52. Přikázání druhé desky

Kdo z vás si ještě pamatuje na vyprávění o Honzíkovi a o stavebnici? Mluvili jsme o tom hned na začátku. Připomeňme si to!
Honzík dostal od dědečka krásnou velkou stavebnici. Dědeček ho upozornil na to, že s chemickou části si může hrát, jen když si přečte a přesně dodrží návod. Jinak to může být nebezpečné. Honzík a jeho kamarád neposlechli příkaz a stalo se neštěstí. Ale ani výrobce, ani dědeček nechtěli tím příkazem omezovat děti, chtěli jen jejich dobro.
Z tohoto příběhu jsme si vyvodili, že i Bůh nám svými příkazy dává vlastně návod na to, jak žít šťastně. Nechce nás obrat o radost, ba naopak, stará se právě o to, abychom si sami nepokazili radost ze života na světě, který je přece velmi krásný a nadevšechno bohatý. Vždyť co všechno jsme už v něm objevili!
Dnes si nedovedeme představit život například bez elektřiny, bez rádia a televize. Ale elektrická energie existovala i tehdy, když ještě člověk žil v jeskyni, lovil zvěř primitivními nástroji a ohříval se u ohně. Už i tehdy existovalo vlnění, kterým se dnes přenáší zvuk i obraz a zachytáváme ho v rádiovém a televizním přijímači. A co všechno je ještě ve světě skryté! Kdybychom tak nyní usnuli na několik set let, nestačili bychom se divit, jak jinak by potom svět vypadal. Co všechno ještě člověk objeví! Ale jen objeví, tedy najde to, co Bůh připravil a vložil do něho od první chvíle stvoření.
Vy však dobře víte, jak člověk využívá objevů i ke zlému. Kdysi, když si primitivní člověk zhotovil první nůž a sekeru, byl to velký pokrok. O co snáze mohl získat potravu, lovit zvěř, stáhnout kůži, rozřezat maso, připravit dřevo na oheň. Mohl se lépe bránit nebezpečným zvířatům i zhotovit si úkryt před deštěm a větrem. Ale tím stejným nožem a sekerou možná zranil, anebo dokonce zabil i jiného člověka, kterému záviděl lepší kořist. A už zde byla bolest a neštěstí. Rodina ztratila živitele a ochránce! A o co strašnější je dnešní zabíjení moderními zbraněmi! Protože nejde o jednu rodinu, ale o celé země!
Zkuste si všimnout okolo sebe, ve vaší rodině, v domě, mezi známými, ve škole, ale i v knihách a v televizi, proč lidé nejčastěji trpí! Maminka je smutná, protože jsi byl k ní drzý. Otec je rozhněván,
protože někdo ukradl z auta stěrače. Děti u sousedů žijí v bídě, protože je otec opustil a máma je lenivá, nestará se o rodinu. Stařeček z přízemí musí jít do domova důchodců, protože děti se o něj nestarají a sám už nemůže. Paní pokladní na poště je zoufalá, protože jí chybějí peníze, někdo ji podvedl. Zabil se mladý člověk, protože jel na motorce opilý. Spolužák těžce onemocněl, protože fetoval. Lidé umírají hladem, a přitom mnozí jídla vyhazují. Nejsou peníze na léky a na nemocnice, ale je dost peněz na výrobu zbraní.
Kdyby lidé dodržovali Boží návod na užívání života a světa, nebylo by bolesti ani trápení. Bůh v přikázáních chce zabezpečit každému pokojný a šťastný život. Když totiž mně zakazuje krást, zakazuje i druhým okrást mě. Když zakazuje zabít, chrání i můj život. Mně přikazuje mluvit vždy pravdu, ale chce i to, abych se mohl spolehnout na to, co řeknou jiní. Dětem přikazuje ctít rodiče a rodičům zase přikazuje starat se o děti, protože chce, aby děti měly všechno, co potřebují pro svůj vývoj.
Když slyšíme slovo "příkaz, přikázání, zákaz", připomíná vám to určitě příkazy, které slyšíte od rána do večera doma i ve škole. Říkají vám: "Toto udělej, tamto nesmíš." Zřídka vám však někdo vysvětlí, proč to tak musí být. Většinou i tyto příkazy a zákazy chtějí vaše dobro, ale bez vysvětlení máte zřejmě dojem, že vás chtějí jen sekýrovat. Takový dojem mají mnozí dospělí lidé z Božího přikázáni, a proto je neradi a neochotně plní. My si budeme velmi podrobně probírat každé přikázání. Když budete dávat pozor a trochu se nad tím vždy i zamyslíte, přijdete sami na to, že všechna přikázání jsou jen projevem velké Boží lásky a starostlivosti o nás.
První tři přikázání jsme si už probrali minule:

1. Já jsem Pán, tvůj Bůh! Nebudeš mít jiných Bohů mimo mne, abyses jim klaněl.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pamatuj, abys den sváteční světil.
Ostatní jsou:
4. Cti otce svého i matku svou.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželku bližního svého.
10. Nepožádáš ani majetek bližního svého a ani nic, co je jeho.

V textu mluvíme o fetováni. Žel, i u nás se už vyskytly případy fetování dětí mladších deseti let. Proto je třeba zavčas tuto věc vážně vysvětlit a varovat před tímto strašným zlem. Když vedeme dialogický způsob vyučování, děti určitě projeví zvědavost při tomto slově. Třeba jim velmi jasně a důrazně vysvětlit, co je fetováni a jak je nebezpečné. (Vdechování prchavých látek, zpravidla různých čistících prostředků, barev a lepidel, které omamují a vyvolávají příjemné představy a pocity. Je to ale velmi nebezpečné, protože rychle dochází k těžkému poškození jater, což zanechává trvalé vážné následky na zdraví.)
Velmi pravděpodobně se děti zastaví i při šestém přikázání, protože termín "smilstvo" zřídka znají. Uspořádání témat staví na tomto spontánním zájmu, proto jako první budeme probírat právě toto přikázání. Z něho totiž vyvodíme potřebu úcty k rodičům. Správné sexuální poučení by mělo vyvolat jednak obdiv k Bohu a současně poznat závislost dětí na rodičích a úzkou spojitost s nimi.
 

53. Pohlavní život

Šesté a deváté přikázání

Vyučující se nemá tohoto tématu bát. Nemusí se ho bát, když má sám jasno v sexuálních otázkách, když se na pohlavní život dívá z Božího hlediska. Musíme překonávat všeobecně rozšířený, nezdravý a nedůstojný postoj v této oblasti. Jako kdyby všechno, co se týká sexu, bylo něčím zakázaným, neslušným, o čem se nemluví (a když, tak oplzle).
Ideální by bylo, kdyby byly děti poučovány o sexuálních otázkách od nejútlejšího věku přiměřeně jejich chápání, ale vždy pravdivě. Proč by například dvouleté dítě nemohlo vědět, že mamince proto roste bříško, protože je v něm děťátko. Těšilo by se, podílelo by se na radostném očekávání a již by se budoval sourozenecký vztah. Tradiční čápi už děti nenosí, protože moderní rodiče je kupují v porodnici. A potom se diví a pohoršují, když je začne dítě přemlouvat, aby šli plačící novorozeňátko vyměnit. Vždyť je to docela logická reakce.
Uvedený návod staví, jako vždy, na předpokladu, že dítě neví vůbec nic. Dá se však stejně dobře použít, i když nějaké znalosti má, ať jsou správné, anebo pochybné. Při tomto poučení je nejdůležitější ZPŮSOB PODÁNÍ. Vyučující ať si dá pozor, aby mluvil tak jako jindy. Nesmí připustit žádné rozpaky. Nejde totiž tolik o zprostředkování znalostí, jako spíše postoje. A ten se nevyučuje, nepřednáší, ale odevzdává a přebírá.
Závisí výlučně na vyučujícím, jestli si na toto téma rozdělí děti podle pohlaví, případně je poučí individuálně. Přimlouváme se však za to, aby se nic neměnilo na obvyklém způsobu. Neměl by se totiž v dětech vyvolat dojem, že toto téma je nejdůležitější, anebo že by bylo jiné než ostatní.

Myslím, že jste z Desatera všemu nerozuměli. Slovo "nesesmilníš" jste jistě ještě neslyšeli. No a člověk přece nemůže zachovávat něco, čemu nerozumí. Tak si vysvětlíme nejdřív toto přikázání. Bude to trochu déle trvat, ale je to velmi zajímavé.
Vy už víte, že přikázání jsou jakoby návod na správné používání toho, co nám Bůh daroval. Přikázání nám dal proto, abychom se vyhnuli neštěstí. Aby se nestalo něco takového, o čem psaly nedávno noviny.
Babička z vesnice přišla na návštěvu do města, do moderního bytu. Nedovedla zacházet s plynovým vařičem a nikoho nenapadlo, aby ji poučil. Babička zůstala v bytě sama. Chtěla si něco přihřát a nevěděla jak, tak to různě zkoušela. Otevřela plyn, ale nedovedla ho zavřít. Nechala to tedy tak a odešla do pokoje. Naštěstí, protože by byla přišla o život. Plyn totiž unikal a babička nic netušila. Cítila sice zápach, ale myslela si, že to jde z ulice. Vždyť v městě často něco páchne. Potom zazvonil listonoš. Elektrická jiskra způsobila výbuch. Celá kuchyň byla v troskách. To způsobil plyn, který jinak dobře slouží člověku, když s ním dovede správně zacházet.
Bůh nestvořil a nevymyslel nic špatného. Všechno, co nám dal, má svůj účel. Tak nám dal ruce, abychom mohli pracovat, oči, abychom viděli, uši, abychom slyšeli, ústa, abychom mohli jíst a mluvit. Máme plíce k dýchání a žaludek k trávení. Jsme tak vybavení, abychom měli všechno, co potřebujeme pro život. Ale nejen pro vlastní život, ale i pro vznik nového života. Tomu dost dobře nerozumíte, že? Nu, dávejte trochu pozor, pokusím se vám to vysvětlit.
Víte, že všechno se časem opotřebí, zestárne a zahyne. Na jaře a v létě všechno roste, kvete, dozrává. A potom květy odkvetou, listy se stromů odpadnou, tráva uschne, všechno okolo zpustne, přijde zima. Když napadne sníh, příroda jako kdyby zemřela. Ale na jaře se zase probudí život. Naroste nová tráva, rozkvetou nové květy, dozraje nové obilí. Z čeho? No přece ze semínek, ze zárodků života, které dozrály v tom, co zahynulo.
I každý člověk jednou zemře. Nejvíc se dožije sto let. Někdy slyšíme i o starších, ale to je velká vzácnost. Za sto let jistě z nás už tady nikdo nebude. Ale lidé budou. Jiní, noví lidé. Naši předkové už zde nejsou, ale jsme zde my. A my pocházíme z nich. Jak? Jak se odevzdává lidský život? To přece musí být ještě větší zázrak, než když vyroste znovu pšeničný klas. Bohu nejvíc záleží na člověku, vždyť ho určil za pána celé přírody. Je to vidět i z toho, jaký způsob vymyslel Bůh pro vznik nového lidského života.
Určitě víte, z čeho vyroste strom. No, ze semínka. Například ořech, ten mohutný strom, na kterém je každý rok mnoho chutných ořechů, vyrostl z jediného ořechu. Strom je tedy jakoby otcem všech stromů, které vyrostly z jeho ořechů. Jenže stará se takový ořech nějak o mladé stromky? Opatruje je, poučuje, chrání? Ne, protože to není potřeba.
Kuřátko se vylíhne z vajíčka, které snesla slepice. Slepice je tedy matkou malých kuřátek. Také se o ně stará, ale jen krátkou dobu. Jen potud, pokud nevyrostou natolik, aby se uměla o sebe postarat.
A co myslíte, jak dlouho potřebuje lidské mládě rodiče? Kdy se dokáže postarat samo o sebe? Víte určitě, jak vypadá takové novorozeňátko, jak je bezmocné, kolik péče potřebuje. Ale mohlo by už takové, povězme, pětileté dítě žít samotné? Dovede sice mluvit, chodit, snad by si koupilo i nějaké jídlo, ale to není všechno. A desetileté? Neumřelo by hladem, ale asi by zůstalo nevzdělané a nevychované. Lidské mládě potřebuje dlouhou péči, opatrování a výchovu. Nato, aby z něho byl opravdu řádný člověk, potřebuje oba rodiče tak do osmnácti-dvaceti roků. Děti, které ztratí jednoho anebo oba rodiče, jsou velmi ochuzené. Jak ubohé jsou i takové děti, jejichž rodiče nežijí v lásce, porozumění a v pokoji!
Bůh se obdivuhodným způsobem postaral o to, aby život šel dále, aby byli na světě vždy další lidé. A když každý nový člověk potřebuje mnoho péče, zařídil to tak, že jsou ke vzniku člověka potřebí dva. Člověk totiž vznikne i z vajíčka; i ze semínka. Do těla ženy vložil Bůh vajíčka a do muže semínka. Když se spojí vajíčko se semínkem, vznikne člověk. Nejdřív menší než prášek. Ale už je v něm všechno. I to, jestli to bude děvčátko, anebo chlapeček, jaké bude mít oči, vlasy, postavu i povahu. A protože polovička z toho pochází z těla matky a polovička z těla otce, podobá se dítě v něčem mamince a v něčem otci.
Ale poslouchejte dále, jak je to zařízeno, aby takový maličký človíček, menší než makové zrnko, mohl růst. Z čeho naroste, když nemá ještě ústa, aby mohl jíst?
V těle ženy, v spodní části břicha, jsou uložená malá vajíčka. Když se některé spojí s mužským semínkem, v té chvíli se celé tělo začne starat o tohoto drobného človíčka. Z maminčina těla dostává výživu, takže může růst. Leží ve velmi pohodlné postýlce, měkce vystlané a chráněné z každé strany. Vždyť je takový malinký, že kdybychom ho měli někde venku, zašlápli bychom ho, a ani bychom o tom nevěděli. Zde je pěkně schovaný a maminčino tělo se stará o všechno. Človíček roste rychle. Za devět měsíců je z něho už řádné dítě, se vším, co má mít. .Má už pořádné plíce, takže může začít samo dýchat. A má i ústa a žaludek, takže může jíst. Může, tedy přijít na svět. Pro maminku nastane tehdy těžká chvíle. Dítě se totiž pomalu, hlavičkou napřed, vytlačí z maminčina těla ven skrze malý otvor, který se musí velmi roztáhnout. Aby se mamince anebo dítěti něco nestalo, pomáhají při tom lékaři a sestry, a proto maminky chodí do nemocnice, když pocítí, že se už má dítě narodit.
Proto maminka tak velmi miluje svoje dítě, protože je to vlastně jakoby kus z jejího těla. Narostlo z ní, žilo v ní skoro celý rok. Proto se o něj stará a chrání ho, jako sebe samu. Takové malé nemluvňátko by zahynulo, kdyby se o ně nikdo nepostaral. A maminka, která to malé batolátko velmi miluje, to dělá opravdu ochotně a ráda. Vidíte, jak to Bůh moudře zařídil? A to není všechno! Dítě potřebuje nejen mámu, ale i otce. A hlavně potřebuje, aby se všichni měli rádi, protože jen v takové rodině je dítěti nejlépe. Proto vložil Bůh do srdce muže a ženy vzájemnou náklonnost, lásku a touhu, aby mohli spolu žít.
Dokud jste děti, hrajete si spolu, chlapci i děvčata, a někdy se i pobijete. Až dorostete, zpozorujete v sobě nějakou změnu. Děvčata i chlapci se začnou na sebe dívat jinak. Někteří se do sebe zamilují. Jedno děvče a jeden chlapec najednou zjistí, že jim je spolu dobře. Častěji se setkávají a lépe se poznávají. Když se mají opravdu rádi a když už mají svoje zaměstnání, takže mohou založit rodinu, stanou se manželi. Slíbí si, že budou spolu žít celý život, že si budou pomáhat a starat se o děti. V té chvíli dostanou od Boha pověření, aby se stali rodiči. Jejich veliká láska se projeví potom  v tom, že se jejich těla spojí.
Už jsme si říkali, že všechno v těle má svůj účel. A určitě víte, jaký rozdíl je mezi chlapcem a dívkou. Tam, kde má dívka otvor, kterým se rodí děti, má chlapec rourku a dva váčky. V těch váčcích jsou uložená semínka a tou rourkou se dostanou do těla ženy, kde se jedno z nich spojí s jedním ženským vajíčkem. Tehdy vznikne nový člověk. Vznikne spojením dvou lidí, kteří se mají tak velmi rádi, že mají dost lásky i pro tohoto nového člověka.
Dovedete si představit, jaká to musí být obrovská síla, kterou Bůh takto vložil do lidí? S takovou velkou silou je však potřeba umět zacházet, aby se nestalo nějaké neštěstí. (Jako s tím plynem!) Bůh se o to postaral. Dal lidem návod - přikázání, jak mají tuto sílu a schopnost používat.
Bůh dovolil spojení muže a ženy jen v manželství, kde mají děti zabezpečenou laskavou péči obou rodičů. Kdo přestoupí tento příkaz, zapříčiní neštěstí, při kterém jsou poškozeny hlavně děti.
Takový hřích, když se zneužívá a nedovoleně užívá schopnost, kterou Bůh určil manželům na tvoření nového člověka, se nazývá smilstvo. Proto šesté přikázání zní: "Nesesmilníš". Deváté přikázání patří k němu. Zakazuje manželům rozejít se. Když otec anebo matka opustí rodinu a začne žít s jiným, způsobí tím své rodině, svým nejbližším velkou bolest. Proto i to Bůh zakázal.
Tato přikázání se týkají dospělých. Ale trochu i vás. Z tohoto vysvětlení vidíte, jak to Bůh všechno moudře a krásně zařídil. Všechno, co se týká vzniku nového života, je posvátné. Rozhodně to není na zábavu a na hloupé vtipy. Děti, které neměl kdo poučit, vám možná budou namlouvat, abyste si tajně šuškali o těchto věcech, smáli se tomu, abyste si navzájem ukazovali a osahávali těla. Ba nejen děti. Chodí po světě všelijací zvrhlí lidé. Obyčejně jsou duševně nemocní. Ti lákají děti sladkostmi anebo penězi, aby si potom mohli s nimi takto hrát. To však není zábava, ale urážka toho nejposvátnějšího, čemu vděčíme my všichni za život. Nikdy to tedy nesmíte nikomu dovolit, ani sobě.
Ale pozor! To, že vás tyto otázky zajímají a chcete o tom něco vědět, to není zlé. Jenže ptejte se takového člověka, který vám to dovede opravdu moudře vysvětlit. A to rozhodně nejsou vaši kamarádi.
Zapamatujte si na celý život: Bůh do mně vložil úžasnou sílu a schopnost, musím si ji zachovat pro manželství. Tak si to přeje Bůh, a tak to budou potřebovat moje budoucí děti.

