35. Farizeové

Po tom všem, co už víte o Ježíši, jistě se vám zdá, že ho každý musel mít rád. Vždyť přece kudy chodil, všude dělal jen dobře. Pomáhal trpícím, byl laskavý k chudákům, milosrdný ke hříšníkům, měl rád děti. Jak je tedy možné, že ho ukřižovali? O tom přece víte, vždyť jste viděli určitě křiž. Tedy musel mít nepřátele. Kdo to mohl být? A proč ho tak strašně nenáviděli, že chtěli jeho smrt? Snad proto, že dělal dobré věci?
Budu vám vyprávět jedno Ježíšovo podobenství o farizeji a celníkovi, abyste tomu trochu rozuměli.
Kdo je to celník, to už víte. Vždyť i Zacheus byl celníkem. Celníci byli úředníci, kteří vybírali od lidi daně a poplatky. Proto nebyli oblíbení. Ale nejen proto. Většinou totiž vybírali víc, než bylo předepsáno a tím vlastně lidi okrádali.
Ale nevíte asi, kdo to byl farizej. Dnes je slovo "farizej" něco jako nadávka. Když se někdo přetvařuje, když se ukazuje lepším, než ve skutečnosti je, když se vytahuje nad druhými, říká se, že je farizej. Toto slovo pochází z doby, kdy žil Ježíš. Farizeové byli zvlášť zbožní lidé. Někteří i upřímně tak, jak se to Bohu líbí. Ale většinou příliš úzkostlivě dodržovali každý zákon a předpis. To by však nebylo nic zlého. Jenže oni to dělali tak, aby je lidé viděli a chválili je. Přitom pohrdali každým, kdo to tak přesně nemohl dodržovat. Byl například předpis o tom, kdy se mají umývat ruce a nádoby, ve kterých se vařilo. I to je jistě rozumné a správné. Ale pastýři, kteří bývali ve dne, v noci kdesi daleko na pastvinách to přece nemohli tak přesně zachovávat podle předpisu. A tak jimi farizeové pohrdali a mysleli si, že je pro to umývání má Bůh raději než pastýře.
Ježíš to viděl a nelíbilo se mu to. Proto vyprávěl jednou tento příběh.
Vešel do chámu farizej. Pyšně se postavil na takové místo, aby ho všichni viděli. Přišel i celník. Ten ale zůstal jen v koutě chrámu, tam si klekl, neodvážil se ani oči zvednout, jen šeptal: "Bože, smiluj se nade mnou, protože jsem hříšník." Farizej se však modlil takto: "Děkuji ti Bože, že nejsem jako druzí lidé, kteří kradou, jako například tam ten celník. Vždyť přece víš, jak přesně zachovávám všechny předpisy."
Co myslíte, děti, čí modlitba se více líbila Bohu? Ježíš to sám řekl, že celníkova. Jemu Bůh odpustil, ale farizeovi ne.
Jenže ten farizej ani o žádné odpuštění neprosil. Myslel si totiž, že ho nepotřebuje. Byl přesvědčeny, že všechno dělá nejlépe. A že zachováváním těch vnějších předpisů se musí líbit Bohu. Bohu se ale nijak nelíbí, když se někdo vytahuje nad druhé, když vidí chyby jen na druhých.
Toto Ježíšovo podobenství slyšeli i farizeové a cítili, že Ježíš má pravdu. Ale právě to jim velmi vadilo. Vždyť jste to už určitě zažili, jak to nepříjemně píchne, když nám někdo vytýká nějakou nepěknou vlastnost. Člověk se obyčejně zlobí na toho, kdo mu to poví. A tak se i farizeové rozzlobili na Ježíše.
Ale Ježíš přece musel mluvit pravdu! Musel říci lidem, co se Bohu nelíbí. Ať se to někomu líbilo anebo ne. A tak někdy musel povědět velmi tvrdá slova. Ba několikrát jim až vyhrožoval strašným slovem "běda!" Řekl, že běda bude těm, co se navenek dělají spravedlivými, ale ve skutečnosti jsou plní zla a nenávisti. Běda těm, co se starají jen o čistotu všelijakých nádob a nestarají se o ty, kteří potřebují pomoc. Vždyť si pamatujete na podobenství o boháči a Lazarovi. I to vyprávěl Ježíš proto, aby ukázal, co čeká ty, kteří vidí jen sebe a svůj prospěch. Velmi přísně se stavěl Ježíš proti těm, kteří nikomu nechtějí nic dát. Kteří se nedovedou podělit s druhými. Kteří nechtějí vidět nikoho plakat, protože se bojí, že by museli pomoci. Běda jim, protože je Ježíš nevezme s sebou k svému Otci. Tam nemají co hledat. Bohu se takoví lidé protiví.
Za Ježíšem chodilo mnoho lidí. Nejvíc bylo těch, co potřebovali jeho pomoc. Tedy nemocní, smutní, chudí. A ti ho rádi poslouchali, ti ho potřebovali. Ale byli mezi nimi i boháči. A ti se cítili uražení, když slyšeli podobenství o boháčovi, který byl zavržen. Když zase mluvil o milosrdném Samaritánovi, cítili se dotčení všichni, kteří si nevšímali trpících. Ti, co viděli, jak se Ježíš zachoval k celníkovi Zacheovi, se též hněvali. Vždyť kdo s tím mohl souhlasit, aby šel Ježíš na návštěvu k takovému zloději! Oni se považovali za lepší a proto nemohli snést, že Ježíš nepřišel k nim. Určitě si pamatujete také na to, jak Ježíš zahanbil všechny, kteří chtěli ukamenovat zlou ženu. Ani ti se tehdy necítili příjemně. A určitě je to pobouřilo. Možná začali přemýšlet, jak by se mohli Ježíšovi pomstít. No a po tomto podobenství o farizeovi a celníkovi se všichni farizeové strašně urazili. Oni se přece cítili dokonalí. I ostatní lidé je za takové považovali. A tu se najednou někdo opováží říct, že Bohu je milejší nějaký zloděj. To přece nemohli snést.
Tak se stalo, že Ježíš měl i nepřátele, kteří se ho chtěli za každou cenu zbavit. Ale jak? Potřebovali najít na něm něco, z čeho by ho mohli obvinit před vrchností. Sledovali tedy každé jeho slovo a každý jeho krok.
Jak to bylo dále, to se dovíte příště.
 

36. Mojžíšův zákon

Minule jsme si vyprávěli o farizejích, kteří byli přesvědčeni, že se velmi líbí Bohu, protože úzkostlivě zachovávají všechny zákony a předpisy. Ale kdo jim ty zákony a předpisy dal? Jak mohli vědět lidé, kteří žili dříve než Ježíš, co od nich Bůh chce?
Nu, to bylo takto. Bůh různými způsoby zjevoval lidem svoji vůli. V každé době si vybral nějakého zvlášť dobrého a moudrého člověka a tomu vnukl, co má ostatním lidem říci. Z Písma svatého víme o mnohých takových mužích. Dnes vám budu vyprávět něco o největším z nich.
Žil asi 1200 roků před Ježíšem. Jmenoval se Mojžíš. Narodil se v Egyptě, kde tehdy žili Židé v otroctví. Egypťané je chtěli vyhubit, a proto vydali zákon, že každý židovský chlapeček musí být utopen. Mojžíšova matka zatajila narození svého syna a potom vymyslela plán na jeho záchranu. Vložila malého Mojžíše do košíku, který vymazala smolou, aby se do něj nedostala voda. Položila košík na vodu nedaleko místa, kam se chodívala koupat faraónova dcera. Dobře to vymyslela. Princezna zpozorovala košík. Dítě se jí zalíbilo, a tak si ho vzala za vlastní. Takovým neobyčejným způsobem se Bůh postaral o to, aby budoucí vůdce Židů dostal nejlepší vzdělání, protože tehdy ještě nebyly školy jako dnes a obyčejné děti se nemohly naučit ani číst.
Bůh se však postaral i o to, aby Mojžíš věděl, že je Žid. Takové maličké dítě, jako byl Mojžíš, když ho našla princezna, potřebuje ještě mateřské mléko. Tehdy ještě nebyl Sunar, lidé neznali sklenice s dudlíkem. Princezna hledala pro dítě nějakou ženu, která by ho kojila. Našla právě Mojžíšovu vlastní matku, která mu dala i židovskou výchovu. Potřeboval oboje, protože ho čekala velká a zodpovědná úloha.
Když se stal Mojžíš dospělým, velmi ho trápil těžký osud jeho krajanů. Egypťané byli k Židům krutí, nutili je těžce pracovat a když už nemohli dál, surově je bili. Bůh oznámil Mojžíšovi, co má udělat pro jejich záchranu. Mojžíš poslechl. Vysvobodil svůj národ z otroctví a vyvedl ho z Egypta. Po dlouhém, namáhavém a často i dobrodružném putování přes poušť, se Židé dostali do krajiny, která se stala jejich vlastí.
Během této cesty zjevil Bůh Mojžíšovi svoje požadavky. Říkáme jim Desatero, protože je to deset příkazů. Platí dodnes, protože pocházejí od Boha. A Bůh přece nemůže chtít pokaždé něco jiného. Bůh vždy chtěl, abychom mohli žít spokojeně a šťastně a proto zakázal lidem to, co přináší nepokoj a neštěstí. Například krást, zabíjet, lhát. Ve svých příkazech ukázal velkou starost o člověka. Vždyť přikázal i světit každý sedmý den. To pohané neznali. Světit, to znamená nepracovat, odpočívat, povídat si a přemýšlet o Bohu. A hned na prvním místě Bůh zakázal klanět se pohanským modlám a přikázal ctít jen jeho, jediného pravého Boha. I to znamenalo velké dobrodiní, protože mnohá pohanská náboženství vyžadovala lidské oběti; pohřbívání zaživa, ba dovolovala, aby se malé děti házely do propastí.
Všechno, co v deseti přikázáních oznámil Bůh Mojžíšovi, je vlastně totéž, co potom žádal Ježíš. Totiž milovat Boha nade všechno a lidi jako sebe. Jenže lidé to nepochopili správně. Mnohé si pozměnili a překroutili. Tak například, kdo nikoho nezabil, myslel si, že už je velmi dobrý. Přitom snad druhé urážel, nadával jim, zlobil se na ně, toužil po pomstě. A je to snad láska? Podobně mnozí boháči si mysleli, že jsou spravedliví, i když zbohatli z toho, že na ně pracovali druzí, bez platu nebo jen za žebráckou mzdu. To však nepovažovali za krádež. A kolik jich vymýšlelo na druhé zlé věci, rozšiřovali o druhých různé pomluvy, takže jim pokazili dobré jméno, ale též se necítili před Bohem vinní. Mysleli si, že stačí milovat přátele. Že nepřátele je třeba nenávidět a pomstit se jim.
Nejvíce zkazili příkaz o svěcení sedmého dne. U Židů to byla sobota. Tento příkaz brali tak úzkostlivě, že se nám to dnes zdá byt až směšné. Aby nezhřešili, tak například nejedli ovoce, které spadlo se stromu v sobotu, ani vejce; které v ten den snesla slepice. V sobotu nesměli rozvázat uzel anebo napsat více než dvě písmena. Měli přesně určeno, kolik kroků mohou udělat při procházce. Tak se stal tento příkaz pro lidi přítěži, břemenem, a ne ulehčením, jak si to Bůh přál.
Ježíš nejlépe znal Boží vůli a proto se mu takovéto chápání přikázáni nelíbilo. A všelijaké ty vymyšlené předpisy nezachovával ani on, ani jeho přátelé - apoštolové. Toho se chytili ti, co ho chtěli znemožnit. Když viděli, že Ježíš zázračně uzdravuje v sobotu, vyhlásili to za velikou urážku Boha, za přestoupení jeho zákona. Ježíš jim vysvětloval, že pomáhat, konat dobré skutky, zachraňovat druhé, je dovoleno kdykoliv. Ale oni ho obvinili, že porušováním soboty kazí lidi.
Jednou se stalo, že uzdravil v sobotu chromého a potom mu poručil, aby odnesl domů nosítka, na kterých ho přinesli. Když to viděli Ježíšovi nepřátelé, zuřivě mu vytýkali, že ještě i druhé navádí, aby porušovali zákon.
Ježíš ostře vytýkal pyšným farizeům hlavně to, že více dbali na vnější dojem, než na skutečnou úctu k Bohu. Mnozí si totiž přivazovali na čelo anebo na rameno cedulku, na které bylo napsáno něco z Písma svatého, aby každý viděl, že si cení Božího zákona. Srdce však měli přitom plné zlomyslnosti.
A nejhorší bylo to, že někteří zneužili náboženství k vlastnímu obohacení. Dovolili, aby byl v chrámě trh, aby se tam s velkým křikem kupovalo a prodávalo, protože měli z toho zisk. Toto se dělo na místě, které bylo určeno k modlitbě Takové znesvěcení chrámu byla velká urážka Boha.
Když to Ježíš viděl, velmi se rozhněval a všechny ty prodavače z chrámu vyhnal.
Tím si už úplně poštval farizeje a zákoníky proti sobě. Kde jen mohli, tam Ježíše pomlouvali. Bránili lidem chodit za ním a poslouchat ho, protože tvrdili, že Ježíš je buřič a ruší Mojžíšův zákon.
Mojžíš byl velký muž. Zákon, který oznámil lidem, byl Boží zákon. Ježíš ho nepřišel zrušit. Jak by to také mohl, vždyť on sám je Bůh, nebude tedy rušit svůj vlastní zákon. On přišel zrušit jen to, co si lidé sami navymýšleli. Chtěl vysvětlit lidem, jak mají přikázáni rozumět. A sám svým životem ukázal, jak máme žít, jak máme Baží zákony zachovávat.
Ježíš osvobodil lidi od mnohých nesmyslných předpisů, které je zbytečně zatěžovaly. Ale to, co žádal, bylo těžší. Lehčí je umývat nádoby než milovat nepřátele. Lehčí je nejíst některá jídla, než pomáhat chudákům, rozdělit se s nimi o majetek.
Ti, kteří toto nechtěli přijmout, nenáviděli Ježíše stále víc. A ve své velké nenávisti vymysleli strašný plán na jeho zničení.
Představte si tu hrůzu! Lidé se rozhodli zničit, umučit, zabit Božího Syna, svého největšího dobrodince a zachránce! A to se opravdu stalo.

