé sami. Ale nemůžeme se toho zbavit. To je tak nějak jako s havárií. Řidič si ji způsobí sám, protože nedodržuje předpisy. Následky havárie mu však musí pomoci odstranit někdo druhý. Musí mu dát první pomoc, odvést ho do nemocnice, léčit ho, opravit mu auto a často ještě i všelicos jiného. A podobně si my, lidé, zlo, neštěstí, bolest a utrpení zaviňujeme sice sami, ale o pomoc musíme poprosit Boha.

AMEN - nakonec říkáme toto slovíčko, které znamená náš souhlas, "ať se tak stane".

Cítíte, jak Ježíš vložil do těch několika vět Otčenáše vlastně všechno? Takže Otčenáš je opravdu nejkrásnější a nejlepší modlitba. Můžeme se ji modlit i ráno, i večer, kdykoliv. I když máme radost, i když jsme smutní. I když jsme udělali něco zlého, i když máme strach, vždy.
Jenže Otčenášem můžeme Boha i urazit i obelhávat, když ho odříkáme bezmyšlenkovitě a když v duši cítíme pravý opak toho, co ústy říkáme.
Že to tak nikdy nebudete dělat? Že se budete modlit vždy tak, jak si to Ježíš přál?
 

Doslov
Kniha vychází doma. Časy se totiž změnily. Dodnes mi však není zcela jasné, jak došlo k třem vydáním knihy v Slovenském ústavě sv. Cyrila a Metoděje v Římě. Touto cestou děkuji všem, kteří se na tom podíleli.
Pominula nutnost krýt slovenský původ knihy italsky znějícím pseudonymem. Přesto si ho ponechávám. Vymyslel mi ho ten, bez kterého by kniha vůbec nebyla vznikla. Je to nynější banskobystrický biskup Mons. Rudolf Baláž.
Se zvlášť velkou vděčností vzpomínám na chvíle strávené v nejkrásnější biskupské rezidenci v Petržalce na Vilovej 7. Mons. J. Ch. Korec si vždy našel pro mne čas na radu, povzbuzení a schvalování všeho, co jsem napsala.
Udělala jsem několik malých změn. Týká se to i původního úvodu.
Jaro 1990

 
 Použitá literatura
Adhortacja apostolska ojca šwietego Jana Pavla II. do biskupów, kaplanów i wiernych calego košciola katolickiego o katechizacji w naszych czasach. Wydzial Nauki KatolickieJ Kurii Metropolitalnej Warszawskiej 1980.
Katechizm religii katolickiej 1-4, Edition du dialogue, Paris 1977.
Schmaus Michael: Der Glaube der Kirche. Handbuch katolischer Dogmatik. Max Hueber Verlag, München 1970.
Tillmann Klemens: Die Führung der Kinder zur Meditation. St. Benno-Verlag, GmbH, Leipzig 1986.
Tillmann Klemens: Briefe zur Weckung des Glaubens und zur religiösen Führung. St. Benno-Verlag, GmbH, Leipzig 1965.
Tillmann Klemens: Duchovní rozhovor. Studijní text z katechetiky. CMBF, Olomouc 1972 (skripta).
Tillmann Klemens: Dobrý začátek. Pracovní texty posluchačů CM bohoslovecké fakulty v Praze, Litoměřicích a Olomouci (skripta).
Tillmann Klemens: Existuje Boh naozaj? Pokus o katechetickú odpoveď (skripta).
Jak mluvit dnes v rodině o Bohu. Katechetický kurs 1968/69 (skripta).
A. G. W.: Prešťastné roky (v rukopise).
Läpple Alfred: Úvod do Starého zákona. Česká katolická charita, Praha 1972.
Rops Daniel: Ježiš vo svojej dobe (soukromý překlad).
Miklík Josef: Ježíš Kristus. Bohuslav Rupp, Praha 1948.
Písomný úvodný kurz do štúdia Písma svätého. Settimo Cipriani (SZ). Giovani Saldarini (NZ). Ut unum sint - Stredisko pre ochranu viery.
Leitheiser Ludwig - Pesch Christian: Handbuch zur katholischer Schulbibel - Neues Testament. Patmos-Verlag, Düsseldorf 1960.
Glaubens-Verkündigung für Erwachsene, Dekker van de Vegt N. V., Nijmegen-Utrecht 1968.
Leistová Marielene: Prvé skúsenosti s Bohom. Náboženská výchova batolata a dietata v predškolskom veku (soukromý překlad).
Loew Jacques: Beszélgetések. Opus Mystici Corporis-Verlak 1975.
Nemetschek Monika: Isten a gyermek életében. Opus Mystici Corporis-Verlag 1978.
Monchaux Marie-Claude: A sehány éves kislány. Móra könyvkiadó 1979. (Bébé année zéro)