Když se děti budou více vyptávat, je třeba jim pravdivě odpovídat. V uvedeném textu je zestručněné anatomické vysvětlení, protože šlo hlavně o správné zakotvení této oblasti v celkovém Božím plánu. Dobré by bylo podrobněji vysvětlit funkci pohlavních orgánů (menstruační cyklus, hymen, poluce apod.), k čemu je vhodné mít obrázky. Dětem ve velkých městech je třeba včas říct o homosexualitě. Pro sexuální poučení platí zásada: Raději o rok dřív, než o den později.

Ježíš řekl: "Kdo však jedno s těchto maličkých, které ve mne věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře. Běda světu, že svádí ke hříchu!"

 

54. Život v rodině

Čtvrté přikázání

Toto téma je třeba velmi pozorně a citlivě upravit podle rodinné situace svěřených dětí. Text se pokouší přizpůsobit každé možnosti. Je třeba zdůraznit tu, která je vhodná.

Co myslíte, děti, co má člověk nejcennějšího? Někdo z vás si nyní možná myslí, že pro něho je to nové kolo, protože z něho má velkou radost a nechtěl by ho ztratit za nic na světě. A ten, který má zlomenou nohu, si více cení zdraví. Ale ještě víc než kolo, auto, dům, ba i než zdraví je život. Možná jste viděli už v televizi nějaký příběh z války. Jak při bombardování přišli lidé o všechno. Zůstalo jim jen to, co měli na sobě. Dům, zařízení, šaty, knihy, všechno bylo v troskách. A přece byli rádi, že si zachránili život, protože ostatní zahynuli. Mnozí byli i těžce ranění, odtrhlo jim to nohy, anebo oslepli, a přece se z posledních sil snažili zachránit, dovolat pomoci. Věděli, že je čeká těžký život bez noh či bez zraku, ale i tak chtěli žít. I lidé nemocní a všelijak postižení si cení života, protože mohou být ještě velmi prospěšní a užiteční, mohou udělat mnoho dobrého. Lékaři se snaží zachránit život každému, pokud se to jen dá. Protože život je to nejcennější, co máme.
Po minulém vysvětlení víte, komu vděčíte za život. V první řadě samozřejmě Bohu, protože on je původcem každého života, a on to byl, kdo dal lidem schopnost tvořit nový život. Ale nyní už víte i to, že člověk vznikne tehdy, když se dva lidé mají rádi, chtějí mít dítě a v lásce se spojit. No, povězte, není to krásné, že pocházíme z lásky? A kolik lásky a obětavosti potřebují rodiče ještě i na to, aby se postarali o všechno, co potřebuje dítě, než dokáže samostatně žít! To věru není lehká úloha. A když jsou děti neposlušné, nepořádné, lenivé a drzé, ještě více ztrpčují a ztěžují rodičům život.
Bůh se obdivuhodně postaral o to, aby děti měly všechno, co potřebují. Dal na to lidem schopnost i příkaz. Ale Bůh má stejně rád i rodiče. I jim chce zajistit pokojný a radostný život. Proto nám dal čtvrté přikázání: Cti otce svého i matku svou. Tím chtěl pomoci rodičům, aby mohli svoji úlohu zvládnout. Aby jim děti nekazily snahu vytvořit pěkný a příjemný domov. Čtvrté přikázání se tedy týká rodičů, povinnosti poslouchat je a pomáhat jim.
Jestli jste dosud poslouchali možná proto, že jste se báli trestu, od nynějška se budete na to dívat jinak, viďte? Protože víte, že rodičům vděčíte za to nejcennější - za život. Budete víc cítit, že patříte dohromady, protože jste s nimi téměř to samé tělo. Všechno, co jste, pochází z nich, nejen vnější podoba, ale i schopnost. Urazit je, způsobit jim bolest a smutek - to je velká nevděčnost, to Bůh přísně zakazuje.
Možná se vám doma ledacos nelíbí, chtěli byste mít více volnosti, méně povinností, žádné napomínání a tresty. Ale co by z vás bylo? Nic byste se nenaučili, neuměli byste se chovat a jak byste jednou obstáli v životě? Vždyť za pár roků se musíte osamostatnit, vydělávat si na živobytí, založit si vlastní rodinu, vychovávat svoje děti. Abyste to potom všechno uměli, musíte se naučit pracovat, odříkávat si zábavu, přemáhat lenivost a únavu, mluvit pravdu, přiznat se k chybě, umět se rozdělit o své věci, půjčit, darovat, dělat jiným radost, ochotně pomáhat, umět slušně poprosit a poděkovat a tisíc jiných věcí. Kdyby vás k tomu rodiče nevedli, nenaučili byste se to a jednou byste byli velmi nešťastní. Když vám tedy nyní rodiče všechno nedovolí, když vás napomínají, i potrestají, dělají to proto, že vás mají rádi. Chtějí, abyste jednou v dospělosti dovedli dobře a šťastně žít. Za toto se na ně hněvat trucovat, nadávat, ba nenávidět je - co myslíte, může se to líbit Bohu?
Ty stejné povinnosti jako vůči rodičům, máte i vůči těm, kdo je zastupují, když jste například přes prázdniny u dědečka anebo u tety, anebo i když se o vás stará někdo i docela cizí, když jsou rodiče v práci. Toho, kdo se o mě stará, kdo mě vychovává, toho musím ctít, poslouchat ho a pomáhat mu.
Stává se i to, že některé děti nemají vlastní rodiče, že se jich ujali cizí lidé. Vůči těmto nevlastním rodičům by se měly děti chovat ještě vděčněji, protože to je opravdu krásný a šlechetný skutek ujmout se dětí, o které se nemá kdo postarat. Dát jim lásku a všechno to, co vlastní rodiče dávají dětem, přestože nepocházejí z jejich těla, nemají nic z nich, to je ještě víc než vychovávat vlastní děti. Takové osoby si zasluhují velkou úctu.
Ale jak se mají zachovat děti, které nemají dobré rodiče? Protože i to se stává. Hádají se, bijí, opíjejí, škaredě mluví a nadávají, o děti se nestarají, jsou málokdy doma. Děti nemají ani pokoje, ani lásky, ani navařeno a vypráno, nemají vlastně domov. Platí i pro takové děti příkaz ctít rodiče?
Nu, takové děti to mají těžké. Boží příkaz platí i pro ně, protože život jim dali rodiče. A když je život tak vzácný, musí jim být za něj vděčné. Musí je i poslouchat, pokud to, co jim přikazují, je dobré. Kdyby jim však přikázali něco špatného, například krást, lhát, někomu ublížit, v tom poslechnout nesmějí. Protože to zakazuje Bůh, a my musíme poslouchat především jeho.
Ale Bůh nám přikázal milovat každého člověka a odpustit každému. Musí tedy i tyto ubohé děti milovat své rodiče, i když je to těžké. Jejich láska se ale bude projevovat jinak, než láska k dobrému rodiči. Dobrému rodiči dítě běží naproti a vběhne mu do náruče. Nemůže to udělat, když je rodič opilý anebo rozzuřený, ale může v sobě přemáhat odpor, modlit se za nápravu, a někdy, při nějaké vhodné příležitosti, v pokojné chvíli může se pokusit i upřímně promluvit o tom, co je v rodině špatného. Mnohokrát se už stalo, že děti způsobily nápravu svých rodičů.
Povinností dětí je pomáhat rodičům jak mohou, když to rodiče potřebují. Tak například v nemoci může dítě rodičům v mnohém posloužit a pomoci. Dospělé děti se musí postarat o staré rodiče. V tom však mohou hodně udělat i vnoučata.
Je toho mnoho, co všechno žádá toto přikázání. A není to vždy lehké. Ale Bůh chce štěstí pro všechny. A jednou i vy budete rodiči, prarodiči, i vy budete potřebovat pomoc. A v každém člověku, kterému pomáháme, nebo kterému chceme pomoci, je tajemně přítomný Ježíš, který nám to jednou připomene, až řekne: "Pojďte se mnou do nebe, protože jste mi pomohli." Anebo: "Odejděte ode mě, protože jste mi nepomohli."

Možná někoho zarazí, že s dětmi otevřeně mluvíme o chybách těch, kteří mají být pro ně autoritou. Dnešní děti jsou kritické. Zakrýváním chyb nepodpoříme autoritu. Dřív je třeba podnítit uvažování, proč je ten člověk takový. To však předpokládá i u nás podobný postoj. Vyžaduje to přístup bez jakýchkoliv předsudků a vášní. Dětem by se to mohlo formulovat asi takto: "Vidíš, jaký je to nešťastný člověk, protože nezná Boha a neřídí se jeho příkazy. Ale jemu to asi neměl kdo povědět. Anebo mu to řekl špatně." Jde o to, abychom namísto odsuzujícího postoje vyvolali postoj soucitný a zachraňující, postoj, jaký měl Ježíš k hříšníkům.

Děti, ve všem poslouchejte své rodiče, protože se to tak líbí Pánu! (srov. Kol 3,20)
 