Přestože v této lekci mluvíme o Desateru, vyhnuli jsme se přesnému citování, kvůli 6. přikázání. Termín smilstvo děti zřídka znají. Kdyby se začaly vyptávat, muselo by následovat poučení o tomto přikázání. Záměr lekce je však docela jiný. Má připravit další téma o umučení, vysvětlením příčin nenávisti vůči Ježíšovi. Tuto atmosféru by nebylo vhodné něčím rušit.
Někoho možná udiví velmi stručné podání příběhu a Mojžíšovi a útěku z Egypta. Podrobnosti by děti jistě zajímaly a patří to i k všeobecnému vzdělání. Nám ale jde o vybudování pevného základu pro správný vztah k Bohu. A tomuto cíli by máto prospělo například podrobné popisování egyptských ran. Starozákonní příběhy může správně hodnotit jen ten, kdo je hluboce utvrzený v křesťanském smýšlení a dostatečně vzdělaný, aby v nich dokázal poznat pravý smysl. Od dětí nemůžeme čekat tento kritický postoj. Vybrali jsme tedy jen to, co je potřebné pro zachování spojitosti s Novým zákonem.
 

37. Oběť

Ježíš věděl, co proti němu chystají jeho odpůrci. Mohl utéct, anebo použít svoji božskou moc na to, aby mu nemohli ublížit. Ale on to neudělal. Nechtěl to udělat. Proč?
To je velmi těžké pochopit Ale musíme se o to pokusit, protože jen tak uvidíme, jak velmi nás má Ježíš rád.
Pamatujete si ještě, jak jsme se učili o prvním hříchu? První lidé dobrovolně přetrhli spojení s Bohem. Můžeme si to představit asi tak, že mezi lidmi a Bohem je hluboká propast. Bůh nabídl lidem svoje přátelství, a tím jako kdyby byl postavil most nad touto propastí. Ale lidé tento most zbourali. Zbourat hříchem, to dokázali. Ale znovu ten most postavit, to nedokázali. Žádný člověk to nemohl udělat. Když ten most zboural hřích, znovu postavit ho mohl jen někdo, kdo byl docela bez hříchu. A takový člověk není. Proto se každý člověk narodí jako na druhé straně té propasti, daleko od Boha. Nemá možnost dostat se k Bohu, když je most přátelství zbouraný.
Ještě i jinak si to můžeme představit. To Bohem nabízené přátelství je jako lano, kterým jsme k Bohu připoutáni. Anebo jako telefonní kabel. Člověk ho přeřezal hříchem, a tím přerušil spojení. To lano anebo ten kabel Bůh neodtáhl. Jen na lidské straně ho měl někdo zachytit. Ale kdo? A jak?
Lidé se odedávna pokoušeli nějak se dostat k Bohu, nějakým způsobem navázat s ním spojení, znovu získat to, co ztratili. Chtěli si Boha naklonit dary, jak je to zvykem mezi lidmi. Ale co může člověk dát Bohu? Bůh je přece původcem a tvůrcem všeho, takže mu nic nemůže chybět. A jak můžeme něco dát tomu, kdo je neviditelný?
Lidé si tedy vymysleli, že něco ze svého majetku zničí. Tím chtěli naznačit, že to dávají Bohu, že se toho zříkají. Nejčastěji vzali nějaké zvíře, býka, beránka nebo holuba, zabili a spálili ho. Vzdali se ho, takže sami nesnědli z obětního zvířete ani .kousek, celé ho vlastně obětovali. Obětovat totiž znamená vzdát se něčeho pro druhé, něco pro něj podstoupit. Ale takovéto oběti nemohly ten zbouraný most postavit. Někteří lidé byli sice ochotní vzdát se nějakého zvířete, ale nechtěli se vzdát nenávisti, závisti, hněvu, pomsty. A Bůh přece nepotřeboval zabitého beránka, ale to, aby se člověk sám, docela svobodně vzdal každého hříchu. Jen takový člověk mohl zachytit záchranné lano, které Bůh podával.
Tímto člověkem je Ježíš. On je i Bohem, ale i člověkem, právě takovým, jako jsme my všichni. A když chtěl být opravdu takovým člověkem, musel přijmout celý lidský osud. Přišel přece do toho světa, který lidé hříchem pokazili. Víte, že hřích přinesl na svět všelijaké trápení a bolesti. Každý člověk je musí sám snášet. Ježíš též. Nechtěl pro sebe žádnou výjimku, žádnou protekci za to, že je Synem Božím. Jako kdyby tím chtěl říci: "Jsem člověk jako oni a neodstoupím od toho, ať se mnou zacházejí jakkoliv."
Ježíš jako Bůh všechno ví. Předvídal tedy, že ne všichni lidé ho přijmou s láskou. Věděl, že když bude každému říkat pravdu, mnozí ho nebudou chtít pochopit a způsobí mu mnoho utrpení. Ale on jako Bůh měl nás všechny tak velmi rád, že byl ochoten cokoliv za nás obětovat. A jako člověk měl tak velmi rád Boha, že chtěl za každou cenu splnit jeho vůli, jeho touhu. Věděl totiž, co chce Bůh od lidí. Ne obětovaná zvířata, ale opravdovou oddanost, tu vnitřní. On byl jediným ze všech lidi, který toto skutečně mohl Bohu dát. Nic ho od tohoto rozhodnutí neodradilo.
Proto, i když věděl, co se proti němu chystá, neutekl. Kdyby byl na svoji záchranu použil božskou moc, nebyl by už opravdu člověkem. Ani jeho oddanost Bohu by už nebyla lidská. A druhy konec kabelu přece mohl zachytit jen člověk.
Udělal to člověk - Ježíš. A od té doby má každý jeho přítel otevřenou cestu k Bohu.

Tento text je poměrně těžký. Vyučující ať však nelituje ani čas, ani námahu. V tématech o umučení se budeme stále vracet k tomuto chápání Kristovy oběti. Zde kříž není trestem Božím, který by byl on uložil Ježíšovi za hříchy lidstva. Kříž nepochází od Boha, ale od lidí. Vždyť představa, že Bůh odpustil hříšnému lidstvu fen proto, že nechal umučit vlastního nevinného Syna; je neslučitelná s Boži dobrotou. Smysl vykoupení je v tom, že Ježíš byl ochoten vzít na svoje ramena lidstvo se vším, co způsobil hřích. A ani za těchto nejstrašnějších podmínek, které mu tento lidský hřích připravil, neodstoupil ze solidárního postoje vůči všem lidem. Tím vlastně "vzal na sebe všechny hříchy".
Nemůžeme předpokládat, že něco takového dítě pochopi na prvé vyslechnutí. Vždyť jde o hluboké tajemství vykoupení, do kterého nikdo z nás nemůže úplně proniknout. Jenže když hned na začátku vložíme do dětské duše nějakou falešnou představu, dáme dítěti vlastně důvod na pozdější odmítnutí pravd víry, namísto zárodku na další prohlubování.

Kristus, když přicházel na svět, řekl: Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale dals mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy. (Žid. 10,5-7)
 

38. Zrada

Ježíš nás všechny zachránil, otevřel nám cestu k Bohu, ale za jakou cenu! Pokusme se sledovat poslední dni jeho života podle popisu očitých svědků. Zase se pokuste představovat si, co vám budu vyprávět, abyste se do toho co nejlépe vžili.
Stojím na malém kopci nad starodávným velkým městem. Je to Jeruzalém, židovské hlavni město. Vidím právě na cestu, která vede do města. Dnes přichází neobyčejně mnoho lidi. Město je už plné. Jako kdyby se tu scházeli všichni lidé z celého okolí. Kdo ví proč? Zeptám se. Zde nedaleko se usadila malá skupina lidí, kteří jistě přišli zdaleka.
Ochotně mi vysvětlují, že nyní jsou největší židovské svátky. Vzpomínka a oslava vysvobozeni Židů z egyptského otroctví. Každý, kdo jen trochu může, jde do toho velkého, krásného chrámu, který je odtud tak dobře vidět. Tam se všichni společně budou klanět. Bohu, děkovat mu a obětovat beránky. Tohoto roku prý láká lidi ještě i něco jiného. Chtějí vidět a slyšet Ježíše, podivuhodného člověka, který má zázračnou moc a mluví tak, jako ještě nikdo nikdy nemluvil. Právě nyní cestou slyšeli o jeho posledním zázraku. V nedaleké Betanii před pár dny vzkřísil svého přítele Lazara, který byl už čtyři dny pohřben. Sami ho viděli živého a zdravého. A všichni vesničané jim potvrdili, že byl už opravdu v hrobě.
Zastavuji se zde další poutníci. Donesli důležitou zprávu. Divotvůrce Ježíš prý sotva přijde na svátky do Jeruzaléma, protože už je v celé krajině vyhlášen přísný zákaz stýkat se s ním. Koho přistihnou, že s Ježíšem mluví, bude velmi přísně potrestán. A kdo ho přistihne a vydá soudu, dostane bohatou odměnu.
To je strašné! Ale kdo ví, jak se Ježíš zachová? Bude se bát a začne se schovávat? Nemusel by, vždyť lid ho bude bránit. Jsou zde přece ti, které zázračně nasytil, uzdravil, vzkřísil! Ti ho nedají!
A právě nyní by mohl ukázat všem svou moc v tom, že se nedá zajmout. Mohl by hrozně potrestat ty, kteří mu chtějí ublížit. Možná přece jen přijde a dokáže slavnostním způsobem, že on je tím očekávaným Mesiášem. To by bylo něco, co ještě nikdo nikdy neviděl a nezažil! Nyní před svátky je na to nejvhodnější čas, když je vlastně cely národ shromážděny ve městě.
Všichni jsou vzrušení, plní očekávání. A tu kdosi běží a zdaleka něco křičí. Už je ho slyšet až sem. Oznamuje, že přichází Ježíš s velkým zástupem. Ještě ho není vidět, ale už je slyšet nadšené výkřiky. Najednou je tu množství lidí. Provolávají mu slávu a házejí mu pod nohy květiny. Ježíš sedí na oslátku. Takto ho lidé ještě neviděli. Vždy chodíval pěšky. Nikdy ho neoslavovali tak nadšeně.
Přidávám se k zástupu. Zařazuji se mezi děti, které jdou vpředu. Zpráva o Ježíšově příchodu se musela rychle roznést po městě, protože přichází stále víc lidí. Mávají květinami a házejí je na cestu, po které má Ježíš přejít. Takového něco Jeruzalém ještě nezažil. Jen ať přijdou Ježíšovi nepřátelé! Ať se opováží mu ublížit! Myslím, že by je tito lidé roztrhali.
Jak se tak rozhlížím, sem-tam vidím za rohem nějaké zamračené tváře. Ale jen co se zástup s Ježíšem přiblíží, zmizí. Kdo ví, kam? Zkusím to vypátrat.
Jdou směrem k chrámu. Jsou to přední farizeové a zákoníci. I ti jsou vzrušeni. Ale jinak než jásající zástup. Oni jsou rozčíleni a rozzlobeni. Hněv z nich jen srší. Vydali přece přísný zákaz stýkat se s Ježíšem, ale lid ho oslavuje víc než předtím.
Ale co to? Co zde hledá Jidáš, vždyť on je jedním z nejbližších Ježíšových přátel. Ohlíží se, jestli ho někdo nevidí a vklouzne do místnosti, kam vešli ti zlí muži. Schovám se za tento sloup, zde mě jistě nikdo neuvidí. Jsem velmi zvědav, proč sem přišel tento Ježíšův apoštol.
Říká: "Co mi dáte, když vám pomohu zajmout Ježíše?" Je to možné? Slyším dobře? A už se dávají do řeči. Farizeové, kteří se chtějí zbavit Ježíše, vyptávají se Jidáše na podrobnosti. Jestli neviděl ten nadšeny zástup! Mohou se opovážit nyní ho chytit? Vždyť se lid vzbouří.
Jidáš vysvětluje, že se Ježíš chodívá pozdě večer modlit někam na osamělé místo. Ať jsou jen připravení ozbrojení vojáci, on je přijde zavolat a zavede je k Ježíšovi. Po tomto Jidášově ujištění se nepřátelům zlomyslně zajiskřilo v očích. Tak se jim, myslím, přece jen podaří zbavit se toho nepohodlného proroka!
Slibují Jidášovi odměnu - 30 stříbrných peněz. To se zase zajiskřilo v Jidášových očích. Cely nadšený odchází. Je na něm vidět, jak je rád, že dostane tolik peněz.
Co nyní udělá Ježíš? Vždyť určitě ví o tomto Jidášově činu. Nejednou přece dokázal, že ví všechno, že před nim nic není skryté. Jak se tedy zachová? Že se Jidáš nebojí, že ho v jediném okamžiku srazí blesk? A i to by bylo ještě málo za takovou zradu!
Je to hrozné zradit nejbližšího přítele! A ještě navíc takového dobrého! Vydat ho na smrt, na strašné mučení! Jaká velká zloba se skrývá v lidském srdci! Až do takové míry se rozrostlo zlo.
Ježíš však pro sebe nechtěl použít nic ze své božské moci. Nyní začíná dokazovat, že chce být celým člověkem. A proto přijal i bolestnou zradu přítele, protože i to patří mezi hříchy pokaženého světa.
Nesvolává na zrádce trest, nechce se mu pomstít, odplatit zlo zlem. Protože tak si to přeje Bůh a Ježíš mu vyhoví, ať ho to stojí cokoliv.

Když ještě Ježíš mluvil, objevil se houf lidí. Jidáš, jeden ze dvanácti, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?" (Lk 22,47-48)
 

39. Zatčení

Poslouchejte, jak to bylo dále: A stále se snažte vžít do toho, co posloucháte:
Jidáš měl v sobě tolik drzosti, že se vrátil k Ježíši, jako kdyby se nic nestalo. Zapojil se do připrav na slavnostní velikonoční večeři, která patřila k oslavám vysvobození z Egypta. Snad pozoroval Ježíše a ostatní apoštoly; jestli se k němu nechovají nějak jinak, nebo jestli něco netuší. Ale upokojil se, protože všichni se chovali jako jindy. Až při večeři se to změnilo.
Už chtěli jít ke. stolu, když Ježíš udělal něco neobvyklého. Vzal si zástěru, nádobu s vodou a začal umývat apoštolům nohy. Apoštolové se zhrozili. V tom kraji bylo sice zvykem,. že hostitel dal svým hostům omýt nohy. Je tam horké podnebí, chodivá se naboso, takže taková pozornost jistě každému přijde vhod. Ale dělali to jen nejpodřadnější sluhové.
Apoštol Petr se ohrazoval. Nechtěl to Ježíšovi dovolit. Ale Ježíš hned i vysvětlil, proč to dělá. Chtěl jim dát příklad. Protože jen ten může opravdu patřit k němu, kdo; se nebude vyvyšovat nad druhé, ale ochotně poslouží každému. Tímto umýváním však Ježíš i naznačil, že dnešní večeře má zvláštní význam. Proto mají být docela čistí. To umývání jim mělo. připomenout čistotu vnitřní. Přitom udělal i narážku na Jidáše, protože řekl, že všichni nejsou čistí. Ale šel a umyl nohy i jemu:
Při večeři se začal Ježíš jakoby loučit se svými nejbližšími. Prohlásil, že takto s nimi večeří naposledy. Všichni sice věděli, co se chystá proti Ježíšovi, ale nevěřili, že by někdo na něj opravdu sáhl, vždyť ho tolik lidí obdivuje a miluje. Což to nebylo vidět při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma?
Ale Ježíš nyní vyslovil strašná slova: "Jeden z vás mě zradí." Všichni se zděsili. To přece není možné. A začali se vyptávat, kdo to má být.
Nyní už muselo být Jidášovi jasné, že Ježíš opravdu všechno ví. Ještě se mohl vzpamatovat. Ale už byl tak pevně rozhodnut, že nic nedbal na Ježíšovy pokusy o jeho záchranu. Odešel z večeře, aby dokončil svoji zradu.
Ve stísněné náladě, kterou vyvolaly řeči o zradě, začal Petr ujišťovat Ježíše, že on mu zůstane věrny, ať se stane cokoliv. Ale Ježíš zchladil jeho nadšeni, protože věděl, že ještě této noci Petr nebude mít odvahu přiznat se, že ho vůbec zná.
Ještě mnoho pověděl Ježíš v tento večer. Prosil apoštoly, aby se měli rádi, aby drželi spolu. Povzbuzoval je, aby se ničeho nebáli, že on zůstane vždy s nimi spojen.
A potom vzal do ruky chléb, rozlámal ho a dal z něho každému. Přitom říkal: "Vezměte a jezte, toto je moje tělo." A podal jim kalich s vínem se slovy: "Vezměte a pijte, toto je moje krev." Potom jim přikázal, aby totéž dělali i oni na jeho památku. K této události se ještě vrátíme a budeme si o ní mnoho vyprávět. Dokonce i vy sami skutečně prožijete totéž.
Nyní však sledujeme dál Ježíše. Po večeři odešel i s apoštoly na svoje oblíbené místo, do Getsemanské zahrady. Jidáš nebyl s nimi, ten měl už jiné starosti sehnat vojáky, aby mohli Ježíše zajmout potmě, na osamělém místě. Tak, jak to slíbil.
Ježíš věděl, že ho za chvíli přijdou zajmout a začne strašné utrpení. Byl natolik člověkem, že se ho zmocnila úzkost. Útěchu hledal v modlitbě. Poodešel stranou, ale tři nejvěrnější apoštoly prosil, aby zůstali nablízku a aby se též modlili. Jenže oni usnuli. Ježíš je nyní snad jedinkrát o něco prosil. Z celého večera mohli vycítit, že jde o něco vážného a přece nevydrželi. Ale i nezájem a neochota patří k pokaženému světu, a proto je musel člověk-Ježíš přijmout. A tento člověk-Ježíš se tak strašně bál a byl tak opuštěny, že začal prosit Boha, aby nemusel tolik trpět. Ale láska k Bohu a k nám lidem byla přece jen větší. Věděl, že jen takto umožní lidem spojení s Bohem. Že jen on jediný dokáže přijmout to, co Bůh dosud marně lidem nabízel. A proto k té prosbě přidal hned i souhlas. Stálo ho to však tolik námahy, že se začal potit krví: Souhlasil se vším, co má vytrpět pro nás za všechno zlo, které mu my lidé způsobíme, aby právě nám umožnil stát se jednou velmi šťastnými.
Potom přišel Jidáš, a aby vojáci viděli, koho mají spoutat, políbil Ježíše. Nestyděl se zneužít tento znak důvěrného přátelství na dovršení strašného zločinu.
Vojáci Ježíše svázali a odvedli. Ostatní se polekali a rozutekli se, A Jidáš si šel převzít vytoužené peníze. Všechno to nyní vypadá tak, že on z toho vyšel nejlépe. Ježíše čekalo mučení a smrt, jeho věrné zase strach, co bude s nimi. Jen zrádce Jidáš se radoval, jak se bude mít nyní dobře.

Ustanovení Eucharistie připomínáme jen letmo. Účelem těchto témat je zprostředkovat dětem co nejvěrnější atmosféru umučeni. Děti musí nejdříve Ježíše poznat, aby zatoužily po osobním setkání s ním. I když Eucharistie svým vznikem patří časově před Kalvárii, až krvavá oběť jí dává plný význam. Takže vysvětlovat eucharistickou oběť je možné až po seznámení s obětí na Kalvárii.

Tehdy řekl Ježíš zástupům: "Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě zajali. Den co den jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě.
Toto všechno se však stalo, aby se splnila Písma proroků. A tu ho všichni učednici opustili a utekli.
Ti, kteří Ježíše zatkli, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili zákoníci a starší.
(Mt 26,55-57)
 

40. Umučení

Pojďme tam, kam odvlekli vojáci Ježíše a pozorujme, co se stane. Proklouzneme tam společně s Petrem, který chtěl též vědět, co bude s Ježíšem.
Ježíš stojí před nejvyšším židovským soudem. Jeho odpůrci sehnali všelijaké lidi a podplatili je, aby dosvědčili takovou vinu, za kterou by mohli Ježíše odsoudit na smrt. Ale falešná svědectví se neshodují a Ježíš mlčí. Neobhajuje se, vždyť by to nemělo význam. Soudci mají už předem hotovy rozsudek - smrt. Svědky nevyslýchají proto, aby zjistili pravdu, ale proto, aby nebylo tak nápadné, že jde pouze o jejich nenávist a pomstu.
Nyní se však ptá velekněz Ježíše, zda je opravdu Mesiášem, tedy Božím Synem. Ježíš rozhodným hlasem odpovídá: "ANO, JSEM."
Co by měli udělat nyní všichni přítomní? Padnout na kolena a klanět se mu. Ale co udělali? Vyhlásili rozsudek - takový zločinec nesmí dále žit. Je třeba ho ukřižovat. A kdyby jen to! Když ho už úředně vyhlásili za zločince, mohou si nyní na něm vylít všechnu svoji nenávist. Nikdo se už neodváži obhajovat ho. Kdosi tedy hodil Ježíši na hlavu jakousi hadru, která mu zakryla oči. Dávají mu pohlavky, biji ho pěstmi a posměšně vykřikuji: "Nyní ukaž, že opravdu všechno víš. Uhodni, kdo tě udeřil!" Ale nenajde se nikdo, kdo by se Ježíše zastal, kdo by ho bránil!
Kde je Petr, který ještě včera večer ujišťoval Ježíše, že bude stále při něm, ať se stane cokoliv? Sedl na dvoře u ohně, ohřívá se mezi ostatními lidmi, vojáky a sluhy. Všimli si ho a ptají se, jestli nepatří k Ježíši. Lekl se, když se přizná, seberou ho, odsoudí a umučí i jeho. Proto zapírá. Prý kdepak, on vůbec Ježíše nezná. Ale nevěří mu. I jakási služka ho poznala. Nyní dokonce přísahá, že Ježíše nikdy neviděl. Rozhořčeně se brání, když mu tvrdí, že ho přece viděli chodit s Ježíšem.
Ježíši tedy ubližuji nejen nepřátelé, ale i jeho nejbližší.
Konečně je po kruté zábavě. Ježíše vedou k nejvyššímu římskému úředníku Pilátovi, aby potvrdili rozsudek smrti. Na okraji cesty stojí i Petr. Ježíš se na něho smutně, beze slova zahleděl. Petr zřejmě pochopil, protože běží pryč. Zdá se, že pláče.
Dřív než začalo vyšetřováni u Piláta, roznesla se již zpráva o Ježíšově zatčeni, takže je tam plno lidí. Přišli Ježíše bránit? Anebo jsou zvědaví, jestli Ježíš neudělá nějaký velkolepý zázrak? Ježíš tu stojí svázaný a nijak se nebrání. Takto se tedy nemůže chovat Mesiáš! Asi přece jen mají pravdu ti, co ho obviňuji.
Pilát hned poznal, že Židé mu vydali Ježíše z nenávisti a v jejich obžalobě nevidí důvod trestu smrti. Chce Ježíše propustit na svobodu: Ale farizeové a zákoníci se stále zuřivěji domáhají rozsudku. Podplacení svědci vykřikuji: "Ukřižuj ho!" Přidávají se i ostatní a křičí: "Ať zemře!" "Vždyť nás podvedl", myslí si. "Doufali jsme, že je Mesiášem a on je vlastně lhář."
Na takový křik dává Pilát rozkaz vojákům, aby Ježíše zbičovali. To je hrůza! Několik vojáků ho bije po celém těle strašnými důtkami. Údery mu rozsekávají kůži, za chvíli nemá na těle už ani kousek zdravého místa. Jaká to musí byt bolest! A k tomuto strašnému mučení si vojáci vymysleli ještě i krutý žert. Slyšeli obvinění, že se tento zločinec vydává za Mesiáše, za krále. Dávají mu tedy na hlavu korunu z ostrých trnů a posměšně se mu jako králi klanějí.
Zmučeného Ježíše ukazuje nyní Pilát Židům. Zřejmě doufá, že jim to už bude stačit. Ale Pilát se mýlí. Pohled na Ježíše je strašný. Takto přece nemůže vypadat Boží Syn. Kde je jeho moc? Kdyby nějakou měl, to by přece nedovolil. Podvodník je to, zaslouží si smrt! Stále se sem tisknou další zvědavci a všichni zuřivě křičí: "Ukřižuj ho!" Zbabělý Pilát se tedy vzdává a posílá Ježíše na křiž.
Co bolí Ježíše víc? Rány na těle, anebo obviňování lidu? Ani taková nenávist a krutost nevyvolává v něm hněv? Ještě stále má rád každého člověka? Ještě stále chce získat každému odpuštění, smíření s Bohem a štěstí v nebi?
A to není všechno. Cesta na popraviště v horku a prachu. Potom kruté strhnutí šatů, které se mezi tím přilepily na rány, takže všechny začaly znovu krvácet a velice bolet. Hrubými hřeby prorazili jeho ruce a nohy a už visi na kříži. I tento krutý způsob popravy vymyslela lidská zloba. Na to dal Bůh člověku rozum, aby vymýšlel, jak zabíjet, jak způsobit jiným co největší bolest?
Tři hodiny visí Ježíš na kříži v největších mukách. Vidí množství nenávistných pohledů, slyší posměšné poznámky: "Jestli jsi Syn Boží, sestup s kříže! Zachraň se! Potom ti uvěříme!"
A Ježíš nesmírné trpí a dívá se do minulosti i do budoucnosti. Vidí všechny lidi. I nás. Vidí všechny hříchy, všechno zlo, všechnu nenávist, pomstu, týráni, války. Slyší všechny urážky a každý posměch, který kdy zazní. Vidí nejen Petrovu zbabělost, ale i naši, když se stydíme za něj. Vidí naši lhostejnost a nezájem. Je toho hodně, co ještě zvětšuje jeho bolest. Vždyť za tři hodiny mu toho mohlo hodně napadnout!
Ale mlčí. Nestěžuje si, nenadává, nezlobí se, nevyhrožuje, na nikoho nesvolává Boží trest. Naopak. Říká Bohu: "Podívej se, Otče, na moje strašné utrpení. Vidíš, čeho jsou schopni lidé, když nenávidí a chtějí se pomstít. Ale i já jsem člověk a mám je rád, přestože bych měl nyní opravdu důvod k nenávisti a pomstě. Vždyť jsem nikdy nikomu neublížil a co se mnou dělají! Nedívej se však, Otče, na jejich zlo, ale na moji lásku. Neposlouchej jejich zuřivé výkřiky a posměšné poznámky, ale poslouchej mě, jak prosím za ně. OTČE, ODPUSŤ JIM ! Odpusť, protože já jsem též člověk a já Tě opravdu miluji."
V této velké lásce k Bohu i k lidem umírá Ježíš na kříži jako skutečná oběť za všechny hříchy světa.