55. Život a zdraví

Páté přikázání
Dnes si budeme vykládat o pátém přikázání. Bůh v něm po Mojžíši vzkázal každému z nás: "Nezabiješ." Tomu určitě rozumíte. Víte, že zabít znamená vzít někomu život, tedy to nejcennější. To je strašný hřích, to je zločin. Kdo ho spáchá, je vrah a vrahovi se každý zdaleka vyhne. Proč je to tak strašné? Nu proto, že se to nedá nijak napravit. Kdo něco ukradne, může to vrátit. Kdo zalže, může se přiznat. Ale kdo zavraždí, nemůže vrátit život, mrtvého už nevzkřísí.
Ale proč někdo vraždí? Obyčejně ve velkém hněvu, v zuřivosti, takže potom už ani neví, co dělá. Chytí nůž, sekeru, anebo pušku, nerozmýšlí, neuvažuje, zabije. Někdo to udělá v opilosti, a tehdy také neví, co dělá. Jiný se zase chce pomstít, nedovede odpustit urážku anebo křivdu. Stále na to myslí, natolik se nechá tím ovládat, že potom též už nedokáže uvažovat. Někdo může zavinit smrt i z lehkomyslnosti. Hraje si s ohněm, plynem, s výbušninami. Anebo nechá volně ležet nějaký jed, nebo nabitý revolver, neschová ho a nezamkne. Dostane se k tomu dítě a přijde o život. Je mnoho způsobů, jak se dá zavinit smrt. Například i rychlou a neopatrnou jízdou, nedodržováním dopravních předpisů.
Co myslíte, zakazuje Bůh jen takovéto zabití? Vrahů není tak mnoho, přestože je mnoho zuřivých, pomstychtivých i opilých. Když jen nadávají, vyhrožují a urážejí i své nejbližší, například matku, co na to Bůh? Vždyť i to způsobuje tomu druhému člověku bolest, a to strašnou. Už jste možná slyšeli, že někdo onemocněl, anebo dokonce umřel žalem. I to se stává. Kdo svými surovými způsoby někoho usouží k smrti, toho sice neodsoudí jako vraha, ale před Bohem je vrahem. A tak co myslíte, dovoluje Bůh hněv, zuřivost, nenávist, pomstu, nadávky, vyhrožování, urážky, opilství, lehkomyslnost a neopatrnost? Na to se nehněvá? Když se tedy někdo zlobí, zuří, nenávidí, touží po pomstě, opije se, ale přitom nikoho nezabije ani nezraní - přestoupí tím Boží příkaz? Jistěže ano, a velmi. Kolikrát můžete v rozhlase slyšet zprávu. Lehkomyslný anebo opilý řidič havaroval, ale nikomu se nic nestalo. Řekne se, že měl štěstí. Určitě, ale i tak se provinil proti pátému Božímu přikázáni, protože to byla jen náhoda, že vše dobře dopadlo. On sám jednal tak, že mohl svou lehkomyslností někoho zabít.
Nyní se vám jistě zdá, že páté přikázání se vás, dětí, nijak netýká. Vždyť vy nemůžete ani vraždit, ani řídit auto, ani nemáte přístup k jedovatým látkám. Jenže každý dospělý byl kdysi dítětem a jedná tak, jak se to v dětství naučil.
Ten, kdo porušuje dopravní předpisy, jezdí příliš rychle, a tak ohrožuje nejen vlastní život, ale i životy ostatních, si myslí, že jemu se přece nemůže nic stát. Chce se možná ukázat před ostatními, jaký je šikovný, že to dokáže, a jaký on je hrdina, že se nebojí. Řekli jsme si, že je to hřích i tehdy, když má štěstí a nic se nestane. Ale toto se naučil ještě když byl malý. Možná přeběhl přes silnici, když už bylo auto docela blízko, jen aby se předvedl před kamarády. Možná vyskakoval z jedoucí tramvaje anebo vlaku. Možná z hloupého předvádění se dělal různé nebezpečné věci, přelézal balkóny, lezl na nebezpečné skály, vozil se po zábradlí na schodišti, neopatrně jezdil na kole, přeceňoval své schopnosti při plavání a všelicos jiného. Dělal to všechno z lehkomyslnosti. A protože měl štěstí a nic se nestalo, nenaučil se předvídat následky svých činů. Udělal nějakou hloupost, která ho napadla, anebo na kterou ho někdo navedl, to, co se mu zrovna v té chvíli zachtělo, ale neuvažoval, co z toho může být, co se může stát. Opravdu i děti často ohrožují život a zdraví své, i jiných. A kdo se nezačne už v dětství učit předvídat následky, nebude to umět ani v dospělosti. Co tedy myslíte, je páté přikázáni i pro děti? Platí i pro vás?
A zkuste ještě popřemýšlet i o tomto. Říkali jsme, že se nejčastěji vraždí ve hněvu, zuřivosti, z nenávisti a z pomsty. A že tedy je hříchem už i samotný hněv, zuřivost, nenávist a touha po pomstě. Ale copak děti si nezvyknou často se hněvat, nenávidět, vztekat se, nebo se nechtějí pomstít? Nejsou zvyklé nadávat a vyhrožovat si? A myslíte, že ten, kdo se v dětství nenaučí ovládat, bude to umět jako dospělý? Jen ten bude umět v dospělosti snést i křivdu, odpustit urážku, nepomstít se, umět se ovládat, nedát se strhnout k zuřivosti, kdo se to naučí už v dětství. Nyní, když toto všechno už, víte, musíte se jinak začít dívat i na své dětské spory. Musíte začít posuzovat svoje konání i podle pátého přikázání.
Ale to není všechno Bůh v pátém přikázání řekl: "Nezabiješ." Zakázal tedy zabít kohokoliv, nejen druhého, ale i sebe. Určitě jste už slyšeli o tom, že se někdo oběsil, otrávil, vyskočil z okna, skočil pod vlak, utopil se, slovem spáchal sebevraždu. Úmyslně se zabil. Ani to se nesmí. Nejčastěji to udělá duševně nemocný, ten za to nemůže, protože ani neví, co dělá. Ale udělají to lidé i tehdy, když nedovedou snést něco těžkého a bolestného. Udělají to ze strachu a ze zbabělosti. Bojí se například trestu za nějaký zločin. Anebo se bojí toho, že vyjde najevo jejich nečestné jednání, že budou mít hanbu. Ani tito lidé se nenaučili něco vydržet. A hlavně, přiznat se k chybě a přijmout i zahanbení.
Je to hrozné, ale sebevraždu spáchají někdy i děti, které nemají nikoho, kdo by jim pomohl v nějakém velkém trápení. A největší jejich neštěstí je to, že nevědí nic o Bohu. Nevědí, že Bůh o nich ví, má je rád, a postará se o ně, i když jim lidé velmi ublížili. Neznají Ježíše, nemají tedy toho nejlepšího a nejmocnějšího Přítele. Je sice pravda, že se s ním setkáme ve štěstí a radosti až po smrti. Ale jen tehdy, když se budeme chovat tak, jak to on chce. Nikdo si tedy nemůže urychlit toto setkání s ním sebevraždou, protože to je proti jeho vůli.
Páté přikázání zakazuje i každé poškození zdraví, například kouření. Kouřit se naučí každý mladý a potom se to nedokáže odnaučit, přestože ví, jak mu to škodí. Často je to tak i s opíjením. A to i sami dobře víte, kolik neštěstí zaviní opilý člověk. A proto, když děti zkoušejí kouřit, pít anebo fetovat, i tím porušují páté Boží přikázání, protože si velmi poškozují své zdraví.
Jistě jste však již slyšeli i chválit lidi, kteří obětovali dobrovolně své zdraví i život. Jak například onemocněli při ošetřování nakažlivě nemocných nebo zahynuli při záchranných pracích v dolech, při požáru, v horách. I takový člověk se vlastně dobrovolně zbaví života. I to je hřích? Ne. To je opravdu hrdinství, to je šlechetný čin. Protože takový člověk obětoval z lásky za druhé svůj život.
Nejstrašnější porušení pátého Božího příkazu je válka, protože tehdy se zabíjejí milióny, i staří a malé děti. Ve válce jakoby lidé zdivočeli, jsou schopní nejstrašnějších ukrutností. Ale mnozí právě tehdy hrdinsky nasadili vlastní životy pro záchranu jiných!
Za poslední války se v Polsku stal takovýto případ. V koncentračním táboru vybrali několik vězňů a určili jim smrt hladem. Jeden z nich měl doma mnoho dětí. Tehdy se přihlásil kněz Maxmilián Kolbe, že tuto strašnou smrt podstoupí za něj. Maxmilián Kolbe přijal dobrovolně smrt, aby zachránil druhého. Konal tak jako Ježíš, který též přijal strašnou smrt, aby nás zachránil.
To byl opravdový hrdina!
Ale byl by to Maxmilián Kolbe dokázal, kdyby se nebyl naučil ochotně pomáhat, snést bolest, urážku a křivdu? To se ale musí člověk začít učit od malička. Pokaždé, když přemůžeš zuřivost a hněv, když místo nadávky a úderu odpustíš a pomůžeš - stává se i z tebe hrdina.

Nejúčinnějším výchovným prostředkem je příklad. Víc než řeči o sebeovládání je živý model takového jednání. Platí to především pro rodiče, ale i pro každého vyučujícího, zvlášť tehdy, když svěřené děti doma takový vzor nevidí. Je to konečně povinností každého křesťana svědčit před světem svým konáním. Pro toho, kdo ohlašuje evangelium slovem, platí to dvojnásobně. Setkání s dětmi by mělo probíhat v pokojné a laskavé atmosféře. Když však přece dojde k nějakým výbuchům zlosti, když nám "ujedou nervy", musíme vzápětí vhodným způsobem projevit, že nás to mrzí a že to nemělo být. Autorita tím neutrpí. Právě naopak. Svědectví křesťanského jednání je nejlepší školou pro děti.
 

56. Vlastnictví

Sedmé a desáté přikázání
Vzpomínáte si ještě, jak jsme si vyvodili, že život je pro člověka to nejcennější? Mluvili jsme o lidech, kteří za války přišli o všechno, ztratili celý majetek, a přece byli šťastní, že zůstali naživu. Není takového domu, auta, oblečení, jídla, šperků, zlata, peněz, které by vyvážily cenu života. Je to proto, že kdo ztratí život, ztratí vlastně i všechno, co měl. Vždyť smrtí se musí rozloučit se vším. Ale dokud žije, i kdyby všechno ztratil, může to znovu získat. Víte přece, co všechno se válkou zničilo. Ale rozbombardované domy zanedlouho už znovu stály, lidé byli zase dobře oblečení a dosyta najezení. Museli si znovu postavit domy, postarat se o oblečení a jídlo, když si chtěli udržet život. Protože kdo nemá co jíst, zemře. A kdo v kruté zimě nemá teplé oblečení a střechu nad hlavou, zemře. Takže je sice pravda, že život je nejcennější, ale abychom mohli žít, abychom to nejcennější mohli mít, potřebujeme i všelicos jiného: jídlo, šaty, obydlí, léky. Bez toho se vůbec nedá žít. Abychom však mohli i něco udělat, vytvořit, být užiteční, zlepšovat svět, nevyhnutelně potřebujeme i různé nástroje, přístroje, knihy, auta, letadla a lodě, ba i telefon, rádio a televizi. A tedy potřebujeme i peníze, abychom si to mohli pořídit.
Když Bůh stvořil člověka, chtěl, aby žil. To on zařídil, že člověk potřebuje k životu mnoho věcí. Především potřebuje jíst. Proto se Bůh postaral o potravu z rostlin a zvířat. Mohl Bůh chtít, aby někdo zemřel hladem? Určitě ne. A představte si, že čtvrtina všech lidí na světě trpí hladem. Každou chvíli někdo umírá hladem. Ten, co umírá hladem právě nyní, když si vyprávíme, je takový člověk jako já, stejně cítí jako já. A má také stejné právo žít a nasytit se jako každý druhý. Bůh i pro něho stvořil potravu. Proč ji tedy nemají všichni? Nu asi proto, že ostatní mají víc, než potřebují. I my nejenže se můžeme nasytit, abychom nezemřeli hladem, ale můžeme si vybrat, co nám lépe chutná, a ostatní potom zahodíme. Dokonce mnozí lidé vážně onemocní proto, že se přejídají. V některých krajinách je takový nadbytek, že se potraviny sypou do moře anebo se spalují. Co myslíte, je s tím Bůh spokojený? Líbí se mu to? Takto si to představoval, když stvořil svět? Určitě ne.
Ježíš nám jasně oznámil Boží vůli, když řekl, že musíme milovat každého člověka jako sebe. To znamená, že každý člověk na světě má stejné právo na život a na to, co pro život potřebuje, jako já. Když si někdo nárokuje pro sebe nadbytek, víc než potřebuje, je to velké sobectví. Bere si něco, co mu nepatří, co není jeho. Protože svět a všechno, co je v něm, patří Bohu. Bůh ho daroval všem lidem, nejen některým. A nikomu to nedovolil ničit.
Proč však toto všechno říkám vám, dětem? Vždyť vy nijak nemůžete za to, že je na světě taková velká nespravedlnost. Ale víte, jak to bylo minule. Nejdřív jsme vyprávěli o opilých řidičích a vrazích, a nakonec jsme přišli na to, že i oni byli kdysi dětmi, a už tehdy se naučili nenávisti, pomstě a lehkomyslnosti. Tedy přemýšlejte trochu!
Každou nespravedlnost způsobuje sobectví. A nebývají sobecké i děti? Copak nechce dítě často pro sebe víc než pro bratra? Hezčí hračku, větší zákusek, lepší lyže? Jaký dospělý vyroste z dítěte, které krade spolužákům pera a v obchodě žvýkačky? Když myslí jen na sebe, na svoje touhy a choutky, a ne na to, že tomu druhému to bude chybět? Když rozbíjí lampy na ulici, rozřezává sedadla v autobuse, láme lavičky, tedy ničí to, co má sloužit všem, bude umět v dospělosti myslet na potřeby druhých?
Bůh ve svém návodu na užívání světa myslel i na toto. Proto nám dal sedmé přikázání, kterým zakázal krást, tedy sebrat, co mi nepatří. A nejen to, v desátém přikázání nám zakázal i jen něco chtít, žádat, toužit po tom, co patří druhému.
Když lidé někoho chytí při krádeži, označí ho za zloděje, a to je velká hanba. Bůh však vidí všechno, takže před ním je zlodějem i ten, kdo krade tak, že ho nikdo nechytí. A co povíte na takovýto případ? Někdo najde peněženku a nechá si ji, přestože patří jinému, a tomu možná velmi chybí ztracené peníze. Co myslíte, je i to krádež? Takový člověk si zřejmě nepomyslí, co by si přál, kdyby on ztratil peníze. Nu, určitě by chtěl, aby za chvíli hlásili z místního rozhlasu, že se peněženka našla.
Jak jinak by se žilo, kdyby lidé dodržovali tyto příkazy! Maminka by se nemusela rozčilovat, že jí v obchodě prodali nahnilé ovoce. V samoobsluhách by nemuseli dávat pozor, aby si někdo něco nevzal bez placení. V autobusových čekárnách by nebyla porozbíjená okna. Kdo by měl něčeho víc, než potřebuje, rozdělil by se s těmi, co nemají nic. A bylo by jistě víc takových lidí, jako je matka Tereza v Indii. Slyšeli jste už o ní? V roce 1979 dostala Nobelovu cenu, a to je nejvyšší pocta, jakou může člověk získat. Řeknu vám, za co ji dostala.
Byla učitelkou v Indii, kde je strašná bída. Nevydržela se však nečinně dívat na takovou hrůzu, a proto začala pomáhat těm, co umírali na ulicích hladem. Ale co sama mohla dokázat, bez peněz, bez léků? Její příklad však přilákal další. Nyní, po třiceti letech, je jich už přes tisíc. Starají se o množství opuštěných dětí, o těžce nemocné a umírající. Ze všech stran světa dostává matka Tereza peníze. Kdyby si je nechala pro sebe, byla by určitě nejbohatší ženou na světě. Ale ona
všechno dává chudákům. Sama má jen to nejnutnější. Já si však myslím, že je přece jen nejbohatší. Co si o tom myslíte vy?

Možná se bude někomu zdát, že je předčasné vyprávět dětem o takovýchto celosvětových problémech, že je to pro ně neúnosné a zbytečně je to zatěžuje. V pamětech velkých lidí se však skoro vždy dočteme, jak je už v útlém věku něco podnítilo a zaujalo natolik, že se tomu potom věnovali po celý život. Když chceme ze svěřených dětí vychovat opravdu křesťany a nejen lidi, kteří budou vykonávat některé naučené náboženské úkony z jakési úcty k tradici, musíme v nich od dětství budovat především smysl pro spravedlnost v nejširším rozsahu. Záchrana naší planety možná závisí na tom, jestli se v budoucí generaci najde dost takto smýšlejících lidí.
 