Bylo již asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš mocným hlasem zvolal: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těchto slovech vydechl naposled, (Lk 23,44-46J
 

41. Vykoupení

Po třech hodinách na kříži Ježíš zemřel. Velitel popravčí čety musel mít jistotu, že je opravdu mrtev a proto mu vrazil kopí do hrudníku tak, aby mu prorazilo srdce. V Písmu svatém je zaznamenáno, že tento surový pohanský voják hned tam veřejně prohlásil, že Ježíš musel být Božím Synem. Jak asi na to přišel? Kdyby byl viděl zázračné rozmnoženi chleba anebo utišení strašné bouřky jediným slovem, náhlé uzdravení zohaveného malomocného anebo slepého od narození anebo ochrnutého anebo vzkříšení mrtvého, to by se dalo dřív pochopit. Ale on uvěřil právě tehdy, když ostatní ztratili víru v Ježíšovo božství: Uvěřil tehdy, když ho viděl umírat Jako odsouzeného zločince.
On zřejmě viděl umírat už mnoho popravených zločinců. Ale nikdy nezažil, aby někdo v nejstrašnějších mukách dokonce prosil za své trýznitele. Aby prokazoval lásku tehdy, když každý druhy v takové situaci proklíná, zuří, anebo si zoufá. Tak, jak se chová Ježíš, tak se přece nechová zločinec. Takto se nedokáže chovat žádny člověk. Jen Bůh miluje každého, když dovolí, aby svět užívali stejně zlí jako i dobří. My lidé se chováme podle toho, jak kdo se chová k nám. Máme rádi ty, kteří nám dělají dobře. Kdo nám ubližuje, na toho se zlobíme, toho chceme potrestat, dokonce se mu chceme pomstít.
Tento pohansky důstojník poznal, že Ježíš se sice dal přemoci, když se nechal zradit, odsoudit, ztýrat a přibít na kříž. Ale ve skutečnosti vlastně zvítězil. Přemohl mocnou touhu po odplatě ještě silnější touhou po záchraně všech lidí.
Velký, mocný a vznešený Bůh se vysvlékl ze vší své božské nádhery, abychom ho mohli poznat. A aby se přiblížil opravdu ke každému,. na konci života přijal dokonce. tu nejubožejší podobu, jaká jen na světě může být. Kdyby byl zůstal zázračným lékařem; jestlipak by se odvážil obrátit k němu nějaký vrah nebo zloděj? Ale on chtěl zachránit opravdu každého.
Vždyť první, komu Ježíš slíbil vstoupit do nebe, byl asi vrah anebo lupič. Spolu s Ježíšem popravili totiž ještě dva opravdové zločince. Jeden z nich se posmíval Ježíšovi, ale druhy ho okřikl a prosil Ježíše, aby si vzpomněl na něj, až bude v nebi u svého Otce. Tím dokázal víru v Ježíšovo božství. A to byla velká věc, protože to neřekl při nějakém Ježíšově velkolepém zázraku, ale když už spolu s ním visel na kříži, jako kdyby byl též zločincem. Takovou velkou víru odměnil Ježíš opravdu božsky. Slíbil mu, že ještě tentýž den bude spolu s nim v nebi.
A co se stalo s Jidášem a Petrem? I pro ně vyprosil Ježíš odpuštění?
Jidáš se dlouho neradoval z peněz. Když viděl, co vlastně udělal, ozvalo se v něm svědomí. Uvědomil si, že vydal na hroznou smrt nejlepšího člověka, svého nejlepšího přítele. Peníze ho začaly pálit, a tak je zanesl zpět. Tím však ztratil i to poslední, co měl rád. Nechtěl už nikoho vidět, nenáviděl celý svět a v zoufalství-se oběsil.
Petr plakal a toužil se potkat ještě alespoň jednou s Ježíšem, aby ho mohl poprosit o odpuštění. Chtěl získat jeho přátelství.
Cítíte rozdíl mezi postojem Jidáše a Petra?
Ježíš otevřel cestu zpět k Bohu. Pro ty, kteří půjdou s ním, pro svoje přátele, postavil ten most, který byl zhroucen hříchem. Ale ten most je stále citlivý na hřích. Kdo se nechce vzdát svého hněvu, lakomství, nenávisti, škodolibosti, lži, domýšlivosti, tedy každého hříchu, nepřejde přes ten most. Nejdřív musí člověk odlišit všechno zlé, musí toho litovat a musí se rozhodnout všechno změnit a napravit. Vždyť jinak se ani nemůže přátelit s Ježíšem. Ježíš každému podává ruku, že ho povede. Ale kdo se jí nechce chytit, toho nenutí. Protože Ježíš nás přišel sice zachránit, ale ne násilím.
No a protože každý člověk má i nadále svobodu, je ještě stále mnoho zla na světě, protože mnoho lidi se rozhodne raději pro hřích. Z toho je potom samé neštěstí. Přitom trpí i nevinní.
To je podobné, jako kdyby například strojvůdce nedbal na výstražný signál a vlaky by se srazily. Přišel by o život nejen on, ale i mnoho dalších lidí. A kolik by jich zůstalo snad do smrti mrzáky. Přitom by trpěly i rodiny postižených. Takže snad i za dvacet - třicet roků bude možná ještě mnoho lidí nešťastných proto, že jednou jeden člověk nedodržel jediný příkaz.
Podobně je to s každým utrpením. Kdyby lidé žili tak, jak chce Bůh, nemuseli by trpět hladem a nebyly by ani války. A kdyby vědci a vynálezci, kteří nyní vymýšlejí stále strašnější zbraně, by hledali raději lék proti rakovině, už dávno by nemuseli lidé umírat na tuto hroznou nemoc. Vždyť to je též strašný hřích, používat rozum na zabíjení. Na to nám ho Bůh nedal.
Lidé často říkají, že Bůh nemůže být dobrý, když je na světě tolik zla a bolesti. Ale Bůh přece nechce bolest, protože nechce ani hřích. A proto my, kteří to víme, musíme se snažit, aby bylo čím dál méně hříchů. A každému, kdo trpí, musíme pomáhat. Ježíšův přítel se musí přičinit o to, aby byl svět krásnější a život šťastnější. A když sám musí trpět, nebude nadávat, zuřit, nebude hledat pomstu, nepřestane mít rád ani ty, kteří mu škodí. Bude prosit za ně jako Ježíš na kříži.
Naučte se tomu! Modlete se každý den za ty, kteří vám nějak ublížili, kvůli kterým musíte snášet něco těžkého a nepříjemného. Tím se nejvíc přiblížíte Ježíši.
Nyní možná řeknete: "Ale co já mám z toho, já nechci skončit jako Ježíš." Jenže zatím ještě nevíte všechno o Ježíšovi. To nejradostnější a nejslavnější se dovíte příště. A taková sláva čeká i na každého jeho přítele.

On nás miluje, obmyl nás od našich hříchů svou krví. (Zjev 1,6)
 

42. Vzkříšení

Mrtvoly popravených zločinců se obyčejně házely do společného hrobu. Skuteční zločinci nemívají přátele, kteří by je chtěli pohřbít. Ani se nikdo neodváží hlásit se k nim, aby nevzbudil podezření, že je snad jejich spoluviníkem. I Ježíše opustili téměř všichni. Někteří proto, že se zklamali, protože neprojevil svoji moc. A ostatní ze strachu, že i je chytí a umučí. Ale celý čas věrně při něm stála jeho matka Marie, pár žen a apoštol Jan. Ti se nebáli: Jejich láska k Ježíšovi byla silnější než strach. A našel se ještě jeden velmi odvážný muž, Josef Arimatejský.. Byl dokonce členem židovské velerady, ale on nesouhlasil s Ježíšovým odsouzením. Velmi ho trápilo, že nemohl zachránit Ježíše. Ale byl sám proti tolika. Chtěl tedy zachránit alespoň jeho mrtvé tělo, aby byl v hrobě, kam budou moci chodit jeho věrní si poplakat a položit kytičku květin: Nedaleko Kalvárie, kde byl Ježíš ukřižován, měl Josef Arimatejsky svoji vlastní hrobku. Byla to malá místnost, vytesaná ve skále. Tam chtěl Ježíše pochovat. Šel tedy směle k Pilátovi a požádal ho a povolení vzít si Ježíšovu mrtvolu. Pilát se jistě divil, vždyť to se mu ještě nepřihodilo, aby se takový významný muž hlásil k popravenému zločinci. Ale vyhověl mu, vždyť sám dobře věděl, že Ježíš byl nevinný.
Ježíšovo mrtvé tělo tedy sejmuli z kříže a pochovali do Josefovy hrobky. Otvor zavalili těžkým balvanem. Když to viděli ostatní členové velerady, rychle se vydali i oni za Pilátem a požádali ho, aby dal hrob hlídat. Báli se ještě i mrtvého Ježíše. Mnohému z nich totiž napadlo, Jak Ježíš kdysi řekl, že vstane z mrtvých. Co, když apoštolové ukradnou z hrobu Ježíšovo tělo a lid bude ještě i po smrti Ježíše oslavovat. Tak tedy hrob úředně zapečetili a postavili k němu ozbrojenou stráž. Na druhy den byla sobota a ještě navíc velikonoce. Mohli tedy už spokojeně slavit. Nenáviděný buřič Ježíš je už pryč! Mohou si žít jako předtím.
Co dělali tehdy Ježíšovi přátelé? Byli někde schovaní, aby i je nestihl Ježíšův strašný osud. Zklamali se v něm, že se dal takto potupně zabít. Nebyl tedy očekávaným Mesiášem a ani oni nevejdou s ním do vysněného slavného království. Nezbývá jim nic jiného, než se vrátit k rybářskému řemeslu.
Věrné ženy zase už jen čekaly na nedělní ráno, aby mohly jit k Ježíšovu hrobu. V sobotu nesměly přece jít tak daleko za město, byly by porušily předpis o svátečním klidu. Chtěly ještě otevřít hrob a natřít Ježíšovo tělo vonnými mastmi, jak to tam bývalo zvykem. Jen co začalo svítat, vydaly se tedy k hrobu. Zřejmě nevěděly, že byl zapečetěn a hlídán. Přesto i tak měly starost, kdo jim odvalí těžký balvan od vchodu do hrobky. Koho najdou tak brzo ráno?
Jaké však bylo jejich překvapeni, když našly kámen odvaleny a hrob prázdny. Co se mohlo stát? Kam se podělo Ježíšovo tělo? A tu jim oznamují andělé nejúžasnější novinu. Marně hledají Ježíšovu mrtvolu, protože JEŽIŠ ŽIJE !
Žije? Bylo by to možné?
Utíkají k apoštolům. Ti si však mysleli, že se tyto ženy od hrůz posledních dní pomátly.
Co se však stalo s vojáky? Vždyť římští vojáci byli velmi přesní při plnění povinností. Nikdy sice ještě nedostali takovou podivnou úlohu, aby hlídali hrob. Ale služba je služba, a kdyby rozkaz přesně nesplnili, čekal by je přísný trest. Tak tedy hlídali. Všude bylo ticho, nikdo k hrobu nepřišel celou sobotu. Až v neděli časně k ránu se najednou zjevila u hrobu zvláštní postava. Nebyl to člověk. Odvalil ten obrovsky kámen, jako kdyby to bylo pírko. Podívali se tedy do hrobu a v hrobě nikdo! Jen plátna, ve kterých byla zavinuta mrtvola. Co nyní? Co bude s nimi? Vždyť oni přece vykonali přesně to, co jim nařídili, a přesto je mrtvola pryč! Ale vždyť neviděli nikoho vejít! Co se tedy vlastně stalo? Zmocnila se jich taková hrůza, že nedokázali zůstat na tomto podivném místě. Věděli, že odejít ze stráže je velký vojensky přestupek. A přece utekli. Běželi ke členům velerady a sotva byli schopni vypovědět, co se stalo.
Tedy triumf Ježíšových zarytých nepřátel netrval dlouho! Pokoušeli se ještě zachránit se tím, čím se obvykle pokoušejí zachraňovat lidé nespravedliví a zákeřní, podváděním a podplácením. Už jim nic jiného nezbývalo. Dali tedy vojákům mnoho peněz a přikázali jim, aby všude říkali, jak usnuli a potom prý přišli Ježíšovi učedníci a ukradli jeho mrtvolu. A slíbili jim, že se nedostanou před vojensky soud za to, že na stráži usnuli.
Říká se, že lež má krátké nohy. Uhodli byste v čem? No, jestli vojáci spali, nemohli vidět kdo co ukradl. A když vědí, kdo ukradl tělo, nemohli spát! A na to tam byli, aby tomu zabránili! Jenže pro ty, co nechtějí uvěřit, že Ježíš znovu žije, je ještě i dnes tato nesmyslná lež dobrá. Ještě i dnes kdekdo tvrdí, že to učedníci ukradli Ježíšovo tělo a potom rozhlásili, že žije.
Jenže právě oni nejtížeji uvěřili v Ježíšovo vzkříšení. Zprávu žen považovali apoštolové za blouznění. Petr a Jan se šli podívat k hrobu, viděli, že je prázdny, ale to nebyl pro ně důkaz. Mezitím doběhla jedna z žen, Marie Magdaléna, a tvrdila, že Ježíše skutečně viděla nedaleko hrobu, i s ním mluvila. Prý jim vzkazuje, že přijde za nimi. I ostatní ženy ho údajně potkaly. Ale to všechno muži nebrali vážně. Dále byli zamyšleni, smutní a hluboce zklamaní. Dva učedníci to už nevydrželi a odešli pryč.
Cestou se k nim přidal neznámy muž. Dal se s nimi do řeči a vyptával se jich, proč jsou tak smutni: A tak se mu svěřili se svým žalem. Jak prý uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, ale nyní zemřel strašnou smrti. Tak je konec jejich plánům, nadějím a víře. Některé ženy sice přišly s neuvěřitelnou zprávou, že žije, ale to přece není možné.
Neznámy muž jim začal vysvětlovat, že přece Mesiáš musel trpět, aby dokázal, že opravdu miluje všechny lidi. Vždyť dobré dokáže mít rád kdokoliv. Ale musel i vstát z mrtvých, aby bylo jasné, že zvítězil nad hříchem i nad smrtí. Aby mohl opravdu každého svého přítele dovést k Bohu.
Byl to Ježíš! Poznali ho při večeři. Tak tedy přece je to pravda! Běželi zpátky do Jeruzaléma k ostatním, ale i ti to už věděli. Ježíš se zjevil i Petrovi. Ten byl snad nejšťastnější, protože mohl Ježíše odprosit za to, že ho v strašné noci umučeni zapřel.
 

43. Blažení, kteří neviděli a uvěřili

Dnes se pokusíme zase prožít chvíli s Ježíšem. Nyní už se vzkříšeným. Přidáme se k apoštolu Tomášovi, který nechtěl uvěřit, že Ježíš znovu žije, ani když mu všichni ostatní tvrdili, že ho přece na vlastní oči viděli, dotýkali se ho, jedl s nimi. Tomáš zůstal i dále zachmuřený a smutný. Pojďme se tedy za ním podívat!
Vychází z domu, kde se právě pohádal s ostatními apoštoly. Sedl si v zahradě pod strom. Je na něm vidět, že ho hádka rozrušila. Je bledý, brada se mu chvěje. Nervózně trhá stébla trávy a zase je zahazuje. Vyskočil, udělal pár kroků zpět k domu, ale asi si to rozmyslel a vrátil se zpět. Svalil se pod strom, hlavu zabořil do dlaní a zdá se, že vzlyká. Mám se odvážit jit k němu?
"Tomáši, co ti je, co se stalo?" - žádná odpověď. Asi vůbec nevnímá, že jsem zde. A po chvíli, jakoby sám pro sebe, říká: "To není možné! Ježíš přece zemřel a byl pohřben. Viděl jsem sice, jak křísil mrtvé. Ale sám sebe? To nemůže! A prý přišel do místnosti, přestože byly dveře zamčené. Tak tedy nemůže mít skutečné tělo. Vždyť skrze zeď nikdo a nic nemůže projít. To museli vidět nějakého ducha. Něco se jim asi zdálo. Už i oni ztratili rozum jako ty ženy!"
A proč přišel právě tehdy mezi ně, když jsem já tam nebyl? Jsem snad méně než ostatní? Když všechno ví, musí vědět, jak jsem ho měl rád a jak strašně trpím, protože ho už není. Vždyť právě proto jsem nemohl vydržet mezi ostatními, musel jsem odejít do samoty, abych se mohl vyplakat tam, kde mě nebude nikdo vidět.
Ne, nemohu tomu uvěřit! Dokud ho na vlastní oči neuvidím a nedotknu se jeho ran, neuvěřím. Ne, to se nedál
Ach, ale kdyby to tak přece byla pravda! To však je nemožné. Nyní mě asi zpozoroval. Zadíval se na mé a ptá se mě: "A ty tomu věříš? Věříš, že Ježíš žije?"
Co mu mám odpovědět? Věřím opravdu, že Ježíš žije?
Když někomu zemře blízky člověk, je smutný, vzpomíná na něj, prohlíží si jeho fotografie, čte jeho dopisy, ale nemluví s ním, nežije už víc s ním. - On je můj přítel. A dalo by se přátelit s mrtvým?
Lidé vzpomínají i na dávno zemřelé, všelijaké slavné spisovatele, panovníky, vynálezce, skladatele. Učíme se o nich ve škole. Připomínají se jejich výročí. Ale kdo je miluje? Anebo kdo je nenávidí? Ale kolik lidí dnes miluje Ježíše a kolik jich bojuje proti němu! Vždyť co všechno se dělá, abychom v něho nevěřili! K čemu by to všechno bylo, kdyby šlo o dávno mrtvého?
Kdyby byl zůstal v hrobě, celé jeho učení by přece nemělo smysl. A mohlo by potom trvat už dva tisíce let?
Ne, on určitě žije! Musí to byt pravda, že vstal z hrobu. Je to přece možné. On je Bohem, Pánem nad celým stvořením a neměl by mít moc nad tělem?
"Já tomu věřím!" To je moje odpověď Tomášovi i všem lidem. Tomáš pomalu vstává a odchází do domu. Jdu za ním. Jsou zde všichni apoštolové. Sedí okolo stolu. Tomáš si mlčky sedl též.. Chvíli je ticho.
A už je zde Ježíš. Všichni vstávají. Ježíš se dívá na Tomáše. Ten zbledl ještě víc. I on vstal, ale hned padl na kolena. Ježíš mu ukazuje rány, ale Tomáš se jich už nepotřebuje dotknout. Oči se mu rozzáří a volá: "Pán můj a Bůh můj!"
To je krásné oslovení! Ano, i pro mě jsi Pánem a Bohem. A jsi můj! Chci, abys byl vždy můj, abych tě neopustil, nezradil, nezapřel, abys byl opravdu MŮJ PŘÍTEL.
Nyní se Ježíš skláni k Tomášovi a říká mu: "Tomáši, uvěřil jsi, protože jsi uviděl. Ale blažení jsou ti, kteří NEVIDĚLI A UVĚŘILI."
To platí pro mě. Obrací se ke mně a říká mi: "Jsi šťastný a budeš šťastný, protože jsi uvěřil ve mě. Já opravdu žiji. Můžeš mě slyšet ve slovech Písma. Můžeš se se mnou spojit v proměněném chlebu. Můžeš mi pomáhat v každém trpícím člověku. A když mi zůstaneš věrný, jednou i ty VSTANEŠ Z MRTVYCH jako já.
I ty budeš mít takové tělo jako nyní já. Nikdy nebude nemocné, nebude bolet, nebude ani unavené. Nebude mu překážkou vzdálenost, bude se pohybovat rychleji než světlo. A světlo je též hmota. Nebude mu překážkou stěna, projde jí jako rádiové a televizní vlny, které jsou též hmota. O tom se budeš učit. Všechno, o čem se ještě dovíš z tajů přírody, co lidé dosud objevili a ještě objeví, jsem přece vymyslel a stvořil já. Já jsem Pánem nad tím.
Jen zůstaň věrně u mě a zažiješ nevídané a neslýchané zázraky. A radost, kterou ti já dám, se nikdy neskončí.

Tímto se končí první část příručky. Další část bude vlastně rozvedením poslední meditace, tedy faktu, že Ježíš žije. A co Všechno z toho vyplývá pro ty, kteří neviděli a uvěřili. Bude to současně příprava na první přijetí svátosti smíření - Eucharistie.
 

Druhá část
 

44. Trojjediný Bůh
Ježíš tedy žije! Velká byla radost jeho přátel, když se s ním mohli znovu setkat, vidět ho, dotýkat se ho, vyprávět si s ním. Pokaždé, když Ježíš mezi ně přišel, řekl jim mnoho důležitého. Vysvětlil jim smysl svého utrpení a smrti. Objasnil jim celé svoje poslání. Přesvědčil je, že je opravdu Bohem, takže si uvědomili, že v jeho lidské podobě jim nabízí přátelství sám vznešený Bůh. Vyprávěl jim o svých dalších plánech s lidmi, tedy i s námi, protože nepřišel jen pro ty, se kterými se setkával po třicet let svého života, ale i kvůli nám. A proto potřeboval spolupracovníky, aby se i jiní dověděli o něm, aby ho mohli poznat, aby se s ním mohli setkávat. Dal tedy apoštolům velikou úlohu, aby šli do světa a vyprávěli všem lidem o něm a o tom, co je naučil. Slíbil jim, že zůstane s nimi, i se všemi dalšími lidmi navždy, dokud jen bude trvat svět.
Zůstal však s nimi jen čtyřicet dní po svém vzkříšení. Potom se rozloučil s apoštoly a vystoupil do nebe. Co nyní? Jak splnit všechno to, co od nich Ježíš chtěl? Jak to mají lidem povědět? Vždyť jsou jen prostí rybáři, a ne učení řečníci. Vyprávět velkým zástupům lidí, to přece není lehké! Jak začít? A kde? Zde, v Jeruzalémě má Ježíš mnoho nepřátel. Jak umučili jeho, mohou umučit i je. A odejít někam jinam? Těžko je jít mezi neznámé lidi. Budou jim věřit? Nevysmějí se jim?
Dokud byl Ježíš s nimi, bylo jim tak příjemně. S ním se ničeho nebáli. A když jim vyprávěl, co mají dělat, zdálo se jim to krásné, těšili se na to. Ale nyní, když zůstali sami, byli najednou bezradní. Zůstali tedy uvnitř, v pečlivě zamčeném domě. Přemýšleli, radili se, ale nic jim to nepomohlo. Cítili se ubozí, slabí a neschopní. Potřebovali nutně pomoc. A proto se modlili. Tak, jak je to naučil Ježíš.
Deset dní žili společně v modlitbách. Všechen svůj strach a pochybnosti vypověděli Bohu. Řekli mu, že opravdu chtějí splnit všechno, co od nich očekává, ale že nevědí jak. Úpěnlivě prosili o pomoc, o východisko. Důvěřovali Bohu, věděli, že když je Ježíš pověřil nějakým posláním, že jim určitě pomůže, aby ho mohli vykonat. Vždyť on přece dobře věděl, jací jsou slabí, neschopní, a jak málo mají odvahy.
Nezklamali se. Desátý den se v nich najednou cosi změnilo. Pocítili v sobě, že už vědí, jak mají jednat, a co bylo nejhlavnější - přestali se bát. Nevydrželi víc uvnitř, vyšli ven. Petr, který se ještě před nedávnem neodvážil přiznat ani obyčejné služce, že zná Ježíše, začal kázat velkému zástupu lidí o Ježíšovi. Vyprávěl tak přesvědčivě, že mnozí hned uvěřili a rozhodli se pro jiný život.
Jak se to mohlo stát? Co způsobilo takovou velkou změnu. Vždyť to byl ještě větší zázrak, než když kdysi ulovili za chvíli velké množství ryb.
Zázraky dělá jen Bůh. I tento zázrak udělal Bůh. Ale je to jiný druh zázraku, než ty, o kterých jsme dosud vyprávěli. Zkuste si vzpomenout.
Říkali jsme, že celé stvoření je vlastně zázrak, když například z jednoho zrníčka vyroste mohutný strom a když zlomená kost sama sroste. Ale největší zázrak je jistě to, že celý vesmír vznikl z maličkého zrníčka, menšího než prášek. To všechno způsobil Bůh. Takto se Bůh projevil ve stvoření jako Původce, tedy jako Otec všeho.
Víme však, že lidé vlastní vinou pokazili krásné stvoření. A pokazili si i vztah k původci všeho, k Bohu. Proto se Bůh rozhodl zjevit se lidem v lidské podobě - v Ježíši. Víme, jakými zázraky Ježíš dokázal, že je opravdu Bohem.
Apoštolové slyšeli každé slovo Ježíšova vyučování, byli při každém zázraku, přesvědčili se o jeho skutečném vzkříšení. Ale na to, aby byli schopni splnit poslání, kterým je Ježíš pověřil, musel Bůh způsobit v nich samotných, v jejich nitru zázrak, který je změnil. Bůh je naplnil svým Duchem. Duchem moudrosti, takže už věděli, jak mají mluvit. Duchem odvahy, že se ničeho nebáli. Duchem lásky, že toužili každému člověku dopřát to velké štěstí, které pocítili sami. Ten samý Bůh, který je Otcem všeho stvoření, je tedy i Synem, který se pro nás stal člověkem, a je i Duchem svatým, který nám dává nesmírně velké schopnosti. Říkáme to i tak, že jeden a ten stejný Bůh je ve třech Osobách jako Otec, Syn a Duch svatý. Proto se i žehnáváme "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého", abychom si to připomenuli. A když chceme oslavit Boha ve všech jeho projevech, i v jeho otcovství, i v Ježíšově oběti, i v poslání Ducha svatého, řekneme: "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku, tak ať je i nyní i vždycky i navěky věků." To je prastará modlitba, kterou denně oslovuje Boha nesmírné množství lidí. Od nynějška, když už znáte velké tajemství, že Bůh je jediný a současně trojí, tedy Trojjediný, vzpomeňte si na toto tajemství vždy, když se přežehnáte a modlíte se Sláva.
Nelámejte si však tím hlavu, jak je to možné. Trochu vám může pomoci, že například váš otec je nejen otcem vás dětí, ale i synem svých rodičů a maminčiným manželem. A je to stále tentýž člověk. Ale to je jen takový příklad, není to docela tak. My nemůžeme být tak moudří, jako Bůh, abychom ho mohli pochopit. Toto tajemství není na chápání, ale na obdivování. A čím víc se s Bohem spřátelíte, čím víc ho budete poznávat, tím víc ho budete i obdivovat.