57. Pravda

Osmé přikázání
Co byste na to řekli, kdybychom dnes začali pohádkou? To se už dávno nestalo, viďte? Chcete?
Nu, řeknu vám, jak se Dana dostala do zakleté krajiny. Protože je to pohádka, je v ní možné i to, co se ve skutečnosti nemůže stát. A tak tedy měla Dana vlastní auto a mohla jezdit sama po celém světě, ačkoliv byla ještě malá jako vy. To by se vám líbilo, viďte? Každé prázdniny se vydala někam jinam. Projezdila už skoro celý svět. Viděla moře i vysoké hory. Byla v městech, kde jsou padesátiposchoďové domy. Zažila strašná horka v Africe i kruté zimy v Laponsku. Skamarádila se s malou šikmookou Japonkou i s opravdovým Indiánem. No a protože je to v pohádce, uměla všechny řeči světa, takže se všude uměla domluvit. Jenže co se nestalo! Při jedné takové své výzkumné cestě se dostala do divné krajiny. Řeči sice rozuměla, ale nic jí to nepomohlo. Nemohla se s nikým domluvit, stále bloudila, nemohla najít ani hotel, kde by přespala, ani jídelnu, kde by se najedla. Když se držela toho, co jí místní obyvatelé řekli, přišla vždy někam jinam. Ani směrovky, ani dopravní značky tam nebyly správné. Za značkou "zatáčka" byla křižovatka a naopak: Kde byl nápis "zelenina", byly ve výkladu hrnce a uvnitř se prodávaly boty. V benzínové pumpě čepovali pivo. A v nemocnici byla škola. Hodiny na věži ukazovaly šest, přestože bylo pravé poledne. No - opravdová zakletá krajina. A když se nenašel nikdo, kdo by ji byl odčaroval, musela se Dana rychle vrátit domů.
Víte, co v té krajině chybělo? Proč se tam nedalo žít? No proto, že tam nebyla PRAVDA.
To by člověk ani nevěřil, ale bez pravdy se také nedá žít, jako bez jídla. Jistě jste už zažili, jak je to zlé, když nás někdo obelže. I když jde o maličkosti, je to velmi zlé, když někomu nemůžeme věřit, protože nikdy nevíme, jestli mluví pravdu. Nejhorší je, když si někdo o mně vymyslí nějakou lež, začne ji rozšiřovat, a já se nemohu bránit, nemohu se dovolat pravdy. Mnoho nevinných se už pro falešné udání dostalo do vězení, ba i na popravu.
Když Bůh chtěl zabezpečit lidem šťastný život, dal do návodu k užívání světa i zákaz lhát. A lhaní, to začíná opravdu vždy v dětství. Takže osmé přikázání se týká i mnohých dětí, to sami dobře víte. Proberme si tedy některé případy dětských provinění proti pravdě.
Nejčastější je lež ze strachu. Bojím se přiznat, protože se bojím ostudy a trestu. Doufám, že se na to nepřijde, snad se na to zapomene a já z toho lehce vyváznu. Může se sice stát, že mi zapírání nepomůže, pravda přece jen vyjde najevo a já budu mít dvojnásobnou ostudu i trest. Jenže možná se to podaří. Když se to opravdu podaří, podruhé už ani nezaváhám, jestli se přiznat a nebo zalhat. A potom už to jde. Jsou děti, které jsou mistry ve lhaní, dokáží se ještě i dívat přímo do očí. S každou další lží to jde lehčeji. Je to marné, trénink dělá hodně! Ale výsledek je, že se takové děti vůbec nenaučí přiznat se. Takže to nedokáží udělat ani tehdy, když má být za jejich vinu potrestaný někdo druhý. A to je už velmi špatné. Z takových dětí vyrostou lidé, kteří dokáží svalit svoji vinu na druhé, i když je tím vlastně vydají na smrt.
Zapamatujte si! Chybu udělá každý, ale přizná se k ní jen velký člověk. Přiznat se, to nikdy není hanba. Právě naopak. Každý člověk velmi dobře ví, jak je to těžké. Člověka, který se přizná, si každý váží.
Jiné je lhaní z vychloubání. I to je mezi dětmi dost běžné. Kdo se nemá čím pochlubit, něco si vymyslí. A když se mu to podaří a ostatní mu uvěří, zkusí to i podruhé, až se tomu naučí tak, že často už ani sám neví, co opravdu bylo a co si jen vymyslel. I když tímto druhem lži nikomu neublíží, nakonec se mu každý vysměje. Jsou i dospělí, kteří si takto zvyknou se chvástat, ale nikdo jim nevěří a každý se jim vyhýbá.
Může se vyskytnout i lhaní se zlým úmyslem, když chceme někoho vědomě obelhat, aby měl škodu, anebo posměch. Například spolužák nebyl ve škole a přijde se zeptat, v kolik je sraz na zítřejší výlet. Řeknu mu nesprávnou hodinu s tím úmyslem, aby zmeškal a na výlet se nedostal. Anebo mám zlost na kamaráda, chci se mu za něco pomstít. Tak si na něj vymyslím něco škaredého, pošuškám to největší klepně ve třídě, a zanedlouho bude každý na něho podezřívavě hledět. V tomto případě se neprovinil jen ten, kdo ty pomluvy vymyslel, ale i všichni ti, co je dále rozšiřovali. Jenže ti se už domnívali, že mluví pravdu. Oni totiž uvěřili mé lži. Ale o chybách druhých lidí si nesmíme vyprávět ani tehdy, kdybychom určitě věděli, že je to pravda. Vždyť kdo by byl rád, kdyby se o něm vyprávělo zle. Nikdo. To však znamená, že to, co nechci pro sebe, nesmím udělat ani druhému.
Sem patří i žalování. Ale se žalováním to není tak jednoduché. Nemá se žalovat. Je to škaredé a odporné. Toho, kdo stále žaluje, nemá nikdo rád. Zde myslíme na takové žalování, kterým chceme druhému uškodit. Potřebné je to ale tehdy, má-li se zabránit nějakému neštěstí anebo škodě. To není žalování. Nejlepší to však pochopíte na příkladu.
Pavel tajně kouří. Tím si ničí zdraví. Na moje domlouvání nic nedal, tak na to upozorním jeho maminku, protože chci jeho dobro, jeho záchranu.
Tentýž případ trochu jinak. Pavel je můj kamarád. Vím, že na mě dá. Kdybych mu sám domluvil, možná by toho nechal.
Já však jemu neřeknu nic, jen jeho rodičům, protože se těším, že bude potrestán.
A ještě jinak. Dověděl jsem se, že rodiče přistihli Pavla při kouření. Byl z toho velký výprask. Rychle to řeknu všem kamarádům, abych ho zesměšnil, aby měl ostudu.
Uhodněte, ve kterém případě jsem jednal správně! Viďte, že v tom prvním? To nebylo žalování, ale to druhé ano. A to třetí je zase pomlouvání.
Proti pravdě se však prohřeší i ten, kdo druhému lichotí, vychvaluje ho za něco špatného, schvaluje mu to, jen aby se mu zalíbil, aby získal nějakou výhodu. To dělají někdy i děti.
Pravdivost ještě vyžaduje, abychom se zastali těch, kteří jsou nespravedlivě obviněni. To není vždy lehké. Ale když znám pravdu, která by druhého mohla zachránit, a neřeknu ji ze zbabělosti anebo z lhostejnosti, i tím se velmi proviním proti pravdě.
Říci pravdu je často hrdinstvím. Když jsme mluvili o hrdinství Maxmiliána Kolbeho anebo matky Terezy, možná jste si pomysleli, že vy k takovému hrdinství asi nikdy nebudete mít příležitost. Ale dokázat povědět pravdu, na to máte příležitost vždy. A musíte to dokázat, musíte se to naučit, protože jinak nemůžete být Ježíšovými přáteli. Proč? To si povíme příště.

Naším cílem není jen seznámit děti s morálními požadavky, ale vést je k jejich zachovávání. Výchova k pravdomluvnosti vyžaduje atmosféru, která ji umožňuje. V rodinách, kde platí zásada, že upřímné přiznání má za následek úplné odpuštění, ztratí lhaní svoje opodstatnění. Když vyučující nezabezpečí takovou atmosféru v společenství, kde vyučuje, bude o tomto tématu mluvit do prázdna. Dítě nemůže uvěřit, že se mu svátostným vyznáním uleví, když má jen takové zkušenosti, že po přiznání následuje trest a že odpuštění vůbec neznamená obnovení stavu před proviněním. My, lidé, nikdy nejsme schopni takového naprostého odpuštění jako Bůh, a dětem to takto i vysvětlujeme. Ale přece se musíme snažit, aby svěřené děti mohly pocítit alespoň něco z tohoto postoje. Uvědomme si to při každém konfliktu s dětmi!
 

58. Podobenství o marnotratném synu

Minule jsme skončili tím, že kdo chce být Ježíšovým přítelem, musí umět říci pravdu, i když je to pro něj zahanbující. Necháme si to vysvětlit od samého Ježíše, ano? Řeknu vám jedno Ježíšovo podobenství. Příběh, který Ježíš vyprávěl právě pro takovýto případ.
Byl jednou jeden otec a měl dva syny. Žili si spokojeně a šťastně. Otec byl bohatý, měl krásný dům a velké hospodářství. Měli tedy všechno, co potřebovali. Ale museli i pracovat, přestože měli mnoho služebníků. Otec všechno řídil a o všechno se staral. Své syny zaučil do vedení hospodářství, aby jednou mohli pokračovat v jeho práci.
Mladšímu synovi však práce nevoněla. Rád si polenošil a nejraději se chodil bavit s kamarády. Když se tak celou noc bavil, ráno se mu nějak nechtělo vstávat do práce. Snil jen o tom, jak by mu bylo dobře, kdyby mohl žít někde daleko, kde by ho nikdo k ničemu nenutil, kde by si mohl dělat, co by chtěl. A tak jednoho dne oznámil otci, že chce odejít z domu. Otce to jistě velmi trápilo. Ale nezdržoval ho a vyplatil mu podíl z majetku. Bylo to tak mnoho peněz, že se z toho dalo pěkně žít. Ale na zábavy a utrácení s kamarády to dlouho nestačilo. Peníze se raz-dva rozkutálely. A už nebylo z čeho utrácet. Ba nebylo za co se ani najíst. Co nyní? Když měl mladík dost peněz, měl i kamarády. Ale když zůstal v bídě, už se k němu nikdo neznal. Pokoušel se najít si práci, ale kdež! Lidé ho znali jako marnotratníka a zahaleče, a ne jako zdatného pracovníka. Na velké prošení ho vzal kdosi za pastýře prasat. Ale tam mu bylo velmi zle, musel těžce pracovat a ani se pořádně nenajedl. Nemohl to už dále vydržet. Vzpomněl si, že u nich, doma, i nejposlednější sluha se má lépe než on. A tak se rozhodl vrátit se k otci.
Byla to těžká cesta! Vždyť promarnil všechno, co mu otec dal. V domě mu už nic nepatřilo! Až nyní si uvědomil, jaký velký žal způsobil otci, když ho opustil. Jak se má nyní objevit před otcem takový otrhaný, špinavý, hladový, bez halíře? Co mu řekne? Jak se přiznat k tomu, co udělal?
Cestou ho mohlo napadnout, aby si vymyslel nějakou lež. Třebas to, že ho přepadli zloději a všechno mu sebrali. Otec by ho jistě politoval a přijal by ho zpět. Bylo by to lehčí než povědět pravdu. Vyhnul by se zahanbení a také by si zajistil dobré přijetí. Co ho čeká, když se ke všemu přizná? Kdo ví, jestli ho otec přijme aspoň mezi sluhy? A kdo ví, jak přísný trest mu uloží!
Takto všelijak uvažoval. Ale nakonec se rozhodl pro pravdu. Lež by byla další urážka. A on přece nemůže urazit dobrého otce ještě víc!
Jak to dopadlo? Otec ho už zdaleka zpozoroval, rozběhl se mu naproti, objal ho a s velkou radostí ho přivedl domů. Hned rozkázal sluhům, aby mu připravili koupel, donesli nové šaty a vystrojili velkou hostinu na přivítání. A tak namísto trestu čekala syna velikánská radost! Nic však otci nezatajil, všechno mu upřímně řekl. Styděl se, že ublížil tak dobrému otci. Ale byl i opravdově šťasten. Vždyť je znovu milovaným synem a smí užívat všeho z otcova majetku jako před tím. Ale mohl by cítit toto štěstí, kdyby byl otce obelhal?
Možná vás napadlo, že přece ten syn svého otce znal a musel vědět, jak je dobrý a jak ho má rád. Nemusel se tedy bát vrátit se a ke všemu se přiznat. Tak proč by někdo měl podvádět a něco tajit, když určitě ví, že to dopadne jako v tomto podobenství? Kdyby to bylo vždy takto, všichni bychom se lehčeji přiznávali, viďte?
No vidíte, a právě proto nám Ježíš vyprávěl tento příběh, aby nás přesvědčil, že se Boha nemusíme bát. Že se nemusíme bát vrátit se k němu a přiznat se. Protože Bůh nás má tak velmi rád, že též vyčkává, kdy se vrátíme, a jde nám naproti, obejme nás, přijme nazpět a dá nám znovu všechno, co jsme hříchem ztratili.
Ale každý, kdo Boha urazí, musí udělat to, co tento marnotratný syn. Otec byl vždy stejně dobrý, od první chvíle byl ochoten znovu ho přijmout do domu, ale násilím ho nenutil. Nejdřív musel syn uznat, že dělá zle. Musel se rozhodnout vrátit se. A ještě něco. Když se vracel domů, co myslíte, chtěl snad otci způsobit znovu zármutek? Chtěl zase lenošit, neposlouchat, promarnit peníze, odejít znovu z domu? Jistě ne. Docela určitě byl rozhodnut, že už nikdy nechce dobrého otce urazit. Takto musí být rozhodnut každý, kdo se chce po hříchu vrátit zase k Bohu.
A povězte, myslíte, že to bylo těžké? Vždyť otec vyšel svému synu ve všem vstříc. Jak velmi mu tím ulehčil přiznání a pomohl mu změnit život!