Když chceme dětem vysvětlit něco těžkého, můžeme použít osvědčený trik. Třeba jen tak mimochodem můžete prohodit, že byste jim ještě mohli něco k tomu povědět, ale že je to příliš těžké, že by tomu ještě nerozuměly. Je třeba se při tom pochybovačně tvářit, že to tedy nijak nepřichází v úvahu. Děti se začnou toho domáhat, horlivě slibovat, jak velmi budou dávat pozor, abychom to přece jen zkusili. Nakonec se dáme přemluvit, ale pod podmínkou, že se musí velmi soustředit, a jestliže to přece jen nepochopí, ať to pustí z hlavy.
Jeden Bůh ve třech Osobách je tajemství skutečně nepochopitelné a neproniknutelné. Ale asi nejlepší přirovnání máme sami v sobě. Dá se to zprostředkovat i dětem, ale jen s uvedenou přípravou. Schválně to není uvedeno v textu pro děti, ale jen jako možný doplněk těchto vysvětlivek pro vyučující. Nechť sami uváží, zda ho použijí.
Tedy. Já mluvím a současně se poslouchám. Jsme dva? Hovořící a poslouchající? Ne. Jsem jen jeden. Jednám a současně se pozoruji. Jsme dva? Ne.
Bůh sám sebe vnímá a pozoruje. Bůh Otec vidí sám sebe, tedy toho samého Boha. Říkáme, že Otec sám sebe vidí v Synovi. Je to ale tentýž Bůh, nejsou dva.
Když já pozoruji a posuzuji sebe, někdy se sám sobě líbím, jindy se na sebe hněvám. Sám mám vůči sobě nějaký vztah. Bůh Otec se vidí v Synovi jen jako nekonečné Dobro. Vztah mezi Otcem a Synem je tedy vrcholná Láska. Duch Otce a Syna je Láskou, třetí Osobou téhož Boha.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. (Zjev 1,8)
 

45. Svátosti jako znaky Božího působení

Ježíš skutečně žije. Proto vstal z hrobu, aby navždy zůstal člověkem nám blízkým. Zaručil, že vždy bude blízko každému, kdo v něho uvěří a stane se jeho přítelem.
Ale jak se může někdo stát Ježíšovým přítelem? Jak se má s ním stýkat? Nějak se to musí přece projevit i navenek. Jsme lidé a jsme zvyklí všechno vidět, slyšet, cítit. Ježíš to dobře věděl. Proto určil takové znaky, podle kterých vždy s jistotou budeme vědět, kdy se s ním určitě setkáme.
Podle čeho například poznám, že mě někdo příjme za přítele? Nu, pozve mě k sobě na návštěvu a nabídne mi nějaké jídlo. A to je znak přátelství.
Anebo podle čeho určitě vím, že se na mě maminka už nezlobí, když jsem něco provedl? No, když se usměje, když mě pohladí a řekne, že je to už v pořádku. To je též znak odpuštění.
Také je znakem úcty vstát a uklonit se. Znakem dobrých vztahů je podání ruky. Určitě jste si už všimli, že máme mnoho takových vžitých znaků, které si lidé sami určili a zvykli si na ně. A je to dobře, protože tomu každý rozumí i bez dlouhého vysvětlování.
Ježíš dobře věděl, jací jsme my, lidé. Jak těžké je pro nás setkat se s neviditelným Bohem. Jak potřebujeme nějaký takový ZNAK, který bychom mohli vidět, slyšet, pocítit, abychom docela určitě věděli, že nyní, v této chvíli působí Bůh. Potřebujeme to obzvlášť v rozhodujících chvílích života. Proto Ježíš jednou navždycky ustanovil několik takových pevných znaků. Pověřil apoštoly a jejich nástupce, aby těmito znaky dávali najevo neviditelné Boží působení.
Nyní jste možná zklamáni. Proč Ježíš ve svém viditelném lidském těle nechodí i dnes sám mezi námi, a proč pověřuje některé lidi, aby ho zastupovali? No, ale kdyby chodil všude tak, jako tehdy, před dvěma tisíci lety, mohl by být vždy jen na jednom místě. A to bychom se načekali, než by obešel celý svět a přišel až sem k nám. A kdyby i stačil přijít, měl by pro nás jen chviličku času. S každým osobně by se nemohl setkat. A přece on jako Bůh je určitě vždy každému blízko. Jeho vyvolení zástupci mají za úlohu dávat nám najevo některými znaky (znameními, úkony), že nyní, zde, v této chvíli se Bůh nějakým způsobem projevil. Ti zástupci vykonávají jen ten znak. Působí však sám Bůh a prostřednictvím toho znaku máme jistotu, co se opravdu stalo.
Určitě jste už mnohokrát pocítili výčitky svědomí. Trápilo vás, když jste vykonali něco zlého. Věděli jste, že nyní se na vás Bůh hněvá. Litovali jste, prosili jste Boha o odpuštění. Bůh odpustí hned, když někdo opravdu lituje. Jenže když nám to řekne Bohem pověřený zástupce, máme o tom jistotu. Dostaneme zjevný znak Božího odpuštění.
Znaky, prostřednictvím kterých Bůh působí přímo, kterými nám něco velkého a důležitého projevuje živý Ježíš, se nazývají SVÁTOSTI. Příště se dovíte, co určil Ježíš jako znak uzavření přátelství, kterou svátostí se člověk stane Ježíšovým přítelem.

Je důležité, aby si děti od začátku vytvářely správný názor na svátosti jako na osobní setkávání s Kristem a v jejich udělovateli viděly zplnomocněného prostředníka. Je to prevence proti značně rozšířenému a velmi škodlivému názoru, že svátost (hlavně svátost pokání) je záležitostí mezi kajícníkem a knězem.
 

46. Křest

Děti, kdo z vás si ještě dovede vzpomenout, jak je to s dědičným hříchem? Určitě si ještě pamatujete, že jsme se učili, jak první lidé pokazili krásný svět a šťastný život v něm. Přitom ztratili i dobrý vztah k Bohu. A do tohoto stavu se narodili všichni jejich potomci. Děti se přece nemohou narodit jinde, než tam, kde jsou jejich rodiče. A tak se tedy každý člověk rodí do světa plného bolestných následků hříchů a daleko od Boha.
Vy však už víte i to, že Ježíš svou velkou láskou k Bohu a ke všem lidem změnil tento stav. Každý jeho přítel má otevřenou cestu k Bohu. Je blízký Bohu.
Nyní vám ale vidím na očích, že se vám na tom něco nezdá. Že mám pravdu? Asi vás napadlo, že přece Bůh je všude, a tak musí být každému člověku stejně blízko. Je to tak. Ale nejde o takovouto blízkost. Hned to pochopíte!
Představte si, že vejdete do přeplněného autobusu. Lidé jsou tam namačkáni. Nejblíže jsou mi ti, co jsou na mně skoro přilepeni. Ale jsou to docela cizí lidé, které jsem jakživ neviděl. Kdesi vzadu však zpozoruji kamaráda. Setkali se nám oči, usmějeme se na sebe. A najednou cítím, že v tom množství lidí je mi kdosi opravdu velmi blízký, přestože nestojí docela těsně vedle mě. Opravdu blízký mi je ten, kdo mě má rád, koho i já mám rád, koho znám a ke komu mám dobrý vztah.
Když mluvíme o tom, kdo je blízko a kdo je daleko od Boha, myslíme tím takovouto blízkost. Když se přátelím s Ježíšem, přátelím se s Bohem, mám ho tedy rád, proto se dostávám k němu blíž.
Ale co je znakem tohoto přátelství? Podle čeho víme, že patříme k Ježíši, že máme právo považovat se za jeho blízké přátele?
K tomu vám povím jeden příklad. Pavel se po prázdninách vychloubal, že byl u strýce na chatě. Vedle měl chatu známý umělec-malíř. Pavel se prý skamarádil s tímto slavným člověkem. Třída mu to nechtěla věřit. Ale on měl důkaz. Ukázal jim obrázek, na kterém byla nakreslená Pavlova tvář jako živá a pod ní věnování s umělcovým podpisem.
Znakem navázání přátelství s Ježíšem je KŘEST. Ježíš řekl, že kdo chce přijít do nebe, tedy k Bohu, musí v něho věřit a dát se pokřtít. A apoštolům přikázal, aby šli do celého světa a všude vyprávěli o něm, aby učili všechny lidi to, čemu je učil on. Kdo tomu uvěří, toho mají pokřtít. Tedy kdo uvěří, že Ježíš je pravý Bůh-Syn, který se pro nás stal člověkem a svou strašnou smrtí na kříži nám všem otevřel cestu k Bohu.
Křtem se člověk dostane velmi blízko k Bohu, protože patří Ježíši. A to jednou navždy. Má o tom v duši jakoby vlastnoruční Boží podpis. A ten už z duše nemůže nijak vymazat. Když se i později rozhodne žít jinak, když se z něho stane Ježíšův odpůrce a nepřítel, zůstane mu v duši znamení přátelství. Ale už mu neslouží ke spáse, protože toto přátelství zradil.
Už dva tisíce let uplynulo od doby, kdy Ježíš přikázal apoštolům a jejich nástupcům, aby chodili po světě, učili a křtili lidi. Dnes je tedy na celém světě mnoho pokřtěných. Říkáme jim křesťané. Ale ještě je i mnoho takových, kteří Ježíše neznají, nic o něm nevědí, a tedy žijí daleko od něho.
My patříme k těm šťastným, kteří už od narození nosíme v duši vzácný znak přátelství s Ježíšem. Naši rodiče chtěli pro nás to nejlepší, a proto nás dali pokřtít hned po narození.
Kdo z vás už viděl křest? Mnohému z toho jste asi nerozuměli, viďte? Nyní už ale budete vědět, jak je důležité a vzácné, co se při něm stane. Když někdy budete při křtu, všimněte si hlavně toho, jak kněz lije na hlavu dítěte vodu a přitom říká: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." Od té chvíle patří ten člověk Bohu.
Nás pokřtili jako nemluvňátka. Nic jsme o tom nevěděli. Tehdy jsme ještě nepoznali ani své rodiče, a přece jsme jim už patřili. Dítě pomalu roste a poznává všechno okolo sebe. A nejen poznává, ale naučí se i hodnotit a milovat. Čím je člověk dospělejší, tím víc pozná, tím správněji umí hodnotit, a tím má raději ty, kteří jsou k němu hodní. Dobrých rodičů si člověk váží a miluje je stále více.
Ten, kdo od narození patří Ježíši, musí ho též postupně poznávat. Proto se toto všechno učíme, proto si s ním vyprávíme v modlitbě, proto se snažíme chovat tak, jak si to přeje, žijeme s ním, a tak ho stále více milujeme. Musíme přece být stále lepšími přáteli s Ježíšem, když nosíme v duši vzácný znak křtu. Musíme splnit úlohu, kterou od nás očekává - odstranit hřích, aby bylo na světě méně trápení. Protože víme, že Bůh chce, abychom byli šťastni. První krok k tomu štěstí je svátost křtu.

Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. ( Mt 28,19-20 )
 

47. Eucharistie jako znak přátelského sebedarování

Děti, chtěly byste, aby Ježíš žil s námi nyní zde tak, jako před dvěma tisíci lety? Anebo abychom my žili tehdy a tam, kde se lidé mohli s Ježíšem setkávat, vyprávět, vidět ho, dát se od něho zázračně uzdravit, zažít zázračné utišení bouře, jíst z rozmnoženého chleba, vidět a dotýkat se jeho vzkříšeného těla? Proč to není možné? Vždyť Ježíš slíbil, že zůstane navždy s námi všemi. Myslel to snad jen tak, že když je Bohem, je proto vždy všude přítomný? Myslel na setkání v modlitbě, když my prosíme a on odpovídá tím, že splní naše prosby? Anebo když mu odpovídáme, protože nás nejdříve oslovil nějakým darem? Má nám stačit to, že máme zaznamenána jeho slova v Písmě svatém? Sdělil nám, že zůstane navždy mezi námi, jako ten, kdo potřebuje naši pomoc, tedy jako hladový, žíznivý, smutný, opuštěný, nemocný.
Ano, Ježíš zůstal takto s námi. Ale ještě i jinak, vzácněji a důvěrněji. Vymyslel takový způsob, aby mohl být v té jisté chvíli celý, ve svém oslaveném těle, kdekoliv na světě. Nikdo z jeho přátel nebude nikdy zkrácený tím, že se Ježíš právě věnuje jinému. Nemusí se bát, že na něj nezbude čas. Protože Ježíš může být se všemi najednou. Jak? Nu v další svátosti, která je znakem důvěrného přátelského spojení.
Jak si lidé nejčastěji prokazují přátelství? Dary. Mařenka dostala k narozeninám od kamarádky Helenky knížku. Ale doma měla už tu samou. Přece však nebyla tak úplně stejná. Bylo v ní sice napsáno to samé, obě dvě vypadaly navlas stejně, ale ta darovaná byla pro ni vzácnější, protože byla znakem přátelství. Co ji proměnilo v jinou? Nu to, že byla darovaná z lásky.
Ježíš se chtěl každému z nás darovat. Při poslední večeři před svým umučením dal apoštolům chléb a řekl: "Toto je moje tělo." Potom jim dal víno a řekl: "Toto je moje krev." Daroval jim sebe v podobě chleba a vína. Jeho láska a jeho snaha darovat se, proměnila chléb a víno, takže to už nebyl chléb jako předtím, i když vypadal stejně i stejně chutnal.
Helenka mohla změnit knížku jen v tom, že od nynějška ta knížka připomínala Mařence jejich přátelství. Ježíš je však Bůh. Všechno v celém vesmíru mu patří, sám to stvořil. Má neomezenou moc nad vším. Dokázal to zázraky. Cokoliv chtěl, to se hned stalo. Když tedy chtěl darovat sebe samého v podobě chleba a vína, hned to bylo pravda.
Podoba chleba a vína je způsob, jakým Ježíš zůstal navždy s každým svým přítelem. Je to znak, že je přítomný ve svém těle, které je skutečně živé, ale pro naše oči neviditelné. V něm se každému úplně daruje. Nedaruje nám tedy jen nějakou věc, která by nám připomínala jeho lásku, ale daruje sám sebe.
Zdá se vám to neuvěřitelné? Máte pravdu, je to opravdu těžké tomu uvěřit, protože to nedovedeme pochopit. Ale je něco nemožné pro toho, kdo z ničeho stvořil všechno?
Ale Ježíš také řekl při poslední večeři při proměnění: "Vezměte a jezte, toto je moje tělo. Vezměte a pijte, toto je moje krev." A apoštolové vzali, jedli a pili.
Ježíš to slíbil lidem už po zázračném rozmnožení chleba. Tehdy řekl nadšenému zástupu, že udělá ještě jiný, větší zázrak. Že jim dá jiný chléb - svoje vlastní tělo. A přitom řekl, že kdo nebude jíst tento chléb, nebude mít v sobě věčný život - tedy život v nebi. To jsou velmi vážná slova. Tehdy Ježíše mnozí opustili. Byli nadšeni, dokud se mohli bez starosti a bez práce najíst, to se jim líbilo. Ale takovéto řeči ne. Nedovedli pochopit, tak odešli. Apoštolové uvěřili Ježíšovým slovům, přijímali Ježíše tak, jak se jim nabídl, jak se jim dal. Všichni, kteří ho přijímali, poznali, jak jejich víra roste. Vždy více cítili, že mají v sobě jiný život. Život s Bohem, spojení s ním, přátelství s ním.
Živit se tělem a krví, skutečným živým tělem a krví, to je docela přirozené. Když jsme se před narozením ještě jen vyvíjeli v maminčině těle, žili jsme z jejího těla a krve, odtud jsme dostávali výživu, abychom mohli růst a sílit a abychom byli schopni přijít na svět a žít v něm. Proč by nás tedy nemohl živit Ježíš svým tělem a krví, abychom byli jednou schopni žít s Bohem v nebi v netušeném štěstí?
Chybu dělá každý, kdo nepřijímá tento největší Ježíšův dar, kdo ho odmítne jen proto, že ho nemůže pochopit. Dar je přece projev lásky, není tedy na chápání, ale na přijímání. A až ten, kdo ho přijímá, pozná jeho účinek.

Ježíš řekl zástupům: "Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. (Jan 6,51)
 

48. Eucharistie jako společná hostina

Co udělá člověk, když chce být najednou s mnoha svými přáteli? Pozve je k sobě na návštěvu. Od nepaměti se to vždy spojovalo s pohoštěním, se společným jídlem. Připraví tedy svým hostům to nejlepší, aby jim ukázal, jak je má rád, jak mu záleží na tom, aby se dobře cítili. A přátelé zase tím, že pozvání přijmou, že přijdou, ukáží, že jim na hostiteli záleží, že chtějí být s ním.
Na hostině je hostitel najednou přítomný pro všechny celý. Kdyby pozval k sobě každého zvlášť, mohl by se věnovat jednomu jen chvíli. A takto se věnuje najednou všem. Každý slyší všechno, co říká, každý je mu stejně blízko, každý se může úplně nasytit, každý se může přesvědčit o jeho lásce a ochotě. Jen ten je ukrácený, kdo odmítne pozvání, anebo, když i přijde, pohoštění odmítne. Neposlouchá, nic si nevezme, nic nepřijme. Kdo sám nechce, nemůže být obdarován.
Hostina je tedy viditelným znakem přátelství. Přátelské posezení, kde se všichni dobře cítí, potěší se navzájem, kde se hostitel věnuje každému, to velmi sbližuje, utužuje přátelství, živí ho.
Ježíš věděl, že my, lidé, potřebujeme takové posilnění. Že bychom těžko dokázali stýkat se jen s neviditelným Bohem. Vždyť proto se stal člověkem, aby nám byl blízký. Všem, i nám dnes. Musel tedy vymyslet způsob, jak se viditelně s námi spojit. On sám po tom velmi toužil. Na začátku poslední večeře, když ustanovil tuto nejvzácnější svátost, přiznal se apoštolům, že se už nemohl dočkat této chvíle. Protože se těšil, že si bude moci posedět se svými nejbližšími, že jim bude moci projevit svou lásku, že se jim bude moci úplně darovat. Že každého posilní sám sebou, svým vlastním životem, svým vlastním tělem a krví.
Ježíš stále touží, aby se mohl darovat každému celý, a proto se dává v podobě hostiny. Tak může být pro každého celý. Proto každého zve na hostinu a každému říká: "Vezmi, jez a pij! Toto je moje tělo a krev. To jsem já celý, živý. Chci se s tebou tak spojit, abys mohl ze mě brát výživu, abys mohl růst a sílit. Potřebuji mnoho moudrých, mocných, šikovných a odvážných přátel, aby napravovali na světě škody, které způsobuje hřích. Potřebuji lidi, kteří budou dále rozšiřovat to, co jsem přišel oznámit lidem, kteří budou ochotní podle toho žít. To není lehké. K tomu je třeba mnoho síly a odvahy. Ale já tu sílu a odvahu mám. Ze mě si jí můžete nabrat a načerpat dost. Přijďte a posilněte se na této hostině!"
Ježíš zve každého, ale nenutí nikoho. Určitě mu je líto, když ho tolik lidí obchází, když nemají zájem. A určitě ho mrzí i to, když ti, co přijdou, se mezi sebou nesnášejí, mračí se na sebe. A samozřejmé ho velmi mrzí, když někdo přijde plný nenávisti, hněvu, závisti, zlosti, pomstychtivosti, zlomyslnosti, škodolibosti, lži a přetvářky. Na přátelské setkání jsou pozváni jen přátelé. Víme sice, jak laskavě se Ježíš choval k opravdu velkým hříšníkům. Museli však uznat svou vinu, litovat jí a chtít všechno napravit. Kdo se však nechce vzdát svého zla, nemá přístup na Ježíšovu hostinu.

Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den." (Jan 6,53-54)
 

49. Eucharistická slavnost

Z toho, co jste slyšeli o Ježíši, víte už, proč přišel na svět. Aby nám pověděl, jaký je Bůh. A potom i proto, aby nám oznámil, co si Bůh od nás přeje. A nakonec proto, aby nám dokázal svoji lásku. Aby dokázal, že nás má rád, přestože si to nezasloužíme, že chce jen naše dobro, naši záchranu. A to pro každého. Dokázal to nejvíc při svém umučení. Protože tehdy prosil o odpuštění, o záchranu, o nebe pro ty, kteří ho strašně mučili.
Víte i to, že Ježíš vstal z hrobu a žije. Žije pro nás. Všechno to, co řekl a udělal pro lidi, kteří žili s ním, chce říct a udělat i pro nás. I nás chce poučit o Bohu a o tom, jak máme žít, abychom se Bohu líbili. I nám chce dokázat svou lásku. I nám se chce darovat. Každičkému z nás jednotlivě. Ale jak je to možné?
Při poslední večeři proměnil chléb a víno ve své tělo a krev. Udělal to proto, aby mohl být přítomný i mezi námi. Aby se nám daroval, aby nás živil.
Když se daruje takto úplně celý, obětuje se vlastně stejně, jako kdysi na kříži. Protože i my ho často neposloucháme a ubližujeme mu. Vždyť řekl, že cokoliv uděláme druhým lidem, to jako kdybychom udělali jemu. A tak popřemýšlejme, kolikrát jsme ho už udeřili, vysmívali se mu, podvedli ho, urazili, odmítli mu pomoc. To všechno jemu. A on, co dělá? Vrací nám to? Pomstí se? Ne! Volá nás k sobě na hostinu, všechno odpouští a úplně se s námi spojí. Tak, že nám dává svůj vlastní život, abychom mohli žít věčně.
Zasloužíme si to? Jistěže ne. Stejně si to nezasloužíme, jako si nezasloužili odpuštění a lásku ti, kteří mu ubližovali, dokud žil na zemi. A proto, když se k nám laskavě chová, dělá totéž, co při svém umučení. Odpouští a daruje svůj život za nás, kteří ho urážíme.
Neumírá znovu na kříži, neteče znovu krev. Ale je to to samé. Protože my všichni jsme ho urazili a on stejně opět prosí i za nás svého Otce. Je to ta stejná láska, ta stejná oběť.
A víte, kdy se to stane? V kostele, když společně slavíme Ježíšovu nekrvavou oběť. Jmenuje se to eucharistická slavnost. Eucharistie je proměněný chléb a víno. Když Ježíš ustanovil eucharistii, pověřil apoštoly, aby v jeho jménu dělali totéž. Dal jim k tomu moc, která přešla na všechny kněze. Takže vždy, když kněz z Ježíšova pověření proměňuje chléb a víno, slavíme eucharistii, tedy zázračné proměnění. Někdy tomu říkáme i mše svatá. Ale správnější je označení slavnost, protože mít mezi sebou živého Ježíše, být s ním společně na hostině, spojit se úplně s ním, to je opravdu velká slavnost.
Tehdy je celý a živý přítomný právě pro nás. Hovoří k nám ústy kněze. Slyšíme jeho slova, jak jsou napsána v Písmě svatém. A potom zažijeme přesně totéž, co apoštolové při poslední večeři. Slyšíme z úst kněze Ježíšova slova "toto je moje tělo, toto je moje krev". Nakonec se nám sám daruje ve svatém přijímání. V té chvíli dokazuje největší lásku k nám. Dává nám sebe samého, přestože si zasluhujeme, aby nás odehnal. Ale on se naopak s námi spojuje, aby nás mohl představit svému Otci jako své přátele.
Eucharistická slavnost je tedy Ježíšova oběť, oběť kříže, ale za nás, kteří žijeme nyní. My můžeme vždy znovu prožívat totéž, co se stalo na Kalvárii, protože Ježíšova láska a ochota je vždy stejná a patří nám stejně, jako komukoliv na světě. Proto se tato slavnost slaví na celém světě. A vždy je to tentýž stejný Ježíš, celý a živý. Protože my všichni jsme na společné hostině s ním, kde je pro každého celý. Daruje se každému úplně. Obětuje se za každého, protože každého má rád. Každému chce odpustit. Každého chce dovést k svému Otci.