Když byl ještě daleko (marnotratný syn), otec ho spatřil a pohnut soucitem běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: "Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden nazývat se tvým synem." (srv. Lk 15,20-21)
 

59. Ježíšovo zprostředkování odpuštění

Podobenstvím o marnotratném synu nám Ježíš oznámil vlastně to, co bylo jeho nejdůležitější úlohou. Víte, jak to bylo. Lidé si hříchem natolik pokazili vztah k Bohu, že si pomalu o něm vymýšleli, jak je strašně přísný, jak nic jiného nedělá, jen dává pozor na každý hřích, aby ho mohl nemilosrdně potrestat. No a od takového rozhněvaného Boha aby člověk raději utekl, no ne? Odvážil by se snad k němu vrátit, když porušil nějaký jeho příkaz?
Takto přemýšleli lidé před Ježíšovým příchodem. Ale když přišel on, dokázal, že je Božím Synem, a každý se mohl přesvědčit, že nepřišel nikoho trestat. Copak proto by se dal ukřižovat? Ještě i na kříži slíbil zločinci nebe a prosil za ty, kdo ho mučili. Ježíš celým svým životem dokázal, jak je dobrý. A tak tomu, co nám o Bohu pověděl v krásném minulém podobenství, můžeme opravdu uvěřit. Bůh nás tedy nechce trestat, ale čeká, že se k němu vrátíme. Pro každého má připravenu slavnostní hostinu na přivítání. Abychom se však nebáli, poslal nám naproti svého Syna Ježíše.
Je to velmi důležité, abyste právě toto opravdu dobře pochopili, a proto vám to povím ještě jinak.
Představte si, že nějaké dítě uteče z domova. Doma musí poslouchat, stále mu něco zakazují. To se mu nelíbí. Chce si dělat všechno po svém. Venku je tolik lákavých věcí! A tak jde, jde, dojde kamsi do lesa a zabloudí. Setmí se, začne pršet a co teď? Dítě je unavené, hladové, mokré, vylekané. Spadne a zůstane ležet. Dále nemůže. Samo si už nijak nemůže pomoci. Když ho nikdo nenajde, zahyne.
Doma jsou všichni velmi znepokojeni, kam se dítě podělo. Starší bratr se tedy vypraví ztracené dítě hledat. Ve tmě a dešti se brodí blátem, přelézá kameny, padá, je celý poraněn od trní, přes které se musí prodírat. Ale zatoulané dítě nakonec najde. Volá ho domů. Chuďátko uplakané však jen vzlyká, že se bojí, protože doma se jistě na něj zlobí. Starší bratr ho tedy vezme za ruku, ubezpečí ho, že on to doma všechno urovná a vyvede ho z té hrůzy.
Co myslíte, mělo to dítě ještě důvod se bát? Jistě je těžké vrátit se domů, když vím, že jsem něco špatného udělal a rodiče se na mě právem hněvají. Ale jaké je to ohromné, když mě v takové chvíli někdo vezme za ruku, dovede mě domů a všechno namísto mě urovná. Mohl by mě však zachránit, kdybych vytrhl svou ruku a odmítl jít?
Ježíš je takový náš starší bratr, který všechno za nás dá u Boha do pořádku, jen nesmíme odmítnout jeho ruku. On šel za námi ani ne přes bláto, kamení a pichlavé trní, ale přes muka na kříži.
Bůh je opravdu tak dobrý jako ten otec v podobenství. Marnotratný syn to věděl, a přesto se bál a styděl se vrátit. Ale my to máme o mnoho lehčí! Vždyť nemusíme jít sami. Stačí poprosit Ježíše, našeho dobrého staršího bratra, povědět mu, co se stalo, co jsme udělali, a on už všechno zařídí. Svému Otci řekne asi toto: "Podívej se na tohoto člověka. Mrzí ho, že tě urazil, že utekl, zabloudil, že mnoho pokazil. Přijmi ho zpět, protože je to můj bratr. Já jsem stejný člověk jako on, patříme dohromady. Přijmi ho jako mě. Vždyť já jsem i pro jeho záchranu vytrpěl muka ukřižování."
Ale aby Ježíš šel takto se mnou, musím mu upřímně všechno o sobě říct. Ale to už přece není tak těžké, vždyť hledám pomoc. To je asi tak, jako kdybych například rozbil sousedovi sklo na autě. Určitě bych měl strach jít za ním. Když však kamarádím s jeho synem, povím nejdřív jemu, co se stalo, a poprosím ho, aby to za mě u svého otce nějak urovnal. Aby šel se mnou a pomohl mi to napravit. Copak by tehdy ještě někdo váhal povědět anebo nepovědět všechno kamarádovi, který mi pomůže? No a takto podobně chodíme za Ježíšem, když víme, že jsme Boha urazili.
Podrobně jsme si probrali přikázání. Snad se vám přitom nejednou ozvalo svědomí - "toto jsem udělal, i toto, i takto nepěkně jsem se zachoval." Všichni jsme cítili, že opravdu nejsme takoví, jaké nás chce mít Bůh. Že i my mnoho kazíme a že z nás Bůh nemá vždy radost. Vy jako děti ještě nemůžete tak vážně porušit pořádek ve světě jako my, dospělí. Ale už nyní víte, kolik těžkých chyb se začíná v dětství. A nakonec, jak je maminka kvůli tobě smutná, když má někdo modřiny po tvých úderech, když zaviníš, že je doma namísto dobré nálady nervozita třeba jen jeden večer, i o to je svět méně pěkný.
Nikdo z nás nemá tak čisté svědomí, aby nepotřeboval Boží odpuštění. Ale kdyby byl někdo i největším zločincem na světě, nemusí se bát, když ho to opravdu mrzí a chce se změnit. Ježíš i jeho vezme za ruku a dovede ho k Bohu, nebude se za něj stydět, pomůže mu změnit se.
Tak co na to řeknete, to je PŘÍTEL! Dovedli byste si představit lepšího?
 

60. Svátostné vyznání

Už tedy víte, že k odpuštění je potřebné, abychom všechno o sobě pověděli Ježíši. Musíme se mu ke všemu přiznat, když chceme, aby nás zavedl zpět k Bohu, abychom se zase mohli těšit, že jsme s ním. Ale jak se to dá udělat? Vždyť Ježíš není viditelně mezi námi. A on je přece i Bohem, který všechno ví. Proč mu tedy máme něco o sobě vykládat? Ví to určitě i bez toho.
Nyní dávejte dobrý pozor! Zkusíme si to vysvětlit.
Pamatujete si ještě, co jsou to svátosti? Není to tak dávno, co jsme si o tom vyprávěli. Nu, to jsou znaky, které vidíme a slyšíme, abychom měli jistotu, že jsme se opravdu setkali s Bohem, kterého přece nemůžeme přímo ani vidět, ani slyšet. Ježíš pověřil některé lidi, aby takové znaky vykonali v jeho jménu, jako jeho zástupcové.
Víte, že znakem přátelství s Bohem je křest. Když se ale pokřtěný člověk nechoval jako přítel, když porušoval Bohem určený pořádek, je to, jako kdyby se obrátil k Bohu zády a utekl od něho. Když se chce k Bohu vrátit, potřebuje zase nějaký viditelný znak, že je všechno v pořádku. Musí se nějak přesvědčit o tom, že se opravdu vrátil zpět a že ho Bůh opravdu přijal tak, jako marnotratného syna z podobenství. Takový znak vykoná kněz, kterého Ježíš tím pověřil. Musím tedy všechno říci knězi, jemu se musím přiznat, ukázat mu, že mě to opravdu mrzí a že chci všechno napravit. Když mi potom kněz z Božího pověření řekne, že mi všechno odpouští, že je zase všechno tak, jako bylo dříve, mám jistotu, že je to opravdu tak.
Svátost, která je znakem Božího odpuštění a naší změny, je svátost smíření, anebo svátost pokání. Co znamená smíření, to víte. A slovo pokání znamená změnu, návrat.
Nestačilo by však, kdyby nám kněz řekl jen slova odpuštění? Nač je třeba přiznávat se jemu? Vždyť Bůh to ví i bez našich slov. A proč kněz potřebuje všechno o mně vědět? Co když to někomu prozradí? Možná se mi vysměje. A jak se ke mně zachová, když se potom potkáme?
Ano, Bůh, opravdu nepotřebuje moje přiznání proto, aby se dověděl něco, co by předtím nebyl věděl. Ale já potřebuji nejen odpuštění, ale i radu k nápravě. Někdo například něco ukradne. To není jen porušení Božího příkazu, protože tím nejen urazil Boha, ale někoho i poškodil. Nestačilo by, kdyby jen poprosil Boha o odpuštění, ale ukradenou věc by nevrátil. Anebo když o někom řekl něco nepravdivého, musí to přece odvolat. Bůh se svými příkazy stará, aby bylo na světě dobře. Záleží mu tedy v první řadě na té nápravě. Kněz zastupuje Boha nejen v tom, že v jeho jménu odpouští hříchy, ale i místo něho rozhoduje, jak se má co napravit, vynahradit, změnit. A jak by mohl rozhodovat a radit, kdyby nevěděl, o co jde. Kněz není Bůh, nikomu nevidí do duše, a přece má člověka ujistit o Božím odpuštění. Mohl by to udělat, kdybychom mu svoje hříchy neřekli? Ani lékař nemůže předepsat lék, když mu neřekneme, jaké máme těžkosti.
Kněz nikdy nikomu nesmí prozradit vůbec nic z toho, co mu při této svátosti svěříme. Nesmí ani chováním ani ničím jiným dát najevo, že něco ví. Toto je nejpřísnější tajemství, jaké jen vůbec může být. Už mnohokrát se stalo, že některé kněze kvůli tomuto tajemství mučili i zabili, ale oni přece nic neprozradili.
Žalovat na sebe není nikdy příjemné. Ale i kněz má hříchy. I on musí své hříchy vyznat jinému knězi, když je chce mít odpuštěny. Nikdo se tedy nemusí bát, že by se mu kněz vysmál anebo ho odsoudil. On totiž sám podle sebe ví, jak těžké je být dobrým.
A ještě něco. Ježíš to i proto takto rozhodl, abychom museli všechno o sobě povědět, protože nás velmi dobře znal. Věděl, že jen tak se nám skutečně uleví.
Představte si například takovýto případ. Otec se vrací z daleké cesty. Byl dlouho pryč, dávno neviděl děti. Celou cestu se na ně těší. Nemůže se dočkat, kdy je uvidí.
Na stanici čekala tatínka celá rodina. Jen Gábinka chyběla. Zůstala doma, protože jí prý bolela hlava. Otec byl celý ustaraný, jestli není vážně nemocná. Chvátal rychle rovnou k ní. Chtěl hned volat lékaře, ale ona tvrdila, že je jí už lépe. Rychle tedy vybalil kufry a jí první dal krásné dárky. Jindy by byla výskala radostí, ale nyní ji nic netěšilo. Trápilo ji, co udělala. Nebyla to totiž pravda, že ji bolela hlava, když ostatní šli na nádraží. Právě tehdy dávali v televizi pokračování zajímavého seriálu. A představte si, že to bylo pro ni důležitější než setkáni s otcem! Věděla však, že to od ní není pěkné, a proto si vymyslela, že je jí špatně. Když ostatní odešli, pustila si televizor, a když se měli vrátit, rychle ho vypnula a lehla si. Když však uviděla otcovu ustaranou tvář, velmi se zastyděla. Proto ji netěšily ani hračky, které jí donesl, a nevydržela v otcově přítomnosti, přestože vyprávěl zajímavé zážitky z cesty.
Večer nemohla usnout, převalovala se v posteli a nedovedla se uklidnit. Co dělat? Cítila, že jí nepomůže nic jiného, než všechno povědět. Bylo to těžké, ale jak se ji ulevilo! Najednou bylo všechno v pořádku. Konečně se mohla těšit z otcovy přítomnosti i z jeho dárků.
Dovedete si něco takového představit? Jistě jste to už někdy zažili. Ale tu opravdovou úlevu ještě zažijete, když se prostřednictvím kněze setkáte s dobrým Bohem a pocítíte, že všechno to zlé je pryč.
Úplně pryč. Jako kdyby se nikdy nic nebylo stalo. Čím upřímněji žalujeme na sebe, tím větší radost prožijeme ze smíření. Z jistoty, že všechno, za co jsme se styděli, je už úplně odstraněno.

Přišel Ježíš, postavil se doprostřed mezi apoštoly a řekl jim: "Pokoj vám!" Když to řekl ukázal jim ruce a bok, Učedníci se zaradovali, když viděli Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy." (srv. Jan 20,19-23)
 

61. Druhy lítosti

Dám vám hádanku, ano? Tři sestry - Renata, Alena a Eva dostaly stejné nové sukénky. Chtěly si je obléci do školy, ale maminka jim to nedovolila, že je mají mít jen na neděli. Ony se však chtěly pochlubit před kamarádkami, a tak se dohodly, že si je potají obléknou. Vždyť co, než maminka přijde domů z práce, sukně budou pěkně viset ve skříni. Ale co se nestalo!. Na školním dvoře natírali lavičky. Naše tři děvčata si toho nevšimla a sedla si na lavičku. Barva nebyla ještě dost suchá, a tak měla každá na sukni velikánskou skvrnu. Dovedete si představit, jak je to mrzelo! Ale každou trochu jinak. Všechny tři mrzelo, že si zničily nové sukně, že mají škodu. A i hanbu, protože ty skvrny každý viděl. Renata na nic jiného nemyslela, jen na tu škodu a hanbu. Alenu však trápilo ještě i to, co z toho bude doma! A Evě bylo nejvíc líto, jaký smutek tím způsobí mamince.
Máte uhodnout, která z těchto lítostí je nejsprávnější! Určitě Evina. Nemyslela jen na sebe, na svoji škodu, ale na maminku. Litovala proto, že měla maminku ráda. A víc než na nové sukni jí záleželo na tom, aby se maminka nehněvala.
Když člověk poruší některé Boží přikázání, urazí tím Boha. Ale obyčejně má z toho i nějakou škodu, anebo hanbu. Té škody a hanby lituje každý. Ale myslíte, že stačí taková lítost na Boží odpuštění? Opravdu ne.
Když říkáme, že Bůh odpustí každému, kdo lituje, myslíme tím takovou lítost, jako byla Evina. I ji mrzelo, že má škodu. Ale nezůstala při tom. Uvědomila si, že porušila maminčin zákaz, že se provinila vůči mamince, která ji má velmi ráda. Na to, aby se uklidnila Renata, bylo by stačilo, kdyby si nebyla sukni zničila. Alena potřebovala k uspokojení už víc. To, aby ji nikdo nepokáral a nepotrestal. Ale Evě záleželo v první řadě na tom, aby jí maminka odpustila. Aby se mohla cítit zase stejně, jako předtím. Cítíte ten rozdíl, viďte?
Největší rozdíl je v tom, jak se člověk zachová po hříchu. Ten, kdo lituje jako Renata, bude si potom dávat jen pozor, aby se mu něco podobného nestalo znovu. Renata bude tedy opatrnější a nejdřív se přesvědčí, jaká je lavička, a až potom si sedne. Renata však nemyslela na návrat domů, na to, že vlastně neposlechla a urazila maminku. Proto spokojeně poruší i podruhé maminčin zákaz, spokojeně ji znovu kdykoliv podvede. Jen si dá větší pozor, aby z toho neměla škodu anebo posměch. Takový člověk, kterého mrzí jen škoda a hanba, snaží se najít způsob, aby se té škodě anebo ostudě mohl vyhnout. A když to vůbec nejde, tak buď zbaběle uteče, anebo si zoufá.
Bezpečnost často pátrá například po nesvědomitých řidičích, kteří ujeli z místa havárie. To jsou ti, které nemrzí, že porušují Boží příkaz, když ohrožují bezpečnost na cestě. Když se nic nestane, ani o tom neuvažují. A když se něco stane, zase je zajímá jen jejich vlastní škoda, a proto zbaběle ujedou, aby se vyhnuli zodpovědnosti. O tom vůbec neuvažují, že urazili Boha. A proto jim ani nenapadne hledat Boží odpuštěni. Mrzí je to, litují toho, co se stalo, ale ne ve vztahu k Bohu.
S Alenou to bylo o něco lepší. Uvědomila si totiž, že porušila mámin zákaz. A i když litovala víc ze strachu než z lásky, přece jen byla. rozhodnuta, že od nynějška už bude maminku poslouchat. Jí už záleželo na odpuštění. Ale protože se bála návratu domů, uvažovala, jestli by si nemohla najít nějakou výmluvu. Kdyby však maminku znovu oklamala, vyhnula by se sice zahanbujícímu přiznání, ale bylo to potom mezi ní a mamkou v pořádku? Ne, protože její návrat domů by byl vlastně další urážkou. Nemohla by se u maminky cítit tak, jako předtím, neměla by odpuštěno. Vždyť tím novým podvodem by vlastně dokázala, že vůbec nic nemíní změnit, ani napravit. Alenina lítost, i když víc ze strachu než z lásky k mamince, stačí k odpuštění tehdy, když je spojena s upřímným přiznáním. To je důkaz, že je rozhodnutá víc to neopakovat.
Bůh odpustí každému, kdo lituje nejen pro svoji vlastní škodu, ale uzná, že urazil Boha, upřímně všechno vyzná knězi a chce se změnit. Kdo lituje z lásky, jako Eva, tomu je hned odpuštěno. Bůh ho hned v té chvíli obejme jako otec marnotratného syna a ani nečeká na přiznání. Takže i největšímu zločinci na světě stačí okamžik takovéto lítosti. A kdyby v té chvíli zemřel, Bůh ho přijme tak, jako kdyby ho vůbec nikdy nebyl urazil. Znamená to, že po takové lítosti se už nemusíme vyznat knězi? Ne. Jenže kdo opravdu takto lituje, ani neuvažuje o tom, že by se chtěl vyznání vyhnout. Velmi mu záleží na tom, aby bylo s Bohem všechno jako předtím, a proto sám cítí potřebu upřímně se přiznat. Tak jako Gábinka, o které jsme minule vyprávěli. Nikdo nic nevěděl, nikdo ji nepodezříval a nic se nevyšetřovalo, nic jí nehrozilo. Ale ji velmi mrzelo, jak se zachovala k otci, že ji mohlo uspokojit jen to, když to všechno na sebe řekla.
Vy se už tak dlouho přátelíte s Ježíšem, víte toho tolik o Bohu, chápete, že jeho příkazy chtějí jen naše dobro, že určitě litujete jako Eva. Zvykněte si už nyní posuzovat své jednání podle Božích příkazů a když je v něčem porušíte, hned litovat z lásky k Bohu. Kdo to dělá celý život, má stále jistotu o Ježíšově přátelství. A Ježíš ho dovede k Bohu nejen při každém svátostném odpuštění, ale i jednou do věčné radosti.