Po této lekci by bylo velmi vhodné vzít svěřené děti na mši svatou někdy v týdnu, když je v kostele méně lidí. Najdeme si takové místo, kde by občasné tiché vysvětlování nerušilo okolí. Nejlépe je vzít současně jen dvě děti a posadit se mezi ně.
Při úkonu kajícnosti řekneme například: "Vzpomeň si, čím jsi se provinil a lituj toho." Když víme něco konkrétně, můžeme to připomenout.
Při bohoslužbě slova: "Poslouchej, co nám vzkazuje Bůh a snaž se to pochopit. Čemu nebudeš rozumět, vysvětlím ti doma." Při společné modlitbě můžeme děti vyzvat, aby se do ní zapojily. Příprava obětních darů: "Nabídni Bohu i svoje dary - dobré skutky."
Před proměněním upozorníme, co se stane a vyzveme, aby se vžily do této zázračné skutečnosti a poklonily se živému Ježíši. Do modlitby Otče náš ať se zapojí. Upozorníme na obsah slov "Pane, nejsem hoden" v souvislosti s jejich situací, že ještě nemohou přijímat, vyzveme děti, aby zatoužily celým srdcem přijmout Ježíše.
Nejdůležitější je tu osobní příklad, takže především já musím prožívat mši naplno sám za sebe. Těch několik upozornění musím udělat takovým způsobem, aby nerozptylovaly ani mne, ani děti, ale aby přispěly k soustředění.
Nestačí být na mši svaté s dětmi jen jednou, ale tak často, jak je to jen možné. Úmyslně neuvádíme zvláštní lekci, kdy by se vysvětlovaly jednotlivé části mše. Od prvního přijímání děti nás dělí ještě dvanáct lekcí. Na toto období by se měla naplánovat účast dětí na eucharistické slavnosti ve všední den, alespoň jednou týdně. Průběžným vysvětlováním, hlavně po skončení, by se měly děti blíže seznámit s průběhem mše a se způsobem, jak se ji aktivně účastnit.
Když je to vyučujícímu dostupné, je dobré přinést dětem pár nekonsekrovaných (neproměněných) hostií, malých i velkých. Ať si je prohlédnou, vezmou do ruky, ochutnají. Mohou si zkusit polknutí, což dělá dětem občas těžkosti. Cíl je však jiný. Děti mají zpočátku strach dotknout se hostií. Potřebují si však uvědomit, že před konsekrací to není nic posvátného. Děti si samy všimnou rozdílu v našem chováni, ale můžeme je na to zvlášť upozornit. Tuto příležitost je možno využít i při rozhovoru o tom, že konsekrací nenastane taková změna, kterou bychom mohli zpozorovat. Že nepocítí Ježíšovu přítomnost tak, jak si ji představují. V tu musí věřit. Přesvědčí se o ni až z účinku, ale též ne ihned.

"Kdo jí moje tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm." (Jan 6,56)
 

50. Hřích

Na hostinu se zvou jen přátelé. Už jsme o tom mluvili, že i na eucharistickou hostinu zve Ježíš jen své přátele. Kdo je však Ježíšovým přítelem? Jaký musí být jeho přítel?
Tedy především musí věřit, že Ježíš je Boží Syn. Musí být pokřtěný, tedy musí mít v sobě znak přátelství s ním. No a musí i opravdu tím přítelem být. To znamená, že nesmí být s ním rozhněvaný. Ježíš se nikdy s nikým nehněvá z vlastní vůle. Chce se vždy s každým člověkem přátelit, protože on má vždy každého rád. Ale na přátelství jsou potřební dva. Marně jeden chce, marně jeden má rád, když ten druhý odmítá, dělá schválnosti, uráží. Ježíšovým přítelem tedy nemůže být ten, kdo ho nějak urazil. Všechno, co Ježíše uráží, je HŘÍCH. Hřích je překážkou přátelství s Ježíšem. Když nosím v duši křestní znak tohoto přátelství, nemohu se tímto znakem prokázat, jestliže ho mám hříchem celý zašpiněný, doškrábaný a otrhaný. Mohu se tak objevit na Ježíšově slavnostní hostině? Nemohu, protože dokud jsem v takovém stavu, nejsem jeho přítelem, a tedy nepatřím mezi pozvané.
Ale jak to mám vědět, jestli patřím, anebo nepatřím mezi pozvané? Jak zjistím, jestli je můj křestní znak přátelství nepoškozený? To jsou velmi důležité otázky. Protože jsou rozhodující pro naše přátelství s Ježíšem, pro celý život s ním a vlastně pro celou věčnost. Protože do nebe, do věčné radosti zavede Ježíš jen své přátele.
Víme, že Ježíš miloval i hříšníky, že se s nimi stýkal. Ochotně a rád jim odpouštěl. Ale jen těm, kteří uznali svou hříšnost, litovali a rozhodli se žít jinak. Vzpomeňme si na Zachea, na hříšnou ženu, na podobenství o tom, jak se modlil v chrámě farizej a jak celník.
Na to, abychom mohli poznat, uznat a litovat své hříchy, musíme vědět, co všechno uráží Boha, co si od nás přeje, co nám přikazuje a co zakazuje. Musíme tedy vědět, co všechno je hřích.
Mluvili jsme už o přikázáních, které Bůh dal lidem prostřednictvím Mojžíše. A znáte i Ježíšův velmi jednoduchý příkaz, ve kterém je zahrnuté vlastně všechno! Boha milovat nadevšechno a každého člověka jako sebe. Pamatuješ si ještě, jak jsme si na jednom dni chlapce Petra ukázali, jak je třeba tento příkaz chápat. Jenže Petrův den není náš den. Každý z nás žije v jiném prostředí a v jiných podmínkách. Proto bude dobré, když si ještě podrobněji rozvedeme všechny Boží příkazy, abychom vždy věděli, co se Bohu líbí, a co ne. Kdy je s námi spokojen, a kdy ne.
Jenže stačí pro přátelství vědět, co má přítel rád a co ho uráží? Určitě ne. Potřebujeme i vědět, jak se můžeme znovu smířit. Mezi lidmi to bývá někdy velmi těžké. Jsou lidé, kteří se dokáží hněvat velmi dlouho. A i když se smíří, nezapomenou na urážku a každou chvíli ji připomínají. Určitě jste to už zažili. Všechno bylo odpuštěno, všechno bylo znovu jako předtím. Ale při nejbližším přestupku jste to dostali: "Už zase? Vždyť jsi to už jednou udělal!"
Bůh odpouští jinak. Když on odpustí, to je tak, jako kdyby se nikdy nic nebylo stalo. A když i tisíckrát odpustí, vždy je všechno to předešlé úplně vymazáno. Bůh při odpouštění každého přijme tak, jako kdyby se v té chvíli narodil. A křestní znak přátelství je znovu čistý, třpytivý, jako kdyby byl docela nový.
Zase vidíte, že Ježíš je tím nejlepším přítelem, jaký jen může být. Protože všechno jde skrze něho, hlavně to odpuštění. Jak, to se dovíte. Ale dříve je důležitější vědět co nejpřesněji, čím vším vlastně Boha urážíme, čím zmenšujeme, anebo dokonce ničíme přátelství s ním. A přece, co to stálo Ježíše, aby pro nás toto přátelství získal! Proto určitě budete velmi pozorně poslouchat, když si příště začneme podrobně probírat všechna přikázání.

Milostivý a milosrdný je Pán, shovívavý a nesmírně dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí. (Ž 103,8-10)
 

51. Přikázání první desky

První, druhé a třetí přikázání
V prvních třech přikázáních, které Bůh oznámil lidem prostřednictvím Mojžíše, se mluví o tom,  jak se máme chovat k Bohu. Ježíš nám řekl, že Boha máme milovat víc než všechno ostatní. Vždy ve všem mu máme dát přednost. Proto si budeme velmi pozorně všímat, co od nás Bůh žádá v prvních přikázáních Desatera.

Bůh promluvil k Mojžíšovi takto:
"Já jsem Pán, Bůh tvůj, nikomu jinému se neklaň, jen mně! Měj v úctě moje jméno!
Šest dní pracuj, ale sedmý den zasvěť mně!"

Bůh si tedy především přeje, abychom jeho jediného uznávali za svého Pána. A Ježíš nás naučil, že Bůh je dokonce naším Otcem. To znamená, že to on nás chtěl mít, vymyslel nás, stvořil, daroval nám svět, stará se o nás s láskou a těší se na nás v šťastné věčnosti, kterou pro nás připravil. Každý, kdo tomu nechce uvěřit, uráží Boha. Můžeme ho ale urazit i my, kteří v něho věříme? Čím? Například pověrčivostí. To asi víte, co to je, že?
Jsou lidé, a je jich mnoho, co věří na všelijaké hlouposti. Když potkají kominíka, chytí se za knoflík, aby prý měli štěstí. Když se jim zdá o malých dětech, to prý budou mít starosti. Třináctého by nejraději nevyšli z domu, protože to je prý nešťastný den. Věří, že když budou nosit na krku podkovu anebo čtyřlístek, uchrání je to před neštěstím. Dávají si vykládat karty, hádat z ruky a věří, že se podle toho dá určit budoucnost. Určitě jste se už s něčím takovým setkaly. Děti to vidí u dospělých a uvěří tomu též. A tak si potom někdo myslí, že dostal špatnou známku ne proto, že se neučil, ale proto, že ráno vykročil levou nohou. Jeho mužstvo vyhrálo zápas proto, neboť kapitán měl v kapse účinný talisman. Výlet mu pokazila bouřka, protože přešla přes cestu černá kočka. Šel na červenou, ale auto ho srazilo ne kvůli jeho lehkomyslnosti, ale proto, že to bylo v pátek. Věří na všelijaké šťastné a nešťastné dny, čísla, znamení a co já vím, na co všechno.
A nyní uvažujte. Bůh je tvůrcem celého vesmíru. On to vymyslel a zařídil, aby hvězdy měly své přesné dráhy. I to, že naše Zem se otáčí okolo Slunce tak, aby se den střídal s nocí, aby bylo jaro, léto, podzim a zima, aby bylo i obilí na chléb, i květiny pro radost. Bůh určuje úlohu každému nejmenšímu broučku a stará se i o to, aby z malého semínka vyrostl velikánský strom. Bůh všechno řídí od největšího po nejmenší. Nemáme takové silné dalekohledy a mikroskopy, abychom dohlédli tak daleko a mohli pozorovat i tak malé věci, které všechny vidí a stará se o ně Bůh. A počasí by se snad mělo řídit nějakou kočkou, kominíkem, anebo podkovou? Kdo tomu opravdu věří, je nejen velmi hloupý, ale i uráží Boha. Protože tím dokazuje, že vlastně nevěří v jeho moc a dobrotu.
Kdo však chce věřit a ctít Boha tak, jak to on vyžaduje, musí ho stále víc poznávat. Hřeší tedy i ten, kdo neposlouchá a nedává pozor, když se mluví o Bohu a o náboženství. Kdo se o to nezajímá, nechce to vědět, nepovažuje to za důležité. To je tak, jako kdyby přímo řekl Bohu: "Co je mi po tobě!"
Podobně se staví k Bohu ten, kdo se nemodlí, tedy kdo s Bohem nemluví. Všechno, co má, je od Boha, je to jeho dar. I to, že je vůbec na světě. Ale nevšímá si Dárce toho všeho, neděkuje mu, nehledá ho, odmítá ho, neuznává. A to je vlastně opak prvního Božího příkazu: "Klaněj se mi". Neboť co to znamená, klanět se? To není klečení. Ačkoliv i tím prokazujeme úctu, když se ukloníme, klekneme si. Klanět se Bohu znamená uznat jeho velikost a moc.
V druhém přikázáni Bůh žádá od nás úctu. A to byste snad uhodly i samy, jak se proti tomuto příkazu prohřešujeme.
Představte si, že byste slyšely někoho vyslovovat jméno toho, koho si velice vážíte a máte velmi rádi, jako nadávku, a to jen tak, mnohdy bez příčiny, anebo jen aby si ulevil v hněvu. A řekněte, kdy nejčastěji slyšíme vyslovit jméno Bůh a Ježíš? No právě takto neuctivě, ve hněvu. A snad to i vy říkáte. Je to projev úcty? Ne, to musí velmi urážet dobrého a laskavého Boha. Uráží ho i každý posměch z náboženských projevů.
Je třeba též připomenout, že ten, kdo neuctivě vyslovuje Boží jméno a jméno Ježíše, dává špatný příklad druhým, pohoršuje je.
Třetí přikázání se týká svěcení neděl. V neděli nemáme pracovat, když to není velmi nutné. Samozřejmě, že například lékaři, ošetřovatelky, i řidiči v autobusech, pracovníci v elektrárnách musí pracovat i v neděli. Ale kdo může, má odpočívat, aby mohl následující týden ještě lépe pracovat. Bůh si však přeje, abychom neděli věnovali jemu. On dobře ví, že přes týden, když máme mnoho povinností, sotva stačíme myslet na něho. Ale na koho nemyslíme, s kým se nesetkáváme a nemluvíme, na toho rychle zapomeneme. Tak bychom zapomněli i na Boha, a to by bylo naše největší neštěstí. Neděli tedy musíme využít na setkání s Bohem.
Vy už víte, jak různě se můžeme setkat s Bohem. Ale ze všech setkání je nejvzácnější setkání při eucharistické slavnosti. Protože tam nejen slyšíme jeho slovo, ale docela se s ním spojíme v eucharistické podobě jeho Syna, našeho nejlepšího Přítele a Bratra - Ježíše.
Proti tomuto příkazu se prohřeší tedy každý, kdo v neděli nepřijede na eucharistickou slavnost. Netýká se to samozřejmě těch, kteří nemohou přijít kvůli nemoci, anebo mají vážnou povinnost. Hřeší i ten, kdo z nedbalosti přijde pozdě, kdo se tam chová nepozorně a neslušně anebo schválně myslí na něco jiného. Tím přímo uráží vzácného hostitele, kterým je sám Boží Syn.
Neděle je slavnostní a radostný den i proto, že v tento den si připomínáme zmrtvýchvstání našeho Spasitele Ježíše.

My přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všechno a my jsme tu pro něho, a jediný je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno, i my jsme skrze něho. (srov. 1Kor. 8,6)