Ať nikoho nezaráží, že se nemluví o rozdílu mezi smrtelným a všedním hříchem. Nerozlišuje se povinná část vyznání od dobrovolné. Pro děti totiž smrtelný hřích nepřichází v úvahu. Namísto strašení o svatokrádeži je důležitější naučit děti, aby upřímně vyznání považovaly vždy za nutnost. Hranici smrtelného hříchu přesně určit v konkrétním případě je velmi těžké. Kdo si však zvykne litovat a vyznávat všechno, v čem se cítí vinen, nepotřebuje to ani moc vědět. Takovýto způsob je nejúčinnější prevencí nejen proti lhostejnosti, ale i proti chorobně úzkostlivému svědomí.
O průběhu samotné svátosti by měl bezprostředně poučit kněz, který bude děti poprvé zpovídat. Když je možné, vybereme dětem kvalitního zpovědníka. Moc rozhřešovat má sice každý kněz stejnou. Ale mnoho záleží i na osobním přístupu kněze, hlavně když jde o první zážitek z této svátosti, který může být pro dítě rozhodující na celý život.
Pomůcka pro zpytování svědomí je v třetí části příručky. Při prvním zpytování svědomí máme dětem trochu pomoci, ale respektujeme jejich právo na intimitu. Nechtějme vědět, z čeho se míní zpovídat.

Pán je dobrotivý a milosrdný a odpouští hříchy. On ochrání všechny, kteří ho upřímně hledají (Kaz 2,13).
 

62. Ježíš se na mě těší

Toto má být pokus o meditaci, ale už ne obrazovou. Dosud jsme při meditaci uvedli dítě do určité situace, přímo do děje. Dnes chceme uvést dítě do myšlenkového postupu, ve kterém by si mělo hluboce uvědomit sebe ve vztahu k Ježíšovi. Je to možné, děti jsou schopny i takto meditovat. Potřebuje to však vhodnou atmosféru. Například v předvečer prvního přijetí svátosti smíření. Očekávání velké události vytváří potřebnou náladu.
Ideální je, když tehdy mluvíme jen s jedním dítětem. Není-li to možné, je dobře rozdělit děti na co nejmenší skupiny. V jedné skupině ať jsou zásadně jen děti jednoho pohlaví. Je to nutné pro oslovování. Musíme totiž oslovovat jedno dítě, protože každé musí pocítit, že právě ono je to, na které se Ježíš těší. Gramaticky by to nebylo možné, kdybychom měli i chlapce i děvčata.
Začínáme jako jindy, rozhovorem. Přechod do meditace má být pozvolný, vyvolaný změnou způsobu vyprávění. Pomaleji, důrazněji, tišeji.

Tak co, děti, těšíte se už na zítřejší den? Hodně? A od kdy, jak dlouho? ( Volné odpovědi. )
Co myslíte, kdo se ještě na tento den těší? (Rodiče, babička ...) A oni jak dlouho? Možná už od chvíle tvého narození, anebo ještě trošku dřív.
A ještě někdo? Kdo? (-) Nevíte? No přece Bůh! A odkdy? Od tvého narození? Kdepak! Mnohem mnohem dřív! Od té doby, kdy Bůh věděl, že budeš. A to bylo opravdu velmi dávno. Bůh od věčnosti věděl, že jednou budeš na světě. A nejenže věděl, on tě chtěl mít. On tě totiž vymyslel.
I rodiče tě chtěli mít. Ale dokud ses nenarodil(a), nevěděli ani, co budeš, jestli chlapec, anebo děvče. Oni o tom nemohli rozhodovat, jaké budeš mít oči, vlasy, postavu, hlas. Oni chtěli mít dítě, ale že to budeš právě ty, o tom rozhodl někdo jiný. Ten, kdo tě vymyslel, tedy Bůh. Opravdu chtěl tebe. Chtěl tě právě takového (takovou), jako jsi ty. Vždy to chtěl. Už tehdy, když stvořil svět.
To on vybral dobu, ve které se máš narodit. Vždyť jsi se mohl (mohla) narodit ještě kdysi, když lidé žili v jeskyních. Ale Bůh chtěl, abys žil(a) právě nyní.
Vybral si i krajinu, ve které máš žít. Vždyť ses mohl(a) narodit někde, kde děti umírají hladem. Ale Bůh tě vložil do světa tak, abys měl(a) všechno, co potřebuješ. Nejen jídlo, oblečení, domov. Bůh chtěl, abys mohl(a) poznat jeho. Postaral se o to, aby ses o něm dověděl(a). A hned po narození ti křtem slavnostně daroval svoje přátelství, vtiskl ti o tom do duše nesmazatelný znak. Je to velká výsada, protože ji nedostanou všechny děti. Mnoho je takových, co nikdy o Bohu ani neuslyší.
Od věčnosti jsi byl(a) v Božích plánech v jeho myšlenkách. A od té chvíle, když jsi začal(a) existovat, sledoval Bůh s velkou láskou a starostlivostí tvůj vývoj. Každý tvůj krok, každé slovo. Těšil se, když viděl, že se v tobě rozvíjejí dobré vlastnosti. Ale mrzelo ho, když viděl něco jiného. Něco, co na tobě nechtěl mít. Každý zlý čin je jako skvrna na obraze. Vždy tehdy si Bůh asi pomyslel: "Já jsem si tě představoval jiného (jinou). Toto nepatří do mého plánu s tebou. Kazíš můj záměr. Když to bude takto pokračovat, sotva budeš moci splnit cíl, pro který jsem tě určil." Zabolel ho každý tvůj hřích, protože tě má velmi rád. Tak rád, jako nikdo na světě.
Vždyť i kvůli tobě se stal člověkem. Ježíš myslel i na tebe, když strašně trpěl. I za tebe prosil svého Otce, když visel na kříži. I tobě vyprosil odpuštění. A nyní se už těší, že ti to odpuštění bude moci dát. Je rád, že se chystáš k němu, aby tě mohl zbavit toho, co tě dělá špatným. Vždyť i proto ustanovil svátost pokání, aby to, cos pokazil(a), mohl dát do pořádku. Ještě pár hodin a už nebude existovat žádná tvoje vina. Bude navždy pryč!
A jak se těší Ježíš, že se bude moci s tebou spojit! Když ustanovil při poslední večeři Eucharistii, udělal to i pro tebe! Rozhodně se na tu chvíli těší víc než ty. Ale touží se s tebou setkat často. Kdyby to mělo být jen nyní jedenkrát, a potom víc nikdy, to by bylo velmi smutné setkání. To by bylo bídné přátelství! Nyní to má být jen začátek. Ale Ježíš tě zve, abys přišel (přišla) co nejčastěji, protože ti chce pomáhat, abys byl(a) stále lepší, abys dokázal(a) přemáhat špatné vlastnosti. K tomu ti chce dát svoji sílu. Když se budeš stále živit Eucharistií, budeš ji mít.
Ježíš je velmi bohatý. Vždyť je Božím Synem. A proto, že tě má rád, chystá ti mnoho darů. Čeká, že si je od něho všechny vezmeš.
Že je chceš všechny přijmout? Pověz to Ježíši hned při prvním setkání! Pověz mu to tak opravdu! Když už bude v tobě, zavři oči, nemysli na nic jiného, nevšímej si ničeho okolo sebe, mysli jen na Ježíše. Těš se, že jsi s ním. A to, co mu povíš, ať je něco velmi pěkného a důvěrného. Například, že ho máš rád(a) a že chceš splnit úlohu, kterou ti určil, protože jen tak budeš opravdu šťasten(á).

K bezprostřední přípravě prvního přijetí Eucharistie určitě patří ještě mnoho obnovení křestního slibu, eucharistický půst, vysvětlení, že lámáním hostie se nedělí Ježíšovo tělo, některé modlitby atd. K tomu však není potřebný zvláštní návod.
Je velkou chybou, když po absolvování slavnosti prvního přijímání skončí náboženská výchova dětí. Nutně to vyvolá dojem, že jsme dosáhli cíle. Přitom je to jen start. Chtěli bychom velmi naléhavě poradit každému vyučujícímu, aby se nic nezměnilo na způsobu setkávání s dětmi a aby se dále bez přerušení probírala další témata.
 

63. Svátost biřmování

Cítíte, děti, o co jste bohatší, než ty děti, které o Bohu nic nevědí? Neznají Ježíše a nemohou se s ním přátelit. Nevědí, že je má rád někdo nesmírně mocný a bohatý, kterému všechno patří a kdo nad vším vládne.
Dobrý člověk chce dopřát každému všechno dobré a krásné, co má sám. Jen si zkuste vzpomenout, jak vám už určitě někdy bylo líto, když jste zažili něco zvlášť pěkného, že tam právě tehdy nebyl s vámi například bratr anebo kamarád. Kdo už byl například u moře, anebo letěl letadlem, určitě chtěl všem svým přátelům vyprávět, jaké to bylo, chtěl se s nimi podělit o to krásné, co zažil. Anebo když prožil nějaké dobrodružství, viděl zvlášť pěkný film, anebo i když jen četl něco zajímavého, chtěl to povědět těm druhým. Ne proto, aby se před nimi vytahoval, ale aby i oni byli nějak účastni jeho zážitku. Chce jim dopřát toho, co má sám.
Tuto snahu vložil do nás Bůh. A ne náhodou. Patří to do jeho plánu se světem. Bůh nám přece daroval svět na přivedení k rozkvětu. A kdyby se každý člověk snažil dopřát druhým to, co je dobré a pěkné, bylo by lidem na světě stále lépe. Vy už víte, že je tomu na světě často právě naopak. Je to proto, že lidé v sobě nerozvíjejí to dobré, co do nich Bůh vložil. Neřídí se tedy snahou pomáhat, rozdávat, ale ničí, škodí, ztrpčují si život. Mnoho je na světě takových, co hříchem udusili v sobě dobré snahy, už ani nedovedou jinak žít. Ale když jim neměl kdo o Bohu vyprávět, když je neměl kdo s ním seznámit, mohou ti lidé za to?
I okolo nás žije asi mnoho dětí, které o Bohu nic nevědí, anebo když vědí, nikoliv pravdu, ale něco překrouceného, falešného. Není vám líto, že je to tak? Necítíte v sobě touhu podělit se s nimi o všechnu tu radost, kterou vám dává důvěrné přátelství s Ježíšem?
Jenže jak dát těm druhým přátelství s Ježíšem? Není to lehké. Vždyť to člověk nemůže jen tak porozprávět jako obsah knihy anebo filmu. Zde jde o víc. Nestačí, abych to druhému řekl, on tomu musí uvěřit. Když mu vyprávím, jak jsem se cítil na lodi, není důležité, jestli mi uvěří. Ale z mého vyprávění o Bohu bude jen tehdy něco mít, když všemu uvěří a začne se s Bohem sám setkávat, mluvit s ním v modlitbě, když přijme jeho přátelství ve svátosti křtu, jeho rady pro život podle přikázání a jeho odpuštění, když je poruší. Krása náboženství není v tom, že o Bohu vím, ale v tom, že s ním žiji v důvěrném přátelství. Vy s tím teprve začínáte a už jste se určitě přesvědčili, že to stojí za to! A jen když vytrváte, poznáte, co je opravdové štěstí a radost. Už i nyní, zde, na zemi. A co teprve potom v nebi, když už nikdo nic nezkazí!
Jistě byste to chtěli dopřát každému. Jen si zřejmě netroufáte. Stejně tak si netroufali ani apoštolové, když je Ježíš pověřil, aby ostatním lidem hlásali pravdu o Bohu. Jim dal na starost, aby se lidé naučili žít s Bohem v lásce. Kdyby apoštolové nebyli uposlechli Ježíšova příkazu, kdyby nebyli nikomu odevzdali svoji víru, za pár let by už nikdo nebyl věděl o Ježíši. A jak by dnes vypadal svět? Kdyby už nikdo nezachovával Boží příkazy, kdyby se nikdo nesnažil napravovat následky hříchů, kdyby každý jen boural, ničil, zabíjel, kradl, nenáviděl, mstil se, všichni lidé by se už snad dávno vyvraždili a zahynuli! Ježíšův život, jeho slova i zázraky, jeho příklad, ba i jeho smrt na kříži by nebyly lidstvu nic platné, kdyby se nebyli našli takoví, kteří svoji víru odevzdali dalším lidem.
Snad si ještě pamatujete, jak se Ježíš postaral o apoštoly, když byli velmi skleslí, protože vůbec nevěděli, jak mají svoji úlohu splnit. Modlili se, prosili, a Ježíš jim dal svého Ducha, Ducha svatého. Bůh sám, v osobě svého Ducha jim dal i moudrost i odvahu. Dá ji každému, kdo ho prosí, kdo chce přivést ostatní k němu.
Kdy a jak se to stane? I na to ustanovil Ježíš viditelný znak SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ.
Křtem dostává člověk do duše znak přátelství s Ježíšem. Svátostí biřmování se z něho stává takový přítel, který má pro Ježíše získat jiné. Má o něm svědčit. Biřmováním dostane k této úloze i pověření i schopnosti. Když to myslí upřímně, nebude se tedy stydět za víru ani před těmi, co se mu vysmívají. Bude hrdý na přátelství s Ježíšem, i kdyby všichni okolo něho tvrdili, že je to hloupost. A když to bude potřebné, dokáže i jiným vyprávět o Bohu. Bude umět například naučit mladší sourozence modlit se. Svátost biřmování se dává na celý život, takže dá schopnost udělat všechno, co potřebujeme. Například  přivést jednou vlastní děti k Bohu.
Svátost biřmováni dává Bůh prostřednictvím biskupa anebo kněze, kterého tím biskup pověří. Viditelným znakem přijetí daru Ducha svatého je toto:
Nejdříve prosí biskup Ducha svatého, aby opravdu přišel. Potom položí ruku na hlavu biřmovaného, poznačí ho na čele posvěceným olejem a přitom řekne:"Přijmi znak (pečeť) Ducha svatého."
Duch svatý je dnes stejně mocný a bohatý jako byl v době apoštolů. Takže s každým se může stát po přijetí svátosti biřmování taková zázračná přeměna, jako s apoštoly. Jen musí sám chtít. To je asi tak, jako kdyby někdo dostal plnou peněženku, ale když ji ani neotevře, nic z toho nebude mít. Duch svatý dává schopnosti a odvahu, ale konat musí každý sám. A kdo to zkusí, pozná, že život s Duchem svatým je velké dobrodružství, protože dokáže mnoho, k čemu by se sám nikdy neodvážil.

Ve třetí části této příručky je několik krátkých životopisů svatých. Po tomto tématu je můžeme zařadit jako doplněk vyučování.
Tato lekce nechce být přípravou na svátost biřmování, ale jen první informací o ní. Tak, jako se přimlouváme za to, aby se dětem umožnilo co nejvčasnější přijetí Eucharistie, při této svátosti je tomu naopak. Mělo by se počkat do věku, když se už dítě dovede samostatně rozhodnout a může ji uvědoměle, naplno přijmout. Těžké je určit věk. U někoho to může být dvanáct let, u někoho možná až osmnáct, ba i víc.
 

64. Svátost manželství

Doufám, že už docela přesně víte, co je svátost. Mluvili jsme o tom už vícekrát. Znáte svátost křtu, svátost biřmování, svátost pokání i Eucharistii. Jsou to takové znaky, které můžeme vidět, slyšet, pocítit, abychom mohli mít jistotu, že právě tehdy působí neviditelný Bůh. Takže když vidíme, jak kněz leje na hlavu děťátka vodu, a slyšíme, jak říká, že ho křtí ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, s jistotou víme, že Bůh v té chvíli přijímá toto dítě za blízkého přítele. Že všechno to, co hřích pokazil mezi lidmi a Bohem, už pro toto dítě neplatí. Když vám jednou biskup položí ruku na hlavu a poznačí vás na čele posvěceným olejem, budete vědět, že od té chvíle vám Duch svatý dá všechno, co budete potřebovat, abyste mohli splnit úlohu, ke které jste povoláni.
Ale co bude vaší úlohou v životě? Co od vás Bůh očekává? Skončíte školu, začnete pracovat podle toho, čím se vyučíte, co vystudujete. Na světě je mnoho práce. Je potřebí obdělávat půdu, chovat zvířata, připravovat jídlo, vyrábět nábytek, oblečení, stroje, auta, je potřebí i učit i léčit, i opatrovat ty, kteří jsou bezmocní. Co kdo z vás bude dělat, na tom nezáleží. Důležité je, abyste to dělali co nejlépe. I na práci musí být vidět, kdo je Ježíšův přítel. Ten musí pracovat lépe a svědomitěji. Vždyť Bůh nám dal svět na to, abychom si v něm zařídili šťastný život. Ale to se dá jen dobrou prací.
Bůh však chce i to, aby přicházeli na svět další lidé. Takže musí být na světě rodiny, ve kterých se narodí a vychovávají děti.
Jak vznikne rodina? Vaši rodiče nežili spolu od narození, nepatřili k sobě, když byli dětmi. Možná se znali, možná žili v jednom městě, ale možná se narodili a vyrůstali velmi daleko od sebe. Ať to bylo jakkoliv, určitě nebyli příbuzní, tedy rodina. Stali se jí až po svatbě. Před svatbou se maminka jmenovala jinak, ale při svatbě dostala tatínkovo příjmení, protože od té chvíle patří k sobě na celý život. Zařídili si společný domov, aby v něm měly domov i jejich děti.
Svatba je tedy zvlášť důležitá a významná událost v životě. Dva lidé opustí svoji rodinu a založí si novou. Poslechnou tím Boží příkaz, že mají vychovat děti. V takovéto rozhodující chvíli potřebují též viditelný znak, že to je Bůh, který je spojuje, který z nich dělá manžele. Takže i manželství je SVÁTOST. Muž a žena, kteří se mají rádi a rozhodnou se prožít spolu život, založit si rodinu, musí to veřejně prohlásit před svými rodiči, příbuznými, přáteli i na úřadě, aby od té chvíle každý věděl, že tito dva patří navždy k sobě. Když toto prohlášení udělají v kostele před knězem, v té chvíli se stávají manželi i před Bohem. Přijmou svátost manželství a mají jistotu, že Bůh přijal jejich rozhodnutí a bude jim poskytovat zvláštní pomoc, aby mohli dobře vychovat děti, protože to není opravdu lehké.
Jistě jste už viděli někdy svatbu, anebo jste viděli fotografie ze svatby svých rodičů. Obdivovali jste, jaké měla maminka pěkné šaty, závoj, květiny. Svatba bývá obyčejně velmi krásná. A většinou se mluví jen o tom, jestli jsou nevěsta a ženich pěkní a jestli jim to spolu sluší. Ale myslíte, že od toho závisí, zda budou mít jednou jejich děti dobrý domov? Vy už jistě dobře víte, že jen tam se můžeme dobře cítit, jen tam jsme opravdu doma, kde se všichni mají rádi, kde se nehádají, nekřičí na sebe, neurážejí se, ale pomáhají si.
Na to, aby mohl vzniknout nový člověk, musí se spojit tělo muže a ženy. Tak se obejmou, že se stanou jakoby jedním tělem. To je potřebné na to, aby se mohlo dostat mužské semínko k ženskému vajíčku. Ale to nestačí k tomu, aby mohl ten nový člověk dostat i starostlivou péči a laskavou výchovu. Proto se musí manželé spojit i jinak. Musí mít stejnou snahu vytvořit dobrý domov. Měli by stejně přemýšlet, chtít stejné. A to opravdu nezávisí na tom, kdo má jaké oči a vlasy, jakou má postavu, jestli má auto, mnoho peněz, jestli hezky tancuje a jak se obléká.
Vy jste ještě děti, ještě je daleko, než se vy budete ženit nebo vdávat. Ale i po vás bude Bůh asi chtít, abyste založili rodinu. A proto už nyní se musíte naučit hodnotit lidi správně. Všímejte si, jaké vlastnosti mají lidé, s kterými je vám příjemně a dobře. Jaký člověk má pro vás porozumění, kdo vám pomůže, a naopak kdo škodí, koho je třeba se bát. A samy přijdete na to, že pro život jsou důležité vlastnosti upřímnost, pravdomluvnost, čestnost, pracovitost, ochota pomáhat. To všechno jsou vlastnosti, které v nás chce mít Bůh.
Kdo se od dětství snaží žít tak, jak si to přeje Bůh, a vybírá si za přátele takové lidi, kteří se o to snaží, pravděpodobně i do manželství půjde s věřícím a hodnotným člověkem. Takoví lidé se chtějí v manželství spojit nejen tělem, ale i duší, ve snaze žít podle Božích přikázáni. Oni proto přijdou na svatbu do kostela, proto chtějí prohlásit svoje rozhodnutí stát se manželi před zástupcem Boha, aby měli jistotu, že tím plní vůli Boží. V takové významné chvíli chtějí mít při sobě všechny své blízké. A komu je Bůh nejlepším Přítelem, ten nemůže začít nový život jinak, než v jeho přítomnosti.
Kdyby však na svatbu do kostela přišli takoví, co v Boha nevěří, co neuznávají jeho příkazy, co jim na Bohu nezáleží a šli by tam jen proto, aby jim to přineslo štěstí, anebo aby se zalíbili někomu z rodiny, to by nebyla svátost, ale urážka Boha.

Ježíš odpověděl: "Nečetli jste, že Stvořitel je od počátku jako muže a ženu stvořil a řekl:
Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo?
Takže již nejsou dva, ale jedno tělo. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (srv. Mt 19,4-6)
 

65. Svátost pomazání nemocných

Dnes vám povím skutečný příběh, který byl zfilmován.
Jedno mladé děvče výborně lyžovalo. Všiml si jí trenér a začal se jí zvlášť věnovat. Děvče bylo houževnaté, a tak se její výkon stále zlepšoval. Získávala jednu cenu za druhou, až se dostala na vrcholové závody. Měla všechny předpoklady získat prvenství a dostat se na Olympiádu. To byl sen jejího života. Ale stačil okamžik a všechno, o čem snila, o co se tak tvrdě snažila, bylo navždy pryč. Spadla, zlomila si páteř, a to je vždy velmi vážné a nebezpečné zraněni. Lékaři udělali všechno pro její záchranu. Podařilo se jim zachránit jí život. Ale následky zranění byly strašné -     zůstala ochrnutá. Sama se nemohla vůbec pohnout. Po dlouhém a namáhavém cvičení dokázala sedět na vozíčku a trochu hýbat rukama, ale víc se nedalo. Co nyní? Měl její život ještě nějaký smysl?
Hned po úrazu, ještě v sanitce, křičela, že nechce zemřít. Trenér byl u ní a ujišťoval ji, aby se nebála, že bude žít. Velmi se bála, a proto potřebovala někoho, kdo by jí dodal naději a odvahu. A stále potom potřebovala nejen léky a ošetření, ale i přátele, kteří jí pomohli vyrovnat se s velkou změnou v jejím životě. Nejdřív totiž doufala, že ještě bude moci lyžovat. Ale potom se přesvědčila, že to už není nijak možné, že už nikdy nebude moci ani chodit. Tehdy padla do zoufalství, protože si myslela, že ztratila všechno.
Našel se však přítel, který ji přesvědčil, že tomu tak není. Zůstalo jí totiž to nejdůležitější - hlava. Vidí, slyší, dovede přemýšlet, mluvit. Může se tedy učit. A ona se opravdu začala učit. Začala si všímat i svého okolí. Předtím totiž myslela jen na sebe, na svůj velký cíl - olympijské vítězství. Neměla vůbec čas myslet na druhé. Do té doby jí ani nenapadlo podívat se do malé indiánské vesničky nedaleko jejího bydliště. Nyní ji tam zavezli. Uviděla kopu pěkných, ale velmi zanedbaných dětí. Neměli tam totiž školu, protože nikdo nechtěl jít učit do takového zapadákova. Velmi ji to zaujalo. Rozhodla se, že se stane učitelkou a ujme se těchto dětí. Její život dostal znovu smysl, stala se užitečnou, ba i šťastnou.
Kdo ji zachránil? Jen lékaři? Jistěže potřebovala i operaci, léky, ošetřování, cvičení. Ale co by z ní bylo, kdyby nebyla našla někoho, kdo jí dal naději, kdo ji posilnil a pomohl jí smířit se s velkou změnou, využít jí, znovu najít smysl života?
Proč vám to vyprávím? Nu proto, abyste pochopili další velmi důležitou svátost, určenou pro těžce nemocné. Protože každá vážná nemoc znamená velkou změnu v životě. A tehdy každý potřebuje někoho, kdo mu dodá naději a odvahu. Kdo ho uklidní, aby se nebál a ukáže mu, jaký smysl má změněný život. A když už se nedá nic dělat, když opravdu přichází smrt, tehdy potřebuje člověk pomoc nejvíce. Jakou? No určitě ne klamání, jak se to často dělá. Všichni okolo nemocného vědí, že musí zemřít, ale přesvědčují ho, že to nic není, že to přejde a bude zase zdráv. Co myslíte, je to rozumné? To je asi tak, jako kdyby někdo šel ve tmě rovnou k nějaké propasti. Všichni by viděli, kam směřuje, ale ujišťovali by ho, že jde po krásné rovině a že se mu nic nestane. Je takové klamání pomocí?
Pomoc je v pravdě. A pravdou je, že smrt není konec. Smrt je začátek jiného života. My víme, že nám Bůh připravil takovou radost, slávu a štěstí, že si to ani nedokážeme představit. Bůh nás čeká a těší se na nás. Máme jít k němu se strachem? Je dobré zatajit umírajícímu, co ho vlastně čeká?
V okně hořícího domu stálo dítě. Jediná záchrana byla vyskočit oknem. Ale dítě se bálo. Otec zdola volal, že je chytí. Dítě křičí: "Nevidím tě!" A otec: "To nic, neboj se a skoč, protože já tě vidím!"
I s umírajícím člověkem je to tak, že se bojí, protože Boha nevidí. A tehdy musí někdo přijít, kdo mu vysvětlí, kdo ho přesvědčí, že Bůh ho vidí, čeká na něho a zachrání ho. Tehdy člověk nejvíc potřebuje jistotu, že neviditelný Bůh je s ním.
Vážně nemocnému, a především umírajícímu člověku, nabízí Bůh pomoc ve svátosti pomazání nemocných. Přijde k němu kněz, modlí se s ním a poznačí ho posvátným olejem. To je znak naděje a posilnění pro nemocného, protože kněz uspokojí nemocného, že Bůh o něm ví a má ho stále rád. Vysvětlí mu, jaký smysl má nemoc. I když se úplně změnil život nemocného, i když nemůže dělat to, co předtím, Bůh má pro něj něco jiného. Velmi často se totiž stává, že lidé se v nemoci změní k lepšímu. Kněz je ten přítel, který namísto Boha řekne nemocnému: "Neboj se, budeš žít." Protože vždy je to pravda. I kdyby zemřel, čeká ho přece věčný život u Boha.
Když má nemocný vážný důvod bát se setkání s Bohem, protože ho těžce urazil, kněz mu pomůže, aby hříchů litoval, vyznal je, a potom mu je v Božím jméně odpustí, i kdyby to byl největší hříšník. Když Ježíš umíral na kříži, první, koho dovedl do nebe byl zločinec, který ale litoval a prosil.
Svátost pomazání nemocných je velké dobrodiní pro nemocné. Nenahradí sice léčení, ale pomůže uzdravit. Každý lékař vám potvrdí, že se rychle uzdravuje nemocný, který je klidný, vyrovnaný, který má naději. A naopak strach a zoufalství ztěžující léčení. Lidé se ale bojí této svátosti. Myslí si, že. ke komu už přijde kněz, musí zemřít. To však vůbec není pravda. Velmi často se právě po přijetí svátosti pomazání začne nemocný rychleji uzdravovat. Ale když přece umře, což to není výhoda moci se chytit v této nejvážnější chvíli života Ježíšovy ruky?

Je někdo z vás nemocen? Ať si zavolá některého z představených církevní obce a ten ať se nad ním modlí a maže ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. (Jak 5,14-16)
 

66. Svátost kněžství

Uměl by někdo z vás uhodnout, jakou svátost jsme ještě neprobírali? Řekli jsme si, že Ježíš nám zanechal svátosti pro všechny vážné a rozhodující chvíle života. Už jsme mluvili téměř o všech životních změnách. O všem, co se může s člověkem stát od narození až po smrt. Co nám ještě chybí?
Při každé svátosti jsme mluvili o knězi. A kdo je to kněz? Je to člověk jako každý z nás. Jak se však někdo stane knězem? Tak jako inženýrem, anebo lékařem, že chodí na vysokou školu, naučí se, co potřebuje vědět, a potom začne pracovat.
I tomu, co dělá kněz, je třeba se naučit. Ale to nestačí. Je potřebí dostat moc. Kněz přece řekne nad chlebem a vínem: "Toto je moje tělo a krev" a v té chvíli se obojí promění v Ježíšovo tělo a krev. To sám od sebe nikdo nemůže udělat, ať by se tomu kdokoliv chtěl naučit. Stejně tak by marně někomu řekl: "Odpouštějí se ti hříchy." Vždyť hříchy urážejí Boha, a tedy jen Bůh je může odpustit.
Kněz nemluví a nekoná sám za sebe, ale z Ježíšova pověření. A jak to Ježíšovo pověření dostane? Nu též svátostí, tedy viditelným znakem. Ježíš si vybral dvanáct mužů, tři roky je učil a potom jim dal velkou úlohu, rozšířit jeho učení po celém světě. Při poslední večeři, když proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev, jim řekl: "Toto dělejte na mou památku." Dal jim moc v jeho jménu proměňovat chléb a víno, aby všichni lidé mohli slavit Eucharistii a živit se Ježíšovým tělem a krví. Po vzkříšení řekl Ježíš apoštolům, že jim dává moc odpouštět hříchy. A dřív než odešel do nebe, pověřil apoštoly, aby se rozešli do celého světa, aby všude hlásali to, čemu je učil, a aby křtili ty, kteří v to uvěří.
Ježíš tedy pověřil apoštoly, aby ho zastupovali, aby pokračovali v jeho činnosti, aby se i další lidé dověděli, jak je Bůh dobrý, a aby mohli žít s ním v přátelství. Apoštolové splnili svoji úlohu, ale co po jejich smrti? Co další lidé? Jak se ti dostanou k Bohu? Ježíš přece přišel pro každého. Tedy jeho pověření a moc musí přecházet na další muže. Apoštolové ji odevzdali dalším. A tak biskupy a kněze, kteří nám dnes zastupují Ježíše, pověří vlastně též sám Ježíš. Jejich moc pochází od Ježíše, jen přecházela přes mnohé nástupce apoštolů.
Biskup jako nástupce apoštolů udělí svátost kněžství vkládáním rukou na hlavu muži, který se chce stát knězem, je toho schopen a skončil předepsanou vysokou školou. Biskupské svěcení uděluje na to určenému knězi více biskupů.
Být knězem, to neznamená jen vykonávat některé znaky, vyslovovat určená slova proměnění, odpuštění, křtu. Kněz musí lidi vyslechnout, pochopit je, poradit jim, napomínat je, povzbuzovat, učit, vysvětlovat jim Boží pravdy. Nemůže například jen tak hned pokřtít dítě. Vždyť to je vážná věc. A co když ho nebude mít kdo poučit o víře? Kněz tedy musí nejdřív poučit rodiče. Anebo odpustit hříchy; ani to není jen jedna věta rozhřešení. To je třeba povykládat i poradit, jak se co dá napravit, změnit. A nemocné též nestačí jen pomazat olejem, ale je třeba i povzbudit. Ale co je nejdůležitější, kněz se musí víc než my ostatní podobat Ježíši ve všem. Konat jako on. A co vlastně dělal Ježíš?
Především byl sám dobrý, aby lidé mohli uvěřit, že Bůh je dobrý. A přestože se lidé chovali k němu zle, nepřestával za ně prosit svého Otce. Před Bohem totiž zastupoval všechny lidi.
Totéž má dělat kněz. Jenže on je sám slabý a hříšný člověk. Musí se proto víc než druzí lidé snažit přemáhat své zlé vlastnosti, litovat a napravovat své chyby. A protože i kněz zastupuje ostatní lidi před Bohem, musí odprošovat Boha i místo nich.
To všechno je velká a těžká úloha, pro kterou se kněz musí zříci i vlastní rodiny. Musí být otcem všech těch lidí, kteří jsou mu svěřeni. Zde se totiž nedá tak jako v jiném zaměstnání odpracovat určené hodiny a potom mít volno, moci se věnovat vlastní rodině. Kněz musí být knězem stále, v kostele, na ulici, ve svém pokoji, na výletě, před známými lidmi, i před přáteli, i když je úplně sám.
Bohu velmi záleží na tom, abychom vždy měli jistotu, že se s ním ve svátostech setkáme. Proto rozhodl, že i kdyby kněz byl nehodným člověkem, i kdyby se vůbec nesnažil podobat se Ježíši, přece ho vždy platně zastupuje. Čím však je kněz sám lepší, tím lehčeji uvěří lidé, které má získat.
Kněz je pro nás vzácným Božím darem. Kdo se však rozhodne pro toto krásné povolání, dává se na těžkou cestu plnou odříkání.
Když vidíme někoho vléct těžký náklad, jak namáhavě s ním stoupá do kopce, budeme se jen nečinně dívat, případně ho ještě kritizovat? Copak nemáme mu pomoci?
Kněz, který chce své povolání dobře vykonávat, nese příliš těžké břemeno. A lidé ho často jen posuzují. Jak mu můžeme pomoci? Nu tím, že budeme dávat pozor, co nám říká, a že se budeme snažit podle toho žít, aby viděl, že se nenamáhá zbytečně. A hlavně se musíme za kněze
hodně modlit. Protože přece slouží nám, a když nebudeme mít dobré kněze, kdo nám zprostředkuje setkání s Ježíšem?

Ježíš přistoupil k apoštolům a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za  učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." (Mt 28,18-2O)
 

67. Církev

Když jednou šel Ježíš s apoštoly, zpozoroval, jak se o něčem mezi sebou dohadovali. Nechtěli mu však prozradit, o čem. Dohadovali se totiž, kdo z nich bude mít vyšší úřad, vznešenější postavení v budoucím Ježíšově království. To bylo ještě tehdy, když si mysleli, že se Ježíš stane pozemským panovníkem a oni budou jeho ministry.
Ježíš dobře věděl, o čem se dohadovali. Poučil je, že v jeho království bude největší ten, kdo je sluhou těch ostatních. Kdo tedy chce získat prvenství, musí se starat o druhé, sloužit jim.
Ježíš to myslel velmi vážně, protože to řekl víckrát. A celým svým životem to dokazoval. Vždyť on byl opravdu první ze všech lidí a přece, co dělal? Kudy chodil, tam pomáhal, staral se o nemocné, opuštěné, chudé, ba i o opovrhované hříšníky. Při poslední večeři dokonce umyl apoštolům nohy. To byla práce, kterou dělávali jen nejpodřadnější sluhové. Byla to poslední výzva apoštolům, jak mají chápat úřad, který jim svěřuje. A za chvíli jim dal kněžskou moc. A to je úžasná moc, i když vůbec ne k panováni a vládnutí, ale ke službě.
Ježíš určil, kdo má mezi apoštoly rozhodovat, kdo bude jejich hlavou, když on sám viditelně nebude mezi nimi. To je už opravdu vyznamenání. Tento nejvyšší úřad s největší mocí svěřil Petrovi. Řekl mu to obrazně, že mu odevzdává klíče od svého království. Svěřit někomu klíč, to je velký projev důvěry. Ale i zodpovědnosti. Kdo má klíč, zastupuje pána domu. Je tedy povinen chovat se tak, jako on. Petr a jeho nástupcové zastupují Ježíše. A to je ta největší, ale přitom nejtěžší služba. Ježíš totiž řekl Petrovi ještě i to, aby pásl jeho ovce. I to bylo myšleno obrazně. Pást znamená starat se o všechny, kteří patří Ježíšovi, tedy o všechny pokřtěné. Zase ne vládnout, ale sloužit.
Takto si mají uspořádat život mezi sebou lidé, kteří uvěří Ježíšovi. Sloužit si navzájem. Ježíš každého přijímá za přítele, ale každého též pověřuje nějakou službou. Kdyby se podle toho choval každý pokřtěný, tvořili bychom společnost lidí, kteří se mají velmi rádi a ochotně si pomáhají. Potom by mezi námi nikdo nemohl být chudý, opuštěný, bezradný a zoufalý, protože by se našel někdo, kdo by mu pomohl. Každý by se rozdělil o to, co má, ať jsou to peníze, nebo vědomosti, nebo síla. A všichni by měli všechno.
Zpočátku tomu tak i bylo. Prvních tři sta roků křesťany velmi pronásledovali. Tehdy se dal pokřtít opravdu jen ten, kdo chtěl podle víry žít. A právě tehdy se křesťanství velmi rychle šířilo. Svět totiž viděl, jak se věřící mají rádi, jak si obětavě pomáhají. A to lákalo.
Jenže přišly jiné časy. Pronásledování přestalo. Celé národy se staly křesťanskými, i boháči a panovníci. Jenže ne všichni byli ochotni rozdělit se o svůj majetek, pomáhat, odpouštět, uskromnit se, myslet víc na dobro druhých než na sebe. A tak se pomalu zapomínalo na pravé Ježíšovo učení. Stavěly se sice krásné kostely, všichni do nich chodily, ale ne všichni chtěli sloužit druhým. Naopak, mnozí chtěli panovat, vládnout, být bohatými, žít v přepychu. A to i ti, kterým Ježíš dal na starost své učení, tedy i někteří kněží a biskupové, ba i nástupcové Petra, papeži. Chtěli se vyrovnat panovníkům, stavěli si paláce, strojili hostiny, dokonce vedli i války. Nevšímali si chudáků, kteří na ně pracovali. Stále méně se tedy podobali Ježíši. Našli se však vždy lidé, kteří pochopili Ježíšovu výzvu ke službě. Jejich příklad přemohl zlo, které se už velmi rozmáhalo.
Ježíš při rozloučení s apoštoly řekl, že zůstane se všemi pokřtěnými navždy. Založil Církev, o které předpověděl, že bude trvat navěky a nic ji nepřemůže, i když ji budou nepřátelé krutě pronásledovat, ba i když budou její členové velmi hříšní. Ježíš dal své Církvi Ducha moudrosti, odvahy a síly, Ducha svatého, který v ní bude vždy působit. A je tomu opravdu tak. Vždyť jak jinak se dá vysvětlit, že Církev trvá už dva tisíce let a přežila všelijaká nebezpečí?
Církev, to je Boží lid, to jsou všichni pokřtění. A to jsou lidé se všemi svými slabostmi a hříchy. Každý hřích znamená ránu na těle Církve. Ale přestože těch ran bylo velmi mnoho, Církev dodnes žije. Je jako mohutný a košatý strom, který přináší stále množství ovoce. Je to ovoce opravdu bohaté, protože vždy bylo v Církvi mnoho těch, kteří pochopili Ježíšovu výzvu k službě. Tisíce mužů a žen se stále obětavě věnuje těm nejbědnějším - opuštěným dětem, bezmocným starým lidem, těžce nemocným a mrzákům. Nejsou jim odporní ani zapáchající nemocní a nebojí se jít ani mezi zvrhlé zločince. Každý, kdo se opravdu přidá k Ježíšovi, totiž chce, aby bylo na světě čím dál méně zla.
Na starých stromech vidíme stopy po nejedné vichřici, která poodlamovala větve. A na kmenech zase jizvy po nešetrných, i zlomyslných zásazích.
Na Církvi je též mnoho jizev, ba i čerstvých ran. Ale ona se dále rozrůstá, protože má hluboké a mocné kořeny.
Největší ránou z minulosti je rozdělení Církve. Všichni, kteří věříme v Ježíše Krista, jsme křesťané. Ježíš ustanovil pro všechny jednu Církev a svěřil ji Petrovi a jeho nástupcům. Jenže kdysi dávno pro všelijaké spory a pohoršení se odtrhly skupiny věřících od papeže, a tak dnes jsou nejen křesťané-katolíci, ale i pravoslavní, evangelíci, babtisté, čeští bratři, anglikáni, kalváni a mnozí jiní. Všichni patříme k sobě, protože všichni jsme pokřtění, všichni věříme a chceme sloužit témuž
Ježíši. Ale určitě se mu nelíbí, jak se nenávidíme a jeden o druhém zle vyprávíme. Jsme přece všichni bratry. Dnes je už na celém světě velká snaha, abychom se zase spojili ve stejné víře a ve vzájemné lásce. Určitě se to podaří, když budeme všichni upřímně hledat pravdu, vzájemně se milovat, když budeme chtít sloužit, a ne vládnout.
Vy, děti, patříte též do Církve, mezi Boží lid, vždyť nosíte v duši svátostný znak křtu, a už jste se i skutečně spřátelili s Ježíšem. Víte o něm mnoho, při každé eucharistické slavnosti se čte a vysvětluje Písmo svaté, takže se dovíte ještě mnoho zajímavého a krásného, aby vaše přátelství mohlo dále růst. A určitě poroste, když se budete snažit žít tak, jak chce Ježíš.
On i vám říká to samé, co řekl kdysi apoštolům: "Kdo chce být velký, kdo chce získat prvenství ať slouží druhým, ať se stane jejich služebníkem - ať se o ně stará, ať pomáhá každému, kdo to potřebuje.
Vím, že každý z vás chce být velký, chce něčeho v životě dosáhnout, něco dokázat, něco znamenat. Chce prožít krásný a zajímavý život. Každý, kdo uvěří těmto Ježíšovým slovům a rozhodne se žít pro druhé, musí zapomenout na sebe. Ale Ježíš na něj nezapomene. Kdo bude mít odvahu k Ježíšově službě, jednou s velkým překvapením zjistí, že je o mnoho bohatší a šťastnější než ti, co mysleli jen na sebe.

Ježíš řekl Petrovi: "Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi." (Mt 16,18-19)